náhradní identity

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
326
V PRODEJI OD 30. BŘEZNA 2009
NÁHRADNÍ IDENTITY
REPORTÁŽ:
ROLNÍCI V MEXIKU
TRAN KIM
ROZHOVOR:
www.PlesAfrika.cz
pátek 3.4.
Lucerna 19.00
BENGAS
ČANKIŠOU
EKVATOR
TAM TAM BATUCADA
Tanečně hudební vystoupení:
BATOCU - TIDITADE - CENTRUM TANCE
VÝSTAVA FOTEK A AFRICKÝCH VÝROBKŮ / PROMÍTÁNÍ
/ TOMBOLA / SOUTĚŽ O LETENKY Moderuje: Ondřej Brzobohatý
PŘEDPRODEJ: Národní 9, Praha 1, tel: 608 917 760 / Ticketpro: www.ticketpro.cz
VSTUPNÉ: 250kč/stání, 300kč/sezení
Letní nebo africké oblečení
K PLATNÉ VSTUPENCE PŘINESTE ZDRAVOTNICKÝ MATERIÁL,
PROPISKY, PASTELKY NEBO TUŽKY
PLES AFRIKA JE NEVÝDĚLEČNÁ AKTIVITA, PODPORUJE „KAMPAŇ LIDSKÉ PODPORY“
A KONÁ SE V RÁMCI SVĚTOVÉHO POCHODU ZA MÍR A NENÁSILÍ.
Humanistické hnutí - www.SvetovyPochod.cz
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
V mém oblíbeném podniku se pravidelně schází
Společenstvo Keltů. Hosté to nejsou příliš oblíbení, přestože se díky nim v nabídce objevilo
speciální, zaručeně keltské pivo, které vůbec
není špatné. Jedná se o poměrně nesourodou
skupinku, kde se vedle náctiletých vyskytují
i dámy důchodového věku. Spojuje je nejspíš
jediná věc – nikdo z nich nevypadá jako Kelt.
Pro nás ostatní návštěvníky, kteří svou identitu
odvozujeme od docela jiných věcí, jsou terčem
posměchu. Oni však své keltství berou smrtelně
vážně a s nábožnou úctou naslouchají patafyzickým přednáškám o domnělé Vercingetorixově
hrobce kdesi u Roudnice nebo podílu keltského
genofondu na úkor slovanského u současného
obyvatelstva české kotliny.
Možná je problém v tom, že své nově přijaté
identitě nepřinesli dostatečnou oběť, takže
působí trapně salonním dojmem. Rozpor mezi
romantickými představami a přízemní realitou je příliš očividný. Nikdo z nich by zkrátka
nebyl s to, vylézt do koruny stromu pro jmelí,
natož aby se nahý vrhal na římské legionáře,
o nějakém druidském charismatu nemluvě.
Dávný kamarád se na prahu dospělosti nadchl
pro historii války Severu proti Jihu a přijal novou
identitu konfederačního vojáka. Úspory investoval
do nákupu v Indii dosud vyráběné pušky předovky
vzor 1861 a od té doby všechen volný čas tráví na
výpravách se svými spolubojovníky, z kterých
se vrací zcela zbídačený. Jih strádal blokádou
seveřanů, takže se nedostávalo výstroje ani
potravin. Dobové reálie je třeba věrně zachytit,
takže správný nadšenec vojenské historie tráví
noci venku pod tenkou dekou a jedinou potravou
jsou mu kávová zrna rozdrcená podpatkem.
Osobně jsem s identitou Husákova dítěte
zcela spokojen. Umožňuje mi těšit se při zimním táboření z dobrodinní péřového spacáku
a pohodlných pohorek, zatímco moji rudí bratři
mrznou v promočených mokasínech zahrabaní
do kůží. Každá identita ale skrývá jistou míru
nepohodlí, s níž je nutno se smířit, nemá-li být
jen módním doplňkem.
OBSAH
fejeton:
HOLLYWOD
A PLZEŇ
NÁHRADNÍ
IDENTITY
INDIÁN NEBO
ELF? HOĎTE SI
KORUNOU
/Stern/
Pošli to dál
NÁHRADNÍ
IDENTITY
NA CESTĚ DO
DOBRÉHO POKOJE
NÁHRADNÍ
IDENTITY
SPIKLENCI
Z KYBERPROSTORU
/Harasimowicz/
/Havlín/
/Budka, Pospíšil/
4–5
dějiny
přítomnosti:
OD OKOVŮ
K OBAMOVI
/Blažková/
6–7
reportáž:
JSME JAKO
OŠKLIVÁ
KÁČÁTKA
CHIAPASU
8–9
referát:
HODNĚ NEJISTÁ
SEZÓNA
10 – 11
rozhovor:
TRAN KIM
/Křížková/
/Brodilová, Křížková/
/Kuřík/
12 – 13
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
14 – 15
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
16 – 17
18 – 21
kultura:
LITERATURA
kultura:
HUDBA
/Marečková/
/Veselý/
/Ptáček/
křížovka
22
23
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/Hudcová/
/Prejdová/
24
světozor:
AN INTERVIEW
WITH ROBERT
FISK
25
SMS a E-maily:
/Forrest/
26
27
28 – 29
Alexandr Budka
Foto na obálce: Tereza Jirásková
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Dvacetileté celebrity sepisují biografie,
my ostatní jsme kádrové dotazníky nahradili
strukturovanými „sívíčky“. Žádoucí obsah
životopisu se proměňuje, jeho zásadní vliv na náš
osud zůstává. Dočkáte se i rozhovoru s formací
experimentálního rapu WWW.
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Jan Stern
HOLLYWOD A PLZEŇ
Čechové,
jedna věc mně vrtá hlavou. Proč my u nás vlastně neumíme natočit pořádně akční, dramatický
a především přiměřeně katastrofický film?
Zrovna tudle – při pauze mezi dvěma dokumenty na ČT 2 – jsem jen tak náhodou přepnul
na Novu. Letoun jisté americké společnosti
se tam právě ocitl v zatracených problémech
a charaktery postav pod tlakem dění prudce
krystalizovaly.
Jistá bloňdatá dáma začala vřeštět: „Bože,
zabijeme se! My se zabijeme!“. Malý chlapec se
přitiskl k hrudi své matky a vzlykal: „Mami, já
mám strach“. Rozechvělá matka ho pohladila
po vlasech a řekla: „Ničeho se neboj, miláčku,
jsem s tebou“. „Bože, můj manžel má zástavu
srdce!“ ozvalo se vzápětí do všeobecné paniky.
Holohlavý pán ihned k nemocnému přiškočil se
slovy „já jsem lékař“, načež bodl propisovací
tužkou pod hrtan zkolabovavšího Kaliforňana
v pestrobarevné košili a zachránil mu tak život.
Muž s ostře řezanými rysy pak náhle vyskočil
a prohlásil: „Všichni se uklidněte a zůstaňte na
svých místech! Jsem federální agent Jeremy
Parker. To, co se nám stalo, není náhoda. Ale
když mě poslechnete, můžeme se zachránit,“
načež snědý mladík s palestinským šátkem
kolem krku zatvářil se zavile a pevně cosi stiskl
ve své kapse...
Dále už jsem to pochopitelně nesledoval,
neboť ČT 2 mě nalákala na napínavý pořad
o problematice euroregionů. Avšak vrtalo
mi to stejně hlavou: Proč u nás také nenatočíme něco takového! S čestnou výjimkou
legendárního dílu majora Zemana, kde jistý
muž volá: „Obrať to, do Mnichova!“, se česká
kinematografie nemůže pochlubit pořádným
dramatem v letadle. Pan Tau procházející se po
křídle Iljušinu je věru jen chatrnou náhražkou.
V čem je problém?
Pokusil jsem se to nedávno zjistit. Sedl jsem si
na lavičku v parku, počal pozorovat své spoluobčany, snažil se do nich vmyslit a přitom si je
představit ve chvíli, kdy letounu ve výšce 10
000 metrů vysadí všechny motory. Má fantazie
počala chrlit:
Mladá dívka (znuděně): „Kdybysme aspoň spadli
do vody“.
Muž s knihou (pobaveně): „Z desítky je to úplně
jedno, to máte do vody jako na beton.“
Starší dáma: „Ale doufám, že by nám vrátili
peníze za letenku, kdybysme nedoletěli, ne?“
Její manžel: „Jo, voni ti za to koupěj věnec
na rakev.“
Starší dáma: „No počkej, Jiřina řikala, že jim
v Řecku zrušili zájezd na Akropoli a chtěli jim
místo toho vnutit výlet na mistrovství v kužel-
4
MÁM POCIT, ŽE
TÁMHLE V TOM
CHLADÍCIM BOXU
BYLO PIVO.
kách. Jenže ten její muž je právník a řekl nandě
z tý cestovky: „tak to ne, milá zlatá, prostě nám
vrátíte peníze, nebo se potkáme v Občanskym
judu,“ (podívá se zhnuseně na manžela) Jenže
tobě je všecko jedno, viď.“
Manžel: „Neboj, už to dlouho nebudeš muset
snášet.“
Mladá dívka: „Já bych chtěla spadnout ve
Švédsku.“
Muž s knihou (bezradně): „Proč ve Švédsku?“
Mladá dívka: „Já nevim, vždycky jsem měla
Švédsko ráda, ale nikdy jsem tam nebyla.“
Mladý muž se pokouší začíst do knihy.
Půlminuta ticha.
Starší dáma: „Tak se běž aspoň zeptat tý
letušky, néé? Co se vlastně děje, vždyť mi nic
nevíme.“
Starší muž: „Dej mi pokoj, kdybysme seděli
doma na prdeli, tak máme klid.“
Starší dáma (vítězoslavně): „Tak se na něj podívejte. My budem za chvíli mrtví a von mi ještě
bude vyčítat, že jsem ho chtěla vytáhnout do
světa, že jsem z něho chtěla udělat člověka!“
Muž středních let: „Vono teda mě by to taky
docela zajímalo - snad vrátěj nějaký peníze
aspoň pozůstalejm, ne? Nebo nějaký vodškodný, ne?“
Starší dáma: „Prosim vás, ty maj haldu právníků, nebojte se, že by někdo vod nich viděl
korunu. Tohle voni si uměj zařídit.“
Mladá dívka (radostně): „Už vidím stromy!“
Muž středních let: „To by chtělo spadnout někde
kousek za městem. Hlavně ne do města, protože
to by prvně zachraňovali ty, co bysme na ně
spadli. Nás by brali automaticky za vodepsaný. Tak hezky půl kilometřík za větší město,
kdybysme sebou plácli.“
Starší dáma: „To je fakt. To by se mělo ale tomu
pilotovi říct. Di mu to říct“. (k manželovi)
Manžel: „Prosimtě, ten už dávno vyskočil
s padákem. Von se vo tebe tak bude někdo
starat.“
Starší muž: „No jo, na vobyčejný lidi se každej
vysere.“
Mladý muž s knihou (ironicky ke starší dámě):
„Nemějte obavy, z deseti tisíc metrů je pravděpodobnost přežití 0,1 procenta.“
Manžel: „Sakra, taky nám mohli dát předtim
oběd.“ (chvilku přemýšlí, pak tajuplně dodává):
„Ale mám pocit, že támhle v tom chladícim boxu
bylo pivo.“ (odepíná pásy a s elegancí šelmy se
připlíží k lednici)
Starší dáma: „Ježišmarjá, táto seď a nikam
nelez! Tak se na něj podívejte. Vo co von se
teď stará.“
Manžel kořistí několik exportních Plzní a vrací
se na své sedadlo. Překvapeně sděluje kolemsedícím: „Člověče, ta letuška se tam modlí“.
Mladý muž s knihou (zamyšleně): „Asi nějaká
Polka.“
Jistě chápete, milí čtenáři, že jsem onoho dne
v parku po chvilce v hrůze zastavil proud svých
představ a pochopil, že na jisté žánry u nás
zkrátka nejsou podmínky...
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
KULTURNÍ REDAKTOŘI DO VÝROBY!
V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, ještě netuším,
jaká byla účast na středeční demonstraci před
ministerstvem kultury. Lze se ale domnívat, že
nijak masová. Když před časem protestovali
pražští divadelníci, mohli se spolehnout na
mediálně známé tváře. Těmi vydavatelé kulturních a literárních časopisů, kterým ministerstvo sebralo peníze, nedisponují. Některá
periodika oslovují na tisíce, ale spíše stovky
čtenářů. Vysvětlit úředníkům, že i tak marginální záležitost je pro živou kulturu významná
a zasluhuje si podporu, se asi nepodaří a větši-
na titulů jednou provždy zmizí. Šetřit už totiž
není kde, kulturní periodika jsou zanedbávaná
dlouhodobě a letošní seškrtání rozpočtu je už
jen příslovečnou ranou z milosti. Jejich tvůrci
je drželi nad vodou mnohdy za cenu značných
obětí a čekali, že se snad jednoho dne politika
státu změní, na kulturu konečně půjde ono
bájné půl procento HDP a jejich práce dojde
ocenění. Teď už snad konečně pochopili jak
se věci mají.
Bohužel se od křehkých intelektuálů nedá
čekat, že by vtrhli do budovy ministerstva
a zdemolovali jeho pěkně zrekonstruovanou
dvoranu. Ta totiž shodou okolností stála
stejných 11 milionů, o které je ministerstvo
připravilo. Na metry nebo spíš centimetry
dálnic raději uspořenou částku přepočítávat nebudeme. Priority státu jsou zkrátka
jasné. Je krize, zadrhávající kola ekonomiky
je třeba pořádně roztočit a přílišné přemýšlení jednoho jen odvádí od odpovědného
konzumování.
Alexandr Budka
KDO HÁJÍ ČEST ČESKÝCH BAREV?
K smršti okolo první ženy chomutovské radnice
a zabavování sociálních dávek převážně tamním
Romům, je asi lepší v tuto chvíli už nic nedodávat. Jinak hrozí, že starostka Řápková, které
tento krok vynesl velkou vlnu popularity, bude
do roka a do dne přinejmenším senátorkou. Ale
něco za zaznamenání přeci jen stojí.
V době, kdy přes 160 tisíc lidí v rekordním čase
podepsalo petici na obranu chomutovských
radních proti „nepřizpůsobivým“, ombudsmanovi a Kocábovi, kdy bylo možné se spolu
s Řápkovou smát na téma dávek v Uvolněte
se, prosím a kdy i ministr vnitra Langer stanul
rytířsky po boku chomutovské první dámy,
se zdejší Vietnamci rozhodli, že mezi sebou
uspořádají humanitární sbírku ve prospěch
postižených rodin. Bez dávek skončily totiž
i více méně bez příjmu. Sto krabic s čínskou
instantní polévkou (po osmnácti, dvaceti
čtyř nebo třiceti kusech), sto padesát balení
instantní bramborové kaše, tři sta kilo rýže
a sto zimních bund. Tak vypadá česká solidarita
s bližními v nouzi na začátku jednadvacátého století. Doufejme, že tu Vietnamci chvíli
vydrží.
Martina Křížková
Sotva se podařilo Čechům vtlouct do hlavy,
že neonacisté dávno nemají prehistorickou
podobu z 90. let, kdy se vyznačovali outf item složeným z bombra a vysokých kanad,
už aby se začal připravovat přeškolovací
kurz. V oblíbené módní značce nácků Thor
Steinar, která míchá sportovní styl s šifrovaným neonacistickým designem, totiž došlo
k revoluci. A při Odinovi, není to revoluce
nacionálně-socialistická.
O tom, že šití pro západní ultrapravičáky živí
„podřadné“ turecké dělníky, se tak nějak ví
už dlouho. Teď je tady ale větší rána. Uwe
Meusel, šéf firmy Mediatex, která oblečení
vyrábí, složil funkci fashion-Führera a předal ji arabským investorům. Novým vůdcem
stranicko-krejčovské hierarchie se stal Fajsál
al-Zarúní z Dubaje.
Meusel se snažil situaci ještě zachránit. Arabský
kapitál je prý nutný pro celosvětovou expanzi
značky, což lze asi chápat jako naplňování
programu Třetí říše v oblasti haute couture.
Růstu indexu zhrzenosti tím ale nezabránil
a internetová fóra neonacistů se brzy začala
plnit příspěvky evokujícími pocity ze ztráty
ukradené hračky. Samozřejmě teď můžeme
spekulovat, co bude dál. Budou oklamaní neonacisté pálit zrádcovská trička na hranicích?
Pokusí se je zplynovat?
Nebuďme ale jen potměšilí, nýbrž i konstruktivní. Nacisexuálům je třeba poradit.
Jistou ideologickou obezličku, jež by zachovala jejich šatníky netknuté, nabízí úhybný
manévr, který by vysvětlil pakt s Araby jako
součást lítého boje s židovským spiknutím.
Ve věcech srdce a módy ovšem argumenty
váží jen málo. Proto je načase rešeršovat
jarní trendy a ustavit čerstvý naci-look.
V každém případě by mělo jít o něco snadno rozpoznatelného, abychom my zmatení
netrpěli dezorientací delší než nezbytně
nutnou. Horkým favoritem jsou například
stále oblíbenější turecké tepláky s rozkrokem
nízko u kolen, které vzdáleně připomínají
Vůdcovy příznačné rajtky. A pro ty „trošku
ulítlé“ by stačil třeba červený klaunský nos.
Runy už by si na něj každý mohl nakreslit,
jaké by chtěl.
Tomáš Havlín
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
THOR Z ARÁBIE
5
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autoři: Alexandr Budka a Petr Pospíšil
INDIÁN NEBO ELF? HOĎTE SI KORUNOU
UŽ SE NA VÁS PŘI PROCHÁZCE LESEM VYŘÍTILA TLUPA TRPASLÍKŮ S ELFY V PATÁCH NEBO ČETA MARIŇÁKŮ PRONÁSLEDUJÍCÍCH VIETKONG? ZABLOUDILI UŽ JSTE NA LOUKU POSETOU STANY TÝPÍ SE ZÁSTUPEM
FOTO: INDIAN CORRAL
RUDÝCH BOJOVNÍKŮ UPROSTŘED? TO VŠE SE VÁM I V ČECHÁCH MŮŽE SNADNO PŘIHODIT.
Nacionalismus už v našich krajích naštěstí
vyšel z módy a tradic nám také mnoho nezbylo. Už poměrně dlouho se v české kotlině
nikdo nemusí rvát o holý život, vládne zde
střídmý blahobyt a s ním spojená nuda vyjádřená švejkovským heslem „to chce klid!“ (v
Osudech dobrého vojáka Švejka tuto hlášku
nenajdete, ale lidové moudrosti to v nalezení
pseudoautora nezabránilo), vyvěšeným v nejedné kanceláři. Zděděná identita zkrátka v našich
podmínkách není zrovna atraktivní, zvlášť když
jste se narodili do nudných středostavovských
poměrů.
Naštěstí máme naprostou svobodu zvolit si
identitu podle chuti, bez ohledu na původ
i výchovu. Nabídka je opravdu bohatá, vždyť
podle Jungovy teorie kolektivního nevědomí
nás v příhodný okamžik můžou oslovit prožitky
6
celého lidstva, bez ohledu na čas a prostor. Tyto
zážitky, citlivými jedinci často zaměňované za
vzpomínky na minulé životy, pak způsobují, že
i z vašeho souseda v paneláku se může vyklubat
sibiřský šaman nebo prérijní indián.
HUDBA BERE VŠE
Nejčastěji si však svou identitu vybíráme už
v pubertě a to podle preferovaného hudebního
stylu. Hudba je po drogách nejsilnějším spouštěčem vědomí a často je spojencem dalšího
mocného tvůrce identity – náboženství. Některé
hudební směry jsou pevně spojeny s konkrétním
duchovním směrem, jindy není propojení příliš
zřejmé, přesto je stále silné. Svého času u nás
například existovalo hned několik skupin hrajících hardcore a zároveň se hlásících k hnutí Hare
Krišna. I v té nejzapadlejší vísce dnes můžete
potkat drsné „gangsta ghetto niggas“, dredaté
rasty vyzývající k návratu do lůna matky Afriky,
kolébky lidstva, nebo dlouhovlasé zachmuřence,
stylizující se pod vlivem severského metalu do
drsných vikingských válečníků. Většinu z nich
to samozřejmě přejde, jakmile odezní věkem
podmíněná akutní potřeba někam patřit. Stanou se konformními a po zbytek života budou
odvozovat svou identitu leda od preferovaného piva, fotbalového klubu nebo televizního
pořadu. Najdou se však i tací, co se svou novou,
exotickou identitou splynou navždy.
Indiáni z Větrova versus Američan z Vysočan
Indiáni jsou u nás mimořádně oblíbeni. Možná
za to může Karel May, možná touha po exotice
v zemi, která nikdy neměla moře ani kolonie,
zato byla podobně jako naši rudí bratři někdy
v roli oběti velmocí. Tradici je možno stopo-
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
vat od časů Jednoty Bratrské, jež měla mezi
americkými indiány několik misií, přes J. V.
Sládka, který se ve svých textech o Americe
indiánů zastával, což nebylo v 19. století příliš
obvyklé.
Pravá smršť identifikace s divokým západem
vypukla ale za první republiky s rozkvětem
trampského hnutí. Pravda, indiáni v něm moc
populární nebyli, prim hráli bílí osadníci. Leckterý spořádaný úředník či dělník se každou
neděli proměňoval v šerifa bojujícího s paďoury. Silnou inspirací byl i skauting a zvláště
Setonova kniha Dva divoši, popularizující
životní styl amerických indiánů.
I dnes vedle nejrůznějších euroindiánských
kmenů existují i bledé tváře. Trapeři se přiznávají ke své bělošské identitě a snaží se věrně
napodobovat životní styl prvních osadníků
divokého západu. K tomu samozřejmě patří
i kontakty s rudými bratry, výměnný obchod
a inspirace jejich zvyky.
Přijmout identitu původního obyvatele Ameriky, ať už se jedná o prérie nebo lesy, je pro
středoevropana opravdu náročné a nezbývá než
obdivovat stovky nadšenců za dokonalost, jakou
v tom dosáhli. Samozřejmostí jsou věrné repliky
oděvů nástrojů a všeho tábornického vybavení. Ti skutečně pravověrní však nezůstávají
jen u vnějších atributů. Zavítáte-li na nějaké
setkání sdružení Indian Corral nebo na společné
táboření některého z kmenů, jako je třeba Bílý
Wampum, je pocit přenesení v čase i prostoru
dokonalý. Není problém potkat třeba člověka
mluvícího plynně lakotsky, vyznávajícího etiku
nekonečného kruhu a další duchovní hodnoty
původních obyvatel Ameriky a přesvědčeného,
že je reinkarnací některého slavného náčelníka.
Mnozí se svou novou identitou splynuli do té
míry, že se neomezují jen na táboření ve volném
čase, ale žijí ji neustále. Hnutí euroindiánů je
poměrně populární i v Německu, kde má daleko
zkomercionalizovanější podobu, což našim
nadšencům umožňuje se „po indiánsku“ i živit.
Mnozí vyrábějí týpý nebo oděvy a předměty
denní potřeby, které se dají dobře zpeněžit.
Dokonce existují svědectví, že některé suvenýry, které lze zakoupit v amerických rezervacích,
ve skutečnosti pocházejí z šikovných českých
rukou. Ostatně jablonecké korálky najdeme i na
původních dochovaných domorodých předmětech. Rozmachem euroindiánského hnutí jsou
ohromeni i současní představitelé původních
kmenů, kteří přiznávají, že se díky němu daří
uchovat indiánské tradice a způsob života
daleko lépe než v amerických rezervacích.
Nová identita přináší samozřejmě i komplikace.
V této subkultuře se také vedou spory o pravověrnost a mnohé relikty původní středoevropské
identity je nesnadno překonat. Divoce pomalované válečníky tak lze zastihnout u sněmovního
ohně jak notují moravské lidovky nebo je potkat
za hranicemi tábořiště, kde tajně degustují ze
švestek vyrobenou ohnivou vodu.
Zvláštní kapitolou je výchova dětí. Kdysi jsem
byl svědkem velmi bolestného konfliktu, kdy
dvěma dcerkám mých indiánských přátel babička věnovala panenku Barbie. Malé squaw byly
rodiči postaveny před tvrdou volbu. Buďto
krásně vykorálkované panenky vyrobené
z jelenice, nebo barbíny, obojí mít nemohou.
Barbína nakonec putovala do popelnice, ale
neobešlo se to bez slz.
HOBITEM SNADNO A RYCHLE
Jste středoškoláky v Praze, nebo pracujete
v počítačové firmě, ale chcete být ve volném
čase barbarským hraničářem, elfím čarodějem
nebo hobitem, o jakém jste si četli v Pánu prstenů? Žádný problém. Stačí parta kamarádů, dvě
šestistěnné kostky (znáte z Člověče, nezlob se)
a jedna kostka desetistěnná. A pak také herní
příručky a hodně fantazie… Hraní legendárního
Dračího doupěte může začít.
Matěj je student humanitní fakulty jedné vysoké
školy. Hrát Dračí doupě začal ve čtrnácti, ale ani
ve třiadvaceti jej jeho zájem neopustil. „Začalo
to u mě čtením fantasy literatury, pak mě zaujala
možnost prožívat podobné příběhy s ostatními
– byť jen v představách,“ říká o svých začátcích
– hra jej chytla ještě na základní škole. Brzy
se ujal role „pána jeskyně“, toho, kdo různá
dobrodružství pro ostatní hráče vymýšlí.
Hru hraje skupina lidí, kterým pán jeskyně
vypráví jejich dobrodružství a nechá je utkávat s protivníky či s přírodními katastrofami
(o výsledku rozhodují kostky). Dračí doupě
nabízí jasný fantasy svět, ten je ale jen možností. „Je to úžasný žánr, pokud jde o rozvíjení
fantazie. Já třeba vystřídal několik způsobů hry,
teď hrajeme třeba takřka bez bojů,“ popisuje
Matěj a naznačuje, jak spojuje hru se svými
zájmy o humanitní obory: „Ve fantasy světě
samozřejmě můžeš následovat šablonu, ale
nemusíš se jí držet. Se stereotypy si můžeš
hrát, přemršťovat je, nebo jim unikat. Je to
hra, která má ohromné možnosti, i pro jakési
pomyslné sociální experimenty. Jako pán jeskyně vytváříš celý ten svět. Klasická šablona
Dračího doupěte odpovídá víceméně romantické
představě středověku, ale můžeš ji udělat úplně
jinou, zasadit do různého období, nebo si s tím
různě hrát. Třeba může jít o 19. století, nebo ta
společnost může být ultrafašistická a ty se z ní
musíš osvobodit.“
Hraní o školních přestávkách časem vyměnil
za víkendové hry a Dračí doupě často hraje
i se svou přítelkyní. „Jednu dobu jsme hráli
skoro obden, poslední dva měsíce hrajeme tak
jednou za čtrnáct dní.“ Ačkoli je ale pro Matěje
Dračí doupě důležitým koníčkem, odmítá, že
by pro něj bylo čímkoli navíc. „Beru to jen jako
hru,“ trvá na tom, že nepropadl žádné herní
závislosti. „To, že se známe, vede k tomu, že
se umíme vcítit a přizpůsobit. Už třeba vím, že
hororový styl není pro moji přítelkyni to pravé,“
směje se.
Společné hraní lidi sbližuje, někdy je ovšem
společná fantazie málo. Hráči Dračího doupěte
organizují i reálné srazy. Buď zde desítky až
zhruba sto lidí hrají společně hru, anebo se
konají tzv. dřevěné bitvy, které mají nejblíž
k utkáním stoupenců historického šermu. „Před
lety se většinou dělaly bitvy s dřevěnými meči
a vlastnoručně vyrobenými kostýmy, povětšinou
konané na motivy scén z fantazy knih á la Sapkowski či Tolkien. Dnes už je kolem toho spousta
obchodů, ale vlastnoručně vyrobený kostým se
pořád cení víc.“ Aktivní účast v bitvách byla do
patnácti let nepřístupná. Dřevěné meče mají
dobrodruzi povinnost měkčit, k čemuž slouží
karimatka nebo kobercovina.
„Dovolenou bych si na takovou akci nevzal,“ říká
Matěj a dává najevo distancovaný přístup od
svého koníčka. Možnost změnit se ve fantasy
bytost či tvůrce nového dobrodružného světa
využívá pro rozvoj své fantazie, není to ale
něco, čemu by propadl.
NÁHRADNÍ, NEBO
OPRAVDOVÁ IDENTITA?
Podobných příkladů, jako české indiány či
hráče Dračího doupěte, bychom mohli najít
celou řadu. Můžeme vzpomenout například
přátele československých pevností v pohraničí, historické šermíře a lidi, kteří přísahají na
jižanskou vlajku. Někdo může jejich stylizaci
pokládat za pouhý únik a koníček. Jiní mohou
za nejvhodnější reakci pokládat šťouchání
ramenem a otázku na co si hraješ?
Jenže je to jen hra a únik před životem jaký je
– a znamená to pak, že člověk je člověkem ve
svých předpokládaných společenských rolích,
jako zaměstnanec, student nebo školák, jako
člen rodiny? Anebo se lidství projevuje právě
v hraní si, rozvíjení odlišnosti a ztotožnění
s ostatními „podobně postiženými“? Neplatí
náhodou, že podle toho, jaké náhradní identity
máš a co z nich dokážeš udělat, se pozná, co seš
za člověka? Řekni nám, na co si hraješ, a my ti
povíme, jaký jsi…
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autorka: Marta Harasimowicz
NA CESTĚ DO DOBRÉHO POKOJE
ČASTO MÁME PŘEDSTAVU, ŽE SE NÁBOŽENSTVÍ DĚDÍ. ŘADA LIDÍ SE K NĚMU ALE PROPRACUJE AŽ
V DOSPĚLOSTI, ANEBO SI NAJDOU JINÉ VYZNÁNÍ, NEŽ BYLA VÍRA RODIČŮ. V ČEM TO ZMĚNÍ JEJICH
ŽIVOT? JAK SE STANE ČESKÝ STŘEDOŠKOLÁK MUSLIMEM?
Do hostince přišel jednou přenocovat jistý
kupec. V noci se strhla bouře a host zjistil, že
do místnosti, ve které spal, teče voda. Rozhodl
se tedy přemístit do jiného pokoje – i tam ale
protékala střecha. Stejná situace byla i ve
všech ostatních místnostech, mezi kterými
kupec nervózně pobíhal, hledaje suché místo
na přespání. Neuplynula dlouhá doba, když
zjistil, že ho to nejenom neskutečně unavilo,
ale také že je úplně zmoklý...
Toto staré arabské podobenství se řadí do tradice náboženské tolerance. Jeho smysl není těžké
uhodnout: každé náboženství má své výhody
a nevýhody, cesta ke konverzi může občas vnést
do života zbytečný zmatek a následkem toho
nás ještě víc vzdálit od cíle, který sledujeme.
Je tento názor pravdivý? Co dává a co naopak
bere konverze? Proč se vlastně někteří z nás
vydávají do „jiných místností“? Setkala jsem
se s několika lidmi, kteří si touto cestou prošli
a nechala je mluvit.
ZTRACENÁ GENERACE
Franta o sobě říká, že je Pražák ze Smíchova,
i když citový vztah si zachovává k více městům
v různých zemích. Vyrůstal v multikulturním
prostředí: rodina jeho otce pochází z Ungrika
Roma (maďarských Romů), rodina mámy z malé
8
vesnice ve východním Polsku, v níž byla většina
obyvatelstva židovského původu. Prarodiče
z otcovy strany vyrůstali v Miškolci, po válce
se přestěhovali do Prahy „pomáhat budovat
socialismus“. Frantův otec jako jediný ze sourozenců měl zájem o vzdělání a po mnoha letech
se mu podařilo stát se inženýrem. „Pocházím
ze striktně ortodoxního prostředí, ve kterém se
praktikoval marxismus-leninismus. A jen to a nic
mimo toho,“ říká Franta, když se ho ptám na náboženské tradice v rodině. Jak se dostal k judaismu? „Judaismus mě zajímal mnoho let. Velmi
důležitá byla chvíle, když se mi manželka svěřila
se svým židovským původem. Pro ni, stejně jako
pro mou rodinu, to bylo velké tajemství, o kterém
se nemluvilo.“ Několik let předtím se mu totiž
podařilo získat dokumenty z třicátých a čtyřicátých let, ze kterých vyplývalo, že i rodina
jeho matky měla se svými židovskými sousedy
společného více, než si myslela. „Samozřejmě
rodina o tom nic neví ani vědět nechce. Rodiče
mají zároveň na judaismus stejný názor, jako na
každé jiné náboženství a neakceptují to.“
Zájem o víru předků však pokračoval: „Hlavní byl
pocit, že na to mám nárok, že je to důležitá část
mého dědictví. Na začátku nám velmi pomohl
internet. Později jsme našli židovský klub, do
kterého jsme začali pravidelně chodit. A náš
život se pomalu měnil.“ Franta není typický
konvertita, protože je – jakožto potomek
Židů v ženské linii – židovským náboženským
právem (tzv. halachou) považován v podstatě
za Žida. Pro začlenění člověka s halachickým
původem do komunity stačí, když dokáže svůj
původ potvrdit. „Způsob života se samozřejmě
mění, ale vše malými kroky. Na začátek jsme se
učili uctívat šabat a základy halachy. Potom jsme
měnili naše stravovací zvyky. Z našich jídelníčků
zmizelo nekošerné jídlo. Aktuálně nejíme maso,
protože nemáme možnost rozdělit kuchyni na dvě
části – pro jídla z masa a pro jídla z mléka. Docela
velký problém je stravování v restauracích nebo
u známých. Často se nám stává, že se třeba nějaká
teta urazí, protože nechceme ochutnat tvarohový
dort se želatinou, který pro nás udělala.“
NEMLUVILI JSME O TOM
Aleksandra žije v Polsku, kde studuje a vychovává
čtyřletého synka. O jejím příběhu jsme si psaly
po e-mailu. „U nás doma odjakživa bývaly knihy
o judaismu, židovství, holocaustu. Měli jsme hodně
známých Židů, několikrát jsem s rodiči byla v Izraeli. Čím jsem byla starší, tím víc mě to zajímalo.“
I Aleksandra pochází z rodiny, kde se míchalo víc
tradic: rodina otce byla katolická, rodina matky
pravoslavná. Rodiče se to snažili sladit.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
První myšlenka na konverzi byla v případě
Aleksandry odůvodněná partnerským vztahem,
její tehdejší přítel byl totiž věřící Žid. „Judaismus mi po náboženské a duchovní stránce vyhovoval. Chtěla jsem žít v nábožensky založené rodině,
zároveň jsem už ovšem nevěřila v křesťanská dogmata“. Pro člověka bez židovského původu není
konverze k judaismu jednoduchá záležitost. Je
třeba se minimálně rok učit zvyky a náboženské
právo a aktivně se účastnit života komunity. Po
nějaké době přijde čas na závěrečný pohovor
a zkoušku z halachy před rabínským soudem.
Vlastní obřad konverze spočívá v ponoření do
mikve (v případě mužských konvertitů i obřízce). „Část rozených Židů považuje konverzi za
úlet,“ říká Aleksandra. „V mé obci ovšem téměř
polovina ortodoxních Židů byli konvertité, také
některé osoby zastávající důležité funkce jako
např. správkyně mikve nebo hlavní mašhijach
(správce košer kuchyně). Často jsou konvertité
až přehnaně důslední v dodržování náboženských
předpisů. Diskriminace tedy nemá smysl.“
Jakožto osoba snažící se o konverzi musela
i Aleksandra celkově změnit způsob života.
Začala dodržovat šabat a košer (alespoň
tím způsobem, že se snažila nejíst vepřové
a neslučovat maso s mlékem) a oblékat se
podle náboženských pravidel. „Ve všechno
jsem hluboce věřila, proto pro mě tyto změny
nebyly problém. Jediné, s čím jsem si nevěděla
rady, byly křesťanské svátky, které slavila moje
nejbližší rodina. Většinou jsem slavila s nimi,
abych je neurazila.“ Jaká byla reakce rodiny
a nežidovských přátel na Aleksandřinu proměnu? „Se svým náboženským přesvědčením jsem
se neskrývala, všechny změny byly pro mé okolí
viditelné. Nemluvili jsme ale o tom.“
I dnes je pro Aleksandru judaismus důležitou
součástí života. Za židovku se už ovšem na
základě dalších životních zkušeností nepovažuje. „Z osobních důvodu jsem se krátce po
narození dítěte ocitla mimo židovskou komunitu.
Pak jsem na základě vlastního přemýšlení přišla
na to, že žádné náboženství nedává záruku, že
člověk bude poctivý a hodný.“
SPOJUJE NÁS VÍRA
Se třemi mladými muslimy Kubou, Honzou
a Ríšou jsem se sešla v pražské čajovně. Každý
z nich se k islámu dostal jinou cestou: Kuba přes
otázky, které si kladl během přípravy na křest,
Honza přes zájem o blízkovýchodní konflikt
a Ríša díky četbě sci-fi Duna, kde se objevovaly
prvky islámského myšlení. Začali vyhledávat
informace na internetu i v knihách, časem číst
Korán a setkávat se s muslimy.
„Asi po roce přišla chvíle, kdy jsem zjistil, že
tomu věřím. Tak jsem konvertoval. Natvrdo,“
popisuje Kuba. Ríša přestal pochybovat při
četbě Koránu, pak už jen čekal na vhodný
moment pro konverzi; chtěl se svým záměrem
nejdřív seznámit matku. U Honzy to trvalo dva
až tři roky. Už se modlil jako muslim a chtěl to
dělat správným způsobem – to bylo přímým
impulzem pro oficiální přijetí víry.
Na rozdíl od judaismu nebo křesťanství je
v islámu konverze velice snadná. Náboženské
učení uznává, že před Bohem se člověk stává
muslimem v okamžiku, když uvěří a pronese to
nahlas. Pro oficiální přijetí do ummy (komunity
věřících) je třeba vyznání víry – šahádu – říct
v přítomnosti dvou svědků. Základem pro konverzi by měla být upřímná víra a souhlas s pilíři
islámu, až v další řadě znalosti. Povinností
muslima je vzdělávat se po celý život.
Na otázku, jestli bylo těžké změnit způsob života a naučit se rituály, kluci nemají jednotnou
odpověď. Honza tvrdí, že je to jednoduché:
„Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsem úplně změnil
životní styl. Na začátku jsem jen omezil alkohol.
V celkové změně mi pomohl první Ramadán.“
Pro Kubu a Ríšu bylo naučit se správný ritus
téměř traumatem. „Skoro jsem se utopil při první
očistě! Pohyby při modlitbě mi dodnes přijdou
těžké,“ říká Ríša..
I když vůči islámu existuje mnoho předsudků,
reakce okolí na konverzi nebyla nijak zvlášť
negativní. „Lidé kolem věděli, že se o islám
zajímám, tak je to nepřekvapilo. Doma mnoho
věcí nechápali – například proč jsem se zavíral
do pokoje, když jsem se modlil, nebo proč si
nedám panáka při rodinné slavnosti. Spolužáci
dlouho nedokázali oddělit islám od politiky.
Snažil jsem se vše postupně vysvětlovat. Lidé
kolem mě byli inteligentní, proto vcelku nebyl
problém. Kdybych ale dělal třeba v Ostravě v dole,
tak by to asi bylo jinak...“ přemýšlí Honza.
„Známí na koleji to tušili. Máma byla trochu
vyděšená, bála se, jestli se nedávám k nějaké
sektě. Pak to pochopila a dnes už to nepovažuje
za nic špatného,“ vzpomíná Ríša. Negativní
reakce jsou spojeny spíš s faktem, že lidé
o učení islámu moc nevědí a opakují fráze, které
zaslechli v médiích. Honza ovšem tvrdí, že střet
s předsudky může mít i pozitivní vliv: „Nutí tě
to jít do hloubky, zjišťovat, přemýšlet o různých
aspektech víry.“ Kuba ho ovšem doplňuje trochu
sebekritickým pohledem: „Hodně konvertitů má
problémy s fanatismem. Člověk se musí vyrovnat
i se svou kulturou. Lidé z muslimských oblastí
to mají jinak, protože islám je součástí jejich
místní kultury.“ Zároveň je ovšem třeba odlišit
náboženství od etnických zvyků.
V islámu se konverze bere jako nalezení cesty.
Reakce komunity na nové věřící jsou tedy spíš
pozitivní. Stane se ovšem, že rození muslimové
nedůveřují znalostem konvertitů, berou je jako
lidi, kterým je třeba pořád všechno vysvětlovat.
Česká muslimská komunita je malá, přítom však
národnostně a kulturně hodně diferencovaná
– proto jsou vztahy českých muslimů nejčastěji založeny na příslušnosti ke konkrétním
etnickým skupinám. „Nejzásadnější rozdíl je
ve smyslu pro humor. Češi si dělají legraci ze
všeho, včetně náboženství,“ říkají kluci. „My se
některým karikaturám zasmějeme. No, možná ne
těm Mohamedovým, i když...“ Kulturní odlišností
ovšem nepovažují za problém: „Jsme každý
v něčem rozdílný, spojuje nás víra.“
Není možné popsat „typického konvertitu“
– příběhů je jistě tolik, kolik konverzí. Z někoho
může přijetí nového vyznání udělat blázna nebo
fundamentalistu, pro jiného člověka je vstup
do jiné kultury, než ta, v níž byl vychováván,
cestou k tomu stát se lepším a šťastnějším.
Ještě jinému může konverze přinest zklámání.
Jak říká Aleksandra: „Všude se bohužel najdou
stejní parchanti. Proto jsem se rozhodla nepatřit
do žádné náboženské skupiny“.
Autorka studuje FF UK.
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Tomáš Havlín
SPIKLENCI Z KYBERPROSTORU
000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101
01110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001010101010001011111111011011001010101010101110110101001011110101010010100000101000101011001010
01010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010100101001010100100101101010101111010
1010010100000101000101011001010010101001001010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111100100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111
10101 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010
101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010
1011110100010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 1 110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010
100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101010111111101111010010101010101110110101001011010101011110101010
01010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101
001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010001010110010100101010010010101010100010
1111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011
000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101
0111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111
1010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101
01100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010
101000101111111101101100101010101010111011010100101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010
1110110101001011010101011110101010010100000101000101001010010101001001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001010101100101001010100100101010101000
10111111110101111111011110010001010110010100101010010010101010100010111111110101111111011110101 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010
0010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001
01010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101000101000101011001010010101001001010101010001011111111010111111101111010
11 1 110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010
1100101010101010111011010101011111110111101001010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011
000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010
10111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010
1111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100
010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001
01010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001010101010001011111111010111
11110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101
10010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010001010110010100101010010010101010100010111111110110110010101010101011101101010010111101010100101000001010
0010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101001010010101001001011
01010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010110010100101010010010101010100010111111110101111111011110010001010110010100101010010010101010100010111
111110101111111011110101 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011
000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010
101110110101001011010101011110100010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 1 110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101
01111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101010111111101111010010101010101110110101
00101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001
010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010
01010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010001010110010100101010010010101010100010
1111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011
000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101
0111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011
JEDEN SVĚT NESTAČÍ, A TAK MU V PAMĚTÍCH POČÍTAČŮ VZNIKAJÍ VIRTUÁLNÍ BRATŘÍČCI. „REALITA“
A KYBERPROSTOR SE VZÁJEMNĚ PRONIKAJÍ. V KYBERSVĚTECH PLATÍ OPRAVDOVÉ DOLARY, LIDÉ SE
U AMERICKÝCH SOUDŮ DOMÁHAJÍ PRÁV NA VIRTUÁLNÍ PŮDU A VE HRÁCH JAKO JE SECONDLIFE SE
LZE I DOCELA DOBŘE UŽIVIT.
Vyberete si postavu a vydáte se na pochod
krajinou, složenou místo z atomů z jedniček
a nul. Rozdíl sice podstatný, ale co s tím,
když stromy, budovy i hejna ptáků na obloze
vypadají stejně přirozeně, jako ty za oknem.
Z boční ulice si to k vám namíří jakási žena,
další uživatelka virtuálního světa. Reálně může
sedět u počítače v Oklahomě, ale teď dýcháte
jeden vzduch. Chce se seznámit? Zaútočí na
vás šavlí skrytou za zády? Nebo…, zasníte
se. „Ahoj, v sídle Nike večer uvedou na trh jarní
kolekci. Pro prvních tisíc jsou přichystané slevy.
Nechceš jít se mnou?“ zaskočí vás pozvánkou
10
na nákup virtuálních tenisek. Vaše postava by
v nich u druhého pohlaví jistě stoupla v ceně,
a to za těch pár drobných, vydělaných nudně
reálnou prací, rozhodně stojí.
KTERÝ ŽIVOT MÁ SMYSL
„Virtuálních světů jsou dnes už stovky,“ říká
mladý informatik Martin Dvořák. Hráči jejich
jména notoricky znají, laikům naopak zní
jako koptština. Většinou je spojuje jasný cíl:
zabíjet nepřátele, hromadit zbraně, peníze
a moc. V hrách jako je World of Warcraft, ožívá
svět hrdinů a nestvůr. Vedle nich se ale nabízí
virtuální světy, které do značné míry kopírují
ten reálný. A to nejen vzhledem, ale i způsobem
života. Jejich obyvatelé proto skřípou při slově
hra zuby a mluví raději o platformách.
Jedna z nejznámějších se jmenuje Second Life.
Před šesti lety ji začala vyvíjet kalifornská
společnost Linden Lab a dnes má kolem dvou
milionů pravidelných návštěvníků. Příbuznost se skutečným životem se projeví hned
na začátku: nevíte, co dělat. Přihlašuji se
do hry a můj avatar, jak se říká jednotlivým
postavám, se zjevuje v ulicích Berlína. Ve stínu šedých budov bloumá pár dalších nováčků
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
vyměňujících si zmatené dotazy. Nikdo neví,
kam jít a co podniknout. Spréva tiše zurčí
kolem. „Ocitneš se ve světě, ve kterém nemáš
žádný úkol, který bys musel plnit. Musíš se jen
naučit ovládání, ale zbytek je na tobě. Musíš si
najít smysl svého života,“ říká Scalex, civilním
povoláním redaktor.
Většině nováčků, spojujících zábavu s jasnou
misí, se to nepodaří, ale těm, které to chytne,
se otevírá nový svět. Možností je nepřeberně.
Mohou se jet podívat do Paříže na Eiffelovku,
tancovat na diskotéce, jít na koncert své oblíbené kapely nebo navštěvovat kurz angličtiny.
A samozřejmě navazovat vztahy. Ty jsou podle
Martina Dvořáka alias Martina Dunckera – starosty českého secondlifového města Bohemia
– mnohem osobnější než v klasickém chatu.
„Emoce se nevyjadřují jen smajlíky. Avataři gestikulují, mohou spolu jet třeba na lov kosatek, mít
společné zážitky. Když se rozhodnou pro svatbu,
dopředu ji plánují a jsou nervózní stejně, jako ve
skutečnosti,“ vysvětluje.
TVRDÝ CHLEBA ZAMĚSTNANCŮ
Emoce prožité ve virtuálním světě jsou dost
silné, aby ovlivnily reálné vztahy. Následky
mohou být tragické. Jeden čínský hráč například ubodal druhého, když ve hře The Legend
of Mir 3 prodal dračí šavli, kterou měl pouze
půjčenou. Podle Scalexe ale mohou emoce
z kybersvěta skutečné vztahy také upevnit.
„Vím o manželích, kteří jsou pracovně rozděleni
(on v USA, ona doma v ČR) a chodí provozovat
virtuální sex do Second Life. Jejich postavičky
na to vlítnou a jejich reální loutkovodiči si přes
mikrofon a sluchátka špitají něžnosti,“ vypráví.
Rozmělnění hranice mezi virtuálním a reálným
je ovšem nejzajímavější tam, kde začíná jít
o peníze. Pro vstup do Second Life a pobývání
v něm sice nejsou bezpodmínečně nutné, ale
kdo si chce dopřát nadstandard, bez lindenských dolarů se neobejde.
Získat je lze různě, přičemž nejsnazší je proměnit na místní měnu své skutečné peníze.
Na zmrzlinu si ale můžete vydělat i uvnitř hry,
když se necháte zaměstnat ostatními avatary.
Nejjednodušší práci se říká kempování. Svou
postavu při něm necháte stát například v baru,
který patří jinému avatarovi, a vytváříte tím
dojem, že tady to žije. Dá vám za to pár dolarů.
O něco lépe placené jsou tanečnice. Na diskotékách se svíjí u tyče a lákají od ostatních
uživatelů dýška. V obou případech zaměstnavatelé tlačí na to, aby výdělek byl zasloužený.
Při kempování nelze nechat svého avatara virtuálně stát a reálně si jít lehnout do postele,
protože přítomnost se musí obnovovat každou
půlhodinu. Od tanečnic se zase vyžaduje, aby
pilně komunikovaly s klientelou. Virtuální práce
vyžaduje skutečnou pozornost.
A za co lindenské dolary utratit? Podle Scalexe
se nejvíc peněz protočí ve virtuálním sexu.
Stejně jako v době, kdy bylo video v plenkách
a pornokazety tvořily 80 % produkce, se potvrzuje, že pionýři nových technologií bývají
zároveň spiklenci slasti.
KOLESA VIRTUÁLNÍ EKONOMIKY
Avataři ovšem nejsou odsouzeni do role
námezdníků orajících cizí pole. Mohou si
kupovat půdu a pomocí programovacího
jazyka na ní budovat, co si zamanou. Hotely,
kasína, pyramidy, celá města, nebo obchody
s designovým oblečením. Fantazii se meze
nekladou. Zvláštností Second Life přitom je,
že narozdíl od dalších online her přiznává
avatarům plné vlastnictví půdy a výrobků.
Průlomová v tom byl kauza Američana Marca
Bragga, který si na základě vlastnického vztahu
k virtuálním pozemkům vymohl u skutečného
soudu návrat do hry, ze které ho Linden Lab
předtím vykázal.
Vlastníci smějí se zbožím obchodovat a pokud
se strefí do poptávky, lindenské dolary od
ostatních avatarů se jen hrnou. Protože jsou
virtuální peníze směnitelné obousměrně a jde
je tedy zpětně převádět na reálnou měnu,
vyvstává možnost podpořit prací ve virtuálním
světě rodinný rozpočet. Drtivá většina avatarů
tak sice chodí do Second Life jen za zábavou,
ale už před dvěma lety zde kolem pěti set lidí
vydělávalo přes tisíc reálných dolarů měsíčně.
Legendou mezi nimi je učitelka jazyků Ailin
Graefová, která žije u německého Frankfurtu,
ale ve hře si říká Anshe Chung a bydlí v čínském paláci. Ve virtuální světě začala skupovat
pozemky a se ziskem je prodávat dál. Před třemi
Game sweatshop
Pod slovem „sweathop“ se obvykle rozumí
továrny v rozvojovém světě, v nichž dělníci
pracují za minimální mzdy. Oblast virtuálních
her se moc neliší. Většinou asijští „dělníci“
tráví hodiny hromaděním virtuálního bohatství
a vytvářením vysoce nadaných postav. Oboje se
pak prodává za skutečné peníze. Britský Guardian přinesl reportáž z podobného sweatshopu
v Rumunsku. Mzda za deset hodin hraní dělala
necelých sto padesát korun.
Obrat herních manufaktur ale tvoří jen zlomek
obchodu s virtuálními předměty. Kouzelné meče
se na eBay prodávají až za desítky tisíc korun,
celkový trh má údajně objem kolem dvaceti
miliard korun.
lety ohlásila, že developerskými aktivitami
vydělala první milion skutečných dolarů. Její
firma dnes zaměstnává osmdesát lidí, z nichž
část žije v Číně.
V Česku secondlifoví magnáti nejsou, ale pár lidí
se uživí. Dvořákovo město Bohemia začínalo na
jednom ostrově a postupně se rozrostlo na trojnásobek. Starosta platí vedle sebe osmičlenný
tým. „Někteří dostávají plat v korunách, někteří
v lindenských dolarech,“ říká. Úspěšný je i muž,
který programuje a prodává oči, vlasy a kůži. Za
doplňky, které avatarům dodají lidštější vzhled,
měsíčně kasíruje kolem sto tisíc korun.
Svět, ve němž se denně otočí kolem milionu
dolarů nemohly nechat bez povšimnutí ani
velké firmy. V Second Life sídlí většina nadnárodních koncernů. Prodávají zboží (i to
reálné), provádí průzkumy trhu a hledají nové
zaměstnance. Většina z nich si od přítomnosti
slibovala obchodní úspěchy, ale rozjet byznys se jim většinou nepodařilo. Virtuální svět
neroste podle očekávání, a tak je přítomnost
v něm spíš marketingový tah. Firmy jím dávají
najevo, že jdou s dobou.
PREZIDENTI A TERORISTÉ
Do virtuálního světa Second Life se vedle
ekonomiky prodírá i politika. Částečně se sem
překládá ta, kterou vídáme ve zprávách. Během
francouzských prezidentských voleb se zde prezentovali všichni kandidáti (dav demonstrantů
tehdy zaházel volební centrum ultrapravicového
Jean-Marie Le Pena hořícími vepři), a to samé
se opakovalo při volbách v USA.
Postupně se ale vytváří politika, která je vlastní
virtuálnímu světu. První náznak kolektivní
aktivity se vynořil, když Linden Lab zvažoval
zavést pro své hráče a jejich virtuální klony
daně. Avataři se tehdy začali na protest upalovat, což systému způsobovalo technické potíže,
a tak ze záměru nakonec sešlo.
Před časem vznikla také první virtuální teroristická organizace pod názvem Armáda za osvobození Second Life (SLLA). Tažení za politická
práva pro avatary odstartovala dvěma výbuchy
před módními obchody American Apparel
a Reebok. Její mluvčí Marshal Cahill následně
oznámil, že cílem skupiny je převzetí vlády nad
herním světem demokraticky zvolenými zástupci dělnické třídy, omezení vlivu kapitalistických
korporací a vyvlastnění a následné spravedlivé
rozdělení půdy, které je nedostatek, což tlačí
ceny pozemků nahoru.
Přesto se zdá, že války a revoluce se virtuálnímu
světu vyhnou. Půdu lze totiž vždy připrogramovat, zdroje jsou nevyčerpatelné a avataři
nepotřebují k životu jíst ani pít. Svět je navíc
naprogramovaný tak, že každý násilný střet
dopředu vyžaduje svolení napadeného. Není
facky bez souhlasu toho, kdo jí má dostat.
Ačkoli v jiných ohledech virtuální svět za tím
reálným zaostává, v tomto ho možná naopak
předstihl.
11
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autorka: Michaela Blažková
OD OKOVŮ K OBAMOVI
KDYBY SE BOJOVNÍK ZA PRÁVA ČERNOCHŮ W. E. B. DU BOIS DOŽIL NEDÁVNÉ INAUGURACE BARACKA
OBAMY, ASI BY ŘEKL, ŽE BOJ PRÁVĚ SKONČIL. PODAŘILO SE AMERICKÉ SPOLEČNOSTI PŘEKONAT VŠECHNY
PŘEDSUDKY? NAPLNILA SE KONEČNĚ SLOVA MARTINA LUTHERA KINGA JR., ŽE NASTAL ČAS „POZVEDNOUT NÁROD Z TEKOUCÍHO PÍSKU RASOVÉ NESPRAVEDLNOSTI NA PEVNOU SKÁLU BRATRSTVÍ“?
Afričtí otroci byli do Severní Ameriky zavlečeni jako levná pracovní síla. Zvládali těžkou
práci v náročném podnebí na Havaji, a proto se
zhruba od poloviny 17. století začali používat
i v jižních osadách na kontinentě. Několik
následujících století jejich páni rozhodovali „o nich bez nich“, s malým ohledem na
politický vývoj. Hlasité výroky o nelidském
zacházení a žádosti o zrušení otroctví tišil
hraný nezájem nebo protiargumenty poukazující na neschopnost černochů dosáhnout
úrovně bílých. Tak by se dalo shrnout několik
prvních století života černých otroků v Severní
Americe.
Od konce 19. století však docházelo ke změnám
v přístupu k rasové nerovnosti. Společnost se
díky snadnějšímu a většímu rozptylu informací jednoznačněji rozdělila na zastánce či
odpůrce zrovnoprávnění. Politické zájmové
skupiny na jihu Spojených států pracovaly
na institucionalizaci společenského oddělení (oddělené fontány s vodou, vchody
12
do restaurací a obchodů, sektory v kinech
a autobusech nebo různé plavecké bazény)
a na nerovnováze práv (volební právo, tvrdší
tresty u soudů, pouze imaginární presumpce
neviny) na základě barvy kůže.
Již od počátku 20. století situace tiše vřela.
Bouře postupně nabírala na síle a v polovině
minulého století vypukla naplno. V době,
kdy Amerika i celý svět naslouchali Martinu
Lutheru Kingovi Jr. a jeho kázáním o rovnosti
bez rozdílu barvy pleti, se začaly věci měnit
i na úrovni institucí. V roce 1964 byl přijat
Zákon o občanských právech, který v podstatě znamenal ukončení právní odloučenosti
rasových skupin.
Rok před přijetím tohoto zákona zazněla na
schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu, D.C Kingova nejslavnější řeč „Mám sen“.
Když King hřímal, že je přesvědčen o tom, že
již brzy „budeme schopni přiblížit den, kdy
všechny Boží děti, černí a bílí, Židé i pohani,
protestanti i katolíci, budou schopni stát
ruku v ruce a zpívat starý černošský spirituál:
,Konečně svobodní! Konečně svobodní! Díky
Bože všemohoucí, konečně jsme svobodní!‘“,
byly novému americkému prezidentovi sotva
dva roky.
ÚTLUM POD REAGANEM
Barack Obama je pro některé zázrakem, pro
druhé nadějí a pro někoho noční můrou. Jako
syn keňského emigranta a Američanky strávil
prvních osmnáct let života buď na Havaji,
nebo jinde mimo pevninu Spojených států.
Sám tvrdí, že nikdy nevěnoval pozornost faktu,
že jeho otec byl „černý jako tma a matka bílá
jako mléko“.
Mezi lety 1961-1979 se pro černochy ve Spojených státech mnohé změnilo. John F. Kennedy, Martin Luther King Jr., Robert Kennedy
a Malcolm X, nejznámější představitelé hnutí
za rovnoprávnost, byli zavražděni. V důsledku
toho se přes celé Spojené státy přehnalo několik bouří rasových nepokojů (hlavně na severu
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
v průmyslových městech). A v neposlední
řadě revoluce mladých na konci šedesátých
let znamenala zásadní změnu ve společenské
morálce. V sedmdesátých letech byla Amerika
zaměstnána politickými skandály a pokračující
válkou ve Vietnamu. Všechny tyto okolnosti
přispěly k pokroku společnosti ve vnímání
černochů jako její nedílné součásti.
Dva roky po dokončení střední školy se Obama stěhuje do New Yorku. Píše se rok 1981
a v Americe pod vládou Reagana triumfují společenské a morální hodnoty, které přispívají
k vytvoření falešného obrazu celé společnosti.
Zjevné problémy se zakrývaly a populismus
dosahoval nebývalých výšin. Velké společnosti
získávaly zcela legálně monopolní postavení,
bohatí bohatli mnohdy díky podvodům, které
se nevyhnuly ani státní sféře. Nižší společenské vrstvy bez rozdílu rasy se alespoň trochu
snažily přiblížit pozlátku a lesku, o kterém
četly v novinách a sledovaly je na televizních
obrazovkách. Krédo tohoto desetiletí zní, že
„na chamtivosti není nic špatného“.
V porovnání s předchozími dekádami znamenala osmdesátá léta útlum v boji za
zrovnoprávnění. Všechny menšiny jsou sice
už akceptované, ale výrazná snaha o změnu
jejich situace se nekoná. Samotný boj za
rovnoprávnost poněkud utichá pod novými
společenskými trendy. Zábleskem staré slávy
je jen pochod na Washington, organizovaný
jako uctění památky Martina Luthera Kinga Jr.
u příležitosti dvacátého výročí jeho smrti.
Je možné, že Obama si tento všeobecný útlum
zájmu o rovnoprávnost černochů uvědomoval.
Pozornost médií mu totiž nezískalo jen jmenování prvním černým prezidentem Harvard
Law Review, ale i fakt, že se po ukončení studia
práv aktivně zapojil do registrace černošských
voličů. Tento problém dlouhodobě poznamenával Ameriku. Černochům totiž byl sice
přiznán status plnoprávných občanů, ale kvůli
překážkám jim bylo prakticky znemožněno
volit. Skupiny dobrovolníků pracovaly přitom už dlouhá desetiletí na tom, aby černoši
dokázali projít testy gramotnosti i daňovými
a majetkovými censy. V době, kdy se Obama
začíná prosazovat v politice, je tedy situa-
ce ve Spojených státech poměrně stabilní,
nicméně všichni jsou si vědomi přetrvávající
společenské nerovnosti.
MÍRNÝ POKROK V MEZÍCH
ZÁKONA
Ženy, rasové menšiny a handicapované nejvíce ovlivnily protidiskriminačními zákony,
postupně schvalované už od šedesátých let.
Tyto zákony vymezovaly minimální procentuální zapojení těchto skupina na různých
úrovních ve vzdělávání nebo na trhu práce.
Střední i vysoké školy, hlavně ty soukromé,
dostaly nařízeno, kolik procent jejich studentů
musí pocházet z rasových menšin. Na trhu
práce došlo k zavedení kvót, kolik z počtu
zaměstnaných má být zdravotně postižených,
žen a členů rasových menšin napříč hierarchií
firem.
Na jedné straně příslib změny, na druhé straně její pomalé prosazování pouze pro část
černošského obyvatelstva, přispělo v komunitách spíše k rozšiřování sociálních nůžek
v menšinách, což se nejvíce projevilo v otázce
zaměstnanosti. Při pohledu na rozvrstvení
amerického trhu práce vidíme, že většinu
nekvalifikovaných prací vykonávají hlavně
zástupci rasových menšin. Procento kvalifikovaných, případně těch s vysokoškolským
vzděláním, je mnohem nižší.
Tento vývoj je potřeba brát i pozitivně.
Možnosti, které se alespoň určité části
černošského obyvatelstva otevřely, by byly
před padesáti lety nemyslitelné. Došlo k částečnému promíchání společnosti a k zesílení
vlivu černošského obyvatelstva na dění ve
společnosti. Další kladnou stránkou byl i spíše psychologický faktor, kdy nově otevřené
možnosti pro černochy působí jako motivační
prvek pro ostatní.
Za posledních sedmdesát let došlo ve Spojených státech v otázce černošské rovnoprávnosti k mnoha změnám. Částečně se podařilo
vyrovnat propast, kterou mezi americké
obyvatelstvo přineslo otroctví. Na druhou
stranu vyplavaly na povrch další problémy,
které poukázaly na to, že černoši stále kráčí
krok za svými bílými bratry.
ČERNOCH NEBO ŽENA?
Od zrodu Spojených států je nemyslitelná prezidentská kampaň, která by se nepotýkala s otázkou černošského obyvatelstva. Žádný kandidát
si ji nedovolí ignorovat a poslední kampaň byla
o to zajímavější, že jeden z kandidátů patří do
této skupiny. To mu pomohlo získat voliče právě
z menšin, které dosud neměly silný důvod se
do voleb zapojit. Ačkoli Obama přislíbil během
kampaně pracovat na změně postoje k menšinám, tak se vyhýbal slibům, které by nemohl
naplnit. Zklamané naděje v této oblasti by mohly
znamenat tu největší ránu jeho prezidentství.
Výjimečnost posledních prezidentských voleb
ale podtrhla i kandidatura ženy – představitelky další odsouvané skupiny. Otázka dne
pro demokraty pak nezněla, bude-li schopnější Obama nebo Hillary Clintonová, ale koho
z nich bude společnost spíše schopná přijmout
za svého vůdce. Bylo jasné, že Amerika je po
poněkud zoufalém vývoji za vlády George W.
Bushe opět připravena na prezidenta bez konzervativního pláštíku. Z toho můžeme vyvodit,
že prvnímu černochovi pomohla do Bílého
domu shoda náhod. Barva pleti se v porovnání
s ženstvím či stranickou průkazkou konzervativce jevila jako nejmenší přítež.
Co tedy můžeme očekávat od prezidenta
Baracka Obamy? Již před svým zvolením dal
jednoznačně najevo, že chce zmenšit zátěž
Spojených států plynoucí z jejich zapojení ve
válečných konfliktech a ušetřené prostředky
použít na zlepšení situace doma. Jeho plnou
pozornost bude mít také zvládnutí ekonomické
krize, která odkrývá další a další problémy
amerického trhu ve všech oblastech. Zároveň se dá předpokládat, že dojde ke změnám
i v rasové otázce skrze sociální programy.
Spojené státy nyní procházejí velmi těžkým
obdobím, dnes se kvůli ekonomickým problémům mění i sociální struktury. Protože
ale ještě neuplynulo ani sto dní od Obamova
nástupu, je těžké říci, zda zvládne všechna
úskalí. Zatím se projevil jako silná osobnost
s jasným názorem a vizí, na což Amerika slyší
a zbytek světa se zájmem naslouchá.
Autorka studuje sociální dějiny na FF UK
13
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Příběh revoltujících rolníků v Mexiku
JSME JAKO OŠKLIVÁ KÁČÁTKA
JIHOMEXICKÝ STÁT CHIAPAS JE MÍSTEM CHUDOBY, INDIÁNSKÉ ROMANTIKY I SOCIÁLNÍCH HNUTÍ.
VEDLE ZAPATISTŮ, MASKOVANÝCH INDIÁNŮ, KTEŘÍ POVSTALI PROTI VLÁDĚ A NYNÍ ŽIJÍ V AUTONOMNÍCH VESNICÍCH, ZDE EXISTUJE TRADICE ROLNICKÝCH HNUTÍ, KTERÁ SE SNAŽÍ ZÍSKAT PŮDU.
PO JEJICH STOPÁCH SE VYDAL ČESKÝ STUDENT ANTROPOLOGIE.
„Zapatistům se podařila úžasná věc – díky jejich
povstání světová veřejnost ví, kde je Chiapas
a jakým problémům čelíme. Zapatisti ale nejsou
jediní, kdo se snaží změnit zdejší poměry. My
nejsme utajení guerilloví bojovníci, nevlastníme
zbraně, máme svou vesnici, svá pole i své rodiny,“
říká čtyřiačtyřicetiletý bojovník za rolnická
práva Ricardo z vesnice Dvacátý osmý červen.
Sympatický muž s knírem, který připomíná hrdinu dávné mexické revoluce Emiliana Zapatu,
ví, o čem mluví: mnoho lidí viděl umírat, sám
několikrát unikl smrti o vlásek, několik měsíců strávil ve vězení a jeho rodina raději bydlí
v nejbližším městě.
Kdo ve světě znal nejjižnější mexický stát Chiapas před lednem 1994, kdy povstali zakuklení
mayští rolníci – zapatisté? Několik dobrodruhů,
výzkumníci z harvardského Chiapas Project či
američtí turisté a tím se seznam vyčerpává.
Hluché místo na mapě, o které člověk pohledem
nezavadil. Přítěž kartografů. Možná tak otázka
v Chcete být milionářem.
Díky zapatistům se Chiapas natruc mexické
vládě těší světové pozornosti. Chudý, ale
bouřící se indián z džungle se stal ikonou.
14
Hlava zapatistů Marcos je povýšen do panteonu top-revolucionářů, kde konkuruje už i Che
Guevarovi.
Chiapas dostává značku „povstalecký“,
zapatisté se stávají „sexy“ a jsou prodáváni
revolučním turistům. Chiapas ale „povstal“ už
dávno před zapatisty. Od poloviny sedmdesátých let zde působili nezávisle organizovaní
rolníci, sdružení posléze např. v Organización
Campesina Emiliano Zapata – OCEZ (Rolnická
organizace Emiliano Zapata). Místem jejího
vzniku se stal nížinný region cukrové třtiny
Venustiano Carranza ve středním Chiapasu.
OCEZ začínala jako organizace sdružující tisíce
lidí. Bojovala proti vládní politice a bránila
právo chudých na půdu. Podařilo se jí zabrat
čtyřicet tisíc hektarů, jež rolníci obsadili
bohatým vlastníkům. Na konci osmdesátých
let ale hnutí prodělává krizi. Vraždy (25 mrtvých), zmizení či uvěznění předáků (mezi lety
1980 a 1998 bylo uvězněno 1 125 lidí z OCEZ),
vyhrůžky, vypalování vesnic, násilí ze strany
policie a polovojenských skupin a strategie
podplácení a zapojování do státních a stranických projektů vedly k úpadku.
Dnes není původní OCEZ vůbec vidět. Působí stále, nebo se definitivně rozložila? Pro
odpověď jsme s německým kolegou museli
do chiapaského regionu Venustiano Carranza
hledat vesnici Dvacátý osmý červen (dále jen
28/6).
NEVIDITELNÉ VESNICE ZA
LÁNY CUKROVÉ TŘTINY
Prosinec a leden jsou ve středním Chiapasu
časem sklizně cukrové třtiny. Až třímetrové
pichlavé rostliny je třeba nejprve spálit. Zůstanou „stonky“ o průměru až čtyř centimetrů,
které se musí vysekat, posbírat a naložit na
korby starých náklaďáků.
Projíždí-li člověk mezi městy Pujultic a Venustiano Carranza před a po sklizni, rozdíl je ohromný. Neprůhledná pole neprostupné třtiny se
proměňují na doutnající zeminu a krajina jako
by nás pozvala blíž k sobě. Přes pole v dáli lze
vidět osamocené ostrůvky palem či banánovníků, malé pahorky, vodní plochy s ptactvem,
ale i koloniální ploty velkých rančů či světýlka
z chatrčí, jež dávají tušit, že ve stínu cukrové
třtiny žije člověk.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Bob Kuřík
CHIAPASU
Čas od času narazíme na shluk několika dřevěných chýší – chudých vesnic potomků bývalých
dlužních peonů, tedy nevolníků, kteří po celé
generace pracovali pro velkostatkáře. Na konci
prašné cesty přijíždíme do vesnice, jež je zcela
odlišná od sousedních vísek: domky jsou z betonových a dutých tvárnic, se střechou pokrytou
červeným plechem. Všechny, až na bývalou
policejní stanici a starší cihlový domek, jsou
nachlup stejné. Chybí řada rysů typické indiánské a rolnické komunity. Společné, veřejné
prostranství neexistuje. I kostel, který jakoby
mimochodem potkáte na pravé straně delší ulice, připomíná spíše menší a jednoduchý hangár
než cokoli tradičního. Místo působí odcizeně,
nevlídně, až „odfláknutě“. Řada domků zeje
prázdnotou. Každé nevyužité místo vesnice,
včetně bezprostředního okolí opuštěných domů,
zabrala vysazená kukuřice – hlavní potravina.
Vjezdu do vesnice vévodí cedule s nápisem
„Pevné podlahy – vládní projekt“. Jsme v cíli.
Vesnice nese název 28/6.
hlídky kasiků a rancherů, pozn. autora]. Všichni
jsme se pak raději na šest měsíců úplně vytratili
z regionu a přebývali v cizích vesnicích. V roce 2001
se nám podařilo setkat se zástupcem OSN. Byli
jsme oficiálně uznáni jako vyhnanci a chiapaský
stát – byť se na našem vyhnání podílel a myslel
si, že nás definitivně porazil – nám musel koupit
novou parcelu k osídlení.“
V Casa del Pueblo se v roce 1976 zrodily zárodky
pozdější OCEZ. V onom roce vyvrcholily spory
o půdu, kterou rolníkům, jimž podle práva
patřila, postupně zabavily místní elity. Rolníci
se ale k údivu rančerů začali bránit a půdu znovu zabírat. Spory doprovázelo násilí a vraždy
několika rolnických předáků. Když pak byl v roce
1975 zabit bohatý statkář, do sporu se vložil stát
a v květnu 1976 vtrhla do Casa del Pueblo armáda.
Strhla se jednodenní válka, jež za sebou zanechala mrtvé na obou stranách, vypálené domy,
zmlácené vesničany a znásilněné ženy. Čtyřicet
rolníků armáda odvedla a zhruba polovinu pak
uvěznila. To mobilizovalo celou vesnici čítající
na tři tisíce rodin s cílem osvobodit uvězněné.
Hnutí se za pět let změnilo v organizaci bránící
půdu rolníků. Tak vzniká roku 1980 OCEZ.
Stát tušil, že mu hnutí přerostlo přes hlavu.
Rozvinul strategii, kterou do Mexika dovezli
pozdější generálové mexické armády studovaní na elitních vojenských školách USA. Podle
Ricarda „si vláda vytipovala dva vězně ve špatném
psychickém stavu. Pustila je za to, že po návratu
začali blokovat naše aktivity. Naše vesnice rozdělila na dvě skupiny – provládní a protivládní.“
Proti OCEZ tak stáli kromě armády, guardias
blancas, policie i lidé z vlastní vesnice. Násilí
proti OCEZ vrcholilo masakrem devíti lidí (čtyř
dospělých a pěti dětí) a zraněním dalších pěti.
Ani pak se ale nepodařilo oslabenou OCEZ rozložit. Vláda se rozhodla zaměřit na odhalení
a eliminaci předáků. Jeden z nich, Ricardo, to
komentuje následovně: „V roce 1999 se zformoval
silný blok proti nám. Byl v něm i můj bratr, který
pro stát dělá dodnes. Konalo se setkání sponzorované vládou a hlídané policií, na které se sjeli
zástupci všech důležitých skupin regionu – včetně
nás i našich oponentů z naší vesnice. Byli jsme na
něm veřejně obviněni, že jsme zloději. Šikana pak
vyvrcholila. Báli jsme se, že budeme-li se bránit,
skončí to dalším krveprolitím. Když nám začali
ničit příbytky, krást věci a pálit naše pole i sklizeň,
rozhodli jsme se uprchnout. Tak začala naše cesta,
jež skončila až tady ve 28/6.“
PŘÍBĚH BEZPRÁVÍ
Místní jsou přátelští a potvrzují dojem, že vesnice je něčím zvláštní. Bartolomé, téměř padesátiletý muž v sombreru, říká nad limetkovým
čajem: „Žijeme zde necelých osm let. V roce 1999
nás vyhnali z naší původní vesnice Casa del Pueblo
a v roce 2001 jsme našli nový domov zde. Celkově
nás odešlo 76 – dvaceti lidem se podařilo vrátit
zpět. Nastěhovali jsme se 28. června – odtud název
vesnice. Po vyhnání se našeho předáka pokusili
zabít guardias blancas [ozbrojené „bezpečnostní“
CO ZBYLO Z ODHODLÁNÍ
Na začátku cesty stála organizace radikálních
rolníků s tisícovkami členů, odhodlaností, úspěchem i velkým vlivem a na jejím prozatímním
konci přežívá torzo vyhnanců. Strategie vlády
byla podle Chemy – dalšího lídra zbytků OCEZ
– jasná: „Stát si myslel, že když nás vyžene, zničí
naši organizaci a její vliv. Pravda je, že OCEZ se
hodně stáhla a ve vesnici svého zrodu definitivně
skončila.“
Kolik tedy zbylo z původních deseti tisíc lidí
v OCEZ? Ricardo shrnuje: „Ve 28/6 nás nyní žije
padesát šest, z toho třicet šest zůstává v OCEZ.
V okolí jsme navázali styky s dalšími. Celkově nás
není víc než 800. Nevzdáváme se. Půda je stále
hlavní problém. V 28/6 máme jen dva hektary
půdy, což není pro osmnáct rodin. Stačilo by
takových dvacet hektarů. Musíme si kukuřici
i semena kupovat – na to zase nemáme prostředky.
Bludný kruh,“ zakončuje Ricardo. Rozdělení půdy
v Mexiku zůstává problémem. Na jedné straně
stojí elity, jejichž majetek je nevyčíslitelný, a na
straně druhé živoří miliony chudých indiánských
rolníků – často bezzemků. Dva hektary půdy pro
56 lidí ve 28/6 je obklopeno 18 tisíci hektary
polí s cukrovou třtinou, jež vlastní v podstatě
jeden člověk.
MRAZENÍ V ZÁDECH
Přemlouváme místní, aby si zkrátili pracovní
den na poli a prošli si s námi okolí vesnice.
Když procházíme kolem neposečeného fotbalového hřiště, Chema vypráví: „Na konci srpna
roku 2007 k nám vtrhlo 800 vojáků s těžkou
technikou včetně tanků pod záminkou, že hledají
výcvikový tábor protivládních partyzánů. Řvali
na nás, ať je okamžitě dovedeme k táboru, tak
jsme je vzali k jedinému ‚campamento‘, které
tady máme – k tomuto fotbalovému hřišti.“
Ricardo přidává nedávný incident: „V létě
2008 se tu pohybovaly stovky vojáků. Záminkou
tentokrát byla ‚válka proti drogám‘. Prý tady
pěstujeme marihuanu. Zas nic nenašli, jen si
nás všechny nafotili.“
Po těchto incidentech poprosili lidé z vesnice
ochránce lidských práv o monitoring. Po dvou
týdnech se zde střídají skupinky dvou až čtyř
mladých dobrovolníků, kteří jakékoli střety
s vládou či polovojenskými jednotkami pečlivě
dokumentují.
Jelikož na další den ráno odjíždíme, zveme večer
Ricarda, Chemu, Bartolomého i Maximina na
českou slivovici. Třetí kolo kořalky Ricardo již
odmítá se slovy: „Mnoho lidí v okolí by si nás,
hlavně mě a Chemu, přálo zabít. Už jsem musel
mnohokrát utéct a schovávat se. Při invazích
armády mě vojáci hledali podle fotky a vtrhli
do mého domku jen pár sekund poté, co se mi
podařilo utéct do hor. Kdybych se přiopil, nebyl
bych schopen pohotově utéct. Člověk nikdy neví,
kdy nás zase překvapí.“ Ricardo mluví věcně
a doplňuje své líčení humornými gesty, takže
se nakonec smějeme s ním. Zároveň nás ale
mrazí v zádech.
Nevím, jak dlouho vydrží vesnice 28/6. Zatím
je ale vidět, že revoluční hrdina z počátku dvacátého století Emiliano Zapata má v dnešním
Mexiku své následníky. Dokud bude pokračovat
nespravedlivé rozdělení půdy, není se čemu
divit.
Autor je studentem sociální
antropologie na FHS UK.
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autorky: Zuzana Brodilová, Martina Křížková
HODNĚ NEJISTÁ SEZÓNA
TEČOU K NÁM MILIARDY KORUN Z BRUSELU, PŘESTO SE PRÁVĚ TEĎ HOVOŘÍ O VELKÉ KRIZI NEZISKOVÉHO SEKTORU. JDE TO DOKONCE TAK DALEKO, ŽE SE SKLOŇUJE SLOVO LIKVIDACE. VYPADÁ TO
NAVÍC, ŽE POTÍŽE MAJÍ HLUBOKÉ KOŘENY. TENTO PŘÍBĚH BY SE MOHL TAKÉ JMENOVAT POHÁDKA
O NEVŮLI.
Je půlka března a v jedné z pražských kaváren
na Smíchově sympatická tmavovláska Jaroslava Jones už poněkud rezignovaně říká:
„Vůbec nechápu, co je mohlo vést k tomu, že
nám dali osm set osmdesát tisíc.“ K tomu,
aby terapeutické centrum Kaleidoskop pro
lidi s poruchou osobnosti, které vede, bylo
schopné provozu, by potřebovalo stejně jako
v minulých letech o necelé čtyři milióny více.
Letos ministerstvo práce a sociálních věcí
ale rozhodlo, že Kaleidoskopu musí stačit
zmíněná částka. Ta je navíc stále virtuální,
neboť ve skutečnosti ji organizace bude mít
na účtu až někdy v půlce roku. „Je to pro nás
likvidační,“ komentuje výši ministerské dotace
Jones, která už několik měsíců stejně, jako její
kolegové pracuje zadarmo. Ani předtím ale
platy kolem dvanácti tisíc měsíčně čistého
za práci v non stop směnném provozu nešlo
považovat za přehnané.
Pokud se rychle něco nestane a Kaleidoskop
nesežene peníze, hrozí, že další organizace,
jež je v práci s klienty prokazatelně levnější
a mnohonásobně úspěšnější než státní zařízení,
skončí.
NAPRÁZDNO SNADNO A RYCHLE
Jen o pár dnů později v podobných kulisách
znějí obdobné věty, tentokrát je však na tapetě
ministerstvo vnitra. František Kostlán v ruce
drží arch papíru s názvem Iniciativa NGO – otevřený dopis politikům EU a ČR a vysvětluje, že
neziskovky, které jsou dlouhodobě aktivní na
poli integrace cizinců a migrace, náhle stojí
před stejnými problémy jako Kaleidoskop.
„Jsme ohroženi nedostatkem financí, respektive
přístupem státní správy, především ministerstva
vnitra k rozdělování grantů a dotací,“ říká v souladu s iniciativou, již rozjel se svojí ženou Věrou
Roubalovou. Oba dlouhodobě spolupracují na
projektech týkajících se cizinců a rádi by, aby
se celý systém rozdělování peněz pro neziskový
sektor v této oblasti změnil. Většina peněz z
evropských fondů (integračního a uprchlického)
na migraci letos proudí přes ministerstvo vnitra, peníze ze státního rozpočtu rozděluje MV
každý rok a nejde to ani trochu hladce. „Opravdu
16
Libuše Bělunková: „To rozhodnutí musí být politické.“
si myslím, že chtějí neziskovky zlikvidovat. Zvlášt
ty, se kterými se neshodnou v postoji k cizinecké
problematice,“ podotýká Kostlán k pomalému
a naprosto nevyzpytatelnému porcování grantového koláče.
Na první pohled není vůbec zřejmé, jak to, že
problém mohl zajít takhle daleko. Po revoluci
začaly neziskové organizace růst jako houby po
dešti a rychle pronikly do většiny potřebných
a státem nepokrytých oblastí veřejného života.
Část z nich zanikla, ale spousta jich postupně
zvládla bouřlivý přechod od prvotního nadšení
k profesionálnímu poskytování služeb.
Finančně jejich rozjezdu pomohly hlavně velké
nadace, jištěné zahraničním, převážně americkým kapitálem. „Významnou úlohu sehrály americké sympatie k snahám o obnovení občanské
společnosti, tradičně spojené s obdobím první
republiky a rovněž osobnost Václava Havla,“ říká
Marie Dohnalová, vedoucí katedry Občanského
sektoru na Fakultě humanitních studií UK. Většina zahraničních nadací se ale po stabilizaci
místních poměrů přesunula více na východ.
Následné olepení sídel neziskovek povědomými štítky informujícími o tom, že „projekt je
financován z evropských strukturálních fondů“
vyvolávalo přesto dojem jejich bezpečného
zajištění. Jenže stížnosti na prázdné pokladny
a spolupráci s úředníky neustávaly, naopak
nabíraly na síle. Letos se nakonec nepříjemně
zpřítomnily, když řada organizací začala své
služby omezovat a otevřeně hovořit o datu
zániku, nezaplacených fakturách a včerejších
profesionálech, kteří ze dne na den pracují
jako dobrovolníci zadarmo. Nechce se jim totiž
věřit, že by všechno úsilí minulých let mohlo
tak snadno a rychle vyjít naprázdno.
MALÁ DOMŮ
Odpověď na příčiny vzniku tohoto lehce
katastrofického scénáře je zřejmě dvojí.
Nesystémové financování a trvale malé srozumění mezi zástupci úřadů a neziskovek. „Za
běžných okolností jsou neziskové organizace
financované z mnoha zdrojů. Krom peněz, které
dostanou z evropských fondů a veřejných peněz,
to mohou být prostředky od členů, sponzorů,
nadací, z různých veřejných sbírek, ale mohou
to být i finance, které si opatří vlastním podnikáním“, vypočítává Marie Dohnalová, jakým
způsobem se může neziskový sektor uživit.
Sama ovšem dodává, že prostor pro sociální
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
KDYŽ NEJSOU PODMÍNKY
podnikání, které by do budoucna mohlo částečně řešit problémy některých neziskovek,
u nás zatím není příliš velký. Pro tento typ
financování je třeba zajistit ze strany státu
alespoň bezpečné přechodné období, které by
organizacím umožnilo podnikání rozjet a určitě
se to nehodí pro všechny. Ani lépe „zaběhnutý“
sponzoring není všespásný. Ne každá skupina
potřebných je pro zdejší firmy, které zatím
chápou podobné aktivity z větší části jen jako
jinou formu reklamy, přitažlivá. Například pro
klienty Jaroslavy Jones, kteří by jinak pobývali
z větší části v psychiatrických zařízeních, je
možnost najít velkého sponzora mizivá. A i když
se organizace snaží vydělat si prodejem kaleidoskopů, jež na svých koncertech nabízí i Lenka
Dusilová, v roční uzávěrce to znamená pouhých
dvacet tisíc korun navíc.
Česká republika tak spíše kráčí ve stopách
zemí jako je Švédsko nebo Francie, kde velkou
roli ve financování neziskového sektoru hraje
stát. Až do letošního roku se na výši peněz ze
státních zdrojů dalo víceméně spolehnout.
I když v neziskovém sektoru velmi rychle rostla
konkurence. Před osmi lety bylo jen občanských sdružení přes čtyřicet tisíc, v prosinci
2008 jich fungovalo již o třiadvacet tisíc více.
Objem peněz, který do této sféry směřoval, se
ale také postupně zvyšoval, a to až na 5 miliard
v loňském roce.
Hlavní problém letošního roku je ale především
ve změně zažité praxe při rozdělování peněz
z veřejných rozpočtů (tj. evropských fondů,
českého státu a místních úřadů). Ve větší míře
se totiž o peníze připravené k rozdělení na
jednotlivých ministerstvech (tedy především
na ministerstvu práce a sociálních věcí a na
ministerstvu vnitra) mohou ucházet i státní
příspěvkové organizace, které do resortu těchto
ministerstev spadají.
Zjednodušeně řečeno tak o veřejné peníze soupeří třeba státní ústav sociální péče s neziskovým chráněným bydlením pro psychicky nemocné. V praxi přitom nejde jen o poměrné snížení
pomyslného „krajíce“ peněz. Při rozdělování
myslí jednotlivá ministerstva v prvé řadě na
„svá“ zařízení, jsou k nim „blíž“ a jejich provoz
je pro ně také důležitější. O to menší částku
Další výraznou novinkou, která postihla především neziskovky z Prahy, je změna v rozdělování
peněz ve prospěch krajů. Podle nové úpravy
mají rozdělovat peníze právě ony. Vychází se
přitom z úvahy, že regionální správa má k tomu,
co se děje „doma“, blíž než vzdálená ministerstva. To, co může dobře fungovat v republice,
ale selhává v hlavním městě. O nějakém bližším
spojení mezi neziskovými organizacemi a současnou správou města lze hovořit jen velmi
opatrně, čemuž napovídají i loňské bouře kolem
financování divadel. „V Praze žije stále skoro sto
padesát tisíc cizinců, tedy asi třetina z celé země,
ale město dávalo na aktivity všech neziskovek
v této oblasti zatím kolem miliónu ročně,“ uvádí
jako jeden příklad za všechny Kostlán.
Ani mimo Prahu ale situace není nijak růžová.
„Opravdovou chybou je, že do téhle doby stát,
kraje, ani obce neřekli, v jakém rozsahu chtějí
zabezpečit konkrétní služby. A nevypočítali,
kolik do toho má dávat ministerstvo, kolik kraj
a kolik obce a co se případně bude rozvíjet, když
peníze zbudou,“ myslí si Petr Steklý z neziskové organizace Prostor, která jako jediná
na Kolínsku a Kutnohorsku zajišťuje služby
pro drogově závislé. V minulých letech čerpali peníze z Bruselu, ovšem s podmínkou, že
své služby udrží nejméně do roku 2011. Nyní
dostali od ministerstva práce a sociálních věcí
bez varování ze dne na den o 60% peněz méně
a kromě vymýšlení krizových scénářů čekají,
jak rozhodne kraj. Zatím žijí z bezúročné půjčky
od města, kterou ovšem budou muset vrátit,
stejně jako evropské peníze, pokud nebudou
František Kostlán:
„Nejsme pro ně rovnocenní partneři.“
mít štěstí. „Neziskové organizace zabezpečují
celu řadu sociálních služeb, které stát vyžaduje
prostřednictvím zákona a chce je mít zajištěné.
Ale zároveň jim k tomu neposkytuje podmínky,“
říká Steklý. Podle Kostlána je to do značné
míry způsobené tím, že lidé z neziskových
organizací nejsou úřady brány jako rovnocenní
partneři.
KDE JE ZAKOPÁN PES
Že problém nebude jen ve financích, ukazuje
i totální nekoncepčnost vládnoucí napříč
státními úřady. Jaroslava Jones se dokázala
v lednu dostat až k ministru Nečasovi, který
po prostudování materiálů řekl, že Kaleidoskop
padnout nenechá, a podstoupil to dál. Od té
doby se sice nic neděje, ale možnost, že to vyjde, tu stále je. Těžko si ovšem představit, že
by jednotliví ministři měli rozhodovat o bytí či
nebytí všech neziskovek. Vypadá to, že v Česku
chybí státním úřadům dlouhodobé strategické
rozhodnutí, komu, proč a na co peníze vlastně dávat. „Je to velké plýtvání penězi, když se
na dva, tři roky podpoří nějaký projekt, a pak
z ničeho nic skončí,“ podotýká Jones a dodává,
že se tak přijde nejen o profesionální službu,
kterou v mnoha případech stát sám nezajišťuje
a ani zajistit nemůže (například celé hospicové hnutí), ale i odborné know-how, nehledě
na ztracené možnosti klientů. Jak potvrzují
letošní zprávy ohledně grantů, například na
ministerstvu kultury, kde podobně zápolí každý
rok s kulturními projekty, jde bohužel o obecný
trend. „To rozhodnutí musí být politické. Nestačí
si jen do stranických programů napsat, že budu
podporovat například kulturu nebo neziskové
organizace, ale musím si být opravdu vědom,
že se to vyplatí a podle toho konat,“ podotýká k tomu šéfredaktorka časopisu A2 Libuše
Bělunková.
Jarmila Jones:
„Je to pro nás likvidační.“
3 X FOTO: DAVID KUMERMANN
však dostávají organizace nestátní. „V případě integrace cizinců to mohou být i dvě třetiny
z celkové částky ve prospěch zařízení ministerstva
vnitra,“ odhaduje František Kostlán.
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autorka: Martina Křížková
VALČÍK S KRIZÍ
PROČ SE MINISTR VNITRA CHOVÁ JAKO OKRESNÍ POLICEJNÍ
NÁČELNÍK, ČÍ DĚTI DEPORTUJÍ RODIČE DO DOMOVA DŮCHODCŮ
A KDY JE ČAS ZAMĚŘIT SE NA KNEDLÍKY? TRAN KIM ŽIJE V ČESKU
TŘIADVACET LET, V PLZNI MÁ ČESKOU HOSPODU A KDYBY CHTĚL
KANDIDOVAT DO ZASTUPITELSTVA, URČITĚ BY BYL ZVOLEN.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že předtím byli
Vietnamci na ulicích v Plzni hodně vidět a nyní
z nich skoro zmizeli. Zaměstnanecké agentury si
už nedrží dělníky v záloze a neplatí jim ubytovny. Lidé se snaží vydržet u známých, v bytě 2+1
bydlí třeba přes šestnáct lidí. Vůbec nevychází
ven, bojí se, že kdyby je sousedi viděli, volali by
policii. Předpokládal jsem, že se budou snažit
dostat někam jinam, například do Německa.
Ale tam jsou také bez šance na práci a vracejí
se proto zpět, často už bez platných dokladů.
Situace se dost komplikuje.
Zajímá se kromě cizinecké policie o tyto
lidi někdo?
Divil jsem se, jak moc pomáhá vietnamská
komunita. Pokud někdo chce, dostane zdarma
jídlo. Rýži, vejce, instantní polévky. Vím o případu člověka, který půl roku přežil na ubytovně
jen s devíti sty korunami, což je doklad toho,
že si Vietnamci velmi pomáhají. Nejdříve jsme
se báli, že by mohla stoupnout kriminalita,
vzhledem k tomu, že propuštění lidé jsou bez
peněz a bez jídla, ale ukázalo se, že to byly
zbytečné obavy.
ČESKÉ ALIBI
Jak hodnotíte reakci české strany?
Jsem z toho trochu zklamaný. Myslím, že cizinci
celkově nepůsobili Česku problémy. Pracovali tu,
český stát je nemusel nijak platit, oni odevzdávali svoji část na daních, na sociálním pojištění,
a přitom nemají žádné podpory v nezaměstnanosti, dávky, důchod. Nemělo by se to tedy brát
tak, že český stát udělá gesto a zaplatí letenku
domů a k tomu dá nějaké euro. Nejsou to malé
peníze, které tu ti lidé nechávají. Navíc je to od
pana Langera opravdu jen gesto, nabídka totiž
platí jen pro dva tisíce lidí. Přitom Vietnamců
bez práce může být rychle i kolem deseti tisíc
18
a ještě se musí složitě prokazovat nárok, aby
někdo tu letenku vůbec dostal.
Co se všechno musí doložit?
Cizinec musí dokázat, že má platné doklady,
že přišel o práci a nemá peníze na to, aby se
vracel domů. Ve většině případů to tedy vůbec
nic neřeší, už jen proto, že lidé bez práce rychle
ztrácejí platná povolení k pobytu a nemají tedy
v pořádku doklady. Často také nemohou doložit,
že byli zaměstnaní, protože je zaměstnávaly
nejrůznější agentury a bez dalších peněz prostředníkům to ani nemohou dát do pořádku.
Takže, i když se chtějí vrátit, nemohou.
Za této situace začalo ministerstvo vnitra provádět razie a kontroly dokladů. Jak
se to projevuje v Plzni?
Bylo tu několik velkých kontrol. Přišlo mi to
ostudné. Lidé skákali z okna. To jsou chudáci,
kteří ztratili práci, ne nějací kriminálníci, proti
kterým má zakročit policie. Pan Langer chce
politicky bodovat. Podle mého ale nemůže řešit
situaci jako nějaký okresní policejní náčelník
z Olomouce, který nemá v ruce prostředky.
Jenom ty lidi tlačí do větší mizérie a zoufalství.
Měl se nažit najít opravdové řešení, například
jednat s vietnamskou vládou.
Vietnam je ekonomicky závislý na
vývozu pracovní síly, je vietnamská
vláda v tu chvíli schopna jednat?
Jednat budou muset začít obě strany. Náklady
na deportaci jednoho člověka do Vietnamu by
měly být kolem čtyřiceti tisíc korun, jak vypočítalo ministerstvo vnitra, přičemž letenka
vyjde na deset tisíc. Takže kdyby se lidé mohli
přihlásit a bez postihu odjet, tak by šli i bez
těch 500 eur, co jim nyní český stát k letence
nabízí. Šlo by to velmi jednoduše.
Kdyby sem zahraniční dělníci nepřijížděli tak zadlužení, zvládli by asi
návrat domů sami, ne?
3 X FOTO: DAVID KUMERMANN
Naposledy jsme se potkali před dvěma
měsíci, kdy jsme spolu mluvili o situaci
propuštěných vietnamských dělníků
v Plzni. Co se od té doby změnilo?
Je to tak. Profitovali na nich všichni. Vietnamské agentury, které mají licenci od vietnamského ministerstva práce a rekrutovaly lidi, česká
ambasáda na nejrůznějších „poplatcích“, stejně
jako cizinecká policie za to, že souhlasila, aby
zde dostali vízum, zprostředkovatelé na české
straně, personalisté v továrnách, kteří byli
upláceni pro změnu jednotlivými agenturami a také banky ve Vietnamu, které na tohle
všechno půjčovaly lidem peníze.
Pomohlo by, kdyby se uvolnily české
cizinecké zákony? Lidé by pak mohli
jednodušeji přijet i odjet…
Pomohlo by to, ale problém se tím úplně
nevyřeší. Dokud firmy budou stavět továrny
v Česku, ale dělníky brát ve Vietnamu, tak to
nemá řešení. Vždycky bude někdo chudý a bez
informací a někdo jiný jeho situace zneužije.
Vietnamci si často stěžují na úplatky,
které tu musí dávat, bojují nějak proti
Korupčnímu prostředí se nedokáží vzepřít ani sami češi, jak by to mohli dokázat neplnoprávní cizinci?
tomu sami, třeba tím, že by je dávat
odmítli?
levné řetězce a lidé už do tržnic příliš
nechodí.
Co mají dělat? Bez úplatku nedostanou vízum,
prodloužení pobytu, práci. Navíc když ani Češi
s tím nic neudělají, vzpomeňte si třeba jen na
aféru „pět českých na stole“, tak jak by mohli
Vietnamci?
Komunita musí najít znovu svoji pozici. Vietnamci budou muset změnit sortiment, najít
novou cestu k podnikání. Teď zkouší modelování nehtů, ale já si myslím, že jsou pružní,
určitě najdou způsob, stejně jako tomu bylo
u restaurací, večerek a obchodů s ovocem
a zeleninou.
Přinášejí si Vietnamci kulturu úplatků
s sebou z domova nebo se zde prostě
potkala dvě prostředí, jež jsou korupci
nakloněna?
Je to taková symbióza, Vietnamci jsou zvyklí dávat a přijímat dárky, tolerují korupci
a Čechům to vyhovuje.
KDYŽ ŽIVOT NEMÁ CENU
Zmínil jste se o pomoci vietnamské
komunity lidem bez práce, sami
Vietnamci ale začínají mít mnoho
dalších potíží. Ztrácejí tradiční oblasti
„podnikání“, vytlačují je nejrůznější
Snaží se Vietnamci v Čechách
integrovat?
Hodně. Zatímco třeba v Americe si Mexičané
nebo Hispánci udržují svoje zvyky a přetváří
kulturu, do které přišli, Vietnamci v Čechách
se spíše snaží převzít kulturu zdejší.
Samozřejmě máme své zvyky, ale nebudeme je
za každou cenu propagovat, stavět tady nějaké
modlitebny a podobné věci.
vypadalo, že si naopak Vietnamci snaží
uchovat maximum ze své tradice,
řekněme.
Je za tím spíše strach rodičů, že přijdou o své
děti. Bojíme se, že syn nebo dcera se budou
chovat jako Češi, což třeba i znamená, že pak
budou dávat rodiče do domova důchodců, což
se ve Vietnamu nedělá. Proto chceme zachovat
tradici, aby nás děti na stáří nedeportovaly do
podobných zařízení.
Když jsem byla na těch oslavách, přišlo
mi to spíše jako vláda ducha funkcionářství. Je komunita silně spjata
s vietnamskou ambasádu?
Ambasáda je jenom úřad, který chce peníze
a nijak nepomáhá. Snaží se organizovat podobné akce, aby byla vidět.
Nepomáhá, ale snaží se ovlivňovat?
Byla jsem na několika oslavách
vietnamského Nového roku a tam to
Vietnamci ze zahraničí posílají domů více než
osm miliard dolarů každý rok. Je to
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Tran si jen těžko zvyká, že hospodský musí být občas za zlého muže.
obrovský příjem, který chtějí mít vietnamské
úřady nějak pod kontrolou.
Chtějí se podílet na toku těch peněz,
nebo chtějí informace?
Obojí. Výplaty úředníků jsou ubohé, zato mají
razítka a vliv. A umějí toho využít. I ten nejposlednější funkcionář, musel zaplatit někomu
za to, že má místo tady na ambasádě v Česku.
Takže si potřebuje vydělat, aby splatil částku,
za kterou se sem dostal. Tak je to ve Vietnamu
všude. Sledují nás spíše ale už jen ze zvyku.
Dá se říci, že se Vietnam vydal čínskou
cestou?
Čínská cesta je zkapitalizovaný socialismus,
ale Čína má ambici být velmocí, takže musí
udržovat tvrdý řád a disciplínu, aby to fungovalo a jsou kvůli tomu ochotní třeba i popravovat lidi. Současný Vietnam funguje spíše na
principu mafie, která je skrytá pod slupkou
ideologie.
Proč vlastně tolik lidí odchází
z Vietnamu?
Život je tam mizerný a navíc nemá žádnou cenu.
Doslova. Když jste opilá a někoho srazíte na
ulici, tak zaplatíte v přepočtu deset tisíc korun
pozůstalým a nemusíte jít ani do vězení. Vietnam je slabý jako stát.
Je nějaká šance na změnu?
Šance na změnu je, Vietnamci se snaží otevřít
20
světu, učit se, převzít západní styl života,
chtějí svobodu. Ale není jednoduché se naučit demokracii. Mít schopnost respektovat
názor a kompromis. Demokracie je, když jedna strana má 51% a druhá 49% a jedna přitom
neušlape druhou. Jenže většinou lidé chtějí
jenom vyhrát. Je to těžké, je to problém i tady
v Česku.
CHTÍT SVOBODU A DEMOKRACII
Přijel jste sem v roce 1986, jaké to tu pro
vás bylo?
Studoval jsem v Ostravě Vysokou školu báňskou,
měl české kamarády i přítelkyně. Už nás příliš
nehlídali, takže jsme se mohli od začátku stýkat
s Čechy, na rozdíl od dělníků, které sem vozili
do továren o dekádu dříve.
O pět let později jste tu získal politický
azyl. Jak došlo k proměně ze studentského premianta ze spřátelené socialistické země k politickému disidentovi?
Zažil jsem jako student stávky v roce 89
a byl jsem nadšený. Viděl jsem, jak mají
profesoři, kteří učili třeba politickou vědu
a měli velkou moc, opravdový strach. Z dálky
jsem dokonce zahlédl Havla, když přijel na
koleje, ale hlavně mě a další probudilo to
nadšení. Začali jsme také vydávat samizdaty
pro Vietnamce, kteří zde byli, a časem jsme je
nechali i pašovat do Vietnamu. Měly obrovský
ohlas a my zase velkou podporu. Začali jsme
dělat různé konference, zkoušeli psát své
názory, spojili se s Vietnamci ze zahraničí.
Psali jsme o tom, co se děje tady i u nás doma
a žádali jsme podporu pro politické vězně ve
Vietnamu a říkali, že chceme také svobodu
a demokracii.
Vydáváte časopisy dodnes?
Už ne, jsme trochu zklamaní z toho, jak je
vietnamská opozice v exilu roztříštěná a rozhádaná i ze situace ve Vietnamu, kde je to
velmi nepřehledné. Není lehké poznat, kdo je
agent a kdo opravdu říká svůj názor. Mnoho
lidí, i známých lidí, se snaží izolovaně právě
proto, aby se neušpinili.
Idea Charty 77 nedávno inspirovala
čínské intelektuály, kteří pod názvem
Charta 2008 vydali prohlášení, jež mělo
poměrně velkou odezvu. Ve Vietnamu
podobná opoziční hnutí nejsou?
Předloni, kdy došlo ve Vietnamu k jistému
uvolnění, vznikly různé nadějné organizace,
ale postupně byly zase zlikvidovány.
Vy sám jste měl potíže?
Vyhrožovali nám, že jestli se vrátíme domů,
tak pro nás na letiště přijedou tanky a takovéhle věci. Měli jsme ale spíše strach, že nás
unesou.
To se dělalo?
Ano, ale naštěstí se to nestalo. Vyhrožovali
i rodičům, ale nakonec neudělali nic.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Vrátit jste se ale nezkoušel?
Ne.
Bylo těžké tu získat na azyl?
Pro mě to bylo velmi jednoduché. Jáchym
Topol, se kterým jsme se stejně jako s redaktory
Revolver Revue a Respektu scházeli v hospodě,
mi napsal doporučení a já nemusel ani nikam
chodit. Přeci jen byl rok devadesát jedna.
Potom jste přijel do Plzně, oženil se tu
a otevřel si svoji českou hospodu?
Nejdříve jsem se ještě vrátil do Ostravy, pak byl
v Rusku a trochu cestoval, a až poté se usadil
v Plzni, kde jsem nejprve měl krámek, ale protože
mám kladný vztah k českým hospodám, tak jsem
jednu začal provozovat, a jsem za to rád.
KDYŽ HOTOVKÁŘI NEJSOU
Vaše hospoda je spíše na okraji Plzně
a i když je stále plná, není úplně
výstavní. Bylo pro vás těžké, naučit se
chodit v hospodském podnikání? Říkáte
například, že nemůžete používat jiné
než hliníkové příbory, protože nerez
vám hosté okamžitě rozkradou.
Byl to pro mě trochu šok, kamarád mi ukazoval,
jak se chovat k hostům. Nejprve trochu arogantně, pak teprve kamarádsky. Já jsem si vždycky
myslel, že ten za výčepem má být hodný člověk.
Nebo když si někdo stěžoval, že třeba dostal
malou porci masa k obědu, můj kamarád mu
odpověděl: „jestli se ti zdá tenhle kus malý, tak
kup dva“ a všichni to považovali za normální. Mě
to trvalo tak sedm, osm let, než jsem se naučil
hospodu řídit. Jsem ale rád, že dělám takový typ
hospody, jaký dělám. Není to žádné hogo-fogo,
ale zase vás to uživí a chodí sem normální lidé,
se kterými se můžu v pohodě bavit.
Na čem se více vydělá, na pití nebo na jídle?
Jídlo procentuálně vydělá hodně, ale zase
náklady jsou obrovské. Když máte jídlo za 60
korun, tak náklady dělají takových 25 korun.
Ale zase máte zbytky, personál něco sní, hodně
padne i na energie. Třeba vaříte guláš, na plynu
taky ohříváte, potřebujete k tomu lidi, myčka
jede. Na pití se méně vydělá, ale máte zase
menší náklady. Takže je to půl na půl.
Všimla jsem si, že zdražujete své slavné
knedlíky, které zde vyrábíte.
Chtěl jsem zdražit už dlouho, akorát nyní do
toho přišla krize, tedy to nepůjde o tolik. Je o ně
obrovský zájem. Dělali jsme je nejdříve jen pro
sebe, pravé domácí, ale pak je začali chtít i hotely a lidé, co sem chodí jíst, takže je i prodáváme.
Jsem zaměřený na obědy. Hospod je hodně, ale
málokde vaří pořádně. Chybí „hotovkáři“, kteří
se soustředí na českou klasiku, omáčky.
A co ty knedlíky?
Chci jejich výrobu ještě rozšířit. Dělá je tu pro
mě jedna paní z Maďarska ručně a už na to máme
své know-how. Vyrábíme bramborové a kynuté.
Na trhu je prostě mezera, protože dobré knedlíky chybí. V těch, co se běžně prodávají, není
mléko, dávají do nich vodu a žádná vejce, jen
koncentrát a u bramborových nedávají brambory nebo brambory nestálé kvality. Knedlíky
potřebují také nějakou teplotu a třeba v zimě se
v těch provozovnách moc netopí, takže jsou pak
gumové. Náš postup je pracnější, ale výsledek
je znát.
Kolik těch knedlíků expedujete?
Zatím jich vyrobíme tak tři sta až čtyři sta
denně.
Houskové neděláte?
Děláme jenom kynuté, houskové ne, protože
nemáme kráječ. Přemýšlím, jak výrobu rozšířit,
protože jsem si všiml, že Češi stejně jako u chleba mají rádi, když si je mohou kupovat teplé.
Příliš se v nich nevyznám. Kynuté
knedlíky jsou ty ovocné?
Ovocné jsou dobré, ale nemůžete je jíst každý
den. Kynuté jsou prostě normální knedlíky.
Jestli budete mít za manžela Čecha, tak myslím, že byste se na knedlíky měla už pomalu
zaměřit.
tu vyhovuje. Mám Čechy rád, mám rád vaši historii, zvyky. Mám rád i to, že když jsem jednou
zvládnul jazyk, lidé jsou hned velmi otevření.
Mám třeba i kamaráda, kterého znám již velmi
dlouho a který o sobě říká, že je rasista.
Nevím, jestli bych se chtěla bavit
s podobnými lidmi.
Máte dvě možnosti, buď se na něj budete zlobit
a nebudete komunikovat vůbec, anebo s nimi
komunikujete. Myslím, že když s ním mluvím,
tak on bude muset uznat, že i když jsem Vietnamec, tak nejsem nijak méněcenný, že změním
jeho názor.
V Německu také lidé říkali, že nesnáší
Židy, ale každý znal toho jednoho, který
nebyl ten špatný. Myslím si, že to není
cesta.
Ale když jsou to lidé, co s nimi? Jediný způsob,
který zbývá, je komunikovat. O komunikaci se
musí snažit obě strany.
Zajímáte se o českou politiku?
Samozřejmě. Líbí se mi Topolánek, je charismatický a celkově rozumný. Je hloupé, že se
občas neovládá, ale tím, že například chce, aby
policisté mluvili o kauze Krakatice, u mě hodně
bodoval. Nemám příliš rád Paroubka, protože
nemá žádný názor, za kterým by si stál.
Vaše žena sem chodí ráda?
Ne, nesnáší to tu, zvlášť kamarády a ty řeči,
které zde vedeme.
OTEVŘENÍ LIDÉ
Cítíte se spíše být Vietnamcem nebo
Čechem?
Cítím se tady jako Čech, protože když jsem
neměl kam jít a chtěli mě zavřít, Česká republika stála na mé straně. Kulturně je to tak napůl.
Když jsem s Vietnamci, jsem Vietnamec, ale
třeba když jsem doma s manželkou a dětmi,
tak jsem Čech.
Chtěl byste sám vstoupit do politiky?
Přemýšlel jsem, že bych vstoupil do místní
ODS, ale nesouhlasím s tím, co dělají někteří
zastupitelé za tuto stranu tady v Plzni, takže
zatím ne.
Kdo by vás ale volil?
To by bylo jednoduché, vždyť mám hospodu.
Stačilo by, abych každému koupil panáka
rumu.
Děti umí vietnamsky?
Neměl jsem čas učit je, je to těžké. Kdyby
manželka byla Vietnamka, tak by je naučila,
ale je Češka a já jsem přes den v práci. Jazyk
je ovšem jenom prostředek komunikace. Mám
čisté svědomí v tom, že ví, odkud pocházím,
pochopili to a mě to stačí.
Myslím, že jste se opravdu hodně počeštil:
děláte knedlíky, chodíte na houby, chcete
dokonce pro sebe a přátele vařit sám pivo.
Na houby chodím rád. Ten vzduch a soustředíte
se jen na ty houby, nemyslíte na nic jiného,
musí pršet a kouří celý les, pak je to ono. Děti
mají vždy obrovskou radost vždycky, když jdeme. Vyprávěl jsem svým kamarádům ve Francii,
že houbařím. Říkali, že to je luxus. Ve Francii
nemůžete chodit jen tak houbařit do lesa,
protože ten les někomu patří. Nevím, mě to
Ing. Tran Kim, narozen 1968
v Hanoji, od roku 1986 žije v České republice. V roce 1991 zde získal politický azyl.
Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě,
v současnosti žije se svou ženou a třemi
dětmi v Plzni, kde také vlastní pravou českou
sídlištní hospodu. Rád čte, vaří a chodí na
houby.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
V tajence naleznete citát, jehož autorem je Titus Plautus.
Vyluštění tajenky z čísla 323: „ ... z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop.“
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Libuše Komárková (Hradec Králové), Ivana Klauzová (Praha), David Kraus (Moravský Krumlov)
Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 – Fjodor Michaljovič Dostojevskij – Zločin a trest.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna
– Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Jiří Ptáček
PRASATA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU
KE VSTUPU NA VÝSTAVU VIKTORA FREŠA A ONDŘEJE BRODY V PRAŽSKÉM NOD MUSELO BÝT UMÍSTĚNO
UPOZORNĚNÍ, ŽE JE PŘÍSTUPNÁ OSOBÁM STARŠÍM OSMNÁCTI LET.
Viktor Frešo a Ondřej Brody
zacházejí do krajností a záměrně nás konfrontují s morálními
extrémy. V NoD sáhli po spojení pornografie, slavomamu
a manipulace s lidmi. Zdaleka
ne poprvé a dobře věděli, že
jde o pobuřující kombinaci.
Krátce po otevření výstavy se
také dočkali prvních negací.
Překvapivě ze strany divadelníků účinkujících v NoD.
Jsou práce devětadvacetiletého Čecha Ondřeje Brodyho
a o pět let staršího Slováka
Viktora Freša něco jiného než
prasečinky?
STOP, TOHLE NE
Na televizní reality show
jsme si celkem rychle zvykli.
Považujeme je za výstřední
spektákl, v němž sice často vidíme lidské
ponížení, ale zároveň víme, že ho dotyčný
podstoupil z vlastní vůle. Když Ondřej Brody
přemluvil mladého muže, aby ve jménu umění
pozoroval manželčinu soulož s někým jiným,
a natáčí emoce zračící se mu ve tváři, jsme
šokováni mnohem víc. Skutečnost se nám zdá
obnaženější než na obrazovce, krutější k „oběti“
chycené na návnadu, že půjde o „umění“. Svobodnou volbu však Brody ctí stejnou měrou jako
dramaturgové Big Brother. Aktér má právo říct
„stop, tohle ne“. Od „televizních mistrů zábavy“
ho odlišuje vlastně jen fakt, že vidinu tučné
výhry nahradil příslibem spolupráce na uměleckém díle. Při tomto srovnání je náhle těžké
posoudit, co je více odsouzeníhodné.
pornografických póz. Jednu (oblečenou) ve
studiu přilepil ke zdi páskou napnutou přes
oči. Na dalších fotografiích si před ženskými
ohanbí udělal autoportréty, protože chce, aby
se vědělo, že za to může on – Frešo, machistický prasák. Chce tím sdělit, že nemá úctu
k ženám?
Frešovou strategií je vytvářet nekorektní
provokace. Dává přitom najevo, že se chce
proslavit a že mu žádný extrém není cizí,
pokud ho posune k cíli. Kvůli tomu také napodobuje tisíckrát ověřenou zkušenost celebrit
a populistů, že přestupky proti všeobecným
morálním pravidlům nevedou k diskreditaci,
právě naopak.
CO UDĚLÁM PRO UMĚNÍ
MACHO Z BLAVY
Viktor Frešo v NoD vystavil fotografické cykly.
V prvním naaranžoval několik nahých žen do
V diskuzích o Frešovi s Brodym je konflikt se
sexuální morálkou vždy tématem číslo jedna.
Už méně se bere v potaz, že si oba hrají s rozpo-
ry, které existují v názorech
na úlohu umění. Na jedné
straně vědí, že se na umělcích cení, když překračují
tabu, provokují a usvědčují
šosáky z přízemnosti. Stejně
tak ovšem vidí, že společnost zaujme hlavně umělec
typu Davida Černého provokující nejhrubšími zjednodušeními a komunálními
způsoby komunikace. Viktor
Frešo se pouze pokouší tyto
„způsoby“ znásobit. Umělecká provokace neslouží
než jemu a autor se přitom
exponuje tolik, že už ani
není „normálně trapný“,
ale pouze NESMÍRNĚ TRAPNÝ! Kupodivu mu i tohle
vychází. Na Slovensku se
NESMÍRNĚ TRAPNÝ Frešo stal
celebritou. Vedle něj pak Ondřej Brody působí
nezvykle intimně. Neověřuje totiž, co umění
udělá pro něj, ale co lidé udělají pro umění.
Možná získal podivný důkaz. Avšak stále to je
důkaz, že umění na někoho působí svůdným
kouzlem.
Není pochyb, že Brody a Frešo vystavili pornografii. Na jejím pozadí ale rozvracejí hlavně
naše představy, čemu by umění mělo sloužit,
proč se mu věnovat a co od něj požadovat. Smím
čtenáře požádat, aby si odpověděli na otázku,
co jsou ochotni udělat pro umění?
http://viktorfreso.com/
http://ondrejbrody.org/
Ondřej Brody, Viktor Frešo: Fifty-fifty Group.
Galerie NoD, Experimentální prostor Roxy/
NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (http://nod.roxy.
cz/). Výstava potrvá do 2. dubna.
11.1 SELECTION
JULIAN OPIE
Nedávno jsem Špálovku chválil za výtečnou výstavu Vzpomínky na budoucnost.
Následující akce je bohužel nepříjemný šok. Prezentace průměrné slovenské
malby, nekoncepčně vybraná z velké bratislavské přehlídky, nainstalovaná
v duchu regionálních kulturních domů. A jako třešnička na dortu výstavka
suvenýrové produkce českých designerů. Rozum zůstává zkoprněle stát.
Projekt Transparency se odněkud vynořil jako přehlídka světelného umění
uskutečněná při příležitosti našeho předsednictví v EU. Přiváží na pražská
veřejná prostranství autory zvučných jmen, třeba Juliana Opieho, který na
boční fasádu historické budovy Národního divadla umístil ladně se vlnící
ženskou figuru.
Selection 11. 1. Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1
(www.spalovka.cz). Výstava potrvá do 17.května.
Julian Opie: Ann, Dancing. Národní divadlo, Ostrovní 1, Praha 1
(www.wartprojects.com). Potrvá do 30.června.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autorka: Tereza Marečková
PŘIVYKNOUT TMĚ POZNÁNÍ
AUSTERLITZ PLYNE, PŘEVOZNÍK SEBALD NÁM MŮŽE NA CHVÍLI PŮJČIT LOĎKU, PÁDLOVAT PO OLEJI ČASU
MUSÍME SAMI. ROZHOVOR V LOĎCE SE PODOBÁ MEDITACI. ROZHOVOR S BLÍZKÝM ČLOVĚKEM, KTERÝ
NASLOUCHÁ MLUVĚ I MLČENÍ. ROMÁNOVÝ ESEJ O ČASE, O ARCHITEKTUŘE JAKO ZKAMENĚLÉ UDÁLOSTI,
O POTŘEBĚ ČÍST SVŮJ PŘÍBĚH. TAKÉ O POZNÁNÍ, ŽE PLOUT PO ŘECE SE DÁ OBĚMA SMĚRY.
CESTOVÁNÍ ČASEM
Pro Jacquese Austerlitze jsou budovy vlastně
konzervami času. Jako historik umění a stavitelství se je učí správně otvírat. A asi tak činí
v nerozpoznané hledačské touze. V průběhu
života otevírá pocity a vůně, uchované v rozličných prostorách. Hledá v nich sebe sama.
Vážený, i když poněkud osamělý, postarší
pán má už velkou sbírku vyfotografovaných
kupolí vlakových nádraží a jejich železného
žebroví, v nichž se všechno slévá do nekončící
ozvěny. Fotí jejich zvláštní trvající a moudrý chlad. Nedaří se mu nahlédnout příčinu
nezdolného smutku jeho života, nedaří se
mu navázat plnohodnotný vztah a s tím vším
pomalu smířený se chystá do hrobu. Jeho
životní vyprávění ho ale na poslední chvíli
dostihne v odstavené nádražní hale uprostřed
Londýna. Stárnoucí muž zahlédne ve svojí
mysli malého chlapce s batůžkem a všecko,
před čím celý život uhýbal, se začne pomalu
díky usilovnému pátrání vyjevovat. Stopa ho
zavede do Prahy. Vykoná dlouhou cestu nazpět
dějinami Evropy dvacátého století.
Zvláštní okna do příběhu otevírají v textu
hojně rozmístěné fotograf ie. Malé, sotva
rozeznatelné, černobílé reprodukce. Přes
zrnění času sice nevidíme detaily, zato si
můžeme ozřejmit celek. Fotky tu nemají přímo
uměleckou ambici. Především podporují mystifikující pocit pravdivosti a dokumentárnosti
Austerlitzova prožívání a cestování časem.
Toto se opravdu v Evropě dělo, toto je beze
vší pochybnosti možné prožít. Fotky sových
očí v zapadlé belgické nocturamě, malé cizí
holčičky s mašlí a psíčkem, půdorysu terezínské pevnosti, věže pařížské knihovny. Fotka
malého kavalíra (umístěná i na titulní stranu),
odhodlaného bránit závoj své královny. Zatím
nic netuší o ztrátě, která ho čeká.
ČTENÁŘSKÁ ARCHEOLOGIE
Abychom se nepropadli do náruče houpavé
iluze, je nám neustále připomínáno, že se
neprocházíme po dramatických svazích podél
břehu, ale pouze všechno pozorujeme s průvodcem z paluby. Pádlujeme převyprávěním
vyprávění neznámého a docela náhodného
spolujezdce. Austerlitz vypráví Sebaldovi
a ten zprostředkuje jeho slova nám. Vznikají
neodbytné a nevynechávané řetězce „vyprávěla Adel, řekl Austerlitz“. Nenajdeme zde
snahu zamaskovat vše hledáním situačně
příhodných a občerstvujících sloves, vždy
stroze a refrénovitě čteme „řekl Austerlitz“.
Čtenář je archeologem a je pro něj důležité
rozlišování vrstev vyprávění. Upozornění na
časové pásmo se objevují přesně v místech,
kde by bylo příjemné a nejjednodušší vplout
do bezmyšlenkovitého pasivního chroustání
trháku o jednom ze zachráněných židovských
dětí za druhé světové války. Autor na nich
brechtovsky trvá a vytrvale zcizuje, čímž svoje
dílo povyšuje na filosofickou studii.
Nejde o sentimentální spřádání minulosti,
ani o obviňující ukázání prstem na historickou nespravedlnost a krutost. „Nemyslím si,
řekl Austerlitz, že rozumíme zákonům, podle
kterých se k nám vrací minulost, ale stále víc
mi připadá, že čas vůbec neexistuje a jsou
jen různé, podle nějaké vyšší stereometrie
do sebe vklíněné prostory, mezi nimiž mohou
živí a mrtví podle libosti přecházet.“ Knihovny
s velkými čítárnami a nádraží s nekonečnými
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
kolejnicemi ženoucími se do obou stran, jsou
asi nejlepšími místy pro podobná setkání
a prolnutí.
W.S.Sebald
Austerlitz
Překlad – Radovan Charvát
Paseka
2009
AKCE V CAFÉ FRA:
Alexandr Kliment
Tři žíně, Torst, 2009
Café Fra – veřejné čtení nominovaných na
cenu Magnezia Litera 2009.
V rozhovoru se svými vnuky vykresluje český prozaik celý
svůj život. Nejpůsobivějšími pasážemi knihy jsou vedle
nezaměnitelných popisů české krajiny též vhledy do
lidské psychiky. Zvláště cenné je i autorovo sebezpytování, jež nemá v české memoárové literatuře obdoby.
7. 4. 19:30 – Bohumila Grögerová:
Rukopis
14. 4. 19:30 – Petr Hruška čte a pozoruje
nominovaného Karla Šiktance
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Karel Veselý
GÉNIUS NEBO ŠÍLENEC?
NENECHÁVEJTE NIKDY V BEZPROSTŘEDNÍ BLÍZKOSTI DANA DEACONA ELEKTRONICKÝ HUDEBNÍ NÁSTROJ. NEJDŘÍVE HO ZNIČÍ
A PAK S NÍM NAHRAJE SVOJE NOVÉ ALBUM.
Alternativní hudba k sobě přitahuje podivíny. Od Syda Barretta přes Roberta Wyatta
až k Danielu Johnstonovi, dějiny okrajových
hudebních žánrů jsou plné výstředních excentriků, kteří dokonale naplňují romantickou
představu vyvoleného génia. Jedním z posledních v této řadě je Dan Deacon, elektronický
experimentátor z amerického Baltimore, jenž
v médiích vystupuje jako kříženec šíleného
vynálezce a nepraktického šprta. Jeho image
doplňují gigantické růžové brýle, upocené
tričko a postava někoho, kdo tráví příliš mnoho
času sledováním seriálu Hvězdná brána. Právě
vydává nové album Bromst.
PROFESIONÁLNÍ OUTSIDER
Deacon se obyčejně nechá fotit s horou
elektronického haraburdí a jeho vystoupení
připomínají muže stiženého epileptickým
záchvatem. Pod dobře pěstovanou image
šílence se ale skrývá hudebník vzdělaný v oboru
elektro-akustické a počítačové kompozice,
který bohatě čerpá z elektronické avantgardní
hudby posledních padesáti let. Někdy trochu
suchopárné akademické teorie se po dokončení
studií rozhodl aplikovat na poli volnomyšlenkářských elektronických improvizací, které
jsou stejně dadaisticky zábavné, jako energické
a intenzivní.
Ještě než se stal ikonou pro nezávislý hudební
tisk, provázela Deacona pověst bláznivého
performera, jehož koncerty by mohly sloužit
jako psychoterapeutické seance probouzení
vnitřního dítěte. Jak ostatně předvedl v prosinci 2007 v pražském klubu Bordo, Deacon hraje
zásadně pod pódiem a do svých vystoupení
často zapojuje i fanoušky. Na začátku desetiletí
vydal několik nahrávek na malých labelech,
bylo to ale teprve album Spiderman of the
Rings z roku 2007, které ho dostalo do centra
pozornosti. Jeho hudba pracuje s repetitivními
kaskádami primitivních digitálních zvuků, které
doplňuje podivné pípání, dětsky naivní melodie a deformované vokály. Jeho profesorům
z konzervatoře možná vstávají vlasy hrůzou
na hlavě, Deacon ale odmítá hrát podle předem
určených pravidel.
Na desce Spiderman Of The Rings jako kdyby Deacon definoval americkou hudbu pro 21. století.
Je v ní volnomyšlenkářství i individualismus
a ve své podstatě jsou Deaconovy elektronické kompozice esteticky shodné s nahrávkami
freak-folkové vlny spojené s hudebníky jako
Devendra Banhart nebo Joanna Newsom, kteří
probouzeli ducha staré americké hudby. Deacon
místo akustických kytar a harf volí elektronické
oscilátory a efektové krabičky, jeho hudba však
směřuje ke stejné vřelé jednoduchosti a atakuje
primární lidské emoce. Jeho aktuální tvorba
snese srovnání s jinými moderními šamany
– Animal Collective. Ti na svém posledním albu
Merriweather Post Pavilion ukázali, že od divošských folkových tanečků není k inovátorskému
elektronickému trance tak daleko. Mimochodem, Animal Collective pochází z Baltimore,
kde se momentálně koncentruje zajímavá scéna
vycházející z improvizované hudby. Hudební
publicisté ji popsali jako „future shock“ a ke
jménům jako Ponytail, Beach House nebo
Ecstatic Sunshine patří i Dan Deacon, který
se ve městě ve státě Maryland usadil.
I BLÁZNI MAJÍ AMBICE
Leckdo by mohl Deacona odsoudit jako kuriózní
postavičku na hraně „outsider artu“. Nejnovější album Bromst se však nese ve znamení
určitého posunu k složitějším a rafinovanějším
kompozicím. Jeho hudba je pořád ve znamení
frenetické kakofonie digitálních pazvuků. Znovu používá šmoulí vokály, osmibitové melodie
z hracích konzolí Nintendo a všechny skladby
musí povinně skončit hlukovým raušem, ve
kterém se všechny zvuky slijí do obří koule.
Deacon ale zároveň poprvé používá akustické
nástroje jako klavír, živé bicí nebo elektrickou
kytaru. V asi nejlepší skladbě alba – Snookered
ho poprvé slyšíme zpívat bez efektů. Wet Wings
je postavená na vrstvení ženských vokálů ve
stylu avantgardisty Steva Reicha.
Stopáž většiny skladeb se pohybuje kolem
šesti minut a Deacon poprvé naznačuje, že
má něco, co moc k jeho image šílence nesedí
– ambice. Ostatně Deacon se nový materiál
chystá předvést na jarním turné v doprovodu
čtrnáctičlenného ansámblu. Desku symbolicky
uzavírá skladba Get Older, jejíž název je trochu
ironický vzkaz, který Deacon možná adresuje
sobě samému. Není čas přestat šílet? Co takhle
zestárnout a dospět? Odpovědí je šesti a půlminutový nekompromisní útok na všechny
posluchačovy smysly. Po hodině a čtyřech
minutách přijde definitivní sonické zahlcení
a Bromst může skončit. Jestli je Deacon šílenec
nebo génius vážně nevím, jedno je jisté – vydal
svoje zatím nejlepší album.
Dan Deacon Bromst (Carpark Records, 2009)
MONO V STEREU
Japonští Mono jsou už v Praze skoro jako doma. Post-rockoví instrumentalisté z východu v Čechách vystoupí po
čtvrté ve čtyřech letech. V roce 2006 začali v stísněné strahovské Sedmičce a vloni už vyprodali Palác Akropolis.
Do stejných prostorů se vrátí se svými rozmáchlými melancholickými kompozicemi i tentokrát. Přijedou představit novou desku Hymn To The Immortal Wind, která vychází v těchto dnech. Nečekejte nic jiného než zasněné
a hypnotické skladby, které mají sílu odmrštit posluchače do jiné dimenze. Jako předskokan vystoupí americký
lo-fi písničkář Troy Von Balthazar.
Mono (Jp), Troy Von Balthazar (USA), 7. 4. 2009, Palác Akropolis, Praha.
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autorka: Jitka Hudcová
LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
„MRZÍ MNE TEN ŽIVOT. NEBO MI SE ŽÁDNÁ VĚC NELÍBÍ POD SLUNCEM, PROTOŽE JEN VŠECKO MARNOST
JEST A BÍDA.“
Režisér Filip Nuckolls a dramaturgyně Johana
Součková se v Divadle v Celetné pokusili o co
nejvěrnější přenesení Komenského společensko-kritického textu na divadelní prkna.
Rozhodli se zachovat původní jazyk tohoto díla
jako jeho hlavní poetické síly.
Komenského Labyrint světa a ráj srdce je alegorické podobenství o putování člověka, který
se snaží nalézt smysl svého bytí, a nakonec jej
nalézá ve svém srdci, příbytku Boha. Poutník
(Josef Kaluža) se rozhodl opustit svůj dům
a projít svět, aby zjistil, zda existuje něco, co
by se mu na tomhle světě líbilo. Je to hrdina,
který se nám líbí, sympaťák, na nohou conversky a je až k dojetí klukovsky tvrdohlavý,
díky tomu mu až do konce hry nepřestanete
fandit. Potkává Všudybuda (Adrian Jastraban)
a přijímá jej za svého průvodce. V divadelním
zpracování Labyrintu naštěstí chybí aluze
na autorův vlastní život, což textu zaručuje
nadčasovost, a my se tak nemusíme potýkat
s tématy doby pobělohorské.
Všudybud tedy ukazuje Poutníkovi svět - Bránu
života, kudy vstupují všichni, kdo se rodí na
svět, Bránu rozchodu, kde všichni dostávají od
Osudu přidělena svá budoucí povolání. Poutníkovi je po jeho neustálém remcání přisouzeno
„Dívej se neb Zpytuj“, pak mu Všudybud ukazuje
jednotlivé stavy, ale Poutníkovi se nikde nelíbí
a znovu a znovu prosí Všudybuda: „Pojďme
jinudy.“
Poutník pak následuje Všudybuda do Paláce
Fortůny, kde mají pobývat lidé požívající
zvláštních rozkoší. Když ani zde Poutník není
spokojen, a naopak propadá stále větší skepsi
(„Vidím že hovadství to jest, a ne lidství“),
vede jej jeho průvodce konečně ke královně
Moudrosti (Pavla Beretová). I zde přichází
zklamání. A následuje další, ve chvíli, kdy
i poslední člověk, ve kterého Poutník doufá
– Šalamoun (Rostislav Novák), také selže. Až
téměř nadbytečně, jelikož máte pocit, že by
obstála i bez ní. Důležitou složku tvoří hudba
Milana Caise a Jiřího Hradila, která vás jako vír
vtahuje ještě více do děje, představení působí
poměrně „audiovizuálně“. A když už jsem u té
vizuality, nesmím opomenout zmínit velmi
nápaditou výpravu Milana Caise.
Při volbě herců měl režisér Filip Nuckolls šťastnou ruku, především ve volbě ústřední dvojice
představitelů. Tak nějak se to v Celetné sešlo
šťastně. Takže pokud nevěříte, že Komenský
může být zároveň svěží, inteligentní, vtipný
a dokonce i sexy, běžte se o tom přesvědčit.
Víte kam.
Labyrint světa a ráj srdce, Divadlo v Celetné
režie: Filip Nuckolls, hrají: P. Beretová, A.
Jastraban, J. Kaluža, M. Kern, R. Novák
Nejbližší uvedení: 27. 4., 28. 4. 2009
OSOBNÍ ANAMNÉZA
ZAJATCI
23.4. 2009 ve 20h bude mít v Experimentálním prostoru
NoD premiéru česko-polsko-slovenské divadelní představení Osobní anamnéza v režii Petry Tejnorové, které
vzniká v rámci projektu Cirkus totality. Ten si klade za cíl
reflektovat realitu za železnou oponou. Představení slibuje
kombinovat prvky dokumentálního a fyzického divadla.
Není vám lhostejné, co se kolem vás děje? Deprimuje vás korupce, zneužívání postavení
a absolutní arogance volených zástupců? Nestačí vám zanadávat si u piva? Máte sklon k citlivé
melodramatičnosti? Jste ochotni riskovat? Jste ochotni smířit se s vlastní vinou? Jste ochotni
přijmout trest? Jste ochotni udělat něco pro budoucí generace? Možná přišla ta chvíle zabít si
svého politika.
23.4. 2009, 20h, Experimentální prostor NoD
26
ve chvíli, kdy Poutník přichází o své poslední
naděje, zůstává bez průvodce a sám se dívá
do tváře smrti, setkává se s Ježíšem (Marek
Pospíchal), který mu ukáže, kde je skutečné
štěstí…
Divadelní zpracování Komenského Labyrintu
má formu jevištní básně, původní jazyk je
sice zachován, ale jen ve své značně zkrácené
a zjednodušené podobě. Ovšem vedle rozhovorů
mezi dvěma hlavními představiteli se většina
výjevů, kterým Poutník se svým průvodcem
přihlíží, odehrává pantomimicky, či jako krátké
vtipné skeče, které děj výrazně zjednodušují.
Obrazy jednotlivých stavů se nevrství přes
sebe, ani se s menšími obměnami neopakují,
jak je tomu u Komenského textu, díky tomu
působí jevištní zpracování Labyrintu svěže
a svižně. Někdy je scéna doplněna možná až
příliš prvoplánovou projekcí, která zde působí
Divadlo Komedie, Scéna: David Jařab, Kostýmy: Kamila Polívková, Hudba: Ivan Acher, Hrají: Jiří
Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav Majer, Martin Pechlát, Ivana Uhlířová, premiéra: 4.4.2009
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Dominika Prejdová
PROBLÉM DVOU STRAN
NEJPOZORUHODNĚJŠÍ NA NOVÉM FILMU ZDEŇKA TYCE EL PASO JE, JAK FUNGUJE DO VELKÉ MÍRY
NAVZDORY SÁM SOBĚ A SVÝM CHYBÁM. VIDĚT FILM SE STÁVÁ NOVOU ZKUŠENOSTÍ, VYDRŽÍ- LI DIVÁK
AŽ DO KONCE.
Přivykne-li špatnému scénáři, často zkratkovitým dialogům, nelogickému jednání postav
a velmi modelově postavenému příběhu,
nebude přesto litovat času s filmem stráveným. Hodnota filmu nakonec vyplyne úplně
z něčeho jiného.
El pasem (slangově loupežné přepadení) se
Zděnek Tyc vrací k romské problematice. V roce
2002 natočil Smrady podle scénáře Terezy
Boučkové a její autobiografické knihy, v níž
popsala zkušenost s vychováváním adoptivních romských dětí. Film na příkladě rodiny
s romskými dětmi ukazoval přístupy majoritní
společnosti k Romům. Ukazoval ale tyto postoje
schematicky, navíc je velmi černobíle stavěl
k situaci v rodině, která ač to v ní někdy skřípe, drží za všech okolností pohromadě. Film
neříkal nic o skutečných problémech, rozdílech
obou komunit, obtížném vzájemném poznání
a komunikaci. Byl uzavřený do svého naivního
sebeiluzivního konceptu, v němž rodina byla
nedotknutelná, problémy v jejím rámci vlastně
vždycky řešitelné, jen společnost byla primitivně rasistická a nepřející. V tomto ohledu
dokáže nový film mnohem lépe a nezaujatěji
předestřít skutečný obraz.
El paso vychází z příběhu, který se opravdu
stal před lety v Brně – čerstvá vdova s devíti
dětmi byla kvůli dlouhodobému neplacení
nájemného vystěhována do ubytovny a úřady podaly návrh na odebrání dětí do ústavní
péče. Ve f ilmu je z ženy matka sedmi dětí,
která pasivně čelí událostem, ale svých dětí
se nechce vzdát. Film představuje celý proces
jejího nesystematického, ale houževnatého
boje za děti. Neznalost jednání s úřady, nepochopení sociálního systému a neschopnost se
v něm pohybovat a přijmout odpovědnost.
Film hrdinku nijak neidealizuje, ukazuje ji
v jejích slabostech, pasivitě a nezralosti,
ale zároveň ukazuje i její sílu – její svérázný
chaotický způsob boje. Lidé kolem ní, kteří jí
z různých důvodů pomáhají, jen dokreslují tuto
její nejednoznačnost, i když stěží fungují jako
postavy samy za sebe. Ať už je to právnička
Bára, jež vlastně o případ nejeví zájem a pak
ho z nepříliš jasných důvodů vezme; sociální
pracovníci, kteří mají své předsudky, ale nejdřív se snaží pomoct a pak rázem otočí; dobrý
sociální pracovník, který názorně ukazuje, jak
je potřeba k Romům přistupovat přes respekt
a uznání jejich světa a přijetí jeho některých
principů, aby se snáze vysvětlily ty obecné,
ale vzápětí hází kameny po neonacistech.
I jeden z naznačených motivů příběhu, že
vdovu vyhodila pražská mafie, aby se dostala
k jejímu luxusně situovanému bytu, působí ve
své zkratkovitosti spíš směšně. Ano, Tycův
film je schematický, ale ve svém přístupu je
nezvykle otevřený – film si na nic nehraje a jen
se snaží problém vidět z co nejvíc stran. Navíc
dokumentaristickou metodou natáčení jako
by mimochodem zachycuje způsob života
rodiny, jiný přístup k životu, jiné pojímání
času. Ani to nedělá bez chyb, ale dává silně
zažít pocit jiné mentality, která je faktem,
jenž je opravdu těžké překonat. Této jinakosti
nedává žádné hodnotící znamínko, ukazuje ji
ale jako realitu, na níž lze dál stavět. Ne přes
zjednodušující humanismus, ne přes opovržení
a předsudky, které rovnou jiný svět odmítají,
ale přes touhu se nějak k problému postavit.
Lidská slabost popsaná ve filmu může být do
velké míry s Romy spojená – nedochvilnost,
neracionálnost, neschopnost se přizpůsobit
– a může být chápána jako argument pro přezíravý postoj většiny. Jenže co z něj? Film
dobře ukazuje, že jde o oboustranný proces
a výzvu.
AKCE
od 26. března do 3. dubna v Praze a následně v dalších městech České republiky se koná další ročník mezinárodního
filmového festivalu Febiofest. Letos program nabízí například zajímavou sekci věnovanou neznámým filmům
francouzské nové vlny, mimo jiné i čtyřhodinový film Jacquese Rivetta Šílená láska z roku 1968, který u nás nebyl
nikdy uveden, a jenž patří k tomu nejlepšímu v Rivettově tvorbě. Film, do velké míry vzniklý na základě improvizace
s herci a dlouhých nepřerušovaných záběrů, osobitě popisuje vývoj a rozklad jednoho milostného vztahu. Dále festival
nabídne sekci věnovanou současnému dánskému filmu a tradičně i celou řadu retrospektiv svých hostů – letos to bude
profil Wima Wenderse, dánského režiséra Thomase Vinterberga nebo věhlasného anglického tvůrce Mike Leigha. Kino
extrémů pak uvede několik formálně zajímavých filmů – například film Liverpool Argentince Lisandra Alfonsa.
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
Autor: Adam Forrest
The Big Issue in Scotland, March 16, 2009
AN INTERVIEW WITH ROBERT FISK
ROBERT FISK IS BRITAIN’S FOREMOST FOREIGN CORRESPONDENT. HE STARTED OUT COVERING THE
NORTHERN IRELAND TROUBLES IN THE SEVENTIES, WITNESSED THE IRANIAN REVOLUTION AND
SOVIET INVASION OF AFGHANISTAN, AND WAS ONE OF THE FEW JOURNALISTS EVER TO INTERVIEW
OSAMA BIN LADEN (THREE TIMES, IN THE NINETIES).
As a consistent critic of Israeli and Western
policy in the Middle East, his own detractors
have accused him of bias. Nevertheless, Fisk’s
2005 book The Great War for Civilization: The
Conquest of the Middle East is widely recognised as one of the key texts for anyone seeking
to understand the history of Arab resentment.
The Big Issue caught up with The Independent
correspondent in Glasgow to ask him about
Obama, bin Laden and “hotel journalism”.
How has the recent election in Israel
affected the picture in the Middle East?
It depends if Mr (Avigdor) Lieberman comes into
the government or not. He’s obviously a racist.
He wants minorities to pledge loyalty to the
state. Imagine if that happened in Britain?
What sort of country would contemplate having
such a minister? Clearly, (Benjamin) Netanyahu
does not want a Palestinian state. There are
Israeli intellectuals and historians that point
28
out that Israel is becoming a fortified military
state, which it is.
human rights. It works on the basis on power.
Justice doesn’t come into it.
Will the Obama administration make
a positive difference in the region?
What do you think of Tony Blair’s role as
envoy for the “quartet”? (the EU, the
UN, US and Russia)
I think the answer is no, he’s not going to
do anything. When Obama went to the holy
land before the election, he spent 45 minutes
with the Palestinians and 24 hours with the
Israelis. I watched him during the election
and I thought he was pathetic on the middle
east, and (he) still is. Israel has for so long
received the unconditional support of the
American government. There’s no change. We
have the Israelis about to destroy the homes of
thousands of Palestinian Arabs. Hillary Clinton
should rush to the scene, talk to the Arabs and
say it’s outrageous. And what does she do?
She says it’s unhelpful and goes off to talk to
the Russians about putting pressure on Iran.
We think America represents democracy and
We have a middle-east peace envoy, heaven
spare us, who has just been for the first time
to Gaza. How could he ever have got that
role? A peace envoy? If it wasn’t true and you
made a play out of it, people would say it’s
not believable. He is the most mendacious
man. I think he’s the most repulsive little man,
who deliberately set out to mislead the British
public and take us into a war which has cost
the lives of have ten of thousands of Iraqis
and hundreds of Brits. He’s a very, very nasty
piece of work.
Can George Mitchell, the Obama
administration’s middle east envoy (and
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
active in the Northern Ireland peace
process), have any influence?
George Mitchell’s an old guy. He’s 75. He can’t
take on Netanyahu. John Hume wrote a piece
comparing the Good Friday agreement in Northern Ireland with conflict between Israelis and
Palestinians, and he thought it was all about
compromise. It’s not about compromise, it’s
about injustice. The nearest parallel is not the
Good Friday agreement but with Ireland during
the Catholic dispossession in the 17th century,
when English protestants drove Catholics off
their land. No one then was talking about
a peace negotiator. So George Mitchell? Out
of his depth.
How do you feel about critics who complain you are not sufficiently objective
to be a journalist?
This idea you give 50 per cent of the time to
one side, and 50 per cent of time to the other,
and let the reader make up their mind. Well
that’s OK for a football match. But the middle
east is not a football match; it’s a massive
human tragedy. Our job as journalists, as
people who presumably have some feelings
of compassion, should be to be neutral,
but on the side of the people who suffer.
If you were covering the slave trade in the 18th
century, would you give equal time to the slave
ship captain? No. It you were present at the
liberation of a Nazi extermination camp, would
you give equal time to an SS spokesman? No.
I was in Jerusalem in August 2001, and I was
just down the road from a Palestinian suicide
bomber who walked into a pizzeria and killed
16 Israelis more than half of them children.
I saw kids with no eyes. Did I give equal time
to the jihadist spokesman? No. I wrote about
the victims and survivors. Our job is to point to
suffering and say who’s to blame. Be a human
being in print
Is the BBC guilty of this spurious
objectivity?
The charity advert for victims in Gaza was the
most recent example. If it had been for an earthquake in Glasgow, the BBC wouldn’t have
hesitated. But the victims were Palestinians,
so they did. The supposed integrity of the BBC
was more important than a child with one leg.
It’s preposterous.
Can you explain what you mean in
describing much reporting in the Middle
East as “hotel journalism”?
In Baghdad, the journalists would arrive at the
airport, take helicopters to the green zone,
and they’d have armed escorts paid for by their
Slovníček:
Detractor – pomlouvač, kritik
Bias – předsudek, zaujatost, sklon
Resentment – nelibost
Envoy – vyslanec, posel
Crevasse – trhlina, rozsedlina
companies. They’d get to the hotel room and
wouldn’t leave it. They might as well have been
in County Mayo. When the journalists couldn’t
get into Gaza (in January 2009), they sat on the
so-called hill of shame, and put on those little
blue flak jackets. They weren’t in any danger but
they ponced around and said they’re probably
some rockets somewhere behind them. It was
show business. The Israelis were perfectly happy
with that rubbish. If I’m going to cover a war, I’ve
got to be in it. I’m not going to be embedded.
In 2001 you were beaten by a group of
Afghan refugees (bombed by the Americans forces) on the Pakistan border.
You were accused of “self-loathing” for
writing “I couldn’t blame them for what
they were doing.” Do you regret that?
I was badly hurt. In Kila Abdullah. I remember
it very clearly. They were banging stones in
my face, and I was covered in blood. There was
a mendacious piece in the Wall Street Journal
which made me a raving loony who wanted to
be beaten up by nice Muslims. The headline
was ‘multiculturalist gets his due’. In other
words, it said I deserved to be beaten. In fact
I wrote how wrong they (the Afghans) were.
Some weeks later the Wall Street Journal’s
own correspondent Daniel Pearle was kidnapped, and they asked me to sign an open
letter asking for his release. I knew Daniel,
he was friend of mine. I said; “I will do my
best for Daniel, but a few weeks ago you said
I deserved to beaten.” In the end I didn’t sign
their letter, but I wrote an open letter to Osama bin Laden, whom I know and he knows
me, asking him to release my friend. He (bin
Laden) did read it, but by then Daniel was
dead. Awful.
You met and interviewed bin Laden
three times. Is he as important a figure
as ever?
He’s an albatross that’s going to follow me
around (sighs). I think he’s irrelevant now.
Al-Qaida exists without him. It doesn’t matter
if he falls down a crevasse. It’s like the atom
bomb. You can arrest all the nuclear scientists
if you want, but the atom bomb’s still there.
I think in the beginning people approached
Bin Laden for support, but I don’t think that’s
the case anymore.
Is there anything that gives you any
optimism about future peace in the
region?
If you go the record of everything that’s happened- illegal roads, expansion of settlements,
continued occupation of Arab land - there’s
nothing on the record that suggests any hope
for the future. Nothing. People talk about progress. We live in the age of false hope. Churchill
would say things like “the news from France
is very bad.” He told the truth. We don’t do it
anymore.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY
SMS A E-MAILY
Dobrý den Vážená redakce,
jsem rád, že se konečně otevřelo i toto nepříjemné téma „pytláctví“.
V mém příspěvku bych také rád reagoval na další téma a tím je cena NP.
Cena.
Již zmiňovaná cena časopisu – viz příspěvek od Dana Nerada z Nymburka.
Myslím si o ceně, že naopak je vzhledem ke kvalitě obsahu nízká. Já osobně
jsem ochotný za časopis dát klidně 60 korun, neboť obsah posledních 6-ti
vydání mne jen utvrzuje v tom, že některé časopisy technického směru
jenž mají cenu kolem 150 Kč, takových kvalit ve svých tématech zdaleka
nedosahují a co do počtu stran efektivního čtení (odečteme-li reklamu),
tak nejsou o mnoho bohatší než NP. Občas, pokud je prodejce poctivý
a jsem spokojen a vše j v pořádku, tak dávám za vydání i 10 Kč navíc pro
prodejce, nebo si v průběhu dne koupím dvě čísla, a jedno pak daruji
kolegovi, známému, zkrátka jej pošlu dál :-)
K tématu pytláctví mám dvě zkušenosti.
První se týká velmi nepříjemného chování. U východu ze stanice metra
Budějovická se občas objevuje „prodejce“ s dlouhými vlasy, nepříliš vábný
a je z něj cítit alkohol. Když jsem mu ukázal, že mám již nakoupeno aktuální číslo od svého oblíbeného prodejce v Jinonicích, tak mne dokonce
přemlouval, abych mu daroval již zakoupené číslo, že sis jej znovu prodá.
Narazil jsem také na několik dalších nevěrohodných „prodejců“ a u těch
pro jistotu nenakupuji.
Chci poprosit všechny, kdo mají NP rádi a rádi jej čtou, aby si našli své
oblíbené prodejce, prověřené a poctivé. Třeba blízko bydliště, nebo cestou
do práce, do školy...na úřad, apod. A aby u nich pravidelně nakupovali.
Může být třeba i jeden, nebo dva...to stačí.
Je to totiž jediný způsob jak si jej můžeme koupit i příště (když nákupem
pomůžeme udržet NP na trhu).
Pavel ADAM
Vážená redakce,
poprvé jsem si koupila váš časopis z charity, teď ho kupuji kvůli kvalitě
a pak teprv kvůli charitě. Moc se mi líbí. S panem Neradem z Nymburka,
který navrhuje snížení ceny časopisu jako cestu ke zvýšení prodeje ale
nemohu souhlasit. Tak to nefunguje. Ten, kdo si dosud kupoval za 40,- Kč
Blesk a Rytmus života (a možná ještě něco jiného, já nevím, co to stojí)
rozhodně nepřesedlá na Nový Prostor z důvodu jeho zlevnění. To není
otázka peněz, ale toho, čím žijeme. Na ČT2 se taky kouká mizivé procento
lidí oproti Nově. Díky za Nový Prostor, držte se a zůstaňte, jací jste. Hodně
zdaru a srdečně zdravím
Iva Marková
P.S. Moc hezký rozhovor s Šárkou Havlíčkovou.
Dobrý den,
kupuji si NP pokaždé a za poslední číslo (325) bych Vám chtěla MOC poděkovat , Váš článek o Opencard mě velmi potěšil, konečně někdo (pardon – Vy)
napsal pravdu, ačkoliv i já jsem si musela OC pořídit od začátku si myslím,
že je to hodně divná akce za zbytečně vydané peníze, čili promrhané. Ale
to tam všechno píšete a tak ještě jednou dík a velký souhlas! Musím se
přiznat, že každé číslo mě zaujme jinak – pochopitelně – a tohle jste snad
napsali přímo pro mě! Drtivou většinu článků jsem četla s velkým zájmem,
i ten o tzv. pytlácích. Dávám pozor od koho kupuji už roky a od podezřelých
nekoupím. Ale musím dodat, že je nepotkávám moc často.
V tomhle divným světě děláte úžasnou věc a tak Vám držím palce, hodně
síly do další práce a hodně spokojenosti z ní!
Upřímně a srdečně Zuzana Vlková
30
Filip Remunda si nevzpomíná na víc než že vyrůstal v tom, že Sovětský svaz
je mírová hráz. A to mu, aby si udělal názor, stačí. Není sám, nedávno jsem
se dočetl že průzkum znalostí mladé generace v tomto změru je alarmující.
Ti nejmladší nemají jasno co znamená listopad 89, starší si pletli srpen 68
s válkou a o únoru 48 nevěděli skoro nic. V tom se liší od besedníků o radaru,
které zmiňuje pan Klusák. Ti pamatují, pokud jsou starší, nebo vědí, pokud
jsou vzdělanější, že v minulém století postihly Evropu dvě válečné katastrofy.
Žádné z nich nedovedla sama Evropa zabránit, z obou jí velkoryse pomohly
Spojené státy. I kdyby bezprostřední nebezpečí z Íránu nehrozilo, radar USA
na našem území znamená zájem, který naší bezpečnost jenom zlepší.
Máme sice NATO a EU, ale nemáme zatím záruky, že splní naše očekávání.
Současná finanční krize jednotou evropských států otřásá a Unie by to za
vydatného přispění našeho prezidenta přežít nemusela. Pak by nám zájem
USA o několik arů země v Brdech mohl být dobrý.
Německý nacizmus se zrodil z hospodářské katastrofy Německa. Myslím,
že současná, zatím krize, Evropy, by pro nás měla být varováním. Poradí si
tentokrát Evropa s bankrotujícími státy? A jakým směrem ty bankrotující
půjdou? Přítomnost, zatím jen v Maďarsku, je zneklidňující.
Nad tím se zamýšlí jen užší okruh starší generace a právě proto je referendum
nezodpovědným populizmem. Nejhorší je, že politici kteří ho prosazují
tohle vědí, ale momentální stranické body jsou pro ně přednější. Experti
a zbrojaři s tím nemají co dělat.
Zdraví Hlavička.
Mé setkání s bezdomovcem
Stalo se to vloni v létě. Kvůli dlouhodobé nemoci jsem přišla o místo. Jednou
v pátek ráno přišla šéfová na ubytovnu, kde jsem bydlela, a oznámila mi,
že se mám do 14.00 hodin odstěhovat a že mám padáka. Mnoha lidem by se
možná i ulevilo, ale já neměla kam jít. Do očí mi vhrkly slzy a jediný, co mě
napadlo, bylo se sebrat a jít si koupit dva litry vínka s kolou. Sbalila jsem
si věci, nechala je na chodbě a šla kalit na nádraží. Mezi proudy slz jsem si
všimla přístřešku. byl plechový, krytý jenom z jedné strany. Byla pod ním
stará postel a hromada bordelu. Říkalo se tomu místu směťák. Taky to tam
tak vypadalo. Ničím to tam nesmrdělo, byl tam jen prach a špína. Postel
byla čistá, takže tam nebyla dlouho. No a já neměla kam jít. Bylo to jasný.
Šla jsem na ubytovnu, vzala batoh a hurá na squat. Prvních pár dní to bylo
dobrý. Svítilo slunce a bylo teplo. Pak se to stalo. Přišla bouřka. Protože měl
„můj dům“ jen jednu stěnu, dost tam foukalo a opravdu hodně tam pršelo.
Teplota hodně klesla a já se v noci místo spánku klepala zimou. Druhý den
jsem byla strašně unavená, promrzlá a promáčená. Tenkrát přišel. Jmenoval
se Karel. Byl taky bezdomovec a můj squat mu nebyl cizí. Sednul si ke mně
a podal mi flašku s levnou whisky. Pak jsme si dlouhý hodiny povídali o našich
osudech. Měl to v životě rozhodně těžší a ani tak nezanevřel. Stálo by to
za to vám jeho život vyprávět, ale z úcty k němu si to nedovolím. Akorát
vám přiznám, že jak tam tak seděl a vyprávěl, valili se mu z jeho nádherně
upřímných modrých očí ty nejlepší slzy, jaký jsem kdy viděla. Tak jsme tam
seděli a povídali si a lili a nakonec se mu povedlo přemluvit mě, abych jela
zpátky domů k mámě. Nechtělo se mi, protože jsem jí z vlastní ješitnosti
chtěla ukázat, že se zvládnu o sebe postarat. Bylo mi totiž 26 let. Nakonec
jsem jela druhý den domů a byla jsem strašně ráda, že vidím svou mámu. Taky,
že mám co jíst a že už nikdy nebudu bez střechy nad hlavou. Na Karla už asi
nezapomenu a až zas bude léto, vyrazím se za ním na squat podívat.
Martina Benešová
V minulém čísle jsme mylně uvedli, že autorkou rozhovoru s Šárkou
Havlíčkovou je Markéta Krausová. Skutečnou autorkou je ovšem Hanka
Malaníková.
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500