tu - E-knihy Sedlák

HARRY POTTER a relikvie smrti
Albatros
Praha
Joanne K. Rowlingová
ALBATROS PRAHA
Přeložil Pavel Medek
Text copyright © 2006 by J. K. Rowling
Cover illustration © by Mary GrandPré
Cover artwork © Warner Bros.
A Division of Time Warner Entertainment Company L. P.
HARRY POTTER, characters, names and related indicia are
trademarks
of and © Warner Bros. Entertainment Inc.
(s07)
Translation © Pavel Medek, 2007
Chcete vědět víc?
www.albatros.cz/harry
ISBN 80-00-01819-5
Kapitola první
Temný pán povstává
V úzké, Měsícem osvícené uličce se objevili znenadání dva muži. Chvilku stáli tiše,
hůlkami si vzájemně mířili na hruď. Poté, náhle rozpoznaje jeden druhého, schovali své hůlky
do svých hábitů a vydali se spěšně stejným směrem.
„Něco nového?“ zeptal se ten vyšší.
„Jen to nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.
Ulička byla lemována na levé straně divokými nízkými ostružinovými keři, na pravé
vysokým, úhledně zarovnaným živým plotem. Dlouhé kabáty obou mužů povlávaly mužům
za chůze okolo kotníků.
„Obával jsem se, že se zpozdím,“ řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě zobrazovaly a
skrývaly tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit. „Bylo to o něco složitější, než jsem
očekával. Ale doufám, že bude spokojen. Vypadáte spokojeně, věříte, že Vás přijme v
dobrém?“
Snape přikývl, ale více to nerozebíral. Zabočili doprava, na širokou příjezdovou cestu, která
vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot zatočil směrem k nim a pokračoval do dálky za pár
impozantních železných vrat, blokujících mužům cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil:
tiše oba pozvedli své levé ruce na jakýsi pozdrav a prošli přímo skrz, jako kdyby se temný
kov proměnil v kouř.
Tisové keře mezitím zahladily zvuky kroků obou mužů. Po jejich pravici se ozýval šramot:
Yaxley opět pozdvihl svou hůlku, namířil ji nad hlavu svého společníka, ale zdrojem hluku se
ukázal být obyčejný čistě bílý páv, který si vykračoval majestátně po vrcholku živého plotu.
„Luciovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…“ odfrkl Yaxley a zastrčil svou hůlku zpět do
hábitu.
Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, v jejímž přízemí se u oken třpytila
diamantová světélka. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet fontánu. Pod nohama jim
praskal štěrk, když Snape a Yaxley chvátali k hlavním dveřím, které se spěšně rozevřely,
jakmile se oba přiblížili, ačkoli poblíž nebyl vidět nikdo, kdo by je otvíral.
Vstupní hala byla obrovská, temně osvětlená a přepychově vyzdobená, s výrazným
kobercem, zakrývajícím většinu kamenné podlahy. Oči portrétů s mdlým výrazem ve tváři se
otáčely za Snapem a Yaxleym, kteří je míjeli. Oba se zastavili před masivními dřevěnými
dveřmi, vedoucími do další místnosti, na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou
kliku.
Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících u dlouhého, vyzdobeného stolu. Obvyklé
vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Osvětlení vycházelo z bouřlivého ohně,
který hořel v mramorovém krbu, zakrytém zbarveným zrcadlem. Snape a Yaxley na moment
zaváhali a zůstali stát na prahu. Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči se přizpůsobily
nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru
nohama lidská postava, která byla zjevně v bezvědomí, pomalu se otáčela, jako kdyby byla
zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na vyleštěném stole. Nikdo z
lidí, kteří seděli u stolu, nevěnoval zavěšené postavě pozornost, snad s výjimkou bledého
mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu
musí pohlédnout vzhůru.
„Yaxley. Snape,“ ozval se vysoký, čistý hlas z čela stolu. „Jdete na poslední chvíli.“
Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozpoznat více, než
jen siluetu. Ale jak se přibližovali, jeho obličej bylo poznat i skrz šero v místnosti – bez vlasů,
s hadími rysy, s nozdrami a lesknoucíma se rudýma očima, které měly svislé zorničky. Byl
tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.
„Severusi, sem,“ řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici. „Yaxley – vedle
Dolohova.“
Oba muži zaujali jim přidělená místa. Většina párů očí za stolem sledovala Snapa a k němu
také Voldemort promluvil první.
„Tak tedy?“
„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harry Pottera z jeho současného bezpečného
místa příští sobotu po setmění.“
Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně vrtěli, zíraje všichni
upřeně na Snapa a Voldemorta.
„V sobotu po setmění,“ opakoval Voldemort. Své rudé oči upřel na černé Snapovy s
takovým výrazem, že někteří přísedící nevydrželi a zadívali se jinam, zjevně s obavou, že
sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně
Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce Voldemortova bezertá ústa znetvořila do
čehosi, podobného úsměvu.
„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – “
„ — ze zdroje, o kterém jsme se bavili,“ potvrdil Snape.
„Můj pane.“
Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi. Všechny obličeje se k němu rázem
otočily.
„Můj pane, mé zdroje mluví jinak.“
Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval. „Dawlish, ten bystrozor, se
prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct.“
Snape se rozesmál.
„Mé zdroje mi říkají, že existuje plán, jak nás navést na falešnou stopu. To musí být ono.
Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý
tím, že mu neodolá.“
„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou,“ řekl Yaxley.
„Byl-li ovlivněn matoucím kouzlem, bude to samozřejmě tvrdit s jistotou,“ řekl Snape. „Já
ujišťuji Vás, Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harry Pottera nebude hrát žádnou
roli. Řád věří, že jsme ministerstvo infiltrovali.“
„Pak alespoň jednu věc řád odhadl správně, ne?“ řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho,
sýpavě se zachechtal a jeho smích se s ozvěnou nesl po celém stole.
Voldemort se ale nesmál. Jeho pohled se pomalu zvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a
vypadal, že je do něčeho zahloubán.
„Můj pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce bude sloužit celá
skupina Bystrozorů – “
Voldemort zvedl velkou bílou ruku. Yaxley naráz ztichl a naštvaně sledoval, jak se
Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.
„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?“
„V domě jednoho z Řádu,“ řekl Snape. „Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena
maximální ochrana, kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane,
že jakmile se ten chlapec dostane tam, bude prakticky nemožné se jej zmocnit, tedy, pokud by
Ministerstvo nepadlo před příští sobotou, což by nám mohlo nabídnout možnost zjistit a
odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali.“
„Ano, Yaxley?“ zavolal Voldemort na konec stolu, s plaménky tančícími v jeho rudých
očích. „Padne ministerstvo do příští soboty?“
Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley pokrčil rameny.
„Můj Pane, o tomto mám dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení
obrovského úsilí – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.“
Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně. Jeho soused, Dolohov,
muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.
„To je začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být
Brousek obklopen mými muži. Jediný neúspěšný pokus o ministrův život mě posune o hodně
zpátky.“
„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru
Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale
také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme
tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska
sesadit.
„Pokud nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši
stranu, řekl Voldemort. „Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod
mou kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se ke chlapci nedostaneme v jeho cíli, musíme to
zvládnout během jeho přepravy.“
„Máme ale výhodu, můj Pane,“ řekl Yaxley, který se zdál rozhodnut získat alespoň drobný
souhlas. „Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter
přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět.“
„Neudělá ani jedno z toho,“ řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by
byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu s ministerstvem spojenému.“
„Tím lépe,“ řekl Voldemort. „Bude se muset přesunout vzduchem. Mnohem jednodušší na
získání, řekl bych.“
Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčejícího muže, zatímco mluvil dál, „Měl
bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo mnoho chyb, některé z
nich i z mé strany. Že Potter vůbec žije je výsledek více mých chyb, než jeho trumfů.“
Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, každý z nich s obavami, že by
mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš
sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco stále sledoval rotující osobu v bezvědomí.
„Díky vlastnímu nezájmu byly všechny ty nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty jen díky
štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Musím
být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu.“
Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý
nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících shlédlo překvapeně dolů, hledaje zdroj zvuku,
který se zdál přicházet zpod jejich nohou.
„Červíčku,“ řekl Voldemort beze změny tónu hlasu, stále zíraje na rotující tělo nad stolem,
„neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?“
„Ano m-můj Pane,“ vyjekl malý muž usazený asi v půlce stolu, tak hluboko ve své židli, že
ta se nejprve zdála neobsazená. Slezl se ze své židle a rozutíkal se z místnosti, zanechávaje za
sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.
„Jak jsem říkal,“ pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých následovníků,
„teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu
zabít Pottera, půjčit hůlku od někoho z vás.“
Tváře kolem něj najednou byly plné šoku, jako kdyby jim právě oznámil, že si chce půjčit
ruku jednoho z nich.
„Žádní dobrovolníci se nehlásí?“ řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč
bys měl nadále mít hůlku.“
Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle krbového ohně vypadala jeho kůže žlutě a voskově a jeho
oči byly propadlé a s kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.
„Můj Pane?“
„Tvou hůlku, Lucius, potřebuji tvou hůlku.“
„Já…“
Malfoy pohlédl letmo bokem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl
on, její dlouhé blonďaté vlasy jí plandaly na zádech, ale pod stolem její tenké prsty stiskly
jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji
Voldemortovi, který si ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.
„Z čeho je?“
„Z jilmu, můj Pane,“ zašeptal Malfoy.
„A jádro?“
„Dračí – blána ze srdce draka.“
„Dobře,“ řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky. Lucius Malfoy na
zlomek sekundy nevědomky naznačil, že by snad očekával na oplátku Voldemortovu hůlku.
To gesto však Voldemort postřehl a jeho oči se zlomyslně roztáhly.
„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Mou vlastní hůlku?“
Někdo z davu se posměle zachechtal.
„Dal jsem ti tvou svobodu, Luciusi, nestačí ti to? Ale zpozoroval jsem, že ty i tvá rodina
nevypadáte v poslední době vůbec šťastně… Co tě tak rozrušuje na mé přítomnosti ve tvém
domě, Luciusi?“
„Nic – nic, můj Pane!“
„Takové lži, Luciusi…“
Náhle se zdálo, že zasyčel měkký hlas, i když se krutá ústa přestala hýbat. Jeden nebo dva
čarodějové těžko potlačovali hrůzu, jak syčení zesilovalo. Po podlaze pod stolem se podle
zvuku plazilo cosi velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou vyšplhal velký had. Zdál se, že rostl téměř nekonečně,
až se uvelebil napříč Voldemortovými rameny. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho
oči spojené s vertikálními štěrbinami pro panenky, ani nemrkly. Voldemort tu stvůru
nepřítomně stiskl, zíraje přitom stále na Luciuse Malfoye.
„Proč Malfoyovi vypadají tak nešťastně, když si současnou cestu zvolili sami? Není snad
můj návrat, růst mé síly, tou nejdůležitější věcí, ke které se toužebně hlásili po mnoho let?“
„Jistě, můj Pane,“ řekl Lucius Malfoy. Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot ze svého horního
rtu. „Přáli jsme si to – opravdu.“
Po Malfoyově levici jeho manželka podivně strnule přikývla, ale oči odvrátila od
Voldemorta i hada. Po jeho pravici jeho syn, který stále zíral na nehybné tělo nad stolem,
rychle pohlédl na Voldemorta a zpět, vyděšený z možného pohledu z očí do očí.
„Můj Pane,“ řekla temná žena uprostřed stolu, jejíž hlas zněl emotivně přiškrceně, „mít Vás
zde, v našem rodinném domě, je pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více.“
Seděla vedle své sestry, ač se svými temnými vlasy a očima skrytýma pod těžkými víčky,
chováním a stejně tak společenským postavením, tam, kde Narcissa seděla nehnutě a sklesle,
Bellatrix se klaněla Voldemortovi, ačkoli všechna slova nemohla demonstrovat její touhu po
blízkosti k Voldemortovi.
„Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více,“ opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na
stranu, jak přemýšlel nad vyznáním Bellatrix. „To je od tebe silné vyznání, Bellatrix.“
Začervenala se v obličeji a v očích se jí objevily samým potěšením slzy.
„Můj Pán ví, že říkám plnou pravdu!“
„Nic, co by vás mohlo těšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak
jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?“
Zírala na něj, s ústy otevřenými, zjevně zmatená.
„Nevím, kam tím míříte, můj Pane.“
„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže
vlkodlaka, Remuse Lupina. Musíte být velmi hrdí.“
Okolo stolu vybuchl posměšný smích. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně měnili veselé
obličeje, někteří udeřili do stolu pěstmi. Obrovský had, v reakci na ten hluk, rozevřel široce
svou tlamu a rozzlobeně zasyčel, ale Smrtijedi jej neslyšeli, tak radostně se vysmívali
ponížení Bellatrix a Malfoyových. Obličej Bellatrix, o pár chvil dřív plný štěstí, nabral
ošklivou skvrnitou rudou barvu.
„Není naše neteř, můj Pane,“ křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme na
svou sestru nevrhli ani pohled od té doby, co si vzala toho Mudlovského šmejda. Ten spratek,
ani kdokoli, koho si vezme, nemá nic společného s nikým z nás.“
„Cos to říkal, Draco?“ zeptal se Voldemort a ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání
a posměšky jasně. „Budeš jim hlídat vlčátka?“
Bujaré veselí vzrůstalo. Draco Malfoy hrozivě pohlédl na otce, který zíral do svého klína,
pak zachytil pohled své matky. Zatřásla svou hlavou téměř neznatelně, načež se vrátila ke
svému strnulému pohledu na protější zeď.
„Dost,“ řekl Voldemort a udeřil svého rozhněvaného hada. „Dost.“
A smích naráz ztichl.
„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se za čas nakazí,“ řekl, zatímco na něj Bellatrix
zírala, bez dechu, prosenlivě. „Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž
pravda? Odstřihnout ty části, které ohrožují život zbytku.“
„Ano, můj Pane,“ zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost. „Jakmile bude
příležitost!“
„Budete ji mít,“ řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se
zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…“
Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu
zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s
neviditelnými pásy.
„Poznáváš našeho hosta, Severusi?“ zeptal se Voldemort.
Snape pozvedl oči ke tváři obrácené vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali,
jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenu,
zachraplala zajatá žena vyděšeně jen „Severusi! Pomoz!“
„Á, ano,“ řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
„A ty, Draco?“ zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu. Draco zatřásl
divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadal, že už na ni nemůže zírat.
„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil,“ řekl Voldemort. „Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes se
k nám přidala Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel.“
Okolo stolu se ozvalo zašumění pochopení. Silná shrbená žena se špičatými zuby
promluvila.
„Ano… Profesorka Burbageová učila děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o
tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…“
Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke
Snapeovi.
„Severusi… prosím… prosím…“
„Tiše,“ řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity opět ztichla, jako by ji
umlčeli. „Jako kdyby jí nestačilo, že rozvrací a špiní mysl čarodějných dětí, napsala
profesorka Burbageová zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce.
Čarodějové, tvrdí, musí přijmout tyto zloděje jejich znalostí a magie. Vymírání čistokrevných
kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom
se všichni s mudly kamarádili… nebo, bezpochyby, snad i s vlkodlaky…“
Tentokrát se nikdo nezasmál. Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout.
Když se Charity Burbageová potřetí otočila tváří ke Snapovi, tekly jí z očí do vlasů slzy. Jak
se od něj opět otáčela, podíval se na ni Snape netečně.
„Avada Kedavra“
Záblesk zeleného světla vyplnil každý roh místnosti. Charity spadla, s dunivou ranou, na
stůl pod ní, který se zatřásl a zaskřípěl. Pár Smrtijedů se ve svých židlích posunulo zpět.
Draco ze své spadl na zem.
„Večeře, Nagini,“ řekl Voldemort jemně, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé
dřevo.
Kapitola druhá
In Memoriam
Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé, přísahaje si pod vousy, otevřel dveře své
ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi
jeho ložnice.
„Co to sakra…?“
Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívalo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná
byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou,
sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše,
sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí
vodou.
Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny,
během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by
ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel –
hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho
kouzelnickém vzdělání. Do své mysli si proto poznamenal, že se musí přeptat Hermiony, jak
na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, než se vrátí do
pokoje, a zavřel za sebou dveře.
Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním jeho školního kufru poprvé od doby, co si jej
před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři
čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků,
jedny ponožky, které mu už nebyly. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho
chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevilo se
zároveň i spoustu krve.
Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl tedy ještě jednou vedle svého kufru,
zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém poblikávalo cosi mezi
„PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný
lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně
objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět
centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr,
Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už
ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně
kufru.
Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých
jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho
dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun
hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko,
tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.
Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do
komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové
hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno
zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci,
jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný
plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida,
stoh dopisů a jeho hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapce byl Pobertův plánek a
medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední
kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu,
co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání.
Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který
Harry strávil toto léto v Zobí ulici, jeden výtisk.
Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a jedny po
druhém je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala,
nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, že se v posledních dnech téměř
nedostala z klece.
Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní
vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval
si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové,
učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou
stránku , rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který celou dobu hledal.
VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA
Napsal Elphias Dóže
Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když mi bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba
nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli
mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i
když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým
spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký
úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán viným ze
surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly.
Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento
zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to,
ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal
mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali
a předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak více by se jen mohli mýlit! Jak by stvrdil
každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jedna protimudlovská myšlenka. Ve
skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.
V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci
prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jež nesnášel mudly,“ ale jako ten
nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to
privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy
překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je – vyučovat.
Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně
korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného
alchymisty, Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického
teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například „Přeměňování v
dnešní době,“ „Výzvy v “ a „Lektvary v praxi.“ Brumbálova budoucí kariéra se zdála být
raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později
prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl
ambice stát se ministrem.
Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr,
Aberforth. Byli úplně jiní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který
preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval svoje názory bojem. Je ale chybou
předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou
problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v
Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně
zastíněn genialitou svého přítele už tak muselo být nepříjemné, natož když to byl váš bratr.
Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy
tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovali a pozorovali jsme zahraniční
kouzelníky, než jsme se vydali na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová
tragédie. Na samém konci naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal
jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit
uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou
dále putovat nemohl, jelikož by se zároveň nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu
zbývalo jen málo rodinného zlata.
To byla část našich životů, ve které jsme měli kontaktů nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy,
ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých
chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom
všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka mdlý. Ač zahloubaný ve svých
vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest
postihla Brumbálovu rodinu další tragédie: smrt jeho sestry, Ariany.
Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po
smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár
šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní
viny (ačkoli samozřejmě byl nevinen) jej poznamenaly natrvalo.
Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší
lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve.
Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedlo ke smíření Albuse a Aberfortha,
ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne
blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích
či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat.
Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí
kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně
moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude
pro další generace neocenitelný. Také se dodnes říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší,
než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší
o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo
vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické
historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Vy-víte-koho.
Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť
šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho ranném mládí mu dodaly
lidskost a sympatii. Jeho ztráta mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta
není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a
nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil:
vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky jako kdyby podával ruku malému
chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.
Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým
obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí,
vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil
s pocitem ponížení.
Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si
uvědomil, že jej prakticky vůbec neznal. Nikdy si nepředstavoval brumbálovo dětství či
mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný,
šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa
hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.
Nikdy ho ani nenapadlo, zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně to bude znít
divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu
s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho
ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost,
Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty,
že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že
jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:
„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“
„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“
Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a
vložil do prvního svazku knihy „Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii.“
Pak hodil zbytek novin ke hromadě ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší,
než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále
ležel na posteli, a na něm poslední kousek rozbitého zrcátka.
Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu
jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm
nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o
Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl to, co mu ráno uteklo.
Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý
nadpisek:
KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?
Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za
největšího kouzelníka ze své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané
moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné
porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s
sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným
školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK
opravdu Brumbál skonal?
Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte ve žhavě nové biografické knize Život a
lži Albuse Brumbála, kterou sepsala Rita Holoubková, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor
Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.
Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem se čněla fotografie,
zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené
blonďaté vlasy, její zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými
prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a
četl dál.
Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo
zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek
kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch
nejčerstvějších klepů.
„No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život,
plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“
Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně,
než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento
superrychlý výkon podařil.
„Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou
Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já
jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“
Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního
poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha
obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a
zasmála se.
„Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech
mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na
dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“
Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu
si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a
přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?
„Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně
dobře, jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a
pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na
Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha
osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se
dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy
nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a
narušeného mládí.“
Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným
rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný
život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit?
„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí
knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále myslí, že byl Brumbál
tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho
kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé
magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance,
nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou
minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině,, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“
Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení
Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál.
„Ah, Aberforth je jen špičkou zamrzlého ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o
něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho
otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli
obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání
nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách
devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom,
jak si vlastně zlomil nos.“
Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým
kouzelnickým objevům?
„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány
plné zásluhy za to, co zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby
přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“
Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co
například jeho proslulá porážka Grindelwalda?
„A, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje.
„Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat
bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu
prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté,
co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen
vyčaroval z konce jeho hůlky bílý kapesník a pomalu se vzdal!“
Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se
vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.
„Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu
Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři
budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se
Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve
uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“
Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala
velmi skvělý rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o jeho přesvědčení,
že se Vy-víte-kdo vrátil.
„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter
má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří
kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají
opravdového Harry Pottera.“
To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve
svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti?
„Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové
uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl,
seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti
kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset
kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“
Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková
sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást na to, co se o
jejich hrdinovi objeví.
Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě koukal na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly
na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež
noviny spadly mezi zbytek odpadu, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše.
Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak
mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád
probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: „věnovala jsem celou kapitolu vztahu BrumbálPotter,“ „Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný,“ „Brumbál sám fušoval do černé
magie, když byl náctiletý!“ „protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři
obětovali ruce…“
„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak
nervózně vzhlíží.
Harry si prudce sedl na postel. Rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a
otáčel jej mezi prsty, zatímco přemýšlel nad Brumbálem a těmi lžemi, kterými ho pomlouvala
Rita Holoubková.
V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to
jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla divně oranžová,
což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo
odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj
zírá zpět.
Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel
nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už
nikdy neprobodnou.
Kapitola třetí
Odjezd Dursleových
Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah!
Ty!“
Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho
strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se
mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel
„KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen
na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou
chtěl vzít.
„Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem
dolů na slovíčko!“
Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel
tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley,
Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.
„Ano?“ zeptal se Harry.
„Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sýpavě,
jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.
Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta
Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského
brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a
promluvil.
„Rozmyslel jsem si to,“ řekl.
„To je překvapení,“ odpověděl Harry.
„Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem,
ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.
„Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma
prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa,
nejedeme nikam.“
Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon
Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil,
rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se
nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního
přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod
tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.
„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my –
Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “
„Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.
„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl
jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí
s cílem získat dům.“
„Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“
„Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům!
Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a
než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “
„Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový
hlupák, jak vypadáte?“
„Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo
na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které
viděl ve ztrátě domu.
„Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil
po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“
V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti
ohromil.
„Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím
Lordem – “
„ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to
tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “
Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil
potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku
Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingsley Pastorek a Arthur Weasley,
zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly
při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná
návštěva u strýce Vernona s pochopením.
„ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi
bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné
nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl
mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá
rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“
Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly
stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a
Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“
Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad
ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.
„Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle.
„Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně.
„Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen
poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“
Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do
státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.
„Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingsley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo
Ministerstvo infiltrováno.“
Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír
poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.
„Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme
tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingsleyho.“
Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky
probírali snad tucetkrát.
„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho
premiéra.“
„Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku.
Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingsleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při
návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako
mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali
Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy,
pravda, neviděli s jeho náušnicí.
„No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc,
než jen tuhle práci – “
„Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil
se na nohy, popostoupil ke strýci.
„To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno,
co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za
to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty
jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se
svého syna!“
Dudley si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si
ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“
„Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich
stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “
„Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “
„To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi,
mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem –
se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy
jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“
Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna
Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona,
Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola?
Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “
„Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým
rodičům!“
„Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“
„Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál.
Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním.
Ani za nic by se od svého Dudlánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.
„Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových,
opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance,
bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim
vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?
Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil
Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho
ignorovala.
„Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“
V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů
po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.
„Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s
nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“
„Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás
šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“
„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího
pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si
to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své
matce.
„Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je
jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme
opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem
domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej
zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na
bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce
Vernona.
„Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon.
„To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a
páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně
ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.
„Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej
nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.
„A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili
rozpisy – “
„Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“
„Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“
Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně
poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si
uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.
„Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami
a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se
zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“
Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“
Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v
místě, kde byly schovány jeho hodinky.
„Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo
netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté
láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.
„To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme,
kluku,“ jen vše potvrdil.
Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to
vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako
metronom.
„Jsi připraven, Dudlánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou
přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.
Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet
připomínal Drápa.
„Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon.
Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“
„Čemu nerozumíš, Dudlánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.
Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.
„Proč s námi nejde?“
Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání
stát se baletkou.
„Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.
„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley.
„No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že
nechceš?“
„Ani za nic,“ řekl Harry.
„Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“
Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul
a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.
„Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.
Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se
sebou se zeptal „a kam půjde?“
Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach.
Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.
„Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně.
„Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak?
Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“
Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.
„Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u
kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají
o toho proslulého Harry Pottera.
„Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“
„Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.
„To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co
znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“
„Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem
si na to už zvykl – “
„Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“
„Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam
stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho
bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý
zároveň.
„No… tedy… díky, Dudley.“
Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi
život.“
„To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“
Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu
prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji
jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela
být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat
pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.
Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale
změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.
„T-tak sladký Dudlánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal
poděkovat…“
„Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by
Harry byl budižkničemu!“
„Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi
rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě
zachránil Harryho z hořícího domu.
„Tak jdeme, nebo ne?“ zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího
pokoje. „Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!“
„Ano, to máme,“ řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď
vypadal, že se probral. „Musíme opravdu jít. Harry – “
Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma.
„ – hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých
bedrech.“
„Ah,“ řekl Harry, „dobrá. Díky.“
„Sbohem, Harry,“ řekla Hestia a také mu stiskla ruku. „Naše myšlenky půjdou s tebou.“
„Doufám, že je všechno v pořádku,“ řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a
Dudleyho.
„Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli,“ řekl Kopál jemně, mávaje svým
kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala.
Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel
potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu.
„No teda, Dudley,“ řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, „snad do tebe
mozkomoři nevložili novou osobnost?“
„Nevím,“ zamumlal Dudley, „Na viděnou, Harry.“
„Jo…“ řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. „Možná. Dávej na sebe pozor, velký
D.“
Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování
na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta.
Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků.
Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a
řekla „tak tedy – ahoj,“ a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala.
„Ahoj,“ řekl Harry.
Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její
pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z
místnosti za svým manželem a synem.
Kapitola čtvrtá
Sedmero Potterů
Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto
odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl
vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě
zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč.
Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém
neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k
patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná
večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha
lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty
výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se
vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály
podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby
vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil.
„Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?“ zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s
hlavou pod křídlem. „Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy?
Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec
se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz
vchodové dveře…“
Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně
nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím
otočil zády.
„A tady, Hedviko,“ – Harry otevřel dveře pod schody – „tady jsem spával! Tenkrát jsi mě
ještě neznala – páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…“
Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel
a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých
ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve,
než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které
ho pronásledovaly, dokonce i dnes – zmatené sny plné zelených záblesků a jednou – strýc
Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil – i o létající motorce…
Náhle se odněkud z blízka ozval prázdný křikot. Harry se prudce napřímil a praštil se
hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do
kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady.
Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat
postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který
na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým
bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z
kosterních, černých okřídlených koní.
Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem
krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: „Všecko dobrý,
Harry? Můžem letět?“
„Rozhodně,“ řekl Harry a pokukoval po všech. „Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!“
„Změna plánu,“ zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se
magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě. „Pojďme se skrýt, než ti to
všechno povíme.“
Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle,
na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje – Ron, dlouhý a
vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a George,
jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s
jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do
bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku,
Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur,
křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými
rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o
strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma
a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za
všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy
potkal, chtěl uškrtit.
„Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?“ zavolal přes celou místnost.
„Na jednu noc se beze mě obejde,“ řekl Kingsley, „Ty jsi důležitější.“
„Harry, víš, co se stalo?“ řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj
svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten.
„Vdala jste se?“ vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.
„Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné.“
„To je báječné, gratu— “
„Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později,“ zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v
kuchyni se rozhostilo ticho. Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. „Jak ti
Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou
stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění
Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin.
To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně,
jelikož to už dělá kouzlo tvé matky. To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom,
abychom tě odsud dostali bezpečně.“
„A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu.“
„Já ne— “
„Stopa, ta Stopa!“ řekl Pošuk netrpělivě. „Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v
okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty,
nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude
vědět a tím pádem i Smrtijedi.“
„Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude
sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si
myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně.“
Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.
„Takže, co budeme dělat?“
„Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití
není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku.“
Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám.
„Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct
a,“ – Moody se rozmáchl rukou po kuchyni – „tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá
teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy
nebudete žít spolu, je to tak?“
Harry přikývl.
„Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se
dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo
přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct.“
„Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme.
Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého.
Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu
uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže
jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď
všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se
Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil.“
„Jo,“ řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru.
„Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich
dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?“
„Ehm – ano,“ řekl Harry. „Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů
mířím, ale nebude to jasné ve chvíli“ – rychle očima všechny přepočítal – „kdy nás čtrnáct
poletí k rodičům Tonksové?“
„Ah,“ řekl Moody, „zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k
rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít
společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu.“
Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat
žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl.
„Ne!“ řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní.“ V žádném případě!“
„Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš,“ řekla Hermiona se samolibým potěšením.
„Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy –! “
„ – protože to je poprvé pro všechny z nás,“ řekl Ron.
„Tohle je jiné, tvářit se, že jsem to já – “
„No, nikomu z nás se to moc nelíbí, Harry,“ řekl Fred vážně. „Představ si, že se něco pokazí
a my zůstaneme navždy divně šlachovití.“
Harry se ale nezasmál.
„Nemůžete to provést, dokud nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal svůj vlas.“
„Tak tím ten plán padá,“ řekl George. „Zřejmě nemáme šanci z tebe dostat jediný kousek
vlásku, pokud nebudeš spolupracovat.“
„Jo, nás třináct proti jednomu, který ještě ani nemůže používat kouzla, nemáme šanci,“ řekl
Fred.
„Legrační,“ řekl Harry, „opravdu srandovní.“
„Bude-li muset přijít na řadu síla, tak přijde,“ zamručel Moody, jehož kouzelné oko se teď
chvělo v oční jamce, jak se soustředilo na Harryho. „Všichni přítomní jsou dospělí a jsou
připraveni nést ta rizika.“
Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se. Magické oko se na něj natočilo tak, že koukalo
skrz Moodyho hlavu.
„Tak už žádné dohady. Čas běží. Chci pár tvých vlasů, kluku, hned teď.“
„Ale to je šílené, není třeba – “
„Není třeba!“ zavrčel Moody. „S Ty-víš-kým a polovinou ministerstva na jeho straně?
Pottere, když budeme mít štěstí, naláká ho falešná stopa a bude se tě snažit získat až třicátého,
ale není blázen, aby nenechal alespoň jednoho či dva Smrtijedy hlídat terén, přesně to bych
udělal já. Dokud působí kouzlo tvé matky, nemohou se k tobě nebo k tomuhle domu dostat,
ale brzy už působit přestane a oni ví, co mají dělat. Naše jediná šance je odlákat ho. Ani Tyvíš-kdo se nemůže rozdělit na sedm částí.“
Harry zachytil Hermionin pohled a zadíval se nepřítomně do zdi.
„Takže, Pottere, byl byste tak laskav a podal mi pár svých vlasů?“
Harry se podíval na Rona, který na něj zíral s pohledem, říkajícím „prostě-to-udělej.“
„Teď hned!“ zabručel Moody.
Zatímco na něj všichni zírali, zvedl Harry ruku ke své hlavě, chytil pár svých vlasů a trhl.
„Dobře,“ řekl Moody, dokulhal se k němu a přitom otevřel lahvičku s lektvarem. „Sem s
tím, prosím.“
Harry upustil své vlasy do toho bahnitého roztoku. V tu chvíli, kdy se vlasy dotkly jeho
povrchu, změnil se lektvar na jasně zářivé zlato.
„Ah, vypadáš mnohem chutněji, než Crabbe a Goyle, Harry,“ řekla Hermiona dříve, než
zachytila Ronovo zvedlé obočí, načež mírně zrudla a řekla, „Vždyť víš, co tím myslím –
Goylův lektvar chutnal jako uhlí.“
„Dobré, falešní Potterové, seřaďte se, prosím, zde,“ řekl Mood.
Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili před zářivým dřezem tety Petunie.
„Jeden nám chybí,“ řekl Lupin.
„Tady,“ řekl Hagrid nevrle, zvedl Mundunguse za zátylek a upustil ho přímo za Fleur, která
svraštila svůj nos a zařadila se mezi Freda a George.
„Jsem voják, dříve jsem byl ochránce,“ řekl Mundungus.
„Nech si to,“ zahučel Moody. „Jak jsem ti už řekl, ty bezpáteřný červe, pokud se setkáme s
nějakým Smrtijedem, bude tento chtít Pottera získat, ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Tyvíš-kdo bude chtít skoncovat s Potterem sám. Ochránci jsou ti, kteří jsou v ohrožení a mohou
mít obavy, že je Smrtijedi zabijí.“
Mundungus nevypadal moc jistě, ale Moody už mezitím vytahoval ze svého hábitu půl tuctu
skleniček velikosti čajového šálku, rozdal je a pak do každého z nich nalil část Mnoholičného
lektvaru.
„Takže všichni naráz…“
Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur a Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu,
ušklíbli se, jakmile jim lektvar doputoval do hrdla a najednou se jejich rysy začaly roztahovat
a probublávat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus povyrostli, Ron, Fred a Geroge se
zmenšili, ztmavly jim vlasy, Hermioně a Fleur jako kdyby se protáhly lebky dozadu.
Moody nevypadal překvapeně a dal se do uvolňování provazů na velkých pytlích, které s
sebou přivezl. Když se narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, sípajících a funících.
Fred a George se otočili k sobě a řekli si navzájem „sakra – jsme stejní!“
„Nevím, ale myslím, že pořád vypadám líp,“ řekl Fred, když si prohlížel svůj odraz v
konvici.
„Tfuj,“ řekla Fleur, když se prohlédla v odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby, „Bille,
nedívej se na mě, jsem šeredná.“
„Pro ty z vás, kterým jsou vaše současné šaty velké, jsem něco přivezl,“ řekl Moody a
ukazoval na první pytel, „a podobně obráceně. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jich je
šest párů. A až se obléknete, zavazadla máte ve druhém pytli.“
Skutečný Harry si pomyslel, že tohle je snad ta nejbizarnější věc, kterou kdy viděl, a to že
viděl opravdu zvláštní věci. Sledoval, jak se šestero identických kopií přehrabuje v pytlích,
vytahuje šaty, nasazuje si brýle a odkládá jejich vlastní věci stranou.Už je skoro chtěl požádat
i o to, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat,
jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to zvládli se svým.
„Věděla jsem, že Ginny o tom tetování lže,“ řekl Ron, když se díval dolů na svou holou
hruď.
„Harry, ty teda vidíš hrozně,“ řekla Hermiona, když si nasadila brýle.
Jakmile se oblékli, vzali si falešní Harryové batohy a soví klece s sněhobílými sovami z
druhého pytle.
„Dobře,“ řekl Moody, jakmile se sedmero oblečených, obrýlených a zavazadly ověšených
Harry Potterů postavilo před něj. „Rozdělíme se takto: Mundungus bude cestovat se mnou na
koštěti – “
„Proč mám letět s Vámi já?“ zanadával si Harry, stojící nejblíž u zadních dveří.
„Protože jsi ten, na kterého musíme dávat pozor,“ zavrčel Moody a s jistotou, že se jeho oko
nepohlo z Mundunguse, pokračoval, „Arthur a Fred – “
„Já jsem Geroge,“ řeklo dvojče, na které Moody ukazoval. „To nás nedovedete rozlišit ani
když jsme oba proměněni v Harryho?“
„Pardon, Georgi – “
„Jen si z Vás dělám srandu, opravdu jsem Fred – “
„Dost už blbnutí!“ zavrčel Moody. „Ten druhý, Fred, George, nebo kdo vlastně jsi, půjde s
Remusem. Slečna Delacourová – “
„Fleur vezmu na testrálovi,“ řekl Bill. „Nemá ráda košťata.“
Fleur si za něj popošla stoupnout a přitom se zaksichtila tak, že Harry doufal, že se už nikdy
tenhle výraz na jeho obličeji neobjeví.
„Slečna Grangerová s Kingsleym, opět na testrálovi – “
Hermiona popošla ke Kingsleymu, jenž se na ni klidně usmál. Harry věděl, že ani Hermiona
nemá ráda košťata.
„Načež už zbýváme jen my dva, Rone,“ řekla Tonksová vesele a při svém mávání zavadila
o tetiny květiny.
Ron ale nevypadal tak potěšeně, jako Hermiona.
„A ty jdeš se mnou, Harry, je to dobrý?“ řekl Hagrid a vypadal malinko nedočkavě.
„Pojedem na motorce, košťata a testrálové neunesou mou tíhu, chápeš. Tady na sedačce už
neni moc místa, takže pojedeš na vozejku.“
„To je super, řekl Harry, nepříliš pravdivě.
„Myslíme si, že tě Smrtijedi budou očekávat, že poletíš na koštěti,“ řekl Moody, který
zřejmě odhadl, jak se Harry cítí. „Snape měl dost času říct jim všechno, na co nikdy dřív
nebyl čas, takže když narazíme na Smrtijedy, věřím, že si vyberou toho Pottera, který se bude
na koštěti cítit jako doma. Takže dobrá,“ pokračoval, zavázal pytel s věcmi falešných Potterů
a vydal se zpět ke dveřím, „Asi do tří minut bychom měli odletět. Nemá smysl zamykat zadní
dveře, Smrtijedy to venku nezdrží, jestli tě sem přijdou hledat. Tak pojďme…“
Harry si spěšně vzal svůj btoh, Kulový blesk, Hedvičinu klec a vydal se za ostatními do
temné zahrady.
Ze všech stran začaly létat lidem do rukou košťata, Kingsley už pomohl Hermioně na
testrála, stejně jako Bill Fleur. Hagrid stál u své motorky s nasazenými brýlemi.
„To je ona? Je to Siriova motorka?“
„Přesně ona,“ řekl Hagrid a koukal při tom na Harryho. „A když jsi s ní jel naposledy,
Harry, vešel ses mi na jednu ruku!“
Harry si nemohl pomoct, ale cítil se drobet poníženě, když si sedal do vozíku. Ron se na něj
culil, když ho zahlédl sedět tam, jako dítě na kolotočích v elektrickém autíčku. Harry si složil
batoh a koště pod nohy a Hedvičinu klec mezi nohy. Bylo to extrémně nepohodlné.
„Arthur to drobet vylepšil,“ řekl Hagrid, nedbaje na to, jak nepohodlně se Harry musí cítit.
Posadil se obkročmo na motorku, která se drobet prohla a zaryla se několik centimetrů do
země. „Teď umí pár triků. Tenhle byl můj nápad.“ Ukázal svým tlustým prstem na purpurové
tlačítko u rychloměru.
„Buď, prosím, opatrný, Hagride,“ řekl pan Weasley, který stál u nich a držel své koště.
„Ještě pořád si nejsem jist, jestli to bylo rozumné a určitě bys to neměl používat mimo
nebezpečí.“
„Tak dobrá,“ řekl Moody. „Všichni se připravte, chci, abychom vystartovali naráz, jinak
bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná.“
Všichni pokývali hlavami, že rozumí.
„Teď se drž pevně, Rone,“ řekla Tonksová a Harry jen zpozoroval, jak se Ron provinile
podíval na Lupina, když chytal Tonksovou kolem pasu. Hagrid nakopl motorku, ta zařvala
jako drak a boční vozík začal vibrovat.
„Hodně štěstí všem,“ zakřičel Moody. „Uvidíme se za hodinku v Doupěti. Vyrazíme na
‚tři‘… Raz… dva… tři!“
Motorka začala neskutečně řvát a Harry cítil, jak se vozík naklonil. Jak rychle stoupali k
nebesům, mírně se mu zamlžily oči a vlasy za ním vlály. Okolo něj se do vzduchu vznášela
košťata a za testrály byly vidět jen jejich dlouhé mávající ocasy. Harryho nohy, namačkané ve
vozíku s Hedvičinou klecí a jeho batohem byly už otlačené a začaly dřevěnět. Bolest už byla
tak silná, že se zapomněl naposledy podívat na dům číslo čtyři v Zobí ulici. Když se podíval
přes bok vozíku, nedokázal už rozeznat, který dům to vlastně byl.
A pak, odnikud a z ničeho, byli obklopení. Minimálně třicet zahalených postav, jakoby
zavěšených ve vzduchu, zformovalo obrovský kruh, doprostřed kterého vlétli nedbale všichni
členové Řádu.
V tu ránu se ze všech stran ozýval křik, objevovaly se záblesky zeleného světla… Hagrid
zařval a motorka se ve vzduchu převalila. Harry ztratil ponětí o tom, kde jsou. Nad ním byla
světla pouličních lamp, okolo něj se ozývaly křiky a on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal
naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny…
„Ne – POMOC!“
Koště se roztočilo, ale on jen tak tak zvládl chytit pásek svého batohu a vršek klece, načež
se motorka opět obrátila na správnou stranu. Na sekundu se mu ulevilo, ale pak se opět
objevil záblesk zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na spodek klece.
„Ne – NE!“
Motorka najednou vyrazila dopředu. Když Hagrid proletěl jejich kruhem, stihl Harry
zahalené Smrtijedy jen tak tak zaregistrovat.
„Hedviko – Hedviko!“
Ale sova ležela nehybně a žalostně na spodku klece, skoro jako nějaká hračka. Nemohl ji
vzít k sobě a jeho záchrana byla pro ostatní nejdůležitější. Ohlédl se přes rameno a uviděl
hromadu lidí postupovat, zelené světlo zářit, jeden pár lidí na košťatech se vznášel výš a výš,
nedokázal ale říct, kdo to byl.
„Hagride, musíme se vrátit zpátky, musíme se vrátit zpátky!“ křičel přes hromový řev
motoru vytahuje svou hůlku, Hedvičinu klec nacpal k podlaze a odmítal věřit, že by byla
mrtvá. „Hagride, OTOČ TO!“
„Má práce je dostat tě vodsaď, Harry!“ křičel Hagrid a přidal plyn. „Zastav – ZASTAV!“
křičel Harry, ale jak se podíval znovu zpět, prolétly okolo jeho ucha dva záblesky zeleného
světla. Čtyři Smrtijedi opustili kruh, pronásledovali je a mířili svými kouzly na Hagridova
záda. Hagrid zabočil, ale Smrtijedi sledovali tentýž kurz. Harry se musel sklonit do vozíku,
aby se skryl před všemi těmi kouzly, jejichž intenzita vzrůstala. Zkusil se otočit a zakřičel
„Mdloby na vás!“ a z jeho vlastní hůlky vyrazil proud rudého světla, čímž mezi Smrtijedy,
kteří se kletbě pokusili vyhnout, vytvořil mezeru.
„Drž se pevně, Harry, todle na ně zapůsobí!“ zařval Hagrid a Harry se podíval vzhůru prvě
včas, aby viděl Harryho mačkat zelené tlačítko pod ukazatelem paliva. Z výfuku vyrazila zeď,
pevná černá zeď. Harry jen viděl, jak se uprostřed oblak rozpíná. Tři Smrtijedi sithli uhnout,
ale čtvrtý takové štěstí neměl. Zmizel z výhledu a pak bylo vidět jen, jak padá jako balvan,
jeho koště bylo rozcupováno na kousky. Jeden z jeho kolegů zpomalil, aby ho zachránil, ale
nebylo ho vidět – jak se Hagrid předklonil přes řídítka a šlápl na plyn, vyvlila se z výfuku
další temná vlna.
Od hůlek dvou zbývajících Smrtijedů přes Harryho hlavu stále přilétalo čím dál více
smrtících kleteb. Mířily na Hagrida. Harry na oplátku vysílal další ochromující kletby:
červené a zelené pruhy světla se uprostřed nebes srážely a produkovaly plno jisker, které
Harrymu připomínaly ohňostroje a mudlové vespod nemohli mít vůbec ponětí, co se děje…
„Drž se Harry, jedeme dál!“ zakřičel Hagrid a stiskl druhé tlačítko. Tentokrát se z výfuku
vymrštila obrovská síť, ale Smrtijedi na ni byli připraveni. Nejen, že se jí zvládli obletem
vyhnout, třetí, který původně zachraňoval čtvrtého, se do ní sice zachytil, ale pak se najednou
objevil za dvěma svými kolegy a pak všichni tři pronásledovali motorku a všichni tři po ní
metali kletby.
„Tohle je dorazí, Harry, drž se pevně!“ zakřičel Hagrid a Harry viděl, jak zatlačil celou svou
rukou do purpurového tlačítka pod rychloměrem.
S nezaměnitelným hlučným řevem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, doběla
rozžhavený a modrý a motorka vystřelila vpřed jako kulka se zvukem kroutícího se kovu.
Harry viděl Smrtijedy, jak se vyhýbají smrtící plamenné stopě a v tu samou chvíli se postranní
vozík začal osudně kývat. Jeho kovové spoje s motorkou se se silou akcelerace začaly
přetrhávat.
„To je dobrý, Harry!“ křičel Hagrid, kterého síla vzduchu na motorce položila. Nikdo teď
neřídil a vozík se začal pod silou vzduchu kroutit.
„Zvládám to, Harry, neboj se!“ ječel Hagrid a ze vnitřní kapsy svého kožichu vytáhl
květinami posetý růžový deštník.
„Hagride! Ne! Nech to na mně!“
„REPARO!“
Ozvala se ohlušující rána a vozík se od motorky oddělil úplně. Harry zrychlil vpřed, hnaný
silou motorky, a pak začal klesat…
V zoufalství na svůj vozík Harry namířil hůlku a zakřičel, „Wingardium Leviosa!“
Vozík se vznesl jako korek ve vodě, neřiditelný, ale alespoň zůstal ve vzduchu. Na oslavu
ale neměl ani půl sekundy, jelikož se za ním zjevily další a další kletby. Tři Smrtijedi ho
začali obkličovat.
„Jdu za tebou, Harry!“ křiček Hagrid z temnoty, ale Harry cítil, jak vozík začíná opět klesat.
Ač zkroucený, jak jen nízko mohl být, pokusil se namířit do středu přilétajících postav a
zakřičel, „Impedimenta!“
Kouzlo vrazilo prostřednímu Smrtijedovi do hrudníku. Na moment se ten muž úplně
rozplácl ve vzduchu, jako kdyby narazil na neviditelnou překážku. Jeden z jeho kolegů do něj
málem vrazili…
Pak se vozík začal propadat opravdu prudce a poslední Smrtijed vyslal kletbu tak blízko
Harrymu, až se ten musel sklonit pod hranu vozíku, až si málem o roh sedadla vyrazil zub…
„Už letím, Harry, už letím!“
Velká ruka chytila Harryho za zadní část jeho oblečení a vytáhla jej z klesajícího vozíku
zpět na sedadlo motorky. Harry si uvědomil, že sedí opět za Hagridem. Jak začali stoupat,
pryč od dvou zbývajících Smrtijedů, vyplivl Harry krev z úst, namířil hůlku na padající vozík
a zakřičel, „Confringo!“
Věděl, že Hedviku to bude bolet, ale jak vozík vybouchl, nejbližšího Smrtijeda to srazilo z
koštěte a odhodilo z dohledu. Jeho společníci odlétli zpět a ztratili se též.
„Harry, je mi to líto, moc líto,“ bědoval Hagrid, „Neměl sem to zkoušet vopravit sám, jo, už
nemám mezi kouzelníkama co dělat…“
„To není problém, jen prostě leť!“ zakřičel Harry k Hagridovi, když se ze tmy vynořili další
dva Smrtijedi a s každým momentem se přibližovali.
Jak začaly opět létat vzduchem kletby, začal Hagrid kličkovat a uhýbat. Harry věděl, že
Hagrid nezkusí sám znovu použít drakoletí tlačítko, když Harry sedí tak volně. Harry vyslal
na jejich pronásledovatele omračující kouzlo, ale prakticky je nezdržel. Vyslal na ně další
blokující kouzlo – nejbližší Smrtijed zabočil, aby se mu vyhnul, načež mu sklouzla jeho
kapuce a při dalším červeném záblesku omračujícího kouzla Harry uviděl nepřirozeně bledý
obličej Stanleyho Silničky… Stana…
„Expelliarmus!“ zakřičel Harry.
„Je to on, to je on, to je ten pravý!“
Výkřik zahaleného Smrtijeda zasáhl Harryho i přes hromově hlučící motor motorky: V
dalším okamžiku odpadli oba pronásledovatelé zpět a ztratili se z dohledu.
„Harry, co se stalo?“ burácel Hagrid. „Kam se poděli?“
„Já nevím!“
Ale Harry se obával – zahalený smrtijed křičel „to je ten pravý!“ Jak jen to mohl vědět?
Upřeně zíral do prázdné temnoty a cítil nebezpečí… Kde to vlastně byli?
Posunul se v sedadle dopředu a sedl si tak, aby byl tváří vpřed a chytil se zadní části
Hagridova kabátu.
„Hagride, použij ještě jednou ten drakolet, pojďme se odsud rychle dostat!“
„Tak se drž pevně, Harry!“
Opět se ozvalo ohlušující ječivé burácení a z výfuku vyrazil bělomodrý oheň. Harry cítil,
jak se sune dozadu na tom mále, které pro něj na sedačce zbylo. Hagrid se pospouval zpět,
změrem k němu, stěží udržuje ruce na řídítkách…
„Myslím, že jsme je setřásli, Harry, myslím, že jsme to zvládli“ zakřičel Hagrid.
Ale Harry spokojený nebyl. Sedl na něj strach a rozhlížel se kolem sebe vlevo a vpravo po
pronásledovatelích, o kterých věděl, že musí přijít… Proč ustoupili? Jeden z nich stále měl
hůlku… „To je on, ten pravý…“ To řekli právě poté, co se pokusil odzbrojit Stana…
„Už jsme skoro tam, Harry, už jsme to skoro zvládli!“ křičel Hagrid.
Harry cítil, jak motorka mírně klesá, i když světla na zemi stále vypadala jako hvězdy.
Pak jej začala neskutečně pálit jeho jizva – bylo to jako oheň. Na obou stranách motocyklu
se objevil jeden Smrtijed a dvě vyslané smrtící kletby jej minuly o milimetry a odhodily
mírně dozadu…
A pak ho Harry uviděl. Voldemort letěl jako kouř nesený větrem, bez koštěte nebo testrála,
který by ho nesl, jeho hadí obličej zářil v temnotě, jeho bílé prsty opět pozvedaly hůlku…
Hagrid zakřičel strachy a zatočil motorku do svislého směru. Jako holý boj o život připadalo
Harrymu vysílání omračujících kleteb náhodně do divoké noci. Poté za sebou uviděl poletovat
tělo a věděl, že jednoho z nich zasáhl, chvilku nato se ale ozvala rána a z motoru vyrazily
jiskry. Motorka se začala propadat vzduchem ve spirále, úplně neovladatelná…
A opět se za nimi začaly objevovat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, která
strana je „nahoru,“ která „dolů,“ jeho jizva ho stále pálila. Čekal, že každou sekundu zemře.
Zakrytá osoba na koštěti byla půl metru od něj, viděl, jak zdvihá ruku…
„NE!“
S výkřikem vzteku uviděl Harry, jak Hagrid a Smrtijed mizí z dohledu, když jejich společná
váha byla na jedno koště extrémní…
Sotva svíral padající motorku svými koleny, zaslechl Harry Voldemorta zařvat „JE MŮJ!“
Bylo po všem. Neviděl a neslyšel, kde Voldemort je. Před očima odlétl pryč další Smrtijed a
Harry jen zaslechl „Avada—“
Bolest v Harryho jizvě ho přiměla zavřít oči, načež jeho hůlka začala téměř sama kouzlit.
Cítil, jak ji jeho ruka obklopila jako magnet, skrz zpola zavřených očí viděl, jak z hůlky
vytryskl proud zlatavého světla, zaslechl, jak něco prasklo a pak jen někdo zařval vzteky.
Poslední Smrtijed vřeštěl, Voldemort křičel „NE!“ Harry si najednou uvědomil, že má nos
centimetr od drakoletího tlačítka. Stiskl jej volnou rukou a motorka vystřelila do vzduchu
další plameny a vyřítila se přímo k zemi.
„Hagride!“ zakřičel Harry a držel se, co mu síly stačily. „Hagride…! Accio Hagrid!“
Motorka se jen zrychlila a blížila se k zemi. S obličejem na řídítkách neviděl Harry nic, než
jen vzdálená světla, která se zvětšovala a blížila a blížila. Bylo jisté, že narazí do země a on s
tím nemohl nic udělat. Za ním se ozval další výkřik: „Tvou hůlku, Selwyn, dej mi svou
hůlku!“
Vycítil, že je Voldemort někde poblíž, dříve, než jej uviděl. Když se podíval na bok, zjistil,
že zírá do rudých očí a byl si jist, že to byla poslední věc, kterou kdy uviděl: Voldemort, který
se jej pokusí znovu zabít…
A pak najednou Voldemort zmizel.Harry se podíval pod sebe a uviděl tam Hagrida,
rozpláclého na zemi. Stěží ovládl otočit řídítka tak, aby do něj nenarazil, vší silou stiskl brzdu,
ale s ohlušujícím nárazem, který roztřásl zemi poblíž, vletěl do rybníku plného bahna…
Kapitola pátá
Padlý bojovník
„Hagride?“
Harry se pokoušel vysvobodit ze zbytků kovu a kůže, které ho obklopovaly. Když se
pokusil vstát, jeho ruce se utápěly v bahnité vodě. Nechápal, kam se Voldemort náhle ztratil, a
čekal, že se každou chvíli zjeví z temnoty. Něco teple mokrého mu crčelo z brady a z čela.
Vyplazil se z rybníka a doklopýtal k velkému černému cosi na zemi, co se zdálo být
Hagridem.
„Hagride? Hagride, slyšíš mě?“
Ale to velké černé cosi se ani nepohnulo.
„Kdo je tam? To je Potter? Jsi Harry Potter?“
Harry hlas toho muže nepoznával. Pak zakřičela nějaká žena. „Havarovali, Tede, havarovali
v zahradě.“
Harrymu se zatočila hlava.
„Hagride,“ opakoval hloupě a pak se mu podlomila kolena.
Dál už si uvědomil jen to, že leží na zádech na polštářích a žebra a pravou ruku jako kdyby
mu cosi propalovalo. Jeho vyražený zub mu opět narostl. Jizva na jeho čele stále pulzovala.
„Hagride?“
Otevřel oči a zjistil, že leží na pohovce v jakémsi cizím, lampami osvětleném obývacím
pokoji. Jeho batoh ležel na zemi o pár kroků dál, mokrý a zablácený. Harryho úzkostlivě
pozoroval jakýsi světlovlasý pupkatý muž.
„Hagrid je v pořádku, synu,“ řekl ten muž, „právě se o něj stará má žena. Jak se cítíš? Máš
ještě něco zlomeného? Uzdravil jsem ti žebra, tvůj zub a pravou ruku. Mimochodem, jsem
Ted, Ted Tonks – 'Dořin otec.“
Harry se posadil příliš rychle. Před očima se mu zatočila světla a udělalo se mu zle.
„Voldemort – “
„Teď buď v klidu,“ řekl Ted Tonks, položil mu ruku na rameno a uložil ho zpátky na
polštáře. „Ta havárie byla ošklivá. Co se vlastně stalo? Stalo se něco s motorkou? Arthur
Weasley se zase přecenil, on a jeho mudlovské nesmysly?“
„Ne,“ řekl Harry, zatímco jeho jizva pulzovala jako otevřená rána. „Smrtijedi, tucty
smrtijedů – honili nás – “
„Smrtijedi?“ zareagoval Ted ostře. „Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že neví, že se
budeš stěhovat dnes v noci, myslel jsem…“
„Věděli to,“ řekl Harry.
Ted Tonks se podíval vzhůru ke stropu, jako kdyby dokázal vidět skrz.
„Pak tedy víme, že naše ochranná kouzla fungují, ne? Neměli by být schopni dostat se blíže,
než sto metrů jakýmkoli směrem.“
Teď už Harry chápal, proč se Voldemort najednou ztratil. Bylo to v místě, kde morotka
prorazila bariéru kouzel Řádu. Jen doufal, že ta kouzla budou fungovat dál. Představoval si
Voldemorta, jak sto metrů nad ním kleje a hledá způsob, jak se dostat skrz štít, který si Harry
představil jako velkou průhlednou bublinu.
Spustil své nohy z pohovky. Potřeboval vidět Hagrida tváří v tvář, než uvěří, že je naživu.
Stěží se mu povedlo postavit se na nohy, ale když se otevřely dveře, protlačil se skrz ně
Hagrid, s tváří plnou bláta a krve, drobet kulhající, ale jako zázrakem naživu.
„Harry!“
Přejít podlahu k Harrymu zvládl Hagrid dvěma kroky, nedbal přitom na to, že srazil k zemi
dva stoly a jednu květinu, a pak Harryho objal s takovou silou, že mu málem opět rozmačkal
jeho čerstvě zahojená žebra.
„Sakra, jak se ti povedlo dostat se z toho ven? Už jsem si myslel, že je po nás obou.“
„Jo, já taky… Nemůžu tomu uvěřit…“
Harry se však najednou zarazil. Právě totiž zaregistroval ženu, která vešla do místnosti po
Hagridovi.
„Vy!“ zakřičel a zašmátral v kapse po hůlce. Nebyla tam.
„Tvá hůlka je tady, synu,“ řekl Ted a vložil ji do Harryho ruky. „Spadla přímo vedle tebe,
schoval jsem ti ji. A ta žena, na kterou křičíš, je má manželka.“
„Ah – omlouvám se.“
Jak se k němu paní Tonksová přibližovala, podoba s její sestrou Bellatrix byla čím dál méně
zřejmá. Její vlasy měly o něco světlejší hnědou barvu a její oči byly širší a laskavější. Tak
jako tak, po Harryho výkřiku vypadala mírně nakvašeně.
„Co se stalo naší dceři?“ zeptala se. „Hagrid říkal, že jste byli přepadeni. Kde je
Nymfadora?“
„Nevím,“ řekl Harry.“ Nevíme, co se stalo ostatním.“
Ona a Ted si vyměnili pohledy. Směsice strachu a viny v jejich pohledech Harryho sevřela .
Jestli kdokoli z ostatních zemřel, byla to jeho chyba, všechno jen jeho chyba. Souhlasil s tím
plánem, dal jim své vlasy…
„Přenášedlo,“ řekl, když si na něj najednou vzpomněl. „Máme se dostat zpátky do Doupěte
a tam zjistíme – pak vám budeme moci dát vědět, nebo – nebo Tonksová sama, jakmile se…“
„‘Dora bude v pořádku, ‘Dromedo,“ řekl Ted. „Ví, co dělat, už se s bystrozory ocitla v pár
šlamastykách. Přenášedlo je tady,“ řekl už k Harrymu. „Jestli ho chcete stihnout, máte na to
tři minuty, pak se přenese.“
„Ano, to chceme,“ řekl Harry. Uchopil svůj batoh, nasadil si ho na ramena. „Já – “
Podíval se na paní Tonksovou a chtěl se omluvit za ten strach, který jí nahnal a za který se
cítil neskutečně zodpovědný, ale nenapadla ho žádná slova, která by nebyla plná falešných
nadějí.
„Povím Tonskové – ‘Doře – aby vám napsala, až… Díky, že jste nás dali do pořádku, díky
za všechno, já – “
Byl rád, že odchází z místnosti, následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do ložnice.
Hagrid šel za nimi shrbený, aby nenarazil do dveřních trámů.
„Tak jsme tady, synu. Tohle je přenášedlo.“
Pan Tonks ukazoval na malý kartáč na vlasy se stříbrnou zadní stranou, který ležel na
toaletě.
„Díky,“ řekl Harry a natáhl ruku, aby se prstem dotkl přenášedla. Byl připraven k přesunu.
„Momentek, řekl Hagrid a rozhlížel se kolem sebe. „Harry, kde je Hedvika?“
„Ona… schytala to…,“ řekl Harry.
Ta krutá pravda jej zdrtila.Styděl se za sebe, když mu do očí vhrkly slzy. Tahle sova byla
jeho společnicí, jeho jediným, ale dokonalým spojením s kouzelnickým světem v dobách, kdy
byl nucen vracet se k Dursleyovým.
Hagrid zvedl svou velkou ruku a s porozuměním mu poklepal na rameno.
„Nevadí,“ řekl nevrle, „nevadí. Měla báječnej život – “
„Hagride!“ upozornil ho Ted Tonks, když viděl, že kartáč na vlasy jasně zbělal. Hagrid k
němu jen tak tak stihl natáhnout svůj prst.
Se známým sevřením břicha, jako kdyby ho omotal a táhl neviditelný provaz,byl Harry
vtažen do temnoty, nekontrolovaně se točil a s prstem přilepeným k přenášedlu se on a Hagrid
vzdalovali dál a dál od pana Tonkse. O sekundu později dopadla harryho chodidla na pevnou
zem, načež se objevil na dvorku Doupěte. Zaslech výkřiky. Poté, co mohl konečně odhodit
kartáč na vlasy, se Harry postavil, mírně se houpal a viděl, jak k němu ze schodů běží paní
Weasleyová a Ginny. Hagrid, který se při přistání také složil, se pomalu zvedal na nohy.
„Harry? Jsi pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?“ křičela paní Weasleyová.
„Co tím myslíte? To ještě není nikdo další zpátky?“ zalapal Harry po dechu.
Paní Weasleyová měla tak bledý obličej, že z něj byla na první pohled jasná odpověď.
„Čekali na nás Smrtijedi,“ pověděl jí Harry, „byli jsme obklopeni ve chvíli, kdy jsme vzlétli
– věděli, že to bude dneska – nevím, co se stalo ostatním, čtyři Smrtijedi nás pronásledovali,
mohli jsme jim jen zkusit utéct, a pak nás dohonil Voldemort…“
Ve svém hlase cítil snahu omluvit se, že neví, co se stalo jejím synům, ale…
„Díky bohu, že jste v pořádku,“ řekla a objala ho, což si – podle sebe – nezasloužil.
„Asi tady nemáte ňákou brandy, co, Molly?“ zeptal se Hagrid trochu nejistě, „pro lékařský
účely?“
Harry věděl, že by ji mohla přivolat kouzlem, ale když ji viděl spěchat zpět do
pokrouceného domu, uvědomil si, že zřejmě chtěla skrýt svůj obličej. Obrátil se k Ginny a ta
jeho touhu po informacích uspokojila.
„Ron a Tonksová tu měli být první, ale nestihli své přenášedlo, vrátilo se sem bez nich,“
řekla a ukazovala na zrezivělou plechovku od oleje, která ležela poblíž. „A tahle,“ ukázala na
starou tenisku, „měla být taťkova a Fredova, ti byli druzí. Ty a Hagrid jste byli třetí a,“
podívala se na hodinky, „když to stihnou, dorazí Geroge a Lupin každým okamžikem.“
Paní Weasleyová se mezitím vrátila s lahví brandy, podala ji Hagridovi a ten ji po otevření
vypil na jeden lok.
„Mami!“ křikla Ginny a ukazovala na místo, které bylo jen pár kroků stranou.
Ve tmě se objevilo modré světlo. Rostlo a zvětšovalo se, bylo čím dál jasnější, a pak se
objevil i Lupin a George. Oba se točili a pak spadli na zem. Harry ihned věděl, že se něco
stalo: Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a obličej měl pokrytý krví.
Harry vyběhl a chytil Georgeovy nohy. Spolu s Lupinem ho odnesli do domu, skrz kuchyň
do obývacího pokoje, kde ho položili na pohovku. Za Georgovou hlavou svítila lampa, Ginny
těžce oddychovala a Harrymu se udělalo zle od žaludku: Jedno z Georgeových uší chybělo.
Bok jeho hlavy a krku byl pokryt vlhkou, jasně rudou krví.
Najednou chytil Lupin Harryho za rameno a odtáhl ho bezcitně zpět do kuchyně. Tam se
Hagrid pokoušel dostat zadními dveřmi do domu.
„Hej!“ zařičel Hagrid, „Nech ho bejt! Nech Harryho bejt!“
Lupin ho ale ignoroval.
„Jaká nestvůra stála v rohu v mém kabinetu tehdy, když do něj Harry Potter poprvé
dorazil?“ řekl a přitom Harrym mírně zatřásl. „Odpověz!“
„D—děsovec… nebyl to děsovec?“
Lupin Harryho pustil a opřel se o kredenc.
„Co to mělo bejt?“ křičel Hagrid.
„Promiň, Harry, ale musel jsem si prověřit, že jsi to opravdu ty,“ pronesl stručně Lupin.
„Někdo náš plán vyzradil. Voldemort věděl, že tě budeme stěhovat právě dnes v noci a jediní
lidé, kteří mu to mohli říct, byli ti, co se na tom plánu přímo podíleli. Taky jsi mohl být
podvodník.“
„Tak proč nekontrolujete i mě?“ zahudral Hagrid.
„Protože jsi napůl obr.“ řekl Lupin a podíval se na Hagrida. „A mnoholičný lektvar správně
funguje jen na lidi.“
„Přece by Voldemortovi nikdo z Řádu neřekl, že se budu stěhovat dneska v noci,“ řekl
Harry. Už jen ta myšlenka pro něj byla děsivá, nechtěl věřit, že by to vyzradil někdo z nich.
„Voldemort ke mně dorazil až na konci, na začátku nevěděl, že já jsem skutečný Harry.
Kdyby o tom plánu věděl dopředu, věděl by i to, že já letím s Hagridem.“
„Voldemort tě dostihl?“ řekl prudce Lupin. „Co se stalo? Jak se ti povedlo utéct?“
Harry mu vysvětlil, jak Smrtijedi, kteří je pronásledovali, poznali, že právě on je pravý
Harry, jak je najednou přestali stíhat, jak zavolali Voldemorta, který se objevil právě ve
chvíli, kdy se Harry a Hagrid dostali do bezpečné zóny u Tonksových.
„Oni tě poznali? Ale jak…? Cos udělal?“
„Já…“ Harry se snažil rozpomenout. Celá cesta mu teď připadala jako mlhavá směs paniky
a zmatku. „Viděl jsem Stana Silničku… Toho průvodčího ze Záchranného autobusu,
vzpomínáte si? Pokusil jsem se ho odzbrojit, než abych ho… – no, určitě neví, co dělá, musel
být pod vlivem kletby Imperius!“
Lupin jen vyděšeně zíral.
„Harry, odzbrojování nemá smysl! Tihle lidé se tě snaží zajmout a zabít! Pokud nechceš
zabíjet, tak je alespoň omračuj!“
„Byli jsme stovky metrů nad zemí! Stan nebyl sám sebou, kdybych ho omráčil, spadl by a
zemřel by, výsledek by byl stejný, jako kdybych použil kletbu Avada Kedavra! Kouzlo
Expelliarmus mě zachránilo před dvěma lety i před Voldemortem,“ dodal Harry vzpurně.
Lupin mu připomínal dotrajícího Zachariáše Smithe, který se Harrymu jen vysmíval, když se
pokoušel Brumbálovu armádu naučit odzbrojovací kouzlo.
„Ano, Harry,“ řekl Lupin. Bylo vidět, že se musí hodně přemáhat. „A hodně Smrtijedů to
všechno vidělo. Promiň, ale ve chvíli, kdy ti hrozila smrt, to byl velmi neobvyklý tah. A když
jsi to zopakoval dnes v noci před Smrtijedy, kteří o tom prvním pokusu slyšeli, nebo jej
viděli, byla to téměř jistá sebevražda!“
„Takže si myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?“ rozčílil se Harry.
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Lupin, „ale Smrtijedi – možná všichni lidé – očekávali, že vrátíš
úder! Expelliarmus je velmi účinné kouzlo, Harry, ale Smrtijedi zřejmě ví, že ho v takových
případech používáš a já tě prosím, aby sis na to dával pozor a nedělal to.“
Harrymu přišlo, že z něj Lupin dělá hlupáka. Pořád v sobě dusil zrnko vzdoru.
„Nebudu odstřelovat lidi z cesty jen proto, že tam jsou,“ řekl Harry. „To je práce pro
Voldemorta."
Lupin dál neodporoval. Hagridovi se konečně povedlo protáhnout skrz dveře, dobelhal se ke
křeslu a sedl si. Křeslo se pod ním ale podlomilo. Harry ignoroval jeho kletby a omluvy a
obrátil se opět na Lupina.
„Bude George v pořádku?“
Jakmile tu otázku vyslovil, zdálo se, že z Lupina spadl všechen stres.
„Myslím, že ano, ale to ucho, které mu setla kletba, mu nikdo nevrátí.“
Zvenku se začal ozývat jakýsi hluk. Lupin se přesunul k zadním dveřím. Harry přeskočil
přes Hagridovy nohy a vyběhl na dvorek.
Objevily se tam dvě postavy. Když se k nim Harry přiblížil, uvědomil si, že je to Hermiona,
která se vracela do své podoby, a Kingsley, oba svírající ramínko na šaty. Hermiona vyběhla
do Harryho náručí, ale Kingsley, když je viděl, neprojevil ani špetku radosti. Přes Hermionino
rameno viděl Harry, jak Kingsley napřahuje hůlku na Lupinovu hruď.
„Jaká byla poslední slova Albuse Brumbála, když s oběma z nás mluvil?“
„ ‚Harry je naše jediná naděje. Věřte mu.‘ “ odpověděl klidně Lupin.
Kingsley namířil svou hůlku na Harryho, ale Lupin zasáhl, „Je to on. Už jsem si ho
prověřil!“
„Dobře, dobře!“ řekl Kingsley a schoval svou hůlku do hábitu. „Ale někdo nás zradil.
Věděli to, věděli, že to plánujeme na dnešní noc!“
„Vypadá to tak,“ odpověděl Lupin, „ale zřejmě nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát.“
„To je slabá útěcha,“ zabručel Kingsley. „Kdo další je zpátky?“
„Jen Harry, Hagrid, George a já.“
Hermiona si zakryla ústa a částečně tím zakryla své rozčarování.
„Co se stalo vám?“ zeptal se Lupin Kingsleyho.
„Pět nás pronásledovalo, dva jsme zranili a jednoho málem zabili,“ vysypal ze sebe
Kingsley, „a taky jsme viděli Ty-víš-koho, připojil se k ostatním někdy v půlce, ale rychle
zase zmizel. Remusi, on dokáže – “
„Létat,“ doplnil ho Harry. „Taky jsem ho viděl, šel po mně a Hagridovi.“
„Takže to byl ten důvod, proč zmizel. Letěl pronásledovat vás!“ řekl Kingsley, „Nechápal
jsem, proč se ztratil. Ale co ho přimělo změnit cíl?“
„Harry byl na Stana Silničku moc mírný,“ odpověděl Lupin.
„Na Stana?“ opakovala hermiona. „Myslela jsem si, že je v Azkabanu?“
Kingsley se nevesele zasmál.
„Hermiono, ministerstvu se pravděpodobně povedlo ututlat hromadný útěk. Když jsem
vyslal kletbu na Traverse, spadla mu jeho kápě. I on měl být za mřížemi. Ale co se stalo tobě,
Remusi? A kde je George?“
„Přišel o ucho,“ řekl Lupin.
„Přišel o…?“ opakovala Hermiona vysokým hláskem.
„Je to Snapova práce,“ vysvětlil Lupin.
„Snapova?“ zakřičel Harry. „Neřekl jste…“
„Během letu mu spadla kápě. A Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Přál bych si,
abych mohl říct ‚Náležitě jsem mu to oplatil,‘ ale nemohl jsem dělat nic jiného, než George
přidržovat na koštěti. Jak ho trefil, ztrácel moc krve.“
Všichni čtyři ztichli a zadívali se vzhůru na oblohu. Nebyla tam jediná známka pohybu,
hvězdy zářily jako obvykle, neblikaly, nepřekrývaly je obrysy létajících lidí. Kde asi byl Ron?
Kde mohl být Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus?
„Harry, pomoz nám!“ volal Hagrid ze dveří, ve kterých se opět zasekl. Rád, že opět může
vypomoci, jej Harry osvobodil ze zajetí trámu a sám se vydal skrz prázdnou kuchyň zpět do
obývacího pokoje, kde se stále ještě paní Weasleyová a Ginny skláněly nad Georgem. Paní
Weasleyové se již povedlo zastavit krvácení a Harry ve světle lampy zahlédl na místě, kde
dřív bývalo Georgovo ucho, jen prázdnou díru.
„Jak se mu daří?“
Paní Weasleyová se ohlédla a řekla „Když mu ho odstřelilo kouzlo z černé magie, nemohu
mu ho nechat dorůst. Ale mohlo to být mnohem horší. Žije.“
„Jo,“ odpověděl Harry. „Díky Bohu.“
„Slyšela jsem dobře venku hlasy dalších lidí?“ zeptala se Ginny.
„Je tam Hermiona a Kingsley,“ řekl Harry.
„Díky Bohu,“ zašeptala Ginny. Podívali se na sebe navzájem. Harry ji chtěl obejmout a
nezáleželo mu na tom, že tam je i paní Weasleyová, ale než stihl cokoli udělat, ozvala se z
kuchyně hlasitá rána.
„Dokážu Vám, kdo jsem, Kingsley, jen co se podívám na svého syna, takže mi zmizte z
cesty, jestli si ceníte svého zdraví!“
Harry nikdy pana Weasleyho neslyšel takhle křičet. Vpadl do obývacího pokoje, na lysině
se mu leskl pot a brýle měl nakřivo. Za ním vyběhl Fred. Oba byli bledí, ale nezraněni.
„Arthure!“ zavzlykala paní Weasleyová. „Díky Bohu!“
„Jak mu je?“
Pan Weasley poklekl vedle George. A Fredovi poprvé, za tu dobu, co ho Harry znal, došla
řeč. Stál za pohovkou a zíral na ránu svého dvojčete, jako kdyby nevěřil tomu, co vidí.
Možná následkem hluku, který způsobil svým příchodem pan Weasley, se George pohnul.
„Jak ti je, Georgi?“ zašeptal pan Weasley.
George si prsty ohmatával bok hlavy.
„Jako svatý,“ zamumlal.
„Co to s ním je?“ zachraplal Fred zhrozeně. „Přeskočilo mu?“
„Jako svatý,“ zopakoval George, otevřel oči a podíval se na svého bratra. „Vidíš… Jsem
svatý. Svatej, Frede, kapišto?“
Paní Weasleyová vzlykala hlasitěji, než kdy dříve. Fredův bledý obličej začal nabírat
normální barvu.
„Dojemné,“ řekl Georgove a usmál se na svou uslzenou matku. „Teď už nás od sebe
rozeznáš, mami.“
Rozhlédl se kolem sebe.
„Ahoj Harry – jsi Harry, ne?“
„Jo, to jsem,“ řekl Harry a přiblížil se k pohovce.
„Tak alespoň tebe jsme sem dostali v pořádku,“ řekl George. „Proč nad mou smrtelnou
postelí nejsou Ron a Bill?“
„Ještě se nevrátili, Georgi,“ řekla Paní Weasleyová. Georgův úsměv povadl. Harry se
podíval na Ginny a naznačil jí, aby jej doprovodila ven. Jak procházeli kuchyní, řekla mu tiše
„Ron a Tonksová by už měli být zpátky. Od tetičky Muriel to nemají daleko.“
Harry neřekl nic. Od chvíle, co dorazili do Doupěte, se snažil potlačovat strach, teď jej ale
zcela obklopil, zdálo se mu, že se mu plazí po kůži, tlačí mu na hruď a svírá hrdlo. Když
scházeli po zadních schodech na temný dvorek, Ginny ho chytila za ruku.
Kingsley pochodoval sem a tam a vždy, když se otočil, podíval se na oblohu. Harrymu
připomínal strýce Vernona, když pochodoval po obývacím pokoji. Přišlo mu, jako kdyby to
bylo před milionem let. Hagrid, Hermiona a Lupin stáli spolu a dívali se vzhůru. Nikdo z nich
se ani neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali.
Minuty se táhly, jako by to byly roky. I při tom nejmírnějším závanu větříku všichni
poposkočili, otočili se k šumějícím keřům či stromům s nadějí, že se z nich vynoří další
nezraněný člen Řádu.
A pak se přímo před nimi zhmotnilo koště a namířilo si to přímo do země.
„To jsou oni!“ vykřikla Hermiona.
Tonksová přistála prudkým smykem, až štěrk a hlína létaly na všechny strany.
„Remusi!“ vykřikla Tonksová, slezla z koštěte a běžela rovnou Lupinovi do náruče. Jeho
obličej byl bezvýrazně bílý. Zdálo se, že nemůže mluvit. Ron zmateně popošel k Harrymu a
Hermioně.
„Jste v pořádku,“ zamumlal, načež se na něj Hermiona vrhla a pevně ho objala.
„Myslela jsem si… myslela jsem…“
„Jsem v pořádku,“ řekl Ron a poplácal ji po zádech. „Jsem v pohodě.“
„Ron byl úžasný,“ řekla Tonksová vřele a uvolnila Lupina ze svého sevření. „Úžasný.
Omráčil jednoho Smrtijeda přímou ranou do hlavy. Když míříš na pohyblivý cíl z letícího
koštěte – “
„Opravdu?“ řekla Hermiona a pohlédla na Rona, kterého stále ještě objímala kolem krku.
„Vždycky to říkáš tak překvapeně,“ řekl nabručeně a vysmekl se z objetí. „Dorazili jsme
poslední?“
„Ne,“ řekla Ginny, „ještě čekáme na Billa a Fleur, Pošuka a Mundunguse. Rone, jdu mamce
a taťkovi říct, že jsi v pořádku.“
Zaběhla zpět do domu.
„Takže co zdrželo vás? Co se dělo?“ mluvil Lupin na Tonksovou, možná až příliš
naštvaným tónem.
„Bellatrix,“ řekla Tonksová. „Chce mě dostat tak, jako chce Harryho, Remusi. Celou dobu
se mě snažila zabít. Kéž bych ji dostala… ještě jí něco dlužím. Ale jistojistě jsme zranili
Rudolfa… Pak jsme dorazili k Ronově tetě Muriel, nestihli jsme přenášedlo a tak se o nás
postarala – “
Lupinovi škubal sval na ústech, přikývl, ale zdálo se, že nezvládne říct nic dalšího.
„Takže co se stalo vám ostatním?“ zeptala se Tonksová Harryho, Hermiony a Kingsleyho.
Převyprávěli jí příběhy z jejich vlastních cest, ale jak běžel čas, běhal všem po zádech mráz,
když se Bill, Fleur, Pošuk a Mundungus nevraceli.
„Musím jít zpátky do premiérovy vily, už jsem tam měl před hodinou být,“ řekl Kingsley
nakonec, když se naposled podíval na oblohu. „Dejte mi vědět, až se vrátí.“
Lupin přikývl. Kingsley jim zamával a popošel do tmy směrem k brance. Harry jen zaslechl
hlasité prásknutí, jak se Kingsley za plotem Doupěte přemístil.
Pan a paní Weasleyovi seběhli po zadních schodech s Ginny v zádech. Oba rodiče objali
Rona a pak se obrátili k Lupinovi a Tonksové.
„Díky,“ řekla paní Weasleyová, „i za naše syny.“
„Vždyť se nic nestalo, Molly,“ řekla Tonksová.
„Jak je Georgovi?“ zeptal se Lupin.
„Co je s ním?“ pípl Ron.
„Přišel o – “
Ale konec věty paní Weasleyové se ztratil v obrovském hluku. Na obzoru se objevil Testrál
a pak přistál jen pár kroků od nich. Bill a Fleur slezli z jeho zad, promrzlí, ale nezraněni.
„Bille! Díky Bohu, díky Bohu – “
Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale Billovo objetí bylo jen povrchní. Pohlédl na otce a řekl
jen „Pošuk je mrtev.“
Nikdo nepromluvil, nikdo se ani nepohl. Harry cítil, jak cosi uvnitř něj mizí a opouští ho
navždy.
„Zahlédli jsme to,“ řekl Bill. Fleur přikývla a na tvářích se jí v proudech slz odráželo světlo
z kuchyně. „Stalo se to ve chvíli, kdy jsme se dostali z kruhu ven: Pošuk a Dung byli blízko
nás, směřovali na sever, jako my. Voldemort – mimochodem, umí létat – šel přímo po nich.
Dung zpanikařil, slyšel jsem, jak vykřikl. Pošuk se ho pokusil zastavit, ale Dung se přemístil.
Voldemortova kletba trefila Pošuka přímo do obličeje, pak spadl z koštěte a… Už jsme
nemohli udělat nic, vůbec nic, měli jsme jich za ocasem půl tuctu…“
Billův hlas se zlomil.
„Samozřejmě, že jste nemohli nic udělat,“ řekl Lupin.
Stáli tam všichni pohromadě a koukali na sebe. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a
mrtvý, to nemohla být pravda… Pošuk, tak odolný, tak statečný, samozřejmý vítěz…
I když to napadlo všechny, nikdo neřekl nahlas, že už nemá cenu vyčkávat na dvorku. Tiše
následovali pana a paní Weasleyovy zpět do Doupěte, do obývacího pokoje, kde se Fred a
George spolu smáli.
„Co se stalo?“ řekl Fred, který zkoumal jejich obličeje ve chvíli, kdy vešli. „Co se stalo?
Kdo je…?“
„Pošuk,“ řekl pan Weasley, „Mrtvý.“
Úsměvy obou dvojčat se změnily v šok. Nevypadalo to, že by někdo věděl, co dál.
Tonksová tiše vzlykala do kapesníku. Harry věděl, jak dobře se s Pošukem znala, že byla jeho
oblíbenkyní a na ministerstvu i žačkou. Hagrid, který si sedl na podlahu do rohu, kam se vešel
nejlépe, si otíral oči svým kapesníkem, velikým jako ubrus.
Bill přešel ke kredenci, vyndal z něj lahev ohnivé whisky a pár skleniček.
„Tady,“ řekl a s mávnutím hůlky poslal každému z dvanácti přítomných jednu skleničku a
sám svou pozdvihl: „Tak na Pošuka.“
„Na Pošuka,“ zopakovali všichni a připili si.
„Na Pošuka,“ zopakoval Hagrid drobet opožděně a škytl. Ohnivá whisky sežehla Harrymu
hrdlo. Zdálo se, že se do něj vpaluje a rozlévá mu tělem cosi, co by mohla být kuráž.
„Takže Mundungus zmizel?“ řekl Lupin, který vypil svou skleničku naráz.
Atmosféra se naráz změnila. Všichni vypadali napjatě, dívali se na Lupina a, jak to Harrymu
připadalo, chtěli slyšet, co bude říkat dál, ale báli se toho, co by mohlo zaznít.
„Vím, na co myslíš,“ řekl Bill, „a jelikož tam na nás čekali, napadlo mě to taky. Ale
Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát, což je zmátlo hned,
jak jsme se objevili, a, pokud jsi zapomněl, byl to Mundungus, který přišel s tím bláznivým
nápadem. Proč by jim zatajil tu nejzásadnější věc? Myslím, že prostě zpanikařil. Nejprve
přece nechtěl jít, až Pošuk ho přinutil, a Ty-víš-kdo šel přímo po nich. To by zpanikařil
každý.“
„Ty-víš-kdo se zachoval přesně tak, jak to od něj Pošuk čekal,“ poznamenala Tonksová.
„Pošuk říkal, že bude čekat, že pravý Harry bude s těmi nejzkušenějšími bystrozory. Proto šel
nejprve po Pošukovi a když Mundungus zmizel, vrhli se na Kingsleyho…“
„Ano, to je vššechno velmi dobrré,“ promluvila Fleur, „ale sstále to nevyssvětluje, jak sse
dozzvěděli, že Arryho přessouváme dnesska, nebo ano? Někdo to mussel neobrratně
vysslepičit. Někdo prrozrradil datum člověku mimo řřád. To by vyssvětlovalo, že zznali
datum, ale ne celý plán.“
Jak jí po jejích nádherných tvářích stále stékaly proužky slz, zářila mezi ostatními a čekala,
že sě někdo odváží jí odporovat. To ale nikdo neudělal. Jediný zvuk uprostřed toho ticha bylo
Hagridovo škytání zpoza kapesníku. Harry se podíval na Hagrida, který sám riskoval život,
aby zachránil Harryho. Hagrid, kterého miloval, kterému věřil, který byl kdysi oklamán a
prozradil Voldemortovi osudové tajemství, výměnou za dračí vejce…
„Ne,“ řekl Harry hlasitě, načež na něj všichni překvapivě pohlédli. Zdálo se, že mu ohnivá
whisky zesílila hlas. „Chci říct… Jestli někdo udělal chybu,“ pokračoval, „a omylem se
prořekl, určitě to nechtěl udělat úmyslně. Není to jeho vina,“ opakoval, opět o něco hlasitěji,
než obvykle mluvíval. „Musíme si věřit navzájem. Já věřím vám všem a nemyslím si, že by
mne kdokoli v této místnosti prodal Voldemortovi.“
Po jeho slovech nastoupilo další ticho. Všichni se na něj dívali. Harry cítil, jak mu opět
prochází celým tělem teplo. Upil tedy trochu dračí whiskey a čekal, že se něco stane. Zatímco
pil, přemýšlel o Pošukovi. Pošuk byl vždy ostře proti tomu, jak Brumbál věřil lidem.
„Řekls to dobře, Harry,“ ozval se najednou Fred.
„Juchů, uchů, uchů,“ řekl George a letmo pohlédl na Freda, jehož koutek se mírně zaškubal
do úsměvu.
Lupin koukal na Harryho divným pohledem. Neměl daleko k soucitu.
„Myslíte si, že jsem hlupák?“ zeptal se Harry.
„Ne, myslím, že jsi jako James,“ řekl Lupin, „pro něhož by nevěřit přátelům bylo potupou.“
Harry věděl, kam Lupin míří: ke zradě, kterou spáchal Petr Pettigrew. Najednou byl
nesmyslně rozčílený, chtěl se hádat, ale Lupin se od něj pootočil, položil svou skleničku na
stolek a promluvil na Billa, „Máme práci. Jestli to bude potřeba, požádám Kingsleyho, aby…“
„Ne,“ řekl Bill. „Udělám to. Půjdu tam.“
„Kam jdeš?“ řekly naráz Tonksová a Fleur.
„Pro Pošukovo tělo,“ řekl Lupin. „Musíme ho získat zpátky.“
„Nemůže to…?“ vyhrkla paní Weasleyová a prosebně se dívala na Billa.
„Počkat?“ řekl Bill, „Ne, pokud tedy nechceš, aby se ho zmocnili Smrtijedi.“
Nikdo nepromluvil. Lupin a Bill se rozloučili a odešli.
Zbytek se posadil na židle. Všichni, až na Harryho, který zůstal stát. Všechny obklopoval
ten zvláštní pocit náhlé a nečekané smrti.
„Měl bych jít taky,“ řekl Harry.
Deset párů očí na něj nevěřícně pohlédlo.
„Nebuď hloupý, Harry,“ řekla paní Weasleyová, „O čem to tu mluvíš?“
„Nemůžu tu zůstat.“
Otřel si čelo, které ho už zase pálilo tak, jak to nepamatoval už více než rok.
„Když jsem tu, jste všichni v nebezpečí. Nechci…“
„Ale nebuď hlupák!“ řekla paní Weasleyová. „Tahle noc měla jediný smysl, dostat tě sem,
což se díky Bohu povedlo. A Fleur souhlasila, že se raději než ve Francii bude vdávat tady,
všechno jsme připravili, takže tu můžeme zůstat všichni spolu a starat se o tebe…“
Nechápala to. Nezlepšovala mu náladu. Naopak.
„Jestli Voldemort zjistí, že jsem tu…“
„Ale proč by měl?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Existuje tucet míst, kde bys teď mohl být, Harry,“ řekl pan Weasley. „Není žádný způsob,
jak by mohl zjistit, ve kterém z oněch bezpečných domů jsi.“
„Ale já se nebojím o sebe!“ řekl Harry.
„To víme,“ řekl pan Weasley tiše, „ale všechna snaha, kterou jsme dnes v noci vynaložili,
by přišla vniveč.“
„Nikam nejdeš,“ zahučel Hagrid. „Propána, Harry, po tom všem, co sme si vokusili, abysme
tě dostali sem?“
„Jo, co třeba moje krvácející ucho?“ řekl George, který se zvedl z polštářového obležení.
„Vím, že…“
„Pošuk by nechtěl…“
„JÁ VÍM!“ zaburácel Harry.
Sužovalo ho to, připadal si skoro vydíraný. Snad si nemysleli, že neví, co pro něj udělali, že
nerozumí, že to je přesně ten důvod, proč teď chce odejít, než budou muset v jeho zájmu
znovu trpět? Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, jen jeho jizva stále bodala a tepala, až
nakonec ticho přerušila paní Weasleyová.
„Kde máš Hedviku, Harry?“ řekla chlácholivě. „Dáme ji k Papušíkovi a necháme ji najíst
se.“
Cítil, jak se mu sevřely vnitřnosti. Nedokázal jí říct pravdu. Vypil zbytek své ohnivé whisky
a vyhnul se odpovědi.
„Zase si to zvládl, Harry, šlo to z tebe samo,“ řekl Hagrid. „Utekls mu a zahnals ho, když
byl přímo před tebou!“
„To jsem nebyl já,“ odmítl Harry rezolutně. „To má hůlka. Má hůlka hrála svou vlastní
písničku.“
Po chvilce se jemně ozvala Hermiona, „Ale to přece není možné, Harry. Chceš říct, že jsi
kouzlil, aniž by ses na to soustředil, jednals instinktivně.“
„Ne,“ odmítl Harry. „Motorka padala k zemi, nevěděl jsem, kde Voldemort je, ale má hůlka
se mi v ruce sama otočila, našla si ho a vystřelila po něm kletbu, ani to nebyla žádná kletba,
kterou znám. Nikdy jsem nedokázal vystřelit zlatavé plameny.“
„Často,“ ozval se pan Weasley, „když jsi pod tlakem, dokážeš produkovat taková kouzla, o
kterých se ti nikdy ani nesnilo. Malé děti obvykle dřív, než nastoupí do školy, dokážou…“
„To nebylo ono,“ procedil Harry skrze zuby. Jeho jizva žhla. Cítil vztek a marnost a vůbec
se mu nelíbila myšlenka, že si všichni představují, že má sílu podobnou Voldemortově.
Všichni jen tiše mlčeli. Věděl, že mu nevěří. Uvědomil si, že vlastně nikdy neslyšel, že by
hůlka sama dokázala kouzlit.
Jeho jizva ho pálila a on se musel soustředit, aby nezačal křičet. Zamumlal cosi o čerstvém
vzduchu, odložil své brýle a odešel ven.
Jak přecházel po dvorku, pohlédl na něj svýma kostěnýma očima testrál – šustil přitom
křídly, podobnými netopýřím. A pak se zase začal pást. Harry se zastavil u branky do
zahrady, díval se na přerostlé rostliny, mnul si pulzující čelo a vzpomínal na Brumbála.
Věděl, že Brumbál by mu věřil. Brumbál by věděl, jak a proč se Harryho hůlka rozhodla
sama kouzlit, protože Brumbál znal odpovědi na všechno. Věděl o hůlkách, o spojení, které
existovalo mezi Harryho a Voldemortovou hůlkou… Ale Brumbál, podobně jako Pošuk,
Sirius, jeho rodiče, jako jeho ubohá sova, ti všichni byli tam, kde už si s nimi Harry nikdy
nebude moci promluvit. Cítil, jak mu vysychá v krku a tentokrát to nebylo dračí whisky…
A pak, najednou, dosáhla bolest v jeho jizvě vrcholu. Zatímco si svíral čelo a zavřel oči,
zaslechl ve své hlavě křičet cizí hlas.
„Říkals, že se ten problém vyřeší, když použiju cizí hůlku!“
A jeho myslí se rozhostil obraz vychrtlého starého muže, jak leží v šatech na kamenné
podlaze, křičí, ten hrozný táhlý jekot, jekot nesnesitelné agónie…
„Ne! Ne! Prosím Vás, prosím Vás…“
„Lhals Lordu Voldemortovi, Ollivandře!“
„Nelhal, přísahám, že jsem nelhal…“
„Snažil ses Potterovi pomoci, pomohls mu utéct mi!“
„Přísahám, že to jsem nechtěl… Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat…“
„Pak mi vysvětli, co se stalo. Luciova hůlka je zničena!“
„Tomu nerozumím… Spojení… existuje jen… mezi dvěma hůlkami…“
„Lžeš!“
„Prosím… Žádám Vás…“
A Harry viděl, jak bílá ruka zvedá svou hůlku a cítil Voldemortův rostoucí hněv, viděl, jak
se křhký starý muž na podlaze svíjí v agónii…
„Harry?“
Bylo to pryč stejně rychle, jako to přišlo. Harry stál ve tmě, třásl se, svíral vrátka do
zahrady, srdce mu tlouklo jako o závod a jizva stále bolela. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil,
že Ron a Hermiona stojí po jeho boku.
„Harry, pojď zpět do domu,“ zašeptala hermiona, „Nepřemýšlíš snad pořád o odchodu?“
„Jo, pěkně tu zůstaň, kamaráde,“ řekl Ron a poplácal Harryho po zádech.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Harryho, když byla tak blízko, aby se mohla Harrymu podívat
do tváře.
„Vypadáš zle!“
„No,“ řekl Harry roztřeseným hlasem, „zřejmě nevypadám tak špatně, jako chudák
Ollivander…“
Když jim vylíčil, co viděl, Ron vypadal vyděšeně a Hermiona byla úplně v šoku.
„Vždyť už to přece mělo přestat! Tvá jizva… už tohle přece dělat neměla! Nesmíš to
spojení znovu nechat otevřít… Brumbál chtěl, abys uzavřel svou mysl!“
Když jí neodpověděl, chytla ho za ruku.
„Harry, on už téměř ovládá ministerstvo, noviny a polovinu kouzelnického světa! Nenech
ho, aby se vetřel i do tvé hlavy…!“
Kapitola šestá
Ghúl v pyžamu
Šok z Pošukovy smrti se nad domem vznášel i v nadcházejících dnech. Harry stále
očekával, že ho uvidí vcházet zadními dveřmi jako ostatní členy Řádu, kteří přicházeli
předávat novinky a pak zase odcházeli. Harry věděl, že když bude jen sedět, neutiší to jeho
pocity viny a smutku a že by se měl co nejdříve vydat na svou misi a zkusit najít a zničit
viteály.
„No, s těmi – “ načež Ron naznačil ústy slovo Viteály, „ – stejně nemůžeš dělat nic, dokud
ti nebude sedmnáct. Máš na sobě pořád tu Stopu. A plánovat můžeme stejně tady, jako
kdekoli jinde, nebo ne? Nebo,“ jeho hlas přešel do šepotu, „už tušíš, kde jsou Ty-víš-co?“
„Netuším,“ přiznal Harry.
„Mám pocit, že Hermiona už se do pátrání pustila,“ řekl Ron. „Ale nechtěla nic říct, než tu
budeš.“
Seděli u stolu a snídali. Pan Weasley a Bill právě odešli do práce. Paní Weasleyová se
vydala do patra vzbudit Hermionu a Ginny a Fleur si šla dát pořádnou koupel.
„Stopa zmizí jednatřicátého,“ řekl Harry. „To znamená, že tu musím zůstat jen čtyři dny.
Pak můžu…“
„Pět dní,“ opravil ho Ron. „Ještě tu máme zůstat na svatbu. Jestli tam nebudeme, tak nás
zabijou.“
Harry pochopil, že tím myslí Fleur a paní Weasleyovou.
„Je to jen jeden den navíc,“ řekl Ron, když viděl vzpurný výraz v Harryho tváři.
„To si neuvědomují, jak důležité je…?“
„Samozřejmě, že si to neuvědomují,“ řekl Ron. „Nemají ani tušení, o co tu jde. A když už
jsi to zmínil, chci si o tom s tebou promluvit.“
Ron nakoukl ke schodům, jestli se paní Weasleyová náhodou nevrací, a pak se naklonil k
Harrymu.
„Mamka se ze mě a z Hermiony snaží dostat, co máme za lubem. Na tebe to zkusí taky,
takže se na to připrav. Táta a Lupin se nás ptali taky, ale když jsme jim vysvětlili, že ti
Brumbál řekl, že to nemáš říkat nikomu, kromě nás, vzdali to. Mamka ale ne. Zkouší to
vytrvale.“
Za pár hodin se Ronova předpověď vyplnila. Krátce před obědem si paní Weasleyová vzala
Harryho stranou pod záminkou, že osamělá ponožka, kterou našla, by mohla být Harryho.
Jakmile byli spolu sami v místnosti na přípravu jídla za kuchyní, vystartovala.
„Ron a Hermiona vypadají, že letos chcete přestat chodit do školy,“ pronesla neformálně.
„No,“ řekl Harry. „Jo, je to tak. Chceme.“
Mandl v rohu změnil zvuk, který vydával, a jal se žehlit cosi, co vypadalo jako jeden ze
svetrů pana Weasleyho.
„Můžu vědět, proč se chcete vykašlat na vzdělání?“ vybouchla paní Weasleyová.
„No… Brumbál mi tu nechal… práci, kterou musím udělat,“ zamumlal Harry. „Ron a
Hermiona o tom ví a chtějí se toho také zúčastnit.“
„Jakou ‚práci‘?“
„Je mi líto, ale nemohu – “
„Na rovinu, myslím si, že bych to já i Arthur měla vědět, a jsem si jistá, že pan a paní
Grangerovi by souhlasili!“ řekla paní Weasleyová. Tento útok „starostlivého rodiče“ byl něco,
čeho se Harry předem obával. Přinutil se pohlédnout jí přímo do očí a při tom si uvědomil, že
mají úplně stejný odstín hnědé, jako Ginnyiny. Což mu ale nepomohlo.
„Paní Weasleyová, Brumbál si nepřál, aby to kdokoli jiný věděl. Je mi líto. Ron a Hermiona
se mnou nemusí jít, je to jejich volba – “
„Myslím, že není ani důvod, abys šel ty!“ vypadlo z ní, a rázem zmizela všechna přetvářka.
„Vždyť na to nikdo z vás ještě nemá věk! Je to naprostý nesmysl, kdyby Brumbál potřeboval,
aby tu práci někdo udělal, stačilo zavelet a nastoupil by celý Řád! Harry, tys ho musel špatně
pochopit. Možná ti říkal o něčem, co sám chtěl udělat, a tys to pochopil tak, že to chtěl po
tobě – “
„Já jsem ho pochopil dobře,“ řekl Harry rozhodně. „Mám to udělat já.“
Vrazil jí zpět do ruky ponožku, kterou měl identifikovat a na které byl vzor zlatého rákosu.
„A ta ponožka není moje. Nefandím Puddlemerským spojencům.“
„Jistě, že ne,“ řekla paní Weasleyová a její hlas se náhle a poněkud sklíčeně vrátil do
normálního tónu. „To jsem si měla uvědomit. Dobrá, Harry, když už jsme tu, doufám, že ti
nebude vadit pomoci mi s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby. Ještě máme hodně práce.“
„Ne – Já – samozřejmě, že nebude,“ řekl Harry, kterého naprosto zmátla změna tématu
rozhovoru.
„Ty jsi zlato,“ odpověděla a zusmála se na něj, když odcházela z místnosti.
Od té chvíle vytěžovala paní Weasleyová Harryho, Rona a Hermionu přípravami svatby
natolik, že si stěží našli čas přemýšlet. Nejlepší vysvětlení bylo asi to, že chtěla odvést jejich
myšlenky od Pošukovy smrti a hrůzy nedávných událostí. Po dvou dnech neustálého čištění
příborů, barevného slazování svatebních svíček, pentlí a květin, odtrpaslíkovávání zhrady a
pomáhání paní Weasleyové s přípravou obrovských plat plných jednohubek ji ale Harry začal
podezřívat, že je za tím něco jiného. Veškerá práce, kterou Harrymu, Ronovi a Hermioně
přidělovala, je zjevně měla oddělit. Od první noci, kdy jim řekl, jak Voldemort mučil
Ollivandera, neměl šanci si s nikým z nich promluvit.
„Mamka si asi myslí, že když vám zabrání stýkat se a plánovat, co dál, oddálí váš odchod,“
řekla Ginny tlumeně Harrymu, když během třetí noci jeho pobytu připravovali stůl k večeři.
„A co si myslí, že se stane dál?“ zamumlal harry. „Že by někdo jiný mohl zabít Voldemorta,
zatímco ona nás tu bude držet a nutit plnit těstové košíčky?“
Řekl to, aniž by se nad tím zamyslel, a pak si všiml jak Ginnyin obličej nabírá bílou barvu.
„Takže je to pravda?“ řekla. „To je to, co se chystáte udělat?“
„Já – ne – dělal jsem si srandu,“ řekl Harry vyhýbavě.
Dívali se na sebe a v Ginnyiném obličeji bylo něco víc, než jen šok. Náhle si Harry
uvědomil, že byli poprvé spolu sami od dob mileneckých chvil na bradavických pozemcích.
Byl si jist, že i ona si ty chvilky pamatuje. Jakmile se ale otevřely dveře a do místnosti vešel
pan Weasley, Kingsley a Bill, oba poposkočili.
Jelikož se teď z Doupěte stalo velitelství Řádu a Doupě tak nahradilo Grimmauldovo
náměstí dvanáct, přidávali se k nim často na večeři jeho členové. Pan Weasley mu vysvětlil,
že se po Brumbálově smrti stali ze všech, kterým Brumbál, jako strážce tajemství, prozradil
umístění domu, opět strážci tajemství.
„A jelikož je nás zhruba dvacet, tak síla Fideliova kouzla velmi oslábla. Smrtijedi mají
dvacetkrát více možností, jak z někoho to tajemství dostat. Nemůžeme čekat, že dlouho
odolá.“
„Ale Snape už určitě Smrtijedům adresu řekl,“ napadlo Harryho.
„Nu, Pošuk proti Snapeovi nastražil řadu kleteb, pokud by se tam ještě někdy ukázal.
Doufáme, že mu odolají, nevpustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, jestli o tom místě promluví.
Ale jisti si tím být nemůžeme. Bylo by bláznovství používat ho dál jako velitelství, když je
teď jeho ochrana tak nespolehlivá.“
U stolu bylo toho večera tak plno, že použití vidliček a nožů dalo neskutečnou práci. Harry
si uvědomil, že se ocitl vedle Ginny. To napětí, které teď mezi nimi panovalo, ho přivádělo na
myšlenku, že by raději seděl o pár míst dál. Snažil se nestrkat ji a sám měl co dělat, aby vůbec
dokázal krájet své kuře.
„Pořád nic nového o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.
„Nic,“ odpověděl Bill.
Pošukovi ještě nemohli vypravit pohřeb, jelikož se Billovi ani Lupinovi nepovedlo získat
jeho tělo zpět. Bylo téměř nemožné zjistit, kam mohl v té tmě a zmatení z boje spadnout.
„Denní Věštec nepsal nic o tom, že by zemřel, nebo že by někde našli jeho tělo,“ pokračoval
Bill. „Ale to nic neznamená. V poslední době toho moc nepíšou.“
„A ještě pořád neslídí po tom, že jsem, ač nezletilý, použil proti Smrtijedům při útěku
kouzlo?“ zeptal se přes stůl Harry pana Weasleyho, který zakroutil hlavou.
„Protože ví, že jsem neměl jinou možnost, nebo protože nechtějí, abych celému světu řekl,
že mě Voldemort napadl?“
„To druhé, myslím. Brousek nechce přiznat, že by Ty-víš-kdo byl tak mocný, jak je, ani to,
že Azkaban zažil obrovský útěk.“
„Jo, proč říkat veřejnosti pravdu?“ řekl Harry a sevřel svůj nůž tak silně, že nenápadné jizvy
na zápěstí jeho pravé ruky opět odhalily nápis „Nemám vykládat lži.“
„To na ministerstvu není nikdo, kdo by se mu byl ochoten postavit?“ zeptal se Ron
rozzlobeně.
„Samozřejmě, Rone, ale lidé jsou vyděšeni,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšeni, že budou
dalšími, kteří se ztratí, a jejich děti cílem útoků! Začíná se objevovat příliš mnoho povídaček.
Já například nevěřím tomu, že by učitelka mudlovských studií v Bradavicích rezignovala.
Neviděli ji už celé týdny. A Brousek se zatím celé dny zavírá ve své kanceláři. Doufám, že
alespoň pracuje na nějakém plánu.“
V mezičase paní Weasleyová očarovala prázdné talířky na kuchyňské lince a obsloužila
všechny kouskem jablečného koláče.
„Mussíme se rrozhodnout, do čeho tě přřevléct, 'Arry,“ řekla Fleur, když jedli všichni
puding. „Na ssvatbu,“ doplnila, když viděla, jak ji nechápe. „Ssamozřřejmě, žádný náš hosst
není Smrrtijed, ale nemůžeme zarručit, že, aš ssi dají šampaňsské, něco neprrořřeknou.“
Řekla to tak, jako kdyby pořád podezřívala Hagrida, napadlo Harryho.
„Ano, to je dobrá připomínka,“ řekla paní Weasleyová, která seděla v čele stolu a s brýlemi
posazenými na špičce svého nosu zkoumala ohromný seznam věcí, které sepsala na dlouhý
pergamen. „Takže Rone, už sis uklidil svůj pokoj?“
„Proč?“ vykřikl Ron, praštil lžící o stůl a naštvaně koukal na svou matku. „Proč bych si měl
uklízet svůj pokoj? Harry a já jsme s ním spokojeni tak, jak je!“
„Za pár dní tu budeme mít svatbu tvého bratra, mladý muži – “
„A to se budou brát u mě v pokoji?“ zeptal se Ron zuřivě. „Ne! Tak proč u Merlinovy
chromé levé – “
„Takhle se svou matkou nemluv,“ řekl pan Weasley přísně. „A udělej, co ti přikázala.“
Ron se mračil na oba své rodiče, pak zvedl svou lžíci vrhl se na posledních pár soust svého
jablečného koláče.
„Pomůžu ti, část toho nepořádku je má,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weasleyová mu
skočila do řeči.
„Ne, Harry, drahoušku. Byla bych radši, kdybys pomohl Arthurovi s kuřaty. A Hermiono,
byla bych ti moc vděčná, kdybys mohla vyměnit ložní prádlo panu a paní Delacourovým.
Dorazí totiž zítra kolem jedenácté.“
Ale jak se ukázalo, práce pana Weasleyho neměla s kuřaty nic společného. „Nemusíš to,
ehm, říkat Molly,“ řekl pan Weasley Harrymu a nepustil ho ke kurníku, „ale, ehm, Ted Tonks
mi poslal zbytky z toho, co bývalo Siriovou motorkou a, ehm, schovávám, tedy, uchovávám
je tady. Nádherné věci. Je tu koncovka výfuku, tedy doufám, že se tomu tak říká, nádherná
baterie a konečně budu mít obrovskou šanci zjistit, jak fungují brzdy. Pokusím se to dát zase
dohromady, až Molly nebude – chci říct, až budu mít čas.“
Když se vrátili do domu, nebyla paní Weasleyová nikde vidět a tak Harry vyběhl po
schodech do Ronova podkrovního pokoje.
„Vždyť uklízím, uklízím -- ! Aha, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou, když Harry vešel do
místnosti. Ron si lehl zpět na postel, kterou právě vyklidil. V pokoji byl stejný nepořádek,
jako celý předcházející týden, s jediným rozdílem, že v jednom rohu seděla Hermiona s
Křivonožkou na klíně a třídila knihy, v nichž Harry poznal i některé své, do dvou sloupců.
„Ahoj Harry,“ řekla, když se posadil na své lehátko.
„A jak se tobě povedlo dostat se pryč?“
„No, Ronova mamka zapomněla, že o výměnu ložního prádla požádala Ginny a mě už
včera,“ řekla Hermiona. Mezitím dala Věštění z čísel a Gramatiku na jeden sloupec a Vzestup
a pád černé magie na druhý.
„Zrovna jsme probírali Pošuka,“ řekl Ron Harrymu. „Napadlo mě, že mohl přežít.“
„Ale Bill viděl, jak ho zasáhli smrtící kletbou,“ řekl Harry.
„Jo, ale na Billa taky útočili,“ řekl Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“
„I kdyby ho smrtící kletba minula, pořád musel Pošuk spadnout dobře několik kilometrů,“
řekla Hermiona, která právě ve svých rukou držela Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Mohl použít štítové kouzlo – “
„Fleur říkala, že mu hůlku vystřelili z ruky,“ řekl Harry.
„Dobře, dobře, jestli ho chcete mít za mrtvého,“ řekl Ron mrzutě a upravil si polštář tak, aby
byl pohodlnější.
„Samozřejmě ho nechceme mít za mrtvého!“ řekla Hermiona vyděšeně. „Je hrozné, že
zemřel! Ale jsme realisti!“
Poprvé si Harry představil Pošukovo tělo zničené podobně, jako Brumbálovo, s jedním
okem protáčejícím se v očním důlku. Pocítil odpor smíšený s podivnou touhou zasmát se.
„Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklízeli, proto ho nikdo nenašel,“ řekl Ron moudře.
„Jo,“ řekl Harry. „Jako Barty Skrk, proměněný v kost a pohřbený na Hagridově
předzahrádce. Pravděpodobně Moodyho přemenili a nacpali do – “
„Nech toho!“ zakňučela Hermiona. Harry se po ní vyděšeně podíval právě v okamžiku, kdy
propukla v pláč nad jejím výtiskem Odeklínačova slabikáře.
„Ale ne,“ řekl Harry a pokusil se vstát ze starého lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě
rozrušit – “
Ale Ron se s příšerným skřípěním pružin v matraci zvedl z postele a dorazil k Hermioně
první. S jednou rukou okolo Hermiony prohledal své kapsy a vytáhl odporně vypadající
kapesník, který předtím použil při čištění trouby. Spěšně vyndal svou hůlku, namířil ji na
kapesník a zvolal „Pulírexo!“
Hůlka vysála většinu tuku. Ron ještě mírně čoudící kapesník podal Hermioně a vypadal sám
se sebou spokojen.
„Ah, díky, Rone… Promiňte…“ Vysmrkala se a škytla. „Je to všechno tak h-hrozné, že? Ppo Brumbálovi… N-nikdy jsem si n-nedovedla představit, že by Pošuk umřel, vypadal tak
silně!“
„Jo, já vím,“ řekl Ron a objal ji těsněji. „Ale víš, co by nám řekl, kdyby tu byl?“
„ ‚Zůstaňte bdělí‘,“ řekla Hermiona a utírala si oči.
„Přesně tak,“ řekl Ron a přikyvoval. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se mu stalo. A
já jsem se poučil, že nemám věřit tomu zbabělému malému odpornému Mundungovi.“
Hermiona se roztřeseně zasmála a naklonila se, aby zvedla dvě další knihy. O sekundu
později Ron uvolnil své sevření okolo Hermioniných ramen a ona mu upustila Obludné
obludárium na chodidlo. Ochranné pásy na knize se rozeply a kniha se Ronovi zlomyslně
zakousla do kotníku.
„Promiň, promiň!“ křičela Hermiona, když Harry odtrhl knihu od Ronova kotníku, zavřel ji
a pevně svázal.
„Co to vlastně se všemi těmi knihami děláš?“ zeptal se Ron, když dokulhal zpátky k posteli.
„Přemýšlím, které si vezmeme s sebu,“ řekla Hermiona, „až půjdeme hledat viteály.“
„Aha, jasně,“ řekl Ron a poklepával si rukou na čelo. „Zapomněl jsem, že budeme lovit
Voldemorta v pojízdné knihovně.“
„Haha,“ řekla Hermiona a dívala se na Odeklínačův slabikář. „Ráda bych věděla… Budeme
potřebovat překládat runy? Může se to stát… Myslím, že bude jistější, když ji vezmeme.“
Položila slabikář na vyšší sloupek a zvedla „Dějiny bradavické školy“.
„Poslouchejte,“ řekl Harry.
Sedl si vzpřímeně. Ron a Hermiona se na něj podívali s podobnou směsicí odevzdanosti a
odporu.
„Vím, že jste po Brumbálově pohřbu říkali, že chcete jít se mnou,“ začal Harry.
„Už je to tady,“ řekl Ron k Hermioně a kroutil očima.
„Přesně, jak jsme to od něj čekali,“ povzdechla si Hermiona a obrátila se ke knihám. „Víš,
já si Historii bradavické školy vezmu. I když se tam nevrátíme, nemyslím si, že bych se cítila
dobře, kdybych ji neměla s – “
„Poslouchejte!“ řekl Harry znovu.
„Ne, Harry, ty poslouchej,“ řekla Hermiona. „Jdeme s tebou. Tohle bylo rozhodnuto před
měsíci – či dokonce před roky.“
„Ale – “
„Buď zticha,“ doporučil mu Ron.
„ – opravdu jste to zvážili pořádně?“ vytrval Harry.
„Tak se na to podívejme,“ řekla Hermiona a pohodila se zuřivým výrazem ve tváři Toulky s
troly mezi nepotřebné knihy. „Celé dny jsem si balila, takže stačí říct a můžeme vyrazit. A pro
tvou informaci, měla jsem s tím dost práce a dokonce jsem musela zvládnout celkem těžká
kouzla, to nezmiňuju, že jsem přímo před očima Ronovy mamky musela ukrást celou
Pošukovu zásobu Mnoholičného lektvaru.
Taky jsem změnila paměť mým rodičům, takže jsou přesvědčeni, že se ve skutečnosti
jmenují Wendell a Monika Wilkinsovi a že jejich životním cílem je přestěhovat se do
Austrálie, což je to, co právě udělali. Pro Voldemorta teď bude mnohem složitější je najít a
dostat z nich cokoli o mně – nebo o tobě, protože jsem jim, bohužel, docela dost vyprávěla.
Takže, pokud přežiju náš hon na viteály, najdu svou matku a otce a zruším všechna ta
kouzla. Pokud ne – věřím, že kouzla, která jsem na ně seslala, je udrží šťastné a v bezpečí.
Wendell a Monica Wilkinsovi neví, že mají dceru, chápeš.“
Hermioniny oči byly opět plné slz. Ron opět slezl z postele, objal její ramena a probodl
Harryho pohledem, jako kdyby mu vyčítal nedostatek citu.
„Já – Hermiono, promiň – Nechtěl jsem – “
„Neuvědomil sis, že Ron a já dobře víme, co by se mohlo stát, když s tebou půjdeme? Tak
tedy, víme to. Rone, ukaž Harrymu, cos naplánoval.“
„Heh, vždyť právě jedl,“ řekl Ron.
„Jen do toho, měl by to vědět!“
„No dobře, Harry, pojď se mnou.“
Podruhé Ron sundal ruku z Hermiony a postavil se ke dveřím.
„Dem‘.“
„Proč?“ zeptal se Harry a následoval Rona z místnosti na drobné odpočívadlo.
„Descendo,“ zamumlal Ron a namířil hůlku na nízký strop. Přímo nad nimi se rozevřel
otvor a k nohám se jim spustil žebřík. Ze čtvercové díry se ozývalo něco mezi kvílením a
sténáním a cítit to bylo jako nevětraný kanál.
„To je tvůj ghúl, viď?“ zeptal se Harry, který nikdy tu stvůru, co občas rušila noční klid,
neviděl.
„Jo, to teda je,“ řekl Ron a vylézal po žebříku. „Polez a pojď se na něj podívat.“
Harry následoval Rona do malého podkroví. Než to stvoření zahlédl, schoulené pár metrů
od něj, ve tmě tvrdě spící s ústy dokořán, byla v podkroví jeho hlava a ramena.
„Ale vždyť… vždyť vypadá… to ghúlové normálně nosí pyžama?“
„Ne,“ řekl Ron. „Ani nemívají rudé vlasy a tolik bradavic.“
Harry tu stvůru pozoroval s mírným odporem. Velikostí a tvarem těla se podobala člověku a
na sobě měla cosi, v čem Harry teď, když si jeho oči zvykly na tmu, poznal dvě Ronova stará
pyžama. Také měl pocit, že ghúlové obvykle bývají spíše hubení a plešatí, než zřetelně
obrostlí vlasama a zářivě purpurovými puchýři.
„Je jako já, chápeš?“ řekl Ron.
„Ne,“ řekl Harry. „Nechápu.“
„Vysvětlím ti to dole v pokoji, ten smrad mě ničí,“ řekl Ron. Slezli po žebříku zpět dolů,
Ron ho uklidil zpět ke stropu a pak se oba vrátili k Hermioně, která stále ještě třídila knihy.
„Jakmile odejdeme, bude ten ghúl žít tady v mém pokoji,“ řekl Ron. „Myslím, že se na to
opravdu těší – těžko to řekne, když všechno, co umí, je sténání a slintání – ale hodně
přikyvuje, když to před ním řeknu. Každopádně s tou kropenatkou, co má, bude vypadat jako
já. Dobrý, ne?“
Harry vypadal úplně zmateně.
„Je…!“ řekl Ron a když viděl, že Harry nepochopil ten důvtip celého plánu, byl z toho
mírně zklamaný. „Koukni, když se my tři neobjevíme znovu v Bradavicích, pomyslí si
všichni, že Hermiona a já musíme být s tebou, je to tak? Což znamená, že Smrtijedi půjdou
přímo po našich rodinách, aby zjistili, jestli příbuzní mají informaci o tom, kde jsme.“
„Doufejme, že u mě to bude vypadat, jako když jsem odešla s rodiči. V dnešní době spousta
kouzelníků z mudlovských rodin přemýšlí nad tím, že se někam schovají,“ řekla Hermiona.
„Celou mou rodinu schovat nemůžeme, vypadalo by to podezřele a navíc ani nemohou
opustit svá zaměstnání,“ řekl Ron. „Takže musíme pustit mezi lidi fámu, že jsem chytil
kropenatku a proto nemůžu být ve škole. A když to někdo přijde vyšetřovat, mamka nebo
taťka mu můžou ukázat ghúla v mé posteli, obklopeného polštáři. Kropenatka je nebezpečně
nakažlivá, takže k němu blíž nepůjdou. A že nemůže mluvit, to nikoho zajímat nebude,
protože když ti vroste houba do chřtánu, nemáš jak mluvit.“
„A mamka s taťkou o tomhle plánu ví a souhlasí?“ zeptal se Harry.
„Taťka. Pomohl Fredovi a Georgovi toho ghúla přeměnit. Mamka… no vždyť jsi sám viděl,
co si myslí. Dokud neodejdeme, tak s tím souhlasit nebude.“
Místností se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen občasné ducnutí ve chvílích, kdy
Hermiona pokládala knihy na jeden nebo druhý sloupec. Ron seděl a sledoval ji a Harry se
díval z jednoho na druhého, neschopen cokoli říci. Opatření, která provedli, aby ochránili své
rodiny, mu víc, než cokoli jiného, ukázala, že s ním opravdu chtějí jít a že ví moc dobře, jak
nebezpečné by to mohlo být. Chtěl jim říct, co pro něj znamenají, ale nebyl s to najít
dostatečně vhodná slova.
Ticho najednou přerušily zahalené dozvuky křičící paní Weasleyové z pokoje o čtyři patra
níže.
„Ginny zřejmě nechala flíček prachu na kytičkovaném kroužku na ubrousky,“ řekl Ron.
„Nevím, proč musí Delacourovi dorazit už dva dny před svatbou.“
„Fleuřina sestra dělá družičku, musí si to nacvičit a na to, aby dorazila samotná, je ještě moc
malá,“ řekla Hermiona, zatímco zírala nerozhodně na Tanec se smrtonoškou.
„No, hosté mamku od stresu nezachrání,“ řekl Ron.
„Co ale musíme zvážit,“ řekla Hermiona, házejíc Teorii obranných kouzel do koše bez
šance na záchranu. Pak vzala do ruky Hodnocení kouzelnické výuky v Evropě a pokračovala,
„je, kam půjdeme, až vyrazíme odsud. Vím, Harry, že jsi chtěl jít nejprve do Godrikova dolu a
chápu, co tě tam vede, ale neměli bychom se věnovat hlavně viteálům?“
„Kdybychom věděli, kde viteály jsou, souhlasil bych s tebou,“ řekl Harry, který nevěřil, že
by Hermiona opravdu rozuměla jeho touze vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů
hrály jen částečnou roli – měl silné, ale nevysvětlitelné tušení, že pro něj to místo bude mít
odpovědi na jeho otázky. Možná to bylo tím, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící
kletbu. Když teď Harry čelil tomu, že by to měl zvládnout znovu, táhlo ho to znovu do místa,
kde to zvládl poprvé. Chtěl to pochopit.
„Nemyslíš si, že si Voldemort Godrikův důl hlídá?“ zeptala se Hermiona. „Možná čeká, že
se vrátíš a navštívíš hroby svých rodičů hned, jak budeš moct.“
To Harryho nenapadlo. Zatímco se snažil najít protiargument, promluvil Ron, který se
zjevně jejich myšlenkových pochodů nezúčastnil.
„Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš, ten, který odnesl ten pravý medailonek?“
Hermiona přikývla.
„V tom vzkazu psal, že se chystá viteál zničit, ne?“
Harry si přitáhl svůj batoh a vytáhl falešný viteál, ve kterém byl ještě stále složený vzkaz od
záhadného R.A.B.
„ ‚Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost.‘ “
„No, co když ho doopravdy zničil?“ zeptal se Ron.
„Nebo ona,“ skočila mu do řeči Hermiona.
„Tak jako tak,“ řekl Ron, „by nám to jeden ušetřilo!“
„Ano, ale pořád ten pravý medailonek musíme zkusit najít,“ řekla Hermiona, „abychom
zjistili, jestli je, nebo není zničený.“
„A jak vlastně zničíme viteál, až se k němu dostaneme?“ zeptal se Ron.
„Tedy,“ zareagovala Hermiona, „něco jsem si o tom našla.“
„Kde?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem si, že v bradavické knihovně žádné knihy o viteálech
nejsou?“
„Nebyly,“ řekla Hermiona, která mírně zrudla. „Brumbál je všechny nechal odnést, ale –
nezničil je.“
Ron se na posteli zpříma posadil a zíral s doširoka rozevřenýma očima.
„Jak se ti, u Merlinových kalhot, podařilo dostat k těm knihám o viteálech?“
„No – neukradla jsem je!“ řekla Hermiona a dívala se střídavě z Harryho na Rona se
zoufalstvím v očích. „Pořád to byly knihy z knihovny k zapůjčení, i když je Brumbál nechal
odnést z regálů. No ale stejně, kdyby opravdu nechtěl, aby se k nim kdokoli dostal, určitě by o
dost ztížil – “
„K věci!“ naléhal Ron.
„No… bylo to jednoduché,“ řekla Hermiona tiše. „Prostě jsem použila přivolávací kouzlo.
Vždyť to znáte – Accio. Ty knihy vyletěly oknem z Brumbálovy pracovny a vletěly okny do
dívčích ložnic.“
„Ale kdy se ti to povedlo?“ zeptal se Harry a pozoroval Hermionu se směsicí obdivu a
nevíry.
„No… hned po… Brumbálově pohřbu,“ řekla Hermiona ještě tišším hlasem. „Hned poté, co
jsme se domluvili, že odejdeme ze školy a vydáme se pátrat po viteálech. Když jsem se vrátila
zpět do ložnice pro své věci, prostě – prostě mě napadlo, že čím více o nich budeme vědět,
tím lépe pro nás… byla jsem tam sama… tak jsem to zkusila… a prostě to fungovalo.
Přiletěly přímo skrz mé otevřené okno, tak jsem je – tak jsem je zabalila.“
Polkla a pak řekla prosebným tónem, „Nechce se mi věřit, že by se Brumbál mohl naštvat,
přece ty knihy nechceme zneužít a vytvořit si vlastní viteál, ne?“
„Vypadá to, že bychom si snad stěžovali?“ řekl Ron. „Kde vlastně ty knihy jsou?“
Hermiona chvilku prohledávala stoh knih a pak vytáhla svazek vybledle černé barvy,
svázaný v kůži. Vypadala nezdravě a knihu držela bázlivě, jako kdyby to bylo něco nedávno
zemřelého.
„Tohle je jedna z těch, která jednoznačně popisuje, jak se dělá viteál. Tajemství magie
nejtemnější. Je to hrozná kniha, opravdu příšerná, plná ďábelské magie. Zajímalo by mě, kdy
ji Brumbál nechal odnést z knihovny… jestli to nebylo dříve, než se stal ředitelem, měl
Voldemort všechny informace, které potřeboval, určitě z ní.“
„Proč se tedy ptal Křiklana, jak vytvořit viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron.
„On od Křiklana chtěl vědět jen jedno – co by se stalo, kdyby svou duši rozdělil na sedm
částí,“ řekl Harry. „Brumbál si byl jist, že Raddle v době, kdy se ptal Křiklana, už dávno
věděl, jak viteál vyrobit. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, tohle by mohla být ta kniha, ze
které čerpal.“
„A čím více o nich čtu,“ řekla hermiona, „tím hroznější se zdají a tím méně se mi chce věřit,
že jich opravdu vytvořil šest. V té knize varují, jak nestabilní bude zbytek tvé duše poté, co ji
roztrhneš, a to mluví jen o jednom viteálu!“
Harry si vzpomněl, co říkal Brumbál o Voldemortovi: že došel dále, než je „běžné zlo“.
„Není tam i něco o tom, jak můžeš svou duši zase slepit?“ zeptal se Ron.
„Ano,“ řekla Hermiona s prázdným úsměvem, „ale bylo by to nesnesitelně bolestivé.“
„Proč? Jak se to dělá?“ zeptal se Harry.
„Musíš mít výčitky svědomí,“ řkela Hermiona. „Musíš skutečně cítit, co jsi provedl. Je tu
ještě poznámka pod čarou. Podle všeho tě ta bolest může zničit. Nevidím způsob, jak bychom
donutili Voldemorta, aby to provedl, co vy?“
„Ne,“ řekl Ron dříve, než mohl Harry odpovědět. „Takže, říká ta kniha i jak viteály zničit?“
„Ano,“ řekla Hermiona a otáčela rozpadajícími se stránkami, jako kdyby zkoumala tlející
vnitřnosti, „protože varuje černokněžníky, jak silná kouzla na viteály musí uvalit. Z toho, co
jsem četla, bylo to, co Harry provedl s Raddleovým deníkem, jedním ze skutečně funkčních
způsobů, jak zničit viteál.“
„Co, propíchnout ho baziliščím zubem?“ zeptal se Harry.
„No super, naštěstí máme velkou zásobu baziliščích zubů,“ řekl Ron ironicky. „Už jsem se
bál, co s nimi budeme dělat.“
„Nemusí to být baziliščí zub,“ řekla Hermiona trpělivě. „Musí to být něco tak
destruktivního, že se viteál sám nezregeneruje. Baziliščí jed má jen jediný protijed a ten je
neskutečně vzácný – “
„ – fénixovy slzy,“ řekl Harry a přikývl.
„Přesně,“ řekla Hermiona. „Náš problém je, že tak ničivých látek, jako je baziliščí jed, je
neskutečně málo a žádný z nich není tak bezpečný, abys ho mohl nosit všude s sebou. To je
problém, který budeme muset vyřešit, jelikož trhání, lisování, či drcení na viteál nezabere.
Musíš s ním udělat něco, co nespraví ani kouzla.“
„Ale pokud tu věc, ve které to žije, zničíme,“ řekl Ron, „jakto, že se ten kousek duše
nemůže prostě přesunout do něčeho jiného a tam prostě žít?“
„Protože viteál je úplný opak lidské bytosti.“
Když viděla, že Harry i Ron jsou dokonale zmateni, pokračovala Hermiona rychle dál.
„Podívej, kdybych teď měla meč a probodla bych ho skrz tebe, nijak bych tím nepoškodila
tvou duši.“
„Což by pro mě zajisté byla obrovská útěcha,“ řekl Ron a Harry se zasmál.
„Ve skutečnosti by opravdu měla být! Ale chci tím říct, že ať se tvému tělu stane cokoli, tvá
duše bude žít nedotčená dál,“ řekla Hermiona. „Ale s viteálem je to naopak. Aby ten kousek
duše, který je uvnitř, přežil, je velmi závislý na svém obalu, na svém očarovaném těle. Bez něj
nemůže existovat.“
„Ten deník tak nějak zemřel, když jsem ho propíchl,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak z
propíchnutých stránek teklo cosi, co vypadalo jako krev, a jak se ozval výkřik Voldemortovy
duše, když se ztrácela.
„A jakmile byl deník úspěšně zničen, ten kousek duše uvnitř už nemohl dále existovat.
Ginny se jej pokusila zbavit dřív, než se to povedlo tobě, dokonce ho i spláchla do záchodu,
ale neuspěla, sám se k ní vrátil zpátky, nedotčený, jako nový.“
„Zadrž,“ řekl Ron zamračeně. „Ten kus duše v deníku posedl Ginny, ne? Jak tohle funguje,
hm?“
„Zatímco magická schránka je stále nedotčená, onen útržek duše může přeletovat do a z
někoho, kdo se příliš přiblíží schráně. Nemyslím tím, že se ho někdo musel na dlouhou dobu
dotknout, s fyzickým dotykem to vůbec nesouvisí,“ dodala, než se Ron stihl zeptat. „Myslím
to čistě citově. Ginny si do toho deníku vylévala srdce a stala se tak nesmírně zranitelnou.
Pokud se staneš na viteálu závislým, nebo se do něj zamiluješ, máš problém.“
„Zajímalo by mě, jak Brumbál zničil ten prsten…“ řekl Hary. „Proč jen jsem se ho
nezeptal…? Nikdy jsem…“
Jeho hlas se vytratil. Přemýšlel o tom všem, co se býval mohl zeptat Brumbála, a o tom, jak
se Harrymu od ředitelovy smrti zdálo, že zmeškal příliš mnoho příležitostí, při kterých mohl
zjistit víc, dokud byl ještě Brumbál naživu… Mohl zjistit všechno…
Najednou ticho v pokoji vyrušily rozražené dveře, až se zatřásla zeď. Hermiona vykřikla a
upustila Tajemství magie nejtemnější. Křivonožka vystřelil pod postel a začal rozhořčeně
prskat. Ron seskočil z postele, dostal smyk na zapomenutém obalu od čokoládové žabky a
vrazil hlavou do protější zdi. Harry instinktivně sáhl do hábitu pro svou hůlku, než si
uvědomil, že se dívá do obličeje paní Weasleyové, která měla rozcuchané vlasy a obličej
zkřivený hněvem.
„Je mi líto, že jsem vám přerušila vaši malou útulnou slezinu,“ řekla třaslavým hlasem.
„Věřím, že si všichni potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji je naskládáno plno
svatebních dárků, které potřebují roztřídit, a vy jste se nabídli, že s tím pomůžete.“
„Ale ano,“ řekla Hermiona, když se postavila na kolena. Vypadala vystrašeně a posílala
knihy vzduchem na všechny strany. „Pomůžeme… omlouváme se…“
Hermiona spěšně vyběhla za paní Weasleyovou a před odchodem se krátce úzkostně
podívala na Harryho a Rona.
„Je to jako být domácím skřítkem,“ postěžoval si tiše Ron a třel si naraženou hlavu, když se
s Harrym vydali za Hermionou. „S výjimkou toho pocitu dobře vykonané práce. Čím dříve
bude po svatbě, tím šťastnější budu.“
„Jo,“ řekl Harry, „pak už nebudeme muset dělat nic a budeme se moct věnovat hledání
viteálů. To budou skoro prázdniny, ne?“
Ron se začal smát, ale jakmile uviděl neskutečnou hromadu dárků, které na ně čekaly v
místnosti paní Weasleyové, hodně rychle mu zvadl úsměv.
Delacourovi měli dorazit další ráno v jedenáct dopoledne. Harry, Ron, Hermiona a Ginny
měli v té době k jejich rodině mírnou averzi. Dokonce si kvůli přehnané slušnosti Ron nasadil
dvě stejné ponožky a Harry se pokusil učesat si jeho neustále rozčepýřené vlasy. Jakmile
vypadali dostatečně vhodně, vydali se společně na prosluněný dvorek a očekávali
návštěvníky.
Harry to tam nikdy neviděl tak uklizené. Prorezlé kotlíky a staré gumáky, kterými byly
obvykle zadní schody obložené, se kamsi vypařily a namísto nich se po obou stranách dveří
objevily třepotavé keře v obrovských květináčích. Ačkoli vládlo úplné bezvětří, jejich listy se
líně pohybovaly, což jim dodávalo zajímavý vlnící se efekt. Kuřata byla zavřená, dvorek
zametený a zahrádka, která byla poblíž, byla odtrpaslíkovaná, vyplená a vůbec celkově
vyparáděná, i když si Harry, který byl radši, když byla přerostlá, myslel, že teď vypadá spíš
opuštěně, bez všech těch skotačících trpaslíků.
Už zapomněl, kolik bezpečnostních kouzel bylo na Doupě uvaleno Řádem a Ministerstvem,
jediné, co věděl, bylo, že kouzly už přímo k nim nikdo cestovat nemůže. Proto se pan
Weasley vydal vyzvednout Delacourovy na vršek nejbližšího kopce, kam měli dorazit pomocí
přenášedla. První známka jejich příchodu byl zvuk neobvykle vysokého hlasu, který, jak se o
pár chvil později u branky, ukázalo, patřil panu Weasleymu, naloženému zavazadly,
vedoucímu krásnou blonďatou ženu ve dlouhých, listově zelených šatech, která mohla být
Fleuřina matka.
„Maman!“ zvolala Fleur a vyrazila ji obejmout. „Papa!“
Pan Delacour nebyl tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu nižší, extrémně narovnaný a
jeho obličej doplňovala drobná temně černá bradka. Vypadal však dobrácky. Na svých
vyvýšených botách se obrátil k paní Weasleyové a políbil ji na obou stranách tváře, čímž ji
úplně zneklidněl.
„Měli jste s námi hodně prráce,“ řekl hlubokým hlasem. „Fleur nám vyprrávěla, jak tvrdě
jste prracovala.“
„Ale to nebylo nic, vůbec nic!“ zatrylkovala paní Weasleyová. „S tím nebyla žádná práce!“
Ron si své city vybil přesně mířeným kopancem do trpaslíka, který vykukoval zpoza
jednoho z nových třepotavých keřů.
„Drrahá paní!“ řekl pan Delacour. Drže ji stále za ruku mezi dvěma svými buclatými
dlaněmi se zářivě usmíval. „Jsme maximálně poctěni nadcházejícím spojením našich rrodin!
Dovolte mi představit mou ženu, Apolline.“
Paní Delacourová hladce proplula dopředu a sklonila se, aby také mohla paní Weasleyovou
políbit.
„Kouzelná,“ řekla. „Váš manžel nám vyprrávěl takové humorrné přříběhy!“
Pan Weasley se šíleně zasmál. Paní Weasleyová po něm šlehla pohledem, po kterém
okamžitě ztichl a nasadil výraz, jako když jeho nejlepší přítel leží na smrtelné posteli.
„A, samozřřejmě, s mou malou dcerrou, Gabriellou, jste se uš setkali!“ řekl pan Delacour.
Gabriella byla Fleur v malém, bylo jí jedenáct let, stříbrně blonďaté vlasy měla po pás.
Usmála se na paní Weasleyovou a objala ji, načež střelila po Harrym nadšeným pohledem a
zamrkala řasami. Ginny si nahlas odkašlala.
„Tedy, pojďte dál, pojďte!“ řekla paní Weasleyová vesele a vedla Delacourovy do domu s
mnoha „Ne, prosím!“ a „Až po Vás!“ a „Není zač!“.
Delacourovi, jak se brzy ukázalo, byli vstřícní a příjemní hosté. Těšilo je úplně všechno a
byli rádi, když mohli pomoct s přípravou svatby. Pan Delacour o všem, od zasedacího
pořádku po družiččiny střevíce, prohlašoval „Těší mne!“ Paní Delacourová dokonale zvládala
domácí kouzla a tak dovedla v okamžiku vyčistit troubu. Gabriella chodila všude se svou
sestrou a snažila se jakkoli pomoct a neustále brebentila cosi rychlou francouzštinou.
Na druhou stranu, Doupě nebylo postaveno k tomu, aby hostilo tolik lidí. Pan a Paní
Weasleyovi teď spali v obývacím pokoji. Museli přitom přesvědčit protestujícího pana a paní
Delacourovy a trvat, ať si vezmou jejich ložnici. Gabriella spala s Fleur v Percyho starém
pokoji a Bill s Charliem, který mu dělal svědka a dorazil kvůli tomu až z Rumunska.
Společný program byl téměř nemožný a jen zoufalství donutilo Harryho, Rona a Hermionu k
tomu, aby se dobrovolně přihlásili ke krmení kuřat – jen tak se mohli dostat z přeplněného
domu.
„A stejně nás tu nenechá osamotě!“ zavrčel Ron, když jim jejich druhý pokus o setkání v
zahradě zmařila paní Weasleyová, která nesla v rukou velký koš prádla.
„Díky vám, že jste nakrmili kuřata,“ zvolala, když k nim dorazila. „Raději bychom je měli
zase zavřít, než zítra dorazí pánové… co mají postavit svatební stan,“ vysvětlila a předklonila
se ke kurníku. Vypadala vyčerpaně. „Stanleyho Statné Stany… Jsou velmi dobří. Bill je sem
dovede. Až tu budou, radšji zůstaň uvnitř, Harry. Musím říct, že nám všechna ta kouzelná
opatření komplikují svatbu.“
„To mě mrzí,“ řekl Harry pokorně.
„Ale nebuď hloupý, drahoušku!“ řekla najednou paní Weasleyová. „To jsem nechtěla…
Tvá bezpečnost je mnohem důležitější! Vlastně jsem se chtěla zeptat, jak oslavíš své
narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, konečně, bude to důležitý den…“
„Nechci budit rozruch,“ řekl Harry rychle, představuje si, jaké další napětí by to na všech
zanechalo. „Opravdu, paní Weasleyová, normální večeře bude stačit. Je to den před
svatbou…“
„No dobrá, pokud to tak chceš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, ano? A co
Hagrid?“
„To by bylo super,“ řekl Harry. „Ale prosím, nedělejte si starosti.“
„To vůbec ne, vůbec ne… Nemám s tím starosti…“
Podívala se na něj dlouhým pronikavým pohledem, pak se trochu smutně usmála, narovnala
se a odešla. Harry sledoval, jak mává hůlkou u šňůry na prádlo a vlhké šaty létají do vzduchu,
kde se samy věší. Najednou cítil silnou vlnu výčitek svědomí za tu bolest, kterou jí
způsoboval…
Kapitola sedmá
Poslední vůle Albuse Brumbála
Procházel se za úsvitu po kopcovité cestě za chladného modrého světla. Mnohem níže byly
vidět stíny městečka, zahaleného ve tmě. Byl ten muž, kterého hledal, kterého potřeboval tak
nutně, že nemohl myslet na nic jiného, ten muž, který znal odpověď, odpověď na jeho
problém, dole…?
„Hej, vstávej.“
Harry otevřel oči. Znovu ležel na lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce
ještě nevyšlo a místnost byla stále potemnělá. Papušík podřimoval s hlavou schovanou pod
drobným křídlem. Jizva na Harryho čele ho opět píchala.
„Mluvils ze spaní.“
„Opravdu?“
„Jo. ‚Gregorovič.‘ Pořád jsi opakoval ‚Gregorovič.‘“
Harry neměl nasazené své brýle a Ronův obličej mu tak připadal mírně rozmazaný.
„Kdo je Gregorovič?“
„To nevím, ty jsi tady ten, kdo to říkal.“
Harry si promnul čelo a přemýšlel. Měl mlhavý dojem, že to jméno už někde slyšel, ale
nemohl si vzpomenout, kde.
„Myslím, že ho hledá Voldemort.“
„Chudák chlap,“ řekl Ron upřímně.
Harry se posadil, stále si mnul jizvu, ale teď už byl úplně probuzený. Snažil se přesně
rozpomenout, co ve svém snu viděl, ale vše, co si vybavoval, byly hory na obzoru a obrys
malé vesnice, schované v hlubokém údolí.
„Myslím, že je v zahraničí.“
„Kdo, Gregorovič?“
„Voldemort. Myslím, že je někde v zahraničí a hledá Gregoroviče. Nevypadalo to tam, jako
někde v Británii.“
„Tys už zase viděl do jeho hlavy?“
Ronův hlas zněl vystrašeně.
„Buď tak laskav a neříkej to Hermioně,“ poprosil ho Harry. „I když nevím, jak by chtěla,
abych přestal mít ty vidiny ve spánku…“
Zíral vzhůru na malou Papušíkovu klec a přemýšlel… Proč mu to jméno Gregorovič přišlo
povědomé?
„Myslím,“ řekl pomalu, „že to nějak souvisí s Famfrpálem. Nějak to souvisí, ale já nevím –
nevím, jak.“
„S Famfrpálem?“ řekl Ron. „Jsi si jistý, že to nebyl Gorgovič?“
„Kdo?“
„Drahomír Gorgovič, střelec, který přestoupil přede dvěma lety ke Kudleyským kanonýrům.
Drží rekordy za nejvíce střelených camrálů v sezóně.“
„Ne,“ řekl Harry. „rozhodně jsem nemyslel Gorgoviče.“
„Tak já na něj taky myslet nebudu,“ odpověděl Ron. „Takže, rozhodně přeju všechno
nejlepší!“
„Jaj, máš pravdu, zapomněl jsem! Je mi sedmnáct!“
Harry pozvedl svou hůlku, ležící vedle jeho lehátka, namířil ji na přeplněný stolek, kam si
večer odložil brýle, a zvolal „Accio brýle!“ I když byly jen pár centimetrů od něj, něco v tom,
jak k němu letí, ho neskutečně uspokojovalo. Tedy alespoň do chvíle, než mu málem vypíchly
oko.
„Skvělý,“ odfrkl si Ron.
Šťastný, že už z něj konečně zmizela Stopa, nechával Harry poletovat ronovy věci po
místnosti, což probudilo Papušíka, který pak poletoval vzrušeně kolem své klece. Harry se
také pokusil zavázat si kouzlem tkaničky na botách (výsledný uzel pak ručně rozmotával
několik minut) a, jen pro ten pocit, změnil oranžové hábity na Ronových plakátech
Kudleyských kanonýrů ve světle modré.
„Být tebou bych si poklopec zapínal ručně,“ doporučil Ron Harrymu a smál se, když to ten
hned zkusil. „Tady máš dárek. Rozbal si ho radši tady, mamka by to vidět neměla.“
„Kniha?“ řekl Harry, když chytil pravidelný balíček do ruky. „Tentokrát žádný svetr?“
„To není jen tak ledajaká kniha,“ řekl Ron. „Je to hotový poklad: Dvacet způsobů, jak
bezpečně okouzlit čarodějku. Vysvětluje všechno, co potřebuješ o dívkách vědět. Kdybych ji
jen býval měl loni, věděl bych, jak se zbavit Levandule a jak začít chodit s… No, Fred a
George mi taky jednu kopii dali, dost jsem se z ní naučil. Budeš překvapený, ale jen hůlka na
ně nestačí.“
Když došli do kuchyně, čekala tam na stole hromada dárků. Bill a pan Delacour právě
dojídali snídani a paní Weasleyová si s nimi povídala, když postávala u pánve.
„Artur mě poprosil, abych ti za něj popřála šťastné sedmnáctiny, Harry,“ řekla paní
Weasleyová a dívala se na něj. „Musel odejít do práce brzy, ale na večeři bude zpátky. Na
vrcholku je dárek od nás.“
Harry se posadil, vzal do rukou pravidelný balíček, na který ukázala, a rozbalil jej. Uvnitř
byly hodinky téměř takové, jaké dali pan a paní Weasleyovi Ronovi k jeho sedmnáctinám.
Byly zlaté a místo ručiček obíhaly po ciferníku hvězdy.
„Když kouzelník dospěje, obvykle dostává hodinky,“ řekla paní Weasleyová nedočkavě od
sporáku. „Ale obávám se, že tyhle nejsou nové, na rozdíl od těch Ronových. Původně byly
mého bratra Fabiána a ten o svůj majetek extrémně pečoval. Možná jsou vzadu malinko zašlé,
ale – “
Zbytek jejích slov se ztratil. Harry vyskočil a objal ji. Do obejmutí se snažil vložit vše, co
nešlo říct slovy, a ona tomu zřejmě porozuměla, protože ho poklepala neohrabaně po rameni,
načež neohrabaně mávla hůlkou a polovina slaniny, kterou smažila na pánvi, vyprskla na zem.
„Všechno nejlepší, Harry!“ řekla Hermiona, když spěšně doběhla do kuchyně a na hromadu
dárků přidala ten svůj. „Není to nic extra, ale doufám, že se ti bude líbit. Cos mu dal ty?“
obrátila se na Rona, který ji zjevně neposlouchal.
Pořídila mu nový lotroskop. V ostatních balíčcích byl začarovaný holící strojek od Billa a
Fleur („Ano, to bude to nejjemnější holení, jaké jsi kdy zašil,“ ujistil ho pan Delacour, „ale
musíš mu jasně řříct, co přřesně chceš, nebo potom zjistíš, že ti chybí vlasy…“), sladkosti od
Delacourových a od Freda a George obrovské balení zboží z Kratochvilných Kouzelnických
Kejklí.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali u stolu dlouho, jelikož po příchodu paní Delacourové,
Fleur a Gabrielly byla kuchyň nepohodlně plná.
„Zabalím ti je,“ řekla Hermiona vesele a vzala Harrymu dárky z rukou, když došli zpět do
podkrovního pokoje. „Už mám skoro hotovo, teď jen čekám, než bude vyprán zbytek tvého
spodního prádla, Rone…“
Ronovo drmolení přerušily otevřené dveře na odpočívadle v prvním patře.
„Harry, mohl bys sem na chvilku zaskočit?“
Byla to Ginny. Ron se náhle zastavil, ale Hermiona jej chytla za loket a odvedla ho vzhůru
po schodech. Harry následoval nervózně Ginny do jejího pokoje.
Nikdy dříve v něm nebyl. Byl malý, ale jasný. Na jedné straně visel velký plakát
kouzelnické hudební skupiny Sudičky a na druhé obraz Gwenog Jonesové, kapitánky
dámského famfrpálového týmu Holyheadských harpyjí. Stůl stál přímo u otevřeného okna, ze
kterého byl výhled na zahradu, ve které kdysi hráli famfrpál v sestavě dva na dva on s Ginny
na straně jedné a Ron s Hermionou na druhé a ve které se teď tyčil obrovský, perleťově bílý
stan. Zlatá vlajka na jeho vrcholku byla v úrovni Ginnyina okna.
Ginny se podívala Harrymu do obličeje, zhluboka se nadechla a řekla, „Všechno nejlepší k
sedmnáctinám!“
„Jo… díky.“
Stále se na něj dívala. On ale zjistil, že je pro něj velmi obtížné podívat se na ni zpět. Bylo
to jako dívat se do zářivého světla.
„Pěkný výhled,“ řekl chabě a ukázal ven z okna.
Ignorovala to. Nemohl jí to vyčítat.
„Nevěděla jsem, co ti dát,“ řekla.
„Nemusíš mi dávat nic.“
I tohle ignorovala.
„Nevěděla jsem, co by mohlo být užitečné. Nic velkého, protože si to s sebou nebudeš moct
odnést.“
Odvážil se na ni podívat. Nebrečela. To byla na Ginny jedna z nejbáječnějších věcí,
málokdy brečela. Někdy měl pocit, že vyrůstat mezi šesti bratry ji muselo zocelit.
Popošla k němu o něco blíž.
„Takže jsem si pak pomyslela, že bys měl mít něco, co ti bude připomínat mě, víš, kdybys
potkal nějakou vílu, až budeš pryč, ať už budeš dělat cokoli.
„Abych byl upřímný, myslím si, že nebudu mít prakticky žádný čas na randění.“
„To jsem od tebe chtěla slyšet,“ zašeptala a najednou ho začala líbat tak, jak ho nelíbala
nikdy dříve a Harry ji to opětoval, bylo to blažené zapomnění, příjemnější, než ohnivá
whisky. Ginny pro něj v tu chvíli byla jediná na světě, jednu svou rukou ji objímal záda a
druhou čechral její dlouhé, sladce vonící vlasy…
V tom práskly dveře a otevřely se přímo za nimi, načež oba poposkočili.
„Juj,“ řekl Ron kousavě. „Pardon.“
„Rone!“ Hermiona stála přímo za ním a nabírala dech. Chvíli bylo napjaté ticho, načež
Ginny řekla bezvýrazným tichým hlasem: „Tak tedy všechno nejlepší, Harry.“
Ronovy uši zrudly. Hermiona vypadala nervózně a Harry jim chtěl prásknout dveřmi před
jejich obličeji, ale jakmile se ty dveře jednou otevřely, bylo to, jako když do místnosti vpadne
studený průvan. Jeho krásná chvilka skončila stejně rychle, jako když propíchnete mýdlovou
bublinu. Všechny důvody, pro které chtěl ukončit vztah s Ginny a pro které chtěl zůstat co
nejdál od ní, se do místnosti vrátily zároveň s Ronem a a všechno to šťastné zapomnění bylo
pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, ačkoli vůbec nevěděl co, ale ona se k němu obrátila
zády. Myslel si, že možná poprvé mohla propadnout v pláč. Přímo před Ronem ji ale nemohl
nijak utišit.
„Tak zatím,“ řekl a vydal se z pokoje za Ronem a Hermionou.
Ron si to štrádoval dolů ze schodů, skrz neustále přeplněnou kuchyň rovnou na dvorek a
Harry se s ním snažil udržet krok. Hermiona klusala za nimi a vypadala vystrašeně.
Jakmile dorazili do kouta čerstvě posečeného trávníku, Ron vyjel na Harryho.
„Vždyť jsi jí dal kopačky. O co se teď snažíš, zblbnout jí hlavu? „
„Neblbnu jí hlavu,“ řekl Harry ve chvíli, kdy je Hermiona dostihla.
„Rone – “
Ale Ron zvedl ruku na znamení toho, aby ztichla.
„Když jsi jí nechal, byla z toho úplně mimo – “
„A já jsem byl taky. Ty víš, proč jsem s tím musel přestat, že to nebylo proto, že bych
chtěl.“
„Jo, ale teď se s ní budeš líbat a ona bude mít plané naděje – “
„Není hloupá, ví, že to nemůže pokračovat, nečeká, že – že se vezmeme, nebo – “
Jak to řekl, zobrazil se Harrymu před očima jasný obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere
vysokého, nepříjemného cizince bez obličeje.
V jednu jedinou chvilku mu to došlo. Byla teď svobodná a nezadaná, zatímco on… on
kolem sebe neviděl nic, než Voldemorta.
„Jestli jí pokaždé, kdy budeš moct, oživíš naději – “
„Už se to nestane,“ řekl Harry krutě. Toho dne byla bezmračná obloha, ale on se cítil, jako
kdyby slunce zašlo. „Souhlas?“
Ron vypadal zpola rozzlobeně a zpola bojácně. Pohupoval se na chvilku na patě vpřed a
vzad a pak řekl „Tak dobrá, je to… jo…“
Ginny se už po celý zbytek dne nesnažila najít si čas na osobní schůzku s Harrym a ani
jediným pohledem či pohybem nedala najevo, že by v jejím pokoji došlo k něčemu jinému,
než jen k obvyklé konverzaci. Nicméně Charlieho příchod Harrymu hodně ulehčil. Sledovat
paní Weasleyovou, jak Charlieho posadila na židli, zvedla nebezpečně hůlku a oznámila, že
mu ostříhá vlasy do nějakého normálního účesu, bylo příjemné rozptýlení.
Jelikož by Harryho narozeninová večeře kuchyň v Doupěti přeplnil k prasknutí daleko
dříve, než dorazil Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid, postavili k sobě v zahradě pár stolů.
Fred a George očarovali několik lamp, až na všech svítilo velké číslo sedmnáct, a zavěsili je
nad hosty. Díky péči paní Weasleyové vypadala Georgova rána úhledně a čistě, ale Harry si
stále ještě nezvykl na temnou díru na boční straně jeho hlavy, přestože na to téma dvojčata
vymýšlela plno vtípků.
Hermiona nechala ze své hůlky vylétat purpurové a zlaté fáborky, které samy umělěcky
zdobily stromy a keře.
„Pěkný,“ řekl Ron, když Hermiona s posledním mávnutím hůlky přeměnila listy jabloně ve
zlato. „Na tohle máš prostě buňky.“
„Díky, Rone!“ řekla Hermiona a vypadala potěšeně a drobet rozpačitě.
Harry se odvrátil a sám pro sebe se musel smát. Měl pocit, že, až si najde čas přečíst si svou
kopii Dvaceti způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku, měl by si najít kapitolu o
komplimentech. Podíval se Ginny do očí a usmál se na ni a pak si vzpomněl, co Ronovi slíbil,
a spěšně zavedl rozhovor s panem Delacourem.
„Z cesty, z cesty!“ prozpěvovala si paní Weasleyová, když přicházela brankou k nim a před
sebou držela ve vzduchu cosi, co vypadalo jako obrovská Zlatonka velikosti plážového míče.
O pár vteřin později si Harry uvědomil, že to je jeho narozeninový dort, který paní
Weasleyová přidržovala ve vzduchu svou hůlkou, než aby se jej pokusila donést po hrbolaté
zemi a držet ho přitom v rukou. Když dort konečně přistál uprostřed stolu, pronesl Harry,
„To vypadá úžasně, paní Weasleyová.“
„Ale to nic není, drahoušku,“ řekla laskavě. Přes její rameno zvedl Ron na Harryho prsty na
znamení úspěchu a ústy naznačil „ten je super“.
V sedm hodin dorazili všichni hosté a do domu je dovedl Fred a George, kteří na ně čekali
na konci uličky. Hagrid uctil tu událost tak, že si vzal svůj nejlepší a nejstrašnější tmavě
hnědý oblek. I když se Lupin smál, když třásl Harrymu rukou, všiml si Harry, že vypadá
poněkud nešťastně. Všechno to bylo zvláštní. Tonksová, na rozdíl od něj, úplně zářila.
„Všechno nejlepší, Harry,“ řekla a pevně ho objala.
„Sedmnáct, páni!“ řekl Hagrid poté, co si od Freda vzal plný kbelík vína. „Šest let vod toho
dne, co sme se potkali, Harry, pamatuješ na to?“
„Nejasně,“ řekl Harry a usmál se na něj. „Nerozmlátils náhodou vstupní dveře, nepřičaroval
Dudleymu prasečí ocas a neřekls mi, že jsem kouzelník?“
„Zapomněl sem detaily,“ řekl Hagrid, a radostně se zasmál, „Rone a Hermiono, je všecko v
pořádku?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A co ty?“
„No, není to špatný. Mám furt co dělat, narodili se nám jednorožci. Ukážu vám je až budete
zpátky – “ Harry se vyhnul pohledům Rona a Hermiony, zatímco Hagrid hledal cosi ve své
peněžence. „Tady. Harry – nenapadlo mě, co ti přinýst, ale pak sem si vzpomněl na tohle.“
Vytáhl malý kožešinový váček na šňůrce, který se zjevně měl nosit zavěšený na krku.
„Ukrýváček. Když tam cokoli schováš, nemůže to z něj vyndat nikdo, kromě tebe. Sou hodně
vzácný.“
„Hagride, díky!“
„Není zač,“ řekl Hagrid a mávl svou ohromnou rukou. „A tady máme Charlieho! Dycinky
sem ho měl rád – hej, Charlie!“
Charlie k nim došel a projížděl si rukou svůj nový, neskutečně krátce střižený účes. Byl
menší, než Ron, tlustší a na svých svalnatých rukou měl obrovské množství popálenin a
škrábanců.
„Ahoj Hagride, jak se vede?“
„Vůbec se to nezměnilo. Jak se daří Norbertovi?“
„Norbertovi?“ zasmál se Charlie. „Tomu norskému ostrohřbetému? Teď jí říkáme
Norberta.“
„Co – Norbert je holka?“
„No, jo,“ řekl Charlie.
„Jak to víte?“ zeptala se Hermiona.
„Jsou mnohem zlomyslnější,“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a ztišil hlas. „Už aby si
taťka pospíšil a dorazil. Mamka je nějaká nabroušená.“
Všichni se podívali na paní Weasleyovou. Pokoušela se mluvit s paní Delacourovou a
přitom pokukovala na branku.
„Myslím, že bude lepší, když začneme bez Arthura,“ zavolala za chvilku do zahrady.
„Musel se zdržet – oh!“
Všichni to uviděli naráz: přes dvorek se přehnal proužek světla a na stole se proměnil ve
světle stříbrnou lasičku. Ta si stoupla na své zadní nohy a promluvila hlasem pana
Weasleyho.
„Dorazí se mnou Ministr kouzel.“
Patron se rozplynul ve vzduchu a Fleuřina rodina zírala s úžasem na místo, kde se vytratil.
„Neměli bychom tu být,“ řekl najednou Lupin. „Harry – promiň – vysvětlím ti to někdy
jindy – “
Chytil Tonksovou za zápěstí a odtáhl ji pryč. Doběhli k plotu, přelezli jej a ztratili se z
dohledu. Paní Weasleyová vypadala podrážděne.
„Ministr – ale proč --? Nerozumím – “
Ale na debatu nebyl čas. O sekundu později se znenadání objevil pan Weasley, doprovázený
Rufusem Brouskem, kterého bylo snadné rozeznat podle jeho zešedlých vlasů, objevil u
hlavní branky.
Dva příchozí prošli přes dvorek k zahradě a k lampami osvětlenému stolu, kde všichni
seděli tiše, když je viděli přicházet. Jak Brousek dorazil do dosahu světla z lamp, všiml si
Harry, že vypadal mnohem starší, než když se setkali naposledy. Vyzáblý a pochmurný.
„Omlouvám se, že ruším,“ řekl Brousek, když se dokulhal ke stolu a zastavil. „zvlášť, když
jsem nezvaným hostem.“
Jeho oči na chvilku setrvaly na obrovském dortu ve tvaru Zlatonky.
„Blahopřeji.“
„Díky,“ řekl Harry.
„Potřeboval bych si s tebou osobně promluvit,“ pokračoval Brousek. „Taktéž s panem
Ronaldem Weasleym a se slečnou Hermionou Grangerovou.“
„S námi?“ řekl Ron překvapeně. „Proč s námi?“
„Povím vám to, až budeme někde v soukromí,“ řekl Brousek. „Máte tu nějaké takové
místo?“ zeptal se pana Weasleyho.
„Ano, samozřejmě,“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně. „Třeba, ehm, obývací
pokoj, ten můžete použít.“
„Veďte nás, prosím,“ poprosil Brousek Rona. „Nebude potřeba, abyste nás doprovázel,
Arthure.“
Harry viděl, jak si pan Weasley vyměnil ustaraný pohled s paní Weasleyovou, když se on,
Ron a Hermiona zvedli. Zatímco tiše šli k domu, napadlo Harryho, že si Ron i Hermiona musí
myslet to samé co on: že Brousek se musel nějak dozvědět, že ti tři nenastoupí svůj poslední
ročník v Bradavicích.
Brousek nepromluvil ani tehdy, když procházeli zaneřáděnou kuchyní do obývacího pokoje
v Doupěti. Ačkoli byla zahrada plná měkkého zlatého večerního světla, uvnitř bylo velmi
temno. Když vstotupili, mávl Harry hůlkou na olejové lampy, které se rozsvítily a osvítily tu
malou útulnou místnost. Brousek se posadil do propadlého křesla, které obvykle patřilo panu
Weasleymu, a Ron, Hermiona a Harry se smáčkli vedle sebe na pohovku. Jakmile si všichni
sedli, Brousek promluvil.
„Mám na vás tři nějaké otázky a věřím, že bude lepší, když je s každým proberu zvlášť.
Pokud byste vy dva“ – ukázal na Harryho a Hermionu – „mohli počkat v pokoji nahoře, začal
bych s Ronaldem.“
„nejdeme nikam,“ řekl Harry a Hermiona rázně přikývla. „Buď můžete mluvit s námi se
všemi, nebo s nikým.“
Brousek Harryho zhodnotil svým chladným pohledem. Harry měl pocit, že ministr chtěl
vědět, jestli má cenu vykopávat válečnou sekyru tak brzy.
„Tak tedy dobrá, zůstaňte tu všichni,“ pokrčil rameny. Odkašlal si. „Jsem zde, jak jistě víte,
kvůli poslední vůli Albuse Brumbála.“
Harry, Ron a Hermiona se na sebe navzájem podívali.
„Jak vidno, je to pro vás překvapení! Nevěděli jste o tom, že by vám Brumbál něco
zanechal?“
„N-nám všem?“ řekl Ron. „I mně a Hermioně?“
„Ano, vám v—“
Ale Harry ho přerušil.
„Brumbál zemřel před více než měsícem. Proč trvalo tak dlouho dát nám to, co nám tu
zanechal?“
„Není to snad jasné? Chtěli nejdřív prozkoumat, co nám přesně zanechal. Na to jste neměl
právo!“ řekla a její hlas se lehce třásl.
„Měl jsem právo na cokoli,“ řekl Brousek pohrdavě. „Zákon pro omluvitelný zábor
umožňuje ministerstvu zabavit cokoli z majetku, zanechaného v – “
„Ten zákon jste vytvořili proto, abyste zabránili černokněžníkům předávat si v rodině
předměty černé magie,“ řekla Hermiona, „a než ministerstvo takový předmět zabaví, musí mít
jasný důkaz, že jde o něco nelegálního! Chcete nám říct, že jste si mysleli, že nám Brumbál
chtěl zanechat něco prokletého?“
„Plánujete snad začít kariéru Magického práva, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek.
„Ne, to tedy neplánuji,“ odsekla hermiona. „Doufám, že se mi podaří na světě konat dobro!“
Ron se zasmál. Zatímco Harry promluvil, Brousek se na něj podíval a pak opět odvrátil
zrak.
„Takže, proč jste se rozhodl, že nám teď předáte naše věci? Nemůžete najít záminku k
tomu, abyste je mohl nechat zabavit?“
„Ne, protože uplynulo třicet jedna dní,“ řekla najednou Hermiona. „Nemohou-li prokázat,
že jsou nebezpečné, nemohou si je nechat déle, nemám pravdu?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Ronalde?“ zeptal se Brousek. Hermionu úplně
ignoroval. Ron vypadal vylekaně.
„Já? Ne— vlastně asi ne— Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu, která na něj vrhla jasný pohled – aby přestal ihned
mluvit – ale dílo zkázy už bylo vykonáno. Brousek se podíval, jako kdyby slyšel přesně to, co
čekal a chtěl slyšet. Po Ronově odpovědi zaútočil jako pták na svou kořist.
„Pokud jste tedy Brumbálovi nebyl tak blízký, jak si vysvětlujete fakt, že Vás ve své závěti
jmenoval? Vypsal do ní přímo pár osobních požadavků. Naprostá většina jeho vlastnictví –
jeho soukromá knihovna, jeho magické nástroje a ostatní osobní věci – zůstaly Bradavicím.
Proč si myslíte, že jste byl určen?“
„Já… nevím,“ řekl Ron. „Já… když říkám, že jsme si nebyli blízcí… Chci říct, že si
myslím, že mě měl rád…“
„Jsi skromný, Rone,“ řekla Hermiona. „Brumbál si tě přímo zamiloval.“
Takhle vypadala pravda protažená do extrému. Co Harry pamatoval, tak spolu Ron a
Brumbál nikdy nebyli sami a jejich vzájemný kontakt byl mizivý. Ale Brousek vypadal, že je
neposlouchá. Strčil ruku do hábitu a vytáhl z něj vak mnohem větší, než dostal Harry od
Hagrida. Z něj vytáhl svitek pergamenu, který rozvinul a začal hlasitě předčítat.
„ ‚Poslední vůle a odkaz Albuse Percivála Wulfrica briana Brumbála‘… Ano, tady to je.
‚Ronaldovi Biliovi Weasleymu nechávám své Zhasínadlo a doufám, že si pamatuje, kdy jej
použít.‘“
Brousek vyndal z vaku objekt, který už Harry viděl. Vypadalo to, jako stříbrný zapalovač
cigaret, ale jak věděl, mělo to schopnost z okolí vysát veškeré světlo a stejně tak ho na jediné
cvaknutí obnovit. Brousek se naklonil vpřed a předal Zhasínadlo Ronovi, který jej vzal, otočil
mezi prsty a vypadal zmateně.
„Je to cenný objekt,“ řekl Brousek a pozoroval Rona. „Možná je i jedinečný. Samozřejmě to
vymyslel Brumbál. Proč by Vám nechal objekt, který je tak vzácný?“
Ron zakroutil ohromeně hlavou.
„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ setrval na svém Brousek. „Ale ve své závěti zmiňuje
jen vás tři. Čím to je? K jakému účelu byste podle něj měl používat své Zhasínadlo, pane
Weasley?“
„No asi ke zhasínání světla, ne?“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním měl dělat?“
Brousek ale viditelně neměl žádné návrhy. Poté, co hodnou chvíli šilhal po Ronovi, vrátil se
zpět k Brumbálově závěti.
„Slečně Hermioně Jean Grangerové nechávám svou kopii Příběhů básníka Beedleho v
naději, že ji shledá zábavnou a poučnou.“
Teď vyndal Brousek z batohu malou knihu, zřejmě stejně letitou, jako byla kopie Tajemství
magie nejtemnější v pokoji nahoře. Její desky byly zamazané a odlupovaly se. Hermiona si ji
od Brouska vzala beze slova. Položila ji do klína a dívala se na ni. Harry viděl, že název byl
zapsán runami. On sám se je nikdy neučil. Jak se díval, zahlédl na vystouplých symbolech
slzu.
„Proč si, slečno Grangerová, myslíte, že vám Brumbál zanechal tuto knihu?“ zeptal se
Brousek.
„On… on věděl, že mám knihy ráda,“ řekla Hermiona přiškrceným hlasem a utírala si
rukávem oči.
„Ale proč právě tuto knihu?“
„Nevím. Musel si myslet, že se mi bude líbit.“
„Probírala jste někdy s Brumbálem šifry, nebo nějaké jiné způsoby předávání tajných
zpráv?“
„Ne, neprobírala,“ řekla Hermiona a stále si utírala oči rukávem. „A jestli v té knize
ministerstvo za třicet jedna dní nenašlo žádnou šifru, pochybuji, že něco najdu.“
Potlačila vzlyknutí. Seděli u sebe tak blízko, že měl Ron velkou práci s tím, aby si uvolnil
ruku a dokázal ji obtočit okolo Hermioniných ramen. Brousek se vrátil k závěti.
„Harry Jamesu Potterovi,“ přečetl a Harrymu se vzrušením udělalo zle od žaludku,
„zanechávám Zlatonku, kterou lapil ve svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích, na
památku jeho vytrvalosti a dovednostem.“
Když Brousek vyndal drobný zlatý míček, třepotala jeho křídla velmi chabě a Harry pocítil
v jistém smyslu zklamání.
„Proč ti Brumbál zanechal tuhle Zlatonku?“ zeptal se Brousek.
„Nemám ponětí,“ řekl Harry. „Předpokládám, že z těch důvodů, které jste přečetl…
připomenout mi, že když chci… vytrvám… a tak nějak dál.“
„Myslíš tedy, že jde víceméně o symbolický suvenýr?“
„Předpokládám, že ano,“ řekl Harry. „Co jiného by to mohlo být?“
„Otázky tu pokládám já,“ řekl Brousek a přisunul si křeslo o něco blíže k pohovce. Venku
se již hodně setmělo a venkovní stan vypadal jako duch nad plotem.
„Všiml jsem si, že tvůj narozeninový dort má tvar zlatonky,“ řekl Brousek Harrymu. „Proč
zrovna zlatonky?“
Hermiona se výsměšně zasmála.
„No a nemůže to být třeba tím, že Harry je dokonalý chytač? Je to až příliš jasné,“ řekla.
„Brumbál nám určitě zanechal nějakou zprávu v polevě!“
„Nemyslím si, že by bylo něco v polevě,“ řekl Brousek, „ale zlatonka by mohla velmi dobře
uschovat nějaký malý objekt. Zajisté chápete, proč.“
Harry pokrčil rameny, ale Hermiona odpověděla. Harry si pomyslel, že odpovídat na otázky
je u ní tak zakořeněný zvyk, že si odpověď nemohla odpustit.
„Protože zlatonky mají schopnost pamatovat si lidi,“ řekla.
„Cože?“ pronesli Harry a Ron naráz. Oba považovali Hermioniny znalosti Famfrpálu za
zanedbatelné.
„Správně,“ řekl Brousek. „Zlatonky se před prodejem nedotkne ani milimetr kůže, dokonce
ani její tvůrce, který ji vytváří v rukavicích. Obsahuje zaklínadlo, které může identifikovat
prvního člověka, který se jí dotkl, pro případ, kdy by nebylo jisté, kdo ji chytil první. Tato
zlatonka,“ – zvedl drobný zlatý míček – „si pamatuje tvůj dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, přes všechny chyby,
které kdy udělal, mohl tuto zlatonku očarovat, takže se otevře jen tobě.“
Harryho srdce tlouklo nesmírně rychle. Byl si jist, že tentokrát měl Brousek pravdu. Jak by
ale měl udělat, aby se před minsitrem nemusel zlatonky dotknout?
„Neříkáš nic,“ řekl Brousek. „Možná už víš, co ta zlatonka obsahuje?“
„Ne,“ řekl Harry a stále přemýšlel, jak by mohl zlatonku chytit jen naoko. Kdyby býval
uměl číst paměť, kdyby to opravdu uměl, mohl by si to přečíst z Hermioniny mysli. Mohl by
si prakticky přečíst cokoli, co si myslí.
„Vezmi si ji,“ řekl Brousek tiše.
Harry pohlédl ministrovi do jeho zlatých očí a věděl, že nemá jinou možnost, než
poslechnout. Napřáhl ruku, Brousek se opět předklonil a pomalu s rozmyslem položil ruku do
Harryho dlaně.
Nestalo se nic. Když Harryho prsty sevřely zlatonku, její křídla se mírně zatřepala a
zastavila. Brousek, Ron a Hermiona stále zaníceně zírali na (teď už zčásti zakrytý) míček,
jako kdyby stále doufali, že se v něco přemění.
„To bylo dramatické,“ řekl Harry chladně. Ron i Hermiona se rozesmáli.
„Takže to je všechno, ne?“ zeptala se Hermiona a zvedla se z pohovky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, který vypadal, že má zkaženou náladu. „Brumbál ti nechal
ještě jeden odkaz, Pottere.“
„Co to je?“ řekl Harry a uvnitř se mu rozhořela nová touha.
Brousek se tentokrát ani nenamáhal číst ze závěti.
„Meč Godrika Nebelvíra,“ řekl. Hermiona a Ron strnuli. Harry se rozhlédl okolo sebe a
hledal rubínem pokrytý znak na jílci meče, ale Brousek jej z vaku nevyndal. Ten vak
koneckonců vypadal o dost menší, než by bylo potřeba, aby se do něj ten meč vešel.
„Takže, kde tedy je?“ zeptal se Harry podezíravě.
„Bohužel,“ řekl Brousek, „ten meč nebyl Brumbálův, aby ho mohl rozdávat. Meč Godrika
Nebelvíra je důležitý historický artefakt a jako takový patří – “
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona naštvaně. „Zvolil Harryho, on byl ten, kdo jej objevil,
vypadl na něj z Moudrého klobouku – “
„Podle spolehlivých historických zdrojů se může meč zjevit jakémukoli zástupci
nebelvírské koleje, který si jej zaslouží,“ řekl Brousek. „To jej tedy nečiní exkluzivním
vlastnictvím pana Pottera, ať si Brumbál myslel cokoli.“ Brousek se podrbal na své špatně
oholené tváři a pátravě se zeptal Harryho. „Proč si myslíš – “
„ – že mi Brumbál odkázal ten meč?“ řekl Harry a snažil se zůstat v klidu. „Možná proto, že
si myslel, že by vypadalo dobře, kdyby mi visel na zdi?!“
„Tohle není legrace, Pottere!“ zabručel Brousek. „Bylo to proto, že Brumbál věřil, že jen
meč Godrika Nebelvíra může porazit Zmijozelova dědice? Chtěl ti dát ten meč, Pottere,
protože věřil, tak jako mnozí dnes, že jsi ten vyvolený, který může zničit Toho-jehož-jménonesmíme-vyslovit?“
„Zajímavá teorie,“ řekl Harry. „Už někdo vyzkoušel probodnout Voldemorta mečem?
Možná by na to ministerstvo mělo vyčlenit pár svých lidí, místo toho, aby se snažilo
demontovat Zhasínadla, nebo utajovat útěky z Azkabanu. Takže tohle jste dělal ve své
kanceláři, pane ministře? Zavíral jste se tam a zkoušel prolomit zlatonku? Lidé umírají – byl
jsem málem jeden z nich – Voldemort mě pronásledoval při přesunu sem, zabil Pošuka
Moodyho, ale nic z toho nestálo ministerstvu ani za zmínku, nebo ano? A to ještě pořád
očekáváte, že s vámi budeme spolupracovat!“
„Zašels příliš daleko!“ zakřičel Brousek a vstal. I Harry se postavil na nohy. Brousek
dokulhal k Harrymu a píchl ho hůlkou do hrudi. Do Harryho trička to udělalo stejnou díru,
jako zapálená cigareta.
„Hej!“ řekl Ron, vyskočil a vytáhl svou vlastní hůlku, „Ne! Chceš mu dát důvod, aby nás
mohl zatknout?“
„Uvědomujete si, že nejste ve škole?“ řekl Brousek a dýchal zhluboka Harrymu do obličeje.
„Uvědomujete si, že nejsem Brumbál, který Vám odpouštěl drzost a nekázeň? Z té jizvy si
klidně udělejte korunku na hlavu, ale sedmnáctiletý fracek mi nebude říkat, jak mám dělat
svou práci! Je na čase, abyste se naučil mít trochu respekt!“
„Je čas, abyste se o něj vy zasloužil!“ řekl Harry.
Podlaha se zatřásla. Ozval se zvuk běžících nohou a pak se rozlétly dveře obývacího pokoje,
načež tam vběhli pan a paní Weasleyovi.
„My – mysleli jsme si, že slyšíme – “ začal pan Weasley a vypadal opravdu vyděšeně, když
viděl Harryho a ministrův obličej téměř tělo na tělo.
„ – křičet hlasy,“ zafuněla paní Weasleyová.
Brousek mírně popošel od Harryho a podíval se na díru, kterou v Harryho tričku vypálil.
Vypadalo to, že lituje ztráty sebeovládání.
„Nic – nic se nestalo,“ zabručel. „Já – mrzí mě Vaše názory,“ řekl a opět se díval Harrymu
na celý obličej. „Vypadá to, že si myslíte, že si ministerstvo neočekává to, co Vy – co
Brumbál – očekával. Měli bychom pracovat spolu.“
„Nemám rád Vaše metody, ministře,“ řekl Harry. „Pamatuje te se?“
Napodruhé zvedl svou pravou pěst a ukázal Brouskovi jizvu, ze které stále šlo přečíst
„Nemám vykládat lži.“ Brouskův výraz byl najednou otrlejší. Bez slovíčka se otočil a odešel z
místnosti. Paní Weasleyová za ním pospíchala. Harry slyšel, že se zastavila u zadních vrat. Po
minutě nebo dvou zavolala „Je pryč!“
„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley, když paní Weasleyová přispěchala zpět, a podíval se po
Harrym, Ronovi a Hermioně.
„Dát nám to, co nám zanechal Brumbál,“ řekl Harry. „Právě zpřístupnili obsah jeho
poslední vůle.“
Venku na zahrádce u stolů na večeři si všichni předávali ty tři objekty, které jim Brousek
dal, z ruky do ruky. Všechny vzrušovalo Zhasínadlo a Příběhy básníka Beedleho a do jednoho
nadávali, že jim Brousek odmítl dát meč Godrika Nebelvíra, ale nikdo nepřišel na důvod, proč
by Brumbál nechával Harrymu starou zlatonku. Když pan Weasley prozkoumával Zhasínadlo
potřetí nebo počtvrté, navrhla paní Weasleyová „Harry, drahoušku, všichni jsou neskutečně
hladoví. Nechtěli jsme začínat bez tebe. Mám začít servírovat večeři?“
Všichni snědli své porce poměrně rychle a pak, po sborovém zpěvu „Hodně štěstí, zdraví“ a
pojezení dortu, párty skončila. Hagrid, kterého pozvali i na svatbu následujícího dne, nemohli
ubytovat v přeplněném Doupěti a nechali ho, ať tedy rozbije na sousedícím poli stan a tam se
utáboří.
„Setkáme se nahoře,“ zašeptal Harry Hermioně, když pomáhali paní Weasleyové vrátit
zahrádku do původního stavu. „Až budou všichni v posteli.“
Nahoře v podkroví zkoumal Ron své Zhasínadlo a Harry naplnil svůj Ukrýváček, ne zlatem,
ale tím, co pro něj bylo nejvzácnější, i když pro ostatní bezcenné. Schoval tam třeba Pobertův
plánek, střep ze Siriova očarovaného zrcátka a medailonek neznámého R.A.B. Provázek
okolo váčku uvázal pevně a váček si zavěsil okolo krku. Pak si sedl a sledoval, jak zlatonka
slabě mává křídly. Nakonec přišla i Hermiona, zaklepala na dveře a po špičkách vešla dovnitř.
„Ševelissimo,“ zašeptala a mávla hůlkou směrem ke schodům.
„Myslel jsem si, žes to kouzlo neuznávala?“ řekl Ron.
„Časy se mění,“ řekla hermiona. „Tak nám předveď to Zhasínadlo.“
Ron jim hned vyhověl. Přidržel Zhasínadlo před sebou a cvakl. Jediná lampa, kterou
předtím rozsvítili, zhasla.
„Věci se mají tak,“ zašeptala Hermiona ve tmě, „že toho samého můžeme dosáhnout
Peruviánským práškem instantní tmy.“
Ozvalo se tiché cvaknutí, k lampě na stropě se opět vrátilo světlo a opět je osvětlilo.
„I tak je to zajímavé,“ bránil Zhasínadlo Ron. „A podle toho, co říkal Brousek, ho vymyslel
sám Brumbál!“
„Já vím, ale určitě ti ho neodkázal jen proto, abychom s ním mohli zhasínat světlo!“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo zabaví jeho poslední vůli a bude zkoumat všechno, co
nám zanechal?“ zeptal se Harry.
„Jistojistě ano,“ řekla Hermiona. „Nemohl tam přece zapsat, proč nám odkazuje, ale ta vůle
nevysvětluje…“
„…proč nám nemohl napovědět, dokud žil?“ zeptal se Ron.
„No, přesně,“ řekla Hermiona, která si teď listovala Příběhy básníka Beedleho. „Jestli jsou
tyhle předměty tak důležité, aby nám je předával přímo pod nosem ministerstva, čekal bys, že
nám řekne důvod… pokud by nemyslel, že nám to bude hned jasné?“
„Pak si to myslel špatně,“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl zvláštní. Talentovaný a tak,
ale švihlý. Nechat Harrymu starou zlatonku… co to ksakru má za význam?“
„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když ti ji Brousek podával, Harry, čekala jsem, že se
něco stane!“
„Jo, no,“ řekl Harry a jeho tep se zrychlil, když zdvihl zlatonku mezi prsty. „Nechtěl jsem jí
před ním zkoušet chytat moc pevně.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.
„Myslím na zlatonku, kterou jsem chytil při prvním famfrpálovém zápase v životě.“ Řekl
Harry „Nepamatuješ si to?“
Hermiona vypadala mírně zadumaně. Ron ale zavzdychal a zběsile ukazoval z Harryho na
zlatonku a zpět, dokud se mu nevrátil hlas.
„To byla ta, kterou jsi téměř polkl!“
„Přesně tak,“ řekl Harry a přitiskl ke zlatonce svá ústa. Nestalo se nic. Nespokojenost a
zklamání se v něm hromadily. Chtěl dát zlatonku níž, ale v tom Hermiona vykřikla.
„Text! Je na ní text, rychle, koukněte!“
Samým překvapením a potěšením ji téměř upustil. Hermiona měla pravdu. Pod hladkým
zlatým povrchem, kde před pár chvílemi nebylo nic, byly vryty čtyři slova tenkým
nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálův:
„Otevřu se na konci.“
Sotva si je přečetl, opět ta slova zmizela.
„Otevřu se na konci… Co to mělo znamenat?“
Hermiona a Ron zakroutili hlavami na znamení, že neví.
„Otevřu se na konci… na konci… otevřu se na konci…“
Ale bylo úplně jedno, kolikrát ta slova opakovali, ať je skloňovali, jak chtěli, nedokázali v
nich najít smysluplný význam.
„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když vzdali snahu uhádnout smysl slov, vyrytých do
zlatonky.
„Proč by měl Harry chtít mít ten meč?“
„A proč mi to prostě neřekl?“ zašeptal Harry tiše. „Byl jsem tam, visel jen tak na zdi v jeho
kanceláři během všech těch našich loňských hodin! Kdyby mi ho býval chtěl dát, proč to
prostě neudělal tenkrát?“
Cítil se, jako kdyby seděl na zkoušce a přímo před sebou měl otázku, kterou by byl schopen
odpovědět, ale mozek mu pracoval pomalu a chvílemi nefungoval vůbec. Že by během všech
těch hodin něco nepochopil? Měl vědět, co to všechno znamenalo? Čekal Brumbál, že všemu
rozumí?
„A k téhle knize,“ řekla Hermiona, „Příběhy básníka Beedleho … Nikdy jsem o nich ani
neslyšela!“
„Tys nikdy neslyšela o Příbězích básníka Beedleho?“ řekl Ron nedůvěřivě. „To si děláš
srandu, ne?“
„Nedělám,“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty je teda znáš?“
„No samozřejmě, že znám!“
Harry vyrušeně vzhlédl. Ta situace, že Ron četl knihu, kterou Hermiona ani neznala, byla
nevídaná. Ron ale byl z jejich překvapení zmaten.
„Ale no tak! Říká se, že všechny staré dětské příběhy napsal Beedle, ne? ‚Fontána
Spravedlivé Štěstěny‘, ‚Kouzelník a Poblázněný hrnec‘, ‚Bázlivka Králíčková a Ukecaný
pařez‘…“
„Co prosím?“ zeptala Hermiona a chichotala se. „Co že byla ta poslední?“
„No tak už to vzdej!“ řekl Ron a zíral pochybovačně na Hermionu. „Přece jsi musela slyšet
o Bázlivce Králíčkové a – “
„Rone, vždyť dobře víš, že jsme s Harrym vyrůstali mezi mudly!“ řekla Hermiona. „Když
jsme byli malí, slýchali jsme jiné příběhy – třeba jako ‚Sněhurka a Sedm trpaslíků‘ a
‚Popelka‘ – “
„To je co, nějaká nemoc?“ zeptal se Ron.
„Takže tohle jsou příběhy pro děti?“ zeptala se Hermiona a opět se sklonila nad runami.
„Jo.“ Řekl Ron nejistě. „Tím chci říct, že všechny ty staré pohádky měl napsat Beedle. Jak
vypadají v původním znění, nemám ani potuchy.“
„Ale zajímalo by mě, proč si Brumbál myslí, že bych si je měla přečíst?“
Dole něco prásklo.
„To je asi jen Charlie, když teď mamka spí, snaží se nechat si znovu narůst vlasy,“ řekl Ron
nervózně.
„Tak jako tak, měli bychom jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Zítra si nemůžeme dovolit
zaspat.“
„Ne,“ souhlasil Ron. „Kdyby novomanželova matka způsobila trojnásobnou brutální
vraždu, mohlo by to mírně narušit náladu na svatbě. Chápu to.“
A, jakmile Hermiona odešla z místnosti, cvakl Zhasínadlem naposledy.
Kapitola osmá
Svatba
Ve tři hodiny odpoledne následujícího dne stáli Harry, Ron, Fred a George před tím
obrovským bílým stanem u sadu a očekávali svatební hosty. Harry si dal pořádnou dávku
mnoholičného lektvaru, takže teď vypadal jako červenovlasý mudlovský chlapec z nedaleké
vesnice, Vydrníka Svatého Drába, kterému Fred povolávacím kouzlem ukradl pár vlasů. V
plánu bylo představit Harryho jako „bratrance Bárnyho“ a věřit velkému počtu příbuzných
rodiny Weasleyovy, že ho budou krýt.
Všichni čtyři drželi papír se zasedacím pořádkem, takže vodili hosty na svá místa. O hodinu
dříve dorazil dav bíle oděných číšníků spolu s hudební skupinou oblečenou ve zlatavých
vestách. Ti všichni teď seděli nedaleko pod stromem. Harry viděl, jak odtamtud stoupá modrý
dým z dýmky. Za Harrym byl vchod do stanu, který odhaloval dlouhé řady křehkých zlatých
křesel, která byla rozmístěna po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné tyče
byly ovinuty bílými a zlatými květinami. Fred a George nad místem, kde se Bill a Fleur měli
již brzy stát novomanželi, upevnili obrovské množství zlatých balónů. Okolo stanu poletovali
líně nad trávníkem a živým plotem motýli a včely. Harrymu bylo mírně nepříjemně.
Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe vzal, byl o něco silnější, než on, a v jeho svátečním
hábitu mu proto bylo v horkém letním dni teplo a těsno.
„Až se budu ženit,“ řekl Fred a zatahal za límec svého hábitu, „nebudu se obtěžovat se
všemi těmi nesmysly. Každý bude moci mít na sobě cokoli, co se mu zlíbí, na mamku uvalím
svazovací kletbu a nesejmu ji z ní, dokud nebude po všem.“
„Dneska ráno z toho ale nebyla tak špatná, když nad tím tak přemýšlím.“ řekl George.
„Chvíli brečela, že tu není Percy, ale kdo by ho tu chtěl. Páni, držte se, už jdou, podívejte.“
Z ničeho nic se začaly u vzdálenějšího konce dvorku objevovat vesele oděné osoby, jedna
za druhou. Během pár minut se vytvořil průvod, který si začal klestit cestu zahradou ke stanu.
Čarodějky měly na kloboucích exotické květiny a očarované ptáky a z kravat mnoha
kouzelníků zářily skvostné drahokamy. Vzrušení diskutující byli čím dál hlasitější a ve chvíli,
kdy dav dorazil ke stanu, přehlušili i zvuk včel.
„Vynikající, řekl bych, že vidím pár sestřenic z rodu víl,“ řekl George a vytahoval krk, aby
na ně lépe viděl. „Někdo jim bude muset vysvětlit anglické zvyky, postarám se o ně…“
„Pamatuj, ve vší slušnosti,“ řekl Fred, poposkočil za skupinku čarodějek středního věku,
které šly první v řadě, a řekl páru pěkných francouzských slečen, „Tedy – permetiez moi
assister vous.“ Slečny se zachichotaly a dovolily mu dovést je do stanu. George si sám musel
poradit s čarodějkami středního věku a Ron se postaral o starého ministerského kolegu pana
Weasleyho, Perkinse, zatímco na Harryho zůstal starý neslyšící pár.
„Jak to de?“ zeptal se známý hlas, když opět vyrazil ze stanu a narazil tam na Tonksovou a
Lupina na začátku fronty. Tonksová se při té příležitosti přebarvila na blond.
„Arthur nám povídal, že jsi jediný s kudrnatými vlasy. Omlouváme se za ten včerejšek,“
dodala šeptem, zatímco je vedl prostřední uličkou. „Ministerstvo je v poslední době silně proti
vlkodlakům, tak jsme si říkali, že by ti to mohlo jen zkomplikovat situaci.“
„Nic se neděje, já to chápu,“ řekl Harry a mluvil spíš k Lupinovi, než k Tonksové. Lupin se
na něj jen rychle usmál, ale jak se od něj odvrátil, uviděl Harry opět jen utrápený obličej.
Nechápal to, ale nebyl čas se tím zaobírat. Hagrid zatím způsobil mírný rozruch. Poté, co
špatně pochopil Fredovy pokyny, si sedl na pět křesel, místo na kouzly prodlouženou a
zpevněnou lavičku vzadu. Z křesel tedy zbyla jen velká hromada zlatých tyčí.
Zatímco pan Weasley opravoval poškozené židle a Hagrid se omlouval každému, kdo ho
byl ochoten poslouchat, Harry zaběhl zpět ke vchodu, aby našel Rona tváří v tvář tomu
nejpotrhleji vypadajícímu kouzelníkovi. Oči měl mírně šilhající, bílé vlasy podobné cukrové
vatě, z čepce mu padala stuha přímo před nos a šaty měly uslzenou barvu podobnou žloutkové
žluté. Na zlatém řetězu na krku mu klimbal podivný symbol, který vypadal jako oko v
trojúhelníku.
„Xenofilius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku, „moje dcera a já bydlíme jen přes
kopec, takže od Weasleyových bylo milé, že nás pozvali. Ale znáte mou Lenku?“ zeptal se
Rona.
„Ano,“ řekl Ron. „Ona tu s Vámi není?“
„Zůstala ještě ve vaší okouzlující malé zahrádce, aby pozdravila trpaslíky, tak krásně to
zamořili! Jak málo kouzelníků si jen uvědomuje, kolik se toho můžeme naučit od moudrých
trpaslíčků – nebo, abychom je nazvali korektně, Gernumbli gardensi.“
„Ti naši znají neskutečné množství sprostých slov,“ řekl Ron, „ale myslím, že to je naučili
Fred s Georgem.“
Ve chvíli, kdy přispěchala Lenka, vedl Harry do stanu skupinku kouzelníků.
„Ahoj, Harry!“ řekla.
„Eh – jmenuju se Bárny,“ řekl Harry popleteně.
„To sis změnil i jméno?“ zeptala se vesele.
„Jak ses dozvěděla –?“
„Ale, jen podle tvého výrazu,“ řekla.
Stejně, jako její otec, byla Lenka oblečená ve světle žlutých šatech, které doplňovala
slunečnice v jejích vlasech. Jakmile jste si zvykli na tu záři, budilo to celkem dobrý dojem.
Alespoň jí z uší nevisely žádné náušnice z ředkví.
Xenofilius, který byl hluboce zabrán do konverzace se známým, nezaregistroval, že se
Lenka s Harrym bavila. Poté, co se rozloučil se svým známým, otočil se ke své dceři, která
zvedla prst a řekla, „Podívej, tati – jeden z těch trpaslíků mě kousnul.“
„Jak báječné! Trpasličí sliny jsou neobvykle prospěšné,“ řekl pan Láskorád a uchopil
Lenčin napřažený prst a zíral na krvácející otisky zubů. „Lenko má milá, kdybys dnes cítila,
že rostou tvé schopnosti – třeba kdybys náhle měla potřebu zpívat operu, nebo mluvit jezersky
– nekroť se! Možná jsi byla obdarována Gernumbly!“
Ron, který je míjel v protisměru, si odfrkl.
„Ať se Ron směje,“ řekla Lenka klidně, zatímco Harry ji a jejího otce doprovázel k jejich
místům, „ale můj otec hodně zkoumal magii Gernumblů.“
„Opravdu?“ řekl Harry, který se už přede dávnem rozhodl, že nebude odmítat podivné
názory Lenčiny či jejího otce. „Jsi si jistá, že na to kousnutí nic nechceš?“
„Jo, je to v pořádku,“ řekla Lenka, zatímco si zasněně cucala svůj prst a dívala se na
Harryho nahoru a dolů. „Vypadáš elegantně. Říkala jsem taťkovi, že tu většina lidí
pravděpodobně bude mít na sobě sváteční šaty, ale on věří, že na svatbě bys měl mít na sobě
barvy slunce, pro štěstí.“
Jakmile se rozeběhla za otcem, znovu se objevil Ron s postarší čarodějkou svírající jeho
paži. Její skobovitý nos, rudě lemované oči a růžový kožený klobouk jí dodávaly vzhled
mrzutého plameňáka.
„… a tvé vlasy jsou příliš dlouhé, Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi Ginevra. U
Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofilius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A kdo jsi ty?“
vyštěkla na Harryho.
„Ah, jo, tetičko Muriel, tohle je náš bratranec Bárny.“
„Zase další Weasley? Množíte se jako trpaslíci. Není tu někde Harry Potter? Doufala jsem,
že ho tu potkám. Myslela jsem si, že to je tvůj přítel, Ronalde, nebo jsi se jen vychloubal?“
„Ne – nemohl přijít – “
„Hmm. Předpokládám, že se omluvil. Snad není tak tupý, jak vypadá na fotkách v novinách.
Zrovna jsem vysvětlovala nevěstě, jak si správně nasadit mou čelenku,“ zakřičela na Harryho.
„Vyrobili ji skřeti, máme ji v rodině po celá století. Ta holka vypadá dobře, ale pořád je to
Francouzka. Dobrá, dobrá, najdi mi rozumné místo, Ronalde, je mi stosedm, neměla bych být
dlouho na nohou.“
Když Ron procházel kolem Harryho, významně se na něj podíval a dlouho se pak
neobjevoval. Když se později setkali u vstupu, ukázal už Harry místo tuctu dalších lidí. Stan
byl teď téměř plný a venku už konečně nebyla fronta.
„Je to noční můra, ta naše Muriel,“ řekl Ron a otřel si čelo rukávem. „Dřív k nám jezdívala
každý rok na Vánoce a pak se naštěstí urazila, když jí Fred s Georgem nastražili při večeři
pod židli bombu hnojůvku. Táta vždycky říká, že je musela vyškrtnout ze závěti… Jako
kdyby jim to mělo vadit, tím tempem, jakým vydělávají, budou jednou bohatší, než ostatní
členové rodiny… Wow,“ dodal a rychle zamrkal, když viděl, jak k nim přichází Hermiona.
„Vypadáš báječně!“
„Proč jsi vždycky tak překvapen,“ řekla Hermiona s úsměvem na tváři. Měla na sobě vlnící
se šaty zbarvené do šeříkové barvy a vše přesně doplňovaly vysoké podpatky. Vlasy měla
zářivě lesknoucí. „Vaše báječná tetička Muriel si to nemyslí, právě jsem ji potkala nahoře,
když jsem Fleur předávala čelenku. Řekla, ‚drahoušku, to je ta čarodějka z mudlovské
rodiny?‘ a pak, ‚má špatnou postavu a vychrtlé kotníky.‘“
„Neber si to osobně, je sprostá na všechny,“ řekl Ron.
„Bavíte se o Muriel?“ zeptal se George, když vyšli s Fredem ze stanu. „Jo, zrovna mi říkala,
že mám uši nakřivo, jako starý netopýr. Přál bych si, aby s námi byl stále strýček Bilius, s tím
byla na svatbách opravdu sranda.“
„Nebyl to ten, který viděl Smrtonoše a o dvacet čtyři hodin později zemřel?“ zeptala se
Hermiona.
„No, ano, nakonec se choval nějak divně,“ připustil George.
„Ale než se zbláznil, byl srdcem každé párty,“ řekl Fred. „Obvykle vypil celou lahev ohnivé
whisky a pak naběhl na parket, vykasal si hábit a začal chrlit hromady květin ze svého…“
„Ano, jako kdyby byl opravdový kouzelník,“ řekla Hermiona, zatímco se Harry s Ronnem
hlasitě smáli.
„Z jakéhosi neznámého důvodu se nikdy se neoženil,“ řekl Ron.
„Ty mě ohromuješ,“ řekla Hermiona.
Všichni se smáli tak nahlas, že si nikdo z nich nevšiml opozdilce, mladého muže s černými
vlasy, dlouhým zakrouceným nosem a silnými černými obroučky brýlí, dokud Ronovi
nepředal svou pozvánku a řekl, zíraje na Hermionu, „Výpádáš bájéčně.“
„Viktore“ vykřikla a upustila svou malou kabelku, která, navzdory své velikosti, hlasitě
žuchla. Jak se pro ni zvedla, v obličeji přitom celá červená, řekla „Nevěděla jsem, že –
proboha – ráda tě vidím – jak se máš?“
Ronovy uši opět znatelně jasně zrudly. Po překontrolování Krumovy pozvánky, jako kdyby
nevěřil jedinému slovu, řekl, možná příliš nahlas, „jakto, že jsi tu?“
„Fleur mě pozvala,“ řekl Krum a nadzvedl obočí.
Harry, který proti Krumovi nebyl zaujatý, si s ním potřásl rukou. Pak ho napadlo, že by bylo
moudré odvést ho z Ronovy blízkosti, a tak mu nabídl, že ho uvede na místo.
„Tvůj přítel mě nevidí rád,“ řekl Krum, když vstoupili do přeplněného stanu. „Nebo je to
příbuzný?“ zeptal se a podíval se na Harryho rudé kudrnaté vlasy.
„Bratranec,“ zamumlal Harry, ale Krum ho vůbec neposlouchal. Jeho přítomnost způsobila
pozdvižení, převážně mezi vílami. Koneckonců, byl to známý famfrpálový hráč. Zatímco lidé
natahovali krky, aby ho zahlédli, Ron, Hermiona, Fred a George přispěchali uličkou.
„Je čas se posadit,“ řekl Fred Harrymu, „nebo nás ušlape nevěsta.“
Harry, Ron a Hermiona si sedli na svá sedadla ve druhé řadě za Fredem a Georgem.
Hermiona byla v rozpacích a Ronovy uši byly stále jasně rudé. Po pár chvilkách zamumlal
Harrymu do ucha, „viděls, že si nechal narůst pitomou bradku?“
Harry neutrálně zabručel.
Celý stan neklidně očekával začátek a všeobecné mumlání vyrušil jen občas nějaký výbuch
smíchu či vzrušení. Pan a paní Weasleyovi prošli uličkou, smáli se a mávali na příbuzné. Paní
Weasleyová měla na sobě zcela nové, ametystové šaty, které perfektně ladily s jejím
kloboukem.
O pár chvil později vstali Bill s Charliem v přední části stanu, oba na sobě měli slavnostní
hábity s velkými bílými růžemi na klopě. Fred pochvalně zahvízdal a z hloučku víl se ozvalo
hlasité chichotání. Pak se dav utišil, jak se z čehosi, co vypadalo jako zlatavé balóny, začala
ozývat hudba.
„Aaach!“ řekla Hermiona a otočila se v křesle tak, aby viděla na vchod. Jakmile Monsieur
Delacour a Fleur procházeli uličkou, ozval se ze skupiny všech čarodějek a kouzelníků
vzdech. Fleur se ladně nesla a Monsieur Delacour překypoval energií a zářil. Fleur na sobě
měla velmi jednoduché bílé šaty a vypadalo to, že z ní vyzařuje jasně stříbrný plamen.
Zatímco obvykle její záře přebila krásu všech ostatních, dnes se zdálo, že zkrášluje každého,
na koho dopadne. Ginny a Gabriella, obě ve zlatých šatech, vypadaly ještě krásnější, než
obvykle, a jakmile Fleur dorazila k Billovi, nevypadalo to, že by se někdy vůbec setkal s
Fenrirem Šedohřbetem.
„Dámy a pánové,“ řekl lehce zpěvný hlas a Harry s mírným šokem spatřil toho samého
malého rozčepýřeného muže, co vedl Brumbálův pohřeb, jak teď stojí před Billem a Fleur.
„Sešli jsme se zde, abychom oslavili spojení dvou věrných duší…“
„Ano, má čelenka to všechno pěkně zvýrazňuje,“ řekla tetička Muriel až příliš hlasitým
šepotem. „Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou střižené příliš nízko.“
Ginny se s úsměvem rozhlédla okolo sebe, mrkla na Harryho a pak opět stála čelem vpřed.
Harryho mysl odcestovala ze stanu daleko do dob, kdy trávil sám s Ginny svá odpoledne na
osamělých školních pozemcích. Zdálo se, že to bylo tak dávno. Vždycky se to zdálo být moc
dobré, aby to byla pravda, že trávil zářivé hodiny života s normálním člověkem, bez jizvy ve
tvaru blesku na čele…
„Berete si, Williame Arthure, Fleur Isabelle…?“
Na začátku řady smrkaly paní Weasleyová a Madame Delacourová tiše do krajkových
kapesníků. Troubení zpoza stanu dalo všem vědět, že Hagrid vyndal jeden ze svých
kapesníků, které byly tak veliké, jako ubrus na stůl. Hermiona se rozhlédla, podívala se na
Harryho a i v jejích očích se leskly slzy.
„…vás prohlašuji za muže a ženu, nechť vaše manželství vydrží na věky.“
Rozčepýřený kouzelník mávl svou hůlkou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a poté na ně
padla sprška stříbrných hvězdiček, které se snášely na jejich propletená těla. Když Fred a
George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavami začaly pukat, načež z nich začaly vyletovat a
prozpěvovat si rajky a malé zvonečky cinkat, čímž dokonale doplňovaly lomoz ve stanu.
„Dámy a pánové!“ zavolal rozčepýřený kouzelník. „Pokud byste mohli, prosím, povstat!“
Když to všichni to udělali (jen tetička Muriel nahlas reptala), opět mávl hůlkou. Židle
vystoupaly do vzduchu, plátěné stěny stanu zmizely, takže stáli pod přístřeškem, podpíraným
zlatými tyčemi, s překrásným výhledem na sluncem zalitý sad a okolní krajinu. Pak se
uprostřed stanu rozlilo do stran zlato a vytvořilo na zemi zářivý taneční parket. Poletující židle
se seskupily okolo malých bíle prostřených stolů a všechny uhlazeně slétly k zemi. Pozlacená
ruka slétla k pódiu.
„Příjemné,“ řekl Ron souhlasně, když se na všech stranách objevili číšníci s tácy plnými
dýňového džusu, máslového ležáku a ohnivé whisky. Ostatní se potáceli pod tíhou hromady
zákusků a sendvičů.
„Měli bychom jít a pogratulovat jim!“ řekla Hermiona, stojící na špičkách, aby viděla na
místo, kde se uprostřed skupiny gratulantů ztratili Bill a Fleur.
„Na to budeme mít čas později,“ trhl sebou Ron a chňapl číšníkovi na podnos po třech
lahvích máslového ležáku. „Hermiono, pospěš, musíme zabrat stůl… Tam ne, nikde poblíž
Muriel – “
Ron se vydal přes prázdný taneční parket a rozhlížel se vlevo a vpravo. Harry si byl jist, že
si dával pozor na Kruma. Když dorazili na druhou stranu stanu, byla většina stolů obsazená.
Jediný volný byl ten, kde seděla samotná Lenka.
„Nebude ti vadit, když si přisedneme?“ zeptal se Ron.
„Ale ne,“ řekla šťastně. „Taťka právě odešel dát Billovi a Fleur náš dar.“
„A co to je? Doživotní zásoba lichokořenů?“ zeptal se Ron.
Hermiona ho pod stolem chtěla kopnout, ale místo toho trefila Harryho. Oči mu naplnily
slzy a Harry na chvilku ztratil přehled o tom, co kdo řekl.
Hudebníci začali hrát, Bill a Fleur vyrazili na parket první a všichni jim ohromně tleskali.
Po chvilce tam dovedl pan Weasley Madame Delacourovou a pak je následovali i paní
Weasleyová s otcem Fleur.
„Tuhle písničku mám ráda,“ řekla Lenka, vlnila se v rytmu valčíku a po chvilce vstala a
vyběhla na parket, kde se sama točila na místě s očima zavřenýma a mávajícíma rukama.
„Je báječná, co myslíte?“ řekl Ron s obdivem. „Vždycky v dobré náladě.“
Ale naráz mu z obličeje úsměv zmizel. Viktor Krum se posadil na místo, které se uvolnilo
po Lence. Hermioně to zvedlo náladu, ale tentokrát jí Viktor Krum nepřišel skládat poklony.
Zamračeně promluvil, „Kdo je ten muž ve žlutém?“
„To je Xenofilius Láskorád, je to otec naší kamarádky,“ řekl Ron. Jeho útočný tón
naznačoval, že se Xenofiliovi nebudou smát, i přes veškerou snahu. „Pojď, zatančíme si,“
dodal náhle k Hermioně.
Vypadala překvapeně, ale potěšilo ji to, a tak vstala. Ztratili se do zvětšujícího se davu na
parketu.
„Ah, oni jsou teď spolu?“ zeptal se Krum, kterého to malinko zmátlo.
„No… Tak nějak,“ řekl Harry.
„Kdo jsi ty?“ zeptal se Krum.
„Bárny Weasley.“
Potřásli si rukama.
„Ty Bárny – znáš dobře toho Láskoráda?“
„Ne, dneska jsem ho potkal poprvé. Proč?“
Krum se zlostně zamračil přes svůj drink a pozoroval Xenofilia, který na druhé straně
parketu konverzoval s několika kouzelníky.
„Protože,“ řekl Krum, „kdyby nebýl host Fleur, práštíl bých ho, teď a tady, za nošení toho
sprostého symbolu, co má na hrůdi.“
„Symbolu?“ zeptal se Harry a i on se podíval na Xenofilia. Zvláštní oko v trojúhelníku mu
zářilo na hrudi. „Proč? Co je na něm špatného?“
„Grindelváld. To je Grindelváldovo znamení.“
„Grindelwaldovo… Toho černokněžníka, kterého porazil Brumbál?“
„Přesně.“
Krumovy svaly na čelistech pracovaly, jako kdyby žvýkal, a pak řekl, „Grindelváld zabil
mnoho lidí, třeba i mého dědu. Samozřejmě nikdy nebýl v této zemi tak mocný, říkají, že se
bál Brumbálá – a oprávněně, když uvážímé, jak býl poražén. Ale toto,“ – ukázal prstem na
Xenofilia – „to je jeho symbol, poznávám hó: Grindelváld jej vytesal do zdí v Kruvalu, kdé
chodíl do škóly. Nějací hlupáci je okopírovali do svých knih a na šaty a čekali, že šokují a
budou impozantní – dokud jim to ti z nás, kteří kvůli Grindelváldovi přišli o rodinu,
nevysvětlili.“
Krum si hrozivě prokřupal klouby a zlostně hleděl na Xenofilia. Harry byl zmatený. Zdálo
se neuvěřitelně nepravděpodobné, že by Lenčin otec podporoval temnou magii a zdálo se, že
nikdo jiný ve stanu ten trojúhelníkovitý tvar nepoznával.
„A jsi si – opravdu jistý, že to je Grindelwaldovo –?“
„Nepletu se,“ řekl Krum chladně. „Pronásledoval jsem ten sýmbol pár let, znám ho dóbřé.“
„Pak je tedy šance,“ řekl Harry, „že Xenofilius vůbec neví, co ten symbol znamená,
Láskorádovi jsou mírně… neobvyklí. Mohl jej snadno někde získat a myslet si, že je to průřez
hlavou muchlorohého chropotala, nebo tak něco.“
„Průřez hlavou čeho?“
„No, nevím, co jsou zač, ale zjevně je on a jeho dcera ve svém volném čase hledají…“
Harry cítil, že Lenku a jejího otce nepopisuje dobře.
„To je ona,“ řekl a ukázal na Lenku, která stále ještě tančila sama a mávala rukama okolo
hlavy, jako někdo, kdo se snaží odehnat komáry.
„Próč to dělá?“ zeptal se Krum.
„Možná se snaží zbavit strachopudu,“ řekl Harry, který ty příznaky dobře poznával.
Krum vypadal, že neví, jestli si z něj Harry dělá legraci, nebo ne. Vytáhl ze svého hábitu
hůlku a poklepal jí hrozivě na svá žebra. Z konce vylétly jiskry.
„Gregorovič!“ vykřikl Harry hlasitě a Krum vystartoval, ale to bylo Harrymu jedno. Byl
příliš vzrušený, než ho to zajímalo. Když uvidel Krumovu hůlku, vrátila se k němu ta
vzpomínka: Ollivander, jak ji bere a před Turnajem tří kouzelníků pečlivě zkoumá.
„Có s ním?“ zeptal se Krum podezíravě.
„Dělá hůlky!“
„To vím,“ řekl Krum.
„Vyrobil tvou hůlku! To je, proč jsem myslel, že – famfrpál –„
Krum zíral čím dál více podezřele.
„Jak víš, že mou hůlku vyrobil Gregorovič?“
„Já… někde jsem to četl, myslím,“ řekl Harry. „Někde – někde ve fanouškovském
magazínu,“ improvizoval nesmyslně a Kruma to zřejmě uklidnilo.
„Neuvědomuji si, že bych někdy probíral hůlků s fanoušky,“ řekl.
„No… takže… kde se dneska nachází Gregorovič?“
Krum vypadal zmateně.
„Před pár lety šel do důchodu. Byl jsem jeden z posledních, kteří si koupili hůlků od
Gregoroviče. Jsou nejlepší – i když, samozřejmě vím, že vy Brítóvé si ceníte Ollivandderova
obchodu.“
Harry neodpověděl. Předstíral, že, stejně jako Krum, sleduje tanečníky, ale usilovně
přemýšlel. Takže Voldemort hledal proslulého tvůrce hůlek a Harry nemusel dlouho
přemýšlet nad důvody. Bylo to jistě proto, co Harryho hůlka předvedla té noci, co ho
Voldemort pronásledoval po obloze. Hůlka z cesmínového dřeva a pera ptáka fénixe si
podrobila zapůjčenou hůlku, což bylo něco, co Ollivander nepředpokládal či čemu nerozuměl.
Byl by Gregorovič lepší? Byl opravdu lepší, než Ollivander? Znal tajemství hůlek, o kterých
Ollivander neměl ani potuchy?
„Tato dívka je velmi pěkná,“ řekl Krum a Harry se opět vrátil do skutečného světa.
Ukazoval přitom na Ginny, která se přidala k Lence. „Ona je taky tvá příbuzná?“
„Jo,“ řekl Harry náhle podrážděně, „a už někoho má. Žárlivce. Chlapa jako horu. Bude
lepší, když se mu vyhneš.“
Krum zabručel.
„K čémů,“ řekl a postavil se opět na nohy, „je být mezinárodním famfrpálovým hráčem,
když už jsou všechny pěkné holky rozebrány?“
Odkráčel a zanechal Harryho samotného. Ten si vzal od procházejícího číšníka sendvič a
prorazil si cestu okolo rohu přeplněného tanečního parketu. Chtěl najít Rona, aby mu pověděl
o Gregorovičovi, ten ale tančil uprostřed parketu s Hermionou. Harry se opět opřel o jeden ze
zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tančila s přítelem Freda a George, Leem Jordanem.
Snažil se nerozčilovat nad slibem, který dal Ronovi.
Nikdy předtím na svatbě nebyl, takže nemohl posoudit, jak se kouzelnické oslavy lišily od
těch mudlovských, i když si byl jist, že ty mudlovské nezahrnují svatební dort se dvěma
fénixy na vrchu, kteří vzlétnou, když dort poprvé nakrojíte, nebo lahve šampaňského, které
poletují samostatně davem. Jak postupoval večer a noční můry začaly poletovat pod stříškou,
kterou teď ozařovaly zlaté lucerny zavěšené ve vzduchu, nálada se více a více uvolňovala.
Fred a George se už dávno ztratili do tmy s párem Fleuřiných sestřenic. Charlie, Hagrid a
kouzelník v purpurovém klobouku, sedící na bobku, zpívali v rohu táhlou píseň o umírajícím
kouzelníkovi Odovi.
Když procházel davem a snažil se utéct opilému Ronovu strýčkovi, který si nebyl jist, jestli
Harry je nebo není jeho syn, si Harry všiml starého kouzelníka, sedícího osaměle u stolu.
Chomáč jeho bílých vlasů z něj dělal spíše postarší pampeliškové hodiny a byl přikrytý moly
prožraným kloboukem. Byl mu odněkud povědomý. Chvíli napínal mozek a pak si uvědomil,
že to je Elphias Dóže, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.
Harry k němu popošel.
„Mohu si přisednout“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Dóže. Měl vysoký sípavý hlas.
Harry se předklonil.
„Pane Dóže, já jsem Harry Potter.“
Dóže zalapal po dechu.
„Můj drahý chlapče! Arthur mi říkal, že jste tu v převlečení… Jsem tak rád, jsem poctěn!“
Samým vzrušením polil Dóže Harryho pohárem šampaňského.
„Říkal jsem si, že Vám napíšu,“ zašeptal, „po Brumbálově… šok… a pro Vás jistě…“
Dóžeho drobná očka se náhle naplnila slzami.
„Viděl jsem ten nekrolog, co jste napsal pro Denního Věštce,“ řekl Harry. „Neuvědomil
jsem si, že jste profesora Brumbála znal tak dobře.“
„Tak dobře, jako nikdo,“ řekl Dóže a sušil si oči šátkem. „Rozhodně jsem ho znal nejdéle,
pokud nepočítáte Aberfortha – a toho lidé nikdy nějak nepočítali.“
„Když už mluvíme o Denním Věštci… Nevím, jestli jste, pane Dóže, viděl – ?“
„Prosím, říkejte mi Elphiasi, drahý chlapče.“
„Elphiasi, nevím, jestli jste viděl ten rozhovor s Ritou Holoubkovou o Brumbálovi?“
Dóžeho obličej nabral barvu hněvu.
„Ale ano, Harry, viděl jsem ho. Ta žena, nebo přesněji by na ni seděl název
‚vykořisťovatelka‘, mě otravovala, abych si s ní promluvil, stydím se říct, že jsem na ni byl
hrubý, když jsem ji nazval obtěžujícím pstruhem, což mělo za následek, jak jste mohl vidět,
pomluvu mé soudnosti.“
„No, v tom rozhovoru,“ pokračoval Harry, „naznačila Rita Holoubková, že se profesor
Brumbál zamlada zajímal o černou magii.“
„Ani slovu z toho nevěřte!“ vyhrkl Dóže. „Ani slovu, Harry! Ať vám nic neposkvrní
vzpomínky na Albuse Brumbála!“
Harry se podíval do Dóžeho vážného utrápeného obličeje a cítil se ne zklidněně, ale
zklamaně. Myslel si Dóže opravdu, že by bylo tak jednoduché, aby si Harry prostě zvolil
nevěřit? Nechápal snad Dóže, že si Harry musel být jist že ví všechno?
Možná Dóže vytušil Harryho pocity, vypadal totiž dotčeně a spěšně pokračoval, „Harry Rita
Holoubková je strašlivá – “
Ale vyrušilo ho pronikavé zachechtání.
„Rita Holoubková? Miluju ji, vždycky jsem ji četla!“
Harry a Dóže vzhlédli, aby zjistili, že u nich stojí tetička Muriel, na hlavě jí tančí pera a v
ruce má pohár šampaňského. „Napsala knihu o Brumbálovi, víte?“
„Zdravím, Muriel,“ řekl Dóže, „ano, to jsme zrovna probírali – “
„Ty tam! Podej mi svou židli, je mi stosedm!“
Další rudohlavý Weasleyovic bratranec se zvedl vylekaně ze židle a tetička Muriel ji s
neobvyklou silou posunula mezi Dóžete a Harryho a podřepla si na ni.
„Opět tě zdravím, Barry, nebo jak se jmenuješ,“ řekla Harrymu, „takže co jste tedy říkal o
Ritě Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálovu biografii? Nemůžu se dočkat, až si
ji přečtu. Musím si ji v Krucánkách a Kaňourech včas objednat!“
Dóže přitom vypadal strnule a vážně, ale tetička Muriel vyprázdnila svůj pohár a luskla
kostnatými prsty na právě procházejícího číšníka, aby jí dolil. Pak si tedy dala ještě jeden
pořádný doušek šampaňského, říhla si a začala povídat, „Nemusíte vypadat jako pár
nadívaných žab! Než se stal tak vážený a uznávaný a ty další hovadiny, kolovaly o Albusovi
zajímavé srandovní řeči!“
„Útržky bez souvislostí,“ řekl Dóže a opět zrudl.
„To říkáte Vy, Elphiasi,“ chichotala se tetička Muriel. „Všimla jsem si, jak jste v tom
Vašem nekrologu vybruslil z těch nepříjemných částí!“
„Je mi líto, že si to myslíte,“ řekl Dóže ještě chladněji. „Ujišťuji Vás, že jsem psal od
srdce.“
„My všichni víme, že jste Brumbála uctíval. Troufám si tvrdit, že si stále myslíte, že je
nedotknutelný, i když se dostane na světlo světa to, co provedl se svou motáckou sestrou!“
„Muriel!“ zvolal Dóže.
Harrymu proběhl po zádech mráz, který neměl nic společného s chlazeným šampaňským.
„Co tím myslíte?“ zeptal se Muriel. „Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že
byla nemocná?“
„Pak sis to myslel špatně, Barry!“ řekla tetička Muriel a dívala se potěšeně na dojem, který
na ostatní udělala. „Tak jako tak, jak bys o tom mohl něco vědět? Stalo se to o mnoho a
mnoho let dříve, než ses se vůbec dostal na houby, můj drahý, a pravda je, že ti z nás, kteří
jsme tehdy žili, jsme nikdy nevěděli, co se vlastně stalo. To je důvod, proč se nemůžu dočkat,
co Holoubková rozkryla! Brumbál o té své sestře dlouhou dobu mlčel!“
„Není pravda!“ vypískl Dóže. „V žádném případě to není pravda!“
„Nikdy mi neřekl, že by jeho sestra byla moták,“ řekl Harry bezmyšlenkovitě a stále s
mrazením v zádech.
„A proč by ti to pro všechno na světě měl říkat?“ zapištěla Muriel, houpala se ve svém
malém křesle a snažila se zaostřit na Harryho.
„Důvod, proč Albus nikdy o Arianě nemluvil,“ začal Elphias přiškrceným hlasem, „je,
domnívám se, velmi jasný. Byl tak zničen její smrtí – “
„Proč ji nikdy nikdo jiný neviděl, Elphiasi?“ zavřeštěla Muriel, „Proč polovina z nás ani
nevěděla, že existuje, dokud ji nevynesli v rakvi z domu a nevypravili pohřeb? Kde byl
nedotknutelný Albus, když byla Ariana zavřená ve sklepě? Mimo domov, zářil v Bradavicích
a nezajímal se o to, co se děje v jeho vlastním domě!“
„Co tím myslíte, zavřená ve sklepě?“ zeptal se Harry. „Co to má znamenat?“
Dóže vypadal nešťastně. Tetička Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu.
„Brumbálova matka byla hrozná žena, prostě hrozná. Slyšela jsem, že ač sama pocházela z
mudlovské rodiny, prý předstírala opak – “
„Nikdy nic takového nepředstírala! Kendra byla skvělá žena,“ zašeptal Dóže bídně, ale
tetička Muriel ho ignorovala.
„ – hrdá a velmi dominantní, takový typ čarodějky, která by se propadla do země, kdyby
zplodila motáka – “
„Ariana nebyla moták!“ zapištěl Dóže.
„To říkáte Vy, Elphiasi, pak nám ale vysvětlete, proč nikdy nechodila do Bradavic!“ řekla
tetička Muriel. Obrátila se zpět k Harrymu. „Za našich časů se motáka snažil každý ututlat a,
když to vezmu do extrémů, třeba i uvěznit malou holku v domě a předstírat, že neexistuje – “
„Říkám Vám, takhle to nebylo!“ vykřikl Dóže, ale tetička Muriel pokračovala jako
nezkrotná řeka:
„Motáci obvykle chodili do mudlovských škol a bylo jim doporučováno, aby se
zaintegrovali do mudlovské společnosti… mnohem milejší, než snažit se jim najít místo v
kouzelnickém světě, kde stejně budou vždycky spodinou, ale samozřejmě Kendra
Brumbálová by ani nepomyslela na to, aby svou dceru poslala do mudlovské školy – “
„Ariana byla křehká dívka!“ řekl Dóže zoufale. „Byla na tom zdravotně vždycky tak špatně,
že jí nemohli dovolit – “
„ – nemohli dovolit opustit dům?“ zachichotala se Muriel. „A přesto ji nikdy nevzali ke
Svatému Mungovi a žádný léčitel ji nikdy nenavštívil – “
„Tedy, Muriel, jak můžete jistě tvrdit, že – “
„Pro Vaši informaci, Elphiasi, může bratranec Lancelot u Svatého Munga v té době
pracoval jako léčitel a prozradil mé rodině v přísné tajnosti fakt, že tam Arianu nikdy nikdo
neviděl. Všechno to bylo až moc podezřelé, myslel si Lancelot!“
Dóže vypadal, že má slzy na krajíčku. Tetička Muriel, která se v tom zřejmě obrovsky
vyžívala, si luskla prsty o další dávku šampaňského.
Harry si otupěle vzpomněl na situaci, kdy ho Dursleyovi jednou umlčeli, zamkli a
schovávali před zraky návštěv, to vše kvůli tomu, že byl kouzelník. Trpěla Brumbálova sestra
něčím podobným, ale obráceně? Že by ji zamykali kvůli nedostatečným kouzelnickým
schopnostem? A opravdu ji Brumbál ponechal osudu, zatímco on sám se vydal do Bradavic
dokázat, jak je úžasný a talentovaný?
„Takže kdyby Kendra nezemřela první,“ pokračovala Muriel, „Bývala bych přísahala, že to
byla ona, kdo se Ariany zbavil – “
„Jak tohle můžete tvrdit, Muriel?!“ zaúpěl Dóže. „Že by matka zabila svou vlastní dceru?
Přemýšlejte o tom, co říkáte!“
„Pokud byla dotyčná matka schopna zavírat svou dceru na celé roky, tak nakonec proč ne?“
pokrčila rameny tetička Muriel. „Ale jak říkám, to mi tam nesedí, protože Kendra zemřela
dřív, než Ariana – jak, to nikdo nevěděl jistě – “
„Ano, Ariana mohla mít tak neskutečnou touhu po svobodě, že by v boji zabila Kendru,“
řekla tetička Muriel promyšleně. „Kruťte si hlavou jak chcete, Elphiasi. Byl jste na Arianiném
pohřbu, nebo ne?“
„Ano, byl,“ procedil Dóže přes roztřesené rty, „Zoufalejší a smutnější událost si
nepamatuju. Albusovi to zlomilo srdce – “
„Jeho srdce nebyla jediná věc. Nezlomil snad Aberforth v půlce obřadu Albusův nos?“
Jestli do této chvíle vypadal Dóže zděšeně, nebylo to nic v porovnání s tím, jak vypadal teď.
Muriel jako kdyby ho probodla. Chichotala se hlasitě a dala si další doušek šampaňského,
které jí probublalo hrudí.
„Jak se –?“ zaskřehotal Dóže.
„Má matka se přátelila se starou Batyldou Bagshotovou,“ řekla tetička Muriel šťastně.
„Batylda popsala matce celou tu věc a já jsem je poslouchala za dveřmi. Rvačka u rakve. Tak,
jak to Batylda vyprávěla, křičel Aberforth, že to všechno byla Albusova vina, že Ariana
zemřela a pak mu vrazil pěst do obličeje. Podle Batyldy se Albus ani nepokusil bránit a už to
je samo o sobě divné. Albus býval mohl Aberfortha zneškodnit v duelu bez jediného mávnutí
hůlkou.“
Muriel si dala ještě další šampaňské. Vyprávět tyhle staré povídačky ji povzbuzovalo stejně,
jako to děsilo Dóžete. Harry nevěděl, co si má myslet, čemu věřit. Chtěl znát pravdu, ale
všechno, co Dóže dělal, bylo, že seděl a tiše skuhral, že Ariana byla nemocná. Harry mohl
těžko uvěřit tomu, že by Brumbál nezasáhl, kdyby v jeho vlastním domě docházelo k
takovým krutostem, a na tom příběhu bylo každopádně něco divného.
„A ještě Vám povím něco,“ řekla Muriel, vykoktala mírně, když si odložila pohár. „Myslím,
že to byla Batylda, kdo tyhle informace předala Ritě Holoubkové. Všechny ty nápovědy v
tom jejím rozhovoru o důležitém zdroji z blízkosti Brumbálovy rodiny – jen Bůh ví, že o
Arianě věděla všechno a prostě to sedí!“
„Batylda by nikdy nic Ritě Holoubkové neprozradila!“ zašeptal Dóže.
„Batylda Bagshotová?“ řekl Harry. „Autorka Dějin čar a kouzel?“
To jméno si Harry pamatoval z obálky jedné ze svých knih, i když to nebyla zrovna ta,
kterou by četl nejpečlivěji.
„Ano,“ řekl Dóže a chytil se Harryho otázky jako topící se muž pověstného stébla.
„Nejtalentovanější kouzelnická historička a Albusova stará přítelkyně.“
„Dneska už trošku senilní, co jsem slyšela,“ řekla tetička Muriel vesele.
„Pokud je to tak, je od Holoubkové ještě více nečestné zkoušet nad ní vyzrát,“ řekl Dóže, „a
na nic, co dneska Batylda řekne, nelze brát ohled!“
„Ale vždyť jsou způsoby, jak vyvolat staré vzpomínky, a já věřím, že Rita Holoubková je
všechny zná,“ řekla tetička Muriel. „Ale i kdyby Batylda byla úplně pomatená, jsem si jistá,
že bude mít staré fotografie, možná dokonce i dopisy. Znala Brumbálovu rodinu celé roky…
Ritě se muselo vyplatil udělat si výlet do Godrikova dolu, řekla bych.“
Harry, který právě usrkával máslový ležák, se zakuckal. Když pak kašlal a díval se přitom
tetičce Muriel do jejích slzami zalitých očí, dal mu Dóže herdu do zad. Jakmile nad svým
hlasem opět získal kontrolu, zeptal se, „Batylda Bagshotová žije v Godrikově dole?“
„Ale ano, žije tam odpradávna! Brumbálovi se tam přestěhovali poté, co Percivála zavřeli, a
ona byla jejich sousedka.“
„Brumbálovi žili v Godrikově dole?“
„Ano, Barry, přesně to jsem právě řekla,“ odpověděla tetička Muriel popudlivě.
Harry se cítil vyčerpaný a prázdný. Ani jednou za šest let mu Brumbál neřekl, že oba žili a
ztratili své milované v Godrikově dole. Proč? Byli Lily a James pohřbeni nedaleko od hrobu
Brumbálovy matky a sestry? Navštěvoval Brumbál jejich hroby a míjel při tom hroby Lily a
Jamese? A nikdy, ani jednou, mu o tom neřekl… Nikdy se neobtěžoval…
Harry ani sám sobě nedokázal vysvětlit, proč bylo tohle tak důležité, ale cítil, že neříct mu o
tom, že měli tohle místo a tyhle zážitky společné, se téměř rovná lži. Zíral neurčitě před sebe,
takže si vůbec nevšímal, co se okolo něj děje, a neuvědomil si, že z davu vystoupila
Hermiona, dokud si za něj nepostavila židli.
„Prostě už nemůžu tancovat,“ funěla, vyzula si jednu botu a masírovala si chodidlo. „Ron
šel hledat další máslový ležák. Je to divné. Právě jsem viděla, jak Viktor odchází nasupeně od
Lenčina otce, vypadalo to, jako kdyby se hádali – “ Najednou ztichla a zírala na něj. „Harry,
jsi v pořádku?“
Harry nevěděl, kde začít, ale na tom v tu chvíli nezáleželo, protože něco velkého a
stříbrného prolétlo plachtou nad jejich hlavami.
Půvabný zářící rys přistál na tanečním parketě, přímo uprostřed užaslých tanečníků. Lidé
otáčeli hlavy, jelikož ti nejbližší úplně přestali tančit. Pak se Patronova ústa zeširoka otevřela
a ten promluvil pronikavým hlubokým hlasem Kingsleyho Pastorka.
„Ministerstvo padlo. Brousek je mrtev. Už přicházejí.“
Kapitola devátá
Úkryt
Všechno jako kdyby se najednou rozmazalo a zpomalilo. Harry a Hermiona vyskočili na
nohy a vytáhli své hůlky. Mnozí si teprve uvědomovali, že se stalo cosi příšerného. Lidé se
začali otáčet ke stříbrné šelmě, ale ta mezitím začala mizet. Od středu parketu, kde patron
přistál, všichni utichali. Pak někdo zakřičel.
Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté utíkali na všechny strany, mnozí se
přemisťovali. Ochranná kouzla okolo Doupěte padla.
„Rone!“ zakřičela Hermiona, „Rone, kde jsi?“
Jak si probíjeli cestu tanečním parketem, uviděl Harry, jak se v davu objevují zahalené
postavy. Pak uviděl Lupina a Tonksovou s hůlkami pozvedlými a zaslechli je, jak oba volají
„Protego!“. Ze všech stran se ozýval křik…
„Rone! Rone!“ volala Hermiona a přitom napůl vzlykala, když je s Harrym obklopili
vystrašení hosté: Když jim nad hlavou prolétl paprsek světla, ať už z ochranného kouzla, či
čehosi mnohem hrozivějšího, uchopil ji Harry za ruku, aby se ujistil, že se jeden druhému
neztratí.
A pak se najednou objevil Ron. Pevně chytil Hermioninu volnou ruku a Harry ucítil, jak se
otáčí na místě. Světlo a zvuk se vytratily, jak se nořili do tmy. Jediné, co cítil, byl neskutečný
tlak, který vypadal, že ho brzy rozmáčkne. Přemisťovali se pryč, daleko od Doupěte, pryč od
přicházejících Smrtijedů, možná od samotného Voldemorta…
„Kde to jsme?“ uslyšel Ronův hlas.
Harry otevřel oči. Na chvilku si myslel, že se ze svatby vůbec nikam nepohnuli. Pořád byli
obklopeni masou lidí.
„Na ulici Tottenham Court Road,“ zafuněla Hermiona. „Běž, jen běž, musíme ti najít místo,
kde se převlékneš.“
Harry udělal přesně to, o co ho požádala. Napůl šli a napůl běželi vzhůru širokou temnou
ulicí, přeplněnou neznámými pozdně nočními hýřily, lemovanou uzavřenými obchody a k
tomu jim nad hlavami zářily hvězdy. Okolo nich zarachotil dvoupatrový autobus a z nedaleké
hospody na ně pokukovala skupina veselých pijanů. Harry a Ron na sobě stále měli
společenské hábity.
„Hermiono, nemáme tu nic, do čeho se můžeme převléknout,“ řekl jí Ron, když se mu poté,
co ho zahlédla, začala jakási mladá dívka hlasitě smát.
„Proč jsem se jen nepřesvědčil, že mám s sebou svůj neviditelný plášť?“ řekl Harry a v duši
proklínal svou pošetilost. „Minulý rok jsem ho měl pořád u sebe a –“
„To je v pořádku, mám plášť, mám šaty pro vás oba,“ řekla Hermiona, „Zkuste si je a
chovejte se přirozeně, dokud – tady to půjde.“
Vedla je dolů boční uličkou a pak do úkrytu temné uličky plné stínů.
„Když říkáš, že máš plášť a šaty, …“ promluvil zamračeně Harry na Hermionu, která s
sebou neměla nic, než jen svou malou kabelku, ve které se teď prohrabovala.
„Ano, mám je tady,“ řekla Hermiona a k Harryho a Ronově naprostému úžasu z kabelky
vytáhla dvoje džíny, svetr, kaštanově hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý neviditelný plášť.
„Jak se ti ksakru –?“
„Nedetekovatelné rozšiřovací kouzlo,“ řekla Hermiona. „Drobet složité, ale myslím, že jsem
ho zvládla. Každopádně se mi tam vešlo všechno, co teď potřebujeme.“ Trochu svou křehce
vypadající kabelkou zatřásla a uvnitř to zarachotilo jako v nákladním vagónu, když se uvnitř
převalila hromada těžkých předmětů ze strany na stranu. „Ksakru, to budou knihy,“ řekla a
nakoukla dovnitř, „a já jsem je všechny srovnala podle názvu… No dobrá… Harry, raději si
vezmi neviditelný plášť. Rone, pospěš si a převleč se…“
„Kdys tohle všechno připravila?“ zeptal se Harry, zatímco si Ron svlékal šaty.
„Říkala jsem ti v Doupěti, že jsem si to nejdůležitější připravovala celé dny, víš jak, pro
případ, že bychom se museli rychle ztratit. Dneska ráno, když ses převlékl, jsem ti zabalila
batoh, Harry, a schovala ho k sobě… Měla jsem tušení…“
„Jsi prostě úžasná,“ řekl Ron a podával jí své složené šaty.
„Díky,“ řekla Hermiona a když ukládala šaty do kabelky, usmála se. „Prosím, Harry, nasaď
si ten plášť!“
Harry se zahalil do svého pláště, přehodil si ho přes hlavu a ztratil se z dohledu. Teprve
začínal hodnotit, co se stalo.
„Ostatní… Ti všichni na svatbě…“
„O to se teď nemůžeme starat,“ zašeptala Hermiona. „Ty jsi ten, koho tady pronásledují,
Harry, a když se tam vrátíme, jen všechny vystavíme zbytečnému nebezpečí.“
„Má pravdu,“ řekl Ron, který tušil, že se Harry začne hádat, i když mu neviděl do obličeje.
„Byla tam většina Řádu, postarají se o ostatní.“
Harry přikývl, pak si uvědomil, že ho vlastně nevidí, a řekl, „Jo.“ Ale myslel na Ginny a
cítil, že brzy vypění.
„Tak pojďme, měli bychom sebou pohnout,“ řekla Hermiona.
Přesunuli se zpět vzhůru boční uličkou a pak na hlavní třídu, kde na druhé straně zpívala
skupina mužů a mávala jim přes vozovku.
„Jen mě tak napadá, proč sis vybrala zrovna ulici Tottenham Court Road?“ zeptal se Ron
Hermiony.
„Nemám ponětí, prostě mě napadla, ale myslím, že tady v mudlovském světě je bezpečněji,
nebudou čekat, že bychom byli tady.“
„Pravda,“ řekl Ron a rozhlédl se, „ale nepřipadáš si – nechráněná?“
„Kam jinam bys chtěl jít?“ zeptala se Hermiona a sledovala, jak na ni opilci na druhé straně
ulice začali hvízdat. „Těžko si můžeme zamluvit pokoje u Děravého kotle a s domem na
Grimmauldovu náměstí nemůžeme počítat, když se tam může objevit Snape… Asi bychom
měli zkusit dům mých rodičů, i když i tady je šance, že si to tam přijdou prověřit… Kéž by
sklapli!“
„Děje se něco, drahoušku?“ zakřičel ten nejopilejší muž přes ulici. „Napiješ se s náma?
Vykašli se na toho zrzouna a pojď k nám!“
„Někam si půjdeme sednout,“ řekla Hermiona spěšně, když viděla, jak Ron otevírá ústa, aby
zakřičel na opilce přes ulici. „Podívejte, tady nám to bude vyhovovat!“
Byla to malá noční kavárnička. Umakartové stoly byly mírně umaštěné, ale bylo tam téměř
prázdno. Harry zalezl do boxu první a Ron si sedl bokem k němu a Hermiona, která seděla
zády ke vstupu a protestovala proti tomu, naproti nim. Dívala se přes rameno tak často, že to
vypadalo, jako když má tiky. Harrymu se nelíbilo, že se tam zastavili. Pohyb ho udržoval v
iluzi, že jdou za nějakým cílem. Pod kabátem cítil, jak účinky mnoholičného lektvaru
vyprchávají a jeho ruce nabírají obvyklou délku a tvar. Vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je.
Po minutě nebo dvou řekl Ron, „Víš, že nejsme daleko od Děravého kotle? Je to nedaleko, v
Uhelné ulici –“
„Rone, to nemůžeme!“ řekla Hermiona naráz.
„Nemůžeme tam zůstat, jen než zjistíme, co se děje!“
„Víme, že Voldemort převzal kontrolu nad ministerstvem, co dalšího potřebujeme vědět?“
„Dobrá, dobrá, byl to jen nápad!“
Najednou ztichli. Přišourala se k nim žvýkající číšnice a Hermiona objednala dvě
cappuccina. Vypadalo by divně, kdyby objednala jedno i Harrymu, který byl stále ještě
neviditelný. Do kavárny vstoupili dva urostlí dělníci a zapluli do sousedního boxu. Hermiona
začala šeptat.
„Říkám, že musíme najít nenápadné místo, kde se přemístíme, a vydáme se na venkov.
Jakmile se tam dostaneme, můžeme poslat Řádu zprávu.“
„Takže ty umíš vyčarovat toho mluvícího patrona?“ zeptal se Ron.
„Trénovala jsem to, takže myslím, že ano,“ odpověděla Hermiona.
„No, když jim to nezpůsobí problémy, i když už je vlastně možná zajali. Bože, to je
odporný,“ dodal Ron poté, co se napil napěněné šedé kávy. Číšnice to zaslechla a střelila po
Ronovi protivným pohledem, načež se přesunula k novým hostům, aby si i oni mohli
objednat. Větší z dvou dělníků, který byl blonďatý a poněkud silnější, ji mávnutím odehnal a
ona po něm střelila uraženým pohledem.
„Radši půjdeme, tenhle humus nebudu pít,“ řekl Ron. „Hermiono, ty máš nějaké mudlovské
peníze, abychom to mohli zaplatit?“
„Ano, než jsem vyrazila do Doupěte, vybrala jsem ze svého účtu všechny úspory. Vsadím
se, že budou úplně dole,“ povzdechla si Hermiona a hledala svou kabelku.
Dva dělníci udělali úplně stejné pohyby a Harry je nevědomky napodobil. Všichni tři
vytáhli hůlky. Ron, který si o pár sekund později uvědomil, co se děje, vyskočil přes stůl a
srazil Hermionu na lavičku. Síla kouzel Smrtijedů zničila dlaždice na zdi, kde ještě před
chvilkou byla Ronova hlava, načež Harry, který ještě pořád nebyl vidět, zakřičel „Mdloby na
tebe!“
Velkého blonďatého smrtijeda trefila kletba proudem rudého světla do obličeje: Svalil se v
bezvědomí na bok. Jeho společník, který nevěděl, kdo zaútočil, seslal kouzlo na Rona: z jeho
hůlky vyletěla černá lana, která svázala Rona od hlavy až k patě – číšnice zakřičela a vyběhla
ke dveřím – Harry vyslal další omračovací kouzlo na smrtijeda se zvrásněným obličejem,
který trefil Rona, ale minul, trefil okno, od kterého se kouzlo odrazilo k číšnici a tu srazilo k
zemi.
„Expulso!“ zakřičel smrtijed a stůl, za kterým Harry stál, vybouchl. Síla výbuchu ho
odhodila ke zdi a z ruky mu vyklouzla hůlka, jak se snažil chytit padající plášť.
„Petrificus Totalus!“ zaječela Hermiona a Smrtijed padl jako socha k zemi s hlukem
rozbíjeného porcelánu, stolu a kávy. Hermiona vylezla z pod sedačky, setřásla ze sebe zbytky
rozbitého popelníku a roztřeseně zírala kolem sebe.
„D-diffindo,“ řekla a namířila hůlkou na Rona, který zakřičel bolestí, když mu i skrz džíny
rozřízla koleno a zanechala v něm hlubokou ránu. „Promiň, Rone, třese se mi ruka! Diffindo!“
Zpřetrhané provazy odlétly pryč. Ron vstal na nohy a zatřásl rukama, aby se mu do nich
vrátil cit. Harry zvedl svou hůlku a přelezl přes všechen ten nepořádek na místo, kde ležel
napříč sedačkou velký blonďatý smrtijed.
„Měl jsem ho poznat, byl tenkrát, když zemřel Brumbál, na věži,“ řekl. Obrátil se k
tmavějšímu smrtijedovi. Oči toho muže se rychle pohybovaly mezi Harrym, Ronem a
Hermionou.
„To je Dolohov,“ řekl Ron. „Poznávám ho z toho starého plakátu, který vyvěsilo
ministerstvo po útěku z Azkabanu. Myslím, že ten vyšší je Thorfin Rowle.“
„Vždyť je jedno, jak se jmenují!“ řekla Hermiona trošku hystericky. „Jak nás našli? Co
budeme dělat?“
Harrymu se při té panice rozsvítilo.
„Zamkni,“ řekl jí, „a Rone, ty zhasni.“
Podíval se dolů na paralyzovaného Dolohova a rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek a
Ron svým Zhasínadlem ponořil kavárnu do tmy. Harry slyšel zvenku muže, kteří předtím
volali na Hermionu, jak opět volají na nějakou dívku.
„Co s nimi uděláme?“ zašeptal Ron Harrymu tmou. Pak ještě více ztišil hlas a řekl,
„Zabijeme je? Oni by nás zabili. Už teď se jim to málem povedlo.“
Hermiona se zatřásla a o krok poodstoupila. Harry zavrtěl hlavou.
„Musíme jim vymazat paměť,“ řekl. „Bude to tak lepší, ztratí naši stopu. Kdybychom je
zabili, bude jasné, že jsme tu byli.“
„Ty jsi šéf,“ řekl Ron naprosto uvolněně. „Ale já jsem nikdy paměťové kouzlo nedělal.“
„Ani já ne,“ řekla Hermiona, „ale znám teorii.“
Zhluboka se nadechla, pak namířila hůlku na Dolohovo čelo a zvolala, „Obliviate.“
V tu chvíli se Dolohovovy oči zasněně zahleděly.
„Úžasné!“ řekl Harry a poklepal ji po ramenou. „Postarej se o toho druhého a o číšnici a já s
Ronem tu zatím uklidíme.“
„Uklidíme?“ řekl Ron a podíval se okolo sebe po částečně zničené kavárně. „Proč?“
„Nemyslíš si, že by se mohli divit, co se tu stalo, až se probudí, a zjistili by, že jsou
uprostřed místa, ve kterém jako kdyby vybouchla bomba?“
„Máš pravdu, no…“
Ron chvilku bojoval a pak se mu konečně povedlo vytáhnout hůlku z kapsy.
„Nedivím se, že ji nemůžu vytáhnout, Hermiono, zabalilas mi mé staré džíny, jsou mi
těsné.“
„Promiň,“ zasyčela Hermiona a zatímco odtahovala číšnici dál od oken, slyšel Harry, jak si
mumlá cosi o tom, kam si Ron svou hůlku může strčit.
Jakmile vypadala kavárna zase jako dříve, posadili smrtijedy zpět do boxu a opřeli je tak, že
zírali jeden na druhého. „Ale jak nás mohli najít?“ zeptala se Hermiona a dívala se z jednoho
nehybného muže na druhého. „Jak věděli, kde jsme?“
Obrátila se na Harryho.
„Nemyslíš – nemyslíš, že na sobě máš ještě pořád tu Stopu, že ne, Harry?“
„Nemůže mít,“ řekl Ron. „Stopa mizí, když je ti sedmnáct, je to kouzelnický zákon,
nemůžeš ji uvalit na dospělého.“
„To tvrdíš ty,“ řekla Hermiona. „Co když smrtijedi našli způsob, jak ji uvalit na
sedmnáctiletého?“
„Ale Harry přece za posledních dvacet čtyři hodin nebyl s žádným smrtijedem. Kdo by na
něj tu Stopu měl znovu uvalit?“
Hermiona neodpověděla. Harry se cítil zamořený a nakažený. Opravdu je takhle smrtijedi
našli?
„Pokud nemůžu kouzlit a vy nemůžete kouzlit poblíž mě, aniž bychom vyzradili, kde
jsme…“ začal.
„Přece se nerozdělíme!“ řekla Hermiona rozhodně.
„Potřebujeme bezpečné místo, kam se můžeme schovat,“ řekl Ron. „Dej nám čas, abychom
si to promysleli.“
„Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry.
Ti dva druzí na něj zírali s otevřenými ústy.
„Nebuď hlupák, Harry, vždyť se tam může dostat Snape!“
„Ronův táta říkal, že to tam proti němu očarovali – a i kdyby ta kouzla nefungovala,“
pokračoval, když se Hermiona chtěla začít hádat, „tak co? Přísahám, že budu moc rád, když
Snapa potkám!“
„Ale –“
„Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed.
Jestli na sobě mám pořád Stopu, budeme jich mít za zády tucty, ať půjdeme kamkoli.“
Nemohla mu oponovat, ale vypadala, jako kdyby to chtěla zkusit. Když otevřela dveře
kavárny, Ron cvakl Zhasínadlem a v kavárně se znovu rozhostilo světlo. Pak napočítali do tří,
naráz všichni zrušili kletby na svých obětech a než se číšnice nebo smrtijedi mohli byť jen
ospale pohnout, Harry, Ron a Hermiona se znovu zatočili na místě a nechali se ještě jednou
vcucnout do té temnoty.
O pár sekund později se Harryho plíce vdečně roztáhly a on otevřel oči. Teď stáli uprostřed
povědomého malého špinavého náměstí. Ze všech stran okolo nich stály vysoké zanedbané
domy. Viděli i číslo dvanáct, jelikož jim o něm řekl Brumbál, původní strážce tajemství, a tak
vyrazili rovnou k němu. Každých pár kroků kontrolovali, že je nikdo nesleduje ani
nepozoruje. Vystoupali po schodech a Harry poklepal hůlkou na vchodové dveře. Zaslechli,
jak zámek zacvakal, řetěz zařinčel, pak se dveře se skřípotem otevřely a oni spěšně vběhli
přes práh dovnitř.
Když za nimi Harry zavřel dveře, obstarožní lampy na stěnách se probudily k životu a
vydávaly blikavé světlo po celé délce vstupní haly. Vypadalo to tam přesně tak, jak si to
Harry pamatoval, děsivě, samá pavučina, torza domácích skřítků na zdech, která na schodiště
vrhala bizarní stíny. Dlouhé černé záclony skrývaly portrét Siriovy matky. Jediná věc, která se
mu nezdála, byl deštníkový stojan z trolí nohy, který ležel na zemi, jako kdyby ho Tonksová
opět srazila.
„Myslím, že tu někdo byl,“ zašeptala Hermiona a ukázala na stojan.
„To tu taky může být od chvíle, kdy to tu Řád opouštěl,“ zamumlal Ron.
„Takže kde jsou všechna ta kouzla proti Snapovi?“ zeptal se Harry.
„Možná se projeví jen tehdy, když se tu ukáže?“ navrhl Ron.
Přesto zůstali spolu na rohožce, zády ke dveřím, a báli se vydat dále do domu.
„No, nemůžeme tu zůstat napořád,“ řekl Harry a vykročil vpřed.
„Severusi Snape?“
Hlas Pošuka Moodyho zašeptal z temnoty a všichni tři poposkočili strachy zpět. „Nejsme
Snape!“ zaskřehotal Harry, načež mu cosi chladného přejelo po těle a svázalo mu to jazyk,
takže nemohl promluvit. Než měl ale možnost nahmatat svůj jazyk, kouzlo mu jej opět
rozvázalo.
Všichni tři zřejmě zažili to samé, protože Ron se tvářil, jako kdyby měl začít zvracet, a
Hermiona zakoktala, „T-to musela b-být ta Jazykovazná kletba, kterou tu Pošuk na Snapa
nastražil!“
Harry opatrně postoupil o další krok vpřed. Na konci haly se něco zvedlo a než kdokoli z
nich mohl cokoli říct, povstala z koberce vysoká postava obarvená jako prach a příšerně
vypadající. Hermiona se rozkřičela a paní Blacková, jejíž závěs se rozlétl, ji následovala. Šedá
postava klouzala směrem k nim, rychleji a rychleji a její vlasy dlouhé po pás a bradka vlály za
ní, obličej měla propadlý, nelidský a oční důlky byly prázdné. Příšerně povědomé, příšerně
povědomé, pozvedlo to vyzáblou ruku a ukázalo na Harryho.
„Ne!“ zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, nenapadlo ho žádné kouzlo. „Ne, to jsme
nebyli my! My jsme vás nezabili –“
Při slově nezabili postava explodovala v obrovské mračno prachu: Harry kašlal a oči mu
slzely, rozhlédl se okolo sebe a viděl, že se Hermiona přikrčila ke dveřím s rukama nad
hlavou a Ron, který se třásl od hlav k patě, ji neohrabaně utěšoval po ramenou a říkal, „Je to
d-dobrý, je to p-pryč…“
Prach se okolo Harryho rozvířil jako mlha a zachytával modré světlo plynových lamp. Paní
Blacková ještě stále křičela.
„Mudlovští šmejdi, špíny, taková potupa, taková potupa v domě mých otců – “
„SKLAPNI!“ zakřičel Harry, namířil na ni svou hůlku a s velkou ránou a výbuchem
červených jisker se závěsy opět zatáhly a utišily ji.
„To byl… to byl…“ fňukala Hermiona, když jí Ron pomáhal postavit se na nohy.
„Jo,“ řekl Harry, „ale nebyl to ve skutečnosti on, že ne? Jen něco, co by mělo Snapa
vystrašit.“
Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape vyhodil tu děsnou postavu do vzduchu tak
klidně, jako zabil skutečného Brumbála? Zatímco byl ještě stále nervózní, vedl ty dva vstupní
halou a i když napůl očekával, že se ještě ukáže nějaká nástraha, nepohnulo se nic, snad jen
myš, která proběhla okolo ochranné lišty u země.
„Než se vydáme dál, měli bychom to tu zkontrolovat,“ zašeptala Hermiona, pozvedla hůlku
a řekla „Homerum revelio.“
Nestalo se nic.
„No, možná je to tím, žes před chvílí tak lekla,“ řekl Ron přátelsky. „Co to mělo udělat?“
„Ale ono to udělalo přesně to, co mělo!“ řekla Heriona podrážděně. „Tohle kouzlo nám
mělo odhalit, jestli tu je ještě nějaká jiná lidská bytost. A kromě nás tu nikdo není.“
„A starý Prašák,“ řekl Ron a zíral na pás koberce, ze kterého povstalo ono mrtvé tělo.
„Pojďme nahoru,“ řekla Hermiona a s vystrašeným pohledem zírala na to samé místo. Pak
všechny vyvedla vzhůru po skřípajících schodech do přijímací místnosti v prvním patře.
Tam párkrát mávla hůlkou, aby zažehla staré plynové lampy a pak, ač se v té staré špinavé
místnosti třásla, posadila se na pohovku a začala se zahřívat rukama, kterýma se objala. Ron
přešel k oknu a o centimetr poodhrnul těžké sametové závěsy.
„Venku nikoho nevidím,“ hlásil. „A ty sis myslela, že kdyby Harry na sobě měl pořád tu
Stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že se do domu nedostanou, ale – co se děje, Harry?“
Harry vykřikl bolestí. Jizva ho pálila a něco mu problesklo hlavou, jako se zářivé světlo
odrazí na vodě. Viděl velký stín a cítil cizí vztek, jak mu projíždí tělem, prudký a krátký jako
elektrický šok.
„Co jsi viděl?“ zeptal se Ron a přistoupil k Harrymu. „Viděls ho někde?“
„Ne, cítil jsem jen vztek – je hrozně naštvaný –“
„Ale to by mohlo být v Doupěti,“ řekl Ron hlasitě. „Co dál? Viděls něco? Proklínal
někoho?“
„Ne, jen jsem cítil strach – Nedokážu říct –“
Harry byl utrápený, zmatený a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla vysokým hlasem,
„Už zase ta tvá jizva? Ale co se děje? Myslela jsem si, že se spojení mezi vámi přerušilo!“
„Přerušilo, na chvilku,“ zamumlal Harry. Jizva ho stále pálila a on se proto nemohl
soustředit. „Já – já myslím, že se otevírá ve chvíli, kdy se přestane ovládat, tak to býva—“
„Ale pak ses měl naučit uzavírat mysl!“ řekla Hermiona ostře. „Harry, Brumbál nechtěl,
abys to spojení využíval, chtěl, abys ho utnul, proto jsi měl používat Nitrobranu! Jinak ti
může Voldemort zanést do hlavy falešné představy, pamatuješ –?“
„Jo, to si pamatuju, díky,“ procedil Harry mezi zuby. Nepotřeboval k tomu Hermionu, aby
si pamatoval, jak ho jednou Voldemort díky tomuto spojení chytil do pasti a jak to způsobilo
Siriovu smrt. Přál si, kéž by jim tenkrát neříkal, co viděl a cítil. Takhle mu Voldemort hrozil
víc, ačkoli se vydal k oknu místnosti a bolest v jizvě rostla a on s ní bojoval: Bylo to jako
snažit se přemoct dávící reflex.
Otočil se k Ronovi a Hermioně zády a tvářil se, že zkoumá starý gobelín na zdi, který
zobrazoval rodokmen rodiny Blacků. Pak Hermiona vykřikla: Harry opět vytáhl hůlku a otočil
se, aby viděl, jak oknem místnosti přilétá stříbrný patron a přistává na podlaze přímo před
nimi, kde se proměnil v lasičku a promluvil hlasem Ronova otce.
„Rodina v bezpečí, neodpovídejte, sledují nás.“
Patron se vypařil do prázdna. Ron vydal jakýsi zvuk mezi zakňučením a povzdechem a padl
na pohovku. Hermiona se k němu přidala a chytila ho za ruku.
„Jsou v pořádku, jsou v pořádku,“ šeptala a Ron se napůl usmál a objal ji.
„Harry,“ řekl přes Hermionino rameno, „Já –“
„To nic,“ řekl Harry, kterému bylo zle z bolesti hlavy. „Je to tvá rodina, samozřejmě, že
máš strach. Cítil bych se stejně.“ Pomyslel na Ginny. „Cítím se stejně.“
Bolest jeho jizvy dosahovala vrcholu, jizva pálila stejně, jako v zahradě Doupěte. Slyšel, jak
Hermiona slabě říká „Nechci být sama. Co takhle tu vybalit spacáky a přes noc tu přespat
spolu?“
Slyšel, jak Ron souhlasí. Sám už nemohl dále snášet bolest. Musel se vzdát.
„Musím na záchod,“ zamumlal a odešel z místnosti tak rychle, jak jen mohl, aniž by se
rozeběhl.
Jen tak tak to zvládl: roztřesenýma rukama za sebou zavřel dveře, rukama se chytil za
třeštící hlavu a padl na podlahu. Pak ve výbuchu hněvu pocítil, jak mu vztek, který nebyl
určen pro něj, ovládá duši. Uviděl dlouhou místnost osvícenou pouze světlem z krbu a toho
obrovského blonďatého smrtijeda na zemi, jak křičí a svíjí se v bolestech, a nepatrnou postavu
stojící nad ním s napřaženou hůlkou, zatímco Harry promluvil vysokým, chladným a
nemilosrdným hlasem.
„Chceš ještě trpět, Rowle, nebo to ukončíme a Nagini bude mít hostinu? Lord Voldemort si
není jist, jestli dokáže i tentokrát odpustit… Zavolals mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter
opět utekl? Draco, nech Rowla, ať ochutná ještě trochu naší nespokojenosti… Udělej to, nebo
můj hněv pocítíš sám!“
Do ohně někdo hodil poleno. Plamen se vztyčil a osvětloval vyděšený bílý obličej – s
pocitem vynoření z hluboké vody Harry zhluboka dýchal a pak otevřel oči.
Ležel na chladné černé mramorové podlaze, nos měl pár centimetrů od hadích ocasů, které
podpíraly obrovskou vanu. Posadil se. Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej mu uvnitř očí hořel.
Harrymu bylo z toho všeho, co právě zahlédl, nevolno, z toho, k čemu teď Voldemort Draca
využívá.
Náhle někdo krátce zaklepal na dveře, a když Harry uslyšel zvenku Hermionin hlas, vstal.
„Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tu.“
„Jo, super, díky,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas nezněl neobvykle, a pak ji vpustil dovnitř.
Kapitola desátá
Kráturův příběh
Následujícího rána se Harry probudil zamotaný ve spacáku na zemi v přijímací místnosti.
Mezi masivními závěsy byl vidět proužek chladné, jasně modré oblohy, bylo těsně před
úsvitem a všude, až na Ronovo a Hermionino pomalé hluboké oddechování, bylo ticho. Harry
se díval na ty temné siluety, které vedle něj ležely na zemi. Ron gentlemansky trval na tom, že
Hermiona bude spát na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš, než jeho.
Ruka jí padala k zemi, prsty měla nedaleko od těch Ronových. Harry přemýšlel nad tím, jestli
usnuli ruku v ruce. Zatímco se mu ta myšlenka proháněla v hlavě, připadal si podivně
osamělý.
Vzhlédl na strop plný stínů a na lustr, který byl ověšen pavučinami. Ještě před čtyřiadvaceti
hodinami stál ve sluncem zaplněném vstupu do stanu a čekal, než dorazí svatební hosté. Zdálo
se mu, jako by to bylo před rokem. Co se bude dít dál? Polehával na zemi a přemýšlel o
viteálech, o tom neskutečně složitém úkolu, který dostal od Brumbála… Brumbál…
Žal, který se mu proháněl hlavou od Brumbálovy smrti, se najednou změnil. Nařčení, která
si vyslechl na svatbě od Muriel, mu nakazila každou myšlenku o kouzelníkovi, kterého
zbožňoval. Dovolil by Brumbál, aby se něco tak strašného stalo? Byl by jako Dudley a
přehlížel by křivdy a nespravedlnost, když se ho netýkaly? Mohl by se obrátit zády ke své
sestře, kterou její vlastní matka věznila a skrývala?
Harry přemýšlel o Godrikově dolu, o hrobech, o kterých Brumbál nikdy nemluvil.
Přemýšlel o zvláštních předmětech, které jim Brumbál ve své závěti odkázal, aniž by cokoli
vysvětlil, a jeho zlost rostla. Proč mu Brumbál nic neřekl? Proč to nevysvětlil? Opravdu
Brumbálovi na Harrym záleželo? Nebo byl Harry pouze někým, o kterého se dobře starali a
hýčkali ho, ale kterému nikdo nevěřil a nedůvěřoval?
Harry nedokázal jen tak ležet s hlavou plnou myšlenek na přítele. Zoufale toužil něco udělat
a nějak se rozptýlit, a tak vylezl ze spacáku, zvedl hůlku a odšoural se z pokoje. Na
odpočívadle zašeptal jen „Lumos,“ a za svitu hůlky stoupal po schodech.
U druhého odpočívadla byla ložnice, ve které, když tu byli naposledy, spali s Ronem. Dveře
skříně byly otevřené a ložní prádlo roztrhané. Harry si vzpomněl na převrácený stojan z trolí
nohy v přízemí. Někdo ten dům musel prohledat poté, co jej Řád opustil. Snape? Nebo možná
Mundungus, který rozkrádal dům už dříve, než Sirius zemřel, a pak v tom pokračoval? Harry
zíral upřeně na obraz, ve kterém se občas objevoval Phineas Nigellus Black, Siriův
prapradědeček, ale rám tentokrát neukazoval nic, než zablácené pozadí. Phineas Nigellus
zřejmě trávil noc v ředitelově pracovně v Bradavicích.
Harry pokračoval vzhůru po schodech, než dorazil k nejvýše položenému odpočívadlu, kde
byly jen dvoje dveře. Na dveřích přímo před ním visela jmenovka s nápisem Sirius. Harry
doposud ve kmotrově pokoji nebyl. Otevřel dveře a hůlku držel tak vysoko, jak jen dokázal,
aby pořádně viděl. Místnost byla prostorná a kdysi zřejmě bývala přepychově vybavená. Byla
tam veliká postel s vlnitým dřevěným záhlavím, vysoké okno obklopené dlouhými
sametovými závěsy, v lustru pokrytém tlustou vrstvou prachu stále byly zbytky svíček a
držáky byly obklopeny voskovými krápníky. Obrazy na zdi a záhlaví postele pokrýval prach.
Mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní visela ve vzduchu pavučina, a jak Harry procházel
místností, zaslechl, jak kamsi utíká myš.
Náctiletý Sirius vylepil v pokoji tolik plakátů a obrazů, že z původní šedé zdi nebylo téměř
nic vidět. Harry mohl jen tušit, že Siriovi rodiče nedokázali zrušit kouzlo trvalého přilnutí,
které drželo všechny plakáty na zdi, protože si byl jist, že zálibu svého nejstaršího syna v
obrazech nesdíleli. Sirius zřejmě zašel tak moc daleko, že už to ani jeho rodiče netrápilo. Bylo
tam i pár obrovských vlajek v barvách Nebelvíru, zabarvených jasně červeně a zlatě, jejichž
účelem nebylo zajisté nic jiného, než upozornit návštěvníky, že Sirius, jako jediný z rodiny,
nechodil do Zmijozelu. Bylo tam i hodně plakátů mudlovských motorek a také (Harry
obdivoval odvahu svého kmotra) několik plakátů mudlovských dívek v bikinách. Že to byli
mudlové, poznal Harry podle toho, že se jejich portréty ani nepohly, na jejich tvářích byl
zvadlý úsměv a strnulé oči. To vše nápadně kontrastovalo s jedinou kouzelnickou fotografií
na zdech, na které stáli čtyři bradavičtí studenti a usmívali se do objektivu.
Harrymu poskočilo srdce, když na obrázku poznal otce, měl stejně rozčepýřerné vlasy, jako
Harry, a také nosil brýle. Vedle něj byl Sirius, neupravený, ale přesto krásný a jeho mírně
arogantní obličej byl tak mladý a šťastný, jak ho Harry ještě nikdy v životě neviděl. Po
Siriově pravici stál Pettigrew, o hlavu a ještě kousek menší, buclatý a s očima barvy vody,
kterého naplňovalo potěšení, že je součástí té nejbáječnější party, s těmi nejobdivovanějšími
rebely, jakými James a Sirius mohli být. Po Jamesově levici byl Lupin a už tehdy vypadal
mírně ošuntěle, ale i jeho překvapeně těšilo, že byl v partě. Nebo to Harry to všechno v obraze
viděl jen proto, že to tak mělo být? Snažil se ho sundat ze zdi. Koneckonců, teď byl jeho,
Sirius mu odkázal všechno. Ale nepovedlo se, obraz se ani nepohnul. Sirius svým rodičům
nedal žádnou šanci, aby jeho pokoj odzdobili.
Harry se rozhlédl okolo sebe. Obloha za oknem byla čím dál světlejší. Pruh světla odhalil
pár papírů, knih a jiných malých objektů rozházených po koberci. Návštěvník tedy byl i v
Siriově pokoji, i když se mu zřejmě to, co tam našel, zdálo nezajímavé. Pár knih někdo tak
hrubě pohodil, že vypadly z vazby a pár stránek leželo volně na podlaze.
Harry se naklonil, zvedl pár stránek a jal se je prozkoumávat. Na jedné z nich poznal úryvek
ze starého vydání Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové a další stránka byla z manuálu
péče o motorku. Třetí byla popsaná rukopisem a zmuchlaná. Zkusil ji uhladit.
Drahý Tichošlápku,
Děkuji ti, děkuji moc, za dárek, který jsi poslal Harrymu k narozeninám! Líbil se mu ze
všeho nejvíc. Je mu rok a už si hraje s koštětem, vypadá nadšeně. Přikládám fotku, takže se
můžeš podívat sám. Létá sice jen půl metru nad zemí, ale už s ním stačil málem zabít kočku a
rozbít tu hroznou vázu, co mi Petunie poslala k Vánocům (ne že bych si stěžovala). James si
samozřejmě myslí, jaká to nebyla legrace, a říká, že z něj vyroste báječný hráč famfrpálu. Ale
museli jsme kvůli němu schovat všechny ozdoby, a když Harry létá, nesmíme z něj spustit
oči.
Narozeniny jsme oslavili se starou Batyldou u čaje, je k nám stále tak milá a úplně
zblázněná do Harryho. Mrzelo nás, žes nemohl dorazit, ale Řád má přednost a Harry stejně
není tak starý, aby si uvědomoval vlastní narozeniny! Jamesovi už trošku leze na nervy, že
jsme tu zavřeni, snaží se to skrývat, ale já to poznám – Brumbál má stále jeho neviditelný
plášť, takže se ven nedostane. Kdybys nás navštívil, určitě by mu to hodně zvedlo náladu.
Minulý víkend tu byl Červíček. Vypadalo to, že má špatnou náladu, asi byl další, koho
zasáhla ta událost u McKinnonových. Když jsem to slyšela, brečela jsem celou noc.
Batylda se u nás ukazuje často. Je to fascinující postarší dáma, která zná ty nejkouzelnější
příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, že by byl rád, kdyby to věděl. Nevím, co si o tom mám
myslet, je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál…
Harrymu se ztratil úsměv z tváře. Tiše stál a držel ten podivuhodný kousek papíru ve svých
rukou, zatímco v jeho žilách mu pěnila krev. Dokymácel se k posteli a posadil se.
Přečetl si dopis ještě jednou, ale nedokázal se znovu soustředit na obsah, jen zíral na
rukopis. Psala „g“ stejně, jako on. Ať v dopise našel jakékoli, každé bylo jako vlnovka zpoza
závoje. Dopis byl hotovým pokladem, důkazem, že Lily Potterová žila, opravdu žila, že její
teplá ruka kdysi kmitala nad tímto pergamenem a v písmenech a slovech, slovech o něm, o
Harrym, jejím synovi, zanechávala svůj inkoust.
Netrpělivě si otřel oči, znovu si přečetl její dopis a tentokrát se soustředil na obsah. Bylo to
jako rozpomenout se na zapomenutý hlas.
Měli kočku… možná zahynula spolu s jeho rodiči v Godrikově dole… nebo někam utekla,
když nezůstal nikdo, kdo by ji mohl nakrmit. Sirius mu pořídil jeho první koště… Jeho rodiče
znali Batyldu Bagshotovou… seznámil je snad sám Brumbál? Brumbál má stále jeho
neviditelný plášť… něco mu na tom nesedělo…
Harry se zadumal nad slovy své matky. Proč měl Brumbál Jamesův neviditelný plášť?
Harry si zřetelně pamatoval, jak mu kdysi ředitel říkal, „Nepotřebuji plášť, abych se mohl stát
neviditelným.“ Možná jej potřeboval některý nepříliš talentovaný člen řádu a Brumbál mu ho
jen doručil? Harry pokračoval…
Byl tu Červíček. Pettigrew, ten zrádce, měl špatnou náladu? Věděl snad, že vidí Jamese a
Lily naposledy naživu?
A nakonec opět Batylda, která vyprávěla neuvěřitelné příběhy o Brumbálovi. Je pro mě totiž
nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál…
Že by Brumbál co? Ale na Brumbálovi bylo tolik neuvěřitelných věcí. Třeba to, že kdysi
překvapil při testu z přeměňování, nebo že jednou zkusil očarovávat kozy podobně, jako jeho
bratr Aberforth…
Harry vstal a obhlížel podlahu. Možná tam někde byl zbytek dopisu. Samou horlivostí sbíral
ze země papíry stejně beze smyslu, jako ten předcházející pátrající člověk, otevíral zásuvky,
zkoušel zbytek dopisu vytřepat z knih, stoupl si na židli, aby prozkoumal vršek skříně a plazil
se pod postel a křeslo.
Nakonec, když ležel čelem k zemi, uviděl pod posledními šuplíky cosi, co vypadalo jako
zbytek dopisu. Když jej vytáhl, ukázalo se, že jde o fotografii, o které Lily ve svém dopise
psala. Černovlasé nemluvně poletovalo ze záběru a zpět na malém koštěti, smíchy křičelo a za
ním pobíhal pár nohou, které musely patřit Jamesovi. Harry si schoval fotografii i s dopisem
od Lily do kapsy a hledal dál jeho druhý list.
Po další čtvrthodince ale skončil s tím, že zbytek dopisu od jeho matky se natrvalo ztratil.
Zajímalo ho, jestli se během těch šestnácti let od odeslání ztratil, nebo jestli ho vzal ten, kdo
prohledával pokoj, ať to byl kdokoli? Harry si znovu přečetl první stránku dopisu a tentokrát
hledal důvody, proč by pro někoho měla být druhá část dopisu zajímavá. Jeho malé koště stěží
mohlo být pro smrtijedy zajímavé… jediná potenciálně zajímavá věc byla ta krátká zmínka o
Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… dělal co?´
„Harry? Harry? Harry!“
„Jsem tu,“ zavolal, „Co se stalo?“
Na schodech za dveřmi se ozvalo dupání a pak do pokoje vpadla Hermiona.
„Probrali jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!“ řekla zadýchaně. Obrátila se a zakřičela přes
rameno, „Rone! Našla jsem ho!“
Ronův mrzutý hlas se nesl jako ozvěna z místa o pár pater níže.
„Fajn! Vyřiď mu, že je to mizera!“
„Harry, prosím tě, až příště půjdeš pryč, nech nám alespoň vzkaz! Báli jsme se o tebe! Proč
jsi sem vlastně šel?“ rozhlížela se po pokoji. „Cos tu dělal?“
„Podívej, co jsem před chvílí našel.“
Podal jí matčin dopis. Hermiona si jej vzala a četla a Harry ji sledoval. Když dočetla,
podívala se na něj.
„Harry…“
„A ještě je tu tohle.“
Podal jí roztrhlou fotografii a Hermiona se zasmála dítěti vyletujícímu na malém koštěti z
fotografie a zpět.
„Hledal jsem zbytek dopisu,“ řekl Harry,“ ale není tu.“
Hermiona se rozhlédla.
„Ten nepořádek jsi tu udělal ty, nebo už tu byl, když jsi sem přišel?“
„Někdo to tu prohledal už přede mnou,“ řekl Harry.
„To jsem si myslela. Každá místnost, do které jsem nakoukla cestou sem, vypadá podobně.
Po čem podle tebe šli?“
„Jestli to byl Snape, tak šel po informacích o Řádu.“
„Ale člověk by řekl, že už měl všechny informace, které potřeboval. Vždyť přece v řádu
sám byl, ne?“
„No dobrá,“ řekl Harry, a rozebíral svou teorii dál, „co takhle informace o Brumbálovi?
Třeba tu druhou stránku dopisu. Jak zmiňuje mamka tu Batyldu, víš, kdo to je?“
„Kdo?“
„Batylda Bagshotová, autorka –“
„Dějin čar a kouzel,“ řekla Hermiona a vypadala překvapeně. „Takže tvoji rodiče ji znali?
Byla neuvěřitelná kouzelnická historička.“
„A ještě pořád je,“ řekl Harry, „a žije v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní na
svatbě povídala. Znala i Brumbálovu rodinu. Možná by stálo za to si s ní promluvit, co
myslíš?“ Ale v Hermionině úsměvu bylo na Harryho vkus příliš málo porozumění. Vzal si
zpět dopis a fotografii a vrazil je do váčku na krku, aby si je nikdo jiný nemohl prohlédnout, a
odvrátil se od ní. „Chápu, že by sis s ní chtěl popovídat o mamce a taťkovi a i o Brumbálovi,“
řekla Hermiona. „Ale pomohlo by nám to při hledání viteálů?“ Harry neodpověděl a ona
spěšně pokračovala, „Harry, já vím, že se opravdu chceš vydat do Godrikova dolu, ale bojím
se. Bojím se toho, jak nás včera ti smrtijedi tak rychle našli. Prostě mě to varuje, že bychom
se měli vyhnout místu, kde jsou pohřbeni tví rodiče, věřím, že čekají, že navštívíš jejich
hrob.“
„Není to tak jednoduché,“ řekl Harry a stále na ni nekoukal. „Muriel říkala na té svatbě o
Brumbálovi různé věci. Chtěl bych znát pravdu…“
Vypověděl Hermioně všechno, co mu řekla Muriel. Když skončil, Hermiona řekla, „já
samozřejmě chápu, proč tě to naštvalo, Harry –“
„Nejsem naštvaný,“ zalhal. „Jen bych chtěl vědět, jestli to je pravda, nebo –“
„Harry, opravdu si myslíš, že ti poťouchlá stará dáma jako Muriel, nebo Rita Holoubková,
poví pravdu? Snad jim nevěříš? Přece jsi Brumbála znal!“
„To jsem si myslel,“ zamumlal.
„Ale vždyť sám víš, kolik pravdy bylo v článcích, co o tobě psala Rita! Dóže má pravdu, jak
můžeš tyhle lidi nechat ničit tvé vzpomínky na Brumbála?“
Zíral stranou a snažil se, aby nebylo poznat, jaký má vztek. Bylo to tu znovu. Měl si vybrat,
čemu věřit. Chtěl znát pravdu. Proč se ho všichni snažili přesvědčit, aby se ji nesnažil zjistit?
„Nepůjdeme dolů do kuchyně?“ navrhla po chvilce Hermiona. „Podíváme se po nějaké
snídani.“
Zdráhal se, ale pak souhlasil a šel za ní na odpočívadlo a okolo druhých dveří, které z něj
vedly. Pod malým znamením, které ve tmě nezaregistroval, byla hluboko vryta slova. Přešel
ke kraji schodů, aby si je přečetl. Byl to okázalý úhledný pokyn, elegantně ručně vepsaný.
Bylo to něco, co by dokázal na dveře svého pokoje umístit snad jen Percy Weasley.
Nevstupovat
bez výslovného svolení
Regula Arktura Blacka
Harrymu projel vzrušením mráz po zádech, ale nebyl si hned jist, proč. Přečetl si ten pokyn
ještě jednou. Hermiona už byla o patro níž.
„Hermiono,“ řekl a samotného ho překvapilo, jak klidný má hlas. „Pojď zpátky.“
„Co se děje?“
„R.A.B. Myslím, že jsem přišel na to, kdo to je.“
Zaslechl, jak Hermiona zalapala po dechu a Hermiona vyběhla po schodech vzhůru.
„V tom dopise od tvé mamky? Ale já ho –“
Harry zakroutil hlavou a ukázal na Regulův pokyn. Přečetla si jej a pak stiskla Harryho paži
tak silně, až mu bolestí vyhrkly slzy.
„Siriův bratr?“ zašeptala.
„Byl to smrtijed,“ řekl Harry. „Sirius mi o něm říkal, přidal se k nim, když byl ještě mladý a
pak prozřel a chtěl přejít na dobrou stranu – a tak ho zabili.“
„To sedí!“ zašeptala Hermiona. „Jestli byl smrtijed, tak měl přístup k Voldemortovi, a jestli
prozřel, pak by mohl chtít Voldemorta zničit!“
Uvolnila Harryho ruku, opřela se o zábradlí a zakřičela, „Rone! RONE! Pojď sem nahoru,
rychle!“
Ron o chvilku později dorazil, téměř bez dechu, s hůlkou připravenou.
„Co se děje? Jestli jsou to zase ti obrovští pavouci, tak chci nejdřív snídani, než –“
Zamračil se a sledoval pokyn na Regulových dveřích, na který Hermiona tiše ukazovala.
„Co? To byl Siriův bratr, ne? Regulus Arkturus… Regulus… R.A.B.! Ten medailonek – Vy
myslíte, že –“
„To zjistíme,“ řekl Harry. Zatlačil na kliku, ale dveře se neotevřely. Hermiona namířila
hůlku na kliku a řekla, „Alohomora!“ Ozvalo se cvaknutí a dveře se rozevřely.
Vešli přes práh dovnitř a rozhlíželi se okolo. Regulův pokoj byl o něco menší, než Siriův,
ale i v něm bylo poznat, že byl pokoj dříve velkolepý. Zatímco Sirius v pokoji zvýrazňoval
svou odlišnost od zbytku rodiny, Regulus se snažil zdůraznit opak. Barvy zmijozelu,
smaragdová a stříbrná, byly všude, na posteli, zdech i na oknech. Erb rodiny Blacků byl
pečlivě vymalován na posteli, spolu s mottem „Toujours pur.“ Vedle toho všeho byla sbírka
starých novinových výstřižků, která slepená dohromady vytvářela střapatou koláž. Hermiona
přešla místnost, aby si je přečetla.
„Jsou všechny o Voldemortovi,“ řekla. „Regulus musel být jeho fanouškem roky před tím,
než se stal smrtijedem…“
Když usedla na postel, aby si přečetla novinové výstřižky, vyvalil se na ni oblak prachu.
Harry zatím zahlédl další fotografii – bradavický famfrpálový tým se na něj smál a mával z
rámečku. Popošel blíže a zahlédl jejich hrudi vyzdobené symboly hadů. Zmijozelští. Regula
okamžitě poznal – seděl uprostřed přední řady. I on měl stejně temné vlasy a mírně povýšený
úsměv, podobně jako jeho bratr, i když byl menší, hubenější a ne tak pěkný, jako Sirius.
„Byl chytač,“ řekl Harry.
„Co?“ řekla Hermiona zmateně. Stále byla ponořená ve výstřižcích o Voldemortovi.
„Sedí uprostřed přední řady, to je tam, kde sedává chytač… No, to je jedno,“ řekl Harry,
když si uvědomil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a díval se pod skříň. Harry
se rozhlédl po místnosti a hledal možné úkryty. Pak se vydal ke stolu. I ten někdo prohledal
před nimi. Obsah šuplíků nedávno někdo prohrabával. Vyvalil se na něj prach, ale v šuplících
jinak nebylo nic skutečně hodnotného – stará pera, neaktuální knihy, na kterých bylo poznat
nešetrné zacházení, inkoustová lahev, která se nedávno rozbila a mazlavý inkoust rozlitý
všude po šuplíku.
„Existuje snazší způsob,“ řekla Hermiona, když viděla, jak si Harry otírá prsty od inkoustu
do kalhot. Pozvedla hůlku a zvolala, „Accio medailonek!“
Nestalo se nic. Ron, který prohledal i záhyby vybledlých polštářů na posteli, vypadal
zmateně.
„Takže je to tak? Není tu?“
„Ještě tu může být, chráněn protikletbami,“ řekla Hermiona. „Kouzly, které ho chrání před
přivoláním kouzlem, chápete?“
„Podobně jako to udělal Voldemort s kamenou miskou v jeskyni,“ řekl Harry a vzpomněl si,
jak nemohl přivolat falešný medailonek.
„Jak ho tedy najdeme?“ zeptal se Ron.
„Budeme hledat ručně,“ řekla Hermiona.
„Dobrý nápad,“ řekl Ron, zakroutil očima a pokračoval prohledáváním záclon.
Za hodinu prozkoumali každý centimetr místnosti, ale nakonec museli uznat, že tam
medailonek nebyl.
Mezitím vyšlo slunce a jeho světlo na ně zářilo i přes špinavá okna.
„Taky může být kdekoli jinde v domě,“ řekla Hermiona spěšně, když běželi po schodech
dolů.
Zatímco Harryho a Rona už nebavilo hledat, ona vypadala čím dál odhodlaněji. „Ať už se
mu jej povedlo zničit nebo ne, určitě ho chtěl před Voldemortem skrýt, ne? Pamatujete si na
všechny ty věci, kterých jsme se zbavovali, když jsme tu byli naposledy? Ty hodiny, které po
všech metaly blesky a ty staré šaty, které Rona málem uškrtily? Regulus je tam mohl dát, aby
ochránil úkryt medailonku, byť jsme si to třeba v tu chvíli… chvíli…“
Harry a Ron se na ni podívali. Stála s nohou ve vzduchu a tupým pohledem někoho, komu
byla právě vymazána paměť. Dokonce i oči se jí rozostřily.
„…neuvědomili,“ dokončila šeptem.
„Děje se něco?“ zeptal se Ron.
„Byl tam medailonek.“
„Co?“ řekli Harry a Ron naráz.
„Ve skříni v přijímací místnosti. Nikdo ho nemohl otevřít. A my… my…“
Harrymu vyschlo v krku. Vzpomněl si. Dokonce tu věc držel, když si ji předávali a každý ji
zkoušel nějak otevřít. Byla v pytli s nepotřebnými věcmi, spolu s tabatěrkou, práškem proti
bradavicím a hudební skříňkou, která každého uspávala…
„Krátura sbíral spoustu věcí, co jsme vyhodili,“ řekl Harry. Byla to jediná šance, jediná
nepatrná naděje, která jim zbyla, a té se museli chytit a nepustit, dokud by k tomu nebyli
přinuceni. „Měl v kuchyni ve svém přístěnku skrýš, kam to všechno schovával. Pojďte.“
Seběhl dolů po schodech, bral je po dvou, a druzí dva se řítili za ním jako mrak. Byli tak
hluční, že když procházeli halou, vzbudili portrét Siriovy matky.
„Špíno! Mudlovští šmejdi! Spodino!“ křičela na ně, zatímco oni se úprkem hnali do
kuchyně v přízemí a práskli za sebou dveřmi. Harry přes celou místnost přeběhl a u dveří do
Kráturova přístěnku málem uklouzl. Pak je otevřel. Byl tam zbytek starých přikrývek, ve
kterých jejich domácí skřítek kdysi spával, ale už se v nich neleskly zbytky tretek, které kdysi
domácí skřítek zachraňoval. Zůstal tam jen starý výtisk knihy Urozená šlechta: Rodokmen
kouzelnických rodů. Harry zatřásl přikrývkami, jelikož nevěřil svým očím. Vypadla z nich jen
mrtvá myš a odkutálela se po zemi. Ron zabručel a posadil se na kuchyňskou židli. Hermiona
zavřela oči.
„Ještě není všemu konec,“ řekl Harry, pozvedl hůlku a zvolal, „Kráturo!“
Ozvalo se hlasité prásk a domácí skřítek, kterého Harry neochotně zdědil po Siriovi, se
najednou přemístil přímo před vyhaslý krb. Drobný, velikostí poloviční oproti člověku, s
bledou zvrásněnou kůží, bílými vlasy, které mu rostly z upířích uší. Stále měl na sobě ten
zamazaný hadr, ve kterém ho viděli poprvé, a jeho pohrdavý pohled, který vrhl na Harryho,
naznačoval, že změna jeho pána neměla vliv na nic, kromě vzhledu.
„Pán volal,“ zaskřehotal Krátura žabím hlasem a hluboce se uklonil, zatímco si mumlal,
„zpátky v domě mé staré paní s krvezrádcem Weasleym a mudlovskou šmejdkou –“
„Zakazuju ti, abys o komkoli mluvil jako o ‚krvezrádci‘ či ‚mudlovské šmejdce‘,“ zabručel
Harry. Krátura by byl, s jeho rypákem a krvavýma očima, stejně nenáviděným tvorem, i
kdyby býval nezradil Siria a nepředal o něm informace Voldemortovi.
„Mám na tebe otázku,“ řekl Harry a srdce mu bušilo čím dál rychleji, když shlížel na
skřítka, „a přikazuji ti, abys na ni odpověděl pravdivě. Rozumíš?“
„Ano, pane,“ řekl Krátura a opět se hluboce uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty nehlasně
pohybují, a tušil, že nepochybně naznačují všechny ty nadávky, které teď nemohl říkat.
„Před dvěma roky,“ řekl Harry a srdce ho teď tlouklo do žeber, „byl v přijímací místnosti
nahoře medailonek. Vyhodili jsme ho. Pokusil ses ho zachránit?“
Na chvíli, kdy se Krátura napřímil a vzhlédl Harrymu přímo ddo očí, se rozhostilo ticho.
Pak řekl, „Ano.“
„Kde je teď?“ zeptal se Harry vítězoslavně, když se na něj Ron a Hermiona podívali s
nadějí v očích.
Krátura zavřel oči, jako kdyby nechtěl vidět reakce na jeho další slovo.
„Pryč.“
„Pryč?“ zopakoval Harry a jeho nadšená nálada byla tatam, „co tím myslíš, pryč?“
Skřítek se roztřásl a hlasitě polkl.
„Kráturo,“ řekl Harry zuřivě, „přikazuji ti –“
„Mundungus Fletcher,“ zakrákal skřítek s očima stále zavřenýma. „Mundungus Fletcher to
všechno ukradl. Obrazy paní Belly i paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy,
poháry s rodinnými erby, a – a –“
Krátura polykal vzduch. Jeho vydutá hruď se rychle vzdouvala. Pak otevřel oči a zařval.
„ — a medailonek, medailonek pána Regula. Krátura nezvládl, Krátura nesplnil rozkaz!“
Harry zareagoval instiktivně. Jakmile se Krátura napřáhl po pohrabáč, který byl opřený u
krbu, napřáhl se a chytil jej. Hermionin křik se smísil s křikem Krátury, ale Harry zaječel
hlasitěji, než oba dva. „Kráturo, nařizuji ti zůstat zticha!“
Cítil, jak skřítek ztuhl, a uvolnil své sevření. Krátura se rozplácl na studenou kamennou
podlahu a z ochablých očí mu tekly slzy.
„Harry, ať se zvedne!“ zašeptala Hermiona.
„Takže se má potrestat pohrabáčem?“ odfrkl si Harry a naklonil se ke skřítkovi. „Ne, to ne.
Dobře. Kráturo, chci znát pravdu. Jak víš, že Mundungus Fletcher ten medailonek ukradl?“
„Krátura ho viděl!“ zavzlykal skřítek a slzy mu tekly přes rypák do úst, plných starých
šedivějících zubů. „Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku a má plné ruce
Kráturových pokladů. Krátura chtěl toho plížícího se zloděje zastavit, ale Mundungus Fletcher
se rozeběhl a u-utekl…“
„Nazvals ten medailonek ‚pána Regula‘,“ řekl Harry. „Proč? Odkud pocházel? Co s ním
chtěl Regulus udělat? Kráturo, posaď se a řekni mi všechno, co o tom medailonkuvíš, a
všechno, co s ním Regulus chtěl dělat!“
Skřítek se posadil, schoulil se do klubíčka s mokrým obličejem mezi koleny a začal se
pohupovat vpřed a vzad. Když promluvil, hlas měl zastřený, ale přesto byl v kuchyni stále
dobře slyšet.
„Pán Sirius utekl, dobře jsme se ho zbavili, byl to špatný kluk a zlomil svými mravy srdce
mé paní. Ale pán Regulus se uměl chovat. Věděl, co vyplývá ze jména Black a z důstojnosti
jeho čisté krve. Roky mluvil s Pánem zla, který chtěl, aby se kouzelníci přestali skrývat a
začali vládnout mudlům a kouzelníkům z mudlovských rodin… a když mu bylo šestnáct,
přidal se pán Regulus k Pánu zla. Tak hrdý, tak hrdý, tak šťastný, že mu může sloužit…
A jednoho dne, rok poté, co se k němu přidal, přišel pán Regulus dolů do kuchyně za
Kráturou. Pán Regulus měl vždycky Kráturu rád. A pán Regulus řekl… řekl…“
Starý skřítek se rozhoupal rychleji, než kdy dříve.
„…řekl, že Pán zla potřebuje skřítka.“
„Voldemort potřeboval skřítka?“ opakoval Harry a díval se na Rona a Hermionu, kteří byli
úplně stejně zmateni, jako on.
„Ale ano,“ zasténal Krátura. „A pán Regulus nabídl Kráturu. Je to pocta, říkal pán Regulus,
pocta od něj pro Kráturu, který musel udělat cokoli, co mu Pán zla nařídil… a pak se v-vrátit
domů.“
Krátura se houpal stále rychleji a vzlykal a dýchal.
„A tak Krátura sloužil Pánu zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal kráturu s
sebou do jeskyně u moře. A za jeskyní byla dutina a v té dutině bylo obrovské černé
jezero…“
Harrymu vstaly vlasy na hlavě. Připadalo mu, že Kráturův krákající hlas přichází zpoza
temné vody. Věděl jasně, jako kdyby tam byl, co se tam stalo.
„…Byla tam loď…“
Samozřejmě, že tam byla loď. Harry tu loď znal, strašidelně zelenou a drobnou, očarovanou
tak, aby dokázala převézt jen jednoho kouzelníka, jednu oběť, k ostrovu uprostřed jezera.
Takhle tedy Voldemort vyzkoušel ochranu viteálu, prostě si na vyzkoušení půjčil domácího
skřítka…
„Na tom ostrově byla m-mísa plná lektvaru. P-pán zla přinutil Kráturu ten jed vypít…“
Skřítek se roztřásl od hlavy k patě.
„Krátura pil, a jak pil, viděl hrozné věci… Kráturovi to spalovalo tělo… Krátura křičel, aby
ho pán Regulus zachránil, volal svou paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál… Donutil
Kráturu, aby vypil všechen jed… Hodil do prázdné mísy medailonek… A mísa se znovu
naplnila lektvarem.“
„A pak Pán zla odplul a nechal Kráturu na ostrově…“
Harry si dokázal představit, jak to vypadalo. Viděl Voldemortův bílý hadí obličej, jak mizí v
temnotě a nelítostně zírá na umírajícího domácího skřítka, jehož smrt přijde za pár minut, až
podlehne zoufalé žízni, kterou oběti způsobil ohnivý lektvar. Ale Harryho představivost
nemohla pochopit, jak Krátura utekl.
„Krátura potřeboval voddu, sklonil se k břehu a napil se z temného jezera… a ruce, mrtvé
ruce vystoupaly z vody a stáhly Kráturu pod hladinu…“
„Jak ses odtamtud dostal?“ zeptal se Harry a nebyl překvapený, že sám šeptá.
Krátura zvedl jeho ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma krvavýma
očima.
„Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ pronesl.
„Já vím – ale jak jsi utekl neživým?“
Krátura ho nechápal.
„Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ zopakoval.
„Já vím, ale –“
„Nechápeš, Harry?“ řekl Ron. „Přemístil se!“
„Ale… mimo jeskyni ses nemohl přemístit,“ řekl Harry, „jinak by Brumbál…“
„Skřítčí kouzla nejsou jako naše kouzla, ne?“ řekl Ron, „Víš přece, že se mohou
přemisťovat do a z Bradavic, zatímco my nemůžeme“
Zatímco nad tím Harry přemýšlel, rozhostilo se po místnosti ticho. Jak mohl Voldemort
udělat takovouhle chybu? Zatímco o tom přemýšlel, promluvila Hermiona chladným hlasem.
„Samozřejmě, Voldemort považoval schopnosti domácích skřítků za podřadné, takže na ně
ani nepomyslel… Nikdy by ho nenapadlo, že by snad mohli mít schopnosti, které on neměl.“
„Pro domácího skřítka je příkaz jeho pána zákonem,“ pronesl Krátura. „Kráturovi bylo
přikázáno vrátit se domů, a tak se Krátura vrátil domů.“
„Inu, takže jsi udělal přesně to, co ti bylo přikázáno, ne?“ řekla Hermiona mile. „Neporušils
vůbec žádné rozkazy!“
Krátura zavrtěl hlavou a kýval se ještě rychleji, než dříve.
„Takže co se stalo, když ses dostal zpět?“ zeptal se Harry. „Co řekl Regulus, když jsi mu
vylíčil, co se stalo?“
„Pán Regulus se hodně bál, hodně bál,“ zakrákal Krátura. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby
se schovával a neopouštěl dům. A pak… bylo to o něco později… Pán Regulus přišel jedné
noci za Kráturou do jeho přístěnku a byl divný, jiný, než obvykle, pomatený, řekl by
Krátura… a požádal Kráturu, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam Krátura šel s Pánem
zla…“
A tak se tam vydali. Harry si je dokázal představit, vystrašený starý skřítek a hubený černý
chytač, který tak připomínal Siria… Krátura věděl, jak otevřít vstup do dutiny, věděl, jak najít
a použít loďku, tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, který s ním plul na ostrov, vstříc míse
plné jedu…
„A pak tě přinutil ten jed vypít?“ řekl Harry znechuceně.
Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermionina si rukama zakryla ústa. Vypadalo to, že jí
něco došlo.
„P-pán Regulus vyndal z kapsy medailonek podobný tomu, který měl Pán zla,“ řekl Krátura
a po obou stranách jeho skobovitého nosu mu stékaly slzy. „A řekl Kráturovi, aby si ho vzal a
až bude mísa prázdná, aby medailony vyměnil…“
Kráturovo vzlykání teď střídalo skřehotání. Harry se musel hodně soustředit, aby mu
rozuměl.
„A přikázal – Krátoruvi, aby se přemístil – bez něj. A řekl Kráturovi – aby šel domů – a
nikdy neřekl své paní – co udělal – ale aby zničil – ten původní medailonek. A pil – vypil
všechen jed – a Krátura medailonky vyměnil – a sledoval… jak pána Regula… stáhly mrtvoly
pod vodu… a…“
„Ach Kráturo!“ naříkala Hermiona a brečela. Padla na kolena vedle skřítka a snažila se ho
obejmout. Najednou byl na nohou, stáhl se od ní a vypadal znechuceně.
„Mudlovská šmejdka se dotkla Krátury, Krátura to nedovolí, co by řekla jeho paní?“
„Přikázal jsem ti, abys jí neříkal ‚Mudlovská šmejdka‘!“ zavrčel Harry, ale skřítek už se
mezitím potrestal. Padl k zemi a mlátil čelem o zem.
„Ať toho nechá – ať toho nechá!“ křičela Hermiona. „Už vidíš, jak ohavné je, že musí
poslouchat?“
„Kráturo – přestaň – přestaň!“ zakřičel harry.
Skřítek si lehl na podlahu a zrychleně oddychoval, u nosu mu visela ošklivá zelená nudle a
na jeho bledém čele, na místě, kterým mlátil o zem, se objevila modřina, oči měl opuchlé a
krví podlité a pod sebou louži slz. Harry nikdy neviděl nic tak politováníhodného.
„Takže jsi přinesl medailonek domů,“ řekl neúprosně a snažil se pochopit celý příběh. „A
zkusil jsi ho zničit?“
„Nic, co Krátura udělal, na něm nezanechalo stopu,“ sténal skřítek. „Krátura zkusil všechno,
všechno, co znal, ale nic, nic nefungovalo… Tak mocná kouzla jej chránila, Krátura si byl
jist, že tím, že se dostane dovnitř, ho zničí, ale nechtěl se otevřít… Krátura se potrestal, zkusil
to znovu, potrestal se, zkusil to znovu. Krátura nesplnil rozkazy, Krátura nedokázal zničit
medailonek! A jeho paní šílela, protože pán Regulus zmizel a Krátura nemohl říct, co se stalo,
ne, protože mu pán Regulus z-z-zakázal říct cokoli, co se stalo v j-jeskyni, komukoliv z r-rrodiny…“Krátura začal vzlykat tak hlasitě, že už nedokázal říct souvislé slovo. Po
Hermioniných tvářích stékaly slzy, sledovala Kráturu, ale neodvážila se ho znovu dotknout.
Dokonce i Ron, který nebyl Kráturův obdivovatel, vypadal neklidně. Harry se posadil do
dřepu, potřásl hlavou a snažil se soustředit.
„Nerozumím ti, Kráturo,“ řekl nakonec. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel,
aby Voldemorta svrhl, ale tobě dělalo potěšení vydat Voldemortovi informace o Siriovi?
Dělalo ti potěšení jít k Narcisse a Bellatrix a poslat po nich informace Voldemortovi…“
„Harry, Krátura takhle nepřemýšlí,“ řekla Hermiona a sušila si oči rukávem. „Je to sluha.
Domácí skřítci bývají podrobeni špatnému a dokonce i brutálnímu zacházení. To, co
Voldemort udělal Kráturovi, nebylo daleko od toho, co kouzelníci normálně domácím
skřítkům dělají. Co je pro skřítka, jako je Krátura, válka kouzelníků? Je loajální k lidem, kteří
jsou na ně hodní, a to paní Blacková musela být a Regulus byl určitě, takže ochotně a
opakovaně plnil jejich příkazy. Vím, co chceš říct,“ pokračovala, když Harry chtěl začít
protestovat, „že Regulus si to rozmyslel… ale zřejmě to nevysvětlil Kráturovi. A myslím, že
vím, proč. Krátura a Regulova rodina byli v největším bezpečí, když si uchovávali prastarou
čistou krev. Regulus se je snažil ochránit všechny.“
„Sirius –“
„Sirius byl na Kráturu ošklivý, Harry, a nedívej se takhle, víš, že to byla pravda. Než se sem
Sirius vrátil, žil tu Krátura dlouho sám a zřejmě chtěl cítit alespoň nějaký pocit. Jsem si jistá,
že k němu ‚paní Cissa‘ a ‚paní Bella‘ byly laskavé, když se objevil, a tak jim udělal laskavost
a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Říkám celou dobu, že kouzelníci jednou zalitují toho, jak
se ke svým skřítkům chovají. Voldemort už zaplatil… a Sirius taky.“
Harry nedokázal reagovat. Sledoval Kráturu, který stále brečel na podlaze a vzpomněl si, co
mu říkal Brumbál pár hodin po Siriově smrti. Nemyslím si, že by Sirius někdy pohlížel na
Kráturu jako na bytost s city rovnými lidským…
„Kráturo,“ řekl Harry po chvilce, „jestli se necítíš ve své kůži, ehm… prosím, sedni si.“
Trvalo několik minut, než Krátura doškytal. Pak si opět sedl a očima se opřel do kolen, jako
malé dítě.
„Kráturo, o něco tě poprosím,“ řekl Harry. Díval se na Hermionu a čekal, že mu pomůže.
Chtěl Kráturu o něco poprosit, ale zároveň to nedokázal zformulovat tak, aby to nebyl příkaz.
Ale změna jeho hlasu zřejmě na Hermionu zapůsobila. Povzbudivě se usmívala.
„Kráturo, prosím, najdi Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailonek –
medailonek pána Regula je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit to, co pán Regulus
začal, chceme – ehm – zajistit, že nezemřel zbytečně.“
Krátura padl na ruce a podíval se na Harryho.
„Najít Mundunguse Fletchera?“ zakrákal.
„A dostaň ho sem, na Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry. „Myslíš, že bys to pro nás mohl
udělat?“
Jak Krátura přikývl a zvedl se na nohy, něco Harryho napadlo. Vytáhl Hagridův Ukrýváček
a vyndal z něj falešný viteál, náhradní medailonek, ve kterém Regulus zanechal vzkaz
Voldemortovi.
„Kráturo, chci, aby sis, ehm, nechal tohle,“ řekl a podával medailonek skřítkovi. „Tohle
patřilo Regulovi a já jsem si jist, že by chtěl, abys to měl jako symbol vděku za to, cos –“
„Škoda, kamaráde,“ řekl Ron, když viděl, že se skřítek na medailonek podíval, zavyl šokem
a utrpením a padl zpět na podlahu.
Kráturu zachvátil podivný pocit, když pochopil, že ho obdarovali dědictvím rodiny Blacků a
že je teď jeho. Trvalo jim téměř půl hodiny jej uklidnit, a když poté byl schopen doklopýtat k
přístěnku, všichni ho tam doprovodili, sledovali, jak pečlivě balí medailonek do svých
přikrývek a ujistili ho, že až bude pryč, postarají se o medailonek a jeho ochrana pro ně bude
prioritou. Krátura se pak dvakrát hluboce uklonil k Harrymu a Ronovi a dokonce se zkusil
křečovitě předklonit, což mohla ale být zároveň i uctivá poklona, směrem k Hermioně, načež
se s obvyklým hlasitým prásk přemístil pryč.
Kapitola jedenáctá
Úplatek
Harry tušil, že mohl-li Krátura uniknout z jezera plného neživých, bude zajetí Mundunga
otázkou nejvýše několika hodin, a tak plný očekávání slídil po domě celé dopoledne. Krátura
se ale nevrátil ráno, ba ani odpoledne. Když přicházela noc, byl Harry téměř na jehlách a na
náladě mu nepřidal ani plesnivý chleba, který měli k večeři a na který Hermiona marně
zkoušela spoustu přeměňovacích kouzel.
Krátura se nevrátil ani následujícího dne, ba ani dne přespříštího. Na náměstí před domem
číslo dvanáct se ovšem objevili dva zahalení muži, zůstali tam až do noci a zírali směrem k
domu, který nemohli vidět.
„To budou určitě smrtijedi,“ řekl Ron, když je on, Harry a Hermiona pozorovali z oken
přijímacího pokoje. „Myslíte, že ví, že jsme tady?“
„Nemyslím si to,“ řekla Hermiona, ačkoli vypadala vystrašeně, „to by za námi poslali
Snapa, ne?“
„Myslíš, že tu byl a Moodyho kletba mu zavázala jazyk?“ zeptal se Ron.
„Ano,“ řekla Hermiona, „jinak by mohl říct té chásce, jak se dostat dovnitř. Ale oni spíš
čekají, jestli se tam ukážeme. Koneckonců musí vědět, že teď tenhle dům patří Harrymu.“
„Jak se mohli –“
„Poslední vůle kouzelníků přece zkoumá ministerstvo, vzpomínáš si? A tam vědí, že ti
Sirius odkázal dům.“
Přítomnost Smrtijedů za okny jen zhoršila již tak nepříjemnou náladu všech v čísle dvanáct.
Od té doby, co jim pan Weasley poslal po svém patronovi vzkaz, neměli o nikom žádné
zprávy a na všech se to začalo projevovat. Roztěkaný a vznětlivý Ron trávil volný čas tím, že
si v kapse pohrával se svým Zhasínadlem, což zvlášť Hermionu vždycky rozzlobilo, jelikož
trávila volný čas do Kráturova návratu čtením Příběhů básníka Beedleho a opravdu
neoceňovala, že jí někdo neustále zhasíná a rozsvěcí světlo.
„Mohl bys s tím už konečně přestat?“ zakřičela během třetího večera od Kráturova odchodu,
když se z přijímacího pokoje opět vytratilo všechno světlo.
„Promiň, promiň ,“ řekl Ron, cvakl Zhasínadlem a světla v pokoji se znovu rozsvítila.
„Neuvědomuju si, že to dělám!“
„To si nemůžeš najít něco, čím se zabavíš?“
„Co? Třeba číst si pohádky pro děti?“
„Tuhle knihu mi odkázal Brumbál, Rone –“
„A mně odkázal Zhasínadlo, takže bych ho asi měl používat!“
Harry, který nevydržel jejich hašteření, vyklouzl z pokoje a ani jeden z nich si toho nevšiml.
Vyrazil po schodech dolů do kuchyně, kam chodil nejčastěji, protože si byl jistý, že to je to
místo, kde se Krátura s největší pravděpodobností objeví. Napůl cesty do kuchyně ale zaslechl
zaklepání na dveře a pak zarachotily klíče v zámku a řetěz uvolnil vchod do domu.
Ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Vytáhl hůlku, přesunul se do stínu sťatých skřítčích
hlav a čekal. Tu se otevřely dveře. Skulinou zahlédl kousek náměstí před domem a pak viděl,
jak se zahalená postava protáhla do domu a zavřela za sebou. Vetřelec vykročil vpřed a
Moodyho hlas se zeptal „Severusi Snape?“ Pak se na konci vstupní haly zvedla z koberce
postava z prachu a zamířila se zdviženou rukou ke dveřím.
„Já Vás nezabil, Albusi,“ řekl tichý hlas.
V tom se kouzklo přerušilo. Prachová postava se opět rozlétla do vzduchu, načež bylo skrz
prach nemožné poznat, co je nově příchozí zač.
Harry mu na hruď namířil hůlku.
„Nehýbejte se!“
Zapomněl na portrét paní Blackové. Jakmile zakřičel, závěsy okolo jejího obrazu se rozlétly
a ona začala ječet, „mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům –“
„Ron a Hermiona seběhli dolů po schodech k Harrymu a svými hůlkami mířili stejně jako
Harry na neznámého muže, který teď stál v hale s rukama nad hlavou.
„Zadržte, to jsem já, Remus!“
„Díky Bohu,“ řekla Hermiona slabě a namířila hůlku na obraz paní Blackové. S hlasitým
prásknutím ji opět zakryly závěsy a místností se rozhostilo ticho. I Ron sklonil hůlku, ale
Harry se nepohnul.
„Ukažte se!“ zavolal.
Lupin popošel vpřed pod světlo lampy a s rukama stále nad hlavou se snažil dát najevo, že
se vzdává.
„Jsem Rémus John Lupin, vlkodlak, občas známý pod přezdívkou Náměsíčník, jeden z
autorů Pobertova plánku, sezdaný s Nymfadorou, obvykle známou jako Tonksová, a naučil
jsem tě, jak vyčarovat Patrona, Harry, který na sebe bere podobu jelena.“
„No dobrá,“ řekl Harry a přestal na Lupina mířit hůlkou, „ale musel jsem si to ověřit, ne?“
„Jako tvůj bývalý učitel Obrany proti černé magii s tebou souhlasím, žes musel. Rone,
Hermiono, neměli byste se tak brzy přestat chránit.“
Seběhli schody a běželi rovnou k němu. Měl na sobě svůj silný černý cestovní plášť,
vypadal vyčerpaně, ale byl rád, že je vidí.
„Ještě se tu tedy neukázal Severus?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl Harry. „Co se děje? Jsou všichni v pořádku?“
„Ano,“ řekl Lupin, „ale víme, že nás sledují. Na náměstí u domu máte párek smrtijedů –“
„My víme –“
„Aby mě neviděli, musel jsem se přemístit přesně na poslední schod, těsně přede dveře.
Myslím, že neví, že tu jste, jinak by tu už měli mnohem více svých lidí. Číhají na všech
místech, která s tebou mají co dočinění, Harry. Pojďme dolů, musím vám toho hodně povědět
a já chci vědět, co se dělo poté, co jste odešli z Doupěte.“
Sestoupili za ním do kuchyně, Hermiona namířila hůlku na krb a v něm okamžitě vzplanul
oheň. Dodával tomu temnému kamenitému místu útulnou atmosféru a odrážel se na dřevěném
stole. Lupin ze svého cestovního pláště vytáhl pár lahví máslového ležáku a všichni se
posadili.
„Už jsem tu byl před třemi dny, ale potřeboval jsem setřást smrtijeda, který mě sledoval,“
řekl Lupin. „Takže po svatbě jste se vydali přímo sem?“
„Ne,“ řekl Harry, „až poté, co jsme narazili na pár smrtijedů v kavárně na ulici Tottenham
Court Road.“
Lupin vylil na stůl většinu svého máslového ležáku.
„Cože?“
Vysvětlili mu, jak se to stalo. Když dovyprávěli, vypadal Lupin zděšeně.
„Ale jak vás tak rychle mohli najít? Vysledovat někoho, kdo se přemístí, je nemožné, pokud
se ho před přenosem nechytíš.“
„Ale nevypadá to, že by se v tu chvíli jen tak procházeli po Tottenham Court Road, co?“
řekl Harry.
„Mysleli jsme si,“ navrhla Hermiona, „jestli na sobě Harry ještě nemá Stopu.“
„To není možné,“ řekl Lupin. Ron vypadal naštvaně a z Harryho spadla nervozita.
„Pomineme-li ostatní problémy, kdyby na sobě Harry pořád měl Stopu, už by dávno jistojistě
věděli, že je tady, co říkáte? Ale nechápu, jak vás mohli najít v Tottenham Court Road, to je
znepokojující, silně znepokojující.“
Zdálo se, že ho to zmátlo, ale dokud nešlo o Harryho život, mohlo to počkat.
„Povězte nám, co se stalo poté, co jsme utekli. Od vzkazu, že jsou všichni v bezpečí, který
nám po Patronovi poslal pan Weasley, jsme s nikým nebyli v kontaktu.“
„No, Kingsley nás zachránil,“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla
přemístit dřív, než dorazili.“
„Byli to smrtijedi nebo lidé z ministerstva?“ přerušila ho Hermiona.
„Od obou skupin někdo, ale teď jsou všichni jedna a ta samá banda,“ řekl Lupin. „Bylo jich
tam snad tucet, ale nevěděli, kde jsi, Harry. Arthur zaslechl fámu, že se pokusili mučením z
Brouska vytáhnout, kde jsi. Jestli je to pravda, tak věz, že to nebyl on, kdo to prozradil.“
Harry zíral na Rona a Hermionu. Jejich výraz odrážel tu samou směs šoku a vděku, které
cítil on. Nikdy neměl Brouska nějak moc rád, ale pokud to, co Lupin říkal, byla pravda, pak si
ten muž ke konci života zvolil, že bude Harryho chránit.
„Smrtijedi prohledali Doupě od půdy po sklep,“ pokračoval Lupin. „Našli ghúla, ale
nechtěli se k němu moc přibližovat – a pak celé hodiny vyslýchali všechny z nás, kteří jsme
tam zůstali. Snažili se získat informace o tobě, Harry, ale nikdo, kromě lidí z řádu samozřejmě
nevěděl, že jsi tam byl.
V tu samou dobu, kdy rozprášili svatbu, se další smrtijedi vydávali do ostatních domů po
celé zemi, které měly co dočinění se řádem. Nikdo nezemřel,“ dodal rychle a předešel tím
otázce. „ale moc nechybělo. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak asi víš, nebyl tam, a pak
použili kletbu Cruciatus proti rodině Tonksové. Opět s cílem zjistit, kam ses vydal poté, cos je
navštívil. Jsou v pořádku – pochopitelně otřeseni, ale jinak v pořádku.“
„Smrtijedi se dostali skrz všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry a vzpomněl si, jak
mu pomohla, když u Tonksových tehdy v noci havaroval u Tonksových na zahradě.
„Harry, musíš si uvědomit, že teď mají na své straně všechnu moc ministerstva,“ řekl Lupin.
„Mají moc používat násilná kouzla bez bázně a strachu z toho, že je za to zatknou. Povedlo se
jim proniknout každým obranným kouzlem, které jsme proti nim použili, a jakmile byli
uvnitř, neskrývali, proč přišli.“
„A obtěžují se alespoň omluvit za to, že se snaží mučením z lidí získat informace o Harryho
pohybu?“ zeptala se Hermiona přiškrceným hlasem.
„No,“ řekl Lupin. Zaváhal a pak vytáhl složenou kopii Denního věštce.
„Tady,“ řekl a posunul ho přes stůl k Harrymu, „dříve nebo později by ses to stejně
dozvěděl. To je jejich omluva za to, že po tobě jdou.“
Harry noviny uhladil. Z úvodní stránky na něj zíral jeho portrét v obří velikosti. Přečetl si
titulek:
HLEDÁ SE ZA ÚČELEM VÝSLECHU PRO
VYŠETŘOVÁNÍ SMRTI ALBUSE BRUMBÁLA
Rona a Hermionu to zaskočilo, až z toho vykřikli, ale Harry neřekl nic. Odložil noviny
stranou. Nechtěl nic dalšího číst. Věděl, co se tam píše. Nikdo, kromě těch, co byli v
okamžiku Brumbálovy smrti na vrcholu astronomické věže, nevěděl, kdo ho doopravdy zabil,
a jak už celému kouzelnickému světu vyslepičila Rita Holoubková, Harryho viděli, jak běží z
věže jen chvilku poté, co Brumbál dopadl.
„Mrzí mě to, Harry,“ řekl Lupin.
„Takže smrtijedi už ovládli i Denního věštce?“ zeptala se Hermiona zuřivě.
Lupin přikývl.
„Ale určitě si někdo uvědomuje, že se něco děje?“
„Ten puč se navenek nijak neprojevil a proběhl bez komplikací,“ řekl Lupin.
„Oficiální verze Brouskovy smrti je, že rezignoval. Byl nahrazen Piem Thicknessem, který
je ovládán kletbou Imperius.“
„Proč se sám Voldemort neprohlásil ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.
Lupin se rozesmál.
„To přece nemusí, Rone. V podstatě takhle je ministrem kouzel, ale proč by měl sedět v
kanceláři na ministerstvu? Jeho panák Thicknesse se o každodenní problémy postará a
Voldemort se zatím může klidně rozpínat mimo ministerstvo.
Samozřejmě, mnozí si uvědomili, co se stalo. Za posledních pár dní se postoj ministerstva
neskutečně změnil a lidé si tiše šeptají, že za tím musí být Voldemort. Ale, a to je ten
problém, jen šeptají. Nedůvěřují si navzájem, protože neví, komu věřit. Jsou příliš vystrašeni,
než aby se odvážili promluvit nahlas. Bojí se, že pokud by jejich předtuchy byly správné,
zaměřili by se smrtijedi na jejich rodiny. Ano, Voldemort rozehrál strategickou hru. Tím, že
by se sám uvedl do funkce ministra, by mohl vyprovokovat otevřené povstání. Tím, že je jen
v pozadí toho všeho, vyvolal zmatek, nejistotu a strach.“
„A ta neskutečná změna postoje ministerstva,“ řekl Harry, „má za úkol varovat kouzelnický
svět přede mnou, ne před Voldemortem?“
„To je zajisté část plánu,“ řekl Lupin, „a je to mistrovský tah. Teď, když je Brumbál po
smrti, bys měl být ty – chlapec, který přežil – symbolem a snahou o odpor k Voldemortovi.
Ale tím, že máš prsty ve smrti toho staříka, na tebe Voldemort nejen vypsal odměnu, ale i
zasel zrnko pochyb a strachu mezi těmi, kteří by tě mohli chtít bránit.
Mezitím ministerstvo vyrazilo proti kouzelníkům z mudlovských rodin.“
Lupin ukázal na Denního věštce.
„Podívejte se na druhou stránku.“
Hermiona obrátila stránku se stejným výrazem, který měla, když držela Tajemství magie
nejtemnější.
„Seznam kouzelníků pocházejících z mudlovských rodin!“ přečetla nahlas. „‚Ministerstvo
kouzel mapuje kouzelníky narozené mezi mudly, aby dokázalo lépe porozumět tomu, jak
dokázali ovládnout tajemství magie.
Nedávné výzkumy, které prováděl Odbor záhad, odhalují, že schopnost kouzlit může být
předávána pouze z osoby na osobu, tedy když se kouzelníci rozmnožují. Ačkoli tedy
neexistují žádní ověření kouzelničtí předci, mohli tito takzvaní ‚mudlorození kouzelníci‘,
získat své kouzelnické vlastnosti krádeží nebo násilím.
Ministerstvo je rozhodnuto vystopovat kořeny těchto uchvatitelů kouzelnických schopností
a k tomu tedy požádalo každého kouzelníka, narozeného mezi mudly, aby se dostavil na
pohovor k nově zřízené Registrační komisi pro mudlorozené kouzelníky.‘“
„Tohle lidé přece nedovolí,“ řekl Ron.
„Už se to děje, Rone,“ řekl Lupin. „Zatímco se tu bavíme, proti mudlorozeným už provádějí
zátahy.“
„Ale jak by mohli ‚ukrást‘ schopnost kouzlit?“ řekl Ron. „Je to na hlavu, kdyby šlo ‚ukrást‘
schopnosti, nebyli by přece žádní motáci, ne?“
„Já vím,“ řekl Lupin. „Nicméně, pokud nemůžeš dokázat, že máš v rodině alespoň jednoho
blízkého kouzelnického příbuzného, považují tvé kouzelnické schopnosti za získané
nepoctivou cestou a musíš si vytrpět trest.“
Ron se podíval na Hermionu a pak řekl, „A co když všichni čistokrevní, nebo ti, kteří mají
alespoň částečně kouzelnickou krev, odpřísáhnou, že je člověk, který se narodil mezi mudly,
součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je má sestřenice –“
Hermiona chytla Ronovu ruku do své a stiskla ji.
„Díky, Rone, ale nemůžu ti dovolit –“
„Nebudeš mít na výběr,“ řekl Ron zuřivě a sevřel její ruku. „Naučím tě rodokmen mé
rodiny, takže o nich budeš znát všechno a když se tě zeptají, budeš znát odpovědi.“
Hermiona se nejistě zasmála.
„Rone, ve chvíli, kdy jsme na útěku s Harry Potterem, nejhledanější osobou v zemi,
nemyslím si, že by na tom záleželo. Kdybych bývala šla zpátky do školy, bylo by to jiné. Co
vlastně Voldemort plánuje s Bradavicemi?“ zeptala se Lupina.
„Docházka je teď pro každého mladého kouzelníka a čarodějku povinná,“ zodpověděl. „To
ohlásili včera. Nikdy dřív tomu tak nebylo, to je taky velká změna. Ale samozřejmě, téměř
každý kouzelník v zemi chodil do Bradavic, i když jejich rodiče měli právo učit je doma, nebo
je poslat do zahraničí, pokud tomu dali přednost. Takhle bude mít Voldemort celou
kouzelnickou populaci pod kontrolou už od útlého věku. A je to další způsob, jak se zbavit
mudlorozených, protože než jim dovolí nastoupit do školy, musí každý kouzelník obdržet
Pozitivní lustraci kouzelnického původu – tedy že byli ministerstvem uznáni jako potomci
čarodějů.“
Harry byl naštvaný a rozčílený zároveň. V tu chvíli určitě mnozí nadšení jedenáctiletí
kouzelníci zkoumali své nové knihy, aniž by věděli, že Bradavice, a možná ani svoje rodiny,
už nikdy neuvidí.
„Je to… je to…“ mumlal a nedokázal najít slova, která by dokázala popsat hrůzu, která mu
prostupovala hlavou, ale Lupin tiše promluvil.
„Já vím.“
Lupin zaváhal.
„Pochopím, jestli mi to nepotvrdíš, Harry, ale Řád má pocit, že ti Brumbál zanechal nějakou
misi.“
„To ano,“ odpověděl Harry, „a Ron i Hermiona v ní jsou taky a jdou se mnou.“
„Můžeš mě zasvětit, o čem ta mise je?“
Harry se podíval do Lupinovy vrásčité tváře, obklopené silnými, ale zešedlými vlasy, a přál
si, aby mohl odpovědět jinak.
„Nemohu, Remusi, promiňte. Jestli vám to Brumbál neřekl sám, ani já nemyslím, že bych
mohl.“
„Předpokládal jsem, že to řekneš,“ odpověděl Lupin zklamaně. „Ale přesto bych ti mohl k
něčemu být. Víš, co jsem zač a co dokážu dělat. Mohl bych jít s tebou a ochránit tě. Ani bys
mi nemusel říkat přesně, kam máš namířeno.“
Harry zaváhal. Byla to lákavá nabídka, ale nedovedl si představit, jak by před Lupinem
dokázali uchovat tajemství mise, kdyby byl celou dobu s nimi.
Hermiona ale vypadala zmateně.
„A co Tonksová?“ zeptala se.
„Co je s ní?“ řekl Lupin.
„No,“ řekla Hermiona zamračeně, „přece jste si ji vzal! Jak by to zvládala, kdybyste šel s
námi?“
„Tonksová bude v naprostém bezpečí,“ řekl Lupin, „zůstane v domě svých rodičů.“
V Lupinově tónu bylo něco zvláštního, říkal to neskutečně chladně.
Na myšlence, že Tonksová zůstane schovaná v domě svých rodičů, bylo něco zvláštního.
Koneckonců byla členkou Řádu a co si Harry pamatoval, vždycky chtěla bojovat.
„Remusi,“ nadhodila Hermiona, „je všechno v pořádku? Víte… mezi Vámi a –“
„Všechno je v pořádku, díky za optání,“ řekl Lupin jízlivě.
Hermiona zrudla. Po chvilce trapné a rozpačité pauzy se Lupin přinutil přiznat cosi
nepříjemného. „Tonsková čeká dítě.“
„To je báječné!“ vykřikla Hermiona.
„Přesně tak!“ přidal se Ron nadšeně.
„Gratulujeme,“ řekl Harry.
Lupin vykouzlil cosi mezi umělým úsměvem a grimasou a řekl, „Takže… přijímáte moji
nabídku? Budeme z vás tří my čtyři? Nevěřím tomu, že by s tím Brumbál nesouhlasil,
koneckonců ze mě udělal vašeho učitele obrany proti černé magii. A musím vám říct, že
věřím, že budeme stát tváří v tvář magii, kterou jsme nikdy dříve nezažili a o které se nám ani
nesnilo.“
Ron a Hermiona se oba podívali na Harryho.
„Jen – jen aby bylo jasno,“ řekl. „Vy chcete nechat Tonksovou v domě jejích rodičů a jít s
námi?“
„Bude tam absolutně v bezpečí, postarají se o ni,“ řekl Lupin. V jeho hlase zněla účelovost
hraničící s lhostejností. „Harry, věřím, že James by chtěl, abych zůstal s tebou.“
„No,“ řekl Harry pomalu, „já to nechci. Jsem si jist, že můj otec spíš chtěl vědět, proč
nezůstanete se svým dítětem.“
Lupinovi se z obličeje vytratila všechna barva. Teplota v kuchyni jako kdyby klesla o deset
stupňů. Ron se rozhlížel po místnosti, jako kdyby si jí musel zapamatovat, zatímco
Hermioniny oči se střídavě dívaly na Harryho a Lupina.
„Nerozumíš mi,“ řekl Lupin nakonec.
„Tak mi to vysvětlete,“ řekl Harry.
Lupin si odkašlal.
„Já – vzít si Tonksovou byla osudová chyba. Udělal jsem to proti své vůli a od té doby si to
velmi vyčítám.“
„Chápu,“ řekl Harry, „takže se na ni prostě vykašlete a utečete s námi?“
Lupin vyskočil na nohy. Jeho židle spadla dozadu. Zíral na ně tak divoce, že Harry poprvé v
životě viděl v jeho obličeji výraz vlka.
„Nechápeš, co jsem udělal své ženě a jejímu nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl
brát, teď je z ní vyvrhel!“
Lupin nakopl židli, kterou převrátil.
„Viděls mě vždycky jen v Řádu nebo pod Brumbálovou ochranou v Bradavicích! Vůbec
nevíš, jak zbytek kouzelnického světa pohlíží na stvůry, jako jsem já! Jakmile se dozví o mé
nemoci, prohodí se mnou sotva jedno slovo! Nechápeš, co jsem udělal?
Dokonce i její vlastní rodina je z naší svatby znechucená, chtěli snad její rodiče, aby si vzala
vlkodlaka? A to dítě… to dítě…“
Lupin se chytil za hlavu. Vypadal nepříčetně.
„Můj druh se obvykle nemnoží! Bude jako já, o tom jsem přesvědčen. Jak si mohu odpustit,
když jsem vědomě riskoval, že svou nemoc přenesu i na nevinné dítě? A kdyby nějakou
zázračnou náhodou nebylo jako já, bude lepší, tisíckrát lepší, když bude bez otce, za kterého
by se mělo stydět!“
„Remusi!“ zašeptala Hermiona se slzami v očích. „Tohle neříkejte – jak by se za vás mohlo
jakékoli dítě stydět?“
„Já nevím, Hermiono,“ řekl Harry. „Já bych se za něj celkem styděl.“
Harry nevěděl, odkud přicházel jeho vztek, ale donutil ho vstát. Lupinův výraz se změnil,
jako kdyby ho Harry ranil.
„Jestli budou teď mudlorození špatní,“ řekl Harry, „co asi udělají s polovičním vlkodlakem,
jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil chránit mou matku a mě, a vy mi tu
tvrdíte, že Vám řekl, abyste zavrhl vlastní dítě a šel s námi do rizika?“
„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „Tohle není o touze po – po nebezpečí nebo osobní
slávě – jak se opovažuješ říkat tak –“
„Myslím, že jste bezohledný,“ řekl Harry, „zalíbilo se vám jít v Siriových stopách –“
„Harry, ne!“ prosila ho Hermiona, ale on stále zíral do Lupinova vzteklého obličeje.
„Tomu bych nikdy nevěřil,“ řekl Harry. „Že muž, co mě naučil bojovat s mozkomory –
bude zbabělec.“
Lupin vytáhl hůlku tak rychle, že Harry sotva pro svou stihl sáhnout. Ozvala se hlasitá rána
a pak si uvědomil, že leží na zádech, jako kdyby dostal ránu. Jak se uhodil o kuchyňskou zeď
a klouzal k zemi, zahlédl jen zbytek Lupinova hábitu, mizícího za dveřmi.
„Remusi, Remusi, vraťte se!“ křičela Hermiona, ale Lupin nereagoval. O pár sekund později
zaslechli prásknutí domovními dveřmi.
„Harry!“ naříkala Hermiona. „Jak jsi jen mohl?“
„Šlo to snadno,“ řekl Harry. Postavil se a cítil, jak se mu dělá boule na místě, kde se uhodil
o zeď. Ještě pořád byl vzteklý a třásl se.
„Nedívej se na mě takhle!“ vyštěkl na Hermionu.
„Tohle si na ni nedovoluj!“ odfrkl si Ron.
„Ne – ne – neměli bychom se hádat!“ řekla Hermiona a roztrhla je od sebe.
„Tohle jsi Lupinovi neměl říkat,“ pronesl Ron k Harrymu.
„Zasloužil si to,“ řekl Harry. Hlavou mu prolétaly útržkovité vzpomínky. Sirius, jak padá
skrz oblouk, Brumbál, vyčerpaný a zavěšený ve vzduchu, záblesk zeleného světla a hlas jeho
matky, který prosil o smilování…
„Rodiče,“ řekl Harry, „by neměli své děti opouštět, pokud – pokud opravdu nemusí.“
„Harry –“ řekla Hermiona a podávala mu ruku, aby ho utěšila, ale on ji odstrčil a odešel;
očima pozoroval oheň, který Hermiona zažehla. Jednou z něj mluvil s Lupinem, když se
potřeboval zeptat na něco o Jamesovi, a Lupin ho utěšoval. Teď před očima viděl Lupinův
umučený bílý obličej. Cítil nepříjemnou vlnu výčitek svědomí. Ani Ron ani Hermiona
nepromluvili, ale Harry jistě cítil, že se na sebe dívají a komunikují beze slov.
Otočil se a přistihl je, jak se od sebe spěšně otáčejí.
„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“
„Ne, tos neměl,“ řekl Ron najednou.
„Ale chová se tak.“
„Všichni jste stejní…“ řekla Hermiona.
„Já vím,“ řekl Harry. „Ale jestli ho to donutí jít zpátky k Tonksové, bude to za to stát, nebo
ne?“
Nemohl ze svého hlasu dostat ten prosebný tón. Hermiona měla v obličeji soucitný výraz,
Ron nejistý. Harry pohlédl k zemi a myslel na otce. Podporoval by James Harryho v tom, co
právě řekl Lupinovi, nebo by se naštval, jak se jeho vlastní syn chová k jeho starému příteli?
Obvykle tichá kuchyně jako kdyby se teď zaplnila hukotem po šoku z posledních událostí a
Ronovými a Hermioninými nevyřčenými výtkami. Denní věštec, kterého Lupin přinesl, ještě
stále ležel na stole, Harryho obličejem otočený vzhůru. Přešel k němu, posadil se, náhodně
vybral stránku a předstíral, že si čte. Nedokázal se soustředit na slova. Jeho mysl byla ještě
pořád plná setkání s Lupinem. Byl si jist, že Ron a Hermiona na druhé straně stolu, schovaní
za Věštcem, zase komunikují beze slov. Hlasitě otočil stránku a najednou na něj vykouklo
Brumbálovo jméno. Chvilku mu trvalo, než pochopil obsah fotografie, která zobrazovala jeho
rodinu. Pod ní byla slova „Brumbálova rodina, zleva doprava: Albus; Percivál, jak drží
novorozenou Arianu; Kendra a Aberforth.
Upoutalo to jeho pozornost a tak Harry zkoumal obraz podrobněji. Brumbálův otec,
Percivál, vypadal pohledně a oči se mu blýskaly dokonce i na tak staré fotografii. Nemluvně,
Ariana, byla o něco delší než bochník chleba, a nevypadala nijak neobvykle. Matka, Kendra,
měla své černé vlasy svázané do drdolu. Její obličej měl vystouplé rysy. Když Harry zkoumal
její temné oči, vysoké lícní kosti a rovný nos, který se nesl nad hedvábnými šaty, vzpomněl si
na fotografie původních amerických obyvatel, které viděl. Albus a Aberforth měli krajkované
hábity a stejně střižené vlasy po ramena. Albus vypadal o pár let starší, ale jinak si byli oba
chlapci velmi podobní, jelikož fotografie vznikla dříve, než si Albus zlomil nos a než začal
nosit brýle.
Rodina vypadala šťastně a neobvykle a klidně se usmívala z novinové stránky na čtenáře.
Ručka nemluvněte Ariany nejasně mávala z šátku, ve kterém byla zabalená. Harry pohlédl
nad fotografii a uviděl titulek článku.
EXKLUZIVNÍ UKÁZKA Z PŘICHÁZEJÍCÍ
BIOGRAFIE ALBUSE BRUMBÁLA
Napsala Rita Holoubková
Harry si pomyslel, že hůř už mu být nemůže, a začal číst.
Protože byla Kendra Brumbálová hrdá a nadutá, poté, co byl její manžel Percivál zatčen a
uvězněn v Azkabanu, o čemž se všude psalo, nemohla už v Ornici nad Planinou žít. Proto se
rozhodla sbalit rodinu a přestěhovat ji do Godrikova Dolu, vesnice, kterou později proslavil
útěk Harry Pottera před Vy-víte-kým.
Podobně jako Ornice nad Planinou, i Godrikův důl byl domovem pro řadu kouzelnických
rodin, ale jelikož Kendra žádnou z nich neznala, nikdo si na ni, na rozdíl od lidí v Ornici,
neukazoval kvůli zločinu, který provedl její manžel. Tím, jak odmítala přátelské pokusy o
sblížení, o které se pokoušeli její noví kouzelničtí sousedé, brzy dosáhla toho, že její rodina
zůstala zcela osamělá.
„Práskla mi dveřmi před očima, když jsem ji šla přivítat s náručí plnou domácích
kotlíkových sušenek,“ říká Batylda Bagshotová. „První rok, který tam strávili, jsem zřídkakdy
vídala dva chlapce. Kdybych nesbírala hlučivky při měsíčním svitu v zimě poté, co se
přistěhovali, a neviděla Kendru, jak vede Arianu do zahrádky, nikdy bych nevěděla, že tam s
nimi žije i dcera. Obešla s ní jednou trávník, pevně ji držela a pak ji opět odvedla do domu.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet.“
Zdá se, že Kendřin nápad přestěhovat se do Godrikova Dolu skrýval perfektní příležitost
skrýt Arianu jednou provždy, tedy udělat něco, co pravděpodobně plánovala celé roky.
Načasování bylo důležité. Když Ariana zmizela z dohledu, bylo jí již téměř sedm let, a to je
právě věk, ve kterém se podle odborníků začínají projevovat první magické schopnosti, pokud
je člověk má. Nikdo z pamětníků si nevzpomíná, že by kdy viděl Arianu projevit byť jen
náznak jakékoli kouzelné schopnosti. Zdá se tedy, že Kendra se rozhodla raději skrýt existenci
své dcery, než trpět hanbou po přiznání, že porodila motáka. Odstěhovat se od přátel a
sousedů, kteří Arianu znali, bylo po uvěznění jejího manžela mnohem jednodušší. Těch pár
lidí, kteří o Arianině existenci věděli, mělo plnou důvěru, že to tajemství neprozradí, včetně
dvou bratrů, kteří odpovídali nemístné otázky jedinou odopovědí, kterou je matka naučila.
„Má sestra nemůže chodit do školy, je moc nemocná.“
Příští týden přineseme: Albus Brumbál v Bradavicích – Ocenění a Záminky
Harry se mýlil. To, co si přečetl, mu náladu přece jen zhoršilo. Podíval se zpět na fotografii
zdánlivě veselé rodiny. Bylo to skutečné? Jak to jen mohl zjistit? Chtěl do Godrikova Dolu i
přesto, že Batylda nebyla ve stavu, ve kterém by si s ním o tom mohla promluvit. Chtěl
navštívit místo, kde jak on, tak Brumbál přišli o své milované. Právě odkládal noviny a chtěl
se Rona a Hermiony zeptat na jejich názor, když se po kuchyni rozlehlo ohlušující prásk.
Poprvé za tři dny zapomněl Harry na Kráturu. Okamžitě ho napadlo, že to mohl být Lupin,
který se vrátil do místnosti, a na sekundu nezaregistroval hromadu zápasících končetin, které
se znenadání objevily po jeho pravici. Spěšně vstal a Krátura se zatím vymotal a hluboce se
Harrymu klaněl a krákal, „Krátura se vrátil s tím zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane!“
Mundungus se sebral a vytáhl hůlku. Hermiona ale byla mnohem rychlejší.
„Expelliarmus!“
Mundungova hůlka se vznesla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Zpustlý Mundungus se
pokusil utéct na schody, ale Ron po něm skočil a svalil ho na podlahu, kam Mundungus
tlumeně dopadl.
„Co?“ zavřeštěl a snažil se vykroutit z Ronova sevření. „Co sem udělal? Pošleš na mě
odpornýho domácího skřítka, na co si to hraješ, co sem udělal, nech mě jít, nech mě jít, …“
„Nejsi v postavení, aby sis mohl poroučet,“ řekl Harry. Odhodil noviny stranou, pár kroky
přešel přes kuchyni a klekl si na kolena vedle Mundunga, který přestal bojovat a vystrašeně
zíral. Ron vstal, funěl a sledoval, jak Harry na Mundungův nos namířil svou hůlku.
Mundungus smrděl zaschlým potem a tabákovým kouřem. Měl slepené vlasy a špinavé šaty.
„Krátura se omlouvá za zdržení při dovedení zloděje, pane!“ krákal skřítek. „Fletcher ví, jak
se bránit zajmutí, má plno schovávaček a kompliců. I tak Krátura nakonec zloděje zahnal do
kouta.“
„Vedl sis opravdu dobře, Kráturo,“ řekl Harry a skřítek se hluboce uklonil.
„Dobrá. Máme na tebe pár otázek,“ řekl Harry Mundungovi, který naráz zakřičel.
„Zpanikařil jsem, chápeš? Nikdy jsem to nechtěl dělat, bez urážky, kámo, ale nikdy jsem se
nepřihlásil, že kvůli tobě chci dobrovolně umřít a pak okolo začal lítat zatracenej Ty-víš-kdo,
každej by se vodtamtud chtěl ztratit. Říkám ti na rovinu, že jsem to dělat nechtěl –“
„Pro tvou informaci, nikdo z nás ostatních se nepřemístil pryč,“ řekla Hermiona.
„No, tak je z vás parta zatracenejch hrdinů, ne? Ale já nikdy nepředstíral, že se chci nechat
zamordovat —“
„Nezajímá nás, proč jsi utekl Pošukovi,“ řekl Harry a hůlku posunul o něco blíže k
Mundungovým bahnitě hnědým, krví podlitým očím. „Už jsme věděli, že jsi nespolehlivý
odpad.“
„No tak, proč ksakru necháváš domácí skřítky, aby mě pronásledovali? Nebo ti de eště o ty
poháry? Už žádnej nemám, jinak bych ti je klidně dal –“
„Nejde ani o ty poháry, i když přihořívá,“ řekl Harry. „Sklapni a poslouchej.“
Bylo báječné, že mohl zase něco dělat, že měl někoho, z koho mohl vymámit alespoň
kousek pravdy. Harryho hůlka byla teď tak blízko k přepážce Mundungova nosu, že
Mundungus začal šilhat, když se na ni snažil zaostřit.
„Když jsi z tohohle domu odnášel všechno, co mohlo mít nějakou cenu,“ začal Harry, ale
Mundungus ho znovu přerušil.
„Siriovi nikdy nezáleželo na tom bordelu –“
V tu chvíli se ozval zvuk dusajících nohou, zablesklo se cosi měděného a ozvalo se
zařinčení a vřískot bolesti. Krátura se rozeběhl k Mundungovi a praštil ho pánví.
„Vodvolej ho, vodvolej ho, měl bys ho zavřít!“ křičel Mundungus a krčel se v koutě,
zatímco Krátura znovu zvedl pánev s těžkým dnem.
„Kráturo, ne!“ zakřičel Harry.
Kráturovy tenké paže se třásly pod vahou těžké pánve, jak ji stále držel nahoře.
„Možná ještě jednu ránu, pane Harry, pro štěstí?“
Ron se zasmál.
„Potřebujeme ho při smyslech, Kráturo, ale když ho bude potřeba přesvědčit, budeš mít tu
poctu,“ řekl Harry.
„Mnohokrát děkuji, pane,“ řekl Krátura, uklonil se a vzápětí poodešel o kousek dál. Velké
bledé oči měl s odporem stále upřené na Mundunguse.
„Když jsi z tohohle domu odnesl cokoli cenného, cos tu mohl najít,“ začal Harry znovu,
„vzal sis i pár věcí z kuchyňského přístěnku. Byl tam medailonek.“ Harryho ústa byla
najednou suchá. Téměř cítil i Ronovo a Hermionino napětí a vzrušení. „Co jsi s ním udělal?“
„Proč?“ zeptal se Mundungus. „Má snad nějakou cenu?“
„Ty ho ještě pořád máš!“ zakřičela Hermiona.
„Ne, nemá,“ řekl Ron bystře. „Chce vědět, jestli si za něj může říct o další peníze.“
„O další?“ řekl Mundungus. „To by nebylo tak těžké… ksakru, zbavil sem se ho, neměl sem
jinou možnost.“
„Co tím myslíš?“
„Prodával jsem v Příčné ulici a ona přišla a ptala se, jestli mám živnosťák na vobchodování
s kouzelnickejma tretkama. Zatracená čmuchna. Chtěla mi dát pokutu, ale zalíbil se jí ten
medailonek, tak mi řekla, že si ho vezme a protentokrát mě nechá bejt, tak sem byl šťastnej.“
„Co to bylo za ženu?“ zeptal se Harry.
„Nevim, nějaká ministerská baba.“
Mundungus chvíli přemýšlel, až se mu svraštělo obočí.
„Drobná ženská. Na hlavě měla mašli.“
Zamračil se a pak dodal, „vypadala jako ropucha.“
Harry upustil hůlku, která vrazila Mundungovi do nosu, vychrlila pár červených jisker a
podpálila mu obočí.
„Aguamenti!“ zakřičela Hermiona, z hůlky jí vytryskl pramen vody a zaplavil Mundunga,
který začal reptat a kuckat.
Harry se podíval vzhůru a uviděl, že Ron s Hermionou jsou otřeseni stejně, jako on. Jizvy
na pravé ruce ho opět začaly bolet.
Kapitola dvanáctá
V magii je síla
Srpen plynul a tráva uprostřed Grimmauldova náměstí postupně na slunci usychala, až
úplně seschla. Obyvatele čísla dvanáct nikdy nikdo neviděl, ostatně stejně, jako číslo dvanáct
samotné. Mudlové, kteří na Grimmauldově náměstí žili, už se dávno nepozastavovali nad
humornou chybou očíslování domů, díky které vedle čísla jedenáct bylo číslo třináct.
Ale až v této době zažívalo náměstí příval návštěvníků, které přitahovala chyba v číslování.
Neuplynul den, aby na Grimmauldovo náměstí nedorazili jeden nebo dva lidé, kteří tam byli
kvůli ní a ničemu jinému. Nebo to tak alespoň vypadalo, protože se opírali o plot před domy
jedenáct a třináct a sledovali místo, kde se domy spojovaly. Nestalo se, aby tam vydrželi déle,
než dva dny, i když všichni nacházeli zálibu ve zvláštním oblečení. Mnozí Londýňané, kteří
okolo nich procházeli, byli ale na výstřední oblečení zvyklí, a tak je to téměř nezaujalo, ačkoli
občas se někdo z nich otočil a zmateně přemýšlel, proč by v takovém vedru někdo nosil
hábity.
Zdálo se, že pozorovatelé ze sledování nemají dobrý pocit. Občas někdo z nich vzrušeně
vyběhl vpřed, jako kdyby zahlédl něco zajímavého, načež se zklamaně vrátil zpět.
Prvního dne v září na náměstí postávalo mnohem více lidí, než obvykle. Půl tuctu mužů v
dlouhých hábitech stálo tiše a pozorně a zíralo na domy jedenáct a třináct, ale to, co
pozorovali, vypadalo stále nepochopitelně. Nadcházející večer přinesl poprvé za celé ty týdny
neočekávanou smršť studeného deště a na náměstí se, jak se zdálo, stalo něco neočekávaného.
Muž s pokřiveným obličejem na cosi ukázal a jeho společník, zavalitý bledý muž, se rozeběhl
vpřed, ale o sekundu později se všichni vrátili ke svému nevzrušenému postávání a vypadali
rozčarovaně a zklamaně.
Mezitím v čísle dvanáct vstoupil Harry do haly. Když se předtím přemístil na poslední
schod přede dveře, téměř ztratil rovnováhu a měl pocit, že smrtijedu mohli letmo zahlédnout
jeho dočasně odhalený loket. Poté, co pečlivě uzavřel vchodové dveře, sundal si nevitelný
plášť, přehodil si jej přes rameno a pospíchal se zcizeným výtiskem Denního Věštce ponurou
vstupní halou ke dveřím do suterénu.
Uvítal ho obvyklý šepot „Severusi Snape,“ ovanul ho mírný závan vzduchu a na sekundu se
mu zamotal jazyk.
„Nezabil jsem Vás,“ řekl poté, co se mu jazyk uvolnil, a zadržel dech, když se prachová
figura rozlétla po místnosti. Počkal, než sestoupil téměř do kuchyně, pryč z výhledu paní
Blackové, v místě, kde už nebylo ono prachové mračno, a zavolal, „mám tu noviny a určitě se
vám nebudou líbit.“
Kuchyně se změnila k nepoznání. Téměř vše zářilo, měděné kastroly a pánve byly vyleštěny
do zářivě měděné barvy, zářil i dřevěný stůl. Poháry a talíře, připravené k večeři, se třpytily a
odrážely mírné plameny z krbu, na kterém se v kotlíku vařilo jídlo. V celé místnosti se ale nic
nezměnilo natolik, jako domácí skřítek, který vyběhl Harrymu naproti, na sobě měl čistou
utěrku, chlupy na uších čisté a načechrané a na hrudi se mu vyjímal Regulův medailonek.
„Sundejte si před večeří boty a umyjte ruce prosím, pane Harry,“ zakrákal Krátura, uchopil
neviditelný plášť a rozeběhl se ho pověsit na hák na zdi vedle starých hábitů, které byly
čerstvě vyprány.
„Co se stalo?“ zeptal se s obavami v hlase Ron. On a Hermiona zkoumali svazek
načmáraných poznámek a ručně kreslených map, které byly vystlány na konci dlouhého
kuchyňského stolu, ale pak vzhlédli k Harrymu, který kráčel k nim a pohodil výtisk Denního
Věštce na potrhaný pergamen.
Nad velikou fotografií povědomého černovlasého muže se skobovitým obličejem stál
titulek:
SEVERUS SNAPE USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM
„Ne!“ zvolali Ron a Hermiona hlasitě.
Hermiona byla nejrychlejší. Chňapla po novinách a začala číst článek nahlas.
„ ‚Severus Snape, dlouhodobý učitel Lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, byl dnes
ustanoven ředitelem. Je to nejdůležitější personální změna ve starodávné škole. Poté, co
nedávno rezignovala učitelka mudlovských studií, zaujme její místo Alekta Carrowová,
zatímco její bratr, Amycus, obsadí pozici učitele Obrany proti černé magii.
‚Využívám této příležitosti k tomu, abych pozvedl naše nejlepší kouzelnické tradice a
hodnoty –‘ Jako páchat vraždy a usekávat lidem uši! Snape ředitelem! Snape v Brumbálově
pracovně! U Merlinovy brady!“ vykřikla, až Ron i Harry poposkočili. Vyskočila od stolu a
vyběhla z místnosti s křikem „Budu za minutku zpátky!“
„ ‚U Merlinovy brady‘?“ opakoval Ron překvapeně. „Ta musí být naštvaná.“ Přitáhl si k
sobě noviny a četl článek o Snapeovi.
„Tohle ostatní učitelé nestrpí. McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, ti všichni znají pravdu,
vědí, jak Brumbál zemřel. Nebudou uznávat Snapa jako ředitele. A kdo jsou tihle
Carrowovi?“
„Smrtijedi,“ řekl Harry. „Je tam uvnitř jejich fotografie. Byli na vrcholku věže té noci, kdy
Snape zabil Brumbála, takže je to taková rodinná parta. A,“ přitáhl si židli a pokračoval trpce,
„myslím, že ostatní učitelé nemají jinou možnost, než zůstat. Pokud za Snapem stojí
ministerstvo a Voldemort, budou mít možnost zůstat a učit, nebo si pár let posedět v
Azkabanu – a to jen jestli budou mít štěstí. Myslím, že zůstanou a budou se snažit chránit
studenty!
Krátura přispěchal ke stolu s velkou polévkovou mísou, naběračkou naléval polévku
každému do pradávných mís a přitom si pohvizdoval.
„Děkuju, Kráturo,“ řekl Harry a přeložil Věštce tak, aby se nemusel dívat na Snapův obličej.
„Takže alespoň teď víme, kde Snape je.“
Začal jíst polévku. Kvalita Kráturova jídla se od chvíle, kdy dostal Regulův medailonek,
dramaticky zlepšila. Dnešní francouzská cibulačka byla nejlepší, jakou kdy ochutnal.
„Okolo domu se tu pohybuje pořád dost smrtijedů,“ řekl, zatímco jedl, „víc než kdy jindy.
Je to jako kdyby doufali, že vyrazíme z domu se školními kufry k Bradavickému expresu.“
Ron pohlédl na hodinky.
„Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel před téměř šesti hodinami. Je to zvláštní, co myslíš?“
Harrymu se v mysli zjevila nachová parní lokomotiva, která táhla vlnící se soupravu, za
kterou kdysi s Ronem letěli vzduchem, cestou míjeli pole a kopce, až nakonec dorazili do
Bradavic. Byl si jist, že Ginny, Neville a Lenka sedí v tu chvíli spolu, možná přemýšlejí, kde
jsou on, Ron a Hermiona, nebo debatují, jak nejlépe svrhnout Snapeův nový režim.
„Asi mě viděli, když jsem se teď vracel,“ řekl Harry, „ztratil jsem na schodech rovnováhu,
takže mi sklouzl plášť.“
„To se mi stává běžně. Už je tu,“ dodal Ron a otočil se na židli, aby viděl, jak Hermiona
vchází do místnosti. „Co to u Merlinových plandavých spoďárů bylo?
„Vzpomněla jsem si na tohle,“ funěla Hermiona.
Nesla velký orámovaný obraz, položila ho na zem a uchopila svou malou kabelku. Otevřela
ji a začala do ní cpát obraz, přestože se tam rozhodně nemohl vejít. Během pár chvil však
zmizel do jejích prostorných hlubin.
„Phineas Nigellus,“ vysvětlila Hermiona a hodila kabelku na kuchyňský stůl. Ozvala se
obvyklá halasně řinčící rána.
„Prosím?“ řekl Ron, ale Harry to pochopil. Obraz Phinease Nigelluse Blacka dokázal
cestovat mezi portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v kanceláři ředitele v
Bradavicích, v té kruhové místnosti, kde teď bezpochyby seděl Snape s triumfálním pocitem,
že vlastní sbírku vybraných kouzelnických předmětů, které patřily Brumbálovi. Myslánku,
Moudrý klobouk a, nebyl-li přesunut jinam, meč Godrika Nebelvíra.
„Snape by mohl poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval do tohohle domu,“ vysvětlila
Hermiona Ronovi, když se posadila. „Ale ať to zkusí teď, Phineas Nigellus neuvidí nic, než
vnitřek mé kabelky.“
„Perfektní nápad!“ řekl Ron potěšeně.
„Díky,“ usmívala se Hermiona a přitáhla si polévku. „Takže, Harry, co se ještě dneska
stalo?“
„Nic,“ řekl Harry. „Sledoval jsem několik hodin vchod na ministerstvo. Umbridgeová se
zase neukázala. Taky jsem viděl tvého taťku, Rone. Vypadá to, že je v pořádku.“
Ron na tu zprávu souhlasně přikývl – bylo přespříliš nebezpečné komunikovat s panem
Weasleym, když chodil do práce a z práce, protože ho vždy obklopovali ostatní ministerští
pracovníci. Ale už to, že ho vídají, i když vypadal velmi napjatě a starostlivě, bylo uklidňující.
„Taťka nám vždycky říkal, že většina ministerských úředníků používá na cestu do práce
letaxovou síť,“ řekl Ron. „To je důvod, proč jsme neviděli Umbridgeovou, nikdy nechodí
pěšky, myslí si, že je příliš důležitá.“
„A co ta legrační stará čarodějka a ten drobný kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se
Hermiona.
„A jo, ten chlápek z Oddělení údržby,“ řekl Ron.
„Jak víš, že pracuje pro Oddělení údržby?“ zeptala se Hermiona a její polévková lžíce
zůstala viset napůl cesty k ústům.
„Taťka říká, že všichni z údržby nosí modré hábity.“
„Ale tos nám nikdy neřekl!“
Hermiona odložila svou lžíci a přitáhla si svazek poznámek a map, které s Ronem zkoumali,
když Harry vešel do kuchyně.
„Není tu nic o modrých hábitech, nic!“ řekla hbitě otáčela stránky.
„No, a záleží na tom?“
„Rone, na všem záleží! Jestli se chceme dostat na ministerstvo a nechceme se nechat chytit,
když teď jdou po každém nevítaném návštěvníkovi, záleží na každém detailu! Už jsme o tom
mluvili tolikrát, jaký má smysl obhlížet ministerstvo, když se nám ani neobtěžuješ říct –“
„Sakra, Hermiono, zapomněl jsem na drobnost –“
„Určitě si uvědomuješ, že na celém světě pro nás neexistuje nebezpečnější místo, než
ministerstvo kou—“
„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ řekl Harry.
Hermiona se zastavila s otevřenou pusou. Ron špatně pokl polévku a zakuckal se.
„Zítra?“ zopakovala Hermiona. „To nemyslíš vážně, Harry?“
„Myslím,“ řekl Harry. „Už nemůžeme být lépe připraveni, než jsme teď, i kdybychom se
okolo ministerstva potulovali další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím spíš může být ten
medailonek jinde. Taky je tu možnost, že ho Ubridgeová už vyhodila, když se nedá otevřít.“
„Pokud,“ řekl Ron, „nenašla způsob, jak ho otevřít, a není teď posedlá.“
„Jako kdyby ji to mělo nějak změnit, už tenkrát byla plná zla,“ pokrčil Harry rameny.
Hermiona byla zahloubaná do svých myšlenek a kousala si ret.
„Známe všechno to, co je důležité,“ pokračoval Harry k Hermioně. „Víme, že se přestali
přemisťovat na ministerstvo a ven. Víme, že většině vyšších ministerských úředníků dovolili
připojit domácí krby k letaxové síti, protože Ron zaslechl ty dva Nevyslovitelné, jak si na to
stěžují. A od toho chlápka s bradkou, co o tom mluvil se svým známým, zhruba víme i to, kde
má Ubridgeová kancelář—“
„ ‚Budu v prvním patře, Dolores mě chce vidět,‘“ odrecitovala okamžitě Hermiona.
„Přesně,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme s pomocí těch legračních mincí,
symbolů, nebo co to vlastně je, sám jsem viděl, jak si nějaká čarodějka půjčuje jeden od své
známé –“
„Ale my přece žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ pokračoval Harry klidně.
„Nevím, Harry, prostě nevím… V tom plánu je tolik věcí, které mohou selhat, které závisí
na náhodě…“
„To se nezmění, ani když strávíme další měsíc přípravami,“ řekl Harry. „Je čas začít
jednat.“
Z Ronova a Hermioniného obličeje poznal, že se bojí. Ani on si nebyl jist sám sebou, ale
přesto tušil, že přišel čas, aby spustili svůj plán.
Strávili předchozí čtyři týdny oblékáním neviditelného pláště a špehováním oficiálního
vchodu na ministerstvo, který Ron, díky panu Weasleymu, znal už od dětství. Chodili těsně za
úředníky, naslouchali jejich konverzaci a pečlivým pozorováním zjišťovali, který z nich chodí
do práce každý den ve stejném čase a sám. Tu a tam měli možnost zcizit někomu z aktovky
Denního Věštce. Pomalu zevrubně načrtli mapy a zapsali si mnoho poznámek. A to vše teď
leželo na stole před Hermionou.
„Dobrá,“ řekl Ron pomalu, „řekněme, že se na to vrhneme zítra… Myslím, že bych měl jít
jen já a Harry.“
„Ale nezačínej s tím zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslím, že to už jsme si vyjasnili.“
„Jedna věc je postávat u vstupu pod pláštěm, ale druhá, Hermiono,“ Ron píchl prstem do
Denního Věštce starého deset dní, „je ta, že jsi na seznamu mudlorozených, kteří se
nedostavili na ministerstvo k podání vysvětlení!“
„A ty bys měl umírat v Doupěti na kropenatku! Jestli by někdo neměl chodit, je to Harry, na
kterého je vypsána odměna deset tisíc galeonů –“
„Dobrá, tak já tu zůstávám,“ řekl Harry. „Dáte mi vědět, až někdy porazíte Voldemorta, že
ano?“
Ron a Hermiona se zasmáli, ale Harrymu mezitím projelo jizvou na čele bodnutí. Ruka mu
k ní automaticky vystřelila. Zahlédl, jak Hermiona zamhouřila oči, a tak zkusil vše
zamaskovat tím, že si odhrnuje vlasy z očí.
„No, jestli půdejem všichni, musíme se přemístit postupně,“ řekl Ron. „Pod plášť se už
všichni nevejdeme.“
Harryho pálila jizva čím dál intenzivněji. Postavil se. Najednou k němu přiběhl Krátura.
„Pán nedojedl polévku, přál by si pán masíčko, nebo koláč, který má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale vrátím se za minutku – musím na záchod.“
Uvědomoval si, že jej Hermiona podezíravě pozoruje. Vyběhl po schodech do haly a pak
uháněl na první odpočívadlo, vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Sténaje bolestí
sesunul se k černé vaně s kohoutky ve tvaru hadů, kteří měli otevřená ústa, a zavřel oči…
Procházel po slabě ozářené uličce. Budovy okolo něj měly vysoké dřevěné štíty. Vypadaly
jako z perníku. Přiblížil se k jednomu domku a pak uviděl, jak jeho bílá ruka s dlouhými prsty
vystřelila ke dveřím. Zaklepal. Cítil vzrůstající vzrušení…
Dveře se otevřely. Stála tam smějící se žena. Její výraz se změnil, jakmile se podívala
Harrymu do tváře. Úsměv zmizel a nahradil ho strach…
„Gregorovič?“ řekl vysoký chladný hlas.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře. Bílá ruka je zadržela a nedovolila je uzavřít.
„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ zakřičela a zakroutila hlavou. „On už nebydlet tu! On už
nebydlet tu! Já jeho neznat!“
Zavrhla snahu zavřít dveře a rozeběhla se pryč temnou halou a Harry ji následoval, klouzal
za ní a jeho ruka s dlouhými prsty vytáhla hůlku.
„Kde je?“
„Das weiss ich nicht! Odstěhovat! Já nevědět, já nevědět!“
Pozvedl hůlku. Zakřičela. Dvě malé děti vyběhly do chodby. Snažila se je ochránit rukama.
V tu chvíli se zeleně zablesklo…“
„Harry! HARRY!“
Otevřel oči, které padly až k zemi. Hermiona opět bušila na dveře.
„Harry, otevři!“
Musel křičet, věděl to. Vstal a otevřel dveře. Hermiona se zapotácela, pak znovu získala
rovnováhu a podezíravě se rozhlédla. Ron byl přímo za ní a vystrašeně namířil hůlku do rohů
chladné koupelny.
„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co si myslíš, že jsem dělal?“ zeptal se Harry s nahranou statečností.
„Snažil ses vyječet si hlavu!“ řekl Ron.
„No jasně… Musel jsem si zdřímnout nebo –“
„Harry, prosím tě, neurážej náš rozum,“ řekla Hermiona a dýchala zhluboka. „Víme, že tě
dole bolela jizva a jsi bílý jako stěna.“
Harry se posadil na roh vany.
„No dobře. Právě jsem viděl Voldemorta, jak zavraždil ženu. V tuhle chvíli už asi zavraždil
celou její rodinu. A neměl k tomu důvod. Bylo to přesně jako s Cedrikem, prostě jen proto, že
se tam objevili…“
„Harry, tohle bys už nikdy neměl dovolit!“ křičela Hermiona a její hlas se nesl koupelnou.
„Brumbál chtěl, aby ses naučil používat Nitrobranu! ON si myslel, že to spojení mezi vámi je
nebezpečné – Voldemort ho může zneužít, Harry! K čemu je dobré vidět, jak někoho zabíjí a
mučí, jak nám to může pomoct?“
„Pomůže nám to v tom, že víme, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se to ani nepokoušíš zastavit?“
„Hermiono, nemůžu. Víš, že mi Nitrobrana nejde. Nikdy jsem jí nepřišel na kloub.“
„Nikdy jsi to pořádně nezkusil!“ řekla nasupeně. „Já to nechápu, Harry – to se ti líbí, že jste
takhle zvláštně propojeni, nebo – nebo co?“
Zíral na ni a ona zaváhala.
„Jestli se mi to líbí?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já – ne – promiň, Harry, nechtěla jsem –“
„Nesnáším to, nesnáším fakt, že mi může vlézt do hlavy, že ho musím strpět a sledovat,
když je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“
„Brumbál –“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, ne někoho jiného. Chci vědět, proč jde po
Gregorovičovi.“
„Po kom?“
„Je to zahraniční výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku, ten říká, že je
nejlepší.“
„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „někde Voldemort drží Ollivandera. Když už jednoho výrobce
hůlek má, k čemu potřebuje dalšího?“
„Možná je stejného názoru, jako Krum, možná si myslí, že je Gregorovič lepší… Nebo si
myslí, že mu Gregorovič dokáže vysvětlit, co udělala má hůlka, když mě pronásledoval,
protože Ollivander to nevěděl.“
Harry zíral do rozbitého špinavého zrcadla a viděl, jak na sebe Ron a Hermiona za jeho
zády skepticky koukají.
„Harry, ty nám říkáš, co udělala tvá hůlka,“ řekla Hermiona, „ale byls to ty, kdo to udělal!
Proč se tak odhodlaně snažíš odmítat zodpovědnost za svou vlastní sílu?“
„Protože vím, že jsem to nebyl! A ví to i Voldemort, Hermiono! Oba víme, co se doopravdy
stalo!“
Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že si připravuje protiargumenty
proti jeho teorii o hůlce i faktu, že dovoloval sám sobě zírat do Voldemortovy mysli. K jeho
úlevě se jim do řeči vložil Ron.
„Nech to být,“ doporučil jí. „Je to na něm. A jestli máme jít zítra na ministerstvo, neměli
bychom si radši projít plán?“
Hermiona už tedy mlčela, ačkoli trochu neochotně, jak druzí dva odhadli. Harry si byl jist,
že na něj při první příležitosti znovu zaútočí. Mezitím se vrátili do kuchyně v suterénu, kde
jim Krátura naservíroval dezert.
Do postele se dostali, až když byla hluboká noc, poté, co strávili hodiny procházením plánu
znovu a znovu, než jej dokázali dokonale odrecitovat slovo od slova jeden druhému. Harry,
který teď spal v Siriově pokoji, si lehl do postele a nechal svou hůlku svítit na starou
fotografii jeho otce, Siria, Lupina a Pettigrewa a mumlal si plán sám pro sebe po dalších deset
minut. Poté, co nechal hůlku zhasnout, nemyslel na mnoholičný lektvar, dávivé dortíčky, ani
na modré hábity lidí z odboru údržby. Přemýšlel nad Gregorovičem, výrobcem hůlek, a jak
dlouho se asi vydrží skrývat, když ho Voldemort tak odhodlaně hledá.
Zdálo se, že rozbřesk přišel kvapně po půlnoci.
„Vypadáš hrozně,“ zněl Ronův pozdrav, když vešel do místnosti, aby Harryho vzbudil.
„Nebudu dlouho,“ odpověděl Harry a zíval.
Hermionu našli dole v kuchyni. Krátura jí servíroval kávu a čerstvé rohlíky a ve tváři měla
mírně bláznivý výraz, který se dal srovnat snad jen s překontrolováváním zkouškového testu.
„Hábity,“ řekla si pod vousy, nervózním přikývnutím jim dala najevo, že je vnímá a hrabala
se dál ve své kabelce. „Mnoholičný lektvar… Neviditelný plášť… Děsivé dělobuchy…
Každý byste si jich pár měl vzít, jen pro případ… Dávivé dortíčky… Krvácivé kokosky…
Ultradlouhé uši…“
Zhltli snídani a vydali se zpět vzhůru. Krátura se jim klaněl a sliboval, že až se vrátí, bude
pro ně mít připravenou páj s hovězím a ledvinkami.
„Bůh mu žehnej,“ řekl Ron laskavě, „a když si vzpomenu, že jsem mu chtěl useknout hlavu
a pověsit ho na zeď…“
Na schod za dveřmi se všichni přemisťovali s pečlivým úsilím. Viděli partičku smrtijedů s
opuchlýma očima, jak sledují dům z náměstí ponořeného v mlze.
Hermiona se přemístila s Ronem první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém zážitku stísněné temnoty a téměř dokonalého udušení se Harry objevil v
drobném průchodu, kde se měla odehrát první část jejich plánu. Bylo to tam dosud opuštěné,
bylyo tam jen několik obrovských kontejnerů. První pracovníci ministerstva se obvykle
neobjevovali dříve, než v osm hodin.
„Tak dobrá,“ řekla Hermiona a zkontrolovala očima hodinky. „Měla by tu být do pěti minut.
Až ji omráčím –“
„Hermiono, my víme,“ řekl Ron vážně. „A myslím, že bychom měli otevřít dveře dřív, než
se sem dostane?“
Hermiona zakňučela.
„Skoro jsem zapomněla! Poodstupte –“
Namířila hůlku na zamčené pomalované požární dveře vedle nich, které se hlučně rozevřely.
Za nimi byla temná chodba, která, jak už ze svých výletů věděli, vedla do prázdného divadla.
Hermiona přitáhla dveře zpět k ní, aby to vypadalo, jako kdyby byly stále zavřené.
„A teď,“ řekla a obrátila se tváří v tvář druhým dvěma v průchodu, „si znovu nasadíme
plášť –“
„—a počkáme,“ dokončil za ni Ron, přehodil plášť Hermioně přes hlavu, jako kdyby to byla
přikrývka klece pro ptáky, a podíval se očima na Harryho.
Za minutu a ještě kousek se ozvalo nepatrné třesknutí a drobná ministerská čarodějka se
splývajícíma šedýma vlasama se přemístila přímo před ně a v náhlém světle mhouřila oči –
slunce náhle vyšlo zpoza mraku. Neměla ani čas si ale užít nečekaného světla, načež ji
Hermionino tiché omračující kouzlo trefilo do hrudníku a ona se svalila.
„Dobrá práce, Hermiono,“ řekl Ron a objevil se za kontejnerem vedle dveří do divadla, jak
z nich Harry sundal neviditelný plášť. Spolu odnesli drobnou čarodějku do temného
průchodu, který vedl do zákulisí. Hermiona čarodějce vytrhla pár vlasů a přidala je do
lahvičky bahnitého mnoholičného lektvaru, kterou vyndala ze své kabelky. Ron prohledával
kabelku drobné čarodějky.
„Je to Mafalda Hopkirková,“ řekl a četl si drobnou kartičku, která jejich oběť identifikovala
jako asistentku na Odboru nepatřičného užívání kouzel. „Raději by sis měla vzít tohle,
Hermiono, a tady má klíče.“
Podal jí pár malých zlatých mincí s vystouplým nápisem M.K.[A1] , které vyndal drobné
čarodějce z peněženky.
Hermiona vypila mnoholičný lektvar, který teď měl příjemnou nafialovělou barvu, a za pár
sekund před nimi stála žena, která jako kdyby Mafaldě Hopkirkové z oka vypadla. Poté, co
sundala brýle skutečné Mafaldě Hopkirkové a nasadila si je, zkontroloval Harry čas.
„Máme zpoždění, pan Úklid Kouzelnický tu bude každou chvílí.“
Spěšně zavřeli dveře, za kterými byla skutečná Mafalda. Harry a Ron si nasadili neviditelný
plášť, ale Hermiona zůstala viditelná a čekala. O pár sekund později se ozvalo další třesknutí
a přímo před ní se přemístil drobný slídivě vypadající kouzelník.
„Zdravím, Mafaldi.“
„Zdravím!“ řekla Hermiona třesoucím se hlasem, „tak jak se vám dneska daří?“
„Není to nejlepší,“ odpověděl drobný kouzelník a vypadal úplně deprimovaně.
Když Hermiona a kouzelník vyrazili na hlavní třídu, Harry a Ron se snaželi držet za nimi.
„Mrzí mě, že máte mizernou náladu,“ řekla Hermiona odhodlaně drobnému kouzelníkovi a
on se snažil vysvětlit jí své problémy. Důležité bylo zabránit mu, aby došel na ulici.
„Nabídněte si cukroví.“
„Co? Tedy, nechci, děkuji –“
„Trvám na tom, abyste si vzal!“ řekla Hermiona agresivně a třásla mu pytlíkem dortíčků
před nosem. Vypadal vystrašeně, ale nakonec si jeden nabídl.
Účinek byl okamžitý. V tu chvíli, kdy se dortíček dotkl jeho jazyka, kouzelník začal zvracet
tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona z hlavy vytrhla chumáč vlasů z temene hlavy.
„Ale drahý!“ řekla poté, co pozvracel celou uličku. „Možná byste si měl vzít jeden den
volno!“
„Ne – ne!“ kuckal, zvracel a snažil se pokračovat v chůzi, ačkoli nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím být v –“
„Ale to je hloupost!“ řekla Hermiona znepokojeně. „Nemůžete jít do práce v takovémhle
stavu – Asi byste měl jít ke svatému Mungovi a nechat je, ať se o vás postarají.“
Kouzelník se zhroutil na všechny čtyři, ale stále se snažil pokračovat k hlavní ulici.
„Prostě v tomhle stavu nemůžete jít do práce!“ křičela Hermiona.
Nakonec to vypadalo, že ji poslechne. Hermiona ho doprovodila zpět na jeho počáteční
pozici, roztočil se a ztratil se z dohledu se vším, kromě několika zvratků a aktovky, kterou mu
Ron cestou vytrhl z ruky.
„Ble,“ řekla Hermiona a držela si sukni svého obleku vysoko, aby se nezamazala od
zvratků. „Kdybychom ho taky omráčili, nebylo by tu tolik odpadu.“
„Jo,“ řekl Ron a objevil se zpod pláště s kouzelníkovou aktovkou v ruce, „ale pořád si
myslím, že větší počet lidí v bezvědomí by mohl vzbudit větší pozornost. Vypadá pracovitě
tenhle chlápek, co? Hoď po nás ty vlasy a mnoholičný lektvar.“
Do dvou minut před nimi stál Ron, drobný a slídivý, jako ten zvracející kouzelník, a na sobě
měl modrý hábit, který měl složený v batohu.
„Divné je, že ho dneska na sobě neměl, co myslíte? Když ještě uvážím, jak moc chtěl jít do
práce…? No nevadí, jsem Reg Cattermole, podle jmenovky na zádech.“
„Teď počkej tady,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále schovaný pod neviditelným
pláštěm, „brzy budeme zpátky s vlasy pro tebe.“
Musel čekat pět minut, ale zdálo se, že to trvá mnohem déle. Postával sám v pozvraceném
průchodu vedle dveří, za kterými byla schovaná omráčená Mafalda. Nakonec se Ron s
Hermionou vrátili zpět.
„Nevíme, kdo to je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu pár kudrnatých černých vlasů, „ale
odešel domů s ošklivým krvácením z nosu! Tady je máš. Je celkem vysoký, budeš potřebovat
větší šaty…“
Vytáhla staré oblečení, které jim vypral Krátura, a Harry směle vypil lektvar a proměnil se.
Poté, co se se vší bolestí přeměnil, měřil více, než dva metry, a, podle svých svalnatých
ramen, měl poměrně robustní postavu. Také měl bradku. Svůj neviditelný plášť a brýle skryl
do svých nových šatů a přidal se ke druhým dvěma.
„Páni, to vypadá strašně,“ řekl Ron a zíral vzhůru na Harryho, který teď byl vyšší, než on.
„Vezmi si jednu z Mafaldiných mincí,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro
devět.“
Z uličky vyrazili všichni společně. Po padesáti metrech přeplněného chodníku byly dvoje
schody, nad jedněmi byl nápis „PÁNI“ a nad druhými „DÁMY“.
„Uvidíme se za chvilku,“ řekla Hermiona nervózně a doklopýtala dolů po schodech pro
ženy.
Harry a Ron se zařadili do skupinky podivně oblečených mužů, kteří scházeli do čehosi, co
vypadalo jako obvyklá veřejná toaleta v podzemní dráze, vydlážděná špinavými černými a
bílými dlaždicemi.
„Brýtro, Regu!“ zavolal další kouzelník v modrých šatech, když vcházel do kabinky poté,
co do ní hodil svou zlatou minci. „Příjemný jak osina v zadku, tohleto. Nutit nás chodit do
práce takhhle! To si snad myslí, že tudy přijde Harry Potter, nebo co!“
Kouzelník se zasmál svému vlastnímu vtipu. Ron se přinutil k úsměvu.
„Jo,“ řekl, „pěkně na hlavu to je.“
A spolu s Harrym se vydali do sousedících kabinek.
Po Harryho pravém boku se ozýval zvuk splachování. Skrčil se a podíval se skrz mezeru ve
spodní části kabinky, právě včas, aby viděl, jak pár obutých nohou mizí do vedlejší toalety.
Podíval se vlevo a zjistil, že na něj Ron mrká.
„To se máme spláchnout dovnitř?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ odpověděl Harry šeptem zpět. Jeho hlas byl hluboký a drsný.
Oba se postavili. Harry vlezl do toalety a cítili se výjimečně hloupě. Ačkoli to vypadalo, že
stojí ve vodě, věděl že to udělal správně – jeho boty, nohy a šaty zůstaly suché. Pohlédl
vzhůru, zatáhl za splachovadlo a v dalším okamžiku ho stáhla peřej vody, načež se objevil v
krbu na ministerstvu kouzel.
Neohrabaně vstal. Jeho tělo bylo o dost větší, než na jaké byl zvyklý. Obrovské átrium
vypadalo temnější, než si ho Harry pamatoval. Dříve zlatá fontána vyplnila střed haly a
odrážela paprsky světla na leštěnou podlahu a zdi. Všemu dominovala nová obrovská temná
socha z černého kamene. Při pohledu na obrovskou sochu kouzeníka a čarodějky, sedících na
ozdobených trůnech, zírajících, jak se ministerští pracovníci objevují v krbech pod nimi, mu
běhal mráz po zádech. Ve spodní části sochy byl deseticentimetrovým písmem vytesán nápis
V MAGII JE SÍLA.
V tu chvíli Harryho cosi udeřilo do nohou. Z krbu právě vylétl další kouzelník.
„Z cesty, to se ne—ah, promiňte, Runcorne.“
Plešatý kouzelník vypadal vystrašeně a rychle zmizel pryč. Ten muž, kterého Harry
napodoboval, Runcorn, musel mít autoritu.
„Psst!“ řekl hlas za ním a tak se Harry otočil a uviděl drobnou šeptající čarodějku a
slídivého kouzelníka z Odboru údržby, jak na něj mávají zpoza sochy. Harry se k nim
urychleně vydal.
„Takže ses sem dostal v pořádku?“ šeptala Hermiona Harrymu.
„Ne, zasekl se v záchodě,“ řekl Ron.
„No to je legrace… Je to hrůza, co?“ řekla Harrymu, který zíral vzhůru na sochu. „Viděls,
na čem sedí?“
Harry se podíval pozorněji a uvědomil si, že to, co byly ozdobené trůny, byl ve skutečnosti
kopec lidských těl. Stovky a stovky nahých těl, mužů, žen i dětí, všechna těla měla hloupé
ošklivé obličeje, všichni byli zkrouceni a stlačeni k sobě, aby vydrželi tíhu štědře oděných
kouzelníků.
„Mudlové,“ zašeptala Hermiona, „na místě, kam podle nich patří. Pojďte, jdeme.“
Vmísili se do davu čarodějek a kouzelníků, kteří mířili ke zlaté bráně na konci haly, dívali
se okolo sebe tak nenápadně, jak jen mohli, ale snadno rozlišitelnou podobu Dolores
Umbridgeové nikde neviděli. Prošli branou do menší haly, kde se fronty řadily do dvaceti
pozlacených otvorů, ve kterých bylo právě tolik výtahů. Sotva se zařadili do nejbližší fronty,
když se ozval hlas, „Cattermole!“
Podívali se okolo sebe. Harrymu se zvedl žaludek. Jeden ze smrtijedů, kteří byli při
Brumbálově smrti, mířil k nim. Ministerští pracovníci vedle nich ztichli a očima zírali na
podlahu. Harry cítil, jak jim běhá mráz po zádech.
Mužův zamračený a brutální obličej nějak neseděl s jeho velkolepými širokými šaty, které
byly okrášleny zlatými pruhy. Někdo v davu u výtahů podlézavě pozdravil, „Dobré ráno,
Yaxley!“ Yaxley ho ignoroval.
„Žádal jsem, aby mi někdo z údržby spravil kancelář, Cattermole. Ještě pořád mi tam prší.“
Ron zíral okolo sebe a doufal, že někdo jiný zasáhne, ale nikdo nepromluvil.
„Prší… vám do kanceláře? To – to není dobré, řekl bych.“
Ron se nervózně zasmál. Yaxley přimhouřil oči.
„Vy si snad myslíte, Cattermole, že je to legrace, co?“
Pár čarodějek se z fronty na výtah ztratilo pryč.
„Ne,“ řekl Ron, „ne, samozřejmě, že –“
„Uvědomujete si, že jsem na cestě dolů, abych vyslechl vaši ženu, Cattermole? Divím se, že
nejste dole a nedržíte ji za ruku. Už jste ji zavrhl, co? Dobrá volba. Příště si dejte pozor a
ožeňte se s nějakou čistokrevnou ženskou.“
Hermiona vypískla zděšením. Yaxley se na ni podíval. Slabě si odkašlala a otočila se.
„Já – Já –“ koktal Ron.
„Ale kdyby mou ženu obvinili, že je to mudlovská šmejdka,“ řekl Yaxley, „ – tedy ne, že by
kterákoli z mých žen byla někdy podezřívána z takové odpornosti – a ředitel odboru pro
uplatňování kouzelnických zákonů potřeboval laskavost, udělal bych z toho prioritu,
Cattermole. Rozumíme si?“
„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak to zařiďte, Cattermole, a jestli do hodiny nebude má kancelář úplně suchá, bude mít
vaše žena ještě větší problém získat pozitivní lustraci kouzelnického původu.“
Zlatá mříž před nimi se rozevřela. S pokývnutím a nepříjemným úsměvem naznačil Yaxley,
že od něj očekává souhlas s tím, jak zachází s Cattermolem, a poodešel k jinému výtahu.
Harry, Ron a Hermiona vstoupili do svého, ale nikdo se k nim nepřidal. Bylo to, jako kdyby
byli infikovaní. Mříže se se zvukem zvonku zavřely a výtah začal stoupat.
„Co budu dělat?“ zeptal se naráz Ron obou dvou a vypadal sklíčeně. „Jestli se u něj
neukážu, má žena – tedy Cattermolova žena – “
„Půjdeme s tebou, měli bychom zůstat spolu –“ začal Harry, ale Ron zavrtěl horečně
hlavou.
„To je na hlavu, nemáme moc času. Najděte Ubridgeovou a já půjdu a vyřídím Yaxleyho
kancelář – ale jak mám zastavit déšť?“
„Zkus Finite Incantatem,“ řekla najednou Hermiona, „to by mělo ten déšť zastavit, jestli je
to kletba nebo kouzlo. Pokud nezastaví, je něco špatného se systémem údržby atmosféry, což
bude mnohem složitější opravit, takže prozatím použij Impervius, abys ochránil jeho věci –“
„Zopakuj to ještě jednou a pomaleji –“ řekl Ron a hledal ve svých kapsách pero, ale v tu
chvíli výtah zavibroval a zastavil se. Neztělesněný ženský hlas zahlásil, „Čtvrté patro, Odbor
pro kontrolu kouzelnických zvířat, včetně oddělení šelem, lidí a duchů, oddělení spolupráce se
skřety a poradní kancelář pro boj se škůdci,“ mříže se znovu otevřely a vpustily dovnitř
několik kouzelníků a pár bleděfialových obletníků, které se držely u lampy pod stropem
výtahu.
„Dobré jitro, Alberte,“ řekl muž s divokou bradkou a usmíval se na Harryho. Jakmile výtah
znovu zaskřípal a rozjel se vzhůru, podíval se na Rona a Hermionu. Hermiona teď zběsile
šeptala Ronovi instrukce. Kouzelník se naklonil k Harrymu, pošilhával na Rona a mumlal,
„Dirk Cresswell, co? Z oddělení pro spolupráci se skřety? Pěkná práce, Alberte. Jsem si jist,
že to místo tentokrát dostanu!“
Zamrkal. Hary se na něj usmál zpět a doufal, že to postačí. Výtah se zastavil a mříže se opět
otevřely.
„Druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, včetně kanceláře nepatřičného
používání kouzel, ředitelství bystrozorů a sekretariát administrativně-podpůrných služeb
Starostolce,“ řekl opět hlas čarodějky.
Harry viděl, jak Hermiona mírně šťouchla do Rona a ten vyběhl z výtahu, následován
ostatními kouzelníky. Harry a Hermiona zůstali ve výtahu sami. V tu chvíli, kdy je mříže opět
uzavřely uvnitř, řekla Hermiona velmi rychle, „myslím, Harry, že bych za ním měla zajít,
nemyslím si, že by věděl, co má dělat, a jestli to podělá, tak je všechno –“
„První patro, ministr kouzel a jeho sekretariát.“
Zlaté mříže se rozlétly a Hermiona vydechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva z nich byli
zabráni do konverzace – kouzelník s dlouhými vlasy, který měl na sobě velkolepé šaty
černozlaté barvy, a pochlebující čarodějka, která vypadala jako ropucha, ve svých krátce
střižených vlasech měla sametovou mašli a na hrudi tiskla desky s poznámkami.
Kapitola třináctá
Komise pro registraci mudlům narozeným
„Vida, Mafalda!“ řekla Umbridgeová a dívala se na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“
„A-ano,“ zakvičela Hermiona.
„Vynikající, jdete mi přesně do rány.“ Pak promluvila k muži v černozlatém. „To řeší náš
problém, pane Ministře. Pokud Mafalda zaskočí za zapisovatelku, můžeme začít ihned.“
Nahlédla do svých poznámek. „Dneska deset lidí a jedna z nich je manželka ministerského
úředníka! Tedy, tedy… dokonce jsou i tady, na ministerstvu.“ Poté ona i dva kouzelníci, kteří
naslouchali jejímu rozhovoru s ministrem, vstoupili do výtahu vedle Hermiony. „Pojedeme
přímo dolů, Mafaldo, všechno, co potřebuješ, najdeš v soudní síni. Dobré jitro, Alberte, vy tu
nechcete vystoupit?“
„Ale samozřejmě, že chci,“ řekl Harry Runcornovým hlubokým hlasem, vystoupil z výtahu
a zlaté mříže za ním zařinčely, když se zavíraly. Podíval se přes rameno a viděl Hermionu, jak
má v obličeji znepokojený výraz, po obou stranách vysoké kouzelníky a mašli Umbridgeové v
úrovni jejích ramen.
„Co vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový minister kouzel. Jeho dlouhé černé vlasy a
bradka byly žíhané stříbrnou barvou a ohromné vystouplé čelo zastiňovalo jeho lesknoucí se
oči připomínaly Harrymu kraba vykukujícího zpod skály.
„Potřebuji si promluvit s,“ zaváhal na zlomek sekundy Harry, „Arthurem Weasleym.
Zaslechl jsem, že je někde v prvním patře.“
„Ach,“ řekl Plum Thicknesse. „Zkontaktoval se nějak s Nežádoucím?“
„Ne,“ řekl Harry a v krku měl sucho. „Ne, nic takového.“
„No dobrá. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Podle mého názoru jsou krvezrádci
stejně nepřijatelní jako mudlovští šmejdi. Hezký den přeji, Runcorne.“
„I vám, ministře.“
Harry sledoval, jak Thicknesse odchází chodbou, na jejíž podlaze byl tlustý koberec. V tu
chvíli, kdy se ministr ztratil z dohledu, vytáhl Harry ze svého černého kabátu neviditelný
plášť, přehodil ho přes sebe a vydal se chodbou v opačném směru. Runcorn byl tak vysoký, že
se Harry musel shrbit, aby měl skrytá i chodidla.
V žaludku cíti paniku. Jak procházel okolo zářících dřevěných dveří, na každých viděl
drobný štítek se jménem a názvem funkce, zdálo se, že moc, složitost a neproniknutelnost
ministerstva působí proti nim, takže plán, který celé čtyři týdny pracně splétal s Ronem a
Hermionou, se teď zdál úsměvně dětský. Soustředili všechny své síly na způsob, jakým se
dostanou nepozorovaně dovnitř. Ani na sekundu přitom nepomysleli, co by se mohlo stát,
pokud se budou musest rozdělit. Hermiona se teď nemohla pohnout ze soudního procesu,
který nepochybně potrvá celé hodiny. Ron se snažil vykouzlit něco, co, jak si Harry byl jist,
bylo nad jeho možnosti a k tomu všemu na tom pravděpodobně závisela svoboda jedné ženy.
A on, Harry, bezcílně bloumal po prvním patře, zatímco jeho kořist odjela ve výtahu do
podzemí.
Zastavil se, nahnul ke zdi a pokusil se vymyslet, co bude dělat dál. To ticho ho už vytáčelo.
V celé té chodbě vyložené fialovým kobercem nikdo nechvátal, nemluvil, bylo to skoro jako
kdyby to tam někdo zaklel Ševelissimem.
Její kancelář musí být někde tady nahoře, pomyslel si Harry.
Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala v kanceláři šperky, ale na
druhou stranu by bylo hloupé neprohledat to tam, neujistit se. Vydal se tedy chodbou dál a za
celou cestu potkal jen zamračeného kouzelníka, který mumlal ke svému peru instrukce. Pero
před ním poletovalo a zapisovalo jeho slova na drobný kus pergamenu.
Harry zahl na roh, ale celou dobu přitom pozoroval jmenovky na dveřích. Napůli cesty
druhou chodbou vešel do širokého prostranství, kde za drobnými stoly ne nepodobnými těm
školním seděl v několika řadách tucet kouzelníků a čarodějek. Oproti stolům ve škole byly
tyto mnohem lesklejší a nepopsané. Harry se zastavil, aby si to místo pořádně prohlédl, a
úplně ho to fascinovalo. Všichni pohybovali rukama naprosto jednotně a od rukou jim na
všechny strany odletovaly popsané papíry jako drobní růžoví dráčci. Po chvilce si Harry
uvědomil, že zpracování mělo jednotný rytmus, že papíry tvořily stejnou předlohu a o pár
sekund později pochopil, že sleduje výrobu letáků – že papíry byly stránky, které, když byly
spojeny, složeny a kouzly odeslány dál, odlétly do phledných sloupků za každou čarodějkou
či kouzelníkem.
Harry se vplížil dovnitř, přestože pracovníci byli tak zabráni do psaní, že by podle něj těžko
zachytili šlépěj, kterou už stihl utlumit koberec. Vytáhl jeden výtisk za mladou čarodějkou.
Pod neviditelným pláštěm si jej prohlédl. Jeho růžový obal zdobil zlatý nadpis:
Mudlovští šmejdi
A nebezpečí, které představují pro
mírumilovnou čistokrevnou společnost
Pod nadpisem byl obrázek rudé růže s hloupě se usmívajícím obličejem uprostřed okvětních
lístků. Růži obrůstal a škrtil zelený plevel se zuby a zamračeným pohledem. Na letáku nebylo
žádné jméno, ale jizvy na Harryho ruce začaly pulzovat ihned, jak si přečetl titulek. Pak se
ozvala mladá čarodějka vedle něj a potvrdila jeho podezření, když stále mávaje rukou řekla,
„Neví někdo, jestli ta stará baba bude vyslýchat mudlovské šmejdy celý den?“
„Opatrně,“ řekl čaroděj vedle a nervózně se po ní podíval, načež mu jedna stránka sklouzla
ze stolu a spadla na podlahu.
„Proč? Má snad teď mimo magického oka i kouzelné uši?“
Čarodějka pohlédla vpřed k zářivým mahagonovým dveřím, které byly přímo proti písařům.
I Harry se tam podíval a v tu ránu ho obklopil hněv, jako když se okolo něj omotá had. Tam,
kde by na mudlovských dveřích bylo kukátko, skvělo se obrovské kruhové oko s modrou
duhovkou – oko, které bylo neskutečně povědomé každému, kdo znal Alastora Moodyho.
Na zlomek sekundy Harry zapomněl, kde je a co tam dělá. Dokonce zapomněl i to, že je
neviditelný. Vykročil vpřed ke dveřím, aby si oko prohlédl. Nepohybovalo se. Zíralo slepě a
nehybně vzhůru. Pod ním byla jmenovka, na níž stálo:
Dolores Umbridgeová
První náměstkyně ministra
Pod tím se skvěla nová jmenovka s textem:
Vedoucí Komise pro
registraci mudlorozených
Harry se podíval zpět na tucet písařů. Ačkoli byli zabráni do své práce, těžko mohl čekat, že
nezaregistrují, když se přímo před nimi otevřou dveře prázdné kanceláře. Proto vytáhl z
vnitřní kapsy hábitu podivný objekt s drobnýma mávajícíma nohama a gumově baňatým
rohem. Shýbl se k zemi a pod pláštěm vyslal děsivý dělbuch po zemi.
Rozutekl se stranou, skrz nohy čarodějek a kouzelníků. O chvilku později, během které
Harry čekal s rukou na klice, se ozval hlasitý výbuch a z rohu se začalo linout velké množství
štiplavého kouře. Mladá čarodějka v přední řadě zakřičela. Růžové stránky poletovaly všude;
ona i její kolegové vstali a rozhlíželi se okolo sebe po zdroji zmatku. Harry stiskl kliku,
vstoupil do kanceláře Umbridgeové a zavřel za sebou.
Věděl, že vstoupil právě včas. Místnost byla zařízená úplně stejně, jako kancelář
Umbridgeové v Bradavicích. Všude bylo krajkové čalounění, ubrousky a seschlé květiny. Na
zdech visely ty samé ozdobné talíře a na každém z nich bylo křiklavě zabarvené kotě se
stuhou, dovádějící a skotačící a ohavně roztomilé. Pracovní stůl obklopovala kroutící se
květovaná látka. Za Pošukovým okem bylo teleskopické zařízení, které Umbridgeové
umožňovalo špehovat písaře za dveřmi. Harry se podíval skrz a viděl, že jsou ještě všichni u
děsivého dělbuchu. Vykroutil teleskop ze dveří, kde vznikla díra, z té vytáhl magické oko a
schoval si ho do kapsy. Pak se otočil čelem k místnosti, pozdvihl hůlku a zamumlal, „Accio
medailonek.“
Nestalo se nic. To ale očekával. Umbridgeová nepochybně věděla všechno o ochranných
kouzlech a zaříkadlech. Spěšně se proto vydal k jejímu stolu a jal se otevírat všechny šuplíky.
Viděl brky, zápisníky a kouzlolepu. Očarované nůžky na papír, které se stočily jako had a
byly poraženy. Malichernou drobnou krajkovanou krabičku plnou náhradních mašlí a spon na
vlasy. Ale medailonek tam nikde nebyl.
Za stolem byla archivační skříňka. Harry se rozhodl, že ji prohledá. Podobně jako Filchova
archivační skříňka v Bradavicích byla i tahle plná složek a na každé z nich bylo jméno. Když
Harry dorazil do spodního šuplíku, uviděl něco, co ho v hledání vyrušilo: Spis pana
Weasleyho.
Vytáhl a otevřel ji.
Arthur Weasley
Lustrace původu:
Pozitivní. Čistá krev, ale zastává nepřijatelné promudlovské sklony. Známý též jako člen
Fénixova řádu.
Rodina:
Žena (čistokrevná), sedm dětí, dva nejmladší v Bradavicích. Dod.: Nejmladší syn v
současnosti v domácím léčení, vážně nemocný. Potvrzeno ministerskými komisaři.
Bezpečnostní status:
SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je zaznamenáván. Velká pravděpodobnost kontaktu s
Nežádoucím č. 1 (dříve byl s rodinou Weasleyovou dlouhodobě v kontaktu)
„Nežádoucí č. 1,“ zamumlal si Harry pod vousy, když uklízel složku pana Weasleyho a
uzavíral šuplík. Tušil, že ví, koho spis zmiňoval, a když se narovnal se a rozhlédl se po
kanceláři po dalších skrýších a uviděl na zdi svůj portrét s nápisem „NEŽÁDOUCÍ Č. 1“ přes
svou hruď, byl si vším jist. K obrázku byla přišpendlená poznámka s obrázkem koťátka v
rohu. Harry přešel přes místnost, aby si ji mohl přečíst, a uviděl, že tam Umbridgeová
připsala, „Nutno potrestat.“
Rozhněvanější, než kdy předtím, tápal na dně váz a košů plných seschlých květin, ale ani
tam medailonek nenašel a po pravdě ho to nepřekvapilo. Naposledy se rozhlédl po kanceláři a
v tu chvíli mu poskočilo srdce. Z drobného čtvercového zrcadla, opřeného o knihovničku
vedle stolu, na něj zíral Brumbál.
Harry přeběhl místnost a chňapl po zrcadle, ale uvědomil si, že ve chvíli, kdy se jej dotkl, už
to nebylo zrcadlo. Brumbál se na něj zadumaně usmíval z přední strany lesklé knihy.
Harrymu chvíli trvalo, než zaregistroval kudrlinkově zelené písmo přes Brumbálův klobouk –
Lživot Albusem Brumbála – a podobný nápis, i když menší, na jeho hrudi – „sepsala Rita
Holoubková, nejprodávanější autorka knihy Armando Dippet: Mistr nebo hlupák?“
Harry bezmyšlenkovitě rozevřel knihu a uviděl celostránkovou fotografii dvou náctiletých
kluků, jak se oba přehnaně smějí s rukama na ramenou. Brumbál, s vlasy po loket, si nechal
narůst drobnou bradku, která připomínala tu, kterou si nechal narůst Krum a kterou Ron tak
nesnášel. Chlapec vedle Brumbála, který se hlasitě smál, měl divoký radostný pohled. Jeho
zlaté kudrnaté vlasy mu padaly na ramena. Harry přemýšlel, jestli je to mladý Dóže, ale než si
stihl přečíst popisek, dveře kanceláře se otevřely.
Kdyby se býval byl Thicknesse nepodíval přes rameno do místnosti písařů, když vcházel,
neměl by Harry čas přehodit přes sebe neviditelný plášť. Když už se mu to poveldo,
přemýšlel, jestli Thicknesse nezahlédl pohyb, protože na sekundu či dvě zůstal úplně bez
hnutí a zmateně zíral na místo, kde se Harry právě ztratil. Možná si pomyslel, že viděl jen
Brumbálův škrábající nos na přední straně knihy, kterou Harry narychlo položil na poličku.
Thicknesse nakonec došel ke stolu a namířil hůlku na brk, který byl připravený v lahvičce
inkoustu. Brk vyskočil a začal psát poznámku Umbridgeové. Velmi pomalu, téměř bez dechu,
se Harry vykradl z kanceláře do prostranství vedle kanceláře.
Písaři byli stále ještě seskupeni okolo zbytků děsivého dělbuchu, který ještě slabě troubil a
kouřil. Když mladá čarodějka řekla, „vsadila bych se, že se to sem připlížilo z oddělení
experimentálních kouzel, jsou tak neopatrní, pamatujete si na tu otrávenou kachnu?“ vyplížil
se Harry do chodby.
Spěšně se vydal k výtahům a přemýšlel, co může dělat dál. Bylo velmi nepravděpodobné, že
by medailonek byl někde na ministerstvu, a získat informaci o jeho umístění z Umbridgeové
bylo nemyslitelné, dokud seděla u soudu. Jejich hlavním cílem teď bylo zmizet z ministerstva,
než na ně přijdou, a zkusit to jindy. První věc, kterou musel udělat, bylo najít Rona, a pak se
mohou pokusit zapracovat na způsobu, jak vytáhnout Hermionu ze soudní síně.
Když Harrymu přijel výtah, zjistil, že v něm nikdo není. Harry do něj naskočil a když výtah
začal sjíždět, svlékl si neviditelný plášť. K jeho obrovské úlevě, když zalomozily mříže ve
druhém patře, přistoupil k němu promočený a divoce vypadající Ron.
„B-brýtro,“ zakoktal k Harrymu, když se výtah dal opět do pohybu.
„Rone, to jsem já, Harry!“
„Harry! Páni, zapomněl jsem, jak vypadáš – proč tu s tebou není Hermiona?“
„Musela jet dolů do soudní místnosti s Umbridgeovou, nemohla odmítnout a –“
Ale než mohl Harry dokončit větu, výtah se opět zastavil. Dveře se otevřely a do výtahu
vešel pan Weasley s postarší čarodějkou, jejíž blonďaté vlasy byly načechrané tak, že to
připomínalo mraveniště.
„… Rozumím tomu, co říkáte, Wakando, ale obávám se, že nemohu jednat s –“
Pan Weasley poté, co zpozoroval Harryho, okamžitě přestal mluvit. Bylo zvláštní vidět, s
jakou záští na něj pan Weasley zírá. Dveře výtahu se uzavřely a všichni čtyři se vydali opět
dolů.
„Ale, zdravím, Regu,“ řekl pan Weasley, když se otočil po zvuku odkapávající vody z
Ronových šatů. „Nemáte tu dnes ženu na výslechu? Ehm – co se vám to stalo? Proč jste tak
mokrý?“
„Řešil jsem déšť v Yaxleyho kanceláři,“ řekl Ron. Díval se panu Weasleymu na rameno a
Harry cítil, že kdyby si pohlédli do očí, pan Weasley ho určitě pozná. „Nedokázal jsem to
vyřešit, takže mě poslali, abych sehnal Bernieho – Pillswortha, myslím –“
„Ano, v poslední době nám prší v mnoha kancelářích,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jste
Meterolojinx Recanto? U Bletcheyho to fungovalo.“
„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta—ehm chci říct díky,
Arthure.“
Dveře výtahu se rozevřely. Stará čarodějka s mraveništním účesem vystoupila a Ron za ní
vyběhl, načež se ztratil z výhledu. Harry ho chtěl následovat, ale do cesty mu vešel Percy
Weasley, který vstoupil do výtahu, s nosem zaraženým v materiálech, které si pročítal.
Než se dveře uzavřely, neuvědomil si Percy ani to, že je ve výtahu se svým otcem. Pak
zvedl hlavu, uviděl rudého pana Weasleyho a ve chvíli, kdy se znovu výtah otevřel, beze
slova vystoupil. Podruhé se Harry pokusil vystoupit, ale tentokrát mu cestu zahradila ruka
pana Weasleyho.
„Na slovíčko, Runcorne.“
Dveře výtahu se uzavřely a výtah se vydal za svou cestou do dalšího patra. Pan Weasley mu
řekl, „Zaslechl jsem, že jste měl nějakou informaci o Dirku Cresswellovi.“
Harry měl pocit, že vztek pana Weasleyho byl ještě silnější, když viděl Percyho. Řekl si, že
jeho nejlepší šance je dělat hloupého.
„Prosím?“ řekl.
„Nepřetvařujte se, Runcorne,“ řekl pan Weasley zuřivě. „Vystopoval jste kouzelníka, který
padělal jeho rodokmen, co?“
„Já – a co když ano?“ řekl Harry.
„Dirk Cresswell je desetinásobně poctivější kouzelník, než jste vy,“ řekl pan Weasley tiše,
když výtah klouzal do podzemí. „A jestli přežije Azkaban, budete se mu zodpovídat, a to
nemluvím o jeho ženě, synech a přátelích –“
„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víte, že jste sledován, že?“
„To má být hrozba, Runcorne?“ řekl pan Weasley hlasitě.
„Ne,“ řekl Harry, „to je realita! Sledují každý váš pohyb –“
Dveře výtahu se otevřely. Dorazili do atria. Pan Weasley se na Harryho ostře podíval a
vyklouzl z výtahu. Harry tam stál s otřeseným výrazem ve tváři. Přál si, aby se byl vydával za
někoho jiného, než za Runcorna… Dveře výtahu se opět zavřely.
Harry vytáhl svůj neviditelný plášť a opět si ho přes sebe přehodil. Byl rozhodnut, že se
pokusí Hermionu vysvobodit sám, zatímco Ron bude bojovat s propršenou kanceláří. Když se
otevřely dveře, vstoupil do úzké kamenné chodby osvětlené pochodněmi, která byla úplně
jiná, než dřevem vykládané a koberci vystlané chodby ve vyšších patrech. Jakmile výtah opět
se zařinčením odjel, Harry se mírně zatřásl, když se díval vpřed na vzdálené černé dveře,
které byly vchodem na Odbor záhad.
Vyrazil a věděl, že jeho cílem nejsou černé dveře, ale vchod po levé straně, který si z
dřívějška pamatoval a za kterým byla řada schodů mířících dolů k soudním místnostem. Když
se plazil směrem k nim, probíhaly mu myslí možnosti záchrany. Ještě pořád měl pár děsivých
dělbuchů, ale možná by bylo prostě lepší zaklepat na dveře soudní místnosti, vstoupit jako
Runcorn a požádat Mafaldu na slovíčko? Samozřejmě, nevěděl, jestli byl Runcorn dostatečně
důležitá osoba, aby s ním mohla odejít pryč, a i kdyby to zvládl a ona se nevrátila včas, mohli
by je začít hledat dříve, než by se dostali z ministerstva bezpečně ven…
Ztracen ve svých myšlenkách nezaregistroval ihned neobvyklý chlad, který ho obklopoval,
jako kdyby scházel do mlhy. S každým schodem bylo chladněji. Právě teď dorazil do místa,
kde mu chlad procházel hrdlem a trhal plíce. A pak ucítil ten pocit beznaděje a zoufalství, jak
mu prostupuje tělem a rozpíná se v něm…
Mozkomoři, pomyslel si.
A jakmile došel na spodní schod a otočil se doprava, uviděl děsivou scénu. Temný průchod
ze soudních místností bklopovaly vysoké postavy s kapucí na hlavě, skrytými obličeji a
rozedraným dechem, který byl jediným zvukem v celé chodbě. Zkamenělí mudlorození, kteří
sem byli přivedeni k výslechu, seděli schouleně a roztřeseně na tvrdých dřevěných lavičkách.
Mnoho z nich si skrývalo obličeje do dlaní, možná šlo o instinktivní pokus ochránit se před
nenasytnými ústy mozkomorů. Někteří byli doprovázení rodinami, jiní seděli osamotě.
Mozkomoři klouzali před nimi vzhůru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství dopadaly na
Harryho jako nějaká kletba…
Bojuj, řekl sám sobě, ale věděl, že nemůže vyčarovat Patrona, aniž by se okamžitě
prozradil. A tak se přesunul tak tiše, jak jen dokázal, a s každým krokem, který udělal, cítil,
jak mu hlavu napadá otupělost. Ale přinutil se myslet na Hermionu a Rona, kteří ho
potřebovali.
Pohyb mezi ohromnými černými postavami byl hrozný. Obličeje bez očí skryté v kapucích
se na něj obracely, když procházel okolo, byl si jist, že jej cítí, že cítí, možná, přítomnost
člověka, který ještě nepřišel o všechnu naději a sílu.
A pak, náhle a otřesně mezi tím vším chladným tichem, se rozlétly jedny z podzemních
dveří na levé straně chodby a zevnitř se ozýval křik.
„Ne, ne, mám částečně kouzelnickou krev, mám částečně kouzelnickou krev, přísahám!
Můj otec byl kouzelník, byl, dohledejte si ho, Arkie Alderton, je to známý návrhář košťat,
dohledejte si ho, podívám vám – dejte ze mě ty pracky pryč, dejte je pryč –“
„Dávám vám poslední varování,“ řekl jemný hlásek Umbridgeové, kouzelně zesílený, takže
zněl hlasitě přes zoufalé výkřiky neznámého muže. „Pokud se budete vzpírat, dostanete
Mozkomorův polibek.“
Mužův křik ztichl, ale chodbou bylo stále slyšet štkaní.
„Odveďte ho,“ řekla Umbridgeová.
Ve dveřích ze soudní síně se objevili dva mozkomorové a ve svých hnijících strupovitých
rukou drželi kouzelníka, který omdléval. Odpluli s n ím dolů chodbou a ztratili se v temnotě,
kterou za sebou zanechávali.
„Další – Marie Cattermolová,“ zavolala Umbridgeová.
Drobná žena vstala. Třásla se od hlavy až k patě. Tmavé vlasy měla smotané do drdolu,
oblečená byla v dlouhých prostých šatech. Její obličej byl úplně bledý. Když procházela okolo
mozkomorů, spatřil Harry, jak se rozklepala.
Jak se dveře začaly zavírat, instiktivně, bez jakéhokoli plánu, protože mu přišlo nepřístojné
sledovat ji, jak vchází do podzemí sama, vklouzl do soudní místnosti za ní.
Nebyla to místnost podobná té, ve které byl kdysi sám vyslýchán za neoprávněné použití
kouzel. Tato byla mnohem menší, ačkoli stejně vysoký strop mohl v člověku vyvolat pocit, že
je na dně velmi hluboké studny.
Uvnitř byli další mozkomorové a chladná atmosféra, kterou tvořili, se nesla celou místností.
Stáli jako bezhlavá stráž v nejvzdálenější rozích od vysoké vyvýšené tribuny. Na té za
zábradlím seděla Umbridgová s Yaxleym po jedné straně a Hermionou, tichou podobně, jako
paní Cattermolová, na straně druhé. Na spodní části tribuny slídila vzhůru a dolů jasně
stříbrná dlouhosrstá kočka a Harry si uvědomil, že je tu proto, aby ochránila žalobce před
beznadějí, vycházející mozkomorů. Tu měli cítit jen obžalovaní, ne žalobci.
„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým jemným něžným hláskem.
Paní Cattermolová doklopýtala do jediného křesla uprostřed podlahy, před vyvýšenou
tribunou. Ve chvíli, kdy se posadila, zachrastily řetězy z ramene křesla a přichytily ji.
„Jste Marie Alžběta Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.
Paní Cattermolová krátce roztřeseně přikývla.
„Jste vdaná za Reginalda Cattermola z Odboru kouzelnické údržby?“
Paní Cattermolová propukla v pláč.
„Nevím, kde je, měl tu být se mnou!“
Umbridgová ji ignorovala.
„Jste matkou Maisie, Ellie a Alfréda Cattermola?“
Paní Cattermolová vzlykala čím dál hlasitěji.
„Bojí se, myslí, že už se nevrátím domů –“
„Toho nás ušetřete,“ vyprskl Yaxley. „Haranti mudlovských šmejdů si nezaslouží naši
symaptii.“
Vzlykání paní Cattermolové vhodně maskovalo Harryho kroky, když velmi opatrně kráčel
ke schodům, které vedly na vyvýšenou tribunu. Ve chvíli, kdy prošel k místu, kde hlídala
kočka-patron, ucítil změnu teploty. Bylo tu tepleji a pohodlněji. Byl si jist, že tento patron
patří Umbridgeové a že vzrušeně září, protože právě ona tu byla ve své kůži, tady, kde dbala
na dodržování pokřivených zákonů, které sama pomohla sepsat. Pomalu a velmi opatrně si
prorazil cestu po tribuně okolo Umbridgeové, Yaxleyho a Hermiony, vedle které se posadil.
Obával se, že si Hermiona poposkočí. Uvažoval o kouzlu Ševelissimo, které by vyslal k
Umbridgeové a Yaxleymu, ale dokonce i zamumlání by mohlo Hermionu rozrušit. Pak
Umbridgová zvýšila hlas a mluvila na paní Cattermolovou a tak Harry využil šanci.
„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.
Přesně jak čekal, vyskočila tak vehementně, že téměř převrátila lahvičku inkoustu, kterým
měla zapisovat výslech, ale jak Umbridgeová, tak Yaxley, se soustředili na paní
Cattermolovou a toto nepostřehli.
„Když jste dnes přišla na ministerstvo, paní Cattermolová, odevzdala jste svou hůlku,“
říkala Umbridgeová. „Osm a třičtvrtě palců dlouhá, z třešňového dřeva a jádrem z vlasu
jednorožce. Říká vám něco ten popis?“
Paní Cattermolová přikývla a kapesníčkem si sušila oči.
„Mohla byste nám prosím říct, od které čarodějky či kouzelníka jste získala dotyčnou
hůlku?“
„Z-získala?“ zavzlykala paní Cattermolová. „N-nezískala jsem ji od nikoho. K-koupila jsem
si ji, když mi bylo jedenáct let. O-o-ona si mě vybrala sama.“
Brečela hlasitěji, než na začátku.
Umbridgová se zasmála jemným dívčím smíchem, při kterém na ni chtěl Harry zaútočit.
Naklonila se vpřed přes stolek, aby si lépe prohlédla svou oběť, a něco zlatého se pohnulo s ní
a kývalo se. Medailonek.
Hermiona jej zahlédla. Mírně vykřikla, ale Umbridgeová a Yaxley, stále soustředěni na
svou oběť, slepě ignorovali všechno ostatní.
„Ne,“ řekla Umbridgeová, „ne, já si nemyslím, že to tak bylo, paní Cattermolová. Hůlky si
volí jen kouzelníky a čarodějky. Vy nejste čarodějka. Mám tu před sebou vaše odpovědi na
dotazník, který vám byl zaslán – Mafaldo, podejte mi je.“
Umbridgeová nastavila ruku. Vypadala v tu chvíli tak ropuchovitě, že byl Harry překvapen,
že nevidí blány mezi jejími obtloustlými prsty. Hermioniny ruce se třásly šokem. Probírala se
sloupkem dokumentů, které byly narovnány na židli vedle ní. Nakonec vytáhla svazek
pergamenů se jménem paní Cattermolové.
„To je pěkné, Dolores,“ řekla a ukázala na lesknoucí se přívěsek v záhybech její blůzky.
„Co?“ vyprskla Umbridgová a podívala se níž. „Ach ano – staré rodinné dědictví,“ řekla a
pohladila medailonek, který jí ležel na prsou. „To S znamená Selwyn… Jsem příbuzná se
Selwynovými… Vlastně, je jen velmi málo čistokrevných rodin, se kterými nejsem příbuzná.
Což mě mrzí…“ pokračovala hlasitě a šlehala pohledem po dotazníku paní Cattermolové, „to
samé ale nemohu říct o vás. ‚Profese rodičů: zelináři‘.“
Yaxley se výsměšně zařehtal. Pod ním stříbrná kočka stále přecházela dolů a vzhůru a
mozkomoři pořád stáli v rozích.
Byla to právě lež Umbridgeové, která Harrymu do hlavy nahrnula krev a zastřela smysl pro
obezřetnost – že medailonek, který přijala jako úplatek od prachsprostého kriminálníka,
používala jako důkaz vlastní čistoty krve. Pozvedl hůlku, ani se nenamáhal skrýt ji pod
neviditelným pláštěm, a zvolal, „Mdloby na tebe!“
Objevil se záblesk červeného světla. Umbridgeová se složila a její čelo trefilo roh zábradlí.
Dokumenty paní Cattermolové jí sjely z klína na zem a stříbrná kočka pod tribunou se
vytratila. Všechny ochromil chladný vzduch jako přicházející vítr. Yaxley, kterého to všechno
zmátlo, se ohlédl po zdroji těch problémů a uviděl, jak na něj míří Harryho ruka bez těla.
Pokusil se vytáhnout svou vlastní hůlku, ale pozdě. „Mdloby na tebe!“
Yaxley se skácel k zemi a ležel tam stočený do klubíčka.
„Harry!“
„Hermiono, jestli si myslíš, že tu budu jen tak sedět a nechám ji předstírat –“
„Harry, paní Cattermolová!“
Harry se otočil a odhodil neviditelný plášť. Pod nimi se mozkomorové vydali z rohů.
Klouzali dolů k židli, ke které byla řetězy připoutaná paní Cattermolová. Ať už to bylo proto,
že se ztratil patron Umbridgeové, či proto, že jejich pánové nebyli při vědomí, zdálo se, že
zahodili veškerou sebekázeň. Paní Cattermolová hrozivě vykřikla strachy, když temná
šupinatá ruka uchopila její bradu a zvrátila její obličej vzad.
„EXPECTO PATRONUM!“
Stříbrný jelen vylétl z konce Harryho hůlky a vyskočil směrem k mozkomorům. Odhodilo
je to zpět a udrželo opět vzadu. Jelenovo světlo, mnohem silnější a hřejivější, než ochrana od
té kočky, vyplnilo celé podzemí, jak pobíhal po celé místnosti.
„Vezmi ten viteál,“ řekl Harry Hermioně.
Seběhl zpět dolů po schodech, přehodil si neviditelný plášť na záda a přišel k paní
Cattermolové.
„Vy?“ zašeptala a zírala mu do obličeje. „Ale – ale Reg říkal, že to právě vy jste komisi dal
tip, aby mě vyslechla!“
„Opravdu?“ zamumlal Harry a zatahal za řetězy, které svazovaly její ruce, „pak jsem tedy
změnil mínění. Diffindo!“ Nestalo se nic. „Hermiono, jak se zbavím těch řetězů?“
„Počkej, něco tu zkouším –“
„Hermiono, jsme obklíčeni mozkomory!“
„To vím, Harry, ale jestli se probere a medailonek bude pryč – musím ho okopírovat –
Geminio! Tak… To by ji mělo oblafnout…“
Hermiona seběhla po schodech dolů.
„Tak uvidíme… Relashio!“
Řetězy zacinkaly a zajely zpět do ramen křesla. Paní Cattermolová vypadala ještě
vystrašeněji, než obvykle.
„Nerozumím,“ šeptala.
„Musíte s námi odejít,“ řekl Harry a zvedl ji na nohy. „Jděte domů, seberte děti a ztraťte se,
zmizte ze země, pokud budete muset. Schovejte se a utečte. Viděla jste, jak to tu chodí, tady
vás žádný spravedlivý proces nečeká.“
„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se odsud dostaneme se všemi těmi mozkomory za dveřmi?“
„Použijeme patrony,“ řekl Harry a namířil hůlku na toho svého. Jelen zpomalil a procházel
se po místnosti, stále jasně zářil a zamířil si to ke dveřím. „Tolik, kolik jich dáme dohromady.
Vyvolej svého, Hermiono.“
„Expec – Expecto patronum,“ řekla Hermiona, ale nestalo se nic.
„Je to jediné zaklínadlo, se kterým kdy měla problémy,“ řekl Harry úplně zmatené paní
Cattermolové. „Naneštěstí. Pojď, Hermiono…“
„Expecto patronum!“
Stříbrná vydra vyklouzla Hermioně z hůlky a plavala elegantně vzduchem k jelenovi.
„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu a paní Cattermolovou ke dveřím. Když patronové
vyklouzli z podzemí, lidé, čekající na svůj proces, vykřikli šokem. Harry se podíval okolo
sebe. Po obou stranách dveří padali mozkomorové k zemi, rozplývali se v temnotě před
stříbrnými stvořeními.
„Bylo rozhodnuto, že máte všichni jít domů a skrýt své rodiny,“ řekl Harry zbývajícím
mudlorozeným, kteří byli oslněni světlem patronů a stále mírně přikrčeni. „Ztraťte se v
zahraničí, pokud budete muset. Jen se dostaňte z dosahu ministerstva. To je – ehm – nový
oficiální postoj. Teď, pokud budete ochotni následovat patrony, dostanete se z atria.“
Aniž by si jich někdo všiml, vyšli kamenné schody, ale když se přiblížili k výtahům, začal
mít Harry zlé tušení. Kdyby se objevili v atriu se stříbrným jelenem, vydrou poletující okolo,
a dvaceti lidmi, z toho polovina z nich jsou obžalovaní mudlorození, věděl, že by vzbudili
nechtěnou pozornost. Zrovna když se mu tato myšlenka proháněla hlavou, zařinčel před nimi
výtah.
„Regu!“ zakřičela paní Cattermolová a vrhla se do Ronova náručí. „Runcorn mě pustil,
zaútočil na Umbridgeovou a Yaxleyho a řekl nám všem, abychom se ztratili ze země. Myslím,
že bychom to raději měli udělat, Regu, opravdu, pospěšme si domů, veměme děti a – proč jsi
tak mokrý?“
„Voda,“ zamumlal Ron a vymotal se z objetí. „Harry, vědí, že tu jsou vetřelci, říkali něco o
díře ve dveřích kanceláře Umbridgeové. Hádám, že máme pět minut, jestli –“
Hermionin patron se vytratil s hlasitým třesknutím. Otočila se na Harryho a v obličeji měla
strach ze zajetí na ministerstvu.
„Harry, jestli jsme v pasti –“
„Nebudeme, pokud budeme dost rychlí,“ řekl Harry. Promluvil k tiché skupině vzadu, která
na ně civěla, „Kdo z vás tu má hůlku?“
Zvedla se asi polovina rukou.
„Dobrá, takže vy všichni, kdo nemáte hůlky, připojte se k někomu, kdo je má. Musíme být
rychlí, než nás zastaví. Pojďte.“
Vešli se do dvou výtahů. Harryho patron strážil mezi zlatými mřížemi, když se zavíraly a
výtahy se daly do pohybu.
„Osmé patro,“ řekl chladný hlas čarodějky. „Atrium.“
Harry věděl okamžitě, že mají problém. Atrium byl plný lidí, kteří se pohybovali od krbu ke
krbu a pečetili je.
„Harry!“ vyjekla Hermiona. „Co budeme –?“
„Přestaň!“ zahřměl Harry a mocný Runcornův hlas se rozlehl po atriu. Čarodějové, kteří
pečetili krby, ztuhli. „Pojďte za mnou,“ zašeptal skupince vystrašených mudlorozených, kteří
se přesouvali v hloučku za Ronem a Hermionou.
„Co se děje, Alberte?“ řekl holohlavý čaroděj, který o něco dříve vyklouzl ze stejného krbu,
jako Harry. Vypadal nervózně.
„Tahle cháska musí zmizet dříve, než zapečetíte východy,“ řekl Harry vší silou, kterou
dokázal shromáždit.
Skupinka kouzelníků před ním se podívala z jednoho na druhého.
„Řekli nám, abychom zapečetili všechny východy a nenechali nikoho –“
„Chcete mi snad odmlouvat?“ zabouřil Harry. „Chcete snad, abych se podíval na váš
rodokmen, jako jsem to udělal s Dirkem Cresswellem?“
„Omlouvám se!“ zalapal po dechu holohlavý kouzelník a odstoupil. „Nechtěl jsem tím nic
naznačit, Alberte, ale myslel jsem… Myslel jsem si, že jsou tu u výslechu a…“
„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se nesl působivě halou. „Čistší, než
mnohých z vás, odvážím se říct. Tak jděte,“ rozmáchl se k mudlorozeným, kteří se rozutekli
do krbů a začali se v párech ztrácet. Ministerští úředníci poodstupovali, někteří vypadali
zmateně, jiní vystrašeně a bázlivě. Pak se ozvalo jen:
„Marie!“
Paní Cattermolová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, který už nezvracel,
ale byl stále bledý a unavený, právě vyklouzl z výtahu.
„R-Regu?“
Dívala se střídavě ze svého manžela na Rna, který hlasitě zaklel.
Holohlavý kouzelník zalapal po dechu, směšně se díval z jedhoho Rega Cattermola na
druhého.
„Hej – co se to tu děje? Co to má znamenat?“
„Zapečeťte východy! Zapečeťte je!“
Yaxley vyběhl z jiného výtahu a vybíhal ke skupince u krbů, ve kterých se teď ztratili
všichni mudlorození, kromě paní Cattermolové. Když holohlavý kouzelník zvedl svou hůlku,
Harry napřáhl svou ohromnou pěst, uhodil jej a poslal jej k zemi.
„Pomáhá mudlorozeným utéct, Yaxley!“ zakřičel Harry.
Kolegové holohlavého kouzelníka se seběhli, čehož využil Ron, chytil paní Cattermolovou,
odtáhl ji do nezapečetěného krbu a pak se oba ztratili.
Yaxley se díval z Harryho na sraženého kouzelníka, zatímco skutečný Reg Cattermole
zakřičel, „Má žena! Kdo byl ten s mou ženou? Co se to tady děje?“
Harry viděl, jak se Yaxleyho hlava otočila, a zahlédl v jeho brutálním obličeji náznak
pochopení pravdy.
„Pospěš!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a společně vběhli do krbu. Těsně ho
přitom minula Yaxleyho kletba. Na několik sekund se roztočili a pak je vychrstla toaleta do
kabinky. Harry proletěl otevřenými dveřmi. Ron tam stál u umyvadel a stále zápasil s paní
Cattermolovou.
„Regu, nerozumím –“
„Kašlete na to, nejsem váš manžel, musíte jít domů!“
Z kabinky za nimi se ozval hluk. Harry se otočil a uviděl, že se právě objevil Yaxley.
„Padáme!“ zakřičel Harry. Chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a vyběhl na schody.
V tu chvíli je pohltila temnota spolu s pocitem stlačených rukou, ale něco v tom nesedělo.
Hermionina ruka vyklouzávala z jeho sevření…
Přemýšlel, jestli se udusí, nemohl dýchat, neviděl, jediné pevné věci na světě byly Ronovy a
Hermioniny prsty, které mu pomalu klouzaly z ruky…
A když uviděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí s klepátkem ve tvaru hada, ale
ještě dříve, než se mohl nadechnout, ozval se výkřik a objevil záblesk purpurového světla.
Hermionina ruka byla náhle u jeho a okolo něj se opět setmělo.
Kapitola čtrnáctá
Zloděj
Harry otevřel oči. Oslnily ho záblesky zlatého a zeleného světla. Neměl ponětí, co se stalo,
věděl jen to, že ležel na čemsi, co mohly být listy a větvičky. Těžce se snažil nadechnout,
plíce měl stále zploštělé, mrkl a uvědomil si, že ona křiklavá záře byly sluneční paprsky
prosvítající korunou stromu nad ním. Pak se cosi vedle jeho obličeje pohnulo. Zvedl se na
všechny čtyři, připraven čelit té malé divoké bytosti, ale zjistil, že to cosi vedle něj bylo
Ronovo chodidlo. Rozhlédl se a uviděl, že všichni tři leží uprostřed lesa a že tam zjevně jsou
úplně sami.
Harryho neprve napadlo, že jsou v Zapovězeném lese, a na chvilku, ačkoli věděl, jak hloupé
a nebezpečné by bylo přemístit se na bradavické pozemky, mu poskočilo srdce, když
pomyslel, že by se mohl vydat lesem k Hagridově hájence. Ale o pár chvil později Ron tiše
zasténal a Harry k němu popolezl, přičemž si uvědomil, že tohle nebyl Zapovězený les.
Stromy vypadaly mladší, byly dále od sebe a země byla čistší.
I Hermiona byla na všech čtyřech. Dorazil k ní v místě, kde měl Ron hlavu. V tu chvíli
pohlédl na Rona a všechny myšlenky se mu vytratily z hlavy. Celou levou polovinu těla měl
zkrvavenou a bledá barva obličeje byla v kontrastu se zemí pokrytou téměř podzimním listím.
Mnoholičný lektvar právě vyprchával. Ron byl napůl Cattermolem a napůl sám sebou, vlasy
se mu barvily čím dál více do zrzava, když jeho obličej získával alespoň něco málo ze své
původní barvy.
„Co se mu stalo?“
„Odštěpil se,“ řekla Hermiona a prsty trhala Ronův rukáv, pod kterým byla jeho krev
nejvlhčí a nejtemnější.
Harry zděšeně sledoval, jak roztrhla Ronovo tričko. O odštěpu vždycky přemýšlel jako o
něčem komickém, ale tohle… Když Hermiona položila odhalenou Ronovu paži a on uviděl
místo, kde chyběl velký kus masa, jako kdyby ho někdo vyřízl nožem, ucítil nevolnost v
žaludku.
„Harry, rychle, v kabelce mám lahvičku se štítkem ‚Výtažek z dobromysli‘ –“
„Kabelka – jasně –“
Harry spěšně doběhl k místu, kam se Hermiona přemístila, sebral její drobnou kabelku a
strčil do ní ruku. Najednou začal cítit jednu věc za druhou – cítil kožené hřbety knih, vlněné
rukávy svetrů, podpatky bot…
„Rychle!“
Sebral svou hůlku ze země, namířil ji do hlubin magické kabelky a zvolal:
„Accio dobromysl!“
Drobná hnědá lahvička vylétla z kabelky. Chytil ji a urychleně ji odnesl k Hermioně a
Ronovi, jehož oči byly teď napůl zavřené a pod víčky byly vidět jen proužky očních bulv.
„Omdlel,“ řkela Hermiona, která byla podobně bledá, jako on. Už nevypadala jako Mafalda,
ačkoli její vlasy byly tu a tam stále prošedivělé. „Odzátkuj ji, prosím, mně se třesou ruce.“
Harry odšrouboval uzávěr z lahvičky, Hermiona si ji vzala a nalila tři kapky lektvaru do
krvácející rány, ze které se vzedmul zelený kouř a jakmile zmizel, uviděl Harry, že krvácení
zmizelo. Rána teď vypadala, jako kdyby byla několik dní stará. Tam, kde ještě před chvílí
chybělo maso, teď narůstala nová kůže.
„Páni,“ řekl Harry.
„To je všechno, co je podle mě bezpečné,“ řekla Hermiona roztřeseně. „Existují kouzla,
která by ho úplně uzdravila, ale já se je neopovážím vyzkoušet, abych tím jeho tělo ještě víc
poškodila… Už takhle ztratil příliš krve…“
„Jak se zranil? Tedy,“ hary zatřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl vyčistit a ujasnit si, co se
vlastně právě stalo – „proč jsme tady?“ Myslel jsem si, že se přemístíme zpátky na
Grimmauldovo náměstí?“
Hermiona se zhluboka nadýchla. Vypadalo to, že se už už rozbrečí.
„Harry, nemyslím si, že se tam budeme moci znovu vrátit.“
„Co to –“
„Když jsme se přemisťovali pryč, pověsil se na mě Yaxley a já ho nedokázala setřást, byl
moc silný, a když jsme se vrátili na Grimmauldovo náměstí, pořád se mě držel… A pak –
myslím, že viděl dveře a odtušil, že se tam zastavíme, takže se trošku pustil a mně se povedlo
ho setřást a přenést nás sem!“
„Kde tedy je on? Počkej… Nechceš mi říct, že zůstal na Grimmauldově náměstí? Vždyť se
tam přece nemůže dostat?!“
Když přikývla, v očích se jí zableskly nahromaděné slzy.
„Harry, myslím, že může. Já – zbavila jsem se ho odpuzovacím kouzlem, ale to už byl v
místě, které chrání Fideliovo kouzlo. Od té doby, co je Brumbál po smrti, jsme všichni strážci
tajemství, takže jsem mu ho vyzradila, nebo ne?“
Nedalo se předstírat opak. Harry si byl jist, že má pravdu. Byla to vážná rána. Když se
Yaxley teď mohl dostat do domu, nemělo cenu se tam pokoušet vrátit. Dokonce právě teď
mohl dovnitř přemístit ostatní smrtijedy. Ať byl ten dům jakkoli depresivní a ponurý, bylo to
jejich jediné bezpečné útočiště. Když se teď dokonce Krátura stal mnohem šťastnějším a
přátelštějším, byl to skoro jejich domov. S bodnutím v žaludku, které nemělo nic společného s
jídlem, si Harry představil, jak je jejich domácí skřítek zaměstnán přípravou páje s hovězím a
ledvinkami, kterou Harry, Ron a Hermiona nikdy neochutnají.
„Harry, mrzí mě to, moc mě to mrzí!“
„Nebuď hloupá, to přece nebyla tvoje chyba! Jestli si to někdo může vyčítat, jsem to jí…“
Harry zastrčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona couvla mírně vzad a
vypadala vystrašeně.
„Umbridgová si ho přidělala ke dveřím své kanceláře, aby mohla špehovat lidi. Nemohl
jsem ho tam nechat… Ale právě tak poznali, že tam mají vetřelce.“
Než mohla Hermiona odpovědět, Ron zanaříkal a otevřel oči. Byl pořád bledý a jeho obličej
se leskl potem.
„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.
„Odporně,“ zakrákal Ron a škubl sebou, jak ucítil svou raněnou ruku. „Kde to jsme?“
„V lesích, kde se odehrával světový pohár ve famfrpálu,“ řekla Hermiona. „Chtěla jsem nás
dostat někam, kde se tajně schováme, a tohle bylo –“
„ – první místo, na které jsi pomyslela,“ dokončil za ni Harry větu a rozhlédl se po očividně
opuštěné mýtině. Nemohl si pomoci a vzpomněl si na situaci, kdy se naposledy přemístili na
první místo, které Hermionu napadlo. Jak je tenkrát Smrtijedi do několika minut našli? Četli
jim snad myšlenky? Mohl Voldemort nebo jeho stoupenci vědět, třeba i teď, kam přesně je
Hermiona vzala?
„Myslíš, že bychom měli jít dál?“ zeptal se Ron Harryho a Harry poté, co se podíval na
Ronův obličej, věděl, že myslí oba dva na to samé.
„Nevím.“
Ron stále vypadal bledě a nelidsky chladně. Nepokusil se sednout si, vypadalo to, jako
kdyby na to byl příliš slabý. Vyhlídka, že ho budou muset nést, byla skličující.
„Zůstaneme zatím tady,“ řekl Harry.
Hermiona vyskočila na nohy a vypadala uvolněněji.
„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.
„Jestli tu zůstáváme, měli bychom okolo tohohle místa vybudovat nějakou ochrannou
kouzelnou síť,“ odpověděla, pozvedla hůlku a začala obcházet v širokém kruhu okolo
Harryho a Rona a za chůze mumlala zaříkadla. Harry viděl, jak se vzduch drobně vlní. Bylo
to, jako kdyby Hermiona po mýtině metala vlny teplého vzduchu.
„Salvio Hexia… Protego Totalum… Repello Muggletum… Muffliato… Můžeš rozbít stan,
Harry…“
„Stan?“
„Je v kabelce!“
„V… no samozřejmě,“ řekl Harry.
Tentokrát se neobtěžoval uvnitř hrabat a použil rovnou další přivolávací kouzlo. Stan
vyletěl z kabelky jako hromada tyčí, provazů a plachet. Harry ho hned poznal, částečně kvůli
tomu, jak byl cítit po kočkách, jako ten samý stan, ve kterém spali té noci, kdy se tu odehrával
světový famfrpálový pohár.
„Myslel jsem si, že to patřilo tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva?“ zeptal se a zkoušel
rozebrat drobné kolíky.
„Zjevně ho nechtěl zpátky, asi ho zničila ta bolest v kříži,“ řekla Hermiona, která teď ve
vzduchu složitě mávala hůlkou do obrysu osmičky, „takže Ronův taťka říkal, že si ho můžu
půjčit. Erecto!“ dodala a namířila hůlku na zdeformovanou plachtu, která s plynulým
pohybem vylétla do vzduchu a sedla si správně na zem před Harrym, jehož překvapené ruce
upustily kolík, který přistál s dusotem na zemi na kotvícím laně .
„Cave Inimicum,“ dodala Hermiona a mávala přitom hůlkou k nebi. „To je všechno, co
můžu udělat. Kdyby nic, tak nás to alespoň upozorní, pokud by přicházeli. Nemůžu
garantovat, že to zabrání Vol—“
„Neříkej to jméno!“ přerušil ji Ron nevrlým hlasem.
Harry a Hermiona se na sebe podívali.
„Promiňte,“ řekl Ron a mírně zasténal, když se zvedal, aby se na ně podíval, „ale je to jako
– jako nějaká kletba, nebo tak. Můžeme o něm, prosím, mluvit jako o ‚Ty-víš-kom‘?“
„Brumbál říkal, že strach ze jména –“
„Jestli sis toho nevšiml, kamaráde, říkat Ty-víš-komu jménem nakonec Brumbálovi moc
dobra nepřineslo,“ řekl Ron a znovu si lehl na záda. „Prostě – prostě před Ty-víš-kým měj
nějakou úctu.“
„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm střelila varovným pohledem. Patrně se
neměl hádat s Ronem, když byl tak oslaben.
Harry a Hermiona napůl odnesli, napůl odtáhli Rona do vchodu do stanu. Vnitřek byl přesně
takový, jak si ho Harry pamatoval. Malý byt, včetně koupelny a drobné kuchyňky. Vrazil
bokem do starého křesla a položil Rona opatrně na spodní lůžko palandy. I po takové velmi
krátké cestě Ronův obličej opět zbělal a jakmile ho uložili na matraci, zavřel oči a hodnou
chvíli nepromluvil.
„Udělám trochu čaje,“ řekla Hermiona bez dechu, vytáhla z hlubin své kabelky konvičku a
hrnky a vyrazila do kuchyně.
Harry teplý čaj uvítal stejně, jako ohnivou whisky té noci, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že z
něj vypaluje po troškách strach, který se mu třepotal v hrudi. Po minutě nebo dvou přerušil
napjaté ticho Ron.
„Co myslíte, že se stalo Cattermolovým?“
„Jestli měli alespoň trošku štěstí, dostanou se pryč,“ řekla Hermiona a svírala svůj horký
hrnek, aby se zahřála. „Pokud měl pan Cattermole rozum, asistovaně přemístil svou manželku
pryč a teď pravděpodobně se svými dětmi utíkají ze země. Přesně tak, jak jim to Harry řekl.“
„No hrome, tak doufám, že utekli,“ řekl Ron a znovu si lehl na polštáře. Čaj mu zjevně dělal
dobře, do obličeje se mu vrátil zdravější výraz. „Neměl jsem pocit, že by Reg Cattermole
myslel tak hbitě, podle toho, jak se mnou všichni mluvili, když jsem vypadal jako on. Bože,
doufám, že to zvládli… Jestli oba kvůli nám skončí v Azkabanu…“
Harry se podíval přes rameno na Hermionu a otázka, na kterou se chtěl zeptat – jestli se paní
Cattermolová mohla s manželem přemístit i bez své hůlky – zůstala nevyřčená. Hermiona
pozorovala Rona, jak si dělá starosti nad osudem Cattermolových a její výraz byl natolik
překvapený, měl Harry pocit, jako kdyby ji přistihl při líbání s Ronem.
„Takže máš to?“ zeptal se jí, částečně, aby si uvědomila, že tam je s ní.
„Mám – mám co?“ řekla a trhla sebou.
„Kvůli čemu jsme to všechno dělali? Ten medailonek! Kde je ten medailonek?“
„Vy jste ho dostali?“ zakřičel Ron a zvedl se o něco výš nad polštáře. „Tady mi nidko nic
neřekne! Hrome, to jste měli říct!“
„No, zachraňovali jsme svoje krky před smrtijedy, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“
Vyndala z kapsy svých šatů medailonek a podala ho Ronovi.
Byl velký, jako slepičí vejce. V rozptýleném světle, které zářilo skrz střechu stanu, bylo
vidět, jak se na medailonku leskne ozdobené písmeno S, vykládané mnoha malými zelenými
kamínky.
„Takže není žádná šance, že by ho mohl od té doby, co ho měl Krátura, někdo zničit?“
zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Tedy, víme jistě, že je to pořád ještě viteál?“
„Myslím, že ano,“ řekla Hermiona a vzala si od něj medailonek zpět. „Kdyby ho někdo
zničil kouzlem, zajisté by na něm byla nějaká známka poškození.“
Podala jej Harrymu, který si s ním pohrával mezi prsty. Vypadalo to perfektně a starodávně.
Vzpomněl si na roztrhaný zápisník a puklý prsten-viteál, který zničil Brumbál.
„Myslím, že Krátura má pravdu,“ řekl Harry. „Musíme nejdřív zjistit, jak ho otevřít, a až
pak ho můžeme zkusit zničit.“
Zatímco mluvil, uvědomil si Harry náhle, co to vlastně drží a co žije uvnitř těch drobných
zlatých dvířek. Dokonce i po tom všem jejich úsilí cítil náhlé nutkání mrštit medailonkem.
Poté, co se opět ovládl, pokusil se medailonek prsty rozevřít, pak zkusil kouzlo, kterým
Hermiona otevřela Regulův pokoj. Nic z toho nefungovalo. Podal jej zpět Ronovi a
Hermioně, kteří oba zkoušeli to nejlepší, co umí, ale nakonec nebyli o nic úspěšnější, než on
sám.
„Cítíš to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailonek pevně v sevřené pěsti.
„Co myslíš?“
Ron podal viteál Harrymu. Po chvilce nebo dvou Harry pochopil, co tím Ron myslel. Bylo
to, co cítil, jeho vlastní krev pulsující v žilách, nebo něco bušilo uvnitř medailonku, jako
nějaké drobné kovové srdce?
„Co s tím uděláme?“ zeptala se Hermiona.
„Musíme to bezpečně ukrýt, dokud nepřijdeme na to, jak to zničit,“ odpověděl jí Harry a,
ačkoli to vůbec neměl v plánu, pověsil si řerěz okolo krku a medailonek mu zajel z výhledu
pod šaty, kde se mu opřel o hruď přímo vedle váčku, který dostl od Hagrida.
„Asi bychom měli držet před stanem stráže,“ dodal k Hermioně, když se postavil a
protahoval. „A musíme si taky zajistit nějaké jídlo. Ty tu zůstaň,“ dodal ostře, když se Ron
pokusil sednout, načež jeho tvář nabrala ošklivě zelenou barvu.
Harry umístil na stůl ve stanu lotroskop, který dostal od Hermiony k narozeninám, a pak ho
spolu s Hermionou sledovali celý den. Mezitím se střídali ve strážení. Lotroskop ale zůstal
zticha a nehnutě po celý den a na jejich planinu nikdo nepřišel (snad kromě ptáčků a veverek)
– ať už to bylo kvůli všem těm ochranným a mudlopudným kouzlům, které okolo nich
vztyčila Hermiona, nebo prostě proto, že se sem zřídka někdo z lidí odvážil. Ani večer to
nezměnil. V deset večer, když si Harry vyměnil s Hermionou službu, zažehl hůlku, a zíral do
pustého okolí. Snad jen netopýři nad nimi létali na jediném kousku nebe, který byl z jejich
chráněné planiny vidět.
Měl už hlad a lehce se nesoustředil. Hermiona do své kabelky nepřibalila žádné jídlo,
protože předpokládala, že se do Grimmauldova náměstí ještě v noci vrátí, a tak neměli co jíst,
kromě pár divokých hub, které Hermiona nasbírala zpod nejbližších stromů a podusila je v
kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci od sebe a od pohledu bylo jasné, že se mu
zvedal žaludek. Harry to dojedl jen proto, že nechtěl urazit Hermioniny city.
Okolní ticho najednou vyrušilo podivné šelestění, které znělo jako když se lámou větvičky.
Harry přemýšlel, že za to spíš může nějaké zvíře, než člověk, ale přesto držel svou hůlku
pevně a připravenou. Jeho vnitřnosti, po dávce gumových hub, mu nedělaly dobře.
Přemýšlel, že by se měl mít radost, když se jim pomohlo získat viteál zpět, ale z nějakého
důvodu ji neměl. Vše, co cítil, když seděl a zíral do temnoty, ze které jeho hůlka ozářila jen
drobnou část, byl strach z toho, co se stane dál. Bylo to jako kdyby se k tomuto cíli řítil celé
měsíce, měsíce, možná i roky, ale teď se rozhodl prudce zastavit a změnit směr.
Někde na světě byly ještě další viteály, ale on neměl ani tušení, kde by vlastně mohly být.
Ani netušil, jaké to přesně byly. Mezitím byl ztracen v myšlenkách, jak zničit ten jediný
viteál, který už získali, ten, který se mu právě viklal u hrudi. Podivné bylo, že si nebral z hrudi
teplo, ale celou dobu tak chladil jeho kůži, jako kdyby se vynořil z ledové vody. Čas od času
si Harry pomyslel, nebo možná představil, že cítí nenápadné bušení srdce , jak nepravidelně
tluče zároveň s jeho vlastním. Nepopsatelné předtuchy se po něm plížily, když tam tak seděl
ve tmě. Pokoušel se jim odolat, odehnat je, ale přesto se k němu neoblomně vracely zpět. Ani
jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ron a Hermiona, kteří se teď tiše bavili ve
stanu za ním, by klidně od toho všeho mohli dát ruce pryč, kdyby chtěli. On nemohl. A zdálo
se mu, že jak tam tak sedí, aby zvládl svůj vlastní strach a vyčerpanost, že mu viteál na hrudi
odpočítává čas, který mu zbyl… Hloupá myšlenka, řekl sám sobě, takhle nemysli…
Jeho jizva ho opět začala svrbět. Obával se, že si za to může sám, po všech těch
myšlenkách, které měl, a pokusil se je vytlačit na druhou kolej. Přemýšlel o chudákovi
Kráturovi, který je očekával doma a místo toho mu tam dorazil Yaxley. Udrží asi tajemství,
nebo poví smrtijedům vše, co ví? Harry si přál věřit, že se Krátura za poslední měsíc tak
změnil, že k němu bude loajální, ale kdo mohl tušit, co se přesně stane? Co kdyby ho
smrtijedi mučili? V Harryho mysli se hemžily odporné představy a on se je pokoušel odehnat,
jelikož nebylo nic, co by teď pro Kráturu mohl udělat. On a Hermiona už zavrhli myšlenku
přivolat ho. Co kdyby s ním přišel někdo z ministerstva? Nemohli spoléhat na to, že by
skřítkovo přemisťování netrpělo stejnými problémy, díky kterým přivedli Yaxleyho na
Grimmauldovo náměstí, díky lemu Hermioniného rukávu.
Teď už jizva pálila. Přemýšlel, že bylo vlastně spoustu toho, co nevěděli. Lupin měl pravdu
o magii, se kterou se nikdy nesetkali, či kterou si nepředstavili. Proč jen mu Brumbál
nevysvětlil víc? Myslel si snad, že bude mít víc času? Že bude žít ještě celé roky, možná i
století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud tak opravdu uvažoval, mýlil se… Snape ho
poslal do nebe… Snape, ten zákeřný had, který na vrcholku věže zaútočil…
A Brumbál padal… padal…
„Dejte mi to, Gregoroviči.“
Harryho hlas byl vysoký, čistý a chladný, hůlku držel před sebou v bílé ruce s dlouhými
prsty. Muž, na kterého mířil hůlkou, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ačkoli jej nedržela
žádná lana. Pohupoval se tam, spoután čímsi neviditelným a tajuplným, jeho končetiny se nad
ním převracely, jeho vyděšený rudý obličej, jak mu klesala krev do hlavy. Měl skvostně bílé
vlasy a hustou bradku: připomínal svázaného Dědu Mráze.
„Já to nemám, já to už nemám! Bylo mi to mnoho, mnoho let před, ukradeno!“
„Nelžete Lordu Voldemortovi, Gregorovoči. On ví… Vždycky ví.“
Zorničky visícího muže byly doširoka rozevřené strachem a zdálo se, že mu zvětšují, rostou
a rostou, než jejich temnota Harryho cele pohltila –
A pak Harry pospíchal temnou chodbou, Gregorovič před ním s vysoce zavěšenou lampou.
Gregorovič vpadl do místnosti na konci průchodu a jeho lampa osvětlila cosi, co vypadalo
jako pracovna. Hoblovačky a zlato se ve světle lucerny leskly a na okně seděl, jako velký
pták, mladý muž se zlatými vlasy. Na zlomek sekundy, během kterého ho světlo lucerny
ozářilo, uviděl Harry rozkoš v jeho mužném obličeji, pak vetřelec seslal ze své hůlky
omračovací kouzlo a seskočil elegantně zpět z okna s vítězným smíchem.
Harry se vrátil zpět z rozšířených zorniček a Gregorovičův obličej byl zachvácen zděšením.
„Co to bylo za zloděje, Gregoroviči?“ řekl vysoký chladný hlas.
„Já nevím, nikdy jsem nevěděl, mladý muž – ne – prosím – PROSÍM!“
Ozval se výkřik a pak se jen objevil záblesk zeleného světla –
„Harry!“
Otevřel oči, zrychleně dýchal a jeho čelo mu pulsovalo. Prošel na bok stanu, složil se podél
plachty a roztáhl se jak široký, tak dlouhý na zem. Vzhlédl na Hermionu, jejíž husté vlasy
zakrývaly drobný pás oblohy, viditelné skrz větve vysoko nad nimi.
„Sen,“ řekl, rychle si sedl a nevinně pohlédl na Hermionu, která měla v tváři zamračený
pohled.
„Vím, že to byla zase ta tvá jizva! Poznám to podle výrazu ve tvé tváři! Díval ses do Vol –“
„Neříkej to jméno!“ ozval se ze stanu Ronův naštvaný hlas.
„Fajn,“ odsekla Hermiona, „do mysli Ty-víš-koho!“
„Nechtěl jsem to!“ řekl Harry. „Byl to jen sen! Můžeš ty ovládat, o čem se ti zdá,
Hermiono?“
„Kdyby ses jen naučil, jak používat Nitrobranu –“
Ale Harryho nezajímalo, co mu říkala. Chtěl probrat to, co právě viděl.
„Hermiono, on našel Gregoroviče a myslím, že ho právě zabil, ale těsně předtím si přečetl
Gregorovičovu mysl a já jsem viděl –“
„Myslím, že tě radši vystřídám na stráži, když jsi tak unavený, že tu usínáš,“ řekla
Hermiona chladně.
„Můžu tu strážit!“
„Ne, je vidět, že jsi unaven. Jdi a vyspi se,“ řekla a usadila se u vchodu do stanu.
Harry se vrátil dovnitř, naštvaný, ale chtěl předejít hádce.
Ronův stále bledý obličej na něj zíral ze spodní části palandy. Harry vylezi na horní patro,
lehl si a díval se vzhůru, na temnou stropní plachtu. Po chvíli promluvil Ron hlasem tak
tichým, že se nemohl donést k Hermioně, která stále seděla u vchodu.
„Co dělá Ty-víš-kdo?“
Harry napnul oči, aby si vzpomněl na každičký detail, a pak do temnoty zašeptal.
„Našel Gregoroviče. Svázal a mučil ho.“
„Jak mu měl Gregorovič vyrobit novou hůlku, když ho svázal?“
„To nevím… Je to divné, co?“
Harry zavřel oči a přemýšlel o tom všem, co viděl a slyšel. Čím více si vzpomínal, tím
menší smysl to dávalo… Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o stejných jádrech, nic o
tom, že by mu měl Gregorovič vyrobit novou mocnější hůlku, aby porazil Harryho…
„Něco od něj chtěl,“ řekl Harry s očima stále pevně zavřenýma. „Chtěl po něm, aby mu to
přinesl, ale Gregorovič řekl, že mu to někdo ukradl… a pak… pak…“
Vzpomněl si, jak se, jako Voldemort, ponořil do Gregorovičových očí, do jeho
vzpomínek…
„Přečetl si jeho paměť a já jsem tam viděl mladého chlápka posazeného na okenní římse,
který vyslal na Gregoroviče kletbu a vyskočil z okna. Ukradl to, ukradl cosi, co Voldemort
shání. A já… já mám pocit, že jsem toho chlápka někde viděl…“
Harry si přál, aby ještě jednou zahlédl obličej smějícího se chlapce. Ta krádež se musela stát
před mnoha lety, podle toho, co tvrdil Gregorovič. Proč mu jen ten zloděj připadal podobně?
Zvuky z lesů, které je obklopovaly, byly ve stanu utlumené. Všechno, co Harry slyšel, byl
Ronův dech. Po chvilce Ron zašeptal, „neviděls, co ten zloděj držel?“
„Ne… muselo to být něco velmi malé.“
„Harry?“
Dřevěné příčky palandy zaskřípaly, jak se převalil v posteli.
„Harry, nemyslíš, že Ty-víš-kdo hledá něco dalšího, z čeho by chtěl udělat viteál?“
„To nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by pro něj nebezpečné vyrábět další
viteál? Neříkala hermiona, že už teď rozerval svou duši až do krajních mezí?“
„Jo, ale třeba to on sám neví.“
„Jo… možná,“ řekl Harry.
Byl si jist, že Voldemort hledal něco, co by vyřešilo problém stejných jader v hůlkách,
věděl, že se Voldemort od toho starého výrobce hůlek snažil získat řešení… a přesto ho zabil,
aniž by se ho zeptal na jediné slovo týkající se historie tvorby kouzelnických hůlek.
Co se Voldemort snažil tak vehementně najít? Proč, když mu na povel začne posluhovat
celé ministerstvo kouzel, byl tak daleko a snažil se najít starý předmět, který Gregorovič kdysi
blastnil, a proč mu ho ten neznámý zloděj ukradl?
Harry ještě pořád viděl ten blonďatý mladý obličej. Byl bystrý a divoký. Jeho lest se
podobala lstím dvojčat Weasleyových. Z římsy se dostal tak ladně, jako pták, a Harry si byl
jist, že ho už někdy dříve viděl, jen nevěděl kde…
Po Gregorovičově smrti teď byl v ohrožení právě on, bystře vypadající zloděj, a byl to on,
na kterého se soustředily Harryho myšlenky, když se ze spodního patra palandy ozvalo hlasité
chrápání a když on sám podruhé upadal do spánku.
Kapitola patnáctá
Skřetí pomsta
Brzy ráno druhého dne, než se probudili druzí dva, vyrazil Harry v lesích okolo najít ten
nejstarší, nejdrsnější a nejhouževnatější strom. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a to
místo označil vydlabáním malého křížku v kůře stromu. Nebyl to pohřeb s poctou, ale Harry
cítil, že by Pošuk spíše chtěl něco takového, než mít oko zastrčené ve dveřích Dolores
Umbridgeové. Pak se vrátil do stanu a čekal na ostatní, než se vzbudí a proberou, co se bude
dít dál.
Harry a Hermiona tušili, že nejlepší bude nezůstávat na jakémkoli místě příliš dlouhou dobu
a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další cíl bude poblíž slaninového
sendviče. Hermiona zrušila kouzla, která umístila okolo planiny, a Harry s Ronem
zamaskovali všechny stopy na zemi, které by mohly prozradit, že se zdrželi právě tady. Pak se
přemístili na okraj malého obchodního městečka.
Jakmile postavili stan v zákrytu malého lesíku a obklopili se obrannými zaklínadly, vyrazil
Harry přikrytý neviditelným pláštěm pro něco k jídlu. To ale neprošlo tak hladce, jak si
plánoval. Ještě se ani nedostal do města, když ho nepřirozený chlad, klesající mlha a náhlé
setmění oblohy přinutily zastavit na místě.
„Ale vždyť umíš udělat perfektního patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil zpět do
stanu s prázdnýma rukama. Nemohl popadnout dech a opakoval jediné slovo, mozkomoři.
„Nemohl jsem… žádného vykouzlit,“ funěl a držel se za bok, ve kterém ho bodalo.
„Nechtěl… se zhmotnit.“
Harry se při jejich výrazu zděšení a zklamání cítil zahanbeně. Byla to děsivá zkušenost,
vidět mozkomory, jak se z dálky přibližují a uvědomovat si, že se nebude moct chránit.
Harryho stálo všechnu jeho sílu pohnout se a utéct a přitom nechat mozkomory pohybovat se
mezi mudly, kteří je nemohli vidět, ale cítili beznaděj všude tam, kudy prolétli.
„Takže pořád nemáme co jíst.“
„Sklapni, Rone,“ vyštěkla Hermiona. „Harry, co se stalo? Napadá tě, proč jsi nemohl
vykouzlit svého patrona? Včera sis vedl perfektně!“
„Já nevím.“
Seděl hluboko v jednom starém Perkinsově křesle a cítil se ještě poníženejší. Obával se, že
se s ním něco stalo. Včerejšek vypadal, jako kdyby to bylo před mnoha lety: Dnes se cítil,
jako kdyby mu bylo opět třináct, kdy se on jediný zhroutil v bradavickém expresu.
Ron nakopl nohu křesla.
„Co je?“ zavrčel na Hermionu. „Mám hlad! Od té doby, co jsem skoro vykrvácel, bylo pár
prašivek!“
„Tak jdi a probojuj se skrz ty mozkomory sám,“ řekl Harry dotčeně.
„Vydal bych se, ale jestli sis toho nevšiml, mám ruku v šátku!“
„To je jen dobře.“
„Co tím chceš –?“
„samozřejmě!“ křičela Hermiona a plácla se rukou do čela, načež se oba překvapeně utišili.
„Harry, dej mi ten medailonek! No tak, šup,“ řekla netrpělivě a luskla na něj, když
nereagoval, „ten viteál, Harry, ještě pořád ho máš na krku!“
Napřáhla ruce a Harry si přehodil zlaté řetězy přes hlavu. V tu chvíli, kdy se přestal
medailonek dotýkat Harryho kůže, cítil se volný a podivně lehký. Do té doby si ani
neuvědomil, že je provlhlý a že mu kručí v žaludku.
„Lepší?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, stokrát!“
„Harry,“ řekla, skrčila se před ním a nasadila hlas, jako kdyby mluvila s někým, kdo je na
smrtelném loži, „nemyslíš, že bys mohl být posedlý?“
„Co? Ne!“ řekl obranně, „pamatuju si všechno, co jsme udělali od té doby, co ho nosím.
Kdybych byl posedlý, nevěděl bych, co dělám, ne? Ginny mi povídala, že si na některé chvíle
vůbec nemohla vzpomenout.“
„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se na těžký medailonek. „Tak bychom ho možná jen
neměli nosit. Můžeme ho nechat ve stanu.“
„Přece tu nenecháme viteál jen tak povalovat,“ řekl Harry rozhodně. „Jestli ho ztratíme,
jestli ho někdo ukradne –“
„No dobrá, dobrá,“ řekla Hermiona, zavěsila si viteál kolem krku a skryla ho za svým
tričkem. „Ale budeme se střídat, když ho budeme nosit, aby ho nikdo neměl příliš dlouho.“
„Super,“ řekl Ron naštvaně, „a když jsme si to vyjasnili, můžeme se vydat pro nějaké
jídlo?“
„Fajn, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona s pohledem na Harryho. „Není
důvod zůstávat někde, kde se po kolí potulují mozkomoři.“
Nakonec se na noc usadili na vzdáleném úbočí pole, které patřilo k osamělé farmě, ze které
si také vzali vejce a chléb.
„To není krádež, ne?“ zeptala se Hermiona ustaraně, když zhltli míchaná vajíčka s chlebem.
„Ne tehdy, když jsem pod kuřecí podestýlkou nechala peníze…“
Ron zakroutil očima a řekl s plnou pusou, „Her-i-ono, neboj fe tolik. Uvolni fe!“
A opravdu bylo mnohem jednodušší se uvolnit, když se pořádně najedli. Hádka o
mozkomorech byla v tom všem nočním smíchu zapomenuta a Harry se cítil šťastně, snad i
nadějně, když jako první z nich zůstal na noční stráži.
Bylo to jejich první setkání s faktem, že plný žaludek přivádí dobrou náladu, prázdný pro
změnu hašteření a beznaděj. Harry tím nebyl příliš překvapen, ještě si vzpomínal na doby, kdy
u Dursleyových občas téměř vyhladověl. Hermiona celkem dobře snášela, když museli jíst
bobule nebo okoralý chléb ačkoli náladu měla možná o malinko skleslejší, než obvykle, a
tvrdošíjně mlčela. Ron byl ovšem odedávna zvyklý na tři chutná jídla denně, možná to byl
zvyk od matky z domova, možná od domácích skřítků ze školy, a hlad v něm probouzel
zlostně hněvivé nálady, které, když se zkombinovaly s nošením viteálu, byly naprosto
odporné.
„Takže kam dál?“ opakoval neustále. Nevypadalo to, že by jeho samotného něco napadlo,
jen seděl a dumal nad nedostatkem jídla, ale od Harryho a Hermiony očekával plány do
budoucna. Harry a Hermiona strávili nekonečné hodiny přemýšlením, kde by mohli najít
ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už měli, ale jelikož neměli žádné nové informace,
jejich rozhovory se čím dál častěji opakovaly.
Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věřil, že Voldemort schoval viteály na místech, která pro
něj byla důležitá, opakovali si neúprosně místa, ve kterých podle jejich informací Voldemort
žil, nebo se objevoval. Sirotčinec, kde se narodil a vyrůstal. Bradavice, ve kterých se
vzdělával. U Borgina a Burkse, kde pracoval po škole. Pak v Albánii, ve které strávil roky
vyhnanství. To vše byly pilíře, na kterých stavěli své domněnky.
„Tak pojďme do Albánie. Přece nám prohledání celé země nemůže zabrat déle, než
hodinu,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů měl už předtím, než se přemístil do vyhnanství, a
Brumbál si byl jist, že had je ten poslední,“ řekla Hermiona. „Víme, že Had v Albánii není,
obvykle bývá s Vol—“
„Neprosil jsem tě, abys to přestala říkat?“
„Fajn! Had je obvykle s Ty-víš-kým – spokojenej?“
„Moc ne.“
„Nevidím smysl v tom, aby něco schovával u Borgina a Burkeho,“ řekl Harry, který nad tím
už mnohokrát přemýšlel, ale řekl to znovu, aby přerušil to nepříjemné ticho. „Borgin a Burke
byli odborníci na objekty černé magie, viteál by poznali na první pohled.“
Ron si natruc zívl. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a přemýšlel dál, „pořád si
myslím, že mohl něco skrýt v Bradavicích.“
Hermiona si povzdechla.
„Ale to by to přece Brumbál našel, Harry!“
Harry zopakoval argument, který tuto teorii podporoval.
„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že by snad znal všechna bradavická
tajemství. Říkám vám, jestli je místo, kam Vol—“
„Hej!“
„Dobrá, TY-VÍŠ-KDO!“ zakřičel Harry, když mu přetekla trpělivost. „Jestli kdy existovalo
místo, které bylo pro Ty-víš-koho důležité, byly to Bradavice!“
„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“
„Jo, jeho škola! Byl to jeho první skutečný domov, místo, které pro něj bylo zvláštní.
Znamenalo pro něj všechno a dokonce i poté, co odešel –“
„Mluvíme tu o Ty-víš-kom, mám pravdu? Ne o tobě?“ zeptal se Ron. Popotahoval řetěz
viteálu okolo svého krku a Harry dostal chuť ho za něj chytit a uškrtit.
„Řekls nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála, aby ho poté, co ze školy odešel, zaměstnal,
„ řekla Hermiona.
„Správně,“ řekl Harry.
„A Brumbál si myslel, že se tam chtěl vrátit jen proto, aby zkusil najít něco, možná věc,
která patřila dalšímu zakladateli, co by mohl proměnit v další viteál?“
„Jo,“ potvrdil Harry.
„Ale nakonec tu práci nedostal,“ řekla Hermiona. „Takže nikdy neměl šanci najít nic z věcí
původních zakladatelů školy a schovat to uvnitř!“
„No dobrá,“ rezignoval Harry. „Zapomeňte na Bradavice.“
Bez dalších plánů se vydali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm se pokusili najít
sirotčinec, ve kterém Voldemort vyrůstal. Hermiona se vkradla do místní knihovny a z
tamních záznamů zjistila, že tu budovu zbourali už před mnoha lety. Vydali se tedy na místo,
kde stávala, ale našli tam jen věžák plný kanceláří.
„Možná bychom mohli zkusit prozkoumat základy,“ nadhodila Hermiona polovičatě.
„Tady by viteál neschovával,“ zareagoval Harry. Věděl to celou dobu. Sirotčinec bylo
místo, ze kterého Voldemort utekl, nikdy by tam neschovával část své duše. Brumbál ukázal
Harrymu, jak si Voldemort vybíral úkryty podle toho, jak majestátné nebo mystické byly.
Tenhle ponurý kousek Londýna byl od Bradavic, Ministerstva, nebo budovy jako byla banka
Gringottových se všemi těmi zlatavými mřížemi a mramorovými podlahami tak vzdálen…
Dokonce, i když neměli žádné další nápady, pokračovali ve svém putování po zemi a
každou noc z bezpečnostních důvodů stavěli stan na jiném místě. Každé ráno se přesvědčili,
že po sobě zahladili všechny stopy, a pak se vydali najít další osamocené a odloučené místo,
přemisťovali do lesů, temných skalních štěrbin, purpurových bažin, fuchsiemi pokrytých stěn
hor a jednou i do zakryté oblázkové zátoky. Každých zhruba dvanáct hodin si mezi sebou
předávali viteál, jako kdyby hráli nějakou zpomalenou zvrácenou hru ‚pošli to dál‘, u které se
báli, že pokud se jim nepodaří předat medailonek dál, vyslouží si za odměnu dvanáct hodin
nadměrného strachu a úzkosti.
Harryho stále bodala jizva. Jak si všiml, stávalo se to nejčastěji, když nesl viteál. Někdy
nedokázal ovládnout svou reakci na bolest.
„Co? Cos viděl?“ chtěl vědět Ron kdykoli uviděl Harryho, jak sebou škubl.
„Obličej,“ zamumlal Harry pokaždé. „Pořád ten samý obličej. Toho zloděje, který něco
ukradl Gregorovičovi.“
A Ron se od něj opět otočil a ani se nepokusil skrýt své zklamání. Harry věděl, že Ron
doufal, že mu poví nějaké nové informace o jeho rodině nebo o zbytku Fénixova řádu, ale
nakonec on, Harry, nebyl televizní přijímač. Viděl jen to, na co v tu chvíli Voldemort myslel.
Nedokázal se naladit na cokoli, na co by jen pomyslel. Voldemort ale zjevně myslel pořád na
toho neznámého mladíka s úsměvem ve tváři, jehož jméno a počátky, tím si Harry byl jist,
neznal Voldemort lépe, než on. Harryho jizva pořád hořela a když mu ten čilý blonďatý
chlapec prostupoval pamětí, dokázal se postupně ovládat a potlačit bolest či neklid tak, aby
při jakékoli zmínce o zloději před druhými nedával najevo nic, kromě nedočkavosti. Nemohl
jim nic dávat za vinu, při té jejich beznadějné honbě za viteály.
Jak se dny protahovaly v týdny, začal Harry podezřívat Rona a Hermionu, že mluví o něm
bez něj. Párkrát totiž náhle přestali mluvit ve chvíli, kdy Harry vešel do stanu, a dvakrát je
uviděl shrbené nedaleko od stanu, s hlavami u sebe a rychlou mluvou. Pokaždé úplně ztichli,
když si uvědomili, že se k nim přibližuje a rychle se tvářili, že jsou zaneprázdněni sbíráním
dřeva nebo hledáním vody.
Harry uvažoval, že se možná jen domlouvali nad pokračováním v tom, co teď připomínalo
marné toulavé cestování, protože doufali, že pro ně má ještě tajný plán, který jim prozradí až
během cesty. Ron už se nesnažil skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že už i
Hermiona byla zklamaná jeho mizerným vůdcovstvím. Beznadějně se pokoušel přemýšlet o
dalších místech, kde by viteály mohly být, ale to jediné, co se k němu vracelo, byly
Bradavice, a jelikož byl sám, kdo o nich více přemýšlel, zavrhl je.
Jak procházeli krajinou, ubíhal podzim. Teď už stavěli stan na nastlané vrstvě padlých listů.
Mlhy od mozkomorů teď doplňovala mlha přírodní a k tomu všemu je začal otravovat vítr a
déšť. To, že byla Hermiona čím dál lepší v hledání jedlých hub, jim v žádném případě
nemohlo vynahradit samotu, chybějící přátele, nebo jejich úplné izolování od toho, co se ve
zbytku světa dělo proti Voldemortovi.
„Má matka,“ řekl Ron jedné noci, když seděli ve stanu na mělčině ve Walesu, „dokáže ze
vzduchu vyčarovat jídlo.“
Rozmrzele při tom strkal do kousků spálených šedých rybiček, které měl na talíři. Harry se
Ronovi podíval automaticky na krk a viděl, jak ostatně očekával, blyštivý zlatý řetěz viteálu.
Ovládl se a nezanadával si na Rona, jehož reakce se, jak věděl, zlepší ve chvíli, kdy si sundá
medailonek z krku.
„Tvá matka nemůže vyčarovat jídlo ze vzduchu,“ řekla Hermiona. „To nemůže udělat
nikdo. Jídlo je první z pěti Základních výjimek z Gampova zákona o přeměně prvk—“
„Ale no tak, nemluv na mě svahilsky!“ řekl Ron a snažil se dostat rybičku ze svých zubů.
„Není možné vyčarovat z ničeho jídlo! Můžeš ho přivolat, pokud víš, kde je, můžeš ho
přeměnit, můžeš ho znásobit, když už nějaké máš –“
„No, nesnaž se násobit tohle jídlo, je to nechutné,“ řekl Ron.
„Harry tu rybu chytil a já jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla! Zjistila jsem, že jsem
jediná, kdo tu připravuje jídlo, možná je to proto, že jsem holka?!“
„Ne, je to proto, že tebe tu všichni považujeme za nejlepší čarodějku!“ řekl Ron a střelil po
ní pohledem.
Hermiona povyskočila a z jejího cínového plechu na zem jí sjely kousky opečené štiky.
„Zítra můžeš vařit ty, Rone, můžeš zkusit najít přísady a zkusit to, přeměnit je v něco, co se
bude dát jíst, a já tu budu sedět a ksichtit se a bědovat na tebe, takže uvidíš, jak se –“
„Tiše!“ řekl Harry, vyskočil na nohy a zvedl obě ruce. „Buďte chvilku zticha!“
Hermiona vypadala pobouřeně.
„Jak můžeš být na jeho straně, když prakticky nevaří –“
„Hermiono, buď zticha, myslím, že někoho slyším!“
Poslouchal s napjatýma ušima, ruce měl stále ve vzduchu, aby jim dal najevo, že stále
nemají mluvit. Pak přes všechen ten hluk proudící vody zaslechl znovu hlasy. Ohlédl se na
lotroskop, ten se ale nehýbal.
„Ochránilas nás Ševelissimem, že ano?“ zašeptal k Hermioně.
„Udělala jsem všechno, co obvykle,“ zašeptala zpátky, „Ševelissimo, odpuzovací kouzla
proti mudlům a zakrývací kouzla, to všechno. Neměli by nás slyšet ani vidět, ať jsou
kdokoli.“
Zvuky těžkého prodírání a škrábání spolu se zvukem vytlačených kamenů a větviček jim
prozradily, že se k nim dolů po srázu až k mělčině, na které rozbili stan, blíží několik lidí.
Vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, kterými okolo sebe vybudovali hradbu, by měla v úplné
tmě postačovat na ochranu před mudly a obyčejnými kouzelníky a čarodějkami. Pokud to byli
smrtijedi, čekal je pravděpodobně první skutečný test jejich schopností bránit se proti černé
magii.
Hlasy byly čím dál hlasitější, ale nepochopitelnější, jak se ta skupinka lidí přibližovala k
mělčině. Harry předpokládal, že lidé, kterým hlasy patřily, jsou už jen pár metrů daleko, ale
šumění řeky mu neumožňovalo cokoli lépe odhadnout. Hermiona chňapla kabelku a začala v
ní hledat. Po chvilce vytáhla troje Ultradlouhé Uši. Jedno si nechala pr osebe, druhé dala
Harrymu, třetí Ronovi, všichni si vsunuli konce barevných provázků do uší a druhou stranu
vyhodili před vchod do stanu.
Během chvilky Harry uslyšel vyčerpaný mužský hlas.
„Mělo by tu být alespoň pár lososů. Nebo myslíš, že jejich sezóna ještě nepřišla? Accio
losos!“
Ozvalo se pár zřetelných zaplesknutí a pak zvuk, který dával najevo, že ryby dorazily ke
kouzelníkům. Někdo vděčně zavrčel. Harry si zasunul ultradlouhé ucho hlouběji do toho
svého. Přes bublání řeky slyšel ještě více hlasů, ale nemluvili anglicky, ani jiným lidským
jazykem, který kdy slyšel. Byl to drsný a nelibozvučný hlas, souvislé chrastění, zvuky
vycházející snad přímo z hrdla. Zdálo se, že tam byli dva mluvčí, jeden s hlubším, pomalejším
a druhý s vyšším hlasem.
Za plachtou se roztančily plameny ohně a díky jejich záři na stan dopadaly obrovské stíny.
Nádherná vůně pečených lososů se donesla až k nim a trápila jejich hladové žaludky. Pak se
ozvalo cinkání příborů a první muž znovu promluvil.
„Tady, Griphooku, Gornuku.“
Skřeti! Naznačila Hermiona ústy k Harrymu, který přikývl.
„Díky,“ řekli skřeti společně anglicky.
„Takže jak dlouho jste vlastně vy tři na cestě?“ zeptal se nový, jemný a příjemný hlas. Byl
Harrymu odněkud povědomý. Představoval si pupkatého přívětivého muže.
„Šest týdnů… sedm… už ani nevím,“ řekl unavený muž. „Během prvních pár dnů jsem
potkal Griphooka a nedlouho poté jsme spojili své síly s Gornukem. Je dobré mít alespoň
nějakou společnost.“ Pak následovalo ticho, během kterého nože skřípaly o talíře a občas se
zvedly ze země cínové hrnky. „A co přinutilo tebe odejít, Tede?“ pokračoval muž.
„Věděl jsem, že po mně půjdou,“ odpověděl přívětivě Ted a Harry náhle poznal, o koho šlo.
Byl to otec Tonksové. „Zaslechl jsem, že se kolem nás během posledního týdne potulovali
smrtijedi a tak jsem se rozhodl před nimi utéct. Odmítl jsem se už z principu zaregistrovat
jako mudlorozený, chápete, takže jsem věděl, že bude jen otázka času, že nakonec budu muset
stejně utéct. Má žena by měla být v pořádku, je čistokrevná. A pak jsem tady potkal Deana,
kdy to bylo, někdy před pár dny, synu?“
„Jo,“ ozval se další hlas a Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali, tiše, ale vzrušeně,
protože všichni poznali hlas Deana Thomase, jejich kamaráda z Nebelvíru.
„Mudlorozený, co?“ zeptal se první muž.
„To nevím jistě,“ řekl Dean. „Taťka od mamky odešel, když jsem byl ještě dítě. Nemám ale
důkaz, že to byl kouzelník.“
Na chvilku se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen hryzání. Pak promluvil znovu Ted.
„Musím říct, Dirku, že jsem překvapen, že jsem tě potkal. Těší mě to, ale překvapuje.
Říkalo se, že tě chytili.“
„Chytili,“ řekl Dirk. „Už jsem byl na cestě do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Omráčil
jsem Dawlishe a sebral jsem mu koště. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Myslím, že v
tu dobu nebyl ve své kůži. Možná ho někdo omámil – to bych takovému kouzelníkovi nebo
čarodějce chtěl poděkovat, protože mi zřejmě zachránili život.“
Chvíli bylo opět ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně a proud vody v řece. Pak
Ted řekl,“ A co vy dva tady? Měl jsem, ehm, pocit, že skřeti byli celou dobu s Vy-víte-kým.“
„To jste měl špatný pocit,“ řekl vyšší skřetí hlas. „My se k nikomu nepřidáváme. Tohle je
kouzelnická válka.“
„Proč se tedy skrýváte?“
„Považují mě za drzého,“ řekl skřet s hlubším hlasem. „Odmátl jsem splnit žádost, kterou
jsem považoval za nemístnou, a pak jsem zjistil, že má osobní bezpečnost je v ohrožení.“
„O co tě požádali?“ zeptal se Ted.
„O něco, co uráželo mou rasu,“ odpověděl skřet drsnějším a méně lidským hlasem. „Nejsem
domácí skřítek.“
„A co ty, Griphooku?“
„Jsem na tom podobně,“ řekl skřet s vyšším hlasem. „Banka Gringottových už není pod
vládou mé rasy. Nepřipouštím, aby mi velel kouzelník.“
Dodal si něco pod vousy ve skřetí hatmatilce a Gornuk se zasmál.
„Co to bylo za vtip?“ zeptal se Dean.
„Řekl,“ odpověděl Dirk, „že jsou věci, které si ani kouzelníci nepřipouští.“
Chvilku bylo ticho.
„Já to nechápu,“ řekl Dean.
„Před svým odchodem jsem jim něco trošku odplatil,“ řekl Griphook.
„Propána – tedy pro skřeta, měl bych říct,“ opravil se Ted spěšně. „Nezamkl jsi náhodou
smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s extrémním zabezpečením?“
„Kdybych to udělal, ani ten meč by mu nepomohl dostat se ven,“ odpověděl Griphook.
Gornuk se znovu zasmál a tentokrát se usmál i Dirk.
„Dean ani já to pořád nechápeme,“ řekl Ted.
„To ani Severus Snape, ačkoli to neví,“ řekl Griphook a dva skřeti se rozesmáli příšerným
smíchem. Harry uvnitř stanu samým vzrušením téměř nedýchal – podívali se s Hermionou na
sebe a poslouchali tak pozorně, jak jen mohli.
„To jsi o tom neslyšel, Tede?“ zeptal se Dirk. „O těch dětech, které se pokusily ukrást
Nebelvírův meč ze Snapovy ředitelny v Bradavicích?“
Harrymu jako kdyby tělem projel elektrický proud, napnul mu každý nerv v těle a přikoval
ho k zemi.
„O tom jsem nic neslyšel,“ řekl Ted, „ani ve Věštci to nebylo, co?“
„To těžko,“ zachechtal se Dirk. „Tady Griphook mi řekl, že to slyšel od Billa Weasleyho,
který pro banku pracuje. Jedno z těch dětí, které se meč pokoušely ukrást, byla Billova mladší
sestra.“
Harry se podíval na Hermionu a Rona, kteří svírali ultradlouhé uši tak pevně, jako kdyby to
bylo záchranné lano. „Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapovy kanceláře a rozbili
prosklenou vitrínu, ve které zřejmě meč schovával. Když se jej snažili dostat po schodech,
Snape je chytil.“
„Pak jim tedy Bůh žehnej,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že ho použijí proti Ty-víš-komu? Nebo
snad proti Snapovi?“
„Ať si mysleli, že s ním udělají cokoli, Snape se rozhodl, že na současném místě meč není v
bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, jakmile dostal od Ty-víš-koho souhlas, poslal meč do
Londýna, aby ho skryl u Gringottových.“
Skřeti se začali znovu smát.
„Pořád ten vtip nechápu,“ řekl Ted.
„Je to padělek,“ zaskřehotal Griphook.
„Nebelvírův meč?!“
„Ano. Je to kopie – dokonalá kopie, musím říct – ale vyrobili ji kouzelníci. Originál
vytvořili skřeti před stovkami let a má jisté vlastnosti, které mají jen skřety vyrobené zbraně.
Ať je pravý Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru u Gringottových.“
„Už chápu,“ řekl Ted. „A předpokládám dobře, že jste se tohle smrtijedům neobtěžovali
říct?“
„Nemělo smysl je s tou informací obtěžovat,“ řekl Griphook samolibě a teď už se ke smíchu
Gornuka a Dirka přidali i Ted a Dean.
Uvnitř stanu Harry zavřel oči a přál si, aby někdo položil otázku, na kterou chtěl znát
odpověď, a po minutě, která mu utekla desetkrát pomaleji, než obvykle, se Dean nakonec
přinutil zeptat – i on byl koneckonců Ginnyin bývalý přítel a když na to Harry pomyslel,
píchlo ho u srdce.
„Co se stalo s Ginny a s těmi ostatními? S těmi, kteří se pokusili ukrást meč?“
„No, potrestali je krutě,“ odpověděl Griphook lhostejně.
„Ale jsou v pořádku, ne?“ zeptal se Ted rychle, „Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné
dítě, řekl bych.“
„Neutrpěli žádnou vážnou újmu na zdraví, pokud je mi známo,“ řekl Griphook.
„To měli štěstí,“ řekl Ted. „S tím, co se o Snapovi povídá, můžeme být rádi, že jsou
naživu.“
„Ty tomu tedy věříš, Tede?“ zeptal se Dirk. „Věříš, že Snape zabil Brumbála?“
„Samozřejmě, že věřím,“ řekl Ted. „Nechceš tu jen tak sedět a tvrdit mi, že s tím má Potter
něco společného?“
„V téhle době je těžké věřit čemukoli,“ zamumlal si Dirk.
„Já Harry Pottera znám,“ řekl Dean. „A myslím si, že je opravdu důležitý – Vyvolený, či jak
m uteď říkají.“
„Jo, mnozí by tomu chtěli věřit, synu,“ řekl Dirk, „včetně mě. Ale kde vlatně je? Skrývá se,
jak to tak vypadá. Nemyslíš, že kdyby uměl něco, co my ne, nebo kdyby pro něj něco hrálo,
bojoval by teď se zdravým odporem, namísto skrývání se? A všichni víme, že proti němu
Věštec zahájil dobrou štvanici –“
„Věštec?“ zasmál se Ted. „Jestli ten plátek ještě čteš, pak si zasloužíš, aby ti bylo lháno,
Dirku. Jestli chceš fakta, zkus číst Jinotaj.“
Ozvalo se zakuckání, říhnutí a někomu začalo rychle tlouct srdce. Dirk polkl rybí kost. Pak
vyprskl, „Jinotaj? Ten bláznivý cár papíru Xena Láskoráda?“
„V současné době už není tak bláznivý,“ řekl Ted. „Možná by ses na něj měl mrknout, Xeno
tam vydává všechny ty věci, co Věštec ignoruje, a v posledním čísle už nebyla ani zmínka o
Muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho nechají tisknout pravdu nevím. Ale Xeno na první
stránce každého vydání tiskne zprávu, že všichni, kteří jsou proti Ty-víš-komu, by měli
pomáhat Harry Potterovi.“
„Klukovi, který se vypařil ze světa, těžko může někdo pomoct,“ řekl Dirk.
„Přemýšlej, už to, že ho ještě nechytili, je úspěch,“ řekl Ted. „Rád bych se od něj přiučil,
jak zůstat svobodný, o to se tu přece všichni snažíme, ne?“
„Jo, no, v tom máš pravdu,“ řekl Dirk těžce. „Se všemi těmi informátory ministerstva, kteří
po něm jdou, bych čekal, že ho dávno budou mít. Tedy pokud ho už nechytili, nezabili a
nenechávají si to pro sebe.“
„To neříkej, Dirku,“ zamumlal Ted.
Opět se rozhostilo ticho, přerušované jen cinkáním vidliček a nožů. Když opět promluvili,
jejich téma bylo, kde přespí – jestli na úpatí nebo na vršku lesnatého svahu. S tím, že je les
lépe ukryje, uhasili oheň, pak vylezli zpět na svah a jejich hlasy se ztratily v dáli.
Harry, Ron a Hermiona smotali ultradlouhé uši. Harry, který celou dobu, kdy tajně
naslouchali svým sousedům, potlačoval touhu promluvit, ze sebe teď nemohl dostat jedinou
větu. Zmohl se jen na „Ginny – ten meč – “
„Já vím!“ řekla Hermiona.
Skočila po své kabelce a tentokrát do ní ponořila svou ruku až po rameno.
„Tady… to… máme…“ procedila mezi zuby a tahala něco, co bylo evidentně hodně
hluboko. Světlo světa spatřil pomalu nejprve roh zdobeného obrazu a Harry jí spešně vyběhl
pomoci. Jak táhli z kabelky portrét Phinea Nigella z kabelky, mířila na něj Hermiona celou
dobu hůlkou a byla připravena seslat jakékoli kouzlo, pokud by to bylo potřeba.
„Jestli někdo vyměnil skutečný meč za padělek v době, když byl v Brumbálově kanceláři,“
funěla, když opřeli obraz o stěnu stanu, „Phineas Nigellus by to viděl, jeho obraz visí přímo
za vitrínou!“
„Tedy pokud zrovna nespal,“ řekl Harry, ale když si Hermiona klekala k prázdnému plátnu,
dech měl stále zadržený. Pak namířila hůlkou na obraz, odkašlala si a pak řekla:
„Ehm – Phineasi? Phineasi Nigellusi?“
Nestalo se nic.
„Phineasi Nigellusi?“ zkusila to Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, mohli
bychom si s vámi promluvit? Prosím?“
„ ‚Prosím‘ vždycky pomáhá,“ řekl chladný sarkastický hlas a Phineas Nigellus vešel do
svého portrétu. V tu chvíli Hermiona zakřičela:
„Obscura!“
Přes bystré černé oči Phinea Nigella se omotala černá páska a on kvůli tomu narazil do rámu
a zakřičel bolestí.
„Co to – jak se opovažujete – co jste zač?“
„Je mi moc líto, profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „ale je to nutná prevence!“
„Sundejte ze mě ten odporný přídavek! Sundejte to, žádám vás! Ničíte hodnotný kus umění!
Kde to jsem? Co se děje?“
„Nezáleží na tom, kde jsme,“ řekl Harry a Phineas Nigellus ztuhl a přestal se snažit sundat
si namalovanou černou pásku.
„Není to snad hlas nepolapitelného pana Pottera?“
„Možná,“ řekl Harry a věděl, že to vzbudí zájem. „Máme na vás pár otázek – o Nebelvírově
meči.“
„Ach tak,“ řekl Phineas Nigellus a obrátil hlavu k Harrymu, jako kdyby snad doufal, že
Harryho zahlédne, „ano. Ta hloupá holka se tam chovala velmi nerozumně –“
„Sklapněte a nepomlouvejte mou sestru,“ řekl Ron hrubě. Phineas Nigellus pohrdavě zvedl
obočí.
„Kdo tu ještě je?“ zeptal se a otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón mě uráží! Ta holka
a její přátelé extrémně nerozumně riskovali. Krást věci řediteli.“
„Nekradli,“ řekl Harry. „Ten meč není Snapův.“
„Patří škole profesora Snapa,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok si na něj dělala ta
Weasleyovic holka? Zasluhuje si svůj trest, stejně jako ten hlupák Longbottom a ta bláznivka
Láskorádová!“
„Neville není hlupák a Lenka není bláznivka!“ řekla Hermiona.
„Kde to jsem?“ zopakoval Phineas Nigellus a začal zovu bojovat s páskou přes oči. „Kam
jste mě to vzali? Proč jste mě odnesli z domu mých praotců?“
„To neřešte! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptal se Harry naléhavě.
„Profesor Snape je poslal do zapovězeného lesa, aby tam udělali nějakou práci pro to
nemehlo Hagrida.“
„Hagrid není nemehlo!“ řekla Hermiona pronikavě.
„A Snape si mohl myslet, že to byl trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se s
Hagridem zřejmě dobře bavili. Zapovězený les… už čelili stokrát horším věcem, než je
zapovězený les!“
Cítil se uvolněně. Představoval si, že dostali horší trest, možná dokonce až samotnou kletbu
Cruciatus.
„Co jsme ale ve skutečnosti chtěli vědět, profesore Blacku, je, zda si někdo, ehm, nepůjčil
ten meč? Třeba kvůli vyčištění – nebo tak něco!“
Phineas Nigellus znovu přestal zápasit s páskou přes oči a zachechtal se.
„Mudlorozená,“ řekl, „zbraně vyrobené skřety nepotřebují čištění, prostá dívko. Skřetí
stříbro odpuzuje tak obyčejné věci, jako je pozemský prach, a vstřebává to, co je posílí.“
„Neříkejte o Hermioně, že je prostá,“ zaprotestoval Harry.
„už mě nudí vaše odmlouvání,“ řekl Phineas Nigellus. „Možná je čas, abych se vrátil zpět
do ředitelny?“
Zatímco se snažil s páskou přes oči tápavě najít stranu obrazu, aby se dostal zpět do svého
rámu v Bradavicích, Harryho něco náhle napadlo.
„Brumbál! Můžete k nám přivést brumbála?“
„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.
„Portrét profesora Brumbála – nemohl byste jej přivést sem do vašeho portrétu?“
Phineas Nigellus se obrátil směrem k Harryho hlasu.
„Evidentně tu nejsou ignorantní jen mudlorození, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou
spolu rozmlouvat, ale nemohou se dostat ven z hradu, s výjimkou návštěv svých portrétů na
jiných místech. Brumbál sem se mnou přijít nemůže a po tom, jak jste se mnou zacházeli, vás
ujišťuji, že ani já už se sem nevrátím!“
Harry sklíčeně sledoval, jak Phineas znásobil svou snahu odejít ze svého obrazu.
„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám, prosím, prozradit, kdy někdo
naposledy vyndal meč z vitríny? Tedy, než ho vyndala Ginny?“
Phineas si netrpělivě odfrkl.
„Mám dojem, že naposledy byl Nebelvírův meč pryč z vitríny tehdy, když s ním profesor
brumbál zlomil prsten.“
Hermiona švihla pohledem po Harrym. Ani jeden z nich nechtěl před Phineasem
Nigellusem říkat víc. On sám konečně našel východ z obrazu.
„Tak tedy sbohem vám všem,“ řekl kousavě a začal se ztrácet z dohledu. Už mu byl vidět
jen konec klobouku, když Harry náhle vykřikl.
„Počkejte! Řekl jste Snapovi, že jste tohle viděl?“
Phineas Nigellus strčil svou hlavu s páskou zpět do obrazu.
„Profesor Snape má na práci mnohem důležitější věci, než řešit výstřednosti Albuse
Brumbála. Dobrou noc, Pottere!“
S těmi slovy se ztratil úplně a zanechal po sobě jen špinavý rám.
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Já vím!“ vykřikl Harry. Sám se nedokázal ovládnout a rozmáchl se naprázdno do vzduchu.
Bylo to mnohem víc, než v co se odvážil doufat. Procházel se po stanu a cítil, že musel ujít
snad kilometr. Už ani neměl hlad. Hermiona cpala portrét Phinease Nigelluse zpět do kabelky.
Když ji pak zavřela, hodila kabelku stranou a usmála se na Harryho.
„Ten meč dokáže ničit viteály! Skřetí ostří vstřebává jen to, co je posílí – Harry, ten meč
vstřebal baziliščí jed!“
„A Brumbál mi ho nedal už tehdy právě proto, že s ním chtěl zničit ten medailonek –“
„ – a musel si uvědomit, že ti ho nebudou chtít dát, když ti ho odkáže v poslední vůli –“
„ – takže vytvořil kopii –“
„ – a umístil ji do vitríny –“
„ – a skutečný meč nechal… Kde?“
Zírali na sebe navzájem. Harry cítil, že odpověď je velmi blízko, jako kdyby se téměř
houpala nad nimi ve vzduchu. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo to snad řekl, ale Harry si to
v tu chvíli neuvědomil?
„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Přemýšlej! Kde by ho mohl nechat?“
„V Bradavicích ne,“ řekl Harry a začal znovu pochodovat po stanu.
„Někde v Prasinkách?“ nadhodila Hermiona.
„V chroptící chýši?“ řekl Harry. „Tam nikdy nikdo nechodí.“
„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to riskantní?“
„Brumbál Snapovi věřil,“ připomněl jí Harry.
„Ne natolik, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.
„Jo, to máš pravdu!“ řekl Harry a při zmínce na Brumbála se cítil ještě povzbuzenější, když
věděl, že Brumbál měl přece jen nějaké výhrady, ačkoli slabé, ke Snapově důvěryhodnosti.
„Že by ten meč schoval někde mimo Prasinky? Co myslíš, Rone? Rone?“
Harry se rozhlédl. Na jeden krátký moment si myslel, že Ron ze stanu odešel, ale pak si
uvědomil, že leží na spodním patře palandy a vypadá strnule.
„Takže jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“
Ron si odfrkl, když se podíval na spodek horního patra palandy a řekl:
„Pokračujte si, nenechte mě, abych vám rušil legraci.“
Harry zmateně zíral na Hermionu, od které očekával pomoc, ale ta zavrtěla hlavou, zjevně
stejně v rozpacích, jako on.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„CO? Nic se neděje,“ řekl Ron a pořád odmítal podívat se na Harryho. „Alespoň podle tebe
není, takže co.“
Nad jejich hlavami se ozvalo pár dopadajících kapek. Začalo pršet.
„No, něco se určitě děje,“ řekl Harry. „Takže ven s tím.“
Ron seskočil z postele a postavil se. Vypadal zvláštně, jako kdyby nebyl ve své kůži.
„Dobře, ven s tím. Nečekej ode mě, že budu výskat radostí, protože jsme přišli na další
zatracenou věc, kterou musíme najít. Prostě si ji připiš na seznam těch nesmyslů, o kterých
nic nevíš.“
„Já nic nevím?“ zopakoval harry. „Já nic nevím?“
Kap, kap, kap. Déšť byl čím dál hustější, dopadal na jejich listy pokrytý stan i na bublající
vodu v temnotě venku. Harryho se zmocnila hrůza. Ron říkal přesně to, o čem musel myslet
celou dobu a čeho se on, Harry, bál.
„Nehodlám tady strávit celej život,“ řekl Ron, „abych měl celou dobu zavázanou ruku, nic k
jídlu a mrzly mi záda každou noc. Jen jsem doufal, že po těch pár týdnech budeme už něco
mít.“
„Rone,“ řekla Hermiona tak tichým hlasem, že Ron mohl předstírat, že ho přes hlasité
bouchání deště na stan neslyšel.
„Myslel jsem si, že víš, do čeho jdeš,“ řekl Harry.
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Takže která část z toho není podle tvých představ?“ zeptal se Harry. Na obranu mu teď
přicházel jeho hněv. „To sis myslel, že budeme pobývat ve špičkových hotelích? Každý druhý
den najdeme viteál? Myslel sis, že budeš u maminky zpátky na Vánoce?“
„Mysleli jsme si, že víš, co budeme dělat!“ křičel Ron a postavil se. Jeho slova ranila
Harryho, jako kdyby to byl ostrý nůž. „Mysleli jsme si, že Brumbál ti řekl, co máš dělat, že
máš nějaký skutečný plán!“
„Rone!“ řekla Hermiona, tentokrát znatelně nahlas přes všechen ten déšť nad hlavami, ale
on ji opět ignoroval.
„Pak tedy promiň, že tě zklamu,“ řekl Harry a jeho hlas byl chladný. „Byl jsem s vámi úplně
od začátku. Řekl jsem vám všechno, co vím od Brumbála. A pokud sis toho nevšiml, našli
jsme jeden viteál –“
„Jo, a zbavit se ho chceme tak rychle, jako najít ty ostatní – takže jinými slovy, kdo ví kdy.“
„Sundej si ten medailonek, Rone,“ řekla Hermiona neobvykle vysokým hlasem. „Prosím,
sundej si ho. Nemluvil bys takhle, kdybys ho na sobě neměl celý den.“
„Ale jo, mluvil by,“ řekl Harry, který nechtěl slyšet žádné omluvy Ronova chování.
„Myslíš, že jsem si nevšiml, co si vy dva šeptáte za mými zády? Myslíš, že mě nenapadlo, že
si tohle myslíte?“
„Harry, my jsme ne—“
„Nelži!“ vypálil na ni Ron. „Ty jsi to říkala taky, říkalas, že jsi zklamaná, že sis myslela, že
se ještě někam pohneme –“
„Neřekla jsem to takhle – Harry, neřekla!“ začala brečet.
Po stanu stékaly kapky dešě, po obličeji Hermiony slzy a vzrušení, které se objevilo před
pár minutami, teď rychle zmizelo, jako kdyby nikdy neexitovalo. Ohňostroj, který jen zapufal
a zhasl a zanechal po sobě jen temno, vlhko a chladno. Nebelvírův meč byl skryt kdo ví kde a
ve stanu byli jen tři náctiletí, kteří dosáhli jen toho, že – zatím – nezemřeli.
„Takže proč tu ještě jsi?“ zeptal se Harry Rona.
„Podívej se na mě,“ řekl Ron.
„Tak jdi domů,“ navrhl Harry.
„Jo, možná bych měl!“ vykřikl Ron a popošel pár kroků k Harrymu, který se nepohnul.
„neslyšels, co říkali o mé sestře? Ale tobě na tom vůbec nezáleží, vždyť je to jen zapomenutej
les, Harry Já-čelil-už-horším-věcem Potter se přece nezajímá o to, co se jí tam stalo. Ale já se
o to zajímám, jsou tam všichni ti obrovští pavouci a ty další věci –“
„Řekl jsem jen, že tam byla s ostatními, s Hagridem –“
„Jo, já to chápu, tobě na ní nezáleží! A co ten zbytek mé rodiny, ‚Weasleyovi nepotřebují
mít další nemocné dítě,‘ slyšels to?“
„Jo, já –“
„Nezajímalo tě, co to znamená, co?“
„Rone!“ vykřikla Hermiona a vložila se mezi ně. „Nemyslím, že by to znamenalo, že se
stalo cokoli nového, cokoli, o čem bychom nevěděli. Přemýšlej, Rone, Bill už je zjizvený,
hodně lidí už muselo vidět, že George přišel o ucho a ty máš ležet na smrtelné posteli s
kropenatkou, myslím, že to nic víc neznamenalo –“
„Takže ty myslíš, co? No dobrá, nebudu si o ně dělat starosti. Pro vás je to všechno v
pořádku, když jsou vaši rodiče v bezpečí –“
„Moji rodiče jsou mrtví!“ křičel Harry.
„A moji mohou být taky!“ vyjel na něj Ron.
„Tak jdi! Zařval Harry. „Jdi k nim zpátky, předstírej, že ses vyléčil z kropenatky a maminka
tě nakrmí a –“
V tom Ron náhle sáhl do pláště. Harry zareagoval, ale než byla hůlka kteréhokoli z nich
venku, Hermiona zvedla svou.
„Prestego!“ zakřičela a mezi ní, Harrym a Ronem se vzepnul neviditelný štít. Síla kouzla
všechny odhodila stranou a Harry a Ron na sebe zírali z obou stran neviditelné bariéry, jako
kdyby se viděli poprvé v životě. Harry cítil k Ronovi zničující nenávist. Něco se mezi nimi
zlomilo.
„Sundej si ten viteál,“ řekl Harry.
Ron si strhl řetěz z krku a pohodil medailonek do nejbližšího křesla. Obrátil se na
Hermionu.
„Co budeš dělat ty?“
„Co tím myslíš?“
„Zůstáváš tu, nebo co?“
„Já…“ vypadala zmateně. „Ano – ano, zůstávám. Rone, řekli jsme si, že půjdeme s Harrym,
že mu pomůžeme –“
„Chápu. Vybrala sis jeho.“
„Rone, ne – prosím – vrať se, vrať se!“
Zadrželo ji její vlastní štítové kouzlo. Ve chvíli, kdy jej zrušila, se Ron vytratil do tmy.
Harry stál tiše a nehnutě, poslouchal Hermionu, jak vzlyká a volá jeho jméno do lesů.
Po pár minutách se vrátila s ubrečeným obličejem a zakoktala:
„Je p-p-pryč! P-přemístil se!“
Padla do křesla, schoulila se do klubíčka a začala brečet.
Harry se cítil zmateně. Sklonil se, zvedl viteál a pověsil si ho kolem krku. Sundal z Ronovy
postele přikrývku a hodil ji Hermioně. Pak vylezl na svou postel, lehl si, zíral na stropní
plachtu a poslouchal kapky deště.
Kapitola šestnáctá
Godrikův důl
Když se Harry následujícího dne vzbudil, trvalo mu hodnou chvilku, než si vzpomněl, co se
stalo. Pak dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron je pořád s nimi a nikam se neztratil.
Přesto, když se podíval na palandu dolů, uviděl jen prázdnou postel. Měl nutkání odvracet od
postele oči, asi jako je člověk odvrací od mrtvoly.
Seskočil dolů ze své postele a očima se snažil nedívat na Ronovo lůžko. Hermiona, která už
připravovala v kuchyni jídlo, Harrymu nepopřála dobré jitro, ale odvrátila se od něj okamžitě,
jakmile vešel.
Je pryč, říkal si Harry. Je pryč. Musel na to myslet, když se umýval, oblékal, jako kdyby
opakování mohlo zmírnit nastalý šok. Je pryč a už se nevrátí. A to byla prostá pravda, což
Harry věděl, protože jejich ochranná kouzla bránila Ronovi, aby je našel a vrátil se k nim,
jakmile z tohohle místa jednou odejdou.
Při snídani nikdo nemluvil. Hermioniny oči byly opuchlé a ubrečené.. Vypadalo to, že
vůbec nespala.
Když si balili věci, Hermiona se loudala. Harry věděl, proč se chtěla zdržet na místě, kde
stanovali – párkrát ji viděl, jak se dychtivě rozhlíží po okolí a byl si jist, že si vsugerovávala,
jak slyší v silném dešti kroky, ale žádná zrzatá postava se mezi stromy neukázala. Pokaždé,
kdy ji Harry napodobil, rozhlédl se okolo sebe (protože sám ve skrytu duše doufal) a neviděl
nic, než jen promočené lesy, vzplál v něm kousek vzteku.
Pořád slyšel Rona, jak mu říká, „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a pak ucítil bodnutí v
žaludku.
Hladina zablácené řeky vedle nich se rychle zvedala a hrozilo, že se brzy převalí přes břeh
až na jejich násep. Přesto čekali ještě další hodinku navíc oproti obvyklému času, kdy se
přemisťovali ze svých tábořišť. Nakonec, když přebalili potřetí celou kabelku, neomhla už
Hermiona najít žádný další důvod pro odložení odchodu.
Ona i Harry se chytili za ruce a přemístili se na návětrnou, vřesem pokrytou stráň.
Ve chvíli, kdy dorazili, pustila Hermiona Harryho ruku a šla od něj pryč – sedla si na velký
kámen s hlavou na kolenou a, jak Harry poznal, třásla se vzlykáním. Sledoval ji a přemýšlel,
že by měl jít a uklidnit ji, ale něco ho drželo na místě. Všechno uvnitř něj zchladlo a napjalo
se.
Opět viděl ten Ronův pohrdavý výraz v obličeji. Harry procházel vřesem, obcházel místo ve
velkém kruhu, jehož středem byla rozrušená Hermiona, vztyčoval zaklínadly hradbu, jako to
obvykle dělala ona, aby jim zajistil bezpečí.
O Ronovi během několika dalších dnů vůbec nemluvili. Harry se rozhodl, že už nikdy jeho
jméno nevysloví a Hermiona tušila, že nemá smysl znovu vytahovat ten problém na světlo, i
když občas v noci, když si o ní Harry myslel, že spí, ji slýchal brečet.
Mezitím začal Harry vytahovat Pobertův plánek a zkoumat ho při světle své hůlky. Vždy
chvilku čekal, že se v chodbách Bradavic objeví Ronova tečka, což by dokazovalo, že se
vrátil do pohodlného hradu, kde byl díky své čisté krvi v bezpečí. Ale Ron se na mapce
neukazoval a Harry se brzy přistihl, jak na mapce zírá na jméno Ginny v dívčích ložnicích,
doufá, že síla jeho pohledu jí do snů přenese jeho myšlenky a doufá, že je v pořádku.
Během dne se snažili odhadnout možnou skrýš, ve které by mohl být Nebelvírův meč, ale
čím více o těch místech, kde by jej Brumbál mohl schovat, mluvili, tím více zoufalé a za vlasy
přitažené jejich nápady byly. Ať si Harry lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by
Brumbál kdykoli zmiňoval nějaké místo, na kterém by mohl cokoli ukrýt. Občas nevěděl,
jestli je více naštvaný na Rona, nebo na Brumbála. Mysleli jsme si, že víš, co děláš... Mysleli
jsme si, že ti Brumbál řekl, co máš dělat... Mysleli jsme si, že máš skutečný plán!
Nemohl to dlouho odmítat. Ron měl pravdu. Brumbál mu v podstatě nenechal vůbec nic.
Povedlo se jim najít jeden viteál, ale neměli potuchy, jak ho zničit. Ostatní viteály byly tak
nedosažitelné, jak jen mohly být. Téměř ho zachvátila beznaděj. Překvapilo ho, že teď začal
přemýšlet o tom, jak byl troufalý, když přijal nabídku svých přátel na doprovod na té klikatě
nesmyslné cestě. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a souvisle a bolestivě čekal známky
chvíle, kdy mu i Hermiona sdělí, že má všehoo dost. Že končí.
Mnoho večerů teď trávili téměř absolutním tichem. Hermiona vytáhla obras Phinease
Nigelluse a položila ho na židli, jako kdyby dokázal nahradit prázdné křeslo, které po Ronově
odchodu zbylo. I přes všechny své sliby, že je už nikdy nepřijde navštívit, nevydržel Phineas
Nigellus nepřijít zjistit více o tom, co Harry chystá, a opakovaně se vracel jednou za pár dnů,
ač stále s páskou přes oči. Harry byl nakonec rád, že ho vidí, protože jim dělal společnost,
ačkoli byl Phineas sarkastický a posmíval se jim.
Pochvalovali si nové informace o tom, co se v Bradavicích děje, ačkoli Phineas Nigellus
nebyl dokonalý informátor. Uctíval Snapea, prvního ředitele od svého odchodu, který
pocházel ze zmijozelské koleje, a tak museli být opatrní a nekritizovat nebo nepokládat
nepatřičné otázky o Snapovi. Pak totiž Phineas Nigellus obvykle okamžitě odcházel z portrétu
pryč.
Občas jim ale předal útržky z toho, co se děje. Snape, jak se zdálo, čelil stálému spiknutí
těch skalně protestujících studentů. Ginny měla zákaz chodit do Prasinek. Snape obnovil staré
nařízení o zákazu scházení tří a více studentů a formování neoficiálních studentských
kroužků, které jako první zavedla Umbridgeová. Ze všech těch informací Harry vytušil, že
Ginny, a pravděpodobně s ní i Neville a Lenka, se snažili udělat vše pro to, aby udrželi při
životě Brumbálovu armádu. Těch pár skoupých informací vedlo Harryho k myšlence, že by
Ginny strašně moc chtěl vidět, až se z toho cítil, jako kdyby ho bolel žaludek. Ale stejně tak
ho to znovu přinutilo myslet na Rona a také na Brumbála a na Bradavice samotné, které
postrádal téměř tak silně, jako svou bývalou přítelkyni.
Když Phineas Nigellus mluvil o Snapově tvrdých opatřeních, Harry ucítil na zlomek
sekundy posedlost, když si představil, že by se měl prostě vrátit do školy a přidat se k
destabilizaci nově nastoleného Snapova režimu. Nechat se krmit a spát v pohodlné posteli a
nechat ostatní, ať se starají, se v tu chvíli zdálo být tou nejlákavější vyhlídkou na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je Nežádoucí č. 1, že je na něj vypsána odměna celých deset tisíc
galeonů a že objevit se v dnešní době u brány do Bradavic je stejně nebezpečné, jako jít přímo
na ministerstvo kouzel.
Phineas Nigellus tento fakt vlastně bezděky zdůrazňoval tím, že mu utíkaly otázky na téma
pobytu Harryho a Hermiony. Hermiona mu pak vždy ukázala vnitřní stranu kabelky a Phineas
Nigellus po takových rozloučeních pravidelně po následujících několik dní odmítal přijít zpět.
Venku mezitím počasí chladlo a chladlo. Neopovážili se zůstat na jakémkoli místě příliš
dlouho, takže místo toho, aby zůstali v jižní anglii, kde byla velká zmrzlá země tím nejhorším
strašákem, bloudili napříč celou zemí a zůstávali na úbočích hor, kde jim plískanice bušila na
stěny stanu. Podobně tak jim bylo nepříjemné, když stanovali v mokřinách, které celý stan
zaplnily chladivou vodou. Skryli se i na ostrově uprostřed skotského jezera na ostrůvku, kde
se stan v noci prakticky schoval před okolním světem. Cestou stihli spatřit i mihotání světel
na vánočních stromcích za okny několika domků a Harry se rozhodl znovu navrhnout to, co
pro ně bylo posledním polem neoraným. Právě dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona se
pro něj vypravila (skrytá pod neviditelným plíštěm) do supermarketu (a úzkostlivě házela do
otevřené pokladny peníze, když odcházela) a Harry si pomyslel, že když teď má žaludek plný
boloňských špaget a konzervovaných hrušek, mohl by ji mnohem snáze přesvědčit, než se mu
to dařilo doposud.
Také měl na jazyku návrh, aby na pár hodin neměli viteál, který teď visel na kraji palandy
za nimi, na krku.
„Hermiono?“
„Hmm?“ byla schoulená v jednom z propadlých křesel s Příběhy básníka Beedleho.
Nedokázal pochopit, co ještě se snaží vyčíst z té knihy, která sama o sobě byla velmi krátká,
ale jak se zdálo, zkoušela z ní stále ještě něco vyluštit, protože měla vedle sebe na rameni
křesla Odeklínačův slabikář.
Harry si odkašlal. Cítil se přesně tak, jako v podobném okamžiku před mnoha lety, když
žádal profesorku McGonagallovou, aby mu povolila výlety do Prasinek, ačkoli sám
nepřesvědčil Dursleyovy, aby mu podepsali jeho povolení.
„Hermiono, přemýšlel jsem a –“
„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“
Zjevně ho neposlouchala. Nakláněla se k Příběhům básníka Beedleho.
„Podívej se na tenhle symbol,“ řekla a ukázala na vršek stránky. Nad tím, co podle Harryho
tušení byl kus příběhu (což nemohl potvrdit, jelikož neuměl číst runy), byl obrázek
trojúhelníkového oka přeťatého svislou čarou.
„Nikdy jsem nechodil na Starodávné runy, Hermiono.“
„To vím, ale tohle není runa a není ani ve Slabikáři. Pořád jsem si myslela, že je to jen
obrázek oka, ale není! Někdo ho sem dokreslil, podívej, do té knihy původně nepatří.
Nepřipadá ti, že už jsme ho někde viděli?“
„Ne... Ne, počkej,“ řekl Harry a podíval se blíž. „Není to ten samý symbol, který měl na
svatbě kolem krku zavěšený Lenčin taťka?“
„Přesně to si myslím já!“
„Pak je to Grindelwaldovo znamení.“
Zírala na něj s otevřenou pusou.
„Cože?“
„Řekl mi to Krum...“
Převyprávěl jí celý příběh, který mu na svatbě odvyprávěl Viktor Krum. Hermiona vypadala
užasle.
„Grindelwaldovo znamení?“
Střídavě se dívala na Harryho a na ten divný symbol. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by
Grindelwald používal nějaké znamní. Není o tom žádná zmínka nikde, v ničem, co jsem o
něm četla.“
„No, jak říkám, Krum tvrdil, že je ten symbol vyřezaný v Kruvalu a že ho tam vyrobil
Grindelwald.“
Hermiona se zamračeně zanořila zpět do křesla.
„To je hodně podivné. Jestli je to symbol černé magie, co dělá v knize dětských příběhů?“
„Jo, je to divné,“ řekl Harry. „A jeden by řekl, že ho Brousek pozná. Byl to přece ministr a
expert na černou magii.“
„To vím... Možná si myslel, že to bylo jen oko, stejně jako já. Všechny ostatní příběhy mají
nad názvy takové obrázky.“
Nepromluvila, ale dál upřeně zírala na to podivné znamení. Harry se tedy zkusil znovu vrátit
ke své původní myšlence.
„Hermiono?“
„Hmm?“
„Přemýšlel jsem o tom, že – že chci vyrazit do Godrikova Dolu.“
Podívala se na něj, oči měla rozostřené a on si byl jist, že stále přemýšlí nad tím záhadným
symbolem v knize.
„Ano,“ řekla. „Ano, o tom jsem taky přemýšlela. Asi bychom opravdu měli.“
„Slyšelas mě dobře?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že slyšela. Chceš jít do Godrikova Dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam
jít měli. Nenapadá mě nic jiného, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím více o tom
přemýšlím, tím pravděpodobnější je, že tam bude.“
„Ehm – co tam bude?“ zeptal se Harry.
V tu chvíli vypadala tak zmateně, jako se on cítil.
„No přece ten meč, harry! Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit, Godrikův Důl
je místo, kde se narozil Godrik Nebelvír –“
„Opravdu? Nebelvír pochází z Godrikova Dolu?“
„Harry, otevřel sis vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“
„Ehm,“ řekl a poprvé za celé ty měsíce se smál a cítil se dobře. Svaly na jeho obličeji mu
podivně strnuly. „Možná jsem ji otevřel, chápeš, když jsem si ji koupil... Jen jednou...“
„No, říkala jsem si, že ti to dojde, když je ta vesnice pojmenovaná po něm,“ řekla
Hermiona. Mluvila přitom jako za mlada, jinak, než jak obvykle mluvívala na jejich cestě.
Harry od ní napůl čekal informaci, že byla v knihovně. „O té vesnici je v Dějinách čar a
kouzel minimálně drobná zmínka, počkej...“
Otevřela kabelku a začala v ní hledat, načež konečně našla a vytáhla svůj výtisk jejich staré
školní učebnice, Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, ve kterém pak začala hledat a
hledala tak dlouho, než našla tu stránku, kterou hledala.
„ ‚Poté, co byla podepsána v roce 1689 Mezinárodní dohoda o ukrývání, začali se
kouzelníci nadobro ukrývat. Možná, že bylo přirozené, když uvnitř velké komunity budovali
svá vlastní malá společenství. Mnoho malých vesniček a osad přilákalo některé kouzelnické
rodiny, které se spojily za účelem vzájemné pomoci a ochrany. Vesničky Tinworsh v
Cornwallu, Horní Praporníkov v Yorkshiru a Vydrník svatého Drába na jižním pobřeží
Angliebyly domovem pro svazky kouzelnických rodin, které žily po boku tolerantních a občas
pomatených mudlů. Nejoslavovanější z těchto polokouzelnických obydlí je, pravděpodobně,
Godrikův Důl, vesnička v západní části země, kde se zrodil bájný kouzelník Godrik Nebelvír
a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vytvořil první Zlatonku. Hřbitov je tam plný jmen
pradávných kouzelnických rodin a právě to vysvětluje bezpochyby příběhy, které se po
mnoho staletí tradují o kostele za hřbitovem.‘
Ty a tví rodiče nejste zmíněni,“ řekla Hermiona a uzavřela knihu, „protože profesorka
Bagshotová neprobírá nic mladšího, než události z konce devatenáctého století. Ale chápeš?
Godrikův Důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč – nemyslel si snad Brumbál, že by ti to
mohlo dojít?“
„Ale jo...“
Harry nechtěl přiznat, že o tom meči vůbec nemyslel, když navrhl, aby se vydali do
Godrikova dolu. Pro něj je smysl té vesnice ve hrobech jeho rodičů, dům, ve kterém on sám
těsně utekl smrti a osoba Batyldy Bagshotové.
„Pamatuješ si, co říkala Muriel?“ zeptal se nakonec.
„Kdo?“
„Vždyť víš,“ zaváhal. Nechtěl říkat Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, která
tvrdila, že máš vychrtlé kotníky.“
„Ach,“ řekla Hermiona. Byl to trapný moment – Harry věděl, že vycítila ve vzduchu
Ronovo jméno, proto rychle pokračoval.
„Říkala, že Batylda Bagshotová stále v Godrikově Dole žije.“
„Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejela ukazováčkem přes Batyldino
vystouplé jméno na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, myslím –“
Nadechla se tak dramaticky, že se Harrymu obrátily vzhůru nohama vnitřnosti. Vytáhl hůlku
a díval se na vchod do stanu, kde napůl očekával ruku, která se bude prodírat vchodovou
kapsou, ale nic tam nebylo.
„Co je?“ řekl, napůl rozhněvaně, napůl s úlevou. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem si, žes
viděla, jak nám vchod do stanu rozepíná smrtijed –“
„Harry, co když Batylda má ten meč? Co když jí jej svěřil?“
Harry nad tím přemýšlel. Batylda byla teď velmi stará žena a podle Muriel, byla senilní.
Bylo by možné, že by u ní Brumbál opravdu skryl Nebelvírův meč? A kdyby ano, pak tedy
Brumbál hodně vsázel na náhodu – nikdy neřekl, že meč vymění za padělek a stejně tak
nezmínil, že se s Batyldou přátelil. Teď ovšem nebyla pravá chvíle začít bloumat nad
Hermioninou teorií, ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě svolná, že souhlasila s Harryho
nejtajnějším přáním.
„To mohl opravdu udělat! Takže se vydáme do Godrikova Dolu?“
„Ano, ale musíme si to nejdřív pečlivě promyslet, Harry.“ Seděla teď vzpřímeně a Harry
poznal, že vidina plánu jí zvedla náladu stejě, jako jemu. „Na začátek si musíme si procvičit
přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by neškodily deziluzní kouzla, nebo pokud
chceme projít celou vesnici, měli bychom použít mnoholičný lektvar? V tom případě musíme
od někoho sehnat pár vlasů. Osobně dávám přednost tomuhle, čím těžší bude nás odhalit, tím
lépe...“
Harry ji nechal mluvit a přikyvoval a souhlasil vždy, když se zastavila, ale v myšlenkách
byl úplně někde jinde. Poprvé od té doby, co zjistil, že Nebelvírův meč u Gringottových je
pouhý padělek, cítil vzrušení.
Vracel se domů, do místa, kde měl rodinu. Byl to právě Godrikův Důl, kde by, nebýt
Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by zvát přátele k nim domů...
Dokonce mohl mít i sourozence... Mohla to být jeho matka, která by mu dělala dort k
sedmnáctým narozeninám. Život, který ztratil, si nikdy dříve nepředstavoval tak skutečně,
jako právě teď, když věděl, že navštíví místo, kde to všechno ztratil.
Poté, co Hermiona té noci odešla do postele, vytáhl tiše z Hermioniny kabelky svůj batoh a
z něj album, které kdysi dostal od Hagrida. Poprvé za dlouhé měsíce si prohlédl staré
fotografie svých rodičů, kteří se na na něj z fotografií smáli a mávali mu. To byla jeho jediná
vzpomínka, kterou na ně měl.
Harry by do Godrikova dolu nejradši vyrazil hned ráno dalšího dne, ale Hermiona měla jiné
plány. Jelikož byla přesvědčená, že Voldemort bude od Harryho očekávat návrat do místa,
kde zahynuli jeho rodiče, byla rozhodnutá, že vyrazí nejdřív tehdy, až budou mít ty nejlepší
převleky. Trvalo jim to tedy ještě týden. Jakmile získali tajně pár vlasů od nevinných mudlů,
kteří nakupovali na Vánoce, a procvičili si společné přemisťování pod neviditelným pláštěm,
pak teprve Hermiona souhlasila, že se vydají na cestu.
Do vesnice se měli přemístit ve skrytu tmy a tak bylo pozdní odpoledne, když konečně
vypili mnoholičný lektvar, který Harryho proměnil v holohlavého mudlovského muže ve
středních letech a Hermionu v malou a nenápadnou ženu. Kabelku, která obsahovala veškerý
jejich majetek (mimo viteálu, který Harry měl zavěšený okolo krku), měla zastrčenou do
vnitřní kapsy svého kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a pak se opět ponořili do
dechberoucí temnoty.
S tlukotem srdce otevřel Harry oči. Stáli ruku v ruce v zasněžené uličce pod temně modrou
oblohou, na které začaly poblikávat první noční hvězdy. Po obou stranách cesty stály chalupy
a v jejich oknech zářily vánoční ozdoby. Nedaleko od nich jim žár zlatavých světel dával
najevo, že jsou poblíž středu vesnice.
„Všechen tenhle sníh!“ zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nepřemýšleli o sněhu?
Po všech těch bezpečnostních opatřeních tady nakonec necháme stopy! Musíme se jich cestou
zbavovat. Jdi první, já se o to postarám –“
Harry ale nechtěl do vesnice vcházet jako pantomimický kůň, který se schovává a kouzelně
po sobě zakrývá stopy.
„Sundejme si plášť,“ řekl Harry a když viděl, jak je Hermiona vystrašená, dodal, „ale no
tak, vždyť nevypadáme jako my a okolo nás nikdo není.“
Uložil si plášť do saka a vydali se s lehkostí vpřed. Když procházeli okolo dalších chalup,
ledový vzduch jim omrazoval bličeje. Každý z těch domů mohl být ten, kde žili James a Lily,
nebo kde teď žije Batylda. Harry zíral na vchodové dveře, na sněhem zatížené střechy, na
přední verandy a vzpomínal, jestli mu náhodou některá nepřijde povědomá, ačkoli si sám
uvědomoval, že to není možné, že mu bylo jen něco málo přes rok, když to místo navždy
opustil. Ani si nebyl jist, jestli ten správný dům uvidí. Nevěděl, co se stalo, když lidé chráněni
Fideliovým kouzlem zemřeli. Pak se malá ulička, kterou procházeli, stočila doleva a přímo
před nimi se rozevřelo náměstíčko, srdce vesničky.
Uprostřed bylo cosi jako válečný památník, obepnutý světly a částečně zatemnělý větrem
zavátým vánočním stromem. Bylo tam i pár ovchůdků, pošta, hospoda a drobný kostel, jehož
obarvené sklo zářilo po náměstí všemi barvami.
Sníh tu byl ušlapaný. V místě, kde po něm lidé denně chodili, byl těžký a kluzký.Vesničané
přímo před nimi procházeli a míjeli se, ale vidět je moc nebylo – lampy na náměstí stěží
osvětlily jejich postavy. Jakmile se otevřely a zase zavřely dveře do hospody, zaslechli úryvek
smíchu a populární hudby. Pak se zevnitř kostela ozvala koleda.
„Harry, myslím, že je Štědrý večer!“ řekla Hermiona.
„Vážně?“
Ztratil přehled o čase. Noviny už neviděli celé týdny.
„Jsem si tím jistá,“ řekla Hermiona s očima upřenýma na kostel. „Budou... budou tam, ne?
Tvá mamka a taťka? Vidím za kostelem hřbitov.“
Harry pocítil vzrušení, které se nebylo povzbuzením, ale spíše obavou. Když teď byl tak
blízko, váhal, jestli ho chce vůbec vidět. Možná Hermiona vytušila, jak se cítil, protože ho
chytla za ruku a poprvé po dlouhé době vyrazila první. Napůl cesty přes náměstí se ale úplně
zastavila.
„Harry, podívej!“ Ukazovala na válečný památník. Jak okolo něj procházeli, přeměnil se.
Namísto obelisku popsaného jmény se objevila socha tří lidí – muže s neupravenými vlasy a s
brýlemi, ženy s dlouhými vlasy a dítěte v jejích rukou, chlapce, sedící na ženině náručí. Na
jejich hlavách ležel sníh a připomínal tak načechrané bílé čepičky.
Harry se přiblížil a zíral na obličeje svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že tu bude
socha... Bylo tak zvláštní vidět sebe vytesaného v kameni, to šťastné dítko bez jizvy na čele...
„Pojďme,“ řekl Harry, když se nabažil pohledu. Obrátili se a vyrazili směrem ke kostelu.
Jak přecházeli přes ulici, podíval se přes rameno a zjistil, že se socha proměnila zpět ve
válečný památník.
Když se přibližovali ke kostelu, byl zpěv čím dál hlasitější. Harrymu se sevřel krk, silně mu
to připomínalo Bradavice, Protivu, který zpíval uvnitř brnění koledy s neslušně upravenými
texty, nebo dvanáct vánočních stromků ve Velkém sále, Brumbála, jak má na hlavě čepec,
který vyhrál v souboji, nebo Rona v ručně pleteném svetru...
Vchod na hřbitov chránila branka. Hermiona ji zatlačila tak tiše, jak jen mohla, a společně
se jí prosoukali. Na obou stranách vratké cesty ke kostelním dveřím ležel hluboký nedotčený
sníh. Brodili se sněhem a když procházeli okolo budovy, zanechávali za sebou hlubokou
stopu. Celou dobu se snažili zůstat ve stínu zářivých oken.
Za kostelem vyčnívaly ze sněhové pokrývky, která v záři oken nabírala modré, rudé, zlaté a
zalené barvy, řady zasněžených náhrobků. Harry se přesunul k nejbližšímu hrobu a ruku měl
stále připravenou na své hůlce.
„Podívej se na to, je to nějaký Abbott, možná je to vzdálený příbuzný Hannah!“
„Mluv tiše,“ požádala ho Hermiona.
Procházeli po hřbitově dál a dál a za sebou zanechávali temné stopy ve sněhu, dívali se na
epitafy na starých náhrobních kamenech a tu a tam mrkli do všeobjímající temnoty, aby se
ujistili, že jsou sami.
„Harry, tady!“
Hermiona byla o dvě řady náhrobků vedle. Musel se k ní probrodit a srdce mu přitom
pozitivně tlouklo.
„Je to –?“
„Ne, ale podívej!“
Ukázala na temný kámen. Harry se sklonil a viděl na zmrzlém, lišejníkem porostlém
žulovém kameni slova „Kendra Brumbálová“ a o kousek vedle spatřil i jméno její dcery,
Ariany. Pod jmény byla data narození a smrti a také tam byl epitaf:
Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Takže Rita Holoubková a Muriel měly alespoň v něčem pravdu. Rodina Brumbálova tu
opravdu žila a část jí tu zahynula.
Vidět ten hrob bylo mnohem horší, než o něm jen slyšet. Harry si nemohl pomoci a
přemýšlel, že s Brumbálem mají oba kořeny v tomto hřbitově a že Brumbál mu to mohl říct,
přesto se nikdy byť jen nezmínil. Mohli to místo navštívit spolu. Na chvíli si Harry
představoval, jak sem přichází s Brumbálem, jaké spojení mezi nimi mohlo být, jak moc to
pro ně mohlo znamenat. Ale Brumbálovi se to, že jejich příbuzní jsou pohřbeni blízko u sebe
na stejném hřbitově, zdálo zřejmě nepodstatné, tedy alespoň pro tu práci, kterou měl Harry
udělat.
Hermiona se dívala na Harryho a on byl rád, že je jeho obličej ve stínu. Přečetl si znovu
slova na náhrobním kameni. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nerozuměl tomu, co ta
slova znamenají. Byl si ale jist, že je vybral Brumbál, jako nejstarší člen rodiny, když jeho
matka zemřela.
„Jsi si jist, že nikdy nezmínil –?“ začala Hermiona.
„Ne,“ řekl Harry úsečně a se slovy „jdeme hledat dál,“ se otočil a přál si, aby ten náhrobek
nebyl býval viděl. Nechtěl, aby jeho vzrušenou úzkost nakazil vztek.
„Tady!“ zakřičela Hermiona znovu o chvilku později z temnoty. „Ne, promiň, myslela jsem
si, že na tom je napsáno Potter.“
Stírala drolící se porostlý kámen a zírala na něj s mírným zamračením.
„Harry, pojď sem na chvilku zpět.“
Nechtěl, aby ho zdržovala, a tak se k ní sněhem došoural jen velmi pomalu.
„Copak?“
„Podívej se na tohle!“
Hrob byl extrémně starý a zvětralý, takže Harry téměř nemohl přečíst jméno. Hermiona mu
ukázala symbol pod jménem.
„Harry, to je ten symbol z knihy!“
Zíral na místo, na které ukazovala. Kámen byl tak zničený, že šlo těžce přečíst, co tam bylo
vryto, ačkoli pod téměř nečitelným jménem byl vidět trojúhelníkovitý symbol.
„Jo... Mohl by být...“
Hermiona rozsvítila svou hůlku a namířila ji na jméno na náhrobku.
„Je tu napsáno Ig – Ignotus, myslím...“
„Půjdu dál hledat hrob mých rodičů, nevadí?“ řekl jí Harry hlasem, který chvílemi
nevypadal jako jeho, nechal ji za sebou skrčenou nad starým hrobem a vydal se dál.
Tu a tam rozeznával příjmení, které, podobně jako Abbott, znal ze školy. Občas bylo na
hřbitově až několik generací jedné kouzelnické rodiny. Harry podle dat dokázal říct, jestli
vymřeli, nebo se jen odstěhovali z Godrikova Dolu. Čím dále postupoval mezi hroby a s
každým novým náhrobkem rostlo očekávání a obava.
Temnota a ticho mu náhle přišly mnohem nepříjemnější. Harry se s obavami rozhlédl,
myslel na mozkomory, a pak si uvědomil, že vánoční koledy už skončily a že rozhovory a
spěch věřících mizely, jak se návštěvníci odebírali zpět k náměstí a domů. Někdo uvnitř
kostela právě zhasl světla.
Pak se z temnoty o pár metrů dál ozval Hermionin hlas potřetí, ostrý a jasný.
„Harry, jsou tady... přímo tady.“
A on podle tónu jejího hlasu věděl, že tentokrát je to opravdu jeho otec a matka. Přešel k ní
a cítil se, jako kdyby mu na hruď tlačilo něco těžkého, ten samý pocit, který měl těsně po
Brumbálově smrti, žal, který mu tlačil na srdce a plíce.
Náhrobek byl jen dvě řady od Kendry a Ariany. Byl z bílého mramoru, podobně jako
náhrobek Brumbálových, a slova na něm šla přečíst snadno, protože ve tmě téměř zářila.
Harry si nepotřeboval klekat nebo se velmi přibližovat, aby si přečetl slova, která byla na
náhrobním kameni vyrytá.
JAMES POTTER
LILY POTTEROVÁ
NAROZEN 27. BŘEZNA 1960
NAROZENA 30. LEDNA 1960
ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981
ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981
Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt
Harry si ta slova přečetl pomalu, jako kdyby měl jen jednu šanci pochopit jejich smysl, a
pak je přečetl nahlas.
„ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt‘...“ Najednou mu v mysli vyvstanula hrozná
myšlenka a s mírnou panikou ze sebe dostal, „není to myšlenka, které se drží smrtijedi? Proč
je to tady?“
„Neznamená to poražení smrti tak, jak to berou smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona jemně.
„Znamená to... chápeš... žít dál, žít i po smrti.“
Ale oni nežili, pomyslel si Harry. Byli pryč. Prázdná slova nemohla přemoci fakt, že ostatky
jeho rodičů leží pod sněhem a kamenem, bez zájmu a v nevědomosti. A pak přišly slzy, dříve,
než je mohl zastavit, teplé mu tekly z očí a pak hned mrzly na obličeji. Mělo snad smysl je
utírat nebo předstírat, že se nic neděje? Nechal je dopadat, rty měl pevně sevřené a díval se
dolů na silnou vrstvu sněhu, která skrývala místo, kde byly ostatky jeho rodičů, z nichž dnes
zřejmě zbyly už jen kosti, nebo prach. Ani nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich žijící
syn stojí tak blízko, jeho srdce stále tluče, živé, díky tomu, že se sami obětovali. Skoro si přál,
aby pod sněhovou peřinou mohl ležet s nimi.
Hermiona jej opět chytla za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ni podívat, alespoň ji tedy
i on pevně chytil, zhluboka vdechoval noční vzduch a snažil se uklidnit, získat nad sebou
ztracenou kontrolu. Měl sem něco přinést, něco, co by jim tu mohl nechat, a ani na to
nepomyslel, a celý hřbitov byl bez lístku a promrzlý. Ale Hermiona zvedla svou hůlku,
zatočila jí ve vzduchu a najednou před nimi vykvetla vánoční růže. Harry ji chytil a položil na
hrob svých rodičů.
Hned poté, co vstal, chtěl odejít. Nemohl tam stát delší dobu. Objal Hermionu okolo ramen,
ona objala jeho kolem pasu a pak se vydali společně tiše sněhem okolo Brumbálovy matky a
sestry zpět k temnému kostelu a ven ze hřbitovní branky.
Když se Harry následujícího dne vzbudil, trvalo mu hodnou chvilku, než si vzpomněl, co se
stalo. Pak dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron je pořád s nimi a nikam se neztratil.
Přesto, když se podíval na palandu dolů, uviděl jen prázdnou postel. Měl nutkání odvracet od
postele oči, asi jako je člověk odvrací od mrtvoly.
Seskočil dolů ze své postele a očima se snažil nedívat na Ronovo lůžko. Hermiona, která už
připravovala v kuchyni jídlo, Harrymu nepopřála dobré jitro, ale odvrátila se od něj okamžitě,
jakmile vešel.
Je pryč, říkal si Harry. Je pryč. Musel na to myslet, když se umýval, oblékal, jako kdyby
opakování mohlo zmírnit nastalý šok. Je pryč a už se nevrátí. A to byla prostá pravda, což
Harry věděl, protože jejich ochranná kouzla bránila Ronovi, aby je našel a vrátil se k nim,
jakmile z tohohle místa jednou odejdou.
Při snídani nikdo nemluvil. Hermioniny oči byly opuchlé a ubrečené.. Vypadalo to, že
vůbec nespala.
Když si balili věci, Hermiona se loudala. Harry věděl, proč se chtěla zdržet na místě, kde
stanovali – párkrát ji viděl, jak se dychtivě rozhlíží po okolí a byl si jist, že si vsugerovávala,
jak slyší v silném dešti kroky, ale žádná zrzatá postava se mezi stromy neukázala. Pokaždé,
kdy ji Harry napodobil, rozhlédl se okolo sebe (protože sám ve skrytu duše doufal) a neviděl
nic, než jen promočené lesy, vzplál v něm kousek vzteku.
Pořád slyšel Rona, jak mu říká, „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a pak ucítil bodnutí v
žaludku.
Hladina zablácené řeky vedle nich se rychle zvedala a hrozilo, že se brzy převalí přes břeh
až na jejich násep. Přesto čekali ještě další hodinku navíc oproti obvyklému času, kdy se
přemisťovali ze svých tábořišť. Nakonec, když přebalili potřetí celou kabelku, neomhla už
Hermiona najít žádný další důvod pro odložení odchodu.
Ona i Harry se chytili za ruce a přemístili se na návětrnou, vřesem pokrytou stráň.
Ve chvíli, kdy dorazili, pustila Hermiona Harryho ruku a šla od něj pryč – sedla si na velký
kámen s hlavou na kolenou a, jak Harry poznal, třásla se vzlykáním. Sledoval ji a přemýšlel,
že by měl jít a uklidnit ji, ale něco ho drželo na místě. Všechno uvnitř něj zchladlo a napjalo
se.
Opět viděl ten Ronův pohrdavý výraz v obličeji. Harry procházel vřesem, obcházel místo ve
velkém kruhu, jehož středem byla rozrušená Hermiona, vztyčoval zaklínadly hradbu, jako to
obvykle dělala ona, aby jim zajistil bezpečí.
O Ronovi během několika dalších dnů vůbec nemluvili. Harry se rozhodl, že už nikdy jeho
jméno nevysloví a Hermiona tušila, že nemá smysl znovu vytahovat ten problém na světlo, i
když občas v noci, když si o ní Harry myslel, že spí, ji slýchal brečet.
Mezitím začal Harry vytahovat Pobertův plánek a zkoumat ho při světle své hůlky. Vždy
chvilku čekal, že se v chodbách Bradavic objeví Ronova tečka, což by dokazovalo, že se
vrátil do pohodlného hradu, kde byl díky své čisté krvi v bezpečí. Ale Ron se na mapce
neukazoval a Harry se brzy přistihl, jak na mapce zírá na jméno Ginny v dívčích ložnicích,
doufá, že síla jeho pohledu jí do snů přenese jeho myšlenky a doufá, že je v pořádku.
Během dne se snažili odhadnout možnou skrýš, ve které by mohl být Nebelvírův meč, ale
čím více o těch místech, kde by jej Brumbál mohl schovat, mluvili, tím více zoufalé a za vlasy
přitažené jejich nápady byly. Ať si Harry lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by
Brumbál kdykoli zmiňoval nějaké místo, na kterém by mohl cokoli ukrýt. Občas nevěděl,
jestli je více naštvaný na Rona, nebo na Brumbála. Mysleli jsme si, že víš, co děláš... Mysleli
jsme si, že ti Brumbál řekl, co máš dělat... Mysleli jsme si, že máš skutečný plán!
Nemohl to dlouho odmítat. Ron měl pravdu. Brumbál mu v podstatě nenechal vůbec nic.
Povedlo se jim najít jeden viteál, ale neměli potuchy, jak ho zničit. Ostatní viteály byly tak
nedosažitelné, jak jen mohly být. Téměř ho zachvátila beznaděj. Překvapilo ho, že teď začal
přemýšlet o tom, jak byl troufalý, když přijal nabídku svých přátel na doprovod na té klikatě
nesmyslné cestě. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a souvisle a bolestivě čekal známky
chvíle, kdy mu i Hermiona sdělí, že má všehoo dost. Že končí.
Mnoho večerů teď trávili téměř absolutním tichem. Hermiona vytáhla obras Phinease
Nigelluse a položila ho na židli, jako kdyby dokázal nahradit prázdné křeslo, které po Ronově
odchodu zbylo. I přes všechny své sliby, že je už nikdy nepřijde navštívit, nevydržel Phineas
Nigellus nepřijít zjistit více o tom, co Harry chystá, a opakovaně se vracel jednou za pár dnů,
ač stále s páskou přes oči. Harry byl nakonec rád, že ho vidí, protože jim dělal společnost,
ačkoli byl Phineas sarkastický a posmíval se jim.
Pochvalovali si nové informace o tom, co se v Bradavicích děje, ačkoli Phineas Nigellus
nebyl dokonalý informátor. Uctíval Snapea, prvního ředitele od svého odchodu, který
pocházel ze zmijozelské koleje, a tak museli být opatrní a nekritizovat nebo nepokládat
nepatřičné otázky o Snapovi. Pak totiž Phineas Nigellus obvykle okamžitě odcházel z portrétu
pryč.
Občas jim ale předal útržky z toho, co se děje. Snape, jak se zdálo, čelil stálému spiknutí
těch skalně protestujících studentů. Ginny měla zákaz chodit do Prasinek. Snape obnovil staré
nařízení o zákazu scházení tří a více studentů a formování neoficiálních studentských
kroužků, které jako první zavedla Umbridgeová. Ze všech těch informací Harry vytušil, že
Ginny, a pravděpodobně s ní i Neville a Lenka, se snažili udělat vše pro to, aby udrželi při
životě Brumbálovu armádu. Těch pár skoupých informací vedlo Harryho k myšlence, že by
Ginny strašně moc chtěl vidět, až se z toho cítil, jako kdyby ho bolel žaludek. Ale stejně tak
ho to znovu přinutilo myslet na Rona a také na Brumbála a na Bradavice samotné, které
postrádal téměř tak silně, jako svou bývalou přítelkyni.
Když Phineas Nigellus mluvil o Snapově tvrdých opatřeních, Harry ucítil na zlomek
sekundy posedlost, když si představil, že by se měl prostě vrátit do školy a přidat se k
destabilizaci nově nastoleného Snapova režimu. Nechat se krmit a spát v pohodlné posteli a
nechat ostatní, ať se starají, se v tu chvíli zdálo být tou nejlákavější vyhlídkou na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je Nežádoucí č. 1, že je na něj vypsána odměna celých deset tisíc
galeonů a že objevit se v dnešní době u brány do Bradavic je stejně nebezpečné, jako jít přímo
na ministerstvo kouzel.
Phineas Nigellus tento fakt vlastně bezděky zdůrazňoval tím, že mu utíkaly otázky na téma
pobytu Harryho a Hermiony. Hermiona mu pak vždy ukázala vnitřní stranu kabelky a Phineas
Nigellus po takových rozloučeních pravidelně po následujících několik dní odmítal přijít zpět.
Venku mezitím počasí chladlo a chladlo. Neopovážili se zůstat na jakémkoli místě příliš
dlouho, takže místo toho, aby zůstali v jižní anglii, kde byla velká zmrzlá země tím nejhorším
strašákem, bloudili napříč celou zemí a zůstávali na úbočích hor, kde jim plískanice bušila na
stěny stanu. Podobně tak jim bylo nepříjemné, když stanovali v mokřinách, které celý stan
zaplnily chladivou vodou. Skryli se i na ostrově uprostřed skotského jezera na ostrůvku, kde
se stan v noci prakticky schoval před okolním světem. Cestou stihli spatřit i mihotání světel
na vánočních stromcích za okny několika domků a Harry se rozhodl znovu navrhnout to, co
pro ně bylo posledním polem neoraným. Právě dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona se
pro něj vypravila (skrytá pod neviditelným plíštěm) do supermarketu (a úzkostlivě házela do
otevřené pokladny peníze, když odcházela) a Harry si pomyslel, že když teď má žaludek plný
boloňských špaget a konzervovaných hrušek, mohl by ji mnohem snáze přesvědčit, než se mu
to dařilo doposud.
Také měl na jazyku návrh, aby na pár hodin neměli viteál, který teď visel na kraji palandy
za nimi, na krku.
„Hermiono?“
„Hmm?“ byla schoulená v jednom z propadlých křesel s Příběhy básníka Beedleho.
Nedokázal pochopit, co ještě se snaží vyčíst z té knihy, která sama o sobě byla velmi krátká,
ale jak se zdálo, zkoušela z ní stále ještě něco vyluštit, protože měla vedle sebe na rameni
křesla Odeklínačův slabikář.
Harry si odkašlal. Cítil se přesně tak, jako v podobném okamžiku před mnoha lety, když
žádal profesorku McGonagallovou, aby mu povolila výlety do Prasinek, ačkoli sám
nepřesvědčil Dursleyovy, aby mu podepsali jeho povolení.
„Hermiono, přemýšlel jsem a –“
„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“
Zjevně ho neposlouchala. Nakláněla se k Příběhům básníka Beedleho.
„Podívej se na tenhle symbol,“ řekla a ukázala na vršek stránky. Nad tím, co podle Harryho
tušení byl kus příběhu (což nemohl potvrdit, jelikož neuměl číst runy), byl obrázek
trojúhelníkového oka přeťatého svislou čarou.
„Nikdy jsem nechodil na Starodávné runy, Hermiono.“
„To vím, ale tohle není runa a není ani ve Slabikáři. Pořád jsem si myslela, že je to jen
obrázek oka, ale není! Někdo ho sem dokreslil, podívej, do té knihy původně nepatří.
Nepřipadá ti, že už jsme ho někde viděli?“
„Ne... Ne, počkej,“ řekl Harry a podíval se blíž. „Není to ten samý symbol, který měl na
svatbě kolem krku zavěšený Lenčin taťka?“
„Přesně to si myslím já!“
„Pak je to Grindelwaldovo znamení.“
Zírala na něj s otevřenou pusou.
„Cože?“
„Řekl mi to Krum...“
Převyprávěl jí celý příběh, který mu na svatbě odvyprávěl Viktor Krum. Hermiona vypadala
užasle.
„Grindelwaldovo znamení?“
Střídavě se dívala na Harryho a na ten divný symbol. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by
Grindelwald používal nějaké znamní. Není o tom žádná zmínka nikde, v ničem, co jsem o
něm četla.“
„No, jak říkám, Krum tvrdil, že je ten symbol vyřezaný v Kruvalu a že ho tam vyrobil
Grindelwald.“
Hermiona se zamračeně zanořila zpět do křesla.
„To je hodně podivné. Jestli je to symbol černé magie, co dělá v knize dětských příběhů?“
„Jo, je to divné,“ řekl Harry. „A jeden by řekl, že ho Brousek pozná. Byl to přece ministr a
expert na černou magii.“
„To vím... Možná si myslel, že to bylo jen oko, stejně jako já. Všechny ostatní příběhy mají
nad názvy takové obrázky.“
Nepromluvila, ale dál upřeně zírala na to podivné znamení. Harry se tedy zkusil znovu vrátit
ke své původní myšlence.
„Hermiono?“
„Hmm?“
„Přemýšlel jsem o tom, že – že chci vyrazit do Godrikova Dolu.“
Podívala se na něj, oči měla rozostřené a on si byl jist, že stále přemýšlí nad tím záhadným
symbolem v knize.
„Ano,“ řekla. „Ano, o tom jsem taky přemýšlela. Asi bychom opravdu měli.“
„Slyšelas mě dobře?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že slyšela. Chceš jít do Godrikova Dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam
jít měli. Nenapadá mě nic jiného, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím více o tom
přemýšlím, tím pravděpodobnější je, že tam bude.“
„Ehm – co tam bude?“ zeptal se Harry.
V tu chvíli vypadala tak zmateně, jako se on cítil.
„No přece ten meč, harry! Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit, Godrikův Důl
je místo, kde se narozil Godrik Nebelvír –“
„Opravdu? Nebelvír pochází z Godrikova Dolu?“
„Harry, otevřel sis vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“
„Ehm,“ řekl a poprvé za celé ty měsíce se smál a cítil se dobře. Svaly na jeho obličeji mu
podivně strnuly. „Možná jsem ji otevřel, chápeš, když jsem si ji koupil... Jen jednou...“
„No, říkala jsem si, že ti to dojde, když je ta vesnice pojmenovaná po něm,“ řekla
Hermiona. Mluvila přitom jako za mlada, jinak, než jak obvykle mluvívala na jejich cestě.
Harry od ní napůl čekal informaci, že byla v knihovně. „O té vesnici je v Dějinách čar a
kouzel minimálně drobná zmínka, počkej...“
Otevřela kabelku a začala v ní hledat, načež konečně našla a vytáhla svůj výtisk jejich staré
školní učebnice, Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, ve kterém pak začala hledat a
hledala tak dlouho, než našla tu stránku, kterou hledala.
„ ‚Poté, co byla podepsána v roce 1689 Mezinárodní dohoda o ukrývání, začali se
kouzelníci nadobro ukrývat. Možná, že bylo přirozené, když uvnitř velké komunity budovali
svá vlastní malá společenství. Mnoho malých vesniček a osad přilákalo některé kouzelnické
rodiny, které se spojily za účelem vzájemné pomoci a ochrany. Vesničky Tinworsh v
Cornwallu, Horní Praporníkov v Yorkshiru a Vydrník svatého Drába na jižním pobřeží
Angliebyly domovem pro svazky kouzelnických rodin, které žily po boku tolerantních a občas
pomatených mudlů. Nejoslavovanější z těchto polokouzelnických obydlí je, pravděpodobně,
Godrikův Důl, vesnička v západní části země, kde se zrodil bájný kouzelník Godrik Nebelvír
a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vytvořil první Zlatonku. Hřbitov je tam plný jmen
pradávných kouzelnických rodin a právě to vysvětluje bezpochyby příběhy, které se po
mnoho staletí tradují o kostele za hřbitovem.‘
Ty a tví rodiče nejste zmíněni,“ řekla Hermiona a uzavřela knihu, „protože profesorka
Bagshotová neprobírá nic mladšího, než události z konce devatenáctého století. Ale chápeš?
Godrikův Důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč – nemyslel si snad Brumbál, že by ti to
mohlo dojít?“
„Ale jo...“
Harry nechtěl přiznat, že o tom meči vůbec nemyslel, když navrhl, aby se vydali do
Godrikova dolu. Pro něj je smysl té vesnice ve hrobech jeho rodičů, dům, ve kterém on sám
těsně utekl smrti a osoba Batyldy Bagshotové.
„Pamatuješ si, co říkala Muriel?“ zeptal se nakonec.
„Kdo?“
„Vždyť víš,“ zaváhal. Nechtěl říkat Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, která
tvrdila, že máš vychrtlé kotníky.“
„Ach,“ řekla Hermiona. Byl to trapný moment – Harry věděl, že vycítila ve vzduchu
Ronovo jméno, proto rychle pokračoval.
„Říkala, že Batylda Bagshotová stále v Godrikově Dole žije.“
„Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejela ukazováčkem přes Batyldino
vystouplé jméno na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, myslím –“
Nadechla se tak dramaticky, že se Harrymu obrátily vzhůru nohama vnitřnosti. Vytáhl hůlku
a díval se na vchod do stanu, kde napůl očekával ruku, která se bude prodírat vchodovou
kapsou, ale nic tam nebylo.
„Co je?“ řekl, napůl rozhněvaně, napůl s úlevou. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem si, žes
viděla, jak nám vchod do stanu rozepíná smrtijed –“
„Harry, co když Batylda má ten meč? Co když jí jej svěřil?“
Harry nad tím přemýšlel. Batylda byla teď velmi stará žena a podle Muriel, byla senilní.
Bylo by možné, že by u ní Brumbál opravdu skryl Nebelvírův meč? A kdyby ano, pak tedy
Brumbál hodně vsázel na náhodu – nikdy neřekl, že meč vymění za padělek a stejně tak
nezmínil, že se s Batyldou přátelil. Teď ovšem nebyla pravá chvíle začít bloumat nad
Hermioninou teorií, ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě svolná, že souhlasila s Harryho
nejtajnějším přáním.
„To mohl opravdu udělat! Takže se vydáme do Godrikova Dolu?“
„Ano, ale musíme si to nejdřív pečlivě promyslet, Harry.“ Seděla teď vzpřímeně a Harry
poznal, že vidina plánu jí zvedla náladu stejě, jako jemu. „Na začátek si musíme si procvičit
přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by neškodily deziluzní kouzla, nebo pokud
chceme projít celou vesnici, měli bychom použít mnoholičný lektvar? V tom případě musíme
od někoho sehnat pár vlasů. Osobně dávám přednost tomuhle, čím těžší bude nás odhalit, tím
lépe...“
Harry ji nechal mluvit a přikyvoval a souhlasil vždy, když se zastavila, ale v myšlenkách
byl úplně někde jinde. Poprvé od té doby, co zjistil, že Nebelvírův meč u Gringottových je
pouhý padělek, cítil vzrušení.
Vracel se domů, do místa, kde měl rodinu. Byl to právě Godrikův Důl, kde by, nebýt
Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by zvát přátele k nim domů...
Dokonce mohl mít i sourozence... Mohla to být jeho matka, která by mu dělala dort k
sedmnáctým narozeninám. Život, který ztratil, si nikdy dříve nepředstavoval tak skutečně,
jako právě teď, když věděl, že navštíví místo, kde to všechno ztratil.
Poté, co Hermiona té noci odešla do postele, vytáhl tiše z Hermioniny kabelky svůj batoh a
z něj album, které kdysi dostal od Hagrida. Poprvé za dlouhé měsíce si prohlédl staré
fotografie svých rodičů, kteří se na na něj z fotografií smáli a mávali mu. To byla jeho jediná
vzpomínka, kterou na ně měl.
Harry by do Godrikova dolu nejradši vyrazil hned ráno dalšího dne, ale Hermiona měla jiné
plány. Jelikož byla přesvědčená, že Voldemort bude od Harryho očekávat návrat do místa,
kde zahynuli jeho rodiče, byla rozhodnutá, že vyrazí nejdřív tehdy, až budou mít ty nejlepší
převleky. Trvalo jim to tedy ještě týden. Jakmile získali tajně pár vlasů od nevinných mudlů,
kteří nakupovali na Vánoce, a procvičili si společné přemisťování pod neviditelným pláštěm,
pak teprve Hermiona souhlasila, že se vydají na cestu.
Do vesnice se měli přemístit ve skrytu tmy a tak bylo pozdní odpoledne, když konečně
vypili mnoholičný lektvar, který Harryho proměnil v holohlavého mudlovského muže ve
středních letech a Hermionu v malou a nenápadnou ženu. Kabelku, která obsahovala veškerý
jejich majetek (mimo viteálu, který Harry měl zavěšený okolo krku), měla zastrčenou do
vnitřní kapsy svého kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a pak se opět ponořili do
dechberoucí temnoty.
S tlukotem srdce otevřel Harry oči. Stáli ruku v ruce v zasněžené uličce pod temně modrou
oblohou, na které začaly poblikávat první noční hvězdy. Po obou stranách cesty stály chalupy
a v jejich oknech zářily vánoční ozdoby. Nedaleko od nich jim žár zlatavých světel dával
najevo, že jsou poblíž středu vesnice.
„Všechen tenhle sníh!“ zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nepřemýšleli o sněhu?
Po všech těch bezpečnostních opatřeních tady nakonec necháme stopy! Musíme se jich cestou
zbavovat. Jdi první, já se o to postarám –“
Harry ale nechtěl do vesnice vcházet jako pantomimický kůň, který se schovává a kouzelně
po sobě zakrývá stopy.
„Sundejme si plášť,“ řekl Harry a když viděl, jak je Hermiona vystrašená, dodal, „ale no
tak, vždyť nevypadáme jako my a okolo nás nikdo není.“
Uložil si plášť do saka a vydali se s lehkostí vpřed. Když procházeli okolo dalších chalup,
ledový vzduch jim omrazoval bličeje. Každý z těch domů mohl být ten, kde žili James a Lily,
nebo kde teď žije Batylda. Harry zíral na vchodové dveře, na sněhem zatížené střechy, na
přední verandy a vzpomínal, jestli mu náhodou některá nepřijde povědomá, ačkoli si sám
uvědomoval, že to není možné, že mu bylo jen něco málo přes rok, když to místo navždy
opustil. Ani si nebyl jist, jestli ten správný dům uvidí. Nevěděl, co se stalo, když lidé chráněni
Fideliovým kouzlem zemřeli. Pak se malá ulička, kterou procházeli, stočila doleva a přímo
před nimi se rozevřelo náměstíčko, srdce vesničky.
Uprostřed bylo cosi jako válečný památník, obepnutý světly a částečně zatemnělý větrem
zavátým vánočním stromem. Bylo tam i pár ovchůdků, pošta, hospoda a drobný kostel, jehož
obarvené sklo zářilo po náměstí všemi barvami.
Sníh tu byl ušlapaný. V místě, kde po něm lidé denně chodili, byl těžký a kluzký.Vesničané
přímo před nimi procházeli a míjeli se, ale vidět je moc nebylo – lampy na náměstí stěží
osvětlily jejich postavy. Jakmile se otevřely a zase zavřely dveře do hospody, zaslechli úryvek
smíchu a populární hudby. Pak se zevnitř kostela ozvala koleda.
„Harry, myslím, že je Štědrý večer!“ řekla Hermiona.
„Vážně?“
Ztratil přehled o čase. Noviny už neviděli celé týdny.
„Jsem si tím jistá,“ řekla Hermiona s očima upřenýma na kostel. „Budou... budou tam, ne?
Tvá mamka a taťka? Vidím za kostelem hřbitov.“
Harry pocítil vzrušení, které se nebylo povzbuzením, ale spíše obavou. Když teď byl tak
blízko, váhal, jestli ho chce vůbec vidět. Možná Hermiona vytušila, jak se cítil, protože ho
chytla za ruku a poprvé po dlouhé době vyrazila první. Napůl cesty přes náměstí se ale úplně
zastavila.
„Harry, podívej!“ Ukazovala na válečný památník. Jak okolo něj procházeli, přeměnil se.
Namísto obelisku popsaného jmény se objevila socha tří lidí – muže s neupravenými vlasy a s
brýlemi, ženy s dlouhými vlasy a dítěte v jejích rukou, chlapce, sedící na ženině náručí. Na
jejich hlavách ležel sníh a připomínal tak načechrané bílé čepičky.
Harry se přiblížil a zíral na obličeje svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že tu bude
socha... Bylo tak zvláštní vidět sebe vytesaného v kameni, to šťastné dítko bez jizvy na čele...
„Pojďme,“ řekl Harry, když se nabažil pohledu. Obrátili se a vyrazili směrem ke kostelu.
Jak přecházeli přes ulici, podíval se přes rameno a zjistil, že se socha proměnila zpět ve
válečný památník.
Když se přibližovali ke kostelu, byl zpěv čím dál hlasitější. Harrymu se sevřel krk, silně mu
to připomínalo Bradavice, Protivu, který zpíval uvnitř brnění koledy s neslušně upravenými
texty, nebo dvanáct vánočních stromků ve Velkém sále, Brumbála, jak má na hlavě čepec,
který vyhrál v souboji, nebo Rona v ručně pleteném svetru...
Vchod na hřbitov chránila branka. Hermiona ji zatlačila tak tiše, jak jen mohla, a společně
se jí prosoukali. Na obou stranách vratké cesty ke kostelním dveřím ležel hluboký nedotčený
sníh. Brodili se sněhem a když procházeli okolo budovy, zanechávali za sebou hlubokou
stopu. Celou dobu se snažili zůstat ve stínu zářivých oken.
Za kostelem vyčnívaly ze sněhové pokrývky, která v záři oken nabírala modré, rudé, zlaté a
zalené barvy, řady zasněžených náhrobků. Harry se přesunul k nejbližšímu hrobu a ruku měl
stále připravenou na své hůlce.
„Podívej se na to, je to nějaký Abbott, možná je to vzdálený příbuzný Hannah!“
„Mluv tiše,“ požádala ho Hermiona.
Procházeli po hřbitově dál a dál a za sebou zanechávali temné stopy ve sněhu, dívali se na
epitafy na starých náhrobních kamenech a tu a tam mrkli do všeobjímající temnoty, aby se
ujistili, že jsou sami.
„Harry, tady!“
Hermiona byla o dvě řady náhrobků vedle. Musel se k ní probrodit a srdce mu přitom
pozitivně tlouklo.
„Je to –?“
„Ne, ale podívej!“
Ukázala na temný kámen. Harry se sklonil a viděl na zmrzlém, lišejníkem porostlém
žulovém kameni slova „Kendra Brumbálová“ a o kousek vedle spatřil i jméno její dcery,
Ariany. Pod jmény byla data narození a smrti a také tam byl epitaf:
Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Takže Rita Holoubková a Muriel měly alespoň v něčem pravdu. Rodina Brumbálova tu
opravdu žila a část jí tu zahynula.
Vidět ten hrob bylo mnohem horší, než o něm jen slyšet. Harry si nemohl pomoci a
přemýšlel, že s Brumbálem mají oba kořeny v tomto hřbitově a že Brumbál mu to mohl říct,
přesto se nikdy byť jen nezmínil. Mohli to místo navštívit spolu. Na chvíli si Harry
představoval, jak sem přichází s Brumbálem, jaké spojení mezi nimi mohlo být, jak moc to
pro ně mohlo znamenat. Ale Brumbálovi se to, že jejich příbuzní jsou pohřbeni blízko u sebe
na stejném hřbitově, zdálo zřejmě nepodstatné, tedy alespoň pro tu práci, kterou měl Harry
udělat.
Hermiona se dívala na Harryho a on byl rád, že je jeho obličej ve stínu. Přečetl si znovu
slova na náhrobním kameni. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nerozuměl tomu, co ta
slova znamenají. Byl si ale jist, že je vybral Brumbál, jako nejstarší člen rodiny, když jeho
matka zemřela.
„Jsi si jist, že nikdy nezmínil –?“ začala Hermiona.
„Ne,“ řekl Harry úsečně a se slovy „jdeme hledat dál,“ se otočil a přál si, aby ten náhrobek
nebyl býval viděl. Nechtěl, aby jeho vzrušenou úzkost nakazil vztek.
„Tady!“ zakřičela Hermiona znovu o chvilku později z temnoty. „Ne, promiň, myslela jsem
si, že na tom je napsáno Potter.“
Stírala drolící se porostlý kámen a zírala na něj s mírným zamračením.
„Harry, pojď sem na chvilku zpět.“
Nechtěl, aby ho zdržovala, a tak se k ní sněhem došoural jen velmi pomalu.
„Copak?“
„Podívej se na tohle!“
Hrob byl extrémně starý a zvětralý, takže Harry téměř nemohl přečíst jméno. Hermiona mu
ukázala symbol pod jménem.
„Harry, to je ten symbol z knihy!“
Zíral na místo, na které ukazovala. Kámen byl tak zničený, že šlo těžce přečíst, co tam bylo
vryto, ačkoli pod téměř nečitelným jménem byl vidět trojúhelníkovitý symbol.
„Jo... Mohl by být...“
Hermiona rozsvítila svou hůlku a namířila ji na jméno na náhrobku.
„Je tu napsáno Ig – Ignotus, myslím...“
„Půjdu dál hledat hrob mých rodičů, nevadí?“ řekl jí Harry hlasem, který chvílemi
nevypadal jako jeho, nechal ji za sebou skrčenou nad starým hrobem a vydal se dál.
Tu a tam rozeznával příjmení, které, podobně jako Abbott, znal ze školy. Občas bylo na
hřbitově až několik generací jedné kouzelnické rodiny. Harry podle dat dokázal říct, jestli
vymřeli, nebo se jen odstěhovali z Godrikova Dolu. Čím dále postupoval mezi hroby a s
každým novým náhrobkem rostlo očekávání a obava.
Temnota a ticho mu náhle přišly mnohem nepříjemnější. Harry se s obavami rozhlédl,
myslel na mozkomory, a pak si uvědomil, že vánoční koledy už skončily a že rozhovory a
spěch věřících mizely, jak se návštěvníci odebírali zpět k náměstí a domů. Někdo uvnitř
kostela právě zhasl světla.
Pak se z temnoty o pár metrů dál ozval Hermionin hlas potřetí, ostrý a jasný.
„Harry, jsou tady... přímo tady.“
A on podle tónu jejího hlasu věděl, že tentokrát je to opravdu jeho otec a matka. Přešel k ní
a cítil se, jako kdyby mu na hruď tlačilo něco těžkého, ten samý pocit, který měl těsně po
Brumbálově smrti, žal, který mu tlačil na srdce a plíce.
Náhrobek byl jen dvě řady od Kendry a Ariany. Byl z bílého mramoru, podobně jako
náhrobek Brumbálových, a slova na něm šla přečíst snadno, protože ve tmě téměř zářila.
Harry si nepotřeboval klekat nebo se velmi přibližovat, aby si přečetl slova, která byla na
náhrobním kameni vyrytá.
JAMES POTTER
LILY POTTEROVÁ
NAROZEN 27. BŘEZNA 1960
NAROZENA 30. LEDNA 1960
ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981
ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981
Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt
Harry si ta slova přečetl pomalu, jako kdyby měl jen jednu šanci pochopit jejich smysl, a
pak je přečetl nahlas.
„ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt‘...“ Najednou mu v mysli vyvstanula hrozná
myšlenka a s mírnou panikou ze sebe dostal, „není to myšlenka, které se drží smrtijedi? Proč
je to tady?“
„Neznamená to poražení smrti tak, jak to berou smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona jemně.
„Znamená to... chápeš... žít dál, žít i po smrti.“
Ale oni nežili, pomyslel si Harry. Byli pryč. Prázdná slova nemohla přemoci fakt, že ostatky
jeho rodičů leží pod sněhem a kamenem, bez zájmu a v nevědomosti. A pak přišly slzy, dříve,
než je mohl zastavit, teplé mu tekly z očí a pak hned mrzly na obličeji. Mělo snad smysl je
utírat nebo předstírat, že se nic neděje? Nechal je dopadat, rty měl pevně sevřené a díval se
dolů na silnou vrstvu sněhu, která skrývala místo, kde byly ostatky jeho rodičů, z nichž dnes
zřejmě zbyly už jen kosti, nebo prach. Ani nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich žijící
syn stojí tak blízko, jeho srdce stále tluče, živé, díky tomu, že se sami obětovali. Skoro si přál,
aby pod sněhovou peřinou mohl ležet s nimi.
Hermiona jej opět chytla za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ni podívat, alespoň ji tedy
i on pevně chytil, zhluboka vdechoval noční vzduch a snažil se uklidnit, získat nad sebou
ztracenou kontrolu. Měl sem něco přinést, něco, co by jim tu mohl nechat, a ani na to
nepomyslel, a celý hřbitov byl bez lístku a promrzlý. Ale Hermiona zvedla svou hůlku,
zatočila jí ve vzduchu a najednou před nimi vykvetla vánoční růže. Harry ji chytil a položil na
hrob svých rodičů.
Hned poté, co vstal, chtěl odejít. Nemohl tam stát delší dobu. Objal Hermionu okolo ramen,
ona objala jeho kolem pasu a pak se vydali společně tiše sněhem okolo Brumbálovy matky a
sestry zpět k temnému kostelu a ven ze hřbitovní branky.
Kapitola sedmnáctá
Bathildino tajemství
„Harry, zastav.“
„Co se děje?“
Právě dorazili ke hrobu neznámého Abbotta.
„Někdo tam je. Někdo nás sleduje, řekla bych. Tam, za křovím.“
Stálitiše, drželi se za ruce a hleděli na neproniknutelnou temnou zeď hřbitova. Harry ake
neviděl nic.
„Jsi si jistá, že tam někdo je?“
„Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo. Přísahám…“
Uvolnila se z jeho sevření, aby mohla rukou vytáhnout hůlku.
„Vypadáme jako mudlové,“ připomenul jí Harry.
„Mudlové, kteří právě položili květiny na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam
někdo je!“
Harry přemýšlel o Dějinách čar a kouzel. Na hřbitově podle nich mělo strašit. Co když…?
Ale pak zaslechl šelestění a v křoví, na které Hermiona ukázala, se rozvířil sníh. Duchové
nedokázali vířit sníh.
„Je to jen kočka,“ řekl po chvilce Harry, „nebo pták. Kdyby to byl smrtijed, už bychom byli
mrtví. Ale pojďme odsud, ať si můžeme opět nasadit neviditelný plášť.“
Jak procházeli hřbitovem, vytrvale se ohlíželi přes rameno. Harry, který se necítil tak
optimisticky, jako když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k brance a kluzkému
chodníku. Nasadili si opět neviditelný plášť. V hospůdce bylo ještě více lidí, než předtím.
Ozýval se odtamtud zpěv koledy, kterou slyšeli, když přicházeli ke kostelu. V jednom
okamžiku chtěl Harry navrhnout, že se tam schovají, ale než mohl cokoli říct, Hermiona
zamumlala, „Půjdeme tudy,“ a vedla ho dolů temnou ulicí, která vedla z vesničky na druhou
stranu, než odkud přišli. Harry dokázal rozeznat místo, kde končily domy a ulice se znovu
proměnila v otevřenou krajinu. Šli tak rychle, jak mohli. Procházeli okolo dalších oken, za
kterými se blýskala mnohobarevná světélka a za závěsy se rýsovaly vánoční stromky.
„Jak asi najdeme Batyldin dům?“ zeptala se Hermionam která se mírně třásla a neustále se
ohlížela přes rameno. „Harry? Co myslíš? Harry?“
Zatahala ho za rukáv, ale Harryjí nevěnoval pozornost. Díval se před sebe na temnou
hromadu čehosi na úplném konci řady domů. V dalším okamžiku tím směrem vyrazil a za
sebou táhl Hermionu, která na zledovatělé cestě tu a tam uklouzla.
„Harry –“
„Podívej… Podívej se na to, Hermiono…“
„Já ne… ach!“
Už to viděl. Fideliovo kouzlo muselo padnout zároveň s Jamesem a Lily. Divoký plot
nezřízeně rostl celých šetsnáct let, od doby, kdy Hagrid z trosek, které ležely roztříštěné v
trávě, co jim byla až po pás. Velká část domu ještě stála, ačkoli byl teď celý pokrytý
břečťanem a sněhem, ale pravá strana horního patra byla rozprášená. Harry odtušil, že právě
tam se obrátilo kouzlo proti Voldemortovi. S Hermionou stáli u vrátek, zírali vzhůru na ruiny
toho, co dříve mohlo být domem.
„Zajímalo by mě, proč ho nikdy nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.
„Možná to nejde opravit?“ odpověděl Harry. „Možná je to jako se zraněními, které provede
černá magie. Že je nemůžeš vyléčit.“
Vyndal zpod rukávu ruku a uchopil sněhem pokrytou prorezlou branku, ne proto, že by si ji
přál otevřít, ale proto, že chtěl být prostě zase částí domu.
„Snad nechceš jít dovnitř? Nevypadá bezpečně, mohl by – Harry, podívej!“
Zdálo se, že to vyvolal dotyk jeho ruky. Přímo před nimi ze země vyrostlo znamení,
promotalo se všemi kopřivami a plevelem, jako nějaká bizarní rychle rostoucí květina.
Zlatými písmeny na něm stálo:
Na tomto místě přišli v noci 31. října 1981
o život Lily a James potterovi.
Jejich syn, Harry, je jediným kouzelníkem v historii,
který přežil smrtící kletbu.
Tento dům, pro mudly neviditelný, byl ponechán
v troskách na památku Potterových
a jako vzpomínka na násilí, které rozdělilo jejich rodinu.
Okolo těchto úhledných slov byly vzkazy od dalších kouzelníků a čarodějek, kteří se přišli
podívat na místo, odkud se podařilo utéct ‚chlapci, který přežil‘. Někteří se jen podepsali
věčným inkoustem, jiní vryli do dřeva své iniciály, ostatní zanechali vzkazy. Jak ty
nejnovější, jasně zářící, tak ty šestnáct let staré zprávy, všechny zněly podobně.
Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, věz, že jsme s tebou!
Žij dlouze, Harry Pottere.
„Na to znamení by neměli psát!“ řekla Hermiona rozhořčeně.
Ale Harry se na ní podíval.
„Je to báječné. Jsem rád, že to udělali… „
V tom se zarazil. Nedaleko od nich stála zahalená postava, osvětlená světly ze vzdáleného
náměstí. Harryho napadlo, ačkoli přesně to zjistit nešlo, že je to žena. Pohybovala se pomalu,
možná se bála, že by mohla na zasněžené zemi uklouznout. Její shrbená postava, energičnost
a šouravá chůze, to vše budilo dojem dlouhověkosti. Sledovali ji v tichosti, když se
přibližovala. Harry čekal, jestli nepůjde do jednoho z domů, okolo kterých procházela, ale
instinktivně věděl, že se tak nestane. Nakonec se zastavila pár metrů před nimi, zůstala tam
stát a zírala na ně.
Nepotřeboval, aby ho Hermiona šťouchala do ruky. Nebyla téměř žádná šance, že by ta
žena byla mudla. Stála tam a zírala na dům, který by neviděla, kdyby nebyla čarodějka. I
kdyby ale byla čarodějka, chovala se divně – jít ven v noci tak chladné a prostě zírat na starou
ruinu. A podle pravidel normální magie by neměla vidět ani jeho, ani Hermionu. I přesto měl
Harry podivný pocit, že ví, že tam jsou. A že ví i to, kdo jsou. A jakmile došel k tomuto
nepříjemnému závěru, zvedla ruku s rukavicí a vábila je k sobě.
Hermiona se k němu pod pláštěm přitiskla a stiskla mu ruku.
„Jak to ví?“
Zavrtěl hlavou. Žena na ně znovu mávla, tentokrát výrazněji. Harry přemýšlel nad mnoha
důvody, proč lákání ignorovat, a navíc pochybnosti o její totožosti rostly každým okamžikem,
kdy stáli na opuštěné ulici tváří v tvář.
Bylo snad možné, že tam na ně čekala celé ty měsíce? Že jí Brumbál řekl, ať počká, že
Harry nakonec přijde? Nebyla to nakonec ona, kdo se skrýval v temných zákoutích hřbitova a
sledovala je až sem? I ta schopnost vycítit je měla v sobě něco z Brumbálovy moci, kterou
nikdy dříve nepoznal.
Nakonec Harry promluvil, až z toho Hemriona zalapala po dechu a povyskočila.
„Jste Batylda?“
Zachumlaná postava přikývla a znovu je mávnutím vábila k sobě.
Pod pláštěm na sebe Harry s Hermionou pohlédli. Harry nadzdvihl obočí a Hermiona mu na
to drobně a nervózně přikývla.
Vyrazili směrem k ženě, která se najednou otočila a vyrazila zpět po cestě, kterou přišla.
Vedla je okolo dalších domů a pak vešla do branky. Šli za ní do zahrady téměř tak přerostlé,
jako byla ta, od které právě odešli. Malou chvilku si cosi mumlala, když otevírala dveře, a pak
poodstoupila a nechala je vejít.
Příšerně zapáchala, nebo to možná byl její dům. Harry si musel zmáčknout nos, když plíživě
procházeli okolo ní, a sundal si plášť. Teď, když byl vedle ní, si uvědomil, jak drobná je.
Vlivem času shrbená, stěží mu sahala po hruď.
Zavřela za nimi dveře, až jí zbělaly klouby a výrazně vystouply oproti loupající se barvě
dveří, a pak se obrátila a pohlédla Harrymu do tváře. Její oči byly výrazné a zakalené,
propadlé do zvrásněné kůže, celý její obličej okupovaly popraskané žilky a jaterní skvrny.
Harry přemýšlel, jestli ho vůbec viděla. Ale i kdyby mohla, pořád by viděla jen mudlu s
lysinou, za nějž se teď vydával.
Odér starého věku, prachu, nemytých šatů a zvětralého jídla zesílil, jakmile si sundala moly
rozežraný černý šátek, čímž odhalila hlavu spoře ovlasenou, skrz kterou jasně prosvítala
pokožka hlavy.
„Batyldo?“ zopakoval Harry.
Opět přikývla. Harry si uvědomil, že se opět ozval medailonek, který měl na kůži. Věc
uvnitř, která občas tikala, nebo bušila, se probrala. Cítil ji, jak pulsuje přes chladné zlato.
Vědělo to, dokázalo to vycítit, že je možná někde poblíž věc, která by to mohla zničit?
Batylda se šourala za nimi, odstrčila Hermionu stranou, jako kdyby ji neviděla, a ztratila se
v čemsi, co v ypadalo jako obývací pokoj.
„Harry, tohle mi nějak nesedí,“ vydechla Hermiona.
„Vždyť se podívej, jak je drobná, tu bychom přemohli, kdybychom museli,“ řekl Harry.
„Poslouchej, měl jsem ti to říct, věděl jsem, že neni úplně v pořádku. Muriel říkala, že je
senilní.“
„Pojď!“ zvolala Batylda z vedlejší místnosti.
Hermiona poposkočila a sevřela Harryho rameno.
„To je v pořádku,“ řekl Harry konejšivě, když se vydal do obývacího pokoje.
Batylda se potácela po pokoji, rozsvěcela svíčky, ale stále tam bylo velmi temno a extrémně
špinavo. Pod nohama jim křupala tlustá vrstva prachu a Harryho nos ucítil, mimo pachu
zatuchlin a plísně, něco horšího, jako kdyby se tam kazilo maso. Přemýšlel, kdy asi naposledy
někdo navštívil Batyldin dům, aby zjistil, jestli vše sama zvládá. Zdálo se, že také zapomněla,
jak se kouzlí, svíčky zapalovala neohrabaně rukama, přičemž hrozilo, že její převislá manžeta
každou chvíli vzplane.
„Dovolíte, já to udělám,“ nabídl Harry a vzal si od ní zápalky. Stála a sledovala ho, když
zapálil všechny zbytky svíček, které stály na miskách posazených nejistě v celé místnosti na
vrstvách knih a servírovacích stolech, přeplněných zničenými a plesnivějícími hrnky.
Poslední místo, na kterém Harry zažehl svíčku, byla vypouklá skříňka se zásuvkami, na
které stálo mnoho fotografií. Když se oheň roztančil, mihotaly se jeho odrazy na špinavém
skle a stříbru. Mezitím Harry viděl na fotografiích pár drobných pohybů. Zatímco se Batylda
trápila s kulatinou, kterou chtěla spálit v krbu, zamumlal „Tergeo“ – z fotografií se ztratil
prach a on uviděl, že jich dobře půl tuctu z těch největších a nejvyzdobenějších rámečků
chybí. Přemýšlel, jestli je odstranila Batylda, nebo někdo jiný. Pak jeho zrak zaujala
fotografie v pozadí a tak ji zvedl.
Byl to ten blonďatý usmívající se zloděj, mladý muž, který seděl na Gregorovičově okenní
římce, a líně se na Harryho z rámečku smál. A Harrymu v tu chvíli došlo, kde jej viděl
předtím: V knize „Lživot Albuse Brumbála,“ ruku v ruce s náctiletým Brumbálem, a tak ho
napadlo i to, kde zřejmě byly ony chybějící fotografie. V Ritině knize.
„Paní – slečno – Bagshotová?“ řekl a mírně se mu třásl hlas. „Kdo je tohle?“
Batylda stála uprostřed místnosti a sledovala, jak za ni Hermiona zapaluje oheň.
„Slečno Bagshotová?“ zopakoval Harry a popošel s obrázkem blíže k ní, zatímco v krbu
vzplanul oheň. Batylda při zaslechnutí jeho hlasu zvedla hlavu a viteál na jeho hrudi začal bít
rychleji.
„Kdo je tenhle muž?“ zeptal se jí Harry a zvedl fotografii před sebe.
Vážně se na něj podívala a pak vzhlédla zpět na Harryho.
„Víte, kdo to je?“ zopakoval mnohem pomalejším a hlasitějším hlasem, než obvykle.
„Tento muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“
Batylda vypadala zmateně. Harry ucítil děsivé zklamání. Jak jen mohla Rita Holoubková
zpřístupnit Batyldiny vzpomínky?
„Kdo je ten muž?“ zopakoval hlasitě.
„Harry, co to děláš?“ zeptala se Hermiona.
„Tenhle obrázek. Hermiono, to je ten zloděj, ten zloděj, co okradl Gregoroviče. Prosím!“
řekl Batildě. „Kdo je to?“
Ale ona na něj jen zírala.
„Proč jste po nás chtěla, abychom šli s vámi, paní – slečno – Bagshotová?“ zvýšila hlas a
zeptala se Hermiona. „Chtěla jste nám něco říct?“
Batylda se odšourala o něco blíž k Harrymu a Hermionu přitom úplně ignorovala. Drobným
trhnutím hlavy naznačila pohyb zpět do haly.
„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se Harry.
Zopakovala to gesto ještě jednou a tentokrát nejprve ukázala na něj, pak na sebe a nakonec
na strop.
„Chápu... Hermiono, myslím, že chce, abych s ní šel nahoru do patra.“
„Dobrá,“ řekla Hermiona, „jdeme.“
Ale jakmile se Hermiona pohla, Batylda zavrtěla překvapivě silně hlavou, načež ještě
jednou ukázala nejprve na Harryho a pak na sebe.
„Chce, abych tam s ní šel sám.“
„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl v osvětlené místnosti ostře a jasně, až sebou
stará dáma při tom hluku zatřásla.
„Možná jí Brumbál řekl, aby ten meč dala mně a jen mně?“
„Myslíš si, že opravdu ví, kdo jsi?“
„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů do zakalených očí, které na něj zíraly. „Myslím, že to ví.“
„Tak dobrá tedy, ale rychle, Harry.“
„Veďte mě,“ řekl Harry Batyldě.
Zdálo se, že mu rozumí, protože se okolo něj prošourala ke dveřím. Harry se podíval zpět na
Hermionu s uklidňujícím úsměvem, ale nebyl si jist, že ho zahlédla. Stála tam uprostřed
svícemi ozářené špíny, objímala se a dívala se na knihovničku. Jakmile Harry vyšel z
místnosti, schoval si fotografii neznámého zloděje ve stříbrném rámečku do své kapsy.
Schody byly příkré a úzké a Harry měl pokušení položit své ruce na Batyldin plnoštíhlý
zadek, aby na něj náhodou nespadla. To bylo totiž velmi pravděpodobné. Pomalu a zadýchaně
vystoupala do patra, načež se vydala ihned do prava a vedla jej do ložnice s nízkým stropem.
Byla tam černočerná tma a hrozně páchla. Právě když si Harry všiml nočníku vyčnívajícího
zpod postele, zavřela Batylda dveře a ponořila se do ještě větší tmy.
„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozžehla. Začal: Batylda se k němu během pár sekund
plných temnoty přesunula a on ji při tom neslyšel.
„Ty jsi Potter?“ zašeptala.
„Ano, to jsem.“
Pomalu a vážně přikývla. Harry cítil, jak rychle viteál bije, rychleji, než jeho vlastní srdce.
Byl to nepříjemný pocit.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale ona vypadala, že ji ruší jeho rozsvícený konec
hůlky.
„Máte pro mě něco?“ zopakoval.
Pak zavřela oči a najednou se stalo několik věcí. Harryho jizva začala bolestivě bodat, viteál
sebou škubl, takže předek jeho svetru pohnul, temná páchnoucí místnost se okamžitě ztratila.
Ucítil závan radosti a promuvil vysokým chladným hlasem, „Zadržte ho!“
Harry se pohupoval na místě. Temná a odporně páchnoucí místnost se kolem něj opět
semknula. Nevěděl, co se stalo.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, tentokrát mnohem hlasitěji.
„Je to tady,“ zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přeplněného
toaletního stolku pod zataženým oknem.
Tentokrát nešla před ním. Harry prošel mezi ní a zničenou postelí a hůlku držel nad hlavou.
Nechtěl se od ní odvrátit.
„Co to je?“ zeptal se, když dorazil ke stolku, na kterém bylo navršeno cosi, co vypadalo a
páchlo jako špinavé prádlo.
„Tam,“ řekla a ukázala na beztvarou hromadu.
A v tu chvíli, kdy se od ní odvrátil a očima hledal v odporném nepořádku rubínový jílec
meče, ona se divně pohnula. Viděl to v rohu oka. Panika ho přinutila otočit se, a když viděl,
jak se staré tělo hroutí a z krku vylézá obrovský hadm paralyzovala ho hrůza.
Had na něj udeřil hned, jak pozvedl hůlku. Bolest z uštknutí do předloktí přinutila ruku
upustit hůlku, která vylétla do vzduchu a několikrát se otočila, osvítila všechny kouty pokoje
a pak zhasla. Pak ho had svým ocasem silně udeřil do bránice a vyrazil mu dech. Upadl na
stolek, do hromady špinavého prádla…
Skutálel se na bok a úzkostlivě se snažil uniknout hadovu ocasu, který rozbil stolek, na
který zaútočil o chvilku dříve, dolů. Když dopadl na podlahu, sesypaly se na něj zbytky
zrcadla. Z patra pod ním zaslechl Hermionu, jak volá, „Harry?“
Nemohl se nadechnout tak, aby jí odpověděl. Pak ho srazila k zemi obrovská hmotnost hada
a cítil jen, jak po něm klouže, silný a mocný…
„Ne!“ vydechl přitisklý k podlaze.
„Ano,“ zašeptal hlas. „Ano… drššším tě… drššším tě…“
„Accio… Accio hůlka…“
Ale nestalo se nic a on toho hada, který se mu ovíjel okolo trupu, vyrážel mu dech a zarážel
viteál, ten kus chladného kovu, do hrudi kousek od zběsile tlučícího srdce, musel ze sebe
dostat rukama, zatímco jeho mozek zaplavovalo chladné bílé světlo, všechno kolem něj se
zastřelo, jeho vlastní hlas i vzdálené kroky se zatlumily a všechno se zastavilo…
Kovové srdce mu bilo na hrudi a on se vznášel, vznášel s vítězným pocitem v srdci, a
nepotřeboval k tomu koště ani testrála…
Náhle se probudil v temnotě – Nagini ho uvolnila. Postavil se na nohy a uviděl hadovy
obrysy ve světle z odpočívadla. Zaútočila a Hermiona s výkřikem uskočila. Kouzlo, které se
odrazilo, trefilo okno za závěsem a to se rozpadlo. Místnost se naplnila studeným vzduchem,
Harry se přikrčil, aby ho netrefila další sprška padajícího skla, načež mu noha uklouzla po
čemsi, co vypadalo jako tužka… Po své hůlce…
Ohnul se a chňapl po ní, ale místnost teď opět vyplňoval had, jehož ocas ničil vše, co měl v
dosahu. Hermiona nebyla nikde vidět a Harrymu na chvilku v mysli vyvstanula myšlenka
toho nejhoršího, ale pak se ozvala hlasitá rána a odněkud se objevil záblesk červeného světla,
had vylétl do vzduchu, uhodil Harryho do obličeje a se svíjením odlétl ke stropu. Harry
pozvedl hůlku, ale v tu chvíli ho začala pálit jizva ještě bolestivěji a mocněji, než kdykoli v
předchozích letech.
„Přichází! Hermiono, on je na cestě sem!“
Poté, co zakřičel, padl had k zemi a divoce syčel. Všude byl zmatek. Police ze zdi se
sesypaly k zemi a všechno haraburdí létalo kolem nich. Harry přeskočil přes postel a uchopil
černý objekt, o kterém věděl, že je to Hermiona…
Zakřičela bolestí, když ji zatlačil k posteli. Had se znovu vztyčil, ale Harry věděl, že daleko
horší cosi, než byl ten had, už pravděpodobně stojí za dveřmi, hlava se mu bolestí téměř
rozeskočila…
Had po nich vystřelil a odtáhl je. V tu chvíli Hermiona zakřičela „Confringo!“ a její kouzlo
se rozlétlo po místnosti, zničilo zrcadlo na skříni, odrazilo se zpět k nim a putovalo od země
ke stropu. Harry cítil, že žár kouzla sežehl část ruky. Chytil Hermionu, rozeběhl se přes
postel, zničený stolek a vyskočil přímo rozbitým oknem do temnoty, sklo ho pořezalo a
zatímco padali, ozýval se Hermionin křik…
A pak se jeho jizva rozevřela a on byl Voldemortem a probíhal páchnoucí ložnicí, jeho
dlouhé bílé prsty svíraly okenní římsu, když viděl muže s lysinou a drobnou ženu, jak se
roztáčí a mizí, a křičel zlostí, jeho křikot se mísil s výkřiky dívky, které se rozléhaly po
zahradě a přehlušovaly i kostelní zvony bijící na počest začátku prvního svátku vánočního…
A jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… mohlo to být na samém
místě, jako to bylo naposledy… zde, nedaleko od domu, kde téměř poznal, jaké to je zemřít…
zemřít… bolest byla tak nesnesitelná… jako kdyby byl odtržen od svého těla… Ale kdyby
neměl tělo, proč ho jeho srdce tak nepříjemně bolelo… Jestli byl po smrti, jak by se mohl cítit
tak nesnesitelně, neměla snad smrt skončit se smrtí, neměla…?
Noc byla vlhká a větrná. Dvě děti oblečené jako dýně, kolébající se po náměstí a okolo oken
obchodů, pokrytých papírovými hvězdami, všechna ta vyparáděná výzdoba světa, ve který
nevěřili… A on plachtil dál, smysl účelu, síly a spravedlnosti v něm, který při těchto
příležitostech cítil… Ne strach… to bylo pro slabší duše, než byla ta jeho… Ale vítězství,
ano… Čekal na to, doufal v to…
„Pěkný kostým, pane!“
Viděl, jak úsměv v obličeji malého chlabce ochabl, když se přiblížil dost blízko, aby uviděl
pod kabát, jak se mu strach vlévá do ztrápeného obličeje. Pak se děcko otočilo a uteklo. On
pod svým hábitem přidržoval rukojeť sv= hůlky… Jeden jediný pohyb a to děcko se nikdy
nemuselo vrátit k matce… Ale bylo by to zbytečné, velmi zbytečné…
A už se pohyboval novou, tmavší uličkou, už viděl svůj cíl, Fideliovo kouzlo bylo
prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli… A on sám vydával méně hluku, než listí padající na
chodník, sunul se k temnému plotu a přeletěl přes něj…
Nezatáhli závěsy. Viděl je poměrně jasně, jak sedí v drobném obývacím pokoji, jak vysoký
černovlasý muž s brýlemi nechává vylétávat z hůlky kouř, aby obveselil drobného
černovlasého chlapce v pyžamu. Děcko se smálo a zkoušelo chytit kouř do své drobné pěsti…
Otevřely se dveře a vstoupila jeho matka, říkala slova, která neslyšel, a její dlouhé temně
rudé vlasy jí padaly do obličeje. Otec zvedl syna a podal ho matce. Odhodil hůlku a se
zíváním se protáhl…
Branka mírně zavrzala, když ji otevřel, ale James Potter to nezaslechl. Bílá ruka vytáhla
zpod pláště hůlku a namířila ji na dveře, které se rozlétly…
Byl před prahem, když James seběhl do chodby. Bylo to jednoduché, příliš jednoduché,
vždyť ani neměl s sebou hůlku…
„Lily, seber Harryho a běž! To je on! Běž! Utíkej! Já ho zdržím!“
Zdržet ho, bez hůlky v ruce! Než seslal kletbu, ještě se zasmál…
„Avada Kedavra!“
Zelené světlo zaplnilo úzkou chodbu, osvítilo kočárek u zdi, zábradlí se rozsvítilo jako
prskavky a James Potter padl jako loutka, které někdo přestřihl struny…
Zaslechl ji, jak z horního patra křičí, byla v pastil, ale pokud měla rozum, neměla se čeho
bát… Vystoupal po schodech a s úsměvem naslouchal, jak se snaží uvnitř zatarasit… Ani ona
neměla u sebe hůlku… Jak hloupí byli, jak důvěřiví, když svou bezpečnost dali všanc
přátelům, to byly zbraně, které dokázal přemoci v okamžiku…
Jediným mávnutím rozrazil dveře a odhodil křesla a krabice, které byly u dveří narychlo
nakupené. A ona tam stála, s dítětem v rukou. Když ho spatřila, upustila syna do postýlky za
sebou a rozmáchla se rukama, jako kdyby to mohlo pomoci, jako kdyby doufala, že tím, že se
syn ztratí z dohledu, ho ochrání a sama se obětuje…
„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“
„Uhni, hloupá panenko… uhni, hned.“
„Harryho ne, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte raději mě –“
„Dávám ti mé poslední varování –“
„Harryho ne! Prosím… smilování… mějte smilováí… Harryho ne! Ne! Prosím… Udělám
cokoli…“
„Uhni. Uhni, panenk!“
Mohl by ji prostě odhodit stranou, ale zdálo se mnohem jednodušší skončit to se všemi z
nich…
Místností se zablesklo zelené světlo a ona padla k zemi stejně, jako její manžel. Děcko
celou dobu nebrečelo. Stálo, drželo se tyčí postýlky a dívalo se vetřelci zainteresovaně do
obličeje, možná si myslelo, že pod pláštěm je jeho otec, který mu vykouzlí další světélka a že
matka se zvedne každým okamžikem se smíchem ve tváři…
Namířil velmi pečlivě hůlku chlapci do obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle
neskutečné nebezpečí jednou provždy. Děcko začalo brečet. Už poznalo, že to nebyl James.
Neměl rád pláč, v sirotčinci ho nesnášel.
„Avada Kedavra!“
A pak se všechno pokazilo. Nezbylo z něj nic, nic, než jen bolest a hrůza, musel se skrýt, ne
tady, ve zbytcích domu, kde zůstalo uvězněné plačící děcko, ale daleko, daleko odsud…
„Ne,“ sténal.
Had se smýkal po špinavé podlaze a on toho chlapce zabil, ale sám jím byl…
„Ne…“
A teď stál u zničeného okna Batyldina domu, ponořený do myšlenek na svou největší
prohru, u nohou se mu plazil po rozbitém porcelánu a skle had… Podíval se dolů a uviděl…
něco neuvěřitelného…
„Ne…“
„Harry, už je to v pořádku, jsi v pořádku!“
Sklonil se a zvedl zničenou fotografii. Stále tam byl, ten neznámý zloděj, zloděj, kterého
hledal…
„Ne… Upustil jsem ji… Upustil jsem ji…“
„Harry, je to v pořádku, prober se, prober se!“
Byl Harrym… Harrym, ne Voldemortem… a ta věc, která mu šustila u nohou, nebyl had…
Otevřel oči.
„Harry,“ zašeptala Hermiona. „Cítíš se – dobře?“
„Ano,“ zalhal jí.
Byl ve stanu a ležel na posteli pod přikrývkami. Podle světlé oblohy nad stanem a chladu by
řekl, že se rozednívalo. Byl skrz naskrz propocený. Cítil to na prostěradlech a přikrývkách.
„Utekli jsme mu.“
„Ano,“ řekla Hermiona. „Musela jsem použít vznášecí kouzlo, abych tě dostala do postele.
Nemohla jsem tě zvednout. Byls… No, byls celkem…“
Pod jejíma hnědýma očima uviděl fialové kruhy a všiml si houby v její ruce. Omývala mu
obličej.
„Byls němocný,“ dořekla. „Hodně nemocný.“
„Jak je to dlouho od chvíle, co jsme utekli?“
„Už jsou to hodiny. Je skoro ráno.“
„A já jsem byl… v bezvědomí?“
„Ne přesně v bezvědomí,“ řekla Hermiona nepohodlně. „Křičels, sténals a… dělals divné
věci,“ dodala hlasem, při nemž se Harrymu udělalo zle. Co asi dělal? Klel jako Voldemort,
brečel jako dítě v postýlce?
„Nemohla jsem z tebe ten viteál dostat,“ řekla Hermiona a on věděl, že chtěla zavést řeč
jinam. „Přilepil se ti na hruď. Máš tam jeho otisk. Promiň, ale musela jsem použít oddělovací
kouzlo, abych ho dostala pryč. Zranil tě i ten had, ale tu ránu už jsem vyčistila a dala na ni
trošku dobromysli…“
Sundal si propocené tričko a pohlédl dolů. Na kůži nad srdcem, kde ho medailonek spálil,
byla jasně červená oválná jizva. Viděl i napůl zhojené kousnutí na předloktí.
„Kam jsi dala viteál?“
„Do kabelky. Myslím, že bychom ho chvíli neměli nosit.“
Lehl si zpět do polštářů a vzhlédl do jejího pobledlého obličeje.
„Neměli jsme do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina.
Hermiono, promiň.“
„není to tvoje vina. I já tam chtěla jít. Opravdu jsem věřila, že nám tam Brumbál mobl ten
meč nechat.“
„Jo, no… to jsme nezvládli, co?“
„Co se stalo, Harry? Co se stalo, když tě vzala vzhůru? Skrýval se ten had někde tam?
Vylezl ze skrýše, zabil ji a napadl tebe?“
„Ne,“ řekl. „Ona byla tím hadem… nebo ten had byl jí… tak nějak.“
„C-cože?“
Zavřel své oči. Stále cítil Batyldin dům. Stále mu přišly jeho vzpomínky až moc živé.
„Batylda musela být už nějakou dobu mrtvá. Ten had… Ten had byl v ní. Ty-víš-kdo ho
nechal v Godrikově dole čekat. Měls pravdu. Věděl, že se tam budu chtít vrátit.“
„Had byl v ní?“
Znovu otevřel oči. Hermiona měla ve tváři vzbouřený a odporný výraz.
„Lupin říkal, že zažijeme magii, o které se nám ani nezdálo,“ řekl Harry. „Nechtěla před
tebou mluvit, protože to bylo hadí řečí, všechno. Hadí řeč a já si to neuvědomil, ale
samozřejmě jsem jí rozuměl. Jakmile jsme byli nahoře, ten had poslal zprávu Ty-víš-komu,
viděl jsem to v myšlenkách, cítil jsem, jak je vzrušený, říkal, aby mě tam ten had zdržel a
pak…“
Vzpomněl si, jak se had vyplazil z Batyldina krku. Hermiona by ty detaily raději neměla
znát…
„… se proměnila v hada a zaútočila.“
Shlédl dolů na své jizvy.
„Nemělo mě to zabít, jen zdržet, než dorazí Ty-víš-kdo.“
Kdyby jen zvládl zabít toho hada, stálo by to za to, za všechno. Bylo mu u srdce těžko, sedl
si a pak zase padl do přikrývek.
„Harry, ne, měl by sis odpočinout!“
„Ty jsi ta, kdo potřebuje spánek. Nezlob se na mě, ale vypadáš hrozně. Mně už je dobře.
Budu chvilku na stráži. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a uhnula mu pohleedm.
„Kde mám hůlku, Hermiono?“
Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.
„Harry…“
„Kde mám hůlku?“
Sehnula se pod postel a podala mu ji.
Cesmínové dřevo a pero z fénixe se téměř rozlomilo ve dvě části. Jen vlákno ve fénixově
peru drželo oba kousky u sebe. Dřevo se prakticky úplně rozštípalo. Harry ji vzal do rukou,
jako kdyby to bylo něco živého, co přežilo děsivé zranění. Nemohl pořádně přemýšlet.
Všechno mu zakrývala panika a strach. Pak podal hůlku zpět Hermioně.
„Zkus ji spravit. Prosím.“
„Harry, nemyslím, že když je takhle zničená…“
„Prosím, Hermiono, zkus to!“
„R-reparo!“
Kývající se zbytky hůlky se spojily. Harry ji pozvedl.
„Lumos!“
Hůlka chabě zajiskřila a pak vyhasla. Harry ji namířil na Hermionu.
„Expelliarmus!“
Hermionina hůlka se mírně zachvěla, ale neodlétla jí z ruky. Harryho hůlka, která se v tu
chvíli rozpadla opět ve dvě, už nedokázala udělat silnější kouzlo. Zděšeně na ni zíral a
nedokázal pochopit to, co viděl… Ta hůlka toho přežila tolik…
„Harry,“ zašeptala Hermiona tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Je mi to moc líto. Myslím, že
jsem to udělala já. Když jsme utíkali, zaútočil na nás had a tak jsem vyslala odstřelovací
kouzlo… to se začalo všude odrážet a muselo – muselo trefit –“
„Byla to nehoda,“ řekl Harry mechanicky. Cítil se prázdně a omráčeně. „Tak – tak najedme
způsob, jak ji opravit.“
„Harry, myslím, že to nedokážeme,“ řekla Hermiona a z očí jí kanuly slzy. „Pamatuješ…
pamatuješ na Rona? Když si zlomil svou hůlku při nárazu auta? Už nikdy nebyla stejná,
musel si pořídit novou.“
Harry pomyslel na Ollivandera, uneseného a zajatého Voldemortem. Na Gregoroviče, který
byl mrtev. Jak si měl pořídit novou hůlku?
„Dobrá,“ řekl falešně objektivním hlasem, „dobrá, zatím si tedy půjčím tvou. Když budu na
stráži.“
Hermioně se na obličeji leskly slzy, když podávala Harrymu hůlku, ten ji nechal sedět v
posteli a nepřál si nic jiného, než ji tam nechat samotnou.
Kapitola osmnáctá
Život a lži Albuse Brumbála
Právě vycházelo slunce. Přímo nad ním se rozpínala čistá bezbarvá nedozírná obloha, které
na něm a na jeho útrapách nezáleželo. Harry si sedl ke vchodu do stanu a zhluboka se nadechl
čerstvého vzduchu. Už to, že žije a může sledovat, jak slunce vychází za jiskřícím sněhem
pofkrytým kopcem, by mohlo být tím největším pokladem na světě, přesto to nedokázal
ocenit. Jeho smysly okupovala ta tragická ztráta hůlky. Vyhlédl přes údolí pokryté sněhem a
poslouchal, jak jiskrné ticho přerušily zvony ze vzdáleného kostelíku.
Aniž by si to uvědomil, ryl si prsty do ramen, jako kdyby se snažil odporovat fyzické
bolesti. Svou krev prolil tolikrát, že to už nepočítal. Jednou ztratil všechny kosti v pravé ruce.
Z této cesty si odnese jizvy na hrudi a předloktí, čímž doplní ty na čele a na ruce, ale nikdy, až
doteď, se necítil tak neskutečně oslabený, bezbranný a nechráněný, jako kdyby mu někdo
sebral tu nejlepší část kouzelnických sil. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona, kdyby to
před ní vyslovil. Hůlka je jen tak dobrá, jak je kouzelník sám. Ale mýlila by se, tentokrát to
bylo jiné. Necítila hůlku roztáčející se jako střelka na kompasu a střílející zlaté plameny na
nepřítele. Ztratil ochranu dvou stejných jader a až teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc s
ní počítal.
Vytáhl zlomenou hůlku z kapsy a, aniž by se na ni podíval, zastrčil ji do Hagridova váčku,
který měl na krku. Váček teď byl tak plný zničených a bezcenných věcí, že už se do něj
nevešlo nic dalšího. Harryho ruka ucítila skrz ukrýváček starou zlatonku a on se na chvilku
musel ovládnout, aby ji nevytáhl a neodhodil stranou. Nesrozumitelná, neužitečná, beze
smyslu, jako všechno ostatní, co mu Brumbál odkázal...
A v tu chvíli se přes něj jako láva přelil vztek na Brumbála, cítil, jak uvnitř hoří, ničí
každičký další pocit. V naprostém zoufalství si namluvili, že Godrikův Důl bude mít
odpovědi na jejich otázky, přesvědčovali se, že mají jít zpět, že to byl tajný směr, který jim
Brumbál naznačil. Ale neexistoval žádný směr, žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě
a bojovat s hrůzami, které neznali a o nichž se jim ani nesnilo, samotné a bez pomoci. Nic jim
nevysvětlil, nic jim otevřeně neřekl, neměli meč a teď Harry neměl ani hůlku. A upustil tu
fotografii zloděje, takže Voldemort teď bude mít mnohem jednodušší způsob, jak zjistit, kdo
to je...
Voldemort už měl všechny informace, které potřeboval.
„Harry?“
Hermiona se bála, že by ji mohl zaklít její vlastní hůlkou. Na obličeji měla proužky od slz.
Přikrčila se k němu, v rukou měla dva hrnky čaje a v ruce svírala něco tlustého.
„Díky,“ řekl a vzal si jeden šálek.
„Bude ti vadit, když na tebe budu mluvit?“
„Ne,“ řekl, protože nechtěl ranit její city.
„Harry, ty jsi chtěl vědět, kdo byl ten muž na fotografii. No... mám tu knihu.“
Plaše vyndala na klín původní výtisk knihy Lživot Albuse Brumbála.
„Kde...? Jak...?“
„Byla v Batyldině obývacím pokoji, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle
poznámka.“
Hermiona přečetla nahlas těch pár řádek ostrého zeleného textu.
„ ‚Drahá Bally. Děkuji za vaši pomoc. Posílám vám výtisk mé knihy a věřím, že se vám
bude líbit. Řekla jste všechno, i to, co si nepamatujete. Rita.‘ Myslím, že ji Batylda musela
dostat, dokud byla ještě naživu, ale možná nebyla ve stavu, aby si ji mohla přečíst?“
„Ne, to asi nebyla.“
Harry se díval vzhůru na Brumbálův obličej a pocítil vlnu krutého potěšení. Teď bude znát
všechno, co Brumbál nikdy nepovažoval za tak podstatné, aby mu to řekl. A bude to vědět, ať
už to tak Brumbál chtěl, nebo nechtěl.
„Jsi na mě ještě naštvaný, co?“ řekla Hermiona. Pohlédl na ni a spatřil, že jí opět tečou slzy
z očí, a věděl, že se mu musel vztek objevit na obličeji.
„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Snažila ses nás odtamtud dostat
živé a zdravé a bylas báječná. Kdybys tam nebyla a nepomohla mi, už bych byl po smrti.“
Zkusil jí oplatit její uslzený úsměv a pak se obrátil zpět ke knize. Její vazba byla tuhá, bylo
jasné, že ji nikdy předtím nikdo neotevřel. Prolistoval stránky a hledal fotografie. Došel až k
té, kterou už jednou usilovně hledal, mladý Brumbál a jeho pěkný přítel, kteří se smáli
nějakému dávno zapomenutému vtipu. Harryho oči sklouzly na popisek.
Albus Brumbál, krátce po smrti své matky,
se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem
Harry hodnou chvíli zíral na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval
se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela o tom jméně, jako kdyby neveřila svým očím.
Pomalu vzhlédla na Harryho.
„Grindelwald!“
Harry ignoroval zbytek fotografií a hledal na okolních stránkách další výskyt toho
osudového jména. Brzy je našel a hltal text, ale ztratil se. Bylo nutné začíst se o pořádný kus
zpět, aby to vůbec dávalo smysl, a nakonec zjistil, že začíná číst kapitolu nazvanou „Lepší
dobro.“ Spolu s Hermionou začali číst.
S nadcházejícími devatenáctými narozeninami Brumbál opouštějící Bradavice zářil slávou.
Primus, Prefekt, Vítěz ceny Barnabáše Mizeráše za Výjimečné kouzlení, zástupce Mladých
Britů ve Starostolci, držitel Zlaté medaile za průkopnický příspěvek na Mezinárodní
alchymistické konferenci v Káhiře. Poté Brumbál uvažoval nad tím, že by se vydal na cestu
po kouzelnickém světě s Elphiasem „Psím dechem“ Dóžetem, zabedněným, ale oddaným
přítelem, kterého poznal ve škole.
Oba zůstali v Londýně v Děravém kotli a připravovali se na odjezd do Řecka, který byl
naplánován na následující den ráno, když v tu chvíli dorazila sova a přinesla převratnou
zprávu o smrti Brumbálovy matky. „Psí dech“ Dóže, který odmítl poskytnout pro tuto knihu
rozhovor, prezentoval veřejnosti svůj vlastní příběh toho, co se stalo dál. Prezentuje v něm
Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí nezúčastnit se cesty jako akt
vznešeného sebeobětování.
Brumbál se samozřejmě vrátil do Godrikova Dolu, aby se „postaral“ o své mladší
sourozence, bratra a sestru. Ale kolik péče jim vlastně skutečně věnoval?
„Aberforth byl pořádná bedna,“ řekla Enid Čpavá, jejíž rodina žila v té době na okraji
Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, když měl takovou matku a otce, člověku by ho bylo
až skoro líto, jen kdyby mi na hlavu neházel kozí trus. Nemyslím, že by Albuse jeho chování
znepokojovalo. Nikdy jsem je vlastně neviděl spolu.“
Takže co vlastně Albus dělal, když se nestaral o svého zdivočelého mladšího bratra?
Odpověď, jak se zdá, je neustávající uvěznění jeho sestry. Ačkoli totiž její první věznitelka
zemřela, nezáviděníhodná situace Ariany Brumbálové se nijak nezměnila. Že vůbec
existovala, to vědělo jen pár nedůležitých lidí, kteří, podobně jako „Psí dech“ Dóže, uvěřili
příběhu jejího „špatného zdravotního stavu.“
Další podobně snadno přesvědčenitelný rodinný přítel byla Batylda Bagshotová, uznávaná
kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole mnoho let. Kendra samozřejmě odmítla
Batyldu, když se poprvé pokusila rodinu ve vesnici přivítat. O pár let později však tato
autorka zaslala Albusovi do Bradavic po sově zprávu, ve které líčila, jak byla příznivě
ohromena jeho článkem o mezidruhových přeměnách, který uveřejnil časopis Přeměny
Dneška. Díky tomuto náhodnému kontaktu se Batyldě povedlo seznámit se s Brumbálovou
rodinou. V době, kdy Kendra zemřela, byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s
Brumbálovou matkou komunikovala.
Naneštěstí, důvtip, kterým Batylda oplývala, když byla mladší, dnes ochabl. „Oheň hoří, ale
v kotlíku je prázdno,“ popsal mi její stav Ivor Dillonsby, nebo slovy Enid Čpavé „Je hluchá
jako poleno.“ Tak jako tak, kombinace vyzkoušených a ověřených reportérských technik mi
umožnila získat dost skutečných faktů, abych dokázala převyprávět celý ten spletitý ostudný
příběh.
Jako zbytek kouzelnického světa, i Batylda přisuzuje Kendřinu předčasnou smrt kouzlu,
které selhalo, jak to v dalších letech vyprávěli i Albus a Aberforth. Batylda také papouškuje
to, co o Arianě říká zbytek rodiny, nazývá ji „slabou“ a „křehkou.“ Na druhou stranu je ovšem
Batylda stála za veritasérum, které jsem kvůli ní získala, jelikož ona a pouze ona zná celý ten
nejtajnější příběh života Albuse Brumbála. To, co tato kniha odhaluje jako první, vyvolává
otázky o všem, čemu Brumbálovi obdivovatelé věřili: jeho domnělé nenávisti temné magie,
jeho odporu proti útisku mudlů a dokonce i tomu, že se věnoval své rodině.
Toho samého léta, kdy se Brumbál vrátil domů do Godrikova Dolu, tentokrát už jako
sirotek a hlava rodiny, uvolila se Batylda Bagshotová přijmout do svého domova jejího
prasynovce, Gellerta Grindelwalda.
Již jméno Grindelwald je jednoduše proslulé. V seznamu Nejnebezpečnějších
černokněžníků všech dob mu první příčka unikla jen díky tomu, že se o generaci později
objevil Vy-víte-kdo, aby převzal žezlo vítěze. Ovšem jelikož Grindelwald nikdy nerozšiřoval
svoji působnost do Británie, nejsou u nás detaily toho, jak nabyl moc, prakticky vůbec známé.
Grindelwald, který studoval v Kruvalu, ve škole známé nejen pro tamní toleranci černé
magie, byl stejně nadměrně talentovaný, jako Brumbál. Ale než aby soustřeďoval své síly do
získávání ocenění a cen, nevěnoval se Gellert Grindelwald ničemu jinému, než černé magii.
Když mu bylo šestnáct let, dokonce i v Kruvalu uznali, že nadále nemohou přivírat oko nad
jeho bláznivými experimenty a tak byl vyloučen.
O Grindelwaldových dalších krocích bylo doposud známo jen to, že „několik měsíců
cestoval.“ Až teď můžeme odhalit, že se Grindelwald rozhodl navštívit svou pratetu v
Godrikově Dole a že tam, ač to bude pro mnohé čtenáře šokující, nenavázal blízké přátelství s
nikým jiným než s Albusem Brumbálem.
„Přišel mi jako okouzlující chlapec,“ vyblábolila Batylda, „ať se z něj později stalo cokoli.
Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, kterému společnost lidí v jeho věku
chyběla. Chlapci si navzájem ihned porozuměli.“
To tedy ano. Batylda mi ukázala dopis, který si u sebe schovávala a který napsal Albus
Brumbál Gellertovi Grindelwaldovi za jedné temné noci.
„Ano, dokonce i poté, co strávili celý den dopisováním – oba tak talentovaní mladí chlapci,
dařilo se jim jako kotlíku na ohni – slýchala jsem občas, jak na okno Gellertova pokoje klepe
sova a nese mu dopis od Albuse. Jakmile ho totiž napadla nějaká myšlenka, okamžitě ji psal
Gellertovi!“
A že ty myšlenky stály zato! Pro fanoušky Albuse Brumbála to bude naprosto šokující, ale i
tak přinášíme myšlenky jejich hrdiny v sedmnácti letech přesně tak, jak je prezentoval svému
novému nejlepšímu příteli. (Kopii originálního dopisu naleznete na straně 463.)
Gellerte,
Ke tvé myšlence o tom, že by nadvláda kouzelnického světu byla PRO VLASTNÍ DOBRO
mudlů – toto, řekl bych, je klíčová myšlenka. Ano, byli jsme obdařeni silou a ano, ta síla nám
dává právo vládnout, ale k tomu přidává zodpovědnost nad těmi, kterým vládneme. To
musíme zdůraznit, jelikož půjde o základní pilíř, na kterém budeme stavět. Bude-li nám
oponováno, což je jen otázkou času, musí být toto základem všech našich protiargumentů.
Snažíme se zmocnit vlády PRO LEPŠÍ DOBRO. A od tohoto bodu tam, kde se setkáme s
odporem, musíme sílu použít pouze tehdy, pokud to bude potřeba a ne více. (To byla tvá
chyba v Kruvalu! Ale nestěžuji si, kdyby tě totiž nevyloučili, nikdy bychom se nepotkali.)
Albus
Mnozí jeho obdivovatelé budou zděšeni a užaslí, tento dopis potvrzuje, že Albus Brumbál
kdysi snil o svržení Zákona o utajování a ustanovení nadvlády kouzelníků nad mudly. Jaká to
musí být rána pro ty, kteří si vždy Brumbála představovali jako největšího zastánce
mudlorozených! Jak neupřímné se jeho proslovy podporující práva mudlů zdají ve světle
tohoto zničujícího nového důkazu! Jak bídně vypadá Albus Brumbál, který rozpracovával
plán převzetí moci, když přitom měl truchlit nad smrtí své matky a pečovat o svou sestru!
Ti, kteří chtějí ponechat Brumbála na jeho drobícím se podstavci slávy, bezpochyby budou
mektat, že nakonec nezrealizoval své plány, že musel prozřít, že přišel ke smyslům. Pravda je
ale, zdá se, mnohem šokující.
Ani ne po dvou měsících od počátku jejich báječného nového přátelství se Brumbál a
Grindelwald rozdělili, aby se až do jejich legendárního duelu (více viz kapitola 22) nesetkali.
Co způsobilo jejich náhlý rozkol? Přišel opravdu Brumbál ke smyslům? Řekl Grindelwaldovi,
že už nechtěl mít s jeho plány nic společného? Ach běda, nikoliv!
„Myslím, že to bylo to kvůli tomu, že ubohá malá Ariana zemřela, to bylo příčinou,“ říká
Batylda. „Přišlo to jako děsivý šok. Gellert byl u nich doma, když se to stalo, a pak se vrátil
ke mně, celý se chvěl a řekl mi, že se další den vrací domů. Strašně sklíčený, chápete. A tak
jsem mu zařídila Přenášedlo a to bylo naposled, co jsem jej viděla.
Albus byl po Arianině smrti úplně bez sebe. Pro oba bratry to bylo strašlivé. Ztratili
všechny, kromě sebe samotných. Není divu, že je ovládl hněv. Aberforth obviňoval Albuse,
jak to v těchto hrozných situacích lidé dělávají. Ale Aberforth vždy mluvil poněkud šíleně,
chudák. Tak jako tak, zlomit Albusovi na pohřbu nos nebylo zrovna přiměřené. Kendru by
zničilo, kdyby viděla, jak se její synové perou nad rakví její dcery. A hanebný Gellert ani
nemohl zůstat na pohřeb... Mohl být Albusovi alespoň útěchou...“
Tato příšerná rakevní bitka, o které věděli pouze ti, kteří se zúčastnili pohřbu Ariany
Brumbálové, víří další otázky. Proč přesně Aberforth Brumbál obviňoval za smrt své sestry?
Byl to, jak Batty předstírá, jen náhlý nával smutku? Nebo za tím hněvem jsou nějaké
konkrétní důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu za téměř osudné útoky na své
spolužíky, opustil zemi pár hodin po smrti té d ávky a Albus (z hanby či strachu?) ho nikdy
více neviděl až do doby, kdy k tomu byl přinucen prosbami kouzelnického světa.
Ani Brumbál ani Grindelwald o svém tehdejším krátkém přátelství později nemluvili.
Nemůže být ovšem pochyb, že Brumbál zdržel, z důvodů nějakých pěti let nepokojů, vřav a
záhadných zmizení, svůj útok na Gellerta Grindelwalda. Šlo o přetrvávající náklonnost, nebo
strach z odkrytí, že šlo o jeho nejlepšího přítele, a proto Brumbál tolik váhal? Vyrazil
Brumbál zajmout muže, setkání s nímž kdysi považoval za poctu, jen s neochotou?
A jak vlastně záhadná Ariana zemřela? Byla pouhou obětí nějakého černokněžnického
rituálu? Motala se okolo něčeho, kde neměla být, když se ti dva připravovali na jejich slávu a
nadvládu? Je možné, že by Ariana Brumbálová byla první osobou, která by měla zemřít „pro
lepší dobro“?
Zde kapitola končila a Harry vzhlédl. Hermiona dočetla stránku dříve, než on. Zděsila se,
když viděla jeho výraz na tváři, vytáhla knihu Harrymu z rukou a zavřela ji, aniž by se na ni
podívala, jako kdyby skrývala něco obscénního.
„Harry...“
Ale on zavrtěl hlavou. Nějaká jeho vnitřní jistota se uvnitř jeho těla rozbila. Cítil se úplně
stejně, jako po Ronově odchodu. Důvěřoval Brumbálovi, věřil že ztělesňoval dobro a
moudrost. Vše se rozpadlo v prach. Co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku s perem z
fénixe...
„Harry.“ Zdálo se, že mu čte myšlenky. „Poslouchej mě. Nikoho by nepotěšilo, kdyby si
přečetl –“
„Jo, to můžeš říct ty...“
„—ale nezapomeň, Harry, že tohle je styl Rity Holoubkové.“
„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, nebo ne?“
„Ano, č-četla,“ zaváhala a vypadala rozrušeně. Svůj hrnek pevně svírala v chladných rukou.
„Myslím, že to je to nejhorší. Batylda určitě věřila, že to všechno byly jen řeči, ale
Grindelwald pak ‚Pro lepší dobro‘ použil jako svůj slogan a omluvu za všechna ta zvěrstva,
která později spáchal. A... z toho všeho... se zdá, že to byl Brumbál, kdo mu tu myšlenku
vnuknul. Říká se, že ‚Pro lepší dobro‘ vyřezali dokonce i nad vchodem do Severohradu.“
„Co je to Severohrad?“
„Vězení, které Grindelwald vybudoval, aby v něm držel své odpůrce. Skončil v něm
nakonec sám, když ho Brumbál zajal. Tak jako tak – je to – je to odporná myšlenka, že
Brumbálovy nápady pomohly Grindelwaldovi dostat se k moci. Ale na druhou stranu,
dokonce ani Rita nemůže překroutit, že se znali jen pár měsíců jednoho léta, když byli oba
velmi mladí a –“
„Myslel jsem si, že to řekneš,“ zareagoval Harry. Nechtěl, aby se na ni vyvalil všechen jeho
vztek, ale udržet pevný hlas mu dalo hodně práce. „Myslel jsem si, že řekneš, ‚Vždyť byli
mladí.‘ Byli ve stejném věku, jako jsme teď my. A tady jsme, riskujeme svoje životy,
abychom porazili černou magii, stejně jako on se semknul se svým novým nejlepším přítelem
a plánoval, jak převratem převezmou moc nad mudly.“
Pomalu přestával svůj hněv krotit. Vstal, začal popocházet a doufal, že alespoň část z něj ze
sebe dostane.
„Nesnažím se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechny ty nesmysly
jako ‚právo vládnout‘, je to to samé, jako ‚V magii je síla,‘ zase a znovu. Ale Harry, jeho
matka právě zemřela, nemohl se hnout z domu...“
„Sám? Nebyl tam sám! Společnost mu dělal bratr a sestra, jeho motácká sestra, kterou držel
pod zámkem...“
„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také vstala. „Ať bylo s tou dívkou cokoli, nevěřím, že
byla moták. Brumbál, kterého jsme znali, by nikdy v životě nedovolil –“
„Brumbál, kterého jsme znali, nechtěl porazit mudly násilím!“ vykřikl Harry, jeho hlas se
ozýval na prázdném vrcholku kopce a pár kosů vyletělo do vzduchu, zaskřehotalo a ve spirále
stoupalo k perleťové obloze.
„Změnil se, Harry, změnil se! Je to prosté! Možná, že když mu bylo sedmnáct, tak těm
věcem věřil, ale celý zbytek svého života věnoval boji proti černé magii! Brumbál byl ten,
kdo Grindelwalda zastavil, ten, kdo vždy bojoval za ochranu mudlů a jejich právo na život,
ten, kdo bojoval s Ty-víš-kým od začátku a kdo zemřel, když se ho snažil svrhnout!“
Ritina kniha ležela na zemi mezi nimi a z obálky se na oba dva zarmouceně smál obličej
Albuse Brumbála.
„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč ses tak rozčílil, je to, že ti
Brumbál nikdy neřekl nic o této části jeho života.“
„Možná, že to tak je!“ křičel Harry a hodil rukama za hlavu, nevěda zda se chce zbavit
strachu nebo ochránit pod tlakem jeho vlastního vystřízlivění. „Podívej, o co mě požádal,
Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu a znovu! A neočekávej ode mě, že ti všechno
vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř tomu, že vím, co dělám, věř mi dokonce i ve chvíli, kdy já
nedůvěřuji tobě! Nikdy to nebyla celá pravda! Nikdy!“
Jeho hlas se zlomil, když se zbavil toho napětí, a pak už opět stáli spolu v čistotě a
prázdnotě a Harry cítil, že byli pod celou tou širokou oblohou tak nevýznamní, jako hmyz
poletující vzduchem.
„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona. „Vím, že tě miloval.“
Harry nechal své ruce spadnout.
„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale vím, že já jsem to nikdy nebyl. To není láska tahle
práce, kterou mi tu nechal. S Gellertem Grindelwaldem sdílel mnohem více myšlenek, než
kdy sdílel se mnou.“
Harry zvedl Hermioninu hůlku, ktero pohodil do sněhu, a sedl si zpět ke vchodu do stanu.
„Díky za čaj. Budu tu dál na stráži. Ty se vrať do tepla.“
Hermiona zaváhala, ale poznala, že s ním nebude řeč. Zvedla tedy knihu a vydala se do
stanu. Ale jakmile procházela okolo něj, letmo se rukou dotkla jeho hlavy. Harry zavřel při
jejím dotyku oči a nesnášel sám sebe, protože si přál, aby to, co Hermiona řekla, byla pravda.
Že na něm Brumbálovi opravdu záleželo.
Kapitola devatenáctá
Stříbrná laň
Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé
sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes
vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem
stanu jsou něčí kroky či hlasy.
Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu
hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se
brzy sbalili a přesunuli se dál.
„Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou,“ souhlasila. Celá se chvěla, když si
přes pyžamo oblékala mikinu. „Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát
jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla.“
Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na
stole.
„Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, „sníh se ve tmě
odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod
neviditelným pláštěm...?“
Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající
zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od
zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá
spadanými listy.
„Kde jsme?“ zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona
otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu.
„Deanův les,“ odpověděla, „Byl jsem tu jednou s našima.“
I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem.
Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona
už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v
malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě
umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na
jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh.
Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova
Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo.
Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.
Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry,
které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná.
Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny,
ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti.
V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve
skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se
nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly
znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí
starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich
ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl
zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak.
Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o
stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi
přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se
to stalo.
Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to
způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu.
Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před
vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala...
A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako
měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla
k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko.
Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala
nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl,
že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou
pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním.
Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč.
„Ne,“ řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. „Vrať se!“
Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý
zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale
instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní.
Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc
než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že
jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co
potřeboval vědět.
Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm
otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela.
Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu
pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost
znamenala bezpečí.
„Lumos,“ zašeptal a konec hůlky se zapálil.
S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu
větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval,
že někdo stojí ve tmě a sleduje ho.
Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho
tedy dovedla na tohle místo?
Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé
zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby
ho prozkoumal.
Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky,
ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný
kříž...
Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co
nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův
meč.
Bezdechu na něj zíral.
Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují?
Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou
považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co
přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu
předat?
Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale
nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na
meč, ležící na dně jezírka.
Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, „Accio meč.“
Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi
před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom,
když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.
„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně.
Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně?
Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti
členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se
odlišují odvahou a rytířskostí.
Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl,
co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té
chvíle, kdy meč spatřil.
Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci,
když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly
nepříjemné výhlídky.
Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně,
kam přesně v téhle části patřila „rytířskost“, pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal
Hermionu, aby to udělala za něj.
Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal
zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a
bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova
zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led.
„Diffindo!“
Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na
zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset
celý ponořit.
Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka
a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima
mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil.
Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se
ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj
jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou.
Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než
si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se.
Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se
odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl.
A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když
skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny.
Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu.
Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o
skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho
ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se,
nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému
Smrtijedovi...
S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v
životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný.
Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako
ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků...
Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl,
bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve.
Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas.
„Jseš – blázen?“
Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal
na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v
jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.
„Proč sis sakra,”vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na
zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, „tu věc nesundal, než si se ponořil?“
Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým
příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a
začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí
pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do
vody a zachránil Harrymu život.
„To jsi byl t-ty?“ řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem
vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.
„No, jo,“ odpověděl Ron trochu zmateně.
„To t-ty jsi udělal tu laň?
„Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!“
„Můj patron je jelen.“
„No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy.“
Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu
hůlku a znovu pohlédl na Rona.
„Jak to, že jsi tady?“
Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.
„No, já – víš – vrátil jsem se. Jestli – “ odkašlal si. „Však víš. Mě pořád chceš.“
Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A
zachránil Harrymu život.
Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel.
„Jo, vlastně, vytáhl jsem to,“ dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. „Kvůli tomu si
tam skočil, ne?“
„Jo,“ odpověděl Harry. „Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?“
„To je na dlouho,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem
si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za
ní.“
„Neviděl jsi nikoho jiného?“
„Ne,“odpověděl Ron. „Já –“
Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe.
„ – myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku,
protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat – hej!“
Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen
malá mezera ve výši očí – ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi
kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který
pořád držel meč i viteál.
“Tak co?“ zeptal se Ron.
„Nic,“ odpověděl Harry.
„Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?“
„Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona.“
Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu
Hermioniny hůlky.
„Myslíš, že je pravý?“ zeptal se Ron.
„To můžeme lehce zjistit, ne?“ odpověděl Harry.
Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc
uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho
nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně
navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen,
který ležel ve stínu .
„Pojď tudy,“ řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když
mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou.
„Ne, měl bys to udělat ty.“
„Já?“ Ron zněl šokovaně. „Proč myslíš?“
„Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka.”
Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá
magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň
něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů.
„Otevřu ho,“ řekl Harry, „a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude
bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít.“
„Jak ho otevřeš?“ zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně.
„Požádám ho hadím jazykem.“ Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe,
jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho
poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí „S“ vložené do třpytivých zelených kamínků.
Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni.
„Ne,“ ozval se Ron, „ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!“
„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co –
“
„Já nemůžu, Harry, myslím to vážně – udělej to ty –“
„Ale proč?“
„Protože ta věc má na mě strašný vliv,“ Ron couval pryč od medailonu na kameni.
„Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem
větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem
myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal,
tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal – já nemůžu,
Harry!“
Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou.
„Dokážeš to,“ řekl Harry, „dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho
použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone.“
Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým
nosem a pak se vrátil ke kameni.
„Řekni mi kdy,“ zaskřehotal.
„Na tři,“ řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno „S“ a
představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho
litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku.
„Jedna...dvě...tři...otevři se.“
Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka
otevřel.
Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly
oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny.
„Probodni ho,“ řekl Harry a držel medailon rovně na kameni.
Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely
kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící
z prázdných okýnek.
Pak náhle z viteálu zasyčel hlas.
„Viděl jsem tvé srdce a je mé.“
„Neposlouchej ho!“ ohradil se Harry tvrdě. „Probodni ho!“
„Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou
splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy...“
„Bodni!“ vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron
pohlédl do Raddleových očí.
„Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou,
která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým
zastiňován...“
„Rone, probodni ho hned!“ zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal
se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly.
Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně
zakřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy
až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a
skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla.
„Rone,“ křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se
zhypnotizovaně díval do jeho tváře.
„Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme
se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti –“
„Domýšlivost!“ přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale
také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a
zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. „Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe
kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve
srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?“
„Rone, probodni ho, BODNI!“ křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka
rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily
jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu.
„Tvá matka se přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála,
„že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila...“
„Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním.“
Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem RaddleHarryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.
Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko
nad hlavu.
„Udělej to, Rone!“ zařval Harry.
Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.
„Rone - ?“
Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a
dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku
připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.
Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v
ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce
oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých
záblescích. Leskly se v nich slzy.
Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou
okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve
viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.
Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se
třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona
a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.
„Když jsi odešel,“ řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, „týden
plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec
nepromluvili. Když jsi tam nebyl...“
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho
nepřítomnost stála.
„Je jako moje sestra,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně.
Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš.“
Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a
zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na
zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a
došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.
„Omlouvám se,“ řekl těžkopádně. „Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl –“
Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a
ozve se.
„Tak nějak si to dneska napravil,“ řekl Harry. „Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi
život,“
„To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo,“ zamumlal Ron.
„Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou,“ odpověděl Harry, „snažím
se ti to vysvětlit už kolik let.“
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou
bundu.
„No a teď,“ řekl Harry, když se pustili, „už jenom musíme najít náš stan.“
Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s
Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu,
takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny
ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená
pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.
„Hermiono!“
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.
„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“
„Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“
„Cože? Kdo? – “
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil
do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho
bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron
se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.
Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
„AU – jau – nech mě! Co to -? Hermiono – AU!“
„Ty – totální – drzoune – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila
k němu.
„Ty – se – sem – vplížíš – po – týdnech – a týdnech, pch, kde mám hůlku?“
Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
„Protego!“
Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky
na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.
„Hermiono,“ ozval se Harry,“uklidni – “
„Neuklidním se!“ zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se
úplně pomátla.
„Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!“
„Hermiono, prosím tě, můžeš – “
„Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla. „Neopovažuje se!A okamžitě
mi ji vrať! A TY!“
S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec
nedivil, že Ron couvl.
„Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!“
„Já vím,“ řekl Ron. „Hermiono, mně je to opravdu líto – vážně – “
„Jo tak tobě je to líto!“
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten
jen posunkem naznačil bezmocnost.
„Ty si přijdeš po týdnech – týdnech – a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti
to líto?“
„A co mám jiného říct?“ zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.
„Tss, já nevím!“ zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem.“Zapni mozek, Rone, to ti zabere
jen pár vteřin – “
„Hermiono,“ zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, „právě mi zachránil – “
„Mě to nezajímá!“ zaječela. „Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli
být mrtví, aniž by to věděl!
„Já jsem věděl, že nejste mrtví!“ zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k
ochranné zástěně mezi nimi. „Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají,
samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to
okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo –“
„Jaké to pro tebe bylo?“
Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové
míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
„Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy
zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!“
„Bandy koho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak
těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.
„Zbojníků,“ řekl Ron. „Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s
mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já
byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s
mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě
neodtáhli na ministerstvo.“
„Co jsi jim řekl?“
„Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl”
„A oni ti uvěřili?“
„Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl...“
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad
pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.
„Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich
pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli
rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku.
Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře,
takže, rozštěpil jsem se znovu – “ Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící
nehty. Hermiona chladně zvedla obočí „ – a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se
dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč.“
„Wow, to je ale dojemný příběh,“ prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala
vždycky, když chtěla někoho zranit. „To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli
v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had
Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s
ním o pár vteřin.“
„Cože?“ vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.
„Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?“
„Hermiono,“ ozval se tiše Harry, „Ron mi právě zachránil život.“
Zdálo se, že ho neslyšela.
„Ale něco bych přeci jen chtěla vědět,“ prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou
hlavou. „Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že
na nás nenavštíví nikdo nevítaný.“
Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
„Tohle.“
Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.
„Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat,“ odpověděl Ron, „nevím, jak přesně to funguje,
nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního
momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a
zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe.“
Díval se na Hermionu.
„Tys mě slyšel v radiu?“ zeptala se nevěřícně.
„Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas,“ znovu zvedl zhasínadlo, „přicházel přímo
odsud.“
„A co jsem přesně říkala?“ zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.
„Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce...“
Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli
Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
„Takže jsem ho vytáhl,“ pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, „ale vypadal pořád stejně,
žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji
zhasla světla, ale venku se jedno objevilo.“
Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona
neviděli.
„Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem
přenášedla, víte, co myslím?“
„Jo,“ odpověděli automaticky Harry s Hermionou.
„Věděl jsem, že to je ono,“pokračoval Ron. „Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem
svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když
jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě.“
„Prosím?“ zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.
„Tak nějak do mě vplula,“ odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, „přímo do
prsou a pak – no jednoduše prošla skrz. Byla tady,“ dotknul se místa kousek od srdce, „Cítil
jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě
zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude
bylo plno sněhu...“
„Tam jsme byli,“ řekl Harry, „strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit,
že venku někoho slyším chodit i volat.“
„Jo, no, tak to jsem byl já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani
neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do
spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte
stan.“
„To ne,“ ozvala se Hermiona, „Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra
opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo
potloukal.“
„No, na tom kopci jsem zůstal celý den,“ pokračoval Ron, „Stále jsem doufal, že se objevíte.
Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu
zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl
se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se
časem objeví – a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.
„Uviděl jsi co?“ zeptala se Hermiona ostře.
Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci,
Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy
pevně u sebe.
„Ale to musel být něčí Patron!“ prohlásila. „Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k
meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?“
Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil,
že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k
tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.
„ – a Ron ho mečem probodl.“
„A...a šlo to? Jenom tak?“ zašeptala.
„No, no – křičel,“ popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. „Tady.“
Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil
ochranné kouzlo a otočil se na Rona.
„Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?“
„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. „Á – jo.“
Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. „Tady. Říkal jsem si,
že jedna do zálohy se může hodit.“
„To jsi měl pravdu,“ natáhl Harry ruku. „Moje je totiž zlomená.“
„To si děláš srandu?“ užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě
znovu zatvářil bojácně.
Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.
„Myslím, že to je víc, než si mohl čekat,“ zamumlal Harry.
„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát
poštvala?“
„Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila,“ dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a
Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.
Kapitola dvacátá
Xenophilius Láskorád
Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi
komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti
choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal.
Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba
na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub),
se Ron stával nestydatě veselý.
„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme
zničili jeden viteál kámo!”
Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly
být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho
optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova
meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké
udržet si vážnou tvář.
Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod
záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a
hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na
co přišel během týdnů, kdy byl pryč.
„... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty
zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.
„Tab . . co?“
„Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“
„No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu
říkat V-“
„NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl
ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila
„Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo
okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany
vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli
tam na Tottenham Court Road!“
„Protože jsme řekli jeho jméno?“
„Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako
Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého,
kdo to jméno použije---“
„Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“
„Děláš si srandu?“
„Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako
my.”
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu
laň?“
„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“
„Oh jasně...“
Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.
„Harry... a co když to byl Brumbál?“
„Brumbál, co?“
Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“.
„Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“
Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit
Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.
Zatřásl hlavou.
„Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
„Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“
„Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“
„Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě
nepodal?“
„Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného
důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?”
„Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.
„Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už
ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a
předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“
„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“
Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o
Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“
„Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“
„Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale
teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty,
co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém.
Byl opravdu mladý když-“
„Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo
Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.
Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj
zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.
Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.
„Engorgio!“
Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.
„Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“
Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.
„Promiň --- Reducio!“
Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s
ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.
„Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali
Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“
Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení
jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její,
jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na
Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.
Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u
vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se
stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na
Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.
„Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní
jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám
uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit
místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ...
problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“
Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát
pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu
věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a
Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.
Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.
„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně.
Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.
„Měli bychom si promluvit,” řekla.
Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.
„Copak?“ zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní
verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.
„Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“
Zíral na ni.
„Cože?“
„Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“
„é... proč?“
Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v
knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“
Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu
dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným
rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin
výmysl.
„Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“
Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou,
uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá
značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.
„E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a
otočila se zpátky k Harrymu.
„Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale
docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než
Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená –
ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě
měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“
Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí
tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v
Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“
„Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak
jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“
„To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám
Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“
„No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že
bychom měli jít za panem Láskorádem.“
Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co
dělat s touhou objasnit význam té runy.
„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za
tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“
„Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně.
„Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“
„Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se
chytala stébla.
„Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“
„To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem
Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl.
Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“
„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly,
když zvedala paži.
„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda.
„Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u
Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo
z vás, kde Láskorád bydlí? “
„Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky
ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“
Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.
„Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“
„V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu
vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“
Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník
Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích
slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali
zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy
mudlů.
„Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron.
„Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala
chladně Hermiona.
„Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl
jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a
Ginny, ta by to pochopila.“
„No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně.
„V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel.
No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl,
že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že
k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to
první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda
Celestýnu Warbeckovou.“
Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce.
Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným
pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale
vypadala opuštěně.
„Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc
skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.
„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic
okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“
Tak se přemístili o pár mil severněji.
„A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru,
směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před
ním visel přízračný měsíc.
„To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný
havran.“
„To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.
„Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“
Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl
„podívejte!“
Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,
na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ
a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.
Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými
podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám,
které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako
stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo,
ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.
„Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád
pomůže, nám těžko.“
Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom
třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.
Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v
něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s
tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.
„Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na
Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako
komické O.
„Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“
Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos,
ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.
„Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“
„Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po
zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“
„Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.
„Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“
Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v
nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno
bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní
ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin
„rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.
Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání
a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.
„Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.
Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled
zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se
přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze
stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala
křídly, jiná zase klapala čelistmi.
Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá
kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu
a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to
postarší tiskařský lis.
„Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.
Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil
ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na
Harryho.
„Proč jsi sem přišel?“
Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to
je?“
Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl
připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.
„To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius.
„Ne, to není!“ řekla Hermiona.
„Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“
„Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné
mít ho v domě!“
„Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen
nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.
„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč.
Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“
„Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi
plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“
„Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je
nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“
„Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého
čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
„A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“
„Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.
„Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“
Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
„Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“
„Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl
Ron. „V tom vašem časopise?“
Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.
„No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“
„To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron.
Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se
zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.
„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“
Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:
„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A
pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“
Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..
„Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“
„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry.
„Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti
měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho
rohu!“
Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku,
která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno
přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které
uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo
chování to jenom potvrzovalo.
Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném
zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě
tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých
třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy,
zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových
ředkviček.
„Podívejte na tohle,“ řekl Harry.
„Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“
Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po
točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a
kouřící konvici.
„Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se
k Harrymu stojícímu po straně skulptury.
„Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je
největším pokladem člověka!'“
Zaměřil se na naslouchátka.
„Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“
ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A
konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost
přijímat neobvyklé věci.“
Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z
přeplněných stolečků.
„Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal:
„Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro
nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“
„A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes
sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“
„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten
symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli
jsme, co znamená.“
Xenofílius zvedl obočí.
„Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“
Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi
komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti
choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal.
Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba
na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub),
se Ron stával nestydatě veselý.
„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme
zničili jeden viteál kámo!”
Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly
být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho
optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova
meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké
udržet si vážnou tvář.
Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod
záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a
hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na
co přišel během týdnů, kdy byl pryč.
„... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty
zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.
„Tab . . co?“
„Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“
„No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu
říkat V-“
„NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl
ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila
„Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo
okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany
vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli
tam na Tottenham Court Road!“
„Protože jsme řekli jeho jméno?“
„Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako
Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého,
kdo to jméno použije---“
„Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“
„Děláš si srandu?“
„Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako
my.”
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu
laň?“
„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“
„Oh jasně...“
Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.
„Harry... a co když to byl Brumbál?“
„Brumbál, co?“
Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“.
„Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“
Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit
Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.
Zatřásl hlavou.
„Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
„Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“
„Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“
„Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě
nepodal?“
„Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného
důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?”
„Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.
„Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už
ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a
předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“
„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“
Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o
Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“
„Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“
„Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale
teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty,
co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém.
Byl opravdu mladý když-“
„Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo
Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.
Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj
zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.
Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.
„Engorgio!“
Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.
„Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“
Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.
„Promiň --- Reducio!“
Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s
ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.
„Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali
Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“
Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení
jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její,
jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na
Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.
Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u
vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se
stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na
Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.
„Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní
jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám
uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit
místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ...
problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“
Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát
pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu
věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a
Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.
Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.
„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně.
Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.
„Měli bychom si promluvit,” řekla.
Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.
„Copak?“ zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní
verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.
„Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“
Zíral na ni.
„Cože?“
„Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“
„é... proč?“
Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v
knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“
Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu
dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným
rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin
výmysl.
„Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“
Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou,
uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá
značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.
„E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a
otočila se zpátky k Harrymu.
„Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale
docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než
Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená –
ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě
měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“
Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí
tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v
Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“
„Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak
jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“
„To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám
Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“
„No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že
bychom měli jít za panem Láskorádem.“
Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co
dělat s touhou objasnit význam té runy.
„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za
tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“
„Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně.
„Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“
„Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se
chytala stébla.
„Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“
„To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem
Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl.
Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“
„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly,
když zvedala paži.
„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda.
„Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u
Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo
z vás, kde Láskorád bydlí? “
„Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky
ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“
Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.
„Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“
„V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu
vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“
Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník
Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích
slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali
zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy
mudlů.
„Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron.
„Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala
chladně Hermiona.
„Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl
jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a
Ginny, ta by to pochopila.“
„No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně.
„V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel.
No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl,
že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že
k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to
první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda
Celestýnu Warbeckovou.“
Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce.
Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným
pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale
vypadala opuštěně.
„Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc
skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.
„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic
okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“
Tak se přemístili o pár mil severněji.
„A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru,
směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před
ním visel přízračný měsíc.
„To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný
havran.“
„To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.
„Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“
Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl
„podívejte!“
Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,
na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ
a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.
Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými
podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám,
které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako
stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo,
ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.
„Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád
pomůže, nám těžko.“
Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom
třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.
Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v
něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s
tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.
„Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na
Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako
komické O.
„Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“
Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos,
ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.
„Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“
„Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po
zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“
„Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.
„Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“
Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v
nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno
bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní
ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin
„rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.
Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání
a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.
„Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.
Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled
zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se
přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze
stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala
křídly, jiná zase klapala čelistmi.
Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá
kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu
a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to
postarší tiskařský lis.
„Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.
Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil
ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na
Harryho.
„Proč jsi sem přišel?“
Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to
je?“
Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl
připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.
„To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius.
„Ne, to není!“ řekla Hermiona.
„Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“
„Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné
mít ho v domě!“
„Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen
nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.
„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč.
Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“
„Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi
plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“
„Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je
nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“
„Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého
čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
„A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“
„Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.
„Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“
Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
„Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“
„Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl
Ron. „V tom vašem časopise?“
Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.
„No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“
„To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron.
Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se
zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.
„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“
Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:
„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A
pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“
Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..
„Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“
„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry.
„Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti
měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho
rohu!“
Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku,
která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno
přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které
uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo
chování to jenom potvrzovalo.
Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném
zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě
tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých
třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy,
zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových
ředkviček.
„Podívejte na tohle,“ řekl Harry.
„Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“
Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po
točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a
kouřící konvici.
„Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se
k Harrymu stojícímu po straně skulptury.
„Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je
největším pokladem člověka!'“
Zaměřil se na naslouchátka.
„Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“
ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A
konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost
přijímat neobvyklé věci.“
Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z
přeplněných stolečků.
„Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal:
„Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro
nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“
„A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes
sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“
„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten
symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli
jsme, co znamená.“
Xenofílius zvedl obočí.
„Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“
Kapitola dvacátá první
Příběh tří bratrů
Harry se otočil a podíval se na Rona a Hermionu. Vypadalo to, že žádný z nich
Xenophiliovi neporozuměl.
„Reklivie Smrti?“
„Ano,“ řekl Xenophilius.
„Vy jste o nich neslyšeli? Vlastně bych neměl být překvapený. Věří tomu jen opravdu velmi
málo kouzelníků. Vzpomeňte si na toho mladíka z vaší svatby,“ pokývl k Ronovi, „který mě
napadl, jen proto, že jsem si jen tak pro legraci udělal symbol, který je známý u temné magie!
Taková neznalost. Na relikviích není nic temného – tedy, alespoň ne v tom nejhlubším
smyslu. Používají se prostě k tomu, aby dodaly majitelům moc, která jim nějak pomůže.“
Hodil si pár kostek cukru do Gurdyrootova extraktu a upil.
„Omlouvám se,“ řekl Harry, „ještě tomu vážně moc nerozumím.“
Aby dostál zdvořilosti, zavdal si také jeden lok z poháru, ale okamžitě ztuhl – extrakt byl tak
odporný, jako kdyby pil nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami
tisíckrát jinak.
„Jsem rád, že hledáte Relikvie Smrti,“ Xenophilius zamlaskal rty a zjevně tak oceňoval
Gurdyrootův extrakt.
„Ale co to ty Relikvie smrti vůbec jsou?“ optala se Hermiona.
„Předpokládám, že znáte příběh tří bratrů…“
„Ne,“ odvětil Harry, ale Ron spolu s Hermionou vyhrkl „Ano!“
Xenophilius vážně pokýval hlavou.
„Tak tedy… pane Pottere, celý příběh tří bratrů začíná…moment, někde tu mám kopii…“
Začal se rozhlížet po místnosti, po štosech pergamenů i po knihách, ale Hermiona ho zadržela.
„Počkejte, pane Láskoráde, já tu mám taky jeden výtisk,“ prohlásila a vytáhla ze své malé
obroubené tašky Příběhy Barda Beedla.
„Originál?“ zeptal se poněkud ostře Xenophilius a když mu přikývla, řekl jí: „Tak fajn,
přečtěte ji nahlas. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak něčemu porozumět.“
„Er…no dobře,“ odpověděla nervózně Hermiona.
Otevřela knížku a Harry si všiml symbolu, který se přesunul na vršek stránky. Hermiona si
odkašlala a začala číst.
„Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů -“
„Mamka nám vždycky říkala, že to bylo o půlnoci,“ prohlásil Ron a protáhnul si ruce nad
hlavou.
Hermiona po něm střelila nasupený pohled.
„Omlouvám se, ale myslel jsem, že pokud by byla půlnoc, bylo by to strašidelnější,“ řekl Ron.
„No jasně, my vážně potřebujeme mít ještě větší obavu bát se o naše životy,“ vyhrkl Harry,
než se stihl zarazit.
Nezdálo se, že by Xenophilius dával pozor, prostě zíral na oblohu z okna ven.
„Pokračuj, Hermiono.“
„Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc
dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak
zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce
cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A v tom na ně smrt promluvila -“
„Promiňte,“ prohodil Harry, „ale promluvila na ně Smrt?!“
„To je jen pohádka, Harry.“
„Ahá, omlouvám se. Pokračuj.“
„…A v tom na ně Smrt promluvila. Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se
většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za
to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému
nějakou odměnu.
A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na
světě: hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který
vyhrál nad Smrtí!
A tak Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela a dala ji
nejstaršímu bratrovi.
Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí
vyhrát ještě jednou a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt.
A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má
nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému.
A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů.
Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o
něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným.
A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť.“
„On dostal od Smrti neviditelný plášť?“ přerušil ji opět Harry.
„No, tak se mohl tajně připlížit k lidem,“ řekl Ron. „Občas na ně, když se nudil, zamával
rukama a zaječel, anebo…ups…promiň, Hermiono.“
„Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě.
Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili a obdivovali dary, které dostali od Smrti.
A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí.
První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve kterém vyhledal
kouzelníka, se kterým měl kdysi spor a dali se na souboj.
Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele,
který nyní ležel na podlaze a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to
má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti a že ho dělá nepřemožitelného.
Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený
vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala
prvního bratra.
Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby
vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním
najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně.
Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A
přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím.
Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit,
se zabil. A tak si Smrt dostala i druhého bratra.
A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt.
Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný
plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla,
aby opustil tento svět.“
Hermiona zavřela knihu.
Chvíli potom si Xenophilius uvědomil, že přestala číst; odtrhl oči od okna a řekl: „Vidíte, tady
to máte.“
„Ehm – co?“ optala se zmateně Hermiona.
„Co? Nu, objevily se tu Relikvie Smrti,“ odpověděl Xenophilius.
Zvedl se od svého přeplněného stolu a škubnutím vytáhl kus pergamenu, který ležel mezi
dvěma velkými knihami.
„Staré hůlky,“ poznamenal a jel prstem po pergamenu dále. „Životodárný kámen,“
poznamenal a zakroužil kolem dvou slov prstem. „A neviditelný plášť,“ dokončil, přičemž
prsty dotáhl trojúhelník, v němž předtím znázornil kruh.
Hermionu tento symbol zaujal.
„Dohromady dávají,“ pokračoval, „ Relikvie Smrti.“
„Ale v příběhu se o žádných Relikviích Smrti nic neříká,“ ozvala se Hermiona.
„Ovšem že ne,“ odpověděl upjatě Xenophilus. „Je to jen příběh pro děti, který je má jen
pobavit a nemá jim poskytovat nějaké informace. Pár z nás, kteří se o to zajímáme, dokážeme
poznat, že tento prastarý příběh odkazuje vlastně na tři objekty, relikvie, které, pokud budou
spojeny, učiní vlastníka pánem Smrti.“
Na chvíli zavládlo ticho a Xenophilius opět pohlédl do okna. Slunce už postoupilo nízko nad
obzor.
„Lenka by už brzy měla mít bublinatku hotovou,“ řekl potichu.
„Když říkáte ‚pán Smrti‘,“ozval se Ron…
„Myslím tím, že dokáže ovládnout Smrt,“ prohlásil Xenophilius a zamával rukama.
„Dobyvatel. Přemožitel, můžeš to nazvat v podstatě jakkoli si vybereš.
„Ale…vy si opravdu…myslíte…“ začala Hermiona opatrně a Harry jí pozoroval, jak se
snažila vyvarovat skepticismu v hlase, „…vy věříte, že ty věci – ty relikvie – opravdu
existují?“
Xenophilius pozvedl obočí.
„Ale samozřejmě!“
„Ale,“ nedala se Hermiona a Harry cítil, že se přestává ovládat, „pane Láskoráde, jak tomu
můžete věřit -“
„Lenka mi o vás pověděla téměř všechno, mladá dámo,“ řekl Xenophilius. „Umíte sice myslet
logicky, nejste neinteligentní, ale jste dost nevěřícná. Omezujete se. Uzavíráte svojí mysl.“
„Možná by sis mohla zkusit půjčit klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a pokývl k legračním
pokrývkám hlav, které tam visely. Jeho hlas se otřásal smíchem.
„Pane Láskoráde,“ začala opět Hermiona, „všichni víme, že věci jako neviditělný plášť
existují a někde se ukrývají. Jsou sice vzácné, ale existují. Jenomže -“
„Jenomže? Jenomže vám možná uniklo, že třetí relikvie je neviditelný plášť, slečno
Grangerová! Chci říci, že to není obyčejný cestovní plášť, opatřený zastíracím kouzlem,
anebo nějakými jinými podobnými kouzly. Pláště bývají utkány z chlupů Polovida, které
onoho tvora sice z počátku dokážou ukrýt, ale s postupem času přestávají působit. Mluvíme
opravdu o plášti, který dokáže svého nositele naprosto zneviditelnit, vydrží věčně a stále
poskytuje utajení, bez ohledu na kouzla, která na něj dopadají. Kolikpak plášťů, jako je ten,
který popisuji, jste už někdy viděla, slečno Grangerová?“
Hermiona otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale potom je opět zavřela a pohlédla na něj
zmateněji, než kdy předtím.
Harry s Ronem se na ni pokradmu podívali a Harry poznal, že všichni myslí na to stejné.
Plášť podobný tomu, který Xenophilius právě popsal, je právě teď s nimi v mísnosti.
„Přesně,“ ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným
argumentem. „Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být
nesmírně bohatý, nemyslíte?“ Vyhlédl opět z okna.
Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.
„No, dobrá,“ řekla Hermiona celá nesvá. „Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen,
pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?“
„Co je s ním?“
„No, jak může být skutečný?“
„Nemůžeme dokázat, že není,“ odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.
„Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako
chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste
potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…“
„Ano, to bych mohl,“ řekl Xenophilius. „Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl.“
„Stará hůlka,“ pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, „také si myslíte,
že existuje?“
„No jistě! V tomto případě máme i důkazy!“ řekl Xenophilius. „Stará hůlka je relikvií
nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky.“
„A kde tedy je?“ optal se Harry.
„Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel,“ odvětil Xenophilius.
„Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila?
Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který
si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi
Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické
historie.“
Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu.
„Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?“ zeptal se Ron.
„Jó, kdo ví…“ odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. „Kdo ví, kde se skrývá stará
hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a
který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví.“ Odmlčel se.
Hermiona se opatrně zeptala: „Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním
Relikvií Smrti?“
Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit,
co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel.
„Vy jste na to přišla, mladá dámo!“ vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral
na Hermionu. „Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích.
Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!“
„Kdo je Peverell?“ otázal se Ron.
„Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole,“ řekla Hermiona,
která pozorovala Xenophiliuse.
„Ignotus Peverell.“ „Skvěle!“ řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, „ten symbol na hrobě je
nezvratným důkazem Relikvií Smrti!“
„Proooč?“ protáhl Ron.
„Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a – Ignotus!
To oni byli prvními majiteli relikvií!“
Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům.
„Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří,“ řekl, když scházel po schodech
dolů. „Každý chce vždycky ochutnat náš recept – polévku se sladkovodní bublinatkou.“
„Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga,“ vyhrkl Ron.
Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony.
„Panebože, Harry,“ odpověděla unaveně, „to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě
neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času.“
„Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého
muchlorohého chropotala,“ ozval se Ron.
„Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?“
„Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim,
aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní
osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku.
„Nechcete si o tom promluvit?“ ozval se Ron.
„Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí.“
„O čem to sakra mluvíš?“
„Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly.
Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí – jejich hůlky přestanou
fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často.“
„Harryho i mě vychovali mudlové,“ připomněla mu Hermiona. „Nám vykládali jiné
pohádky.“
Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně.
Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě
přestala zlobit na Rona.
„Ale asi máš bohužel pravdu,“ řekla mu. „Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech,
které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -“
Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla „- o plášti,“ Ron řekl „o
hůlce,“ a Harry dokončil „a o kameni.“
Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.
„Myslel jsem, že řekneš o plášti‘,“ prohodil Ron směrem k Hermioně, „ale zase, nepotřebuješ
být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono.“
„No, tak neviditelný plášť už máme…“ ozval se Harry, „…a, pokud jste si nevšimli, dost nám
pomáhá,“ dokončila Hermiona. „Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -“
„Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili,“ mínil Ron. „Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu
a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou
zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -“
„Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?“ řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. „Víte,
že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží
po stovky let.“
„Oni fakt existují?“ zeptal se Harry.
Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe
ušklíbl.
„Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během
staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal.
Profesor Binns se už o nich zmínil, ale – ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak
silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější,
než hůlky těch ostatních.“
„Ale jak víš,“ řekl Harry, „že ty hůlky – ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a
že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli?
„No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?“ pronesl Ron. Harry se zasmál – jeho
podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační.
Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena
Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak
jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?
„A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?“ optal se ho Ron.
„No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé
rodiče…“ Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.
„Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…,“ řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu,
který před chvílí slyšel. „Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?“ zeptal se
Hermiony.
„Ne,“ odpověděla smutně.
„Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu
myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám
smrt neodvrací.“
Vůně z kuchyně se linula stále silněji – vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry
se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil
Xenopiliusovi city.
„Ale co plášť?“ pronesl Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem
se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem
neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme
pod ním nebyli spatřeni -“
„Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!“
„Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště
zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť
vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!“
„Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… „
Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z
poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se
zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním
zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po
schodech nahoru.
„Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!“
Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými
obličeji – Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako
namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si
pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.
Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry
uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…
přátelé…přátelé…
Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla
pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly.
Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.
Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco
nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl
pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak
přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly
červánky, se táhla jedna velká pavučina.
„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl
odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.
„Pane Láskoráde,“ začal Harry, „kde je Lenka?“
„Promiňte?“
„Kde jde Lenka?“ Xenophilius se zastavil na posledním schodě.
„Já - - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky.
„A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?“
Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli,
byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.
„Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů,“ řekl Harry, „její šaty jsou pryč a postel
vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?“
Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky.
Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a
vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků,
přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.
„Harry, podívej se!“
Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce
Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy „Nepřítel číslo jedna“ a pod ním
byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.
„Jinotaj z jiného úhlu, co?“ optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. „Když jste šel
do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?“
Xenophilius si navlhčil rty.
„Oni mi vzali mojí Lenku,“ zašeptal. „Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec
nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když
jim - -“
„- -když jim vydáte Harryho?“ dokončila za něj Hermiona.
„Bez komentáře,“ řekl okamžitě Ron.
„Uhněte z cesty, odcházíme.“
Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.
„Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít.“
Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé
udělala před jeho postýlkou.
„Nechceme vás zranit,“ pronesl Harry. „Ustupte, pane Láskoráde.“
„HARRY!“ zaječela Hermiona.
Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou
hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i
Rona a Hermionu.
Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a
sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.
Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky,
dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových
dunění.
Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal
nebo viděl.
Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z
Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které
také proletoval vzuchem.
Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do
kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava – Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a
vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.
„Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?“ ozval se drsný hlas.
„Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?“
Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.
„Na...na...nahoře...Potter!“
„Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro
stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za
nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…“ ozvala se opět rána a zakňourání, „…vážně
si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -“ zazněla
další rána, „- rohý -“ opakovala se další rána, „chropotal?“
„Ne—ne—prosím vás!“ vzlykal Xenophilius. „Potter je tady, vážně!“
„A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!“ zařval Smrtijed a začali
se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.
„Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne,“ řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl
ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.
„Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál.“
„I jindy to tu vypadá, jako smetiště“ řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.
„Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a
zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?“
„Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!“
„Homenum revelio,“ pronesl hlas na úpatí schodů.
Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z
těla.
„Někdo tam nahoře je, Selwyne,“ pronesl druhý muž ostře.
„Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenophilius. „Prosím…prosím…vraťe mě
Lenku, vraťte mi ji…“
„Dostanete svoji holčičku, Láskoráde,“ řekla Selwyn, „jen co vyjdete ty schody a přinesete
sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké
komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek
vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít.“
Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel
projít troskami na schodech.
„Pojďme,“ zašeptal Harry, „musíme odtud zmizet.“
Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin
vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen
nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký
prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se
podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.
„Fajn,“ vydechla Hermiona.
Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od
nich.
„Věříš mi, Harry?“ optala se. Harry přikýval. „Dobře,“ zašeptala Hermiona, „tak mi tedy
podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho.“
„Já? Ale… Harry - -“
„Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno.“
Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.
„Pevně se držte,“ zašeptala. „Držte se… každou chvilku totiž…“
Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
„Obliviate!“ zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i
na podlahu pod ním.
„Deprimo!“
Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu.
Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak
prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve
vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když
jej táhla do temnoty.
Kapitola dvacátá druhá
Relikvie smrti
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to,
že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou
hůlkou.
„Protego Totalum … Salvio Hexia …”
„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho
Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”
„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je
jeho dům rozpadlý!”
„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli
Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”
„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.
„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval
Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”
„Ale co tvoje máma a táta?”
„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”
„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.
„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”
Zazářila, ale najednou zvážnila.
„A co Lenka?”
„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.
„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”
„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí
ne…”
„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.
„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a
škrknách.”
„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia,
kdyby ---“
„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.
Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto
studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.
„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.
„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl
si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než
přijdou Smrtijedi!”
„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než
si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem
Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý
Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám
s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali
v rozhovoru.”
„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný,
nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”
„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”
„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”
„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“
„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé
bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme
vše, co potřebujeme!”
„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou,
kterou tak neměl rád, ve svých prstech.
„Žádná taková věc není, Harry!”
„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“
„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl
sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”
„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny
nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”
„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo
mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký
čas žil…”
V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o
životě s mrtvými.
„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil
se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”
„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho
hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z
našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená
ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po
mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”
„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.
„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě
Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”
A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž,
který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,
„Rolvoj Gaunt!”
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že
pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu
ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych
mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl
rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z
jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a
jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět,
co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte
příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl
zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co
já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na
Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný
kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno
napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom
kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté,
co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…
Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou
rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti
viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl
pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka
vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v
kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a
opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé,
neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat,
protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je
to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich
vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl
kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat
zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu
i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho
překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to
pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude
mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom --Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí
byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl,
Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a
přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda
Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie
smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal
cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o
relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal
viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou
moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být
ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč
stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého
měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět
stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron
vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár
minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To
vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když
začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o
nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to
neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona
podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu,
riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné
instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti,
nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se
otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti
jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když
se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů,
Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli
zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si
odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je
prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl
ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička
se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho
jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort
shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak,
ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a
fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný
kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání
nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená
mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o
relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky
nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou
hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na
tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu
přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který
v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho
nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a
Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala
jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra
a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály
izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný
promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších
viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál
řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila
a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron
a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní
vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá,
jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva,
která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními.
Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s
Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly.
Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako
hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se,
že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také
cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné
obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl
pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to
vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve
štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality,
Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o
kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona
přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst
Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál
tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu
chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co
mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na
Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším
naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice
následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel,
ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík
otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár
kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo,
polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich
hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si
protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do
stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která
leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na
drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými
návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se
k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle
můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli
ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají
dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda
Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a
druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli
Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale
potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská
rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám
sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění
mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly
objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás
informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně
litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá
půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno
spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému
spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání
dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley.
„Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří
riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich
vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba
sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být
zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této
nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování
čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý
lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy
dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi
komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho
předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry
Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla
rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný
úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává
symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a
vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl,
když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou!
A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal
Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho
Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl
Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po
dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak
tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu
Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního
bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na
Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější
stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’
jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své
oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám
o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z
nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje,
Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které
slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své
útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále
zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené
zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho,
kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby
se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez
vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým
pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na
vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu
Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred.
„Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je
v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než
Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč,
jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost
především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až
na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že
se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a
věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona
pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si
tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se
probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho
myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu
hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás
obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit;
mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a
zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na
vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to,
že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou
hůlkou.
„Protego Totalum … Salvio Hexia …”
„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho
Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”
„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je
jeho dům rozpadlý!”
„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli
Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”
„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.
„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval
Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”
„Ale co tvoje máma a táta?”
„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”
„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.
„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”
Zazářila, ale najednou zvážnila.
„A co Lenka?”
„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.
„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”
„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí
ne…”
„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.
„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a
škrknách.”
„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia,
kdyby ---“
„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.
Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto
studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.
„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.
„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl
si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než
přijdou Smrtijedi!”
„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než
si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem
Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý
Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám
s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali
v rozhovoru.”
„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný,
nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”
„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”
„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”
„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“
„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé
bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme
vše, co potřebujeme!”
„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou,
kterou tak neměl rád, ve svých prstech.
„Žádná taková věc není, Harry!”
„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“
„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl
sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”
„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny
nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”
„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo
mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký
čas žil…”
V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o
životě s mrtvými.
„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil
se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”
„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho
hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z
našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená
ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po
mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”
„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.
„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě
Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”
A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž,
který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,
„Rolvoj Gaunt!”
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že
pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu
ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych
mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl
rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z
jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a
jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět,
co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte
příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl
zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co
já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na
Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný
kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno
napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom
kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté,
co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…
Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou
rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti
viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl
pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka
vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v
kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a
opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé,
neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat,
protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je
to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich
vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl
kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat
zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu
i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho
překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to
pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude
mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom --Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí
byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl,
Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a
přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda
Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie
smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal
cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o
relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal
viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou
moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být
ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč
stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého
měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět
stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron
vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár
minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To
vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když
začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o
nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to
neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona
podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu,
riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné
instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti,
nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se
otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti
jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když
se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů,
Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli
zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si
odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je
prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl
ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička
se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho
jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort
shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak,
ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a
fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný
kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání
nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená
mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o
relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky
nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou
hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na
tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu
přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který
v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho
nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a
Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala
jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra
a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály
izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný
promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších
viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál
řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila
a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron
a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní
vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá,
jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva,
která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními.
Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s
Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly.
Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako
hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se,
že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také
cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné
obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl
pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to
vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve
štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality,
Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o
kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona
přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst
Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál
tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu
chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co
mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na
Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším
naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice
následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel,
ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík
otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár
kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo,
polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich
hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si
protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do
stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která
leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na
drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými
návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se
k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle
můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli
ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají
dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda
Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a
druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli
Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale
potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská
rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám
sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění
mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly
objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás
informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně
litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá
půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno
spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému
spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání
dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley.
„Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří
riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich
vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba
sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být
zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této
nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování
čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý
lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy
dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi
komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho
předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry
Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla
rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný
úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává
symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a
vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl,
když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou!
A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal
Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho
Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl
Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po
dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak
tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu
Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního
bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na
Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější
stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’
jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své
oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám
o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z
nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje,
Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které
slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své
útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále
zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené
zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho,
kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby
se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez
vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým
pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na
vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu
Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred.
„Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je
v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než
Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč,
jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost
především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až
na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že
se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a
věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona
pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si
tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se
probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho
myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu
hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás
obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit;
mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a
zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na
vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
Kapitola dvacátá třetí
Malfoyovo panství
UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno
zde
*Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou
ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje.
Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu
rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. *
„Zvedni se, ty nicko!“
Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho
kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a
rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny,
přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly
obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou.
„Jdi-od-ní!“ zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a
Hermiona zakřičela, „Ne! Nech ho být, nech ho být!“
„Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu,“ řekl nechutně známý
skřehotající hlas. „Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…“
Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil
smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti.
„Prohledejte ten stan!“ řekl jiný hlas.
Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel
něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle.
„Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme,“ řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a
převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál.
„Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?“
Harry neodpověděl ihned.
„Ptal jsem se“, zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo
dvojnásobnou bolest, „co se ti stalo?“
„Bodnutí,“ zamumlal Harry. „Bodli mě.“
„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas.
„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet
„Dudley,“ odpověděl Harry.
„A křestní méno?“
„Já totiž --Vernon. Vernon Dudley.“
„Zkontroluj seznam, Scabiore,“ nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil
bokem, podívat se dolů na Rona. „Co ty, zrzku?“
„Stan Silnička,“ řekl Ron.
„To tak,“ řekl muž, který se jmenoval Scabior. „Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal
trochu práce.“
Ozvalo se další zadunění.
„Jsem Bardy,“ pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu
krve.
„Bardy Weasley.“
„Á Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš
mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…“ Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly.
„Jednoduché, Šedohřbete,“ řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior.
„Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než
Barny. Kdo jsi ty, děvče?“
„Penelope Clearwater,“ řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě.
„Jak jsi na tom s krví?“
„Poloviční krev,“ odpověděla Hermiona.
„Dost jednoduché to zjistit,“ řekl Scabior „Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě
Bradavický studenti-“
„Odefli jsme,“ řekl Ron.
„Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?“ řekl Scabior „Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli
jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?“
„Ne pfo legfaci,“ řekl Ron „Nechoda.“
„Nehoda?“ Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.
„Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?“ zabručel Šedohřbet, „Fénixův řád. Říká
ti to něco?“
„De.“
„Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu
následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci.“
Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal
svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své
nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních
zajatců.
„Má ještě někdo hůlku?“
„Ne.“ Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran.
„Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-“
„Harry?“
„Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po
Hermionině levici.“
„Deane?“
„Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za
zlato.“
„To nebyl špatný tah za jednu noc,“ říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel
kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. „Mudla, skřet na útěku, a tihle
ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?“ zaburácel.
„Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete.“
„Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „Jak zajímavé.“
Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma
napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými
zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde
zemřel Brumbál: špínou, potem a krví.
„Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji
jsi byl v Bradavicích?“
„Zmijozel,“ odpověděl automaticky Harry.
„Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet,“ zašilhal Scabior pryč od stínů. „Ale žádný
z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost.“
„Je v podzemí,“ řekl Harry zřetelně. „Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je
pod jezerem, takže světlo je tam zelené,“
Nastala krátká pauza.
„Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela,“ řekl Scabior. „Bod pro
tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?“
„Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry.
Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé
straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu.
„Oddělení kouzelných nehod a katastrof.“
„Víš co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Myslím, že tam nějakej Dudley je.“
Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali?
„Tak, tak.“ řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl,
že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka..
Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku.
Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml.
„Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo.
Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme.“
„Ale,“ řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, „kdybyste nás prostě nechali...“
„Hej!“ bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. „Podívej na tohle, Šedohřbete!“
Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli
Nebelvírův meč.
„Moooc pěkný,“ řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. „Vážně moc pěkný.
Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?“
„Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno
vyryté přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho na dříví...“
„Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!“
Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit.
Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou
pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal
směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle...
Tak blízko..tak blízko...
S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst,
kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a
poslouchal Scabiora s Šedohřbetem.
„Hermiona Grangerová,“ říkal Scabior, „Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s
Harry Potterem.“
Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do
Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu.
„Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná.“
„To ne! To nejsem já!“
Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání.
„...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem,“ opakoval tiše Šedohřbet.
Zavládlo hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil proti
Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve svých myšlenkách sám
sebou.
„Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?“ zašeptal Šedohřbet.
Nikdo nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se Hermionina ruka
chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků směrem k místu, kde seděl Harry.
Znovu si dřepl, aby viděl Harrymu do jeho znetvořených rysů.
„Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy
přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu.
„Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí.“
„Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?“ dýchal Šedohřbet.
„Našel jsem brýle!“ vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. „Tam ve stanu jedny byly,
Šedohřbete, počkej...“
A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na
něj.
„Je to on!“ vykřikl Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“
Všichni ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále ještě bojující sám
se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na
okraji jeho mysli...
...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti...
Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...
...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže...
Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu...
...čas vyletět vzhůru...
„...a na ministerstvo?“
„Jdi někam s ministerstvem,“ zavrčel Šedohřbet. „Shrábnou odměnu a my z ní neuvidíme ani
ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu.“
„Přivoláš ho? Sem?“ řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach.
„Ne,“ vyštěknul Šedohřbet, „Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu.
Vezmeme ho tam.“
Harry si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl nosit šaty
Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh okolo Voldemorta byl označen
znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo dovoleno požívat této nejvyšší pocty.
Harryho jizva znovu vzplanula...
...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže...
„...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý.“
„Kdo tady velí?“ zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. „Řek sem, že je to
Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů, jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že
nechcete jít se mnou – kdokoliv z vás – tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!“
...okno bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl dospělý
člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod přikrývkou...Mrtvá nebo
spící...?
„Dobře!“ řekl Scabior. „Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s
nima?“
„Mohlo by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset
galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska další malý štístko.“
Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech.
„Vemte je a držte. Já si beru Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč vlasů. Harry cítil,
jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu. „Na tři! Jedna – dva – tři...
“
Přemístili se a táhli vězně s sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova
sevření, ale bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé strany. Nemohl
se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený vzduch, jeho jizva pálila o to víc...
...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...
Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého.
Harryho oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a uviděl dvě křídla
brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu
nebyl. Harry věděl, ač s útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na
vrcholku věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že tu je Harry,
byla jiná otázka...
Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich.
„Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!“
Vystrašeně odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na jakousi
děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem. „Jaký je účel vaší návštěvy?“
„Máme Pottera!“ zakřičel Šedohřbet triumfálně. „Zajmuli jsme Harryho Pottera!“
Brána se prudce otevřela.
„Jdeme!“ řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu vedoucí mezi
vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky.
Harry nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský páv. Klopýtl, ale
Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél cesty tlačen ze stran ostatními vězni.
Zavřel své oteklé oči a nechal bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co
Voldemort dělá, jestli ví, že byl chycen...
Vyzáblá postava se pod svou přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé
v pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na něho, na Voldemorta,
a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč...
„Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji
neměl.“
„Lžeš!“
Harryho jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on přesunul své
myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni
přes štěrkem vysypané prostranství.
Zalilo je světlo.
„Co to má znamenat?“ řekl studený ženský hlas.
„Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zasípal Šedohřbet.
„Kdo jste?“
„Znáte mě!“ Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme
Harryho Pottera!“
Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.
„Vím, že je oteklý, madam, ale je to on!“ pípnul Scavior. „Pokud se podíváte víc zblízka,
uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská šmejdka, která cestovala s ním, madam.
Není pochyb, že je to on, a máme i jeho hůlku! Tady madam...“
Přes své oteklé oči uviděl Harry Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior
jí ukázal hlohovou hůlku. Pozvedla obočí.
„Vemte je dovnitř,“ řekla.
„Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované
portréty.
„Za mnou,“ řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. „Můj syn, Draco, je doma na
velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho.“
Přijímací místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry téměř
zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje.
Křišťálový lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další portréty. Ve chvíli,
kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí stojících před mramorem zdobeným krbem
vystoupily dvě postavy.
„Co to má znamenat?“
Dobře známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho panika.
Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo jednodušší blokovat Voldemortovy
myšlenky, i když ho jizva stále nesnesitelně pálila.
„Říkali, že dopadli Pottera,“ řekla Narcissa studeným hlasem. „Draco, pojď sem.“
Harry se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava, než on, se
zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem.
„Nu chlapče?“ zaskřehotal vlkodlak.
Harry stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném zlaceném rámu. Přeš
štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz.
Jeho tvář byla ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho tmavé
vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý stín. Kdyby nevěděl, že to je
on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to nosí jeho brýle.
Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud
se nepřiblížil.
„No Draco?“ řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. „Je to on? Je to Harry Potter?“
„Nevím...Nemůžu si být jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se bojí na
Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.
„Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!“
Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného.
„Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude
promin...“
„Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?“ řekl
Šedohřbet výhružně.
„Samozřejmě, že ne, samozřejmě!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak blízko,
že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své oteklé oči.
„Co jsi mu udělal?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se dostal do tohoto stavu?“
„To jsme nebyli my.“
„Připadá mi to jako bodavá kletba,“ řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho
čelo.
„Něco tam má,“ šeptal, „mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej
se pořádně! Co myslíš?“
Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle
podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený.
„Nevím,“ řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka.
„Radši bychom se měli ujistit, Luciusi,“ zavolala Narcisa na svého manžela jejím ostrým
ledovým hlasem. „Musíme si být naprosto jistí, že je to Potter před tím, než zavoláme
Temného pána...říkali, že tohle je jeho,“ dívala se zblízka na hlohovou hůlku, „ale nevypadá
tak, jak ji Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného pána pro
nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?“
„A co potom ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve chvíli, kdy
bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo dopadlo na Hermionu.
„Počkejte,“ řekla Narcissa ostře. „Ano, ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla
jsem její fotku ve Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?“
„Já...možná...jo.“
„Ale potom tohle je Weasley!“ vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl na Rona. „Jsou
to oni, Potterovi kamarádi – Draco, podívej se na něj, není to syn Arthura Weasleho, jak se
jmenuje...?“
„Jo,“ řekl znovu Draco zády k vězňům. „Mohl by to být on“
Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho
ještě víc, než už teď byl.
„Co je to? Co se stalo, Cisso?“
Bellatrix Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho pravici, kde
zírala svýma kovovýma očima na Hermionu.
„Ale jistě,“ řekla tiše, „To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?“
„Ano, ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius. „A vedle něj, myslíme si, stojí Potter! Potter a
jeho kamarádíčci konečně dopadeni.“
„Potter?“ zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. „Jste si jistí? Ale
pak musí být Temný pán okamžitě informován!“
Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži. Věděl, že
stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána...
„Chtěl jsem ho přivolat!“ řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby se nedotkla
znamení. „Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl přiveden do mého domu, takže je to na
mně...“
„Na tobě!“ ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Svojí reputaci jsi ztratil
spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě ruce pryč!“
„Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce...“
„Prosím, odpusťte, pane Malfoyi,“ přerušil je Šedohřbet, „ale byli jsme to my, kdo chytil
Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato...“
„Zlato!“ smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou volnou rukou
šmátrala v kapse po hůlce. „Vezměte si svoje zlato, vy špinaví mrchožrouti, co bych s ním já
dělala? Mně jde jen o čest jeho...jeho..“
Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci,
odhodil Lucius její ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv...
„ZADRŽ!“ vykřikla Bellatrix, „nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde
teď!“
Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho
zorného pole.
„Co to je?“ slyšel ji říkat.
„Meč,“ zavrčel bandita.
„Dej mi ho.“
„Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel.“
Bylo slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl omráčen. Bylo slyšet
zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou hůlku.
„Na co si tu hrajete, ženská?“
„Mdloby na tebe!“ zaječela, „Mdloby na vás!“
Nebyl tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s ohromnými
schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni, až na Šedohřbeta, který byl
stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se
ohýbá k vlkodlakovi a v ruce svírá Nebelvírův meč.
„Kde jsi vzal ten meč?“ zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která
nekladla žádný odpor.
„Co si to dovolujete?“ vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se mohla hýbat. Vycenil
na ní své ostré zuby. „Pusťte mě, ženská!“
„Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, „Snape ho poslal do mého
trezoru u Gringottových!“
„Byl v jejich stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Říkám vám, pusťte mě!“
„Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než aby se k ní
přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými špinavými nehty sevřel jeho opěradlo.
„Draco, vyhoď ty šupáky ven,“ řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. „Jestli
nemáš žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě.“
Neopovažuj se mluvit s Dracem jako...“ řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla.
„Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice
vážný problém!“
Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící
vězně.
„Jestli je to vážně Potter, nesmí být zraněný,“ mumlala víc k sobě, než k ostatním. „Temný
pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby zjistil...musím...musím vědět...“
Otočila se zpátky na svou sestru.
„Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!“
„Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém...“
„Udělej to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!“ prskala Bellatrix. Vypadala k
šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a propálil díru v koberci.
Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka.
„Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete.“
„Počkej, řekla ostře Bellatrix. „Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku.“
Šedohřbet zavrčel radostí.
Ne!“ vykřikl Ron. „Můžete si vzít mě, nechte si mě!“
Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti.
„Pokud zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího,“ řekla. „Krvezrádce je na mém seznamu
hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že neutečou. Ale nic víc
jim neudělej...alespoň zatím.“
Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž. Odřízla
Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet
tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je
neviditelnou silou, jíž nešlo vzdorovat.
„Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?“
Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. „Myslím, že si dám jedno nebo dvě
kousnutí, co ty na to, zrzku?“
Harry cítil, jak se Ron třese.
Šedohřbet je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v nebezpečí, že
mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl
klepnutím své hůlky a zatlačil vězně do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté
tmě. Ozvěna bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval příšerný
ohlušující výkřik.
„HERMIONO!“ křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady.
„HERMIONO!“
„Ticho!“ řekl Harry. „Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud...“
„HERMIONO! HERMIONO!“
„Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme dostat ty lana...“
„Harry?“ bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. „Rone? Jsi to ty?“
Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín.
“Harry? Rone?”
“Lenko?”
“Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!”
“Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?” řekl Harry.
“Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat…
Jenom chviličku…”
Hermiona zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli jejím slovům
nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, „HERMIONO! HERMIONO!”
„Pane Olivandere?” zaslechl Harry Lenku. „Pane Olivandere, máte ten hřebík? Kdybyste se
jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu s vodou.”
Za chviličku byla zase u nich.
„Nesmíte se hýbat,” řekla.
Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora
uslyšeli hlas Bellatrix.
„Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?”
„Našli jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!” Hermiona zakřičela znovu, Ron se roztřásl
mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí.
„Rone, prosím, nehýbej se!” zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám-“
„Moje kapsa!” řekl Ron, „Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!”
Za chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z lamp ve stanu, se
rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako
malá slunce, zaplavujíce podzemí světlem.
Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana
Ollivandera, zkrouceného v rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a
skřeta Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých ho přivázali
lidé.
„Teď to jde mnohem lépe, díky Rone,” řekla Lenka a začala opět sekat do provazů.
„Ahoj Deane!”
Shora se opět ozvala Bellatrix.
„Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi
pravdu, řekni mi pravdu!”
Další hrozivý výkřik„HERMIONO!”
„Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle
nožem!”
„Tady!”
Harry ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího po sklepě jak
pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož obličej byl pohmožděný a krvavý,
poděkoval Lence a celý se na místě třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal
vyčerpaný a dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů.
Ron se snažil přemístit bez hůlky.
„Není cesta ven, Rone,” řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. „Sklep je úplně
zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander je tu už dlouho, zkusil všechno.”
Hermiona opět zakřičela, ten zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti
v jeho jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a osahávat stěny, ikdyž v
hloubi srdce věděl, že je to beznadějné.
„Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!”
Hermioniny výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů prorazit zeď
svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku váček od Hagrida a sáhl do něj:
vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu s ní zatřásl – nic se nestalo – zamával zlomenými
kusy své hůlky, ale nemělo to žádný efekt – kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a
Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré…
Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka.
„Pomozte nám!“ vykřikl na něj zoufale. „Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!“
Oko mrklo a bylo pryč.
Harry si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a tam, avšak nic než
zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron
vedle něho řval dál, „HERMIONO! HERMIONO!“
„Jak jste se dostali do mého sejfu?“ slyšeli Bellatrix. „Pomohl vám ten špinavý malý skřet v
cele?“
„Setkali jsme se s ním až dnes v noci!“ vzlykla Hermiona. „Nikdy jsme ve vašem sejfu
nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!“
„Kopie?“ zaječela Bellatrix. „Oh, jak úžasný příběh!“
„Můžeme to jednoduše zjistit!“ slyšeli hlas Luciuse. „Draco, přiveď toho skřeta, ten nám
může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!“
Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook.
„Griphooku,“ zašeptal do skřetova ucha, „musíte jim říct že ten meč je falešný, nesmějí vědět,
že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…“
Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.
„Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“
Udělali, co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a světla vletěla
zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře se otevřely, dovnitř vpochodoval
bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou připravenou.
Malého skřeta chytil za paži a couval zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se
zabouchly a ve stejný okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk – crack.
Ron stiskl zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila domácího
skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.
„DOB…!“
Harry praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své chybě. Nad hlavou se
jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k Bellatrix.
Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly doširoka otevřeny; třásl se od nohou až
po špičky svých uší. Byl zpět v domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený.
„Harry Pottere,“ zapištěl co nejtišeji, „Dobby Vás přišel zachránit.“
„Ale jak jsi…?“
Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné
věci.
„Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?“ zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu
zatřásly.
„Můžeš s sebou vzít také lidi?“
Dobby opět přikývl.
„Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…“
„Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Jejich chata na okraji Tunworthu!“
Skřítek přikývl potřetí.
„A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“
“Samozřejmě, Harry Pottere,“ zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který
se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a
Deanovi. Ani jeden z nich se nepohnul.
„Harry, my ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka.
„Nemůžeme vás tady nechat,“ řekl Dean.
„Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“
Když Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin shlížel dolů, avšak
ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého, vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího.
„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je
mnoho věcí, které nechápeš…“
Cítíl Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud, zpět do sklepa
a k hrůze, kterou zrovna zažíval on.
„Jděte!“ zapřísahal Lenku a Deana. „Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!“
Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka,
Dean a Ollivander zmizeli.
„Co to bylo?“ zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. „Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za
hluk?“
Harry a Ron na sebe okamžik zírali.
„Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!“
Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na
další hluk ze sklepení.
„Musíme ho zkusit odzbrojit,“ zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy by někdo
vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli ztraceni. „Nech svítit světla,“ dodal
Harry a když zaslechli za dveřmi kroky, couvli ke zdi na protější straně.
„Ustupte,“ slyšeli Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“
Dveře se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu osvícenou
světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron skočili. Ron chytil Červíčkovu
ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše
bojovali: Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho kolem krku.
„Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy seshora.
„Nic!“ zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. „Všechno v pořádku!“
Harry mohl stěží dýchat.
„Ty se mě chystáš zabít?“ Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat stříbrné prsty. „Potom,
co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi, Červíčku.“
Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova
ústa. Viděl, že jeho malá vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je
stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z milosrdnosti, kterou
projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil onu chvilku slabosti.
„To by bylo,“ zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.
Bez hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho oči sklouzly z
Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu
hrdlu.
„Ne…“
Aniž by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale nedala se zastavit.
Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila
proti svému neozbrojenému a neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za
svou chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima.
„Ne!“
Ron také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem Červíčkova krku,
ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.
„Relashio!“ řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo; Pettigrew dopadl
na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně vykřikla. Červíčkovy oči se v
purpurové tváři protočily; naposledy se zaškubal a přestal se pohybovat.
Harry a Ron se na sebe podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po
schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k pootevřeným dveřím.
Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých
rukou. Hermiona ležela u Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala.
„Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to ten pravý meč?“
Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě.
„Ne,“ odpověděl Griphook. „Je falešný.“
„Jste si jistý?“ zalapala po dechu Bellatrix. „Úplně jistý?“
„Ano,“ řekl skřet.
Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo.
„Dobře,“ řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve skřetově tváři.
Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. „A teď,“ řekla hlasem, z něhož čišel triumf,
„zavoláme Temného pána!“
Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení.
V ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše okolo něho
zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se bezzubě smál; byl rozzuřen
vyrušením, které pocítil – varoval je, řekl jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se
pletli…
„To mě raději zabij!“ vykřikl starý muž, „protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka
nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!“
Voldemortova zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu, křehké
staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno bez života zpět a Voldemort
se vrátil k oknu, jen stěží dokázal opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k
tomu, že ho přivolali, pocítí jeho hněv...
„Myslím,“ bylo slyšet Bellatrixin hlas, „že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky.
Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš.“
„NÉÉÉÉ!“
Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby...
„Expeliarmus!“ zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do vzduchu,
takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem.
Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl „Mdloby na tebe!“ a Lucius
Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly z Dracovy, Narcissiny a
Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem a odkutálel se za pohovku, aby se jim
vyhnul.
„STŮJTE, NEBO ZEMŘE!“
Těžce oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která se
zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí tiskla k hrdlu.
„Odhoďte hůlky,“ zašeptala, „odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve
skutečnosti je!“
Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce.
„Řekla jsem, odhoďte je!“ zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k Hermionině krku, Harry
viděl, jak se objevilo několik kapek krve.
„Dobrá!“ vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba
zvedli ruce vzhůru.
„Výborně!“ zašilhala. „Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je
blízko!“
Harry to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí temnou oblohou
daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli už bude natolik blízko, že se sem bude
moci přemístit. Harry neviděl žádný způsob, jak uniknout.
„A nyní,“ řekla Bellatrix měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, „Cissy, myslím,
že bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude věnovat slečně
šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče neupřel, po tom, co jsi dnes v noci
dokázal, Šedohřbete.“
Při jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni vzhlédli právě včas,
aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl.
Bellatrix stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou. Lustr narazil
na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl na Hermionu a skřeta, který stále
ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama
chránil zkrvavený obličej.
Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes
křeslo a vykroutil z Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul:
„Mdloby na tebe!“ Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl
sražen k zemi.
Narcissa strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály když mávala
stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře.
„Dobby!“ zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, „Ty, to ty jsi shodil lustr?“
Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní.
„Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!“ kvílel.
„Zabij ho, Cissy!“ ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka
odlétla na druhou stanu pokoje.
„Ty špinavá malá opice!“ vyla Bellatrix, „Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se
opovažuješ vzdorovat svým pánům?“
„Doby nemá žádného pána!“ pištěl, „Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit
Harryho Pottera a jeho přátele!“
Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár
okamžiků, několik vteřin.
„Rone, drž se.. a JDEM!“ vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul, vytáhl Griphooka
zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a
chytl se Dobbyho, aby se mohli přemístit.
Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy
Draca a Narcissy, rezavou čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který
Bellatrix vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli...
Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina...
Zmizel kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to bude stačit k
tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil
jak mu čepel Nebelvírova meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl,
zda se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se mu snažil stiskem
ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku...
Najednou narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, vymanil se z
Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na zem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural.
Harry se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je od nich
vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle hvězd před ní zahlédl nějaký
pohyb.
„Dobby, je to Škeblová chajda?“zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u Malfoyů,
připravené k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tu správně? Dobby?“
Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj.
„DOBBY!“
Skřítek se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených, zářících očích.
Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze skřítkovy zvedající se hrudi.
„Dobby, ne! POMOC!“ Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní
pohybovali. „POMOC!“
Nevěděl, zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu to jedno,
viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby vstáhl k Harrymu ruce s
prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil do chladné trávy.
„Dobby, ne, neumírej, neumírej!“
Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit:
„Harry... Potter...“
Pak se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než velkými
skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl vidět.
Kapitola dvacátá čtvrtá
Výrobce hůlek
Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle
Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko,
které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, „Dobby…Dobby…” , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam,
odkaď ho už není možné zavolat zpátky.
Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s
Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.
„Hermiona,” řekl náhle. „Kde je?”
„Ron ji vzal dovnitř,” řekl Bill. „Bude v pořádku.”
Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla,
poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.
Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní
mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.
Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se
znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou
viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za
sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho
ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.
„Chci ho pohřbít pořádně,” byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. „Ne, pomocí
magie. Máte tady rýč?”
Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill
ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá
kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.
Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál
chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak
nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou.
Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že
to je láska.
Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc
bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou
společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci,
které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…
Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. „Relikvie…Viteály… Relikvie …
Viteály …“
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho
někdo fackoval, aby se probudil.
Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho
zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…
Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to
předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?
Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se
znovu připojil k Ronovi a Deanovi.
„Jak je Hermioně?“
„Lépe“ řekl Ron. „Fleur na ní dohlíží.“
Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky,
ale nemusel.
Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma
nezdála být dost hluboká.
Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou
boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou
čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.
„Měli bychom mu zavřít oči.”
Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur
dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona
byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k
němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a
prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.
„Tak,” řekla jemně. „Teď bude moci spát klidně.”
Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a
naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův
pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.
Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře
mezi keři.
„Myslím že bychom měli něco říct,” zapípala Lenka. „Začnu, mám?”
Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.
„Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak
hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi
kdekoliv.”
Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem,
„Jo…díky Dobby.”
„Díky,” zamumlal Dean.
Harry polkl.
„Sbohem Dobby,” řekl a bylo to vše, na co se zmohl.
Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a
elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.
„Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?” zeptal se Harry ostatních.
Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni
pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.
Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které
označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde
odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si
vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si
kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.
Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy.
Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl
on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:
TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .
Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl
byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z
temnoty, jak fascinujících, tak strašných.
Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená
na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v
krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.
„…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než
bychom ji odvezli. Ted‘ je v bezpečí.”
Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. „Přemisťoval jsem je všechny z
Doupěte,” vysvětlil.
„Přemisťoval k Muriel. Ted‘, když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu
vybrat jako další cíl – ne, neomlouvej se,” dodal, když spatřil Harryho výraz.
„Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co
existují.”
„Jak jsou chráněni?” zeptal se Harry. “Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná
kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat,
ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku,
přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost – budeme ho schopni
přesunout do hodiny—“
„Ne,” řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. „Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi
mluvit. Je to důležité.”
Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil
při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.
„Jdu se umýt,” řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho
krví.
„Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!“
A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce
zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se
myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…
Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl.
Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby
na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´
Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání
ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k
jádru všeho.
A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně
jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se
modlil.
´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak
těžké? Měl jsem na to přijít sám?´
Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes
horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v
nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.
Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista
jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.
Bill a Fleur stáli u paty schodiště.
„Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem,” řekl Harry.
„Ne,” odpověděla Fleur. „Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni –”
„Omlouvám se,” řekl netrpělivě, „ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně – a
odděleně. Je to naléhavé.”
„Harry, o co sakra jde?” zeptal se Bill. “Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a
skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct –”
„Nemůžeme ti říct, co děláme,” řekl Harry. „Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál
zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným.”
Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho
zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
„Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?”
Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se
rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?
„Griphook,” řekl Harry. „Promluvím si nejdřív s ním.”
Srdce mu bylo jako o závod.
„Tak tedy nahoru,” řekl Bill, a vedl ho tam.
Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
„Potřebuji vás u sebe!” zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu
obývacího pokoje.
Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
„Jak ti je?” zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi úžasná – jak jsi přišla s tou historkou, zatímco
ti tak ubližovali –”
Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. „Jak si vedeme
Harry?” zeptal se Ron.
„Uvidíte, pojďte.”
Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z
něhož vedly tři dveře.
„Přímo tady,” řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na
moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu,
otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona
si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.
Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu
poděkoval a Bill odešel.
„Omlouvám se, že vás taháme z postele,” řekl Harry. „Co vaše nohy?”
„Bolí,” odpověděl skřet. „ ale uzdravují se.”
Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl
zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu
sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho
vypouklá hlava byla větší, než lidská.
„Pravděpodobně si nevzpomínáte -” začal Harry.
„že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?”
přerušil ho Griphook: „Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice
známý.”
Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl
tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit.
Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet
prolomil ticho.
„Pohřbil jsi skřítka,” řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. „Sledoval jsem to z okna mého
pokoje.”
„Ano,” řekl Harry.
Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. „Jste zvláštní
kouzelník, Harry Pottere.”
„Jakým způsobem?” zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.
„Vykopal jste hrob.”
„A?”
Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako
mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se
odhodlal k útoku.
„Griphooku, potřebuji se vás zeptat –”
„Také jsi zachránil skřeta.”
„Co?”
„Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne.”
„Hm, doufám, že vám to nevadí?” řekl Harry trochu netrpělivě.
„Ne, Harry Pottere,” řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, „Ale jste
velmi zvláštní kouzelník.”
„Dobře,” řekl Harry. „Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete
poskytnout.”
Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho,
jako by nikdy v životě nic takového neviděl.
„Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů.”
Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl
obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s
Griphookem.
Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.
„Harry –” řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.
„Dostat se do trezoru Gringottových?” zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. “To
je nemožné.”
„Ne, není,” zaodporoval Ron. „Už se to jednou stalo.”
„Jo,” přikyvoval Harry. „Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé
narozeniny, před sedmi lety.”
„Ale ten trezor byl prázdný,” vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka
na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. „Byl minimálně chráněný.”
„Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak
bude chráněn velice dobře,” řekl Harry. „Patří Lestrangům.”
Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to
vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.
„Nemáte žádnou šanci,” řekl Griphook na rovinu. „Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete
pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš –”
„Zloději, byli jste varování – jo, já vím, vzpomínám si,” řekl Harry. „Ale já se nesnažím
ukrást něco pro sebe. Chápete to?”
Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si
přiznat bolest.
„Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe,” řekl
nakonec Griphook, „byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává
ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek.”
„Nosič hůlek,” zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort
směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku
Ollivanderovi
.
„Právo nosit hůlku,” řekl skřet tiše, „se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho.”
„Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky,” namítl Ron.
„To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi,
upřeli nám možnost rozšíření našich sil!”
„Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii,” řekl Ron. „Nikdy nám neřeknete, jakým
způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který
kouzelníci nikdy –”
„Na tom nyní nezáleží,” řekl Harry. „Ted‘ nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře
s nějakými jinými druhy magických bytostí –”
Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.
„Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc
myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou
zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?”
„My ano!” vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. „My protestujeme! A
já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej
šmejd!”
„Neříkej si –” Ron zamumlal.
„Proč bych neměla?” řekla Hermiona. „Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto
novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli
mučit, tam u Malfoyových!”
„A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?” zeptala se. „Víte, že my už se snažíme, aby
byli všichni skřítci volní několik let?”
Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.
„Co hledáte v trezoru Lestrangových?” zeptal se náhle. „Meč, který leží uvnitř, je kopie.
Tento je pravý,” a ukázal na Nebelvírův meč.
„Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových.”
„Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?” zeptal se Harry. „Možná.Viděl
jste tam i jiné věci?”
Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.
„Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak
často vyrobeny našimi vlastními prsty.“
Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
„Tak mladí,” řekl nakonec, „aby bojovali proti tolika...”
„Pomůžete nám?” zeptal se Harry. „Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého
skřeta. Jste naše poslední šance.”
„Já . . . promyslím si to,” řekl Griphook.
„Ale –” začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
„Děkuji,” řekl Harry.
Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.
„Myslím,” řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, „že kosti-rost dokončil svoji práci.
Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . .”
„Jo, samozřejmě,” řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a
vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si
byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.
„Ten malej podrazák,” zašeptal Ron. „užívá si, jak nás může nechat čekat.”
„Harry,” zašeptala Hermiona, „myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z
vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?”
„Ano,” odpověděl jí Harry. „Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z
jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě
vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl.”
„Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?”
řekl Ron, který vypadal popleteně. „Byl někdy v trezoru Lestragových?”
„Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů,” odpověděl Harry. „Když byl mladý, žádné zlato
neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné
ulice.”
Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno
pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.
„Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý
symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu
manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo
se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal.”
Harry si promnul jizvu.
„Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl
pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho
umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou
Hagrid řekl. . . kromě Bradavic.”
Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. „Ty mu opravdu rozumíš.”
„Jen z části,” řekl Harry. „Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme.
A teď – Ollivander.”
Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry
zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:
„Vstupte!”.
Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok.
Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči
vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit
kostlivcovi.
Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo
vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.
„Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme,” řekl Harry.
„Můj zlatý chlapče,” Ollivanderův hlas byl slabý. „Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam
umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat.”
„Jsme rádi, že jsme to zvládli.”
Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet
Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když
si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do
váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.
„Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc.”
„Cokoli. Cokoli.” řekl výrobce hůlek slabě.
„Dokážete ji opravit? Je to možné?”
Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.
„Cesmín a péro z fénixe,” řekl Ollivander třesoucím se hlasem. „Jedenáct palců. Pěkná a
ohebná.”
„Ano,” přikývl Harry. „Dokázal byste -- ?”
„Ne,” zašeptal Ollivander. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není
možné opravit žádným způsobem, který bych znal.”
Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji
do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal,
dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.
„Poznáte, čí jsou?” zeptal se Harry.
Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem
prstů, poté ji jemně ohnul.
„Vlašské dřevo a dračí blána,” řekl. „Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří
Bellatrix Lestrangové.”
„A tato?”
Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.
„Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye.”
„Byla?” zopakoval Harry. „Není stále jeho?”
„Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal–”
„—Vzal – ”
„—poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na
hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku
vyhraje, její vlastnictví se změní.”
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.
„Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši,” řekl Harry, „jako by mohly sami myslet.”
„Hůlka si vybírá kouzelníka,” odpověděl mu Ollivander. “To ví každý, kdo studoval výrobu
hůlek.”
„Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?” zeptal se Harry.
„Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli
předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si
kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou
zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky.”
Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.
„Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou,” řekl Harry. „Takže ji můžu bezpečně používat?”
„Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli
nového vlastníka. ”
„Takže, já bych měl použít tuto hůlku?” řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji
Ollivanderovi.
„Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu
pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe,
než jiná hůlka.”
„Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?” zeptal se Harry.
„Myslím, že ano,” odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
„To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie.”
„Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?”
zeptal se Harry.
Ollivander pokl.
„Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít.”
„Nicméně kolují legendy,” řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být
intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. „Legendy o hůlce –
nebo hůlkách – které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou.”
Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké,
prokrvené, vypadal, jako by se bál.
„Myslím, že je to jen jedna hůlka,” zašeptal.
„A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?” zeptal se Harry.
„Já – jak?” zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou
pomoc. „Jak to víte?”
„Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami,” řekl Harry.
Ollivander vypadal vystrašeně.
„Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já – Já jsem neměl jinou možnost, než mu
to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!”
„Chápu to,” řekl Harry. „Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to
a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?”
Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.
„Ale nefungovalo to,” pokračoval Harry. „Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte
co se stalo?”
Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.
„Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení
mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu
vypůjčenou, to opravdu nevím...
„Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil,
že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?“
„Jak tohle víte?“
Harry neodpověděl.
„Ano, ptal se ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu,
Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka.“
Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.
„Pán Zla,“ pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl vždy spokojen s
hůlkou, kterou jsem mu vyrobil – tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce – až do doby,
než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal
přemoci tu vaši.“
„Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená,“ pronesl Harry
tiše.
„Ne!“ Hermiona zněla vyděšeně. „Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?“
„Priori incantatem,“ vysvětlil Harry, „Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů,
Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi
zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby
jsem používal tu trnkovou.“
Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho
káravý pohled a řekl, „Nemá cenu se tím teď trápit – “
Pan Ollivander ho ale přerušil.
„Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji
získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným.“
„A má pravdu?“
„Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku,“ řekl Ollivander, „ale připouštím, že
představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující.“
Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu
výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa
temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.
„Vy – vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona.
„Ale ano,“ odpověděl Ollivander. „Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě,
existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se
znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají.
Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v
každém případě pravé.“
„Takže vy – vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?“ zeptala se Hermiona s nadějí
v hlase.
„Ne,“ řekl Ollivander. „Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to
může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik
vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu
hůlek, neuvěřitelně fascinující.“
„Pane Ollivandere,“ řekl Harry. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku,
že?“
Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně.
„Ale jak... jak-?“
„Je jedno, jak to vím,“ řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní
ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu.
„Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?“
„Říkalo se to,“ zašeptal Ollivander. „Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě
nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo;
že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!“
„Ano, vidím,“ řekl Harry. Postavil se. „Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás
necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?“
„O čem?“ zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.
„Relikvie Smrti.“
„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?“
Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o
relikviích nic.
„Díky,“ řekl Harry. „Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout.“
Ollivander se na ně sklíčeně podíval.
„Mučil mě!“ zajíkal se. „Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- “
„Ale mám,“ řekl Harry. „Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno
řekl. “
Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana,
kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích,
ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali.
Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní
s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu
vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset
brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen
chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně.
„Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku,“ řekl. „Viděl jsem Vy-víte-koho ho
hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak
Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu
zvěst, nebylo to asi moc těžké.“
Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se
pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž.
„Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci,
Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si
Hůlku osudu.“
„Brumbál měl Hůlku osudu?“ zeptal se Ron. „Tak ale – kde je teď?“
„V Bradavicích,“ odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě.
„No tak pojďme!“ zvolal Ron nedočkavě. „Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!“
„Na to už je pozdě,“ řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se
bránit.
„Ví, kde je. Právě teď tam je.“
„Harry!“ zařval Ron zuřivě. „Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi
mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít – stále můžeme- “
„Ne,“ řekl Harry a klesl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji
měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály.“
„Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron.
„Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály...“
A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když
klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru.
„Přidám se k vám brzy v hradu,“ řekl vysokým studeným hlasem. „Teď mě nech.“
Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal,
až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken
hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které
ho skrylo i před sebou samým.
Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho
dědictví.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak
důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla
rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa.
Opět pozvedl hůlku.
Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý,
propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil
pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená
spolu s Brumbálem.
Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se
bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z
Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším
majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi.
Kapitola dvacátá pátá
Škeblová chatrč
Billova a Fleuřina chatrč stála osamělá na útesu, hledíc do moře, její stěny byly pokryty
nabílenými škeblemi. Bylo to liduprázdné a krásné místo. Kamkoliv do malé chatky, nebo její
zahrady, Harry vstoupil, mohl slyšet neustálé šumění moře, znělo to jako dech nějaké
obrovské spící obludy. Hodně času z následujících dnů strávil úniky z přeplněné chatrče, k
okraji útesu pozorujíc oblohu a rozlehlé prázdné moře, na obličeji cítil slaný vánek.
Hrůznost z rozhodnutí nepronásledovat Voldemorta v závodu o hůlku Harryho stále děsila.
Nemohl si vzpomenout, že se byl kdy předtím rozhodl nejednat. Byl plný pochybností, které
ještě Ron umocňoval.
„Co když po nás Brumbál chtěl, abychom zjistili, co ten symbol v knížce znamená, abychom
včas dostali hůlku?“ „Co když to, že jsi zjistil, co ten symbol znamená, tě dělá „připraveným“
získat relikvie?“ „Harry, jestli je to opravdu starší hůlka, jak sakra máme zničit Ty-VíšKoho?“
Harry na to neměl žádné odpovědi: Byly chvíle, kdy pochyboval, že nezkusit zabránit
Voldemortovi dostat se do hrobky nebyla naprostá šílenost. Nebyl si ani schopen vysvětlit
uspokojující pocit, když se proti tomu rozhodl: Pokaždé, když si zopakoval důvody, které ho
k tomu vedly, zdály se mu slabší a bezvýznamnější.
Divné bylo, že Hermionina podpora ho mátla stejně jako Ronovy pochybnosti. Hermiona,
nyní, přinucená uvěřit, že Starší hůlka opravdu existuje, začala říkat, že je to zlý předmět a že
způsob, kterým Voldemort tu hůlku získal, je odpudivý.
„Ty bys to nikdy nemohl udělat, Harry,“ stále opakovala. „Nemohl bys otevřít Brumbálův
hrob.“
Ale myšlenka na Brumbálovo mrtvé tělo Harryho znepokojovala daleko méně než možnost,
že neporozuměl záměrům živého Brumbála. Cítil, že stále tápe v temnotě, zvolil si cestu, ale
stále se ohlížel zpět, přemýšlejíc, jestli nepřehlédl nějaké značky, zda si neměl vybrat druhou
cestu.
Čas od času, se přes něj opět přehnala zlost na Brumbála, silně jako vlny narážející do sebe
dole pod chatrčí, zlost, že mu Brumbál před tím, než zemřel, vše neobjasnil.
„A - je - mrtvý?“ zeptal se Ron tři dny potom, co dorazili do chatrče.
Harry strnule hleděl na zeď oddělující chatrč od zahrady, když ho Ron a Hermiona našli; přál
si aby se tak nestalo, ne s touto otázkou.
„Ano, JE, Rone, prosím, nezačínej znova!“
„Podívej se na fakta Hermiono,“ namítl Ron, mluvíc přes Harryho, který pokračoval se
zíráním na horizont.
„Laň. Meč. Oko, které Harry viděl v zrcadle…“
„Harry přiznal, že si to oko možná jen představoval! Ne snad, Harry?“
„Jo mohl,“ odpověděl Harry bez toho, aby se na ni podíval.
„Ale nejsi si jistý, že ne?“ vypálil Ron.
„Ne nejsem,“ nepřítomně odpověděl Harry.
„Tam, vidíš!“ řekl Ron rychle, předtím než Hermiona mohla něco namítnout. „Jestli to nebyl
Brumbál, tak mi Hermiono vysvětli, jak Dobby věděl, že jsme v té cele?“
„Nevim – a můžeš mi Ty vysvětlit, jak ho Brumbál poslal, když leží v hrobce v Bradavicích?“
„Netuším, mohl to být jeho duch!“
„Brumbál by se jako duch nevrátil,“ řekl Harry. Ted‘ už bylo jen málo věcí, kterých si byl
Harry u Brumbála jistý, ale toto byla jedna z nich. „Nemohl by dál pokračovat.“
„Co myslíš tím, 'pokračovat'?“ zeptal se Ron, ale ještě předtím, než mu Harry stačil cokoli
odpovědět, ozvalo se za nimi,
„Arry?“
Fleur vyšla z chatrče, její dlouhé stříbrné vlasy poletovaly ve vánku.
„Arry, Grip'ook by chtěl ss tebou mluvit. Je v nejmenššší lošnici, on šíká, še nechce být
rušen.“
Její nechuť k tomu, být skřetova pošťačka, byla jasná; jak se vracela zpět do domu, vypadala
podrážděně.
Griphook na ně čekal, jak Fleur řekla, v nejmenší ze tří ložnic, které v chatrči byly. V té, ve
které Lenka a Hermiona v noci spaly.
Zatáhl červené závěsy proti zamračené obloze, což dalo místnosti ohnivý nádech, to bylo
kontrastní se zbytkem vzdušné a prosvětlené chatky.
„Již jsem se rozhodl, Harry Pottere,“ začal skřet, který seděl na nízké židli bubnujíc si na ruce
dlouhými prsty. „I když to skřeti u Gringottových budou považovat za obrovskou krvezradu,
rozhodl jsem se Vám pomoci –„
„To je skvělé!“ řekl Harry. „Griphooku, děkuji vám, jsme opravdu—„
„—a za to,“ řekl skřet odhodlaně, „budu chtít odměnu.“
Harry zaváhal.
„Kolik chcete? Mám zlato.“
„Ne zlato,“ odpověděl Griphook. „Zlata mám dost.“
Jeho černé oči zajiskřily; nebylo v nich žádné bělmo.
„Chci meč. Meč Gordika Nebelvíra.“
Harry poklesl.
„Ten vám nemůžu dát,“ odpověděl. „Omlouvám se.“
„Potom,“ řekl skřet lehce, „máme problém.“
„Můžeme vám dát něco jiného,“ řekl Ron horlivě. „Vsadím se, že Lestrangeovi mají v trezoru
spousty věcí, jakmile se tam dostanete, můžete si něco vzít.“
Ale to neměl říkat. Griphook zlostně vyprskl.
„Já nejsem zloděj chlapče! Nesnažím se získat poklady, na které nemám žádné právo!“ „Ten
meč je náš –“
„není,“ odporoval Harry
„Jsme z Nebelvíru a ten meč byl Godrika Nebelvíra –“
„A předtím, než byl Nebelvírův, čí byl?“ dožadoval se odpovědi skřet. „Ničí,“ řekl Ron. „Byl
vyroben pro něj ne?“
„Ne!“ vykřikl Goblin naježený vzteky a ukazoval dlouhým prstem na Rona. „Zase ta
kouzelnická arogance! Ten meč patřil Ragnuku I. a Godric Nebelvír mu ho vzal! Je to starý
artefakt, mistrovská práce skřetů! A skřetům také patří. Ten meč je cenou za mé služby. Berte,
nebo nechte být!“
Skřet na ně vrhnul pronikavý pohled. Harry se obrátil na ostatní a řekl:
„Musíme si to promyslet, Griphooku. Můžeš nás na chvíli omluvit?“
Skřet přikývl a tvářil se nevrle.
Dole, v prázdném obýváku, odešel Harry ke krbu a obočí měl nakrčené do hluboké vrásky,
jak přemýšlel, co dělat. Za ním řekl Ron: „Jenom se nám směje. Nemůžeme mu ten meč
nechat.“
„Je to pravda?“ zeptal se Harry Hermiony. „Vážně Nebelvír ten meč ukradl?“
„Nevím,“ řekla beznadějně. „Kouzelnická historie často přeskakuje to, co udělali kouzelníci
ostatním rasám, ale nikde jsem neviděla žádný záznam o tom, že by Nebelvír meč ukradl.“
„Bude to jedna z těch skřetích historek o tom,“ řekl Ron, „jak se je kouzelníci stále snaží
ovládnout. Myslím, že bychom měli být rádi, že po nás nechce jednu z našich hůlek.“
„Skřeti mají spoustu důvodů k tomu, aby neměli rádi čaroděje, Rone.“ řekla Hermiona. „V
minulosti byli brutálně vražděni.“
„Takže skřeti jsou nakonec takoví malí roztomilí zajíčci, ne?“ řekl Ron. „Zabili spoustu z nás.
A taky jsou špinaví.“
„Ale hádání s Griphookem o tom, která rasa je víc zotročená a která zlá, asi nepomůže k
tomu, aby k nám byl milejší, ne?“
Chvíli bylo ticho a všichni se snažili vymyslet, jak se dostat z této zapeklité situace. Harry
vyhlédnul z okna k hrobu Dobbyho. Lenka u pomníku aranžovala do sklenice od marmelády
mořskou levanduli.
„Dobře,“ řekl Ron a Harry se otočil zpátky k němu, „co tohle? Řekneme Griphookovi, že
potřebujeme meč, dokud se nedostaneme dovnitř trezoru a potom si ho může vzít. Uvnitř je
falešný, ne? Vyměníme je a dáme mu ten nepravý.“
„Rone, on pozná rozdíl mnohem lépe, než my!“ řekla Hermiona. „On byl jediný, kdo poznal,
že došlo k záměně!“
„Jo, ale my můžeme zmizet dřív, než pozná...“ Ztichnul pod tíhou pohledu, kterým ho
zahrnula Hermiona.
„Tohle,“ řekla tiše, „je ohavné. Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? A ty se divíš, že skřeti
nemají rádi čaroděje, Rone?“
Ronovi zčervenaly uši.
„Dobře, dobře! Byla to jediná věc, která mě napadla! Jaké je tvoje řešení?“
„Musíme mu nabídnout něco jiného, něco, co bude mít stejnou hodnotu.“
„Skvělý, půjdu nahoru, vezmu jeden z prastarých, skřety vyrobených, mečů a můžeš mu ho
dát.“
Znovu se rozhostilo ticho. Harry si byl jistý, že skřet nepřijme nic jiného, než meč, i kdyby
mu nabídli něco stejně cenného. Zároveň však byl meč jejich jedinou zbraní proti viteálům.
Na chvíli zavřel oči a naslouchal příboji. Myšlenka, že Nebelvír meč ukradl, byla pro něj
nepříjemná. Vždycky byl hrdý na to, že patří do Nebelvíru. Nebelvír byl ochránce kouzelníků
z mudlovských rodin, čaroděj, který se střetl se Zmijozelem, který miloval čistou krev...“
„Možná, že Griphook lže,“ řekl Harry a znovu otevřel oči. „Možná Nebelvír meč nevzal. Jak
víme, že skřetí verze výkladu dějin je ta správná?“
„A byl by v tom nějaký rozdíl?“ řekla Hermiona.
„Změní to pocity, které z toho mám,“ řekl Harry.
Zhluboka se nadechl.
„Tak mu řekneme, že si může vzít meč poté, co nám pomůže dostat se do trezoru...ale budeme
velmi opatrní, abychom mu neřekli, kdy přesně to bude.“
Na Ronově tváři se postupně rozhostil široký úšklebek. Hermiona však vypadala rozladěně.
„Harry, nemůžeme přeci...“
„Vezme si ho,“ pokračoval Harry, „Až ho použijeme na zničení všech ostatních viteálů.
Ujistím se, že ho potom dostane. Dám mu své slovo.“
„Ale to může trvat roky,“ řekla Hermiona.
„Já vím, ale on to vědět nemusí. Nebudu mu lhát,...opravdu.“
Harry se jí podíval do očí, ve kterých se míchaly odpor a stud. Vzpomněl si na slova vyražená
nad bránou do Nurmengardu (věznení, které vytvořil Grindelwald pro své nepřátele - pozn.
autora): PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. Odtlačil takové myšlenky pryč. Jakou jinou volbu
měli?
„Mně se to nelíbí,“ řekla Hermiona.
„Ani mně ne,“ odpověděl jí Harry.
„Já si myslím, že je to geniální,“ řekl Ron a postavil se. „Jdeme a řekneme mu to.“
Zpátky v nejmenší ložnici učinil Harry nabídku. Pečlivě vyslovoval tak, aby neurčil žádný
přesný čas pro předání meče. Zatímco mluvil, Hermiona se dívala do podlahy. Harryho to
roztrpčilo, protože by to mohlo prozradit jejich plán, ale Griphook neměl oči pro nikoho
jiného, než pro něj.
„Mám vaše slovo, Harry Pottere, že mi dáte Nebelvírův meč, pokud vám pomůžu?“
„Ano,“ řekl Harry.
„Potom platí,“ řekl skřet a podával mu ruku. Harry jí přijal a potřásl s ní. Harry přemýšlel,
jestli jeho černé oči neprohlédly jeho vlastní a nemá nějaké zlé tušení. Potom ho Griphook
pustil, spojil svoje ruce dohromady a řekl: „Tak, začneme!“
Bylo to stejné, jako plánovat vniknutí na Ministerstvo kouzel. Rozhodli se využít nejmenší
ložnici, která byla, kvůli Griphookově přání, neustále zahalená v pološeru.
„Byl jsem v trezoru Lestrangeových jen jednou,“ řekl jim Griphook, „Při té příležitosti jsem
byl požádán, abych uvnitř umístil falešný meč. Je to jedna z nejpůvodnějších komnat.
Nejstarší kouzelnické rodiny schraňují své poklady v těch nejhlubších patrech, kde jsou
největší a nejlépe chráněné trezory...“
Zůstávali v maličké místnosti zavření celé hodiny. Dny se pomalu změnily v týdny. Problém
za problémem přicházely a musely být vyřešeny, jeden z nich třeba to, že jejich zásoby
mnoholičného lektvaru byly skoro vyčerpány.
„Zbývá dost už jen pro jednoho z nás,“ řekla Hermiona, naklápějíc malinkou lahvičku
blátivého nápoje proti světlu.
„To bude stačit,“ řekl Harry, který procházel Griphookovy ručně kreslené plány nejnižších
podlaží.
Ostatní obyvatelé Škeblové chatrče si mohli všimnout, že se Harry, Ron a Hermiona
objevovali jen na jídlo. Nikdo se jich na nic neptal, ale Harry cítil, jak se na ně tři u stolu často
upírají Billovy tázavé a ustarané pohledy.
Čím déle byli pohromadě, tím víc si Harry uvědomoval, jak jsou mu skřeti nepříjemní.
Griphook byl neočekávaně krvežíznivý, měl potěšení z představy bolesti, kterou trpí nižší
stvoření, a možnost, že během dobývání se do sejfu Lastrangerových budou zraněni další
čaroději, mu působila potěšení. Harry se domníval, že jeho nechuť s ním sdílí i Ron a
Hermiona, ale nikdy o tom nemluvili. Griphooka potřebovali.
Skřet se k společnému stolování připojil jen s nevolí. I když už měl nohy v pořádku, chtěl,
aby mu jídlo nosili do pokoje na podnose, stejně jako si to přál stále ještě slabý Ollivander.
Nakonec Bill (po vzrušeném Fleuřině výstupu) za nimi zašel a prohlásil, že už je toto
uspořádání dál neúnosné. Od té doby sedával Griphook s ostatními u přeplněného stolu, ale
omítal jejich jídlo a vyžadoval kusy syrového masa, kořínky a různé houby.
Harry se za to cítil zodpovědný, konec konců to on trval na tom, že skřet s nimi zůstane, aby
ho mohl vyzpovídat. Jeho vinou bylo, že se celá Weasleyovic rodina musela ukrývat a že Bill,
Fred, George i pan Weasley nemohli dál chodit do práce.
„Je mi to líto,“ řekl jednoho bouřlivého dubnového večera Fleur, zatímco jí pomáhal vařit
večeři. „Nikdy jsem nechtěl, abyste se taky do toho všeho zamotali.“
Zrovna řídila sadu nožů, které porcovaly maso pro Griphooka a Billa, který po kousnutí
Šedohřbetem dával přednost syrovému. Zatímco se nože před ní jen míhaly, napjatý výraz její
tváře trochu změkl.
„Arry, zachránil jsi život mojí malé sestšičky, na to nežapomínám.“
To nebyla tak úplně pravda, ale Harry se raději rozhodl, že jí nebude připomínat, že Gabriela
nebyla ve skutečném nebezpečí.
„Nicméně,“ pokračovala Fleur míříc hůlkou na hrnec omáčky na sporáku, která začala znovu
bublat, „pan Ollivander odjíždí tento vešer k Muriel. To věči ušnadní. Ten škřet,“ zamračila
se při pouhé zmínce o něm “se můše pšešunout dolů a vy ši můžete vžít jeho pokoj.“
„Nám ale vůbec nevadí spát v obývacím pokoji.“ řekl Harry, který věděl, že skřet by měl proti
nocování na pohovce určitě námitky a to, jestli ho udrží v dobré náladě, bylo pro jejich plány
zásadní. „S námi si nedělej starosti.“
Když se snažila protestovat, Harry pokračoval: „My už se vám tu taky dlouho plést
nebudeme, Ron, Hermiona a já. Už tu moc nepotřebujeme zůstávat moc dlouho.“
„Ale co to žíkáš! “ kabonila se na něj, hůlkou mířila na rendlík s jídlem, který se nyní vznášel
ve vzduchu. „Samozžejmě nesmíte odejít, tady jšte v bezpeší!“
Vypadala trochu jako paní Weasleyová, když to říkala, a Harry byl docela rád, že se v tu
chvíli otevřely zadní dveře.
Vstoupila Lenka s Deanem, vlasy měli provlhlé od deště a každý nesl náruč naplaveného
dřeva.
„... a ty jejich malinký ouška,“ říkala zrovna Lenka, „můj táta tvrdí, že jsou podobná hroším,
ale purpurová a chlupatá. Když je chceš přivolat, musíš si broukat, nejraději mají walz, nic
rychlého...“
Dean vypadal nesvůj, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a pak následoval
Lenku do pokoje, který sloužil zároveň jako jídelna i obývací pokoj, a kde zrovna Ron s
Hermionou rozkládali stůl.
Harry viděl, že je to šance uniknout Fleuřiným otázkám, a tak popadnul dvě sklenice dýňové
šťávy a odspěchal za ostatními.
„... a až příjdeš k nám domu, ukážu ti ten roh, tatínek mi o něm psal, ale já jsem ho ještě
neviděla, protože mě Smrtijedi unesli z Bradavického expresu a na Vánoce jsem se domů
nedostala.“ vykládala Lenka, zatímco Deanem znovu zapalovali oheň.
„Lenko, už jsme ti říkali,“ zavolala na ní Hermiona, „že ten roh vybuchnul. Nebyl to
muchlorohý smrkáč, ale třaskavec... “
„Ne, určitě to by roh z muchloroha,“ řekla Lenka klidně. „Tak mi to řekl táta. Teď už bude
pravděpodobně transformovaný, však víte, oni se dokážou sami opravit.“
Hermiona jen potřásla hlavou a pokračovala v rozdělování příborů, mezitím se objevil Bill,
který vedl ze schodů pana Ollivandra.
Výrobce hůlek stále vypadal velmi křehce, opíral se o Billovu paži a táhl za sebou velký kufr.
„Budete mi chybět, pane Ollivandere,“ řekla Lenka, když se starý muž objevil.
„Vy mně rovněž, má drahá,“ odpověděl Ollivander a poklepal ji po rameni. „Byli jste mi
nevyslovitelnou útěchou, na tom hrozném místě.“
„Tedy, au revoir, pane Ollivander,“ řekla Fleur a políbila ho na obě tváře. „Chtěla jšem vás
požádat o laskavost, zda dorušíte balíček Billyho tetižce Murriel. Nevrátila jsem jí totiž tu
šelenku.“
„Bude mi ctí,“ prohlásil pan Ollivander s lehkou úklonou. „Je to pouhá maličkost, kterou vám
mohu oplatit vaši šlechetnou pohostinnost.“
Fleur vytáhla ošuntělé sametové pouzdro a otevřela ho, aby ukázala výrobci hůlek, co skrývá.
Čelenka se ve světle nízko zavěšené lampy blýskala a třpytila.
„Měsíční kameny a diamanty,“ řekl Griphook, který se vplížil do místnosti, aniž by si toho
Harry všiml „skřetí práce, nemýlím-li se?“
„Zaplacená čarodeji,“ řekl Bill klidně a Griphook po něm šlehl pohledem, který byl
neupřímný stejně jako vyzývavý.
Prudké poryvy větru se opíraly do oken chajdy, když se Bill a pan Ollivander vydali do noci.
Ostatní se namáčkli okolo stolu, jeden těsně přitisknutý k druhému, měli sotva dost místa, aby
vůbec mohli pohnout, a dali se do jídla.
Oheň praskal a poskakoval v krbu vedle nich. Fleur, jak si Harry všiml, se v jídle jen tak
rýpala, každých pár minut koukala z okna. Bill se vrátil ještě než dojedli první chod, dlouhé
vlasy měl zcuchané větrem.
„Všechno je v pořádku,“ oznámil Fleur. „Pan Ollivander je v bezpečí, mamka a taťka
pozdravují. Ginny vám posílá vroucí pozdravy a Fred s Georgem dovádí Muriel k šílenství,
pořád ještě od ní řídí svůj zásilkový soví obchod. Nicméně ji alespoň potěšilo, že má zpátky
svoji čelenku. Povídala, že si myslela, že jsme ji ukradli.“
„Ách, tvoje tetička je tak šaramantní...“ řekla Fleur podrážděně, zatímco zamávala hůlkou a
špinavé talíře se ve vzduchu poskládaly na jednu hromadu. Popadla je a vypochodovala z
pokoje.
„Táta udělal čelenku,“ pípla Lenka „teda spíš něco jako korunu.“
Ron si všiml Harryho pohledu a zakřenil se. Harry věděl, že si vzpomněl na směšnou ozdobu
do vlasů, kterou viděli, když byli u Xenophiliuse na návštěvě.
„No, snaží se rekonstruovat ztracený diadém Havraspáru. Domnívá se, že už identifikoval
většinu z jeho hlavních součástí, ale když přidal křídla rotulice...“
Někdo zabušil na přední dveře. Všechny hlavy se otočily za hlukem. Fleur vyběhla z kuchyně,
vypadala vyděšeně, Bill vyskočil na nohy, hůlkou mířil na dveře, Harry, Ron a Hermiona
udělali to samé. Griphook tiše zmizel pod stolem a ztratil se všem z dohledu.
„Kdo tam je?“ zvolal Bill.
„To jsem já, Remus John Lupin,“ překřikoval hlas skučící vítr.
Harry pocítil záchvěv strachu, co se jen stalo?
„Jsem vlkodlak, ženatý s Nynphadorou Tonksovou a ty, strážce tajemství Škeblové chatrče,
jsi mi ukázal toto místo a nabídl mi, že mohu v nouzi přijít!“
„Lupin!“ zamumlal Bill, běžel ke dveřím a trhnutím je otevřel.
Lupin se svalil přes práh. Byl ve tváři bledý, zachumlaný do cestovního pláště, šedé vlasy
zmáčené deštěm. Vzpřímil se, rozhlédl se po místnosti a když se ujistil, kdo všechno tam je,
nahlas vykřikl:
„Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted, po Nymfadořině tátovi!“
Hermiona vyvřískla.
„Co? Tonksová... Tonksová má mimino?“
„Jo, jasně, mimino,“ hulákal Lupin. Všude okolo stolu se ozývaly výkřiky radosti, dívali se na
sebe s úlevou, Hermiona i Fleur vřískaly:
„Gratulujeme!“ a Ron prohlásil: „No nazdar, dítě!“ jako by o takové věci nikdy před tím ještě
neslyšel.
„Jo, jo a kluk...“ opakoval Lupin pořád dokola, úplně omámený vlastním štěstím. Prodral se
okolo stolu a objal Harryho, jako by se scéna v přízemí domu na Grimauldově náměstí ani
nikdy nestala.
„Budeš kmotrem?“ zeptal se a pustil Harryho.
„J, já...?“ koktal Harry.
„No jasně že ty... Dora vcelku souhlasí a nikdo lepší tu není.“
„Já... jo... no nazdar.“
Harry byl úplně ohromený, udivený i nadšený. Bill spěchal otevřít víno a Fleur přemlouvala
Lupina, ať s nimi vypije skleničku.
„Nemůžu se tu dlouho zdržet, musím zpátky,“ zářil Lupin, vypadal mnohem mladší, než ho
kdy Harry viděl. „Díky, díky Bille...“ Bill v mžiku naplnil jejich poháry, povstali a zvedli je
vysoko při přípitku:
„Na Teddyho Remuse Lupina,“ řekl Lupin, „na narození jednoho skvělého čaroděje!“
„ A jak vypadá?“ vyzvídala Fleur.
„Já si myslím, že je podobný Doře, ale ona je přesvědčená, že je po mě. Moc vlasů nemá.
Když se narodil, měl je černé, ale přísahal bych, že do hodiny zrezly. Než se vrátím, určitě z
něj bude blonďák. Andromeda říká, že i Tonksové se začaly vlasy měnit hned ten den, co se
narodila.“ vyzunkl pohár,
„No tak, ještě jeden,“ dodal a zářil, když mu Bill doléval.
Vítr se opíral do malé chaloupky, krb praskal a Bill brzy načínal další láhev vína. Lupinova
novina jako by je vytrhla z jejich dlouhé nečinnosti, zvěsti o novém životě byly opravdu
potěšující.
Skřet byl jediný, koho, jak se zdálo, se slavnostní atmosféra nijak netýkala a za chvilku se
vytratil do ložnice, kterou nyní měl sám pro sebe. Harry se domníval, že byl jediný, kdo si
toho všiml, pak ale zaznamenal Billův pohled sledující skřeta, jak stoupá po schodech.
„Ne, ne... už opravdu musím jít,“ prohlásil nakonec a odmítl další pohár vína. Zvednl se:
„Sbohem, sbohem... pokusím se za pár dní přinést nějaký obrázky, všichni budou moc rádi, že
jsem vás viděl...“
Přehodil přes sebe plášť, rozloučil se, objal ženy a mužům potřásl rukou. A potom, stále
zářící, se vydal do divoké noci.
„Harry bude kmotr!“ řekl Bill, když se spolu vraceli do kuchyně, aby pomohli s úklidem. „To
je velká čest! Gratuluji ti!“
Harry odložil prázdné poháry a Bill za nimi zavřel dveře. Hlasy ostatních, kteří v oslavě
pokračovali i po Lupinově odchodu, k nim zaznívaly jen tlumeně.
„Harry, chtěl bych si s tebou promluvit v soukromí. A v chalupě plné lidí k tomu není moc
příležitostí.“
Bill váhal.
„Harry, vy něco plánujete s Griphookem.“
Bylo to oznámení, ne otázka, a Harry se ani nesnažil to vyvrátit. Jenom na Billa koukal a
vyčkával.
„Já skřety znám,“ řekl Bill, „pracoval jsem u Gringotů od té doby, co jsem vyšel z Bradavic.
Pokud vůbec může být přátelství mezi skřety a čaroději, mám mezi nimi přátele, nebo je
přinejmenším dobře znám a mám rád.“ Bill znovu zaváhal.
„Harry, co chceš po Griphookovi a co mu za to nabízíš?“
„To ti nemůžu říct,“ odpověděl Harry, „promiň Bille.“
Kuchyňské dveře za jejich zády se otevřely a stála v nich Fleur s dalšími prázdnými poháry.
„Počkej,“ otočil se na ni Bill, „jenom na chvilinku...“
Zacouvala zpátky a zavřela za sebou dveře.
„Pak ti tedy musím říct tohle,“ pokračoval Bill, „pokud jsi s ním uzavřel jakýkoli výměnný
obchod, a zvláště pokud ten obchod zahrnuje i poklady, musíš být bezpodmínečně opatrný.
Skřetí vnímání vlastnictví, platby a oplátky je jiné než naše.“
Harry se cítil trochu nesvůj, jako by se v něm pohnul malý hádek.
„Co tím myslíš?“ zeptal se.
„Mluvíme tady o jiné rase.“ řekl Bill, „Obchody mezi skřety a kouzelníky se uzavírají po celá
staletí, ale to všechno znáš s Historie kouzel. Chyby se dělaly na obou stranách, nikdy jsem
netvrdil, že kouzelníci v tom byli nevinně. Nicméně někteří skřeti věří, a ti od Gringotovů
mezi ně rozhodně patří, že se kouzelníkům nedá v záležitostech týkajících se zlata a pokladů
věřit, protože neberou ohled na vlastnická práva skřetů..“
„Ale já uznávám...“ začal Harry, ale Bill jen potřásl hlavou.
„Ty tomu nerozumíš Harry, nikdo tomu nerozumí a ani nemůže, pokud ovšem nežil mezi
skřety. Pro skřeta je právoplatným a jediným vlastníkem věci ten, kdo ji vytvořil, ne ten, kdo
jí zaplatil. Pro skřety jsou všechny věci, které kdy vyrobili, podle práva jejich.“
„Ale když to koupil...“
„.. pak to považují za doživotně pronajaté tomu, kdo zaplatil. Ale představa, že se předměty
dědí z jednoho kouzelníka na druhého, je jim cizí. Vždyť jsi viděl, jak se Griphook tvářil,
když mu čelenka zmizela z očí. Neschvaloval to. Myslím si, že se domnívá, spolu s
nejradikálnějšími členy svého rodu, že takové předměty by jim měly být navráceny poté, co
kupec zemře. Náš zvyk odkazovat jimi vyrobené předměty z pokolení na pokolení bez toho,
abychom znovu zaplatili, považují za něco dost blízkého krádeži.“
Harry měl neblahé tušení, přemýšlel, jestli Bill uhádl víc, než přiznal.
„Všechno, co jsem tím chtěl říct, je to,“ a položil ruku na dveře vedoucí do pokoje, „že musíš
být opravdu velmi opatrný na to, co skřetům slíbíš, Harry. Je méně nebezpečné se vloupat ke
Gringotům, než se pokusit nedodržet jim dané slovo.“
„Dobrá.“ řekl Harry a Bill otevřel dveře, „Jo, díky, budu si to pamatovat.“
Jak následoval Billa za ostatními, vytanula mu v hlavě podivná myšlenka, kterou mělo zřejmě
na svědomí všechno to vypité víno. Vypadalo to, že bude Teddymu Lupinovi stejně
nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu.
Kapitola dvacátá šestá
Gringottova banka
Plán byl připravený, přípravy hotovy. V nejmenší ložnici ležela na krbové římse pouze malá
skleněná lahvička s dlouhým černým roztřepeným vlasem, který vytáhli ze svetru, jenž měla
Hermiona na sobě v sídle Malfoyů.
„A budeš mít i přímo její hůlku,“ řekl Harry a kývnul směrem k hůlce z ořechového dřeva,
„takže myslím, že budeš vážně přesvědčivá.“
Když ji Hermiona zvedala, tvářila se, jako by se ji hůlka chystala bodnout nebo kousnout.
„Nesnáším ji,“ pronesla chabě, „Opravdu ji nesnáším. Vůbec to není ono, neposlouchá mě,
jak by měla...je to, jako by byla část jí.“
Harry si nemohl nevzpomenout na to, jak rázně Hermiona zamítla jeho stesky kvůli hůlce z
hlohu, jak trvala na tom, že si vymýšlí, že mu nefunguje jako jeho původní, a jak by měl
jenom trénovat. Ale rozhodl se, že na oplátku nezopakuje její vlastní rady. Předvečer jejich
plánovaného útoku na Gringottovu banku přeci jen nepovažoval za vhodnou chvíli na hádku.
„Zato ti ale pomůže vcítit se do její role,“ řekl Ron, „Vždyť si vzpomeň, co ta hůlka všechno
udělala.“
„Ale o tom přece mluvím!“ oponovala mu Hermiona. „Touhle hůlkou byli umučeni Nevillovi
rodiče a kdoví kolik dalších lidí! Tahle hůlka zabila Siriuse!“
Na to Harry nepomyslel. Pohlédl na ni a ucítil naléhavé nutkání ji zlomit, rozpůlit
Nebelvírovým mečem, který byl opřen o stěnu vedle něj.
„Schází mi moje hůlka,“ posteskla si Hermiona. „Škoda, že mi pan Ollivander nemohl taky
udělat novou.“
Toho rána totiž dostala Lenka od Ollivandera novou hůlku. Nyní stála v zadní části zahrady a
v odpoledním slunci zkoušela její schopnosti. Dean, jemuž vzali hůlku zbojníci, ji sklíčeně
sledoval.
Harry pohlédl na hlohovou hůlku, která kdysi patřila Dracu Malfoyovi. Byl překvapený, ale
zároveň měl radost, že ho poslouchala alespoň tak dobře, jako Hermionina. Harry si vzpomněl
na to, co jim o tajemné výrobě hůlek pověděl Ollivander a usoudil, že ví, v čem byl problém.
Hermiona nevzala hůlku Bellatrix osobně, takže k ní hůlka necítila žádnou oddanost.
Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešel Griphook. Harry instinktivně sáhl po rukojeti meče a
přitáhl si ho sobě, ale okamžitě toho zalitoval. Byl si jistý, že skřet si toho všimnul. Aby
přešel trapnost situace, řekl:
„Zrovna kontrolujeme, jestli máme všechno, Griphooku. Už jsme řekli Billovi a Fleur, že zítra
ráno odjíždíme a aby kvůli nám nevstávali.“
Ohledně toho byli neúprosní, protože Hermiona se musela ještě před přemístěním přeměnit v
Bellatrix a čím méně toho o jejich plánu Bill s Fleur věděli, tím lépe. Vysvětlili jim také, že už
se nevrátí. Tu noc, kdy je chytli zbojníci, ztratili starý Perkinsonův stan, takže jim Bill půjčil
jiný. Byl už zabalený na dně jejich malého batohu, který Hermiona dokázala před zbojníky
schovat tím, že ho strčila do své ponožky, což na Harryho udělalo velký dojem.
Ačkoli mu budou Bill, Fleur, Luna i Dean chybět, nemluvě o pohodlí domova, které si
posledních pár týdnů užívali, Harry se těšil, až budou pryč od omezování ve Škeblové chatrči.
Už ho nebavilo dávat věčně pozor, aby nikdo neslyšel jejich rozhovory, když byli zavřeni v
miniaturní tmavé ložnici.
Ale ze všeho nejvíc si přál, aby se už zbavili Griphooka. Jak přesně se ovšem od skřeta
odloučí, aniž by mu dali Nebelvírův meč, zůstávalo pro Harryho otázkou bez odpovědi.
Neměli žádnou příležitost to naplánovat, protože Griphook zřídka nechal Harryho, Rona a
Hermionu déle jak pět minut o samotě.
„Mamka by se od něho mohla učit,“ sténal Ron, když se dlouhé skřetí prsty zas a znova
objevovaly za dveřmi. Harry nezapomínal na Billovo varování, takže vysvětlil, že Griphook
se jen snaží zabránit tomu, aby ho podvedli. Hermiona ale tak vehementně nesouhlasila s
plánovanou zradou, že Harry přestal spoléhat na její inteligenci, která by vymyslela, jak to
provedou. A jediné co Ron navrhl při těch řídkých příležitostech, kdy u nich nebyl Griphook,
bylo:
„Budem s tím muset jednoduše frnkout, kámo.“
Tu noc se Harrymu špatně spalo. Když se k ránu převaloval, vzpomněl si na to, jak se cítil noc
předtím, než přepadli Ministerstvo kouzel - cítil tehdy odhodlání, téměř vzrušení. Teď byl
zahlcen úzkostí a nepříjemnými pochybnostmi. Nemohl se zbavit strachu, že to neskončí
dobře. Neustále si říkal, že mají dobrý plán, že Griphook moc dobře ví, co je čeká, že jsou
připraveni na všechny potíže, které je mohou potkat. Jednou nebo dvakrát zaslechl, jak se Ron
pohnul, a byl jsi jistý, že je stejně jako on vzhůru. Spali ale v obýváku spolu s Deanem, takže
se neodvážil promluvit.
Ulevilo se mu, když odbyla šestá hodina ráno a mohli konečně vylézt ze spacáků, v pološeru
se obléct a potichu vyjít na zahradu, kde se sešli s Hermionou a Griphookem.
Úsvit byl chladný, ale s nástupem května už téměř nefoukalo. Harry pohlédl na hvězdy, zářící
bledě na tmavé obloze a zaposlouchal se do zvuku vln, rozbíjejících se o útes – ten hlas mu
bude chybět.
Jejich cestu přes červenou zem na Dobbyho hrobě lemovaly malé zelené výhonky. Za rok
bude val pokryt květinami. Bílý náhrobní kámen se skřítkovým jménem už vypadal obnošeně.
Harry si uvědomil, že ho nemohli pohřbít na krásnější místo, ale zasáhla ho krutá bolest, že ho
musí opustit.
Při pohledu na hrob znovu zauvažoval, jak mohl skřítek vědět, kam je má přijít zachránit.
Nepřítomně si pohrával s malým váček pověšeným kolem krku, cítil přes něj kousek
rozbitého zrcátka, ve kterém si byl jistý, že viděl Brumbála.
Uslyšel, jak se otevřely dveře, a otočil se.
Přes trávník k nim kráčela Bellatrix Lestrangeová doprovázená Griphookem. Při chůzi strkala
malý batoh do kapsy starého hábitu, který vzali z Grimmauldova náměstí.
Ačkoliv Harry věděl, že to je Hermiona, nemohl si pomoct, aby se neotřásl nenávistí. Byla
vyšší než on, dlouhé černé vlasy se jí vlnily na zádech, její pohrdavé oči na něj pohlédly, ale
když promluvila, uslyšel za Bellatrixiným hlasem Hermionu.
„Chutnala naprosto odporně, mnohem hůř než škrtidub! Fajn, Rone, pojď sem, ať tě můžu
změnit...“
„Jo, ale nezapomeň, že vážně nechci mít ty vousy moc dlouhé – “
„Panebože, Rone, teď nejde o to, abys vypadal dobře –“
„To nemyslim, překáží mi to! Ale nos bych chtěl mít přece jen o trochu kratší, zkus to udělat
tak, jako posledně.“
Hermiona vzdychla, ale dala se do práce. Neslyšně mumlala a přeměňovala jednotlivé části
Ronova těla. Rozhodli se mu vytvořit úplně novou identitu a věřili, že zlovolné charisma
Bellatrix ho bude dostatečně chránit. Harry a Griphook měli být schovaní pod neviditelným
pláštěm.
„Tak,“ řekla Hermiona, „jak vypadá, Harry?“
Rona bylo možno i přes přeměnu rozpoznat, ale Harry si pomyslel, že to je jen proto, že ho
zná příliš dobře. Měl teď dlouhé vlnité vlasy, husté hnědé vousy s knírem, krátký široký nos
bez pih a husté obočí.
„No, není můj typ, ale půjde to,“ odpověděl Harry. „Takže půjdeme?“
Všichni tři pohlédli na tmavou, tichou Škeblovou chatrč stojící pod blednoucími hvězdami.
Pak se otočili a vyšli k místu, hned za ochranným valem, kde končilo Fideliovo ochranné
kouzlo a odkud se mohli přemístit.
Když prošli bránou, ozval se Griphook.
„Nejspíš bych měl už vylézt nahoru, co říkáte, Harry Pottere?“
Harry se sklonil a skřet mu vylezl na záda a pevně se ho chytil pod krkem. Nebyl těžký, ale
Harrymu se nelíbil pocit, že je tak blízko, ani síla, se kterou se briskně dostal nahoru.
Hermiona vytáhl neviditelný plášť z malého batohu a přehodila ho přes něj.
„Perfektní,“ prohlásila, když se sklonila, aby zkontrolovala Harryho nohy. „Není vidět vůbec
nic. Můžeme jít.“
Harry se otočil s Griphookem na zádech a soustředil se, jak nejvíc mohl na Děravý kotel,
hospůdku, u vchodu do Příčné ulice. Skřet se k němu přitiskl ještě pevněji, jak se pohybovali
sepnutou tmou. O pár vteřin později Harryho nohy ucítily chodník a Harry otevřel oči přímo
na křižovatce Charing Cross.
Míjeli je mudlové se znavenými tvářemi, obvyklými pro časné ráno a vůbec si nebyli vědomi,
že tu stojí malá hospůdka.
Bar v Děravém kotli byl téměř prázdný. Tom, shrbený a bezzubý majitel, leštil za barem
sklenice. Dva čarodějové se tlumeně bavili ve vzdáleném rohu, ale při pohledu na Hermionu
zmizeli dál do stínu.
„Madam Lestrangeová,“ zamumlal Tom a když kolem něj Hermiona prošla, kývnul poslušně
hlavou.
„Dobré ráno,“ řekla Hermiona a Harry zahlédl Tomův překvapený pohled, jak se plížil za ní,
stále s Griphookem na zádech.
„Jsi moc zdvořilá,“ zašeptal Hermioně do ucha, když vycházeli do dvora za hospodou. „Musíš
se k lidem chovat, jako by byli smetí.“
„No dobře!“
Hermiona vytáhla Bellatrixinu hůlku a poklepala s ní na cihlu na nenápadné zdi před nimi.
Cihly se okamžitě začali pohybovat a točit. Uprostřed se objevila díra, která se postupně
rozšiřovala, až z ní vznikl vchod do úzké dlážděné Příčné ulice.
Všude bylo ticho, obchody ještě neotevřely, nikde žádní zákazníci. Zahnutá dlážděná ulice se
nyní vůbec nepodobala té plné lidé, kterou Harry navštívil, než jel poprvé do Bradavic před
několika lety.
Mnoho obchodů bylo zabedněných, ale viděli i pár nově otevřených, týkajících se černé
magie. Z mnoha výkladních skříní se na ně dívala Harryho tvář na plakátech s nápisem
Hledaný číslo jedna.
U dveří se choulila skupina otrhaných lidí. Slyšel, jak naříkají směrem k těm několika
kolemjdoucím, prosí je o zlato, vykřikují, že opravdu jsou kouzelníci. Jeden z nich měl přes
oko zkrvavený obvaz.
Žebráci pohlédli na Hermionu, když kolem nich procházeli. Zdálo se, jako by před ní
roztávali, stahovali se kapuce do čela a prchali, jak nejrychleji mohli. Hermiona je zvědavě
pozorovala, až muž se zakrváceným obvazem doklopýtal přímo před ní.
„Mé děti!“ vykřikl a ukázal. Měl chraplavý, vysoko posazený hlas a zněl roztržitě. „Kde jsou
mé děti? Co jim udělal? Ty to víš, ty to víš!“
„Já – já vážně – “ zajíkla se Hermiona.
Muž se na ni vrhnul a natahoval se po jejím hrdle. Rána a výbuch červeného světla ho
odmrštily zpět na zem, kde ztratil vědomí. Ron stál s hůlkou stále napřaženou a pod vousy se
mu stále zračilo překvapení. V oknech na obou stranách ulice se objevily tváře, ale malý lidé
v hlouček přihlížejících, kteří stáli poblíž se zahalili do svých hábitů a svižným krokem
odcházeli, aby byli co nejrychleji pryč.
Jejich vstup do Příčné ulice nemohl být nápadnější. Harry na chvíli zauvažoval, jestli by
nebylo lepší odejít teď a zkusit vymyslet lepší plán. Než se ale mohli přesunout nebo se spolu
poradit, ozval se za nimi další výkřik.
„Ale, madam Lestrangeová!“
Harry se bleskurychle otočil a Griphook se ho chytil o něco pevněji. Dlouhými kroky k nim
mířil vysoký, hubený kouzelník s hustými šedivými vlasy a dlouhým, ostrým nosem.
„To je Travers,“ zasyčel skřet Harrymu do ucha, ale Harrymu v tu chvíli vůbec nedošlo, kdo
Travers je. Hermiona se narovnala, aby vypadala vyšší, a řekla s největším možným
opovržením, kterého byla schopná,
„A vy chcete co?“
Travers se zastavil a tvářil se uraženě.
„Je to Smrtijed!“ vydechl Griphook a Harry se pokradmu přiblížil k Hermioně, aby jí zašeptal
tu informaci do ucha.
„Chtěl jsem vás pouze pozdravit,“ odpověděl chladně, „ale pokud je má přítomnost
nevítaná...“
Harry okamžitě rozpoznal jeho hlas. Travers byl jeden ze Smrtijedů, kteří dorazili do
Xenofiliova domu.
„Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ řekla Hermiona rychle, aby napravila svůj omyl, „jak se daří?“
„Abych řekl pravdu, jsem překvapen, že vás vidím venku, Bellatrix.“
„Opravdu? Čím to?“ zeptala se Hermiona.
Tedy,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že obyvatelé Malfoyva sídla dostali zákaz opustit
dům, po tom ...ehm...úniku.“
Harry si zoufale přál, aby Hermiona něco vymyslela. Pokud to byla pravda, Bellatrix vůbec
neměla být na veřejnosti –
„Pán Zla odpouští těm, kteří mu v minulosti věrně sloužili,“ odpověděla Hermiona a brilantně
přitom napodobila Bellatrixinu nejpohrdavější intonaci. „Možná, že jeho mínění o vás není
tak vysoké jako o mě, Traversi.“
Ačkoliv se Smrtijed tvářil uraženě, rozhodně již nevypadal tak podezíravě. Pohlédl na zem na
muže, kterého Ron před chvíli omráčil.
„Jak vás urazil?“
„Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ pronesla Hermiona chladně.
„Tihle ´bezhůlkoví´ umí být otravní,“ řekl Travers. „Pokud pouze žebrají, nic proti tomu
nemám, ale minulý týden si mě jedna z nich dovolila požádat o přímluvu na ministerstvu.
Jsem čarodějka, pane, já jsem čarodějka, dovolte mi, abych vám to dokázala!“ napodobil ji
pištivě. „Jako bych ji měl půjčit svoji hůlku - ale čí hůlku,“ zeptal se zvědavě, „teď používáte,
Bellatrix? Slyšel jsem, že vaše vlastní byla - “
„Tady mám svou hůlku,“ odpověděla Hermiona chladně a ukázala na Bellatrixinu hůlku.
„Nevím, jaké fámy jste poslouchal, Traversi, ale nejste moc dobře informovaný.“
Travers vypadal překvapeně a otočil se nyní na Rona.
„Kdo je váš přítel? Neznám ho.“
„To je Dragomir Despard,“ vysvětlila mu Hermiona.
Usoudili, že pro Rona bude nejbezpečnější, když se bude vydávat za vymyšleného člověka.
„Neumí příliš anglicky, ale sympatizuje s cíly Pána Zla. Přijel se z Transylvánie podívat na
náš nový režim.“
„Skutečně? Těší mě, Dragomire,“
„ – Eší me,“ řekl Ron a napřáhl ruku.
Travers roztáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako by se bál, že se tím ušpiní.
„A co vás a vašeho – milého – přítele přivádí takto časně do Příčné ulice?“ zeptal se Travers.
„Potřebuji zajít do Gringgotovy banky,“ odpověděla Hermiona.
Hermiona neměla na vybranou, musela ho následovat klikatou dlážděnou ulicí až k místu, kde
nad ostatními obchody vyčnívala sněhobílá budova Gringottovy banky. Ron kráčel vedle nich
a Harry s Griphookem je následovali.
Pozorný Smrtijed bylo to poslední, co potřebovali. Nejhorší na tom ovšem bylo, že s
Traversem po boku fiktivní Bellatrix neměl Harry nejmenší možnost s Hermionou nebo
Ronem jakkoliv komunikovat. Až příliš brzy dorazili k mramorovému schodišti vedoucímu k
velkému bronzovému vchodu. Jak je Griphook varoval, místo skřetů v livreji, kteří obvykle
postávali kolem vchodu, tu nyní čekali dva kouzelníci. Každý z nich v ruce svíral dlouhý zlatý
prut.
„Ah, ´sondy spolehlivosti´,“ vzdychl Travers teatrálně. „uboze jednoduché, ale přitom tak
účinné!“
Vydal se po schodech nahoru a kývnul doprava i doleva na čaroděje, kteří zvedli zlaté pruty a
projeli ho jimi nahoru a dolů.
Harry věděl, že sondy rozpoznaly ukryté kouzelnické předměty. Měl pouze pár vteřin, takže
vytáhl Drakovu hůlku a namířil ji postupně na každého hlídače a zašeptal dvakrát
„Confundo.“ Oba strážci se na moment zarazili, když je kouzlo zasáhlo, ale Travers, který se
díval za bronzovou bránu do vstupní síně, si ničeho nevšiml.
Hermioně se zavlnily dlouhé černé vlasy, když vyšla schody.
„Moment, madam,“ řekl strážce a zvedl sondu.
„Ale právě jste to přece udělal!“ pronesla Hermiona Bellatrixiným arogantním
rozkazovačným hlasem.
Travers se se zvednutým obočím otočil. Strážce vypadal zmateně. Pohlédl na úzkou zlatou
sondu a pak na svého kolegu, který mu lehce omámeným hlasem řekl,
„Jo, Mariusi, zrovna jsi ji zkontroloval.“
Hermiona s Ronem po boku vykročila a Harry s Griphookem je neviditelně následovali.
Harry se na prahu otočil: oba kouzelníci se škrábali na hlavě.
Před vnitřními stříbrnými dveřmi, na kterých stálo varování o strašlivé odplatě pro zloděje,
stáli dva skřeti. Harry pohlédl na báseň a z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka, na dobu,
kdy na to samém místě stál v den svých jedenáctých narozenin, těch nejlepších v životě.
Hagrid stál vedle něj a povídal, „Jen blázen by se je pokoušel vykrást,“¨
Gringottova banka mu tehdy přišla jako zázračné místo, začarované skladiště se zlatem, o
kterém nikdy neměl tušení, že je jeho a ani ve snu ho tenkrát nenapadlo, že by se sem měl
vrátit a krást...Ale za pár vteřin už stáli v rozsáhlé mramorové hale uvnitř banky. U dlouhého
pultu seděli na vysokých stoličkách skřeti a věnovali se prvním zákazníkům. Hermiona, Ron a
Travers zamířili ke starém skřetovi, který lupou zkoumal velkou tlustou minci. Hermiona
nechala Traverse popostoupit dopředu, aby mohla Ronovi vysvětlit charakteristiku haly.
Skřet položil zkoumanou minci stranou a bezadresně pronesl „Leprikóní“. Pak pozdravil
Traverse, jenž mu podal malý zlatý klíček. Skřet jej prozkoumal a vrátil mu jej zpět.
Hermiona vykročila k němu.
„Madam Lestrangeová!“ pronesl skřet evidentně překvapen. „Ach můj bože! Mohu – mohu
Vám pomoci?“
„Přeji si jít do svého trezoru,“ odpověděla Hermiona.
Skřet trochu couvnul. Harry se rozhlédl. Travers nebyl jediný, kdo postával kolem a
pozoroval je. Řada skřetů přerušila práci a dívala se na Hermionu.
„Můžete se...identifikovat?“ zeptal se skřet.
„Identifikovat? Nikdy - nikdy v životě jsem se nemusela identifikovat!“ oponovala mu
Hermiona.
„Oni to ví!“ zašeptal Griphook Harrymu do ucha. „Museli je varovat, že se sem může někdo
pokusit vniknout.“
„Postačí vaše hůlka, madam,“ řekl skřet. Natáhl chvějící se ruku a Harry si v hrozivé vteřině
uvědomil, že skřeti Gringgottovy banky ví, že Bellatrixina hůlka byla ukradena.
„Jednej, jednej rychle!“ šeptal Griphook Harrymu do ucha, „kletba Imperius!““
Harry zvedl pod pláštěm hůlku z hlohu, namířil ji na starého skřeta a poprvé v životě zašeptal,
„Imperio!“
Z Harryho paže vystřelil zvláštní pocit brnícího tepla, které jakoby proudilo z jeho mysli přes
šlachy a žíly a propojilo ho s hůlkou a kletbou, kterou pronesl. Skřet vzal Bellatrixinu hůlku,
pečlivě ji prozkoumal a pak řekl, „Ah, vidím, že jste si nechala vyrobit novou hůlku, madam
Lestrangeová!“
„Cože?“ zeptala se Hermiona, „ne, ne, to je moje – “
„Novou hůlku?“ podivil se Travers a znovu přistoupil k přepážce. Skřeti kolem je stále
pozorovali. „Ale jak jste to dokázala? Který výrobce hůlek vám ji vyrobil?“
Harry zareagoval bez přemýšlení. Namířil hůlku na Traverse a znovu zamumlal, „Imperio!“
„Ach, ano,“ řekl Travers a podíval se na Bellatrixinu hůlku. „A funguje dobře? Vždycky jsem
říkal, že nové hůlky potřebují trochu času, nemyslíte?“
Hermiona vypadala naprosto ohromeně, ale k Harryho velké úlevě, přijala bizardní změnu ve
vývoji bez komentáře.
Starý skřet tleskl za přepážkou rukama a okamžitě k němu přistoupil mladší skřet.
„Budu potřebovat břinkot,“ řekl skřetovi, který hned zmizel a za vteřinu se vrátil s koženou
kabelou, ve které o sebe řinčely kovové předměty, kterou předal svému nadřízenému.
„Dobře, velmi dobře! Následujte mě, prosím, madam Lestrangeová,“ řekl skřet, seskočil ze
stoličky a zmizel tak z dohledu, „zavedu vás do vašeho trezoru.“
Objevil se na druhé straně přepážky a vesele k nim kráčel se stále ještě cinkající kabelou.
Travers se nyní téměř nehýbal a jen ústa měl doširoka otevřené. Ron k tomuto zvláštnímu
jevu jen přitahoval pozornost, když jej zmateně pozoroval.
„Moment - Bogrode!“
Jiný skřet vystartoval zpoza přepážky.
„Máme své instrukce,“ řekl a zlehka se Hermioně uklonil, „omlouvám se, madam
Lestrangeová, ale k trezoru Lestrangeových byla přidána zvláštní ochranná opatření.
Naléhavě něco šeptal Bogrodovi do ucha, ale skřet pod kletbou Imperius ho setřásl.
„Jsem si plně vědom těchto instrukcí. Madam Lestrangeová si přeje jít do svého trezoru
...velmi vážená rodina ... staří klienti ... tudy, prosím...“
A s cinkotem spěšně zamířil k jedněm z mnoha dveří, které vedly z haly. Harry se ohlédl na
Traverse, který stále ještě stál na jednom místě a tvářil se příliš nepřítomně. Harry se rozhodl.
Mávnutím hůlky donutil Traverse přijít k nim a sledovat je až ke dveřím, do hrubé kamenné
chodby za nimi, osvětlené pochodněmi.
„Máme problém, podezírají nás,“ řekl Harry, když za nimi zabouchly dveře a sundal si
neviditelný plášť. Griphook seskočil z jeho ramen. Travers ani Bogrod se vůbec nepodivili
jejich neobvyklému zjevení.
„Jsou pod kletbou Imperius,“ dodal v rekaci na zmatené pohledy Rona a Hermiony, kteří
zírali na nepřítomné tváře Traverse s Bogrodem. „Ale nemyslím, že jsem ji použil dostatečně
silnou, nevím...“
A v hlavě se mu objevila další vzpomínka, tentokrát na skutečnou Bellatrix Lestrangeovou,
jak před ním vřískala, když se poprvé v životě pokusil použít kletbu, která se nepromíjí:
„Musíš ji opravdu chtít použít, Pottere!“
„Co budem dělat?“ zeptal se Ron. „Nevrátíme se ještě? Dokud můžem?“
„Pokud ještě můžeme,“ řekla Hermiona a pohlédla na velké dveře do hlavní haly, kde se dělo
kdoví co.
„Když jsem se dostali takhle daleko, tak bych šel dál.“ prohlásil Harry.
„Dobře,“ souhlasil Griphook, „potřebujeme, aby Bogrod řídil vozík. Já na to nemám povolení.
Ale nebude tam místo pro toho čaroděje.“
Harry namířil hůlkou na Traverse.
„Imperio!“
Kouzelník se otočil a spěšně odcházel podél tmavé uličky.
„Co ho necháváš dělat?“
„Schovat se,“ odpověděl Harry a namířil pro změnu na Bogroda, který hvízdl a přivolal vozík,
jenž k nim přijel ze tmy. Harry si byl jistý, že když do něj nasedali, slyšel v hlavní síni
výkřiky. Bogrod si sednul s Griphookem dopředu, Harry, Ron a Hermiona se zmáčkli v zadní
části.
Vozík se rozjel se škubnutím a nabral rychlost. Prosvištěli kolem Traverse, který se schovával
do díry ve zdi, když se vozík začal kroutit a zatáčet do labyrintových zatáček. Stále mířili
hlouběji a hlouběji. Přes rachot koleček Harry neslyšel nic jiného.
Vlasy za ním vlály, jak míjely stalaktity a jeli stále níž, ale stále se ohlížel. Bylo to, jako by za
sebou nechaly obrovské stopy. Čím víc o tom přemýšlel, tím šílenější mu jejich plán připadal.
Převléknout Hermionu za Bellatrix, vzít se sebou její hůlku, když Smrtijedi dobře věděli, kdo
jí ji vzal – “
Byli hlouběji, než kdy Harry v Gringgotově bance byl. Vozík v rychlosti se trochu naklonil a
na chvíli uviděli před sebe. Na vteřinu Harry zaslechl Griphooka vykřiknout:
„Ne!“, když se na ně spustil vodopád. Ale na brzdění nebyl čas: prosvištěli skrz něj.
Harry cítil vodu v očích i ústech, nic neviděl, ani nemohl dýchat. Pak se vozík hrozivě
naklonil, převrátil se a všechny je vyhodil ven. Uslyšel, jak se vozík roztříštil o stěnu, slyšel,
jak Hermiona něco křičí a ucítil, jak jej něco tlačí k zemi jako by nic, až bezbolestně přistál na
kamenné chodbě.
„P-potlačovací kouzlo,“ prskala Hermiona, když ji Ron zvedl na nohy. K Harryho zděšení, už
ale vůbec nevypadal jako Bellatrix. Místo toho tam stála v příliš velkých hábitech, pomočená,
ve své obvyklé podobě. Ron už měl zase zrzavé vlasy a žádné vousy. Uvědomili si to, když se
na sebe dívali a sáhli na své tváře.
„Zlodějův pád!“ řekl Griphook, když se škrábal na nohy a díval se na vodu na kolejích, která
jak Harry nyní pochopil, nebyla jen tak obyčejná. „Smývá jakékoliv kouzlo! Ví, že v bance
jsou zloději, použili ochranná kouzla!“
Viděl, jak Hermiona kontroluje, zda stále má malý batoh a spěšně strčil ruku pod bundu, aby
se ujistil, že pořád má neviditelný plášť. Pak se otočil na Bogroda, který ohromeně třásl
hlavou.
„Zlodějův pád zřejmě smyl i kletbu Imperius.“
„Potřebujeme ho,“ řekl Griphook, „nemůžeme vejít do trezor bez skřeta z Gringgotovy banky.
A potřebujeme také břinkot!“
„Imperio!“ řekl znovu Harry a ozvěna zopakovala jeho hlas kamennou chodbou. Opět pocítil
prudký pocit ovládání, které proudilo z jeho hlavy do hůlky. Bogrod se znovu podřídil jeho
vůli. Jeho zmatený výraz se změnil do zdvořile lhostejného a Ron spěšně zvedl koženou
kabelu s kovovými předměty.
„Harry, myslím, že slyším, jak sem někdo jde!“ ozvala se Hermiona. Namířil Bellatrixinu
hůlku na vodopád a vykřikla: „Protego!“ Viděli, jak ochranné kouzlo přerušilo proud
očarované vody, která tekla do chodby.
„Dobrý nápad,“ řekl Harry, „veď nás, Griphooku!“
„Jak se pak odsud dostaneme ven?“ zeptal se Ron, když pospíchali za skřetem do tmy.
Bogrod za nimi těžce oddechoval, jako starý pes.
„To budeme řešit, až na to přijde řada,“ odpověděl Harry. Snažil se poslouchat. Měl dojem, že
poblíž slyšel něco cinkat. „Jak je to ještě daleko, Griphooku?“
„Už jen kousek, Harry Pottere, už jen kousek...“
A když zahnuli za roh, spatřili něco, na co byl Harry připravený, ale co je stejně donutilo
okamžitě se zastavit.
K zemi byl přímo před nimi připoután obrovský drak a hlídal vstup do čtyřech nebo pěti
nejhlubších trezorů. Dračí šupiny po dlouhém věznění v podzemí úplně vybledly a roztřepily
se. Oči měl mléčně růžové, na obou zadních nohách měl obrovská pouta, ze kterých vedly
tlusté řetězy ke gigantickým hřebům, zatlučeným hluboko do skály.
Kdyby roztáhl obří špičatá křídla svinutá k sobě, kompletně by zaplnily celou místnost. Když
se na ně otočil svojí příšernou hlavou, zařval takovým hlasem, že se skála zachvěla. Otevřel
tlamu a vyslal na ně plameny, které je donutily rychle utéct zpět do chodby.
„Je napůl slepý,“ oddechoval těžce Griphook, „ale o to víc strašnější. Ale i tak jej umíme
ovládat. Ví, co může čekat, když přichází břinkot. Dejte mi ho.“
Ron mu podal kabelu a skřet z ní vytáhl malé kovové nástroje. Když s nimi zatřásl, vydávaly
ohlušující zvuky, jak když se kladivem uhodí do kovadliny. Griphook jim je rozdal, Bogrod si
svůj pokorně převzal.
„Víte, co dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Až uslyší tyhle zvuky, bude
čekat bolest, takže ustoupí a Bogrod se musí rychle dotknout dlaní trezoru.“
Znovu vyšli za roh. Třásli břinkotem a zvuk se mnohokrát zesíleně rozléhal po skalnatých
stěnách, takže Harrymu téměř trhal uši. Drak znovu hrozivě zařval, ale pak ustoupil.
Harry viděl, jak se třásl, a když se přiblížili, spatřil na jeho hlavě obrovské jizvy po ranách.
Hádal, že draka naučili, aby se bál rozpálených mečů, když slyšel břinkot.
„Řekni mu, aby se rukou dotkl dveří!“ popohnal Griphook Harryho, který namířil hůlkou na
Bogroda. Starý skřet ho poslechl a dlaní zatlačil na dřevo. Dveře do trezoru se rozplynuly a
ukázaly vchod jako do jeskyně, který byl od podlahy až ve stropu naplněn zlatými mincemi,
poháry, stříbrným brněním, kůži neznámých tvorů, některých s dlouhými ostny, jiných s
padlými křídly, lektvary ve zdobených lahvičkách a lebkách s korunami.
„Rychle, hledejte!“ křikl Harry, když bleskurychle vběhli dovnitř trezoru.
Popsal Ronovi a Hermioně mrzimorský šálek, ale pokud by byl v trezoru schovaný jiný viteál,
pak neměl tušení, jak bude vypadat. Téměř neměl čas na to, aby se otočil, když se za nimi
ozvalo ohlušující lupnutí. Dveře za nimi se znovu objevily a zavřely je uvnitř trezoru do úplné
temnoty.
„To nevadí, Bogrod nás pak odsud dostane!“ zařval Griphook, když Ron překvapeně vykřikl.
„Nemůžete rozsvítit hůlky? Rychle, nemáme moc času!“
„Lumos!“
Harry posvítil hůlkou na trezor. Její světlo se odráželo na třpytivých klenotech. Na jedné
poličce uviděl falešný Nebelvírův meč přivázaný řadou řetězů. Ron s Hermionou také
rozsvítili své hůlky a zkoumali hromadu předmětů ležících před nimi.
„Harry, mohl by tohle být – aargh!“
Hermiona vykřikla bolestí, Harry se na ní otočil s hůlkou právě včas, aby zahlédl, jak jí z ruky
vypadl zdobený pohár. Jakmile dopadl na zem, rozmnožil se do spršky pohárů, takže o vteřinu
později byla podlaha kolem pokrytá stejnými poháry, aniž by mohli rozpoznat původní.
„Spálil mě!“ zasténala Hermiona a sála si popálené prsty.
„Přidali sem dvojné kletby a kouzlo Flagrante!“ křikl Griphook. „Čehokoliv se dotknete, vás
spálí a následně se rozmnoží. Ale kopie jsou bezcenné – a pokud se jich budete pořád dotýkat,
rozmnožující se zlato vás zavalí k smrti!“
„Dobře, takže se ničeho nedotýkejte!“ pronesl Harry zoufale, ale jakmile to vyslovil, Ron
omylem šlápl na jednu z kopií poháru a s výbuchem se okamžitě objevilo dvacet dalších. Ron
poskakoval na místě, část nohy měl spálenou po dotyku s horkým kovem.
„Zůstaň stát, nehýbej se!“ řekla Hermiona a podepřela Rona.
„Jenom se koukejte kolem!“ křikl Harry. „Pamatujte, že ten šálek je malý, ze zlata. Je na něm
vyrytý jezevec a má dvě ucha – nebo jestli neuvidíte něco s Havraspárovým symbolem, orlem
–“
Namířili své hůlky do každého koutku i štěrbiny a opatrně se otáčeli na místě. Bylo téměř
nemožné ničeho se nedotknout. Harry způsobil ohňostroj falešných galeonů, které se na zemi
přidaly k falešným pohárům, takže nyní nebylo téměř kam šlápnout. Zlato kolem žhnulo, v
trezoru byly horko jako ve výhni. Světlo z Harryho hůlky ozářilo štíty a skřetí helmy na
poličkách sahajících až ke stropu. Zvedal světlo výš a výš, až konečně našel předmět, kvůli
kterému po poskočilo srdce a zachvěla se mu ruka.
„Je támhle, támhle!“
Ron s Hermionou na něj namířili své hůlky, takže zlatý šálek se rozzářil třemi směry. Šálek,
který patřil Helze z Mrzimoru, jenž měla Hepziba Smithová, které ho ukradl Tom Raddle.
„Jak se sakra dostaneme tam nahoru, aniž bychom se ničeho dotkli?“ zeptal se Ron.
„Accio šálek!“ vykřikla Hermiona, která v zoufalství evidentně zapomněla, co jim Griphook
říkal v průběhu plánování.
„Zbytečné, zbytečné,“ zavrčel skřet.
„Takže co budeme dělat?“ řekl Harry a pohlédl na skřeta. „Jestli chceš ten meč Griphooku,
tak nám budeš muset pomoct víc než – počkat! Můžu se toho dotknout mečem? Hermiono,
podej mi ho!“
Hermiona zašmátrala ve svém hábitu, vyndala malý batoh, chvíli se v něm přehrabovala, až z
něj vytáhla zářící meč. Harry ho chytil za rubínovou rukojeť a ostřím se dotkl nejbližší
stříbrné lahvičky a ta se nerozmnožila.
„Kdybych mohl nabrat ten šálek na meč – ale jak se k němu dostanu?“
Polička, na které šálek ležel, byla mimo dosah i pro Rona, jenž z nich byl nejvyšší. Horko z
očarovaného pokladu narůstalo a Harrymu po čele stékal pot, jak se snažil vymyslet, jak šálek
získat. Pak za dveřmi zaslechl dračí řev a zvuky lomozu a řinčení byly slyšet víc a víc.
Byli teď opravdu v pasti. Ven se mohli dostat jen dveřmi, ke kterým očividně mířila horda
skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu, jimž se ve tváři zračila hrůza.
„Hermiono,“ domáhal se Harry, jak lomoz za dveřmi narůstal, „musím se dostat tam nahoru,
musíme se ho zbavit – “
Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a zašeptala, „Levicorpus.“
Harry se vznesl kotníkem do vzduchu a zasáhl stříbrné brnění, z kterého okamžitě vystřelily
kopie, jako žhnoucí bílá těla a zaplnily už tak plný prostor. Ron, Hermiona a oba skřeti byli s
výkřiky bolestí sraženi na další předměty, které se okamžitě rozmnožily. Byli napůl pohřbeni
ve zvedajícím se přílivu vařícího se zlata, křičeli a snažili se dostat ven, když Harry projel
hrotem meče skrze ouško Mrzimorského šálku a nabodl jej na ostří.
„Impervius!“ zaječela Hermiona ve snaze bránit sebe, Rona i skřety před hořícím kovem.
Ale pak zatím nejhrůznější výkřik donutil Harryho, aby se ohlédnul. Ron s Hermionou
ponořeni po pás ve zlatu se snažili zachránit Bogroda, který klouzal do pokladu. Ale
Griphook už zmizel z dohledu, čouhaly z něj pouze konečky prstů.
Harry je popadl a zatáhl. Popálený skřet se se zaskučením vynořil.
„Liberacorpus!“ zahřměl Harry a s Griphookem přistáli na vařícím se zlatě a
HarrymuHarrHaH
vyklouzl meč z ruky.
„Chytněte ho!“ zařval Harry a snažil se odolat bolesti škvařícího se kovu na své kůži.
Griphook mu znovu vylezl na záda, odhodlán vyhnout se nadouvající se mase vřelých rudých
předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten šálek!“
Lomoz na druhé straně trezoru už byl téměř ohlušující – bylo pozdě –
„Támhle!“
To Griphook jej spatřil, Griphook se za ním vrhnul a v ten moment bylo Harrymu jasné, že
skřet nikdy nečekal, že by dodrželi slovo. Jednou ruku se pevně držel Harryho vlasů, aby měl
jistotu, že znovu nespadne do moře horoucího zlata a druhou rukou Griphook popadl rukojeť
meče a strhnul jej mimo Harryho dosah.
Maličký zlatý šálek navlečený na oušku vylétl do vzduchu. Se skřetem na zádech po něm
Harry skočil a chytil je. Ačkoliv cítil, jak mu propaluje ruce do masa, nepustil jej. Držel jej,
když mu z dlaně vyskočilo bezpočet dalších Mrzimorských šálků, které na něj padaly. Vchod
do trezoru se znovu otevřel a Harry cítil, jak s Ronem a Hermionou kloužou na lavině
hořícího zlata a stříbra ven do vnější místnosti.
Harry téměř nevnímal popáleniny na celém těle, ani další a další kopie šálku, které na něj
padaly. Zastrčil jej do kapsy a natáhl se, aby znovu získal meč, ale Griphook byl pryč. V
momentě, kdy byl v bezpečí, sklouzl z Harryho ramenou, skočil do davu skřetů kolem a s
křikem:
„Zloději! Zloději! Pomoc! Zloději!“, mával mečem. Zmizel uprostřed postupujícího davu,
který jej beze slova přijal a v němž všichni drželi dýky.
Harry uklouzl na hořícím zlatě a když se vydrápal na nohy, bylo mu jasné, že jediná cesta
ven, vede skrz.
„Mdloby na vás!“ zahřmel a Ron s Hermionou se k němu přidali.
Jiskry červeného světla vylétly do davu skřetů a někteří z nich se skáceli na zem. Další ale
postupovali k nim a Harry viděl, jak zpoza rohu vyběhlo několik čarodějů.
Uvázaný drak znovu zařval a vlna plamenů přeletěla přes skřety. Kouzelníci se svíjeli bolestí
a prchali zpátky. Harryho náhle něco napadlo, inspirace nebo možná šílenství. Namířil hůlku
na tlusté okovy, které poutaly zvíře k podlaze a zařval:
„Relashio!“
Okovy s hlasitým úderem povolily.
„Tudy!“ zařval, stále házel omračující kletby na skřety za nimi, ale běžel k slepému drakovi.
„Harry – Harry – co to děláš?“ vykřikla Hermiona.
„Rychle, vylez nahoru, na něj – “
Drak si stále ještě neuvědomil, že je volný. Harryho chodidla nalezly záhyb na jeho zadních
nohou a vyšvihl se na drakova záda. Jeho šupiny byly tvrdé jako ze železa. Vůbec se nezdálo,
že by si ho všiml. Natáhl ruku, Hermiona vyskočila k němu, Ron se vyšplhal za nimi a vteřinu
nato si drak uvědomil, že už není připoutaný.
S řevem kus ustoupil, Harry se zabodnul do kolen a držel se šupin tak pevně, jak dovedl.
Křídla se rozevřela, srazila k zemi vřískající skřety jako kuželky a vznesla se do vzduchu.
Harry, Ron a Hermiona mu leželi na zádech. Odřeli se o strop, když se drak vrhnul k ústí
chodby, zatímco skřeti na něj začali vrhat dýky, které se odrazili od jeho slabin.
„Nikdy se odsud nedostaneme, je moc velký!“ vykřikla Hermiona, ale drak znovu otevřel
tlamu a vychrlil oheň, který dosáhl až do tunelu, v němž se hlasitým rámusem zřítili podlahy i
stropy.
Drak si s obrovskou silou probojovával cestu ven. Harry měl pevně zavřené oči proti horku u
prachu, ohlušen z padajících kamenů a drakova řevu. Dokázal se pouze držet jeho zad a
každou chvíli čekal, že ho setřese dolů. Pak zaslechl Hermionu, jak křičí:
„Defodio!“
Pomáhala drakovi zvětšit chodbu a ničila strop, zatímco drak se snažil letět vzhůru na vzduch,
pryč od vřískajících a řinčících skřetů. Harry s Ronem ji napodobili dalšími kouzly, až se
strop zřítil. Proletěli nad podzemním jezerem a řvoucí zvíře nad ním nejspíš ucítilo prostor a
svobodu.
Za nimi se ozýval drakův dusot, klapot ostnatého ocasu, rány z hromady kamenů, obrovských
padajících stalaktitů a řinčení skřetů bylo stále tlumenější a tlumenější, zatímco před nimi si
drak stále probíjel cestu chrlením plamenů –
Až konečně, spojenou silou jejich kouzel a drakovy brutální síly si probili cestu do
mramorové síně. Skřeti i kouzelníci s řevem prchali do úkrytů, když drak konečně získal
prostor plně roztáhnout křídla. Otočil ostnatou hlavu směrem k chladnému vzduchu, který
cítil za branou a vznesl se vzhůru s Harrym, Ronem i Hermionou na zádech.
Prorazil bronzové dveře, které vyletěly z pantů a kymácivě vletěl do Příčné ulice a odrazil se
k obloze.
Kapitola dvacátá sedmá
Definitivní úkryt
Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby
prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě
udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v
Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený
na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho
spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného
mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo
se, že Hermiona vzlyká.
Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o
nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho
sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho
může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde
dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na
jehlách.
Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak
rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A
až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech.
Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud
neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla
auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na
zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.
„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.
„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.
Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co
udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a
byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel
Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu
na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?
Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále
letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký
temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na
drakově hřbetu.
„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“
Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu
slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů.
Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.
Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.
„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než
zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté
břicho.
„TEĎ!“
Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal.
Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody.
Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde
dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich,
plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z
hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával
křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše
otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a
vyčerpaní na kluzkou trávu.
Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul,
vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná
kouzla.
Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co
se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na
rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na
svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové
šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili
do sebe dýňovou šťávu.
„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou,
„že máme ten viteál. Špatný je...“
„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v
kalhotách do spáleniny pod ní.
„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“
Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na
trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval.
„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a
utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.
Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.
„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“
„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat.
Měli bychom se bát spíš o sebe.“
„Jak to myslíš?“
„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se
vloupali ke Gringottovým.“
Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník,
točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až
ho začalo pálit v krku.
„Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne?
Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“
„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu
to zatají...“
Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela
Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh
čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava.
„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost.
Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát...
Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.
„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“
„M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je zazastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“
„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit
podvodníky? Kdo to byl?“
„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“
„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“
„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“
Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být
pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho
tajemství?
„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil
mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius
Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a
znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije
za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...
Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho
poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co
když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl
na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na
jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt
a ten chlapec, ten chlapec...
Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by
to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných,
bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a
drahocenný, byl napaden, zmrzačen?
Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by
to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být
nedotčené...
Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu
vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,...
Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v
Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty
vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku.
A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu?
Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní...
Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on
sám znal největší tajemství toho místa.
A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho
nepošle plnit své rozkazy...
Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí
zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou
hůlku, bude muset podstoupit sám...
Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach.
Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich
opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první...
Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl
něco o událostech z jeho minulosti.
A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné
dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré
upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč
by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a
Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?
Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy
neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal
Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...
Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve
světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných
pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek
nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený.
Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky
zapadajícího slunce.
„Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko
položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na
nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“
„Cože?“
Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.
„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“
„Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl
na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o
tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v
Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam
nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během
pár hodin...“
„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.
„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“
„Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný
plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“
„Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového
stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon
jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam
není dost bezpečný?“
„Ale jak se tam dostaneme?“
„Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany
okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“
„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“
„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“
Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do
vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen
jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším
kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť
co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty.
Vystavil Fénix Tým v 22:32
Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby
prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě
udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v
Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený
na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho
spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného
mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo
se, že Hermiona vzlyká.
Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o
nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho
sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho
může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde
dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na
jehlách.
Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak
rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A
až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech.
Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud
neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla
auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na
zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.
„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.
„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.
Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co
udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a
byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel
Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu
na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?
Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále
letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký
temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na
drakově hřbetu.
„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“
Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu
slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů.
Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.
Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.
„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než
zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté
břicho.
„TEĎ!“
Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal.
Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody.
Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde
dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich,
plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z
hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával
křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše
otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a
vyčerpaní na kluzkou trávu.
Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul,
vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná
kouzla.
Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co
se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na
rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na
svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové
šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili
do sebe dýňovou šťávu.
„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou,
„že máme ten viteál. Špatný je...“
„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v
kalhotách do spáleniny pod ní.
„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“
Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na
trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval.
„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a
utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.
Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.
„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“
„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat.
Měli bychom se bát spíš o sebe.“
„Jak to myslíš?“
„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se
vloupali ke Gringottovým.“
Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník,
točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až
ho začalo pálit v krku.
„Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne?
Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“
„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu
to zatají...“
Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela
Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh
čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava.
„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost.
Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát...
Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.
„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“
„M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je zazastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“
„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit
podvodníky? Kdo to byl?“
„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“
„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“
„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“
Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být
pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho
tajemství?
„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil
mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius
Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a
znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije
za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...
Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho
poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co
když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl
na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na
jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt
a ten chlapec, ten chlapec...
Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by
to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných,
bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a
drahocenný, byl napaden, zmrzačen?
Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by
to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být
nedotčené...
Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu
vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,...
Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v
Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty
vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku.
A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu?
Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní...
Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on
sám znal největší tajemství toho místa.
A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho
nepošle plnit své rozkazy...
Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí
zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou
hůlku, bude muset podstoupit sám...
Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach.
Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich
opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první...
Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl
něco o událostech z jeho minulosti.
A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné
dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré
upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč
by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a
Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?
Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy
neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal
Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...
Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve
světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných
pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek
nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený.
Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky
zapadajícího slunce.
„Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko
položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na
nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“
„Cože?“
Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.
„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“
„Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl
na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o
tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v
Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam
nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během
pár hodin...“
„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.
„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“
„Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný
plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“
„Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového
stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon
jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam
není dost bezpečný?“
„Ale jak se tam dostaneme?“
„Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany
okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“
„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“
„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“
Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do
vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen
jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším
kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť
co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty.
Vystavil Fénix Tým v 22:32
Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby
prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě
udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v
Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený
na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho
spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného
mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo
se, že Hermiona vzlyká.
Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o
nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho
sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho
může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde
dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na
jehlách.
Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak
rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A
až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech.
Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud
neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla
auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na
zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.
„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.
„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.
Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co
udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a
byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel
Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu
na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?
Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále
letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký
temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na
drakově hřbetu.
„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“
Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu
slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů.
Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.
Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.
„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než
zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté
břicho.
„TEĎ!“
Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal.
Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody.
Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde
dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich,
plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z
hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával
křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše
otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a
vyčerpaní na kluzkou trávu.
Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul,
vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná
kouzla.
Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co
se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na
rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na
svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové
šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili
do sebe dýňovou šťávu.
„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou,
„že máme ten viteál. Špatný je...“
„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v
kalhotách do spáleniny pod ní.
„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“
Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na
trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval.
„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a
utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.
Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.
„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“
„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat.
Měli bychom se bát spíš o sebe.“
„Jak to myslíš?“
„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se
vloupali ke Gringottovým.“
Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník,
točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až
ho začalo pálit v krku.
„Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne?
Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“
„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu
to zatají...“
Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela
Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh
čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava.
„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost.
Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát...
Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.
„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“
„M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je zazastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“
„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit
podvodníky? Kdo to byl?“
„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“
„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“
„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“
Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být
pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho
tajemství?
„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil
mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius
Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a
znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije
za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...
Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho
poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co
když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl
na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na
jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt
a ten chlapec, ten chlapec...
Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by
to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných,
bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a
drahocenný, byl napaden, zmrzačen?
Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by
to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být
nedotčené...
Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu
vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,...
Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v
Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty
vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku.
A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu?
Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní...
Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on
sám znal největší tajemství toho místa.
A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho
nepošle plnit své rozkazy...
Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí
zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou
hůlku, bude muset podstoupit sám...
Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach.
Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich
opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první...
Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl
něco o událostech z jeho minulosti.
A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné
dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré
upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč
by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a
Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?
Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy
neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal
Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...
Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve
světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných
pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek
nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený.
Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky
zapadajícího slunce.
„Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko
položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na
nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“
„Cože?“
Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.
„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“
„Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl
na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o
tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v
Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam
nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během
pár hodin...“
„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.
„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“
„Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný
plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“
„Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového
stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon
jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam
není dost bezpečný?“
„Ale jak se tam dostaneme?“
„Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany
okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“
„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“
„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“
Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do
vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen
jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším
kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť
co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty.
Kapitola dvacátá devátá
Ztracené zrcátko
Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní
skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím,
světlo rozlévající se z oken lokálu U Třech košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností,
jak kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem..
To všechno v mžiku po přistání-– a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných
ramen, se to stalo.
Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl
ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení.
Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů
v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která
zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich
pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených
horách.
„Accio plášť!“ vykřikl Smrtijed.
Harry pevně chytil cíp pláště, ale nic se nestalo. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo.
„Nejsi pod svým župánkem, Pottere?“ křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se
koukl na své kolegy: „Rozestupte se. Je tady.“
Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim: Harry, Ron a Hermiona couvali do nejbližší boční
uličky rychle, jak jen to šlo, a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali
kroky běhající sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi
pomocí hůlek hledali.
„Pojďme zmizet,“ zašeptala Hermiona. „Přemístíme se!“
„Skvělý nápad,“ odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval,
„Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!“
„Byli na nás připraveni,“ zašeptal Harry. „Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom
přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili – “
„A co mozkomorové?“ zavolal jiný Smrtijed. „Když je pustíme ze řetězů, najdou je
dostatečně rychle!“
„Temný Pán chce Pottera zabít sám – “
„Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít,
když mu nejdřív dají Polibek!“
Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou
muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí.
„Budeme se muset zkusit přemístit, Harry!“ zašeptala Hermiona.
Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlézající se po okolí. Okolní světlo bylo
vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za
ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl:
nemohli se přemístit; Smrtijedi provedli svá kouzla dobře.
Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona
ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu
vystoupilo deset nebo více mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých
pláštích se strupovitými a zetlelými rukami. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý: zdálo
se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil
blížící se beznaděj –
Pozvedl hůlku: nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv.
Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal
„Expecto Patronum!“
Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky: mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval
vítězoslavný jekot. „Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!“
Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byli
najednou hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělat, ozvalo
se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl:
„Pottere, rychle sem!”
Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří.
„Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!“ zamumlala vysoká postava, vyšla na
ulici a zabouchla za sebou dveře.
Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený
hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště,
po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli.
Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým
visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.
Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli
ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava
bez kapuce.
„No a co?“ hulákal do jedné ze zakrytých tváří.
„No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je
připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!“
„To nebyl tvůj patron,“ řekl Smrtijed. „To byl Potterův jelen!“
„Jelen!“ zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. „Jelen! Ty pitomče – Expecto Patronum!“
Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k
Hlavní ulici a pak pryč z dohledu.
„To nebylo to, co jsem viděl,“ prohlásil Smrtijed, ačkoli méně jistě.
„Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk,“ řekl jeden z jeho druhů. „Někdo byl
venku proti předpisům – “
„Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!“
„Vy jste spustil vřeštící kouzlo?“
„A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých
vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste
nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady
kvůli mně a mojí starý kočce, co?
„O nás se nestarej,“ řekl jeden ze Smrtijedů, „starej se o sebe, dědulo!“
„A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak
stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?“
„Ty nám snad vyhrožuješ – ?“
„Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?“
„Stejně jsem viděl jelena!“ křikl první Smrtijed.
„Jelen?“ houknul barman. „To je kozel, idiote!“
„Dobrá, udělali jsme chybu,“ řekl druhý Smrtijed. „Ještě jednou porušte zákaz vycházení a
my nebudeme tak shovívaví!“
Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a
posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť.
Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.
Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na
vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky.
Hostinský vstoupil do pokoje.
„Vy zatracení hlupáci,“ řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Na co jste
mysleli, když jste sem šli?“
„Díky,“ řekl Harry, „ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život.“
Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy
a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči.
„To vaše oko jsem viděl v zrcadle.“
V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali.
„Poslal jste Dobbyho.“
Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi.
„Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?“
„Je mrtvý,“ řekl Harry. „Bellatrix Lestangeová ho zabila.“
Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, „To slyším nerad. Toho skřítka jsem
měl rád.“
Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval.
„Vy jste Aberforth,“ řekl Harry k mužovým zádům.
Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň.
„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcadlu, k dvojčeti toho, které
rozbil téměř před dvěma roky.
„Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem,“ odpověděl Aberforth. „Albus mi pověděl, co to
je. Snažil jsem se na vás dávat pozor.“
Ron zalapal po dechu.
„Ta stříbrná laň!“ vyhrkl zapáleně. „To jste byl také vy?“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Aberforth.
„Někdo nám poslal jako patrona laň!“
„Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj
patron je kozel?“
„Ach,“ řekl Ron. „Jo… no, já mám hlad!“ dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité
kručení.
„Mám jídlo,“ řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým
bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek
naproti ohni.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.
„Dobře tedy,“ řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých
židlích. „Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli
jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění: spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás
jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za
jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a
vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná
potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout.“
„My neodejdeme,“ řekl Harry. „Potřebujeme se dostat do Bradavic.“
„Nebuď hloupý, chlapče,“ prohlásil Aberforth.
„Musíme,“ oponoval Harry.
„Co opravdu musíte,“ skláněl se k nim Aberforth, „je dostat se co nejdál odsud, jak jen
můžete.“
„Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím
vašeho bratra - chtěl, abychom - “
Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné,
jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga.
„Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí,“ řekl Aberforth, „a lidé se při plnění jeho velkolepých
plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na
mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy
mu nic nedlužíte.“
„Vy tomu nerozumíte,“ zopakoval Harry.
„Ach, vážně?“ pronesl Aberforth tiše. „Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi?
Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?“
„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a vína.
„Ono… nechal mi tady práci.“
„Opravdu?“ podivil se Aberforth. „Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou?
Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?“
Ron se spíše ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě.
„Já – není to jednoduché, to ne,“ reagoval Harry. „Ale já musím – “
„Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. „Nech to být chlapče, než skončíš
stejně! Zachraňte se!“
„Já… Nemůžu.”
„Proč ne?“
„Já“ – Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha „zaútočil“.„Ale
vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu--“
„Byl jsem,” řekl Aberforth. „Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo
si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere,
On tě chce, hrozně moc tě chce zabít.”
.
„Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou.”
Ukázal prstem na Rona a Hermionu.
„Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou.“
„Nemůžu,“ řekl Harry. „Mám práci-“
„Dej ji někomu jinému!”
„Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil -“
„Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?“
Harry si z celého srdce přál říct „Ano“, ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho
úst.
Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí.
„Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme
vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené.“
Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní
Harry pořádně porozhlédl po místnosti, jediný obrázek v celé místnosti. Nebyla tam žádná
fotografie Albuse Brumbála nebo někoho jiného.
„Pane Brumbále,“ řekla Hermione plaše. „To je vaše sestra? Ariana?“
„Ano,“ odpověděl Aberforth stroze. „Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?“
I v načervenalém světle, které krb vytvářel, bylo vidět, jak Hermiona zčervenala.
„Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil,“ poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat.
„Ten stařec,“ mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. „Myslel si, že můj bratr byl ve
všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji.“
Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat.
Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné
cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno,
musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo
odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně
jako pohled jeho bratra: Jasně modré oči dávaly dojem, že rentgenují vše, co pozorují, a Harry
myslel, že Aberforth ví, na co myslí, a proto jím pohrdá.
„Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry,“ řekla Hermiona tiše.
„A ted‘?“řekl Aberforth. „Je zábavné kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než
kdyby je nechal samotné.“
„Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona bez dechu.
„To je jedno,“ odpověděl Aberforth.
„Ale to je opravdu důležité!“ řekla Hermiona. „Vy – vy mluvíte o své sestře?“
Aberforth na ni pohlédl: Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z
nich drala, poté náhle začal mluvit.
„Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz
živý plot, když byla na zahradě: Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník v tom
věku nemůže.“
„Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to
udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal.“
Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal,
velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti.
„Zničilo ji to, co jí udělali, už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí
zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to
v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená
dívka.
„A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali,“ pokračoval Aberforth, „zaútočil na ně. A
oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo
dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími
občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení
Mezinárodní dohody o utajení.“
„Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je
vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a št‘astnou. Byl jsem její
oblíbenec,“ řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá
špinavý školák. „Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a
probíral si svou korespondenci s „nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů,“
ušklíbl se Aberforth, „nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla,
když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených
záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy.“
„Později, když jí bylo 14... Nebyl jsem tu,“ řekl Abeforth. „Kdybych tu byl, mohl bych ji
uklidnit. Měla jeden svůj záchvat, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a… byla to
nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita.“
Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale
Abeforth stále vyprávěl. A Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve
skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil.
„To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší
matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!“
Abeforth se rozčílil.
„Já jsem o ni pečoval, já jsem se nemohl věnovat škole, já zůstal doma. Řekl mi, že mohu
dokončit školu a on převezme vše po matce. Další trocha poprasku kolem pana Dokonalého,
za péči o napůl šílenou sestru se nevyhrávaly ceny, nikdo neocenil, když jste ji zastavili, aby
téměř každý den nevyhodila dům do vzduchu. Ale dělal to všechno dobře po mnoho týdnů....
dokud nepřišel on.“
Nyní se na Abeforthově tváři objevil nebezpečný výraz.
„Grindelwald. A konečně měl můj bratr příležitost mluvit s někým stejně nadaným, jako byl
on sám. Starost o Arianu se přesunula na vedlejší kolej, aby se mohli věnovat všem svým
plánům na nový kouzelnický řád, hledání Relikvií a všemu ostatnímu, co je zajímalo.
„Velké plány ve prospěch celé kouzelnické společnosti, v porovnání s tím byl osud mladé
dívky zanedbatelný, když Albus pracoval pro vyšší dobro.
Po pár týdnech jsem toho měl dost. Bylo to krátce předtím, než jsem se měl vrátit zpět do
Bradavic. Odhodlal jsem se a tak jsem jim to řekl, oběma, tváří v tvář, tak jako teď stojím
před vámi.“
Abeforth se sklonil k Harrymu, a tomu nedalo moc práce představit si mladého, houževnatého
a naštvaného Aberfortha, jak se pře se starším bratrem.
„Řekl jsem mu, že by toho měl nechat. Ať už chceš jet kamkoli, nemůžeš ji vzít s sebou, na to
nemá dost síly, pokud sis tohle plánoval, když si vymýšlel svoje chytré žvásty, kterými se
snažíš získat následovníky. “
Nelíbilo se mu to,“ řekl Aberforth a jeho oči nakrátko zmizely - z čoček jeho brýlí se opět
staly bílé plošky.
„Grindelwaldovi se to vůbec nelíbilo. Rozzuřil se. Řekl mi, jaký sem to mladý hlupák, že
stojím v cestě jemu a mému dokonalému bratrovi… cožpak jsem nechápal, že by se moje
ubohá sestra nemusela skrývat, až by změnili svět a skončili s úkrýváním kouzelníků a ukázali
mudlům jejich místo?
A pak jsme se pohádali… vytáhl jsem hůlku a Grindewald vytáhl tu svoji. Nejlepší přítel
mého bratra na mě použil kletbu Cruciatus. Albus se ho snažil zastavit, a poté jsme všichni tři
svedli souboj, blýskání a rány ji rozrušily... nemohla to vystát -“
Z Aberforthovy tváře vyprchávala barva, jako kdyby utrpěl smrtelné zranění.
„- myslím si, že chtěla pomoct, ale nevěděla, co vlastně dělá. Nevím, který z nás to byl – mohl
to být každý - a ona byla mrtvá.“
Jeho hlas se s posledním slovem zlomil a on poklesl do nejbližší židle. Hermionina tvář byla
mokrá od slz a Ron byl skoro tak bledý, jako Aberforth. Harry necítil nic, než náhlý citový
obrat: přál si, aby tohle nikdy neslyšel, aby byla jeho mysl ušetřena těchto hrozných
vzpomínek.
„Je mi to… Je mi to tak líto,“ zašeptala Hermiona.
„Je to pryč,“ zaskřehotal Aberforth. „Navždy pryč.“
Otřel si nos o rukáv a odkašlal si.
„Samozřejmě, že Grindenwald utekl. Ve své zemi už měl pár prohřešků a nechtěl, aby se na
jeho konto přidala i Ariana. A Albus byl osvobozený, že? Osvobozený od břemene starostí o
sestru, osvobozený, aby se mohl stát tím největším kouzelníkem všech – “
„Nikdy nebyl osvobozený,“ řekl Harry
„Prosím?“ ptal se nevěřícně Aberforth.
„Nikdy,“ řekl Harry. „Tu noc, kdy váš bratr zemřel, vypil lektvar, který ho přiváděl k
šílenství. Začal křičet, prosil někoho, kdo tam vůbec nebyl... neubližuj jim, prosím... udělej to
radši mně.“
Ron a Hermiona na Harryho strnule hleděli. Nikdy jim neřekl podrobnosti o tom, co se stalo
na ostrově v jezeře: Události, které se staly po jeho a Brumbálovu návratu zcela zastínily
všechno ostatní.
„Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem, vím, že ano,“ řekl Harry a vzpomínal, jak
Brumbál tiše skuhral a prosil.
„Myslel, že vidí Grindelwalda, jak ubližuje vám a Arianě… trápilo ho to. Kdybyste ho viděl,
nikdy byste neřekl, že byl osvobozený.“
Aberforth se zdál být ztracen ve svých úvahách, svázán ve svých vlastních žilnatých rukách.
Po dlouhé odmlce řekl:
„Jak si můžeš být jistý, Pottere, že se můj bratr nezajímal o vyšší dobro víc než o tebe? Jak si
můžeš být jistý, že jsi pro něj nebyl postradatelný stejně jako má malá sestra?“
Jako by kus ledu probodl Harryho srdce.
„Nevěřím tomu. Brumbál Harryho miloval,“ řekla Hermiona.
„Proč mu tedy neřekl, aby se schoval?“ vypálil Averforth. „Proč mu neřekl, aby na sebe dával
pozor, že takhle se zachrání?“
„Protože,“ řekl Harry než stačila odpovědět Hermiona, „protože někdy musíte myslet na
důležitější věci, než je vaše bezpečí! Někdy musíte myslet na vyšší dobro! Tohle je válka!“
„Tobě je sedmnáct, chlapče!“
„Jsem plnoletý a hodlám bojovat, i když vy už jste se vzdal!“
„Kdo říká, že jsem se vzdal?“
„‘Fénixův řád skončil‘,“ opakoval Harry. „‘Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec, a každý, kdo si
namlouvá něco jiného, se jen obelhává.“‘
„Neříkám, že se mi to líbí, ale je to pravda!“
„Ne, není,“ oponoval Harry. „Váš bratr věděl, jak skoncovat s Vy-Víte-Kým a obeznámil mě
s tím. A budu se o to pokoušet, dokud neuspěji - nebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak
by to mohlo skončit. Vím to už roky.“
Čekal, že se Aberforth bude posmívat a hádat, ale nic z toho nepřišlo. Jenom se zamračil.
„Potřebujeme se dostat do Bradavic,“ řekl znovu Harry. „Jestli nám nemůžete pomoci,
počkáme do rozbřesku a pak vás opustíme v míru a cestu si najdeme sami. Jestli nám můžete
pomoci, bylo by načase se o tom zmínit.“
Aberforth zůstal jako přikovaný na své židli a sledoval Harryho očima, které byly neobyčejně
podobné bratrovým. Nakonec si odkašlal, postavil se na nohy, prošel kolem malého stolku a
přiblížil se k Arianinu portrétu.
„Víš, co máš dělat,“ řekl.
Ariana se usmála, otočila se a šla pryč, ne tak, jak to běžně dělají lidé na portrétech v
Bradavicích, že odejdou z rámu - ona odešla dlouhým tunelem namalovaným za ní.
Pozorovali, jak její štíhlá postava ustupuje, až ji nakonec pohltila tma.
„Eh – co?“ začal Ron.
„Je pouze jedna cesta, jak se tam teď dostat,“ řekl Aberforth. „Musíte vědět, že všechny staré
tajné chodby jsou na obou koncích zavalené, kolem krajních zdí jsou mozkomorové a ve
škole obchází pravidelné hlídky, jak sem se dozvěděl ze svých zdrojů. Bradavice nebyly
nikdy tak přísně střeženy. Jak chcete něco udělat, až budete uvnitř, když má vše na starosti
Snape a za zády má Carrowovy jako své zástupce… no, to máte vyhlídky, že? Říkali jste, že
jste připraveni zemřít.“
„Ale co to...?“ svraštila Hermiona čelo při pohledu na Arianin portrét.
Malá bílá tečka se znovu objevila na konci nakresleného tunelu, a nyní přicházela Ariana zpět
k nim, a jak přicházela, neustále se zvětšovala. Ale teď tu s ní byl ještě někdo, někdo vyšší
než ona, kdo kulhal a vypadal rozrušeně. Jeho vlasy byly delší, než je Harry kdy viděl:
vypadalo to, že dostal několik sečných ran do obličeje a jeho oblečení bylo roztrhané.
Před očima jim rostly dvě postavy, až portrét vyplňovaly jen jejich hlavy a ramena. Pak se
celý vyklonil dopředu ze stěny jako malé dveře a odkryly vchod do tunelu. A z něj, s
přerostlými vlasy, poškrábaným obličejem a rozedranými šaty, se vyškrábal skutečný Neville
Longbottom, který se tvářil spokojeně, sklouzl z krbové římsy a zakřičel,
„Já věděl, že přijdeš! Já jsem to věděl, Harry!“
Kapitola dvacátá devátá
Ztracený diadém
„Neville – co to – jak - ?“
Ale Neville si Rona a Hermiony všiml a s potěšením je objímal. Čím déle se Harry na Nevilla
díval, tím hůř se mu jevil: jedno jeho oko bylo žlutofialově napuchlé, po celém obličeji měl
hluboké šrámy a celkově to vypadalo, že dost zažil. I přes ten potlučený vzhled zářil štěstím.
Když pustil Hermionu, znovu řekl,
„Já věděl že přijdete! Pořád jsem říkal Seamusovi, že je to jen otázka času!“
„Neville, co se ti to stalo?“
„Co? Tohle?“ Neville nad svými zraněními mávnul rukou. „To nic není, počkejte, až uvidíte
Seamuse. Můžeme teda vyrazit? A ještě něco,“ otočil se na Aberfortha, „Abe, možná, že ještě
pár lidí přijde.“
„Ještě pár lidí?“ zopakoval znepokojeně Aberforth. „Co tím myslíš, ještě pár lidí,
Longbottome? V celý vesnici je zákaz vycházení a nastražili tam Vřeštící kouzlo!“
„Vím, a proto se budou přemisťovat přímo do baru,“ řekl Neville. „Prostě je pošli průchodem,
až se tu ukážou, dobře? Mockrát díky.“
Neville podal Hermioně ruku a pomohl jí vyškrábat se na krbovou římsu a do tunelu;
následoval Ron a za ním Neville. Harry se otočil na Aberfortha.
„Nevím jak vám poděkovat. Dvakrát jste nám zachránil životy.“
„Tak si na ně dávejte pozor,“ řekl Aberforth nevrle. „Potřetí se mi to možná nepovede.“
Harry se vyhoupl na římsu a prolezl dírou za Arianiným portrétem. Kamenné schůdky za ním
byly příjemně uhlazené, zdálo se, že průchod je tam už roky. Na zdech visely mosazné lampy
a hliněná zem byla ošoupaná a hladká; jak šli, jejich stíny za nimi poskakovaly po zdech a
neúnavně je sledovaly.
„Jak je to tu dlouho?“ zeptal se Ron, jakmile vyrazili. „Na Pobertově plánku to není, že
Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jenom sedm průchodů.“
„Všechny je zablokovali už před začátkem roku,“ řekl Neville. „Se všemi mozkomory a
Smrtijedy je nemožný se skrz ně dostat, ale to nevadí....Je to pravda? Vážně jste se vloupali ke
Gringottům? A uletěli na drakovi? Je to všude, všichni o tom mluví, Carrow zmlátil Terryho
Boota, protože to vykřikoval u večeře ve Velké síni!“
„Jo, je to pravda,“ řekl Harry.
Neville se radostně zasmál.
„A co jste udělali s tím drakem?“
„Pustili ho,“ řekl Ron. „A Hermiona si ho tak moc chtěla nechat..“
„Nepřeháněj, Rone-“
„Ale co jste dělali? Lidi říkají, že jenom utíkáš, Harry, ale to si nemyslím. Myslím, že po
něčem jdete.“
„Máš pravdu,“ řekl Harry, „ale řekni nám něco o Bradavicích, Neville, nic nevíme.“
„Už... No, už to nejsou ty opravdové Bradavice,“ řekl Neville a pomalu mu tvrdnul úsměv.
„Víte o Carrowových?“
„To jsou ti dva Smrtijedi, co tu učí?“
„Víc než učí. Mají na starost veškerou kázeň a moc rádi trestají, tihle Carrowovi.“
„Jako Umbridgeová?“
„Pche, ta je vedle nich neškodná. Všichni ostatní učitelé jim musí nahlásit, pokud něco
vyvedeme. Ale pokud se tomu můžou vyhnout, tak jim to neřeknou. Řekl bych, že učitelé je
nenávidí úplně stejně jako my.“
„Amycus, ten chlap, vyučuje to co bývalo Obrana proti černé magii, až na to, že teď je to jen
Černá magie. Musíme se učit kletbu Cruciatus na lidech, co si vysloužili tresty – “
„Cože?“
Hlasy Harryho, Rona a Hermiony se odrážely sem a tam chodbou.
„Jo,“ řekl Neville. „To odsud mám tohle,“ a ukázal na obzvlášť hluboký šrám ve tváři.
„Odmítl jsem to udělat. Ačkoliv, někteří lidé se v tom přímo vyžívají; Crabbe a Goyle to
milují. Řekl bych, že to je poprvé, co jim něco jde.“
„Alecto, Amycova sestra, vyučuje Mudlovskou výchovu, která je povinná pro všechny.
Všichni ji musíme poslouchat, když vykládá. že mudlové jsou jako zvířata, blbí a špinaví, a
jak nutí kouzelníky se pořád skrývat a že přirozená cesta je převrat. Odsud mám tohle,“ a
ukázal na další šrám ve tváři, „za to, že sem se jí zeptal, kolik mudlovské krve s bratrem
mají.“
„Sakra, Neville,“ řekl Ron, „ty vážně víš, kdy se ozvat.“
„Ty jsi ji neviděl,“ řekl Neville. „Taky bys to nevydržel. Věc se má tak, že jakmile se proti
nim někdo postaví, ostatním to dává naději. Všiml jsem si toho, když to dělal Harry.“
„Jo, ale pak tě používají jako brusku na nože,“ řekl Ron a mírně se odtáhnul, jak prošli kolem
lampy a Nevillova zranění tak vystoupila ještě víc.
Neville pokrčil rameny.
„To je jedno, oni nechtějí prolít moc čisté krve, takže nás jen trochu pomučí, když remcáme,
ale nakonec nás nezabijí.“
Harry nevěděl, co bylo horší, jestli ty věci, co jim Neville právě řekl, nebo ten samozřejmý
tón, kterým to vyprávěl.
„Jediní ve vážném nebezpečí jsou ti, jejichž přátelé a příbuzní dělají trable venku. Už berou
vězně. Starý Xeno Láskorád byl v Jinotaji trochu moc upřímný, takže Lenku odtáhli z vlaku,
když jela domů na Vánoce.“
„Neville, je v pořádku, my ji viděli – “
„Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu.“
A vytáhl z kapsy zlatou minci, ve které Harry poznal jeden z falešných galeonů, které
používala Brumbálova armáda k posílání zpráv.
„Skvěle se osvědčily,“ řekl Neville, a usmál se na Hermionu. „Carrowové nikdy neprokoukli,
jak komunikujeme, a to je vytáčelo. Plížili jsme se pokaždé v noci po chodbách a psali na zdi
věci jako: Brumbálova armáda, Stále verbujeme a tak dál. Snape to nesnášel.“
„Plížili?“ řekl Harry, který si všimnul minulého času.
„No, pěkně se to zkomplikovalo,“ řekl Neville. „O Vánocích jsme ztratili Lenku, Ginny se
nevrátila z velikonočních prázdnin a my tři jsme byli něco jako vůdci. Zdálo se, že Carrowovi
vědí, že za dost z toho můžu, takže po mě dost tvrdě šli. A nakonec chytli Michaela Cornera,
když se snažil pustit prvňáka, kterého svázali, a dost ho zmučili. To lidi vystrašilo.“
„Nekceej,“ zamumlal Ron, jak cesta začala stoupat.
„No jo, nemohl jsem po lidech chtít, aby pokračovali po tom, co se stalo Michaelovi, takže
jsme od podobných kousků upustili. Ale pořád jsme bojovali, chovali se aspoň trochu ilegálně
až do doby před pár týdny. To se rozhodli, že je jen jediná cesta, jak mě zastavit, a šli si pro
babičku.“
„Cože udělali?“ vyhrkli Harry, Ron a Hermiona dohromady.
„Jo,“ řekl Neville, a začal trochu funět, protože cesta stoupala dost strmě, „no, aspoň vidíte,
jak uvažují. Únosy dětí, aby zklidnili jejich příbuzné, fungovaly vážně dobře. Kdy to začnou
dělat naopak, byla tudíž jenom otázka času. Problém byl ten,“ otočil se na ně a Harry byl
překvapen jak se šklebí, „že si s babičkou ukousli o něco větší kousek, než byli schopni
spolknout. Malá stará čarodějnice, která žije sama, asi si mysleli, že nebudou muset poslat
někoho mimořádně silného. Každopádně,“ uchechtl se Neville, „Dawlish je pořád u Sv.
Munga a babička je na útěku. Poslala mi dopis,“ a poklepal rukou na náprsní kapsu, „a
napsala mi, že je na mě pyšná, že jsem pravým synem svých rodičů a že v tom mám
pokračovat.“
„Hustý.“ řekl Ron.
„To jo,“ odvětil Neville vesele, „Jakmile si však uvědomili, že nade mnou nemají žádnou
moc, rozhodli se, že Bradavice můžou přece jenom fungovat i beze mě. Nevím, jestli mě
chtěli zabít nebo poslat do Azkabanu, každopádně jsem věděl, že je čas zmizet.“
„Ale,“ řekl Ron zmateně, „nemíříme – nemíříme snad do Bradavic?“
„Jasně,“ řekl Neville. „Uvidíte. Už jsme tu.“
A hned za rohem, přímo proti nim, byl konec průchodu. Další krátké schodiště vedlo do
průlezu úplně stejného jako za Arianiným portrétem. Neville ho otevřel a prolezl skrz. Jak ho
Harry následoval, slyšel ho jak volá: „Podívejte, kdo to je! No neříkal jsem vám to?“
Jakmile se Harry objevil v pokoji za průchodem, ozvalo se několik výkřiků:
„HARRY!“ „To je Potter, to je POTTER!“ „Rone!“ „Hermiono!“
Harry byl poměrně zmatený ze všech těch barevných závěsů, světel a tváří. V příštím
okamžiku byli zaplaveni, objati, poplácáni po zádech a rozcucháni něčím, co se zdálo být
davem více než dvaceti lidí. Jakoby právě vyhráli finále ve Famfrpálu.
„Dobře, dobře, uklidněte se!“ volal Neville a jak dav pomalu ustupoval, Harry byl schopen
registrovat jejich okolí.
Vůbec tu místnost nepoznával. Byla ohromná, vypadala spíš jako vnitřek mimořádně
přepychové stromové skrýše nebo možná gigantické kajuty. Pestrobarevné houpací sítě byly
zavěšeny ze stropu a z balkónu obíhajícího zdi z tmavého dřeva, které byly zakryty gobelíny.
Harry viděl zlatého Nebelvírského lva, vyzdobeného na šarlatové; černého jezevce z
Mrzimoru, vyvedeného na žluté a bronzového orla na modré z Mrzimoru. Jedině Zmijozelská
stříbrná a zelená chyběly. Dále napěchované knihovny, několik košťat opřených o zeď a v
rohu velké dřevěné rádio.
„Kde to jsme?“
„Komnata nejvyšší potřeby, samozřejmě!“ řekl Neville. „Překonala sama sebe, co?“
Carrowovi mě pronásledovali a já věděl že mám jen jednu možnost, kde se skrýt: podařilo se
mi projít dveřmi a tohle jsem tu našel. No, není to úplně to samé, jako když jsem přišel
poprvé, bylo to o hodně menší, byla tu jen jedna houpací síť a jenom Nebelvírské gobelíny.
Ale rozpínala se čím dál tím víc, jak členové B.A. přicházeli.
„A Carrowovi se nedostanou dovnitř?“ zeptal se Harry, hledajíc dveře.
„Ne,“ řekl Seamus Finnigan, kterého si Harry nevšiml, dokud nepromluvil: Seamusova tvář
byla pošramocená a oteklá.
„Je to vhodná skrýš, a dokud je tu alespoň jeden z nás, tak na nás nemůžou, dveře jim nejdou
otevřít. To všechno díky Nevillovi, to se mu vážně povedlo. Můžeš požádat přesně o to co
chceš – jako, „nechci aby se sem kdokoliv z Carrowových nohsledů mohl dostat.“ – a ta
místnost ti to vyplní! Jen se musíš ujistit, žes zavřel zadní vrátka. Neville je vážně borec!“
„Je to vážně tak jednoduché,“ řekl Neville skromně. „Byl jsem tu asi den a půl, začínal jsem
mít vážně hlad a přál jsem si, abych měl něco k jídlu, a v tom se otevřel ten průchod do
Prasečí hlavy. Prošel jsem skrz a potkal Aberfortha . Zásobuje nás jídlem, protože z nějakého
důvodu tohle ten pokoj neumí.“
„No jo, jídlo je jedna z pěti výjimek podle Gampova zákona o Základních Přeměnách,“ řekl
Ron k všeobecnému údivu.
„Takže jsme se tu skrývali skoro dva týdny,“ řekl Seamus, „a prostě vytváří nová lůžka,
kdykoliv potřebujeme a dokonce zvládla i pěknou koupelnu, když se tu začaly objevovat
holky – “
„- protože tušila, že se možná budeme chtít umýt.“, dodala Levandule Brownová, které si
dosud Harry nevšiml. Teď když se začal pořádně rozhlížet, všiml si mnoha známých obličejů.
Byla tu obě Patilova dvojčata, stejně tak Terry Boot, Ernie MacMillan, Anthony Goldstein a
Michael Corner.
„Řekni, co jste prováděli,“ řekl Ernie, „Nemůžeme se shodnout, snažíme se poslouchat
Potterovu Hlídku jak jen to jde,“ a ukázal na rádio. „Vy jste se nevloupali ke Grigottům?“
„Vloupali!“ řekl Neville. „A ten drak je taky pravda!“
Místnost propukla v potlesk a ozvalo se i několik výkřiků; Ron se uklonil.
„Po čem jste šli?“ optal se dychtivě Seamus.
Než kdokoliv z nich mohl cokoliv dodat, Harry ucítil hroznou, spalující bolest v jizvě, jak se
rychle otočil zády k zvědavým a potěšeným tvářím, Komnata nejvyšší potřeby zmizela a on
stál uprostřed poničené kamenné boudy.
Hnijící prkna byla vytrhána z podlahy, vykopaná zlatá truhla stála otevřená před prázdnou
dírou a zela prázdnotou. Voldemortův zuřivý výkřik vibroval v Harryho hlavě. S obrovským
úsilím se odpoutal od Voldemortovy mysli a objevil se tam, kde stál předtím, podpírán
Ronem.
„Jsi v pořádku?“ řekl Neville, „co si takhle sednout? Čekám, že jsi dost unavený, co?“
„Ne,“ odpověděl Harry.
Podíval se na Rona a Hermionu a beze slov se jim snažil říct, že Voldemort právě zjistil ztrátu
jednoho z viteálů. Čas ubíhal strašlivou rychlostí, jestli Voldemort navštíví příště Bradavice,
mohli by přijít o svou šanci.
„Musíme vyrazit,“ řekl a podle jejich výrazů poznal že mu rozumí.
„Co budeme dělat Harry?“ zeptal se Seamus, „jaký je plán?“
„Plán?“ opakoval Harry. Veškerou svou vůlí se upíral k ubránění sebe sama před
Voldemortovým běsněním; jeho jizva stále pálila. „No, je tu něco co – Ron, Hermiona a já –
musíme udělat, a pak odsud zmizíme.“
Nikdo se už nesmál ani nepokřikoval. Neville vypadal zmateně.
„Co myslíš tím, že ‚odsud zmizíte‘?“
„Nepřišli jsme, abychom tu zůstali,“ řekl Harry a mnul si svou jizvu, aby tak zmírnil bolest.
„Musíme udělat něco důležitého – “
„Co je to?“
„Já – to vám nemůžu říct.“
Po tomhle se zvedla vlna reptání; Neville svraštil obočí.
„Proč nám to nemůžeš říct? Má to přece pomoci v boji proti Ty-víš-komu, nebo ne?“
„To jo – “
„Pak ti tedy pomůžeme.“
Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří s nadšením, další s vážnou tváří. Pár
z nich se zvedlo ze židlí, aby tak dokázali svou odhodlanost pro okamžitou akci.
„Vy to nechápete,“ zdálo se, že Harry v posledních hodinách říkal tuhle větu často. „My – my
vám to nemůžeme říct. Musíme to udělat – sami.“
„Proč?“ zeptal se Neville.
„Protože…“ Zoufale chtěl začít hledat zbývající viteál, nebo si alespoň promluvit s Ronem a
Hermionou, kde by měli zahájit pátrání, takže těžko formuloval své myšlenky. Jizva ho stále
pálila. „Brumbál nám třem nechal práci,“ navázal opatrně, „a my to nemáme nikomu říkat –
tím myslím, že chtěl, abychom to udělali jenom my tři.“
„Jsme jeho Armáda,“ řekl Neville. „Brumbálova Armáda. Jeli jsme v tom všichni společně,
pokračovali jsme, když vy jste byli pryč – “
„Nebyl to zrovna piknik, kamaráde,“ poznamenal Ron.
„Nikdy jsem neřekl, že byl, ale nechápu, proč byste nám nemohli důvěřovat. Každý v
Komnatě bojoval a sem se dostali, protože je honili Carrowovi. Všichni, co jsou tady,
dokázali, že jsou Brumbálovi oddaní – a tobě taky.“
„Podívejte se,“ začal Harry, aniž by věděl, co vlastně řekne, ale bylo to jedno: dveře tunelu za
ním se právě otevřely.
„Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, myslel jsem, že tady budete!“
To byli Lenka a Dean. Seamus spokojeně zavýsknul a běžel obejmout svého nejlepšího
kamaráda.
„Ahoj, všichni!“ pozdravila Lenka šťastně. „Ach, je tak skvělé být zase zpátky!“
„Lenko,“ řekl Harry roztržitě, „co tady děláš? Jak ses sem –?“
„Poslal jsem pro ni,“ vysvětlil Neville a zvedl falešný galeon. „Slíbil jsem jí a Ginny, že
pokud se objevíte, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že pokud se objevíte, bude to
znamenat převrat. Že svrhneme Snapea a Carrowovy.“
„Samozřejmě, že je to tak,“ pronesla Lenka hbitě, „Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?“
„Poslouchejte,“ řekl Harry, kterému zněl v hlase podtón paniky, „je mi líto, ale proto jsme se
nevrátili. Musíme něco udělat, a pak – “
„Necháte nás v téhle špíně?“ vyhrkl Michael Corner.
„Ne!“ vykřikl Ron. „To, co děláme, přinese užitek všem, jde o to, abychom se zbavili Vyvíte-koho – “
„Tak nás nechte, abychom pomohli!“ řekl Neville rozzlobeně. „Chceme se na tom podílet!“
Za nimi se ozval hluk a Harry se otočil. Srdce mu téměř selhalo: Ginny právě vystupovala z
otvoru ve zdi, a v těsném závěsu ji následovali Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na
Harryho zářivě usmála: úplně zapomněl, nebo nikdy plně neoceňoval, jak je překrásná, ale
nikdy ještě nebyl tak nerad, že ji vidí.
„Aberforth začíná být trochu otrávený,“ řekl Fred a zvedl ruku jako odpověď na několik
pozdravů. „Chce spát a jeho hostinec se přitom změnil na vlakové nádraží.“
Harrymu spadla čelist. Přímo za Lee Jordanem přišla Harryho ex-přítelkyně Cho Changová a
usmála se na něj.
„Dostala jsem vzkaz,“ řekla, když ukázala svůj falešný galeon a šla se usadit vedle Michaela
Cornera.
„Takže jaký je plán, Harry?“ zajímal se George.
„Žádný není,“ odvětil Harry, stále zmatený z náhlého příchodu tolika lidí, a byl neschopen
všechno vstřebat, když ho jizva pořád silně pálila.
„Takže ho budeme vymýšlet za pochodu, že? Přesně tak to mám nejradši,“ poznamenal Fred.
„Musíš s tím přestat!“ otočil se Harry na Nevilla. „Proč si je všechny zavolal? Tohle je
ztřeštěný – “
„Jsme ve válce, ne?“ řekl Dean a vytáhl svůj falešný galeon. „Vzkaz říkal, že Harry je zpátky
a my budeme bojovat! Akorát musím sehnat hůlku – “
„Ty nemáš hůlku –?“ začal Seamus.
Ron se náhle otočil k Harrymu.
„Proč nemůžou pomoct?“
„Cože?“
„Můžou pomoct,“ Ron snížil hlas tak, že následující větu mohla slyšet jenom Hermiona, která
stála mezi nimi. „Nevíme, kde to je. Musíme to najít rychle. Nemusíme jim říct, že je to
viteál.“
Harry odvrátil pohled od Rona k Hermioně, která zamumlala,
„Myslím, že má Ron pravdu. Vždyť ani nevíme, co hledáme. Potřebujeme je.“ A když Harry
vypadal nepřesvědčeně, „Nemusíš všechno dělat sám, Harry.“
Harry rychle přemýšlel, jeho jizva ho stále pálila a znovu hrozilo, že mu pukne hlava.
Brumbál ho varoval, aby o viteálech neříkal nikomu jinému než Ronovi a Hermioně.
Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus… byl to pro něj přirozené… Přeměňoval se na
Brumbála, který svá tajemství skrývá a bojí se důvěřovat ostatním? Ale Brumbál věřil
Snapeovi a kam to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže…
„Fajn,“ řekl potichu pouze k nim dvěma. „OK,“ zavolal na celou Komnatu a všechen šum
přestal: Fred a George, kteří vyprávěli vtipy pro pobavení nejbližších, zmlkli a všichni
vypadali čile a vzrušeně.
„Je tady něco, co potřebujeme najít,“ vysvětloval Harry. „Něco – něco, co nám pomůže
svrhnout Vy-víte-koho. Je to tady v Bradavicích, ale nevíme kde. Možná to patřilo Roweně z
Havraspáru. Slyšel někdo o takovém předmětu? Natrefil někdo na něco s nákresem orla
například?“
S nadějí koukal na malou skupinu studentů Havraspáru, K Padmě, Michaelovi, Terrymu a
Cho, ale odpověděla Lenka, usazená na opěradle Ginnyiny židle.
„Je tady její ztracený diadém. Říkala jsem ti o něm, pamatuješ, Harry? Ztracený diadém
Roweny z Havraspáru? Taťka se snažil zhotovit duplikát.“
„Jo, ale ztracený diadém,“ protočil panenky Michael Corner, „je ztracený, Lenko. To je
trochu problém.“
„Kdy se ztratil?“ zeptal se Harry
.
„Říká se, že před staletími,“ odpověděla Cho a Harryho srdce pokleslo. „Profesor Kratiknot
říká, že diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé ho hledali, ale,“ otočila se na ostatní z
Havraspáru, „nikdo nenarazil ani na stopu, že?“
Všichni zakroutili hlavou.
„Hele, co je vlastně diadém?“ zajímal se Ron.
„Vypadá to asi jako koruna,“ informoval ho Terry Boot. „Rowenin prý byl očarovaný tak, že
zvětšoval moudrost jeho nositele.“
„Ano, taťkův strachopud nasál – “
Ale Harry Lenku přerušil.
„A ani jeden z vás nikdy neviděl něco, co by se tomu podobalo?“
Znovu všichni zakroutili hlavou. Harry se podíval na Rona a Hermionu a na nich se odráželo
jeho vlastní zklamání. Předmět, který byl ztracen tak dlouho, očividně beze stopy, nebyl
zrovna příhodným kandidátem na viteál schovaný v Bradavicích… nicméně, než mohl položit
další otázku, Cho znovu promluvila.
„Harry, pokud bys chtěl vidět, jak by měl ten diadém vypadat, mohla bych tě vzít do naší
společenské místnosti a ukázat ti ho, ano? Rowena ho má na hlavě na své soše.“
Harryho znovu začala pálit jizva: na chvíli se před ním Komnata nejvyšší potřeby zahoupala a
místo toho viděl pod sebou černou zem a kolem ramen měl omotaného velkého hada.
Voldemort znovu letěl, nevěděl jestli k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu; ať tak či tak,
času zbývalo málo.
„Je v pohybu,“ řekl tiše Ronovi a Hermioně. Letmo pohlédl na Cho a pak zpátky na ně.
„Poslouchejte, vím, že to není zrovna nejlepší plán, ale půjdu a prohlédnu si tu sochu, aspoň
zjistím, jak ten diadém vypadá. Počkejte na mě tady a dávejte, však víte – na sebe pozor.“
Cho se zvedla na nohy, ale Ginny divoce vyhrkla, „Ne, Lenka tam vezme Harryho, že ano,
Lenko?“
„Ááách, ano, ráda,“ přisvědčila Lenka šťastně a Cho se zklamaně posadila zpátky.
„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se Harry Nevilla.
„Tudy.“
Vedl Harryho a Lenku k rohu, kde za malou skříní vedly příkré schody.
„Každý den vedou někam jinam, takže je nikdy nenajdou,“ říkal Neville. „Jediný zádrhel je,
že nikdy nevíme, kde přesně se objevíme. Buď opatrný, Harry, v noci vždycky obchází a
kontrolují chodby.“
„Žádný problém,“ ujišťoval ho Harry. „Za chvilku se uvidíme.“
On a Lenka si pospíšili po schodech, které byly dlouhé, osvětlené pochodněmi a neočekávaně
zatáčely. Nakonec došli k jakési bytelné zdi.
„Pojď sem,“ řekl Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přes oba je přehodil. Trochu zatlačil
na zeď. Ta pod jeho dotekem zmizela a oni se proplížili ven:
Harry se ohlédl a viděl, jak se průchod uzavřel. Stáli v temné chodbě: Harry odtáhl Lenku
zpět do stínů, prohrabal se váčkem, který měl kolem krku, a vytáhl Pobertův plánek.
Přidržoval si ho těsně pod nosem a hledal, kde se na něm nachází jeho a Lenčina tečka.
„Jsme v pátém patře,“ zašeptal a koukal jak se o patro výš od nich vzdaluje Filch. „Pojďme
tudy.“
Plížili se. Harry se toulal v noci po hradě již mnohokrát, ale nikdy mu při tom srdce netlouklo
tak rychle, nikdy mu tak nezáleželo, aby našel bezpečnou cestu.
Harry a Lenka kráčeli skrz měsíční světlo dopadajícího na podlahu, kolem několika brnění,
jejichž helmy za zvuku jejich kroků skřípaly, kráčeli kolem rohů, za nimiž kdo ví co číhalo, a
Harry si pokaždé, když to dovolilo světlo, zkontroloval Pobertův plánek.
Dvakrát museli zastavit, aby na sebe nestrhli pozornost, když kolem proplouval duch. Pořád
očekával, že narazí na překážku; jeho největší obavou byl Protiva a tak nastražoval uši při
každém kroku, aby zaslechl první náznaky prozpěvování bradavického strašidla.
„Tudy, Harry,“ vydechla Lenka, zatahala ho za rukáv a vlekla ho ke spirálovitým schodům.
Stoupali v závratných kruzích; tady nahoře Harry ještě nikdy nebyl. Nakonec došli až ke
dveřím. Nebyla tady žádná klika ani klíčová dírka: nic kromě prosté masy starého dřeva a
bronzové klepadlo ve tvaru orla.
Lenka zvedla bledou ruku, která se jako by tajemně vznášela ve vzduchu bez paže či těla.
Jednou zaklepala a v tom tichu to Harrymu připadalo jako výstřel z děla. Najednou se orlův
zobák otevřel, ale místo ptačího zpěvu, se ozval měkký melodický hlas,
„Co je dřív, fénix, nebo plameny?“
„Hmm… co myslíš, Harry?“ zeptala se Lenka s nadějí v hlase.
„Co? Vy nemáte heslo?“
„Ach, ne, musíš odpovědět na otázku,“ odpověděla mu Lenka.
„A co když ji zodpovíš špatně?“
„No tak musíš počkat, až ji někdo řekne správně,“ vysvětlovala Lenka. „Takhle se učíš, víš?“
„Jo… problém je, že si opravdu nemůžeme dovolit čekat na někoho dalšího, Lenko.“
„Ano, vím, co myslíš,“ souhlasila Lenka vážně. „Tak tedy, já si myslím, že kruh nemá
začátek.“
„Hezky řečeno,“ pronesl hlas a dveře se otevřely.
Prázdná společenská místnost Havraspáru byla široká kruhová místnost, vzdušnější než
kterákoli jiná, kterou kdy Harry v Bradavicích viděl. Klenutá okna přerušovala zdi, které byly
ověšeny modrým a bronzovým hedvábím: ve dne měli havraspárští skvělý výhled na okolní
hory. Strop byl vypouklý a pomalovaný hvězdami, které se odrážely v koberci barvami
půlnoční modři. Byly zde stoly, židle a knihovny a ve výklenku naproti dveřím stála vysoká
socha z bílého mramoru.
Harry rozpoznal Rowena z Havraspáru podle bysty, kterou viděl v Lenčině domě. Socha stála
vedle dveří, které jak hádal vedly nahoru do ložnic. Přikročil až k mramorové ženě a ta se na
něj dívala se škádlivým úsměvem na tvářit; krásná přesto mírně zastrašující. Na hlavě měla
vypodobněnou křehce vypadající čelenku. Nebyla vůbec podobná té, kterou měla Fleur na
svatbě. Na této byla vyryta slova. Harry vyšel zpod pláště a vyšplhal nahoru na podstavec
sochy, aby si je mohl přečíst.
„‘Důvtip je nade všechna bohatství lidí.‘“
„Což z vás dělá naprostého chudáka, protože důvtipný moc nejste,“ ozval se štěbetavý hlas.
Harry se otočil kolem, seskočil z podstavce a přistál na podlaze. Před ním stála skloněná
postava Alecty Carrowové a jakmile Harry zdvihl svou hůlku, přiložila tlustý ukazováček k
lebce a na jejím předloktí se objevil vypálený had.
Kapitola třicátá
Vyhazov Severuse Snapea
Ve chvíli, kdy se její prst dotkl znamení, Harryho jizva se rozpálila doběla, hvězdná
místnost okolo něj zmizela a on stál pod vysokým útesem na kusu skály čnějící do moře a
okolo něho se rozlévaly vlny. V srdci cítil vítězství - mají toho chlapce.
Hlasitá rána vrátila Harryho na místo, kde stál. Dezorientovaný zvedl svou hůlku, ale
čarodějka před ním již padala popředu na podlahu a narazila do ní tak silně, že zařinčelo sklo
v knihovnách na zdi.
„Nikdy jsem ještě nikoho neomráčila, pokud nepočítám naše lekce v B.A.,“ řekla Lenka a
lehce se podivovala. „Bylo to hlasitější, než jsem si myslela.“
A bylo to dost hlasité na to, aby se strop nad nimi začal otřásat cupitáním mnoha nohou a
ozvěna kroků za dveřmi do ložnic byla slyšet stále hlasitěji. Lenčina kletba probudila
Havraspárské spící nad nimi.
„Lenko, kde jsi? Potřebuji se schovat pod plášť!“
Lenčiny nohy se objevily v prázdném prostoru a Harry si rychle stoupl po jejím boku, aby
plášť spustila zpátky na zem právě ve chvíli, kdy se dveře do ložnic otevřely a proud
Havraspárských, kteří byli ještě v pyžamech, se nahrnul do společenské místnosti.
Ve chvíli, kdy uviděli bezvědomou Alectu ležící na podlaze, začaly se ozývat výkřiky a
překvapené vzdechy. Zvolna se došourali až do kruhu kolem ní, jako by to byla spící příšera,
která se může kdykoliv vzbudit a zaútočit. Potom se jeden odvážný maličký prvák vymrštil
směrem k ní a píchnul ji do zad svou velkou hůlkou.
„Myslím, že je asi mrtvá!“ vykřikl s úlevou.
„Jů, podívej,“ šeptala šťastně Lenka, když se Havraspárští shlukovali okolo Alecty. „Jsou
rádi!“
„Jo...skvělý...“
Harry znovu zavřel oči a jeho jizva pulsovala bolestí. Chtěl se znovu podívat do
Voldemortovy mysli...Proplouval puklinou do první jeskyně...Rozhodl se zkontrolovat, jestli
je medailon v bezpečí ještě před tím, než odejde do Bradavic...ale to mu nebude trvat
dlouho...
Bylo slyšet klepnutí na dveře vedoucích do Havraspárské společenské místnosti a všichni
ztuhli. Z druhé strany uslyšel Harry lehký melodický hlas, který vycházel z orlího klepadla.
„Kam odchází zmizelé předměty?“
„Jak to mám vědět? Zmlkni!“ vrčel neotesaný hlas, o kterém Harry věděl, že patří bratrovi
Alecty, Amycusovi. „Alecto? Alecto? Jsi tam? Dostalas ho? Otevři dveře!“
Havraspárští si mezi sebou vystrašeně šeptali. Potom se bez varování ozvala sprcha hlasitých
ran na dveře, jako by do nich někdo střílel z pistole.
„ALECTO! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera...Chceš dopadnout stejně jako
Malfoyovi? ODPOVĚZ MI!“
Amycus křičel a cloumal dveřmi, zkoušel všechno, ale pevné dřevo se ani nepohnulo.
Havraspárští vystrašeně ustupovali a někteří z nejvylekanějších se dali na útěk zpět do
postele. Potom, přesně ve chvíli, kdy Harry přemýšlel, jestli nerozrazí dveře a neomráčí
Amycuse dřív, než Smrtijed stačí cokoliv udělat, se ozval zpoza dveří známý hlas.
„Mohu se vás zeptat, co to děláte, profesore Carowe?“
„Snažím se dostat přes tyhle zatracený dveře!“ vztekal se Amycus. „Dojděte pro Kratiknota!
Řekněte mu, ať okamžitě otevře ty dveře!“
„Ale není uvnitř vaše sestra?,“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Nepustil ji už dříve
večer profesor Kratiknot dovnitř na váš naléhavý příkaz? Možná by pro vás mohla ty dveře
otevřít? Potom byste nemusel vzbudit půlku hradu.“
„Ona mi neodpovídá, ty starý pometlo! Otevři ty dveře! Dělej! Hned!“
„S potěšením, pokud si to přejete,“ řekla chladně profesorka McGonagallová. Ozvalo se lehké
klepnutí a melodický hlas se znovu zeptal.
„Kam odchází zmizelé předměty?“
„Do nebytí, které je tak říkajíc vším,“ odpověděla profesorka McGonagallová.
„Hezky řečeno,“ odpovědělo orlí klepadlo a dveře se otevřely.
To málo Havraspárských, kteří tu ještě zůstali, sprintovalo ke schodům, když už Amycus
překročil práh a máchal svou hůlkou. Byl stejně shrbený jako jeho sestra a měl stejně bledý,
syrový obličej a maličká očka, která nejprve padla na Alectu ležící nehybně na podlaze.
Vykřikl hlasem plným hněvu a zuřivosti.
„Co to udělali ty malý spratci?“ zařval. „Budu je mučit kletbou Cruciatus, dokud mi
neřeknou, kdo z nich to udělal...a co na to řekne Pán zla?“ vřískal stojíc nad svou sestrou a
mlátil se pěstí do čela. „Nemáme ho a oni ji zabili a utekli!“
„Je jenom omráčená,“ řekla jemně profesorka McGonagallová, která si klekla, aby se na
Alectu podívala. „Bude naprosto v pořádku.“
„No to tedy nebude!“ křičel Amycus. „Ne potom, co se jí zmocní Pán zla! Zavolala ho, cítil
jsem, jak mi žhne moje znamení, a on si teď myslí, že máme Pottera!“
„Máte Pottera?“ řekla ostře profesorka McGonagallová. „Co tím myslíte, že 'máte Pottera'?“
„Říkal nám, že by se Potter mohl pokusit proniknout do havraspárské věže a že pro něj máme
poslat, pokud ho chytíme!“
„Proč by se měl Harry Potter pokoušet dostat do havraspárské věže! Potter patří do mojí
koleje!“
Pod zástěrkou nedůvěry a zlosti slyšel Harry v jejím hlase malý náznak hrdosti a pocity
Minervy McGonagallové se vlili do něj samotného.
„Bylo nám řečeno, že by sem mohl přijít!“ řekl Carrow. „Nevím proč...“
Profesorka McGonagallová se postavila a očima změřila celou místnost. Dvakrát se podívala
přesně do místa, kde stáli Harry s Lenkou.
„Můžeme to z děcek vytáhnout,“ řekl Amycus a jeho prasečí obličej vypadal najednou lstivě.
„Jo, to je přesně to, co teď uděláme. Řekneme, že Alecto byla napadena dětmi a ti ji donutili
dotknout se svého znamení a tak spustila falešný poplach...Může je potrestat. O pár dětí víc
nebo míň, žádný rozdíl.“
„Jenom rozdíl mezi pravdou a lží, odvahou a zbabělostí,...“ řekla profesorka McGonagallová,
která teď zbledla, „krátce řečeno, rozdíl, který vy ani vaše sestra očividně neumíte rozeznat.
Ale nechte mě, abych vám něco jasně vysvětlila. Nikdy nedovolím, aby všechny
nespravedlnosti, které pácháte na Bradavických studentech, byly zapomenuty.“
„Pardon?“
Amycus postoupil blíž, takže byl teď tváří v tvář profesorce McGonagallové, jen několik
centimetrů od ní. Neustoupila ani o píď, ale dívala se na něj, jako by byl něco nechutného, co
právě našla rozmáznuté na záchodovém prkénku.
„Tohle není otázkou toho, co vy dovolíte, Minervo McGonagallová. Váš čas je pryč. Teď
jsme to my, kdo to tu má na starost, a vy se mi buď omluvíte, nebo draze zaplatíte za to, co
jste řekla.“
A plivl jí do tváře.
Harry ze sebe strhl plášť, zvedl svou hůlku řekl: „Tohle jsi neměl dělat.“
Ve chvíli, kdy se Amycus otočil, Harry vykřikl: „Crucio!“
Smrtijed se zvedl z místa, zkroutil se ve vzduchu jako by se topil, mlátil sebou a naříkal
bolestí a potom s ránou tříštícího se skla dopadl na nejbližší knihovnu a svalil se apaticky na
podlahu.
„Už vím, co Bellatrix myslela,“ řekl Harry a krev mu pulsovala v hlavě, „musíš to opravdu
chtít.“
„Pottere!“ šeptala profesorka McGonagallová a držela se na srdci. „Pottere...vy jste tady!
Co...? Jak...?“ Snažila se vzpamatovat. „Pottere to bylo hloupé!“
„Plivl na Vás!“ řekl Harry.
„Pottere, já...to bylo velmi...galantní...ale nechápete, že...?“
„Ale ano,“ ujistil ji Harry. Její panika ho nějakým způsobem uklidnila. „Profesorko
McGonagallová, Voldemort je na cestě sem.“
„Ah, můžeme teď říkat jeho jméno?“ zeptala se Lenka se zájmem a stáhla ze sebe neviditelný
plášť.
Zjevení dalšího hledaného studenta zřejmě profesorku McGonagallovou přemohlo. Ustoupila
o pár kroků vzad, spadla na nejbližší židli a svírala si na krku svůj starý plédový župan.
„Myslím, že to, jak mu teď budeme říkat, už nic nezmění,“ řekl Harry Luně. „Už ví, kde
jsem.“
Někde hluboko v hlavě, v části propojené s jeho žhnoucí jizvou, uviděl Voldemorta
plovoucího přes tmavé jezero ve svítící zelené loďce...Už skoro dorazil k ostrůvku, kde stála
kamenná miska...
„Musíte zmizet,“ šeptala profesorka McGonagallová. „Hned, Pottere, tak rychle, jak jen
můžete!“
„Nemůžu,“ řekl Harry, „je tu něco, co musím udělat. Profesorko, vy víte, kde je havraspárský
diadém?“
„Hav...havraspárský diadém? Samozřejmě, že nevím...ztratil se před staletími.“ Trochu se
vsedě napřímila. „Pottere, to bylo šílenství, ryzé šílenství vniknout do tohoto hradu...“
„Musel jsem,“ řekl Harry. „Profesorko, je tu něco schované a já to musím najít. A mohl by to
být ten diadém...Kdybych si mohl promluvit s profesorem Kratiknotem...“
Byl slyšet pohyb a zvuk cinkajícího skla. Amycus se vzpamatovával. Ještě, než mohli Harry s
Lenkou cokoliv udělat, profesorka McGonagallová se zvedla, zamířila hůlkou na otřeseného
Smrtijeda a pronesla: „Imperio!“
Amycus vstal, došel ke své sestře, sebral její hůlku a pak se uctivě došoural k profesorce
McGonagallové, která si od něj převzala jeho i Alectinu hůlku.
Potom si lehl na zem vedle Alecty. Profesorka McGonagallová znovu mávla hůlkou a ze
vzduchu se vynořily stříbrné provazy, které svázali oba Carowovi pevně dohromady.
„Pottere,“ obrátila se profesorka McGonagallová znovu na Harryho jakoby vůbec nedošlo k
nějakému problému. „Jestli Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit už ví, že jste tady...“
Jakmile to řekla, zvedla se v Harrymu vlna hněvu a projela jím, jako by to byla fyzická bolest,
jizva ho začala neskutečně pálit a na vteřinku se díval na dno poháru, ve kterém již nebyl
lektvar, a viděl, že vespod neleží žádný zlatý medailon –
„Pottere, jste v pořádku?“ ozval se hlas, Harry se vrátil zpátky a drtil Lence rameno, aby se
uklidnil.
„Čas nám vyprchává, Voldemort se blíží. Paní profesorko, jednám na Brumbálův rozkaz,
musím najít, co chtěl, abych našel! Ale musíme dostat studenty pryč, mezitím budu
prohledávat hrad – Voldemort chce mě, ale klidně zabije víc lidí, teď když –“ Teď, když ví,
že ničím viteály, dokončil v hlavě Harry.
„Jednáte na Brumbálův rozkaz?“ zopakovala s neskrývaným údivem. Pak se ještě víc vytáhla
do výšky.
„Zabezpečíme školu proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, a vy mezitím budete pátrat
po tom – předmětu.“
„Je to možné?“
„Myslím, že ano,“ řekla profesorka McGonagallová suše, „my učitelé jsme co se týče magie
poměrně schopní, však víte. Jsem si jistá, že budeme schopní ho na chvíli pozdržet, pokud do
toho vložíme všechno úsilí. Samozřejmě budeme muset něco provést s profesorem Snapem –“
„Dovolte mi – “
„– a pokud budou Bradavice v obklíčení a Pán zla před branami, bylo by vskutku záhodno
schovat co nejvíce nevinných. Jenže Letaxová síť je pod dohledem a na školních pozemcích
je Přemisťování nemožné – “
„Je tady cesta,“ řekl Harry rychle a objasnil jí vše o průchodu vedoucím do Prasečí hlavy.
„Pottere, mluvíme tady o stovkách studentů – “
„Já vím, paní profesorko, ale pokud se Voldemort a Smrtijedi budou soustředit na hranice
školních pozemků, nebude je zajímat, jestli se někdo přemisťuje od Prasečí hlavy.“
„Na tom něco je,“ souhlasila. Namířila hůlku na Carrowovy a na jejich spoutaná těla dopadla
stříbrná síť, upevnila se kolem nich a zvedla je do vzduchu, kde sebou klátili pod
modrozlatým stropem jako dvě obrovské mořské příšery. „Pojďte. Musíme varovat ředitele
kolejí. Měl byste si znovu obléct plášť.“
Prošla dveřmi a hned potom pozvedla hůlku. Z její špičky vyrazily tři stříbrné kočky se
skvrnami kolem očí ve tvaru brýlí. Když profesorka McGonagallová, Harry a Lenka
pospíchali dolů, patronové ladně běželi vpřed a naplňovali točité schodiště stříbřitými světly.
V chodbě letěli jako o závod a postupně je každý z Patronů opustil; kostkovaný župan
profesorky McGonagallové šustil o podlahu a Harry a Lenka klusali za ní schovaní pod
pláštěm.
Sestoupili o dvě patra, když se k nim přidal další pár tichých kroků. Harry, jehož jizva ho
nepřestávala pálit, je uslyšel jako první: už už sahal do váčku na svém krku pro Pobertův
plánek, ale než ho stihl vyndat, McGonagallová si už všimla, že mají společnost. Zastavila se,
zvedla hůlku připravenou k boji a řekla,
„Kdo je tam?“
„To jsem já,“ ozval se nízký hlas.
Zpoza jednoho brnění vystoupil Severus Snape. Při pohledu na něj se v Harrym začala vařit
krev: ve stínu Snapeových zločinů zapomněl na podrobnosti jeho vzhledu, na jeho mastné
černé vlasy, které jako závěsy visely kolem hubeného obličeje, na jeho smrtelný chladný
pohled jeho černých očí. Neměl na sobě pyžamo, nýbrž byl oblečen jako vždy v černém
hábitu a hůlku měl také připravenou k boji.
„Kde jsou Carrowovi?“ ptal se tiše.
„Hádám, že jsou tam, kde jste jim řekl, aby byli,“ odvětila profesorka McGonagallová.
Snape přikročil blíž a jeho pohled zabloudil vzduchem kolem ní, jako kdyby věděl, že tam je
Harry. Harry měl také svou hůlku připravenou k útoku.
„Měl jsem dojem,“ řekl Snape, „že Alecta našla vetřelce.“
„Vážně?“ divila se profesorka McGonagallová. „A z jakého důvodu máte ten dojem?“
Snape nepatrně ohnul levou ruku, kde měl na kůži vypálené Znamení Zla.
„Ach tak, přirozeně,“ pochopila profesorka McGonagallová. „Vy Smrtijedi máte své vlastní
způsoby komunikace, já zapomněla.“
Snape předstíral, že nic neslyšel. Očima stále zkoumal prostor kolem ní a pozvolna se
přibližoval, aniž by si vlastně uvědomoval, co dělá.
„Nevěděl jsem, že dnes v noci hlídáte na chodbách vy, Minervo.“
„Máte nějaké námitky?“
„Uvažuji, co vás přinutilo vstát z postele v tak pozdní hodinu?“
„Myslela jsem, že slyším nějaký ruch,“ objasnila profesorka McGonagallová.
„Opravdu? Ale všude je klid.“
Snape se jí podíval do očí.
„Viděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, trvám na tom – “
Profesorka McGonagallová zareagovala rychleji, než by Harry kdy věřil: její hůlka prorazila
vzduch a na zlomek vteřiny si Harry myslel, že se Snape zhroutí, upadne do bezvědomí, ale
rychlost jeho štítového kouzla byla taková, že McGonagallová ztratila rovnováhu.
Mávla na pochodeň na stěně, která vyletěla z držáku: Harry, který se již chystal Snapea
proklít, byl donucen strhnout Lenku z cesty klesajícím plamenům, které vytvořily kruh ohně,
jenž naplnil chodbu a letěl na Snapea jako laso –
Jenomže už to nebyl oheň, ale obrovský černý had, kterého McGonagallová nechala
vybouchnout na kouř, který se vzápětí přeměnil, ve vteřině ztuhnul a nakonec se z něj stal roj
ostrých dýk: Snape se jim vyhnul jenom díky tomu, že očaroval brnění, které si před něj
stouplo, a dunivými zvuky se dýky zabodly jedna po druhé do předního dílu –
„Minervo!“ ozval se pisklavý hlas, Harry se po něm otočil, stále však chránil Lenku před
poletujícími kouzly, a uviděl profesora Kratiknota a profesorku Prýtovou, jak běží nahoru po
chodbě směrem k nim ve svých pyžamech v závěsu s funícím profesorem Křiklanem.
„Ne!“ zakňučel Kratiknost a zvedl hůlku. „Žádné další vraždy už v Bradavicích nespácháte!“
Kratiknotovo kouzlo zasáhlo brnění, za kterým se ukrýval Snape. S řinčením ožilo.
Snape se dostal z jeho drtivého sevření a svou hůlkou odhodil brnění směrem ke svým
protivníkům.
Harry a Lenka museli rychle odskočit stranou, když brnění narazilo do zdi a roztříštilo se.
Když se Harry znovu podíval nahoru, Snape byl plně zaneprázdněn bojem - McGonagallová,
Kratiknout i Prýtová na něj sesílali jednu kletbu za druhou. Snape proskočil dveřmi do jedné
ze tříd a o chviličku později Harry zaslechl McGonagallovou, jak křičí,
„Zbabělče! ZBABĚLČE!“
„Co se stalo, co se tu stalo?“ ptala se Lenka.
Harry jí pomohl na nohy a s pláštěm vlajícím za nimi se rozeběhli chodbou do zdevastované
třídy, kde profesoři McGonagallová, Kratiknot a Prýtová stále ještě stáli u rozbitého okna.
„Skočil,“ odpověděla profesorka McGonagallová, když se k nim připojili.
„Chcete, říct že je mrtvý?“ řekl Harry, ignoroval Kratiknota i Prýtovou, překvapené jeho
náhlým zjevením, a běžel k oknu.
„Ne, není mrtvý,“ řekla McGonagallová hořce. „Na rozdíl od Brumbála měl stále ještě u sebe
hůlku… a zdá se, že se od svého pána naučil pár nových triků.“
Se záchvěvem zděšení spatřil Harry v dáli těleso ve tvaru netopýra, letící směrem k potemnělé
vnější zdí hradu.
Najednou za sebou uslyšeli hlasité kroky a hlasité oddychování. Připojil se k nim profesor
Křiklan
„Harry!“ zafuněl, a dál si masíroval svůj ohromný hrudník pod smaragdově zeleným
sametovým pyžamem. „Můj drahý chlapče… jaké překvapení… Minervo, prosím vysvětlete
mi to… Severus… co…?
„Náš ředitel si dává krátkou pauzu,“ řekla profesorka McGonagallová a ukázala na otvor v
okně ve tvaru Snapea.
„Paní profesorko!“ vykřikl Harry a rukou si chytil čelo.
Najednou viděl jezero plné mrtvol, bylo hned pod ním, cítil, jak zelená loďka dorazila ke
břehu a Voldemort ji opustil, měl v srdci vraždu…
„Paní profesorko, musíme zabarikádovat školu. Už se blíží!“
„Velmi dobře. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se blíží,“ řekla ostatním učitelům.
Prýtová a Kratiknot zalapali po dechu. Křiklan hlasitě zasténal. „Potter má nějakou práci na
hradě, na Brumbálův příkaz. Musíme použít veškerou ochranu, které jsme schopni, zatímco
Potter udělá, co musí.“
„Uvědomujete si, že nic, co uděláme, nemůže zastavit Vy-víte-koho napořád?“ vypískl
profesor Kratiknot.
„Ale můžeme ho zdržet,“ řekla profesorka Prýtová.
„Děkuji, Pomono,“ odpověděla profesorka McGonagallová a mezi oběma čarodějkami bylo
vidět vzájemné pochopení.
„Doporučila bych zajistit základní ochranu kolem hradu, potom shromáždit všechny studenty
a setkat se ve Velké síni. Většina musí být evakuována, ačkoli myslím, že plnoletí studenti,
kteří chtějí zůstat a bojovat, by měli dostat šanci.
„Souhlasím,“ řekla profesorka Prýtová a již spěchala ke dveřím. „Za dvacet minut se sejdeme
ve Velké místnosti se svými kolejemi.“
Když odbíhala pryč, slyšeli její mumlání, „Tentacula, Ďáblovo osidlo. A Snargaluffské
lusky… ano, ráda bych viděla, jak s nimi chtějí Smrtijedi bojovat.“
„Já mohu bojovat odsud,“ rozhodl se Kratiknot, a ačkoli odtud sotva viděl ven, namířil hůlku
ven z okna a začal mumlat složitá, komplexní zaklinadla. Harry uslyšel zvláštní hluk, když
Kratiknot vypustil Sílu větrů na pozemky
„Pane profesore,“ řekl Harry a přišel blíže k drobnému učiteli kouzelných formulí. „Pane
profesore, nerad ruším, ale je to důležité. Nemáte nějaké tušení, kde by mohl být diadém
Helgy z Havraspáru?
„Protego Horribilis… Diadém Havraspáru?“ vypískl Kratiknot. „Nějaké ty vědomosti navíc
nikdy neuškodí, Pottere, ale nemyslím si, že by to platilo zrovna v této situaci!“
„Myslel jsem jen… víte, kde je? Viděl jste ho někdy?“
„Jestli jsem ho viděl! Nikdo žijící ho neviděl! Je ztracen už velice dlouho, chlapče.“
Harry pocítil kombinaci zoufalého zklamání a paniky. Co potom mohl být ten viteál?
„Setkáme se s Vámi a Havraspárskými ve společenské místnosi, Filiusi!“ řekla profesorka
McGonagallová a kývla na Harryho a Lenku aby ji následovali.
Právě dosáhli dveří, když zahřměl Křiklanův hlas.
„Moje slovo,“ řekl udýchaně, bledý a upocený, jeho mroží knír se pohnul. „ Co dělat! Nejsem
si jistý, jestli je to moudré, Minervo. Nemůže prozradit vchod, ty víš, a kdokoliv, kdo se ho
pokusil zdržovat, byl v největším bolestném ohrožení...“
„Musím očekávat tebe a Zmijozel ve Velké síni za 20 minut,“ řekla profesorka
McGonagallová.
„Pokud chceš odjet se svými studenty, nebudeme tě zdržovat. Ale pokud učiníš pokus
sabotovat naše vedení a pozvedneš proti nám zbraně uvnitř hradu, potom, Horacio, tě budeme
muset zabít.“
„Minervo“, řekl zděšeně.
„Nadešel čas pro Zmijozel, musí se rozhodnout, jestli bude k nám loajální,“ přerušila ho
profesorka McGonagallová. „Jdi a vzbuď studenty, Horacio.“
Harry nezůstal, aby se koukal na zmijozelské breptání. On a Luna stáli za profesorkou
McGonagallovou, která zaujala pozici uprostřed chodby a zvedla svojí hůlku.
„Piertotum...oh, proboha, Filchi, ne nyní...“
Starý kulhající školník se právě objevil, volajíc: „Studenti jsou z postelí! Studenti jsou v
chodbách!“
„To je jasný, že jsou, ukecaný idiote!“ zařvala McGonagallová. „Nyní jdi a dělej něco
užitečného! Najdi Protivu!“
„P-Protivu?“ zakoktal Filch, jako kdyby to jméno nikdy neslyšel.
„Ano, Protivu, blázne, Protivu! Nestěžoval sis na něj čtvrt století? Jdi a přiveď ho sem!“
Filch si evidentně myslel, že profesorka McGonagallová se pomátla, ale kulhal pryč, nahrbil
ramena a brumlal si pod vousy.
„ A nyní..Piertotum Locomator!“ zakřišela McGonagallová. A všude, po celé chodbě, sochy a
brnění skočily dolů z jejich podstavců a s omračujícím rachotem se ocitly na chodbě, Harry
věděl, že se tohle celé opakovalo po celém hradě.
„Bradavice jsou v ohrožení!“ zavolala profesorka McGonagallová. „Muži za hranicemi
živých, chraňte nás, je to vaše povinnost k naší škole!“
Chrastící a vřeštící, horda pohybujících se soch, běžely úprkem kolem Harryho, někteří
menší, někteří v nadživotní velikosti.
Byla zde taky zvířata, chřestící brnění drželi meče a pichlavé koule na řetězech.
„Nyní, Pottere,“ řekla McGonagallová, „ty a slečna Láskorádová byste se se svými přáteli
měli vrátit do Velké síně...Musím vzbudit ostatní Nebelvírské.“
Ocitli se na vrcholu schodů, Harry a Lenka se otočili k ukrytému vchodu do Komnaty
nejvyšší potřeby.
Když běželi, potkávali zástupy studentů, mnohé z nich měli cestovní kabáty přes pyžama,
pečlivě doprovázeni dolů do síně svými učiteli a prefekty.
„To byl Potter!“
„Harry Potter!“
„Byl to on, viděl jsem ho!“
„Ale Harry se neotočil, dosáhli Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se proti zdi, která se jim
otevřela, a on a Lenka pospíchali dolů po příkrých schodech.
„Co...?“
Když viděli místnost, Harry sešel poslední schody v šoku. Bylo zde narváno, mnohem více,
než když tu byli naposledy. Kingsley a Lupin se na něho koukali, byli zde také Oliver Wood,
Katie Bellová, Angelina Johnsonová a Alicia Spinnetová, Bill a Fleur a pan a paní
Weasleovy.
„Harry, co se stalo?“ zeptal se Lupin, přicházejíc ke schodům.
„Voldemort je na cestě, snaží se zabarikádovat školu, Snape utíká, co tady děláte? Jak víte?“
„Psali jsme zbytku Brumbálovi armády,“ vysvětloval Fred. „Nemůžeš od nikoho očekávat, že
si nechá ujít takovou srandu, Harry, a B.A. dala vědět Fénixovu Řádu a celé se to takhle
nabalilo.“
„Co bude první?“ volal George. „Co se bude dít?“
„Evakuují mladší děti a všichni se setkávají ve Velké síni, kvůli organizaci.
„Budeme bojovat.“
Velký řev se k němu blížil, byl tlačen ke zdi, když ho chtěl každý pozdravit, smísil se s členy
Fénixova řádu, Brumbálovy armády a Harryho starého famfrpálového týmu, všichni s
vytaženými hůlkami, postupovali do srdce hradu.
„Pojď, Lenko,“ zavolal Dean, když ji míjel, chytnl ji prázdnou rukou, stiskla mu ji a sledovala
ho ke schodům.
Zástup se zmenšoval. Už jenom pár lidí zůstalo v Komnatě nejvyšší potřeby a Harry se k nim
přidal.
Paní Weasleová se hádala s Ginny. Kolem nich stál Lupin, Fred, George, Bill a Fleur.
„Ještě nejsi plnoletá!“ křičela paní Weasleová na svou dceru a Harry se přiblížil. „Nemůžu ti
to dovolit.“
„Chlapci, ano, ale ty..musíš jít domů!“
„Nepůjdu!“
Ginnyiny vlasy zavlály, když chytla matčinu paži.
„Jsem v Brumbálově armádě...“
„Mládežnický sdružení!“
„Mládežnický sdružení tu udělalo takových věcí, kterých se nikdo jiný nikdy neodvážil
udělat!“ řekl Fred.
„Je jí šestnáct!“ zavolala paní Weasleová. „Není na to dostatečně stará. Na co jste vy dva
mysleli, když jste ji brali s sebou...?“
Fred a George vypadali mírně zahanbeně.
„Máma má pravdu,Ginny,“ řekl Bill jemně. „Nemůžeš to dělat. Každý nezletilý musí odejít,
tak je to správně.“
„Nemůžu jít domů!“ zavolala Ginny, v očích se jí zaleskly vztekem slzy. „Moje celá rodina je
tady, nemůžu tu sama čekat a nevědět..a..“
Její oči se poprvé setkaly s Harrym. Podívala se na něho prosebně, ale on potřásl hlavou a ona
se hořce otočila pryč.
„Dobře,“ řekla, koukala se na vchod do tunelu do Chroptící chýše. „Teď vám řeknu sbohem a
potom a ...“
Ozvala se rána.
Někdo další se dral z tunelu, zakymácel se trochu a spadl. Zvedl se a sedl si na nejbližší židli,
podíval se kolem a srovnal si brýle s kostěnými obroučky a řekl:
„Nejdu pozdě? Už to začalo? Právě jsem vypátral, tak já...já....“ Percy breptal do ticha.
Evidentně neočekával, že se ocitne uprostřed svojí rodiny. Rozprostřela se chvíle údivu,
porušena Fleur, která se otočila k Lupinovi a s hlubokým napětím řekla.
„Takže.. jak se má Teddy?“Lupin na ni překvapeně zamrkal.
Ticho mezi Weasleovými bylo na bodu mrazu.
„Já..oh...ano...je v pořádku!“ řekl nahlas Lupin. „Ano, Tonksová je s ním, u její matky..“
Percy a ostatní Weasleovi stále na sebe chladně koukali.
„Tady mám fotku, řekl Lupin, vytáhnul fotku ze svého pláště a ukazoval ji Fleur a Harrymu,
který viděl malé miminko s chomáčem zářivě tyrkysových vlasů, mávající tlustou pěstičkou
do foťáku.
„Byl jsem blázen!“ zařval Percy, tak nahlas, že Lupin málem upustil fotografii. „Byl jsem
idiot, byl jsem okázalý hlupák, byl jsem......“
„Ministrův mazlíček, popírající rodinu, po pomoci dychtící blbec,“ řekl Fred.
Percy polknul
„Ano, byl jsem!“
„Dobře, nemohl jsi to říct krásněji,“ řekl Fred, a vztáhnul ruce k Percymu.
Paní Weasleové propukla v pláč, běžela vpřed, odstrčila na stranu Freda a zmáčkla Percyho v
dusícím obětí, když popadnul dech podíval se na svého otce.
„Je mi to líto, tati,“ řekl Percy.
Pan Weasly raději rychle mrkal, když běžel obejmout svého syna.
„Jakto, že jsi změnil názor, Percy?“ zeptal se George.
„Bylo načase odejít,“ řekl Percy, utírajíc si oči kouskem cestovního pláště pod svými brýlemi.
„Hledal jsem cestu ven, ale na ministerstvu to není tak snadné, pořád uvězňují krvezrádce.
Snažil jsem se zkontaktovat Aberfortha a on mě kontaktoval 10 minut před tím, než Bradavice
začnou válčit, takže tu jsem.“
„Dobře, můžeme se spolehnout na naše prefekty, kteří by nás měli vést v době, jako je tato,“
imitoval George Percyho hlas.
„Nyní jďeme ke schodům a bojujme proti Smrtijedům.!
„Takže, ty jsi teď moje švagrová?,“ řekl Percy, a potřásl si s Fleur rukou, při tom co
pospíchali ke schodům s Billem, Fredem a Georgem.
„Ginny!“zaštěkala paní Weasleová.
Ginny se pokoušela z pod pláštěm zmatku dostat nepozorovatelně ke schodům také.
„Molly, a co takhle?“ řekl Lupin. „ proč by tady nemohla Ginny zůstat, věděla by, co se děje,
ale nebyla by uprostřed boje?“
„Já...“
„To je dobrý nápad,“ řekl pan Weasley, „Ginny, zůstaneš v tomto pokoji, slyšíš mě?“
Ginny se to úplně nezdálo, ale pod tátovým neobvyklým upřeným pohledem přitakala. Pan a
paní Weasleovi a Lupin dosáhli schodiště.
„Kde je Ron?“ zeptal se Harry.
„Říkal něco o koupelně,“ řekla Ginny, „není to dlouho, co odešel.“
„Koupelna?“ Harry přešel pokoj a otevřel dveře vedoucí do koupelny. Byla prázdná.
„Jsi si jistá, že říkal koupel...“
Ale jeho jizva zabolela a Komnata nejvyšší potřeby zmizela.
Koukal se na železná vrata, koukal se z temnoty přímo na hrad, který před ním zářil.
Nagini mu ležel okolo ramen. Byl obklopen chladem a posedlý myšlenkou na smrt.
Kapitola třicátá první
Bitva o Bradavice
Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních
stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné
hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů.
Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila
zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a
členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat.
„...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám
příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“
Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u
Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie
Macmillan a vykřikl:
„A co když chceme zůstat a bojovat?“
Část studentů zatleskala.
„Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“
„A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“
„Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se
odsud dostali do bezpečí.“
„Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu.
„Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová
a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích.
Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel,
lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat.
„Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je
nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali
spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “
Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale
zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí.
Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století.
„Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem
chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou
nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký
respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“
V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš
intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.
„Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane.
Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete
odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“
Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při
těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského
stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla
třesoucí se ruku a vykřikla,
„Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“
Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula.
Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř
ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a
Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni
vytahují hůlky.
„Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte
Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“
Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně.
„Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová.
Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část
starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě
zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku
McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven.
„V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“
Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu.
„Kde jsou Ron a Hermiona?“
„Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně.
Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat.
„Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův
řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka
McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží¨- Havraspárské, Astronomické a
Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím,
Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského
stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje
ochranu u tajných vchodů do školy –“
„ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley
souhlasně pokýval hlavou.
„Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“
„Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali
pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“
„Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“
Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho
mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní
myšlenky z hlavy.
„Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“
„Ano – dobře –“
Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak
na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné
chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na
to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené
pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed
prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl
Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček,
která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek
stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit....
Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže.
To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do
Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel
mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje.
Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by
viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém,
který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo
z žijících neviděl.
Nikdo z žijících...
Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel
tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby
sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti.
Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice
a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku,
aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli
své spolužáky či sourozence...
Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co
nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním.
„Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“
Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal
Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje.
„Harry! Chlapče drahá!“
Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do
ledové vody.
„Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“
Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě.
„Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “
„Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“
„Uvidíme – “
Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se
studentů.
„Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“
Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky.
Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí.
Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak
před ním prchá.
„Hej – moment – počkejte!“
Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a
hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již
několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil.
„Vy jste Šedá dáma?“
Beze slova přikývla.
„Duch Havraspárské věže?“
„Správně.“
Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem.
„Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému.
Přes rty ji přeletěl chladný úsměv.
„Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“
„POČKEJTE!“
Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na
hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.
„Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to
rychle.“
„Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace
studentů mě otravovaly – “
„Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení
Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“
Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem
odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“
„No tak mi pomozte!“
Její klid se vytrácel.
„To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “
„Tvé matky?“
Vypadala, že se na sebe zlobí.
„Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“
„Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?“
„Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji
o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “
„Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči.
„Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl
Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“
Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv
věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil
stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.
„To já jsem ukradla diadém své matce.“
„Vy – vy jste co?“
„Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší,
důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“
Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak
pokračovala.
„Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má.
Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“
„Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy
vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě
našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“
Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.
„Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil
násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na
mou svobodu, mě probodl.“
„Baron? Myslíte – “
„Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou
ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil
života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá
dobře,“ dodala hořce.
„A ...a diadém?“
„Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje.
Schován v dutém stromě.“
„V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“
„V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“
„V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala
to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.
„Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“
Zavřela oči a přikývla.
„Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“
Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po
skvostných předmětech, na které neměla právo.
„No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být
velmi okouzlující, když chtěl...“
Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho
vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal
pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let
později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném
stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit –
„ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku.
„Prosím?“
„Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.
„Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to,
zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji
vám!“
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle
pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem,
stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské
věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se
o ní domníval, že zůstane skryta navždy?
Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové
chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou,
prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od
něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.
„Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě
větší postava se za ním škrábala na nohy.
„Co to – “
„Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“
Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle
přeběhl k rozbitému oknu.
„Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na
hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.
„Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“
„Hagride, odkud jsi přišel?“
„Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně.
„Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“
„Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes
ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal,
tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je
Ron s Hermionou?“
„To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“
Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem,
spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.
„Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.
„Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu
někde musí být.“
Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly
vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou
chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:
„Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“
Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v
domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou
tiárou na bílých vlnách...
A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého
starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl
jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.
Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...
Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak
arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál
a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový
student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel –
Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville
a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako
velké rostliny v květináči.
„Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes
hradby – to se jim nebude líbit!“
Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam,
čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z
dalších částí hradu.
Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze
svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé
nebo Řád.
„Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly
kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o
samotě.
Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý
namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal
jeho malý tlustý poník.
„Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“
Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a
Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné
chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.
„Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem
povzbuzený a vyděšený zároveň.
Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se
je odehnat packami tam, odkud přišly...
„Pottere!“
Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
„Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“
„Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “
„Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé
Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť
to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat
tady?“
„Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“
Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.
Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál.
Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...
Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s
Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a
špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.
„Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry.
„V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron.
„V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil.
„Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna.
„Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál,
jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“
„Co to sakra – “
„Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše.
Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si
právě uvědomil s baziliškovy lebky.
„Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím
hlasem!“
„To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“
Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk.
„Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to
párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“
„Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“
„Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“
„Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského
šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení.
„Geniální!“ zahřměl Harry.
„Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“
Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na
ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky.
„Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ mluvil Harry rychle. „Schoval jej přesně tam,
kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam, kde si lidé schovávali věci po
staletí. On si myslel, že je jediný, kdo ji našel. Pojd‘te.”
Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se
znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící
kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku.
„Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala.
„Můžeš nám říct, co se tady děje?”
„Jsou všichni v pořádku?” zeptala se Ginny a Tonksová najednou.
„Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. „Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí
hlavy?”
Věděl, že se místnost nepřemění, dokud v ní budou lidé.
„Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod ,
myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený, když Aberforth opustil svoji hospodu?”
„Bojuje,” řekl Harry.
„Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. „Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S
překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody.
Harry se podíval na Tonksovou.
„Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?”
„Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. „Máma se o něj postará
– viděli jste Remuse?”
„Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“
Bez dalších slov Tonksová zmizela.
„Ginny,” řekl Harry, „Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak
se sem vrat‘.”
Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.
„Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. „Musíš
se pak vrátit dovnitř!”
„Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. „Na někoho jsme zapomněli!”
„Na koho?” zeptala se Hermiona.
“Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?”
„Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry.
„“Ne,” odpověděl Ron popravdě, „Myslím, že bychom jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme
už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli –“
Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala
mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí
s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.
„Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě
Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:
„Hej! Máme tu válku!“
Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
„Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, „takže,
ted‘ nebo nikdy, ne?”
„Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. „Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než
najdeme tu čelenku!?”
„Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.
Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v
Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila:
Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry
viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou
Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co
vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou
nespokojenost.
„Doufejme, že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev.
„Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas:
Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala
skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.
„Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu
uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich.
„Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.”
„Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová.
„Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, „od té doby jsem ho neviděl!”
„Tonksová,” řekla Ginny, „Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“
Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a
Hermionu.
„Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. „Ginny, hned jsme
zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke
zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby.
Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo
před nimi.
Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě
velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci
dávno zemřelých studentů.
“A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho.
“Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval
schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .”
“Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .”
Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při
svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se
zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a
nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla
prastará čelenka.
Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se,
Pottere.“
Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené
přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.
„To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru
mezi Crabbem a Goylem.
„Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi.
Kdo ti půjčil tu tvou?“
„Moje matka,“ odpověděl Draco.
Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a
Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.
„No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry.
„Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný –
Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot.
„Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“
„Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho
Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby
ho tak mohl chytit, než začne boj…
„A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.
V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat
dovnitř.“
„Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho
tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém!
Co je to diadém?“
„Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“
Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku,
rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“
Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.
„Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“
a hora věcí před ním se přestala pohybovat.
„Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle
místnost, můžeš spálit i ten diadém!“
„No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera,
komu záleží na nějakém diadému?“
„Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých
kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“
„Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si
myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“
„Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“
„Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“
Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která
vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na
kterých přistála busta.
„PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho
chce živého…“
„No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho
chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na
tom…?“
Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním
a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl
stranou.
„To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“
Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila
vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil
Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí.
„Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na
Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval.
„Expelliarmus!“
Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě
skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu
kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na
Crabbea, která jen těsně minula cíl.
Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul
paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k
nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem.
„Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý
diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“
„HARRY!“ zaječela.
Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea,
jak utíkají ze všech sil směrem k nim.
„Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu.
Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je
pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily.
„Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě
vypařoval do vzduchu.
„UTÍKEJ!“
Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se
velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to
normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.
Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň
měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a
draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu
do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo
pozřelo.
Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich
kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a
obklopoval je nesmírný žár.
„Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“
„Tady!“
Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe
posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od
podlahy.
Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich
ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací
štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v
komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se
k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob
umírání… tohle nikdy nechtěl…
„Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz
černý kouř dveře.
A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých
plamenů.
„Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu.
Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři
plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud
nebyl spálený jako dřevo…
A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké
věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl
jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a
Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla –
„JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se
k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli
se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště.
„Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a
sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat –
kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které
vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící
náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku –
„Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a
zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu
šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky –
Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k
místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se
Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke
které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi
chodby naproti komnatě.
Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se
převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle
Goyla, který byl stále v bezvědomí.
„C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“
„Je mrtvý,“ řekl Ron krutě.
Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich
se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží,
krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo:
kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů.
Projela jím vlna paniky.
„Kde je Ginny?“ zeptal se ostře.
„Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“
„Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal,
škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo.
„Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“
„Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli
na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry,
co to máš v ruce?“
„Cože? Jo, tohle – “
Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl
na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí.
Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást,
pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený
výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě
rozpadla mezi prsty.
„To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému.
„Prosím?“
„Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se
nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho
–?“
„Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně.
„Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy
byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny
nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“
„Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme
hada – “
Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry
se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě
couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem.
Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který
bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh
vlasů –
„Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil
hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám
výpověď?“
„Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod
tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo
několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele
podíval na Percyho.
„Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “
Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva
Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř
pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat,
bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama.
Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo –
Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné
strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na
tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu
převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani
plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo
možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě…
Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde
zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo.
„Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“
Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho
obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.
32. Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých
kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní
obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů.
Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila
zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a
členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat.
„...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám
příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“
Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u
Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie
Macmillan a vykřikl:
„A co když chceme zůstat a bojovat?“
Část studentů zatleskala.
„Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“
„A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“
„Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se
odsud dostali do bezpečí.“
„Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu.
„Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová
a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích.
Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel,
lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat.
„Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je
nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali
spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “
Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale
zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí.
Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století.
„Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem
chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou
nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký
respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“
V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš
intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.
„Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane.
Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete
odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“
Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při
těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského
stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla
třesoucí se ruku a vykřikla,
„Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“
Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula.
Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř
ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a
Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni
vytahují hůlky.
„Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte
Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“
Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně.
„Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová.
Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část
starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě
zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku
McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven.
„V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“
Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu.
„Kde jsou Ron a Hermiona?“
„Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně.
Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat.
„Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův
řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka
McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží¨- Havraspárské, Astronomické a
Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím,
Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského
stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje
ochranu u tajných vchodů do školy –“
„ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley
souhlasně pokýval hlavou.
„Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“
„Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali
pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“
„Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“
Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho
mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní
myšlenky z hlavy.
„Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“
„Ano – dobře –“
Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak
na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné
chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na
to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené
pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed
prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl
Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček,
která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek
stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit....
Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže.
To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do
Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel
mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje.
Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by
viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém,
který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo
z žijících neviděl.
Nikdo z žijících...
Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel
tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby
sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti.
Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice
a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku,
aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli
své spolužáky či sourozence...
Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co
nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním.
„Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“
Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal
Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje.
„Harry! Chlapče drahá!“
Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do
ledové vody.
„Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“
Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě.
„Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “
„Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“
„Uvidíme – “
Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se
studentů.
„Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“
Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky.
Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí.
Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak
před ním prchá.
„Hej – moment – počkejte!“
Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a
hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již
několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil.
„Vy jste Šedá dáma?“
Beze slova přikývla.
„Duch Havraspárské věže?“
„Správně.“
Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem.
„Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému.
Přes rty ji přeletěl chladný úsměv.
„Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“
„POČKEJTE!“
Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na
hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.
„Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to
rychle.“
„Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace
studentů mě otravovaly – “
„Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení
Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“
Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem
odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“
„No tak mi pomozte!“
Její klid se vytrácel.
„To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “
„Tvé matky?“
Vypadala, že se na sebe zlobí.
„Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“
„Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?“
„Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji
o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “
„Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči.
„Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl
Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“
Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv
věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil
stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.
„To já jsem ukradla diadém své matce.“
„Vy – vy jste co?“
„Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší,
důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“
Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak
pokračovala.
„Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má.
Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“
„Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy
vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě
našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“
Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.
„Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil
násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na
mou svobodu, mě probodl.“
„Baron? Myslíte – “
„Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou
ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil
života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá
dobře,“ dodala hořce.
„A ...a diadém?“
„Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje.
Schován v dutém stromě.“
„V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“
„V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“
„V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala
to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.
„Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“
Zavřela oči a přikývla.
„Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“
Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po
skvostných předmětech, na které neměla právo.
„No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být
velmi okouzlující, když chtěl...“
Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho
vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal
pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let
později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném
stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit –
„ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku.
„Prosím?“
„Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.
„Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to,
zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji
vám!“
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle
pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem,
stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské
věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se
o ní domníval, že zůstane skryta navždy?
Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové
chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou,
prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od
něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.
„Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě
větší postava se za ním škrábala na nohy.
„Co to – “
„Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“
Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle
přeběhl k rozbitému oknu.
„Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na
hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.
„Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“
„Hagride, odkud jsi přišel?“
„Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně.
„Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“
„Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes
ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal,
tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je
Ron s Hermionou?“
„To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“
Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem,
spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.
„Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.
„Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu
někde musí být.“
Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly
vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou
chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:
„Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“
Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v
domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou
tiárou na bílých vlnách...
A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého
starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl
jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.
Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...
Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak
arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál
a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový
student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel –
Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville
a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako
velké rostliny v květináči.
„Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes
hradby – to se jim nebude líbit!“
Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam,
čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z
dalších částí hradu.
Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze
svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé
nebo Řád.
„Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly
kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o
samotě.
Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý
namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal
jeho malý tlustý poník.
„Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“
Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a
Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné
chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.
„Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem
povzbuzený a vyděšený zároveň.
Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se
je odehnat packami tam, odkud přišly...
„Pottere!“
Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
„Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“
„Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “
„Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé
Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť
to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat
tady?“
„Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“
Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.
Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál.
Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...
Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s
Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a
špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.
„Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry.
„V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron.
„V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil.
„Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna.
„Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál,
jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“
„Co to sakra – “
„Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše.
Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si
právě uvědomil s baziliškovy lebky.
„Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím
hlasem!“
„To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“
Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk.
„Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to
párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“
„Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“
„Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“
„Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského
šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení.
„Geniální!“ zahřměl Harry.
„Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“
Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na
ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky.
„Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ mluvil Harry rychle. „Schoval jej přesně tam,
kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam, kde si lidé schovávali věci po
staletí. On si myslel, že je jediný, kdo ji našel. Pojd‘te.”
Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se
znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící
kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku.
„Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala.
„Můžeš nám říct, co se tady děje?”
„Jsou všichni v pořádku?” zeptala se Ginny a Tonksová najednou.
„Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. „Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí
hlavy?”
Věděl, že se místnost nepřemění, dokud v ní budou lidé.
„Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod ,
myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený, když Aberforth opustil svoji hospodu?”
„Bojuje,” řekl Harry.
„Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. „Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S
překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody.
Harry se podíval na Tonksovou.
„Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?”
„Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. „Máma se o něj postará
– viděli jste Remuse?”
„Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“
Bez dalších slov Tonksová zmizela.
„Ginny,” řekl Harry, „Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak
se sem vrat‘.”
Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.
„Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. „Musíš
se pak vrátit dovnitř!”
„Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. „Na někoho jsme zapomněli!”
„Na koho?” zeptala se Hermiona.
“Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?”
„Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry.
„“Ne,” odpověděl Ron popravdě, „Myslím, že bychom jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme
už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli –“
Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala
mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí
s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.
„Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě
Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:
„Hej! Máme tu válku!“
Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
„Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, „takže,
ted‘ nebo nikdy, ne?”
„Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. „Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než
najdeme tu čelenku!?”
„Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.
Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v
Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila:
Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry
viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou
Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co
vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou
nespokojenost.
„Doufejme, že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev.
„Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas:
Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala
skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.
„Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu
uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich.
„Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.”
„Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová.
„Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, „od té doby jsem ho neviděl!”
„Tonksová,” řekla Ginny, „Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“
Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a
Hermionu.
„Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. „Ginny, hned jsme
zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke
zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby.
Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo
před nimi.
Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě
velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci
dávno zemřelých studentů.
“A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho.
“Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval
schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .”
“Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .”
Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při
svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se
zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a
nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla
prastará čelenka.
Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se,
Pottere.“
Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené
přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.
„To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru
mezi Crabbem a Goylem.
„Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi.
Kdo ti půjčil tu tvou?“
„Moje matka,“ odpověděl Draco.
Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a
Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.
„No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry.
„Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný –
Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot.
„Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“
„Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho
Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby
ho tak mohl chytit, než začne boj…
„A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.
V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat
dovnitř.“
„Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho
tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém!
Co je to diadém?“
„Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“
Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku,
rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“
Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.
„Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“
a hora věcí před ním se přestala pohybovat.
„Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle
místnost, můžeš spálit i ten diadém!“
„No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera,
komu záleží na nějakém diadému?“
„Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých
kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“
„Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si
myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“
„Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“
„Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“
Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která
vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na
kterých přistála busta.
„PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho
chce živého…“
„No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho
chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na
tom…?“
Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním
a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl
stranou.
„To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“
Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila
vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil
Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí.
„Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na
Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval.
„Expelliarmus!“
Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě
skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu
kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na
Crabbea, která jen těsně minula cíl.
Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul
paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k
nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem.
„Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý
diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“
„HARRY!“ zaječela.
Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea,
jak utíkají ze všech sil směrem k nim.
„Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu.
Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je
pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily.
„Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě
vypařoval do vzduchu.
„UTÍKEJ!“
Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se
velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to
normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.
Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň
měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a
draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu
do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo
pozřelo.
Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich
kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a
obklopoval je nesmírný žár.
„Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“
„Tady!“
Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe
posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od
podlahy.
Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich
ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací
štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v
komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se
k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob
umírání… tohle nikdy nechtěl…
„Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz
černý kouř dveře.
A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých
plamenů.
„Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu.
Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři
plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud
nebyl spálený jako dřevo…
A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké
věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl
jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a
Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla –
„JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se
k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli
se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště.
„Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a
sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat –
kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které
vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící
náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku –
„Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a
zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu
šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky –
Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k
místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se
Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke
které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi
chodby naproti komnatě.
Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se
převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle
Goyla, který byl stále v bezvědomí.
„C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“
„Je mrtvý,“ řekl Ron krutě.
Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich
se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží,
krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo:
kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů.
Projela jím vlna paniky.
„Kde je Ginny?“ zeptal se ostře.
„Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“
„Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal,
škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo.
„Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“
„Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli
na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry,
co to máš v ruce?“
„Cože? Jo, tohle – “
Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl
na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí.
Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást,
pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený
výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě
rozpadla mezi prsty.
„To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému.
„Prosím?“
„Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se
nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho
–?“
„Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně.
„Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy
byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny
nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“
„Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme
hada – “
Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry
se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě
couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem.
Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který
bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh
vlasů –
„Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil
hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám
výpověď?“
„Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod
tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo
několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele
podíval na Percyho.
„Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “
Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva
Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř
pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat,
bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama.
Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo –
Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné
strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na
tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu
převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani
plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo
možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě…
Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde
zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo.
„Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“
Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho
obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.
Kapitola třicátá druhá
Starodávná hůlka
Tok času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila, hrad tiše nespadl a všichni bojovníci
nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem, vymkla se z jeho kontroly neschopna
pochopit realitu, protože Fred Weasley nemohl být mrtev, jeho smysly musely lhát...
A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je míjely těsně
nad hlavou a trefovaly zeď za nimi.
„K zemi!“ zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb.
Chytl společně s Ronem Hermionu a přitlačili ji na podlahu. Percy si lehl přes Fredovo tělo a
chránil ho před dalším zraněním a když Harry zakřičel: „Percy, rychle, musíme odtud!“
Jenom zavrtěl hlavou.
„Percy!“ Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval svého staršího
bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. „
Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme...“
Hermiona vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk o velikosti
menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z Aragogových potomků se přidal k boji.
Ron a Harry společně vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo zpět,
hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě.
„Přivedl si kámoše!“ volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým létala další
kouzla.
Další pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobození ze Zapovězeného lesa, do kterého
museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující kletby, takže se zkutáleli jeden na
druhého a popadali dolů, pryč z dohledu. Poté okolo Harryho proletěla jedna kletba tak těsně,
že cítil, jak mu její síla pročísla vlasy.
„Jdeme, TEĎ!“
Tlačili spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby odtáhl Fredovo
tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá, přestal se těla držet a pomohl mu. V
podřepu, aby se vyhnuli létajícím kletbám, společně odstranili Fredovo tělo z cesty.
„Tady,“ řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění.
Nemohl se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel, a jakmile se ujistil, že je
dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s Goylem zmizeli, ale konec chodby
byl plný prachu, padající omítky a skla vytlučeného daleko od oken.
Harry uviděl mnoho lidí pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou to přátelé nebo
nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl:
„ROCKWOOD!“ a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika studentům.
„Harry, támhle!“ vykřikla Hermiona.
Zatáhla Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu chvíli si Harry
myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že se snaží zabránit Ronovi, aby se
rozběhl za Percym.
„Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!“
„Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy...“
Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl vzteky a
smutkem.
„Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho hada, musíme
zabít toho hada!“ řekla Hermiona.
Ale Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést zadostiučinění. Také
chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda a chtěl najít další Weasleyovi a především se
ujistit, že Ginny není...ale nedokázal si to ani představit...
„Budeme bojovat!“ řekla Hermiona. „Budeme muset, abychom se dostali k hadovi! Ale
nesmíme zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou zkončit!“
Také plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého rukávu.
Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně držela Rona a otočila se na
Harryho.
„Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to Harry, koukni do
něj!“
Jakto, že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a toužila mu ukázat
Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a najednou výkřiky, rány a všechny
nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud nebyly vzdálené, jakoby stál daleko, daleko od nich...
Stál uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se tapetami na stěnách a
zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly vzdálené a utlumené. Jediné nezabedněné
okno otevíralo pohled na daleké záblesky světla na místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti
byla tma, až na jedinou petrolejovou lampu.
Protáčel si hůlku mezi prsty, sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě, tajnou místnost,
kterou kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou otevře jen chytrý, mazaný,
vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že chlapec nenajde diadém...i když ta Brumbálova
loutka zašla mnohem dál, než by si kdy myslel...příliš daleko...
„Můj pane,“ řekl zoufalý a zlomený hlas.
Otočil se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky posledního
trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo zavřené a oteklé.
„Můj pane, prosím, můj syn...“
„Pokud je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil se ke mně jako
ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s Harrym Potterem?“
„Ne, to nikdy!“ šeptal Malfoy.
„Musíš doufat, že ne.“
„Nebojíte se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného, nežli tou vaší?“
zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. „Nebylo by...promiňte mi...moudřejší bitvu odvolat,
vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?“
„Nesnaž se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto, abys mohl zjistit,
co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera hledat. Dříve, než noc skončí, Potter si
mě najde sám.“
Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci, které trápí
Lorda Voldemorta, se musí změnit...
„Jdi a přiveď Snapea.“
„Snapea, můj p-pane?“
„Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!“
Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal stát, točil
hůlkou v prstech a zíral na ni.
„Je to jediná cesta, Nagini,“ šeptal a rozhlédl se kolem.
Uviděl obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně se kroutil
uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil. Zářivá průhledná koule, něco mezi
třpytivou klecí a nádrží.
Harry zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy byly jeho uši
vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy.
„Je ve chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné ochrany. Právě
poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“
„Voldemort sedí v chroptící chýši?“ řekla Hermiona pobouřeně. „On...on nebojuje?“
„Myslí si, že nemusí bojovat,“ řekl Harry. „Myslí si, že k němu přijdu sám.“
„Ale proč?“
„Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím...“
„Dobře,“ řekl Ron a rovnal si ramena. „Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on chce, co
očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu a...“
Harry Rona přerušil.
„Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle, jak to jenom
bude...“
„Ne,“ řekla Hermiona, „bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já a...“
„Ani na to nemysli,“ zavrčel na ní Ron.
Před tím, než došla Hermiona dál než k: „Rone, já jsem stejně schopná...,“ gobelín na vrchu
schodiště, na kterém stáli, se roztrhl.
„POTTER!“
Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své hůlky, Hermiona
zakřičela:
„Gliseo!“
Schody pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní řítili dolů, aniž by
mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle na to, aby omračující kouzla Smrtijedů
proletěla vysoko nad jejich hlavami. Proletěli gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli
na podlahu a zastavili se o protější stěnu.
„Duro!“ vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín.
Ozvaly se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi řítící se dolů do ní
tvrdě narazili.
„Zpátky!“ vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby uhnuli stádu
okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou McGonagallovou.
Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu. Když zahnula
za roh, uslyšeli její výkřik.
„USTUP!“
„Harry, vem si plášť,“ řekla Hermiona. „Na nás nezáleží...“
Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich nohy v oblaku
vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se kouzlech.
Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na
obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele
čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář
Dolohovovi a Parvati Traversovi.
Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se neustále
pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla zasáhla někoho z jejich
strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité:
„Fíííííí!“ a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky škrtidubu na
Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími zelenými výhonky kroutícími se
jako tlustí červi.
„ARGH!“
Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly zvláštně zavěšeny
v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.
„Je tu někdo neviditelný!“ vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry,
Ron a Hermiona.
Dean vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho omračující kletbou.
Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj vystřelila svazující kouzlo.
„JDEME!“ zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k sobě se
rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho na kalužích
šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště vedoucího do vstupní haly.
„Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!“
Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem. Harry ho
omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště.
Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený.
„Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej bastarde!“ zakřičel Ron.
Všude na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude, kam se Harry
podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v
souboji s Kingsleym stál hned vedle nich.
Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry namířil omračující
kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic
objevil a nesl plnou náruč úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího
Smrtijeda a dusit ho.
Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval
zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské koleje,
začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé začali klouzat a kolísat. Z
balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá
skvrna, o které si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku.
„NE!“ vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč
od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové.
Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se zábleskem
bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se.
„Mám jich víc!“ křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. „Spoustu pro
každého, kdo si o ně řekne! Tady...!“
A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou kouli, mávla
hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se
rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně.
Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně jako obránci
Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu přicházejících příšer, které se
třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy před tím.
„Jak se dostaneme ven?“ křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona
stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze schodů a vytáhl svůj
růžový deštník.
„Neubližujte jim! Neubližujte jim!“ křičel.
„HAGRIDE, NE!“
Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se vyhnul všem
zářícím kletbám létajícím po celé síni.
„HAGRIDE, VRAŤ SE!“
Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi pavouky, kteří
se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu spolu s Hagridem
pohřbeným v jejich středu.
„HAGRIDE!“
Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli přítel či nepřítel.
Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a hemžící se pavouci ustupovali
pryč směrem zpět do temného lesa. Hagrida nebylo vidět.
„HAGRIDE!“
Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi chtěl
rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze tmy a zem se pod ní
otřásla. Podíval se vhůru.
Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen stromu
silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním plynulým pohybem roztříštil
svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a
donutila ho stáhnout se znovu pod úkryt hlavní brány.
„Ah můj...!“ vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který
se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.
„NE!“ vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. „Omráčíš ho a on
rozbije půl hradu...“
„HAGGER?“
Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost podsaditý. Obrovská
příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody
se zatřásly, když se postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a
ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů.
„UTÍKEJTE!“ zakřičel Harry.
Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil Harmionu za ruku a
táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry neztrácel naději na nalezení a
zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému