sborník ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Komentáře

Transkript

sborník ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy
VII. ROČNÍK STUDENTSKÉ
KONFERENCE O BALKÁNĚ
SBORNÍK VYSTOUPENÍ
na studentské konferenci, uspořádané
Radou pro mezinárodní vztahy v rámci
odkazu celoživotní práce Jiřího
Dienstbiera, jejíž VII. ročník se konal
28. května 2013 v Senátu Parlamentu
České republiky
VII. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ
SBORNÍK VYSTOUPENÍ
na studentské konferenci, uspořádané Radou pro mezinárodní
vztahy v rámci odkazu celoživotní práce Jiřího Dienstbiera, jejíž VII.
ročník se konal 28. května 2013 v Senátu Parlamentu České republiky
OBSAH
A) Úvodní vystoupení
Jiřina Dienstbierová, předsedkyně Rady pro mezinárodní vztahy
Maja Mitrović, velvyslankyně Republiky Srbsko v České republice
Ivana Hlavsová, ředitelka Odboru států jižní a jihovýchodní Evropy MZV ČR
Ivana Pejić Povolná, Česká rozvojová agentura
Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu
a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR
B) Práce prezentované na konferenci
1. M
ilan Sovilj: Srbsko-chorvatské vztahy v reflexích rozpadu
Československa v roce 1939.
2. Jonáš Pospíchal: Spojenec očima spojence. Jugoslávské vojsko
v zahraničněpolitických úvahách Československa v letech 1936–1938.
3. Boris Moskovič: Jugoslávie před hrozbou nacionalismu a výzvou
pluralismu.
4. Lucie Dobešová: Neoosmanizmus na Balkáně.
5. Dina Krestovská: Reflexe rozpadu Jugoslávie v dnešní srbské
společnosti.
6. Ekaterina Batueva: Past and Future Generations – The Importance
of Work with Youth
Členové hodnotící komise:
Jiřina Dienstbierová, ředitelka RMV
J. E. Maja Mitrović, velvyslankyně Republiky Srbsko v ČR
Ivana Hlavsová, ředitelka Odboru jižní a jihovýchodní Evropy, MZV ČR
Ivana Pejić Povolná, Česká rozvojová agentura
Petr Fleischmann, Senát PČR
Zdeněk Matějka, VŠE Praha
Miloslav Had, RMV
Komise vyhlásila v roce 2013 dvě vítězné práce:
Boris Moskovič: Jugoslávie před hrozbou nacionalismu a výzvou
pluralismu.
Lucie Dobešová: Neoosmanizmus na Balkáně.
4
A) Úvodní vystoupení
Jiřina Dienstbierová
Rada pro mezinárodní vztahy
Letos pořádáme VII. ročník studentské konference a soutěž o nejlepší
studentskou studii o Balkáně. V minulých ročnících se představily desítky
studentů z řady vysokých škol v České republice se zaměřením na zahraniční politiku. Téměř všechny práce jsou něčím zajímavé, přínosné a objevné. Proto má porota každoročně těžkou úlohu – vybrat nejlepší práci,
protože jsou na opravdu dobré úrovni. Ale po dlouhých debatách se nakonec vždycky dohodneme.
Těší nás zájem studentů o tento region. Není moc míst na světě, kde se dá
dělat skutečná česká zahraniční politika. Jedním z těchto míst je Balkán.
Dnešní setkání věnujeme Jiřímu Dienstbierovi, prvnímu polistopadovému ministru zahraničních věcí České republiky a zakladateli Rady pro mezinárodní vztahy.
7
J. E. Maja Mitrović
velvyslankyně Republiky Srbsko v ČR
Milí kolegové,
moje čeština není ještě tak dobrá jak bych si přála, budu proto pokračovat
raději v angličtině.
Hello to everybody, I feel much honored and very happy to be here for the
third time. Such an event is something where the Embassy, and personally
myself, participate with great pleasure, because I saw in previous years
that young people present here are very interested in the situation and
movements as they are developing in the Balkans. This is a confirmation
that the young generation continues to go on with interest and friendship,
and supports the policy of the Czech Republic, which is extremely friendly
and understanding regarding my country and the neighboring countries,
the whole region of the Western Balkans. So, as Jiřina already mentioned,
the presented student’s works have always been very serious, scientifically
let’s say correct, and they show us how young people see the contemporary
world, and for me it was always very instructive. I hope this year you will
be on the level of your colleagues in the previous years.
I am very grateful to the Rada pro mezinárodní vztahy for keeping Balkans on its agenda, and in so positive context, and I appreciate very much
your personal engagement and dedication to this important initiative of
our beloved Jiří, whom I miss every day more.
Thank you very much.
8
Ivana Hlavsová
MZV ČR
Jsem velice ráda, že se mohu této konference opět zúčastnit. Jak jsem si
rychle spočítala, jsem tady již počtvrté. Celkem jsem absolvovala již více
jak polovinu těchto konferencí, a tak si připadám jako pamětník. Je pro
mne vždycky potěšením přijít, vidět, jak již známé, tak i nové tváře. Na začátek bych znovu chtěla připomenout to, co už Jiřina řekla, ale ráda bych,
aby to zaznělo znovu. Tato akce vznikla z iniciativy Jiřího Dienstbiera, kterého jsem léta znala, s kterým jsme spolupracovali a vzájemně se potkávali. Chtěla bych připomenout, že nebýt jeho, tak by nebyla tato akce, ale
nebylo by i mnoho jiného. A když se účastním této konference, je to i proto,
abych mu nějakým způsobem, byť tu s námi již není, vzdala čest, která mu
náleží. Ale pokud na něj vzpomínám, tak to není ve smutném, je to vždycky
spíš v tónu veselém, protože takový on byl.
Když jsem se dívala na témata vašich letošních prací, řekla jsem si, že to
opět bude velice zajímavý ročník. Témata, která se tu sešla, jsou převážně
politická a postihují zhruba období od vzniku Československa a Jugoslávie
do současnosti, což je skoro sto let; za pár let budeme mít kulaté výročí,
a když se člověk podívá jakými peripetiemi a jakým historickým vývojem
prošly obě země během dvacátého století, tak jenom to stručně shrnout by
bylo na dlouho. V meziválečném období existovalo Československo a Království Jugoslávie, které byly ve vztahu vlastně spojeneckém, tedy velmi
blízkém, měli jsme některé společné zájmy – politické a zejména obranné,
proto jsme byli součástí Malé Dohody. Na začátku druhé světové války se
obě naše tehdejší země rozpadly, nebo rozdělily, a to, co nás spojovalo byla
samozřejmě zejména těžká historie a tragické události, které následovaly.
Po válce se obě země daly cestou komunismu, ale každá trochu v jiné podobě, a po pádu komunismu, po roce 1989, se Československo a Jugoslávie
zase začaly rozpadat. Ne že bych chtěla dělat paralelu v důvodech, to by
bylo na dlouhou debatu, a i celkově ten proces probíhal jinak, především
díky naší přece jenom odlišné historii a kultuře. Když se dnes podívám na
situaci v roce 2013, tak obrázek, který se nám naskýtá, mi připadá z té poslední stovky let nejpozitivnější.
Máme na jedné straně Českou republiku a Slovensko a šest post-jugoslávských zemí na druhé straně. Z nich jedna už je v EU a v NATO, dvě plus
Albánie už jsou v NATO. Chorvatsko vstoupí do EU za měsíc a bude to důvod k velké oslavě. Další mají tímto směrem solidně nakročeno, Černá hora
pokračuje v přístupových rozhovorech, Srbsko, velmi doufáme, by mohlo na konci června získat souhlas se zahájením přístupových rozhovorů.
9
Nechtěla bych to zakřiknout, protože vždycky se něco může stát, ale velice bychom si přáli, aby se to povedlo. Je tady Makedonie, která stojí před
branami přístupových rozhovorů kvůli bilaterálnímu problému s Řeckem,
a kterou bychom velice rádi viděli pokročit. Potom tu jsou Albánie, Kosovo,
Bosna a Hercegovina, které sice v různé míře a s různými komplikacemi,
nicméně spějí stejným směrem. Takže když se na to díváme z nadhledu,
tak můžeme situaci vidět velmi pozitivně, byť z detailního pohledu je problémů samozřejmě nekonečná řada a některé jsou nesmírně složité. Ale
nakonec, kdy bylo všechno jednoduché? Nechci se dále zabývat složitým
exkursem do historie, jenom bych ještě chtěla říci na úvod pár lehce politických slov. To, že západní Balkán je trvalou prioritou české zahraniční
politiky nemusím dlouho připomínat. Je to konsistentní politika, která nepodléhá změnám vládních koalic a většin či menšin v parlamentu Důvody
jsou naprosto objektivní a zřejmé. Je to zájem o naši bezpečnost a prosperitu regionu, který je v našem těsném sousedství.
Tím bych v tuto chvíli skončila a budu velmi pozorně poslouchat vaše vystoupení a názory. Děkuji za pozornost.
10
Petr Fleischmann
Zahraniční výbor Senátu Parlamentu ČR
Již zde bylo řečeno, že tato konference vznikla z podnětu Jiřího Dienstbiera, bývalého předsedy tohoto výboru, jehož vazby na Balkán už bezpochyby znáte. Podporoval vše, vše co se dalo využít pro posílení styků se
zeměmi bývalé Jugoslávie. V duchu této tradice, kterou zde Jiří Dienstbier
zahájil, zahraniční výbor pečlivě sleduje, co se v této oblasti děje. O současném dění nás před chvílí informovala paní ředitelka Hlavsová. Z Balkánu
přicházejí relativně dobré zprávy, týkající se různých budoucích vstupů
do Evropské unie, a přístupových jednání, která se po delší době pohnula.
Také s potěšením konstatujeme, že došlo k jistému uvolnění ve vztazích
mezi Kosovem a Srbskem. Obě země se zavázaly, že si přinejmenším nebudou vzájemně blokovat svá přístupová jednání. Další zprávy pozitivního
typu nám zde, v této místnost, sdělil před několika dny pan komisař Füle,
komisař pro rozšíření EU. Také se dovídáme – a to se posouváme mimo
země bývalé Jugoslávie – že včera se konečně dohodli v Bulharsku na sestavení vlády. I to je relativně dobrá informace, i když se jedná o dosti zajímavý spletenec stran, a nevíme, do jaké míry tato vláda má naděje do budoucnosti. Leč nicméně již samotný fakt, že se dohodli, je pro nás pozitivní.
Já nebudu také dlouho mluvit. Předám slovo vám a požádám vás, abyste se
drželi pravidla, které zde respektujeme, které vaši předchůdci v minulých
letech v těchto prostorách respektovali, to znamená, že vaše vystoupení
bude trvat asi patnáct minut. Žádám vás, abyste tento čas nepřetahovali.
Komise, či porota, vyhodnotí posléze vaše práce a sdělí vám výsledek.
11
B) Práce prezentované na konferenci
Milan Sovilj
Srbsko-chorvatské vztahy v reflexích rozpadu Československa
v roce 1939
FF UK v Praze
V meziválečném období žilo v Jugoslávii početné a velmi nesourodé obyvatelstvo. Vedle většinové populace Srbů a Chorvatů, Slovinců, Makedonců a muslimského obyvatelstva sídlily na jugoslávském území různé menšiny.1 Zdůrazňování národnostních, ale občas i náboženských otázek spolu
s vnitřním rozdělením jugoslávského státu na bánoviny od roku 1929, které
neodpovídaly národnostnímu rozložení obyvatelstva, mělo za jeden z důsledků rozdrobenou společnost, v žádném případě jednotný celek. Vztahy
mezi jednotlivými národy, zvláště mezi srbským a chorvatským obyvatelstvem, ještě víc komplikovaly vnitřní problémy samotného státu.
Dva národy, Srbové a Chorvati, které představovaly nejpočetnější populaci v Jugoslávii, žily převážně ve smíšeném prostředí, zvláště na území Sávské a Přímořské bánoviny (v podstatě dnešního Chorvatska) a části Vrbaské
a Drinské bánoviny (Bosna a Hercegovina). Různé nevyřešené otázky mezi
Srby a Chorvaty měly své kořeny v době před formováním jugoslávského
státu.2 Dalo by se však říci, že mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem,
které sídlilo na stejném území v Chorvatsku a Dalmácii, neexistovaly větší
rozdíly, spíš by se dalo mluvit o podobnostech, které se vztahovaly ke kulturnímu a společenskému vývoji, případně k podobnému politickému osudu před první světovou válkou, když tyto oblasti byly součástí Rakouska-Uherska. Každý z politických představitelů Srbů a Chorvatů se snažil pro
svůj národ získat víc práv. V nově formovaném jugoslávském státě se však
vliv srbských politických činitelů zvýšil a o chorvatském obyvatelstvu se
začalo mluvit jako o podřízeném. Na konci 30. let 20. století se už velmi začala zmiňovat chorvatská otázka, tj. postavení chorvatského národa v Jugoslávii, která byla přímo spjata s koexistencí chorvatského obyvatelstva
1
P
odle výsledků sčítání lidu z roku 1921 bylo v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS)
12.055.715 obyvatel. Z toho: Srbů 39 %, Chorvatů 23,9 %, Slovinců 8,5 %, muslimského
obyvatelstva 6,3 %, Makedonců 3,3 %, Němců 4,3 %, Albánců 4,0 %, Maďarů 3,9 %, Rumunů
1,6 % a kolem 200 000 příslušníků české, slovenské a jiných slovanských menšin. Branko
PETRANOVIĆ, Istorija Jugoslavije 1918–1988. Prva knjiga. Kraljevina Jugoslavija 1918–1941,
Beograd 1988, s. 32.
K
tomu například: Ivan RIBAR, Hrvatsko-srpski odnosi u prošlosti, Beograd 1939; Bogdan
KRIZMAN, Hrvatska u prvom svjetskom ratu: hrvatsko-srpski politički odnosi, Zagreb
1989; Vasilije Dj. KRESTIĆ, Istorija Srba u Hrvatskoj i Slavoniji 1848–1914, Beograd 1991;
TÝŽ, Iz istorije Srba i srpsko-hrvatskih odnosa (studije, članci, rasprave i eseji), Beograd
1994; Sofija BOŽIĆ, Politička misao Srba u Dalmaciji: srpski list/glas 1880–1904, Beograd
2001.
2
15
se srbským. Logicky se pak také přímo vztahovala i na soužití srbského
obyvatelstva s Chorvaty v Chorvatsku.
Přestože chorvatské a srbské strany občas spolupracovaly, od vzniku
jugoslávského státu prakticky existoval mezi chorvatskými a srbskými
politiky určitý stupeň nedůvěry. Chorvatským činitelům vadila permanentní účast srbských politiků na moci, zanedbanost chorvatského národa
a nezájem Srbů o jeho potřeby. Předsedy jugoslávských vlád byli nejčastěji Srbové, kteří také obsazovali nejdůležitější místa ve vládách, dokonce
i vládnoucí dynastie byla srbského původu. Většina srbských politiků ale
jugoslávskou ideu stále podporovala, a domnívala se, že zvětšení práv některého z národů žijících v rámci Jugoslávie by mohlo vést k oslabení, tedy
i ohrožení společného státu. Jejich podvědomí ovládala představa, že rozhodující podíl na vzniku Jugoslávie mělo Království Srbska. Z toho a z velkých srbských obětí v první světové válce vyvozovali svůj nárok na klíčová
místa v orgánech nově formovaného jugoslávského státu.
Ještě v době vlády Milana Stojadinoviće (1935–1939) se velmi zdůrazňoval
problém vztahů mezi srbským a chorvatským obyvatelstvem. Milan Stojadinović byl jedním z prvních srbských politiků a předsedů jugoslávské
vlády, jenž nepopíral, že existuje určitý problém v postavení chorvatského
národa v rámci jugoslávského státu, ale neudělal pro řešení tohoto problému nic konkrétního. Stojadinovićova strana – Jugoslávské radikální společenství (Jugoslovenska radikalna zajednica – JRZ), která vystupovala jako
všeobecná jugoslávská strana, měla určitou podporu v mnohých krajích
Jugoslávie. Podporovala ji i část slovinského a muslimského obyvatelstva
kvůli vládní koalici, kterou JRZ vytvořila se Slovinskou lidovou stranou
(Slovenska ljudska stranka), jejímž předsedou byl Anton Korošec, a s Jugoslávskou muslimskou organizací (Jugoslovenska muslimanska organizacija). Proti politice Stojadinovićovy vlády však bylo především chorvatské obyvatelstvo a nejdůležitější strana v Chorvatsku – Chorvatská selská
strana (Hrvatska seljačka stranka – HSS) v čele s Vladimirem-Vlatkem
(Vladkem) Mačkem3, tehdy nejpopulárnějším chorvatským politikem. Milan Stojadinović neměl podporu ani od stran v Srbsku: Demokratické strany (Demokratska stranka), Národní radikální strany (Narodna radikalna
stranka) i Svazu zemědělců (Savez zemljoradnika), které tvořily sjednocenou srbskou opozici.4
3
K
řestní jméno chorvatského politika bylo Vladimir. V jugoslávské historiografii se hlavně
psalo Vlatko, zatímco v soudobé chorvatské historiografii Vladko. Srov. B. PETRANOVIĆ,
Istorija Jugoslavije 1918–1988. Prva knjiga; Ivo PERIĆ, Vladko Maček. Politički portret,
Zagreb 2003.
Mira RADOJEVIĆ, Udružena opozicija 1935–1939, Beograd 1994, s. 12–13, 46–70.
4
16
I přes úspěch ve volbách v prosinci 1938 podal Stojadinović v únoru 1939
demisi.5 Jejím oficiálním důvodem byla neschopnost vyřešit národnostní
otázky, zvláště pak v Chorvatsku. V pozadí těchto událostí byl i konflikt
mezi Stojadinovićem a princem regentem Pavlem Karadjordjevićem.6 Jugoslávská mezinárodní politika také nevyhovovala západním mocnostem,
především zájmům Velké Británie.
O změnách v čele jugoslávského státu psalo i vyslanectví Československa
v Bělehradě svém Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. V telegramu vyslance Jaroslava Lípy ze 4. února 1939 se zdůrazňovalo, že několik ministrů podalo „náhlou demisi“ a že se „otvírá vážná krize související s chorvatskou
otázkou“.7 Československé vyslanectví však předpokládalo, že nová jugoslávská vláda v čele s Dragišou Cvetkovićem, bývalým ministrem vlády
V
parlamentárních volbách z 11. prosince 1938 získal Stojadinović a vládní koalice
(Jugoslávské radikální společenství, Slovinská lidová strana a Jugoslávská muslimská
organizace) 54 % hlasů. Vlatko Maček se svou Chorvatskou selskou stranou, která
spolupracovala se Samostatnou demokratickou stranou, byl v čele opozice (Demokratická
strana, Národní radikální strana a Svaz zemědělců), která na konec měla 45 %. Zbytek
hlasů (1 %) dostal Dimitrije Ljotić a jeho organizace – Jugoslávská lidová hnutí Zbor. Podle
volebního zákona měla vládní koalice 306 míst v Národním shromáždění, zatímco opozice
měla jen 67. V srbském prostředí byla opozice méně úspěšná a získala jen několik poslanců
ve středním Srbsku a v Makedonii. Podle slov československého vyslance v Bělehradě Lípy
byl Maček spokojen volebními výsledky. Po volbách Maček prohlásil, že nebude jednati
s Milanem Stojadinovićem ani se slovinským politikem Antonem Korošcem. Koncem
prosince 1938 byla vláda reorganizována a nezůstal v ní ani jeden významnější srbský či
chorvatský politik. Korošec dále nebyl ministrem vnitra a stal se předsedou Senátu. Milan
Stojadinović neměl podporu ani prince Pavla Karadjordjeviće. V zákulisí začal princ Pavle
za pomoci svých důvěrníků a několika ministrů připravovat pád Milana Stojadinoviće.
Srov. Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Praha (AMZV), fond:
Telegramy-došlé (T-d), číslo (č.). 1404/38, 21. 12. 1938; AMZV, fond: Politické zprávy (PZ)Bělehrad, rok 1938, č. 1343/dův, zpráva běžná číslo 83/I, Zpráva o vládě z 21. prosince
1938; AMZV, fond: PZ-Bělehrad, rok 1938, č. 1344/dův, zpráva běžná číslo 84/I, Zpráva
o oposici po volbách; AMZV, fond: PZ-Bělehrad, rok 1939, č. 119/dův, zpráva běžná číslo 4,
Zpráva o demisi vlády dra Milana Stojdinoviće. Todor STOJKOV, Rezultati parlamentarnih
izbora u Jugoslaviji kao izraz političkog raspoloženja biračkog tela (1931, 1935, 1938),
in: Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních společenských,
politických a ekonomických systémů, Praha 1983, s. 223–225; B. PETRANOVIĆ, Istorija
Jugoslavije 1918–1988. Prva knjiga, s. 270; M. RADOJEVIĆ, Udružena opozicija 1935–1939,
s. 66; Miroslav ŠESTÁK, Miroslav TEJCHMAN, Lubomíra HAVLÍKOVÁ, Ladislav HLADKÝ,
Jan PELIKÁN, Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1998, s. 437; I. PERIĆ, Vladko Maček.
Politički portret, s. 210–211.
5
A
MZV, fond: PZ-Bělehrad, rok 1939, č. 179/dův, zpráva běžná číslo 10, Zpráva o okolnostech
Stojadinovićova pádu; Milan M. STOJADINOVIĆ, Ni rat ni pakt. Jugoslavija izmedju dva
rata, Rijeka 1970, s. 521–529; B. PETRANOVIĆ, Istorija Jugoslavije 1918–1988. Prva knjiga,
s. 290–291; Nil BALFUR, Seli MEKEJ, Knez Pavle Karadjordjević. Jedna zakasnela biografija,
Beograd 1990, s. 105–106; Dragoljub JOVANOVIĆ, Ljudi, ljudi... Medaljoni 94 političkih,
javnih, naučnih i drugih savremenika, priredila Nadežda JOVANOVIĆ, Beograd 2005, s. 68.
6
7
17
AMZV, fond: T-d, č. 112/39, 4. 2. 1939.
Milana Stojadinoviće, nebude měnit zahraniční politiku dobrých vztahů
k Německu, přinejmenším ne překotně. Tomu již nasvědčovalo povolání
jugoslávského vyslance Aleksandra Cincar-Markoviće z Berlína do křesla
ministra zahraničních věcí.8 Na druhou stranu se očekávalo, že se vztahy
srbského a chorvatského obyvatelstva na území Sávské a Přímořské bánoviny zlepší. Kvůli tomu dostala vláda Dragiši Cvetkoviće jako důležitý úkol
řešení chorvatské otázky.
Komplexní mezinárodní situace v Evropě na konci 30. let 20. století reflektovala na další osud Jugoslávie a její vnitřní problémy. V té době se Jugoslávie snažila udržovat neutrální politiku mezi velkým německým vlivem a sliby ze Západu, především z Velké Británie. Relativně dobré vztahy měla s Francií a Velkou Británií, s Německem a Itálií dokonce srdečné.
Podporu Velké Británie dostal princ regent Pavle, stejně jako vláda Dragiši
Cvetkoviće.
Ve vnitřní politice jugoslávského státu i nadále existovaly různé problémy, které se nová vláda v čele s Dragišou Cvetkovićem pokusila vyřešit. Jeden z nich se týkal dalšího postavení chorvatského národa v Jugoslávii. Jednání mezi Cvetkovićem, loajálním člověkem prince Pavla, a Mačkem, který vystupoval jako nejdůležitější chorvatský politik a představitel zájmu
chorvatského národa, začala ještě v prosinci 1938 a pokračovala v březnu
1939. Na schůzi Národního shromáždění Království Jugoslávie 10. března 1939 zdůraznil předseda vlády Cvetković, že řešení chorvatské otázky
představuje nejnaléhavější úkol jugoslávského státu.9
V této době přitahoval pozornost jugoslávských politiků osud Československa. Ačkoliv Jugoslávie byla od něj teritoriálně relativně daleko a dří-
AMZV, fond: PZ-Bělehrad, rok 1939, č. 126/dův, zpráva běžná číslo 5/I, Zpráva o nové vládě
Dragiši Cvetkoviće od 6. února 1939.
8
Jakob B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, Beograd 1964, s. 212. Americký historik
Hoptner publikoval svou knihu v angličtině v roce 1962. Kniha byla přeložena do
srbochorvatštiny v roce 1964. Důležité je říci, že Hoptner používal různé prameny americké,
britské, německé a italské provenience, stejně jako některé jugoslávské publikované
dokumenty. Vedl také osobně rozhovory s nejvýznamnějšími osobnostmi jugoslávského
politického života před druhou světovou válkou: např. Mačkem, Cvetkovićem atd. Srov.
Jacob B. HOPTNER, Yugoslavia in Crisis 1934–1941, New York, London 1962.
9
18
vější spolupráce v rámci Malé dohody10 už neexistovala, úděl československého státu se do určité míry týkal i vnitřní situace v Jugoslávii. Jeho rozpad připomínal především nevyřešenou chorvatskou otázku a další možný
osud jugoslávského státu.
V obtížné mezinárodní situaci, kdy byl československý stát ohrožen jak
velkým vnějším německým tlakem, tak úsilím o nezávislost na Slovensku,
hledali chorvatští a srbští politici analogii mezi děním v Československu
a v Jugoslávii. Navzdory tomu, že samotný Maček nezdůrazňoval možnost
vzniku chorvatské autonomie mimo jugoslávských hranic11, je nepochybné, že v Chorvatsku existovaly myšlenky o formování jakkoliv nezávislého
chorvatského státu, který by neměl nic společného s Jugoslávií či se zbytkem jugoslávského státu. Proto úsilí o nezávislost na Slovensku mělo podporu extrémních nacionalistických chorvatských organizací, především
u ustašovců (ustaše).12
Nedůvěra srbských politiků působících v jugoslávské vládě k chorvatským politikům se ještě zvětšila, když se dozvěděli, že představitelé Chorvatské selské strany mají určité kontakty s Berlínem. Pobyt podpředsedy
této strany Augusta Košutiće v Praze v polovině března 1939 právě v okamžiku, když se část československého státu stala německým protektorátem, nepovažovali za náhodný.13 Podle zpráv, které mělo německé vyslanectví v Bělehradě, cesta A. Košutiće do několika měst ve střední Evropě
vyvolala v jugoslávské vládě velkou nervozitu. Předpokládalo se, že podpředseda HSS navštíví vedle Berlína ještě Vídeň a Bratislavu, zatímco by se
10
11
M
alá dohoda vznikla v letech 1920–1921 jako svaz mezi Československem, Rumunskem
a Jugoslávií (do roku 1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, potom Království
Jugoslávie) s cílem udržet pořádek ve střední a jihovýchodní Evropě a zvláště pak čelit
maďarským snahám o revizi trianonského míru. K tomu např. Milan VANKU, Mala Antanta:
1920–1938, Užice 1969; Pavel HRADEČNÝ, Politické vztahy Československa a Jugoslávie
v letech 1925–1928 v zahraničním i vnitřním kontextu, Praha 1988; Antonín KLIMEK, Eduard
KUBŮ, Československá zahraniční politika 1918–1938. Kapitoly z dějin mezinárodních
vztahů, Praha 1995; Zdeněk SLÁDEK, Malá dohoda 1919–1938. Její hospodářské, politické
a vojenské komponenty, Praha 2000; Československá zahraniční politika a vznik Malé
dohody 1920–1921. Svazek I (4. červen 1920–31. květen 1921), edičně zpracovali: Jindřich
DEJMEK, František KOLÁŘ, Praha 2004; Československá zahraniční politika a vznik Malé
dohody 1920–1921. Svazek II (1. červen–31. prosinec 1921), edičně zpracovali: J. DEJMEK,
F. KOLÁŘ, Praha 2005.
J. B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, s. 201. Srov. Mačekův projev 15. ledna 1939
v Záhřebu. I. PERIĆ, Vladko Maček. Politički portret, s. 212–213.
J. B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, s. 194.
12
Tamtéž.
13
19
v Ženevě potkal se zástupcem Ante Paveliće, vedoucí osobností ustašovců.14
Aktivita ustašovců byla ilegální v Jugoslávii a samotný Pavelić se tehdy nacházel v Itálii.
Ve stejné době se několik členů HSS pokusilo kontaktovat v Berlíně vrchního velitele Luftwaffe Hermanna Göringa, který o tom s Mussolinim hovořil 15. dubna 1939 a zmínil, že týden po okupaci Čech a Moravy dostal
zprávy od svého agenta z jihovýchodní Evropy. Podle nich bylo několik
zástupců z Chorvatska, stoupenců V. Mačka, připraveno k jednání s Göringem o vnitřních problémech v Jugoslávii. Německý vysoký představitel
odmítl jakákoliv jednání, protože považoval Jugoslávii za italskou sféru zájmu, zatímco Německo mělo zájem jen o jugoslávské hospodářství (nebo to
alespoň Göring tehdy tvrdil).15
Nakolik byl osud Československa srovnáván s otázkou srbsko-chorvatských vztahů, ukázalo nepřímo i vyjádření D. Cvetkoviće k návrhu rozpočtu v jugoslávském Národním shromáždění.16 Projevy jugoslávského
předsedy vlády v době okupace Čech a Moravy byly komentovány v záhřebském tisku Hrvatski dnevnik a Jugoslovenski Lloyd a byly porovnávány
s otázkou srbsko-chorvatských vztahů. Záhřebský tisk nenapsal přímo, že
neřešení otázky budoucích srbsko-chorvatských vztahů vede ke stejnému
osudu, který zažilo Československo 15. března 1939, ale zdůrazňoval, že
události v bývalém Československu jsou výstrahou pro každý menší slovanský národ, který má vnitřní problémy.17 Podobný názor prezentoval
i předseda HSS Maček v jednom interview v Záhřebu. Zdůraznil, že je „teď
poslední okamžik, vzhledem k mezinárodní situaci, že se realizuje srbsko-chorvatská dohoda“.18 Je nepochybné, že zmínka o mezinárodní situaci se týkala
Československa. A vedle určité nedůvěry, která existovala mezi srbskými
a chorvatskými politiky, jednání mezi Cvetkovićem a Mačkem o budoucím postavení chorvatského národa v Jugoslávii probíhala v březnu 1939,
v době, kdy osud československého státu už byl známý.
Politisches Archiv des Auswärtigen Amts, Berlin (PAAA), fond: Deutsche Botschaft Belgrad (dále
jen Belgrad), Signatur (S.) 30/2, Nummer (N.) 19/39, Telegram německého generálního konzulátu
v Záhřebu pro vyslance von Heerena, Záhřeb, 22. 3. 1939.
14
J . B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, s. 194–195; Ljubo BOBAN, Sporazum CvetkovićMaček, Beograd 1965, s. 109; Johann WÜSCHT, Jugoslawien und das Dritte Reich. Eine
dokumentierte Geschichte der deutsch-jugoslawischen Beziehungen von 1933 bis 1945,
Stuttgart 1969, s. 184.
15
Srov. Politika, 16. 3. 1939, s. 5; Jugoslovenski Lloyd, 16. 3. 1939, s. 3; Tamtéž, 17. 3. 1939, s. 3.
16
17
Hrvatski dnevnik, 15. 3. 1939, s. 3; Jugoslovenski Lloyd, 16. 3. 1939, s. 3.
P
olitika, 22. 3. 1939, s. 3; Jugoslovenski Lloyd, 22. 3. 1939, s. 3. Srov. PAAA, fond: Belgrad, S. 30/2,
N. 66, Telegram německého vyslance von Heerena pro ministerstvo zahraničních věcí v Berlíně,
Bělehrad, 23. 3. 1939.
18
20
Vedení HSS se snažilo dementovat různé zprávy, které se objevily na
několika evropských radiostanicích a které se týkaly možné německé intervence v Jugoslávii, pokud se nevyřeší postavení chorvatského národa.
To by se prý mohlo stát, pokud by V. Maček zaslal Německu požadavek na
intervenci.19 Už ze zmíněného rozhovoru mezi Göringem a Mussolinim
15. dubna 1939 lze vyvodit, že tyto zprávy nebyly jen výmysly.20 Na druhou
stranu, dalo by se říci, že extrémní nacionalistická organizace ustašovci
s vojenskou pomocí a intervencí Německa v Jugoslávii počítala, aby s její
podporou získalo Chorvatsko nezávislost. Po okupaci Čech a Moravy jedna z poboček ustaši v Severní Americe pod názvem Hrvatski Domobran
(Chorvatský domobran), o které by se dalo říci, že neměla tak veliký význam jako samotní ustašovci v Itálii, zaslala do Berlína Hitlerovi dopis,
doufajíc, že Jugoslávie jako stát brzy zanikne a vznikne nezávislý chorvatský stát.21
Srovnávání osudu československého státu s událostmi v Jugoslávii neprobíhalo jen v chorvatském prostředí. Také na srbském území se objevily
různé názory na osud Československa. Dimitrije Ljotić, vůdce profašistické organizace Zbor, publikoval jeden text věnovaný německé okupaci Čech
a Moravy Iza tmastih oblaka sija zlatno božje sunce (Za tmavými mraky svítí
zlaté boží slunce), ve kterém prakticky podpořil okupaci a zdůraznil Hitlerův význam v tehdejší politické situaci. Podle Ljotiće po okupaci Čech
a Moravy a po vzniku Slovenského státu Německo zaútočí na Sovětský
Svaz, který také obsadí. Ačkoliv nezmínil nic o možných důsledcích změny
situace v Evropě a v Československu pro další srbsko-chorvatské vztahy,
Ljotić tvrdil, že je pro Jugoslávii nejlepší, když bude na německé straně.22
Lj. BOBAN, Sporazum Cvetković-Maček, s. 109.
19
N
apř. v knize Iva Periće Vladko Maček. Politički portret neexistuje žádný údaj o možných
Mačkových domluvách s představiteli Německa v souvislosti s intervencí v Jugoslávii.
Americký historik Hoptner a německý historik Wüscht psali však na základě německých
pramenů, že vedení Chorvatské selské strany a Samostatné demokratické strany vyzývalo
ještě 15. ledna 1939 velké mocnosti v jedné rezoluci ze Záhřebu, aby zajistily větší práva
pro chorvatský národ. Podle interview, které měl Hoptner s Mačkem, existovaly na jaře
1939 určité plány, že v případě jugoslávsko-italské války pošlou Chorvaté výzvu do Itálie,
aby italská armáda pomohla Chorvatům ve formování nezávislého chorvatského státu.
Hoptnerův dojem byl takový, že Maček chtěl autonomii pro svůj národ v rámci Jugoslávie,
ale nevylučoval jiné možnosti. Srov. J. B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, s. 194,
199–201; J. WÜSCHT, Jugoslawien und das Dritte Reich, s. 183.
20
P
AAA, fond: R – A Catalog of Files and Microfilms of the German Foreign Ministry Archives
1920–1945 (dále jen R), S. 103372, N. Pol. IV 3001, Berlín, 8. 5. 1939.
21
D
imitrije V. LJOTIĆ, Sabrana dela. Knjiga IV (januar–jul 1939.), Beograd 2003, s. 69–72.
Srov. Branislav GLIGORIJEVIĆ, Profašističke snage u Jugoslaviji i sudbina Čehoslovačke,
in: Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních společenských,
politických a ekonomických systémů, s. 339–340.
22
21
Nejen v březnu roku 1939, ale i v jeho průběhu připomínala v Jugoslávii
německá okupace Čech a Moravy především nevyřešenou chorvatskou
otázku a možný osud jugoslávského státu. Politické vedení Jugoslávie i nadále veřejně o situaci v Protektorátu Čechy a Morava nemluvilo.23 Na základě jistých reakcí prince regenta Pavla Karadjordjeviće a předsedy vlády
Dragiši Cvetkoviće však bylo zřejmé, že německá branná moc a obsazeníčásti Československa měly vliv na další kroky Království Jugoslávie.24 Jugoslávská vláda se snažila během neustálých změn mapy Evropy (okupace
Čech a Moravy, vznik Slovenského státu, na začátku dubna 1939 italská
okupace Albánie) zůstat především neutrální. Právě tyto události vyvolaly
ve vedení jugoslávského státu jisté obavy. Německý vyslanec v Bělehradě
Viktor von Heeren v dubnu 1939 ve svých zprávách zaslaných do Berlína
O jugoslávských reakcích na události v Protektorátu Čechy a Morava srov. Milan SOVILJ,
Reflexe událostí v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1941 v jugoslávském tisku
a prostřednictvím politické elity, in: Slovanský přehled, ročník 98, č. 3–4, Praha 2012, s. 321–341.
23
Nakolik považovala Jugoslávie Itálii a Německo za významné státy pro další spolupráci,
mohlo ukázat setkání ministrů zahraničí Itálie a Jugoslávie na konci dubna 1939 či návštěvy
prince regenta Pavla a jeho manželky Olgy v Římě v polovině května a v Berlíně na začátku
června 1939. Tyto události souvisely do jisté míry i s postojem Jugoslávie k Německu a Itálii.
Ačkoliv Jugoslávie mohla mít obavy z důsledků italské okupace Albánie a případného neklidu
v blízkosti svých hranic s Albánií a na svém území v Kosově, kde žíla početná albánská
menšina, ministři zahraničí Itálie a Jugoslávie Ciano a Cincar-Marković ve dnech 22. a 23.
dubna 1939 v Benátkách hovořili o možnosti ještě větší italsko-jugoslávské spolupráce. Pro
Jugoslávii byl také důležitý její vztah k Německu, což potvrdila i návštěva prince regenta
Pavla v Berlíně. Podle tvrzení generála Dušana Simoviće, který jako náčelník generálního
štábu jugoslávské armády byl princi Pavlovi na blízku, byli princ regent a jeho manželka
Německem, zejména jeho armádou, velice oslněni. Pavle Karadjordjević však cítil nebezpečí
německého vlivu na Jugoslávii a kvůli tomu po návratu z Berlína hledal způsoby, jak zvýšit
připravenost jugoslávské armády. Návštěva jugoslávského prince regenta v Londýně ve
druhé polovině července 1939, kde byl také srdečně vítán, stejně jako převod větší části
zlatých rezerv z jugoslávské Národní banky do Velké Británie, narazily v Berlíně na negativní
reakce. Srov. PAAA, fond: Belgrad, S. 16/5, bez čísla, Dopis Ministerstva zahraničních věcí
v Berlíně pro německého vyslance von Heerena, Berlín, 13. 4. 1939; PAAA, fond: Belgrad, S.
16/5, N. 101, Berlín, 30. 5. 1939; PAAA, fond: R, S. 103324, N. 151, Bělehrad, 2. 6. 1939; PAAA, fond:
R, S. 103324, N. 106, Berlín 6. 6. 1939; PAAA, fond: R, S. 103324, N. Pol. IV 3544, Berlín, 9. 6. 1939;
Vojni arhiv, Beograd (VA), fond: Vojska Kraljevine Jugoslavije, popisnik 17 (značka fondu:
popisnik 17), kutija (k.) 2, fascikla (f.) 2, br. 22, Dušan T. Simović, generál, předseda vlády
v důchodu, Bělehrad, 28. 7. 1951; Akten zur deutschen Auswärtigen Politik 1918–1945 (ADAP), Aus
dem Archiv des deutschen Auswärtigen Amtes, Serie D (1937–1945), Band VI, Die letzten Monate von
Kriegsausbruch, März bis August 1939, Baden-Baden 1956, s. 194–195; 528–530; Stejné prameny
v angličtině: Documents on German Foreign Policy 1918–1945 (DGFP), Series D (1937–1945),
Volume VI, The Last Months of Peace. March-August 1939, London 1956, s. 233–234; s. 635–638;
J. B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, s. 203–205; Lj. BOBAN, Sporazum Cvetković-Maček,
s. 93; N. BALFUR, S. MEKEJ, Knez Pavle Karadjordjević. Jedna zakasnela biografija, s. 116–118.
24
22
proto vyslovil názor, že místo výrazů sympatií se bude u představitelů jugoslávského státu objevovat ve vztazích k Německu a Itálii strach.25
Ačkoliv se osud Československa nedá úplně srovnávat s postavením Jugoslávie, lze konstatovat, že jugoslávská vláda si byla vědoma obtížnosti
situace, ve které se nacházela Jugoslávie, protože její vnitřní problémy
mohly působit na mezinárodní vztahy země. Z toho důvodu jednání mezi
D. Cvetkovićem a V. Mačkem o řešení postavení chorvatského národa
v rámci Jugoslávie sice od jara roku 1939 probíhala, ale s nevelkým úspěchem. Cvetković a Maček mohli řešit, případně se dohodnout, na mnoha
problémech, např. jak bude vypadat budoucí Chorvatská bánovina, která
ministerstva budou pod její kontrolou atp. Jejich jednání však nezískala
podporu představitelů srbských občanských stran ze sjednocené opozice, kteří považovali budoucí dohodu za způsob, jak by bylo možné oddělit
chorvatské obyvatelstvo od srbského v době, když by budoucnost Jugoslávie byla ohrožena.26 Ani princ regent Pavle v jednom okamžiku nepodpořil
návrh dohody kvůli částem hranic budoucí Chorvatské bánoviny. Jednání
však pokračovala v červnu a červenci 1939, ale znovu se objevily problémy,
tentokrát v souvislosti s otázkou kontroly policie v Chorvatské bánovině.
Když byla jednání kvůli tomu přerušena, poskytl Maček zahraničnímu tisku interview, které bylo publikováno 2. srpna 1939 v novinách New York
Times. Vůdce HSS varoval jugoslávskou vládu v Bělehradě před možným
odtržením Chorvatska od Jugoslávie, zdůraznil, že by Německo mohlo zavést v Jugoslávii pořádek, pokud to není schopna udělat jugoslávská vláda.
V souvislosti s tím, viděl Maček podobnost situace v Čechách a na Moravě
se situací v Chorvatsku.27
Na základě dobového tisku a pramenů, pocházejících z území Sávské
a Přímořské bánoviny, by se dalo říci, že se srbské a chorvatské obyvatelstvo o konečný výsledek jednání mezi Mačkem a Cvetkovićem velmi zají-
Srov. PAAA, fond: Belgrad, S. 22/4, N. 988/39, Věc: Mezinárodní postavení Jugoslávie po
italské okupaci Albánie, Bělehrad, 13. 4. 1939.
25
26
O názoru představitelů nejdůležitějších srbských občanských stran psal Jacob B. Hoptner
ve své knize na základě osobního rozhovoru, který měl s představitelem Svazu zemědělců
a sjednocené opozice v Srbsku Milanem Gavrilovićem. Představitelé sjednocené opozice
ukazovali často na možné špatné důsledky budoucí dohody pro další vývoj Jugoslávie. Srov.
J. B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, s. 214.
Tamtéž, s. 215.
27
23
malo.28 I vedle různých problémů, které se objevovaly během jednání, byla
nakonec mezi Cvetkovićem a Mačekem podepsána dohoda a 26. srpna 1939
se zformovala nová jugoslávská vláda, ve které byl Dragiša Cvetković i nadále předsedou, zatímco Vlatko Maček se stal jejím místopředsedou.29
Hlavním výsledkem dohody byl vznik Chorvatské bánoviny se širokou
autonomií v rámci Království Jugoslávie.30 Dohoda měla zajistit rovnost
Srbů, Chorvatů a Slovinců, stejně jako jiných národů a náboženských společenství. Podle německého vyslance von Heerena byla dohoda Cvetković
– Maček podepsána pod vlivem mezinárodního napětí a znamenala jediné
kompromisní řešení, se kterým ale nebyli v Jugoslávii všichni spokojeni.31
Problémy které měl bývalý československý stát ještě v roce 1938, vztah
českého a slovenského národa a nakonec samotná německá okupace Čech
a Moravy v březnu 1939 připomínaly především nevyřešenou chorvatskou
otázku a další možný vývoj událostí v Jugoslávii. Komplexní mezinárodní
situace v Evropě po německé okupaci Čech a Moravy a rozpadu Československa měla určitě vliv na to, aby jugoslávské vedení, které tvořili především srbští politici, věnovalo ještě větší pozornost vnitřním problémům
jugoslávského státu a tak zabránilo možnému ohrožení Jugoslávie. Nakolik
však vznik Chorvatské bánoviny zlepšil postavení chorvatského obyvatelstva nebo do jaké míry působil na oslabování jugoslávského státu, je otázka, která se začala opětovně klást už velmi brzy. V každém případě se po
srpnu 1939 osud Československa tak často jako dřív ke srovnávání vztahů
mezi srbským a chorvatským obyvatelstvem nepoužíval.
Srov. Hrvatski državni arhiv, Zagreb (HDA), fond: Politička situacija (číslo fondu 1363),
kutija (k.) 66, inventarni broj (inv. br.) 5477, poverljivi broj (pov. br.) 1142/1939; inv. br.
5477, pov. br. 1294/1939; inv. br. 5480, pov. br. 702/1939; inv. br. 5480, pov. br. 1580/1939; inv.
br. 5490, pov. br. 240/1939; HDA, fond: 1363, k. 68, inv. br. 5644, pov. br. 1241/1939; Politika,
25. 8. 1939, s. 1–2; Tamtéž, 26. 8. 1939, s. 1–2; Novosti, 18. 8. 1939, s. 3; Tamtéž, 25. 8. 1939,
s. 1; Tamtéž, 26. 8. 1939, s. 1, 3–5; Jugoslovenski Lloyd, 26. 8. 1939, s. 6; Slovenec, 25. 8. 1939, s. 1;
Tamtéž, 26. 8. 1939, s. 1, 3.
28
Lj. BOBAN, Sporazum Cvetković-Maček, s. 188–190.
29
Podle dohody v rámci Chorvatské bánoviny se nacházely bývalá Sávská a Přímořská
bánovina s kraji Dubrovnik, Šid, Ilok, Brčko (Derventa), Gradačac, Travnik i Fojnica.
To nebyly však konečně hranice, o čem se mělo diskutovat v následujícím období. Srov.
B. PETRANOVIĆ, Istorija Jugoslavije 1918–1988. Prva knjiga, s. 295–297.
30
PAAA, fond: R, S. 103342, N. 240, Věc: Telegram z Bělehradu do Berlína, Bělehrad, 27. 8. 1939;
PAAA, fond: Belgrad, S. 61/1, N. 1, Věc: Vnitřní situace, Bělehrad, 12. 2. 1940.
31
24
Seznam použitých pramenů a literatury:
Archivní dokumenty
· Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Praha (AMZV)
fondy:
Politické zprávy (PZ)-Bělehrad
Telegramy-došlé (T-d)
· Hrvatski državni arhiv, Zagreb (HDA)
fondy:
Gradjanske stranke (číslo fondu 1353)
Politička situacija (1363)
· Politisches Archiv des Auswärtigen Amts, Berlin (PAAA)
fondy:
Deutsche Botschaft Belgrad (Belgrad)
R – A Catalog of Files and Microfilms of the German Foreign Ministry Archives 1920–1945 (R)
· Vojni arhiv, Beograd (VA)
fond:
Vojska Kraljevine Jugoslavije, popisnik 17 (značka fondu: popisnik 17)
Publikované dokumenty
Akten zur deutschen Auswärtigen Politik 1918–1945 (ADAP), Aus dem Archiv des deutschen Auswärtigen Amtes, Serie D (1937–1945), Band VI, Die letzten Monate von Kriegsausbruch, März bis August
1939, Baden-Baden 1956
Documents on German Foreign Policy 1918–1945 (DGFP), Series D (1937–1945), Volume VI, The Last
Months of Peace. March-August 1939, London 1956
Dimitrije V. LJOTIĆ, Sabrana dela. Knjiga IV ( januar–jul 1939.), Beograd 2003
Paměti
Milan M. STOJADINOVIĆ, Ni rat ni pakt. Jugoslavija izmedju dva rata, Rijeka 1970
Tisk
Hrvatski dnevnik (místo vydání: Záhřeb)
Jugoslovenski Lloyd (Záhřeb)
Novosti (Záhřeb)
Politika (Bělehrad)
Slovenec (Lublaň)
Literatura
Nil BALFUR, Seli MEKEJ, Knez Pavle Karadjordjević. Jedna zakasnela biografija, Beograd 1990
Ljubo BOBAN, Sporazum Cvetković-Maček, Beograd 1965
Branislav GLIGORIJEVIĆ, Profašističke snage u Jugoslaviji i sudbina Čehoslovačke, in: Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních společenských, politických a ekonomických systému, Praha 1983, s. 334–342.
Jakob B. HOPTNER, Jugoslavija u krizi 1934–1941, Beograd 1964
25
Dragoljub JOVANOVIĆ, Ljudi, ljudi... Medaljoni 94 političkih, javnih, naučnih i drugih savremenika, priredila Nadežda JOVANOVIĆ, Beograd 2005
Ivo PERIĆ, Vladko Maček. Politički portret, Zagreb 2003
Branko PETRANOVIĆ, Istorija Jugoslavij32. Prva knjiga. Kraljevina Jugoslavija 1918–1941, Beograd
1988
Mira RADOJEVIĆ, Udružena opozicija 1935–1939, Beograd 1994
Milan SOVILJ, Reflexe událostí v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1941 v jugoslávském
tisku a prostřednictvím politické elity, in: Slovanský přehled, ročník 98, č. 3–4, Praha 2012,
s. 321–341.
Todor STOJKOV, Rezultati parlamentarnih izbora u Jugoslaviji kao izraz političkog raspoloženja
biračkog tela (1931, 1935, 1938), in: Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních společenských, politických a ekonomických systémů, Praha 1983, s. 212–225.
Miroslav ŠESTÁK, Miroslav TEJCHMAN, Lubomíra HAVLÍKOVÁ, Ladislav HLADKÝ, Jan PELIKÁN, Dějiny Jihoslovanských zemí, Praha 1998
Johann WÜSCHT, Jugoslawien und das Dritte Reich. Eine dokumentierte Geschichte der deutsch-jugoslawischen Beziehungen von 1933 bis 1945, Stuttgart 1969
PAAA, fond: R, S. 103342, N. 240, Věc: Telegram z Bělehradu do Berlína, Bělehrad, 27. 8. 1939;
PAAA, fond: Belgrad, S. 61/1, N. 1, Věc: Vnitřní situace, Bělehrad, 12. 2. 1940.
32
26
Jonáš Pospíchal
Spojenec očima spojence. Jugoslávské vojsko v zahraničněpolitických
úvahách Československa v letech 1936–1938.
FF Masarykovy univerzity
Úvodem
Spojenecké svazky Malé dohody stály počátkem druhé poloviny třicátých
let před obdobím, které mělo prověřit jejich solidnost a perspektivnost.
Malá dohoda ovšem v roli obránce Pařížských mírových smluv a středoevropského statu quo, kterou jí přisuzovala československá diplomacie,
neobstála. Její upevňování stagnovalo, nedošlo k přeměně na univerzální
pakt proti jakémukoliv nepříteli. Naopak: postupné rozkližování, kterému
se Praha (a po jistou dobu také Bukurešť) snažila bránit, připomínalo čím
dál důrazněji jejím členům, že se v zahraniční politice musejí spoléhat na
sebe samotné podstatně více, než na ostatní spojence.
Jugoslávská vláda v čele s Milanem Stojadinovićem tento požadavek na
soběstačnou zahraniční politiku ctila a zachovávala. Také však svými reakcemi na změny v Evropě ono rozmělňování sama urychlovala. Od svého nástupu do funkce33 mířil Stojadinović, bývalý ministr financí několika
předchozích vlád a zkušený politik, který si přibral k premiérskému postu
i úřad ministra zahraničí, za cílem nezávislosti Jugoslávie na jakýchkoliv
politických blocích – tedy i na Malé dohodě. Jeho snahou bylo neprovokovat ani Německo, které s Jugoslávií vedlo čilé obchodní styky, ani Itálii, jejíž ozbrojené síly i podpory separatistických organizací se Jugoslávie
vždy obávala. Malou dohodu však nezavrhoval, neboť ta mohla Jugoslávii
stále efektivně chránit proti nebezpečí útoku Maďarska; poskytovala také
bázi pro ochranu před nebezpečím restaurace Habsburků v Budapešti
nebo ve Vídni. Ostatní malodohodoví spojenci také zůstávali jugoslávskými obchodními partnery. Jugoslávská zahraniční politika, jak ji definoval
Stojadinović, se však nehodlala o Malou dohodu opřít nijak jinak, její úlohu viděla právě v obraně před Maďarskem, tak jako dohodu Balkánskou
34
v roli pojistky proti útoku Bulharska (s tím, jak se hrozba Bulharska
v očích Jugoslávie zmenšovala, byla báze Balkánské dohody opouštěna na
úkor dvojstranných smluv). Zahraniční politika Milana Stojadinoviće byla
ryze „jugoslávská“, stranící se angažmá v rozporech, které se jí přímo netýkaly. V tomto, avšak i v dalších ohledech našel Stojadinović porozumění
Milan Stojadinović se stal předsedou vlády 24. června 1935.
33
34
Pakt uzvařený 9. února 1934 mezi Jugoslávií, Rumunskem, Řeckem a Tureckem v zájmu
zachování mocenského statu quo na Balkáně. Pro text zakládající smlouvy viz http://www.
worldlii.org/int/other/LNTSer/1934/204.html (stahováno 10. ledna 2013). Pakt byl vnímán
primárně jako protibulharský.
27
a podporu u prince regenta Pavleho, který optimální zahraniční politiku
své země vnímal podobně.
To, co Čechoslováci zaznamenali jako odklon od Malé dohody však pro
Milana Stojadinoviće zprvu znamenalo spíše návrat k původnímu cíli paktu – ochraně před maďarským revizionismem. Československá diplomacie,
v jejíchž koncepcích zastávala Malá dohoda ve třicátých letech důležitou
úlohu pojistky statu quo ve střední Evropě, takový náhled na spojenectví
nesla velmi nelibě. Dá se říci, že Čechoslováci považovali jednotlivé kroky
Milana Stojadinoviće i prince Pavleho za překážky úspěšného provádění
své zahraniční politiky.
Bělehradské odmítání zpevnit a následná ochota i oslabit své spojenectví
s Československem nezůstaly ovšem pro Prahu hotovou věcí. Jak se nad
Evropou stahovala mračna, snažil se Černínský palác přispět k obranyschopnosti Československa vytvořením nových, avšak i oživením tradičních spojeneckých svazků, tedy i těch s Jugoslávií. Navazujíc na dobrou
pověst, které se Československo u jugoslávské veřejnosti těšilo, cílila Praha svou energii na podporu obchodních styků, srbsko-chorvatské dohody,
vhodných opozičních kruhů a demokratizačních snah vycházejících od samotných Jugoslávců. Od svého případného úspěchu si Československo slibovalo jak konsolidaci Jugoslávie (která se při zachování tehdejšího „diktátorství bez diktátora“35 hrozila destabilizovat, či přímo rozpadnout), tak její
návrat k pročeskoslovenské a ve svém důsledku i profrancouzské zahraničně-politické linii. Vzhledem k citlivosti Milana Stojadinoviće a regenta
prince Pavla na zásahy zvenčí se Praha přirozeně zdráhala penetrovat jugoslávskou společnost takovým způsobem, který by vládě mohl dát záminku k nejrůznějším ostrým reakcím – od přímého obnovení diktatury ve
stylu krále Alexandra až k úplnému zmrazení vztahů s Československem.36
Kontakty mezi Československem a Jugoslávií vedly tradičně po několika liniích, které byly kopírovány i příslušnými snahami o oživení styků
Těmito slovy ji vystihl Robert William Seton-Watson, britský expert na Jugoslávii vyslaný
tam v září 1936 na průzkum vnitropolitických poměrů. CHROBÁK, Tomáš: Jugoslávská
opozice a Československo 1935-1938. Slovanský přehled 85, 1999, s. 279.
35
DEÁK, Ladislav: Vnútropolitický komponent Jugoslávie v Československej zahraničnej politike
v 30. rokoch. In: Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních
společenských, politických a ekonomických systémů. Sborník prací z vědeckého zasedání
československo-jugoslávské historické komise v Martině 19.– 22.10.1981. Praha 1983, s. 304.
36
28
z konce 30. let. Patřila mezi ně spolupráce kulturní37, obchodně-hospodářská (do které spadalo i úsilí o další zbrojní kontrakty38) a také opatrná podpora politiků, z jejichž případné vládní aktivity mohlo mít Československo
prospěch.
Vitálním zájmem byla pro Malou dohodu vždy otázka vojenského partnerství: krom jednoty v zahraniční politice (v otázce Maďarska) byl protimaďarský vojenský pakt tím, na čem spočívaly samotné základy tohoto
spojenectví.39 Tato skutečnost spolu s vědomím prestižní role armády v jugoslávské společnosti (a jistě též povědomí o atentátu v roce 1903, kterým
armáda odstranila nepohodlného krále Alexandra Obrenoviće a sesadila
tak celou dynastii ve prospěch Karađorđevićů) znamenala, že Československo ve vlastním zájmu kontrolovalo i děje s armádou spojené. V následujících kapitolách se proto pokusím popsat československý pohled na jugoslávské ozbrojené síly v průběhu let 1936–1938 a jejich roli v československých plánech na navrácení Jugoslávie do kolejí Československu příznivé
zahraniční i vnitřní politiky.
Rok 1936
Počátek roku 1936 zastihl československý poměr k vládě Milana Stojadinoviće ve stavu nedůvěry. Navzdory bělehradskému ujišťování o jednotě
malodohodového svazku a stabilitě jugoslávské zahraniční politiky vyka Srov. návrh opozičních poslanců Jocy Jovanoviće a Nikoly Stojanoviće, který podpořil československý znalec jugoslávských poměrů a prohradní novinář Hubert Ripka, totiž „aby
vedle vyslanectví, ovšem za plné spolupráce s ním, pracovali v Bělehradě dva tři mladší naši lidé,
schopní propagandy, a aby bylo našimi finančními prostředky usnadněno vydávání týdeníku, vedeného srbskými, chorvatskými a slovinskými intelektuály.“ Archiv Ústavu Tomáše Garrigua
Masaryka [dále v textu AÚTGM – pozn. J. P.], Fond Edvard Beneš – Oddíl I [dále v textu EBI],
kart. 172, krab. R311/3, zpráva dr. Huberta Ripky o rozhovorech v Záhřebě a Bělehradě ve
dnech 3. – 8. května 1936, bez čísla.
37
Srov. návrh opozičních poslanců Jocy Jovanoviće a Nikoly Stojanoviće, který podpořil
československý znalec jugoslávských poměrů a prohradní novinář Hubert Ripka, totiž „aby
vedle vyslanectví, ovšem za plné spolupráce s ním, pracovali v Bělehradě dva tři mladší naši lidé,
schopní propagandy, a aby bylo našimi finančními prostředky usnadněno vydávání týdeníku,
vedeného srbskými, chorvatskými a slovinskými intelektuály.“ Archiv Ústavu Tomáše Garrigua
Masaryka [dále v textu AÚTGM – pozn. J. P.], Fond Edvard Beneš – Oddíl I [dále v textu EBI],
kart. 172, krab. R311/3, zpráva dr. Huberta Ripky o rozhovorech v Záhřebě a Bělehradě ve
dnech 3. – 8. května 1936, bez čísla.
38
O čemž svědčí též vojenská konvence uzavřená mezi všemi členy Malé dohody dne 14. září
1923. Sjednocovala a obohacovala předchozí dvoustranné konvence a stala se tak vůbec
první malodohovou trojstrannou smlouvou (srov. přehled malodohodových smluv VANKU,
Milan: Mala Antanta 1920–1938. Titovo Užice 1969, s. 339). K obsahu konvence tamtéž, s. 358361 a BOTORAN, Constantin: Politicko-vojenska kooperácia Rumunska a Československa v ramci
Malej dohody (1920–1938). Vojenská história 5, 2001, č. 1, s. 28-29.
39
29
zovala druhá polovina roku 1935 a první třetina roku následujícího znepokojující počet kroků Bělehradu, které Praze rozhodně nešly k duhu. Jednalo
se zejména o nárůst obchodu s Německem, odsouzení československo-sovětské smlouvy z května 1935, opouštění malodohodové jednoty (například
zastavením konzultací svých zahraničních kroků se spojenci40) a profrancouzské politiky, jakož i koncentrování zájmu na balkánské záležitosti na
úkor těch středoevropských. Velmi významný příspěvek k československé
nevoli představovala také jalová jugoslávská reakce na pohromu v podobě
obsazení Porýní německou brannou mocí.41
S tím, jak rostly potíže této vlády ve vztahu k chorvatské reprezentaci,
srbské opozici a ambiciózním členům samotných vládních stran se tak
Praha oddávala nadějím na její brzký pád. Slibovala si od něj příklon bělehradské zahraničně-politické orientace směrem zpět k Francii a Malé
dohodě a větší vnitropolitickou stabilitu.
Rekonstrukce vlády 6. března 1936 a pád Petra Živkoviće
Zvýšená vnímavost vůči rozbrojům přivedla do hledáčku československé
diplomacie vzájemný nepřátelský poměr ministerského předsedy Milana
Stojadinoviće a generála Petra Živkoviće42, ministra vojska a námořnictva, kterému nechyběla jistá politická a společenská autorita. Živković
byl mnohými vnímán jako personifikace armády a její úlohy ochránkyně
státní jednoty, prospěchu země a jugoslávského patriotického ethosu.43 Ministerský předseda nelibě nesl Živkovićův nesouhlas se svou zahraniční
politikou a jeho kontakty s opozicí, s níž se dokonce nechal při slavnosti na
40
DEÁK, L.: Juhoslávia a Malá dohoda (1935–1936). In: Československo a Juhoslávia. Bratislava
1968, s. 257.
K tomu více Týž: Siedmy marec 1936 a Malá dohoda. Československý Časopis historický 17,
1969, s. 323–350.
41
Narozen 5. února 1879 v Negotinu. Zúčastnil se převratu z roku 1903, kterým se na trůn
dostává rod Karađorđevićů. Později se stal pobočníkem prince Alexandra. Angažoval se ve
vyloučení staršího prince Jiřího z nástupnictví, sloužil jako vedoucí činitel roajalistické
důstojnické kliky Bílé ruky, v jejímž čele potlačil dynastii nepřátelskou Černou ruku ve
zinscenovaném Soluňském procesu. Po nástupu Alexandra na trůn velel královské gardě. Byl
vojákem věrným spíše dynastii než armádním kruhům. Stál v čele vlády po královském
převratu z 6. ledna 1929, účastnil se následného potlačování opozice (srov. pojem Živkovićova
diktatura). Po vraždě krále v říjnu 1934 se stal ministrem vojska a námořnictva. Nevytvořil
si dobré vztahy s princem Pavlem a s premiérem Milanem Stojadinovićem, střet s nimi
neustál. Po převratu dne 27. března 1941 se vrací do aktivní politiky, po porážce Jugoslávie
Německem odešel do exilu, kde setrval i po převzení moci komunisty. Zemřel v Londýně
3. února 1947.
42
11 „Snad skutečně je prodchnut pocitem velké zodpovědnosti jako strážce nástroje, na němž spočívá
velikost, sláva a jednota země: jugoslávské armády.“ Archiv Ministerstva zahraničních věcí
[dále v textu AMZV – pozn. J. P.], Fond Politické zprávy [dále v textu PZ], Bělehrad, 1935,
periodická čtvrtletní zpráva [dále v text jen PČZ] č. IV za IV. čtvrtletí roku 1935.
43
30
Oplenci fotografovat44, a byl si vědom také jeho glorioly ochránce dynastie proti případné „národu nevhodné“ vládě. Petar Živković nevyhovoval
svým vlivem ani regentovi Pavlemu, jehož odpor ke své osobě generál jistě
nezmenšil rozšiřováním pověstí o tom, že se princ regent sám chce prohlásit králem na úkor malého Petra II.45 Živkovićova minulost „politického“ (byť nestranického) generála, jeho popularita, kontakty se zahraničím
a s opozicí z něj dělala pro Milana Stojadinoviće nebezpečného člověka.
Reprezentoval nejen odkaz Alexandra I. v zahraniční i vnitřní politice, ale
také podíl armády na vnitřní politice státu skrze její účast v politických
třenicích.
Již v srpnu roku 1935 tak regent Pavle dospěl k přesvědčení, že musí dojít
k Petrově odstranění, což se nebál dát najevo ani československému ministru zahraničních věcí Benešovi, když „smírnou narážkou na Živkoviće princ
poznamenal, že je nutné odpolitisovati armádu.“46 Vhodná příležitost k tomuto činu se naskytla 6. března 1936.
Toho dne poslanec Damjan Arnavtović, stoupenec již dříve odstaveného
Bogoljuba Jevtiće, vytáhl při jednání v parlamentu v opilosti revolver a neúspěšně se pokusil Milana Stojadinoviće zastřelit. Jevtić, již beztak mimo
vládu, se následkem toho nuceně stáhl do ústraní, zato generál Živković
byl odvolán z postu ministra – v zákulisí byl obviněn ze snah o převrat
společně s Jevtićem, který byl krom jiného jeho švagrem. Bělehradu, jakož
i tamějším československým diplomatům, se zatajil dech, „očekávalo se, že
[Živković – pozn. J. P.] pomocí Královské gardy obsadí Bělehrad, apod. Nic takového se však nestalo,“47 jak do Prahy ve své čtvrtletní zprávě hlásil plukovník
generálního štábu Josef Malý, Československý vojenský atašé v Bělehradě.
Další pověsti, které předjímaly Živkovićovu internaci a okamžité masivní
čistky v armádě se ukázaly být rovněž nadsazenými. Jak později zhodno-
K události došlo dne 9. října 1935, při vzpomínkové slavnosti u královské hrobky
v šumadijském Oplenci k ročnímu výročí vražedného atentátu na krále Alexandra I, po
němž vládl jako regent za mladého Petra II. právě princ Pavle. Stojadinović se se zbytkem
vlády účastnil příslušných bohoslužeb v Bělehradě. AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/3,
zpráva č. 163, tiskový tajemník Parma přednostovi t. služby Hájkovi.
44
P
IRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karađorđevićovy a Titovy Jugoslávie.
Praha 2000, s. 102. Krom Pavleho byli dalšími regenty Radenko Stanković a Ivo Perović, dva
méně známí političtí předáci.
45
AÚTGM, EBI, kart. 102, krab. R117/1, Záznam o hovoru ministra dr. Beneše s princem
regentem Pavlem v jeho ville na Bohinjském jezeře po obědě dne 29. srpna 1935.
46
Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv [dále v textu VÚA – VHA – pozn.
J. P.], Fond Vojenská kancelář prezidenta republiky [dále v textu VKPR], kart. 152, čj. 649
dův., PČZ čs. vojenského atašé v Bělehradě o Jugoslávii za I. čtvrtletí 1936.
47
31
til Jože Pirjevec, „proti všemu očekávání Operace Živković proběhla bez větších
obtíží.“48
Následující týdny a měsíce však přeci jen přinášely postupné změny. Velitelské posty u gardy a na dalších klíčových místech houfně (a nedobrovolně) opouštěli Živkovićovi lidé a tak to, co se zdálo v první chvíli postihnout
pouze Živkovićova očividného stoupence, velitele královské gardy generála Raketiće, vyvolalo v průběhu roku masivní fluktuaci v řadách jugoslávské armády.49 Na Živkovićovo ministerské křeslo usedl generál Ljubomir
Marić, který byl koncem roku 1935 jmenován náčelníkem generálního štábu. Novému ministru se časem dostalo pověsti povolného Stojadinovićova nástroje50 a také ostatní náhradníci za Živkovićův element byli voleni
tak, aby byli režimu co nejmenším rizikem.51 Pro představu o povaze čistek
zmiňuji osud generála Dimitrije Živkoviće, Petrova bratra. V říjnu 1936 byl
přeložen z privilegovaného postu přednosty operačního oddělení generálního štábu na místo velitele Drinské a v roce 1939 pak Jadranské divize.
Teprve 1. prosince 1939 byl pak penzionován a mizel tak postupně a bez
rozruchu.52
Stojadinovićova politika vůči armádě nesla jeho typickou pečeť nevyhledávání přímých a pokud možno vůbec žádných konfliktů, ovšem při striktním uskutečňování vlastních cílů. V ideálním případě měla armáda stát
jako jedna ze Stojadinovićových opor při realizování jeho vnitropolitického programu.53 Poté, co došlo k odstranění či neutralizaci klíčových Živkovićových souputníků, se ministerský předseda ze všech sil snažil o získání sympatií vyšších důstojníků jejich odměňováním funkcemi, financemi
a materiálními výhodami. Cesta k povýšení skrze Milana Stojadinoviće
byla o to kratší, oč se dotyčný zájemce negativněji vymezoval vůči Petru
Živkovićovi.54
16 PIRJEVEC, J.: Jugoslávie, s. 102.
48
AMZV, PZ, Bělehrad, 1936, politická zpráva č. 47, pojednávající o změnách a přesunech
ve velitelském kádru jugoslávské armády. Václav Girsa je vykládá jako pokus o celkovou
depolitizaci armády právě díky odstranění Živkovićových stoupenců.
49
50
AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/1a, zpráva č. 1363, dopis Václava Girsy Kamilu Kroftovi.
51
PIRJEVEC, J.: Jugoslávie, s. 102.
52
BJELAJAC, Mile: Generali i admirali Kraljevine Jugoslavije 1918-1941. Beograd 2004, s. 313.
53
AMZV, PZ, Bělehrad, 1937, běžná politická zpráva [dále v textu BZ – pozn. J. P.] č. 9 z 2. února
1937, rozmluva Václava Girsy s ministrem Martinacem, který mu tlumočil Stojadinovićovy
názory na vnitřní i vnější politku. Podle Martinace to byly právě „vojenské kruhy“, o které se
měl mimo jiné Stojadinović opřít.
54
Například generál Svetomir Đukić a plukovník Alexandr Vuković došli povýšení poté, co si
písemně stěžovali na dřívější nenávist ze strany Petra Živkoviće. BJELAJAC, M.: Generali, s. 46.
32
Premiérova štědrost však nezvládala kompenzovat nespokojenost přinejmenším části velitelského sboru s jeho netradiční politikou. S tím, jak se
československý postoj vůči ní i jejímu původci dále ochlazoval, sílila také
vnímavost Prahy vůči těmto potenciálním opozičníkům.
Další osudy Petra Živkoviće
I po 6. březnu československá diplomacie monitorovala další kroky generála Živkoviće. Poté, co byl vyřazen z vlády, setrvával stále „k dispozici ministru V[ojske – vojska, pozn. J. P.]. i M[ornarice – námořnictva, pozn. J. P.],“55
tedy v řadách armády jako generál. Nehodlal se však vzdát boje proti Stojadinovićovi, díky čemuž nepozbyl pro Prahu jisté přitažlivosti. Svůj odpor
však manifestoval na poli profesionální, stranické politiky. Dne 22. května
1936 jej přijala královna matka, vdova po Alexandru I. a matka Petra II.,
Marie Jugoslávská. Tato audience byla díky své intimní až familiární formě
vykládána jako projev přízně nejen ze strany Marie, ale i prince Pavleho
– a to v době, kdy ten byl s Milanem Stojadinovićem z jistých důvodů nespokojen.56 Bělehradem se šířily pověsti o možnosti Živkovićova zmrtvýchvstání a návratu do vlády z Pavleho vůle, československé velvyslanectví je
však nepovažovalo, s ohledem na pevnost Stojadinovićovy pozice, za reálné. Již tyto zprávy však zmiňovaly možnost Živkovićova profesionálního
angažmá ve vrcholné politice jakožto civilní osoby. Dne 30. června generál požádal o penzionování, právě v den, kdy byl na kongresu Jugoslávské
národní strany zvolen jejím předsedou.57 Tato strana, hlásající integrální
jugoslávství a odpor k federalismu, která pojala do svých řad také některé autoritativně smýšlející Jevtićovy příznivce, do té doby nevyhlížela pro
Čechoslováky příliš životaschopně.58 Jak ovšem poznamenal Václav Girsa,
„fakt, že Živković byl zvolen předsedou JNS znamená, že souboj Stojadinović-Živković není dohrán a že Živković ujímá se práce proti Stojadinovićovi na půdě politické strany, která má právě vzhledem k jeho osobě vyhlídky, aby se stala velikou
stranou politickou.“59
Petar Živković se sice mohl prokázat podporou dvora, některých politiků a také jisté části armády, přestal však od té chvíle působit jako aktivní
55
Například generál Svetomir Đukić a plukovník Alexandr Vuković došli povýšení poté, co si
písemně stěžovali na dřívější nenávist ze strany Petra Živkoviće. BJELAJAC, M.: Generali,
s. 46.
56
AMZV, PZ, Bělehrad, 1936, BZ č. 59.
57
V ústavě z roku 1920 (tzv. Vidovdanská), jakož v i oktrojované z roku 1931 bylo zakotveno
znemožnění stranického politického života vojákům.
58
AMZV, PZ, Bělehrad, 1936, BZ č. 87. Kritika vyvěrala zejména z šíře členské základny, která
působila značně heterogenním dojmem, a také z faktu, že se tato strana neměla k řešení
chorvatské otázky.
59
Tamtéž.
33
důstojník a jeho zápas se Stojadinovićem tak probíhal odděleně od vojenských kruhů, jejichž někteří členové mu již dříve jeho „nezabarvenou“ politickou činnost zazlívali. Poté, co se stal politikem stranickým, bylo oprávněně předpovídáno, že „se podstatně asi zmenší jeho autorita v armádě jako
generála, který dobrovolně se dal pensionovat, aby mohl pracovat politicky.“60
Ani s květinou do klopy v podobě Petra Živkoviće se však JNS nevzmohla k výraznější popularitě.61 Následující léta působila a účastnila se voleb
v prosinci roku 1938, kdy se stala součástí širokého opozičního bloku proti
Milanu Stojadinovićovi. Ani v těchto volbách opozice neuspěla.
Penzionovaný generál zůstal nadále pro Československo sice sledovaným,
nicméně nepříliš perspektivním Stojadinovićovým oponentem.62 Jeho osoba nadále vzbuzovala nostalgické vzpomínky na člena armády svázaného
desetiletími práce s dynastií Karađorđevićů, věrného tradiční promalodohodové a pročeskoslovenské orientaci. Zjevení jiné perspektivní osobnosti
mezi vojáky, z nichž někteří již v roce 1936 nelibě nesli akce Stojadinoviće
i Pavleho,63 zůstalo nicméně v zájmu československé diplomacie. Pozornost
věnovaná jugoslávské armádě zahrnovala hledání takového důstojníka.
Rok 1937
Jugoslávské úhybné manévry
Rok 1937 přinesl celou řadu znepokojivých známek o tom, že jugoslávské
vzdalování se Československu nepřestalo. Přestože trvala solidarita ve věci
Maďarska, kroky učiněné Bělehradem v podobě přátelských smluv s Bulharskem a s Itálií byly výmluvnější, než Stojadinovićovo ujišťování o neměnnosti Československa a Francie coby stálic na nebi jugoslávské zahraniční politiky.64 Tyto smlouvy, uzavřené v prvním případě 24. ledna 1937
a ve druhém 25. března téhož roku, svým významem prozrazovaly odklon
směrem od Československa a Malé dohody. I kdyby se tento posun odehrál
pouze k samostatné a na všech blocích nezávislé politice, představoval pro
Československo značný problém, neboť takto mizela z evropské scény síla
60
Tamtéž.
61
Srov. Tamtéž, PČZ za III. čtvrtletí 1936 a VÚA – VHA, VKPR, kart. 152, čj. 649 dův., PČZ za III.
čtvrtletí 1936, I. část – vojenské záležitosti a o necelý rok později pak AMZV, PZ, Bělehrad,
1936, PČZ za II. čtvrtletí 1937.
62
Zmínek o Živkovićovi v materiálech československých diplomatů po založení JNS rapidně
ubývá a jsou spíše povrchní.
63
AÚTGM, EBI, kart. 172, krab. R311/3, dopis Václava Girsy prezidentovi Edvardu Benešovi
z 2. května 1936 o rozmluvě s bývalým ministrem zahraničí Momčilo Ninčićem.
64
AMZV, PZ, Bělehrad, 1937, BZ č. 9 z 2. února 1937, rozmluva Václava Girsy s ministrem
Martincem, který Stojadinovićova ujišťová zprostředkoval.
34
využitelná v případném diplomatickém či vojenském zápasu s Německem,
který Československo v té době předvídalo. S politikou neutrality byli nespokojeni i mnozí jugoslávští činitelé65 a ovšem také široká veřejnost, jako
tom svědčí nadšení doprovázející návštěvu Edvarda Beneše v Bělehradě ve
dnech 5.–7. dubna 1937. Československý prezident doufal, že před ním princ
regent Pavle a Stojadinović vyloží karty na stůl. V tomto ohledu mohl být se
závěry schůzky spokojený – do Prahy se totiž vracel s vědomím, že pro Jugoslávii znamená Malá dohoda pouze obranu proti Maďarsku, zatímco Německo obchodního partnera a důvod k zachování neutrality v případném
celoevropském konfliktu. Mnozí Jugoslávci využili Benešovy přítomnosti
k manifestaci zájmu o politiku ve svých prioritách přesně opačnou, na což
vládnoucí kruhy odpověděly hrubým násilím, které přivedlo do vazebních
věznic na 600 lidí.66
Kromě konkrétních kroků o sobě dávala změna kurzu vědět také z gest
a symbolů, na které byla diplomacie obecně vždy velmi citlivá. Takto bylo
například originální formou slaveno výročí obrany Smedereva v první světové válce. Dne 30. června 1937, obklopeni prostými občany i bělehradskou
smetánkou, vojáky a také všemi vojenskými atašé akreditovanými v Bělehradě, uctili památku padlých srbských a německých vojáků jejich tehdejší
velitelé generál Dobroslav Milenković a generál von Schenkendorf. „Celá
slavnost byla nesena duchem nejvýše přátelským s obou stran a vyzněla jako mohutná manifestace přátelství, ba dokonce lásky mezi Němci a Jihoslovany“.67
Jiným gestem, možná nechtěným, směřujícím ovšem výhradně do řad
vojensko-diplomatických, byl způsob organizace nepříliš vydařených manévrů jugoslávské armády v září téhož roku. Mezi jinými se jich zúčastnil
generál Gamelin, náčelník generálního štábu francouzské armády. S ohledem na generálskou hodnost mu však náleželo v oficiálních úkonech místo
až po jistém tureckém maršálovi, o němž se rozneslo, že „byl pozván proto,
aby se ukázalo hlavně Italům, že Francie v Jugoslavii už neuzaujímá první a vedoucí místo.“68 Ačkoliv tento pohled na důvod maršálovy přítomnosti autor zprávy Václav Girsa odmítá, nezastírá výsledný dojem, který byl velmi
trapný.
65
Tamtéž, BZ č. 35.
66
DEÁK, L.: Cesta prezidenta Beneša do Juhoslávie v roce 1937. Slovanský přehled 51, 1965, s. 223.
67
AMZV, PZ, Bělehrad, 1937, BZ č. 54.
��
Tamtéž, BZ č. 73. Generál Gamelin při popisu manévrů„konstatoval naprostý nedostatek
technické výzbroje jihoslovanské armády a velmi byl nespokojen strategickou a taktickou stránkou
manévrů.“
35
Podobně také na jednání generálních štábů Balkánské dohody na podzim
1937 v Ankaře vzbudila jugoslávská delegace pohoršení, neboť se na toto
setkání vydala přes Sofii, kterou delegáti pouze neprojeli, nýbrž ji přímo
navštívili.69 Přátelská návštěva jugoslávských důstojníků v Sofii, během
cesty na poradu o obraně proti případné bulharské agresi, tak stojí jako
příznačné memento snahy tehdejší jugoslávské garnitury o získání přátelství nových při současném udržení těch starých.
Postoj armády k Milanu Stojadinovićovi a regentu Pavlemu
Zahraničněpolitické kroky vlády (jakož i kontroverzní akce učiněné na
domácí půdě, jako např. konkordát s katolíky70) vyvolávaly nespokojenost
nejen mezi veřejností a opozicí, ale i v armádě. V průběhu protikonkordátních demonstrací například požádal Milan Stojadinović generála Vojislava Tomiće o uvedení bělehradského vojska do stavu pohotovosti, aby
mohlo v případě nutnosti zasáhnout proti demonstrantům. Generál však
odmítl s poukazem na to, že by jednotky nemusely uposlechnout!71 Odpor
vůči Stojadinovićovi se armádou šířil i dále v průběhu roku 1937, tak jako
znechucení z jeho prodloužené ruky, generála a ministra vojska Ljubomira
Mariće. Oběma byla vytýkána destrukce dobrého jména armády díky různým finančním aférám s vojskem spojenými, jakož i nízká bojeschopnost
a celková nepřipravenost armády, která se naplno projevila při manévrech
v září 1937.72
Konkrétnější výtky zazněly v souvislosti se sebevraždou výše zmíněného
generála Tomiće, spáchanou 10. listopadu 1937. Oficiální místa ji omlouvala
rozháranými rodinnými poměry, proti čemuž vystupovali Tomićovi blízcí
přátelé. Po rozhovoru s jedním z nich, starostou Bělehradu Vladko Ilićem,
shledal Václav Girsa, že sebevražda Vojislava Tomiće byla druhem protestu
proti Stojadinovićově vnitřní politice. Generála odpuzoval Stojadinovićův
postoj v záležitosti konkordátu, jakož i to, že dopustil sjednocení oportunních Srbů a neloajálních Chorvatů do kliky vedené Vladko Mačkem, do
69
AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/1a, dopis Václava Girsy Kamilu Kroftovi z 10. listopadu
1937 popisující vnitropolitickou situaci v Jugoslávii.
70
Veřejné prostesty proti konkordátu mezi Jugoslávií a Vatikánem, jehož cílem mělo být
upravení nejasných vztahů mezi státem a katolickou církví, jakož i úprava církevních
provincií. Konkordát byl velmi nepopulární mezi pravoslavným obyvatelstvem, mimo jiné
proto, že se v něm Jugoslávie zavázala podporovat Katolickou akci (prosazující katolická
stanoviska ve společnosti) částkou pěti milionů dinárů ročně. Stojadinović zamýšlel
konkordát jako prostředek k uklidnění Chorvatů, dosáhl však zejména odporu pravoslavné
církve a demonstrací, jež se zvrhávaly v pouliční boje. PIRJEVEC, J.: Jugoslávie, s. 104–105.
71
AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/1a, dopis Václava Girsy Kamilu Kroftovi z 10. listopadu
1937 popisující popisující vnitropolitickou situaci v Jugoslávii.
72
Tamtéž.
36
bloku, který „chce zničit ústavní zřízení a ničí dědictví krále Petra II.“73 Tomić,
kterému „by jistě byla milejší politika silné ruky, třeba ve formě vojenské diktatury, než ona politika, kterou nynější režim provádí,“74 tak svou sebevraždou
kritizoval režim ze strany tradičního roajalistického srbství.
Podobná kritika došla postupně širší etablace v důstojnických kruzích.
Tlumočil ji například ve své běžné zprávě ze 7. prosince 1937 československý vojenský atašé v Bělehradě plukovník generálního štábu Josef Malý.
Jak mu sdělil dobře informovaný mladší důstojník generálního štábu, který si vyžádal setrvání v anonymitě, popularitě se netěšil ani princ Pavle,
kterého vojáci podezřívali z přípravy převratu, při kterém by se prohlásil
jediným regentem, ani Stojadinović, kterému – podle zdroje plukovníka
Malého – zazlívala většina vojáků prakticky všechno, co jako předseda vlády kdy udělal:
„V armádě s nevraživostí sledují jeho nynější zájezd do Italie, kde byl tak okázale
uvítán, jako žádný druhý před tím, a s nevůlí se očekává jeho zájezd do Berlína,
ke kterému má dojít asi v polovině ledna 38. Stojadinović se ale prý velmi mýlí,
myslí-li, že armáda stojí za ním; je o této věci velmi špatně informován. Armáda by se podobnému pokusu o zavedení fašistické diktatury rozhodně vzepřela.
Ohromná většina vyššího i nižšího velitelského sboru se staví naprosto negativně
proti vnitřní i zahraniční politice, neboť je zřejmé, kam Stojadinovićovy metody
vedou: Jugoslavie ani v Bulharsku, ani v Italii, ani v Německu nikdy nezíská oddané přátele a spojence; naopak může se stát, že své nejlepší spojence – Francii
a Československo – ztratí, a tak najednou bude státi úplně osamocena.“75
K princi Pavlemu bylo dále poznamenáno, že na rozdíl od Stojadinoviće,
který se opájí mylnými předpoklady ohledně své obliby u vojska, regent
ani přibližně netuší, jaká je nálada mezi vojáky. Mizivý respekt, který
k Pavlemu armáda chovala dokládá tento důstojník příhodou, kdy byl při
manévrech sám poslán pod tribunu, na které se regent nacházel, aby jej
hlídal před atentátem. Generál, který mu tento příkaz vydal, „ač mého informátora tak dalece blíže neznal, mu řekl: ‚Dej pozor, aby to kerče /psisko/ nezabili; hleď ale, abys sám na to nedoplatil.‘“76 Malého zpráva dále přejímá jiné,
oním jugoslávským důstojníkem uvedené drobné incidenty, které měly
dokumentovat nevoli armády nad novou zahraniční politikou Jugoslávie,
PIRJEVEC, J.: Jugoslávie, s. 106.
73
74 AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/1a, dopis Václava Girsy Kamilu Kroftovi z 10. listopadu
1937 popisující vnitropolitickou situaci v Jugoslávii.
Tamtéž, hlášení plk. gen. št. Malého o poměrech v jihoslovanské armádě přednostovi 2.
oddělení generálního štábu ze 7. prosince 1937.
75
Tamtéž.
76
37
její odpor k ministerskému předsedovi a – údajně – jednoznačnou věrnost
Československu a Francii.
Informátor plukovníka Malého však sám uvádí dostatek důkazů toho, že
armáda nebyla ve věci Milana Stojadinoviće zdaleka jednotná. „Jako přívrženci dnešního režimu mi byli označeni hlavně tito význační generálové,“ píše Josef Malý, „ministr [Ljubomir – pozn. J. P., další vlastní jména v citaci taktéž]
Marić, náčelník hl. gen. štábu gen. [Milutin] Nedić, gen. [Mihailo] Bodi, velitel
letectva gen. [Dušan] Simović, velitel Dunavské divize gen. [Petar] Aračić, velitel armády v Nišu gen. [Petar] Kostić, velitel armády v Zagrebu gen. [Pantelija]
Jurišić, velitel četnictva gen. [Jovan] Naumović a nynější I. zástupce ministra
V. i M. gen. [Aleksandar] Stojanović. Jsou to též vesměs generálové, kteří jsou
i politicky činnými a většina z nich hledá svůj osobní prospěch.“77 Podle plukovníkova zdroje se měli tito vojáci podílet na Pavleho plánovaném převratu,
„za účast“ pak obdrželi příslib různých míst v jeho vládě. Zpráva plukovníka Malého tak dovoluje bližší pohled na vztah armády k vládě Milana
Stojadinoviće i k princi Pavlemu. Krom nepřátelsky smýšlející, nejspíše
i počtem velké, části služebně i věkem spíše mladších důstojníků tedy existovali tací, kteří s premiérem i regentem souhlasili a jejich politiku podporovali.
Plukovníkem Malým jmenovaní generálové zastávali velitelské posty u strategicky důležitých jednotek (velitelé divizí v Podunají, Záhřebu
a Niši – tedy v blízkosti hranic s Maďarskem, Rakouskem a Bulharskem,
přičemž velitel Záhřebu mohl v případě potřeby zakročit proti zdejším politickým silám), jakož i na klíčových úsecích v aparátu celé armády (ministr vojska a námořnictva, náčelník generálního štábu, zástupce náčelníka
generálního štábu, velitel letectva, velitel četnictva a 1. zástupce ministra).
Sedm z těchto devíti generálů obdrželo svou funkci po odchodu Petra Živkoviće a žádný v ní nefiguroval před Stojadinovićovým nástupem do pozice šéfa vlády. Pět z nich bylo navíc jmenováno v jeden den – symbolicky na
narozeniny následníka trůnu Petra II. – 6. září 1936.78 Tito důstojníci rozhodně nebyli jako Stojadinovićovi přívrženci osamoceni, jak dále z Malého
zprávy vyplývá.
Své stoupence, jak již bylo zmíněno, získával Milan Stojadinović funkcemi i financemi, v patriarchálním srbském prostředí také využíval kladně
vnímaného protežování rodinných příslušníků. Zmíněný Petar Aračić byl
například jedním ze známých přívrženců generála Petra Živkoviće – tedy
po dobu jeho přítomnosti ve vládě. Dne 10. března 1936, čtyři dny po jeho
Tamtéž.
77
Tamtéž.
78
38
odstranění, Stojadinović jmenoval bratra Petra Aračiće Milivojeho náčelníkem na ministerstvu tělovýchovy. Od té doby se Petar Aračić, tehdejší
náčelník zpravodajského oddělení generálního štábu, počítal mezi Stojadinovićovy stoupence. Petru Živkovićovi, který, jak známo, v armádě i po
sesazení jistou dobu prodléval, se Aračić stal „nejpřísnějším dozorem“ (zatímco dříve, podle Mile Bjelajace, figuroval jako jeho „nejvěrnější opora“).79
Materiální interes, tak jako například (i neoportunně) negativní postoj
k druhdy výraznému Živkovićovi byly nepochybně příčinou přízně projevované částí důstojnického sboru. Existovali ovšem i generálové podporující Stojadinoviće z přesvědčení, jako například Marko Mihailović, či Jovan
Aćimović, který „shledal, že pouze Stojadinovićova politika může zemi vyvést
z krize.“80 Budiž zdůrazněno, že i v případě takových jedinců ovšem hrála
roli i finanční stránka věci.81
I při kritickém uvážení hodnověrnosti zdroje plukovníka Malého, onoho
nejmenovaného důstojníka, je možno považovat přítomnost prorežimních
činitelů na nejdůležitějších armádních místech za jistou.
Hovoří pro to i události z ledna 1937, kdy si Stojadinović vyžádal od generálního štábu studii o vojensko-politickém postavení Jugoslávie při uzavření paktu univerzální pomoci v rámci Malé dohody, či v případě podobného svazku mezi Malou dohodou a Francií.82 Klíčovou měla být povinnost
přispět vojensky svému spojenci proti jakémukoliv nepříteli, na což Stojadinović přirozeně pohlížel s nevolí. Informoval proto Mariće o tomto projektu a zadal generálnímu štábu příslušnou analýzu, „již položením otázky
však sugeroval odpověď, protože předem prohlásil, že vláda je ochotna dodržovat
existující spojenecké svazky a závazky, ale není ochotna vstupovat do bloků.“83
Jak dále konstatuje Živko Avramovski, „písemné vyjádření generálního štábu
předcházelo ústní projednání otázky spolu s ministrem armády a námořnictva
a předsedou vlády Stojadinovićem, je třeba [proto – pozn. J. P.] mít na paměti,
že na některá stanoviska ve zdůvodnění měl vliv rovněž Stojadinović, což dává
tomuto dokumentu větší význam.“84 Generální štáb se vskutku vyslovil v in Biografické údaje pocházejí z BJELAJAC, M.: Generali, s. 115–318.
79
Tamtéž, s. 45.
80
Tamtéž.
81
„Ani Jovan Aćimović, ani nikdo jiný, si nenechal ujít příležitost řešit skrze Stojadinoviće své
postavení u vojska a zlepšit své materiální podmínky.“ Tamtéž.
82
Dosavadní smlouvy garantovaly v rámci Malé dohody reciprocitu v eventuelní válce
s Maďarskem, nový pakt by zavazoval spojence k reakci v konfliktu s kýmkoliv. Srov.
KVAČEK, Robert: Ke genezi návrhu na jednotný pakt Malé dohody. In: Československo
a Juhoslávia. Bratislava 1968, s. 301–311.
83
84
AVRAMOVSKI, Živko: Jugoslávská vláda a návrhy na přetvoření Malé dohody v univerzální
obranný pakt. Slovanský přehled 51, 1965, s. 299.
39
tencích Stojadinovićových již dříve manifestovaných názorů: Jugoslávie
by tímto paktem nic nezískala, neboť ani Francie oslabená vojensky proti
Německu po obsazení Porýní, ani malodohodoví spojenci by nemohli Jugoslávii přijít efektivně na pomoc v případném konfliktu, který by tento pakt
provokací Německa a Itálie spíše přiblížil, než oddálil. Další námitky hospodářského a vnitropolitického rázu následovaly. Jugoslávie by se k paktu,
který generální štáb vnímal jako prostředek nátlaku na Německo, neměla
připojovat z mnoha důvodů, jež jsou ve zprávě shrnuty takto:
„Přijetí československého návrhu85 by pak přineslo Jugoslávii tyto obtíže a škody:
– Přistoupením k protiněmeckému bloku by naše země ztratila z velké části
svobodu politického rozhodování, nutného vzhledem k našim speciálním zájmům a dalšímu rozvoji mezinárodních vztahů v Evropě.
– Byla by automaticky zatažena do četných mezinárodních politických sporů
a srážek, které se z velké části netýkají našich zájmů, nebo se jich týkají jen
v nepatrné míře.
– Tím, že by se naše země tak otevřeně exponovala proti Německu, zhoršila by
nejen své politické a ekonomické vztahy k němu, ale s největší pravděpodobností by vyvolala velmi ostrou německou reakci.“86
Domnívám se, že sám Milan Stojadinović by svůj postoj k univerzálnímu
paktu stěží vystihnul lépe než generální štáb.
Opoziční potenciál jugoslávské armády
Jugoslávská politická opozice se československým diplomatům rozšiřovala o masové nespokojenosti v armádě, o souhlasu její velké části s programem Sdružené opozice87 a o její infiltraci revolučními, demokratickými myšlenkami.88 A odpor vůči vládě v armádě vskutku existoval. Druhou
stranou této mince však byli prorežimní generálové a další důstojníci, kteří z různých důvodů operovali ve shodě se svým politickým vedením.
Prostředí jugoslávské armády, kde na sebe za různých intrik naráželi
mocní příznivci a
početně silní odpůrci Milana Stojadinoviće, v různé míře se navzájem
rozcházející v názorech na většinu vnitřně i zahraničněpolitických problé-
Tamtéž.
85
Jedna z variací na pakt vzájemné pomoci, jehož obsahem bylo uzavření závazku vzájemné
pomoci mezi členy Malé dohody, na což měl následovat podobný pakt Malé dohody jako
celku s Francií.
86
AVRAMOVSKI, Ž.: Jugoslávská vláda, s. 301.
87
88
AMZV, PZ, Bělehrad, 1937, BZ č. 103.
40
mů,89 nedovolovalo, aby se z jihoslovanského vojska stal pro Československo užitečný partner v boji proti vládě Milana Stojadinoviće.
Jeho odpůrci v řadách vojska, odhlédneme-li od obecných vyjádření udávajících „velkou část“ nižších důstojníků a „mnohé“ důstojníky vyšší, byli
také konkrétně pojmenováni. Malého zpráva uvádí velitele armády v Novém Sadu generála Petra Petroviće, přednostu prvního odboru generálního štábu generála Radivoje Jankoviće, přednostu druhého odboru generálního štábu generála Milutina Nikoliće, velitele armády v Sarajevě generála Bogoljuba Iliće, velitele Drinské divize generála Dimitrije Živkoviće
(bratra Petra Živkoviće), inspektora pěchoty generála Vladislava Kostiće
a zástupce velitele letectva generála Borivoje Mirkoviće. K těmto mužům,
zastávajícím velitelské posty v týlu, či ve vnitrozemí situovaných posádkách, se podle Malého zdroje družila „...dále celá řada dalších velitelů divisí.
Nižší velitelé /: velitelé pluků, praporů a rot :/ jsou prý šmahem odpůrci dnešního
režimu.“90
Silná osobnost sdružující nespokojence však zoufale chyběla. Petar Živković, který v roce 1936 nezmobilizoval své jednotky proti vládě, jejíž předseda jej svévolně odvolal – ačkoliv se takový vývoj reálně očekával – se rozhodl odporovat mu raději z poslanecké lavice, než z pozice profesionálního
vojáka. Také generál Vojislav Tomić, muž se Stojadinovićem i regentem
Pavlem hluboce nespokojený, „reprezentant starého typu srbského vojáka (…)
osobnost politicky velice významná, ačkoliv, jako voják, politikou se nikdy nezabýval“91 na protest spáchal nikoliv otevřenou vzpouru, ale sebevraždu,
ačkoliv „byl nepoměrně více oblíben, než druzí generálové, nevyjímaje ani ministra Mariće.“92
Nikoliv všechny v této kapitole zmíněné skutečnosti byly Praze známy.
Československé diplomacii však neušla problematická situace v jugoslávském vojsku, jejíž negativní dopady na bojeschopnost armády byly až příliš zjevné, zatímco možné pozitivní ve formě vzbouřeneckých nálad byly
CHROBÁK, T.: Jugoslávská opozice, s. 284.
89
Srov. se zprávou Václava Girsy o jeho dojmu z jugoslávské armády po zářijových
manévrech. „Je samozřejmo, že nynější rozhárané vnitropolitické poměry jihoslovanské
musejí mít také odezvu v jihoslovanské armádě a to ve smyslu neblahém. Je těžko soudit
o tom, jak hluboko tyto politické rozpory pronikly do armády, ale jisto je tolik, že působí
rozvrat.“ AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/1a, dopis Václava Girsy ministru Kamilu
Kroftovi z 29. září 1937 ve věci jugoslávské armády.
90
AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/1a, hlášení plk. gen. št. Malého o poměrech
v jihoslovanské armádě přednostovi 2. oddělení generálního štábu ze 7. prosince 1937.
91
Tamtéž, dopis Václava Girsy Kamilu Kroftovi z 10. listopadu 1937 popisující
vnitropolitickou situaci v Jugoslávii.
92
41
v praxi nevyužitelné. Československá diplomacie93 se tak mohla loučit
s rokem 1937 při vědomí, že v jugoslávském vojsku vhodnou oporu pro své
záměry nejspíš nenajde.
Rok 1938
Anšlus a Jugoslávie
Krizový rok pro Československo i celou Malou dohodu přinesl již ve své
první čtvrtině traumatizující událost. Připojení Rakouska k Německu, realizované 12. března 1938, znamenalo pro Československo podstatnou újmu,
od Bohumína se podél hranic Slezska, Čech, Moravy, Slovenska i Podkarpatské Rusi až k hranicím s Rumunskem nyní táhla nepřerušená linie styku se státy, od kterých Československu reálně hrozil útok.
Ani Jugoslávie neměla příliš důvodů k radosti, ačkoliv se v anšlusu Stojadinović snažil hledat jisté výhody. Německá absorpce Rakouska znamenala
likvidaci možnosti restaurace Habsburků v této zemi. Díky ní také zmizel
z mapy Evropy stát, který Jugoslávie vnímala jako italskou bránu do Podunají a Střední Evropy. Strach z Itálie, příznačný pro celou meziválečnou Jugoslávii, tak ztratil jednu ze svých příčin, záhy se však ukázalo, že přítomnost pětasedmdesátimilionového Německa přímo u jugoslávských hranic
nepředstavuje právě konsolidační prvek. Bezprostřední nebezpečí pociťovalo zejména Slovinsko se svou německou menšinou, mimo jiné i proti
ní se pak obrátily protesty proti vládní politice v Lublani.94 Také oficiální
místa v Bělehradě z předvídaného, nicméně překotného vývoje pociťovala
rozpaky, které se snažila maskovat prohlášením o klidném přijetí anšlusu,
ze kterého vláda oficiálně nehodlala vyvodit žádné důsledky.95
Zdrojem hlubokého znepokojení nebylo pouze vědomí přímého ohrožení
Jugoslávie, které ostatně nebylo v tu dobu na pořadu dne ani v německých
plánech, ale strach z nadcházejících středoevropských událostí. Milanu
Stojadinovićovi byly známy německé přípravy na akci proti Československu, jeho záměrem tedy bylo udržet Jugoslávii mimo epicentrum blížící
se bouře.96 Neochota angažovat se proti Hitlerovi neznamenala neutralizaci rizika vynucené jugoslávské účasti v konfliktu, neboť také Maďarsko
v průběhu roku zintenzívnilo svou kampaň za připojení části Československého území. Případný střet tak snadno mohl obsáhnout i Jugoslávii, pro
Tamtéž.
93
Také vedoucí zbrojního zastoupení Škodovky v Jugoslávii počátkem roku 1938
smutně konstatoval, že „přesto, že armádní činitelé jsou pro udržení tradičních styků
s Československem, nemají dnes tolik moc, aby prosadili svou vůli – schází tam silná
osobnost – gen. Marić (jí) není.“ KLIMEK, A.: Zbrojní obchody, s. 15.
94
AMZV, PZ, Bělehrad, 1938, BZ č. 26.
95
Tamtéž.
96
42
jejíž armádu ovšem ofenzivní činnost na podporu spojenců nepřicházela
v úvahu z důvodů její nepřipravenosti.
Nakonec existoval ještě jeden důvod, který jugoslávskou vládu ponoukal k opatrnosti: další zhoršení vnitropolitické a celospolečenské situace
– tentokrát vyvolané právě možností válečného střetu – které mohlo Stojadinovićovu pozici předsedy vlády ohrozit. Mezi nebezpečnými reakcemi
obyvatelstva na anšlus vynikají projevy přízně Československu, které stálo v očích jugoslávské veřejnosti jako slovanský spojenec a ochránce demokracie proti německé totalitní rozpínavosti. Českoslovenští diplomaté
věnovali velkou pozornost monitorování pročeskoslovenských sympatií
a vládních reakcí na ně. Praha stále nevylučovala možnost, že si tlak veřejnosti vynutí v Jugoslávii příznivé změny v její vnitřní politice, kde se ještě
stále nedala úplně zavrhnout možnost Stojadinovićova odstoupení.
Anšlus, Československo a jugoslávská armáda
Tradiční přátelský poměr Jugoslávců k Čechoslovákům zapříčinil nárůst
projevů sympatií jugoslávské veřejnosti k Německem ohroženému spojenci. Vřelé reakce však nedávala najevo pouze společnost jako celek,97 v projevech náklonnosti vyniká též postoj příslušníků jugoslávské armády. Rok
1937 znamenal pro nespokojence ve vojsku dobu, kdy činy Stojadinovićovy
vlády podrývaly jejich důvěru ve vládu, z čehož vyvstávala nespokojenost,
manifestovaná ovšem spíše vágně a neurčitě. V tomto stavu scházel určitý
symbolický moment, důležitá a šokující politická událost, která by vojenskou opozici aktivizovala. Anšlus Rakouska takovým činem rozhodně byl.
Další dvě dochované běžné zprávy již zmíněného vojenského atašé plukovníka Josefa Malého, jedna z 18. a druhá z 22. března 1938,98 uvádějí nikoliv pouze obecnou náladu ve společnosti, o které tradičně referují jako
o pročeskoslovenské navzdory směřování vládní garnitury, ale také podrobnosti o radikalizaci důstojnického sboru. Ke své první zprávě Malý
přikládá kopii dopisu zaslaného jistým kapitánem Drivojem Ignatovićem,
pripravnikem pro službu v generálním štábu, československému velvyslanectví v reakci na obsazení Rakouska Německem. Autor v něm manifes97
Například akce pořádaná studentským mírovým odborem s názvem „Věrnost za věrnost“ dne
7. června 1938, kde zazněly projevy sympatie Československu, jakož i příslib vystoupení na
jeho podporu činy, bude-li třeba – a to zasláním vojáků-dobrovolníků. AMZV, PZ, Bělehrad,
1938, BZ č. 52. Když se československá delegace omlouvala, že v souvislosti s mobilizicí
z 20. května 1938 se lehkoatletických závodů Malé dohody v Bělehradě nemohli zúčastnit
nejlepší českoslovenští atleti, „poněvadž byli povoláni splnit svou povinnost k vlasti“, ocenilo je
publikum nadšenými ovacemi. Tamtéž, BZ č. 47.
Dohromady ve VÚA – VHA, VKPR, kart. 171, čj. 255 dův., Opis hlášení čs. vojenského atašé
v Bělehradě ojugoslávském veřejném mínění o událostech v Rakousku a o situaci v ČSR.
98
43
tuje vůli svou i svých druhů „svými životy bránit krásnou slovanskou zemi,
naši pýchu, bratrské Československo, od útoku barbarů.“ Pod těmito slovy byli
v originálním dopise podepsáni všichni jeho druhové pripravnici, asi 25 důstojníků, krom dvou, Slovinců, kteří s obsahem souhlasili, ale nepodepsali
ze strachu před postihem. Dále Malý uvádí zkušenosti československých
důstojníků – stážistů, tedy spíše jednoho z nich, majora generálního štábu
Jirouta, s pobyty ve Skopji, Škofja Loce a Lublani. Z těchto angažmá učinil
onen major závěr, že „důstojnický sbor od nejvyššího do nejnižšího stojí nekompromisně za námi a že neschvaluje oficielní jugoslávskou zahraniční politiku.“
Malý dále reprodukuje Jiroutův názor, že „jugoslávská armáda prý – bude-li
nutno – vynutí třeba i násilnými činy, aby Jugoslavie přispěla Československu na
pomoc; někteří důstojníci hovořili častěji o tom, jak v minulosti se již ukázalo,
že zdejší důstojník v krajním případě necouvne před ničím, a že dovedl násilně
odstraniti i nenáviděného krále. A s touto náladou prý dnešní držitelé moci musí
počítati.“ Sám Malý pak činí závěr, že „přes veškeré výkyvy zdejší zahraniční
politiky nikdo nezabrání jugoslávské armádě a národu, aby se nepostavil v rozhodující chvíli se zbraní v ruce po náš bok.“99 V atmosféře léta 1938 vyznívaly
takové signály Praze nepochybně sympaticky. Posoudit pozici jugoslávské
armády vůči Československu však pouze na základě těchto zpráv nelze.
Jak do Prahy vzkazoval bývalý jugoslávský velvyslanec Albert Kramer
„Generalita většinou slouží režimu, ale od plukovníka dolů a zejména mladší
důstojníci, jsou rozhodně čechofilští a od posledního roku stále více rusofilští.“100
Praha tak musela brát existenci vojenské garnitury spjaté s Milanem Stojadinovićem vážně i v situaci, kdy podpora Československa od veřejného
mínění i jisté části armády vyhlížela nezpochybnitelně.
Jugoslávská armáda a Mnichovská dohoda
V krizovém září roku 1938 dostoupily projevy náklonnosti jugoslávské
veřejnosti k Československu svého vrcholu. Navzdory negativnímu zpravodajství vládních deníků, cenzuře, perzekuci opozice a potlačování Československu příznivé propagandě,101 dosáhl v průběhu krize počet dobrovolníků až 60 000.102 Další tisíce občanů ve svých do Prahy i na bělehradské
velvyslanectví zasílaných telegramech dávaly najevo podporu spojenecké
Tamtéž.
99
100
101
AÚTGM, EBI, kart. 173, krab. R 312/2, zpráva Huberta Ripky o rozhovoru s bývalým
velvyslancem dr. Kramerem z 10. srpna 1938, bez čísla.
Např. o zmíněné, nikoliv marginální schůzi na Bělehradské univerzitě měl tisk vysloveně
zakázáno podávat zprávu. AMZV, PZ, Bělehrad, 1938, BZ č. 52.
TEJCHMAN, Miroslav: Malá dohoda a Mnichov 1938. In: Mnichov 1938. Sborník příspěvků
ze sympozia k 50. výročí mnichovského diktátu, konaného 14. a 15. dubna 1988 v Chebu,
s. 123.
102
44
zemi. Solidaritu projevila i JNS v čele s Živkovićem a Jevtićem.103 Jaký však
byl postoj profesionálních příslušníků jugoslávské armády?
Mezi tisíci pročeskoslovenských Jugoslávců figurovalo velké množství
profesionálních důstojníků. S nabídkou svých služeb Československu vystoupili dokonce i někteří generálové, příslušníci generálního štábu, kteří
se obrátili přímo na jugoslávskou vládu, jejich žádost však byla zamítnuta.104 Hojná iniciativa jednotlivců však stála v opozici proti většinové reakci
generálního štábu a ministerstva vojska a námořnictva.
Obě tyto instituce prošly v létě 1938 personálními přesuny na nejvyšších
místech. Novým ministrem se 28. srpna stal generál Milutin Nedić, zatímco
na místo náčelníka generálního štábu usedl 15. září Dušan Simović. Těmito
dvěma změnami, stejně jako objektivní převahou Stojadinovićových lidí
v obou těchto tělesech si československý vojenský atašé podplukovník generálního štábu Karel Knížka105 vysvětloval postoj velitelského sboru jugoslávské armády. „Hlavní štáb (…) nám neposkytl v našem zápase téměř žádnou
podporu a /: jak konečně více méně také bylo předvídáno jak náčelníkem hlav.
štábu tak i přednostou zprav. odděl. hl. štábu:/ bez velkého zdráhání a oponování
se úplně podřídil názoru a vedení předsedy vlády.“106 Knížka dále konstatuje, že
„nynější ministr V. i M. nemá dostatečné energie, je měký a myslící na osobní zájmy ve zvýšené míře. Považuji proto za škodu pro nás, že se neudržel býv. ministr
V. i M. arm. gen. Marić. Nový náčelník hlav. gen. štábu, který jediný z rozhodujících důstojníků nám projevil víc, než prostou sympatii, přejal úřad před krátkou dobou, nebyl dostatečně informován a politicky připraven, aby mohl celou
věc politicky domyslit a naše zájmy /:jak dnes vidí i zájmy jugoslávské:/ byl sto
úspěšně podporovat.“ Na závěr shrnuje postoj armády za Mnichovské krize
následovně: „Měl jsem ten nejhorší dojem při všech mých jednáních v hlavním
generálním štábu a zvláště s ministrem V. i M. Na druhé straně musím přiznat,
že důstojníci nižších hodností, právě tak, jako i občanstvo by byli rádi nám prokázali svoje sympatie i konkrétně a jsou velmi zklamáni, že vláda to znemožnila.“107
Jugoslávská armáda se tak zachovala v intencích svého politického ustrojení z roku 1937, kdy vliv Milana Stojadinoviće pronikl napevno do jejích
struktur. Jak z Knížkových informací vyplývá, byli si rozložení sil ve vojsku v Praze vědomi a s povolností velitelských struktur armády počítali.
Tamtéž.
103
ŠRÁMEK, Pavel: Dobrovolníci v čs. armádě za mobilizace v září 1938. Vojenské rozhledy
7, 1998, č. 2, s. 160.
104
Josef Malý jím byl nahrazen v květnu 1938.
105
VÚA – VHA, VKPR, kart. 197, čj. 539 dův., PČZ o Jugoslávii za III. čtvrtletí 1938.
106
Tamtéž.
107
45
V této souvislosti je obzvláště zajímavá poznámka o slabosti ministra vojska, neboť těmito slovy byl dříve popisován i ministr Marić, který v srpnu
na svůj post rezignoval v souvislosti se svým obviněním z korupce (ačkoliv
jiné verze hovoří o Stojadinovićově nespokojenosti s jeho dodavatelskou
politikou).108 Stojadinović tak stál jako silný předseda vlády vybírající si
povolného ministra, jehož prostřednictvím mohl kontrolovat složení velitelského sboru a přesouvat zjevné či podezřelé nespokojence. To vše v atmosféře uplácení a intrik, které napomáhaly v udržování nepřátelských sil
nejednotných.
Ve variantě tohoto schématu ze září 1938 připadá zajímavá role náčelníkovi generálního štábu, Dušanu Simovićovi. Byl-li v roce 1937 jmenován
jako Stojadinovićův přívrženec bez toho, aby byly dále popsány jeho názory, tak v souvislosti s Mnichovskou krizí je již uváděn jako jediný aktivnější přítel Československa v generálním štábu. Zájmy Jugoslávie v té době
(nicméně, jak vyplývá z dikce oné zprávy, až v té době) vidí jako shodné se
zájmy československými. Byl to navíc právě Dušan Simović, který se v roce
1941 stal po převratu z 27. března, jímž byl svržen princ regent Pavle a tehdejší předseda vlády Dragiša Cvetković,109 předsedou krátkodobé vlády. Ta
však stihla Jugoslávii dovést pouze do Dubnové války (Aprilski rat), ve které
byla brzy neslavně poražena a rozervána.
Československé přijetí Mnichovské dohody odložilo válku ve střední Evropě téměř o rok a žádná z předpokládaných kombinací válčících stran se
tak nerealizovala. Ani Německo, ani pro Malou dohodu kardinální Maďarsko proti Československu ozbrojeně nevystoupily ve velkém. Boje prodělané československou armádou s maďarskými, německými a polskými jednotkami v září, říjnu a listopadu 1938, po podepsání Mnichovské dohody
a po odstoupení jižního Slovenska Maďarsku, nedosáhly takových rozměrů a intenzity, aby je českoslovenští spojenci v rámci formálně stále existující Malé dohody brali jako casus foederis. Povstání proti vládě, kterým
někteří důstojníci vyhrožovali, tak nezískalo dostatečně silný stimul v podobě války, se kterou by tím, či oním způsobem byla Jugoslávie v každém
případě konfrontovaná.
Použité prameny:
• Archiv Ministerstva zahraničních věcí – fond Politické zprávy (Bělehrad 1935–1938)
• Archiv Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka – fond Edvard Beneš I
• Vojenský ústřední archiv – vojenský historický archiv – fond Vojenská kancelář prezidenta
republiky
AMZV, PZ, Bělehrad, 1938, BZ č. 23.
108
Milan Stojadinović byl odvolán 5. února 1939.
109
46
Použitá literatura:
• AVRAMOVSKI, Živko: Jugoslávská vláda a návrhy na přetvoření Malé dohody v
univerzální obranný pakt. Slovanský přehled 51, 1965, s. 297–304.
• BJELAJAC, Mile: Generali i admirali Kraljevine Jugoslavije 1918–1941. Beograd 2004.
• BOTORAN, Constantin: Politicko-vojenska kooperácia Rumunska a Československa v ramci Malej
dohody (1920–1938). Vojenská história 5, 2001, č. 1, s. 17–39.
• DEÁK, Ladislav: Juhoslávia a Malá dohoda (1935–1936). In: Československo a Juhoslávia. Bratislava 1968, s. 235–266.
• Týž: Cesta prezidenta Beneša do Juhoslávie v roce 1937. Slovanský přehled 51, 1965, s. 220–227.
• Týž: Vnútropolitický komponent Jugoslávie v Československej zahraničnej politike v 30. rokoch. In:
Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních společenských, politických a ekonomických systémů. Sborník prací z vědeckého zasedání československojugoslávské historické komise v Martině 19.–22. 10. 1981. Praha 1983, s. 294–318.
• CHROBÁK, Tomáš: Jugoslávská opozice a Československo 1935–1938. Slovanský přehled 85, 1999,
265–291.
• KLIMEK, Antonín: Zbrojní obchody Škodových závodů s Jugoslávií od června 1935 do září 1938.
Historie a vojenství 46, 1997, č. 5, s. 3–36.
• PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karađorđevićovy a Titovy Jugoslávie.
Praha 2000.
• ŠRÁMEK, Pavel: Dobrovolníci v čs. armádě za mobilizace v září 1938. Vojenské rozhledy 7, 1998,
č. 2, s. 158–161.
• TEJCHMAN, Miroslav: Malá dohoda a Mnichov 1938. In: Mnichov 1938. Sborník příspěvků
ze sympozia k 50. výročí mnichovského diktátu, konaného 14. a 15. dubna 1988 v Chebu,
s. 115–127.
• VANKU, Milan: Mala Antanta. Titovo Užice 1969.
• VOLKOV, Vladimir Konstantinovič: Mnichov a balkánské státy. Praha 1989.
Použité internetové zdroje:
• http://www.worldlii.org/int/other/LNTSer/1934/204.html (stahováno 10. května 2012)
47
Boris Moskovič
Jugoslávie před hrozbou nacionalismu a výzvou pluralismu
FF UK Praha
Shromáždění v Nové Pazově, organizované kulturním sdružením Sava
na pravoslavný Štědrý den 6. ledna 1990, bylo ze strany jugoslávských
médií očekávanou událostí. Organizátoři tohoto setkání totiž informovali
s dostatečným předstihem o jeho konání redakce hlavních jugoslávských
médií.110 Spolek Sava, jehož celý název demonstroval i jeho základní programové cíle – Sdružení za zachování historické pravdy, srbského jazyka,
cyrilice a obranu Kosova – byl založen v srpnu 1988 aktivním účastníkem
shromáždění „antibyrokratické revoluce“ Mirko Jovićem. Vojvodinské
město Nová Pazova, které bylo známé vysokým počtem obyvatel původem
z Bosny a Kosova, se tak stalo za účasti asi 600 osob svědkem transformace
tohoto spolku v politickou stranu, Srbskou národní obnovu (Srpska narodna obnova – SNO). Návrh programu nově vzniklého politického subjektu
přednesl kontroverzní spisovatel Vuk Drašković, který se stal i jedním
z místopředsedů SNO.111
Vuk Drašković byl na počátku roku 1990 známou postavou jugoslávské
kulturní i společenské scény. Tento někdejší člen Svazů komunistů Jugoslávie zastávající v 70. letech prestižní post zahraničního redaktora agentury TANJUG, se během 80. let stal díky svému prozaickému dílu a vizuální stylizací napodobující účastníky četnického hnutí, jedním z hlavních
představitelů nacionalisticky orientovaného proudu v srbské společnosti.
Draškovićův knižní debut Nůž z roku 1982 svým mnohdy tendenčním popisem teroru ustašovského režimu nad srbskou populací ve východní Bosně přispěl k reinterpretaci období druhé světové války v této národnostně
heterogenní oblasti. Z tohoto Draškovićova díla, stejně jako i z jeho pozdějších románů, lze vyčíst autorovy sympatie k četnickému odboji. Není proto
překvapivé, že jeho literární prvotina byla záhy po svém vydání zakázána
„kvůli šíření národnostní a náboženské nenávisti a podrývání bratrství a jednoty
našich národů a národností.“112
Ostrakizace ze strany jugoslávského posttitovského režimu a nesporný
čtenářský úspěch přinesly Draškovićovi sympatie opozičně laděných skupin v srbském prostředí, čehož hodlal využít při vstupu do sfér politiky.
���
LAZAREVIĆ, Milan: Prizivanje duhova, Vjesnik, 6. 1. 1990, s. 6.
111
THOMAS, Robert: Srbija pod Miloševićem: politika devedesetih. Beograd: Samizdat B92, 2002,
s. 71-72.
112
GOLDSTEIN, Ivo: Hrvatska 1918-2008. Zagreb: Europapress holding – Novi Liber, 2008, s. 618619; PELIKÁN, Jan: Jihoslovanská krize. Kořeny a souvislosti. Praha: Karolinum, 1996, s. 83.
48
Svá vyjádření ke společenskému a kulturním dění stavěl na myšlence „obrození srbského národa“. Draškovićova provokativní vystoupení přitahovala díky svému silně nacionálnímu tónu a často zdůrazňovanou tezí o ponižujícím postavení srbského národa značnou pozornost.
V prosinci 1987 tak například komentoval vystoupení patriarchy SPC Germana u příležitosti vysvěcení kostela v Jasenovci slovy, že již bylo dost odpouštění ze strany církve, která zapomněla na to, že i „Kristus uměl planout
hněvem.“ Otevřeně přitom hovořil o zločinech nad Srby ze strany Muslimů
a kritizoval zcela odlišný přístup komunistického systému vůči Muslimům
v Bosně a Hercegovině na jedné straně a Srbské pravoslavné církvi na straně druhé. Podle Draškoviće tím režim způsobil SPC po druhé světové válce
značné útrapy.113
Koncem roku 1988 pak Drašković v církevním časopise Glas crkve napsal, že vznikem Jugoslávie v roce 1918 vstoupili Srbové do otroctví. Jako
křivdu přitom vnímal znemožnění připojení Bosny a Hercegoviny k Srbsku a vznik černohorského a muslimského národa považoval za výmysl
na úkor srbského národa. Poukazoval také na exodus jednoho miliónu
Srbů z Chorvatska a půl miliónu z Kosova. Jelikož prý byla Srbsku ústavou
z roku 1974 prakticky zrušena jeho státnost, žádal Drašković zásadní změnu státoprávního uspořádání Jugoslávie a nápravu „nadbytečných a nehistorických přehrad.“114
Otázka celkového uspořádání a vnitřních hranic jugoslávského státu se
stala jedním z hlavních oblastí Draškovićova zájmu a zdrojem jeho veřejné činnosti. Počátkem března 1989 nastolil tuto problematiku i během
mimořádného zasedání srbských spisovatelů. Drašković upozorňoval, že
v případě rozpadu společného státu musí dojít k určení západních hranic
Srbska. Prohlásil dokonce, že tyto hranice vytyčil již ustašovský poglavnik
Ante Pavelić, jelikož sahají až tam, kde se nachází srbské masové hroby
a hřbitovy. Hlavním úkolem srbského národního programu proto musí
být pevné označení těchto faktických hranic srbského etnického prostoru.
Drašković ve svém vystoupení zároveň upozornil Chorvaty, že zánikem Jugoslávie zároveň zaniká i platnost „avnojevských“ hranic. V těchto případných nových podmínkách by se pak již ke slovu dostali „Jasenovac a Jadovno
a všechny naše masové hroby a všichni Srbové, kteří byli po druhé světové válce
113
RADIĆ, Radmila: Crkva i „srpsko pitanje“. In: Srpska strana rata: trauma i katarza u istorijskom
pamćenju. Beograd: BIGZ, 1996, s. 276.
114
Tamtéž, 280-281.
49
vyhnáni či vysídleni z Chorvatska, Slavonie, Bosny, Dalmácie, Hercegoviny, Kordunu, Liky, Banije“.115
V chorvatském prostředí se Drašković zviditelnil díky rozhovoru pro záhřebský časopis Start z 16. září 1989, ve kterém prezentoval svůj pohled na
vývoj společného jugoslávského státu od jeho vzniku v roce 1918. Draškovićovi nelze upřít mnohdy detailní znalost jugoslávských dějin, ale z jeho
odpovědí je zřejmé, že k historii společného státu přistupuje tendenčně,
selektivně a mnohdy i značně přehnaně. Z tohoto interview s novinářem
Darkem Hudelistem bylo především patrné Draškovićovo přílišné idealizování královské Jugoslávie, která podle něj vznikla díky nesmírným
obětem srbského národa. Drašković rozhodně odmítl velkosrbský charakter meziválečného jugoslávského státu a naopak upozorňoval na rozsáhlé výhody, které přechodem na stranu vítězů získali v nově vzniklém
státě Chorvaté. Srovnávání královské a socialistické Jugoslávie vyznívá
podle něj jasně v neprospěch té druhé, tj. Titovy Jugoslávie. Odmítl také
tvrzení, že myšlenky bratrství a jednoty vnesl do společného státu Josip
Broz Tito, jelikož tyto ideály byly přítomné již v době vzniku Království
SHS díky srbskému přístupu k otázce sjednocení jihoslovanských zemí.
Chorvaté podle Draškoviće maximálně využili příležitosti, které se jim
naskytli jak v roce 1918, tak i v okamžiku konce druhé světové války, kdy
odmítli přijmout úlohu poraženého státu, kterým NDH nesporně byl a přiznat genocidu nad srbskou populací. Drašković také odmítal údajné fráze
o mnohonárodnostním charakteru partyzánského odboje a tvrdil dokonce, že 90 % účastníků komunistické rezistence na chorvatském území bylo
srbské národnosti. Titova Jugoslávie je v jeho očích „stranicko-policejním“
státem, který se v současné době výrazně vzdálil evropskému civilizačnímu proudu. Nutná je proto podle jeho slov důsledná detitoizace, která by
zahrnovala nejen svobodné vyjadřování o osobě jugoslávského vůdce, ale
především celkovou demontáž jeho stále přítomného kultu. V této souvislosti Drašković snižoval význam sovětsko-jugoslávské roztržky započaté
v roce 1948 a poukázal na fakt, že ono pověstné „ne“ adresoval Stalin Titovi a nikoliv naopak. Hlavní vinou komunistického režimu pak prý byla
„vědomý podvod“ vůči Srbům, kteří ztratili na základě ústavy z roku 1974
svůj stát. V tomto rozhovoru Drašković dále zopakoval své hlavní teze ze
zasedání Svazu spisovatelů Srbska a znovu se vyslovil pro výrazné změny
státoprávního uspořádání jugoslávské federace. Odmítl přitom souhlasit
s rozpadem Jugoslávie, ale žádal ustanovení nových hranic podle etnické
mapy z 6. 4. 1941, tedy před počátkem druhé světové války a ustašovského
teroru. Důrazně se také vyslovil pro garanci národních práv Srbů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, kterým by měla být poskytnuta rozsáhlá
115
STOJANOVIĆ, Dubravka: Traumatični krug srpske opozicije. In: Srpska strana rata: trauma
i katarza u istorijskom pamćenju. Beograd: BIGZ, s. 515.
50
autonomie (totéž však žádal i pro Chorvaty a Muslimy v Bosně a Hercegovině). Jediné možné východisko ze stávající krizové situace viděl v odchodu komunistů z čela země a přeměnu jugoslávského státu v parlamentní
demokracii s vícestranickým systémem.116
Draškovićovo rozhodnutí založit vlastní politické sdružení v dynamickém období přelomu 80. a 90. let, ve kterém již postupně odumírající
posttitoistický systém nekladl faktické překážky nově se rodícím hnutím
a politickým seskupením, poutalo pozornost jugoslávských médií, včetně
chorvatského Vjesniku.
Chorvatsko na cestě k pluralizmu
Celkový přístup chorvatských komunistů k vnitropolitickým otázkám
byl na sklonku 80. let stále ještě poznamenán varovnými zkušenostmi
z období potlačení liberalizačního hnutí v roce 1971 známého pod názvem
„chorvatské jaro“ či „masové hnutí“ (maspok – masovni pokret). Pro celkové
postoje a způsob, jakým jednala politická reprezentace této druhé nejlidnatější republiky v rámci Jugoslávie, se proto vžilo označení „chorvatské
mlčení“. Svaz komunistů Chorvatska (Savez komunista Hrvatske – SKH)
v čele se Stankem Stojčevićem se vyhýbal jednoznačné kritice praktik Miloševićova vedení. Na různá obvinění z „protisrbských“ postojů reagoval
velmi slabě či dokonce nereagoval vůbec. Chorvatské vedení však uplatňovalo tento zdrženlivý přístup i z objektivní obavy z možného vyhrocení
i tak napjaté vnitropolitické situace v jugoslávské federaci.117
V tomto ohledu se tak chování chorvatské mocenské elity značně lišilo
od politické reprezentace Slovinska, která kladla důraz především na důslednou obhajobu práv vlastní republiky. Chorvatští komunisté totiž místo
prosazování národních zájmů přišli s alternativou tzv. jugoslávské syntézy, která byla postavena na důsledné rovnoprávnosti mezi jednotlivými republikami v rámci Jugoslávie. Vrcholní představitelé Chorvatska v druhé
polovině 80. let (Stanko Stojčević, Ivo Latin, Ante Marković či Stipe Šuvar
ad.) byli jednoznačně jugoslávsky orientovaní,118 a proto se jejich etnický
původ v žádném případě nepromítal do jejich politických rozhodnutí či
stanovisek. Národní příslušnost totiž považovali za zcela okrajovou záležitost. Často se opakující situace, kdy se v některé z nejvýznamnějších funk-
DRAŠKOVIĆ, Vuk: Podsećanja. Beograd: Srpska reč, 2001, s. 11-33.
���
117
GOLDSTEIN, Ivo: Hrvatska 1918-2008. Zagreb 2008, s. 644-645; PIRJEVEC, Jože, c. d., s. 466.
118
MEIER, Viktor: Wie Jugoslawien verspielt wurde. München: Beck, 1999, s. 220-222.
51
cí v socialistickém Chorvatsku ocitla osoba srbské národnosti, tak byla vnímána zcela přirozeně a jednoznačně.119
Liberalizace chorvatské společnosti na konci 80. let se odvíjela od poměrů
a rozložení sil v rámci chorvatské komunistické strany. Reformně orientovaní představitelé (Celestin Sardelić či na svazové úrovni Ivica Račan)
se v této době stále nacházeli v defenzivním postavení. Jejich hlavním požadavkem bylo odstranění ideologických limitů v různých oblastech společnosti (média, kulturní scéna, vědecká sféra). Přístup reformátorů k této
záležitosti byl motivován i snahou nalézt účinnou odpověď na vzrůstající
srbský nacionalismus. Vzhledem k jejich nepevnému postavení a celkovému rozložení sil v rámci struktur SK Chorvatska se však reformně naladění představitelé rozhodli přenechat řešení této otázky právě institucím
„civilní společnosti“ – médiím, církvi, odborům a kulturním či vědeckým
institucím.120 Otevřená kritika Miloševićovy politiky se pravidelně objevovala především ve vydáních záhřebského týdeníku Danas. Toto liberální,
ale stále ještě jasně projugoslávsky orientované periodikum tak například
v dubnu 1989 konstatovalo, že doba „chorvatského mlčení“ je již definitivně u konce. Odráželo tak mínění převládající mezi chorvatskou veřejností,
která bylo znepokojena Miloševićovým bezohledným postupem v případě
nepokojů v Kosovu a následným zrušením jeho autonomního statusu.121
Náhlé uvolňování poměrů v Chorvatsku zvláště během roku 1989 se však
nejmarkantněji projevilo ve vzniku prvních opozičních stran a alternativních sdružení. Prvním z nich bylo v únoru 1989 založené Sdružení pro
jugoslávskou demokratickou iniciativu (Udruženje za jugoslavensku demokratsku inicijativu – UJDI), v jehož čele stál uznávaný ekonom Branko Horvat. Tato politická formace prosazovala demokratizaci v rámci společného jugoslávského státu, čímž měla být podle jejich představitelů vyřešena
i národnostní otázka. Ačkoliv bylo UJDI založeno na záhřebské univerzitě,
jeho organizace vznikaly i v ostatních částech Jugoslávie.122 Sdružení však
získalo větší ohlas pouze v intelektuálním prostředí větších jugoslávských
měst a nedokázalo účinně konkurovat programům nacionalisticky orientovaných stran.
119
To se vztahuje například právě na Stanka Stojčeviće či dlouholetého člena nejužšího
vedení SKH Dušana Dragosavace.
120
KASAPOVIĆ, Mirjana: Demokratska tranzicija i političke institucije u Hrvatskoj, Politička
misao, č. 2-3, 1996, s. 88-89.
121
MEIER, Viktor, c. d., s. 220-221.
122
GOLDSTEIN, Ivo, c. d., s. 632-633.
52
První výlučně chorvatskou politickou stranou v opozici byl Chorvatský
sociálně-liberální svaz (Hrvatski socijalnoliberalni savez – HSLS), jehož iniciativní schůze proběhla 21. února 1989. Mezi zakladatele patřili například
publicista Slavko Goldstein, který se stal i jeho prvním předsedou či spisovatel Vlado Gotovac. HSLS požadovala vytvoření liberálně demokratické
společnosti v Chorvatsku i v celé Jugoslávii, která měla být přetransformována v konfederaci založenou na konsenzuálním rozhodování. Každý z jugoslávských národů má pak právo na sebeurčení, zahrnující i možnost odtržení. Konkrétnější řešení státoprávního uspořádání jugoslávského státu
však nově zformovaná politická strana nenabízela. Celkově byl programový základ HSLS zaměřen na obecné deklarace o nedotknutelnosti individuálních práv a svobod a zdůrazňování evropských tradic Chorvatska. Ačkoliv představitelé sociálních liberálů zdůrazňovali připravenost a ochotu
jednat s politickými stranami a demokratickými hnutími ve všech částech
SFRJ, nepodařilo se jim navázat pevnější kontakty s významnými politickými subjekty za hranicemi Chorvatska. Na podzim 1988 se sice Goldstein
setkal v Bělehradě s významnými nositeli opozičních názorů v srbské společnosti (Dobrica Ćosić, Milovan Djilas, Ljubomir Tadić, Mihajlo Marković
ad.), ale velmi záhy se ukázalo, že Goldsteinova snaha nalézt spolupracovníky či případné spojence mimo hranice Chorvatska nemohla být již v této
době uskutečnitelná, jelikož všichni zmínění srbští intelektuálové, s výjimkou Milovana Djilase, v zásadě podporovali hlavní body Miloševićovy
politiky.123
V posledním únorovém dni roku 1989 došlo pak v záhřebských prostorách
Svazu chorvatských spisovatelů k prvnímu zasedání iniciativního výboru
Chorvatského demokratického společenství (Hrvatska demokratska zajednica – HDZ). Návrh programové deklarace HDZ představil Franjo Tudjman.
Tudjman měl v této době za sebou již téměř dvě dekády disidentského působení. Tento někdejší účastník partyzánského odboje a nejmladší generál
JNA byl v roce 1967 vyloučen z SKJ a poté dvakrát odsouzen k několikaměsíčnímu vězení. Během tohoto dvacetiletí Tudjman postupně přecházel
z komunistických pozic na nacionalisticky laděné postoje, což mu umožnilo získat si sympatie nejen domácích kritiků komunistického systému,
ale především příznivce v řadách politické emigrace. Chorvaty v Kanadě
a USA si Tudjman získal především tím, že vyznával princip „národního
smíření“, který by konečně ukončil bolestné rozdělení Chorvatů během
druhé světové války na příznivce ustašovského režimu a účastníky partyzánské rezistence. Tudjmanovi se dostalo ze strany emigrantů podpory
a nemalé finanční pomoci a proto záhy bez větších problémů akceptoval,
123
GOLDSTEIN, Ivo, c. d., s. 633-634; DUNATOV, Šime: Začetci višestranačja u Hrvatskoj 1989.
godine, Radovi Zavoda za povijesne znanosti HAZU u Zadru, č. 52, 2010, s. 384-386.
53
že tito jeho noví političtí spojenci zaujmou významnou úlohu nejen v rámci HDZ, ale i celkově během procesu tranzice chorvatské společnosti.124
Z Tudjmanem předneseného Návrhu programové deklarace HDZ byl patrný
celkový ofenzivní styl politického vystupování HDZ založený na nacionálně zabarvené rétorice. Odmítnuty tak byly nejen hegemonistické pokusy
Miloševićova vedení, ale i jakékoliv pokusy o centralistické či unitaristické zřízení jugoslávského státu. Zcela otevřeně bylo požadováno sblížení
s Chorvaty v zahraničí, kteří disponují „ohromným potenciálem (…), kterým
mohou v mnohém přispět k obnově své staré vlasti.“ Na ustanovujícím zasedání
dne 17. června 1989, kde bylo zvoleno i řádné vedení v čele s Tudjmanem
jako předsedou, byla také představena Programová deklarace, která dále
konkretizovala základní stanoviska HDZ. Žádala mimo jiné respektování
historických práv chorvatského národa určených rozhodnutími AVNOJ
a ZAVNOH během druhé světové války a zdůrazněno bylo i právo každého národa na sebeurčení až do možnosti úplného odtržení od jugoslávské
federace.125
Nově vzniklá strana musela mezitím řešit i závažné vnitropolitické komplikace. Během května a června 1989 totiž došlo k rozkolu uvnitř právě se
formujícího politického sdružení, při kterém skupina kolem Marka Veselici odmítla souhlasit s tím, jakým způsobem Tudjman a jemu nejbližší
spolupracovníci rozhodují o stranických záležitostech. Veselica byl v řadách politických emigrantů respektován kvůli svému dlouholetému věznění a odporu vůči komunistickému režimu, a proto mohlo toto štěpení
významně ohrozit i soudržnost chorvatské emigrace. Její představitelé se
však i tentokrát jednoznačně postavili na Tudjmanovu stranu.126
Sám Tudjman se v průběhu podzimu 1989 snažil co nejvíce prezentovat
stanoviska HDZ a seznámit s nimi jak chorvatskou, tak i světovou veřejnost. Tak například během zasedání rozšířeného předsednictva Svazu spisovatelů Chorvatska v září 1989 kritizoval dosavadní politiku chorvatského politického vedení a odsoudil „útoky na státnost a teritoriální integritu SR
Chorvatska“. Stejně jako v tomto vystoupení i v dalších svých prohlášeních
do konce roku 1989 používal Tudjman nejčastěji výraz „národ“. Hlavní důraz tedy nekladl na chorvatský stát v jeho existujících hranicích, ale hovořil obecně o jednotě chorvatského národa, jehož příslušníci se nacházeli i v Bosně a Hercegovině.127 Na prvním zasedání ústředního výboru HDZ
124
HUDELIST, Darko: Tuđman: biografija. Zagreb: Profil, 2004, s. 581-631.
125
DUNATOV, Šime, c. d., s. 387-388.
126
HUDELIST, Darko, c. d., s. 643-647.
127
Tamtéž, s. 649.
54
30. září 1989 pak byla vyjádřena jednoznačná podpora slovinskému parlamentu v otázce přijetí ústavních doplňků a žádáno bylo brzké obnovení Matice chorvatské, zrušené počátkem 70. let v rámci zásahu proti maspoku.128
Základní rozdíly ve zvoleném politickém stylu mezi HDZ a HSLS byly
patrné během podpisové akce organizované HSLS za navrácení památníku bána Jelačiće na hlavní záhřebské náměstí. Zatímco sociální liberálové
prohlašovali, že „My, podepsaní občané, považujeme za potřebné, aby se na Náměstí republiky, na místě, na kterém se nacházel, znovu objevil památník Josipa
Jelačiće,“ příznivci HDZ rozdávali letáky s mnohem emotivnějším a burcujícím prohlášením: „Osud památníku nešťastného bána v socialistickém
Chorvatsku se stal symbolem zastírání chorvatských národních pocitů, symbol
politiky bezduché nenávisti k vlastnímu národu, jeho historii, kultuře, základům
(…).“129
Ačkoliv Tudjman ve své politické strategii počítal spíše s úpravou „avnojevského“ uspořádání jugoslávské federace, v jehož rámci měl podle Tudjmanovy interpretace chorvatský národ nerovnoprávné postavení, rozhodl
se využít ohrožení tohoto systému ze strany Miloševićova Srbska v souvislosti s plánovaným „mítinkem pravdy“. Toto shromáždění plánované na
1. prosince 1989 v Lublani mělo být dalším pokračováním „antibyrokratické revoluce“, jejímž úkolem bylo získat pro srbského vůdce neochvějné
postavení nejen v samotném Srbsku, ale postupně i v celém jugoslávském
státě. Tudjmanovo HDZ proto vydalo Prohlášení občanům a Saboru SR Chorvatsko a celému chorvatskému národu, ve kterém nebyla pouze kritizována
neschopnost chorvatské politické garnitury a pokračování politicky „mlčení“, ale především byl zcela otevřeně vznesen požadavek na sjednocení
chorvatského národa v jeho historických a přírodních hranicích.130 Tímto
dokumentem se HDZ dále zviditelnilo a přispěl k prezentaci Tudjmanovy
strany jako důsledného obránce chorvatských zájmů před velkosrbskými
snahami, jak byla Miloševićova politika prezentována Tudjmanem a jeho
spolupracovníky.
Připomeňme, že veškeré aktivity nově se rodících politických stran probíhaly oficiálně stále ještě v podmínkách socialistického politického systému v čele s jedinou povolenou, komunistickou stranou. Ačkoliv tedy
politické vedení Chorvatska přistupovalo ke vzniku nových politických
sdružení se značnou benevolencí, nebylo takové jednání stále ještě zakotveno v chorvatském politickém a právním systému. K tomuto kroku
128
DUNATOV, Šime, c. d., s. 389.
129
GOLDSTEIN, Ivo, c. d., s. 635.
130
Tamtéž, s. 655-658.
55
se chorvatští komunisté odhodlali až na svém XI. sjezdu v prosinci 1989;
Sabor SR Chorvatsko schválil příslušné změny až v průběhu ledna a února 1990. Nové, reformně orientované vedení SKH v čele s Ivicou Račanem
získalo sice ve straně jen mírnou převahu, ale politické kroky směřující
k brzkému vypsání svobodných voleb a tím i k celkové tranzici chorvatské společnosti se snažilo přijímat velmi rychle. Nové strany byly tedy
5. února 1990 konečně oficiálně registrovány chorvatským republikovým
ministerstvem vnitra. Až právě tehdy mohla oficiálně začít nesmiřitelná
volební kampaň. Nespornou výhodou Tudjmanova HDZ tedy bylo, že se
s dostatečným předstihem dokázal zapsat do povědomí chorvatských voličů jako rozhodný politický lídr schopný důstojně bránit zájmy chorvatského národa v aktuální krizi jugoslávského státu. Vzhledem k originalitě
jeho programu, který byl založen na obraně chorvatských národních práv
a nesporné přitažlivosti prosazovaných postojů, které nacházely odezvu
v řadách chorvatské společnosti, se Tudjmanovy a jeho politické straně dostávalo patřičné pozornosti jugoslávských médií, včetně námi sledovaných
deníků Politika a Vjesnik.
„Duchové minulosti“ (reakce záhřebského Vjesniku)
Záhřebský list v očekávání shromáždění v Nové Pazově a konstituování
Draškovićovy politické strany, uveřejnil na svých stránkách již 6. ledna
1990 příspěvek Milana Lazareviće, který podrobně seznámil čtenáře se základními programovými body SNO. Prezentovány tak byly například Draškovićem již dlouho propagované návrhy na přeměnu historických hranic
Srbska dle etnického principu, kterými by konečně bylo dosaženo sjednocení srbských území a napravena tak křivda učiněná srbskému národu.
Čtenáři se mohli seznámit i s názory představitelů SNO na ostatní národy
a národnosti žijící v jugoslávském státě. Zatímco Muslimové byli považování za součást „srbského etnického stébla“ a proto otázka jejich státnosti nebyla ani dále rozváděna, makedonskému a černohorskému národu upíral
program SNO právo na svébytnou existenci, která mu byla dána komunistickým režimem. Tyto národy a jejich státy měly totiž být přirozenou součástí srbských historických území.
Autor tohoto příspěvku odůvodnil zveřejnění velmi detailních ukázek
programu nově vznikající politické strany tím, že to bylo nutné, aby „nezůstaly ani nejmenší pochybnosti o úmyslech jeho autorů a příznivců.“ Lazarević sice považuje výskyt nacionalisticky orientovaných stran v právě se
rodícím pluralitním systému za „snesitelné riziko“, ale podle něj Srbská
národní obnova tuto hranici překračuje „neskrývaným krokem“ a obviňuje ji
z velkosrbských, respektive četnických postojů. Jako „nesmyslná“ a „naivní“
podle Lazareviće znějí ujišťování představitelů SNO o demokratických metodách v politickém soupeření. Upozornil zároveň, že nabízený velkosrb-
56
ský program nemůže ve zdejším regionu nikdy působit bez velkochorvatského či velkoalbánského pandánu, o čemž prý svědčí i letáky HDZ šířené
ve Splitu a hovořící o velkochorvatských hranicích. Působení této srbské
nacionalisticky laděné strany proto nesmí být podle Lazareviće vnímáno
pouze jako „nacionalistický exces jednoho spisovatele“ či způsob vyžití mladých členů sdružení Sava. Kdo tedy na celou problematiku pohlíží jako na
marginální jev, ten se podle autora příspěvku „nenaučil nic z historie.“131
O den později byl na stránkách Vjesniku zveřejněn článek popisující průběh očekávaného shromáždění v Nové Pazově. Příspěvek přinášel podrobně a zcela otevřeně výňatky z Draškovićova zahajovacího projevu a seznámil čtenáře, v jakém duchu se celé toto setkání neslo. Čtenáři tak byli informováni o „atmosféře zapálených svíček (…), srbských obřadných písní, šajkačí
(…), křížů a černých oděvů.“ Citovány přitom byly celé pasáže Draškovićova
projevu, ve kterém prohlásil, že „ani jeden zabitý, poražený či zraněný Srb
nesmí zůstat nepomstěn.“ Šiřitele nenávisti proti srbskému národu, zvláště
pak ty v Chorvatsku, Drašković upozornil, že „staré srbské hroby nejsou pomstěny a že jsou mrtví silnější než živí.“ Z jeho projevu byly vybírány pasáže
vztahující se k Chorvatsku, ve kterých zaznělo, že denně se k němu dostávají zprávy o útocích a šikaně vůči Srbům v chorvatské oblasti. Citována
byla přitom Draškovićova slova o tom, že „musíme začít dělat seznamy našich
nepřátel, musíme každou újmu oplatit.“132
První komentář k bouřlivému víkendovému dění, během kterého se
kromě shromáždění Nové Pazově konalo i ustanovující zasedání HDZ ve
Splitu, byl tedy zveřejněn až v pondělí 8. ledna. Srdjan Španović v sloupku na titulní straně Vjesniku obvinil shromáždění organizovaná SNO i HDZ
z toho, že nabízejí v Jugoslávii „rumunský recept“ jak řešit současné vnitropolitické problémy. Jejich průběh dokonce označil za „záplavu vášní, nerozumu, revanšizmu a nenávisti.“ Vuk Drašković podle něj v prostředí připomínající výjevy z „domácích válečných filmů“ neodolal přizpůsobit i samotný program nově vzniklé strany celkové atmosféře, ve které shromáždění
probíhalo. Kriticky se Španović stavěl i k atmosféře paralelně probíhajícího shromáždění HDZ ve Splitu a konstatoval, že „setkání v Nové Pazově se
dostalo zrcadlového obrazu v splitském setkání (a obráceně). Rozumní lidé (…)
dostali důvod k dvojnásobnému strachu.“133
Rozsáhlejším příspěvkem k dění v Nové Pazově byl komentář Jova Paripoviće s názvem „Nejhorší by bylo mlčení“. Z jeho úvodní části bylo zřejmé, že
LAZAREVIĆ, Milan: Prizivanje duhova, Vjesnik, 6. 1. 1990, s. 6.
����
132
Program „vaskrsenja“, Vjesnik, 7. 1. 1990, s. 3.
133
ŠPANOVIĆ, Srdjan, Rumunjski recept, Vjesnik, 8. 1. 1990, s. 1.
57
autorovo mínění o účastnících víkendového shromáždění je jasně negativní a v celém své příspěvku na ně pohlíží se značným despektem nazývajíc
je „chlapci pro všechny mítinky.“ Tito někdejší „nejhlasitější“ účastníci shromáždění v rámci „antibyrokratické revoluce“ se podle Paripoviće nechali
tentokrát zlákat „promotorem nenávisti a autorem militantního programu“
Vukem Draškovićem, který je hodlá „ve své zbabělosti“ využít k „promoci svých politických postojů“. Návrh programu SNO tak nemohl vzhledem
k tomu, že Draškovićovy názory jsou delší dobu velice dobře známé, nikoho překvapit. Pozornost byla i tentokrát věnována částem Draškovićova projevu vztahujících se k Chorvatsku. Paripović ironicky konstatoval,
že na seznamech nepřátel srbského národa, k jejichž sestavení Drašković
přímo vyzýval, patří Chorvatům „záviděníhodná pozice“. Citována přitom
byla jeho slova o „srbofóbních“ myšlenkách zakořeněných v chorvatském
národu. Drašković se dokonce nezdráhal prohlásit, že existují pouze minimální rozdíly mezi myšlenkovým základem Josipa Franka, Ante Paveliće či
komunistů v čele s Josipem Brozem Titem. Paripović na závěr konstatoval,
že „nejhorší by bylo mlčení (…), protože by znamenalo spoluúčast a přijímání
odpovědnosti za nabídnutou nenávist jako jedinou možnost k ‚morální obnově
a vzkříšení srbského národa‘.“134
Záhřebský Vjesnik přistupoval k informování o shromáždění HDZ ve Splitu velmi podobně jako v případě Draškovićova SNO. Čtenáři byli taktéž detailně seznámeni s průběhem této události, včetně zcela otevřených a podrobných popisů hlavních částí projevů vrcholných představitelů HDZ.
Detailní informace byly obsažené hned v první zprávě Vjesniku popisující
víkendové dění v tomto největším dalmatském městě. K pochopení následných komentářů je proto nezbytné podrobněji se s těmito články seznámit.
Zmíněny tak například byly tvrdé útoky místopředsedy HDZ Vladimíra
Šekse vůči současné chorvatské politické garnituře, jejímuž plánu jugoslávské syntézy „dávno odzvonilo“. Nejtvrdší výpady se přitom snesly na
hlavu komunistického funkcionáře chorvatského původu Stipe Šuvara,
který byl obecně zařazován v rámci SK Chorvatska, ale i uvnitř celé jugoslávské komunistické strany k titoisticky orientovanému křídlu a nyní
byl Šeksem přímo obviněn z odpovědnosti za nástup Slobodana Miloševiće k moci. Kritika z úst nejvyšších funkcionářů HDZ však byla namířená i vůči postavení Chorvatska v jugoslávské federaci a jejímu údajnému
hospodářskému vykořisťování. HDZ je tak podle Šekse „odpovědí na pokusy
vytváření srbsolávie“ a nově zvolený Sabor se tak bude muset omluvit národu za vše, co proti němu učinil, zvláště po roce 1971. Předseda strany Franjo
Tudjman proto spatřoval jako jediné možné řešení současného nerovnoPARIPOVIĆ, Jovo: Najgora bi bila šutnja, Vjesnik, 8. 1. 1990, s. 5.
���
58
právného postavení transformaci Jugoslávie v konfederativní stát. Navíc
po současném politickém vedení žádal vysvětlení, proč prý došlo k vystěhování 100 000 Chorvatů z území Bosny a Hercegoviny. Někdejší aktér
chorvatského jara, Šime Djodan, se poté snažil ve svém projevu poukázat
na porušování ústavy ze strany Miloševiće a jeho spolupracovníků a doufal
v možnou dohodu s „chytrými Srby“, kterým by garantoval, že „My jejich
nechceme a své nechceme dát.“135
Komentáře otištěné ve Vjesniku pohlížely na toto shromáždění s nesouhlasem a především s celkovým nepochopením. Kritiky sklidil celkový
útočný styl hlavních představitelů HDZ, kteří založili svou argumentaci
na nacionalistických heslech. Tudjmanova obviňování současného politického vedení z poškozování jeho strany byla hodnocena jako pokrytecká,
jelikož „právě to on dělá, i on frontálně útočí“. Zdůrazněna byla též celková
„euforická a rozpálená atmosféra“ panující ve splitském hotelu Marijan, který byl plný chorvatských národních symbolů. Hlavní řečníci tak evidentně prý zapomněli a prakticky svými radikálními vystoupeními i popřeli
úvodní slova o tom, že HDZ si „přeje být svému městu k užitku“ a zasazuje se
o „toleranci a pluralismus“.136
Díky pravidelné rubrice „Přenášíme z jugoslávského tisku“, která se denně
objevovala ve vydáních Vjesniku, byli jeho čtenáři informováni o tom, jak
na formování nacionalisticky orientovaných politických stran reagovala
média v dalších částech Jugoslávie. Ať už se jednalo o komentáře již několik dní nezávisle působícího záhřebského deníku Večernji list, celojugoslávského listu Borba, srbských periodik Politika, Politika ekspress či televizních
zpravodajství v Záhřebu či Bělehradu, všechny se shodovaly v krajně negativním postoji vůči počínání těchto opozičních uskupení. Zároveň v nich
také byly vyjádřeny obavy z podobných jevů a zdůrazněna možnost potenciální hrozby, kterou tyto strany představují pro další vývoj jugoslávského
státu. V některých příspěvcích byl dokonce vyjádřen i určitý strach z případných „krvavých konfliktů“ (TV Záhřeb).137
Je však nutné také dodat, že záhřebský Vjesnik se zároveň snažil poskytnout prostor k vyjádření nejen některým představitelům HDZ, ale informoval své čtenáře i o reakcích vedení této politické formace na početná
odsuzování a kritiky ze stran nejrůznějších státních i stranických orgánů
či již zmíněných jugoslávských médií. Otevřenost s jakou i tentokrát tento záhřebský list informoval o aktuálním politickým děním jen potvrzoval
135
Protiv nasilja, Nedjeljni Vjesnik, 7. 1. 1990, s. 3.
136
IVIĆ, Miroslav: Snajperista ipak na pretek, Vjesnik, 8. 1. 1990, s. 5.
���
Vjesnik, 8. 1. 1990, s. 8; Vjesnik, 9. 1. 1990, s. 9.
59
jeho záměr profesionálně seznámit čtenáře s různými a v tomto případě
i protichůdnými názory jednotlivých proudů v právě se rodícím pluralitním systému. Ačkoliv stanoviska redaktorů prezentovaná v pravidelných
komentářích na stránkách Vjesniku byla vůči různým projevům nacionalismu v tomto období jednoznačně odmítavá, přesto způsob s jakým chorvatský deník přistupoval k těmto otázkám, poskytl každému čtenáři alespoň určitý a v daných podmínkách stále ještě ne tak samozřejmý prostor
k formování vlastních stanovisek.
Místopředsedovi HDZ Vladimíru Šeksovi tak bylo například umožněno,
aby se na stránkách Vjesniku v rubrice „Vaše dopisy“ ohradil vůči obvinění, která vůči němu vznesl funkcionář chorvatské organizace SUBNOR138
Svetozar Matić. Ten nařknul Šekse z toho, že ve svých projevech v Austrálii vyzýval k „bratrovražedné válce“. Šeks toto tvrzení ve svém příspěvku
jednoznačně odmítl a označil je za nepodložené. Nedorozumění je podle
čelného představitele HDZ způsobeno buďto nepochopením smyslu jeho
projevů v zahraničí nebo se přímo jedná o snahu „zdiskreditovat Chorvatské
demokratické společenství.“ Na závěr tedy vyzval Svetozara Matiće, aby svá
tvrzení podložil skutečnými argumenty a důkazy nebo se v opačném případě omluví nejen Šeksovi, ale i celé HDZ.139
V sobotním vydání z 13. ledna byla v tomto duchu vydána i zpráva z tiskové konference Chorvatského demokratického společenství, na které se
jeho vrcholní funkcionáři vyjádřili k probíhajícím pokusům „urážet a očerňovat“ HDZ. Zdůrazněno bylo naopak, že strana „nemá ve svém programu,
ani v jednom ze svých dokumentů, výzvu k nenávisti a k nenávisti nevyzýval ani
jeden řečník na různých shromážděních HDZ v zemi či v zahraničí“. Velice důrazně bylo odmítnuto jakékoliv srovnávání s Draškovićovou SNO. Útok na
tuto srbskou opoziční stranu naopak „využili unitaristické a neohomogenistické síly k brutálnímu útoku na HDZ a rozvoj pluralizmu v Chorvatsku a Slovinsku“. Ohledně různých nařčení, že se HDZ snaží překrájet vnitřní hranice
Jugoslávie, pak bylo dodáno, že ani toto tvrzení se nezakládá na pravdě,
jelikož strana se pouze zasazuje o „ochranu chorvatských národních zájmů“.
Jeden z řečníků na tomto setkání určeném pro zástupce médií však prohlásil, že „dokud je Jugoslávie, nebudeme otevírat otázku hranic Bosny a Hercegoviny (…). Ale pokud někdo ruší Jugoslávii, bude se tzv. chorvatská otázka otevírat.“
Sebevědomí a stále rostoucí jistota špiček HDZ byly patrné v jednom ze
závěrečných prohlášení, které bylo adresováno především protivníkům
138
Savez udruženja boraca Narodnooslobodilačkog rata (SUBNOR) – organizace sdružující
veterány z dob národněosvobozenecké války v letech 1941–1945.
139
ŠEKS, Vladimir, Nisam nudio rat, Vjesnik, 8. 1. 1990, s. 9.
60
právě probíhajících změn. Ti byli upozorněni, že „vztah k HDZ je vztahem
k všeobecnému projektu demokracie v Chorvatsku.“140
Záhy se však na stránkách Vjesniku začaly objevovat i příspěvky, které
se snažily pohlížet na události v Nové Pazově a ve Splitu jinak, než bylo
v prvních reakcích běžné. Zajímavý je v tomto ohledu komentář Vjekoslava Krsnika, který si proto představíme detailněji. Autor příspěvku se sice
snažil zařadit dění minulého víkendu do širšího kontextu celkového aktuálního vnitropolitického vývoje jugoslávské federace, ale na druhé straně
se dopouští i jistého zlehčování možných důsledků, které mohou nastat
v případě sílení nacionalisticky orientovaných stran. Krsnik navíc značně
důvěřivě pohlíží na argumentaci HDZ a naopak nadále ostrakizuje Draškovićovu stranu.
Hlavní myšlenkou tohoto Krsnikova článku je totiž jasné odmítání ztotožňování jevů v Nové Pazově a ve Splitu, což dosud činila téměř všechna
jugoslávská média. Krsnik argumentuje, citujíce přitom programové a jiné
dokumenty HDZ, že tato strana v čele s Franjem Tudjmanem na rozdíl od
Draškovićovy Srbské národní obnovy vychází z avnojevského uspořádání
Jugoslávie a zasazuje se o konsenzuální jednání vylučující jakoukoliv majorizaci. Hlavním cílem SNO naopak je rušení tohoto uspořádání jugoslávského státu a otevřené výhružky vůči Chorvatům. Autor komentáře v této
souvislosti připomněl, že podobná prohlášení namířená proti Srbům na
splitském shromáždění HDZ zkrátka nepadla. Naopak je podle něj potřeba mít na zřeteli výrok Šime Djodana adresovaný srbskému národu: „My
jejich nechceme a své nechceme dát“. Jistá paralela je podle Krsnika možná
pouze ve srovnání konkrétních projevů jednotlivých představitelů HDZ
a SNO, nikoliv však v případě celých těchto „pravicových stran“. Autor si
také klade otázku, proč tyto útoky a ztotožňování Tudjmanovy strany s agresivním srbským nacionalismem přišly až v okamžiku zformování Srbské národní obnovy. Odpověď je prý možné najít buďto ve snaze zaútočit
vůči opozičním stranám – v případě HDZ na „vážného konkurenta“ – před
nadcházejícími parlamentními volbami. Proto je také nutné se ptát, jak je
možné, aby chorvatský Sabor na jedné straně přijímal zákony umožňující
vznik demokratického a pluralitního systému a garantující základní občanská práva a svobody a na straně druhé se uchyloval k tomuto zavádějícímu srovnávání? Krsnik v závěrečné části svého komentáře připomněl,
že i v demokratických systémech západoevropského typu jsou tolerovány
pravicové strany a proto není důvod, aby nebyly uznány i v Jugoslávii, jestliže budou respektovat ústavní rámec a základní principy tolerance a rovnoprávnosti. Ostatně, jak záhy Krsnik připomíná, v současné době, kdy je
140
Mržnja nije u prograu, Vjesnik, 13. 1. 1990, s. 4.
61
stále u moci jedna povolená (komunistická) strana, dosáhly mezietnické
a mezirepublikové tenze vrcholu připomínající dobu královské Jugoslávie.
Není proto nutné obávat se vzniku a legalizace stran typu HDZ či SNO, ale
naopak možných pokusů současné politické garnitury využít nastalé situace k případnému přerušení demokratizačního procesu. Jako konkrétní
případy těchto tendencí uvnitř vládnoucí komunistické struktury uved
Krsnik záměr chorvatského republikového ministerstva vnitra povolat
předáky HDZ k „informačním pohovorům“ či výrok poslance Vučina Jovanoviće o potřebě oživení tábora Goli otok, který by byl určen pro všechny
stoupence „formování stran nepřijatelné orientace“. Tyto skutečnosti tak prý
dokazují, že „bitva za skutečnou demokracii je vedena na celém jugoslávském
prostoru a není ohraničena výlučně na jugoslávský východ a západ.“141
„Fašistické a šovinistické formace“ (reakce bělehradské Politiky)
Bělehradská Politika reagovala na shromáždění nacionalisticky orientovaných politických stran velmi kriticky a rázně také odsoudila programy
a stanoviska těchto sdružení. Snažila se přitom označit právě se formující
či šířící se opoziční subjekty – SNO či HDZ – jako totožné extrémně nacionalistické jevy vyskytující se u dvou nejpočetnějších národů Jugoslávie.
Na svých stránkách proto záhy publikovala řadu prohlášení a poselství
různých státních a stranických orgánů a dalších organizací, ve kterých
zaznělo jasné odmítnutí názorů nabízených těmito „alternativními uskupeními“, což bylo jedno z mírnějších označení nově vzniklých stran. Ačkoliv
zveřejněná vystoupení řady nejvyšších funkcionářů jednoznačně odmítala
jakékoliv nacionalistické projevy, bez ohledu na etnickou příslušnost, Politika se nejčastěji vyjadřovala k projevům „fašismu“ v samotném Srbsku
a tudíž se její pozornost ve větší míře soustřeďovala na Draškovićovu SNO.
V tomto ohledu se plně ztotožňovala s deklarovanými postoji srbské politické špičky, která se snažila ve svých prvních reakcích zdůraznit, že vznik
různých spolků namířených vůči srbskému národu „nemohou ospravedlňovat výskyt politických uskupení v samotném Srbsku“.142 Neznamená to však, že
by se Politika zdržela podobných komentářů a článků vztahujících se i například vůči Chorvatskému demokratickému společenství.
Tudjmanova HDZ nebyla Politikou vnímána jako originální strana vstupující na politickou scénu s novou politickou platformou. V jednom z prvních příspěvků reagujících na ustanovení její stranické organizace v dalmatském Splitu tak bylo například konstatováno, že názory vrcholných
představitelů HDZ jsou pouhým opakováním tezí ze 70. let, tedy z období
tzv. maspoku. V obou případech se tedy podle Politiky jednalo o radikál141
KRSNIK, Vjekoslav: S desnicom ili bez nje?, Vjesnik 14. 1. 1990, s. 3.
142
Demokratizaciju u Srbiji niko neće zaustaviti, Politika, 10. 1. 1990, s. 1.
62
ní projevy chorvatského nacionalismu. Tentokrát byl však výskyt HDZ
prezentován jako reakce na oživení velkosrbského nacionalismu v čele
s Draškovićem a Šešeljem. Paradoxně tak působí následné tvrzení, že se
tito představitelé a zástupci „chorvatské pravice (…) vzájemně podporují“.143
V popisu atmosféry splitského shromáždění byly pak zdůrazněny aspekty, které měly v čtenářích utvrdit dojem, že představitelé HDZ jsou „nadšení podporovatelé machiavelismu a to pravděpodobně toho nejprůhlednějšího
a nejhrubšího“, kteří používají velmi agresivní a nebezpečnou rétoriku
namířenou nejen vůči současným politickým představitelům Chorvatska,
Srbska a Jugoslávie, ale i vůči ostatním národům. Podtitul jednoho z článků
například zněl: „Bouřlivým aplausem uvítány výpady vůči Srbsku“. V dalším
pak bylo uvedeno, že „okamžiky triumfu“ údajně HDZ dosáhla „monstrózním obviněním“ partyzánských veteránů a celé splitské oblastní organizace
SUBNOR, že v 70. letech žádali, aby představitelé chorvatského jara Mika
Tripalo, Savka Dabčević-Kučar a Šime Djodan byli „usmaženi na nějakém
grilu.“144
Jako první se konkrétně událostmi v Nové Pazově zabýval příspěvek s názvem „Nůž a demokracie“. Tento komentář vyjadřující se k programu Srbské
národní obnovy nám může posloužit jako reprezentativní ukázka postoje
Politiky k nově vzniklému politickému uskupení v čele s Vukem Draškovićem. Tvrdě a nekompromisně byly odsouzeny pokusy tohoto srbského
spisovatele „navrátit dobu temna a nenávisti.“ Drašković byl spolu se svými
sympatizanty obviněn ze zneužívání demokratizačních procesů, které prý
byly jako první zahájeny právě v Srbsku. Celým příspěvkem se zároveň linulo pevné přesvědčení, že srbský národ jednoznačně odmítne tyto marné
Draškovićovy pokusy a „málo početných jemu podobných.“ O jejich programu
pak bylo konstatováno, že ani četnické hnutí v době druhé světové války
nepřišlo s tak „krvežíznivými a šovinistickými myšlenkami.“ Příspěvek končil
větou vyjadřující jasné odmítnutí shromáždění v Nové Pazově i programu,
který zde byl představen: „To Srbsko nechce.“145
Z uvedeného příspěvku je zřejmé, že se bělehradský deník (stejně jako
srbské politické vedení) snažil prezentovat vznik SNO sice jako odpuzující, ale i přesto však marginální projev nepočetné skupiny politicky aktivních osob, jejichž snahou je narušit již zdánlivě mnohem dříve započatou
demokratizaci společnosti. V tomto ohledu je patrná snaha Politiky utvrdit čtenáře, že Draškovićova strana nenabízí kromě nenávistných a ostře
143
KOVAČEVIĆ, Radovan: Budjenje aveti prošlosti, Politika, 9. 1. 1990, s. 6.
144
KOVAČEVIĆ, Radovan: Budjenje aveti prošlosti, Politika, 9. 1. 1990, s. 6; Osnivačka skupština
Hrvatske demokratske zajednice, Politika, 7. 1. 1990, s. 6.
145
Nož i demokratija, Politika, 9. 1. 1990, s. 6.
63
nacionalisticky zabarvených postojů, žádnou alternativu vůči stávajícímu
srbskému vedení v čele s Miloševićem. Zformování SNO je naopak prezentováno jako pokus o ohrožení dosud úspěšné cesty k demokratickému
a pluralitnímu systému. Toto smýšlení je patrné například z článku popisujícího schůzi komunistické organizace bělehradských univerzit, na které zaznělo mimo jiné i tvrzení, že v Srbsku se nikdy „nehovořilo svobodněji (…) než nyní.“ Jeden z řečníků dokonce konstatoval, že demokratizační
procesy v Srbsku byly zahájeny VIII. zasedáním ÚV SK Srbska na podzim
1987, tedy na schůzi, na které se Miloševićovi podařilo porazit odpůrce jeho
nové politické strategie (!). Tomuto novému kurzu srbského vůdce se také
podle autora projevu dostalo podpory ze strany veřejnosti prostřednictvím
následných mítinků a shromáždění.146
Odsouzení „šovinistických“ shromáždění v Nové Pazově a ve Splitu a tvrdé
odmítnutí jakýchkoliv nacionalisticky orientovaných stran, za což byl Politikou považován například i Slovinský demokratický svaz Dimitrije Rupela, však v případě tohoto srbského listu působí značně pokrytecky až paradoxně. Miloševićem pevně kontrolovaný deník totiž sám již téměř dva roky
významně přispíval svým nacionalisticky zabarveným slovníkem a stylem
k nárůstu vyostřené atmosféry a to nejen v srbské společnosti. Vedle příspěvků tvrdě odsuzujících „fašistické“ strany, které vyzývají k „bratrovražedné válce“ a „nenávisti“ a jejichž stanoviska vedou k „beznadějné temnotě“147
tak Politika i nadále velice čile pokračovala v tvrdé kampani namířené například proti slovinskému a chorvatskému vedení, která údajně podporují
„kontrarevoluci“ v Kosovu.148 Zároveň bylo aktivně poukazováno na „válku
proti Srbsku“ ze strany slovinských, chorvatských či bosenskohercegovských médií.149 Stejně jako v ostatních oblastech i v tomto případě srbský
deník věrně kopíroval postoje a hlavní argumenty svého republikového
vedení, jehož stanoviska plnila každodenně jeho stránky.
Bělehradský list se také ve snaze označit za hlavní viníky napjaté situace
Slovince a Chorvaty ve velké míře zabýval „antijugoslávskými“ a „protisrbskými“ projevy v těchto republikách. Jejich hlavním cílem tak bylo poukázat, že právě v těchto regionech probíhá tvrdý útok na základy společného státu, tj. na principy bratrství a jednoty či národnostní tolerance.
Hlavní pozornost byla přitom směřována na konkrétní příklady údajného
utlačování či nespravedlivého přístupu vůči příslušníkům srbského etNacionalističkim i fašističkim idejama nema města u Jugoslaviji, Politika, s. 7.
146
Demokratizaciju u Srbiji niko neće zaustaviti, Politika, 10. 1. 1990, s. 1.
���
SUŠA, Rade, Podrška Slovenije i Hrvatske kontrarevoluciji na Kosovu pothranjivanje je vlastitog
separatizma, Politika, 9. 1. 1990, s. 11.
���
149
Nacionalističke stranke neće imati sledbenike, Politika, 10. 1. 1990, s. 8.
64
nika. Na stránkách Politiky tak byly otištěny příspěvky popisující „šikanu
jugoslávských občanů neslovinského původu“ ze strany slovinských celníků,
kteří údajně nejprve žádali platbu v západoněmeckých markách, ale nakonec prohlásili, že přijmou „špinavé dináry“.150 Dalším z mnoha případů
tohoto útlaku je chování slovinské vychovatelky, která údajně zakázala
dívce, jejíž otec je Srb, oslovovat ho srbochorvatsky „tata“, ale přikázala ji
používat slovinský výraz „očka“.151
Politika se také pravidelně prostřednictvím svých příspěvků hlásila k obnovenému srbskému nacionálnímu cítění. Její pozornost byla proto zaměřena na znovu ožívající historické, kulturní či náboženské tradice srbského národa. Srbský list pak neváhal ani v tomto případě poukázat na celou
řadu případů, kdy dochází k jejich záměrnému potlačování či údajné diskriminaci.
Velké pozornosti se ze strany Politiky dostalo oslavám pravoslavných Vánoc ve dnech 6. – 7. ledna 1990. U příležitosti zahájení těchto svátků bylo
na titulní straně otištěno blahopřání patriarchy SPC Germana adresované
„všem věřícím a lidem dobré vůle“. Vrcholný představitel pravoslavné církve
v něm připomněl, že v právě začínajícím roce si srbský národ připomene
výročí „velké seoby“, která byla způsobena vnějšími snahami „odnárodnit
a zničit identitu našeho národního bytí“. Jeho prohlášení bylo proto z velké
části věnované právě problematice vysídlených Srbů a jejich těžkých životních osudů. Vyzval také věřící, aby i nadále svými dary podporovali výstavbu chrámu sv. Sávy v Bělehradu.152
Politika informovala podrobně čtenáře o průběhu těchto svátků v různých srbských městech. Zdůrazněno přitom bylo, že tentokrát se sváteční
oslavy konaly ve větší míře, než tomu bylo dosud a provázela je „duchovní
atmosféra“. V Bělehradě se například na bohoslužby dostavili lidé „v ohromném množství“.153 Tuto mši přenášela poprvé také televize a rozhlas, což bylo
v jednom z komentářů hodnoceno jako velice přínosné z důvodů osvěty
občanů v religiózních otázkách. Příslušníkům posledních generací se totiž nedostalo „ani nejzákladnějších informací o náboženství“, což celkově
vedlo k ztrátě zájmu „o tradice a zvyky vlastního národa“.154 Další příspěvek,
tentokrát psaný se značným patosem, s neskrývaným zadostiučiněním pohlížel na fakt, že v tomto případě připadla oslava Božího hodu na neděli
150
Pored ćirilice – ne priznaju ni „prljave“ dinare, Politika, 3. 1. 1990, s. 8.
151
LAZAROV-PAJIĆ, Milica, Bruka za profesiju, Politika, 5. 1. 1990, s. 9.
152
Božićna poslanica patrijarha Germana, Politika, 7. 1. 1990, s. 1, 7.
153
Praznik ljudi dobre volje, Politika, 8. 1. 1990, s. 7.
154
OTAŠEVIĆ, Branka: Prvi Božić na ekranu, Politika, s. 9. 1. 1990, s. 12.
65
a věřící jej proto mohli důstojně a s klidem oslavit se svými blízkými. Na
různé diskuze ohledně prohlášení pravoslavných Vánoc za státem uznaný
svátek tak prý „odpověděl kalendář ( juliánský, starý, náš).“155
Nekompromisně se Politika stavěla k údajným případům potlačování srbského národního vědomí. Velkou pozornost přitom věnovala postavení
cyrilice, jejíž postavení a úloha v kulturním a veřejném prostředí byla již
delší dobu politizovaná a značně zkresleně prezentovaná. Nejtvrdší stanoviska se i tentokrát objevila v rubrice Ohlasy a reakce. V jednom z příspěvků
tak bylo na příkladu odhalení pamětní desky Vasa Pelagiće poukazováno
na celkový útlak cyrilice v Bosně a Hercegovině. Dokonce bylo konstatováno, že „živé cyrilické písmo bylo vyhnáno z BaH“ a popisovány byly i konkrétní situace, při kterých byla občanům znemožněno požívat cyrilici. Ústavou
garantovaná rovnoprávnost cyrilice s latinkou tak zůstala pouze „mrtvým
slovem na papíře“.156 Dopis jedné od banjalucké profesorky zase údajně dokazoval, že „i Slovinci kdysi používali cyrilické písmo“, což mělo být dokázáno
na základě nalezené korespondence z konce 19. století mezi jejími prarodiči, kteří byli oba slovinské národnosti.157
Celkově tak lze konstatovat, že přístup Politiky k otázce sílících projevů
nacionalismu a šovinismu v jugoslávské společnosti, byl plný dvojznačností a značných rozporuplností. Bělehradský list se tak na jedné straně sice
snažil důsledně obhajovat základní fundamenty jugoslávského komunistického systému a ve shodě s tím i důsledně kritizovat nacionalistické jevy,
ale straně druhé velmi intenzivně podporoval, a mnoha případech i přímo vyzíval, k naslouchání požadavků srbského národa. Celkové zesílení
srbského nacionálního cítění pak bylo naopak nazýváno jako ryzí projevy
„národní vůle“ a obrana jeho údajně často nepřiznávaných „národnostních
práv“. V tomto ohledu se Politika, jak bylo výše na několika konkrétních
případech demonstrováno, nezdráhala tvrdě zaútočit i na ostatní národy
uvnitř jugoslávské federace a celkově tak přispíval k zostření i tak znepokojující situace v zemi.
155
ĆIRILOVIĆ, M.: Už božićne želje, Politika, 8. 1. 1990, s. 7.
156
ĐAKOVIĆ, Jasminka, Birokratija jača od istorije, Politika, 6. 1. 1990, s. 9.
157
KRŠLAK, Zijad, Slovenci i ćirilica, Politika, 14. 1. 1990, s. 11.
66
Lucie Dobešová
Neoosmanismus na Balkáně
VŠMVV
Vzhledem k viditelnému vlivu Turecka v celém jeho okolí (rozpínání do
všech stran) považuji za účelné věnovat pozornost poměrně novému tureckému mezinárodnímu působení a jeho snahám o posilování tradic a osmanské přítomnosti i směrem na Balkán.
Ve volbách v r. 2002 zvítězila strana AKP158 ( Strana spravedlnosti a rozvoje), označována někdy jako islamistická, v čele s Recepem Tayyipem Erdoğanem.
AKP vznikla jako konzervativní islámská strana v roce 2001. Ve volbách
zvítězila nad stranou CHP (Repulikánská lidová strana).
CHP založil jeden z nejvýznamnějších mužů v dobách Turecka – Mustafa
Kemal Ataturk(1923). Republikánská lidová strana vítězila řadu let. Její ideologií se nazývá po vzoru zakladatele „kemalismus“. Cílem je„modernizace
a sekularizace společnosti a vytlačení islámu z veřejného do soukromého života.“
159
Středem zájmu je pouze spolupráce se Západem, nikoliv se zeměmi v regionu Blízkého východu.
Dnes nejsilnější politická strana AKP oficiálně uznává a pokračuje v sekularizaci Mustafa Kemaly, a jejich 6 základnch principech „kemalismu“ ( republikanismus, nacionalismus, populismus, etatismus, laicismus a revolucionářství.160), které jsou i ukotveno v Ústavě státu. Zároveň se, ale oproti
předchozí politické strany (CHP) snaží posílit vliv Turecka na mezinárodní
scéně. Počínání AKP bývá veřejností chápáno jako pokusy o islamizaci tureckého státu. Politická strana dokonce čelila obvinění za porušení sekulárních principů.
Edroganova vláda kritizuje předchozí politiku, že z Turecka vytvořili
další evropský duplikát, podřadnou zemi. Přitom Turecko může být na
vyšší úrovni, tak jako tomu bylo za éry Osmanské říše. Myšlenka je základem pro „neoosmanizmus“.
158
Turecky AKP – Adalet ve Kalkinma Partisi
159
Pirický, G. (2006): Turecko. Praha, nakladatelství Libri.cit. s. 78
160
Constitution of the Republic of Turkey. Rep. of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online].
2011 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/constitution-of-the-republic-ofturkey.en.mfa
67
Proč politická změna? Podle srbského orientalisty a diplomata Darka Tanaskoviće sekularizace, za politiky razící „kemalismus“, formálně upozadila náboženství, oddělila ho od politiky, ale islám nadále zůstával hlavním
identifikačním prvkem Turků jako jednotlivců i jako masy. Sekularizace
proběhla formálně, politicky, ale nezakořenila do společnosti, na rozdíl od
islámu, který má dlouhodobé a pevné kořeny v myšlení a životním stylu
muslimů – Turků. Z Tanaskovićovy analýzy vyplývá, že míra pro-islámského smýšlení a aktivit roste spolu se sekularizací (ne jen v Turecku).
Narušování Ataturkova sekulárního systému pro-islámskými/re-islamizačními hnutími, tak bylo a je usnadněno absencí podpory ze strany (občanské) společnosti. Sekulární systém je tak jen dalším druhem politického systému, ale ne prvkem identifikace, za kterým by lidé stáli, o který by
usilovali a nechtěli se jej vzdát. Tím byl a zůstává Islám. Návrat k Osmanským tradicím dále silně napomohla i hospodářská krize, která vedla k nespokojenosti obyvatel.
Analytici poukazují nato, že jednou z možných příčin návratu k osmanským tradicím je i váhání EU seriózně jednat s Tureckem o jeho vstupu.
Dnes nestojí otázka zda je možné, že pokud nebude přijato Turecko ani
Srbsko, Albánie, Makedonie či Černá Hora v dohledné perspektivě do EU,
utvoří si tyto státy – po vzoru EU – Osmanskou unii jako protiváhu EU či
USA. Zda ovšem ta otázka nevznikne později, dnes není jasné. Turecko
stále považuje za důležité vstoupit do EU, ale způsobem jednání je razantnější. 30. října 2012 dokonce sdělil premiér Erdogan při schůzce s Angelou
Merklovou, že EU ztratí Turecko, pokud se nestane členem do roku 2023
(sté výročí od vzniku státu)161.
Zahraniční politiku dnes vítězné strany AKP formuluje především Ahmet
Davutoglu, dříve Erodaganův zahraničně-politický poradce, od r. 2009 ministr zahraničí. Teoretickým základem jeho praktické činnosti je publikace Depth Strategy : International Position of Turkey162, což je ucelený výklad
koncepce neoosmanismu.
Davutoglu je zastánce „Zero – problem policy“, nebo-li politiky “nulových
problémů“, což znamená pro Turecko minimalizaci konfliktů se sousedními státy. Být tzv. „peace maker-em“ na Blízkém východě. Davutoglu v tomto směru dosáhl nemalých úspěchů. Zásadním zvratem se, ale stala náboženská válka v Sýrii, která vliv a postavení Turecka v regionu a celou jeho
koncpeci neo-osmanismu silně relatizovala.
161
EU will lose Turkey if it hasn‘t joined by 2023: Erdogan. In: Reuters [online]. 2012 [cit. 201304-25]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/2012/10/30/us-germany-turkeyidUSBRE89T1TG20121030
162
Hloubka strategie – Mezinárodní pozice Turecka, vydáno 2001
68
Termín „neoosmanizmus“ není v teorii jednoznačně ustálen. Přesto je patrné, že dědictví Osmanské říše, tedy přítomnost Turecka v prostoru dnešního západního Balkánu je jeho hlavním obsahem.
Zmíněná koncepce – „Depth Strategy“ – věnuje výraznou pozornost státům, které v minulosti byly součástí Osmanské říše. Na Balkáně to tedy
jsou dnešní Bulharsko, Řecko a Albánie. Zcela nový prostor pro turecké aktivity v tomto smyslu pak poskytl rozpad Jugoslávie.
Hlavní linií turecké politiky od počátku krvavého rozpadu někdejší SFRJ
byla maximální podpora všem republikám, které usilovaly o rozbití Jugoslávie. Silným pojítkem mezi Tureckem a Balkánem je náboženství, proto
v prvé řadě pak těch s velkou respektive nezanedbatelnou muslimskou
menšinou. Hlavním předmětem tureckého zájmu se proto stala Bosna
a Hercegovina, kde muslimové tvoří téměř polovinu obyvatelstva. Turecko
stálo v prvních řadách zemí, které počátkem r. 2008 uznaly nezávislost Kosova, jehož téměř stoprocentně muslimské obyvatelstvo však zatím zůstává spíše nábožensky vlažné. Silné zájmy má Turecko v historickém muslimském regionu Sandžaku, dnes rozděleném mezi Srbsko a Černou Horu.
Také turecká menšina v Bulharsku a albánská menšina v Makedonii
(FYROM ) jsou ve středu turecké pozornosti. Zcela logicky se pak hlavním
předmětem tureckého nátlaku (vč.bombardován na jaře a v létě 1999) stalo
Srbsko.
Ahmet Davutoglu v roce 2009 při návštěvě Sarajeva sdělil, že cíl turecké
zahraniční politiky je vytvořit Osmanský Balkán.163
Rozšíření tureckého vlivu uvítali i někteří obyvatelé na Balkáně. Nejen
političtí představitelé v Ankaře, ale též albánští lídři z Kosova a Metohije (dále také jako „KaM“) a muslimští politici v Bosně a Hercegovině (dále
také jako „BaH“) doufali ve vznik muslimského státu. V turecké literatuře
jsou dokonce muslimové ze Srbska označováni jako jiho-srbští Turci. Někteří muslimové ze Sandžaku z Bosny a Hercegoviny se identifikují jako
Turci.
Svůj vliv zvyšuje Ankara svými finančními příspěvky ve prospěch BaH
muslimů, Albánců z KaM a též na jihu Srbska. Turecko dodávalo na území
KaM velké množství zbraní. Dle Íránského institutu IPIS164 dovezlo Turecko mezi 30 až 35 % zbraní ze všech dodaných, což je mnohem více v porovMILOSEVIĆ, Zoran: Turska i neoosmanizam, 2010, 175 pages. ISBN 99-955-0720-X. str. 102
����
164
IPIS – Institute for politics and international studies
69
nání s Iránem a Pákistánem. Dle francouzského institutu IFRI165, investovala Ankara do roku 1999 více než 300 miliónů dolarů do zmíněné oblasti
a mezi lety 2000-2004 dokonce zasílala více jak 40 miliónů dolarů ročně. 166
V částkách nejsou zahrnuty finance od nevládních organizací, bošňácké, či
albánské diaspory.
Expanzí na Balkán chce Turecko nabývat na významu. A to i vůči Evropě. Tím spíše dnes kdy se jeho předchozí vazby vybudované na Blízkém
východě po„ arabském jaru“ ( Sýrie, Irák, ale i Libye a Izrael ) prakticky
zhroutily. Svůj postoj Turecko utvrzuje i nekritickým postavením vůči
politice USA a vyhlášení nezávislosti Kosova. Zde vidíme rozporuplnost
a užití dvoustranné politiky dle potřeby, jako je tomu u mnoha jiných států
(Rusko proti bombardování Kosova a poté invaze do Gruzie). I když v jednom případě podpořili Kosovo, nikdy neuznali Kypr. Lze soudit, že zahraniční politika je utvářena podle státního zájmu.
V knize Neoosmanizmus – návrat Turecka na Balkán167 – se uvádějí tři
okruhy zájmů Turecka s různorodou sílou a hloubkou vlivu. Nejhlubší
a nejintenzivnější okruh tvoří KaM, část Srbska. Snaha eliminovat vliv
Řecka a Itálie nutí zahrnout do jádra také Albánii a Makedonii.
Prostřední kruh zahrnuje Řecko, Srbsko, Bulharsko a BaH. Do vnějšího
okruhu je zařazeno Chorvatsko, Maďarsko a Rumunsko. Tento třetí kruh
již není v primárních cílech Ankary.
Hlavním zájmem je síla albánského obyvatelstva i vně albánských hranic.
Rozmach Itálie a Řecka by přinesl zbrzděni či dokonce ukončení tureckých
politických ambicí.
Taktikou v druhém geopolitickém okruhu je aktivně a včas reagovat, navazovat užší vzájemnou spolupráci, aby nedošlo k narušení rovnováhy sil.
Dobré vztahy Athén a Bělehradu, Ankara považuje za politický fakt, avšak
není sto připustit, aby do aliance vstoupila Sofie, proto Turecko odsunulo
vzájemné problémy stranou a v roce 2007 je podpořilo při vstupu do Evropské unie. Je důležité mít spojence uvnitř.
Ač se jeví Turecko (i v historii v otázce Kypru) jako země v rukou USA
a Velké Británie, existují i názory, že je tento pohled daleko od pravdy. Svoji
165
IFRI – Institut français des relations internationales
166
Доктрина «неоосманизма» и актуальная политика Турции (часть 1). In: МУРАДЯН, Игорь.
Geopolitika.ru [online]. 2008 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.geopolitica.ru/
Articles/269
167
Neoosmanizmus – návrat Turecka na Balkán , autorem knihy je Darko Tanasković, 2010
70
tezi o nezávislé politice Turecka opírají o historická fakta, kdy Ankara jednala v rozporu s USA. Například: odlišné postavení v v izraelsko-palestinském konfliktu, dále Turecko podpořilo íránského prezidenta Mahmoud-a Ahmadinejada a také se přidalo k ruskému projektu jižního plynovodu.
Na závěr své práce bych vložila myšlenku, kterou Tanasković popisuje ve
své knize (Neosmanizmus – návrat Turecka na Balkán). Vybízí, aby se na
politiku Turecka nepohlíželo s morálním podtextem. Pokud má Německo
právo ochraňovat Slovince a Chorvaty, Rusko Srby, proč by měla být odsuzována ochrana Turecka nad Albánci a Bosňáky jako špatná, či dobrá?
Seznam užitých zkratek
Státy
KaM – Kosovo a Metohija
BaH – Bosna a Hercegovina
Mezinárodní organizace
EU – Evropská unie
NATO – Severoatlantická aliance
Turecké politické strany
AKP – Politická strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi)
CHP – Republikánská lidová strana (Cumhuriyet Halk Partisi)
Instituty
IFRI – Institut français des relations internationales
IPIS – Institute for politics and international studies
71
Dina Krestovská,
Reflexe rozpadu Jugoslávie v dnešní srbské společnosti
FF UK
Před více než dvaceti lety započal rozpad největšího státního útvaru na
Balkáně – Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tzv. Titovy Jugoslávie. Tato federace se rozpadla po více než čtyřiceti letech své existence.
Proces, který vyvolal řadu ostrých ozbrojených konfliktů se spoustou lidských obětí a utrpení, trval přes deset let. Vezmeme-li však v úvahu i kosovskou otázku a její řešení na území Srbska či Makedonie se všemi jejich
politickými implikacemi, je tento proces stále otevřený.
Otázce zabývající se názory a postoji obyvatel Srbska na nedávnou historii bylo dle nám dostupných zdrojů doposud věnováno minimum prací.
Tato skutečnost mě vedla k rozhodnutí pokusit se provést v tomto směru vlastní výzkum. Téma jsem si vybrala mimo jiné i proto, že hodnocení
historických událostí, jejich příčin a důsledků, ať už ze strany historiků či
politologů, anebo obecně zastoupené v médiích, rozhodně postrádá jednoznačný pohled na jádro a historicko-politický kontext celého problému. Dá
se říci, že ve velké většině případů, s výjimkou Srbska, byly válečné konflikty hodnoceny v neprospěch srbské strany. Proto mne zajímalo, jak rozpad a především pak samotné konflikty, hodnotí občané Srbska, tedy lidé,
kteří se jich aktivně či pasivně zúčastnili.
Šetření se tedy zabývá rozpadem Jugoslávie a jeho reflexí v dnešní srbské
společnosti. Hlavní metodou heuristického výzkumu, realizovaného v Bělehradě, Niši a Novém Sadu, bylo sociologické bádání prováděné formou
dotazníků.
Výzkum je z odborného hlediska kvalitativního typu, avšak s využitím
metody sběru dat a analýzy druhu kvantitativního. Přesněji řečeno, zaměřuje se na popis názorů, pohledů a postojů jednotlivých respondentů,
avšak k zjištění využívá metody dotazníku s otázkami převážně uzavřeného typu. Tato metoda nám umožňuje využít při vyhodnocování dotazníků jednoduché statistické nástroje, které jsou typické právě pro výzkumy
kvantitativního typu.
Výzkumu se zúčastnilo dohromady 223 respondentů. Jak jsem již uvedla,
respondenti jsou muži a ženy ze tří největších srbských měst, tedy z Bělehradu, Niše a Nového Sadu. Samotný výzkum probíhal od září do listopadu
roku 2012. Vzhledem k tomu, že jsem neměla možnost realizovat rozsáhlé
profesionální šetření, vzorek respondentů byl vybrán z řad rodinných pří-
72
slušníků, přátel a jejich známých. Následně vysokoškolští profesoři dotazníky rozdávali svým studentům, kteří byli ochotni se výzkumu účastnit.
Účastníci výzkumu jsou především vysokoškolsky vzdělaní lidé, jejich
profese či obory se však velmi liší.
Z celkového počtu se výzkumu zúčastnilo 54 % žen a 46 % mužů. Většina
respondentů (konkrétně 76 % osob) je vysokoškolsky vzdělaná. Respondentů, jejichž nejvyšší dosažené vzdělání je vzdělání středoškolské je pouhých 24 %, přičemž v mnoha případech se jedná o studenty VŠ. Respondenti byli rozděleni do tří věkových kategorií. V nejmladší věkové kategorii
(20 – 34 let) se ankety zúčastnilo 38 % všech respondentů, ve střední věkové
kategorii (35 – 54 let) 36 % respondentů, a v nejstarší věkové kategorii (55let
a výš) 26 % z celkového počtu zúčastněných.
Dotazník, na němž stojí metoda tohoto šetření, se skládá z 30 otázek
a 6 podotázek. Pouze u dvou otázek měli respondenti možnost se rozepsat
a poskytnout tak širší verbální zhodnocení (tzv. otevřené otázky), ostatní
otázky jsou uzavřeného typu a nabízí se výběr ze dvou, tří či čtyř možností.
Otázky v dotazníku jsou řazeny chronologicky podle časové posloupnosti, respektive podle vývoje událostí, a jsou zároveň rozděleny do šesti tematických okruhů. Některé otázky byly formulovány na základě obecných
tvrzení, závěrů či domněnek, které nám respondenti během šetření potvrdili či naopak vyvrátili.
Nyní se dostáváme k samotné analýze jednotlivých otázek, respektive odpovědí. Pro účely této konference byly vybrány odpovědi na otázky, které
se zdály být nejzajímavější či nejpřínosnější v tomto výzkumu, který má
reflektovat nedávnou jugoslávskou, potažmo srbskou historii. Součástí
přílohy tohoto příspěvku jsou statistické tabulky, přičemž každé otázce,
která je v textu rozebrána a okomentována, odpovídá jedna tabulka.
Z analýzy nám dle očekávání obecně vyplynulo, že většina respondentů je přesvědčena o nutnosti rozpadu SFRJ (viz otázka č. 1). Zajímavý je
fakt, že největší procento respondentů v osmdesátých letech neočekávalo,
že k rozpadu vůbec dojde (viz otázka č. 2). Avšak poměrně vysoký počet
lidí z nejmladší věkové kategorie je přesvědčen, že se v osmdesátých letech dalo počítat s případným rozpadem Jugoslávie. Toto je velice zajimavý
fakt, který zřejmě vyplývá z toho, že nejmladší generace hodnotí rozpad
SFRJ jako celek, jako sled událostí, na které si následně vytvořili svůj názor.
Starší generace oproti tomu vychází ze své vlastní zkušenosti.
73
Dle respondentů měl rozpad SFRJ především následující příčiny: Nevyřešené vztahy mezi jednotlivými republikami/národnostmi, Rozdílná náboženská vyznání, Aktivní zájem o rozpad SFRJ ze strany Západu (především USA
a Německa), Rozdíly ve stupni rozvoje mezi jednotlivými republikami, Nacionalismus, Diktátorské tendence s prvky nacionalismu ze strany politiků, Ústava
z roku 1974, která vedla ke vzniku konfederace a Špatná ekonomická situace.
Rozdíly v odpovědích jsou nejvíce zřetelné právě u této otázky. Zajímavým faktem je zde přesvědčení nejstarší věkové kategorie o tom, že jednou
z příčin rozpadu bylo náboženské vyznání, přičemž u ostatních kategorií
se tento názor neobjevuje.
Jak je obecně známo, náboženství bylo za doby Josipa Broze Tita, stejně
jako v jiných socialistických režimech, potlačováno. Komunistické režimy
sice vždy mluvily o úplném oddělení státu a církve, avšak úporně usilovaly
o úplnou kontrolu nad politikou církve. 168
Sčítání lidu z roku 1953 bylo zaměřeno i na náboženskou a národnostní
příslušnost jednotlivých obyvatel Jugoslávie. To nám potvrdilo, že se etnické, národnostní a náboženské identity míchají a vytvářejí tak tři etnicky
vymezená náboženská vyznání. Existuje poměrně silný vztah mezi náboženskou příslušností a nacionalismem.169
Ještě za Titova života, velká část chorvatských klerikálů Katolické církve
otevřeně podpořila v letech 1971-1972 organizátory Chorvatského jara.170 Jinými slovy, podpořili počátky chorvatských separatistických tendencí, což
168
Ramet, Sabrina: Balkanski Babilon. Raspad Jugoslavije od Titove smrti do Miloševićeva
pada, str. 137
169
Perica, V.: Balkanski idoli. Religija i nacionalizam u jugoslovenskim državama, str. 44
170
Chorvatské jaro (též známé pod názvem Maspok – „Masovan pokret“) byl chorvatský
národnostní program vycházející z chorvatského liberálně orientovaného vedení v čele
s předsedkyní republikové stranické organizace Savkou Dabčević-Kučar, podporovanou tajemníkem ÚV SKJ Mikou Tripalem. Zpočátku byla požadována změna rozpočtové
politiky či pravomoc týkající se rozhodování o zisku z turistického ruchu na jaderském
pobřeží. Mezitím byl ve vedení chorvatské komunistické organizace odsouzen unitarismus, který byl údajně prosazován vedením SKJ.V rámci této kampaně proti unitarismu
byl využit i chorvatský nacionalismus.Během roku 1971 program přerostl v masové hnutí,
které bylo podporováno především z řad studentů a mladších vrstev chorvatské společnosti. Mezi nejkontroverznější požadavky patřilo právo na vytvoření samostatné chorvatské
armády či dokonce oddělení republiky od Jugoslávie. V listopadu 1971 chorvatští studenti otevřeně podpořili toto hnutí a vyhlásili masovou časově neomezenou stávku.Koncem
roku 1971 se Tito ostře postavil proti tomuto hnutí s výhružkou likvidace za použití všech
prostředků.Tímto okamžikem byly chorvatské protesty, které znatelně ovlivnily jugoslávskou národnostní otázku prozatím ukončeny.
74
rozhodně nepřispělo k dobrým vztahům mezi jednotlivými národnostmi
v Jugoslávii, zejména pak mezi Srby a Chorvaty.171
V osmdesátých letech byla taktéž i Srbská pravoslavná církev kritizována
za pohrávání si se srbským nacionalismem a za samotné vštěpování nacionalismu pravoslavným věřícím.172 Srbská pravoslavná církev se historicky
vyvinula v kulturní a kvazipolitickou instituci, která utužovala a vyjadřovala charakter srbského národa do té míry, že nacionalismus a náboženství
splynuly v konkrétní “srbskou víru”.173
Na základě výše zmíněných skutečností lze vysvětlit, proč starší respondenti považují náboženské vyznání za jednu z příčin rozpadu SFRJ. Starší
respondenti totiž prožili větší či menší část svého života v Titově Jugoslávii,
tudíž zažili léta velké sekularizace za dob socialismu i podporu nacionalismu ze strany jednotlivých církví za dob rozpadu Jugoslávie. Je tedy pochopitelné, že se na rozpad Jugoslávie dívají z jiného úhlu pohledu a zahrnují
mezi hlavní příčiny rozpadu i jiná fakta či události než mladší respondenti.
V odpovědích se dokonce objevil takový názor, který velkou míru zodpovědnosti za rozpad přisuzoval samotné církvi v zemi.174
Názor, že na rozpad SFRJ měly vliv západní státy, a některé se na něm dokonce aktivně podílely, zastává v zásadě většina dotázaných respondentů.
Tento postoj je zde natolik častý a zakořeněný, že ho dále můžeme podložit
jinými názory, které s ním souvisejí.
V příspěvcích se tak můžeme setkat s přesvědčením, že USA chtěly využít
geografické umístění Jugoslávie, a proto měly geopolitický zájem na rozpadu.175
Častý je také názor, že západní země svou důslednou politikou přispěly
k rozpadu Jugoslávie. Zajímavý je fakt, který se týká jugoslávské ekonomiky a svědčí o tom, že velké a mocné korporace, za kterými stály západní země se
svými ekonomickými cíly, způsobily rozklad jugoslávské ekonomiky a tím započaly rozpad SFRJ.176 Přesvědčení o vlivu západních zemí podporuje i názor,
171
Perica, V.: Balkanski idoli. Religija i nacionalizam u jugoslovenskim državama, str. 151
172
Tamtéž, str. 141
173
Tamtéž, str. 45
174
Respondent č. 169, Muž narozen v roce 1921, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
175
Respondent č. 111, Muž narozen v roce 1977, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Niši (záznam
pořízen začátkem října roku 2012 v Bělehradě)
176
Respondent č. 10, Muž narozen v roce 1986, středoškolsky vzdělaný, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
75
že západní státy údajně záměrně podporovaly separatistické tendence jednotlivých republik, právě proto, že zde měly vlastní zájmy.177
Jak již bylo zmíněno výše, respondenti jsou přesvědčeni, že mezi příčiny rozpadu patří i ekonomika, respektive její špatná situace či rozdílnost
ve stupni rozvoje mezi jednotlivými republikami. Setkáváme se tedy zde
i s názorem, že rozdíly ve stupni ekonomického rozvoje mezi jednotlivými republikami byly následně přenášeny na politickou scénu a nakonec byly představeny jako národnostní ohroženost jednotlivých republik.178
Z hodnocení některých odpovědí vychází najevo přesvědčení části respondentů o tom, že k samotnému vzniku Jugoslávie vůbec nemělo dojít.
Dle jejich názoru byly součástí Jugoslávie dokonce republiky, které její součástí vůbec být nechtěly. Jednalo se zejména o Chorvatsko a Slovinsko. Toto
tvrzení podporuje tento komentář: Slovinsko, Chorvatsko a BiH vstoupily do
Jugoslávie se záměrem z ní vystoupit – nevstoupily do Jugoslávie upřímně a to byl
hlavní důvod jejího rozpadu.179
Ve dvou komentářích respondenti částečně hodnotí celkovou situaci na
základě historických souvislostí.
Za vlády Josipa Broze Tita byly veškeré nevyřešené otázky a nespokojenost jednotlivých republik potlačovány jeho autoritou a silným státním aparátem. Po
jeho smrti, dosazená politická elita již nemohla (a část ani nechtěla) udržet stabilitu v zemi a na povrch se vyplavují všechny rozpory a neshody.180
Po smrti Josipa Broze Tita trpěla Jugoslávie nedostatkem všeobecného integračního faktoru, který by mohl přemoci pokušení „rozvášněné“ radikální pravice,
která ve všech republikách prosazovala národnostní osamostatnění.181
Z hodnocení dále vyplývá, že velká většina obyvatel Srbska nebyla během
válek a po odtržení Slovinska pro rozpad (viz otázka č. 3). Respondenti si
nepřáli rozpad ani během válek a po odtržení Slovinska. Byli si pravděpo177
Respondent č. , Žena narozena v roce 1961, vysokoškolsky vzdělaná, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
178
Respondent č. 116, Muž narozen v roce 1972, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Novém Sadu
(záznam pořízen začátkem října roku 2012 v Bělehradě)
179
Respondent č. 194, Žena narozena v roce 1922, středoškolsky vzdělaná, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
180
Respondent č. 7, Muž narozen v roce 1982, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
181
Respondent č. 92, Muž narozen v roce 1966, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Bělehradě
(záznam pořízen koncem září roku 2012 v Bělehradě)
76
dobně moc dobře vědomi, jaké Srbové mají postavení na území Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Mimo samotné Srbsko žili totiž skoro
ve všech jugoslávských republikách (především pak na území Chorvatska,
BaH či Kosova). Moc dobře tedy věděli, k čemu dojde v případě rozpadu
SFRJ: srbští občané se ze dne na den stanou obyvateli cizího státu.
V zásadě všichni respondenti žili v období ozbrojených konfliktů v Srbsku, aniž by přemýšleli o vycestování ze země (viz otázka č. 4). Tato skutečnost je dosti zajímavá, jelikož nám vychází najevo, že naprostá většina
účastníků výzkumu během posledních dvaceti let vůbec nezměnila trvalý
pobyt. Když vezmeme v potaz všechny události a násilnosti, které se během období ozbrojených konfliktů děly, bylo by celkem logické očekávat,
že velká většina obyvatel by chtěla zemi opustit. Zde však k tomuto závěru
nedocházíme. Jedním z důvodů proč respondenti ani nepřemýšleli o odchodu ze země je zcela jistě fakt, že se na území Srbska neválčilo, tudíž
respondenti neměli potřebu vycestovat. Mohou v tom ovšem být i důvody
ekonomické, jelikož Srbsko do roku 1995 bylo pod sankcemi, a tak možnost
vycestování vůbec nebyla jednoduchá.
Podle respondentů by k tak násilnému rozpadu vůbec nemuselo dojít,
kdyby jednotlivé politické elity nebyly proti jakémukoliv kompromisu
a kdyby nebyly ihned připraveny bojovat (viz otázka č. 5).
Je dosti pravděpodobné, že i kdyby u moci byli jiní lidé, respektive jiní
politici, situace by neprobíhala jinak a dopadla by přinejmenším podobně.
Slobodan Milošević, Franjo Tuđman, Alija Izetbegović, Milan Kučan a další, v zásadě jen využili situace tehdejší doby a činili to, co jim společností
bylo umožněno. Dá se však předpokládat, že jiní politici by na jejich místě
jednali dosti obdobně.
Na druhou stranu je pochopitelné, že respondenti (a nejen oni) svádí
hlavní vinu za násilný rozpad SFRJ právě na představitele jednotlivých
politických elit. Společnost vždy, a zejména bezprostředně po konfliktu,
obviňuje ty, kteří v tu danou dobu byli u moci. Z toho důvodu byli výše zmínění politici prohlášeni za extremistické nacionalisty, kteří byli připraveni
za každou cenu vyvolat jednotlivé konflikty, jen aby dosáhli svých cílů.182
Jednoznačně nám taktéž vyšlo najevo, že jednotlivé klíčové země měly
aktivní zájem na rozpadu Jugoslávie a že by bez jejich aktivní účasti k rozpadu vůbec nemuselo dojít (viz otázka č. 6 a 7).
182
Cvetković, V.: Strah i poniženje (Jugoslovenski rat i izbeglice u Srbiji: 1991-1997), str. 68
77
Přesvědčení respondentů o tom, že jednotlivé klíčové země na globální
scéně měly aktivní zájem na rozpadu, či že se na něm samy podílely, se
ukázalo již v odpovědích na třetí otázku. Zde dotázaní sami uvedli vnější
vlivy jako jednu z příčin rozpadu Jugoslávie.
Zajímavý fakt, který z analýzy výzkumu vyplynul je přesvědčení naprosté většiny respondentů o tom, že se jednotlivé velmoci, především USA
a Německo, aktivně podílely na rozpadu SFRJ. Tento názor je mezi respondenty natolik zakořeněný, že ho velká většina i sama uvedla jako příčinu
rozpadu. Dále je třeba zdůraznit, že cizí zavinění na rozpadu považuje
mnohem větší počet respondentů za hlavní příčinu rozpadu a upřednostňuje ho před nacionalismem či nacionalistickými tendencemi samotných
politiků. Z toho v zásadě vyplývá jeden důležitý fakt: u respondentů v rámci reflexe událostí v podstatě vůbec ještě neproběhla ve větší míře jakákoli hlubší sebereflexe. Vinu za rozpad svalují především na jiné státy, ale
u sebe či u svých spoluobčanů chyby hledají minimálně.
Dle všech účastníků výzkumu rozpadem rozhodně nejvíce utrpěla Bosna
a Hercegovina. Respondenti jsou o tom přesvědčeni především proto, že se
na území Bosny a Hercegoviny nejvíce válčilo a válčili zde jak Srbové proti
Chorvatům a Bosňákům, tak i Chorvati proti Bosňákům. Objevuje se zde
i takový názor, že BaH byla nejvíce zasažena, jelikož v podstatě ve funkčním
smyslu již neexistuje, nejvíce lidí zde zahynulo, velká část území byla zničena
a velký počet obyvatel se vystěhoval.183 V Bosně a Hercegovině došlo podle některých respondentů k naprosté dekonstrukci společnosti, která se dodnes
ani v elementárním měřítku nemůže z toho vzpamatovat.
Srbsko je považováno za další zemi, která velice utrpěla rozpadem SFRJ
a následnými konflikty s ním spojenými. Jedním z hlavních důvodů je podle
respondentů fakt, že velká část srbských občanů zůstala mimo srbské území, či že se do Srbska přistěhoval největší počet uprchlíků. Vysoký počet
respondentů považuje Srbsko za zemi, která je z dlouhodobého hlediska
zasažena rozhodně nejvíce. Žije totiž ve své prodloužené agónii a slepě bloudí
již 20 let – je navíc územně zmenšené a stalo se tak naprostým ztroskotancem.184
Když se vezme v potaz dnešní ekonomická situace a image v zahraničí, vypadá to,
že nejhůře ze všech zúčastněných dopadlo Srbsko, které se zaseklo v naprosté neproduktivitě.185 Objevuje se zde i takový názor, že Srbsko jako jediné rozpadem
183
Respondent č. 122,Muž narozen v roce 1966, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Novém Sadu
(záznam pořízen začátkem října roku 2012 v Novém Sadu)
184
Respondent č. 186, Muž narozen v roce 1935, středoškolsky vzdělaný, žije v Niši (záznam
pořízen začátkem října roku 2012 v Niši)
185
Respondent č. 9, Muž narozen v roce 1983, středoškolsky vzdělaný, žije v Bělehradě (záznam
pořízen v polovině září roku 2012 v Bělehradě)
78
opravdu utrpělo a všichni ostatní z rozpadu profitovali – vstoupili totiž do Jugoslávie s prázdnýma rukama, ale s prázdnou z ní rozhodně nevystoupili.186 Srbsko
totiž údajně bylo jedinou republikou, která chtěla zachovat jednotu Jugoslávie
a za to draze zaplatilo.187 V souvislosti se Srbskem, jakožto obětí, se setkáváme i s takovým názorem, že Německo chtělo Srbsko zničit za každou cenu.188
V zásadě se jednoznačně respondenti shodují, že z rozpadu nejvíce profitovalo Slovinsko a za ním hned vzápětí Chorvatsko. Panuje zde přesvědčení, že Slovinsko svým odtržením odstartovalo rozpad SFRJ ve svůj prospěch, či že Chorvatsko tímto rozpadem získalo území, které mu podle
národnostního rozdělení vůbec nepatří. Komentáře, které souvisejí s chorvatskými hranicemi se zde objevují několikrát, včetně názoru, že Chorvatsko zůstalo ve starých hranicích, které utvořila AVNOJ – tyto hranice byly však
administrativní, nikoli státní.189
V odpovědích na tuto otázku se opět vyskytl jeden zajímavý komentář,
který celkově hodnotí situaci po rozpadu SFRJ a následky, které s sebou
přinesl.
Rozpadem, respektive válkou nejvíce utrpěla Bosna a Hercegovina, která byla
napadena ze všech stran, rozdělena a byl z ní vytvořen protektorát, kterým byly
vytvořeny podmínky pro sílení islámského fundamentalismu v srdci Evropy.
Chorvatsko nejvíce profitovalo z rozpadu s pomocí svého spojence – Německa.
S jejich pomocí Chorvatsko staví silnice, dává zemi do pořádku a má velký příliv
kapitálu z turismu. Chorvatsku se podařilo smířit se s minulostí, žít přítomností
a dívat se do budoucnosti, zatímco Srbové vyvolávají duchy minulosti a všechny ostatní obviňují ze svého neštěstí. Srbové hledají svoji identitu v konfrontaci
s druhými, a tím ztrácejí kontinuitu ve svém historickém vývoji.190
Účastníci výzkumu většinou neočekávali, že bude kosovská otázka řešena vojenskou intervencí silami NATO (viz otázka č. 8). Dosti vysoké procento respondentů je naopak přesvědčeno, že tehdejší Jugoslávie v čele se
Slobodanem Miloševićem v době řešení kosovské otázky měla ustoupit
186
Respondent č. 194, Žena narozena v roce 1922, středoškolsky vzdělaná, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
187
Respondent č. 30, Muž narozen v roce 1988, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Niši (záznam
pořízen začátkem října roku 2012 v Niši)
188
Respondent č. 194, Žena narozena v roce 1922, středoškolsky vzdělaná, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
189
Respondent č. 93, Muž narozen v roce 1968, vysokoškolsky vzdělaný, žije v Bělehradě
(záznam pořízen v druhé polovině září roku 2012 v Bělehradě)
190
Respondent č. 125, Žena narozena v roce 1959 v Bělehradě, vysokoškolsky vzdělaná, žije
v Bělehradě (záznam pořízen v polovině září roku 2012)
79
a pokusit se ji řešit diplomatickou cestou. Pro SRJ by to s největší pravděpodobností sice znamenalo přijetí mírové smlouvy z Rambuillet, ale dle
respondentů se patrně mělo učinit vše, co by mohlo předejít bombardování ze strany NATO. Vzhledem k přesvědčení o vážnosti kosovské otázky,
respondenti nepředpokládají, že by se mohla jakkoliv neutralizovat (viz
otázka č. 9). Navíc vstup do EU je pro balkánské státy, kterých se kosovská
otázka bezprostředně týká včetně Srbska, stále dosti vzdálený. Proto se jim
možná i tato představa zdá prozatím nereálná. Někteří respondenti v komentářích uváděli, že je kosovská otázka zakořeněná v těchto regionech do
takové míry, že se jim jakékoliv řešení zdá být řešením špatným.
Poměrně vysoké procento všech zúčastněných vyjádřilo obavy z dalšího
válečného konfliktu, právě v souvislosti s kosovskou otázkou (viz otázka
č. 10).
Respondenti zde také vyjádřili obavy z částečné izolace Srbska a nemožnosti jeho vstupu do EU, která by souvisela právě s nepřijetím samostatnosti Kosova.191
Většina respondentů je pro vstup Srbska do EU (viz otázka č. 11). Doufají
totiž, že se Srbsku s pomocí Evropské unie podaří uklidnit či vyřešit vnitropolitickou situaci. Taktéž jsou většinou přesvědčeni, že se vstup Srbska
do EU pozitivně odrazí alespoň na ekonomickém vývoji země.
Přestože většina respondentů vyjádřila svůj kladný vztah k EU a podle
průzkumů veřejného mínění má pozitivní názor na vstup Srbska do EU
i většina všech obyvatel Srbska, můžeme se setkat i s negativními postoji.
Z některých komentářů dotázaných vyplývá, že jedním z hlavních důvodů,
proč nechtějí být součástí EU je právě kosovská otázka. Nelíbí se jim kladný
postoj většiny evropských států k samostatnosti Kosova. Taktéž mají pocit,
že samotné Srbsko je k uznání samostatnosti Kosova ze strany EU tlačeno.192
Největší sympatie chovají respondenti k Makedoncům a Bosňákům (viz
otázka č. 12). Naopak nejmenší sympatie účastníci výzkumu chovají dle
očekávání k Albáncům a Chorvatům (viz otázka č. 13).
Fakt, že nejoblíbenější národností jsou mezi respondenty Makedonci, je
poměrně pochopitelný. Během rozpadu a následných krutých ozbrojených
konfliktů nedocházelo k žádným bojům mezi Srbskem a Makedonií, kte191
192
Odpovědi na otázky prezentují postoje respondentů před posunem v kosovské otázce.
Odpovědi na otázky prezentují postoje respondentů před posunem v kosovské otázce.
80
rá byla v podstatě jedinou zemí bývalé SFRJ, jejíž odtržení proběhlo v zásadě v naprostém klidu. Ani v následných letech nedocházelo mezi Srby
a Makedonci k žádným nepříjemnostem, a proto je pochopitelné, že k nim
respondenti chovají největší sympatie. Bosňáci jsou jim taktéž velmi sympatičtí. Tato skutečnost se může zdát poměrně překvapivou, i z toho důvodu, že srbská otázka na území Bosny a Hercegoviny se rozhodně nedá
považovat za vyřešenou. Většina Srbů žijících na území Republiky srbské
by si velmi pravděpodobně přála nezávislost republiky.
Dle mého názoru však průměrný Srb žijící v Bělehradě, Niši či Novém
Sadu většinou k Bosňákům necítí žádnou žášť. Tento fakt se dá vysvětlit
pravděpodobně i tím, že Srbové ve velké míře k Bosňákům naopak cítí
lítost kvůli konfliktům, které právě Bosnu a Hercegovinu poznamenaly
nejvíce. To nám v zásadě potvrdili i samotní respondenti, kteří ve třetím
okruhu otázek uvedli, že BaH byla rozpadem SFRJ zasažena v největším
měřítku. Sympatie respondentů vůči Bosňákům se dá vysvětlit i velkým
počtem uprchlíků, který přišel na území Srbska z BaH. Z hlubší analýzy
vyšlo například taktéž najevo, že i Chorvaty, kteří žijí na území BaH mají
respondenti mnohem více v oblibě nežli samotné Chorvaty žijící v Chorvatsku.
Druhá část otázky nám jen potvrdila všechny předpoklady o tom, že
nejméně oblíbenými národnostmi jsou mezi účastníky výzkumu Albánci
a Chorvaté. K Albáncům chová nejmenší sympatie největší procento účastníků. To, že respondenti, respektive občané Srbska, nechovají k Albáncům
velké sympatie by se dalo vysvětlit zejména tím, že mezi Srby a kosovskými
Albánci, kteří se přistěhovali do Srbska je neprolomitelná bariéra. Kosovští albánci žijící v Srbsku, většinou žijí ve svých uzavřených komunitách
a mluví mezi sebou albánsky. Většinou se nepokoušejí o integraci do srbské společnosti, tudíž Srbové ani nemají šanci je poznat či se s nimi bavit.
Taktéž boje mezi Srby a Albánci – kosovskými Albánci, mají velice dlouhé
trvání a kosovská otázka a její řešení zůstává dodnes velmi aktuálním tématem. I z toho důvodu nejsou Albánci mezi respondent dodnes v oblibě.
Vztahy mezi Srby a Chorvaty se v posledních letech do jisté míry normalizovaly, avšak stále je zde přítomna nevraživost mezi těmito národnostmi,
jež pramení od dob druhé světové války a kterou rozpad SFRJ jen prohloubil. Zajímavým faktem je, že ani jeden respondent z nejstarší věkové kategorie nechová k Chorvatům větší sympatie. To lze odůvodnit především
81
tím, že nejstarší věková kategorie má v živé paměti nejen dobu smíru mezi
Srby a Chorvaty a následný rozpad SFRJ, ale i druhou světovou válku.193
Jak jste jistě zaznamenali, některé odpovědi nám výše zmíněná obecná
tvrzení, závěry či domněneky opravdu potvrdily a některá možná i vyvrátily. Zřejmý je však fakt, že rozpad SFRJ nejen, že znatelně ovlivnil životy účastníků tohoto výzkumu, potažmo všech občanů Srbska, ale i nadále
ovliňuje atmosféru v dnešní srbské společnosti.
Příloha – Statistické tabulky
1. Byl rozpad opravdu nevyhnutelný?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
47 %
26 %
19 %
8%
2. Očekávali jste na konci osmdesátých let, že dojde k rozpadu?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
29 %
47 %
13 %
11 %
3. Byli jste během válek a po odtržení Slovinska pro rozpad?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
18 %
67%
7%
8%
4. Bydleli jste během válek v Srbsku?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
97 %
3%
X
X
5. Došlo by k rozpadu, kdyby politické elity nebyly proti jakémukoliv kompromisu?
ANO
193
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
V období druhé světové války vznikl pod vedením tehdejších ustašovců na území Chorvatska
Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) jako loutková země Třetí říše a Itálie. Na území NDH byl
prohlášen za jediný „árijský národ“ národ chorvatský. Byly schváleny zákony namířené
proti Srbům a Židům.Srbové byli proto masově vyháněni, zabíjeni a nuceni ke konverzi
ke katolictví.V NDH vzniklo několik koncentračních táborů, největším z nich byl
tábor Jasenovac.
82
11 %
58 %
21 %
10 %
6. Měly jednotlivé klíčové země na globální scéně aktivní zájem na rozpadu Jugoslávie?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
88 %
0%
9%
3%
7. Bez aktivní účasti klíčových zemí na globální scéně by k rozpadu nedošlo?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
56 %
14 %
25 %
5%
8. Očekávali jste, že bude kosovská otázka řešena vojenskou intervencí?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
21 %
62 %
13 %
4%
9. Neutralizovala by se kosovská otázka, kdyby zbylé balkánské země vstoupily do EU?
10.
11.
12.
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
18 %
50 %
20 %
9%
Je dnešní „řešení“ kosovské otázky začátek možného budoucího konfliktu?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
45 %
18 %
29 %
8%
Jste pro vstup Srbska do EU?
ANO
NE
MOŽNÁ
NEVÍM
65 %
20 %
12 %
3%
Vůči kterým národnostem bývalé Jugoslávie chováte největší sympatie?
MAKEDONCI
BOSŇÁCI
SLOVINCI
ČERNOHORCI
40 %
24 %
15 %
11 %
13.
83
ANO
Vůči kterým národnostem bývalé Jugoslávie chováte nejmenší sympatie?
ALBÁNCI
CHORVATÉ
ČERNOHORCI
SLOVINCI
47 %
32 %
9%
5%
Seznam použité literatury
• BAKIĆ, JOVO, Jugoslavija: razaranje i njegovi tumači, Nakladatelství Službeni glasnik, Beograd 2011, ISBN 978-86-519-0983-5
• CVETKOVIĆ, V., Strah i poniženje (Jugoslovenski rat i izbeglice u Srbiji: 1991-1997), Institut
za evropske studije, Beograd 1998
• DIZDAREVIĆ, RAIF, Od smrti Tita do smrti Jugoslávie. Svědectví, Nakladatelství Vašut, Praha 2002, ISBN 80-7236-171-6
• HENDL, J., Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace, Nakladatelství Portál, Praha
2005, ISBN 978-80-7367-485-4
• JOVIĆ, D., Jugoslavija, država koja je odumrla: uspon, kriza i pad Kardeljeve Jugoslavije, 19741990, Nakladatelství Prometej, Zagreb 2003, ISBN 86-7963-174-4
• NAKARADA, R., Raspad Jugoslavije: problemi tumačenja, suočavanja i tranzicije, Nakladatelství Službeni glasnik, Beograd 2008, ISBN 978-86-7549-952-7
• PELIKÁN, J., HAVLÍKOVÁ, L., CHROBÁK, T., RYCHLÍK, J., TEJCHMAN, M., VOJTĚCHOVSKÝ,
O., Dějiny Srbska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, ISBN 978-80-7422-217-7
• PELIKÁN, J., TEJCHMAN, M., Dějiny Jugoslávie 1918-1991, Nakladatelství Karolinum, Praha
1996, ISBN 80-7066-939-X
• PELIKÁN, J., Jihoslovanská krize. Kořeny a souvislosti, Nakladatelství Karolinum, Praha
1996, ISBN 80-7184-083-1
• PELIKÁN, J., Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii. Geneze – vývoj – perspektivy, Nakladatelství Karolinum, Praha 1997, ISBN 80-7184-482-9
• PERICA, V., Balkanski idoli. Religija i nacionalizam u jugoslovenskim državama, Nakladatelství Biblioteka XX vek, Beograd 2006, ISBN 86-7562-052-7
• PIRJEVEC, J., Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie, Nakladatelství Argo, Praha 2000, ISBN 80-7203-277-1
• RAMET, S., Balkanski Babilon. Raspad Jugoslavije od Titove smrti do Miloševićeva pada, Alinea, Zagreb 2005, ISBN 978-953-180-127-0
• TEJCHMAN, M., HLADKÝ, L., ŠESTÁK, M., HAVLÍKOVA, L. PELIKÁN, J., Dějiny Jihoslovanských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, ISBN 978-80-7106-375-9
• VANĚK, M., Orální historie: metodické a technické postupy, Nakladatelství Univerzita Palackého, Olomouc 2003, ISBN 802-44-0718-3
84
Ekaterina Batueva
“Past” and Future Generations: The Importance of Work with Youth on
the Issues of Past, Memories and History for the Post-Conflict Reconstruction and Peace Efforts on the Example of Balkans and Selected Initiatives
VŠE
Introduction
The 20th century left the World with “a lot of scars on its body and a broken heart”: We experienced two World wars, a large number of civil wars,
conflicts and revolutions. These significant events changed the history of
mankind, shaped the today’s geopolitical agenda and constructed modern
history of nations.
The historian Eric Hobsbawm194 wrote that 187 million people we killed or
allowed to die by human decision in the period of 75 years from 1914 to 1991
with the full 20th century going to 231 million people. Such a situation has
lead the communities internally and externally to initiate the post-conflict
reconstruction process, to build and to rebuild human capacities, to establish peaceful co-existence and to provide the stability for the population
and areas.
In this paper the author would try to show the importance of work with
the social component of post-conflict reconstruction for effective and
long-lasting results for the nations and states. Post-conflict reconstruction
as a serious long-term project, aimed to assist and establish peaceful and
stable society in the aftermath of conflict/war/revolution, should involve
not only internal and external governments and organizations, but communities and precisely youth as a most precious, dynamic and energetic
part of every nation.
1. Post-conflict reconstruction per se
The theoretical concept of post-conflict reconstruction “has been articulated in the international discourse only recently even though wars and
the reconstructions after wars have been a constant of human history”195.
194
Eric John Ernest Hobsbawm, CH, FBA, FRSL (born 9 June 1917) is a British Marxist,
historian, public intellectual, and author. His best known works include the trilogy
about the long 19th century: The Age of Revolution: Europe 1789-1848, The Age of Capital:
1848-1875 and The Age of Empire: 1875-1914; and an edited volume which introduced the
influential idea of ‘invented traditions’.
195
Barakat (2010);
85
Before the Cold War the international community, governments and other
institutions were not so interested and challenged by the reconstructions
after the wars and conflicts; nowadays the “trendy” post-conflict reconstruction is on the minds of non-governmental sector, aid agencies, political powers, etc. “In fact, the reconstruction of nations post-conflict is now
recognized as a key element in achieving global stability, security and the
eradication of poverty in the 21st century”196.
The conflicts bring not only the physical destruction of environment and
population but the destruction of institutions, and the following trauma to
people. The terms of post-conflict reconstruction are used to describe the
development and reconciliation activities, peace establishment and work
with the “future” in the aftermath of wars/ conflicts.
In general, the approaches to the post-conflict reconstruction can be
viewed in regards to the political issues within the reconstruction of the
institutions and power channels, in regards to the economical issue – within the economic recovery and development, and in regards to the religious and humanitarian angles – within the restoration of the human population and human capacities197.
Like that, the World Bank connects the term of post-conflict reconstruction with the “two overall objectives: to facilitate the transition to sustainable peace after hostilities have ceased and to support economic and social development”198. According to the World Bank this can be achieved by investment, good governance, reparation of physical and social systems, etc.
The definition of United Nations shifts the emphasis on the necessity of
political reforms, “restoration of the order, custody and possible destruction of weapons, repatriating refugees, advisory, etc.”199
196
ric John Ernest Hobsbawm, CH, FBA, FRSL (born 9 June 1917) is a British Marxist,
E
historian, public intellectual, and author. His best known works include the trilogy
about the long 19th century: The Age of Revolution: Europe 1789-1848, The Age of Capital:
1848-1875 and The Age of Empire: 1875-1914; and an edited volume which introduced the
influential idea of ‘invented traditions’.
197
Barakat S., “After the Conflict: Reconstruction and Development in the Aftermath of War”,
2010;
198
Barakat (2010);
199
In connection with the development of human capacities – The process by which individuals,
groups, organizations, institutions, and societies develop their abilities – both individually
and collectively – to set and achieve objectives, perform functions, solve problems and to
develop the means and conditions required to enable this process (UNDP, 1997)
86
Kumar200 states that the term reconstruction is not eligible in all the
“assisted countries” due to the fact that by its meaning it would mean to
reconstruct something that was already constructed; however, this “something” could bring the state/area to that conflict/war.
To be efficient and meaningful the post-conflict reconstruction has to be
long-term strategy, integrating the mentioned approaches and should be
adapted to the specific territory, specific conflict and its preconditions.
It should be remembered, that the post-conflict reconstruction is a very
serious and challenging stage for the society with internal and external
forces involved; therefore, this stage needs a lot of understanding, patience
and will to restore and “to be restored”.
1.1. Post-conflict reconstruction and the significance of social recovery
Post-conflict stage can be characterized by high sensitivity for all conflict
sides in terms of suffering they have faced, violence they have experienced or participated in, betrayal and bravery they have witnessed. Establishment of peace is a challenging and important stage, needed to make
it possible for conflict sides to live side by side together once again but in
a new way.
“Peace-building is not a linear process. The roads to peace are less like
highways than bumpy and potholed roads – sometimes barely marked; sometimes not marked at all. It is these roads that outsiders who wish to contribute to peace-building must take, both physically and symbolically.”201
Very often, on the stage of post-conflict reconstruction local authorities
and external assistance (foreign donors, NGOs, etc.) put the biggest emphasize on the economic recovery and economic development; therefore,
working mainly with the practical values and skills provision for the population. Underestimation of the social component within the reconstruction
process leads to a situation when “body can walk but there is no soul in it”
due to the fact that the healing of society didn’t take place and there was no
time for the full recovery.
Under social recovery author means activities, aimed to rebuild the social capital, basic social services and relevant institutions; build/rebuild
200
201
World Bank, 1998; More can be found on http://lnweb90.worldbank.org/OED/oeddoclib.
nsf/b57456d58aba40e585256ad400736404/f753e43e728a27b38525681700503796/$FILE/
PostCon.pdf;
UN, 1996; More can be found on http://www.un.org/esa/peacebuilding/Library/st_
esa_246.pdf
87
community bonds and engage the society into the public and social life of
a state.
1.2. Post-conflict reconstruction and community/youth engagement
Among the results of the war/conflict are the social destructions, precisely the broken community bonds due to the experienced trauma, violence
and deaths. That is why among the post-conflict restoration should be also
social restoration mentioned above, which should “restart the community
mechanism” in order to introduce or to revive the voluntary work inside
the community and to show people that they can do a lot themselves for the
rebuilding of their society.
Community and youth
“Personal relationships play an important role in shaping young people’s identities, convictions, and belief systems.”202 In the aftermath of
war/conflict/revolution, the issue of personal relations is highly sensitive,
and the community engagement into the reconstruction of the country is
of high importance. Children/youth should have in front of them positive
models of behavior and the support of adults; otherwise, the possibility of
involvement into the gangs, or just non-engagement into the reconstruction would be the results.
“One of the reasons why youth is attracted to the violent movements and
violence is that young people can often attain feelings of respect and status
that they cannot find in other activities and relationships.”203 When young
people can see that their work is watched and respected they are more likely to feel like the part of the community, ready to contribute to its’ development.
Wars, conflicts have the tendency to separate and oppose the population;
youth in that case loses the ability to communicate and interact with the
community. Therefore, in the aftermath of war/conflict there is a necessity
to work with the segregation of population from each other. When children/youth were born or spent the majority of their lives inside the conflict, there can be the situation that they have never met personally the children/youth from other side; all the information in that case comes from
community, from propaganda and not the personal experiences.
202
In accordance with Kumar K., “Postconflict Elections, Democratization, and International
Assistance”, 1998;
203
Beatrice Pouligny, Peace Operations Seen from Below: UN Missions and Local People,
London: Hurst/Bloomfield, Conn.: Kumarian Press, 2006
88
“Memories continue to affect generations even when they do not directly
experience the specific traumatic event. These ‘received’ memories shape
identities as well as fuel negative perceptions and stereotypes of difference, often hindering reconciliation processes and perpetuating identities of
continued victimization.”204
To forgive and to start the process of reconstruction, the community, non-governmental and the official institutions should value the significance of
work with youth. It should be understood that this process should have
a concept, which needs a lot of efforts from all sides and patience due to the
sensitivity of issue.
Even in the “normal settings”, youth or adolescence is a period of critical transitions: physical, psychological, economical, social, etc. During the
crisis, adolescence can be extremely challenging for young members of the
society; therefore, the support and “directing” of young people by communities, society in the aftermath of war/conflict is simply essential.
Youth and education in the post-conflict reconstruction
Among the social constructions being destroyed by wars and conflicts is
education system as well. During the war/conflict, schools and universities are often eliminated, teachers displaced or killed and the educational
process stopped for an unknown period. As a result children and youth
are losing not only the learning process but the “support and protection”
provided by the educational system.
Formal and non-formal education have the ability to provide youth with
hope for the future, to promote social values, to give them a common space and to reduce the risk of engagement into the violence. Only through
education future generations can be able to solve the issues of the area, to
possess social and practical skills for reconstruction process and to have
will and knowledge to rebuild and maintain the “reborn society”.
All that “past
Memory plays an important role in the societies and there are different
ways to understand the memory. According to Nienass B.205 the memory
can be understood as a process of transmitting the information from the
past to the present and a force, which can initiate the act. Memory serves
to remind us about events and to correct our behavior. Memory can be individual and collective; the individual is presented by each of us and tran204
Mercy Corps, Youth and Conflict, Best practices and Lessons learned, p. 7., (2008);
205
Mercy Corps (2008);
89
smits through generations, while the collective can be presented through
historical books, artifacts.
Collective memory is one of the most used terms when talking about past,
memory and history. Emile Durkheim, who wrote The Elementary Forms
of the Religious Life, and his student Maurice Halbwachs with the work
The Social Frameworks of Memory, are the ones, who highlighted the issue
of collective memory first. “It is in society that people normally acquire
their memories. It is also in society that they recall, recognize, and localize
their memories”206. Through the collective memory people form their individual memories, change their everyday lives and create the “new reality”.
What is the difference between memory and history and what is the connection between them? Memory can be presented as a history, which is
told by person; however, the fact that memory can be connected with concrete subjects and events does not make it more subjective or objective.
Collective memory should not be used just to commemorate and celebrate
positive moments of the history of the nation, but to accept and admit the
negative events like colonialism, nationalism and the genocide episodes.
Past for the post-conflict reconstruction and peace establishment
Work with past, memory and history has a variety of purposes and one of
them is connected with the contribution to the human development and
generation of the human capital, which was destroyed during the conflict
and oppression. Past can address the issues of dignity, human relations
and collective identities with the help of memory and history.207
Past and survivors
In the aftermath of the war/conflict there is a need to accept and admit
the violence which had occurred; victims and survivors should not be forgotten and by the different tools of memory and history they should be
remembered and commemorated. The “commemoration” has a purpose of
admitting the tragedy and initiating the “healing process”.
Among the commemoration forms are reparations, which show the recognition of guilt and have significant meaning for individuals and whole communities. Symbolic reparations in the form of memorials, sites of
206
Naidu and Adonis (2007);
207
In accordance with Nienass B.,
90
memory, commemorative days, the renaming of public facilities208 are as
important as material reparations to families and communities.
While working with memory and history in the aftermath of conflict, the
historical narratives should be reconstructed with the help of national and
international framework209 to prepare a basis for the educational programs
rebuilding in a way to prevent the future generations from forgetting the
past and repeating its mistakes.210
Volkan argues that “unresolved trauma of the past is over the years subliminally transmitted from one generation to another. It thus develops the
potential for fueling future conflicts. This transmission constitutes both
conscious and unconscious attempts at finding ways of resolving or reversing the trauma”.211
According to Volkan “Messages are passed, consciously and mostly unconsciously, to the child, making it now the child’s task to do the work of
mourning pertaining to the losses suffered by the older person and also to
reverse the unpleasant feelings and remove the sense of helplessness”212.
„When the child grows up he may externalize the original traumatized
self-representation consisting of guilt, shame, helplessness, and humiliation into the developing self-representation in the third generation“213. Thus
the carrier of the transmitted trauma not only has conscious knowledge
of the trauma through stories passed on by parents and grandparents, but
also the unconscious obligation to deal with this trauma214.
Work on reconciliation
In the post-conflict settings nations are trying to rewrite their history and
build historical narratives in a selective way, which fits the today’s political
agenda and “new state”. Community and educational institutions have the
208
Halbwachs 1992,p. 38;
209
In accordance with Naidu, The Ties that Bind: Strengthening the Links between
Memorialization and Transitional Justice;
210
Naidu , The Ties that Bind: Strengthening the Links between Memorialization and
Transitional Justice;
211
Pouligny, “The Forgotten Dimensions of Transitional Justice Mechanisms: Cultural
Meanings and Imperatives for Survivors of Violent Conflicts”;
212
Barsalou and Baxter, “The Urge to Remember: The Role of Memorials in Social
Reconstruction and Transitional Justice”;
213
In accordance with Volkan, 1997;
214 Volkan, 1996,
91
chance to depict “the complex truth” for children and youth to look on the
events with the “open eyes and heart”.
The purpose of historical education can be defined as such: “to promote
tolerance, inclusiveness, an ability to deal with conflict nonviolently, and
the capacity to think critically and question assumptions that could again
be manipulated to instigate conflict.”215
Post-conflict reconstruction and the issue of past
“Past as an issue” and “work on past” should not be underestimated within the process of post-conflict reconstruction. Societies, who are recovering from the war/conflict often prefer not to remember the conflict, to
go on with their lives. In many cases, such as Rwanda, Bosnia, Russia there
is lack of will and patience to work with the issue of past and to teach the
controversial subjects. Instead of this, the unwanted events are simply not
mentioned in the historical discourse.216
However, when society will not learn from its mistakes and historical moments, the possibility to use the history against peace and for the future
conflicts becomes more viable. Particular nationalistic parties and “interested in violence” internal and external politicians can use these weak
points of a nation for their own purposes. In many cases the conflict doesn’t end when regime changes, when peace treaties are signed, when the
victory is admitted. The violence can take new forms and the conflict can
be continued or revived in a new way.
Past and youth
Ideally, history should „allow different generations to understand the
conflict and mediate between the past and the present. Societies pass on
memories of previous atrocities through intergenerational dialogue, education, memorials and, of course, through families“217.
“The ultimate objective of history is to give meaning to past events and to
inscribe them in the passage of time, doing so with the hope of preventing
or limiting the chances that tragedies will recur, or at least raising the population’s awareness of the risks. This is a constitutional element of history
in the scientific sense: It aims to transform that narrative into a moment of
comprehension and social intervention, so that it becomes the occasion to
215
Volkan, 1996;
216
Volkan, 1997;
217
Naidu and Adonis, The Relevance of the Past for a New Generation“;
92
participate in that development essential to all societies, that of putting the
past behind us.”
Even though, author admits the nessecity to mobilize the youth in the
aftermath of conflict with practical skills, she thinks that social skills and
historical education precisely can help youth to understand better “the intersection between their personal stories and larger collective histories.
Only when young people realize that histories are constructed rather than
given, can they even begin to contemplate challenging and changing the
behaviour that poisons inter-group relations.”218
2. The Balkan example: through youth work to reconciliation
and greater peace?
“In times of dramatic change, the story we tell ourselves of the future is
even more important than that of the past. While the past may mold who
we are, it is a compelling vision of the future that must guide us and propel
us forward”.219
“Once an example of cooperation across ethnic and religious lines, the
former Socialist Federal Republic of Yugoslavia – one of the most liberal of
the former Communist bloc members—is now a mosaic of countries and
territories that is home to a wide array of ethnic groups, religious denominations, and political factions. This difficult situation is further aggravated
by the pervasive economic distress currently experienced by a significant
portion of the region’s residents”220.
The recent war, economic conditions and increased poverty have made
almost 60% of youth to prefer to live to another country221; outdated education system, unemployment and nationalistic sentiments make it difficult
for modern youth to see themselves as a part of the society, to have the desire to be the part of change. Therefore, it is of high importance for the governments to contribute through reforms and national policies to promote
participatory and active position in the society, to empower youngsters to
feel belonging to the region.
218
In accordance with Elizabeth A. Cole and Judy Barsalou, “Unite or Divide? The Challenges
of Teaching History in Societies Emerging from Violent Conflict” (Washington, DC: USIP,
June 2006);
219
Pouligny, Doray and Martin, “Methodological and Ethical Problems: A Trans-disciplinary
Approach“
220
Bush and Saltarelli, The Two Faces of Ethnic Conflict: Towards a Peacebuilding Education
for Children“
221
Martti Ahtisaari, What Works in Building Tolerance Among Balkan Children and Youth,
2003;
93
Education system
According to Berggren, the roots of the educational system in the majority of Balkan countries have their origin in Former Yugoslavia which before
1990 was considered being fairly decent on the European level, however,
was damaged and affected by the wars leading to its decline and outdate on
all the levels of the education – from kindergarten to university.
The education systems in Balkans are pretty much based on the traditional model with learning by heart, repeating and transmitting the teacher’s point of view without the interest to the pupil’s opinion, engagement and creativity.
The national histories and national narratives have been reflecting the
national perspectives giving the space for governments and political parties to easily influence the young generation when making decisions.
Youth in the region
The environment of the region is complicated and leads to different kind
of life strategies chosen by youth depending on the local circumstances
and personal characteristics: some feel themselves as the change actors
engaging in political and social life of their community and country; other
feel themselves distanced from this reality and wish to leave from this
region as soon as possible; others feel hopelessness and frustration in regards to their future.
According to Cathryn L. Thorup222 “the Balkan region is characterized by
the presence of deep cleavages along multiple dividing lines: ethnicity, citizenship, class, religion, culture, and values”. Thorup argues that discrimination and absence of shared base of knowledge within these different
groups makes it difficult to work on inclusive educational programs for
youth in the region.
Among the barriers for inclusive youth work and youth engagement
could be mentioned absence of trust to non-governmental organizations
by locals and by local governments, language barrier223, and bad infrastructure between countries of the Balkans which makes travelling inaccessible for youth.
222
223
Cathryn L. Thorup, What Works in Building Tolerance Among Balkan Children and Youth,
2003;
In Macedonia, for example, most Albanian youth speak Macedonian, but not vice versa;
94
Youth engagement in the region
In general nowadays , “Europe has one of the richest and most elaborate systems in the world for funding youth-related projects. In addition to
the Council of Europe’s European Youth Foundation and the Youth in Action Program of the European Commission, a whole array of foundations
and philanthropic organizations are interested in young people and fund
projects focusing on their participation, active contribution to society, and
international exchange.
In recent years, many of these programs have focused on young people
from Central, Eastern, and Southern Europe and approaches toward involving them in democratic development and post-conflict reconciliation and
reconstruction”.224
The author, being herself an educator and the part of non-governmental
youth organization, can state on her personal experience that youth from
the Balkan countries is one of the most active, ambitious and willing to
contribute to the change in their region. From the personal experience of
the author’s organization, now after the decade of these possibilities within Council of Europe and Youth in Action programs, the participatory
level and the understanding of belonging among Balkan youth has raised
and presents the future and hope for their communities and nations.
Down the author would like to present some of the initiatives from the
region of Balkans, proving the significance and role of youth work for the
post-conflict reconstruction and peace efforts. There are a lot of initiatives,
which has taken place from 2000 in the region, but in this article author
would present Center for Peacebuilding in Bosnia and Herzegovina and
Macedonian Young Diplomats Club in Macedonia.
2.1. Center for Peacebuilding in Bosnia and Herzegovina
The Center for Peacebuilding in Bosnia and Herzegovina225 was established in as a non-governmental organization, located in Sanski Most,
Bosnia and Herzegovina. The organization seeks to rebuild trust and foster
reconciliation among the people of Bosnia—Croats, Serbs, Bosniaks, and
others—as well as support peace processes in other countries that have
suffered from violent conflict.
224
http://www.youthpolicy.org/mappings/regionalyouthscenes/europe/actors/
foundations/;
225
More on http://unvocim.net;
95
Among the main aims of the center is to provide a safe place in a highly segregated society for constructive inter-ethnic and religious dialogue.
Their activities promote human rights, aid inter-cultural exchange, and
equip individuals with practical skills to respond creatively to conflict to
nonviolently transform potentially violent situations.
The Center for Peacebuilding works on a number of projects with individuals, groups, and broader communities to transform conflict, promote
reconciliation, and build a new generation of peace builders in Bosnia and
abroad. Among the activities of the organization are interfaith peace work,
peace camps, cranio-Sacral Therapy, foreign language courses and international delegations.
One of the biggest projects running from 2004 is educational program Peace Camps226; this weeklong retreat brings together individuals from different ethnic backgrounds to meet and discuss taboo topics related to conflict in BiH. Participants have the rare opportunity to discuss the history of
war and ethnically based prejudice in Bosnia and Herzegovina (BiH), while
learning skills in nonviolent conflict resolution. Building trust is the foundation of the peace camp experience, and administrators trained in nonviolent communication act as facilitators and guides. Moreover, the Center
has developed a three year training program, encouraging participants to
attend two peace camps, after which the orgainization provides organizational support for participants as they implement trainings in nonviolent
communication and conflict resolution and facilitate dialogue for primary
school children in their own communities.
Another remarkable initiative of the Center is work with international
delegations on the issue of the roots of conflicts in the Balkans, the break
up of Yugoslavia in the 1990s and the current challenges in promoting justice, human rights and post conflict reconstruction and reconciliation. During these international delegations, foreign participants and local youth
engage in intercultural exchange and strengthen relationships between
the international and local community
Today, the Center for Peacebuilding (CIM) stands on the former frontlines of the war, acting as a bridge between a past that few can currently
discuss and a future where open dialogue can rehumanize the enemy and
dispel the misinformation that acts as the seeds for hatred.
226
Materials are taken from the website http://unvocim.net/eng/activities/currentactivities/peace-camp/
96
2.2. Macedonian Young Diplomats Club
The Macedonian Young Diplomats Club227, as the first civil association and
the first national youth initiative for strengthening civil society and consolidating its role in foreign policy issues, analysis and assessments for future prospects of Republic of Macedonia’s international relations, has been
established in 2012 to carry forward an initiative to mobilize the youth in
Republic of Macedonia and acknowledge the importance of concepts such
as public diplomacy, citizen diplomacy or cultural diplomacy, as the necessary means with which youth can propel its ideas and succeed in attainable goals that affirm the national identity, culture and heritage in the
regional, European and wider global context.
Association strives to establish itself as the leading agent of change, by
engaging the youth in analysis of current foreign policy trends and perspectives, and building a network of highly trained and experienced young
people, who will be able to live up to contemporary leadership expectations.
The main objective is to organize regular workshops, conferences and
other high level annual events where academia, scientists, diplomats and
other national and international stakeholders will have a chance to transfer their knowledge and involve the youth in learning processes related to
foreign policy, diplomacy and international relations.
Both of the initiatives presented even though being different justify the
fact that through the education, knowledge and youth engagement, the
Balkans region has the possibility to build greater future based on respect,
understanding and acceptance.
Concluding remarks
Lately more and more often we are using the term “youth” mainly in the
connection with riots, conflicts, violence, and lost generation. We do start
to feel like youth is something which is “not like we were”, not so intellectual, not so cultural, etc. Are we right in this? Do we have a single right to say
aloud something like this and to judge the youth of today?
Work with youth is of high importance for all the states in every single
minute of their existence even though they do not want to admit this.
World is fallen apart with conflicts, wars, crisis… So why do we have to talk
about youth in that discourse?
227
Based on materials from http://youngdiplomats.org.mk;
97
The answer to the question is that youth is that power or energy flow,
which can direct the nations to the positive changes and secure their environment and reform their communities. “Progress in all senses of the word
is unthinkable without the contributions of young people. The challenge,
therefore, is a matter of channeling energy, of allowing it into the society,
seeing it as a prerequisite and not as a threat”.228
The greatest advantage of the Balkans region that even though economically and politically it is not stable, Balkan people can still recall in the memory the „paradise“ of coexistence which has been supplemented by hostility. Youth as an agent of change could be the bridge among nations to build
the new way of living together, and serve as a link among the communities
and nations to build the new future of the region.
Even though that author understands that the attempts of reconciliation
and post-conflict reconstruction will vary depending on locality and particular story but agreeing with Balkan Youth Foundaton Executive Director
Agon Demjaha, “We don’t need to love each other, but we don’t need to hate
each other“.229
The presented paper aimed to overview the issue of past in regards to the
issue process of post-conflict reconstruction and peace establishment. The
first part of the paper looks at the post-conflict reconstruction per se in
terms of different approaches existing. The author emphasizes the danger
of underestimation of the social component within the post-conflict stage,
draws possible consequences on this and connects the social recovery with
the youth engagement and youth work.
The second part of the paper presents the issue of the past including the
terms of memory and history. Author connects the issues of past with the
issue of the post-conflict reconstruction, directing the main line to the
question of the paper – past and youth, past and future generations.
The third part brings the practical input talking about Balkan region and
concrete initiatives in the region which are working on peace and youth
engagement. The main idea of the paper was to show the importance of
work with youth in the aftermath with conflict to be able to talk about future generations and their capital.
228
Frouke de Boer-Buquicchio M., Learning from Violence, Symposium Report, p.12, 2002;
229
Cathryn L. Thorup,2003;
98
Bibliography
1. Barakat S., “After the Conflict: Reconstruction and Development in the Aftermath of War”,
2010;
2. Barkan E., “Engaging History: Managing Conflict and Reconciliation,” History Workshop
Journal 59 (Spring 2005);
3. Barsalou and Baxter, “The Urge to Remember: The Role of Memorials in Social Reconstruction and Transitional Justice “,
4. Birgitta Berggren, Sida Support to the PRONI Institute of Social Education Projects in the
Balkans, 2002;
5. Bush K. and Saltarelli D., „The Two Faces of Ethnic Conflict: Towards a Peacebuilding Education for Children“, (Florence, Italy: UNICEF Innocenti Research Center, 2000);
6. Cole E., and Barsalou J.,, “Unite or Divide? The Challenges of Teaching History in Societies
Emerging from Violent Conflict”, (Washington, DC: USIP, June 2006);
7. Cole E., “Introduction: Reconciliation and History Education,” in Teaching the Violent Past:
History Education and Reconciliation, ed. Elizabeth A. Cole (Lanham, MD: Rowman & Littlefield, 2007)
8. Evans J., presentation “Young people and violence”, Learning from Violence, Symposium
Report, p.19, 2002
9. Frouke de Boer-Buquicchio M., Learning from Violence, Symposium Report, p.12, 2002;
10. Kumar K., “Postconflict Elections, Democratization, and International Assistance”, 1998
11. Leitenberg M., “Deaths in Wars and Conflicts in the 20th century”, Cornell Unicersity, 2006;
12. Martti Ahtisaari, What Works in Building Tolerance Among Balkan Children and Youth, 2003;
13. Mercy Corps, Youth and Conflict, Best practices and Lessons learned, more on www.mercycorps.org;
14. Naidu E., „The Ties that Bind: Strengthening the Links between Memorialisation and Transitional Justice” (South Africa: The Center for the Study of Violence and Reconciliation, 2006);
15. Naidu and Adonis, „The Relevance of the Past for a New Generation“, 2007;
16. Pouligny B., Doray B., and Martin J., “Methodological and Ethical Problems: A Trans-Disciplinary Approach,” in After Mass Crimes: Rebuilding States and Communities, eds. Beatrice Pouligny, Simon Chesterman and Albrecht Schnabel (Tokyo: United Nations University Press, 2007);
17. Pouligny B., “Peace Operations Seen from Below: UN Missions and Local People”, London:
Hurst/Bloomfield, Conn.: Kumarian Press, 2006;
18. Pouligny, “The Forgotten Dimensions of Transitional Justice Mechanisms: Cultural Meanings and Imperatives for Survivors of Violent Conflicts”
19. Ramberg I., Learning from Violence, Symposium Report, p. 12, 19, 2002;
20. Volkan, V., „Bosnia-Herzegovina: Ancient fuel for a modern inferno“, 1996;
21. Volkan, V., „Bloodlines: From ethnic pride to ethnic terrorism“, 1997;
22. http://lnweb90.worldbank.org/OED/oeddoclib.nsf/b57456d58aba40e585256ad400736404/
f753e43e728a27b38525681700503796/$FILE/PostCon.pdf;
23. http://www.un.org/esa/peacebuilding/Library/st_esa_246.pdf;
24. http://youngdiplomats.org.mk;
25. http://unvocim.net;
99
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí
ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.
Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová
Redakce textu: Stanislav Stach
Příprava materiálů: Hana Suchardová
Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová
Tisk: Amos
ISBN 978-80-904755-4-0
Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2
Praha 2013
www.rmv.cz
vydání první

Podobné dokumenty

Červen 2014

Červen 2014 šel. Až když se živnostníci začali proti „vysokým nájmům na staveništi“ bouřit, dostali po jednáních slevu, která ve výsledku znamená, že jsou na polovičním nájemném. Ani to ale, zdá se, situaci př...

Více

Úvod - Akademie věd České republiky

Úvod - Akademie věd České republiky bí, vřadili do svých větších monografií o zahraničněpolitické aktivitě první republiky. Šlo ovšem o práce založené na pramenech československé strany a zdaleka neúplné tištěné dokumentaci britské, ...

Více

JMB013_Moderni dejiny_SVJE_opora_final

JMB013_Moderni dejiny_SVJE_opora_final kompromitace Cankovova způsobu vládnutí – represálie proti liberální inteligenci – zahraniční tlak – jednání o půjčku na stabilizaci země – vláda Ivana Lapčeva 1926-1931 – stabilizace a uvolnění po...

Více

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy její zájmy. Může přinést České republice značné ekonomické zisky. Československý obchodní obrat s Jugoslávií dosahoval před jejím rozpadem více než miliardu tehdejších korun a české podniky získáv...

Více

Slováci ve Vojvodině

Slováci ve Vojvodině zabijačky. Tyto zákazy ovšem uměli místní Slováci obejít.84„Kovačičania sa však vynašli a zabíjačky robili aj na povale.“85 Po válce byli Němci z Vojvodiny odsunuti, jejich majetek byl znárodněn, n...

Více

GVIK 2014 DRUGA ČEH OK elektronika.cdr

GVIK 2014 DRUGA ČEH OK elektronika.cdr projektanti, výrobci zařízení a dodavatelé. Očekává se kolem 650 účastníků z více než 25 zemí Evropy a světa a také větší počet představitelů zahraničních velvyslanectví v Chorvatské republice. Na ...

Více