Kohout - Zpět na hlavní stránku

Jiří Kohout
Vzpomínky na uplynulých padesát let…
Zdravím vás všechny srdečně z Lanškrouna, kde žiji už padesátý rok, s přestávkou
jednoho a půl roku na konci šedesátých let.
Místo memoárů nabízím k nahlédnutí dva rozsáhlejší texty, napsané před čtyřmi lety
pro knihu „TESLA Lanškroun 1946-1989 Vzpomínky pamětníků“
První je můj osobní příběh, jedno z víc jak 120 vyprávění v uvedené knize. Kvůli pojetí
knihy má dokumentární styl a zmiňuje tolik dalších lidí. – Myslím ale, že pár článečků o
mých často kuriozních prožitcích, rovněž zveřejněných na tomhle webu, jej trochu
zlidšťuje.
Ke zmíněnému textu ještě přidávám další úryvek z knihy o TESLE Lanškroun, trochu
neosobní vyprávění o onom roce a půl, co jsem bydlel jinde, než v Lanškrouně, totiž
v Káhiře. Za relativně šťastných předteroristických časů: Egypt tehdy byl jen nepatrně
přelidněný, Káhira měla jen 5 milionů obyvatel, celá země asi 30 milionů, dnes jsou obě
čísla třikrát větší. Zde jsem vložil několik osobnějších vzpomínek.
----------------
TESLA Lanškroun 1946-1989 Vzpomínky pamětníků
část Lidé v TESLE, úryvek z kapitoly Obchodní úsek
...
V osmdesátých letech se propagování lanškrounských výrobků – součástek i
jednoúčelových strojů – začlenilo do systému celého koncernu a později, prostřednictvím
obchodní organizace TESLY ELTOS, celého ministerstva a to byla velká pomoc. Už se
nemusely shánět agentury a tiskárny na vydávání našich katalogů součástek, jichž nikdy
nebylo dost.
Ing. Jiří Kohout:
Do TESLY jsem přišel na umístěnku z vysoké školy v lednu 1962. Tři absolventi
pražské elektrofakulty (já s manželkou z poděbradské části fakulty, Jindřich Kovář z její
pražské části) jsme nastoupili do střediska Automatizace a mechanizace (AM), ale mě
povolali hned další měsíc na půl roku na vojnu. Celkem čtyři roky jsem pracoval v
elektrokonstrukci vedené panem Zdeňkem Šilarem.
V letech 1964 a 1965 vyrábělo teslácké středisko AM asi 90 strojů mnoha druhů pro
akci Radio SAR (o ní se píše na jiném místě). Jednou jsem se náhodně ocitl v situaci, kdy
jsem panu Robertu Novákovi z Oddělení investičních celků tlumočil soukromý anglický
rozhovor. A to vedlo k tomu, že jsem začal doma po práci překládat a psát na kufříkovém
mechanickém psacím stroji průsvitky několik desítek návodů na stroje pro Radio SAR a
doplňovat anglické texty do souvisejících výkresů. K výdělku asi 1400 korun měsíčně bylo
20 korun za stránku překladu vítaným doplňkem.
A na jaře 1967 mi nabídli funkci vedoucího týmu instalace strojů v Egyptě. Přešel
jsem do obchodního úseku a tam jsem působil v různých oblastech činnosti až do roku
1990.
Do Egypta jsem odletěl na konci října 1967 a vrátil jsem se koncem dubna 1969. Tak
se stalo, že jsem propásl celé tehdejší československé reformní období, a o všem jsem se
dozvídal jen z vyprávění lanškrounských kolegů, postupně přilétajících od února 1968,
nebo ze zahraničního tisku a rozhlasu.
V Lanškrouně stále fungovalo Oddělení investičních celků, nyní s vedoucím
Vladimírem Sokolem a s Jaroslavem Cinkem. K nim jsem se po návratu do
Československa přidal, a když pan Sokol přešel do funkce ředitele Společenského domu
ROH, nastoupil jsem na jeho místo.
Oddělení se přejmenovalo na Odbyt strojů, neboť začínala éra vývozu tesláckých
strojů do ciziny. Záměrem ředitele podniku Ing. Pajerka a vedoucího Automatizace a
mechanizace Ing. Černohouse bylo udělat z TESLY významného výrobce a vývozce
jednoúčelových strojů, s tržbami srovnatelnými s tržbami za součástky.
Do Egypta se nyní vyvážely výrobní materiály a náhradní díly či nástroje nahrazující
ty, které se tam neodborným zacházením pokazily.
Naopak v Evropě začínal podnik zahraničního obchodu KOVO, obchodní skupina 8,
vystavovat naše první automatické navíječky na veletrzích. Export strojů měl na KOVU
na starosti pan Rudolf Siegel, s ním spolupracovala paní Božena Malátová. Později
Antonín Stránský a Ing. Karel Zima.
Náš odbyt strojů začal obstarávat administrativu vystavovaných a později vyvážených
strojů, vybavování zahraničních montérů a průvodní dokumentace na stroje v jazycích
odběratelských zemí. A také jsme se účastnili jednání se zahraničními návštěvami
v Lanškrouně a organizovali jejich pobyt.
Při těchto jednáních zastupoval oddělení AM především pan Josef Tomeš, vedoucí
konstrukce. Mluvil velmi dobře německy a znal stroje „do posledního šroubku“. Jezdil
také za TESLU na ty zahraničních veletrhy, kde se vystavovaly naše stroje.
Ubytovací i stravovací možnosti pro cizince v Lanškrouně byly na začátku
sedmdesátých let téměř nulové. Hosty jsme ubytovávali v Moravské Třebové, na Suchém
vrchu nebo později v Ústí v hotelu Poprad. Ten také byl v neděli nejbližším místem, kam
se dalo jít se zahraničním hostem na večeři.
Technická a cenová jednání probíhala za účasti představitelů AM a bylo povzbuzující
vidět, jak jsou jejich názory a rady zahraničními hosty respektované.
Dobrý vztah vznikl například mezi AM a závodem Siemens v Heidenheimu, kde
elektrolytické kondenzátory vyráběli Němci, vysídlení z Lanškrouna. Zajímaly je
především naše automatické navíječky dvoukapacitních svitků. Předkládali na ně své
vlastní požadavkové listy s požadavky úprav a vylepšení. Ty byly pro středisko AM
cenným zdrojem podnětů.
Při cenových a technických jednáních si stále psali do poznámkových diářů. Jednou byl
v jejich delegaci jistý pan Zapka, staršího věku, rodák z Jamného. Odvezli jsme ho k jeho
rodnému domku, měl slzy v očích. Nedlouho později přišla zpráva, že náhle umřel. – Po
zpracování technických změn jsme poslali do Heidenheimu novou cenovou nabídku.
Zanedlouho přišla odpověď: „Uvádíte cenu XX marek, ale v poznámkové knize zesnulého
pana Zapky zjišťujeme, že jste při osobním jednání uváděli nižší cenu YY marek. Mohli
byste prosím vysvětlit, proč došlo ke zvýšení?“ – Pan Zapka posloužil své firmě ještě po
svém skonu.
V odbytu strojů jsme nakonec pracovali tři: Naďa Zedníčková, Alois Langr, který přišel
z AM, a já.
V roce 1975 jsem přešel na uvolněné místo vedoucího oddělení Dokumentace a
propagace. Toto oddělení obstarávalo technický marketing výrobků – součástek, ale i
jednoúčelových strojů: připravovalo exponáty pro několik veletrhů a výstav ročně,
vydávalo katalogy výrobků a další propagační tiskoviny, s ČVTS se podílelo na
celostátních konferencích o součástkách a hybridních obvodech.
Tým oddělení dokumetace a propagace
koncem 70. let: Zprava Marie
Chládková, Radka Minářová, Zdeněk
Brokeš, Věra Nagyová a Ing. Jiří Kohout.
Dokumentace a propagace, součást
obchodního úseku, se ale nezabývala
politickou agitací ani výzdobou – ty se
staly náplní oddělení závodní
propagace, vedeného Milošem
Šrámkem, s pány Jindřichem Davídkem,
Bohuslavem Samkem a závodní
fotografkou paní Miroslavou Šrámkovou.
Výtvarníkem Dokumentace a propagace byl Zdeněk Brokeš, na textech katalogů
pracovala a veletržní exponáty připravovala Věra Nagyová a Marie Chládková kreslila
výkresy součástek a evidovala všechny fotografie výrobků, výrobních prostor a objektů
závodu.
Ve druhé polovině 80. let došlo k přeskupením a do oddělení nastoupily Lenka
Sontáková a Zdena Budková. Název oddělení se změnil na Obchodně technické služby.
Souhrnné katalogy výrobků byly hlavní a žádanou publikací pro technickou veřejnost
již od 50. let. Nejprve měly knižní formát. Později poloviční – kapesní –
formát, s vydavatelskou pomocí pražské Propagační tvorby. Nakonec, když je začal
vydávat obchodní podnik TESLA ELTOS, větší knižní formát.
Od sedmdesátých let jsme vydávali i velké přehledové katalogy formátu A4. Ty už
byly součástí edičního plánu celého koncernu TESLA – Elektronické součástky Rožnov, a
naší TESLY se týkaly dva z nich: Součástky pro elektroniku 1982, a Hybridní integrované
obvody 1986.
Nejpravidelnějším lanškrounským katalogem byl výrobní program, řádkový seznam
celého našeho výrobního sortimentu, vycházející vždy na období dvou let. Tam se čtenář
dočetl, jak je to u každého výrobku s jeho perspektivností (zda je, nebo není vhodné jej
využít v nově konstruovaném zařízení).
Některé publikace vycházely s tvůrčí podporou odborných útvarů. Příkladem může být
brožura Odpory a kondenzátory – provozní vlastnosti z roku 1976, neformálně
nazývaná katalogem spolehlivosti. Text připravila vývojová skupina spolehlivosti,
zejména Stanislav Zedníček st. a Ivo Kousalík.
Mimoto vycházely specifické tiskoviny, například kartička pohlednicové velikosti
s barevným kódem pro odpory (barevné proužky na tělísku odporu znamenaly hodnotu
jeho odporu a její dovolenou úchylku), nebo brožury k výročí firmy.
Velkou popularitu měl náš plakát Moderní součástky pro elektronické přístroje
s uměleckou fotografiíe skoro všech našich výrobků na proměnlivém modrém pozadí,
vydaný s podporou Propagační tvorby Praha – ten visel snad ve všech prodejnách
s elektronikou v Československu.
Někdy vycházely mimořádné publikace. Například ke 40. výročí naší TESLY,
s barevnými fotografiemi budov TESLY poprvé pořizovanými z 13 metrů vysoké pojízdné
plošiny, zapůjčené lanškrounskými Technickými službami.
Pro hybridní obvody vyšlo několik brožur, mezi nimi Zákaznická příručka.
Obstarávali jsme expozice na několika typech výstav a veletrhů:
Na prvním místě to byl každoroční podzimní Mezinárodní strojírenský veletrh
v Brně. Stánek naší TESLY Lanškroun, součást expozice naší obchodní skupiny 8 podniku
zahraničního obchodu KOVO, býval skoro vždy na druhé galerii pavilonu C.
Součástky jsme odevzdávali montované na tablech, velmi pečlivě připravovaných
Zdeňkem Brokešem.
Na každém asi osmidenním, později poněkud kratším brněnském veletrhu jsme
osobně jednali se zhruba dvěma tisíci návštěvníky a dalších několik set písemných
požadavků jsme vyřizovali po návratu.
V osmdesátých letech několik ministerstev pořádalo každoroční výstavu spotřebního
zboží, střídavě v českých zemích a na Slovensku. Tam jsme předváděli takzvané výrobky
„pro tržní fondy“, jež musel mít v sortimentu každý průmyslový podnik. Často to byly
úspěšné výrobky uplatňující kutilské nápady: například naše tehdejší konzervátory
(dobíječky) autobaterií, podobající se dnešním nabíječkám mobilů, fungují dodnes
v mnoha garážích.
V letech 1984 a 1985 proběhly dvě významné výstavy v Moskvě. Ta první otevírala
nově vybudované československé technické centrum v Čertánovu na jihu Moskvy,
asi 15 kilometrů od centra. To byl víc jak hektarový areál se šestimetrovými obvodovými
zdmi, vlastní restaurací a službami a působil dojmem těžko dobytné pevnosti. Naše
federální ministerstvo elektrotechnického průmyslu zde po dobu tří týdnů předvádělo své
exportní možnosti. Naše TESLA vystavovala automatickou navíječku v provozu a pan Ing.
Maixner, CSc. přednášel o našich jednoúčelových strojích.
V roce 1985 se konala obrovská výstava ČESKOSLOVENSKO 1985 na moskevském
Výstavišti úspěchů národního hospodářství. Zabrala tam největší 200 metrů dlouhý
pavilon a trvala od začátku do konce června. Ve vnitřním amfiteátru se konaly
přednášky, ale vystupovaly tam i hvězdy pop-music (Gott, Plavci, Vondráčková, Zich).
Výstava byla otevřená sedm dní v týdnu. Naše TESLA vystavila navíječku miniaturních
elektrolytických kondenzátorů, s informátorem Petrem Černým, ale především
mimořádně úspěšný poloautomat na tisk tlustovrstvých HIO, obsluhovaný Josefem
Majetičem. Ten tiskl na destičky z PVC například motiv Kremlu a o ten se školní mládež
doslova prala, zatím co jiný motiv se znakem města Lanškrouna zcela ignorovala.
Dlouhá pracovní doba výstavy byla vyčerpávající, ale tehdy šlo o zdraví v Moskvě i
doopravdy, protože jeden z našeho týmu byl večer přepadený v parku a druhý dokonce
zaplatil životem to, že příliš okatě vyměňoval šeky za hotové peníze. Tak jsem nechodil
večer ven, ale sledoval na hotelu televizi. A bylo se na co dívat. Čtvrt roku předtím
nastoupil do úřadu Michail Gorbačov a nyní objížděl svazové republiky se svými
strhujícími projevy o perestrojce. Viděl jsem jich v televizi několik a nikdy na to
nezapomenu.
Po roce 1980 se koordinace publikační a výstavní činnosti za celý koncern TESLA –
ELEKTRONICKÉ SOUČÁSTKY Rožnov ujali lidé z Rožnova, nejprve František Vrbka, po
něm jsem tuto funkci v nouzové situaci převzal na necelý rok já a nakonec koordinoval
propagaci výrobků za celý koncern rožnovský Ing. Vlastimil Halamíček.
Spolupráce a trvalé kontakty s lidmi z oboru v sesterských podnicích byly pro nás
cennou inspirací. Například nelze zapomenout na pana Vítězslava Stříže z TESLY Rožnov,
respektovaného autora řady knih o elektronkách a později o polovodičích, nejstaršího
člena našich výstavních týmů.
Moje dnešní vzpomínky na TESLU poznamenává vědomí, že tady v lanškrounské
TESLE nějakým řízením osudu vznikaly četné týmy se spoustou výborných lidí. Mám
trvalou vzpomínku na to, že když jsem se ocitl v potížích, obklopovalo mě v TESLE
mnoho přátel s připravenou pomocnou rukou. Budu proto vždycky považovat TESLU za
jakousi svoji širší rodinu. Prací na této knize chci této své širší rodině projevit svou
vděčnost.
…
-----------------
TESLA Lanškroun 1946-1989 Vzpomínky pamětníků
část Dodatky, úryvek z kapitoly 1967–1970: Lanškrounští odborníci v Egyptě.
Autoři: Slavomír Bureš, Jiří Kohout (modře jsou osobní vzpomínky), Jozef Svetlík
Historické pozadí
Na začátku šedesátých let minulého století začal růst vliv tzv. socialistických zemí,
zejména Sovětského svazu, v severní Africe.
Sovětský svaz zafinancoval výhodnými úvěry stavbu Asuánské přehrady. K tomu
poskytl stovky odborníků. Souběžně s projektem přehrady navrhl i jiné paralelní projekty,
směřující k industrializaci zemědělského Egypta: od výstavby metalurgického kombinátu
v Heluánu hodinu jízdy na jih od Káhiry až po rozvoj elektrotechnického průmyslu.
Tehdy se Československo ocitlo v roli subdodavatele jednoho takového paralelního
projektu, který trval od roku 1964 do roku 1972, a jmenoval se „RADIO SAR“. Jeho cílem
bylo vybudovat a rozjet rozsáhlou továrnu dodávající na egyptský trh jednoduché stolní
černobílé televizory a stolní radiopřijímače, a také přenosná tranzistorová rádia na
baterie. Takové, aby si je mohla cenově dovolit standardní egyptská rodina. Továrna na
rádia a televizory však měla zároveň v jakési předvýrobě vyrábět i všechny
radiosoučástky a díly na tyto přístroje včetně dřevěných nebo plastových skříněk. Vše
pod jednou střechou. Na jedné straně do továrny měly proudit suroviny na výrobu
elektronických součástek, a z druhé strany přímo do obchodů hotové televizory a rádia.
Na československé straně nebyl problém takový komplikovaný projekt organizačně
zvládnout – veškerý znárodněný elektrotechnický průmysl totiž spadal do jediné
organizace TESLA.
Hlavním dodavatelem pro akci RADIO SAR se stala TESLA Bratislava (organizování
dodávek a technické pomoci, radiopřijímače, předvýroba, učňovská škola) a dalšími
dodavateli TESLA Pardubice (televizory), TESLA Lanškroun (pasivní součástky) a TESLA
Rožnov (aktivní součástky – elektronky a polovodiče), a některé další specializované
podniky. Celkově projekt zastřešovala KOVOPROJEKTA Praha a jeho odpovědnou
organizací zahraničního obchodu byl TECHNOEXPORT Praha.
Co nabídla TESLA Lanškroun
TESLA Lanškroun měla za úkol vyprojektovat zjednodušené a zmenšené kopie
některých svých výrobních linek na přidělené plochy v egyptském závodě a zhotovit a
exportovat příslušné stroje, přípravky a předvýrobní nástroje, a s nimi i veškerou
technickou dokumentaci v angličtině.
Byly to výrobní linky na uhlíkové rezistory (tehdy jsme říkávali „odpory“), na uhlíkové
potenciometry a potenciometrové trimry, na hliníkové elektrolytické kondenzátory ve
velkém i miniaturním provedení, a dále s pomocí sesterských TESEL linky na keramické
kondenzátory (s TESLOU Hradec Králové), drátové rezistory a slídové kondenzátory (s
TESLOU Jablonné n. O.) a na papírové kondenzátory (s TESLOU Jihlava).
Pro polovodičovou výrobu TESLY Rožnov také linka na patičky tranzistorů. K tomu
ještě potřebné vybavení pro typovou zkušebnu a výrobní laboratoř.
Měla se vyrábět taková množství součástek, kolik se spotřebuje pro vyráběná
množství rádií a televizorů: ročně 10 tisíc televizorů, 75 tisíc stolních a 25 tisíc
přenosných rádií.
Projekt a dodávky
V roce 1965 v TESLE Lanškroun projektanti spolu s vývojáři součástek naplánovali
technickou podobu výrobních linek a zadali specifikace nových zjednodušených strojů do
útvaru Automatizace a mechanizace (dnešní SOMA Engineering) ke konstrukci a výrobě.
Byla to velká množství strojů pro velmi malé objemy výroby součástek. Například
všech druhů elektrolytických kondenzátorů se měly vyrábět pouhé tři čtvrti milionu kusů
ročně a na to připadalo 62 strojů a 42 zaměstnanců.
Celkem bylo z Lanškrouna dodáno do výrobních prostor 363 strojů a zařízení. Do
předvýroby 117 nástrojů (řezných, ohýbacích, forem). Do zkušebny a laboratoře 105
měřicích přístrojů a zařízení. Drobnějších montážních a měřicích přípravků bylo 1705.
Naše dílenské plochy měly mít rozlohu 3456 metrů čtverečních (jako třetina náměstí J.
M. Marků) a k tomu zkušebna a laboratoře dalších 720 metrů čtverečních. Na dílnách
mělo pracovat celkem 431 egypských zaměstnanců, a ve zkušebně a laboratoři ještě 16.
Ve zmiňovaném roce 1965 v TESLE Lanškroun vzniklo malé tříčlenné oddělení
investičních celků, kde zprvu koordinovali celý projekt a výrobu strojů, a později
vyřizovali s TECHNOEXPORTEM také administrativu při vývozu beden s vybavením dílen a
ještě později vysílání členů týmu tzv. „technické pomoci“.
Tři nebo čtyři překladatelé se lopotili s překlady textů a výkresů do angličtiny (jedním
z nich jsem byl i já, pro celou oblast průvodní textové a výkresové dokumentace na
výrobní zařízení. Ostatní překládali výrobní dokumentaci a předpisy na součástky).
Všechno se pak rozmnožovalo na čpavkových kopírkách. (S vědomím, že taková kopie na
světle časem bledne, ale jinak to tehdy nešlo…).
Naštěstí problémy s názvoslovím ani nevznikly, protože egypští partneři uměli jen o
trochu líp anglicky a nouzové lanškrounské „angličtině“ nakonec všichni rozuměli.
Rok 1966 byl ve znamení postupných zásilek robustních dřevěných „zámořských
obalů“ se stroji na cílové místo, kde už mezitím probíhala výstavba továrních objektů.
Tím cílovým místem bylo statisícové město Benha v nilské deltě asi 60 km na sever od
Káhiry. Arabský název firmy byl KATRON (ze slov KAiro, elekTRONika) a její pozemek
ležel ještě před městem hned u dálnice Káhira – Alexandrie.
A další rok, v létě 1967, měl do Egypta odletět první lanškrounský člen týmu
československé technické pomoci, ale napoprvé se to nepovedlo – v červnu totiž vypukla
šestidenní válka mezi Egyptem, Sýrií a Jordánskem na jedné straně a Izraelem na straně
druhé.
A zaměstnanci TESLY Lanškroun, vybraní do týmu technické pomoci, se ocitli před
obtížnou volbou: pojedu do země, kde co nevidět může vypuknout další kolo arabskoizraelské války, nebo ne? Odvážím se při dlouhodobém pobytu toho, aby toto riziko se
mnou sdílela i moje rodina?
První expert vycestoval koncem října 1967. (Nikdo mi moc nezáviděl, předchozí rok
zemřel lanškrounský projektant, který vyjel do Káhiry na jednu z úvodních porad
s egyptskými protějšky, na nějakou tropickou nemoc, a pět týdnů před mým odletem
spadl stejný typ letadla egyptských Misr Air, jakým jsme měl letět já, dosluhující první
západní osobní tryskáč De Haviland Comet, do Egejského moře… Ale nepřijmout takovou
šanci?). V únoru a březnu 1968 přijeli další dva experti. V létě 1968 už jich v Benze
pracovalo a v Káhiře bydlelo nějakých 8, někteří i s manželkami a dětmi (Eliška s dětmi
přijela čtvrt roku po mě a tak nás pět bydlelo v Káhiře pohromadě po celý další rok a
čtvrt. Postupně na třech adresách).
Začátek akce v Egyptě
Lanškrounský tým měl před sebou tří úkoly: nejdříve instalovat všechny stroje a
technické vybavení dílen tak, aby se mohlo začít vyrábět.
Potom postupně rozběhnout výroby a plně zaškolit místní egyptský perzonál, aby
dokázal samostatně vyrábět. Souběžně vybudovat typovou zkušebnu, zaškolit i její
egyptský perzonál a postupně provést takzvané typové zkoušky, ověřující veškeré
vlastnosti jednotlivých výrobků z linek.
Úspěšný protokol o typové zkoušce schválený oběma stranami se měl stát dokladem,
že dílnu může plně převzít egyptská strana a závazky československé strany jsou
splněny.
Od konce října 1967 tedy začala první fáze lanškrounské účasti: instalace a předávání
všech dílen pro zahájení výroby.
V té době již továrna přes rok běžela na svém vzdáleném konci – montáži rádií a
televizorů z importovaných součástek. Výrobní hala měla úctyhodný půdorys 150 x 200
metrů a a uvnitř ji protínaly šest metrů široké chodby uspořádané do půdorysu velkého
písmene H. K výrobní hale se přimykala pětipodlažní administrativní budova také 200
metrů dlouhá.
Součástková část v sousedství výškové budovy tehdy byla teprve v hrubé stavbě, bez
podlah, a venku na volné ploše spočívalo už přes rok ve třech patrech na sobě obrovské
množství masivních nerozbalených beden, z nichž 162 přišlo z Lanškrouna.
Tým československé technické pomoci měl v té době v Káhiře asi 6 lidí, převážně
Slováků z Bratislavy a především tam byl HIP – hlavní inženýr projektu z KOVOPROJEKTY
Praha.
Tak jak se dokončovaly interiéry dílen, přijížděli experti lanškrounské části projektu,
nejprve na začátku roku 1968 kolega z Hradce Králové zavést keramické kondenzátory a
jiný z Jablonného n. Orlicí na drátové odpory a slídové kondenzátory.
S českou kolonií v Káhiře
Na konci šedesátých let byla Káhira plná Rusů i Čechoslováků – těch tam bylo přes
tisíc, když se k lidem na pracovním pobytu připočítali i členové jejich rodin. Díky
přátelské propagandě byl vztah prostých lidí k Československu velmi vstřícný;
islamistická hnutí byla teprve v zárodku a pocit bezpečnosti, jaký tehdy v Káhiře panoval,
se dnes dá jen těžko představit. Chtělo to ovšem umět co nejvíce arabských frází a
vyhýbat se sporům. Také opatrně mluvit česky, protože několik nevinných českých slov
má v arabštině neobyčejně vulgární význam.
Československá komunita v Káhiře byla vysoce vzdělaná. Vynikalo několik desítek
vysokoškolských učitelů z Vojenské technické akademie v Brně, kteří tvořili skoro celý
pedagogický sbor na MTC (Military Technical College), vojenské technické škole
s anglickým vyučovacím jazykem, a víc jak desítka hudebníků z orchestru káhirské
opery, dále několik týmů technické pomoci a servisu (např. Sigma pumpy) a
archeologové z Egyptologického ústavu.
Vojenští pedagogové velmi studovali starověký Egypt a díky jejich dobrým vztahům k
egyptské armádě mívali k dispozici vojenské autobusy na víkendové výlety k odlehlým
staroegyptským památkám často i uvnitř vojenských prostorů. Neobsazená místa mohli
využívat naši experti a tak poznali mnohé lokality, kam dnešní turista nevkročí.
Dětí v československých rodinách v Káhiře bylo tolik, že poblíž velvyslanectví vznikla
česká základní pětitřídní škola. První třídy byly dokonce dvě (náš šestiletý Petr chodil do
áčka; proto jsme se museli přestěhovat do centra, na ostrov Zamalek, aby se dalo do
školy docházet pěšky.). Škola patřila pod ministerstvo zahraničních věcí a měla vzhledem
k letním vedrům příjemný školní rok – od října do května se čtyřměsíčními prázdninami.
(Jediný měsíc Petrovi chyběl, aby měl z Káhiry vysvědčení z celé první třídy, vraceli jsme
se do ČSR koncem dubna. Stejně ale má na vysvědčení u známek z prvního pololetí
kulaté razítko „Základní škola 1. až 5. ročník při zastupitelském úřadu v Káhiře). Starší
děti musely chodit do ruské střední školy. V Káhiře bylo mnoho soukromých škol,
převážně s anglickým vyučovacím jazykem. V jedné z nich, ve čtvrti Heliopolis, učila a
později ji vedla Jarka Štarhová-Ezzatová, rodačka z Lanškrouna. Jeden lanškrounský
expert posílal „načerno“ svou čtyřletou dcerku do anglické školky. Když se to nějak
dozvěděli na velvyslanectví, přišlo ultimatum: hned holčičku vzít z té kapitalistické školy,
nebo celá rodina ihned pojede zpátky do Československa (Byla to naše tehdy čtyřletá
Maruška. Velice záviděla Petrovi, že je školák, a tak jsme ji přihlásili do „Kindergardenu“
v Saint Joseph School, základní a střední škole s anglickým vyučovacím jazykem řízené
libanonskými řádovými sestrami, dva bloky od našeho bytu, na Petrově trase do české
školy. Maruška v prostředí s dětmi mnoha národností za pár týdnů neuvěřitelně zvládla
hovorovou angličtinu i spoustu říkanek a písniček. Dodnes lituji, že jsme ji nechali tyhle
znalosti zapomenout.…
Naše nejmenší dcera Helenka byla ještě o dva roky mladší. Teprve v Káhiře přestávala
nosit plínky a učila se první slova. Velmi kladným rysem Arabů je, že mají rádi malé děti,
a blonďatá Helenka je přímo fascinovala.)
Každodenní život v práci
Každý Čech či Slovák z technické pomoci měl své egyptské protějšky, ambiciózní
mladé inženýry okolo třicítky, a jejich prostřednictvím pak organizoval práci egyptského
týmu. Pracovní atmosféra byla překvapivě dobrá, protože naši lidé neprojevovali
nadřazenost nebo společenský odstup.
Na začátku byla potřebná transportní četa pro přemístění dodaných beden se stroji na
dílnu. Tam stroj vybalili a dali na určené místo. Byli to neobyčejně obratní lidé citlivě
manipulující pomocí pák a trubek s mnohatunovými břemeny.
Až na jejich šéfa jménem Jehja Tuhami byli všichni neobyčejně štíhlí a vydrželi celý
den pracovat při minimální stravě: jejich oběd, poskytovaný firmou, sestával z jednoho
trojúhelníčku taveného sýra a většího rohlíku. Byli většinou bosí, oblečeni v dlouhé
galábiji, a denně docházeli pěšky do práce ze svých vesnic i několik hodin.
Hlavní inženýr projektu předvedl místnost a přípojky, a zprostředkoval jejich napojení
na stroj místními egyptskými instalatéry. Tak se postupně každá dílna zaplňovala
zařízením a přicházel čas povolat z Československa příslušného odborníka na výrobu.
Nábytek pro dílnu vznikal na místě, v pomocných dílnách továrny. Paradoxně bylo
k dispozici více kovu (plechů, úhelníků apod.) než dřeva. Jediným zdrojem dřeva pro
truhláře byly rozbalené přepravní bedny. Z nich vznikaly hlavně desky stolů. Zásuvky už
byly z plechu.
Pro členy našeho českého týmu začínal pracovní den po sedmé ráno.
Každý bydlel v nějakém pronajatém bytě v asi půlmilionové čtvrti Heliopolis v severní
části Káhiry vzdálené půl hodiny jízdy od letiště. Sběrný pick-up se dvěma lavicemi a
později autobus objížděl adresy jednotlivých expertů a pak s celou skupinou během
půlhodiny prokličkoval domorodými předměstími až na dálnici směřující nilskou deltou na
Alexandrii. Za další hodinu dorazil do továrny. Odpoledne se po třetí hodině odjíždělo
z práce zpátky, a to už bylo za plného denního žáru. A v Káhiře zase postupně všichni
vystoupili u svých bytů, aby se později navečer znovu sešli ve sportovním klubu.
Šestidenní pracovní týden měl jednu zvláštnost – v muslimských zemích je volným
dnem pátek a v sobotu a v neděli se pracovalo. To, že jsme někteří byli křesťané (a
ostatní aspoň předstírali, že jsou), zaměstnavatel ctil. Díky tomu se nemuselo jít do práce
nejen o muslimských, ale i o křesťanských svátcích.
Nový expert přilétal letadlem z Prahy ve dvě hodiny v noci. Vždy na něj na káhirském
letišti čekal někdo z „veteránů“, ohlídal jeho průchod pasovou kontrolou a taxíkem jej
dopravil do bytu. Příští den nový expert ztrávil ve společnosti člena týmu znalého
místních poměrů. (Býval jsem to já, nejsnadněji jsem se domlouval anglicky a trochu i
arabsky a imigrační úředníci na ministerstvu vnitra na náměstí Tahrir – ano tam, kde na
začátku 2011 probíhaly ty demonstrace – mě už znali a věděli, o co jde.)
Ten jej ráno vyzvedl a nejprve s ním zajel do obrovské budovy ministerstva vnitra na
náměstí Midan el Tahrir v samém centru Káhiry, k registraci. Režim sledování cizinců byl
tehdy, pár měsíců po poslední válce, velmi přísný. A s čerstvým osobním průkazem
v arabštině v kapse, příchozí něco pojedl a zbytek dne se ztrávil u pyramid v Gíze. (Díky
tomu jsem byl u pyramid postupně snad dvacetkrát, a měl jsem ze svých příruček
naučený průvodcovský výklad lépe než mnozí domorodci).
A večer se celý československý tým sešel na večírek a hlavně vyzvědět od příchozího,
co je doma nového. Nezapomínejme, že to byly měsíce Pražského jara v roce 1968, doba
plná nadějí a začínajících obav.
A příští den už začínala práce – první jízda autobusem do Benhy, přidělení stolu ve
společné kanceláři, porada s vedením týmu, seznámení s egyptským vedením továrny i
členy jejich týmu a úkoly pro následující dny.
Na dílně uhlíkových odporů. V popředí vidíme poloautomaty na přiváření drátových
vývodů. Stojící (zprava): Jozef Svetlík, vedoucí týmu rozběhu výrob, Said Šalabi, vedoucí
výroby pasivních součástek ve firmě KATRON, Jiří Kohout, vedoucí týmu instalace strojů,
a zleva Rudolf Broulík a dále Slavomír Bureš, experti výroby uhlíkových rezistorů. (Archiv
Jozef Svetlík) (Ruda a Slávek měli kravaty, protože to byl jejich první den na pracovišti.
I uvnitř budovy továrny panovalo velké vedro a nešlo tam s kravatou vydržet.
V Káhiře však byla kravata společensky nezbytná. Například u lékaře docházelo k
nemilosrdné selekci „kravaťáků“ od „nekravaťáků“ – byly pro ně různé čekárny.)
Každodenní život ve volném čase
Doba pobytu expertů trvala od nějakých pěti do asi třiceti montážních měsíců. Při
pobytu v cizině přesahujícím jeden rok vznikal nárok na pobyt rodinných příslušníků. A
tak se v Káhiře ocitly tři lanškrounské rodiny, aby ztrávily několik měsíců v prostředí tak
odlišném od socialismu panujícího už dvacet let doma v Československu. - Ale i další
experti alespoň krátkodobě zvali svém příbuzné k návštěvě. Zpáteční turistická letenka
na pobyt do 21 dnů tehdy stála neuvěřitelných čtrnáct stovek korun.
Káhira té doby měla teprve pět a půl milionu obyvatel a většinu znaků moderní
západní metropole šedesátých let. Turistický ruch byl v plném proudu, a spousta cizinců
zde bydlela dlouhodobě nebo i trvale díky široké nabídce plně zařízených bytů
k pronajmutí.
Všichni experti projektu RADIO SAR bydleli v takových bytech, pro jednoduchost
v jediné čtvrti poblíž sebe a především poblíž Heliopolis Sporting Clubu. To byl starý klub
založený Angličany snad ještě v předchozím století a na volné členství se čekalo roky.
Zahraniční experti i členové jejich rodin se díky vládní protekci se mohli stát členy
okamžitě.
HSC nabízel na nějakých deseti hektarech obklopených čtyřmetrovou zdí velké
množství služeb. Především koupání. Pak zde byla restaurace, knihovna, čajová zahrada,
hřiště na všechny myslitelné sporty, pošta, holič, altánky pro malé společnosti, a
zejména to bylo zcela bezpečné prostředí.
Zde se navečer dalo hodinu nebo dvě, před rychlým západem slunce, zrekreovat a pak
vyrazit na večerní nákupy nebo posezení u káhirského piva Stella v některé restauraci či
v blízké cukrárně Groppi.
Svátky, zejména několikadenní, se hodily na organizované výlety. Pobřeží Rudého
moře jako bojová linie mezi Egyptem a Izraelem bylo nepřístupné. A tak se vyjíždělo na
jih do Luxoru s Údolím králů a ještě dále do Asuánu s jeho přehradou, případně
k desítkám pyramid v oblasti Káhiry, anebo na sever do Alexandrie buď pouští nebo
nilskou deltou a potom ještě dál podél středomořského pobřeží až k bojišti v El Alameinu.
Všichni experti se postupně naučili všem důležitým frázím každodenní arabštiny.
Zlepšovat angličtinu bylo také poměrně snadné: skoro celý den vysílala místní
rozhlasová stanice v angličtině. Ve stejném jazyce vycházel deník The Egyptian Gazette.
Daly se kupovat americké týdeníky Newsweek nebo Time a tehdy ještě také vycházely
vynikající Life a Saturday Evening Post (velká škoda, že zanikly). Tyto časopisy podléhaly
tvrdé cenzuře, než přišly do prodeje. Často jim chyběly listy vyřezané cenzurou. Buď to
byly odvážné obrázky hezkých dívek, nebo politické texty o aktuální válce.
V kině běžely desítky tehdejších filmových premiér: první filmy s Seanem Connerym
v roli Jamese Bonda, hudební filmy s Elvisem Presleyem, muzikály jako Sound of Music,
spagetti-westerny režiséra Sergio Leone a spousta dalších, nejčastěji jako dvojprogramy
v letních kinech pod širým nebem uprostřed městského bloku domů.
Dalo se také chodit do večerních kurzů němčiny v Goethe Institutu. Nebo do
francouzštiny v Berlitzově škole. Také na angličtinu na American University in Cairo. Naši
egyptští kolegové dychtivě navštěvovali kurzy právě nastupující počítačové techniky.
V tehdejším předfundamentalistickém Egyptě se dobře snášela všechna
náboženství. Jen židovská obec se z bezpečnostních důvodů držela v pozadí. Místní
anglická komunita navštěvovala řadu protestantských kostelů vybudovaných již v 19.
století. Jedním z příjemných překvapení na obou stranách bylo, že lanškrounští evangelíci
znají nápěvy písní z jejich zpěvníků. (Když se dva mladí Egypťani, od nichž jsme měli
pronajatý zařízený byt ve čtvrti Heliopolis, dozvěděli, že jsme evangelíci, mělo to
zajíimavý důsledek. Jednou jsme našli pod dveřmi navštívenku metodistického kněze
s pozváním do jejich modlitebny. Šli jsme tam na nedělní večerní bohoslužby a došlo
k jednomu velkému oboustrannému překvapení: dostali jsme zpěvníky s neznámými
anglickými texty písní, ALE JEJICH NÁPĚVY JSME ZNALI! Sice se špatnou výslovností, ale
dokázali jsme, my podivní hosté z neznámého východu Evropy, naplno zpívat s nimi.
Český evangelický zpěvník totiž tehdy obsahoval snad z poloviny skotské písně v českém
překladu.) Bohužel bylo nesnadné společenské styky tohoto druhu příliš otevřeně
rozvíjet. Odporovalo to profilu budovatele socialismu.
Události
Celá akce lanškrounských expertů se skoro přesně časově kryla s tzv. obdobím
Pražského jara v letech 1968 a 1969. V Československu se rozpadala totalita, a náhlý
pocit svobody byl tak opojný … Varovné hlasy Ludvíka Vaculíka („2000 slov“ 1) a dalších
se nezdály příliš reálné. V takové době se každý příjezd nového odborníka stával událostí,
u které nešlo chybět, a večer se debatovalo, kolovaly čerstvé české noviny a časopisy a
jedl přivezený český chleba, v cizině neobyčejná pochoutka.
Nesmíme zapomenout, že odříznutí od domova bylo na dnešní poměry
nepředstavitelné.
Telefonovat s Československem se nedalo.
Dopisy šly dva - tři týdny, stejnou dobu odpověď zpět, a ty přicházející nesly modrou
osmiúhelníkovou značku egyptské cenzury prověřující nezávadnost textu.
Dalším spojením byl dálnopis nebo telegram, přičemž Letter Telegram do 21 slov
včetně úplné adresy byl za zvýhodněnou cenu, asi třetinu denní diety.
Půlhodinové krátkovlné vysílání radia Praha v češtině pro Střední Východ začínalo
v 17:00 hodin a bylo těžké je stihnout.
O to víc držela parta pohromadě. Skoro před každým víkendem, ve čtvrtek večer, se
pořádaly „silvestry“, pokaždé v jiném bytě. Výletů v pátek nebo o vícedenních svátcích se
účastnili skoro všichni. Mimořádný byl například zájezd k památníkům bitvy u ElAlameinu: anglickému, německému a italskému, kde za druhé světové války Britové
vedení maršálem Montgomerym zadrželi a otočili postup německo-italských vojsk
vedených maršálem Rommelem. Byla by to snad jen jakási exkurze, kdyby členem
rožnovského týmu RADIO SAR nebyl Karel Raška, který za války u El-Alameinu bojoval
v řadách spojeneckých vojsk. Nejel tam s námi, neměl sílu si tehdejší masakr na místě
znovu připomínat.
V létě 1968 přijížděly návštěvy expertů: manželky a děti. Vedení továrny přivolilo
k jejich exkurzi v závodě a tak jsme jednou jeli do práce přeplněným autobusem. To
dopoledne, bylo to 21. srpna, probíhalo zprvu docela klidně.
Pak najednou někdo přiběhl s tím, že v Praze jsou sovětské tanky. Informace byly
zmatené. Míla měl naštěstí sebou své citlivé tranzistorové rádio, slabounce chytající
dlouhovlnnou českou stanici Hvězda, a zpráva se potvrdila. Volali jsme na velvyslanectví
a ti odkázali na cyklostylované buletiny. Z práce se jelo dříve a honem pro buletiny a
zpět na klub, kde všichni čekali.
Skvěle zafungovala celosvětová dálnopisná síť československých aerolinií, na kterou
okupanti nějak zapomněli. Díky ní měla velvyslanectví přes ztrátu spojení na ministerstvo
zahraničí přísun čerstvých informací, šířených dále každodenními jednostránkovými
buletiny.
Pak najednou docházely ze světa Letter Telegramy se zprávou „vše je v pořádku“. Do
týdne i dopis z Londýna se stejnou zprávou, že rodiny jsou O.K. a že pozdravuje
radioamatér OK1AAE. A bylo to jasné. Ruda Broulík odvysílal z domova do éteru prosbu o
podání zprávy našemu týmu a jeden kolega radioamatér z Londýna to zařídil.
Vážným problémem se stalo, jak dostat domů hosty, jimž dobíhala 21denní víza, když
ČSA nelétaly, neboť Ruzyně byla stále okupována. Skandinávské aerolinie převzaly
všechny závazky ČSA a dopravovaly na letenky ČSA do Vídně. Rakušané vydávali
tranzitní víza, nejdříve za pět liber, a ty pak vzápětí s omluvami vraceli. Z Vídně se pak
jezdilo vlakem zadarmo do Břeclavi.
Velvyslanec, pan Otto Klička, svolal schůzku zástupců Čechoslováků v Káhiře a popsal
aktivity československé vlády a celou situaci. A již zde se formovala skupinka snad 5 lidí
stojících stranou, nereagujících a zabraných do vlastních myšlenek. Zanedlouho se z nich
měly stát opory nové, normalizované československé stranické organizace v Káhiře.
Na klubu jsme se do té doby vídávali s ruskými experty z jiných akcí, ti se však drželi
stranou od „revizionistických“ Čechoslováků, patrně na pokyn z vyšších míst. Nyní se
nám někteří pokoušeli gratulovat k vítězství nad reakcí. Špatně dopadli. Ale i zde byla
situace složitější.
1
http://cs.wikisource.org/wiki/Dva_tis%C3%ADce_slov
Jeden Ukrajinec se nám o několik dní později pokoušel vysvětlit, že Pražské jaro byl
neobratný experiment předurčený k zániku. Vděčně přijal čerstvé pražské noviny
s karikaturami Leonida Brežněva. Ale jako občan Ukrajiny s tehdy již půlstoletím
sovětské nadvlády byl skeptik. Radil orientovat se na přežití bez ztráty vnitřní osobní
integrity. Nechtěli jsme mu dávat za pravdu. Kdo by tehdy očekával dalších 20 let
normalizační totality?
Zahájení výroby
Když už se v létě 1968 řada prostor továrny naplnila lanškrounským zařízením, a měla
se naplno rozběhnout výrobní fáze projektu, přijeli do Káhiry vedoucí skupiny pro
zavedení výrob a odborník pro typovou zkušebnu i se svými rodinami.
Podle zadání projektu byla výroba součástek v Benze co nejvíce zjednodušena oproti
domácí lanškrounské praxi. Stejně však obsahovala řadu „pastí“ v případě, že se
nedodrží technologie. Třeba se nechal nějaký materiál ztvrdnout, například epoxidovou
pryskyřici ve vakuovém zařízení. Nebo: bakelitová zalisovací hmota na slídové
kondenzátory uměla v tropických teplotách tvrdnout sama od sebe, což se jednou stalo.
Egypťané ji potají rozemleli a pokusili se ji použít jako novou. Samozřejmě podruhé už
neztvrdla. Také se stávalo, že chemický materiál odeslaný z Lanškrouna se zkazil před
doručením do Benhy. Jindy zase celníci na káhirském letišti zaváhali, a nechali zásilku
laků pro potenciometry ležet po několik týdnů na tropickém slunci.
Rovněž experimenty místních techniků dále „zjednodušující“ dodanou technologii se
nevyplácely.
Teoretické zaškolování se dařilo. Celý projekt však mohla ohrozit velká fluktuace
egyptských inženýrů. Jen se něco naučili, s posílenou kvalifikací často odešli pryč z firmy
a dalo se začínat s novým inženýrem úplně od začátku. Byl to téměř masový jev.
A proč to nakonec přece jen fungovalo?
Naši experti se nechovali kastovně. Nepřipustili monopol na vědomosti u egyptského
inženýra. Věnovali se i tomu poslednímu člověkovi na dílně, který by se stěží odvažoval
chodit na něco zeptat svého egyptského nadřízeného („co kdyby mu to vadilo?“). Tak se
vědomosti rozšířily po celé dílně. Jednotlivci pak pracovali samostatněji a odpovědněji.
Také zjednodušení výroby oproti její lanškrounské podobě se nepochybně vyplatilo.
Místní technici snáze zvládali seřizování a opravy strojů.
Stejně podstatně přispěla vynikající podpora z Lanškrouna. Tam se vychytávaly
problémy a případné omyly. Přes obtíže v komunikaci, kdy vlastně jediným rychlým
spojovacím prostředkem byl dálnopis. Administrativa v Lanškrouně naštěstí nedala
sešrotovat nástroje na dílce předchozích generací. A tak bylo na čem vyrobit
v Lanškrouně ty dílce, jejichž nástroj se v Benze pokazil. Komplikované úvahy, jak
mnoho výrobních materálů a kdy vlastně objednávat, vyřešil spásný nápad – objednaly
se najednou na dva roky výrobní kapacity.
Bohužel lanškrounští nemohli příznivě ovlivňovat jejich ceny. Monopolní vývozce
surovin, podnik zahraničního obchodu KOVO Praha, je tvrdě šrouboval nahoru, až do
poloh, kdy reálně hrozilo, že se výroba v Benze stane ztrátovou.
Koncem května 1970 došlo k oficiálnímu ukončení činnosti lanškrounské technické
pomoci v Benze. „Na běžícím pásu“ se sepisovaly protokoly doprovázené výsledky
typových zkoušek, podepisované za československou stranu podnikem zahraničního
obchodu TECHNOEXPORT a za egyptskou stranu ředitelem firmy KATRON v Benze panem
Moharramem.
A výroba začala běžet přímo pod egyptským vedením, organizačním i technickým.
Spolupráce Lanškroun – Benha
V nejbližších měsících proběhlo zaškolování tří Egypťanů v Lanškrouně.
Dodávky surovin z Lanškrouna do Benhy po nějakou dobu probíhaly podle
předpokladu, ale v Benze se rychle kazily nástroje na kovové a plastové dílce, a ty tam
nikdo neuměl opravovat. Došlo tedy i k masivnímu zasílání dílců z Lanškrouna. V útvaru
zásobování TESLY Lanškroun se tím zabývala skupinka lidí.
Všechno to fungovalo ještě skoro dva roky, ale po smrti prezidenta Násira 29. září
1970 bylo brzy jasné, že se Egypt začíná ubírat jiným směrem, pryč od vidiny
socialistického průmyslového státu.
Co se dál dělo s továrnou v Benze
Nový egyptský president Anwar Sadat vypověděl ze země všechny sovětské vojenské
poradce. Jako politický důsledek, během následujících několika měsíců prakticky zanikl
zahraniční obchod mezi Československem, věrným spojencem Sovětů, a Egyptem.
Výroba pasivních součástek v Benze se brzy zastavila.
Do jejích prostor přišli Jugoslávci a Maďaři, nezávislejší na Sovětském svazu, s
výrobou elektroinstalačního materiálu: vypínačů, elektrických zásuvek a podobných
předmětů. Na dalších plochách převládlo vojenské opravárenství.
V následujících letech v továrně začala podnikat součástková divize francouzské firmy
Thomson s její výrobou rezistorů s kovovou vrstvou.
Novější historie firmy KATRON není známá, ale k velkému úžasu autorů těchto
vzpomínek na internetu dnes odkazy na tuto stále existující firmu a potvrzující letopočet
jejího vzniku 1964. Je to stále elektronická firma vlastněná z 95 % státem a montující
telekomunikační mikrovlnné, VHF i UHF zařízení, televizory, osobní počítače, video i audio
rekordéry, anténní systémy a další. V několika egyptských městech jsou její prodejní
kanceláře.
Opět v Lanškrouně a v ožívající totalitě
Návrat lanškrounských expertů do vlasti, už zase totalitní, nebyl jednoduchý. Museli se
rychle přeorientovat na místní „normalizované“ poměry. Třeba kravata, bez níž bylo
v Káhiře těžké společensky obstát, zde byla podezřelým znakem příchylnosti ke
„kapitalistickým“ mravům. (Mě trvalo pár měsíců, než jsem kravatě odvykl…)
Na svobodu slova bylo potřeba rychle zapomenout. Západní tisk se stal kriminálním
předmětem v plném smyslu tohoto slova. Ještě že kulturní středisko Společenského
domu TESLY poskytovalo místnost pro úterní schůzky konverzační angličtiny,
organizované několika nadšenci „z Benhy“.
Nezapomenout angličtinu bylo příkazem doby.
Jinak nejlépe bylo na zahrádkách, v automotoklubu, radiokroužku a jiných zájmových
organizacích, kde se občan mohl zabavit a „politicky nezlobil“.
Došlo na slova ukrajinského experta ze sportovního klubu: nejdůležitější bylo uchovat
si vnitřní integritu pro lepší budoucnost, až přijde.
S velkou lítostí musíme vzpomenout, že šest lanškrounských expertů „z Benhy“ se této
lepší budoucnosti bohužel nedožilo a sedmý ji mohl prožívat jen po první dva roky…
Závěr
Z průmyslového úhlu pohledu se léta 1966 – 1971 stala začátkem „zlatého věku“ pro
středisko Automatizace a mechanizace v TESLE Lanškroun. Na základě rozsáhlého vývozu
strojů do Egypta vzrostly počty jeho techniků i dílenských pracovníků. Tehdejší ředitel
TESLY Ing. Svatopluk Pajerek a vedoucí střediska AM Ing. Oldřich Černohous spolu
s ekonomickým náměstkem Ing. Miroslavem Horáčkem začali prosazovat představu, že
výroba jednoúčelových strojů by měla v celkovém objemu výroby TESLY zaujímat stále
větší procento oproti výrobě klasických součástek.
V té době již byly například k dispozici tři typové řady automatických navíječek
svitkových kondenzátorů se světovými parametry.
Intenzivní normalizace, neboli náhrada „nespolehlivých“ tržně uvažujících manažerů
lidmi se socialistickým profilem, již v roce 1970 vytlačila jmenované manažery z jejich
funkcí.
Technický rozvoj a vývoz jednoúčelových strojů však v Lanškrouně nepřetržitě
pokračoval a je dodnes významným prvkem hospodářského života našeho města.
...
-----------------
Protože moje dvě shora uvedená vyprávění spadají do období před rokem 1989,
povězme si jen krátce o tom, co se se mnou dělo v dalších letech:
Od počátku roku 1990 bylo všechno jinak.
Moje mateřská firma TESLA Lanškroun, v níž jsem na různých pracovištích prožil 31
let, se stala akciovou společností, a za těsné spolupráce s jednou londýnskou bankou a
s jednou poradenskou firmou z Cambridge – dodnes si velmi vážím jejich přínosu – se
řízeně rozdělila na několik firem podle aktivit: strojírna, několik nástrojáren, stavební
firma atp. Zbyrek TESLY Lanškroun pak prošel první vlnou kuponové privatizace.
Jednou jsem si Grahamovi z té poradenské firmy posteskl, že už pracuji skoro 30 let u
jediné firmy, zatím co oni každých asi pět let změní zaměstnání a tak jsou stále
zkušenější. On se mě zeptal, jestli jsem v TESLE dělal celá ta dlouhá léta stejnou práci.
„Ne, asi každých pět let jsem přešel do jiného oddělení, vždycky na něco zajímavějšího.“
„Tak vidíš,“ řekl mi Graham, „dělals to stejně jako my, jenomže ta vaše TESLA pokrývala
mnoho aktivit, které by u nás fungovaly pod různými firmami.“
Pracoval jsem v TESLE po roce 1989 nějakou dobu na čele podnikového marketingu a
pak ve vyjednávacích týmech v kontaktu se zahraničními investory.
Na konci roku 1992 jsem v TESLE skončil a od začátku roku 1993 až do opožděného
odchodu do důchodu v létě 2001 jsem pracoval ve velké lanškrounské společnosti
AVX Czech Republic s.r.o., dlouhou dobu ve funkci manažera správy projektů.
Dodnes pro tuto firmu čas od času pracuji na drobných zakázkách.
V listopadu 2007 moje manželka, s níž jsem prožil 27 společných let, podlehla náhlé
nemoci. Její zdraví ji už poslední léta zrazovalo, ale pořád jsme se snažili něco plánovat
do budoucna, a podporovat si svůj optimismus. Nikdy nezapomenu na poslední věty,
které jsme si večer v nemocnici vyměnili, aniž jsme tušili, že jsou poslední.
Život člověka nutí znovu a znovu redefinovávat
svou pozici a své směřování.
Myslím, že je přitom podstatné si uvědomovat
hlavně dvě věci:
Že nezůstáváme sami a že nás obklopuje
spousta přátel, na něž se lze spolehnout.
A také, že je dobré zůstávat aktivní, jak to jen
jde.
Děkuji vám všem, co jste měli trpělivost dočíst
moje povídání až do tohoto místa, a přeji vám co
nejvíc pohody a – jak říkává jeden můj kamarád –
ať vás zdraví poslouchá!
Jirka Kohout.