milimetrová válkA v moři plAstiku

Ještě před třiceti lety porůstaly
almeríjskou polopoušť jen tuhé
trnité keře. Dnes tu na třiceti tisících
hektarů přikrytých fólií bují zelenina
pro celou Evropu
Milimetrová válka
v moři plastiku
Velká čínská zeď, palmový ostrov v Dubaji či montážní hala amerického Národního úřadu pro letectví
a vesmír (NASA) na Floridě. Všechny tyto gigantické stavby mají jednu věc společnou – údajně jsou vidět
až z vesmíru. Ve španělské Almeríi se rozkládá čtvrtý zázrak do této ohromující série. Zdánlivě
nekonečná rozloha fóliových skleníků, ve kterých vyrůstá zelenina pro celou Evropu. Mezi jejími listy
probíhá nelítostný boj osminohých armád, jehož výsledkem jsou zdravější papriky i životní prostředí.
44
04/12
1974
g
2004
04/12 g 45
Obrovské zeleninové plantáže ve stálém
klimatu skleníků jsou rájem pro škůdce.
Farmáři jsou proto rádi, že mezi listy žijí
pavouci či dravé ploštice. Malí lovci jim
pomáhají škůdce zvládat
Š
panělské sci-fi
Při pohledu na přímořskou nížinu západně
od města Almería ze svahů Sierry Nevady má
člověk pocit, že se místní
nechali inspirovat některým z mnoha
filmů, jejichž scény ve zdejší malebné
krajině vznikaly. Obrovská bílá plocha,
jejíž příliv zastavilo až samotné moře,
vypadá jako gigantické město na nějaké
vzdálené planetě ze ságy Hvězdných válek. Chybějí jen létající talíře či antigravitační skútry. Zato tu žijí zelení obyvatelé,
kteří mají místo rukou živoucí sluneční
kolektory.
Tím však mimozemské asociace
končí. Záhadné obyvatele plastikového
města, nebo alespoň jejich plody, známe
všichni více než důvěrně. Pravidelně totiž cestují i k nám do České republiky
a dost možná je právě teď máte na svém
vlastním stole. Objevují se na pultech
našich obchodů pod názvem španělská rajčata, okurky či cukety. Vyrůstají
na více než třech stovkách čtverečních
kilometrů potažených fólií, ze které se
stavějí zdejší skleníky.
Ještě před třiceti lety byla všude
kolem jen vyprahlá rovina jedné z nejchudších částí Španělska, pařníky rostoucí jako houby po dešti však celou si46 g 04/12
tuaci obrátily naruby. Dnes almeríjskou
polopoušť pokrývá největší rozloha
skleníků na světě, která je podle astronautů vidět až z kosmu pouhým okem.
Satelity na oběžné dráze také odhalily
jeden z paradoxů zeleninové metropole
Evropy. Ačkoli v posledních desetiletích
průměrná teplota ve Španělsku vzrostla
o půl stupně Celsia, v okolí skleníků naopak mírně poklesla.
Světlé fóliové moře, pod nímž rostou
lilky v teplotě až padesáti stupňů, totiž
odráží zpět do atmosféry víc slunečních
paprsků než okolní polopoušť. Tím pádem se prohřívá méně a ochlazuje své
okolí. Naměřené tři desetiny stupně rozdílu však hrají malou roli, když vezmeme
v úvahu zdejší roční průměrnou teplotu
kolem dvaceti stupňů a téměř jedenáct
měsíců slunečného počasí. Konkurenci ze severnějších částí Evropy farmáři
„zatopí“ hlavně v zimě. Na rozdíl od nás
mohou pěstovat po celý rok bez nákladů
Fólie na sklenících se
musí vyměnit každé tři
roky. Nepadají tu sice
kroupy a nezuří silné
větry, svou daň si však
vybírá slunce, díky
kterému se zdejší
byznys tak vyplácí.
Pod jeho žhavými
paprsky totiž plastik
nakonec zkřehne, takže
se rozpadá
04/12 g 47
se Lola. „Je to speciální místní odrůda
a jsou skvělá do salátů.“ Při chůzi občas
zavadím o jemnou pavučinu. Poohlížím
se po původcích těchto pastí na hmyz
a brzy osminohé tkalce odhaluji. V sítích číhají sotva centimetroví křižáci.
„Jsme moc rádi, že je tu máme. Pomáhají nám v boji proti škůdcům,“ vysvětluje farmářka. „Je to nekonečná válka – obrovské množství potravy a ideální klima
znamenají, že se ve sklenících škodlivý
hmyz množí jako na běžícím pásu.“ Aby
farmáři nepřišli o veškerou úrodu, museli dřív stříkat na zeleninu hektolitry
chemických pesticidů. Což neprospívalo
ani kvalitě plodů, ani životnímu prostředí.
Dnes už to většina zdejších farmářů dělá jinak, ekologičtěji. „Nasazujeme
proti škůdcům armády miniaturních
vojáků. V přírodě má totiž každý škůdce svého přirozeného nepřítele. Když
tyto predátory vypustíme do skleníků,
udělají veškerou práci za nás.“ Chovem
dravého hmyzu či roztočů se už zabývají
mezinárodní společnosti, jež prodávají
připravené násady farmářům. Těm pak
stačí ve sklenících otevřít krabičku.
Většina škůdců ničí rostliny tím, že
na vytápění, takže zdejší tři milióny tun
zeleniny ročně proudí do zbytku Evropy
téměř nepřetržitě. Na pulty našich českých obchodů dorazí přibližně čtyři dny
poté, co je dělníci ve sklenících sklidí.
Hmyz proti hmyzu
Rostliny fungují jako živoucí průtokové filtry vody. Nasávají tekutinu
kořeny, odpařují ji listy a cestou si z ní
berou rozpuštěné živiny, jež potřebují
k životu. Zarážející však je, že to mohou
dělat v tak obrovském měřítku v nejsušší
části Španělska, kde ročně spadne sotva
dvacet centimetrů srážek. Tajemství tohoto paradoxu se skrývá pod plachtami
almeríjských skleníků.
„Sierra Nevada nám slouží jako gigantický okap. Voda, která spadne
na tamních svazích, pokračuje podzem48 g 04/12
ními vrstvami až sem k nám. Zde ji pak
čerpáme z hlubokých vrtů,“ vysvětluje
Lola Gómez Ferrón. Podobně jako dalších šestnáct tisíc rodinných farmářů
obhospodařuje své dva hektary skleníků uprostřed fóliové záplavy. „Ještě
důležitější jsou však moderní metody
pěstování. Většina naší zeleniny roste
v hydroponických plantážích. Na rozdíl
od obyčejných záhonů tu voda s živinami koluje v uzavřeném okruhu. Všechno, co rostliny nespotřebují, se znovu
recykluje.“
Během rozhovoru procházíme mezi
zdánlivě nekonečnými řádky rajčat. Je
zrovna čas sklizně a ruce česačů se činí
tak hbitě, že dokážou za pár minut naplnit celou přepravku červenými, žlutými nebo dokonce tmavozelenými plody.
„Ano, i tahle rajčata jsou zralá,“ směje
Mezi skleníky a mořem se táhne
úzký pás mokřin sloužící tažným
ptákům jako jídelna před cestou
do Afriky. V těch slaných si hledají
potravu pisily, zatímco sladká
jezírka obývají vzácné kachnice
bělohlavé.
vysává šťávy z jejich buněk. Jejich nepřátelé jim však oplácejí stejnou mincí.
„Proti třásněnkám nasazujeme dravé
roztoče. Na molice, které dokážou úplně zničit úrodu paprik, vypouštíme
ploštice rodu Nesidiocoris.“ Tito drobní dravci se dokonce vyskytují i ve volné přírodě Středomoří. „Ploštice svým
sosákem probodne tělo molice a vysaje ji
stejně jako škůdce rostlinu,“ mne si ruce
farmářka. Hmyz však farmářům slouží
i při jemnější práci. Speciálně připravené kolonie včel třeba zajišťují opylování
květů, aby z nich zelenina vůbec mohla
vzniknout.
Mezi dvěma moři
V místech, kde se stýkají oba živly –
ten slaný s plastikovým –, zbývá ještě asi
kilometr široký pruh pobřeží. Nezdá se
to moc, pro tažné ptáky je to však doslova země zaslíbená. Právě tady si desítky
druhů opeřenců dopřávají poslední posílení před letem přes moře do afrických
zimovišť. Včetně stálých obyvatel se
na tomto úzkém pásu pobřežní přírodní
rezervace Paraje Natural Punta Entinas-Sabinar za rok vystřídá více než sto padesát ptačích druhů.
Občas se mezi nimi najdou i nečekané rarity. Na místní slaniska se slétají
hejna stovek plameňáků růžových, aby
si pochutnala na slanomilných korýších.
Svou drobnou potravu z vody filtrují podivným zobákem zahnutým jako skoba.
Mezi ptáky je to unikátní nástroj. Má totiž na rozdíl od běžných ptačích zobáků
horní čelist tenčí než spodní. Při krmení
však plameňáci tuto nesrovnalost rychle
vysvětlí. Sklánějí totiž hlavu k hladině
a noří do vody zobák obráceně. Horní
část tedy přebírá funkci té spodní a jemné lamely po stranách zobáku, přes které
ladní ptáci cedí vodu, nedovolí drobné
kořisti uniknout.
Život na rozhraní vody a souše zkrátka vyžaduje specifická přizpůsobení. Svá
hnízdní teritoria si v mokřinách obhajují
i páry pisil čáponohých. Ačkoli se to nezdá, patří tito nepříliš velcí ptáci mezi
světové rekordmany. Mají totiž v poměru k velikosti těla nejdelší nohy. Právě
díky nim se mohou brodit mělkými lagunami a hledat zde svou drobnou potravu, aniž by si namočili peří. Některé
ze slaných lagun ve skutečnosti vybudovali lidé, aby tu odpařováním získávali
z mořské vody sůl. Propracovaný sy­
stém mělkých nádrží oddělených náspy,
kde dřív putovala voda podle zvyšující
se koncentrace soli, dnes slouží pouze
ptákům.
V drobných listech skrývají své
trumfy i rostliny, kterým se na prosolených půdách daří. Trefně pojmenované
slanorožce či slanomily skladují v těle
sůl z bažin, aby udržely životodárný tok
vody ve správném směru. Kdyby neměly
listy prosolené, okolní slaniska by z nich
doslova vysála vodu ven.
Zdejší prostředí tvoří pestrou mozaiku pláží, útesů a mokřin, z nichž
zdaleka ne všechny jsou slané. Moc
dobře to vědí i velmi ohrožené kachnice
bělohlavé, jež v rámci Evropy žijí už jen
zde, na jihu Španělska. Jsou živoucím
důkazem toho, že si pás země mezi skleníky a mořem svou ochranu bezesporu
zaslouží.
04/12 g 49