Přístupy KSČM k exekucím a lichvě

MATERIÁL PO ZAPRACOVÁNÍ PŘIPOMÍNEK ČLENŮ ÚV KSČM
13. zasedání ÚV KSČM dne 29. 1. 2011
K bodu: Přístupy KSČM k exekucím a lichvě
Předkládá: S. Grospič
Podklad: oddělení pro odborné zázemí a vztahy k občanskému sektoru ÚV KSČM ve
spolupráci s Komisí legislativy a lidských práv ÚV KSČM a sekcí
hospodářské politiky a průmyslu
Návrh na usnesení:
ÚV KSČM
1. Schvaluje:
Materiál „Přístupy KSČM k exekucím a lichvě“
2. Ukládá:
a) po zapracování připomínek členů ÚV KSČM podstoupit materiál k
využití předsedům KR a OV KSČM a poslancům a senátorům zvoleným
za KSČM
Zodpovídá: S. Grospič
Termín: 2. 2. 2011
b) Poslaneckému klubu KSČM připravit příslušný legislativní záměr
reflektující přístupy obsažené v kapitole „Přístupy KSČM k problematice
lichvy“
Zodpovídá: P. Kováčik
Termín: do 30. 6. 2011
c) materiál využít k propagačnímu výstupu KSČM proti lichvě
Zodpovídá: V. Filip
Termín: průběžně
Přístupy KSČM k exekucím a lichvě
Problematika exekucí a lichvy se stává rok od roku v České republice ožehavým
společenským problémem. Počet exekucí lze počítat na několik set tisíc ročně. S exekucemi
souvisí i problém lichvy, kdy bankovní a především nebankovní instituce a i jedinci
využívají lidské neznalosti, nouze a půjčují jim finanční prostředky na vysoký úrok.
Z pohledu KSČM je lichva nežádoucím společensko ekonomickým jevem. Proto je potřebné
stanovení ve společnosti konkrétních právních a ekonomických podmínek, nikoliv
všeobecných definic, které by lichvu zakázaly.
Pro KSČM je potírání lichvy a neoprávněných exekucí jedním ze základních
sociálních témat.
1
1. Problematika exekucí
Vymahatelnost práva je jeden z největších problémů zatěžující jak oprávněné, tak i
povinné. Je odrazem právní jistoty v dostupnost práva. K zásadní změně v oblasti právní
úpravy exekucí došlo přijetím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti, kdy rozhodující měrou byl výkon této činnosti přenesen ze soudů na nestátní subjekt.
Soukromým exekutorům jsou v ČR dány obrovské pravomoci, které jsou z jejich strany
nezřídka zneužívány, aniž by zato nesli reálnou odpovědnost. Zákon o exekutorech sice
formálně stanoví odpovědnost za způsobenou škodu, ale uplatnění a vymáhání této škody na
exekutorech je věcně již problematické, včetně nárůst nákladů vymáhání výkonu rozhodnutí.
Nejčastěji se vyskytují tyto problémy:
Ze strany oprávněných:
Úhrada poplatků za nařízení výkonů
Rozhodnutí bez ohledu na výsledek
Doba trvání, než se vymůže pohledávka
Oprávněný musí sám zjistit z jakého majetku má být exekuce uvalena
Zjištění pobytu povinného
Ze strany povinných:
Může být ustanoven exekutorem kdokoliv v rámci celé ČR – stoupají náklady
Náklady jsou značně neúměrné oproti např.advokátnímu tarifu
Přetrvávají problémy s věcmi, které povinnému nepatří a přes upozornění povinného je
exekutor či jeho zaměstnanci zahrnou do soupisu
Možnost vstupu exekutorů a jejich zaměstnanců do domu, bytu, obydlí bez soudního
povolení či příkazu, bez ohledu na to, zda patří povinnému, či jiné osobě a bez jejich
souhlasu, aniž by se zde případně povinný zdržoval
Další plánovaná reforma justice ministra Jiřího Pospíšila, která nebyla v ucelené
podobě představena, je opět pouhý pokus jakýmkoliv způsobem řešit namátkou vybrané
problémy – bez snahy o skutečnou nápravu nedobrého stavu v justici i ve společnosti. Jde
především o kroky směřující k úsporám a nikoliv ke zlepšení situace v justici.
Jako velmi problematické se zcela jistě projeví např. předání exekuční agendy ze
soudů na soudní exekutory, zejména pokud budou exekutoři rozhodovat i o zahájení
exekučního řízení.
I exekutor je osobou, která je svojí značnou odměnou „osobně vtažena do exekuce“,
což má vliv na posuzování, především splnění, podmínek pro její nařízení. Je otázkou jak se v
praxi budou řešit škody způsobené předčasnou nebo neoprávněnou exekucí, např. ve vztahu k
reálné obtížnosti dosažení kárného řízení exekutorů. To i ve vztahu pohledu obou stran – tedy
dlužníků, ale i věřitelů , kdy obě strany zastávají objektivně protichůdné zájmy.
Novelou zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, provedenou zákonem č. 286/2009
Sb., byly s účinností od 1. 11. 2009 v zákoně provedeny některé společensky žádoucí změny.
Např. :
- odstranil se obrovský a hojně používaný nešvar, kdy si exekutor ponechal na svém
účtu vymožené peníze až jeden rok, aniž by je poslal oprávněnému – nyní je musí
vyplácet do 30 dnů.
- povinný si může po dohodě s exekutorem a ostatními účastníky sám prodat
nemovitosti za cenu, stanovenou znalcem,
- exekutor je povinen dbát při výkonu své činnosti práv i třetích osob,
2
-
exekutor je povinen nejprve vyzvat povinného k dobrovolnému plnění do 15 dnů
s tím, že jeho odměna bude při splnění této lhůty poloviční,
- sepsané movité věci již není nutné odvážet, po doložení vlastnictví je může sám
exekutor ze soupisu vyškrtnout, a mnoho dalších.
Byly však také provedeny úpravy které mohou mít vliv na snížení oprávněných zájmů
dlužníka. Např. exekutor může rozhodovat o odkladu nebo zastavení exekuce. Přestože
zastavení exekuce soudem bylo často velice zdlouhavé, soud se dotazoval exekutorů na jejich
názor, znamenal to určitou právní jistotu. Stále není dostatečně řešeno kárné řízení exekutorů.
Z pohledu politického přístupu KSČM je společensky žádoucí aby zpětně při výkonu
exekucí měl rozhodující slovo ten orgán, který ve věci vydává konečné rozhodnutí, tedy
soud a nikoliv nestátní subjekt, dnes Exekutorská komora. Bezprostředně je nutné
úpravou zákona č. 120/2001 Sb. alespoň řešit následující skutečnosti:
nepřipustit případně schválené jednostupňové rozhodování exekutorů od úplného počátku
exekučního řízení až po rozvrhové řízení
upravit vzdělání a případně vstupní psychotesty pro výkonné pracovníky exekutorů
exekutor musí splňovat zákonem dané podmínky, jeho vykonavatelé musí být bezúhonní,
mít středoškolské vzdělání být v pracovním poměru u exekutora nejméně 1 rok a složit
kvalifikační zkoušku, ovšem další zaměstnanci, kteří chodí s vykonavatelem a jednají
s povinnými, žádné povinnosti v zákoně stanoveny nemají. A tento aparát je mnohdy
najímán s různou úrovní jednání i různými motivy k práci.
V současné době se však objevuje další moment- zcela mimo právní úpravu obsaženou
vyhláškou o odměnách exekutorů, tito požadují po oprávněných zaplacení zálohy, např. od
8.000,- Kč až do 15.000,- Kč, – na náklady exekuce pro případ, že povinný (dlužník) nemá
žádný majetek a ani jiný příjem. I toto jednání je společensky nežádoucí a vykazuje znaky
možné lichvy.
1.1 Přístup KSČM k exekucím
Základním řešením by mělo být opětovné posílení úlohy soudů při výkonu
exekucí. Bezprostředním řešením by mohla být novela exekutorského řádu, která by
vedla ke snížení nákladů a zvýšení kontroly exekutorů. Lze zvažovat požadavek přeměny
organizace exekutorů na principech komory advokátní, či notářské . Exekutor by mohl být
ustanoven u exekucí jen v rámci soudu u něhož je registrován dle svého sídla (sníží náklady
na výkon rozhodnutí, především jízdné) – jako je zákonný soudce, měl by být i zákonný
exekutor.
Seznamy exekutorů by přitom byly vedeny u soudů, které rozhodují o výkonu
rozhodnutí, exekutor bude vybírán soudem dle těchto seznamů a dle stanoveného pořadí.
Soud musí přitom vždy uvést, zda je exekutor oprávněn ke vstupu do domu, bytu, obydlí aj.
a tento objekt musí vždy řádně označit včetně jejich vlastníka a rozsahu oprávnění.
O způsobu exekuce (výkonu rozhodnutí) by rozhodl sám exekutor. Proti jeho
rozhodnutí musí být vždy přípustný opravný prostředek, o němž by rozhodoval soud, který by
měl právo i nařídit, aby věci byly vráceny a vše bylo uvedeno do původního stavu.
Možnost uplatnění nákladů řízení vůči povinnému případně nesprávné vedení exekuce
a odpovědnost exekutora za vzniklou škodu. V tomto směru stanovit konkrétní podmínky
a pravidla včetně sankcí za jejich porušení.
3
2. Problematika lichvy
Pojem lichvy není ve společnosti ani právu ničím novým. K oživení lichvy v české
společnosti došlo na základě společenských změn z počátku devadesátých let směřujících ke
kapitalistickému společenskoekonomickému systému. V právním řádu České republiky je v
trestním zákoně lichva definována jako trestný čin. Jsou ovšem problémy s tím, jak ji
posuzovat, co je ještě běžný úrok či zisk či jiná plnění jsou ještě v souladu se zákony, k dané
problematice existuje soudní judikatura.
V dříve platném trestním zákoně č. 140/1961 Sb. se v § 253/1 uvádělo, že trestného
činu lichvy se dopouští ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti
nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je
k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo
v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (jsou tedy dva způsoby, jak se tohoto jednání dopustit –
přesto není prakticky stíhána a je velmi obtížné ji prokazovat).
Nyní účinný trestní zákoník v § 218 doplňuje tuto základní skutkovou podstatu
ještě v tom směru, že může dojít o zneužití lehkomyslnosti jiného (pojem lehkomyslnosti však
není konkrétně definován a bude tedy věcí výkladu). Kvalifikované skutkové podstaty jsou
doplněny v odst. 2 o spáchání činu jako člen organizované skupiny anebo způsobení jinému
stav těžké nouze, a dále je doplněn odst. 3 – spáchání činu za stavu ohrožení státu nebo za
válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí,
veřejný pořádek nebo majetek, nebo získá-li pachatel tímto činem pro sebe nebo jiného
prospěch velkého rozsahu.
Základní podmínkou je to, že poškozený musí být buď v tísni, nebo je nezkušený či
rozumově slabý anebo rozrušený. Ani tyto pojmy nejsou konkrétně definovány, ale jsou
předmětem výkladu orgánů činných v trestním řízení, především soudů (a musí být
pochopitelně doloženy konkrétními důkazy).
Dále pak musí pachatel těchto skutečností buď úmyslně zneužít (musí si být přitom
vědom právě stavu poškozeného) anebo výrazně nepřiměřeně na takovéto pohledávce vydělá
či ji v takovém úmyslu na sebe převede (tomuto druhému případu se někdy říká palichva a i
zde jsou uvedené skutečnosti předmětem shora uvedeného výkladu).
Nelze přitom přehlédnout, že shora uvedené znaky a pojetí lichvy (s výjimkou
staronově uváděné lehkomyslnosti, jež však bude zřejmě také vykládána jako závažnější a
evidentní skutečnost, o které musel mít pachatel povědomost tak, aby byla postavena na roveň
ostatním uváděným znakům) prakticky vychází z prvorepublikového výkladu přečinu lichvy
podle § 2, čís.1 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., tedy ještě ze zákona z období
Rakouska-Uherska. Například pojem tísně je v judikatuře hodnocen tak, že nemusí jít o tíseň
trvalou, ale „postačí i jen pomíjející nesnáz peněžitá, nutící dožadovati se úvěru“. Pojem
„nápadného nepoměru“ hodnot plnění je brán jako relativní, přičemž se vychází z toho, že
rozdíl mezi hodnotou plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné,
konkrétními poměry ospravedlněné hodnotě.
Judikatura posledních let se spíše zabývá hranicí mezi standardní podnikatelskou
činností při poskytování úvěrů a půjček provozovanou v souladu s právním řádem a naproti
tomu lichvou, kdy za uvedenou hranici pokládá hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními
pachatele a poškozeného, kdy konkrétně dovozuje tento nepoměr při poskytnutí půjčky peněz
s úrokem obsahujícím 70 % a více (s takovým závěrem a výší úroku by bylo možno ovšem
polemizovat, zejména pokud je uveden v právní větě tohoto rozhodnutí, kdy není konkrétně
uvedeno, proč právě takováto výše úroku, zda zahrnuje i případně další smluvní pokuty či
poplatky atd.). Sám slib či poskytnutí lichvářského plnění přitom nejsou trestné, pokud
4
splněny i další zákonné podmínky tohoto trestného činu, ovšem mohlo by jít o občanskoprávní
záležitost.
Vedle tohoto trestněprávního pojetí totiž i v občanskoprávním řízení podle stávající
judikatury lze prohlásit za lichevní takové smlouvy, které jedna smluvní strana uzavře
zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž
dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného
plnění v hrubém nepoměru. Pro rozpor s dobrými mravy jsou považovány tyto smlouvy za
absolutně neplatné.
Rovněž judikaturou je stanoveno, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše
úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (zejména
s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů
nebo půjček). Je též na konkrétním posouzení zejména soudu, jaká výše úroků je již takto
nepřiměřená (zde šestašedesáti procentní úrok ročně byl již shledán nepřiměřeným, ovšem
opět lze diskutovat o tom, proč právě tato výše atd.).
Při úvahách o úpravě této oblasti je nutno říci, že na jednu stranu příliš
kasuistická a konkrétní úprava by mohla vést ke snahám o její obcházení a vymýšlení
stále nových způsobů, jak se obohatit, čemuž by na druhou stranou měla zabránit
možnost širšího výkladu, zejména soudy, i když současná úprava je až velice volná a
široká. Tomu nasvědčuje jak skutečnost, že trestný čin lichvy je něčím zcela
výjimečným, tak to, že dochází k odlišným rozhodnutím různých soudů, a to i
v obdobných případech. To znamená i určitou právní nejistotu jak pro osoby, které si peníze
půjčují, tak i naopak pro osoby peněžní či jiné prostředky poskytující (jde i o různé smluvní
pokuty či propadné zástavy, zejména nemovitostí, a jejich případný souběh, který by měl být
podle judikatury prakticky vyloučen, ale stále se vyskytuje).
2.1 Přístupy KSČM k problematice lichvy
KSČM si uvědomuje nutnost doplnění současné všeobecné právní úpravy lichvy v
trestním zákoně právní úpravou ve zvláštních právních předpisech, tak aby byl zúženy
ekonomické podmínky pro možnost lichvy. Je nutno chránit oprávněné zájmy všech
účastníků a stran a zajistit jejich právní jistotu, ale i efektivní fungování této části peněžního
sektoru.. Poslanecký klub KSČM ve svém plánu má připravit konkrétní legislativní iniciativu.
S využitím těchto přístupů bude třeba ještě vyhodnotit zahraniční zkušenosti zemí, které
v boji s lichvou již přijali některé z dále uvedených nástrojů:
1) finanční vzdělávání (gramotnost) společnosti, aby se zabránilo tomu, že si lidé
berou půjčky, které nepotřebují nebo nejsou schopni splácet, čím se předejde i
případným exekucím.
Žijeme ve spotřební kapitalistické společnosti, kdy se lidé pod tlakem reklam a médií
naučili pořizovat si věci a zážitky (např. dovolené) na dluh. A to aniž by si spočítali zda vůbec
jsou schopni ze své mzdy splácet, či zda vůbec mají jistou práci a tedy zajištěný budoucí
výdělek. Proto je důležité přesvědčit lidi, aby do lichvy – tedy pro ně výrazně nevýhodných
smluv, nechodili a nic nepodepisovali. Tento krok má především preventivní význam a je
důležitý pro komplexní boj s fenoménem lichvy.
2) legislativní iniciativa, která by stanovila jasná a kontrolovatelná pravidla pro
poskytovatele půjček, zejména nebankovní instituce, které by musely dokazovat
způsobilost k takové činnosti.
Například Velká Británie, kde poskytovatel musí splňovat určené podmínky a na
základě toho získává jasně vymezenou licenci. Česká bankovní asociace (ČBA) vidí v absenci
regulace nebankovních poskytovatelů (například společnosti Cetelem, Proficredit, Provident
5
Financial, Cofidis, Essox, Smart Capital či KM Servis) primární problém. Tzv. nebankovní
poskytovatelé půjček nejsou u nás nijak evidováni a nepodléhají žádným specifickým
pravidlům. Mezi nimi a bankami či standardními, licencovanými finančními institucemi tak
existuje výrazná asymetrie.
Otázku spotřebitelského úvěru by mohla řešit i Česká obchodní inspekce, ale pro ní je
to v současných podmínkách obtížné. Přijetí regulí chrání zájemce o půjčku od lichvářů nebo
od praxe, kdy neregistrovaní poskytovatelé poskytnou zálohu či garanci a nakonec třeba ani
půjčku nedostanou. Součástí takových podmínek by byla povinnost poskytovatele ověřit si
bonitu klienta (schopnost splácet) a nabídku přizpůsobit jeho reálné situaci. Institucí dohledu
by mohly být pověřená např. ČNB. U neregistrovaných poskytovatelů půjček pak by mohla
existovat možnost, aby takto půjčené peníze nemusel dlužník poskytovateli půjčky vracet.
3) stanovení konkrétních ekonomických parametrů určujících zda se již jedná o
lichvu či nikoliv. Jde obecně o stanovení obvyklých nákladů na poskytnutí
půjčky a přiměřeného zisku pro poskytovatele
Některé země pracují s maximální obvyklou úrokovou mírou (Německo, Polsko,
Slovenska, Slovinsko), za kterou už může být hodnocena půjčka jako lichva. Například
v Německu jde o hranici 18 % p.a. (tj. 1,50 % měsíčně), u nás by mohla být uplatněna
podobná hranice v rozmezí 18 – 20 % p. a. Samozřejmě jde o referenční údaj pro soudní praxi
v případě obvinění z lichvy, konkrétní efektivní hranice, aby klient zbytečně nepřeplácel
půjčenou jistinu, se liší podle různých druhů půjček. Problém vzniká při nesplácení
krátkodobých půjček. Dle verdiktu Nejvyššího soudu z roku 2008 nejsou trestné, ani
v rozporu s dobrými mravy ani úroky ve výši 0,5 % denně, podle názoru KSČM by však tato
hranice měla být i maximálně možnou.
Důležitá je v případě sporu povinná informace pro klienta, kterou má zavést
připravovaný zákon o spotřebitelských úvěrech z dílny MPO a MF ČR. Informační povinnosti
se týká i standard pro podobu úvěrových smluv, tedy minimálně vyloučit nedostatečné
obeznámení o doložkách smluv (jako souhlas s případnou exekucí nebo souhlas
s mimosoudním řízením psané často petitem). Finanční společnosti už mají stanovenou
povinnost v úvěrových a půjčkových smlouvách i při splátkových prodejích uvádět nejen
úrok, ale i celkové náklady financování v roční procentní sazbě nákladů (RPSN). tj. také
poplatky spojené s poskytnutím půjčky a jejím „provozem“.
Půjček od nebankovních institucí jsou ale často kratší než rok, tam pak použití RPSN
ztrácí smysl. Zde by zřejmě bylo lepší vztahovat strop nákladů od ceny krátkodobých půjček
(např. od tzv. lombardní sazby1 vyhlašované ČNB). Také je třeba rozlišovat výši půjčky –
např. do 9 999 Kč by hranice RPSN mohla činit 27 procentních bodů nad lombardní sazbu, u
půjček mezi 10 000 až 49 999 Kč by mohla činit 22 p.b. a nad 50 000 Kč by pak mohly mít
RPSN maximálně 17 p.b.
Problematika zavedení stropů na úroky či případně hodnoty ukazatele RPSN ale
nemusí být dostačující, protože se dá různě obcházet. např. tím, že neseriózní podnikatelé
totiž často své zisky realizují především v sankčních úrocích a sankčních poplatcích, které se
do RPSN nezapočítávají. KSČM se domnívá, že sankční úroky by neměly být vyšší než je
obvyklé u státních institucí.
Vůči stropům má výhrady jak ČBA, tak Česká leasingová a finanční asociace (ČLFA)
sdružující nejvýznamnější nebankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů, protože by prý
1
měnověpolitická úroková sazba, která představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na
peněžním trhu. ČNB ji využívá k úročení likvidity, kterou poskytne přes noc bankám v rámci tzv. zápůjční
facility.
6
vedla k přesunu žádostí o spotřebitelské úvěry do šedé a černé zóny vyznačující se řadou
nekalých praktik. Tyto organizace tvrdí že základ není v ceně finanční služby, ale v nekalých
praktiky a nátlakových přístupech ke spotřebiteli, což by mělo řešit tzv. odpovědné úvěrování
a odpovědné půjčování. To se týká např. penále za každý den zpoždění splácení, požadavek
zajistit úvěr třeba vlastnickým právem k bytu
Řešením by mělo být zákonem povinné zakotvení omezující podmínky do
úvěrové smlouvy v tom smyslu, že celkové náklady na vymáhání půjčky nesmí v
nákladech dlužníka překročit stanovenou hranici 40 % ( nebo 30%) dlužné částky
včetně smluvních úroků. Zákon by proto měl ukládat povinnost věřiteli, aby si vyhodnotil
bonitu dlužníka, sledoval plnění dlužníkových povinností (např. nedodržení splátkové
povinnosti) a zasáhl včas tak a takovým způsobem, aby k oboustrannému vyrovnání došlo
ještě v mezích nepřekračujících likvidační situaci dlužníka.
.
7
Příloha č. 1
ZADLUŽENÍ DOMÁCNOSTÍ
Přesný přehled zadluženosti domácností v dlouhé časové řadě, tj. od počátku
existence České republiky, je komplikován několika skutečnostmi. Postupem času se
poskytovateli těchto úvěrů stávali kromě obchodních bank stále další finanční
zprostředkovatelé (např. leasingové společnosti začaly nabízet klasické spotřebitelské úvěry
po útlumu leasingového trhu vyvolaného administrativními změnami daňových sazeb po
vstupu do EU). Statistické podchycení těchto změn je poznamenáno jistým časovým
odstupem. Změn doznaly i časové řady ČNB co se týká harmonizační metodiky. Přesné
vyčíslení objemu úvěrů segmentu domácnosti-obyvatelstvo, tak jak bylo uváděno do roku
2005, ovlivnilo přijetí metodiky ECB – v jejím důsledku nyní kromě úvěrů na bydlení a
spotřebitelských úvěrů figurují ve statistice i tzv. ostatní úvěry. V jejich objemu je zahrnut
jednak „zbytek“ úvěrů obyvatelstvu (tj. těch, které nespadají do kategorie úvěrů na spotřebu či
úvěrů na bydlení), dále pak úvěry segmentu domácnosti-živnosti a nakonec úvěry neziskovým
institucím sloužícím domácnostem .
Podíl dluhů domácností na HDP:
Pro období 1997-2007 je typický prudký růst zadluženosti českých domácností.
V roce 1997 představovaly bankovní úvěry segmentu domácnosti- obyvatelstvo ve výši 48,5
mld. korun pouhých 2,7 % nominálního HDP (po přičtení úvěrů segmentu domácnostiživnosti činil tento podíl 5,7 %).
V roce 2007 dosáhl objem peněz půjčených obchodními bankami segmentu
domácnosti-obyvatelstvo 688,2 mld. korun, tj. 19,4 % HDP. Včetně úvěrů živnostem a
neziskovým institucím sloužícím domácnostem pak převýšil pětinu nominálního HDP České
republiky (20,5 %).
Hlavní fáze úvěrového boomu připadá na období 2004-2007 - za pouhé tři roky se
totiž podíl na HDP zvýšil o 9 p.b., když v roce 2004 představoval objem úvěrů celému
sektoru domácností 11,5 % HDP v běžných cenách.
Objemově činily v závěru roku 2007 úvěry celému segmentu domácností poskytnuté
všemi finančními zprostředkovateli 875,3 mld. korun.
Nejrychleji rostoucím typem úvěrů domácnostem byly půjčky na bydlení (kromě
hypotečních úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření zahrnující od roku 2002 i spotřebitelské
úvěry na nemovitosti). Ty stouply v roce 2007 proti mizivé základně roku 1997 téměř 43krát
na 515,9 mld. korun.
Za pětileté období 2003-2007 vč. prvního čtvrtletí 2008 rostly úvěry domácnostem
průměrným tempem 31,7 % (podle kvartálních stavů oproti stejnému období předchozího
roku).
Struktura zadluženosti domácností:
V celkovém zadlužení sektoru domácností zahrnujícím půjčky od všech finančních
zprostředkovatelů ve stavu ke konci roku 2007 připadalo 83 % na půjčky od bank (vč.
družstevních záložen a ČNB). Na zbytku participovali ostatní finanční zprostředkovatelé,
kteří jsou zaměření především na poskytování úvěrů na spotřebu – ve stavech ke konci roku
2007 se na jejich celkovém objemu podíleli ze 48 %.
Rovněž v roce 2008 se objem úvěrů domácnostem zvyšoval.. Celkový objem úvěrů
domácnostem stoupl v prvním čtvrtletí 2008 pouze o 2,2 %, což byl nejnižší přírůstek
v časové řadě počínající rokem 2005, odkdy je úhrn úvěrů od všech finančních
8
zprostředkovatelů Ćeskou národní bankou sledován.
Mezi hlavní příčiny slábnoucí chuti si půjčovat patří zhoršující se ekonomická
očekávání obyvatel České republiky. Jsou vyvolaná rostoucí inflací hlavních položek
spotřebního koše (bydlení, potraviny, energie). Rostoucí úrokové sazby chladí původní
nadšení z levných peněz, pod jehož vlivem se především odehrávala obrovská úvěrová
expanze českých domácností související s obstaráváním vlastního bydlení. To se však stává,
vzhledem k extrémnímu růstu ceny domů a bytů - zejména starších -, pro velké množství lidí
vzdalujícím se snem, protože pro obyvatele České republiky jsou stávající ceny bytů výrazně
odtržené od jejich ekonomické reality.
1. Úvěry na bydlení:
Na prudký růst zadluženost domácností patrný zejména od roku 2003 má vliv
především poskytování úvěrů na bydlení. Druhově se jedná o hypoteční úvěry na bytové
účely, standardní i překlenovací úvěry ze stavebního spoření a od roku 2002 také
spotřebitelské úvěry na nemovitosti (jejich objem se zvýšil v roce 2007, když stoupl z 18,4
mld. korun v prosinci 2006 na 26,3 mld. korun v prosinci 2007 – to představuje 5,2 %
celkového objemu úvěrů na bydlení). Přes pomalý rozjezd z přelomu 90. let, ovlivněný
vysokou úrovní klientských úrokových sazeb a relativně malým počtem klientů schopných
obstát u bank s požadovanou bonitou, získaly postupem času rozhodující postavení
v objemech půjčených peněz hypoteční úvěry. Koncem roku 2007 - při vrcholícím
hypotečním boomu v ČR - objem úvěrů na bydlení zahrnující peníze půjčené klientům bank,
družstevních záložen a v malé míře i ostatních finančních zprostředkovatelů převýšil v úhrnu
půlbilionovou hranici (515,9 mld. korun). To představovalo 14,5 % nominálního HDP ČR.
2. Spotřebitelské úvěry:
Podíl spotřebitelských úvěrů na celkových úvěrech domácnostem poskytnutých od
všech finančních zprostředkovatelů klesá - v logice toho, jak silně rostou především úvěry na
bydlení. Jestliže ke konci roku 2005 byl tento podíl více než třetinový (34,8 %), o pouhé dva
roky nato klesl o více než 4 p. b. na 30,5 %. Přitom právě pro závěr roku 2007 bylo typické,
že ve 4. čtvrtletí stouply úvěry domácnostem na spotřebu nejvyšším mezikvartálním tempem
za celé období 2005-2007 (+9 %).
Spotřebitelské úvěry dosáhly v závěru roku 2007 výše 267,2 mld. korun), což bylo o
85,2 mld. více v roce 2005. Finanční zprostředkovatelé tak za pouhé dva roky poskytli
domácnostem na spotřebu o 47 % vyšší objem peněz. U úvěrů na bydlení to však bylo o 82 %
více a u ostatních úvěrů o 59 % více, takže celkový přírůstek úvěrů domácnostem za pouhé
dva roky činil více než dvě třetiny (+67 %). Z tohoto pohledu byly spotřebitelské úvěry
v období 2006-2007 - i přes silnou dynamiku - nejméně rostoucím segmentem trhu úvěrů pro
domácnosti .
Důvody růstu zadluženosti českých domácností spočívají jak na straně příjemců
peněz, tak na straně jejich poskytovatelů. Domácnosti změnily svůj náhled na zadluženost,
v české společnosti se výrazně projevila orientace směrem ke konzumu, životní úroveň
stoupla. Vývoj dlouhodobé zadluženosti domácností pak jasně odráží hlad po vlastním
bydlení, patrný zejména v posledních letech zkoumaného období.
Nařízené a skončené exekuce
Počet exekucí činil v roce 2009 asi 600 000, což znamená meziroční nárůst o 8 %. Předloni
bylo nařízeno v tuzemsku 554 000 exekucí, o rok dříve 428 000. Vedle toho bylo loni
9
nařízeno i více než 300.000 soudních výkonů rozhodnutí, tedy „exekucí“ prováděných
soudem. Od roku 2001 do současnosti bylo nařízeno více než 2,5 milionu exekucí.
Počet exekucí evidovaných v Centrální evidenci exekucí přesáhl na začátku roku 2010
poprvé v historii jeden milion. Rovnítko se ale mezi počtem dlužníků a počtem exekucí dát
nedá. Obecně platí, že přibývá vícečetných exekucí. V průměru prochází exekucí zhruba čtyři
až pět procent obyvatel Česka.
Dlužníci jsou podle nejčastěji lidé ve věku od 20 do 35 let a důchodci, často lidé se
základním vzděláním a nižším sociálním postavením. Za zhruba třetinou nařízených exekucí
v Česku stojí drobné dluhy v řádu několika stokorun, jako jsou třeba pokuty dopravnímu
podniku nebo městským policistům, poplatky obcím za svoz odpadků či penále zdravotním
pojišťovnám.
10
Příloha č. 2
Odpověď na dotaz:
Regulace úrokových sazeb a RPSN ve vybraných zemích
Odpověď zpracoval:
Parlamentní institut
Listopad 2009
Ing. Marcela Cupalová, PhD.
Přímou formu regulace maximální výše úrokových sazeb zavedly z evropských zemí např.
Itálie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Polsko a Slovensko, z mimoevropských pak například
Japonsko. Země, které nemají explicitně stanovené úrokové stropy, ovšem také uplatňují řadu
alternativních regulatorních postupů, jejichž cílem je omezit lichvu a nastavit co možná
nejspravedlivější podmínky smluvních vztahů (příkladem může být Velká Británie nebo
Irsko). Ve Spojených státech amerických a v Austrálii je regulace úrokových sazeb upravena
především na úrovni jednotlivých států federace, tzn. že některé státy přímou regulaci
zavedly, jiné ovšem ne. Také úprava regulace úrokových sazeb a výše úrokových stropů se
v jednotlivých státech liší.
Japonsko
Revidovaný Obchodní zákon o půjčování peněz (MBL) přijatý v roce 2006 měl být
implementován ve čtyřech fázích (třetí fáze byla spuštěna v červnu 2009). Zákon zpřísnil mj.
podmínky pro úvěrové společnosti nově vstupující na trh. Minimální čistá hodnota jejich
aktiv se zvýšila z 5 mil. jenů na 20 mil. jenů (kolem 207 700 dolarů). Regulátor měl také
podle revize zákona zahájit certifikační zkušební program pro ty, kteří se zabývají úvěrovou
činností. Půjčovatelé musí mít podle zákona v každé své pobočce určitý počet zaměstnanců,
kteří složili potřebné zkoušky. Zákon má být plně účinný od června 2010, a to včetně
požadavků, jako je limitace půjček do maximálně jedné třetiny ročního příjmu dlužníka.
Zákon také snížil úrokový strop z 29,2 % na 20 %.2
Výbor politických představitelů se má v nejbližší době sejít k revizi dopadů Obchodního
zákona o půjčování peněz na úvěrový trh v Japonsku. Výbor pak na základě šetření buď
doporučí plnou implementaci harmonizace úrokových měr a kvantitativních restrikcí na
půjčování, nebo navrhne novou legislativu, která sníží zátěž pro úvěrový sektor. Revize před
plnou implementací opatření v červenci 2010 byla silně vyžadována právě spotřebitelským
finančním sektorem, který bojoval proti zavedení úvěrových stropů.
Od roku 2006, kdy byl zákon přijat, sice došlo k významnému pokroku v oblasti špatných
půjček (přísnější licenční podmínky, snížení počtu poskytovatelů, snížení nezajištěných
spotřebitelských úvěrů, snížení úrokové míry, strukturální reformy dohledových orgánů a
databází, odepsání špatných půjček, pokles osobních bankrotů i stížností spotřebitelů), sektor
se nicméně obává dramatického dopadu implementace restrikcí na nabídku spotřebitelského
úvěru. Přesto firmy v sektoru mohou zřejmě doufat jen ve zpoždění implementace nebo
zvýšení úvěrového stropu, ne však v upuštění od této ideje.3
2
Japan plans tough laws for moneylending market-Nikkei,
http://www.reuters.com/article/rbssFinancialServicesAndRealEstateNews/idUSBNG36475020090617.
3
http://www.glgroup.com/News/Japan-Consumer-Finance-Regulation-Faces-Final-Hurdle-44519.html
11
Austrálie
Spotřebitelské úvěry jsou v Austrálii upraveny Zákonem o spotřebitelských úvěrech
(Consumer Credit Code), který stanoví obecné podmínky pro poskytovatele úvěrů na
federální úrovni. Zahrnuje např. důležité ochranné podmínky pro spotřebitele, včetně
povinnosti poskytovatele informovat o skutečných nákladech a podmínkách půjčky, a
umožňuje dlužníkům bránit se proti lichvářským půjčkám u soudů. Vlády některých států
federace se ovšem obávají, že tato opatření nejsou pro ochranu spotřebitelů dostatečná a
zvažují možnost přijmout vlastní dodatečná opatření k národní legislativě na ochranu
spotřebitelů.
Státy Victoria, Nový Jižní Wales (NSW) a Území hlavního města (ACT) již mají stanoven
úrokový strop na 48 %, zatímco třeba obyvatelé Queenslandu, kde tato oblast není na státní
úrovni regulována, jsou stále zatíženi úrokovými mírami mezi 250 % až 1300 %.
V Novém Jižním Walesu například rozšířil Dodatek k Zákonu o spotřebitelských úvěrech
z roku 2001 (účinnost Zákona o spotřebitelských úvěrech z roku 1995) tím, že aplikuje
ustanovení Zákona o spotřebitelských úvěrech na poskytovatele krátkodobých půjček
s vysokými úrokovými mírami. Banky a jiné autorizované instituce jsou explicitně vyňaty
z působnosti dodatku. Nový zákon vyžaduje od poskytovatelů půjček informování o
nákladech úvěru ve formě roční procentuální míry, do níž musí být zahrnuty všechny
poplatky, které mají povahu úroku. Maximální roční úroková sazba je přitom 48 % (musí
zahrnovat i různé poplatky stejně jako úrokovou míru). Směrnice4 dále stanoví, jak musí být
tato úroková míra počítána.5
27. října tohoto roku byl přijat Národní reformní balíček na ochranu spotřebitelských úvěrů za
účelem lepší ochrany spotřebitelů před lichvářskými praktikami a nezodpovědným
půjčováním. Zakotvuje mj. požadavek odpovědných podmínek půjčování pro
zprostředkovatele a některé poskytovatele (stanovuje národní standardy pro odpovědné
půjčování, zakazuje špatné kreditní praktiky a umožňuje spotřebitelům dosáhnout dříve
nápravy). Účinnost balíčku byla uspíšena, měl by platit od 1. ledna 2010 místo dříve
plánovaného 1. ledna 2011 (některé požadavky jako např. informování o změnách poplatků a
provizí budou účinná až od 1. ledna 2011). Národní režim nahradí ve stanoveném časovém
rozvrhu úvěrové režimy států a teritorií.6
Nařízení7 pak vyjasňují důležité prvky úvěrového balíčku, včetně licenčních dohod, povahy
výjimek pro exekutory, zahájení právních procedur, přechodná ustanovení a poplatky, které
budou platit držitelé úvěrových licencí.8 Zakotvují také povinnost bank informovat
spotřebitele o dlužných závazcích a zavádí povinné zprávy v případě odkladů nebo jiných
scénářů při potížích s placením. Od poskytovatelů je také požadováno, aby neposkytovali
špatné půjčky.
Druhá fáze Akčního plánu pro spotřebitelské úvěry, která má být završena v polovině roku
2010, zahrnuje také přezkoumání státních přístupů k úvěrovým stropům.9
4
The Consumer Credit (New South Wales) Special Provisions Amendment (Pay Day Lenders) Regulation, 2001
Australia Payday Loan Laws & Legislation, http://www.paydayloanlegislation.com/australia.html
6
http://www.treasury.gov.au/consumercredit.
7
The Draft National Consumer Credit Protection Regulations 2009 (including the National Credit Code
Regulations); The Draft National Consumer Credit Protection (Transitional and Consequential Provisions)
Regulations 2009; The Draft National Consumer Credit Protection (Fees) Regulations 2009; The Draft
Electronic Transactions Amendment Regulations 2009.
8
http://www.treasury.gov.au/consumercredit.
9
Australian government: National Consumer Credit,
http://www.treasury.gov.au/documents/1381/PDF/NCC_Brochure_02102008.pdf
5
12
Spojené státy americké
Lichva je poměrně komplikovanou oblastí práva v USA. Je upravena především
zákonodárstvím jednotlivých států (ačkoli Federace může stanovit limity, pokud v daném
státě neexistují a ona považuje problém lichvy za vážný). Podle nezávislého výzkumného
„Centra pro odpovědné půjčky“ zavedlo šestnáct států USA stropy na úroky ze
spotřebitelských úvěrů (tzv. „lichvářský limit“). Stropy se pohybují mezi 17 až 60 % ročně.
V loňském roce např. státní Shromáždění v Ohiu odhlasovalo úrokový strop na úrovni 28 %.
Poskytovatelé úvěrů si sice vynutili referendum k této otázce, občané ovšem stropy schválili
dvoutřetinovou většinou. Stropy obvykle vedly k silnému omezení nebo dokonce eliminaci
tohoto druhu půjček v daných státech. Přesto regulace lichvy v některých státech naráží na
výrazné překážky. Příkladem může být stát Texas, kde je situace poměrně vážná – společnosti
poskytující spotřebitelské úvěry podle průzkumů10 získávají až 400 milionů dolarů na
poplatcích za poskytnuté půjčky v hodnotě 2 miliard, zatímco průměrná výše půjčky se
pohybuje mezi 350 až 400 dolary, přičemž více než polovina z nich je prodlužována, čtvrtina
dokonce vícekrát. To znamená, že dlužník často zaplatí více na úrocích a poplatcích, než je
skutečná částka půjčky.
Státní Shromáždění sice projednávalo nejméně sedm návrhů zákonů zaměřených na regulaci
nebo stanovení úvěrového stropu na spotřebitelské půjčky – jeden z návrhů např. obsahoval
úvěrový strop na úrovni 36 %, další dával pravomoc kanceláři Komisaře pro spotřebitelské
půjčky regulovat toto odvětví a udělovat licence poskytovatelům půjček. Firmy v sektoru
ovšem investovaly výrazné sumy do lobbingu a příspěvků pro poslance (včetně členů výboru,
který návrhy projednává). Projednávání návrhů se tak značně prodlužovalo. Schválení návrhů
zákonů se zdá v současnosti stále nepravděpodobnější, protože zůstávají zablokované ve
výboru.11 Sektor tak zůstává v podstatě bez regulace a úvěrové společnosti této díry
v zákonodárství značně využívají.
Některá texaská města, ve kterých je problém obzvlášť vážný,12 se proto již pokusila
regulovat oblast spotřebitelských úvěrů sama. Například municipalita v Irvingu využila –
podobně jako již v minulých letech učinily radnice v Mesquitu, Richardsonu a Sachse – tzv.
„zoning laws“, aby omezila počet poskytovatelů spotřebních půjček i oblasti, kde mohou
působit. Radnice v Irvingu také prozkoumávala možnost omezit příliš vysoké úroky.
Výsledek je ale nejistý, podle mnohých texaské zákony městům tuto pravomoc nedávají.
Pokud by ovšem Irving v této oblasti uspěl, byl by pravděpodobně následován dalšími městy,
jak již bylo avizováno.
15. července 2009 byl na federální úrovni přijat dodatek k Zákonu o právech držitelů
kreditních karet (tzv. Credit Card Act – Credit Card Accountability Responsibility and
Disclosure Act), který omezuje úrokové míry u všech kreditních karet na 18 % a zároveň
stanovuje přísnější a transparentnější podmínky pro úvěry (zakazuje např. retroaktivní
zvyšování úrokových měr, stanovuje povinnost poskytovatele informovat dlužníka 45 dní
před zvýšením jeho úroků a zakazuje společnostem vydávat kreditní karty komukoliv, kdo
nedosáhl věku 18 let). Přijetí zákona bylo reakcí na výrazný nárůst úroků a poplatků u úvěrů,
který vzbudil značnou nevoli obyvatelstva. Legislativní proces byl ovšem opět zdržován
vlivem lobbistických skupin ze sektoru spotřebitelských půjček.13
10
Průzkum z roku 2008 provedený nezávislým sociálním a ekonomickým dozorčím sdružením „Texas
Appleseed of Austin“
11
The Dallas Morning News, 3. května 2009, http://www.allbusiness.com/government/government-bodiesoffices-regional-local/12865662-1.html,
12
Náklady na půjčku ve městě Irvingu např. přesahovaly až 900 % původní půjčky a úvěrové společnosti tyto
půjčky poskytovaly především lidem, kteří nebyli úvěruschopní.
13
http://www.chinadaily.com.cn/world/2009-05/01/content_7736266.htm
13
Zákon bude účinný ve třech fázích, prozatímní opatření přijatá 15. července budou
implementovat opatření Zákona o kreditních kartách z 20. srpna, Federální rezervní systém
(FED) pak vydá další nařízení k implementaci opatření, která budou účinná 22. února a 22.
srpna 2010. Část 101(c) Zákona zavádí především nové požadavky pro změnu úrokových
sazeb u půjček s otevřeným koncem, včetně kreditních karet. Každé navýšení úroků musí být
od 1. ledna 2009 předmětem povinné adekvátní procedury „look back“ přezkoumání
(nejméně jednou za šest měsíců, se začátkem 15 měsíců po uskutečnění). Od poskytovatelů
bude také požadováno, aby používali shodné metodologie vyhodnocení úvěrových rizik
používaných k ospravedlnění zvýšení úroků.
Od 20. srpna musí také poskytovatelé půjček podle části 101(a) Zákona zaslat písemné
upozornění 45 dní před zvýšením jakékoli úrokové sazby jiné, než je vhodným způsobem
oznámená vstupní míra, změny v indexu v případě proměnlivé sazby, nebo pokud držitel
karty nedodržel podmínky zkušební smlouvy, ale také v případě jiných významných změn
podmínek smlouvy (zvýšení poplatků nebo finančních tax, služeb, závazků). Tato zpráva
musí být jasná a zřejmá a obsahovat ustanovení o právu spotřebitele zrušit účet před dnem
změny. Spotřebitelé si také musí být vědomi, že zrušení účtu nesmí být považováno za
porušení závazků a nesmí vést k uložení jiné pokuty nebo poplatku a že nesmí znamenat
povinnost splatit zbývající závazky v plném rozsahu nebo za horších podmínek, než stanoví
zákon.
Část 106(a) Zákona o kreditních kartách pak zakazuje věřiteli považovat platbu na otevřeném
kreditním účtu za pozdní, aniž by věřitel zajistil řádné zasílání periodických upozornění emailem nebo poštovním doručením nejpozději 21 dní před datem splatnosti. Pokud věřitel
nabídne dlužníkovi dobu odkladu (tzv. „grace period“), během které může spotřebitel splatit
zbývající dluh bez dodatečných finančních poplatků, žádné další finanční poplatky na něj
nesmí být uvaleny, aniž by věřitel oznámil změnu e-mailem nebo poštovním doručením
nejméně 21 dní před dnem, kdy je nutné splátku provést (aby se dlužník vyhnul tomuto
poplatku).14
Francie
Francie reguluje lichvářské úrokové sazby ve spotřebitelském zákoníku (Code de la
Consommation).15 Článek L313–3 francouzského spotřebitelského zákoníku říká
o lichvářských úrocích následující: „Lichvářský úvěr je úvěr sjednaný s roční procentní
sazbou, která v době poskytnutí převyšuje o více než jednu třetinu průměrnou efektivní sazbu
uplatňovanou během předcházejícího čtvrtletí úvěrovými institucemi s podmínkami
zahrnujícími obdobné riziko.“ V praxi jsou každé čtvrtletí vyhlašovány Ministerstvem financí
maximální úrokové sazby v závislosti na aktuální tržní situaci.
Belgie
Belgické právo16 reguluje maximální výši úrokové sazby spotřebitelského úvěru v závislosti
na výši úvěru. Zdůvodňováno je to tím, že malé úvěry mohou představovat pro věřitele stejné
fixní náklady, a tudíž by měly být poskytovány s vyššími sazbami. Pro úvěry do 1 250 eur je
14
Federal Deposit Insurance Corporation , http://www.fdic.gov/news/news/financial/2009/fil09044.html,
http://www.fdic.gov/regulations/resources/rates/index.html
15
Code de la Consommation , http://www.droit.org/jo/copdf/Consommation.pdf
16
Law of 12 June 1991 on consumer credit. Business law guide to Belgium,
http://books.google.cz/books?id=28F3LHRlIckC&pg=PA297&lpg=PA297&dq=law+of+21+June+on+consumer
+credit+1991+Belgium&source=bl&ots=6yUqkRCL3v&sig=QsE71pQtwD7ZoqZ7gjc5mJkTcR4&hl=cs&ei=kd
8PS9fOK5_c_QavuvE1&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=3&ved=0CBYQ6AEwAg#v=onepage&q=
&f=false
14
strop na 21 % RPSN, sazby úvěrů od 1 250 do 5 000 eur jsou omezeny výší 16 % a sazby
úvěrů nad 5 000 eur pak 13 %.
Nizozemsko
V Nizozemsku je stanovena maximální výše úrokové sazby spotřebitelského úvěru. Hranice
legálního maxima je nastavena vyhláškou k zákonu o spotřebitelském úvěru a vztahuje se na
úvěry do 40 000 eur. Článek 35 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru17 říká: „Aby se
zabránilo přijímání příliš velkého rizika … upraví se vyhláškou nejvyšší přípustná odměna za
poskytnutí úvěru, zároveň se stanoví pravidla ohledně okamžiku, kdy je možné odměnu za
poskytnutí úvěru vyúčtovat.“ Příslušná vyhláška pak upravuje maximální výši odměny při
pravidelném splácení spotřebitelského úvěru (zákonný úrok + 17 procentních bodů),
maximální výši poplatku za prodlení se splácením a také maximální výši poplatku za dřívější
splacení úvěru.
Itálie
V Itálii je od roku 1996 v platnosti Zákon č. 108,18 který za lichvářské, a tudíž nepovolené
úrokové sazby označuje sazby převyšující oficiálně stanovenou úroveň. Se čtvrtletní
frekvencí se tak přizpůsobuje tento limit úrovni jeden a půl násobku průměrné roční efektivní
úrokové míry aplikované bankami a dalšími finančními institucemi.
Německo
Německý model regulace úrokových sazeb vychází pouze z obecných ustanovení Občanského
zákoníku platných pro lichvu. Tento model je v platnosti jen s drobnými úpravami již od
zavedení Občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch) v roce 1880. §138 odst. 2 definuje
lichvu podobným způsobem jako u nás. „Právní úkon, který porušuje dobré mravy, je
neplatný. Neplatný je zvláště právní úkon, jímž někdo pod zneužitím něčí tísně, nezkušenosti,
nedostatečné schopnosti úsudku nebo slabé vůle poskytne nebo slibuje poskytnout sobě nebo
třetí osobě majetkový prospěch, který je v nápadném nepoměru k poskytnutému plnění.“19
Rozhodnutí ohledně (ne)místnosti úrokových sazeb pak náleží soudu. Jako relevantní v otázce
povolených nejvyšších úrokových sazeb je v současnosti bráno rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který za přiměřené považuje dvojnásobky úrokových sazeb vyplývajících ze zpráv německé
centrální banky (Deutsche Bundesbank).
Španělsko
Platný španělský protilichvářský zákon pochází z roku 1908, přičemž jeho poslední
modifikace byla provedena v roce 2000. Ve španělském právu není zakotven limit úrokových
sazeb, za neplatnou se však považuje smlouva, která má úrokové podmínky podstatně vyšší,
než je průměr. „Za neplatnou se považuje každá smlouva o půjčce, ve které je stanoven úrok
podstatně vyšší, než je běžný úrok, je disproporční vzhledem k situaci, nebo byla-li smlouva
uzavřena s motivem, aby ji dlužník přijal z důvodu jeho tíživé situace, nezkušenosti nebo
omezených duševních schopností.“20 V poslední době se vede ohledně regulace lichvářských
úrokových podmínek širší diskuze, která směřuje mj. k vytvoření registru profesionálních
poskytovatelů úvěrů a ke standardizaci podmínek úvěrů, úrokových sazeb a poplatků
spojených se spotřebitelskými úvěry.
17
Act on Personal Loans, WCG, 1976
LEGGE 7 marzo 96, n. 108, Disposizioni in materia di usura, http://www.prefettura.milano.it/uffici/usura/L108-96.pdf
19
Bürgerliches Gesetzbuch (BGB), http://www.gesetze-im-internet.de/bgb/BJNR001950896.html
20
Ley de represión de la usura de 23 de julio de 1908, (Modificada por Ley 1/2000, de 7 de enero, de
Enjuiciamiento Civil), http://www.datadiar.com/actual/legislacion/civil/CL000011.htm
18
15
Slovinsko
Rovněž Slovinsko reguluje maximální výši RPSN. Zákonem č. 111/2007 se změnilo
ustanovení Zákona o spotřebitelských úvěrech (Zakon o potrošniških kreditih, č. 77/2004),21
které ve svém §18a limituje hranici RPSN na 200 % sazby stanovené Slovinskou centrální
bankou na základě statistických zjišťování u bank a pojišťoven podle výše a doby splatnosti
poskytnutých úvěrů (vydává dvakrát ročně v Úředním věstníku Slovinské republiky pro
jednotlivé výše a doby splatnosti úvěrů).
Polsko
Již čtyři roky platí v Polsku tzv. protilichvářský zákon. Tento zákon zavedl kromě jiného
regulaci úrokové sazby a celkového neúrokového nákladu úvěru. V polském Občanském
zákoníku se objevilo ustanovení, podle kterého nesmí úroková sazba překročit čtyřnásobek
lombardní sazby Polské národní banky. Navíc je v zákoně o spotřebitelském úvěru (Ustawa
o kredycie konsumenckim)22 stanoveno (§7a), že maximální sazba nákladů spotřebitelského
úvěru (kromě zmíněných limitovaných úrokových nákladů), tj. celková výše poplatků,
provize a ostatní náklady spojené s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nesmí
překročit 5 % jistiny poskytnutého spotřebitelského úvěru.
Slovensko
Na Slovensku je lichva legislativně formulována podobným způsobem, jako je tomu v ČR.
V roce 2007 byl ovšem zaveden strop úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů. Na základě
novely zákona o dobrovolných dražbách z prosince 2007 byl změněn i zákon
o spotřebitelských úvěrech č. 258/2001 Sb.23 Dále bylo přijato Nařízení vlády č. 238/2008
z 11. června 2008,24 které stanoví, že maximální výše roční procentní sazby nákladů (RPSN)
bude podle jednotlivých kategorií úvěrů limitována dvojnásobkem průměrné hodnoty RPSN
reportované jednotlivými poskytovateli a současně nesmí převýšit čtyřnásobek hodnoty
váženého průměru průměrných hodnot RPSN a průměrné úrokové míry za všechny typy
spotřebitelských úvěrů.
21
Uradni list RS, št. 77/2004 z dne 16. 7. 2004, http://www.uradni-list.si/1/content?id=50221
http://www.domowefinanse.pl/ustawa_o_kredycie_konsumenckim.pdf
23
Zákon c. 258/2001 Z. z. o spotrebitelských úveroch a o zmene a doplnení zákona Slovenskej národnej rady c.
71/1986 Zb. o Slovenskej obchodnej inšpekcii v znení neskorších predpisov.
24
Nariadenie vlády Slovenskej republiky z 11. júna 2008, kterým sa ustanovuje výška, ktorú nesmie prevýšit
odplata za poskytnutie spotrebitel´ského úveru, Zbierka zákonov č. 238/2008,
http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisID=208252&FileName=zz2008-002380208252&Rocnik=2008
22
16