Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve
fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač
zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant
mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo
číslo 2014-9
Motto:
Psychedelics are illegal not because a loving government is concerned that you
may jump out of a third story window. Psychedelics are illegal because they
dissolve opinion structures and culturally laid down models of behavior and
information processing. They open you up to the possibility that everything you
know is wrong. T.McKenna
http://orl.bloger.cz
[email protected]
Obsah čísla
Devět minut anti-propagandy o Ukrajině........................................................................................................... 3
Transformace lidstva do nové civilizace............................................................................................................ 4
Léčivé pyramidy................................................................................................................................................ 7
Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka......................................................................................11
M-Theory: The Mother of all SuperStrings..................................................................................................... 14
Mé housle si nafotil Interpol.......................................................................................................................... 17
Popírání fašistických zločinů na Ukrajině je zločinem......................................................................................21
Pilíř facek nakřivo stavěný.............................................................................................................................. 22
Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí!..............................................................................22
Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla....................................................................................24
To by mě zajimalo, kde zrobili sudruzi z brusele s embargem chybu?.............................................................27
Noamova Amerika........................................................................................................................................... 28
Jak je to s tím pokrokem?............................................................................................................................... 31
Břidlicový průmysl je bublina.......................................................................................................................... 33
Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět.................................................................................................33
Filozof Cílek opět postrašil čtenáře zhroucením všeho...................................................................................36
Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna..........................................................................................36
Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat........................................40
Papež: Třetí světová válka již začala............................................................................................................... 41
Člověk má jen ty dva svaly............................................................................................................................. 44
Síla, která nevítězí.......................................................................................................................................... 47
Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4).............................................................................................. 51
Pitím piva pijeme kulturu................................................................................................................................ 60
Začarovaný kruh českých novin...................................................................................................................... 61
Chci chvíli doznívat......................................................................................................................................... 62
ORL 2014-9
Devět minut antipropagandy o Ukrajině
Václav Umlauf
Propagandistické zprávy ukrajinské armády, která je jedna ze stran konfliktu,
jsou dány na úroveň agentury Reuters.
Pak se to graficky zabalí jako akční šmejd
v supermarketu a prodá na webu jako zaručeně pravdivá zpráva. Nemám rád takové svinstvo.
Už mi opravdu leze krkem totální mediální
válka kolem Ukrajiny. Jde o naprosto cílenou
věc. V momentu, kdy Rusové posílají obleženým civilistům ostřelovaných fosforovými bombami humanitární pomoc pod vedením Červeného kříže, západní propaganda
převezme kachnu od dvou lži-novinářů z
Guardianu, že jde o vojenský konvoj . Šlo o
vojenské transportéry na ruském území, které chránily humanitární konvoj až k hranicím
s Ukrajinou, dál totiž vojáci nešli. Podívejte se
Devět minut anti-propagandy o Ukrajině
na oficiální záběry "vojenského konvoje" z
kachní reportáže Guardianu.
Fotka konvoje je nakonec převzata z ruského ITAR/TASSu. Jenže tuto agenturu prý
podle západní propagandy kontroluje Putin.
Takže jsme jak za komunistů u Hurvínka,
nebo v současných Britských listech za Čulíka. Citovaní novináři Guardianu a jejich
Tweety nemají jedinou fotografii překročení
vojenských vozidel někde u ukrajinské hranice, natož ukrajinskou armádou rozstříleného
ruského konvoje. Pak to světové noviny svedou na Porošenka ve stylu "Ukrajina said...".
Pak všichni napíší, že konvoj neexistuje, protože jej ukrajinská armáda rozstřílela, tedy
podle ukrajinské armády. Proto nemáme ty
snímky, víte, ono to už neexistuje. No a pak
se zjistí, že prostě žádná ruská obrněná vozidla hranice nepřekročila. Ale to už je všem
úplně jedno, už dávno běží další desinformace. Viz ta dnešní dole.
Podobný postup je děsivý. Nikdo na světě
nemůže neustále dementovat podobný
proud nepravd a polopravd. A to je pořád
dokola, nic se neopravuje, nedementuje. Lidé
u nás v korporátním Babišově a na demokratickém Západě jsou trvale krmeni podobnými
desinformacemi. Obama a Pentagon k tomu
mlčí, nezveřejní jediný vojenský snímek ani
reálnou zprávu o stavu na hranicích, nemluvě
o jejich satelitních snímcích sestřeleného letu
MH-17. Podrobnou informaci a satelitní
snímky baterií Buk zveřejnili pouze Rusové,
viz slavná tiskovka generála Andreje
Kartapolova , nezveřejněná a zásadně nekomentovaná západními médii. To je hnusná
strategie nehodná demokratických zemí.
Jenže korporátní média už dávno existují v
ekonomickém režimu korporátního fašismu,
nikoliv v režimu svobodné občanské a stále
ještě demokratické společnosti.
A teď k tomu dnešku, tj. zprávám ze dne
18. 8. 2014. Dnes máme v korporátních babišovkách titulek Separatisté napadli konvoj s
uprchlíky, zaútočili na něj raketami . Jeho
podtitulek, který má navést čtenáře ke čtení
celé zprávy, pak vypadá takto.
Lidové noviny napsal(a):
http://youtu.be/29wyD1E0a98
Stejně jako mediální babišovci ve
vulgárních novinách nebo v korporátní staré
frontě se vůbec nestarám o to, jestli je video
pravdivé, autentické, nebo kolik z něj je pravdivého a kolik ne. Ale pokud sledujete redakční a jiné zprávy na e-republice, pak víte
velice dobře, že zapadá do celkového obrazu,
jak o tamějším konfliktu referujeme.
http://news.e-republika.cz/article2750Dev-t-minut-anti-propagandy-o-Ukrajin
KYJEV - Separatisté napadli kolonu
autobusů, která odvážela do bezpečí
uprchlíky z východoukrajinského
města Luhansk. Podle ukrajinské armády zaútočili na konvoj raketomety
a minomety. Zatím není jasné, kolik
lidí zahynulo, informovala agentura
Reuters.
Takže propagandistické zprávy ukrajinské
armády, která je jedna ze stran konfliktu a
právě nyní (myslím tím "nyní") raketomety
masakruje civilní obyvatelstvo v oblasti Doněcka, jsou dány na úroveň agentury Reuters. Pak se to graficky zabalí jako akční
šmejd v supermarketu a prodá na webu jako
zaručeně pravdivá zpráva. Nemám rád takové
svinstvo. Přesně tak postupovali komunisté v
době, kdy jsme dělali samizdat a aktivně se
zúčastnili činnosti nutné k pádu režimu. A
nyní platí, že podobní mediální čimelíci
spolupracují s novými normalizátory světa. A
i tito poskoci moci otravují mysl lidí stejným
typem propagandy jako bývalí komunisté.
Takže jako proti-akci se podívejte na toto
video.
strana 3
ORL 2014-9
Transformace lidstva do
nové civilizace
MVDr. Josef Staněk
Transformace lidstva do nové civilizace
decké poznání vybaveni dosud nevídanou
mocí, lidstvo zničili. Tato duchovní proměna
lidstva pod módním názvem transformace již
začala probíhat. Provádějí ji skrze zásah do
toků energie života neviditelné síly Stvořitele
bez ohledu na to, jestli tomu materialisticky
který pomůže přemostit krizi vitality těla. Neboli ke stále vzrůstající zátěži metabolizmu
člověka cizorodými látkami a energiemi, které se již projevují jako nárůst výskytu tzv. civilizačních nemocí, se připojí další zatím nejasný šok. Šanci na jeho přežití mají jen ti,
Každý neobsednutý člověk musí vidět,
v jakém stavu se nachází západní, technicky nejvyspělejší civilizace na naší zeměkouli. Stručně řečeno je na ní možné
pozorovat
naprostou
anihilaci
duchovnosti její mocenské a vědomostní
elity. Duchovní vyprázdnění má svůj zákonitý následek, omezení způsobu myšlení
jen na říši živočišných pudů (peníze a sex).
Viz obraz stavu společenského dění, odráženého ve sdělovacích prostředcích a TV
pořadech. Důsledkem neduchovního způsobu myšlení při současném stavu "přemnožení" člověka na zeměkouli je neustále
projevovaná agresivita jednotlivců i národů,
neboli zákonitý znak biologického boje o
život, o přežití silnějšího. Agresivita v duši je
pravou příčinou toho, že v posledních sto letech probíhají ve světě nepřetržité studené a
"horké" války mezi národy a finančními skupinami, neustálé studené (volbami) a horké
občanské války uvnitř států. Ztratila se
možnost domluvy mezi skupinami lidí i o
tom, jestli jedna a jedna jsou dvě (viz biblické: Rada radu stíhat bude, ale soudu nedojdou!).
Tento stav mysli lidstva je na druhé straně
znamením, že se situace brzy změní. Změna
musí nastat, protože jinak by lidé obsedlí
temným duchem destrukce, nově skrze vě-
Tyto duchovní zákony se dosud nejlépe
vykládají neučené mase lidí prostřednictvím
náboženství. Světová náboženství, každé
svým způsobem, je pro pochopitelnost obyčejnému člověku vykládají prostřednictvím
bájí, mytologie a eposů. Já osobně je se svým
abstraktním typem myšlení zatím vidím ve
formě tří základních principů, které umožňují
pochopit mechanizmus chodu tohoto světa.
První princip
Každý jedinec je za každý svůj čin i myšlenku osobně odpovědný absolutně spravedlivému Stvořiteli (Vesmírnému vědomí)! Pro
člověka smýšlejícího v tomto duchu je
vnitřně logikou nepřijatelné, že by on i
kdokoliv jiný mohl dlouhodobě uniknout následkům svých činů na jakémkoliv místě
společenského postavení. Takto žitý
duchovní princip vede k odpovědnému
jednání jednotlivců kdekoliv. Každý tímto
principem řízený člověk si je vědom, že za vše
vykonané je odpovědný nejen lidem
prostřednictvím zákonů, často obejitelným,
ale zejména Bohu.
smýšlející lidé věří. Lidé svým nepříčetným
konáním si pomalu a postupně sami oslabují
vitalitu těla a vnitřní duševní rovnováhu. V
nastupující náhlé zátěži "geošoku", který
ukončí pohodlný konzum tělesnosti, nepřežije z jednotlivců nikdo, komu nebude poskytnut příliv energie z duchovní dimenze,
kteří bez ohledu na typ náboženské víry mají
vnitřně "uspořádanou" duši, žijí pokojem.
Tohoto vnitřního duševního klidu lze dosáhnout jen tím, že již v současnosti vnitřně žijí
zákony vyšší duchovní dimenze.
Přežijí-li nastupující "transformaci" jen
takto myslící lidé, dojde samočinně k naprosté proměně ducha společnosti. Samospádem se ustaví harmonická vyšší civilizace.
Koná-li i uprostřed ní její jednotlivec v důsledku nedokonalosti svého poznání zákonů
stvoření občas špatně, tedy koná-li chybně v
dobré víře, má v této společnosti, a tím i u
Boha jistotu (jakou měrou měříte), že i společenská spravedlnost (pozemské právo) nastaví vůči němu za jeho chybu tvář milosrstrana 4
ORL 2014-9
denství a lásky. Tak jak je zákonem i v
duchovní dimenzi. Humanizmus a lidská
práva však nemohou platit vůči těm, kteří konají vědomě zlé a protispolečenské. Tedy vůči
těm, kteří tak konají přesto, že cítí, anebo
měli již k cítění dospět, že jejich myšlení a
jednání neobstojí před tváří boží. Není dále
možné trvání stavu současné ateistické
společnosti, ve které jsou lidská práva darebáků skrze formálně pojaté zákony
úplatných ateistických soudů stavěna nad lidská práva jejich obětí. Neboli každý, kdo chce
průchodem transformace lidstva vstoupit do
nové vyšší civilizace, musí svou způsobilost
pro ni prokázat již v současnosti. Tím, že již
nyní trvale koná a myslí podle své nejlepší
vůle. Skutečně ve Stvořitele věřící člověk
prokáže tedy svou způsobilost pro vstup do
nové éry lidstva tím, že již v tomto dočasném,
úmyslně "temnými duchy" zašmodrchaném
právním zmatení pojmů spravedlnosti se nechá vést jen svědomím, nikoliv právnickou vychytralostí. Ač se to momentálně zdá nerozumné. Jinak jej síly transformaci provádějící
biologicky a psychologicky rozdrtí.
Druhý princip
Lidský život nekončí smrtí těla! Tento
druhý základ myšlení člověka přicházející
doby zajišťuje duchům žijícím v těle (lidem)
potřebný nadhled, pohled na své konání z
"hlediska věčnosti". Právě pod tímto zorným
úhlem se způsob života v nové éře na Zemi
stává nadčasovým a trvale udržitelným. Současný ateistický postoj ve stylu "co bude po
mně, mne nezajímá" se brzy stane minulostí.
Nadgeneračním přístupem lidí k životu
dostane atmosféra společnosti vibraci nové
kvality, všechny rodiny se stanou jakoby
šlechtickými. V žité atmosféře lidstva se zakotví času nadřazený duch. Ten bude stimulovat rozvinutí osobnosti i velmi nedokonalých, tj. těch, kteří v momentální inkarnaci
jsou vybaveni nedokonalým tělem a rozumem. Akceptování reality reinkarnace
umožňuje uplatnění odkoukaného v momentálně žitém životě v lepších podmínkách
následného zrození. Vědomí existence reinkarnace dává perspektivu i těm zatím za
ostalejším duchům, aby plně "dozráli" v anděla. Dává jim naději, že nedosáhnou-li ještě
v tomto životě takovou kvalitu vibrace ducha, aby mohli po smrti těla natrvalo zůstat v
neviditelné vyšší dimenzi, dostanou možnost
"reparátu". Tak se stane zjevným naplňování
biblického, že "hospodaříli kdo dobře s málem (za tohoto života), nad mnohým učiní jej
Bůh správcem". Jak jinak je to naplnitelné,
než že se znovu narodí s novým tělem a nově
vybaven hlubšími dispozicemi. Jen výklad
prostřednictvím možnosti reinkarnace dává
smysl i dalšímu evangelijnímu výroku, že
"kdo zabije, zabit bude. Kdo jiného do otroctví zajme, zajat bude". Takový chod dějinné
spravedlnosti v možnostech žití jedné
inkarnace nikdo na této Zemi přece nevidí!
Protože to je ale z božského vyřčená Pravda
a Spravedlnost, v nové éře lidé už pochopí, že
se může fakticky naplňovat až v příštím životě dotyčných. Kdo nevěří v nesmrtelnost
duše a v pokračování vývoje duší k dokonalosti i prostřednictvím reinkarnace, ve smyslu
"reparátu" nedokonalého života, nápravy
těžkých chyb učiněných v rovině hmotnosti,
ten v nastalých těžkostech ztratí víru ve
spravedlnost. Jako ti vězňové, kteří jdouce z
Osvětimi se rouhali slovy: "Kdyby byl Bůh,
nemohl by to dopustit!" A žádný člověk, kterého v obtížích transformačního procesu "nepodrží" víra v absolutní spravedlnost, nevydrží její tlak.
Třetí princip
Člověk je současně jedinec a současně díl
vyšší společenské jednotky, rodiny, národa,
lidstva, všech duchů stvoření! Národy neexistují a nemohou rozvíjet dělbu práce bez
svých oddaných součástí. Jedinec bez pocitu
sounáležitosti s vyšším celkem se rychle
stává vnitřně opuštěným, deprivovaným, neboli energeticky rozvráceným. Jako včely bez
včelstva! Jen práce rozvíjející individualitu a
současně užitečnost pro celek dává smysl
bytí včelám i lidem. Jen tak se mohou jednotlivci reprodukovat, neboli propojit s nadčasovostí. Člověk bez společenské organizace a
koordinace se stává osamělým divochem,
anomálií přírody.
Svoboda člověka jako jednotlivce je tedy
ve vyšším typu civilizace pojímána jako výběr
strana 5
ORL 2014-9
typu své užitečnosti pro celek, národ, lidstvo.
Skrze užitečnost existence jedince se uskutečňuje jeho individuální duchovní vývoj.
Není svobodou současnosti, považující za
normální odírání mnohých za účelem "předvádění se koupání nechycených zlodějů v
šampaňském a kaviáru".
V myšlení člověka nové doby je tedy zasazeno sociální cítění jako samozřejmý
duchovní prvek, opírající se o svépomoc a
vzájemné učení se nedokonalých v podmínkách neotřesitelné nadčasové spravedlnosti.
Nyní pozorovatelní bezzábranoví egocentričtí
asociálové jsou produktem nevíry v konečnou spravedlnost, neboli ateizmu současné doby. Jakou měrou "nepomoci" bližním
tito egocentrici měří ostatním, takovou měrou "nepomoci" v tlaku transformace jim
bude naměřeno od neviditelných sil. Nebude
jim v krizi pomoženo. Anarchisté a hlasatelé
svobody dělání si podle svého bez ohledu na
celek nevejdou do vyšší úrovně. Mnoho napovídajícím znakem dosaženého stupně kosmických civilizací ve stvoření jsou symboly, jimiž ten který stupeň civilizace naznačuje
svou míru pochopení Podstaty světa. Pro dosaženou úroveň poznání současných pozemských civilizací, které všechny žijí éru "Kali
juga", neboli železnou, jsou typické ony symboly dosaženého pochopení Stvořitele, které
známe jako různé varianty známého rovnoramenného kříže v kruhu. I u nás často viditelné v kostelech a klášterech (nošené železnými křižáky). Jeho variantami jsou levotočivá (hákový kříž) a pravotočivá svastika,
monáda, keltský triskelis, židovská šesticípá
hvězda, srp a kladivo, křesťanský kříž. Každá
tato varianta je znakem nějaké specifické
ideologie, jejíž specifický princip pojímání
světa zdůrazňuje. Symbol rovnoramenného
kříže v kruhu a jeho varianty se jakoby "náhodou vynořily" ve starověku. Ihned se
obecně ujaly a staly se označením typů náboženství a jimi vykládaných pojetí světa.
Všechno jsou to symboly variant náboženství
zanikajícího železného věku. Svou skrytou
symbolikou vyjadřují stupeň pochopení podstaty světa, typického pro železné éry lidstev
ve vesmíru.
Princip světa v symbolech
Základní rovnoramenný kříž v kruhu o
svých nositelích vypovídá, že vnímají svět
jako dualitu (rozštěpení jednoty) plusu a mínusu, akce a reakce, příčiny a následku (ona
ramena kříže). Tato ramena duality hmotného jsou uzavřena v kruhu! Tím je vyjádřeno,
že stoupenec tohoto znaku vnímá hmotný
svět jako ohraničený limitou, jako uzavřenou
soustavu! S praktickým důsledkem, že co se v
hmotné dimenzi "uvaří", to se v ní i "sní".
Křesťanská zvěst (evangelium) k tomuto
pradávnému symbolu nově dodala, že je
možno z tohoto nedokonalého, strastmi zatíženého, konečného a dočasného hmotného
světa odejít do nekonečnosti, do záře Boha,
cestou Ježíše Krista. Ale jen tehdy, když ve
hmotnosti žijící duch zde nenechá žádné
dluhy neboli způsobené škody na duších lidí i
ostatních živých bytostech! Jinak se nemůže
odpoutat, je vázán nenarušitelnou limitou
kruhu v symbolu.
Symbol ale nevyznačuje vzhled původce
těchto zákonů, neboli ideoví vůdcové éry že-
lezné neznají jeho Tvář, neznají vzhled Boha!
Odtud v bibli, že žádný živý (v těle), ani prorok, nemůže patřit na tvář Boží. Síla jeho vyzařování by spálila nedokonalé energetické
dráhy těla. Jako silný elektrický proud nedokonalý vodič.
Indické svastiky jsou variantami, které vypovídají totéž s tím, že vyznačují navíc nekonečný pohyb a vzájemnou proměnu ramen
duality. Levotočivá svastika ("haknkrajc") vyjadřuje vůli přivádět duchovní energii z vyšších vibračních dimenzí do hmoty, aby dávala
duchům v těle sílu k zásahům k přeměně
hmotného. Proto si ji mág Hitler vybral jako
symbol svého hnutí. Temné duchovní síly astrální dimenze mu pomohly magicky ovlivnit
německý národ. Pravotočivá (opačně označený hákový kříž) je naopak znakem touhy
sloužit Bohu odvodem duchovní energie z
hmoty (v klášterech, sebeobětováním).
Čínská a tibetská monáda v kruhu rovněž
zachycuje proměny ramen duality, navíc
"očko" v každé naznačuje "průtok" ramenem
polarity (onou "rybkou" ) v opak (přes další
neviděný rozměr) a tím nepřetržitou proměnu jin a jang v toku času. V základní variantě,
kříži v kruhu, třetí roz měr není ještě viděn!
Monáda je proto pokročilejším vyjádřením
základního principu světa, proto má takovou
sílu.
Keltský triskelis chápe již otáčející se trojrameno v kruhu jako ve slunci, tedy v záři
Boha se otáčející. Jeho autor pochopil a vyjádřil, že Světlo (slunce) je zdrojem a pohonem trojdimenzionální reality, ale oproti kříži
v kruhu zase nezachytil vnímání jejího
štěpení rozumem člověka v dualitě. Protože
keltští druidové nesměli psát, nevíme toho
více.
Židovské náboženství se svým hexagramem, židovskou hvězdou (dva prostupující se
trojúhelníky proti sobě), pochopilo navíc a
vyjádřilo trojrozměrnost obou ramen polarity. Vyjádřilo trojdimenzionálnost polarity
tím, že místo křížících se ramen zavedlo křížící se trojúhelníky. Ty se navíc v neviditelném
rozměru prostupují! Ale kdesi v hloubi toku
dějin se u tohoto symbolu "ztratil" kruh kolem! Jen občas je kruh kolem hexagramu
znázorňován. Jeho opomíjením zmizelo pochopení uzavřenosti a limitovanosti stvoření.
Zmizelo vnímání konečné spravedlnosti pro
všechny lidi v židovském vyznání. Není jiné
vyvolenosti než dokonalejší chápání Řádu
stvoření! Vyvolenost jednotlivce podle národního původu je z hlediska Spravedlnosti
nesmysl k smíchu. Jen hexagram v kruhu je
tedy poněkud hlubší vyjádření podstaty světa (jako monáda), než je základní rovnoramenný kříž v kruhu.
Nakonec i znak ateistického sovětského
náboženství, srp a kladivo, jsou symbolem
protikladů duality hmotného, vyjádřené tentokrát překřížením srpu a kladiva, protiklady
řezání srpem a bušení do plochy kladivem.
Sovětský symbol byl bez kruhu, tedy bez vnímání faktoru konečné spravedlnosti, pouze
zalit mořem červené barvy, tedy utopen v
moři krve.
Také křesťanský kříž s ukřižovaným
člověkem je přesný symbol stavu lidstva, jak
jej zastihly a vyjádřily okolnosti kolem smrti
strana 6
ORL 2014-9
Ježíše Krista. Osud božího posla na něm lidstvu nastavuje zrcadlo jeho duchovního
stavu v železné éře. Chápání života jej křižujících je v symbolu vyjádřeno jako deformované nadměrnou hmotností (do země zaražené delší rameno), porušením poměru ramen neboli vadně lidstvem žité spravedlnosti
a rovnováhy. Polarita hmotnosti je použita
obecně k mučení a zabíjení lidí! Nejen Ježíše
Krista. O kruhu kolem celého kříže nemůže
být řeč. Zářivý kruh Světla je na kříži jen kolem hlavy Ježíše. Symbol kříže s ukřižovaným
poslem božím je těžké odsouzení všeobecného chování lidstva a výzva k duchovní proměně jednotlivců. Je drastickým nastavením zrcadla duchovnímu stavu lidstvu, které bylo
nutné, bylo učiněno z lásky k lidstvu i za
cenu Ježíšova sebeobětování. Je to označení
stavu chování lidstva v době železné.
Putování koloběhem hmotnosti
Nyní stojíme v době zlomu věků. Končí éra
železná, ona indická Kalí juga neboli doba
temnoty, a z chaosu materializmu se rodí
nová, proroky předpověděná éra – stříbrný
věk. Ten je již charakterizován poznáním tváře živého Boha Podstaty světa. Začíná být
vnímána jako světlo v poznání podstaty jevů,
v koncentrované abstrakci jako všeobsahující
Světlo kosmického "rozumu". V éře materializmu, v železném věku, jej mohli vidět jen
čistí umírající jako ono známé žluté světlo. V
současné době umožnily časté resuscitace z
klinické smrti deseti tisícům lidí pohlédnout
na Světlo, pohlédnout na tvář Podstaty světa.
To, že podstata tohoto jevu nevešla v
obecnou známost a povědomí, je důsledkem
ideologického působení rot temných duchů
navlečených do vědeckých hávů. Ti hypnózu
všeobecného ateizmu ničící jev "vysvětlují"
nedostatkem kyslíku v mozku. Toto vysvětlení je z hlediska metabolizmu mozkových
buněk tak šílené, jako že se DNA živých organizmů a člověka sama evolučně sestavila v
pramoři v důsledku bušení radioaktivního záření do směsi prvků v něm. Že varianty těchto
ateistických "vysvětlení" vůbec může někdo s
vážnou tváří vykládat, svědčí o těžké
duchovní nemoci zejména vědomostní elity
lidstva.
Nadcházející lepší stříbrný věk lidstva (stříbrná aura lidí) vyjeví jako samozřejmost
vzhled živého Boha, jak je člověk schopen jej
vnímat. Bůh bude Světlo tak samozřejmě,
jako že voda teče z kopce. Tento vývoj poznání se pochopitelně odrazí na symbolech
přicházejících vyšších úrovní náboženství.
Tam může být Světlo vyznačeno jako podoba
slunce. Je pozoruhodné, že už ve starobabylonských symbolech byly zachyceny
symboly dvou hor s vycházejícím sluncem
uprostřed nebo dvou věží se sluncem uprostřed (že by babylonští žreci měli vstup do
Akáši?). Ony dvě hory nebo dvě věže nejsou
nic jiného než ony dvě ramena polarity
rovnoramenného kříže. Změna je v tom, že
jsou v záři Světla a již se "neperou", neboli
nejsou vnímány jako protiklad. Svět s jeho
realitami přestal být člověkem vnímán jako
boj protikladů, ale jako dimenze, kde bývalé
protiklady leží vedle sebe ve věčnosti jako
její samozřejmá součást. Tak je v této úrovni
vnímání světa vlastně předkládána Ježíšova
vize bez nenávisti a boje protikladů: "Slunce
mého Otce svítí na dobré a zlé." Tedy polari-
ta nebude ve stříbrném věku lidstva vnímána
jako boj, rozpor, ale jako úsilí o harmonii Bohem daných realit hmotnosti.
Někoho by mohlo mást, že popisuji, jak
stříbrný věk a po něm zlatý (ráj) by měl přijít
po železném, když proroci a antičtí starci o
sledu věků hovořili opačně. Tedy měl být
nejprve zlatý, pak stříbrný, pak současný železný. Ve stvoření není přímky jdoucí někam.
Je jen kruh uzavřeného hmotného stvoření.
Minulost se nepřetržitě stává budoucností a
naopak. Jako když někdo na zeměkouli jde
pořád na západ, skončí nutně na východě!
Kdo politickým myšlením jde stále doprava,
skončí na krajní levici. Tak duchové ve svém
vývoji hmotností procházejí jejími kvalitami
stále dokola, jakoby znameními zvěrokruhu.
Dokud nepochopí, že smyslem bytí v něm je z
kruhu stvoření vystoupit do nehmotné
věčnosti, neboli získat "třinácté Kristovo"
znamení (Ježíš a dvanáct učedníků, znamení
zvěrokruhu). Hmotností putující duchové
jsou ovlivňováni "hvězdami" neboli znameními, dokud neobjeví, že smyslem života je vymanit se z koloběhu hmotnosti cestou Ježíše
Krista do záře živého Boha. Člověkem zrozeným z Ducha tím přestanou hýbat
"hvězdy" (pudy a předurčení), ale on "bude
hýbat hvězdami".
http://www.phoenixcasopis.cz/autori/69mvdr-josef-stanek/800-transformace-lidstvado-nove-civilizace.html
Léčivé pyramidy
Stavitel léčivých pyramid nejprve vyzkoušel, o čem se psalo v knize. Václav Blažejovský z Března u Chomutova již řadu let
s úspěchem staví a vyrábí léčivé pyramidy
a kužele, které podle různých teorií vytvářejí přírodní energii s blahodárnými
účinky na lidský organismus.
„Nejsem léčitel, pouze pyramidy stavím a
nechávám je působit,“ říká Václav Blažejovský. Před lety se mu do rukou dostala
nesmírně zajímavá knížka Tajemství pyramid
autora Chaila El Hakima, kde se kromě jiného
popisují všestranně prospěšné až zázračné
účinky energie Země a vesmíru, které pyramidy v sobě absorbují.
„Připadalo mi to skoro neuvěřitelné, a tak
jsem se rozhodl vyzkoušet to. Podle knížky
jsem doma postavil svoji první pyramidu z
dřevěných desek, ze kterých se vyrábí nábytek, a začal jsem ji testovat — opět podle
strana 7
ORL 2014-9
knížky. Výsledky mě překvapily, ono to opravdu fungovalo! A tak jsem postavil další, větší
pyramidy a dál jsem experimentoval a přicházel jsem na další a další způsoby, jak pyramidální energii využít. Své zkušenosti si
samozřejmě nenechávám pro sebe. Například
pod velkou léčivou pyramidou se základnou
2,4 m, kterou jsem postavil na zahradě, si dobila energii spousta lidí, kteří za mnou jezdí
ze všech částí republiky.
Podobnou léčivou pyramidu v podobě
velkého plechového kuželu například používá fenomenální žokej Josef Váňa. Pod pyramidou takto nabíjí energií své koně i sebe
samého. A o moje kuželové pyramidy, které
vyrábím a nabíjím pod velkou zahradní pyramidou, je také velký zájem,“ tvrdí Václav Blažejovský.
Léčivé pyramidy
velkém poloměru. Například jehlan o poloměru 20 cm dokáže vytvořit bublinu této
energie o poloměru 20 metrů. Tato energie
neutralizuje negativní vlivy v okolí.
čí z nějakého vhodného materiálu (například
tužší plastová fólie, laminovaného papíru) vytvořit půlkruh, v polovině rovné strany přehnout a konce půlkruhu slepit lepicí páskou.
měsí. Získá lepší chuť a je možné ji zkusit použít jako léčivý prostředek při různých neduzích, kdy posiluje účinek obvyklé lékařské
péče. Funguje i preventivně.
A třetí energie proudí z vrcholu pyramidy
vzhůru v jakési spirále a odvádí z prostoru
všechna negativa.“
O pyramidální energii se píše například v
knize Ing. Jaroslava Hanuse Tajemné pyramidy ve službách člověka z nakladatelství Pragma nebo v publikacích Chail El Hakima
Tajemství pyramid, Esoterika, Mysteria, Pyramidální terapie.
http://www.ireceptar.cz/zajimavosti/nanavsteve-u-vas/stavitel-lecivych-pyramidnejprve-vyzkousel-o-cem-se-psalo-v-knize/
Jak si postavit léčivou pyramidu
Václav Blažejovský stavbu všem doporučuje: Na materiálu nezáleží —kromě zmíněného dřeva se hodí různé kovy, sklo či plasty.
Je jen třeba, aby stěny byly hladké a bez spár
— nelze tedy použít neohoblovaná prkna
podobné materiály. Nevhodné jsou i palubky
spojené perem a drážkou.
„Podle mne existuje celkem jednoduchá
teorie, jak pyramidy léčí: Nemoc nastane
vždy, když tělu někde chybí energie. Právě
pyramidy mají tu schopnost onu chybějící
energii tělu dodat, dobít nás,“ vysvětluje léčivé účinky pyramid.
Další je energie venkovní harmonizující,
kterou pyramida šíří kolem sebe v poměrně
Malé pyramidky a kužele také odstraňují
elektrosmog, který v bytě vyzařují monitor
počítače, televizní obrazovka či mobilní telefon. Postačí kužel umístit mezi obrazovku a
diváka, mobilní telefon necháme nastojato
pod kuželem 24 hodin.
Bezpečně ochrání před působením patogenních zón v místnosti, odpuzuje z
místnosti pavouky (10cm kuželová pyramida
takto očistí místnost 5x5 m).
Patent 91304/59 udělený před mnoha lety
Ing. Drbalovi má výmluvný název: Broušení
žiletek v pyramidě. Pokud to budeme chtít
vyzkoušet, postačí kužel o základně 10 cm. Je
však nutné žiletku v kuželu umístit ostřím
severojižním směrem.
Tři druhy energie
„V pyramidě pak existují tři druhy energie.
Ve spodní třetině výšky pyramidy působí léčivá energie, která je velmi silná a je třeba ji
ze začátku nechat působit jen půl hodiny.
Stalo se mi asi dvakrát, že jsem se v pyramidě
přebil, a udělalo se mi hodně nevolno. Toto
přebití je pak možné srazit troškou alkoholu
(destilát, vinný střik).
Nejen pro dobití energie a zlepšení zdraví
Dřevo vůbec se pro stavbu pyramidy příliš
nehodí, protože vinou pyramidální energie
sedmkrát rychleji vysychá a kroutí se.
Vrchol pyramidy by měl svírat úhel 65°
(egyptské pyramidy měly 52°).Pro začátečníky je ideální léčivý kužel. V podstatě sta-
Kužel fixovaný asi 50 cm pod hladinou zahradního bazénu zamezí, aby voda zezelenala. Je však nutná kvalitní filtrace, která z vody
odstraní odumřelé zárodky sinic.
Mnohostranné užití má voda ošetřená v
pyramidě, která se tak zbaví negativních pří-
Provedl stovky experimentů a získal prý
stovky důkazů o tom, že pyramidy mají
zvláštní moc. Řeč je o velkém českém experimentátorovi Václavu Blažejovském, který už
víc než 10 let zkoumá pozoruhodné
vlastnosti pyramidálního kuželu. Je přesvědčen, že dokáže urychlit léčení nemocí, odrušit
negativní vliv patogenních zón a elektrosmogu, podporuje růst rostlin, čistí potraviny
od negativních látek a nabíjí je pozitivní energií. Co všechno pyramidy opravdu dokážou?
Mají skutečně nějaké výjimečné vlastnosti?
Napětí houstne a davy lidí na tribuně ovládá nadšení. Jsou přítomni historickému
okamžiku – 120. závodu Velké pardubické,
nejslavnějšího českého dostihu. Koně se řítí
strana 8
ORL 2014-9
do cílové rovinky a diváci šílí. V čele jede na
koni Tiumenovi šestinásobný vítěz, fenomenální dostihový žokej, trenér a chovatel
Josef Váňa (*1952), sledován hřebcem
Amantem Gris s žokejem Markem Stromským. Souboj drásá nervy do poslední vteři-
ny. Takový závod Pardubice ještě neviděly. Tiumen, který na jaře prodělal nepříjemné
zranění, letí k cíli jako střela. Zdá se, že má
téměř nevyčerpatelnou zásobu energie. O vítězi nakonec rozhodují centimetry. „Tiumen!
Tiumen je první!“ křičí komentátor Petr Vichnar (*1953). „To je něco, o čem snad nikdo ani
nesnil. Že Josef Váňa opět vyhraje Velkou
pardubickou!“ dodává. Den s magickým datem 10. 10. 2010 se vrývá do historie
dostihového sportu – Josef Váňa se po
sedmé stává vítězem prestižního dostihu.
Mezi první osmičkou jsou navíc čtyři koně,
které Váňa trénuje: 3. klisna Sixteen, 6. ryzák
Lirain a 8. hnědák Kobuz. Ptáte se, jak to souvisí s pyramidami? Hodně! „Ať si kdo chce co
chce říká, já věřím pyramidě,“ říká v televizním interview krátce po dostihu Josef Váňa.
Léčivé pyramidy
Pomohla mu zázračná moc pyramid k vítězství?
Pozor na patogenní zóny!
Váňa je někdy označován za dostihového
boha, ale ne vždy se mu daří tak dobře, jako
dnes. Když před lety trénuje koně na svém
ranči v Chýši na Karlovarsku, potýká se s nepříjemnými problémy. Jeho svěřenci často
stonají a chovají se neobvykle. „Byli neklidní,
nespali a chodili v boxech stále dokola,“ popisuje pro Enigmu Josef Váňa. Podobnou situaci dříve na stejném místě zažil i chovatel
býků, jež také stíhaly zdravotní problémy.
Navíc to byla agresivní zvířata. Váňovi se ale
nakonec daří odhalit příčinu potíží – ranč stojí blízko vrchu Vladař, bývalé sopky, od níž se
táhnou geologické zlomy a projevují se tu geopatogenní zóny (oblasti, jež mají mít
zhoubný vliv na zdraví – pozn. red.). Situace
se zdá neřešitelná. Pak ale zasáhne náhoda a
přivede Váňovi do cesty Václava Blažejovského, který navrhne neobvyklé řešení – umístit
do stájí pyramidu, jež odruší geopatogenní
zóny a navíc prospěje zdraví koní. Trenér se
nechá přesvědčit, pořídí velkou pyramidu a
investice se mu záhy bohatě vyplatí.
„Správně zavěšená pyramida dokáže negativní vliv patogenních zón odrušit, takže už s
nimi nemáme problémy,“ pochvaluje si Josef
Váňa. Má pyramida nějaký vliv i na výkonnost
jeho koní?
Výsledky jsou vidět
Dnes má Josef Váňa ve svých stájích již
dvě velké pyramidy a nedá na ně dopustit.
„Výrazně urychlují léčení, a to až o polovinu.
To, co by za normálních okolností bylo nutné
léčit 14 dní, tak se vyléčí za týden,“ vysvětluje. Možná právě proto je s Tiumenem
schopen vyhrát Velkou pardubickou, ačkoli
koně před dostihem trápí zranění. Pyramida
má mít navíc i další pozitivní účinky – například to, že má nabíjet koně energií. „Umíme změřit, že 20 minut pobytu pod pyramidou zvětší auru koně zhruba o 4 metry. A má
to vliv i na jejich výkonnost. Je to sice nezměřitelné a nikdo nemůže říci jistě, že je to díky
pyramidě, ale já ty výsledky vidím,“ říká Josef
Váňa. Jeho koně před každým dostihem tráví
nějaký čas pod pyramidou a na dostizích se
většinou umisťují na čelných příčkách. Pyramida však má zřejmě pozitivní vliv i na Váňu,
který pod ní pobývá spolu se svými koňmi.
„Na mě to tedy funguje na sto procent. Vůbec si nedovedu představit, že bych pyramidy
neměl,“ dodává slavný žokej. Může být zázračná síla pyramid jedním z důvodů, proč
Váňa dodnes triumfuje nad mnohem mladšími žokeji a sbírá prestižní ceny? V čem tkví
tajemství magických pyramid?
Skrývá se v nich síla?
Co všechno pyramidy dokážou? Abychom
na tuto otázku získali odpověď, vydáváme se
za jejich tvůrcem, osmapadesátiletým Václavem Blažejovským do malebné vsi Březno u
Chomutova. Obec na úpatí Krušných hor se
pyšní zlatou stuhou a titulem Vesnice roku
2010 za Ústecký kraj. A také tím, že tu stojí
vysoká barevná pyramida, kterou navštěvují
lidé z celé České republiky! Je umístěna na
zahradě Václava Blažejovského, který ji vytvořil zhruba před 10 lety. Když se blížíme k
jeho domu, vítá nás muž v kraji známý jako
schopný léčitel. Věnoval se hlavně iris dia-
gnostice, tedy diagnostice chorob z očních
duhovek. Než se mu dostala do ruky knížka
Tajemství pyramid od Chalila El Hakima, která z něj učinila zapáleného experimentátora
a propagátora podivuhodné moci pyramid.
„V pyramidách se ukrývá obrovská pozitivní
síla – dokážou urychlit léčení chorob a zranění, vysílají pozitivní energii, ruší negativní vliv
patogenních zón a elektrosmogu a mají
úžasný vliv na růst rostlin a zdraví domácích
mazlíčků. Také je s jejich pomocí možné čistit
potraviny od škodlivých látek, čistit léky od
vedlejších účinků a nabíjet potraviny nebo
nápoje pozitivní energií,“ vysvětluje Blažejovský. Jak vlastně princip pyramidy
funguje?
Geniální energetický zářič
Václav Blažejovský není první, kdo zkoumá
fascinující vlastnosti pyramid. Několik desetiletí před ním se do pokusů pouští Ing. Karel
Drbal, který má dokonce i patent na ostřič
žiletek v podobě pyramidy. Zjišťuje totiž, že
pyramida dokáže nabrousit žiletky, umístěné
pod ní. „Ing. Drbal prováděl pokusy s klasickou pyramidou, ale došel vlastně jen k
ostření žiletek. Já jsem experimenty rozšířil i
na další oblasti a začal se věnovat pokusům s
kuželovou pyramidou, která je účinnější a silnější,“ prozrazuje Blažejovský. V případě kuželové pyramidy totiž není potřeba řešit
prostorovou orientaci, kdežto klasická pyramida musí být přesně nasměrována severojižním směrem, aby měla účinek. „Pyramidální kužel je geniální zařízení – energetický
zářič, jehož prostřednictvím působí několik
různých typů energií,“ říká Blažejovský. Špičkou má pyramida přijímat energii kosmickou
strana 9
ORL 2014-9
a od spodu energii zemskou, které se uvnitř
transformují na kladnou pyramidální energii.
Ta působí nejen na předměty v jejím nitru,
ale vyzařuje také navenek. „Dá se říci, že
pyramida je transformátor a zesilovač energií. Když dá člověk ruku pár centimetrů nad
vrchol, ucítí na dlani šimrání, brnění či pocit
tepla, což je projev vyzařované energie,“ upozorňuje Blažejovský.
Zbavte se elektrosmogu!
Pyramidy v rámci pokusů prokazují mnohé
fantastické vlastnosti, například schopnost
odrušit škodlivé patogenní zóny a vyčistit
negativní energie, jak ukazuje případ
dostihového žokeje a trenéra Josefa Váni.
Tyto zóny jsou přitom velice nebezpečné.
Mají negativní vliv na fyzické i psychické
zdraví a při dlouhodobém působení mohou
dokonce vyvolat i závažné zdravotní
problémy. Jediná malá pyramida však podle
Václava Blažejovského dokáže odrušit a vyčistit plochu zhruba 5x5 metrů. Pokud se jich
rozmístí víc, dokáží prý vyčistit celý byt!
„Pyramida patogenní zóny odruší a odstraňuje jejich negativní vliv. Navíc odstraňuje
vliv elektrosmogu, který vychází ze všech
elektrických spotřebičů, protože ho dokáže
přepólovat z minusového na plusový, takže
nejenže neškodí, ale dokonce pomáhá,“ říká
Blažejovský. Elektrosmog má mít na lidský
organismus velmi nežádoucí vliv. Při větším
nakupení elektrospotřebičů v místnosti se
jejich negativní působení ještě zesiluje. Podle
Blažejovského však stačí jakýkoli elektronický přístroj umístit na 24 hodin pod pyramidu a při měření vykazuje nikoliv negativní,
ale pozitivní hodnoty! „Po této očistě už pří-
Léčivé pyramidy
stroj nevyšle nic negativního. Ale pozor,
pokud vám spadne na zem, musíte očistu
opakovat,“ varuje.
Pro zvířata i rostliny
Za 15 let pokusů Václav Blažejovský objevuje mnoho možností, jak podivuhodnou
energii pyramid využít. Počínaje takovými
maličkostmi, že když do místnosti dáte pyramidu, zbavíte se pavouků. Ti totiž pyramidální energii doslova nesnášejí. Fantastické
jsou podle něj hlavně účinky tzv. pyramidální
vody, která se v pyramidě nabíjí pozitivní
energií. Když se používá při zalévání, má mít
úžasný vliv na růst rostlin. „Můžete vynechat
chemická hnojiva, protože už nebudou potřeba. Energie pyramidy zastane jejich účinky,
ale bez negativních dopadů, jako je obsah
chemikálií v potravinách,“ vysvětluje. Pyramidální voda podporuje i plodnost rostlin, takže se prý může uplatnit na zalévání domácích
květin a zahrádek, ale i ve velkopěstírnách.
„To samé by se dalo použít ve velkochovech,
protože pyramidální voda má skvělé účinky i
v případě, že ji pijí zvířata, případně mají
pyramidy pověšené ve stáji. Velkochovy by
mohly fungovat úplně jinak, mít zdravější zvířata a větší výnosy,“ dodává. Mohlo by snad
zemědělství při použití kuželových pyramid
fungovat mnohem lépe?
Pokus sežrala kočka
Pyramidy mají být užitečné i tím, že díky
pozitivní energii prý dokážou zbavit léky vedlejších účinků a odstranit z potravin jedy.
„Když dáte pod pyramidu syrové maso nebo
jiné potraviny, tak je energie pyramidy vyčistí
od škodlivých látek, nabije pozitivní energií a
navíc zkrátí čas jejich úpravy asi o polovinu,“
říká Blažejovský. Díky pyramidě lze podle něj
i výrazně zvýšit trvanlivost potravin. Má to
ověřeno na mnoha experimentech, jeden je
přitom poměrně extrémní. Vepřovou kotletu
s kostí vložil do sklenice překryté síťkou, aby
dovnitř nemohl lézt hmyz. Sklenici nechal na
24 hodin pod pyramidou a po nabití ji postavil ven na okno garáže, kde stála na slunci
od jara do podzimu. „Potom jsem nevěřil
vlastním očím. Kotleta byla tmavší a seschlá,
ale vypadala poživatelně. Tak jsem ji chtěl
usmažit a sníst. Ale když jsem ji položil na
stůl, přišla kočka a sežrala ji. To byl konec
pokusu. Ale jednu věc můžu říct jistě – té kotletě nic nebylo. Kočka totiž nic špatného nesní,“ tvrdí Blažejovský. Stejné úspěchy slaví i s
jinými potravinami, jež se po nabití v pyramidě ani po měsících na slunci nezkazily. Jídlo
nabité v pyramidě má mít navíc lepší chuť.
Spustí snad pyramidy kuchyňskou revoluci?
Bez jakékoliv operace
Zřejmě nejdůležitější vlastností pyramid je
ovšem urychlení léčby téměř jakýchkoliv chorob a zranění. Václav Blažejovský má v zásobě příběhy stovek lidí, kteří k němu přišli o
berlích či byli postiženi nějakou těžko léčitelnou nemocí, kterou vyléčilo několik návštěv pyramidy. „Měl jsem tu ženu, kterou
strašně brněly ruce. Nebyla schopna udržet
dokonce ani prázdný hrnek. Doktoři chtěli
operovat karpální tunely, ale zašla do pyramidy a za tři dny byla zdravá! Bez jakékoliv
operace,“ popisuje Václav Blažejovský. Při
jiné příležitosti ho navštíví muž, kterému se
nedělají v ústech sliny a každé sousto musí
zapíjet, jinak by nebyl schopen nic polknout.
„Pyramidu navštívil jen jednou. Pak už jenom
volal a děkoval. Hotovo, vyřešeno...“ vzpomíná Blažejovský. Podobný úspěch slaví i při
léčbě následků mrtvice u muže, jehož tělo
bylo po záchvatu zčásti ochrnuté. Přišel jen
čtyřikrát a zlepšení prý bylo neuvěřitelné.
Stejně se vede také muži, který přichází do
pyramidy s komplikovanou zlomeninou ruky.
Nejenže se mu díky pyramidální energii ruka
mnohem rychleji zahojí, ale navíc se prý
zkracuje i doba rehabilitace z odhadovaného
půl roku na pouhé tři týdny! Jsou snad pyramidy skutečně zázračné?
Zázrak jménem voda
„Pyramida univerzálně pomáhá při léčbě
prakticky jakýchkoliv nemocí. Samozřejmě,
že když přijde někdo, kdo má tělo prolezlé
rakovinou, tak ani pyramida neudělá zázrak.
Ale pokud se to podchytí včas, tak je schopna
výrazně pomoci v léčbě každé choroby,“ tvrdí
Blažejovský. Dokonce je prý díky pyramidě
možné odstranit i alergie a senné rýmy. A to
možná natrvalo! Dva případy sleduje již několik let. „Byli tu dvakrát, celkem hodinu pobytu v pyramidě. Teď už jsou 7 let bez alergie. A
kdyby se někdy vrátila, není to žádné drama.
Vždyť mohou opět zajít do pyramidy,“ říká.
Výborné výsledky má mít i pyramidální voda.
Při vyplachování úst je prý schopna zastavit
počínající paradontózu, ve formě koupelí má
urychlit hojení všech typů úrazů a ran, léčit
kožní problémy a další zdravotní obtíže. Léčivou sílu pyramidální vody je navíc podle
Blažejovského možné zacílit přímo na
konkrétní problém. „Když máte problémy se
žlučníkem, lze vodu poprosit, aby léčila přímo tam. Je totiž nabitá inteligentní pyramistrana 10
ORL 2014-9
dální energií, která pomůže tam, kde je potřeba,“ vysvětluje. Pokud se voda pije bez
konkrétního určení, má čistit tělo od škodlivých látek... Zní to až příliš nereálně, nebo
to může fungovat?
Může prodloužit život?
Jakým způsobem vlastně pyramida léčí?
„Já nahlížím na nemoc tak, že jde o ztrátu
energie, která lidské tělo oslabuje, nemá sílu
se bránit a nemoc vyhrává. Pyramida však
dokáže nabít organismus potřebnou bioenergií a dodat mu sílu, aby se sám uzdravil,“ vysvětluje Václav Blažejovský. Kromě pyramidové vody a pobytu ve velké pyramidě je
možné použít také malé pyramidy, jež se přikládají na různé části těla. Pyramidální energie má pomáhat zlepšovat i psychickou kondici, odstraňovat deprese a některé jiné psychické problémy. První den se pyramida
přiloží na půl hodiny na oblast solaru, druhý
den na půl hodiny na hlavu a třetí den má
být znát výrazné zlepšení. „Nebojím se říct
dokonce ani to, že pyramidální energie může
lidem prodloužit život. Regeneruje buňky a
odstraňuje jedy z těla. Je to neuvěřitelně
úspěšný způsob, kterým můžete dosáhnout
dlouhověkosti a pevného zdraví, protože
spoustu nemocí pyramida odstraní bez následků hned na začátku,“ tvrdí. Mohou být
pyramidy při správném použití skutečně takovým zázrakem?
Rukavice je hozena
Je březen 2010 a v prostorách Univerzity
Karlovy v Praze probíhá již 12. slavnostní udílení anticen Bludný balvan, udělovaných Českým klubem Skeptiků Sysifos. Jedním z
Léčivé pyramidy
oceněných je také Václav Blažejovský, který
získává bronzový balvan za pokusy s léčivou
silou pyramid. Jako jediný z laureátů si pro
cenu přichází osobně. Vystoupí před členy
Sysifa, řekne své a dokonce se dočká potlesku. „Řekl jsem, že balvan přijímám, ale jen
jako důkaz lidské nevědomosti. Protože já za
svým názorem stojím. Dělal jsem stovky experimentů a mám stovky důkazů, které potvrzují, že pyramida skutečně funguje,“ tvrdí.
Zázračnou moc pyramid podle něj může vyzkoušet každý, stačí si jednu pořídit či vyrobit. Navíc je přesvědčen, že kdyby začala být
používána v českém zdravotnictví, bude nejúspěšnější a nejlevnější na světě. Pyramidy by
prý mohly způsobit revoluci v mnoha oblastech lidského života. Možná mají i další
vlastnosti, jež dosud nebyly objeveny. „Proto
by bylo záhodno pyramidu podrobit rozsáhlému výzkumu. Ale na to je třeba vědecké zázemí, které nemám. Vždyť dělám jen kuchyňské pokusy, ty složitější nezvládnu. Toho by
se měla chopit vědecká obec,“ uzavírá Blažejovský. Zvedne někdo pomyslnou hozenou
rukavici a vědecky prozkoumá neobyčejné
účinky pyramid?
Antidarwin aneb
"nevědecký" výklad vzniku
člověka
MVDr. Josef Staněk
Aby mohl vyniknout rozdíl logik "vědeckého", čili ateistického výkladu objevení se člověka na planetě Zemi a "nevědeckého", stvořitelského výkladu vzniku
člověka, je nejprve nutné zkráceně popsat
pohled "vědecký", který je vyučován na
ateistických školách…
buňky, vedeny pudem adaptace na životní
prostředí, se začaly samy od sebe sdružovat
ve složité organizmy, modifikovat a doplňovat svoje genetické spektrum o další a
další geny. Tak v průběhu milionů let
prostřednictvím náhodně vzniklých genů se
na Zemi objevila celá diverzifikovaná živá příroda. Na konci této samovolně se vytvářející
vývojové řady se jako poslední ze série náhod
objevil tvor, kterého označujeme jako opici.
Ani tam se však tyto fantaskní záplavy náhod
nezastavily. Sdružené kooperující shluky buněk, nyní se chovající jako opice, se rozhodly
dále se vyvíjet. Před dvěma miliony let se tak
na Zemi prostřednictvím mutagenního působení radioaktivního záření objevily první
zdokonalené opice – hominidé typu homo
habilis, erectus a ergaster.
Zádrhel "vědeckého" pojetí
http://tvoje-zdravi.webnode.cz/informacez-jineho-soudku/lecive-pyramidy/
Zní v hrubých rysech takto: pod vlivem
mutagenních činitelů, tj. záření a genetickou
mutaci vyvolávajících látek se v pramoři náhodně slučovaly atomy hmoty tak, až vznikla
první buňka. Její DNK (dědičnost nesoucí
podstata všeho živého) tvořilo tisíc genů, přičemž každý z nich se skládá z několika milionů přesně prostorově uspořádaných atomů
(u člověka přes dvacet tisíc genů). Tyto první
Ani tyto vysoce organizované konglomeráty buněk nebyly dokonale přizpůsobeny
měnícím se podmínkám životního prostředí,
a proto se buňky v jejich tělech pomocí mutací dále vyvíjely. Náhodně se "v rámci přírodního výběru" ustanovovaly další a další geny,
přiřazované do DNK hominidů. V důsledku
toho se před půl milionem let objevil další
vyvinutější opočlověk neandrtálec a člověk
heidelberský. Ani s jeho přizpůsobením životnímu prostředí nebyla však prabuňka
spokojena. Proto se znovu samo sestavilo
dalších 230 genů, které se v přírodě nikde nevyskytují a vložilo se neandrtálci do genofondu (těmito geny se totiž odlišuje genofond
neandrtálce od genofondu současného
člověka). V důsledku této "schopnosti hmoty
sama od sebe se vyvíjet" se na Zemi objevil
strana 11
ORL 2014-9
současný člověk s jeho "dále se nevyvíjejícím"
genofondem. Teprve ten se začal cítit jako
dostatečně vyvinutý a začal si sám říkat "dvakrát moudrý" – Homo sapiens sapiens. Takto
popsaný způsob objevení se člověka na Zemi
se suverénně vyučuje na školách sto let.
Jenže s rozšifrováním genetického kódu
člověka, opice a neandrtálce tento výklad
"ovinuly nějaké mraky", jak by docela výstižně definoval Švejk. To jest fakt, že opice
mají pořadí genů ve šroubovici DNK naschvál
uspořádány tak, že je nemožné, aby z nich
jejich dalším vývojem vznikl člověk. "Dialektici" proto před časem učinili slovní únik z
tohoto logického zádrhelu tím, že věc "vysvětlili" následovně: člověk a opice mají
společného předka. Vznikla tím sice ve světě
vědy nepřípustná chiméra, kterou nikdy
žádný archeolog nepotvrdil, ale posluchači
škol si toho nevšimli.
Přání otcem myšlenky
Netrvalo však dlouho a objevil se další
problém. Také genofond moderního člověka
Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka
a jeho posledního "opočlověčího" předchůdce neandrtálce, který vyhynul před 30 tisíci
lety, se objevil jako neslučitelný s genofondem současného člověka. Tento nález opět
donutil ctitele "samovolného vývoje" ke "stažení do připravených pozic". Opět byla do řetězu dosazena další nikdy nenalezená chiméra – tentokrát společný předek neandrtálce a
současného člověka. A tak je nám stoupenci
domnělého "vědeckého světového názoru"
dokládáno, že jsme my, lidé zde na Zemi pouze díky základní vlastnosti hmoty sama od
sebe se vyvíjet, komplikovat svoji strukturu,
neboli snižovat entropii. Stoupencům
samovolného vzniku života a člověka kupodivu vůbec nevadí, že všechny samovolné
děje, které člověk na Zemi a ve vesmíru mohl
dosud pozorovat, mají právě opačné směrování. Vše se vždy rozpadá na jednodušší,
neboli se zvyšuje entropie (stav pravděpodobnosti). Že by za touto slepotou stoupenců samovývoje byla nějaká logiku blokující hypnóza v mozku, něco ve smyslu "přání
otcem myšlenky"? Tato výše uvedená "vědecká" teorie vystřídala tedy předchozí "nevědecký" biblický popis objevení se člověka
na Zemi. Ten vznik a existenci života a
člověka vykládal jako výsledek působení rozumem neuchopitelného Boha Stvořitele,
který člověka učinil z hlíny a vdechl mu nesmrtelnou duši. Smyslem jeho zhotovení
mělo být to, aby se objevil někdo, kdo by se
Stvořiteli klaněl a chválil jej. Ale člověk se
místo vděčnosti zvrhl a ne a ne být spokojen
a chválit, zejména, když se mu nevede. Za
toto výkladové vakuum nabízím čtenáři jinou
variantu, za kterou se se mnou může vydat
na "výpravu proti proudu času". Ne na
"ayahuskové" pramici indiánů (v obluzení
houbami), ale ve vibraci prachobyčejného
stavu rozšířeného vědomí. Takový vzniká vymístěním duše z těla a jejím pohybem v "jiné"
dimenzi a "jiným" časem. Člen spolku Sisyfos
prof. Koukolík tento stav "odhalil" jako jev,
který se dostavuje při "dráždění angulárního
oblouku v mozku". Ponechme členům spolků
"vědeckého světového názoru", kteří neví, o
čem vůbec mluví, jejich vysvětlení, a ponořme se do bezčasovosti před Velkým třeskem.
V době před Velkým třeskem
Cítíme neskonale příjemné světlo a v něm
se vznášející beztvaré bytosti. Jsou tím
šťastnější, čím jsou zdroji světla blíže. Ty na
okraji touží přiblížit se, ale to je možné jen na
základě zvýšení vlastní dokonalosti neboli
lepšího poznání Zdroje Světla (Boha). Ale
dokonalost není v této dimenzi jak a na čem
zvýšit. V dokonalosti není možné zvýšit poznání Podstaty bytí, neboť není konfrontace s
opakem, s nedokonalostí. Světlo však vnímá
touhu vzdálenějších po přiblížení a z lásky k
nim koná. Poskytne jim šanci rozšířit jejich
poznání Podstaty světa tím, že z dokonalosti
vyjme částečku, fyziky definovanou jako bod
menší než elektron (viz počátek Velkého
třesku), a učiní z ní takové zkušební hřiště
pro ty, kteří se chtějí přiblížit. Udělá to tím,
že částečku z věčnosti rozštěpí na plus něco
a mínus něco. Plus čas a mínus čas, plus
prostor a mínus prostor, plus hmotu a
antihmotu. Plus vesmír a mínus vesmír. Sloučené dohromady se však oba vesmíry opět
složí v jednotku dokonalosti! Učiní tak v ději,
který dnes nazýváme Velký třesk. Vznikne
tím náš hmotný vesmír, který není ničím ji-
ným než "pískovištěm" pro hraní dosud nevyvinutých duchů. Na tomto hřišti dočasných
nerovnováh se mohou zde účastní neboli
inkarnovaní duchové snažit o lepší poznání
Stvořitele. Za jejich snahu se jim pak dostane
odměny, neboť po oddělení jejich ducha od
těla se tento může více přiblížit ke Světlu,
což bylo jeho původní pohnutkou pro vtělení
(viz Ježíšovo podobenství o duchovních semenech a půdě). Námi vnímaný plus vesmír a
jeho tušený stín mínus vesmír je tedy takovým výcvikovým prostorem pro nás nedokonalé duchy. Smyslem bytí v něm a
nošení hmotných těl je z hlediska věčnosti
lepší poznání Stvořitele. Celé stvoření má
podle současného stupně poznání lidského
rozumu (viz teorie tzv. superstrun) deset dimenzí, které jsou však vnímatelné pouze duchem (jeho okem). Pokud je však lidský duch
usazen v hmotném těle (neboli člověk žije),
nebo se dokonce s tělem ztotožní, je vnímání
existující reality omezeno smysly hmotného
těla. A ty z existující reality registrují jen čtyři
dimenze: tři prostorové a čas. Lidský duch,
uvězněný ve hmotě, může tedy vnímat jen
rozměry, které jsou s danou hmotností svázány. Pouze uvolní-li se od hmotného těla,
obnoví se původní schopnost vnímání stvoření ve všech jeho dimenzích. Děje se tak při
tzv. mystériích za stavu rozšířeného vědomí,
vytrženích ducha, zjeveních a nakonec vždy a
všem při smrti fyzického těla.
Dokonalý tvůrčí proces
Pojďme ale dál. Jakmile velký třesk z
rovnováhy věčnosti dosáhl stavu, že se v něm
objevily planety, na nichž by mohly vzniknout
kvalitativně nové formy nerovnováhy neboli
strana 12
ORL 2014-9
živé bytosti, vyšší bytosti dimenze věčnosti
Elohim začaly konat (tento pojem pochází z
kabaly: el – označení dokonalosti, odtud anděl; o – symbol nekonečnosti kruhu; him –
sebe vědomá bytost, oddělená od Stvořitele;
Elohim je tedy dokonalá, věčná sebe vědomá
bytost). Sbírají a navazují "jako korálky" atomy, z nichž vytváří purinové báze a aminokyseliny. Ty dále skládají v DNA a v bílkoviny
živých těl. Tak sestaví složitou hmotnou sloučeninu, v níž se může usadit energie vyšší dimenze, živá síla. Tak se na Zemi objeví první
život. Proto se nenašly žádné masy náhodně
vzniklých nepovedených DNK a bílkovin
mimo živé organizmy. Kdyby se tyto sestavovaly náhodně, jak tvrdí ateistické "bratrstvo náhod", na jednu úspěšnou DNK by
jako nepovedené náhody musela existovat
celá moře nepovedených! Elohim však při sestavování postupují neomylně, protože si postup dokonale pamatují z variant předchozích velkých třesků, z nichž se vyvinuli oni.
Jako jediná o nich hovoří Bhagavádgíta! Ta
říká, že při každém "Třesku" vzniká z nižších
duchů nová generace vyšších duchů, nový
chór "cherubínů a serafínů". Jsou to ti lidští
duchové, kteří se za života v těle stačí na
"pískovišti" Velkého třesku dopracovat k vyššímu poznání Stvořitele. A jsou to všichni,
kteří si ten cíl dají, neboť jim při jejich snaze
pomáhají Elohim. Ježíš Kristus říkal: "Tlučte
(o poznání nebe) a bude vám otevřeno!" A
také: "Kdo tento život (biologický) ztratí pro
život věčný (poznání dimenze věčnosti), získá
jej (ji)!" Kdo tento život naopak žije pro
úspěch na tomto světě, nenaplní pravý smysl
své existence a tím žije zbytečně z hlediska
věčnosti. Proto se Ježíš označuje za Cestu
Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka
(správné pojetí života v těle), Pravdu (pravý
smysl života) a Život (následná neomezená
vědomá existence ve Světle).
Elohim – tvůrci lidského genofondu
Ve čtyřech dimenzích hmotnosti neviditelní Elohim jsou ti, kteří rychlým způsobem
a podle chemickofyzikálních podmínek té
které planety sestavují a ovlivňují genofond.
Proto akademik Josef Charvát v knize "Život,
stres a adaptace" žasne nad tím, že bakterie
jsou anticipovány (dopředu připraveny) na
všechna nově syntetizovaná antibiotika, se
kterými se ve vesmíru nemohly potkat! (To je
tvrdý oříšek pro evolucionisty!) Bakterie
samozřejmě ne, ale Elohim ano. Elohim nejen
poskládají korálky šroubovic DNA všeho
vzniklého na Zemi, ale také každému člověku
"na míru" upravují DNA rodičů při oplození
vajíčka v děloze matky. Děje se tak jevem,
který genetici pozorují jako jev po oplození
vajíčka matky. Označili jej jako "skákající
geny". Jednotlivé purinové báze jakoby z ničeho nic po spojení chromozomů rodičů odskakují nebo přiskakují v jednotlivých genech
na místa ve šroubovici DNK a tím aktivizují
nebo inaktivizují jim odpovídající geneticky
dané schopnosti právě zplozeného. Předurčují tak v určité míře jeho osud! Ejhle ony v
tranzu dávno pozorované sudičky! Každému
lidskému duchu šijí Elohim hmotné tělo přímo na míru, s ohledem na jeho žádoucí vývoj,
nebo na žádoucí "spálení" negativní karmy z
minulých životů. "Ani vlas na hlavě nespadne
člověku bez Boží vůle," říká Ježíš. Tedy Elohim to byli, kteří lidským duchům sestavili
těla, tj. "ony loďky", na nichž mohou "vplout"
do těchto nedokonalých hmotných dimenzí.
Sama od sebe a náhodou, jak věří marxistileninovci, dialektičtí materialisté (nyní přejmenovaní na redukcionisty), skeptici s vědeckým světovým názorem, se ve hmotnosti
nesestaví ani "stará bela". Do obrazu dějů v
našem vesmíru se tedy člověk může dostat
jen tak, že si uvědomí, že žije v desetirozměrné realitě za stavu, kdy smysly a přístroji
vnímá jen čtyři dimenze (viz teorie superstrun). Že dopady jeho činnosti ale zasahují i
do rozměrů, do kterých nevidí, a vyvolávají
tam procesy, jejichž následky nedohlédne.
Před nimi nemohou člověka varovat smysly,
ale pouze tzv. boží přikázání, získaná ve stavu
rozšířeného vědomí. V tom je podstata Ježíšova varování, že nikdo neodejde z
hmotnosti, dokud nezaplatí do posledního
pěťáku za zde nadělané škody. I ty, které ve
zdejších dimenzích nejsou viditelné. Čekají jej
v antivesmíru (záhrobí) poté, co opustí
hmotné tělo. "Běda pachatelům nepravostí!
Bylo by pro jejich duši lépe, kdyby se nenarodili," říká Ježíš.
Závěr "nevědeckého" výkladu původu
člověka na Zemi tedy zní: Elohim pro nás připravili tělo a toto je velkým darem pro každého z nás, neboť nám skrze život v něm
umožňuje přiblížit se poznáním stvoření k
jeho Stvořiteli neboli ke Světlu (nebo také se
vzdálit do tmavých končin záhrobí). Tak přijímejme život s vděčností za něj a žijme s
pravou perspektivou! "Nositelům" vědeckého
světového názoru ponechme tu jejich!
http://www.phoenixcasopis.cz/autori/69mvdr-josef-stanek/86-antidarwin-anebnevedecky-vyklad-vzniku-cloveka.html
strana 13
ORL 2014-9
M-Theory: The Mother of all
SuperStrings
An introduction to M-Theory
Every decade or so, a stunning breakthrough in string theory sends shock waves
racing through the theoretical physics community, generating a feverish outpouring of
papers and activity. This time, the Internet lines are burning up as papers keep pouring
into the Los Alamos National Laboratory’s
computer bulletin board, the official clearing
house for superstring papers. John Schwarz
of Caltech, for example, has been speaking to
conferences around the world proclaiming
the “second superstring revolution.” Edward
Witten of the Institute for Advanced Study in
Prince- ton gave a spell-binding 3 hour lecture describing it. The after- shocks of the
breakthrough are even shaking other disciplines, like mathematics. The director of
M-Theory: The Mother of all SuperStrings
the Institute, mathematician Phillip Griffiths,
says, “The excitement I sense in the people in
the field and the spin-offs into my own field
of mathematics … have really been quite
extraordinary. I feel I’ve been very privileged
to witness this first hand.”
Cumrun Vafa at Harvard has said, “I may
be biased on this one, but I think it is perhaps
the most important development not only in
string theory, but also in theoretical physics
at least in the past two decades.” What is
triggering all this excitement is the discovery
of something called “M-theory,” a theory
which may explain the origin of strings. In
one dazzling stroke, this new M-theory has
solved a series of long-standing puzzling
mysteries about string theory which have
dogged it from the beginning, leaving many
theoretical physicists (myself included!) gasping for breath. M-theory, moreover, may
even force string theory to change its name.
Although many features of M-theory are still
unknown, it does not seem to be a theory
purely of strings. Michael Duff of Texas A & M
is already giving speeches with the title “The
theory formerly known as strings!” String
theorists are careful to point out that this
does not prove the final correctness of the
theory. Not by any means. That may make
years or decades more. But it marks a most
significant breakthrough that is already reshaping the entire field.
Parable of the Lion
Einstein once said, “Nature shows us only
the tail of the lion. But I do not doubt that
the lion belongs to it even though he cannot
at once reveal himself because of his enormous size.” Einstein spent the last 30 years
of his life searching for the “tail” that would
lead him to the “lion,” the fabled unified
field theory or the “theory of everything,”
which would unite all the forces of the
universe into a single equation. The four forces (gravity, electromagnetism, and the
strong and weak nuclear forces) would be
unified by an equation perhaps one inch
long. Capturing the “lion” would be the greatest scientific achievement in all of physics,
the crowning achievement of 2,000 years of
scientific investigation, ever since the Greeks
first asked themselves what the world was
made of. But although Einstein was the first
one to set off on this noble hunt and track
the footprints left by the lion, he ultimately
lost the trail and wandered off into the wilderness. Other giants of 20th century physics, like Werner Heisenberg and Wolfgang
Pauli, also joined in the hunt. But all the easy
ideas were tried and shown to be wrong.
When Niels Bohr once heard a lecture by
Pauli explaining his version of the unified
field theory, Bohr stood up and said, “We in
the back are all agreed that your theory is
crazy. But what divides us is whether your
theory is crazy enough!”
The trail leading to the unified field theory, in fact, is littered with the wreckage of failed expeditions and dreams. Today, however,
physicists are following a different trail
which might be “crazy enough” to lead to the
lion. This new trail leads to superstring theory, which is the best (and in fact only) candidate for a theory of everything. Unlike its
rivals, it has survived every blistering mathe-
matical challenge ever hurled at it. Not
surprisingly, the theory is a radical, “crazy”
departure from the past, being based on tiny
strings vibrating in 10 dimensional spacetime. Moreover, the theory easily swallows
up Einstein’s theory of gravity. Witten has
said, “Unlike conventional quantum field theory, string theory requires gravity. I regard
this fact as one of the greatest in- sights in
science ever made.” But until recently, there
has been a glaring weak spot: string theorists
have been unable to probe all solutions of
the model, failing miserably to examine what
is called the “non-perturbative region,” which
I will describe shortly. This is vitally important, since ultimately our universe (with its
wonderfully diverse collection of galaxies,
stars, planets, sub- atomic particles, and even
people) may lie in this “non-perturbative
region.” Until this region can be probed, we
don’t know if string theory is a theory of everything — or a theory of nothing! That’s
what today’s excitement is all about. For the
first time, using a powerful tool called “duality,” physicists are now probing beyond just
the tail, and finally seeing the outlines of a
huge, unexpectedly beautiful lion at the
strana 14
ORL 2014-9
other end. Not knowing what to call it, Witten has dubbed it “M-theory.” In one stroke,
M-theory has solved many of the embarrassing features of the theory, such as why we
have 5 superstring theories. Ultimately, it
may solve the nagging question of where
strings come from.
“Pea Brains” and the Mother of all
Strings
Einstein once asked himself if God had
any choice in making the universe. Perhaps
not, so it was embarrassing for string theorists to have five different self-consistent
strings, all of which can unite the two fundamental theories in physics, the theory of
gravity and the quantum theory.
Each of these string theories looks
completely different from the others. They
are based on different symmetries, with exotic names like E(8)xE(8) and O(32).
Not only this, but superstrings are in some
sense not unique: there are other non-string
theories which contain “supersymmetry,”
the key mathematical symmetry underlying
superstrings. (Changing light into electrons
and then into gravity is one of the rather astonishing tricks performed by supersymmetry,
which is the symmetry which can exchange
particles with half-integral spin, like
electrons and quarks, with particles of integral spin, like photons, gravitons, and Wparticles.
this peculiar, motley collection of p-branes?
Now we realize that strings, supergravity,
and p-branes are just different aspects of the
same theory. M-theory (M for “membrane” or
the “mother of all strings,” take your pick)
unites the 5 superstrings into one theory and
includes the p-branes as well. To see how this
all fits together, let us update the famous parable of the blind wise men and the
elephant. Think of the blind men on the trail
of the lion. Hearing it race by, they chase after it and desperately grab onto its tail (a
one-brane). Hanging onto the tail for dear
life, they feel its one- dimensional form and
loudly proclaim “It’s a string! It’s a string!”
In 11 dimensions, in fact, there are alternate super theories based on membranes as
well as point particles (called supergravity).
In lower dimensions, there is moreover a
whole zoo of super theories based on membranes in different dimensions. (For example,
point particles are 0-branes, strings are 1branes, membranes are 2-branes, and so on.)
For the p-dimensional case, some wag
dubbed them p-branes (pronounced “pea
brains”). But because p-branes are horribly
difficult to work with, they were long considered just a historical curiosity, a trail that
led to a dead-end. (Michael Duff, in fact, has
collected a whole list of unflattering comments made by referees to his National
Science Foundation grant concerning his
work on p- branes. One of the more charitable comments from a referee was: “He has
a skewed view of the relative importance of
various concepts in modern theoretical physics.”) So that was the mystery. Why should
supersymmetry allow for 5 superstrings and
But then one blind man goes beyond the
tail and grabs onto the ear of the lion. Feeling a two-dimensional surface (a
membrane), the blind man proclaims, “No, it’s
really a two-brane!” Then another blind man
is able to grab onto the leg of the lion.
Sensing a three-dimensional solid, he shouts,
“No, you’re both wrong. It’s really a threebrane!” Actually, they are all right. Just as
the tail, ear, and leg are different parts of the
same lion, the string and various p- branes
appear to be different limits of the same theory: M- theory. Paul Townsend of Cambridge
University, one of the architects of this idea,
calls it “p-brane democracy,” i.e. all p- branes
(including strings) are created equal. Schwarz
puts a slightly different spin on this. He says,
“we are in an Orwellian situation: all pbranes are equal, but some (namely strings)
are more equal than others. The point is that
they are the only ones on which we can base
a perturbation theory.” To understand unfamiliar concepts such as duality, perturbation
theory, non-perturbative solutions, it is instructive to see where these concepts first
entered into physics.
Dualty
The key tool to understanding this breakthrough is something “duality.” Loosely speaking, two theories are “dual” to each other if
they can be shown to be equivalent under a
certain interchange. The simplest example of
duality is reversing the role of electricity and
magnetism in the equations discovered by
James Clerk Maxwell of Cambridge University 130 years ago. These are the equations
which govern light, TV, X-rays, radar,
dynamos, motors, transformers, even the Internet and computers. The remarkable feature about these equations is that they remain
the same if we interchange the magnetic B
and electric fields E and also switch the
electric charge e with the magnetic charge g
of a magnetic “monopole”: E <–> B and e <–>
g (In fact, the product eg is a constant.) This
has important implications. Often, when a
theory cannot be solved exactly, we use an
approximation scheme. In first year calculus,
for example, we recall that we can approximate certain functions by Taylor’s expansion.
Similarly, since e^2 = 1/137 in certain units
and is hence a small number, we can always
approximate the theory by power expanding
in e^2. So we add contributions of order e^2
+ e^4 + e^6 etc. in solving for, say, the collision of two particles. Notice that each
contribution is getting smaller and smaller,
so we can in principle add them all up. This
generalization of Taylor’s expansion is called
“perturbation theory,” where we perturb the
strana 15
ORL 2014-9
system with terms containing e^2. For
example, in archery, perturbation theory is
how we aim our arrows. With every motion
of our arms, our bow gets closer and closer
to aligning with the bull’s eye.) But now try
expanding in g^2. This is much tougher; in
fact, if we expand in g^2, which is large, then
the sum g^2 + g^4 + g^6 etc. blows up and
becomes meaningless. This is the reason why
the “non-perturbative” region is so difficult
to probe, since the theory simply blows up if
we try to naively use perturbation theory for
large coupling constant g. So at first it
appears hopeless that we could ever
penetrate into the non-perturbative region.
(For example, if every motion of our arms got
bigger and bigger, we would never be able to
zero in and hit the target with the arrow.)
But notice that because of duality, a theory
of small e (which is easily solved) is identical
to a theory of large g (which is difficult to
solve). But since they are the same theory,
we can use duality to solve for the non-perturbative region.
S, T, and U Dualty
The first inkling that duality might apply
in string theory was discovered by K. Kikkawa
and M. Yamasaki of Osaka Univ. in 1984. They
showed that if you “curled up” one of the
extra dimensions into a circle with radius R,
the theory was the same if we curled up this
dimension with radius 1/R. This is now called
T- duality: R <–> 1/R When applied to various
superstrings, one could reduce 5 of the string
theories down to 3 (see figure). In 9 dimensions (with one dimension curled up) the Type
IIa and IIb strings were identical, as were the
E(8)xE(8) and O(32) strings.
Unfortunately, T duality was still a perturbative duality. The next breakthrough came
when it was shown that there was a second
class of dualities, called S duality, which
provided a duality between the perturbative
and non-perturbative regions of string theory. Another duality, called U duality, was even
more powerful.
Then Nathan Seiberg and Witten brilliantly showed how another form of duality could
solve for the non-perturbative region in four
dimensional
supersymmetric
theories.
However, what finally convinced many physicists of the power of this technique was the
work of Paul Townsend and Edward Wit- ten.
They caught everyone by surprise by
showing that there was a duality between 10
dimensional Type IIa strings and 11 dimensional supergravity! The non-perturbative
region of Type IIa strings, which was previously a forbidden region, was revealed to be
governed by 11 dimensional supergravity theory, with one dimension curled up. At this
point, I remember that many physicists (myself included) were rubbing our eyes, not believing what we were seeing. I remember
saying to myself, “But that’s impossible!”
All of a sudden, we realized that perhaps
the real “home” of string theory was not 10
dimensions, but possibly 11, and that the theory wasn’t fundamentally a string theory at
all! This revived tremendous interest in 11 dimensional theories and p- branes. Lurking in
the 11th dimension was an entirely new theo-
ry which could reduce down to 11 dimensional supergravity as well as 10 dimensional
string theory and p-brane theory.
batively using pure mathematics, then it
should reduce down at low energies to a theory of ordinary protons, electrons, atoms,
and molecules, for which there is ample experimental data. If we could completely solve
the theory, we should be able to extract its
low energy spectrum, which should match
the familiar particles we see today in the
Standard Model. Thus, the problem is not
building atom smashers l,000 light years in
diameter; the real problem is raw brain
power: of only we were clever enough, we
could write down M-theory, solve it, and settle everything.
Evolving Backwards
Detractors of String Theories
To the critics, however, these mathematical developments still don’t answer the nagging question: how do you test it? Since
string theory is really a theory of Creation,
when all its beautiful symmetries were in
their full glory, the only way to test it, the critics wail, is to re-create the Big Bang itself,
which is impossible. Nobel Laureate Sheldon
Glashow likes to ridicule superstring theory
by comparing it with former Pres. Reagan’s
Star Wars plan, i.e. they are both untestable,
soak up resources, and both siphon off the
best scientific brains.
Actually, most string theorists think these
criticisms are silly. They believe that the critics have missed the point. The key point is
this: if the theory can be solved non- pertur-
So what would it take to actually solve
the theory once and for all and end all the
speculation and back-biting? There are several approaches. The first is the most direct:
try to derive the Standard Model of particle
interactions, with its bizarre collection of
quarks, gluons, electrons, neutrinos, Higgs
bosons, etc. etc. etc. (I must admit that
although the Standard Model is the most
successful physical theory ever proposed, it
is also one of the ugliest.) This might be
done by curling up 6 of the 10 dimensions,
leaving us with a 4 dimensional theory that
might resemble the Standard Model a bit.
Then try to use duality and M- theory to probe its non-perturbative region, seeing if the
symmetries break in the correct fashion,
giving us the correct masses of the quarks
and other particles in the Standard Model.
Witten’s philosophy, however, is a bit different. He feels that the key to solving string
strana 16
ORL 2014-9
theory is to understand the underlying principle behind the theory.
Let me explain. Einstein’s theory of general relativity, for example, started from first
principles. Einstein had the “happiest thought in his life” when he leaned back in his
chair at the Bern patent office and realized
that a person in a falling elevator would feel
no gravity. Although physicists since Galileo
knew this, Einstein was able to extract from
this the Equivalence Principle. This deceptively simple statement (that the laws of physics are indistinguishable locally in an accelerating or a gravitating frame) led Einstein to
introduce a new symmetry to physics, general co-ordinate transformations. This in turn
gave birth to the action principle behind
general relativity, the most beautiful and
compelling theory of gravity. Only now are
we trying to quantize the theory to make it
compatible with the other forces. So the evolution of this theory can be summarized as:
Principle -> Symmetry -> Action -> Quantum
Theory According to Witten, we need to discover the analog of the Equivalence Principle
for string theory. The fundamental problem
has been that string theory has been
evolving “backwards.” As Witten says, “string
theory is 21st century physics which fell into
the 20th century by accident.” We were never “meant” to see this theory until the next
century.
Is the End in Sight?
Vafa recently added a strange twist to this
when he introduced yet another mega-theo-
ry, this time a 12 dimensional theory called Ftheory (F for “father”) which explains the
self-duality of the IIb string. (Unfortunately,
this 12 dimensional theory is rather strange:
it has two time co-ordinates, not one, and
actually violates 12 dimensional relativity.
Imagine trying to live in a world with two times! It would put an episode of Twilight
Zone to shame.) So is the final theory 10, 11,
or 12 dimensional?
Schwarz, for one, feels that the final version of M-theory may not even have any fixed
dimension. He feels that the true theory may
be independent of any dimensionality of
space-time, and that 11 dimensions only
emerges once one tries to solve it. Townsend
seems to agree, saying “the whole notion of
dimensionality is an approximate one that
only emerges in some semiclassical context.”
So does this means that the end is in sight,
that we will someday soon derive the Standard Model from first principles? I asked
some of the leaders in this field to respond
to this question. Although they are all
enthusiastic supporters of this revolution,
they are still cautious about predicting the
future. Townsend believes that we are in a
stage similar to the old quantum era of the
Bohr atom, just before the full elucidation of
quantum mechanics. He says, “We have some
fruitful pictures and some rules analogous to
the Bohr-Sommerfeld quantization rules, but
it’s also clear that we don’t have a complete
theory.”
Duff says, “Is M-theory merely a theory of
supermembranes and super 5-branes requiring some (as yet unknown) non- perturba-
tive quantization, or (as Witten believes) are
the underlying degrees of freedom of Mtheory yet to be discovered? I am personally
agnostic on this point.” Witten certainly believes we are on the right track, but we need
a few more “revolutions” like this to finally
solve the theory. “I think there are still a
couple more superstring revolutions in our
future, at least. If we can manage one more
superstring revolution a decade, I think that
we will do all right,” he says. Vafa says, “I
hope this is the ‘light at the end of the
tunnel’ but who knows how long the tunnel
is!” Schwarz, moreover, has written about Mtheory: “Whether it is based on something
geometrical (like supermembranes) or something completely different is still not known.
In any case, finding it would be a landmark in
human intellectual history.” Personally, I am
optimistic. For the first time, we can see the
outline of the lion, and it is magnificent. One
day, we will hear it roar.
http://mkaku.org/home/articles/mtheory-the-mother-of-all-superstrings/
Mé housle si nafotil
Interpol
Začátek rozhovoru provázel hluk sbíječek
ze sousedního domu. Houslistka Gabriela Demeterová se zhrozila a prohlásila, že to nejspíš odnese bolestí hlavy. Podobně jako jiní
muzikanti má i ona citlivý sluch a rámus jí
vadí. I proto se přestěhovala z Prahy na venkov.
To vás opravdu z takového hluku rozbolí hlava?
Oni nacisti i komunisti věděli, proč mučili zvukem. V určité frekvenci pouštěli určitý
tón a lidé trpěli. My muzikanti máme uši trénované na maximum lidských možností
fungování. Každý takový razantní zvuk nás
úplně zabolí do ušních bubínků. Být v takovém rámusu delší dobu, tak mě opravdu
začne bolet hlava.
V tom případě musíte ve městě docela trpět.
strana 17
ORL 2014-9
Běžný městský provoz mi nevadí. Ale
zvuky při takových přestavbách jsou strašné.
I kvůli tomu už několik let nebydlím v Praze.
Když cvičím, potřebuju mít klid. Kdyby se mi
tohle dělo u bytu, tak jsem zoufalá. Občas se
mi stává, že někam přijedu a opravují tam
polovinu hotelu. To je pak pro mě utrpení,
protože si v tichu a klidu potřebuju odpočinout po cestě a připravit se na koncert.
Jak to řešíte? Přestěhujete se do jiného hotelu?
To není vždycky možné. Ale někdy se
třeba povede, že mě přestěhují do jiné části
hotelu, kde hluk není tak slyšet. Jinak to řeším zoufalstvím – odcházím do města. A když
k večeru skončí stavební práce, tak se vrátím
do hotelu.
Špunty do uší nepomáhají?
To nefunguje, i přes ně je slyšet.
Když žijete na venkově, nechybí vám
město?
Já jsem v Praze často kvůli práci, tím pádem mi nechybí. Jsem rodilá Pražačka a tohle
město miluju a úplně bych se od něj nemohla
odstřihnout. Pracovně by to ani nešlo. Ale
protože velká část mojí práce je práce doma,
protože tam se učím skladby, tak bych tu
nemohla žít. Potřebuju klid, který mi příroda
poskytuje. Hluk mě ruší od koncentrace myšlenek. V momentě, kdy mám naprosté ticho,
tak jsem schopná daleko líp a rychleji pracovat. Proto jsme se už ve třiadvaceti letech s
tehdejším partnerem odstěhovali na Beroun-
Mé housle si nafotil Interpol
sko. Tenhle životní styl mi vyhovoval a vyhovuje.
la?
Předpokládám, že s tím souvisí i
koně, které máte.
Koně, kočky i pes jsou můj doping. Ráda
s nimi trávím čas, protože si u nich vyčistím
hlavu od muziky. Oni mě vytrhnou z problémů, protože žádné nemají, žijou si ve svém
světě a jsou v pohodě.
Kolikrát jste z koně spadla?
Několikrát. Jsem po dvou úrazech. Před
mnoha lety jsem měla z pádu hodně špatně
zraněný kotník. Naposledy jsem měla těžký
úraz loni v únoru. Měla jsem natrženou achilovku. Na koni jsem přitom vůbec nejela. Kobylka šla za mnou, spadla, a když vstávala, vyhodila přední nohu a tou mě zranila. Takže to
není tak, jak se lidé mylně domnívají, že se
zraníte jen při jízdě na koni. Když se máte
zranit, zraníte se.
Neodradilo vás to od koní?
Vůbec ne. To nebyla vina koní. Naopak
se začínám trochu věnovat i vozatajství. S
jednou z našich tří kobylek pracuju v zápřahu, jsem kočí a učím se pronikat do téhle
krásné oblasti. Nesmírně mě to láká. Ráda
bych jednou dokázala zvládnout koně v kočáru. Být na kozlíku a pracovat s koněm před
nebo pod vámi je krásný pocit.
Zkusila jste jim někdy hrát?
Samozřejmě. Já jim hraju pravidelně.
Když cvičím, slyší mě ve výběhu přes
otevřené okno. Já jim vždycky říkám: "Tak
holky, dneska bude Beethoven nebo Vivaldi a
nebo Kreisler." A ony stojí a poslouchají,
nebo když jsou v boxech, tak spí. První jejich
zkušenost s houslemi byla zvláštní. Chodily
se s údivem dívat, co to je, ale bylo vidět, že o
tom přemýšlejí. Dnes je to uklidňuje. Mají pocit, že jsme spolu, líbí se jim to a cítí se v bezpečí.
Kolik vůbec máte houslí?
Troje. Jedny, od Kašpara Strnada z roku
1795, mám půjčené od státu ze sbírky Národního muzea v Praze. Pak mám své housle
od Giuseppa Roccy z roku 1855 a třetí jsou z
dílny českého mistra Karla Josefa Dvořáka z
roku 1925. Tenhle nástroj se mnou prošel
všechny soutěže v období konzervatoře a začátků na AMU. Teď je v takovém houslovém
důchodu.
Kde je máte?
Stalo se vám, že jste je někde necha-
Jednou s těmi vypůjčenými. U mě, která
si je hlídá opravdu všude, protože za ně cítím
obrovskou odpovědnost, to bylo docela komické. Vím, že je nesmím nechat někde
samotné bez dozoru. Nicméně i při téhle
opatrnosti se stalo, že jsme byli s kolegy na
obědě u Českých Budějovic. Byla jsem strašně
unavená po koncertě a futrál postavila vedle
sebe do rohu. Najedli jsme se, odjeli, a když
jsme byli u Hluboké nad Vltavou, tak mi došlo, že je nemám. Vrátili jsme se, a nebyly
tam. Polilo mě horko, ale naštěstí tam byla
moc hodná servírka, které to došlo a schovala je.
Víte, jakou mají hodnotu?
Obrovskou a vlastně nevyčíslitelnou.
Ale zloděj by si jejich krádeží nepomohl. Jsou
to housle, které má nafocené Interpol, a jsou
tak vlastně neprodejné. Velice rychle by se
našly.
Jak se o housle staráte?
Chodí na návštěvu k mému osobnímu
houslaři Daliboru Bzirskému. Jednou za rok
zkontroluje, jestli je jejich duše v pořádku,
protože častým cestováním a otřesy se může
vychýlit z optimálního místa a to má pak vliv
na zvuk. On je zkontroluje, přeleští, vyčistí a
udělá vše, co je potřeba, aby ze sebe mohly
vydat maximum.
Vy o nich mluvíte jako o živé bytosti.
Bezpečně uložené.
strana 18
ORL 2014-9
Ale ona to je živá bytost! Je ze dřeva a
dřevo je živý materiál, protože stromy jsou
živé a život se v nich uchovává i poté, co se
pokácí. Je to živá bytost, protože absorbuje
vaši energii a vám předává svoji. Stráví s vámi
spoustu hodin denně, všechny útrapy
cestování, úspěchy i neúspěchy. Je to parťák.
Co já jsem bez houslí a ony beze mne?
umění ve Voršilské ulici. Pak už se mě chopili
odborníci, včetně mé babičky, a přestala to
být legrace. Začal tvrdý trénink.
Máte je i pojmenované?
Nemluvím na ně sice jménem, ale dala
jsem jim krycí jména (směje se). Těm italským
říkám Joffrey po Joffrey de Peyrac, protože
mají rýhu na přední straně, jakoby jizvu.
Kašpar Strnad je Kašpar. Ty třetí jméno nemají. Není to tak, že bych na ně mluvila. Ale
po koncertě jim vždycky v duchu poděkuju.
Když sejdu z pódia, jsou housle na prvním
místě. Postarám se o ně, uložím je do futrálu.
Teprve pak se věnuji příznivcům.
Jak často jste musela cvičit?
Vyrůstala jste v rodině, kde téměř
všichni hráli profesionálně na housle – babička, dědeček, sestra, strýc. Bylo samozřejmé, že jste začala hrát na housle, nebo
jste si mohla hudební nástroj vybrat?
Samozřejmě denně. Když jsem přišla ze
školy, dala si oběd, ve dvě přišla babička a do
šesti, než odešla do Hudebního divadla v Karlíně, kde hrála, jsem cvičila. Cvičila jsem i o
prázdninách, třeba pod stanem.
Já si je vybrala sama, když jsem byla maličká. Tehdy moje o patnáct let starší sestra
byla na konzervatoři a mně se líbilo, jak hraje
na housle. Jako malou tříletou holku mě ten
pohyb fascinoval a chtěla jsem hrát. Tak mi
dali do ruky housličky. Sama podle sluchu
jsem se naučila každý den hrát jednu písničku. Nikdo mě nenutil, bylo to takové vnitřní
puzení. Imitovala jsem sestru, která pak upozornila na to, že hraju čistě a neskřípe mi to a
že by se s tím něco mělo dělat, protože to
není normální. Tak mě vzali do Lidové školy
Měla jste období vzdoru, kdy jste odmítala hrát?
To jsem sice mohla mít, ale nikdo by mě
neposlouchal. Já jsem byla takové to rozumné přerostlé dítě, které jakýkoliv vzdor
vzdalo. Vůbec bych si nedovolila nahlas něco
říct. Mám velmi autoritativní rodiče, takže
něco takového nepřicházelo v úvahu.
Brečela jste u hraní?
Samozřejmě, že občas ano, protože hrát
na housle je hodně těžké. Ale na konzervatoři jsem byla šťastná. Začala jsem chodit k paní
profesorce Noře Grumlíkové, setkala jsem se
tam se spolužáky, kteří byli stejně zaměření.
Ocitla jsem se tam mezi svými. Zjistila jsem,
že jsme všichni měli stejné problémy, že jsme
byli na základní škole bílé vrány, protože
jsme měli jiné zájmy, museli jsme cvičit a pro
ostatní byli jiní. Na konzervatoři jsme se setkali všichni, co jsme měli stejný zájem. Bylo
to úžasné období, i když studium bylo hodně
náročné. Kvůli tomuhle všemu by rodiče dětí,
které se zabývají klasikou, měli sundat růžové brýle a nemyslet si, že hraní je jednoduché, že každý může být Demeterová. Měli
by zvážit, zda jejich dítě má opravdu talent.
Každý ho nemůže mít a nešťastníků, kteří
hrají, ale není pro ně uplatnění, těch je ve
světě opravdu hodně. Konkurence je obrovská.
výchovu. Takové věci – jestli mám, nebo nemám problémy – ty se u nás neřešily.
Vadilo vám jako malé, že jste byla
pořád doma a cvičila, zatímco jiné děti si
hrály?
Řekla jste tohle všechno někdy rodi-
Brala jsem to jako samozřejmost, že
nejdřív musím mít odcvičeno a pak se můžu
jít bavit. Ale byla jsem normální holka, která
si chce hrát venku s dětmi, takže mi to někdy
bylo líto. Později na základní škole jsem měla
problémy. Nikdy jsem vlastně pořádně nezapadla mezi ostatní děti.
Svěřila jste se s tím rodičům?
To nešlo. Musíme se přesunout zpátky
do osmdesátých let. To nebylo jako dnes, kdy
se mluví o tom, že by se děti měly vnímat a
respektovat. Já měla opravdu velmi striktní
Na první pohled působíte docela
razantně a tvrdě. Je to důsledek autoritativní výchovy?
Nejsem tvrdá, ale mám tvrdou školu v
tom, že mě nikdo nešetřil. Na pódiu i na
cestách jsem byla od dětství sama. Umím se o
sebe postarat. Ale nemyslím, že příliš tvrdá
výchova dětí je dobře. V rodinách, kde se to
takhle praktikovalo, nejsou úplně ideální
vztahy a já se svými dětmi bych to nikdy
takhle nechtěla dělat. A doufám, že se mi to
podaří. Ráda bych svým dětem byla přítelem
a maminkou, za kterou bez obav kdykoliv přijdou, i když jim bude padesát a budou mít
průšvih. Doufám, že budu první, za kým půjdou, a nebudou se mi o něm bát říct, nebudou se bát toho, že bych je hned kritizovala,
jak tomu někdy v rodinách bývá.
čům?
Řekla, samozřejmě. Ale ono je to těžké,
protože už jsou to lidé v postarším věku a neměli to lehké. Totalitní systém se na nich
hodně podepsal. Můžu si gratulovat, že jsem
generace, která v osmnácti letech zažila revoluci. Ale generace mých rodičů vyrostla v
tom, že je komunisti učili neříkat pravdu, bát
se vyjádřit vlastní názor, bát se říct, že jim
něco nevyhovuje.
Mají vůbec rodiče radost z vašeho
úspěchu?
strana 19
ORL 2014-9
To ano, velikou. Kdo by jako rodič neměl, ale nemluvíme o tom.
Máte pojištěné ruce a prsty?
Mám běžnou úrazovou pojistku. Speciální pojistku na ruce ne, protože tu dělá jen
Lloyd a je příliš drahá.
Zjišťovala jste, kolik by stála?
Zjišťovala, ale jen okrajově. Aby to mělo
ten efekt, že když se mi něco stane, tak bych
dostala takové peníze, abych nemusela přemýšlet, jestli přežiju, tak to je strašně moc
peněz. Nejsem typ člověka, který by se neustále bál. Určitě je dobré být zodpovědný, a
tak i žiju, ale člověk nesmí být obalený energií strachu. Kdybych žila s takovým strachem,
tak nemůžu zmáčknout ani kliku u dveří.
Co posloucháte za hudbu?
Ježíš, oni šli asi na oběd. To je dobré
(reaguje na to, že utichly sbíječky). Je to různé. Poslední dobou hodně ulítávám na jazzu.
A spoustu let jsem věrná Stingovi. Je to velmi
inteligentní pán a na jeho hudbě je to slyšet.
Pouštíte si v autě rádio?
Pořád. Jsem vyznavač Českého rozhlasu
a veřejnoprávních médií. Hodně často teď
poslouchám BBC, protože se tam nehraje a
mně vyhovuje, že mi nikdo neimplantuje takovou tu velmi povrchní kulturu. Kupodivu
teď zpětně oceňuju kvalitu některých discohitů osmdesátých let a říkám si, že v nich
byla melodie a nebyly hloupé. Když něco poslouchám, tak se nemohu zbavit toho, že to
profesionálně analyzuju. Bohužel jsme za-
bředli do těžkého minimalismu, a když přepínáte rádia, je to všude stejné. Proto ladím
BBC, i když mě politika vůbec nezajímá.
Proč se o ni nezajímáte?
Ne že bych se o ni nezajímala vůbec, ale
mám na ni svůj názor. Trocha elegance a anglické politiky by jí neuškodilo.
Chodíte k volbám?
Samozřejmě, i když teď vůbec nevím,
koho budu příště volit. Mám velké dilema,
ale zase chci být zodpovědný občan a nechci
svou neúčastí dávat hlas komunistům, protože jsem je zažila. Zažila jsem, když maminka stála poníženě fronty u těch kancelářských dveří, aby Gábinka konečně dostala tři
dny před odletem víza a devizové přísliby. Já
si to pamatuju a pamatuju, kdy komunisté řešili, že jsem vnučka bývalého živnostníka, a
zelenou dostávali jiní, i když na přehrávkách
jsem vyhrávala já.
V jednom rozhovoru jste řekla, že mít
ve vaší profesi dítě je problém, protože
nemůžete půl roku nehrát a pak se vrátit
na pódium a konkurovat špičce. Ta vám
ujede. Ještě pořád si to myslíte?
Určitě. Dítě chci, a až přijde, tak přijde.
Ale neznamená to, že když budu mít miminko, tak tři roky budu na mateřské. Tento
luxus si nemůžu dovolit. Na mě nikdo nepočká a nebude mi držet místo na špičce. Tím
chci říct, že my ženy, které děláme vrcholově
v tomto oboru, to máme náročnější a musí
nám pomoct rodina. A rodina má šanci se poučit a stát se emancipovanou rodinou jedna-
dvacátého století západního světa. Ne ta rodina, kde matka tahá tašky, přijde z práce, a
byť je vrcholová manažerka, tak od ní všichni
očekávají, že udělá teplou večeři a bude v pohodě. Tenhle model by mi nevyhovoval a je
naštěstí dnes už překonán pokrokem. Měli by
se zapojit i muži, prarodiče a hlavně bychom
si měli neustále vážit jeden druhého a navzájem se respektovat.
Máte takového partnera?
Mám.
Zdá se vám ve snech, že hrajete na
housle?
To víte, že zdá. To jsou naše muzikantské legrační pódiové fobie. Někomu se zdá,
že zapomněl frak, mně to, že přijdu na pódium a mám naučený jiný koncert, než se má
hrát. Většinou mám takové sny, když jsem
přetažená.
Kolik hodin denně cvičíte?
To je různé, dneska třeba nebudu vůbec
hrát, protože jsem celý den v Praze a domů
přijedu hodně pozdě a unavená. Ale zítra nastoupím a už pojedu několik hodin denně.
Dnes těžím z toho, že jiní si ve čtyřech letech
hráli na písečku, ve škole měli dva měsíce
prázdnin, zatímco já hrála. Díky tomu mám
napracováno a můžu si dovolit dva tři dny nehrát. Ale když mám před sebou něco opravdu
těžkého, cvičím denně.
Jakou jste měla největší pauzu, kdy
jste nehrála?
Tu jsem si dopřála poprvé před několika
lety. Byla jsem přetažená z projektu, který se
zabýval hudbou 20. století, která pro mě byla
hodně nezáživná a depresivní. Nedokázala
jsem tehdy housle tři týdny vzít pod krk. A
vůbec mi to nechybělo. Teprve na konci třetího týdne jsem začala mít trochu pocit, že
bych si ráda zahrála, ale klidně bych snesla i
dalších čtrnáct dní, abych si po těch letech
hraní opravdu vyčistila mozek. Dovolená má
něco do sebe, ale do té doby jsem na ni neměla čas. Jela jsem na doraz.
Berete si housle na dovolenou?
Na žádnou nejezdím. Cestuju dost během roku. Kdybych jela, tak bez houslí. Pro
mě je dovolená být doma, vědět, že nebudu
muset s nikým telefonovat ani mailovat.
Zajímáte se o numerologii a tarotové
karty. Co vás k tomu přivedlo?
Vždycky jsem tíhla k mystickým věcem,
kabale a podobně. Umím vyložit karty. Jde mi
to, ale teď už se tím do hloubky nezabývám.
Vykládáte sama sobě karty?
Moc ne, nemám potřebu. Spíš mě bavilo
mít "trenažéry". Uvítala jsem, že jsem se
mohla trénovat na jiných. Učit se sama na
sobě, to je to nejtěžší, protože se musíte
oprostit od ega a od vnitřních přání. Zvlášť
když je člověk v nějaké krizové situaci a má
vnitřní nutkání si karty vyložit. Máte strach,
že tam budou špatné karty, že informace z
databáze shora nebude vůči vám zrovna milosrdná. Vykládám si je tak jednou za rok,
když mám chuť získat odpověď na nějakou
strana 20
ORL 2014-9
otázku nebo mám chuť se třeba na někoho
podívat. Funguje to jako lustrátor.
A funguje vám to?
To si pište (smích). Je to úžasné médium. Líbí se mi, že jsem k tomu přičichla a pronikla do toho. Respektuju to a s posvátnou
úctou koukám, že to funguje. Ale nikdy to
pro mě nebyl hlavní bod zájmu. Jsem posláním houslistka a tomuto poslání se věnuji
naplno.
Popírání fašistických zločinů
na Ukrajině je zločinem
Ivan David
Gabriela Demeterová
Houslistka, violistka, sólistka světových
orchestrů, první česká finalistka a absolutní
vítězka Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii.
Narodila se 17. května 1971 v Praze. Na
housle hraje od tří let. Vystudovala pražskou
konzervatoř, AMU v Praze a Královskou hudební akademii v Dánsku.
V roce 2001 začala studovat hru na violu a je jednou z mála hudebnic, které zvládají
oba nástroje.
http://ona.idnes.cz/gabrielademeterova-me-housle-si-nafotil-interpolfv5-/spole cno st.a spx ?
c=A080804_111637_ona_ony_ves
„Oni“ jsou jiní než před rokem 1990. Ne
novináři, ti jsou stejní, ale objednavatelé
propagandy se změnili – skuteční zaměstnavatelé novinářů. Mají stejný zájem,
posílit svoji moc nebo si ji alespoň udržet.
Tyto pozitivní vedlejší účinky lhaní a zamlčování nemění nic na podstatě staré zásady, že kdo mlčí souhlasí. A slušný člověk
souhlasit nemůže. Kdo nemá mlčet a mlčí,
páchá zločin.
Změnila se taktika propagandy. Je
sofistikovanější. Předstírají zpravodajství,
ale ve skutečnosti nabízejí komentáře a
deformovaná fakta, aby čtenáři, posluchači a diváci podlehli pocitu, že oni sami si
dělají svůj vlastní nezávislý úsudek. Výběr
„zpráv“ je pečlivý, výběr novinářů rovněž.
Musí na ně být spolehnutí. V „mainstreamu“.
Nabízená náhradní témata na zalepení
pozornosti, jako jsou tance kolem „eurokomisaře“, bolavé kotníky fotbalistů a
hra na boj proti korupci (který nemůže běžet, protože na něm stojí „systém“), to
všechno na dlouho nevydrží. Bylo by cynické nazývat barbarské útoky na obyvatele ghetta jménem Gaza za náhradní téma,
je to také silné a na Ukrajinu už nezbývá
čas.
Dobrá zpráva o důsledku lži
Na Ukrajině probíhá občanská válka,
velmi podobná té ve Španělsku v roce
1936. Na straně fašistů jsou oficiální struktury a podpora ze zahraničí. I dnes platí, že
tam se bojuje i o Prahu. I tehdy o tom nechtěl nikdo nic slyšet. Vlády zachovávaly
neutralitu a věřily ve vítězství pořádku.
Toho fašistického, píše pro Prvnizpravy.cz
Ivan David, psychiatr a exministr
zdravotnictví ČSSD.
Ale i tehdy existovala média, která se
snažila přinášet zprávy o zvěrstvech z nepřehledných bojišť.
Vždy jsem pozorně sledoval „oficiální“
(dnes maintreamová) média ne proto,
abych se zorientoval v domácím a světovém dění, ale vždy proto, abych se dozvěděl, co si oni přejí, abychom si mysleli.
Možná to zní překvapivě, ale mlčení
mainstreamu je dobrou zprávou. Je
zprávou o tom, že sice nechtějí říkat pravdu, ale bojí se příliš lhát, aby neztratili zbytek své moci nad veřejným míněním. Mlčí,
ale události neúprosně běží a někdy je potřeba říci byť i zkresleně, kam dospěly. A
člověk si musí položit otázku, proč nebyl
informován, jak se věci mění.
Další pozitivní věcí je intenzivní výuka
občanů v oboru četby mezi řádky. Lhaní
médií je obrovskou školou kritického myšlení.
A je také možné, že je to ještě horší než
tušíme. Že totiž mnozí naši vládci a novináři intuitivně cítí solidaritu s kyjevskou
juntou. Jako tenkrát v případě hořícího
Španělska. Cítí, že jsou součástí
podobných struktur a mají strach, neboť
platí Senecovo: „Kdo je obáván, sám se
bojí.“ Ví proč. A bojí se i věrní sluhové.
http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/polit
ika/ivan-david-popirani-fasistickychzlocinu-na-ukrajine-je-zlocinem/
A hlavně – rostou nová média mimo
mainstream.
Množná
méně
„profesionální“ a někdy je z nich cítit „teplo lidské ruky“, ale nabízející to, co chybí
na „trhu“ s informacemi a po čem je „poptávka“.
strana 21
ORL 2014-9
Pilíř facek nakřivo stavěný
Jiří Kouda
Když někdo tvrdí, že sankce vůči Ruské federaci mají svůj účinek, a že to za
těch pár nevyvezených paštik stojí, nestojí to za odpověď. Ale pokud se přitom opírá o křivé pilíře, fackuje sám
sebe a odpověď si zaslouží.
Je to pokrytecký políček kumulovaného a nenasytného politického drancování
Ukrajiny společně s idelologickou válkou
vůči vzmáhající se velmoci, kterou Západ
již považoval jen za budoucí claim nerostných zdrojů a odbytiště své výroby.
Když napíše zkušený lidovecký diplomat a europoslanec Pavel Svoboda, který
tak adoruje fackování Ruské federace, zároveň s jistou bizardní imaginací připomíná, že v roce 2008 při ruském útoku na
Gruzii působil jako český velvyslanec při
Radě Evropy, jejímiž členy jsou i Rusko a
Gruzie. "Tehdy jsem si myslel, že budou
bezodkladně přijaty sankce vůči zjevnému
agresorovi, ale v Radě Evropy se překvapivě začalo řešit, zda jde o porušení
mezinárodního práva či nikoliv, aniž tato
debata měla nějaký podstatný výsledek.
Bylo mi z toho tehdy nevolno," zdůraznil
Svoboda.
Myslím, že mnohým je nevolno, kterak
se lehce svižně dají (a tak se i děje) překrucovat děje jednostranným výkladem.
Pilíř facek nakřivo stavěný
Samozřejmě složitost vztahů k separatismu inklinujících regionů Jižní Osetie a
Abchazie s gruzínskou vládou trvaly již
celé roky a na vině bylo a je mnoho faktorů zájmů místního etnika, gruzínského
nátlaku a ruských zájmů. Nicméně důsledkem agresivního, krvavého a neomluvitelného dobrodružství Saakašviliho se
Jižní Osetie a Abchazie jasně rozhodly jít
mimo gruzínský stát.
Asi takto: 8. srpna 2008 dal tehdejší
prezident Gruzie Michail Saakašvili příkaz
armádě, aby zaútočila na spící obyvatele
několika vesnic a hlavního města Jižní
Osetie Cchinvali raketomety (Grad) a dělostřelectvem v rámci operace „Čisté pole“.
Následkem byly stovky mrtvých civilistů!
Zároveň se jim "povedlo" zasáhnout i ruskou základnu mírových sil a usmrtit několik vojáků. Ruské mírové síly nasazené v
rámci SNS byly posíleny a po pěti dnech
masakrů civilního obyvatelstva gruzínskou
armádou zatlačily její síly a málem, což se
nestalo, vpochodovaly do Tbilisi. A rovněž
s mnohými obětmi na životech, tentokrát
gruzínskými.
A nyní nejen pro pana Svobodu: V září
2009 byly oznámeny výsledky nezávislé
vyšetřovací komise Evropské unie, podle
které válku vyvolala Gruzie, a Rusko přispělo k eskalaci konfliktu. Není třeba dělat
z Ruska svatouška, ale také není třeba dělat z Ruska satana.
A opět pro pana Svobodu, který tak rád
fackuje a ohání se mezinárodním právem:
Záminku pro větší angažování v regionu
dalo Rusku uznání nezávislosti Kosova,
kde většina zemí NATO a EU uznala nezávislost provincie odtržené proti vůli mateřské země a v rozporu s rezolucí Rady
bezpečnosti OSN č. 1244. Bylo panu Svobodovi také nevolno?
Saakašvili počítal s tím, že provokací
Ruska uspěje při urychleném vstupu do
NATO. Aliance naštěstí velmi rychle couvla.
Saakašvilli je dnes stíhán gruzínskou
prokuraturou za „zločinné“ (sic!) potlačování pokojné demonstrace a z podezření
za smrt jemu nepohodlných osob. Exprezident je samozřejmě v bezpečí mimo území
Gruzie – v bezpečí, před hrozbou od Gruzínců. A mimochodem, podle agentur je
tento jedinec neformálním poradcem
dnešní pochybné kyjevské vlády.
A ještě jednu bizardnost pan Svoboda
hodil na papír (ten opravdu unese
cokoliv): "Za totality se říkal jeden vtip:
"Jaká je definice agrese? Agrese je útok
proti jinému státu bez účasti Sovětského
svazu." Jak řekl jeden moudrý diplomat v
r. 2008 při ruské agresi vůči Gruzii: za totality jsme si neuvědomovali, že ne Rusko
bylo sovětské, ale Sovětský svaz byl ruský.
Ruský rovná se - agresorský. Tak prosté to
je." Takže ne Putin, nebo vládci Kremlu!
Nýbrž Rusové coby etnikum – jak prosté to
je!
Člověku, který se tak opírá o právo,
očividně na um ani nevyplave cosi jako
česká ústava a zákony zakazující šíření
nenávisti: „Kdo veřejně podněcuje k
nenávisti k některému národu, rase,
etnické skupině, náboženství, třídě nebo
jiné skupině osob nebo k omezování práv
a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Mimochodem, když už je pan Svoboda tak
zkušený harcovník Rady Evropy – Česká
republika se k postihu za šíření nenávisti
zavázala právně v Radě Evropy. Tož tak.
PS. Jsem zvědav, kolik paštik pan Svoboda spořádá, aby pomohl českému potravinářskému průmyslu.
http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/pili
r-facek-nakrivo-staveny/
Prof. Krejčí: EU zaútočila na
Rusko a nutně na to
doplatí!
Politici EU následují Spojené státy a
vůbec nechápou, že USA si sankce
mohou dovolit proto, že jejich obchod s
Ruskem je za loňský rok jedenáckrát a
půl krát menší, říká profesor Oskar
Krejčí pro Prvnizpravy.cz.
PZ: Napsal jste do Literárních novin
stať, v níž mě zaujalo vaše odmítnutí
pojetí konfliktu Západ – Rusko jako
konflikt civilizací dle Samuela Huntingtona. Jak to tedy je?
Ano, podle této teze je ideologický
konflikt studené války byl nahrazen sporem civilizací. Čili velkých kulturních skustrana 22
ORL 2014-9
pin, které se liší podle svých cílů a náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi.
Podle mne, a to jsem také napsal - to je jen
geopolitika převlečená do ideologické vize
konfliktu civilizací. V každém velkém náboženství lze nalézt příkazy jak k míru, tak
i k válce. Dějiny jsou plné konfliktů, ale i
užitečných propojení různých konfesí.
Třicetiletá válka (1618–1648) stála miliony lidský životů. Huntington ale katolicismus a protestantismus spojil do pojmu
„Západ“ a nikdo si nedovede představit, že
by se mělo válčit kvůli jejich rozdílům.
Navíc idea židovsko-křesťanské tradice
coby základu západní civilizace vznikla po
hrůzném nacistickém holokaustu.
Proto tvrdím, že v globálním smyslu je
konflikt Rusko versus Západ sporem uvnitř
západní civilizace, k níž Rusko patří svou
staroslovanskou kulturou, křesťanstvím,
moderním uměním, ale i sňatkovou diplomacií či válečnictvím.
PZ: Nicméně je pravda, že Západ má
obavy z obrození Ruska.
Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí!
To je pravda, poukazuji na to, že na hrotech všech geopolitických os, které směřují z Moskvy k citlivým oblastem a zahraničním mocenským centrům, lze nalézt
základny či flotily USA. Zatlačování Ruska
má podobu rozšiřování NATO na východ a
vytvoření speciálních dohod Aliance a
Spojených států s vybranými státy kolem
Ruska.
západ. Když ruští kolonisté dospěli k Beringově úžině, přepravili se přes vodu a
usídlili se na Aljašce; USA se po dosažení
pacifického pobřeží roztáhly na Havaj a
obsadily Filipíny. Oba státy se podílely na
obsazení Pekingu. V Pacifiku narazily na
Japonsko a svedly s ním války.
PZ: Ovšem po nástupu Borise Jelcina
se zdálo, že se Rusko stává strategickým
partnerem Západu.
Myslím, že za zlom v současných
vztazích Rusko–Západ je často pokládán
projev Vladimíra Putina na Mnichovské
bezpečnostní konferenci (2007). Ruský
prezident se tehdy oddělil od západních
politiků, kteří, jak řekl, „téměř nepřetržitě
nadužívají sílu v mezinárodních vztazích“,
v důsledku čehož se „nikdo nemůže cítit v
bezpečí“. Dal tak najevo, že doba Borise
Jelcina, kdy se Rusko naivně přizpůsobovalo rétorice západních partnerů,
nenávratně minula. Že Rusko bude samo
definovat své národní zájmy.
Ovšem zdá se, že se někdo na Západě
obává nového probuzení Ruska po jelcinovských katastrofách. Rusko totiž vykazuje nebývalou schopnost obrození.
Vzpamatovalo se ze smuty, z porážky v
krymské i japonské válce, z hrůz válek světových i občanských.
Ve své článku pro Literárky mimo jiné
připomínám historické paralely. Moskevská Rus měla na konci 16. století necelé
čtyři tisíce kilometrů čtverečních, Ruská
říše na konci 19. století šestkrát víc. I proto
je Rusko vnímáno jako zvláštní, rozpínavé
impérium. Je nesporné, že rozpínavé bylo.
Jenže hlavní problém není v tom, že bylo
zvláštní. Naopak – bylo typické. Nápadně
se například podobá utváření USA. Na
severu bylo Rusko statické, protože zde
byla zmrzlá půda a studený oceán; USA se
nerozrostly tímto směrem, protože na
severu byla britská Kanada. Na jihu zaútočilo Rusko na slabé státy Střední Asie,
právě tak jako USA proti Mexiku. Rusové
připojili Sibiř, Američané takzvaný Divoký
PZ: Kde tedy vznikl problém?
Pohoršení nad tímto projevem vyvolalo
to, že Putin veřejně promluvil o věcech, o
kterých není slušné hovořit, přičemž nepředložil žádný agresivní program. A navíc
jeho projev zazněl až po dvojím rozšíření
NATO na východ, bombardování Jugoslávie, faktickém odtržení Kosova, po intervencích v Afghánistánu a Iráku, po barevných revolucích v Gruzii, na Ukrajině a
Kyrgyzstánu. Při zpětném pohledu je zřejmé, že po rozpadu Sovětského svazu Západ propásl šanci dát vztahům s Moskvou
novou kvalitu.
PZ: Nyní se ale situace zhoršila a Rusko odpovědělo na sankce USA a EU. Jak
lze posuzovat ruskou odvetu?
Oblast, kterou zvolilo Rusko pro své
sankce, je velmi dobře zvolena. Především,
jak se často zdůrazňovalo, Rusko v zahraničním obchodu příliš závislé na vývozu
plynu a ropy a za v podstatě snadno získané peníze si dováží spotřební zboží. A to
blokuje místní výrobu. Říká se tomu
„norská choroba“. Když zablokuje dovoz
potravin, mělo by to otevřít prostor pro
ruské podnikatele pro ruské zemědělce a
ruský spotřební průmysl. To by se nedalo
udělat, kdyby se dodržovala pravidla Světové obchodní organizace (WTO – pozn.
red.). Jenže to odstartoval Západ a dal tak
Rusku možnost oživit svoji ekonomiku.
Druhý problém je o tom, že vzniká paralelní svět, kde vedle toho západního, budou platit pravidla Šanghajské organizace
spolupráce a BRICS. Samozřejmě, zavést
taková pravidla v době, kdy platí pravidla
Západu není možné. V okamžiku, kdy začal
Západ tlačit Rusko, má Rusko možnost
prohloubit vztahy se zeměmi BRICS a
Šanghajské spolupráce – Kazachstánem,
Běloruskem, Čínou, Indií, ale i Latinské
Ameriky, zejména Brazílií, Chile a Argentinou. Ty se dostanou na ruský trh a nahradí
zboží, které bylo dováženo z Evropské
unie.
Třetí výhoda pro Moskvu je v tom, že
směřuje do oblasti zemědělství, které je
velmi dobře organizované v rámci Evropské unie, bude jednat jeho lobby v Bruselu
strana 23
ORL 2014-9
a také sociálně-ekonomické struktury
mají velmi silnou solidaritu. Tedy oni cíleně zatlačí na Brusel a ukáže se to, co je
podstatné na sankcích – zrcadlový charakter sankcí! Když EU zaútočila na Rusko,
musí na to sama doplatit. Nutně! To, co
teorie říká desítky let, nyní v praxi prožijeme.
Vtip je v tom, že politici EU následují
Spojené státy a vůbec nechápou, že USA si
sankce mohou dovolit prostě proto, že
jejich obchod s Ruskem je za loňský rok jedenáctkrát a půl krát menší, že obchod EU
s Ruskem! Tedy reciprocita oněch sankcí
nutně dopadne mnohem více na EU, než
na USA.
PZ: V Česku se někteří politici a
nejen oni hlásí k ještě tvrdším sankcím
vůči Rusku. K čemu taková spirála povede?
V tom je podstata problému. Lidé, kteří
jsou dnes proti sankcím, jsou chápáni jako
obhájci ruských zájmů. Je to nesmysl! Kritizovat sankce znamená hájit zájmy Evropské unie! EU dělá sebevražednou politiku
dílem kvůli nezodpovědnosti některých
státníků a dílem toho, že tomu nerozumí.
Zájmem EU, a to existenčním, je pěstování
vzájemně výhodného obchodu s Ruskem.
Jakmile s takovým regionem jako je Ruská
federace, nebo chcete-li euroasijská ekonomická unie, vypovíme vztahy, tak na to
Evropská unie doplatí. A není k tomu nejmenší důvod! Protože naším úkolem je
zprostředkovávat mír na Ukrajině a ne
Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí!
trestat imaginární jednu z bojujících stran
v občanské válce!
http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/polit
ika/prof-krejci-eu-zautocila-na-rusko-anutne-na-to-doplati/
Inteligence, intelekt,
svědomí, rozlišování dobra
a zla
Miroslav Zelenka
Inteligence a intelekt jsou opět pojmy,
které jsou velmi běžně používány, aniž je
vždy uvedena jejich definice, protože se předpokládá jejich běžná znalost. Tím často dochází k tomu, že jsou oba používány ve
stejném smyslu, nebo jsou zaměňovány, či
používány velmi nepřesně.
Jeden z mnoha pokusů o vymezení těchto
dvou pojmů při zjednodušení používá "intelekt" ve významu souhrnu znalostí a zkušeností získaných během života. Pojem "inteligence" pak definuje jako schopnost reakce
na novou situaci nebo schopnost řešit nové
situace.
Toto jejich vzájemné vymezení se blíží i
mému cítění, ale z mého pohledu považuji za
nutné je zpřesnit.
"Intelekt" bych definoval jako souhrn znalostí a zkušeností a schopnost těchto znalostí
využít zejména pomocí logického myšlení.
Výše intelektu (IKQ - intelektuální kvocient)
je tedy dána na jedné straně množstvím a
kvalitou informací získaných během života a
mírou schopnosti si je zapamatovat či spíše
ve vhodný okamžik vybavit. Na straně druhé
je dána stupněm schopnosti logického myšlení ve smyslu aplikace vybavené informace
na konkrétní případ.
Obě složky jsou nutné. K čemu je platné
jakékoliv množství informací bez schopností
je aplikovat? K čemu je schopnost logického
myšlení, když nemá s čím pracovat? Jako
příklad bych zde uvedl opět počítač. Na jedné
straně počítač s velkokapacitní pevnou
pamětí - harddiskem, ale malou operační
pamětí a procesorem s malým výkonem, a na
druhé straně výkonný procesor s minimálním
harddiskem.
Pokud je první složka ve výrazné převaze k
druhé složce, dostáváme obraz "intelektuála"
tak, jak je často používán v pejorativním
smyslu slova. Také jsem někde pro takovéhoto člověka četl vtipnou definici: "Intelektuál
je člověk, který více slovy než je třeba řekne
více než ví".
Zatímco získávání informací záleží víceméně hlavně na touze člověka po poznání a
množství získaných informací se dá vůlí
snadno ovlivnit, schopnost logického myšlení
je podmíněna geneticky, případně úrovní
inkarnované duše, ale nepochybně i v tomto
případě cvičení napomáhá jeho rozvoji.
Inteligenci definuji jako schopnost logického myšlení a intuice. Řekl bych, že je to
přesnější vyjádření myšlenky, že inteligence
je schopnost řešit nové situace. Výše inteligence (IQ - inteligenční kvocient) je dána
stupněm schopnosti logického myšlení (LGQ
- logický kvocient) a úrovní intuice (IUQ - intuiční kvocient).
Obohacení logického myšlení o prvek intuice je zde dle mého názoru velmi významné. V případě počítače je to prvek, který zcela
chybí. Proto považuji za přesnější mluvit u
počítačů o umělém intelektu a ne o umělé inteligenci.
Všechny velké (ve smyslu zcela nové,
převratné) objevy, vynálezy a umělecká díla
byly učiněny za pomoci intuice. Inteligence je
především vrozená, i když jak schopnost logického myšlení, tak i schopnost intuice se dá
cílevědomě rozvíjet.
Intelekt dítěte a dospělého většinou nebývá souměřitelný, zatímco inteligence ano.
Děti jsou úspěšně používány při brain stormingu (spontánní diskuse za účelem hledání
nových nápadů). U dětí většinou intuice
funguje lépe, protože kanál, kterým informace přitékají, ještě není zanesen jako u většiny
dospělých. Navíc nejsou ovlivňovány a
omezovány znalostí již známých řešení.
Příklady ze života
Jak inteligence, tak i intelekt jsou nutnými
činiteli. Bez inteligence nelze vytvořit něco
nového, bez intelektu nelze nové sdělit
druhým, formulovat, aplikovat. Pro mnohé
myslitele bylo největším problémem, jak
nově objevené sdělit srozumitelně druhým
nebo formulovat dosud používanými pojmy.
Jak intelekt, tak i inteligence obsahují
prvek logického myšlení. Jemný rozdíl spočístrana 24
ORL 2014-9
vá v tom, že u intelektu je logické myšlení používáno k aplikaci znalostí, u inteligence je
používáno k vytvoření pro daný subjekt
nových znalostí z jemu již známých faktů.
Jako příklad může posloužit běžný jev,
jako je západ slunce. V určitém časovém
úseku je pozorováno slunce, které je již nízko
nad obzorem. Na začátku období je výše a na
konci období níže.
Intelekt funguje následovně: vyhodnotí
dvě po sobě jdoucí polohy slunce tak, že
slunce klesá za obzor a na základě dosavadních zkušeností, které s tímto jevem
má, udělá závěr, že bude tma, protože tomu
tak vždy bylo.
Inteligence bez zkušenosti s tímto jevem
pracuje trochu jinak. Stejně jako intelekt vyhodnotí dvě po sobě jdoucí polohy slunce
tak, že slunce klesá za obzor. Dále však již
musí vyhodnotit, že slunce je zdroj světla, a
když zdroj světla klesne za obzor, přestane
světlo ozařovat krajinu a nastane tma. Navíc
inteligence může dojít k závěru, že slunce
obíhá kolem země, a při zapojení intuice, i že
slunce stojí na místě a otáčí se Země.
Zajímavý případ "střetu" vyššího intelektuálního kvocientu s vyšším inteligenčním
kvocientem mohu uvést přímo jako zkušenost, kterou jsem zažil. Dva muži spolu hráli více šachových partií. Jeden z nich měl nižší
inteligenční kvocient, ale naopak vyšší
šachový intelektuální kvocient (byl členem
šachového oddílu, měl za sebou mnoho
šachových partií a znal dobře šachovou teorii
- znal zahájení šachových partii až někam k
deseti tahům). Druhý měl zjevně vyšší inte-
Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla
ligenční kvocient, ale nízký šachový intelektuální kvocient (dalo by se říct, že šachovou
teorii v podstatě neznal, i když šachy hrál relativně dobře). Průběh skoro všech partií byl
víceméně stejný. Při zahájení měl první většinou výraznou převahu, protože mohl
uplatnit své znalosti. Ve střední části se hra
vyrovnala a v závěru, kdy již nastávaly situace, které nemůže šachová teorie předvídat, a
nedají se naučit, získal převahu druhý - a nakonec zvítězil.
Kdo používá pouze logické myšlení a nepoužívá intuici, omezuje příjem informací z jiných myslí (telepatie) a vyššího zdroje
(channeling, informační pole).
K dosažení nejvyššího poznání je nutno
používat jak intelekt, tak inteligenci. Bez intuice není možno proniknout do oblasti
transcendentálna. Logické myšlení však je
nezbytný prvek sloužící ke kritickému prověřování informací získaných intuicí. Není
správné zcela zavrhnout logické myšlení jako
překážku intuitivního poznání. Pouze je
nutné pro intuitivní poznání jakékoliv myšlení na čas utišit, zastavit.
Měření inteligence
Jedním z problémů současné vědy je, že
často považuje za jedinou vědeckou metodu
používání intelektu, přestože je známo, že na
mnoha velkých vědeckých objevech se intuice podílela velkou měrou.
V současné době se pro zjišťování výše inteligence - inteligenčního kvocientu (IQ) používají různé testy, které však mají společné
slabiny. Za prvé: jsou většinou zaměřeny na
určité druhy inteligence, zejména tak zvanou
geometrickou. Za druhé: není u nich dostatečně odfiltrována znalost a zkušenost - intelektuální kvocient (po provedení mnoha obdobných testů dochází k řešení jednotlivých
otázek testu na základě zkušenosti). A za
třetí: téměř vůbec nezjišťují úroveň intuice.
Vzhledem k tomu jsou dosahované výsledky
dosti nepřesným obrazem skutečných
schopností daného člověka. Z toho důvodu
také velmi často takto zjištěné IQ neodpovídají výsledkům jednotlivých osob dosahovaných v praxi.
Pro přesnější posouzení osobnosti člověka
by bylo vhodné zavést tři testy. Test na
zjištění intelektuálního kvocientu (IKQ), test
na zjištění logického kvocientu (LGQ) a test
na zjištění intuičního kvocientu (IUQ). Výsledná výše IQ by se pak dala popsat zjednodušenou rovnicí IQ = LGQ + IUQ - IKQ. Pro posouzení jeho schopnosti prosazení se v životě
je však neméně důležitá tak zvaná emoční inteligence. Podle výzkumu provedeného některými badateli je pro prosazení se v životě
a ve společnosti dokonce emoční inteligence
důležitější než výška IQ. Emoční inteligence
bývá definována jako schopnost zvládání
vlastních emocí a vcítění se do emocí
druhých bytostí.
strana 25
ORL 2014-9
Problémem zdaleka nejen současného a
našeho školství je to, že je zaměřeno hlavně
na zvyšování intelektuálního kvocientu, v
těch lepších případech částečně i na zvyšování logického kvocientu, ale na zvyšování
intuice a emoční inteligence v podstatě není
zaměřeno vůbec, pokud není zaměřeno přímo na jejich potlačování. To je velký nedostatek, ale jsou i teorie, že se jedná o vědomý
záměr, protože není zájmem vládnoucích elit,
aby lidé měli vyvinutou intuici. Intuici lze z
určitého úhlu pohledu chápat jako schopnost
získávat informace z informačního pole
Universa bez intelektuálního (logického) uvažování.
V této souvislosti je také vhodné si uvědomovat rozdíl mezi vzděláním a poznáním.
Vzdělávání je cílevědomá činnost směřující k
získávání a zapamatování si informací, zatímco poznání zahrnuje všechny formy získávání
informací včetně informací získaných mimosmyslově. Dalo by se říct, že vzdělání je
podmnožinou množiny poznání. Každý
okamžik námi prožívaného života se všemi
jeho detaily je poznáním.
Lidé, kteří mají schopnost intuice, mají
velkou výhodu, protože informace získané intuicí nevyžadují složitý proces získávání
velkého množství informací a jejich logického
hodnocení, takže velmi šetří čas a často jsou
dokonce i přesnější. Při klasickém neintuičním postupu hrozí dvojí nebezpečí. Za
prvé je to nesprávnost či neúplnost informací, a za druhé to může být chyba v logickém
uvažování. Nedají se rovněž vyloučit ani nedostatky v intuičním procesu, protože v
souladu s úslovím, že přání je otcem myš-
lenky, naše "intuice" může vyjadřovat naše
přání či naše předpoklady. Schopnost intuice
je dána schopností bytosti se ptát a mít tak
zvaně otevřenou čistou mysl, což zahrnuje i
schopnost přijímání tzv. nemožných a nepravděpodobných odpovědí.
Schopnost intuice se rovněž dá rozvíjet, i
když jsme do tohoto života přišli každý s jinými predispozicemi k intuici, což je dáno z
velké míry rozvojem této schopnosti v předchozích životech.
Svědomí je vědomý vztah k našemu vlastnímu jednání v nejširším slova smyslu, což
znamená včetně našeho zdržení se jednání i
našich myšlenek. Není výjimkou, že lidé mají
výčitky svědomí i za své "hříšné"myšlenky.
Jedná se o vědomý vztah z pohledu naší
hodnotové stupnice dobra a zla.
Hodnotovou stupnicí je míněno to, že našim
skutkům připisujeme nejen znaménko plus v
případě jejich ohodnocení jakožto dobra,
nebo znaménko minus v případě jejich
ohodnocení jakožto zla, ale dáváme tomuto
hodnocení i určitou hodnotu (velikost) dobra
či zla.
Pro náš vývoj je velmi důležité, abychom i
my sami sebe a naše činy v nejširším slova
smyslu posuzovali v souladu s naší
hodnotovou stupnicí dobra a zla. Zařazení
našeho činu na hodnotové stupnici dobra a
zla nám umožňuje regulovat naše jednání a
činy v budoucnosti tak, abychom se chovali v
souladu s naší představou o dobru. Jestliže
naše měřítka dobra a zla uplatňujeme pouze
vůči druhým subjektům, či je uplatňujeme
jinak než vůči sobě, je zřejmé, že nebezpečí
egoismu tímto postupem vzrůstá.
delšího času. Dokonce někdy až s odstupem
dalšího života či životů.
Jsou lidé a bohužel jich není tak málo (stačí se podívat na některé či většinu našich vrcholových politiků), u kterých se dobro kryje
s jejich prospěchem. Upozorňuji, že tito lidé
to tak opravdu cítí a neuvědomují si problematičnost takového pojetí dobra. Tito lidé
také mají svědomí, jenomže jejich vztah k
vlastním činům je určován jejich hodnotovou
stupnicí dobra a zla. Takže se může stát, že
mají výčitky svědomí (svůj čin vyhodnotili
jako nedobrý či zlý) v případě, že konali tak,
že to pro ně nepřineslo užitek. Stále se však
jedná o svědomí takovéto bytosti, i když
většina lidí by to takto nechápala. Tito lidé
jsou častokrát opravdu přesvědčeni, že se
jedná o dobro, pokud je to pro ně prospěšné,
a rovněž obráceně. Dokonce bývají přesvědčeni, že to co je pro ně dobré, je legální a v
souladu se zákonem, či že zákon je evidentně
špatný.
Otázka rozlišení dobra a zla tak většinou
přichází v případě, kdy máme z našeho pohledu nedostatečné informace. Pokud máme
dostatek informací, toto rozlišování nám
problémy nečiní. Když si pokládáme otázku,
zda se v konkrétním případě jedná o dobro,
či zlo, tak se téměř vždy jedná o situaci, kdy
zřejmý výsledek neboli z našeho pohledu
dostatek informací nastane v budoucnosti.
Černý, nebo bílý? Špatná otázka!
Rozlišování dobra a zla je vždy otázka
hodnocení konkrétním subjektem, konkrétní
bytostí. Pokud se jedná o z našeho pohledu
jasné či jednoznačné dobro či zlo, otázka rozlišování dobra a zla vlastně vůbec nevzniká. V
ostatních případech však toto rozlišování
bývá často poměrně složité. Když na nás
někdo míří pistolí, nemusí se jednat jednoznačně o zlo a rovněž tak, když nám někdo
dává sto tisíc, nemusí se jednat jednoznačně
o dobro. Často se stává, že posouzení toho,
zda určitý čin či událost pro nás byly dobrem,
či zlem, lze posoudit až s odstupem někdy i
Pokud se jedná o čin nám známého subjektu, je většinou naše posuzování jednodušší, protože již přibližně víme, co se dá od něj
očekávat. Samozřejmě i tak se vyskytují příjemná, či nepříjemná překvapení.
Nelze zapomínat, že vždy se jedná o naše
posuzování, což znamená, že se jedná o náš
pohled, který je determinován naší
hodnotovou stupnicí dobra a zla.
Pokud nemáme k dispozici dostatek informací, tak máme vždy možnost posuzovat
konkrétní situaci intuicí (také se říkává srdcem). Často je to i možnost jediná. Protože se
většinou (ne li vždy) jedná o čin či jednání jiného subjektu (bytosti), je naše schopnost intuičního vnímání kvalit tohoto subjektu z pohledu dobra a zla velmi důležitá. Kromě intuice zde hraje roli i to, čemu se říká emoční
inteligence. Intuice v případě, kdy řešíme
otázku dobra a zla (pro jistotu opakovaně
připomínám, že se jedná o subjektivní dobro
a zlo), by se často dala rovněž označit jako
prekognice (předvídání budoucnosti), protože výsledek (dostatek informací) nastane v
budoucnosti.
strana 26
ORL 2014-9
Umíme sami rozlišit dobro od zla?
V současné době je možno pozorovat velmi rozličná hodnocení toho, co je dobro, či
zlo ze strany různých subjektů. Pokud pomineme účelové manipulace, kterých je ovšem
bohužel většina, tak se jedná o protichůdné
informace, které mají hodnotící subjekty k
dispozici, což je ovšem rovněž velmi často
dáno manipulativními technikami médií. Tyto
techniky jsou v dnešní době používány na vysoké úrovni. Cílem je přesvědčit příjemce
informací o tom, že některá ze stran konfliktu je dobro a druhá zlo, a pak už je situace
jednoduchá, protože cokoliv jedna ze stran
učiní, vždy je v souladu s jednou již danou nálepkou posuzováno jako dobro, či zlo. Naprosto evidentní je to v dnešní době při pozorování toho, co se děje na Ukrajině, a jak s
tím pracují různá média u nás i ve světě. Protože běžná výchova a výuka směřuje spíše k
potlačování intuice než k jejímu rozvíjení,
jsme
předkládanými
informacemi
manipulováni k vnímání dobra a zla v souladu s našimi informátory. Vzhledem k tomu,
že všechna hlavní média se snaží námi
manipulovat, je intuice velmi důležitou
schopností a je důležité se na její rozvoj zaměřit.
Při posuzováni dobra a zla je dnešní doba
zajímavá z toho pohledu, že se čím dál tím
více lidí začíná veřejně projevovat v souladu
se svou přirozeností a přestává používat mimikry. Dá se tak snáze než dříve poznat, kam
kdo patří, včetně těch, kteří to dělají pouze
pro peníze a otázka dobra a zla je nezajímá.
Pokud někdo za peníze a jen kvůli penězům
hlásá cizí názory, je těžké to chápat jako
dobro.
http://www.phoenixcasopis.cz/2014/145cislo-7-cervenec-2014/2561-inteligenceintelekt-svedomi-rozlisovani-dobra-a-zla.html
To by mě zajimalo, kde
zrobili sudruzi z brusele s
embargem chybu?
Ladislav Větvička
(…mimochodem, když se fčil černochum v
Ameryce musi řikat Afroameričani, jak se řika
černochum v Afryce? Afroafričani?)
EvroSajuz dluho draždil ruskeho hada bosyma nohama svojima černyma listinama,
embargem v energetyce, bankach a ropě.
Jenže had se mezitim připravil na protitah, a
vypada to, že ho připravil dobře. Když vyhlasil embargo na zemědělske produkty, tak se
šašci v Evropě smali. Ale smich jim pomalu
mrzne a a brzo je přejde uplně. Všeci si představovali prazdne regaly, bidu a hlad v Rusku
a těšili se, jak bude Rus škemrat o česku
paštěku, polske jabka a lotyšske šproty.
Aji ti naši mamlasi nas ještě furt přesvědčujou, že se nic neděje. Ale děje. Ztraty regionu, jako je Pobalti a Višegrad su drsne a likvidačni. Jen přima ztrata na HDP bude až štyry
procenta, nasledovat bude krach vic jak 700
dopravcu, keři vozili jabka a hrušky do Ruska.
Mimochodem, jestli ste se těšili na
prazdne ruske regaly bez evropskeho zboži,
tak na to zapomeňte. Rus si mezitim dohodnul dodavky evropskeho zboži z Turecka
a Švycarska. Ruske embargo se totiž netyka
evropskeho zboži, ale země puvodu, takže
dodavky ze zemi mimo EvroSajuz nevadi. Ale
neradujte se, polske jabka, česke paštěky a
syry, ani finske a lotyšske ryby určitě přes
Turky nepudou.
A tak děkujeme, sudruzi z brusele, za vaše
prozirave chovani. Ale neni vlastně na koho
nadavat, bo každy narod ma taku reprezentaci, jaku si zasluži. Co zme si zvolili, to mame.
Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty
Fčil, obdivovatel marxisty Barossa a Hurvinka
Rompuye
Hurvínek Rompuy
Tuž to je sranda. Ve vyspěle cizině se robi
bojkoty a embarga tak, aby se poškodil nepřitel. Enem idyjot by si zrobil take embargo,
kere poškodi sebe sameho sobě si. A vypada
to, že přesně to se synkum z brusele podařilo. Marxystyčti vudci EvroSajuzu se tak dluho
nechali štenkrovat tym černym Afroameričanem, až vymysleli bič sami na sebe.
lovana. Nema ani vindru. Jak teda bude
kompenzovat desitky milijard ztrat zemědělcum? Jednoduše. Zebere je narodnim statum,
bo musime byt přece solidarni. A kde je zeberu narodni staty, když su zadlužene a rozkradene? Tuž to je jednoduche, zvednu daně.
Takže ztraty, kere zpusobil bruselsky uřednik,
zaplati nakonec Kareu, Jauda a Fuanta ze
šlonskych Bradavic.
http://outsidermedia.cz/to-by-m%C4%9Bzajimalo-kde-zrobili-sudruzi-z-brusele-sembargem-chybu/
Ti naši chytraci nas přesvědčuju, že se nic
neděje, bo maminka brusel se o nas postara.
Hovno postara. Brusel se neumi postarat ani
sama o sebe. Brusel je zadlužena a vytunestrana 27
ORL 2014-9
Noamova Amerika
Noamova Amerika
Zlo? Odpověď na tuto otázku v sobě dost
možná skrývá odhalení nejednoho zbytnělého traumatu, které česká společnost nosí v
podvědomí.
Kde takovou odpověď hledat? Jedním z
ideálních vodítek může být nová publikace z
edice Politeia s názvem Disident západu, která obsahuje překlady deseti Chomského významných politických esejí, jejichž záběr sahá
od sedmdesátých let až po současnost. Tím
neuralgický bodem české společnosti, na který Noam Chomsky svou pouhou přítomností
tak bolestivě šlápl, je bezpochyby americká
zahraniční politika.
Noam Chomsky při nedávné návštěvě České
republiky
Noam Chomsky je tichý a nenápadný osmdesátník v tvídovém saku, až staromódní filosof, kulturní kritik a profesor lingvistiky na
MIT, přičemž zejména díky teorii jazykových
struktur je dost možná nejvýznamnější žijící
postavou tohoto oboru vůbec.
Ta je jádrem havlovské lidskoprávní rétoriky, která je nedotknutelným horizontem
české postkomunistické diplomacie. Jako by
spálené mosty za Sovětským molochem musely nutně uvrhnout českou intelektuální autonomii zcela pod molocha atlantického.
Svoboda
Česká republika je zemí, jejíž elitní umělci
a intelektuálové mají co do intelektuální tradice na co navazovat a sami tuto
„osvícenskou korespondenci“ (vypůjčím-li si
slova Petera Sloterdijka) s velikány české historie hrdě připomínají.
Výbor esejů nabízí čtenáři možnost nahlédnout do Chomského politicky angažované tvorby ve všech jejích významných
etapách počínaje americkým válečným tažením v Indočíně, přes kritiku mediálního
světa v počátcích korporátního kapitalismu,
až ke kritické analýze role intelektuálů a akademiků v západních demokraciích.
Jak je možné, že Chomského návštěva, jež
měla být svátkem pro všechny aktivně činné
ve veřejném prostoru, vyvolala jen těžko přehlédnutelnou bouři, která rozdělila veřejné
spektrum nejen na obligátní levici a pravici,
ale ještě významněji na absolutní Dobro a
Výchozím stanoviskem celé Chomského
tvorby zůstává jednoduché přesvědčení, že
jádrem lidské přirozenosti je svoboda a že
smyslem života je budování takového společenského uspořádání, která umožní tuto přirozenost maximálně kultivovat.
V úvodní eseji Jazyk a svoboda z roku
1970 aplikuje Chomsky teze osvícenských
myslitelů od Rousseaua po Kanta a soudobou
realitu 20. století. Ukazuje tak, že osvícenské
ideály svobody a rovnosti nejenže po francouzské revoluci nedošly naplnění, ale že jich
demokratické státy zůstávají pohříchu dlužny.
Chomského kritika Spojených států bývá
často označována za neférovou s poukazem
na to, že v jiných zemích je demokratický deficit daleko fatálnější. Chomsky však nikdy
nepopíral, že žije v zemi s pravděpodobně
nejotevřenějšími občanskými právy.
Tento aspekt od začátku používal především k otevřené kritice intelektuálů. Ti by
měli právě těchto devíz v daleko větší míře
využívat k radikální kritice těch aspektů americké politiky, které se proklamovaným
hodnotám zpronevěřují.
Podle Chomského by měl každý intelektuál soustředit svoje snahy především na kultivaci věcí veřejných ve své vlastní domovině.
Ani to mu nebránilo stát se ostrým kritikem
poměrů v Sovětském svazu, čímž se dokázal
vymanit z konzervativní škatulky „ruského
špiona“ a „nepřítele demokracie“.
Totalita versus socialismus
Předkládaný výbor obsahuje i krátký text
Sovětský svaz versus socialismus z roku 1986,
v němž se Chomsky pokouší o oddělení původního socialismu od leninistické a stalinistické praxe. Jelikož byl Chomsky v 80. letech
již zavedenou intelektuální celebritou, byl
právě tento jeho příspěvek fenomenálním
způsobem, jak vnést do veřejného dialogu
střízlivý pohled na závěr Studené války.
Chomsky totiž na jednu stranu identifikoval Sovětský svaz jako totalitní zřízení, na
druhou stranu však upozornil i na ideologické zneužívání tohoto faktu americkou
stranou, která tím, že vkládala rovnítko mezi
Sovětský svaz a socialismus, získávala mocný
diskursivní nástroj v boji proti všem alespoň
vzdáleně socialistickým požadavkům od
samosprávních organizací, přes obecnou
demokratizaci výroby až k něčemu tak bytostně demokratickému, jako jsou práva
pracujících.
Chomského vzkaz americké veřejnosti byl
podstatným politickým stanoviskem levicových sil: V Sovětském svazu vládne totalita, nikoli socialismus. Kritika Sovětské praxe
nevyčerpává kritiku socialismu, socialistické
požadavky zůstávají legitimními i navzdory
zlu, které je pod socialistickým názvoslovím
pácháno.
Revoluční pnutí šedesátých let prožíval
Chomsky nejen jako jeden z nejviditelnějších
kritiků války ve Vietnamu, ale pokoušel se
rovněž přispět k diskusi o roli akademického
prostředí v politických otázkách. Studijní
prostředí na amerických univerzitách považuje Chomsky za extrémně konzervativní, v jehož optice se jakákoli veřejná iniciativa jeví
jako „studentský extremismus“.
Univerzita podle Chomského slouží primárně jako nástroj reprodukce společenských privilegií, přičemž fenomény jako
nárůst školného tento trend pouze umocňují.
A jak Chomsky trefně konstatuje: „Je-li někde
strana 28
ORL 2014-9
v některých ze Spojených států amerických
také vyšší vzdělání „zdarma“, pak to ve skutečnosti znamená, že se náklad na výchovu
vyšších tříd platí z výnosu daní všech poplatníků.“
Chomsky dále v eseji Funkce univerzity v
období krize z roku 1969 nabízí kupříkladu i
řadu konkrétních ukázek, jak americké školství poloviny minulého století zakotvuje ve
svých osnovách ideologická vyprávění o
genocidě původního obyvatelstva.
Chomského analytická metoda politického bádání se soustřeďuje v empiricky mimořádně poctivé dekonstrukci některých klíčových termínů, jimiž americká vláda obhajuje jak vnitrostátní tak globální aktivity. V
tomto směru byla zásadním momentem
Chomského podpora Daniela Ellsberga při
zveřejnění tzv. Pentagon Papers, utajovaných
strategických dokumentech americké administrativy o válce ve Vietnamu.
Chomsky analyzuje pojmy jako „národní
zájem“, v jehož nitru nachází v zásadě zájem
třídní, či koncept „chyby“ jako univerzální a
„společensky neutrální kategorie, jejímž
prostřednictvím američtí konzervativci tím,
že uznají dílčí omyly zahraniční politiky, zachovají nenapadnutelný status samotného
amerického imperialismu“.
Studená válka
Jedním z životních témat Noama Chomského je Studená válka. V nejrozsáhlejší studii publikace, eseji nazvané Studená válka:
fakta a fantazie a publikované krátce po rozpadu SSSR, se Chomsky pokouší o střízlivý
Noamova Amerika
rozbor konceptu Studené války a jeho příčin i
důsledků pro obě impéria.
Studenou válku Chomsky kromě důkladné
historické kontextualizace analyzuje především jako „ideologický konstrukt“, s jehož
pomocí dokázala americká vláda několik dekád překračovat demokratické mantinely jak
ve vnitřních záležitostech, tak pře obhajobě
svých zahraničních misí: veškeré přešlapy
amerických vlád či armád bylo desítky let
možné obhájit poukazem na mimořádné nebezpečí, které na americký sen číhá za
Uralem, a které se v rámci svého démonického plánu neštítí zaútočit na demokratické zájmy vyspělého světa ve chvíli, kdy západ byť
jen naznačí svou slabost.
Chomsky si všímá, že v dobách největšího
napětí mezi oběma mocnostmi, definovala
americká politická reprezentace vůdce v zemích svého potenciálního vlivu pouze dvojím
způsobem: První byli „bolševici“. Takto byl
onálepkován každý vladař, který alespoň
částečně vzdoroval americkému imperiálnímu zájmu. Všichni ostatní byli „umírnění“. Do
této kategorie vměstnala americká válečná
propaganda jakkoli fašistického uzurpátora,
jenž projevil dobrou vůli vůči požadavkům
amerického kapitálu.
V tomto ohledu se jedná o reziduum staré
politiky Spojených států vůči evropskému fašismu 20. a 30. let. Americký strach z
bolševické revoluce byl tak obrovský, že političtí stratégové neváhali vměstnat Mussoliniho do oblíbené kategorie „umírněných“ a Roosevelt o něm dokonce hovořil jako o „italském gentlemanovi“. To vše díky tomu, že se
mu (navzdory „demokratickým úchylkám“)
dařilo pevně svázat italské obyvatelstvo a postavit rozhodnou hráz hrozící bolševizaci.
V době, kdy posiloval svou moc Hitler,
dospělo americké ministerstvo zahraniční k
přelomovému principiálnímu závěru, že „fašismus je slučitelný s americkými ekonomickými zájmy“. Fašismus se stal hrozbou až
ve chvíli, kdy ohrožoval ekonomické zájmy
USA. Americký postoj se stal základním
stavebním kamenem světového antikomunismu „přes mrtvoly“; hráz bolševismu bylo
možné stavět i z nevinných obětí.
Je nutným důsledkem takto projektované
reality, že v čele seznamu „umírněných“
stanul na začátku druhé světové války i sám
Adolf Hitler. Termín „komunista“ přežil díky
Studené válce celé dvacáté století v pozici
hlavního strašidla, přestože v americkém
prostředí fungoval jako prázdný signifikant,
který mohl vždy dle potřeby zahrnovat „odborářské předáky, rolnické organizátory, lidskoprávní aktivisty nebo kněží, kteří organizují autonomní skupiny, stejně jako další
jedince se špatnými prioritami“.
Závěr studie z roku 1992 je jednoznačný:
dá se očekávat, že Sovětské impérium vystřídá na pozici argumentu pro americkou politiku jiný strašák, a že zahraniční aktivity Spojených států zůstanou beze změny. Dnes je
již evidentní, že novou hrozbou pro americký
sen se stal „terorismus“ zejména ve své „radikálně islamistické“ podobě. Posledních dvacet let amerických zahraničních operací dávají Chomského slovům zapravdu. Chomsky se
pokouší ukázat, že ač pod hlavičkou různých
vnějších nepřátel, sleduje administrativa Spojených států stále stejné zájmy.
Důležitým faktorem americké zahraniční
politiky je vliv zahraničních investic a pohyb
amerického kapitálu. Chomsky ukazuje, že
Spojené státy při svých zahraničních operacích v uplynulých dekádách sice ve většině
případů jednaly právě v zájmu amerického
korporátního kapitálu; několikrát však musely krátkodobé ekonomické zájmy konkrétních korporací ustoupit doktríně, kterou
Chomsky v americké strategii odhaluje jako
nejvyšší: tou je doktrína „zabezpečení
obecnějších zájmů amerického kapitalismu“.
Americkým kapitalismem nazývá Chomsky
ekonomický systém, jenž udržuje dominantní
postavení Spojených států. Důkazy imperiálních motivů americké zahraniční politiky,
které Chomsky ve svých textech komentuje,
jsou v západním prostředí často považovány
za „radikální“, přestože vyslovují zcela triviální závěr: Spojené státy jednají podle
stejných motivů jako ostatní globální
mocnosti.
Demokracie a média
Nedílnou součástí konstrukce americké
globální hegemonie jsou média. I jejich vývoj
se od 80. let dostal do středu zájmu Chomského bádání. V eseji Demokracie a média z
roku 1989 se Chomsky zaměřuje na trendy
největších mediálních subjektů druhé poloviny 20. století.
Kromě vztahu jednotlivých vládních administrativ k „sedmé velmoci“ si všímá i kapitalizace médií samotných v důsledku jejich výstrana 29
ORL 2014-9
voje uvnitř kapitalistických demokracií. Média se stávají korporacemi současně s nárůstem vlivu korporátní inzerce. Podle Chomského současně s tímto procesem ztrácí média
svůj původní záměr a stávají se pouhou součástí v dobře namazaném stroji na akumulování kapitálu.
Média závislá na korporátním kapitálu postupem času plodí kastu privilegovaných
novinářů, kteří se poslušně zařadí mezi elity z
ostatních oborů. Centralizace médií v kapitalistické demokracii je podle Chomského v zásadě antidemokratická. Korporativizace
konkrétního média je totiž důsledkem procesu, v němž médium zvolilo cestu konformity
za bohatou korporátní úplatu, a vzdalo se
poslání hlídacího psa demokracie, neboť konfrontace moci naopak přináší vysoké finanční
náklady a postupný zánik.
Jako soukromý subjekt si médium nesmí
dovolit znepřátelit velký kapitál, neboť pouze pečlivá výchova „korporátních zákazníků“
tomuto médiu umožní přežít další rok ze
štědrých korporátních příspěvků. Největší
americká média se v důsledku těchto procesů
podle Chomského proviňují „liberální tendenčností“, která je diskursivním mantinelem
státně-korporátní ideologie.
Jako disident si Chomsky odjakživa počínal i v otázce Izraelsko-palestinského konfliktu. Od začátku odsuzuje počínání administrativy Spojených států, která Izrael štědře financuje a dlouhodobě hájí jeho válečné
zločiny na půdě OSN. Chomského přístup je
přínosný zejména proto, že zdůrazňuje politickou rovinu celého konfliktu.
Noamova Amerika
Všechny spekulace o židovském spiknutí,
palestinském bezdůvodném terorismu nebo
o prosté nesnášenlivosti mezi židovskou a
arabskou kulturou zastiňují skutečné mocenské zájmy USA: v době ztenčujících se zásob ropy je totiž Izrael pro Spojené státy klíčovým spojencem v blízkovýchodním regionu.
Chomsky na několika příkladech ukazuje,
jakými specifiky oplývá americké pojetí
demokracie, a jak se toto pojetí dostává do
konfliktu s všeobecným pojetím demokracie
zejména v zemích, které leží v poli amerického strategického zájmu. Příkladem může být
vývoj na Haiti, původně francouzské kolonii,
jež se v 80. minulého století stala laboratoří
neoliberálních rejdařských experimentů Reaganovy administrativy.
Spojené státy měly svého kandidáty v
bývalém zaměstnanci Světové banky, Marco
Bazinovi, jehož rovněž vydatně podporovaly
haitské elity. Drtivým vítězem se však stal populista Jean-Bertrand Aristide. Do té doby
Haiťané prchali do USA před americkým kapitálem živenou diktaturou prezidenta Duvaliera a Američané je (navzdory mezinárodním
úmluvám) posílali pěkně zpátky.
Po Aristidově vítězství imigrace Haiťanů
do USA klesla, neboť na Haiti vládl demokraticky zvolený kandidát. Pokud už někdo
emigroval do USA, byl však od té doby přijat
s otevřenou náručí, utíkal totiž před „demokratickou vládou, proti které se Amerika postavila, na rozdíl od ničemné diktatury, kterou dříve podporovala“.
Libertariánský socialista
Disident západu je unikátním souborem
Chomského textů seřazených tak, aby byla
jasně čitelná autorova snaha formulovat až
zarážející paralely imperiální politiky Spojených států napříč historií jejich administrativy od Johna Q. Adamse přes Woodrowa Wilsona až k Georgi W. Bushovi a Baracku
Obamovi.
Ve všech svých kritických esejích vychází
Chomsky z konzistentního politického
přesvědčení, které čerpá s anarchismu, anarchosyndikalismu a socialismu. Sám Chomsky
svou pozici nazývá „libertariánským socialismem“ v protikladu jak k anarchokapitalismu, tak k státnímu socialismu.
Chomsky v eseji nazvané Rok 514: Globalizace pro koho? z roku 2006 hledá možné
příčiny toho, proč se v 18. století dosud nejbohatší kolonie propadla v moderní éře až na
post nejchudší země na západní polokouli.
Všímá si mimo jiné toho, jak se v průběhu politických erupcí na Haiti bizarně měnil přístup
Spojených států k haitským imigrantům: V
roce 1990 proběhly na Haiti první demokratické volby.
Svou pozici, jejíž počátky nachází už u kořenů liberalismu, podepírá jmény jako Rocker, Marx, Bakunin, von Humboldt či de Santillan, výmluvně shrnuje v eseji Poznámky o
anarchismu z roku 1970. Chomsky tvrdí, že
anarchistická pozice je mimořádně tvůrčím
historickým trendem, a že díky svému přísnému vztahu k žité realitě individuí netrpí neduhy klasického liberalismu, který postuluje
svobodu jen jako formální filosofický kon-
cept a naráží proto na realitu kapitalistických
výrobních vztahů.
Chomsky si svou politickou pozicí mimo
politický mainstream takticky udržuje takové
postavení, které mu umožňuje pracovat zcela
nezávisle s empirií a bez omezení kritizovat
jakoukoli mocnost, která se svými deklaracemi této empirii zpronevěřuje. V nejobecnější
rovině lze Chomského anarchistickou pozici
označit spolu s Rudolfem Rockerem za
osvícenskými ideály motivované sjednocení
socialismu s liberalismem.
Chomsky nevyvolává vášně fakty, která
zmiňuje, ale právě tím, že je zmiňuje. Právě
tímto osudem patří v určité rovině k mezinárodní tradici disentu; v té rovině, v níž disident říká nahlas, co si ostatní jen myslí.
Pokud chce člověk porozumět podstatě celoživotního úsilí Noama Chomského, musí se
pečlivě věnovat jeho tvorbě.
Chomského návštěva malé postkomunistické země uprostřed Evropy vyvolala v
určitých koutech společnosti pobouření. Asi
proto, že pevně zakořeněné atlantické modelování světa jako věčného zápasu západního
Dobra s východním Zlem dosud nenarazilo
na osobnost světového formátu, která by je
přímo na „Havlově půdě“ zpochybnila.
Disident západu je kniha, která rovněž pobuřuje; pokud si totiž žaludek navykne na
ideologickou kašičku pohádkového pólování
světa, těžko pak tráví tvrdá fakta, která tyto
póly ruší. Není potřeba s Chomskym bezvýhradně souhlasit v jeho politických stanoviscích, není potřeba bezvýhradně sdílet jeho
strana 30
ORL 2014-9
úsečnou jízlivost v některých otázkách mezinárodní politiky.
V kontextu současného kritického
zhodnocování české (čistě „atlanticky“ orientované) lidskoprávní doktríny může však překlad Chomského esejů i přesto posloužit kritickému myšlení jako autentický záznam
toho, že nejen Východ se dopouští špatných
věcí, a že je třeba hledat univerzálnější referenční body při výkladu principů globální
spravedlnosti.
Noamova Amerika
poctivém snažení postaví na nohy vlastní rodinu a dětem dají to nejlepší, co v nich je.
Když se čas naplní, doprovodí své rodiče po
cestě, jíž se nevyhne nikdo z nás.
ten rozpor mezi docela skromně chtěným a
možným?
Z dětí vyrostou dobří lidé, přijdou vnoučata a naši, mezitím zestárlí chlapec s dívkou,
dospějí k zaslouženému odpočinku. Žádný
exekutor jim nevezme střechu nad hlavou a
žádné reformy je nezbaví naplnění příslibu
sociálního státu, na jehož konto po desítky
Benedikt XVI. se v řadě svých textů, zejména v encyklikách, věnuje tématu pokroku.
Jednou z jeho hlavních myšlenek je tato:
„Mravní pokrok člověka nedrží krok s
pokrokem člověka na poli vědy a techniky.“
Pokrokové pokrokářství
http://denikreferendum.cz/clanek/1845
2-noamova-amerika
Jak je to s tím pokrokem?
Vypadá to jako bláhový sen. Chodit do
školy, pak se rozhodnout pro nějaké povolání, vyučit se, dopracovat se k maturitě, získat diplom, dělat třicet čtyřicet let ve svém
oboru a pak, když síly slábnou, vyklidit místo
mladším a hajdy na zasloužený odpočinek.
Sněme ještě jeden sen. Například ten o rodině. Mladý muž a dívka se potkají, najdou k
sobě cestu, slíbí si lásku, věrnost až na
věčnost. Radují se z příchodu dětí na svět, v
Nějak však soudruhům v zápalu samochvály nezbylo místo na nedůvěru, kterou
mezi lidi zaseli násilně vnuceným režimem,
nedůvěru, již s časem přibývalo jak kaše v
„hrnečku vař“. Z jakéhosi bohorovného nadhledu se nenamáhali občany informovat o tisících mrtvých, které při těch úspěších umučili v koncentrácích a policejních vyšetřovnách.
S jejich představou pokroku nebylo takové
počínání v rozporu.
Byl snad toto pokrok? Může snad elektrifikace nejzapadlejších koutů venkova a zefektivnění zemědělství provázené vraždami
sedláků a kněží (jako tomu bylo např. v Babicích - což nebyla výjimka) znamenat nějakou
vyšší míru dobra, než tomu bylo dosud?
Cožpak je možno technicky sofistikovaný systém ochrany hranic včetně obětí zastřelených při pokusu o jejich překročení považovat za zítřek lepší včerejška?
Jiří Vyleťal
Kdo s tím může dnes počítat, komu se to
podaří? A přesto je to tak logické, ekonomicky nejpřínosnější, pro společnost nejsmysluplnější a konečně pro člověka a jeho
rodinu po všech stránkách žádoucí. Jak
samozřejmé, a jak málo pravděpodobné.
ho počínání vůbec. Oslavnou tirádu dosažených cílů pravidelně končili seznamem všeho, čím do pěti let předhoníme zahnívající Západ. Rekordy dojnic počínaje a dobytím
kosmu konče.
Fenomén pokroku byl a stále je silou formující společenské poměry.
let ukládali zákonem stanovené peníze.
Komu se to podaří? Jak to, že to, co se zdá
jako přirozené a po všech stránkách žádoucí,
má dnes podobu čirého fantazírování? Proč
Mám stále v paměti okřídlená hesla komunistických proroků, kteří v žádném ze svých
projevů neopomněli vyjmenovat úspěchy socialistického hospodářství a celospolečenské-
Také na Západě, jak už dnes dobře víme,
byl a stále je fenomén pokroku silou formující společenské poměry. Nelidskost, s jakou se
budovala industriální společnost v Rusku,
tam sice nenajdeme, ale jenom proto, že byla
přesunuta do někdejších kolonií, kde Západ,
a nejen on, dodnes levně nakupuje suroviny
a práci pro svůj pokrok.
Na Západě se nikdy nevymýšlely pětiletky.
Avšak všudypřítomnost reklamy a samozřejmost maximalizace zisku si vidinu pokroku
strana 31
ORL 2014-9
osedlala stejně jako komunistická posedlost
zářnými zítřky. Za dokonalejší se nezřídka vydává to, co nese pouze jiný kabát, případně je
doplněno o nepotřebnou hračku.
Vážnější pohled na výdobytky pokroku se
nabízí ve zdravotnictví, kde dokonalejší technologie dokáží zachránit život, případně
zlepšit zdravotní stav. Pokrok tohoto druhu
je právem vítaný. Bohužel je však provázen
nedostupností jeho výdobytků všem, kteří jej
potřebují. Jeden se dokonce nemůže ubránit
dojmu, jako by věda ve zdravotnictví měla za
prioritní cíl nikoliv uzdravení nemocných, ale
vytváření zisků na základě obchodu s těmi,
kteří si uzdravení mohou zaplatit.
Tady ovšem nelze o pokroku hovořit bez
řádné dávky cynismu. Jakýpak pokrok, když
naděje na uzdravení je přímo úměrná výši
konta, když pokrok vědecký je zároveň
úpadkem mravním?
Zcela nejděsivěji se uplatňuje pokrok ve
vojenství a zbrojním průmyslu. Nikoho asi nepřekvapí, že aplikace nejžhavějších technických novinek se nejprve objeví právě tam.
Jako by tím úplně prvním cílem lidského
snažení mělo být ohrožení, zastrašení nebo
dokonce – ani se to nechce domyslet –
sprovození ze světa někoho druhého.
Optimista by řekl, že je-li technická
převaha v rukou lidí míru, je to tak vlastně
dobře. Evidentně však takové tvrzení neplatí.
Jednak jsme se o tom přesvědčili v obou světových válkách, jednak se o tom po mnoho
let přesvědčujeme na Středním východě a
nejnověji na Ukrajině. Tam všude se dostávají
zbraně do rukou nezodpovědných lidí. To-
tožný obrázek se nám naskýtá v Afghánistánu a Iráku, kam vojska NATO vybavená nejnovější technikou vkročila s cílem
nastolit mír a pořádek. Po dvanácti letech
bojů a umírání vinných i nevinných je mír a
pokoj v nedohlednu.
Nemělo by se úsilí, které se vkládá do výzkumu stále dokonalejších zbraní, přičemž i
ty méně dokonalé dokáží zničit svět několikanásobně, nasměrovat k pokroku v lásce
mezi lidmi? Asi bychom se hodně divili, jaké
zázraky by se děly. Na obvyklý strach, že časem nás někdo ubije čepicemi, bychom ani
nevzpomněli.
Pokrok, není-li pokrokem mravním,
žádným pokrokem není. Jako takový může
přinést výhody jenom někomu a jenom po
omezený čas, což nás od stavu obecného
dobra jen vzdaluje.
Mravní pokrok
Asi se skoro všichni lidé shodneme v tom,
že chceme svůj pozemský život prožít
šťastně. Musíme ovšem pochopit, že šťastný
mohu být jenom tehdy, když i všichni ostatní
budou šťastní. Možná se to nestane, aby byli
šťastní úplně všichni, i tak nás budou sužovat
přírodní neštěstí a nemoci. V našich silách
však je, abychom se o to pokoušeli, což znamená, že nesmíme žít jeden na úkor druhého.
Jak takové úsilí má vypadat, nám v našich
zeměpisných šířkách předvedl Ježíš Kristus.
Není vůbec pravda, jak tvrdí ateisté i mnozí
křesťané, že Ježíšův vzor je nedostižný, že je
to jakási utopie, kterou lze snad realizovat až
kdesi v nebi. Ježíš sám řekl, že to, co od nás
žádá, není nemožné. A protože za každým
Ježíšovým slovem stál potvrzující čin, lze se
na křesťanství spolehnout.
Křesťanství není ani recept, ani kabát, který je třeba navléci, aby věci fungovaly. Je
nutné ho znát, a hlavně podle křesťanského
učení jednat. V malém i velkém, dole i nahoře. Že se tak neděje, resp. děje se pouze málo
a na izolovaných ostrůvcích, je pravou příčinou rozporu mezi tím, co by si člověk přál, a
tím, čeho se mu nakonec dostane. Zde jsou
kořeny nestability společnosti a jejího
mravního zaostávání.
Kdo však dnes stojí o křesťanství, o mravní
pokrok, jenž je bez křesťanství nemyslitelný?
Stojí o něj demokraté? Ti přece trvají na nezávaznosti a relativnosti každého náboženského učení. Náboženství a vše, co s
ním souvisí, odsunují do soukromé sféry. Tím
je jaksi vyloučena jakákoliv povinnost občana, která by se odvolávala na jiný zdroj, než
je lidská vůle. Její vyjádření prostřednictvím
volby má mít vrch nad vším ostatním.
Demokraté po vzoru zakladatelů USA tvrdí, že vládnout mají zákony, nikoliv lidé. Jako
by snad lidmi vytvořené zákony nebyly odrazem jejich morálního stavu. Jako by lidé
skrze zákony nevládli.
S demokraty lze souhlasit v mnohém, ale
v jednom ne: na nejzákladnější rovině se nemůže člověk řídit pravidly, která stanovil
pouze on, ale pravidly, jejichž zdrojem je
někdo, kdo stojí nad člověkem. Křesťané věří,
že tato pravidla jsou známa a byla člověku
dána a zjevena Bohem.
Stojí o křesťanství liberálové? Také oni
sdílejí s demokraty víru v relativnost všeho. K
ní přidávají nadřazení osobního zájmu před
zájmem celku. Tam, kde si demokraté absolutizují volbu, si liberálové absolutizují individuální vůli. Svět podle liberálů má být světem, v němž jedněm je dovoleno vše, a
druhým jen to, co jim první dovolí.
Jestliže demokraté nepotřebují křesťanství, protože si vystačí s vírou v to lepší, co je
v člověku, liberálové je nepotřebují proto,
protože věří v sebe sama.
Potřebují křesťanství konzervativci? Na
první pohled se zdá, že ano. Konzervativní
způsob myšlení i chování rád vychází z vyzkoušeného a dlouhodobě platného. K tomu
jistě křesťanství patří. Jenže si z křesťanství
ponejvíce berou jeho kultovní stránku, která
je nejviditelnější. Konzervativci se rádi ukazují v katedrálách a v blízkosti biskupů, ale o
téma sociální spravedlnosti téměř nezavadí.
Mluví-li konzervativec o sociálním učení katolické církve, budí dojem, že do konzervativního tábora nepatří.
Potřebují křesťanství socialisté a sociální
demokraté? Vzhledem k sociální otázce, která stojí v základu všech socialistických hnutí,
by se dalo čekat, že socialistická hnutí budou
přirozenými spojenci křesťanstva. Bohužel
tomu tak není.
Socialisticky smýšlející lidé jsou většinou
přesvědčeni, že sociální nespravedlnost lze
odstranit pouhými administrativními opatřeními. Žádný hodnotový řád, který by vycházel odjinud než od člověka, prý k tomu
není třeba. Křesťanství je zbytečnost. Církve s
strana 32
ORL 2014-9
jejich hierarchickou strukturou a principem
povolání namísto principu volby mají socialisté za přežitek z dob středověku. Jako by i
jejich struktury nebyly vystavěny hierarchicky, jako by i oni nenakládali s mocí směrem odshora dolů.
Sami pak bývají překvapeni - což neradi
doznávají - jak rychle mnozí z nich na sociální
spravedlnost zapomenou a kvapem přebírají
moresy nejbohatších elit, octnou-li se v mocenských pozicích.
Nepochopení socialistů a snad i téměř
všech levicových hnutí ohledně toho, že veškerý společenský neřád lze odstranit jedině
řádem lásky, který do lidských srdcí zasazuje
dobro, zdá se být jejich nejpevnější vírou.
Do úplného výčtu nám zbývá myšlení alternativní. Jemu je především cizí každý řád,
a proto pokládá křesťanství vzhledem k jeho
pevným nárokům na člověka za téměř škodlivé. Alternativci tím, že míří proti všemu, co
připomíná hlavní proud, vylučují - někdy i nevědomky - všeobecnou platnost každé normy
lidského chování. Alternativci se tu a tam hlásí i k Ježíšovi, jenž je podobně jako oni plavcem proti proudu. Jenže Ježíš nehlásal
žádnou okrajovou možnost společenského
uspořádání, ale pevný řád, k němuž žádnou
alternativu nepřipouštěl.
Závěr
Svatý Augustin kdysi řekl: „Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“
Tak podobně to asi bude i s naším tíhnutím
ke šťastnému životu. Spět k němu budeme
tehdy, budeme-li usilovat o více křesťanské
lásky jeden k druhému. Tehdy, až naši přirozenou touhu po pokroku zaměříme na
mravní zdokonalování. Pokrok, jehož plody
budou moci užívat všichni, se pak dostaví
sám.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/
monitor/Bridlicovy-prumysl-je-bublinaEvropa-by-se-na-nej-nemela-spolehattvrdi-Erik-Best-330593
http://denikreferendum.cz/clanek/18548jak-je-to-s-tim-pokrokem
Článek o Rusku a Ukrajině,
který obletěl svět
Břidlicový průmysl je
bublina
Erik Best
Americký novinář Erik Best na svém
webu The Fleet Sheet upozorňuje na
analýzu agentury Bloomberg, která
zkoumala 61 vrtných společností z USA.
Některé prospektory prý ničí náklady
na úroky, přestože se úrokové sazby pohybují na rekordním minimu. Břidlicový
průmysl tak může lehce splasknout
jako bublina. A Evropa pak zapláče nad
dovozem amerických surovin, které ji
měly zbavit závislosti na Rusku.
Podle Bloombergu se totiž společnosti
musí stále více zadlužovat, aby zaplatily
průzkum potřebný ke kompenzaci strmých propadů produkce. Ty jsou typickým
jevem u těžby břidlicového plynu.
Břidlicový průmysl je bublina, kterou
umožňují pouze nízké úrokové sazby
„Lze z toho vyvodit, že břidlicový průmysl je bublina, kterou umožňují pouze
nynější nízké úrokové sazby,“ míní Erik
Best a dodává: „Ceny zemního plynu ve
Spojených státech vskutku prudce klesly,
zhruba na poloviční úroveň oproti Evropě.
Co se však stane, až vzrostou úrokové sazby?“
Jak to potom dopadne s nápadem odstavit Evropu od ruské ropy a plynu pomocí vyššího dovozu amerických surovin?
„Ukážou Evropané Vladimiru Putinovi
prostředníček a později se za ním budou
muset připlazit nazpátek?“ ptá se americký novinář a doporučil, aby se nad tím
zamyslel český ministr zahraničí Lubomír
Zaorálek (ČSSD).
Esej vydavatele prestižního německého finančního plátku Handelsblatt Gabora Steingarta doslova obletěla celý svět. Steingart přináší zcela
unikátní pohled na rusko-ukrajinský
konflikt. Jeho podnětné myšlenky nutí
čtenáře k zamyšlení a možná i k přehodnocení často zaujatého názoru utvořeného na základě západní mainstreamové mediální propagandy.
Ve světle konfliktu na Ukrajině je zřejmé, že většina německých politiků i médií
přestala uvažovat objektivně. Veškeré
jejich názory plní pouze odstřelovací funkci a jsou zaměřené vyloženě protirusky.
Přispívají tak k eskalaci napětí a ohrožují
německé zájmy. Historie i současnost
ukazují, že válečná horečka se nevyhýbá
strana 33
ORL 2014-9
ani jinak přemýšlivým a vzdělaným lidem.
Před sto lety podepsalo téměř sto významných německých umělců výzvu s názvem „Volání do kulturního světa“, kde se
přihlásili k německému militarismu. Mimo
jiné prohlásili, že němečtí vojáci a německý lid jsou jedno tělo a jedna duše,"
píše v úvodu své eseje Steingart.
„Mohli bychom teď historický exkurz
přerušit s tím, že historie se neopakuje.
Ale platí to i pro dnešní dny? Válečná horečka se zmocnila prakticky všech západních lídrů i jejich poradců. Americký
kongres řeší, jestli začít otevřeně posílat
zbraně na Ukrajinu. Bývalý bezpečnostní
poradce Zbigniew Brzezinski dokonce doporučuje ozbrojit ukrajinské obyvatelstvo
a začít bojovat v ulicích měst. Německá
kancléřka, jak je jejím dobrým zvykem, nemluví tak otevřeně, ale její `Jsme připraveni přijmout závažná opatření`, mluví za
vše," vyjadřuje se Steingart kriticky na adresu západních politiků i médií.
Německá média podle Steingarta nyní
neplní úlohu nezávislých pozorovatelů, ale
agitátorů a tvůrců válečné propagandy. „I
média, která jste považovali za přemýšlivá
a nezávislá, nyní mluví stejným hlasem
jako politici. Naprosto se s nimi shodnou v
tématu sankcí. Každý den čteme v denících
čím dál tím agresivnější ttiulky. Ty spíš než
vyváženou novinařinu připomínají výkřiky
fotbalových fanoušků. Pro lepší názornost
přikládám vybrané titulky německých
deníků z posledních dnů: Dost bylo řečí,
Ukažme sílu, Teď nebo nikdy, Konec
zbabělosti," konstatuje Steingart.
Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět
„Západní politici i média jsou v otázce
rusko-ukrajinského konfliktu zajedno. Řetězec vzájemného obviňování končí vždy
stejně, opět dalším obviňováním z obou
stran. Ve vzduchu se vznáší spoustu
otázek. Začalo to všechno invazí Ruska na
Krym? Chce Rusko expandovat na západ či
NATO na východ? Kdo udělal přešlap jako
první? Nebo je to tak, že se dvě mocnosti
setkaly na území třetího státu, kde mají
své zájmy a tento stát za to nyní platí daň
podobě zuřící občanské války?" pokládá si
řečnickou otázku Steingart.
„Pokud i v tomto bodě diskuze stále
hledáte odpovědi, tak nemusíte číst dál. O
nic nepřijdete. My totiž nevíme, kde je
pravda. Nevíme, kdo si začal. A už vůbec
nevíme, jak to všechno skončí. Pouze sedíme, stejně jako vy, uprostřed toho všeho.
Stejně jako vy nevíme, na čem vlastně
jsme. K popisu celé situace se docela dobře hodí slova Petera Sloterdijka, který řekl,
že žít ve světě znamená žít v nejistotě. Naším cílem je pouze sfouknut pěnu, která se
vytvořila na ústech fanatických diskutérů.
Zbavit se zbytečných slov i škodlivých
emocí a dát průchod realismu," konstatuje
Steingart.
Eskalování už tak napjatého konfliktu
ze strany Evropy podle Steingarta ukazuje,
že západní vůdcové nemají žádnou realistickou politickou strategii. „Nemůžeme se
na vše přece dívat jako američtí politici.
Vyjádření Hillary Clinton, že Putin je jako
Hilter, je součástí její předvolební
kampaně. Pouze se tak snaží udělat dojem
na americké voliče, kteří mnohdy ani ne-
mají cestovní pas. Hitler je pro ně jeden z
mála cizinců, kterého dobře znají. `Adolf
Putin` představuje pro Clinton i Obamu
ideální nástroj, jak přesvědčit voliče, aby
jim dali svůj hlas. Neustálé hrozby a velká
politická slova jsou součástí jejich
kampaně. To lze do jisté míry brát jako
polehčující okolnost," míní Steingart.
„Angela Merkel však musí vystupovat
naprosto odlišně. Jako kancléřka země natolik obchodně propojené s Ruskem, od
kterého odebíráme značnou část plynu,
musí mít eminentní zájem na urování celého sporu mírovou cestou. Nemůžeme se
dívat na Rusko očima americké Tea party.
Je zásadní chybou si myslet, že uvalením
sankcí bude strádat pouze jedna strana.
Pokud jsme s Ruskem rozvíjeli vzájemné
obchodní vztahy, ze kterých jsme profitovali, je logické, že jejich narušením budeme rovněž tratit i my. Trestání a sebepotrestání jsou tedy potom jedno a to samé,"
zamýšlí se Steingart nad dvojsečností
sankcí.
Už samotná myšlenka, že ekonomická a
politická izolace dostane Rusko na kolena,
byla podle Steingarta nesprávná. „Cožpak
opravdu chceme společně v Evropě žít se
sousedy, kteří budou strádat a poníženě
klečet na kolenou? Skutečně chceme být
součástí evropské rodiny, kdy jeden ze států je kvůli svému politickému vedení považován za vyvrhele a my tak budeme muset
v nadcházející době jeho občanům stejně
pomáhat přežít?" ptá se Steingart pochybovačně.
„Samozřejmě, že nastálá sitauce vyžaduje zaujmout pevný postoj. Ovšem především vůči sami sobě. My Němci jsme sice
tuto krizi nezpůsobili, ale musíme realitu
přijmout za svou a zařídit se podle toho.
Bez emocí a s nadhledem. Měli bychom se
inspirovat u bývalého kancléře Willyho
Brandta, který působil v době výstavby
Berlínské zdi jako starosta města. Tehdy
také padalo spoustu návrhů na sankce a
protiakce. On je však nevyslyšel, protože
neměl zapotřebí se mstít. Když byl později
při přebírání Nobelovy ceny míru dotazován na tyto hektické dny, řekl, že ti
křiklouni, co tak rádi žonglovali se silnými
slovy, neměli ve skutečnosti co nabínout a
zakrývali tak jen svoji myšlenkovou impotenci," obrací se Steingart při hledání
možného řešení do minulosti.
„Podobní lidé podle mě nyní ovládají
Washington. Nikdo nás ale přece nenutí
plnit jejich příkazy. V duchu této politky
však Merkel nejedná v zájmu německých
očanů, ale naopak proti nim. Lhostejno,
jestli to nebyli Američané, ale Rusové, kdo
způsobili současnou krizi. Willy Brandt se
zachoval ve složité situace jinak než nyní
Merkel. Později vzpomínal, že ono osudné
ráno 13. srpna 1961 byl na cestě do
Hannoveru, v jejímž průběhu obdržel
zprávy o tom, že Sověti začali pracovat na
výstavbě zdi. Jako pro starostu města to
bylo mimořádně ponižující. Sověti ho postavili před hotovou věc. Brandt se nechal
slyšet, že v něm lomcoval bezmocný vztek.
Zachoval však klid a rozvahu a naplno
ukázal své politické schopnosti. Oprávněstrana 34
ORL 2014-9
ně nejenom za tuto vlastnost dostal Nobelovu cenu míru," míní Steingart.
Brandt podle Steingarta dobře věděl,
že zbytečné rozčilování k ničemu pozitivnímu nepovede. Zeď bude stát i nadále
na svém místě. „Dokonce nařídil, aby policie použila obušky a vodní děla proti protestujícím Berlíňanům. Zabránil tak do jisté míry ještě větší katastrofě, která mohla
vyústit v otevřenou válku. Zasadil se tak o
jeden velký paradox, jenž později trefně
popsal jeho tiskový mluvčí a poradce Egon
Bahr: Uznal status quo, aby jej bylo později možné změnit. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to i za významného přispění
obou těchto mužů podařilo. Krátce po
dokončení zdi například vyjednali obyvatelům rozděleného města možnost navštívit své příbuzné žijící na druhé straně barikády. Vyjednání tohoto dojemného gesta
mu Berlíňané nikdy nezapomněli a ocenili
jej při jeho vstupu do vysoké politiky svými hlasy," pokračuje Steingart v popisu
Brandtova přístupu k politice.
„V téměř beznadějné situaci bojoval
Brandt za právo na svobodu pohybu. Vyjednával smířlivě a bez silných slov. V jeho
politické výbavě nefigurovaly žádné sankce ani hrozby násilím. Jednoduše a prostě
vsadil na soucit a empatii. To jsou slova,
která dnešní politická elita z Washingtonu
vůbec nezná. Prosazoval dialog a způsob
sblížení, jenž přinesl obyčejným Němcům
pocit bezpečí a radosti. A to uprostřed studené války, kdy nebylo daleko k použití
zničují síly. Německá zahraniční politika té
doby se stala synonymem pro smíření. Za
svou ji přijali i američtí prezidenti Kennedy, Johnson a Nixon. Na začátku procesu,
který nemá v historii znepřátelených národů obdoby, stál ovšem Němec Willy
Brandt," píše s notnou dávkou hrdosti
Steingart.
„Vše vyústilo ve společné setkání v Helsinkách, kde si oba dva znepřátelené tábory stanovily jasná pravidla o vzájemné koexistenci. Helsinky se staly pro tehdejší
generaci politiků i evropských občanů přelomovým bodem v celé studené válce. Ani
dnes ještě není pro duo Merkel/Stenmaier
pozdě, aby místo ultimát a výhrůžek začali
prezentovat své názory prostřednictvím
konstruktvní a realistické politiky. Následovat Obamovu politiku nedává žádný
smysl. Každý přece musí vidět, jaké následky může tato politika mít pro celý
svět. Další nositel Nobelovy ceny míru
Henry Kissinger říká, že nejtěžší zkouškou
pro politika je nikoli, jak něco začalo, ale
jak vše skončí. Také Kissinger po okupaci
Krymu krtizoval démonizování Putina a
snahu Západu o absolutní dominanci. Taková politika pouze ukazuje nedostatek
skutečných idejí. Konflikty by se měly
urovnávat a nikoli ještě více eskalovat," vyjádřil se Kissinger zcela jasně.
„V současné chvíli bohužel činí Amerika
pravý opak. Boj proti teroristické skupině
jménem Al-Káida se změnil v celosvětový
boj proti islámu. Irák byl bombardován na
základě falešného zdůvodnění. Americká
letadla operují nad suvernénním územím
Afghánistánu i Pákistánu. Vztahy mezi Západem a islámským světem jsou
nenávratně porušené. Pokud by chtěl být
Západ spravedlivý a měřil každému
stejným metrem, tak by po americké invazi
bez posvěcení OSN měl mít tehdejší prezident George W. Bush zakázán vstup do Evropské unie. Stejně tak by byly zmrazeny
zahraniční investice Warrena Buffetta a na
dovoz automobilů značek GM, Ford i
Chrysler by bylo uvaleno embargo," je
přesvědčen Steingart.
začátek narovnání pošramocených vztahů.
Brandt a Bahr by nikdy nesáhli po sankcícíh. Dobře věděli, že sankce ještě nikdy
žádnou zemi nepřinutily k tomu, aby se
omluvila za své domnělé či skutečné
skutky. Rusko se po uvalení sankcí naopak
ještě více sjednotilo a stojí jednoznačně za
Putinem. Až by se chtělo v nadsázce říci,
že Západ je na výplatní pásce ruské tajné
služby," píše Steingart.
Americká politika eskalace napětí a démonizace protivníků se podle Steingartova názoru ukázala jako neúspěšná. „Posledním úspěchem amerických vojáků na
cizím území bylo vylodění v Normandii.
Následné operace v Koreji, Vietnamu,
Iráku i Afghánistánu skončily fiaskem.
Úmysl umístit jednotky NATO do Polska je
pokračováním nedostatku diplomacie a
smyslu pro reálnou politiku. Jít hlavou
proti zdi v místech, kde je zeď nejsilnější,
vede pouze k další bolesti. Západní politici
by se měli naučit používat empatii a zkusit
se podívat na svět očima druhých. Nemůžeme neustále démonizovat Putina a 143
milionů Rusů jenom proto, že se na svět
dívají jinak než válečný jestřáb John McCain," srovnává Steingart.
„Ale aby nevznikla nějaká mýlka. Samozřejmě, že anexe Krymu Ruskem byla v rozporu s mezinárodním právem. Stejně tak
podpora separatistů na východní Ukrajině
je porušením státní suverenity. Všechny
tyto kroky je však zapotřebí zasadit do
širšího kontextu. Pro Němce takový
kontext představuje konstatování, že my i
70 let po skončení druhé světové války,
kterou jsme rozpoutali, stále žijeme v jakési zkušební době. Je tedy nepředstavitelné, že bychom mohli provést invazi do
země našeho souseda. Udělali jsem to v
minulém století hned dvakrát a ukázali odvrácenou tvář německé povahy," poukazuje na nešťastnou německou zahraniční politiku v první polovině 20.
století Steingart.
„Místo sankcí, které pouze na dlouhou
dobu poškodí vzájemné vztahy a v neposlední řadě sníží ekonomický standard
většiny Rusů, bychom měli Rusům pomoci
modernizovat jejich zemi. Měli bychom
uplatňovat politiku smíření a integrace
Ruska do západního světa. Můžeme nabídnout rozvojovou pomoc a na oplátku
požadovat územní záruky. To by byl dobrý
„Německo bezpochyby může vyjadřovat hlasité rozhořčení a nadále nemilosrdně odsuzovat Putina i celé Rusko. Zároveň by však naše počínání mělo být doprovázeno lehkým ruměncem rozpaků.
Měli bychom si v této souvislosti vzpomenout na naši zahraniční politiku, která
rozpoutala dvě nejničivější války v historii
lidstva. Váleční štváči, kteři podlehli v průstrana 35
ORL 2014-9
běhu první světové války válečné horečce,
si svůj omyl po jejím skončení sami uvědomili. Němečtí umělci poté přišli s druhým a
kajícným prohlášením, ve kterém vyzývali,
aby byla zničující vlna nenávisti nahrazena
láskou a porozuměním. I v současné době
bychom měli hledat podobné cesty, jak
dosáhnout smíru. Historie nemusí vždy
opakovat sebe sama. Někdy je možné k ní
dojít i zkratkou," uzavírá svoji esej
Steingart.
monitor/Clanek-o-Rusku-a-Ukrajine-kteryobletel-svet-Nyni-se-s-nim-muzeteseznamit-i-v-cestine-330402
Filozof Cílek opět postrašil
čtenáře zhroucením všeho
Známý český geolog, filozof a spisovatel Václav Cílek několikrát ParlamentnímListům.cz
přednesl
katastrofické vize, které v budoucnu čekají
světovou populaci. V rozhovoru pro časopis Týden uvedl, že se na kolaps civilizace začíná sám připravovat. Již zakoupil motyčky, pomocí kterých bude
obhospodařovat své pole a pěstovat potraviny. Prozradil i to, že ho za jeho
nonkonformní způsob života považují
mnozí za mimoně.
„Byla tu jedna kolegyně ze zahraničí, ta
když zjistila, že neřídím auto, že mám 'stupid phone' a nikdy jsem neplatil kartou,
možná budu žít i já. Jako společnost narážíme na mez bez možností,“ dále uvedl.
monitor/Filozof-Cilek-opet-postrasilctenare-zhroucenim-vseho-Dodal-jak-uzse-pripravuje-na-duchod-ktery-pry-cekanas-vsechny-329412
říkala, že jsem 'mimoň',“ práskl na sebe v
úvodu rozhovoru Cílek.
Následně se rozpovídal o nevyhnutelném konci civilizace, před kterým v médiích často varuje. Ten nám podle něho nevyhnutelně hrozí, nicméně jemu samotnému zatím noční můry nezpůsobuje. Spát
může dobře.
Kolapsu se nedá vyhnout, ale dá se
zvládnout
„Především se opravdu ukazuje, že kolapsy do přirozeného cyklu společnosti
patří. Ne často, jednou za pár století, ale
dějí. A následuje po nich regenerace. Kolapsy mají velmi individuální průběh, nejlepší odpovědi dává archeologie. Když
máte dobré přírodní zázemí, což v Čechách máme, a rozumnou vládu, což na
úrovni municipalit pravděpodobně u nás
docela funguje, je reálná šance, že i když
bude katastrofický scénář obtížný, dá se
zvládnout,“ vysvětloval geolog.
„Kolapsu se v podstatě asi nedá vyhnout, ale dá se zmírnit. Nebo odsunout.
Bavíme se o dalších dvaceti, třiceti letech,
kdy vy budete velmi pravděpodobně žít a
Psilocybin, the Mushroom,
and Terence McKenna
Psilocybin is a psychedelic tryptamine
compound found in ~200 types of
mushrooms worldwide. In a 1998
workshop titled “In The Valley of Novelty,”
Terence McKenna called it “the phosphorylated form of DMT,” and observed that
both psilocybin and DMT “particularly
seem to impact the language forming portions of the brain, and this produces truly
bizarre states of mind, because it's the
language forming part of you that's explaining moment to moment what is going
on.” For McKenna, psilocybin provided
“the same confrontation with an alien intelligence
and
extremely
bizarre
translinguistic information complexes” as
DMT.
The psilocybin-containing mushroom
McKenna wrote about and discussed most,
Stropharia cubensis (later reclassified Psilocybe cubensis), introduced itself to
McKenna when he was only ten years old,
in an essay titled “Seeking the Magic
Mushroom” in the May 13, 1957 edition of
LIFE magazine. Terence’s brother, Dennis,
who was six years old at the time, wrote in
The Brotherhood of the Screaming Abyss
(2012) that he remembered his older
brother “trailing our mother as she did her
housework, waving the magazine demanding to know more. But of course she had
nothing to add.”
Fourteen years later, McKenna was in
the Colombian Amazon with Dennis and
three friends searching for a mysterious
DMT plant-preparation called oo-koo-hé.
Instead, at La Chorrera, they found (and
ate) Stropharia cubensis, or, as McKenna
would later call it, “the starborn magic
mushroom.” In True Hallucinations (1993),
McKenna wrote:
I had never had psilocybin before and
was amazed at the contrast with LSD,
which seemed more abrasively psychoanalytic and personal. In contrast, the
mushrooms seemed so full of merry elfin
energy that casting off into a visionary
trance was all the more enticing.
Psilocybin,
McKenna
discovered,
allowed him to dialogue with a seemingly
alien entity he called, among other names,
“the mushroom,” “the teaching voice,” and
“the Logos.” During the 1998 workshop
mentioned above, McKenna explained:
Psilocybin and DMT invoke the Logos,
although DMT is more intense and more
brief in its action. This means that they
work directly on the language centers, so
that an important aspect of the experience
is the interior dialogue. As soon as one disstrana 36
ORL 2014-9
covers this about psilocybin and about
tryptamines in general, one must decide
whether or not to enter into the dialogue
and to try and make sense of the incoming
signal. This is what I have attempted.
McKenna brought spores of the
mushroom to America and, with his
brother, learned to grow it. “From the
spring of 1975 onward I was not without a
continual supply of Stropharia,” he wrote
in True Hallucinations. That spring and
summer, he ate Stropharia “at doses of
five grams dried” once about every two
weeks. Of these experiences he wrote:
The mushroom always returned to
the theme that it was wise in the ways of
evolution and sympathetic therefor to a
symbiotic union with what it referred to as
“the human beings.”
Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s
Guide (1976)
In 1976, the McKenna brothers published a small book that provided “precise,
no-fail instructions for growing and preserving the magic mushroom”—Stropharia
Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna
cubensis—“not only one of the strongest
of the hallucinogenic mushrooms, but also
one of the most widespread and readily
available.” Psilocybin: Magic Mushroom
Grower’s Guide, which was about the size
of a contemporary poetry-collection,
began with a three-page foreword explaining that, though the methods in the
book were scientific, “our opinions about
Stropharia cubensis are not.” The foreword continued:
Our opinions in this matter do not
rest upon the opinions of others nor upon
anything written in any book, instead they
rest upon the experience of five dried
grams of this psilocybin mushroom; at that
level a peculiar phenomenon occurs. It is
the emergence of an I-Thou relationship
between the person taking the psilocybin
and the mental state it evokes. Jung calls
this “transference” and it was a necessary
condition of early and primitive humanity’s
relationship to its gods and demons. The
mushroom speaks, and our opinions rest
upon what it tells eloquently of itself in
the cool night of the mind.
The foreword then quoted the mushroom at length. The quote, which McKenna
said in “The Syntax of Psychedelic Time”
(1993) was “straight transcription,” and
which he described as “the mushroom’s
claims” in True Hallucinations—included
these excerpts:
I am old, older than thought in your
species, which is itself fifty times older
than your history. Though I have been on
earth for ages I am from the stars. My
home is no one planet, for many worlds
scattered through the shining disc of the
galaxy have conditions which allow my
spores an opportunity for life. The mushroom which you see is the part of my body
given to sex thrills and sun bathing, my
true body is a fine network of fibers
growing through the soil. These networks
may cover acres and may have far more
connections than the number in a human
brain.
Space, you see, is a vast ocean to
those hardy life forms that have the ability
to reproduce from spores, for spores are
covered with the hardest organic substance known. Across the aeons of time and
space drift many spore-forming life-forms
in suspended animation for millions of
years until contact is made with a suitable
environment.
Symbiosis is a relation of mutual
dependence and positive benefits for both
of the species involved. Symbiotic relationships between myself and civilized forms of
higher animals have been established
many times and in many places throughout the long ages of my development.
A Chronology of Psilocybian Mushrooms
Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s
Guide, which by 1981 had sold “over one
hundred thousand copies,” according to a
later edition, concluded with a section
called “A Chronology of Psilocybian
Mushrooms”—a list of observations
arranged into 37 dates, from 3500 BC to
1984, including:
- c. 3500 B.C. Frescoes of dancing shamans holding mushrooms in the presence
of white cattle are painted on the rock
surfaces of the Tassili Plateau in Southern
Algeria.
- c. 1100-400 B.C. Eleusinian Mystery
rites using ergotized rye (Wasson) or psilocybian mushrooms (Graves) focus the
mystical aspirations of the Ancient World.
- 1502 A.D. Psilocybian mushrooms
were served at the coronation feast of
Moctezuma II and were used recreationally.
- 1958 Dr. Albert Hofmann, a Sandoz
chemist from Basel, Switzerland, isolated
two active agents and named them psilocybin and psilobin after the genus Psilocybe.
- 1975 Oss and Oeric (in this volume)
bravely risked ridicule to become the first
to suggest the extraterrestrial origin of
Stropharia cubensis.
Stoned Ape theory
In 1992, McKenna published Food of the
Gods, which, among other things, propostrana 37
ORL 2014-9
sed the Stoned Ape theory, expanding the
story of psilocybin from a temporal
context of 6000 years, as outlined above,
to at least ~100,000 years in terms of
Stropharia and possibly more than a million years in terms of psilocybin mushrooms generally. The theory carefully, somewhat densely, and elegantly suggested
that naturally occurring psychedelic
compounds—specifically
psilocybin
—“played a decisive role in the emergence
of our essential humanness, of the human
characteristic of self-reflection.”
The theory observed that, at low doses,
psilocybin increases visual acuity, especially edge detection. At higher doses,
there’s CNS—and therefore sexual—arousal. At yet higher levels, there’s boundary
dissolution leading to orgies, and there
can also be a kind of glossolalia. “Our
language-forming ability,” McKenna wrote,
“may have become active through the
mutagenic influence of hallucinogens
working directly on organelles that are
concerned with the processing and generation of signals.”
The Mushroom As Extraterrestrial
The idea that Stropharia did not originate on earth was proposed early in
McKenna’s career, in the foreword to Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s Guide
(1976), but McKenna continued to suggest
and discuss it—both playfully and in
earnest, zanily and poignantly—throughout his life. “One of the reasons I like to
make this argument about the mushroom
and the extraterrestrial is to show people
how one can see things differently,” he
said, as you may recall from Terence
McKenna’s Memes.
By continuing to think, talk, and write
about the mushroom and the extraterrestrial—a multidisciplinary topic involving, among other subjects, evolution,
nanotechnology, biology, botany, chemistry, psychology, language, narrative, the
self, the other, the other inside the self,
world history, science fiction, space
science—McKenna further enlarged the
story of psilocybin from a million years to
at least a billion years, a thousand-fold
increase. “I think that it is possible that
certain of these compounds could be ‘seeded genes’ injected into the planetary ecology eons ago by an automated space-probe arriving here from a civilization somewhere else in the galaxy,” McKenna
wrote in True Hallucinations. He elaborated:
Star-traveling species could be presumed to have a sophisticated knowledge of
genetics and DNA function and therefore
would not necessarily bear the form that
evolution on a native planet had given
them. They might well look as they wished
to look. The mushroom, with its habit of
living off nonliving organic matter and its
cobweb-fragile underground network of
ephemeral mycelium, seems an organism
designed with Buddhist values of noninter-
ference and low environmental impact in
mind.
From The Archaic Revival:
The main problem with searching for
extraterrestrials is to recognize them. Time
is so vast and evolutionary strategies and
environments so varied that the trick is to
know that contact is being made at all.
The Stropharia cubensis mushroom, if one
can believe what it says in one of its moods, is a symbiote, and it desires ever deeper symbiosis with the human species. It
achieved symbiosis with human society
early by associating itself with domesticated cattle and through them human nomads. Like the plants men and women
grew and the animals they husbanded, the
mushroom was able to inculcate itself into
the human family, so that where human
genes went these other genes would be
carried.
And, two paragraphs later:
One must balance these explanations. Now I shall sound as if I didn’t
think the mushroom is an extraterrestrial.
It may instead be what I’ve recently come
to suspect—that the human soul is so alienated from us in our present culture that
we treat it as an extraterrestrial. To us the
most alien thing in the cosmos is the hustrana 38
ORL 2014-9
man soul. Aliens Hollywood-style could
arrive on earth tomorrow and the DMT
trance would remain more weird and continue to hold more promise for useful
information for the human future. It is
that intense.
mushroom, you live cheap; besides, I'm telling you, this was a
very nice neighborhood until the
monkeys got out of control."
3.
Some Things the Mushroom Told Terence McKenna
4. “Nobody knows jack shit about
what’s going on.”
“If you don’t have a plan, you become part of someone else’s
plan.”
5. “Nature loves courage.”
McKenna, from 1971 until the end of his
life in 2000, outlined and shared a billion
years of the mushroom’s possible history
to “the human beings” via books and
lectures. In possibly gracious return, one
could say, the mushroom allowed McKenna to engage it in a dialogue—the only
condition being that he ingest five dried
grams of it, preferably alone in silent
darkness. “I don’t necessarily believe what
the mushroom tells me; rather we have a
dialogue,” McKenna wrote in The Archaic
Revival. Below is a sampling of the wide
range of things the mushroom told
McKenna.
1.
“You’re a mushroom, you live cheap.”
2. McKenna said in “New Maps of
Hyperspace” that he once asked
the mushroom “what are you doing on Earth?” The mushroom
answered: "Listen, if you're a
6. How to Save the World
In “In the Valley of Novelty,” McKenna
said that someone once challenged him to
ask the mushroom how to save the world.
The next time McKenna was on mushrooms, he did ask, and the mushroom, “without a moment’s hesitation,” answered,
“each person should parent only once.”
McKenna observed:
This is an astonishing idea. This is not
zero population growth, this is population
falling by 50% every 20 years from here on
out. If people in the high-tech, industrial
democracies would limit themselves to one
child, almost immediately the destruction
of the Earth’s ecosystems and resources
would halt. We preach population control
in the third world, but the statistics show
that to a woman in the first world who has
a child, that child will consume between
eight hundred and a thousand times more
resources in the course of its lifetime than
a child born in Bangladesh, or some other
third world place.
6. Timewave theory
In terms of impact on McKenna’s oeuvre, this was probably the most significant
of the mushroom’s teachings. McKenna
elaborated on one aspect of this theory in
True Hallucinations:
Times are related to each other—
things happen for a reason and the reason
is not a causal one. Resonance, that mysterious phenomenon in which a vibrating
string seems magically to invoke a similar
vibration in another string or object that is
physically unconnected, suggested itself as
a model for the mysterious property that
related one time to another even though
they may be separated by days, years, or
even millennia. I became convinced that
there is a wave, or a system of resonances,
that conditions events on all levels. This
wave is fractal and self-referential, much
like many of the most interesting new
curves and objects being described at the
frontiers of research mathematics. This timewave is expressed throughout the
universe on a number of extremely discrete
levels. It causes atoms to be atoms, cells to
be cells, minds to be minds, and stars to be
stars.
But the mushroom did not tell McKenna everything—or even anything—he
wanted to know. In “New Maps of Hyper-
space,” McKenna described his relationship with the mushroom:
Sometimes it's very human. My
approach to it is Hasidic. I rave at it; it
raves at me. We argue about what it is going to cough up and what it isn't. I say,
"Well, look, I'm the propagator, you can't
hold back on me," and it says, "But if I
showed you the flying saucer for five minutes, you would figure out how it works",
and I say, "Well, come through." It has
many manifestations. Sometimes it's like
Dorothy of Oz; sometimes it's like a very
Talmudic sort of pawnbroker.
Things the mushroom would not tell
McKenna included what happens to human consciousness after biological death
(“The Logos doesn’t want to help here”)
and what it really is for itself. McKenna explained the latter in “Voice of the Mushroom”:
The scariest thing to say to it is “show
me what you really are for yourself.” At
that point, it just begins to come apart,
and you can’t stand it. After forty seconds
of that, you say, “I’m sorry I even asked.”
You know, reassure me, because you have a
sense, my god, this thing is what it seems
to be. It’s a galactic intelligence. It’s a billion years old. It’s touched ten million
worlds. It knows the history of 150,000
civilizations.
http://www.vice.com/read/psilocybinthe-mushroom-and-terence-mckenna-439
strana 39
ORL 2014-9
Nový fašismus, barbarství,
bída! Táňa Fischerová varuje
před tím, co může nastat
Nemáme si idealisticky myslet, že Evropa je jeden celek. V rozhovoru pro
ParlamentníListy.cz to důrazně říká herečka, spisovatelka a předsedkyně Klíčového hnutí Táňa Fischerová. Zuří ekonomická válka a u nás se chlapi tahají
předčasně o prezidentskou židli. Prozradila, co by se muselo stát, aby ona do
toho šla znovu.
Při jaké činnosti vás zastihneme
běžně o víkendové půlnoci?
O půlnoci většinou chodím už spát.
Jinak si samozřejmě čtu, vesměs duchovní
knihy. Ale předtím se ještě chodím dívat
na hvězdy a nadýchat vzduchu. Dívám se,
že nejsme na tom světě sami a že je nějaká
naděje.
Už jste viděla nějakou hvězdu padat?
A co nějaké přání s tím spojené?
Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat
Ano, letos už jsem jich viděla hodně. Už
v průběhu července jsem pokaždé viděla
aspoň jednu nebo dvě. Je to každý rok a
vždy se snažím něco si přát. Zásadně si
přeji, aby se svět zlepšil a aby to pomohlo
těm, co jsou na tom nejhůř.
Jako členka Amnesty International
máte k takovým přáním právě nyní asi
dost důvodů… Jak se vám dívá na ty
hrůzy ve válkách, ať jde o Ukrajinu či
ostatní země, kde se válčí?
Stále jsem členkou Amnesty International a dokonce patřím do oné skupiny, která vždy podepisuje listiny za někoho, kdo
je někde nespravedlivě vězněn nebo
ohrožen na životě… No, jsem úplně zděšena z nárůstu barbarství v celém světě a vůbec nechápu, jak je možné, že se něco takového stalo. Samozřejmě to má své kořeny v sociálních věcech, bídě a pak jen do
toho hodíte sirku a je jedno, jestli to
skryjete pod náboženství nebo něco jiného. Vždy jde o moc, o peníze.
Co si myslíte konkrétně třeba o přístupu Putina k celému konfliktu? Věříte
mu, že Rusko udělá vše pro zastavení
krveprolití na Ukrajině? Humanitární
konvoj by mohl být důkazem, ale i zde
se hovoří o záminkách, mystifikacích,
pochybnostech…
Říkáte to přesně. Myslím, že už je to
také válka různých zpravodajských služeb
a mystifikací a my nejsme schopni proniknout pod to a poznat pravdu. Rozhodně si všichni hrají svoje mocenské hry
– Putin stejně jako Západ. A Západ, který
je mocnější a silnější, dělá spoustu chyb.
Věci, které někdy dělá, nahánějí mnoho
lidí do situací, v nichž by se jinak neocitli.
Máme být moudřejší a nejsme. Nemůžeme
do těch mystifikací proniknout, nevíme,
jaké letadélko sestřelili, kdo jsou ti lidé a
jak se jmenovali. My vlastně nic nevíme.
Jen někdo něco napíše a z toho usuzujeme
a jen z toho si děláme názor. Tohle už není
možné – to je jediné, co vím…
Nemáte pocit, že právě teď by se
přeci měla ukázat funkční role mezistátních uskupení a ona ta společná
síla, třeba vyjednávací, úplně tak vidět
není?
Ono je to těžké. My přeci nejsme jeden
celek, ani hospodářsky. Každý stát, i když
je třeba v EU, si hájí vlastní ekonomický zájem. Já právě nemám ráda takové ty řeči:
„Podívejte se, jak je to pěkné, když tu
dlouho nebyla válka.” Za prvé byla válka v
Jugoslávii, za druhé – vždyť zuří ekonomická válka, a finanční. My opravdu
nejsme jeden celek. Z toho plyne, že ani
nejsme schopni jednat jako jeden člověk.
Navíc otázka sankcí je velmi ošemetná.
Vzpomeňte si, že Hitler měl půdu pro
vznik svého vzestupu a fašismu právě po 1.
světové válce, protože Versailleská smlouva jim absolutně vzala možnost přežít.
Jakmile sankce zavedete natolik, že to postihne normální lidi a opravdu začne bída,
je to podhoubí pro vzrůst všech možných
fašismů. Já si nemyslím, že máme vůbec
nějaký dobrý nápad. Dobrý nápad je, aby
Ukrajina jednala s Ruskem a Evropskou
unií. Abychom všichni věděli, že Ukrajina
by měla být do určité míry samostatný
útvar, ale to už se dneska nevrátí; už nevíme, na cestě kam to je…
Vy jste se již dříve vyjadřovala k
tomu, že spojení politiky a byznysu je
zhouba, v České republice s poukázáním na podnikatele Andreje Babiše.
Kdybyste
měla
zhodnotit
teď
konkrétně jeho přínos jako ministra financí, dělá správné kroky? Je potřeba
více represe na daňové poplatníky a
podobně?
Tohle zrovna jsou kroky, po kterých se
volalo už dávno. On je pouze realizuje v
koaliční vládě. Myslím, že nutné to je, a je
potřeba začít se dívat, kam daně unikají. Je
otázka, aby to dělali důsledně a pro všechny stejně. Do toho už já tolik nevidím. Je
ovšem jasné, ale to už je zásluha i předešlé
vlády, že to nyní budou mít všichni s těmi
úniky těžší. Jasně jsem se už vyjadřovala i
k tomu, že daně se mají platit doma. Daňové ráje – a o tom se mluví v celém světě
- jsou šílenství. Jenže k Petře Kvitové jsou
všichni tak nějak tolerantní, protože se ví,
že vyhrává. V jejím případě to přímo neřeknou, ačkoliv je to slabost politiků, kteří
by měli říci: Ano, daně se platí doma. Jsou
obojetní – hrají hry dle toho, kde se jim to
hodí. Kde se to nehodí, udělají dírku nebo
díru. V tom je problém.
Co návrh zákona na prokazování původu majetku? Nemůže být nástroj
konfiskace majetku v rukou ministerstva politicky zneužíván?
strana 40
ORL 2014-9
Zatím ne. Snad ještě tady máme pořád
nějakou demokracii a na to by se velmi poukazovalo.
Máte v sobě dost víry…
Já nemám vůbec žádnou víru, ale
přesvědčení, že kroky k omezování daňových úniků jsou nutné. Lidé si totiž
málo uvědomují, že všechny programy,
které dělají stát státem – sociální, kulturu,
vědu, vzdělání – musejí být placené zejména z veřejných rozpočtů. Když nejsou, tak
jde stát ke dnu. Všichni využívají infrastrukturu, silnice, studium, zdravotnictví, ale pokud budou peníze unikat jinam,
z čeho se to má platit….
Byla jste mezi těmi, kdo prosazovali
služební zákon a odpolitizování státní
správy. Sledujete teď ony šarvátky kolem jeho podoby?
Sleduji to a musím říci, že tady jsem
trochu nejistá. Jsem toho názoru, že systém generálního ředitelství byl pravděpodobně asi dobrý, ale úplně nejsem
schopna zvážit všechna pro a proti. Nevím,
zda je správně, když teď vznikne v rámci
Ministerstva vnitra takový obří útvar. Myslím, že ne. Zejména ne na Ministerstvu
vnitra. Opravdu mělo jít o cosi samostatného. Do detailů ovšem nevidím.
Kdysi jste spolupředkládala zákon o
registrovaném partnerství. Jak vnímáte
současné téma možnosti adopce pro homosexuální páry?
Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat
Jsem trochu zaskočená, protože pokud
si vzpomínám, tak už kdysi jsme v tom návrhu měli, že pokud je to v rodině (například po úmrtí partnera), tak je adopce
možná. Teď se o tom mluví znovu, tak
jsem si možná nevšimla, že to tehdy vypadlo… Obecně u osvojování dětí homosexuálními partnery jsem vždy byla rezervovaná, protože bych ráda znala všechna pro a proti. Jsou případy, kdy by to
dobré bylo a kdy zas ne. Muselo by se to
posuzovat individuálně. Tohle nechávám
trošku otevřené…
V současné době se v české politické
kotlině už začalo mluvit o příštích prezidentských volbách. Není to podle vás
brzo? Jak to vidíte se jmény, která se už
začala v médiích pošťuchovat? Klaus,
Halík, Škromach, Karel Janeček…
Docela mě to děsí. Jednak mě překvapilo, že to začíná takhle brzy, a jednak ve
mně mnohé nebudí důvěru. Jako například, že Karel Janeček nebo Škromach
řeknou, že chtějí být prezidentem. Lépe
řečeno to nahodí jako udičku. Mám obavu,
že příští volba bude skutečné panoptikum.
U té první jsme všichni byli zvědaví a nebylo to zcela nedůstojné. Mám pocit, že se
to zhorší. Bude to velká fraška. A Václav
Klaus, to je jen hozená rukavice. On snad
musí vědět, že po té amnestii by ho nezvolila ani noha od stolu. Ale on je takový
provokatér, takže to asi nebylo myšleno
vážně, předpokládám.
Vy nejste typ osobnosti, která by
kandidovala vždy a všude za každou
cenu. Do komunálek se osobně nechystáte. Tak kdy vás opět uvidíme na nějaké kandidátní listině?
Já jsem si díky své kandidatuře v prezidentské volbě prostudovala volební systémy. Vím, že pokud se nezmění volební
systém v preferenční, kdy by lidé mohli volit jen v prvním kole, tak pak by hlasy nepropadly. Ale pokud to tak nebude, tak už
nechci hrát v té frašce. Jistě by to pro
určitý segment lidí bylo zajímavé, ale bylo
by to zas totéž. To by se muselo něco zásadního stát, proměnit atmosféra v zemi,
aby vznikl dobrý ethos, který rodí dobré
prezidenty. V tomto upatlaném prostředí
si ale myslím, že se nic moc dobrého zrodit
nemůže. Ovšem v parlamentních volbách
kandidovat budeme. Já jsem mimo jiné
předsedkyní alternativního Klíčového
hnutí.
Můžete připomenout, co je základním posláním Klíčového hnutí, které se prezentuje na základě principů
antroposofie? Co to přesně je a co do
demokratické politiky může přinést?
My jsme si z antroposofie vzali sociální
trojčlennost. Ta striktně odděluje politiku,
ekonomiku a vše, co jde do duchovní oblasti. A do každé této dílčí části přiřazuje
jiný princip. Z toho duchovně-kulturního
svobodu, do právně-politického patří
rovnost. Lidi tomu stále nerozumí a táží
se: „Jaká rovnost?” Před zákonem si musí
být všichni rovni a to nejsme. Řekněme si
na rovinu, že zákony se dělají pro ty
mocné. Podle toho to vypadá. No a do tře-
tice do ekonomiky patří spolupráce. Zejména to jde odspodu od menších. Pak stojíme na místních záležitostech, jako je
družstevnictví, rovnosti hlasů a podílu, jak
to bylo za první republiky, dále na místních měnách, aby zachránily lidi, když
klekne velká měna. Tak by mohli dále v
daném místě fungovat a zůstala by zaměstnanost. Jsem přesvědčená, že toto je
budoucnost. Samozřejmě k tomu alternativní školství a podobně. Lidé by měli vědět, že cesta existuje.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/r
ozhovory/Novy-fasismus-barbarstvi-bidaTana-Fischerova-varuje-pred-tim-co-muzenastat-330867
Papež: Třetí světová válka
již začala
Celý text papežovy tiskové konference na
palubě letadla při návratu z Koreje I.část. O
bombardování a válce v Iráku, o připravenosti
strana 41
ORL 2014-9
papeže navštívit Kurdistán, o mučení a úrovni
krutosti, na niž se lidstvo dostalo. "V těchto
případech, kde dochází k nespravedlivé
agresi, mohu říci pouze toto: je dovoleno zastavit nespravedlivého agresora. Podtrhuji to
slovo: zastavit. Já neříkám bombardovat, vést
válku, říkám zastavit nějakými prostředky."
Během návštěvy v Koreji jste se setkal s
rodinami obětí tragédie lodi Sewol a poskytl jim útěchu. Dvě otázky: Co jste cítil,
když jste se s nimi potkal? Neobával jste
se, že tato událost podlehne politické dezinpretaci?
Pokud se sami ocitnete tváří v tvář lidskému utrpení, musíte udělat, co vám říká vaše
srdce. Později pak mohou říct - „udělal to,
protože měl nějaký politický důvod nebo
něco jiného“. Mohou říct cokoliv. Ale pokud
myslíte na tyto muže, ženy, otce a matky, kteří ztratili své děti, bratry a sestry, kteří ztratili
bratry a sestry a na tu obrovskou bolest takové katastrofy...nevím, moje srdce. Já jsem
kněz, cítím, že se k nim musím přiblížit, tak to
cítím. To zaprvé. Vím, že útěcha, kterou
mohu dát, má slova, nejsou lékem. Nemohu
dát nový život těm, kteří jsou mrtví. Ale lidská blízkost nám v těchto momentech dává
sílu, je tu solidarita, ne?
Vzpomínám si, že jako arcibiskup Buenos
Aires jsem zažil dvě podobné katastrofy.
Jednou byl požár v taneční hale při popovém
koncertu, při němž zemřelo 194 lidí. Bylo to v
roce 1993. A pak tam bylo železniční neštěstí,
kde tuším zemřelo 120 lidí. V té době jsem cítil tu stejnou věc, přiblížit se jim. Lidská bo-
Papež: Třetí světová válka již začala
lest je silná a když se v těch smutných momentech přiblížíme, velmi si pomůžeme.
tovat. Je tu nespravedlivý agresor? Zdá se, že
ano. Jak ho zastavíme? Pouze tohle, nic víc.
A chci k tomu ještě něco říct. Vzal jsem si
tuto stužku (od příbuzných obětí tragédie
lodi Sewol) na znamení solidarity s nimi a asi
po půl dni se ke mně kdosi přiblížil a řekl:
„Bylo by lepší ji odstranit, měl byste být
neutrální.“ Ale poslouchejte: člověk nemůže
být neutrální k lidské bolesti. Odpověděl
jsem mu v tomto smyslu. Tak jsem to cítil.
V druhé řadě jste zmínil minority. Děkuji za toto slovo, protože oni se mnou
mluví o křesťanech, ubohých křesťanech.
Je to pravda, oni trpí. Mučedníci, je tam
mnoho mučedníků. Ale jsou tam muži a
ženy, náboženské menšiny, ne všechny
křesťanské a ti všichni jsou před Bohem
stejní.
Víte, že americké síly nedávno začaly
bombardovat teroristy v Iráku, aby zabránily genocidě, chránily minority,
včetně katolíků, kteří jsou pod vaším vedením. Moje otázka zní: schvalujete americké bombardování?
Zastavit nespravedlivého agresora je
právo, které má lidstvo, ale také je to právo,
že agresor musí být zastaven, aby nekonal
zlo.
Děkuji za tak jasnou otázku. V těchto případech, kde dochází k nespravedlivé agresi,
mohu říci pouze toto: je dovoleno zastavit
nespravedlivého agresora. Podtrhuji to slovo:
zastavit. Já neříkám bombardovat, vést válku,
říkám zastavit nějakými prostředky. Jakými
prostředky mohou být zastaveni? To se musí
zvážit. Zastavit nespravedlivého agresora je
dovoleno.
Ale také nesmíme ztrácet paměť. Jak
často pod touto výmluvou, že zastavujeme
nespravedlivého agresora, mocnosti (které
zasáhly), převzaly kontrolu nad lidmi a vedly
skutečnou dobyvatelskou válku.
Jeden samotný národ nemůže posoudit,
jak zastavit nespravedlivého agresora. Po
Druhé světové válce vznikla idea Spojených
národů. Právě tam by se o tom mělo disku-
Vraťme se k Iráku. Podobně jako kardinál Filoni a hlava Dominikánů byl byste
připraven podpořit vojenský zásah v Iráku
k zastavení jihádistů? A další otázka: přemýšlíte o tom, že byste jel do Iráku, třeba
do Kurdistánu, abyste podpořil kurdské
uprchlíky, kteří na vás čekají a modlil se s
nimi v této zemi, kde žili 2000 let?
spolupracovníky slyšeli o vraždění náboženských minorit, problémem v tu dobu v
Kurdistánu bylo, že by nemohli přijmout tolik
lidí. To je problém, kterému lze rozumět. Co
je možné udělat? Přemýšleli jsme o mnoha
věcech. Především otec Lombardi vydal mým
jménem komuniké. Následně bylo komuniké
zasláno všem nunciaturám, aby (jeho obsah)
sdělili vládám. Pak jsme napsali dopis generálnímu tajemníkovi OSN. Spousta věcí...a nakonec jsme se rozhodli vyslat osobního vyslance – kardinála Filoniho, a řekl jsem, že
pokud to bude nutné, tak po návratu z Koreje se tam můžeme vydat. Byla to jedna z
možností. To je moje odpověď. Jsem ochoten
(tam jet). Momentálně to není ta nejlepší věc,
kterou udělat, ale jsem na to připraven.
Moje otázka se týká Číny. Čína vám povolila přelet svým vzdušným prostorem.
Telegram, který jste poslal, byl přijat bez
negativních komentářů. Domníváte se, že
to jsou krůčky vpřed k možnému dialogu?
A toužíte jet do Číny?
Na první otázku jsem odpověděl. Já jsem
pouze ve shodě s tím, že kde je nespravedlivý
agresor, má být zastaven.
Když jsme měli vstoupit do čínského
vzdušného prostoru, byl jsem v kokpitu s piloty a jeden z nich mi ukázal radar a řekl
„Jsme pouze deset minut před vstupem do
čínského vzdušného prostoru, musíme požádat o povolení.“ Vždy se o to musí žádat. Je
to normální věc, žádá se to od každé země. A
slyšel jsem, jak žádají o povolení, jak odpověděli. Byl jsem toho svědkem. Pilot potom
řekl, „Poslali jsme telegram,“ ale nevím, jak to
udělali.
Ano, jsem ochoten (tam jet). Ale myslím,
že to mohu říct, když jsme spolu s mými
Pak jsem odtud odešel, vrátil se na své
místo a hodně jsem se modlil za ty nádherné
Není tomu dlouho, co jsem mluvil s guvernérem
Kurdistánu,
Nechirvanem
Barzanim. Měl velmi jasné představy o situaci
a způsobu, jak najít řešení, ale bylo to před
touto nespravedlivou agresí.
strana 42
ORL 2014-9
a vznešené čínské lidi, moudré lidi. Myslím na
velké, moudré muže Číny, myslím na historii
vědy a moudrost. A my jezuité tam máme
svoji historii díky otci Riccimu. Všechny tyto
věci mi přišly na mysl.
vyvážená. To je dobré a harmonické. Přítomnost papeže má v úmyslu sdělit všem lidem
na světě, že je možné spolupracovat. Toto
jsem cítil jako skutečnou pomoc tomuto
vznešenému lidu.
Jestli chci jet do Číny? Zajisté! Zítra! Respektujeme čínský lid. Církev pouze žádá svobodu pro svůj úkol, pro svoji práci. Není tu
žádná jiná podmínka.
A je tu ještě jiná věc, pokud přemýšlíme o
historii Albánie. Nábožensky to byla jediná
země komunistického světa, která měla ve
své ústavě praktický ateismus. Takže pokud
jste šli na mši, bylo to protiústavní. Jeden ministr mi řekl, že v té době bylo zničeno 1820
chrámů, pravoslavných i katolických. A další
kostely byly přeměněny na divadla, kina,
taneční sály. Tak jsem cítil, že tam mám jít. Je
to blízko, stačí jeden den.
Pak také bychom neměli zapomenout na
onen zásadní dopis ohledně čínských problémů, který Číňanům poslal papež Benedikt
XVI. Tento dopis je dnes důležitý. Je aktuální.
Je dobré si ho znovu přečíst. Svatý Stolec je
vždy otevřen kontaktům. Vždy. Protože má
opravdovou úctu k čínskému lidu.
Vaší příští cestou bude Albánie a možná
Irák. Potom Filipíny a Srí Lanka, kam pojedete v roce 2015? A mohu říci, že také do
Avily, velmi tam v to doufají, mohou stále
doufat?
Ano! Prezidentka Koreje mi řekla – v perfektní španělštině – naděje je poslední věc,
která se opouští. Řekla mi to s ohledem na
sjednocení Koreje. Člověk může stále doufat,
ale není to rozhodnuto. Nechte mne to vysvětlit.
Tento rok je v plánu Albánie. Někteří začali mluvit o tom, že papež vše začíná na periferii. Ale já jedu do Albánie ze dvou důležitých
důvodů. Zaprvé, protože byli schopni vytvořit
vládu – jen pomyslete na Balkán - oni byli
schopni vytvořit vládu národní jednoty s
muslimy, pravoslavnými a katolíky, s mezináboženskou radou, která velmi pomáhá a je
Příští rok bych chtěl jet do Filadelfie na setkání rodin. Pak jsem byl pozván prezidentem Spojených států do amerického
kongresu. A také generální tajemník OSN
mne pozval na sekretariát OSN do New
Yorku. Takže možná (navštívím) tato tři
města společně.
Pak je tu Mexico. Mexičané chtějí, abych
přijel do Svatyně naší Paní z Guadalupe, takže bych mohl využít (blízké návštěvy USA),
ale to není jisté.
A konečně Španělsko. Španělská královská rodina mne pozvala. Biskupové mne
pozvali , jsem zaplaven pozvánkami do
Španělska a snad to bude možné, ale není to
nic jistého, takže jenom řeknu, že možná pojedu do Avily ráno a vrátím se odpoledne,
když to bude možné, ale nic nebylo rozhodnuto. Takže lze stále doufat.
Jaký vztah je mezi Vámi a Benediktem
XVI.? Pravidelně si vyměňujete názory?
Existuje nějaký společný projekt po encyklice Světlo víry?
Vídáme se. Než jsem odcestoval (do Koreje), přišel jsem ho navštívit. Dva týdny předtím mi poslal zajímavý text a požádal mne o
názor na něj. Máme normální vztah.
Vrátím se k myšlence, která se možná nebude líbit některým teologům. Já nejsem
teolog, ale myslím si, že emeritní papež není
mimořádnost. Po mnoha staletích je prvním
emeritním papežem. Pomysleme na to, co
řekl – zestárnul jsem, nemám dost sil. Bylo to
nádherné - vznešené, pokorné a odvážné
gesto.
Když se zamyslíme nad tím, že před sedmdesáti lety byl emeritní biskup také výjimka.
Neexistovali, ale dnes je emeritní biskup instituce.
dikt) otevřel dveře, které jsou institucionální,
nikoli mimořádné.
Naše vztahy jsou opravdově bratrské.
Také jsem řekl, že to cítím, jako bych měl
doma dědečka, kvůli jeho moudrosti. On je
moudrý, citlivý muž a je pro mne dobré jej
slyšet. A také mne dost povzbuzuje. Takové
jsou naše vztahy.
Setkal jste se s lidmi, kteří trpěli. Co
jste cítil, když jste se zdravil s „ženami útěchy“ (ženy přinucené japonskou armádou
za Druhé světové války k sexuálnímu otroctví, pozn. překl.) při mši dnes ráno? A
ohledně trpících lidí v Koreji, také v
Japonsku se křesťané ukrývali a příští rok
uplyne 150 let od jejich „Neronova
období“. Bylo by možné modlit se za ně
společně s Vámi v Nagasaki?
To by bylo nádherné. Byl jsem pozván jak
vládou, tak biskupy. Pozvali mne.
Myslím si, že emeritní papež je už institucí,
protože délka života se prodlužuje a v určitém věku chybí schopnost dobrého řízení
(církve), protože se tělo unaví. Přestože je
zdravotní stav dobrý, už tu není schopnost
vypořádat se se všemi problémy řízení církve.
Myslím, že Benedikt XVI. udělal toto gesto
emeritního papeže. Možná, někteří teologové
řeknou, že to není správné, ale to je můj názor. Čas nám ukáže, zda to je (správné) nebo
není. Uvidíme.
Co se týče utrpení. Vracíte se k jedné z
prvních otázek. Korejští lidé jsou lidmi, kteří
neztratili svoji důstojnost. Byli to lidé, kteří
byli napadeni, poníženi. Vytrpěli si války a
nyní jsou rozděleni. Včera, když jsem přišel
na setkání s mladými lidmi, navštívil jsem zde
muzeum mučedníků. Utrpení těch lidí bylo
příšerné, jednoduše proto, aby nebyl pošlapán kříž. Je to historické utrpení. Tito lidé
mají schopnost trpět a je to součást jejich důstojnosti.
Ale mohl byste se mne zeptat, zda až přijde doba, kdy nebudu moci pokračovat, udělám to samé. Udělal bych to samé! Modlil
bych se, ale udělal bych to samé. On (Bene-
Také dnes, když tyto staré ženy stály přede mnou při mši, myslel jsem na to, že při invazi byly mladé dívky odvlečeny pryč do kasáren, aby byly zneužívány, ale ony neztratily
strana 43
ORL 2014-9
svou důstojnost. Dnes tam byly přítomny a
ukazovaly své tváře, zestárlé. Byly poslední,
které žily. Je to lid silný ve své důstojnosti.
Ale vracím se k otázce mučedníků, utrpení
a také těchto žen. Toto jsou plody války!
Dnes jsme ve světě války, všude. Kdosi mi
řekl: „Otče, víte, že jsme ve Třetí světové válce, ale po kouscích? On pochopil! Je to svět
ve válce, v němž se dějí tyto krutosti.
Chtěl bych se zaměřit na dvě slova. Zaprvé
– krutost. Děti dnes nic neznamenají. Kdysi se
mluvilo o konvenční válce, dnes to neplatí.
Neříkám, že by konvenční války byly dobrou
věcí, ne. Ale dnes přiletí bomba a usmrtí nevinného spolu s viníkem, dítě se ženou, maminkou, zabijí všechny. Ne! Musíme se zastavit a trochu přemýšlet o úrovni krutosti,
na kterou jsme se dostali. Avšak toto nás
musí vylekat! A to není pro nahánění strachu.
Lze udělat empirický výzkum o úrovni krutosti lidstva, která nám v tomto okamžiku poněkud nahání strach.
Druhé slovo, o kterém bych chtěl něco
říct, má s tím prvním spojitost. Je to mučení.
Dnes je mučení skoro jedním, řekl bych, z
běžných prostředků chování zpravodajských
služeb, v soudních procesech atd. Mučení je
hřích proti lidstvu, je to zločin proti lidstvu a
katolíkům já říkám: „Mučit nějakou osobu je
smrtelný hřích, je to těžký hřích!“ Ale je to
ještě víc: je to hřích proti lidství.
Krutost a mučení!Velmi by se mi líbilo,
pokud byste ve vašich médiích nad tím uvažovali: jak tyto věci dnes vidíte? Jaká je
úroveň krutosti lidstva? Co si myslíte o mu-
čení? Myslím, že nám všem bude prospěšné
nad tím uvažovat.
http://www.umlaufoviny.com/index.php?
a=umlaufoviny/cely-text-papezovy-tiskovekonference-na-palube-letadla-pri-navratu-zkoreje-i
Člověk má jen ty dva svaly
V poněkud snobském Salcburku, pár hodin
před svým vystoupením na velikonočním koncertě, vypráví Magdalena Kožená, (32) co musela dokázat, aby se dostala ve své kariéře do
bodu, kdy je mnohými považována za největší
hvězdu světové opery.
Velikonoční sobota vrcholí. Na náměstích
se tlačí stánky s čokoládovými zajíci, květinami a sýry, u dalších Salcburčané ukusují rozličné buřty, párky a párečky. Město má vytříbenou polohu, nad střechami domů se rýsují
věčně bílé vrcholky Alp, zatímco tady pro-
puká jaro. Pozná se mimo jiné tak, že se místní oblečou do pestrobarevných dirndlů a takto okrojovaní s vážnou tváří korzují ulicemi
(kompletní dirndl tu stojí zhruba třikrát víc
než značkový oblek). Zbytek lidí tvoří nákladně nazdobení Vídeňáci na výletě. Že je
právě tohle město rodištěm Wolfganga Amadea Mozarta, vám připomenou na každém
kroku. Jeho podobizny se skví na všem, co lze
prodat: od ponožek přes nožík na doutníky
až po dorty. Génius v paruce stokrát jinak,
ženy v dirndlech, muži v kalhotách s padacím
mostem, zámožní turisté s elegantními psy a
podivně vycíděné, aseptické ulice. Nakašírovaný svět, ve kterém se hraje klasická hudba na nejvyšší úrovni a každoroční velikonoční koncert je událostí roku. Od rána se do
města sjíždějí abonenti místního Festspielhausu, protože dnes večer v něm zahrají
Berlínští filharmonici pod taktovkou Sira Simona Rattlea, považovaného některými za
nejlepšího dirigenta světa, a zpívat nebude
nikdo jiný než jeho přítelkyně Magdalena
Kožená.
Ačkoliv to nikdy nedělá, rozhodne se
slavná mezzosopranistka výjimečně pro rozhovor v den koncertu. Do dopoledního Salcburku se opírá slunce a já očekávám pěvkyni
v kavárničce Niemetz, která se táhne podél
skalního útesu. Svědomitě jsem vybrala
stolek co nejdále od kuřáků. Ve dveřích se
mihne blonďatý culík a rázem se poznáme.
"Bohyně hudby, stříbrný hlas, budoucnost
světové opery, slovanská diva, nejlepší pěvkyně na světě", jak ji časČlověk tují zahraniční hudební kritici, tu stojí v červených
plátěných kalhotách, bílém tílku a s pusou od
ucha k uchu. Sedáme si ke cappuccinu a Mag-
dalena Kožená se po většinu rozhovoru nepřestane smát. "Když mám důležitou premiéru, tak už mám od rána lechtání v podbřišku,
ale tady je taková uvolněná atmosféra a
navíc jsem to zpívala už minulý týden.
Adrenalin přijde až před vstupem na jeviště.
Tohle dopoledne strávím spíš prakticky, nakupováním."
Už jste někdy dorazila na koncert až v
den jeho konání?
Ne, přijíždím vždy raději den předem. Obzvlášť pokud je to letadlem, kde air-condition
vysuší hlasivky.
Jak vypadají vaše hlasové přípravy?
Musím si hlas probudit. Nejdříve se rozezpívám trochu ráno, pak si věc přezpívám těsně před koncertem. Když mám ale třeba
rýmu, musím ten den na hlase pracovat o
něco víc, aby tam večer byl.
Po městě už se procházejí dvojice, které
na váš koncert dorazily z jiných zemí. Jaké
to je, když cítíte, že váš hlas není úplně v
pořádku, ale za pár hodin musíte nastoupit na jeviště?
To je na zpěvu nejtěžší. Člověk má jen ty
dva svaly v krku, nástroj je součástí těla a jakákoli rýma, nebo psychický stav, osobní
problémy, se na hlase projeví. Od kolegů vím,
že trápením lze ztratit hlas třeba na dva měsíce. Když se cokoliv stane, první orgán, který
je tím poznamenán, je hlas. Když tedy nefunguje, člověk musí umět říct ne. A nepodlehnout stresu. Organizátor vám volá, že to
nemůže zrušit a jámu opakuju, že to musím
strana 44
ORL 2014-9
zrušit. Abych mohla zpívat ještě za dvacet let.
Začátek je nejkritičtější. Tehdy člověk nemůže říct ne, může to být nabídka, která ho posune v kariéře. Tamtaky dost lidí ztroskotá,
když udělá chybu a zpívá role, které pro něj
nejsou dobré nebo je na ně moc brzo.
Nějaké vaše kolegyně takto skončily?
Znám hodně případů, že si zpěvačky zničily hlas. Zpívaly repertoár, který byl příliš dramatický, musely zpívat silněji a na hlase se
jim udělaly uzlíky. Jsou to dva drátky, na které když se moc tlačí, udělá se mezi nimi takový mozol a hlas začne nedomykat. Některé
tóny pak ani není možné zazpívat, otevřete
pusu a nic.
Dagmar Pecková jednou vyprávěla o
svých spolužačkách, které páchaly sebevraždy. Pro kolik pěvkyní je na světě
místa?
Určitě pro o dost méně, než kolik jich je.
Pokud je pro někoho zpěv vším, co na světě
chce, a nevyjde to, pak je to dramatické. Dělám hudbu od tří let a kdyby se mi cokoli
stalo, bude to psychicky náročné. Ale nejdůležitější je pro mne život a ten není jen hudba. Docela zdravá věc je mít dítě, člověk si
uspořádá priority.
Když jste otěhotněla, neměla jste
strach, že se vám může nějak změnit,
zhoršit hlas?
Mně osobně se sice hlas nijak nezměnil,
ale hodně zpěvačkám se mění, ale většinou je
to k lepšímu. Těhotenství je krásná a přirozená věc. První půlka tedy rozhodně nebyla
legrace, protože mi až do pátého měsíce bylo
strašně špatně. Sice jsem zpívala, ale vždycky
jsem se k jevišti doplazila s banánem v ruce.
Pak je těžký první rok, vstávání a kojení a k
tomu zpívání, to si přijde člověk docela vysosanej. Ale zase vámpříroda pošle energii, takže co se musí udělat, se nakonec nějak udělá.
Vašemu synkovi je rok. Máte program
nabitý na příštích pět let, každý měsíc na
jiném kontinentě. Jak jste si do toho naplánovala dítě?
Dítě jsem nijak neplánovala. Prostě když
jsem zjistila, že budu mít miminko, zrušila
jsem smlouvy. Těhotenství je nejlepší omluva.
I když máte podepsanou smlouvu, tak po vás
nikdo nechce zaplatit nějaké penále. Rozhodla jsem se zrušit všechno na tři měsíce, pak
jsem zase nastoupila na jeviště. Jonášek byl
se mnou v šatně, o přestávce jsem ho kojila,
je se mnou vlastně doteď. Létá všude se
mnou. Jezdí se mnou maminka a taky máme
novou chůvu. Ta mluví německy, já na Jonáška česky a Simon anglicky. Také doma mluvíme anglicky. Dokud nemusí dítě do školy,
není to problém. Pak ale nemůže létat všude
a to budu muset řešit, jak to udělat.
Kdy jste si všimla, že je váš hlas výjimečnější než hlas vašich spolužaček? Před
deseti lety jste právě v Salcburku vyhrála
soutěž, která z vás udělala profesionála.
To bylo taky překvapení. Člověk, když studuje, nehodnotí se. Přijela jsem sem s takovou malinkou taštičkou a vůbec netušila,
že postoupím do druhého kola a do finále.
Od šestnácti jsem začala dělat starou hudbu,
možná se nedá říci, že profesionálně, ale vy-
dělávala jsem si tím peníze (směje se). Takže
zatímco moje kolegyně studovaly, já už při
studiu zpívala. Zpěv ale není jen ve hlase.
Krásný hlas má spousta lidí, k tomu ale patří
ještě další věci. Polovina úspěchu jsou dobré
nervy, dále muzikalita a pak těžko popsatelné osobní sdělení, kdy zpěvák dokáže předat posluchačům své emoce. A takový zpěvák
nemusí mít nejkrásnější hlas, ale dokáže lidi
rozplakat, otevřít jim duše. Záleží také na
repertoáru. Když se zpívá Verdi, tak jde o krásu hlasu, italské otevřené zpívání, třeba Bocelli, to se lidem líbí. Ale jiná hudba tolik o
hlase není.
Chodíte na koncerty svých kolegyň? Nemáte za ně trému?
Chodím, zajímá mě to. Když toho člověka
znám a mám ráda, trochu strach mám. Když
vím, že s něčím bojovaly, bojím se za ně.
Mezzosoprán je takový unikátní hlas.
Kdy jste se našla v těchto výškách?
Začala jsem studovat jako alt, ve sboru
jsem zpívala dokonce druhý alt, tedy nejhlubší hlas. Zpívala jsem hluboko, hlubokých
hlasů bylo málo. Postupem doby a technikou
jsem se vytrénovala. Ono co má mladá holka
s altem dělat, když pro alt jsou role starých
babiček a čarodějnic a to se člověku hned nechce zpívat.
Jak si o hlas pečujete? Vyhýbáte se zakouřeným hospodám?
Když máte před koncertem, tak vysedávat
v zakouřené hospodě není rozumné, ale
jinak… Pro mě je důležité žít život, z toho
čerpám emočně. Nedovedu si představit, že
bych byla nějaká diva v inkubátoru, jezdila
taxíkem z hotelu do hotelu, pak nevím, o čem
bych zpívala. Spíš si dávám pozor na repertoár, kterou roli vezmu, tak lze udělat chybu.
Člověk to sice zazpívá, ale je to namáhavé.
Přítelkyně pěvkyně mi kdysi říkala, že
hlásí své kantorce, když má menstruaci.
Proč?
Vím, že se to dělalo, také mi to říkala jedna zpěvačka. Je pravda, že se hlas v té době
víc prokrví a některé zpěvačky s tím mají
problém. Já ne. Kdysi jste si stýskala, že vás
to věčné bydlení po hotelích nebaví. Už
jste si zvykla?
Už hlavně nikdy nebudu sama. Je to ale
nepříjemná část téhle kariéry. Hotel je neosobní a pokud můžu a jsem někde na dobu
delší než deset dní, snažím se pronajmout si
byt. Člověk si tam může sám uvařit, je to
útulněji zařízené, než v hotelu.
Chystáte se do Japonska, hodláte si i
tam najít byt?
Tam asi ne. Ale bude tam se mnou maminka a sestra, takže to bude takové rodinné.
Bydlíte v Berlíně, ale podle vašeho
programu tam strávíte nanejvýš pár
týdnů...
Občas tam jsem, ale je pravda, že tahle sezóna byla bláznivá. Mám tam pocit domova,
své věci a můžu se tam kdykoliv vrátit. Mám
kam jít. Simon tam bydlí šest měsíců v roce,
strana 45
ORL 2014-9
diriguje tam, takže on tam je a udržuje byt v
chodu. Snažíme se to ale udělat rozumně. Letos se nám to nepodařilo a řekli jsme si, že od
roku 2007 v lednu a v říjnu ani jeden nebudeme pracovat. (směje se) Přes to nepojede
vlak, jinak bychom se moc neviděli.
Přesto se mi zdá vaše koncertní tempo
docela unikátní. Jak dlouho to lze ustát?
Následujících patnáct let je hlasový vrchol
u ženy. Pořád ještě tedy plánuji takhle koncertovat. Ale asi se budu snažit přeci jen zůstávat víc v Berlíně a nedělat ty bláznivé přejezdy.
Když jste se v kariéře přehoupla ze zpěvačky, která bere téměř všechno, ve zpěvačku, která si může vybírat, řekla jste si,
že budete mnohem přísnější a udržíte si
větší odstup?
Ono je to spíš tak, že si už lidé s některými
nabídkami, které by před pěti lety byly v
pořádku, netroufnou přijít. Ale že by mi ležely v šatně na stole diamanty jako v době Marie Callas, taková doba už je bohužel pryč.
Moje nahrávací společnost mi občas pošle
květiny. Ale už nemám strach, že když něco
nevezmu nebo nezazpívám, že si vezmou
někoho jiného a mně už třeba nezavolají…
Kolika jazyky se domluvíte?
Bez přemýšlení mluvím anglicky a francouzsky. Německy a italsky hůř. Mluvím německy, ale není to na vykládání někde v televizním pořadu. Než si vymyslím, jaké sloveso dám na konec, tak to trvá… (směje se)
Vím, že hodně čtete. V originále?
Anglicky a francouzsky. Mám pořád pocit,
že u nás nebyly přeloženy knihy, které bych si
chtěla přečíst. Simon mi teď dodává knížky,
které u nás vůbec nejsou a nikdo je nezná.
Vždycky, když jdu českým knihkupectvím,
jsem zklamaná. Týká se to i knížek pro nejmenší, připadá mi, že v angličtině jsou zajímavěší, "živější", spousta z nich na dotyk vydává zvuky, hraje písničky. Považuju ale za
důležité číst v češtině, když nemám tolik
možností slyšet ji kolem sebe. Nerada bych
mluvila jako někteří čeští emigranti.
Jazyky vás vybavila škola?
Školy to u nás ještě nepochopily. My jsme
měli italštinu, ale nebylo to dostatečné. Kdo
chtěl, tak se do knížky podíval, kdo ne, nic se
nedělo. Přitom znalost jazyka je polovina
práce, v tom jazyce přece člověk zpívá a musí
přesně vědět, o čem zpívá. Pomoci mohou
jazykoví poradci, kteří kromě výslovnosti i
poučí, kdy libretista nebo básník žil, co chtěl
textem říci... Klavírista cvičí sedm hodin
denně, to zpěvák nemůže, zničil by si hlas.
Ale když cvičí dvě hodiny denně zpěv, další
dvě se může učit cizí jazyk.
Jak si hledáte repertoár?
Je ho strašně moc. Poslouchám desky,
chodím do obchodu s notami, učitelé vám
také o repertoáru poví. Hledám si, co sedí
mému hlasu i povaze. Jsou zpěvácikomici,
těm sedí třeba Rossini. Já mám ráda tragédii,
kde se vyjadřují hluboké emoce.
Nedojmete se ale na jevišti? To se pak
těžko zpívá.
Musela jsem se to naučit, dojmout by se
měli lidé, ne já. Když mám třeba smutnou náladu, občas ano. Musím si ale kontrolovat
dech. Simon mi říkal, že ho občas hudba
dojme, ale on stojí zády k divákům, tečou mu
slzy a nikdo to nevidí. To mně by neprošlo.
Nedávno jste se do operních libret
pustila, že jsou občas hloupé a bez děje.
Čeho se vaše kritika týkala?
No ono třeba v baroku to byly takové koncerty v kostýmech, jedlo se u toho, pak nastoupil nějaký kastrát, zazpíval známou melodii, oni na chvíli přestali a pak zase jedli. A
bylo to tak i napsáno, nebylo tak důležité, o
čem tam ty hlasy zpívají, protože je nikdo neposlouchal. Třeba Rossini, který nasekal sedmdesát oper, jich má spoustu ve stejném
duchu a těžko v nich hledat hloubku. Ale
zase je lze narežírovat esteticky zajímavě.
Pro vás však napsal skladatel roli přímo
na tělo. Kdo to byl?
Německý skladatel Hans Werner Henze.
Zavolal mi, jestli bych měla zájem, že by pro
mě rád něco napsal. Má hotové první dějství
a pracuje na dalším. Byla jsem za ním v Římě,
protože když mi první akt poslal, některé
tóny byly pro vysoký soprán, tak jsem mu
musela vysvětlit, co můžu a co ne. Bude se to
dělat příští rok v Berlíně a v Bruselu.
Neděsí vás, že máte na tak dlouho dopředu naplánované povinnosti?
Ne, mám naopak docela klid, vím, že budu
mít práci. Tedy kdybych to chtěla změnit,
mám smůlu. Ale člověk může vždycky otěhotnět (směje se).
Zazpívala byste si nějaký jiný žánr? Třeba jazz?
Tak, jak se zpívá v českých muzikálech,
kde je představení dopoledne, odpoledne a
večer, to bych samozřejmě nebrala. Myslím si,
že by člověk měl dělat, co umí nejlíp. Mám
ráda jazz, ale mám hlas už vytrénovaný na
operu, takže by to i znělo divně.
Posloucháte českou hudbu?
Populární moc ne a to, co jsem slyšela, mě
moc nezaujalo. Poslouchám hlavně world
music, africkou, latinsko-americkou hudbu.
Jinak si poslechnu spíš veterány jako Deep
Purple, Jethro Tull, Pink Floyd, to byla hudba
mé puberty, večírků.
A co nahrávky svých kolegyň?
Doma moc klasiku neposlouchám. Ale
samozřejmě mě zajímá, jak zpěvačky, které
mám ráda, zpívají to, co já mám na repertoáru. Kolikrát si říkám, sakra, jak to dělala, to se
mi líbí.
Kolik si v téhle chvíli pamatujete skladeb a árií?
Jsem schopná se rychle učit, ale zase to
strašně rychle zapomínám, ale asi to budou
tak čtyři hodiny zpěvu.
strana 46
ORL 2014-9
Potkala jste se někdy v životě s Dagmar
Peckovou nebo Evou Urbanovou? Máte
jako operní pěvkyně přítelkyně?
S Dagmar Peckovou se asi nikdy nepotkám, protože jsme obě mezzosopranistky a
zpíváme podobný repertoár, a Eva Urbanová
zase zpívá dramatické věci v operách, kde já
nemám co zpívat. S Evou Urbanovou jsem se
potkala jednou na koncertě v Praze, ale jinak
nikdy. Je těžší vybudovat si stálejší přátelství,
na kterém se musí pracovat. Třeba s někým
zkouším dva měsíce, jsme kamarádky, ale pak
se dva roky neuvidíme. Maily a telefonáty nestačí. Moje přítelkyně jsou všechny ze studií a
dětského sboru. Jedině v tomhle období se o
sobě dozvíme tolik věcí, že ani dva roky odloučení nevadí. Ale mám kamarádku zpěvačku v Berlíně.
Mýty praví, že jsou tenoři občas pomalejší, i vy jste někdy vyprávěla historku o
spolužákovi tenoristovi.
Ale on zase tak natvrdlej nebyl, byl roztomilý a trpěl trémou. Nacvičovali jsme Carmen, kde mě měl jako Don José zabít. Byl tak
nervózní, že na představení v půlce árie myslel, že je konec, a zapíchnul mě. A já ještě dál
zpívala na zemi a začala se strašně smát.
Vaší poslední nahrávkou, která vyjde v
září, jsou árie Mozarta s vaším přítelem,
dirigentem Simonem Rattlem. Prosakují
zprávy, že to bude bestseller.
Je mozartovský rok, na celém světě probíhá mozartovské šílenství, takže proto
Mozart. Uvidíme. Je to jedna nádherná árie
vedle druhé. Cédéčko jsem nahrávala s or-
chestrem, který hrál na dobové nástroje. Nahrávali jsme to už v prosinci. Tehdy měl zrovna čas orchestr, dirigent i zpěvák a byl volný
sál.
Probíráte doma nahrávku, třeba tady
bys to měla zazpívat rychleji, ty tady chvíli
počkej?
To moc ne. Jak celé cédéčko hudebně vyzní, je dirigentova věc. Simon je ale hodně
otevřený, emotivní člověk a naslouchá názorům ostatních.
Je opera svět, který je živý a někam se
vyvíjí, nebo je to zakonzervovaná věc z
historie, která už jaksi dojíždí?
Píší se nové opery, ale moderní klasická
hudba je pro pár fajnšmekrů a často je víc lidí
na jevišti než v hledišti. Je to škoda, určitě je
má smysl uvádět. Jenže lidi se chtějí bavit,
nechtějí přemýšlet, ale právě na moderní
operu musí být člověk připravený, něco si k
tomu přečíst. Nelze u toho relaxovat.
Magdalena Kožená Narodila se v roce 1973
v Brně. Vystudovala VŠMU v Bratislavě. Po vítězství na soutěži W. A. Mozarta v Salcburku
roku 1996 dostala nabídku do Lidové opery
ve Vídni. Před dvěma lety získala Gramophon
Award v kategorii Umělec roku a stala se
Rytířem umění a literatury Francouzské
republiky. Za album Lamento byla letos nominována na cenu Grammy v kategorii klasické hudby.
Smráká se a mezi domy se začínají objevovat černozlaté páry, dlouhé kabáty,
okázalé šperky a vypadá to jako z doby
dávno minulé, kdy se baroni a komtesy sjíždějí na nějaký osudový bál. Do Festspielhausu mířím po nose, na nádvoří se převalují
mračna těžkých parfémů. Vstupenku v ceně
od 500 do 1100 euro bych nesehnala ani
kdybych za ni nabízela desetinásobek, dnešní
koncert patří jen abonentům, kteří toto předplatné dědí nebo draze prodávají (já lístek
získala až na přímluvu Simona Rattlea). Z
každého koutu čiší snobismus, páry popíjejí
ve foyer šampaňské, uvaděčky prodávají
čokoládu a stopadesátistránkový program.
Člověk vedle mě je z Mnichova, v hudbě se
prý vyzná, Berlínští filharmonici jsou prý v
současnosti jedni z nejlepších na světě a britský dirigent Sir Simon Rattle je diriguje
"hodně moderně". Většina lidí si špitá, že je
krásné vidět Simona Rattlea a jeho partnerku
Magdalenu Koženou na jednom jevišti. První
půlku koncertu se hraje Beethovenův
Klavírní koncert číslo 4. Zpočátku vnímám
vůni lakovaného dřeva, později pianistu
Alfreda Brendela. Hraje fantasticky a nehnul
ani brvou, když zazvonil kdesi ve dvacáté
řadě mobil. Po potlesku a výkřicích bravo se
všichni vyhrnou na nádvoří. Kolem mě šustí
satén a švitoří nejrůznější světové jazyky. I
tady se najdou luxusní verze dirndlů. O přestávce je čas pro setkání s přáteli, páry se vítají, objímají a obdivují.
Před začátkem druhé části koncertu se Simon Rattle otočí do hlediště a zdvořilou angličtinou osazenstvo požádá, aby pokud
možno nemluvilo, nekašlalo a vypnulo si mobily. "Je tu velice dobrá akustika, určitě nás
hezky slyšíte, protože my vás slyšíme skvěle."
Lidé se roztleskají a po celou Symfonii č. 4
Gustava Mahlera nikdo ani nedýchá. Padesá-
tiletý Brit vypadá u dirigentského pultu se
svými huňatými stříbrnými kadeřemi impozantně. Zjišťuji, že mi tou mahlerovskou krásou tečou slzy aNěmec vedle mě mi podává
svůj plátěný kapesník. Když před koncem
symfonie vchází na pódium Magdalena
Kožená, v sále to zašumí. "Das ist Sie!" špitají
si za mnou. V bílých jednoduchých šatech,
skleněných korálech a pečlivě vyčesaných
loknách působí křehce a půvabně. Svou desetiminutovou árií všechny usazuje a vzápětí
roztleská. Myslím na ten až filmový přerod z
dívky v culíku v ženu, kvůli které se další
hodinu budou tlačit muži u zadního vchodu o
podpis. Vracím spolusedícímu kapesník a vycházím ven, kde se houfují taxíky a limuzíny.
http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnos
ti/kozena.html
Síla, která nevítězí
Příběh síly, která nezvítězí. Všichni silní
neustále prohrávají. Britové za kolonialismu. Nacisté. Sověti po válce. Američané po
berlínské zdi. Pokaždé vyjdou s nepořízenou. A znovu to zkoušejí. Cítit se silnější, povolanější a přitom používat triky.
Asi aby nám zrcadlili naší neochotu hrát
zcela čistě. A náš vlastní sklon klamat sami
sebe. Mohli by být spokojení a skvěle si
žít. A oni se namísto toho roztahují po
planetě jako švábi. A čekají na svůj konec.
Který vždycky přijde.
strana 47
ORL 2014-9
Sedm zemí, během pěti let
Už to tu jednou bylo: Írán
Spojené státy hecovaly okolo roku 2006
na plný plyn válku proti Íránu. Noviny byly
plné Íránu. Nebezpečí z Íránu. Jaderné zbraně
v Íránu. Ahmadinedžád byl tehdy stejným
metafyzickým zlem jakým je nyní Vladimir
Vladimirovič. Na třetího největšího exportéra
ropy na planetě bylo už roku 1995 uvaleno
embargo na mezinárodní obchodování.
Druhému největšímu dodavateli zemního
plynu na planetě bylo hned po 11. září podsouváno, že podporuje Al-Kaidu, prokazatelně založenou a financovanou právě Američany. V roce 2007 vyšlo najevo, že Spojené
státy financují proti Íránu partyzánskou
válku. Zohýbané výroky prezidenta Ahmadinedžáda se z něj snažily dělat antisemitu.
Írán se západní agresi pravděpodobně skutečně snažil odvrátit pořízením jaderných
zbraní, jelikož v současném světě jenom ony
mohou stát ochránit před napadením. Dosáhl tím však pravého opaku: pravě vývoj jaderných technologií se stal Západu tím nejvhodnějším důvodem, jak před svojí veřejností ospravedlnit útok na surovinovou velmoc.
Podzim 2006 měl být datem útoku na
tuto středoasijskou zemi. K přepadení Íránu
nakonec nedošlo, podle jedněch informací se
Ahmadinedžádova vláda domluvila s Rockefellery na spolupráci. Podle jiných informací
byl Ahmadinedžád od počátku tichým spolupracovníkem Západu, který měl tvořit napětí
a napomoci velké válce, ve které by byl Izrael
obětován a přemístěn úplně jinam. Co je
pravda je těžké rozmotat. Zájmů a her je
mnoho. Vidíme však dnešek: Írán a Spojené
státy společně operují proti islamistům. Kteří
ještě donedávna operovali v Sýrii, štědře placeni Západem a Saudy, cvičeni Mossadem,
řízeni z členské země NATO, Turecka. To, že
se válka proti Iránu nerozeběhla, bylo pro
mnohé z nás velkou úlevou. Mezitím generál
Wesley Clark, známý jako velitel operace v
Jugoslavii, poskytl rozhovor reportérce Amy
Goodman, ve kterém generál popisuje
plán svých nadřízených, že po Afghanistánu a
Iráku má být napadena a zničena i Sýrie,
Libye, Libanon, Somálsko a Súdán. Popisuje
jak se dozvěděl, co si o tom sám myslí, nejde
o podvrh, Wesley Clark byl prezidentský kandidát za demokraty, žádný outsider tedy.
Libyi Západ již úspešně rozmlátil. A nikdy
ji nespraví. Útok na Sýrii se měl odehrát loni
v létě na základě zcela neprůkazných analýz
syrských YouTube nahrávek. Sýrie se však
ubránila díky ruskému namořnictvu, které se
v místě zamýšleného útoku tvrdohlavě pletlo
v cestě. V té chvíli však Západ pochopil, že
musí změnit strategii. Že nikdy nedobude
nikoho, dokud se budou Rusové stavět do
cesty. Počty vojsk a techniky zatím poskytují
Západ takovou převahu, že dokud Rusko nedokončí svůj plán na přezbrojení armády, zůstává relativně nechráněné.
Hazard s evropskými obyvateli
Západ se rozhodl pro velmi hazardní hru,
protože Rusové deklarovali veřejně a jednoznačně svoje odhodláni použít své jaderné
zbraně v případě napadení ze strany Západu.
Straším? Nestraším. Tak to prostě je. A tyto
nepříjemné pravdy náš tisk nenapíše. Protože
pak byste mohli svoji naivní podporu válce
odvolat. Jinými slovy, Západ se přestal ohlížet na bezpečí ci početní stavy svého vlastního obyvatelstva. To, že se Západ stal tak
dalece cynický, jsme se domnívali, že platí
pouze ve vztahu k obyvatelům Afriky, Asie a
Latinské Ameriky. Ale že jsou Spojené státy s
Velkou Británii ochotné obětovat i evropské
obyvatelstvo, to je novinkou. Dosud byli
bombardováni pouze obyvatelé Předního Východu a Severní Afriky. Jako Evropanům nám
to bylo srdečně jedno, z našeho krev netekla.
A na Jugoslávii před patnácti lety jsme zapomněli. Od letošního roku jsou však opět
bombardováni obyvatelé Evropy, je-li celá
Ukrajina Evropou. Zatím se to mnoha Evropanům zdá být také jedno, ale mnozí se
probouzejí z dosavadního snu o naší nevinnosti.
Devastace jako vítězství
Novinkou je také to, ze Západu nejde v
jeho válkách o vítězství, ale že i pouhá
devastace a rozvrat jsou pro Západ zadostiučiněním, jak dokazují případy Sýrie, Libye,
Iráku a Afghanistánu. Mimochodem, žádná z
těchto čtyř zničených zemí nesouvisela ani s
11. zářím, ani s terorismem, ani s ohrožením
Evropy nebo Spojených statů. Obnova kterékoliv z těchto zemí bude trvat desítky let a
volné finanční prostředky ci morálni síly pro
jejich obnovu nemá v této chvíli na planetě
nikdo. Možná si vzpomente, že toto byla operační filozofie Lva Trotského. "Čím hůře pro
obyvatele, tím lépe pro revoluci." Který ji
pravděpodobně načerpal během svého
foundraisingového pobytu ve Spojených státech během roku 1917.
Válka se naplánuje a pak se vyvoří důvod
Novinkou však není, že je Západ schopen
své války připravit a realizovat v úctyhodně
krátké době. Válka proti Afghanistánu, mimochodem na pokyn energetických korporací,
musela být připravena dlouho před 11. zářím,
a řízenou demolicí tří budov Světového hospodářského centra byly pouze vytvořeny záminky pro invazi. Konsorcium společností
ExxonMobil, Texaco, Unocal, BP Amoco, Shell,
a Enron, investovalo minimálně 35 miliard
dolarů do ropných a plynových polí v
Kazachstánu. Ale protože by je transport
ropy a plynu přes Rusko vycházel draho, musely vést energovody přes Afghanistán.
Naftaři podpláceli mocně Taliban, aby byl s
tímto plánem svolný. Enron postavil v Dabholu o Bomabaje největší investici do Indie
všech dob, elektrárnu na zkapalněný plyn.
Který měl pokrýt pětinu indické spotřeby
elektřiny. Až na to, že protože se dodávky
plynu opozdily, elektrárna vyráběla elektřinu
z ropy a byla tak o 700 procent dražší, než
byly dosavadní ceny elektřiny v Indii. Bylo
nutné najít levný zdroj zemního plynu. Jinými
strana 48
ORL 2014-9
slovy, ovládnout Afghanistán pro zprůchodnění plynovodu z nalezišť Kazachstánu.
To jen na okraj, aby ctěný čtenář viděl, jak
války skutečně vznikají. A v současných operacích na Ukrajině a v chystané válce proti
Rusku to není vůbec jinak.
Potřeba spektakulární záminky
Doba přeci jen pokročila, už nežijeme v šedesátých letech, kdy k vyhlášení války Vietnamu stačila zpráva o potopení dělového člunu
Maddox v Tonkinskem zalivu. Člun nebyl ani
napaden, natož potopen. Dokonce palba
směřovala naopak jednosměrně na vietnamské čluny. Prostě účelový výmysl. Wikipedie
příznačně dodnes tvrdí, že Maddox byl potopen, ukazuje i fotku z osudného boje, ač
NSA v roce 2005 odtajnila skutečnou verzi
příběhu. Ve dvacátém prvém stoleti je zapotřebí vymýšlet záminky mnohem spektakulárnější a pro všechny viditelné. Navést dopravní letadla na mrakodrapy ci dopravní
letadlo sestřelit. Avšak světová veřejnost je
pseudoteroristickými událostmi již poněkud
otupena. Stejně jako příběhy o zbraních hromadného ničení po jejich znovuvyprávění v
Iráku, Íránu a Sýrii (vše mezi lety 2003 a 2013)
na veřejnost příliš nezabírají. Rusové, kteří
pro vojenskou konfrontaci se Zapadem
nejsou vojensky ani ekonomicky připraveni,
se nenechávají vyprovokovat. Dokonce ani
když ukrajinská vojska odpalují směrem na
ruské pohraničí balistické rakety, které na
straně ruských radarových systémů mohou
spouštět raketovou odvetu. NATO potvrdilo,
Deutsche Welle odvysílala, divili se tomu i redaktoři CNN.
Ukrajinské autorství sestřelu dokázáno
Zatím to vypadá, jako že jediné, co k válce
schází je záminka. Takže se nechejme překvapit, zda Západ nevymyslí nějakou bizarní
story. Abychom věříli, kdo jsou hodní a kdo
zlí chlapci. Malajský boeing po měsíci už
nikoho nezajímá, média dala po měsíci řevu o
Putinově raketě ruce pryč. A přitom se na veřejnost konečně dostal důkaz o původci neštěstí. Poměrně logický důkaz, se kterým
nenadělá nikdo nic. Boeing byl sestřelen
ukrajinským pilotem. Nejspíš kromě toho i raketou země-vzduch, ale prostor pod pilotní
kabinou byl prokazatelně rozstřílen 30 mm
rychlopalným kanónem. Což u letové výšky
boeingu v 10 kilometrech připadá v úvahu jedině skrze stíhací letadlo. Rebelové jsou tak
jako možní pachatelé zcela mimo hru. Ukrajinský Suchoj Su-25, na který upozorňoval letištní dispečer José Carlos Sanchéz, stejně
jako záznamy ruských radarů, tímto kanonem vybaven je. Očitá svědectví o dalším
vojenském letadle přítomném na místě nehody, odvysílala 25. června i BBC. Reportáž byla
poté z archivu BBC smazána, ale objevila se
na youtube. Závěr expertní skupiny vynesl na
veřejnost člen týmu, bývalý německý kapitán
Lufthansy, Peter Haisenko. Pozorovatelé
OBSE následně tento Haisenkův závěr potvrdili. Avšak i když se dokáže, že bylo všechno
jinak, než jak politici a média papouškují, válečná a mediální mašinérie jede naplno dál.
Všechno ostatní už je totiž pripraveno. Ke
spuštění velkého divadla totiž skutečně už
chybí jenom dostatečně důvod pro veřejnost.
Ukrajinští představitelé i představitelé britské armády prozatím operují se záměrem
navrátit Krym Ukrajině. Důvod je to však
slabý, a dokud není k dispozici jiný, silnější,
divadlo se konat nemůže. Jinými slovy, šance
že se válce vyhneme zatím trvá.
Západ chystá válku
Nikdo z nás to nechce říci nahlas, ale náš
kontinent se připravuje na válku. Je to viditelné, a předstírat, že se to neděje, aby to nedopadlo, se mi příčí. Naše státy chystají potichu válku a nás občany nechtějí vyplašit. Postavit nás pak před hotovou věc je mnohem
jednodušíí. Počítají s tím, že nestihneme protestovat a pak už se nezmůžeme vůbec na
nic. Vybrané oddíly NATO se přemisťují k polsko-ruské hranici. V polském Štětíně má brzo
vzniknout nové velení NATO tzv. mnohonárodnostních jednotek Severo-východ. Americké tanky jsou přemisťovány do Norska. V
Čechách má v září proběhnout letecké
manévry NATO a s načasováním, ktere se
nejeví jaké náhodné, se schvaluje novela zákona o branné povinnosti. Přehled o počtu
manévru, které USA konají v Evropě se můžete přesvědčit zde. Veškeré manévry však se
sebou nesou možnost přiblížení personálu a
techniky. Na sedmdesáté výročí SNP přistálo
prvních 70 vojáků USA přistálo na Slovensku.
V Polsku jsou narychlo dokončovány stavby
lazaretů a rozšiřovány kapacity nemocničních
lůžek. V členskych zemích Západní i Střední
Evropy je veřejnost vtloukáno do hlavy, že
Rusko má expanzivní chutě a prezident Putin,
že
je
novým
Hitlerem,
jak
se
"diplomaticky" vyjádřila Hillary Clintonová,
donedávna ministryně zahraničí Spojených
států. EU zcela vážně navrhuje potlačování
protestů vojenskou silou. Obama podepsal
dekret schvalující zadržení každého s přízna-
ky onemocnění dýchacích cest, tedy s podezřením na nákazu Ebolou. Evropa se chystá
na válku, na kterou nemá ani lidi, ani
prostředky, ani z ní nemůže nic získat. Dělá
tak podle všeho pouze ve vleku iniciativy
Spojených států, které na rozdíl od nás o
svém byznis plánu pro Ukrajinu má zcela
jasno. Pro pořádek, jde skutečně a především
o plyn.
Diplomacie nám dává šanci
Ukrajina, Polsko, Slovensko a Pobaltské
republiky se stávají nárazníkovym pásmem.
Proto tyto země v poslední době tlumí rétoriku kde mohou, aby ožehavou situaci, kterou
si nepřály, diplomaticky zmírnily. V širším
ohledu do nárazníkového pásma spadá i Maďarsko, Česká republika a Německo. Němci
tuto okolnost poněkud pochopili a společně
s Francouzi se pokoušeji s Ruskem a Ukrajinou dohodnout urovnání sporů. Buďme jim
za to vděční. Nakolik to není jen manévr na
získání času. Kostky jsou však již vrženy. Termínem zahájení vojenskych operací může být
podle dosavadních zpráv již přelom září a října letošního roku. Máme časový prostor na
to, situaci změnit. Není třeba protestovat
nebo proti něčemu bojovat. Situaci můžeme
změnit čistě jejím pochopením. A svojí neochotou podílet se na vojenských operacích,
nakolik jsme podle narychlo schvalované
novely branného zákona všichni muži mezi 18
a 60 rokem příslušníky aktivní zálohy. Celý
plán může selhat na to, že v plánované operaci nebude, kdo by bojoval. Pravidelné
jednotky podle všeho nestačí. A civilisté se
nebudou chtít na bojích podílet. Američané
během války ve Vietnamu reagovali na povostrana 49
ORL 2014-9
lávací rozkazy, buď že uposlechli, že utekli do
Kanady, anebo že se nechali zavřít.
Existuji i jiné scénáře
Ještě ale není pozdě. Může se seběhnout
mnohé. Je více scénářů, které mohou nastat.
Spojené státy se obávají, že Německu by se líbilo připojit se do aliance BRICS, sdružující
zatím Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jižní Afriku. Vyloučení petrodolaru ze světových obchodů může mít rychlé konsekvence. Ve hře
je i možnost zatčení George Bushe a jeho
spolupracovníků, v Evrope Tonyho Blaira a na
Blizkém Vychodě Benjamina Netanjahu,
vzhledem k verdiktu Komise pro válečné zločiny v Kuala Lumpur, která tyto politiky během soudu v jejich nepřítomnosti uznala
vinnými z válečných zločinů vůči civilnímu
obyvatelstvu. Jakože Izrael se v současné
době hodně snaží získat ochranu před obviněními ze svých zločinů u Spojených států.
Elity Japonska, Číny a Korey mezitím
společně přemýšlejí o tom, jak největší armádu světa po přepokládaném kolapsu ekonomiky Spojených statů zapojit do kontrolované služby planetárni bezpečnosti, pod
asijskou taktovkou. Aby nedošlo ke stejné
situaci, jaká nastala po obsazení Iráku Američany, kdy desetitisíce propuštěných příslušníku baasistické armády ze dne na den
prešly do civilu ale i do neviditelného odboje.
Říká Benjamin Fulford, kterého asijské zájmové skupiny používají jako svého mluvčího
pro západní svět. Obrovské finanční
prostředky, které jsou v současnosti nesmyslně investovány do bezpečnostních a silových struktur by mohly být s odstraněním
amerického nebezpečí použity k rozvinutí
mechanismů, které by dovolily překonat hlad
a otřesnou bídu na mnoha místech planety. A
lidstvo posunout k jeho nové kapitole.
P.S: Kdo se raději díváte, než čtete, s politologem Danielem Solisem jsme na toto
mluvili v Debatním klubu.
http://youtu.be/uDkElX7weic
http://baudysjr.blog.respekt.ihned.cz/c162666890-sila-ktera-nevitezi
strana 50
ORL 2014-9
Terence McKenna - Lectures
on Alchemy (4/4)
To take you back to the Voynitch
manuscript for a minute. There was something about it being a liturgical manual of
some sort, is that your opinion?
Yes. This is kind of a footnote on all of
this. Remember I said that Kelly's entre to
Dee was that he had a mysterious book and
you can tell from what I've said already, Dee
was as big a sucker for books as I am. So this
book, Kelly's story was that he had gone to
sleep in the ruins of a Northumbrian monastery and slept in an open seplicar, a crypt
of some sort, and when he awoke he found
beneath him two things, a vial of red powder
which he said was the transmissing powder, a
necessary part of the alchemical process, and
a book in an unknown language which he
called the Gospel of Saint Dunstable, possibly because this monastery had been dedicated to Saint Dunstable. Now, Arthur Dee was
John Dee's son and he said that, he became
an alchemist in his own right, and he said
when he was growing up he remembers that
his father spent many hours puzzling over a
book, as he put it, "all covered with hieroglyphics." But Dee, who elaborated the angelologic language called Enochean, never
actually wrote or discussed the book that he
had received from Kelly. It is definitely not
written in Enochean. Enochean, when grammatically analyzed by computers, has a curious relationship to 16th century English. But
Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4)
when Dee and Kelly traveled to Europe they
were talking up Roger Bacon, who was a 14th
century English monk who had dabbled in alchemy, and they claimed to have Bacon
manuscripts and Rudolph became very interested in this and wanted to obtain some of
these Baconian manuscripts. I suspect that
what happened is that Dee, by this point, had
given up on deciphering the Gospel of Saint
Dunstable and decided that he would palm it
off on the emperor as a Bacon manuscript
because he didn't want to give up a real Bacon manuscript because they were too
valuable to him. So for 14,000 gold ducats
this thing changed hands and Kelly and Dee
and Ann were able to pay their bills and Rudolph had immense resources because of his
position as emperor and he brought his cryptographers and decipherers on to work on
this Gospel of Saint Dunstable and got
nowhere.
Then, when Rudolph died, a mysterious
book was numbered among the artifacts of
his estate and I think we can assume that it's
this book and one of the interesting things
about this book is it has pages and pages of
plant drawings. Over a 150 watercolors of
plants, each carefully labeled, captioned in
this unknown language. If you know
anything about decipherment, this is what a
decipherer dreams of because if you have a
picture of the thing and a caption it doesn't
take too much smarts to figure out what's
going on. Nevertheless, this was completely
unhelpful. A third of the manuscript has
pseudo astrological material, in other words
what looked like drawings of stars and
stellar shells but when carefully analyzed dis-
solve into meaninglessness, cannot be associated with anything, and then a third of the
manuscript shows little naked ladies in what
can only be described as elaborate plumbing
systems and it was thought at one time that
these must be drawings of the humors of the
body in the liver, that these little naked women represented spirits moving inside the
human body and then somebody else's guess
was it must show an obscure form of German
hydro therapy because, you know, the Germans, if you've ever been to Baden Baden or
Marianbad or these places where people
take the waters, well those places are old,
old. And all this stuff is captioned and there
are even tables of contents which again you
would think would yield to decipherment
and so when Rudolph died, because of the
strana 51
ORL 2014-9
botanical material in this book, it passed to
the court botanist, a man named Marici and
he got nowhere with it.
Then in the early 16th century a great alchemist and polymath, some of whose art
we'll see this evening, was Heinrich
Kundrath(sp?), and Heinrich Kundrath was
fascinated by artificial languages and he
heard about the Voynitch manuscript and we
have a whole batch of letters from Kundrath
to the keepers of the estate of the emperor
trying to obtain this manuscript, which he finally did obtain and then at that point he
makes no further mention of it in his diaries
the conclusion being that he, too, could get
nowhere with this thing, it just defied decipherment. Well, in 1619, at the outbreak of
the 30 year's war, and this is what I forgot to
mention in my earlier discussion, this episode
of the Winter King and Queen is one way of
debating the 30 year's war. It's usually considered to be the moment when a certain personage was hurled from a third story window
in Prague and then fighting broke out in the
streets but really the episode of the Winter
King and Queen brought the thing to a head.
Well, in 1619, to avoid being caught up in the
30 year's war, Kundrath decided to take holy
orders and become a Jesuit and so he gave
his library, which was compendious, to the
monastery he joined which was a monastery
in Southern Italy and there this thing sat until 1906 when a New York rare book dealer
named Alfred Voynitch bought the entire
contents of this monastic library and when
he got it all back to New York and cataloged
it, it was all very predictable 16th century
theological and alchemical speculation except here was this book in an unknown
language and Voynitch kept it throughout
his life and then when he died he gave it to
Yale and it is to this day at the Benikee rare
book room at Yale.
In the 1960s the CIA became interested in
it because the CIA is in the business of code
making and breaking, a huge amount of
energy goes into this. If you know anything
about the enigma project in WWII you know
that vast energies go into the making of
unbreakable codes and so they very systematically sought out all examples of encrypted
material throughout history and just licketysplit deciphered it, one after another. All
occult and magical codes known to exist in
Europe can be traced back to one person, virtually to one person, to Trithemius, Bishop of
Spawnheim who was the great teacher of
Henry Cornelius Agrippa.
All magical codes, if you know the Trithemian method, within a few hours you can get
plain text. The Voynitch manuscript did not
yield at all to this method and the CIA formed a working group that for over ten years
would invite scholars in to have a look at this
and if you're interested in this, Marie
D'Amperio, who was a great Renaissance
scholar, wrote a book called The Voynitch
Manuscript, an Elegant Enigma in which she
traces the efforts of the CIA to figure this
thing out and to figure out what it could be.
There the matter rested until about three
years ago when, I think his name is Leo Levertov, some kind of military historian, one of
these peculiar people who live for this stuff,
he got a hold of it and he said, and deimlperia(?) goes through all the decipherment and there were many efforts at decipherment, there was a scholar at Yale in
the twenties named Brumbra who was a very
respected man who ruined himself by claiming a complete decipherment of the Voynitch manuscript and, the way the game is
played is that you say what your rules for the
decipherment were, you give the rules to a
colleague and you give your colleague a page
of text. If he can't translate it with your rules
then you are viewed as a deluded and misguided person and your career goes up in flames. Well, the Brumbraian method for deciphering the manuscript had to do with
confined pools of letters where, it would get
you to a pool of five or six letters but then
you could freely choose which one you used
and critics of Brumbra demonstrated that
you could make this thing say anything you
wanted it to. Brumbra supported Dee's claim,
he claimed that it deciphered out into a
Roger Bacon manuscript that described a se-
ries of riots between the students and the
black friars in 1385 at Oxford. But nobody
else could make it say that or make it say
anything so Brumbra disgraced himself and
ruined his career.
Then there were other efforts at decipherment which I won't bore you with but along
comes Leo Levatov just four years ago and he
wrote a book called The Voynitch
Manuscript: A Liturgical Manual for the
Catherites and his great breakthrough, if you
accept his translation, and I do, I know people who don't but they don't seem to have
read him as carefully as I have, I think the
dude pretty well has it nailed to the barn
door. His great breakthrough was to realize
that it's not in code. It is not an encrypted
manuscript at all. What it is is it's a synthetic
alphabet, yes, it's an alphabet that, and one
of the things that baffled the CIA is was they
looted the libraries of Europe and they could
strana 52
ORL 2014-9
never find another example of what is called
Voynitch script and this is just baffling. How
could there be no other example of this
script. It appears that what happened was someone created a synthetic alphabet and
then in a mixture of Medieval, polyglot Flemish with a huge number of loan words from
Old French, Middle High German, and
Swedish, wrote down a sacramental manual
for the dying in the Catherite sect.
Now, what is the Catherite sect? You're
probably familiar with something called the
Albajensian(?) crusade. This was not a crusade carried on against the infidel for the recovery of Jerusalem but rather a series of military actions carried out by the pope against
communities in Southern France in the early
1200s. These people were Catherites. As far
as we can tell, and we can't tell much because we only have descriptions of Catherites by
people who were burning them at the stake,
in other words no original Catherite documents survive, we just have what they screamed out on the rack as they were being put
to death by the bishops of the church and
this was a horrific incident in European history. To give you the flavor of it, the second Albajensian crusade was prosecuted by a general of the pope named Simone De Monforte
and his lieutenants came to him, at a point,
and some of you might have visited the city
of Carceson in Southern France which is a
walled Medieval city in Southern France, very
beautiful, Simone De Monforte's lieutenants
came to him and they said "We have cornered the Catherites at Carceson but the
problem is is that there are 6,000 Catholics
within the city walls." And he said "kill every-
body, God will recognize his own." So that
was the spirit in which this thing went forth,
and they did, they did.
So, what we do know about the Catherites
is that they had a sacrament, the holiest
my...well, first let me tell you a little bit more
about them. At first it was thought that they
were pretty much heterodox Christians. They
were into nudity and vegetarianism and they
sound like early hippies, as far as we can tell.
They got together men and women, they
took off their clothes, they bathed, whether
there were orgies or not we don't know, they
were vegetarians, and the one thing that we
do know is that they had a sacrament called
the consolamentum and the consolamentum
was ritualized vivisection, no, that's not the
word, the term escapes me, but anyway,
when you were dying, a fellow Cather would
cut your wrists and open your veins in a
warm bath of water and you would die in
that state, you did not die a natural death.
This was called the consolamentum. What
Leo Levatov is claiming is that the Voynitch
manuscript is a description, a manual, for the
prefecti of the Catherite sect telling how to
properly carry out the consolamentum. I see
no reason to challenge it. Even with my limited knowledge of German, once you get the
vowel and letter assignments right into this
weird manuscript into this weird language
and change it into English alphabetic text
you can see that there's enough German there and then these lone words in Flemish and
so forth, it looks to be true.
And what emerges from this, if we accept
the Voynitch manuscript as the only primary
document on the Catherite faith, is that this
was not a form of heterodox Christianity at
all, it is much more radical then that and this
may explain the church's fury with this group
of people. It was a cult of Isis. It can be traced
straight back into the mystery religions of
Eo(?) Isis in Egypt and I have not seen any critical commentary on Levatov's book. His
book was published by this weird press in
Rodondo Beach that specializes only in
books on military encryption. Their catalog is
a revelation to see, it's amazing, and the
book on the Voynitch manuscript stands out
like a sore thumb because most of it is like
dictionaries of three letter words in Swahili
and their numerical transforms and stuff like
that. So that's the history to date of the Voynitch manuscript and it's not that askew of
our subject because all of this heterodoxy in
Europe blends together.
The presence of Theodore DeBrie as an alchemical printer in Heidleberg may be a clue
because there were survivals of this Catherite faith in the form of a heresy called the
brotherhood of the free spirit. If any of you
are familiar with the altarpiece called "The
Garden of Earthly Delights" by Hieronymus
Bosch, it's thought that this was created by
commission for a brotherhood, a
congregation of the brotherhood of the free
spirit and the brotherhood of the free spirit
was always associated with some reason, we
don't know why, with printers. Printers seem
to be the profession that the brotherhood favored and, like the Catherites, they practiced
vegetarianism, nudism and gathering together in a ritual bath. So, there is much still to
be learned and to be teased apart in the art
history and the history of heterodox thinking
in Europe of which alchemy is seen to be one
facet of a faceted gem that includes the
brotherhood of the free spirit, early Freemastrana 53
ORL 2014-9
should be all of the sudden in the last couple
of years resolved because it seems that this
Freemason thing is also resolved
sonry, Catherites, survivals of Manicheism,
Voagamils(sp?) in Yugoslavia, there are Vogamils Vostrian(?) graves on the Southern coast
of Thessolonica and just a whole zoo of intellectual systems that have been forgotten
and overlooked. This what I meant when I
said we will explore the statigraphy of lost
thought systems. In some cases we possess
quite complete skeletons, in the case of alchemy, what we possess in the cases of the
Vogamils and the Catherites is almost a foot
bone or a tooth or a footprint but someday,
with luck, new textual material will emerge
and a new understanding of the role of heterodoxy in the formation of modern thought
will emerge. Questions?
The Borne and Clark(?) book on Freemasonry that's just recently been published..I've
just about finished it and this person is a Medieval English historian from Kentucky and I
think he's finally solved...the Freemason history which is a very interesting history because the Masonic historians themselves have
been arguing for a couple hundred years so
it's strange that this Voynitch manuscript
Yes, you make an interesting point. John
Glavis brought me an article yesterday. We're
all tied up now in this Pluto return. I'm not
an astrologer but John brought me an article
that's talking about how, I don't know if it's
the last time or the time before last, that the
Pluto return occurred is precisely the 1490s,
the period that we're talking about when the
Corpus Hermeticum was translated and we
are now in a period that is astrologically
exactly equivalent to that period and the
Voynitch manuscript appears to have been
accepted, I mean I'm willing to accept it, you
mentioned this revelation about the true nature of Freemasonry, and of course what is
going on at the moment that is askew of our
subject but tremendously exciting and relevant to the idea of lost knowledge coming
to light, is that this is the golden moment in
Mayan studies.
It is happening right now, day by day, minute by minute, the log jam has been broken.
The Mayan glyphs are being deciphered, no
shit, and it has to do with an entirely new
approach that some Russian linguists have
taken and if any of you are interested, it will
never happen again so far as I know, there
are now, with the Mayan decipherment, no
real undeciphered languages left. The Harapan(sp?) was deciphered a few years ago
but really it wasn't that interesting because
we only possess about 6,000 characters in
Harapan. But the literature of the Mayan,
when you take not only the hieroglyphic, the
stone texts, but when you add in the ceramic
texts, why we have a lot of Mayan material
and it is being deciphered at a furious rate. If
you're interested in this, Linda Sheil has written a book called A Forest of Kings and how I
do envy this woman because what she is doing is writing the first history of the Maya in a
thousand years. We're not now dealing in the
realm of gods and myths, we're dealing with
stuff like "on the 14th of May, 642, an army
from El Charico met an army from Tikal and
triumphed and deposed three flint and placed on the throne..."it's this kind of stuff, real
history. The conceits of Mayan religion and
Mayan courtly life are all coming into focus
and it's very exciting. All the people who
have tried to make the Maya into some kind
of Atlantean civilization should be running
for cover at this point, because the picture
that emerges is not as pretty as we might
wish, but, hey, know the truth and the truth
will set you free, I would choose truth over
illusion anytime, no matter how damaging it
might be to somebody's conceptions of
these things.
And if any of you are interested in these
subjects, another area where this has
occurred is, some of you may know the book
by Michael Chadwick called The Decipherment of Linear Be, Linear Be is a proto-Minoan language and a linguist at Cambridge named Michael Ventris, a genius, in the fifties
took this language, there was no Rosetta Stone, this is the amazing thing. You know what
I mean by a Rosetta Stone? You see, in the
19th century the great mystery was how to
read the Egyptian hieroglyphs and before
they were deciphered the Egyptians were
treated like the Maya and people thought
that the secrets of the universe were chiseled on those obelisks and tombs. Well then a
scholar in the grand army of Napoleon
Champion, a soldier found a tablet which had
a column of Demotic Greek, a column of
another language, I forget which one, and a
column of Egyptian hieroglyphs and they
were able to realize that it was saying the
same thing three times and that opened it up
for them. But that's like a crib sheet, it's easy
if you have the same text in a known
language. But in the case of the Maya and in
the case of Linear Be and in the case of Haropan, there was no Rosetta Stone, well then
you talk about an excruciatingly difficult
problem to solve and I'll explain how it was
done with the Maya because it's so neat.
It turns out that Mayan is a rebus
language, what does this mean? Do you remember when we were kids and in comic
books there would be these things where it
would show a picture of an eye and then it
would show a picture of a saw going through
a piece of wood and then it would show a
picture of an ant and then it would show a
picture of a red rose. This is a sentence which
says "I saw aunt Rose." But now notice what's
going on here. It all depends on puns that
depend on a knowledge of the spoken
language. If you lose the sounds of the
spoken language how the hell could you ever
tell that a picture of an eye, a saw, an insect
and a rose says "I saw my maternal relative
on my mother's side." I mean, it just is impossible, it's absolutely impossible in that
situation to reconstruct meaning unless you
have sounds. Well, how do you recover the
strana 54
ORL 2014-9
To turn it toward my own favorite subject,
this was the state of modern medicine, nobody would ask the native in the Amazon basin
"what plants do you use for malaria, brain
tumors, shrinkage and so on and so forth, because they were just dismissed as superstitious primitives. It was thought that the doctrine of signatures was operating. They didn't
realize how subtle and how complete human
knowledge systems grow under the care of
those to whom it really matters. Is there
anything that needs to be said about this?
sounds of a language dead a thousand years.
Well, these Soviet linguists had the good sense to go and look at living Mayan languages,
of which there are 15, living Mayan languages
in the Americas and they discovered one of
these dialects where, when you set Mayan hieroglyphs in front of these people and they
named what they saw, meaning came out of
their mouths and that broke the log jam and
then you just rev up your computers and use
all the standard tools of modern linguistics
and philology and the stuff begins to just
pour out, clear as day, no problem.
So they asked the Mayans?
Yes, they had to go to a Mayan, you're
right, good point, it had never occurred to
them. Because always before when showing
it to Mayans they would say "what does it
mean?" instead of "what do you see here?"
and then what they said what they saw there
meaning came out of their mouths. It was
very, very neat. It shows once again the
hubris of modern scientific methods, we tend
to dismiss the aboriginal and the primitive.
The project of the redemption of spirit
from matter turned into the project of redeeming the general society of the time toward
a utopian vision. This is working right up to
the present. Millenarianism is still with us,
Marxism is the last great Millenarian faith,
the belief in the worker's state. It occupies
the same relationship to these alchemical
utopias as Heidegarrean existentialism has to
second century Gnosticism. The poetry has
gone, the baroque imagery has been stripped
away, but the impulse is still toward a perfect
society where each from his ability according
to his needs and means. It lives on. Democracy is also an effort, let us not forget, an attempt to recapture the style of 5th century
Athens and we forget that this was a citystate half of whose inhabitants were slaves and
yet we are so under the spell of the utopian
dream that we continue, and not without
important reason, I think, to try to labor toward a just and decent world where the lion
lies down with the lamb and that was, and it
remains, the alchemical dream.
...flashbacks of my life...I majored in history in college and the first history teacher
that I had was a wonderful old man who
really, now that I look back on it, taught the
history of ideas. My major was involved with
politics and all of this kind of thing and it's
such a wonderful experience to suddenly get
back to what turned me on to history, it gets
me turned on and opens my mind again, looking at some of these thoughts that I'd just
forgotten or suppressed, put down and said
that's bullshit as a traditionally trained scientist and so on...opened my eyes to the fact
that we can learn from what's gone on before, the ideas are out there, we just have to
grasp them...and apply them and I, too, am
interested in how we make this more meaningful for the future.
One thing that occurs to me to say, I once,
in one of these revelatory dialogs with the
logos, asked the question, "why me, why are
you telling me this?" because my, I mean, I
was a poor hippie, I was penniless, I was a
traveler, and the answer was instantaneous
and it was, "because you don't believe in
anything, because you don't believe in
anything" and I think that that's a very pure
position to hold. We're not trying to ensnare
you to abandon your Jewishness or your
Presbyterianism or belief, if you believe in something then you have procluded the possibility of believing in its opposite and you
have hence limited your freedom. Everything
is to be judged by its efficacy, by its effectiveness in the real world and I think that I
have a horror in all belief systems, I just don't
like them. If somebody tells you he has the
answer, flee from this person, they are obvi-
ously some sort of low being who has not recognized the true size and dimension of the
cosmos that we're living in and if you can
keep yourself free of encumbering beliefs
then your dialog with the logos can go forward unhindered.
Sometimes when I'm in the trance of psilocybin I will say to the entity, "begin to show
me yourself as you are for yourself, don't
give me the scaled down, humanized version,
show me your true nature" and after a few
moments of this then I have to raise my hand
and say enough, I can't handle more than
that. This goes back to the statement made
yesterday or the day before about that the
universe is not only stranger than we suppose, it's stranger than we can suppose. Therefore, we are given tremendous latitude in
what we can think and what we conceive but
if you begin to believe in something then you
are pulled down because everything that you
believe has consequences. A perfect example,
as some of you may know, when Mohammed
ascended into heaven from the site of what
was to become the Mosque of Omar, from
the site of the Temple of Solomon in Jerusalem, he happened to be on horseback.
Now if you believe that Mohammed ascended to heaven, imagine the theological and
hermenutic problems posed by the horse he
was riding. Because it went with him. This is a
perfect example of how intellectual baggage
drags us down because belief always contains absurdity. The ontological status of this
horse has troubled Islamic theologians for
centuries...
strana 55
ORL 2014-9
If they would just let go of the whole idea
complex they would be liberated from this
kind of minutia. Belief kills the spirit, spirit
transcends belief. I wanted to say that.
Then somebody mentioned Bruno and
Dee. Since I suggested that you read Giordano Bruno and the Hermetic Tradition it's
ironic that so little time was spent on Bruno,
on the other hand, I recommended that you
read the book so you should be well informed about Bruno. For me, Bruno, we just
didn't get into that particular historical episode because I wanted to tell you about the
Rosicrucian enlightenment, but the thing to
remember about Bruno was his discovery
about the infinitude of the cosmos and that
by an act of unencumbered observation, I
mean how many people had looked at the
night sky before Bruno and they had not
seen what he saw, which was infinite space
and suns hung like lamps unto the uttermost
extremes of infinity. By an act of pure cognition, he was able to destroy an entire cosmological vision that had limited and confined
the human soul for millennia. That's half of
his story. The other half is that he was
burned at the stake for refusing to back
down from this. It's a model for us all: trust
your perceptions trust your intuition and
then accept the consequences because this is
what existential validity must be.
As far as the relationship between Dee
and Bruno, the relationship is that they were
both derivative of the school of magic that
can be traced back to Henry Cornelius
Agrippa Von Nettleshine who was another
model for Faust. Agrippa wrote De Libro
Quatro De Occulta Philosophia, four books
of occult philosophy, and that was the core
work for European magic. All European magic can be traced back to the Agrippan system and Agrippa was the direct student of
the Abbot Trithemius of Spawnheim that we
mentioned yesterday as the source of all the
magical codes of the middle ages. If you're
interested in a brilliant but fictional treatment of John Dee and Giordano Bruno, I'd
like to recommend a novel to you. It's called
Aegypt, it's by John Crowley, the same
gentleman who wrote Little Big which is a
wonderful novel about the magical interface
between two worlds. But his book Aegypt,
fully half of the book is given over to a wonderfully rich retelling of the relationship between Bruno and Dee. Some people have
wanted to say that Dee and Bruno actually
crossed physical paths in London but I've looked into it and they missed each other by
about two weeks. Bruno was setting sail for
England as Dee was setting sail for France
and the Rosacrucian enlightenment episode
that I talked about.
Then someone asked about tantra and
the contrast between the imaginative internalized invocation of the anima or the
animus, depending on your own sexuality,
and that contrasted with something that
actually happens between two people. We
didn't talk that much about the concept of
the alchemical wedding, or the chemical
marriage is another way of putting it, but this
is the Western resonance to the Eastern idea
of tantra and it is the idea that sexual energy, being the rawest and most accessible
energy to the organism, can be channeled
into a higher spirituality. It's entirely so, the
problem is that of all paths this is probably
fraught with the greatest difficulty because
sexuality is such a debased coinage in the
modern world. In other words, you have to
make your way with great care and great purity of intent into this. In Eastern tantra that
is actually practiced in this physical manner
there is usually the admonition is that you
should have no attachment to your tantrica,
that the relationship should be entirely given
over to the technical details of this union
and of course it has to do with the forestalling of orgasm and the raising of energy within the organism.
In the chemical marriage, in the alchemical marriage, due honor is given to the
importance and uniqueness of the other person, in other words it isn't the idea of the
temple prostitute who serves as the vessel
for this process but there's actually an effort
to keep individual indentities and individual
dignity, in some sense, together and this is,
the higher up the mountain you go, the steeper it becomes and when you begin to scale
the heights of alchemical or tantric sexuality
the fall back into the nigredo can be shocking indeed so that's just an admonition, it's
not designed to scare you off, it's just to say
that in an age as sexually obsessed as our
own, you have to do as the I Ching says,
"inquire of the oracle once again if you have
purity of intent."
strana 56
ORL 2014-9
Isn't there also a healing between the
two?
Yes, it's a complete alchemical system and
the energy is passed between. This is probably the highest completion that is possible.
The ideal of romantic love, and I don't want
to digress too much into this, but the ideal of
romantic love was introduced into Europe in
the 1400s and earlier at the Anjovan(sp?)
court of Eleanor of Aquatain by troubadours
and this troubadour tradition can, scholarship now reveals pretty convincingly that
this is an esoteric Sufi system. It also occurs
in Indian teachers such as Chitania(sp?), who
is the guy that the Hare Krishnas go back to.
The radical teaching of Chitania was that you
could achieve ecstasy not by sitting in yoga,
but by dancing and singing on street corners.
It's now pretty clearly shown that Sufi, the
penetration of Sufi ideas into Bengal was
happening at the same time that these Sufi
ideas were coming across from North Africa
and into Spain and Southern France. So, it's a
tremendously old and vital tradition but you
have to be careful - the romantic impulse is a
real double-edged sword. It has been ever
since the early 19th century because, you
know, the rise of romanticism, as that term is
normally understood, meaning those movements in art and literature of the early 19th
century, the rise of romanticism was a response to the dehumanization that was going on at that time. The rise of industrialism
and the retreat into cities more massive than
any that had ever been built, did you want to
say something?
I wanted to add, the question was about
healing, and I think there's a tremendous
difference between Indian and Tibetan
tantric systems. You ought to practice in Taoism in terms of single copulation and dual
copulation, in the Taoist system self-healing
is of paramount importance before you can
even consider dual copulation. Dual
copulation is then begun, then again other
considerations come in, but the Tibetan and
Indian systems where Dakinis and various deities are invoked in the process of their alchemical union, it's really quite different
from the Taoist system which is devoid of beliefs in gods.
That's a good point. You know, yesterday I
talked about the alchemical stages. When
you have reached the albedo, the final whitening of these processes, that final whitening is, from a higher prospective, a new
nigredo and you must always build and build
again. So you have to be fairly confident that
you have already realized a certain portion
of yourself before you embark upon these
tantric double experiments. Because a lot of
tantric text reads very vampiratical, I mean,
it's all about expelling the semen and then
sucking it back in and it's like an energy war.
It turns into black magic. The losing partners
in this deal are just left a withered husk and
this is not a higher completion to be sought
for.
You're correct, there are supposedly, whether they're myths or documented stories,
about a Chinese Empress who caused the deaths of more than a thousand men because
of her vampirism.
And it was sexual in nature?
It was sexual in nature.
Just a couple of other points here. The
gentleman here who had nothing to comment or wanted to sit it out reminded me,
since we were talking about the Valentinian
system this morning, my favorite archon, besides Sophia who's so interesting because of
the little story about how she made the
universe, but the 12th archon in the Gnostic
system is a unique entity, I don't know of
another religious system that has this notion.
The 12th archon in the Valentinian system is
called The Watcher. That's all he does. He
does not put into the system at all but is the
witness and somehow this creates a validating dimension that is very important. I just
want to affirm that the watcher is a very
strong platform on which to stand. I mean,
would that I could learn to keep my mouth
shut. Would that we all could. So, the
watcher is a good archon to keep active on
your inner altar.
So, then, the future occurs three times on
the list. We don't have a lot of time, but what
I would like to say about it this morning is, if
you extrapolate all that has been said here
then you should see that, remember how I
said that one view of alchemy is that the alchemist intervened in natural process in the
role of a catalyst. For those of you who aren't
chemists, a catalyst is something that causes
a chemical reaction that is going on anyway
to precede at a faster rate but the catalyst is
not consumed in this process, it simply accelerates it. And if we think of nature as a great
alchemical furnace that continuously reproduces and brings forth wonders, then must it
not be that humanity is the yeast of the gain
alchemical rarefaction and that human histostrana 57
ORL 2014-9
ry is the process of catalyzing the alchemical
condensation. If we look back into nature,
before the advent of speaking and writing
human beings in the last 15,000 years, what
we see are very leisurely processes. The speciation of a single plant from another can
occupy 50 or 60 thousand years, it never
happens more quickly than that. And the
grinding down of glaciers from the poles,
these are processes that take hundreds and
thousands of years.
With the advent of human beings, an entirely new ontos of being, an entirely new category of becoming is introduced into the
entire cosmos, as far as we know, because we
cannot verify that there are other selfreflecting beings in the universe and this new
ontos of becoming is what I call epigenetic,
as opposed to genetic. All other change in
the living world, in the world of bios, of zoa,
occurs through genetic change, random modification of the genome which is then subject to random selection. But with the advent
of speech and writing, epigenetic, means outside of genetics, epigenetic processes become possible and time accelerates. One way
of thinking about what is happening in this
cosmos is that it is a gradual conquest of dimensionality by becoming, or process, we
hardly have a word inclusive enough.
The earliest forms of life were probably
slimes on certain kinds of clays, self-replicating molecular systems and then certain portions of this chemistry became light sensitive
and then there was the sense of the division
of light and darkness which generated the
notion of here and there on some tre-
mendously basic level within these early organisms. Once you have the concept of here
and there, motility, the ability to move, the
cilia that dot the surface of protozans and
stuff like this are elaborated and a new dimension enters the picture, the dimension of
time, because notice that a journey from
here to there is a journey from now to then.
And then, as more refined perceptual apparatus arose, and more refined systems of
moving animal bodies arose, a steady
conquest of dimensionality occurred. The
movement of animals onto the land and so
forth.
Well then, at the advent of memory, and
memory must be mediated by language except at a very crude, instinctual level, memory is a time binding function. It's a way of somehow taking the past and calling up it's essential properties so that they are co-present
with the given moment of experience. It's
one thing at the level of the song and dance
of pre-literate peoples but once you begin to
chisel stone and write books then you're into
the epigenetic domain in a big way. And once
you cross the threshold into the world of
electronic media and that sort of thing, once
you achieve powered flight, once you can
hurl instruments outside of the solar system,
these are time binding functions and the alchemical intent, recall, was to accelerate nature's intent toward perfection and the alchemists all believed that nature was
growing toward a state of unity and perfection, that given millions and millions of years,
everything would turn to gold, everything
would find its way toward the Platonian one.
So, now we live in a world that appears to
be on the brink of its own death or extinction and the reason we make that assumption
is that our bridges are burning behind us. We
see no way back to the world of the hunting
and gathering pastoralists of the high Paleolithic of the Saharan grasslands. We see no
way back to the Gothic piety of Europe with
over 30 million people in it. Our bridges are
burning and our religions, Islam, Judaism,
Christianity, the major Western religions persistently insist that we are caught in a tightening spiral of ever increasing speed that is
carrying us toward an unimaginable confrontation with something which they call
God, the second coming, the messiah, you
name it. As cool-headed a rationalist as Albert Toynbee, when he sat down to write a
study of history, he finally had to face the
question, "what is history for?" And the best
he could come up with is "history must be
about the entry of God into the domain of
three-dimensional space."
Well, we don't know what God is, let's not
call it God, let's call it the philosopher's stone, let's call it the Sophic Hydrolith, and I believe that the chaos of our world, the apocalyptic intuition that informs our religions
and our dreams is because ahead of us in
time, and now not that far ahead of us in
time, is something, taking a page from the
mathematical concern called dynamics, we
can call an attractor. The attractor lies ahead
of us in time. The universal process is not driven by a downward cascade of Cartesian
causuistry(?) that's the scientific notion and
it leads to a universe of entropy and heat death millions of years in the future but what
we see around us is a continuing and accelestrana 58
ORL 2014-9
rating complexification as human beings,
machines, eco systems, the solar system
itself is beginning to knit itself into a tighter
and tighter organization. I believe that alchemy provides the best metaphors for understanding this. Nature is the great alchemist
par excellence and we, as its minions through
history, are accelerating the condensation of
being toward the unimaginable so that in my
system, my way of thinking, there's ultimately a semitary(?) break with ordinary history
and I call it all kinds of different things, but
here this morning, the transcendent other.
The transcendent other casts an enormous shadow across the lower dimensional
landscape of time. The stirring of the earliest
life forms in the Devonian seas caught the
call and every step that has been taken since
then has been ever quicker, ever quicker toward the transcendental other, it beckons us
and history is haunted by this thing. History
is the shock wave of eschatology. History is a
process that lasts, let's be generous, 25,000
years, the wink of an eye in geological time,
and in that 25,000 years religious rise and
fall, governmental systems, teachers come
and go and there is a sense of being caught
in a whirlpool that is spinning us toward fusion with the unimaginable. This is why the
skies of Earth are haunted by flying saucers,
they aren't coming from other solar systems,
they are sintillas, remember this alchemical
term - sparks - they are sintillas being thrown
off the alchemical quintessence which lies
like a great attractor at the end of time and
the purpose of science and techni and
electronic media and information transfer
and all of this stuff is to knit us together, to
dissolve our boundaries and to bring us to a
point of singularity where language fails,
where we lean over meanings' edge and feel
the dizziness of things unsaid.
And this lies now, I believe, within our lifetimes, within the lifetimes of most of us, this
is actually going to break through. I'm like
one of those people carrying a sign that says
"repent for the end is near." It's as nutty a
position as you can possibly hold. That's why
I suspect it has a reasonable chance of being
dead on. So, that is the point of talking
about alchemy and this melding, the production of the quintessent and all that. It is
because we are a gnat's eyelash away from a
full confrontation with the transcendent
other. Our dreams are haunted by it, our
reveries are filled with it. If we take a psychedelic drug, it's revealed before us in all its
splendor. This is the force that is pulling us
inexorably toward completion.
I remember once in a psilocybin trance I
expressed concern about the state of the
world and the nous spoke, the logos spoke,
and it said "no big deal, this is what it's like
when a species prepares to depart for the
stars." This is the, we are in the birth canal of
a planetary birthing. And as you know, if you
come upon a birth in progress, you would never dream that this is the culmination of a
natural process. It looks like a catastrophe of
some sort. There is moaning and groaning
and screaming and thrashing and blood is being shed and there is a feeling that the walls
are closing in and yet it is inscripted into
each of us as a microcosmic reflection of the
completion of human history. And not only
strana 59
ORL 2014-9
human history, because we are simply the
hands and eyes of all life, all process on this
planet.
The Gnostics believe that the Earth is like
an egg and that a moment will come in which
the egg must be split asunder. I love to quote
the Grateful Dead, "you can't go back and
you can't stand still. If the thunder don't get
you then the lightning will." That is what we
are being funnelled toward, that is the
message of alchemy. That is the quintessence of the human enterprise, the biological
enterprise. I like to recall the Irish toast "may
you be alive at the end of the world." And we
have a real crack at it. It's not a pessimistic vision. It's the most optimistic vision that one
can suppose and I think that's where I'd like
to leave it this morning.
Pitím piva pijeme kulturu
marketér ani půllitr toho nejlepšího piva.
Takže to sice zblízka vypadá, že různí výrobci
jsou vzájemně v konkurenčním vztahu, ale
zdálky vlastně pracují na stejném poli a předhání se, kdo dokáže tuto kulturu lépe vystihnout, podpořit, kultivovat a rozsévat dál. A
kdo ji také dokáže lépe využít a vydělat na
něčem, co se lidem líbí a jsou za to proto
ochotni zaplatit.
Cena za pokrok
A když už jsme u toho placení, je důležité
si uvědomit, že většina ceny piva vlastně není
za pivo. Pivo samotné, tedy jakoby "samo
osobě", stojí málo, pár korun, jestli vůbec, a
zbytek je všechno ostatní. Tedy výzkum, reklamy, design, typické sklo a image, které si
pitím piva jaksi platíte, tedy stáváte se její
součástí.
A tak to chodí na světě, že většinou ani
nevíme, za co platíme, když si to kupujeme.
Drtivá většina ceny nejsou výrobní náklady,
ale náklady nevýrobní, ideologicko-kulturní.
Tomáš Sedláček
My dnes u piva - jestli něco - máme pocit, že z člověka dělá zvíře. Naši předci to
měli naopak, pivo dělalo z divochů kultivovaného člověka, neb ho zkulturnilo. A
jak se říká, jste to, co jíte. Tedy v tomto
případě pijete.
Dnes je obecně rozšířený názor, že rolí
pivovarů je prodávat pivo. Tak to jistě na
první pohled je, ale přesnější by bylo říkat, že
pivovary sklízí pivní kulturu. V kultuře, která
pivní kulturu nemá, neprodá ani ten nejlepší
Když se v nejstarším eposu lidstva - v Eposu o Gilgamešovi - z divokého polozvířete
Enkidua stává člověk, hraje u toho svou nezastupitelnou roli pivo. "Jez chléb, Enkidu, to
patří k žití / a pivo pij, jak zvykem je v zemi" teprve tímto stává se člověkem, neb pije lidskou kulturu, protože pivo - jak známo samo v přírodě neteče. K výrobě piva je třeba
kultura a specializovaná společnost, vynález
ohně, relativně pokročilé zemědělství... A tak
naši předkové svou kulturu vyjádřili a symbolizovali pivem. Ještě to šlo hudbou, architekturou nebo třeba tancem, ale nejvíc pro ně
byl chléb a pivo. Koneckonců, proč ne?
Jsme to, co pijeme
Co je na tom spíše pozoruhodné, je
srovnání s dneškem. My dnes u piva - jestli
něco - máme pocit, že z člověka dělá zvíře.
Naši předci to měli naopak, pivo dělalo z
divochů kultivovaného člověka, neb ho zkulturnilo. A jak se říká, jste to, co jíte. Tedy v
tomto případě pijete.
Občas si říkám, že možná nejlepší způsob,
jak tuto věc vystihnout, by byl krátký skeč
nebo krátký film, ve kterém se zvířata opijou
tak, že začnou jednat jako lidé. Vrchol pařby
by pak bylo obléknutí se do obleků, pánové
bílé košile a moderní kravaty, dámy lodičky a
večerní róbu, ty nejodvážnější by ani neměly
žádný výstřih a byly by navíc zahalené v
dlouhé, elegantní šále. Jeden z nich by měl
proslov na nějaké velice důležité ekonomicko-globální téma, ve kterém by plynule citoval z filozofie, literatury, a měl by velice
oslnivý závěr a vybroušenou pointu, kterou
by si všichni vzali k srdci. Další den, po vystřízlivění, by se náramně bavili tím, jak byli
včera večer rozumní, jak si začali vykat a
Eduard začal na závěr jednání o výhledu
prodeje a zisků na další rok dokonce prezentovat v PowerPointu.
Zbaveni rozumu
Je totiž také možné, že jsme zvířata "posedlá" duchem a duší, tedy právě tím, co nás
tak odlišuje od zvířat, ať už to pojmenujeme
jakkoli. Nemusíme hledat vetřelce a cizí inteligence, těmi vetřelci a tou cizí inteligencí
jsme my. Máme rozum, se kterým jsou
problémy již od chvíle, kdy lidé začali přemýšlet, jak píše filozofka Mary Midgleyová v
jedné ze svých knih. Máme city, které
bychom si přáli cítit víc nebo míň, ale v každém případě je to s těmi city citlivé. Naše
vnější stránka se podobá v ledasčem zvířatům, ale ten vnitřek, ten je opravdu UFO unidentified flying object, tedy neidentifikovaný létající objekt. Neidentifikovatelný
proto, že jsme nic podobného nenašli na celé
naší Boží planetě ani v jejím nejbližším okolí
(dnes bratru na vzdálenost 35 světelných let,
odkud stále nepřišla žádná odpověď na naše
první rádiové vysílání).
Takže zdali nás pivo kultivuje nebo
naopak, můžeme nechat otevřené. Ale každopádně nás pivo té posedlosti rozumem a naší
kulturou občas trošku zbaví.
http://dialog.ihned.cz/komentare/c162674170-pitim-piva-pijeme-kulturu
strana 60
ORL 2014-9
Začarovaný kruh českých
novin
Václav Umlauf
Nefalšovaná hrůza mne pojala při čtení zahraničních zpráv bývalých komunistických
novin, z nichž zbyly podnikatelské trosky
zvané „Právo“. Titulek hlásal, že „Dvě školačky ubily kladivem dva psy, jejich rodina přihlížela“. Nevěděl jsem totiž, co se stalo tomu
kladivu. O něm v jinak výborně dokumentované zprávě včetně videa nebyla další
Začarovaný kruh českých novin
zmínka. Snad to dopadlo i pro ně dobře,
většinou to tak bývá.
Zmíněná zpráva z ciziny dokumentuje začarovaný kruh českých celostátních novin.
Západní společnosti je prodaly Babišovi proto, že je potřeboval, aby mu nenadávaly, když
z dopuštění lidu v této zemi vládne. A chce
tak činit více, lépe a radostněji. Jinak mohou
psát, o čem chtějí, tento oligarcha je stejně
nečte. Aspoň v to doufám, když už je platí.
Místní plátky regionálního tisku si západní
majitelé nechali, protože tato větev slušně
vydělává, na rozdíl od celostátního braku. A
proč je tento brak brakem? Vezměte si
zprávu o ubití psa (pardon, dvou psů) tím kladivem. Jistěže je důležitá, jinak by ji celostátní noviny v Česku nepublikovaly. Jistě je
mnohem důležitější než všechny zcenzurované zprávy z Ukrajiny a z jiných částí světa, o kterých se čtenáři nemají nic dozvědět.
Jenže tito čtenáři už jsou po deseti letech
podobného výběru sice zásadně neinformovaní, ale vůbec nejsou hloupí. Dobře vědí
(jako třeba já), že zprávu o tom kladivu si
přečtu na webu a za podobné sračky nemusím platit ani korunu.
A o to jde. Lidé vědí, že noviny se vlastní
vinou staly úplně zbytečným luxusem, za který je v dnešní krizi korporátního kapitalismu
zbytečné vyhazovat jakékoliv peníze, byť i
haléřového rázu. Jistě, mediální korporátky si
to nějak vyberou na internetové reklamě či
na jiném obohacení podobnému Jánošíkovi
naruby. Jenže nikdy si to už nevyberou na
novinách typu, který jsme my, starší generace, pořád ještě občas kupovali, dokonce i za
komunistů. Kvůli dvěma školačkám, dvěma
psům a předpokládám i dvěma kladivům, už
to opravdu nestojí za to. Takže noviny, jako
původně slušné Právo, které sami novináři
vytunelovali na KSČ, cíleně zničily čtenáře
svou pokleslou úrovní. Čtenáři novinám tuto
dojemnou starost o jejich blbost oplatili tím,
že hltají svinstvo. Jenže toto mediální svinstvo (jako každé jiné svinstvo) je už k mání
úplně zdarma, je toho na webu celé tuny. Tak
k čemu kupovat celostátní noviny, které s
tímto brakem začaly jako první?
http://news.e-republika.cz/article2753-Zaarovany-kruh-eskych-novin
Chci chvíli doznívat
Byl významný alternativní muzikant,
ale své nástroje rozdal a hudbě už se nevěnuje. Ani ji neposlouchá. V osmašedesáti
letech průkopnicky plánuje odchod z pozemského světa. Důstojný, a tak trochu
hudební –jako když se kácí rezonanční
smrk.
Jsem zhruba o čtvrt století mladší. Asi se
neumím vcítit do životní fáze, v níž se nacházíte.
Jsem za zenitem. Vše, co jsem
potřeboval,mohl a měl sdělit, jsem vyslovil, v
různých formách zveřejnil a uložil pro příští
generaci zájemců. Umění žít jsem zvládl už za
totality, o to víc jsem si života užíval po ní. Cítím se jako typický český, ještě všeobecně
vzdělaný a za třicet let aktivního psaní a
přednášení téměř zprofesionalizovaný důchodce. Tedy ten, kdo už zná odpovědi na
všechny otázky života, ale nikdo se ho na nic
neptá. Ale neřeším to. Užívám si života jako
nikdy předtím.
Máte pocit, že se vás nikdo na nic neptá?
Jste přece autor řady knih, domníváte se, že
nikoho neoslovují?
Poněkud jsem předběhl dobu, takže čekat,
až veřejnost zaznamená, přečte,nebo dokonce pochopí má poselství,nemá smysl. Byl
jsem na svou dobu příliš nadšenecký, aktivní,
záměrně nespojen se ziskem nebo odbornou
pozicí. Nejprve coby disident a později jako
alternativní provokatér jsem vířil zatuchlé
vody v českých rybnících muzikoterapie, školství,rychlokvašené emancipace českých
žen,totalitní atmosféry v českých porodnicích. Vždy jsem se snažil najít nejen skutečné
příčiny individuálních, celospolečenských a
dobových problémů, ale i metody jejich řešení. Snažil jsem se rozpoutat diskusi,leč
reakce zatím téměř žádné: rozmazlená
společnost není připravena. Co se týče nejbližší budoucnosti, nemám o tomto státě ani
strana 61
ORL 2014-9
o jeho konzumem omámených obyvatelích
žádné iluze.
To zní jako hodně nekompromisní ortel
Celé roky smutně komentuji mizející
schopnost tolerantní komunikace a respektu.
Většina Čechů se snaží co nejrychleji a bezohledně najít své štěstí – chtějí si užít. Přitom
by stačilo sledovat výsledky dlouhodobých
výzkumů: za posledních dvacet let se materiální situace většiny lidí v naší kultuře podstatně zlepšila, aniž došlo ke znatelnému vylepšení pocitů osobního štěstí. Jsme až na
vzácné výjimky ryzí materialisté, kteří chtějí
pořád víc. Mnozí dokonce konzumují šamany,
bohyně a duchovní semináře. A když pak přijde někdo, kdo je zve o duchovnu nejen poslouchat a číst, ale skutečně konat,raději
jdou k jinému, který nabízí rychlejší a třpytivější cestu.
Mluvíte z vlastní zkušenosti, předpokládám.
Pořádal jsem kdysi sérii tří seminářů, vždy
po měsíci. Na konci prvního jsem účastníkům
doporučil, aby cvičili to a ono, potom že budeme pokračovat. Poctivě trénovali tak tři z
těch třiceti lidí! A líní po měsíci závistivě koukali, že ti, co trénovali, krásně hvízdají alikvoty, dobře meditují, chytře a správně se ptají,
mají zážitky. Líní si samozřejmě stěžovali na
nespravedlnost – jak to, že my jsme neměli
zážitky? No protože měsíc jen pasivně čekali,
až jim to někdo nalije trychtýřem do hlavy.
Ani cizí jazyk se nenaučíte tak, že si koupíte
učebnici čínštiny a přečtete si ji za víkend.
Tak jako žena, která si mužem nechá zaplatit
kurz Bohyní sexu za víkend a v neděli večer
ho při návratu seřve, že jí to nikdy neudělal
správně. Místo toho, aby ho jako nikdy předtím pomilovala. Takový mají Češi vztah k
duchovnosti.
Kde a proč se v nás bere ta lenost s povrchností?
Povrchnost, spěch a nesoustředění, a nakonec i neustálá nespokojenost se sebou
samým, jakož i spotřební neukojitelnost, vyplývají právě ze sobectví a z něj plynoucího
materialismu. Zjednodušeně řečeno: materialismus, který mámena mysli, vyplývá také z
nesprávně vedených porodů, ze dvou světových válek minulého století bez lásky – z
nich vyplývajícího drezurního školství, na zisk
orientovaného zdravotnictví a špatně fungujících soudů a státní správy. Přitom materialismus je jen jakýsi program mysli, který se
při troše snahy dá přeprogramovat. Ale musíme pro sebe začít něco pozitivního dělat –
třeba jíst vegetariánsky, cvičit jógu nebo se
pomocí meditací naučit být k životu i partnerům pozorní.
Když je to s českou duchovností tak
špatné, proč se pořád snažíte lidi přesvědčovat o smyslu duchovních cest?Není pro vás
lepší zavřít se do klidu někam na poustevnu?
Izolovat se?
Češi měli po roce 1989 obrovskou šanci
něco zásadního změnit, ale ačkoli za námi v
naději, že nezopakujeme jejich chyby, jezdily
duchovní osobnosti z celého světa –včetně
dalajlamy –, zklamali jsme je i sebe: zvolili
jsme nákupy. A navíc to, co si laici myslí o
duchovnosti nebo o duchovních učitelích, je
zase jen obrovská iluze. Poustevna je dobrá
jako škola, místo, kde se o sobě něco dozvím
a něco se naučím, ale pak je třeba vyjít do
světa a podělit se.
Když jste byl ve vězení, pořádal jste
turnaje ve vyprávění vtipů – vaše životní metoda je pozitivní vnímání a jednání.
Přiznám se, že v našem povídání mnoho
optimismu necítím. Člověk ani společnost nemůže ven z pasti, dokud si neuvědomí, že v ní
je. Po lekcích otevření očí v mých knihách a
článcích vždy následovaly nějaké terapeutické, jakkoli alternativní, k pozitivním výsledkům směřující metody. Že je málokdo vyzkouší? To není můj problém, ač mi to může
být líto. Říkávám, že ještě není tak zle, aby
mohlo být lépe. A dělám všechno pro to, aby
lidé, kteří si to časem uvědomí a budou chtít
pro nápravu věcí něco dělat, měli po čem
sáhnout. Vždy záleží na úmyslu. Dvacet let
jsem se věnoval osvětě v případě zbytečně
medikovaného porodnictví, které jena počátku všech problémů. Přestože se situace k
lepšímu nezměnila, získal jsem jiný pohled na
lidi. Jsem daleko tolerantnější, protože povahu zlých lidí, lhářů a lakomců, jakož i
samotnou existenci závisti, zla a lakoty, vysvětluje ve většině případů právě traumatický porod. Z toho plyne vlastně optimistický závěr:stačilo by změnit přístup k porodu a za dvě tři generace by svět neznal
agresi a násilí. Ověřil jsem si také, že idealisticky pojímaná bezpodmínečná láska, která
většině lidí nečiní potíže, pokud se jedná o
kotě nebo kuřátko, ale s nerudným šéfem či s
trucovitou partnerkou ji už nezvládají, je
možná. A nakonec pro všechny výhodná.
Na porody jsme narazili už poněkolikáté,
je to jedno z vašich témat. V čem je současné
porodnictví špatné, poškozující a traumatizující?
Lidé netuší, že všichni jsme oběti obětí.
Pohybujeme se v bludném kruhu generací.
Lékaři, kteří dnes vedou porodnice, byli traumaticky, a tedy poškozeně porozeni před padesáti lety v socialistických porodnicích, dnes
stejným způsobem vedou porody. Stejně neporadí těhotným ženám jejich matky, které
porodily ve zbytečných bolestech v nemocnicích. Přitom těhotenství není nemoc! Potřebujeme regeneraci společnosti. Nejlépe je
začít na samém počátku, u porodů.
Jistěže těhotenství není nemoc, ale jaký
vliv má porod na nefunkční školství,
zdravotnictví, soudy?
V ReGeNeRACI jsem v roce 1998 uveřejnil
přílohu s názvem Prenatální život. V roce
2001 jsem tamtéž publikoval text Nová doba
porodní: přirozený porod jako cesta ke
společnosti bez násilí (což byl základ pozdější
stejnojmenné knihy z roku 2002 –pozn. red.).
Na mém blogu jsou k dispozici články na
téma zbytečné medikace porodů u nás, píšu
zde také o výhodách porodů přirozených.
Tedy takových, při nichž nezasahují lékaři.
Neexistuje totiž jediný důkaz, že způsob, jakým dnes probíhá porod v továrnách zvaných
porodnice, je – kromě několika procent akutních patologických případů – pro rodičku a
její dítě bezpečný a prospěšný.
Když to otočíme, jaké jsou důkazy o opaku? Tedy, že současný porodnický systém je
nebezpečný?
strana 62
ORL 2014-9
Existují desítky závažných studií dokazujících, že téměř všechno na běžném,lékaři vedeném porodu – a tím myslím už polohu, rutinní přístupy a postupy,odcizení, aplikaci povzbuzujících a utišujících prostředků a další
okolnosti –rodičku, a především její dítě
ohrožuje a bohužel mnohdy také na celý
život fyzicky, a hlavně psychicky negativně
ovlivňuje. Ve Švédsku, kde mají nejnižší porodní úmrtnost na světě, je lékařských zásahů u porodu jen sedm procent, u nás devadesát procent. Americký neonatolog
Marsden Wagner po inspekci v českých porodnicích, iniciované Světovou zdravotnickou
organizací, prohlásil, že první, čeho se českým ženám v porodnicích dostane, je nesvoboda následovaná obřízkou a separací dítěte.
Tak zlé je to i dnes?
Ano, bohužel je. Psycholožka Michaela
Mrowetz na nedávné mezinárodní konferenci
přirovnala běžný medikalizovaný porod u nás
k pomyslné situaci na ulici: těhotné ženě
někdo nabídne drogu, ale informuje ji jen o
jejích pozitivních účincích, jiný tutéž ženu povalí na zem a tlačí na břicho, další jí nastřihne
vaginu a ještě další jí odnese dítě. Na ulici
bychom napočítali hned několik trestných
činů, v porodnici se totéž nazývá porodní
péčí.
Mluvme teď o opačném pólu života. Před
třemi lety jste měl zdravotní krizi a málem
jste vyvanul, jak tehdejší situaci nazýváte. Jak
přemýšlíte o smrti?
Měli bychom mít možnost odejít ze života
právě tak rituálně a slavnostně, jak bychom
se měli narodit. Současná takzvaná svobodná
společnost ani netuší, a nechce slyšet, jak nás
stát v momentech zrození,ale i umírání a
smrti, kontroluje a terorizuje. A dokonce
trestá jakýkoli pokus o alternativu. Je ale jen
otázkou času, kdy se lidé vzepřou a pokusí se
o vědomě dobrou smrt. Tak jako se v dobách
před Inky v tamější společnosti vždy několik
lidí, kterým bylo přes šedesát let, měli vnuky
a zasadili dostatečný počet stromů, domluvilo a uspořádalo slavnost. Během ní tito lidé
vypili nápoj a umřeli.
I vy se připravujete na podobně vědomý
odchod?
Poslední roky se připravuji, abych byl fyzicky i duševně očištěn a mohl odejít radostně a optimisticky v čase, kdy se svobodně rozhodnu. Volím zkrátka jinou cestu
než ti, kteří, aniž to tak chtějí, umírají ve strachu, ve zbytečně prodlužovaném utrpení a v
technokraticky vnuceném odcizení nemocnice nebo léčebny dlouhodobě nemocných.
Nechci se podílet na všeobecně rozšířeném
předstírání většiny, že smrt zmizí, když ji
schováme. Což navíc systému umožňuje vydělávat na prodlužovaném utrpení bezmocných – to je přece něco pokryteckého a
neodpustitelného. Možností je minimum, a
tak stále průkopnicky hledám. V nedávném
rozhlasovém povídání se na toto téma rozhovořil i Zdeněk Mahler. Zmínil, jak se kácí
rezonanční smrky (stromy,jejichž dřevo slouží
k výrobě hudebních nástrojů – pozn. red.).
Aby nebyly pádem na zem poškozeny, lesníci
je při kácení pokládají do vysokého, měkkého
lůžka z větví. A smrk pak ještě hodnou chvíli
doznívá... Zdeněk Mahler pak dojatě dodal:
Já bych také rád nějakou dobu dozníval.
Předpokládám, že byste nedozníval v tónech evropských stupnic.
To ne, protože naše stupnice jsou uměle
vypočítané, tedy anatomicky rozladěné. Proto také naše hudba nefunguje a dnes spíše
škodí. Už celé roky nehraji, nástroje jsem rozdal, sbírku CD také. Hudbu jako takovou – až
na výjimky, kdy si třeba zazpívám nějakou
mantru – neposlouchám, protože ji nepotřebuji. Mou hudbou je ticho, šumění stromů,
zvuky života. Za ty roky, kdy jsem hrával jen
na tibetské mísy,jsem totiž radikálně zjemněl
a současnou běžnou produkci, až na vzácné
výjimky,vnímám spíše jako obtěžující a bolest
způsobující.
Chcete doznít jako rezonanční smrk. Jak
myslíte, že dozní tato doba?
Každá doba zanikne. Kolaps naší civilizace
se blíží a je neodvratný. Jde jen o to, aby
zjednodušení systému proběhlo co nejméně
bolestně a abychom se poučili. Zatím je lidstvo nepoučitelné. Jak kolaps proběhne a co
si z té zkušenosti dokážeme vzít, bude jen na
nás. Jde také o to, abychom měli představu,
co bude po onom krachu. Aby existovala povědomost o nějaké – nejlépe pozitivní a
duchovní –vizi. Již od dob totality opakuji, že
je to právě praktická a aplikovatelná
duchovnost,
kterou
budeme
muset
zvládnout všichni, jinak nebudeme vůbec
http://blog.baraka.cz/wpcontent/uploads
/2014/08/rozhovor_marek.pdf
strana 63

Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

Podobné dokumenty

Taxmeni aneb Hledání country grálu

Stáhnout číslo v PDF

ORL číslo 201311

OBĚŽNÝ DOPIS březen/duben 2006 Velice srdečn

NEW - IMEXPO

NEW - IMEXPO

Orl-2014-8 - Otevřený Rozšalovávací List

Říjen - Filmexport Home Video

Orl-2014-11

kundalini a čakry