pdf 1

Transkript

pdf 1

EPO / Operační systémy počítačů
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 1 –
OPERAČNÍ SYSTÉMY POČÍTAČŮ
Operační systém je obvykle zjednodušeně definován jako základní programové vybavení, určené pro zajištění
základních funkcí počítače pro aplikační programy.
Operační systém není nic jiného než zvláštní typ programu, přesněji sady programů. Jednou z funkcí operačního
systému je oprostit programátora aplikačního vybavení od nutnosti znát podstatu hardwaru a nabídnout mu sadu
základních funkcí v podobě aplikačního rozhraní, které může ve svých programech využívat do jisté míry
standardizovaným způsobem. Jinými slovy, operační systém není pro využívaní počítače podmínkou nezbytně
nutnou, ale podstatně usnadňuje jeho využití. Pokud by operační systémy neexistovaly, musely by být všechny
aplikace psány přímo pro daný hardware. Včetně grafického rozhraní a ovladače ostatních vstupních i výstupních
zařízení. Výsledné aplikace by zcela jistě v takovém případě byly nejen mnohem horší, ale především mnohem
dražší.
Operační systém je v informatice základní programové vybavení počítače (tj. software), které je zavedeno do
paměti počítače při jeho startu a zůstává v činnosti až do jeho vypnutí. Skládá se z jádra (kernel) a pomocných
systémových nástrojů. Hlavním úkolem operačního systému je zajistit uživateli možnost ovládat počítač, vytvořit
pro procesy stabilní aplikační rozhraní (API) a přidělovat jim systémové zdroje. Operační systém je velmi
komplexní software, jehož vývoj je mnohem složitější a náročnější, než vývoj obyčejných programů.
Historie:
První počítače neměly operační systém. Na počátku 60. let 20. století dodávali výrobci počítačů propracované
nástroje pro řízení dávkového zpracování spouštěných programů. První operační systémy byly dodávány k sálovým
počítačům (mainframe). V roce 1967 byl firmou IBM vydán operační systém MFT, který podporoval v omezené
míře multitasking. Od roku 1964 byl vyvíjen Multics, který však Bellovy laboratoře přestaly vyvíjet v roce 1969,
kdy byl v těchto laboratořích vytvořen první Unix.
Funkce:
Operační systém plní tři základní funkce:
1. ovládání počítače – umožňuje uživateli spouštět programy, předávat jim vstupy a získávat jejich výstupy s
výsledky
2. abstrakce hardware – vytváří rozhraní pro programy, které abstrahuje ovládání hardware a dalších funkcí
do snadno použitelných funkcí (API)
3. správa prostředků – přiděluje a odebírá procesům systémové prostředky počítače
Ovládání počítače
Při definici operačního systému se obvykle omezuje ovládání počítače na schopnost spustit program, předat mu
vstupní data a umožnit výstup výsledků na výstupní zařízení. Někdy je však pojem operační systém rozšířen i na
grafické uživatelské rozhraní, což může být z důvodů marketingových, ale i problému nejasné hranice mezi
operačním systémem a aplikacemi.
U systémů, které disponují jediným grafickým rozhraním (Microsoft Windows, Symbian OS, …) je často grafické
rozhraní zahrnováno do operačního systému. U systémů, kde je uživatelské rozhraní možné vytvořit několika
nezávislými způsoby nebo různými aplikacemi, je běžné nepovažovat ho za součást systému (unixové systémy).
Abstrakce hardware
Operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení v počítači (tzv. hardware) a definuje standardní
rozhraní pro volání systémových služeb[1] tak, že vytváří abstraktní vrstvu s jednoduchými funkcemi (tzv. API),
které využívají programátoři aplikací. Tím nejen zjednodušuje programátorům vytváření programů, ale umožňuje
programům pracovat i se zařízeními, které v době vzniku programu neexistovaly (například z hlediska
programátora není rozdíl mezi otevřením souboru na pevném disku, CD, DVD, flash, síťovém disku nebo Blu-ray).
Někdy je uvnitř operačního systému vytvářena podobná abstraktní mezivrstva, která usnadňuje programování
ovladačů jednotlivých zařízení (tzv. HAL, anglicky Hardware Abstraction Layer).
Správa zdrojů
Operační systém přiděluje spuštěným programům systémové prostředky (operační paměť, procesor, pevný disk,
vstupně-výstupní zařízení). V případě potřeby může operační systém procesům přidělené prostředky násilně
odebrat (preempce). Operační systém využívá schopnosti procesoru k ochraně sebe samého, ale i k oddělení
pracovního prostoru jednotlivých procesů.
Stavba operačního systému:
Operační systém se skládá z jádra (též označovaného jako kernel) a pomocných systémových nástrojů.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 2 –
Jádro je základním kamenem operačního systému. Zavádí se do operační paměti počítače při startu a zůstává v
činnosti po celou dobu běhu operačního systému. Jádro může být naprogramováno různými způsoby a podle toho
rozeznáváme:
• monolitické jádro – jádro je jedním funkčním celkem
• mikrojádro – jádro je velmi malé a všechny oddělitelné části pracují samostatně jako běžné procesy
• hybridní jádro – kombinuje vlastnosti monolitického jádra i mikrojádra
Vymezení operačního systému
Do operačního systému obvykle zahrnujeme i základní systémové nástroje, které slouží ke správě počítače
(formátování disků, kontrola integrity souborového sytému, nastavení systémového času a podobně). Některé
doplňující aplikace se však těmto nástrojům velmi blíží nebo je dokonce nahrazují (například součástí Microsoft
Windows není diagnostika pevných disků, detailní nástroj na sledování procesů a dalších interních pochodů v
systému apod.), a proto není vždy možné systémové nástroje a aplikace jednoznačně rozlišit.
Aplikace a jádro operačního systému můžeme rozlišit podle výše uvedených základních funkcí operačního systému
nebo podle toho, jestli je daný spuštěný proces zpracováván v uživatelském nebo jaderném režimu (viz
privilegovaný režim).
U operačních systémů s monolitickým jádrem (např. unixové systémy) je jasná hranice mezi systémovým voláním,
knihovnami a procesy. Například souborový systém je u nich typická součást operačního systému. Naopak systémy
s mikrojádrem (např. systémy Windows NT) tuto hranici jasnou nemají, protože výše zmíněná obsluha
souborového systému je zde realizována jako samostatný proces v uživatelském prostoru (tzv. serverem).
Windows API slučuje systémová volání, ovládání uživatelského rozhraní i různé knihovní funkce, takže je obtížné
rozpoznat, co je knihovní funkce a co je obdoba systémového volání monolitického jádra.
Vlastní uživatelské rozhraní počítače (příkazový řádek, textové nebo grafické) není obvykle do operačního systému
zahrnováno. Nicméně je možné kvůli zvýšení výkonu některé typicky aplikační úkoly přenést do jádra operačního
systému (například webový server, grafické uživatelské rozhraní, akcelerované funkce grafických karet apod.).
Operační systém reálného času:
V některých případech je nutné, aby jádro operačního systému poskytovalo záruky a nespoléhalo se na poměrně
volná pravidla, která stačí pro běžné využívání operačního systému (např. jako desktop nebo server). Vyšší nároky
plní operační systém reálného času, který se používá například pro mobilní telefon, řízení výrobních procesů a
podobně. Takový systém pak ale vyžaduje vyšší režii pro řízení procesů, takže pro běžné nasazení není vhodný.
1) Operační systém MS-DOS
- koncepce a struktura
základní rysy lze definovat takto:
- jednouživatelský (je schopen přijímat příkazy pouze z jednoho vstupního zařízení)
- jednoprogramový - spuštění a běh pouze jedné úlohy (s výjimkou programu PRINT, který pracuje na
pozadí běžící úlohy – je mu určeným způsobem přidělován čas CPU)
- hierarchický - rozdělení na několik částí – hierarchická struktura. Mezi jednotlivými částmi je definováno
rozhraní jehož prostřednictvím jednotlivé části systému spolu komunikují.
Vrstvová struktura MS-DOS
Nejvyšší úroveň
Komunikace s uživatelem
Služební programy
Aplikační programy
Jádro operačního systému
Obsluha technických prostředků
Technické prostředky - HW
nejnižší úroveň
Hierarchie: rozhraní mezi jednotlivými složkami je pevně definováno a každá úroveň využívá prostřednictvím
rozhraní pouze služeb nejblíže nižší úrovně.
Doporučuje se, aby i aplikační programy využívaly jen služeb jádra oper. systému. (100% přenositelnost
aplikačních programů mezi různými počítači a celkově korektní způsob práce). Je zde samozřejmě možnost
obcházení jednotlivých úrovní oper. systému, ovšem za předpokladu dokonalé znalosti jednotlivých úrovní a
rozhraní – v praxi z důvodů požadavků na zvýšení rychlosti práce aplikačního programu.
Komponenty systému
Jednotlivé vrstvy hierarchické úrovně oper. systému jsou tvořeny komponentami
požadované funkce:
MS-DOSu, které zajišťují
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 3 –
a/ obsluha technických prostředků – je řešena těmito komponentami: - BIOS (Basic Input Output Systém)
- IO.SYS
- zavaděč systému
b/ jádro operačního systému
- MSDOS.SYS
c/ komunikace s uživatelem
- COMMAMD.COM
d/ služební programy mají podobu přímospustitelných souborů
ad (a): modul BIOS – je základem programového vybavení PC.
Je uložen v trvalé paměti typu ROM (Read Only Memory) uvnitř počítače a není součástí samotného operačního
systému (tedy pevná součást, která nemůže být jednoduše změněna). Je však prostředníkem mezi technickým
vybavením a jádrem operačního systému, které se skládá z několika obslužných souborů, nezbytných pro činnost
počítače. BIOS obsahuje systémové rutiny pro obsluhu vnitřních pamětí, vstup/výstupních zařízení, jsou v něm
uloženy testovací programy a programy pro základní nastavení mikropočítače (zprávy, jenž se vypíší jako první po
zapnutí počítače, má na svědomí právě BIOS). Tzv. dynamická část BIOSu, jejíž obsah je udržován baterií,
uchovává všechna základní nastavení (datum, čas, typ pevného disku atd.). Této části systému se podle technologie
použité pro uchování informací říká CMOS. BIOS přijímá požadavky od vyšší vrstvy (většinou od jádra OS) a
naopak komunikuje s technickou částí počítače (vše prostřednictvím přerušovacích vektorů).
IO.SYS - jedná se o programové doplnění modulu BIOS. Je uložen na systémovém médiu a je zaváděn do oper.
paměti zavaděčem systému. Jedná se o rozšíření modulu BIOS ve smyslu změn a doplňků základních operací
BIOSu a nové rutiny pro nová zařízení. Protože IO.SYS je běžným souborem uloženým na mediu, lze jej snadno
modifikovat a tvoří tak snadný nástroj pro realizaci změn BIOSu. Není tedy nutno provádět změny přímo v pevné
paměti BIOSu, což je účelem IO.SYS.
zavaděč systému - protože se MS-DOS skládá i z částí uložených na systémovém mediu, musí být k dispozici
prostředek, který i bez podpory vlastního systému dovede s tímto médiem pracovat .
ad (b) Jádro operačního systému (MSDOS.SYS)
Základ celého systému. Nezávislé na technických prostředcích.
- zajišťuje služby pro složky operačního systému na vyšší hierarchické úrovni
- zajišťuje správu systémových prostředků počítače a to:
• operační paměti
• správu procesů
• správu vstup / výstupních zařízení
• správu systému ovládání souborů
Volání služeb jádra oper. systému se děje prostřednictvím přerušovacích vektorů
SPRÁVA SYSTÉMOVÝCH PROSTŘEDKŮ:
Správa operační paměti – metoda přidělování paměti.
Fyzický adresní prostor operační paměti je rozdělen do několika částí. Jedna rozsáhlá oblast je určena pro zavedení
a spuštění aplikačního programu. Správa paměti řídí také adresní prostor přidělený aplikačnímu programu k uložení
jeho dat.
Správa procesů – udržuje informace o programech, zaváděných do operační paměti a o vazbách mezi těmito
programy. Z běžícího programu (voláním služby jádra oper. systému) je možno zavést do volné části operační
paměti jiný program a spustit jej. Monoprogramový režim – nově zavedenému procesu je předáno řízení a řadič
procesů musí čekat na jeho dokončení.
Správa vstup/výstupních zařízení
Jednotný přístup k v/v zařízením a k souborům na nich uloženým. Každé v/v zařízení je interpretováno jako
specifický soubor s vlastním jménem, což umožňuje sjednotit poskytované služby jádra systému nezávisle na práci
se vstup/výstupním zařízením nebo se soubory. Pro ovládání standardních v/v zařízení je MS-DOS vybaven sadou
rezidentních ovladačů, které jsou zaváděny jako součást operačního systému do oper. paměti (ovladače tvoří
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 4 –
vzájemně propojený řetěz – jeho články jsou jednotlivé ovladače).
Kromě toho pro nestandardní zařízení je možno definovat vlastní ovladače, které se zavedou do paměti po zavedení
oper. systému – tzv. instalované ovladače.
Správa v/v zařízení je připojí k řetězu rezidentních ovladačů (případně náhrada některého rezidentního ovladače
instalovaným ovladačem). V programu CONFIG.SYS se jedná o příkazy DEVICE.
Pro efektivnější komunikaci v/v zařízení používá oper. systém metodu vyrovnávacích pamětí. Ty jsou zřizovány
při zavádění oper. systému v operační paměti počítače – opět v CONFIG.SYS formou příkazů BUFFERS lze zadat
počet vyrovnávacích pamětí (volí se v rozmezí 20 až 40). Velikost: obvykle = sektor.
Správa systému ovládání souborů
Hierarchická struktura adresářů na vnějších diskových médiích (převzata z UNIXu) – stromová struktura – vyšší
úroveň ochrany dat jednotlivých uživatelů.
Činnost ovládání souborů je úzce svázána s logickou organizací dat na magnetických discích.
Ad (c) Komunikace s uživatelem – jedná se o nejvyšší vrstvu operačního systému.
Zajišťuje komunikaci: - s uživatelem
- s nižšími úrovněmi
Tento prostředek je v operač. systému realizován procesem příkazů, uložených ve formě interpretu příkazů souboru COMMAND. COM na systémovém mediu (spolu se soubory IO.SYS a MSDOS.SYS). Do operačního
systému je zaváděn jako poslední část MS-DOSu.
Zahrnuje následující základní funkce:
- obsluha chyb – zahrnuje zobrazení chybového hlášení pro všechny standardní chyby
- zpracování inicializačního souboru – při zavádění MS-DOSu do paměti je závěrečnou fází zpracování
dávkového souboru AUTOEXEC.BAT, který má zajistit automatické provedení požadovaných činností při
každém zavedení O.S. Dávku si určuje samotný uživatel počítače.
- zpracování dávkových souborů – obsah souboru .BAT je interpretován přímo procesorem příkazů.
- realizace interních příkazů – program COMMAND.COM obsahuje přímo v sobě prováděcí kód pro
takzvané interní příkazy – to jsou základní informační funkce o činnosti systému a pro práci se soubory a
adresáři vnějších paměťových médií.
- zavádění a spouštění externích příkazů - procesor příkazů přijímá od uživatele požadavky ve formě
příkazů zadávaných prostřednictvím příkazového řádku.
Soubor COMMAND.COM se skládá z několika částí:
- rezidentní část – zaváděna hned za jádro O.S. a jeho datové oblasti. Obsahuje rutinu pro zpracování
přerušení 23H a 24H, rutinu pro znovuzavedení tranzientní části procesoru příkazů do paměti (pokud je to
třeba) a provádí obsluhu chyb
- inicializační část – zavádí se bezprostředně za rezidentní částí procesoru příkazů. Obsahuje kód pro
zpracování souboru AUTOEXEC.BAT a po provedení této činnosti ho už není zapotřebí, takže se místo v
paměti uvolňuje na toto místo se načítají externí příkazy.
- tranzientní část – tato část procesoru příkazů je zaváděna na nejvyšší adresy operační paměti RAM.
Obsahuje kód všech interních příkazů oper. systému a procesor pro zpracování dávkového souboru. Dále
vytváří systémovou výzvu (prompt.), kterou je uživatel informován o připravenosti procesoru příkazů k
přijímání příkazů, čte příkazový řádek, který analyzuje a v případě potřeby zavádí a spouští externí příkazy
oper. systému.
ROZDĚLENÍ OPERAČNÍ PAMĚTI
Základní adresní prostor: 1 MB takto velký prostor byl schopen adresovat procesor 8086 / 8088.
Tento rozsah byl rozdělen na: Konvenční paměť - 640 kB - <0h , 9FFFFH>
pro MS-DOS a jeho prostředky, aplikační programy a jejich data
Rezervovaná paměť - 384 kB - <A0000H , FFFFFH>
pro adresní prostor BIOSu a pro tech. prostředky (např. videopaměť)
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 5 –
Konvenční paměť se dělí na: systémovou oblast a uživatelskou oblast
Na adresách <0H , 3FFH> je umístěna tabulka přerušovacích vektorů (schopnost rozlišit až 256 přerušení).
Existuje rozdělení vektorů přerušení do několika kategorií:
- přerušení mikroprocesoru (např. dělení nulou, přetečení aritmetického výsledku atd.)
- přerušení technických prostředků – všechna přerušení tohoto typu jsou řízena řadičem přerušení
a to podle stupně důležitosti)
- programová přerušení - se dělí na několik typů: některá jsou vyhrazena pro aktivaci rutin modulu
BIOSu, jiná pro služby jádra O.S. a další pro interpret jazyka Basic.
Nad oblastí tabulky přerušovacích vektorů je umístěna datová oblast modulu BIOS a operačního systému.
Oblast proměnných modulu BIOS je na adresách <400H , 4FFH> . Zde je uložena celá řada důležitých informací,
které využívá systém (adresy portů, seznam zařízení připojených k PC, vyrovnávací paměť počítače, právě aktivní
mód zobrazovacího adaptéru atd.)
Oblast proměnných oper. systému je umístěna na adresy počínaje hodnotou 500H. Její horní hranice je určena
adresou 6FFH, nad kterou jsou zavedeny jednotlivé části oper. systému.
Uživatelská oblast konvenční paměti je umístěna bezprostředně za rezidentní částí procesoru příkazů. Hodnota
adresy jejího začátku je závislá na rozsahu paměti, která je obsazena systémovou oblastí.
Rezervovaná paměť je koncipována do 3 částí – od nejnižších adres:
- oblast videopaměti - 128 kB - <A0000H , BFFFFH>
- oblast pro speciální využití
- oblast adres. prostoru BIOS rozdělení po segmentech 64 kB
Veškeré soubory operačního systému DOS jsou uloženy ve vnější paměti (na pevném nebo pružném disku).
Fyzicky prvním systémovým prvkem na magnetickém médiu je záznam nultého sektoru, tzv. zavaděč - boot. Tento
záznam obsahuje program, který zajišťuje načítání základních údajů z disku do operační paměti a zavedení prvního
systémového souboru do operační paměti. Není-li tento záznam nalezen při startu počítače, vypíše se chybové
hlášení a inicializační sekvence se přeruší.
Soubory operačního systému jsou uloženy v systémové oblasti na systémovém disku. Systémovou oblast čte
primárně pouze operační systém. V této oblasti jsou dva soubory: IO.SYS a MSDOS.SYS. Systémové soubory
obsahují rutiny pro komunikaci s diskovými paměťmi, klávesnicí, grafickou kartou, sériovým rozhraním apod.
Systémové soubory IO.SYS a MSDOS.SYS obsahují základní rutiny pro obsluhu všech požadavků, které může
uživatel klást na operační systém i prostřednictvím aplikačních programů.
V hlavním adresáři systémového disku je uložen interpret příkazů operačního systému, pod názvem
COMMAND.COM. Tento soubor je v zásadě složen ze tří částí:
1. Obsahuje obsluhu přerušení v kritických stavech systému, kritická chybová hlášení a rutiny pro zavedení a
spouštění externích programů typu .EXE nebo .COM.
2. Obsahuje rutiny spouštění a provádění dávkových souborů, rutiny pro přidělování paměti a zavádění
programů do paměti.
3. Obsahuje vlastní interpret příkazů operačního systému, který je zaveden do operační paměti při startu
počítače. Obsahuje veškeré interní příkazy operačního systému a příkazy použitelné v dávkových souborech.
Na systémovém disku může být přítomen soubor CONFIG.SYS, který musí být uložen vždy v hlavním adresáři.
Obsah souboru definuje požadavky uživatele na spolupráci s operačním systémem (max. počet otevřených souborů,
správce paměti, národní informace, instalace ovladačů přídavných zařízení apod.).
Při startu systému se může také spouštět dávkový soubor AUTOEXEC.BAT, jenž musí být uložen rovněž v
hlavním adresáři systémového disku. Do souboru AUTOEXEC.BAT se ukládají příkazy operačního systému,
které se mají provádět ihned po zapnutí počítače.
Proběhne-li standardní zavedení systému bez chyby, zobrazí se výzva systému v základním tvaru: c>_
Do výzvy se promítne písmenko, příslušející disku, ze kterého se systém načetl do paměti - v našem případě C.
Diskové jednotky jsou pojmenovány písmeny A-Z. Disketovým jednotkám obvykle příslušejí písmena A a B.
Je-li v počítači instalován pevný disk, přísluší mu písmeno C. Další písmena lze přidělit případným dalším
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 6 –
paměťovým zařízením.
Poslední, nedílnou součástí operačního systému je skupina externích příkazů, uložených na systémovém disku
(většinou v adresáři C:\DOS nebo C:\MSDOS). Tyto příkazy jsou uživateli běžně přístupné a lze je spouštět jejich
jmény po provedení inicializační sekvence systému.
Inicializace počítače
Počítač se po zapnutí automaticky inicializuje. Inicializací rozumíme provedení základních testů technického
vybavení a jeho způsobilosti k provozu a zavedení všech systémových souborů do operační paměti. Inicializaci lze
vyvolat také současným stiskem kombinace kláves [Ctrl+Alt+Del] nebo hardwarového tlačítka RESET.
Při inicializaci se provádí následující posloupnost operací:
1. ROM BIOS provede test konfigurace hardware mikropočítače, operační paměti a dále provede základní
nastavení. Inicializuje diskové jednotky a z jednotky A, jako z první, čte záznam prvního sektoru. Není-li jednotka
A připravena k činnosti (není zasunuta disketa), čte se první sektor systémové oblasti pevného disku. Dojde-li k
chybě, generuje se chybová zpráva a inicializace se přeruší. U novějších typů počítačů se v základním
konfiguračním programu počítače (uloženého v BIOSu) může nastavit opačná inicializační sekvence, v níž se
nejprve testuje pevný disk a až potom disketová jednotka. Do režimu modifikace těchto nastavení lze přejít obvykle
stlačením klávesy Del.
2. Program uložený v prvním sektoru zavede do operační paměti základní data o zaváděcím disku, včetně údajů
o adresářové struktuře. Jsou-li data v pořádku a je-li prvním souborem v hlavním adresáři IO.SYS, zavede se do
operační paměti. Parametry modulu IO.SYS se modifikují podle nastavení provedeného v souboru CONFIG.SYS.
3. Zaváděcí část modulu IO.SYS načte do operační paměti druhý systémový soubor, MSDOS.SYS a provede
nastavení systému podle definice v souboru CONFIG.SYS. Do operační paměti se instalují příslušné ovladače.
4. Hlavní systémový soubor dále načítá interpret příkazů z hlavního adresáře na zaváděcím disku
(COMMAND.COM). Provede se základní nastavení klávesnice, monitoru (grafického adaptéru) a tiskárny.
5. Posledním krokem při inicializaci mikropočítače je provedení příkazů zapsaných
Konfigurace systému
Každý uživatel počítače pracujícího pod operačním systémem MS-DOS má možnost definovat parametry systému
obsahem konfiguračního souboru CONFIG.SYS. Tento konfigurační soubor (který má tvar běžného textového
souboru), lze pořídit libovolným textovým editorem a může obsahovat speciální konfigurační příkazy uvedené v
přehledu za tímto odstavcem. Soubor CONFIG.SYS musí být umístěn v hlavním adresáři disku, ze kterého se
zavádí systém do operační paměti. Obsah souboru se čte při zavádění systému do paměti a v tomto okamžiku se
interpretuje význam konfiguračních příkazů. Jestliže se soubor při zavádění systému nenajde, nastaví se základní
konfigurace. Příkazy umožňují např.:
- zajistit provádění rozšířené kontroly stisku kláves CTRL+BREAK
- definovat počet současně otevřených souborů
- instalovat ovladače zařízení
- určit maximální počet použitelných logických disků
- určit počet a velikost zásobníků pro obslužné rutiny technických přerušení
- definovat použitý procesor příkazů
- definovat počet současně otevřených souborů při práci v síti atd.
Přehled konfiguračních příkazů:
FILES
definuje maximální počet povolených otevřených souborů
BUFFERS
definuje počet vyrovnávacích pamětí při komunikaci s diskovými soubory
FCBS
definuje počet řídících bloků, které se využívají pro komunikaci se soubory
DEVICE
instaluje ovladač do základní operační paměti
DEVICEHIGH instaluje ovladač do rozšířené paměti za předpokladu, že je podporována
DOS
využívá pro zavedení operačního systému rozšířenou paměti
DRIVPARM
definuje parametry stávající diskové jednotky instalované v počítači
LASTDRIVE definuje poslední písmenko, které lze použít pro označení diskové jednotky INSTALL
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 7 –
umožňuje instalaci rezident. programu do paměti před zavedením interpretu příkazů do paměti
SHELL
zavádí do paměti interpret příkazů operačního systému s možností volby jeho parametrů
COUNTRY
definuje národně závislé parametry operačního systému
NUMLOCK
definuje stav klávesy |NumLock| na kláv. bezprostředně po zavedení oper. systému
STACKS
definuje zásobníkové paměti využívané při obsluze přerušení
SWITCHES
používá se na definování speciálních parametrů operačního systému
Kromě speciálních konfiguračních příkazů se mohou v souboru CONFIG.SYS použít tři příkazy shodné s
interními příkazy systému. Jedná se o příkazy:
REM
uvádí komentář na řádku konfigur. souboru, stejný příkaz se používá v dávkových souborech
SET
vkládá proměnnou do systémového prostředí, stejný příkaz je mezi interními příkazy systému
BREAK
nastavuje úroveň testu tisku kombinace kláves [Ctrl-C] a [Ctrl-Break], stejný příkaz je
mezi interními příkazy systému
Konfigurování paměti
Způsob konfigurování paměti počítače závisí na úrovni technické podpory. Pokud máme počítač se základní
operační pamětí 640 kB, můžeme změnit způsob užívání části této paměti. Vývojově nejstarší (a také
nejzaostalejší) změnou způsobu užívání části paměti je instalace virtuálního disku pomocí ovladače
RAMDRIVE.SYS. Druhým standardním využitím rozšířené paměti je pro odkládací paměť používanou při
komunikaci s diskem, hovoříme pak o paměti nazvané cache. Podpora paměti cache je implementována ve formě
ovladače SMARTDRV.EXE. Dříve se tento ovladač používal pouze pro emulaci paměti cache v paměti rozšířené.
Ve verzi DOS 6 se jeho funkce rozšiřují o možnost dvojitého vyrovnávání při komunikaci s diskem. Dvojité
vyrovnávání se používá pro zajištění kompatibility řadičů pevných disků, které nemohou přímo komunikovat s
pamětí řízenou ve virtuálním režimu procesoru.
U většiny nových typů počítačů se velikost paměti RAM neomezuje na základních 640 kB, ale bývá instalováno
několik MB paměti. Operační systém MS-DOS standardně využívá základních 640 kB jako paměť operační.
Veškerou paměť nad základních 640 kB lze využívat jako rozšířenou za předpokladu, že komunikaci s touto pamětí
řídí systémový ovladač HIMEM.SYS. Kromě základní komunikace s rozšířenou pamětí lze využít i emulátor
extended paměti v paměti expanded. Tento emulátor se využívá pouze u aplikací, které ho vyžadují. Emulátor
EMM386 se může instalovat až po ovladači HIMEM.SYS. Ovladač EMM386 vytváří v paměti tzv. UMB (Upper
Memory Blocks), které se využívají při optimalizaci paměti. Významnou roli může hrát ovladač při práci v
systému Windows, který při vhodné volbě parametrů může urychlit.
Pokud máme v souboru CONFIG.SYS podporu komunikace s rozšířenou pamětí, může se tato paměťová oblast
používat pro zavedení systémových ovladačů a vlastního operačního systému. Instalace operačního systému do
rozšířené paměti se definuje v souboru CONFIG.SYS pomocí příkazu DOS. Pro zavedení ostatních rezidentních
programů do rozšířené paměti se využívá příkaz LOADHIGH. Do skupiny příkazů na konfigurování paměti také
patří příkaz STACKS, který definuje zásobníkové paměti pro obslužné rutiny přerušení.
Interní příkazy
Tato kapitola se věnuje interním příkazům operačního systému MS-DOS 6 a jejich využití
Základní interní příkazy
BREAK nastavuje způsob testu stisku kombinace kláves [Ctrl-C] a [Ctrl-Break]
CHCP nastavuje kódovou stránku, která se bude v systému používat
CLS
maže obsah obrazovky
CTTY přepíná standardní vstupní zařízení počítače
EXIT
návrat z aktuální úrovně interpretu příkazů na předcházející úroveň
VER
zobrazí číslo verze používaného systému DOS
VOL
zobrazí jméno disku v definované diskové jednotce
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 8 –
Příkazy pro práci s adresáři
MD
vytvoří adresář
;
CD
změní pracovní adresář
RD
zruší adresář
;
DIR
vypíše obsah adresáře
Příkazy pro operace se soubory
COPY kopíruje a spojuje soubory ;
DEL
maže soubory z disku
REN
přejmenuje soubor
; TYPE
vypíše obsah souboru
VERIFY zapne kontrolu správnosti při kopírování a jiných přenosech souborů
LH
zavede program do horní paměti (je-li to možné)
Příkazy pro nastavení systémového data a času
DATE nastavení a čtení systémového data TIME nastavení a čtení systémového času
Systémové proměnné a operace s nimi
PATH do systémového prostředí vloží proměnnou PATH, která definuje cesty přístupu do adresářů,
ve kterých se mají hledat spustitelné programy
PROMPT do systémového prostředí vloží proměnnou PROMPT, která definuje tvar výzvy systému
SET do systémového prostředí zapíše libovolnou proměnnou nebo zobrazí obsah systémového prostředí.
OPERAČNÍ SYSTÉM WINDOWS
úvod:
Microsoft Windows je řada grafických multitaskingových operačních systémů společnosti Microsoft. Až na výjimky
jsou určené pro osobní počítače (PC) s procesory Intel kompatibilními; kombinace tohoto hardware a systémů
Microsoft Windows se někdy nazývá platforma Wintel. Microsoft uvedl první Windows na trh v roce 1985, tehdy
jen jako nadstavbové grafické uživatelské prostředí nad svým tehdejším standardním operačním systémem MSDOS. První verzí, která došla mezi dobovou konkurencí podobných produktů skutečného rozšíření mezi uživateli,
byla verze 3. Následně vývoj pokračoval ve dvou větvích: větví Windows NT, která byla samostatným operačním
systémem částečně odvozeným od OS/2 byla určena k profesionálnímu použití a větví Windows 95 pro domácí
uživatele, která byla stále založena na DOSu a byla známá nízkou stabilitou. Jejím dalším vylepšením byla verze
Windows 98, kterou doposud používají desítky procent uživatelů. Vývoj větve NT pokračoval do verze 4.0.
Následně Microsoft vydal verzi Windows 2000, která je pokračováním větve NT, nicméně měla spojovat i některé
vlastnosti verzí 95 a 98. Příslib, že tím dojde ke spojení obou větví, ale nebyl naplněn a Microsoft uvedl dílčí
vylepšení verze 98 pod názvem ME. V roce 2001 Microsoft vydal verzi Windows XP, která je vylepšením Windows
2000; s vývojem řady 9x již nepokračuje. Dalším pokračovatelem řady NT je verze Windows Server 2003, určená
pro serverové nasazení. V současné době vyvíjí novou verzi s názvem Windows Vista, bude zde od roku 2007.
Windows XP Media Center Edition
Na jednom zařízení se systémem Windows XP Media Center Edition si můžete užít veškerou digitální zábavu a
nemusíte složitě instalovat několik zařízení. Pomocí dálkového ovladače můžete procházet jednoduchými
intuitivními nabídkami a vychutnávat si své oblíbené filmy, hudbu, obrázky a televizi na počítačovém monitoru,
případně na televizní obrazovce. Můžete si dokonce nahrávat televizní vysílání a v případě potřeby je pozastavit.
Navíc tento systém nabízí všechny funkce výkonného počítače včetně programu Windows Messenger, díky kterému
můžete komunikovat s přáteli a rodinou pomocí textu, hlasu a videa.
Windows XP Professional
Systém Windows XP Professional je určen pro podniky všech velikostí a domácí uživatele s nejvyššími nároky na
funkce počítače. Představuje nový standard ve spolehlivosti a výkonu. Obsahuje všechny vynikající funkce a nový
vizuální vzhled systému Windows XP Home Edition spolu se špičkovými funkcemi zabezpečení a soukromí,
rozšířenými možnostmi obnovení, vylepšenou schopností připojení k rozsáhlým sítím a řadou dalších výhod.
Windows XP Home Edition
Díky domácímu počítači a Internetu můžete získat více zážitků, než jste si kdy představovali. Díky systému
Windows XP Home Edition je váš osobní počítač spolehlivý a práce s ním snadná. Systém obsahuje čistší,
intuitivnější vizuální design a rozšířené funkce digitálních médií, díky kterým je práce s digitálními fotografiemi
nebo přehrávání digitální hudby jednoduché a zábavné, a řadu nových funkcí systému Windows, které stojí za
vyzkoušení.
Windows XP 64-Bit Edition
Systém Microsoft Windows XP 64-Bit Edition představuje škálovatelné, vysoce výkonné řešení pro novou generaci
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 9 –
aplikací založených na systému Windows. Při zachování kompatibility s 32bitovými aplikacemi a stávajícími
nástroji pro nasazení a správu nabízí účinnější zpracování velkých objemů dat, neboť podporuje až 16 terabajtů
virtuální paměti.
Windows Server Systém
představující vysoce integrovaný a škálovatelný serverový software lze používat jako univerzální řešení od
komunikace a systémů pro spolupráci až po podnikovou integraci.
WINDOWS 3.X
Microsoft Windows 3.x je třetí verze grafické nadstavby (GUI) pro DOS vydaná v květnu 1990 firmou
Microsoft. Existuje i verze Windows 3.x v češtině.
Prostředí
Nedostačující MS-DOS Executive byl nahrazen Správcem programů (Program manager, progman.exe,
lze nalézt ještě ve Windows XP) – jakýmsi úložištěm pro zástupce. Fungoval podobně jako nynější
nabídka Start – Programy. Jediným zásadním rozdílem je prohlížení zástupců v oknech (každému oknu
odpovídala jedna skupina zástupců uložená v souboru *.grp), nikoli v menu. Ukončení tohoto Správce
programů obvykle znamenalo (v závislosti na system.ini) ukončení (vypnutí) celých Windows a návrat do
MS-DOSu. Plocha nesloužila nynějšímu účelu – ukazovaly se na ní minimalizované programy ve formě
ikon. Z toho také vyplývá, že chyběl hlavní panel. Poněkud krkolomné bylo spouštět hodiny jako
samostatný program minimalizovaný do ikony.
Programové vybavení
Za jeden z nejpotřebnějších programů můžeme považovat Správce souborů (File manager, winfile.exe),
který byl v mnohem podobný dnešnímu Průzkumníku – každé okno obsahovalo dvě části – strom složek
a obsah aktuální složky. Funkce byly již poměrně pokročilé – např. přibyla možnost kopírování přes
schránku. Nechyběla také možnost filtrování. Příznivci dvoupanelových správců souborů používali buď
původní verze filemanagerů pro DOS (NC, M602, VC…) nebo jejich verze pro Windows (tehdy začínal
Windows Commander, pozdějí přejmenovaný na Total Commander, a další…).
Dále Windows řady 3.x obsahovaly aplikace jako Poznámkový blok (notepad.exe), Write (write.exe,
dnešní WordPad), Malování (Paintbrush, pbrush.exe) atp. Kromě první verze 3.0 obsahovaly Windows
také Windows Media Player (uměl přehrát WAV, MIDI a AVI), Přehrávač CD a Záznam zvuku (ten je
stejný dodnes, dříve sndrec.exe, v např. WinXP sndrec32.exe).
V rámci přípravy přechodu na 32-bitový operační systém a 32-bitové aplikace bylo později možné do
Windows přidat tzv. Win32s, což byl soubor knihoven s 32-bitovým API.
Ovládací panel
Nástroj Ovládací panel (control.exe) sloužil ke konfiguraci Windows. Mohlo to být např. barevné schéma,
nastavení myši a klávesnice, instalace ovladačů, ale také celkem dost podrobné nastavení portů a
dalších věcí.
Multitasking
Windows 3.x podporovaly (podobně jako předchozí verze) pouze kooperativní multitasking. To mělo za
důsledek fakt, že jediná aplikace mohla zcela zablokovat chod celého systému.
Sítě
U speciálního vydání Windows 3.11 (Windows for Workgroups) už existovala pokročilejší podpora sítí, a
to nejen sítí Microsoftu, ale i těch ostatních (jako od IBM, Novellu atp.). Umožněno bylo také sdílení
souborů a tiskáren nebo třeba posílání e-mailů. Pro podporu protokolů TCP/IP bylo nutné používat
externí program (např. Trumpet Winsock).
WINDOWS 95
Windows 95 (pracovní název Chicago) je smíšený 16bitový/32bitový grafický operační systém uvedený
na trh 24. srpna 1995 společností Microsoft Corporation a je přímým následníkem dříve oddělených
produktů firmy Microsoft MS-DOS a Windows.
32bitový systém
Ve Windows 95 bylo již upuštěno od podpory starších 16bitových x86 procesorů, ale jsou vyžadovány
procesory Intel 80386 (nebo kompatibilní) běžící v chráněném módu. Mezi jeho vlastnosti patří
významné vylepšení GUI a správy procesů, podpora 256znakových jmen souborů a preemptivní
mnohoúlohový chráněný mód 32bitových aplikací.
Windows 95 používá ke spuštění MS-DOS 7.0, který je v něm obsažen (ale většinou je před uživateli
ukrytý). Windows 95 se stal prvním produktem Windows pevně svázaným s určitou verzí operačního
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 10 –
systému DOS. Tato firemní politika umožnila neztratit dominantní pozici Windows 3.1 na poli s GUI a
zabezpečit, že software třetích stran víceméně poběží i pod novým operačním systémem.
S příchodem 32bitového přístupu k souborům ve Windows for Workgroups 3.11, namísto DOSového
16bitového reálného módu, přestává být starší 32bitový přístup k disku přes BIOS používán. To mimo
jiné redukuje roli MS-DOS na pouhý zavaděč pro chráněný mód jádra Windows. DOS je stále používaný
pro běh starých ovladačů, ale Microsoft jejich použití nedoporučuje, protože nejsou připraveny na
multitasking a nezaručují příliš stability. Pomocí ovládacího panelu vidí uživatelé používané části MSDOS, jež jsou zachovány ze stavu před instalací. Jádro Windows zatím používá ovladače MS-DOS v
takzvaném nouzovém módu, ale většinou existuje lepší možnost — sehnat nativní ovladače, které běží v
chráněném módu.
Dlouhé názvy souborů
Pro dlouhé názvy souborů je nutný 32-bitový přístup k souborům. Windows 95 využívá rozšíření VFAT
pro FAT12 a FAT16. Je k dispozici jak pro programy pro windows, tak i pro DOS, nicméně ty pro jeho
využití musely být upraveny, programy vydané před tímto rozšířením dlouhé názvy zobrazit nemohou.
Prostředí
S příchodem Windows 95 se objevuje tlačítko „Start“, Správce úloh, Hlavní panel (taskbar) a Plocha, tyto
prvky byly zachovány i v pozdějších verzích.
Internet Explorer
Verze Internet Explorer 1.0 byla distribuována v samostatném rozšíření Microsoft Plus!, které nicméně
nedosáhlo takové popularity jako samotný systém.
S pozdějšími verzemi Windows 95 (OSR 2, OSR 2.1, OSR 2.5) byl také dodáván Internet Explorer (IE 3,
poté IE 4). Nebyl však úzce integrován do systému jako v následujících Windows 98. Krom této změny
přibyla také podpora USB zařízení a nový, vylepšený souborový systém FAT32.
Pozdější verze
Windows 95 byl nahrazen verzí Windows 98, Windows 98 Second Edition, Windows ME, Windows
2000, a Windows XP. Jádro založené na Windows NT bylo použito v systémech Windows 2000 a
Windows XP a v roce 2006 Windows Vista pro svou vyšší spolehlivost. Tam, kde nebyla vhodná velká
robustnost a pomalejší odezva systému (Windows 98 a Windows ME), bylo použito jádro Windows 95.
Proto se od těchto verzí postupně upouští. Dne 31. prosince 2001 Microsoft ukončil podporu Windows
95.
Systémové požadavky
• Procesor Intel 80386 kompatibilní (jakákoli rychlost)
• 4 MB operační paměti
• 50 MB místa na disku
• Disketová mechanika nebo jednotka CD-ROM (pouze pro instalaci)
WINDOWS 98
Systémové požadavky a instalace Windows98
Windows98 vyžadují minimálně procesor 486 (66 MHz) s matematickým koprocesorem (nebo lepší),
16MB operační paměti – bez jejich přítomnosti se instalace ani nespustí a 120 až 300 MB volného místa
na disku, což samozřejmě záleží na volbě instalace a zvoleném souborovém systému – FAT16 nebo
FAT32.
Typická instalace zabírá 195 MB (oproti Win95, kde to bylo kolem 100MB).
Instalační program (založený na GUI rozhraní – grafické uživatelské rozhraní), doplněný obrázky a hesly
informující uživatele o novinkách, je doplněn funkčním aktuálním odhadem času do konce instalace
(většinou mezi 30 a 80 minutami). Windows 98 nabízí obvyklé volby instalace pro mnoho uživatelů:
Typická instalace, Přenosný počítač, Kompaktní a Volitelná, které se liší množstvím instalovaných
komponent. Je možné je instalovat i plně automaticky pomocí scriptu – vhodné pro opakující se
instalace, instalace po síti
(Pozn.: Skript – druh programu, který se skládá ze souboru instrukcí pro danou aplikaci nebo pomocný
program. Skript se obvykle skládá z instrukcí vyjádřených pomocí aplikačních pravidel a syntaxe v
kombinaci s jednoduchými řídícími strukturami, jako např. smyčky s výrazy typu If/Then).
Instalace nabízí možnost zálohovat soubory na pevném disku, takže bylo možno Windows 98
odinstalovat a vrátit se zpět k Windows 95 (nelze při přechodu na FAT 32)
Záchranná disketa (Emergency Boot Disk, EBD) nyní obsahuje generický ovladač CD-ROM ATAPI
pracující
v reálném režimu, který umožňuje přístup k CD-ROMu při spuštění ze záchranné diskety (to
ve Win95 nebylo možné).
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 11 –
Paměťové nároky Windows
Základní paměť – do 640 kB
Horní paměť – do 1 MB
Přídavná paměť – až do velikosti 4 GB
Tabulky přerušení ;
Správce virtuálního stroje různé 32-bitové aplikace;
GDI (Graphic Device Interface)
16-bitové aplikace
DOS
VxD
Když se zavádí systém Windows do počítače, zavede se do různých částí paměti. Část systému, která
spravuje okna a grafiku, USER a GDI (Graphic Device Interface) se zavedou do dolní části paměti.
Jádro operačního systému – správce virtuálního stroje – se zavede do horní části paměti. Starší
DOSovské aplikace běží v dolní části RAM
v samostatném prostoru paměti. Každá 32-bitová
aplikace pod Windows běží ve své vlastní chráněné části paměti nad DOSem (má pro své použití
zaručenu svoji část paměti).
Všechny starší aplikace pod Windows běží v kompatibilním režimu ve společném prostoru paměti nad
32-bitovymi aplikacemi. I když každá aplikace zaujímá v každém okamžiku svoji vlastní část paměti,
může se vzdát využití určité části RAM ve prospěch jiné 16-bitové aplikace během postupu, který se
nazývá cooperative multitasking (současné kooperační provádění více programových aplikací, kdy
aplikace v popředí sama řídí, kolik času procesoru přenechá ostatním aplikacím). Pokud aplikace
správně nespolupracuje, může dojít k havárii systému.
Jestliže aplikace potřebuje nějakou část hardwaru jako například tiskárnu nebo zobrazovací adaptér,
zavedou Windows do horní paměti 32-bitový Virtual Device Driver (VxD). VxD dokáže také řídit některé
funkce DOSu. Když aplikace přestane hardware používat, vymaže se VxD z paměti.
Pokud přidělená paměť neodpovídá požadavku aplikace, použijí Windows virtuální paměť, což je prostor
na disku, kde se ukládá kód RAM, který se naposledy nepoužil. Windows mohou automaticky
požadovaný prostor pro virtuální paměť na disku měnit. Jestliže program, jehož paměť byla přesunuta
na disk, potřebuje data nebo část programu dostat zpět, Windows mu přidělí skutečnou RAM a přesunou
na disk paměť další aplikace.
MULTITASKING ve Windows
Multitasking ve Windows umožňuje provádět několik aplikací současně (zatímco například uživatel na
popředí používá textový editor, webový prohlížeč na pozadí může stahovat z Internetu soubor). Přitom
je každé spuštěné aplikaci přidělován i určitý čas práce procesoru.
Při spuštění další aplikace jí procesor vyhradí kus paměti k exkluzivnímu použití. Když aplikace
potřebuje víc paměti, vyšle Windows požadavek. Windows zkontrolují dostupnou volnou paměť a přidělí
této aplikaci další volný úsek RAM. Jestliže není dostatek volné paměti RAM, zkontrolují Windows
tabulku, ve které je informace o naposledy používaných částech paměti. Potom zkopíruje obsah dlouho
nepoužívaných úseků RAM do virtuální paměti, což je prostor na pevném disku, se kterým počítač
zachází, jako by to byla RAM. Windows potom přidělí RAM aplikaci, která žádala. Příliš malá RAM tedy
může mít za následek intenzivní přesuny mezi pamětí a diskem, což počítač zpomaluje.
Možnosti SDÍLENÍ DAT ve Windows
Nejjednodušší způsob sdílení stejných dat mezi různými dokumenty a různými aplikacemi je pomocí
Schránky ve Windows (odlišnost od DOSu). Aplikace ukládají své dokumenty v různých formátech – v
přesném kódování, které určuje strukturu dat. Když kopírujete nebo vyjímáte data, přenesou Windows
výběr do Schránky ve více formátech, takže může být vložen do aplikace, která používá formát jiný.
Jestliže vkládáte ze Schránky data do aplikace, ze které byla kopírována, zvolí si aplikace původní
formát.
Při vkládání dat, která jsou v jiném formátu, než je původní, přijímací aplikace napřed přeloží všechny
informace o formátu dat (tučné písmo nebo fonty) do formátovacích kódů, které přijímací aplikace
používá.
OLE – objektová výměna dat mezi aplikacemi ve Windows
Objektová výměna dat mezi aplikacemi – OLE (Object Linking and Embeding) se používá pro vkládání
dat vytvořených v jedné aplikaci do dokumentu vytvořeného v jiné aplikaci. Avšak na rozdíl od vkládání
ze Schránky si objekt vkládaný pomocí OLE uchovává vazbu s programem, ze kterého pochází.
Výsledkem je kombinovaný dokument. Vazba slouží obslužné aplikaci jako výzva ke spojení s
knihovnami OLE při každé úpravě, přejmenování nebo uložení dat vložených do dokumentu klienta. Při
spuštění klientské aplikace pak obslužná aplikace data aktualizuje.
Uživatelské rozhraní
Hlavním cílem Windows 98 bylo přidat ke stávajícímu uživatelskému rozhraní Windows 95 rozhraní pro
Internet, aniž by to přineslo omezení pro uživatele. Toto bylo provedeno vylepšením / změnou
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 12 –
stávajících komponent uživatelského rozhraní (jako jsou Tento počítač, Okolní počítače a nabídka
Start) tak, aby byly kompatibilní s internetovým rozhraním. Namísto přidávání dalších funkcí do
operačního systému a změny uživatelského rozhraní, poskytují Windows 98 uživatelům jednotný,
snadný způsob přístupu k informacím, ať jsou umístěny na lokálním počítači, v síti LAN nebo na
Internetu. Umožňuje tedy prohlížet lokální zdroje a informace stejným způsobem jako WWW.
Integrace s webovým prohlížečem prospěla i samotnému Průzkumníku, který je nyní v podstatě
funkčně záměnný s dodávaným MS Internet Explorerem.
Složky v Průzkumníku (i v samostatném prohlížení složek) lze ale také zobrazit jako WWW stránky.
Mezi další rysy, tvořící tento systém, patří například nová forma nápovědy, která se teď rovněž podobá
webovým stránkám (HTML help), je přehlednější a lépe ovladatelná. V případě potíží uživateli také
pomůže řada průvodců.
Vazba na Internet se promítá též např. do instalace nových ovladačů. Pokud aktuální ovladač není
standardní součástí instalace Windows 98, ani jej nemáte k dispozici od výrobce, můžete je vyhledat a
instalovat z prostředí Internetu. Novinkou Windows 98 je “Windows Update”. Nabízí on-line aktualizaci a
rozšíření systému pomocí Internetu hned jak je vydána. Nabídka pod tlačítkem Start obsahuje i volbu
Odhlásit uživatele pro změnu uživatele bez restartu Windows. Windows 98 mají aktivní pracovní
plochu. Chceme-li, můžeme si z nabídky dostupné na pravé tlačítko myši vybrat, že plochu chceme
zobrazit jako webovskou stránku. Tu můžeme dle libosti upravovat a mít na ní prakticky cokoli: tlačítka,
formuláře, texty, pohledy na textové soubory či stránky z Internetu. Standardně zobrazované ikony lze
přitom skrýt. Ke komfortu zde přistupují i další drobnosti, například roztáhnout obrázek, který má tvořit
pozadí, na celou obrazovku.
Soubor nástrojů pro komunikaci na Internetu
Microsoft Internet Explorer
Microsoft Outlook Express – plnohodnotný klient pro elektronickou poštu a čtení zpráv
Microsoft NetMeeting – řešení konferencí na Internetu nabízí funkce pro standardní zvukové, obrazové
a datové konference.
Microsoft NetSchow – aplikace umožňující sledování a poslouchání živých nebo zaznamenaných
vysílání bez nutnosti čekání na načítání nebo zpomalení rychlosti sítě.
Microsoft FrontPage Express – WYSIWYG editor jazyka HTML, vycházející z plnohodnotné verze
aplikace MS FrontPage 97 (Pozn.: WYSIWYG – What You See Is What You Get – „Co vidíš, to
dostaneš“ – jedna ze zásad přístupu k řešení uživatelského rozhraní. Základním principem je co největší
názornost, umožňující i laickému uživateli snadné, pohodlné a přehledné ovládání programů).
Personal Web Server – pomocí dodaných komponentů s Win98 lze vytvořit na PC připojený k lokální
síti malý intranet - Web Server, který je možno zpřístupnit i přes telefonické připojení (DialUp). Windows
98 totiž obsahují všechny komponenty k tomu, aby PC pracoval jako server pro telefonické připojení.
Win98 mají v systému zabudovanou podporu Virtual Private Networking (VPN) – využívá Point-to-Point
Tunneling Protokol (PPTP) pro bezpečné připojení.
Práce se skripty – Windows Scripting Host (WSH)
Windows 98 již nemá makrorekordér jako tomu bylo u Windows 95. Obsahuje Windows Scripting Host
(WSH), což je modul, který může ukládat do paměti a používat hotové skripty, které jsou vlastně
krátkými programy. Windows Skripting Host je součást systému, která přímo umožňuje realizovat kratší
programy pomocí okna nebo příkazové řádky. Přitom se jedná o výpisy, které pracují ve standardu
ActiveX Script. V něm je obsažena i možnost provádění podprogramů Visual Basic Scripting (VB Script)
a JavaScript.
Nástroje pro analýzu
Systémové informace (Systeminfo) – přepracovaný program z balíku Microsoft Office, umožňuje
zobrazení přerušení, adres, ovladačů a mnoho dalších detailů, které se týkají instalovaného hardwaru a
softwaru. Obsahuje tyto další nástroje:
Kontrola systémových souborů (System File Checker) – Windows kontrolují u jednotlivých nebo všech
systémových souborů výskyt chyb a sledují také čísla verzí. Můžete tak zjistit, zda nějaká aplikace při
instalaci provedla záměnu za správnou knihovnu DLL. Tak se může snadno odhalit mnoho dříve
nejasných problémů. Aplikace umožňuje obnovu původních systémových souborů. Kontrolu lze rozšířit
na monitorování libovolných souborů kdekoliv na disku.
Kontrola registru (Registry Checker) – systém provádí kontrolu částí Registru a zajišťuje zálohování a
obnovu registru i systémových konfiguračních souborů, jak pro programy v prostředí MS-DOS, tak
Windows. Registry Checker zálohuje registr každý den a udržuje až 5 komprimovaných záložních kopií
současně. Z této zálohy se dá v případě kolapsu obnovit funkční registr.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 13 –
Dr. Watson – (známý již z Win3.1) prostřednictvím něj může např. programátor provádět analýzu své
aplikace a sledovat, na kterém místě dochází ke konfliktu. Program shromáždí podrobné informace o
stavu systému, ve kterém se nacházel v okamžiku výskytu poruchy.
Správce konfliktů verzí (Version Conflict Manager) – Windows zálohují vyměněné knihovny DLL v
jednom adresáři (/WINDOWS/ SYSBCKUP). Správce ukáže, zda aplikace nezavedla starší knihovnu
DLL a jakou verzí ji může nahradit.
Agent automatického vyřazení ovladače (Automatic Skip Driver Agent) – Agent rozpozná ovladače
zařízení nebo operace, které při spuštění selhávají. Při spouštění Windows 98 se systém pokouší zavést
všechny ovladače zařízení potřebné pro nainstalovaný hardware. Pokud je hardwarové zařízení vadné,
může selhat zavedení ovladače. Po dvou neúspěšných pokusech o zavedení ASD vypne ovladač
zařízení nebo zastaví operaci, která způsobila selhání spuštění systému.
Utility pro správu diskového systému
Nástroj pro kontrolu a opravu disku - ScanDisc
Nástroj pro komprimaci disku - DriveSpace
Nástroj pro zálohování disku - BackUp
Nástroj pro optimalizaci (defragmentaci) disku
Optimalizaci diskového prostoru kromě defragmentace slouží i program Vyčištění disku, který
odstraňuje nepotřebné dočasné soubory, případně soubory z koše a nabízí i další možnosti jak získat
místo na disku.
Podpora hardwarových a softwarových standardů
V posledních letech prodělal počítačový hardware velké pokroky, Windows 98 obsahují zabudovanou
podporu pro mnoho nových typů hardwaru.
USB – přidání podpory USB umožňuje výměnu zařízení za chodu systému, důvodem pro vznik USB
byla snaha o zjednodušení procesu přidání nového zařízení a o zmenšení počtu kabelů a konektorů
vedoucích od a k osobnímu počítači.
Sběrnice IEEE 1394 (FireWire) – vysokorychlostní sériová sběrnice, která poskytuje zdokonalené
spojení osobního počítače z širokou škálou zařízení.
ACPI (Advaced Configuration and Power Interface) - ACPI je specifikace hardwarového rozhraní
(Intel, Toshiba, Microsoft), která poskytuje standardní způsob integrace funkcí řízení spotřeby energie do
systému osobního počítače včetně HW, operačního systému a aplikačního softwaru. To umožňuje
systému automaticky zapínat a vypínat periferie, jako jsou jednotky CD-ROM, síťové karty, pevné
diskové jednotky a tiskárny.
DVD (DigitalVideoDisk)
AGP – toto rozhraní je definované společností Intel, je určeno pro grafické aplikace 3D. Podpora ve
Windows 98 je zajišťována prostřednictvím změn v subsystému Plug and Play, správci paměti a hlavně
zahrnutím rozhraní API DirectDraw.
PC Card32 (Cardbus) – Cardbus přenese 32 bitový výkon na malý formát PC-karet. Umožňuje
implementovat na noteboocích aplikace s velkou propustností, jako je záznam videa a 100 Mb/s síťové
technologie.
IrDA (Infrared Data Association)
Podpora více zobrazovacích zařízení – (doplněno do Win32 API) umožňuje připojení několika (až
devíti) monitorů nebo několika grafických adaptérů k jednomu osobnímu počítači. Různé monitory
připojené ke stejnému systému, avšak zobrazující různé obrazovky, mohou mít nastaveno různé
rozlišení, obnovovací frekvenci a další vlastnosti zobrazení.
DirectX - pro využití multimediálních rozhraní API (především pro herní průmysl).
Zdokonalený protokol TCP/IP (síťový protokol)
Rychlejší opakování přenosu a zotavení
Protokol TCP/IP ve Windows 98 podporuje rychlé opakování přenosu Fast Retransmission a rychlé
zotavení Fast Recovery u spojení TCP, ve kterých nastala ztráta IP paketu. Tyto mechanismy umožňují
odesílateli TCP rychle reagovat na ztrátu jednotlivého paketu a poslat opakovaný paket poté, co přijme
opakované potvrzení dříve odeslaného a potvrzeného paketu protokolu TCP/IP. Tento mechanismus je
užitečný v případě, že síť je neustále přetížená a směrovače nebo přepínače ztrácejí pakety.
Standardně musí odesílatel přijmout tři opakovaná potvrzení před tím, než opakuje odeslání posledního
nepotvrzeného paketu protokolu TCP/IP.
Zdokonalené telefonické připojení sítě + služba Multilink Channel Aggregation
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 14 –
Telefonické připojení sítě DialUp Networking zahrnuté do Windows98 bylo vylepšeno tak, aby
podporovalo použití předpisů při vytáčení.
Je zahrnuta podpora služby Multilink Channel Aggregation (Multilink Point-to-Point Protokol), která
umožňuje uživatelům slučovat všechny dostupné linky pro vytáčení čísla a dosáhnout tak vyšší
přenosové rychlosti. Multilink umožňuje uživatelům snadno kombinovat cesty analogových modemů,
cesty digitální sítě s integrovanými službami (ISDN) a dokonce i smíšené analogové a digitální
komunikační spojení jak na straně klientských, tak na straně serverových osobních počítačů.
Základní architektura systému
Klíčové součásti architektury:
Plně integrovaný 32bitový operační systém pracující v chráněném režimu
- není nutné používat samostatnou kopii systému MS-DOS.
Podpora preemptivního multitaskingu a multithreadingu
32bitové instalovatelné systémy souborů
32bitové ovladače zařízení – vyšší výkon, lepší využití paměti
Zcela 32bitové jádro – obsahuje správu paměti, plánování a správu procesů
Odolnost a funkce čištění celého systému
Dynamická konfigurace prostředí
Zvýšená kapacita systému – systém obsahuje lepší hodnoty omezení systémových prostředků při práci
více aplikací
Podpora preemptivního multitaskingu a multithreadingu
Windows98 obsahují mechanismus preemptivního multitaskingu (zabraňuje zhroucení systému při
zkolabování jednoho běžícího programu. Nezávislé zpracování více programů, aniž by havárie jednoho
z nich způsobila zhroucení systému) pro práci aplikací Win32 a operační systém přebírá řízení od
pracující úlohy a předává ji jiné pracující úloze podle potřeb systému. Na rozdíl od aplikací Win16
(pracují z důvodů kompatibility metodou kooperativního multitaskingu) nemusí aplikace Win32 ustupovat
jiným pracujícím úlohám.
Windows 98 zajišťují multithreading – současné zpracování podprocesů.
32bitové a 16bitové součásti
Obecně lze říci, že 32bitový kód zajišťuje maximální výkon systému, zatímco 16bitový kód snižuje
velikost systému a udržuje kompatibilitu se stávajícími aplikacemi a ovladači. 32bitový kód se
v konstrukci Win98 objevuje všude tam, kde významně zvyšuje výkon bez ohrožení kompatibility
aplikací. Stávající 16bitový kód je pak zachován v místech, kde je třeba zachovat kompatibilitu nebo kde
by 32bitový kód zvýšil požadavky na paměť bez znatelného zvýšení výkonu.
Ovladače virtuálních zařízení
Ovladač virtuálního zařízení je 32bitový ovladač pro chráněný režim spravující nějaký systémový
prostředek (HW zařízení nebo instalovaný SW), tak, aby ho současně mohla používat více než jedna
aplikace. Ovladač virtuálního zařízení musí obsluhovat každé hardwarové zařízení, u kterého lze
nastavovat provozní režim nebo které po nějakou dobu uchovává data. Jinými slovy řečeno, pokud by
mohlo přepnutí mezi aplikacemi narušit stav HW zařízení, musí tomuto zařízení být přiděleno
odpovídající virtuální zařízení.
Označení VxD popisuje obecný ovladač virtuálního zařízení, kde x určuje typ ovladače zařízení (např.
VDD – je ovladač virtuálního zařízení pro zobrazovací zařízení, VPD – pro tiskové zařízení, atd.). VxD
jsou dynamicky zaváděné do paměti dle potřeby.
Windows pomocí virtuálních zařízení podporují multitasking aplikací MS-DOS
Nový model ovladačů – Win32 Driver Model (WDM)
Windows 98 CZ pracují s novým modelem ovladačů – to je jedna z jejich podstatných novinek. WDM,
je nový unifikovaný model ovladače pro operační systémy Windows 98 a Windows NT 5.0 a měl by
spojovat obě předchozí rozdílné koncepce. Ovladač WDM byl implementován přidáním vybraných
služeb jádra Windows NT do Windows 98 prostřednictvím zvláštního virtuálního ovladače zařízení
NTKERN.VXD. To umožňuje systému Windows 98 zachovat plnou podporu starších ovladačů zařízení a
zároveň nově podporovat ovladače Win32 Driver Model. Je nezbytnou součástí pro sběrnice USB,
IEEE1394 a pro rozhraní ACPI.
Skládá se ze dvou komponent. Tak zvané jádro zajišťuje propojení systémových služeb a hardwaru.
Toto propojení se snaží o to, aby příslušný ovladač pracoval v rámci možností co nejrychleji. Uživatelská
komponenta se stará o propojení jádra a aplikace.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 15 –
Důsledkem jsou jednodušší ovladače, pro obě platformy (Win98 a NT) shodné, které se kromě toho dají
lépe kontrolovat prostřednictvím digitálního podpisu.
Tento model ovladačů podporuje ve Windows 98 kromě jiných tyto typy zařízení, jedná se zejména
(výhradně) o zařízení připojená přes sběrnice USB či FireWire:
Vstupní zařízení obsluhy – klávesnice, myši, ukazovací zařízení, pákové a herní ovladače
Komunikační zařízení – modemy
Zařízení na snímání obrazu – scannery, fotoaparáty, videokamery
Jiná zařízení – disky DVD, reproduktory, zesilovače,…
Sběrnice – USB, IEEE 1394 (FireWire)
Rozvržení architektury systému
Součásti systému jsou rozděleny do kódu okruhů 0 a 3 (Ring 0 a Ring 3) a nabízejí různé stupně
ochrany systému. Kód v okruhu 3 je před jinými pracujícími procesy chráněn ochrannými službami
poskytovanými architekturou procesorů Intel. Kód okruhu 0 se skládá z nízko úrovňových služeb
operačního systému jako je systém souborů a správce virtuálních strojů.
Podpora aplikací Win16
Aplikace Win16 (16bitové) pracují společně v rámci jediného adresového prostoru a spolupracují formou
multitaskingu. Aplikace Win16 těží z preemptivního multitaskingu jiných částí systému včetně 32bitového
tiskového a komunikačního subsystému a z odolnosti systému a ochrany jádra systému Windows 98.
Celková odolnost všech částí systému zvyšuje schopnost zotavení systému způsobení chybně pracující
aplikace a zlepšené pročišťování systému zmenšuje pravděpodobnost chyb aplikací. Všeobecné chyby
ochrany (General Protection Faults) jsou nejčastěji způsobeny aplikací, která přepíše vlastní paměťové
segmenty, nikoli přepsáním paměti náležející jiné aplikaci. Když systém po chybě GPF aplikaci zastaví,
ponechá obvykle přidělené prostředky v paměti, což vede ke snižování výkonu. Windows 98 takové
prostředky sledují a po chybě systém vyčistí. Provozování aplikací Win16 v samostatných virtuálních
strojích, jako je tomu ve Windows NT, je velmi náročné na paměť a vyžadovalo by použití modelu GDI,
USER a KERNEL v každém vytvořeném virtuálním stroji – zvýšila by tak paměťové nároky o 2 MB na
každou spuštěnou Win16 aplikaci. To Microsoft nehodlal připustit z hlediska plánovaného masového
nasazení tohoto operačního systému (tedy aby fungoval i se 16 MB a 486/66; původně plánoval s 8
MB).
Podpora práce aplikací MS-DOS
Windows 98 spouštějí příkazový řádek MS-DOS jako virtuální stroj MS-DOS. Windows 98 se snaží
uvolnit pro práci stávajících aplikací MS-DOS co největší množství konveční paměti – nahrazují mnohé
16bitové součásti pro reálný režim jejich 32bitovými protějšky pro chráněný režim a zajišťují tak stejné
funkce při vyšším výkonu systému a bez obsazování konvenční paměti. Aplikace MS-DOS mohou běžet
jak v celoobrazovkovém režimu, tak v okně. Windows98 obsahují soubor APPS.INF obsahující
programová nastavení pro mnoho aplikací MS-DOS. Tato nastavení určují zvláštní konfigurační volby
nutné pro provoz aplikace v prostředí Windows98. Soubor APPS.INF se používá při pokusu uživatele o
spuštění aplikace MS-DOS z uživatelského rozhraní MS-DOS. Pokud pro aplikaci MS-DOS neexistuje
informační soubor PIF, hledá systém informace o dané aplikaci MS-DOS v souboru APPS.INF. Pokud je
v něm uvedena, systém údaje přečte a vytvoří soubor PIF, jehož prostřednictvím aplikaci spustí.
Pro spuštění “náročných” aplikací MS-DOS, které vyžadují stoprocentní přístup k systémovým
součástem a prostředkům, zajišťuje Windows 98 přístup mechanismem podobajícím se spuštěním
aplikace MS-DOS v reálném režimu MS-DOS. V tomto režimu se Windows98 odstraní z paměti (kromě
malého zástupného kódu) a poskytnou aplikaci MS-DOS plný přístup ke všem prostředkům počítače.
Windows98 umožňují aktivovat vyšší úroveň ochrany paměti při práci aplikací MS-DOS (atribut globální
ochrany paměti na kartě Program listu vlastností aplikace). Je-li atribut globální ochrany paměti
nastaven, jsou oblasti systému MS-DOS chráněny proti zápisu a aplikace do těchto oblastí paměti
nemohou zapisovat a tím poškozovat podporu MS-DOS a ovladače zařízení MS-DOS. Krom ochrany
oblasti systému je zajištěno rozšířené ověřování parametrů I/O požadavků využívajících funkci MS-DOS
INT 21H, které přispívá k větší míře zabezpečení. Tato volba není pro všechny aplikace MS-DOS
implicitně zapnuta – zvýšená kontrola parametrů a adres totiž znamená zvýšenou režii. Mnohé vnitřní
příkazy a utility systému MS-DOS podporují práci s dlouhými jmény souborů (např. dir a copy).
Podpora aplikací Win32
Aplikace Win32 mohou plně využívat architektury Windows 98. Každá 32bitová aplikace pracuje ve
vlastním plně chráněném soukromém adresovém prostoru. Tato strategie zabraňuje vzájemnému
ohrožování aplikací Win32.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 16 –
Aplikace Win32 mají oproti Win16 ve Windows 98 následující výhody:
Preemptivní multitasking a multithreading
Samostatné fronty zpráv
Lineární adresový prostor
Kompatibilita s Windows NT
Podpora dlouhých jmen souborů
Ochrana paměti
Zlepšení odolnosti
Samostatné fronty zpráv
Při spolupráci metodou multitaskingu využívá systém k předání řízení jiné úloze okamžik, kdy aplikace
kontroluje frontu systémových zpráv. Úlohy tak mohou spolupracovat. Pokud aplikace nekontroluje
frontu zpráv pravidelně nebo pokud havaruje a ostatní aplikace nemohou frontu zpráv kontrolovat,
pozdrží systém ostatní aplikace v pozastaveném stavu, dokud nebude ukončena činnost chybující
aplikace.
Každá aplikace Win32 má vlastní frontu zpráv, a proto není ovlivňována chováním ostatních pracujících
aplikací k jejich frontám zpráv. Pokud havaruje aplikace Win16 či jiná aplikace Win32, aplikace Win32
pokračuje v preemptivním provozu a stále přijímá příchozí zprávy a informace o událostech.
Funkce podporující odolnost systému Windows 98
Mezi funkce přispívající k odolnosti patří následující:
Lokální restart – je funkce umožňující uživateli ukončit havarovanou aplikaci či virtuální stroj bez nutnosti
restartu celého systému. Po lokálním restartu proběhne proces úplného úklidu systému.
Úklid procesů ovladače virtuálního zařízení – Windows 98 podporují úklid systému tak, že každý ovladač
virtuálního zařízení je schopen sledovat přidělené prostředky podle podprocesů. Většinu funkcí systému
Windows 98 zajišťují ovladače VxD a nikoli kód reálného režimu nebo rutiny systému BIOS, a proto jsou
Windows 98 schopny se zotavit z chyb a situací, které by dříve vyžadovaly spuštění OS.
Sledování stavu podle jednotlivých podprocesů – Prostředky, např. bloky paměti, popisovače paměti,
grafické objekty a další systémové prostředky jsou přidělovány a sledovány součástmi systému podle
podprocesů – to umožňuje bezpečný úklid systému po ukončení (standardním či nestandardním)
daného podprocesu. Prostředky jsou sledovány a označovány podle identifikátoru podprocesu a
hlavního čísla verze Windows uloženého v záhlaví EXE souboru aplikace. Aplikace Win32 uvolňují
přidělené prostředky bezprostředně po ukončení samostatného podprocesu nebo celé aplikace, zatímco
když aplikace Win16 ukončí činnost, Windows 98 prostředky alokované touto aplikací neuvolní okamžitě,
ale podrží je až do okamžiku poslední aplikace Win16, kdy je možné bezpečně uvolnit všechny
prostředky alokované aplikacemi Win16.
Ověřování parametrů ovladačů virtuálních zařízení – Windows 98 zajišťují ověřování parametrů pro
všechna API rozhraní a kontrolují správnost dat vstupujících do funkcí API rozhraní. Například u funkcí
odkazující na paměť jsou kontrolovány ukazatele NULL a u funkcí pracujících s daty v určitém rozmezí
se kontroluje, zda jsou data v rámci daného rozmezí. Při zjištěných chybných dat se aplikaci vrátí
příslušné číslo chyby a aplikace se musí postarat o řešení.
Samostatné fronty zpráv – (nicméně jen jedna společná pro subsystémy Win16)
Soukromý adresový prostor pro každou pracující aplikaci Win32
Strukturované zpracování výjimek - Windows 98 zajišťují strukturované zpracování výjimek a zpracování
ukončení pro aplikace Win32. Pomocí těchto funkcí mohou aplikace identifikovat a řešit chybové stavy
vzniklé mimo dosah jejich řízení.
Architektura 32bitového systému souborů
Windows 98 obsahují vrstvenou architekturu systému souborů podporující více systémů souborů a
zajišťující, aby celá cesta od aplikací k zařízení média probíhala v chráněném režimu.
Architektura systému souborů obsahuje následující funkce:
Podpora API rozhraní Win32
Podpora dlouhých jmen souborů
32bitový systém souborů FAT
32bitový systém souborů CD-ROM
Dynamická vyrovnávací paměť systému pro I/O operace se soubory a sítí
Kompatibilita ovladačů diskových zařízení s Windows NT
Architektura systému souborů se skládá z následujících částí:
Správce instalovatelných systémů souborů (IFS Manager) – je zodpovědný za rozhodování o přístupu
k součástem různých systémů souborů.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 17 –
Ovladače systémů souborů – vrstva ovladačů systému souborů zajišťuje přístup k diskových zařízením
typu FAT, systémům souborů CD-ROM (CDFS) a podporuje přesměrovaná síťová zařízení.
Blokový I/O subsystém – je zodpovědný za komunikace s fyzickým diskovým zařízením
Práce v systému souborů (FAT 32)
Windows 98 nabízejí při instalaci (při rozdělování disku) aktivovat podporu velkých disků a nebo později
převést diskový systém pomocí FAT 32 převaděče – tento převaděč je však pouze jednocestný, zpětný
převod na FAT 16 již není možný pomocí prostředků dodávaných Microsoftem k operačnímu systému
(pak tedy ani odinstalace – návrat k předchozímu systému z Windows 98).
Systém souborů pracuje s různou velikostí clusterů podle velikosti disku nebo jeho rozdělené části. Tyto
nejmenší přiřazovací jednotky na disku mají následující minimální hodnoty:
Velikost disku
Velikost clusteru
512 MB – 8 GB
4 KB
8 GB – 16 GB
8 KB
16 GB – 32 GB
16 KB
32 GB – 2 TB
32 KB
Přičemž při rozdělování disku programem FDISK lze tedy pro danou velikost disku zvolit i větší velikost
clusterů, a to v rozmezí 4 – 32 KB.
Pomocí těchto podstatně menších clusterů klesá potřeba místa například u menších souborů. Microsoft
udává, že disky jsou tak využívány až o 40% efektivněji. Například u Windows 95 (neplatí pro OSR2)
měl cluster velikost 32 KB pro disk o kapacitě nad 1 GB.
FAT16 je až dosud omezen maximální velikostí disku nebo jeho dílu – spravuje pouze dělení do 2 GB.
FAT 32, používaná ve Windows 98, pracuje bez tohoto omezení, což u většiny nových počítačů vychází
vstříc jejich velké diskové kapacitě.
Zároveň také Microsoft změnil ve své struktuře Root (základní adresář). Ten se skládá z běžných
clusterů a může být tudíž uložen ve všech sektorech disku. Tím však už úplně odpadá omezení velikosti
FAT tabulky na 512 položek v rezidentním adresáři.
Systém souborů může přesunovat svůj Boot Block. Tak je umožněno v případě nějaké větší chyby
vytvoření kopie tohoto velmi důležitého sektoru. I v Boot Blocku samotném existuje areál, ve kterém FAT
32 kritické zápisy zálohuje.
Existují však i body proti FAT 32:
nemá kompresi – umožňuje jen malou kompresi pomocí prostředků, které jsou k dispozici ve Windows
98. Srozumitelnými slovy to znamená, že Windows 98 odmítá na FAT 32 použít komprimátor Drivespace
3. Nepracují s ním ale ani jiné nástroje. Windows 98 a 95b jsou jediné operační systémy, které mohou
s FAT 32 pracovat. To znamená, že na rozděleních provedených pomocí FAT 32 nemohou běhat
systémy Windows NT nebo 3.x, a ani žádné jiné. Výhody a nevýhody FAT 32 - v zásadě by měl konverzi
rozdělení disku pomocí FAT 32 pod Windows 98 povolit každý. Systém reaguje rychleji, svižněji a je lépe
chráněn proti chybám, ke kterým na současných discích někdy dochází – hlavně při neočekávaném
ukončení práce (ať už z jakéhokoli důvodu...).
FAT 32 nelze použít na disky menší než 512 MB (ale lze použít DriveSpace nebo jiný komprimační
program). Nelze ji též použít na disky (zatím), kde byla provedena komprese nebo je použito speciální
kódování dat, neboť většina programů si zatím s touto FATkou nerozumí. Nástroje, které Microsoft
dodává spolu s Windows 98, jsou kompatibilní k FAT 32. To znamená, že s výjimkou DriveSpace 3
všechny ostatní programy jako Fdisk, Format, Scandisk, s novým systémem souborů spolupracují bez
problémů. Microsoft však bohužel už nešel dál a vzal možnost obsluze dělit a formátovat disk
v grafickém prostředí. Místo toho, abyste z něho mohli působit, jako je tomu pod Windows NT 4.0,
můžete takové práce provádět jen s pomocí nástrojů pro DOS a se ztrátou dat na discích. Tedy stále
hodně vzdálené možnostem oblíbeného programu Partition Magic, který vše zvládá s plným diskem a to
dokonce i se systémy souborů několika operačních systémů.
Není vždy účelné používat nejmenší velikost clusteru (4 KB), protože se tím výrazně zvýší nároky na
správu tohoto oddílu. Microsoft proto doporučuje jít na kompromis 16 KB, u kterých se pod jednou
střechou scházejí rychlost i efektivnost.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 18 –
Registr
Registr Windows 98 se oproti registru Windows 95 nijak významně neliší. Je ústředním úložištěm všech
konfiguračních údajů Windows 98 (konfigurace systému, hardwaru počítače, aplikací Win32 a volby
uživatelů). Nicméně Microsoft přepsal kód obsluhy registru, zrychlil ho a zvýšil jeho odolnost.
Registr v podstatě nahrazuje konfigurační soubory Autoexec.BAT, CONFIG. SYS, WIN.INI, SYSTEM.INI
a INI soubory aplikací. Nicméně pro zajištění zpětné kompatibility jsou instance těchto souborů ve
Windows 98 stále přítomny. Registr je jediným konfiguračním místem vestavěným přímo do operačního
systému. Přestože jde logicky o jediné místo, fyzicky se skládá ze tří souborů:
USER.DAT – informace o uživateli ve formě uživatelských profilů
SYSTEM.DAT – nastavení počítače a hardwaru (hardwarový profil)
POLICY.POL – narozdíl od předchozích dvou není povinnou součástí instalace. Umožňuje správcům
sítě určovat konkrétní síťové politiky nebo uživatelské konfigurace.
WINDOWS ME
Windows Me (Millenium Edition) je operační systém společnosti Microsoft. Byl vydán 14. září 2000. Je
víceméně vylepšením stávajících Windows 98 a je posledním systémem běžícím jako nadstavba nad
MS-DOS. (Další produkty používají už výhradně jádro založené na Windows NT). Jako jsou Windows
2000 určeny na práci a nasazení ve firmách, Windows Me se zaměřují na domácí uživatele.
Windows Me přebírají nový vzhled z Windows 2000. Mají vylepšenou stabilitu, ovšem bezpečnosti jádra
Windows NT se rovnat nemohou. Vylepšeno bylo i spouštění systému – informace a funkce, které jsou
ve Windows 95/98 načítány ze souborů AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS, byly přesunuty do jádra
systému a byl zakázán reálný režim MS-DOSu, díky čemuž by se Windows ME měly spouštět rychleji.
Kromě vzhledu přebírají Windows ME z Windows 2000 i některé nové funkce jako Universal Plug-andplay, Ochrana systémových souborů či Automatické aktualizace (a mimo jiné také standardně obsahují
ovladače pro USB Mass storage zařízení). Pro zpříjemnění uživatelského rozhraní obsahují navíc (oproti
Windows 2000) některé další aplikace či funkce (Internet Explorer 5.5, Windows Media Player 7,
Windows Movie Maker, Komprimované složky…), bylo uděláno grafické rozhraní pro ScanDisk (oproti
textovému rozhraní ScanDisku ve Windows 95/98), a také obsahují novou funkci System Restore –
obnovení předchozího nastavení v případě havárie systému.
Nové funkce a komponenty
Obnovení systému
Ve Windows Me byla poprvé představena funkce Obnovení systému (anglicky System restore), která
umožňuje obnovit předchozí stav systému, což může být užitečné například v případě, kdy byly
nainstalovány problémové ovladače nebo aplikace a systém kvůli tomu nepracuje správně. Tato funkce
funguje tak, že sleduje změny systémových souborů a registrů, a dojde-li k jejich změně (k té dochází
právě při instalaci ovladačů či aplikací), je vytvořen tzv. bod obnovení. (Na základě bodů obnovení pak
probíhá obnovení systému.) Bod obnovení lze vytvořit i ručně. Tato funkce však má i své nevýhody –
může zpomalovat počítač (v případě, že se systém rozhodne vytvořit bod obnovení, zatímco uživatel
něco dělá), body obnovení jsou roztroušeny po všech jednotkách (v kořenovém adresáři každé jednotky
je uložen adresář _RESTORE), a navíc se vám někdy může stát, že pomocí této funkce obnovíte virus,
který jste předtím odstranili. Vylepšená verze této funkce je obsažena také ve Windows XP.
Ochrana systémových souborů
Ochrana systémových souborů (anglicky Windows File Protection) představena už ve Windows 2000.
Má za úkol chránit důležité systémové soubory před změnou. V případě, že se nějaká aplikace či
uživatel pokusí odstranit nebo přepsat starší verzí důležité systémové soubory, Windows „tajně“ vytvoří
kopii těchto důležitých souborů, a poté je obnoví do jejich původního stavu. Tato funkce je také ve
Windows 2000 a Windows XP.
Automatické aktualizace
Automatické aktualizace (anglicky Automatic Updates) kontrolují, automaticky stahují a instalují kritické
záplaty, které jsou dostupné na Windows Update, uživateli stačí pouze instalaci potvrdit. Jako výchozí je
nastaveno, aby se Windows Update kontrolovala každých 24 hodin. Tato komponenta je také ve
Windows XP a Windows 2000 SP3 a vyšší.
Komprimované složky
Funkce Komprimované složky umožňuje uživatelům pracovat se ZIP soubory přes Průzkumníka, aniž by
k tomu byl potřeba nějaký další program. Soubory ZIP mají ikonu složky se zipem. Tuto funkci tvoří
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 19 –
knihovny zipfldr.dll (rozšíření Průzkumníka, které umožňuje procházet ZIP souborem, jako by to byla
složka), dzip32.dll (komprese souborů) a dunzip32.dll (dekomprese souborů).
Zda bude tato funkce nainstalována či nikoli, lze nastavit při instalaci systému i dodatečně. Tato funkce
je obsažena v balíku Plus! pro Windows 98 a vylepšená verze této funkce je standardně ve Windows
XP.
více na http://www.microsoft.com ( Anglicky )
http://www.microsoft.com/cze ( česky )
Minimální:
• Procesor: 150 Mhz – Intel Pentium kompatibilní
• Místo na HDD: 320 MB
• Operační paměť: 32 MB
Doporučené:
• Procesor: 300 Mhz – Intel Pentium II kompatibilní
• Místo na HDD: 2 GB
• Operační paměť: 96 MB
Pozn.: Pokud se instalační program spustí s parametrem /nm, nebude se testovat, zda má počítač
dostatečný výkon.
WINDOWS NT
Windows NT je plně 32 bitový operační systém firmy Microsoft pro osobní počítače. Jeho následníkem
byl operační systém Windows 2000. Přestože se firma rozhodla z obchodních důvodů dále nepoužívat
přívlastek NT (New Technology, česky nová technologie), vycházejí i následovníci Windows NT ze
stejného jádra operačního systému.
V současné době se poslední verze operačních systémů, založených na technologii NT jmenují:
• Windows XP
• Windows Server 2003
• Windows Vista
• Windows Server 2008
Zajímavostí je, že Windows Server 2008 vyšel s označením Service Pack 1 (build 6001) a jedná se tedy
o stejnou aktualizaci jako první servisní balíček pro Windows Vista. Nadále již budou updaty společné
pro serverový i desktopový OS, jako to mu bylo u Windows 2000 a NT 4.0. Windows XP a Window
Server 2003 měly mírně odlišné jádro a jiné aktualizace.
V druhé polovině roku 2009 se očekává nová verze systému Windows Seven. Bude obsahovat jádro
pojmenované MinWin, které se vrací k původním kořenům jádra NT - tedy co nejmenší počet funkcí,
optimalizovaný kód, minimální velikost (předpokládá se 33 MB) a vysoká rychlost načítání.
WINDOWS 2000
Windows 2000 (Windows NT 5.0) je operační systém vytvořený společností Microsoft roku 2000. Je
založen na jádru Windows NT, obohaceném uživatelským rozhraním z Windows 9x.
Je určen především k práci, podpora počítačových her je slabší. Je vydáván ve čtyřech verzích:
Professional, Server, Advanced Server a DataCenter Server. Obsahuje podporu Plug-and-play, DirectX
(verze 7.0), Windows Internet Explorer (verze 5.01) a souborového systému NTFS, vylepšeného o
podporu kvót. Byla také poprvé představena funkce spánku – uložení veškerého obsahu paměti na
pevný disk.
Windows 2000 mají upravený vzhled z Windows 9x: je přednastavena modrá barva pozadí (ve Windows
9x zelená), poupraveny jsou také ikony Tento počítač, Místa v síti a Koš, položky v menu se automaticky
skrývají podle jejich intenzity používání.
Stabilita se zvýšila používaním ovladačů schválenými pouze laboratořemi Microsoftu. Havárii systému
totiž ve starších verzích Windows často způsobil chybný ovladač.
Microsoft tedy vložil do Windows 2000 všechny své tehdejší technologie. Windows 2000 tak obsahují to
nejlepší jak z Windows 9x, tak z Windows NT.
Operační systém nebyl tak úspěšný jako později vydané Windows XP, převážně kvůli problémům s
některými hrami pod tímto operačním systémem
Windows 2000 Professional:
• 133 MHz nebo vyšší Pentium-kompatibilní Procesor
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 20 –
64 megabytů (MB) RAM paměti jako minimum ,doporučeno 128 MB
2 GB místa na HDD
Windows 2000 Server:
• 133 MHz procesor
• 256 MB RAM
• 2 GB na HDD
Windows 2000 Advanced Server:
• 133 MHz Procesor
• 256 MB RAM
• 2 GB HDD
•
•
WINDOWS XP
Windows XP je počítačový operační systém vyvinutý společností Microsoft. Je určen pro obecné použití
na domácích či firemních osobních počítačích, laptopech či mediálních centrech. Zkratka „XP“ vychází z
anglického slova experience (v překladu zkušenost). Systém byl vyvíjen pod kódovým označením
Whistler, má číselné označení verze 5.1. Jedná se o přímého následníka operačního systému Windows
2000. Je tak prvním operačním systémem od společnosti Microsoft, který je určen jak pro domácí užití,
tak pro nasazení ve firmách. Je založen na 32bitové architektuře, ve verzi ,,64-bit Edition" na 64bitové
architektuře, kterou ale musí podporovat procesor (např. AMD Athlon 64, Intel Itanium atd.), a na jádře
systému Windows NT.
Verze a varianty
Windows XP byl poprvé uvolněn 25. října 2001 a v současné době se jedná o nejvíce používanou verzi
tohoto operačního systému. Od svého uvedení na trh se dočkal tří velkých aktualizačních balíčků, z
nichž hlavně Service Pack 2 (zkráceně SP2) systém výrazně pozměnil a přidal některé nové
bezpečnostní prvky. Třetí servisní balíček vyšel v první polovině roku 2008, tedy až po vydání Windows
Vista. 25. dubna 2005 byl vydán Microsoft Windows XP v 64 bitové verzi.
Operační systém Windows XP je k dispozici v několika variantách:
• Windows XP Professional Edition
• Windows XP Home Edition
• Windows XP 64-bit Edition
• Windows XP Media Center 2005
• Windows XP Tablet Edition
• Windows XP Corporate
• Windows XP Embedded
• Windows Fundamentals for Legacy PCs
• Windows XP Starter Edition
• Windows XP Edition N
Varianta Windows XP Edition N je výsledkem antimonopolního řízení Evropské komise, která obvinila
společnost Microsoft z porušování hospodářské soutěže a kromě pokuty 497 miliónu euro musel
softwarový gigant vydat verzi Windows XP bez integrovaného přehrávače Windows Media Player.
Uvedená verze se však dle očekávání nesetkala se zájmem uživatelů, což však mohlo být způsobeno
neznalostí uživatelů a malou prodejní dostupností vydání.
Funkce
Windows XP mají zásadně vylepšený vzhled (od verze Windows 95 až k Windows 2000 to byly spíše
malé úpravy) a kompletně přepracovanou nabídku Start. Byla také upravena řada dalších maličkostí
(jiné ovládací panely, přihlašovací obrazovka). Také doba spuštění systému se, oproti minulým verzím
Windows, zkrátila. Windows XP se prezentují jako čistě multimediální a zábavní systém.
Mezi další novinky se řadí rychlé přepínání uživatelů, funkce vzdálené pomoci či integrovaná podpora
vypalování CD/DVD.
Systémové požadavky pro Windows XP (edice Home a Professional) jsou následující[1]:
Minimum
Doporučené
Procesor
233 MHz
300 MHz nebo vyšší
Operační paměť
64 MB RAM
128 MB RAM nebo více
Grafická
monitor
karta
a
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 21 –
Super VGA (800 x 600)
Super VGA (800 x 600) a vyšší
Volné místo na HDD
1.5 GB
1.5 GB a více
Mechaniky
CD-ROM nebo DVD-ROM
CD-ROM nebo DVD-ROM
Zařízení
Myš a Klávesnice
Myš a klávesnice
Další
Zvuková karta, reproduktory, nebo Zvuková karta,
sluchátka
sluchátka
reproduktory nebo
WINDOWS VISTA
Windows Vista je nejnovější verze operačního systému Windows od společnosti Microsoft. Oficiální
název Windows Vista byl představen 22. července 2005 (slovo vista znamená výhled, rozhled[zdroj?]).
Celosvětový prodej Visty v hlavních světových jazycích byl oficiálně zahájen 30. ledna 2007, česká
verze se začala prodávat 1. března.
Časový přehled
Původní plán počítal s vydáním Visty někdy na počátku roku 2006 jako mezikrok mezi Windows XP a
Windows „Vienna“, postupně však byla velká část významných inovací plánovaných do Windows Vienny
přenesena do Windows Vista.
V srpnu 2004 Microsoft oznámil, že plán vývoje nové verze (tehdy ještě známé jen jako Longhorn) se
zásadním způsobem mění; v podstatě celý vývoj začal odznova, s tím, že základem pro vývoj se stal
systém Windows Server 2003. V rámci tohoto rozhodnutí Microsoft oznámil, že nový souborový systém
WinFS nebude součástí první verze, aby se vydání Visty stihlo „v rozumném čase“.
Dne 27. července 2005 byla uvedena první betaverze, Windows Vista Beta 1 (build 5112), která byla k
dispozici předplatitelům MSDN, vybrané části betatesterů a na některých konferencích pořádaných
Microsoftem, jako např. Professional Developers Conference (PDC) a WinHEC. V květnu 2006 byla
uvolněna Beta 2. V září 2006 společnost Microsoft uvolnila verzi Release Candidate 1 (RC1), od 14. září
2006 volně ke stažení na firemních webových stránkách. Finální produkt (RTM) byl v anglické verzi do
výroby uvolněn 9. listopadu. Prodej byl v Česku zahájen v listopadu 2006 (pro firemní zákazníky
prostřednictvím multilicenčních smluv) a v lednu 2007 pro všechny ostatní. Česká verze byla k dispozici
od 1. března 2007.
Windows Vista jsou vnitřně označovány jako Windows verze 6.0 (přičemž Windows 2000, Windows XP
a Windows Server 2003 jsou označeny jako 5.0, 5.1, resp. 5.2 podle verze jádra NT).
V květnu 2007 Microsoft potvrdil práce na SP1 (service pack)
Základní technologie
Microsoft jako tzv. „pilíře Visty“ označuje:
• Základní technologie: v základní struktuře operačního systému byly provedeny zásadní úpravy,
kam patří mimo jiné využití technologie .NET Framework, nový grafický a zvukový subsystém,
výraznější podpora pro digital rights management (DRM, ochrana proti neoprávněnému
kopírování), lepší podporu pro instalaci programů (technologie ClickOnce a nová verze služby
Windows Installer).
• Windows Presentation Foundation (WPF), dříve známé pod krycím názvem Avalon: nový
systém grafického uživatelského rozhraní a API založených na technologiích XML, .NET a
vektorové grafice, který bude využívat schopností moderních grafických adaptérů a technologie
DirectX.
• Windows Communication Foundation (WCF), dříve známé pod krycím názvem Indigo:
systém přenosu zpráv mezi programy pro podporu lokální i vzdálené spolupráce, podobně jako u
web services.
• Windows Workflow Foundation (WF), podpora pro bussines pro bussines scénáře a
programování složitých workflow procesů.
• Windows CardSpace, nový model ověřování identity uživatelů na webo pomocí technologie
InfoCards postavené nad standardem Itentity Metasystem.
Stojí za zmínku, že technologie WPF, WCF i WF nejsou určeny výhradně pro Windows Vista, ale plánuje
se jejich portace i do Windows XP a Windows Server 2003.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 22 –
Přehled novinek
Vista obsahuje mnoho konkrétních novinek; následující seznam obsahuje některé takové vlastnosti.
Některé z nich se nemusí vyskytovat ve všech verzích Windows Vista.
Aero
Podrobnější informace naleznete v článku Windows Aero.
Ve Windows Vista se objevuje zcela přepracované grafické rozhraní, označované názvem Aero. Nové
rozhraní bylo navrženo jako čistší a pohlednější oproti předchozím verzím Windows. Obsahuje některá
grafická lákadla jako průhlednost oken a nabídek, trojrozměrné animace, hezčí ikonky přizpůsobené i
vyšším rozlišením apod. Toto rozhraní má specifické požadavky na hardware, které bývají terčem kritiky.
Je třeba použít grafickou kartu podporující WDDM. Pro zmírnění hardwarových nároků lze použit
neakcelerovaný motiv Windows Vista Basic
Vyhledávání
Vista obsahuje nové vyhledávání fungující na principu indexování souborů, takže výsledky poskytuje
prakticky okamžitě (na rozdíl od hledání ve Windows XP, kde hledání trvá typicky několik minut).
Obsahuje také nové funkce, jako např. kombinované filtry, nebo uložená vyhledávání, která fungují jako
tzv. virtuální adresáře – otevření takového adresáře automaticky provede zadané hledání a výsledky
zobrazí jako obsah tohoto adresáře (podobná funkce již byla součástí aplikace Microsoft Outlook ve
verzi 2003). Obsah těchto virtuálních adresářů je také možno nabízet prostřednictvím RSS, a naopak,
vyhledávání má schopnost hledat i ve feedech RSS/ATOM. Ostatní programy mohou toto vyhledávání
rozšiřovat o podporu pro prohledávání vlastních formátů souborů.
S příchodem WinFS bude pravděpodobně vyhledávání ještě dále přepracováno.
XML Paper Specification (XPS)
XPS, dříve známé pod krycím názvem Metro, je nový formát dokumentů založený na XML, podobný
formátu PDF od Adobe Systems. Cílem formátu XPS je umožnit uživatelům prohlížení, tisk a archivaci
dokumentů i bez programu, který dokument původně vytvořil.
Zatímco mezi odbornou veřejností se návrh XPS obecně chápe jako pokus Microsoftu o vytlačení
formátu PDF, Microsoft prohlašuje, že tento formát PDF nahrazovat nebude a že nebude zahrnovat
všechny funkce PDF.
XPS funguje jako podmnožina Windows Presentation Foundation, kvůli přenositelnosti používá pouze
nízkoúrovňové techniky (popis v křivkách). V podstatě se jedná o několik XAML dokumentů a použitých
písem, sbalených do komprimovaného souboru.
Uživatelské prostředí
Uživatelské rozhraní (přesněji grafické uživatelské rozhraní - GUI) bylo kompletně přestavěno a oproti
Windows XP obsahuje mnoho nových funkcí. Používá se mnohem více již výše zmíněné vyhledávání,
kromě adresářů se budou používat také nové kolekce označované jako seznamy (lists), které umožní
zobrazovat soubory z různých adresářů na jednom místě. Systém obsahuje funkci nazvanou stínová
kopie (shadow copy), která zajišťuje ukládání změněných souborů do samostatných kopií s možností
kdykoli obnovit požadovanou verzi podle potřeby.[zdroj?]
Shell také obsahuje řadu vylepšení v zobrazování souborů – při pohledu do adresáře se zobrazují
náhledy multimediálních souborů spolu s ikonkami, které naznačují, o jaký typ souboru se jedná.
Velikost těchto náhledů může uživatel plynule měnit.[zdroj?]
Počítačové sítě
Ve Windows Vista je obsažena zcela nová implementace sady protokolů počítačových sítí. Významnou
novinkou je úplnější podpora IPv6, se kterým se nyní počítá ve všech částech systému včetně
uživatelského rozhraní. Vista také obsahuje nový systém označený Castle („hrad“), který prostřednictvím
technologie peer-to-peer umožňuje šířit autentizační informace v počítačových sítích i bez centrálního
serveru, což je typický případ malých domácích sítí.
Další důležitou novou vlastností je podpora diagnostiky problémů se sítí. Za pomoci technologií jako
UPnP má Vista dostatek informací o topologii okolní sítě, což umožňuje přehledně zobrazit síť a její
konfiguraci z pohledu operačního systému, ale i pomoci uživateli při hledání a odstraňování potíží.
Další novinky
• Podpora pro „NX bit“ nabízený novými procesory s technologiemi AMD64 a EM64T. Tato funkce
umožňuje označit některé části paměti jako nepoužitelné pro provádění programu, což se
využívá pro zvýšení odolnosti proti bezpečnostním chybám.
• Vestavěná podpora pro vypalování DVD, včetně podpory pro systém Mt. Rainier.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 23 –
Systém Ximage pro ukládání diskových obrazů, zkracující instalaci Windows Vista na cca
15 minut (oproti cca 40 typickým v dřívějších verzích).
• Nativní podpora formátu RAW, který se používá ve většině profesionálních digitálních
fotoaparátů.
• Vestavěná podpora pro RSS, včetně API pro další programy.
• Vylepšené šifrování souborů, snadno umožňující chránit data na přenosných paměťových
médiích či noteboocích.
• Vestavěný hodnotící nástroj Windows System Assessment Tool (WinSat), který analyzuje části
systému (grafika, paměť atd.) a umožňuje porovnání systému s jinými a optimalizaci jeho výkonu.
• Virtualizace souborů – schopnost automaticky vytvářet soukromé kopie souborů, které může
aplikace používat v případě, že nemá k původním souborům požadovaná oprávnění. To
umožňuje snadný (a současně bezpečný) běh aplikací, které nemají správně implementovanou
bezpečnost
Hardwarové požadavky
Všechny nové schopnosti systému Windows Vista vyžadují relativně vysoké nároky na hardwarové
vybavení počítače oproti předchozí verzi systému Windows. Doporučené požadavky pro plnohodnotnou
funkci systému a především pro plné využití grafického subsystému Windows Aero jsou:
• 1 GHz 32bitový (x86) nebo 64bitový (x64) procesor
• 1 GB systémové paměti
• Grafický procesor umožňující spuštění grafického rozhraní Windows Aero
• 128 MB grafické paměti
• Pevný disk s kapacitou 40 GB a s 15 GB volného místa
• Jednotka DVD-ROM
• Zvukový výstup
• Připojení k Internetu
Grafická karta s plnou podporou rozhraní DirectX 9, která splňuje následující předpoklady:
• Podporuje ovladač WDDM
• Podporuje v hardwaru program Pixel Shader 2.0
• Podporuje 32 bitů na pixel
• Adekvátní grafická paměť:
• 64 MB grafické paměti pro jeden monitor s rozlišením menším než - 1280 x 1024 (1 310
720) pixelů
• 128 MB grafické paměti pro jeden monitor s rozlišením menším než - 1920 x 1200 (2 304
000) pixelů
• 256 MB grafické paměti pro jeden monitor s rozlišením vyšším než - 1920 x 1200 (2 304
000) pixelů
•
OPERAČNÍ SYSTÉM LINUX
Naštěstí operační systém a další software od Microsoftu není jediný, který může uživatel počítače použít. Existuje
software, který je zdarma šířen, licence takovéhoto softwaru obvykle nejenže umožní uživateli použití a kopírování
tohoto softwaru bez omezení, ale zejména uživatel dostane software včetně zdrojových textů ve vyšším
programovacím jazyce, má možnost tyto zdrojové texty dále upravovat a modifikované verze může dále šířit, třeba
i za peníze. Software, šířený volně i se zdrojovými texty – někdy také souhrnně nazývaný Open Source, dnes
pokrývá velmi širokou škálu použití od operačních systémů až třeba po grafické editory. Ano, i operační systém si
lze zadarmo stáhnout z Internetu, zkopírovat od kamaráda nebo koupit za mírný poplatek na CD. Jedním z takto
dostupných operačních systémů je i systém Linux. Linux je známým příkladem svobodného softwaru a Open
source vývoje: narozdíl od proprietárních operačních systémů jako Windows či Mac OS je celý jeho zdrojový kód
volně k dispozici pro veřejnost a kdokoli jej může svobodně používat, upravovat a dále distribuovat. Zpočátku byl
Linux vyvíjen a používán zejména jednotlivými nadšenci. Časem ale získal podporu velkých společností jako IBM,
Hewlett-Packard a Novell pro využití na serverech, a poslední dobou získává popularitu i na desktopovém trhu.
Zastánci a analytici připisují jeho úspěch nezávislosti na dodavateli, nízkých nákladech, flexibilitě, bezpečnosti a
spolehlivosti. V roce 1991, započal vývoj, nakonec vše dostalo jméno „Linux“. Původně ho začal psát Linus
Torvalds jako svůj koníček, on vycházel z Minixu. Logem a maskotem Linuxu je tučňák Tux. Z hlediska uživatele
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 24 –
je operačním systémem distribuce, kterou si nainstaloval, a tedy měl by k označení používat jméno této distribuce.
SuSe Linux
V současnosti je produkována v Německu a jejím vlastníkem je společnost Novell. První samostatná distribuce
byla verze 4.4 uveřejněná roku 1996. SUSE LINUX je distribucí založenou na RPM balíčcích. Jako hlavní
administrační nástroj používá program YaST2, který je určen jak pro správu programů, tak pro nastavení hardwaru
a služeb. SUSE LINUX lze zdarma stáhnout ze serveru společnosti SUSE.
Mandriva
První verze byla firmou Mandrakesoft postavena roku 1998. Mandriva Linux (dříve Mandrake Linux) je kompletní
operační systém vybavený stovkami aplikací pro každodenní použití. Jednou z jeho hlavních výhod je velmi rychlá
instalace a snadné základní nastavení. Právě díky této uživatelské přívětivosti patří mezi nejoblíbenější distribuce,
ankety na Internetu i nezávislé testy potvrzují, že Mandriva Linux je nejsnazší na použití pro linuxové začátečníky.
Je nasazován především na pracovních stanicích, ale začíná být oblíben i jako serverová distribuce. Lví podíl na
tom určitě mají výborné konfigurační nástroje umožňující snadné a efektivní nastavení počítače. Instalace je rychlá
a jednoduchá, detekce a nastavení hardwaru probíhá zcela automaticky. Uvnitř je však Mandriva stále výkonný,
stabilní a bezpečný operační systém bez virů. Snadná instalace a obsluha – většinu vlastností počítače lze velmi
rychle nastavit v Ovládacím Centru. Konfigurační nástroje jsou k dispozici v grafickém režimu, jsou přehledné a
intuitivní. Instalace celého systému je jednoduchá a s kompletním softwarovým vybavením jde o záležitost na pár
desítek minut. Inteligentní správa softwaru. Také aktualizace balíčků je při nastavených zdrojích až neskutečně
jednoduchá. Jedním příkazem nebo několika kliknutími máte rázem stáhnuty a nainstalovány všechny dostupné
opravy pro systém.
Oddíly a souborové systémy v Linuxu
Každý operační systém musí umět pracovat s daty. Nejinak tomu je i s Linuxem. Podívejme se tedy na to, jak
můžeme s našimi daty pracovat.
Začněme pojmem - oddílem. Oddíl (angl. partition) je libovolně velká část disku. Můžeme si to představit na
příkladu s koláčem: kdyby pevný disk symbolizoval koláč, pak by byl oddíl jeho částí. Oddílů můžeme mít třeba tři
nebo i jeden (přes celý disk). Ve Windows se disky a oddíly nerozlišují. Označují se písmenkem - počínaje C.
V Linuxu je tomu jinak. Zde se disky a oddíly označují písmeny hd, dále následuje písmeno disku, počínaje
áčkem, a za ním následuje pořadové číslo oddílu. Zní to možná komplikovaně, ale není tomu tak. Toto označení
má své četné výhody a je mnohem přehlednější než pouhé písmenkování. Podívejme se na praktický příklad, který
věci uvede do smysluplnějších kolejí.
Mějme dva pevné disky, z nihž každý je rozdělen na 3 oddíly. Uveďme si, jak by se tyto disky jevily v MS
Windows a v Linuxu (uvedeno v závorce):
• C: 1. disk, 1.oddíl - (hda1)
• D: 1.disk, 2.oddíl - (hda2)
• E: 1.disk, 3.oddíl - (hda3)
• F: 2.disk, 1.oddíl - (hdb1)
• G: 2.disk, 2.oddíl - (hdb2)
• H: 2.disk, 3.oddíl - (hdb3)
Jak je vidět, není na tom nic složitého. Možná se ptáte jak jsou označeny mechaniky jako DVD nebo disketová
mechanika. Pokud jde o DVD mechaniku či CD-ROM mechaniku je označení shodné s označením pevného disku.
Akorát se vynechává oddíl neboť ten není na CD možný (neplést si s multi-session). Kdyby jste měli například
pevný disk a CD-ROM mechaniku, pak by byl pevný disk označen hda a CD-ROM mechanika hdb. Disketovky se
označují písmeny fdN, kde N je číslo mechaniky (počítá se od nuly).
Když tedy máme oddíly zvládnuty, můžeme se vrhnout na systémy souborů. Bez organizace by byl v oddílech
chaos. Proto vznikly tzv. systémy souborů, které vnášejí do světa dat potřebný řád: Windows zvládají v zásadě dva
typy souborových systémů: FAT a NTFS. Linux tak chudý není. Jádro podporuje desítky různých souborových
systémů z nihž nejpožívanější jsou ext3 a ext2. Je zde ještě jedna specialita a týká se swapování (odkládání na
disk). Ve Windows s k tomuto účelu využívá jeden soubor, kdežto v Linuxu samostatný oddíl. Příčina je zřejmá:
soubor se snadno fragmentuje a tak dochází ke sníženi výkonu. To v Linuxu nehrozí díky zvlášť vyčleňenému
swapovacímu oddílu (doporučená velikost je zhruba stejná, jako velikost operační paměti).
Na běžném počítači, kde je nainstalován Linux i Windows, se obvykle setkáme s následujícím rozložením oddílů:
• hda1 - naformátován na NTFS; jsou zde nainstalovány Windows
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 25 –
hda2 - linuxový swapovací oddíl
hda3 - naformátován na ext3; zde sídlí Linux
Kromě již zmíňených ext2 a ext3 souborových sýtémů, podporuje Linux i ntfs, fat, xfs, jfs, minix a spousty
dalších.
Jak můžete vidět, oddíly a souborové systémy v Linuxu nejsou ničím složitým, jen se jinak nazývají. Je to otázka
zvyku.
•
•
Adresářová struktura Linuxu
Linux je UNIXový systém. Z toho mimo jiné pramení i jeho adresářová struktura, která se poněkud liší od té,
kterou běžně známe z prostředí MS Windows. Všechna data jsou pečlivě roztříděná a tak můžeme snadno najít to
co potřebujeme. Avšak pro běžné nebo začínající uživatele to může být nezvyk, který dnes prolomíme.
Všechna data jsou umístěna v tzv. root (kořenovém) adresáři, který se značí /. Do tohoto kořene jsou pak umístěny
všechny ostatní "standartní" adresáře. Zde je přehled nejčastějších adresářů:
• /bin - zde jsou uloženy základní UNIXové programy (cp, rm, mkdir, ls atp.)
• /boot - adresář obsahující data, nutné pro zavedení systému (jádro Linuxu)
• /dev - soubory speciálních zařízení
• /etc - konfigurační soubory nejrůznějších aplikací
• /home - uživatelské složky (obdoba Documents and Settings ve Windows)
• /lib - základní knihovny
• /mnt - adresář s přípojnými body, např. pro disketu nebo dvd mechaniku
• /opt - aplikace 3. kategorie (Open Office, komerční aplikace atd.)
• /proc - systémové informace napojené na jádro
• /root - složka administrátora (roota)
• /sbin - správcovské programy (formátování disku, práce s jádrem)
• /tmp - adresář pro dočasné soubory
• /usr - programy 2. kategorie - uživatelské programy
• /var - proměnná data systému (jsou zde uloženy logy, data serverů atp.)
Jak můžeme vidět, adresářová struktura je velice promyšlená. Snadno tak nalezneme přesně to,
co hledáme. Podívejme se však podrobněji na jednotlivé adresáře, tedy alespoň na ty
nejdůležitější.
Podrobnější popis
V adresáři /bin se nalézají programy. Název je přejat ze slova binary - binární - dvojkový. Jedná se o základní
aplikace, umožňující například práci se soubory nebo příkazovou řádkou (včetně příkazové řádky samotné). Rozdíl
mezi /bin a /sbin byly popsány výše. Zde je výčet základních programů:
• sh, bash - příkazový řádek (shell)
• cp - kopírování (souborů i adresářů)
• rm - mazání
• mv – přesun / přejmenování
• mkdir - vytvoření adresáře
• rmdir - zrušení adresáře
• chmod - změna atributů
• ls - výpis (přepínač -l podrobný výpis)
• ln - práce se symbolickými odkazy
• df - volné a využité místo úložných zařízení (přepínač -h převede velikost na jednotky)
• du - zjíštění velikosti souborů a adresářů (viz přepínače)
• mount, umount - připojování a odpojování (viz níže)
• su - přepnutí uživatele
• tar - vytváření archivů
• gzip, bzip2 - komprese
Dalším adresářem, který stojí za bližší ohledání je /mnt. Zde jsou umístěny složky, které se vážou s
nějakým zařízením. Jsou to tzv. přípojné body. V UNIXu se vše připojuje a odpojuje, i disky. Má to své
výhody. Především, že můžete za běhu připojovat a odpojovat pevné disky (to jak softwarově, tak
hardwarově). Některé distribuce používají místo /mnt název /media.
K odpojování a připojování
nám slouží příkazy mount a umount. Např.: mount /dev/fd0 /mnt/floppy připojí disketu do adresáře /mnt/floppy.
Příkaz většinou vyžaduje rootovská oprávnění.
( SPŠ Zlín - SH)
str.: - 26 –
Nejobjemnějším adresářem, výjma toho domovského, bude bezesporu /usr. Když do něj nahlédnete,
zjístite, že má velice podobnou strukturu jako kořenový adresář. Je to dáno tím, že se zde ukládají
všechny uživatelské aplikace, včetně grafického prostředí, které je většinou uloženo pod složkou X11R6
nebo jednoduše X11. Dále pak obsahuje složky doc (kde je uložena dokumentace k programům), share
(data aplikací), include (hlavičkové soubory pro programátory) nebo src (zdrojové kódy programů, třeba jádra).
Všechny systémové konfigurační soubory naleznete v adresáři /etc. Najdete zde i soubory s konfigurací
pro jiné aplikace, například pro server MySQL, Apache, zvukový systém atp. U každé distibuce se styl i
rozmístění těchto souborů liší, ovšem až na vyjímky, které jsou na všech linuxových stanicích stejné.
Například soubor fstab pro rozdělení disku, nebo resolv.conf pro DNS záznamy. Pro bližší informace
můžete využit manuálových stránek příkazem man nazevsouboru.
Za zmínku stojí také adresář /proc. Ten obsahuje virtuální soubory vázájicí se k jádru. Rovněž obsahuje adresáře s
číselným pojmenováním, které v sobě obsahují soubory s bližšími informacemi o procesu - neboť název adresáře
odpovídá číslu procesu. Dále pak obsahuje klasické textové soubory, ve kterých naleznete bližší informace o
vybavení vašeho počítače. Zkuste například vypsat soubor /proc/cpuinfo třeba příkazem cat /proc/cpuinfo.
Adresář /var využívají programy pro uchovávání proměnných dat (od toho i název adresáře z ang, variable).
Jedná se například o databázové programy, webové servery atp. Rovněž zde nalezneme logy (záznamy) systému.

pdf 1

Transkript

Podobné dokumenty

základní desky počítačů

Monitorování provozu operačních systémů a jejich diagnostika

1 Přílohy 1.1 Setup počítače Popis nabídek

Zajímavé tipy a chyby systému Windows 95:

ŠVP oboru 18-20/M-01 Informační technologie

Operacˇnı syste´my - RNDr. Šárka Vavrečková, Ph.D.

VISTA a vyšší (longhorn)

odkaze. - ICT

Mzdy a personalistika

Fotopast Ltl Acorn 5210MC / 5210MM

Upravte si Windows na 200 způsobů

Memory - vjj root page