Manang - po třiceti letech

thirty years after
Manang
po třiceti letech
Zdeněk Thoma, Michal Thoma
thirty years after
Manang
po třiceti letech
Fotografie / Photographs
Zdeněk
Thoma
Michal
Thoma
manang.thoma.cz
Fotografie pro Himálaj
Photos for the Himalayas
Už od chvíle,kdy se zrodily první fotografie, se dají vysledovat nejméně dva, co do stylu a účelu odlišné fotografické žánry. Účelem toho prvního je zachytit vlastní
podobu, případně svou rodinu, aby si mohli sami sobě
a svým potomkům po letech připomenout, jak vypadali
dříve, jak kdysi žili, která pozoruhodná místa navštívili,
co je na nich zaujalo, případně s jakými lidmi se při svých
cestách setkali. Druhý žánr je umělecký – fotografování se stalo uměním par excellence: snímky se ocitají na
výstavách, v uměleckých galeriích i sbírkách a na stránkách katalogů či monografií.
Ve fotografiích Zdeňka a Michala Thomových se oba
žánry znamenitým způsobem propojují a vzájemně doplňují, a tak vlastně vytvářejí žánr třetí, v jistém smyslu
i nový druh umění. Fotografie zde totiž překračuje svou
zobrazovací roli a vstupuje přímo do života lidí. To platí
zejména pro právě představovaný soubor. Snímky v něm
zařazené jsou nejen dokumenty a současně umělecké
práce, které si můžeme jeden po druhém prohlédnout
tak, jak jsme zvyklí, ale tvoří i něco navíc: tento ucelený
soubor fotografií nás vyzývá, abychom se spolu s obyvateli jedné himalájské vesnice přenesli přes zlom tisíciletí
a sdíleli s nimi jejich neskrývanou radost, když na třicet
let starých snímcích nacházejí sami sebe. Celý soubor se
tak stal uměleckým dílem, performací, podtrženou rozhodnutím, vrátit jej natrvalo do prostředí, kde vzniknul.
Jsem si jist a doufám, že tím toto dílo nekončí, že – kdoví
v jakých intervalech – se Manang bude opětovně vracet
do dějin fotografické kultury.
Ivan M. Havel
Since the very beginning of photography, at least two genres
have come into existence, differing in style and purpose.
With one, people photograph and are photographed in
order to remind themselves and their descendants, how
young they were, the way they once lived, which notable places they visited and how the people there lived.
The second genre is artistic – photography has become
art par excellence: snapshots are found in exhibiton halls,
artistic galleries, as well as on the pages of catalogues and
monographs.
In the photographs of Zdeněk and Michal Thoma, both
genres are brilliantly interconnected and mutually complement each other and so they form, in a sense, a third
genre, and perhaps even a new artistic style. Indeed,
these photographs transcend their representational
role and directly enter the lives of people. We do not
merely look with interest at each individual photograph
as at a document and simultaneously a piece of art, but
there is something more about it: the collection of photographs as a whole is bidding us to get over the break
of the millenium, together with the inhabitants of that
Himalayan village and share their overt joy when they find
themselves in the thirty years old snapshots. Hence the
collection becomes a single piece of art, whose performance aspect is further emphasized by the decision to bring
it back permanently to the environment where it came
into existence. I am sure – and I strongely hope that – the
work has not been finished through this project, and that
– who knows for how ever long – it will be repeatedly
heading back into the history of photographic culture.
Ivan M. Havel
Manang po třiceti letech
Manang thirty years after
V některých zemích Asie jsou lidé přesvědčeni, že fotografováním přicházejí o duši. Nevím, jestli tomu věří
zrovna obyvatelé horské vesnice Manang v nepálském
Himálaji, ale my jsme jim jejich duši vrátili.
Příběh této výstavy se začal odehrávat v listopadu
1979. Tehdy jsem sestupoval s kamarádem Petrem při
naší třítýdenní dobrodružné cestě kolem masivu Annapúrny z průsmyku Thorung-la do neznámého údolí řeky
Maršjangadí. Netušili jsme, co nás tam čeká, protože
oblast byla otevřena pro cizince teprve druhým rokem.
Po dvanácté hodině se před námi otevírá pohled na údolí
s klikatou řekou a přes vysoký čchörten na kamennou vesnici pod námi. Vzadu svítí Manaslu. Fotím a filmuji jako
zběsilý. Před vesnicí je dlouhá řada modlitebních mlýnků,
děti – nesmírně špinavé – nám běží v ústrety, žebrají. Vesnice je úžasná, ale Manang to bohužel ještě není. Teprve za
Tenki se přes pole na vysokém rozeklaném srázu nad řekou
ukazuje Manang, hotové město s věžičkou gompy a vlajícími bílými praporci. Nosič nás vede úzkými uličkami mezi
kamennými domy s vyřezávanými okenicemi, přijdeme před
barák, vcházíme do stáje, kde funí jaci, po schodech lezeme
nahoru. Pavlač, vchody do dalších místností, udusaná podlaha, okno zalepené igelitem, druhé překryté pytlem, který
se třepe v chladném větru. Jsme ve výšce 3 600 metrů nad
mořem…
Toto je autentický záznam z mého deníku, který jsem
si v ten samý den zapsal. Manang se ukázal jako nesmírně
zajímavé místo, a tak jsme zde strávili několik dnů. Přálo nám štěstí, protože jsme se zde stali svědky tradiční
náboženské slavnosti Badhe, která se po smrti hlavního
lamy několik dalších desetiletí neopakovala.
…Průvod přichází. Vpředu poskakují malí kluci s maskami na obličeji, v ruce obušky, či rohy. Za nimi asi deset
mužů, s nimi hudebníci – bubny a činely. V průvodu jdou:
lučištník, dva muži s mečem a štítem, muž se svazkem tyčí,
další s červenou maskou ábla, tři lamové ve žlutých splývavých oděvech a červených špičatých čepicích, následovaní
dvěma mládenci v širokých kloboucích s věžičkou, na které
je ze dřeva vyřezávaná lebka. V barvitém reji vyniká stařičký
lama se zvonkem a bronzovým hromoklínem v rukou...
…nesmím zapomenout na muže, kteří stříleli ze starých
mušket, do nichž ládovali střelný prach hlavní a zapalovali je za pomoci cigára. Při každé ráně pušky hrozily roztržením. Na rozlehlé pláni lamové tančili obřadní tanec,
boj Zla s Dobrem. Vyvrcholení nastalo v okamžiku, kdy se
starý lama, zjevně už v transu, ujal luku a po řadě obřadních pohybů prostřelil modlitbu, kterou před ním v dálce
drželi dva chlapíci. Po úspěšném zásahu tance pokračovaly
do setmění…
In some Asian countries people believe that when they
are photographed, they lose their soul. Whether this
is believed by the inhabitants of the Himalayan village,
Manang, I do not know. But if so, we have returned their
souls back to them.
The history of this exhibition dates back to the year
1979, when I was on a three-week long adventure trek
to the Annapurnas circuit. Earlier in November, my trek
companion Petr and I descended from the pass, Thorung
La to a unknown valley of the river Marshyangdi. We did
not have any idea what we could expect there, as the
valley had been opened to tourism for only two years.
At noon, the view of the valley with the meandering river
opens before our eyes and through a high chorten we see
stone villige houses. Manaslu is gleaming in the back. I am
fiercely shooting photos. A long mani wall in front of the village, children – awfully dirty – are running to us, begging.
The village looks amazing, but unfortunately it is not Manang
yet. We see it across the field, after passing the village Tenki,
spread on a high cloven, steep slope above the river – a real
town in appearance, with turret of gompa and white waving
streamers. A porter is directing us through narrow alleys,
amid stone houses with engraved window shutters. We are
standing in front of a house; enter the stable with puffing
yaks, go upstairs, onto the courtyard balcony. Entrances into
the rooms, trodden ground, a window covered with plastic,
the other covered by a sack, fluttering in the wind. We are
3,600 metres above sea level…
This is an authentic record from my diary written on
that day. Since we found Manang a remarkable location,
we stayed there for a couple of days. We were really lucky
to make this decision, for we could witness a traditional
religious feast Badhe – which since the death of the head
lama had not been held there for many years.
…The procession arrives. Small boys with masks on their
faces and clubs or horns in their hands are skipping in front.
They are followed by a group of men and musicians – with
drums and cymbals. Behind them, there walk two men with
swords and shields, a bowman , a man with a bunch of poles,
another one wearing a mask of a red devil, three lamas in
flown yellow gowns and red pointed caps. They are ensued by
two youngsters wearing broad hats with turrets and engraved
scull on its top. In this picturesque and crazy twirl, my attention catches the figure of an old lama holding a small bell and
bronze dorje in his hands…
...and I cannot omit the men shooting from old muskets,
loading them with gunpowder through their barrels and lighting them with cigars. With each blow, the musket’s menace
by destruction. Lamas are performing a ceremonial dance on
a vast plain, symbolizing the struggle of Good against Evil.
The performance reaches its culmination when an old lama,
Autentická atmosféra vesnice mně učarovala. Fotografoval jsem život lidí i úžasnou himálajskou krajinu.
Díky unikátním fotografiím ze svátku Badhe jsem mohl
po návratu domů vytvořit výstavní soubor Vesnice ve
stínu Annapúrny. Výstava prošla od osmdesátých let až
po dnešek desítkami výstavních síní u nás i na Slovensku,
snímky byly otištěny v časopisech i knihách – aniž by
o tom kdokoliv z Manangu věděl.
Osudy Manangu v meziobdobí
V osmdesátých a devadesátých letech se Manang a celé
údolí Maršjangadí vzhledem k turistickému boomu změnilo. Dnes tudy vede jedna z nejpopulárnějších trekových
tras na světě a v každé sebemenší vesnici jsou ubytovny
a restaurace pro poutníky. Kde jsou ty časy, kdy se člověk po příchodu do vesnice musel poptávat, zda by ho
někdo nenechal u sebe přespat a nedal mu něco k jídlu,
a pak se šel umýt do potoka! Dosud rázovitý Manang
se stal důležitou zastávkou – turisté zde obvykle kvůli
nezbytné aklimatizaci stráví nejméně dvě noci. A zdejší
obyvatelé jim poskytnou poměrně komfortní ubytování
v nově postavených hotelích s teplou vodou na pokoji.
Také elektřina z blízké hydroelektrárny a spojení s internetem vylepšily životní podmínky zdejších obyvatel.
Po třech desetiletích…
Na jaře 2008 se vypravil do Manangu můj syn Michal.
Vzal to oklikou přes nedalekou oblast Nár-Fu, která se
otevřela cizincům teprve v roce 2003 a dnes vlastně
představuje to, čím byl pro mne Manang před třiceti lety – nepříliš prozkoumaným krajem, kde se jakoby zastavil čas. Návštěvu Manangu, který se vyvinul v
pulzující turistické letovisko, bral zprvu jako nezbytnou
zastávku na cestě. Měl s sebou objemný svazek mých,
dnes už historických, černobílých fotografií a chystal se
nalézt lidi ze snímků a zdokumentovat změnu, ke které ve vesnici došlo. Staré fotografie vyvolaly v Manangu
všeobecné nadšení. Všichni s úžasem hleděli na snímky,
které výmluvně dokládaly, jak se v průběhu pouhé jedné generace stalo z odlehlé horské vesničky vyhlášené
turistické centrum. Vesničané se s nadšením hledali na
snímcích nebo se snažili na nich poznat alespoň příbuzné
a známé. Michal o tom později napsal:
Večer v den svého příchodu do vesnice jsem tátovy staré fotografie, vytištěné na pohlednicovém formátu, ukázal
třem stařečkům, kteří na návsi roztáčeli modlitební mlýnky.
Během několik málo minut se seběhla snad půlka vesnice,
fotografie putovaly z ruky do ruky, až jsem měl strach, že
už se ke mně nevrátí. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil,
že tito lidé nemají z doby před třiceti lety prakticky žádné
vlastní fotografie, a že jsem jim v otcových snímcích přinesl
kus jejich vlastní historie.
Michal během pobytu vše fotograficky dokumentoval.
Cíleně vyhledával a portrétoval lidi ze starých snímků
a vyptával se na jejich životní osudy.
evidently in a trance state, grasps the bow and after making
several ceremonial movements, he shoots through a prayer
script carried by two guys in front of him. Afte the successful
shot, they keep dancing until sunset.
The authentic atmosphere of the village fascinated me.
I photographed everyday life of the people, as well as the
amazing Himalayan landscape. Thanks to unique snapshots
taken during the festival Badhe, I was able to assemble
the exhibition collection „The village in the shadow of
Annapurna“. These images have been presented since the
Eighties until today in numerous exhibition halls in Czech
and Slovakia. The photographs were published in magazines and books – unbeknownst to any Manangi.
Manang in the meantime
In the course of the Eighties and Nineties, Manang and
the whole Marshyangadi valley were completely transformed, thanks to the increasing touristic boom. Today,
one of the most popular trekking routes in the world runs
across this area. Even in the smallest village, trekkers find
housing facilities and restaurants. Gone are the days when
a wanderer arriving at the place had to ask locals where
he could stay overnight and get some food. And hygiene?
Splashing oneself with icy, cold water from the brook.
Manang, specific in character, has become an important
recreation spot today – tourists usually spend at lest two
days there, due to necessary acclimatization. Manangi
inhabitants provide them with comfortable accomodation
in the newly constructed hotels, with running hot water in
the rooms. Electricity from the nearby hydro power plant
and the internet connection have radically improved their
living conditions.
Thirty years after
My son Michal travelled to Manang in the Spring of 2008.
He made a detour across the area Nar-Fu which, while
first opened to foreigners in 2003, it was remenicent of
what Manang was like 30 years ago – an unexplored country where time stopped. He visited Manang, which had
already turned into a pulsing modern touristic resort, as a
necessary stop on the way. He carried a collection of my
historical, black and white photos with him, and intended
to find the people portrayed in the photos and document
the changes of the village. But the reaction of the villagers astounded him. Old snapshots provoked enthusiasm
among the Manangis. They looked at the pictures, which
clearly documented how the remote mountain village –
in only one generation – had become a famous touristic
centre, with amazement. The villagers enthusiastically
searched for themselves, or their relatives and friends, in
the photos. Michal later wrote about it:
In the evening on the day I arrived in the village, I showed
my father’s old photographs, printed in postcard format, to
three old men turning prayer wheels. Within a few minutes, perhaps half of the village gathered around me and the
photos circulated from hand to hand, so that I almost had a
fear whether I get them back. In this very moment, I realized
Rodí se expedice
Po návratu a vyhodnocení fotografií vznikl nápad vytvořit z nových a starých snímků zcela nový časosběrný
výstavní soubor Manang po třiceti letech. Společně jsme
vybrali 60 snímků, nechali je zvětšit na formát 30 x 40
cm a adjustovat na pevnou podložku. A tehdy se také
zrodila myšlenka odletět do Nepálu a donést tuto výstavu přímo do místa, kde tyto fotografie vznikly. Horská
vesnice Manang se hodně změnila, ale stále tam nevede
žádná silnice a čekalo nás pět dnů pěšího pochodu po
kamenitých a strmých stezkách.
Díky Michalovým kontaktům se společností Manang
Youth Society, která sdružuje manangské rodáky žijící
v hlavním městě Nepálu, jsme dostali možnost vystavit
fotografie v prosinci 2010 nejprve v Káthmándú u příležitosti Káthmándského mezinárodního filmového festivalu horských filmů (KIMFF). S výstavou odletěl Michal,
nainstaloval ji v hale festivalového kina a pak se těšil
z pozornosti tisíců návštěvníků.
Koncem března 2011 jsme odletěli do Nepálu oba
dva. Po krátkém pobytu v Káthmándú jsme odjeli džípem na začátek pěší stezky. Připojili se k nám režisér
Miloš Zábranský, který s filmovou kamerou dokumentoval průběh expedice, a vsetínský cestovatel Libor Bureš.
Díky němu jsme během cestovních útrap neztratili dobrou náladu. Výstavu nesli nepálští nosiči v tradičních
proutěných koších doko pod vedením našeho nepálského přítele Binoda Soaltee Gurunga.
Fotografie jsme instalovali v tamním Muzeu manangské kultury, umístěném v typickém kamenném domě, a
věnovali je vesnické komunitě jako trvalou muzejní expozici. Slavnostní vernisáž proběhla 4. dubna 2011 za účasti téměř celé vesnice. „Všichni turisté nás a naši vesnici
intenzivně fotografují, ale my ty snímky nikdy nevidíme,
až nyní,“ komentoval výstavu jeden z vesničanů během
úspěšné vernisáže, při níž docházelo k dojemným, vzrušujícím i veselým scénám, když lidé na třicet let starých
fotografiích poznávali své blízké, vykládali, co se s kým
za ta léta stalo, a někdy objevili i sami sebe.
Ve vesnici jsme strávili osm dnů. Podařilo se nám najít
další osoby ze starých fotografií, udělat řadu rozhovorů i
dalších snímků. Zároveň režisér Miloš Zábranský natočil
o naší cestě, o osudech lidí a změnách ve vesnici, která byla dříve velmi zaostalá a izolovaná, dokumentární
film.
Měli nás tam docela rádi a my je také. Náš záměr,
aby fotografie obyvatele Manangu potěšily a připomněly jim, jak se jejich vesnice za pouhou jednu generaci
změnila, i to, jak se posunuly jejich životní hodnoty, se
podařil. Možná je fotografie i přimějí, aby se zamysleli
nad budoucností kraje. Pevně doufáme, že výstava osloví
i diváky v České republice.
Zdeněk Thoma, Michal Thoma
they did not have any portraits of themselves from the period
of thirty years ago, and that with my father’s pictures, I actually brought them a piece of their own history.
Michal documented all things during his stay through
his photographs. He intently searched and portrayed the
people from the old snapshots and asked questions about
their life history.
Expedition Manang 2011 is born
After evaluating the photographs, we had the idea to
assemble a brand new collection, consisting of the present
day and old snapshots, arranged according to the time
period. We selected 60 photographs, had them enlarged
to 30x40 cm format and adjusted them on a firm base.
At that time, we also made the decision to visit Nepal
and take the exhibition to its place of origin. Manang has
changed a lot, but there are still no roads leading there.
We would have a five–day walk on steep, stony paths.
Thanks to Michal’s contacts with the Manang Youth
Society, associating Manangis living in the capital of Nepal,
we got the opportunity to premiere the photographs in
December, 2010 in Kathmandu at the International Mountain Film Festival (KIMFF). Michal took the exhibition to
Kathmandu, installed the photographs by himself in the
hall of the festival cinema, and then enjoyed the attention
of thousands of visitors.
At the end of March 2011, Michal and I flew to Nepal
together. After a few days in Kathmandu, we went by
jeep to where the trekking path starts. Two other participants joined us there: film director Miloš Zábranský, who
documented on film the course of the expedition, and
globetrotter Libor Bureš, from Vsetín in Moravia, who
was cheering us up and lessening our travelling hardships.
The photos were carried in wicker baskets called doko by
Nepalese porters, under the leadership of our Nepalese
friend, Binod Soaltee Gurung.
We installed the photos in the local Museum of Manangi culture, residing in a typical stony house, and gave
them to the village community for a permanent museum
exposition. The inauguration took place on April 4, 2011,
with the participation of perhaps the entire village.
„Tourists have taken many pictures of Manang and
Manangis, but nobody had yet brought the pictures back
to us, not until now...“ was the comment from a villager
at the exhibition opening. During the inauguration, we
sometimes witnessed rather emotional or funny reactions, when Manangis were recognizing their relatives, or
even themselves, in the thirty-year old pictures and telling
their life stories.
We spent eight days in the village. We were successful in having found additional people portrayed in the old
photos, had several interviews, and took more pictures.
Miloš Zábranský, the film director, made a documentary
about our journey, life stories of the locals, and about the
changes of the once isolated and underdeveloped village.
They quite liked us and we also liked them. Our aim
was perhaps achieved – to make the Manangis happy with
the photographs, reminding them of their life history, as
well as documenting how much their village – and even
Více o obyvatelích Manangu
V Manangu žije kolem sedmi set obyvatel, kteří patří
k etnické skupině Nešangů, obývajících horní část údolí
řeky Maršjangadí v nadmořských výškách mezi 3 000–
3 600 metry. Nepříliš početné etnikum hovoří vlastním
jazykem a disponuje stovky let starou kulturní tradicí.
Nešangové vyznávají lidovou formu tibetského buddhismu, obohacenou o místní šamanistické tradice. Jsou to
hrdí cílevědomí lidé, zocelení životem v nehostinném
prostředí velehor. Kruté zimy, nízké srážky i málo úrodná půda nutily Nešangy angažovat se kromě zemědělství
a pastevectví ještě v obchodu s tibetskou solí.
Díky dávnému privilegiu z dob sjednocení nepálského
království na konci 18. století byli vesničané osvobozeni od celních poplatků, a tak toho v průběhu 20. století
začali využívat. Nejprve rozšířili své obchodní výpravy
do severní Indie, později do Barmy, Zlatého trojúhelníku,
Malajsie, Singapuru, Hongkongu. V sedmdesátých letech
patřilo mnoho Nešangů mezi nejvýznamnější obchodníky v Nepálu. Jejich rodným vesnicím však hrozilo vylidnění, protože každý, kdo v mezinárodním obchodě jen
trochu uspěl, se raději usídlil v Káthmándú.
Obrat nastal v osmdesátých a devadesátých letech
díky rostoucímu zájmu o dobrodružnou turistiku. Zvyšující se množství trekařů přicházejících do Manangu se
stalo pro přičinlivé Nešangy zajímavou obchodní příležitostí. Mnoho z nich navíc uvítalo možnost opustit
alespoň na chvíli smogem zamořené a rušné Káthmándú
a vrátit se do lůna velehor, odkud oni a jejich předkové
pocházeli. Do staveb nových hotelů v Manangu a v okolí
investovali nešangští podnikatelé značný kapitál.
Zdeněk Thoma a jeho souputník Petr Kudrnáč
opouštějí Manang. Píše se rok 1979.
their life values – had changed in only one generation.
The images may inspire them to think about the future
of the region.
Zdeněk Thoma, Michal Thoma
More about Manang people
Manang has around 700 inhabitants. They belong to the
ethnic group of Nyeshangbas, living in the upper part of
Marshyangadi valley, at 3,000–3,600 m height above the
sea level. Not much numerous ethnic speaks their own
language and enjoys hundreds years old cultural tradition.
Nyeshangbas confess popular form of Tibetan buddhism
enriched with local shamanistic tradition. They are proud,
strong-minded people, toughned by the life in unhospitable environment below the mountain massifs. Cruel
winters, scare rainfalls and infertile soil which were unfavourable conditions for agriculture and pasturage – pushed
Nyeshangbas into trading with Tibetan salt.
Due to the ancient privilage acquired during the unification of Nepalese kingdom at the end of the eighteen
century, Nyeshangbas were freed from customs fees;
they began to make use of it in the course of the twentieth century. First they expanded their trading activities in
Burma, Golden Triangle, Malaysia, Singapure and Hongkong. During the Seventies many Nyeshangbas became
one of the most significant traders in Nepal. The number
of population in villages decreased as the villagers who
were only a bit successful in international trade, preferred
moving to Kathmandu.
The break in this development came up thanks to
the growing interest in adventurous tourism during the
Eighties and Nineties. Numerous trekkers arriving in
Zdeněk Thoma and his companion Petr Kudrnáč
leaving Manang in 1979.
První západní návštěvníci Manangu si v padesátých
letech minulého století odtud neodnesli zrovna nejlepší
dojmy. Nešangové jsou popisování jako nepohostinní, či
přímo nepřátelští, lidé. Horolezec a objevitel Bill Tilman
o svém setkání s nimi v roce 1950 napsal:
Celkově nebyli rádi, že nás vidí, a my jsme neměli žádnou
radost z nich. Cestovatel ve vzdálených končinách očekává,
že najde domorodce tak zaostalé, že mu budou projevovat
úctu, kterou jen zřídka požívá doma. V Manangu však bude
zklamán! Nejenže nás vůbec nerespektovali, ale nebyli ani
ochotní prodat nám potraviny nebo poskytnout transport.
Ani nás nepřekvapovalo, že naše peníze pro ně nejsou velkým lákadlem, protože při svých zimních obchodních výpravách si zřejmě vydělají dost na to, aby se celé léto mohli
válet u piva a pálenky rakší.
V padesátých letech došlo dokonce k několika konfliktům Nešangů s horolezci, hledajícími cesty ze severu
na některý z vrcholů Annapúrny, a tak oblast byla, na
rozdíl od kraje pod Mount Everestem, otevřena pro
turistiku nepálskou vládou poměrně pozdě.
To se však už změnilo. Nešangové jsou dnes pohostinní a cíleně snaží, aby Manang v budoucnu nesloužil jen
jako krátkodobá aklimatizační zastávka, ale aby se stal
cílovou destinací, odkud turisté budou podnikat výlety
po okolí.
Michal Thoma
Zdeněk Thoma se synem Michalem na stejném
místě o třicet dva let let později
Manang brought new business oportunities to its inhabitants. Many of Manangis even welcomed the possibility
to leave smoggy and busy Kathmandu at least for a while,
and return to the mountains, where their ancestors came
from. They invested quite big capital into construction of
new hotels in Manang and its vicinity.
First westerners coming in the Fifties of the last century
to Manang, suprisingly did not have the best impressions.
Nyeshangbas were described by them as unhospitable, if
not hostile people. Bill Tilman, a mountain climber and an
explorer in 1951 wrote:
On the whole they were not pleased to see us and I
was not delighted with them. The traveller to remote parts
wishes, indeed expects, to find the natives unsophisticated
enough to regard him with the respect which he seldom gets
at home. At Manangbhot he will be disappointed. As well as
their lack of regard for us they were not at all eager either
to sell us food or to provide transport; nor was it surprising
that our money held little inducement, for their winter trading ventures seemed lucrative enough for them to devote the
summer months to drinking beer and raksi.
During the Fifties even some conflicts occured
between Nyeshangbas and the mountain climbers who
were searching the way from the north to one of the
Annapurnas; and so the area in contradiction to Mount
Everest region, was opened for tourism much later.
Today Manang however, has changed. Locals are hospitable and make every effort to turn Manang, once a mere
acclimatization stopping place into a destination of departure for trips to surrounding areas.
Michal Thoma
Zdeněk Thoma with his son on the same
spot 32 years later.
Když v roce 1979 Zdeněk Thoma sestupoval
z průsmyku Thorung-la do Manangu, nevěděl, co
tam nalezne. Ačkoliv místo bylo horolezci a objeviteli
prozkoumáno už v padesátých letech, až do let
osmdesátých do těchto míst mnoho cizinců nezavítalo.
When in 1979 Zdenek Thoma was descending
from Thorung La pass to Manang, he barely had an
idea what to expect. Although the place had been
thoroughly explored in the Fifties not many westerners
had visited it until the beginning of the Eighties.
Dnes je z Manangu důležitá aklimatizační zastávka
na treku kolem masivu Annapúrny a vesnice aspiruje
na to, aby se stala významným lokálním turistickým
centrem a koncovou destinací pro pobytový horský
turismus.
Today’s Manang has developed into a popular tourist
spot where trekkers outnumber locals during the peak
season. The future of Manang seems to lie in becoming
a tourist hub of the region.
Staré fotografie vyvolaly u obyvatel Manangu nadšení.
Všichni je chtěli vidět, aby na nich hledali sebe či své
příbuzné a známé.
The old photographs, which Michal Thoma brought to
Manang, amused its inhabitants regardless of their age.
Everybody was seeking for familiar faces in the images.
Vyhledávání lidí ze starých snímků se ukázalo
poněkud složitější. Mnoho obyvatel Manangu se totiž
přestěhovalo do Káthmándú nebo do jiného většího
města.
The aim was to find people in the old photographs
and portray them again. It was more difficult
than expected as so many people had moved to
Kathmandu or elsewhere.
I tyto tři mladé sebevědomé dívky odešly se svými
rodinami do Káthmándú.
Three self confident girls on the photograph shifted to
Kathmandu with their families as well.
Komunita manangských však mezi sebou udržuje
úzké kontakty, a tak nebylo příliš těžké tyto „tři
grácie“ najít v Káthmándú při novoročních modlitbách
v manangském klášteře.
Manangis are close-knit community though. It was
not difficult to find all three ladies in Kathmandu
during Tibetan new year ceremonies in the
Manangi monastery.
Naopak děvčátko uprostřed v Manangu zůstalo. Stará
se o své rodiče a vychovává tam i své děti.
The girl in the center stayed in Manang. She does take
care about her parents and children.
„Do Káthmándú bych nešla,“ říká. „Dříve tu byl život
těžký, ale dnes už mi tu nic nechybí. V Manangu jsem
doma.“
“I’m not interested to go to Kathmandu,” she says.
“Before the life was hard here but nowadays I
don’t miss anything here.”
Kromě Nešangů, kteří vyznávají buddhismus a kulturně
jsou spřízněni s Tibetem, v Manangu žijí i příslušníci
nedotknutelných hinduistických řemeslnických kast.
Patří mezi ně i tato mladá dívenka.
Apart from the Nyeshangbas, the native
inhabitants of Manang, there are also people
belonging to artisan hindu castes.
V Manangu stále žije a zachovala si svůj veselý úsměv.
Kastovní systém tu dnes už nehraje podstatnou úlohu.
The young girl grown into the adult woman, still
retaining her jolly smile. There is virtually
no discrimination against the artisan castes
in Manang nowadays.
I malé děvčátko s veselým výrazem v Manangu
nakonec zůstalo.
The small jolly girl stayed in Manang as well.
Spolu se svými bratry zde vede velký turistický hotel.
Veselou povahu stále nezapře, ale místo, kde byla před
třiceti lety vyfotografována, se změnilo k nepoznání.
With her brother she manages big tourist lodge.
Her cheery nature didn’t vane with years, though
the place she was photographed changed
beyond the recognition.
Fotografie Zdeňka Thomy z roku 1979 s titulem
„Čertíci“ patří mezi jeho nejznámější snímky. Byla
mnohokrát vystavována a otištěna v řadě médií – aniž
by to kdokoliv v Manangu tušil.
The photograph dubbed “Little devils” got quite
famous in the Czech Republic. At the beginning
nobody in Manang could recognize the children in
the image. Just after few days somebody pointed at
the girl at the top of the ladder “This is the didi
from the Buddha kitchen!“
Z malé holčičky na vrcholu žebříku se stala matka
a podnikatelka provozující v Manangu obchůdek a
jídelnu pro trekaře. Její dva bratři žijí v Káthmándú.
Pouze identita chlapce v masce zůstává stále neznámá.
That was a great surprise as the didi had seen
the old photographs a few times before and
never could recognize herself. Just after being
recognized by others, she admitted that it’s her
with her two brothers. The identity of the boy in
the mask still remains a mystery.
Během svého pobytu měl Zdeněk Thoma unikátní
příležitost stát se svědkem festivalu Badhe, který se
konal jen jednou za čtyři roky. K důležitým aktérům
patřil lama Künzang, který na snímku drží činely.
Stále žije se svou ženou ve starém domě postaveném
v tradičním stylu a pro ostatní obyvatele vykonává
náboženské rituály. Künzang patří mezi několik
manangských „ženatých lamů“.
During his stay Zdeněk Thoma had a rare
opportunity to witness the religious Badhe festival
which is held in Manang every three years. One
of the key proponents of the event was the lama
Künzang, holding the cymbals.
He is still living in the nice traditional house,
providing ritual services for the other
inhabitants as ever before.
Klíčovou figurou festivalu byl lama Ap Thapka, který
v posvátném tranzu zasáhl střelou z luku třicet metrů
vzdálený terčík.
The most important figure of the Badhe festival was
the lama Ap Thakpa. After attaining spiritual trance
he aimed his bow to cast an arrow at a very small
and distant target.
Malinký terč drželi dva dobrovolníci. Nezdálo se, že by
se jakkoli obávali, že se lama netrefí.
Starý lama už dávno zemřel, ale vzpomínky na něj
vehnaly jeho dceři slzy do očí. Festival Badhe byl po
smrti lamy zrušen, nedávno byl však opět uspořádán
a tradici se nejspíš podaří oživit.
The target was held by two volunteers who didn’t
seem to fear being shot at all. The lama made the
hit with striking firmness guaranteeing the success
of the whole ritual.
The lama passed away a long time ago. Nevertheless,
memories of him brought tears to the eyes of
his daughter. After lama’s death the festival was
discontinued. Just recently the Manang Youth Society
has revived the tradition again.
Bez podpory místních by Michal Thoma rozhodně
nebyl schopen lidi ze starých snímků najít. Pomoc mu
poskytl i tento zaměstnanec Chráněné krajinné oblasti
Annapúrna (ACAP).
The help of the locals was essential to identify the faces
in the old photographs. One of the most helpful people
was this ACAP employee, in the centre of the image,
himself the grandson of the lama Ap Thakpa.
Sám sebe objevil na jednom ze starých snímků
z festivalu Badhe, v němž aktivně vystupoval. Je vidět
na pravé straně fotky jako chlapec s maskou zvednutou
na čele.
He found himself in the festival crowd here as
the short boy in the front, with the mask lifted
up on his forehead.
V davu diváků slavnosti lze vidět i tváře cizinců, kteří v
roce 1979 do Mananagu přicházeli. V levé části snímku
pak stojí paní Kado se svojí dceruškou v povijanu na
zádech.
In the festival crowd one can find the faces of
foreigners who were coming just in small numbers that
time. On the left side of the photograph, there is Kado,
lady carrying the baby on her back.
Paní Kado jako by ani nezestárla, z její dcery už je však
dospělá žena.
Kado didn’t change much since then though her
daughter is adult woman now.
Ve festivalovém davu na snímku je vidět mladého
chlapce s kloboučkem. Dnes je jedním z
nejúspěšnějších podnikatelů z Manangu. Provozuje
likérku a farmaceutickou společnost.
Ve své kanceláři v Káthmándú nad fotografií vzpomíná:
„Tehdy v roce 1979 vlastně začala má kariéra, krátce
po slavnosti jsem se svými strýci vyrazil poprvé na
obchodní výpravu.“
Among the crowd of festival spectators one can see
a young boy in a hat. Today one of the successful
Manangi businessmen, who has established a famous
distillery and other industries as well.
In his office in Kathmandu he recalls: “That winter in
1979 my business career actually started. Just shortly
after the Badhe festival, I went trading to Malaysia with
my uncles for the first time.”
Na pláni, na které se festival Badhe v roce 1979
odehrával…
The plain where the Badhe festival was held in 1979...
…vyrostly několikapatrové výstavní hotely, jež nemají
na trekových trasách jinde v Himálaji obdobu.
...was transformed into the tourist quarter of Manang.
These modern multi-storey hotels belong to the most
comfortable trekkers’ accommodation facilities in the
whole of the Himalayas.
Mezi mnoha důvody, proč byl festival zrušen,
dominoval fakt, že vyžadoval aktivní účast velkého
množství lidí. V osmdesátých letech se však většina
obyvatel stěhovala za obchodními příležitostmi do
Káthmándú či do jiných měst.
Podstatná část diváků slavnosti pocházela z Manangu
a okolních vesnic. Někteří však přicházeli až z Náru,
ležícího dva dny pochodu za pětitisícovým sedlem.
Among other reasons why the festival was stopped
is that it demanded a lot of active participants. In
the Eighties the number of people willing to take
part was gradually decreasing as the young and
active individuals were running after opportunities
in Kathmandu and elsewhere.
The spectators of the festival were mostly the people
from Manang and the neighbouring villages. People
were coming from as far as Nar, over the five thousand
metres high pass, to attend this original event.
Po dokončení rituálu jsou jeho aktéři podle zvyku
pohoštěni čajem, pálenkou a drobnými pochutinami.
Kdo by odolal místnímu ječmennému pivu čang, jež
nabízí krásná dívka?
Festival se stal příležitostí prokázat svou sílu a předvést
středověkou výzbroj a též střelecké schopnosti, zvláště
v populární soutěži, čí puška udělá větší ránu.
After concluding the ritual, the participants are taking
a customary drink and snack. Who could resist the
“chang” offered by such a beautiful girl?
The festival was also an opportunity to show
the antique armoury and prove the shooting
skills, especially in the popular game “Whose gun
makes a bigger bang!”
Panoramatický snímek zobrazuje všechny význačné body okolí Manangu. Kromě samotné vesnice (uprostřed) vidíme jezero
Gangapúrna, masiv Annapúrny, údolí řeky Maršjangadí i cestu k jezeru Tiličcho a do průsmyku Thorung-la.
Mezi vesnicí Humde a Manangem se nachází průhled na to, co jeden z prvních západních návštěvníků Maurice Herzog označil
jako „velkou horskou bariéru“. Cesta vlevo vede do nížin, zatímco napravo se jde do Manangu a dále do průsmyku Thorung-la.
Panoramatic image depicts all significant features of Manang surroundings. The village is in the centre and Gangapurna lake just
beside it. Annapurna massive, Marshyangdi valley and the way to Tilicho lake and Thorung La pass are there as well.
Between the villages Humde and Manang you can clearly see what Maurice Herzog, one of the first explorers, called “great mountain
barrier”. The way to the left leads you to the lowland, to the right is Manang and further Thorung La pass.
V roce 1979 Zdeněk Thoma bydlel v domě paní
Tsering Dolmy (na snímku vlevo), která v té době jako
jediná v Manangu poskytovala útočiště pocestným.
Zpočátku musela snést mnohé ústrky, protože ostatní
obyvatelé Manangu byli vůči cizincům podezřívaví.
In 1979 there were only one house which were
providing lodging and fooding. Tsering Dolma, the
owner (on the left) had to endure lot of opposition
from the other villagers who were initially
unwelcoming to foreigners.
Dnes paní Tsering Dolma provozuje hotel v Manangu
a další dva na cestě do průsmyku Thorung-la. Se svým
manželem Mičungem patří k největším podnikatelům
v turismu v Manangu.
Nowadays Tsering Dolma with her husband Michung
is one of the biggest tourism entrepreneurs in area
having one hotel in the Manang and another two on
the way to Thorung La pass.
Při pohledu z dálky vynikne nádherné umístění
Manangu na skalnatém útesu rozprostírajícím se nad
políčky v údolí.
Turistické hotely a další nové budovy evidentně
pohledu neublížily. Turismus ve skutečnosti Manang
zachránil před vylidněním. Celá osmdesátá léta se
jeho obyvatelé stěhovali za obchodními příležitostmi
do Káthmándú a dalších měst. Vzestup dobrodružné
trekové turistiky však mnohé podnikavce přitáhl zpět.
While watching from a distance one can admire
the stunning setting of Manang on the rocky ridge,
overseeing village fields in the valley.
Apparently the tourist hotels and other new buildings
didn’t damage Manang’s beauty. In fact tourism saved
Manang from being deserted by the original inhabitants
who were moving to the capital or elsewhere for better
business opportunities during most of the Eighties. With
the boom of trekking tourism many people came back
to establish themselves as tourist entrepreneurs.
Když se k Manangu přiblížíte, začne se v detailech
vyjevovat úroveň jeho současné modernizace.
Motocykly jsou zatím v Manangu dva, ale už brzy
začnou tradiční dopravní prostředek – himálajské
koníky – vytlačovat
Jako před sto lety, zdálo by se na první pohled. Ale co
to drží dívka na snímku vlevo vlastně v ruce? Mobilní
telefony v Manangu fungují od podzimu 2010 a v celé
vesnici dnes už stěží naleznete někoho, kdo „utržené
sluchátko“ nevlastní.
Getting near to Manang, one starts to see the
modernization in the process. The motorcycles are
total two nowadays but time they replace traditional
horses is coming soon.
Like hundreds years ago, the women are carrying
hay from fields… Just the one is writing sms with
her cell. GSM coverage is very recent phenomenon
but finding some Manangi without mobile phone
would be quite difficult.
Přestože by většina přicházejících trekařů ocenila
původní, turismem nezasaženou podobu Manangu...
...služeb hotelů a restaurací, které je dnes vítají hned
u vstupu do vesnice, využívají bez nejmenšího zaváhání.
Although most of the trekkers would definitely
appreciate the former Manang, untouched by
tourism and modernity…
…they are happily using the today’s Manang
advanced lodging facilities which offer a warm
welcome to them nowadays.
Kromě restaurací a hotelů je v Manangu k mání řada
dalších vymožeností, a už jde o telefon s možností
mezinárodních hovorů nebo o malý kinosál, v němž se
prakticky celý den hrají filmy s himálajskou, tibetskou
či horolezeckou tematikou.
Apart from the lodges and restaurants, the tourist
quarter of Manang offers the international phone
connection and even the video hall screening a wide
selection of the Himalayas, Tibet and mountaineering
related movies virtually all day.
Lékařská ordinace a lékárna, kterou provozuje lékař
z Manangu, je jedním z mnoha prvků modernizace,
jenž místním obyvatelům výrazně zlepšil kvalitu života.
The medical hall and pharmacy are another facility
improving the quality of life in Manang considerably.
Betonové kašny, které dnes naleznete v mnoha jiných
himálajských vesnicích, jsou zdrojem pitné vody
vedené hadicemi z pramenů vysoko nad vesnicí.
Původní kašna sice vypadala lépe, ale zdroj vody
zdaleka tak bezpečný nebyl.
V roce 1979 byla vesnice stále nedotčená, bez
vývěsních štítů, sloupů elektrického napětí a všech
dalších vymožeností civilizace
Water sprouts made of concrete are found in many
villages around the Himalaya. Water is taken from
spring high over the village. Before the sprouts
were more photogenic, though water sources
were considerably less safe.
In 1979 the village was still untouched by
electricity poles, signboards and all other
features of modernization.
Zemědělství bylo vždy významnou součástí vesnické
ekonomiky. Sklizeň však nestačila na pokrytí
celoročních potřeb. Aby manangští přežili, museli
se kromě zemědělství věnovat ještě obchodu
a pastevectví. Jak napovídá slušivý oblek, muž na
snímku například obchodoval s konfekcí až v dalekém
Thajsku.
Agriculture was always an important part of the
economy, though the crops couldn’t sustain the
Manangi population for the whole year. To survive
Manangis had to take part in the long distance
trade. For example the man on the photograph
was involved in cloth business in Thailand as
apparent from his chic outfit.
Ani dnes místní lidé zemědělství nepodceňují, přestože
například provozují prosperující hotel, tak jako orající
muž na snímku.
Even today agriculture is not neglected even by well
off families. Plowman has a prosperous and big hotel in
Manang, though he is not at all afraid of hard fieldwork.
Těžké náklady jsou prakticky výlučně transportovány
v tradičních bambusových koších doko s čelním
popruhem. Kromě zemědělských plodin se jedná
především o palivové dříví, které je třeba nosit ze
vzdálených lesů.
Heavy loads are almost exclusively carried in traditional
baskets with head straps. Apart from agricultural
products and various plants, it’s mostly wood, which
has to be carried from far away.
Dnes, stejně jako dřív, není pro koš doko žádná
alternativa. A dřevo je stále hlavním zdrojem energie,
i když kerosen a elektřina už je také dostupná.
Still today there is no alternative for a “doko” basket.
And wood is the main source of energy, even though
electricity and kerosene are available.
Obytná část vesnice se zase tak zásadně nezměnila...
The residential part of the village didn’t change
that much…
…i když i zde už se objevují první budovy se sedlovou
střechou.
…though the new architectural style is slowly taking
root here as well.
Už v roce 1979 byla v Manangu poštovní schránka,
pošák ji však vybíral jen zřídka a nepravidelně.
Dnes je tu dokonce poštovní úřad, kde můžete svou
poštu odeslat (pokud je zrovna otevřeno)…
In 1979 there were already letter-boxes in Manang.
Postman was not coming much regularly though.
Now Manang even has its own post office, where you
can dispatch your mail (in case it’s open)…
Některé modlitební mlýnky jsou opraveny velice
svérázně. Je to opravdu bódhisattva milosrdenství
Čänräzig, ke kterému tento mlýnek vysílá své
modlitby?
Dlouhé modlitby v chrámu nejsou pro manangskou
mládež příliš přitažlivé, většinou se jich účastní jen
starší ženy.
Some of the prayer wheels got quite interesting
repairs. Is it really bodhisattva of compassion, to whom
this coffee mill sends its prayers?
Long prayers in the village temple are not so
attractive for the youth. Most of the participants
are matured woman.
Modlitební zídky chrání vesnici před zlými duchy
a žehnají všem bytostem, které kolem nich procházejí.
Prayer walls are built for protection against evil spirits
and for blessing to all sentient beings.
Do dnešních dnů jsou dobře udržované a opravované,
jen kolem nich čím dál častěji krouží turisté.
Today one can see mostly tourists making rounds.
Tajemný buddhistický chrám ze 17. století objevíte asi
půl hodiny pěšího pochodu nad Manangem.
This beautiful and ancient gompa is located just about
half an hour’s walk uphill from Manang.
V současnosti se tato zvláštní stavba nachází
v rozvalinách. Najdou manangští dost vůle a sil, aby
tuto cennou památku opravili?
Today the gompa has fallen in disrepair as apparent
from its collapsed roof. Could Manangis find
resources to save it?
Vstupní čhörten se do dnešních dnů příliš nezměnil.
The entrance chorten hasn’t changed till nowadays.
Střední škola, která byla hned vedle postavena,
je však bezpochyby jedním z nejdůležitějších prvků
modernizace. Obyvatelé Manangu přikládají vzdělání
velký význam.
But the school built just beside it is one of
the most important developments here. The
inhabitants of Manang take the education of
their children very seriously.
Manangská mládež už vyznává jiné hodnoty a vzory
než jejich rodiče. Mladé dívky ve volné chvíli na ulici
experimentují s lakováním nehtů.
Manang’s youth are following vastly different lifestyle
than their parents. Young girls are lacquering their nails
during their free time on the main lane of Manang.
Mladí lidé často pomáhají přes turistickou sezonu
svým rodičům provozovat hotely a obchody pro
turisty, mimo sezonu se vracejí k městskému životu
v Káthmándú.
Young people often stay in Manang and help their
parents in hotels and other businesses during the
tourist seasons. Otherwise they live urban life in
Kathmandu which they considers their home.
Pětidenní lukostřelecký festival Metha je jednou
z příležitostí, kdy mladí muži předvádějí své
schopnosti.
Five days archery festival Metha is one of the
opportunities for young men to show their skills.
Každý den proti sobě hrají dva náhodně vylosované
týmy. Střelnice se nachází na prostranství u hlavního
vesnického chrámu. Každý šíp má svou barevnou
značku, aby šly zásahy snadno rozlišit. Tým, který
prohraje, platí večerní útratu pro všechny!
Everyday the two competing teams are set by
ballot. Shooting range is just in the village centre
by the village temple. Every arrow has its colour
marking so the archer who made a hit can be
identified easily. The losing team pays the bill for
everybody at the evening party!
Hledání
Třicet let staré fotografie vyvolávaly mezi obyvateli Manangu zvědavost a euforii. Obvykle veselý smích.
Občas dojetí a hlavně vzrušenou debatu. Jako bychom
jim rozuměli: „Vidíš, to je Dolma, ta bydlí na horním konci vesnice, a tenhle, to je přece Lobzang, co loni umřel,
a tady vzadu je můj strejda, ten žije v Káthmándú…“
Střípky poznámek se postupně slévaly do pramene
konkrétností a pátrání po zobrazených osobách dostávalo směr.
A protože nám šlo o víc, než lidi ze starých fotografií
spatřit a znovu vyfotografovat, zajímali jsme i o jejich
osudy a životní příběhy. Naštěstí himálajští horalé jsou
sdílní a přátelští, velice si toho vážíme. Nezbývá, než
jim za jejich vstřícnost a otevřenost ze srdce poděkovat
a popřát jen a jen dobré.
Making Search
Thirty years old photographs caused among Manangis
curiousness and euphoria. Usually laughter. Sometimes
emotion but mostly discussion. Their dialogues were so
familiar to us: „Look, this is Dolma, you know she lives in
the upper part of the village, and that one is Lobzang who
died last year, and the guy overthere is my uncle; he lives
in Kathmandu“.
Small fragments of comments were gradually turning
into concrete facts and the search for the depicted people
got the right direction.
Our aim was not only meeting the people from the old
photographs, we were interested likewise in their fates
and life stories. Fortunately, Himalayan mountain dwellers are communicative and friendly, and that was what
we appreciated most. We have no choice but to thank
them heartily for their kindness and overtness and wish
them all the best.
Cesta do Manangu
Journey to Manang
Výprava Zdeňka a Michala Thomových s výstavou do
Manangu na jaře 2011.
Expedition of Zdeněk and Michal Thoma with the exhibition to Manang, Spring 2011.
Fotografie: Libor Bureš
Photographs: Libor Bureš
Zdeněk Thoma
Zdeněk Thoma (*1938) je fotograf, publicista a cestovatel.
Fotografickým osudem se mu stala čarokrásná, životem kypící Asie, kde strávil přes sedm let
života. Napsal čtyři cestopisy čerpající z jeho toulek po tomto kontinentu. Je autorem fotografií
v obrazových publikacích Čína (1991), Umění japonských zahrad (franc., něm. 1981, angl. 1988,
přeprac. vydání česky a něm. 1996, II. vyd. 1998), Ikebana, bonsai (1992). Publikace Nepál – království pod Himálajem získala ocenění jako Nejkrásnější česká kniha roku 1996. Dále je spoluautorem
publikací Svět tibetského buddhismu (1996), Umění čínských zahrad (1998), Pod hradbou Himálaje aneb
Hledání Šangri-la (2005), Tibet – země pod ochranou bohů (2006) a mnoha dalších. K jeho významným
fotografickým a textovým pracím patří výpravná publikace Příběh čaje (2002), kterou připravil se
svou ženou Soňou a synem Michalem.
V posledním desetiletí se Zdeněk Thoma věnuje fotografování i v České republice. Jeho výpravná publikace Česko vyšla v roce
2002, v letech 2004–2010 připravil knihy Skvosty Prahy, Skvosty lázní, Skvosty hradů, Skvosty skal a skalních měst, spolupracoval také
na publikaci 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy (2009), Praha v zrcadle staletí (2010).
Deset souborů jeho fotografií (např. Kouzlo japonských zahrad, Doteky himálajského větru, Zahrady tichého mámení, Údolí dřevěných chrámů, Indonéský Borobudur) bylo vystaveno v posledních 35 letech ve více než 100 galeriích a muzeích v ČR, Slovensku,
Polsku, Rakousku, Japonsku.
Zdeněk Thoma (*1938) is a writer, traveller and photographer from the Czech Republic. His fateful destination has become amazing
and vivid Asia where he has spent more than seven years of his life.
He has written four books based on his travels in Asia. His photographs have been published in picture publications including
The Art of Japanese Gardens (1981, 2004), China (1991), Ikebana and Bonsai (1992), Japanese Mosaic (2002). His publication Nepal
– The Kingdom Beneath the Himalayas wan the award of The Most Beautiful Czech Book of the Year 1996.
He is the co-author of photographs in publications The World of Tibetan Buddhism (1996), The Art of Chinese Gardens (1998),
Beneath The Himalayan Range (2005), Tibet, The Land Protected by Gods (2006) and many others. His outstanding photographic
and writing piece of work is a spectacular publication The Story of Tea prepared with his wife Soňa and his son Michal.
Last ten years he pursues also photographing in his home country. His picture publication Czechia was issued in 2002; in the
years 2004–2010 he prepared the series of books Prague Gems, Spa Gems, Castle Gems and The Gems of Rocks and Rock Towns.
He likewise cooperated on the publication 101 Most Beautiful House Signs in Prague (2009), Prague in the Mirror of the Past (2010).
Many of the books he has worked on, have been also published in English, French, German and Japanese languages.
Inseparable part of his work are exhibitions. Collections of his photographs (The Charm of Japanese Gardens, The Touches of
the Himalayan Wind, The Gardens of Tranquil Enticement, The Taste of Tea – The Taste of Zen, The Children of Asia, The Voyages of
Migrant Clouds, The Valley of Wooden Temples, Borobudur, etc.) have been exhibited in over 100 galleries and museum in the Czech
Republic, Slovakia, Austria and Japan.
Zdeněk Thoma visited Nepal first in 1970 and has been coming back regularly since.
Michal Thoma
Michal Thoma (*1979) je fotograf a publicista. Absolvoval obor kulturologie na FF UK. Již deset let
se zabývá publicistickou a fotografickou činností. Řada jeho reportáží z cest po Asii, například po
Nepálu, Thajsku, Kambodži, Barmě a Turecku byla uveřejněna v českých geografických časopisech.
Je spoluautorem knihy Příběh čaje, Pod hradbou Himálaje, 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy, Praha v zrcadle staletí a řady cestopisných článků. Jeho soubor reportážních fotografií Čajválové
byl od roku 2007 vystaven na řadě míst ČR.
Michal Thoma (*1979) is a photographer and writer. A graduate from the Charles University in Prague,
he has written and photographed for the last ten years. Many of his articles from the travels in Asia
– Nepal, Thailand, Cambodia, Burma, Turkey – have been published in various Czech journals. He
is a co-author of the books The Story of Tea (2002), Beneath The Himalayan Range (2005), 101 Most Beautiful House Signs in Prague
(2009), Prague in the Mirror of the Past (2010). The collection of his photographs from India named Chaiwallahs has been exhibited in
several places of the Czech Republic. Since 2002 Michal has been coming back to Nepal regularly.
Více informací naleznete na http://www.thoma.cz. For more informations see http://www.thoma.cz
Poděkování
Our special thanks To
Nápad uspořádat fotografickou výstavu ve vzdálené horské vesnici a přinést tamějším lidem jejich třicet let staré
fotografie by se mohl jevit jako čirá pošetilost. Avšak
řada lidí v Nepálu a České republice s námi sdílela naše
nadšení, a tak bychom jim chtěli vřele poděkovat za přízeň a podporu.
Jmenovitě Tripplovi Gurungovi, prezidentu společnosti manangských rodáků Manang Youth Society a jeho
ženě Rámjatě Limbu, ředitelce Káthmándského mezinárodního festivalu horských filmů, Binodovi Gurungovi,
majiteli hotelu Yeti v Manangu a viceprezidentovi Manang
Youth Society, Sdružení manangských matek, našemu
průvodci a tlumočníkovi Binodovi Soaltee Gurungovi,
paní Pamfě Dhamale z trekkingové agentury Langtang
Ri, a neméně i našemu starému příteli Kundovi Dixitovi,
vydavateli novin Nepali Times.
Každá krásná myšlenka může být také opuštěna a
ztracena, pokud se nenajdou finanční prostředky na její
realizaci. Rádi bychom tedy ještě poděkovali společnostem Pentax, FotoŠkoda, Letuška.cz, Livingstone, Vsacan
Tour, Sanu Babu a Dobrá čajovna. Kromě těchto firem
patří náš velký dík našim přátelům Stanislavu a Mileně
Padrůňkovým a také JUDr. Jaroslavu Kovaříkovi ze společnosti Media Strategy.
Dík patří i Galerii hlavního města Prahy, která nám
propůjčila úchvatné sklepní prostory domu U Kamenného zvonu v Praze pro premiéru tohoto výstavního
souboru a obětavé překladatelce Dagmar Hadravové
ze společnosti Threshold. Nadstandardní laskavosti se
zajištěním výstavních prostor a výstavních panelů nám
dostalo od společnosti Pentec, jmenovitě od ing. Antonína Koubka a Heleny Moučkové.
Také děkujeme kamarádům a spolupoutníkům Miloši
Zábranskému a Liboru Burešovi.
A také našim blízkým a našim láskám.
Zdeněk Thoma
Michal Thoma
The idea to hold a photographic exhibition in a remote
mountain village and bring its people thirty years old photographs might seem a foolish thought. However many
people both in Nepal and the Czech Republic shared our
enthusiasm, which is the reason why we would cordially
thank them for their sympathies and support.
Namely to Tripple Gurung, the President of Manang
Youth Society and to his wife Ramyata Limbu, the directress of the Kathmandu International Mountain Film
Festival, to Binod Gurung, the owner of the hotel Yeti
in Manang and the vicepresident of the Manang Youth
Society, to the Mother Group of Manang, to our guide
and interpreter Binod Soaltee Gurung, to Pamfa Dhamala
from the trekking agency Langtang Ri, and also to our
old friend Kunda Dixit, the publisher of the newspaper
Nepali Times.
Each good idea slips away and gets lost though, if there
is not financial support found for its realization. In this
context we would like to thank to the companies Pentax,
FotoŠkoda, Letuška.cz, Livingstone, Vsacan Tour, Sanu
Babu and Dobrá čajovna for their contributions. Apart
from these we would say special thanks to our friends
Stanislav and Milena Padrůněk as well as to JUDr. Jaroslav
Kovařík from Media Strategy company.
We thank also to the City Gallery Prague which provided us with astounding cellar space of the house „U
Kamenného zvonu“ for the premier of the exhibition
as well as to the translator Dagmar Hadravova from
the company Threshold. We likewise thank to Antonín
Koubek and Helena Moučková from the company Pentec
who were so kind as to ensure for us the exhibition space
and exhibition panels.
We also thank to our friends and trek companions
Miloš Zábranský and Libor Bureš.
And our thanks pay also to our closest and to our
loves.
Zdeněk Thoma
Michal Thoma
Mediální podpora
Medial support
.
www.fotoskoda.cz
Centrum
FotoŠkoda
vše pod jednou střechou
NEJVĚTŠÍ PRODEJNÍ CENTRUM
fotografické techniky
a fotografických služeb v Praze
� Profesionální zpracování fotografií
� Velkoformátový tisk
� DTP studio
Palác Langhans
Vodičkova 37, Praha 1
0Ĥ-3HQWD[.
9<62.É&,7/,9267
52%8671Ì.216758.&(
2'2/12677523,&.e08
35267Ĝ('Ì
‡
‡
‡
‡
‡
‡
‡
‡
&026VHQ]RU03VHVWDELOL]DFt
9RGčRGROQpWčORQH]iYLVOëFKWčVQčQt
5R]VDKFLWOLYRVWL,62Dæ
VQtPNĥVHNKLJKVSHHGNRQWLQXiOQtH[SR]LFH
6KDNH5HGXFWLRQSRK\EHPVHQ]RUX&026
6$)2;,;$)VHQ]RUVYROLWHOQëPLERG\
/LYH9LHZQD··/&'PRQLWRUXVERG\
9LGHR]i]QDPYH)XOO+'IRUPiWX
www.pentax.cz/K-5
To nejlepší zboží
z Nepálu, Tibetu a Indie
móda a doplňky
nábytek a interiér
dárky a drobné předměty
stříbrné šperky
www.sanubabu.cz
www.livingstone.cz
ASIE • AFRIKA • AMERIKA • AUSTRÁLIE • ANTARKTIDA
NEJVĚTŠÍ NABÍDKA EXOTIKY! • NEJBOHATĚJŠÍ VÝBĚR ZÁJEZDŮ A EXPEDIC! • AKCE I PRO SKUPINY DLE POŽADAVKŮ
Výstava
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO RÁJE
www.sangri-la.cz
... hory
... moře
... památky
... města
... lidé
Poznávací zájezdy autobusem a letecky
RAKOUSKO, NĚMECKO, BENELUX, ŠVÝCARSKO, ITÁLIE, MAĎARSKO, POLSKO, SLOVENSKO, RUSKO,
POBALTÍ, UKRAJINA, SLOVINSKO, CHORVATSKO, ČERNÁ HORA, ALBÁNIE, ŘECKO, FRANCIE, IRSKO,
SKANDINÁVIE, PORTUGALSKO, ŠPANĚLSKO, VELKÁ BRITÁNIE, IRSKO, TURECKO, TUNISKO, IZRAEL,
JORDÁNSKO, USA, NOVÝ ZÉLAND, KANADA,
Pobytově poznávací zájezdy
KORSIKA, SARDÍNIE, KRÉTA, KORFU, TURECKO, ALBÁNIE
Zájezdy s pohodovou turistikou
RAKOUSKO - SOLNÁ KOMORA, ITÁLIE - DOLOMITY,
NORSKO - SKANDINÁVSKÁ PŘÍRODA,
UKRAJINA - PODKARPATSKÁ RUS
Speciální zájezdy
KARNEVAL - BENÁTKY, OKTOBERFEST - MNICHOV, OPERA “AIDA - VERONA
S námi do světa...
www.vsacantour.cz
Katalog výstavy: Manang po třiceti letech
Výstavní fotografie: Zdeněk Thoma, Michal Thoma
Doprovodné fotografie: Libor Bureš
Úvodní text: Ivan M. Havel
Texty: Zdeněk Thoma, Michal Thoma
Překlad: Dagmar Hadravová, Michal Thoma
Grafická úprava: Kamila Thomová
Tisk: Tiskárna Tobola
Vydal Zdeněk Thoma (Praha 6, Na Dlouhém lánu 314/24)
v roce 2011
Exhibition catalogue: Manang Thirty Years After
Exhibition photographs: Zdeněk Thoma, Michal Thoma
Illustrative photographs: Libor Bureš
Foreword: Ivan M. Havel
Texts: Zdeněk Thoma, Michal Thoma
Translation: Dagmar Hadravová, Michal Thoma
Graphic designer: Kamila Thomová
Printing: Tiskárna Tobola
Published by Zdeněk Thoma (Praha 6, Na Dlouhém lánu 314/24)
in 2011