Zde - Hulín - Farnost.cz
Transkript
Zde - Hulín - Farnost.cz
È asopis øímskokatolických farností Zá hlinice, Hulín a Pravè ice Neprodejné! Èíslo 3/2011 Slavnost sv. Cyrila a Metoděje Svatí Cyril a Metoděj V tomto čísle čtěte (slovo otce Jiřího Ševčíka) Milovaní farníci, ků. Založili na Moravě samostatné biskupzačátkem července slavíme slavnost svatých ství, aby mohli světit na kněze své žáky. Od Cyrila a Metoděje. V roce křtu, který letos pro- papeže získali dovolení slavit mši svatou v složíváme, se nám naskýtá možnost více si uvě- vanském jazyce. Oba patří mezi největší misionáře působící ve východní domit, jak velikou milosEvropě. Právem jim náleží tí bylo pro naše předky, že právě Cyril a Metooslovení „Slovanští apoštolové“. Stále zůstanou v děj k nim přišli a přivedpaměti církve se svým velli je k víře v Ježíše Kriským evangelizačním dílem. ta. Přišli z byzantské říše, I pro člověka dnešní doby ze Soluně, z centra vzdějsou konkrétními vzory lanosti východu. Během víry a duchovního života. svého působení se snažiPro nás, křesťany slovanli o vzdělávání a výchoských národů i celé Evrovu všech vrstev slopy, jsou příklady hodnývanského lidu ve víře. mi následování. O tom, že Stálo je to hodně námahy a obětí, ale nevzdali podobné příklady jsou Svatí Cyrile a Metoději, v každé době potřeba, se. Svým snažením přinemusíme vůbec pochyspěli k samostatnosti a orodujte za nás, bovat. rozkvětu „Velké Moraza náš národ i za Evropu! Staneme se jimi my? vy“ a víry našich před- • • • • • Prázdniny začínají - co se chystá? Rozhovor s Annou Čechmánkovou Noc kostelů i podruhé přilákala stovky zájemců Na pouti ze Křtin bylo veselo Blahořečení Jana Pavla II. zblízka Přeji dětem a mládeži prázdniny plné radosti, všem farníkům příjemně prožitý čas dovolených, dostatek odpočinku pro tělo a osvěžení pro duši. o. Jiří Slyšte slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha. Jako bez světla radost míti nebude oko, patřící na všechno stvoření Boží, neb vše není krásné ani viditelné, tak i každá duše bez knih, neznající zákona Božího, zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj Boží, zdá se být v člověku mrtvá. Z předzpěvu sv. Cyrila k slovanskému překladu evangelií Dlouho očekávaná pouť do Dolomit byla právě v plném proudu, když toto číslo Portálu putovalo do tiskárny. Na podrobnosti z expedice se můžete těšit v příštím čísle. Nové internetové stránky naší farnosti najdete na adrese www.hulin.farnost.cz Prázdniny začaly. Kam vyrazíte? DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Během letních prázdnin se mění pořad bohoslužeb ve všední dny! Mše svaté v pondělí, středu a pátek začínají až v 19:00 hodin. Týden na faře Příměstský tábor pro děti z 1. - 9. třídy základní školy se koná od 18. do 22. července 2011, denně od 8:00 do 17:00 hod. Charita Hulín oznamuje, že přes prázdniny je charitní šatník zavřený. Po prázdninách bude provoz obnoven od 6. září. Po celou dobu je pro děti zajištěn zábavný program V pátek končí Týden na faře dětskou mší svatou (v 17:00) a poté společným táborákem s rodiči (špekáčky s sebou!) POZOR: Pondělní modlení v době prázdnin nebude. Pěší pouť ke sv. Anně Katolická charismatická konference se koná v Brně v termínu 6. - 10. července. Je určena pro všechny, kdo chtějí věnovat několik dnů svému duchovnímu růstu. Bohatý program - modlitby, svědectví, bohoslužby, přednášky... Podrobnosti na www.cho.cz. se koná v sobotu 23. července. Vyrazíme v 7:00 ráno od kostela a půjdeme bočními ulicemi ke kapličce sv. Anny (u silnice směrem na Břest). V kapličce bude bohoslužba slova. Ve čtvrtek 25. srpna se koná pouť na Hostýn určená především seniorům. Autobus jede až k bazilice. Bodka za prázdninami Poslední prázdninový táborák se na faře uskuteční v pátek 26. srpna. Začínáme tradičně v 17:30 hodin dětskou mší svatou, následuje akční hra a táborák. Špekáčky si vezměte s sebou! Akce v Záhlinicích Ve čtvrtek 28. července je ve farnosti Záhlinice adorační den, začátek v 8 hodin, v 18 hodin mše svatá. Hody u příležitosti svátku Nanebe vzetí Panny Marie oslavíme v neděli 14. srpna bohoslužbou, která začne v 9:15 hodin. (Mše v Hulíně se přesouvá na 8:00.) Farní tábor bude od 6. do 13. srpna v Partutovicích Když se řekne fární tábor, tak si my, kteří mi, lesy a větrnými mlýny nedaleko Potštátu. jsme už nějaký zažili, představíme týden plný Příprava tábora je již v plném proudu, vedoucí her, úkolů, zkoušek chystají celotáborovou hru, a tvořivých aktivjejíž námět ovšem bude it prožitý na některé do poslední chvíle tajemz far v okolí, parstvím, táborníci se však tu dobrých kamarádů, můžou těšit na tematzkušené vedoucí a ické scénky a převleky výborné kuchařky. protagonistů. Kuchařky sestavují jídelníček a přivítaly To jsou tradiční pilíře každoročního prázdniby drobné příspěvky nového programu. do kuchyně jako např. Letos se do dění bučerstvou zeleninu, ovoce, dou muset hned na sirupy, marmelády aj. začátku tábora zapojit To nejdůležitějěí na aktivně i rodiče, jejichž závěr – naše prázdninové úkolem bude nejen dodobrodružství začíná 6. srppravit táborníky na na v 9 hodin mší svatou v místo činu, tedy faru hulínském kostele. v Partutovicích – malé Mlýn u Partutovic Za celý tým se těší obci obklopené loukaJiří Rygál - tam se táborníci určitě podívají... Výročí posvěcení kostela V Hulíně slavíme toto výročí v neděli 28. srpna. Večer v 18:00 budou v kostele zpívané nešpory. Výročí posvěcení kostela v Pravčicích si připomínáme v úterý 30. srpna. Mše svatá začne v 19 hodin. Co bude v září? • O první neděli nového školního roku, tedy 4. září, dostanou při mši svaté zvláštní požehnání všichni školáci. Aktovky s sebou! • V sobotu 10. září se konají hody v Chrášťanech ke cti Jména Panny Marie. Mše svatá začne v 10:30 hodin. • V neděli 25. září, o víkendu před hody sv. Václava, bude v hulínském kostele celodenní přípravná adorace. Nejsvětější svátost bude vystavena po bohoslužbě, společné ukončení adorace začne v 17:30. Z oèí v oèi... ... s Annou Čechmánkovou Protagonistkou rozhovou Z očí v oči byla tato drobná usměvavá paní snad stokrát. Vždycky ale na straně tázajícího. Ještě nikdy jsme se v Portále nevyptávali na životní osudy jí samotné. Dnes to konečně napravujeme… Začnu Vaší tradiční otázkou – odkud pocházíte? Pocházím ze slováckých Mutěnic. Mám o dost staršího bratra a na moje narození si rodiče pak museli počkat dlouhých deset let. Ani bratr už nechtěl být jedináček a dělal všechno možné, aby mu přibyl sourozenec. Sypal třeba za okno mák, že k nám už konečně přiláká tu vránu. Pak mu někdo poradil, že ten mák musí být bílý, takže sháněl semena bílého máku… Když jsem se narodila - bylo to doma - tatínek šel bratra vzbudit, že má sestřičku. Dodnes si bratr pamatuje, jak v kuchyni radostí skákal po jedné noze a zpíval „To su rád, to su rád, že už nejsu jediňák!“ Máte ale i sestru, před časem s ní byl v Portálu rozhovor… Ano, pak se maminka takříkajíc „rozrodila“ a po mě přišly na svět ještě dvě sestry. Ta nejmladší se narodila, když bylo mamince už 42 let. To tehdy nebylo běžné, a myslím, že maminku to mateřství ve vyšším věku už dost vyčerpávalo. Ale měla jsem krásné dětství, bylo o nás vždycky výborně postaráno. I díky tetičce, maminčině sestře, která s námi bydlela. Jako dítě měla obrnu, zůstala tělesně postižená a nikdy se nevdala. Pomáhala mamince s domácností a snad až do maturity jsem díky ní vždy po probuzení našla snídani na stole. Když jsem pak sama vychovávala děti, nesčetněkrát jsem si na ni vzpomněla… Máte vysokoškolské vzdělání. Jak se Vám, z křesťanské rodiny, povedlo za komunistů vystudovat? Nebylo to jednoduché a řekla bych, že moje vzdělávání bylo komunistickým režimem dost krutě poznamenáno. Bývala jsem výborná studentka, ale už když jsem vycházela z 8. třídy základní školy, nedala mi místní komunistická buňka doporučení ke studiu na absolutně žádné střední škole. Nebylo mi ještě ani 14 let, vážila jsem asi 50 kilo, a doporučili mi místo studia jít pracovat na rok do vinohradu! Prožívala jsem to velmi špatně, trpěla jsem hlubokou depresí a téměř jsem uvažovala o sebevraždě. Naštěstí se tenkrát někde na druhé straně okresu otevírala devítiletka a nakonec jsem mohla přejít tam, do deváté třídy. Musela jsem dost složitě dojíždět vlakem a pak ještě autobusem, navíc jsme neměli žádné učebnice a jen jsme opakovali starou látku. Ale bylo to lepší než nic. A za rok Vás už na školu pustili? Ano, ale moje o tři roky mladší sestra bylo jí tehdy pouhých 12 let - musela podepsat slib, že když já půjdu studovat gymnázium, ona nastoupí do zemědělství. Bylo jí to líto? Naštěstí ne. Stala se zootechničkou a svoji profesi milovala. Jako jediná ze svých spolužaček v oboru zůstala po celý život. Maturitní fotografie z roku 1963 Jak se Vám pak na gymnáziu dařilo? Dobře mi šla matematika i písemné vyjadřování - moje slohovky se zpočátku ve třídě četly nahlas. Ale jenom do té doby, než nám vyměnili profesorku češtiny – přišla nějaká komunistka, pak už to vždycky bylo moc krátké nebo moc dlouhé. Taky jsem snadno rýmovala a přispívala jsem do školního časopisu, ale ta komunistka mi jednou moji báseň přepsala. Upravila verš, napsala tam „kremelské hodiny ten čas spoutaly“ a já jsem pod tím byla podepsaná! Pak už jsem do školního časopisu nikdy nic nedala… Po maturitě mě moc lákala farmacie nebo i učitelství, ale režim opět zasáhl a byla mi dána jediná možnost – jít na techniku. Neměla jsem ale žádné základy deskriptivy a netroufala jsem si nikam, kde by bylo potřeba technické kreslení. Takže vylučovací metodou jsem dospěla ke studiu na Vysoké škole chemickotechnologické v Pardubicích. Tam jste se seznámila se svým manželem? Na kolejích jsem už od prvního ročníku bydlela s jistou Svatavou Čechmánkovou. No a její bratr se stal mým mužem… Nejdřív se mi zdál strašně starý, já jsem byla prvačka a on už měl po škole i po vojně, ale pak jsem si všimla, jaké má modré oči… (smích) Hned po svatbě jste se přestěhovali do Hulína? Ne, můj muž chtěl bydlet v Brně. Jednak tam měl práci, jednak se ještě doučoval hře na varhany v jedné lidové škole umění, což jinde než ve velkém městě nešlo. Že skončíme v Brně jsme plánovali už od začátku našeho vztahu, proto jsem si taky ve škole zvolila specializaci „výroba a zpracování papíru“, abych pak mohla pracovat v brněnských papírnách. Bydleli jsme v Brně v podnájmu a snažili jsme se získat družstevní byt. Čekalo se ale strašně dlouho. Po narození prvního syna jsme podnájem ještě nějak utáhli, ale když jsem otěhotněla podruhé, museli jsme bydlení kategoricky řešit. Přestěhovali jsme se tedy do Hulína, kde manžel zdědil po stařence zahradu na Vrchlického ulici. Bydleli jsme tam v malém zahradním domku a plánovali postavit na tom místě větší dům. To ale nevyšlo. Manžel si dům moc přál, pocházel z činžáku a nikdy nemohl pořádně cvičit na hudební nástroje. Tak jsme pak koupili tenhle dům na Záhlinické ulici… Všichni víme, že Váš muž je vášnivý hudebník. Vy také hrajete na nějaký hudební nástroj? Ne, já hrát na nic neumím. Dokonce ani nic nezazpívám, dvojka ze zpěvu mi vždycky kazila vysvědčení. Tak si někdy říkám, jak mě Jaroslav asi musel mít rád, když mu to nevadilo… Ale moc ráda tancuju, když mě partner dobře vede. Vraťme se ale na začátek Vašeho manželství. Jak jste si v Hulíně zvykala? Těžko. Přistěhovali jsme se sem v roce 1971 a v našem domě nebyl ani vodovod. Musela jsem zpočátku chodit s kýblem k veřejné pumpě, než jsme domů pořídili darling. Podobné to bylo s plynem – u nás na dědině se bomby na vaření daly vyměnit jednou za týden, tady v Hulíně to bylo jen jednou za měsíc. Když si to člověk špatně naplánoval, byl pak bez teplého jídla. Manžel byl v novém zaměstnání, takže neměl nárok na žádnou dovolenou, všechno jsem musela zařizovat sama. Jednou, krátce poté co se narodil Michal, jsem jela pro novou bombu vlakem do Kroměříže. Měla jsem s sebou oba kluky, protože s hlídáním mi nikdo nepomáhal. A když jsem tu plynovou bomPokračování na straně 7 Noc kostelů 2011 ... O posledním květnovém pátku byl hulínský kostel otevřený až do půlnoci. Každý, kdo ten den přišel, mohl si projít i prostory jindy nepřístupné – kůr, oratoř, Lurdskou kapli s vzácným románským portálem… V celé České republice se totiž 27. května konala už druhá Noc kostelů a hulínský chrám svatého Václava se do ní opět zapojil. kostelů hulínský chrám navštívili, už to víte: Na pravé straně portálu jsou totiž v kameni viditelné záseky. A některé historické zdroje tvrdí, že tyto rýhy způsobili v kamenném zdivu za dávných časů rytíři, když si při některých slavnostech o vstupní portál rituálně brousili své zbraně. Některé děti pak prý o rytířích básnily ještě celé Když v pátek ráno dorazily na prohlídku kostela desítky dětí, byl to takový odpoledne… Také cvrkot, že nikdo z organizátorů ani nepomyslel na pořizování nějaké foto- výstup do věže dokumentace. Abychom na návštěvu školek měli nějakou památku, požádali byl skutečný adrejsme děti, aby nám nakreslily, co se jim v kostele líbilo. dostali jsme několik nalinový zážitek: skvělých kousků a o některé z nich se se čtenáři Portálu dělíme... Malošci museli po schodech stouVe skutečnosti však v Hulíně začala Noc pat v řadě za sebou kostelů už dopoledne. Pozvali jsme totiž k náv- po širší straně točitých schodů a přidržovat štěvě děti z místních školek. Přišlo jich snad se stěny. Postupovalo se velmi pomalu, prosto padesát a společně se svými učitelkami si tože občas nějaké dítko na schodech přemoprohlédly nejen výzdobu chrámové lodi, ale hl strach, takže se s pláčem zastavilo a muselo i všechny další zpřístupněné prostory: Nad- počkat na záchranu paní učitelky. Nakonec ale šeně prozkoumaly kůr i s „tajnou chodbou“, všechny skupinky bez nehody dosáhly věžního nahlédly do strašidelně vyzdobené márnice, patra, kde si prohlédly vzácnou sochu hulínské prohlédly si starobylé ornáty v sakristii. Vel- madony a poslechly si vyprávění o zvonech. ký dojem udělal na naše nejmladší návštěvní- Na cestu pak dostali všichni školkaři certifiky i slavný románský portál, nejznámější his- káty o tom, že se Noci kostelů zúčastnili. Pro torický skvost našeho kostela. Kdo jste o Noci poslední skupinku Dílo malého avantgardního umělce. Jsou to kostelní věže? měla návštěva kostela ještě nečekanou dohru: Sotva vyšli z kostelní zahrady, spustil se tak prudký liják, že se i s paní učitelkou všichni utíkali schovat zpátky do sakristie. Ve školce však už čekal uvařený oběd a průtrž mračen neustávala. Otec Jiří proto všech asi dvanáct dětí naskládal dozadu do svého auta. Nejdřív prý sice trochu protestovaly („Tam se nevejdem!“), ale nakonec se do auta nacpaly. Paní učitelka usedla na místo spolujezdce a náš pan farář všechny dovezl až ke školce. Náhodní kolemjdoucí prý nemohli věřit vlastním očím, když sledovali vysedání zástupu dětí z vozidla… Pro širokou veřejnost začala Noc kostelů až odpoledne slavnostní bohoslužbou. Před šestou hodinou večerní se po celé zemi (a samozřejmě i v Hulíně) rozezněly kostelní zvony a po deset minut zvaly k návštěvě chrámu. My organizátoři jsme tou dobou byli lehce nervózní – kde jsou davy prohlídkychtivých zájemců? V kostele bylo jen o málo víc lidí než v běžný všední den! Vloni se před první prohlídkou zájemci do kostela nemohli ani vejít! Vše se však v dobré obrátilo – než návštěvníky přivítal otec Jiří a poté starosta města Roman Hoza, a než děti ze scholičky dozpívaly své písničky, kostelní lavice se zaplnily. Loňský nával se už nekonal, ale stabilní přísun návštěvníků trval po celý večer. Hned za brankami do kostelní zahrady dostávali příchozí mapky areálu kostela s vyznačenými zajímavými místy. Na těchto stanovištích pak průvodci po celý večer poskytovali připravený výklad. Novinkou oproti loňsku byl misijní jarmark, tedy lépe řečeno stánek. Na odbyt šly zejména ruč- Radimek S. prý doma celé odpoledne vyprávěl o rytířích - jak si v kostele brousili meče. Rodiče se pak ještě večer přišli do kostela podívat přesvědčit na vlastní oči, jestli jsou v portálu opravdu ty záseky... ... začala v Hulíně hned po ránu ně malované hrníčky. Výtěžek z prodeje (přes 3000 Kč) bude věnován na misijní dílo. S velkým úspěchem se setkalo také občerstvení na kaplance, kde mohli návštěvníci i organizátoři spočinout a popovídat si. Podávala se káva, čaj a zejména skvělé tvarohové koláčky, které pro Noc kostelů věnoval pan starosta. V kostele se mezitím střídaly komentované prohlídky s krátkými kulturními vystoupeními: V průběhu večera zazpívala konzervatoristka Monika Dudová, kterou sice všichni známe, ale málokdo tušil, co tahle křehká dívka umí. Muži předvedli ukázku gregoriánského chorálu, samozřejmě zazněly i varhany v podání našeho varhaníka pana Čechmánka (který také po celý večer neúnavně provázel návštěvníky na kúru – klobouk dolů!). Po jedenácté hodině večerní už řady náv- štěvníků prořídly a Noc kostelů se přiblížila závěru. My organizátoři jsme se ještě v chrámu sešli ke společným nešporám. Kostel byl osvětlený jen svíčkami, které si každý z nás držel v rukou. Napětí předchozích hodin opadlo a vystřídal ho klid. Recitovali jsme starobylé žalmy a v duchu mohli poděkovat, že Noc kostelů 2011 se v Hulíně povedla. L.S. Komentovaná prohlídka chrámového interiéru Noc kostelů 2011 v číslech • V celé České republice bylo během letošní Noci kostelů otevřeno celkem 939 kostelů a modliteben. • Bylo zaznamenáno více než 300 000 návštěvnických vstupů, a to i přes nepřízeň počasí. • V olomoucké arcidiecézi bylo otevřeno 145 objektů, což jde dvakrát více než vloni. V olomoucké arcidiecézi se do kostelů přišlo podívat 62 tisíc lidí (vloni to bylo 40 000). • Chrám sv. Václava v Hulíně si prohlédlo během pátku 27. května asi 500 návštěvníků. • Na organizaci Noci kostelů v naší farnosti se podílelo kolem padesáti dobrovolníků, kteří této akci obětavě věnovali spoustu času a úsilí. Děkujeme! Ohlasy návštěvníků Noci kostelů Na Noc kostelů byla z depozitáře přivezena vzácná hulínská madona a této umělecké památce byla věnována celá výstava ve věži kostela. Socha madony dlouhá léta stávala ve výklenku vedle vstupu na věž. Pod nánosy mnoha vrstev různých pestrých barev by málokdo hledal vzácný umělecký skvost. Během restaurátorských prací se však potvrdilo, že dřevěná plastika je starožitný unikát, který pochází snad už ze 17. století. Prostřednictvím fotografií byl návštěvníkům výstavy přiblížen průběh restaurátorských prací na této vzácné soše. Expozice nabídla také nové informace z historie hulínské farnosti. Výstavu připravil Libor Pecháček. Chtěl bych mnohokrát poděkovat za úžasné zážitky, které jsem měl možnost prožít v kroměřížských kostelích a Arcibiskupském gymnáziu. Navštívil jsem věž, zvony a varhany kostela Sv. Marie, prošel jsem noční chodby arcibiskupského gymnázia osvětlené loučemi a bouřkovými blesky a potěšil se koncerty smyčcového sboru ZUŠ a sboru Schola Cantorum. Ještě jednou děkuji všem účastníkům a pořatatelům za nádherně strávený večer. * Ráda bych se podělila o své nádherné dojmy při letošní ostravské noci kostelů. Měla jsem velice zvláštní a sváteční pocity, když jsem si mohla prohlížet kněžská roucha, liturgické předměty nebo listovat starobylými misály. Děkuji všem organizátorům za nevšední zážitky, pečlivou přípravu a zasvěčené odborné výklady. * I když jsem už dlouhá léta spíše ateista, dnešní večer ve mně probudil toho malého kluka, který kdysi ministroval a věřil celou svou duší. Děkuji. * Jednoznačně skvělý nápad a úžasná akce s velkým přesahem! Doufám a věřím, že v této zemi vznikla nová tradice. Zdroj: www.nockostelu.cz Výlet dětí a katechetů V pátek 17. června 2011 jsme odjeli na pouť do Rudy u Rýmařova a na Rešovské vodopády. Pouť byla určena pro děti z našich farností, ale jelikož jsme měli ještě volná místa v autobuse, tak jsme po cestě přibrali kamarády ze sousední farnosti Břest a Chropyně s otcem Jiřím Putalou. Z naší farnosti jako vedoucí jeli otec Jiří, teta Maruška Hyánková, Radek Duda a Ondra Kopčil. První zastávka byla v kostele Panny Marie Sněžné v Rudě, kde náš otec Jiří sloužil mši svatou. Po ukončení mše jsme se vydali po křížové cestě, která končí na kopci zvaném Křížový vrch. Zde jsme se společně vyfotili a vydali jsme se na cestu k vodopádům. U vodopádů otec Jiří Putala navrhl, abychom se seznámili - utvořili jsme kruh a každý se představil. Po tomto seznámení jsme pokračovali po dřevěných schodech okolo vody až k vrcholu, kde byl velmi pěkný pohled na tyto vodopády. Po prohlédnutí jsme se pomalu vraceli k autobusu a odjížděli zpět k domovu. Cestou domů ještě byla jedna zastávka na zmrzlinu. V Břestě vystoupil otec Jiří Putala se svými farniky a my pokračovali do Hulína. Chtěla bych poděkovat i za ostatní děti za krásný výlet, otci Jiřímu za pěkné zvuky zvířat, které předváděl, tetě Marušce, Radkovi a Ondrovi, že to s námi vydrželi, a již se těšíme na další krásný výlet. Anna Křemečková ze Záhlinic Díky, Hanko... Koncem února jsem byla na mamografickém vyšetření. Tentokrát se v telefonu na druhý den neobjevila jako jindy uklidňující zpráva, že je vše v pořádku, ale důrazné pozvání na podrobnější vyšetření ultrazvukem. Když jsem vstoupila do dveří polikliniky v Kroměříži a kráčela po schodech, v duchu jsem se připravovala na to, co se dozvím od lékaře. A jak budu reagovat na nepříznivou skutečnost. Vtom na mě někdo zavolal. Hanka Marková. Stála na nejvyšším schodě a usmívala se. Znám ji dlouhá léta a vím, že má od narození nevyvinuté horní končetiny. Bylo mi jasné, že něco potřebuje. Poprosila, abych jí upevnila tašku a upravila šálu. Hanka bydlela s rodiči v Hulíně a společně chodívali na mši svatou. Sedávali v mé blízkosti, takže jsme se zdravívali pozdravením pokoje a občas prohodili pár slov. Po smrti tatínka se s maminkou odstěhovaly do Kroměříže. Neviděly jsme se několik let, přesto jsme rychle našly společnou řeč. Prozradila, že má nějaké zdravotní pro blémy, ale už je to prý dobré. Celkem lehce vyzvěděla, kam míří moje kroky. Hanka byla hluboce věřící, své vlastní zdravotní problémy přehlížela a uměla opravdu potěšit. Hned mě radostným tónem ujistila, že mě Pán Ježíš neopustí, že vyšetření dopadne dobře. Uklidnila jsem se a pak jsem stále přemýšlela, co na ní bylo tentokrát jiné. Pak mi to došlo. Ona tentokrát na těch schodech jakoby zářila, nejen očima, ale celým obličejem. Začátkem června se na kostelních dveřích našeho kostela objevilo parte – Hančino. Oznamovalo, že Hanka Marková zemřela 1. června v plné jistotě věčného života, kterou získala vírou v Pána Ježíše Krista. Tato slova si sama na parte vybrala. Nevěřícně jsem si parte několikrát přečetla. A jela jsem Hance na pohřeb. Nebyla jsem z Hulína sama. Při obřadu jsem se dověděla, že Hančino postižení je velmi vzácné, jmenuje se nemoc motýlích křídel, v naší republice žije jen několik desítek lidí s touto diagnózou a Hanka tím, že se dožila 55 let, vytvořila český rekord, ještě nikdo takto postižený nežil tak dlouho. Měla hodně přátel, kteří o ní mluvili s obdivem, s láskou, zdůrazňovali její hlubokou víru, její statečnost, děkovali jí za přátelství, za společné chvíle. V duchu jsem jí také poděkovala, sama za sebe i za ostatní obyvatele Hulína, kteří Hanku Markovou znali. Anna Čechmánková Z očí v oči... Pokračování ze strany 3 bu dovlekla na nádraží, nevzali mě s ní z bezpečnostních důvodů do vlaku. Naštěstí mi ji nechali v úschovně zavazadel, kde ji pak večer manžel vyzvedl. A co husákovský režim? Chodili jste i s dětmi do kostela - dělali vám komunisti nepříjemnosti? Je velice zajímavé, že od roku 1975 hrával manžel bez povolení v Záhlinicích v kostele na varhany a nikdy s tím nebyl žádný problém. Za celé ty roky ho nikdo nenahlásil. Pak jednou hrál v Hulíně strýcovi na pohřbu a hned druhý den šel na kobereček. Musel přinést potvrzení, že ten zemřelý byl opravdu jeho příbuzný. S policejním vyšetřováním jsme si užili víckrát: Jednou, když se stavěla naproti našeho domu školka, se tam ztratil nějaký stavební materiál. A kdosi manžela obvinil, že to ukradl on. Šli jsme k výslechu a dokonce k nám chtěli jet dělat domovní prohlídku. Nedokázali jsme se pořádně bránit, že třeba na to nemají povolení… Už jsem s prohlídkou byla smířená, jen jsem je prosila, aby přijeli v civilním autě. Tenkrát se ale za nás jeden policista přimluvil, takže tu domovní prohlídku odložili. V domácím kalendáři jsme pak zpětně vyhledali, že v tu inkriminovanou dobu byl manžel na služební cestě v Bratislavě. Nesla jsem pak na policii papír z hotelu, kde byl ubytovaný… Jednou se ale můj muž proti režimu dost rázně postavil, šlo o našeho syna. Když třídní učitel napsal Jarkovi do posudku, že jsme rodina praktikujících katolíků, manžel mu přišel říct, že „na základě ústavou deklarované svobody vyznání žádáme o vymazání této věty z posud- Jareček a Michálek v roce 1973 s Annou Čechmánkovou ku.“ Učitel byl tak konsternován, že tu větu opravdu vymazal! (smích) To byli už kluci velcí a vy jste určitě zase pracovala… Po mateřské jsem nastoupila do pobočky brněnských papíren v Bystřici pod Hostýnem. Všichni se tam znali, byla to balada… Ale pro mě z Hulína na dojíždění moc daleko. Při osmihodinové pracovní době jsem byla z domu pryč 11 hodin. Vydržela jsem to jenom rok, pak jsem si našla místo blíž, v galvanovně v kroměřížském PALu. Pracovala jsem v řízení jakosti, normy ISO mám v malíku… Propustili mě tři roky před důchodem. To muselo být těžké. To bylo. Finančně jsme na tom tenkrát nebyli nejlíp a já jsem opravdu potřebovala pracovat. Napsala jsem si takových šest až sedm možností, co bych mohla dělat jedna z nich bylo třeba podnikání ve zdravotnictví, protože jsem měla hotový kurs pro nižší zdravotnický personál. Jenže tenkrát se propouštělo i v nemocnicích, takže bylo dost nezaměstnaných sester. Podobně odpadly i všechny ty další možnosti, jediné co tam zůstalo, bylo pohřebnictví. Nakonec mi pomohla Marcela Dikorasová, která mi přenechala svoje místo prodavačky zahradnických potřeb a majitelé mě zaměstnali. Ale při smutečních obřadech přece taky řečníte… Jak to začalo? Ten začátek byl takový komplikovaný. Jak jsem říkala, už jsem tu myšlenku nějakou dobu nosila v hlavě, věděla jsem, že těchto lidí je nedostatek a že by to byla možnost zaměstnání. Pak jsem se jednou v listopadu konečně rozhoupala a oslovila jsem po pohřbu paní, která sem jezdila jako řečník vypomáhat. Řekla jsem jí, že nad tou prací uvažuju. Byla velice milá, říkala mi: „Děvče zlatý, my bychom byli tak šťastní, já vám moc fandím. Od ledna byste mohla začít, já se přijdu podívat na vaše první vystoupení a poradím vám, co vylepšit…“ Rozešly jsme se velice přátelsky s tím, že příště mi popovídá o tom, jak se má řečník do obřadní síně oblékat… No a ta paní se hned následující den zabila v autě. Nějakou dobu jsem vůbec neměla sílu v téhle oblasti nijak pokračovat. Po novém roku jsem se ale přece jenom šla na Kombyt zeptat, že bych to zkusila, a tak to začalo... Je to těžké, mluvit nad rakví? Na ty první obřady nevzpomínám ráda, bývala jsem nervozitou celá zpo- Na zahrádkářské výstavě cená… Snažím se vždycky osobně se setkat s pozůstalými, abych se něco o zemřelém dozvěděla, projev pokaždé upravuju pro toho konkrétního člověka. Když o něm nic nevím, je to horší… Máte ale i jednoho optimističtějšího koníčka – už léta pracujete ve svazu zahrádkářů. Když jsme odrostli svazákům, v práci nás nutili, abychom se nějak organizovali, ve svazu žen nebo v jiných spolcích. Protože na zahradě pracuju ráda, v roce 1980 jsem vstoupila mezi zahrádkáře. A musím říct – zahrádkáři, to byl balzám. Oslovovali se příteli, přítelkyně, žádný soudruh. Přitom tenkrát byli i „soudruzi pozůstalí…“ Dodneška si vzpomínám, jak mě zahrádkáři krásně přijali, laskavě a s velkou srdečností. Po pěti letech mě pak navrhli do výboru a dnes dělám jednatelku místní buňky. A co vám ještě dělá radost? Umím se radovat z maličkostí, každý den se snažím si něco hezkého najít. Můj muž mi to usnadňuje. I když na to možná nevypadá, velice často mě chválí, poděkuje… Dnes jsem třeba poprvé v životě vařila zeleninové rizoto, podle rádia, byl to takový hokuspokus. A manželovi strašně chutnalo… Za velmi milý rozhovor a mísu malin děkuje Lenka Straková Pouť do Křtin byla plná dobrodružství Přestože ještě 14 dní před termínem letošní pouti do Křtin nebylo vůbec jisté, zda budou mít účastníci kde spát, nakonec všechno dobře dopadlo. Pěšky nás putovalo do Křtin asi pětatřicet a nocovali jsme v obou křtinských školách. Jen otec Jiří spal pod širým nebem – ale o tom později. Termín pouti letos připadl na první červnový víkend. Jako každoročně jsme vyrazili z Hulína v pátek ráno vlakem a vysedli jsme v Lulči, kde jsme si nechali rychlík speciálně zastaviti. Následoval pěší, asi osmnáctikilometrový pochod do Křtin. Ačkoliv předpověď počasí slibovala bouřky, po celou dobu letošního putování nespadla ani kapka. Pláštěnky nebyly potřeba, spíš litovali ti, kteří si zapomněli vzít sluneční brýle a opalovací krém. Podél silnice už dozrávaly třešně i jahody, k velké radosti dětí i dospělých. Nejmladšími účastníky pěší ního telefonu – o pomoc volala autobusová výprava Hulíňáků, kteří právě stáli na místě srazu - u lékárny: Žádný bus nepřijel! Pastorační asistentka Maruška se tak rázem ocitla před těžkým úkolem – jak takhle na samém začátku víkendového dne, na dálku a hlavně OKAMŽITĚ sehnat dopravu pro třicet lidí z Hulína do Křtin!? Sice nevíme, jak to Maruška dokázala, pravdou ale je, že autobus nakonec do Křtin přijel, jen s asi 40ti minutovým zpožděním. Pouť pak pokračovala v obvyklém sledu mší, pobožností, setkání se starými známými a přesvědčování dětí, že na kolotočích už to pro letošek stačilo. Nejdobrodružnější část výpravy nás však – nic netušící – teprve čekala. V neděli hned po časně ranní mši jsme vyrazili na zpáteční pěší cestu do Lulče. Vyšli jsme sotva pár set metrů ze Křtin, když samozvaní horští vůdci V.H. a P.S. zaveleli, že v horkém dni Pěší poutníci už jsou téměř u cíle je třeba zvolit novou pouti byli Zuzanka a Ondra Pecháčkovi, kteří trasu „po červené“ - prý se půjde pohodlně pro tu příležitost dokonce měli půjčený speci- lesem. Část skupiny i s několika malými dětální terénní vozíček. Ostatní děti ťapaly pěšky, mi je poslušně následovala. Nějakou dobu kdo však dostatečně často opakoval „mami, vedla stezka opravdu lesem, pak se ale hormě bolí nožičky“, toho hodný strejda František ským vůdcům přestal líbit značený směr. Přes popovezl kousek autem. Cestu do Křtin jsme hlasité odporování čtyřletého Tima („Tam ne, zvládli téměř v rekordním čase a v podvečer už tam není červená!“) se vydali vlastní cestou. jsme se ubytovávali ve třídách křtinských škol. Po několik desítkách minut však horští vůdci Ve školní jídelně jsme dokonce mohli dostat i (a s nimi bohužel i celý zbytek zběhnuvší skuteplou večeři. Velice rádi jsme využili dostup- pinky) zažili nevítané překvapení: V dálce se ného zázemí, osprchovali se, rozložili spacá- objevila známá silueta kostela a cedule „Křtiky a karimatky a zdravě unavení jsme šli spát. ny“! Dlužno říci, že děti už si hlasitě stěžoNikdo z nás nepřemýšlel, kde se asi uložil ke valy na únavu a dožadovaly se nesení, Hulíspánku otec Jiří – všichni tiše předpokládali, ňáci kráčející tradiční trasou měli před námi že složil hlavu na křtinské faře. Až ráno jsme asi hodinový náskok a odjezd vlaku z Lulče se dozvěděli, že náš pan farář pojal pouť vskut- se neúprosně blížil. Záchrana se naštěstí brzy ku důkladně a odepřel si veškerý komfort civi- vynořila v zatáčce v podobě červené dodávlizace. „Ubytoval“ se přímo pod hvězdami, na ky našeho doprovázejícího Františka. Naložil lavičce za kostelem, a jak pak vyprávěl, užíval všechny zbloudilé duše do zavazadlového prosi celou noc blízkost posvátného místa a melo- storu a zavezl nás na správnou cestu za zbytkem hulínské výpravy. Poučení pro příště – dické odbíjení zvonů. Zatímco my na nové škole jsme se vyspali po červené ne! To ale nebyl všem útrapám konec. Po přídorůžova, na staré škole sobotní ráno přineslo nečekané a až příliš rychlé probuzení. Asi v chodu na lulečské nádraží jsme dostali inforpůl šesté se v ložnici ozvalo vyzvánění mobil- maci, že na trati je vykolejený vlak a z Vyškova do Kojetína jezdí náhradní autobusová doprava. Už nikdo nám ale neřekl, že autobusů mají k dispozici poněkud méně, než by bylo třeba, a že ve Vyškově budeme na náhradní dopravu hodinu čekat. Když nás konečně přijel naložit vytoužený autobus, došla nám na chvíli řeč: Jakmile jsme se usadili, přivítal nás všechny velmi hlasitě pan řidič: Tak, mládeži!!! Na nic nebudete hrabat!!! Dej ty pracky pryč z toho okna!!! Horský vůdce V.H. polohlasem pronesl něco o tom, že České dráhy vytáhly pana řidiče do práce rovnou z restauračního zařízení a všichni rodiče začali hromadně zapínat své děti bezpečnostními pásy. Nejeden z nás pak završil duchovní část pouti upřímnou modlitbou za šťastný návrat domů. Snad i díky tomu jsme do Kojetína dorazili ve zdraví. O legrační závěr celé pouti se pak ve vlaku postaral předškolák Míša Franek. To bylo tak: Souprava, ve které jsme seděli, byla na poměry ČD velmi moderní a Míša, zdatný technik, si hned všiml zajímavých tlačítek u záchodu. Když všechno důkladně prozkoumal, přišel do vagónu svou nezaměnitelnou dikcí podat celému osazenstvu hlasité hlášení: „Je tam šuprautomatickej žáchod! Čudlík na otvírání dveží! Čudlík na žamykání! Další čudlík, špláchneš! Paráda, běžte ši to žkušit!“ Ještě pořád jsme se trochu smáli, když za chvíli přišel do vagónu horský vůdce V.H. Hned mezi dveřmi se rázně rozhlédl po přítomných: “Kde mám ženu!?“ A Míša přes celý vagon zahlaholil: „Na automatičkým žáchodě!!!“ V té chvíli se smíchy skáceli nejen hulínští poutníci, ale i všichni ostatní cestující. I když jsme do Hulína dorazili utahaní a s hodinovým zpožděním, díky Míšovi jsme se nakonec rozcházeli ve veselé náladě… Lenka Straková To je radosti! Byla při tom Neděle 1. května nebyla obyčejnou nedělí. V ten den se ve Vatikánu konalo za velké účasti věřících z celého světa blahořečení papeže Jana Pavla II. Většina z nás sledovala tuto velkou událost v přímém televizním přenosu. Podle odhadů římské policie se beatifikace zúčastnilo přes milion věřících, z České republiky zavítalo do Vatikánu přes 500 poutníků. Oficiální českou delegaci vedl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, českou církev zastupovali arcibiskupové Dominik Duka a Jan Graubner spolu s biskupem Františkem Radovským. Velmi mě těší, že v tom velkém počtu měla zastoupení i farnost Hulín. Do Říma se vydala Jaroslava Adamová. Snažila jsem se zachytit její nadšení z této neobvyklé pouti a přenést ho prostřednictvím Portálu ostatním. Na moji první otázku, proč se do Říma vypravila, odpověděla stručně: „Papež Jan Pavel II. byl od začátku svého pontifikátu svým přístupem mou srdeční záležitostí.“ Pak už jsem nerušila žádnými otázkami a nechala paní Jarku vyprávět. „Díky internetu jsem si našla cestovní kancelář MIKLASTOUR Prostějov, která pouť organizovala autobusem a zastavovala mimo jiné v Olomouci. Tam jsem nastoupila v sobotu 30. dubna v 10.00 hodin do autobusu. Řidič si odškrtl mé jméno, usadil mě na přední místo a poznamenal, že vedle bude sedět manžel. Tušila jsem nedorozumění, které se vysvětlilo v Prostějově. Tam přistoupili vedoucí naší poutě manželé Alena a Václav Adamovi. Já si jednoduše přesedla na jiné mís- to. Probrali jsme rodokmen, příbuzní rozhodně nejsme, ale přijali mě do širší rodiny jako hulínskou tetu. Účastníci pocházeli z mnoha farností, také věkové skupiny byly různé, převládali Moraváci. Přesto jsme se sjednotili a vytvořili fajn společenství. Jelo nás 57 a 2 řidiči. Cestu jsme prožívali duchovně, modlili se zpívali. Jely s námi i 2 polské rodiny. Jeden z nich se na požádání modlil jeden desátek růžence polsky a navíc zazpíval polsky oblíbenou píseň bývalého papeže - Bárku. Všechny nás tato vzpomínka na laskavého nejvyššího pastýře dojala. Krajina byla nádherná, projížděli jsme jarní přírodou, zelenými loukami, bylo vidět zasněžené hory. Přes Vídeň a další města jsme s hygienickými přestávkami přijeli před pátou hodinou ranní do Říma. Tam už bylo plno lidí. Dál jsme museli pěšky, pro množství lidí jsme nemohli jít společně. Rozdělili jsme se do malých skupinek a snažili se dostat se co nejblíže k Náměstí sv. Petra. Moje tříčlenná skupinka se zastavila v blízkosti obrovského portrétu Jana Pavla II. Nezapomenutelným zážitkem bylo odhalování tohoto portrétu a následný jásot milionu poutníků. Ten mi bude v uších znít asi moc dlouho. Obraz papeže byl umístěn na gobelínu, kterým stále povíval větřík. Svatý otec se zdál jako živý, jako by se usmíval na nás všechny, na mně také. Vlastní obřad byl důstojný a nezdál se vůbec dlou- hý. Předpokládali jsme, že se po mši svaté lidi rozejdou. Ale davy zůstaly na místě. A my viděli kolem sebe lidi různých národů a slyšeli snad všechny evropské jazyky. Někteří z nás vystáli několikahodinovou frontu, aby se mohli poklonit rakvi s ostatky nově blahořečeného papeže. Odpoledne jsme věnovali prohlídkám památek, kterých je tu spousta, a také odpočinku. Odjezd domů byl stanoven na 20:30. Měli jsme obavy, abychom se v tom lidském mraveništi sešli a našli náš autobus. Podařilo se to všem, i když jsme kvůli chybějící devítičlenné skupince museli poprosit o pomoc sv. Antonína. V pondělí odpoledne jsem byla doma, trochu unavená, ale šťastná. Osobní účast na této nádherné pouti a jakési završení mnohých setkání s blahoslaveným Janem Pavlem II. je pro mne vrcholem mých dosavadních zážitků. Ale jestli se dožiji jeho svatořečení, budu možná mluvit jinak…“ To nadšení, ta radost přenést na papír nejdou, i když jsem se snažila. Anna Čechmánková Farní den 2011 Už pojedenácté se letos farníci o jedné červnové neděli sešli na farním dvoře ke společnému odpolednímu posezení, kterému se odjakživa říká „farní den“. K poslechu hrála schola, scholička a Jožka Černý, v improvizovaném bufetu se nabízely výborné koláčky a další občerstvení, ba i grilované klobásky jsme letos mohli smlsnout. Letní pohodu sice na chvíli přerušil prudký liják, ale uchýlit jsme se mohli na kaplanku výstavu s tematikou křtu, do prodejny knih v pingpongárně nebo třeba do šopy. (Ti nejobětavější však drželi altán nad aparaturou...) O část programu se postaral i otec Jiří: Předvedl obecenstvu pantomimický rozhovor s moderátorem Liborem Pecháčkem, později se k velkému nadšení dětí zapojil do soutěže o to, kdo dokáže plivnout peckou z třešně přesně do kanálu. (Jak je vidět z obrázku, panu faráři to šlo výborně ) www.hulin.farnost.cz Máme nové internetové stránky – www.hulin.farnost.cz !!! Proč ta změna? Budu psát „nepočítačovým“, srozumitelným jazykem: Staré stránky nešlo vylepšovat, zdokonalovat a některé věci byly už zastaralé. Jen pro názornost, vytvořit ohlášky každý týden zabralo 15 – 20 minut. Na našich nových stránkách to dnes zabere času méně než polovinu. Dnes vás však chci hlavně seznámit s obsahem nových stránek: Pod záhlavím úvodní strany se v modrém pruhu nachází rozbalovací menu, které obsahuje několik položek. Spoustu z nich znáte už ze starých stránek, jako například Nedělní ohlášky, Bohoslužby, Kontakt atd. Podívejme se ale na nové položky, které se nazývají: „Život farnosti“ a „Oslava sv. Václava“. Položka „život farnosti“ zahrnuje různé oblasti, které prostě tvoří život farnosti. Najdete zde pastorační plán, složení farních rad, odkazy na různá naše společenství (ministranti, mládež, živý růženec...) nebo také informace k některým tradičním farním akcím, jako je letní dětský tábor nebo pouť do Křtin. Další položka rozbalovacího menu „Oslava sv. Václava“ bude v blízké době obsahovat informace o slavení svátku patrona našeho kostela v Hulíně. Možná jste nenašli mezi společenstvími a akcemi něco, co jste přesvědčení, že by tam mohlo být. Neváhejte a dejte to vědět na faru, nebo na můj e-mail: [email protected] a zkusíme s tím něco udělat. Taky bych chtěl poprosit společenství, která mají chuť, aby si informace o své skupince na stránkách nějakým způsobem vedly. Například ministranti pojedou na pouť, tak si informace dají na stránky (sraz, kdy, kde, jak, proč) po návratu mohou napsat malou zprávu o tom, jaké to bylo. Velké rozepisování si nechte zde do Portálu . Kdo má chuť, napište mi na e-mail a dejte o sobě vědět na našich stránkách! Honza Drahotuský Cyrilometodějské symboly V dnešním pokračování vzdělávacího cyklu o křesťanských symbolech si přiblížíme znaky, které mají souvislost se svatými Cyrilem a Metodějem. Texty z knihy ThDr. Jaroslava Studeného „Křesťanské symboly“ pro vás vybrala pastorační asistentka Marie Hyánková. Atributy sv. Cyrila: kniha, kříž, mnišské roucho, tabulka s nápisem Kniha Je symbolem vědění a moudrosti. Protože mnoho písmen tvoří celek, bývá kniha také znamením všehomíra. V starokřesťanském umění je svitek nebo kniha symbolem Božích přikázání a pravd víry. V pozdější křesťanské ikonografii představuje kniha nejčastěji a především Písmo svaté. V něm je obsaženo slovo Boží, jímž se Bůh obracel k lidstvu ve Starém i Novém zákoně. Proto nacházíme knihu v rukou svatopisců, proroků, evangelistů apod., jindy je kniha symbolem významných církevních učitelů a jejich moudrosti, znázorňuje řeholní pravidla nebo je atributem zakladatelů řádu. Někdy připomíná kniha, že jde o osoby, které sepsaly významné knihy. Kniha symbolizuje v některých případech určité ctnosti: spravedlnost, opatrnost, čistotu. Bývá totiž symbolickou knihou zákona, především Desatera Božích přikázání. Mnišské roucho Kutna nebo hábit. Podle tradice je mnišské roucho symbolem chudoby, odloučenosti od světa a příslušnosti k určitému řádu. 10 Atributy sv. Metoděje: berla zakončená písmenem T, kříž se dvěma příčnými břevny, mitra, arcibiskupská roucha, obraz posledního soudu Berla Dlouhá hůl se zahnutým koncem, symbolická pastýřská hůl, je znamením biskupské moci a důstojnosti. Užívají ji arcibiskupové, biskupové a opati. Jako taková se berla před 9. stoletím nevyskytuje ani v památkách ani o ní není zmínka v textech. Synoda v Troyes (r. 867) se zmiňuje o novince, že „biskupové dostávali z rukou arcibiskupů berlu“; toto předávání berly se stalo zvykem speciálně u francouzského duchovenstva. V druhé polovině středověku se užívání berly rozšířilo všeobecně a v mnohých chrámových pokladech se dodnes ukazují berly toho nebo onoho slavného biskupa. Nejstarší berly jsou zahnuté dřevěné hole. Záhy však byly zdobeny měděnými, stříbrnými nebo zlatými ozdobami, které později nacházíme i na berlách kovových. Některým z těchto berel se připisovala zázračná moc. Kříž se dvěma příčnými břevny – lotrinský Horní břevno je kratší než spodní. Hlavní břevno je vlastně tabulka s označením důvodu ukřižování, která přečnívala po obou stranách kolmého kůlu kříže a vzbudila v mysli umělců představu druhého vodorovného břevna. Někteří uvádějí tento kříž do souvislosti s dílem věrozvěsta Kolumbana (+ 615) a domnívají se, že on uvedl tento kříž do Evropy. Několik anglických katedrál má půdorys ve tvaru lotrinského kříže. ORKO Katolicismus moravský a český recenze na knihu Probouzení (malá ukázka z knihy Probouzení) ORKO. Víte, co znamená spojení těchto čtyř písmen? Kdo to ještě náhodou neslyšel, může si na internetu otevřít stránku www.orko.cz. Objeví se obrázek muže v klobouku, který stojí na skalnaté zemi někde v horách. ORKO totiž není něco, ale někdo - jeden z literárně nejaktivnějších českých kněží současnosti. Jeho publikace na témata věda a víra, evoluční biologie či lékařská etika seženete v knihkupectvích nejen křesťanských. Jeho samotného jste nedávno mohli vídat v televizním pořadu Tančící skály. Pokud máte zájem poznat blíže tohoto zajímavého kněze, profesora, cestovatele a spisovatele, doporučuji vám přečíst si jeho zatím nejosobnější knížku PROBOUZENÍ. Otec Marek Vácha, kterého mnozí znají spíše pod jeho skautskou přezdívkou Orko, je dnes už natolik známá osobnost, že si jeho životopis můžete snadno opatřit sami. Rád se ovšem s vámi podělím o pár osobních vzpomínek, které mě s Orkem jako starším spolužákem z teologie spojují. Byl už ve třetím ročníku, když jsem nastoupil jako prvák do olomouckého semináře. Tehdejší třeťáci mě hned od začátku zaujali. Byli velmi zvláštní – snad to bylo tím, že jejich ročník byl první „porevoluční“ a do semináře se mohli konečně dostat mnozí z těch, kterým to předchozí režim neumožňoval. Tito kluci už byli v průměru starší, někteří předtím stihli vystudovat nějaký civilní obor (Orko například molekulární biologii a genetiku). V tom ročníku byly hodně unikátní různorodé povahy, spojovala je ovšem jistá vnitřní nezávislost a semknutost. Jejich jádro připomínalo spíš partu zálesáků či dobrodruhů než bohoslovce. V semináři je dost prostoru poznat spolužáky z ostatních ročníků, když už spolu trávíte většinu času celý rok pod jednou střechou. Krom toho jsem se s Orkem více seznámil, když jsme se oba přihlásili do výuky španělštiny. Chodil nás učit do semináře jeden rodilý Španěl z Filozofické fakulty, co neuměl ani slovo česky. Orkovi i mně ten jazyk šel dobře - já se tehdy učil jako o závod, on k tomu přistupoval mnohem ležérněji, ale měl geniální paměť a náskok díky francouzštině. Taky jsme se potkávali při širších setkáních charizmatických skupinek. Byl jsem v jiné skupině, ale měl jsem v ní jednoho z Orkových blízkých kamarádů z jeho ročníku. Pamatuju si, jak nám jeden večer na spolču ten Orkův kolega říká, že se podruhé během dvou let setkal se smrtí svého spolužáka: Rok předtím byl v Dolomitech a při prudké změně počasí zůstalo několik kluků uvězněných v horách. Jeden bohoslovec po pár dnech zemřel na následky podchlazení... A tento den si s Orkem vyšli ze semináře během pauzy po jídle zaplavat. Orko byl velmi dobrý plavec, rád zkoušel, co vydrží, a rozhodl se přeplavat několikrát bazén pod vodou na jeden nádech. V ten den však pod vodou ztratil vědomí a už se nevynořil. Ten kamarád ho asi po dvou minutách začal hledat. Ze břehu uviděl pod vodou něco nehybného uprostřed bazénu. Skočil pro něj a podařilo se mu už téměř utonulého Orka vzkřísit... Nikdy nezapomenu, jak jsem Orka ten večer pozoroval v seminární kapli. Byl tichý jako pěna a zřejmě si s údivem uvědomoval, že se znovu narodil. Je to jen krátká historka z jeho života, ale já už se vždycky budu skrze tento příběh dívat na jeho specifickou fascinaci životem a přírodou. A pokud máte zájem poznat další střípky ze života v semináři nebo vás zajímá, jak prožívá věci kolem sebe poctivý ale zároveň hodně citlivý kněz, přečtěte si tu knihu. Orko je skautská přezdívka, zkratka pro „orlí oko“. Říká se tak P. Marku Váchovi Pavel Straka O moravském katolicismu se nikde v katolických novinách nedočteme, je to ledovcová řeka, která teče pod povrchem, ale je široká a silná. Katolickými novinami se nesmíme nechat zmást, neboť, jak známo, je píší pražští intelektuálové pro moravské katolíky a na Moravě se ví, že život je jinde. Na Moravě se ostatně kupuje spíše Světlo, které více odráží duši národa. Moravská církev je široká jako je široká moravská zem. Pravda, víra na Moravě je občas smíchaná s pověrami, občas trochu s pohanstvím a je schopna do sebe vstřebat různé proudy a směry, fokolaríny, charismatiky, nejroztodivnější eucharistická bratrstva, Mariinu legii, Opus Dei, skrytou církev, neokatechumenát, a biskupský sbor, kněžstvo i všechen vykoupený lid se neproblematicky skryje v její náruči. Český katolicismus je zásadovější, ostřejší, vyhrocenější, připraven se bít za svou věc a zemřít mučednickou smrtí s praporem v ruce. Moravský katolík je připraven též zemřít mučednickou smrtí, ale nedělá kolem toho tolik povyku a nezve k této příležitosti kameramany. Pražští kněží mluví o ďáblu opatrně, spíše zdůrazňují motiv pokušení a že když se budeme postit, najednou v hladu pocítíme své vnitřní démony a že to jsou vlastně konec konců ti ďáblové našeho nevědomí a tak dále a tak podobně. V Praze se hodně mluví o Freudovi a Jungovi, individuaci, numinóznu a religionistické psychologii. Pro moravského kněze je naopak ďábel neproblematicky skutečnou osobou a farář v kázání bez mrknutí oka s příslušnými gesty popisuje tvar jeho rohů a věřící mu nevzrušeně naslouchají. V Praze by možná kněze odmítajícího podávat svaté přijímání na ruku postavili mimo službu. Na Moravě faráři podávat na ruku odmítají, známý farář mi dokonce svěřil svěží postřeh, že povodně na Moravě v roce 97 časově odpovídaly zavedení podávání na ruku. V Praze by s takovou myšlenkou neuspěl. Když se slepý rakouský poutník umyl v naší lechovické studánce a po návratu do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila místnímu hajnému Panna Maria, český katolík se ptá „jak je to možné?“, zatímco moravský katolík se ptá „co chtěla?“ (Pokračování v knize Probouzení) 11 ...Cyril a Metod kázali nám z pásu... Prochází se plavčík po Lipenské pláži, nuda, občas koukne na hladinu. Náhle přiloží hlásnou troubu k ústům a volá na jednu z lodí: „Devadesát devítko, devadesát devítko, jste za červenou bójí, vraťte se!“ Vzápětí za ním doběhne kolega a povídá: „Co blbneš, vždyť máme lodě jen do osmdesáti!“ Plavčík opět přiloží troubu k ústům a volá k jezeru: „Šedesát šestko, šedesát šestko, máte nějaké problémy?“ * Přijde fotbalista po utkání k rozhodčímu: „Jak se má váš pes?“ „Jaký pes, já žádného nemám!?“ diví se rozhodčí. „To je divné, slepý jste a psa nemáte!“ * V ZOO: „Tati, proč na nás ta gorila za sklem tak hnusně čumí?“ „Psst, tiše, děti! Jsme teprve u pokladny!“ * “Můj syn včera řekl první slovo”, chlubí se chemik kamarádům. “Jo? A jaký?” “Paraaminotrichlobenzenhydrooxid.” * Američtí archeologové kopali v hloubce pět metrů pod zemí, což odpovídá geologické vrstvě ve stáří jednoho milionu let. Našli měděný drát. Usoudili, že již tenkrát u nich existovalo telefonní spojení. Rusové kopali deset metrů pod zemí, což odpovídá stáří dvou milionů let. Nenašli nic. Usoudili tedy, že již tenkrát měli spojení bezdrátové. * Generál se ptá tří tankistů: „Co uděláte, když vás napadne nepřátelské letadlo?“ První: „Vyskočím z tanku a schovám se.“ Druhý: „Opětuji palbu, pane generále.“ Třetí: „Oklamu ho, pane generále.“ Překvapený generál: „Jak chcete pilota oklamat?“ Tankista s lišáckým úsměvem: „Jednoduše hodím směrovku vpravo a odbočím doleva.“ máš sekeru a teď honíš ty mě!“ * „Pane doktore, co mám dělat? Můj manžel mluví každou noc ze spaní.“ „Dejte mu příležitost, milá paní, aby mohl promluvit ve dne.“ * „Dobrý den, hledám nějakou práci, mám osm dětí.“ „A co ještě umíte?“ Sobotní varianta pěší pouti do Křtin * Pacient po operaci se vzbudí. Rozmazaně vidí nějakou postavu, a tak se zeptá: „Pane doktore, jak dopadla ta operace?“ „Já nejsem doktor, já jsem svatý Petr“ * Tři teologové – konzervativní, liberální a charismatik – sedí na loďce uprostřed rybníka a disputují. Po chvíli jim však dojde víno. Konzervativní pokrčí rameny, vezme džbánek a vydá se po hladině na souš. Za chví li se stejnou cestou vrací i s plným džbánkem. Debatují dál. Za nějakou dobu jim opět dojde víno. Charismatik vztáhne ruce k nebesům, zahlaholí modlitbu, vstoupí na hladinu a přejde na souš. Za chvíli se zase stejnou cestou vrátí i s vínem. Po další rozpravě víno znovu dojde. Li berál odevzdaně vezme džbánek a vstoupí na hladinu. Okamžitě jde pod vodu. Kolegové ho vytáhnou z vody a křísí ho. Konzervativní se podívá na charismatika: „Tys mu neřekl, kde jsou ve vodě ty kůly?“ Charismatik: „Jaké kůly?“ SUDOKU Vítězkou tajenky z minula je Tereza Kratochvilová z Hulína. Má u otce Jiřího odměnu. SUDOKU 6 * Blázen se sekerou nahání doktora. Doktor bohužel zaběhne do slepé uličky, takže pak s hrůzou sleduje blížícího se blázna a pomalu se loučí se životem. Blázen přiběhne k doktorovi a říká: „Tady 5 7 7 3 9 6 9 1 7 Dnes Vám mládežníci naší farnosti opět připravili sudoku. těšíme se na velké množství správných odpovědí . Řešení (pořadí čísel ve vyznačeném řádku) posílejte e-mailem na [email protected] nebo formou SMS na 606 617 235. 4 9 1 9 5 3 8 2 7 1 2 3 8 6 7 5 5 8 9 8 7 7 2 6 3 Portá l øímskokatolických farností Zá hlinice, Hulín a Pravè ice Vydává øímskokatolická farnost Hulín, Kostelní 132, 768 24 Hulín, tel.: 739 344 148. Zodpovìdná šéfredaktorka Lenka Straková (tel.: 606 617 235), supervizor P. Mgr. Jiří Ševčík. Èasopis je neprodejný. Náklad na výrobu jednoho èísla je 9 Kè. Tisk: TYPOservis Holešov. Pøíspìvky uvítáme, nejlépe e-mailem nebo na USB. E-mail: [email protected]. Redakce si vyhrazuje právo upravovat èlánky. Elektronická verze Portálu viz www.hulin.farnost.cz 12