Modrobílé - BMW Motorrad

Martin Strakoš, autor celé akce
Modrobílé
Dolomity
Text a foto: Ivan „Scoob“ Bezděk
Stratos Alpen Tour 2013
Že já, blbec jeden, to nevzal spodem přes Rosenheim, špačkuju do helmy, když se proplétám
beznadějně ucpaným Mnichovem. A to přitom vím, že se zde pilně rekonstruuje a díky tomu že se
kolonami aut neprocpe ani lehce otylá myš – natož motorka. Zase přijedu pozdě...
Ale asi bych měl napsat, KAM že přijedu pozdě.
Musím přiznat, že když mi před dvěma lety
tehdejší šéfová oznámila, že pojedu s partou
hradeckých „bavoráků“ na pár dní do Alp,
nadšením jsem zrovna neskákal. Od dob
vojny mám totiž vůči jakékoliv organizované
zábavě vysloveně averzi a systém dovolené
„ráno v sedm vstanu, v sedm třicet sedím na
motorce, drtím stovky kilometrů, pauza na
oběd dvacet minut, další stovky kilometrů
a večer padnu vysílením“ mě fakt nebere.
Ovšem jedna věc je představa a druhá realita.
A před těmi dvěma lety nakonec realita nebyla
vůbec špatná a dodnes na to rád vzpomínám,
přestože nám počasí zrovna nepřálo.
Když se tedy na jaře letošního roku ozval
Martin Strakoš, majitel hradeckého zastoupení
BMW (společnost Stratos Auto s.r.o., jejíž
showroom najdete krom Hradce Králové nyní
Účastníků rok od roku přibývá
10
září 2013
už i na pražském Proseku), s nabídkou si akci
zopakovat, nejenže jsem neváhal, ale začal
se i těšit. O to víc, že po prvním, „putovním“
ročníku Martin (coby duchovní otec Stratos
Alpen Tour) zvolil jako základnu severoitalské
městečko Cavalese. Kdo trochu zná Dolomity,
je mu jasné, že právě odtud se dají pořádat
výlety v podstatě po celých horách a je jen na
vás, jestli chcete jezdit po okolních průsmycích
celý den nebo si střihnout jen dva nebo tři –
možností je nespočet. Vybere si tedy každý,
ať už rychlý lovec zatáček, nebo ten, kdo se
chce kochat nádhernou okolní krajinou, občas
zastavit v nějaké kavárně nebo pizzerii a pak
se opět v klídku přemístit o pár kilometrů dál,
třeba do dalšího průsmyku.
Jak jsem již psal, do Cavalese dorážím pozdě,
a to i z toho důvodu, že od Ga-Pa jedu po
okreskách, je mi líto vynechat krásnou cestu
po staré silnici na Brenner. A ani za ním
se mi na dálnici nechce, takže projíždím
Vipiteno, Bressanone neboli Brixen (ano,
právě ten, kde byl ve vyhnanství Karel
Havlíček Borovský – osobně bych, kdyby
mě tam dnes někdo vyhnal, výskal radostí),
Bolzano a v městečku Ora už koukám po
odbočce na Cavalese. Po dalších cca dvaceti
kilometrech jsem na místě, v hotelu La Stua.
Pro mě má tohle místo lehce nostalgický
nádech, s majitelem hotelu Sergiem jsme
kdysi v rámci pozvání od italského motoklubu
jezdili po Dolomitech zhruba týden a byla to
jedna z nejkrásnějších dovolených. Bohužel
Sergio Vanzo, který jezdil na BMW R 1100
RT, už mezi námi není a v současnosti vede
hotel jeho dcera Ingrid – ovšem i nadále se
jedná o místo „bikers friendly“, takže třeba se
zabezpečeným parkováním motorek tu není
problém. Ale nejen to, budova hotelu pochází
ze šestnáctého století, takže se zde setkává
moderní komfort s historickými uměleckými
předměty, ať už jde o obrazy či nábytek.
Prostě místo, na které nezapomenete a rádi se
budete vracet.
Bohužel už nestíhám večeři (což mě upřímně
mrzí, vaří zde výtečně), takže se jen v rychlosti
seznamuji s novými „účastníky zájezdu“
a vítám s těmi, které znám z minula a po
pár nezbytných grappách se odpotácím do
pelechu.
Druhý den ráno vyrážíme na první výlet.
Protože oproti prvnímu ročníku se počet
zájemců o tuhle akci rapidně zvýšil, jsme
rozděleni do dvou skupin – každá jede svou
cestou, druhý den se trasy prohodí. Má
to logiku, velká tlupa by se bleskurychle
roztrhala, zvlášť při průjezdu městem, a pořád
na někoho čekat je únavné. Naši skupinu vede
Martin, já se ujímám místa na chvostě a za
chvíli jsme v prvním sedle, Passo di Mánghen.
Jde o jeden z nejhezčích průsmyků (alespoň
pro mne), přestože cesta sem není žádnou
rychlostní zkouškou, silnice je poměrně
úzká. Na místě zjišťujeme, že nás tak trochu
vypekla navigace, ale nikomu to nevadí – tohle
je na Dolomitech naprosto skvělé, i když se
zrovna netrefíte, kam chcete, čeká vás jiné
krásné místo, možná lepší než váš původní cíl.
Z Mánghenu sjíždíme do městečka Enego, kde
Perfektní počasí
a dokonalé silnice – co víc si přát
si dáváme oběd. Jídlo nemá chybu, což se nedá
říct o číšnici, která je sice hezká, ale protivná
jak bedna kytu (jak by řekl můj táta). No, není
každý den posvícení... Z Enega pokračujeme
na Passo di Rolle, zatáčka střídá zatáčku,
to vše na perfektním asfaltu. Fotím, takže
nechám ostatním odstup, pak vyrážím za nimi
a cestou si dám ještě soukromý závod s Ducati
Panigale s francouzskou značkou (její pilot
je znevýhodněn spolujezdkyní, takže po tom,
co si dvakrát vyměníme vedoucí pozici, jsem
nahoře první – asi mu slečna stačila vysvětlit,
co mu všechno provede – nebo naopak
neprovede – když je vyválí). Po nezbytném
espressu se vydáváme na cestu zpět do
Cavalese a pak už jen sprcha, večeře a večerní
pokec v baru. Mimochodem, velice oceňuji
to, že se při výletu nikdo nesnažil předvádět
a přepínat své možnosti – vždycky mám hrůzu
z pilotů, kteří se snaží dokázat ostatním, jací
www.motorbike-czech.cz
11
že jsou borci a pak je člověk tahá z pangejtu.
V tom lepším případě.
Další den jedu s druhou skupinou a opět
zaujímám místo na konci kolony. Bohužel
se mi „povede“ ještě s dvěma dalšími jezdci
se ztratit už při průjezdu Predazzem. Než
bychom začali ostatní nahánět, operativně
volíme samostatnou trasu, která začíná cestou
na Passo di Pordoi, odkud dáváme vědět
do hotelu „styčné důstojníci“ Ivaně, že jsme
v pořádku, nevysekali jsme se, nesežrali nás
ani vlci, ani medvědi (ti ostatně v Dolomitech
nejsou) a že se budeme snažit vrátit včas.
S Michalem a Romanem se domlouváme, že to
vezmem na Cortinu d´Ampezzo, kde si dáme
oběd. Ovšem nejedeme nejkratší cestou, takže
dáme ještě několik desítek zatáček nahoru
i dolů a to samé i cestou z Cortiny, mimo jiné
i přes málo navštěvované Passo Duran. Kluci
mají sebou navigace, a když si nejsme jistí
směrem, vytáhneme mapu. Nechávám to zcela
na nich a jen si užívám, málokdy se mi povede,
že bych se za někým jen „vezl“. S ostatními se
setkáváme nad Cavalese v průsmyku Lavazé
při společném focení. Večer nás čeká grilování
a v okamžiku, kdy se začíná nebezpečně
roztáčet kolotoč panáků whisky, strategicky
vyklízím pozice – ráno mě čeká dlouhá cesta.
Třetí den se bohužel musím vrátit kvůli
práci do Čech, takže jen smutně koukám, jak
se ostatní, tentokrát obě skupiny zároveň,
chystají na výlet na Passo di Mendola.
Nezbývá tedy než se rozloučit, takříkajíc
„kopnout do vrtule“ a nabrat směr Brenner.
Cestou neodolám a vylítnu ještě před italsko rakouskou hranicí na Passo di Pennes... přeci
12
září 2013
jen, bůh ví, kdy se sem zase podívám.
Co napsat závěrem? V současné době se
logicky každá značka snaží dělat pro své
zákazníky něco navíc. Ovšem Stratos Alpen
Tour je přeci jen výjimečnou záležitostí.
Málokdo si dovede představit, co všechno
obnáší organizace a zajištění takové akce
(mimochodem, Stratos Auto sebou má
i servisní dodávku s veškerým vybavením,
takže kdyby se někomu náhodou něco
„vysypalo“, nejde o neřešitelný problém).
A že to „Hradečáci“ nedělají vůbec špatně,
dokladuje nejen to, že letos šlo už o třetí
ročník (a rozhodně ne poslední), ale i fakt, že
zájemců stále přibývá. Ostatně, kdo si letos
koupil do 30. 7. od společnosti libovolný
motocykl BMW, měl ubytování zdarma...
Ale věřím tomu, že ani bez tohoto „bonusu“
by neměl Martin Strakoš o účastníky nouzi.
Důvod je jednoduchý – takhle precizně
připravených a přitom přátelských akcí se
moc nevidí. Takže díky za pozvání!
Co se v mládí naučíš...