Byla liberální umělkyně s francouzskými kořeny

Byla liberální umělkyně s francouzskými kořeny

Byla
liberální umělkyně s francouzskými kořeny,
takže nad přítelovou nevěrou měla sotva
povzdechnout u kávičky. Taky na sobě během
týdne
nedala nic znát, a až když Adam odjel na pohřeb babičky,
sbalila si místo kabelky černou vojenskou tašku. Hodila do ní kartáček,
pastu, černou šminku, skicák a štětce. Do iPodu si nahrála smyčcové symfonie Johanna Sebastiana Bacha, deep trance a psychobilly
k tomu. Na černou pásku do vlasů namalovala rudou skvrnu a zleva
vedle ní bělobou japonský znak pro smrt, zprava pro život. Oblékla
si krátkou károvanou sukni, martensky a černé nadkolenky. Dlouho
si představovala, že to bude Adam, s kým skočí do slunce, ale nedalo
se nic dělat. Začínala chápat, že skoky do slunce jsou sólo sport. Ze
skříně vytáhla odloženou koženou bundičku plnou cvoků, schovala
oči za své největší černé brýle a nasedla na vlak do Londýna.
Čekala, že možná potká někoho ze školy. Ale rozhodně ne toho,
kdo si k ní na poslední chvíli přisedl. Vytáhla si sluchátka z uší
a zasmála se.
„Dobrý den, pane profesore. Jedete do Londýna?“
„Těší mě, Nino, to je náhoda. Mám večer raut na japonské ambasádě,“ pravil Gorgonuy a posadil se naproti. „Jedeš se bavit?“
„Bavit. To rozhodně. Řekněte mi, jak člověk dostane pozvání na
japonskou ambasádu.“
„Někoho tam už léta znám. Potkali jsme se před třiceti lety v Tokiu.“
„Vy jste byl v Japonsku! Tam přesně chci.“
„A proč nejedeš?“
Nina se podívala z okna. „Protože jsem hloupá.“
„Možná jen čekáš, až se zlomí poslední stéblo.“
„Možná. Studoval jste tam?“
Gorgonuy se usmál. „Přiznám se, že jsem žádnou školu nevystudoval. Měl jsem tehdy napsanou knihu a žádného vydavatele, tak jsem
se vydal do světa.“
„Ne. A jak můžete přednášet v Cambridgi?“
„Nejsem akademik. Zajímaly mě asijské mýty, tak jsem nasedl na
nákladní loď do Japonska. Zní to romanticky, ale řeknu ti, mořeplavba se ti přejí za pár dní. Takže jsem vystoupil na Sumatře a pokračoval po souši.“
„A tam jste pracoval?“
„Tu a tam. Projel jsem Indonésii a Filipíny a pak jsem zůstal půl
roku v Thajsku. Ve sloním sirotčinci. Věř mi nebo ne, učil jsem tam
slony anglicky.“
Nina vyprskla smíchy.
„Turistika šla tehdy hrozně nahoru, turisti neuměli thajsky a sloni
nerozuměli turistům. Tak jsem dostal práci. Měl jsem dvě Thajky, co
žadonily, abych si je vzal, klidně obě zároveň. A sloni jsou inteligentní
a milá zvířata. Poslouchal jsem příběhy a legendy sloních trenérů a představoval si, že už tam zůstanu napořád. Jenže přišla ropná krize. V tu
ránu přestali lidi cestovat. Sezóna byla úplně mrtvá a sirotčinec mi dlužil
plat za pět měsíců. No, ale že to byli hodní lidi, dali mi slona a šel jsem.
Dojel jsem na něm k malajsijské hranici a tam jsem ho chtěl prodat, ale
samozřejmě to zvíře nikdo nechtěl. Tak jsme se zastavili v rybářském
městečku a uspořádal jsem loterii. Lístek za sto bahtů. Holka, oni mi
mohli urvat ruce. Děti, rybáři, každý chtěl vyhrát slona. Vydělal jsem
pětkrát víc, než za kolik jsem ho plánoval prodat, a jel jsem. Do Malajsie,
znovu přes celou Indonésii na džunkách a motorkách, stopem, jak to
šlo. A pak přistaneš v Japonsku a otevře se před tebou civilizace —“
Zarazil se. „Ale ty víš o Japonsku své, jinak bys tam nechtěla.“
„Povídejte dál. Zajímá mě to.“
„Ono bude lepší, když si místo mých zaprášených vzpomínek
necháš své půvabné fantazie.“
Potom mluvila Nina: o jemné vrstvě japonského prachu, který by
do sebe ráda nechala sednout. O Adamovi ne. Vlak už zastavoval
v Londýně, když se k ní Gorgonuy se naklonil: „Ty moc dobře víš, co
chceš. A musíš to udělat dnes. Všechno jde dělat jen dnes!“ A hluboce
se smál. Nina kývla.
„Tady máš moji vizitku. Raut končí v deset večer. Kdyby cokoliv,
zavolej. Londýn je velkoměsto!“ zahrozil prstem a namáhavě se zdvihl
ze sedadla.
Nina si na King’s Cross nechala namíchat čerstvý salátek a zamířila do galerie V&A. Měli tu sbírku několika bust od jejího oblíbence
Messerschmidta. Sedla si před nimi na zem, pustila si hudbu do sluchátek a začala kreslit dlouhými tlustými tahy, které připomínaly
japonskou kaligrafii. Každou bustu načrtla šesti až deseti tahy, ne víc.
Zkoušela dokola ty samé skicy, čím dál jistější rukou. Tento styl
kresby ji fascinoval, protože ctí tah jako základní životní princip.
Jako ona. Tah má svůj počátek, průběh a konec. A to, co to odpoledne kreslila, byl konec. Bavila se přitom těmi nesmělými muži,
co u bust postávali zvlášť dlouho, vždy tak, aby mohli pokradmu
okukovat ji. Někteří tam vydrželi i čtvrt hodiny a žádný nenašel
odvahu dát se s ní do řeči. Příliš dobře vychovaní Angličané ji nudili.
Domalovala a kresby dala poslednímu z nich. Chvíli s ní nadšeně
mluvil o přesahu výstavy v kontextu současné avantgardy a pak se jí
zeptal na telefonní číslo. Položila mu prst na nejvyšší knoflík u košile
a s vyšpulenými rty něžně prohlásila: „Kdybych chtěla šukat, tak tady
nemluvíme o umění, ale šukáme.“
Usmála se, hodila si tašku přes rameno a odešla na metro.
— Příběh, 362