JAKE AND DINOS CHAPMAN THE BLIND LEADING THE BLIND

JAKE AND DINOS CHAPMAN
THE BLIND LEADING THE BLIND
SLEPÝ VEDE SLEPÉHO
Tisková zpráva
Galerie Rudolfinum
3. 10. 2013 – 5. 1. 2014
Kurátor výstavy: Otto M. Urban
Galerie Rudolfinum představuje samostatnou výstavu předních současných britských umělců Jakea a Dinose
Chapmanových nazvanou The Blind Leading the Blind / Slepý vede slepého. Výstava, prezentující souhrnný
cyklus děl vytvořených v rozmezí od 90. let po současnost, je vůbec největší přehlídkou tvorby obou autorů
v kontextu střední Evropy. „Pražská výstava bratrů Chapmanových je jedinečná také tím, že se zde novým
způsobem představí soubory starších děl, to znamená, že tato díla budou nově instalována s možností
vytvoření jiného úhlu pohledu či příležitostí pro nové interpretace,“ říká kurátor Otto M. Urban.
V pěti tematicky celcích, rozdělených do samostatných výstavních sálů, jsou prezentovány sochy, objekty,
malby, kresby a lepty. Výslednými instalacemi, skulpturami, obrazy a kresbami bratři Chapmanové pomocí
cynického a sarkastického humoru poukazují na současnou pokleslou politickou, společenskou,
náboženskou a morální situaci.
Námětově se jednotlivé cykly vztahují k tématům, jimiž se bratři Chapmanové zabývají již od počátku své
umělecké tvorby. Jedním ze zásadních tvůrčích momentů je inspirace tvorbou španělského malíře Franciska
Goyi, na výstavě oba autoři prezentují osmdesát tři leptů odvážně a osobitě variujících na téma Goyova
slavného cyklu Hrůzy války.
„Bratři Chapmanové s Goyou pracují určitým parazitickým způsobem. Způsob, jakým Goyovo dílo užívají či
spíše zneužívají, není v žádném případě nijak pietní nebo adorující, naopak se jedná spíše o zvláštní, téměř
perverzní vztah lásky a nenávisti, opojná rozkoš z týrání toho, koho máme nejraději. Goyovy listy jsou
překresleny, přečmárány, jsou do nich vloženy nové motivy, někdy jsou zcela zatřeny barvou. Jako by Goyovo
dílo bylo pouze částečně dokončené a otevřené dalším výtvarným vstupům a manipulacím,“ říká kurátor.
Podstatnou rovinou tvorby, jíž se Chapmanové věnují od 90. let, je rovněž „studie“ mutantních manekýnů,
geneticky zmutovaných postav, na jejichž příkladu JDC zkoumají hranice obecně platné morálky a snaží se
vyprovokovat změnu ve vnímání zažitých genderových a sexuálních stereotypů. V Galerii Rudolfinum tento
námětový cyklus reprezentují libidinózní objekty siamských bytostí či postavy dětí s výraznými nejen
falickými symboly ve tváři.
Dalším ze zásadních námětů tvorby bratrů Chapmanových je tematika nacismu a fašismu. Cyklus,
prezentovaný na výstavě, je střemhlavým pohledem na transhistorickou rovinu „absolutního zla“, který
mohou symbolizovat nacisté a hrůzy holokaustu. Monumentální instalace, tvořená dvěma desítkami postav
nacistů, byla speciálně upravena pro potřeby Galerie Rudolfinum.
Na pražské výstavě nechybí ani sarkastický exkurz do antropologie fetišů v soudobé společnosti
reprezentovaný bronzovými sochami připomínajícími sbírku afrického umění, v níž se objevují korporátní
loga fastfoodových řetězců.
Ani intimní polohy lidského života, jakými jsou sex a smrt, nejsou pro Chapmany tabuizovanými tématy,
jejich objekty stejnojmenného názvu vyvolávají vesměs šokující reakce.
„V souvislosti s tvorbou bratrů Chapmanových se objevují pojmy jako skandál, kontroverze a provokace,
samozřejmě v kritickém významu, jako prvoplánové akty, jejichž jediným výsledkem je se zviditelnit.
Skandální jsou ale ve výsledku spíše postoje některých kritiků a mravokárců,“ říká kurátor výstavy Otto M.
Urban. Kritik a novinář Johann Hari tvorbu bratrů Chapmanových dokonce přirovnává k „punkovému umění,
které plive do tváře“. Jak sami Chapmanové tvrdí, jejich tvorba je ale spíše analytická než kritická.
Tak jako se Bataille ve svých úvahách vztahoval k rituálům původních národů v naději, že může aspoň na
okamžik navrátit moderní společnosti její symbolickou moc, kterou dávno ztratila, se i bratři Chapmanové
v cyklu Díla ze sbírky rodiny Chapmanových / The Chapman Family Collection svým specifickým způsobem
opírají o obdobná kulturně antropologická témata. Zpochybňují přitom jejich platnost a především
aktuálnost. V souboru jedenácti soch z bronzu, připomínajících africké fetiše, zobrazují motivy korporátních
symbolů globálního fastfoodového řetězce Mc Donald´s. S přihlédnutím k pražské výstavě byla jednotlivá
díla označena osmimístnými číselnými řadami, funkčními telefonními čísly do vybraných provozoven Mc
Donald´s v Praze. Vše ještě umocňuje scénografický způsob, kterým je dílo nainstalováno a nasvíceno. Divák
nehledí pouze na pomyslnou „sbírku“ afrického umění, nýbrž svým pohledem zároveň konzumuje i motivy
hranolků či hamburgeru, které jsou do těchto objektů vetknuté. Některé objekty pak kombinují s odkazy děl
jiných umělců, jako například dílo odkazující na objekt Constantina Brancusiho Nekonečný sloup z roku 1938,
k němuž Chapmanové přiřadili hlavu klauna Ronalda McDonalda. Jeho unifikovaný klaunský škleb zde staví
na úroveň náboženského ritu. V této souvislosti jsou otázky „komoditního fetišismu“, které bratři
Chapmanové evokují, spíše než kritikou konzumní globalizované společnosti sarkastickou analýzou jejího
současného stavu.
Kolekci soch doplňuje série kreseb Drawings from the Chapman Family Collection, v nichž Chapmanové
spojují korporátní symboly spolu se sochami - fetiši a nechávají je s dalšími postavami ožívat v osobitých,
temně laděných minipříbězích.
Goyův vliv na tvorbu bratrů Chapmanů lze sledovat i u sochy nazvané Sex. Ta vychází z dřívějšího díla Great
Deed against the Dead, inspirovaného Goyovým cyklem Hrůzy války. V tomto případě se zdá, že
chapmanovská interpretace Goyi je skutečně radikální. Původní dílo, zobrazující tři mrtvá těla kastrovaných
vojáků, transformovali v masivní prvek rozkladu. „Sex představuje extravagantní výjevy smrti, které
připomínají papírové panáky při oslavě Dne mrtvých v Mexiku. Vidíme zde tři mrtvoly, které jsou postupně
ohlodávány na kost armádou hmyzu a zástupy drobné havěti, přičemž hemžící se bytosti vytvářejí jakési vlny
purifikace; červi, slimáci, mouchy, pavouci, brouci vypadají jako z plastu a zakoupení v obchodě
s halloweenskými potřebami. Ve skutečnosti jsou odliti z bronzu,“ říká na adresu díla historik umění
Christoph Grunenberg. Pomíjivá podívaná života ukazuje dekomponovaný obraz nekompromisního rozkladu
ve své archetypální a čisté podobě.
Dílo lze, kromě optiky sžíravého naturalismu, nahlížet i z hlediska perspektivy černého humoru a pokleslé
vizuality béčkového hororu, z něhož Chapmanové rádi čerpají. Z lebky prolezlé červy trčí rohy, krvavé upíří
oči upírají zrak na červený klaunský nos, další lebka je obdařena zipem anebo několika páry upířích zubů
vypůjčených z hračkářství. Divák si při pohledu na zombifikované kostlivce dokáže vybavit laciné, poněkud
dadaisticky laděné sekvence z hororových filmů, jako například z filmu Lake of Zombie (1984) režisérky Jean
Rollins.
„Nepříjemné a nehezké věci jsou pro nás výzvou, říkají nám mnohem více o našich životech, našich snech a
o obsazích našeho nevědomí, než by nám byl schopen poskytnout pohled na hezké a příjemné věci,“ říká
Jake Chapman.
Objekt z cyklu Smrt / Death je na první pohled hříčkou s lacinou estetikou „erotizovaného“ kýče, který zde
zosobňují ženské a mužské nafukovací panny oddávající se sexuálnímu aktu na nafukovací matraci. Vizuální
klam je zde doveden do detailu, panny nejsou nafukovací, ale odlité z bronzu, stejně tak lůžko lásky není
lehké, plněné vzduchem, nýbrž těžké, bronzové. Vizuální klam se snoubí s další kontrastní rovinou – to, co je
soukromé, je vystavováno na odiv; hravé se stává těžkopádným a neflexibilním. Ušlechtilý materiál, jakým je
bronz, je přetřen silnými vrstvami laku a připomíná lascivní charakter latexu.
„Jde o rafinovanou hru s přeludy toho, co vidíme ve skutečnosti a co si myslíme, že vidíme. To, co divák
nejprve rozeznává, je klam shazující sám sebe, aby zakryl a zkomplikoval čtení vnitřních významů.
Chapmanové si s divákem hrají svoji vlastní hru, přičemž neustále mění pravidla. A právě pochopení
‚pravidel‘ této hry v sobě obsahuje i jeden z možných způsobů chápání děl bratrů Chapmanových, “ říká
Otto M. Urban.
Monumentální instalace Fucking Dinosaurs a Flock Off představuje dvacet postav nacistů v černých
uniformách s ohořelými, zombifikovanými tvářemi a se smajlíky na rukávech namísto svastiky, kteří si
vyděšeně a současně se zájmem prohlížejí vystavené objekty a kresby. Dílo odkazuje k výstavě tzv. zvrhlého
umění Entartete Kunst, která se uskutečnila v roce 1937 v Mnichově a dalších německých a rakouských
městech. V širším kontextu jsme pak svědky transhistorické roviny, v níž téma nacismu přestává být pouze
odkazem na druhou světovou válku a hrůzy holokaustu, ale stává se globálním symbolem moderního zla.
Dostáváme se až k otázkám po samotné existenci zla jako principu, stojícího mimo historický kontext. „Dá se
to vyjádřit jednoduše – a sice pokud si položíme otázku, zda existovalo zlo za doby dinosaurů, zda bylo tehdy
peklo. Můžeme jít ještě dál a zamyslet se nad tím, jestli je zlo pouhý konstrukt naší mysli“, říká kurátor.
Stejně nejednoznačná je interpretace cyklu samotného. „Smajlíci, které mají postavy nacistů na rukávech
namísto svastiky, ztěžují možnost posoudit, zda je dílo dobré či špatné. Je to hodný nácek, protože se dokáže
pěkně usmívat a na rameni nosí smajlíka, nebo je to zlý nácek, neboť jeho škleb je horší než úsměv ďábla?“
ptá se Jake Chapman.
V dalším cyklu Méněcenné děti, představující skupinu holčiček prohlížející si obrazy, jejichž nevinné dětské
tvářičky metamorfují ve zvířecí obličeje. Zde můžeme sledovat přímé citace hororových filmů a snímků
z žánru fantasy, jako například v díle Wolf Child (Vlčí dítě)zobrazující postavu holčičky, jejíž nevinná dětská
tvář nezadržitelně metamorfuje v děsivou vlčí hlavu. Zde nalezneme vizuální a myšlenkovou paralelu s
gotickým fantasy hororem Company of Wolves (1984) režiséra Neila Jordana. Podobně jako ostatní holčičí
postavy, které jsou součástí cyklu, má i tato místo hnědé košile hnědou teplákovou soupravu s vyšitou
svastikou a nápisem Nenaučili nás nic.
Etchasketchathon je cyklus dětských ilustrací provedený technikou chine–collé, název si vypůjčuje od
populární dětské magnetické kreslící tabulky, zvané v angličtině Etch-A-Sketch. Výjevy v tomto cyklu ale
nejsou nikterak idylické, jak by se mohlo v případě dětských ilustrací zdát. Postava holčičky si hraje
s bezhlavým kolouškem, opodál hnije rozkládající se maso, plyšový medvídek je ukřižován na svastice,
v některých ilustracích se objevují i zmutované postavy soch.
V dalším cyklu kreseb Uspávanky pro bezesné noci / Bedtime Tales for Sleepless Nights jsme svědky
kombinace psaného textu a dětské ilustrace, kdy jednoduchý snadno zapamatovatelný rýmující se text,
obsahující strašidelná říkadla, doplňují barevné kresby připomínající svým charakterem dětské knižní
ilustrace. Texty Uspávanek jsou autorské, vytvořil je Jake Chapman, který je autorem několika knih.
Série Kresby jižních moří / Southsea Drawings pak zobrazuje dětské doplňovačky ve stylu dot– to-dot
ilustrací doplněných o názvy, které jsou převzaty z počátečních vět vybraných povídek H. P. Lovercrafta.
Tvar věcí příštích / The Shape of Things to Come je film režiséra George McCowana z roku 1979, stejný
název dali bratři Chapmanové dioramatu, které vytvořili v letech 1999–2004. Dioramata jsou spojena spíše
s muzeální instalací, mají evokovat určitou historickou či mytologickou událost, čas je zde zastavený, diváka
inspiruje k úvahám, co bylo před tím a co přijde po tom. Jake a Dinos Chapmanové s tímto „médiem“ pracují
soustavně od konce 90. let, v jejich podání jsou vitríny zaplněny tisíci figurkami a apokalyptickými krajinami.
Detailně propracované výjevy a nesčetné konstelace odkazují ke scénám z výpravných válečných filmů.
„Architekturou poničeného kostela připomene dioráma Tvar věcí příštích jednu z válečných scén Elema
Klimova Jdi a dívej se (1985). Vitrína je zaplněna postavičkami zrůd a jejich obětí. Hrůzné divadlo nám
názorně předvádí krajní mez lidského chování,“ říká kurátor výstavy.
Burleskní kabaret lidské anatomie v rukou vědy představují Jake a Dinos Chapmanové v dílech věnovaných
„studii“ mutantních postav manekýnů, zvláště patrné je to v plastice Návrat vytěsněného / Return of
Repressed. V kentaurických, matematicky standardizovaných postavách neurčitého věku a pohlaví je
předzvěst čehosi děsivého. Pošramocené kódy lidské DNA dozrávají v nahé, geneticky zmutované postavy
zygotických bytostí, z nichž některé nemají daleko k postavám z Ostrova doktora Moreaua. Návrat
vytěsněného zobrazující siamskou bytost s jedním tělem a dvěma hlavami, jejichž společné tváři dominuje
ženský pohlavní orgán, může odkazovat například k ikonickým panenkám francouzského umělce Hanse
Bellmera a jeho podivnému kabaretu anatomie.
Freudovská myšlenka sublimace se objevuje i v dalším díle se silně libidinózním nábojem Bloody Fuckface,
zobrazujícím postavu dítěte s výrazným mužským pohlavním orgánem v obličeji, v němž se zároveň objevuje
anální otvor. Vše ještě umocňuje instalace díla do vitríny plné temně rudé barvy připomínající kaluž krve.
Hrůznost, kterou mohou tyto hříčky přírody, nebo spíše bratrů Chapmanových, evokovat, vybízí mimo jiné i
k otázkám po inspiracích horory. „Mutantní manekýni mají svou historii, jejíž kořeny vedou až k renesančním
voskovým figurínám, které se užívaly jako studijní pomůcky při výuce medicíny. Dnes však působí jako
svébytné sochy, ztrácejí svůj původní edukativní smysl a připomínají spíše bytosti ožívající ve filmových
hororech inspirovaných texty amerického spisovatele H. P. Lovecrafta,“ říká kurátor výstavy Otto M. Urban.
V souvislosti s mutantními manekýny lze zároveň hovořit o možnostech Bataillovské transgrese, jež je úzce
svázána se zkušeností sexuality a překračováním sexuálních tabu, v širším slova smyslu i tabu morálních.
Nabízí se samozřejmě i otázky „bioetiky“ a genetického inženýrství. „Lidé jsou velice úzkostní z těchto
šedých zón jejich vlastní morálky. Zoufale se snaží umístit všechno do pohodlného boxu, ale v momentě když
je postavíte do konfrontace s něčím, co jim nesedí, začnou výhružně křičet a mávat rukama, což je přesně
ten pocit, který chceme vyvolat. Tento efekt nám připadá mnohem zajímavější než samotný objekt,“
vysvětluje Jake Chapman.
Lektorské oddělení Galerie Rudolfinum připravilo k výstavě soubor doprovodných programů, jakými jsou
přednášky a komentované prohlídky výstavy.
Kontakt pro zájemce:
Marian Pliska, [email protected], T + 420/227 059 346
Jake and Dinos Chapman
The Blind Leading the Blind / Slepý vede slepého
Galerie Rudolfinum 3/10 2013 – 5/1 2014
Kurátor výstavy Otto M. Urban
Administrace Lenka Hachlincová
Produkce David Korecký
Doprovodné programy Marian Pliska
Propagace Nikola Bukajová
Asistentka Šárka Komedová
Grafická úprava Robert V. Novák
Redakce Zuzana Kosařová
Překlad Barbora Štefanová (CZ-EN), Jana Tichá (EN-CZ)
Instalace a osvětlení ZEN DESIGN
Katalog
Texty Otto M. Urban, Šárka Komedová
Vydavatel Galerie Rudolfinum, Praha 2013
Galerie Rudolfinum děkuje Studiu Jakea a Dinose Chapmanových; galerii White Cube, London;
Paragon|Contemporary Editions Ltd, London; Olbricht Collection a všem dalším zapůjčitelům.
Hlavní partner výstavy
J & T Banka
Generální partner galerie
UniCredit Bank, Czech Republic
Hlavní mediální partner
Lidové noviny, lidovky.cz
Mediální partneři
Český rozhlas, Radio 1, Art and Antiques, ArtReview,
Vstupné
Jake and Dinos Chapman, The Blind Leading the Blind / Slepý vede slepého
Plné 140 Kč
Snížené 90 Kč
Vstupenka platí pro jeden volný vstup na vybraný doprovodný program.
Kontakt pro média:
Nikola Bukajová, [email protected], T +420 227 059 205, M +420 725 365 792
Ftp server pro stažení obrazových materiálů:
ftp://www.galerierudolfinum.cz
log-in: gr-media
heslo: oud3vek2
složka: Jake and Dinos Chapman
Otevírací doba:
út – st, pá – ne: 10:00 – 18:00
čt: 10:00 – 20:00
pondělí zavřeno
Adresa:
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12
CZ 110 01 Praha 1
T +420 227 059 205
[email protected]
www.galerierudolfinum.cz