Cestopis - Libor Novotný

Nepál 2011
Page 1 of 33
Nepál 2011
Termín:
13. – 19.8. 2011
(CK China Tours)
Nepál, oficiálně Federativní demokratická republika Nepál, je vnitrozemský stát v Jižní Asii
ve střední části Himálaje. Na severu hraničí s Čínskou lidovou republikou a na jihu, východě
i západě s Indií. Má rozlohu 147,181 km2 a necelých 30 milionů obyvatel. Hlavním a
největším městem je Káthmándú. Nejvyšší horou Nepálu je Mount Everest, který je zároveň
nejvyšší horou světa. Úředním jazykem je nepálština a převažujícím náboženstvím
hinduismus.
28. května 2008 byla země prohlášena federativní republikou, k faktické změně ve federaci
však dosud nedošlo.
Nejvyšší hřeben Himaláje s nejvyšší horou světa Mount Everest (8 848 m n.m.) tvoří severní
hranici země s Čínou. Střední část země tvoří pahorkatiny a vysočina s úrodnými údolími,
jakési předhúří Himálaje, dosahující výšek do 3 000 metrů, na jihu podél indické hranice se
rozprosírají nížiny zvané téraje. Kromě hlavního města Káthmándú (741 000 obyv.) jsou zde
z větších sídel ještě Patan (166 000 obyv.) a Bhadgaon (61 405 obyv.).
Území dnešního Nepálu bylo postupně osidlováno tibetskými kmeny, které zde vytvářely
vlastní knížectví. Ve 2. polovině 18. století si Nepál podmanili Gurkhové, kteří sem přišli z
Indie a vytvořili zde království. V roce 1792 byla uzavřena smlouva mezi Nepálem a Britskou
Východoindickou společností. 1815-1816 sem vpadla britská vojska a donutila Nepálské
království postoupit Britániičást svého území a kontrolu nad svou zahraniční politikou. V roce
1846 převzala moc v zemi na 105 let dynastie Ránů, která podporovala britský vliv v zemi.
V roce 1923 přiznala Británie Nepálu samostatnost. V obou světových válkách pomáhal
Nepál Britské Indii. V roce 1950 byl lidovým povstáním svržen vládnoucí rod Ránů a
obnovena moc staré královské dynastie. V roce 1959 vydal král oktrojovanou ústavu, která
ponechávala králi skoro absolutní moc. V zemi však začali sílit maoističtí povstalci a vypukla
občanská válka. Maoisté, silně ovlivnění komunismem, ovládli část země a vládním vojskům
se nedařilo povstalce porazit. V roce1990 po nepokojích byla vydána nová demokratičtější
ústava, ale ani tento krok nemohl maoisty zastavit. V celé zemi propukly demonstrace a
zapříčinily pád monarchie. Od 28. května 2008 je Nepál republikou.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 2 of 33
Obyvatelstvo tvoří hlavně kmeny, nejpočetnější jsou Čhátrijové (15,5%) a Bráhmani
(12,5%). Khinduismu se hlásí 80,6% populace, k buddhismu 10,7%, islámu 4,2%.
Nepálštinou mluví 90% obyvatel, ale je zde téměř 70 hlavních dialektů nejdůležitějších
etnických skupin a kmenů, ale nejvíce užívanou a používanou je nepálština.
Gramotnost je zde 48,6% (62,7% mužů a 34,9% žen). Porodnost je 4,1 dítě na jednu ženu.
Lidé se zde dožívají 60,18 let (muži 60,43 a ženy 59,91 let). Průměrný věk je 20,4 let.
Až do roku 1990 byl Nepál absolutní monarchií, avšak během posledních dvou desetiletí
Nepál prošel radikálními politickými změnami. V roce 1990 musel král Biréndra na nátlak
lidového hnutí souhlasit s rozsáhlými politickými reformami. Vyhlásil konstituční monarchii,
ve které byl král hlavou státu a premiérpředsedou parlamentu. Byly povoleny politické
strany.
Nový nepálský parlament byl dvoukomorová a skládala se ze Sněmovny reprezentantů (v
nepálštině Pratinidhi Sabha) a Nepálskou národní radou (zvanou Rastriya Sabha).
Sněmovna sestávala ze 205 členů volených přímou volbou, Národní rada měla členů
šedesát: deset jmenovaných králem, 35 volených Sněmovnou a zbývajících patnáct určoval
volební sbor představitelů vesnic a měst. Všichni nepálští obyvatelé starší osmnácti let
získali právo volit. Exekutiva se skládala z krále a z ministerské rady (kabinetu). Vůdce
koalice nebo strany, která ve volbách obsadila nejvíce křesel, byl zvolen premiérem. Kabinet
byl sestaven králem na premiérovo doporučení. Vláda byla volena na pětileté období, mohla
však být před tímto termínem kdykoliv králem rozpuštěna.
Vlády v Nepálu měly tendence být nestabilními, rozpadaly se buď díky vnitřním rozporům,
nebo ji v souladu s ústavou opět na premiérovo doporučení rozpustil monarcha. Od roku
1991 nepřežila žádná vláda více než dva roky.
Mezi jinými politickými stranami byla v roce 1990 založena také Komunistická strana, která
si rychle získala velký vliv mezi prostým lidem. Počátkem roku 1994 se od komunistů
odštěpilo maoistické křídlo radikálů, nespokojených s příliš pomalým a nevýrazným
průběhem reforem. Požadovali rychlé svržení monarchie i za cenu ozbrojeného boje a v
zemi vypukla občanská válka. Navzdory krvavým represím se monarchistům nepodařilo
povstalce potlačit ti postupně ovládli většinu nepálského území.
Těžkou ránu zasadil monarchii také následník trůnu, když v opilosti zavraždil svého otce –
krále Biréndru – a několik dalších členů královské rodiny (2001).
V dubnu roku 2006 konečně přineslo lidové hnutí změnu systému vlády. Poté, co nová vláda
vedla mírové rozhovory s maoistickými povstalci, byla přijata prozatímní ústava, ve které se
král vzdal své výkonné moci a byla zformována prozatímní Sněmovna reprezentantů. Byl též
zvýšen počet parlamentních křesel na 330. V dubnu 2007 se k dočasné vládě přidala
maoistická Komunistická strana Nepálu.
28. prosince 2007 podala prozatímní vláda návrh, díky kterému by se Nepál stal federativní
republikou a premiér by se stal hlavou státu. 10. dubna 2008 se v Nepálu poprvé volilo
ústavodárné shromáždění. Strana maoistů měla v hlasování nejvíc hlasů, avšak v
parlamentu nedokázala získat naprostou většinu.
28. května 2008 nepálští zákonodárci oficiálně zrušili monarchii a zemi prohlásili republikou,
čímž ukončili 239 let dlouhou vládu monarchie nad tímto himálajským národem. Nově
zvolené shromáždění, vedené bývalým komunistickým povstalcem, přijalo na svém prvním
mítinku toto usnesení drtivou většinou. Král Gjánéndra dostal patnáct dnů na opuštění
královského paláce.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 3 of 33
Nepál patří mezi nejchudší a nejméně vyvinuté země světa. 31% populace žije pod hranicí
chudoby. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 42%. HDP v přepočtu na jednoho obyvatele
tvoří 1 400 USD (2005). Zemědělství vyprodukuje 38% HDP, průmysl zpracovává
především zemědělské výrobky (juta, cukr, tabák, obilí). Velké příjmy plynou z turistického
ruchu. Ze země se vyváží koberce, textil, čaj, kožené zboží, obilí, naopak se dováží zlato,
stroje, ropné produkty.
Zajímavosti:
• Národní květinou je rhododendron
• V jižním Nepálu se narodil v roce 563 př.n.l. Buddha.
• Chovají se zde jaci divocí.
• Proslulí jsou Gurkhové, elitní vojáci, kteří často slouží v britské armádě a používají proslulý
kukri nůž.
• Kukri nůž - unikátní tvarem i vlastnostmi, dopředu posunuté težiště a hmotnost běžně 5001000g usnadňuje sekání, délka 30-60cm.
• Vlajka nepálu je jako jediná na světe v tomto neobvyklém tvaru. Jsou to vlastně dva
spojené trojůhelníky. Na nich jsou obrazce slunce a měsíce.
Pokračování zájezdu Indie, Nepál.
Je kolem půlnoci, jsme na hranicích mezi Indií a Nepálem, kam nás dovezly cyklorikši,
každá dvojice má s sebou svá zavazadla v dozadu složené střeše rikši, chudáci rikšové tak
museli ušlapat hodně těžký náklad. Naštěstí to bylo jen pár set metrů. Po zmatcích s
falešným nepálským průvodcem máme vyměněny i peníze, zbývá získat nepálská víza.
Postupujeme podle pokynů falešného průvodce, který mezitím zmizel. V malém domečku
vyzvedáváme a vyplňujeme formuláře, přidáme pasové fotky a po zaplacení 30 dolarů
dostáváme bez problémů vízům. Vše se musí zapsat do knihy, takže i tak jednoduchá
procedura nakonec trvá půl hodiny.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 4 of 33
Mezitím přijíždí náš pravý autobus se skutečným průvodcem. Bohužel je mnohem menší,
než byly autobusy indické, takže volná zůstává jen zadní pětka. A zavazadla musí na
střechu. Dnešní noc je pěkná a pojedeme jen 30 minut, stačí je tedy převázat provazy, v
dalších dnech budou ještě navíc přikryty plachtou.
Lumbiní
Ráno jsme uvažovali i o variantě, že bychom si prohlédli areál Buddhova narození, vrátili se
do hotelu a pokračovali teprve dále, nakonec jsme to vyhodnotili jako zbytečnou ztrátu času.
Po snídani se balíme, necháme naložit kufry na střechu a vyrážíme. Jsme docela
překvapeni rozdělením povinností řidiče a pomocníka. Řidiče zavazadla ani trochu
nezajímají, na střechu je nakládá pomocník za naší aktivní účasti, kdy je sami podáváme
nahoru a Jirka je i pomáhá na střeše rovnat. Nakonec je pomocník přikryje dvěma plachtami
a sváže důkladně provazy.
Lumbiní je jedno ze čtyř hlavních buddhistických poutních míst. Podle tradice se zde narodil
princ Siddhártha, který se později stal Buddhou Šákjamunim. Lumbiní leží na severu
Indického subkontinentu v jižním Nepálu, 25 kilometrů východně od Kapilavastu. Jméno
Lumbiní je odvozeno od Buddhovy babičky, matky královny Máji.
Když ve 3. století př. n. l. místo navštívil král Ašóka, nechal zde vztyčit sloup, který se
dochoval až do současné doby. Lumbiní však bylo postupně opouštěno a buddhistické
památky počaly chátrat. V 15. století přivodil jeho definitivní zánik vpád Mughalů. Lumbiní
bylo znovuobjeveno koncem 19. století, v následujících desetiletích zde proběhlo několik
archeologických průzkumů. Od konce 70. let 20. století Lumbiní prochází rozsáhlou
přestavbou, od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO.
Není přesně jisté, kdy se Buddha narodil. Často se uvádí roky 564/563 př n. l., théravádová
tradice jeho datum narození zasazuje až do roku 623 př. n. l. Za tradiční místo jeho narození
bývá považováno Lumbiní, lze se však občas setkat s texty, kde je za místo Buddhova
narození označováno Kapilvastu. Tradiční podání praví, že než se Buddha narodil, zdálo se
jeho matce královně Máji, že jí do lůna vstoupil bílý slon. Královští věštci vyložili tento sen
jako znamení, že královna brzy porodí výjimečnou bytost, která se stane buď světovládcem
(čakravartinem) nebo duchovním učitelem lidstva. Když uplynulo několik měsíců a Máji se
blížil čas porodu, chtěla se se svým doprovodem vypravit do domu svých rodičů, aby tam
porodila, jak bylo v tehdejší Indii zvykem. Na cestě do Dévadahy se Mája zastavila v háji
Lumbiní, kde brzy pocítila, že porod již nelze odkládat. Podle tradice podstoupila koupel ve
zdejším umělém jezírku s terasovitými schody, přišla pod strom, chytla se jedné z jeho větví
a z jejího pravého boku vyšlo dítě, princ Siddhártha. Princ ihned uměl chodit. Udělal sedm
kroků do všech světových stran a na každém místě, kde šlápl, vyrostly lotosové květy.
Prohlásil hlasem lva, že toto je jeho poslední zrození. Jeho početí byli přítomní mnozí
bohové včetně boha Indry, Brahmy a nágů. Mája se na to omyla ve zdejší řece zvané
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 5 of 33
Olejová. Buddha za svůj život navštívil Lumbiní ještě několikrát, po svém probuzení zde
pronesl řeč, která vešla ve známost jako Dévadahasutta.
Lumbiní se nachází na předhůři Himálajského pohoří v dnešním jižním Nepálu, poblíž jeho
hranice s Indií. Leží asi na půli cesty mezi městy Kapilavastu a Bhairawa. Areál Lumbiní je
obdélníkového půdorysu, kratší strany jsou necelé 2 kilometry dlouhé, delší okolo 5 km. V
jižní části se nachází posvátný háj kruhového tvaru, který tvoří jádro celého komplexu. V
jeho střední části stojí pozůstatky chrámu královny Máji. Zbytky chrámu stojí na kamenném
podstavci a je pravděpodobné, že na jeho místě se původně nacházel starší chrám či stúpa,
které nechal vystavět Ašóka. Na stěnách chrámu se nachází basreliéfy s vyobrazeními ze
života Buddhy, jejichž výstavbu financovali Mallové z dynastie Nágů, kteří zde vládli mezi
11.–15. stoletím. Uvnitř chrámu se nachází kámen, který má označovat přesné místo
narození Buddhy. V posledních letech chrám prošel rekonstrukcí, znovuotevřen byl v roce
2003. Vedle Májina chrámu směrem na jihozápad se nachází terasovité jezírko, ve kterém
se Mája myla těsně před porodem. Těsně vedle něj stojí strom bódhi. Na západní straně
chrámu královny Máji stojí Ašókův sloups dosud čitelným nápisem:
„Když byl bohům milý milostivý král pokropen dvacet let, přišel sem a poklonil se, protože
zde se narodil Buddha, mudrc z rodu Šákjů. /Ašóka/ tu dal postavit kamennou zeď a vztyčiti
kamenný sloup. Protože se zde narodil Vznešený, byla ves Lumbiní osvobozena od daní a
platí jen jednu osminu.“
Severně od těchto památek začíná vodní kanál dlouhý necelé dva kilometry. Na jeho jižním
cípu je umístěn tzv. věčný plamen míru symbolizující světový mír. Po stranách vodního
kanálu je postaveno několik desítek buddhistických staveb (zejména klášterů) různých
buddhistických škol a tradic. Mimo jiné se zde nachází čínský, thajský, šrí lanský či
myanmraský klášter, nepálský chrám či tibetský klášter tradice Sakja postavený v roce
1975. Za severním koncem vodního kanálu se nachází Muzeum Lumbiní a budova Lumbini
International Research Institute. Těsně za nimi vede cesta, která spojuje Kapilatavstu a
městem Bhairawa. Mezi cestou a severním koncem areálu jsou ještě umístěny hotely,
dominantu této části Lumbiní tvoří Pagoda světového míru. V zahradách Lumbiní i jeho okolí
se nalézá řada pozůstatků vihár a stúp, jejichž počátky sahají do 2. století př. n. l.–9. století.
Po příjezdu k areálu, což je jen pár minut a nebyl by problém sem dojít pěšky, si jdeme
nejdříve prohlédnout to nejposvátnější místo, paradoxně vizuálně nejméně zajímavé. Chrám
nad místem Buddhova zrození je takový nějaký nijaký, obyčejná hranatá stavba s malou
stúpou na střeše (ze které do všech čtyř stran hledí Buddhovy oči, jak velí tradice). Nebýt
stúpy, vypadalo by muzeum jako průměrný, český vesnický obchod smíšeným zbožím.
Vcházíme zutí dovnitř, kde jsou vykopávky a rozvaliny starších chrámů a mezi nimi
betonové chodníčky. A uprostřed se dá dojít až k zasklenému kameni, který značí TO místo,
tady se Buddha narodil z královny Máji. Proč zrovna na hrbolatý kámen a jak na to po
několika staletích tak přesně přišli, to nikdo neřeší.
Tak vida, po betlémské hvězdě, označující místo narození Krista, tak na vlastní oči vidíme i
místo narození zakladatele dalšího ze světových hlavních náboženství, Buddhy. Před pár
dny jsme navštívili nejposvátnější místo hinduistů (Zlatý chrám ve Váránasí), muslimských
posvátných míst jsme také pár viděli (Skalní chrám v Jeruzalémě a mešita v tuniském
Kairouanu patří mezi nejvýznamnější 4 místa islámu, do dalších dvou – Mekky a Medíny –
se asi jen tak nedostaneme).
Za chrámem je znovuvybudované jezírko, kde se Mája stihla před porodem vykoupat, strom
za jezírkem je jen symbolickým napodobením původního uhynulého stromu. A vedle muzea
stojí vztyčený slavná Ašókův sloup. Dostáváme chvilku na rozchod, ale žalostně krátkou. Co
nejrychleji míříme k areálu klášterů okolo středového kanálu, který je v rekonstrukci, a tudíž
na něj nijak pěkný pohled není. Zato kláštery různých větví buddhismu jsou krásné a
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 6 of 33
zajímavé. Stíháme jen část pravé strany, kde stojí šrí lanský chrám se zlatou věží chedí a
myanmarský klášter. Pokračujeme kolem thajského paláce k chrámu nějaké japonské sekty,
ale už nás tlačí čas a musíme se vrátit, aby na nás ostatní nečekali. Škoda, opět další místo,
kde bychom potřebovali trochu více času. Možná by stačila aspoň hodina, když ne dvě.
Čeká nás velice zajímavá cesta. Pojedeme sice zase celý den, ale krajina je mnohem
zajímavější, než indické roviny. A už v Lumbiní vidíme zásadní rozdíly mezi oběma zeměmi:
Nepál je nesrovnatelně čistší a v našem slova smyslu kulturnější (možná to je jen pohled
Evropana). Žádné odpadky pod nohama a podél cest, žádná smetiště na každém rohu,
krávy téměř nepotkáme, po celou dobu pobytu v Nepálu nevidíme nikoho močit na ulici a
toalety vypadají jako toalety, ne jako vykachlíkovaná stěna domu. Lidé nejsou až tak moc
kontaktní a tak často se nás nedotýkají, zato se mnohem více a častěji usmívají. Jen jedna
věc trochu bude kazit dojem – ve městech mezi lidmi žijícími na ulici je oblíbenou zábavou
vybírání vší z vlasů svých bližních. Třeba při kojení je skoro povinností starších dětí vybírat
vši matce kojící mladšího sourozence.
Lumbiní je vlastně taková větší vesnice, po pár minutách už jedeme docela divokou krajinou,
cesta se začíná kroutit a zvedat. Vjíždíme do hor, které jsme dosud viděli jen zdálky na
obzoru. Oproti všeobecnému povědomí není Nepál jen zemí Himalájí a tamních šesti-,
sedmi- a osmitisícovek. Důležitou část země zabírá himalájské podhůří, kde se nadmořská
výška pohybuje jen mezi 1000 až 1500 m n.m., tedy na úrovni Krkonoš nebo Jeseníků. Na
jaře jsme v Jeseníkách bydleli výše, než se dostaneme v Nepálu včetně známých
horolezeckých měst Pókhary (asi 800 m n.n.) a Káthmándů (asi 1200 m n.n.), pokud
nepočítáme let kolem Mt. Everestu.
Takže i v Himalájích, či spíše v jejich podhůří, se pěstuje na teplo náročná rýže. Projíždíme
mezi políčky, kde se jí pěstuje dost pro potřeby místních obyvatel. A i když vystoupáme do
hor, pořád je v údolích každý rovnější kus země využíván pro pěstování rýže. A když zrovna
rovný kus země není, tak se udělají terásky. Údolí jsou dost hluboká, po dně vždy teče řeka
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 7 of 33
nebo dravý potok. Mezi serpentinami se nám otevírají průhledy právě na údolíčka s
rýžovými terasami kolem zurčících bystřin. Menší vesnice, či spíše jen osady o pár domech
(často jen dřevěných), leží po obou stranách údolí. Protože údolí jsou hluboká a svahy
strmé, spojují jednotlivé strany roklin dlouhatánské visuté mosty a lanovky.
Dříve byly mosty dřevěné a visely na lanech z přírodních materiálů, občas takový i dnes
zahlédneme, ovšem většinou už nefunkční, často s chybějící nášlapnými prkny, jako po
honičce z hollywoodského dobrodružného filmu. Většina skutečných mostů je moderních,
kovová konstrukce s rovněž kovovými destičkami místo prken, ocelová lana, vše ukotveno v
mohutných betonových patkách. Jen výška nad říčkou a délka mostu zůstávají pořád
ohromné. Jak je most prohnutý, jde se nejdříve prudkým klesáním dolů, čím blíže ke středu,
tím se chůze stává více vodorovnou, aby se znovu začal most zvedat až do celkem
prudkého stoupání na konci.
Někde by bylo vybudování mostu dost problematické, protože není dost místa na ukotvení
lan, případně tu není taková frekvence, takže je nad údolím nataženo pouhé jedno lano. Na
něm visí kovová konstrukce s plotovým pletivem, závěsné kabinka. Do ní se vejde i několik
lidí s nákladem, kteří se pomocí ručního posuvného mechanismu nasazeného na lano
přesunou na druhý konec. Vše je doplněno tažnými lanky, kterými si mohou lanovku
přitáhnout na svou stranu, pokud je zrovna na straně druhé.
Blíže se k takové lanovce bohužel nedostaneme, právě proto, že jsou na méně přístupných
místech. U jednoho docela dlouhého mostu si ale přestávku uděláme a jdeme jej vyzkoušet.
Znamená to projít menší osadou, jejíž obyvatelé nás zvědavě a přátelsky okukují, s
tradičními nepálskými úsměvy nás zdraví a jsme pro ně mnohem větší atrakcí, než oni pro
nás. Pak se pustíme dolů vyšlapanou pěšinkou mezi políčky s domácími plodinami,
banánovníky a rýží. U mohutných kotvících patek nastupujeme na most a přecházíme na
druhou stranu, což je docela daleko. Potkáváme dost domorodců, je vidět, že jsme na
frekventované stezce. Všichni se usmějí, a když vidí, že jsou natáčeni na kameru, radostně
zamávají do objektivu.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 8 of 33
Překvapivě se most téměř nehoupe, jen trošku jsou cítit drobné výkyvy. Asi by se dal
rozhoupat více, ale určitě ne natolik, abychom cítili nějaký větší adrenalin. Tu už spíš by
mohl mít problém někdo, kdo trpí závratí. Místy jsme vysoko nad říčkou a je na ni dobře
vidět nejen přes pletivové zábradlí, ale i mezi nášlapnými destičkami. Zážitek je to zajímavý,
jsme rádi, že jsme tu mohli zastavit a tak sympaticky se protáhnout, a přitom si prohlédnout
jednu z nepálských specialit.
O kus dál stojíme znovu. Je po poledni a máme hlad, zastavujeme v další z řady malých
osad u domečku s nabídkou jídla. Dovnitř se sotva vejdeme, na takové návaly tu nejsou
zařízeni. Ale mají radost z kšeftu, hned začínají připravovat jídlo. Většina si dává smažené
nudle Chow mein, protože jsou na přípravu nejrychlejší, my ale volíme ještě rychlejší
variantu: dáme si každý tři zeleninové samosy (smažené plněné taštičky) a k nim smažený
kroužek, který vypadá, že bude sladký. Není. Je z rýže, není špatný, ale my byli přichystání
na sladký preclík, takže si trochu nejsme jistí, zda nám vlastně chutná, či nikoliv. Na to, jak
je malý, je neuvěřitelně sytý, samosy už dojídáme vyloženě na sílu.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 9 of 33
Mezitím sledujeme přípravu nudlí. Majitelka bufetu rozpálí wok, na oleji osmahne cibuli,
přidá další zeleninu a různé přísady, nakonec kopec vařených nudlí, pokoření a míchá a
smaží. Za 15 minut je hotovo jídlo pro 10 lidí. Kolem se motají děti, nezvyklé na cizince,
chlubí se svým domácím mazlíčkem, velkým albínským králíkem s červenými očima. Slabší
nátury znervózňuje, že králík běhá i mezi surovinami k přípravě jídla, všichni z domácnosti
se s ním mazlí a pořád ho hladí, aby pak bez umytí rukou nandávali jídlo na talíře.
Po jídle využíváme i jejich rodinný záchod. Krámek mají samozřejmě v domě, kde na patře
bydlí, s WC pro hosty se nepočítá, protože se vaří hlavně pro místní, kteří si skočí na
záchod doma. Ochotně nás vedou přes chodbičku k toaletě se šlapkami, která nepálské
čistotě moc cti nedělá, cítíme se najednou jakoby zpět v Indii. Před domem nás znervózní
projíždějící autobus, kde ze zadního otevřeného okýnka za jízdy zvrací mladý muž. Co nás
asi v následujících kilometrech čeká?
Stoupáme výš a cesta je samá zatáčka. Preventivně si beru Kinedril, ale tak hrozné to není,
zbytečně jsem se nechal vyplašit, kdo ví, z čeho mu bylo špatně. Možná, kdybychom jeli
rychleji, ale to v současném provozu není reálné. Řidič jede sice hodně divoce a při
předjíždění se raději moc dopředu nedíváme, ale pořád to není nijak závratná průměrná
rychlost. Provoz je silný, hlavně nazdobené náklaďáky v obou směrech, ty těžší mají
problémy se stoupáním a provoz brzdí. Výhledy z oken jsou nádherné, strmé svahy
zalesněných hor, prudká úbočí, bystřiny, rýžová políčka, na protějších svazích bílá stužka
cesty, kterou jsme před pár desítkami minut projeli, nebo kterou za chvíli budeme projíždět.
Asi odevšad by bylo možné udělat pěkné fotky, my si vystačíme s jedním náhodně
vybraným zastavením a žasneme nad neuvěřitelným panoramatem údolí s plochým dnem,
zatravněným svěže zelenými rýžovými poli, uprostřed s dočasně zpomaleným tokem horské
řeky. Opravdu nádhera, až se tají dech. Krajina je v Nepálu skutečně nepopsatelně krásná,
ani se nemusí jít horský trek, i v podhůří jsou místa skoro fantastická, až to vypadá
naaranžovaně.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 10 of 33
A takovou nepopsatelnou krajinou jedeme celý den, až večer potmě přijíždíme do Pókhary,
kde nás čeká stylový hotel na břehu jezera Phéva, nazvaný prostě: Lake View Resort,
„Resort s výhledem na jezero“. Ubytujeme se a jdeme sami na večeři. Zdejší restaurace nás
zaujme svým kuřetem tandori, na které bychom i měli chuť, ale k večeři hraje místní folklórní
skupina nějaké hlasité nepálské lidovky, takže by nebylo rozumět vlastního slova, což nás
odradí. Jdeme proto k sousedům, hned do vedlejší restaurace, až když si sedáme, tak si
všimneme, že je korejská. Takže v Nepálu jdeme do korejské restaurace. Většina jídel je
opravdu podivná (v jídelním lístku jsou fotografie) a vzbuzuje podezření, ne snad ze špatné
chuti, ale spíše z velikosti porcí, které připomínají japonské sushi. Výjimkou jsou kuřecí
špízy, ty vypadají solidně. A jsou opravdu dobré, k špízu na korejský způsob je dokonce
několik mističek s různými korejskými omáčkami a saláty, většinou pálivými, ale dobrými.
Takže nakonec spokojenost.
Ráno nás čeká výlet, asi nejvíc pohybu za celou dobu zájezdu. I když zpočátku to tak
nevypadá. K přístavišti lodiček na jezeře Phéva to máme jen pár desítek metrů. Rozdělíme
se do tří loděk a vydáváme se na plavbu přes jezero. Už zase sedíme. Je hezký den,
užíváme si klidu na tiché hladině rozlehlého jezera. I když ticho tu vlastně příliš není, když se
přiblížíme k druhému břehu, porostlému hustým a nepropustným Královniným lesem Rání
banu, překvapí nás hlasitá kakofonie zvuků přírody. Nějaké cikády spolu s ptáky vydávají
neuvěřitelný hluk, i když vidět žádný živý tvor není. A tento chór nás provází celou plavbu.
Mineme ostrůvek s klášterem (chrám Varáhí)a asi po 45 minutách se nad námi na vrcholku
kopce za jezerem vynoří Pagoda Míru, náš cíl. Při přiblížení ke břehu konečně vidíme
pořádně ledňáčka, který se nám tak vyhýbal v Keoladeu. Tady si z nás nic nedělá a
předvádí se v celé své kráse.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 11 of 33
Platíme za loďku a dál pokračujeme pěšky. A pěkně zostra. Cesta začíná pěkným
stoupákem a tak to půjde hustým lesem až nahoru. Převýšení sice není ani 300 výškových
metrů, v kombinaci s pětatřicetistupňovým horkem a vysokou vlhkostí (tady v lese ještě
horší) to není žádná selanka. Hodinový výstup nám dává zabrat jako dvojnásobná trasa u
nás. Nahoře (1113 m n.m.) si však odpočineme a během pár chvil je trápení zapomenuto.
Dál už půjdeme otevřeným terénem a dolů z kopce, takže to bude pohodička.
Pagodu si pěkně obejdeme, pokocháme se výhledem na Pókharské údolí a jezero Phéva,
jen litujeme šedých nízkých mraků. Monzunová obloha jak poklička dokonale ukrývá vše
nad 2000 metrů výšky. Coby kamenem dohodil (tedy obrazně), pouhých 26 km odsud, se
zdvihá masiv Annapuren, obvykle odsud nádherně viditelný, v muzeu horolezectví uvidíme
fotky právě focené od Pagody Míru a bude nás to mrzet.
Annapurna je 55 km dlouhý masiv ve středním Nepálu v Himálaji v severní části
Pokharského údolí. Nejvyšší vrchol, Annapurna I, měří 8 091 m, což z něj dělá desátou
nejvyšší horu světa a jednu ze 14osmitisícovek. Nalézá se na východní straně velké rokle,
kterou protéká řeka Kali Gandaki a která ji odděluje od masivu Dhaulagiri (Dhaulagiri leží 34
km západně od Annapurny I). Annapurna v překladu ze sanskrtu znamená „Bohyně sklizně“.
Annapurna I byla první osmitisícovka, která byla zdolána. Maurice Herzog (vedoucí
expedice) a Louis Lachenal z francouzské expedice dosáhli vrcholu 3. června 1950. Výprava
původně mířila na Dhaulagiri. Na Annapurnu expedice zaměřila svou pozornost až poté, kdy
se její členové usnesli, že Dhaulagiri je příliš náročný cíl. Navíc následkem nepřesnosti se
tým velmi zdržel hledáním cesty k úpatí hory. Expedice nakonec vystoupala k Severní stěně
přes říčku Miristi Khola, kde následně završila výstup jen těsně před příchodem monzunu.
Při sestupu utrpěli horolezci, kteří dosáhli vrcholu, omrzliny a museli být transportováni do
výchozího města v Indii.
V bufáči pod pagodou si dáme něco k pití a chvilku oddychujeme před sestupem zpět do
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 12 of 33
města. Majitelka je asi milovnicí květin, kterými má zdobené celé stavení včetně teras a
pergol, pod kterými sedíme a hledíme na protější kopeček, jehož vrcholek krášlí dlouhá
soustředná lanka zdobená modlitebními vlaječkami. Ty jsou popsány modlitbami tak, aby je
vítr mohl roznášet do celého světa (ty modlitbičky, na vlajky). Asi v půlce cesty zastavujeme
v nějakém altánu neurčitého účelu, který využijeme jako vyhlídku do okolí. Pod altánem stojí
osamělý domeček, na verandě okaté a kudrnaté dítě houpá v koši mladšího sourozence. S
nabídnutým lízátkem si neví rady, musíme mu jej rozbalit.
Scházíme pohodovým terénem, nerozhodí nás ani kráva žvýkající spodní větve stromu,
kdoví, jak se sem nahoru dostala. Sestup je příjemnější, než drápání se nahoru, dolů do
města se vracíme svěží a plni elánu. Ve stánku kupujeme banány, a když se máme
rozhodnout, zda pokračovat pěšky, nebo hledat taxi, neváháme a těch pár set metrů do
centra pokračujeme po svých.
Půjdeme se tu podívat na vodopády Dévi, Ďábelské vodopády. Trochu netradičně jsou v
Pókhaře vodopády skoro v centru města. Nesmíme ale čekat žádné Iguazu, u nás bychom
asi ani vodopád neřekli, spíše prudší peřeje. Potok Párdí si zde v měkkém vápencovém
korytu vymlel prudké řečiště, přepadávající přes několik kamenných prahů. Zřejmě zde kdysi
protékal i několika skalními okny, dnes již zřícenými, zůstaly jen obloukově prohnuté stěny
malého kaňonku. Nejvyšší schod nemá více než tři metry, kousek pod ním říčka mizí v
závrtu v zemi a na povrchu se objeví až kdoví kde. Pěkná podívaná, tak asi na 10 minut,
více netřeba. Pro domorodce zřejmě zajímavý zážitek, prožívají prohlídku mnohem více, než
my. Zcestovalý kolega prohodí pohrdavě: „Manavgatský vodopád.“ A má pravdu, dokonce i
ten zmíněný „vodopád“ z Turecké Riviéry je mohutnější.
Kolem vstupu je poměrně rozsáhlé tržiště, možná zajímavější, než celé vodopády. Narazíme
tady na náušnice, které máme v plánu koupit již z domu, mají tvar miniaturních modlitebních
mlýnků, dokonce funkčních, pěkně se točí. Kupujeme jedny s červeným kamínkem (prý
korál) a jedny s modrým (prý nějaký turmalín, či co – ve skutečnosti to asi budou kousky
barevného skla). O kus dál usmlouváme cenu za kovovou lucerničku pro štěstí s červenými
střapci a největší prácí dá smaragdově zelená maska bohyně Lakšmí, o kterou se
přetahujeme 15 minut a cenu musí posvětit až přivolaná majitelka krámu.
Při prohlížení dalších nabízených zajímavostí se se mnou dá do řeči prodavačka středního
věku s dítětem na klíně, vychvaluje a nabízí, já si prohlížím a odmítám. Žena najednou
vyhrne tričko, vytáhne levé prso, bez jakéhokoliv studu jej pořádně prohlédne a prohmatá, a
když je vše OK, tak dá jen tak mezi řečí malému pít. Tak je to totiž v Indii a Nepálu celkem
běžné. Přestože je zde dost muslimského obyvatelstva a i hinduismus je relativně prudérní,
s kojením si ženy starosti nedělají. Je tedy pravdou, že matky jsou často baculatější a
ovinuté svými sárí, takže prsa zaniknou mezi vály břicha a ani při kojení nejsou moc vidět.
Přesto zde na trhu mně ta bezprostřednost, s níž přímo při rozhovoru žena se svým prsem
vyrukuje, skoro vyrazí dech.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 13 of 33
Naproti vchodu do areálu vodopádů je vchod do druhé místní atrakce, do jeskyní
Guptewhwor Mahedew. Zrovna probíhá nějaká pouť či slavnost na počest boha Ganéši,
všude je plno žen v pestrobarevných sárí, ozdobených křiklavými ozdobami. Musíme sejít k
plošince u vchodu po schodech lemovaných sedícími muži s turbany, celými v oranžovém,
každý kyblíček s rýží, kterou za drobný peníz nabízí návštěvnicím domácím i nám,
náhodným turistům. Na rozdíl od nás ženy rýži kupují a hází ji pak spolu s květinami na
červenou Ganéšovu sochu na plošince. Do jeskyní se táhne ohromná ženská fronta,
obáváme se, že to budeme muset vzdát. Jako turisté však máme jisté výhody. Do fronty prý
nemusíme a také si můžeme nechat boty a nemusíme se brodit pěšky v odpadcích a vodě
všude kolem po zemi.
Mineme altán před sestupem dolů k jeskyni, plný žen tančících v tranzu jednoduchý tanec
spočívající v rytmickém točení dokola a zalomování rukama, chvíli na jednu, pak zase na
druhou stranu. Jeskyně samotná je fádní skalní dóm, možná o kus dále by byla zajímavější,
tam se ovšem nesmí kvůli vysokému stavu vody – zase ten monzun. Schody do jeskyně
jsou ucpány fanatickými hinduistkami, jdeme proto v protisměru po schodech pro výstup,
které jsou volné. Kromě davu fanatiček toho moc k vidění není, skalní hala, pár oltářů s
božstvy (snad nějaký Šiva a jinde zase Ganéša). Zajímavá je právě ta elektrizující
atmosféra, ženy jsou většinou tak trochu mimo, všechny jakoby zkouřené nějakou drogou.
Při cestě ven nás míjí zvláštní trojice jdoucí proti nám. Celou frontu předbíhají dvě ženy
vedoucí mladou bláznivou dívku zmítající se v prudkých křečích, působících až trochu
strojeně, těžko říct, zda je skutečně bláznivá, nebo jen opět v nějakém zvláštním tranzu.
Snad ji Ganéša pomůže, držíme palce.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 14 of 33
Kousek stranou nad jeskyní je tibetský klášter, nenápadná stavba uprostřed zástavby,
nevědět o ní, lehce by byla k minutí bez povšimnutí. Mniši se v denní místnosti modlí
rytmickými mantrami, nás si nevšímají, my si obejdeme nádvoří a roztočíme všechny
modlitební mlýnky, které tu najdeme. A řešíme, jak se dostat do muzea horolezectví, které
je pár kilometrů daleko. Rikši nevidíme, domlouváme tedy taxi, bohužel jedno místo chybí.
Jirka se musí vmáčknout do jednou z aut jako šestý, což je docela obtížné, protože taxíky
jsou menší než Ford Fiesta nebo dokonce Toyota Yaris.
Areálu muzeu dominuje moderní prosklená budova, v okolním parku jsou trochu naivní na
bílo natřené makety některých hor a gurkhská vesnice (samozřejmě jen jako skanzen).
Muzeum má dvě patra, začínáme filmem o dobývání Himalájí a životě Šerpů. Exponáty v
muzeu představují historii dobývání hor, opět život šerpského obyvatelstva, a nesmí chybět
geografie Himalájí včetně fotek a informací o všech osmitisícovkách. Při pohledu na
Annapurny od Pagody Míru nad Pókharou litujeme monzunové zatažené oblohy, která nám
ten božský pohled neumožnila.
Jedním z prvních exponátů je obrovská písková mandala včetně nástrojů a kelímků
barevných písků, nutných k jejímu vytvoření. Pěkně barevná a moc hezká. Asi to byla pěkně
piplavá práce. V sekci historie dobývání jsou exponáty věnované samotnými horolezci,
mačky, cepíny, kyslíkové láhve, celé oblečení. V sekci obecně věnované horolezectví jsou
ukázky výbavy od dob historických po moderní současnost – největší vývoj asi doznala
obuv. A jeden kout je věnován i pověstem o Yetim, ten je zde také představen svou
figurínou, jejíž pojetí jasně říká, co si o těchto pověstech myslí autoři expozice. Yeti má
hnědý kožich, přes obličej černou kuklu, vyceněné upíří zuby a na rukou černé rukavice. Na
závěr si necháváme zdařilou kopii tibetského chrámu s velkým funkčním bubnem a
přivázanou palicí, buben si také hned vyzkoušíme. Nehorolezce asi muzeum tolik nezaujme,
ale být v Pókhaře a nenavštívit jej, to by bylo jako být turistou v Praze a neprojít se po
Karlově mostě.
Taxíky na nás čekají a vezou nás do hotelu. My jsme se těšili, že si zajdeme na kuře
Tandori, Jirka má ale jiný program, chce nás zavést na nepálskou specialitu, taštičky
mo:mo:. Nebudeme trhat partu a jdeme taky a nelitujeme, bude to jeden z nejhezčích večerů
naší cesty. A nejen proto, že Jirka na začátku večeře rozdá dárky všem ženám, které měly v
minulých dnech svátky, což jsou skoro všechny – třem Hankám, Aleně a Heleně. Každá
dostane stylovou barevnou taštičkou s nepálským čajem.
Malá rodinná restaurace se pyšní tabulí s hrdým nápisem „Nejlepší mo:mo: ve městě“ a my
musíme konstatovat, že asi nepřehání. Mo:mo: jsou taštičky z těsta plněné buď na slano
(zelenina, kuře, hovězí, yak, sýr a různé kombinace) a podávané s pálivou chili omáčkou,
nebo na sladko (jahoda, banán s čokoládovou polevou, jablka s polevou vanilkovou), buď
vařené na páře, nebo smažené v oleji, nebo dokonce z jedné strany pařené, z druhé
smažené. Podávají se po deseti, což je ideální ke zkoušení různých variant při výměně se
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 15 of 33
sousedem.
Slané nám chutnají nejvíce v kombinaci kuře-sýr, sladké připomínají naše sladké knedlíky (v
pařené verzi), nebo taštičky od MacDonaldu (smažené, hlavně ty jablečné). Vše vynikající,
okamžitě aspirují na naše místní nejoblíbenější jídlo. I když po několika dalších dnech
zjistíme, že by se také přejedly.
Jirka ještě zastaví projíždějícího stánkaře s ovocem a nakoupí melouny a papáje, poprosí o
talíře a nůž a vše naporcuje. Oslava svátků tím vrcholí, posedíme a do noci si užíváme
atmosféry.
Obsluhuje nás asi dvanáctiletá holčička, velice šikovná, s dobrou angličtinou, komunikativní
a ochotná. Při rozhovoru se dovídáme, že studuje soukromou školu, což stojí rodinu hodně
peněz, a že by chtěla studovat hotelovou školu. Při placení necháváme velké spropitné a
někteří dají i další peníze navíc, vše adresně na dívčino školné. Uděláme tím celé rodině
nesmírnou radost.
Ráno nás překvapí hustý déšť, ve kterém nakládá řidičův pomocník naše zavadla na střechu
autobusu. S deštníkem v ruce mu to moc od ruky nejde. Autobus přijel později, tak snad
ztrátu po cestě doženeme. Cesta je podobně malebná, jako ta z Lumbiní, přestože jedeme
po spojnici dvou největších nepálských měst, provoz celkem jde. Na oběd stojíme ve
zvláštní restauraci, kde si můžeme vybrat podle velké cedule s menu u pokladny. Buď se
zaplatí jednodruhové jídlo za 100 Rp, nebo od každého trochu za 150 Rp (50 Kč). Volíme
druhou možnost, nabíráme si sami ze všech mís a docela dobře se najíme, přestože
restaurace sama o sobě nevypadá moc vábně.
Káthmándú
Káthmándú je hlavní a největší město Nepálu. Nachází se v údolí Káthmándú v zóně
Bágmatí. Žije zde okolo 2 milionů obyvatel, hlavním jazykem je nepálština, relativně velké
množství vzdělanější vrstvy mluví i anglicky. Nachází se zde mnoho hinduistických a
buddhistických chrámů. Historický střed města je okolo náměstí Durbar Square, které je
zapsáno v seznamu světového dědictvíUNESCO.
Turistickým centrem města je čtvrť Thamel. Nachází se zde spousta hotelů a ubytoven,
restaurací nabízejících jídla evropského typu a obchodů se suvenýry a napodobeninami
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 16 of 33
trekového vybavení světových značek především čínského původu.
Káthmándská kotlina je nejstarší osídlená oblast v Nepálu. Obydlená je již po staletí, první
zmínky sahají až do období neolitu, kdy kotlina byla již úrodná. Archeologické nálezy
potvrdily, že v těchto dobách v Káthmándské kotlině existovala nejvyspělejší civilizace
himalájského regionu. Bylo zde rozvinuto jak zemědělství tak městská kultura. Objeveny
byly hlavně nástroje k obdělávání půdy, jako jsou například pluhy a rýče. Choval se
převážně skot a buvoli, přičemž tato zvířata lidé nevyužívali k orbě ani jako zápřahů
dvoukolových kár. Na vysoké úrovni byla také řemesla, obyvatelé vynikali ve zpracování
kovů, tkalcovství (vlněné pokrývky), dřevořezbě a hrnčířství. Z tmavé hlíny se na hrnčířském
kruhu vyráběla zdobená keramika, hlína byla také vhodná pro vypalování trvanlivých cihel.
Ty se staly osvědčeným stavebním materiálem (mimo dřevo či kámen).
Toto rozlehlé údolí, ležící pod vrcholky Himalájí v centrální části Nepálu, se při stoupání
ranní mlhy doslova mění v mýtické místo. Zahrnuje oblast tří vlastních měst – Káthmándú,
Pátan a Bhaktapur. Údolí je od nepaměti hlavním náboženským a kulturním centrem země.
Není divu, že bylo v roce 1979 zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví
UNESCO.
Přejedeme poslední sedlo a před námi se jako zjevení objevuje Káthmándská kotlina a v ní
samotné nepálské hlavní město. Už na první pohled jiné, než všechna ostatní města, která
jsme v uplynulých 14 dnech viděli. Vícepatrové domy (skoro se zdá, že 3 patra jsou
minimum), všechny s dostatkem prostoru kolem sebe, žádné slumy ani natěsnané bytovky,
spíše zahradní vily.
Až v samotném centru začíná zástavba houstnout a střed města je naopak hustou spletí
křivolakých uliček s vysokými domy po stranách. Uličky jsou tak úzké, že i náš malý autobus
do některých nedokáže zatočit přímo, musí odbočku minout, na křižovatce otočit do
protisměru, a pak teprve zabočit tam, kam potřebuje. Jsme ubytováni přímo v centru dění,
uprostřed turistické čtvrti Thamel, v hotelu s těžko zapamatovatelným jménem Marshyangdi.
Hotel je zastrčen trochu do dvora a z ulice by se lehce minul, naštěstí přímo naproti je hotel
s mnohem lépe zapamatovatelným pojmenováním – zdaleka viditelná cedule „Hotel
Buddha“ je pro nás nejlepší navigační pomůckou ve spleti thamelských uliček.
Nezdržujeme se a hned pěšky vyrážíme na prohlídku města. Chvíli nám bude trvat, než se
pořádně zorientujeme, uličky vypadají jedna jako druhá, samé obchůdky, kavárničky,
restaurace, stánky se suvenýry, čajovny a obchody s čajem, trekové vybavení vystrčené až
do ulice, cestovky zajišťující treky a horolezecké permity, čistírny (!), pekárny, všude davy
lidí (hlavně turistů), mezitím cyklorikši a blázniví motocyklisté. Z hotelu vycházíme doprava,
první uličkou u „Book store“ doleva, na konci u největšího stánku se suvenýry zase doprava
a na další křižovatce už opouštíme Thamel. Chvíli rovně, mineme nějaké náměstíčko s
místním zeleninovým trhem a už se blížíme k cíli – náměstí Durbar. Jednoduchá cesta, ale
ještě aspoň jednou ji budeme chtít projít s doprovodem, než se odvážíme sami.
Náměstí Durbar Square je centrem starého města. Turisté by si měli koupit vstupenku,
přestože náměstí nijak ohraničeno není. Každého může zkontrolovat speciální turistická
policie, a kdo by vstupné nezaplatil, musí si ještě připlatit na pokutě. Chvíli nám trvá, než si
zvykneme na ruch a frmol všude kolem, historické náměstí plné dřevěných chrámů a pagod
je normálně průjezdné a provoz je tu hustý. Nejdříve nechápeme, proč odsud dopravu a
davy domorodých obyvatel někam nevyvedou na nějakou objízdnou trasu, vždyť památky
musí hrozně trpět, ale pak si uvědomujeme, jak mrtvé by náměstí bez toho všeho zůstalo.
Asi to tak má být a je to správně, náměstí je živou součástí živého města, není to žádný
skanzen. Má svou duši, své genius loci, a právě ten domorodý chaos je nedílnou součástí
toho všeho.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 17 of 33
Nejsme si jistí, jak to bude s otevírací dobou jediné památky, kterou chceme vidět i zevnitř,
chrámu živoucí bohyně Kumárí, proto úhlopříčně spěcháme na dolní okraj náměstí.
Přestože většina památek je 300–400 let stará, mnohé z neomítnutých cihel, velká část
dřevěná, na nějakou velkou sterilní ochranu si tu nikdo nehraje. Vše je živé, vše se využívá
k normálním činnostem. Na zdech a terasách chrámů jsou rozloženy stánky se zeleninou,
všeho je možné se dotknout, vylézt si ke kterémukoliv chrámu, vyzkoušet všechny terasy a
chrámová schodiště. Když už někde někdo něco neprodává, tak tam aspoň nějaká maminka
kojí jedno dítě a nechá si od druhého vybírat vši.
Před palácem Kumárí Bahal živoucí bohyně Kumárí je těsno. Uvnitř byla výprava Japonců,
a ta se teď dere úzkými vrátky ven. Vypadá to, že ani nejdou z paláce, ale že procházejí
nějakým průchodem z jiné ulice, protože zástup nikde nekončí, je neuvěřitelné, kolik se jich
dovnitř vešlo – a to ještě nevidíme, jak je vnitřní nádvoří malé. Konečně jsou všichni venku a
můžeme vstoupit.
Kumárí je živoucí převtělení bohyně Kálí, jejíž funkci na sebe bere mladičká dívenka,
zvolená z mnoha kandidátek kolem čtvrtého roku svého života po skončení funkčního
období předchozí Kumárí. Kandidátky procházejí dlouhým konkurzem a mnoha složitými
zkouškami, které mají zabezpečit, aby se novou bohyní stala opravdu ta správná dívka.
Mimo jiné musí poznat osobní věci bývalé mladé bohyně mezi mnoha podobnými předměty,
musí projít místností plnou mrtvých zvířat a krve bez známek rozrušení či strachu. Poté se
stává živou zástupkyní Kálí, které se všichni ostatní musí klanět. Vykonává náboženské
obřady, je neustále pěkně nastrojená a nalíčená, ale nemůže se pohybovat mimo svůj
nevelký palác, kde je vlastně uvězněná ve své zlaté kleci, ze které se dostane jen párkrát do
roka při náboženských slavnostech – její noha se nesmí dotknout země, proto ji musí po
městě nosit na nosítkách, kterým se lidé klaní, jakoby v nich byla skutečná Kálí. Kumárí
zůstává ve funkci do první krve, tedy do prvního otevřeného poranění spojeného s krví,
nebo do první menstruace. Pak musí z paláce odejít, dostává však doživotní rentu. Může si
tak relativně spokojeně žít, jen ženicha si bude hledat těžko, protože podle pověry muž,
který se s Kumárí ožení, velmi brzo umírá.
Palác je nádherně zdobený, aspoň tedy veřejně přístupné nevelké nádvoří, všechna okna a
dveře zdobené dřevěnými řezbami. Uprostřed pár symbolických stromů, aby Kumárí měla
výhled i do zeleně. Opravdu stojí za to sem zajít, i když šance zahlédnout samotnou Kumárí
za některým z oken není velká (a když se náhodou objeví, nesmí se fotit). Ani my ji
neuvidíme, musíme si vystačit s pohledy s její podobiznou nabízenými babkami u vchodu.
Když vyjdeme zpět na náměstí, rychle nás volá místní agent, že Kumárí je u okna. Po
zahlédnutí bohyně je totiž zvykem nechat v palci spropitné, proto nás táhne zpět. Kumárí si
to ovšem rozmyslela a po nějakém sluhovi vzkazuje, že je pozdě a jde spát – tak nám aspoň
nadhaněč tlumočí mužský hlas, který z paláce odpovídá na jeho volání.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 18 of 33
Procházíme se po famózním náměstí plném pagod, chrámů a paláců, včetně paláce
královského. Je jich tolik, že nemáme šanci sledovat, jak se která stavba jmenuje, ale není
to ani nutné, jde o tu krásu samotnou. Mezi paláci a pagodami se vyjímá barevná socha
Kale Bhairav, Černého Bhairavy, Šivy v jeho nejhrůznější podobě, s šesti rukama a s
řetězem z lidských lebek. Je prý vytesána z jednoho kamene a používala se jako detektor lži
– kdo před ní zalže, zemře okamžitě strašlivou a bolestivou smrtí.
Nerozumíme dlouhé frontě vinoucí se boční stranou náměstí, až když dojdeme na její
začátek, vidíme, že se jedná o charitu, nalévá se zde polévka pro chudé. Není to příjemný
pohled, je to však součást reality života v rozvojové zemi.
Začíná se stmívat, zlatě už září jen nejvyšší budovy, zbytek se noří do večerního příšeří.
Společně se vracíme, málokdo by si už troufnul vrátit se sám. Jirkovi doporučili místní
odborníci restauraci Helena, jdeme proto na další společnou večeři – a opět na střeše, tady
ovšem poměrně luxusní. Dáváme si konečně kuře tandori, už se na něj chystáme dost
dlouho. Není špatné, ale to v Keoladeu bylo o něco lepší. Je krásný večer, máme z vysoké
střechy výhled na kus historického města a na kopce v okolí s nasvícenými stúpami. Cestou
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 19 of 33
domů ještě využijeme slevy v poslední hodině před zavíračkou v jedné pekárně, ale spíše
jen ze zvědavosti, najedeni jsme dosyta.
Bhaktapur
Ráno nás čeká krátká cesta do sousedního bývalého královského města Bhaktapuru,
nejzachovalejšího ze všech tří královských měst. Staré město je dokonce tak starobylé, že je
celé prohlášené památkovou rezervací a vybírá se vstupné přímo za vstup do města. Po
půlhodince cesty nás autobus vysadí na okraji Bhaktapuru a my uličkou se stánky
pokračujeme pěšky do kopce (místy i po schodech) až k bráně, kterou po předložení
vstupenek vstupujeme do centra starého města.
Ocitli jsme se na kraji hlavního náměstí Durbar, které kupodivu neleží uprostřed města, ale
na jeho severním okraji. Prozatím odoláme pokušení rozběhnout se po náměstí,
pokračujeme ještě malou chvíli společně na místa, která bychom mohli minout, a to by byla
škoda. Prvním z nich je Královský palác, někdy také nazývaný Palác 55 oken, kam nás
ovšem proslavenou Zlatou bránou nepustí, protože vstup je povolen jen hinduistům, a to
jen těm z vyšších kast, přestože oficiálně byl kastovní systém dávno zrušen. V jednom z
dvorů s povoleným vstupem si alespoň prohlížíme typickou nádrž na rituální očistu. Krásně
zdobený bazének vroubený reliéfy a sochami, horní sokl znázorňuje těla velkých krajt, nad
přítokem ve tvaru mosazné dračí hlavy se hrozivě tyčí kamenná kobra s roztaženým
límcem, uprostřed nádrže nesmí chybět Šivův lingham zasazený do jóní (falický symbol
uprostřed ženského lůna).
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 20 of 33
Kousek za náměstím je jedna z mnoha škol thanky, kreseb s buddhistickými motivy. V
několika místnostech se tu ve třech patrech tísní se svými malířskými stojany více než
desítka mistrů a žáků, všichni vsedě na zemi s očima nalepenýma na plátně před sebou
štětečky vymalovávají miniaturní ornamenty. Některé tak titěrné, že by lépe byly vidět pod
lupou. Každý obraz je složen z nespočetných drobných ornamentů tak, aby celek tvořil
některý z typických buddhistických motivů – výjevy z Buddhova života, buddhistické
symboly, kruhové mandaly. Vše ve velmi pestrých barvách, nás možná nejvíce uchvacují
malby na černém podkladu vyvedené zlatou barvou s modrými drobnějšími motivy. Součástí
školy je samozřejmě prodejna, kde se dlouho nezdržujeme a trháme se od zbytku skupiny,
abychom stihli obejít celé město.
Začínáme na hlavním náměstí Durbar Square, nejzachovalejším palácovém náměstí
Nepálu. Je tak originální a původní, že se tu natáčel i známý Bertolucciho Malý Buddha.
Kromě jednoho kamenného chrámu jsou ostatní paláce a chrámy dřevěné, nádherně
vyřezávané – dřevořezbářským uměním byl a je Bhaktapur proslavený. Náměstí se mírně
svažuje, na jeho dolním konci stojí chrám Pashupati Mandir, kde na trámech podpírajících
střechu nelze přehlédnout erotické dřevořezby, které jakoby z oka vypadly sochám v
indickém Khadžuráhu.
Modernější uličkou procházíme na pouhých sto metrů vzdálené další náměstí Taumadhi
Tal, centrum kulturního života Bhaktapuru. Vévodí mu nejvyšší nepálská pagoda (30 metrů),
pětistupňová Nyatapola. Kromě pětistupňové střechy je pětistupňové i schodiště, každou
úroveň hlídá dvojice strážců, čím výše tím silnějších a mocnějších. Z hlavní plošiny je
nejlepší výhled po celém náměstí, obejdeme si ji skoro celou dokola, ale když na konci sedí
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 21 of 33
domorodé ženy a něco drmolí, nechceme je obtěžovat a stejnou cestou se vracíme. Přímo
proti schodišti na pagodu je další historická patrová stavba, celá dřevěná, s ochozem, na
kterém vidíme stolečky a turisty popíjející čaj. Snad nám také zbude čas na hrneček či
skleničku. Prozatím nevíme, jak na tom s časem jsme, raději pokračujeme dále.
Z průvodců víme o Náměstí hrnčířů, Potters´ square, snažíme se je najít, protože by tam
měly stát a pracovat vypalovací pece. Náměstí sice najdeme, ale pece jsou vychladlé,
zanedbané a hrnčíř ani jeden. Trochu zklamání, náměstí vypadá jako místo, kde by člověk
nechtěl zůstat potmě sám. Možná máme jen smůlu na denní hodinu nebo roční období,
nicméně to vypadá, že hlavní slávu má zdejší hrnčířství dávno za sebou.
Raději pokračujeme k poslednímu z trojice hlavních náměstí, které je od obou předchozích
poněkud vzdálenější, leží ve východní části města. K náměstí Dattatraja musíme jít kus
cesty živou městskou ulicí, chvílemi nahlížíme do plánu města, zda vůbec jdeme správně.
Náměstí se stejnojmenným hlavním chrámem je zasvěceno hlavní trojici hinduistických bohů
– Brahmovi, Višnuovi a Šivovi, jeho název vlastně znamená Náměstí svaté trojice, což nám
zní spíše křesťansky, než hinduisticky. Nahlížíme do Muzea dřevořezby, dovnitř se nám ale
nechce, obáváme se povinné návštěvy prodejny, která je vždy ztrátou času a obvykle se jí
nedá jednoduše vyhnout, a když už, tak jen za cenu neslušného odchodu.
Před hlavním chrámem pozorujeme několik rázovitých figurek – staré babky modlící se u
oltáře ve stěně chrámu, bezdomovkyně vybírající si vzájemně vši na prahu chrámových
dveří, veselou domorodkyni, která nás oblaží třízubým úsměvem – více zubů nemá,
žebračku, která se nechá za pár drobných ráda vyfotit. Všude hraje náladová hudba, která
by nás měla uvolnit, po delší době poslechu však spíše začíná lézt na nervy – a úniku před
ní není, hraje skoro z každého stánku, z každého obchůdku.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 22 of 33
Vracíme se na Taumadhí, sice máme jen čtvrt hodinky, čaj snad stihneme. Čajovna je jistě
několik set let stará, stojí solitérně uprostřed plochy náměstí a vypadá jako dům na domě –
první patro má doškovou střechu porostlou mechem, ze které vyrůstá patro druhé s
podobným vzhledem. Ve skutečnosti je těch pater více, ale zvenku je patrná jen čajovna v
přízemí a na ochozu nejvyššího patra, které se jen zdá být patrem druhým, ač je ve
skutečnosti patrem čtvrtým. A tam právě míříme. Máme štěstí, celá strana ochozu otevřená
do náměstí je volná. Obsazujeme dva stolečky po dvou místech s nejlepším výhledem. Pod
námi dřevěná podlaha – vypadá docela původně, tak snad nás udrží, od pádu na náměstí
nás má ochránit jednoduchá kovová tyč formálně zastupující zábradlí. Nad hlavou třásně
baldachýnu spuštěného ze staleté střechy.
Zkoušíme různé čaje – zázvorový čaj s medem a citrónem, zelený čaj a samozřejmě masalu
(čaj se speciálním kořením – drobně nadrcené kousky hřebíčku, kardamomu, bílého pepře,
skořice a zázvoru, smíchané ve vyrovnaném poměru – podávaný s mlékem a hodně
sladký). Srkáme vše horké, aby na nás ostatní nemuseli čekat. Uličkou pod námi na náměstí
vchází nějaká kapela, před kterou je na provaze vedena černá koza. Hudebníci mají
většinou bicí nástroje, bubínky a činely, které dělají děsný rambajs. Obejdou náměstí a
vchází i s kozou do chrámu. Moc bychom za to nedali, že koza se živá už ven nedostane.
Čajovna je moc hezký zážitek na závěr, úžasné místo, nádherná atmosféra.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 23 of 33
Pospícháme na místo srazu, poslední nejsme, můžeme tak uzavřít drobný obchod a koupit
za dolar „modlitební“ kovovou mističku (odlitou a dobroušenou) s dřevěnou paličkou, kterou
lze z mističky při správném grifu vykouzlit táhlý teskný tón.
Zpět v Káthmándů
Vracíme se zpět a jedeme se podívat na posvátné hinduistické místo Pashupatináth, malé
nepálské Váránasí. Kolem řeky Bagmátí se tu rozkládá areál několika chrámů a ghátů pod
nimi, na kterých se spalují mrtví. Začíná pršet, nebude to ale tak hrozné, po pár minutách
přestane a začne zase až za hodinku při našem odchodu zpět k autobusu. Že se blížíme k
pohřebnímu místu je nám brzy jasné, vidíme nosiče, jak do lesa po naší pravé ruce na
bambusových nosítkách odnášejí mrtvého pod bílou plachtou, u cesty je složen náklad
dřeva, které ženy odnášejí k hranicím.
Na druhém břehu schody oddělují od sebe asi desítku kamenných pódií vybíhajících nad
řeku, s plošinou asi 2,5 x 2,5 metru, téměř na každém stojí hranice v různém stupni
dohoření, na které jsou spalování mrtví. Hranice je navršena pod tělem, po jeho bocích a
dokonce i nad ním, mezery mezi dřevěnými hranoly jsou vyplněny a tělo zaházeno slámou,
takže samotná hořící těla vidět nejsou, jen z ohně občas vyčuhuje kus nohy, nebo častěji
zuhelnatělá hlava. Dřeva je tolik, že vůně pálených polen a pryskyřice přehlušuje pach
spáleniny organických látek, obava z nepříjemného zápachu je zbytečná, cítit spáleninu
není.
Za těmito malými gháty pro chudší je kamenný obloukový most k chrámu a za mostem, pod
chrámem, je ghát pro vyšší třídu. A právě tady máme možnost sledovat celý obřad prakticky
od počátku až do konce. Mrtvý muž leží pokryt zlatými látkami – asi byl opravdu z bohatší
rodiny, i počet přihlížejících a příbuzných napovídá, že šlo o významného člověka. Mezi
přihlížejícími převažují muži, ženy se s mrtvým rozloučily už dříve a teď jsou schovány v
chrámu a pod podloubím před ním.
Za chrámem pokračuje břeh úzkou stezkou mezi skálou a řekou, vidíme svatého muže
provádějícího vpovzdálí nějaký rituál. A další dva mniši jsou kousek od nás na naší straně –
jen v plachtě kolem pasu, vyholeni dohola, otáčejí se pětkrát dokola s miskou obětin v ruce.
My stojíme na dlážděném nábřeží spolu s ostatními přihlížejícími, většina jsou Nepálci.
Přihlížení spalování tady příbuzní mrtvých neberou jako něco nepatřičného, přihlížející ani
cizí turisté nikomu nevadí, i když obřad fotí a natáčejí.
Všude kolem pobíhají drzé opice, mezi pohřebními hosty kolem mrtvého právě prošlo
zvědavé tele. Svatý muž vedle nás si zapálil cigaretu, na tabák to nevypadá, asi marihuana.
Druhý si ho natáčí na mobil, nezapomene si natočit i nás. Atmosféra nijak pietní to tedy
není.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 24 of 33
Přicházejí mužští příbuzní a už umytého zemřelého nakládají na bambusová nosítka, na
kterých ho přenesou k připravené hranici. Pětkrát se s ním nad ní otočí, než ho definitivně
položí. Nějaká žena pomáhá dospělým synům do speciálního rituálního oblečení, které
vypadá spíše japonsky – bílé prostěradlo kolem ramen, čelenka na hlavě. Mužští příbuzní
po jednom přicházejí a loučí se s mrtvým, ze kterého pomocníci sundali nejsvrchnější zlatý
přehoz (šup s ním do řeky), takže vidíme chodidla a celou hlavu s pootevřenými ústy. Každý
přistoupí k hlavě zemřelého a požehná ji vodou z posvátné řeky. Hostů je nekonečná řada,
na konec se řadí další a další, zdá se, že to nebude mít konce, zástup se loučí skoro půl
hodiny.
Konečně se rozloučil poslední a přichází nejstarší syn. Pětkrát obejde a pokropí otce vodou
z řeky, pětkrát jej obejde s vonnými tyčinkami, pětkrát s kahánkem, kterým pak hranici
zapálí. Pořád má dost času na rozloučení – hlasitě naříká, ostatní ho musí odtáhnout.
Kromě obličeje líbá i nohy. Na rozdíl od popisů rituálu, které jsme četli a slyšeli, hlavu jsme
rozbíjet neviděli, ani tady, ani ve Váránasí. Pomocníci odvádějí syna a přikrývají tělo dalšími
poleny a slámou, ohýnek pořád jen doutná. Postupně se hranice rozhoří a bude hořet
několik hodin, zbytky popela a nespálených částí budou smeteny do řeky. V té se i v době
pohřbu koupou malí kluci – podle tradice tak nasávají sílu a moudrost mrtvých.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 25 of 33
Mezitím pomocníci přinášejí další tělo. Tentokrát je to stará žena. Snášejí ji až k hladině a
rituálně ji omývají a převlékají. Nepříliš důsledně se snaží o zachování piety a soukromí
ženy, při omývání a převlékání je tělo pokryto přehozem, který ale podle potřeby odhrnují a
odhalují tak přihlížejícím i velmi intimní místa, které by asi živá žena ukazovala nerada.
Celou ji umyjí, včetně právě i intimních partií, přehozy naházejí do řeky, pak ji nadzvednou
(opět je vidět z nahého těla více, než se zdá vhodné) a vytáhnou i poslední dočasné látky.
Vše nepotřebné letí do řeky. Mrtvá je uložena na břeh a čeká na pokračování.
Jsme zaskočeni syrovostí celého pohřebního rituálu. Až tak bezprostřední setkání s kremací
na hranici jsme nepočítali. Přestože vše vypadá jako skoro běžná součást života (tedy spíše
smrti), náš kulturní okruh má k těmto posledním okamžikům člověka trochu jiný přístup a
celý obřad a zpopelnění obzvlášť nám přijde velmi zajímavé, přestože nechápeme veřejnost
a otevřenost celého děje náhodným přihlížejícím. Zase máme o čem přemýšlet, podobně,
jako ve Váránasí po návštěvě Domu umírání.
Už nečekáme, zdrželi jsme se déle, než jsme počítali. Při odchodu se s námi loučí člověk –
Hanuman, za foto žádá jasnými gesty pár rupií. Opět začíná pršet, nastupujeme do
autobusu a odjíždíme do centra.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 26 of 33
Rozpršelo se docela dost, projíždíme deštivým městem k místu, které v programu nemáme,
ale byla by škoda jej vynechat. Stúpa Boudhanáth, se základy z 5. století, patří k nevětším
stúpám na světě. Obkružuje ji kruh několika tibetských klášterů, obchůdků a restaurací.
Stúpa samotná stojí třech zmenšujících se základnách, z nichž každá má 20 přístupových
ploch se schodišti na každé světové straně. Základny spolu s kupolí tak vytvářejí jakousi
prostorovou mandalu.
Mandala (kolo, oblouk) je harmonické spojení kruhu a čtverce, kde kolo je symbolem nebe,
transcedence, vnějších sil a nekonečna, kdežto čtverec představuje vnitřní síly, to, co je
spojené s člověkem a zemí. Oba obrazce spojuje centrální bod, který je zároveň počátkem i
koncem celého systému.
Obrazy se vytvářejí z obarveného písku, rýžové mouky či jiného sypkého materiálu. Jejich
tvorba vyžaduje velkou pečlivost a trpělivost, čímž představuje určitý rituál. Mandala je
vytvářena obvykle při příležitosti nějaké slavnosti či obřadu a její forma se řídí smyslem a
významem příležitosti, ke které je vytvářena. Tvůrce na jejím povrchu vyjadřuje
geometrickými obrazci a pro zasvěcené srozumitelnými symboly svoje vidění světa,
přírodních sil, koloběhu života, astrologických znamení, božstev i svoje nejniternější
náboženské vyznání. Při ukončení slavnosti nebo obřadu, pro který byla mandala vytvořena,
je tato veřejně smetena a vržena do řeky, nebo rozprášena po větru.
Mandaly jsou živou formou abstraktního ornamentu, která je sice dnes na hony vzdálena
původní symbolice a účinu buddhistických děl, ale žije si svým novým uměleckým životem.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 27 of 33
Spodní stranu ohraničuje zeď s modlitebními mlýnky, které věřící (nebo turisté) roztáčejí ve
směru hodinových ručiček – věřící si k tomu drmolí mantru „Óm mani padmé húm“, „Ó
nejčistší kapko vody v květu lotosu“. Na bílé kopuli je věž s nakreslenýma Buddhovými
očima a s třinácti stupni k osvícení.
Nám se ovšem déšť změnil v liják, takže místo roztáčení míříme k jedné z restaurací,
kterých je v areálu několik. Všechny mají jídelny s výhledem na posvátnou stúpu. I my si
sedáme k oknům s tímto výhledem, usazuje nás asi metrová liliputka. Nadšení předvčerejší
večeří objednáváme taštičky mo:mo:. Nejsou špatné, ale ty pókharské nebyly nadarmo
„nejlepší ve městě“, ty zdejší zas tak dobré nejsou. A to nemluvím o lasi, které je silně
překvašené. A na rýžový puding zapomenou úplně. Při placení jsou první stoly ošizeny a
musí se ohradit, my platíme poslední, takže už si viditelně počítáme současně s obsluhou, a
tak platíme bez problémů správně. Takže na restauraci byl nejlepší právě ten výhled.
Liják se zmírnil na mžení, deštníky jsou stále potřeba, takže obcházíme stúpu schováni pod
nimi. V klášterech jsou ještě další modlitební mlýnky, mnohem větší, než ty základní v
modlitební zdi. Rekordman má na výšku přes dva metry a průměr minimálně jeden a půl
metru, roztočit jej vyžaduje pořádné opření a využití váhy těla. Odměnou je cinknutí
zvonečku při každé otočce. Škoda toho počasí, areál vypadá zajímavě, asi bychom si jej
užili lépe. Vždyť i fotit šlo prakticky jen z jídelny.
Cestou k poslednímu bodu programu (nejen dnešního, ale vlastně celé oficiální části
zájezdu) jedeme kolem královského paláce, kde nás zaujme na chodníku nosič přenášející
na zádech skříň – má ji ovázanou provazem, který drží čelem. Vtipkujeme o přenášení
postelí, aniž tušíme, že zítra uvidíme stejně přenášet aspoň matrace.
Stúpa Svajambhúnáth je nejstarší nepálskou stúpou a patří tu k nejposvátnější poutním
místům. Na 70 metrů vysokém kopci je zdaleka viditelnou dominantou města. Kopec je
porostlý stromy v parkové úpravě, což z něj činí ideální místo pro řádění opic. Stúpě a jejímu
okolí se proto také někdy přezdívá „Opičí chrám“. A opice nás také vítají už po cestě
autobusem a při vystupování.
Nejdříve zamíříme k stúpě samotné. Hledí na nás opět Buddhovy oči z její věže, které vidí
všude a jsou tedy nazývány „Oči spravedlnosti“. Třetí oko, zlatý puntík mezi očima,
symbolizuje „oko moudrosti“, otazník místo nosu říká, že moudrost a vědomosti jsou
nekonečné, kola představují stupně nirvány.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 28 of 33
Okolo stúpy je hodně živo, je vidět, že pro Nepálce to bude opravdu významné místo.
Obcházíme stúpu dokola, v pergole po levé straně se schovávají lidé před slabým deštěm,
který pořád otravuje, místní kapela tady má schované zvláštní bubny tvaru válce s bicími
plochami po stranách, na středu je posazená panenka v rozložitých šatech, které splývají po
celém těle bubnu. Déšť by výzdobě i bubnu samotnému asi uškodil. Naopak naprosto
nevadí kapele, která hraje před pergolou. Asi dvacítka lidí, v rukách bicí nástroje, místní
druh trubky, nějaké dlouhé rohy a další dechové nástroje, před nimi dirigent. Zvuk je
naprosto svérázný – nemelodický, neladící, skoro kakofonický, snad jen rytmus se snaží
držet všichni stejný, jinak si každý hraje, co chce. Připadá mi, že velká část hudebníků hraje
stále stejný tón, pořád jen jeden a ten samý, ale každý dechař jiný, jen do stejného rytmu
udávaného dirigentem. Výsledek trhá uši.
Z opačné strany, než jsme přišli, vidíme na velkou část Káthmándú a okolní kotliny, na
obzoru je docela pěkné a slunečné počasí, nám pořád kape. Ke stúpě je z města několik
různých přístupů, jeden i z této strany, poutníci vcházejí na prostranství se stúpou přímo
proti ohromnému (několikametrovému) „hromoklínu“ na podstavci pod stúpou.
V hinduistické mytologii je vadžra zbraň Indry, védského boha deště a vládce dévů. Je
velice mocnou zbraní, kdy kombinuje vlastnosti meče, palcátu a kopí. V této souvislosti je
většinou vadžra překládána jako „hromoklín“.
Dokončíme kolečko a scházíme zpět ke vchodu, který leží v takovém nenápadném sedle
mezi dvěma kopečky, na jednom stúpa, na druhém klášter. Chceme se na stúpu podívat i z
většího odstupu z druhého vršku. Je více zalesněný, proto tu i více řádí opice. Nad hlavami
nám z natažených lan vlají stovky modlitebních vlaječek různých barev, na každé napsaná
modlitbička, kterou vítr roznáší do světa. Od kláštera je opět výhled na druhou stranu města,
ale do samotného kláštera nejdeme. Ani nevíme, zda je to vůbec možné, v každém případě
nás odradí mnich drsně vyhánějící toulavé psy, kteří vypadají dost zuřivě a vztekle, štěkají a
rafají kolem sebe tak, že nechceme riskovat kousnutí. Sejdeme tedy zase zpět a
pozorujeme dovádějící opice, vzhledem k pokročilé době turistů ubylo a opice mají pré.
Večer máme volný, vyrážíme do spletitých uliček Thamelu na nákupy. Už máme vyhlídnuté
čaje v krámku kousek od hotelu. Desítky druhů čaje se v Nepálu prodávají velice esteticky
zabalené: zatavené do kovové fólie jsou sáčky čaje prodávány v pestrobarevných
vyšívaných taštičkách se šňůrkou přes rameno. Taštičky samotné jsou na zip a mají i různé
další kapsičky, takže i samotné jsou skvělým a typickým dárkem, který vložený čajíček ještě
umocňuje. Zdobené jsou ornamentálními místními motivy, nebo třeba i vyšívanými
mandalami. 100 gramů se dá usmlouvat při větším nákupu na 100 Rp, tedy asi 33 Kč.
Kupujeme čaje různých druhů: masala, nepálské koření, zázvorový, Asam, Negril,
dardželingský, jasmínový a zelený, každý v jiné taštičce.
Vůbec nemáme hlad, ale úplně bez jídla zůstat nechceme, vyhlédneme si celkem
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 29 of 33
sympatickou restauraci se zajímavým jídelním lístkem (hlavně mají nan) a jdeme se podívat
dovnitř. Liduprázdně přízemí nás odrazuje, ale personál nás zve po schodech nahoru, kde
nás usazuje na dlouhý balkón přímo nad uličkou s velice stylovým výhledem z úrovně
reklamních štítů a plakátů. Výzdoba také stylová (modlitební mlýnky a kovové lucerničky),
osvětlení svíčkami, nenápadné přítmí. Obsluha rychlá a decentní. Dáváme si krémové
polévky (kuřecí a kuřecí/žampiónovou), k tomu nány, colu a nějaké lasí. K polévkám se
automaticky podávají dva opečené plátky bagety potřené česnekem, na příjemné najezení
to úplně stačí a chuťově to je vynikající. Určitě sem skočíme zítra na oběd, pokud nám
vyjdou peníze, abychom nemuseli měnit. Cestou domů se ještě stavíme v pekárně,
polovičním slevám hodinu před zavíračkou se nedá odolat.
Ráno nás čeká velmi brzké vstávání, v šest musíme být na letišti, chceme se letět podívat k
Mt. Everestu ($200 + letištní taxa 120 Rp). Cesta trvá pár desítek minut, na letiště to je
kousek. Sedíme v přeplněné odbavovací hale, takto brzy ráno moc mezinárodních letů
nestartuje, ani vnitrostátní linky ještě nejsou nijak přetíženy, přesto není kam si pořádně
sednout. Většina cestujících nevypadá na místní cestovatele, vidíme kolem sebe hlavně
rysy evropské a japonské, podle oblečení odhadujeme i Američany. Všichni s obavami
sledují počínající déšť za okny odbavovací haly, jsme uprostřed monzunového období.
Přesto věříme, že dnes uvidíme nejvyšší místo naší planety, vrcholek Mt. Everestu.
Čekáme na Mountain Flight, vyhlídkový let kolem nejvyšších vrcholků Himalájí.
K himalájskému hřebeni létají odsud dvě licencované společnosti, my letíme s tou nám
méně známou, Guna Air, o které jsme nikdy neslyšeli, na rozdíl od konkurence, přece jen
Buddha Air je známější. Je to bezpečné? Neřešíme to, kdybychom měli možnost volby,
možná bychom volili známější Buddhovy aerolinie, ale náš agent nám zařídil Gunu, takže
nemá smysl nad tím přemýšlet. Po měsíci a jednom týdnu zpětně vidíme, že známější
nemusí znamenat bezpečnější, koncem září zřícené letadlo s devatenácti mrtvými patřilo
právě Buddhovi…
Posnídáme z balíčků připravených na hotelu místo snídaně, nic moc, ale co bychom chtěli.
Zatímco leje více a více, my stále čekáme. Ne snad na lepší počasí, to už lepší nebude, ale
na uvolnění koridorů. Jsme u Guny druhý let, před námi letí ještě i tři Buddhové. Až když se
vrátí náš první turnus, můžeme kolem půl osmé konečně nasedat. Autobus nás převeze k
malému vrtulovému letadlu Beechcraft 1900, ano, přesně k takovému, jaké v září
nedoletělo, jen v jiných barvách. Vystoupáme po pár sklopných schůdcích a sedáme si
každý ke svému oknu. Na mne zbývá bohužel prostřední místo na zadní trojce, jediné v
letadle. Když to vidí průvodce Jirka, který má sedět po mé levici, tak si se mnou místo mění.
Mám trochu výčitky, ale říkám si, že už letěl vícekrát, tak mu to snad nebude tak vadit. Až
později za letu z řeči pochopím, že na tomto vyhlídkovém letu je také poprvé, jako my
ostatní. Jirko, děkuji.
Poletíme samozřejmě plní, 16 cestujících, dva piloti a letuška (právě jako těch 19 mrtvých).
S přibouchnutím dveří se pilot rozjíždí ke startu a vůbec svůj stroj nešetří, musí vystoupat do
asi 7000 m n.m. (Káthmándú má asi 1200 m n.m.), takže letíme hodně do kopce, letuška
roznášející bonbónky proti lupání v uších má na svažující se střední uličce co dělat. A
stoupáme tak dlouho, že jeden bonbón rozhodně nestačí, naštěstí jsem na to připravený:
jednak jsem si vzal pro jistotu dva, a jednak mám v kapse připraveny své náhradní.
Mlha a mraky všude kolem nás straší. Příroda napíná. Vyletíme nad první nízkou vrstvu
mraků a nad sebou vidíme další. Když ji po čtvrthodině proletíme, nezalije nás slunce, ale
zděsí nás vrstva třetí, tmavší než obě předchozí. A to už musíme být pěkně vysoko. Po
půlhodině od startu, pořád špicí strmě nahoru, se nám daří prolétnout i tmavou vrstvou a
konečně zahlédneme modrou oblohu a slunce. Jenže se radujeme předčasně. Tam, kde
tušíme hlavní hřeben Himalájí, kousek před námi, se drží kolem vrcholků oblačná peřina. A
přesně do ní si to zamíří pilot v kokpitu otevřeném k nám do kabiny cestujících. Cítíme na
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 30 of 33
tahu motorů, že melou z posledního, moc dlouho už v řídkém vzduchu stoupat nevydrží, i
náklon se zmírnil. Budeme asi mít smůlu, Everest neuvidíme. A to prý se létá, jen když je
hlavní hřeben vidět. Vypadá to na vyhozené peníze.
Letuška se zvedá a míří k prvnímu pasažérovi po levé straně. A v tu chvíli vyletíme nad
čtvrtou vrstvu a z bílé kaše kolem se vynoří mohutné špice okolních sedmi- a osmitisícovek.
Letuška pěkně po jednom obchází levou stranu a ukazuje, co je co, protože sami se ani s
přehledným plánkem nedokážeme zorientovat. Pravá strana nedočkavě vstává a hrne se
doleva, až je musí pilot umravňovat, vždyť zpět poletíme tak, aby si užili i oni. Jenže co když
se oblačnost zvedne? A pilot nás po jednom zve do kokpitu.
Sedím vzadu, chvíli potrvá, než na mě dojde řada, snažím se hádat, který z vrcholků by
mohl být Everest. Ale když se vynoří nad křídlem, najednou není pochyb. Charakteristický
trojúhelník hlavního vrcholu, převyšující masiv Lhotse, který se jej marně snaží zastínit, není
možné si splést. Říká se, že je nenápadný a že dlouho se netušilo, že je nejvyšší. Snad z
podhůří, ale z letadla je Everest viditelně o pořádný kus vyšší než Lhotse, nebo Makalu o
kus dále. A nenápadný už vůbec ne. Je majestátný, je mohutný, je nádherný. Jasný král hor.
Možná pomáhají vysoké mraky, které skryjí bezejmenné sedmitisícovky, „no name“, jak jim s
pohrdáním říká letuška, když se přece jen občas nějaká na chvíli vynoří z bílé vaty kolem.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 31 of 33
A u pilotů v kabině přichází vrchol cesty. Mám všechny tři sousední osmitisícovky před
sebou jak na dlani, obr Mt. Everest zcela vlevo, před ním a po jeho pravé straně několik
vrcholků Lhotse, kousek dál vpravo Makalu. Piloti mají zcela čiré a hlavně skoro
panoramatické sklo (na rozdíl od kabiny cestujících, kde jsou okýnka přece jen trochu
mléčně zakalená). Ani nepotřebuji komentář, i když se mi jej stejně dostává (tak dobře, to
Makalu jsem si zcela jistý nebyl). První pilot kromě řízení letadla stíhá i ukazovat a
komentovat, druhý vše jen jistí. Nikdy bych nevěřil, jak nádherný výhled piloti ze své kabiny
mají. Nechce se mně pryč, nechte mě ještě chvíli, prosím! Mám rychle fotit, točit na kameru,
nebo si užívat ten božský pohled? Musí mne vyhodit skoro rozkazovacím tónem, další
čekají.
Pomalu se začínáme otáčet, čímž se masivu hřebene ještě přiblížíme. Bohužel oblačnost
stoupá a brzy se ocitáme v mracích. Pravá strana má trochu smůlu, výhled na Everest měli
maximálně minutu. Ale v kabině pilotů jsme se všichni vystřídali včas, i když někteří
nemístně a neférově zdržovali. Pravá strana si teď chvílemi užívá něco jiného – hezky
zblízka si může prohlídnout strmé svahy hor, letíme hodně blízko a mezi jednotlivými
vrstvami mraků se hradba hor vynoří vždy tak nečekaně, až se občas lekneme, jak se
blížíme.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 32 of 33
Klesáme ještě rychleji, než jsme stoupali, ale náklon už takový není, letadlo umí klesat v
horizontální poloze. Bonbóny samozřejmě opět pomůžou. Přistáváme za deště a mlhy.
Poznámka bokem: Tak nevím, jestli bychom s tím cestováním neměli přestat. Měsíc po
návratu z Peru zničilo zemětřesení Arequipu. Po návratu z naší první návštěvy Číny vypukla
epidemie SARS, po měsíci od příletu z Thajska zase ptačí chřipka. V Mexiku bouchla sopka.
Ve Srí Lance Tamilští tygři vybombardovali letiště. V Zimbabwe vyhrál volby Mugabe. V
indonéské Yogyakartě se probudila sopka Merapi a zasypala ji deseti centimetry popílku,
když se před tím převrátil u Bali trajekt a 500 lidí se utopilo. Další trajekt se překotil po
návštěvě Egypta. Kritické je období jeden až dva měsíce poté, co opustíme zemi. Proto nás
překvapilo, že zemětřesení na začátku září v Káthmándů přišlo nějak brzy – ono to byla jen
předehra k pozdější letecké katastrofě.
Vracíme se celkem brzy, v 9 jsme zpátky na hotelu. Cestou nám vyhládlo, jdeme do jídelny
na čaj, ale končíme regulérní snídaní. Sbalíme se, některé pokoje musíme do poledne
vyklidit, ale tři z nich nám nechají o tři hodiny prodloužené na uložení věcí a sprchu se
záchodem. Právě tak nám to na tu dvanáctou vychází. Jsme sbaleni, kufry přeneseny.
Co s načatým dnem, když odlet domů je až večer? Samozřejmě vyrážíme do uliček utratit
poslední drobné. Nejdříve na oběd do včerejší restaurace. Za světla vypadá úplně jinak,
dokonce ji mineme a musíme se kus vracet a hledat. Jsme zpočátku jediní hosté, teprve se
otevírá. Opakujeme včerejší menu, které nás tak uspokojilo, že ani nepotřebujeme jídelní
lístek.
Už víme, že nic dalšího platit nebudeme, takže jsme rádi, že potkáváme supermarket s
pevnými cenami na cenovkách. Dokoupíme sušenky na cestu a různé čaje a zbude nám jen
pár kovových mincí na památku. V 15:00 sedíme s bagáží na recepci a čekáme na autobus.
Když se máme složit na spropitné pro řidiče, musíme vytáhnout dolary, rupie došly.
Letíme s Nepálskými aeroliniemi do Dubaje, docela příjemná cesta, překvapuje oběd – volit
se má mezi vegetariánskými nudlemi chow mein, nebo nepálským kuřetem s rýží. Dáváme
si tedy nepálské kuře, a ono to je kuřecí řízeček v klasickém trojobalu, to jsme tedy nečekali.
V Dubaji máme teoreticky 4 hodiny čas, přiletěli jsme však o něco později, boarding je zase
hodinu před startem, navíc přesun na náš gate zabere skoro půl hodiny, takže nakonec
čekání tak hrozné nebude. V Mekáči kupujeme za dolary cheesburger, místo vrácených
drobných místních dirhamů doobjednáme nějaké McFlurry. Vše nám přijde k chuti, je to
změna proti tomu, co jsme v uplynulých týdnech byli zvyklí jíst. Jsme překvapeni
inzerovanou letištní službou: pro cestující s transferem jsou organizovány prohlídky města
bez nutnosti pasového odbavení. Na to nám však čas už nezbývá, kromě toho v tuto noční
hodinu je stánek stejně prázdný.
Let do Vídně a následně do Prahy už je jen nudná klasika. Tím, že byla cesta rozdělena
Dubají na dva úseky, nám docela utekla. V Praze si vyměňujeme maily, kufry dorazily v
pořádku, parking také pracuje přesně podle dohodnutých pravidel, takže před polednem
jsme doma i s nákupem v štěrboholském Europarku.
Celkový dojem: po dlouhé době nám nevadilo, že už letíme domů, dokonce jsme si řekli, že
do Indie a Nepálu se asi už nevrátíme, to se nám nestává. Ovšem s časovým odstupem
jednoho měsíce se zážitky usadily a zpětně dost vzpomínáme a hodnotíme zájezd jako
velmi vydařený. Skvělý průvodce Jirka Ploch, doplňovaný Helenou, výborná skupina bez
prudičů (to se málokdy tak povede), od začátku tykání se všemi – to určitě také prospělo k
celkovému dojmu. Obě země mají naprosto zvláštní a neopakovatelnou atmosféru. Určitě by
je měl navštívit každý cestovatel. Třeba na místě bude občas nadávat na chaos, hluk,
přelidněnost, špínu, nedostatečnou hygienu a podobně, ale to vše k tomu patří a bez toho
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Nepál 2011
Page 33 of 33
by tyto země nebyly tím, čím jsou. Některé zážitky se jinde ani zažít nedají. Jestli se sem
někdy vrátíme, to je ve hvězdách. Ale teď už víme, že se nám moc líbilo a ani trochu
neváháme s hodnocením – bylo to prostě úžasné a skvělé.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012