Poutní cesta do Santiaga – 2012

Camino primitivo
(původní, prvotní, nejstarší poutní cesta)
Moje motto:
„Cesta může být cíl –
a život je taková cesta“.
„La vida de cada hombre es un camino dacia si mismo, elensayo de un
camino, el boceto de un sendero“.
Život každého člověka je cesta sama o sobě, pokus o cestu, náznak cesty.
Hermann Hesse
Úvod
Poutní cesta za Jáchyma.
Putování Camino primitivo jsem měl ve svém ročním plánu už o vánocích.
Původně již 14.5. jsem chtěl odjet kamionem Carga Jičín do Španělska. Pak se
dne 14. dubna narodil můj druhý vnuk Jáchym a pomohla náhoda, když týden
po jeho narození mne požádal kamarád Jirka Šoltys, zda bych ho vzal sebou.
Nabídl mi dopravu stejně jako Cargo, a tak jsem týden váhal, zda ano či ne.
Nakonec jsem podlehl s tím, že odjedeme o 9 dní dříve, tj. v sobotu 5. května a
každý si půjde svým vyhovujícím tempem. To už jsem měl myšlenku jít cestu
jako poděkování sv. Jakubovi za Jáchyma a dojít do Santiaga v den narození
jeho táty Štěpána, mého mladšího syna, 21. května. Třikrát jsem v katedrále sv.
Jakuba při rozsvícení svíček vzpomínal na své nejbližší doma a v duchu říkal
svá přání do konce svého života. Jedno z mála, ale určitě největší, byla prosba
k apoštolu Jakubovi Většímu: „chtěl bych se dožít narození svého druhého
vnuka“. On mi to přání právě před měsícem splnil a tak mu tentokrát půjdu
poděkovat. Poděkuji i za syna Štěpána, otce Jáchyma, za Martinu, jeho
manželku, kteří možná jednou přijdou poděkovat osobně, až se vydají v mých
stopách. Přidají se k poutníkům celého světa z více než 100 zemí světa. Je
1
příjemné být na chvíli poutníkem, najít sám sebe, slyšet pozdrav Bueno Camino.
Člověk je poutníkem na cestě života do nebe. Cesta je tvrdá a nádherná. Vezme
sílu, ale trojnásobně ji vrátí.
Musíš tu pouť jít, jinak ti svá kouzla nesdělí.
5.5. sobota. Ve 4.10 hodin jsme odjeli s Jirkou z Jičína do Tuchomi, kde jsme
naložili jeho mladší přítelkyni Marii a pokračovali přes Rozvadov a Německo
do Francie. Už v 11 hodin jsme překročili hranice do Francie přes řeku Rýn a
zastavili na oběd, neboť poprvé přestalo pršet a vysvitlo slunce. Po 850 km jsem
vystřídal Jirku v řízení auta a večer zastavil ve městě Clermont v hotelu, který
jsme měli předem rezervovaný a zaplacený; jen 37 € za 3 osoby. První den ujeto
1330 km za necelých 13 hodin jízdy. K večeři výborný guláš z masa jalovice
jménem Jitka, který uvařil Jirka, polévka od mé Jitky, aperitiv, moučníky, pivo,
víno, čaj nebo káva – super.
6.5. neděle. Přátelé, Marie a Jirka vstávali už po 6. hodině a tak já po nich také.
Uvařil jsem čaj, usmažil vajíčka, a už v 7.15 hodin jsme pokračovali v cestě po
Francii. Počasí moc nepřálo, neboť stále pršelo a tak jsme se s Jirkou často
střídali v řízení auta. Na oběd se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce, což bylo
milé pro připravení oběda na parkovišti u benzinky. Trochu jsme se zdrželi
průjezdem přímo centrem města Bordeaux. To už jsem řídil já až do cíle ve
španělském městě Oviedo, hlavního města Asturie. Celkem za den ujeto 1150
km. Ubytovali jsme se až po 19.
hodině
v albergu,
což
je
ubytovna pro poutníky, tady za
5 €. Zde nám také vystavili
poutní
pas
K dispozici
za
byla
další
i
3
€.
malá
kuchyňka, kde jsme večeřeli a
poseděli s ostatními poutníky do
večerky, která bývá ve 22 hodin.
2
7.5. pondělí. Oviedo 2 km – Valsera 14 km; stoupání 250 m
Vstával jsem až v 7 hodin, kdy Jirka
rozsvítil,
neboť
na
západě
se
rozednívá mnohem později než u nás
doma. Po snídani jsme nabalili batohy
na pěší cestu do Santiaga a zbytečné
věci odložili do kufru auta. Autem
jsme se přiblížili ke katedrále, ale
posledních 500 m jsme po pěší zóně
museli dojít pěšky. Prohlédli jsme si
baziliku Sv. Salvátora, od kterého
vedou dvě poutní cesty; Camino del
Norte a naše Camino primitivo =
původní, prvotní, nejstarší cesta. Já
ještě chvilku poseděl, meditoval uvnitř chrámu a přemýšlel, co mi cesta přinese
nového. Moc jsem se na ni těšil a vzal jsem si z domova sebou radost a otevřené
srdce. Po 40 minutách jsem
se vrátil k místu, kde jsme
auto
zaparkovali,
Calle
Fruela u hotelu stejného
jména, ale auto chybělo. Po
příchodu přátel jsme se
vydali na místní policii,
kde nám doporučili vzít
taxi
a
dojet
na
místo
odtahování aut. Naše auto tu opravdu bylo, ale policista požadoval uhradit
pokutu 200 €. Po chvilce vyjednávání se mi podařilo ukecat pokutu na poloviční
částku 100 €, ale bylo nutné ještě zaplatit za odtažení 82 €; pěkný začátek cesty
. Na doporučení policisty jsme poté odjeli ke stadionu, kde jsme auto
zaparkovali na dobu minimálně 2 týdnů, kdy půjdeme pěšky do Santiaga. Odtud
začala naše společná poutní cesta. Než jsme našli správné označení cesty, šli
3
jsme převážně po úzké
asfaltové silnici do 12
km vzdálené ubytovny
v osadě Valsera; jedna
vesnice navazovala na
druhou a bylo stále se na
co dívat. Marie s Jirkou
šli pomaleji a také trochu
bloudili, a proto občas telefonovali,
kde jsem. Bylo teplo, ale zataženo, a
přátelé přišli na ubytovnu už za
drobného deště. V malé ubytovně
jsme spali zadarmo ve společnosti
převážně španělských poutníků, s kterými jsem se brzy seznámil. Večer jsem
věnoval studiu naší cesty podle španělského průvodce a potom připravil večeři
ze zásob ještě z domova.
8.5. úterý. Valsera (247) – kaple Santa Ana 3 km – Paladin 6 km – Peňaflor
11 km – Grado (65) 14 km Villapaňada 18 km; stoupání 350 m
Při snídani ještě trochu pršelo, neboť jsme v Galicii, o které se říká, že je zelená
– „Galicie verde“. Až po 8. hodině, kdy už nepršelo, jsme se vydali na další den
poutě. Bylo zataženo, jen 16°C.
Cesta vedla v lesích a po polních
cestách, jen málo po úzké asfaltové
silnici s minimálním provozem. Šel
jsem svým tempem kolem kaple
Santa Ana a předcházel mnoho
poutníků s tím, že na své přátele
počkám na okraji městečka Grado,
4
což se stalo. Cesta vedoucí
kolem řeky Rio Naron byla
pohodlná, nenáročná. 3 km
před Gradem jsem přešel starý
románský most z 16. století.
Předtím
v Peňafloru
jsem
přehlédl odbočku do podjezdu
železniční tratě a zastavili mne
po 100 m psi, kteří štěkali a
pletli se mi pod nohama. Za
mostem
v Gradu
jsem
nakoupil jídlo a pití na oběd a
čekal na přátele. Skoro hodinu
jsme
doplňovali
hlavně
tekutiny. Po obědě se počasí
zlepšilo, teplo 20°C a to jsme
začali stoupat do podhůří.
Hodinu jsem čekal na Jirku a
Marii na křižovatce, odkud to
bylo ještě více jak hodinu do
kláštera San Salvador, kam
jsme chtěli dojít. Zároveň tu
byla
odbočka
do
vzdáleného
Villapaňada.
1
km
alberga
Jiří
přišel
vyčerpán a odmítl pokračovat
dále. Je prý velmi unaven a
dokonce uvažuje o návratu
domů. Říkal, že není fyzicky
fit a Marie se přidala na jeho
stranu. Ubytovali jsme se
5
v malém, ale pěkném albergu pro 20 poutníků s hezkým zázemím, výhledem do
údolí a sympatickým a ochotným správcem. Vybavená lednička s pitím a
kasičkou fungovala jako samoobsluha. Připravil jsem poslední večeři pro své
přátele, kteří mi před večeří sdělili, že se definitivně rozhodli pro návrat, neboť
nejsou na další cestu připraveni. Ještě mě požádali o možnost zajištění dopravy
ke svému autu do 30 km vzdáleného Ovieda. Podařilo se mi přemluvit
ochotného správce alberga, který je už před 6. hodinou ranní druhý den odvezl,
zřejmě zdarma. S Jirkou jsme ještě vypili několik kalíšků koňaku Veterano,
který jsem předtím koupil v Gradu.
9.5. středa. Villapaňada – Cornellana 10 km – Salas 21 km – Bonenaya
(610) 28 km; stoupání 850 m
Vstávali jsme s Jirkou a Marií už v 5
hodin, společně naposledy posnídali a
rozloučili se. Slíbili, že příště se na cestu
lépe
připraví;
zřejmě
mysleli
na
Dolomity, kam chtějí se mnou jet
v červenci. Odpočíval jsem a čekal na
rozednění, abych se vydal už sám na
další cestu před 7. hodinou. Začalo to
táhlým stoupáním a znovu dolů kolem
rozestavěných zakonzervovaných pilířů
dálničního mostu (také zde došly peníze od EU a stavba není dokončena).
6
Ve
městě
mne
Cornellana
zastavil
pekař
rozvážející pečivo, dal
mi dvě čerstvé housky a
popřál
Buon
Camino
(šťastnou cestu) – moc
milé, příjemné. Dále už
jen stálé stoupání podél říčky do
města
Salas,
kde
jsem
byl
v poledne. S chutí jsem na sluníčku
u
kostela
poobědval
a
sušil
propocené
Další
oblečení.
stoupání
starou
lesní cestou vedlo do vsi
Bonenaya, kde jsem se
před
ubytoval
15.
hodinou
v malém
albergu za dobrovolný
příspěvek 3 €. Albergo je
malé,
postavené
stylu
ve
čtvercových
sušíren na kukuřici, ale
vybavené automatickou
pračkou; kuchyň však
slouží
kteří
jen
pro
domácím,
poutníky
7
připravují večeře ve 20 hodin a v 7 hodin snídaně. Podobný řád jsem už zažil
dříve a vím, že majitel je nevrlý, pokud někdo nedodrží řád a chce např. odejít
ráno dříve. Budíček je oznámen modlitební písní, která říká: „přišel další den,
vstávejme, radujme se, camino na nás čeká…“. V albergu jsem zůstal jako
jediný poutník a večeřel společně a mladým majitelem Alesandrem a jeho
krásnou přítelkyní, kterou jsem mu záviděl. K večeři typické španělské jídlo
paella, hodně salátu, jako příloha směs brambor s vajíčkem a zeleninou, a
červené víno. Dlouho jsme si povídali a byl to příjemný večer.
10.5. čtvrtek. Bonenaya – La Spina (652) 2 km – Tineo (790) 14 km –
Campiello (610) 28 km; stoupání 650 m
V 6 hodin jsem měl na stole snídani a před
odchodem
jsem
vložil
do
kasičky
dobrovolný příspěvek 10 €. Ještě za šera
jsem stoupal kamenitou nebo blátivou
cestou mezi zemědělskými usedlostmi do
městečka Tineo. V knihovně na internetu
jsem vyřídil poštu a na slunci, za
příjemných 21°C, ve městě poobědval.
Pokračoval jsem přírodou a po levé straně
stále sledoval zasněžené vrcholky hor. Na úzké cestě proti mně zastavil traktor,
vypnul motor, a 84letý sedlák si chtěl se mnou povídat, slavil prý své 80té
8
narozeniny na Caminu primitivo; úžasné. Popřál mi hodně štěstí a mám ho za 10
let následovat. Měl srdce na dlani, z jeho očí zářila radost, kterou i já si vzal
sebou na cestu; dojal mne tak, že jsem měl slzy na krajíčku… Asi právě proto se
sem musím opět vrátit. Poté jsem zase stoupal až do výšky 950 m n. m., abych
nato sestoupil do Campiella. Je tam překrásná ubytovna, spíše luxusní hotel za
10 €, ale chybí kuchyně. Dopřál jsem si poutnické menu za stejných 10 €.
Kromě známých Španělů přibyli dnes poutníci z Itálie, Dánska, Argentiny a
Německa. Večeřel jsem s dámami ze Španělska, Kristýnou a Leou (32 a 42 let).
Moc nejedly ani nepily, a
ani
já
jsem
vše
servírované nezvládl. Po
večeři
hrály
něco
na
způsob žolíků, ale místo
obvyklých karet používaly
„čtverečky“
na
způsob
pexesa. Divily se, když
jsem
hned
napoprvé
vyhrál, a tak mladší Kristýnu vystřídala elegantní dáma z Argentiny, ale štěstí
mi opět přálo. Vedle sedící Pietro z Říma to komentoval úslovím jako u nás:
„štěstí ve hře, neštěstí v lásce“ a posílal mne domů na kontrolu . Nádherný
večer se protáhl skoro do půlnoci a Španělky si přály, abych šel zítra s nimi a
večer daly odvetu; v noci pochrupávaly každá z jedné strany.
9
11.5. pátek. Campiello (610) – Alto di Porciles (773) 11 km – Pas
Chavadoira (806) 13 km – Pola de Allande 16 km – Albergo 19 km – Puerto
del Palo (1146) 24 km – Lago (900) 32 km – Berducedo (890) 36 km;
stoupání 1250!
Kolem šesté hodiny jsem
postupně vynosil po tmě
všechny
své
věci
v předsíni
z pokoje
a
v klidu
zabalil.
Ke
snídani jsem jen dopil
červené víno a kolem půl
sedmé se vydal na další
cestu. Bylo teplo, kolem
18°C, a většinou vedla
cesta lesem, což bylo
příjemné. Překrásná byla
zvláště
uprostřed
vzrostlých
borovic
s nádhernými výhledy na
blízké zasněžené hory.
Terén byl velmi členitý,
stále nahoru a dolů, a tak
převýšení
v městečku
do
Pola
oběda
de
Allane, kam jsem 250 m
klesal, bylo skoro 600 m.
A to mi zbývalo ještě
vystoupit na nejvyšší bod dnešní etapy do Puerto del Palo, což je současně
nejvyšší místo na celém Camino primitivo. V 11 hodin jsem proto nakoupil
dobroty na oběd v supermercadu a více jak hodinu jedl a popíjel. Přesně
v poledne jsem začal stoupat a po 3 km přišel k zavřené ubytovně, ale klíče byly
k dispozici v blízkém baru. Překrásné počasí mne zlákalo pokračovat v cestě na
10
vrchol a při teplotě více jak
20°C
to
bylo
dost
namáhavé. Nahoře jsem se
odměnil jednou cervezou a
trochu se bál divokých
koní, kteří pobíhali blízko
mne. Nádherný výhled byl
na
všechny
rozkvetlé
strany
keře
a
mne
přinutily zastavit a kochat
se. Sestup byl pohodlný;
nejprve kamenitou cestou,
později
pěšinou
silnice,
na
vedle
níž
byl
minimální provoz. V osadě
Lago jsem s chutí popíjel
zdejší
vodu
románského
u
malého
kostelíka,
který zrovna opravovali.
Už jen hodina cesty zbývala do alberga ve vsi Berducedo. 10 míst v ubytovně už
bylo obsazeno a tak jsem poseděl se španělskými přáteli v blízkém baru a
popíjel pivo. Nabídli mi šunku a víno a jeden z nich mne česky přivítal slovy:
„stojí to za hovno“. Naučili
ho to ve Škodovce v Mladé
Boleslavi. Ostatní to chtěli
přeložit, ale já se styděl.
Přátelé mi doporučili lepší
ubytování
v soukromém,
ale dražším penzionu za 15
€, což jsem za dnešní výkon s chutí dal. Navíc to bylo po probdělé včerejší noci.
Společnost mi dělali jen Argentinci a Pietro z Říma, kterého jsem už také znal.
11
12.5. sobota. Berducedo – La Mesa (864) 4 km – Capella de Santa Marina
(980) 7 km – Presa (220) 14 km – Granas de Salime (560) 20 km –Castro 26
km; převýšení 950 m
Dobře vyspalý jsem odešel po snídani
až v 7 hodin. Obloha zamračená, ale
teplo. Pohodlná lesní cesta mírně
klesala do obce La Mesa, kde je
románský
kostel
Santa
Maria
Madalena. Typické břidlicové desky
svisle položené do výšky cca 1 m
lemují
starou
cestu.
Následovalo
stoupání po silnici do výšky nad 1000
m, ale dopoledne žádná auta. Zato však
byla
dopoledne
mlha
a
dlouhý
nekonečný sestup vřesovištěm mezi
jalovci a dalšími barevnými keři. Asi
800 m jsem klesal dolů k přehradě a
jezeru
pohodlnou
lesní
cestou
vylámanou ve skalách. Kolem nejprve
nízké pinie, poté zdatné borovice a
mnoho
velkých
šišek
na
cestě.
Překrásný byl pohled na jezero. Po
překročení hráze přehrady
následovalo táhlé stoupání o
400 m výše do městečka
Granas de Salime. Necelých
5 hodin dopoledne trvala
cesta 20 km dlouhá s převýšením 750 m; v průvodci je čas 6 hodin, 40 minut =
400 minut, já 4 hodiny 50 minut = 290 minut; ušetřil jsem skoro 2 hodiny. Zde
jsem si dopřál oběd u kostela San Salvadore po dobu více jak 1,5 hodiny.
12
Mezitím se obloha vyčistila a tak jsem se převlékl do kraťasů a pokračoval
v cestě. Po 6 km jsem zastavil v soukromém penzionu, neboť další albergo je
ještě 4.5 hodiny cesty. To bych překročil limit 30 km, slíbený Jitce. Měl jsem
dostatek času na „velké prádlo“ a odpočinek. Tentokrát jsem měl sám
k dispozici 4lůžkový pokoj za 13 €. Ještě mi paní domácí darovala chléb a 3
vejce, která jsem si usmažil k večeři, popíjel červené a chutnal sladkosti.
13.6. neděle. Castro – Casas del Acebo (1021) 9 km – Fonsagrada (960) 22
km – Albergo Padron 24 km; převýšení 750 m
Výborně odpočatý, nikdo nechrápal, a tak po snídani už v půl sedmé jsem se
těšil na cestu. Bohužel dlouho
dopoledne
byla
mlha,
která
s přibývající výškou ještě houstla.
Písčito-kamenitá
cesta
byla
pohodlná a stoupala až do výšky
nad 1000 m, kde se překvapivě
vyjasnilo. Kolem cesty byla jen
kleč, barevné keře, nejvíce žluté, méně fialové a červené, překrásné malé nízké
borovice. Na hřebeni je mnoho větrných elektráren, ale vrtule se neotáčely,
neboť bylo bezvětří. Míjel jsem mnoho malých románských kaplí a kostelíků,
ale pro mlhu jsem fotil jen kostelík Iglesia Maria Madalena ze 17. století. Cesta
po náhorní plošině rychle ubíhala, a tak už před
13
polednem jsem zastavil v městě Fonsagrada. V průvodci je čas 6:55 hodin, tj.
415 minut, já to zvládl za 4:50 hod., tj. 290 minut.; úspora téměř 2 hodiny jako
včera. Před obědem se mlha rozpustila a bylo příjemně, teplo, pohoda. Neděle,
obchody zavřené, a tak na doporučení místních jsem šel do restaurace, která byla
skoro
plná.
Vybral
jsem
si
z jídelního lístku hovězí na způsob
ragú
s opečeným
bramborem,
dušenou paprikou a jako přílohu
ještě chléb. Přinesli mi vrchovatý
talíř masa, min. 600 g, z čehož jsem
zvládl necelou třetinu a ostatní
putovalo
do
ešusu;
včetně
2
velkých piv jsem platil jen 11 €.
Ptal jsem se, proč dávají tolik masa? „Poutník musí odcházet od nás spokojený,
nesmí odcházet hladový“ . Při odchodu jsem majitele požádal ještě o láhev
červeného na večeři, neboť v obchodě dnes nic nekoupím. Přejedený,
spokojený, jsem došel do 2 km
vzdáleného
alberga,
otevřeného,
kde však nikdo nebyl; jen batohy na
deseti postelích. První přijel taxík,
ze kterého jsem pomohl vyložit
batohy
poutníků,
Argentinců
a
Itala, kteří si cestu takto usnadňují.
Peru „velké prádlo“ včetně pyžama,
od bláta myji a suším boty, a poprvé jsem využil plavky a slunil se na dece na
překrásném pažitu hned u okna svého pokoje. Bylo příjemných 25°C
v nadmořské výšce 960 m. Doma v Jičíně právě 10°C. Za ubytování jsem
zaplatil obvyklých 5 €. Poutníci začali přicházet až po 15. hodině. Španělé mi
večer dali přezdívku „italská formule 1 z Čech“. Na této cestě, kterou už jsem
šel týden, byl obrovský klid, který však za tři dny skončí připojením na Camino
francese. Jeden španělský poutník večer řekl: „doposud to byla pouť, potom to
14
bude manifestace“. K večeři jsem snědl další třetinu oběda a hlavně doplňoval
tekutiny z automatu, kde bylo i vychlazené pivo v plechu za 1 €. Většina šla na
poutnické menu, které tu nabízeli za pouhých 7 € včetně vína. Šestice známých
Španělů večeři také vynechala a občerstvovala se nakoupeným chlebem
v pekárně a ostatním jen z automatu v albergu, kde byl k mání např. suchý
salám, olejovky, Cola atd. Seděl jsem s nimi až do večerky, tj. do 22 hodin.
14.5. pondělí. Padron (600) – Hospitál de Montouto 6 km – Alto di Cerrebo
(960) 8 km – Fontaneira (930) 15 km – O Cádavo 23 km; převýšení 550 m
Poslední
horská
etapa
vedla
v nadmořské výšce cca 900 m
převážně v borovicových lesích
střídavě po písčitých a hlinitých
cestách, jen občas po asfaltové
silnici, ale bez aut. Na šestém
kilometru byl první „směrovník“
označující zbývající vzdálenost
do cíle, tj. Santiaga 150,294 km.
Každý poutník, který ujde minimálně tuto vzdálenost,
obdrží tzv. „Credencial“ neboli vysvědčení o vykonané
cestě; pěšky, na kole nebo na koni. Odtud každých cca
500 m je na směrovníku napsáno, kolik ještě zbývá ke
katedrále Svatého Jakuba. Ráno byla opět mlha, nad níž
jsem se dostal při výšce 800 m n. m., kde byly opět větrné elektrárny, tentokráte
s otáčejícími se vrtulemi. Vítr byl jen mírný, teplota 18°C, po 10. hodině už
15
mnohem
více,
neboť mlha se
brzy rozplynula.
Ve
vsi
Fontaneira jsem
fotil
kostel
hned
a
naproti
zajímavou tradiční stavbu, přístřešek krytý silnou vrstvou došků (slámy). Cestou
se střídaly vůně heřmánku na poli s „vůní“ hnoje, když jsem procházel kolem
kamenných zemědělských usedlostí, kde se hospodaří podobně jako u nás před
60ti roky. Lidé kolem však neskutečně milí a vstřícní. Toto je pro mne na cestě
to
nejhezčí
–
setkání,
zajímavá
souznění
s přírodou. Když po obědě
dopíjím červené, přicházejí
poutníci a už na mne volají:
„Ivan, jak se máš, zase už
piješ
víno!“
Přátelství
z nich čiší a tak jsem rád, že
jsem už osmý den s nimi.
K večeru
se
trochu
ochladilo a tak jsem v blízké restauraci vyřídil 12 mailů a hlavně napsal malému
Jáchymovi k jeho měsíčním narozeninám, za což mi jeho táta pěkně odepsal.
15.5. úterý. O Cádavo – Vilabade 3 km – Castroverde 7 km - Gondar 20 km
– Lugo 30 km; převýšení 600 m
Dnes by můj otec slavil „98“. Před 6. hodinou začali rušit první poutníci a tak
jsem vstal také. Jako jeden z mála snídal, a v 6.45 hodin jsem odcházel
z alberga. To už není třeba baterky na svícení, rozbřesk je později než u nás,
zato se tu stmívá až ve 21.30 hodin. Od rána překrásný slunečný den, žádná
mlha, jen trochu chladněji. V prvním stoupání po lesní cestě kolem překrásných
16
pinií jsem začal předcházet dříve
vycházející poutníky. První fotku
dělám ještě před Vilabade, kde je
zajímavá fontána s deštníkem a vedle
románský kostel. Slunce příjemně
hřálo do zad. Na slunci už v 8 hodin
se vyhřívají koně a hříbata, stejně
jako
kus
dál
zdatné
dojnice.
Následoval úsek mezi snad více jak 200
let starými stromy, obrostlými svlačci,
kolem cesty kamenné zídky s mechem,
vedle kapradí jako v pralese. Do toho
prosvítaly
sluneční
paprsky
–
romantické, nádherné. Šlo se báječně až
do Luga, prvního většího města s novým
albergem, ale nevybavenou kuchyní.
Chyběla nejen lednička, ale jakékoliv nádobí včetně příborů. Ještě dobře, že vše
nosím sebou a tak mi postačil zdejší vařič, čímž šetřím svůj plyn. Už 10 minut
před 13. hodinou jsem byl jako druhý před ubytovnou (první Španělka už druhý
den jela autobusem, neboť má zdravotní problémy). Ale večer pokaždé řádí,
stále
si
zpívá
a
hlavně moc kouří a
pije.
Poplatek
ubytování
za
byl
obvyklých 5 €. Na
začátku Luga jsem
fotil románský most
17
a k albergu jsem šel kolem
římských
mohutných
kamenných hradeb a vstupní
branou San Pietro do Starého
města; je to nejzachovalejší
pevnost. Po obědě v albergu
jsem
si
prohlédl
mohutnou
katedrálu na náměstí Pia XII,
poseděl na největším náměstí
města Santo Dominco, kde je
radnice (částečně v opravě). Je
zde velmi starý cedr, resp. jen
jeho
torzo.
Procházku jsem
přerušil posezením u internetu;
naštěstí zde byl limit 20 minut.
Dostal jsem velkou chuť na víno
a tak jsem nakoupil dobroty na
večeři (vepřovou panenku) a hlavně pití, a vrátil se do ubytovny. Zde jsem
s přicházejícími poutníky dopil první láhev červeného a ještě se vydal na další
procházku městem, abych shlédl alespoň exteriér Igrexa San Froilán a poté
kouzelné
malé
náměstí
Plaza dei Campo Lugo
s fontánou
kolem
uprostřed
bylo
a
mnoho
hospůdek a kaváren. Jako
jediný poutník jsem mohl
využít kuchyňku k přípravě
večeře,
což
mi
mnozí
záviděli. Byla tu skvělá
parta Španělů a tak jsem změnil i trasu do Santiaga, abych šel zítra stejnou
cestou jako oni, tzn. směr Melide, kde se připojíme na Camino francese.
18
16.5. středa. Lugo– Bacurín 20 km –Ponte Ferreira 29 km; převýšení 550 m
Více jak 20 poutníků spalo společně a tak jsem poprvé použil špunty do uší.
K dobré večeři kromě piva jsem chutnal ještě skvělé červené a tak jsem spal
jako mimino. Probudil jsem se až v 6.45 hodin, kdy obvykle už odcházím.
Přesto jsem v klidu posnídal a ještě poskytl čaj o 7 let mladšímu Holanďanovi,
který též začal v Oviedu jako já, ale ze Santiaga se bude vracet severní cestou
podél moře Camino Norte až do Holandska, což bude skoro 3000 km pěšky a
předpokládá dobu cesty 120 dní; prý ušetří za letenku . V půl osmé jsem začal
stíhat své španělské kolegy po starém románském mostě ve staré čtvrti San
Lazaro, kde bývala nemocnice a kde je barokní kostel, což se mi brzy podařilo.
Opět slunce svítilo od rána, ale bylo tepleji. Cesta vedla převážně smíšenými
nebo
borovicovými
lesy,
velmi
členitým terénem nahoru a dolů a
klikatila se sem a tam. Moc mi
připomínala
naši
Vysočinu.
První
třetina vedla po úzkých asfaltových
cestách bez aut, a část hustým lesem,
připomínajícím
spíš
prales.
Můj
španělský kolega José Santiago, o 7 let
mladší, je z poutníků nejrychlejší a dělá
mi často doprovod. Každý rok chodí do
Santiaga
a
na
ubytovny
chodíme
většinou společně jako první před 13.
hodinou, kdy alberga otvírají. Stejně
tomu bylo i dnes, kdy jsme přišli do
soukromého
nového alberga
Ponte
Ferreira přesně ve 13 hodin - 29 km za
5.5 hodiny byl slušný výkon. Ubytování
bylo za 10 € a těšil jsem se i na poutní
menu za stejnou cenu. Po lehkém
obědě, hygieně a vyprání všeho, co se
19
dalo, jsem se slunil na terase
alberga, kde daleko široko nikdo
nebyl; úplně jiný svět. A na
teploměru neuvěřitelných 28°C
ve stínu. Už jen za tento jediný
den nelituji dlouhé cesty do
Španělska. Albergo je soukromý
penzion teprve jeden měsíc nově
otevřený a je na úrovni dobrého
hotelu. Spalo nás v něm jen 10,
Španělé
a
mladší
Němec
doprovázející hezkou Španělku.
Seděl jsem při večeři vedle nich a
tak mne zaujalo, že tuto poutní cestu přirovnával Němec k nejlepší akupunktuře
svého těla. Menu se podávalo ve 20.30 hodin, pro Španěly brzo, pro mne pozdě.
17.5. čtvrtek. Ponte Ferreira – Melide (450) 21 km; převýšení 450 m
Vstal jsem jako jediný v 6 hodin a po snídani připravené na svém vařiči
v klubovně jsem odcházel v 6.45 hodin. Uzamčený penzion jsem musel opustit
vyskočením z okna v přízemí. Za
chladného a větrného počasí jsem
opět stoupal a klesal střídavě
smrkovými lesy a poprvé také
eukalyptovými. Více jak 4 hodiny
do Melide jsem nikoho nepotkal;
spící krajina, spící město. Kolem
cesty
žluté
forsitie
a
lesy
eukalyptů, níž už pole pšenice, která byla víc jak 1 m vysoká. V Galicii měli
svátek a nikdo nepracoval, obchody byly uzavřené. Naštěstí poblíž alberga byly
20
dvě pekárny, kde bylo možné koupit kromě
chleba i pivo, víno a šunku. V Melide se
napojuje Camino primitivo na Camino
francese, což jsem hned poznal nárůstem
poutníků, kteří se stále zdravili a někteří již
od 11.30 hodin čekali na ubytování, i když
se otevírá až ve 13 hodin. Čas do otevření
jsem využil k obědu na slunci
před městským albergem, jeho
ložnice jsou stejně velké jako
jeho kuchyně, která je opět bez
vybavení
–
jen elektrický
sporák. Poplatek 5 €. Melide
už znám ze dvou cest pěšky a dvou cest na kole. Proto dále v deníčku budu
strohý na podrobnější informace, zvláště o památkách. Jsou dostatečně popsány
v předchozích denících. Za zmínku v Melide stojí kaple San Antonio a kostel
Igrexa Parroquial. Počasí se během dne změnilo; obloha se zatáhla a ochladilo
se na 20°C (v Santiagu prý pršelo).
18.5. pátek. Melide –Arzua 12 km – Arca
do Pino 36 km; stoupání 400m
Ráno vše jako obvykle; jediný ze všech
poutníků jsem si mohl uvařit čaj, ostatní
neměli v čem – veškeré nádobí chybělo.
V 6.45 hodin jsem opustil albergo plné
poutníků. Naše má kapacitu 130 lidí ve 2
sálech. Až na kuchyň vše fungovalo dobře.
Do Arzua jsem šel jako většinou sám, zato
potom poutník za poutníkem. Nebylo nutné sledovat značení mušlí nebo žlutou
21
šipkou, poutníci byli stále na dohled.
Předešel jsem jich asi 150, spíš více.
Počasí
pochodu
opět
přálo;
vysoká
oblačnost, teplota 18 – 20°C, bezvětří.
Skoro stále vonícím lesem eukalyptů,
hlinitopísčitý měkký terén, ideální na
běhání
či
chůzi.
Občas
kolem
byl
románský kostelík nebo alespoň kaple.
Poutníci se všichni usmívali, byli až milí,
jejich cíl se přiblížil. 5 km před cílem mne
oslovil osamělý Brazilec, asi 50tiletý, a chtěl se bavit. Narodil se v italské
Genově a tak jsme skoro hodinu pokecali. Když už byl tempem unavený,
zastavil se raději v baru na občerstvení; kromě portugalštiny a španělštiny si
ještě pamatoval z mládí italštinu. 15 minut po otevření alberga, tj. v 13.15 hodin,
jsem byl v cíli, což bylo zatím nejrychleji; 36 km za 6.5 hodiny, tj. 5.7 km za
hodinu. Také španělští přátelé se ubytovali ve stejném albergu a měli radost, že
jsem jim neutekl až do Santiaga. Stále jsou moc milí a já se stal členem jejich
týmu. Také jsem začal „pracovat“ na možnosti návratu. Vzhledem ke státním
svátkům v Německu ve čtvrtek a v pátek a ani v neděli kamiony nemohou jezdit,
tak byla první možnost až v úterý večer ze San Sebastianu. Ve Francii však měli
svátek včera, zrovna tak jako v Galicii, a proto se zdržel jiný kamion ve Francii,
který má nakládat zboží nedaleko francouzských hranic v Biarritzu v pondělí,
což by bylo lepší – o den
dříve. Připravil jsem si
výbornou večeři, neboť
byla
opět
k dispozici
kuchyň
nevybavená
(elektrický sporák), jež
mi
stačila
vyváření
k dlouhému
a
potom
klábosení s poutníky.
22
19.5. sobota. Arca do Pino – Monte do Gozo
13
km – Santiago de
Compostela 18 km; stoupání 300 m
Na poslední den do Santiaga jsem se moc netěšil,
to bude
neboť
konec
překrásného
putování
s úžasnými lidmi. Vstal jsem jako většina o něco
dříve, posnídal s přáteli a už v 6.30 hodin opustil
albergo. Dnes nikdo z nás nespěchal; bylo to jako
poslední etapa na Tour de France, vše je
rozhodnuto a všichni jedou společně. Vydrželo to
však jen asi 8 km, kdy nás předešel poutník
z italského Reggio Emilia. Zvýšili jsme tempo a
někteří šli s ním. Já jsem se s ním však zakecal,
takže nás někteří předešli. V Oficíně turismo
v Santiagu, kam jsme všichni mířili za účelem vyzvednutí Credenciálu, tj.
vysvědčení o vykonané cestě, jsem byl ve frontě o něco dříve, neboť jsem byl
v Santiagu pošesté a tak se tu trochu vyznám. Zde jsem se rozloučil se Španěly a
přál si někdy něco podobného zopakovat. Putování bylo pro mne postupným
seznamováním, nalézáním vzájemného pochopení. Měl jsem radost, že jsem
něco udělal pro své tělo a něco pro svou duši. Putoval jsem krajem a poznával
v něm život. A kladl jsem si jedinou otázku – kdo jsi? Pár minut jsem strávil
v knihovně u internetu a na poledne jsem spěchal na slavnostní mši do katedrály
Svatého Jakuba. Katedrála byla postavena v letech 1075 – 1122 nad ostatky
Apoštola
který
Jakuba
přišel
poloostrov
na
jako
Většího,
Iberský
misionář,
aby obracel na „pravou víru“
zdejší keltské obyvatelstvo.
Katedrála je 97 m dlouhá a
22
m
vysoká,
bohatě
zdobená stavba. Zde jsem
zažehl svíčky a poděkoval
23
Jakubovi slovy: „Gracias te doy apostol Santiago por
mi nieto Jáchym que ha nacido bien en estos dias que
yo vengo a visitarte“. Po skončení mše mne oslovila
mladička
španělská
průvodkyně
doprovázející
skupinku Italů, zda bych ji na chvilku půjčil svůj
Credencial, aby ho mohla ukázat svým klientům.
Mnoho dotazů plynulo „na mou hlavu“ a tak jsem se
snažil odpovídat a sklidil jsem velký potlesk, když
jsem odpověděl na svůj věk. Zakončil jsem slovy:
“Cesta je tvrdá a nádherná. Vezme sílu, ale trojnásobně ji vrátí“; příjemné
zakončení poutě. Ubytoval jsem se jako kdysi poprvé v klášteře Seminario
Minor za 10 € a začal jsem hodovat, resp. obědvat. Před večeří jsem se ještě
jednou prošel městem, odeslal příspěvek
do
jičínského
Deníku
a
napsal
pohlednice vnoučatům. Nakoupil jsem si
dobroty na večeři a na další den na cestu
do vlaku. Po poslední večeři jsem
sledoval v TV fotbal mezi Bayernem
Mnichov a londýnskou Chelsií.
24
20.5. neděle. Vstal jsem až v 7 hodin, neboť vlak do Irunu odjížděl až v 9.25
hodin, kde měla cesta skončit až ve 20.46 hodin. Rychlík jedoucí přes celé
Španělsko
až
na
hranice
Francie je povinně místenkový.
Podařilo se mi uplatnit svou
zákaznickou IN kartu ČD a tak
díky slevě jsem si dopřál
jízdenku v 1. třídě, což bylo
velice
komfortní
cestování
v poloprázdném vagonu. Ze 48
polohovacích křesel podobných jako v letadle bylo obsazeno 14 míst. Vše čisté,
klimatizace, TV + sluchátka, připojení na internet, teplá voda, fén atd. Za 950
km až do stanice Hendaya jsem zaplatil 51 €. Cestující byli z 90% poutníci,
převážně cizinci. Trasa vedla po mnoha mostech, tunely, zářezy, na skalách jen
keře; kromě měst většinou nehostinná krajina v nadmořské výšce cca 800 m. Na
celé trase bylo asi jen 15 zastávek, např. Orense, Ponferrada, Astorga, Leon,
Sahagun, Palencia, Burgos, San Sebastian. Na oběd jsem si přesedl k volnému
stolečku uprostřed vagonu a ještě střídal místa po směru a proti směru jízdy.
Lokomotiva během jízdy 4x měnila své postavení, můj vagon byl první nebo
poslední. Po obědě moučníky a červené, aby se mi lépe spalo. K večeru se
obloha zatáhla a začalo hustě pršet, blížili jsme Atlantiku. V rychlíku mi to
nevadilo; vzpomínal jsem však na své přátele z Radimi, kteří nedaleko odtud
jedou na kole. Druhá třetina cesty vedla úrodnou krajinou, kde byly lány obilí,
občas i vinice. Poslední část vedla opět mezi skalami a na nich barevné keře
nebo nízký porost lesa. Do Irunu přijel rychlík včas ve 20.41 hodin. Předtím mi
Jitka poslala dvě adresy alberga a první taxikář mi ochotně vysvětlil cestu a
říkal: “je to asi 1 km, 15 minut pěšky“; kupodivu mne nenutil k použití taxi.
Albergo Municipal bylo bohužel zavřené, ale místní policie mi okamžitě
poskytla mapu města a vyznačila cestu k druhému albergu. Potkal jsem dva
francouzské poutníky před albergem, kteří s ubytováním neuspěli, neboť se
vrátili ze Santiaga stejně jako já, a ubytovatelka dávala přednost těm, kteří zde
25
začínají poutní cestu Camino Norte. Použil jsem proto fintu a neukázal svůj
poutnický pas a požádal o vystavení nového pro tuto severní cestu. Díky tomu
jsem se bez problému ubytoval a do kasičky Donate dal dobrovolný příspěvek 5
€. Poté jsem ještě pomohl s ubytováním Francouzům a dlouho s nimi seděl a
prožíval humorné chvíle spojené se snahou se dorozumět. Mluvili skoro jen
francouzsky. Což vůbec neumím, přesto to bylo přátelství a zábava.
21.5. pondělí. Irun – Hendaye 4 km – cesta ke kamionu v Irunu 10 km.
Dnes má narozeniny můj syn Štěpán.
V 6.30 hodin vstávali všichni poutníci a ubytovatelka je budila poutnickou
regiliozní hudbou vztahující se na Camino a pro všechny připravila jednoduchou
snídani za dobrovolný příspěvek. Albergo jsem opustil jako poslední v 8 hodin,
neboť venku hustě pršelo; déle tu pobývat ani není možné. Poprvé po 2 týdnech
jsem musel použít pončo a vydal jsem se k francouzským hranicím směr
Biarritz. Podél Irunského kanálu a cyklistické stezce jsem za hodinu došel do
hraničního města Hendaye. Kromě deště ještě byl silný boční vítr a tak boty byly
brzy mokré; teplota jen 10°C (v Jičíně v té době bylo 22 °C). Na železniční
stanici jsem se zeptal na odjezd vlaku do 30 km vzdáleného Biarritzu. Odpověď
zněla: „za 5 minut“. Tak jsem neváhal, koupil si zlevněnou jízdenku na Inkartu
ČD za 5.50 € a za 25 minut vystoupil v Biarritzu, kde jsem se měl setkat
s řidičem kamionu Carga. Protože stále hustě pršelo, seděl jsem v nádražní hale
stejně jako bezdomovci, psal SMS, popíjel a čekal. Jitka mi mezitím vyhledala
na internetu možné ubytování v hostelu, kdybych nemohl spát večer už
v kamionu. V poledne mi řidič Radek sdělil, že se setkáme odpoledne na některé
benzínce, ale v Irunu. A tak po obědě ve Francii jsem se zase vrátil vlakem do
Španělska za 7.80 €. Kolem 16. hodiny jsem přišel na domluvené místo u
benzinky a ještě kontroloval s obsluhou, zda jsem správně na adrese uvedené
v SMS. Po hodině čekání jsem kontaktoval znovu řidiče, který mi sdělil, že už
čeká u benzínky, ale bohužel jiné než já. Řidič napsal novou adresu na periferii
Irunu, kterou opsal z navigace. Po chvilce přišla další SMS a opět jiná adresa,
začalo pořádně pršet a drama vrcholilo, když skoro hodinu na mé SMS
26
neodpovídal (měl prý navlhlý telefon). Využil jsem nabídky mladého
španělského řidiče a začal objíždět všechny adresy, ale kamion nikde. Požádal
jsem mého řidiče Radka, ať vystoupí z auta a opíše název ulice a číslo, že tam
určitě přijedu. To se skutečně po 2.5 hodině hledání podařilo. Předtím jsem mu
navrhl, ať dá do navigace adresu benzínky, kde čekám, a přijede; bohužel se
nepodařilo, i když to bylo jednoduché – čekali jsme jen 1.5 km od sebe. Velmi
se mi ulevilo, když jsem nasedl do vyhřáté kabiny auta, kde jsme společně
povečeřeli a něco popili na seznámení. Bylo to docela dobrodružné, což ke
každé cestě patří; štěstí bylo, že jsem cestoval sám.
22.5. úterý. V 7 hodin jsme odjeli od benzinky kolem té mojí směrem do
Francie a skoro celou cestu opět pršelo. Radek vypil jen kávu a vykouřil několik
cigaret, já posnídal jako obvykle. Kromě
2 bezpečnostních přestávek jsme stále
jeli a Radek vydatně kouřil. Otvíral obě
okna,
ale
stejně
to
bylo
dosti
nepříjemné. Dobrý řidič z Ostravy, který
má dvě dcery a vypadal na pohodáře,
který se snaží být každý WK doma.
V supermarketu jsme nakoupili jídlo a
pití na cestu domů. Po ujetí 750 km jsme kolem 19. hodiny zaparkovali opět u
benzínky, večeřeli a popíjeli víno, které jsem nakoupil. Oba jsme se těšili na
návrat domů. Cestování kamionem je mnohem pohodlnější než jízda osobním
autem, ale v případě řidiče, silného kuřáka, bych příště počkal na jiný kamion.
23.5. středa. Po snídani před 7. hodinou jsme
pokračovali po dálnici v cestě za chladného
počasí, mrholení a pouhých 13°C do Německa.
Odpoledne se vyjasnilo a teplota vystoupila až
na 25°C. Po 18. hodině jsme po 10 hodinách
jízdy a ujetí 740 km zastavili 80 km před
Norimberkem a naposledy společně večeřeli a nabídl jsem opět červené.
27
24.5. čtvrtek. Už ve 3.30 hodin po devítihodinové bezpečnostní přestávce jsme
přes Rozvadov pokračovali do Prahy; ujeto 350 km. Bohužel zúžení dálnice u
Rudné v délce 4 km nás zdrželo o celou hodinu. Ve Zličíně poblíž metra jsem se
rozloučil s řidičem Radkem, který pokračoval s nákladem do Valašského
Meziříčí. Já přejel metrem k vlakovému nádraží Vysočany a odtud vlakem do
Jičína na oběd, kde jsem v 12.30 hodin cestu ukončil.
Přehled jednotlivých pěších etap: vzdálenost
převýšení
7.5.
Valsera
14 km
250 m
8.5.
Villapaňada
18 km
350 m
9.5.
Bonenaya
27 km
850 m
10.5.
Campiello
28 km
650 m
11.5.
Berducedo
36 km
1250 m
12.5.
Castro
26 km
950 m
13.5.
Padron
24 km
750 m
14.5.
O Cádavo
23 km
550 m
15.5.
Lugo
30 km
600 m
16.5.
Ponte Ferreira
29 km
550 m
17.5.
Melide
21 km
450 m
18.5.
Arca do Pino
36 km
400 m
19.5.
Santiago
18 km
300 m
21.5.
Irun
10 km
Celkem
340 km
7950 m
skoro jako Everest
Denní průměr
27 km
Přibližné náklady na cestu:
Kč
Vlak v Česku
100
vlak ve Španělsku a Francii 51.50 + 5.50 + 7.80 € = 65 €
1600
ubytování 19 – 4 = 15 dní á 8 € = 120 €
3000
stravování – jídlo a pití 20 - 2 = 18 dní á 12 € = 196 €
4900
jídlo a pití z domova cca
400
Celkem
10 000
28
Přehled kilometrů:
autem
2310 km (1130+1150+30)
kamionem 1840 km
pěšky
340 km
taxi
5 km
vlak
1142 km (950 + 30 + 35 + 127)
metro
Celkem
28 km
5 665 km
Závěr:
Nemusím věřit v Boha, abych dokázal poznávat na cestě dobré i zlé. Cesta
krajinou Země symbolizuje cestu životem.
Člověk, který cestuje s touhou dovědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně
k sobě samému
Jan Werich
Camino primitivo skončilo.
Chtěl bych se dožít Camino portugués 2013!
V Jičíně 27. května 2012
Ivan
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2012
29