IV. Rozbor judikatury ESD k článku 24 Úmluvy o pravomoci soudů a

IV. Rozbor judikatury ESD k článku 24 Úmluvy o pravomoci soudů a

International and Comparative Law Review
No. 11/2004
IV. Rozbor judikatury ESD k článku 24 Úmluvy o
pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v civilních a
obchodních věcech (čl. 31 Nařízení Rady č. 44/2001)
JUDr. Lukáš Michna, Ph.D.
Úvod
Dnem 1.5.2004 se Česká Republika stala členem Evropské Unie. Tímto dnem
nabyly na území ČR účinnosti právní předpisy EU, mezi nimi i Nařízení Rady č.
44/2001 o pravomoci a uznávání a výkonu rozhodnutí v civilních a obchodních
věcech1. Toto nařízení je jedním z výsledků snah Rady o přeměnu existujících
úmluv na akty sekundárního práva, a tedy téměř doslovně přejímá znění Bruselské
úmluvy2 a až na určité zanedbatelné výjimky mezi členskými státy nahrazuje
Bruselskou úmluvu (čl. 68 par. 1 citovaného nařízení). Z preambule nařízení,
zejména pak jeho bodu 19 plyne požadavek na zachování kontinuity mezi
nařízením a Bruselskou úmluvou, a to i pokud jde o její jednotný výklad, který je
institucionálně zajištěn v případě Bruselské úmluvy předběžným řízením u
Evropského soudního dvora podle Protokolu o výkladu Bruselské úmluvy3,
v případě nařízení č. 44/2001 rovněž předběžným řízením u Evropského soudního
dvora, avšak na základě čl. 234 (ex. čl. 177) Smlouvy o založení Evropských
společenství.
Lze proto, nejen pro účely tohoto článku, učinit závěr, že judikatura ESD,
týkající se výkladu Bruselské úmluvy, je i nadále použitelná, pokud jde o tytéž
instituty upravené nařízením č. 44/2001.
Jedním z takových institutů je i institut předběžných opatření, upravený
v Bruselské úmluvě v čl. 24 a v nařízení č. 44/2001 v čl. 31 jakožto „provisional,
including protective, measures“ a je jím třeba rozumět jakékoli opatření, které
poskytuje dočasnou ochranu právu, které je (může být) předmětem hlavního řízení,
přičemž tato ochrana je pouze dočasná a spor o právo jím není s konečnou platností
vyřešen.
Při psaní tohoto příspěvku byly použity následující rozhodnutí ESD, v nichž
jsou řešeny některé problémy, týkající se především pravomoci k nařízení,
obsahových náležitostí a vzájemné neslučitelnosti prozatímních opatření:
1
V rámci EU vstoupila v platnost 1.3.2002
2
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and
Commercial Matters
3
Protocol of 3 June 1971 on the interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27
September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial
Matters
53
Mezinárodní a srovnávací právní revue
-
číslo 11/2004
C-143/78, De Cavel v. De Cavel
C-125/79, Denilauer v. Couchet Freres
C-261/90, Reichert and Kockler v. Dresden Bank
C-391/95, Van Uden Maritime BV v. Deco – Line
C-99/96, Hans-Hermann Mietz v. Intership Yachting Sneek BV
C-80/00, Italian Leather SpA v. WECO Polstermobel GmbH.
Pravomoc k nařízení předběžných opatření odvozená od pravomoci ve
věci samé a pravomoc založená čl. 24 Bruselské úmluvy (čl. 31 nařízení č.
44/2001).
Z čl. 24 Úmluvy vyplývá, že pravomoc soudů smluvního státu jednat ve věci
samé není narušena tím, že u soudů jiného smluvního státu je žádáno o nařízení
předběžného opatření podle jeho národních předpisů.
Tím však není řečeno, že není možné domáhat se nařízení předběžného
opatření u soudů státu, které mají pravomoc jednat ve věci samé. Pravomoc nařídit
předběžné opatření upravená v čl. 24 Úmluvy je tedy jakousi pravomocí „navíc“,
která je žalobci dána k dobru, aby mohl účinně hájit svá práva i před soudy jiného
státu, než které mají pravomoc jednat ve věci samé, je – li toho třeba.
ESD proto ve své judikatuře rozeznává dva typy předběžných opatření, a to
předběžná opatření nařízená na základě pravomoci soudu jednat ve věci samé a
dále předběžná opatření nařízená na základě „doplňkové“ pravomoci stanovené
v čl. 24 Úmluvy (tzn. podle národních předpisů jiného smluvního státu než státu,
jehož soudy mají pravomoc jednat ve věci samé).
Předběžná opatření nařízená na základě pravomoci odvozené od
pravomoci jednat ve věci samé
Podle obecného pravidla stanoveného v čl. 2 Úmluvy platí, že „Podle této
úmluvy je třeba osoby s bydlištěm ve smluvním státu žalovat před soudy tohoto
smluvního státu, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost.“. V čl. 5 až 18
Úmluvy jsou stanoveny výjimky z tohoto obecného pravidla, jako např. pravomoc
ve sporech o plnění ze smluv, ve věcech týkajících se pojištění nebo týkající se
sporů ze smluv spotřebitelských, atp; vždy se však jedná o stanovení pravomoci
jednat ve věci samé.
Jak zdůrazňuje ESD, soud, který má pravomoc rozhodovat ve věci samé
(podle čl. 2 či čl. 5 až 18 Úmluvy), má též pravomoc nařídit jakékoli předběžné
opatření, jenž se může ukázat jako nezbytné. V případě, že soud odvozuje svoji
pravomoc nařídit předběžné opatření od své pravomoci ve věci samé, není již
54
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
třeba, kromě podmínek vyžadovaných národním právem pro nařízení předběžného
opatření, splnit žádné další podmínky.
Tento názor ESD vyslovil hned ve dvou svých rozsudcích: Van Uden – par.
19, 22, Mietz – par. 40. Rozsudek ve věci Mietz v podstatě navazuje na rozsudek
Van Uden, dále argumentaci v něm obsaženou rozpracovává a jednoznačněji
formuluje to, co ve věci Van Uden pouze naznačil. Jde o výslovné rozlišování mezi
pravomocí nařídit předběžné opatření, jež je odvozena z pravomoci ve věci samé –
pro předběžné opatření vydané na základě této pravomoci nejsou stanoveny žádné
další požadavky na subjekty, obsah či řízení takovému předběžnému opatření
předcházejícímu – a oproti tomu pravomocí nařídit předběžné opatření podle čl. 24
Úmluvy – na předběžné opatření vydané na základě této pravomoci ESD klade
poměrně přísné požadavky v naznačených ohledech. Citujme část odůvodnění
rozsudku ESD ve věci Mietz: „Pravomoc musí být vykonávána v rámci omezení
stanovených v čl. 24 Úmluvy, tedy s ohledem, a to zejména při nařizování
předběžných opatření ukládajících předběžné platby, na omezení, jež se neuplatní
tam, kde má soud pravomoc jednat ve věci samé.“4.
Proto je důležité, aby z každého rozhodnutí nařizujícího předběžné opatření
bylo zřejmé (alespoň z jeho okolností), na základě jakých skutečností soud
považoval svou pravomoc k nařízení předběžného opatření za dánu. Pokud by
nebylo zřejmé z konkrétních okolností případu, je – li dána pravomoc ve věci
samé, ESD pro tento případ dovodil, že je třeba vždy vycházet z toho, že pravomoc
nařídit předběžné opatření byla dána podle ustanovení národního práva upravujích
předběžná opatření a ne podle ustanovení Úmluvy upravující pravomoc rozhodovat
ve věci samé. Důvodem této konstrukce je snaha o zachování cílů Bruselské
úmluvy, tedy potřeba zajistit, aby ustanovení Úmluvy o pravomoci ve věci samé
nebyla obcházena, což se v konkrétním případě projeví tak, že předběžné opatření
bude posuzováno podle požadavků kladených na předběžné opatření nařízená na
základě pravomoci stanovené v čl. 24 Bruselské úmluvy, a pokud tato přísná
kritéria nebude splňovat, nebude v jiném smluvním státu uznáno a vykonáno.
Jak bylo již výše uvedeno, ne vždy je pravomoc jednat ve věci samé založena
obecným čl. 2, ale je zde poměrně rozsáhlý systém výjimek upravených V čl. 5 až
18 Bruselské úmluvy. Jednou z nich je i čl. 18 Bruselské úmluvy, podle kterého
platí, že „Mimo pravomoci vyplývající z jiných ustanovení této úmluvy bude mít
pravomoc jednat a rozhodnout i ten soud, před nímž žalovaný započně
projednávat. Toto ustanovení se neuplatní tam, kde by se jednalo o účelové jednání
nebo kde má jiný soud výlučnou pravomoc podle čl. 16.“. V souvislosti s tímto
ustanovením vznikly v rozhodovací praxi ESD určité problémy. Konkrétně šlo o
to, že žalovaný v řízení o předběžném opatření, i když neměl bydliště ve státu, před
jehož soudy předběžné řízení probíhalo, začal ve věci projednávat. Dotyčný soud
4
Rozsudek ESD ve věci Mietz, odst. 46
55
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
z toho vyvodil pravomoc jednat ve věci samé podle čl. 18 Bruselské úmluvy a tedy
i pravomoc nařídit předběžné opatření. Jak však dovodil ESD, pravomoc není
založena tehdy (podle čl. 18 Bruselské úmluvy), pokud se žalovaný v rámci řízení
o předběžném opatření dostaví před soud, který toto (předběžné) řízení provádí,
což bude mít již výše zmiňovaný efekt, že předběžné opatření bude posuzováno
podle požadavků kladených na předběžná opatření nařízená na základě pravomoci
stanovené v čl. 24 Úmluvy.
Dalším problémem, který v judikatuře ESD vzniknul, byla otázka vztahu
předběžných opatření k rozhodčímu řízení. Šlo zde o to, je – li možné nařídit
předběžné opatření na základě pravomoci odvozené z pravomoci jednat ve věci
samé, za situace, kdy spor měl být podle platně uzavřené rozhodčí smlouvy
projednán před rozhodci. Pokud totiž smluvní strany uzavřely platnou rozhodčí
smlouvu a delegovaly projednání sporu před rozhodce, nejsou zde žádné soudy,
jenž by měly pravomoc rozhodovat ve věci samé a které by z této skutečnosti
mohly vyvozovat svou pravomoc nařídit předběžné opatření. Za této situace lze
předběžné opatření nařídit pouze podle čl. 24 Bruselské úmluvy, avšak pouze se
všemi důsledky z toho plynoucími.
Předběžná opatření nařízená na základě pravomoci stanovené v čl. 24
Bruselské úmluvy (čl. 31 nařízení).
Podle těchto ustanovení platí, že „U soudu Smluvního (Členského) státu lze
žádat o nařízení předběžných, včetně ochranných opatření podle práva tohoto
státu, a to i tehdy, když podle ustanovení této úmluvy (nařízení) mají k řízení ve
věci samé pravomoc soudy jiného Smluvního (Členského) státu.“.
Bruselská úmluva pojem předběžného opatření sice používá, nicméně jej
nedefinuje. Tuto definici však lze nalézt v judikatuře ESD, která předběžném
opatřením ve smyslu čl. 24 Bruselské úmluvy rozumí „Opatření, která ve věcech,
jež spadají do působnosti Bruselské úmluvy, jsou určena k zachování skutkového a
právního stavu tak, aby byla poskytnuta ochrana právům, jejichž zjištění je jinak
žádáno u soudu, jenž má pravomoc rozhodnout ve věci samé.“5.
Otázku pojmového vymezení předběžného opatření ESD řešil ve věci
Reichert C-261/906, kde vzniknul spor o to, je – li možné považovat tzv. action
paulienne podle čl. 1167 francouzského Code Civil (která má obdobné účinky jako
naše odporovatelnost právním úkonům) za předběžné opatření ve smyslu čl. 24
Úmluvy. V daném případě se jedná o vymezení negativní, neboť ESD zde vyslovil,
co za předběžné opatření ve smyslu čl. 24 Bruselské úmluvy nepovažuje.
5
In.: C-391/95 par. 37, C- 261/90 par. 34
6
Zde je třeba uvést i spisovou značku, neboť mezi stejnými účastníky probíhala i jiná řízení
56
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
Skutkový základ tohoto sporu spočíval v tom, že zde existoval určitý
závazkový vztah mezi věřitelem (domicil: SRN) a dlužníky (domicil: SRN).
Dlužníci byli vlastníky nemovitostí (ve Francii), přičemž věřitel neměl k těmto
nemovitostem žádná věcná práva, a dlužníci nebyli ve vztahu k věřiteli vázáni ani
obligačně, pokud jde případné omezení dispoziční volnosti s těmito nemovitostmi.
Tyto nemovitosti dlužníci darovali obmyšlenému (domicil: SRN). Věřitel tento
právní úkon – darování nemovitostí dlužníky napadnul odpůrčí žalobou – action
paulienne (před francouzskými soudy). Vznikla tedy otázka, na základě jakého
ustanovení Bruselské úmluvy, či zda – li vůbec je dána pravomoc francouzských
soudů jednat a rozhodnout. Jednou alternativou tvrzenou žalobcem byla pravomoc
žaložená čl. 24 Bruselské úmluvy. ESD se tedy musel vypořádat s otázkou, má – li
action paulienne povahu předběžného opatření ve smyslu čl. 24.
To bylo ESD odmítnuto s tím, že „Žaloba, jako je action paulienne, umožňuje
chránit věřitelovu jistotu tím, že znemožní rozptýlení (utracení) aktiv jeho dlužníka.
Jejím účelem je, aby soud mohl změnit přímo právní situaci aktiv dlužníka a osoby,
s níž uzavřel smlouvu (resp. přesněji: obmyšleného z dlužníkova právního úkonu),
a nemůže být tedy charakterizována jako prozatímní či ochranný prostředek.“.
Důvodem daného rozhodnutí ESD tedy byla především skutečnost, že
rozhodnutí o této žalobě nepředpokládá vydání žádného dalšího rozhodnutí a spor
řeší s konečnou platností. Nemá tedy „předběžnou“ povahu. Svou úlohu sehrála i
skutečnost, že tímto rozhodnutím by bylo zasaženo do právních poměrů třetí
osoby.
Kromě obecné definice předběžného opatření, jak byla v judikatuře ESD
vymezena, tedy jako opatření, jež je určeno k zachování skutkového a právního
stavu tak, aby byla poskytnuta předběžná a dočasná ochrana právům, jejichž
zjištění je (bude) jinak žádáno u soudu, jenž má pravomoc rozhodnout ve věci
samé, ESD dále vyžaduje - za tím účelem, aby se jednalo o předběžné opatření ve
smyslu čl. 24 Úmluvy - aby se toto opatření týkalo věcí, jež spadají do působnosti
Bruselské úmluvy, aby splňovalo určité požadavky, pokud jde o jeho obsah a aby
řízení, jež jeho nařízení předchází, proběhlo podle určitých standardů.
Požadavky na předmět předběžných opatření podle čl. 24 Úmluvy (čl.
31 nařízení)
Jak ESD již několikrát judikoval, předběžné opatření se mohou týkat pouze
věcí, spadajících ze své podstaty do rozsahu působnosti Bruselské úmluvy a nelze
tedy ze skutečnosti, že bylo nařízeno předběžné opatření podle národního práva,
dovozovat, že by takto do rozsahu její působnosti byly „vtaženy“ věci, které jsou
z ní jinak vyňaty.
57
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Věcný rozsah působnosti Bruselské úmluvy plyne již z jejího názvu - zahrnuje
věci civilní a obchodní (čl. 1 par. 1).
Negativně je věcný rozsah působnosti Bruselské úmluvy vymezen v čl. 1 par.
1 - její působnost nelze rozšířit zejména na věci důchodové, daňové a správní. Z čl.
1 par. 2 Úmluvy dále vyplývá, že se nevztahuje na věci statusové či věci týkající se
právní způsobilosti fyzických osob, práv k majetku plynoucích z manželství,
poslední vůle a dědictví; na věci insolvenční, na konkurzní řízení týkající se
insolventních společností a jiných právnických osob, na soudní dohody, vyrovnání
a jiná obdobná řízení; na sociální zabezpečení; na rozhodčí řízení.
V souvislosti s rozhodčím řízením řešil ESD problém (rozhodnutí Van Uden),
je-li přípustné nařízení předběžného opatření (ve smyslu čl. 24 Úmluvy) soudem,
ukládajícího povinnost k plnění, přičemž tato povinnost k plnění plyne ze smlouvy
obsahující rozhodčí doložku, tudíž spor ve věci samé je třeba projednat v řízení
před rozhodci a jako takový je tento vyjmut z působnosti Bruselské úmluvy.
V zásadě se lze setkat se dvěma zcela protikladnými stanovisky.
Podle prvního z nich, opatření, jejichž nařízení je žádáno v předběžných
řízeních a jež jsou vnitřně (podstatně) spjata s předmětem rozhodčího řízení,
nespadají z tohoto důvodu do rozsahu působnosti Bruselské úmluvy. Podle tohoto
názoru, pokud lze na tato opatření pohlížet jako na „pomocná“ ve vztahu
k rozhodčímu řízení, jsou z působnosti Bruselské úmluvy vyjmuta.
Podle opačného názoru je třeba vždy posuzovat předmět každého řízení
samostatně; pokud tento, sám o sobě, spadá do rozsahu působnosti Bruselské
úmluvy, je bezvýznamné, že věc samu je třeba projednat a rozhodnout před
rozhodci.
ESD se přiklání spíše ke stanovisku později zmiňovanému. Tam, kde se
předmět řízení o předběžném opatření týká otázky spadající do rozsahu ratione
materiae Bruselské úmluvy, je tato úmluva použitelná a její čl. 24 proto může
založit pravomoc soudu, u nějž byl podán návrh na nařízení předběžného opatření,
i když řízení ve věci samé již bylo či může být zahájeno a bez ohledu na to, že
hlavní řízení má probíhat před rozhodci. Předběžná opatření dle názoru ESD
nejsou zásadně „pomocnými“ ve vztahu k rozhodčímu řízení, ale jedná se o
podpůrné prostředky obecné povahy, které mohou být nařízeny souběžně
s jakýmkoli řízením ve věci hlavní. Netýkají se rozhodčího řízení (ani žádného
jiného) jako takového, nýbrž jejich pravým posláním je předběžná ochrana široké
škály práv. Jejich místo v rámci působnosti Bruselské úmluvy je proto dáno ne
jejich institucionálním charakterem (jakožto předběžného opatření), ale podstatou
práv, k jejichž ochraně mají sloužit. Tento závěr platí i „naopak“ - předběžná
opatření nelze zneužít k tomu, aby do systému uznání a výkonu cizích rozhodnutí
podle Bruselské úmluvy byla infiltrována rozhodnutí ve věcech nespadajících do
její působnosti. To judikoval ESD ve věci De Cavel, kde šlo o spor, zda – li lze
58
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
uznat a vykonat předběžné opatření nařízené v průběhu řízení o rozvod manželství,
kterým byl uložen zákaz nakládat s určitým majetkem rozváděných manželů.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o práva příliš úzce spojená s otázkami osobního
stavu osob na řízení zainteresovaných a s majetkovými právními vztahy majícími
základ v manželství či v jeho rozvázání, nenáležely taková rozhodnutí - čl. 1 par. 2
Úmluvy7 - do věcného rozsahu rozsahu Bruselské úmluvy.
Požadavky na obsah předběžných opatření podle čl. 24 Bruselské
úmluvy
Mezi předběžnými opatřeními lze rozlišovat opatření pasivní, tj. taková, která
ukládají povinnost něco strpět nebo se něčeho zdržet, a dále opatření aktivní, která
ukládají povinnost něco konat nebo něco dát. Zejména u opatření znějících na dare
je judikatura ESD, pokud jde o obsah takových opatření, velmi bohatá a vyvinula
se především díky sporům majícím základ ve zkrácenému řízení podle čl. 289 a
násl. Nizozemského civilního soudního řádu, tzv. „kort geding“, neboť tento
institut umožňuje vydat v předběžném řízení vykonatelné rozhodnutí, ukládající
stejnou povinnost, jejíž uložení je (může být) žádáno v hlavním řízení.
Podle judikatury ESD (rozhodnutí Mietz) předběžné opatření ve smyslu čl. 24
Úmluvy musí splňovat určité obsahové požadavky, které by se daly označit jako:
-
garance předběžného charakteru opatření a
reálná účinnost opatření v rámci jurisdikce státu, jehož soudy opatření
nařídily.
Požadavek garance předběžného charakteru opatření lze splnit stanovením
časového omezení jeho účinnosti a v případě předběžného opatření ukládajícího
povinnost k plnění i tím, že musí být zajištěno vrácení uloženého plnění
žalovanému pro případ neúspěchu žalobce v hlavním řízení. Za tím účelem si má
soud dle ESD vyžádat od žalobce bankovní záruku či jmenovat správce
poskytnutých hodnot k zajištění předběžného charakteru opatření.
Kromě výše uvedeného musí předběžné opatření kumulativně splňovat druhý
obsahový požadavek, a to reálnou účinnost opatření v rámci jurisdikce státu, jehož
soudy toto opatření nařídily. Je tomu tak ze dvou důvodů:
-
7
vhodnost a
ochrana právního řádu.
V rozsudku De Cavel podal ESD výklad pojmu „práva k majetku vyplývající z manželského vztahu“.
Tento pojem nezahrnuje pouze majetkové záležitosti konkrétně a výslovně upravené (předvídané)
národním právem, ale jakékoli majetkové vztahy přímo (fakticky) plynoucí z manželského vztahu
nebo z jeho rozvázání.
59
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Vhodnost druhého obsahového požadavku spočívá v tom, že právní úprava
předběžných opatření v různých státech se liší - předpoklady pro jejich nařízení
jsou stanoveny různě a tato opatření vyvolávají různé účinky. Nařízení
předběžných opatření proto vyžaduje ze strany soudu zvláštní péči, zejména
dokonalou znalost konkrétních podmínek, v nichž má požadované opatření
působit. Pouze soudy smluvního státu, v jehož pravomoci se nalézají hodnoty
dotčené předběžném opatřením, jsou schopny nejlépe posoudit veškeré okolnosti,
které jsou rozhodující pro nařízení či zamítnutí návrhu na nařízení takového
předběžného opatření. Stejně tak tyto soudy jsou nejlépe způsobilé ke zvolení
nejvhodnější garance předběžného charakteru opatření.
Ochrana právního řádu, jakožto druhý z důvodů druhého obsahového
požadavku, vylučuje, aby byla obcházena ustanovení Bruselské úmluvy o
pravomoci tím způsobem, že by žalobci byla čl. 24 dána možnost získat
prostřednictvím předběžného opatření před jeho domácími soudy, které nemají
pravomoc jednat ve věci samé, titul ukládající žalovanému povinnost poskytnout
plnění, s možností uznat a vykonat jej ve smluvním státě, ve kterém má bydliště
žalovaný a jehož soudy mají podle Bruselské úmluvy zásadně pravomoc jednat ve
věci samé.
Požadavky na řízení předcházející nařízení předběžného opatření
podle čl. 24 Bruselské úmluvy.
V některých smluvních státech lze vydat předběžné opatření bez nařízení
jednání a toto rozhodnutí doručit až při provedení jeho výkonu (Francie).
V rozhodovací praxi ESD (rozhodnutí Denilauer) vznikl problém, je – li
možné předběžné opatření takového charakteru uznat a vykonat v jiném smluvním
státu. Při jeho řešení ESD formuloval celou řadu požadavků na řízení předcházející
nařízení předběžného opatření, aby toto mohlo být považováno za předběžné
opatření ve smyslu čl. 24 Úmluvy.
V průběhu řízení vykrystalizovaly dva názory, z nichž jeden možnost uznání a
výkonu takového předběžného opatření podporoval a jeden, který tuto možnost
odmítal.
Podle názoru prvně zmiňovaného je důvodem pro uznání takového
předběžného opatření jeho specifický účel – vyvolat „překvapující účinek“, který
má ochránit narušená práva tím, že znemožní únik aktiv z dlužníkova majetku.
Požadavek doručení rozhodnutí o nařízení tohoto typu předběžného opatření
protistraně ještě ve fázi řízení před jeho výkonem, tj. v zemi původu daného
rozhodnutí, by podle uvedeného názoru zcela potřel jeho smysl. K jeho
odůvodnění byl podán výklad čl. 27 par. 2 Úmluvy – „Rozhodnutí nebude uznáno,
pokud – 1. ... – 2. bylo vydáno na základě zmeškání (nedostavení se) žalovaného,
60
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
pokud tomuto nebyl řádně doručen dokument, jímž bylo zahájeno řízení nebo jiný
obdobný dokument, v době dostatetčné k přípravě jeho obrany.“, čl. 46 par. 2
Úmluvy – „Strana žádající o uznání nebo o výkon rozhodnutí musí doložit: 1. ..., 2.
v případě rozsudku pro zmeškání, originál nebo ověřenou kopii dokumentu
osvědčujícího, že straně, jež zmeškala, byl doručen dokument zahajující řízení nebo
jiný obdobný dokument.“ a čl. 47 par. 1 Úmluvy – „Strana žádající o výkon
rozhodnutí musí dále předložit: 1. dokumenty osvědčující že, v souladu s právem
státu původu, je rozhodnutí vykonatelné a bylo doručeno. 2...“ - vycházející z toho,
že tato ustanovení se vztahují pouze na rozhodnutí, jimž předchází řízení, v němž
zásadně aktivně vystupují všechny sporné strany.
Pokud se tedy jedná o řízení, v němž již ze zákona je jedna strana z účasti na
něm vyloučena, nelze skutečnost, že jedné ze sporných stran nebylo doručeno, brát
jako porušení čl. 27 par. 2, čl. 46 par. 2 či čl. 47 par. 1 Úmluvy.
ESD se však s tímto názorem neztotožnil a poukázal na základní hodnoty, na
nichž je Bruselská úmluva založena a k jejichž ochraně slouží. Podle něj celá
Úmluva slouží k zajištění toho, aby řízení vedoucí k vydání soudních rozhodnutí
probíhala způsobem umožňujícím uplatnění práva na obranu. Pouze díky zárukám
poskytnutým žalovanému v původném řízení je Bruselská úmluva tak liberální,
pokud jde o uznání a výkon těchto rozhodnutí.
Zjednodušený postup při uznávání a výkonu cizích rozhodnutí podle
Bruselské úmluvy se proto dle ESD může vztahovat pouze na taková rozhodnutí,
jež jsou výsledkem řízení, ve kterém bylo respektováno právo žalovaného na
obranu, tj. taková rozhodnutí, která ve státu svého původu byla nebo mohla být
přezkoumána ve sporném řízení ještě před tím, než v jiném státu bylo žádáno o
jejich uznání a výkon.
Vzájemná neslučitelnost více rozhodnutí o předběžných opatřeních.
Vzhledem k nadnárodnímu charakteru Bruselské úmluvy může nastat situace,
kdy se rozhodnutí více smluvních států dostanou do vzájemného střetu. Na tuto
možnost pamatuje čl. 27 par. 3 Úmluvy, dle kterého platí, že „Rozhodnutí nebude
uznáno: 1..., 2..., 3. pokud je rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným ve
sporu mezi stejnými stranami ve státě, v němž je žádáno o uznání.“.
ESD se ve své rozhodovací praxi (rozhodnutí Italian Leather) musel
vypořádat s otázkou, jak postupovat v případě, je – li v jednom smluvním státě
(stát výkonu) žádáno o uznání a výkon rozhodnutí nařizujícího předběžné opatření,
ukládajícího jedné ze stran zdržet se určité činnosti, vydaného v jiném smluvním
61
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
státě (stát původu), existuje – li rozhodnutí soudů státu výkonu8, kterým byl návrh
na nařízení obsahově obdobného předběžného opatření zamítnut.
Podstata neslučitelnosti spočívá dle ESD v účincích rozhodnutí. „Aby bylo
možno rozhodnout, zda – li jsou dvě rozhodnutí neslučitelná ve smyslu čl. 27 par. 3
Úmluvy, je třeba zkoumat, vyvolávají – li právní účinky, které jsou vzájemně
výlučné.“9.
Pokud jde o účinky „rozhodnutí“, ESD s poukazem na čl. 25 Úmluvy - „Pro
účely této úmluvy se pod pojmem rozhodnutí rozumí jakékoli rozhodnutí vydané
soudem nebo tribunálem smluvního státu, ať už je nazváno jakkoli, včetně výnosu,
nařízení, usnesení nebo exekučního příkazu, stejně tak jako rozhodnutí o nákladech
řízení vydané soudním úředníkem“ - sice činí rozdíly mezi rozhodnutím
„předběžným“ a rozhodnutím „v hlavním řízení“10, ale nečiní rozdíly mezi
rozhodnutím „ve věci = o návrhu“ a rozhodnutím „procesním = z formálních
důvodů“.
Jinak řečeno, ESD zajímá pouze ta skutečnost, že v jednom případě předběžné
opatření nařízeno bylo a ve druhém případě nařízeno nebylo (účinky rozhodnutí),
bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo (tedy ani to, že důvodem nenařízení
byly pouze formální nedostatky návrhu, aniž došlo na „věcné“ rozhodování).
Důvodem tohoto postupu ESD byla skutečnost, že jednotlivé národní úpravy
předběžných opatření se ve značné míře liší. Proto lze jako jediný společný
jmenovatel najít pouze účinky těchto rozhodnutí.
V průběhu řízení bylo sice navrhováno, aby ESD alespoň při posuzování
těchto účinků vzal v úvahu to, na jakém základě bylo rozhodnutí vydáno, tedy aby
respektoval alespoň rozlišování mezi rozhodnutím procesním a rozhodnutím o věci
8
Není významné, v jakém pořadí byla tato rozhodnutí vydána, neboť konstrukce Bruselské úmluvy je
taková, že rozhodnutí soudů státu, v němž je žádáno o uznání a výkon cizího rozhodnutí, mají vždy
přednost bez ohledu na to, že byla vydána později než rozhodnutí, o jehož uznání a výkon je žádáno.
9
C-145/86 Hoffmann, par. 22
10
Italian Leather, par. 41 – i když to tak na první pohled navypadá - „...it is unimportant whether the
judgments at issue have been delivered in proceedings for interim measures or in proceedings on
the substance...“; není však zřejmé, má – li tím ESD na mysli střet rozhodnutí stejné kvality, tzn. je
jedno, střetnou – li se dvě rozhodnutí se vzájemně výlučnými účinky v řádném řízení či dvě
rozhodnutí se vzájemně výlučnými účinky o návrhu na předběžné opatření, nebo má – li tím ESD na
mysli i střet rozhodnutí se vzájemně výlučnými účinky, z nichž jedno je vydáno v řádném řízení a
jedno v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Druhá alternativa se však nejeví jako
pravděpodobná, neboť ESD již několikrát – v jiné souvislosti - zdůraznil, že důvodem, proč jsou
stanovena tak přísná obsahová kritéria na předběžné opatření podle čl. 24 Úmluvy je, aby nebyla
obcházena ustanovení o pravomoci ve věci samé. ESD tedy rozhodnutí předběžné a rozhodnutí ve
věci samé – v hlavním řízení rozlišuje. Citované části rozhodnutí je třeba rozumět tak, že
v konkrétním případě je jedno, střetly – li se předběžná opatření nebo střetly – li by se rozhodnutí ve
věci samé – v řádném řízení.
62
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
– „Zkoumání těchto předpokladů může být přesto potřebné (vhodné) při stanovení
právních účinků daného rozhodnutí a vymezení, jakožto následku (tzn. v závislosti
na povaze těchto předpokladů), v jakém rozsahu je neslučitelné s jiným
rozhodnutím.“11 - to by ostatně bylo pochopitelné právě v případě, kdy jeden návrh
byl odmítnut pouze z formálních důvodů.
Závěr
Význam skutečnosti, že určité opatření je považováno za předběžné opatření
vydané na základě pravomoci stanovené v čl. 24 Úmluvy (čl. 31 nařízení) spočívá
v tom, že pouze takové předběžné opatření může být ve zjednodušeném řízení
uznáno a vykonáno v jiném smluvním státu. Pokud předběžné opatření nesplňuje
všechny požadavky kladené Bruselskou úmluvou / nařízením č. 44/2001 (a
judikaturou ESD), soud jiného smluvního / členského státu, u něhož je podán návrh
na výkon takového rozhodnutí, může učinit závěr, že takovým předběžným
opatřením jsou obcházena pravidla o pravomoci, a z tohoto důvodu odmítnout jeho
uznání a výkon.
11
Italian Leather, par. 37.
63
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
IV. Analysis of the ECJ Case Law on Article 24 of the
Convention on Jurisdiction and the Recognition and
Enforcement of Judgments in Civil and Commercial
Matters (Art. 31 of the Council Regulation No. 44/2001)
JUDr. Lukáš Michna, Ph.D.
Introduction
On May 1, 2004 the Czech Republic became a Member State of the European
Union. On that day the EU legislation became effective in the territory of the
Czech Republic, including the Council Regulation No. 44/2001 on Jurisdiction and
the Recognition and Enforcement of Judgments in Civil and Commercial Matters1.
The Regulation is one of the results of the Council’s effort to transform existing
conventions into the secondary law acts, and therefore it adopts the wording of the
Brussels Convention2 almost literarily and with some minor exceptions among the
Member States it replaces the Brussels Convention (Art. 68 para. 1 of the cited
Regulation). The Preamble of the Regulation, namely its article 19 sets the
requirement of continuity between the Regulation and the Brussels Convention,
also as regards their uniform interpretation, which is institutionally ensured by
preliminary proceeding at the European Court of Justice under the Protocol on the
interpretation of the Convention3 as to the Brussels Convention, and by preliminary
proceeding at the European Court of Justice under Art 234 (ex. Art. 177) of the
Treaty Establishing the European Community in the case of the Regulation No.
44/2001.
We can conclude, and not only for this essay’s purposes, that the ECJ case
law on the interpretation of the Brussels Convention is still applicable as concerns
the institutions governed by the Regulation No. 44/2001.
One of such institutions is provisional measure, defined by Art 24 of the
Brussels Convention and by Art. 31 of the Regulation No. 44/2001 as “provisional,
including protective, measures“and is understood as any measure that provides for
provisional protection of the law which is (may be) subject to main proceedings,
1
In the EU effective since March 1, 2002.
2
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and
Commercial Matters.
3
Protocol of 3 June 1971 on the interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27
September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial
Matters.
64
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
whereas such protection is only provisional and does not give final decision in the
respective dispute on law.
Sources for this article were the following ECJ decisions, which concern
certain issues on jurisdiction to order provisional measures, content elements and
mutual incompatibility of provisional measures:
-
C-143/78, De Cavel v. De Cavel
C-125/79, Denilauer v. Couchet Freres
C-261/90, Reichert and Kockler v. DrECJen Bank
C-391/95, Van Uden Maritime BV v. Deco – Line
C-99/96, Hans-Hermann Mietz v. Intership Yachting Sneek BV
C-80/00, Italian Leather SpA v. WECO Polstermobel GmbH.
Jurisdiction to order provisional measures derived from jurisdiction
as to the substance of the matter and jurisdiction established by Art.
24 of the Brussels Convention (Art. 31 of the Regulation No. 44/2001)
Art. 24 of the Convention provides that jurisdiction of the courts of a Member
State as to the substance of the matter is not prejudiced if application is made to the
courts of another Contracting State for provisional measure under the law of that
State.
However, this is not to say that it is not possible to apply for provisional
measure at the courts of the State with jurisdiction as to the substance of the matter.
Jurisdiction to order provisional measure as under Art. 24 of the Convention is
therefore an “extra” jurisdiction which is added for the benefit of the plaintiff so as
he could effectively protect his rights at the courts of another State, other than
those with jurisdiction as to the substance of the matter, if necessary.
Therefore, the ECJ in its case law distinguishes two types of provisional
measures, i.e. provisional measures ordered within jurisdiction of the court as to
the substance of the matter and provisional measures ordered on the basis of the
“extra” jurisdiction as provided by Art. 24 of the Convention (i.e. national law of a
Contractual State other than the State whose courts have the jurisdiction as to the
substance of the matter).
Provisional measures ordered by jurisdiction derived from
jurisdiction as to the substance of the matter
The general rule stated in Art. 2 of the Convention says that “Subject to the
provisions of this Convention, persons domiciled in a Contracting State shall,
whatever their nationality, be sued in the courts of that State.” Articles 5 - 18 of the
65
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Convention give a list of exclusions from this general rule, such as jurisdiction in
matters of performance of obligations relating to contracts, in matters relating to
insurance or consumer contract disputes, etc.; however, it is always jurisdiction as
to the substance of the matter.
As the ECJ emphasises, the court with jurisdiction as to the substance of the
matter (under Art. 2 or Art. 5 - 18 of the Convention), has also jurisdiction to order
any provisional measure if necessary. In the case when the court derives its
jurisdiction to order provisional measure from its jurisdiction as to the substance of
the matter, then it is not necessary, with the exceptions given by the respective
national law for ordering provisional measures, to meet any other conditions.
This opinion was expressed by the ECJ in two of its decisions: Van Uden para. 19, 22, Mietz - para. 40. The decision in the Mietz case generally follows up
the decision in the Van Uden case, further develops argumentation from the former
case and more precisely formulates what has been in the Van Uden case only
outlined. It is an explicit distinction between jurisdiction to order provisional
measure, derived from jurisdiction as to the substance of the matter - provisional
measure ordered by this jurisdiction gives no further requirements as to the
subjects, contents or preceding proceedings – and on the other hand jurisdiction to
order provisional under Art. 24 of the Convention - as to the outlined respect, the
ECJ poses rather strict requirements on provisional measure ordered by this
jurisdiction. Let’s quote a part of the ECJ judgment in the Mietz case: “jurisdiction
must be exercised within the limits set out in Article 24 of the Convention with
regard, in particular, to the granting of measures ordering interim payment, limits
which do not apply where the court has jurisdiction as to the substance of the
matter.“4
Therefore it is important for every decision that orders provisional measure to
indicate (at least through circumstances) facts on which the court grounded its
jurisdiction to order provisional measure. If it is not clear from the concrete
circumstances of the case if there is jurisdiction as to the substance of the matter,
then the EJC would deduce for that case that it is always necessary to suppose that
jurisdiction to order provisional measure has been given by the respective national
law on provisional measures and not by the Convention provisions on jurisdiction
as to the substance of the matter. The reason for this construction is the effort to
maintain the Brussels Convention objectives, i.e. the need to ensure that the
Convention provisions on jurisdiction as to the substance in the matter shall not be
bypassed, which will have a concrete effect in the particular case, i.e. the
provisional measure will be judged by requirements posed upon provisional
measures ordered by jurisdiction under Art. 24 of the Brussels Convention, and if it
4
66
ECJ judgment in the Mietz case, par. 46.
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
does not meet those strict conditions, then it will not be recognised and enforced in
another Contracting State.
As stated hereinabove, not always is jurisdiction as to the substance of the
matter based on the general Art. 2, but there is a rather large system of exceptions
as provided by articles 5 - 18 of the Brussels Convention. One of them is Art 18,
stating that “Apart from jurisdiction derived from other provisions of this
Convention, a court of a Contracting State before whom a defendant enters an
appearance shall have jurisdiction. This rule shall not apply where appearance was
entered solely to contest the jurisdiction, or where another court has exclusive
jurisdiction by virtue of Article 16“. This provision caused certain problems in the
ECJ decision-making practice. Concretely, the defendant in proceeding on
provisional measure, though not domiciled in the State whose court held the
preliminary proceeding, started to act in the matter. From those facts the court
derived jurisdiction as to the substance of the matter under Article 18 of the
Brussels Convention and jurisdiction to order provisional measure, respectively.
However, as the EJC ruled, jurisdiction is not established when (under Art. 18 of
the Brussels Convention) the defendant in proceedings on preliminary measure
appears before the court that holds such (preliminary) proceedings, which will have
the above mentioned effect - i.e. that provisional measure will be judged under
requirements posed upon measures ordered by jurisdiction provided by Art. 24 of
the Convention.
Another problem that arose in the EJD case law was the question of the
relationship between provisional measures and arbitration proceedings. The issue
was if it is possible to order provisional measure on the basis of jurisdiction
derived from jurisdiction as to the substance of the matter in a situation when the
dispute should have been decided upon by arbitrators under properly concluded
arbitration agreement. When the contracting parties concluded a valid arbitration
agreement and delegated the disputes to arbitrators, then there are no courts to have
jurisdiction as to the substance of the matter and to derive from this fact their
jurisdiction to order provisional measures. Under these conditions, provisional
measures may be ordered only under Art. 24 of the Brussels Convention, though
only with all respective consequences.
Provisional measures ordered by jurisdiction under Art. 24 of the
Brussels Convention (Art. 31 of the Regulation)
These provisions state that “application may be made to the courts of a
Contracting (Member) State for such provisional, including protective, measures as
may be available under the of that State, even if, under this Convention
(Regulation), the courts of another Contracting (Member) State have jurisdiction as
to the substance of the matter”.
67
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
The Brussels Convention uses the term provisional measure, though it does
not provide its definition. However, the definition can be found in the ECJ case
law, which under the notion of provisional measures by virtue of Art. 24 of the
Brussels Convention understands ”measures which, in matters within the scope of
the Convention, are intended to preserve a factual or legal situation so as to
safeguard rights the recognition of which is otherwise sought from the court having
jurisdiction as to the substance of the case“.5
The ECJ dealt with the terminological issue of provisional measure in the
Reichert case C-261/906, where the dispute was if it is possible to consider action
paulienne under Art. 1167 of the French Code Civil (which has similar effects as
the possibility to challenge legal acts in the Czech law) provisional measure under
Art. 24 of the Convention. In this case it is a negative determination because the
ECJ stated what is not considered provisional measure under Art. 24 of the
Brussels Convention.
The factual basis of the dispute was as follows: there existed a certain
obligation relationship between the creditor (domicile: Germany) and debtors
(domicile: Germany). The debtors were the owners of real estates (in France),
whereas the creditor did not posses any property rights to those immovables, and
the debtors were not bound by any obligation as to the creditor and possible
limitation of the right of disposition with the property in question. The debtors
donated the immovables to a beneficiary (domicile: Germany). The creditor
contested this legal act - donation of the real estate by debtors - by respondent’s
action for nullity - action paulienne (in French courts). There arose a question - by
virtue of which provision of the Convention, or if at all did the French courts have
the jurisdiction to act and decide. One of the alternatives, claimed by the plaintiff,
was jurisdiction based on Art. 24 of the Brussels Convention. The ECJ then had to
decide if the action paulienne had the nature of preliminary measure under Art. 24.
The ECJ rejected this construction stating that “an action like action paulienne
enables to protect the creditor’s certainty by the disabling of the diffusion
(spending) of his debtor’s assets. Its purpose is to enable the court to directly
change the conditions of assets of the debtor and the person with whom the debtor
concluded a contract (or, more precisely: the beneficiary from the debtor’s legal
act), and therefore cannot be characterised as a provisional or protective measure“.
The reason for the ECJ’s judgment was mainly the fact that the decision on
the action does not presume delivery of any further decision and is final for the
dispute; therefore it does not have a “preliminary“ character. Yet, such a decision
would have interfered legal conditions of a third person.
5
In.: C-391/95 par. 37, C- 261/90 par. 34.
6
It is important to give the file number because the parties were involved in more proceedings.
68
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
In addition to the general definition of preliminary measure as defined in the
ECJ case law, i.e. as a measure serving to the preservation of factual and legal
conditions in order to provide preliminary and temporal protection to the rights
ascertainment of which will otherwise be claimed in a court with jurisdiction as to
the substance of the matter, the ECJ further requires - should the measure be a in
virtue of Art. 24 of the Convention - that the measure concerns matters within the
scope of the Brussels Convention, and that it meets certain requirements as to its
contents, and that the preceding proceedings has met certain standards.
Requirements on the subject of preliminary measures under Art. 24 of
the Convention (Art. 31 of the Regulation)
As the ECJ several times held in its case law, provisional measure can
concern only those matters which by their virtue fall within the scope of the
Brussels Convention, and therefore it is impossible to deduct, only from the fact
that the respective provisional measure has been ordered under international law,
that matters otherwise excluded would be this way drawn within its scope.
The scope of the Brussels Convention is obvious already from its title - it
covers civil and commercial matters (Art. 1 par. 1).
Factual scope of the Brussels Convention is negatively determined in Art. 1(1)
- its scope cannot be extended particularly to revenue, customs and administrative
matters. Further, Art. 1 para. 2 states that the Convention does not apply to the
status or legal capacity of natural persons, rights in property arising out of a
matrimonial relationship, wills and succession, bankruptcy, proceedings relating to
the winding-up of insolvent companies or other legal persons, judicial
arrangements, compositions and analogous proceedings, social security and
arbitration.
As concerns arbitration, the ECJ faced the issue (the Van Uden Judgment) if
its admissible for a court to order preliminary measure (by virtue of Art. 24 of the
Convention) imposing a duty to perform, when such duty is contained in
arbitration clause of the contract, therefore the dispute on the merits is necessary to
hear in arbitration proceedings and as the dispute is excluded from the scope of the
Brussels Convention as such. In general, there were two different opinions.
First, measures, ordering of which is sought in preliminary proceedings and
which are substantially connected with the subject-matter of arbitration
proceedings, do not fall for the same reason within the scope of the Brussels
Convention. According to this opinion, if those measures can be viewed as
“auxiliary” to the arbitration proceedings, then they are excluded from the scope of
the Brussels Convention.
69
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
The opposing view says that the subject-matter of every proceeding must be
examined individually; if the subject as such falls within the scope of the Brussels
Convention, then it is irrelevant that the matter must be heard and adjudicated
before arbitrators.
The ECJ tends to the latter opinion. Where the subject-matter of preliminary
measure proceedings concerns issues falling within the scope of ratione materiae
of the Brussels Convention, then the Convention is applicable and its Art. 24 can
institute jurisdiction for the court where the motion to order preliminary measure
has been made, regardless if the main proceedings has been (may be) commenced
and regardless the fact that the main proceeding should be heard by arbitrators. In
the ECJ’s opinion, provisional measures are not in general “auxiliary” to
arbitration proceedings, but they are ancillary means of general character which
may be ordered in parallel with any other proceeding in the case. They do not
concern arbitration proceeding (or any other) as such, since their true mission is
preliminary protection of a wide scale of rights. Their position within the scope of
the Brussels Convention is therefore given not by their institutional nature (as of
preliminary measure), but by the substance of the rights they are to protect. This
conclusion also applies “the other way round” - provisional measures cannot be
misused for infiltration of decisions not falling within the scope of the Brussels
Convention into its scheme of recognition and enforcement of foreign judgments.
This was held by the ECJ in the De Cavel case, where the issue was if it is possible
to recognise and enforce provisional measure ordered within a divorce proceeding,
imposing prohibition of disposal of certain property upon the spouses. Since
concerned were the rights too closely connected with the issues of the status of
persons involved in the proceeding and the rights in property arising out of
matrimony and its dissolution, then those decisions did not fall within the material
scope of the Brussels Convention (Art. 1 par. 2 Convention7).
Requirements on the contents of preliminary measures under Art. 24
of the Brussels Convention
Preliminary measures may be divided into passive ones, i.e. those imposing
duties to suffer certain acts or refrain from something and active measures that
impose duties to act or donate. The EJC case law is rich namely in dare measures
as to their contents. It has developed especially due to disputes based on
accelerated proceedings under Art. 289 et seq. of the Netherlands Code of Civil
Procedure, “kort geding”, because this institution enables in preliminary
7
70
In De Cavel Judgment the ECJ suggested an interpretation of the term “rights in property arising
out of matrimony“. The term does not envisage only property matters concretely and explicitly
regulated (foreseen) by national laws, but also any property relationships directly (factually) arising
out of matrimony or its dissolution.
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
proceeding to deliver executable decision that imposes the same duty as is (may
be) sought in the main proceedings.
Under the ECJ case law (Judgment in the Mietz case), provisional measure by
virtue of Art. 24 of the Convention must satisfy certain conditions on the
contents, which may be defined as:
-
guarantee of the preliminary character of the measure and
real efficiency of the measure within jurisdiction of the State whose courts
delivered the measure.
The requirement of guarantee of the preliminary character of the measure may
be satisfied by determination of the period of its effectiveness and in the case of a
preliminary measure imposing a duty to perform and also by ensuring that
repayment to the defendant of the sum awarded is guaranteed if the plaintiff is
unsuccessful at the main proceedings. In the ECJ´s opinion, the court should
further for this purpose ask a bank security from the plaintiff or to appoint an
administrator of the awarded sums.
In addition to the above stated, provisional measure must cumulatively satisfy
the second contents condition, i.e. real efficiency of the measure within jurisdiction
of the State whose courts delivered the measure. It is so for the two following
reasons:
-
feasibility and
protection of legal order.
Feasibility as the second contents condition refers to different legal
provisions on preliminary measures in different States - prerequisites for their
ordering are set differently and the measures imply different effects. The ordering
of a preliminary measure requires a very special treatment from the court, namely a
comprehensive knowledge of concrete conditions within which the sought measure
should apply. Only the courts of the Contracting State with jurisdiction over the
values concerned by the preliminary measure are capable to properly examine all
circumstances decisive for ordering or rejection of a motion to order such a
preliminary measure, as well as to choose the best guarantees of the preliminary
character of the measure.
Protection of the legal order, as the second reason for the second contents
condition, eliminates circumvention of the Brussels Convention provisions on
jurisdiction the way that under Art. 24 the plaintiff, through a preliminary measure
ordered by his home courts which do not have jurisdiction as to the substance of
the matter, would be given the possibility to gain a title imposing upon the
defendant a duty to perform with the option of its recognition and enforcement in
the Contracting State of domicile of the defendant, whose court have exclusive
jurisdiction as to the substance of the matter of under the Brussels Convention.
71
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Requirements on proceedings preceding the ordering of preliminary
measure under Art. 24 of the Brussels Convention
In some Contracting States, provisional measure may be issued without an
order to hear, and such decision may be delivered upon execution of the judgment
(France).
In the decision-making practice of the ECJ (Denilauer Judgment) arose a
question if a provisional measure of such character may be recognised and
enforced in another Contracting State. The ECJ has consequently formulated a
series of conditions that proceedings preceding the ordering of preliminary
measure must satisfy so as to be considered a provisional measure under Art. 24 of
the Convention.
During the proceedings crystallised two opinions, one supporting and the
other one rejecting the possibility of recognition and enforcement of such
preliminary measures.
According to the former one the reason to recognise such a preliminary
measure is its specific purpose - to invoke a “surprising effect” to protect violated
rights by disabling of assets outflow from the debtor’s property. The requirement
to deliver the decision on ordering of this kind of preliminary measure to the
adversary already at the stage of proceedings before its execution, i.e. in the
country of origin of the decision, would totally negate its sense. The opinion was
reasoned by interpretation of Art. 27 par. 2 of the Convention – „A judgment shall
not be recognised if - 1. ... - 2. it was given in default of appearance, if the
defendant was not duly served with the document which instituted the proceedings
or with an equivalent document in sufficient time to enable him to arrange for his
defence.“, Art. 46 par. 2 Convention – „ A party seeking recognition or applying
for enforcement of a judgment shall produce: 1. ..., 2. in the case of a judgment
given in default, the original or a certified true copy of the document which
establishes that the party in default was served with the document instituting the
proceedings or with an equivalent document.“ a Art. 47 par. 1 Convention – „ A
party applying for enforcement shall also produce: 1. documents which establish
that, according to the law of the State of origin the judgment is enforceable and
has been served. 2...“ - considering that the provisions apply only to decisions
preceded by proceedings in which both contending parties take active role.
If it is a proceedings from which one party is excluded by law, then the fact
that one of the parties has not been served with the judgment cannot be considered
violation of Art. 27(2), Art. 46(2) or Art. 47(1) of the Convention.
However, the ECJ did not comply with this opinion and referred to
fundamental values on which the Brussels Convention is based and to whose
protection it serves. In the Court’s opinion, the Convention shall ensure that
72
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
proceedings, leading to delivery of court decisions, be held the way that enables to
exercise the right to defence. It is only thanks to guarantees awarded to the
defendant in the original proceedings that the Brussels Convention is so liberal as
concerns recognition and enforcement of decisions.
The simplified procedure in recognition and enforcement of foreign
judgments under the Brussels Convention can apply, in the ECJ’s opinion, only to
those decisions which have been produced in a proceedings that respected the
defendant’s right to defence, i.e. decisions that in the State of their origin have
been or could have been revised in contentious proceedings before an application
for their recognition and enforcement in another State has been made.
Mutual irreconcilability of decisions on preliminary measures
Due to the supranational character of the Brussels there may occur a situation
where decisions by more Contracting States get into conflict. Such a possibility is
referred to by Art. 27(3) Convention, stating that “A judgment shall not be
recognised: 1..., 2..., 3. if the judgment is irreconcilable with a judgment given in a
dispute between the same parties in the State in which recognition is sought.“
In its decision-making practice (judgment in the Italian Leather case), the ECJ
had to deal with the question of how to proceed in a case when in one Contracting
State (the State of performance) recognition and enforcement of a decision
ordering a provisional measure is sought, ordering one of the parties to restrain
from a certain activity, issued in one Contracting State (the State of origin), if there
is another decision by courts of the State of execution8, by which a motion to order
a contentually similar preliminary measure would be dismissed.
In the ECJ’s opinion, the essence of incompatibility lies is in the effects of the
decisions. „In order to decide if two judgments are irreconcilable under Art. 27(3)
of the Convention, it is necessary to examine if they induce irreconcilable legal
effects.“9.
As to the effects of the decision, referring to Art. 25 of the Convention - „For
the purposes of this Convention, `judgment' means any judgment given by a court
or tribunal of a Contracting State, whatever the judgment may be called, including
a decree, order, decision or writ of execution, as well as the determination of costs
or expenses by an officer of the court “, although the ECJ distinguishes between
8
The sequence of the decisions is unimportant - under the Brussels Convention, decisions of courts of
the States where recognition and enforcement of foreign judgments is sought always have priority
over decisions seeking recognition and enforcement, even if the former have been issued later.
9
C-145/86 Hoffmann, par. 22.
73
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
“preliminary“ decision and decision in “main proceeding“10, it does not
differentiate decision “on merits = on a motion” and “procedural” decision (= for
formal reasons).
In other words, the EJC is concerned only in the fact that in one case
provisional measure was ordered whereas in the other one was not (effects of the
decision) regardless the reasons (even that the reasons for not ordering were merely
formal insufficiencies in the motion, without “factual“ deciding).
The reason for this course of the ECJ was the fact that individual national
regulations on preliminary measures vary to a large extent. Therefore, their only
common factor is the effect of those decisions.
Although the ECJ was suggested in the proceedings, at least upon
examination of those effects, to take into account the grounds for the decision, so
that it respected the differentiation between procedural and substantive decisions „Examination of those requirements may, however, be necessary in order to
determine the legal effects of the judgment concerned and to assess, by way of
consequence, to what extent it is irreconcilable with another judgment“11 - this
would be understandable right in the case where one motion was declined only for
formal reasons.
Conclusion
The meaning of the fact that a certain measure is considered a provisional
measure ordered on the basis of jurisdiction under Art. 24 of the Convention (Art.
31 of the Regulation) is that only such a provisional measure may be recognised in
a simplified proceedings and enforced in another Contracting State. When the
provisional measure does not meet all requirements imposed by the Brussels
Convention / Regulation No. 44/2001 (and the ECJ case law), the court of another
10
Italian Leather, par. 41 - though it does not seem so at first sight - „...it is unimportant whether the
judgments at issue have been delivered in proceedings for interim measures or in proceedings on
the merit...“; it is not clear if the ECJ means a conflict of decisions of equal quality, i.e. it is not
important whether the decisions in conflict are two decisions in regular proceedings with alternative
effects or two decisions on ordering provisional measure with alternative effects, of whether the EJC
means as well a conflict of decisions with alternative effects, where one of them was delivered in
regular proceedings and the onther one in proceedings to order preliminary measure. The second
alternative does not seem probable, because the ECJ has several times - under different
circumstances - emphasised that the reason for that strict content criteria for provisional measures
under Art. 24 of the Convention is to prevent circumvention of provisions on jurisdiction as to the
substance of the matter. The ECJ then in the main proceeding differentiates preliminary ruling and
decisions as to the substance of the matter. The quoted part of the decision is to be understood the
way that in the speficic case it is unimportant if in the regular proceeding were in conflict
provisional measures or decisions as to the substance of the matter.
11
Italian Leather, par. 37.
74
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
Contracting / Member State in which enforcement is sought may find that such a
preliminary measure evades the rules on jurisdiction and for that reason decline its
recognition and enforcement.
75