Sovětský program vývoje jaderných zbraní

Transkript

Sovětský program vývoje jaderných zbraní
„Vzpomínám si,“ prohlásil jednou prezident J. F. Kennedy, „že Spojené státy měly jaderné zbraně
schopné zničit Sovětský svaz dvakrát, zatímco Sovětský svaz měl atomové zbraně způsobilé vyhladit
Spojené státy pouze jednou.“
Když novináři požádali N. S. Chruščova, aby se k tomu vyjádřil, řekl žertem: „Ano, jsem si vědom toho, co Kennedy tvrdí, a je to v pořádku. Ale já si nestěžuji. Jsme spokojeni, že dokážeme porazit protivníka v prvním kole. K čemu by bylo dobré zničit jednu zemi dvakrát? Nejsme krvežíznivý lid.“
Sovětský program vývoje jaderných zbraní
V dubnu 1946 se ospalé městečko Sarov se 3 000 obyvateli, ležící 400 km východně od
Moskvy, přeměnilo na super tajné atomové město Arzamas-16 (západní označení „Los Arzamas“). Na více než 45 let město zmizelo z map, aby se znovu objevilo pod svým původním
názvem Sarov po rozpadu Sovětského svazu. Celou tuto dobu (1946-1992) zde „vládl“ jediný
člověk – Julij Chariton, vědecký ředitel Arzamas-16. Dnes je v Sarovu umístěno muzeum
ruských atomových zbraní.
Definitivní základ pro vývoj sovětské atomové zbraně položila série článků o štěpení, které
publikovali v letech 1939-1941 Jakov Borisovič
Zeldovič a Julij Chariton. Vlastní program byl
zahájen roku 1943 pod vedením fyzika Igora
Vasiljeviče Kurčatova.
Zda byla prvotní roznětkou sovětského atomového programu sovětská špionážní povědomost
o již probíhajícím Projektu Manhattan (americká
interpretace) nebo čistě vědecká touha „přijít tomu
na kloub“ (množství předchozích návazných výzkumů), případně kombinace obojího, se asi nikdy
laboratoře v sovětském „Los Arzamas“
nedovíme. Pro kombinaci souvislostí ale hovoří ten
fakt, že graduovala válka. Sovětský svaz nejenže
byl spojenec Spojených států, ale sklízel obdiv
a vděčnost mnoha západních vědců (nejen) za
houževnatost a utrpení, které mu způsoboval jeho
zoufalý boj s nacistickým Německem.
Bezprostředně po skončení války proti Japonsku (po atomové demonstraci síly), nabral sovětský
jaderný program na obrátkách. Do čela projektu
byl jmenován Lavrentij Pavlovič Berija, z Kurčatajné atomové město Arzamas-16
tova se stal vědecký ředitel. První sovětský jaderný
reaktor (a první funkční jaderný reaktor v Evropě)
byl spuštěn na Štědrý den roku 1946 na Kurčatovově institutu v Moskvě. Sovětské jaderné
zkoušky zahájila exploze plutoniové bomby, s kódovým označením RDS-1 (západní označení
Joe-1; lidový výklad šifry RDS zněl „Reaktivnyj Dvigatěl Stalina“), na atomové střelnici
Semipalatinsk v Kazachstánu 29. srpna 1949. Síla výbuchu byla 22 kt TNT. Američané předpokládají, že oba produkty vznikly v důsledku špionáže zejména Klause Fuchse, fyzika z Los
Alamos. U prvního reaktoru F-1 („Fyzika-1“) shledali podobnost konstrukce s jejich reaktorem v Hanfordu, sovětská atomová bomba jim zase připomínala konstrukci bomby Fat Man.
„Pověřili nás naprosto šíleným úkolem. Držet krok se Spojenými státy. Museli jsme mít
všechno, co mají oni. Nesměli jsme zůstat v ničem pozadu. Jakmile se vynořily informace, že
pracují na tom či onom, museli jsme se bez odkladu pustit do stejné věci.“
136
Zpočátku hlavním a jediným cílem atomového programu Sovětů bylo uskutečnit jaderný
výbuch v co nejkratším čase, bez ohledu na náklady. Než byl uskutečněn druhý atomový test
uplynuly více než dva roky (vylepšený „Joe-2“ explodoval 24. září 1951, síla výbuchu byla
38 kt), neboť po úspěšném prvním atomovém výbuchu se pozornost vědců obrátila k vývoji
vodíkové bomby.
maršál Lavrentij Pavlovič Berija
„otec“ sovětské atomové bomby Kurčatov
Teoretické práce vývoje vodíkové pumy vedl
Jakov Zeldovič za spolupráce Andreje Dmitrijeviče Sacharova, Vitalije Lazareviče Ginzburga (nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2003 za přínos
v oblasti supravodičů) a Viktora Alexandroviče
Davyděnka. Původní sovětský záměr byl obdobný
americkému, tj. použít v bombě deuterium a tritium. Vzápětí se však zaměřili na využití deuteridu
lithného, neboť usoudili, že použití samotného
deuteria je ne-li nemožné, pak určitě nepraktické.
Tento nový přístup ke konstrukci se zrodil v hlavách Sacharova a Ginzburga. Dne 12. srpna 1953
detonace zařízení RDS-6s („Slojka“) v Semipalatinsku oznámila čtvrtý sovětský jaderný test (západní označení „Joe 4“).
V RDS-6s byl použit 235U střídavě obklopený
vrstvou paliva pro jadernou fúzi (lithium deuterid)
a přírodním uranem. Jako rozbuška posloužila
malá atomová bomba (235U) o síle cca 40 kt. Cel- atomová střelnice Semipalatinsk v Kazachstánu
je připravena k testu Sacharovovy Slojky
ková síla výbuchu byla 400 kt. Nejednalo se o čistě
vodíkovou bombu, neboť většina uvolněné energie
pocházela ze štěpení uranu, i když ovlivněného z 80 % fuzní reakcí. Americký fyzik Hans
Bethe překvapivě přesně odhadl Sacharovův postup a došel k závěru, že Sověti dosud princip
skutečné super-bomby neodhalili. Teller k vodíkové bombě prohlásil: „Většina z nás věřila, že
když svoje poznatky neprozradíme, zůstanou navždy utajeny. Měli jsme přece ten náskok,
i když ne velký.“ Nešlo ale přece o žádná tajemství, šlo o fyziku. Sovětům v podstatě zbýval
triviální problém. Vymyslet, jak to udělat prakticky.
Konstrukce „Slojky“ neumožňovala další vývoj a program začal stagnovat. Koncepční
průlom přišel někdy koncem roku 1953 a zřejmě se o něj postaral Davyděnko (hydrodynamická komprese). Exploze americké 15 Mt vodíkové bomby v projektu Castle Bravo (1954)
popíchla sovětské úsilí a Sacharov předložil teoretický výpočet nového postupu.
137
Andrej Sacharov, držitel Nobelovy ceny míru (1975), byl přední sovětský fyzik, ale i disident a obránce lidských práv. Při vývoji nových zbraní se zároveň pokoušel ovlivňovat
politická i strategická rozhodnutí. Protože Sacharov odhalil závažné nedostatky projektu vodíkové bomby a navrhl zcela odlišné řešení, je považován za „otce“ sovětské termojaderné
bomby. Za to byl ověšen medailemi Hrdiny socialistické práce, získal Stalinovu cenu a považte, i chatu na Moskevském předměstí. Jako vedlejší produkt vývoje vodíkové bomby se
v hlavách Sacharova a Igora Tamma zrodil návrh reaktoru s řízenou termonukleární fúzí,
označovaný jako „Tokamak“. Po odtajnění projektu dodnes probíhá na zařízeních Tokamak
nadějný výzkum na mezinárodním poli.
Od roku 1951 podporoval Sacharov oběti politické diskriminace a pronásledování, v roce 1967
připravil tajné memorandum o strategické rovnováze a závodech v jaderném zbrojení, kde doporučil sovětskému vedení přijmout americký návrh
moratoria na obranu proti balistickým střelám.
Podílel se na založení Moskevského výboru pro
lidská práva (1970) a stal se předním obráncem
lidských práv v celém komunistickém bloku. V roce 1979 veřejně protestoval proti intervenci oznámení, že Sovětský svaz disponuje vodíkov Afghánistánu, za což mu Nejvyšší sovět SSSR vou bombou, vzbudilo mezi aparátčíky obrovské
nadšení
sebral titul Hrdiny socialistické práce a všechna
ostatní ocenění a vyznamenání a i s manželkou
byli deportováni do města Gorkij, kde strávil téměř sedm let. V letech 1987 a 1988 pomáhal
založit první legální organizace sovětské inteligence a stal se hlavním mluvčím politické opozice Sovětského svazu. V dubnu roku 1989 byl Andrej Sacharov zvolen do nového parlamentu Sovětského svazu a stal se duchovním vůdcem přeměn Ruska v demokratický stát. V prosinci 1989, na zasedání demokratické opozice, zemřel na srdeční záchvat. O rok dříve založil
Evropský parlament Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, kterou se oceňují osoby a organizace zasazující se za lidská práva a svobody.
Krátce po explozi první, nyní už skutečně vodíkové bomby,
navštívil Sacharov epicentrum výbuchu a napsal (1954): „Když to
spatříte na vlastní oči, něco se ve vás zlomí. Když vidíte spálené
ptáky na sežehlé stepi, domy rozmetané tlakovou vlnou jako domečky z karet, když cítíte pach rozvalin a roztaveného skla, ihned se
vám vybaví válka. To všechno vás hluboce zasáhne. V takovém
okamžiku není možné vyhnout se pocitu osobní zodpovědnosti.“
Exploze na Sacharova i Kurčatova trvale zapůsobila. Oba vědci
se začali obávat následků, které by jejich práce mohla mít. I nový
sovětský vůdce Chruščov si uvědomoval hrozící nebezpečí: „Když
Nobelovu cenu mu nedovolili
jsem byl jmenován prvním tajemníkem ústředního výboru a dozvěděl
převzít (jela pro ni jeho
se detaily jaderného programu, několik nocí jsem nespal. Dospěl manželka), aby mu pak za
totéž vydali známku
jsem k přesvědčení, že použití těchto zbraní nesmíme nikdy dopustit.“
Dne 10. července 1961 se Nikita Chruščov setkal se Sacharovem a nařídil mu, aby vyprojektoval 100 megatunovou bombu. Sacharov se vrátil do Arzamas-16 a s týmem konstruktérů (Viktor Adamskij, Jurij Babajev, Jurij Truněv a Jurij Smirnov) dokázal, že bomba byla
testována v pozoruhodně krátkém čase už za 14 týdnů po zahájení jejího vývoje (30. října
1961).
138
Dosud největší vyzkoušená puma měla být
třístupňová, avšak místo původně plánovaného
pláště z 238U nakonec měla plášť z olova, který
utlumil účinky a pohlcoval radiaci. Nejsilnější
jaderná zbraň historie, „Car-bomba“, měla tudíž
sílu výbuchu „jen“ 50 megatun, místo prvotně
plánovaných 100 Mt. V konečném důsledku se ale
jednalo o vůbec „nejčistší“ termonukleární výbuch,
neboť 97 % uvolněné energie pocházelo z fuzní
reakce. Kdyby vybuchla původně plánovaná 100 O čem asi dumali „otcové“ sovětských jaderných
megatunová bomba, globální dopad by byl obrovzbraní, Sacharov s Kurčatovem?
ský. Celkový spad štěpných produktů (od vynálezu
atomové bomby) by se celosvětově zvýšil o 25 %.
Význam demonstrace síly bomby byl pouze politický.
Největší světová bomba – „Car-Bomba“ (vyvíjena byla pod názvem Ivan či Váňa), byla
už podle názvu vyrobena v Sovětském svazu. Její název (původně západní označení) připomíná tradiční ruský sklon vyrábět obrovské, přitom zcela neužitečné a prakticky nepoužitelné
věci. Obecně známý je největší zvon – „Car-Kolokol“, i největší dělo – „Car-Puška“. I bomba
této velikosti byla z vojenského hlediska prakticky k ničemu. Strategický bombardér Tu-95,
který bombu nesl, musel být dodatečně upraven, aby se pumu vůbec podařilo naložit, přesto
se do něj celá nevešla a z poloviny vyčnívala ven. Po odhození se pilot, A. E. Durnovtsev
(obdržel titul Hrdina Sovětského svazu), tak tak stihl dostat z dosahu výbuchu. Při výrobě
padáku, který samotný vážil bezmála tunu, téměř zkolaboval celý sovětský textilní průmysl.
Výbuch byl proveden ve vzduchu, ve výšce 4 000 m, nad souostrovím Nová země. Záblesk
byl tak jasný, že byl vidět na vzdálenost 1 000 km, a to navzdory zataženému nebi. Jeden člen
posádky takto popsal svůj dojem: „V mracích pod letadlem se rozzářil nevídaný blesk. Moře
světla se šířilo až pod poklop a dokonce i mraky začaly zářit a staly se průhlednými. V tu
chvíli se naše letadlo vynořilo z mraků a zdola, z obrovské mezery mezi mraky, se vynořila
jasně oranžová koule připomínající Jupiter. Pomalu a potichu se plížila nahoru, pak prorazila
tlustou vrstvu mraků a stále rostla. Zdálo se, že vycucává celou Zemi. Podívaná to byla fantastická, neskutečná, nadpřirozená.“ Další pozorovatel uviděl „... silný bílý blesk nad obzorem a po dlouhé době uslyšel vzdálenou, nejasnou a přitom hřmotnou ránu, jako by Země
byla zabita!“
Okamžitě po výbuchu vznikla na řádově miliony stupňů Celsia ohřátá ohnivá koule
o průměru 9 km, jejíž spodní část zasáhla zem, kde způsobila zemětřesení o síle 5-5,25 stupňů
Richterovy stupnice, a vrchní část téměř dosáhla výšky letadla, ze kterého byla bomba shozena. Během následujících několika vteřin pozbyla ohnivá koule asi 2 km na průměru, nasála
zasažený povrch a vyvolala tlakovou vlnu, která do vzdálenosti 40 km od epicentra výbuchu
vše srovnala se zemí. Měřitelná byla i po svém třetím oběhu kolem Země. Část energie se
přeměnila ve světlo, teplo či jiné elektromagnetické záření, které bylo schopné způsobit popáleniny 3. stupně do vzdálenosti 100 km, a bylo pozorovatelné na většině severní polokoule.
Atomový hřib měl průměr 40 km a výšku 60 km. U tohoto typu bomby bylo v podstatě jedno,
minula-li by cíl i o pár kilometrů, neboť byla schopna zničit jakoukoli obydlenou oblast
o průměru 280 km. Na konferenci Spojených národů byl Chruščov Američany pranýřován za
zbytečné znečišťování atmosféry.
139
vůbec první setkání Američanů a Sovětů na samém konci 2. světové války v Torgau
u Lipska budí dojem, že se snad i vidí rádi, že studená válka nikdy nenastane
první sovětské jaderné zbraně…
… brzy následovaly další
(muzeum v Sarově)
maketa „Car-bomby“ v ruském muzeu atomových zbraní v Sarově
(jaderná bomba RDS-220 měla hmotnost 24 tun, délku 8 metrů a průměr 2 metry)
140
atomová střelnice Semipalatinsk
(torza věží, kde byly umístěny pokusné nálože)
atomová střelnice Semipalatinsk
(první sovětský termojaderný výbuch)
Berija a Chruščov
(Berija, jeden z vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech,
od roku 1940 je jako šéf vnitra sám řídil; po Stalinově smrti
neustál souboj o moc s Chruščovem a byl za podíl na Stalinových zločinech i za vlastní zločiny odsouzen k smrti a popraven)
ustaraný Chruščov
(tížil ho snad osud lidstva?)
141
Sacharov i Oppenheimer byli na konci své „atomové“ cesty pohublí a unavení
Hans Bethe překvapivě přesně odhadl konstrukci Slojky
první sovětská skutečně vodíková bomba
(narozdíl od Slojky už byla dvoustupňová)
142
superbomba, dříve oslavovaná jako záchrana světa před komunismem, se po úspěšném sovětském testu vodíkové bomby proměnila v americkou nejčernější noční můru
143
v roce 1955 se vodíková puma stala symbolem zkázy a americká demokracie se silně militarizovala
(oba protivníci se v minulosti stali terčem zákeřného napadení a obě země si toto trauma nesly i během studené
války, takže obavy z možnosti překvapivého útoku je nikdy neopustily)
144
Po počáteční snaze evakuovat obyvatelstvo do atomových krytů začal převládat názor, že hledání úkrytu nemá
vlastně smysl, neboť vzhledem k pokroku zbrojních technologií bylo pošetilé domnívat se, že by improvizované
kryty dokázaly vůbec někoho ochránit. Přežít vodíkový holocaust při existenci tak ničivých termojaderných zbraní
prostě nebylo možné a tak se začalo razit nové heslo – utíkejte o život, tzn. nasedněte do aut a opusťte co
nejrychleji cílovou oblast. Eisenhowerově vládě tedy nakonec nešlo o ochranu obyvatelstva. Chtěla Američany
pouze přesvědčit, že se jaderná válka dá přežít.
V rámci cvičné evakuace vláda i prezident Eisenhower opustili hlavní město poprvé od požáru během války
v roce 1812. Sám prezident v soukromí uznal, že cvičení civilní obrany jsou zbytečná. Po zařazení vodíkové
pumy do výzbroje armády zastával názor, že jakákoli myšlenka na jaderný konflikt je absurdní: „Hromadíme
zbraně o nichž víme, že nám naprostou ochranu nikdy nezaručí. Nenapadá nás totiž nic jiného, co bychom mohli
pro bezpečí země ještě udělat. Válka přestala být politickým nástrojem, ale stala by se formou společné sebevraždy.“
Američané budovali jaderný arzenál s rostoucí vírou v možnost jediného zdrcujícího úderu proti Sovětskému
svazu. A právě toho se Sověti pochopitelně velmi obávali. Bylo tudíž v jejich životním zájmu pokusit se americkému útoku zabránit. Ten kdo zaútočí jako první, získává nad protivníkem strategickou výhodu, zejména, jde-li o
preventivní úder. Ale i když zaútočíte jako první, tak jako tak zahynete. V tom byl paradox doby. Obě země se
připravovaly na nejhorší variantu. V roce 1960 vypracovalo velení amerického strategického letectva plán, podle
kterého měly být v prvních hodinách konfliktu použity více než tři tisíce jaderných zbraní včetně stovek vodíkových pum k útoku na tisícovku cílů uvnitř komunistického bloku. To se ovšem zcela rozcházelo
s Eisenhowerovým přesvědčením o katastrofálních důsledcích jaderné války. Jak mohl prezident zastávat tak
pokrokové názory a zároveň nechat generála Curtise Emersona Lemaye hromadit zbraně a připravovat válečné
plány, které počítaly s jejich použitím? Něco takového lze pochopit jenom stěží. „Byli jsme tehdy přesvědčeni, že
jediným možným způsobem jak zabránit, aby k tomu došlo, bylo disponovat silou, která by Rusy od útoku odradila. A zároveň si udržet takovou morální sílu, abychom válku nezačali my sami.“ Jak si ale vysvětlit, že země,
která vyznává lidskou důstojnost, a to dokonce i důstojnost nepřítele, připravovala vyhlazení veškerého obyvatelstva jiného státu, nemluvě o tom, že radioaktivní spad z tohoto útoku by zahubil i většinu Američanů a Evropanů.
Závody o sestrojení superbomby skončily bez jasného vítěze. Pozornost mocností se proto přesunula na vývoj
prostředků, které by jaderné zbraně dopravily k cíli rychleji a přesněji.
Edvard Teller zastával názor, že osud národa závisí na udržení jaderné převahy. Později se stal jedním
z hlavních zastánců strategické obranné iniciativy, která měla jeho zemi ochránit před zbraní, kterou sám vynalezl. Také Andrej Sacharov pokračoval v práci na jaderném programu. Dostával se však do stále hlubšího konfliktu
s komunistickým režimem, až se z něho stal nejvýznamnější obhájce lidských práv v Sovětském svazu. Generál
Lemay odešel v roce 1965 do výslužby. O vhodnosti plošného atomového bombardování nikdy nezapochyboval.
„Ta ďábelsky krásná puma přimknutá k břichu letadla jako mládě k tělu matky v sobě ukrývá výbušnou sílu všech
konvenčních explozí druhé světové války. Jediná B-58 dokáže tuto ničivou zbraň dopravit kamkoliv na světě,
svrhnout ji a předvést i okolním hvězdám její nezměrnou energii.“
Dlouho po rozpadu sovětského impéria ponechávají Spojené státy i Rusko v pohotovosti několik tisíc jaderných
hlavic. Zdá se, že zbavit se superbomby vyžaduje větší úsilí, než jaké bylo potřeba k jejímu sestrojení.
Curtis Emerson Lemay
145
výbuch Sacharovovy bomby „Slojka“
(účinnost sice nebyla taková, jako u americké Mike, ale měla jednu výhodu – dala se naložit do letadla)
146

Podobné dokumenty

Drobečky svědomí

Drobečky svědomí Teller-Ulamově principu v režii J. C. Marka z Los Alamos (Teller se odmítl osobně zúčastnit na vývoji bomby). Primární náloží byla atomová bomba (výbuch uvolnil energii 8 megatun TNT), „zapalovací ...

Více