Stalin a bomba ukázka

Transkript

Stalin a bomba ukázka
STALIN A BOMBA
4.7.2008
14:17
Stránka 381
KAPITOLA 15
PO STALINOVI
I
Po Stalinově smrti zaujali nejvýznamnější místa ve stranickém a státním
aparátu jeho nejbližší spolupracovníci. Malenkov se stal předsedou rady
ministrů a Chruščov, který vedl sekretariát ústředního výboru strany,
v září 1953 nastoupil do funkce prvního tajemníka. Berija stanul v čele
ministerstva vnitra (MVD), pod které přešlo také ministerstvo státní bezpečnosti (MGB). Bulganin, jehož ve funkci ministra ozbrojených sil
nahradil v roce 1949 maršál Vasiljevskij, převzal nově vytvořené ministerstvo obrany, do jehož působnosti se vrátilo vojenské námořnictvo.
Žukov byl jmenován Vasiljevského prvním náměstkem a vrchním velitelem pozemních vojsk.1 Křeslo ministra zahraničí předal Vyšinskij zpátky Molotovovi, kterého roku 1949 Stalin sesadil.2
Malenkov, Berija a Chruščov se shodli, že doba vyžaduje změnu politiky. Malenkov to naznačil už 9. března v projevu na Stalinově pohřbu,
v němž se zaměřil především na vnitropolitickou situaci.3 Čtvrtého dubna
ministerstvo vnitra oznámilo, že spiknutí kremelských lékařů bylo vykonstruované, přiznání na nich vynutili vyšetřovatelé násilím, a proto prokuratura obžalobu stáhne.4 Domácí politika nabrala kurs postupného uvolňování a totéž platilo pro zahraniční. Sovětský svaz začal podnikat kroky,
které by vedly ke zlepšení vztahů s Tureckem, Jugoslávií a Řeckem
a k ukončení války v Koreji.5
V Kremlu však brzy začal boj o pozice. Berija – zřejmě ve snaze předvést se v příznivějším světle – iniciativně navrhl zahájení reforem, ale
ostatní členové vedení se obávali, že se chystá po Stalinově vzoru soustředit veškerou moc ve svých rukou, a tak ho pod Chruščovovým vedením odstranili. Šestadvacátého června ho na zasedání předsednictva zatkla
skupina armádních důstojníků v čele s maršálem Žukovem6 a počátkem
července se sešlo zvláštní plenární zasedání ústředního výboru, jež ho
PO STALINOVI 381
STALIN A BOMBA
4.7.2008
14:17
Stránka 382
označilo za agenta mezinárodního imperialismu a nepřítele strany i lidu.7
Tajný tribunál ho pak odsoudil k smrti a 23. prosince byl zastřelen.
Malenkov ho na plénu obvinil, že o zkoušce vodíkové bomby rozhodl
sám, bez účasti širšího stranického vedení.8 Zavenjagin prohlásil, že vládní návrh na provedení testu měl schválit Malenkov, ale Berija jeho jméno
přeškrtl a podepsal se místo něj. Jak zdůraznil, vodíková bomba je „otázkou celosvětového významu“, protože její zkouška představuje konec
druhého jaderného monopolu USA, a „ten ničema Berija si dovolil tak
důležitou záležitost rozhodnout bez vědomí ústředního výboru“.9 To byla
opravdu vážná věc. Ve vedení totiž už delší dobu panovaly obavy, že Berija by mohl své kontroly nad jaderným projektem využít k vydírání, aby
mu nebránili v nástupu k moci.10 Proto ústřední výbor ještě v den jeho
zatčení zrušil Zvláštní výbor a z 1. hlavní správy udělal ministerstvo středně těžkého strojírenství, do jehož čela jmenoval Malyševa, který patřil
k Malenkovovým lidem. Vannikov se stal jeho prvním náměstkem, Zavenjagin druhým.11
Malenkov nastínil Nejvyššímu sovětu svou politickou linii 8. srpna.12
(Byl to právě tento projev, který Sacharov s kolegy poslouchal v Semipalatinsku z rádia.) Řekl, že vláda musí největší pozornost věnovat zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Toho dosáhne tím, že bude více investovat do lehkého průmyslu a provede reformu zemědělství. Změnu priorit
na domácí scéně mělo doprovázet snížení napětí v zahraničních vztazích.13 V této souvislosti Malenkov prohlásil, že Spojené státy už monopol na výrobu vodíkových zbraní ztratily, čímž chtěl bezpochyby veřejnost ujistit, že nová politika neohrozí bezpečnost země.
V ústředním výboru však nezískala plnou podporu a v září byl místo
„pravicově orientovaného“ Malenkova zvolen do funkce prvního tajemníka KSSS Chruščov, který měl u členů předsednictva větší důvěru.14
Ačkoli oběma šlo v podstatě o totéž, v mnoha konkrétních otázkách zastávali protichůdná stanoviska a na plénu ústředního výboru v lednu 1955
jejich vzájemné rozpory vyvrcholily. Chruščov, který v předchozích
měsících upevnil své postavení, Malenkova obvinil, že jeho proslov
v srpnu 1953 nebyl nic jiného než „laciný populismus“15 a že „postrádá
zralost a odhodlání, bez nichž se žádný vůdce bolševiků nemůže obejít“.16
382 STALIN A BOMBA
STALIN A BOMBA
4.7.2008
14:17
Stránka 383
Malenkov se 8. února funkce předsedy rady ministrů vzdal, ale členství
v předsednictvu strany si ponechal. V čele rady ministrů ho nahradil Bulganin, kterého na uprázdněném křesle ministra obrany vystřídal Žukov.17
V únoru 1956 se sešel XX. sjezd KSSS, na němž Chruščov poslední
den na dopoledním tajném zasedání ostře odsoudil Stalinův způsob vlády.
Jeho projev tehdy způsobil šok, a zůstává působivou obžalobou tzv. kultu
osobnosti dokonce i dnes, kdy se o rozsahu Stalinových zločinů ví mnohem víc než tehdy. Chruščov se podrobně zabýval stranickými čistkami
z třicátých let i chybami, kterých se Stalin dopustil ve válce s Německem,18 ale kolektivizaci ani vedoucí úlohu strany nezpochybnil. Jako od
vysokého stranického funkcionáře se to od něj ostatně ani nedalo čekat.
Destalinizace pak až do konce osmdesátých let probíhala jen v omezené
míře a velmi pomalu.
II
V listopadu 1952 přišla CIA s odhadem, že do poloviny roku 1953 bude
mít SSSR asi 100 jaderných bomb, přičemž za dolní hranici udávala 50
kusů, za horní 200.19 Sovětský svaz dodnes nezveřejnil žádnou statistiku,
takže nelze říci, jak byl odhad přesný. Vzhledem k problémům se zahájením provozu produkčních reaktorů a zařízení na obohacování uranu plynovou difuzí je však pravděpodobné, že se skutečný počet bomb, jimiž
SSSR v době Stalinovy smrti disponoval, pohyboval při dolní hranici tohoto odhadu nebo byl ještě nižší.20 To, že sovětský jaderný arzenál tehdy
sestával z méně než 50 bomb, potvrzuje i skutečnost, že teprve ve zmíněném roce se začaly vyrábět sériově.
Ať už mezi Malenkovem a Chruščovem existovaly jakékoli rozpory,
jaderný program negativně neovlivnily. Naopak, frekvence jaderných
zkoušek vzrostla. Před Stalinovou smrtí v březnu 1953 se uskutečnily tři,
ale od té doby do konce roku 1955 jich proběhlo šestnáct (viz tabulka na
str. 384). V roce 1954 byla zřízena nová střelnice na souostroví Novaja
Zemlja (Nová Země) v Severním ledovém oceánu, kde se měly testovat
zbraně s vysokým účinkem a provádět podmořské výbuchy. K prvnímu
PO STALINOVI 383
STALIN A BOMBA
4.7.2008
14:17
Stránka 384
Sovětské jaderné výbuchy v letech 1949–1955
Zkouška č.
1
Datum
29. 8. 1949
Střelnice
Semipalatinsk
2
25. 9. 1951
Semipalatinsk
3
41
5
18. 10. 1951
srpen 1953
12. 8. 1953
Semipalatinsk
Semipalatinsk
Semipalatinsk
6–72
8
1953
14. 9. 1954
Semipalatinsk
Tockoje
9–143
září až říjen 1954
Semipalatinsk
154
16
17
18
29. 7. 1955
2. 8. 1955
21. 9. 1955
6. 11. 1955
Semipalatinsk
Semipalatinsk
Novaja Zemlja
Semipalatinsk
19
22. 11. 1955
Semipalatinsk
Poznámka
plutoniová bomba, výbušná síla
asi 20 kt
použit uran 235 plutonium,
asi 40 kt
puma, shoz z bombardéru Tu-4
štěpná bomba
první termonukleární bomba,
asi 400 kt
štěpné bomby
štěpná puma střední síly
v rámci cvičení pozemních
jednotek
série zkoušek štěpných bomb,
přičemž jedna (19. 10.) selhala
štěpná bomba, asi 5 kt
štěpná bomba, asi 25 kt
podmořský výbuch, asi 20 kt
pozměněná verze „klasické
konstrukce“ odpálená
12. 8. 1953, asi 215 kt
první dvoustupňová
termonukleární bomba,
asi 1,6 Mt
Zdroj: Většina informací je uvedena v textu příslušné poznámky, viz též zde níže.
1 Americké zpravodajské služby jsou přesvědčené, že zkouška provedená 12. 8. 1953 byla
v pořadí čtvrtá (odtud také označení Joe-4), ale Sacharov píše, že počátkem srpna proběhla zkouška ještě jedné štěpné bomby. Sakharov, A.: Memoirs. Alfred A. Knopf, New York
1990, s. 173.
2 Cochran, T. B. a kol.: Nuclear Weapons Databook: Volume IV, Soviet Nuclear Weapons.
Ballinger, New York 1989, s. 349.
3 Tamtéž. O selhání se hovoří v: Chariton, J. B., Smirnov, J. N.: O nekotorych mifach i legendach vokrug sovetskich atomnogo i vodorodnogo projektov. In: Materialy jubilejnoj sessii
učonogo soveta. Rossijskij naučnyj centr „Kurčatovskij institut“, Moskva, 12. 1. 1993, s. 51.
4 Údaje o zkouškách 15–19 pocházejí z memoranda Intelligence Information for Use in the
AFSWP Weapons Orientation Course (Advanced) z 15. 2. 1956. National Archives, RG
218, Records of the U.S. Joint Chiefs of Staff, 1954–1956, CCCS 334 JIC (12-28-55) Section 3. Výbušný účinek zkoušky provedené 22. 11. 1955 potvrzují sovětské zdroje, u ostatních doložen není, ale údaje z nedávné doby svědčí o tom, že v případě zkoušky ze 6. 11.
šlo zhruba o 250 kt.
384 STALIN A BOMBA
STALIN A BOMBA
4.7.2008
14:17
Stránka 385
došlo 21. září 1955.21 Téhož roku v Kasli v čeljabinské oblasti, zhruba
40 kilometrů od Kyštymu, vznikla druhá laboratoř pro konstrukci jaderných zbraní. Účelem bylo vyprovokovat vzájemnou soutěž. Nový komplex, který dostal krycí jméno Čeljabinsk-70, vybudovala skupina vědců
z Arzamasu-16. Vědeckým ředitelem se stal Charitonův první náměstek
Ščolkin, administrativu dostal na starost Dmitrij Vasiljev.22 Zároveň se
začala budovat dvě velká zařízení na výrobu plutonia poblíž Tomsku
(Tomsk-7) a Krasnojarsku (Krasnojarsk-26).23
Pod novým sovětským vedením také pokračoval vývoj nosičů, který
zahájil Stalin. Strategické (dálkové) letectvo dostalo velký počet středně
těžkých bombardérů Tu-4.24 Pokud jde o mezikontinentální bombardéry,
jejichž výroba začala roku 1955, situace nebyla příliš uspokojivá, protože
podmínky mezikontinentálního nasazení splňovaly jen zčásti.25 Například
Tu-95 se vzhledem ke své letové rychlosti a hladině mohl stát poměrně
snadným terčem protivzdušné obrany. „Než by se dostal k cíli, nepřítel by
ho dávno sestřelil, a tak byl jako strategický bombardér nepoužitelný,“ píše
Chruščov ve svých pamětech.26 Kvůli krátkému doletu se jako nevhodná
ukázala i modifikovaná verze Mjasiščevova bombardéru s novými motory a delšími křídly.27 Podle A. N. Ponomarjova, který v poválečných letech
zastával funkci předsedy vědecko-technické komise vojenského letectva,
Mjasiščevův M-201 [jak znělo typové označení nové verze] se každému velice líbil, ale za mezikontinentální se tak docela považovat nemohl, protože měl omezenou kapacitu palivových nádrží
a konstruktér si musel lámat hlavu, jak vyřešit doplňování paliva
za letu.28
Když Chruščov žehral, že M-201 kvůli omezenému doletu vlastně
mezikontinentální není, Mjasiščev odpověděl, že by po bombardování
USA mohl přistát v Mexiku. Chruščovovi to moc vtipné nepřipadalo.
„Myslíte si, že Mexiko je naše tchyně nebo co? Že se tam můžeme objevit, kdy si zamaneme? Nikdy by nám ten stroj nevrátili.“29
Začínalo to však vypadat, že by se mohly vyplatit prostředky vložené do raketové techniky. Koncem roku 1953 ústřední výbor strany schválil Koroljovův návrh na vývoj mezikontinentální balistické střely R-7.30
PO STALINOVI 385
STALIN A BOMBA
4.7.2008
14:17
Stránka 386
„Poměrně brzy po Stalinově smrti se Koroljov dostavil na zasedání předsednictva strany, aby podal hlášení o stavu prací,“ vzpomíná Chruščov.
„Můžu bez přehánění říct, že když nám ukázal, co přinesl, všichni do
jednoho jsme na to koukali jako tele na nová vrata.31 Koroljov v té době
pracoval také na vývoji raket R-5 a R-11.“32 První měla dolet přes 1000
kilometrů, nesla jadernou hlavici a šlo o první „strategickou“ střelu.33
(Podle klasifikace NATO se označovala SS-3.) R-11 s doletem 150 kilometrů byla určena k odpalování z vynořených ponorek a jako mobilní
„operačně taktická střela“ se dostala také do výzbroje pozemních vojsk
(na Západě se její námořní verzi říkalo SS-N-3, verzi pro pozemní síly
SCUD).34
Zbrojní programy potvrzují, že nová vláda, stejně jako Stalinova, usilovala o vybudování mohutné strategické jaderné síly. V roce 1954 zřídila pro vývoj raket s dlouhým doletem další samostatnou konstrukční
kancelář v Dněpropetrovsku.35 Vedl ji Michail Kibalčič Jangel, který do
roku 1950 pracoval u Koroljova, ale nepohodl se s ním, protože dával
přednost raketám s dlouhodobě skladovatelným palivem.
Stalinovi následovníci se také snažili zemi zabezpečit před případným jaderným útokem. Kolem Moskvy se v roce 1954 začal spolu s rozsáhlou sítí radiolokátorů budovat nový systém protiletadlové obrany,
který během dvou let dostal do výzbroje 3000 protivzdušných střel typu
R-113.36 Obrovské prostředky, které do něj stát vložil, svědčí o tom,
že politické vedení dalo obraně hlavního města vysokou prioritu. Sedm
příslušníků generality poslalo na podzim roku 1953 ústřednímu výboru
dopis, ve kterém poukazovali na to, že USA budou brzy disponovat balistickými střelami, a žádali vytvoření systému protiraketové obrany (ABM).
Vláda zřídila skupinu, která problém posoudila a doporučila experimentální systém ABM vybudovat, a tak se v roce 1956 západně od balchašského jezera v Kazachstánu u Sary-Šaganu začala stavět střelnice.37
III
Spojené státy zahájily rozmísťování taktických jaderných zbraní v Evropě počátkem padesátých let. Laboratoře v Los Alamos se vývojem bomb
386 STALIN A BOMBA

Podobné dokumenty

Sovětský program vývoje jaderných zbraní

Sovětský program vývoje jaderných zbraní konvenčních explozí druhé světové války. Jediná B-58 dokáže tuto ničivou zbraň dopravit kamkoliv na světě, svrhnout ji a předvést i okolním hvězdám její nezměrnou energii.“ Dlouho po rozpadu sověts...

Více