madeira - atlantské prostředí pro otevřenou společnost

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
MADEIRA - ATLANTSKÉ PROSTŘEDÍ PRO OTEVŘENOU
SPOLEČNOST
(Několik historických poznámek k psychologickým podmínkám
rozvoje turistiky)
Jan Klíma
Sociologická charakteristika „uzavřenosti“ či „otevřenosti“ určitého společenství má
své kořeny v podmiňujících geografických a historických faktorech. Příčinou izolace a z ní
plynoucí uzavřenosti mentality, ale i politiky bývají z geografických činitelů nejčastěji hory a
pohoří (příkladem může být česká kotlina), rozlehlá moře nebo rozsáhlé pustiny (čínský
izolacionismus byl od 18. do 19. století pojištěn pustinami Tibetu, Gobi a nehostinnými
ujgurskými končinami na západě, mořem na východě). Někdy vybízely k izolacionistickému
vývoji společnosti také ostrovy, ale jen potud, pokud neležely na trasách živého
mezinárodního obchodu. Jestliže se ostrov v určité historické etapě ocitl na pravidelné a
frekventované námořní trase, pak se spolehlivě dostal nejen do ohniska politických a
ekonomických zájmů, ale stával se místem, kam přicházeli různí lidé a kde se čile
vyměňovaly se zbožím také ideje, názory a kultury. Přirozenou cestou tu vznikalo pochopení
„jiného“, znalost „odlišného“, nutnost akceptace „cizího“.
Významnou roli sehrál v pomalém utváření kolektivní psychologie historický faktor.
Jakmile po „středomořské etapě“ evropské historie nadešlo „atlantské období“ založené na
trojúhelníkovém obchodu mezi Evropou, Afrikou a Amerikou, ocitly se ostrovy v Atlantském
oceánu v centru transkontinentálního dění. Na mnoha dříve neosídlených souostrovích
vznikly zcela nové rasově a kulturně smíšené národy (Kapverdy, Svatý Tomáš a Princův
ostrov). Na jiných ostrovech a souostrovích obsazených evropskými mocnostmi se sice
zformovaly komunity převážně z evropských zdrojů (Kanárské ostrovy, Azory, Madeira aj.),
udržovaly se však a rozvíjely přijímáním rozmanitých podnětů. Přirozenou cestou se tam
vytvořil model společnosti, která neztrácí kulturní specifičnost a jazykovou identitu právě
proto, že je otevřena vlivům jiných národů, jazyků a názorů.
Taková charakteristika platí ve zvýšené míře pro portugalskou autonomní oblast
Madeiru (hlavní ostrov Madeira, severovýchodní ostrov Porto Santo a dvě skupiny
neobydlených skalisek), jejíž příjemné klima a bohaté zdroje vody ji předurčily stát se
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
vyhledávanou zastávkou na cestách národů i jednotlivců oceánskou křižovatkou světa. Dnes
může každý český turista na Madeiře zaznamenat v zimě „britský“ ráz malebného ostrova, v
každé roční době se tu setká se zástupy občanů všemožných zemí světa. Menšinoví madeirští
Portugalci touto skutečností nejen nikterak netrpí, ale naopak ji využívají k rozvoji
zemědělství, průmyslu, proslulého vinařství, turistiky a dalších odvětví, která může činnost
čtvrtmilionové komunity pokrýt. V následujících řádcích si chceme povšimnout historické
dimenze tohoto jevu, který je pro Čechy obzvlášť poučný. Zatímco u nás vyvolala dřívější
geografická izolace určitou opatrnost, ne-li nevraživost vůči cizímu, na Madeiře naopak
internacionalistický modus vivendi krajně otevřené komunity se „zbytkem světa“ vybudoval
povahový rys zvaný obvykle convivência – tolerantní soužití etnik, jazyků a sociálně i
kulturně odlišných skupin či jedinců.
Osadníci, piráti i dobrodinci
Samo „objevení“ Madeiry1 v roce 1419 bylo spíše výrazem potřeby zajistit dobrou
základnu pro počáteční fázi portugalské námořní expanze do atlantského prostoru brzy po
dobytí Ceuty (1415). Ostrov byl však už od roku 1339 pravidelně zobrazován na evropských
mapách2 a od roku 1351 tam měl stále stejné jméno (madeira znamená „dřevo“, italsky stojí
na mapách obvykle Insula de legname, tedy ostrov dřeva, nebo s respektováním španělských
a portugalských zdrojů čteme například u Pascaliniho roku 1408 Y.a de madiera). Objevitel
João Gonçalves Zarco byl jako “kapitán”, tedy správce a velitel, pověřen především
osídlováním ostrova a jeho objevitelskou prioritu popřel vlastně sám majitel ostrova, princ
Jindřich Mořeplavec, v jednom dokumentu z roku 1460 slovy “znovu jsem nalezl…”3.
K osídlení hornatého zbytku atlantské sopečné činnosti bylo třeba každé ruky – Portugalsko
1
Prameny pojednávající o objevení Madeiry jsou vydány v těchto třech knižních titulech. FRUTUOSO, Gaspar,
Livro Segundo das Saudades da Terra, Ponta Delgada 1979; LEITE, Jerónimo Dias, Descobrimento da Ilha da
Madeira e Discurso da Vida e Feitos dos Capitães da dita Ilha, Coimbra 1947; MELLO, Francisco Manuel de,
Descobrimento da Madeira, Epanáfora Amorosa, Braga 1975. Mnohem početnější je literatura spekulující
s celou řadou legend a pověstí, ale pracující také s faktem dávné známosti ostrova. Z relevantních příspěvků
uvádíme alespoň: ALBUQUERQUE, Luís de, Algumas reflexões a propósito da palavra Descobrimento, in:
Islenha, č. 1, Funchal 1987, s. 7-12; FERREIRA, Manuel Pita, Notas para a História da Ilha da Madeira.
Descoberta e Início do Povoamento, Funchal 1957. Otázku zdánlivě nelogickou – kdy byla objevena Madeira –
si kladl už spis FREITAS, Jordão, Quando foi descoberta a Madeira?, Lisabon 1911.
2
Seznam mapových vyobrazení ostrova ze 14. a 15.století přináší vynikající syntéza VIEIRA, Alberto (koord.),
História da Madeira, Funchal 2001, na straně 16. Prací věnujících se Madeiře v rámci atlantské kartografie je
ovšem mnoho, například GUERREIRO, Inácio a ALBUQUERQUE, Luís, Cartografia antiga da Madeira,
séculos XIV-XVI, in: Actas do I Colóquio Internacional da História da Madeira (1986), Funchal 1990, s. 138160.
3
História da Madeira…, s. 17. O první etapě, kdy byl vlastníkem infant Jindřich, pojednává zejména FERRAZ,
Maria de Lourdes de Freitas, A ilha da Madeira sob o domínio da casa senhorial do infante D. Henrique e seus
descendentes, Funchal 1986
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
mělo kolem roku 1520 nějakých 1 200 000 obyvatel roztroušených po mořích od Brazílie po
Čínu – a tak byla národnost osadníka tím posledním, co Lisabon zajímalo4. Kromě Portugalců
byli vítáni i cizinci, kterým se královskými výnosy nabízelo domovské právo.
Od roku 1454 přicházeli za obchodem Florenťané, od roku 1470 se na Madeiře
usazovali Janované. Začínali tu jako námořníci nebo první hybatelé madeirského
cukrovarnictví a dostávali bez potíží „naturalizační list“5. Věnovali se často také umění Urbano Lomelino se do dějin ostrova zapsal jako malíř nádherného triptychu Snímání z kříže
vytvořeného pro kostel v obci Santa Cruz. Cukrovarnictví6 přivedlo na Madeiru kromě Italů
spolupracujících s florentskými bankami také francouzské obchodníky i holandské finančníky
napojené na trhy v Antverpách a Bruggách. Ti se však výrazněji nepodíleli na konsolidaci
ostrovní společnosti stejně jako Kastilci a Němci. O něco později, zato však s drtivým
dopadem na ostrovní vývoj, začali přijíždět Angličané. Za zběsilého pronásledování židů na
kontinentě vítali běloši na portugalských ostrovech v Atlantiku mezi sebou každého „nového
křesťana“ čili nuceně konvertovaného žida a byly to právě židovské komunity, které
vzájemnými styky budovaly trasy námořního obchodu a tím zajišťovaly prosperitu všem. Od
počátku byla tolerance vůči všem příchozím oficiální linií královské politiky7.
Nebylo vždycky snadné aktivity cizinců ohlídat. Koruna měla potíže především
s přílišnou anglickou ziskuchtivostí. Zákaz britského obchodování na Madeiře z roku 1598
nebyl ovšem nic platný, protože neexistovala síla, která by dokázala výnos uvést v platnost.
Zasahovat bylo možné jen proti konkrétním jednotlivcům – poprvé to odnesl 1. července 1696
jakýsi William Bolton uvězněný pro spekulaci s obilím. Angličané oceňovali především
skvělou strategickou polohu Madeiry. Proto v roce 1660 žádali, aby Kateřina z Bragançy,
nevěsta Karla II., přinesla londýnské monarchii věnem také tento ostrov. Tehdy Portugalci
nepovolili, dali „jen“ Bombaj a Tanger, ale Methuenova smlouva z 27. prosince 1703 stejně
4
Historický kontext nalezne zájemce v našich pracích KLÍMA, Jan, Dějiny Portugalska, Praha 1996; KLÍMA,
Jan a VÍTEK, Jan, Kapverdské ostrovy, historie a georeliéf, Hradec Králové 2003.
5
Jeden z prvních „naturalizačních listů“ udělil infant Fernando italskému obchodníkovi s cukrem Baptistovi
Lomellinimu 30.12.1476: Dávám na vědomí, že mi bylo v létě řečeno, že Baptista Lomelim můj služebník
potřebuje nějaké věci, které náleží do pravomoci Pana Vévody mého syna, ale že vznikly nějaké potíže s tím, že je
cizinec, a jiné, které se mi nelíbí, a proto řečený Baptista je člověk, který mi velmi posloužil a který plní speciální
poslání, proto nepokládám tohoto muže na pozemních řečeného pána za cizince, nýbrž za domácího a vážím si
ho jako služebníka. Je mým přáním, aby byl takto ctěn a aby s ním bylo takto jednáno…, in: Arquivo Histórico
da Madeira, sv. XV, 1972, s. 78, překlad JK.
6
RAU, Virgínia a MACEDO, Jorge, O Açúcar da Madeira nos fins do século XV. Problemas de produção e
comércio, Funchal 1962; PARREIRA, H. Gomes de Amorim, História do açúcar em Portugal, in: Estudos de
História e Geografia da Expansão Portuguesa, Anais, sv. VII, díl I, Lisabon 1952; MIGUEL, Carlos Montenegro,
Os estrangeiros na Madeira e a cultura da cana sacarina, in: Das Artes e da História da Madeira, sv. IV, č. 22,
s. 33-35, Funchal 1956
7
Pokládáme za dobré, aby tam mohl být a získat tu sídlo podle libosti kterýkoli cizinec, pokud nenařídíme opak,
Výňatek z královského výnosu z 22. 3. 1498, in: Arquivo Histórico da Madeira, sv. XVII, 1973, s. 369-370,
překlad JK.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
zavedla Lisabon pod skrytý britský protektorát. Od zřízení anglické faktorie na Madeiře roku
1765 řídili transakce na ostrově z větší části angličtí obchodníci.
Ještě obtížnější bylo ubránit dlouhou pobřežní linii portugalských ostrovů v Atlantiku
– Madeiry, Azor a Kapverd – před útoky pirátů a nepřátelských flotil. Od roku 1479, kdy
Madeiru přepadli kastilští korzáři, se z moře mnohokrát vynořili nepřátelé8. Zvlášť ničivý byl
vpád Francouzů v roce 15669, ale hrozby trvaly hluboko do 19. století10. Proto na pobřeží
vyrůstaly pevnosti, při jejichž stavbě se opět mnohdy uplatňovali zkušení cizinci. Malebnou
pevnost svatého Jakuba (Fortaleza de Santiago) na východním břehu Funchalu (v niž je dnes
poněkud nelogicky umístěno Muzeum současného umění) uvedl v 18. století do podoby
přitažlivé pro fotoaparáty dnešních turistů François de Alincourt. Cizí loďstva však často
přinášela prospěch i informace. Britské námořní expedice, které vedl Hans Sloane (1687) a
James Cook (1768 a 1772) daly ostrovanům vydělat (Hans Sloane obdivoval výrobu sladkostí
a kompotů v klášteře Santa Clara z madeirského cukru: „Nikdy jsem neviděl tak pěkné věci.“)
a navíc v Británii rozšířily zprávy o madeirských půvabech.
Víno se stalo oblíbenou komoditou oceňovanou obchodníky i konzumenty. Na
transatlantických trasách zapojili Angličané Madeiru do svého koloniálního obchodu a
všechny čtyři hlavní druhy vynikajícího madeirského vína se staly výnosnou komoditou
zejména při dovozu do britské Severní Ameriky. Poprvé se „madeira“ prodávala v Bostonu už
roku 1645, v New Yorku roku 1687. V roce 1736 oslnil jistý William Houston madeirskou
sortou zvanou „malvazia“ přístav Charleston, roku 1773 navázal na tento úspěch na
severoamerickém jihovýchodě Joseph Aleston. Otcové americké nezávislosti téměř bez
8
Atlantské ostrovy trpěly neustálými nájezdy pirátů a záleželo jen na samotných vetřelcích, zda ostrovy zcela
vyrabují, nebo zda si ušetří něco pro příště. Madeira zažila tyto útoky: 1479 – kastilští korzáři, 1518 – vpád
jakési biskajské lodě, 1566 zničující nájezd francouzských korzárů, kterým velel Bertrand de Montluc, 1595 –
útok Angličana Amyase Prestona, 1601 – angličtí piráti, 1617 – alžírští piráti vyrabovali Porto Santo, 1793 –
korzáři z Nantes, 1796 – francouzští piráti, 1797 – opět francouzští piráti, 1798 – totéž, 1800-1801 – anglický
korzár John Smith, 1801 – francouzští piráti, 1805 – angličtí piráti, 1805 – francouzská loď Imortalité, 1805 –
anglická fregata Venus, 1806 – anglická briga Saracen, 1806 – francouzský korzár Ladduc, 1806-1807 – alžírští
piráti, 1807 – anglická válečná briga, 1810 – anglická galéra The Valiant, 1813 – jakýsi anglický korzár, 1814 –
francouzští piráti, 1822 – angličtí piráti. Tato statistika ukazuje poněkud překvapivě, že vysoká frekvence
pirátských nájezdů je z pozdějších dob, než se všeobecně předpokládá.
9
Třetího října roku 1566 před svatým Františkem Serafinským přirazilo k tomuto ostrovu Madeira osm
mohutných galeon z Francie, v nichž připlulo několik tisíc vojáků s arkebuzami a další lidé moře s úmyslem
vyrabovat řečené město kvůli pověstem, které vyvolalo madeirské bohatství. (…) Zabili při vpádu do města,
dokud se ho nezmocnili, skoro dvě stě Portugalců a z nich zemřelo padesát i velitel. (…) A tak museli domácí
lidé utéci a korzáři opanovali město, kde pobyli jedenáct dní, během nichž naložili na lodě všechno bohatství,
které bylo na ostrově. FRUTUOSO, Gaspar, Livro Segundo das Saudades da Terra, Ponta Delgada 1979, s.328333.
10
Z bohaté literatury o atlantském korzárství týkajícím se Madeiry vyjímáme jako příklad: PEREIRA, Eduardo,
Piratas e Corsários nas Ilhas Adjacentes, Funchal 1975; GUERRA, Jorge Valdemar, O saque dos argelinos à
Ilha do Porto Santo em 1617, in: Islenha, č. 8, Funchal 1991, s. 57-78; GOMES, Alberto F. a CASTILHO, José,
O saque inglês de 1595 ao Porto Santo, in: Islenha, č.16, Funchal 1995, s. 83-87 atd.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
výjimky holdovali oblíbenému moku, a tak jen v roce 1788 naložilo 70 lodí 2000 sudů
madeirského vína k prodeji na Antilách a v Severní Americe, příštího roku odvezlo 69 lodí
3041 sudů11. V té době nacházelo madeirské víno odbyt na mnoha místech, vždy však
převažovala oblast anglosaská12.
Britského vlivu bylo vždycky příliš13, a tak ho úřady hleděly omezit, když se samy
cítily jistě. Nedalo se ovšem popřít, že někteří Angličané ostrovu prospěli. Britský konzul
Henry Veitch (1809-1828 a 1831-1835) – mimo jiné přijal v roce 1815 na Madeiře Napoleona
cestujícího do vyhnanství na ostrov svaté Heleny - byl především obchodníkem, ale svých
zisků využil k impozantní stavební činnosti; dnešní Ústav vína sídlí v jedné z jeho tří vil. Jiní
Britové ovšem bezostyšně vykořisťovali nejen práci skromných Madeiřanů, ale těžili i z
vývozu jejich pracovní síly do ciziny. Emigrace vybičovaná sliby blahobytu se velmi často
ukazovala jako tragédie14. Po konsolidaci politických poměrů doma se portugalská vláda roku
1842 odvážila zavřít anglickou faktorii na Madeiře, která dávno vyrostla ve stát ve státě. K
ještě radikálnějšímu postihu Britů správci přistoupili, když britské iniciativy doprovázela
propagace „kacířského“ protestantismu. Kazatel skotské církve Robert Kalley sice po svém
příchodu na ostrov 12. října 1838 založil základní školu i malou nemocnici, ale jeho
náboženská agitace přerostla snesitelnou mez, když nadšené madeirské ovečky houfně
odjížděly na anglických lodích na Antily a do Nového Skotska v Severní Americe. Úřady
11
RIBEIRO, Jorge Manuel Martins, A Madeira e os Americanos (séculos XVIII-XIX), in: Acta do III Colóquio
Internacional de História da Madeira, Funchal 1993, s. 389-402; tématiky madeirského vína se dotýká téměř
každá z mnoha studií o ostrovní ekonomice týkající se kterékoli doby.
12
Ještě koncem 17.století se vozilo madeirské víno hlavně do Angoly, do Anglie a do Brazílie. Vývoz vína
v letech 1701-1714 však jasně dosvědčoval britskou obchodní aktivitu těmito parametry:
Místo určení
Počet sudů
Procento
Antilské ostrovy
15248
64
Severní Amerika
1290
5,5
Brazílie
4450
19
Indie
330
1
Velká Británie
2261
10
Jiné země
110
0,5
Podle: VIEIRA, Alberto, O vinho da Madeira, Lisabon 1998
13
Jeden z vlastenců charakterizoval britský vliv na Madeiře (nejen) v 19. století těmito slovy: „Madeira je
z velké části poangličtělá v obyvatelích, zvycích, vlastnictví, obchodu, penězích. Angličtina je tu po portugalštině
nejčastěji užívaným jazykem. Když už to takhle musíme říci, není to snad vláda, která tuto skutečnost ignoruje? A
co horšího, jestliže to ignoruje, proč tomu nezabrání? Jen portugalská podstata nás udrží jako Portugalce.“ Viz:
AZEVEDO, Álvaro Rodrigues de, Notas, in: Saudades da Terra, Funchal 1873
14
Portugalský list Ozvěna revoluce (Echo da Revolução), napsal ve svém 7. čísle z roku 1846: „Anglická vláda
byla první, která v roce 1817 podnítila potlačování otroctví černochů na africkém pobřeží. (…) Dnes poddaní
této vlády, vedeni pekelným duchem ctižádosti, se nestydí kupovat a prodávat – jako otroky – bělochy, děti
madeirského ostrova! Likvidují je špatným jednáním při nejtěžších pracích ve svých osadách, které jsou horší
než přikázaná místa pro vyhnance!“
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
tedy zasáhly s nevídanou energií: 9. srpna 1846 oficiálně zakázaly Kalleyovu náboženskou
činnost a zahájily pronásledování jeho souvěrců15.
Velmi často se však britská podnikavost na Madeiře projevila blahodárně. William
Hinton (1817-1904) se ve Funchalu usadil v roce 1841 a pouhé čtyři roky poté založil
v lokalitě Torreão za městem cukrovar. Navázal tak na dávnou slávu madeirské cukrové třtiny
a počínal si úspěšně v době, která nutila k zavádění nových technologií. Syn Harry Hinton
(1847-1948) dovršil otcův úspěch užitím moderních strojů a moderních výrobních metod.
Rodinný podnik Hintonů se propracoval do popředí v roce 1911, kdy si zajistil monopol na
výrobu třtinového cukru mezi asi půl stovkou madeirských cukrovarů16.
Na Madeiře se 26. května 1881 vylodila Mary Jane Wilsonová. Anglická ošetřovatelka
bohaté dámy byla zvyklá na cizí prostředí: narodila se v indickém Majsúru, dokázala se na
Madeiře rychle přizpůsobit a brzy jí byl ostrov nesmírně sympatický. „Sestra Wilsonová“ se
cele věnovala potřebným. Založila ošetřovnu, sirotčinec a několik základních škol, řídila
gymnázium sv. Jiří, sehnala peníze na přestavbu nemocnice, pomohla potlačit během tří
měsíců epidemii černých neštovic. Republikáni ji roku 1910 vyhostili v rámci kampaně proti
církevním řádům (patřila ke kongregaci františkánských sester Panny Marie Vítězné), ale
Wilsonová byla za rok zase zpátky na milované Madeiře, kde po pěti letech v požehnaném
věku zemřela jako uctívaná tvůrkyně sociálního zázraku17.
Madeira neokouzlila jen Brity. V zahradě Atlantiku krátce či celý život prospěšně
působili významní přírodovědci. Rakušan Friedrich Welwitsch, proslulý objevem podivné
pouštní rostliny v Angole zvané po něm navěky welwitschia mirabilis, předložil v září roku
1850 guvernérovi ostrova projekt vybudovat na Madeiře „aklimatizační botanickou zahradu“
soustřeďující mezi atlantskými ostrovy a Portugalskem rostlinný genofond. Německý kněz
Ernst Hans Schmitz vybudoval v roce 1882 první přírodovědné muzeum. Iniciativa těchto
cizinců nezapadla: každý návštěvník se dnes na Madeiře může obdivovat dokonale
upraveným výstavám rostlinstva hned v několika areálech a Schmitzovo muzeum je součástí
oficiální Botanické zahrady, která pod vrchem Monte na okraji Funchalu nabízí kromě
procházky mezi kaktusy, sukulenty a nekonečnou paletou odstínů další zeleně i působivou
vyhlídku na město a moře.
15
CASTELO BRANCO, Fernando, Subsídios para a História do Protestantismo na Madeira: O caso Kalley, in:
Actas do I Colóquio Internacional de História da Madeira, Funchal 1990, s. 1338-1359
16
Viz História da Madeira, s. 177
17
FERNANDES, Abel Soares, Reflexos de uma vida – Mary Jane Wilson, Funchal 1990; týž, Nos Caminhos da
Irmã Wilson, Lisabon 1999
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Staleté vazby na Británii a rozmanitá činnost cizinců založily tradici, která s léty sílila:
už v 19. století se Madeira stala pojmem pro vznešené turisty z celého světa, později cílem
masové turistiky.
Turisté vznešení a slavní
Od 18. století18 vyhledávali Madeiru zámožní cizinci, kteří si v průzračném vzduchu a
věčném jaru ostrova léčili zejména plicní potíže a tuberkulózu. Zárodky léčebné a
rekonvalescenční turistiky vyvolaly nutnost postavit ubytovny, hotely a léčebny. V letech
1834-1852 přijíždělo průměrně ročně 300 – 400 nemocných, většinou Angličanů. Vynikající
pověst madeirského povětří dosáhla do nejvyšších vrstev evropské aristokracie a ostrov se stal
takřka povinnou zastávkou na letních a ozdravných cestách.
Rozlehlé luxusní vily utopené v bohaté zeleni (quintas) tak posloužily jako důstojná
sídla pobytu vznešených osobností nejčastěji v zimních měsících. Od roku 1817, kdy
v jednom z takových přepychových sídel strávila svou krátkou zastávku na ostrově
arcivévodkyně Leopoldina Habsburská, pozdější první brazilská císařovna, začaly ostrov
navštěvovat korunované hlavy a představitelé evropské šlechty. V letech 1847-1848 si užívala
ostrovního pobytu anglická královna Adelaida, roku 1848 přijel nizozemský princ Alexandr,
roku 1849-1850 pobýval na Madeiře vévoda z Leuchtenbergu. Na jeho doporučení vyhledala
nemocná Marie Amélie, dcera již nežijícího brazilského císaře Pedra I., v letech 1852-1853
madeirské prostředí pro léčbu své tuberkulózy, avšak na ostrově zemřela. Její matka Amélie
z Leuchtenbergu zřídila na památku zesnulé dcery v letech 1856-1862 na Madeiře hospic pro
léčení tuberkulózy s odborným zdravotnickým personálem.
Na Madeiru za rekreačním nebo ozdravným účelem přijížděli také Portugalci.
Spisovatel Júlio Dinis, básník António Nobre (1867-1900), svou cestu po africkém vnitrozemí
tu v roce 1885 zahájili Hermenegildo de Brito Capelo a Roberto Ivens. Roku 1858 cestoval po
Madeiře následník portugalského trůnu Ludvík a později, v roce 1901, tu pobýval král Karel
s královnou Amélií19. Paradoxně však byli „domácí“ vždycky v menšině ve srovnání se
zahraničními návštěvníky. Právě pro usnadnění jejich cest po ostrově a pro jejich pohodlí se
Madeira už v 19. století měnila ve spořádanou turistickou oblast, zatímco evropské
18
Doktor F. A. BARRAL ve své Zprávě o funchalském podnebí a jeho vlivu na léčení plicní tuberkulózy
(Lisabon 1854) uvedl už v polovině 19. století: „Koncem minulého století už začali někteří nemocní vyhledávat
madeirské podnebí, aby tu pobyli nebo tu strávili zimu.“
19
Malé muzeum nad útesem Cabo Girão nedaleko obce Câmara de Lobos shromažďuje dokumenty týkající se
zejména návštěv „domácích“, tj. portugalských turistů na Madeiře, přesto i zde se snadněji dokumentují návštěvy
slavných cizinců.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Portugalsko se propadalo do málo pohledné zaostalosti. Tehdy výjimečný „turistický
průmysl“ se opíral o výjimečnou psychologickou dispozici ostrovanů uvyklých na příjezdy a
odjezdy všemožných národů a ras. Tuto subjektivní podmínku, nesmírně důležitou pro
příznivý rozvoj madeirské turistiky, vyjádřil znalec portugalského zámoří Henrique Galvão
přiléhavě: „Pohostinnost Madeiřanů je výrazem citu a síly zvyku. Je to projev zdvořilosti,
stále vzácnější v celém světě, a také projev pohody obyvatel“20.
Ostrov svým návštěvníkům vycházel vstříc. V roce 1802 byla upravena cesta
z Funchalu do kopců nad městem, kde v Monte („Hora“) vzniklo poutní místo s půvabným
kostelíkem a odkud už v roce 1846 mohli návštěvníci sjíždět zpátky do města po silnici
v originálních saních z košatiny řízených dvěma vedle běžícími domorodci. Guvernér José
Silvestre Ribeiro začal v roce 1848 plánovitě měnit Funchal na moderní evropské město
s veřejným osvětlením a pravidelnou úklidovou službou. Zahájil také stavbu dvou mostů,
které zlepšily spojení mezi městem a hornatým „venkovem“. V roce 1844 se usadil na
Madeiře William Reid, který vlastnil roku 1850 už tři hotely (Santa Clara, Carmo Hotel,
Reid´s New Hotel). Synové podnikatele Alfred a William rozmnožovali hotelové kapacity a
roku 1891 vydali prvního knižního průvodce ostrovem. V roce 1859 vzniklo na Madeiře první
sanatorium s nejmodernější lékařskou péčí. Pro návštěvníky bylo připraveny nadstandardní
služby: dámy, ale i vznešení pánové se po Funchalu pohybovali obvykle v houpací síti, kterou
nesli vpředu a vzadu na pevné tyči dva pěší přepravci21. Cestování povozy nahradily až
později automobily (první byl přivezen jako div techniky v roce 1904). Od roku 1887 bylo
možné spočinout v ubytovnách (estalagem) rozprostřených po všech částech ostrova. Studie
atraktivního spojení mezi Funchalem a Monte vyvrcholily postavením ozubené dráhy
provozuschopné od roku 1912 (roku 2000 ji nahradila moderní kabinová lanovka).
Na přelomu 19. a 20. století se Madeira stala vlajkovou lodí světové turistiky, tehdy
vyhrazené pro nejbohatší kruhy. Stoupal zejména zájem Habsburků. Manželka Františka
Josefa Alžběta (1837-1898) známá jako Sissi pobyla v zahradě Atlantiku dvakrát. V letech
1860-1861 a krátce před svou násilnou smrtí v letech 1893-1894 si v ostrovním poklidu
napravovala jak zdraví, tak narušené manželské vztahy. Její socha postavená na hlavní třídě
před někdejší vilou Quinta Vigia, dnes hotelem Casino Park v roce 2000 pobyty populární
císařovny připomíná. Habsburské vazby vyvrcholily po první světové válce: na Madeiře
20
GALVÃO, Henrique Carlos, Outras Terras e Outras Gentes, Lisabon 1941
Pozoruhodným a nezvyklým pramenem pro poznávání počátku turistiky jsou mimo jiné azulejos, figurální
výjevy na malovaných kachlích. Tato původně arabská tradice se od 18. století v Portugalsku i v celém jeho
zámoří rozvinula do té míry, že někdy zůstává jedním z mála dochovaných pohledů do minulosti. Výjevy na
stěnách funchalských paláců dokumentují rovněž nošení turistů v „síti“.
21
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
nalezla útočiště rodina posledního rakouského císaře a uherského krále Karla I. vyhnaná
z rozpadlé monarchie. Karel si tu léčil své astmatické stavy, ale nakonec v roce 1922 chorobě
podlehl22. Jeho náhrobek v kostelíku na Monte se stal vyhledávaným cílem turistů ze střední
Evropy; také našincům sděluje latinský nápis na kostelní zdi u upraveného výklenku, že tu
navěky spočinul „král český“.
V zástupech turistů, podnikatelů a návštěvníků se pravidelně objevovala zvučná
jména. Německý kníže Friedrich Karl von Hohenlohe vybudoval v roce 1903 Společnost
madeirských sanatorií. Na Madeiře trávili ozdravné a turistické pobyty italský fyzik
Guilielmo Marconi i irsko-britský spisovatel George Bernard Shaw (1924-1925). Objevil se
tu princ Amédée de Broglie, Sir George Bullough i scénograf Luigi Manini. Takřka
maskotem pro městečko Câmara de Lobos západně od Funchalu se stal Sir Winston
Churchill, který jako penzista – k radosti mezinárodně izolovaného diktátora Salazara – přijel
v lednu 1950 malovat pobřežní scenérie včetně druhého nejvyššího útesu na světě, 580 metrů
vysokého mysu Cabo Girão. Pobyl tu však jen krátce23. Na Madeiru přijížděli také významní
hosté, jimiž nebylo možné se později příliš pyšnit, kupříkladu kubánský diktátor Fulgencio
Batista.
Odvrácenou stranou madeirské popularity v zahraničí, ale rovněž významným zdrojem
otevřenosti místní povahy byla od 18. století intenzivní emigrace. Madeiřané z mnoha příčin,
nejčastěji ekonomických, odjížděli do Ameriky, často však byli využívání na osídlování
portugalských zámořských teritorií. Dostali se tak do Jihoafrické republiky, Angoly a
Mosambiku, do Venezuely i Panamy, jejich komunity sídlí v Austrálii, USA a Kanadě, menší
skupiny i ve Velké Británii a na Nizozemských Antilách. Tento pohyb vyvolával interakce
mezi domácími a emigrovavšími skupinami, implikoval také návraty nebo naopak nové
verbování. V každém případě rozšiřovala také emigrace madeirský obzor a vyvolávala dojem
otevřeného světa24.
22
Madeirský pobyt Karla Habsburského nechybí v žádné jeho biografii, doplňkem prací známých ve střední
Evropě může být k tomuto tématu studie: GOMES, Alberto F., Documentos inéditos sobre o exílio de Carlos de
Habsburgo na Madeira, in: Das Artes e da História da Madeira, sv. VI., č. 32, Funchal 1962, s. 22-31
23
Jaroslav MATĚJKA ve svém rozsáhlém Životě Sira Winstona (Praha 1968) věnuje této epizodě vlastně jen
jedinou větu, když na s. 493 píše: „Churchill se slunil na Madeiře. Jedenáctého ledna dostal zprávy o brzkém
rozpuštění parlamentu. Příští den byl už v Londýně.“
24
Je pozoruhodné, že se portugalské úřady uchylovaly velmi často k rekrutování ostrovanů, tj. Azořanů a
Madeiřanů, pro osídlování strategicky a ekonomicky významných, ale dosud bělochy nevyužitých končin
Brazílie, Angoly, Mosambiku, případně dalších zámořský území. Z evropského pevninského Portugalska přitom
emigranti mířili spontánně do již „otevřených“ koloniálních končin, především do brazilských městských center.
Ostrovní komunity (včetně Kapverďanů) se kromě jiného tak často setkávaly s informacemi přicházejícími ze
vzdálených zemí, že se účastnily všech tří alternativ emigračního procesu: úředně řízeného vystěhovalectví do
zámoří, spontánní emigrace i živelného odchodu „za lepším“ do Severní Ameriky. Madeirským emigrantům jsou
věnovány mnohé odborné práce, které podle našeho názoru dosud nezachytily komplexně všechny příčiny a
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Velmoc masové turistiky
V dobách, kdy kontinentální Evropa žila jinými starostmi, začala portugalská Madeira
prosazovat politiku rozvoje turistiky25. Roku 1930 se ustavila Turistická komise, 5. září 1936
vznikla Madeirská turistická delegace. Kontrast mezi domácí a zahraniční turistikou stále
trval. Henrique Galvão v roce 1941 charakteristicky poznamenal: „Stále nechápu, že když už
je v Portugalsku mnoho lidí cestujících pro radost, jezdí na Madeiru tolik Angličanů a zná ji
tak málo Portugalců.“ I v časech, kdy se evropské Portugalska zmítalo v hospodářských
potížích, se na Madeiře v nejtěžším představitelném terénu stavěly silnice, jejichž délka
dosáhla na konci autoritativního režimu (1974) 265 kilometrů. Právě autoritativní režim byl
do jisté míry ve svých počátcích zasažen vzpourou demokratických důstojníků26 na Madeiře
4. dubna 1931, poté „mléčnou vzpourou“27 reagující v roce 1936 na tvrdou daňovou politiku
(vzpouru vedl kněz) a pak nepřetržitě sváděl politický boj s madeirskou touhou po autonomii.
Také ve vzdoru se odrazila madeirská světovost, kterou reglementační a represivní
salazarismus příliš omezoval.
Neustále se rozvíjející turistika a příjezdy cizinců, především z Británie, však
vytvářely na Madeiře poněkud jinou politickou i ekonomickou situaci. Sám Salazar měl
zájem na hospodářské prosperitě ostrova a do jisté míry uznával právo na lokální
rozhodování28. Proto nakonec převážila logická orientace na rozvoj turistiky, kterou brzdila
jen svízelná ekonomická situace Portugalska stiženého hospodářskou krizí před druhou
světovou válkou, válečnou blokádou a poválečnou izolací autoritativního režimu.
„Karafiátová revoluce“, která 25. dubna 1974 skoncovala s pozdní „marcelistickou“ variantou
všechny eventuality migračních pohybů, např. MEDEIROS, Carlos Alberto, A Colonização de Terras Altas de
Huíla (Angola). Estudo de Geografia Humana, Lisabon 1976; MENDONÇA, Leandro de, A Colonização
Madeirense no Sul de Angola, in: Das Artes e da História da Madeira, Sv. I, č. 5, s. 35-36, Funchal 1951;
SILVEIRA, Enzo, A Ilha da Madeira nos Destinos do Brasil e de Portugal, Funchal 1956; SPRANGER, Ana
Isabel, A Diáspora Madeirense, Funchal 1984 atd.
25
Turistika je z madeirského hlediska mimo jiné závažným historickým tématem, proto jí jsou věnovány
seriózní práce jako: SILVA, Iolanda, A Madeira e o Turismo. Pequeno esboço histórico, Funchal 1956; SILVA,
António Ribeiro Marques da, Os inícios do turismo na Madeira e nas Canárias. O domínio inglês, in: Actas do
II Colóquio Internacional de História da Madeira, Lisabon 1990, s. 469-475 atd.
26
Voz kupříkladu ALVES, Ferro, A Mornaça – A Revolta dos Açores e da Madeira em 31, Lisabon 1935;
MARQUES, A. H. de Oliveira, O General Sousa Dias e as Revoltas contra a Ditadura 1926-1931, Lisabon
1975; SOARES, João, A Revolta da Madeira. Documentos, Lisabon 1979; BRAZÃO, Maria Elisa de França a
ABREU, Maria Manuela, A Revolta da Madeira – 1931, Funchal 1994 atd.
27
VERÍSSIMO, Nelson, A Revolta do Leite, in: Passos na Calçada, Funchal 1998, s. 100-105; SILVA, Fernando
Augusto, Motins Populares, in: Elucidário Madeirense, sv. II, Funchal 1984, s. 399-405 aj.
28
To dokazuje obšírný list diktátora Antónia de Oliveiry Salazara předsedovi „Všeobecného výboru“ Joãovi
Abelovi de Freitasovi z 23.května 1935, ve které všemocný ministerský předseda doporučuje vynaložit všechny
síly samotných ostrovanů k rozvoji ostrova.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
autoritativního režimu, však vyvolala bouřlivou diskusi, zda má také Madeira – podobně jako
třeba Kapverdy – vyhlásit nezávislost. V bouřlivé agitaci, kterou rozvíjelo po revoluci mnoho
náhle se vynořivších hnutí a stran, usilovaly některé síly o dalekosáhlou samosprávu29, jiné o
naprostou nezávislost30, žádná z asociací nemohla obhajovat zdiskreditovanou a především
vnitřně neakceptovanou ideu unitárního státu. Diskusi ukončila portugalská ústava z roku
1976, která udělila oběma ostrovním provinciím (Madeira a Azory) autonomní statut.
Reálné naděje na rychlý rozvoj turistiky pak politický problém odsunuly do druhého
plánu. Madeira se soustředila na technické zabezpečení „turistického průmyslu“ založeného
na letité tradici. Dlouho se řešil naléhavý problém leteckého spojení namísto běžného
námořního. Návrh na využití jediné rovné plochy na náhorní planině Paúl da Serra byl
nakonec odmítnut, protože mraky, časté deště a houpavá půda ve výši 1500 metrů nad mořem
by přinesly víc rizik než výhod. Nakonec se začalo v šedesátých letech s obtížným
vysekáváním krátké letové trasy při jihovýchodním pobřeží mezi druhou nejvýznamnější obcí
Machico a vesnicí Santa Cruz. Letecké neštěstí v roce 1977 pak správu donutilo k prvnímu
rozšíření letiště v roce 1982 a nakonec k dostavbě dalších desítek metrů přistávací plochy na
pilotech v roce 2000.
Zásadní byl pro zdejší podnikatele i návštěvníky rozvoj ubytovacích kapacit. Jeden
z osvícených místních politiků bil na poplach v roce 1952 – na samém úsvitu evropské
masové turistiky – vyzvedávaje skutečnost, že se „na celém světě rozvíjí zvyk cestovat a
potěšení z cestování.“ Tehdy nabízel ostrov jen 453 pokojů pro 9131 hostů. V souvislosti
s počátky západoevropského „hospodářského zázraku“ a zejména s obnovou britského zájmu
o trávení zimy buď ve španělské Malaze, nebo na portugalské Madeiře, začala hotelová
nabídka růst rychlým tempem:
ROK31
Počet hotelů
Počet lůžek
Počet hostů
Počet noclehů Personál
1962
29
1 928
15 936
155 085
?
1970
60
3 625
84 488
606 270
1 851
1980
81
11 454
328 256
2 410 689
4 520
29
APAM – Associação Política do Arquipélago da Madeira, FCM – Frente Centrista da Madeira, MAIA –
Movimento de Autonomia das Ilhas Atlânticas, MDM - Movimento Democrático da Madeira, UPM – União do
Povo da Madeira, FPDM – Frente Popular e Democrática da Madeira
30
ARMA – Aliança Revolucionária da Madeira, BRIMA – Brigadas Para a Independência da Madeira, ELAM –
Exército de Libertação da Madeira, FLAMA – Frente de Libertação da Madeira, MIM – Movimento de
Independência da Madeira, MPLAM – Movimento Popular de Libertação da Madeira (zde je zřejmá nápadná
terminologická podobnost s angolskou MPLA, a tedy i ideologické cíle a mezinárodní vazby)
31
História da Madeira…, s. 376
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
1990
85
13 419
520 515
3 356 178
4 491
2000
186
22 936
284 507
1 713 978
5 798
Jak tabulka ukazuje, s módou velmi dalekých destinací Madeira poslední dobou
poněkud ztrácí přitažlivost. Konzumní turistika tu totiž postrádá schématické lákadlo
zlatistých písečných pláží. Skalnatý ostrov však nabízí mnohem víc než rekreační stereotyp
ležení a opalování. Potřebuje nicméně specifickou propagaci. Turistická orientace Madeiry
byla politicky potvrzena vstupem Portugalska do Evropských společenství k 1.1.1986 a
rozvojem
ostrovních
organizací
odvozených
z faktu
politické
autonomie.
Mnoho
z rozvojových programů sjednocené Evropy bylo věnováno rozvoji infrastruktury ostrovů. Ve
stálém rozvoji turistiky platily základní argumenty: malebná Madeira má absolutně
nejpříznivější podmínky z celé atlantské ostrovní oblasti. Na rozdíl od Azorských ostrovů (či
ostrovů Svaté Heleny nebo Ascension) má teplejší podnebí s rovnoměrnými příjemnými
teplotami kolem 20°C a na rozdíl od jižní poloviny Kanárských ostrovů nebo od celého
Kapverdského souostroví má stále dostatek vláhy. Pestrá nabídka ovoce, zeleniny i všech
jiných potravin či spotřebních předmětů na tržišti ve Funchalu je dokladem úrodnosti země i
píle lidí jako množství tvarově pestrých výrobků z proutí, které lze vidět ve vesnici Camacha.
Historická muzea či katedrála ve Funchalu, etnografické muzeum v obci Ribeira Brava i
Kolumbův památník na Porto Santu dokládají historické tradice, procházky po krajině podél
2150 kilometrů betonových koryt zadržujících dešťovou vodu (levadas) nabízejí ojedinělý, a
proto velmi vyhledávaný soubor turistických tras. Výhled z Pico do Arieiro na nejvyšší horu
Pico Ruivo (1861 m) je stejně dramatický jako pohled od Eira do Serrado do obrovského
sopečného kráteru, v němž leží vesnice Curral das Freiras. Kulinářské zážitky s nadprůměrně
vysokou úrovní přípravy, hygieny a služeb nabízí každá restaurace i firmy propagující
madeirské víno, roztroušené po celém ostrově. Zcela ojedinělé exotické mořské koupaliště
leží v Porto Moniz na severozápadě ostrova, kde se teplý divoký příboj tříští o skalní útesy,
v nichž byly vyhloubeny jakési bazény.
Portugalská samosprávná oblast Madeira je ideálním cílem pro masy evropských, ale i
amerických turistů. Má jednu z nejpestřejších tématických nabídek, neustále se zlepšující
komunikace (západovýchodní rychlostní silnice napříč ostrovem stavěná od roku 1997, tunel
umožňující rychlý průjezd středem ostrova v severojižním směru) a dokonalé služby všeho
druhu. Aristokratické fluidum v madeirské atmosféře stále zůstává, i když dnešní návštěvníci
potvrzují, že se poznávání Madeiry přece jen zdemokratizovalo. Madeira jako součást
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Evropské unie čerpá zejména z Evropského fondu regionálního rozvoje a z Fondu soudržnosti
další finance na rychle se zlepšující infrastrukturu i životní úroveň.
Pro čtvrt milionu svých obyvatel i pro miliony turistů z celého světa je upravená
Madeira mimořádně příjemným místem. Pocit pohody a spokojenosti, který si každý
návštěvník z pobytu na ostrově odnáší, má svůj prazáklad v oné směsi bytostné otevřenosti a
pohostinnosti, jež ostrovní společenství duchovně utvářela po celou dobu jeho historie32.
Článek pro Východočeské listy historické, č. 21-22, Hradec Králové 2004.
32
Populární verzi této studie najde čtenář v geografickém magazínu Lidé a Země, ročník 52, č. 9, Praha 2003, s.
72-76.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php