Trest smrti v současnosti Jiří Bílý

Trest smrti v současnosti
Jiří Bílý
V dnešní době je trest smrti stále aplikován po celém světě. Mezi země, kde je
vykonáno nejvíce trestů smrti (podle údajů k roku 2003), patří Čína s odhadovanými 1000
popravami ročně (údaj však bude pravděpodobně vyšší, neboť Čína počty poprav
nezveřejňuje), následuje USA (ve Spojených státech Amerických je trest smrti uzákoněn a
vykonáván pouze v některých státech) s 85 a Írán se 76 popravami za rok. Zatím co v Číně a
Iráku převažuje jako způsob popravy zastřelení a oběšení, v USA je to poprava na elektrickém
křesle, v plynové komoře a poprava smrtící injekcí. V této zemi je počet poprav uváděn
na číslem 85, ale ve věznicích na popravu „čeká“ 3717 lidí.
V současnosti má trest smrti ve svých zákonech celkem 76 států, ale ne všude se tento
trest ukládá a provádí. Od tohoto trestu do dnešního dne ustoupilo, tedy legislativně jej
nepovoluje, celkem 107 zemí, včetně České republiky, kde byl tento trest zrušen zákonem
ČSFS č. 175/1990 Sb. a od roku 1991 Listinou
základních práv a svobod zrušen i
ústavně.
Stále více států se rozhodlo tento absolutní trest zrušit či jej alespoň neukládat a
nevykonávat.
1.
-
Argumenty pro a proti trestu smrti
odstrašující argument: asi nejčastěji zmiňovaný a diskutovaný argument, podle kterého
jen samotná existence trestu smrti a tedy i případná možnost jeho uložení, je sama o sobě
odstrašující a má potencionálního pachatele odradit od spáchání činu, za který lze tento
trest uložit (jak skutečně tomu je lze pouze odhadovat, neboť údajně neexistuje žádný
výzkum na toto téma, kde by se potvrdilo, že po zavedení trestu smrti došlo ke snížení
nápadu trestných činů, za které lze tento trest uložit),
-
ochrana společnosti: a to právě před osobami, které se dopustí jednání, za které lze trest
smrti uložit, přičemž tím současně vyloučit možnost opakování trestné činnosti,
-
veřejné mínění: většinou nakloněno pro zavedení a aplikaci trestu smrti a v populaci,
nejen v České republice, značně převyšují odpůrce tohoto trestu (sama veřejnost se
domnívá, že existence tohoto trestu by přispěla ke snížení kriminality nejzávažnějšího
charakteru s tím, že samotná jeho existence ji nepostihne),
2
-
ekonomický argument: výkon trestu smrti je obhajován i z tohoto hlediska
s odůvodněním, že pro společnost je ekonomicky příznivější vykonat tento trest, než se
o odsouzeného starat při uložení dlouholetého či doživotního trestu odnětí svobody (lze-li
však vůbec brát zřetel na tento argument při pokusu někoho zbavit života),
-
neodvolatelnost: to je argument odpůrců trestu smrti a je tím nejpádnějším argumentem,
který lze v dané věci použít, neboť po vykonání absolutního trestu není možná jeho změna
a ačkoliv samotný trest a řízení, které k jeho udělení vedlo je přezkoumatelné, život
popravené osobě vrátit nejde (nelze vyloučit zaujaté svědky, chyby v trestním řízení,
nedokonalost použitých metod při vyšetřování, omyly soudců a podobně).
2.
-
Současné způsoby trestu smrti
věšení: považováno za rychlou, bezbolestnou a jistou smrt (poslední výzkumy v této
oblasti však naznačují, že nedotčená kůže a nervy nad oprátkou mohou znamenat, že
člověk cítí zařezávání smyčky a dusivý efekt smyčky), která dle způsobu provedení
nastává důsledkem udušení nebo přerušením krční páteře a míchy; z ekonomického
hlediska je označována za nejméně nákladnou (aplikuje např. USA, Čína, Írán),
-
stětí: považováno za velmi rychlou - bezprostřední a jistou smrt, která byla „proslavena“
zejména z dob francouzské revoluce a smrtícím strojem zvaným gilotina (podle
posledního zjištění však v mozku zůstává okysličená krev a údajně ještě řadu vteřin po
stětí hlavy může údajně hlava zůstat v činnosti a vnímat bolest), ale v současné době se
používá v asijských zemích ke stětí meče (dosud aplikuje např. Saudská Arábie),
-
zastřelení: nejrozšířenější způsob popravy, neboť zastřelení je považováno za velice
rychlé, neboť dochází k masivnímu poškození velké části lidských tkání, zejména hlavy, a
tento způsob popravy byl také použit u největšího počtu popravených (preferován je
převážně v Číně, kde se odehrává většina poprav na světě, ale používán je i v USA),
-
elektrické křeslo: způsob používaný výhradně v USA a je označován za rychlý,
spolehlivý, neboť na tělo člověka je umístněno několik elektrod, do kterých je přivedeno
napětí o 30000 W (podle posledně zveřejněných údajů se však při podobném způsobu
popravy jedná o trýznivou smrt, neboť člověk může setrvat při vědomí i delší dobu a
vnímat tak bolest),
-
plynová komora: rovněž způsob popravy, který je používán výhradně v USA a
3
popisován jako spolehlivý, účinný neboť člověk je vystaven působení plynného kyanidu,
ale při této popravě smrt nastává v rozmezí 6 až 18 minut (tento způsob popravy je
označován jako nejnákladnější z metod v současnosti používaných, neboť vyžaduje
speciální budovu se specifickými úpravami a zajištěním, aby smrtící látka nepronikla
mimo místnost, kde k popravě dochází),
-
smrtící injekce: tzv. „moderní metoda“ zabíjení člověka, která je nejrozšířenější v USA a
je považována za nejhumánnější metodu popravy, kdy je odsouzenému injekčně podána
látka (sodium thiopenton) po níž během 10 vteřin usíná a následují další dvě injekce, v
tomto případě smrtící, z nichž jedna zastavuje dýchání, druhá srdeční činnost,
-
ukamenování: dodnes používaný způsob popravy, který vyplývá z tradic Středního
východu, tedy v islámských státech a nejčastěji je aplikován v Íránu (při popravě je
odsouzený člověk svázán, zakopán do země, ze které vyčnívá pouze hlava a zfanatizovaný
dav odsouzence kamenuje do doby, než ustanou výkřiky).
3.
Věšení
Věšení se používalo jako hrdelní trest po celou dobu historie lidstva, vedle stětí a
upálení byl u starých civilizací nejrozšířenějším způsobem popravy. Je třeba uznat, že čistě
technicky vzato má oběšení výhody ve své jednoduchosti, úspornosti a snadnosti, podobně
jako zastřelení umožňuje i oběšení provádět hromadné exekuce.
Při oběšení se používá zhruba tří způsobů. Při prvním je člověk postaven či posazen
na vyvýšenou oporu – židli, stůl, vozík, koně žebřík – a kat mu dá okolo krku provaz
přivázaný k šibenici nebo větvi stromu apod. Pak mu vezme oporu pod nohama, někdy i tak,
že ho strčí dopředu. Toto je nejrozšířenější způsob oběšení, s nímž se v dějinách také
nejčastěji setkáváme. Smrt je pomalá a bolestivá a dříve nebývalo vzácností vidět kata, jak se
oběti pověsil celou svou tíhou za nohy, aby urychlil proces strangulace. Při druhém způsobu
se odsouzenci kolem krku uváže provaz, ten se protáhne kladkou nebo jiným mechanismem
s vodící drážkou, jenž pak umožní tahem za provaz zdvihnout obžalovaného do výšky.
Obžalovaný je tak vytažen, místo aby jeho tělo padalo dolů. Tento způsob byl velmi oblíben
při lynčování ve Spojených státech, a setkali jsme se s ním také při posledních veřejných
popravách oběšením v Iráku, Íránu či Sýrii. Ve skutečnosti jde o zardoušení, kdy agonie může
trvat dlouhé minuty, ba dokonce půl hodiny i déle.
Při třetí metodě se k udušení a
nedostatečnému prokrvení mozku přidává ještě lámání krčních obratlů. Tento postup
4
vymysleli Angličané a tvrdilo se o něm, že je bezbolestný a vede k okamžité smrti, avšak to
není pravda. Je sice účinnější než oba předešlé způsoby, vyžaduje však příslušné vybavení,
tedy šibenici o určité výšce a propadlo, jež se sklopí tak, aby tělo mohlo padat volným pádem,
což způsobí zlomení krčních obratlů. Tato metoda se objevila až ve druhé polovině 19. století
a dodnes se používá ve Spojených státech amerických a v některých asijských a afrických
zemích.
Ruský trestní zákoník stanovil tento trest, stejně jako tomu bylo v nacistických
vyhlazovacích táborech, pro „válečné zločince“ , zatímco pro ostatní se počítá se zastřelením.
Za největší ponížení platilo vždy pověšení hlavou dolů, tak byli v Itálii 28. dubna 1945
pověšeni Loreto Benito Mussolini a jeho milenka Clara Petacciová. Dá se celkově říci, že
od nepaměti patřil trest smrti pověšením mezi potupné tresty, stará francouzská průpovídka
praví: „Sekyru šlechtici, oprátku prosťáčkovi.“
Mezi tresty pověšení můžeme zařadit i trest pověšením za žebro, jak tomu bylo
například v roce 1713 u Jánošíka, celkově se dá říci, že tento trest smrti je ve světě velmi
rozšířen, neboť se jedná o poměrně rychlý a hlavně „levný“ úkon.
4.
Stětí
Princip stětí spočívá v přeseknutí krku a tedy oddělení hlavy od těla. Toto usmrcení je
vlastně zmrzačením, ale zvláštního druhu, protože hlava je tak důležitý orgán, že její oddělení
způsobí okamžitou smrt. Vzhledem ke složitosti a krutosti ostatních způsobů popravy se
na tento způsob pohlíželo vždy jako „na prostý trest smrti.“ U tohoto trestu smrti velice záleží
na zručnosti kata, neboť se také v historii stávalo, že kat oddělil hlavu od trupu až na pátý
pokus, což byla pro odsouzeného ukrutná muka, naopak šikovnost kata byla vždy oceněna
publikem v minulosti, pochopitelně. Zde bych uvedl jeden z dobových záznamu: „V červenci
1737 se katu Prud´hommonovi povedlo setnout hlavu takovým způsobem, že to vešlo do dějin
jako svého druhu nedostižný vzor. Odsouzenému Beaulieuovi de Montovny setnul hlavu
jediným úderem, hned ji zachytil a ukázal ze všech stran lidu a uklonil se publiku nejinak než
herci na scéně. Dav velice chválil jeho zručnost v nakládání s mečem.“
V současné době se tento trest na světě pochopitelně používá, neboť jde
o jednoduchou záležitost, taktéž levnou jako u oběšení a lze provádět i hromadné popravy.
V některých zemích se popravuje ještě šavlí, a to formou veřejných poprav a jsou to Saudská
Arábie, Jemen a Katar, zde se alternativně používá i zastřelení.
5
V Evropě se ještě v minulém století popravovalo gilotinou, tak bych ještě na tomto
místě uvedl charakteristiku tohoto stroje:
- výška svislých trámů: 4.50 m
- jejich vzdálenost: 37 cm
- výška sklopného prkna: 85 cm
- váha nože: 7 kg
- váha berana: 30 kg
- váha čepů držících pohromadě nůž a beran: 3 kg
- celková hmotnost stínacího zařízení: 40 kg
- nůž padá z výška: 2,25 m
- průměrná síla lidského krku: 13 cm
- délka exekuce:/100 sec
- doba přeseknutí krku odsouzeného: 2/100 sec.
- rychlost nože: 23,4 kg
- celková hmotnost:gilotiny: 580 kg
Ještě bych se na závěr zmínil o funkci katova pomocníka, kterému se říkalo „fotograf“.
Na něm záleželo, aby se z popravy nestala jatka. Jeho úkolem bylo přesvědčit se, že
odsouzený zaujal správnou polohu, že leží rovně, má obnaženou šíji a neschovává hlavu mezi
rameny. Stál tedy před gilotinou a v případě potřeby povytáhl odsouzenci hlavu za vlasy,
byl-li plešatý, tak za uši, aby „byl v poslední sekundě správně srovnán“. „Nehýbat se!!!“ – a
odtud jeho přezdívka.
5.
Zastřelení
Jakmile se objevili střelné zbraně, objevila se pochopitelně i nová technika poprav.
Nejprve se popravovalo arkebuzami, nemotornými střelnými zbraněmi období renesance,
které musely být opřeny o přenosnou trojnožku, střílelo se z nich olověnými kulkami těžkými
několik gramů. Jakmile se objevili lehčí zbraně, používali se tyto, dá se říci, že tyto zbraně
nahradili dřívější luk a šíp. Zpočátku byla smrt před hlavněmi vyhrazena vojákům a civilisté
se z ní mohli těšit jen výjimečně. I s postupem času si střílení uchovalo zčásti svoji okázalost
6
a v mnoha zemích se v duchu vojenského kastovnictví stalo součástí vojenských zákonů
V některých zemích se vedle tohoto trestu zachovalo i oběšení, bylo tedy na posouzení
k jakému odsouzení byl odsouzenec vystaven nebo jaké karikované úctě se těšil. Stačí si
připomenout, že po skončení norimberského procesu byli nacističtí váleční zločinci pověšeni,
nikoli zastřeleni.
Předpokladem úspěšné exekuce zastřelením je splnění dvou požadavků a těmi jsou:
přesný výstřel a snadný cíl. Zatímco počátkem 19. století tvořilo popravčí četu až padesát
osob, dnes je to deset až dvanáct mužů a to je vzhledem k dokonalosti dnešních zbraní
považováno za dostatečné. Popravčí četa dostává obvykle rozkaz mířit na srdce a ne na hlavu,
neboť trup je pokládán za snazší cíl. A by byl splněn druhý bod, bývá odsouzenec znehybněn,
kupříkladu přivázáním ke kůlu či připevněn ke zdi.
Právní státy, jejichž trestním rejstříku dosud zastřelení figuruje, používají přesně
vymezený ceremoniál, který nenechává žádný prostor pro improvizaci Americký vojenský
zákoník například žádá, aby byl odsouzenec postaven zády ke zdi, musí být přivázán tak, aby
po salvě nepadl čelem dopředu. Pokud na něj před popravou přijdou mdloby, je nařízeno ho
přivázat řemeny k prknu. Na hlavě musí mít povinně kápi červené barvy, kápě musí být
dostatečně silná a překrýt i krk, popravčí četa nesmí stát dál než dvacet kroků od odsouzence.
Vojáci dostanou zbraně už nabité, z toho jednu slepými náboji, musejí mířit na srdce. Pokud
není odsouzenec zraněn smrtelně hned první salvou, střílí se znovu a to tak dlouho, dokud
nenastane smrt.
V současné době se v mnoha státech, např. v Číně těší velké oblibě poprava jednou
ranou z revolveru či pistole jednou ranou do zátylku. V Číně je tato úprava včleněna i
do trestního zákoníku: „Odsouzený k smrti bude popraven s rukama svázanýma za zády ranou
vystřelenou do zadní části hlavy.“ Dá se říci, že tento způsob umožňuje rychlé popravy a to i
velkého počtu odsouzenců najednou, jeho produktivitě se žádný jiný prostředek usmrcení
nevyrovná. V současné době se tento trest smrti provádí v 86 zemích světa.
I v případě trestu smrti v současnosti existují určité předpisy a vyúčtování, kupříkladu
v Iráku bylo v roce 1987 zastřeleno 13 Kurdů ve věku od 14 do 17 let, pokud je tělo vydáno
rodině, ta musí zaplatit náklady na popravu zhruba ve výši 2500,-- Kč, tedy za munici, rakev a
přepravu těla.
6.
Elektrické křeslo
7
Vývoj vědeckých objevů v průmyslu vedl v 19. století logicky k tomu, využít
elektrickou energii i k usmrcování osob, což se některým lidem zdálo plně v souladu
s všeobecnou ideou pokroku. První elektrický generátor byl předveden v New Yorku v roce
1882 a v roce 1890 bylo použito jako legálního technického prostředku v výkonu popravy.
Elektrické křeslo, mezi nástroji smrti asi nejdiskutabilnější, vzniklo jako důsledek
urputného technického a ekonomického zápolení mezi dvěma soupeřícími společnostmi, které
se náruživě přely o výhody dvou typů proudu vhodných k průmyslovému využití, proudu
střídavého a stejnosměrného. Vše začalo v roce 1882 v New Yorku, Thomas Alva Edison,
vynálezce žárovky a fonografu, otevřel v Pearl Street první elektrárnu, jež poskytla světlo celé
obchodní a finanční čtvrti města. O čtyři roky později, v březnu 1886, zakládá inženýr
Georgie Westinghouse, jenž předtím koupil několik patentů týkajících se elektřiny,
elektrárenskou společnost a ta zavedla elektrické osvětlení na celém území města Great
Barrington. Tak začal střet dvou technologických koncepcí, Edison vyráběl prou
stejnosměrný a Westinghouse střídavý. Střídavý proud si brzy získal uznání, protože jej lze
snáze využívat a hlavně je levnější, než proud stejnosměrný.
Elektrické křeslo bylo poprvé použito ve věznici Auburn v New Yorku, bylo to
6. srpna 1890 a byl jím popravem William Kemmler z Bufala, vrah své manželky. Nechybělo
mnoho a první oběť křesla by byla i tou poslední. Počáteční výboj 1300 voltů popálil
Kemmlerovi maso, ale po 17 vteřinách stále ještě žil., teprve další výboj v délce 70 vteřin jeho
život ukončil.
Vlastní poprava elektrickým proudem trvá teoreticky dvě minuty bez přerušení a je
ukončena automaticky. Když kat pustí proud, je to podle různých křesel v jednotlivých státech
1900 až 2500 voltů, proud se dostane měděné kontaktní destičky přilby a má se za to, že
odsouzenec ihned ztratí vědomí, takže již necítí bolest. Dvouminutový cyklus je složen z 8
střídajících se minicyklů po 5 a 25 sekundách. Ampérmetr osciluje od 5 do 15 ampér. Jakmile
je zapnut proud, byl by odsouzenec, kdyby nebyl pevně připoután popruhy ke křeslu,
vymrštěn do vzdálenosti až několika metrů. Podle řady očitých svědků ztratí odsouzenec při
prvním minicyklu nejen vědomí, ale přestane také kontrolovat svalstvo. Uvolňuje se proto
moč i obsah střev, často rovněž zvrací krev a kouše se hluboko do jazyka. Při druhém
minicyklu mu z nosu unikají krvavé bubliny. Od třetího do pátého minicyklu stoupne teplota
těla z 37 na 100 stupňů, tělo dostane nafialovělou barvu, fibrilace a paralýza dýchacích jsou
takřka úplné. V sedmém a osmém minicyklu zcela zuhelnatí systém zásobující mozek
kyslíkem, oči často úplně vystoupí z důlků. Temeno hlavy zčerná, jen na místě elektrody
8
zůstane kolečko živé červené kůže.
Odsouzení jsou oblečeni do oděvu na míru, ušitého speciálně k této příležitosti, jenž se
skládá ze spodků a bavlněného svetru, oděv je stažen okolo těla a na stehnech je elastický.
Spodky vypadají jako hygienické kalhoty, vespod s jakousi vložkou, jejímž účelem je zachytit
moč či stolici, ztratí-li odsouzený po prvním šoku vládu nad svěracími svaly.
Při popravě smějí být tyto osoby:
-
ředitel věznice, jenž vydává pokyn „pustit proud“.
-
vězeňský úředník odpovědný za popravu, jenž se dvěma či třemi strážnými
odsouzence připraví a posadí na křeslo.
-
elektrikář, který má s sebou bedničku s nářadím, propojuje dráty a bdí nad tím, aby
křeslo řádně technicky fungovalo.
-
lékař, jehož úkolem je konstatovat smrt odsouzeného.
-
kat určený soudem, jenž skryt před zraky přihlížejících „pouští šťávu“.
-
oficiální činitelé, především zástupce guvernéra státu.
-
akreditovaní novináři a odsouzencovi právní zástupci.
-
osoby určené samotným odsouzeným, pokud si to přeje.
Svědkové popravy dostanou tištěný leták obsahující podrobný popis celé exekuce,
oficiální svědci a žurnalisté musejí po celou dobu exekuce zachovávat absolutní mlčení, jsou
uzavřeni v prosklené místnosti a díky ozvučení mohou slyšet, co se děje okolo elektrického
křesla. Mezi kanceláří guvernéra státu a komorou s „křeslem“ je zřízená přímá telefonní linka
pro případ odložení popravy na poslední chvíli.
Dá se říci, že konstrukce elektrického křesla a poprava na něm prošla za posledních sto
let jen k nepatrným změnám, pokud k nějakým vůbec došlo. Křeslo je vždy dřevěné,
nejčastěji dubové. Oběť je připoutaná popruhy kolem hlavy, paží, nohou a hrudníku, hlava a
pravá noha se předem vyholí v místech, kde budou upevněny dvě elektrody, zvlhčené slaným
roztokem.
Elektrické křeslo jako legální prostředek popravy používá ve 14 amerických státech:
Alabamě, Conectitutě, Floridě, Georgii, Indianě, Kentucky, Lousianě, Nebrasce, Ohiu,
Pensylvánii, Jižní karolině, Tenessee, Vermontu a Virginii.
9
7.
Plynová komora
Třicet čtyři let po prvních experimentech s usmrcením člověka elektrickým proudem
se Američané opět nechali inspirovat duchem pokroku a zdokonalili umění usmrcovat tím, že
do svého trestního arzenálu zavedli popravu udušením, čili v praktickém provedení plynovou
komoru. Také v tomto případě šlo o spolupráci klasických věd a techniky, myšlenka se
zrodila z pokusů prováděných s bojovými plyny za první světové války a z účinků
chemických jedů na člověka.
Princip takové popravy je jednoduchý, odsouzenec je umístěn do neprodyšně
uzavřeného prostoru a přinucen dýchat smrtelně jedovaté výpary. Po řadě pokus byl vybrán
plynný kyanid, ze všech známých jedů má totiž největší účinnost. Plyn se uvolňuje, přijdou-li
do kontaktu tablety nebo kuličky kyanidu draselného s kyselinou sírovou, patří do kategorie
dusivých nebo též buněčných plynů. Jinak řečeno paralyzuje činnost dýchacích enzymů, které
zajišťují přenos kyslíku z krve do tělesných buněk. Buňky, jakmile nemají kyslík, začínají
okamžitě odumírat. Dostaví se křeče, svaly se stahují. Mozková centra jsou jedno po druhém
vyřazována z činnosti a mozková smrt obvykle předchází srdeční zástavu.
Prvním udušeným v historii soudnictví byl americký Číňan John Gee, popravený
v Nevadě 8. února 1924 za vraždu. Plynová komora, většinou natřená na zeleno je ocelová
kabina osmiúhelníkového tvaru s kupolí, do níž se vchází oválnými dveřmi, jež se neprodyšně
uzavírají. Uvnitř jsou dvě sedadla, protože většina plynových komor byla konstruována tak,
aby v nich mohli být najednou popraveni dva odsouzenci. Ve stěnách plynové komory jsou
široké prosklené otvory, které umožňují vnějším pozorovatelům sledovat, co se uvnitř děje.
To je důvodem, proč se plynovým komorám začalo říkat „akvárium“, a podobnost je ještě
více zarážející, když se v okamžiku smrti vnitřek komory ozáří ostrým světlem.
Jako nejlepší ilustraci této popravy uvedu zápis soudního lékaře ze státního vězení
v Nevadě, popraven byl Samuel Betts:
5 h 34 min: odsouzenec vstupuje do plynové komory
5 h 36 min: stráže vyšly ven a dveře se zavírají, srdeční tep silný a pravidelný, 108 tepů
za minutu
5 h 36 min 30 sec: spuštění chemického procesu, plyn se začíná zdvihat od podlahy
5 h 37 min: plyn se dostává na úroveň obličeje, odsouzenec se zhluboka nadechne a kašle
10
5 h 37 min 15 sec: odsouzenec ztrácí vědomí, hlava mu padá kupředu, srdeční činnost na 15
sekund ustává, pak s obnoví pravidelný tep 100 tepů za minutu
5 h 37 min 25 sec: selhání srdce, tep klesá na 60, dech přerývaný
5 h 37 min 30 sec: zástava dechu, došlo k ní po šesti nádeších od ztráty vědomí
5 h 38 min 30 sec: zástava srdce, klinická smrt odsouzeného je jistá, je to evidentní
Toto lze považovat za ideální případ exekuce, ale bohužel to tak vždy nebývá a
exekuce se může protáhnout až na osm minut. Tento způsob popravy je jediný, kde se
vyžaduje aktivní spolupráce odsouzeného, je nutné, aby jakmile se plyn uvolní, zhluboka se
nadechl, co nejdříve ztratil vědomí a celková doba exekuce se tedy zkrátila na minimum.
V roce 1992 zůstávala plynová komora prostředkem popravy v těchto amerických
státech: Arizona, Colorado, Kalifornie, Maryland, Mississippi, Missoury, Nevada, Severní
Karolina. Některé státy ovšem dávají odsouzencům na výběr, zda si nepřejí sejít ze světa
nějakou jinou metodou, třeba smrtící injekcí
8.
Smrtící injekce
Po „mechanickém“ pokroku, jež vedl ke zrodu gilotiny, po pokroku elektřiny, která
umožnila vznik elektrického křesla a chemie, jehož dítětem je plynová komora, byl v roce
1997 učiněn další krok při výzkumu „humánních prostředků usmrcení“, když byla jako
legální prostředek usmrcení zavedena smrtící injekce. Tato takzvaná „pokojná“ smrt, která je
pokládaná za rychlou a bezbolestnou, vzešla přímo z lékařské vědy a poprvé byla využita
ve Spojených státech, konkrétně ve státu Texas v roce 1982 a poté v Oklahomě v roce 1983.
Poprava injekcí se provádí tak, že odsouzenec dostane intravenózně jednou nebo dvěma
injekcemi smrtelnou dávku rychle účinkujících barbiturátů kombinovaných s paralyzujícími
chemickými látkami. Poprava je podobná postupu užívanému v nemocnici při celkové
anestezii, avšak vstřikovaná dávka je smrtelná. Tento roztok obsahuje tři složky: barbituráty,
které vedou ke ztrátě vědomí, bromid pankurnia, což je svalové relaxans, způsobuje tedy
jejích ochablost a hlavně je jeho úkolem paralyzovat bránici a přerušit tak pohyby plic.
Na závěr je odsouzenému podán obyčejný chlorid sodný, který přivodí zástavu srdce.
David Boren, guvernér Oklahomy, podepsal dne 11. května 1977 zákon, jímž se jeho
stát stal prvním na světě, který užíval intravenózní injekci drogy jako legální techniku
popravy, o den později, tedy 12. května 1977 přijal tento zákon i Texas.
11
Ve skutečnosti nehráli hlavní roli v zavedení tohoto zákona humanitární důvody, ale
zejména ekonomické. V tu dobu odborníci odhadovali, že náklady na zkonstruování
elektrického křesla a jeho uvedení do provozu činily v té době cca 65 000 USD, postavení
plynové komory by přišlo ještě asi na čtyřikrát tolik. V Oklahomě v tu dobu čekali na smrt
dva odsouzenci a injekce vypadal jako skutečně hospodárné řešení a byla projevem
opravdového úsilí šetřit kapsy daňových poplatníků.
Postup exekuce smrtící injekcí je téměř stejný ve všech státech, které ho používají:
-
odsouzence odvedou z jeho cely a přivedou do místnosti bez oken, zde je přivázán
popruhy k vozíkům používaným v nemocnici k převážení pacientů, v hlavě vozíku visí
na stojanu závěs, který se v okamžiku aplikace injekce zatáhne a odsouzence zcela izoluje.
-
nyní mu zavedou do žíly v ruce jehlu, někdy také dostane sedativum pro uklidnění a pak
je ihned převezen do místnosti, kde bude popraven, vozík je přivezen, jakmile je přípravná
část popravy u konce. Nyní je otvorem v závěsu protažena hadička a připevněna k jehle
v paži, její druhý konec mizí v objímce umístěné v otvoru jedné ze stěn.
-
na druhé straně je ve stejné výši nádoba podobná kapačce, ze které vytéká smrtící
kapalina. V různých vězeních stojí kapalině v cestě tři až čtyři ventily, jen jediný z nich je
určený k propuštění smrtelného jedu, zbývající ventily propustí jen neškodný roztok.
-
následkem je, že ani jeden ze tří či čtyř popravčích, kteří stisknou tlačítko neví, zda právě
on je výkonným katem. Je to podobný princip jako u popravy zastřelením, kdy je jedna
z pušek ze stejného důvodu nabita slepými náboji.
Jedním z prvních přívrženců tohoto trestu smrti byl Ronald Reagan v době,kdy byl
teprve kalifornským guvernérem. V roce 1975 zveřejnil článek, který začínal slovy: „Jako
bývalý farmář a chovatel koní vím, co je to dorazit zraněné z pušky. Dnes jen zavoláte
veterináře a ten dá zvířeti injekci, po které usne. To je vše. Ptal jsem se sám sebe, jestli toto
není odpověď na problém, který před nás staví trest smrti. Není právě zde možnost inspirovat
se a najít možnou metodu pro popravy?“ Nevím, jestli je správné, že budoucí prezident
srovnává smrt raněného zvířete se smrtí potencionálního pachatele, nicméně na zvláštní
myšlení Američanů jsme si již zvykl, takže mě to ani nepřekvapilo.
Může se zdát, že tento způsob trestu smrti je zcela bezbolestný, jednoduchý a
nejhumánnější. Není tomu ale tak. Smrtící injekce totiž předpokládá více než jakákoli jiná
technika popravy aktivní spoluúčast příslušníků lékařského stavu. Je třeba přesně trefit žílu,
z historie je znám případ, kdy lékař nemohl zhruba 40 minut na odsouzeném najít, kam by
12
zavedl kanylu, je třeba
s ohledem na váhu přesně stanovit množství barbiturátu apod.
Nicméně, kdybych žil ve Spojených státech a dostal jsme se do pozice odsouzeného na smrt,
asi bych volil tento způsob smrti.
9.
Ukamenování
Ukamenování je trest pocházející ještě z předbiblických časů vyhrazený zejména
svatokrádežníkům. Podstatou exekuce je usmrcení viníka házením kamenů. V současné době
uznává ukamenování, jinde již dávno opuštěné, jako oficiální trest osm zemí, jejichž
zákonodárství vychází z islámského práva. Jsou to spojené arabské emiráty, Irán, Mauretánie,
Afghánistán, Pákistán, Súdán, Jemen a Saudská Arábie. Přesto musíme poznamenat, že je
korán jako trest výslovně neuvádí, je však zahrnuto do ustanovení, že zákony starých proroků
platí i nadále. Teoreticky je ukamenování trest za zločin cizoložství, porušení sabatu a
vzpouru dítěte proti rodičům.
V roce 1981 hlásila Amnesty International, že byli odsouzeni k ukamenování Shalluda
Parweenová a Mohamed Sander obvinění z uzavření nelegálního sňatku, z Íránu hlásila táž
organizace v roce 1986 osm ukamenování. Od té doby se udála řada dalších poprav. Očitý
svědek popravu popisuje takto: „Nákladní auto vyklopilo u místa exekuce hromadu kamení.
Přivedli dvě ženy, celé v bílém, s hlavami zahalenými pytli. Pod deštěm kamení se pytle brzy
zbarvily krví do ruda. Ženy upadly a revoluční gardisté jim rozbili hlavy lopatkami, aby se
ujistili, že jsou skutečně mrtvé. Alláh akbar!“
Závěr a shrnutí
Podle Amnesty International bylo v roce 2001 v 31 zemích popraveno nejméně 3048
vězňů a nejméně 5265 osob v 68 zemích světy bylo odsouzeno k trestu smrti. V roce 2001 se
90 procent všech známých poprav konalo v Číně, Íránu, Saudské Arábii a Spojených státech
amerických. Čína popravuje více lidí, než kterákoli země na světě, podle údajů AI bylo v roce
2001 v Číně odsouzeno k smrti nejméně 4015 lidí a bylo vykonáno nejméně 2468 poprav.
Přesná čísla se neuvádějí, jsou předmětem státního tajemství.
Podle mého názoru není problémem samotný trest smrti, tedy jeho provedení, ale
přidružené věci okolo, které s ním souvisí. Ve Spojených státech amerických jsou velkým
problémem třeba cely smrti, kde odsouzenci čekají na smrt průměrně osm a půl roku, mnozí
odsouzenci čekají na popravu deset i patnáct let. Jak uvedl francouzský spisovatel Albert
13
Caus: „Ničivý a ponižující strach, který na odsouzence působí po celé měsíce či roky, je
mnohem horším trestem, než smrt.“
Další specialitou ve Spojených státech amerických jsou odklady popravy těsně
před jejím vykonání, které také nepřispívají klidu odsouzeného na poslední cestě, je znám i
případ, kdy odsouzenému byla poprava odložena sedmkrát, na osmý pokus byl teprve
popraven. Je znám také případ zločince Caryla Chessmana, který strávil v cele smrti téměř
dvanáct let, kde napsal tři knihy, které se staly bestsellery a v roce 1960 přišla „jeho chvíle“ a
stalo se toto: “Ironickou tečkou za Chessmanovým případem byla událost, k níž došlo pár
minut před popravou. Soudce v San Francisku se chystal povolit třicetiminutový odklad, aby
mohla být vyslechnuta další z odsouzencových námitek. Soudcova sekretářka však vytočila
nesprávné číslo sanquentinské věznice, a když o chvíli nato dostala při již odpovídající volbě
požadované spojení, byla poprava v běhu.“ Ještě bych doplnil, že šlo o popravu v plynové
komoře, takže kapsle kyanidu už byly vhozeny do nádobek s kyselinou a usmrcovací procesy
již začaly.
Také v současnosti také rozhoduje rasový a jiný původ o tom, zda-li bude člověk žít či
ne. Jak řekl Harry Blackmun, soudce nejvyššího soudu a sám zastánce hrdelního trestu:
„I za těch nejsofistikovanějších zákonů o trestu smrti hraje rasový původ významnou roli při
rozhodování o tom, kdo bude žít a kdo zemře.“ Tento výrok má právě opodstatnění v tom, že
ve Spojených státech amerických je nepoměrně více popravováno černochů než bělochů.
Kupříkladu od roku 1976 bylo 83% poprav uloženo a vykonáno za vraždu bílé oběti, přestože
běloši jsou oběťmi méně než padesáti procent vražd. Při průzkumu ras pachatelů a obětí se
ukáže kontrast ještě ostřeji. Od roku 1976 bylo popraveno 117 černých pachatelů vraždy bílé
oběti, ale pouze osm bílých pachatelů černé oběti.
Podle mého názoru není tedy problém výkonu trestu smrti, ale způsobu jeho ukládání,
tedy komu a proč. Nevím, jestli civilizace urazila v tomto směru od „prehistorických“ dob
nějaký kus, ale leckdy mi připadá, že dříve bylo právo i spravedlivější. Možná je to tím, že
zákony, resp. výkon spravedlnosti je v současné době více vázán na politiku, osobu
obviněného, názoru různých lidí apod.
14