Untitled - Královský rytířský řád točenice

Transkript

Untitled - Královský rytířský řád točenice
Ledňáček
časopis rytířského Řádu točenice

[MB] Slovo úvodem

[MB] O patronovi řádu

[OP] O světcích a patronech

[MB] 91. císařsko-královský pěší pluk

[MW] Projekt M†nulost

[MW] Korunovační klenoty I
© Rytířský Řád točenice, 2015
Slovo úvodem
Vaše výsosti, drazí spolubratři a přátelé.
Nejdříve bych vám rád všem poděkoval za vaši důvěru a loajalitu. Je to čest sloužit jako další velmistr
našeho milovaného Řádu točenice - řádu českých
králů.
Kdo by si ještě před rokem představil, že po tolika
stovkách let se Řád točenice znova vrátí z minulosti,
aby nastoupil na své místo v naší společnosti. Díky
legitimitě, poskytované ochranou jeho Královská Výsost don Andrés Omar
Ayala d‘Valva, jsem s to ujmout se svého úřadu právem podle naší Konstituční listiny.
Nikdy nesmíme zapomenout na základní principy tradic a křesťanských hodnot tak drahých našim srdcím. Žádný začátek není lehký a žádný začátek
v tak tradiční a historické organizaci jakým je rytířský řád v dnešní době je
opravdu nelehký úkol. Tím se dostávám k tomu, že je vždy příjemné zjišťovat
že rytířský řád – se vším co představuje – neustále láká lidi všech věkových
kategorií a stavů.
Vyvineme velké úsilí ke zřízení právní mezinárodní struktury nejlépe přizpůsobené našim aktivitám, v souladu s principy tradice a ztotožněné v historii
našeho řádu. Velmi mnoho práce máme za sebou; byla to dlouhá cesta se dostat až sem, ale povedlo se. Musím zde vzpomenout na mé přátele, kteří mě v
těžkém období podpořili a motivovali do další práce.
O to více se musíme snažit, protože nyní začíná opravdová zkouška loajality,
věrnosti a pracovitosti. Jsem rád, že v době kdy píši tyto řádky, náš řád už
vede několik velmi úspěšných projektů a nedávno se nám podařilo uzavřít
spojenectví se slovenským spolkem Záchrana hradu Hričov.
Na závěr bych vám rád popřál hezké počtení v našem prvním čísle řádových
novin. A poděkoval celé redakci, a jmenovitě mému kancléři za jeho nápad a
realizaci.
Dnes vyznávám víru v budoucnost, protože MY jsme Řád točenice.
Toho bzde toho
Velmistr rytířského Řádu točenice
O patronovi
Jeho Královská Výsost don Andrés Omar Ayala d‘Valva, Suverénní
Kníže Pindu a Velkovévoda Makedonský, Dědičný Velkokomandér
Dědičné Komendy Řádu Svatého Jana Jeruzalémského z Rhodu
a Malty.
Narozen v Santa Fé v Argentině
17. července 1975. Prvorozený
syn Markýze Maria Andrése Ayaly de Valva a princezny Rosy
Noemi di Monje–Bourbon. Je
držitelem titulů kníže pindoský a
vévoda makedonský. Markýz z
Valvy. Hrabě recalmutský. Baron Mazzarà Sant–Andrea. Dále
několika vznešených titulů a rytířských řádů. Po dlouhé právní
debatě mezi dědici knížete Alcibíadese del Pindo se tituly „kníže
pindoský“ a „vévoda makedonský“ restituovaly. Jeho královská
výsost Andrés Omar Ayala, kníže
pindoský a vévoda makedonský,
nástupce v přímé linii rodu Diamandi a současný nositel všech
titulů a ocenění tohoto knížecího
rodu. Má doktorát z teologie a
titul bakaláře z filozofie. Dále
absolvoval kurzy heraldiky a genealogie. Hovoří španělsky, anglicky, portugalsky, italsky, řecky a hebrejsky. Je ženatý od 15. března 2010 a jeho manželkou je princezna Angela. Kníže spojuje své aktivity v knížecím rodu s diplomatickými, vzdělávacími a charitativními projekty a podporuje různé kulturní a humanitární asociace. Taktéž je držitelem titulů, vyznamenání a ocenění
řádů rytířských i za zásluhy.
Knížectví Pindus (tak é Pin do n ebo Pin do s, n e bo též Pindus a Mo glena, italsky Principato del Pindo, arumunsky Printsipat di la Pind).
Princ Pindu a vévo da z Mak edon ie m á pr áva a Ius hono r u m m ajestatis, právo udělovat tituly šlechty a čestných titulů a rytířství knížecího a
vévodského domu.Vedoucí domu má následující práva: uznání kvalifikace, z
II
predikátů, udělování titulů a objednávek rytířství cti. V České Republice je
patronem rytířského Řádu točenice.
Seznam vládců knížectví
1941–1942
kníže Alchibiades I. (Alchiviad Diamandi di Samarina)
1942–1943
regent Nicholas I. (Nicola Matushi)
1943
kníže Julius I. (Hrabě Gyula Cseszneky)
III
Svätý Bartolomej
Patrón Rádu Točenice
Pochádzal z Kány Galilejskej a bol priateľom Filipa, ktorý ho priviedol ku
Kristovi. Apoštol Ján ho uvádza menom Natanael. Bar-Talmaj je meno po
otcovi, ktoré je prekladané ako "syn
Tolmaja", zatiaľ čo Natanael znamená
"Boh dal".
Bartolomej s Filipom žili v očakávaní
Mesiášovho príchodu, preto Filip po
zoznámení sa s Ježišom, Bartolomeja
vyhľadal a povedal mu: Našli sme toho, o ktorom písal Mojžiš v Zákone i
proroci, Ježiša, Jozefovho syna z Nazareta. Nato mu povedal Natanael: Z
Nazareta? Čo odtiaľ môže byť dobré?
Filip mu odpovedal: Poď a uvidíš! Keď
Ježiš videl prichádzať Natanaela, povedal o ňom: Hľa, pravý Izraelita, v
ktorom nieto lesti! Natanael sa ho
opýtal: Odkiaľ ma poznáš? Ježiš mu
odpovedal: Skôr ako ťa Filip zavolal,
videl som ťa, keď si bol pod figovníkom. (Jan 1:45-48).
Bartolomej pri tých slovách spoznal v Ježišovi Syna Božieho a kráľa izraelského, čo tiež hneď vyznal. Ježiš mu onú vieru potvrdil s prísľubom väčších
dôkazov než bol ten, že ho videl pod figovníkom. Z Bartolomeja sa stal jeden z
dvanástich apoštolov, svedok a nasledovník Kristov. Po zoslaní Ducha Svätého hlásal evanjelium na viacerých miestach. Historik Euzébius uvádza jeho
pôsobenie v Indii. Odborníci dokladajú, že sa tým mohla rozumieť Etiópia a
Arábia, často spomínaná v súvislosti s jeho hlásaním evanjelia. India bola
totiž označovaná ako "Arábia Šťastná." Tam podľa podania zanechal aramejský odpis Matúšovho evanjelia. Sv. Ján Zlatoústy dokladá, že apoštol Bartolomej na svojich apoštolských cestách kázal o Kristovi s veľkým úspechom a
pohania sa divili nad rýchlou zmenou v mravoch tých, čo uverili. Zdôrazňovaná je čistota, striedmosť aj ďalšie cnosti. Niekde sa uvádza, že Bartolomej
prešiel z Arábie do Frýgie, kde sa stretol s apoštolom Filipom a ďalej navštívil
Lykaoniu. Najstaršie životopisy sa zhodujú na mieste jeho mučeníckej smrti,
IV
ktorým sa stalo Arménsko.
Legenda hovorí o zázraku uzdravenia dcéry arménskeho kráľa Polimea z posadnutia po Bartolomejovej modlitbe. Kráľa, jeho dvor i poddaných potom
Bartolomejove slová presvedčili k prijatiu kresťanstva. Avšak zaťatý kráľov
brat Astyages dal tohto apoštola uväzniť a mučiť. Údajne v Derbente, neskoršom Širvane pri brehu Kaspického mora. Bola mu za živa stiahnutá koža z
tela, preto je aj nôž jeho hlavným atribútom. Niekde sa hovorí o zodranií kože
a potom nasledovalo ukrižovanie.
Niekde býva tiež uvádzané sťatie, ale odseknutie hlavy ukrižovaným nebolo
zvykom. Jeho pozostatky boli v V. storočí prenesené do Dury v Mezopotámii
a potom do Frýgie v Malej Ázii. Koncom ďalšieho storočia boli prepravené na
ostrov Lipari pri Sicílii a r. 809 do juhotalianskeho Benevento. Nakoniec boli
nemeckým cisárom Otom III. prenesené do Ríma, kde pre nich nechal v r.
983 na Tiberském ostrovčeku vystavať kostol zasvätený sv. Bartolomejovi.
Vyskytla sa aj určitá pochybnosť, či pozostatky, odovzdané v Benevento cisárovi, boli všetky pravé. Údajne pravá Bartolomejova lebka sa vraj objavila v
13. stor. vo Frankfurte nad Mohanom. Za cisára Karola IV. časť z jeho ostatkov získala aj katedrála v Prahe.
Sviatok sv. Bartolomeja sa slávi 24. Augusta a okrem Rádu Točenice je patrónom sedliakov, krajčírov, pastierov, vinohradníkov, kožiarov, knihviazačov,
mäsiarov, baníkov, pekárov, obuvníkov, obchodníkov s olejom, syrom a soľou. Tiež mesta Maastricht, Frankfurtu a Plzne.
Svätý Izaiáš
prorok a patrón Rádu Točenice
Pochádzal z Jeruzalema a tam aj pôsobil. Stal sa prvým zo štyroch veľkých
prorokov. Boh si ho vyvolil ako mladého, vo zvláštnom videní toho roku, keď
zomrel kráľ Oziáš, (pozri Iz 6 kapitolu). V nej opisuje mohutné videnie nekonečného Boha ako kráľa a svoje povolanie za proroka. Izajášov prežitok bol
veľmi silný. Nepovažoval za možné stretnúť sa s Bohom a nezomrieť. Scéna
ďalej ukazuje na súvislosť s príchodom na súd pred Božského Kráľa. Tento
Kráľ však ukazuje svoju moc tým, že odpúšťa a zľutuje sa. Aj proroka, ktorý si
bol pred Bohom vedomý svojej hriešnosti, očistil od hriechu. Všimnime si
scénu, pri ktorej jeden zo serafínov žeravým uhlíkom z oltára očistil Izaiášovo
pery a oznámil mu odňatie viny. Len dokonale čistý je schopný prijať mimoriadne úlohy vyžadujúce spojenie s Bohom, v Izaiášovo prípade hlásať vznešené Božie slovo týkajúce sa našej spásy. Na panovníkovu otázku: Koho mám
poslať, kto ta pôjde? (Iz 6,8) Izaiáš po očistení odpovedá: Hľa, tu som, pošli
V
mňa! (Iz 6,8). Podobný súhlas s Božou vôľou, len snáď s väčšou pokorou,
dala po siedmich storočiach Panna Mária, o ktoré tento prorok predpovedal,
že ako „panna počne a porodí syna a dá mu meno Emanuel.“ (Iz 7,14).
Izaiáš ako prorok nemal ľahkú úlohu, pretože v Božom mene musel hovoriť
väčšinou nevhod, napomínať, hovoriť o dobre i o treste, a to ho zrejme stálo
život ako mnohých
iných prorokov. Pravdepodobne zomrel mučeníckou smrťou. "Izaiáš" - tak je
po tomto prorokovi nazvaná kniha, ktorá je súčasťou Biblie a predstavuje
vlastné slová proroka Izaiáša, celý súbor prorockých výrokov aj z inej doby,
pre ktoré je príznačný názov "Hospodin je spása". Izaiáš od 40 kap. prináša
ďalej obraz Mesiáša ako dobrého pastiera alebo v 42. kapitole ako toho, ktorý
nekričí, nalomenú trstinu neulomí, neuhasí tlejúci knôt; povedie slepých,
tmu pred nimi zmení vo svetlo. V nej pokračuje aj výzva: "Počujte, hluchí,
prehliadnite slepí!" O splnení proroctvo hovoria evanjelia. V 52. a 53. kapitole
Izaiáša sa hovorí o Mesiášovi ako o sluhovi, ktorý sa stal nejpohŕdanejšim z
ľudí. Je popisované jeho utrpenie za svet a nakoniec jeho víťazstvo nad
smrťou
Ondrej Pelikan
VI
I. světová válka byla velký šok
Přitahuje vás minulost? Světové válečné konflikty? Zajímá vás historie místa, kde žijete? Možná právě vás by mohla zaujmout parta
lidí z Českých Budějovic, která se aktivně věnuje Budějovickému
91. pěšímu pluku. Prozatím sbírají informace, které zveřejňují na
svých Facebookových stránkách www.facebook.com/IR91.LIR29.
Do budoucna ale počítají s tím, že by založili historický spolek.
Chce to jen najít další podobné nadšence... Slovo má Martin Buřič.
– Proč jste se rozhodli připomenout zrovna 91. český pěší pluk Budějovice?
„Především je to určitě jeden z nejznámějších pluků c. k. armády a domnívám
se, že se tato možnost sama nabízela. Druhým faktem bylo i to, že tady na jihu
Čech podobných spolků, které se zabývají právě rakousko-uherskou armádou
a první světovou válkou není. Myslím, že by bylo hezké, kdyby tento pluk fungoval jako historický spolek a že by měl velké využití i v rámci akcí samotného města Českých Budějovic.“
– Takže přemýšlíte o založení historického spolku?
„Ano. Je to vlastně jeden z cílů celé akce – pokud se nám podaří shromáždit
dostatečné množství fanoušků, kteří by do toho rádi s námi šli. Bude to vyžadovat spoustu času a samozřejmě i peněz do začátku, ale doufáme, že se podaří cíle dosáhnout.“
– Je náhoda, nebo záměr, že jste tento projekt rozjeli u výročí sta let od začátku 1. světové války?
„Je to téměř náhoda. Stopy první světové války jsou dodnes mezi námi, jen si
jich všimnout – ať už jako památníky na náměstích a návsích, nebo pomníky
padlých vojáků na jihočeských hřbitovech. Ale samozřejmě každé takové výročí vždy výrazně přispěje k oživení paměti a rozvoji navazujících plánů.“
– Čím vás tato doba fascinuje?
„Především jsem monarchista. A rozpad Rakouska-Uherska beru jako velkou
chybu, na kterou České země a Evropa doplácí prakticky doposud. Obnovení
a připomenutí 91. pěšího pluku bereme jako možnost, jak tuto dobu přiblížit
širší veřejnosti a ukázat, že většina Čechů v první světové válce věrně bojovala
za monarchii a za svého císaře. A nejen z povinnosti, plynoucí ze státní příslušnosti.“
VII
– Věnujete se aktivně studiu historie, nebo je vám jen koníčkem?
„Historie je pro mne velkým koníčkem - stejně jako zájem o heraldiku a genealogii.“
– Lidé se dodnes rádi vracejí k tématům 2. světové války, zatímco první je
pro většinu nezajímavá. Čím to podle vás je?
„Myslím, že to je především tím, že první světová válka byl pro lidstvo velký
šok. Nikdo nečekal, že se z toho stane takový konflikt s takovými následky. O
tom svědčí i to, co se říkalo na samém začátku války - Do švestek jsme doma.
Samozřejmě obrovské ztráty na životech a bourání starých říší... Do určité
míry za to může i nástup první republiky a vystřídání jiným válečným konfliktem mnohem strašnějším.“
– Navštěvujete i místa, kde se udály důležité bitvy 1. světové války?
„Bohužel, z časových důvodů ne. Ale samozřejmě v případě založení historického spolku by to byla jedna z náplní jednotky.“
Velmistr
VIII
Jihočeské hřbitovy minulostí?
V srpnu minulého roku jsem navštívil za účelem doplnění vlastního genealogického bádání farní hřbitov, nalézající se okolo kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Štěpánovicích, neboť část mých předků k této farnosti
byla příslušná. Během této návštěvy hřbitova jsem narazil na řadu náhrobků,
vztyčených ještě před koncem první světové války. Bohužel, některé z nich,
převážně litinové kříže, jsou dnes již zničeny úplně nebo natolik poškozeny,
že nebylo možné identifikovat, komu byly původně určeny. Zcela jiná situace
pak je ale u několika náhrobků, které jsou označeny žlutým štítkem, informujícím o volném hrobovém místě, určeném k dalšímu pronajmutí a o následném odstranění náhrobku. Hrobová místa jsou obcemi pronajímána na určité
předplacené období – pokud tedy předplacené období skončí a další z nejrůznějších důvodů není uhrazeno, obec, která má hřbitov spravovat, má plné
právo náhrobek odstranit a hrob dále bez ostychu pronajímat. Bohužel, tyto
štítky se nalézají právě na několika starých litinových křížích, na pomníku
jedné jihočeské rodiny a na náhrobku vojáka, padlého v první světové válce.
Právě tento posledně zmiňovaný náhrobek, podotýkám nepoškozený, mne
donutil k zamyšlení nad současnou situací, kdy se současníkům natolik odcizuje dědictví minulosti, že dochází k dalšímu ničení a poškozování památek
minulých generací, které započalo v éře „budovatelského“ režimu. S odstraněním náhrobku se každý hrob stane anonymním a budoucí generace již nebudou mít tu možnost znát místo posledního odpočinku svých vlastních
předků. V případě náhrobků, nesoucích fotografie pohřbených, mnohdy ztratíme i jediný možný zdroj povědomí o podobě našich předků. Právě proto se v
srpnových dnech roku 2013 zrodil nápad s náročným cílem – zdokumentovat
nejstarší náhrobky jihočeských farních hřbitovů a učinit vše pro to,
aby mohly být zachráněny od jistého zničení.
Projekt M†nulost
Projekt, po dlouhém rozmýšlení nazvaný M†nulost, by tedy primárně měl
zaujmout místo pro kvalitní plánovanou dokumentaci jihočeských hřbitovů.
Hlavní pozornost je věnována především náhrobkům, křížům a památníkům,
které jsou již nyní určeny k likvidaci, dále pak hrobům vojáků, legionářů, četníků, učitelských rodů, duchovních, významných rodáků nebo vrchnostenských úředníků. Nezřídka však lze na jihočeských hřbitovech narazit na zcela
anonymní náhrobní kameny, za kterými by se zcela jistě mohl také skrývat
neméně zajímavý příběh, jak se ostatně podařilo dokázat v případě neoznačeného náhrobního kamene z novosedelského hřbitova, umístěného za hřbitov-
IX
ní zdí, který zcela jistě patří oběšenému muži, nalezenému u rybníka Malý Lipičí v koleneckém
polesí na počátku roku 1886.
Dokumentace probíhá během
terénního průzkumu každého
místa formou fotodokumentace
každého nalezeného náhrobku či
pomníku. Následně jsou snímky
seřazeny, zdokumentované náhrobky identifikovány a postupně přidávány do databáze. Databáze sestává ze základních informací o každém hřbitově, plánu
hřbitova (nejčastěji formou leteckého nebo satelitního snímku
místa) a samotné fotodokumentace. Na základě dokumentace
budou postupně vybírány náhrobky, pomníky a kříže, u
nichž bude v rámci projektu usilováno o jejich záchranu nejrůznějšími možnými metodami. Po
celou dobu působení projektu
M†nulost bude probíhat genealogický výzkum, zaměřený na osudy pohřbených, což by mělo přispět k tomu, aby jméno z každého náhrobku nezůstalo
pouhým jménem, případně datem a fotografií, nýbrž aby se z něho opět stal
symbol člověka, žijícího před delší dobou, než jen kam sahá lidská paměť současných generací. Výsledky tohoto výzkumu by, podle prvotního úmyslu, měly být postupně shrnuty do rozsáhlejšího sborníku, jenž by mohl podat souvislé a pro širší veřejnost jihu Čech snad i zajímavé doplnění historie regionu
z poněkud méně obvyklého pohledu.
Správcem hřbitova, tedy každého hrobového místa, je obec, případně obcí
zřízená správa. Pokud není hrobové místo nikým uhrazeno (respektive jeho
pronájem vypršel), může být nadále pronajato jiné osobě. Obvyklým postupem je odstranění pomníku nebo náhrobku na něm. Takto se hrobové místo
stane anonymním, a pokud je náhrobek zničen, zmizí s místem pohřbení také
případná data o pohřbené osobě nebo jedinečné portrétní fotografie zemřelých. Náhrobky a pomníky jsou podstatným zdrojem informací v případě geX
nealogického bádání – stěžejní roli hrají v případě, kdy se jedná například o
pomník vojáka, padlého v první světové válce. Není známo, kde padl, kdy se
tomu tak stalo, ani kde byl pohřben. Na pomníku místo i datum úmrtí obvykle nalézt možné je. Z etického hlediska je odstranění náhrobku přinejmenším spornou otázkou, v případě logické úvahy by však odstraňování pomníků a náhrobků popíralo původní záměr, se kterým byly vztyčovány. Proto
vznikl, i kdyby jen pro zachování památky, právě projekt M†nulost.
Milan Wölfl, Genealogie Jihočeské rody
www.jihoceske-rody.eu/minulost.html
(článek byl publikován v Archivum Trebonense 2014– digi.ceskearchivy.cz/cs/128576/147 )
XI
Korunovační klenoty
Ke každému středověkému králi neodmyslitelně patřil výrazný symbol jeho
moci. Symbol jeho moci nejen v rámci jeho vlastního státu, ale také symbol
vlivu za hranicemi jeho země. Těmi hranicemi lze zamýšlet sousední i vzdálené státy, v případě středověku je ale vhodnější místo, Království nebeské.
Každý křesťanský panovník totiž cítil své poslání, vést svůj lid k té nejlepší
vůli Boží. Proto byli i čeští králové titulováni jako Reges dei Gratia, králové z
Boží milosti. Proto na císařských a královských korunách spatřujeme ikonografii s primárním motivem syna Božího a dalších hlavních světců, výrazné
kříže, jako symboly vykoupení lidstva. Dnes si přiblížíme korunu evropské
světské moci nejpřednější, korunu císaře Svaté říše římské.
Vznik koruny můžeme klást do doby, kdy byla Evropa doslova v pohybu. Ota
I., syn německého krále Jindřicha zvaného Ptáčník z budoucí dynastie Otonů
v této době podniká nákladnou výpravu na sever Itálie, kde s velkou slávou
dobývá řadu měst. Jeho jistota v tomto tažení byla zcela jistě podpořena i
vítězstvím v bitvě na Lechu v srpnu léta Páně 955, které znamenalo konec
rozpínavosti kočovných Maďarů v západní Evropě. Mimochodem, bitvy na
Lechu byl účasten také český oddíl; ten ale nebyl, jak by se dalo očekávat, veden tehdejším králem českým Boleslavem, neboť právě tento měl vleklé spory
s králem východofranským, vévodou saským.
Ota I. zakončil italské tažení tak, že se na dobytém území nechal prohlásit
římským císařem a 2. února roku 962 byl papežem Janem XII. pomazán a v
bazilice sv. Petra císařem římským skutečně korunován.
Papež Jan XII. byl neméně kontroverzní osobností. O rok později, v listopadu
963 byl zbaven pontifikátu a v květnu 964 se mu stal osudným jeho způsob
života, který bychom jen stěží mohli považovat za papeže hodný, stal se pravděpodobně obětí chotě jedné z řady svých milenek, či spíše obětí. Historici o
něm dokonce prohlásili "Po dlouhé době zemřel zase jeden papež v posteli,
bohužel ne ve své vlastní." Prvního císaře Svaté říše římské tak doprovázel
stín vlastní neskryté pýchy, požehnané někým, kdo neváhal smilnit ani odstraňovat své protivníky nečestnými způsoby a intrikami na nejsvětějším
místě starého kontinentu. O to těžší pak měli postavení Otovi následovníci,
další římští císaři, korunovaní právě korunou, prv udělenou z rukou nečestného papeže.
Římské korunovační klenoty sestávají nejen z koruny, ale i korunovačního
kříže, svatého Longinova kopí, ceremoniálního meče a malého meče, říšského
jablka, žezla, Svatoštěpánské burzy, evangeliáře a oděvu. Tento soubor je
XII
dnes rozdělen na dvě části. Jedna část se nachází v pokladnici dómu v
Cáchách a druhá ve sbírkách vídeňského Hofburgu.
Koruna pochází z let 965 – 967, křížem s rytým motivem Kristova ukřižování
byla doplněna někdy během I. třetiny XI. století, obloukem mezi léty 1027 –
1039. Je zdobená zlatem, zlatým filigránem, perlami, drahokamy a emailovanými destičkami se staro- a novozákonními výjevy. Tyto malované destičky se
střídají s destičkami zdobenými drahokamy. Biblické výjevy značí, že panovník Svaté říše římské je hlavou světské moci v rukou Božích, a také tuto moc
svými ctnostmi má představovat. Celá koruna váží přibližně půl čtvrtého kilogramu. Zdobí ji 169 drahokamů a na 1 200 perel různých velikostí, osázených
především na oblouku, který připomíná nebeskou klenbu. Většina elementů
je umístěna do trojúhelníků. Ty symbolizují evidentně nejen oko Boží prozřetelnosti, ale také Nejsvětější Trojici, Boha otce, syna a Ducha svatého. Dvojí
význam je příkladem diplomatického řešení křesťanské symboliky. Od vzniku
křesťanství se totiž vede spor o to, jestli je Bůh trojjediný nebo existuje jako
vtělení sebe sama, syna i všudypřítomného vědomí víry.
Na destičkách panovníkovi připomíná spravedlnost král David, moudrost a
pokoru král Šalamoun, syn Davidův, důvěru v Boha a jeho poslání Ezechiáš s
prorokem Izajášem a především povinnost vůči lidu Ježíš, trůnící mezi dvěma anděly, s nápisem Per me Reges regnant, Skrze mne králové vládnou. Dochovaný čepec purpurové barvy je poměrně nový, pochází až z 18. století;
symbolizuje panovníkovo důležité postavení světské moci ve vztahu k té církevní.
Koruna římských císařů byla vystavena v Českých Budějovicích v březnu roku
2015, tedy její věrná replika. Ta byla zhotovena, jako jedna ze čtyř kopií, jejichž zhotovení rakouská strana povolila, po roce 2007 a dnes je v majetku
Středočeského kraje. Další tři kopie jsou dnes uchovávány v Německu. Ta
česká je však ze všech nejvěrnější, neboť i v takových detailech, jakými jsou
drahokamy, se od původního artefaktu nijak neliší - na kopii byste nalezli
dokonce i provrtání v některých kamenech, které je patrné i na originální koruně. Dříve totiž nebylo zvykem drahokamy použít jen jednou. Měnili se jejich majitelé, zrovna tak jako šperky, pro které byly určeny, a také přizpůsobeny. Ač bylo na korunu použito zlata v množství odpovídajícím třem párům
snubních prstenů a od začátku existence její předlohy ji provázel poměrně
temný stín, její lesk a krása je fascinující. Možná proto, že mistři v Dolním
Porýní, kde koruna v raném středověku nejspíše vznikala, dokonale spojili
krásu antických diadémů, vladařských čelenek se zdobností císařských korun
"nové éry vlády křesťanského světa křesťanskému světu".
XIII
Milan Wölfl
XIV
DUBEN
2015
po
út
st
1
čt
2
pá
3
so
4
ne
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
KVĚTEN
2015
po
út
st
čt
pá
1
so
2
ne
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
ČERVEN
2015
po
1
út
2
st
3
čt
4
pá
5
so
6
ne
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30

Podobné dokumenty