Ukázka z připravované knížky Františka Kšajta_ Malování se

Ukázka z připravované knížky Františka Kšajta_ Malování se

Ukázka z připravované knížky Františka Kšajta
Malování se slečnou K.
1.
Den první – seznamovací, komunikační most Cibulky
Nikdy předtím jsem tuhle jedenáctiletou autistickou dívku neviděl.
Ani na fotografii. Nevím proč jsem si ji představoval jako drobnou a štíhlou holčičku…
Slečna K. – jak jí budu nadále říkat – mě ale pořádně překvapila. A hned několikrát…
Její zdravotní postižení je závažné: dětský autismus, sociálně anxiózní porucha
v dětství, elektivní mutismus, neorganická enuresis noctura… Autismus byl u ní
diagnostikován poměrně pozdě, až v deseti letech. Před tím se odborníci domnívali, že
jde spíš o lehkou mozkovou dysfunkci. Jako forma vzdělávání byla doporučena
individuální integrace v ZŠ. Ve škole má asistentku a není pro svou jinakost nijak
zvlášť mezi dětmi oblíbená.
První schůzku před vlastním zahájením našich hodin kreslení a malování, kde chci
uplatnit i arteterapeutické metody, jsme s její maminkou proto domluvili jako
seznamovací. Obavy, jak příjme cizího člověka dítě se „sociální slepotou“, byly
oprávněné. Na paměti jsem měl triádu potíží při postižení poruchou autistického spektra
– v komunikaci, sociální interakci a představivosti. Museli jsme našlapovat opatrně.
Domluvili jsme se, že přijdu k nim domů nejprve jen na návštěvu a při té příležitosti se
přirozeně seznámím i s její dcerou
O možných obtížích a její „sociální slepotě“ svědčila i příhoda, která se jí nedávno stala.
Běžně a bez problémů chodila na poštu, která je hned vedle jejich domu.. Je to malá
pošta s jednou zaměstnankyní. Jednou se přihodilo, že pošťačku, která onemocněla,
nahradila jiná. Když ji slečna K. spatřila za překážkou, změnila se v solný sloup.
Mlčela, nereagovala a jen tam bez hnutí, zaraženě a netečně stála. Změna v osobě
poštovní pracovnice pro ni byla v tu chvíli nezvládnutelná. Z pošty volali domů, „ať si
pro ni hned přijdou, že je nějaká divná a že je snad i hluchoněmá, nebo že má divný
záchvat…“
Slečna K. trpěla po této příhodě několik dní noční můrou a křičela ze spaní…
Ani další událost nebyla povzbudivá.
Dělníky, kteří pracovali na přestavbě podkroví jejich domu, dobře znala. Pak jednou
přišla sama po škole domů, zjistila že ještě uvnitř domu pracují, a přestože venku hustě
pršelo, dovnitř se neodvážila. Našli ji po dvou hodinách sedět na zápraží před domem.
Zmoklou, prochladlou a zmoženou.
Teď jen věděla, že přijdu na návštěvu a že budu „ten pán, co si s ní třeba bude kreslit a
malovat“.
A tak jsme s její matkou zvolili, jako přípravu na změnu, kterou autistické děti tak
obtížně zvládají, strategický postup. Několik dní před mou návštěvou se jí bude často a
s výrazněním říkat o tom, že přijdu na návštěvu.
A to se osvědčilo.
…..
Slečna K. žije v malé horské obci, která má asi čtyři sta obyvatel. Je tu jednotřídka, kam
chodí a kde má zajištěnu pedagogickou asistenci. Rodiče mají v obci rodinný domek.
Tam má v podkroví svůj pokoj.
„Je to největší místnost v domě,“ poznamenává s úsměvem a s pýchou matka.
Povídáme si u kávy v obývacím pokoji v prvním patře. Slečna K. se schovává někde
nahoře v podkroví. Zaplašuji své obavy z našeho prvního setkání. Bude se mnou chtít
mluvit a ještě si malovat?
Dozvídám se podrobnosti o rodině. Manžel provozuje malou obchodní a firmu a matka
slečny K. mu v ní pomáhá s kancelářskou prací. Její manžel má z prvního manželství
dceru (20 let), která si se slečnou K. výborně rozumí. Rádi spolu vaří, povídají si. Od ní
také odkoukává „holčičí“ způsoby, jako je třeba umění se líčit. Slečna K. má
nevlastního tříletého bratra.
„Menstruaci zatím nedostala,“ informuje mě matka, která má obavy, aby její autistická
dcera na tuto významnou a mnohdy obtížně prožívanou událost v životě dívek
nezareagovala nepřiměřeně. Také ve škole byli už upozorněni, aby ji v tom případě
hned poslali domů.
Důvody k tomu jsou,“ uvádí matka. “Před dvěma měsíci se jí spustila krev z nosu.
Banální záležitost. Ale ona ji nezvládla. Viděla krev a prožila si záchvat s pláčem a
křikem, a ten její křik je opravdu pořádně slyšet, a přišlo také, jak já tomu říkám, to její
zamrznutí, kdy netečně dlouhé minuty kouká před sebe a kdy s ní delší dobu nikdo nic
nesvede, kdy je jakoby v šoku,“ líčí mi, co se stalo.
Z jejího dospívání v ženu také pramení matčiny obavy, co se s ní bude dít v pubertě,
v níž už jednou nohou je.
„Je tak důvěřivá, bezelstná, bojím se, aby jí někdo neublížil.“
Vím, co tím myslí.
Také přemýšlí o tom, kdy a jak jí řekne a vysvětlí pravdu o jejím biologickém otci.
„Opustil nás, když dceři byly dva roky. Nestýkáme se,“ uzavírá.
…..
Slečna K. o sobě nedává vědět. Nahoře je ticho. Mám pocit, že podstupuji nějakou
zvláštní životní zkoušku, v níž nevím, jak obstojím.
„Ona hned tak asi za námi nepřijde. Ale dneska je mimořádně skvěle naladěná, tak
uvidíme. Snad s vámi bude mluvit,“ poznamenává s ohledem na elektivní mutismus
dcery.
Čekáme.
Probrali jsme, co bude dcerka pro naše hodiny kreslení a malování potřebovat. Nové
silnější pastelky, roli balícího papíru, čtvrtky A3, akvarel a štětce. A já také navrhuji
minutovku - kuchyňské hodiny. Autistické děti potřebuji mít pro svou činnost určený a
přesněji ohraničený čas. Ten je pak pro ně oázou bezpečí. Její matka tuhle osvědčenou
metodu zatím neznala.
„Děti s autismem nebo s Aspergerovým syndromem potřebují pro svou činnost přesně
určený, stanovený a rozčleněný čas. Přináší jim tolik pro ně potřebnou předvídatelnost.
Cítí se bezpečněji, když je jejich touha po předvídatelnosti stejně jako po ocenění
uspokojena. To je důležité,“ vysvětluji.
Asi po půl hodině se slečna K. konečně osmělila.
Vykoukla zpoza rohu schodiště, aby si mě rychle prohlédla, a hned zase zmizela
v podkroví.
„Nedá se nic dělat, půjdete nahoru za ní vy sám. Skočíme do toho rovnýma nohama. Jen
ji pochvalte, jak to tam má hezké a jakou má nádhernou kočku,“ radila.
Sebral jsem odvahu. S kornoutem s čokoládovými bonbóny v ruce jsem po točitých
schodech pomalu vyšel nahoru do království slečny K.
Čekala mě.
Stála bez hnutí uprostřed pokoje. Tělem a tváří ke mně, ruce spuštěné podél boků.
A moje představy o ní rázem vzaly za své.
Stála tam totiž, i když plaše, velká a vkusně oblečená i pečlivě učesaná hezká
jedenáctiletá dívka. Abych byl přesný, pokud jde o její věk, jedenáctiny měla slavit za
tři dny po mé návštěvě…
Krátce na mě pohlédla a pak rychle sklopila oči.
„Posadíme se?“ ozval jsem se.
Z publikace o autismu Růženy Nesnídalové Extrémní osamělost jsem si zapamatoval,
že jedno z autistických dětí, popisovaných v této knížce, zaznamenalo a vzalo na
vědomí učitelku až když náhodou přišla do třídy s výrazným náramkem a náhrdelníkem.
Autistické děti chápou druhé osoby jako předměty. Díky ozdobám si dítě učitelku
zapamatovalo.
Přemýšlel jsem, co použiji já. Jaký vstupní rituál a spojení pro nás vytvořím. Musel
jsem vzít v úvahu, že nový a neznámý předmět by u ní mohl vyvolat stresovou reakci.
Sbírám staré kapesní hodinky, kterým se říká „cibulky“. Vzal jsem jedny sebou.
„Něco ti ukážu,“ a vytáhl jsem je z kapsy a přiložil k uchu.
Zadívala se na mě.
„Poslechni si, jak krásně tikají,“ podal jsem jí je. Ani na chvilku nezaváhala a přiložila
si je opatrně, aby je neupustila, sama k uchu. K levému.
Nechal jsem ji chvíli poslouchat.
„Slyšíš jak pěkně tikají a slyšíš také ten zvláštní zvonivý zvuk jakoby nad tím tikotem?“
zeptal jsem. Autistické děti mají většinou výborný sluch.
„Slyším, ano slyším.“
A tak jsem řekl: „Ale to tvoje druhé ucho si chce také tikání poslechnout. Které to
bude?“
„To pravé,“ odvětila a přitiskla si cibulky k pravému uchu a opět pozorně poslouchala.
„Slyšíš i teď, jak jemně zvoní?“ Hned se usmála: „Ano, slyším!“
A pak jsme se chvíli dohadovali, kdo a jak z nás na které ucho lépe slyší. Shodli jsme se
na pravém.
Experiment sblížení Cibulky fungoval. Komunikační most byl otevřen. Do propasti
tíživého mlčení jsme nespadli.
A poslouchání hodinek se už natrvalo stalo vstupním rituálem do našich malovacích a
kreslících hodin.
Po chvíli se mi už také dokázala podívat znovu krátce do očí. Pro dítě s autismem je
navázání očního kontaktu velmi obtížné, ne-li vůbec nemožné. Začal jsem víc věřit
v úspěch.
…..
Pokoj slečny K. byl pěkně zařízený. Chválit bylo namístě. V pokoji panoval pořádek.
Jak jsem později zjistil, slečna K. pořádek kolem sebe vyžaduje. Velmi se totiž bojí
toho, kdyby se něco rozbilo. Trochu mě zarazilo vymalovaní pokoje s plochami fialové
a tmavě šedé barvy a černý psací stůl. Čekal bych v dětském pokoji jiné, příznivější
barvy… Poznamenal jsem si v duchu, že tohle s matkou musím ještě probrat.
Do chválení kočky, která nese jméno Elisa, jsem se vůbec nemusel nutit. Je opravdu
krásná. Modrošedá „britka“ si mě pátravě prohlížela svýma kulatýma očima a
neuhýbala s nimi… Laskavě mně věnovala svoji přízeň.
Pak přišel významný okamžik našeho setkání.
Slečna K. mi předala obrázek, který pro mne namalovala.
Vytrhla velký list z nástěnného kalendáře a na druhou prázdnou plochu pro mne i
s věnováním nakreslila velké slunce. Černobíle. Kruh přes celou plochu papíru
s malými trojúhelníkovými paprsky. Její slunce má velké černé oči v podobě skvrn se
zubatým obočím.
Jsem na tuhle první kresbu od slečny K. z našeho úvodního setkání náležitě pyšný a už
si ji napořád ponechám.
…..
„Kolik vážíš?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsem se zmínil o tom, jaké je vysoké děvče.
„Vážím 45,“ zahlásila. A víš kolik měříš? „Sto padesát pět,“ odpověděla bez váhání.
Pak jsem strnul.
Slečna K. v zápalu našeho povídání shodila se stolu hrnek s kakaem.
Hnědá tekutina se rozstříkla dokola až na zeď. Kritická, explozivní chvíle našeho
prvního setkání.
Nedal jsem na sobě nic znát. Tvářil jsem se neutrálně a událost nekomentoval.
Hrnek se naštěstí nerozbil. Žádný záchvat ani „zamrznutí“ se nekonalo. Utřeli jsme
skvrny a povídali si v klidu dál.
O čem? O tancování.
Slečna K. má tanec ráda. Navštěvuje v nedalekém městečku taneční kroužek a další
příležitost k tancování má přímo v obci, kde matka vede dětskou taneční skupinu. Také
jsem se dozvěděl, že ráda šije. I to bylo pro mne překvapení.
Zjistil jsem, že tahle autistická dívka má doma vzornou péči. Její matka si s nadějí
myslí, že se u ní jedná „jen“ o vysoko funkční autismus nebo Aspergerův syndrom.
Slečna K. patří k těm dvaceti procentům šťastnějších autistických dětí, které nejsou
retardované.
Naštěstí i pro mě, přiznal jsem si.
Uvidíme kam nás spolu zavede kreslení a malování s použitím arteterapeutických
metod. Ty umožňují dětem za pomoci užití vhodných výtvarných technik vyjadřování
jejich pocitů. Tím napomáhají při výstavbě vlastního pozitivního sebepojetí. Současně
mohou změny výtvarné produkce podnítit i změny psychického stavu.
Stanovil jsem si první kroky. Mým prvním cílem bude rozšířit její schopnosti
komunikace a omezit úzkostné stavy.
Moje návštěva se protáhla. Trvala už dvě hodiny.
Když jsme se loučili, náležitě jsem obdivoval blýskající se stříbrnou čelenku, kterou
měla na hlavě.
„Moc ti sluší,“ usmál jsem se.
Překvapeně jsem zaznamenal, jak se po téhle pochvale slečna K. lehounce
začervenala…
Tohle projev sociální slepoty určitě nebyl.
Ukázka z připravované knížky Františka Kšajta
Malování se slečnou K.
2.
Minutky a arteterapeutický pozdrav
Když chce slečna K. na něco přijít, něco vymyslet, něčím je plně zaujatá nebo něco
hledá, oběma rukama luská prsty. Radostně vykřikuje: „Počkej! Už to skoro mám, už
jsem na to přišla!“ Luskne prsty a směje se: „Jé, co jsem to nakreslila?“ Luskne a ptá se:
„Kam jsem to jen dala?“
Tohle její luskání provázelo naše druhé - už „pracovní“ - setkání.
Posadili jsme se k jejímu stolu nahoře v podkroví domu, kde se cítí bezpečně. A
přistoupili jsme k úvodnímu rituálu: poslechu mých starých hodinek cibulek.
Slečna K. jejich tikotu naslouchala se zavřenýma očima a s viditelným zájmem.
„Už slyším při tom tikání taky to cinkání. Na pravé ucho slyším lépe,“ pamatovala si
naše zjištění z minula. Poslouchal jsem i já.
Byla to naše malá meditace – prostředek, jak se spolu dostat do prostoru tady a teď.
A použili jsme také kuchyňské minutky.
Pocit bezpečí tu při našem druhém setkání byl na první místě. Snižuje se tím úzkost.
Nastolit jej není ale nic jednoduchého. Obavy matky, zda její dcerka zvládne zavedení
minutek, byly namístě. Před dvěma roky zkusili rodiče při ranním vstávání slečny K.
budík a neuspěli. Jeho první zazvonění vyvolalo její křik a záchvat. Byla to výrazné
vybočení ze zavedeného řádu věcí, změna, která byla pro ni tehdy příliš drastická.
Budík zmizel v šuplíku.
Problémy smyslového vnímání autistické děti mají. Jsou velmi citlivé vůči smyslovým
podnětům. Je pro ně obtížné určité zvuky tolerovat. Náhlé zazvonění budíku k nim
v případě slečny K. patřilo. Matka sice nic nenamítala, když jsem o kuchyňské minutky
požádal, ale pak přiznala, že měla trochu strach.
„Nastav čas na deset minut,“ požádal jsem slečnu K. „Budeme si povídat o barvách a
zkusíme tvé nové pastelky. Nakresli co chceš,“ vsadil jsem na spontánní projev.
Slečna K. nakreslila dvě barevné květiny, hnědou zem a modrou pastelkou oblaka.
Pozoroval jsem ji jak kreslí. Zvláštně nakloní hlavu doleva až téměř k papíru, jako
kdyby chtěla ze strany dobře vidět na hrot pastelky, nebo šikmým pohledem vnímat a
vidět lépe na to, co kreslí.
Čas v tikotu minutek běžel rychle.
Když minutky po deseti minutách nečekaně hlasitě cinkly, lekli jsme se pořádně oba.
V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem nadskočil ze židle snad dva metry vysoko a o nic
lépe na tom nebyla slečna K. Jak jsme byli zabraní do kreslení, tak jsme na ně na chvíli
zapomněli. A pak jsme se tomu začali oba řehtat. A jeden druhého přesvědčovat, kdo se
lekl víc. A když příště minutky cinkly, tak jsme oba jako na povel nadskočili a
předstírali, že jsme se opravdu, ale opravdu tentokrát zase pořádně vyděsili…
Kuchyňské minutky v šuplíku neskončily.
Slečna K. jejich chod častokrát bedlivě kontrolovala a zjišťovala kolik nám zbývá
vytyčeného času. Byla v bezpečí.
„Ještě dvě minuty,“ hlásila před koncem nastaveného časového úseku spokojeně.
Tikot věrně provázel naši kreslířskou hodinu.
…..
Dalších dvacet minut jsme věnovali „arteterapeutickému pozdravu“. Každý jsme si na
papír A4 obkreslili pastelkou pravou ruku. Pak jsme si výkresy vyměnili a na
obkreslené ruce jsme kreslili vzkazy, poselství pro toho druhého. Velmi ji to zaujalo a
se vzrušením kreslila.
Tenhle kresebný pozdrav je vhodný i pro setkání s dospělými. Vždy přinesou zajímavé
poznatky - kdo a jaké poselství po té které ruce komu předá. Proto jsem byl zvědavý, co
mi bude chtít nakreslit slečna K., u níž se představivost nepředpokládá.
Postavili jsme mezi sebe kalendář, abychom si při kreslení neviděli „do karet“.
Dočkal jsem se dráčka v podobě kosočtverce - s očima, nosem a smějícími se ústy, pak
kresby dvou očí a také dvou prsů – nakreslila je v podobě dvou koleček s tečkou
uprostřed na hřbetu „mé ruky“. Maminka později nad obrázkem tázavě zvedla
s úsměvem obočí. Ale o žádný magický otisk nevědomí slečny K. nešlo. Slečna K.
prostě hledala kolem sebe - což činí vždy, když neví, jak a co nakreslit - podle čeho by
při kresbě použila růžovou, „tělovou“ pastelku“, jak ji sama nazvala. Když našla mezi
svými hračkami neoblečenou panenku, měla vyhráno.
„Mám ještě tři nápady. Můžu je tam nakreslit?“ ptala se nadšeně a luskala prsty.
Minutky jsme natahovali kvůli tomuhle arteterapeutickému pozdravu dvakrát. Kočka
Elisa prošla kolem, ale my jsme ji ani nevnímali.
A co jsme tam ještě na mou ruku a já na její nakreslili?
To už zůstane naším tajemstvím.
…..
Přišla chvíle zkusit něco náročnějšího.
Podle předlohy jsem ji nechal kreslit geometrické tvary.
Poradila si s tím až na jeden náramně. Kreslil jsem jednotlivé tvary – čtverec,
trojúhelník, obdélník, kruh… a slečna K. je kreslila na svou čtvrtku. Pak se tenhle
pracovní úkol změnil ve hru a navzájem jsme se střídavě předháněli, kdo a jaký tvar
ještě vymyslí. Úžasná hra. Opět nám vymezený čas nestačil.
A na čem si vylámala zuby?
Nedařilo se jí nakreslit podle mé předlohy ležatý kosodélník. Aby nedošlo k zadrhnutí
hodiny, trochu jsem jí pomohl a navedl jí ruku správným směrem…
Také při kreslení geometrických tvarů jsem ji nezapomínal často a jednoznačně chválit.
„Vidím, že jsi zdatná kreslířka,“ zdůrazňoval jsem opakovaně. Oceňování je úžasný
nástroj komunikace.
Vymezený čas jedné hodiny jsme hravě překročili.
Příchod matky nás upozornil, že musíme končit. Chtěl jsem ji na závěr zaujmout něčím
pozitivním, veselým. Vytvořit kladný poslední dojem. Navrhl jsem proto soutěž. Kdo
z nás za dvě minuty nakreslí na čtvrtku nejvíc koleček? Výskala radostí, jak jí kolečka
na papíře rychle pod rukou přibývala, a už vůbec nezáleželo na to tom, že ta poslední
měla k dokonalé kulatosti dost daleko.
My dospělí jsme jich nakreslili přes sto. Slečna K. po pečlivém počítání došla k číslu
76. A k tomu jsme jí blahopřáli.
„Těším se na příště,“ loučil jsem se.
„Já taky, moc,“ zazněla rychlá odpověď.
Ukázka z připravované knížky Františka Kšajta
Malování se slečnou K.
3.
Mandala a minová pole, šťastná a veselá princezna
Nebývale teplý duben přinesl klidnou modrou oblohu a první jarní odstíny svěží zeleně.
V podkroví, kde má slečna K. svůj velký pokoj, je už otevřeno střešní okno.
A my jsme díky tomu dostali nečekaného spojence v měření času – zvuk zvonů
z nedaleké kostelní věže, který sem zaléhá. Čas nám tak odměřují spolu s minutkami a
mými cibulkami i hodiny z kostela. Pomáhají nám vytvářet pro ni tak důležitou
bezpečnost předvídatelnosti.
Prvních deset minut naší další kreslící a malovací hodiny jsme věnovali barvám a
novým „progreskám“, mému dodatečnému dárku k jejím narozeninám. Také já jsem
dostal dárek. Dvě kresby na čtvrtkách formátu A3. Na jedné její obkreslené ruce
ozdobené prstýnky a hvězdičkami. Na druhé nápis Z LÁSKY - velká písmena přes
celou čtvrtku zdobená srdíčky.
„Jaká barva se ti nejvíc líbí?“ zeptal jsem se s vědomím, že se ptám jedenáctileté
autistické dívky.
„Modrá,“ odpověděla bez zaváhání. A sáhla po příslušné progresce v krabičce.
Zeptal jsem se: „Co všechno je modré?“
Modrou pastelkou nakreslila mráček, pak luskla po svém zvyku prsty a vytvořila hustě
propletené vlnky.
„To je moře,“ usmála se.
Poté nakreslila černý mrak, jako že bude bouřka. „Nakreslíš tam blesky?“otázal jsem se.
Nevěděla ale jak. „Jsou oranžové a klikaté,“ vysvětluji a nakreslil jsem klikatý blesk se
šipkou. Podle mé předlohy pak rovnou k černému mraku dva hravě připojila.
„Ještě nám zbývají dvě minutky,“ raduje se při pohledu na kuchyňské hodiny.
Když ale po našem druhém setkání chtěli rodiče odměřování času pomocí kuchyňských
minutek zavést i do běžného života slečny K., jak jsem navrhoval, narazili na její
jednoznačný odpor. Spustila velký křik a nesmlouvavě minutky odmítla… Budeme
muset dál postupovat opatrně, shodli jsme se s matkou.
…..
Slečnu K. čeká první zkušenost s ženskými dny, z čehož má matka značné obavy.
Nejdůvěrnější chvíli prožívá slečna K. s maminkou večer v koupelně. Koupou se
společně a přitom si ve vaně povídají o tom, co nikdo jiný už nesmí slyšet.
Také o menstruaci.
Matka mi vysvětluje: „Nahota jí se mnou nevadí. Mluvíme s dcerkou teď hlavně o tom,
že se nic zlého nebude dít, když najednou začne dole z pipinky krvácet, že tomu tak u
děvčat a maminek je, a že nejde o nic ohrožujícího.“
Na chvíli se zamyslí, než řekne: „Dokonce jsme s kamarádkou, protože já mám tělísko,
vymýšleli, že jí to, co se děje a co s menstruací prakticky souvisí, předvede ona.“
Červená barva, kterou mají ostatně děti v největší oblibě, bude proto hrát v příštích
dnech našeho malování významnou roli. Zvláště, když vím, jak nedávno nepřiměřeně
reagovala na obyčejné krvácení z nosu… Možná i proto si při výběru progresek vybrala
raději jako nejhezčí barvu neškodnou introvertní modrou.
Kreslili jsme domy s červenými střechami a pak ji také napadlo nakreslit několik
červených srdcí a trojúhelníků. Při kreslení jí červená barva nevadí.
…..
Sociální interakce je pro autistické děti, nebo děti s Aspergerovým syndromem minové
pole. Náročné je pro ně pochopit třeba co je stud.
Slečna K. se před rokem - ve svých deseti letech - šla koupat do bazénu s šestiletou
holčičkou, která se před vstupem do vody svlékla do naha. Slečna K. ji bez jakýchkoliv
zábran před všemi lidmi na zahradě a kolem bazénu bez ostychu následovala a svlékla
se úplně také.
„Ježíš, ona tam je nahá jak na nuda pláži!“ pohoršila se hostitelka.
Matka mi k téhle příhodě ještě řekla: „Nyní tedy dcerku jemně vedeme k tomu, že už je
dospívající dívkou a že jen tak běhat nahá po domě před tatínkem, kterému to už začalo
vadit, nebo před cizími lidmi, natož venku, se zkrátka nehodí.“
Natáhli jsme znovu kuchyňské minutky. Na dvacet minut. Předvídatelnost představuje
pro slečnu K. bezpečný záliv.
Měl jsem pro cvičení připravenou mandalu, a to v podobě omalovánky s nakreslenou
želvou. Byl jsem zvědavý, jak si s vymalováním poradí.
„Pojď, budeme si hrát na želvy,“ řekl jsem.
Na všech čtyřech jsme lezli pomalu po dřevěné podlaze jejího rozlehlého pokoje,
zastrkovali a vystrkovali hlavy z krunýřů a náležitě si pocit být želvou užívali. Slečnu
K. želvy tak pobavily, že když jsme vstali a získali opět lidskou podobu, vyšvihla
z radosti povedenou hvězdu.
S následným vymalováním mandaly si poradila bravurně. Krunýř vybarvila želvě zeleně
a hnědě, hlavu růžově, drápy žlutě a oči modře.
Přehlídková želva!
Na dolní okraj čtvrtky napsala: „Želva K.“
A připojila datum: 21. 4. 2011.
…..
Po zazvonění minutek jsem na chvíli zařadil pohyb - pro zpestření naší arteterapeutické
hodinky hru Následujte velitele. Začal jsem první. Tleskal jsem, shýbal se, kráčel po
pokoji rychleji a pomaleji a slečna K. moje pohyby poslušně napodobovala. Pak jsme si
role vyměnili.
A naráz jsme se ocitli v minovém poli.
Slečna K. v roli velitele kráčela přede mnou a nejprve udělala dva kroky a poté rychle
tři. A znovu tuhle sestavu zopakovala. „Vymysli ještě něco jiného, dalšího,“ vybídl
jsem ji. Zastavila se, zarazila a očividně nevěděla jak dál.
„Ne, já nevím, já nevím, co. Nic mě nenapadá, vůbec nic,“ řekla poplašeně se
zkrabatělým obličejem.
Viděl jsem, že začíná být zle.
Ani se nepohnula. Strnule jako slepec upírala oči přímo před sebe.
„Co mám dělat? Ne, tohle ne. Ne!“ zaznělo už hodně zoufale.
Při naší společně plavbě jsme narazili na minové pole jejího postižení.
Mina pod kýlem naštěstí nevybuchla. Loď neztroskotala. Jedna její pasažérka se ale
ocitla mimo palubu v rozbouřeném moři.
Rychle jsem jí hodil záchranný kruh.
„Teď budeme kreslit princeznu!“
Krátce na mě pohlédla a vděčně přešla ke stolu, k našemu bezpečnému ostrovu se
čtvrtkami a pastelkami.
Zvuk kostelních zvonů nám připomněl ubíhající čas. Naposledy jsme v dnešní hodině
našeho malování natáhli kuchyňské minutky.
Při kreslení princezny jsme si o tom, co zrovna kreslí, povídali.
„Vlasy vždy odměřím…“ Jejich délku porovnává na ležato položenou pastelkou a
pečlivě kreslí vlasy tak, aby na obou stranách hlavy byly stejně dlouhé.
„Já taky dělám dobrou pusu.“ A její princezna se na mě směje od ucha k uchu. Oči
nakreslila princezně hnědé.
„Mám taky hnědé,“ a vykulila na mě ty své.
Barvy pastelek, které při kreslení princezny použila, nakonec sama od sebe pečlivě
spočítala. I tohle je pro její pocit bezpečí významné. Věci se dají spočítat a mají svůj
řád.
„Je jich jedenáct,“ nahlásila spokojeně.
Dětská kresba zachycuje vyvíjející se psychiku. Úroveň zrakového vnímání,
představivosti a paměti. Ke slovu se dostane jemná motorika. Kresba postavy zhruba do
12 let hlavně odráží dosaženou úroveň psychomotorické koordinace a způsob nazírání
na svět.
Autistickým dětem dělá potíže uchopit tělesné schéma.
Slečna K. se na chvilku trochu bezradně zastavila, když měla princezně nakreslit
ramena a na ně navazující krk a jak na ramena připojit ruce. Nakonec se nám to
společně s mou malou nápovědou povedlo. Stejně tak jsem jí pomohl, když jsme
kreslili, jak má princezna přes rameno pověšenou kabelku.
A co v ní měla?
Nakreslila do ní malý žlutý zvoneček…
Zasloužila si pochvalu.
„Vidím, že tě malování opravdu baví a že ti moc pěkně jde,“ zhodnotil jsem pochvalně
naši hodinu.
Na čtvrtku s kresbou jsem jí ještě nechal napsat:
ŠŤASTNÁ A VESELÁ PRINCEZNA.
V tu chvíli nezáleželo na tom, jestli chápe, co právě napsala.
Červené srdce, duben 2011
¨
Červený dům, 8 let 2008
Kočka Eliška, 11 let, duben 2011
Maminka, 11 let, duben 2011
Ruce, 11 let, duben 2011
Slunce, první dárek, duben 2011
S
Sluníčko s kytičkami, duben 2011
Z lásky, duben 2011
Malování se slečnou K.
František Kšajt
4. Velikonoční vajíčka, biologický otec a emoce
Nebyl to dobrý nápad uspořádat naše čtvrté malovací setkání na konci Velikonoc.
Vystoupal jsem nahoru do podkrovního pokoje slečny K. a našel jej prázdný. Zaraženě
jsem pozdravil prázdný prostor.
Chvíli jsem zůstal stát a rozhlížel se. V rohu pokoje je vchod na záchod s umyvadlem.
Zadíval jsem se tím směrem.
Dveře byly pootevřené. V mezeře jsem zahlédl její tvář. Netečnou, bez úsměvu a
s očima sklopenýma k podlaze. Prstem šťourala do rámu dveří.
„Kristýno, to jsem já, František.
Ticho.
„Pojď, budeme kreslit,“ uslyšel jsem ve svém hlasu téměř prosebný tón.
Nic. Žádná odezva.
V těchto situacích je při jednání s dětmi s poruchou autistického spektra prvním
pravidlem zachovat klid a chladnou hlavu a podniknout kroky k odvrácení krize. Nebrat
si chování dítěte osobně. Mlčení bylo v dané chvíli její způsob komunikace. Dostal jsem
od ní pokyn, abych se zaměřil na to, co mi chce sdělit.
„Jsi unavená? Co bylo pro tebe dneska nejtěžší,“ zeptal jsem se.
„Jak mě honili,“ špitla.
„Honili tě.“
„Hm. Chtěli mě hodit do vany…“
V duchu jsem zaklel. Potrhlé velikonoční zvyky.
„Teď už jsi v bezpečí. Nikdo už tě nehoní,“ řekl jsem přesvědčivě a dodal:
„Dobře, s malováním chvilku počkáme… Nic se neděje. Máme čas.“
Uslyšel jsem kroky na chodbě. Do věci se vložila maminka. Vytušila, že by vše
nemuselo být v pořádku a vyšla za námi nahoru.
„Kristýno, vylez a přestaň zlobit! Chováš se nevhodně,“ řekla matka rezolutně.
Neochotně se vyplížila ze záchodu a usedla ke mně ke stolu. Nabídl jsem jí hodinky
cibulky. Náš rituál. Tiše jsem seděl. Poslouchala je dlouho se zavřenýma očima. Snad
v jejich tikotu hledala a našla záruku jistoty spořádaného chodu celého vesmíru, kde je
kropení studenou vodou ve vaně zakázáno.
Když opět otevřela oči a vrátila mi hodinky, navrhl jsem: „Pojďme kreslit mandalu
s pejskem. Nejdřív si na pejsky zahrajeme.“
Klekl jsem si a na všech čtyřech jsem napodobil mírné psí štěkání. Slečna K. zůstala
sedět u stolu a nezúčastněně mě pozorovala. Zaujalo to však kočku Elisu. Překvapeně se
na mě zahleděla, přikrčila se a nevěděla, co si má o tom všem myslet. Abych řekl
pravdu, v té chvíli jsem to nevěděl ani já. Ocitl jsem se v nezáviděníhodné situaci. Na
všech čtyřech jsem štěkal a vrčel jako správný pes na kočku a horečně přemýšlel, jak
tuhle směšnou situaci vyřešit. Slečna K. dál netečně seděla u stolu.
Přestal jsem štěkat. Kočka Elisa se zatvářila vítězně.
„Ty se k nám nepřidáš?“ zeptal jsem se slečny K.?
„Ne.“
„Tak dobře, to nevadí, nic se neděje,“ zvedl jsem se rozlámaně a zklamaně z podlahy,
„třeba někdy jindy…“
Věděl jsem, že jí musím vyhovět, že teď potřebuje, abych ji respektoval. Proto jsem
odvedl její pozornost jiným směrem.
„Zajímalo by mě, jestli dokážeš namalovat tři stejná vajíčka?“
Bez řečí vzala pastelky a pečlivě nakreslila tři velikonočně vybarvená vejce. Použila
modrou, žlutou, červenou a černou pastelku. V její tváři zablikal úsměv.
„Krásná vajíčka,“ pochválil jsem jí je.
Velikonoční ledy začaly roztávat.
…..
Po našem čtvrtém setkání jsem jel do Prahy, abych kresby slečny K. ukázal odborníkovi
přes patologické projevy v dětské kresbě. Doktor Evžen Perout je odborným asistentem
v ateliéru arteterapie Jihočeské university v Českých Budějovicích, kde má arteterapie
v Česku svou školní kolébku. Po jeho přednášce jsem před ním rozložil kresby slečny
K. od jejích šesti let po dnešek a požádal ho o konzultaci.
„Opravdu jsem překvapen. Tohle na výtvarný projev autistického dítěte téměř ani
nevypadá,“ řekl povzbudivě na závěr svého zkoumání.
Domluvili jsme se, že do mé další malovací hodiny zavedu na základě jeho rady akvarel
a malůvky mu pošlu přes internet.
Odjížděl jsem z Prahy v povznesené náladě. Vezl jsem pro matku slečny K. dobrou
zprávu.
…..
Slečna K. prožívá náročné dny. Její matka také. Uzrálo v ní rozhodnutí říci své dceři
pravdu o jejím biologickém otci.
„Konečně jsem našla v sobě odvahu jí to říct,“ popisovala matka, co a jak dcerce řekla a
co se následně dělo.
„Je jí teď právě jedenáct a měla by už znát pravdu, aby to později nebylo pro ni ještě
horší. Začala jsem povídáním o narození dětí. Dceři jsem řekla: Když se nám narodil
tvůj mladší bráška, byl za mnou po porodu v nemocnici náš tatínek. Ale když ses
narodila ty, měli jsme jiného tatínka. Ani babičku jsme neměli stejnou. A také jsme
bydleli jinde. Ten jiný tatínek se od nás, když jsi byla ještě malinká, odstěhoval. A my
jsme si našli toho našeho, s nímž tady jsme. A také nový domov, kde žijeme teď,“
popisovala matka rozhovor s dcerou.
„Jaká byla její reakce?“ zeptal jsem se.
„Překvapilo mě, že téměř nijaká. Vlastně se zeptala jen na jeho jméno. Ani si nejsem
stoprocentně jistá, že pochopila, proč jí to říkám. Věřím ale, že to splnilo svůj účel, i
když na sobě nedala nic moc znát. Prostě ten fakt vzala tak nějak bez komentáře na
vědomí, jako kdyby jí to bylo jedno a moc se jí to netýkalo. Určitě ale vnímala všechno,
co jsem jí sdělila. Ale nemluvila o tom. Tak uvidíme.“
S tím se dalo jenom souhlasit a její krok ocenit.
…..
„Co tě nejvíc těší?“ zeptal jsem se slečny K.
Na řadu přišlo pojmenovávání emocí. Dobrý způsob, jak se dozvědět, co se v ní děje.
„A zkus to pro mě napsat,“ dodal jsem.
Luskla prsty a postupně na čtvrtku před sebou napsala:
„Kočka Elisa, rezavá barva, dort, tancování, háčkování…“
Nadzdvihl jsem zvědavě obočí. „Opravdu rezavá barva, jako myslíš červená?“
„Ano, taková,“ potvrdila.
Psali jsme dál.
„Napiš, co tě rozesmutní,“ požádal jsem ji.
Přišla zvláštní odpověď.
„Já si nechci hrát s medvídkem.“
Tuhle větu napsala rychle. Divná odpověď.
„A co tě rozzlobí?“
„Bráška, facka a pes.“
Pak se zarazila, když jsem se zeptal, co ji děsí.
„Ty asi nevíš, co znamená slovo děsí. „Ne, nevím,“ odpověděla. „No tak dobře, čeho se
tedy bojíš?“
„Koně. Když zařehtá. Brrr, to je hrozný,“ zatřepala hlavou a otřásla se.
„Ale jinak se koně nebojíš?“ Odmlčel jsem se a zeptal se jí: „Dokážeš si na něj
sáhnout?“
„Ano, to dokážu,“ řekla přesvědčivě.
„Čeho ještě se nejvíc bojíš?“
Pomalu psala a říkala si přitom nahlas:
„Bouřky, tmy, noci, kouře z cigaret, duchů, pavouka křižáka, strašidelného hradu…“
Zavolali jsme mámu. Překvapilo ji, že dcerka napsala, že ji straší tma a noc.
„To jsem od ní nečekala, musím se na to zaměřit,“ řekla mi po naší malovací hodině.
„Nic takového jsem od ní neslyšela.“
Na kloub jsme přišli odpovědi na otázku, co ji rozesmutňuje. Červený medvídek seděl
před námi na jejím stole. Ani si ho nevšimla. V dobré víře, že ji to potěší, ho tam dala
matka.
„Nechci si s ním hrát. Nelíbí se mi,“ řekla rezolutně slečna K.
Také jsme zjistili, proč se bojí strašidelného hradu. Slečna K. byla s rodinou na pouti a
na atrakci Strašidelný hrad odmítla jít.
„Jsou tam taková ta divná zrcadla. Promění obličej. Těch se bojím.“
Maminka slečny K. i já jsme měli dost látky k přemýšlení. A také zajímavou zprávu pro
psychiatričku, kterou slečna K. pravidelně jednou za půl roku navštěvuje.
Už jsem jen požádal, aby stejné otázky slečna K. položila svým babičkám a zapsala si,
co na ně odpověděly a jak se při tom tvářily.
Pro slečnu K. je důležité zjistit, že jiní lidé mohou cítit něco jiného než ona sama.
Člověk může být šťastný, veselý, smutný, naštvaný, ustrašený, zklamaný. Podněty
vyvolávající tyto city jsou různé. Tohle pátrání by mohlo být pro ni užitečné - dozvědět
se od jiných lidí, jaká situace může vést k vyvolání určité emoce. Cílem je připravit ji na
život tak, aby byla schopná vnést do svého života řád. Vědět, co se od ní očekává.
Rozpoznat co se právě děje.
A pokud jde o její babičky, věřil jsem, že si spolu s ní a se svými city užijí spoustu
legrace.
5. Karnevalová myš, ostrov, veselá kráva a obkreslená hlava
Mandala s malým psíkem byla pečlivě vybarvená. Visela na kolíčkách na šňůře nad
stolem slečny K. s ostatními jejími výtvarnými výtvory. Domácí úkol na jedničku
splněn.
Mandala pomáhá soustředit pozornost. Učí koncentraci. Slovo mandala pochází
z východu. Obecně se jedná o kulatý obraz s pravidelně uspořádanými tvary, symboly,
čísly, barvami. Takový harmonický celek působí na duši malíře i pozorovatele.
Proslavené jsou tibetské mandaly. „Procházením“ mandaly dochází k poznání světa a
k osvícení. V řadě knih o mandalách se lze dočíst, že pokud tvoříme pravidelné obrazce,
duše se zklidňuje, vnitřní svět se uspořádává a dochází k léčení. Jde o princip, který je
využíván i v arteterapii. Harmonie vznikající na papíře se přenáší do nitra tvůrce. Je
možné použít speciálně upravené předlohy nebo tvořit do prázdného kruhu.
Pro autistické děti může být „tvoření do kruhu“ bezpečným prostorem a ziskem důvěry
ve vlastní schopnosti. A to se mi při práci se slečnou K. potvrdilo
Ukázalo se, že vymalovávat mandaly ji oslovilo.
Pro naše další setkání jsem připravil mandalu myšku.
„Co kdybys vymalovala myšku, která se chystá na dětský karneval. Pěkně barevně.“
Tenhle nápad se jí zalíbil.
V našem malování použije akvarel. Když s ním mají děti malovat, je pro ně praktické,
aby každá použitá barva měla svůj štětec a svůj kelímek s vodou. Tak se barvy a štětce
navzájem „nešpiní“.
„Připrav si pět kelímků,“ vyzval jsem ji. Byl jsem zvědav, jak si se štětci poradí.
Malovala pomalu a pečlivě. Nepřetahovala. Štětec držela v ruce správně. „Podívej se,
lépe než pero,“ poznamenala.
A tak myš získala každé ucho v jiné barvě a také tělo, ruce a nohy. Oba jsme se nad
hotovým dílem shodli: Pro karneval opravdu krásně našňořená myš.
Byl jsem překvapen její dovedností a precizností. I prokázanou schopností se na
malování soustředit a dotáhnout práci do zdárného konce.
Jako další mandalu na obkreslování jsme vybrali krávu. Slečna K. ji začala vybarvovat
akvarelem a zapomněla na svět.
Tělo krávy vybarvila celé červeně.
Opět stvořila zábavné zvíře. A opět si vedla pečlivě a soustředěně.
„Kráva je to veselá,“ napsala červeně a modře na papír a připojila: „Mandala. Kristýna
9.5. 2011.
Karnevalová myš a veselá kráva zaujaly čestné místo na šňůře s obrázky hned vedle
pejska.
Abych ještě více podpořil snažení slečny K., doporučil jsem mamince slečny K.
zavedení smajlíků.
Nápad se ujal. Autistické děti si pamatují víc viděné, než slyšené. Pracovat s nimi
s obrázky se vyplácí. Slečna K. dostává veselé hlavičky za uklizené nádobí, ustlanou
postel či srovnané boty, pěkně udělaný domácí úkol, zkrátka za něco, co se jí povede.
Smajlíky kreslí maminka na nástěnce v kuchyni. Jejich počet Kristýna vytrvale sleduje a
kontroluje. S těmi smutnými :-( jsme zatím šetřili, abychom ji neodradili a nestresovali.
Na konci týdne se smajlíci sečtou. Pochvala: „To se ti povedlo!“ a příslušná odměna
v podobě třeba čokolády je výchovná motivace.
Za veselou krávu si zasloužila smajlíky dva.
…..
Začátek našeho dalšího setkání, ale nebyl tak idylický, jak by se zdálo podle rozjařené
práce s myší a kraví mandalou v minulé hodině.
Kristýna se přede mnou opět schovala. Tentokrát se ukryla v obýváku za velkým
křeslem.
Po očku na mě zpoza něj pokukovala.
„Budu počítat se zavřenýma očima do deseti. Schválně, jestli se objevíš, až je zase
otevřu,“ zkoušel jsem jeden z triků, jak prolomit bariéru úzkosti.
Trik nefungoval. Zůstala ve svém úkrytu.
Její chování mě překvapilo. Zvláště proto, že jsme se o víkendu potkali u hořící vatry
při pálení čarodějnic a stavění májky, velké to události v horské obci. Slečna K.
v ohnivě rezaté paruce tam pilně rejdila s koštětem.
Fotografoval jsem. Spolu se mnou si pak u hořící vatry pokojně prohlížela pořízené
obrázky na displeji mého Nikonu. Nabídl jsem jí, aby si sama něco vyfotografovala. To
ale odmítla. Chvíli jsme spolu postáli a sledovali šlehající plameny a vlající barevné
fábory na májce.
Nečekal jsem, že by naše pondělní malovací hodina mohla být po takovém přátelském a
bezproblémovém setkání něčím ohrožena.
Snadno jsem zapomněl na poučení, že jedinec s poruchou autistického spektra těžko
udržuje společenská pravidla a může být až patologický plachý.
…..
Opět situaci zachraňovala matka, která energicky zasáhla. „Kristýno, vylez, tohle se
nedělá,“ spustila na slečnu K., která pak zdráhavě opustila svůj úkryt.
„Co chceš malovat?“ zeptal jsem se po poslechu cibulek.
„Nevím.“
Tím jsem se nedal odradit.
„Tak co třeba ostrov. Co říkáš? Ostrov uprostřed moře. Ostrov, kde jsou všichni
v bezpečí a kde je všem dobře,“ vysvětlil jsem. „Jako třeba nám u tohoto stolu.“ Váhavě
vzala tužku do ruky a nakreslila uprostřed čtvrtky ostrov a pak navrhla: „Přiděláme tam
taky maják, a jak tam letí racek.“ Tohle už byl pokrok.
„A kdo na ostrově žije?“ zeptal jsem se.
„Kristýna, náš táta, mamka a malý bráška. A budeme bydlet v karavanu,“ dodala
překvapivě. Usmál jsem se: „Proč ne?“
„A co budete mít dneska k večeři?“
„Párek s kečupem, hořčicí a tatarkou. Ten mám nejradši.“
Zadíval jsem se na obrázek.
Barevné konstanty jsou tam, kde mají být. Moře je správně modré, ostrov zelený, maják
červený. A k ostrovu přilétá racek.
Ostrov bezpečí jako vymalovaný.
…..
Slečna K. se rozhodla, že mě bude mě společensky otužovat.
Už potřetí za sebou se přede mnou před začátkem naší kreslící hodiny schovala.
Tentokrát někde v kuchyni.
Asi devět z tisíce dětí se narodí s autistickým postižením. Některé mají Aspergerův
syndrom, pojmenovaný po rakouském pediatrovi Hansi Aspergerovi. Diagnostická
kritéria udávají potíže v sociální komunikaci a interakci, stereotypní chování, často
specifické zájmy podobně jako u autismu. Rozdíly jsou v poměrně normální úrovni
poznávacích schopností a navíc chybí opoždění ve vývoji řeči.
Slečna K. tomuto popisu, jak jsem zatím mohl poznat, odpovídá. Není hloupá jen proto,
že není schopna plně poznat a vyjádřit emoce, že nerozumí normám společenskému
chování, ironii nebo satirické poznámce, že může být plná zmatku a nepochopení toho,
co se kolem ní děje, zvláště když je nejistá a neví, co ji čeká. Není hloupá jen proto, že
obtížně zvládá změny, které přicházejí v každodenním životě.
To vše mi znovu proběhlo hlavou, když jsem se zastavil před dveřmi do kuchyně a
vyhlížel ji.
„Přinesl jsem ti ukázat další hodinky cibulky,“ pokusil jsem se ji vylákat z jejího úkrytu.
Po chvilce čekání se osmělila a my jsme posléze oba usedli k jejímu stolu v podkroví.
Opatrně jsem svým kapesním nožem otevřel první plášť hodinek. Rituál hodinkový se
rázem změnil na rituál hodinářský.
„Podívej, co je v těch hodinkách uvnitř napsáno.“ A ukázal jí vyrytý nápis:
REMONTOIR ANCRE LIGNE DROITE 15 RUBIS.
Upřeně se zahleděla na hodinářský strojek s kmitající setrvačkou. Oddychl jsem si.
Spojení bylo navázáno. Řád věcí potvrzen. Čas se stal mým spojencem. Starožitné
cibulky předváděly svá blyštivá točící se ozubená kolečka. Když jsem hodinky zaklapl,
dal jsem jí poslechnout jejich tichý tikot.
„Tyhle ale při tikání tak nezvoní,“ poznamenala s přesným postřehem po jejich dlouhém
poslechu.
…..
Počátkem května u nás zežloutnou pastviny koberci z pampelišek. Několik stovek
žlutých střapatých květů moje žena v tento čas zpracuje do podoby pampeliškového
medu. Mám rád tu pampeliškovou vůni, která stoupá z vroucího hrnce a naplní celý
dům. Příprava pampeliškového medu už pro mě natrvalo patří k prvním májovým
dnům.
Jednu skleničku jsem na ochutnání vzal i slečně K. Cestou jsem natrhal trs pampelišek.
Slečna K. na mě tentokrát spořádaně čekala. Seděla za svým stolem, před sebou bílou
čtvrtku.
A – světe div se - byla navoněná.
„Hm, krásně voníš,“ okomentoval jsem tento úkaz.
A s touto holčičí výzbrojí jsme začali naši hodinu. Jak jinak než úspěšně.
Kreslení pampeliškových květů ji plně zaujalo. Vysvětlil jsem jí, jak na to. Nejprve
nakreslit krátké paprsky z jednoho bodu, pak ze středu přes ně delší paprsky a napotřetí
nejdelší. Vznikne téměř věrný obrázek pampelišky.
„Návody, to ona ráda,“ řekla maminka, když viděla její výtvor. „Tohle už si bude
napořád pamatovat.“
Při kreslení jsme si povídali, jakými změnami ve svém růstu tenhle žlutý květ projde.
Obkreslila na čtvrtku také obrys pampeliškových listů s jejich pilovitými konci.
„Jé, ten lístek má tvar jako strom,“ prohlásila s úsměvem.
„Jaký strom?“
„No, přece ten… smrk,“ vyhrkla.
Při loučení, kdy ode mne slečna K. dostala za domácí úkol nakreslit další mandalu, jsem
slíbil, že mailem pošlu recept na pampeliškový med. Když jsem ji však pobídl, aby si ze
skleničky, kterou jsem donesl, lžičku ochutnala, neuspěl jsem.
Rezolutně odmítla „Ne, teď ne.“
Nemělo smysl naléhat.
Druhý den jsem dostal mailovou zprávu: „Pane Františku, ten pampeliškový med jsem
ochutnala. Kristýna
…..
Slečna K. prožívá pestré dny.
Její matka připravuje taneční pódiové vystoupení s nejmenšími dětmi z obce. Slečna K.
jí při nácvicích pomáhá strojit děti do tanečních úborů.
A o víkendu s rodiči navštívila známé v Příbrami.
V obchůdku ve městě nakoupili různobarevné korálky a navlékací šňůrky. Pár večerů je
to obě plně zaměstnalo. Nahlas jsem obdivoval náramek a náhrdelníky, které mi slečna
K. při našem setkání ukazovala. Jeden náhrdelník už měla na krku. Všiml jsem si, že v
pořadí navléknutých barevných a různě velkých kuliček neudělala jedinou chybu. Velmi
jsem tuto její činnost uvítal. Tvoření posiluje sebevědomí.
Ocenil jsem, jak se jí matka starostlivě věnuje. Je to obdivuhodná žena. Narození
postiženého dítěte je vždy obrovskou zátěží pro každého člena rodiny.
„Chápu péči o dceru jako velký dar pro sebe,“ řekla mi. Není to pro mě utrpení.
Nezoufám si. Spoustu věcí jsem pochopila. Třeba to, že není důvod propadnout se do
beznaděje. Přestala jsem pátrat po příčinách a spíš jsem se snažila situaci zvládnout.“
…..
„Víš, co nosíš v hlavě a na co myslíš?“ zeptal jsem se slečny K. Chtěl jsem zkusit jedno
zábavné (někdy ale vážné) cvičení.
„Polož svou hlavu na čtvrtku na stole, já ji obkreslím a ty pak do ní namaluješ, co v ní
máš.“
Tohle by pro ni byl zátěžový okamžik. Úzkost číhala za nejbližším rohem.
Krátce na mě znepokojeně pohlédla a pak už důvěřivě položila svou světlovlasou hlavu
na bílý papír.
Pečlivě a opatrně jsem tužkou obkresloval její obrys. Nic se nedělo. Ani se nepohnula.
A když pak viděla, jak její hlava na papíře vypadá, rozesmála se.
„To jsem opravdu já?“
Do své hlavy namalovala hnědou ulitu, velkou modrou jedničku, červené hodinky, žlutý
květ a dva smajlíky.
„To mám v hlavě,“ pravila přesvědčivě.
6. Pokoj plný koní
Rozhlédl jsem se po dívčím pokoji slečny K. Figurky koní na stolku u její postele se
nedaly přehlédnout.
„To je už je pěkné koňské stádo,“ poznamenal jsem obdivně.
Usmála se. „Mám koní ještě víc. Ukážu ti je.“
Fotografie a obrázky koní visely na nástěnce a byly uložené na skříni, za skříni, pod
stolem, za postelí… Vytahovala je z úkrytů jako kouzelník bílé králíky z cylindru. A
pochopitelně je začala počítat. Pro jistotu hned dvakrát.
„Je jich jedenatřicet.“
Tolik koní! To stálo za prozkoumání. Zvláště, když jsem z minulého setkání věděl, že se
Kristýna bojí řehtání.
„Jezdila jsi někdy na koni?“
Kývla.
„Dokážeš si na živého koně sáhnout?“ zeptal jsem se znovu.
Energicky pokývala hlavou.
Koně se pokusíme příště se slečnou K. nakreslit. Ve vývoji dětské kresby je období od
osmi do dvanácti let pojmenováno jako vizuální kresebný realismus. Dítě začíná
emočně dozrávat. Dívky v té době především kreslí princezny a právě také koně. Kůň je
symbolem síly a vitality. Jeho kreslení bývá výrazem psychosexuálního dospívání. Ale
co kreslí autistická jedenáctiletá dívka? To se snad postupně dozvím.
„Tak já nám na příští víkend sjednám návštěvu jezdeckého areálu, co říkáš? Dcera mé
ženy učí jezdit děti v jednom moc pěkném koňském areálu. Můžeme tam zajet, když
budeš chtít…“
Následujícího dne jsem dostal od maminky Slečny K. tento e-mail:
Prohlédla jsem si na webu stránky o areálu, je moc pěkný. Určitě se na termínu
domluvíme. Jen, prosím, dceru vaší ženy upozorněte na to, že Kristýna má za sebou dva
pády. První docela drastický. V době, kdy se jí pád stal, už jezdila velmi pěkně, nicméně
to byla šestiletá holka. Spadla na lesní cestě, když nedokázala odhadnout překážku v
podobě větve přes cestu. Měla otřes mozku a nakonec ji v narkóze odstraňovali štěrk z
oka. Pro nás obě velmi nepříjemný zážitek. Přesto se ke koním chtěla vrátit a zkusila to
několikrát. Tenkrát už ale strach nepřekonala. I když jsem slibovala, že koně povedu,
v momentě, kdy jen přešlápnul, vše se jí vrátilo a měla doslova hysterický záchvat. Poté
jsem koně zavrhla a ona se asi po roce a půl zase odhodlala na hřbet "Pepíka" (To je
ten černý krasavec u dětského hřiště.) Tenkrát jsem u toho nebyla, byla tam s
kamarádkami. Zdálo se, že strach překonala. Koně jsem už ale pro ni vyhledávat
nechtěla. Když jela před rokem (akce pro děti) na středně velkém koni, uvolnilo se sedlo
a ona spadla znovu... Pro mě asi poslední kapka. Více jsem o koních nechtěla slyšet.
Raději dostala kočku Elis . Nevadí mi, že se půjde na koně zase podívat, ani to, že se
sveze. Jen bych chtěla, abyste věděli, že na hřbetě koně může reagovat různě, i když
před tím se bude velmi těšit a bude o to jistě stát... Těžko říct... Velmi děkuji, L.
Odepsal jsem:
Děkuji za podrobnou zprávu. Již jsem večer o tom s dcerou hovořil. Je velmi zkušená
trenérka. Závodí a koně jsou od dětství jejím největším koníčkem. Nyní pracuje v areálu
zejména s dětmi. Určitě vše profesionálně pohlídá a zabezpečí, zvláště když o všem, co
souvisí s Kristýnou, ví. Jinde bych si to netroufl. Je důležité, že Káťa sama chce zkoušet
jezdit znovu. Možná to vysvětluje, proč chce kolem sebe mít tolik figurek koní a jejich
obrázků. Napočítali jsme jich jedenatřicet! Může jít o tzv. kompenzaci. To znamená, že
sběrem figurek i obrázků koní vyjadřuje skryté, vnitřní přání a touhu mít to, co nemá a
čeho se obává – tedy jezdit na koni. Například úzkostlivý, zakřiknutý chlapec bude třeba
při kresbě postavy kreslit bojovníka ověnčeného zbraněmi, protože sám bojovný není.
Vyjadřuje tak přání být statečný a silný. Navíc pro Kristýnku by to mohla být
terapeutická příležitost s velkou léčivou silou. Proto bychom ji neměli opominout.
Budeme samozřejmě postupovat opatrně. Před nasednutím jí můžeme říct, že v sedle
bude třeba jen minutu. Předvídatelnost jí zbavuje úzkosti. Proto jsem například
doporučoval zavést do jejího života kuchyňské minutky... Teď byste jí proto měla každý
den říkat, že o víkendu pojede do jezdeckého areálu, že tam bude jezdit a že to bude
fajn.
Byl jsem přesvědčen, že návštěva areálu pro ni bude prospěšná. I kdyby se třeba ani
nesvezla.
Takže rozhodnuto: Pojedeme!
Jedenatřicet koní v jejím pokoji souhlasně zaržálo.
…..
Chladné mlčení. Odtažitost. Ani náznak pozdravu. Kradmé pohledy jakoby říkaly: „Co
tady mezi námi ta poblázněná chce?“
U stájí strojily koně tři bývalé účastnice tanečního kroužku, kam dříve, než se
přestěhovala, chodila i slečna K., a tvářily se, že ji nevidí. Lidé trpící duševní poruchou
nebo postižením jsou stále ještě vystaveni značné stigmatizaci společnosti. Chování
dívek o ničem jiném nesvědčilo.
„Ten okamžik byl tak ponižují. Byla jsem rozhodnuta vzít Kristýnu za ruku a ihned
odjet,“ svěřila se později maminka. „Ale nějak jsme to obě překonaly.“
O změnu nálady se postaral Garnet, černý valach, chlouba areálu a také jeho nejdražší
sportovní kůň určený pro závodění v drezúře.
„Chceš si ho nejdřív vykartáčovat, než na něm pojedeš?“ zeptala se ve stáji trenérka
Marcela. Garnet vykartáčovat určitě nepotřeboval. Srst se mu leskla jako černý onyx.
Taktika trenérky však vyšla.
Slečna K. beze strachu kartáčovala boky mohutného zvířete a já jsem si vzpomněl na
email, v němž mě matka upozorňovala na všechna rizika, které její dceři při jízdě na
koni hrozí. „Na koně v klidu nasedne, ale pak kůň udělá prudší přešlap a ona se lekne a
propadne se do stresu, zamrzne,“ připomněla s obavami.
„Garnet je zlatíčko. Toho se bát nemusíš,“ pronesla uklidňujícím hlasem trenérka, jako
kdyby četla naše myšlenky. A Garnet je asi četl také. Mohutně zařehtal a pohodil velkou
hlavou. Strnul jsem. Ale nic se nedělo. Kristýna dál soustředěně pokračovala
v kartáčování jeho lesklého boku.
„Když kůň zařehtá, tak to se vlastně zasměje. Tady se koně rádi smějí, protože je jim
tady dobře,“ dodala trenérka.
Rozhodující okamžik nastal, když měla slečna K. nasednout. Garnet dostal na hřbet
místo sedla jen slabou dečku a popruh se dvěma madly. Při hipoterapii je totiž velmi
důležitý těsný tělesný kontakt mezi člověkem a zvířetem.
„Budeš na něm sedět jen dvě minuty, a když se ti cokoliv nebude líbit, Garnet zastaví a
ty sesedneš,“ nastavil jsem limity bezpečí.
Slečna K. se vyhoupla s pomocí trenérky na hřbet Garneta a posadila se na něm
s rovnými zády jak podle pravítka. Rozená jezdkyně. Tolik chtěla jezdit! A teď se jí
plnil sen.
„Tak pojedeme,“ pobídla trenérka Garneta a začala s ním a se slečnou K. kroužit po
pískovém kolbišti.
Napjatě jsem spolu s maminkou sledoval děj uprostřed ohrady. Trenérka je původním
povoláním zdravotní sestra, uklidňoval jsem sám sebe podesáté.
Napětí z nás postupně opadalo.
Garnet s občasným odfrknutím chodil v kruzích po písku a slečna K. na něm seděla
uvolněně a beze strachu. Jízdu si užívala. Dvě minuty dávno uplynuly. Sem tam se na
nás z výšky nad koňským hřbetem blahosklonně krátce usmála. Opravdu to tak
působilo.
„Nemohla jsem tomu uvěřit,“ kroutila nevěřícně hlavou trenérka, „Garnet šel pomalu,
rozvážně a vyzařoval takový klid, jako kdyby věděl, že jeho jezdkyně tohle ze všeho
nejvíc potřebuje. To jsem u něj ještě nezažila. Když přijde ze stáje, pohybuje se
mnohem rychleji, temperamentněji. Ten kůň prostě nějak vycítil, jak se má chovat.“
Květnový den předváděl modrou oblohu s bílými kupkami mraků a jezdecký areál
uprostřed zalesněných kopců a pastvin lákal k dlouhé projížďce na koni. V tu chvíli
jsem věřil, že se to slečně K. jednou určitě podaří.
Za svou nebojácnost si vysloužila zmrzlinu a Garnet za svůj terapeutický přístup půl
kila mrkve.
Druhý den mi slečna K. poslala mailem obrázek černého koně s rozevlátou hřívou.
V její sbírce dvaatřicátý…
1/ Při tvorbě mandaly Veselá kráva
2/ Seznámení s Garnetem.
3/ Veselá kráva.
4./ Velikonoční vajíčka s domem a pejsek.
5./ Ostrov bezpečí.
6./ Co mám v hlavě.