kniha F-16.qxd

F-16
FIGHTING
FALCON
Kev Darling
Obsah
Životní data letounu F-16
4
Kapitola 1
Prototypy a vývoj
5
Kapitola 2
Historie nasazení
19
Kapitola 3
Bojové operace
33
Kapitola 4
Konstrukční úspěchy
45
Kapitola 5
Verze a provedení
55
Dodatky
1: Výzbroj a vybavení
2: Podrobné údaje o výrobě
3: Letouny v muzeích
4: Modely
5: Doporučená literatura
81
83
91
93
95
Rejstřík
96
LOCKHEED MARTIN F-16 FIGHTING FALCON
PROTOTYPY A VÝVOJ
Konstrukce letounu F-16 si vyžádala rozsáhlé zkoušky
v aerodynamickém tunelu se širokou škálou různých
půdorysů křídla, uspořádání vstupních otvorů
a ocasních ploch. Na snímku je konečný výsledek.
(via USAF)
ale v bojích s lehčími severovietnamskými letouny MiG se americké stíhačky často ocitaly
v nevýhodě. Někteří plánovači USAF proto začali uvažovat o výhodách obratného, lehkého
a jednoduchého letounu pro vzdušné souboje.
Program F-16 byl konečným výsledkem této původní koncepce pokusného lehkého den-
ního stíhacího letounu. Poprvé spatřil světlo
světa v roce 1965, kdy měl být součástí dvoudílného programu vývoje stíhacích letounů.
Druhý letoun v rámci tohoto programu byl
označován jako F-X (Fighter Experimental,
pokusná stíhačka) a byl zamýšlen jako těžký
přepadový stíhací letoun a prostředek k vybojování vzdušné převahy v kategorii 40 000 lb
(18 144 kg). Jeho lehký protějšek se měl vejít
do 25 000 lb (11 340 kg). Těžký typ měl být nosičem složitého vícerežimového radaru a radarem naváděných PLŘS s dlouhým dostřelem, a měl mít možnost doplňování paliva
za letu. Naproti tomu lehký typ nesl označení
ADF (Advanced Day Fighter, pokročilá denní
stíhačka) a měl mít vysoký poměr tahu k hmotnosti, alespoň o 25 % lepší než MiG-21 „Fishbed“.
Přichází „Foxbat“
První stroj YF-16 s číslem „53“ určený pro letecký den v Paříži pojíždí k exhibičnímu letu v červnu 1975. Dosud
má svoji pestrobarevnou kamufláž. Po dokončení letových zkoušek byl tento stroj přestavěn pro program CCV.
(C. P. Russell Smith Collection)
6
MiG-25 „Foxbat“ z konstrukční kanceláře Mikojan-Gurjevič byl pro Západ nepříjemným šokem. Tento mohutný dvoumotorový stíhací letoun byl konstruován jako přepadový stíhací
stroj pro velké výšky a rychlosti. Nesl výkonný
radar a řízené střely s dlouhým doletem, s infračerveným i radarovým naváděním na cíl.
Zkoušky tohoto stroje v Sovětském svazu probíhaly od roku 1964 a vyústily v přehodnocení
politiky USAF. Výsledkem bylo zpomalení programu ADF a výrazné urychlení projektu F-X,
který se nakonec vynořil jako McDonnell
Douglas F-15 Eagle.
Tento dvoumístný letoun F-16 byl vyfotografován na
montážní lince ve Fort Worthu. (via Lockheed Martin)
Mezitím však pokračovaly práce i na přejmenovaném projektu lehkého stíhacího letounu F-XX, který se vyvinul do podoby stroje
o hmotnosti 17 000 lb (7711 kg). Měl mít co nejjednodušší avioniku a řízené střely krátkého
dosahu pro vzdušné souboje. Je pochopitelné,
že s rostoucí americkou angažovaností ve Vietnamu byly špičky USAF proti utrácení vzácných dolarů na vývoj slabě vyzbrojeného letounu, způsobilého plnit jedinou roli. Kromě toho
postrádal všechny ty ozdůbky a parádičky, na
7
LOCKHEED MARTIN F-16 FIGHTING FALCON
Bojové úsilí vzrostlo v roce 1995, kdy do repertoáru F-16 přibyly útoky na pozemní cíle.
Mezitím byly podvěsy LANTIRN schváleny
pro bojové použití bez omezení a letouny 31. stíhací perutě na základně Aviano s nimi zahájily
intenzivní výcvik. Výsledkem tohoto záchvatu
činorodosti byl nálet na srbské muniční skladiště poblíž Pale v květnu 1995. Použité laserem
naváděné pumy dosáhly řady přímých zásahů. Po tomto prvním bojovém letu následovala
řada intenzivních náletů na srbská postavení
s kódovým názvem operace Rozvážná síla (Deliberate Force), zahájená v srpnu 1995. Během tohoto období bylo na určené cíle svrženo asi
300 laserem naváděných pum s 90% úspěšností a bez hlášených vedlejších škod. Protože se
všechny tyto úkoly plnily ze středních výšek,
nosil se jenom jeden podvěs LANTIRN; kontejner s radarem pro kopírování terénu se nepoužíval, aby se snížil čelní odpor letounu.
Pro co nejlepší využití systému LANTIRN se
do palubní avioniky zaváděly údaje z GPS. Pak
se infračervené čidlo podvěsu zaměřovalo na cíl
označený jiným vzdáleným zdrojem. Infračervený systém dokázal kromě označování cílů také zaznamenat celý průběh náletu na palubní
video pro následné hodnocení přesnosti zásahu.
Vzdálenější letoun F-16A provádí odval, aby provedl
přepad vzdušného cíle, pilot bližšího stroje jej sleduje.
Oba letouny patří Letecké národní gardě Jižní Dakoty,
známé jako „Šťastní chuligáni“ (Happy Hooligans).
(USAF)
42
BOJOVÉ OPERACE
Působení nad Bosnou nebylo bez následků,
jak zjistil kpt. Scott O’Grady, když byl v červnu
1995 jeho stroj F-16 smeten z oblohy řízenou
střelou SA-6. Scott O’Grady unikl snahám pozemních vojsk o jeho dopadení a zajetí. O šest
dní později ho vyzvedl vrtulník, který doprovázela skupina strojů F/A-18 s protiradarovými
střelami HARM.
Když se operace Rozvážná síla rozběhla naplno, k Fighting Falconům z Aviana se přidaly
i stroje z německé základny Spangdahlem. Na
rozdíl od letounů z italské základny, které byly
ze série Block 40, byly nově příchozí stroje ze série Block 50, takže mohly nést všechny pumy
a rakety schválené pro použití na F-16 včetně
protiradarové výzbroje. Tato skupina letounů
F-16 se zaměřovacím systémem ASQ-213 pro rakety HARM, a také samotnými řízenými
střelami AGM-88 HARM dodala akcím nad Bosnou nový říz. Při umlčování PVO v roli WW*) letouny F-16 vypustily devět střel HARM, jejichž
cíle byly uznány jako zničené. I když je USAF velice skoupé na údaje o přesnosti této zbraně, všeobecně se má za to, že její úspěšnost přesahuje
90 %. Při nasazení těchto výkonnějších Fighting
Falconů v útočné formaci jsou šance na úspěšný
útok PLŘS podstatně omezené.
V návaznosti na úspěchy z Pouštní bouře byly F-16 z Aviana nasazeny také v roli rychlých
*) Pozn. překl.: Wild Weasel (divoká lasička) je souhrnný pojem spacializovaných verzí různých typů letounů pro radioelektronický boj – včetně protiradarového.
leteckých návodčích, neboli oficiálně AFAC
(Airborne Forward Air Controller, vzdušný letecký návodčí). K označování cílů sloužily ctihodné značkovací rakety „Willie Pete“ (WP =
white phosphorus, bílý fosfor) s podporou
systému přenosu dat Sure Strike. Tyto bojové
lety probíhají tak, že letoun AFAC přelétává
nad bojištěm a udržuje spojení se vzdušnými
i pozemními silami. Jakmile si pozemní vojska
vyžádají vzdušnou podporu, návodčí označí cíle pro nalétávající letoun F-16 buď dýmem raket
„Willie Pete“, laserovým označovačem, nebo
datovým spojením Sure Strike.
Operace Spojenecká síla
Situace v Jugoslávii, jakkoliv neklidná, zůstávala poměrně stabilní. To se však změnilo ve chvíli, kdy srbské síly koncem roku 1998 zahájily
etnické čistky proti kosovským Albáncům.
NATO a Evropská unie odpověděly tvrdou akcí, po jaké mnozí volali již řadu let. Prezident
Clinton na doporučení ministra obrany Cohena
schválil vyslání dalších letounů pod názvem
operace Spojenecká síla (Allied Force). Akce proti cílům v Srbsku začaly 24. března 1999 a účastnily se jich pozemní i palubní letouny.
F-16 byly početně nejvýznamnějšími letouny v operaci Spojenecká síla. Nešlo jen o letadla
USAF, neboť bojových akcí se účastnily také
stroje F-16 dalších zemí NATO. Během prvního
dne vzdušných útoků byly zasaženy cíle v Srbsku, Kosovu a Černé Hoře. Druhý ten tažení,
25. března, došlo ke vzdušnému souboji se srbskými letouny MiG-29. Jedním z vítězů byl nizozemský letoun F-16, J-063 od 322. letky, ostatní sestřely si připsaly stroje F-15 USAF.
Během 80 dnů vzdušného tažení byly nasazeny F-16 z různých zemí NATO. Nejvíce letounů vyslalo USAF. Většina z nich byla umístěna na italské základně Aviano. Zde se
nacházelo 58 Fighting Falconů verzí CG a CJ.
Východněji, na základně Bandirma v Turecku,
se usadilo dalších dvanáct strojů F-16CJ. Z Belgie přišel tucet F-16A na italskou základnu
Amendola. Královské dánské letectvo vyslalo
osm strojů na základnu Grazzanise, rovněž
v Itálii. Poněkud menší, ale stejně účinný odřad
poskytlo Norsko, které vyslalo šest letounů
k dánskému kontingentu v Grazzanise. Kromě
sil USAF vyslalo nejsilnější odřad F-16 nizozemské letectvo, jehož dvacet letounů působilo
z Itálie společně s Belgičany.
Operace Trvalá svoboda
Dne 11. září 2001 se svět navždy změnil, když
unesené dopravní letouny narazily do dvojčat
Světového obchodního centra v New Yorku
a do budovy Pentagonu ve Washingtonu, D. C.
Spojené státy se ubránily bezprostřednímu popudu mlátit kolem sebe bez výběru a zareagovaly na tento útok uměřeně. Zpravodajské
zdroje jednoznačně připsaly odpovědnost teroristovi saúdského původu Usámu bin Ládinovi.
Další vyšetřování odhalilo, že teroristický vůdce se ukrývá v Afghánistánu, který tehdy ovládalo hnutí Tálibán. Spojené státy varovaly nejen
Afghánistán, ale všechny země podezřelé
z podpory mezinárodního terorizmu a zahájily
přípravu odvetných úderů pod kódovým názvem operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom). I když se zpočátku pokoušely dostat bin
Ládina z Afghánistánu diplomatickými prostředky, Tálibán se stále choval vzdorně. Následovaly vzdušné útoky prováděné převážně
dálkovými bombardéry a palubními letouny.
Role F-16 ve Spojených státech v současnosti
spočívá v přípravě osádek pro službu v zámoří
a v zabezpečení protivzdušné obrany lokalit
vyhodnocených jako zranitelná místa v případě
dalších útoků, pod kódovým názvem operace
Vznešený orel (Noble Eagle).
Mimo americké území bylo vysláno tucet
strojů F-16C jako součást 366. letecké expediční
perutě umístěné „někde na Blízkém východě“,
možná v Bahrajnu, kde dříve sídlilo Velitelství
vzdušných bojových sil (Air Combat Command). Přestože u 366. perutě létají F-16 ve verzi pro umlčování PVO, její letouny si během působení v operaci Trvalá svoboda připsaly několik
významných prvenství. U 389. expediční stíhací letky (EFS, Expeditionary Fighter Squadron)
„T-Bolts“ byly zavedeny nové zbraně. První
43
LOCKHEED MARTIN F-16 FIGHTING FALCON
Kód „WW“ na směrovce znamená, že tento stroj
F-16C v provedení pro vzdušný boj patří do stavu
432. stíhací perutě, nikoliv – jak by se mohlo zdát –
slavnější peruti Wild Weasel, která kdysi působila ze
základny George AFB v Georgii (Scott van Aken)
M61A1 a dvě řízené střely AIM-9 Sidewinder
(po jedné na koncích křídel). Na 17 pylonech
mohl nést celkem 6804 kg (15 000 lb).
68
VERZE A PROVEDENÍ
F-16/79
I když letoun F-16 má ve standardní nabídce
dva různé motory, zkoušel se i s řadou dalších.
První z těchto zkušebních verzí dostala označení F-16/79 a vznikla v únoru 1977 z popudu
prezidenta Jimmyho Cartera. Tehdy převládal
pocit, že některé země by neměly dostávat nejmodernější vojenskou technologii, kam patřil
také motor F100. Výjimkou z této politiky byly
Nahoře: Tento stroj F-16XL NASA 848 byl původně
jednomístný letoun F-16 FSD 75-0747. Na snímku je
osazen množstvím doplňkových ploch pro
aerodynamické zkoušky, zahrnující i pokusy s řízeným
laminárním obtékáním. (via NASA)
Vpravo: V pozdějších letech se první stroj YF-16
používal v Laboratoři dynamiky letu ke zkouškám
CCV, ale na tomto snímku chybějí pomocné plochy
pod vstupním otvorem. (Scott van Aken)
69
Lockheed Martin F-16C Block 32
302. stíhací letka
944. stíhací peruť
barevné schéma k 50. výročí (1998)
Stroj ve válečných barvách letounu P-51C od 332. stíhací
skupiny 15. letecké armády, Tuskegee Airmen
Lockheed Martin F-16D
46. zkušební peruť
Lockheed Martin F-16C Block 40
68. stíhací letka
347. stíhací peruť
Lockheed Martin F-16D Block 42
308. stíhací letka
56. stíhací peruť
základna Luke AFB
Lockheed Martin F-16C Block 40
16. letecká armáda
Lockheed Martin F-16D Block 50
151. letka
turecké letectvo
Lockheed Martin F-16C Block 40
105. letka
izraelské letectvo
Lockheed Martin F-16C Block 50
79. stíhací letka
Lockheed Martin F-16D Block 52
143. letka
singapurské letectvo