zlatá garda

ZLATÁ GARDA
HIMERU II.
ALEŠ HRUŠKA
www.rawata.cz
ČÁST PRVNÍ Nezvaní hosté
„Utop to tam v krvi. Musí zaplatit a oni už budou vědět za co! Projděte Weirou jako
kometa po noční obloze a nenechte nikoho, kdo by oplakával mrtvé,“ zněl rozkaz, který mi
dal osobně generál Humura-ghu.
Vatori Kentaro-ming ze vzpomínek
1. Trestná výprava
„Pane, špatné zprávy,“ vešel do místnosti Temuči-ka.
„Z Kharzu?“ otázal se dharma. Již celý aš s Danielem poslouchali každou novinu z
provincie, která se Weirou sousedila. Informace, které se k nim přes hranici dostávaly
předávané pomocí rolnického telegrafu, byly víc než zlé. Povstání sedláků, kteří se odvážili
vzepřít novým ediktům, Zlatá garda, s vojáky dharmy Kherim-dhaa, utápěla v krvi.
Nemilosrdně zabíjeli každého, kdo se postavil na odpor a v jejich stopách byly stavěny kříže,
symbol nového náboženství a císařovy vůle.
Zprávy o tomhle řádění letěly Weirou a sedláci se pod jejich dojmem urychleně, s
tichou podporou dharmy ozbrojovali.
„Z Kharzu ne, pane,“ řekl ztěžka Temuči-ka. Jeho tvář působila staře i ramena měl
schýlená. „Oddíl gardy překročily hranici poblíž Owaru.“
„Mluv Temuči,“ pobídl dharma netrpělivě svého správce a důvěrníka. „Vím, že od nich
nemůžeme čekat nic dobrého. Co se stalo? Zranili někoho?“
„Taiko už není, pane. Mrtví! Všichni mrtví. Celá vesnice,“ pronesl Temuči-ka ztěžka.
„Neušetřili ani děti. Prý je dali sežrat damarům,“ dokončil tiše.
Dharma zbledl, ale ovládl se „Co ty další dva oddíly?“
„Blíží se k hranicím a překročí ji v blízkosti Rauty.“
„Mizerní zirgové!“ vybuchl dharma. „Tohle jim neprojde! Ve Weiře pořád ještě vládnu
já!“ vyskočil ze svého místa. „Dej příkaz, ať jim jdou sedláci z cesty a odměnu dvacet tengů
za hlavu každého gardisty, který bez mého svolení vstoupí na naše území!“
Vztekle přecházel sem a tam, uvažoval co dělat, až se znovu zastavil před Temučikou. „Nech zavolat hatamota. Musí vytáhnout s armádou a udělat jejich řádění konec!“
„Vojáci gardu nedostihnou, a i kdyby, byl by to otevřený střet s rodem Sung.“
„Kohokoliv pošlete, dorazí pozdě,“ vmísil se Daniel. „Je tu jiné řešení.“
„Co navrhuješ?
„Moje družina. Na koních jsme tam za osm dní a je nás dost, abychom zlikvidovali
jejich oddíly jeden po druhém.“
„Mají damary.“
„A my kladkové luky a já dokážu ty ptáky ovládnout,“ prohlásil Daniel sebevědomě.
Dharma váhal. Temuči-ka měl pravdu, postaví-li proti gardě, pravidelnou armádu,
císař by to mohl označit za vzpouru. Hraničářské oddíly však operovaly samostatně, bez
přímých dharmových příkazů. Pokud se velitel oddílu samostatně rozhodne zasáhnout na
ochranu obyvatel pohraničí, těžko z toho někdo může vinit dharmu.
Leea-mi zaregistrovala, že se dole na Prvním nádvoří shromažďují koně a lidé.
Rovněž v Dhaneho komnatách, byla znát neobvyklá aktivita.
„Ghiru-ki co se děje?“ zeptala se přenosem.
„Nejsem povinna se ti zpovídat. Už nejsi má paní,“ dostala drzou odpověď.
„Dhane, ozvi se. Co se chystá?“
Nic, nereagoval na ni.
Leea-mi seběhla dolů na nádvoří. Wakira-ki oblečená v plné zbroji dávala úsečně
příkazy. Vrány v tichosti připravovaly koně na cestu.
„Seiko co se děje, kam se chystáte?“
„Zeptejte se dharmy, paní.“ Zdvořile ji odmítla důstojnice.
To už byla Leea-mi pěkně vzteklá. Něco se chystalo a ji z toho vyloučili. Rozběhla se
nahoru po schodech s Ogamou a Meru-ki v patách.
„Dál nemůžete, dhami.“ Zastoupil jí před otcovou komnatou cestu Strážce Hira-ka.
„Chci mluvit s otcem. Okamžitě!“ Strážcův pohled se na chvíli rozostřil, ale pak zavrtěl
hlavou.
„Dharma vás nemůže přijmout, paní,“ řekl klidně, ale rozhodně a položil ruku na svůj
meč.
„Ať ti Temur vytrhá střeva!“ zaklela Leea-mi. Teď jí bylo jasné, že otec s Dhanem
něco bez ní naplánovali. Na okamžik se chtěla urazit. Ještě před pár ašreny by zalezla do
své zatrpklé ulity a šla by svěřit své hoře Rrráovi, ale co byla družina Vran zpět, si připadala
jako v krásném snu, ze kterého se nechtěla probudit. Nešlo jen o noci strávené v Dhaneho
objetí.
Po jeho boku chodila městem, khami byl všude vítán a ona sním. Ještě stále
projevoval neobratnost ve společenském styku, lidé mu ji však odpouštěli a ta směšná
legenda, že jej vychovali woorlové, mu jen dodávala na tajemnosti a vysvětlovala mezery v
jeho vědomostech i chování. Pár žertíky vždy dokázal rozptýlit obřadnost, se kterou je lidé
zpočátku oslovovali, a živě se zajímal o to, co je trápí.
Několikrát byli společně v domě kupce Teku-cuy, kam si chodil hrát se svým
adoptovaným synem. Malý Dhane-ra již žvatlal první slova a svého otce bezpečně poznával
už z dálky. Leea-mi žárlila na kupcovu dceru Waši-cu, která na Dhaneho vrhala zbožné
pohledy a měla oblečeny vždy ty nejhezčí šaty, které si nechávala posílat ze Sudhaicu.
Toho všeho se teď měla vzdát? Jestli má Dhane někam odjet tak jedině s ní! Ty dva
ašreny bez něj byly k nevydržení.
„Ogamo, zjisti, co bere Wakira-ki s sebou,“ nařídila Strážkyni. „Připravte totéž i pro
nás. Dnes v noci odjíždíme.“
„Dharmovi se to nebude líbit,“ varovala ji Meru-ki, když viděla, jak si dhami připíná
kovovou čelenku zakrývající znak ksertu na čele. Čelenka byla jemná kovářská práce se
skrytou sponou, takže ji nebylo možno sejmout bez použití násilí. Leea-mi ji nosila, pokud
chtěla, aby zůstala utajena její totožnost.
„Měl šanci mi to vysvětlit!“ odsekla. „Pro jistotu vezměte plné bojové vybavení.
Nevíme, do čeho chce Dhane strkat nos.“
Daniel a Wakira-ki vedli oddíl čtyřiceti dvou mužů a žen. Jezdci jeli ve dvou řadách za
sebou. Leea-mi dvojřad se svými Strážkyněmi uzavírala. Oddíl se přesunoval na západ za
svitu hvězd. Používali polní cesty, takže jejich postup byl poměrně rychlý.
Leea-mi se s Danielem tvrdě střetla po té, co v polovině noci dojela družinu. Nejdřív ji
jednoznačně odmítal, až ustoupil pod podmínkou, že s nimi pojedou jako řadoví členové,
uznají seiko Wakiru-ki za svého velitele a podřídí se již zavedenému Hraničářskému kodexu.
Leea-mi vše přislíbila, i když si nebyla jista tím, co kodex přesně obnáší. Věděla jen,
že na rozdíl od pravidelné armády, kde sloužili muži a ženy v oddělených jednotkách.
Hraničářské oddíly byly obvykle smíšené, už jen proto, že všeobecně byly ženy pokládány
za lepší stopaře a zvědy.
Leea-mi četla Wakiře ve tváři, že jí příliš nevěří, když jí slibovala poslušnost, seiko si
navíc vymínila, že dhami nikdo z oddílu nebude oslovovat s jejím titulem, ale bez něj nebo
přezdívkou, pokud si nějakou získá.
Na obloze již svítalo a Wakira-ki vybrala nejbližší lesík k odpočinku. Trochu s obavou
chvílemi zalétala pohledem k dharmově dceři. Vrány si již zvykly na dlouhé přesuny v sedle.
Co udělají s rozmazlenou dhami, která zatím nestrávila na koni víc než dva tři dílky cesty
Rawat na svých vyjížďkách? Čím dřív odpadne tím líp. Byla rozhodnutá jí nic neusnadnit.
Čekal je boj, s nejlépe vycvičenými vojáky císařství. Věděla, že i Dhane si dělá o dhami
starosti, to jej mohlo oslabit a šlo i o její vlastní prestiž.
Úspěch v Dheirao na chvíli zavřel ústa jejím kritikům. Dharma si od ní vyžádal
podrobnou zprávu a propustil ji s tím, že kdyby cokoliv potřebovala pro družinu, nemá váhat
se odvolat na něj, pokud by jí Temuči-ka dělal problémy. Přesto bylo dost těch, kteří jen
čekali na to, aby byla znova nastolena otázka vhodnosti hraničářky v čele khamiho družiny.
Wakira-ki zastavila zdvižením ruky oddíl. Současně dala signál dvěma jezdcům za ní
a ti pobídli koně k lesíku před nimi.
„Tohle je znamení k průzkumu,“ šeptem vysvětlovala, Mariko gesta jejich velitelky.
Wakira-ki jí čerstvě přidělila hodnost ryu a určila, aby si vzala dhami na starost.
Leea-mi pálil zadek, rozkrok měla jako v ohni a tlačil ji plný močový měchýř. Po noci
strávené v sedle se jí nápad jet s družinou, už nejevil být tak dobrý jako v Khaicuru. Na
rozladěných tvářích Strážkyň viděla, že na tom nejsou o mnoho lépe. Zvlášť Meru-ki ji v
průběhu noci několikrát přesvědčovala, že by bylo lepší a rozumnější se vrátit. Kolem koní
neúnavně obíhal Astor. To byla její další starost, Danielovi se ani trochu nezamlouvalo, že
vzala psa s sebou. Teď za něj zodpovídala, že jim nezpůsobí problémy.
Od lesíka k nim dolehlo zahoukání - signál zvědů. Koně zajeli pod kryt vysokých
stromů. Na okraji malé mýtiny dala seiko jezdcům za sebou znamení k sesednutí a druhé
řadě k pohotovosti.
Leea-mi sklouzla z koně. Nohy ji v první chvíli odmítly nést, takže se musela přidržet
sedla. Mariko i ostatní z jejich řady, si začali uvolňovat opasky a rozvazovat tkanice držící jim
kalhoty kolem pasů. Vysoký sedlák vedle ní, vytáhnul pohlaví a začal s úlevným
povzdechem bez rozpaků močit. Leea-mi zrudla ve tváři. Po té co si Mariko přidřepla jen
kousek od ní a učinila totéž, už byla vyloženě pohoršena.
„Dělej Leeo. Zdržuješ ostatní,“ dojela k ní Wakira-ki.
Dhami pochopila, že se od ní očekává, že ostatní napodobí. Říct, že se jí nechce, by
asi nebylo nejvhodnější. Otočila se s prosebným pohledem po Danielovi, ale ten si zrovna
prohlížel něco zvlášť zajímavého na druhém konci paseky. Neušlo jí, že kromě něj se na ni
teď dívají všichni a baví se jejími rozpaky. Leea-mi vzdorně pohodila rameny a rozhodně
zamířila k blízkému keříku, za který se chtěla schovat.
„Uděláš to tady Leeo. Jako každý druhý,“ ukázala Wakira-ki do trávy vedle Mariko,
kde se vsakovala mokrá loužička.
„Zapamatuj si zásadu číslo jedna: Nikdo a ze žádného důvodu neopouští oddíl. Ať
děláš cokoliv, musí tě tví druzi vidět, aby tě pohlídali a mohli ti přijít na pomoc.“
Leea-mi uvažovala, jestli by jí prošlo, kdyby seiko uštědřila menší mentální úder.
„Já jsem po tobě nechtěl, abys s námi jela. Nic ti nebrání se vrátit zpět. Bylo by to tak
lepší, „oslovil ji Daniel přenosem.
„Ne!“ sáhla vzdorně po obi, rozvázala jej, spustila kalhoty. Dřepla si, jako před tím
Mariko a za pochechtávání členů družiny vykonala s přemáháním potřebu.
První tři dny cestovali jen v noci. Daniel nechtěl, aby o nich obyvatelé hustěji
zalidněných částí Weiry věděli. Možná se obával císařských špehů. Leea-mi nic
nevysvětloval a i na přenos reagoval zřídka. Kdyby měla sílu, asi by žárlila na Wakiru, se
kterou trávil většinu času. Připadal jí cizí a odtažitý.
Jízda v sedle se pro Leeu stala nekonečným řetězcem utrpení. Jasmínová vůně, na
kterou si potrpěla, zmizela a nahradila ji směs jejího i koňského potu a pach půdy, na které
trávila noci s Astorem, spícím po jejím boku. Ruce jí zhrubly od koňské uzdy a lámání větví
na přípravu jídla, což byl úkol, který jí Wakira-ki přidělila.
Ogama-ki a Meru-ki byly většinou pověřeny hlídkami na zajištění jejich stanoviště,
kde se v této činnosti střídaly s Benjirem a Ghirou. Ze strany Strážkyň byl zpočátku k činnosti
hlídek odpor z důvodu, že jejich prvořadou povinností bylo střežit svou paní, ale Daniel byl
neoblomný a ony se musely podřídit.
S přípravou jídla, jí přes své další povinnosti, často pomáhala, Mariko. Leea-mi to, že
Wakira-ki dala pod patronát právě jí, vnímala zpočátku jako snahu ji ponížit. Kdo už mohl být
od sebe dále na společenském žebříčku než selská dívka a dcera dharmy? Rychle však
poznala, že v družině se příliš nehledí na příslušnost ke kastě, ani na společenské postavení
a mladá selka je oblíbená a respektovaná.
--Daniel procházel vypálenou vesnicí a s každým dalším mrtvým, na kterého narazil,
vzrůstal jeho hněv. Byly to už tři dny, co tudy prošla Zlatá garda. Chatrče v rozvalinách ještě
místy doutnaly, sem tam se potulovala opuštěná drůbež a divocí zirgové na ně syčeli
neochotni se vzdát tak bohatých hodů.
Uprostřed návsi trčel dřevěný kříž zbitý ze dvou prken a kolem něj se kupila hromada
mrtvol, těla mužů, žen i dětí bez rozdílu věku, často s rozpáranými břichy a bez údů.
„Bože proč?“ šeptal Daniel. To vše za pokoření gardy, kterého se dopustil již téměř
před šesti ašreny? Jemu to připadalo už tak dávno jako v nějakém předchozím životě.
Pozvedl ruku ke znamení kříže znesvěcenému tolikerou smrtí.
„Pokud krev těchhle mrtvých padá na moji hlavu, přísahám, že neskončím, dokud je
nepomstím!“
„I já tak přísahám!“ ozval se Kuchira za Danielovými zády. Mladému obrovi z kasty
rolníků tekly po tvářích slzy.
„Nedopřeji si klid, dokud ty mrtvé nepomstím!“ pronesla jasným hlasem Wakira-ki.
Vzala nůž, odštípla z kříže ostrou třísku, vrazila si ji do předloktí a zbarvenou krví ji hodila po
větru.
„Temure to je pro tebe,“ stvrdila přísahu. Po ní pronesli své přísahy i další členové
družiny. Někdo hlasitě, jiný jen šeptem pro vlastní uši, proklel ty, co to udělali.
Poslední ke kříži přistoupila Leea-mi.
„Pomozte mi sem nanosit všechny mrtvé, uspořádáme pro ně pohřební hranici.“
„Nemáme dost dřeva,“ namítla Wakira-ki.
„Ale máme dost ohně, seiko!“ odpověděla Leea-mi a oči jí plály nenávistí. Zvedla ze
země dítě, asi šestiletého chlapce ležícího stranou a přenesla jeho tělo k ostatním. Za půl
hodiny byla vesnice vyčištěna a příkrov těl zakryl zpupně vztyčený kříž.
„Odstupte,“ požádala dhami a otočila dlaně směrem k mrtvým. „Bohové, vidíte hrůzu,
která zde byla spáchána. Vyzývám vás ku pomoci. Temure potrestej zlo, které tohle
zplodilo.“ Natáhla ruce nad hlavu a z oblohy začaly do jejích dlaní sjíždět modré záblesky,
které se splétaly ve stále se zvětšující kouli světla. Daniel i ostatní cítili, jak jim vstávají vlasy
na hlavě a jejich zbraně a kyrysy začaly pableskovat a tiše praskat.
„Já Leea-mi te Ghana přísahám, že pomstím tyhle mrtvé a proklínám ty, co to
udělali.“ Prudce mrštila světelnou koulí, která se zhmotnila mezi jejími dlaněmi. Navršená
těla byla v několika vteřinách změněna v bílý prášek, ze kterého jak ze závěje trčel žárem
zčernalý symbol kříže.
„Nasedněte! Zaujmout formaci! Zvědové na okraje!“ zavelela Wakira-ki. Za pár
okamžiků se oddíl vydal po stopě císařských.
Uplynulo pět dní a Zlatou gardu se jim stále nedařilo dostihnout. Minuli další dvě
vesnice vyvražděné stejným způsobem jako ta první. Už se v nich nezdržovali a Leea-mi
zjišťovala, že i pohled na smrt může zevšednět, pokud je jí tolik. Zůstávala jen nenávist a
touha po odplatě.
Po té co spálila oběti masakru, začali jí Vrány říkat „Jiskra“, docela se jí to líbilo. Rráá
pokud nekroužil vysoko nad jejich oddílem, trávil většinu času s Danielem, jeho levé rameno
se stalo jeho stabilním stanovištěm. Tak nějak přirozeně došlo k tomu, že si své druhy
prohodili, i když Astor vítal každou pozornost projevovanou oběma.
Oddíly gardy postupovaly stále výš na sever. Ráz krajiny se měnil, zvlněná
pahorkatina přecházela v podhůří Oblačných hor, které oddělovaly obě provincie.
Družina jezdila pouze přes den, k večeru si nacházeli místo k utáboření. Leea-mi už
dosáhla mistrovství v rozdělávání ohně a přípravě prosné kaše se sušeným ovocem, která
byla jejich nejčastějším jídlem. Musela spěchat, aby vše stihla, než se setmí, pak už Wakiraki nepovolila žádný oheň.
Díky rolnickému telegrafu se dozvěděli, že v příhraniční oblasti Weiry už operují tři
útvary Zlaté gardy celkově o síle jedné skvadry. Jak věděl Daniel od Ishiry-ghua, skvadra
byla vyšším vojenským útvarem Zlaté gardy. Sestávala obvykle ze sedmi el, každá po deseti
jezdcích, plus velící důstojníci. O téhle již věděli, že jí velí zkušený hato Kentaro-ming.
Jména jeho důstojníků v hodnostech hamingů zatím neznali, na rozdíl od krvavého díla,
které za sebou zanechávali.
Nejdřív se zdálo, že jednotlivé ely gardy zasahují nahodile, ale z informací o jejich
přesunech vydedukovali Daniel s Wakirou nad mapou trasu mířící na sever, podle hranice s
s Kharzu. Přestali sledovat staré stopy a vyrazili směrem, kam předpokládali, že garda
půjde.
Byli úspěšní. Druhého dne po poledni narazili na čerstvé stopy damarů.
Asharta již byla v úplňku, končil druhý ašren podzimního období. Čas kdy se ve
Weiře z polí sklízela druhá a poslední úroda. Krajina, kterou projížděli, byla nepřehledná
vrchovina, pásy lesů střídaly pole a pastviny. Překonávání nezalesněných částí krajiny bylo
pro družinu riskantní, pokud by je tady zaskočila garda, neměli by šanci uniknout. Minuli
několik prázdných vesnic - doklad toho - že garda nemůže být daleko. Stopa mířila do kopců
podél mělké nepříliš rychle plynoucí řeky.
Přicházel podvečer a čas si najít místo k utáboření. Wakira-ki nařídila družině vstoupit
do řeky, aby smazala stopy k místu, kde budou spát. Asi po jedné etuji brodění, dorazili ke
skalnímu ostrohu, který se vypínal nad krajinou a pokračoval zalesněným úbočím.
„Zde zůstaneme,“ rozhodla seiko a nařídila průzkum okolí. Meru-ki byla vyslána na
ostroh, jako hlídka. Wakira-ki vybrala místo, kde byl pravý břeh natolik hustě zalesněný, že
větve stromů sahaly až k vodě. „Pravé křídlo! Vykoupejte sebe i koně. Levé zajišťuje!“ Koně
Levého křídla se skryli pod příkrov zeleně. Vrány se rozmístily s připravenými luky, aby
střežili bezpečí svých druhů.
Wakiřin příkaz zněl Leea-mi jako rajská hudba, bylo to poprvé po řadě dní, kdy měla
příležitost se umýt celá. Rychle odstrojila koně a ze sedlových brašen vytáhla dva velké
kartáče. Svlékla zbroj, gi-buši a po něm i bederní roušku a jen v lehké hedvábné košili,
kterou si chtěla vyprat, vstoupila s koněm do řeky. Nejdřív se postarala o něj. Když byl čistý,
vyvedla jej ven, vytřela a znovu osedlala, aby byl připraven vyjet. Mokrou košili přehodila
přes sedlo a nahá vklouzla zpět do vody mezi ostatní.
Mýdlo byla jedna z věcí, na které Strážkyně zapomněly, když se balily a ona závistivě
pokukovala po ostatních. Kuchira stojící nejblíže si všiml jejího pohledu a podal jí svoje.
„Půjč si ho, Jiskro.“
„Díky,“ přijala je. Viděla, že si ji zvědavě prohlíží. Voda nebyla hlubší než do pasu, tak
že její klín s rezavým kožíškem, nemluvě už o horní polovině těla, zůstávaly odkryty jeho
pohledu. Ještě si stále zcela nezvykla na intimitu soužití v družině, ale věděla, že kdyby před
ostatními projevila stud, vysloužila by si posměch. Mariko už byla v tomhle směru bez
zábran a tiše žertovala s Hromotlukem, který spolu se Kuchirou tvořili nerozlučnou dvojici.
Oba byli dlouháni Danielovi výšky, ale podstatně robustnější a jak nemohla přehlédnout,
mužská výbava odpovídala jejich proporcím. Mimoděk zrudla rozpaky, když si uvědomila,
kam ji zavádějí její myšlenky. Raději si začala rychle mydlit tělo.
„Nechceš umýt záda?“ nabídl jí Kuchira.
„Můžeš,“ svolila. Bylo zvláštní cítit, jak se jí dotýkají ruce cizího muže, tak jak to dosud
dovolila jen Danielovi. Její bradavky mimoděk zareagovaly a byla vděčná, že to může svést
na chlad vody. Stejně to trvalo jen krátce a Kuchira jí poklepal na rameno.
„Teď ty mě,“ vrátil jí kus mýdla, o který se dělili, a ona si uvědomila, že očekává
protislužbu. Měl široká záda hustě porostlá světlými chloupky, které se jí zaplétaly mezi
prsty.
„Pořádně toho selskýho balvana vydrhni, už se to s ním nedalo vydržet.“ Mariko se k
nim přitočila a rozpustile plácla Kuchiru přes zadek, čímž si vysloužila ostré syknutí od
Wakiry, koupající se s nimi.
„Pozor, Garda! Vracejí se zpět!“ varovala Meru-ki z hřebenu kopce. Leea-mi rychle
tleskla, což znamenalo výstrahu. Zvedla ukazovák - symbol nepřítele a ukázala směrem,
odkud přicházel.
Všichni vyběhli z vody a skryli se pod příkrov stromů. Na oblékání nezbyl čas. Leeami přinutila svého koně ulehnout. Sáhla po luku a nasadila šíp do tětivy.
Šumění vody začal přehlušovat zvolna sílící chorál mužských hlasů, zvuk píšťal s
doprovodem hlubokých melodických tónů, podobných hře fagotů - zpěv damarů. Dusot
těžkých ptačích spárů se přibližoval a v příštím okamžiku už je uviděli.
Zlatá garda v rudých kimonech s dlouhými kopími. Poslední paprsky Rawat se
odrážely na zlacených kyrysech i hrudních štítech damarů. Ptáci nebyli připraveni k boji,
zranitelné tyrkysově zbarvené krky, měli odkryté a nákrčníky z kovové pleteniny shrnuté
dole. Volné zlaté kruhy v jejich hřebenech se za pochodu pohupovaly a klepaly do nich v
rytmu doplňujícím píseň.
Leea-mi napjala luk. Mariko se jí dotkla a znakovou řečí jí sdělila: Havran nařizuje
nestřílet a kývla na ni, aby příkaz předala dál. Lea-mi měla problém se ovládnout, ale
disciplína oddílu jí už začala přecházet do krve. Dotkla se Kuchiry, který byl nejblíže, a
zopakovala po Mariko symbol dvou mávajících křídel a s odmítavým výrazem poklepala na
svůj luk.
Daniel počítal projíždějící gardisty. Pohled na dravé ptáky s jezdci v sedlech pořád
vnímal jako něco absolutně nepřirozeného, i přes vodní hladinu cítil krutou aroganci čišící z
ptáků i jezdců, která říkala: „My jsme páni světa!“
Když je viděl klusat kolem, zapochyboval o svém záměru postavit proti nim koně.
Podle informací, které o damarech získal, by na ně zírali jen jako na potravu vhodnou k
ulovení a přestože, teď běželi jen zvolna, málokterý kůň by jejich tempu stačil.
Jezdců bylo kolem čtyřiceti. Došlo k tomu, čeho se bával a čemu chtěl předejít: Dva
ze tří oddílů se spojily, a pokud se k nim připojí třetí, budou mít sílu schopnou zničit menší
město. Na to, že by na ně mohl otevřeně zaútočit, nemohl ani pomyslet.
Garda projela kolem družiny a zmizela za zákrutem řeky a po chvíli dozněla i jejich
pochodová píseň.
„Jaké máš příkazy, Havrane?“ přišla k němu Wakira-ki oblékajíc se v chůzi.
„Dokončete mytí. Už daleko nepotáhnou. V noci jim dáme ochutnat vlastní medicínu.“
„Jiskro,“ zastavila se seiko u Leea-mi. Dhami až na zbroj už byla oblečená, z mokrých
vlasů jí kapalo na kroužkovou košili.
„To jak jsi nás varovala, bylo dobrý,“ pochválila ji. „Učíš se rychle. Buď ve spojení s
Meru-ki, kdyby se něco dělo. Necháme ještě umýt pravý křídlo.“
„Neměli bychom, raději hned vyrazit za gardou?“
„Ti nám neutečou,“ ujistila ji Wakira-ki. „Víš, jak to říkáme: Umyj se kdykoliv je k tomu
příležitost, protože…“
„… zapařenej zadek, nebo bolavý nohy tě můžou zastavit stejně jako šípy nepřítele.“
dokončila za ni Leea-mi.
„Dobře,“ pochválila ji Wakira-ki. „Rozděl ostatním jejich porce, ať se najedí. Dnes
nebude na vaření čas.“
Velitel gardy vybral pro tábor malebné místo na loučce v místech, kde řeka obtékala
malý stromy porostlý ostrůvek.
Leea-mi se ušklíbla nad volbou tábořiště. Nikdo z Vran, kdo prošel Wakiřiným
výcvikem, by takovou chybu neudělal. Vypadalo to, že gardisté se jim vše rozhodli
maximálně usnadnit. Stromy v okolí louky dovolovaly libovolnému počtu nepřátel se ke Zlaté
přiblížit téměř na dosah a peřeje kolem ostrůvku ji ohlušovaly.
Zastavit! Dala Haotsu-wa dhami znamení. Daniel chtěl informace a odstranit hlídky
dřív než zaútočí. Wakira-ki určila ji a kajtory, aby se úkolu ujaly. Zůstaly přikrčené za keři na
okraji údolí. Šly na lehko beze zbroje a mečů. Dhami se svými sai v pouzdrech na zádech a
hraničářka s dýkou. Tváře i ruce měly začerněné a na hlavách čelenky z trávy.
Muž na hlídce si pohrával s kopím a spíš než aby sledoval okolí, závistivě se díval po
kamarádech u rozdělaného ohně a opékajícího si kusy masa, jehož vůně se dostávala až
sem. Jezdci na damarech byli masožravci stejně jako jejich ptáci a Leea-mi se z toho dělalo
nevolno.
Čas se nekonečně vlekl, po noční obloze tu a tam přeletěla létavice. Jeden z gardistů
se zvedl od ohně a nesl muži na hlídce jeho porci. Ve stejné chvíli zaznělo z druhé strany
tábora soví zahoukání - signál, že druhá dvojice je připravena. Haotsu-wa se zamračila.
Rozhodně ukázala na příchozího, že patří jí a ten s kopím dhami. Z opasku si odepla škrtící
šňůru a Leea-mi sáhla po sai. Tiše, podobny zjevům z nočních můr, vyrazily k dvojici mužů.
Hučení řeky spolehlivě krylo šustot trávy pod jejich nohama.
Muž, kterého si Kostra vybrala, byl nejméně o hlavu vyšší než ona a o polovinu těžší,
ale to mu nepomohlo. Její ruce vyrazily jako dva smrtící hadi, ve zlomku sekundy mu
přehodily smyčku přes hlavu. V té chvíli, již byla kajtory k němu otočená zády, strhla jej do
záklonu, jakoby si jej chtěla přehodit přes rameno. Využívala váhy vlastního i jeho těla, a čím
víc se muž vzpouzel, tím hlouběji se mu šňůra zařezávala do hrdla. Mezi tím Leea-mi
zasadila tupým koncem své zbraně druhému gardistovi ránu do vazu, mezi kyrys a přílbu.
Gardista padl na kolena, přílba mu spadla z hlavy a Leea-mi jej chytila za odkryté vlasy a
přiložila hrot dýky na hrdlo.
„Mlč!“ zasyčela výhružně. Společně s ním byla svědkem agónie většího z gardistů.
Ten už se přestal vzpírat, jen jeho prsty stále hledaly šňůru, která se mu zařezávala stále
hlouběji do hrdla. Haotsu-wa nepřestávala ve svém smrtícím tahu, tvář škrceného získala
děsivě fialovou barvu, oči šly z důlků a vyplazený jazyk se zbarvil do černa. Muž se zachvěl
v poslední křeči. Současně mu hlasitě povolila střeva a kolem se rozšířil odporný puch. V
příštím okamžiku se Leea-mi pozvracela na hlavu klečícího gardisty.
Haotsu-wa nechala mužovo tělo sklouznout do trávy, vyprostila škrtící šňůru z jeho
hrdla. Odsunula Leea-mi s vyčítavým výrazem od potřísněného zajatce a rychlým pohybem
mu omotala škrtidlo kolem hrdla
„Jdem!“ sykla a kopancem mu pomohla na nohy. Muž ani nehlesl, jen jeho kalhoty
poznačila zvětšující se vlhká skvrna.
Leea-mi se vzpamatovala, až byli bezpečně z dohledu. kajtory vlekla zajatce jako
dobytče na porážku a muž klopýtal s hrůzou v očích.
Ve stínu velkého stromu čekala Wakira-ki se dvěma vojáky, aby od nich převzali
zajatce. „Všechno v pořádku?“
„V tom nejlepším,“ odtušila Haotsu-wa.
„Výborně, usmála se seiko. „S druhým strážným jsme neměli štěstí. Bránil se,“
pozvedla v levé ruce hlavu, kterou držela nedbale za vlasy. Leea-mi šel žaludek podruhé
nahoru, ale tentokrát už neměla co zvracet.
„Běžte se připravit.“ vyzvala je seiko. „Pošleme jim pozdrav.“
Ostatní z Leea-mina křídla na ni čekali. Zahřálo ji u srdce, že je opět s nimi. Vyhoupla
se na koně a připravila si luk.
Daniel k nim držel před útokem krátkou řeč: „Zapamatujte si, nejdeme s nimi bojovat!
Naší taktikou pro následující dny bude udeřit a utéct. Způsobíme jim co největší ztráty a boj
přijmeme, až budou síly vyrovnané.
2. Pronásledování
Hato Kentaro-ming sloužil u Zlaté gardy dvacet dva let, byl uznávaným velitelem,
nebojácným a nemilosrdným. Odvolali jej z jižní hranice kde nájezdy Hurunů byly čím dál
drzejší. Byl přesvědčen, že jeho místo by mělo být právě tam, a ne likvidovat vesničany, z
důvodů o kterých nic nevěděl.
Zatím však nemohl považovat své tažení za úspěšné. Zásoby jídla se tenčily, damary
neměl čím krmit a lov v lesích jeho postup zdržoval. Nechápal, jak je sem mohl Humura
poslat, osídlení zde bylo poměrně řídké. Dravým běžcům pohyb mezi stromy nevyhovoval,
nemohli zde uplatnit svou rychlost a pár už se jich zranilo o polámané větve. Nepřekvapilo
by jej, kdyby tohle spískal některý z mladých floutků soustředěných kolem císaře, kteří si čím
dál více osobovali právo zasahovat do chodu armády, aniž by věci rozuměli.
Hato začínal být silně rozladěný, napřed namáhavá cesta přes horský průsmyk, pak
první zničené vesnice a teď dlouho nic. Ať vyrazili kterýmkoliv směrem, většinou naráželi jen
na prázdná stavení. Neušly mu dřevěné věže na kopcích, ze kterých byly vysílány světelné
signály. Dosud se jim nepodařilo chytit jejich autory, ale na jedné našli kovové zrcadlo, které
měl nyní ve vaku u sedla.
Rozhodl se zkontrolovat strážné. Nepředpokládal, že by zde hrozilo nějaké
nebezpečí, ale vojáci museli vědět, že bude důsledně vyžadovat plnění povinností, ať jsou
kdekoliv. Zamířil k jižnímu stanovišti proti proudu řeky.
„Liu,“ zavolal tiše. Překvapit nováčka, kterého sem postavil, by mohlo být
nebezpečné.
„Liu!“ zavolal znovu, ale odpověď nedostal. Spí ten chlap, nebo bez dovolení odešel?
Oči měl oslepené z pohledu do plamenů, udělal ještě tři kroky a zakopl o tělo.
„Hamite?“ Poznal jednoho z veteránů - nejsilnějšího chlapa v oddíle. Rád si přihnul a
rád se pral, ale tentokrát nebyl opilý. Sklonil se k ležícímu muži, i to málo co zbývalo ze svitu
Rawat, mu stačilo ukázat fialovou tvář s vyplazeným jazykem. Otřásl se. Tenhle druh smrti
znal, takhle zabíjeli Weirští hraničáři. Že by narazili na oddíl? V lese po pravici zaslechl
zapraskání. Už na nic nečekal. Vyskočil s úmyslem rozběhnout se ke svým mužům a to mu
zachránilo život. Do místa, na kterém ještě před okamžikem dřepěl, se zabodnul šíp.
„Přepáád! Přepáád!“ křičel. Běžel, jak nejrychleji byl schopen a kličkoval, aby nebyl
tak snadný cíl. Do trávy v jeho stopách se zabodávaly šípy.
„Krrááá! Krrááá!“ Zpod korun stromů obklopujících loučku zněly skřeky připomínající
hejno rozzlobených vran a na muže u ohně začaly ze všech stran padat šípy.
Část gardistů vyskočila na damary a rozjeli se proti tmavé hradbě stromů, zatímco
ostatní opětovali střelbu na neviditelné útočníky.
„Stůjte! Nejezděte mezi stromy!“ snažil se je Kentaro zastavit, ale neslyšeli. Čtyři
vehnali ptáky mezi vzrostlé stromy a sekali kolem sebe zběsile meči. Zbytek se snažil
ovládnout rozrušené damary.
Kentaro-ming doběhl ke svému damarovi a vyskočil do jeho sedla.
„Zpět! Všichni ke mně! Uhaste ten zatracený oheň!“ křičel. Přesto, že se pták vzpíral,
vběhl s ním do ohniště, aby je rozmetal. Proti jezdcům na louce vyletěla další salva šípů a
donutila je, se stáhnout. Zpod stromů se rozlehl řev zraněného damara. Za chvíli jej uviděli.
Jak se potácí zpět. Připomínal obrovský jehelníček. Kolem Kentaro-minga začaly dopadat
šípy, jeden se mu zabodnul do štítu, kterým se kryl a jeho hrot jím prošel.
„Na ostrov! Rychle!“ řval a první vběhl se svým ptákem do řeky. Ostrov byl jen malý
plácek, zarostlý stromy a keři v toku řeky, ale mimo dostřel od hranice lesa.
„Wrráááúúú!“ zaznělo zpod korun woorlí zavytí a hvízdání šípů ustalo. K nebi už jen
zněla agónie dodělávajícího damara zoufale se snažícího přivléct se k řece a dostihnout
druhy, kteří jej opustili.
„Prokletá Weira!“ zašeptal Kentaro-ming. Ztráta damara jej bolela víc než cokoliv
jiného. Miloval je a teď jednoho z nich před jeho očima surově zavraždili. Tohle mu zaplatí!
Zbytek noci vedl Daniel družinu říčním korytem nahoru proti proudu, kde několikrát
přešli do některého z přítoků. Jel na ukořistěném damarovi, velkém silném samci a za sebou
vedl další dva ptáky. Jejich sedla byla neobsazená, protože nikdo z oddílu se na ně
neodvážil nasednout. Po té co uvízli mezi stromy a jejich jezdci skončili probodání šípy,
Daniel nedovolil damary zabít. Popravdě nevěděl, co si s nimi počne, ale bylo mu těchhle
hrdých tvorů líto. Cítil duševní spojení mezi sebou a jimi, nějakým podivným způsobem ještě
intenzivněji, než to které měl s Rraem, který si našel znovu místo na jeho rameni. Astor
dravé běžce obcházel velikým obloukem, neodvážil se k nim přiblížit.
Daniel mladou dhami obdivoval, držela se statečně a kupodivu čím dál více zapadala
mezi členy jeho družiny. Začínali si jí vážit. Občas se přistihl, že žárlí nad pozorností, kterou
jí někteří projevovali. Hraničářský kodex dovoloval mužům i ženám sdílet tělesnou lásku,
pokud tím nebyla narušována akceschopnost oddílu. Wakira-ki už mu dřív několikrát bez
ostychu naznačila, že by jí nebylo proti mysli, kdyby strávil noc pod její pokrývkou.
Přes únavu, která v družině panovala, cítil jejich hrdost nad výsledkem prvního střetu.
Zahnali na ústup pyšnou Zlatou gardu a snížili jejich počet nejméně o sedm mužů.
Wakira-ki vybrala místo k odpočinku na plošině nad řekou, kam již nedoléhal šum
vody a odkud byl dobrý výhled po kraji. Před tím než ulehli, Daniel pevně připoutal damary,
prošel celý oddíl a s každým prohodil pár slov.
„Jsi v pořádku, Jiskro?“ došel za Leea-mi.
Dhami kývla s otázkou v očích. Přesto, že jej respektovala jako velitele, měla mu za
zlé, jak málo si jí všímá.
„Jestli dovolíš, rád bych dnes spal vedle tebe. Uděláš nám místo, Meru-ki?“ požádal
Strážkyni a ta po té, co si vyžádala souhlas své paní, odsunula věci dál. Vedle ní si položil
svou houni s bručením Benjiro-ka. Plácek, který na něj zbyl, byl pěkně kamenitý, ale bral své
povinnosti vážně a jednou z nich, bylo být khamimu co nejblíže, zvlášť když Ghira byla na
hlídce.
„Jestli chceš, tak pojď ke mně, Dědku.“ Nabídla mu Meru-ki pohostinně svůj pelíšek.
Tahle přezdívka, kterou měla na svědomí Haotsu-wa se vžila a mistr Benjiro-ka proti ní už
přestal protestovat. Váhal jen chvilku a pak k ní vklouznul.
„Myslíš si, že je to bezpečný? Tak starej ještě nejsem.“ Přitiskl se k ní.
„Ráda se o tom nechám přesvědčit.“ zašeptala mu do ucha.
Leea-mi se nejdřív vzpírala Danielovým rukám, když ji našly pod pokrývkou. „Dej mi
pokoj. Nech mě být.“
„No tak Leeo, netrucuj. Bůh ví, kdy zas za tebou budu moct přijít.“
Leea-minu neoblomnost začal nabourávat zrychlený dech Meru-ki vedle ní a její
pocity, které k ní skrze „pouto“ doléhaly.
„Nejsem žádná coura, abych si to s tebou rozdávala na hlíně,“ bojovala s posledními
zbytky zábran.
„To určitě nejsi,“ ujistil ji, vklouznul rukou pod její gibuši a když se dotknul prsů, cítil,
jak se celá rozechvěla.
„Proč ti to trvalo tak dlouho?“ Přimkla se k němu celým tělem a vášnivě jej začala
líbat.
Když se Leea-mi probudila, Daniel u ní nebyl. Slastně se protáhla. Přesto, že spala
jen pár hodin, cítila se víc než dobře. „Kde jsi?“
„U damarů, jsou neklidní. Až vstaneš, přijď za mnou, lásko. Budu potřebovat tvou
pomoc.“
Ještě jednou se protáhla. Vstávat, když je seiko nechávala se vyspat, byl hřích.
Rawat byla už dva dílky nad obzorem a skrze listy stromů rozhazovala po jejich ležení první
paprsky. Kousek z leva slyšela uklidňující ržání koní. Meru-ki už vedle neležela, jen Benjiroka ještě tvrdě spal, se spokojeným výrazem ve tváři. Navázala se Strážkyní spojení.
Vystřídala na hlídce Ghiru-ki a ujistila ji, že je vše v pořádku. Leea-mi se otočila na druhý bok
a setkala s Maričiným pohledem. Dívce v očích zářily jiskřičky veselí.
„Ashret y Sardu. Jak ses vyspala?“
„No tak jak ty ne, Jiskro,“ zasmála se Mariko a přisunula se blíž. „Prosím tě, až to
budeš příště s Havranem dělat, tak se vypni,“ zašeptala jí do ucha. „Tohle bylo poprvé, co
jsem se udělala zároveň s jinou ženskou.“
„Ach bohové!“ vydechla Leea-mi. Při milování s Danielem zapomněla na všechno a
její nezastíněná mysl fungovala jako vysílač. Všichni o nich věděli.
Dhami šla probouzejícím se táborem jak trestnou uličkou.
„Tak jaký to bylo, Jiskro?“
„To jsem netušil, že jsi taková divoška!“
„Že mi Havrana občas půjčíš?“ dobíraly si ji především ženy z družiny a ona
nenáviděla svou světlou pokožku za to, jak se červená.
3. Prokletá Weira
Kentaro-ming přivítal vycházející Rawat jako vysvobození. Po probdělé noci byli jeho
vojáci unavení, ale taky vzteklí nad drzým útokem, který je přinutil k ústupu.
Hato vyslal čtyři jezdce na průzkum, zda je již louka bezpečná a když nepřiletěly
žádné šípy, překročil řeku se zbytkem oddílu. Mrtvola damara na břehu v něm probouzela
vztek. Pták tam ležel s hlavou vytočenou v nepřirozeném úhlu a tělem probodaným
podivnými kovovými šípy, z nichž některé prošly i prsním pancířem! To bylo zlé, znamenalo
to, že kyrysy jeho muže před těmi neznámými lučištníky nemusí ochránit. Že by měli těžké
kuše?
První se vrátil stopař Teruwa, byl to drsný chlap, se kterým nebylo snadné vyjít, a teď
byla jeho zjizvená tvář bledá.
„Hato, našel jsem naše, ale je to…“ nedokončil.
„Máš stopu těch vrahů?“
„Mám, ale…“
Damaři se s obtížemi prodírali na místo, kam je Teruwa vedl, až se křoviny otevřely
do malé mýtiny, na jejímž okraji se gardisté zastavili. V jejím středu stál osamocený suchý
strom, který poznačil úder blesku. Na něm připoután k jeho větvím za rozepjaté paže visel
veterán Hamite s děsivě fialovým obličejem a vyplazeným jazykem. Beze zbroje jen v
rudozlatém kimonu. Na prsou měl vlastním nožem přibodnutý list papíru. Před ním v řadě
leželo pět těl bez hlav zbavených jak výstroje, tak i svrchního oděvu.
„Kdo tohle udělal?! Kdo si dovolil!“ řval Kentaro vzteky. Za celou vojenskou službu se
nesetkal s ničím podobným ani na válečných taženích. Všichni věděli, že garda své mrtvé
pomstí stonásobně. Dojel k tělům a strhnul z Hamitovy hrudi list papíru.
„Lopero! Přečti to!“ vyzval písaře - jediného muže z oddílu, kromě něj, který ovládal
písmo.
Lopera přeletěl pohledem list papíru. „Nahlas, pane?“
„Šeptem, ty hlupáku!“
Písař si důležitě odkašlal: „Okamžitě opusťte Weiru, nebo dopadnete stejně. Havran.“
Kentaro mu vytrhl papír z ruky a roztrhal jej.
„Vyplatím sto tengů, tomu kdo uloví tohohle Havrana. Slibuji, že až jej dostanou do
svých spárů Temurovi ďábli, bude to pro něj vykoupení. Kudy uprchli Teruwo?“
Stopař je přivedl k druhému konci mýtiny a ukázal na pruh sešlapané trávy táhnoucí
se pryč směrem k řece.
„Stop lidí je poměrně málo, ale za to jsem všude našel tohle.“ upozornil velitele na
otisky kopyt.
Kentaro-ming sklouznul ze sedla a sklonil se nad značkami v měkké hlíně, chvíli se
zamyslel a pak mu svitlo.
„Měli s sebou koně. Dvakrát jsem je viděl v Sundhaicu, weiřané je dřív posílali císaři
jako dar. Chovají je jako domácí mazlíčky. Nepraktická zvířata, ale jako potrava pro damary
by nebyli špatní. Půjdeme po těch stopách a přísahám při Temurovi, že nebudou umírat
snadno!“
„Jedeme!“ zakřičel energicky a zapískal na píšťalku signál. „Dnes dáme damarům
pořádně nažrat!“
Kentaro-ming nechal u mrtvých dva své muže, aby připravili pohřební hranici. Otisky
koňských kopyt šly snadno sledovat a tak nepochybovali, že noční útočníky brzy dostihnou.
„Dětskej trik. To jim nepomůže,“ zašklebil se Teruwa, když stopy skončily v řece.
Nařídil dvěma mužům překročit řeku a pokračovat ve sledování po obou březích, aby zjistil
místo, kde nepřítel vodu opustí. Cesta podél klikatícího se proudu je zpomalila, ale i tak byla
rychlost jejich postupu dvojnásobná proti tomu, co by zvládl pěší člověk.
Hato si spočítal, že nepřátelé mohou mít náskok nejvíce dva dílky cesty Rawat po
obloze. Něco mu však nesedělo. Na jedné straně provedení útoku svědčilo o velkém
sebevědomí nepřítele a na druhé straně jej mátla přítomnost koní. Nejpravděpodobnější
vysvětlení mohlo být, že náhodně narazili na oddíl hraničářů, kteří tahle podivná zvířata
někam přepravovali. Co jej znepokojovalo víc, byla účinnost šípů nepřítele. Na to, aby byly
vystřeleny z kuše byly příliš dlouhé. Nechal je posbírat a vezl je ve svém toulci, připraven je
vrátit z vlastního luku.
Brzy narazili na první přítok a nikde ani stopa, že by nepřítel opustil říční koryto.
„Ať je Sardu spálí,“ zaklel Kentaro. „Kituro, vem si čtyři chlapy a běžte po týhle vodě.
Ne dál než čtyři etuje. Jestli zjistíte, že šli tudy, hned se vraťte, ale sami neútočte.“
Když garda narazila v pořadí již na třetí říční přítok a o pár set metrů dál viděl
Kentaro-ming další, zarazil oddíl. Musel si přiznat, že další pronásledování nemá smysl.
Nemohl si dovolit v nepřátelské krajině dělit své muže při každém potoku vlévajícím se do
řeky.
„Zpátky, vracíme se! Pro tentokrát ty zbabělé krysy necháme být. Máme důležitější
úkoly,“ zavelel přiznávaje porážku jen sobě.
Vrátil se s oddílem k předchozímu přítoku a počkal na vyslané gardisty, až se vrátili
se zprávou, že žádnou stopu po opuštění vody nenalezli. Předpokládal to a zatím vymyslel
další postup.
„Lopero, mapu a urči naši polohu!“ nařídil písaři. Písař byla nyní v armádě nová
funkce u velitelů nijak oblíbená. Tihle muži byli dodáváni z poddaných rodu Saavedra.
Většina z nich byla dost neobratná v užívání zbraní, ale jejich prvořadým úkolem bylo
provádět záznam z tažení a soupis kořisti, aby nebyl císař a Církev ošizeni na svém podílu.
Výhodou bylo, že uměli číst, psát a rovněž používali mapy, které při svých taženích
doplňovali. Jinak je velitelé gardy vnímali jako špicly a řadoví vojáci jimi pohrdali.
Ghiru-ki sledovala ze stromu na kopci oddíl gardy, jak rezignuje na jejich
pronásledování a vzdaluje se od řeky. Daniel ji a Ogamu nechal jako hlídky za sebou, aby
sledovali postup Kentaro-mingových mužů. Promítla si směr, kudy se měli gardisté ubírat a
vyšla jí velká vesnice na obzoru. Odhadovala, že urazit tuhle vzdálenost potrvá damarům asi
tak tři dílky.
„Už nás nepronásledují. Zdá se, že míří ke Kiracu. Varujte je.“ poslala vzkaz
khamimu.
„Kuchiro!“ přivolal Daniel vysokého sedláka.
„Ano, Havrane?“ postavil se mladý obr před svého velitele. V pravé ruce svíral
halapartnu, na dva a půl metru dlouhé násadě, v kombinaci s jeho silou byla strašlivou
zbraní.
„Vem sebou Hromotluka a běžte zpátky pro Ogamu. Zlatá táhne na Kiracu. Pošlete
jim varování, ať zmizí a všechny vesnice v jejím okolí, ať se uklidí do lesů. Dohlédni na to, ať
správu odvysílá Hromotluk a správně!“ zdůraznil. Trval na tom, že Kuchira musí naučit v
oddíle i další lidi používat rolnický telegraf, aby byli schopní vysílat a přijímat zprávy
nezávisle na něm a Mariko.
„Neměj obavy, Havrane. Už mu to jde docela dobře,“ ujistil jej Kuchira.
„To doufám! Pak vyrazíte na lov. Potřebuji maso pro damary.“
„Ty bestie by patřilo zabít a né jim shánět žrádlo!“
„Na těch bestiích, se ty a Hromotluk co nejdřív naučíte jezdit.“
„Já jezdit na damarovi!“ vytřeštil Kuchira oči. „Vždyť mě sežere!“
„Zmiz, zeměhryze. Ještě se budeš divit, co všechno dokážeš.“
„Ghiro běž opatrně za gardou. Sleduj je jen z dálky,“ poslal Daniel Strážkyni zprávu.
„Buď opatrná,“ zdůraznil ještě. Občas měl strach z její impulsivnosti.
„Dává na tebe Benjiro-ka pozor? Jestli ne, tak mu utrhnu uší.“
Daniel se otočil k Benjirovi stojícím pár kroků od něj. „Mám tě pozdravovat od Ghiry.“
„Opravdu? To se na toho rozjívence, moc nepodobá. S tím, že se chceš nechat
sežrat damarama, ses jí určitě nepochlubil?“
„Neblázni, nic mi neudělají.“
„No jistě. Co by mohli udělat nepřemožitelnému Havranovi!“ zadeklamoval mistr
pateticky. „V Sundhaicu jsem viděl jak damar jak jen tak utrhl ruku vlastnímu jezdci. A to
garda na rozdíl od tebe ví, jak s těma bestiema zacházet.“
Daniel raději mlčel. Pravdou bylo, že sice dokázal navázat s damary duševní spojení
a nějakým zázrakem je na nočním útěku udržel pod kontrolou, ale jinak o nich nevěděl
vůbec nic. Leea-mi se držela od ptáků v uctivé vzdálenosti a evidentně neměla nejmenší
chuť s nimi něco podnikat.
„Nechceš mi vykládat, že tam u vás, na nich jezdí i malá děcka. Že je to u vás ten
spurt?“ nedával mu Benjiro pokoj.
„Říká se sport, Dědku. Sport.“ opravil jej Daniel vztekle, jist si tím, že slovo komolí
úmyslně. „U nás naštěstí tyhle potvory vymřely už dávno a myslím, že je nikdo nepostrádá.“
Vztekle se otočil k mistrovi zády rozhodnut si s ptáky poradit sám.
„Počkej Dhani.“ zarazil jej Benjiro-ka. „Rád bych ti pomohl, ale nevím jak.“
„Zkus si vzpomenout na všechno, co o nich víš. Jsi jediný, koho můžu požádat o
radu.“
„Ty víš jak na mě,“ ušklíbnul se mistr. „Jiskro, pojď sem k nám.” přivolal dhami. Leeami usedla vedle Daniela proti Benjirovi. Daniel cítil, vlnu příjemných emocí věnovaných
Benjirovi. Leea-mi byla snad jediná, komu ten stařík nelezl na nervy.
Družina se připravovala na cestu. Sem tam k trojici zalétly trochu znervóznělé
pohledy, že jsou částečně mimo dosah a kontrolu ostatních, ale kvůli damarům to tak
muselo být.
Dobrman obcházel dravce uctivým obloukem s naježenou srstí a pohledy, které po
něm ptáci házeli, na nějaké přátelské soužití nevypadaly.
„Astore, ke mně!“ přivolal Daniel psa, aby ptáky svou přítomností neznervózňoval.
Benjiro-ka, po té co se ujistil, že má pozornost, obou mladých lidí začal s výkladem.
„Zajímal jsem se o ně, když jsem byl v Sundhaicu. Seznámil jsem se s jedním
mingem a investoval do něj pár pohárů vína. Mingové - tak se říká důstojníkům velícím
gardě. Většina z nich ty bestie miluje víc než svoje vojáky a pyšní jsou víc než lecjaký xang,“
ušklíbnul se. „První damary sem přivezli Huruni , rod Sungů je od nich několik staletí
kupoval.
„Jen oni? Zakázali to ostatním rodům?“ uvažoval nahlas Daniel
„Nikdo jiný o ně nestál, jsou velmi nebezpeční a žerou maso.“ Benjiro-ka se otřásl
odporem při vzpomínce na konzumaci masa, ke které byl donucen na jejich minulé výpravě.
„Garda je krmí jednou za tři dny. Pokud mají živou zvěř, stačí jim krev i jako náhražka vody.
Jsou cvičeni na píšťalky. Signály bohužel neznám.“ zavrtěl Benjiro hlavou. „Damar bojuje se
svým pánem, používá drápy, a zobák. Ničeho se nebojí, snad jen ohně. Za bouřky snima
bejvaj problémy.“
„Jak je chytají ti Huroni?“ zeptal se Daniel.
„Nejspíš do sítí, ale Zlatá a Saavedrové si je už nějaký čas množí sami.“
„Dobrá.“ zvedl se Daniel energicky z trávy. „Takže píšťalky. Hned to vyzkoušíme.“ Šel
k pytlům, ve kterých byla jejich kořist.
Leea-mi s Benjirou na sebe pohlédli.
„Mám tohle zapotřebí na starý kolena? Jak mám toho chlapa uhlídat?“ povzdechl si
mistr. „Někdy si myslím, že to byla od dharmy pěkná zlomyslnost, že mi jej dal na starost.“
„Věděl, že jeho život vkládá do těch nejpovolanějších rukou,“ odpověděla Leea-mi
diplomaticky a skryla úsměv.
Kuchira stoupal do kopce s Hromotlukem po boku. Koně obratně slézali strmý svah a
stačilo se přidržovat sedel. Paprsky Rawat pronikaly korunami stromů a on měl chuť zpívat.
Byl hrdý, že patří ke khamiho družině Vran. Ve svém předchozím životě by si nic podobného
neuměl představit.
Do dne, kdy vstoupil se svým strýcem Demuem do taverny u Červeného leguána, se
zdálo vše být jasné a přehledné. Bude pracovat na poli a v lese, ožení se, založí rodinu.
Jeden čas dokonce uvažoval o pohledné Mariko, ale ta se zakoukala do jeho bratrance
Kimra. Jak se ale ukázalo, ani jemu nebyla souzena, pro jediný večer, kdy potkali mladého
khamiho.
Daniel si možná ani neuměl představit, jak moc pro ně udělal, když jim dovolil nosit
zbraň. Kuchira vzpomínal, jak procházel Khaicurao, když se šel rozloučit s otcem. Na užaslé
pohledy lidí, které míjel ve výzbroji khamiho družiny se svou halapartnou v ruce a mečem za
pasem. Vedle něj šla stejně hrdě Mariko a nebylo nikoho, kdo by se jim odvážil vstoupit do
cesty a říct, že jako zeměhryzové nemají právo nosit zbraň. Vojáci, které potkávali, je zdravili
jako sobě rovné, a oni jim důstojně odpovídali.
„Serem na kasty!“ šeptal si cestou bojový pokřik, kterým sedláci dávali najevo, že už
nikdy nechtějí stát poslední v řadě.
„Chlapče, děláš velkou věc. Jsem na tebe hrdý,“ ujišťoval ho otec. „Vždycky ve všem
khamiho poslechni. Budeme se za tebe modlit a čekat na tvůj návrat, ale kdybys, ať to
bohové nedají, měl zemřít, ještě za sto let o tobě a Mariko budou hovořit naše legendy.“
Už toho tolik prožil a viděl za tu dobu, co byl u Vran. Dřív nebyl nikde dál než v okolí
Khaicuru a teď už procestoval polovinu provincie. Až o tom bude vykládat chlapům v
hospodě, tak mu nebudou chtít věřit. A co teprve kdyby jim řekl, že dhami umýval záda? To
už by jej měli rovnou za blázna a lháře.
Dhami byla zvláštní a krásná jako sen, ale věděl, že náleží Havranovi a tak to mělo
být. A o tom mytí, nikdy s nikým mimo oddíl mluvit nebude. Byli Vrány a měly svá tajemství,
kterým nemohl porozumět nikdo, kdo stál mimo jejich kruh. Uvědomil si, že za těch pár
ašrenů co jsou spolu, ač z různých kast byli mu jeho druhové, včetně dhami, v mnohém
směru bližší než rodina, a že tomu už nikdy nebude jinak.
„Škoda že mě nevidíš, otče. Budu jezdit na damarovi. Khami to řekl a tak to bude.
Včera jsme těm lumpům ukázali zač je toho, loket.“
Došli ke stromu, na který vylezla Ogama-ki. Kdyby na ně z výše nehvízdla, nenašli by
ji, tak dokonale byla v listí mohutného stromu ukrytá.
Kuchira vyjmul ze sedlové brašny kovové zrcadlo a spolu s Hromotlukem vylezli do
větví. Usadili se v rozsoše poblíž Strážkyně, která jim s úsměvem kývla. Mladý sedlák natočil
zrcadlo tak, aby zachycovalo paprsky Rawat a zamířil je na nejbližší kopce. Za chvíli měl
odpověď hned ze tří stran.
Co - jste - zač? Signalizoval jeho protějšek na kopci vpravo.
Vrány, odpovídal Kuchira. Co - ty - jsi - zač?
Tady - vesnice - Koma - Jaké - vrány? - Co- tu děláte?
„Teď budou čumět.“ Kuchira se ušklíbl rozpustile na Hromotluka a kovář mu jeho
úšklebek vrátil.
Oddíl Vran. -Lovíme - Zlatou - gardu. - Ty - zirgy - na - damarech.“ Tentokrát vysílal
Hromotluk, s trochu menší obratností než Kuchira, ale zřetelně.
Opakujte - nerozuměl - jsem? Vrátil se signál.
Tentokrát rozblikal pro změnu své zrcadlo Kuchira.
Vyřiďte - všem - že - do - kraje - přišel - Havran - se -svými - Vránami - aby skoncoval - se- Zlatou.
Po kopcích propukla zběsilá výměna signálů, až se signál vrátil zpět. Co-můžempro- vás- udělat?
Zatím - nic. - Pošlete - zprávu - do - Khaicuru - že - Havran - poslal - prvních - sedm gardistů- Temurovi do pekla - a - další - je - tam - budou - brzy - následovat.
Opravdu - jste - jich - sedm - dostali?
To - si - piš - zeměhryze - a - jsou - pěkně - vzteklí - Táhnou - na - Kiracu - varujte je - ať - zmizí - a -všichni - okolo.
Spolehni - se - hodně - štěstí - na - lovu.
Kuchira schoval své zrcadlo, zatímco světelné paprsky létaly po okolích kopcích jako
sluneční šípy.
„Tak můžem dolů a jít shánět krmení pro Havranovy ptáčky,“ zašklebil se na Ogamu.
4. Hořící pole
Příklad Havrana a jeho družiny se rozletěl krajem jako oheň, zvlášť když vesničané
zjistili, že v oddíle slouží dva příslušníci z jejich kasty. Vesnická děvčata, Kuchirovi nadbíhala
takovým způsobem, že mu musel Daniel připomenout, že zásady Hraničářského kodexu v
oddílu stále platí a na to, aby s nimi zalézal někam do soukromí, ať rychle zapomene.
Vrány nepřestávaly sledovat oddíl gardy vedený hato Kentaro-mingem. Nevynechali
jedinou vhodnou příležitost, aby ho znervózňovali, napadali a působili mu ztráty.
Vesničané byli informování o tom, že damary, pokud nebudou muset, nemají zabíjet.
Po té co Vrány zlikvidovali dvoučlennou hlídku, získali nové dva damary a další dva, dostali
jako dárek od vesničanů, kteří už odmítali se nechat honit, jako dobytek na porážku.
Zakládali oddíly jaguárů a jejich domobrana chtěla dokázat, že si právo nosit zbraň zaslouží.
Daniel musel řešit žádosti dobrovolníků, kteří se k nim chtěli připojit. V rekrutování
nováčků dal volnou ruku Wakiře. Vzhledem k tomu, že část oddílu přesedlala na damary,
měli volné koně a možnost zvětšit svou sílu, aniž by ztratili pohyblivost.
Na rozdíl od koní, damaři neměli uzdu, v pravém slova smyslu, kterou by na ně
jezdec přenášel pokyny. Základem jejich postroje byl masivní polstrovaný obojek,
obepínající krk při jeho kořeni, zepředu pobitý kovovými hroty. K obojku byly připevněny
řemeny držící sedlo, zlacený hrudní štít a nákrčník, který jezdci před bojem vyhrnuli nahoru k
zobáku a karabinou připnuli ke zlatému kruhu na hřebeni. Takto vybavený damar, byl při
čelním útoku, kdy ještě sklonil hlavu chráněnou rohovinovým hřebenem, téměř nezranitelný.
Horší už to s jeho ochranou bylo z boků nebo zezadu, ale gardisté neměli ve zvyku ukazovat
nepříteli záda a při střetnutí s pěchotou v bitvě obvykle jejich stopách nezůstávali muži
schopní pozvednout zbraň. K výstroji gardisty patřilo dlouhé čtyřmetrové kopí a šest vrhacích
připevněných k sedlu. Jezdec si k sedlu připínal nohy řemeny, které bylo možné v případě
potřeby jediným trhnutím uvolnit, a současně se mohl držet silné kožené šňůry připevněné k
obojku.
Řízení a ovládání damarů bylo tajemstvím jejich jezdců a před družinou Vran byl úkol
jak je zvládnout. Daniel s nimi zacházel spíš intuitivně než se znalostí, ale ostatní členové
družiny neměli jeho „dar“ a překonat strach před obrovskými ptáky pro ně nebylo ani
snadné, ani bezpečné.
„Zůstaň sedět bestie! Nebo tě oškubu jak slepici!“ vyhrožoval Benjiro-ka darle, zrudlý
vzteky. Daniel mu dal samici, s tím, že měly být údajně mírnější, ale to nebyl případ téhle
mrchy. Darla na dlouhý hvizd píšťalky sice sedla, ale prohlížela si mistra meče zlomyslně a
už dvakrát se po něm ohnala zobákem dlouhým jako jeho paže. Po tisící v duchu proklel
Hidashi-dhaa, že mu dal za úkol chránit toho mladého blázna.
Znamení k usednutí byl jeden z mála signálů, na který přišli, ale díky bohům za to,
protože dostat se do sedla stojícího damara bylo na hranicích možností netrénovaného
člověka a ani gardisté, cvičení v tomto akrobatickém prvku od mala, toho nebyli všichni
schopni.
Benjiro-ka by nejraděj darlu nakopnul, ale to by taky mohl o nohu přijít. Bylo těžké si
uchovat důstojnost před opeřencem, který ho i vsedě o víc než loket převyšoval a prohlížel si
jej, jako vítanou změnou jídelníčku. Mistr sice mohl zůstat se zbytkem oddílu, ale to by
znamenalo nechat khamiho na pospas jeho nápadům a ten fracek Ghira by jej určitě
nedokázala usměrnit. Chtě nechtě, pokud měl plnit své povinnosti, musel vsednout na toho
zatraceného ptáka.
Zkusil to znova. Samice jej ostražitě pozorovala a syčela sotva se k ní přiblížil.
„Skus jí něco dát,“ radil mu Daniel.
Benjiro naznal, že by to mohl být rozumný nápad a zamířil ke zbytkům jelena, kousek
od místa kde stáli. Co už neviděl, bylo, že samice se na Danielův tichý pokyn zvedla a
opatrně našlapujíc šla za ním. Damaři, když chtěli, se dokázali pohybovat docela tiše.
„Zatracení blázni. Trochu rozumu to nemá. Bohové určitě nechtěli, abychom si
začínali s těmi potvorami.“ bručel si Benjiro-ka pod nos. Pět Vran na damarech
shromážděných kolem khamiho ani nedutalo a zakrývali si ústa, aby nevyprskli smíchy,
protože pohled na obrovskou samici jak se plíží za staříkem, sahajícím jí sotva pod břicho
byl k popukání.
„Tohle by mohlo být soustíčko pro tu bestii.“ Zvedl Benjiro-ka ze země pořádnou
jelení kýtu. Ve stejném okamžiku se samice sehnula přes jeho rameno, kýtu mu vyzobla z
ruky a na dvě skousnutí spolkla. Ve starém muži by se krve nedořezal.
Smích těch mladých cucáků mu dodal. Hvízdnul vztekle na samici až si automaticky
sedla a pohrozil pěstí jí i posměváčkům.
„Ssssss!“ dovolila si na něj zasyčet. Jak byl v ráži, praštil ji pěstí po zobáku, až
překvapeně zamžikala víčky. Vyškrábal se do sedla, připnul kolena k tomu určeným
úchytům a přiměl ji vstát.
„Ejáá!“ pobídl darlu patami. Samice se, rozběhla a v okamžiku byli z ležení.
Vzduch se mu opíral do tváří a šok vystřídal opojný pocit rychlosti. Jízda v širokém
sedle byla daleko pohodlnější než na úzkém koňském hřbetě a široké řemeny poutající nohy
zaručovaly, že jezdec nemohl tak snadno spadnout.
„Jupííí! Výborně, Dědku! To je ono!“ dostihli jej i ostatní členové družiny. Jízda na
damarech jim ještě nestačila zevšednět. Výskali jako nezvedené děti a proháněli se kolem.
Protentokrát i on podlehl jejich euforii. Už se nedokázal mračit, ale to neznamenalo, že za
ten žertík u něj nemají vroubek.
Daniel byl nucen družinu rozdělit, jejich společná cesta nebyla nadále možná. Koně
damary brzdili a tím zvyšovali jejich nervozitu. Damar byl v průměru dvakrát až třikrát
rychlejší než kůň, ale na druhé straně byl problém se s nimi ukrýt. Mezi stromy se jim
nechtělo a jejich vedení v nepřehledném terénu bylo náročné, zvlášť pro novopečené
jezdce.
V podstatě však rozhodla včerejší událost.
Předchozího dne se Leea-mi konečně nechala přesvědčit a nasedla na damara.
Dravec se po půl hodině jízdy, vrhnul se na koně jdoucího před ním a na místě jej roztrhal.
Jen zázrakem nebyl nikdo vážněji zraněn. Danielovi nezbylo, než přenechat ptáka
Hromotlukovi, aby jej svou kovářskou silou zkrotil. Nasycený a již zklidnělý damar mladého
kováře přijal a podřídil se mu ochotněji než před tím dhami.
Sedm jezdců na damarech už představovalo pořádnou sílu a Daniel se rozhodl
nechat Wakiru-ki jít s většinou družiny dál po oddílu gardy vedeném Kentaro-mingem a sám
vyrazit po stopách menšího oddílu, který zatím nechávali na pokoji.
Rozloučení s Leea-mi bylo pro něj bolestnější, než si chtěl připustit. Současně s ní
nechával i Astora, kterému v blízkosti damarů permanentně hrozilo sežrání. Uvědomil si, že
na té rudovlasé princezničce začíná být závislejší, než by si přál. Znovu se mu připomněl
Lan, jak ji držel v náručí, když umírala. Nechtěl tu bolest cítit znova.
„Slib mi, že budeš opatrná a nenecháš se zabít,“ žádal ji při loučení.
Leea-mi se k němu přitiskla bez ohledu na přítomnost ostatních. Zoufale jej políbila a
její rty chutnaly slaně.
„Dej si pozor na ty bestie. Jsou to zabijáci. Dědku, dohlédni na něj.“
„Spolehni se, Jiskro,“ slíbil mistr. V přítomnosti nových rekrutů důsledně dodržovali
oslovování přezdívkami. Daniel nepovažoval za vhodné, aby věděli, že se stali členy
khamiho družiny. Pro všechny, hlavně pro gardu, a případné císařovy informátory, museli
zůstat hraničářským oddílem.
„Prokletá Weira!“ klel Morote-ming. Mladý haming stál ve středu další vesnice, která
byla opět pustá a prázdná. Jeho jezdci ji prohledávali marně. Takhle si své první samostatné
tažení nepředstavoval. Jako člen Bratrstva kříže dostal hodnost haminga ve Zlaté přesto, že
neměl odsloužená léta, která se pro tuto pozici obvykle požadovala.
„Nic, pane! Ani jídlo, ani lidé.“ hlásil gardista sotva zvládající hladového damara.
„Spalte to hnusné hnízdo!“ nařídil Morote, ale nepociťoval žádné zadostiučinění jako
dřív, teď už se to stávalo spíš zoufalým aktem. Chybělo jim jídlo a damaři už začínali být
nebezpeční vlastním lidem. Uvažoval, že by jednoho nechal zabít jako potravu pro ostatní. Z
původně šestnácti členného oddílu už jich zbývalo jen dvanáct a tři sedla měli volná. Jenže
zabít damara v přítomnosti ostatních byl velmi riskantní krok, před kterým staří gardisté
varovali. U damarů byl sice běžný kanibalismus, ale pouto mezi nimi a jejich jezdci bylo
křehčí, než kdokoli mimo Zlatou tušil.
Prokletá Weira! Posledním žrádlem pro damary byl čtrnáctiletý chlapec, kterého
chytili po té, co za dne zastřelil jednoho z jeho mužů. Když chtěli vědět, proč to udělal,
odpověděl, že pro dvacet tengů. Taková neslýchaná drzost! Na jejich hlavy byla vypsána
odměna! A tuhle odměnu si chtěl zasloužit obyčejný zeměhryz, který se neměl nikdy ani
odvážit vzít do rukou zbraň, natož vystřelit šíp na císařské gardisty!
Prokletá Weira! Než jej nechal předhodit damarům, tak mu usekl obě ruce a nechal je
i s jeho lukem pro výstrahu pověsit na strom, ze kterého střílel, ale moc si tím neulevil.
„V sýpkách jste nic nenašli?“
„Jen pár hrstí obilí a trochu jídla po domech. Musí mít skrýše mimo vesnici, pane.“
Prokletá Weira! Se starostí pohlédl ke Rawat, která už se ubírala k západu. Tady
nemohli zůstat.
Tuhle chybu udělal jen jednou po překročení hranice, když narazili na první vesnici.
Vzpomněl si na pocit zadostiučinění z toho, jak tu chamraď pobíjeli a na slavnou hostinu
damarů, kteří si pořádně naplnili břicha. Jeho muži byli tenkrát ještě plní sebevědomí po
tažení v Kharzu, a neviděli důvod, proč by to mělo být ve Weiře jiné!
Prokletá Weira! Mělo mu být podezřelé, že ve vesnici byli jen staří a nemocní, ale
copak mohl tušit, že se zbytek těch sedláků odváží v noci vrátit? V podvečer se na kopcích v
okolí, se rozžala světla a blikotavě zářila na všechny strany. Trochu je to zneklidnilo, ale po
té co zhasly, šli spát a ponechali pouze dvě hlídky.
Jeho samého probudil šíp, který se mu zabodl těsně vedle hlavy a rozťal mu tvář. Ze
tmy létaly šípy a oni byli u ohně, snadnými terči. Poprvé v životě musel dát povel k ústupu!
Naskákali na damary a ujeli pryč ponechávajíce tři zraněné druhy jejich osudu. Za světla,
když se do trosek osady vrátili, našli tu místo jednoho kříže, který před tím vztyčili, další tři a
na nich přibitá těla svých druhů bez hlav! Nové kříže nesly symbol tlapy jaguára jako podpis.
Kříž a oheň! Nové heslo císařské gardy zde našlo děsivé naplnění, ale tentokrát to nebyli
oni, kdo kříže stavěl! Svět byl na ruby! Jak si tohle mohl někdo dovolit vůči Zlaté gardě?
Musí se spojit s Kentaro-mingem, i kdyby to mělo být přiznáním, že na pozici
haminga dosud nestačí. Několikrát vyslal hlídky, aby ho našly, ale neúspěšně. Jak se zdálo,
ani on z nějakého důvodu nedodržel trasu původního plánu.
„Končete!“ zakřičel Morote-ming na své muže. „Musíme odsud! Najdeme místo dál od
vesnice a od stromů. Zítra to tu ještě jednou pořádně prohledáme. Někde musí mít zásoby
na zimu.“
Daniel zarazil oddíl. Haotsu-wa jedoucí v čele jako zvěd zvedla varovně paži. Spolu s
Ghirou to byly zatím jediné dvě ženy z družiny, které zvládly jízdu na damarech. Jeho oddíl
tvořili kromě dvou Strážců oba siláci Kuchira, Hromotluk a xara Hatame-ka, který díky svému
zraku získal přezdívku Ostrovid. Byl to zkušený asi třicetiletý voják, který sloužil v
dharmových pravidelných vojenských oddílech s hodností kaytoryho, a přesto si pokládal za
čest přijmout místo řadového člena družiny khamiho. Spolu s Kostrou to byli dva jejich
nejzkušenější vojáci.
Haotsu-wa znovu zvedla ruce, dvakrát je překřížila a naznačila, že mohou pokračovat
v cestě. Na kopci, při cestě, po které jeli, míjeli dva kříže a na nich visela šípy probodaná těla
v rudozlatých kimonech. Damarové při zápachu krve začali jevit známky neklidu.
Daniel se zamračil a u úst se mu objevily dvě trpké vrásky.
Tuhle stránku boje Daniel nenáviděl, i když chápal selskou domobranu. Kdo jednou
viděl vztyčený kříž uprostřed vyvražděné vesnice, nemohl zapomenout a nenávist plodila
další nenávist.
„Krráááá! Krrááá!“zakrákal nervózně havran držící se pařáty na Danielově rameni.
„Dál! Jedeme, nezastavujte se!“ popohnal Bleska, jak začal říkat damarovi, kterého si
vybral především proto, že se s Ráem, jakž takž, snášel.
Dole pod kopcem vedla cesta do úvozu obklopeného křovinami. Haotsu-wa znovu
zvedla ruku jako varování a pomalu sjížděla ke křovinám.
„Tam! Vpravo! Pohyb!“ syknul Ostrovid. Nenápadně upozornil na křoví asi padesát
metrů od nich. Daniel dal levou rukou znamení, sáhl po závěsu štítu, uvolnil jej a přiložil k
ústům gardistickou píšťalku.
„Hvíí-ííí-íííí“ zatrylkoval pro Kostru varování a dvěma ráznými hvizdy dal signál
damarům. Damarové, jak už je stačili naučit, zalehli do formace kruhu. Jejich jezdci postavili
kolem hradbu štítů a rychle jim vyhrnovali nákrčníky, aby zakryli zranitelná hrdla.
Haotsu-wa nezaváhala, otočila ptáka a v několika sekundách překonala vzdálenost
dělící ji od zbytku oddílu. Přeskočila hradbu štítů a dopadla s damarem do kruhu, kde pták
okamžitě zalehl a její štít se vztyčil jako stříška nad hradbou ostatních. Útok přišel o zlomek
sekundy pozdě a jen zabodané šípy značily trasu, kudy před okamžikem proběhla. Pár jich
zasáhlo i štíty obránců, ale zatím nikoho nezranily. Jezdci napjali kladkové luky připraveni
vrátit úder.
„Keř s modrými květy. Strom tavolníku napravo, ten s tou suchou větví. Keře podél
úvozu. Tam jich bude aspoň pět,“ označoval ryu Ostrovid nevzrušeně cíle.
„Co jste zač? Nechte nás na pokoji! Nechceme nikoho zabít!“ zakřičel Daniel.
„Půjdeš na kříž zirgu a pak si vykládej, co chceš!“ odpověděl mu drsný hlas a za ním
následovala sprška šípů, z nichž jeden zranil Daniela na rameni a málem zasáhl krčícího se
Rráa. Další narazil do hrudního pancíře Hromotlukova damara, který podrážděně zařval.
Daniel sykl bolestí a zarazil Ghiru-ki chystající se opětovat střelbu. „Kuchiro! Signál!“
Kuchira pochopil a přiložil si k ústům píšťalku. Jsme-Vrány-co-jste-zač? Začal
signalizovat sedláckým telegrafem.
Další šíp osamoceně vyletěl proti jejich postavení, ale tentokrát jej Haotsu-wa
zachytila štítem, aniž kohokoliv zranil.
„U Sardy! Nestřílejte, vy tupci!“ zařval hrubý hlas. „My jsme s vesnice Jagucu! Jestli je
mezi vámi Havran ať ukáže přílbu.“
Daniel přes Ghiřiny protesty a vyšel z kruhu štítů s Rráem na rameni.
„Bohové, Havran osobně!“ zamručel nevrlý hlas. Křoví po jejich pravé straně se
rozhrnulo a z něj vystoupil robustní vesničan s dlouhým čtyřmetrovým kopím, které
bezpochyby předtím patřilo gardistovi.
„Vylezte vy křupani a schovejte šípy!“ zařval do okolních křovisek. Z houštin se
vyhrnulo asi padesát různě vyzbrojených vesničanů. Když se obr postavil před Daniela,
téměř o hlavu jej převyšoval. Na krku mu visel na koženém řemínku stříbrný přívěšek s
rytinou ksertu mezi dvěma klasy - označení starosty svobodných sedláků. „Myslel bych si, že
budeš větší,“ zamručel měře si zkoumavě Daniela, ale přilba ve tvaru woorlí hlavy, která se
již stávala pověstnou, jej nenechávala na pochybách.
„Na koho sis myslel, že střílíš, hlínožroute!?“ vyjel na něj Kuchira.
„Nevyskakuj, selská hubo! Co bys dělal na mém místě? Támhle hoří naše vesnice.“
Ukázal na pruh dýmu, zvedající se k nebi jen pár etují od místa kde stáli. „Mysleli jsme, že
jim jede posila.“
„Zlatá je ještě tady?“
„Ty kuní potrati nejsou daleko. Vypadá to, že tu přenocují.“
Daniel si vesničany pátravě prohlédl. „Neměli byste chuť si to s nima vyřídit,
starosto?“
„To se vsaď, Havrane, ale držej se z dostřelu.“ pokrčil rezignovaně rameny sedlák.
Morote-ming nedůvěřivě pozoroval oblohu. Sbíraly se mraky. Snad nepřijde bouřka?
Už tak měli plné ruce práce zvládnout damary. Přes den jim na slunci všem pořádně
vyprahlo. Naštěstí jen kousek od nich tekl potok. Nebýt lesa na jeho druhém břehu, utábořili
by se tam, ale Morote nechtěl riskovat a zvolil k přenocování raději místo uprostřed pole, kde
byly v případě útoku všechny výhody na jeho straně.
Ucítil závan kouře. Ušklíbnul se, vesnice těch zeměhryzů hořela jak slaměný vích.
„Křížem a ohněm!“ zašeptal. Zastesklo se mu po veselém životě v Sundhaicu. Císař
ví, co dělá, jenom nás sem měl poslat s armádou.
Muž na hlídce, objíždějící jejich provizorní tábor, se pozvednul v sedle a pohlédl k
západu.
„Šípy! Ohnivé šípy, pane!“ ukázal k rozvalinám vesnice.
Oblohou po obloukových drahách letěly šípy s malou vlečkou kouře a zapichovaly se
do pokraje pole, v němž tábořili. Proschlé obilí začínalo hořet a vítr foukal směrem k nim. Ti
vesničtí křupani se nás zkouší upálit! Došlo Morotemu rychle.
„U všech bohů. Popláách!“ Trvalo jen pár okamžiků a jeho oddíl byl znovu v sedlech.
„Na vesnici! Ukážeme těm selským hřbetům! Teď už nám neuniknou!“
Popohnali damary zpět ke vsi, odkud přilétaly šípy. Podcenili však rychlost, s jakou
obilí bylo schopno vzplát a než přiběhli k tomu, co z vesnice zbylo, cestu jim přehradila
ohnivá stěna. Sílící vítr přinášející bouři rozdmychával plameny a hnal je proti nim děsivou
rychlostí.
„Zpět! K voděé!“ ječel teď už v panice mladý haming. Pole se stávalo ohnivou pastí.
Teď už hořelo na třech stranách a jediná volná cesta zůstala k potoku a lesu za ním.
V dálce se zablesklo a v zápětí přišel zvuk hromu. Obloha na východě byla černá
deštěm, ale bylo jisté, že nepřijde včas. Naopak vítr zesílil a plameny letěly stejně rychle jako
vyděšení damaři a hrozily je dostihnout.
Morote-ming dorazil k potoku současně se svými jezdci a ohnivá smršť hned za nimi.
Potok nebyl dost široký, aby plameny zastavil.
„Do lesa!“ nařídil a sám se první vrhnul se svým ptákem mezi kmeny stromů. Nad
hlavami se jim začaly křižovat blesky a burácení hromu vyděšené damary ještě víc plašilo.
Moroteho damar se stal neovladatelným. Sklonil hlavu, zběsile se rozběhl a cestou
svým hřebenem přerážel malé stromky jako třtiny, až se před ním objevil kmen staletého
velikána. Pták nezpomalil, jen se přikrčil a podběhl pod silnou větví. Haming už stačil jenom
zařvat. Náraz byl tak prudký, že řemeny, kterými byl připoután, se přervaly a větev jej smetla
ze sedla. Ve stejném okamžiku začali z korun stromů na gardu skákat vesničané a postavy v
šedozelené zbroji.
Neschopen reakce viděl Morote, jak se na něj řítí nějaká žena a pozvedá kopí s
dlouhým ostřím. Zařval víc překvapením než bolestí, když mu vrazila ocel do břicha těsně
pod okraj kyrysu. Zemřít rukou ženy? Kolikrát si dělali legraci z toho, že je má Weira ve
svém vojsku.
„Co jsi zač?“ dostal ještě ze sebe.
„Tvoje smrt!“
Zablesknutí meče bylo poslední, co viděl, než mu oddělila hlavu od trupu.
Haotsu-wa hodila hlavu do pytle u opasku a rozběhla se hledat dalšího gardistu, než
ji ti zatracení vesničané předběhnou. Dharmou slíbených dvacet tengů za hlavu nebylo
málo.
Daniel se pohyboval jako ve zlém snu. Stromy v lese hořely. Kolem byla jen smrt a
výkřiky. Podvakrát na něj zaútočil gardista a on podvakrát s děsivou účinností a bez
uvažování použil svou sekyru. Jednomu odťal hlavu i skusem ramene a druhému zasekl
čepel do břicha i přes kyrys. Vyprostil sekyru, nechal muže jeho agónii a šel dál. Ghiru-ki
která mu šla s Benjirem v patách, se postarala o jeho hlavu. Další dva gardisté se na ně
vyřítili z houští, nejspíš chtěli pomstít svého druha.
„Ty nech nám!“ zakřičela Ghira a spolu s mistrem vyrazili před něj. Daniel poprvé
viděl Strážkyni zabíjet. Zacházela s mečem s jistotou a elegancí. Její pohyby byly rychlé a
ladné jako tanec smrti. Útočila na gardistovy části těla nechráněné zbrojí a ve chvíli, kdy
vytřeštěně zíral na pahýl levé ruky, jej jediným přesným pohybem, vedeným zboku proti jeho
hrdlu, setnula. Jeho tělo se poskládalo do listí jen pár kroků od muže, který se střetl s
Benjirem, jehož styl byl ještě účinnější.
Bylo po boji, z temného nebe se zpustil déšť a hasil požár, který založili. Už jen
damaři se snažili bojovat prohraný boj za mrtvé jezdce, ale lidé jim šli z cesty a oni neměli
mezi hustými stromy šanci využít své rychlosti a síly. Daniel vyšel na spálené pole otřesen
tolikerou smrtí. Věděl, že ti muži si to zasloužili, ale nenávist, kterou cítil, zmizela. Zůstalo jen
břemeno těžkého úkolu, který musel být dokončen.
Přiložil k ústům píšťalku a zatrylkoval svolávací signál Zlaté gardy. Připadal si jako
krysař, když se z houštin lesa na druhé straně potoka začaly vynořovat strašlivé postavy
damarů. Mnozí poranění, ohořelí a všichni potřísnění krví cizí i vlastní. Podobali se víc
přízrakům z nočních můr než živým tvorů
Stál na okraji pole se svými Strážci sám. Tři malé postavičky proti obrovským
čtyřmetrovým ptákům - děsivým reliktům z prehistorie proti, kterým lidé, tam odkud pocházel,
nikdy tváří v tvář nestáli.
Odkudsi přiletěl Rráá a posadil se mu na rameno. Daniel natáhl ruku a pohladil jej po
peří, ale nespouštěl pohled z přibližujících se dravců a navazoval s jedním po druhém
spojení, až se stali součástí jeho mysli a on jedním z nich. Cítil jejich zlobu, zděšení,
bezradnost nad tím, že ztratili své lidské druhy, a hlad povzbuzený pachem krve a čerstvého
masa. Pozdvihl sekyru jako žezlo jim na pozdrav.
„Odejděte stranou,“ nařídil Strážcům.
Ghira nechtěla, ale Benjiro-ka ji odvlekl.
Ptáci jeden po druhém přebrodili potok a obklopili Daniela. Natáhl ruku a jednoho po
druhém se jich dotýkal. Ran, které utržili, i jejich strašlivých často ještě zkrvavených zobanů,
které k němu skláněli. Sám potřísněný krví s tváří očazenou kouřem, pod přílbou víc než kdy
jindy připomínající zuřícího woorla, byl v téhle chvíli se svou společností podoben víc
démonu než člověku.
„DONESTE JIM ŽRÁDLO!“ zakřičel cizím divokým hlasem, který se zařízl do mozků
lidem z družiny i vesničanům, a všichni věděli co tím „žrádlem“ myslí.
„Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu neuvěřil.“ vydechl užasle vůdce
vesničanů sedící na stromě vedle Kuchiry. „Co je prosím tě ten chlap zač?“
„Havran,“ odtušil Kuchira. „Odkojila jej woorla.“
„Co jste u Sardy vy všichni zač?!“ pohlédl vesničan na Kuchiru.
„Vrány, jeho Vrány,“ řekl bez úsměvu Kuchira, zatímco slézal ze stromu pro tělo
nejbližšího gardisty. Damaři potřebovali nažrat.
Daniel odcházel z pole následován jedenácti dravci. Těsně vedle něj šel největší
samec, který do dnešního dne patřil velícímu hamingovi. Dal mu jméno King podle pýchy a
nezkrotnosti, kterou projevoval. Damar se v chůzi opíral o jeho rameno a žárlivě střežil
ostatní, připraven bojovat s každým, kdo by si chtěl činit nárok na jeho nového jezdce. Bylo
těžko říct, kdo koho si přivlastnil.
Daniel šel s nimi a byl jedním z nich. Jejich krvavá hostina, na které se sytili těly svých
bývalých jezdců, se jej nedotkla, naopak cítil uspokojení, že mají jeho druzi co žrát a teď šel
obě hejna spojit. Jeho postavení vůdce bylo nezpochybnitelné, ale o postavení druhého,
bude sveden boj. V téhle chvíli to považoval za samozřejmé. Ptáci, kteří byli s ním, už
zaslechli ty, na kterých přijel jeho oddíl, ukryté za lesíkem.
„Rrááááááúúúúú! Rrrááááúúúú!“ Samci obou skupin začali vydávat vyzývavé skřeky.
Daniel se k nim připojil, trhal si tím křikem hlasivky, ale nebyl si toho vědom.
„Hromotluku, odvaž damary a uteč!“ křičel Benjiro-ka jdoucí vpovzdálí za Danielem.
Kovář střežící ptáky pochopil. Rychle mečem přetnul provazy, jimiž byli ptáci připoutáni k
povalenému kmeni stromu, a prchal pryč. Zde mu jeho síla nebyla nic platná.
S posledními zbytky soudnosti ustoupil Daniel stranou a přemohl touhu jít do rvačky
spolu s ostatními. Damarové se rozběhli proti sobě.
Rohovinové hřebeny na jejich hlavách se se zaduněním srazily jako beranidla a kde
to nestačilo, zapojily se zobáky a pařáty. Jeho Blesk se střetl s Kingem.
Boj trval snad deset minut. Blesk byl sražen do prachu a King mu pařátem přišlápl krk
s drápem v blízkosti tepny.
„DOST! DOST!“ vběhl Daniel mezi bojující damary.
„Já se na to nemůže dívat!“ vzlykla Ghira a přimkla se k Benjirovi.
Strážci s mrazením sledovali, jak boj dravců zvolna ustává a Dhane stojí mezi nimi
nezraněn, jen celý od prachu s cákanci krve po celém těle. Místo střetu bylo rozryté půl
metru do hloubky, všude kolem byla krev a peří s kusy kůže.
„Rráááááá!“vznesl se k nebi ještě poslední bojový skřek a ten patřil Dhanemu, který
vystoupil do sedla vítězného damara.
„On si snad myslí, že je jeden z nich?“ zašeptala Ghiru-ki.
„To jaguár. Jaguár v něm si našel nové bratry. Musíme jej vrátit zpět.“ odsunul ji
Benjiro-ka ze svého náručí a odhodlaně zamířil ke kruhu dravých ptáků, kteří skřeky vzdávali
čest dvěma novým vůdcům.
5. Léčka
Kentaro-ming pohlédl k zatahující se obloze a usmál se. Blížila se bouře. Modlil se,
aby byla co nejsilnější a trvala co nejdéle.
Cítil, že je sledován nemilosrdným nepřítelem, který se vyhýbal přímému střetu, ale
byl připraven těžit z každé jeho chyby. Jednou z nich bylo vysílání dvoučlenných hlídek.
Nechápal rychlost, s jakou se jeho nepřítel pohyboval a mizel z nastražených léček, a všude
ty nepochopitelné stopy koní. Z pronásledovatelů se stávali pronásledovanými. Půda Weiry
se pro ně začínala být horkou, a oni dosud nesplnili svůj úkol.
Drzost místních zeměhryzů neznala mezí, pokoušeli se s nimi bojovat. S nimi se
Zlatou gardou! Ty, které chytili, použili jako žrádlo pro věčně hladové damary.
Weira platila svou krvavou daň, ale oni taky. Za uplynulý dvacet dnů od střetu u řeky
se skvadra zmenšila o dalších osm mužů, které vyslal jako hlídky, aby pročesávali okolní
kraj a pátrali po nepříteli i vesničanech.
Pokaždé jím to otřáslo, když viděl těla svých mužů na křížích. Díky těm prokletým
světlům na kopcích nenašel ani jednu vesnici obydlenou. Nemilosrdně je vypaloval a počítal
s tím, že zima, do které zbývalo už jen pár ašrenů, udělá své. Dým požárů šel v jeho stopách
a on litoval, že tady v podhůří není vesnic víc.
Kentaro-ming nebyl žádný zelenáč a u gardy byl pověstný tím, že si věděl, rady za
každé situace. Rychle se naučil vyhýbat zalesněným partiím. Písař Lopera hledal cestu v
mapě co nejširšími údolími, které byly natolik přehledné, že na ně nemohli zaútočit ze zálohy
a lesní úseky překonávali nejvyšší možnou rychlostí. Několikrát za den měnili směr pochodu.
Díky této taktice se jejich postup směrem k Tehime zpomalil, ale alespoň na ně nečíhali
lučištníci v každém remízku, do kterého museli vejít.
Přesto jejich cesta byla, zvláště v posledních dnech, lemována malými dřevěnými
křížky s postavičkami bez hlav z cárů rudozlatých kimon, které nacházeli zavěšené na
stromech i na obydlích vesničanů ve směru k jejich cíli. Varování, aby se vzdali svého
záměru a odtáhli. Zlatá garda nikdy po dobu své existence z boje neutekla a on nechtěl být
prvním velitelem, který to udělá. Přesto viděl, že výstrahy nezůstávají bez účinku na jeho
muže. Ztráceli odvahu a lekali se i stínů. Potřeboval vítězství, které by jim zvedlo ducha.
Na Kentaro-mingovu tvář dopadly první kapky deště.
„Temure díky!“ zašeptal a nařídil svému skvadře se připravit. Na cestu vyrazili tiše, až
když se zcela setmělo. Proudy vody padaly z oblohy v souvislých šňůrách a promáčely na
kůži jezdce i damary. Hato bez oddechu štval nocí gardisty, až tmu prozářila světla vesnice
Komči.
Nočním tichem zněl zpěv, zvuky strunných nástrojů a bubínků. Vypadalo to na
selskou svatbu. Důstojníkovu tvář zkřivil krutý úsměv. Za chvíli mu zaplatí za všechny
zákeřně zabité muže, i drzost, se kterou si dovolili bránit svoje nuzné chatrče a bezcenné
životy.
Nařídil vojákům, aby obklíčili stavení. Nikdo neměl mít šanci uniknout. Déšť mu po
přilbě stékal do tváře a za krk, ale nevšímal si toho. Konečně se garda pomstí!
„Zapal pochodeň!“ nařídil Teruwovi. Stopař vykřesal jiskry a připravená pochodeň
vzplála. Podal ji Kentarovi. Déšť už slábl a to se jim hodilo.
Hato zvedl pochodeň nad hlavu jako znamení, poté připálil pochodeň jezdcům
napravo i nalevo a ti předávali oheň dál svým sousedům. Pochodeň za pochodní se
rozžínala. Vypadalo to, jakoby se kolem vesnice vydali dva ohniví hadi. Trvalo jen chvíli, než
se na druhém konci střetli. Kruh byl uzavřen.
„Gardááááá!“zaječel Kentaro a vysokým obloukem mrštil pochodeň na slaměnou
střechu nejbližšího stavení.
„Gardáááá! Gardááá!“ hřměl křik jezdců a k němu se připojil řev
damarů.“Rrrrááááúúúú! Rrrrráááúúú!“
Vtrhli do vesnice jako smršť. Slaměné střechy v pár minutách hořely plamenem, nic
nepomohlo, že svrchní vrstvy byly mokré deštěm.
Damarové skákali na chýše, drtili je svou vahou nebo svými hřebeny jak beranidly
bořili hliněné stěny a sekali zobany po všem, co se pohnulo. Ty co hledali únik z trosek,
gardisté nemilosrdně zabíjeli kopími. Na severním okraji vesnice, kde se útok zdržel, stačili
vyběhnout muži a ženy vyzbrojení okovanými cepy a sekyrami na dlouhých násadách.
Kentaro se chtěl rozjet k místu odporu, ale už to nestihl.
„Hvíííízd!“ zabodnul se mu do sedla šíp vyslaný z blízko stojící chatrče. Hato rychle
sáhnul po luku, vstřelil šíp do otevřeného okna a výkřik ze vnitř jej ujistil, že zasáhl.
Dveře chatrče se rozletěly.
„Vrahúúú!“ Ze dveří se proti němu vyřítila zuřivě ječící žena ve slavnostním
vesnickém kroji mávající velkým nožem. Nebyla nejmladší a nijak hezká. Plameny požárů
dávaly dost světla, aby si ji stačil prohlédnout. Měla velké tělo uvyklé tvrdé práci, a jak
běžela, těžké prsy se jí házely ze strany na stranu, ale jemu to nepřišlo nijak směšné. Zvlášť,
když se bez bázně vrhla na jeho damara a pokusila se jej seknout nožem do nohy. Dřív než
to stihla, ji hato přišpendlil kopím k zemi.
„Ať tě Sardu spálí! Ať ti červi sežerou střeva!“ ještě i teď křičela kletby. Nůž nepustila
a sekala jím do ratiště kopí nad hrotem, jakoby necítila bolest. Damar udělal krok a přišlápl ji
pařátem. Hlava jí pukla jako zralý ořech. Konečně ztichla, ale kolem neustával křik mužů,
nářek žen a dětí, praskání plamenů a řev damarů zdivočelých všudypřítomným pachem
krve. Takhle nějak si Kentaro-ming představoval Temurovo peklo.
„Hvíízd!“ další šíp mu zasvištěl kolem tváře z téhož místa. Hato vyprostil kopí z těla
mrtvé, vzteklý nad tím, jak jej stihla poničit.
„Ejááá!“ pobídl damara ke skoku. Koutkem oka, dříve než damar stačil dopadnout na
střechu, zahlédl v rozevřených dveřích chlapce s lukem větším, než byl sám.
Damar drtil chatrč pod sebou, plně využívaje své váhy, dokud z ní nezbyly jen
rozvaliny a neutichl nářek zpod trosek. Ta ženská tam nejspíš měla děcka.
Zkáza a smrt Kentarův hněv neutišily, a zpráva jeho poddůstojníků, že přišli v
průběhu boje, který vůbec neměl bojem být, o čtyři muže a dva damary, jen stupňovala jeho
vztek. Takové ztráty neměl po celou dobu tažení v Kharzu, a tohle byla jen jedna všivá
vesnice zeměhryzů! Proklatá Weira! To co se tu děje se musí zadusit v zárodku!
„Pane, postavíme kříž,“ přišel za ním Lopera. V boji písaře jako obvykle nikde neviděl,
ale teď projevoval plno horlivosti. Hato beze slova kývnul, nedovolil si porušit příkaz, který
dostal, přesto že nevěřil v jeho smysl. Symbol kříže, jak se zdálo, zde nikomu strach
nenaháněl. Jen vzbuzoval větší nenávist.
Netrpělivě čekal, až damaři dokončí krvavou hostinu. Pak nechal zapálit každý dům,
kromě vesnické zásobárny a sýpky. Získali nějaké obilí pohanku a ovoce.
„Naložte zásoby a jedeme!“ nařídil mužům. Nedovolil delší odpočinek. Znovu vyrazili
do tmy, aby byli do rána co nejdál.
Ogama-ki vylezla na strom, který si vybrala jako rozhlednu. Chvíli nevěřícně zírala.
Tam kde se po ránu měli probouzet gardisté, nebylo vůbec nic. Noc strávila pod plachtou,
kam jí zatékalo, byla celá prokřehlá a teď tohle. Všechno bylo mokré po včerejším dešti a
obloha zůstávala zatažená olověnými mraky. Seběhla dolů do opuštěného tábora.
„Leea-mi ti zirgové jsou pryč,“ poslala zprávu dhami přenosem.
„Jak je to možné?“
„Odjeli v noci za tmy, ale stopy nesmazali, najdeme je.“
„Počkej na nás.“ nařídila jí Leea-mi
Ogama-ki chodila táborem a vztekle kopala do věcí, které tu po gardistech zůstaly.
Mohla to tušit, že Kentaro-ming něco vymyslí. Znala jeho pověst.
Wakira-ki se nezdržovala výčitkami. Nařídila Strážkyni, aby se zařadila do oddílu a
vyrazili po stopě.
Ogama se mlčky s Leea-mi pozdravila. Očekávala výtku, ale místo toho se na ni
Leea-mi usmála.
„Mluvila jsem s Havranem. Zničili dvě ely gardy a jsou na cestě za námi,“ zašeptala jí.
Ogamě zpráva alespoň trochu zlepšila náladu. Její vztah s khamim se stále ještě plně
neznormalizoval, ale vítězství mu přála.
„U Temurovejch koulí, tak vysvětlí mi už konečně někdo! Jak může Jiskra mluvit s
Havranem, když ten je někde v prdeli!“ zasyčela vztekle Cumi - jeden z nových rekrutů,
kterého dostala Leea-mi osobně na starost.
Cumi vyrůstala se čtyřmi bratry a hrubší slovíčko nechodila daleko. Vrány ji našly
bloudit v lese. Její lidé se pokusili uprchnout před gardou, ale nebyli dost rychlí. Většinu z
nich, včetně jejích příbuzných, gardisté pobili a jí se podařilo uniknout jen zázrakem. Dívka
byla drobnější postavy, ale překvapivě silná a vytrvalá. Wakiru upoutal její přirozený talent k
lukostřelbě. Přesto, že začala cvičit nedávno, zdálo se jako by se s lukem narodila. Její
výbušný temperament byl něco, co však musela Leea-mi zvládnout.
„Drž hubu!“ Sykla ostře dhami. „Za pochodu mlč!“
Hlavně, že ty můžeš mluvit! Chtělo se Cumi odseknout, ale raději držela jazyk za
zuby. Její kmotřenka uměla být pěkně od rány, jak se přesvědčila, hned první den, kdy
udělala tu chybu, co si její zdrženlivost vysvětlila jako projev slabosti.
Cumi spousta věcí vrtala hlavou. O těchhle lidech slyšela ještě dřív, než na ni narazili.
Selský telegraf už řadu dní hovořil o hraničářském oddíle vedeném mužem, který si nechává
říkat Havran. Jezdí prý na koních a damarech a zabíjejí gardisty, kdekoliv na ně padnou. Byli
to hraničáři? Jejich označení nesli, ale téměř třetinu oddílu tvořili příslušníci kasty xara.
Cumi šla ze všeho hlava kolem, byla tu spousta věcí, kterým nerozuměla a těžko je
chápala. Její kmotra Jiskra patřila mezi těmi záhadami na první místo. Nezvyklá barva vlasů,
jí na ní přišla jako ta nejmenší zvláštnost. Na první pohled upoutávala čelenka, kterou nikdy
neodkládala. Cumi ji požádala o zapůjčení, ale Jiskra odmítla s tím, že čelenka je dělána
pouze na její hlavu a nikomu jinému by neseděla. Její výstroj a výstroj jejích dvou „přítelkyň“,
které se od ní nehnuly, pokud nebyly na hlídce, se lišila od výbavy ostatních členů oddílu. A
to její zvíře s podivným jménem Astor? Nikdy podobné neviděla.
Oddílu trvalo půl dne, než dorazili k troskám. Cumi slyšela, co gardisté dělají ve
vesnicích, které přepadnou, ale na obraz zkázy, který se jim naskytl, připravena nebyla. Z
rozvalin domů ještě stoupal dým a všude se válela ohořelá a potrhaná těla. Mrtvola damara
s posekaným krkem a nohama svědčila o tom, že vesnice se nevzdala bez boje. Hromada
těl navršená na návsi pod symbolem kříže však byla víc, než se dalo snést. Tváře „starých“ tak říkali noví rekruti původním členům oddílu, byly strnulé a bez výrazu.
„Mám je spálit?“ Zaslechla Cumi dotaz své kmotřenky adresovaný velitelce oddílu.
„Nemáme čas, musíme dál,“ odmítla seiko. Obě už beze slova opustily navršená těla
a nasedly na koně.
Leea-mi ignorovala, že Cumi, stěží zadržuje slzy. „Pojď! Jedeme!“
„Proč i ty děti? Vždyť nikomu nic neudělaly!“ oslovila dívka kamennou tvář své
kmotřenky.
Astor se k Cumi přitočil a olízl jí ruku. Jeho dotek uvolnil zadržovaný pláč. Padla na
kolena, objala jej kolem krku a s hlasitým štkaním plakala do jeho srsti.
„Jak…. Jak je tu můžete …jen tak nechat být?“ Dívka ji v té chvíli rudovlasou
kmotřenku nenáviděla.
„Pojď, musíme jet.“ Zvedla ji dhami na nohy. Objala ji a Cumi na okamžik pocítila, její
žal nad mrtvými, ale také touhu po odplatě a víru, že jí dosáhnou.
Cumi stále ještě v šoku nad tím, že sdílela pocity jiného člověka, vyskočila do sedla.
Brada se jí třásla a sotva viděla na cestu, ale následovala Lea-mi s pohledem upřeným na
její štíhlá ramena. Už si nemyslela, že je lhostejná.
Hato Kentaro-ming zatajil dech. Už je viděl přicházet. Bylo jich přibližně tolik co jeho
gardistů a jeli na těch Weirských zvířatech - koních. Za jiných okolností by nad tím žasnul,
ale teď měl jedinou myšlenku: Tohle byl nepřítel, kterého musí zničit!
Dobře si všiml jejich sestavy. Dvě řady jezdců, jištěné ze stran hlídkami proti
překvapivému útoku. Už byli na tolik blízko, že rozeznal distinkce jejich šarží. Měly zelený
podklad - Weirští hraničáři. To leccos vysvětlovalo.
Cesta z kopce mířila dolů k řece, lemovaná z levé strany nízkými křovisky a zprava
vysokým rákosím pokračujícím až k líně se valícímu toku. Řeka byl dostatečně hluboká, aby
se nedala přebrodit a to ani na damarech, natož na jejich nízkých zvířatech. Jeho muži byli
dokonale zamaskování. Čelní zvěd jezdců se před křovinami zastavil a nedůvěřivě si je
prohlížel, ale pak pokračoval v cestě. Past zaklapla!
Poslední z nepřátel minul jeho stanoviště, Kentaro-ming shodil trávu, pod kterou se
skrýval. Povstal a přiložil k ústům píšťalku
„Hvíí - áá - víí!“ zatrylkoval svolávací signál. Na toto znamení se zvedli i ostatní
gardisté a k jeho signálu se připojily i jejich píšťalky. Teď už jim kořist nemohla uniknout!
Moment překvapení však byl mnohem kratší, než očekával. Jezdci okamžitě sestavili
obranný kruh a na gardisty vyletěly první šípy. Tentokrát byl zaskočen hato. Stanoviště své i
svých mužů, určil mimo dostřel luků, ale pro zbraně nepřátel to neplatilo. Jejich šípy létaly
téměř o třetinu dále, než bylo obvyklé a gardisté v rudých kimonech se stali snadnými cíli.
Hato padl k zemi nepřestávaje pískat a doufal, že jej jeho muži napodobí, ale
některým to došlo pozdě. Nejméně tři byli zasaženi.
„Prokletá Weira! Nic nejde jak má!“
Cumi byla v šoku. Najednou kolem na svazích a z rákosí vystoupili vojáci Zlaté gardy.
Staří včetně její kmotřenky začali okamžitě vysílat šípy z podivných luků, které viděla poprvé,
protože je vozili skryté v pouzdrech u sedel. S úžasem viděla, na jakou vzdálenost Vrány
střílí a zasahují. Sama svůj luk zatím ani nenapjala, viděla, že by to bylo zbytečné. Ale pak to
přišlo!
„Dum, dum,! Dum, dum, dum!“ připomínalo to vzdálené hřmění, ale když se k němu
připojil řev a hluboké trylkování, pochopila. Dusot desítek těžkých ptačích pařátů! Z lesíka na
svahu, půl etuje odsud, přibíhalo hejno damarů. Běželi tak rychle, že se přímo zvětšovali
před očima. Popadl ji děs, ještě měla před očima smrt svých blízkých.
„Do řeky! Všichni do řeky!“ zakřičela Wakira-ki. Staří se bez váhání vrhli do blízkého
rákosí. Cestou smetli tři gardisty, kteří jim stáli v cestě. Cumi vyslala šíp za čtvrtým a přesně
zasáhla nechráněný zátylek. Na břehu řeky chtěla zadržet koně, ale Jiskra jej chytila za uzdu
a strhla do říčního toku.
„Né tam né!!“ křičela Cumi v hrůze. V životě nevstoupila do hlubší vody. Tam žili
démoni zabíjející každého neopatrného tvora, člověka či zvíře. Jiskra její protesty ignorovala
a vlekla ji dál do proudu.
„Chyť se hřívy a sklouzni z koně!“
Cumi jektající zuby nezbylo než ji poslechnout.
„Hvíííízd!“ Vedle sykl do vody šíp. Ze břehu, který opustili, vysílali gardisté za
uprchlíky salvy šípů. Kolem proplulo tělo se šípem v hlavě. Cumi začala po vzoru své
kmotřenky usilovně hrabat rukama a zapomněla na vodní démony, před konkrétní hrozbou
opeřených střel.
Na druhý břeh nedorazili zdaleka všichni, čtyři koňská sedla byla prázdná a dva z
koňů zůstali i se svými pány v řece.
Vrány, teď už z pevné půdy, opětovali palbu přes říční tok a smrt svých kamarádů
vrátili i s úroky, než gardistům došlo, že v lukostřeleckém souboji nemají šanci a stáhli se z
dostřelu. Jejich velící důstojník, však nebyl z těch, co se snadno vzdávají. Rozdělil gardu na
dvě poloviny, s jednou vyrazil dolů po proudu a druhá skupina se rozběhla nahoru. Damaři
bez jezdců následovali své druhy.
„Budou chtít přebrodit! Musíme zmizet! Postarejte se o raněné!“ křičela Wakira-ki.
„Kousek níž odtud je mělko,“ řekla Cumi přiškrceně Leea-mi.
„Wakiro! Za chvíli jsou tady! Cumi říká, že brod není daleko.“ zakřičela dhami na
velitelku.
Seiko trvalo jen okamžik, než si rozmyslela další postup.
„Rozdělte se na tři oddíly“ nařídila. „První povedu já! Druhý Harada, třetí Jiskra.
Velitelé, podělte se o rekruty! Ogama-ki semnou a Meru-ki s Haradou.“
„V žádném případě neopustím svou paní!“ štěkla Ogama-ki a Meru-ki se zatvářila
stejně neústupně.
Cumi poprvé viděla, že se seiko někdo ze starých postavil na odpor. Velitelka přejela
k Jiskře a prohodila s ní pár slov.
V zápětí se jmenované sice s mračením, ale ukázněně přiřadily ke vznikajícím
oddílům.
Leea-mi rychle vybrala ty, co měli jet s ní. Cumi se jí bez vyzvání držela jako klíště,
ničemu nerozuměla a měla hrozný strach.
Dhami se na ni obrátila: „Ty to tu znáš, veď nás někam, kde by se dalo skrýt nebo
bránit proti damarům.“
„Je tu tvrz. Možná tam? Pokud to stihnem?“
Odkud si se vynořil zmáčený Astor a přihnal se k nim. Trochu kulhal na pravou zadní
nohu, kterou poznačil šíp.
„Už jsme všichni. Za mnou!“ pobídla Leea-mi koně.
6. Vodní tvrz
Hato Kentaro-ming zuřil. Nejraděj by okamžitě vyrazil za nepřítelem, ale musel počkat
na druhou část zbytku skvadry. Po jeho „skvělé léčce“ se mu začínalo nedostávat mužů. Ti
„koňáci“ byli sakra dobří. Jak jej mohlo napadnout, že jejich zvířata vodu jednoduše
přeplavou? Zalitoval, že o koních neví víc.
Viděl, že se rozdělili a to znamenalo rozdělit své síly také, ale to bylo příliš riskantní.
Už mu předvedli, co jejich luky dovedou. Rozhodl se z těch tří skupin sledovat pouze jednu.
„Běžte po stopě, ale pozor na léčku.“ nařídil třem jezdcům, které poslal napřed.
„Nenechte se zabít. Nechci další ztráty. Pokud zastaví, tak na nás počkejte.“
Wakira-ki hnala své lidi k zalesněnému kopci asi tři etuje od řeky. Kopce nebyly
daleko, přesto si byla vědoma toho, že pokud gardisté vyrazí za ní, nemá šanci jich
dosáhnout, ale musela se pokusit. Vrány štvaly bezohledně koně. Když urazili polovinu
vzdálenosti a stále ještě nezaslechli dusot damarů, začali doufat. Pásmo lesa bylo stále blíž,
až vjeli pod jeho větve. Dokázali to!
„Nahoru!“ nařídila Wakira-ki a pobízela koně dál do svahu. Znamení k zastavení dala
až na samém hřbetu kopce u skály trčící nad koruny stromů.
Spolu s Ogamou nechaly koně pod dozorem zbytku oddílu a vyšplhaly se nahoru,
odkud se dala přehlédnout krajina.
Oddíl vedený kajtem Haradou už byl jen malou tečkou na obzoru, ale skupina Leeami, která zvolila směr přetínající obrovský říční meandr, byla odsud zřetelně viditelná a právě
za ní vyrazila už opět spojená Zlatá garda. Vzdálenost mezi oběma útvary se zkracovala a
bylo nevyhnutelné, že garda prchající dostihne.
Wakira-ki obětovala třetinu lidí, aby dvě třetiny družiny přežily. Bylo to správné
rozhodnutí, ale teď nevěděla, jak se podívá Dhanemu do očí.
„Musíme za ní!“ vykřikla Ogama-ki, když jí to došlo.
„Stůj,“ zadržela ji seiko.
„Tys to věděla!“ Ogama sáhla po meči.
Wakira-ki hleděla beze strachu Strážkyni do očí. „Můžeš mě zabít, ale rozhodla jsem
správně! Teď nemůžeš dělat vůbec nic. Jen je varovat a modlit se za ně.“
Ogama-ki rezignovaně stáhla ruku z meče a její pohled se rozostřil.
„Leeo, máte je za sebou. Nešetřete koně a prchejte, jak rychle můžete.“
„Díky. Hodně štěstí.“odpověděla jí Leea-mi. „Pokud bychom se už neviděli, usmiř se
s Ghirou. Prosím.“
Ogamě vstoupily do očí slzy. Znovu se pokusila svou paní zavolat, ale odpověď už
nedostala. Wakira-ki ji objala kolem ramen.
„Pokud jim ublíží, dostaneme je. Himeru není dost velká, aby se před námi dokázali
ukrýt. Budeme je štvát, až nezbude jediný. Slibuji.“
„Máme je v patách! Žeňte koně!“ zakřičela Leea-mi a postavila se ve třmenech. Už
teď byli koně zpěnění, Astora cestou ztratili, ale nemohli na něj čekat.
„Sardu stůj při nás! Jak je ta tvrz daleko?“
„Už blízko, Jiskro. Hned jsme tam,“ ujišťovala Cumi.
Měla pravdu, dorazili na vrcholek nízkého travou zarostlého kopce a dole pod sebou
uviděli řeku a v ní ostrov.
„To né!“ vzdychla zděšeně Leea-mi. Zarazila koně a zastavila oddíl. Čekala
kamennou pevnost obehnanou hradbami, ale to o čem Cumi mluvila jako o tvrzi, byla jen
lehce opevněná říční osada obehnaná dřevěnou palisádou ze zašpičatělých kůlů. Jediným
spojením se břehem byla lávka, po které mohli jít vedle sebe dva koně.
Leea-mi v panice hledala řešení, ale na vše bylo pozdě, trojice tří gardistů jim byla v
patách a rychle se přibližovala.
„Utíkejte! Za palisádu!“
Rozjeli se tryskem ze svahu, ale břeh se přibližoval děsivě pomalu. Už bylo jisté, že
se střetu s pronásledovateli nevyhnou.
„Hane stůj!“ křikla dhami na rekruta běžícího na posledním místě. Jeho kůň si zvrtnul
nohu a čím dál víc kulhal. Od mostu je dělil jen dostřel šípu.
„Běžte! My je zastavíme.“
Obrátila koně čelem ke gardistům, sáhla po luku a Han taky.
Podcenili rychlost damarů. Dřív než stačili napnout tětivy, byli jezdci u nich. Dlouhé
kopí proklálo Hanovi hruď. Dhami se stejnému útoku vyhla jen o vlas, ale drtivá srážka s
damarem ji vyhodila ze sedla koně, který s bolestivým zaryčením klesl a damarův pařát mu
prošlápnul hrudník.
Jezdec na dravci zvedl své kopí, ale v příštím okamžiku mu trčel z oka dřevěný šíp a
tvář mu zalila krev.
Hanův kůň v panice pádil pryč dolů po proudu řeky a dva zbývající gardisté hnali
damary z dostřelu.
„Hane. Hane!“ chytila Leea-mi kolem ramen krvácejícího vojáka, ale to už k nim
dojela Cumi.
„Nech ho být je mrtvý a ti zirgové jsou tady každou chvílí. Podívej!“
Na okraji travnatého svahu se objevovali jezdci v sedlech damarů. Beze spěchu se
řadili do útočné formace.
Cumi vytáhla dhami do sedla za sebe a tryskem se rozjela po dřevěném mostě
sténající pod kopyty koní. Projeli branou, která za nimi zapadla.
Za palisádou našli asi čtyřicet vyděšených vesničanů a hněvivě se tvářícího xanga v
zašlém žlutočerném kimonu, obklopeného šesti chlapy v kožených, kovovými plátky
pobitých, zbrojích. Byli to typičtí buširové, vysocí mohutní chlapi z kasty wa, zvyklí nahánět
hrůzu prostým vesničanům - v rukou drželi těžké na koncích okované hole.
Leea-mi bez zaváhání odsunula nejbližšího stojícího jí v cestě. Zdvořile se vládci říční
tvrze poklonila: „Žádáme tě o ochranu, pane…“
Xang mávnul rukou a okovaný konec hole zasáhl skloněnou dhami s drtivou silou do
vazu. Padla tváří do prachu a pozbyla vědomí.
S ranním úsvitem Danielův oddíl vyrazil na cestu. Noční déšť a práce s krocením
neklidných damarů jim nedovolila si pořádně odpočinout, ale i tak v nich zůstával pocit
uspokojení nad vítězstvím. Kromě několika šrámů nebyl nikdo vážněji zraněn.
Rozloučení s vesničany bylo rozpačité. Starosta vesnice jim poděkoval za pomoc a
poskytl jídlo na cestu, ale bylo vidět, že je rád, že se nezdrží.
Danielovi dělalo starost, že díky dešti a pošmournému dni byli bez spojení, ale plně
se spoléhal na Wakiru, že neudělá žádnou nepředloženost. Táhli krajem v trojstupu. Kajtory
jela před nimi jako zvěd a Danielův King vedl hrdě houf ptáků, z nichž pouze část měla
jezdce, zbytek nesl kořist a zásoby. Damaři byli spokojení a sytí a jejich hrdla začala vydávat
hluboké melodické tóny, které se postupně slily v monotónní melodii. Vyrazili směrem na
sever, k poslednímu známému stanovišti družiny. Předpokládali, že od nich nebudou dále
než půl dne cesty.
Benjiro-ka mrzutě zíral na ocasní pera Danielova damara. Musel se držet za ním
protože, ten divous si žárlivě střežil vůdčí postavení a po svém boku snesl pouze mladou
darlu, na které jela Ghira.
Strážkyně se přes pošmourný den usmívala. Daniel byl zase s nimi. Zase to byl ten
milý laskavý muž, kterého obdivovala a ne krutý cizinec s drsným chováním, jak se včera ve
společnosti damarů několikrát předvedl. Daniela milovala, ale toho druhého se bála a
netoužila jej blíž poznat. Stejně jako on i ona změnila damara. Vybrala si mladou samici,
která jí byla na první pohled blízká a pojmenovala ji Leea na truc své bývalé velitelce. Darla
Leea jí připadala ve svých citech stejně opatrná jako její lidská jmenovkyně a Ghiru-ki si ji jen
pomalu získávala pamlsky v podobě kusů jeleního masa.
K polednímu zastavili v blízkosti velkého říčního toku mířícímu do údolí. K překvapení
celé družiny King, začal houf sedmnácti damarů organizovat. Napil se jako první a potom
střežil ostatní, dokud rovněž nezahnali žízeň. Rozeslal tři samce bez jezdců na blízká návrší,
odkud byl dobrý rozhled po kraji. Poté naklonil strašlivou hlavu k Danielovi, jakoby si žádal o
pochvalu a Daniel jej poškrábal v žlutavém chmýříčku pod zobákem. „Chytrý ptáček!“
„Co to má znamenat? Připadám si zbytečná?“ pohlédla Haotsu-wa na Daniela.
„Myslím, že je to jejich přirozené chování. Tím, že jsem jim dovolil si vybrat vůdce,
převzal King za hejno zodpovědnost a teď je v souladu se mnou řídí a chrání. I vy jste nyní
součástí hejna, i když podle něj neumíte mluvit, a musíte ke komunikaci s nimi používat
píšťalky.“
„Chceš říct, že ti ptáci se mezi sebou domlouvají?“ nechtěla uvěřit Ghira.
„Stejně, jako my dva. Jen jejich myšlenky jsou prostší a syrovější.“ Daniel se usmál a
do tváře i úsměvu se mu vloudil dravčí vzhled. Neušlo jí, že v jeho očích zahlédla něco z
pohledu, jakým se King díval na její samici. Mimoděk se začervenala až ke kořínkům vlasů.
„Neměl bys s nimi trávit tolik času Dhane. Neprospívá ti to.“
„Odpouštím ti, Ghiro.“ zasáhlo Strážkyni tak silné „sdělení“, až se zapotácela v sedle.
„Co je?“ chtěl vědět Daniel, když Ghiru-ki najednou zesinala v obličeji.
„Leea! Něco se jí stalo!“ Chvíli mlčela, jak se snažila soustředit, ale nepodařilo se jí už
navázat spojení.
„Ne, neodpovídá,“ pohlédla zoufale na Daniela.
„Ani mě!“
„Co ti řekla?“
„Že mi odpouští a už nic víc.“ zašeptala Ghira hledíc mu do očí. „To je zlé, Dhane.“
„Benjiro?“obrátil se Daniel na mistra.
„Když mě Dhane volá, většinou poznám odkud. Nemohla bys, aspoň …“ napověděl
Strážkyni.
Ghiru-ki zavřela oči. Soustředila se a pak váhavě ukázala proti proudu řeky, která už
zůstala asi kilometr za nimi. „Myslím, že to bylo odtud, ale nevím jak daleko. Přišlo to moc
náhle.“
„Krrááá! Krrááá!“ přešlapoval na Danielově rameni náhle nervózní havran.
„Veď nás, Rráá. Najdi Leeu,“ požádal jej Daniel a promítl mu obraz dhami. Havran jim
vyletěl nad hlavy, několikrát zakroužil a pak zamířil ve směru, který označila Ghiru-ki.
Kentaro-ming zuřil, i když to nedával najevo.
„Pane, sami jsme ty zabijáky dostali! Jsme věrní císaři,“ ukazoval mu xang s
podlézavým výrazem dvě spoutané mladé ženy ve zbroji a čtyři těla válející se v prachu a
krvi vyskládaná vedle sebe. Z xangových mužů nebyl nikdo zraněn. Podle všeho to
vypadalo, že hraničáři ani nestačili vytáhnout zbraně.
Xang jediný stál, ostatní jeho lidé pokorně klečeli na kolenou.
Kentaro seskočil z damara a šel ke stojícím ženám. První měla opravdu kvalitní zbroj,
ale ta druhá jen starou koženou hazuku jakou dřív nosívali do bitev pěšáci. Pohlédl jim do
tváří. Byly zbité, ta mladší skoro neviděla na oko a druhá měla zlomenou nebo vykloubenou
levou ruku. Tvářily se zarputile, ale bylo vidět, že se sotva drží na nohou.
Hato přistoupil k menší dívce bez zbroje a odhrnul jí vlasy z tváře. Tak tohle byly ty
děsuplné stíny, které zabíjely jeho muže? Děvče věkem mohlo být jeho dcerou. Na její tváři
našel znamení klasu, překvapeně pohlédl na tu druhou ve zbroji a pod zasychající krví z
poraněného spánku, našel stejné kastovní označení.
„Co to má u Sardy znamenat? Bojuji snad se sedláky?“ Nechápavě zavrtěl hlavou a
přešel k dalším tělům
„Tohle je aspoň voják,“ poznamenal. Muž se třemi proužky v koutku levého oka měl
otevřenou zlomeninu ruky, skoro o sobě nevěděl, jen sténal stočený do klubíčka. Druhý
evidentně xara, měl v hrdle vražený velký nůž, kterým se stahovaly kůže. Poslední v řadě
vedle mrtvého leželo tváří k zemi poměrně útlé tělo v pečlivě vypracované zbroji z teluru s
nepochybně vzácnou drátěnou košilí.
Hato obrátil tělo na záda. Zpod přílby vyklouznul pramen rudých vlasů, jejichž barva
byla pro něj větším překvapením, než to, že se jedná opět o ženu. Zbraně neměla. Kentara
napadlo, že musely být stejně cenné jako vše ostatní, co měla při sobě. Neznámá slabě
zasténala. Xang, který velitele gardistů sledoval slídivým pohledem, hned zareagoval.
„Ta mrcha žije! Dorazte ji! Hned!“ nařídil svým buširům.
„Stůjte!“ zařval na ně Kentaro sotva se pohnuli. „Kde jsou její zbraně? Chci je!“
„Žádné neměla.“
Kentaro jej udeřil hřbetem ruky do tváře a zanechal na ní rudou stopu.
„Pane, jsem váš přítel,” blekotal šlechtic. „Ti lidé jsou strašně nebezpeční. Slyšeli
jsme o nich…“
„Chci ty zbraně!“ zopakoval Kentaro-ming a doplnil příkaz dalším políčkem.
Xang nešťastně kývnul na dva muže ze své ochrany a ti se pochvíli vrátili se dvěma
dýkami sai a mečem, který musel pamatovat již několik generací.
„To je něco.“ Kentaro vytáhnul meč z lakované pochvy. V ruce držel jedno ze
vzácných mistrovských děl. Hledal a našel značku jednoho z mistrů, které přivedla Krvavá.
To mu zlepšilo náladu.
„Přišel čas se ti odvděčit za službu, xangu.“
Xang se podlézavě usmál. Ten úsměv mu zůstal na tváři i po té, co se jeho hlava
rozloučila s tělem. Hato ustoupil stranou, aby jej nezasáhla sprška krve.
„Skutečně kvalitní ostří,“ poznamenal. Sklonil se k dokonávajícímu tělu a pečlivě
očistil ostří meče cípem jeho kimona. „Garda nepotřebuje přátele, jako jsi ty, hlupáku.“
„Zůstaneme do rána. Vyčistěte to tady,“ dal pokyn svým jezdcům.
7. Noc
Na tak malou tvrz měl místní xang docela velký dům a síň, do kterého se mohlo vejít
kolem třiceti lidí. Kentaro-ming se usadil na jednoduchém piedestalu a sledoval, jak sem
gardisté snášejí kořist.
Hato je nechal vyplenit tohle hnízdo. Sám v tom příliš potěšení neshledával, ale
věděl, že jeho muži to potřebují. Vždyť přece vyhráli!
Tvrz se v půl hodině změnila v obrovský hřbitov, kde měli damaři víc potravy, než
mohli sežrat. Xangův dům zůstal jediným ostrůvkem v těch jatkách, kde si chtěli gardisté
odpočinout, než budou pokračovat dál.
Hato byl připraven dnešní noci, jako v řadě předchozích, utopit svoje svědomí v
poháru vína. Vedli válku, přesto že nebyla vyhlášená. Temur se svými ďábly se jistě usmíval
nad přírůstkem, který mu dnes poslali a Sardu rovněž uzří nové poutníky na Cestě.
Ve sklepeních našli čtyři sudy vína, po domě něco málo stříbra, dostatek potravin,
nějaké látky a pár nevalných zbraní. To už byla zajímavější výzbroj hraničářů. Tahle kořist
skutečně stála za to. Zbitého muže nechal Kentaro dorazit a mrtvého xaru obrat hned na
místě. Rudovlasou museli nést, ale obě dívky se znaky rolnické kasty a voják byli schopni jít
po svých.
Kentaro přikročil k dělení kořisti. Největší spor se strhnul o vzácnou drátěnou košili.
Meč si ponechal sám, ale nemohl mít obojí. Košili dostal Teruwa, který byl teď, ač jen stopař,
druhým mužem v oddíle. Oba důstojníci s hodností hamingů padli. Jednoho vyslal hato s
hlídkou, která se nevrátila, a druhého rozdupali koně hraničářů u řeky.
Po rozdělení kořisti, přišly na řadu ženy, které našli uvnitř tvrze. Nebo spíš ty, které
pro tuhle noc ještě nechali na živu. Stály v řadě vedle sebe svlečené, s rukama spoutanýma
za hlavou. Nejmladší mohla mít sotva čtrnáct a po tvářích se jí koulely slzy strachu. Další
dvě, už starší vypadaly rezignovaně, ani se nesnažily uhýbat dotěrným rukám netrpělivých
chlapů.
Kentara zaujala poslední v řadě - vysoká dívka s velmi světlou pokožkou a s ústy
zacpanými roubíkem. Měla velké oči mandlového tvaru, které teď planuly vztekem, a
nenesla žádné kastovní znamení. Zřejmě to byla příbuzná xanga možná dcera nebo
manželka. To nebylo důležité. Kentaro si prohlížel její dlouhé nohy štíhlý pas a pevná
pozdvižená prsa s tmavými hroty. Černý trojúhelník klína měla na rozdíl od ostatních
pravidelně zastřižený, zřejmě věnovala svému tělu veškerou péči. Za chvíli to dojde
ocenění. Pomyslel si trpce. Uvažoval, jestli neuplatní právo velitele a nevezme si ji první,
dokud vypadá tak dobře. Už dlouho nebyl se ženou a vojáci neměli rádi důstojníky, kteří
nesdíleli jejich zvyky spolu s nimi.
„Nebudeš mít nic proti tomu, když si přiberem i tyhle?“ ukázal Teruwa na hraničářky.
Spolu se zraněným vojákem je prozatím připoutali ke sloupu ve středu místnosti
podpírajícím konstrukci krovu. Zajatci byli svlečeni do spodního oblečení. Mladá žena, kterou
hato považoval za jejich velitelku, ležela na podlaze při patě sloupu. Nechali jí spodní košili a
bederní roušku.
Hato se stopařem přešel k zajatcům, nepřeslechl hrozbu v jeho hlase. Vojáci obvykle
neznásilňovali bojovnice xary a kasty Wa, ale tohle nebyla řádná vojenská výprava a mrtvé
nemluví. Hraničářky si zasloužily čestnou smrt, ale měl tu dvacet tři nadržených chlapů a jen
čtyři vesničanky. Nebyl si jist tím, že jeho zákaz by byl uposlechnut a tak bylo lepší, aby se
vše dělo s jeho souhlasem.
Pohlédl na tu rudovlasou u svých nohou. Teď, když byla bez přilby, bylo vidět, že pod
ní skrývala čelenku. Když ji vojáci svlékali, vůbec nereagovala, ale stejně jí pro jistotu
spoutali ruce. Byla pořád ještě v mrákotách, spodní košili, zřejmě z bílého hedvábí měla
necudně vyhrnutou nad pas. Sklonil se a stáhl ji níž.
„Ty dvě selky si vemte,“ souhlasil s předstíranou lehkostí.
Teruwovi se tvář zkřivila do nehezkého úšklebku, vytáhl nůž, přeřízl provazy poutající
Cumi a Mariko ke sloupu.
„No tak běžte, mrchy. Do řady k ostatním!“
Cumi byla paralyzována strachem, stála nahá před bandou chlapů, kteří o ni metali
kostky.
„Ta bude dobrá, s tou nebudou problémy,“ slyšela jednoho, jak ji hodnotí. Pevně
utažené provazy se jí zařezávaly do zápěstí. Musím něco udělat! To se přece nemůže stát.
Ne mě! Táhlo se jí hlavou. Jiskro!
Stopař Teruwa neměl tak šťastnou ruku jak by chtěl. Měl zálusk na xangi, ale vyšla
na něj ta prsatější hraničářka, ale i tak to nebylo špatný. Pokusila se využít okamžik, kdy jí
rozvázal pouta a udeřila jej do tváře.
„To mi zaplatíš, hlínožroutská děvko!“ Třel si pohmožděnou tvář zohyzděnou jizvou
táhnoucí se mu od oka přes nos k levému ušnímu lalůčku - díky ní jej ženský nikdy zrovna
nevyhledávaly. Kývnul hlavou na ostatní, aby mu pomohli.
Mariko bojovala zoufale, ale neměla šanci. S obratností svědčící o cviku ji strhli na
zem. Vzpírala se jako šílená a oni se smáli. Čtyři jí drželi ruce a nohy, pátý vlasy.
Teruwa, se šarvátky neúčastnil a stál nad ní spokojen s výhledem. Ještě chvíli si
vychutnával tlak ve slabinách. Pokleknul k ní teprve, až zůstala ležet vysílená s bezmocně s
roztaženými údy a spustil si kalhoty.
Mariko z očí tekly slzy, které se nedaly zastavit, ale rozhodla se nekřičet, ať už jí
udělá cokoliv.
Nedokázala to.
Gardisté si rozebrali ženské, ale Kentaro-ming se rozhodl dát přednost vínu a
obdivování krásného meče, který získal. Zajídalo se mu poslouchat křik žen a tak raději
vyšel ven, aby zkontroloval damary, jestli jsou v pořádku. Trochu mu dělalo starosti počasí.
Mraky se rozptýlily a mezi nimi prosvítalo čisté nebe s prvními hvězdami.
Upil z karafy. Dnes v noci vzplanou ohně na kopcích. Nepochyboval, že brzy budou
mít zbytek hraničářů v patách. Až zjistí, co se stalo s jejich lidmi, rozzuří se a budou se chtít
pomstít. Mohli by udělat chybu a vlézt mu do nové, lépe připravené léčky.
Zvažoval, zda by nebylo výhodné tu zůstat, ale zavrhnul to. Damaři uzavření mezi
palisádami byli z taktického hlediska nesmysl. Tohle nebylo místo, kde by bylo výhodné se
bránit. Vodní tvrz se mohla proměnit v past. Ráno, se musí dát na cestu
Křik žen zevnitř už nebyl tak hlasitý, zřejmě se smířily s nevyhnutelným, ostatně jako
vždy. Marně vzpomínal, kdy byl naposled se ženou, která by jej skutečně chtěla, pokud
nepočítal utahané děvky, které jim čas od času posílali ze Sundhaicu. Zasraný život. Nic
nemá smysl.
Otřáslo jej chladno. Rozhodl se vrátit dovnitř. Znovu si pořádně zavdal vína,
rozhodnut se co nejrychleji opít. Musel zpět, velitel si nemohl dovolit se oddělovat od svých
mužů, pokud měl mít jejich podporu a teď bez důstojníků to bude ještě těžší. Teruwa už
ukázal zuby a on si bude muset hlídat záda.
Vešel a přelétl pohledem místnost, část chlapů se opíjela a zbytek se bavil s
ženskými. Sám už byl opilý, ale ještě ne dost. Uvědomil si, že zapomněl na tu s čelenkou.
Právě na ní seděl obkročmo písař Lopera a fackami se ji pokoušel přivést k vědomí.
Dva chlapi čekali u něj, kdyby se mu to náhodou podařilo, aby byli mezi prvními. Písař ji bil
do tváře vší silou, až jí hlava létala ze strany na stranu. Hata ten pohled rozzuřil.
„Nech ji být!” chytil Loperu za rameno a přinutil jej z mladé ženy slézt. „Běžte od ní!“
„Je to naše kořist!“ prohlásil jeden z gardistů neústupně za podpory toho druhého.
Dokonce i písař, který zatím příliš odvahy neprojevil, se tvářil výhružně.
„Co je…?“ Dhami otevřela oči, ale ještě příliš nevnímala. Shrnuté rudé vlasy jí odkryly
ucho a hato na něm zahlédl dva modré zářezy!
„Je to xara. Copak jste si nevšimli?“
„To jí nikdo nebere,“ ušklíbnul se druhý chlap. „Budeme ji šoustat se vší úctou. Stejně
je ráno všecky podřežem.“
„Jestli chceš, tak jí to udělej první a pak nám ji nech.“
„Urozená ji nemá o nic horší než holka z ulice,“ přidal se Lopera. „Bude to jen malá
splátka za to, co udělali našim kamarádům. V Sudhaicu se nebude líbit, že sis nechal pobít
polovinu mužů a ještě jsi ochraňoval xaru, která zákeřně vraždila naše vojáky.“
„Hlupáci!“ zahřměl Kentaro. „Ještě pořád nevíme, kdo nás pronásleduje a proč. Co
chtějí podniknout? Jestli je na nás poslala dharma? Jestli tu nejsou další jednotky s těmi
jejich zvířaty? Tahle je xara určitě velitelka. Může odpovědět na naše otázky. Ty svoje pytle
si můžete vyprázdnit jinde. Přivažte ji tady a hned! Chci ji vyslechnout,“ ukázal na trám na
stropě vedle piedestalu, na kterém sedával xang.
Muži s nechutí vykonali jeho příkaz. Leea-mi už byla částečně při vědomí, ale stále
ještě dezorientovaná. Hato je poslal pryč, ale nebyl si jistý, jak dlouho je udrží od lákavého
sousta. Dokonce i jej, při pohledu na štíhlé tělo, napadalo, že by mohl porušit své zásady.
Koneckonců jako urozená zrovna nevypadá, našeptávalo mu jeho horší já.
Leea-mi připadalo, že se probudila do děsivého snu. Její mysl se vzpírala uvěřit tomu,
co jí bylo předloženo. Visela polonahá připoutaná za ruce v místnosti plné císařských
gardistů. Slyšela supění, oplzlé vtipy, smích a sténání znásilňovaných žen. Jen pár kroků od
sebe viděla nahou Cumi, jak ji dva muži drží ruce a třetí jí tvrdě přiráží mezi roztažené nohy.
Další dvě ženy neznala, ale ve třetí poznala Mariko, o kterou se dělilo pět chlapů. Drželi ji v
poloze na čtyřech a brali si ji jeden po druhém zezadu.
„Chceš se připojit, xaro?“ otázal se jí hluboký hlas, na jehož samém dně se tajil
náznak vzrušení. Promluvil na ni muž po čtyřicítce, s vlasy na spáncích již prošedivělými a
ostře řezanými rysy obličeje. Seděl na piedestalu, určeném urozenému vlastníku tvrze, a
zkoumavě si ji prohlížel. Měl na sobě rudozlaté kimono s označením vyššího důstojníka
gardy na levém rameni.
„Co se stalo?“ chtěla vědět a pokusila si uvolnit zápěstí, ale pouta držela pevně.
„Zradili tě, xaro. Pamatuješ? Ten zbabělý xang udělal naši práci za nás.“
„Proč tohle? Máme právo na čestnou smrt.“ Nechápala, jak může připustit
znásilňování jejích družek.
„Nejste pravidelné vojsko, nemáte právo se dovolávat kodexu. Je mi líto, ale chlapi se
potřebují trochu zábavy.“ Vstal ze svého místa a přistoupil k ní.
Leea-mi viděla, že už vypil hodně vína, i když se to projevovalo jen v zarudlýma
očima a náznakem nejistoty v chůzi. Zabořil prsty do jejích vlasů a dotkl se mazlivě jejího
ucha.
„Kdybych si nevšimnul tvých znaků, už jsi ležela támhle.“ kývnul hlavou ke změti těl
na podlaze. „Chci tvou spolupráci xaro, jako projev vděčnosti a můžu ti slíbit, že tě jen
zabiju.“ Díval se jí zblízka do očí a nepřestával si pohrávat s jejím uchem.
„Chci vědět všechno. Odkud jste se vzali. Jestli vás poslal dharma. A tvoje jméno.“
„Nepovím ti nic!“ zasyčela Leea-mi a trhnutím hlavou se pokusila zbavit jeho doteků.
„To není správná odpověď,“ zavrtěl hato hlavou a začal jí rozvazovat tkanice držící
spodní košili pohromadě. Byl si jistý, že stupňovanou pohrůžkou znásilněním z ní dostane
vše, co bude chtít. Navíc jej to začínalo bavit. Noc bude dlouhá a než se chlapi utahají a
opijí, bude určitě svítat.
Znovu, tentokrát již ne tak něžně, aby se nevyprostila, ji pevně chytil za vlasy a s
rozmyslem, úmyslně pomalu jí oddálil pravý cíp košile od hrudi a nahlédl pod něj.
Smetanově bílá barva pokožky s jemnou sprškou pih jej překvapila. Chvíli se pokochal
pohledem na její prs se světle růžovým hrotem, vsunul ruku pod košili.
„Máš pěkný prsa, ty se budou chlapům líbit, i když nevím, jestli to všichni ocení,“
promlouval k ní a nepřestával se jí dotýkat. „Víš, někteří jsou zaměření trochu jednostranně,
tam níž.“
„Nech mě být ty, zirgu!“ zasyčela Leea-mi a pokusila se jej kopnout. Počítal s tím a
nastavil jí koleno.
„Pane, chci vám pomoct s výslechem!“ přistoupil se k nim Lopera, který ještě pořád
neměl ženskou, protože byl hierarchii oddílu na posledním místě. Hata vyrušení trochu
rozladilo, ale nedal to najevo. „Dobře. Spoutej jí nohy, ať nemůže kopat.“ Nařídil. Odstoupil
od Leea-mi a doplnil si další pohár s vínem po okraj.
„Hned, pane, budu jen muset trochu improvizovat,“ zatvářil se omluvně písař.
Postupoval naprosto metodicky na délku paže vlevo od xary zarazil do škvíry v prkenné
podlaze první z jejích sai, které mu připadly jako kořist a totéž udělal i napravo.
„Okamžik, pane, hned jsem zpátky.“ Došel si k pytli se svými věcmi. Vrátil se s
koženými řemeny zakončenými smyčkami, dlouhým bičem a černý balíčkem, ve kterém to
kovově zacinkalo, když jej pokládal na podlahu.
Leea-mi pocítila strach z malého muže se zákeřným pohledem. Podstatně větší než z
hrozivě se tvářícího důstojníka, u kterého podvědomě vycítila, že jí nechce ublížit. Ten malý
se snědou tváří měl v sobě cosi zlého. Vyděšená jeho počínáním se jej pokusila kopnout,
ale jen mu tím nahrála. Zachytil její nohu, obratně jí přes chodidlo přetáhnul smyčku,
zatáhnul ji kolem koníku a přes její odpor přikurtoval k bližší sai zabodnuté v podlaze.
Znehybnit její druhou nohu trvalo o něco déle, dvakrát jej nakopla, ale nakonec se mu to
povedlo a mstivě smyčku utáhnul, až se jí hluboce zařízla do kotníku.
„Kde ses to naučil?“ zeptal se Kentaro-ming s pocitem, že toho muže podcenil. Každý
písařův pohyb svědčil o praxi v tomto počínání.
„Jsem školený mučitel, pane,“ řekl s pýchou Lopera. „Pokud mi ji necháte na starosti,
můžete se spolehnout, že dřív než vyjde Rawat, budete o ní vědět úplně všechno. Myslím,
že císaře to bude také velmi zajímat,“ dodal se skrytou hrozbou, které hato dobře porozuměl
a zalitoval, že mladou xaru nezabil, dokud měl příležitost.
„Dělej, co umíš.“
Lopera měl poprvé plnou pozornost svého velitele a rozhodl se předvést. Přistoupil
zezadu k Leea-mi.
„Hlavním principem výslechu je vyslýchaného zbavit jeho důstojnosti a ponížit jej,“
zasunul prsty za límec její hedvábné košile a serval jí ji z těla.
„Což je u žen velmi snadné,“ dodal nevzrušeně a s potěšením zaregistroval zájem
chlapů, kteří museli čekat, a těch byla většina. Ještě se pokusil Leea-mi zbavit její čelenky,
ale nemohl přijít na systém, který ji zamykal. Poodstoupil od vzpouzející se dhami a nechal ji,
aby si uvědomila pohledy nadržených chlapů chtivě si prohlížejících, její obnažené tělo,
které už zakrývala jen bederní rouška.
„Trochu ji projet na úvod výslechu nemůže škodit. Sám bych…“
„Ne!“ štěknul Kentaro-ming. „Ještě ne!“
„Jak myslíte, pane,“ odtušil Lopera zklamaně. Výhružně přistoupil k dhami. „Jak se
jmenuješ, děvko?“
„Jiskra,“ odpověděla Leea-mi. Potřebovala se zkoncentrovat, chtěla posbírat veškeré
síly svého Daru a vyslat plamen, který by sežehnul všechny v místnosti a udělal konec
utrpení jejích družek i jejímu.
„Práásk!“ Dostala facku až jí zajiskřilo před očima a v ústech ucítila chuť krve.
„Pravé jméno?“ zeptal se znovu písař.
„Jiskra!“ zopakovala zarputile a inkasovala další políček.
Lopera přitiskl tvář k jejímu uchu. „Zřejmě se ráda vystavuješ, děvko. Možná až
budeš úplně nahá tak hato změní názor.“ Strhnul jí bederní roušku a obnažil klín.
„S takovejma, jako seš ty, jsem to už dělal stokrát. Nejdřív spousta hrdosti a potom
jenom žadonící uzlíček bolesti. Myslíš si, že ojet tě, je to nejhorší co ti můžu udělat? Hluboce
se mýlíš.“
Daniel hnal damary i svoje lidi po celý zbytek dne i noci. Marně se snažil s Leea-mi se
navázat spojení, ale byl si jist tím, že žije. Její mysl fungovala chvílemi jako vysílač nezávislý
na jejím vědomí. Co chvíli mu před očima probleskovaly obrazy tak děsivé, že se vzpíral
jejich pravdivosti uvěřit. Cítil bolest a strach, které patřily Leea-mi. Už dokázal přesně
identifikovat směr, odkud to přicházelo a jak se blížil, jeho vize se sílily a naplňovaly jej
šílenstvím. Už znal i cíl své cesty - malý říční ostrov obehnaný palisádou.
Na obloze svítalo, když se přiblížili znovu k řece, kterou v průběhu noci opustili. Rráá
se zvedl z jeho ramene, a rozletěl se vpřed. Daniel mu záviděl, že nemůže být tak rychlý
jako on.
Leea-mi visela za zápěstí. Její tělo bylo poznamenáno desítkami stop po biči. Rozbitá
ústa jí krvácela, ale už byla ve stádiu, kdy bolest téměř nevnímala. Její kůže se stala jedinou
ranou a mozek dále odmítal tuhle informaci zpracovávat. Už neměla strach, už jí víc nemohli
ublížit a i když ji hato z nějakého důvodu nedovolil znásilnit, teď už by jí to bylo jedno.
Oknem sálu viděla, že na obloze svítá. Na okraj její mysli se vloudil stín naděje. Nevěřila, že
ještě uvidí vycházet Rawat.
Její Dar ji naprosto zklamal. Vystavena vší té bolesti a ponížení nebyla schopna
vůbec ničeho. Většina gardistů vyspávala zmožena vínem a už jen pár posledních se bavilo
bičováním Kony-waa, kterého zavěsili na trám pár metrů od ní a jeho nahé zakrvácené tělo
se teď pod ranami biče podobalo jejímu. Nepromluvili, ani ona ani Kony-wa, ale už neměla
sílu být na to hrdá.
Kentaro-ming se mlčky díval na rozbité tělo mladé ženy s čelenkou. Nikdy by nevěřil,
že vydrží tolik bolesti. Co je to proboha za lidi? Střetl se s jejím pohledem, už zase byla při
vědomí. Nedovolil Loperovi, aby na ní použil své děsivě vyhlížející nástroje, které měl s
sebou, ale nechápal, že je ještě naživu. Na východě svítalo. Byl čas vše skoncovat.
Pohlédl z okna. Vycházející Rawat ozářila na okraji údolí postavy jezdců na koních,
stáli v ranním slunci otočeni směrem k pevnosti. Neskrývali se. Chtěli se s ním snad
střetnout? Pokusí se na něj zaútočit? Uvítal by to. Dvacet Hraničářů, nemělo šanci se mu
vážně postavit v otevřeném boji. Pokud zvolili sebevraždu, tím lépe, nebude váhat vyslat je
na Cestu.
„Oblečte se, chlapi! Máme práci!“ zavolal do šera sálu. Chtěl ještě něco říct, ale
vyrušil jej pleskot ptačích křídel. Z úsvitu sem na okno přiletěl velký černý havran a
zkoumavě přehlédl pohledem temnou místnost. Kentaro nevěděl, jestli to má považovat za
dobré nebo zlé znamení. Sardův strážce - babské povídačky!
„Kššáá.!“ máchl po něm paží se snahou havrana zaplašit, ale pták zůstal na svém
místě.
„Rráá,“ splynulo zbité ženě přes rty a ve tváři poznačené slzami a krví se objevil,
náznak úsměvu.
„Co je?“ zeptal se Kentaro nechápavě.
„Tvoje smrt hato. Havran přichází, aby nás pomstil,“ pronesla překvapivě zřetelně a
pak jakoby jí projela nová neočekávaná vlna energie, zvedla hlavu a zakřičela hlasem, který
řezal do uší.
„Vrány! Havran přichází! Mariko! Cumi! Do boje! Do posledního boje! Zaplaťte jim!“
Kentaro nevěřícně zíral jak dvě z dívek s označením klasů, které celou noc sloužily
jeho mužům za děvky a teď už jen jako nepotřebné hračky ležely na podlaze, se vrávoravě
zvedly a zmocnily mečů. Muži se marně se pokusili získat své zbraně zpět, ostří zasvištěla a
zhasila životy nejbližších.
„U Temura!“ zaklel Kentaro, a než se stačil zvednout nohy ztěžklé vínem, nahé dívky
už běžely místností. Proplétaly se mezi těly nic nechápajících mužů a běda tomu kdo
nestačil uhnout z dosahu mečů.
„Zabte ty ženský! Zabijte je!“ Jako v odpověď se mu přikutálela pod nohy ruka písaře
Lopery ještě svírající bič a dívky s připravenými meči stály u svých pověšených druhů.
Možná na pokraji sil, ale odhodlané bránit je.
„Udělal jsem chybu, ale hned ji napravím.“ vytasil Kentaro dhamin meč, připraven s
nimi skoncovat.
„Krrááá!“ ozvalo se havranovo zaskřehotání a přitáhlo na okamžik jeho pozornost k
oknu. Jezdci na koních už nestáli nehybně, jejich řada se rozestupovala, jakoby někomu
dělali cestu. K hatovým uším dolehl povědomý dusot, který by si nemohl splést s ničím
jiným. Morote? Díky Sardovi ten cucák jednou dorazí včas.
Nad horizontem se zjevily hlavy prvních damarů, ale místo, aby útočili na jezdce na
koních, probíhali jejich špalírem a jako nezadržitelná lavina se valili svahem dolů k tvrzi.
„Krrááá! Krrááá! Váárůůů!“ dolehl k jeho uším bojový pokřik. Na čele houfu damarů
se řítil muž mávající sekyrou s přilbou potaženou kožešinou woorla! Ani on ani ostatní jezdci
na damarech neměli císařské uniformy, a ti na koních se k nim připojovali!
„Havran! Havran přichází! Cha chááá. Smrrt! Smrrt pro vás zirgové!“ smála se jako
šílená xara s čelenkou za jeho zády.
„Poplách! Do zbraně! K damarům!“
Voda Daniela ani damary nemohla zastavit, jen pár z nich využilo dřevěný most a
zbytek se hrnul mělkým říčním korytem a rovnou z vody skákali na palisádu.
Damarové gardistů ovlivněni šílenstvím lačnícím po krvi, které opanovalo Danielovu
mysl, v té chvíli, tak blízkou jejich, se vrhali na vlastní pány, kteří se pokoušeli dostat do jejich
sedel. Nikdo za palisádou v červeném kimonu, nacházející se v jejich blízkosti neměl šanci
přežít. Někteří z gardistů hledali spásu v chatrčích po boku svých předchozích obětí. Někdo
otevřel bránu.
Daniel nechal masakr mezi staveními damarům a Wakiřiným jezdcům a sám
následován Benjirem a Ghirou vběhnul do xangova domu.
„Rráááůů!“ vztekle zavyl hlasem jen málo připomínající lidský, když uviděl nahou
Leea-mi visící za ruce, zbitou k nepoznání. Vrhl se mezi gardisty, kteří byli ještě uvnitř. V
panice mu šli z cesty, až jej zastavil muž s důstojnickými distinkcemi. Důstojník byl zkušený
šermíř, ale proti běsnícímu Danielovi neměl šanci. Daniel mu vyrazil meč, kopancem srazil
na podlahu a zvedl sekyru nad hlavu k smrtícímu úderu.
„Dhane!“ přivedlo jej k vědomí Leea-mino zavolání. K bezmocné dhami se jako had
plížil malý muž v kutně dýkou v levé ruce. Daniel nezaváhal. Mrštil po něm sekyru takovou
silou, že pokračovala ve svém letu i po té, co zrušila jeho tvář a větší část hlavy. Jeho mysl
naplnila chladná nenávistí neznající slitování. Vytáhnul meč a vrhnul se na chlapy, co tu
zbyli.
Gardisté po prvním zaváhání bojovali urputně. Neprosili o milost a taky ji nedostávali.
Daniel cítil každou smrt, ale v jeho srdci nebylo místo pro soucit. Mariko a Cumi bojovaly bok
po boku a jejich útok se soustředil na jediného muže - stopaře gardy - Teruwu.
Útočily na něj jako dvě fúrie se zběsilými výkřiky a zkřivenými tvářemi. Nahá těla měly
pocákány krví gardistů i vlastní. Po všem čím prošly, už je na nohou držela jen nenávist a
touha po odplatě. Stopař jim odolával. Bránil se mečem a dýkou, ale po té co přišel po
Maričině seku o meč i s částí prstů už neměl šanci. Cumi mu zasekla meč z boku do kolene.
Teruwa upadl a už se nezvedl. Dívky jej doslova rozsekaly na kusy.
Poslední zuřivé i bolestivé výkřiky zmlkly, už bylo slyšet jen, jak se vítězové
vydýchávají. Daniel odříznul Leea-mi a vzal její tělo do náruče, byla tak lehounká a křehká.
Ve chvíli, kdy ji vzal na ruce, omdlela. Přímo předním seděl v louži cizí krve hato Kentaroming. Po té co byl poražen, už dál nebojoval, prostě jen čekal na smrt.
Daniel jej jako ve snu překročil a zamířil ke dveřím sálu. Chtěl naložit Leea-mi na
Kinga a zmizet s ní pryč ode vší té hrůzy. Pryč od gardy i od Vran. Pryč od vší té krve a
zabíjení. Nic z toho, co v tomhle šíleném světě dělal, mu nedávalo smysl.
„Khami, teď nemůžeš odejít. Nemůžeš nás v tom nechat!“ zastoupila mu cestu Ghira.
„Proč? K čemu mě potřebujete? Každý na kom mi kdy záleželo, to zaplatil životem.
Beze mne vám bude líp. Věř mi.“
„Mám rád dhami a je strašné co jí udělali, ale tohle už dávno není věc jen vás dvou.
My jsme tví lidé!“ postavil se Ghiře po bok neústupně Benjiro-ka a začal recitovat kodex
xary:
„Jsem ten, co nese břemeno, jsem ten, co nese zbraň. Snáším rány a přijímám
bolest…“
Do síně vešla Wakira-ki v doprovodu dvou xarů a když slyšeli jeho slova, připojili se:
„…Jdu přímou cestou cti. Jsem oporou svým přátelům a hrozbou nepřátelům. Nikdy se
nesmířím s bezprávím způsobeným mým blízkým nebo těm, jimž jsem povinován službou.“
Daniel zavřel oči, a připojil se ke slovům kodexu „… jsme ocelí vykovanou Sardovou
rukou a zbraň je naším druhem v samotě.“ Dokončil litanii, kterou do něj v tloukal Benjiro-ka
před rituálem Banta-ró a která pro něj dlouho byla jen shlukem slov. Dnes už ne.
Neměl právo na slabost a pochybnosti. Věděl, že Strážci mají pravdu a že by se
musel stydět přede všemi, co mu věřili, kdyby to co si sdělovali přenosem, bylo řečeno
nahlas.
Střetl se s Maričiným pohledem a viděl za ním utrpení, které musela přestát a jehož
hloubku jako muž ani nebyl schopen obsáhnout. Pohled mu padl na stále ještě nahou dívku
nováčka, jejíž jméno si nestačil zapamatovat. Jedna z xar ji halila do svého pláště, zatímco
Kostra odřezávala z trámu zbitého vojáka.
Nenávist byla pryč a zůstala jen lítost. Položil opatrně Leea-mi na zem a přistoupil k
Mariko, jejíž tělo neslo stopy toho, čím musela projít. Objal ji. Dívka, se zoufale rozplakala.
Už ne tvrdá bojovnice, ale jen vyděšené malé děvčátko, kterému ublížili. Benjiro-ka k němu
přivedl i druhou dívku. Cumi, vzpomněl si Daniel na její jméno. I ona se k němu přimkla a
tentokrát se neubránil slzám ani on.
„Havrane, damaři!“ vběhl dovnitř Harada „Musíš je uklidnit, nebo ublíží našim!“
„Už jdu,“ kývnul. „Postarej se o ně, prosím tě. Oblečte je a připravte nosítka pro Leeu
a Kony-waa. Odvedu damary a vy přijďte za mnou.“
„Co sním?“ přistoupil kajto s mečem v ruce ke Kentaro-mingovi. „Mám ho…?“
Daniel ji pokynem ruky zadržel.
„Ještě ne. Pojď se mnou, hato,” nařídil gardistovi.
8. Hato Kentaro-ming
Hato byl hluboce otřesen rychlostí a snadností s jakou byli poraženi. Jejich vlastní
ptáci se spojili s nepřítelem, a co neudělali oni, dokončil nájezd hraničářů na koních, kteří
dostali i ty z gardy, kterým se podařilo dostat přes palisádu. Byl poslední živý z celé skvadry.
Za vším stál tenhle podivný muž se Sardovým strážcem na rameni, kterého ostatní
oslovovali beze všech formalit, Havrane. Na své zbroji nesl označení seika Hraničářů stejně
jako štíhlá žena s energickým výrazem velící jezdcům na koních. Odkud se ti lidé vzali?
Nebyly znaky klasů na tvářích některých z nich, jen kamufláží? Hlínožrouti se přece nemohli
postavit skvěle vycvičené gardě? Nebo je ve Weiře opravdu vše jinak?
Už nezbylo nic, co by mohl udělat. Jediné na čem mu ještě záleželo, byli damaři, kteří
šli za tímhle mužem, ke kterému se lísala dokonce i jeho Harga.
Daniel vyváděl damary z tvrze po úzké lávce na louku u řeky, kde jej obklopili a on s
nimi opakoval rituál dotýkání. Tímto způsobem jim děkoval a tišil bolest z utržených ran.
Damarové byli sytí, spokojení a tentokrát se nezdálo, že dojde ke střetu opozici vůdce, nová
část hejna uznala Kingovu autoritu a podřídila se mu bez boje.
Hato nebyl svázán a mohl velitele hraničářů napadnout, ale neuvažoval o tom ani na
okamžik, viděl jak damaři střeží pohledem každé jeho hnutí. Muž zvaný Havran si znovu
nasadil přílbu ve tvaru woorlí hlavy a Kentaro měl pocit, že sleduje lidskou šelmu mezi
ptačími dravci a nebyl si jist, kdo z nich je víc nebezpečný. Měl by jej nenávidět, ale necítil
nic kromě pocitu obrovské prázdnoty. Byl s ním konec tak, jako tak. Buď jej zabijí tihle lidé,
nebo císař. Dvacet let věrných služeb císařskému rodu pozbylo významu. Měl pocit, že ten
podivný muž se věnuje damarům natolik, že jeho přítomnost nevnímá.
„Čekal bych, že je necháš zabít?“ zeptal se přiškrceně hato a tím připomněl svou
existenci.
„Proč? Damaři jednají jen podle své přirozenosti. Je to jejich chyba, že se cítí se být
druhy lidí, kteří s nimi jezdí?“
„Druhy jezdců?“ ušklíbl se Kentaro. „Jezdec je pánem damara, jeho vlastníkem a pták
jen plní jeho příkazy.“
„Jak dlouho znáš damary?“ zeptal se Daniel a zkoumavě na důstojníka pohlédl
„Již po tři návraty Sardy jsem gardista, hraničáři,“ prohlásil Kentaro-ming hrdě.
„Tak dlouhá doba ti nestačila, abys pochopil, že člověk nemůže damara vlastnit? Jak
by člověk mohl vlastnit tvora, který se mu ve všem vyrovná a v mnohém jej předčí?“
„Jsou to jen ptáci. My je převyšujeme rozumem,“ namítl hato.
Damarové zatím uhasili žízeň vodou z řeky a King rozestavil hlídky, takže střežily jak
hejno, tak přístup ke tvrzi. Kentaro jen udiveně zíral.
„Opravdu?“ usmál se nevesele Daniel, v očích už neměl nenávist. Přesto, částečně
díky své přílbě stále ještě vyhlížel děsivě.
„Kdybys ty měl jejich rozum a postavil dnes v noci stráže jako oni, nedostali bychom
vás tak lehce.“
Kentaro sklopil pohled.
„Nikdy jsem neviděl, že by se damarové chovali k někomu jako k tobě, seiko. Nikdy
neútočili sami bez jezdců. I kdybych postavil hlídky, nejspíš by mi to nebylo nic platné.“
„Možná,“ odtušil Daniel. Přešel k samici s ošklivě poraněným křídlem, která zůstávala
v jejich blízkosti, a položil jí ruku na ránu. Na chvíli zavřel oči. Kentaro nechápal, co dělá, ale
neodvažoval se jej rušit.
„Mí lidé budou chtít tvou smrt,“ promluvil Daniel, po té co nechal samici jít. „Za chvíli
vzplane pohřební hranice. Garda hodně ublížila tomuto kraji a Vrány neodpouští.“
„Dostal jsem příkaz tu vše zničit! Nebudu se vymlouvat, že jsem se o to nepokusil.
Jsem voják a plním rozkazy!“ řekl Kentaro-ming tvrdě, bez toho, že by sklopil oči. Neměl
zbraň a bylo mu jedno, jestli vyprovokuje útok na svou osobu.
„Zase jeden co jen plnil rozkazy. Vojenská čest,“ ušklíbnul se hořce Daniel. „Jak se
jmenuje tvůj vůdce? Caligula? Napoleon? Hitler? Které z krásných jmen zase ozdobí historii
potoky krve? Proč to musí být pořád dokola?“
Kentaro mu nerozuměl, ale do jeho mysli se promítl smutek neznámého a sním
obrazy stovek mrtvých v jiných válkách, které nepoznal.
„Kdo jsi, Havrane?“ zeptal se stejně, jako se ptal té štíhlé bojovnice, ale ani tentokrát
se mu nedostalo odpovědi.
„Jednou se mě Hidashi-dha zeptal, jestli vím kdo je to bojovník. Já měl představu
někoho, jako ty. Ale on mi vysvětlil, že bojovník bere plnou zodpovědnost za svá rozhodnutí
a konání. Ale ty jen plníš rozkazy.“
„Poslal tě dharma?“ otázal se Kentaro-ming.
„Možná, ale ty mě neposloucháš, mingu! Špatně pokládáš své otázky.“ Daniel na něj
pohlédl a hato se zachvěl, protože měl pocit, že se dívá až na dno vlastní duše a tam byl
stud za to, co vykonal. Hlas svědomí, který se tak dlouho snažil umlčovat, promluvil. Věděl,
že až stane před tváří Sardy a nebude snadné se mu zodpovídat ze svých činů.
„Všechno v pořádku, Havrane, nedělá potíže?“ přišel Benjiro-ka s Ghiru-ki.
Kentaro se rozhodl impulzivně, ale ve chvíli, kdy se mu ta myšlenka zrodila v hlavě,
okamžitě věděl, že je správná. Klesl před Danielem na jedno koleno. „Chci ti sloužit, pane!“
„Na tebe už čekají v pekle, zirgu,“ sáhla Ghira po meči. „Dovol mi ho zabít!”
„Ten muž má svou cenu. Neunáhli se,“ varoval Benjiro-ka.
Daniel se díval z jednoho na druhého a na klečícího důstojníka, který čekal na jeho
verdikt. Příčilo se mu zabít dalšího člověka. Ne snad pro to, že by pochyboval o jeho vině,
ale už dnes viděl příliš mrtvých.
„Mohl bych mu věřit? zeptal se přenosem Horu-ky. Člověk se zkušeností v zacházení
s damary by se nám hodil.“
„Je to známý důstojník Zlaté.“
„Známý zabiják. Vrazí khamimu nůž do zad při první příležitosti,“ varovala Ghiru-ki.
„Pokud mu odpřísáhne věrnost, tak ne. Zkusil bych to s ním.“ nesouhlasil Benjiro-ka.
„Vstaň hato,“ vyzval gardistu Daniel. „Když tě Vrány nechají žít, přijmu tvou přísahu.“
Pohřební hranice byla připravena. Na větvích politých hořlavým olejem spočívala těla
pěti vojáků družiny, včetně Kony-waa, který nepřežil bičování.
Leea-mi ležela vedle hranice na nosítkách. Třásla s ní zimnice, ale byla při vědomí.
Strážkyně se od ní nehnuly na krok a spolu s nimi u ní zůstávala i Cumi oblečená do gi-buši
a výzbroje jednoho z jejich padlých.
Daniel přistoupil k hranici. Vrány stály v kruhu kolem a mnohý z nich si velitele gardy
měřil nenávistným pohledem. Rudozlaté kimono zde působilo jako provokace. Těla na
hranici ležela zbavená svrchního oděvu přikryta pruhy látek. Mrtvé tváře zíraly na odpolední
oblohu už omyté, ale přesto se stopami smrtelné agónie.
Danielovi do očí vstoupily slzy. Kdo jsem, že se odvažuji vést tyhle lidi na smrt a tvářit
se jako jejich vůdce? Má něco vůbec větší hodnotu než lidský život? Co mám těm lidem
říct? Další mrtví na mé cestě. Nejdřív v Dheirao a teď i tady. Co mám říct Mariko, když mě
bolí jen pohled na ni. Kde je ten krásný sluneční den a její úsměv, když jsem ji potkal
poprvé? Tohle už nebyla hra a on už nebyl ani pouhý návštěvník, ani nezúčastněný
pozorovatel.
Rráá přiletěl a usadil se mu na rameni. Pocítil dotek jeho mysli, měl starost o Leeu
stejně jako on.
„P O T R A V A?“ King přišel až k nim a zůstal stát jen pár kroků od hranice. Obrovité
absurdní zjevení, stejně absurdní jako vše kolem, jen smrt byla vždycky stejně reálná. Tam u
Brány. V Dheirao. Ve vyvražděných vesnicích i tady. I tenkrát když mu umírala v náručí Lan.
Damar stál a díval se na něj. Nechápal nejistotu jeho duševního rozpoložení. Pro
Kinga bylo vše tak jednoduché a smrt jej neděsila. Damaři žili pro současnost. Oslavovali
krásný sluneční den, kdy měli plná břicha a jejich touha po boji byla ukojena. Krásné samice
v jeho hejnu se podvolí těm nejsilnějším - vítězům. Daniel potřásl hlavou, aby se vymanil z
dravcových myšlenek, které si jej přivlastňovaly. Tomu se dalo vzdorovat, ale bylo tu i něco
jiného mnohem silnějšího. Ať chtěl nebo ne, žily v něm generace urozených Ghaniů, kteří
nikdy nezapochybovali o právu a povinnosti vést své lidi a starat se o ně. Ti k němu
promlouvali ve chvílích slabosti. Ti mu našeptávali slova a rozhodnutí a nenechávali místo v
jeho srdci pro malost a pochybnosti, které dýchal v zemi svého zrození, daleko odsud. Tohle
byla Weira a ne země v centru starého kontinentu, která se dopracovala k moudrosti, že
nejlepší je se před silnějším sklonit. Význam osobní oběti je o ničem, a smrt pro ideály
největší možnou hloupostí. Tohle byla Weira a on byl Ghani!
„Vrány!“ oslovil shromážděné. „Tato družina nebyla ustavena pro moji pýchu nebo jen
na ochranu mojí osoby. Jsme tu pro Weiru, pro všechny její obyvatele, bez rozdílu kast. Tito
muži zemřeli včera a dnes, za nás a my jim chceme vzdát čest touto hranicí. Bohužel na ní
nemohou spočinut všichni, o které jsme přišli, ale jejich jména nebudou nikdy zapomenuta.
Budou už navždy zapsána do Knihy družiny Vran. Weira na ně nezapomene!“
„Weira nezapomene!“ zopakovalo shromáždění kolem hranice.
„Nemohli jsme se tímto způsobem postarat o mrtvé, které zahubila Garda ve
vesnicích, ale i to byli naši lidé. Za svůj rod slibuji, že dokud budu žít, nedovolím beztrestně
nic podobného. Ti muži sem přišli se svým „Křížem a ohněm, ve jménu císaře a Jediného
boha. Neznám takového boha a nechci ho znát. Moje cesta sem byla dlouhá, delší, než si
kdokoliv z vás umí představit. I já jsem si přinesl svého Boha s sebou. Boha, který nezná
rozdíly mezi lidmi, Boha dobrého a soucitného s lidským utrpením, ale také Boha, který učil:
oko za oko, zub za zub. Boha zástupů, kterým dával naději, a také pomáhal drtit nepřátele.“
„Bratři a sestry skloňte hlavu na znamení úcty k našim mrtvým, zemřeli za Weiru i za
nás.“ Danielovi na rty samy našly v koutku mysli útržky slov modlitby: „Bože ty jsi můj pastýř,
vodíš mě po svých cestách, s tebou neznám strach ze smrti. I když kráčím údolím
hlubokého stínu, nebojím se ničeho zlého. Vedeš mě ve stopách spravedlnosti a dáváš mi
život věčný. Amen.“ V tvářích kolem četl údiv, ale mnohé ta slova pohnula k slzám.
„To bylo krásné, Dha-ne,“ zašeptala Leea-mi ze svých nosítek. „Promluvíš tak i nad
mým tělem až moje duše odejde? Sardu tě určitě uslyší a neopustí mě na mé Cestě.“
„Ty neodejdeš Leea-mi, to nedovolím. Slibuji!“ ujistil ji a pohladil po ruce. Zvedl se od
ní a znovu pevným a energickým hlasem oslovil svou družinu: „Dřív než zapálíme tuto
hranici, žádám vás o rozhodnutí o důstojníku Zlaté gardy hato Kentarovi-mingovi.“
Mezi přítomnými to hněvivě zašumělo. „Smrt!… Zabijte ho!“
Daniel pozdvihl ruku, aby je utišil. „Kentaro-ming mě požádal o čest, stát se jedním z
nás a já se rozhodl mu dát šanci, pokud mu ji dáte vy,“ odmlčel se a sledoval tváře kolem, ve
kterých byla snaha jej pochopit.
„Hraničáři neberou zajatce. Tento muž se stane buď naším druhem se všemi právy a
povinnostmi, nebo doprovodí na Cestu naše padlé. Rozhodnutí bude na vás.“
Wakira-ki se postavila na kámen.
„Podle hraničářského kodexu vyhlašuji soud nad přítomným hato Kentaro-mingem.
Poměr vašich hlasů rozhodne. Právo hlasovat mají staří i rekruti, váha hlasů je stejná.
Dědku, tebe jmenuji obhájcem toho muže, uveď všechno, co mluví v jeho prospěch. Smíšku,
ty nám připomeneš jeho provinění. Sardu ať požehná našemu rozhodnutí.“ Seiko dokončila
svou řeč a uvolnila místo mladé Strážkyni.
„Víte o někom, kdo by si víc zasloužil smrt?“ vykřikla Ghira zlostně. Nechápala, jak
vůbec může khami uvažovat, že by nechal gardistu na živu. „Viděli jste, co spáchal on i jeho
muži ve vesnicích. Na jeho rukou je krev. Krev desítek lidí, kteří se provinili jen tím, že byli
Weiřané. Viděli jste roztrhaná těla dětí, kterými krmil své ptáky. Teď, když jsme zvítězili, se
najednou chce přidat k nám?“ Rozhlédla se po družině a viděla, že její názor sdílí většina z
nich.
„Slyšela jsem o činech tohoto muže a nikdy bych nepředpokládala, že se bude
zbaběle lísat k ruce, která mu uštědřila výprask. Že bude mít míň odvahy než jeho muži,
přijmout spravedlivý trest! Zeptejte se Mariko a Cumi co za utrpení jim způsobil a přitom
stačilo jeho jediné slovo, aby tomu zabránil! Porušil kodex války! Neznám nikoho, kdo by si
víc zasloužil ne jednu, ale deset smrtí!“
Kentaro-ming jen stál a snažil si zachovat důstojnost přes urážky, které mu mladá
žena metala do tváře. Viděl, jak mnozí při za její řeči sahají po zbraních, a nedivil se. Jak si
mohl jen na chvilinku myslet, že by jej přijali mezi sebe?
„Je snadné odsoudit tohoto muže,” vzal si slovo Benjiro-ka. „Hato Kentaro-ming je
voják a co se stalo, ať se nám to líbí nebo ne, se děje v každé válce. Vojáci zabíjejí a berou
si ženy poražených. S gardou jsme se do dneška nestřetli v přímém boji a nemáme právo se
dovolávat kodexu. Nezapomínejte, že bojujeme jako hraničáři a ne jako pravidelná armáda.“
V družině to zašumělo nevolí. Především xarům a bývalým vojákům se příčilo přiznat
si tuto skutečnost. Daniel si pomyslel, že jeho Strážce nezvolil nejlepší způsob obhajoby.
„Uvědomte si,“ pokračoval Benjiro-ka, „že hato byl jen nástrojem v rukou někoho
daleko mocnějšího než je sám. To císař jej sem poslal zabíjet! Dejte si ruku na srdce, kolik z
vás na jeho místě, by odmítl příkaz podepřený takovou mocí a autoritou?… Pohleďte na ty
damary! Nenáviděl jsem je a obával se jich, stejně jako každý z vás a když mi Havran, řekl,
že na nich mám jezdit, myslel jsem si, že se zbláznil! A vidíte, třetina z nás už dokáže tyhle
ptáky ovládat a tenhle muž, by nás mohl naučit na nich skutečně bojovat. Pokud Kentaroming půjde s námi, může být pro nás přínosem a může nám dát výcvik, který možná
nejednomu zachrání život…“
„Nepotřebujeme ho! Havran dokáže s damary věci, o kterých se tady tomu, ani
nesnilo,“ přerušila jej a Ghiru-ki ukázala na hata, jako na odporný hmyz.
„Nesouhlasím s tebou.“ vmísil se do hovoru Daniel. Zvedl oči od Leea-mi, která měla
víčka přivřená. Zrychleně oddychovala, ale poslouchala, co se dělo.
„Nechala sis vyprávět jak Kentaro-ming přelstil naše lidi? O léčce co připravil u řeky?
Myslím, že se od něj máme co učit. Dodneška neznáme všechny signály, ke kterým byli
damaři vycvičeni a já potřebuji, aby poslouchali každého z vás i bez mojí přítomnosti. Chci
do budoucna, aby je každý člen mé družiny dokázal zvládnout, a máme zde muže, který nás
to může naučit. Umíte si pak představit sílu Vran, kdybyste vy všichni ovládali damary?“
„Zvedni mě, prosím,“ požádala Leea-mi. Daniela jí podepřel ramena.
„Kentaro-mingu, řekni, proč chceš opustit císaře a bojovat za nás? Tady tě nečeká
bohatá odměna, a pokud padneš do rukou vlastním, bude to tvůj konec.“
Hato se otočil k ležící mladé ženě. Byla bledá a nebyl si jistý, zda přežije. Teď už
nechápal, jak mohl dovolit zničit bytost tak statečnou a současně křehkou. Věděl, že pokud
zemře, bude jej její pohled pronásledovat až do konce života.
„Tahle xara,“ ukázal na Ghiru-ki, „bohužel neznám její hodnost?“
„Řeknu ti ji, až ve chvíli tvé smrti, zirgu!“ zasyčela Ghira.
„Tahle xara,“ nenechal se Kentaro-ming vyvést z rovnováhy, „mě obvinila, že se
přidávám na vítěznou stranu. Ty se mě ptáš, zda za mým rozhodnutím není naděje na
hmotný prospěch. Přál bych vám, abyste se tou vítěznou stranou skutečně stali. Porážka
Zlaté gardy nebo spíš jen jedné z jejích skvader určitě císaře rozzuří. Přišel zde asi o
sedmdesát damarů, ale Zlatá garda jich má kolem tisíce. Umíte si toto údolí představit
zaplněné gardou na tisíci damarech a za nimi dalších sto tisíc pěších vojáků? Myslíte, že má
Weira sílu, kterou by mohla proti takové armádě postavit?“ zmlknul a pátravě se rozhlédl po
tvářích Vran a někteří uhnuli očima.
„Má mingu!“ vystoupil před něj vysoký a mohutný plavovlasý muž se znakem klasu
na tváři - sedlák Kuchira.
„Weira má Havrana a tisíce mužů, které jsou schopny postavit její kasty.“
„Kasty? Proč by se do toho měly kasty míchat? Kasty si budou hledět svého jako
vždy. Válka je věcí šlechty a vojska. Jen vojsko rozhoduje, kdo je pánem území!“
„Tohle je Weira, mingu. Kdybyste sem přitáhli o pár ašrenů později, až projde
výcvikem rolnická armáda, vyřídili by si to naši s vámi sami. Každá vesnice postaví oddíly
jaguárů a nás není sto tisíc, nás jsou statisíce.“
Kentaro nevyjádřil pochybnosti nad tím prohlášením, byť je pociťoval. Vzpomněl si na
jejich ztráty ve vesnici, kterou napadli předchozí noci. Možná měl ten sedlák částečně
pravdu.
„Celý život jsem bojoval za císaře, nejdřív za otce a teď za syna. Bojoval jsem za říši
Himeru a věřil, že je to správné, ale to co se děje nyní v Sundhaicu a v armádě, je víc, než
jsem ochoten snášet. Ty kříže, jež byly postaveny zde a v Kharzu, jsou jen začátkem a já už
se na tom nechci podílet. Nebojím se smrti, a pokud mám zemřít, chci, aby to bylo pod
takovým vůdcem, jako je Havran a za věc hodnou úcty.“
Kentaro skončil svou řeč úklonou směrem k Danielovi.
„Já ti odpouštím, mingu. Vím, že to myslíš upřímně,“ pronesla tiše, ale zřetelně Leeami. „Hlasuji pro tvůj život.“
„Pokud ti odpustila Jiskra, můžu i já mingu,“ připojila se k ní Cumi. „Ty ses mě nedotkl
a ti co to udělali, jsou mrtví.“
Jeden po druhém pronášeli Vrány svůj soud a Kentaro-ming s překvapením zjistil, že
většina z nich je ochotna jej přijmout do svých řad.
„Já ti nedokážu odpustit, mingu,“ pronesla Mariko s hořkostí v hlase. „Možná někdy v
budoucnu? Pokud uvidím, že jsi alespoň částečně odčinil, co bylo spácháno, ale pokud se
nás pokusíš zradit, vlastnoručně tě zabiju. Já ti svůj hlas nedám.“
„Ani můj hlas nemáš, mingu.“ řekl podmračeně Kuchira. „Dám si na tebe pozor.“
Kajtory Haotsu-wa sečetla hlasy a vyhlásila výsledek.
Daniel opatrně položil zpět Leea-mi na nosítka a vstal. „Rozhodnutí padlo. Hato
Kentaro-ming je přijat jako rekrut na zkušební lhůtu. Vzhledem k tomu, že jsou důvody, aby
se císař nedozvěděl, že je s námi, nadále bude nazýván pouze Mingem.“ Daniel se obrátil k
novému rekrutovi. „Souhlasíš?“
„Respektuji to, Havrane. Dozvím se teď tvoje pravé jméno?“ zeptal se hato.
„Na to je dost času. Zapalte hranici!“ Daniel přiložil hořící pochodeň ke dřevu. „Kéž
byste byli ti poslední, co ztrácím.”
Kentarovi šla ze všeho hlava kolem. Někdo z hraničářů mu podal pochodeň, aby se i
on připojil k obřadu.
„Přímou Cestu a odpusťte, můžete-li,“ popřál do plamenů.
Těla zabitých členů družiny pohltily plameny. Nad osadou již kroužili ptačí mrchožrouti
včetně několika Rrááových příbuzných a z trávy poblíž říčního břehu už vyhlíželi první divocí
zirgové přilákaní vůní prolité krve.
Daniel odvrátil tvář od hranice. Nebyl čas truchlit nad mrtvými, měl zodpovědnost za
živé. Dva kroky od něj stál velký sedlák, kolem ramen držel Mariko a na rozdíl od ní, mu po
tvářích tekly slzy. „Ryu Kuchiro, ustanovuji tě Mingovým kmotrem.“
„To né! Já jsem přece…“ začal protestovat oslovený.
„Dost! Ty se o něj postaráš!“ zareagoval nesmlouvavě Daniel. „Naučíš ho všechno,
co potřebuje znát. Za jeho chyby potrestám tebe!“ Otočil se ke Kentarovi. „Kuchira je nyní
tvůj kmotr. Poslechneš jej ve všem na slovo. Pokud se pokusíš utéct nebo nás zradit zabije
tě.“ Už si dál nevšímal ani jednoho z nich, kývnul na Wakiru a ty dva zanechal svému osudu.
Rawat už bylo v polovině své pouti po obloze a Hraničáři vytahali z vodní tvrze
většinu věcí, které chtěli vzít sebou. Kentaro-ming se necítil nejlépe, když viděl, jak jsou těla
jeho vojáků bez úcty svlékána a jejich majetek i zbroj ukládána na hromady.
„Tady máš Mingu. Sundej ze sebe ty gardistický hadry. I bez nich vidím rudě, když ti
mám dělat chůvu.“ Přinesl Kuchira gardistovi gibuši.
Oděv, který zdědil, patřil zabitému xarovi. Místy bylo ještě od krve a Kentarovi nebylo
příjemné si jej obléct, ale chápal, že ve své uniformě s hraničáři jet nemůže. Naštěstí mu
mrtvý svou tělesnou stavbou celkem odpovídal a rovněž lehká zbroj, kterou hraničáři
používali, mu seděla. Byla pevnější než ocelový zlacený kyrys gardy a o polovinu lehčí. Když
si připnul svůj meč, který mu Daniel vrátil po té, co mu odpřisáhl věrnost, cítil se už o mnoho
lépe.
„Dobrý,“ prohlédl si ho Kuchira kriticky. „Nejsi už nejmladší, nevím, jestli nám budeš
stačit?“
„O to se neboj! Co zvládne sedlák, zvládnu já dvakrát!“
„To je dobře. Tak běž připravit k jízdě damara i pro mě. Tamhle jsou zásoby, a v
každým sedle, ať je dávka jídla na týden.“
„Nejsem tvůj sluha, hlínohryze!“ vypěnil Kentaro-ming a v příštím okamžiku ležel na
zádech sražen pádnou pěstí. Otřepal se a sáhl po meči.“
„Tohle nezkoušej,“ zavrtěl hlavou Kuchira. „Možná jsi s mečem lepší než já, ale nejsi
rychlejší než naše šípy.“ Upozornil jej na Vrány, z nichž již čtyři měli napnuté luky. Nejméně
dva z nich, jak si pamatoval, hlasovali pro jeho smrt. Nepochyboval, že nezaváhají, pokud se
jen rychleji pohne. Odtáhl ruku z meče a pomalu, aby jim nezavdal příčinu ke střelbě, vstal.
„Zapamatuj si, já jsem tvůj kmotr a to co ti přikážu, tak splníš tak rychle jak budeš
schopen. Mazej k damarům,“ nařídil mu Kuchira.
Kentaro se nasupeně otočil.
„Mingu!“ zastavil jej sedlákův hlas. „Na něcos zapomněl.“
Hato se k němu zvolna otočil.
„Teď už nejsi gardista.“ zabrnkal si Kuchira na levé ucho.
„Náušnici?“ zeptal se nevěřícně Kentaro. Velká stříbrná náušnice v jeho uchu patřila k
označením důstojníků císařské gardy, když si ji po zaváhání vyndával z ucha, měl pocit,
jakoby část z něj umírala.
9. Rozhodnutí
Vojáci nakládali na volné koně kořist, jíž byla veškerá výbava gardy a rovněž zásoby
potravin z tvrze, které byli schopni uvést, aby se nemuseli zdržovat lovem. Jezdci s výcvikem
na damarech je připravovali na cestu, kompletovali jejich výstroj a snažili se dát do pořádku
části, které v boji doznaly úhony. Trochu váhali u dlouhých kopí gardy, která byla dost
neskladná, ale Wakira-ki je nařídila vzít rovněž.
Daniel byl unavený víc, než by pokládal za možné, ale ještě nepřišel čas k oddechu.
Přesto, aby si alespoň trochu ulevil, odložil zbroj i přílbu a mezi Vránami procházel jen v
drátěné košili natažené přes gibuši, s mečem na opasku. Ghiře nařídil pomáhat ostatním a
Benjira určil na hlídku u damarů.
Vrátil se k Leea-mi, její stav byl pro něj hlavní starostí. Dhami byla napůl v mrákotách.
Strážkyně byly zachmuřené, seděly na patách u své velitelky, péči o ni nechávaly na Cumi.
Ta nedbala na vlastní rány a starala se jen o ni. Otírala jí tváře a rty navlhčeným hadříkem a
uklidňovala ji, mluvíc na ni jako na malé dítě. Danielovi svým žvatláním lezla na nervy, ale
neměl to srdce ji odehnat. Připomínala mu malého statečného pejska, který je přesvědčen,
že zvládne úkoly služebního vlčáka a svůj názor vnucuje celkem úspěšně svému okolí.
Daniel vzal Leea-mi za ruku. V její tváři viděl, že vycítila jeho přítomnost, ale oči
neotevřela. „Jsem ráda Dhane, že ten hato půjde s tebou. Není to špatný muž.“
„K čertu s ním, Leeo, nejradši bych ho zabil, když vidím, co ti udělal.“
„Kdyby to dovolil, ublížili by mi daleko víc….“ Leea-mi ztichla a on cítil, že duševní
spojení mezi nimi se přerušilo.
„Co je s ní?“ pohlédl zoufale na Cumi.
„Je bez sebe, seiko,“ zašeptala dívka. „Teď už po třetí. Musíme pro ni najít pomoc
léčitele nebo zemře.“
„K čertu! Víš o někom poblíž?“ tázal se jí Daniel zoufale spoléhaje na její znalost
kraje.
„Tadyk ne. Možná v Dhaimicuru, ale jeto ocuť strašně daleko. Tak dlouho nevydrží.“
zašeptala a dotkla se Leea-miny tváře. „Jiskro! Nesmíš umřít, mám už jen tebe.“ Vyhrkly jí
slzy.
„U Sardy ženská!“ zahromoval Daniel. Nepříliš úspěšně se snažil o drsný tón. „Co na
druhé straně hranice?“
Cumi zasvitl v uslzených očích náznak naděje.
„Možná v Orukuru. Je to prej velký město, ale přes hory to bude vo držku.“
„Nechám ji naložit na damara a vyrazíme,“ chystal se zvednout Daniel.
„Na damarovi ne, seiko.“ pozvedla Cumi hlas. „To by nevydržela.“
„Jak to víš?“zamračil se na ni.
„Moje bába se v tom vyznala, kurýrovala všechny ve vsi. Pomáhala jsem jí. Dala bych
nosítka mezi dva koně.“ osmělila se dívka. „Kdybysme svázali pár kopí a... “ popsala mu
trochu kostrbatě konstrukci, kterou vymyslela.
Daniel vstal a obrátil se k Meru-ki. „Připravte Leea-mi na cestu, tak jak ta malá
navrhuje. Vyrazíme co nejdřív.“
„Leea-mi?“ chytila Cumi už odcházejícího Daniela za ruku. „Řekls Leea-mi, veliteli?“
Otočil se zpět, až teď si uvědomil, že před dívkou prozradil, co neměl.
„Ona je …“ Cumi se novým pohledem se zadívala na Ogamu a Meru-ki. Mosaika,
kterou si několik dní skládala v hlavě, do sebe zapadla. Teď jí všechno došlo. Tohle byly
bezpochyby pověstné Strážkyně a mladá žena na nosítkách…
„Rudovlasá! Jak sem mohla být tak blbá?“
Daniel viděl, že Meru-ki položila ruku na měč. Zamítavě zavrtěl hlavou. „Cumi tohle je
tajemství! Slib, že je neprozradíš. Vědí to jen Staří a tak to musí zůstat.“
„Ani slovo, Havrane. Ať se propadnu do nejhlubšího pekla. Přísahám při Temurovi,“
ujistila jej Cumi.
„Wakiro,“ vyhledal Daniel velitelku oddílu. „Ta nová u dhami říká, že nejbližší slušný
léčitel je v Orukuru. Znáš cestu?“
„Párkrát jsem tam byla. Vidíš ty dva vrcholy?“ ukázala seiko na západ, kde se
vypínala hradba Oblačného pohoří. „Je tam průsmyk, ale touhle dobou bude pod sněhem.
Chceš do Kharzu? Jejich dharma je náš nepřítel!“ nelíbil se jí jeho záměr.
„Pokud můžeme někam blíž, tak ne. Nevím, jestli Leea tu cestu přežije, ale chci se o
to pokusit. S vámi nebo sám!“
Důstojnice si unaveně odhrnula vlasy z čela, byla vyčerpaná stejně jako všichni
ostatní. Nejvíc ze všeho toužila smýt z těla pot, prach a krev a aspoň na chvíli si zdřímnout,
ale zatím na to nebylo kdy.
„Dobře, Havrane. Dej mi trochu času,“ kývla hledajíc v sobě rezervy pro nový úkol.
„Díky, moc mi pomáháš.“ Vzal ji kolem ramen a na chvíli přivinul k sobě. Wakira-ki
ocenila jeho neobratné gesto, i když by ji víc potěšil, kdyby jí věnoval aspoň sem tam
nějakou noc. Trochu sobecky si uvědomila, že kdyby Leea-mi nepřežila, nebyl by tak
zdrženlivý. Prostě potřebuju chlapa. Přiznala si. Problém byl, že měla obavy, aby si jako
velitelka nezadala, kdyby ulehla s někým z družiny.
Zaplašila tyhle úvahy a zavolala mladého xanga: „Harado, vem si pár lidí a
prohledejte ještě jednou baráky. Potřebujem deky, kožešiny cokoliv proti chladu. Povezem
Jiskru do Kharzu.“ Kývla hlavou pohraničnímu pohoří.
Harada-xa nevybíravě zaklel, ale bez námitek se obrátil k tvrzi a cestou přibíral
hraničáře, které potkal.
Danielovi zastoupila cestu mladá žena v pomačkaném nákladném kimonu.
„Řekli mi, že jste velitelem tohoto oddílu?“ Ve výrazu, kterým si jej měřila, byl stín
povýšenosti a pohrdání.
Unaveně na ni pohlédl. Teď když se umyla, vypadala lépe než tam uvnitř, kde jí
nevěnoval příliš pozornosti. Byla poměrně vysoká se světlou pletí a dlouhými černými vlasy.
Kánonům Staré rasy příliš neodpovídala, ale bezesporu se jednalo o velmi přitažlivou
mladou ženu. Oči měla velké, mandlového tvaru a výrazné rty - teď urputně sevřené. Ze čtyř
obyvatelek tvrze, se kterými se gardisté v noci „bavili“, přežily jen tři. Čtvrté ženě stačil
rozzuřený gardista podřezat hrdlo po té, co se Mariko a Cumi zmocnily mečů. Mladá
černovláska, po tom co prodělala, vypadala lépe, než by čekal, ale podlitina na pravém oku
a rozbitý ret dosvědčovaly, že ani s ní gardisté nezacházeli v rukavičkách.
„Jsem xangi Draima-xi te Kheira.“ představila se a nedbale pokynula k dvěma ženám,
jež ji provázely. „Tohle je moje služka,“ šťouchla do ženy v prostém kimonu, „a tuhle do
svých služeb přijímám,“ ukázala na ženu ve vesnických šatech.
„Seiko Havran. Co pro vás můžu udělat?“ lehce naznačil úklonu jí i těm dvěma.
Na rozdíl od žen, které označila za své služebnice, jeho úklonu neopětovala a změřila
si jej odmítavým pohledem.
„Jste si vědom, důstojníku, že to co se stalo, zavinili vaši podřízení?“
Obvinění mu připadalo přehnané, ale rozhodl se s ní mít trpělivost.
„Je mi líto co se vám stalo, xangi. Udělám pro vás tři, co budu moci.“
„Ještě se rozmyslím, zda vaši omluvu přijmu!?“ pronesla žena nepříjemným tónem.
„Žádám, abych byla dopravena co nejrychleji do dharmova sídla! Kde bude váš postup
řádně prošetřen.“
Daniel se nezmohl na odpověď. Tak tahle dáma opravdu nepůsobila jako ublížená
chudinka, která potřebuje utěšit. Ona si jeho šokovaný výraz vyložila po svém. To jak
obrátila oči k nebi, jasně říkalo: „Co jsem to zas narazila na tupce, který nechápe, co chci?“
„Žádám, aby mi byl neprodleně vrácen veškerý můj majetek a přidělen přiměřený
doprovod do dharmova sídla!“ zopakovala důrazněji.
„Nemáme teď cestu na Khaicuru, paní. Obávám se, že vám nebudu moci vyhovět.“
Ještě stále se snažil se být zdvořilý.
„Asi si neuvědomuješ, s kým mluvíš, vojáku!“ pozvedla žena hlas.
Danielovi neušlo, jak rychle jej degradovala. Pokusil se něco namítnout, ale nepustila
jej ke slovu.
„Můj otec je bratrem dharmy Gwangu a jsem si jista tím, že pokud by Hidashi-dha
slyšel, že jsi nechtěl vyhovět mým přáním, mohl by ses se svou hodností, velmi rychle
rozloučit!“
Zaskočila jej. Pár sekund nebyl schopen najít odpověď a víc nebyla ochotna čekat.
„Mohu znát tvé jméno, abych věděla, na koho si mám případně stěžovat?“
„Už jsem se představil, vážená xangi," Danielovi zaškubaly koutky. Přes vážnost
situace, únavu a starosti o dhami jej tahle žena pobavila. Odhadoval, že nebude výrazněji
starší než Leea-mi tak devatenáct dvacet let, ale sebevědomí měla na rozdávání.
„Zřejmě máš důvod se za své pravé jméno stydět, Havrane! Asi nepocházíš z právě
nejlepší rodiny,“ ušklíbla se pohrdlivě. Daniel se již několik dní neholil a zcuchané vlasy mu
sahaly k ramenům. Bez zbroje s kruhy pod očima jí možná připadal jako pobuda, zvlášť když
díky rozpuštěným vlasům nemohla vidět označení xary na ušních boltcích.
„Očekávám, že mi v co nejkratším čase necháš připravit nosítka!“ mladá žena se
otočila k němu zády, dávajíc dvěma služebným velitelsky pokyn k následování.
„Když říkám v nejkratším čase, tak předpokládám, že v NEJKRATŠÍM ČASE, vojáku!
Dřív než se setmí!“
„Draimi,“ oslovil Daniel tiše, ale zřetelně její záda, a úmyslně vynechal koncovku
jejího jména. „Pláčeš pěkně, ale na špatným hrobě.“
„Co si to dovoluješ!“ vzplála xangi s temperamentem vskutku ohnivým. „Ty
ubožáku…!“ Vychrlila na něj záplavu slov, ve kterých ocenila jeho postavení hraničáře jako
odpadu armády, mezi jinými drobnějšími urážkami stačila znectít jeho mužství,
zapochybovat o kvalitách jeho předků a naznačit podezření na jejich páření s tvory, o
kterých jaktěživ neslyšel.
„Draimi! Dost!“ zakřikl ji, a když to nestačilo, přiskočil k ní. Jednou rukou ji sevřel
kolem pasu a druhou jí zacpal ústa.
„Máš jen dvě možnosti, xangi. Sbalit se a jít kam tě srdce táhne. Nebo, mě pěkně
poprosit a možná tě vezmu s sebou.“
Urozená xangi se mu nejdřív zmítala v náručí soptíc nad drzostí, které se vůči ní
dopouštěl, ale pak to shledala docela příjemným. Imponovali jí silní muži, kteří se nedali
snadno zastrašit. Úmyslně se opřela svými prsy o jeho hruď, tak aby to musel cítit.
„Tak co?“ pustil ji Daniel.
„Vzdávám se násilí. Pokud pominu neodpustitelnou drzost tvého jednání, Havrane.
Tak bych šla raději s vámi,“ řekla s maximální možnou mírou pokory, jíž byla schopna. Cesta
opuštěným podhůřím bez služebnictva a po vlastních nohou, ji nelákala.
„Říkal jsem, pokud pěkně poprosíš!“ trval na svém Daniel.
„Ano… prosím, abyste mě vzali s sebou!“ jen stěží se jí slova prosby dostávala přes
ústa.
„Jsem si jistý, že se ti to nebude líbit,“ varoval ji. „Očekávám od tebe, že budeš dělat
všechnu práci, která ti bude uložena!“
„Práááci!?“ nechtěla věřit svým uším. „Tohle přece…“ začala ze sebe chrlit námitky,
že něco podobného se neslučuje s jejím postavením a rodem, až k ní Daniel znovu přikročil
připraven jí zacpat ústa. Pochopila a v polovině slova zmlkla
„Pokud chceš jít s námi, tak si zapamatuj dvě věci. V našem oddíle je moje vůle
zákonem, a co se týče povinností, jsme si všichni rovni. Můžeš být třeba královna ze Sáby.
Seru ti na kasty!“
„Jó serem na kasty!“ zopakoval poslední repliku Kuchira, procházející kolem nich, s
pozdviženou pěstí.
Draima-xi se zatvářila, jakoby šly na ni nad tím vulgárním prohlášením mdloby, ale
měla obavy, že pokud by chtěla upadnout, nemusel by mít ten hnusný hraničář zájem ji
zachytit. Nechápala, kde se v něm ta drzost bere, vždyť to byl jen sotva lepší žoldnéř?
„A ještě jednu věc, vznešená xangi. Nezkoušej to na mě se svou vyřídilkou.“ varoval
ji.“ Pokud nebudeš cestou tichá jako myška, tak ti nechám dát roubík!“
Draima-xi nevěděla, co je to ta „myška“, ale vůbec se jí tahle hrozba nezamlouvala.
Havranovo jednání naprosto nerespektující její původ ji ujišťovalo, že to myslí vážně a je
schopen se na ní takového bezpráví dopustit stejně, jako ji už tímto způsobem umlčeli
gardisté, a to nebyla příjemná zkušenost.
Kentaro-ming zvědavě zíral na to, co Hromotluk provozoval s kovovým zrcadlem. Byli
na návrší u osamělé skupinky stromů, nad říčním meandrem, ve kterém byla zbudována
tvrz. Po obloze nad nimi táhly hejna ptáků, předzvěst blížící se zimy, která tady v podhůří
přicházela brzo přesto, že dole v nížinách se teprve připravovala druhá sklizeň.
Gardista se sedlákem seděli na vichřicí povaleném kmeni. Kovář našel místo v
rozsoše stromu ardao nad nimi. Netrvalo dlouho a světelné záblesky, které vysílal do okolí,
našly odezvu na kopci ve vzdálenosti asi pěti etují.
Hato dostával první lekci v užití sedláckého telegrafu a žasnul nad jednoduchostí jeho
principu.
Hromotluk hláskoval nahlas každé slovo, které vysílal: „Havran-vzkazuje-všichnigardisté-pobiti-tečka.-Hlídejte-hranice-můžou-přijít-další-tečka.„
Kentara mrazilo, když slyšel obsah toho sdělení. Weira pohltila jeho skvadru, jako by
nikdy neexistovala, a to se ani nestřeli s pravidelnou armádou. V uších mu stále ještě znělo
Kuchirovo prohlášení, že Weira je schopna díky svým kastám postavit ne stotisícovou
armádu, ale může do zbraně povolat statisíce. Co dokáží lidé, odhodlaní bránit své domovy,
už viděl.
Sedlák zatím sloupnul nožem kus kůry, cosi do ní vyryl a podal ji Kentarovi.
„Tohle se dneska Mingu naučíš cestou,“ ukázal na horní sadu znaků. Tady to
znamená „damar“ d-a-m-a-r. Zopakuj to po mě třikrát.“
„Damar. Damar. Damar,“ opakoval Kentaro-ming s otráveným výrazem.
„Dobrá, tohle zvládáš. Tady pod tím slovem jsou zapsány znaky jednotlivých písmen
pro vysílání. Každé písmeno má k lepšímu zapamatování svoje “mateřské slovo“. U
písmene „D“ je to dharma. Slyšíš to? Dháár-ma. Dlouze a krátce. Čárka a tečka. Pro „A“ je to
A-shar-ta, tři tečky.“ Probral s ním jedno písmeno po druhém a výuku zakončil: „Jestli to
večer nebudeš umět zepředu i pozpátku, nedostaneš najíst.“
Mezitím co Kuchira vysvětloval Kentarovi první písmena, tvrz na ostrově byla z pěti
stran podpálena a oddíl Vran vyrazil na západ k horám. Tady shora bylo vše dobře vidět.
Plameny si braly stavení za stavením, až pohltily i centrální budovu. Vrazi i jejich oběti
společně odcházeli k Sardovi na dlouhý nebo krátký čas, než jim dovolí se znovu zrodit nebo
skončí v Temurově pekle.
Kouř požáru stoupal vysoko k obloze jako varování nezvaným návštěvníků Weiry
viditelný na desítky etují daleko, ale ne dost na to, aby si z něj vzali poučení ti, kteří za touhle
tragédií stáli.
Sešli dolů z kopce, kde na ně podle Havranova rozhodnutí čekali tři uvázaní koně.
Kentaro si s nedůvěrou prohlížel čtyřnohé zvíře, na kterém měl jet. Byl to jak uhel černý
hřebec.
„Opravdu mě nekousne, když si na něj sednu?“
„Nemusíš mít strach. Zatím sežral jen tři gardisty, ale jinak je to dobrák,“ utahoval si z
něj kovář.
Oba jeho průvodci byli víc než o hlavu větší než hato, což mu dost lezlo na nervy.
Nikdy nebyl žádné lamželezo a jeho obratnost s mečem mu tady nebyla nic platná. Navíc už
viděl, co dokáží jejich halapartny. Nepochyboval, že s každým zvlášť by si byl schopen
poradit, ale ne s oběma.
Kůň před ním uhýbal. Kentaro-ming nevěděl jak se dostat do sedla a ti dva mu to
nijak neusnadnili. Damaři byli cvičeni, že si sedli a jejich jezdec na ně mohl pohodlně
vystoupit, ale tohle zvíře se k ničemu podobnému nemělo. Navíc na jeho sedle nebyly ani
popruhy, aby se k němu připoutal. Konečně se dostal nahoru a až po něm ti dva s nedbalou
elegancí, vyskočili do sedel.
„A teď si trochu pohnem, abychom dohnali ostatní. Hejááá!“ plácnul Hromotluk jeho
hřebce přes zadek a ten splašeně vyrazil. Kentaro vydržel na koňském hřbetě prvních pár
desítek metrů a pak už jen krátce letěl vzduchem, kde svůj pád zakončil tvrdým dopadem na
zem.
„Nestalo se ti něco, Mingu?“ přivedl Hromotluk zpět jeho koně s výrazem potměšilého
soucitu.
„Tak nevím, Kuchiro, jestli nám tenhle chlap k něčemu bude, když se nedokáže ani
udržet v sedle. Doufal jsem, že si s trochou štěstí zláme vaz, ale asi se jej tak snadno
nezbavíme.“
Kentaro se zvedl z trávy. Nic mu nebylo, až na uraženou pýchu. Postavil se ke koni a
vyskočil do sedla podobným způsobem, jak to viděl před chvílí udělat je.
„Nepřibližuj se k mýmu koni, kováři.“ pohrozil s rukou na meči. Hromotluk se
ušklíbnul, ale nechal jej na pokoji a Kentaro pobídl koně koleny.
Kvůli dhami, postupovala družina na koních pomaleji než obvykle, ale jinak jela ve
stejném útvaru, jako když je hato viděl poprvé.
Havran v sedle Moroteho damara a v doprovodu čtyř svých lidí si vzal na starost houf
damarů. Jeli před oddílem „koňáků“ jak Kentaro jezdce na koních stále v duchu nazýval.
Houf čítal padesát šest hlav a hato znal každého z nich a chvílemi měl pocit, jakoby v
prázdných sedlech viděl jejich bývalé jezdce, jako by byl v podivném snu, ze kterého se co
chvíli probudí. Jeho Šipku zatím nikdo neobsadil. Tesknil po své darle, i když to nedával
najevo a i ona k němu tu a tam zalétla pohledem, jakoby nechápala, proč jsou odloučeni. On
tomu rozuměl, i když to nebylo řečeno: před návratem do jejího sedla si bude muset
zasloužit důvěru těchto podivných lidí.
„Oddíl má za pochodu dvě křídla, levé a pravé.“ vysvětloval gardistovi Kuchira cestou.
„Levému obvykle velí Haotsu-wa, to je ta kajtory co teď jede s Havranem na tom světlejším
damarovi. Můžeš jí říkat, Kostro, neurazí se. Pravé má na starosti kajto Harada. Je to xang,
ale jinak dobrej chlap."
„Na tak malý oddíl, tu máte hodně důstojníků?“
„S tím si hlavu nelam. My jsme speciální oddíl.“ odbyl jej Kuchira.
„To už jsem zjistil, při Temurovi.“
„Tvoje místo je šesté v levé řadě, moje sedmé. Zapamatuj si to.“
„A on?” kývl Kentaro hlavou ke kováři, který byl u něj v hluboké nemilosti.
„Já patřím do pravýho křídla a jsem na šestce vedle tebe. Ti co za něco stojej, jsou
pod Haradou,“ přidával Hromotluk další trestné body k těm už zaznamenaným na Kentarově
soukromém účtu.
„Stačilo!“ zakřiknul jeho popichování Kuchira. „Jednou z hlavních zásad je klid na
pochodu. Pokud musíš mluvit, tak jen šeptem, ale lepší je používat znakovou řeč, kterou se
brzy naučíš.“
Trojice minula vojáka, který byl zadním jištěním. Jezdci jim beze slova udělali místo
mezi sebou na příslušných pozicích a Kentaro s trochou problémů navedl koně do řady.
Jezdkyně před ním se otočila a on se střetl se zachmuřeným výrazem hraničářky se znakem
klasu na tváři, pro kterou jízda obkročmo na koni nebyla snadná a on nejlépe věděl proč. V
duchu poděkoval bohům, že nepodlehl pokušení, které pro něj představovalo její žádoucí
tělo.
Stromy začaly měnit svůj charakter, ubývalo listnáčů a přibývaly jehličnany. Listnaté
stromy již byly většinou bez listí a místy se nohy koní a pařáty damarů brodily závějemi žlutě
a rudě zbarvených listů. Pro Kentara byla tato krajina novou zkušeností - garda byla obvykle
nasazována v rovinách a stepích, které pokrývaly hlavní rozlohy císařství. Období padajícího
listí vstupovalo do své poslední fáze.
Náznaky cest, které míjeli, se postupně ztrácely. Ani Weira ani Kharzu tuto
přirozenou hranici nijak zvlášť nestřežily. Nikdy v minulosti si žádná z armád k přechodu na
území souseda Oblačné hory v této části nevybrala a přejít průsmyky byť v období velké
Rawat bylo považováno za odvážný a riskantní kousek.
Terén, kterým putovali, se stával tak obtížným, že si družina našla cestu mělkou
říčkou, tekoucí z hor. Cesta po omletých valounech byla daleko příjemnější než se prodírat
se neprostupnými houštinami.
K večeru dorazili k přítoku, který otvíral přístup ke skrytému údolí s travnatou horskou
loukou, obklopenou vysokými skalními štíty. Povel k zastavení byl pro Kentara vykoupením
a nejen pro něj. Wakira-ki vybrala místo pro tábor, poblíž vzdálenějšího východu z údolí.
Našli tu vzácný úkaz - jezírka s horkými prameny, které tiše probublávaly skrze vodní
hladinu. Jejich dna i okolní břehy byly potažené bílým pevným povlakem travertinu z dálky
připomínající sníh.
„Levé křídlo, odstrojte koně, ať je můžete vykoupat.“ nařídila Wakira-ki. Pravé křídlo
se rozestavilo na hlídku s luky v pohotovosti.
Damaři zůstali stranou a jejich velení převzal, jinak se to nedalo nazvat, Moroteho
damar, kterému Havran říkal King. On sám se, se svými lidmi, připojil k nim. Jeho první
kroky vedly k Rudovlasé, kde pomohl sundat improvizovaná nosítka ze závěsů na koňských
sedlech.
Přesto, že si hato myslel, že je již připraven na vše, zůstal v šoku stát, když se jejich
seiko začala beze všech cavyků na břehu svlékat a nezastavila se ani u spodního oděvu.
„Nevejrej a hadry dolů. Pravý křídlo se chce taky vykoupat. Bohové ví, kdy k tomu zas
budeme mít šanci,“ pobídl jej Kuchira sám už téměř nahý.
Kentaro nechápal co se děje, ale nechtěl se ptát, aby si nevysloužil další posměšky,
jako když se oddíl zastavil k hromadnému vykonání potřeby. Napodobil Kuchiru, který
přivázal uzdu koně k blízkému keři, vyňal ze sedlových zavazadel, mýdlo a pruh látky a
začal se zbavovat zbroje. V rozpacích se snažil raději po nikom nedívat. Přesto se nemohl
vyhnout pohledu na Mariko, která se za ostatními zpozdila. Mladá žena vstupovala do
jezírka horké vody se strnulou tváří. Její tělo stále ještě neslo stopy toho, co jí udělali jeho
muži. Prsy měla pokousané a na stehnech a v okolí klína krvavé šmouhy.
Kuchira jí nabídnul, že jí pomůže se omýt, ale odmítla a nedovolila ani nikomu
dalšímu, aby se jí dotknul. Kentaro viděl, jak pohledy zalétající směrem k němu ztvrdly. Muži
i ženy se z jeho blízkosti odtáli, jako by byl prašivý. Co nejrychleji dokončil svou očistu a
pospíšil se obléct.
Dívka vystoupila z vody teď už čistá, ale v její tváři četl, že to co se jí stalo, voda smýt
nedokáže.
Pro gardistu bylo ulehčením, když mohl s připraveným lukem zaujmout postavení na
určeném místě jako ochrana druhého křídla oddílu. Neušlo mu, že Kuchira se postavil tak,
aby ho měl na očích a víc pozornosti než okolí věnoval jemu. Chápal jeho nedůvěru, ale byla
zbytečná, přísahal Havranovi a neměl v úmyslu přísahu porušit.
Většina pravého křídla již byla ve vodě, když se seiko Wakira-ki dostala do hádky s
ženami z tvrze. Mladá šlechtična na ni docela slušně ječela.
„Chtěly jste s námi Draimi-xi, takže budete dodržovat, naše pravidla,“ trvala na svém
Wakira-ki.
„Co si o sobě myslíš? Nenechám se očumovat od bandy nadržených hraničářů!“
zvyšovala hlas černovláska rozhodnutá neustoupit. Obě služebné se bázlivě schovávaly za
jejími zády.
Hádka donutila Daniela opustit vodu. Řešit spory s nevítanými spolucestujícími jej
nijak netěšilo, přesto se pokusil být trpělivý.
„Xangi, hraničářské oddíly se řídí kodexem, který se vztahuje na všechny jeho členy.
Tyhle pravidla neznají výjimky a kvůli vám je nebudeme dělat.“
Pohrdlivě si jej měřila od hlavy až k patě, využívajíc své převahy, že ona je oblečená
a on nahý. Nahý chlap vypadal v podstatě směšně a rozhodně jí hrůzu nenaháněl. Trochu ji
překvapilo, když si na jeho levém uchu všimla modrých znaků bojovníka xary. Jejím
zkušeným očím neušlo vypracované svalnaté tělo, po kterém se tu a tam táhly modře
zbarvené pruhy a jizvy, které v první chvíli považovala za stopy po bičování, ale zubaté
okraje některých jizev jí napověděly, že se jedná o stopy po chapadlech zerwa. Viděla pár
mrtvých s těmito znaky na těle. Tenhle chlap se zdál být trochu těžším oříškem, ale ona už
se postará, aby jej rozlouskla.
„Umyjeme se, až vy odejdete!“ drze mu pohlédla do očí. Danielovi rychle došla
trpělivost. Nebylo mu nejtepleji, vítr, který zde vál byl mnohem chladnější než dole v podhůří.
„Já se s tebou nebudu hádat xangi. Teď se svlíkneš a půjdeš se vykoupat, nebo se
sbal a táhni!“
Xangi zrudla vztekem, ale pohyb jeho ruky k jejím ústům ji zarazil. Dokázala poznat,
kdy jí nezbude než ustoupit a dopřát soupeři dočasné vítězství.
„Jak si přeješ, Havrane. Od hraničáře se těžko dá očekávat víc. Dáma mezi vás
zavítá opravdu zřídka.“
Provokativně pomalu vyprostila ramena z kimona, nechala hedvábí sklouznout ke
štíhlému pasu a hrdě vystavila velká špičatá prsa, která její milenci přirovnávali k pohárům s
vínem. Jistá si, že její postavě se nedá nic vytnout. Rozvázala pásek v pase, dovolila kimonu
dokončit cestu na zem a předvést dlouhé nohy. Po té si s předstíraným studem rozvázala
bederní roušku, odkryla pečlivě zastižený proužek chloupků na podbřišku a s hrdě
vztyčenou hlavou, nakráčela za ostatními do tůně.
Její vstup do vody byl oceněn uznalými poznámkami mužské části oddílu. Služebné
se svlékly rovněž, ale vstoupily do vody téměř nepovšimnuty, protože pozornost všech si
získala xangi. Přes předchozí obavy o svou cudnost nešla hlouběji než do pasu a při mytí si
měřila Daniela, vyzývavým pohledem.
„Myslím, že si říká o šíp mezi kozy,“ poznamenala Ghira k sestře a ta souhlasně
kývla.
Kentaro-ming se probudil. Něco slyšel. Podle postavení hvězd na noční obloze už
bylo dost po půlnoci a citelně se ochladilo. Nejdřív se nemohl zorientovat, odkud zvuk
přichází a co to je, až si uvědomil, že jsou to tiché vzlyky, tak tiché, že je mohl slyšet jen on,
spící na své kožešině na dosah od znásilněné selské dívky. Obrátil se na druhý bok a
pokusil se znovu usnout, ale nešlo to. Převalil se zpět na záda. Díval se nahoru ke hvězdám
a nepřestával slyšet tichý nářek. Nevydržel. Překonal ten kousek, co je dělil a položil jí ruku
na rameno.
„Neplač, Mariko. Prosím,“ zašeptal jí do ucha. Trhla ramenem, aby se zbavila jeho
ruky, trochu ztichla, ale vzlyky jí dál otřásaly tělem a nekontrolovatelný pláč, se nedal,
uzamknou za sevřenými rty. Přes malátný odpor ji Kentaro vzal do náruče.
„Neplač. To přejde. Přebolí,“ utěšoval ji tiše. Nakonec se dívka k němu přitiskla a
usnula neklidným spánkem na jeho rameni. Kentaro zíral do zářících tváře Asharty na noční
obloze a myslel na to, kolik takhle poznamenaných dívek a žen za sebou zanechal na své
životní cestě.
Ráno jej probudilo ržání koní a cinkání kotlíků, ve kterých xangi se svými služkami
připravovala jídlo pro oddíl. Uvědomil si, že jeho povinností je zajistit jim dostatek dřeva.
Ohlédl se po selské dívce - vedle něj už nebyla. Právě se odněkud vracela, a když se střetl s
jejím pohledem, tvář měla strnulou a bez výrazu.
„Asharte y Sardu, Mariko,“ pozdravil ji.
„I tobě, „odtušila a bez toho, že by na něj pohlédla, si začala balit věci.
10. Damaři
Družina nemohla pokračovat dál v nynější sestavě. Měli jít na území znepřátelené
provincie a utajené přesuny takového množství lidí koní a damarů nebyly možné.
„Jeden z vás dvou musí zůstat tady,“ domlouval se Daniel, se svými Strážci.
„Nechceš si odpočinout Benjiro?“
„A nechat tě na starosti jenom jí?“ kývl hlavou ke Ghiře. „V Kharzu budeš potřebovat
někoho, kdo myslí hlavou.“
„Tak poslouchej, Dědku… začala strážkyně.
Daniel unaveně zvedl ruku. „Rozhodne los.“
Wakira-ki pověřila velením za své nepřítomnosti Kostru a drsná válečnice bez otálení
začala organizovat ty, co měli zůstat. Nejtěžší rozhodování pro Daniela představovalo, jestli
sebou vzít damary nebo ne. Byla tu možnost se vydávat za gardistickou hlídku.
„Mingu, zvládli by damaři cestu přes hory?“
„Nevím veliteli. Nikdy neviděli sníh a mám obavy, že by jim mohly omrznout nohy.“
„Chci jet s vámi, Havrane!“ předstoupila před něj xangi, naslouchající opodál. I v
polních podmínkách zůstávala upravená a nalíčená.
„Jen bys nás zdržovala, Draima-xi.“ zavrtěl hlavou. „Tady budeš užitečnější. Až se
vrátíme, vezmeme tě do Khaicuru.“
„Nesnáším vaření,“ zavrčela.
„To už všichni stačili poznat,“ ušklíbnul se Daniel.
„Mám v Orukuru příbuzné. Určitě nám seženou toho nejlepšího léčitele.“
„Já tam znám jen pár hostinských a těm nemůžu důvěřovat,“ vmísila se do hovoru
Wakira-ki. „Navíc jsem tam měla pár nepříjemností… Dva otrapové už to nerozdejchali.“
„Dobrá, xangi,“ rozhodl Daniel. „Vezmeš si výbavu Vran. Ale jestli nám nebudeš
stačit, nechám tě na cestě.“
„Spolehněte se, veliteli,“ ujistila jej snaživě.
„Mám si vzít věci na cestu. Pojedu s Havranem. Pomůžeš mi?“ Usmála se xangi
svůdně na vojáka, který třídil kořist z tvrze.
Mladý rekrut jí se zaujetím pomáhal s oblékáním a příliš si nevšímal toho, co z kořisti
cpe do zdobeného cestovního pytle její služka Ata. Netrvalo dlouho a xangi byla oděna do
gibuši a zbroje. Přesto trvala na tom, že si vezme sebou všechen svůj majetek, především
množství svých šatů a přesvědčila rekruta, aby jí pomohl naplnit další cestovní vak s tím, že
jej naloží na koně, který měl vést rezervní potraviny.
„Jsem připravena, Havrane.“ předstoupila xangi před Daniela, který rozděloval
poslední pokyny. Tvářila se bojovně a u pasu měla připnutu dlouhou dýku. Nějakým
zázrakem, ani zbroj zcela nedokázala potlačit její ženský půvab.
Oceňující pohled, kterým khami přejel po její postavě, se Ghiře stojící vedle něj, ani
trochu nelíbil. Při losování měla smůlu a zůstávala.
Benjiro, dávej pozor na tu ženskou. Něco s ní není v pořádku, požádala přenosem.
Nejspíš to, že má větší…, nedokončil mistr sdělení a jen se ironicky ušklíbl.
Tichou hádku přerušil příchod xanginy služky. Ata přivlekla dva pytle jen o málo
menší než ona sama.
„Co to má být?“ vyletělo Danielovi nahoru obočí.
„Moje věci! Přece nepřijdu do Orukuru takhle!?“
„Asis zapomněla, že jedeme do hor,“ zavrtěl Daniel hlavou. „Ghiro, pomož jí s
výběrem toho, co opravdu potřebuje, ale rychle nemáme čas.
„Veliteli, já…“pozvedla xangi hlas, ale on už zamířil pryč. Ghiru-ki ji chytila za zápěstí
se sladkým úsměvem a zabránila jí, se rozběhnout za ním.
„Myslím, že v táboře ti bude líp.“
„Pusť,“ vytrhla se jí xangi. Kdyby její oči mohly zabíjet, k mrtvým z tvrze by přibyl
další.
„Do sedel!“ zavelela Wakira-ki a oddíl, zatím bez Daniela a mistra, vyrazil. Seiko
následovala část jezdců levého křídla. Nováček Kentaro, Hromotluk, Kuchira a Mariko. Koně
nesoucí Leea-mi provázely její Strážkyně a Cumi, která se od své kmotry ani na okamžik
neodloučila.
„Chci, abyste udělali pořádný průzkum okolí, Kostro. Musíte vědět o všem co je v
okolí deseti etují a nakreslete mapu. Pověř tím Hatema-ku, ten chlap je schopný.“ Dával
Daniel poslední příkazy kajtory. „Myslím si, že by tady mohla být naše stabilní základna.“
„Nechám tu vystavět pár srubů a ohradu, Havrane“ kývla Haotsu-wa energicky a v
hlavě už se jí rýsovaly plány.
„Dobře, ale nech, lidi trochu vydechnout. Hlavně se snažte spřátelit s damary ať si na
sebe zvyknete. Musíte se naučit s nimi pracovat. Zapamatovala sis signály, co nám ukázal
Ming? Trénujte je, ať na ně nezapomenou. Občas jim zazpívejte, milují to.“
„Neboj se, budu o ty kuřátka pečovat, jak o vlastní.“
„Ať mají každý třetí den dost masa. Kdyby se vám podařilo mezi ně občas zahnat
něco živého, to bylo vůbec nejlepší, aby si trochu užili lovu.“ Při té představě se na okamžik
jeho hlas i výraz změnil. „Jdu se s nimi rozloučit. Požádám Kinga, ať to tu pohlídá. Za chvílí
přijď za mnou.“
Haotsu-wa se dívala za odcházejícím Danielem, jak jde na louku k damarům. Draví
ptáci se seběhli, skláněli k němu své strašlivé hlavy a dotýkaly se jej se vší jemností, která by
ovšem člověku nechráněnému pancířem způsobila pořádné modřiny.
„Rozumíš tomu, Dědku?“ zeptala se tiše starého Strážce. „Když začne takhle mluvit,
mám z něj strach? Jak může cítit jako oni?“
„On i dhami mají Dar jaguára, znáš legendy.“ Položil jí ruku kolem ramen. Měl tuhle
zkušenou veteránku rád přesto, že se často popichovali. „Věřím, že Weira, teď potřebuje
právě takového khamiho jako je on. Se vším co přináší a čemu občas nerozumíme. Vidělas
jeho slzy u pohřební hranice? To je pro mě ujištěním, že stále zůstává člověkem. Možná
časem i my damary lépe pochopíme. Třeba v nich vidí něco, co nám zůstalo skryto. Vždycky
jsme je považovali za krvelačné bestie - to nejhorší co může císařský rod používat proti nám.
Věřila bys, že se mohou chovat takhle?“
„Stejně mi z nich naskakuje husí kůže, a občas i z něj,“ nenechávala se přesvědčit
Hatsu-wa. „Pomodli se za mě. Jdu za nimi.“
Kaytory se odvážně vydala do kruhu ptáků, kteří jí jen neochotně uvolňovali cestu k
Danielovi. Ptáci teď byli odstrojení, zbavení pancířů, sedel i ostnatých obojků, ale i tak
působili děsivě. Mezi nimi si připadala zranitelná a drobná.
Dhane k ní natáhl ruku, ve tváři měl zas ten zvláštní výraz. Vzal Kostru za zápěstí
pravé ruky, jako by si ji přivlastňoval. Druhou ruku nechal položenou na hrdle vůdčího
damara.
ZÁBLESK!
To co jí proběhlo hlavou, ji k smrti vyděsilo. Chtěla se khamimu vytrhnout, ale on jí to
nedovolil. Zaťal jí prsty do zápěstí s tvrdou necitelností. Střetla se s pohledy damarů, všichni
na ni zírali s nově probuzeným zájmem a ona se bála pohnout, aby ji nenapadli.
ZÁBLESK!
Tentokrát to bylo delší a ona se na okamžik cítila součást hejna, kdy myšlení dravců
a lidí splývalo v jedno. Tentokrát ji to už tolik nevyděsilo.
„Cítilas to, že!“ Dhane se usmál se svým dravčím úsměvem a nepouštěl ji.
„Ano,“ přikývla zmateně.
„Věděl jsem, že to v sobě máš. Jen to spalo,“ zasmál se zvláštním hrdelním tónem.
Znovu ten záblesk a už byla zase s nimi. Teď viděla všechno jinak, damary khamiho i
sebe. Dostala se na dno svých instinktů. Ona byla samice a on samec, tak jako ostatní v
hejnu. Rozhodující byl pud rozmnožování, uspokojení hladu, touha po volnosti a vzrušení,
které mohl nabídnout lov nebo boj, což bylo vlastně totéž.
„Představuji ti svou přítelkyni Haotsu-wa Kingu. Bude tu s vámi, zatímco já musím
přejít ty hory na obzoru.“
„Rááůů!“ zaprotestoval damar.
„Tam by se vám nelíbilo, byla by vám zima,“ přesvědčoval je Daniel. „Slibuji, že až se
vrátím, tak vás vezmu na nádherný lov. Proběhnem se spolu a nic nás nezastaví. Budem
štvát zvěř a napijeme se její krve.“
Haotsu-wa mu rozuměla stejně jako King, přes to, že jen málo z toho bylo obsaženo
ve slovech, která vypouštěl z úst. Slova byla jen strukturou, na kterou bylo vázáno vědomí
jich dvou. To co sděloval, byla spíš jakási projekce představ, jejíž syrovost by jí otřásla nebýt
v transu, který ji ovládl. Místo toho ji teď lákala představa štvanice, na kterou Dhane myslel a
v ústech ucítila chuť teplé krve.
„Kingu chci být tvou přítelkyní a vás všech. Zajistím vám dost potravy, než se Havran
vrátí a vyrazíme spolu na skvělý lov,“ promlouvala k nim, tak jak jí to ukázal Dhane. Vůdčí
pták se k ní sklonil a ona se dotkla rukou beze strachu jeho zobanu. Po něm se k ní skláněli i
ostatní damaři a sdělovali jí svá jména, tak podivná a zvláštní, že by je nedokázala lidským
hrdlem vyslovit, ale okamžitě si je ukládal do paměti.
„Díky, Kingu buď na mou přítelkyni hodný,“ rozloučil se Daniel s vůdčím ptákem a
přerušil spojení.
Haotsu-wa se s probuzením do vlastního vědomí zapotácela a zjistila, že se sotva
drží na nohou. Už zas lidskýma očima pohlédla na dravce, ale teď je viděla jinak. Teď znala
jejich jména a oni znali její. „Poznali se“ navzájem. Věděla, že ji mohou zabít, ale už neměla
ze smrti strach, oni ji přijali a ona přijala je. Podělila se s nimi o kus sebe a oni jí za to vrátili
díly vlastních osobností.
Uvědomila si intenzivní pocit hladu, který ji ovládl a který jen stěží uspokojí kaše.
Chtěla maso ještě teplé a syrové se spoustou krve. Její lidská část se otřásla nad tou
představou, ale to nebyl jediný pocit, který ji ovládl. Měla takovou chuť na milování, že by se
nejraděj na Daniela vrhla a donutila jej to s ní dělat přímo tady na louce.
„Pojď, vzal ji Daniel důvěrně, kolem pasu a ona se k němu přimkla. Vyvedl ji z kruhu
ptáků. Věděla, že ví, co cítí a neuvádělo ji to do rozpaků, protože damaři se za tyhle věci
nestyděli a ona se jen zvolna vracela do lidských konvencí. Přiměl ji pokleknout do trávy a
sám usedl na paty proti ní.
„Na poprvé je to určitě nejsilnější a dokáže to být jako droga, ale musíš to ovládnout.“
vysvětloval jí. „Teď už to dokážeš i sama, beze mě.“
„Můžou to dokázat i další z našich lidí?“ zeptala se jej Haotsu-wa zvědavě.
„Ano, pokud jim někdo otevře vědomí, “ přikývl Daniel."Je to jako pouto se Strážci, jen
jiná úroveň."
„Bolelo to,“ třela si zhmožděné předloktí, ale nemyslela tuto bolest.
„Ano, sama to s nikým nezkoušej.“ varoval ji. „Byl jsem opatrný. Je možné z toho přijít
o rozum."
„Jsi si jistý, že blázni nejsme?“ zapochybovala, „pořád se nemůžu vzpamatovat.“
„Tak jsem se s tebou podělil o své šílenství,“ usmál se Daniel, „neměl jsem odvahu
vás tu nechat s damary bez toho, aby tu měli s kým komunikovat. Co kdyby se vás rozhodli
z nudy lovit?“
„Děkuji, Havrane. To bylo to nejúžasnější, co mě v životě potkalo,“ sklonila Haotsu-wa
hlavu na znamení díků. „Takovéhle to je mít Dar jaguára?“
Dhaneho pohled ztvrdnul. „Neprosil jsem se o to.“
„Musíme jít Dhane.“ Došel k nim Benjiro-ka. „Jsi v pořádku, Kostro?“
„Kdybys neodjížděl, tak bych tě přesvědčila jak moc,“ usmála se na Benjira hladově,
a on spatřil v jejích očích část toho, co vídal v Dhaneho.
„Asharto stůj při nás,“ zašeptal.
Daniel se chystal nasednout na koně, když k němu přišla, služka mladé xangi. Děvče
bylo po většinu času velmi tiché, takže bylo celkem snadné vůbec zapomenout na jeho
existenci, ale tentokrát se jí ve tváři zračila zoufalá rozhodnost. Dokonce jej chytila za ruku.
„Pane, já vím, že jste mi zachránil život,“ zmlkla zaskočena tím, že se jej odvážila
oslovit.
„To nic, Ato.“ Daniel ji pohladil po tváři trochu důvěrněji, než zamýšlel a zlehka se jí
pokusil vymanit. Služka jej však nepustila a stále ještě jeho ruku držela ve své. To nebylo
příliš bezpečné po „sdílení“ s damary. Její dotek v něm probouzela chuť ji povalit do trávy
a…
„No tak co je?“ ovládnul se, ale raději uvolnil ruku, než provede nějakou
nepředloženost.
„Dejte…. Dejte si pozor na donu. Nevěřte jí,“ šeptla služka a utekla pryč.
„Co chtěla?“ zajímal se Benjiro-ka.
„Nevím. Znáš nějakou Donu?“ zeptal se mistra, ale ten jen nechápavě zavrtěl hlavou.
Danielovi zbývalo už jen poslední rozloučení s Astorem, kterého zde nechával v péči
Ghiru-ki. Polibek, který mu dala Strážkyně na cestu, chutnal slaně.
Opodál čekala na koni mladá xangi se značně zredukovaným osobním zavazadlem a
neměřila si je nijak přívětivě.
ČÁST DRUHÁ
Páni hor
Na tu zimu nikdy nezapomeneme. Dvounozí přišli do našich hor a sytili nás svými
těly, až jsme tahali břicha po sněhu.
Z vyprávění Woorwaa z Rokliny slzí
O druhou část mi napište na mail: [email protected]
Po uhrazení poplatku 50 Kč vám zašlu kompletní Druhý díl cyklu Himeru. Bližší
informace k platbě a následujícím dílům na www. rawata.cz