docSborník vydaný k výročí 60. let gymnázia
download 
Stížnost Transkript
Sborník vydaný k výročí 60. let gymnázia
Sborník k 60. výročí založení Gymnázia J. A. Komenského Nové Strašecí Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou publikace vydaná k 60. výročí vzniku gymnázia. Podrobně zpracovanou historii školy naleznete ve sborníku, který byt vydán před deseti lety. Naším cílem bylo připomenout vývoj školy zejména z pohledu uplynulého desetiletí. Děkuji všem, kteří přispěli k vydání této publikace a přeji Vám příjemné čtení i vzpomínání. Richard Spiegl Vážení a milí, vzdělávací tradice v Novém Strašecí vždy existovaly a existují. V letošním roce si připomínáme 60 let od založení zdejšího Gymnázia Jana Amose Komenského. Za dlouhou dobu své existence prošla tato škola mnoha změnami, poskytla vzdělání velkému počtu studentů, přivedla k nám spoustu učitelů a v jejím vedení se vystřídalo několik ředitelů. Novostrašecké gymnázium mělo oproti jiným středním všeobecně vzdělávacím školám jednu zvlášnost. V učitelském sboru vždy působilo hodně mužů. Byl to právě ten mužský prvek, který dodával této škole zvláštní kouzlo a jedinečnost. 2 Nezaměnitelné vnitřní klima školy přivádělo do Nového Strašecí schopné a nadané studenty z bývalých okresů Kladno, Rakovník a Praha západ. Absolventi potom pokračovali v dalším studiu na vysokých školách a úspěšně se zapojili do praktického života. Dnes už asi nikdo nespočítá, kolik skvělých lékařů, inženýrů, učitelů … novostrašeckým gymnáziem prošlo. S absolventy našeho gymnázia jsem se za dobu svého starostování setkával po celé republice. Všichni vzpomínali na svoji střední školu s úctou a o svých bývalých profesorech mluvili vždy s respektem. Všichni rádi vzpomínali i na město Nové Strašecí, jehož se během studia stali součástí. Chci poděkovat i všem bývalým a současným pedagogům za odvedenou práci. A na závěr bych chtěl popřát všem absolventům i nynějším studentům, aby je nadále pojily jen krásné vzpomínky na město Nové Strašecí a na „jejich novostrašecký gympl.“ Karel Filip, starosta města úvodní slovo Dámy a pánové, novostrašecké gymnázium má za sebou úctyhodných šedesát let důstojné existence. Přirovnávat školní šedesátiny k věku zralého a moudrého muže by bylo pošetilé. Školní čas plyne jinak než lidský. Té moudrosti se jistě nezříkám, ale jen málokdo z nás může očekávat, že bude čiperný a stále vitálnější i za dalších šedesát let. Věřím ale, že naše škola taková bude, pokud o ni budeme pečovat stejně zodpovědně jako ti před námi. Pamětníci si dobře vzpomínají na nejrůznější komplikace, nepřízně osudu i obyčejnou lidskou nepřejícnost, se kterými se všichni ředitelé za pomoci a podpory svých pedagogických sborů museli vyrovnat. A nebylo to vždy jednoduché a snadné. Své o tom ví emeritní ředitel a patron gymnázia RNDr. Bohumil Chochola, pro většinu z nás – Bohoušek. V osvěžujícím a zajímavém textu kolegy PaedDr. Václava Vodvářky se dočtete o všech významných milnících v dosavadní historii školy. A také o mužích a ženách, kteří stáli za katedrou před svými studenty a byli něčím víc než pouhými pedagogy. Mnohé z nich zdobila životní moudrost, tolerance, smysl pro humor, ale i odvaha. Dokázali vychovat lidi, kteří se za svůj život nemusí stydět, a je úplně jedno, kterou profesi si zvolili. Tato tradice inspiruje i zavazuje všechny pokračovatele a spolutvůrce současné podoby školy. Představit si, jak bude vypadat gymnázium za dalších šedesát let, ponechám na Vaší fantazii. Třeba si ale za šedesát let na letošní oslavy vzpomenou současní studenti gymnázia: „... jó, to bylo tehdy, jak jsme začali jezdit na adapťák a taky do Rakouska na hory a na Čabárnu, jak jsme byli nervózní při imatrikulaci, jak se začala učit francouzština, jak se vymalovalo a vyměnily všechny lavice a židle a taky jak se zavedla elektronická třídnice a taky internet do všech tříd....“ Milí přátelé, nevím, které všemožné vynálezy budou žákům k dispozici za šedesát let. Jedno ale vím jistě. Školu dělají její učitelé a studenti. A osobnost učitele nenahradí dnes ani v budoucnu žádná technika. Naše profese je odjakživa spjata s obrovskou zodpovědností. Vždyť rodiče nám svěřují to nejcennější, co mají – své děti. Můžeme objevit a rozvinout nadání žáka, nebo ho bohužel také odradit a potlačit jeho touhu po poznávání. Učitel může být profesní i mravní autoritou a vzorem pro celé generace studentů. Přál bych si, aby mezi pokračovateli gymnaziální tradice bylo stále více takových inspirativních osobností, spokojených absolventů a spousta slušných a poctivých lidí, kteří na svůj gympl nikdy nezapomenou. S úctou a pokorou hrdý absolvent gymnázia v roce 1981 Richard Spiegl 3 [email protected] 4 je nostra, tedy naše Bylo nebylo, v našich zeměpisných šířkách prý kdysi dávno a dávno fungovalo vysoké učení, kam bylo strašně těžké se po neschůdných cestách dostat, strašně obtížné být přijat, a kde bylo strašně náročné vystudovat, ale odkud se díky tomu rekrutovali samí strašně vzdělaní lidé. Tahle lokalita prý se podle toho dodnes nazývá Strašecí. Lidová etymologie podobného rázu patří samozřejmě do říše mystifikací, ale není šprochu … Už ve 14. století lze doložit řadu osob dosáhnuvších přiměřené církevní kariéry, které ze Strašecí pocházejí. Nejstarší zmínka o novostrašecké škole se váže k 30. květnu 1567. Přijměte, dítky, učení od mladosti své. - Uč se, synu, moudrým býti. - Škola mé stestí. Podobnými nápisy se honosí leckteré školy v našem regionu a žactvo se jim zdvořile či ironicky usmívá. Jak tomu bylo a je v Novém Strašecí? Sledujme věci, jak šly za sebou, tedy se nám budou prolínat koncepční a organizační záležitosti, zapříčiněné širšími společenskými souvislostmi, s problémy každodenního chodu školy. Tak to ve světě chodí, že historie vyrůstá i z maličkostí. historie Adresa 5 Měšťanská a obecná škola v Novém Strašecí zastihla, odkud přišli a proč nezůstali tam, kde studovali dříve. Leč dozvěděla jsem se jen to, že v jejich staré škole už nebylo místo a pro výuku byla nedostatečně velká. Studovali zde žáci chlapecké obecné školy a chlapecké měšťanky pod řízením Filipa Hyšmana, ale navštěvovaly mě i žačky obecné školy dívčí, která však po organizační stránce fungovala samostatně. V té době už zde bylo velké množství žáků, a aby toho nebylo málo, v roce 1902 sem začaly docházet i štěbetalky z dívčí měšťanky a já jsem si jen povzdechla při myšlence na klid, ticho a mou milovanou samotu. Obecnou školu tehdy navštěvovalo asi 250 žáků obojího pohlaví a do měšťanek bylo přijato 165 hochů a 108 děvčat. Filip Hyšman řídil chod chlapecké obecné školy a chlapecké i dívčí měšťanky. Řídící učitelka Vojtěška Pilařová měla na starost dívčí obecnou školu a teprve v roce 1912 byly obě dívčí školy spojeny pod vedení Antonie Langové. Zdálo se, že vše funguje přesně tak, jak by mělo. Děti obojího pohlaví, chlapci i děvčata, sem přicházely každý den s takovou pýchou a radostí, že se zase naučí něco nového, a učitelé byli tak nadšení z jejich zájmu studovat, že jim všechna ta zajímavá moudra předávali s upřímnou radostí. Byl to zkrátka splněný sen všech obyvatel našeho města, avšak já jsem to tak necítila. Byla jsem naštvaná a nechápala jsem, proč zrovna já musím hostit tolik dětí, které pro mě nikdy nic neudělaly a pravděpodobně ani nikdy nic neudělají. V tu chvíli, kdy jsem si přála vrátit čas, aby se znovu mými chodbami rozléhala jen ozvěna zvonu z kostela, odrážející se od holých, avšak majestátních zdí, mé nářky zaslechl jeden z profesorů. Zastavil se uprostřed chodby a sáhl na zeď, jako by mě chtěl uklidnit. Pohladil mě a s klidem řekl: „Budu ti vyprávět příběh a doufám, že po něm svůj názor změníš. Poslouchej: Před mnoha a mnoha lety, přesněji v roce 1553, postihl naše město zničující požár. Spálil vše, co se mu postavilo do cesty, a bohužel i budovu, která stála na tomto místě. A tak musela být velká část historie 6 Až do roku 1896 zde byla jen škola obecná, tedy odpovídající pěti ročníkům dnešní základní školy. Za vyšším vzděláním bylo třeba odcházet do větších měst v okolí. Obecná škola byla smíšená, chlapci a dívky byli vychováváni společně. Konec 19. století však koedukaci nepřál, například spisovatelka Eliška Krásnohorská se dala slyšet: Není pravdou, že hoši, jsouce od přírody drsnějšího naturelu, každodenním společným pobytem s děvčaty zjemní. Pravda je přesně opačná; dívky ve styku s chlapci časem zhrubnou. I v Novém Strašecí došlo v roce 1896 k rozdělení obecné školy na část chlapeckou a část dívčí, každá část pod vlastním vedením. V roce 1896 konečně také byla zřízena škola měšťanská (dnešní druhý stupeň základní školy), ale pouze pro chlapce. Jan Amos Komenský sice pronesl památnou větu Uč se, synu, moudrým býti, ale takhle doslova ji rozhodně nemínil. K naplnění jeho ideálu naučit všude všechny všemu ještě krůček zbýval. Kapacita dosavadní školní budovy č. p. 123 už nedostačovala, a tak byla v letech 1896 a 1897 postavena na rohu náměstí stávající důstojná novorenesanční školní budova č. p. 209. Tam se přestěhovaly obě chlapecké školy (obecná i měšťanská) pod řízením Filipa Hyšmana, i obecná škola dívčí, která však po organizační stránce fungovala samostatně. Takhle vzpomíná na první padesátku svého života samotná budova, jak ji v nestřeženém okamžiku odposlechli Matyáš Hovorka a David Čižinský, současní studenti: „Psal se rok 1894, když jsem začínala spatřovat světlo světa. Nejprve jsem vůbec nevěděla, co jsem a za jakým účelem jsem byla stvořena, ale vypadala jsem úchvatně. Mé mohutné zdi pokrývala fasáda a celá jsem byla vystavěna v novorenesančním stylu. Teprve v roce 1897 jsem ale byla kompletně dokončena panem Vojtěchem Molkem, a když se do mě poprvé hrnuly davy dětí, uvědomila jsem si, že jsem škola. Tato skutečnost mě však moc nepotěšila. Měla jsem ráda klid, to krásné pronikavé ticho, ale jakmile sem vtrhli ti malí hluční nezbedové, kteří nadšení a rozjaření touhou se vzdělávat běhajíce po chodbách rušili můj sladký klid, moje skvělé osamění bohužel skončilo. Vyptávala jsem se tehdy všech, které jsem na chodbách Strašecí znovu obnovena a na tomto místě vznikly tři pozemky. Tak to také zůstalo po dalších téměř 250 let. Když si občané mysleli, že nic podobného jako onen požár nikdy nepřijde, v letech 1811 a 1812 přišly dva velké požáry další, které do základů vypálily budovu, která stála na jedné ze tří zmiňovaných parcel. A právě tehdy se při rekonstrukcích obec rozhodla na místě těchto tří pozemků postavit školu tak velkou, že by se v ní mohlo vzdělávat mnoho studentů, tak krásnou, že by v ní bylo toto vzdělávání skutečná radost, a tak mohutnou a vznešenou, aby žáci při její návštěvě k ní chovali úctu a obdiv. A tak se také stalo, zanedlouho se začalo stavět. Obec ale bohužel neměla dostatek peněz na to, aby zaplatila celou stavbu, tudíž se započala vybírat daň od rodičů studentů, aby byla splacena půjčka, kterou si obec musela vzít. Nakonec vše vyšlo perfektně a v roce 1897 ses zde zrodila Ty, budova, do které všichni s láskou vložili mnoho úsilí a práce. A to je konec příběhu, má milovaná školo. Pamatuj, že ač Ti to možná studenti nedávají najevo, jsi pro ně jako matka, která je připravuje na dospělý život, chrání a pečuje o ně.“ A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že mi tento příběh otevřel oči a mé vnímání okolního světa se změnilo. Nejprve jsem se nezmohla ani na jednu jedinou hlásku. Byla jsem zahanbená sama sebou, tím, jakou jsem chovala ke svým návštěvníkům zášť. Od této chvíle jsem začala být nesmírně hrdá na to, že mohu spojovat všechny studenty, kteří mě pilně navštěvují. V té chvíli jsem se také zapřísahala, že si budu všech žáků i profesorů vážit a budu se snažit udržet šťastné ty, kteří vejdou dovnitř mými dveřmi. A tak jsem také učinila. Dokonce i v těžkých chvílích na konci druhé světové války, kdy jsem sloužila jako útočiště pro německé běžence, jsem nezahořkla a těm, kteří tudy prchali před Rudou armádou, jsem se snažila dodat alespoň trochu chuti do života. Poté jsem chvíli sloužila jako přechodný internační tábor pro německé zajatce, ale ani to mě nezlomilo a věřila jsem v lepší časy, kdy mě budou znovu navštěvovat děti. Dočkala jsem se. Nejprve zde byla až do roku 1950 výuka koedukovaná, ale pak bylo rozhodnuto, že děvčata a chlapci se budou učit společně. Od poloviny 20. století už jen vzkvétám. Snažím se dělat radost všem návštěvníkům, dodávat jim energii nejen ke studiu.“ Alma mater si zavzpomínala, ale čas jde dál. Od 1. září 1948 došlo v Československé republice k osamostatnění prvních pěti ročníků měšťanek pod označením národní škola; vyšším čtyřem ročníkům se dostalo názvu střední škola. Od 1. září 1950 byly obě novostrašecké střední školy (chlapecká a dívčí) sloučeny do jediné střední školy. Tato střední škola sice sídlila společně se školou národní v budově č. p. 209, ale každá instituce byla organizačně samostatná. Prvním ředitelem novostrašecké střední školy byl v r. 1950 jmenován Jaroslav Matoušek (původní ředitel chlapecké měšťanky). V prvním roce své existence měla strašecká střední škola osm koedukovaných tříd a vyučoval tam cca desetičlenný pedagogický sbor. V r. 1950 byly centrálně zavedeny závěrečné zkoušky, jakési malé maturity, které ukončovaly povinnou devítiletou školní docházku na tehdejší střední škole. Žáci předstupovali před zkušební komisi a prokazovali své znalosti ze čtyř předmětů – tří povinných (český jazyk, ruský jazyk, matematika) a z jednoho volitelného. Dne 24. dubna 1953 byl vydán nový školský zákon, který umožnil vznik sítě jedenáctiletých středních škol, zakončených skutečnou maturitní zkouškou. Do jediné vzdělávací instituce a pod jedno vedení bylo spojeno pět ročníků národní (dříve obecné) školy, tři ročníky střední (dříve měšťanské) školy a tři ročníky gymnaziálního charakteru. Povinná školní docházka se tím de facto zkrátila na pouhých osm roků, protože původně devítileté střední školy, jaké byly téměř v každé větší vesnici a které poskytovaly povinné školní vzdělání, se proměnily v osmileté střední školy. Následují tři ročníky, směřující k maturitě, byly výběrové. Jedenáctileté střední školy pochopitelně nemohly být v každé obci. 7 V roce 1960 se ukázalo, že experiment s pouze osmiletým povinným základním školním vzděláním nepřinesl očekávaný efekt, a proto se ve školním roce 1960 – 1961 přistoupilo k prodloužení povinné základní školní docházky na 9 roků. Jedenáctileté střední školy se logicky musely změnit na dvanáctileté střední školy a posléze se výběrové poslední tři ročníky zcela osamostatnily pod názvem Střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ). (Studenti tuhle zkratku četli jako Spolek vymáhající vrácení školného, ale to byla jen recese, chodívali tam vcelku rádi /pokud některý žák chodí do školy rád, že?/). Ve školním roce 1961 – 1962 se v souvislosti se zavedením deváté třídy nematurovalo. Přibývá vyučovací předmět výrobní praxe, který měl navodit propojení středoškoláků s každodenním životem – jedná se o obory stavebnictví, zemědělství a strojírenství. Ve školním roce 1965 – 1966 měla strašecká SVVŠ šest tříd se 177 žáky. Tehdy je zavedena diferenciace výuky do dvou studijních větví: přírodovědné a humanitní. Výrobní praxe byla omezena a časem pak zcela zrušena. Ke školní výuce i nadále neoddělitelně patří zemědělské brigády (jarní práce na chmelnicích, podzimní sklizeň chmele, vybírání brambor). Někdy to narušuje výuku, ale na druhou stranu jsou to skvělé adaptační kurzy. V průběhu školního roku 1966 – 1967 bylo centrálně rozhodnuto, že stávající dvanáctileté školy, které fungují pod jediným vedením a společně využívají veškeré zařízení a vybavení, budou organizačně i personálně rozděleny na samostatné základní devítileté školy a tříleté SVVŠ. Řídícím orgány ZDŠ se staly odbory školství ONV, řídícími orgány SVVŠ pak školské odbory KNV. K rozdělení došlo od 1. září 1967. Dosavadní jediný společný ředitel Eduard Feireisl zůstal jako ředitel základní devítileté školy a ředitelem SVVŠ, posléze gymnázia, se stal na základě konkurzního řízení Jaromír Kašpárek, dosavadní ředitel SVVŠ v Novém Boru. Školní budova č. p. 209 jako taková při- historie 8 Protože Nové Strašecí bylo od roku 1949 okresním městem, bylo rozhodnuto, že jedenáctiletkou se jako jediná na okrese stane i tamější škola v č. p. 209. V září školního roku 1954 – 1955 byla tedy otevřena Jedenáctiletá střední škola v Novém Strašecí, zatím pouze o deseti třídách. Jejím ředitelem zůstal Jaroslav Matoušek, jeho zástupcem byl F. Franěk. Od následujícího školního roku byl ředitelem jmenován Zdeněk Zahradníček, bývalý ředitel začal působit jako jeho zástupce. Ve školním roce 1955 – 1956 už měla jedenáctiletka plný počet tříd. Dne 26. února 1956 se v místní sokolovně konal vůbec první maturitní ples a ve dnech 21. – 23. května 1956 proběhly v Novém Strašecí první maturitní zkoušky. Podrobilo se jim 22 studentů závěrečného ročníku a všichni se ctí obstáli. Prakticky od samého počátku své existence zápasila budova č. p. 209 s nedostatkem prostoru. Ke konci školního roku 1955 – 1956 bylo rozhodnuto řešit tento problém přístavbou budovy směrem do dvora. Vedení školy se domnívalo, že přístavba několika učeben a šaten bude realizována v krátkém časovém termínu, ale vinou Okresního stavebního podniku se práce protáhly až do roku 1958. Brigádnicky se na nich podíleli rodiče, pedagogové i samotní studenti vyšších ročníků. V této době se v pedagogickém sboru objevují jména, která se po čase stanou legendami. Hned v roce 1956 nastoupil Vladimír Novotný, který ihned nadchl některé žáky i učitele pro založení hudebního kroužku, z něhož po čase vznikla cimbálová muzika a po letech i folklorní soubor Čtyřlístek. Obě tělesa dodnes šíří dobré jméno strašecké školy. Ve školním roce 1959 – 1960 (škola už má přes 600 žáků) nastoupil jako ředitel Jedenáctileté střední školy v Novém Strašecí Eduard Feireisl, dosavadní ředitel osmiletky v Lánech. Ten pak řídil strašeckou školu více než dvacet roků. Právě on začal prosazovat polytechnický charakter výuky. Pod jeho vedením doznala škola značného zlepšení jak v úpravě interiérů, tak co se týká výbavy učebními pomůckami; v polovině šedesátých let dnes už minulého století patřila k nejlépe vybaveným školám v rakovnickém okrese. padla základní devítileté škole. Pro potřeby středoškolské výuky bylo vyčleněno 6 učeben, sborovna, ředitelna a dva kabinety v severovýchodním křídle budovy. Podle dohody obou ředitelů byly SVVŠ ponechány pomůcky sloužící převážně středoškolské výuce, část chemikálií a vybavení chemické posluchárny. Ostatní zařízení, jako jsou lavice, skříně, stoly a knihovny, připadly základní škole a SVVŠ byly pouze zapůjčeny. Lze konstatovat, že vybavení SVVŠ bylo na počátku velmi chudé. V roce 1967 – 1968 působil na SVVŠ dvanáctičlenný pedagogický sbor ve složení: Jaromír Kašpárek (ředitel, aprobace RJ, ČJ), Marie Hříbalová (ČJ, RJ); Bohumil Chochola (M, F); Emilie Knappová (TV); Zdeněk Lebr (TV, AJ); Josef Litman (Bi, CH); Anna Němcová (NJ, FJ); Vladimír Novotný (F, CH); Jarmila Růžičková (D, Lat); Ivana Štelclová (M, F); Bohuše Veselá (ČJ, D) a Miloslav Veselý (B, Z). V průběhu prázdnin roku 1968 byly na žádost ředitele ZDŠ nově rozděleny prostory školní budovy, aby to lépe vyhovovalo provozu obou škol pod jednou střechou. SVVŠ byly přiděleny místnosti v druhém patře budovy, tedy začalo užívat osm učeben, ředitelnu a sborovnu. Zákonným ustanovením z roku 1968 bylo rozhodnuto transformovat dosavadní tříletou SVVŠ na čtyřleté gymnázium. Podle pokynů ministerstva školství pokračovaly stávající třídy ve studiu podle původního tříletého plánu, ale studenti přijatí do prvního ročníku už zahajovali výuku podle programů pro čtyřletá gymnázia. Rozdělení na větev přírodovědnou a větev humanitní zůstalo zachováno. První gymnaziální maturity se v Novém Strašecí konaly až v roce 1973, v roce 1972 se tudíž nematurovalo. V průběhu prázdnin 1969 se ve škole opět pracovalo. Došlo k rekonstrukci hygienických zařízení, ale protože ve městě dosud neexistovala kanalizace, nebylo možno instalovat splachovací záchody; k tomu došlo teprve ve školním roce 1984 – 1985. (Do učeben s výjimkou laboratoří není rozvedena voda až doposud, takže potíže s mokrým mazáním tabulí stále přetrvávají – řeší se to instalováním moderních tabulí, na které se píše speciálním fixem.) Od 30. srpna 1970 přestal na novostrašeckém gymnáziu působit dosavadní ředitel Jaromír Kašpárek, na vlastní žádost byl přeložen do funkce ředitele Gymnázia Mělník. Správou školy byl prozatímně pověřen Josef Litman, jeden z vyučujících, který byl pak v červnu 1971 oficiálně jmenován novým ředitelem. Ve školním roce 1972 – 1973 dosáhlo novostrašecké gymnázium počtu osmi tříd (dvě paralelky v každém ročníku), tudíž bylo podle vyhlášky ministerstva školství třeba zřídit funkci zástupce ředitele školy. Stal se jím profesor Vladimír Novotný. Koncem června 1973 se přikročilo k řešení dalšího ožehavého problému školy – vytápění. Dosud byla budova vytápěna lokálně, násypnými kamny na tuhá paliva, rozmístěnými ve všech učebnách. Během prázdnin 1973 bylo ve škole instalováno elektrické vytápění akumulačními kamny, které, modernizované, funguje vlastně dodnes. S výkopovými a zednickými pracemi pomáhali i žáci vyšších ročníků. Chod školy se nadlouho ustálil do zavedeného stereotypu, zpestřovaného exkurzemi, lyžařskými výcvikovými kurzy, chmelovými brigádami a brannými cvičeními. Gymnázium udržovalo družební styky se střední školou v Nauen v tehdejší NDR; s velkým ohlasem se setkal několikrát reprízovaný rozpustilý dvouhodinový Gymplšou v roce 1973. Největší událostí sedmdesátých let bylo na podzim 1976 založení folklorního tanečního souboru. Už od šedesátých let existovala při škole cimbálová muzika pod vedením profesora Vladimíra Novotného, a tak se zrodil nápad připojovat k hudbě i taneční vystoupení. U realizace tohoto nápadu stáli s Vl. Novotným profesoři B. Chochola, Fr. Kužel, B. Veselá a tehdejší studenti prvních a druhých ročníků. Nikdo z nich neměl zkušenosti s choreografií, bylo tedy velkým stestím, že se toho ujal odchovanec mělnického souboru kpt. Jaroše, tehdy student medicíny, dnes MUDr. Jan Stránský. Tak se zrodil Čtyřlístek, který se postupem času stal známým a oceňovaným folklorním souborem, jehož význam přerostl hranice města, okresu, kraje i republiky. Studenti opouštěli školu, do souboru 9 historie 10 Měšťanská a obecná škola v Novém Strašecí přicházeli jiní, nejen z řad žáků, a tak Čtyřlístek dnes žije vlastním, na škole nezávislým životem, přesto se ke gymnáziu a k Novému Strašecí hlásí a město i škola je považují za své. Na podzim roku 1979 oslavilo gymnázium pětadvacáté výročí svého trvání. Přátelské ovzduší, které doprovázelo setkání abiturientů i pedagogů, kteří školou prošli, bylo jakýmsi uznáním kantorské práce, protože tam, kam se rádi vracíme, jsme se jistě cítili spokojeni. Od roku 1972, kdy dosáhlo gymnázium počtu osmi tříd, nastal problém s prostorem. Měli jsme k dispozici osm učeben pro osm tříd. To se částečně vyřešilo v roce 1983, kdy byla dokončena výstavba první etapy plánovaného školního areálu. Celou novou budovu získala ZDŠ, takže mohla uvolnit pro potřeby gymnázia čtyři místnosti v prvním patře křídla do náměstí. Prostory se rozšířily a v nich funguje gymnázium až doposud. Kabinety, menší učebny pro výuku jazyků či volitelných předmětů, prostor pro knihovnu apod. však stále chybějí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se československé školství pustilo do dalšího experimentu, jehož cílem bylo sblížit gymnázia se středními odbornými školami a s odbornými učilišti. V učilištích byly zavedeny učební obory s maturitou a na gymnáziích předmět zvaný ZVOP (základy výroby a odborné přípravy). Něco takového už tady bylo, že? Předmět měl gymnazistům poskytnout jistý stupeň vyučení se zvolenému oboru. Jeho výuka se skládala z teorie, vyučované v průběhu celého školního roku, a z praxe realizované na konci druhého a třetího ročníku v rozsahu čtrnácti dnů přímo na pracovištích. Které učební obory na školách budou zavedeny, to záviselo na možnostech a podmínkách regionu, v němž se ta která škola nacházela. V Novém Strašecí byly ZVOPy zavedeny ve školním roce 1983 – 1984. Vyučovaly se u nás základy strojírenství, základy zemědělství a základy výpočetní techniky, později přibyly ještě základy administrativy (pro výuku tohoto předmětu byla na gymnáziu jedna pracovna vybavena psacími stroji a druhá počítači). ZVOPy se staly povinným, později dokonce maturitním předmětem a při inspekcích byla jejich výuka zvláště sledována. V období ZVOPů převážilo přírodovědné a technické vzdělání nad humanitním. Z učebních plánů zmizela estetická (hudební a výtvarná) výchova, omezena byla výuka zeměpisu, dějepisu i jazyků, aniž by však základy výroby a odborné přípravy přinášely předpokládaný efekt. Především bylo velmi nesnadné zajistit praktické odborníky z provozů, kteří by byli ochotni externě vyučovat, a sladit pracovní povinnosti na jejich stálém pracovišti s chodem školy. Během několika let se ukázalo, že tento experiment končí ve slepé uličce a jeho výuka byla silně redukována a přesunuta do oblasti volitelných předmětů. Navzdory prostorovým a koncepčním problémům byla úroveň novostrašeckých studentů vždy přinejmenším srovnatelná s množstvím vědomostí a dovedností frekventantů větších a lépe vybavených středních škol v celém regionu. Na chemických, biologických, matematických a fyzikálních olympiádách se strašečtí účastníci umísťovali na předních místech krajských kol, někteří pronikli i do kola celostátního. Rovněž v humanitních oborech (olympiáda v českém jazyce, literární soutěže, dějepis) si Strašečtí vedli velice dobře. Pozoruhodné byly i některé práce našich studentů v oblasti Středoškolské odborné činnosti, zavedené ve školním roce 1981 – 1982. Stejný trend můžeme sledovat i v současnosti. Potíže mělo gymnázium odjakživa s výukou tělesné výchovy. O tělocvičny, které jsou k dispozici, se dělíme se základní školou. Situaci částečně řeší hodiny TV ve sportovní hale BIOS, ale vysoké poplatky za její pronájem nedovolují její využívání v takové míře, jak by se nám líbilo. Za dobrého počasí je možno cvičit v moderním areálu na Kocourku. Přesto i v oblasti tělovýchovy dosahuje škola díky talentovaným žákům a kvalitnímu pedagogickému vedení solidních úspěchů. Po listopadových událostech v roce 1989 došlo ve vedení novostrašeckého gymnázia k personálním změnám. Prvním konkurzem, který se konal na jaře 1990, prošli všichni stávající ředitelé. Jeho výsledek potvrdil na no- 11 názium až do současnosti. Legendární Bohoušek Chochola působí ve sboru i nadále, vedle sebe má jako kolegy nejen své někdejší studenty, nýbrž i jejich potomky – a v lavicích před nimi usedají další generace těch, kteří školou někdy dříve prošli. Jak Bohoušek říkává: Děti dětí gymplem letí. Ocenit je třeba nepovinný předmět dramatická výchova. On to není ani tak školní předmět, jako setkávání se spřízněných duší. Mgr. Iva Dvořáková, nyní Vachková, mu dokázala vtisknout pečeť své osobnosti a vyšlo odtud už několik profesionálních herců a divadelních odborníků hodných toho jména. Inu, kde jinde by měla fungovat zásada schola ludus než na gymnáziu pojmenovaném po Učiteli národů? Poslední rok druhého tisíciletí byl mimo jiné zvláštní i tím, že se po osmadvaceti letech nematurovalo. S platností od školního roku 1996 – 1997 totiž byla (pokolikáté už?) na základních školách uzákoněna povinná devítiletá docházka, tudíž po dobu čtyř roků chyběl na gymnáziu právě onen ročník, který by jinak skládal v roce 2000 zkoušku dospělosti Od třetího tisíciletí je škola opět v úplné sestavě a jede v normálních kolejích, respektive podle Školního vzdělávacího programu (ŠVP) a v duchu Rámcového vzdělávacího programu (RVP). Od roku 2010 se studenti podrobují tzv. státním maturitám, ale to je stále v pohybu a tak složité, že to na tomto místě nebudeme rozvádět. Místa ve škole máme pořád stejně málo, tudíž s ním musíme náležitě hospodařit. Na konci chodby za ředitelnou přibyla zbrusu nová jazyková učebna osmnáctka; uvolněná jedenáctka tedy může od té doby sloužit jako druhá sborovna. Ta osmnáctka byla coby učebna posléze zrušena ve prospěch kanceláře, ale náhradou za ni jsme od základní školy získali devatenáctku, kam se chodí skrz velkou čtyřku. Takhle to vypadá nesmírně složitě, jako ostatně každý návod, v praxi je orientace velice jednoduchá. Skutečnou pýchou školy je průběžně renovovaná a nyní do finále uvedená počítačová desítka (tu musejí ocenit i ti, pro které je i sekera technická vymoženost), historie 12 vostrašeckém gymnáziu i nadále Josefa Litmana, ale ke změně došlo ve funkci zástupce ředitele – jím se stal člen pedagogického sboru, profesor Petr Bouška. V průběhu roku 1990 zanikly KNV a naše gymnázium se opět dostalo do řídící sféry OŠÚ. Tento rakovnický okresní úřad vypsal na jaře 1992 konkurz na místa ředitelů pro všechny střední školy v okrese. Pětičlenná konkurzní komise zasedala v Rakovníku. Na místo ředitele Gymnázia v Novém Strašecí se hlásili čtyři uchazeči, všichni členové zdejšího pedagogického sboru. Komise z nich vybrala Petra Boušku, který byl dnem 1. července 1992 uveden do funkce. Dne 1. května 1994 proběhla velká oslava 40. výročí trvání novostrašeckého gymnázia. Co se od té doby ve škole změnilo? Řečeno slovy klasika, každého dne se něco končí, něco překrásného se končí; každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná – a doplněno slovy klasika jiného, nevstoupíš dvakrát do téže řeky. To je ona dialektika vývoje, že? Všechno plyne a každého následujícího dne, natož roku, všechno je i není totéž, co dřív. Časy se mění. Kudy do toho? Mgr. Petr Bouška setrval ve funkci ředitele gymnázia (a na gymnáziu vůbec) do konce školního roku 1995 – 1996, kdy z rodinných důvodů zanechal dočasně práce ve školství (nastesti pro školu i pro studenty už je opět mezi námi). Zastupujícím ředitelem byl do podzimního konkurzu jmenován stávající zástupce Mgr. František Bušek. Konkurz proběhl dne 1. listopadu a na jeho základě byl novým ředitelem gymnázia jmenován RNDr. Bohumil Chochola. Ujal se funkce od druhého pololetí školního roku 1996 – 1997; jeho zástupcem byl nejprve Mgr. František Bušek a od školního roku 1997 – 1998 pak Mgr. Milan Holan. RNDr. Bohumil Chochola s Mgr. Milanem Holanem (a po jeho smrti s Mgr. Zdeňkem Suchým) řídili školu až do roku 2009. Tehdy na základě výsledků konkurzu usedl v ředitelně Mgr. Richard Spiegl, dosavadní školní inspektor. Jako zástupce si vedle sebe ponechal Mgr. Zdeňka Suchého a společně řídí novostrašecké gym- ale lesku nabývají rovněž učebny předmětů, které nejsou tolik náročné na technické vybavení. Nový nábytek jim po řadě vtiskuje elegantní image (abychom inovovali i vyjadřování). I do sféry humanitních předmětů pronikly počítače, není učebna, kde by nebyl PC instalován. Díky nim zmizela i taková letitá záležitost jako papírová třídní kniha. Odpadá neustálé shánění třídnice, kterou nepořádná služba někde zapomněla a kdosi ji zašantročil (ne často, ale pamatuji i případy, že navždy). Není třeba číslovat odučené hodiny a počítat hodiny zameškané, program Bakalář to zvládne sám. Známky se zapisují do elektronické pětkovnice neboli kulometníku, aby měli rodiče doma neustálý přehled. Na jedné straně komfort a pohodlí, na straně druhé starosti a práce, které by jinak nebyly. Chod školy stále běží v jistém rytmu, ale je to rytmus trochu jiný než dříve. 1. září; adaptační kurz; imatrikulace; posvícení; nácvik evakuace školní budovy; opravné maturity (Někdo září, jiný v září …); čtvrtletní klasifikace (šok pro první ročníky …); Mikuláš; Vánoce; lyžařský zájezd; pololetí; maturitní ples; poslední zvonění; Majáles, zcela jinak organizované maturity; předání maturitních vysvědčení; výlety; konec školního roku; prázdniny; dodatečné zkoušky a reparáty; opravné maturity … kruh se uzavřel, ale opět se s jistými opravami roztáčí. Pak že neexistuje perpetuum mobile! Všechno je stejné, ale současně úplně jiné. Naše škola nese jméno Jana Amose Komenského. Patron slánského gymnázia, Václav Beneš Třebízský, tamější ústav osobně navštěvoval a patron rakovnického gymnázia v Rakovníku asi deset roků působil jako učitel. Na rozdíl od nich Učitel národů do Nového Strašecí téměř jistě nikdy nezavítal, avšak je to uznávaný a často citovaný klasik pedagogické teorie i praxe. Z mnohého, co se v budově nesoucí jeho jméno a ozdobené jeho bustou událo, by měl nesporně radost – a o tom ostatním raději pomlčíme, vždyť, řečeno slovy Sókratovými, hřích je omyl vzniklý z touhy konati dobro. A staré české přísloví ještě pregnantněji konstatuje, že žádný učený z nebe nespadl. Paeddr.. Václav Vodvářka (s využitím textů B. Chocholy, R. Spiegla, současných studentů a s oporou o uvedené prameny) Použité prameny: Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí 1954 – 1994; vydalo v r. 1994 Gymnázium J. A. Komenského v Novém Strašecí ke 40. výročí trvání školy. 100 let budovy školy v Novém Strašecí 1897 – 1997; vydala r. 1997 ZŠ J. A. Komenského ve spolupráci se studiem ES Rakovník u příležitosti 100. výročí budovy školy. Jedenáctiletá střední škola. Dvanáctiletá střední škola. Střední všeobecně vzdělávací škola. Gymnázium Jana Amose Komenského v Novém Strašecí. 1954 – 2004; vydalo v r. 2004 Gymnázium J. A. Komenského v Novém Strašecí k 50. výročí existence školy. 13 Když jsem byl osloven, abych sepsal úvahu nad životní cestou jednoho absolventa strašeckého gymnázia a přijal tak roli jakéhosi arbitra bilancujícího desetiletí, které uplynulo od příslovečné zkoušky dospělosti, okamžitě mi naskočila provokativní věta, inspirovaná četbou Haškova Švejka: „Poslušně hlásím, během mé služby se nic mimořádného nestalo“. Je to věta, která ve skutečnosti nemusí ještě nic podstatného vypovídat o tom, jaké úspěchy a ztráty může člověk zažít v průběhu deseti let. A je to také věta, která může působit pouze jako důkaz o nepříliš výhodné pozici, z níž by člověk mohl pronášet odpovědné soudy o vlastních životních zkušenostech a perspektivách. První spontánní reakce tak ve mně vzbudila i určité brzdné síly, poháněné vědomím, že žádná životní etapa není nezajímavá, dokážeme-li ji nahlédnout odpovídajícím způsobem a dokážeme-li si zodpovědně přiznat její zisky a ztráty, úspěchy nebo prohry, stejně jako jejich přímé důvody a nevyhnutné důsledky. Nuže, jaká tedy byla moje cesta od skončení střední školy? Je jisté, že její kořeny sahají ještě dál, není snad překvapivé, že právě do středoškolských dob. absolventi o... 14 Deset let od maturity. Čas na bilanci? Jsem si jist, že mých uplývajících deset let ukázalo, jak intenzivně se může doba středoškolských studií zapsat do dalšího osudu a směřování. V mém případě to byl zájem o českou literaturu. Byl vyvolán už v čase, kdy jsem se poprvé dozvídal cosi o díle Škvoreckého, Kundery, Demla, Klímy, Zahradníčka, Hrabala, Durycha, Šotoly, Skácela a mnohých, mnohých dalších. Ještě dnes si však vybavuji okamžik, kdy jsem zásluhou „běžné“ středoškolské návštěvy pražského Památníku písemnictví měl možnost číst z autentických Ortenových deníků – tento okamžik, vyživovaný dalšími kontakty s českými velikány, dospěl až k momentu, kdy jsem mohl studovat literaturu i dál, na vysoké škole a pak postgraduálně. Opravdu se tedy v mých uplynulých deseti letech nic mimořádného nestalo? Nevím. Ukáže se to nejspíš v čase. Pokud se ale přece jen něco mimořádného stalo, projevilo se to spíš jako určitá linie, sahající od mých středoškolských dob až k dnešku, a pokračující snad i někdy v budoucnu. O jakou cestu půjde, záleží však především na tom, jak dokážu zhodnotit i to, co mě doposud potkalo. Václav Jindráček, maturant 2004 15 16 absolventi o... Bylo mi tu dobře Devátý ročník ZŠ pro mě představoval jistý stres. Inu, copak člověk v patnácti letech ví, co dál se svým životem?! Jak se rozhodnout? Kam zamířit? Velkou roli při mém výběru střední školy sehrála pohodlnost někam dojíždět, proto se mi volba zúžila na tyto dvě varianty: střední odborné učiliště a gymnázium. Vzhledem k mému nezájmu o technické obory jsem škrtla možnost A a zakroužkovala možnost B – Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí. Zanedlouho jsem zjistila, že novostrašecké gymnázium neskýtá pouze výhody spojené s úsporou času. Tím mám na mysli odchod z domova v 7:51, rychlé vyběhnutí schodů a usazení do lavice v 7:53, nachystání učiva v 7:54 a v 7:55 jsem už vstávala ze své židle, abych tímto klasickým způsobem pozdravila přicházejícího vyučujícího. Objevila jsem i přednosti jiné, podstatnější. Hned na počátku prvního ročníku jsem se přihlásila do Folklorního souboru Čtyřlístek, jehož taneční složka vznikla téměř před 40 lety právě při Gymnáziu J. A. Ko- menského v Novém Strašecí. Soubor je tvořen převážně studenty z nejrůznějších středních škol. Díky působení v něm jsem navštívila mnoho zahraničních zemí, z nichž největší význam pro mě měla návštěva Izraele. Členství ve Čtyřlístku jsem neukončila ani po maturitě. Další aktivitou, kterou gymnázium nabídlo a při níž jsem se mnohé naučila, byl Dramatický klub při GNS. Navštěvovali jsme divadelní přehlídky po celé České republice, navazovali nové kontakty, rozvíjeli jsme se coby herci, užívali jsme si to. Také na samotné studium vzpomínám s úsměvem v tváři. Škola pro mě byla zdrojem mnoha důležitých, za- jímavých a cenných informací. K povinným předmětům jsme si vybírali též předměty volitelné (latina, mediální výchova…). Každý si tak měl možnost najít tu svou oblast zájmu. „Naše“ gymnázium je velmi často označováno přízviskem rodinné. Toto pojmenování mu nedává pouze nižší počet žáků, ale je to zejména zásluha vyučujících. S mnohými z nich se každoročně vídám na maturitním plese školy pořádaném v NKC a velice ráda se s nimi pobavím nejen o školních novinkách. Novostrašecké gymnázium mě výborně připravilo na studium na vysoké škole a tím také začala další etapa mého života… Kristýna Pelcová, maturantka 2006 17 18 Vždycky, když doma vzpomínáme na zážitky ze střední školy, říkáme: „U nás ve Strašecí…“ A že si máme co povídat. Na „gympl“ do Nového Strašecí totiž chodil můj strejda, moje máma, já a nakonec i moje mladší sestra. Je zajímavé, jak se naše vzpomínky liší. Někteří spolužáci mojí maminky byli později mými profesory. Na některé profesory, které si můj strejda pamatuje jako přísné nováčky hned po škole, vzpomínám já jako na trpělivé bytosti, které k nám měly vztah téměř rodičovský. A když se nad tím tak zamyslím, rodina je to slovo, které vystihuje moje vzpomínky na střední školu asi nejpřesněji. V období puberty, kdy škola někdy byla synonymem válečného pole a místem, kde se střetávaly názory několika generací, jsem se naučila mnohem víc než pár letopočtů, definic nebo anglických slovíček. Až později jsem docenila, s jakou trpělivostí a láskou se s námi profesoři a profesorky hádali, vysvětlovali nám stále dokola stejné věci a pokoušeli se z nás vychovat samostatné a zodpovědné bytosti. Nikdy jsem nezažila pocit lhostejnosti, strachu na něco se zeptat, všechno mělo řešení. absolventi o... „U nás ve Strašecí…“ Jasně, měla jsem období, kdy jsem nesnášela jednou toho profesora, jednou tu profesorku, svět byl nespravedlivý, učení nesmyslné, hodiny nekonečně dlouhé… ale vždy jsem chodila do školy moc ráda, těšila jsem se. S velkou úctou vzpomínám na našeho pana třídního profesora Vodvářku, díky kterému jsem se naučila zodpovědnosti a který nás měl rád – jak sám říkal: jako „děti takřka vlastní“. Nezapomenutelné jsou pro mě paní profesorka Vosátková na matematiku a paní profesorka Réblová na chemii. Obě byly velmi obávané a přísné, později jsem pochopila, že to byly ale také jedny z nejzábavnějších žen, které jsem kdy potkala, se skvělým smyslem pro humor. Díky paní profesorce Dvořákové jsem přišla na chuť některým žánrům literatury, které by mě předtím ani nenapadlo zkoušet číst. Hlavně ale musím ocenit její přístup k výuce, kdy se nás snažila bavit, zaujmout a literaturu i historii nejen poslouchat, ale tak trochu i prožít. Nesmím zapomenout na pana ředitele Chocholu, kterému jsme neřekli jinak než „Bohoušek“. Byl duší gymnázia, vždy usměvavý, vstřícný, s nadhledem moudrého muže. Nevzpomínám si, že by kdy na nás zvýšil hlas. Přesto jsem k němu chovala a stále chovám mimořádný respekt a úctu. Gympl nebyli ale jen učitelé, byli to hlavně spolužáci, se kterými jsme prožili čtyři roky puberty. Jako humanitně zaměřené „béčko“ jsme byli taková trochu holčičí třída. Chudáci kluci to s námi neměli jednoduché. Prožívali jsme spolu naše první lásky, rozchody, plánovali budoucnost. Velkou lásku jsem prožila přímo se spolužákem. Bylo to nezapomenutelné, a i když láska skončila maturitou, dodnes na zážitky s ní spojené moc ráda vzpomínám. S některými spolužáky se vídám dodnes a zůstali jsme přáteli, některé občas potkám, jiné jsem od maturity neviděla. Maturitní ples, maturitu i předávání maturitního vysvědčení jsem oplakala. Nechtěla jsem se rozloučit s „rodinou“ ze Strašecí. Nechtěla jsem tu krásnou kapitolu svého života uzavřít, najednou byl ale čas jít dál a čtyři roky života se zdály jako okamžik. Nastoupila jsem na Českou zemědělskou univerzitu na obor Tropické a subtropické zemědělství, kde jsem bez problémů dokončila bakalářské studium. V rámci programu Erasmus jsem poté odjela původně na rok do Nizozemí. Nakonec jsem v zahraničí zůstala celé dva roky a dokončila magisterské studium v oboru Aplikované ekologie. Odjet do zahraničí považuji za nejlepší rozhodnutí svého života. Po studiu jsem nicméně úplně opustila svůj obor a věnuji se marketingu, který mě nesmírně baví. Když se dnes zpětně ohlédnu, mohu říct, že roky na střední a poté na vysoké škole byly nejlepší roky mého života. Pro můj život ale nejsou zásadní znalosti a vědomosti, které jsem se ve škole naučila. Důležití jsou lidé, se kterými jsem se potkala. Ta lidská setkání utvářela můj charakter, upevňovala moje hodnoty, utvářela názory na svět a na život. Díky lidem, které jsem v životě potkala a potkávám, jsem taková, jaká jsem. A období střední školy pro mě bylo v tomto ohledu zásadní. Vždycky budu s láskou vzpomínat na Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí a říkat „u nás ve Strašecí“. S úctou ke všem lidem, kteří byli a jsou srdcem i duší gymnázia Adéla Petráková, maturantka 2006 19 20 Psal se rok 2005, mně bylo 15 let a musela jsem se rozhodnout, kam se přihlásím na střední školu. A já jsem se rozhodla kráčet ve šlépějích svého otce a podala jsem přihlášku na novostrašecké gymnázium. Doma jsem od táty slýchávala na tuhle školu samou chválu ve smyslu, že to byly nejlepší čtyři roky jeho života apod. Já osobně nemohu jinak než tátova slova potvrdit. Od prvního do posledního dne jsem svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Gymnázium mne doslova nadchlo. Lidský mozek má prý schopnost částečně vymazat špatné vzpomínky a nechat si jen ty dobré, ale já si myslím, že na své středoškolské studium ani žádné špatné vzpomínky nemám, naopak. Celé čtyři roky na gymnáziu měly nezapomenutelnou atmosféru. Z poznatků jsem těžila po celou dobu svého dalšího studia na vysoké škole a těžím z nich dodnes. absolventi o... Cítím krásnou nostalgii Příjemnému průběhu školních let napomáhal i fakt, že jsme nebyli jen v lavicích ve třídách, ale všichni měli možnost zúčastnit se nejrůznějších kulturních a sportovních akcí, ať už to byly kurzy, výlety nebo zájezdy. V neposlední řadě patří mé krásné vzpomínky Dramatickému klubu, kam jsem nastoupila hned v prvním ročníku a který je pro mne s gymnáziem neodmyslitelně spojen. Tento spolek bezvadných lidí jsme si pojmenovali Mařeni a Pařeny a stal se pro mne druhou rodinou. Gymnázium a Mařeni a Pařeny ze mne za ty čtyři roky udělali dospělého člověka připraveného na život po maturitě. A pokud se rozhlédnu po svých spolužácích a přátelích, troufám si říct, že škola nás všechny připravila skutečně dobře. Vždy když se vracím do Nového Strašecí, cítím v sobě krásnou nostalgii a všechny vzpomínky na gymnázium ožívají. Tereza Červinková, maturantka 2009 21 Na Gymnázium J. A. Komenského jsem přestoupila do druhého ročníku z pražského literárního gymnázia. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem se ocitla v přírodovědné třídě. Vždy jsem chtěla psát a být novinářkou, takže si asi umíte představit, že předměty jako matematika, fyzika a chemie nepatřily mezi mé silné stránky. Nicméně více hodin náročnějšího exaktního zaměření jsem brala jako výzvu a po poměrně vyrovnaném souboji jsem v roce 2010 zdárně odmaturovala. Na tuto část svého studia mám velice silné vzpomínky, nicméně stejně silné, zato mnohem příjemnější se vážou k něčemu absolventi o... 22 Využívám toho, co jsem se naučila v Novém Strašecí úplně jinému. Hned od začátku jsem se zapojila do divadelního souboru při gymnáziu a dostala jsem se do kontaktu s lidmi, jejichž zájmy byly velice podobné těm mým. Tehdy jsem si to asi tolik neuvědomovala, ale čas, který jsem strávila na strašeckém gymnáziu, byl čas, kdy jsem se mohla nejvíc seberealizovat. Díky dramaťáku jsem se dostala k organizování divadelní přehlídky Setkání ve Strašecí, kde jsem také začala naplňovat svou novinářskou touhu. Zpočátku jsem psala přehlídkový zpravodaj, později jsem pracovala na video reportážích s velmi úspěšnou absolventkou gymnázia Danielou Šteruskou. Měla jsem velké štěstí, že moji snahu psát ocenila moje učitelka českého jazyka a dějepisu a pomohla mi, abych mohla přispívat do lokálních periodik. Když jsem byla ve třetím ročníku, přišla za mnou a několika dalšími spolužáky s nápadem, že bychom mohli uspořádat autorské čtení našich textů. Ano, v naší přírodovědné třídě se našlo pět vášnivých pisatelů (tři další jsme přibrali z jiných tříd). Nadšeně jsme souhlasili a uskutečnili první čtení, po kterém jsme se rozhodli, že vydáme sborník našich textů. Získali jsme podporu nejenom školy, ale i města, takže nám ve vydání nic nebránilo. Před vydáním knihy s názvem Život, sny a fantazie jsme uspořádali ještě dvě další autorská čtení. Rozhodli jsme se, že při křtu knihy si texty budeme číst sami. I přesto, že to bylo pro každého z nás velice náročné, měli jsme neuvěřitelnou podporu a já osobně jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná. Šli jsme na trh s kůží sice hned dvakrát; jako autoři textů i jako přednášející, ale jsem si jistá, že nikdo z nás toho nelitoval. Gymnázium J. A. Komenského tak pro mě nepředstavovalo pouze studium povinných předmětů, ale i místo, kde jsem se mohla rozvíjet, připravovat na profesní dráhu a zkoušet naplno to, co chci dělat, pod vedením profesionálů a s tzv. záchrannou sítí. Dodnes ráda vzpomínám na všechna divadelní představení i autorská čtení. Od babičky mám výstřižky všech článků, které mi za ty tři roky vyšly, a s úsměvem na tváři se k nim vracím, protože od té doby jsem ještě párkrát změnila názor na to, čím přesně se budu živit, ale rozhodně využívám toho, co jsem se naučila v Novém Strašecí, a to nejen při hodinách matematiky. Eva Wichsová, maturantka 2010 23 Vývoj českého školství po roce 1990 přinesl celou řadu změn. Staré zvyky byly rozbity a v prvních deseti „posametových“ letech hledaly jednotlivé školy svoji novou tvář. Staré kontakty na partnerské zahraniční školy zanikly, nové se navazovaly velmi těžko. Nový Rámcový vzdělávací program přinesl školám větší možnosti odlišovat se od jiných škol téhož typu, ale také nová „povinná témata“. Společným jmenovatelem nových činností je aktivita našich žáků spojená s vyučováním. Do těch nejvýraznějších nyní nahlédneme. co se změnilo 24 Co se změnilo ve výuce v letech 2004–2014? 25 Družební zájezd do Krakowa Lyžařský kurz Výměnný pobyt gymnázií Nové Strašecí a Mohuč Ve školním roce 2011/2012 se podařilo pro naše studenty uspořádat výměnný pobyt s německou školou - Zámeckým gymnázium v Mohuči v Porýní - Falci. Původně se naše škola měla účastnit projektu Sokrates Comenius společně s tímto gymnáziem a polským co se změnilo 26 Naši žáci mluví německy, anglicky a francouzsky se svými vrstevníky gymnáziem v Tarnowě, ten se ovšem nepodařilo uskutečnit především kvůli liknavosti polského partnera. Realizovaná výměna s Mohučí pak vznikla jen na základě osobní domluvy učitelů obou škol. Z našeho gymnázia se čtyřdenního pobytu v Mohuči ve dnech 11. - 14. 6. 2012 účastnilo celkem pět studentů s pedagogickým doprovodem. Cestovali jsme autobusem přes Norimberk a dále vlakem do Mohuče. Ubytováni jsme byli každý zvlášť v rodinách. Program, který pro nás němečtí kolegové připravili, byl pestrý. Cílem výměny bylo kromě rozvíjení jazykových znalostí (studenti komunikovali v němčině a v angličtině) také poznání života zahraničních studentů. Jedno dopoledne strávili naši studenti v německém gymnáziu, kde absolvovali výuku se svými hostiteli. Odpoledne jsme si prohlédli Mohuč. Další celý den byl věnován Frankfurtu nad Mohanem. V následujícím týdnu od 18. do 21. 6. 2012 přijelo osm německých studentů se dvěma pedagogy k nám do ČR. Snažili jsme se našim hostům ukázat to nejzajímavější z našeho města a okolí. Jeden den jsme navštívili Prahu, druhý den si studenti prohlédli Nové Strašecí a pěšky jsme šli do Muzea T. G. Masaryka v Lánech a navštívili jsme i hrob prvního československého prezidenta na místním hřbitově. Němečtí hosté byli přijati starostou Mgr. Karlem Filipem na novostrašecké radnici, provedli jsme je naší školou a zúčastnili se také promítání dvou krátkých dokumentárních filmů - o Petru Kotykovi a o Davidu Laňkovi, které naši studenti vytvořili ve spolupráci s paní profesorkou Ivou Vachkovou. Tyto filmy měly být součástí původního projektu s Německem a Polskem. Byli jsme však jedinou školou, která studentské výstupy věnované žijícím zajímavým osobnostem vztahujícím se k regionu skutečně dokončila. Myslím, že výměnný pobyt můžeme považovat za vydařený a doufám, že ve spolupráci s gymnáziem v Mohuči budeme v budoucnu pokračovat. Mgr. Zuzana Stránská Partnerství 4 zemí v projektu e-Twinning V prosinci 2014 jsem se jako učitelka novostrašeckého gymnázia zúčastnila týdenní odborné konference v Dijonu, která byla zaměřena na zdokonalení výuky cizím jazykům a na možnosti, jak zapojit školy do mezinárodních projektů. Středočeský kraj následně zprostředkoval možnost zúčastnit se půlročního mezinárodního projektu e-Twinningu, jehož cílem je prohloubení komunikace v cizích jazycích s vrstevníky. Zapojeny jsou do něj čtyři střední školy z těchto regionů: Středočeský kraj (naše gymnázium), polské Opole (I Liceum Ogólnokształcące im. H. Sienkiewicza, KędzierzynKoźle), německé Porýní Vestfálsko (Berufsbildende Schule des Kreises Ahrweiler, Bad Neuenahr-Ahrweiler) a francouzské Burgońsko (Lycée Polyvalent Mathias, CHALON SUR SAONE). Z každé školy se projektu účastní 15 žáků a jeden pedagog, u nás jsou to studenti třetích ročníků. Tématem projektu je ekoturistika a kulturní dědictví. Žáci půl roku pracují v chráněném on-line prostředí. Prvním krokem bylo uspořádání společné videokonference, na níž se všichni žáci seznámili. Pak studenti pracovali na prezentacích, které budou představovat specifika jednotlivých regionů. U nás to jsou památky a architektura Středočeského kraje, naše škola, gastronomie, kulturní tradice, sport. Hotové prezentace žáci umisťují do chráněného virtuálního prostředí TwinSpace. Všichni účastníci projektu jsou zde registrováni a mohou si tak prohlédnout všechny umístěné prezentace a také se k nim vyjádřit. Celý projekt je završen závěrečnou videokonferencí, na které budou některé prezentace podrobněji představeny ostatním samotnými autory. Tento projekt by měl být startem pro další spolupráci v programu Erasmus +, do kterého bychom se chtěli zapojit ve školním roce 2015 - 2016. Mgr. Andrea Kynclová 27 28 V posledním desetiletí se mění způsob vyučování dějepisu a na pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je kladen důraz na dějiny dvacátého století. Naše škola se aktivně zapojuje do řady projektů a často působíme také jako pilotní škola pro nejrůznější nové způsoby práce. V rámci akcí nadace Člověk v tísni se už jedenáct let koná akce Měsíc filmu na školách. Poprvé jsme zapojili v roce 2009. Společně s promítáním filmu k zajímavému tématu z dějin dvacátého století vždy připravíme besedu s pamětníkem nebo s historikem či archivářem. Často se podaří získat i tematicky zaměřené divadelní představení. První z besed se týkala roku 1968 v Československu. K filmu Srpen jako kladivo jsme pozvali jako pamětníky Václava Vodvářku (v roce 1968 byl studentem našeho gymnázia) a Bohumila Chocholu (v roce 1968 u nás začínající pedagog). Podělili se s našimi žáky o vzpomínky na srpnové události tohoto roku na Kladensku, Rakovnicku a přímo ve škole. Mezi další besedující patřili i redaktor týdeníku Raport Tomáš Bednařík, historik Tomáš Bursík a členové někdejšího Občanského fóra v Novém Strašecí Vilém Žák, Miloslav Kinkal, Václav Stieber a další. Vedle filmu o průběhu padesátých let dvacátého století v Československu mělo velký úspěch divadelní představení A modrý z nebe byste nechtěli? divadelního souboru Třetí věk při Městské knihovně v Lounech. Inscenace je odrazem dětských zážitků jeho aktérek právě v padesátých letech. Následná beseda byla neobyčejně zajímavá co se změnilo Aktivní dějepis a uváděla do souvislostí „velké události“ národních dějin s každodenním životem dětí z různých společenských a politických skupin. Na filmy a besedy navazují pak další samostatné práce našich žáků. Výstupy z nich lze najít ve vzorových metodikách pro učitele zasílaných společností Člověk v tísni do českých škol. V poslední době (v letech 2006-2015) se zabýváme také záznamy výpovědí pamětníků a seznamujeme žáky se způsoby práce v oral history. Spolupracovali jsme na projektech Velké a malé příběhy moderních dějin - rok 1989 (máme dva žákovské výstupy na webových stránkách projektu) a Moje rodina v letech normalizace (krom právě redigovaných žákovských výstupů máme také značný podíl na výstupní metodice pro učitele). Naši žáci byli proškoleni pracovníky Ústavu pro studium totalitních režimů, byli na exkurzi v Archivu bezpečnostních složek a poté zpracovávali výstupy dle svého zájmu. Mapovali např. vztah svých rodičů a prarodičů ke spartakiádě, prvomájovým oslavám, věnovali se koníčkům a způsobům trávení dovolené v období normalizace, automobilům vyráběným na našem území, vojenské prezenční službě, hudebnímu undergroundu a oficiální populární hudbě, módě. Žáci třetích ročníků nahrávali a dále zpracovávali výpovědi pamětníků, žáci druhých ročníků se věnovali dostupnému pramennému materiálu. Ve dvouhodinové diskusi nad prezentacemi druháků se pak všichni setkali koncem června 2012 ve škole. V roce 2009 jsme ve škole realizovali vlastní projekt Dvacet let poté. Žáci, kteří se do projektu dobrovolně přihlásili, mapovali události od listopadu 1989 do prvních svobodných voleb v roce 1990, studovali místní tisk a pořizovali záznamy rozhovorů s pamětníky. Projekt zakončila společná beseda s těmi, kteří poskytli rozhovory, a s žáky čtvrtých ročníků. Účastníci projektu besedu moderovali. Od roku 2009 pořádáme ve škole každým rokem dějepisnou soutěž nazvanou Historiáda. Pravidelně ji připravují Michal Sýkora a Milan Pospíšil. Základní model soutěže je inspirován dějepisnou soutěží gymnázií v Chebu, kam oba studenti jezdili v době svých studií u nás soutěžit. Po roce se k nim přidal ještě Josef Vondrášek. Tento tříčlenný tým připraví otázky pro tři odlišná kola. Zájemci o účast v soutěži nejdříve vypracují individuálně test a v době, kdy organizátoři opravují testy, je realizována přednáška pozvaného odborníka. Tím je zpravidla někdo blízký naší škole - o středověké archeologii přednášel Martin Volf, o regionálních tématech několikrát archivář Jan Černý, o chmelových brigádách na Rakovnicku Jiří Verner. V letošním roce jsme pozvali ředitelku Muzea T. G. Masaryka v Rakovníku Magdalenu Elznicovou Mikeskovou, která přednášela o válečných pamětech sepsaných lánskými obyvateli. Tento model školní soutěže umožňuje bývalým studentům, dnešním odborníkům, být stále v kontaktu se školou a naopak studentům nabízí praktický vhled do aktuálního stavu historické vědy. V roce 2011 bylo u nás Výzkumným ústavem pedagogickým realizováno natáčení virtuální hospitace. Snímaná lekce je nazvána Návštěva a slouží jako úvodní k práci na tématu šoa ve čtvrtém ročníku a je veřejně přístupná na portále www.rvp.cz. Nemůžeme opomenout ani pravidelné dějepisné exkurze. Žáci nižších ročníků navštěvují pravidelně expozici Keltové na Rakovnicku, příležitostné výstavy v novostrašeckém muzeu a pražské galerie a muzea. V posledních letech chodíme také na výstavy pořádané v době novostrašeckého posvícení na Městském úřadě. Ve vyšších ročnících pak míříme do Muzea ghetta Památníku Terezín, Památníku Vojna u Příbrami či do polské Osvětimi a Krakova. Doplňkově zařazujeme příležitostné velké pražské výstavy, Památník Karla Čapka ve Strži či expozici Karla Čapka v zámku Chýše. Součástí výuky jsou také vlastivědně-historické hry v terénu pro první ročníky a tematické procházky po Novém Strašecí a nejbližším okolí (místní modernistická architektura, církevní stavby, památníky a pomníky, obydlí slavných rodáků, hřbitovy apod.). Iva Vachková 29 v enviromentální 30 výchově Stejně tak, jak se měnily názory na vztah člověka a přírody, měnila se i výchova a vzdělávání a současně i terminologie užívaná v této oblasti. Někdy v polovině minulého století se objevila výchova k ochraně přírody, která byla zprvu chápána pouze jako ochrana vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů a postupně se změnila na komplexní ochranu přírody. V 70. a 80. letech dvacátého století se změnila na výchovu k péči o životní prostředí (o životním prostředí, v životním prostředí, pro životní prostředí). Počátkem 80. let dvacátého století se pak objevila ekologická výchova. A k čemu vychováváme dnes? co se změnilo Školní aktivity Současný pohled preferuje výchovu (vzdělávání) k trvale udržitelnému rozvoji („education for sustainability“). Tento termín se objevuje i v Zákonu č.17/1992 Sb. O životním prostředí. „Výchova, osvěta, vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách.“ Tento způsob výchovy vstoupil do naší práce s vytvořením školního vzdělávacího programu, ve kterém je začleněna Enviromentální výchova jako průřezové téma prostupující napříč všemi vyučovacími předměty, ročníky a činnostmi školy. Co to pro nás přináší? 1. Separace odpadu Od roku 2003 jsme se začali zabývat ve škole tříděním odpadu. Nejprve jsme třídili papír, sklo, plasty a nápojové kartony do barevných, speciálně k tomu účelu ručně zhotovených, krabic. Později jsme získali plastové barevně rozlišené kontejnery. V loňském školním roce jsme se zapojili do projektu Recyklohraní a rozšířili jsme sběr odpadu o vybité baterie, tonery do tiskáren a drobné elektrospotřebiče. 2. Výukové kurzy Nejvýznamnější akci pro výuku ekologie představuje dvouapůldenní ekologický kurz ve druhém ročníku studia, který již několik let realizujeme ve spolupráci s Naučným střediskem ekologické výchovy Kladno - Čabárna. V prvních dvou letech jsme využili výukový program “Biodiverzita“, který byl veden lektory NSEV Čabárna (hry, film, exkurze na záchrannou stanici AVES) a ve zbylém čase jsme využili projektovou výuku. V loňském školním roce jsme se zapojili do výukového programu pro střední školy, který lektoři NSEV Čabárna nově nabídli. Žáci samostatně zjišťovali skutečné znečištění složek našeho prostředí (vzduch, voda, půda) formou chemického rozboru sebraných vzorků, výsledky vyhodnocovali a zjišťovali příčiny, důsledky a souvislosti jevů. Enviromentální výchova zasahuje i do náplně ostatních kurzů - adaptačního v prvním ročníku (třídění odpadu ve škole, pobyt v přírodě, vztah k přírodě), lyžařského v prvním ročníku a cykloturistického ve třetím ročníku (pobyt v přírodě, zdravý životní styl). Specifickým příspěvkem k enviromentální výchově je také kurs první pomoci v prvním ročníku ve spolupráce se SZŠ a VOŠ Kladno, který probíhá formou skupinových činností, kdy žáky školí jejich vrstevníci – studenti Střední zdravotnické školy Kladno. 3. Projektové dny Každoročně se 22. 4. připomíná Den Země. V prvních letech jsme tuto připomínku řešili formou exkurzí např. na ekologickou skládku, do ZOO Praha, do Botanické zahrady PřF UK, do Lánské obory nebo na Kounovské řady. Po dvou letech jsme změnili náplň i formu projektového dne napříč ročníky a předměty; základní náplní jsou globální problémy. Konkrétní prezentace jsou pak doladěny podle témat vyhlašovaných OSN pro daný rok. Nejdříve byla aktuálním tématem voda (2013 Mezinárodní rok vodní spolupráce), v letošním školním roce světlo a půda (2015 - Rok světla a světelných technologií, 2015 - Mezinárodní rok půdy). Tato forma projektového dne umožňuje zapojení žáků podle jejich skutečného zájmu a výběru problematiky a využití rozličných aktivit a forem práce, s využitím výuky v cizím jazyce. Enviromentální výchova zasahuje i do předvánočního projektového dne, kdy žákům nabízíme práci s přírodními materiály, aranžování adventních a vánočních dekorací i připomenutí vánočních tradic. 4. Exkurze Nezůstáváme pouze u teorie ve školních lavicích, jako součást výuky pořádáme exkurze, při nichž žáci mají 31 Sázení stromu 2010 Projektový Den země – enviro co se změnilo 32 možnost ověřit své znalosti, získat praktický úhel pohledu z hlediska technologií nebo motivaci k dalšímu studiu. V posledních letech jsme pro naše žáky připravili tematické exkurze do ZOO Praha, Botanické zahrady PřFUK Praha, Hrdličkova muzea, Národního muzea (před jeho rekonstrukcí), Pivovaru Krušovice, firmy Genomac Praha, Planetária Praha, Elektroskanzenu - vodní elektrárny na Berounce, Větrné elektrárny Pchery, ČLUZu, navštívili jsme výstavu Bodies Revealed. 5. Přírodovědný jarmark Pravidelně se účastníme akce Gymnázia Zikmunda Wintra v Rakovníku ve spolupráci s VŠCHT. Naši žáci v rámci Přírodovědného jarmarku navštěvují workshopy popularizující přírodní vědy a technologie a po předchozí domluvě s pedagogy navštěvují i odborné přednášky (naposledy to byla přednáška o konzervování potravin). 6. Účast v soutěžích Pravidelně se účastníme s našimi žáky Biologické olympiády v kategorii A (3. a 4. roč.) i B (1. a 2. roč.), Zeměpisné olympiády, soutěže Přírodovědný klokan v kategorii Junior (každoročně 1. a 2. roč), soutěží pořádaných DDM Rakovník – Vánoční kapr, Botanická soutěž, Ekologická soutěž. V pilotním ročníku soutěže Škola udržitelného rozvoje Středočeského kraje byl na základě enviromentálních aktivit naší škole ve školním roce 2013/14 udělen titul Škola udržitelného rozvoje Středočeského kraje III. stupně na období 3 let 2013–2015. Tato soutěž byla vyhlášena Klubem ekologické výchovy, o. s. ve spolupráci se Středočeským krajem pod záštitou PaedDr. Milana Němce, náměstka hejtmana pro oblast školství, mládeže a sportu. 7. Příležitostné akce V rámci možností využíváme také výstavy v pobočce Muzea T. G. Masaryka v Rakovníku v Novém Strašecí (např. Mikroskopy, Červený kříž v 1. světové válce). Pravidelně si každá třída ve druhém ročníku adoptuje zvíře v ZOO Praha podle svého výběru. Některé třídy finančně podporují péči o vybrané zvíře až do svého odchodu ze školy. Takto bylo od roku 2010 zatím adoptováno celkem 13 zvířat (např. levhart obláčkový, ježek bělobřichý, vakoveverka létavá, krajta zelená, klokan bennetův, želva egyptská, dva druhy gekonů a další). Zatím poslední aktivitou v oblasti enviromentální výchovy bylo vysazení stromu k 60. výročí založení školy a Dne Země 2015 na trávníku přímo před školou (nedaleko vchodu pro žáky ZŠ). Během předchozích šesti let jsme již vysadili dvě lípy (stromek v parku u kaple sv. Isidora byl bohužel zničen vandaly, druhý je za kostelem Narození Panny Marie a daří se mu dobře). Letos šlo o vzrostlejší platan javorolistý, který byl zasazen za asistence starosty Mgr. Karla Filipa a místostarostky RNDr. Libuše Vosátkové dne 24. 4. 2015. Mgr. Ivana Haiflerová 33 Jednou z důležitých oblastí školního života je osobnostní a sociální výchova (jedno z průřezových témat ve školním vzdělávacím programu) a prevence rizikových faktorů chování. Obsah těchto témat je realizován hned v několika oblastech: 1. Adaptační kurzy pro žáky prvních ročníků Těchto vstupních kurzů, které napomáhají vytvářet žákovské kolektivy a učí spolupráci a aktivitě při společných činnostech, jsme zatím realizovali celkem 6 - čtyři proběhly v rekreačním středisku nedaleko Plas u Plzně, dva se konaly v Čisté u Rakovníka. Adaptační kurzy jsou 3 - 4 denní. Formou nejrůznějších her a společných sportovních a intelektuálních činností žáci navazují první společné kontakty a třídní učitelé se seznamují blíže se svými svěřenci pro další čtyři roky. Pravidelnou součástí kurzu je i návštěva blízkého památkového objektu a výroba třídních triček dle vlastních návrhů. 2. Přednášky pro žáky i učitele Dlouhodobě spolupracujeme s centrem ACET Praha, které pro nás pravidelně připravuje na 1. prosince před- co se změnilo 34 Věnujeme se osobnostní a sociální výchově žáků i učitelů nášky ke Světovému dni boje proti AIDS. V posledních letech proběhly přednášky pod názvy Šikana a kyberšikana, Rasismus, xenofobie a sekty, Moderní je nezkoušet. Do roku 2014 jsme pravidelně spolupracovali s MUDr. Kubátovou, která každoročně vedla přednášku pro žákyně prvních ročníků Problémy dospívajících dívek. Tuto přednášku ve školním roce 2014-2015 nahradila beseda se záchranářem Zbyňkem Chocholou pro všechny žáky prvních ročníků. Učitelé v poslední době absolvovali přednášku PhDr. Jany Petrákové zaměřenou na aktuální výchovné problémy dospívajících. V předchozích letech byly každoroční přednášky pro učitele zaměřeny na aktivizační výukové metody a nové vzdělávací trendy. 3. Kurzy pro pedagogické pracovníky školy V posledních letech byly realizovány také dva kurzy pro učitele, které byly vystavěny na principu teambuildingu. V roce 2011 to byl kurz zaměřený na spolupráci mezi učiteli a nové výukové metody založené na konstruktivisticky pojaté výuce v rámci projektu Sborovna Prázdninové školy Lipnice. V roce 2012 pak navazoval kurz zaměřený na zdravý životní styl. 4. Projektové dny V posledních čtyřech letech se před vánočními prázdninami konají pravidelné projektové dny, na kterých spolupracují naši učitelé a žáci. Každý učitel zvolí téma spojené s Vánocemi dle svého zájmu a domluví se na spolupráci s některými studenty. Společně pak připraví program o délce dvou vyučovacích hodin, založený na aktivním přístupu a skupinové práci. Žáci, kteří se nepodílejí na přípravě a realizaci projektů, se dle zájmu zapisují jako posluchači k jednotlivým tématům. Každý z nich absolvuje celkem dva bloky činností. Mezi oblíbené činnosti patří například výroba adventních věnců a drobných dekorací z přírodnin, výroba korálkových vánočních ozdob a papírových přání, vánoční zvyklosti u nás i ve světě, procház- ka vánoční hudbou, církevní podoba vánočních svátků a podobně. Předvánoční projektové dny si brzy získaly oblibu u studentů, a proto jsme v posledních dvou letech připravili obdobně ještě druhý obdobný projektový den, tematicky zaměřený na enviromentální aktivity (globální problémy lidstva, obnovitelné zdroje energie, využití jaderného potenciálu, „zelení“ muži v evropské kultuře apod.) 5. Účast na veřejných sbírkách Naši žáci se pravidelně účastní jako dobrovolníci nejrůznějších sbírek zaměřených na léčebné výlohy spojené zpravidla s léčbou dětských pacientů anebo s podporou potřebných. Nejčastěji jde o akce fondu Sidus (sbírka pro onkologické kliniky v Praze a Olomouci), sbírky Červená stužka (boj proti AIDS), Měsíčkový den (sbírka Ligy proti rakovině) či Pomozme dětem (sbírka na pomoc ohroženým a znevýhodněným dětem do 18 let). 6. Příležitostné akce Příležitostně využíváme možnosti nabízených filmových představení v Domě kultury Stochov. Účast na nich spojujeme i s pěší poutí jednotlivých tříd po starých cestách v regionu, které realizují jednotlivé třídy se svými třídními učiteli (v letech 2013 a 2014). Zajímavá pro nás také byla divadelní představení realizovaná ve škole. Na vztah mezi učiteli a žáky byla zaměřena inscenace pražského divadla Minor Válka profesora Klamma v roce 2012. Studenti Ateliéru dramatické výchovy JAMU Brno nám v roce 2014 nabídli realizaci divadla fórum pro studenty třetích ročníků s názvem Snadno a rychle, které se zabývalo neuváženým zapojením mladých lidí do nedůvěryhodných finančních transakcí. Tato divadelní představení jsou spolufinancována Spolkem pro kulturní činnost NoStraDivadlo v rámci pravidelného projektu NoStraDivadlo dětem. Mgr. Šárka Preissová 35 Ačkoli se v roce 2003 proměnil soubor lidových písní a tanců Čtyřlístek v občanské sdružení a od 1. 1. 2014 je registrovaným spolkem, stále má sídlo na adrese Gymnázia J. A. Komenského a i jinak je se školou propojen. Mezi jeho aktivními členy najdeme dvě tanečnice z řad současných žáků školy a celkem dvanáct našich nedávných absolventů (4 chlapci, 8 dívek). Na hudební složce souboru i na choreografiích se podílí hned několik současných učitelů (Bohumil Chochola, František Bušek, Jaroslava Poláková, Zuzana Stránská). zájmová činnost 36 Zájmová činnost v letech 2004–2014 Současná tanečnice Čtyřlístku Eliška Horáková do slohové práce o folklóru napsala: „V našem regionu máme to štěstí, že měl Bohoušek s Lešťou ten skvělý nápad a vznikl Čtyřlístek, který bude mít příští rok velké výročí. Lidová muzika bude slavit 60 let působení a taneční složka 40 let. To už je opravdu úctyhodná řádka let. Pro mě byl Čtyřlístek vždycky velkým snem, protože moje mamka taky kdysi tančila a můj děda hraje v muzice na housle. Těšila jsem se kvůli tomu na gympl, abych už mohla chodit na „zkoušky“ a jezdit s ním na vystoupení. Když konečně nastal první volný pátek po tanečních, přišla jsem na zkoušku a hned jsem zapadla. Možná je to taky trochu tím, že jsem se Čtyřlístkem jako menší už několikrát vystupovala. Do každého vystoupení se snažím dát co nejvíc, aby to nějak vypadalo. Letos to jsou dva roky, co v souboru působím, a jsem za to moc ráda.“ Jak lépe ukázat, že Čtyřlístek je stále živý? Pravidelná předvánoční setkání se Čtyřlístkem v Novostrašeckém kulturním centru jsou vždy divácky nabitá. Pravidelně zde již vystupuje Dívčí cimbálovka (z našich bývalých žáků tu působily i působí např. Zuzana Stránská, Lída a Martina Tothovy, Šárka Pelcová a další), kapelka Lísteček vedená Zuzanou Stránskou, která už připravuje budoucí muzikanty pro Čtyřlístek v hodinách na ZUŠ, stejně jako její maminka Lenka Stránská pracuje s tanečnicemi. Někteří uchazeči o studium volí naše gymnázium právě kvůli Čtyřlístku. Se Čtyřlístkem a hudbou jsou spojeny i další zájmové aktivity. Nepravidelně fungují ve škole jako nepovinně volitelné předměty Hudební klub (jeho vedoucími byli František Bušek, Zuzana Stránská, Jaroslava Poláková) a Pěvecký sbor (Jaroslava Poláková). Obě tělesa vystupují příležitostně na akcích školy, vernisážích výstav výtvarných prací našich žáků, při předvánočních setkáních v NKC. Počet členů je proměnlivý, v každém školním roce je to jinak. Křídla školních dveří jsou hudbě a zpěvu stále otevřena. Také Dramatický klub nadále zůstává nepovinným předmětem. Pro veřejné vystupování v letech 2005 - 2012 používal název divadlo Mařeni a Pařeny, od roku 2013 zvolil další neotřelé jméno – Studentské divadlo Bedřych. Za posledních deset let uvedl Dramatický klub celkem 9 premiér (vynechal v roce 2007), každá z nich se dočkala 5–10 repríz. Od roku 2004 se Dramatický klub ujal i organizačního zajištění krajské postupové přehlídky studentského divadla Setkání ve Strašecí. V letech 2004–2007 bylo studentské divadlo hlavním organizátorem, od roku 2008 hlavní tíha finančního zajištění leží na Spolku pro kulturní činnost NoStraDivadlo, který v roce 2005 založili bývalí členové Dramatického klubu (Michal Isteník, Martin Volf, Martina Tothová) a do kterého někteří naši absolventi také dále vstupují, aby se dále věnovali divadlu. Každoročně členové Dramatického klubu významně pomáhají zajistit hladký průběh celé přehlídky. Od roku 2014 pomáhají členové Dramatického klubu s další přehlídkou, tentokráte krajskou středočeskou postupovou přehlídkou dětského divadla Dětská scéna ve Strašecí. Studentské divadlo Bedřych vystupuje pravidelně při plenérových akcích, jako je obecní masopust, aktivně se účastní divadelních přehlídek i mimo náš region a vůbec žije hektickým životem. Poslední, tentokráte opět autorská, divadelní hra se jmenuje Au revoir, MA a na konci školního roku 2014/2015 má za sebou už čtyři reprízy. Iva Vachková 37 žáci píší Naši žáci úspěšně píší 38 Řada našich studentů se netají svými novinářskými, beletristickými a básnickými ambicemi. Proto se učitelé českého jazyka věnují v hodinách českého jazyka tvůrčímu psaní a nabízejí také individuální konzultace. To se pak odráží na účasti našich žáků v nejrůznějších novinářských a literárních soutěžích, ale i v jejich vlastní beletristické tvorbě. V letech 2006–2008 jsme se věnovali spolupráci s deníkem Mladá fronta Dnes, který vypisoval pravidelně soutěž Novinářem s MfD. Obsazovali jsme pravidelně obě její části – novinářskou, kdy se celé třídy věnovaly tvorbě vlastních novin, a beletristickou. Naši studenti zasílali své práce na zadaná témata a část jejich tvorby pak byla publikována ve středočeském vydání MfD. Mezi pravidelně pisatele pařili např. Ondřej Houda, Andrea Víchová, Mirka Ježková a další. Tito žáci navázali na předchozí práci Alexandra Průši (maturant 2003), který v roce 2002 dokázal se svými spolužáky studentskými příspěvky půl roku naplňovat každý týden polovinu stránky týdeníku Objektiv (pravidelně přispívala např. Jana Čadková či Adéla Pinterová). Ještě tři roky pak udržoval při životě studentský časopis Kámoš (založen původně jako třídní časopis 2. B ve školním roce 2000/2001 Alexandrem Průšou a Romanem Štabrňákem), který byl ve škole vydáván jednou měsíčně. Na Sašu navazovala jako šéfredaktorka Aranka Chlivényiová (maturantka 2005) za spolupráce s Ninou Němcovou, Ilonou Skleničkovou a dalšími. Časopis se však udržel jen do počátku roku 2005. Žezlo se nepodařilo předat dál. Na počátku roku 2013 obnovil zájem o časopis Jakub Černý (maturant 2015). Koncem června 2013 připravil první číslo Revue Student, v prosinci 2013 druhé a v dubnu 2014 vyšel časopis Revue Student zatím naposledy. Autorsky se podíleli také Jiří Dreksler, Lukáš Rédl, Kateřina Straková, Pavel Haužvic, Lenka Čížková, Kristýna Junová, Eva Kvasničková, Dominik Petráček, Michaela Kafkovská, Adéla Patráková a Tereza Ajsknerová. Všechna čísla jsou k dispozici na webových stránkách školy. Na míru byl osmi studentům ušit projekt Umíme napsat knihu (2008–2010). Studenti Kateřina Hanzlíková, Michaela Krausová, Elena Ortová, Tomáš Pastýřík, Michal Sýkora, Jiří Tláskal, Karolína Urbanová a Eva Wichsová se rozhodli vydat své povídky knižně. Společně s učiteli požádali Město Nové Strašecí o grant na vydání publikace. Postupně uspořádali dvě autorská čtení z připravovaných povídek (29. 4. 2008 a 2. 6. 2009). Knihu Skutečnost, sen a fantazie graficky připravil a nasázel Jiří Tláskal, a to včetně vlastních ilustrací a úpravy fotografií do medailonků autorů. 13. ledna 2010 byl spolu se tře- tím autorským čtením uspořádán křest knihy. Kmotrou se knize stala tajemnice českého PEN klubu Libuše Ludvíková. Texty přečetli částečně sami autoři, částečně jejich spolužáci a herci NoStraDivadla. O hudební doprovod křtu se postarala Zuzana Stránská a její žáci Eliška Černá a Václav Šafránek. Zdařilou publikaci o historii dobrovolných hasičských sborů Dějiny boje s ohněm vydal v roce 2015 za pomoci prof. Václava Lišky již zmíněný Jakub Černý a chystá se v navázané spolupráci pokračovat. Naši studenti se pravidelně zúčastňují literárních soutěží Ortenova Kutná Hora, Hrabětovy Hořovice, soutěží městských knihoven Příbram, Lány či Rakovník, soutěže Máchovou stopou, Literární soutěže o cenu Filipa Venclíka, literární soutěže Památníku Terezín, esejistické soutěže Knihovny Václava Havla, soutěže zaměřené na téma Evropské unie, vyhlašované pod patronací Lídy Rakušanové středočeskými týdeníky Vltava – Labe – Press… Mezi úspěšné a oceňované autory patřili Jana Čadková, Kateřina Hanzlíková, Barbora Vondrášková, Ivana Lošková, Michal Sýkora, Denisa Kraftová a Miroslav Novotný, Eliška Šefčíková, Alžběta Slezáková, Anna Pernicová, Jakub Kostinec, Jakub Černý, bratři Parožkové, Markéta Kunkelová, Jan Pospíšil… a jistě jsme ve výčtu ještě na někoho zapomněli. Protože literárních nadějí máme skutečně pěknou řádku, vybíráme některé kratší texty i do tohoto sborníku. Pojďte si počíst… Iva Vachková 39 žáci píší 40 Jím, abych žil. Čtu, abych věděl Už pomalu vychází. Líně se snaží dostat nahoru nad vrchol hory. Dalo mi práci, přemluvit ho, aby vstal. Teď už ho zdravím z pozice hory na napnutých pažích, s výdechem přecházím do pozice střechy a nechávám si od něj zahřívat záda. Na to, že právě vstal, má ohromnou sílu. Klesám do pozice dítěte a odpočívám. Chci tu strávit celý den a stačí mi k tomu jen tři věci. Na první se usadím v pozici lotosového květu. Má barvu srdeční čakry, která říká, že máme právo milovat a být milováni. A právě tohle je moje největší láska. Druhou rozevírám se zvláštním pocitem očekávání a s chvěním po celém těle. Její vůně mísící se s vůní nového jitra, rozevírajících se poupat a probouzející se trávy, mi vniká kousek po kousku pod kůži, až naplňuje každičký pór mého těla. Jak listuji jejími stránkami, jejich zvuk rozechvívá všechny listy v korunách stromů. Stránky jako by dirigovaly sólo pro vánek a mladé břízky, které se lehce pohupují do rytmu. I ona se vyhřívala pod prvními ranními paprsky. Je zahalena do tmavě fialového pláště, zdobeného zlatými iniciálami hlavní hrdinky, a na dotek prohřívá moje věčně studené prsty. Jakmile zaměřím svůj pohled na ni, vše ostatní přestává existovat. Teď už od ní neodtrhnu oči. Je jedna jediná mezi tisíci podobnými. Písmena? Ne. Cesta do jiného světa, do jiné doby. Vše je živé, skutečné. Až na jedinou věc. I když pronásleduji Levina ke kluzišti, na kterém se setká s Kytty, kromě žárlivosti pořád cítím, jak se mi paprsky opírají do zad a v rukou mě hřeje ona. A jaká je ta třetí, neméně důležitá součást mého života? Na tu přichází řada těsně před polednem. Sotva pár minut si dokážu namlouvat, že bych mohla alespoň dnes žít jen z duchovních požitků světa. Ano. Mohla bych. Ale já nechci. Když si ji budu odpírat, naruší to mou rovnováhu. A v mysli mi vyskočí tisíce myšlenek vztahujících se jen k ní samé. Rázem mě představivost unáší do úplně jiného světa, pryč z Moskvy na místo, kde sedím. Jen s jednou důležitou změnou. Přímo přede mnou se rozprostírá mistrovské dílo od zatím neznámého umělce. V očích se mi zažehnou jiskřičky štěstí. Stejně jako před chvílí od Konstantina Dimitriče nemohu právě teď odtrhnout zrak od vzácného pokladu přede mnou. Omamná vůně jako by hodila laso směrem ke mně a teď si mě vší silou přitahuje k sobě. Snaží se mě očarovat. Posílá mi na jazyk vzduch provoněný čerstvými rajčaty, bazalkou a sýrem. Jemně ho tam převaluje a láká, dráždí pohárky. Ve chvíli, kdy už skoro šílím, mi vkládá do úst malý kousek na ochutnání. Nyní už mě má úplně v hrsti. Chci víc a víc. Už nevnímám slunce vysoko nad hlavou. Celý svět kolem mě se vešel do malého kousku ráje, který chci vychutnat. Moje smysly se opět pomalu začínají uklidňovat. Mám čistou mysl a skutečnost kolem sebe vnímám plně a klidně. Jogíni mívají svého guru, následují jeho učení, aby došli k vnitřní rovnováze. Já potřebuji guru nejméně dva. Jednoho, který mi ukáže cestu ke zklidnění mysli, abych mohla plně prožívat dobrodružství i dramata se všemi hrdiny na stránkách knih. A Jana Guru, kuchařského mistra, který mi otevírá cestu ke všem tajemstvím dobrého jídla. Ivana Lošková (1. místo v okresní literární soutěži pořádané Městskou knihovnou v Rakovníku 2011) 41 žáci píší 42 Andělé v nás i kolem nás Už jako malé dítě jsem od své babičky slýchávala modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku. Nebo pohádku o andílkovi, který si zlomil křídlo – zachránil ho myslivec a andílek se mu odměnil tím, že ho opatroval. Kupujeme si suvenýry s anděly, necháváme si je tetovat na kůži, o Vánocích si jimi zdobíme dům, protože věříme v jejich moc ochraňovat nás a hlídat naše domácí štěstí. Přivádí mě to na myšlenku, zda opravdu existují andělé strážní. Nebo si je lidé vymysleli, když potřebovali útěchu v těžkých chvílích a když jedinou útěchou byla myšlenka nadpřirozené moci, která by jejich problémy vyřešila, když už nic jiného nepomůže? Bylo by hezké mít někoho, kdo by dával pozor na mě i mé blízké. Ale jak k takovému andělu strážnému přijít? A jak vlastně vypadá? Má svého anděla každý? Kde andělé žijí? Napadá mě snad tisíc otázek, ale odpověď na ně bohužel neznám. V mých představách vypadá anděl jako člověk, možná někdo z mých blízkých, kteří už mezi námi nejsou, ale také to je třeba někdo úplně neznámý a já jsem mu byla přidělena, aby mě opatroval. Ani netuším, jestli je anděl pořád s námi, nebo má někdy pauzu a odpočívá, aby nabral síly na další náročný úkol. Nevím, zda nás andělé hlídají od narození, nebo až ve chvíli, kdy se nám přihodí něco špatného, a jestli jsou věci, na které jim už síly nestačí. Třeba máme někde knihu života a oni nám jen pomáhají dostat se až na konec. Asi opravdu existují nějaké hranice, přes které anděl nejde. Proč by jinak byli lidé nemocní, nešťastní? Jsou to zkoušky, které mají člověka posílit, aby byl odolnější a jednoho dne se třeba sám stal andělem strážným? Kdybych měla být andělem strážným já, vzala bych si příklad ze svých chyb, vzpomněla bych si, jak byly některé situace těžké, a vzpomněla bych si i na to, co mi je pomohlo zvládnout a překonat. Andělé musí mít v dnešní době moře práce a starostí a určitě ani ten můj to se mnou nemá jednoduché. Je odměnou pro anděla to, že bezstarostně proplujeme životem, nebo to, že nás naučí s životem se poprat, nevzdávat se a být třeba i lepším člověkem? Mě by to jako anděla určitě potěšilo, kdybych někomu pomohla a ukázala mu cestu, jak žít. I když život není snadný, vše se dá zvládnout s špetkou pomoci od anděla a s vírou, že vše se v lepší obrátí. Že se dá zvládnout cokoli. I když si každý svého anděla představujeme jinak, někteří v jeho existenci věříme a jiní ne, jsou chvíle, kdy si každý z nás přeje, aby měl nějaký skrytý zdroj síly, který mu pomůže přestát zlé a nepříjemné situace. Já ve své- ho anděla strážného věřím a jsem mu vděčná, že nade mnou drží svou ochrannou ruku a snaží se mi ukázat, jak se s životem poprat. Přála bych každému, aby měl takové štěstí, jako mám já, když nejsem na svá trápení sama. Eliška Šefčíková (absolutní vítězka literární soutěže pořádané Městskou knihovnou v Rakovníku Andělé v nás i kolem nás, 2013) 43 žáci píší 44 Jedna ženská čtyři lodě utáhne proti vodě Jsme dva bratři, oba apoštolové: Jakub a Marek, jsme dokonce dvojčata, ale kdo to neví, toho by to rozhodně nenapadlo. Jakub je celý po robustním tátovi, Marek jako by z oka vypadl subtilní mamince. Geny se však nezapřou, a když jsme měli charakterizovat naši maminku, vyšlo nám to jako přes kopírák, třebaže jsme hráli na férovku a vzájemně jsme neopisovali ani nekonzultovali. Věř, kdo chceš. Je zvláštní, ale nikoli neobvyklé, jak si někteří adolescenti svých rodičů neváží, jak nedokážou ocenit, co pro ně táta s mámou dělají, že je živí, starají se o ně, kupují jim oblečení, knihy, hry, věci nezbytné i zbytné, že jim poskytují domov, místo, kde jsou vždy vítaní a kam se mohou vždy vrátit. Jenže mladí touží po vlastním životě, chtějí být dospělí, samostatní, svobodní a nezávislí. A rodiče bohužel velice rychle zapomněli, že neuplynulo mnoho času od doby, kdy byli úplně stejní. Naše tmavovlasá nakrátko ostříhaná maminka s černýma bystrýma očima je naštěstí úplně jiná. Má drobnou postavu, nezasvěcený člověk by nevěřil, že odchovala takové chlapy, jako je náš sourozenecký čtyřlístek. (Jen já to bráchům kazím, podotýká Marek).Vzhledem k maminčině křehkosti velice udivuje, čeho všeho je schopna. Vystudovala zdravotnickou školu a nějaký čas strávila u lůžek pacientů jako sestra, ale řízením osudu teď kmitá coby kuchařka dobrých deset hodin denně kolem plotny našeho rodinného hotelu. Každá žena dostala od pánaboha či od přírody do vínku schopnost vykonávat povícero činností najednou a vyskytovat se na několika místech současně, ale naší mamince sudičky tento dar upgradovaly na vyšší level. Jeden náš rodinný přítel (často sice v opilecké pýše, ale ve víně je pravda a v pivu jakbysmet) s oblibou říkává: „Ta vaše mamča, kluci, je sice malinká, ale má obrovský křídla, křídla, co vás čtyři velký chlapy vždycky unesou, schovaj a ochrání. A je načasovaná použít je pokaždý, když je potřeba, protože je to vaše maminka a má vás ráda. Je skvělá, važte si jí.“ Lépe se naše mamka ani charakterizovat nedá. Na svoji rodinu nedá dopustit – a my na ni také ne. Jakmile synové zorganizují nějaký průšvih a tahle neplecha se provalí, maminka se vzdor nesporné objektivitě snaží vždy stát ochranářsky na naší straně. Všestranně nás podporuje a má pochopení pro naše postpubertální koníčky, absurdní záliby či ujeté libůstky. (Dokonce mi schválila šílený nápad, že budu chodit na balet – když mě to baví, proč prý ne, upřesňuje Marek.) Maminčin způsob výchovy by mohl být příkladem všem profesionálním i laickým pedagogům. Stoprocentní důvěra a tolerance zavazují člověka k zodpovědnosti a k respektu – a to nás formuje do nejsvérázněji osobité, ale současně společensky únosné podoby. (Petr, Fanda a Jakub jsou toho nejlepším důkazem, trošičku možná i já, alespoň si to myslím, ale nechci být ješitný, skromně konstatuje Marek.) Oči naší mamky vyzařují vždy radost a optimismus. Od jejich koutků se sice rozbíhají vějířky vrásek, ale tahle únava kůže je způsobena stabilním úsměvem, který patří všem kolem, nám bráškům především. Mamča obvykle nenosí žádné výrazně moderní trendy oblečení, ale ví, co si kdy na sebe vzít, a vždy to má jistou noblesu – eleganci v obyčejnosti. Jako kluci z toho nemáme žádný velký rozum, ale nějak to cítíme. Máme tu nejlepší mámu na světě To si samozřejmě může myslet každý, jenomže my si to nemyslíme, my to víme. A budeme to vědět do konce života. Když jsme nemocní, ona je tou nejlepší doktorkou-lékařkou a nejpečlivější zdravotní sestrou. Jestliže máme hlad, rázem je z ní kuchařka našich snů. Pokud máme problém, promění se v graduovanou psycholožku. My jsme obyčejní synové, ale ona je ideální máma. Je NAŠE, chápete? A nikomu ji nedáme! Jakub a Marek Parožkovi (zvláštní cena v celostátní Literární soutěži o cenu Filipa Venclíka, 2014) 45 46 Předmluva Den má dvacet čtyři hodin. Pár hodin pracuji, trochu odpočívám a několik hodin spím. Takový spánek ničemu nevadí. Smysly si odpočinou a neberou sílu pro další vjemy. Ale pozor, zavírat oči v době určené k práci, či odpočinku, to se nesmí. Takové přivírání očí se nemusí vyplatit. Kolem nás se děje spousta věcí a naší povinností je – nesouhlasit úplně se všemi. Historie k nám promlouvá jasně. K problémům se nevyplácí otáčet zády, přehlížet je a dívat se na bezpráví vykonaném na druhých jako na věc nesouvisející s životem naším. Člověk je zvláštní tvor. Zvířata mají své instinkty, prý dokážou vycítit výbuchy sopky, jiná nebezpečí, ale snad i smrt. Ale člověk? Nikdy nic nepředvídá. Když vidí slunečnou oblohu, nepřemýšlí o bouřce. Možná je to přirozené, je spousta útrap a starostí a každý chce aspoň na chvíli zapomenout, ale statistika mluví jinak. Nevyplácí se tvrdit: „Tady a nám se to stát nemůže.“ Bezpráví a nesvoboda můžou klást své pavoučí sítě a nám se může stát, že nezpozorujeme, že už máme lepkavé vlákno kolem kotníků. A pak si to už ani neuvědomíme. Nepřijde nám to divné. Stanou se z nás bílé mumie na loutkových nitích černých pavouků. žáci píší 2084 I. Bernard ležel v běloskvoucím pokoji. Probuzení, jen pípání a štiplavý zápach potu. Vše kolem bez poskvrny, podle nařízení musí být čistá i duše. SYSTÉM světa je velký vysavač prachu na lidských duších a zároveň do ruda rozpálené razítko, vpalující dvě slova: poslušnost, oddanost. Ve skutečnosti nemusely být ani vpalovány, byly zaryty hluboko pod kůží. Pomalé záchvěvy víček a ostré světlo ze skleněných podlouhlých trubic okupujících celý strop zasazovalo očím těžké direkty. Písečný muž rozhazoval plnými hrstmi a Bernard vzdal své snažení. Znovu usnul. Jen kousek od pokoje, kde ležel náš starý známý (po těch pár řádcích spíš mladý), bylo jiné oddělení. To nejkouzelnější místo na každém nemocničním oddělení. Oddělení, kde se rodily nové, poslušné, oddané životy, součásti fungujícího organismu. Byly to životy? Nebo jen součástky dobře fungujícího stroje? Mechanismu, kde jsou místo ozubených kol a pák lidské hlavy drcené velkým SYSTÉMEM. K porodnici se od Bernardova pokoje dostanete chodbou, která je obložena bílými dlaždicemi. Světlo se tam odráží od bílé barvy a dravě doráží na sítnici. Nikomu to ale nepřišlo zvláštní, celý svět byl bílý. Vládl mu obrovský čistící stroj. Samotná místnost sídlila za neprodyšnými dveřmi z bílého mramoru. A tam v řadě naskládáno za sebou tisíce skleněných baněk. Naskládány za sebou jako by šlo o višňový sad nebo nekonečné řady křížů. Ve skleněných baňkách leželi malí skřítkové. Nejspíš jediná naděje světa. To oni se rodí s lidskými pudy. Tak jak tam leží, pořád se jejich instinkty řídí starým světem, evoluce není tak rychlá jako SYSTÉM. Stačilo by vyrvat těch pár drobečků ze spárů obludy a vychoval bych nové lidi. Vlastně staré. Ze starého světa. Když vstoupíte do místnosti, všude kolem uslyšíte ďábelský tikot přístrojů. V každé baňce je regulátor teploty, tlaku, jako by bylo dítě vzácný archeologický předmět (který v SYSTÉMU nenajdete – minulost byla zničena). Všechny přístroje mají za úkol zničit přírodu. Přesné dáv- kování bacilů a virů, se kterými má dítě přijít do styku. Na každé skleněné baňce svítí display a na něm jakési údaje – ŽIVOTOPIS. Obrazovka propojená s centrálním přístrojem, s umělým osudem se sudičkou dobrého i zlého. Právě do jedné baňky přivezli novorozence. Místnost na chvíli naplnil křik, co ty malé plíce dokážou, to je k podivu. Dítě, v tuhle chvíli ještě svobodný člověk… Jen sekundy ho dělí od přetvoření v loutku strojového bytí. Sestra v bílém vložila malého tvorečka do skleněné náhražky matky přírody a neprodyšně zaklapla dvířka. Místnost prořízlo náhlé ticho. Ve chvíli, kdy se dvířka zavřela, uzavřelo se i něco jiného. Lidský kruh. Uzavřel se po pár minutách života. Velký centrální stroj začal pracovat a už po chvíli z něj vylézal dlouhý papír – ŽIVOTOPIS. U stroje stál muž a pečlivě papír skládal. Byl to archivář, i když bylo vše zapsáno digitálně, SYSTÉM si nechával pojistku. Jak zjistíte, právě proběhl celý život toho človíčka. Proběhl v pár desítkách sekund. Na papíru bylo mnoho bodů. Namátkou: 12. 1. 2087 – nástup do dětského zařízení v Barcley... 1. 9. 2090 – nástup do první třídy základní školy v Barcley... 1. 9. 2099 – truhlářská škola Barcley... ...nástup do firmy SYSTÉM – nábytek pro celý život... 5. 7. 2107 – manželství s Ann Careyovou... A spousta dalších bodů popisující vše do detailů. Chtěl jsem napsat nařizující, ale je potřeba bílým loutkám něco nařizovat? Nejlepší přítel? Tím se v osmi letech života stane Joseph Linch. První dítě se narodí? No přeci koncem roku 2108. A když to nepůjde? Systém to zařídí, nebojte se. On to prostě zařídí. Stane se truhlářem? A co když bude trpět alergií na piliny? Nebojte, opravdu nebojte. A co takhle poslední řádek životopisu? Co by to tak mohlo být? 2127 – Smrt. Ano SYSTÉM je v tomhle ohledu mocnější než matka příroda. Všichni umírají v 50 letech. Pro systém praktické. Historie neexistuje, alespoň legálně ne. Ale pár lidí se k ní dostalo. Něco podobného tu už jednou bylo. Prý kdysi, na místě kde se říkalo Evropa, 47 II. Bernard stále ležel v běloskvoucím pokoji bez poskvrny. I skvrny na Slunci byly zakázané. Všude kolem bylo vidět hemžení žen a mužů v bílých pláštích. Bylo o Bernarda dobře postaráno? Nedá se jednoznačně odpovědět. Doktoři byli dílem náhody. Dobří? Špatní? Mající odpor ke krvi? Většinu diagnóz stejně obstarával SYSTÉM. Už dokázal udržet oči otevřené. Pichlavé světlo ho pořád sužovalo, ale už s ním dokázal bojovat. Sledoval hemžení kolem sebe, nikdo si ho nevšímal. Otázky mu létaly hlavou jako dostihoví koně. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Kdo jsem? Bernard ztratil paměť. „Pan Parker?“ Bernard unaveně otevřel oči. Stál nad ním postarší muž. Takový ten typ, kterému šediny dodávají eleganci. „Konečně jste se probudil, pane Parkere, už jsme o vás měli strach.“ Bernard ani netušil, kdo je pan Parker, a udiveně zíral. Jestli je tohle doktor, tak na to nevypadá, pomyslel si. Chabě se usmál na muže v bílém plášti. „Už jsme mysleli, že se neproberete,“ promluvil znovu lékař s vlídným úsměvem. „Kde to jsem?“ vyhrkl náš pacient a rozkašlal se přitom. „Nemocnice v Barcley a já jsem doktor Hubert,“ zazněla lakonická odpověď. Ne tohle nemůže být doktor, pomyslel si Bernard. Možná básník, nebo akademický malíř, ale určitě ne doktor. Bernardovi se mluvilo ztěžka. Trochu chroptěl, hadičky v nose a koutku úst mu komunikaci nezjednodušovaly. „Nic si nepamatuji, nevím, co se stalo,“ snažil se Bernard mluvit. „Ano, to je běžné, byla to velice vážná autonehoda, stává se to...“ Bylo hrozné, že se ten lékař nedokázal ani na chvíli přestat usmívat. „Ale vy to nechápete, já si nepamatuji vůbec nic, nevím, kdo jsem, nevím kdo je pan PPP…“ nemohl si vzpomenout na jméno, kterým ho doktor oslovoval. „ Parker? To jste vy,“ skočil mu do řeči lékař a budu se opakovat, když povím, že se přitom nepřestal usmívat. „Nevím, kde bydlím, nemohu si vzpomenout na nikoho blízkého, vlastně si nemůžu vzpomenout na žádného člověka,“ na svůj handicap ze sebe tentokrát chrlil slova poměrně snadno. „Máme štestí, že je to tak žáci píší 48 během let 1939 – 1945 nepotřebovali staré lidi. Taky zde byly tendence zbavit se jich. Ale podle všeho až SYSTÉM vše dotáhl do dokonalosti. Už víte, že se vše jmenuje SYSTÉM. Je to společenství, je to naše zřízení, je to vrcholný orgán. Je to vše. Všichni pracují v SYSTÉMU a všichni pracují pro SYSTÉM. Bílé domy, bílé ulice, bílé mozky. Pro koho a co se to všechno dělá? Vždycky za pár let se objeví někdo s procitnutím. Komu nešla vysát duše ani mozek natřít na bílo. Tihle osvícení po sobě většinou něco zanechali. Spisy většinou mluví o tom, že SYSTÉM je malé procento lidí, které nikdy nikdo neuvidí. Jsou to velicí loutkoherci. Možná se cítí jako vyvolení a vytváří jakési božské společenství. I podrobné studium posvátné knihy SYSTÉMU, která se kupodivu jmenuje SYSTÉM, nahrává těmto teoriím. Ale procitlí, to jsou jedinci z miliard. ŽIVOTOPIS sám o sobě je strašná věc. Potlačuje lidské pudy, pocity. Ale existují i denní ŽIVOTOPISY. Znovu použiji příklad: 18. 9. 2083 – v 7,30 vstane z postele – zaspí a dostane pokutu od ředitele. Ano myslím si, (pokud opravdu existují), že lidé SYSTÉMU, to malé procento, se baví těmito malými trýzněmi ostatních. Člověk od 6,00 leží v posteli a ví, že musí vstát až za hodinu a půl. Vše hlídají systémové milice. Podle kódu vytetovaného na zápěstí zjistí velký i denní ŽIVOTOPIS. Nikdo se nesmí nacházet na jiném místě, než má nařízeno. On si ani nikdo nepřipouští, že by mohl být na jiném místě. Bílé duše, bílé myšlenky. Kromě životopisu jsou i další věci ovlivňující život v SYSTÉMU, například ŽÁDOST. Existují lidé, kteří si vystačí s ŽIVOTOPISY. Ale jsou tu i jiní, trochu uvědomělejší lidé. Ne úplně osvícení, pouze uvědomělejší. Pokud někdo chce navštívit své známé, zhlédnout divadlo, jiný televizní program než je v denním ŽIVOTOPISU, nebo obměnit nákupní seznam, je třeba podat žádost. Ale ani uvědomělejší lidé nikdy nepocítili lítost nad zamítnutou žádostí. Pocity neexistují, SYSTÉM je zahladil jako truhlář sukovité prkno. jednoduché, že ano?“ přerušil doktor Hubert náhlé ticho, zasmál se (tentokrát nahlas) a položil Bernardovi na postel papír s velkým nadpisem: ŽIVOTOPIS. „Počítali jsme s těmihle okolnosti, a tak jsme si váš ŽIVOTOPIS vyžádali dopředu. Otočil se na patě a odešel. Samozřejmě s úsměvem na rtech. Bernard s námahou nahmatal papír a začal listovat. Viděl trochu rozmazaně, ale snažil se číst. Narodil jsem se v roce 2050. Chodil jsem do školky … do školy … proč tady píšou,kdo je můj nejlepší přítel... Čím dál pokračoval, tím mu bylo více věcí nejasných. Co je to ten ŽIVOTOPIS? Proč do životopisu píšou, kdo je můj nejlepší přítel? Nevím, který je rok, ale určitě nejsem tak starý. Je to nějaký žert? Proč bych měl zemřít v roce 2100? Smrt přece neovlivníme. Co kdybych zemřel při téhle autonehodě? Ale já přece žiju. Jsem na podivném místě. Ten muž je blázen. Počkám si na někoho, kdo mi vše vysvětlí. Myšlenky nabraly podobu dálnice s ubíhajícími světly a už to nemohl dále vydržet. Znovu vzdal marný boj se svým vědomím. III. To je přeci absurdní. Ocitl jsem se v držení šílenců. Bernard stále ležel v nemocničním pokoji, fyzicky oslabený, ale už schopný naplno přemýšlet. Právě byl seznámen se SYSTÉMEM, denním pořádkem světa a s věcmi, jako je ŽIVOTOPIS. Ležel v posteli a pořád přemýšlel, jak přijmout pravdu. Je to vůbec pravda? Nejsem zajatcem nějaké sekty? Abych vše vysvětlil, Bernard ležel v bezvědomí a ztratil paměť. Vzpomeňme si na porodnici a malé človíčky spojené se SYSTÉMOVOU přírodou. Ale opravdová příroda je mocná. Najde si skulinky. Bernard ztratil paměť a probudil se v něm starý člověk. Ze starého světa. Člověk typu se smyslem pro svobodu. Je v zajetí podivných lidí. Musím se co nejdříve uzdravit a dostat se odsud. To bylo to, na co myslel. Ještě nechápal, že je ve vězení. Že celý svět je vězení. Co je lidská přirozenost? Svoboda. Slovo vyškrtnuté ze slovníku dnešního světa. Nechci nic než být volný. I motýli jsou volní. Přece lidstvo neupře Haroldu Skimpolovi to, co přiznává i motýlům. (Ch. Dickens) IV. Bernard už byl úplně zdráv. Nemocniční auto ho vezlo domů. Domů. Nepamatoval si domov. Podle ŽIVOTOPISU tam bude manželka se jménem Audrey. Už jsem se o ní něco pokoušel zjistit. Bylo mi divné, že je má manželka, a nikdy se za mnou nepřišla podívat. Vzápětí jsem dostal odpověď: neměla to v denním ŽIVOTOPISE. Ale kdyby jí to rozkázali, určitě by přišla. Sanitkou poletovala moucha. Bzučela kolem Bernardovy hlavy, stejně tak kolem ošetřovatelky, která jela s ním. Bernard se ještě nemohl ohánět, tělo bylo polámané a všechny pohyby zpomalené. Moucha vždy přiletěla, usedla na holou kůži, která hned začala pekelně svědět. Po několika minutách udělala moušinu rejdění přítrž mladá ošetřovatelka. Mouchu jednoduše přibila svazkem papírů na plechovou stěnu vozidla. Vděčně se na ni podíval. Kouzelně se usmála a hodila rusými vlasy dozadu. Jestlipak bude moje manželka taky tak krásná, zamyslel se Bernard. Ta moucha si mohla létat svobodně. A přitom byla tak otravná, že mohla počítat s takovýmhle koncem. Hrála si s ohněm. To já podle nějakého papíru zemřu v padesáti letech. Nemám na výběr. Anebo mám? Co když mě taky někdo připlácne a udělá ze mě mrtvou hmotu? Pak by se mohl nějaký SYSTÉM klidně zbláznit, uvažoval Bernard po cestě. Díval se z malého okýnka jedoucí sanitky. Město, kterým projížděl, bylo bílé, bílé ulice, betonové kvádry domů, všechno stejné. Utlučená tvořivost a individualita. Vůz zastavil před jedním z těchto kvádrů. „Tak a jste doma,“ promluvila mladá ošetřovatelka okouzlujícím hlasem. „Zvládnete to sám, nebo chcete pomoct?“ zeptala se. „Ne děkuji, určitě to zvládnu sám,“ a trochu škobrtl. To nebyl následek zranění. Ošetřovatelka se mu prostě líbila, a tak byl roztržitý. 49 50 Bernard seděl na pohovce. Právě se vrátil z práce. Už je to měsíc, co se vrátil z nemocnice. Bernard měl ve svém ŽIVOTOPISE napsáno, že je stavař. Tak stavěl. Kupodivu, mu šla práce od ruky. S manželkou prohodil za celý měsíc asi deset vět. Zjistil, že se s ním vůbec nesnaží komunikovat; když přijel z nemocnice, prošla jen kolem něj, ani si nebyl jistý, zda je to opravdu jeho manželka. Pokusil se s ní spojit, ale nešlo to. Byla naprogramovaná jako stroj. Jenom loutka bez pocitů. Za ten měsíc se pokoušel zkontaktovat spoustu lidí. Vyprávěl jim o absurdním světě, který je kolem, ale nikdo se ani nezastavil. Nikdo neměl čas se na něj ani podívat. Čas od času měl schůzku se svým nejlepším přítelem. Moc si toho spolu neřeknou. Podle ŽIVOTOPISU spolu měli trávit čas, tak si sedli a mlčeli. Jednou spolu hráli šachy. Bylo to napsáno v ŽIVOTOPISE. Škoda, že jeho přítel šachy neuměl. Když se snažil zkontaktovat příliš mnoho lidí a vyprávět jim o absurdnu nesvobody, málem se dostal do potyčky s milicemi. Teď tu jen tak seděl. Seděl a přemýšlel. Ještěže alespoň myšlenky mám svoje. Nikdo mi nemůže nařídit, na co mám myslet. Alespoň ne mně, přemítal. Dneska tu musím sedět celé odpoledne a dívat se na program 3. Proč nemůžu jít alespoň ven? Cítil v sobě velkou bezmocnost. Pro lidskou mysl je jednodušší nevědět. Čím si člověk víc uvědomuje, tím je vše těžší a těžší. Co všechno můžu udělat, abych se vzepřel? Černé myšlenky, skvrny v mysli, to mou touhu po svobodě neupokojí, myslel pořád dál. Zemřu v roce 2100. Co s tím. Možná se teď smrt nezdá tolik děsivá, člověk si vše uspořádá. Na smrti by mě nejvíce děsilo to, že nevím, kdy přijde. Co kdyby mě vytrhla od nedodělané práce? Když si zařídím, abych vše dokončil, nebude nahánět tolik strachu, najednou se mu rozjasnilo. Smrt stejně musí přijít člověku děsivá, jen když je šťastný, když si života užívá plnými doušky. Ale tenhle vyhaslý život bez lidí, bez svobody, bez vášně či touhy. Nebojím se, že skončí. Snad bych byl i radši, kdyby skončil dříve. Najednou se Bernard postavil a rázně vykročil ke dveřím. Cítil jak je svobodný, cítil, že jde ven a nikdo ho nemůže zastavit. Ve skutečnosti věděl, že kdyby ho zkontrolovali, udělali běžnou prohlídku (něco jako silniční kontrola), vše by pro něj skončilo. Ne, tohle nebyla svoboda. Ale Bernard toužil po tom vypátrat jedinou svobodnou věc, kterou by mohl podniknout. Procházel se ulicemi neutrálního šklebu. Chodil bez pocitů. Okolí pocity ubíjelo. Všude kolem bílá. Vždyť bílá je jen jsoucno, ale být, to k životu nestačí. Tetovací zařízení všem vpálilo do tváře úsměv. Byl to obrovský tatér betonového kvádru očekávání ostatních loutek. „Pane, kam jdete? Proč nejdete jinam? Copak byste nebyl jinde šťastnější?“ pobíhal náš hrdina po ulicích a takto zastavoval kolemjdoucí. Dostal se do zvláštního stavu zoufalství a nemohlo trvat dlouho, než ho potkají SYSTÉMOVÉ milice. A nejednou se to stalo. Jakýsi muž pospíchal, nekoukal nalevo, napravo a vstoupil do silnice, kolemjedoucí auto nestačilo zabrzdit a srazilo ho. Bernard se na celou událost díval s ledovým klidem. Najednou se uklidnil, díval se a vše se mu vyjasnilo. Pomalými kroky se vydal na cestu domů. VI. Stál ve sprše a nechával po sobě stékat provazce horké vody. V hlavě měl vše srovnané. Zaklonil hlavu, za zády spojil napjaté ruce a celé své tělo vystavil vařícímu vodopádu. Tak tohle je jediný způsob, jak být svobodný. Jediná věc, jak se vzbouřit proti řádu. Nikdo nemůže předvídat, že mě srazí auto. Nikdo mi nemůže poručit čekat do roku 2100. Bernard byl rozhodnutý. Věděl, jak to provede, ale napřed chtěl něco světu sdělit. To, jak se probudil a co se s ním dělo. Vše o absurditě SYSTÉMU. Díky jeho spisu se ode mě vše dozvídáte. Teď už stál se sepjatými pažemi uprostřed horkého proudu sprchy. Sedl si se zkříženýma nohama a břitvou si otevřel žíly na zápěstí. „Poprvé v životě dělám svobodnou věc,“ zašeptal. žáci píší V. Epilog Pokud ustoupíme násilí či projevu nesvobody, byť jen o malý krok, zvykneme si na ně. A takovéhle malé ustupování může skončit zle. Dnes se nemůže stát, že vše přijde najednou. Ne. Ale postupnými krůčky se můžeme dostat do světa, kde by nikdo z nás nechtěl žít. Nechtějme ustupovat ani si zvykat na věci, se kterými nesouhlasíme. Jednou si ani neuvědomíme, co jsme ztratili. Každý malý ústupek je ztráta svobody. Nechtějme, aby se rodili noví lidé a těm už nepřišla nesvoboda vůbec divná. To proto, že by už svobodu nikdy nepoznali. Nezvykejme si a nenechme se postupně chytat do pavoučích sítí. Michal Sýkora (2. místo v celostátní literární soutěži Památníku Terezín, 2011) 51 52 žáci píší Mé cesty Jednou, když jsem já, Odysseus, nakoupil v Tescu v Kladně mražená kuřecí stehna pro své kamarády, aby měli co jíst na dnešní oslavě, kterou budeme mít, jel jsem s nimi, rozdělenými do dvanácti aut, domů do Rakovníka, svého rodného města, za svou ženou Penelopou. Neviděl jsem ji celé dvě hodiny, co jsem stál u mrazáku, blokoval vozíkem vstup k němu ostatním lidem, zdržoval své muže, čekající v autech, a vybíral ta nejlevnější stehna. Zrovna tak dlouho jsem neviděl ani svého syna Telemacha. Abych je viděl co nejdříve, vydal jsem se s kamarády na cestu domů. Když jsme projížděli kolem Mc Donalda, kamarádi neodolali, zastavili a šli si dát něco k jídlu. Hranolky a hamburgery jim bohužel tak zachutnaly, že jsme je my, muži se silnou vůlí, museli táhnout násilím a připoutat je do auta. Oni se pak sami nedokázali mastnýma rukama uvolnit. Když jsme byli opět v plném počtu, vyrazili jsme dál. Později jsme však museli zastavit znovu. V Žehrovicích se nám totiž postavil do cesty obří trpaslík s jedním okem. Stáli jsme a přemýšleli, jestli by bylo lepší trpaslíka objet a nevšímat si ho, nebo s ním bojovat. Jelikož jsme chytří a rozumní lidé, možnost a) jsme okamžitě zamítli a vybrali jsme možnost b). Trpaslík byl opravdu ošklivý, měl vousy, červenou čepici a v ruce držel lopatku. „My se ho přece nebudeme bát!“ křičeli ještě umaštění kamarádi zezadu. „Povíme mu hezky z očí do oka, že nám překáží!“ Pak si ještě vymysleli plán: trpaslíkovi přejedeme nohy, tím padne k zemi, my ho pak upečeme a sníme. Jelikož mě samotného nic lepšího nenapadlo, poslechl jsem je. Trpaslíkovi jsme tedy přejeli nohy, tím padl k zemi, ale upéct a sníst jsme ho už nemohli, neboť byl z kamene. Proto jsou nejspíš Žehrovice Kamenné. Nechali jsme tedy trpaslíka ležet vedle silnice, ať si ho páni sochaři opraví. A jeli jsme dál. Přijeli jsme ke křižovatce a mohli jsme si vybrat, jestli pojedeme přes Tuchlovice, kde sídlí Armáda spásy, nebo přes Kačici, kde bychom měli velké štěstí, kdybychom nenarazili na policistu se šesti psy. Jelikož Armáda spásy by po nás chtěla nějaký příspěvek a my jsme poslední peníze utratili v Mc Donaldu, museli jsme jet směr Kačice. Samozřejmě že nás tam zastavil policista se šesti psy na vodítku a okamžitě nás začal kontrolovat. Kuřecí maso jsme měli rozdělené do tří aut a on ho bohužel ve dvou našel. Rozzlobil se, na co prý potřebujeme tolik masa, že prý to chceme nelegálně prodávat, a všechny kamarády, kteří seděli ve vybraných dvou autech, zatkl. Tak z dvanácti aut mé výpravy pokračovalo v cestě už jen deset. To bych to ale nebyl já, Odysseus, abych nemusel znovu zastavovat. U silnice ve Stochově se totiž povalovalo pár mužů v montérkách v podnapilém stavu a pokřikovali na nás, v domnění, že jsme ženy, taková slova a sousloví, že se z toho červenala i ta kuřata v kufru. Mé kamarády to velmi popuzovalo, a tak jsem jim musel zalít uši voskem, aby to neslyšeli. Bohužel mi došel vosk, a tak jsem posledním několika přátelům nalil do uší obsah jakési lahvičky, kterou jsem našel v autě. Později jsem však zjistil, že to byl jed do uší. Opět jsem přišel o pár kamarádů. Ale nesměl jsem se zdržovat, musel jsem jet dál. Mou další zastávkou bylo Nové Strašecí. Zastavily nás jakési podivné a na to, jaká byla zima, docela nalehko oblečené dámy, ať prý s nimi jdeme do hospody. Tak jsme šli, stejně jsme potřebovali natankovat, a proto jsme zastavili i na benzínce. V hospodě, zatímco dámy si daly nějaký alkoholický nápoj, my jsme pili jen čaj, protože jsme museli řídit. Ten čaj byl ale nějaký divný, proto jsem ho raději nepil a zeptal jsem se jedné z přítomných dam: „Poslyšte, madame, co to je? Cítím z toho houby.“ Dáma však jen vyhrkla: „Ale, houby!“ a začala se zběsile smát, chvílemi snad i dusit. Já jsem řekl kamarádům, že půjdeme raději pryč, a tak si kamarádi dopili čaj a šli jsme. Než jsme však dospěli k autům, kamarády postihla houbová halucinace. „Ó, Teiresie, jaká je naše věštba?“ vykřikovali, kopali jámu a házeli do ní mražená kuřecí stehna. „Zde je oběť pro tebe!“ křičeli. Takhle omámené jsem je nemohl vézt s sebou, proto jsem pokračoval v cestě sám. Hned jak jsem dojel do Rudy, rozbilo se mi auto. Vystoupil jsem tedy a šel jsem dál pěšky. Vtom vedle mě zastavil autobus a otevřely se dveře. Nejdřív jsem se divil, ale po chvíli jsem si všiml, že stojím na zastávce. Řidič na mě netrpělivě houkl: „Tak pojedete, nebo ne?“ Já jsem se lekl a rychle jsem nastoupil. „Ano, pojedu,“ odpověděl jsem, „ale nemám peníze.“ Řidič se na mě podíval, pak se usmál a řekl: „Nevadí. Vás znám z novin, vy jste ten slavný Odysseus.“ Poté mi vytiskl lístek a já si šel sednout. Po cestě jsem si lístek prohlížel. Nějaký pan řidič jménem Faják. Hodný to muž. Do Rakovníka jsem přijel bez kuřat, bez kamarádů, ale s úžasným zjištěním – píšou o mně v novinách. Jen mě trochu mrzí, že nebude ten večírek s mými přáteli a s grilovaným kuřecím. No co, vždyť i s rodinou se vlastně dají strávit hezké chvíle. Pokud mi ovšem nebudou stát v cestě nějací falešní ženiši. Barbora Vondrášková (4. místo v celostátní Literární soutěži o cenu Filipa Venclíka, 2009) 53 1. května 54 Na ten pohled nikdy nezapomenu. Na jeho pohled. Na podmanivý pohled šedých očí, které mě přikovaly ke kostelní lavici. Bylo to při prvomájové mši v našem kostele. Během kázání vtrhla do svatostánku banda loupežníků z nedalekého lesa a vyrabovala jej. Všichni lidé byli ochromeni hrůzou a neschopni pohybu. Ale zatímco ostatní vnímali pouze nože a střelné zbraně v rukou lupičů, já viděla jen jeho. Jeho statné mužné tělo, rozevláté vlasy, šedé oči… A ten drzý úsměv… Krátce a zhluboka se mi zahleděl do očí, usmál se a pak vyběhl ven, pryč za svými společníky, kteří již stihli kostel opustit. Zvenku se ještě ozvalo zařehtání koně a pak nastalo ticho... Jen moje srdce bušilo jako zvon… Dnešního dne jsme rabovali ve zdejším kostele, zrovna když probíhala mše. Ach, věřící jsou tak směšní a jejich mošny plné pokladů. Na to, že by měli žíti v chudobě, mají růžence plné zlata. Jako každý lup měl i tento proběhnout bez problémů. Ale mé srdce se rozhodlo pro jiný směr a mé oči se zahleděly do nejkrásnějšího pokladu na světě. V tom hluku vyděšených očí zářily dvě oči plné touhy. Dívka, ach, ta dívka, které patřily! Krása její nedá se popsati žádným slovem. Musel bych projít světa kraj, abych našel věc, která se dokáže, alespoň zčásti, vyrovnat její kráse. Byl pozdní večer první máj… žáci píší Májové střípky 2. května Když jsem večer ležela ve své posteli, neustále jsem viděla jeho krásnou tvář s šedýma očima a dolíčky ve tvářích, které se objevily vždy, když vykouzlil ten svůj nádherný úsměv... Myslela jsem, že ho už nikdy neuvidím, ale mýlila jsem se. Našel si mě... Zamilovala jsem se. Do toho neznámého prince z kostela, do mého Viléma. Když mě dovedl na své oblíbené místo, na osamělý vrch s jedním jediným suchým stromem, když mi šeptal do ucha sladké něžnosti, nemohla jsem mu odolat. Celé dopoledne, dokonce i přes poledne jsme se jeden druhému oddávali a spojovali svá rozvášněná těla. Ani jeden z nás neměl pomyšlení na jídlo, když se z dálky ozvalo odbíjení zvonů ohlašujících poledne… Nemohli jsme se nabažit jeden druhého. Bylo to tak krásné, něžné, pozvolné, nenucené... Ale zároveň naléhavé... Když jsme pak oba stáli sami ruku v ruce v kostele před oltářem, myslela jsem, spíše doufala, že je to napořád. Když Vilém skládal přísahu lásky a věrnosti před Bohem, byla jsem šťastná jako nikdy předtím… Nebyla jsem schopná slova, chtěla jsem, aby tento okamžik nikdy neskončil... Mám tě plnou hlavu, Viléme! Stále na tebe musím myslet, má lásko, na tvůj pohled, na tvé dotyky a polibky... Jarmila, Jarmila, Jarmila... Vítr šeptá její jméno. Ranní slunce pálí a teplo svými křídly rozprostírá nad krajem dobrou náladu. S mou milou setkal jsem se dnes a nejen jiskru lásky jsme si vyměnili. Její oči, její vlasy, její tělo, to vše mě vzrušuje pouhým pohledem na ni. Byl opět večer, druhý máj… Má milá... Sny o její kráse mě dnes nechaly snít samy víly Země. Znovu se s ní setkávám, ach, jak je krásná, půvabná a sličná. Držím ji v náručí. Pevná ňadra, jež prosvítají oblečením, mě přivádí na myšlenky o nás dvou. Líbajíce se, usedáme na oře a uháníme spolu s větrem ve vlasech na sváté místo, do zdejšího kostela, kde vše započalo. Klekneme před oltář a já skládám přísahu plnou lásky. Jarmila pouze přihlíží… Neví snad, co říci? Určitě ne, samou touhou po sňatku nic neříká, a tak skládám slib i za ni. Dnešní noc je dlouhá… krásná a vášnivá. Patří jen nám. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh jej objímal kol a kol… 3. května Ráno jsem na svou lásku čekala na ,,našem“ místě. Když Vilém přijížděl na svém hnědákovi, musela jsem se na něj usmívat. Zdálky volal ta kouzelná slůvka „miluji tě, lásko moje jediná“ a já jsem v tu chvíli věděla, že mu zase neodolám. Promilovali jsme celé dopoledne. Ach, Viléme, byl jsi tak neodolatelný, vášnivý a tajemný… Ne jako starý mlynář… S ním jsem strávila dnešní odpoledne… Raději jsem ho měla poslat domů hned, jak mě překvapil při věšení prádla... Měla jsem tušit, že to nemůže takhle zůstat... Všechno se to seběhlo tak rychle... Ty na koni... Dýka... Krev... Křik... Zakrvácené prádlo... Tvůj otec v kaluži své vlastní krve... Můj pláč... Bylo to strašné, ale ze všeho nejhorší byly tvé oči... Předtím tak krásně šedé, něžné a vášnivé a teď skoro rudé zlobou... Tvůj pohled přetékal hněvem... Bojím se... Bojím se tebe... Bojím se o tebe, má lásko... Ráno je dlouhé, chci být s tebou. Celou noc oči nezamhouřil jsem zase, milovaná. Musel jsem stále myslet na tebe. Na tvé hebké tělo, které chladivě zahřeje mé. Na tvé rty barvy lesních jahod, sladké, k nakousnutí! Konečně se shledáváme. Slova lásky hřejí nás oba, však záhy musíme se opět rozloučit. Jedu na oři přes hory a uvědomuji si lásku, kterou má ústa zapomněla vyslovit, a proto se toho PŘÍŠERNÉHO dne vracím za tebou, svou milou… Šálí mne zrak? Nikoli, však přeji si vroucně, by to byl jen sen. Své srdce, a nejen to, teď dáváš jinému, porušujíc naši přísahu, moji přísahu… Dosti už! Hle, dýka! Podřežu hrdlo tomu opovrženíhodnému… Má to, co mu patří! Ach, můj otec! To jemu hrdlo krvácí. Pryč odsud! Rychle! Zakrvácené prádlo třepetá se mi před očima! 55 4. května 56 Lásko… Ach lásko… Tak krásná, mučivá, sladká, něžná, vášnivá, chladná… A teď i mrtvá… Během jediné vteřiny se dokážeš změnit. Vzít to jediné… Toho jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo, kterého jsem kdy doopravdy milovala… Ach, Viléme... Nikdy jsem si neměla nic začínat s mlynářem. S tvým otcem… Ale jak jsem to měla vědět? Nikdy jsem tě neměla potkat… Zpočátku, když se mi dvořil, jsem si myslela, že to bude jen taková hra, vcelku nezávazná. Ani mě nenapadlo, že to nakonec dopadne úplně jinak… Kdybych jen věděla… Nikdy bych to byla neudělala, nikdy jsem se s tvým otcem neměla scházet… Stejně se mi nikdy nelíbil. Jeho malé krysí oči na mě vždy hleděly majetnicky. Dotyk jeho tlustých masitých rukou se mi hnusil. Nikdy jsem ho nemilovala. A vlastně nikdy ani nechtěla… Vysával ze mě veškerou životní sílu a chuť do života… Když jsem pak potkala tebe, věděla jsem, že bude všechno jinak. Když ses na mě díval, často jsem musela uhnout pohledem. Jinak bych se v tvých očích byla utopila. Ten tvůj pohled… Připadala jsem si krásná, když ses na mě takhle díval. Když ses mě dotýkal, podlamovala se mi kolena. Ve tvém objetí jsem se cítila bezpečně… A tohle všechno jsem dala v sázku. A prohrála… Ze spánku budí mě kapající chladná voda. Kde to jsem? Je zima, třesu se a svíjím v naději, že mé tělo je ještě schopno zahřát mě. Zledovatělé stěny temné jsou, temné jak samota sama. Všude se rozprostírá tma, pou- ze na jednom místě lze rozeznat světlo. Poznávám mříže železem kované, stažené nejpevnějšími šrouby. Ach, Jarmilo, proč jsi lásku ke mně zradila s jiným? Proč s mým otcem sdílelas lože vášní spletené? Celé své srdce dal jsem ti, ale ty mně, ty mně jen zlomek toho svého. Prvého dne našeho setkání semeno lásky jsem v sobě zasadil. Čekal jsem, že láska tvá tou živoucí vodou bude, která dá sílu, by z něj krásná růže vyrostla. Náš slib, vyřčený před bohem v té nejsvětější chvíli, měl být navždy! Konec. Je konec všeho, již nechci žít! Někdo sem přichází… pro mě… Jarmilo, Jarmilo, Jarmilo… 5. května Viléme... Až s tebou jsem poznala pravou lásku a to, že každá láska může být jiná. Jedna hřeje, druhá pálí… Některá dokáže zabít… A já mám pocit, že umírám, že se ze mě vytrácí život… Mé svědomí mi nedá spát. Pod tíhou hříchů, těžkých jako Červená skála, nemohu spát, jíst, plakat ani se smát. Mé myšlenky jsou černé jako hejna havranů. Jediné světlo mého života jsi byl ty. Ale když svíce tvého života dohořela, zháším i tu svou… Sbohem, má jediná lásko! Sbohem, Viléme! Denisa Kraftová, Miroslav Novotný žáci píší Je snad divoký strmý kopec místem mým posledním? Bude mým hrobem, že láká mě zde ulehnout?! Závratí žaludek můj se plní, a i když jsem viděl mnoho mrtvých, tohle je něco jiného, tohle není pravda! Ať je to zlý sen! Hle, kostel. Je zde někdo? Cítím, jak mi slábne tělo, hroutím se k zemi a slyším už jen zvuk narážející krvavé a vražedné dýky… dále jen tma… Byl další večer, smutný máj… 57 Majáles 2012 (zvláštní cena poroty a celkově 6. místo v celostátní literární soutěži Máchovou stopou, 2010) Mikuláš 2009 58 Pedagogický sbor Bechyňová Jana Bouček Jiří Bouška Petr Brečka Tibor Březinová Věra Bušek František Čermáková Alena Černá Marcela Černý Jan Ešnerová Hana Haiflerová Ivana Holan Milan Hořejší Marie Hunkesová Vlasta Chochola Bohumil Chocholová Anna Kellerová Alena Kindlová Jana Kudelová Marie Kudrová Soňa Kynclová Andrea Litman Josef 2000–2008 2014– 2009– 2003–2005 1977–2008 1977–2012, 2015– 2015– 2000–2005 2011– 1973– 2003– 1995–2007 2009–2011 1968–1984, 1992–2006 1967– 2009–2014 1995–1997, 2001–2005 2008– 1980– 1990– 2011– 1960–2004 externí externí externí externí externí externí seznam pedagogů Pedagogický sbor v letech 2004–2014 Linke Pavel Mikovcová Tereza Neugebauerová Jana Pavlík Jakub Poláková Jaroslava Preissová Šárka Réblová Hana Schejbal Karel Soukup Milan Spiegl Richard Stránská Zuzana Suchý Zdeněk Škvorová Ludmila Šlajchrt František Thuma Zdeněk Tláskalová Felicitas Tůmová Alexandra Uher Vít Vachková – Dvořáková Iva Večeřová Jaroslava Vodvářka Václav Vosátková Libuše Ředitelé školy Chochola Bohumil Spiegl Richard Zástupci ředitele Holan Milan Suchý Zdeněk Administrativní pracovnice Smržová Eva 2004–2005 2005–2007 2011–2012 2006– 2011– 2008– 1982– 2002– 2000–2014 2008– 2007– 1999– 2011–2012 2008–2012 2011–2012 1995– 1984– 2005–2008 1994– 2000–2001, 2003– 1993– 1981– 1997–2008 2008– 1997–2006 2006– 1984– Technicko-hospodářské pracovnic: Fejtková Jitka Průšová Ivana Vlášková Renata 2006– 1994– 2000–2006 externí externí externí externí externí externí externí externí 59 externí 60 Školní rok 2004/2005 Třída: IV.A Třídní profesor: Kudelová Marie Aubrechtová Karolina, Bayerová Jana, Buchtela Lukáš, Dušek Lukáš, Galková Zdeňka, Herink Lukáš, Holan Matěj, Horský Tomáš, Jungmann Michal, Kachlíková Helena, Kaválek Vratislav, Klikorková Klára, Knobloch Petr, Kubálek Jakub, Kunkela Martin, Lávička Vojtěch, Lengyelová Jitka, Libovický Martin, Pechová Milena, Peterková Eva, Pokorný Petr, Poštová Barbora, Semencová Eliška, Součková Tereza, Tuček Jan, Valešová Jana, Veselý Miroslav, Zelenka Jiří, Zelenka Petr, Zíková Romana. Třída: IV.B Třídní profesor: Březinová Věra Černá Alena, Dubský Milan, Havlová Stanislava, Hyklová Klára, Chlivényiová Aranka, Jindráček Václav, Jirásková Radomíra, Kotasková Pavlína, Koudelková Šárka, Krejčová Martina, Kříčková Monika, Melč Jan, Němcová Nina, Novotná Jaroslava, Nývltová Martina, Pedálová Lucie, Peroutka Michal, Pinterová Adéla, Skleničková Ilona, Svejkovská Hana, Šebestová Radka, Šelová Petra, Šulcová Iva, Švecová Adéla, Tichá Simona, Volfová Martina. seznam absolventů Absolventi školy 2005–2015 Školní rok 2005/2006 Třída: IV.A Třídní profesor: Schejbal Karel Andrášková Lucie, Bricín Lukáš, Červenková Adéla, Hampel Tomáš, Hnízdilová Iveta, Hnízdilová Jitka, Chaloupka Ondřej, Jindáček Lukáš, Jirásek Rostislav, Jiříčková Eva, Kalaš Daniel, Kaplanová Jana, Klučka Jiří, Korbel Jan, Kostolná Veronika, Lažan Roman, Müllerová Kristýna, Neugebauerová Petra, Ničová Eva, Pelcová Kristýna,Pilná Zuzana, Robová Michaela, Rohlová Kateřina Jenny, Sadílek Ondřej, Seman Pavol, Sochorová Iva, Šašek Vojtěch, Štillerová Jana, Veselý Martin, Vyskočilová Barbora, Wimmer Jakub, Zemanová Barbora. Třída: IV.B Třídní profesor: Vodvářka Václav Arnaudovová Kristina, Čadková Jana, Dokládalová Petra, Filipová Simona, Folprechtová Lucie, Frelichová Lucie, Fričová Kateřina, Galetová Michaela, Havlík Michal, Hejdová Kamila, Herotová Anna, Jirglová Irena, Kaňka Jan, Kouklík Tomáš, Lechnýřová Olga, Mejtská Kateřina, Merhautová Tereza, Mrázková Lucie, Novotná Markéta, Nyklová Barbora, Peková Kateřina, Petráková Adéla, Pufflerová Tereza, Rivolová Barbora, Rousková Alena, Soukup Jan, Sunkovský Jakub, Šíd Jiří, Šulcová Šárka, Worofková Lenka. Školní rok 2006/2007 Třída: IV.A Třídní profesor: Večeřová Jaroslava Antoš Josef, Blecha Jan, Cacara Mikuláš, Dyntarová Martina, Fiala Vojtěch, Hejhal Jiří, Herink Filip, Hošek Petr, Hotský Ondřej, Hubáček David, Jirotka Petr, Köhlerová Alena, Křenková Martina, Kůrka Jiří, Laciková Jana, Mečířová Kristýna, Možkovská Andrea, Paterová Linda, Seman Šimon, Somol Tomáš, Stránská Lenka, Střihavková Monika, Šimáček Petr, Špička Jan, Špičková Barbora, Šteruská Simona, Tuma Jaroslav, Verner Jiří, Voňavková Tereza, Voráčková Simona, Zajíc Ivo, Žák Jakub. Třída: IV. B Třídní profesor: Haiflerová Ivana Arnoštová Kateřina, Biroš Jan, Bláhová Karolína, Čermák Martin, Čuříková Hana, Dang Jakub, Fejtek Luboš, Gábiš Petr, Houda Ondřej, Ježková Miroslava, Kadlusová Karolina, Kiss Robert, Klíč Zdeněk, Křížová Nina, Ladrová Barbora, Němec Rostislav, Nováková Tereza, Nováková Gabriela, Pavlíček Zbyněk, Přibyl Tomáš, Rivolová Tereza, Řezníček Josef, Sedláková Markéta, Skleničková Barbora, Stöber Radek, Strnadová Vladimíra, Šrédl Pavel, Špičková Markéta, Šrédl Pavel, Števůrková Lucie, Švarcová Markéta, Titz Ondřej, Vopat Adam, Zíma Michal. 61 Třída: IV.A Třídní profesor: Vosátková-Heroutová Libuše¨ Alberovská Monika, Beneš Martin, Bláhová Linda, Brouček Ondřej, Čáp Lukáš, Dejmková Eliška, Dudková Lenka, Dukov Antonio, Fejtek Michal, Hajná Radka, Hromadová Soňa, Hříbal Jan, Hříbal Tomáš, Kalinová Lucie, Kapounová Lenka, Knor Pavel, Kohout Lukáš, Kuželková Jaroslava, Mrázek Martin, Nový Tomáš, Pedál Milan, Pokorná Jana, Puchýřová Helena, Řezníčková Tereza, Sadílek Martin, Šíma Ondřej, Šimůnková Petra, Víchová Andrea, Volf Petr. Třída: IV. B 62 Třídní profesor: Soukup Milan Bartůšková Iveta, Baumannová Kristýna, Budínský Lukáš, Čadek Jiří, Černá Michaela, Čiberová Veronika, Havelková Michaela, Hlavová Adéla, Kacetlová Tereza, Knorová Lucie, Kostková Karolína, Kovaříková Tereza, Krobová Tereza, Kubecová Marie, Merunka Jan, Mikovcová Kristýna, Milerová Zuzana, Neužilová Lucie, Nyklová Tereza, Paterová Simona, Pavlová Kristýna, Plecitý Lukáš, Surový David, Štiller František, Vaňková Kristýna, Víchová Andrea, Vlčková Lenka, Volf Petr, Zajdáková Denisa, Zelenková Barbora. Školní rok 2008/2009 Třída: IV. A Třídní profesor: Kudelová Marie Dandová Karolína, Dudková Pavlína, Faltinová Tereza, Hladíková Eliška, Hlavsa Tomáš, Hnízdilová Radka, Hochmalová Martina, Husáková Gabriela, Ježková Pavla, Klenotová Andrea, Kostka Vojtěch, Majer Vladimír, Ondrůj Luboš, Pastýřík Tomáš, Pavlíková Magdaléna, Picková Tereza, Seilerová Tereza, Semanová Soňa, Siskosová Lucie, Szegediová Barbora, Šebková Lucie, Šnobl Petr, Trifončovski Stanislav, Zelenka Jan. Třída: IV.B Třídní profesor: Dvořáková Iva Blažková Veronika, Bryndačová Jitka, Cafourková Marie, Černotová Martina, Červinková Tereza, Hladík Michal, Holasová Aneta, Hůlová Karolína, Hutrová Tereza, Chválová Lucie, Kellerová Lucie, Konopásková Kristýna, Kratochvílová Kateřina, Kůrková Zuzana, Moudrá Dalia, Neuberger Roman, Novotná Veronika, Pazuchaničová Tereza, Rákosová Simona, Schritterová Zuzana, Štohrová Marie, Tetaurová Barbora, Tyburec Lukáš. seznam absolventů Školní rok 2007/2008 63 Adaptační kurz 2013 Volejbalové družstvo 2011 Třída: IV.A Třídní profesor: Schejbal Karel Bláha Jan, Böhmová Petra, Březinová Veronika, Cibíková Markéta, Cvanová Lucie, Čížková Lucie, Drahoňovská Lenka, Duchoň Petr, Halamová Lucie, Hanzlíková Kateřina, Hoffmannová Jana, Hubáček Tomáš, Jebavá Kateřina, Kougl František, Kramer Alfred, Krejčová Veronika, Neuhauserová Barbora, Ortová Elena, Pavlík Martin, Stehno Jiří, Svítek Jiří, Šmejkalová Kateřina, Thumová Kamila, Tláskal Jiří, Trnková Eva, Truksová Veronika, Urbanová Karolína, Voldřich Jakub, Wernerová Radka, Wichsová Eva. Třída: IV.B 64 Třídní profesor: Soukup Milan Antošová Lenka, Bakošová Kateřina, Baroch Tomáš, Čejková Radka, Černý Ondřej, Dostálková Alžběta, Ďurinová Denisa, Hanzlíková Markéta, Hellerová Kateřina, Jandová Andrea, Ječmenová Lenka, Jurčiková Kateřina, Jurgovská Nikola, Krausová Michaela, Kriško Martin, Machová Tereza, Mašková Monika, Mašková Simona, Paterová Eliška, Pavlíčková Romana, Pokorná Michaela, Procházka David, Přibyl Tomáš, Randová Kamila, Šťáva Jan, Vajcová Kateřina. Školní rok 2010/2011 Třída: IV.A Třídní profesor: Haiflerová Ivana Ballada Jiří, Balon Hynek, Beneš František, Brožek Michal, Čechová Monika, Hofman Vít, Jindrová Lucie, Jirkovská Petra, Kára Tomáš, Kešnerová Nikola, Krčil Jakub, Kučerová Jana, Libovický Michal, Procházková Sandra, Růžičková Jana, Slavík Martin, Soukupová Kristýna, Steinbach Petr, Stříteský Ondřej, Stuchlý Petr, Tengler Petr, Vik Jaroslav, Vodrážka Filip, Volf Václav. Třída: IV.B Třídní profesor: Večeřová Jaroslava Beránková Alena, Binder David, Biroš Martin, Bočanová Andrea, Cajthamlová Renata, Divišová Lucie, Dvořáková Anna, Grosman Patrik, Hubáčková Martina, Hurdová Alena, Koreňová Barbara, Krejčová Kristýna, Lajpertová Zuzana, Matějková Karolína, Novotná Jarmila, Oktábcová Magdaléna, Podušková Adéla, Pochmanová Zuzana, Richterová Viola, Salačová Jana, Schulmeisterová Kateřina, Šejhl Jan, Šrobová Kristýna, Šťastná Michaela, Štíbr Jan, Titzová Radka, Vejražková Monika. seznam absolventů Školní rok 2009/2010 Školní rok 2011/2012 Třída: IV.A Třídní profesor: Vosátková Libuše Aubrecht Jaroslav, Bečvář Jakub, Dostálek Filip, Dundr Jan, Houda Martin, Jirkovská Tereza, Králová Jana, Križan Lukáš, Liebezeit Petr, Mikolášková Zuzana, Mikovec Tomáš, Mocsonokyová Zuzana, Nágl Luděk, Petráček Martin, Pokorný Ondřej, Rak Tomáš, Satranský Matěj, Stránská Štěpánka, Thuma Miroslav, Trešlová Petra, Tureček Tomáš, Velebilová Hana, Wernerová Pavla, Žieriková Simona. Třída: IV. B Třídní profesor: Preissová Šárka Behotová Markéta, Černá Eliška, Franěk Václav, Hoffmann Michal, Holbík Ondřej, Humlová Pavlína, Kadar Lukáš, Kejlová Marie, Kólová Anna, Konopásková Karolína, Kraftová Denisa, Kratochvíl Ondřej, Lošková Ivana, Markup Lukáš, Nováková Žaneta, Novotný Miroslav Daniel, Pelcová Zuzana, Pochmanová Martina, Polívková Šárka, Pospíšil Milan, Příbková Lucie, Sedláček Tomáš, Sýkora Michal, Šafránek Václav, Tulisová Kristýna, Vondrášek Josef, Vondrášková Barbora, Zajdáková Nela, Závorová Klára, Zubatá Dana. Školní rok 2012/2013 Třída: IV. A Třídní profesor: Kudelová Marie Čermáková Eliška, Černá Iva, Dobrá Kateřina, Duchan Daniel, Faltinová Kateřina, Fišer Jan, Frolík Adam, Iblová Kristýna, Jindrová Hana, Kosárová Barbora, Kučerová Zuzana, Ladman Jakub, Malec Jan, Mandzyuk Yuliya, Masák Tomáš, Mirga Miroslav, Najmanová Monika, Pejšová Lucie, Pelc Jiří, Petříková Michaela, Pokorná Karolína, Pokorná Zlata, Pokorný Jindřich, Průšková Tereza, Srpová Kristína, Surý Petr, Terková Michaela, Trapp Jakub, Zummerová Eliška. Třída: IV.B Třídní profesor: Vachková Iva Havlíček Jiří, Hrbek David, Hrdá Anna, Janoušová Tereza, Kaletová Ilona, Khomenko Ruslana, Klíčová Anna, Kmeť Michal, Kousek Karel, Křivánková Anna, Kříž Jaroslav, Martinka Vojtěch, Moravcová Isabela, Nováková Pavlína, Novotný Tomáš, Pešková Adéla, Petráková Blanka, Pleierová Veronika, Štefanová Natálie, Štoger Dominik, Štruncová Pavla, Štýbrová Markéta, Tetaur Adam, Vaníčková Bohumila, Volfová Lucie, Zelenka Jan, Zollerová Monika. 65 Třída: IV.A Třídní profesor: Kindlová Jana Aulická Gabriela, Čečková Sandra, Černá Pavlína, Čižinský Martin, Čuřík Jan, Doubravská Michaela, Feřteková Eliška, Hanzlíková Kateřina, Kárský Vojtěch, Kašparová Petra, Kutová Eliška, Kytková Michaela, Lišková Kateřina, Majerčíková Aneta, Nguyen Hong Van , Podhorec Jan, Rédl Lukáš, Rovná Michaela, Slezáková Alžběta, Straková Kateřina, Suk Adam, Šabat Adam, Šefčíková Eliška, Uhlíř Marek, Václavková Karla. Třída: IV.B 66 Třídní profesor: Bouška Petr Čermák Petr, Dlabač Jan, Fialka Ondřej, Hamadej Jakub, Hanzlík Petr, Hrochová Silvie, Hrúz Tomáš, Jandová Eliška, Jelínek Miloš, Landecká Aneta, Liebezeitová Karolína, Neumannová Tereza, Polívka Martin, Rácová Nikola, Richtrmoc Zbyněk, Rosa Vít, Stieber Roman, Špičková Viktorie, Teslíková Barbora, Tydlitátová Lucie, Urban Josef, Věrnochová Nikola, Vosátková Eliška. Školní rok 2014/2015 Třída: IV. A Třídní profesor: Jaroslava Večeřová Beneš Martin, Černý Jakub, Černý Lukáš, Dohnal Martin, Ektilah Adam, Fridrich Michael, Haužvic Pavel, Jungmann Radek, Karfík David, Klusák Tomáš, Kubec Vojtěch, Kunkelová Markéta, Matějková Eliška, Nová Aneta, Parožek Jakub, Parožek Marek, Polonyiová Alexandra, Pospíšil Jan, Řepková Martina, Straková Michaela, Šíma Matěj, Šťastný Petr, Tintěrová Tereza, Tůma Václav, Žofáková Terezie. Třída: IV. B Třídní profesor: Andrea Kynclová Ballada Ondřej, Barášková Petra, Bartíková Veronika, Černohorský Jan, Čížková Lenka, Gengel Marek, Hemr Václav, Horská Veronika, Huliciusová Hana, Humeš Miroslav, Chytrá Magdaléna, Jarábová Kateřina, Junová Kristýna, Jurgovski Jiří, Liebezeit David, Mádlová Zdenka, Miková Lucie, Simandlová Tereza, Szegediová Zuzana, Šilerová Denisa, Šliková Aneta, Tučková Tereza, Vlachová Petra, Vokurková Michaela, Wiedermannová Nicola. seznam absolventů Školní rok 2013/2014 67 2013 Ekokurz 2011 současní žáci 68 Studenti školy ve školním roce 2014/2015 Třída: 1. A Třídní profesor: Marie Kudelová Balounová Dominika, Beredzas Michal, Dalecká Josefína, Deverová Kristýna, Dolejš Martin, Dvořáková Veronika, Fenclová Tereza, Hamouzová Martina, Hrdlička Adam, Chmelařová Kristýna, Chochola Zbyněk, Kinkal Ondřej, Pavlíková Karolína, Sedláčková Michaela, Stasivová Romana, Stříteská Adéla, Šíma Jan, Vernerová Leona, Vyskočil Pavel, Vyskočilová Denisa, Zimová Klára. Třída: 1. B Třídní profesor: Iva Vachková Breník Václav, Dolák Dominik, Dudková Eliška, Eminger Pavel, Hamadej Lukáš, Hnízdil Dominik, Krejčová Lucie, Malá Tereza, Maráková Zdeňka, Merunka Michal, Miler Michal, Mochanová Zuzana, Nechyba Luděk, Siskosová Dominika, Siskosová Nikola, Součková Anežka, Starcová Eliška, Svobodová Jana, Šrail Štěpán, Velc Dominik, Vonášek Adam. Třída: 2. A Třídní profesor: Ivana Haiflerová Ajksnerová Tereza, Baloun Jan, Danda Šimon, Dolák Tomáš, Hynková Marie, Jandera Adam, Kadarová Sabina, Kolářová Eliška, Kolláriková Veronika, Konopásková Klára, Kozlík Jiří, Kudr Jan, Lidická Valentýna, Palčeková Žaneta, Petráček Dominik, Rubešová Aneta, Řičánková Eliška, Saková Dominika, Samek Tomáš, Staňková Nikola, Stuchlíková Anna, Svatková Natálie, Toužimská Magdalena, Valešová Tereza, Vyskočilová Tereza, Zakrzewski Michal. Třída: 2. B Třídní profesor: Šárka Preissová Angelis Milan, Čižinský David, Feldman Daniel, Feřtek Jakub, Holasová Romana, Hovorka Matyáš, Karlovská Michaela, Kokešová Anna, Kopřiva Petr, Kratinová Simona Samanta, Kraus Tomáš, Kroupa Ondřej, Kubásková Adéla, Landa Tomáš, Malcová Michaela, Miškovská Anna, Moravec Václav, Mudrová Linda, Paterová Michaela, Pospíšilová Veronika, Procházka Štěpán, Sedláčková Kristýna, Šmerdová Veronika, Štajerová Barbora, Řáha Tadeáš, Tesařová Petra. Třída: 3. A Třídní professor: Karel Schejbal Abrhám David, Ardon Filip, Blažek Matouš, Cajthamlová Daniela, Dlabačová Eliška, Dreksler Jiří, Gail Jonáš, Havlík Martin, Holíková Kateřina, Horáková Eliška, Hůlová Gabriela, Ježilová Kristýna, Kantorová Kateřina, Karmazínová Pavla, Kostinec Jakub, Krátký Stanislav, Křížová Lucie, Kubíček Jakub, Kuchyňková Eliška, Linc Jakub, Moravčíková Michelle, Neumannová Kateřina, Patráková Adéla, Pernicová Anna, Rotbartová Eliška, Řepka Albert, Sak Petr, Samek Pavel, Slámová Barbora,Toužimský Jakub. Třída: 3. B Třídní profesor: Alexandra Tůmová Beneš Michal, Brabec Jan, Cestrová Aneta, Čermák Adam, Dubišarová Pavla, Homolková Martina, Hovorka David, Chovanec Lukáš, Jungmannová Tereza, Kavková Barbora, Kletečková Renata, Kvasničková Eva, Maurerová Kateřina, Ondřej Adam, Rusová Michaela, Strolená Markéta, Stuchlý Lukáš. 69 70 závěrem Předeme síť v čase i v prostoru Pana profesora Vladimíra Lešťu Novotného učil akademik Jaroslav Heyrovský, Lešťa pak učil Bohouška Chocholu, Bohoušek posléze učil mě a já jsem učil Janu Kindlovou, Zuzku Stránskou a Alenu Čermákovou. Také mě učila paní učitelka Božena Baráková a o rok později její dcera Miluše Pořtová, já jsem na oplátku vzdělával jejich vnučku a dceru Jitku Pořtovou a Jana Kindlová, Iva Vachková a další mé kolegyně a kolegové teď učí jejich pravnuka a vnuka Michala Beredzase. Zatímco já jsem jako předseda komise přihlížel, jak úspěšně maturuje dcera naší budoucí franštinářky Anny Chocholové, Anička učila o pár kilometrů dál moji dceru Terezu. Takhle bychom mohli dohledávat souvislosti my všichni, kteří momentálně personifikujeme karavanu s logem GJAKNS. To jsou věci na tý peci. Nikdo nejde sám. A na tom našem pochodu, kdy naše karavana kráčí neustále dál a kupředu, se od ní každoročně oddělují ti, kteří už během několika roků společné cesty získali tolik, aby mohli kráčet vlastními cestami (dnes už doslova) do všech koutů světa. Odkopnou nás tak, jako to dělávají hříbata svým matkám, komentoval tuhle emancipaci kdysi Platón, když jeho Akademii opouštěl nejlepší žák Aristotelés. Jenom hloupý a ješitný učitel odučitel se cítí ponížen, když jeho žáci dojdou v jeho vlastním oboru dál než on sám. Učitel naučitel z toho má radost. A tak náš sbor čas od času s uspokojením rekapituluje, kolik se od naší karavany odpojilo doktorů nejrůznějších oborů, inženýrů, magistrů, bakalářů, diplomovaných specialistů, profesionálních herců, ministrů, politiků, umělců, veřejných pracovníků a úspěšných odborníků všeho druhu (pro feministky podotýkám, že výše uvedená maskulina chápu rovným dílem i přechýleně). My Novo- strašečtí vytváříme jakousi síť v prostoru i v čase. Nebudu velikášsky tvrdit, že všechny, kdo byli a jsou úspěšní, jsme na jejich dráhu nastartovali pouze a jedině my, ale rozhodně jsme je kus cesty vedli a oni si od nás, byť podvědomě, leccos odnesli, i kdyby někteří zvlášť jedinečně osobití jedinci jen tolik, že tudy, přátelé, cesta nevede. Učení bývá intencionální i funkcionální, záměrné i bezděčné. Chci parafrázovat závěr svého oblíbeného románu Cirkus Humberto Eduarda Basse, tam se najde odpověď na všechno: „Střední všeobecně vzdělávací škola v Novém Strašecí. Ten pojem jde a přetváří se znovu a znovu jako určený pro nesmrtelnost. Hotový fénix! Něco, kde hoří ohýnek dokonalosti. Něco, kde se nežije jen pro tu skývu denního chleba a pro maturitní vysvědčení. Něco, kde se chce výš!“ Je to samozřejmě nadsazeno, ale ne tak docela. Václav Vodvářka 71 Poděkování Velice děkujeme všem níže uvedeným partnerům za trvalou podporu činnosti Gymnázia Jana Amose Komenského Nové Strašecí. Středočeský kraj, zřizovatel školy Město Nové Strašecí, vlastník budovy školy Sdružení rodičů a přátel dětí a školy při Gymnáziu J. A. K. Nové Strašecí České lupkové závody a. s.
