Chcel som ich nájsť.

Transkript

49. Mezinárodní festival poezie
Noc s Vladimírem Justlem: DNES
Ve své pražské pracovně, 1990.
Příští týden, 27. října, by se dožil 85 let
jeden ze zakladatelů Moravského festivalu poezie, literární historik a editor Vladimír Justl.
Protože je jeho jméno se zdejším festivalem spjato neodmyslitelně a jeho hlas s charakteristickým
R nám mnohým, kteří si na něho vzpomínáme, stále drnčí v uších, rozhodli jsme se uspořádat v rámci letošního ročníku i malé setkání jeho přátel a pamětníků. To se uskuteční
dnes večer po závěrečné přehlídce vítězů
v sále M-klubu.
Vladimír Justl se narodil 27. října 1928
v Kladně. Studium na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy mu bylo po únoru 1948
znemožněno, a tak svá bohemistická studia
zakončil na Filozofické fakultě univerzity
v Olomouci. V té době, zejména pod vlivem
tamního legendárního profesora Oldřicha
Králíka, lnul k obrozenecké literatuře, záhy
se však hlavní oblastí jeho zájmu stala moderní česká poezie a její interpretace. Jako editor
pracoval celá čtyři desetiletí v Nakladatelství
krásné literatury, hudby a umění (Odeon),
od roku 1963 pak vedl legendární pražskou
poetickou vinárnu Viola, kterou vyprofiloval na hlavní českou scénu věnovanou uměleckému přednesu a maloformátovým jevištním adaptacím poezie a prózy. Své divadlo
otvíral nejen velikánům české poezie (například svému příteli Vladimíru Holanovi,
jehož Noc s Hamletem tu zazněla ještě před
knižním vydáním v roce 1963), ale i nezávislé a mladé poezii. Podílel se tu na scénářích
i režii několika stovek literárně-dramatických
pořadů, z nichž mnohé plnily roli alternativní platformy v rámci tuhého literárního re2
žimu své doby. Současně stál u zrodu a jako
porotce působil na všech hlavních oborových festivalech v Prostějově, Poděbradech
i Valašském Meziříčí. Jeho třetím povoláním, lze-li to tak říci, bylo několik desítek
let trvající přátelství s Vladimírem Holanem,
o jehož poezii, ale i o samotného autora pečoval jako jeho dvorní editor, tajemník, zastánce a interpret až do básníkovy smrti v roce
1980. Říká se někdy, že nebýt Justla, nebylo by ani Holana (rozhodně ne v komunistickém světě). A rozhodně by nevznikla Noc
s Hamletem, jedna z nejzářivějších básní české
moderní poezie, která je právě Justlovi věnována. Rukopis básně vznikl na výslovné editorovo naléhání, podle básníkova diktátu,
v Justlově psacím stroji, a byl tak v podstatě zachráněn před ohněm, ve kterém končila značná část Holanových nočních vizí zachycovaných na útržky drobných papírků.
Takové štěstí jako Noc s Hamletem už neměla Noc s Ofélií, kterou se básníkovi podařilo zničit, až na pár útržků, posbíraných
Justlem u kamen. 10 svazků Holanových
Sebraných spisů, jež vznikaly podobně donkichotským způsobem jako Noc s Hamletem
a které Justl vydával mnohdy i přes vůli totalitní moci během 60., 70. a 80. let, zůstanou za ním jako opus magnum moderní
české poezie jistě na věky věkův.
Vladimír Justl zemřel náhle 18. června
2010 v Praze. Redakce
Moravský festival poezie, 1993. Zleva Ján Buzássy,
Vladimír Justl a Ivan Kováč, vzadu stojí Jiří Deml a sedí
Jana Štefánkova, Dana Musilová a Marta Hrachovinová.
festivalové listy III/2013
Vladimír Justl a Vladimír Holan v Holanově pracovně
na Kampě. Foto Miloň Novotný 1962.
„Recitátor si musí uvědomit, že jeho projev je odrazem jeho četby, celého jeho života, zrcadlem ukazujícím jak
prožil uplynulý rok. Měli byste sem přicházet jako recitátoři nejen proto, že chcete soutěžit, poměřit své síly, nýbrž
že chcete něco podstatného sdělit posluchačům. Přinést jim dar. A dar básně je tím nejvzácnějším, s čím můžete
přicházet. Až se za rok sejdeme, mělo by být na vás – na tom, jaké básně jste si zvolili a jak jste je sdělili – vidět,
jaký byl váš uplynulý rok, co se stalo s vaším nitrem, jak jste pokročili ve své potřebě žít kulturně, nakolik se vám
poezie stala nezbytnou součástí vašeho osudu.“
Vladimír Justl, MFP, 1973
S legendární slovenskou recitátorkou
Evou Máriou Chalupovou, 1964.
3
Jiříkovo vidění
Podzimní básník Bohuslav Reynek
nější měsíc a je zajímavé, kolik Reynkových
básní v různých sbírkách se právě takto jmenuje. V nich už krása podzimu slyšet není:
V hroudách a pod natí
zajíci rezatí
s černýma očima.
Za plotem je zima.
Smrt chce se ohřáti.
Nah. S mrazem ve větru.
„Sníh s krví nesetru,
šatí a hřeje to.“
Svrab v kůži: zaseto.
Včera jsem psal o podzimních motivech
u Ladislava Nezdařila a dalším jednoznačně
„podzimním“ básníkem je pro mě Bohuslav
Reynek. Jeden z mála českých literátů evropského významu, skvělý grafik a překladatel, manžel francouzské básnířky Suzanne
Renaud. Člověk věřící a s těžkými životními
osudy, který psal především o smutku – ale
tak trochu zvláštním smutku. Jak píše Aleš
Novák: „Podzim přináší pomalost, rozvahu,
zádumčivost, skon a rozpad až k tlení, v čemž
se zračí nuznost a pomíjivost všeho jsoucna za
současného nepomíjení základu tohoto jsoucna.
Podzim přináší kontrasty vybledávání barev
a rozžatých ohňů a světel, světlo se šeří, kontury se rozplývají a rozostřují, nepostřehnutelně se rozvolňují. Podzim bilancuje a připravuje se na schoulení všech věcí do sebe, které přinese zima, která na věcech působí – podobně
spánku a smrti – že se obrací do sebe a utišují
se co do svého projevu a působnosti.“
Přeloženo do jazyka méně vzletného,
Reynek podobně jako jiní básníci podzim
využívá jako paralelu smrti, k zvýraznění
a dokreslení smutných nálad a pocitů samoty, ale od chápání smrti jako zániku postupně
přechází k chápání utrpení jako jediné cesty
k bohu. Třeba v podzimní modlitbě: „Bože,
kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá, / patří
toužebně, a nikdo, nikdo neotvírá, // neotvírá oken, neotvírá dveří. / Zlaty, teply jsou tvé
stany, ale zde se záhy zšeří, // a v mé duši záření již chladne, pohasíná; / k svému Světlu pusť
ji, smutní sina // a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci / v pokoj spánku chystají se. Láska
vroucí // tvá je sečteny má. – Přece méně není
/ duše má než oni!. … Ale čím jich snění // jest
mi … Nechci. Bože, otevři mi. / Bože, pusť mne
k teplu; bojím se zimy. // Jdou všichni v tebe;
4
děti tvé, ne hosti. / Jen já jsem venku. Draví, tiší
jdou a prostí. // Bože, otevři mi. A ne v spánek:
do Radosti… / Bože, otevři mi do Radosti.“
Zajímavé pojetí podzimu, který sice působí depresivně, ale ne beznadějně, naopak
je to spíš cesta, kterou se dostaneme někam
dál. Má u Reynka několik fází – babí léto
je ještě čas krásných dozvuků a vzpomínek
z léta: „Zas vlasy krvavé si suší vrchů témě, / na
unavených březích slzí otavy, / mlh ruka studená se dotýká mne jemně: / zda štvané srdce
mé se v tichu zotaví? // Snad jeseň dobrotivá
na mne vzpomene si / a tichým pohledem mi
dívku vyšle vstříc, / jež vlasy tmavé má jak večer
lesy / a paže zlatisté jak válce kukuřic…“ Říjen
je v básních ještě měsícem krásných barev,
které i Reynek vnímá jako oslavu krásy přírody a života – např. báseň Říjen:
Za mlhy clonou
z krvavé řízy
říjen se svléká.
Z hájů a hroznů
vytéká ryzí,
zlatá řeka.
Přelévá říjen
z dlaně do dlaně
vody a mraky.
V nich mihotá se
luna, zrak laně,
s vichry a ptáky.
Ale to už listí pomalu opadává a přichází ten známý šedivý a temný podzim, kdy se
krátí dny a všechno se chystá na zimu – vlastně na malou smrt. Listopad je ten nejpodzim-
Hlad. Ústa křečí křivá.
Hvězd mana jim zbývá.
Mléko sloupu. Luny skýva.
Smrt se směje. Neusmívá.
Reynek žil dlouhá léta na svém statku
v Petrkově v těsném kontaktu s přírodou,
takže sled ročních období se v jeho básních
objevuje naprosto přirozeně a má klíčovou
symboliku. Není se co divit, že právě podzim v jeho neveselém životě (koho zajímá,
proč byl neveselý, ať si taky v archivech zapátrá) tak důležité místo. Tož na závěr jednu
podzimní, zvlášť podařenou báseň, která dala
jméno celé sbírce – Podzimní motýli:
Za zdmi a za ploty
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.
Poslední motýli,
za zdmi a za ploty,
závětří hřálo nás
v naději samoty.
Tajemní motýli,
na dlani jeseně,
v tichu jste zářili
zlatě a ruměně.
Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli
touze v tmu zakleté...
Jiří Jurečka
Karel Schulz mě zasáhl, je to génius, říká vítězka soutěže
Eva Hadravová působí na první pohled
skromně a nesměle. Když ale přijde na jeviště, je to jinak. Není divu, že právě ona si
z Mezinárodního festivalu poezie odváží vítězné vavříny.
Eva studuje pražské Gymnázium Na
Vítězné pláni a literárně-dramatický obor
na ZUŠ Lounských.
Vyhrála jsi. Jaký je to pocit?
Bylo to velké překvapení, opravdu jsem to nečekala. A samozřejmě teď cítím velké štěstí.
Pokolikáté jsi byla ve Valmezu na
přehlídce?
Podruhé. Ale minulý rok jsem ani nepostoupila do druhého kola, protože jsem text měla
krátký. Bylo mi vyčteno, je jsem ho nedokázala správně vystavět.
A co jiné soutěže?
Postoupila jsem letos do Wolkerova Prostějova
a jsem letošní laureátkou Ceny Vladimíra
Justla na Poděbradských dnech poezie.
Takže těch úspěchů je už více...
Dá se to tak říct, v letošním roce určitě.
Jaké máš plány do budoucna? Chystáš se
zužitkovat svůj talent na nějaké škole?
Letos maturuji. A samozřejmě, že mě to táhne
na nějakou vysokou hereckou školu. Všechny
ty přijímačky jsou ale hodně o štěstí. Hrozně
moc ráda bych dělala hereckou školu, ale počítám i jinými variantami.
Které autory ráda čteš? Proč jsi si vybrala k recitaci zrovna Karla Schulze a Ivana
Blatného?
Poslední dobou mě zasáhl Karel Schulz,
je to génius. K recitaci si vybírám právě ty
věci, které momentálně čtu. Proto Schulzovy
Legendy. Je tam nádherný jazyk, který si
může člověk vychutnat.
Slzy dojetí.
A příští rok? Přijedeš zase do Valmezu?
Ráda bych přijela. Jsem velkým fanouškem
všech poetických a literárních festivalů, takže
doufám, že to vyjde.
potřeba hlavně dobře zhluboka dýchat a říkat
si, že to dám. Když se člověk přesvědčí o tom,
že to zvládne, tak to zvládne.
Máš nějaký recept na to, jak bojovat s trémou před a při vystoupení?
Hlavně před. Při vystoupení už nejde nic
dělat, to je ztracené. Před vystoupením je
Pavel Stojar
Děkuji za rozhovor, užij si vítězný večer!
5
Na slovíčko s porotci
Tak som si povedal, že keď už mám byť
v tej redakci i užitočný, tak trochu vyžmýkam tých mojich bývalých kolegov - porotcov, aby to nemali iba také ľahké - tahat si
tie čísielka a „kápli božskou“, ako vy tomu
vravíte. Tak som im to teda včera do batôžka naložil a oni sa do rána trápili. A myslím,
že to, čo napísali, bude zaujímavé a poučno-prospešné si prečítať.
Ktorých básnikov ste si prečítali v poslednom roku?
Marcel Šustek: Ešte stále – a tento rok nie
je výnimkou – dokážem objaviť „skryté súvislosti vecí“ v Miroslavovi Válkovi, Vladimírovi
Holanovi, Janovi Skácelovi, Jánovi Stachovi,
Jánovi Ondrušovi, a iných. (Občas dokonca
aj v sebe samom.)
David Kroča: Vracím se k Josefu
Topolovi, Janu Zahradníčkovi, Jiřímu
Ortenovi, K. H. Máchovi a jiným…, podle
rozpoložení a nálady.
Soňa Pariláková: Rudolf Jurolek, Erik
Jakub Groch, Jan Skácel, Vladimír Holan...
Aleš Vrzák: Gao Xingjian.
Martina Longinová: Ráda se vracím ke
svým oblíbeným, jako jsou: Bohuslav Reynek,
Jan Skácel, Jakub Deml, Ivan Blatný, Marina
Cvetajevová, Jan Zahradníček, Robinson
Jeffers a mnoha dalším průběžně po celý
rok. Až letos v létě jsem objevila řeckého
autora se jménem Odysseas Elytis, laureáta
Nobelovy ceny za poezii v roce 1979. Jeho
sbírka Bláznivý granátovník je prosluněná
jihem, voňavá mořem, dychtivá po vztazích...
Radim Šíp: Jan Neruda, Johann Christian
Friedrich Hölderlin, Hanuš Bonn, Rainer
Maria Rilke…
Hana Kofránková: Všechny, kterých
jsem se dotkla pracovně, navíc zejména
Jana Štroblová, opět Marina Cvětajevová
a Emanuel Frynta, geniální básník, překladatel a znalec jazyka.
Matej Čertík: Pri svojej robote používam momentálne toľko výstrižkov zo zbierok básní, že autori sa vymenovať ani nedajú
- je jich veľa.
Ktorých básnikov by si mali 15-20 roční
recitujúci prečítať?
Marcel Šustek: Predovšetkým tých, pri
ktorých pocítia ambíciu stať sa na scéne ich
rovnocennými partnermi.
David Kroča: Ať si přečtou ty, u kterých
vydrží. Podle rozpoložení a nálady
Soňa Pariláková: Tých, ktorí ich oslovia,
krorí im prídu „pod ruku“. Nie sú univerzálne recepty na zoznamy toho, čo si niekto má
prečítať.
6
Aleš Vrzák: Vladimír Holan
Martina Longinová: Ty výše uvedené
a přidala bych mnoho dalších českých i světových klasiků – Holana, Halase, Appollinaira,
Szymborskou... Čím více budete číst a hledat, žím spíše naleznete autory a texty, které
vám budou rezonovat a které budete chtít
interpretovat.
Radim Šíp: Hlavní je, aby četli. Dříve
nebo později narazí na něco, co je „chytí“
a co budou mít potřebu rozvíjet.
Hana Kofránková: Všechno, co stojí za
přečtení i to, co za ně nestojí (kdo, to má poznat). Prostě: LIDÉ, ČTĚTE!
Matej Čertík: Nech čítajú tých, ktorí ich
zaujmú. Treba vybrať knížku a při čítaní sa
snažiť. Aj dávať a nielen brať.
Pripúšťate, že o rok bude aspoň polovica
recitátorov v plavkách, či v župane? Alebo
so zbraňou v ruke?
Marcel Šustek: To je predsa úplne nepodstatné! Ak sa im nepodarí rozochvieť čosi
v duši poslucháča, všetko je zbytočné.
David Kroča: Na oblečení moc nezáleží
a nejlepší zbraní jim stejně bude jazyk.
Soňa Pariláková: Ak sú recitátori kreativni a ne iba „reaktívni“, tak prídu s tým, čo si
sami pripravia, vytvoria – né len s napodobňováním tém a prístupu prednesu, ktoré videli. Takže verím, že o rok prídu recitátori
znova z nečím vlastným, čo bude hovoriť za
nich, za ich poznanie sveta.
Aleš Vrzák: Ano
Martina Longinová: No, pokud mě nebude chtít někdo zastřelit, nejsem proti experimentům, pokud mají smysl. Už před dvaceti lety se tu objevila recitátorka se šnorchlem,
brýlemi a ploutvemi na nohou s Wolkrovou
básní Moře, či Dívka ve spodničce s bičíkem
a Bukowským. Bylo to promyšlené, stejně
jako se to letos podařilo Henrietě Virágové.
Tuto odvahu obdivuji, tím více, že já jsem
klasickou recitátorkou.
Radim Šíp: To se stát může. My posluchači si jen můžeme přát, aby to bylo účelné
a šlo to s textem.
Hana Kofránková: Ať si berou, co chtějí, když to bude k věci.
Matej Čertík: Pripúšťam radšej viac vecí,
ktoré sa možu stať vo všetkých sférách života.
Uľahčuje mi to ich priatie ak sa naozaj stanú.
Akého chrobáka by ste recitátorom vpasovali do mysle na cestu domov?
Marcel Šustek: Dokážem dostatočne zrozumiteľne a nástojčivo sformulovať posolstvo,
ktorým chcem počas tých pár minút zasiahnuť svojho poslucháča? Čo všetko musím
v dramaturgickej i interpretačnej fáze svojho vystúpenia urobiť, aby som mu zabránil
myslieť počas mojho prednesu na niečo iné?
David Kroča: Brouk Pytlík – práce všeho
druhu k textu patří.
Soňa Pariláková: Sú dve dôležité veci pre
život: poznávať svet a samého seba. Obe je
možné rozvíjať cez umelecký prednes.
Aleš Vrzák: Beatles
Martina Longinová: Vyprávějte příběhy... Ať už obsažené ve dvou verších či v delší
próze. VAŠE příběhy skrze zvoleného autora
a text. Domnívám se, že jen tehdy má přednes smysl.
Radim Šíp: Brouka do hlavy? Kdo přemýšlí, má brouků v hlavě dost.
Hana Kofránková: Chrobačkovia, príďte zas!
Matej Čertík: Neviem teraz presne ako
sa volá po slovensky, má takú veľkú hlavu
a strašně rozvážny vytrvalý pohyb. Latinsky
sa tuším volá Literatus Valmeperformidas.
Ale třeba si to pre istotu overiť na Gogoli,
v latinčine sa často zdvojujú písmenká a to
ja veľmi neovládam.
Ptal se Ivan Kováč
Tobiáš Vacek: Poprvé tady a zrovna jako první
Začínat asi není vždycky příjemné, ale
myslím, že první letošní recitující to zvládl
velmi dobře. Přepadla jsem ho o přestávce
mezi jednotlivými vystoupeními a položila
Tobiáši Vackovi z Prahy pár otázek.
Jsi tady poprvé?
Recituji tady poprvé. Byl jsem tady sice už
vloni, ale jenom jsem se díval.
Je to hodně velký rozdíl mezi tím být
účastník nebo divák?
Je to rozdíl, hlavně v těch nervech. Účastník
má stres, klepe se na židli... Teda aspoň já.
(smích) Jsem docela nervák, takže jsem si to
víc užil jako divák. I když to recitování samotné taky není špatné.
A jaké jsou tvoje strategie na zvládání
trémy?
Asi žádné, vždycky si to musím odklepat. Pak
přijdu na jeviště a tak nějak to ze mě spadne.
Včera jsi byl úplně první recitátor. Co jsi si
řekl, když jsi tu jedničku vylosoval?
Ono je to něco za něco. Je blbé jít první, ale
já jdu radši hned, abych se pak zbytečně neklepal. Měl jsem to hned na začátku za sebou
a mohl si užít ty ostatní.
Znáš tady někoho?
Jo, znám tady pár lidí z Prahy a mám tu několik přátel z jiných soutěží.
A co myslíš, panuje tu mezi soutěžícími
spíš rivalita nebo se vzájemně podporujete?
Já si myslím, že je to tady takové přátelské.
Ti, co se neznají, tak se poznají a podobně.
Co ti recitace tady přináší?
Tak určitě je zajímavé to číselné hodnoce-
O přestávce s Johanou
Vaškovou
Pár otázek jsem položila také Johaně
Vaškové, jejíž originální a rozpustilý projev
se mi moc líbil.
Ahoj, po kolikáté tady jsi?
Po druhé.
Co ti MFP přináší?
Nové zážitky, inspiraci…
Jak se zatím líbí letošní festival?
Je tady super atmosféra, skvělí lidi a výkony
jsou myslím taky slušné.
Johana Vašková a Tobiáš Vacek
ní hned po výkonu. Člověk zná názor porotců bezprostředně po vystoupení a nemusí čekat na rozborový seminář. Je to lepší
vědět hned a neříkat si pak půl dne, jestli to
bylo dobré nebo ne. Hnedka víte, že to bylo
špatné. (smích)
A jak jsi spokojený sám se sebou?
Myslím, že bych mohl recitovat ještě líp. Teda
recitovat ani ne, asi už bych to ze sebe líp nedostal, protože mám pocit, že už se s tím dál
nepohnu. Spíš jsem tam měl hodně chyb, přeřeknutí. Štve mě to, protože to jsou maličkosti, které se dají odnaučit. Ale já to neumím.
Tvůj text k tobě krásně sedl. Podle čeho
vybíráš, co budeš recitovat?
Většinou vybírám podle toho, co bych chtěl
říkat. Teď jsem chtěl říkat něco dospělého,
tak jsem si vzal Bukowského. Líbilo se mi tam
to napětí z baseballu. A druhý text? No, chtěl
jsem zase říkat něco zamilovaného. (smích)
Jaký máš pocit ze svého dnešního
přednesu?
Mohlo to být sice lepší, ale vždycky jde ve
všem najít nějakou chybu.
Co studuješ a čím by ses ráda v budoucnu zabývala?
Jsem teď v prváku na gymnáziu v Praze, které
je zaměřené na jazyky a těm bych se chtěla
věnovat i v budoucnosti. A taky ráda hraju
divadlo a tancuju, tak uvidíme.
Kdo z recitátorů tě letos zaujal nejvíc?
Z obou kategorií těch lidí bylo víc. Líbily se
mi texty některých slovenských představitelů, ale i spousta českých bylo velmi dobře
propracovaných. Myslím si, že každý z těch
Co ti tady připadalo nejzajímavější?
Hrozně obdivuju některé interprety a interpretky, jaký mají způsob držení těla a přednesu. Pro mě je největší problém zůstat na místě,
mám totiž zlozvyk se různě hýbat, dělat velké
gesta a tak. Hodně lidí mi to už vyčítalo, protože to ruší. Nechápu, jak to dělají, že třeba
vydrží stát nehnutě.
Myslíš si, že je nějaká šance, že by se z pravidelných účastníků MFP mohl stát divadelní soubor? Na Malých jevištních formách se něco podobného už stalo, takže
by mě zajímalo, jestli by k tomu někdy ve
vzdálené budoucnosti mohlo dojít i tady.
Určitě! Ale je tu problém, že většina účastníků je tu tak různorodých, z různých míst
v Česku i na Slovensku. Podle mě, kdyby se
tady lidi fakt hodně spřátelili, tak by tu byla
docela reálná možnost založit soubor nebo
klidně i vymyslet nějakou hru přímo tady.
Děkuji za rozhovor! Nika Reiler
textů má něco do sebe a posluchačům ukazuje
nové způsoby, jak pohlížet na různé situace.
Jak dlouho před vystoupením si texty
připravuješ?
Ten co jsem recitovala dneska, mi zabral asi
dva, nebo tři týdny, podobně jako ten předchozí z prvního kola.
Kterou knížku jsi naposledy četla?
Černobílý svět. Napsala to Kathryn Stockett.
Děj se odehrává v padesátých letech v jednom americkém městečku, kde byly utlačované černošské hospodyně. Je to velice zajímavé, doporučuju!
Ptala se Tereza Volfová
7
Listina oceněných 49. ročníku MFP
I. kategorie
1. Eva Hadravová – ČR Praha
2. Henrieta Virágová – SR Levice
3. Alžbeta Jurkovičová – SR Trnava
2. Renata Jurčová – SR Levice
3. Kryštof Bartoš – ČR Drásov
Cena Vladimíra Justla
Gabriela Čepičanová – SR Bratislava
Cena Starosty města Valašské Meziříčí
Lukáš Adam – ČR Vrbno pod Pradědem
II. kategorie
1. Peter Zemaník – SR Bánská Bystrica
Speciální ocenění
Cena Jiřího Brolla
Johana Vašková – ČR Praha
8
Renata Jurčová
Hraju, učím, režíruju…, a mezitím ještě stíhám žít
S Renatou jsem se poprvé potkala pře
dvěma lety, právě zde, na MFP. Už tehdy
jsem si s ní chtěla popovídat, ale nějak na to
nevyšel čas, takže jsem se rozhodla, že letos
využiji příležitosti a ukradnu jí deset minut
před druhým vystoupením. Také bych se ráda
omluvila za překlad ze slovenštiny do češtiny,
ale myslím, že vzhledem k mé minimální znalosti slovenské gramatiky to bude vhodnější.
Ahoj…, jsem ráda, že tě tady opět vidím.
Můžu se zeptat, proč jsi zde vloni se svými
žáky nebyla?
Protože minulý rok jsem nerecitovala na
Hviezdoslavovom Kubíně, a tím pádem jsem
nepřišla ani sem.
Mě to zajímá především proto, že ty
a spousta dalších lidí, kteří sem jezdili
doteď pravidelně, se minulý rok neukázali. Někteří se sice letos vrátili, ale myslím, že vloni tady jejich osobitý styl chyběl. Takže jsem přemýšlela, jestli jste si
nedávali nějakou kolektivní pauzu, nebo
tak něco.
U mě to bylo tak, že nebylo co říct, tak jsem
nemluvila.
Čemu věnuješ v poslední době nejvíce
času?
Nejvíce času věnuju své práci. Učím na
Základní umělecké škole v Levicích a taktéž externě studuju druhý ročník Estetiky
na UKF v Nitře. Přitom dělám v divadle, ve
vlastním souboru, kde hraju, režíruju atd…
A mezitím ještě stíhám žít. (smích)
Tak to zní, že jsi docela vytížený člověk.
Co s vaším souborem hrajete?
Momentálně hrajeme autorskou tvorbu. Je to
komedie a režíruje nás Lucia Šuľová. Hraju se
třemi chlapci, takže jsem tam jediné děvče.
Jak dlouho se tak připravuješ na jedno
vystoupení?
Jak kdy, co se týká mě samotné, tak já se připravuju o mnoho méně než mí žáci. Nemám
na to tolik času. Nejvíc mi trvá, než najdu
text, pak už je to rychlé. Ale s děckama na
tom dělám déle, i dva až tři měsíce.
A jak jsi spokojená s jejich výkonem?
A tak…, v rámci možností to bylo fajn.
Myslíš si, že mají soutěže, jako je tato,
smysl? Tím nemám na mysli jenom soutěž o výhru, spíše to, jestli tyto soutěže
mohou recitátory někam posunout.
Podle mě se ty děcka zlepšují kolo od kola,
tedy spíše na Kubíně, protože slyší kritiku
přímo na své jméno. Je to rozdíl, když jim to
řekne i někdo jiný než já. A co se týká mě, je
to velmi podnětné... Většinou, když pracuji s nějakými výpověďmi, které jsou pro mě
osobní, a měním věci jen těžko, když tedy
uznám, že ten porotce mluví „mou řečí“, tak
se nechám přesvědčit. Nechám si poradit.
Ty sama mi připadáš jako takový usměvavý veselý člověk. Jak to, že si vždy vybíráš
takové těžké, temné texty?
Možná je to kvůli tomu, že vytvářím protipól, a možná je to kvůli tomu, že jsem občas
jiná, než se může zdát.
A jaké to, být tam jediná holka? Máš hlavní slovo?
Super! Nemám hlavní slovo, tvoříme spíše
společně. Jsem ráda, že pracuju s chlapama,
protože jsou nekomplikovanější.
Zklamalo tě tady letos něco?
Ne, nejsem zklamaná, protože jsem nic neočekávala. Jsem hrozně ráda, že tady jsem.
Už když jsem vystoupila z vlaku a pocítila ten vzduch, tak jsem si říkala „Jó, jsem
ve Valmezu!“ Je tu úplně jiný vzduch než
v Levicích, takový svěží. U nás už je zanesený. (smích) Celkově se mi tu líbí, i to, kde
jsme ubytovaní, i prostředí, které mě tak
uklidňuje.
Jak dlouho váš soubor už funguje?
Je to dlouhodobá spolupráce. Nějakým
způsobem se to vyvrbilo tak, že spolu teď
pracujeme.
Tví žáci tady každý rok sklízí jeden úspěch
za druhým, předloni třeba Tomáš Stopa
a jiní...
I letos tady mám své žáky. Třeba Henrietu
Virágovou, Viktóriu Petrášovou anebo Ninu
Pompošovou...
Na jakém divadle jsi byla naposledy, nepočítaje tvůj soubor? A jakou knížku?
Naposledy jsem byla na divadle tady, včera.
Ale jestli se ptáš na profi divadlo, tak jsem
byla na Malé scéně na Otci od Strindberga.
A z amatérské scény: vlastně já dělám divadlo,
takže jsem tam skoro denně. (smích) A co
jsem naposledy četla? Čtu všechno možné,
protože každý den potřebuju nějaký přednes
pro každé dítě.
A jak si se dostala k recitaci a divadlu?
Doslata jsem se k tomu tak, že jsem v šestnácti začala chodit na ZUŠ, protože jsem chtěla
být herečkou. A zjistila jsem, že tohle je přesně to, co bych chtěla dál dělat. Takový vnitřní pocit. Šla jsem tedy na přijímačky a nevzali mě. Pak jsem dělala všelijaké práce, jako
třeba sekretářku nebo uklízečku. A přitom
mi došlo, že nejblíže by k hraní bylo učení
na Základní umělecké škole, protože bych
tak mohla každý den dělat to, co mě baví.
Je hodně velký rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím?
Podle mě ano. Kamera může zachytit každý
detail, ale na jevišti musíš všechno dělat větší,
gesta, musíš i mluvit hlasitěji... I přístup je
odlišný...
Myslíš si, že například soutěžící z MFP
by to měli těžké, kdyby se chtěli uplatnit
se jako herci?
No, já vždy říkám mým žákům, že když se
rozhodneš jít na herectví, tak si to dobře rozmysli, protože od teď to bude už pořád jen
čekání a bití se o příležitost. Tím, že tě přijmou na školu, nic nekončí, ale teprve začíná. Ročně vyjde ze školy hrozně moc herců.
Když si vezmeš, že v Česku i na Slovensku
jsou minimálně čtyři vysoké plus i nějaké
ty konzervatoře, v každém ročníku je minimálně dvanáct žáků... To je hrozně moc nových herců každý rok! Kamenných divadel
je jenom pár a těch ostatních je taky málo.
Teď se sice začalo více točit a dělají se reklamy, ale myslím si, že příležitostí není až tak
moc. Krom toho se v kamenných divadlech
platí dost málo.
A co si myslíš, že má přednost, dravost
nebo talent?
Řekla bych, že všechno dohromady. Štěstí,
možná i nějaký ten osud, který se sice dá
ovlivnit, ale chce to velkou snahu, kontakty... A taky štěstí na lidi, které potkáš. Záleží
i na tom, zda jsi připravena jít takovou cestou.
Děkuji za rozhovor!
Nika R.
9
Improvizační divadlo je skvělým
trenažérem trapnosti
LÁHOR/Soundsystem s hrou Když čas netlačí aneb na jedné lodi na ročníku festivalu
Setkání divadel - Malé jevištní formy 2013.
V divadle to bývá tak, že když skončí představení, z herců všechno spadne, převlečou se,
odlíčí a jdou domů. V Láhoru to ale chodí
jinak. V okamžiku, kdy jeho členové odejdou z jeviště, začne ihned vznikat představení nové. Členové souboru debatují dlouhé
hodiny a řeší, co a jak vylepšit, jaké nápady do hry zapracovat a které raději zahodit.
A každý se snaží prosadit to své. Nemají to
vůbec jednoduché...
„Každé naše představení neustále vzniká
a zaniká, protože nic nehrajeme mockrát. Když
už vícekrát, tak po delší časové době, takže ani
tak si nejsme úplně jistí, co budeme v tom okamžiku hrát. Pořád se snažíme držet toho, že
jsme zejména improvizační soubor,“ říká Marta
Pilařová, kterou jsme v pátečním představení
viděli jako majorku preventivně informačního oddělení policie.
V čem bylo výjimečné toto konkrétní
představení?
Zásadní rozdíl byl v tom, že tady nebyl Petr
Marek, který hraje psychoterapeuta. To je důležitá postava, která diktuje vývoj hry. Takže
dneska diktovala Johana Švarcová. Určitě by
to s Petrem bylo jiné. A hráli s námi zase trochu jiní lidé, kteří tu předtím nebyli. Je to
představení, ve kterém po delší době asi nej10
víc improvizujeme. Základní motivy ale zůstaly, například to, že jsme byli policisté a byli
jsme na hausbótu.
To jsou situace, ve kterých si doslova libujete. Skupina podobných lidí, pokud
možno nějak mírně vyšinutých, izolovaných na nějakém místě – v tomto případě
skupina policajtů na hausbótu...
Vzhledem k tomu, že jsme všichni lidé po
třicítce stejného věku a podobné nátury, tak
můžeme těžko hrát, že někdo je něčí babička nebo dědeček a někdo jiný je něčí dítě.
Logicky nám ze složení souboru vyplývá, že
býváme skupina stejných lidí, do níž vnáší
dynamiku nějaký dějový impuls nebo zápletka vznikne tím, že do skupiny vnikne někdo,
kdo do ní nepatří. Nehrajeme kostýmní a dobové záležitosti. Hrajeme reálné lidi dost podobné nám samotným. Proto obvykle býváme taková uzavřená skupina podobných lidí.
Většinou se mění jen naše povolání - jestli jsme učitelé nebo policajti nebo účastníci
nějakého společného chatu nebo spolužáci.
Představení u vás vznikají kolektivně, ale
kdo vymýšlí tu základní dějovou linku,
model scénáře?
Tím, že jsme takový kolektivní orgán, tak ne-
říkáme, že máme režiséra. Vzhledem k tomu,
že improvizujeme, nemáme scenáristu. Petru
Markovi mezi sebou říkáme šofér. Takže on
je logicky takovým šoférem, který tomu ze
své přirozenosti dává ten vůdčí prvek.
To musí být docela náročné shodnout se
v tomto počtu na finální podobě. Nestává
se vám, že někdo ze souboru posouvá
představení podle svého jinam, než bylo
domluveno?
Jsme připravení, že se to může stát. Za ty
roky společného improvizování jsme si na to
zvykli. Když přijde situace, že někdo představení naruší, tak jsme prostě připravení to
zvládnout. Nechci nikoho jmenovat, ale bývají to opakovaně stále stejní členové souboru.
A stále fungujete tímto způsobem?
Členové, kteří systematicky narušují představení, dál zůstávají v souboru bez jakéhokoli postihu a vy to tolerujete?
Ano. My to začleňujeme do našeho divadla.
Narušitelé jsou vítáni, protože jinak by to byla
nuda. Právě proto nechceme moc hrát dokola
to samé a nechceme mít strukturu představení moc pevnou. To je pro nás skutečně nuda.
Naučit se nějaké repliky a nějaké role, to nás
nebaví. Takové divadlo hrát ani nechceme.
Tedy rozhodně ne v Láhoru. Dobrodružství
improvizace je právě v tom, že člověk nikdy
neví, co z toho vlastně nakonec vyleze, jestli
se to ten den povede nebo ne. Myslím si, že
narozdíl od nacvičeného naučeného divadla
je u improvizace ten pocit, když se to povede, daleko intenzivnější a lepší, prostě silnější energetická vlna.
tak úplně nepamatuju. A jednu z těch verzí,
která se mi zdá docela pravděpodobná, jsem
vám teď řekla.
Před jedenácti lety jste se dali dohromady
tady ve Valašském Meziříčí na festivalu experimentálních divadel. Jak k tomu došlo?
Hrávali jsme tady pravidelně všechna tři
původní divadla - divadlo XXXH` XXOˇ
XXOXX, Beruška a V Soukolí. Pořád jsme
sem jezdili každý zvlášť, až nám už bylo trapné, že zabíráme tři políčka v programu. Na
jednom ročníku jsme si proto řekli, že si s tím
trochu pohrajeme. Prohodili jsme se a drželi
kontinuitu děje během všech tří představení
našich divadel. A pak už byl jen krok k tomu,
spojit se do jednoho divadla – do Láhoru.
Ale je určitě výrazně těžší to ukočírovat
tak, aby se to povedlo. Výsledek není nikdy
zaručen...
No samozřejmě. Ale improvizace nás naučila - nic jiného nám ani nezbylo - zvládat i trapnost na scéně. To jsou okamžiky,
které se samozřejmě při představení přihodí.
Umění zvládat trapnost se ale člověku velice hodí i v běžném životě. Musíte to zkousnout a dojet představení až do konce. Mohu
doporučit divadelní improvizaci jako skvělou průpravu pro život, jako výborný trenažér trapnosti a naopak intenzivního pocitu
úspěchu, když se to povede. Oba dva pocity je dobré umět si úspěšně zažít a zvládat.
A koho to vůbec napadlo? Kdo přišel
s prvním impulsem k tomu, abyste se dali
dohromady?
To už určitě nedokážeme říct. Vyplynulo to
zcela přirozeně a nedokážeme si vzpomenout,
kdo to první vyslovil. Skutečně to přirozeně
vyplynulo z dění.
Je mezi vámi v souboru někdo, kdo dělá
kromě improvizace i klasické divadlo?
Nechceme klasické divadlo žádným způsobem urážet nebo shazovat. Prostě jenom hrajeme jiný typ divadla. Všichni jsme vzešli ze
severomoravských improvizačních souborů,
takže jsme na tom vyrostli. Je to náš přirozený
projev. Johana Švarcová je jediná z nás, která
kromě toho hraje tradiční divadlo – musí se
učit text, vzít si kostým, nechat se nalíčit.
tože jsme se nechtěli označovat jako divadlo,
přidali jsme slovo Soundsystem. To je forma
tak nějak bližší našemu projevu. Označení
divadlo evokuje opony, kostýmy a naučené
texty. To jsme nechtěli.
Už dlouho přemýšlím nad tím, co má znamenat název Láhor/Soundsystem...
Podle lidové písničky, ve které se zpívá „už
milá hore vstává“. Když ta slova dáte dohromady, objeví se tam spojení „láhor“. A pro-
Neznělo to úplně přesvědčivě - tedy ta
první část odpovědi. Neimprovizujete
i teď?
Trochu ano. Ten název vznikl docela živelně a je několik verzí o jeho původu, které si
Marta Pilařová
Takže asi máte i díky tomu k Valmezu docela blízký vztah...
Potkávali jsme se i dříve pořád na stejných
přehlídkách. Ale ta meziříčská je pro nás
dodnes nejbližší, řekla bych erbovní, kde se
vždycky sejdeme a jakoby zahajujeme naši
sezonu, přicházíme s novými náměty. Pořád
sem jezdíme, i když už si mezi těmi mladými
divadly připadáme lehce seniorsky. Pokud nás
tady ale budete chtít, budeme sem jezdit dál.
To víte, že ano. Divadelní Valmez si bez
vás ani nedovedu představit. Děkuji za rozhovor. Uvidíme se na jaře na Setkání divadel!
Pavel Stojar
Které české autory znají zahraniční čtenáři?
Stejně jako loni, tak i letos jsem se rozhodla využít svých zahraničních kamarádů.
Tentokrát jsem se jich ptala na jména českých spisovatelů či básníků, která si vybaví.
Myslím, že je zajímavé přečíst si, jací čeští velikáni se v anketě objeví. Mnohdy jsem byla
velmi překvapená, koho všeho za hranicemi českých luhů a hájů znají. Našli se samozřejmě i tací (asi třetina dotazovaných), kteří
si v dané chvíli nevzpomněli ani na jednoho našeho spisovatele, těm ale bylo zbytečné věnovat prostor.
Sandra Stadniczuk, 25, Německo
Václav Havel, Franz Kafka a Jan Hus, ale na
víc vašich spisovatelů si bohužel nevzpomenu.
Wiktor Janicki, 20, Polsko
Jediný, kdo mě teď napadá, je Josef Škvorecký.
rodil v Praze, ale většinu děl napsal německy,
tak nevím, jestli se počítá (smích).
Winni L´ourson, 23, Francie
Vzpomínám si jenom na Čapka a Kunderu.
Sem Komarov, 22, Rusko
Václav Havel.
Fernando Ortego, 29, Španělsko
Znám jenom Kafku a Kunderu, ale nic jsem
od nich nečetl.
Rasmus Nilsson, 23, Švédsko
Václav Havel, Franz Kafka, Jan Neruda
a Vladislav Vančura, a to jsou všichni, se kterými jsem zatím přišel do styku.
Sarah Diecke, 21, Německo
Moc jich není, jenom Božena Němcová,
Milan Kundera, Václav Havel a Karel Čapek.
Theresa Winter, 21, Německo
Milen Kundera, Václav Havel, Božena
Němcová a myslím, že Franz Kafka se na-
Quentin Tièche, 21, Švýcarsko
Omlouvám se, mé kulturní znalosti jsou celkem omezené, znám jen Anežku Schulzovou,
Vrchlického a samozřejmě Václava Havla.
Ptala se Tereza Volfová
11
Viola Fischerová: Domek na vinici
Viola Fischerová se narodila v roce 1935
a je zařazována k neoficiální literární skupině
Šestatřicátníků. Celé její básnické dílo je poznamenáno zkušenostmi z emigrace, trávené
ve Švýcarsku a v Německu, poučeností střídmým, racionálním až kalvínským myšlením,
výrazně ovlivňujícím a utvářejícím výstavbu
jejího díla. Fischerová se do Čech trvale navrací až v roce 1994 po více než pětadvacetiletém pobytu mimo vlast, doba návratu se
kryje s vydáním jejích prvních oficiálně publikovaných sbírek. Viola Fischerová je laureátkou ceny Magnesia Litera 2010.
Pozdní “debut” umožnil autorce plně se
soustředit na to nejpodstatnější v lidském
osudu, klást váhu na hledání odpovědí k položeným otázkám po smyslu bytí, partnerských vztahů, lásky. Třebaže její volný verš
se čím dále tím více prohlubuje při uvědomování si konečnosti do mollovějších elegických tónin, i při reflektování tragična je prost
rezignace a naopak nabízí čtenáři možnost
souznít v laskavém porozumění. Načerpat
energii při poznání univerzálnosti lidského
bytí. Domek na vinici, sbírka přibližně o stu
stranách, je současně důkazem, že postupu
Představujeme
Žijeme
(Peter Gregor)
žijeme život alebo
posledný deň odsúdenca na smrť
kedy si ešte možno vybrať
nejaké želanie
posledný deň
Kedy si ešte možno vybrať
ale už
veľa
nie
V bratislavských uličkách Starého Města
možno stretnúť pána, který svojím elegantným o riginálnym vzhľadom okamžite zaujme. Básnik, dramatik a satirik Peter Gregor
(1944) je člověk naozaj osobitý. Jedinečný aj
svojím zovňajškom, aj myslením. Bohém,
milovník života, ale aj jemný estét a člověk
s citlivým srdcom. Jeho poézia je ako burčák,
kvasí v nás, bublinkuje, navonok ľahká, ale
plná energie a temperamentu. Poď, budeme sa
milovať, ako keď sa vraždí. Peter Gregor vynikajúco narábá so sebairóniou. Neprebíjam sa
životom, už sa iba prepíjam. Na malom prostore dokáže skľbiť sarkasmus s humorom: …
tak teda zbohom, kamaráti, / s vami sa lúčiť
je ťažko. / Ja odchádzam, / vy ostávate / a ešte
s plnou fľašou. / Tak teda zbohom, krásne ženy,
/ vždy veril som vášmu klamu, / ale len kartám vďačím za to, / že v rukách občas / držal
som dámu.
(Ze sbírky Listy zo záhrady Eden- Ikar
2004)
12
vybrať si
s vrodeným taktom
medzi krajinou a aktom
medzi snom belasým
a čímsi nachovým
medzi pudom tuláckym
a pudom sebezáchovy
ulitu teplej dlane
trochu cukru na kómu
posledné namazanie
súkromnú sodomu do domu
už nie medzi životom a smrťou
už nie medzi životom plným a nudným
iba možno čosi
medzi treťou a štvrtou
medzi treťou a čtvrtou dnes
dnes popoludní
už padá zo stropu ohnivý dážď
a horí všetko čo vodka nekropí
žijem
a milujem ťaživú
kto dnes ešte so snom líha
je nekrofil
času lze vzdorovat vědomým tvůrčím aktem.
Poezie Violy Fischerové nemůže ztratit
nikdy nic ze své aktuálnosti, naopak s přibývajícími léty bude nabývat na archivní zralosti. Autorka vykazuje virtuozně vyrovnanou kvalitu ve všech titulech, po zásluze bývávají nominovány znovu a znovu na ocenění
Magnesie Litery. Paradoxně nikdy nezvítězila
v kategorii, která je její doménou, ale obdržela Magnesii Literu “jen” za knihu pro děti
a mládež.
Zdroj: http://www.magnesia-litera.cz
Pro Festivalové listy upravil Aleš Linduška
Iba tak kratúčko…
„… jeseň, távie o všetkom
no jeseň nepovie to…!“
(Miroslav Válek)
Každoročne, keď na dídu jesenné sychravinkyz vyčajne ľudí začína navštěvovat tieseň, spleen, nebodaj „depka“, jasa teším, že sa
mám na čo tešiť! Teším sa. Že stretnem opäť
milých ľudí. Že hádam prídu všetci, čoradi
prídu. Že všetko bude také dobře ako vždy.
Že príde aj kopa recitatorov. Že texty budú
úžasné. Najmä že ma zase niekto v hladisku „úplně dostane“ a ja to rada dopustim.
Že všade, v zamku, ba aj na namestí všetko
bude mať tú neopakovateľnú atmosféru. To
mi potom vydrží celý ten chmúrný zimný
čas. A teším sa, že znovu o rok zase prídem…
dík, MFP, že si…!
Dáša Kováčová a.h.
Chcel som ich nájsť.
Pýtal som sa koho som mohol (Aleša,
Libora, …a tak), ale nikto ma správne nevedel nasmerovať (ale kto vas dokaže do neba
nasmerovať) a oni sú tam, istotne sú, viem
to, nemožu byť nikde inde. Je tam ten paralelny MFP v nebi, tak teda klopem na tie
dvere („knock, knock, knockin on heaven´s door“). Vedla seba sú za nimi páni Broll,
Potáč, Kuchynka, Deml, Justl a Fabián. Oni
sú to rodinné striebro tohoto festivalu. Teda
boli. Oni tam tancujú sami, ale pospolu. Ach,
a pan Blatný im vyťukáva ten rytmus blues.
Blues paradného dobře odvedeno života.
P.S.„Smrť je jenom kus života těžkýho“… že jo,
… niekde sem už o tom čosi počul…
V úcte ich sputnik Ivan Kováč (Znali jsme
se od roku 1972).
Letmý pohled do zpětného zrcátka
Obálky cyklostylovaných Zpravodajů z roku 1973 - 9. ročník MFP (vlevo) a z roku 1983 - 19. ročník MFP (vpravo).
Už v roce 1969 měl Zpravodaj MFP inzerenty, kteří nám dnes chybí :-)
13
Jedna písmenková... 3
Kdo je to?
Kontroverzní americký spisovatel německého původuse narodil v roce 1920
v Andernachu. Když mu byly tři roky, přestěhoval se s rodiči do Los Angeles. Ač prožil
téměř celý svůj život ve Spojených státech, pokládal se za Němce. Na své dětství neměl příliš hezké vzpomínky, ve škole byl neoblíbený
a spolužáci se mu smáli pro nedokonalou angličtinu. V pubertě trpěl tak silným akné, že jej
lékař dokonce na půl roku omluvil ze školy;
i to byla jedna z příčin, proč tehdy nedokázal
navázat bližší kontakty s děvčaty. Měl velmi
komplikovaný vztah s otcem, který byl přísný
a svého syna často trestal za sebemenší prkotinu. Ve svých prózách o něm píše velmi nenávistně a s opovržením. V jednadvaceti letech opustil rodičovský dům a začal střídat
různá povolání, jedním z nich byla například
práce na poště. Jeho první vážnou známostí
se stala o deset let starší alkoholička, se kterou podnikal nekonečné noční toulky po barech. Měl tři největší životní vášně: ženy (kterými však neskrývaně opovrhoval), alkohol
a sázení na koňské dostihy. Za druhé světové války byl sympatizantem Hitlera a jeho
NSDAP. Je s podivem, že se navzdory bouřlivému stylu života dožil poměrně požehnaného věku, 73 let, a to i přesto, že jej po
dlouhá léta sužovaly různé zdravotní potíže
pramenící z přemíry alkoholu. Proslavil se
autobiografickými prózami, v nichž vystupuje autorovo alter ego. První povídka mu
byla vytištěna v roce 1944. Z jeho díla vzpomeňme například romány Ženy a Poštovní
úřad. Často bývá řazen mezi beatníky. On
sám se ale za jednoho z nich nepovažoval.
3. [4/5]
„Odklad,“ řekl malíř a hleděl chvilku před sebe,
jako by hledal zcela výstižné vysvětlení, „odklad
spočívá v tom, že se proces trvale udržuje v nejnižším procesním stadiu... Proces nelze spustit
z očí, je třeba v pravidelných časových odstupech
a mimoto i při zvláštních příležitostech docházet za dotyčným soudcem a hledět si všemi způsoby udržet jeho přízeň... Proces se sice nezastaví, ale obžalovaný je skoro stejně ochráněn před
odsouzením, jako kdyby byl zproštěn viny...“
4. [4/7]
„Auto ještě nezastavilo, když se mi Lolita vrhla
kolem krku. Netroufal jsem si, netroufal jsem si
nechat se unést – netroufal jsem si ani pomyslet,
že tohle (sladké vlhko a chvějivý plamen) je počátkem nevýslovného života, který, za dovedné
asistence osudu, jsem konečně svou vůlí přivedl na svět – vážně jsem si netroufal ji políbit,
dotýkal jsem se jejích horkých, rozevírajících se
rtů s nejvyšší pietou, bylo to jen drobounké usrkávání, nic chlípného, ale ona s netrpělivým zavrtěním přitiskla svá ústa na má tak prudce, až
jsem ucítil její velké přední zuby a podělil se s ní
1. [4/5]
„Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou“
14
5. [1/6]
„Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je
vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.“
6. [8/8]
„Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak
činím?
Nevím. Ale cítím, že tomu tak je, a mučím se.“
7. [6/8]
„Co by dělalo dobro, kdyby zlo neexistovalo
a jak by to na zemi vypadala, kdyby zmizely stíny? Každý člověk i věc má přece svůj stín.
Člověk nemůže vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní vše jen proto, že neuznává světlo
bez stínu.“
8. [2/7]
„Mé smutné srdce plivá z lodi,
mé srdce, skryté v tabáku:
stříkají po něm, čím se hodí,
mé smutné srdce plivá z lodi,
před smíchem těch, kdož ve špíně se brodí,
nad vtipy samých hlupáků,...“
1.
Návod: Ke každému citátu, verši nebo větě
doplňte autora. Čísla v závorce udávají pořadí písmene, které tvoří tajenku / celkový
počet písmen v příjmení autora. Pořadí písmen je zachováno. CH se počítá jako dvě
písmena, pomlčky mezi jménem se nepočítají jako písmeno.
Příklad: „Ne každé zlato třpytívá se, ne
každý, kdo bloudí, je ztracený“ [2/7]
Autorem věty je J. R. R. Tolkien, takže písmeno do tajenky by bylo O.
o mátovou chuť jejich slin. Věděl jsem pochopitelně, že z její strany jde jenom o nevinnou
hru, něco nedospělé ztřeštěnosti, pokoušející se
napodobit nějakou parodii na falešný milostný románek, ...“
2. [2/6]
„Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč věřím ještě, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud,
nemůže přece zavrhnout...“
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Řešení tajenky naleznete na poslední straně.
Nika Reiler a Tereza Volfová
6
6
8
6
5,5
4
7
5,5
6
6
9
9
7
9
7,5
8
7
10
Peter Gregor
Dvadsaťštyri hodín
Robinson Jeffers
Čereň
Přemysl Rut
Slova, slova... Slova?
J. Arthur Rimbaud
Parížske orgie alebo..
Valentín Beniak
Tichý verš tej, ktorá
Edgar Allan Poe
Havran
Albert Goldstein
Usměrněná výchova
Ivan Wernisch
Volné asociace
Pierre J. Berrangér
Pán Judáš
Hermann Jandl
Otočte sa - montáž
Hans Sachs
Žaloby a žarty
Otokar Březina
Vedra
Ján Buzássy
Fúga
Pablo Neruda
Tvůj smích
Robert Bielik
Prenášanie Grálu
I. Bachmannová
Bláznivé slovo
Vladimír Holan
Óda na radost
Artur Lundkvist
Umenie nemožného
Ivan Blatný
Dějiny
Martina
JUSTUSOVÁ
Pavol
NÁTHER
Johana
VAŠKOVÁ
Viktória
PETRÁŠOVÁ
Katarína
KRAJČIOVÁ
Tereza
LNĚNIČKOVÁ
Tereza
SVĚRÁKOVÁ
Lukáš
ADAM
Nina
POMPOŠOVÁ
Alžbeta
KOVANIČOVÁ
Gabriela
ČEPIČANOVÁ
Kryštof
BARTOŠ
Peter
ZEMANÍK
Tobiáš
VACEK
Renata
JURČOVÁ
Henrieta
VIRÁGOVÁ
Dalimil
ŠEVČÍK
Alžbeta
JURKOVIČOVÁ
Eva
HADRAVOVÁ
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
6,5
5
Samo B. Hroboň
Rozpejánok v reči
Tajana
HEVESIOVÁ
David
Kroča
Autor
Název textu
1
Jméno
Příjmení
9,5
6,5
6
8
9
5
8,5
8
6,5
6,5
6,5
8,5
7
4,5
6,5
6,5
8
6,5
7,5
5,5
Matej
Čertík
10
7
9
8
7
6
9
8,5
6
6
7
8,5
7
5
5
6
6,5
7
5
6
Hana
Kofránková
8
6
5
8
8,5
7
9
8,5
6,5
6,5
6,5
7,5
8
5
6,5
6
7
6,5
5,5
5,5
Marcel
Šustek
10
6,5
7,5
7,5
8
7
9
7,5
6,5
6,5
4,5
8,5
7
4,5
6
6,5
7,5
7
7
5
Soňa
Pariláková
9,5
6
7
7
9
7
10
7
6,5
5
36
8
6
5
6
7
8
7
5
5
Aleš
Vrzák
9,5
7,5
7,5
7,5
8
7,5
9
7,5
6,5
5,5
6
7
7,5
4,5
6
5,5
8
7
5,5
6
Radim
Šíp
48,5
33
36
38,5
42,5
34
45
40
32
30,5
30,5
39,5
35
23,5
30
31
38,5
34
29
27
Body
II. kolo
39,5
43
34,5
42,5
40
35
40,5
41
37
37
32,5
34,5
29,5
31,5
29
31,5
28
30
31
31
Body
I. kolo
88
76
70,5
81
82,5
69
85,5
81
69
67,5
63
74
64,5
55
59
62,5
66,5
64
60
58
Body
celkem
1.
7.
4.
2.-3.
2.
6.
1.
3.
8.
9.-10.
9.-10.
4.
5.
7.
11.
6.
2.-3.
5.
12.
13.
Umístění
II. kolo
Umístění
celkem
13.
11.
5.
8.
6.
12.
7.
9
4.
10.
7.
6.
3.
1.
5.
2.
2.
4.
3.
1.
Umístění
I. kolo
I. kat.
9.-10
I. kat.
9.-10.
II. kat.
7.
I. kat.
13.
II. kat.
5.-6.
I. kat.
12.
II. kat.
5.-6.
I. kat.
11.
II. kat.
4.
I. kat.
8.
I. kat.
4.-5.
I. kat.
4.-5.
II. kat.
1.
II. kat.
2.
I. kat.
6.
II. kat.
3.
I. kat.
2.
I. kat.
7.
I. kat.
1.
I. kat.
3.
7:15
3:57
8:05
4:01
6:50
2:05
7:49
5:56
5:33
5:38
2:36
6:38
8:26
6:41
4:13
3:51
7:07
3:49
5:40
3:11
čas
Tabulka hodnocení 2. kola
15
Rozhovor s Alžbetou Jurkovičovou
Chvíli po skončení prvního kola recitací,
jsem potkala jednu z favoritek první kategorie, Alžbetou Jurkovičovou a položila jsem jí
pár otázek.
Ahoj…, po kolikáté jsi na MFP? Potřetí
Před chvílí jsi odrecitovala, jaký máš ze
sebe pocit?
Velmi dobrý, a to hlavně kvůli dalším lidem
z MFP, na které se člověk může spolehnout,
že na něj během recitace přenesou pozitivní energii.
Čím tě tento festival obohacuje, co ti
přináší?
Potkávám tady lidi, které normálně vídám
velmi zřídka, a to jak kamarády ze Slovenska,
se kterými se setkávám jenom na recitačních
soutěžích, tak i Čechy, které znám z minulých ročníků Mfp. Taky názory porotců mě
velmi obohacují a je tu naprosto úžasná atmosféra. A určitě ti hodně dalších recitátorů také vypráví, že to večerní posezení, povídání a sdílení pocitů s ostatními recitátory
a hlavně s porotci, je naprosto super!
Čím se chceš zabývat v budoucnosti?
Navštěvuji Skandinávská studia, konkrétně
švédský jazyk. Velice se mi tamější kultura
líbí. A teprve uvidím, co s tím. Zatím jsem
v prváku a moc mě to baví. Jsem ještě mladá,
takže mám spoustu času… (smích)
Jaké máš další koníčky, kromě švédštiny a recitace?
Jsem hodně společenský člověk, takže ráda
trávím čas s kamarády. To, co podnikáš
s dobrými lidi, je super, ať už je to cokoliv!
Samozřejmě ale na prvním místě stojí recitace a na druhém švédština. A taky mám moc
ráda divadlo a filmy.
Recitovala jsi dneska text Woodyho Allena,
nemůžu se tedy nezeptat, jaký jeho film
Řešení včerejší osmisměrky:
Fráňa Šrámek
Splav
Ulice střídám, parky a nábřeží,
Bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
Řešení tajenky z 2. čísla:
MURAKAMI
1. Guy de MAUPASSANT
2. Petr BEZRUČ
3. Jiří KRCHOVSKÝ
4. Jack KEROAC
5. Viktor DYK
6. Karel ČAPEK
7. Ladislav KLÍMA
8. Chuck PALAHNIUK
partneři
16
Řešení tajenky z 3. čísla:
BUKOWSKI
1. Václav HRABĚ
2. Alexandr Sergejevič PUŠKIN
3. Franz KAFKA
4. Vladimir NABOKOV
5. Jiří WOLKER
6. CATULLUS
7. Michail BULGAKOV
8. Jean Artur RIMBAUD
máš nejraději?
Annie Hall a z těch novějších asi Whatever
Works.
Jak dlouho před recitací si připravuješ
texty?
Například dnešního Woodyho Allena jsem
si připravila už loni, takže ho mám uloženého v hlavě asi rok. Jinak záleží na textu, ale
ta fáze mezi tím, co si text najdu a vypracuju do podoby, se kterou jsem spokojená, mi
většinou trvá dva,tři měsíce.
Ptala se Tereza Volfová.
Redakční omluva
Chtěli bychom se omluvit za technickou chybu, která se vyskytla v minulém čísle. Jednalo se o křížovku, tedy konkrétně políčka pro vyplňování odpovědí. V redakčním shonu
jsme se spletli a otiskli tabulku, která byla vytvořena pro
dnešní Zpravodaj. Pokud jste se ale řídili čísly v závorkách,
mohli jste i přes tento nedostatek odhalit autory úryvků.
Všem zklamaným řešitelům se omlouváme, a abychom vás
nepřipravili o radost z luštění, rozhodli jsme se včerejší křížovku otisknout v dnešním čísle. Tabulka sedí k úryvkům
ze včerejšího zpravodaje, takže pokud ho máte po ruce, přejeme příjemnou zábavu! Nika Reiler
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Zpravodaj 49. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, p.o. Redakce: Karel Prokeš –
šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub
Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka, Ivan Kováč.

Chcel som ich nájsť.

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení

Foto: Martin Novák