„ Ale je tady krásně!“ „To jo, tady jo“

„ Ale je tady krásně!“
„To jo, tady jo“...
Na Máchovo jezero mám dvě
vzpomínky. Ta první již postrádá
přesných kontur a pouze se zlehka
noří z oparu dávných dob, kdy
jsem se coby posluchač druhého
stupně základní školy účastnil
třídního výletu a jen mlhavě mi
dává vzpomenout jediného stánku s dobovými uzeninami
umístěného podél stezky nedaleko
vodní plochy. Je to pouze důkaz
toho, že v člověku zůstávají časem
pouze ty nejsilnější a nejhlubší
zážitky. Srovnám li to s mými
současnými preferencemi, od
dětských let se toho moc
nezměnilo. Snad pouze v období
adolescence nějaké ty preference
přibyly a věřte mi, že s uzeninami toho společného moc neměly…
Vzpomínka druhá má již celkem přesné kontury v podobě odtaženého vozu, dle místní policie
nevhodně zaparkovaného nedaleko tamního campu. Po celkem hbité párty jsme tenkrát hodlali
odjet domů a při pohledu na osiřelé místo, kde se měl můj Oplík nalézat jsme - jak jinak –
telefonicky kontaktovali strážce zákona. Musím se dnes mimoděk usmát, když jeden z mých
kamarádů v dobré snaze mi pomoci jazykem ztěžklým nadměrným požitím Cuba libre policistu do
sluchátka upozorňoval, že je právnicky erudován a že to tak nenechá. O hodinu později, když jsme
vystoupivše z taxíku stanuli na odstavném parkovišti se ze tmy vynořila dvoumetrová postava v
policejních maskáčích a se stoickým klidem, leč zvídavou intonací pronesla „Tak kdepak máme
toho právníčka“?
Vše tenkrát dopadlo dobře, jen má portmonka mě tu noc o poznání méně tlačila v kapse…
Toto vše se mi hnalo hlavou, když jsme se Máchovým krajem blížili k místu našeho pátečního
vystoupení, v hlavě vzpomínky a nad hlavou mračna, která nevěštila nic hezkého.
A taky ano. Těsně po příjezdu do areálu začalo skutečně pršet a tak při instalaci našich propriet na
stage se pod podiem i přes
vydatnou podporu dvou
komentátorů k soutěži o
ceny odhodlaly pouze dva
vodomilné páry, kterým
rázná sprška zjevně
nevadila. Obava z
komorní seance se ale
nenaplnila – počasí se na
poslední chvíli umoudřilo
a tak jsme si spolu s
publikem mohli
vystoupení užít jaksepatří.
„Dva Jégry“.
„Třicet Bonů.“
„Čeho“???
použito z http://piranaart.rajce.idnes.cz/foe_2016/
Tento strohý dialog se
odehrál u stánku s
léčivy, kdy jsme s
Fejlou chtěli podat
pomocnou ruku
našemu trávicímu
traktu. Po zopakování
požadované ceny a
mého opětovného
nechápajícího výrazu
jsme byli odesláni do
plátěné Wechselstube,
kde nám byl za
přiměřený obnos
prodán arch místní
měny.
„Tohle nemůžem v Takhle vypadaly opravdové bony. Chcš rifle? Tak sháněj, brouku...
životě prochlastat“
konstatovala stroze má mysl při pohledu na potištěnou plachtu zvící menší přehradní nádrže.
Skutečnost je ovšem taková, že před odjezdem byl jsem nucen směnárnu navštívit ještě jednou…
Opusťme nyní Máchův kraj a vydejme se za našimi moravskými kamarády.
Osada Kamenité náležící katastrálně pod obec Vyšní Lhoty je malebné místo schoulené na samém
úpatí Beskyd. Díky vyšší poloze je odsud směrem k Frýdku-Místku nádherný výhled do kraje; i
samotný areál situovaný do svažitého terénu a obklopený vzrostlými stromy působí na člověka
velmi příjemně.
V tomto prostředí letos již pojedenácté
defilovala na podiu Kamenité festu celá řada
kapel, mezi kterými jsme měli tu čest býti i my,
chlumečtí bardi. Slunné počasí a sympaticky
zaplněný areál doplnily pohodovou atmosferu
celé akce. Škoda jen, že čas vystoupení našich
kamarádů z Traktoru byl určen na velmi pozdní
hodinu, kdy naše „nice Ass“ uháněly směr
Chlumec.
Krásnou tečkou se za víkendovým maratonem
stala návštěva čerpací stanice v Moravské
Třebové, kde s námi kolem druhé hodiny ranní
přišel prohodit pár slov sám Jarek Nohavica,
vracející se z koncertu ve Svojšicích:
„Chlapi, a kdo je lídr? Ty seš lídr “? zkoumal Jarek složení kapely, ukazujíc na Filipa.
„ Ne, tajhle Luba“…
„Aha, já podle těch vlasů“… A dále dedukujíce pravděpodobně podle bohatosti kštice pokračoval:
„A ty seš zvukař, viď“? S mistrovou rukou na rameni jsem nesměle zaklepal prsty o stůl jako že
klapečky. A chlapci, co si říkají kamarádi se chechtali ještě v autě.
Inu, jak se říká, o sviňi v Komunále nezavadíš, i kdyby ses rozkrájel.
Jak říká klasik: „Bylo tu fajn, ale už budu muset jít“; proto mi dovolte pro dnešek naše okénko
zavřít, zatáhnout roletu a popřát Vám klidný zbytek noci a příjemné sny.
Hezký večer, moji milí…
Bárt