stáhnout knihu v pdf

Petr Šiljajev
SVĚDECTVÍ
Věnováno památce mé maminky.
2013
1
Petr Šiljajev je profesí historik a novinář. Pracoval v Rusku, na Ukrajině i Krymu jako
rozhlasový a TV redaktor, v roce 1989(ješte za existence Sovětského svazu) stál u zrodu
Nezávislého svazu spisovatelů Ukrajiny. Je členem českého P.E.N. klubu a mezinárodní federace
P.E.N. Ve svém pestrém životě vystřídal celouřadu povolání, pracoval v továrně i v zemědělském
družstvu i jako dělník v geologickém průzkumu, jako učitel, fotbalový manažer. Do ČR přijel
Šiljajev jako dopisovatel moskevského časopisu Avto – Izvestija. On a jeho manželka měli na
Ukrajině ztíženou pozici už tím, že jako věřící byli evangelickými protestanty, nikoli členy oficiální
pravoslavné církve. Po emigraci k nám jsou oba manželé Šiljajevovi praktikujícími členy
Českobratrské církve evangelické. Petr Šiljajev je správcem kostela sv. Havla v Mladé Boleslavi.
Tématem Šiljajevova díla je identita lidské osobnosti, lidská svoboda a nesvoboda.
Knihu Svědectví autor pokládá za stěžejní dílo své tvorby.
Mladá Boleslav 2013
2
Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
Ing. Boženy Sedlákové
Českobratrské církve evangelické
Církve bratrské v Mladé Boleslavi
Přeložil Miroslav Staněk
Toto svědectví můžete volně nezištně šířit při zachování věrnosti originálu a překladu.
© Petr Šiljajev. 2013
3
motto:
Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti,
...sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.
(Epištola Sv. Pavla k Římanům, kap. 8, verš 26)
4
AUTOROVA PŘEDMLUVA
(...představuje moji reálnou zkušenost života...)
V průběhu přípravy vydání knihy se stalo mnoho událostí. Jak příjemných, tak i
nepříjemných. Jen pár příkladů za všechny.
Začalo to tím, co pro mne bylo největším překvapením a potěšením. Když si hlavní
protagonisté této knihy, Al a Carolyn Parkerovi, přečetli první část románu přeloženou do
angličtiny, tak mi napsali tato krásná slova:
„We feel the spirit in which you wrote it and am so thankful that Al could play such a role in
your life – to introduce you to Jesus.“
„Cítíme Ducha svatého v tom, co jsi napsal a jsme velmi vděčni, že Al mohl sehrát tak
důležitou úlohu ve tvém životě – přivést tě k Ježíši.“
Při práci nad českým vydáním mi překladatel poslal ke korektuře prvních 70 stran textu
přeloženého do češtiny. Neměl jsem však možnost si text ani přečíst na počítači ani si ho
vytisknout. Už přes 3 roky pracuji jako dobrovolník v humanitární organizaci a nyní nečekaně její
ředitelka projevila zájem o můj literární výtvor. Vytiskla pro mne ten text a nejen to. Dříve
pracovala jako korektorka pro noviny a časopisy a nabídla, že mi se svými zkušenostmi pomůže. Za
dva dny nato mi zavolala ve 2 hodiny v noci, což je dost neobvyklé na místní poměry. Řekla, že
přečetla prvních 20 stran a pak hodinu a půl vyprávěla o svém životě. Nedbala na cenu dlouhého
telefonátu. Mluvila neuspořádaně, ale tak zaujatě, že jsem se ji neodvážil přerušit. Znělo to jako
upřímné vyznání člověka hledajícího pomoc, potřebujícího zachytný bod. Tato reakce paní
ředitelky byla prvním malým zázrakem.
Už dávno před tím jsem se za ni modlil. Je to dobrý člověk, který hodně pomáhá druhým,
ale přitom se svým osobním hledáním si neví rady.
Nebyl jsem si jistý, jestli bych byl schopen své svědectví napsat, natož jím někoho
přesvědčit. Modlil jsem se a prosil Pána Boha, aby mi dal ta správná slova. Doufal jsem, zkoušel a
tápal. Po dlouhé měsíce se s vydáním knihy nic nehnulo. Potom si však překladatel přečetl text
knihy a byl ochoten knihu přeložit za cenu, kterou jsem byl schopen nabídnout. A ta byla mnohem
nižší, než by si zasloužila jeho kvalita a renomé. Stejně tak mi vyšel vstříc i nakladatel. To byly
další dva malé zázraky, které mě potkaly na cestě k vydání této knihy. A to kniha přitom ještě ani
nevyšla.
Většina událostí, jež líčím v této knize, představuje reálnou zkušenost mého života v Ježíši
Kristu a zápasu se satanem a jeho služebníky. Toto vydání je jen část téměř patnáctisetstránkového
rukopisu, který teprve čeká na zveřejnění.
Mimochodem, kníže temnoty vynaložil nemálo úsilí, aby zneškodnil tuto publikaci, zmařil
její vydání. A bude se snažit zabránit vám v jejím přečtení. Upřímně vám přeji, abyste nad ním
vybojovali první vítězství. A za tímto prvním vítězstvím ať následují i mnohá další.
5
KDO JE ONEN PŘÍTEL
Kdo je onen vzácný přítel, co nás k žití probudil? Dárce štěstí, utěšitel, je nám zřídlem věčných sil.
Krásná píseň. Kdo ale je ten přítel, o kterém zpívají? - V příští chvíli už chápu: Ten přítel zřejmě
bude Ježíš; kdo jiný?
Velký sál bývalého Domu politické osvěty ukrajinské komunistické strany je zaplněný lidmi, kteří
dosud nikdy v životě nejen nepomysleli na to, že se zúčastní mše, kde budou zpívat žalmy a chvalozpěvy
Stvořiteli, ale že se vůbec kdy nějaká mše bude konat zde, v tomto Chrámu ateismu, jak ho vznešeně
nazývali straničtí pohlaváři a s nimi (nebo spíš podle nich) i nižší funkcionáři a řadoví komunisti.
Je to skutečná ironie osudu. Tam, kde bylo jméno Hospodina neustále hanobeno, tam ho teď slaví,
zpívají mu chválu, tam nyní zaznívá Jeho slovo.
Vzpomněl jsem si na svoje babičky, jak se zaklínaly, že jsou ateistky, nemodlily se a nechodily do
kostela, neměly doma svaté obrazy, a přesto co chvíli říkávaly: proboha; zaplať pánbůh; chvála bohu; děj se
vůle boží; anebo: sláva bohu na nebesích… A jak jsem se já, devíti- desetiletý klučina (a v náboženství úplný
analfabet), z toho škodolibě radoval, když jsem je přistihl, jak v rozporu s vyhlašovaným bezvěrectvím stále
berou do úst Boží jméno.
To jen tak ze zvyku; tak nám to kdysi, ještě za prohnilého carského režimu, vštěpovali naši rodiče vymlouvaly se. A hned začaly obě vzpomínat, jak v hodinách náboženství zlý a nerudný pop či katecheta
mlátil přes prsty pravítkem liknavé žáky, kterým byl tehdy nejdůležitější vyučovací předmět ukradený.
Pomocí pravítka jim vtloukal jednotlivé formulky, ale chuť poslouchat a přijímat Boží Slovo z nich
vytloukal. Bohužel tím vštěpoval žákům odpor nejen k sobě, ale i ke Svatému Písmu a víře v Boha.
Tak vypadala náboženská výuka, jak ji praktikovala pravoslavná církev. A tak jsem pravoslavnou
církev poznal i já. Odpuzoval mě už sám průběh pravoslavné bohoslužby, nesrozumitelný většině věřících, a
také pyšná výzdoba kostelů, vyšperkované oltáře, množství zlatem se blyštících ikon, povýšené a odcizené
vystupování duchovních i to, jak odporně a nestoudně, všemi možnými i nemožnými způsoby ždímali peníze
z bohabojných věřících, aby je poté použili v prvé řadě k vlastnímu obohacení. Tím i jiným porušováním
základních článků křesťanské víry zprofanovala pravoslavná církev i to, co se kdysi rozumělo pod pojmem
sluha boží.
V čase prvotních křesťanů, kdy se rodila apoštolská církev, neexistovalo dělení na církevní
hodnostáře a obyčejné věřící. Do čela křesťanské obce byl volen muž, který se v duchovních otázkách těšil
největší autoritě. Žádné jmenování - rozumějme, že ani “shora” - tehdy neexistovalo a existovat nemohlo;
neměl by je totiž kdo provádět. Nebyly diecéze, episkopáty ani synody. Všichni věřící si byli rovni mezi
sebou, jako si byli rovni před Bohem. Vyvyšovat se, stavět se nad bratry, nic takového žádnému z apoštolů a
jejich učedníků ani nenapadlo. Už proto ne, že dobře věděli a pamatovali, čím trpěl Kristův zrádce. Učedník
Jidáš bažil po slávě, chtěl být také tak slavný jako jeho Mistr a ukrutně mu záviděl; a prahnul vyniknout za
každou cenu...
Svízele křesťanů pak začínaly vždy tam, kde se objevil nějaký malý jidáš, kterému nešlo o službu
Hospodinu, nýbrž o službu své vlastní kariéře. Takoví posléze začali vytvářet hierarchii a dělit své bratry
podle “důležitosti”.
Jistěže v prapůvodní podobě nemohla církev existovat věčně. Potřebovala určité uspořádání a řízení.
Ale řídit a vést, to jsou dva různé pojmy. Nesmíme zapomínat, že církev je dobrovolné společenství. Není to
firma, podnik, kam lidé přicházejí s cílem spolčit se pro dosažení zisku. Ježíš říkal, že přišel na zemi
především proto, aby sloužil lidem. A jako první podal příklad takové služby: omyl nohy svému učedníku.
Ježíš se nikdy nestavěl nad druhé.
6
Vyvyšováním se nad jiné proslula vedle pravoslavné i církev římsko-katolická. Ta označila sama
sebe za apoštolskou, ústřední, vedoucí, a už tím začala před více než patnácti sty lety zpochybňovat jeden ze
základních principů učení Ježíše Krista, který sám – což je třeba zvlášť zdůraznit – nezaložil jediný chrám
nebo kostel. Neboť chrám, který by založil On, by byl automaticky považován za první a nejdůležitější. A
proto tak Ježíš neučinil. Nechal zakládání kostelů na svých učednících, kteří putovali Římskou říší, a tam,
kudy šli, vznikaly nové a nové křesťanské obce. Byly to známé obce: Efezská, Thyatirská, Koloská,
Pergamská, Korintská, Galatská, Tesalonická a také Římská – jako rovná mezi rovnými, nikoli nejstarší,
nejpřednější, nejdůležitější, jak potom začala sama o sobě vyhlašovat. Žádná jiná kromě ní nedychtila vydrat
se kupředu, povznést se nad ostatní, přikládat sama sobě zvláštní význam ve snaze vybojovat si právo zvát se
První.
Jestliže v něčem římská papežská stolice byla první, pak to byl ústup od ryzího Kristova učení. Tento
primát jí vskutku nikdo nemůže upřít. Pochybný primát, dodávám.
7
AL PARKER. POKÁNÍ
Co mi však tehdy v roce devadesátém čtvrtém bylo do Vatikánu a jeho hanebného odklonu od
prvotního křesťanství, anebo do pravoslavné církve, která též zabředla do hříchu, když jsem viděl oduševnělé
tváře lidí, kteří nadšeně zpívali:
Radost, radost bez přestání, vždy se budem radovat!
Zásvit štěstí Bohem daný nepřestane v duši plát.
Pocit, jenž se mě tehdy zmocnil, se nedá vylíčit. Zdálo se mi, že právě získávám to nejdůležitější ve
svém životě. Nic, co jsem za těch čtyřicet pět let poznal - ani to úplně nejkrásnější –, se nedalo s tím srovnat.
Tehdy zářilo nad mým rodným Luganskem žhavé červencové slunce. Mně se však zdálo, jako by
den, kdy jsem poznal pravé křesťany evangelíky, Ala Parkera s ostatními americkými misionáři i bratry a
sestry z místní, luganské baptistické obce - jako by onen den a několik následujících, kdy jsme se setkávali
na náboženských shromážděních v parku u našeho domu, měly svou jedinečnou, nenapodobitelnou záři. Jako
by slunce stále svítilo a nikdy nezapadalo. Ještě jsem nebyl pokřtěný a už jsem měl Ježíše Krista ve svém
srdci.
Jak už to ale bývá, museli jsme se záhy rozloučit. Parker a jeho bratři a sestry odjížděli domů do
Ameriky a já s manželkou na Krym, do našeho nového působiště. Kontejner s věcmi jsme už odeslali, byt
byl vyklizený, až na postel, pár stoliček a nějaké kuchyňské nádobí. Pozval jsem Ala na skok k nám a on mé
pozvání přijal. Pili jsme čaj s citrónem a Al se divil, že tu vůbec citróny máme.
“To jste si u vás v Americe mysleli, že tady nemáme zhola nic?”
“Ne, to ne. Víme, že hladem netrpíte. Ovšem je tu viditelný nepoměr mezi cenami a příjmy lidí. K
tomu strašlivá inflace. Tak třeba loni, když jsme si vyměnili sto dolarů, vystačili jsme od pondělka do
čtvrtka, ale na druhou půlku týdne jsme už potřebovali sto padesát. Všechno se zdražovalo ze dne na den. Jak
jste pak mohli vycházet vy – bez dolarů? Navíc, když skoro každý druhý nemá práci. A přesto lidi stále
přicházeli k nám a poslouchali naše kázání na náměstích a stadiónech, kladli nám spousty otázek, zpívali s
námi a nadšeně zakládali církevní obce. A v jejich očích a tvářích šlo číst ne pouhý zájem, ale přímo radost.”
“Takže vy u nás nejste poprvé?”
“Vždyť o tom mluvím. Byl jsem tady už loni a naši bratři kazatelé sem jezdí od roku devadesát
jedna. Například Gary Hilliard nebo Dan English, jak možná víš.”
“Ano, slyšel jsem tenkrát jejich kázání a nijak zvlášť mě neoslovilo.”
“Ale dneska tě oslovilo!” usmál se Al svým měkkým, skromným, přívětivým úsměvem. “Čímpak to
asi je? Proč myslíš, že se tohle stává? Čím to, že takový objev učiní člověk znenadání? Zamýšlel ses už
někdy nad tím?”
“Zamýšlel. Ale jen povrchně; ne do hloubky. Zato teď mám takový pocit, že právě nyní se stalo něco
významného.”
Tehdy jsem ještě nechápal rozměr našeho setkání s Alem Parkerem, které nám uchystal sám Pán
Bůh. Od té chvíle už bylo všechno úplně jiné. Začala moje proměna. Co však je ještě zajímavější – se mnou
se začal měnit i svět okolo mě. Brzy po našem seznámení se mě Al zeptal: Víš o tom, že jsi hříšník?
Tohle nebyla jen tak obyčejná otázka. Ano, všichni tak nějak víme, že jsme hříšní. Nikdo se tomu ani
nediví, nevěnuje tomu pozornost, ani se nad tím nepozastavuje. Když se tě ale někdo takhle zpříma zeptá, je
ti, jako kdyby tě náhle zarazil v tvém prudkém běhu skrz hemžící se lidského mraveniště.
8
Ano, jsem hříšník; ale co z toho pro mě vyplývá? To je první, co člověka napadne v zjitřené
atmosféře evangelizace, když doznívají žalmy a slova kázání... Ano, jsem hříšník! V tu chvíli mě z toho
poznání zamrazilo. Čím to? Vždyť dříve jsem si z takových věcí nic nedělal.
Odpověď přišla sama. Po tom všem, co jsem slyšel od bratří evangelíků, už jsem nemohl zůstat
k tomu problému lhostejný. Ale co mám dělat? Co mám dělat, abych - tu jsem se zarazil - abych co? Abych
se ospravedlnil před Bohem? Abych se oprostil od hříchu?
Parker vytušil moje rozpaky: “Tvůj hřích smyl Ježíš Kristus svojí krví. Umřel za tebe na kříži a tím
tě spasil. To je evangelium, neboli dobrá zvěst…”
Nevydržel jsem a skočil mu do řeči: “Jak mám tomuhle rozumět? To tedy můžu klidně hřešit dál,
když...”
Teď mě zas přerušil on: “Pak ovšem budeš odloučený od Boha. Tvůj hřích tě bude odlučovat. Tak
jako Adama, prvního člověka, jenž neuposlechl Hospodina a byl za to vyhnán z ráje. A přijít k Bohu lze jen
skrze Ježíše Krista. Jen On tě může spojit s Nejvyšším.”
Na to mi ukázal obrázek, kde kříž s ukřižovaným Ježíšem vypadal jako most, který překlenuje
propast hříchu a obnovuje spojení Boha s člověkem.
“Stejně pořádně nevím, co mám dělat. Jak mám přijít ke Kristu?”
Pokýval hlavou. “Troufl by sis to takhle z ničeho nic? Chtěl by ses stát věřícím? Svěřit svůj život do
rukou Hospodina?”
“Ano.”
Parker se usmál. „Málokdy člověk potká někoho, kdo by projevil odhodlání tak náhle, bez
rozmýšlení změnit svůj život. Jiný by na to potřeboval léta… nebo by musel zažít nějaký velký otřes.”
“Milý příteli, nevím proč, ale tvoje slova a slova tvých bratří mi pronikají až do duše. Doteďka jako
bych byl hluchý. A teď chci jenom poslouchat a naslouchat. Jsem připravený následovat Krista. Jenom mi
řekni, jak.”
“Nejdřív se musíš kát ze svých hříchů.”
“Jak?”
“Přiznat se k nim. Říká se tomu vyznat se z hříchů před Pánem Ježíšem. Zříci se jich, přiznat a uznat
svoji vinu, uvědomit si, kam tě tvé hříchy vedou anebo v minulosti vedly a mohly by vést i v budoucnu. A
dál už nehřešit. Jsi k tomu v této chvíli odhodlaný?”
Trochu jsem zaváhal. Parker si toho všiml.
“Já vím. Není to jednoduché tak najednou, že?”
“Víš, mě teď zrovna napadlo, že snad ani tak velký hříšník nejsem…”
“Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy,” přerušil mě Al citátem. “Podívej, tady to máš,”
otevřel Bibli na příslušné stránce. „Epištola Svatého Pavla k Římanům, kapitola třetí, verš třiadvacátý...
Všichni lidé jsou hříšní. Ty nejsi výjimka.”
“Ano, já vím. Jsem hříšník a kaju se,” vydralo se mi z úst.
„Bože, odpusť mi a stůj při mně.”
Al jen souhlasně přikyvoval, ve tváři se mu zračila upřímná radost.
“Good, good,” opakoval. “Prays God. Slava Bohu,” dodal lámanou ruštinou.
“A jak dál, příteli?” naléhal jsem.
Mše v parku pod širým nebem však skončila a Alovi druhové na něho už pospíchali.
“Ne všecko naráz. Zapamatuj si, že Ježíš zemřel za tvoje hříchy a tím tě vykoupil… Přijď zase zítra.”
“Přijdu; určitě. Tak tedy, jak jsem pochopil, jenom pokání nestačí.”
Doprovodil jsem Ala k autu, kde už na něho čekali. Nasedl a zamával mi z okénka: “Napřed pokání
a po něm křest. Svatý křest ponořením do vody. Ale do té doby se musíš ještě mnoho dozvědět a mnohé
pochopit. S Bohem, příteli. Zítra se uvidíme.”
9
YOU HAVE MADE MY DAY
Viděli jsme se, ale jen na okamžik. Pořádně promluvit jsme si nestačili. Parker se věnoval místním
dětem a já musel před odjezdem na Krym zařídit fůru věcí.
Al měl hrozně rád děti a uměl to s nimi. Doma v Hendersonu učil v nedělní škole.
“Škoda, že jsme dnes na sebe měli tak málo času,” zalitoval jsem. “Už mi ho mnoho nezbývá. Pozítří
odjíždíme na Krym. Mrzí mě, že se tím všechno přeruší.”
“Nepřeruší. Odteďka budeš v Božích rukou. My všichni, celá naše misie, jsme se za to modlili. Zítra
se ještě uvidíme.”
“Víš, já bych se chtěl dát pokřtít. Ale jak? A kde? Stěhujeme se na Krym a vy se vracíte do
Ameriky...”
“To nech na Pánu Bohu.”
Nazítří přišel Al ke mně na návštěvu. Přinesl s sebou Bibli a přečetl mi z ní osmý verš z kapitoly
páté, již zmíněné Epištoly Svatého Pavla k Římanům: Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus
za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
“A co tím Pán Bůh sledoval? Proč poslal svého Syna, aby zemřel na kříži?”
“Proč? Protože jiná cesta, jak nás lidi spasit, nebyla. Lidé nedovedli vyřešit ten problém sami. Bůh
slíbil, že neponechá člověka v hříchu, že jej tváří v tvář jeho hříchu nenechá samotného. Tadyhle, podívej se:
Proroctví Izaiáše Proroka, čtyřicátá třetí kapitola, verš prvý: ...Neboj se, já jsem tě vykoupil... Nebo kapitola
šedesátá pátá, verš dvacet čtyři: Dříve než zavolají, já odpovím... A ještě v mnoha jiných proroctvích Bůh
slíbil, že pošle lidem spasitele. A tím Spasitelem se stal Jeho Syn.”
Al zalistoval zpátky na začátek a napsal mi na předsádku věnování: For Peter. Read Your Bible
every day. You have made my day. 22. 6. 1994.
Skutečný smysl těch slov jsem pochopil až později.
Zároveň se získáním víry mi vyvstalo mnoho otázek. Například: Proč, sotva jsem potkal Ala a jeho
přátele, hned jsem se s nimi musel rozloučit? Nebo: Jak a kdy budu schopen nechat se pokřtít?
Ten červen roku 1994 byl můj Rubikon. Ukazoval jsem Alovi výhled z okna svého, nyní už
bývalého, bytu. Domy naproti, dvůr utápějící se v zeleni stromů, všechno bylo tak milé a důvěrně známé za
těch sedmnáct roků, které jsem tu prožil... Jaké to bude na novém místě, v Aluště?
Američané založili u nás v Lugansku baptistickou církev, já se tu s nimi seznámil a získal bratry ve
víře i mezi zdejšími lidmi, a teď mám to všechno tady zanechat! Proč? Najdeme já a moje žena na novém
místě něco podobného? Což abych nechal poslat kontejner s věcmi zpátky, aby mé sotva započaté
přistupování ke Kristově víře mohlo pokračovat... Proč se řetězec takových významných událostí musí
přetrhnout v nejnevhodnějším okamžiku? Uvidím ještě někdy toho sympatického energického Američana v
jeho nerozlučné baseballové čepici s ruským nápisem „Ježíš tě miluje“? Je to misionář, a to znamená, že
jezdí po celém světě. Kdo ví, kdy ho sem jeho poslání znovu přivede? I kdyby nakrásně přijel, museli
bychom o tom vědět včas, abychom mohli i my přijet a setkat se s ním... Je to všechno tak zamotané, nemá
to žádnou logiku. Kdybych ho byl potkal třeba před rokem, kdy jsme se ještě nerozhodli odstěhovat, možná
bychom v Lugansku zůstali. A nemusel bych překračovat Rubikon, povzdechl jsem si v duchu.
Když jsem pohlédl na Ala, viděl jsem, že už nepozoruje venkovní krajinu, ale mě. Zřejmě se snažil
rozpoznat, na co myslím. Jistě viděl, jak se mi míhaly ve tváři stíny pochybností… Položil mi ruku na
rameno.
“Jestli jsi doopravdy připraven svěřit svůj život Bohu, On se o tebe postará. On a tvoje víra tě
povedou.”
10
“Chci tomu věřit.”
Bylo zvláštní, jak rychle a snadno jsem si porozuměl s tímhle příchozím z jiného světa. Opravdu z
jiného, neboť Parker prožil svých dvaašedesát let ve svobodné zemi a téměř padesát let z toho ve víře v
Hospodina. Jeho svět také nebyl světem v obvyklém slova smyslu; Al byl skutečný věřící, což znamená, že
nebyl z tohoto světa. Ukázal mi místo v Novém Zákoně, kde Ježíš varuje své učedníky že, budou-li ho
následovat, půjdou-li s ním Jeho cestou, přijde jim podstoupit mnohé zkoušky včetně té, kdy je okolní svět
možná nepřijme. Tenhle výraz jsem znal. U nás se tak mluvilo o lidech, kteří byli, slušně řečeno, „divní“,
přesněji: „tak trochu na hlavičku“. Jak je vidět, má to svůj původ už v biblických dobách. Už tehdy se o
lidech, jež byli ochotni nastavit druhou tvář anebo zemřít na kříži, ale nezříci se své víry, říkalo, že jsou
blahoslavení, nebo že nejsou z tohoto světa.
Ano. Ať už to, co jsem zažil za pouhé poslední dva dny, které vydaly za celý můj dosavadní život,
bylo jakkoli neobvyklé, teď mi zbývalo jen jediné: věřit, že to nebylo jen tak samo sebou, že to nebyla
náhoda. Budu tedy věřit, že ten společenský muž se smyslem pro humor, jehož jsem z žertu začal nazývat
svým kmotrem, nezmizí z mého života stejně nenadále, jak se objevil.
“Přijedete sem ještě?” položil jsem mu pro mě tak důležitou otázku.
“Myslím, že ano.”
“A kdy?”
“Ó, to ví jenom sám Pán Bůh. To není tak jednoduché. Bude záležet na okolnostech.”
“Děkuji Bohu, že nás svedl dohromady, byť až na poslední chvíli, než se rozjedem do různých
končin světa.”
“Ó ano, poděkujme Bohu. To On si to tak přál; abychom tu našli my tebe a ty nás. Modlili jsme se za
to v naší evangelické obci v Hendersonu, když jsme se chystali na cestu k vám.”
Nedůvěřivě jsem se na něj podíval. “Modlili jste se za mě? Vždyť jste nevěděli, že jsem!”
“Rozuměj, nešlo o to, jestli tě známe konkrétně podle jména. Pán Bůh tě ale znal.”
To na mě bylo trochu příliš: Pánbůh mě znal! Ta myšlenka byla stejně ohromující jako samozřejmá.
Al Parker žije v Americe, daleko od Ukrajiny a od Luganska, a to v doslovném i přeneseném smyslu slova; a
přesto měl vnuknutí, aby k nám přijel… Později nám o tom on a jeho žena Carolyn vyprávěli.
11
ŠPATNÁ ZVĚST
V únoru 1995 jsem se dozvěděl od svého nevlastního otce, že moje maminka vážně onemocněla.
Hned jsme se k nim s manželkou rozjeli, navštívit je a nabídnout jim pomoc. Lékaři nedovedli určit přesnou
diagnózu. Měli podezření na to nejhorší - zhoubný nádor. Navrhovali rutinní chirurgický zákrok, bylo nutné
udělat biopsii, aby se mohla vyloučit rakovina. Přitom však (v duchu tradic sovětské medicíny) neměla
pacientka o podezření nic vědět. A tak tedy nic nevěděla a na žádný zákrok nechtěla. Když to není nic
nebezpečného, tak proč mám chodit na nějakou operaci?
Pro mě to byla první velká rána od smrti mého otce – právě na zhoubný nádor... Bože, proč jsou na
světě nemoci, a k tomu takové hrozné? Proč na ně lidé musí umírat, a ještě v bolestech a mukách? Proč je
maminčin život v nebezpečí? A zrovna teď, když jsem jí vylíčil v zářivých barvách, jak jsem se setkal se
svým kmotrem a jak jsem uvěřil…
Matka byla rozumná žena, život ji naučil dívat se na svět s pragmatismem a trochou ironie. Tajit před
ní, o co závažného se jedná, se nedalo. A jak také, když ji poslali vyšetřit na onkologii?
Narozdíl od mnohých pacientů, kteří si myslí, že rakovinu může mít jenom ten druhý, ale já ne, si
mamka nedělala žádné iluze, zatímco její manžel i já a moje žena jsme se zdráhali věřit v nejhorší. Otčím
proto, že byl rozený optimista a sám se cítil zdravý jako ryba (i přesto, že onemocněl cukrovkou a nebral na
vědomí, jak těžká je to nemoc, poněvadž ho tehdy ještě ‘nebolela’) a já a Líza prostě proto, že jsme přáli
mamince jen dobré a nechtěli jsme ji ztratit. Modlili jsme se a dělali vše co bylo v našich silách, abychom jí
zajistili dobré doktory, léky a, bude-li třeba, i pooperační péči. Vyhledal jsem své staré přátele, kteří
vystudovali medicínu, jeden byl dokonce primář gynekologického oddělení v Oblastním onkologickém
ústavu. Doporučil nám lékařku operatérku, která měla rozsáhlé zkušenosti, konkrétně s onemocněním, které
postihlo maminku.
Chudák máma se už v duchu loučila se životem. A nebylo se čemu divit. Kdokoli v její situaci by
musel v sobě nalézt opravdu velký díl statečnosti a přímo železnou vůli, aby zaťal zuby a řekl si: já to
zvládnu! A máma už v životě vytrpěla moc na to, aby jí zbyly síly ještě na takovýhle tvrdý boj. Mimo to
roky 1995 a 1996 byly pro ni víc než chmurné. Strašlivá inflace, ubohý důchod, manželův bídný výdělek
plus rozklad a rozpad všeho ve státě včetně zdravotnictví, kdy léky byly jen za velké peníze a ještě „pod
pultem“ (člověk musel dát úplatek za každý balíček vaty nebo obinadla), děsivé podmínky v nemocnicích,
kde se skoro netopilo ani netekla teplá voda... A přes to všechno personál oblastní onkologie, kterou vedl
zázračný lékař (a také překladatel a výborný člověk) Jurij Alexejevič Jeněnko, jako zázrakem držel své
zdravotnické zařízení nad vodou i v době, kdy je zaplavovaly nové a nové vlny nemocných. V těch
chmurných letech „boje za nezávislost“ vzrostla nemocnost a úmrtnost na Ukrajině na několikanásobek. Ani
na mamku nepřikvačila nemoc náhodou; to její organismus reagoval na mimořádně silný stres.
O něco později se rozstonal i její manžel. Ani on neunesl prudký zlom v životním stylu, jenž nastal
po roce 1990. Oba dva šokovalo, že je jejich vlastní stát dokázal nechat na holičkách v rozbouřeném moři
tržních vztahů, kde byl každý ponechán sám sobě a musel se hrabat na vlastní pěst. Otčím Georgij
Viktorovič divže nezůstal bez práce, ale ani to, že ho nepropustili z projektového ústavu (kde působil jako
vědecký pracovník téměř dvacet pět let), si moc nezadalo s nezaměstnaností. Skoro dva roky už nedostával
výplatu, jen občas místo peněz „naturálie“; jednou makaróny, podruhé cukr, potřetí konzervy, a vždycky s
prošlou lhůtou. Zdraví mu podlomilo i to, že jeho podnik, když ztratil zakázky na svoji původní činnost,
přijímal jakoukoli práci, a ředitel ústavu ho sesadil z jeho postu a udělal z něj obyčejného dělníka – prý
proto, že byl málo flexibilní. Skutečný důvod byl ten, že ho Georgij kritizoval pro nezákonné machinace
prováděné za zády pracovníků ústavu. Ředitel mj. pronajímal svoje podřízené - jako otroky anebo „tažnou
sílu“ - komerčním firmám.
12
Kdybychom já a Líza tehdy rodičům nepomáhali, jednoduše by nepřežili. Maminka stále opakovala:
“Co jen to s námi udělali? Jak můžem my dva vyžít z mojí mizerné penze, kterou nám inflace požírá před
očima? To jsou ti kravčukové a kučmové slepí nebo co? Takhle mi odplácejí za to, že jsem prožila válku a
poválečný hlad, kopala zákopy a potom přes třicet let sloužila svému státu? Za téměř čtyřicet let práce jsem
si vysloužila život o hladu!”
“A co já?” připojoval se Georgij. “Já mám odpracováno přes čtyřicet let, byl jsem vyšší vědecký
pracovník, podal jsem desítky námětů, vydal desítky vědeckých publikací - a koukněte se na moje ruce!” A
ukázal nám dlaně, do kterých se mu zažral uhelný prach, když musel ručně prosívat tuny uhlí v nevytápěné,
zpustlé laboratoři, aby mohly dál běžet pokusy, které však tou dobou pohříchu nikoho nezajímaly. Doly
neměly peníze nejen na zavádění nových technologií, ale ani na výplaty.
Říci, že matka a otčím byli zdrcení, tak jako miliony jejich spoluobčanů, by nevystihlo snad ani ze
setiny jejich situaci. Život se pro ně změnil v každodenní noční můru, jíž pronikala stále stejná myšlenka:
čím jsme si zasloužili na stará kolena takové utrpení? Přitom s nepochopitelnou vytrvalostí poslouchali
rozhlas, jenž na ně chrlil záplavy lží, ať už v takzvaných zprávách anebo v přímých přenosech ze zasedání
parlamentu, kde se gangsteři a zloději s poslaneckými mandáty den za dnem cvičili v hanebné slovní
ekvilibristice, jak setřepávat vinu za situaci ve státě jeden na druhého. A pak se ti naši dva chudáci ještě
dívali na televizi, která je otravovala stejnými sofismaty, stejnými figurami, stejnými takzvanými výstupy.
“Proč to posloucháte?” divil jsem se.
“Ne - podívej se, Péťo, jenom se podívej! Koukni na toho prezidenta! Jak je pěstěný a vykrmený –
no, poslechni si, co žvaní. Že prý je Ukrajina mladá rozvíjející se ekonomika kráčející směrem k tržnímu
hospodářství a každý Ukrajinec se musí postarat sám o sebe, stát prý nenese žádnou odpovědnost.
Chudák máma nemohla odtrhnout oči od obrazovky, kde se předváděl švihácky načinčaný Kravčuk
(skutečně, jako by chtěl zdecimované lidi provokovat) a s povýšeným nadhledem odpovídal na otázky
poslanců, kteří před kamerami žádali razantní navýšení důchodů, rychlé potlačení inflace a okamžité
skoncování s praxí nevyplácení mezd a platů, jako kdyby to nebyli právě oni, kdo přivedl naši zem na pokraj
katastrofy.
Tyhle tyátry nám vysílali den co den od rána do noci a míchali je bez ladu a skladu s nekonečnou
řadou různých koncertů a festivalů, jejichž hlavními protagonisty byli včerejší zasloužilí a národní umělci
Sovětského svazu, kteří se ještě zcela nedávno mohli přetrhnout, jak „oslavovali svým uměním“ Sovětský
svaz a jeho slavnou komunistickou stranu a tím si vyzpívali a vytancovali ony tituly, ke kterým se dnes
ostentativně nehlásí. (Teď zas kvílejí jako o život: Ukraíno, Ukraíno, nezaležna Ukraíno!)
“Hodokvas v době moru*, milá maminko; jinak se tomu říct nedá. Možná nechápeš, co se tu
doopravdy děje. Maminko, to je satanovo dílo! Ďáblova havěť vylezla ze všech koutů a děr. Nastala její
doba. Naplňuje se, co předpovídá biblické Zjevení. Nechci užívat silných slov, nechci tě děsit, ale Bible o
tomhle jasně mluví. Přichází konec světa. Nechápejme to triviálně; že třeba zítra nebo příští pátek zazvoní
zvonec a světu bude konec. Je to dlouhodobý proces, který už dávno probíhá.”
“Pro mě konec už nastal.” V očích se jí zaleskly slzy. “Pro mě už přišel konec světa.”
“Ale ne, nevztahuj to na sebe. Nesmíš se vzdávat. Musíš se snažit mít optimistickou náladu, pomůžeš
tím k dobrému výsledku operace. Na tomhle hodně záleží. Jestli tě zajímá můj názor - myslím, že právě
takovéhle pesimistické rozpoložení, deprese a stresy jsou živnou půdou nemocí.”
“Myslíš, že se dá na to, co se děje kolem nás, nereagovat?” vmísil se otčím, kterého začínal už
zrazovat jeho příslovečný optimismus.
“Tak aspoň nesledujte ty blbiny v televizi a v rozhlase. Nebo aspoň ne od rána do večera. Přece tam
dávají také filmy nebo sport.”
“Jo, filmy. Ale jaké? Samý sex nebo vraždy. A sport – tomu říkají sport? Jen si vzpomeň, jak jsme
fandili našim fotbalistům a hokejistům na mistrovstvích světa a Evropy nebo na Olympijských hrách. Tam
všude naši vyhrávali. A teď je Ukrajina… víš kde.”
“A taky v krasobruslení!” na chvilku ožila matka a její tvář se rozjasnila. „Jak jsme vychutnávali,
když bruslili Irina Rodninová a Alexandr Zajcev, Natálie Liničuková a Gennadij Karponosov… - Jak ti
nádherně bruslili a tančili na ledě!”
“A pořád vyhrávali,” dodal pohotově Georgij. “Ty jsi byl, Petře, sportovní komentátor, tak si to
všechno pamatuješ. Ale dneska není co komentovat. Naši většinou dostávají na frak.”
Poté se hovor stočil na bolavé téma, na můj odchod z Výboru pro rozhlasové a televizní vysílání, a
maminka si znovu posteskla:
13
“Řekni mi, proč jsi odtamtud musel odcházet. A proč jste se museli stěhovat až na Krym? Ach, kam
to všecko spěje... Bože, co je tohle za život?”
“Ale mami, vždyť Krym není tak špatné místo. A budu tam dělat totéž co tady.”
“A co? Řekni mi, co tam budeš dělat. Co dneska člověk může dělat? Vždyť je všude jen chaos, kam
se podíváš.”
“Už jsem tam nějakou práci udělal. S naším šéfredaktorem jsme sloučili rozhlas a noviny pod
Aluštskou informační agenturu a právě otvíráme televizní studio.“
“Ale nepovídej. Jakápak agentura, jakápak televize? Už skoro rok to od tebe poslouchám a ještě jste
nic neotevřeli. A kolik ti platí? Dostáváš vůbec výplatu? ”
“No, o výplatu tak nejde...”
“Aha! Takže nedostáváš.”
“Dostávám. Ne sice výplatu, ale honorář. Tak mám postavený kontrakt.”
“Aha, kontrakt! Dřív člověk věděl, za kolik pracuje, znal přesnou částku, existoval pracovní den a
všechno mělo svůj čas a místo. A dneska?”
“Ale my už máme i prostory, kde bude naše studio. Už nám tam udělali i zvukovou izolaci. Sháníme
vybavení; mixážní pult, televizní kameru…”
Schválně jsem ji vtahoval do hovoru, abych ji odvedl od chmurných myšlenek a naznačil jí, že její
pesimismus je kapičku přehnaný, že všechno není zase tak černé. Ona se ale pořád rozčilovala. Zřejmě ji
trýznila myšlenka na operační zákrok, ostatně, stejně jako nás.
S Lízou jsme se za ni modlili, já se pokoušel mluvit s ní o Bohu, o víře, přemlouval jsem ji, aby
zkusila myslet pozitivně, ale bylo to hrozně těžké, už jenom najít věrohodnou odpověď na její prostou
otázku: „Proč a zač na mě Pán Bůh seslal takový trest, takovou hroznou nemoc?“
“Tak zaprvé, mami: Bůh na tebe žádný trest neseslal. Nemoci, to jsou naše zkoušky. A zadruhé: ještě
nemáme potvrzeno, že jde opravdu o… tu nemoc, a kdyby - jsou přece případy úspěšného vyléčení.”
“Ano, případy. Velice vzácné případy.”
“Ne, mami, ptal jsem se na to lékařů. Ty víš, že jich na onkologii znám dost. Vždyť i sám primář
Jeněnko je můj přítel. A právě on si myslí, že není třeba házet flintu do žita.”
“Doopravdy to říkal?” Mamka v tu chvíli ožila a dokonce se posadila na posteli, kde trávila většinu
času od chvíle, kdy se jí přitížilo.
“U žen tvého věku je většina zákroků úspěšných. To zaprvé. Zadruhé bude zákrok provádět Olga
Pavlovna, mistryně svého oboru. Budeš mít nejlepší léky a nejlepší péči – to zatřetí. A co je nejdůležitější – a
moc tě prosím, abys tomu věřila – vím od svých věřících bratří a sester, že Pán Bůh slyší naše modlitby, a
když se k němu v modlitbách obrací celé náboženské shromáždění, může se stát ten malý zázrak, že člověk,
za kterého Jej prosí, se bez následků uzdraví.”
“Ach, chlapče, nevím, nevím. Ráda bych věřila, že to dopadne dobře.”
“Tak věř. Co ti v tom brání? Když chceš věřit, tak věř. Chceš přece žít?!”
“Žít?” trpce potřásla hlavou. “Cožpak tohle je nějaký život? Nevidíš snad, jak žijeme? Netopí nám, v
bytě je zima jako v morně, neteče teplá voda, nemáme peníze, nemáme nic. Nejezdí výtah - nedostanem se z
domu.”
“To ještě není důvod umřít. U nás v Aluště se taky netopí, taky tam máme zimu a ještě k tomu nám
vypínají elektřinu – šestkrát za den na půl druhé až na dvě hodiny. No, a peníze nám taky z nebe nepadají.
Líza nemá práci. A taky máme zdravotní potíže.”
“Ale ne takové jako já. Bože, za co mě trestáš? Čí jsem se tolik provinila?”
“Ničím ses neprovinila. Nebo to s tím nemá co společného. Všichni jsme hříšní a za svoje hříchy
musíme zaplatit. Ale ne takhle přímočaře, jak vyvozuješ.”
“A jak tedy? Jak tedy zaplatíme?”
Mlčel jsem. Marně jsem hledal slova, jimiž bych jí to vysvětlil. Tehdy jsem toho věděl ještě příliš
málo, abych mohl něco vysvětlovat druhým. Mnohé nebylo jasné ani mně samotnému. Setkání s Alem
Parkerem a jeho druhy mi teprve poodhalilo duchovní svět křesťanství.
Georgij s povzdechem vstal a odešel do kuchyně. Líza se tam z diskrétnosti vytratila už předtím. Teď
tam spolu začali něco kuchtit. Otčím byl přísný ateista, a to, co slyšel ode mě, mu znělo jako čirý blábol.
“Poslyš, mami: Od chvíle, kdy jsem uvěřil, mám neustále pocit, jako by se mi otevřel jiný, krásný
svět. Ačkoli toho ještě spoustu neznám - teprv se ztěžka prokousávám biblickými texty -, rozhodně je to
14
nejvýznamnější událost v mém životě. A co je hlavní, vím, že Bůh je láska. I tebe, mami, Pánbůh miluje.
Musíš mu ale důvěřovat.”
“A ty mu důvěřuješ?”
“Samozřejmě. Proč bych ti jinak tohle všechno povídal?”
“Abys mě ukonejšil, rozptýlil. No, děkuju ti, chlapče.”
Podle tónu, jakým to řekla, bylo znát, že jedno ani druhé se mi moc nezdařilo. A do zákroku zbývalo
pár dní, jež pro ni bezpochyby měly být jedny z nejtěžších. Ani pro nás ostatní nebylo lehké si tohle vše
uvědomovat a neustále mít před očima.
15
AL PARKER PODRUHÉ MEZI NÁMI
Zašli jsme s Lízou do kostela (tedy do Domu politické osvěty, neboť vlastní prostory kostel stále
neměl), usedli jsme do zadní řady a poslouchali kázání, zpívali chvalozpěvy, které se nám moc zalíbily, a
když jsme povstali ke společné modlitbě, náhle jsem spatřil - a div jsem radostí nevykřikl, ale ovládl jsem se
a pošeptal Líze: “Mně se zdá, že tamhle vpředu sedí Al Parker.”
“Prosím tě, kde by se tu vzal? Vím, že by sis moc přál, aby byl dneska tady, ale byla by to
neuvěřitelná náhoda, kdybychom my i on zároveň přijeli do Luganska.”
“Ale já vidím ještě jednoho Američana: Garyho Hilliarda. A Alova pleš se nedá zaměnit. Je to on...
Je to on! Chvála Bohu! Jak jsem toužil se s ním znovu setkat! Zrovna teď ho moc potřebuju.“
Je to úžasný, báječný dárek od Pána Boha, přešťastný souběh okolností, říkal jsem si. To všechno je
dílo Nejvyššího. To On mi poslal dobrou zvěst o spasení po Alu Parkerovi, který se znovu, jako dobrý anděl,
objevil na mé cestě. Od našeho seznámení uplynulo více než půl roku a neměl jsem o něm a jeho přátelích
žádné zprávy. Nevěděl jsem, kam bych jim mohl z Alušty zavolat, a ani naši luganští známí přesně nevěděli,
jaké mají Al a jeho druhové plány. Přesto však jsem se pořád modlil a prosil Boha, ať dá, abychom se s
Alem znovu setkali, třebaže rozumem jsem chápal, že je to jen stěží možné. A hle, moje modlitby byly
vyslyšeny! Jenom Pán Ježíš mě mohl přimět, abych přijel s Lízou do Luganska právě v těch dnech, kdy se
mělo uskutečnit naše druhé setkání, a kdy se i Američanům naskytla příležitost navštívit Ukrajinu. Přitom to
pro ně nebylo vůbec snadné; jen získat víza stálo pěknou námahu. Není potřeba dodávat, že ukrajinské úřady
nebyly návštěvami misionářů obzvlášť nadšené…
Mše skončila, ale lidé se nerozcházeli. Debatovali v kroužku, mnozí si chtěli pohovořit s Gary
Hilliardem a jeho dobrovolnými pomocníky z americké misie, které znali z jejich předchozích návštěv.
Tlačili se i kolem Ala. Šli jsme s Lízou blíž a diskrétně jsme čekali, až se Al osvobodí. Líza mě nabádala, ať
ho neobtěžuji: Vidíš, že nejsi jediný, s kým se tu seznámil...
Vtom však mě Al uviděl a okamžitě mě poznal. “Hi, Peter!”
Podíval jsem se na Lízu: tak co? “Hi, Al.”
“How are you doing?”
“I’m fine. And what about you?”
“I’m OK.”
Objali jsme se. Představil jsem mu Lízu a on nám představil svou manželku Carolyn, sympatickou
subtilní paní. Vůbec nevypadala jako Jižanka, měla obdivuhodně bílou pleť, jako by na ni nesálalo žhavé
texaské slunce. Zato jejího muže přímo pozlatila bronz, která nevybledla ani teď, na konci zimy. Konečně,
jaký div, když coby majitel malé stavební firmy den co den trávil dlouhé hodiny venku na sluníčku.
“Vyprávěl jsem o tobě Carolyně.”
“A já zas svojí Líze o tobě.”
“Kde se tu vlastně bereš? Neříkal jsi, že se stěhuješ na Krym? Zůstal jsi nakonec tady a chodíš sem
do kostela?”
“Ne. Opravdu jsme se odstěhovali na Krym. A do Luganska jsme přijeli proto, že nám tu stůně
maminka.”
“To je mi líto. Doufám, že to není nic vážného.”
“Obávám se, že je. Maminku čeká chirurgický zákrok... Příteli, nemůžu tomu uvěřit, že tě zas vidím,
a že tys na mě nezapomněl!”
“To víš, že nezapomněl. Já a Carolyn jsme ti zjistili, že v Aluště je modlitebna baptistické církve.“
“Děkuji. To je bezvadné.” Po očku jsem pohlédl na Lízu a setkal jsem se s jejím tázavým pohledem.
Ta slova – baptistická církev – slyšela poprvé... Také jsem pořádně nevěděl oč se jedná, když jsem je prvně
slyšel od Ala. Když jsem byl malý kluk, strašili nás doma tetou Klávou, o níž se šuškalo, že je baptistka. My
16
děti jsme tenkrát dost dobře nevěděly, jaký je rozdíl mezi baptistkou a prostitutkou, jedno i druhé bylo za
časů mého ‘totalitního’ dětství něco fuj.
Naráz jsem bezvýhradně, z celého srdce přijal za svoje všechno to, co jsem viděl a slyšel na
evangelizacích* amerických misionářů. Jen jsem se na chviličku v duchu zastavil, abych si ujasnil svůj vztah
k nim a fakt, že odteďka budu patřit k jejich baptistické konfesi. Tak takovíhle jsou ti baptisté! mihlo se mi
hlavou. Optimističtí, upřímní, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele, vroucně si přejí šířit Slovo Boží
ke spáse bližních a řídí se jedním z nejdůležitějších Učitelových přikázání: Jděte ke všem národům a
získávejte mi učedníky*. Nejsou to žádní poustevníci, nejsou to sektáři, kteří se schovávají před lidmi a
provozují ve svých modlitebnách nějaké podezřelé rituály. Jsou to skuteční následovatelé čistého Kristova
učení, kteří právě teď oslavují Hospodina:
Kdo je onen vzácný přítel, co nás k žití probudil? Dárce štěstí, utěšitel, je nám zřídlem věčných sil.
Radost, radost bez přestání, vždy se budem radovat!
Zásvit štěstí Bohem daný nepřestane v duši plát.
Nebylo možné se k nim nepřidat a nevzdat spolu s nimi chválu Nejvyššímu. Řekl jsem k tomu Líze
pár slov: “Ty jsi teď také zpívala. Necítila jsi, že v té chvíli byl mezi námi Ježíš, že byl i s tebou? A to vše
díky jim,” ukázal jsem na Parkerovy. A Al nás nečekaně vybídl:
“Nezajdete k nám?”
“Rádi. Kde vlastně bydlíte?”
“V budově naší misie.”
Bylo legrační ho sledovat, jak se vměstnává do žiguli a jak při jízdě zapomíná řadit (doma měl buick
s automatickou převodovkou). Ve městě se však už vyznal a rychle nás dovezl k soukromému domu, který si
misionáři pronajali, podobně jako žigulíka.
V domě bylo příjemné teplo, všech pět místností bylo pohodlně zařízeno, tak trochu made in USA spousta věcí od šatů a bot až po spací pytle a počítače.
“Andrea Kerm,” představila se dívka, která se zvedla od laptopu.
“Bill Wilkerson,” pravil starší pán v brýlích. “A tohle je moje žena Melba.”
“Joe Reagan,” pravil mladík, taktéž s brýlemi, a mně se vybavilo, jak v létě předzpěvoval na
evangelizacích žalmy a chvalozpěvy svým krásným tenorem.
“Dalton Jones,” představil se nám laskavý usměvavý vrstevník Ala Parkera. Al doplnil, že je jeho
soused z Hendersonu a nejlepší kamarád.
“Posaďte se. Dáte si kávu nebo čaj?” ptala se Carolyn, a Andrea už před nás stavěla talířky a šálky.
Líza se styděla, kdežto já se cítil naprosto uvolněně, jako bych celý život nedělal nic jiného než chodil k
cizincům na návštěvy. S těmihle Američany mně bylo vždycky dobře; už od prvního dne, kdy jsem je poznal
tehdy v červnu devadesátého čtvrtého roku, i teď, v únoru 1995.
“To je ta, co máš ode mě?” zeptal se Al a ukázal na černě vázanou Bibli v mých rukou.
“Ano. Přivezl jsem si ji s sebou z Alušty.”
“Čteš si v ní?” Al přímo zářil.
“To víš, že ano. Vždyť jsi mi tady napsal: Čti Bibli každý
den,” odpověděl jsem a otevřel jsem Svatou knihu.
Parker mi ji vzal z rukou, s uspokojením přečetl ta slova a ještě: You have made my day a ukázal to
Daltonovi, jenž seděl mezi námi.
„To jsi mu napsal?“ zeptal se ho Dalton.
„Ano, to jsem mu napsal,“ potvrdil Al.
Dalton zareagoval neobvykle: obrátil se ke mně a stiskl mi ruku. Co viděl na těch slovech tak
významného, že se odhodlal k takovému gestu? Doslovně přeložena ta věta znamená: Ty jsi udělal můj den.
Loni v létě jsem si to vysvětlil následovně: Al měl radost, že měl úspěšný den, když se mu podařilo zachránit
další duši ‘bloudící ve tmě neznabožství’. Teď se však ukázalo, že jsem to nepochopil tak docela. Carolyn,
která se učila rusky, se mi to pokusila vysvětlit:
“You have made my day znamená u nás ještě víc. Jako že jsi toho dne dal Alovi veliký dárek, žes mu
udělal velkou radost. Že to byl pro něj památný, nezapomenutelný den, dá se říci, že svátek.”
17
“Tak to jsem hrozně rád. A myslím, že to spíš Al mně have made my day.”
Všichni se rozesmáli a Carolyn se náhle plácla do čela: “Stydne nám káva; honem se pomodleme!”
Na to jsem pronesl přání: “Sláva Tobě, drahý Ježíši; děkujeme Ti za pokrm, který máme na stole, za
bratry a sestry z Ameriky, za nečekané a tolik příjemné setkání. Amen.”
“Amen,” ozvaly se v odpověď hlasy přítomných.
“Vezměte si keksy a cukroví – naše americké,” nabízela nám Andrea.
“Petře,” obrátil se ke mně Al, “chtěl bych ti jenom připomenout, že když se modlíš u stolu, není od
věci dodat, aby náš Pán dal chléb vezdejší i ostatním; našim příbuzným a všem chudým a nemohoucím,
bratřím a sestrám v Kristu. Takhle to u nás děláme.”
“Ano, jasně. To se rozumí. Děkuji, žes mi to připomněl. Musím se ještě hodně učit. Jen mě, prosím
tě, uč. Tak strašně mi to chybí. Jaká škoda, že se budeme vídat zase jen po několik málo dní…”
“Jé, abych nezapomněla!” zvolala Carolyn. “Alfred už se vám možná zmínil, že u vás v Aluště máte
baptistický kostel. Takže budete mít kam chodit. Ukážeme vám fotografie. Naši bratři tam byli, když se
rozhodovalo, kde se má postavit. (Neušlo mi, že se Al při jejích předchozích slovech ušklíbl.) Al nemá rád,
když se mu řekne plným jménem; a zvlášť, když mu tak řeknu já,” vysvětlila nám Carolyn a začala si
manžela dobírat. Ten se naoko durdil, ale příliš se mu to nedařilo... Byl to obdivuhodný pár. Skoro čtyřicet
let spolu, a pořád měli jeden druhého jak oko v hlavě.
“Ale tady zhola nic není; jen prázdné prostranství,” divil jsem se, když mi ukázali obrázky.
“Vždyť jsem říkala, že se teprv rozhodovalo, kde bude kostel stát. Ale já myslím, že to najdete.
Podle fotek poznáte místo nebo se doptáte. Žádnou adresu to myslím nemělo. Prázdné prostranství, jak
říkáš.”
“Určitě. Až se vrátíme do Alušty, tak to určitě najdeme.”
Líza do mě potají šťouchla, že už zdržujeme moc dlouho. Začali jsme se zvedat k odchodu.
“Ještě se společně pomodleme,” řekl Al. Všichni, kdo seděli za stolem, se vzali za ruce.
“Drahý náš Otče na Nebesích, děkujeme Ti za to, žes nám dnes večer poslal našeho nového bratra a
sestru, kteří přijeli také z daleka a ve stejnou chvíli jako my. Myslím, že to není obyčejná souhra náhod, že to
je Tvoje vůle. Jsou ještě mladí a nezkušení ve svém duchovním hledání a my jim rádi pomůžeme. V jejich
rodině je nemocný člověk – maminka, kterou čeká operace. Obracíme se k Tobě, Spasiteli, s prosbou, ať od
ní nemoc odstoupí, dej, ať se skalpel, kterým ji bude chirurg operovat, promění ve Tvůj nástroj, aby se
operace podařila. Amen.”
“Amen,” řekl jsem s ostatními a vstal jsem od stolu, u něhož vládla v té chvíli slavnostní, dojímavá
atmosféra. Stiskl jsem Alovi ruku a poděkoval mu za jeho slova.
Když jsme se rozloučili s jeho společníky, řekl nám Al: “Odvezu vás domů.”
“Ale ne!” protestovali jsme. Bylo znát, že on i jeho druhové jsou značně unavení. Za poslední tři dny
toho měli opravdu hodně za sebou. Nespočetná setkání, rozhovory, účast na bohoslužbách, zařizování
bydliště v pro ně nezvyklých podmínkách, jiné podnebí (texaských únorových pět nad nulou versus
luganských minus patnáct), dálkový let Dallas – Frankfurt – Kyjev, pak cesta vlakem z Kyjeva do Luganska
a k tomu časový posun 7 hodin – to vše je muselo notně vyčerpat... Proč vůbec zdolávají takové těžkosti?
Mají to všechno zapotřebí?
“Příteli, já jsem opravdu dojatý, že sis vzpomněl na mou maminku,” řekl jsem Alovi. “Opravdu jsem
to nečekal. Ještě jednou ti děkuju.”
“Nemáš zač. Pro nás je tohle samozřejmé. Bereme ji jako svou sestru. Pán Bůh ji miluje jako
každého z nás.”
A Carolyn dodala: “Vyřiď jí, že se za ni budeme modlit. Celá naše obec. Právě proto jsme přijeli na
Ukrajinu, abychom pomáhali lidem. Tak nám to pravil Hospodin.”
Nebyla to jen prázdná slova. Parkerovi a jejich přátelé misionáři nejenže přinášeli víru a zakládali
nové křesťanské obce, ale přiváželi i tuny humanitární pomoci, potravin, léků, šatstva, obuvi. Al a Carolyn
zachraňovali nejen duchovně zbloudilé. Zachraňovali také (a to doslova) i více než sto sirotků v jednom
dětském domově v Luganské oblasti, který byl vydán napospas osudu. Vykašlali se na něj všichni: městské i
oblastní úřady, kyjevští hodnostáři, poslanci-dobrodinci, krajani, “rodná matička“ Ukrajina. Kdežto lidé jako
Al a Carolyn neopomíjeli chudáky, kteří potřebovali pomoc. Byli to praví protestanti baptisté, skuteční
křesťané.
18
PŘES OCEÁN S LÁSKOU A JMÉNEM JEŽÍŠE KRISTA
Druhý den jsem se nemohl dočkat, až o tom povím matce. Povzbuzen vírou i přítomností
Parkerových a jejich přesvědčením o účinnosti modlitby jsem toužil přenést to vše i na ni. Poslouchala mě,
váhavě se mnou souhlasila, ale pak, jako kdyby se náhle „vzpamatovala“, znovu upadla do své nevíry a
předsudků a říkala mi:
“Prosím tě, co mi tu vykládáš o nějakých Američanech a jejich modlitbách, co to se mnou má co
dělat? To myslíš vážně? Když už by se měl někdo za mě modlit, pak tedy naši, pravoslavní.”
“A kde tedy jsou ti ‚naši pravoslavní‘? Však víme, jak to u nich chodí. Postůj, pomodli se, zaplať a
běž si po svých! – Nikdo tam nikoho nepotřebuje. Ale v téhle, jak já říkám, naší církvi je všechno jinak.
Každý z každého má radost. Parkerovi k nám letěli přes 11 tisíc kilometrů, přitom mají spousty vlastních
problémů, jsou to už starší lidé a také mají svoje bolístky, velkou rodinu, dospělou invalidní dceru - a jedou,
letí a vlečou s sebou kufry Biblí, aby zprostředkovali lidem Boží Slovo, na které nešťastníci čekali tolik let,
kdy je nikdo nezavolal a neřekl jim: přijďte si poslechnout... To bys koukala, kolik lidí k nim chodilo na
evangelizace a pořád chodí, jak je to táhne k Pánu Bohu a k víře! A tobě mí přátelé podávají ruku, chtějí ti
pomoct – a ty je odmítáš!”
“Já je neodmítám,” povzdechla matka, “ale je to všechno takové divné. Kde se tu najednou vzali?”
“Bůh je poslal.”
“Ale jdi, nevykládej mi baje.”
“Říkám ti pravdu. Ptal jsem se jich a oni mi pověděli, jak to bylo. Al se modlil a kladl závažnou
otázku, jaký úkol mu svěří Hospodin, jakožto svému pomocníku. A uslyšel odpověď, že jeho pomoci je třeba
na Ukrajině, kde velká většina obyvatel jsou nevěřící. Dovedeš si to, mami, představit, co pro Američana
znamená letět tisíce kilometrů někam do horoucích pekel, na Ukrajinu, o které nikdo neví, co se tam po
rozpadu SSSR odehrává? I sám Sovětský svaz byl pro ně terra incognita, a teď tyhle kdovíjak vzniklé a
neznámo kam směřující republiky, kde není žádný řád a pořádek, kde lidé mrznou potmě ve svých domech a
bytech, kde nemají ani pořádnou měnu, kde ceny vyskakují na několikanásobek během jediného týdne a kde
se všecko absolutně liší od způsobu života, na jaký jsou zvyklí lidé na Západě; a kde se vraždí nepohodlní
novináři, kde člověk zničehonic jednoduše zmizí? A což teprv ty naše mrazy? A jazyková bariéra? Tohle
všechno se dozvěděli, když se chystali na cestu, a přesto neváhali splnit Boží vůli.
“Já bych nejela,” vyslovila se máma.
“No vidíš. Já taky nevím, jestli bych jel. A oni jeli! A lopotí se tu ve jménu Hospodina.”
“Ti museli mít odvahu!”
“Vidíš, jak jsi to vystihla? Museli k tomu najít odvahu. A kromě odvahy měli i vědomí, že Pán Bůh
ustavičně bdí nad svými dětmi, pečuje o ně a chrání je. Mimochodem, víš, co mě překvapilo? Že během
jejich misie nikde nedošlo k žádnému incidentu; na stadionu, na ulici, ani nikde jinde. Mám z toho upřímnou
radost a chápu to jako projev Boží vůle…“ Tak jsem k ní mluvil a přitom sám ani dobře nevěděl, odkud se
ve mně berou slova. „Pán Bůh provází jejich misi,” zakončil jsem.
“A víš, čemu já se divím? Že s nimi přijely i ženy.”
“Ano, maminko, to máš pravdu. Musely mít ještě větší odvahu než chlapi. Umíš si představit, jak
bylo Carolyně, když jí Al řekl, co se mu v noci zdálo? Právě ve snu totiž dostal odpověď na svou otázku…
Jak jí muselo být, když slyšela, že by měli jet na Ukrajinu?”
“To si vážně jde těžko představit… No, dejme tomu, že je to všechno tak, jak říkáš. Co ale chceš ode
mě? Proč mi to všechno vyprávíš?”
“abys uvěřila, že můžeš být zase zdravá. Abys v to věřila, jako v to věřím já a jako v to věří moji
bratři a sestry v Kristu, kteří se za tebe modlí, i když tě ani neznají. A já po tobě chci, abys i ty pomohla
sama sobě. Vírou.”
19
“No budiž. Co mi zbývá jiného.”
“A modlitbou,” dodal jsem po krátkém zaváhání.
“Tak to ti neslibuju. Žádnou modlitbu neumím.”
“Na to nepotřebuješ žádnou umět. Popros Boha, aby se nad tebou smiloval a uzdravil tě. Ovšem,
znovu ti říkám, že v to musíš věřit. A důvěřuj i modlitbám mých bratří a sester. Je to moc důležité. Tak je
Pán Bůh snáz vyslyší.”
“No dobrá...”
“Sláva! To ti to trvalo!” zvolal jsem radostně a zvedl jsem se k odchodu. Byl bych měl ještě zkusit
mamku přemluvit, abychom se spolu pomodlili, ale bál jsem se, že by to byl při jejím dokonalém
neznabožství až příliš velký skok. Dobrat se v tak krátkém čase nové kvality vědomí, na to teď zřejmě
neměla dost duchovních sil.
“Tak já jdu, mami.”
“Počkej,” zarazila mě. “Víš, tak si říkám... V každém případě těm lidem poděkuj.”
Rád jsem její prosbu splnil a Al a Carolyn se také radovali.
Jenže vlivem těch debat s matkou, jejích pochyb a hluboké nedůvěry, jako bych i já ztratil část svých
duchovních sil. A tak jsem Parkerovi položil otázku, která se mi v té chvíli zdála logická: Proč mou matku
potkalo takové neštěstí? A zrovna v okamžiku, kdy na mne se štěstí doslova sesypalo, kdy jsem nalezl svou
víru. Vždyť je to nespravedlivé, není to fér! Nezlob se na mě, příteli, to by Pán Bůh nemohl pro mě udělat za to, že jsem mu svěřil svůj osud -, že by dal, aby se moje matka uzdravila? Třeba by v Něho taky uvěřila,
až by viděla, že mě vyslyšel. Nebylo by snad lepší, kdyby poznali Boha naráz dva noví věřící místo jednoho?
A zatím podstupujeme takové zkoušky – matka i já...”
Můj laskavý učitel mi položil ruku na rameno a řekl s úsměvem:
“Přemýšlej, jestli sis právě sám neodpověděl.”
“Co máš na mysli? Ty zkoušky?” vyslovil jsem ne zvlášť nadšeně svůj dohad.
Úsměv, kterým mi chtěl můj bratr osladit hořkou pilulku (jak jsem to tehdy chápal), přešel ve vážný
výraz.
“Ano,” přikývl. “Bez zkoušek není víry. Pán Bůh nás musí neustále zkoušet a tím nám připomínat,
že bez Něho nic nedosáhneme. Bohužel, celá lidská historie mluví o lidském nevděku, počínajíc už Adamem
a Evou, kterým Pán Bůh dal Ráj a dovolil jim užívat všeho, co se v něm nacházelo. Oni však porušili jediný
zákaz, který jim uložil a podlehli pokušení…”
“…které jim našeptal had pokušitel. A byli potrestáni. Tohle znám. Jen mi, prosím tě, řekni: to se
nešlo bez toho obejít? Nenechat tam růst ten strom poznání, nebylo by žádného pokušení.”
“Bůh stvořil svět v celé jeho rozmanitosti. Dřív nebo později se lidé museli střetnout s pokušeními a
svody; i s nemocemi.” Al se odmlčel a až po chvilce dořekl: “Ano, i s nemocemi a se smrtí. Protože
zhřešili.”
“Neobstáli ve zkoušce...” dodal jsem zamyšleně.
“I tak se to dá říci. A podle toho také náš svět vypadá.”
“Pán Bůh nás tedy zoceluje tím, že nám ukládá zkoušky?”
“Ano. Tos řekl zajímavě.”
“Drsné, že?”
“Ano, drsné. Až tak, že Bible praví: Jestliže tě svádí tvé … oko, vyrvi je a odhoď pryč...*”
“Slyšel jsem, ale ještě jsem to nečetl.”
“Přečti si to. Studuj Svaté Písmo. Choď do kostela, poslouchej kázání, choď mezi bratry a sestry,
kteří ti pomohou, napovědí. A zítra přijď na mši.”
“To víš, že přijdu.”
“Už ale ne do Domu politické osvěty. Tam už se nebudeme scházet. Požádali nás, abychom to tam
vyklidili.”
“Proč??? A-há! Hanobíte jim jejich svatostánek. Vlastně se divím, že vás nevyhnali už dřív.
Komunismus a vědecký ateismus – a najednou novokřtěnci, baptisté. Oni se komunisti nepustili moci;
počínaje samotným prezidentem Kravčukem, a našimi místními vládci konče.”
“Bůh je bude soudit.”
“Jé, takhle to říkáme i my!… Takže zkoušku už máme tady,” nahlas jsem zapřemýšlel o sobě a o
matčině churavění.
20
“Jsem si jistý, že v ní obstojíš. Všechno bude zas v pořádku.” Přesvědčivě i zkoumavě se na mě
zadíval. „A řekl bych, že ty sis také jistý.“
“Sám nevím, kde se ve mě ta jistota bere,” odpověděl jsem. “Až mě to samotného překvapuje. Tohle
je tedy víra?”
“Ano. Pán Bůh je s tebou. Dává ti sílu. Vidím to.”
Po každé bohoslužbě (a mně jich bylo pořád málo) i po každém setkání s Alem, Carolynou a
ostatními bratry a sestrami jako by se mi otvíraly nové obzory poznání Slova Božího. A časem se dostavoval
i pocit, jako by mi, obrazně řečeno, rostla křídla. Bylo to jako když letím do neznámé, ale nádherné dálavy.
A to i přesto, že jsem měl vážnou starost o matčino zdraví, spoustu běhání okolo lékařů a léků i blížící se
operace.
Naše náboženská shromáždění se teď konala v Domě techniky (který stál na Rudém náměstí – zase
taková post totalitní ironie!). Po jednom z nich za mnou přišly kromě Ala a Carolyny i dvě ženy, jež se
nechaly pokřtít dávno před tím, než se zhroutila sovětská moc, která je pro jejich víru pronásledovala.
“Víme od Parkerových, jaké máte trápení. Chceme vám nabídnout svoji pomoc. Třeba by vaše matka
potřebovala ošetřovatelku nebo cokoli jiného. Neostýchejte se a řekněte... Nebo snad léky? Vynasnažíme se
je sehnat.”
“Moc vám děkuji, ale, chvála Bohu, všechno máme. Snad až po operaci, kdyby bylo potřeba. Já ani
žena tu nemůžeme dlouho zůstat a otčím je přece jenom ‚nepraktickej chlap‘, jak sám říká. Já musím zpátky
do Alušty už za týden.”
“Jen klidně jeďte, beze všeho. Já se jmenuju Rita,” představila se jedna ze sester. “Tak my k vám
tedy přijdem a prostě si pohovoříme s vaší maminkou. A pomodlíme se s ní, bude-li chtít.”
Ale maminka si to vyložila po svém: “Jakže? To mě sem přijdou odzpívávat jako nebožtíka? Budou
nade mnou zpívat žalmy?”
“Mami, jak můžeš takhle mluvit! Jak tě to vůbec mohlo napadnout?”
“Sektáři...”
“Mami! Celá církev, víc než sto lidí se za tebe modlí, a ty - pro tebe jsou to sektáři.”
“A co tedy jsou? U nás se baptistům vždycky říkalo ‘sektáři’!”
21
STARÝ A NOVÝ ČLOVĚK
Tak v tomhle spočívá má zkouška, blesklo mi hlavou neveselé poznání. A to jsem neměl ani tuchy,
jaké jsou skutečné příčiny matčina váhání a kolísání.
A pravda byla taková, že za tím vším vězeli běsi, kteří matce zuřivě bránili, aby se aspoň o krok
přiblížila opravdovému zřídlu života a o stejný krok se vzdálila jim a jejich vládci. Odvěcí nositelé zkázy
chtěli i jí přinést záhubu.
“Maminko, naše baptistická církev - mimochodem ji uznávají i ukrajinské úřady – legálně existuje
ne desetiletí, ale staletí a má miliony členů v desítkách zemí po celém světě.”
“Ha! Naše církev! Takže ty už jsi se k těm sektářům dal… Ale vždyť ty je, chlapče, vůbec neznáš.
Nevíš, co jsou doopravdy zač a proč sem vlastně přijeli.”
Mamince bylo čím dál hůř; ani ne tak fyzicky, jako spíš po duševní a duchovní stránce. Ďábelské
síly, když se někoho zmocní, trýzní ho, div z něj duši nevyrazí. S člověkem v takovémhle stavu se těžko
domluvíte, těžko hledáte ta správná slova. Něco mi vnuklo: teď nemá cenu pokračovat v debatě; raději toho
nech, jdi a pomodli se.
Něco, nebo spíš někdo, od jisté doby jako by se stal mým druhým já. Není to rozpolcení osobnosti?
Určitě ne. Kdo mě to ale vždycky zadrží, kdykoli je třeba? A jindy mi naopak říká: kupředu, jdi do toho,
dokážeš to, musíš to dokázat!... Vezměme za příklad, jak jsem 20. června 1994 oslovil misionáře v parku u
našeho domu. Kdo tehdy řídil moje kroky, když jsem přistoupil k Alu Parkerovi, muži, který mě jako nějaký
dobrý kouzelník vzal za ruku a vedl cestou k Bohu a hned od začátku se mi snažil vštěpovat, abych byl
svědomitější, odpovědnější a přísnější sám k sobě. Tehdy jsem ještě netušil co přijde, ale pocítil jsem v sobě
sílu, jež mě začala přetvářet. Jak jsem měl tohle vysvětlovat druhým, třeba matce, když jsem v svém nitru
nacházel jen domněnky, jenom zárodky přeměny sebe sama?
Zatím to vypadalo, že moje kázání má přesně opačný účinek, než jsem doufal. Nejenom, že se
zhoršovaly mé vztahy s matkou, ale i otčím na mě začal nesouhlasně zahlížet. Bylo to s nimi těžké hlavně
proto, že jejich životní zkušenost z minulé a snad ještě víc z přítomné éry je jen utvrzovala ve skálopevném
bezvěrectví a situace byla kritická, lidé se měli hůř než kdykoli předtím. Modlil jsem se k Pánu Bohu, aby
mě poučil, aby mi zodpověděl otázky jež mě trápí a vložil mi do úst ta správná slova.
A pak se stalo to, co pro mě bylo pravé zjevení. Přišel jsem na mši a vyslechl jsem kázání, kterým
Gary Hilliard jako by odpovídal na mou prosbu. Tak tomu bylo od té doby vícekrát a pokaždé jsem žasl: jak
mohl vědět ten nebo onen z bratří, který toho dne kázal, co mě zrovna teď trápí?
Zrovna tehdy jsem si nevěděl rady s oním ‚rozpolcením‘ své osobnosti. Co se to se mnou děje? říkal
jsem si. Najednou cítím, jako by ve mně sídlilo ještě jedno já. Co teď? Mám tomu novému já naslouchat? A
zrovna tehdy si Gary Hilliard vybral za téma kázání pasáž z Bible, jež pojednává o starém a novém člověku.
A ukázalo se, že nezažívám nic víc a nic míň, než co zažíval v mé situaci mnohý novopečený věřící. Že se ve
mně sváří starý ateista, kterého poutá k zemi zátěž předchozího života s jeho předsudky, ‘světskými’ přístupy
a měřítky, a nový člověk, který už prohlédl, jak zhoubné je to pouto, ta ničemná pupeční šňůra, kterou mu
stále vtéká do žil otrávená tresť, směsice hříchu a odmítání Boží pravdy. Gary to ve svém kázání vysvětlil:
„My lidé jsme už tak zařízeni, že máme rádi hřích. A není se co divit. Hřích bývá oděn v krásném
šatě, je svůdný, sladký, přitažlivý. Vezměme jednoduchý příklad - televizi. Je velmi těžké se odtrhnout od
toho nekonečného proudu zábavných pořadů, filmů, přenosů fotbalových a hokejových utkání, soutěží krásy.
Nic proti tomu, když sledujete třeba sportovní přenosy, ale nesmí to být jeden za druhým. Totéž platí i pro
jiné pořady. Ale televize vám je servíruje tak, abyste se od ní neodtrhli. Abyste se dívali a dívali na všechno,
i na reklamu. Nebo na akční filmy. Nebo na porno. A vy ani nepozorujete, jak místo normálního života
začínáte žít životem virtuálním a realita vás zajímá čím dál méně, jak se z vás stává náruživý konzument
téhle svérázné drogy. Vždyť televizní maniak, podobně jako narkoman, už nepotřebuje rodinu ani přátele,
22
ani víru, ani Pána Boha. Nevstane z gauče a nepůjde do kostela. A právě tohle satan potřebuje. Odtrhnout nás
od Boha, anebo, ještě spíš, ani nás k němu nepustit, abychom dále přebývali ve tmě, v zajetí vlastních hříchů,
ve hříšné slupce onoho starého člověka, který je poslušný vůle odvěkého nepřítele, nikoli vůle Boží. Proto je
třeba se vší vážností si uvědomit, že v sobě musíme překonávat hřích a pěstovat výhonky víry a lásky k
Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli.“
Matka se připravila, zmobilizovala všechnu vůli a my s otčímem jsme ji odvezli do Onkologického
ústavu. Byly tam všude spousty pacientů - onkologická onemocnění se šířila s dosud nevídanou rychlostí a
silou. A nebylo divu, když uvážíme, že kromě již zmíněných příčin se čím dál silněji projevovaly následky
ukrutné katastrofy, výbuchu reaktoru Černobylské atomové elektrárny, k němuž došlo v dubnu 1986.
Všechny nemocniční chodby zaplňovaly lidské bytosti, na kterých bylo znát, jak je deptá již samo
vědomí osudové choroby. Přeplněné byly i pokoje. A také operační sály, kde chirurgové jako na běžícím
pásu odstraňovali nádory, z nichž většina byla zhoubných… Bože, co asi v maminčině případě ukáže
biopsie?
Předali jsme matku do rukou lékařů a čekali jsme asi dvě hodiny, než jsme ji mohli odvézt domů.
Teď, po odběru vzorků napadených tkání, nezbývalo než vyčkat výsledků laboratorních vyšetření. Jak před
Posledním soudem, blesklo mi hlavou po cestě z nemocnice. Jako v Tartaru.
Ještě dlouho poté jsem měl před očima žalostné tváře pacientů, kteří prolistovávali svá doporučení,
předpisy a nálezy přede dveřmi ordinací v stejně žalostné, omšelé budově, kde vládla (v přímém i
přeneseném smyslu slova) zatuchlá atmosféra prosycená pachem nemocných upocených těl, lékařských
preparátů a - strachu.
I nám bylo souzeno prožít ve strachu a očekávání několik následujících dnů. Abych maminku ještě
víc nejitřil, modlil jsem se sám, a to mi pomáhalo.
Už jsem nevydržel dál čekat. Už jsem se nedokázal dívat na matku, jak trpí. Šel jsem na onkologii
před stanoveným datem a poprosil jsem známého doktora, aby urgoval laboratoř. A ukázalo se, že testy jsou
už hotové. A výsledek – jde o nezhoubný nádor.
Když jsem tu radostnou zprávu sděloval mamince, zřejmě jsem se tvářil jako v sedmém nebi. “Už
dlouho jsem tě takového neviděla. Děkuju ti, chlapče,” řekla mi s chabým úsměvem. Na jásání jí nezbývalo
sil, byť k němu měla všechny důvody.
“Dávno jsme nezažili takovou radost,” řekl jsem. “Už ani nevím, kdy naposled. Poděkujme za ni
Pánu Bohu. Nejde jen o samotnou spásnou diagnózu. Ještě důležitější pro mě - a troufám si tvrdit, mami, že i
pro tebe - je to, že jsme získali neocenitelný poznatek, že Boží vůle a Boží pomoc skutečně existuje, že Pán
Bůh má účast na našem osudu.”
“Přeháníš.” Z matčiných slov vanula opět skepse. Pak se na chvilku zamyslela a dodala: “Pořád
zůstávám nevěřící. To zaprvé. A zadruhé nemůžu říct, že Bůh vyslyšel moje modlitby, poněvadž o
skutečných modlitbách se nedá mluvit...”
“Na tom nezáleží, jakými slovy ses modlila!” nevydržel jsem a skočil jí do řeči. “Už jsem ti to přece
říkal. Hlavní je, že jsi se obracela k Bohu. A věř mi, že Bůh tě vyslyšel. Vždyť přece nemáš zhoubný nádor.
Tak jaké důkazy bys ještě chtěla? A navíc, nemodlila ses jen ty sama. Modlili se za tebe i věřící lidé, kteří
vědí, jakou sílu má modlitba.”
“Nech mě, prosím tebe, domluvit.”
“Promiň, mami.”
“Tak tedy: proč by mně Pán Bůh měl naslouchat a pomáhat mi? Říkám ti přece, že v něj nevěřím…”
Poslední slova nevyzněla moc přesvědčivě a já jsem toho hned využil.
“Ani v tom není zásadní překážka. Bůh tě prostě má rád, tak jako každou lidskou bytost, jako má rád
nás všechny.”
“Hm, má rád nás všechny. Tak pročpak na nás posílá takové patálie? Doteďka nejsem s to uvěřit, že
už můžu pustit tu noční můru z hlavy. Br! Hrůza vzpomenout.”
“Tohle ti budu vysvětlovat ještě obtížněji než to, že tě Pán Bůh miluje. To byla zkouška,
kterou tě Bůh chtěl přimět, aby ses k Němu obrátila a potom v Něho i uvěřila, nebo, chceš-li, přesvědčila se,
že Bůh je.”
“Možná, že je,” uslyšel jsem a nevěřil svým uším.
23
“Je, maminko, je! Kdybys věděla, kolik svědectví jsem slyšel anebo o nich četl, jak lidé, kteří se
ocitli v bezvýchodné situaci, náhle se obraceli k Bohu a říkali: Bože, pomoz mi, smiluj se nade mnou! A On
se smiloval. Vždyť je to Ježíš Kristus, náš Spasitel.”
“No, taky jsem to tak říkala: Bože, smiluj se nade mnou!”
“Tak vidíš. A pak, že se neumíš modlit! Vždyť to je právě to, co od nás On chce slyšet: Bože,
obracím se k Tobě.”
“Když ono je to tak těžké… Teď nemyslím ta slova smiluj se a pomoz mi; teď myslím to, být na
rozhraní. Z toho by se člověk i zbláznil...”
“Ale ty jsi se nezbláznila. A proč?...”
“Víš, co úsilí mě to stálo?”
“Ano. Ale to teď nemyslím. Prostě ses obrátila k Bohu – a Pán Bůh ti dal slova. Nu ano, je to tak.
Víš, mami, naše neštěstí je v tom, že On nás vyzývá: přijďte ke mně! - Ale nám se nechce. My na Něho
nemáme čas. Máme svoje pozemské starosti, a ty jsou pro nás důležitější. A tak nás Pán Bůh dovádí až na
rozhraní, jak jsi sama tak trefně vystihla. My sami se tam vlastně doháníme. To se nestalo jenom tobě. To se
stane každému, kdo v Boha nevěří, kdo se vzpouzí přijmout podávanou ruku.”
Odkud se ve mně berou ta slova? blesklo mi hlavou už poněkolikáté, a tak jsem tu myšlenku řekl
nahlas: “Maminko, musím ti říct, že i já jsem se už ledasčemu divil a leccos nechápal. Zrovna teď nevím,
kde se ve mně berou ta správná slova.”
“A víš, že máš možná pravdu? - Že bych i já už začínala věřit…? Anebo jsem už začala?”
“Ach, zaplať Pán Bůh, mami. Konečně! Díky Bohu!” Měl jsem chuť padnout na kolena, věděl jsem
ale, že by to matce přišlo teatrální, a tak jsem jen sepjal ruce a modlil se: “Nejmilostivější Bože! Chválím Tě
a děkuji Ti z celého srdce, že ses smiloval nad mojí matkou, která mi je ze všech lidí nejdražší. Odpusť mně
hříšníkovi i jí hříšnici naši nevíru, pochybnosti a hříchy, že jsme tak dlouho nechtěli slyšet Tvůj hlas, kterým
jsi nás volal, abychom k Tobě přistoupili, a Tobě nezbylo nic jiného než podrobit nás zkoušce. Děkujeme Ti,
že už ta těžká zkouška pominula, žes nám dal sílu ji překonat. My jsme oba dva ještě chybující, ještě ani
nejsme pokřtění, spoustě věcí ještě nerozumíme, bloudíme a zdráháme se, ale prosím Tě, neopouštěj nás a
veď nás ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Amen.”
“Amen,” řekla matka po krátké odmlce.
“Amen,” uslyšel jsem za zády a ohlédl jsem se. Ve dveřích stál můj otčím Georgij a v žertu
pokyvoval hlavou. Zrovna se vrátil z práce, a tak ještě nic nevěděl. Mamka vyhrkla:
“Žoro, miláčku! Představ si, že nemám rakovinu! Ten nádor není zhoubný.”
“Sláva! Tak teď už chápu, proč se modlíte.” V hlasu mu zazněla špetka ironie, i když i jeho
pochopitelně zaplavila vlna radosti. “Výborně! Skvěle! To je zpráva! To se musí zapít. Cestou domů jsem
málem umrzl,” pokusil se podepřít svůj návrh praktickým argumentem, vědom si, že jeho žena neschvaluje
pití, a to ani takzvané sváteční.
“Oběd je na stole,” přispěla k radostné atmosféře Líza, která v té těžké době vzala na svá bedra celé
břemeno domácnosti včetně vaření.
“Výborně! Prima!” radostně si mnul ruce Georgij. A my všichni jsme mu tu radost přáli, poněvadž v
zaměstnání již dlouhé měsíce ručně prosíval uhlí, aby udržel v chodu výzkum, který teď náhle nikoho
nezajímal. Dělal tu otročinu v polorozpadlé laboratoři při teplotě kolem bodu mrazu a nedostával žádnou
výplatu - při životě ho udržovaly makaróny a malé porce špeku, poněvadž maso bylo dvakrát, třikrát tak
drahé a zkrátka na ně neměl peníze.
S naším přispěním se “denní příděl” rodičů sice o něco zvýšil - před odjezdem jsme jim dávali
peníze vždy na několik měsíců dopředu, aby dokázali jakž takž vyžít do naší další návštěvy; jenomže matka
se je bála utrácet, aby nás tolik nevyčerpávala, a tak na ně sahala jen nerada a s tlukoucím srdcem. V tom
ohledu byla nadměrně úzkostlivá.
Otčímovi se zhoršovala cukrovka, ale dál těžce pracoval a “dopřával si” špek, který měl přísně
zakázaný, zatímco jiní (třeba ředitel jejich výzkumného ústavu) vesele prováděli machinace, neboli, jak se
zvyklo říkat, chovali se tržně. Ti, kdo se nedokázali chovat tržně, živořili a nezadržitelně klesali ke dnu, do
kategorie tzv. neúspěšných. Takovým neúspěšným byl teď Georgij - ještě před dvěma lety vědecký
pracovník stejného ranku jako jeho nynější šéf, který se ale, narozdíl od něj, rychle zorientoval, díky
úplatkům se zařadil mezi úspěšné, stal se ředitelem a využil dosud ještě státní ‚výzkumák‘ jako zdroj
osobního obohacení.
24
Komu chtěl prodat výsledky bádání zázrakem ještě fungující laboratoře, to zůstávalo tajemstvím,
byť, pravda, jenom do času. Ukrajinské důlní podniky ani hutní kombináty peníze na jejich zaplacení
neměly, kdežto kyjevští kmotři tržně se chovajícího ředitele, mafiáni ještě většího kalibru než on sám, mu
našli odbyt v zahraničí. A jejich přičinění došlo „zasloužené“ odměny. Prodali za valuty jak nové projekty,
tak i ty, které zůstaly v šuplíkách ještě ze sovětských dob. Pochopitelně s tím, že výzkumníci (teď proměnění
v dělníky nebo spíš otroky), kteří to skutečně vybádali, nedostali ani zlámaný groš - vždyť byli zvyklí dělat
zadarmo. K nim patřil i náš Georgij, který právě pozvedal číši:
“Tož, napijme se na to, abychom všichni byli zdrávi. A kdybychom se už, nedejbůh, rozstonali - ať
to dopadne tak dobře, jako u mojí Valentiny!”
“Tak - správně jste se vyjádřil: nedej Bůh,” řekl jsem s významným úsměvem.
“Ach ano, vím kam míříš,” usmál se Georgij. „Vím, že se říká, že bez boží vůle ani vlas s hlavy
nespadne.”
“Nedej Bůh nikomu zažít takovou zkoušku, jakou jsem zažila já,” dodala matka.
Chutě jsme poobědvali a v dobré míře jsme se rozloučili. Ani já ani má žena jsme netušili, jakou
další zkoušku nám přijde zažít už za několik měsíců.
25
MAFIE V AKCI
Vrátili jsme se do Alušty. Na Krymu zuřila válka. Duněly exploze, štěkaly dávky z automatů. Ne,
žádná cizí armáda nevtrhla na náš poloostrov. To jen dvě konkurenční po zuby ozbrojené mafiánské bandy
válčily proti sobě na život a na smrt. Bašmakovci proti Selemským. A já se nechtě zapletl mezi ně...
Televize, která v Aluště tak chyběla, byla naplánovaná ještě komunistickými orgány. Teď však už
žádná komunistická strana neexistovala, Ukrajina se stala samostatným státem a budování aluštského
televizního studia zamrzlo. Tu se však přiblížily městské volby, a primátor, jemuž se nechtělo opouštět teplé
místo, usoudil, že by nebylo špatné, kdyby získal všemocné názorotvorné médium a mohl se hned v první
televizní relaci pochlubit svými zásluhami a prezentovat voličům splnění svého (pradávného) slibu. A tak
všemi možnými i nemožnými cestami opatřil část potřebné sumy a se slovy: ‚začni a dál se uvidí‘ svěřil
peníze šéfredaktorovi místních novin Nikolaji Barketovi, ostřílenému novináři, který sloučením novin a rádia
založil Aluštskou informační agenturu a přizval mě ke svému projektu, aniž mě ale seznámil s
„podrobnostmi“, o které jsem se při své naivitě ani nezajímal.
Tenkrát mě zajímalo jen jediné: zakládat od plenek a uvádět v život televizní studio (což je sen
každého profesionálního novináře), a to jen ne tak někde, ale v Aluště, v přímořském letovisku! Dělat práci,
kterou mám rád, u moře, které miluji - co víc jsem ještě mohl chtít?
Pronajali jsme si objekt bývalé prodejny, vybavili jej vším potřebným včetně zvukové izolace,
sháněli jsme a za pochodu montovali aparaturu, i vysílač jsme si zajistili - přes moje známé v kyjevském
rozhlase a televizi. Zbývalo už jen koupit televizní kameru a přichystat zkušební vysílání, když tu se začaly
dít zvláštní věci.
Náhle nás začali navštěvovat jacísi „kontroloři“ ze Simferopolu, kteří vypadali podezřele i přesto, že
měli průkazy poslanců parlamentu Autonomní republiky Krym. Nelíbilo se mi ani to, že se můj výdělek
v jednom kuse scvrkával. Přitom honorář za článek v novinách nebo za rozhlasový pořad činil stále cca 100
000 karbovanců, ovšem pokud jsem začátkem roku za to nakoupil dvě kila masa nebo ryb, pak v pololetí
pouhé kilo a koncem roku už sotva bochník chleba. Potraviny nám požírala inflace.
A stejné to bylo s rozpočtem naší agentury. Nevěděli jsme s Nikolajem, jak tomu máme čelit.
Primátor jenom krčil rameny: Co byste chtěli? Městská pokladna je prázdná a státní kasa jakbysmet… A
přitom chybělo už jen tak málo - a lidé v Aluště se mohli dívat na svou regionální televizi.
Avšak kolem projektu se začaly dít ještě záhadnější, a co hůř, i nebezpečnější věci. Nikolaj se stále
víc chmuřil. Jeho sen spojit pod jednou střechou noviny, rozhlas i televizi se stával čím dál mlhavějším a, jak
se záhy ukázalo, nad hlavami se nám začaly stahovat mraky.
Ani já ani Kolja jsme nepřikládali (nebo se spíše snažili nepřikládat) valný význam zprávám o válce
gangů, při které v Sevastopolu, Simferopolu, Jaltě vybuchovaly džípy a mercedesy. U nás zatím nic
nevybuchovalo, „jen“ propukaly požáry. Jednou vyhořel bratrům Bašmakovým obchod na nábřeží, podruhé
restaurace Selem, která patřila konkurenčnímu gangu, pak zas po páru aut na obou stranách.
Vždy po návštěvě podezřelých kontrolorů měl Kolja pokaženou náladu. Žádali po něm větší loajalitu
k opozici, což znamenalo dávat v novinách i rádiu prostor jejím kandidátům a dráždit tak primátora, za
kterým stáli bývalí vysocí státní a partajní funkcionáři, kteří se i po roce 1991 stále drželi u moci. Ocitli jsme
se mezi dvěma ohni, byť u nás – zatím - nehořelo.
Až jednoho dne na konci května naše uklízečka, která šťastnou náhodou přišla do práce dřív než
obvykle, ne v sedm, ale už v šest ráno, uhasila hromadu novin, která hořela přede dveřmi redakce. A koncem
června Nikolaj, který toho dne také přišel o něco dřív do práce, už takovéto štěstí neměl. Čekali na něj tři
vazouni – ‚zmocněnci zákazníka‘.
26
„Žádali tě, ty smrade, abys udělal interview s kandidátem SHOK. Tak žádali tě nebo ne? A udělal jsi
to interview? – Neudělal. Tak tu máš! (Rána na solar).
„Tu máš honorář!“ přidal se druhý svalnatec - a bác ho po hlavě! „Děláš mrtvýho brouka, co? Myslíš
si, že seš chytrej, ty kancelářská kryso.“
„My už tě naučíme psát!“ dodal třetí a uštědřil Nikolajovi úder karate.
Bili ho odborně a metodicky. Dali mu lekci, jak a co má psát. Látku si opakoval v nemocnici a
vybrušoval v sanatoriu.
Prožíval jsem to, jako by to postihlo mě. A Kolja mi dal důrazné varování: “Prosím tě, Petře,
nedráždi je. Otiskni a odvysílej jim, co budou chtít. Oni dovedou mnohem horší věci.”
“Oni, oni... A kdo to jsou, ti oni? Já se ve zdejším podsvětí ještě nevyznám.”
“Zato já jo. Tohleto byli Selemáci.”
“Aha, už vím. Strana hospodářské obrody Krymu, neboli SHOK - to jsou Selemáci. Jejich šéfem je
Ševjov. Ale ten přece sedí v předsednictvu Krymského parlamentu...”
“No právě. Nejenom u nás v Aluště, ale po celém Krymu se snaží procpat svoje gangstery za
poslance, aby získali většinu v parlamentu, a on sám se chce stát předsedou Nejvyšší rady Autonomní
republiky Krym, nebo aspoň místopředsedou.“
„O tom jsem taky slyšel. Ale co mám dělat, když za mnou zítra přijdou Bašmakovci a taky budou
chtít prostor v novinách a v rozhlase?“
„To nevím. Určitě nemá smysl se jim protivit. Vidíš jak jsem dopad, ne?“ pokynul obvázanou
hlavou.
„A pak se zas objeví Selemáci a řeknou: Jak to, žes pustil do éteru naše kámoše Bašmakovce?… Jo,
Koljo, abych nezapomněl: papír nám vystačí už jenom na tři čísla. Primátor dělá hluchého a město nám už
měsíc neposílá peníze. A naši lidi chtějí zaplatit. Tiskárna taky.“
„Tak zkrátka nevydáš další číslo! A co?“ utrhl se můj nadřízený a dodal s rozhněvaným
pohledem: „Tady vidíš, jak jsem dopadl, když jsem se chtěl bít za ideu!“ Ukázal bradou na svou sádru a
obvazy.
„Dobrý den.“ Do pokoje vešla Nikolajova žena, milá a nenápadná osůbka, která však v práci
byla zástupkyní ekonomického ředitele Krymské banky. (Brzy o svoji práci přijde, vlastníci banky ji vyhodí,
peníze ukradnou, vyhlásí bankrot a banka zmizí, jako by nikdy nebyla. Její manžel po propuštění
z nemocnice rozváže „na vlastní žádost“ pracovní poměr, vzdá se místa šéfredaktora rádia a novin a nechá
plavat jak svou informační agenturu, tak televizi, kterou už měl na dosah ruky. Zdraví a život jsou
přednější...)
„Koljo,“ řekla Ludmila Vasiljevna třesoucím se hlasem, „našli našeho primátora.“
„Jak našli?“ Kolja se nadzvedl na lokti.
„Nechtěl jsem ti to říkat, abych tě nerozrušil,“ vmísil jsem se.
„Ach tak, ty jsi nic neslyšel,“ dovtípila se Koljova žena. „Od včerejška byl nezvěstný. A
dneska ho někdo přivezl a vyhodil u baráku - v bezvědomí.“
„V bezvědomí?“
„Ano. Zbili ho, ale jinak než tebe. Tak, aby neměl žádné zlomeniny ani modřiny. Také byl
úplně namol. Viktor (bratr Ludmily Vasiljevny, zástupce policejního náčelníka) říkal, že se primátor večer
opil a banditi si ho opilého odvezli rovnou od radnice.“
Primátorova náklonnost k alkoholu byla veřejným tajemstvím. Už dřív se tajně posilňoval, a to, co se
teď začalo dít, ho nutilo sahat po láhvi čím dál častěji. Opilý jako Dán se motal po ulici. A jelikož po něm
mafiáni už dávno pásli, aby mu „udělili lekcičku“, nenechali si takovou příležitost ujít.
„Banditi už jsou drzí jako opice. Jsou všude. A všude mají svoje lidi. Je to hrůza. Koljo, já mám
strach. Prosím tě, odstěhujme se odsud! Když už se nebojí unést primátora, tak na co ještě čekat?“ Ludmila
vzlykla a prosebně se na mě zadívala: „Prosím vás, domluvte mu, Petře.“
„Ale co tě nemá, Lído,“ opáčil Nikolaj. „Tomu neutečeme. Po celé Ukrajině je to stejné.“
Usoudil jsem, že bych je měl nechat o samotě...
Takhle ohavný byl teď náš život. Jako v detektivkách drsné školy z dvacátých a třicátých let
minulého století, kdy se rozbujelo gangsterství v Americe. Mafie začínala být všemocná. Už jen to, že si
dovolila unést v centru města samotného primátora… Jak bezpeční pak před ní mohli být takoví jako Kolja
27
nebo já? Postavme otázku rovnou takto: kdy přijdu na řadu? A odpověď je jednoduchá. Jakmile
nepřistoupím na jejich „žádost“. A přijít do redakce se svými předvolebními materiály mohou klidně zítra,
protože do voleb zbývá už jen něco přes měsíc. A nepomohly by mi žádné výmluvy na objektivní potíže.
Nemáte papír? – stačí říct. Potřebujete peníze? – Maličkost. Jenom tiskněte, hoši, vysílejte!
Vzpomněl jsem si, jak jsem před týdnem pronikl do volebního štábu Selemáků, když jsem se
vydával za jejich agitátora. Potloukala se tam spousta lidí, převážně mladých svalnatců. A všude stály bedny
s agitačními materiály, brožurami, letáky a také s vodkou, ale i s whisky a ginem, které u nás na Ukrajině už
zdomácněly, i s vynikajícími krymskými víny - a to vše na oslavu zaručeného vítězství… V jednom kuse
zvonily telefony. Všechny požadavky voličů - teď před volbami to byly příkazy - se promptně plnily.
Opravovala se kanalizace, vodovod, domovní vchody, okna, silnice, chodníky … Kde se na to najednou
vzaly peníze? Vždyť městu chyběly po celé měsíce a roky! A Selemáci to teď řešili v řádu dnů a hodin...
V jednu chvíli se objevil asi třiadvacetiletý mladík oblečený jako ze žurnálu, s bezvadným střihem a
účesem a okamžitě upoutal pozornost přítomných.
„Olegu Vladimiroviči, potřebujeme auto.“
„Vemte si to bílý.“
„Potřebujeme peníze.“
„Kolik?“ Sáhl do kapsy a vytáhl svazek bankovek.
„Potřebujeme natankovat naftu do buldozeru. Musíme zarovnat terén na přístupech ke
staďáku, jak tam spravovali vodovodní potrubí. A potom ještě finisher, abysme to stihli vyasfaltovat. Zejtra
tam máme mítink.“
A Oleg, jako kouzelník, vytáhl peníze z druhé kapsy. A potom z barové kasírky. Požadavky i
peníze jen pršely. Na závěr osobně rozdával láhve.
Jak tak člověk sledoval ten podivuhodný výjev, získal oprávněný dojem, že tohle nejsou žádní
příležitostně najatí amatéři, nýbrž těžcí profíci, články dobře promazaného soustrojí. A jakého obrovitého
soustrojí, panečku! Vždyť takovýchhle štábů působí po celém Krymu stovky. A jaké závratné částky musí
taková kampaň spolykat!
Ševjovovi lidé zverbovali stovky nezaměstnaných mladých mužů, kteří neměli na živobytí a dostali
se na dráhu zločinu ne ze své vůle, ale proto, že se k nim každý otočil zády. Škola i stát, i rodiče, kteří
vyčerpávali veškerou energii na holé přežití. Podobně jako rodiny vegetovaly i školy, nedostávaly peníze na
provoz, učitelé neviděli výplatu po celé pololetí a ve třídách se v zimě netopilo. A takhle vegetovala celá
země. Neměla svoji měnu ani rozpočet, její ekonomika skomírala a s ní i všechen normální život.
Tehdy, v polovině devadesátých let, se obyvatelé Ukrajiny dělili do dvou skupin. Jedni se snažili
alespoň nějak protlouct ze dne na den, zaplňovali tržiště, chodníky, jakákoli dostupná prostranství a
navzájem si cosi prodávali. A druzí se jim snažili sebrat i těch pár ubohých grošů, na které si tím přišli.
Ti druzí, to byli jednak mocipáni, a pak i ti, kdo jim stáli skrytě, ale důrazně v opozici a rozhodli se,
že vytvoří stát ve státě a byli čím dál lačnější a nenasytnější. Jejich pracovními nástroji byli drsní hranaři,
kteří s pistolemi a automaty „rekvírovali“ lidem jejich ubohé groše. Včera obcházeli „svoje rajóny“ a
vybírali výpalné, a dneska už ty ukradené groše nechávali pracovat. Rozjeli dryáčnickou kampaň v barvách
Strany hospodářské obrody Krymu, kterou založil ďáblem nadaný bandita Vladimir Ševjov, aby tak
zlegalizoval svoje zločinecké impérium, největší a nejvlivnější nejen na Krymu, ale na celé Ukrajině. A tihle
gangsteři, kteří „prachy přehazovali vidlema“, teď zamířili do Krymského parlamentu.
Oleg Rudman, Ševjovova pravá ruka, kandidoval zároveň na primátora Alušty i na poslance.
Selemáci potřebovali urvat za každou cenu co nejvíc mandátů a křesel, a takových talentovaných a
flexibilních hochů jako byl Olinek (jak mu důvěrně říkali jeho pochlebníci) bylo mezi bandity jako šafránu.
Většinu tvořili tupí „bouchači“, kteří prováděli každodenní rutinu: vydírání plus násilné akce proti
konkurenčním gangům.
„A co je tenhle zač, že ho neznám?“ zeptal se náhle Olinek svých poskoků a ukázal na mě.
„Ten? To je šikula. Pomohl nám s anketou pro voliče. Lidi nám mohli ruce utrhat.“
Usoudil jsem, že je právě čas zmizet. Ještě jsem vyměnil pár slov s chlápkem, který mě tak
pochválil, zmínil jsem se, že musím doma něco spravit a nenápadně jsem se vytratil.
Ze své výzvědné výpravy jsem napsal reportáž, ale u šéfredaktora jsem s ní nepochodil: Zbláznil
ses? Víš, co by ti za tohle udělali? A mně? – Jako kdyby již tehdy tušil to, co ho zakrátko potkalo...
Po nemocničním léčení už Kolja nenašel odvahu vrátit se do redakce a uchýlil se do jednoho
z četných aluštských sanatorií. A tak jsem byl vržen na pospas osudu…
28
Zástupce primátora nejevil o tisk, rozhlas a vznikající televizní stanici žádný zájem. Musel využít
primátorovy nepřítomnosti a protlačit městskou radou několik důležitých rozhodnutí. Ve hře byly dosud
nezprivatizované budovy a pozemky, které přiléhaly k nábřeží a které si chtěl nechat přiklepnout.
O samotné nábřeží se už dělili Selemáci a Bašmakovci; zatím pouze de facto, nikoli de iure. Proto
musel Olinek a několik dalších mafiánů uchopit prostřednictvím voleb moc, aby zlegalizovali svou kořist
zápisem do katastru nemovitostí. Šlo jim o tu část města, která ležela u moře.
Noviny nevycházely, ale rozjet televizi se nám podařilo – naše nadšení bylo korunováno
úspěchem. Diváky historické první relace však nejspíš překvapily naše kyselé obličeje. Byli jsme jen tři. Já,
dále redaktorka na penzi (jež místo odpočinku zasvětila všechen svůj čas tomu, aby Alušta měla vlastní
televizi), a hlasatelku nám dělala novinářka Tamara Princevová. To, pokud šlo o pracovníky redakce. Byli tu
samozřejmě i techničtí pracovníci, ti však naše nadšení nesdíleli a po třech odvysílaných relacích nám
oznámili, že končí. Dotáhli prý svou práci (rozuměj rozjezd vysílání), ale teď se na nás nezlobte, máme
rodiny a musíme je živit… Stěží jsme jednoho z nich přemluvili, aby nám aspoň jednou týdně zapojil
aparaturu, a vysílali jsme krátkou zpravodajskou relaci, po které následoval film. Nepopírám, že jsme cítili
určitou spokojenost, ale vždycky, když jsme si po vysílání balili fidlátka, dívali jsme se jeden na druhého
s němou otázkou: co dál?
„Po volbách se život určitě začne vracet do normálních kolejí,“ ujišťovala nás i sebe Tamara, která
musela živit a šatit dcerku, sama, bez manžela. Působila i v redakci novin, ale ani tam nebyly peníze; jednou
za měsíc se nám poštěstilo získat 30 až 40 procent platu, zbytek prý dostaneme později. Nikdo nám ale nebyl
schopen říci, kdy to bude.
A najednou nám shůry spadl „balík“; víc, než jsme měli dostat na dlužných výplatách. Na účet
televize přišly opravdové peníze. A hádejte, kdo je poslal. Hádáte správně. Nebylo to vedení města, ale jeho
skuteční vládci ze Selemu.
„To nám pomohly ty tvoje modlitby,“ zažertovala Tamara. „Joj, to je bezva, aspoň poplatím dluhy.“
„Ty víš, že jsem neprosil Boha o peníze od Selemáků. Modlil jsem se, aby nám město
zaplatilo, co nám dluží na mzdách.“
„Ale mně je jedno, kdo nám to poslal. Dneska jsme s Lenkou prvně za tři čtvrtě roku měli
maso. A taky jsem jí koupila jablka. A sobě tuhle blůzku. Už jsem nevěděla, co si mám obléct do vysílání.“
„No jo, ty naše televizní hvězdo. Oprah Winfreyová ti nesahá po kotníky.
„Kdo?“
„Nová star televizních obrazovek. Nejpopulárnější moderátorka v USA. Její pořad má
nejvyšší sledovanost. Podle toho bere i honoráře. Už je milionářka.“
„Uf! Tak řekni, Petře, proč my u nás takhle živoříme. Proč tady máme jenom svrab a
neštovice? A ty ses dal na víru. Získals tím něco?“
„Víru,“ usmál jsem se.
„Ptám se tě vážně,“ ohradila se Tamara. Zdálo se, že ji otázka víry zaujala, byť v čistě
pragmatické rovině.
Tamara byla schopná novinářka, jinak však bezelstná a naivní duše. Často jsme v hovoru přetřásali
‚aktuální otázky našeho života‘. Vyprávěl jsem jí i o tom, jak jsem potkal Parkerovy.
„A žije se ti líp než druhým?“
„Kdybych to měl hodnotit pragmaticky - peníze se mi nehrnou. Ale mám záchytný bod,
něco, co mi dává naději, dokonce bych řekl jistotu, že bude líp. Víš, teď mám velkou oporu…“ zarazil jsem
se - myslel jsem, že kdybych řekl ‚v Bohu‘, vyznělo by to pateticky.
„Jen řekni, co jsi chtěl, já to pochopím. Chci to pochopit.“
„Dobrá. Neřeknu, že mám oporu v Bohu – to by znělo nadneseně. Když se ale modlím, tak
věřím, že mě Pán Bůh slyší. A už samotné vědomí takového spojení s Bohem způsobuje, že je mi nějak líp
na duši. Vždyť mnohdy stačí, když nás vyslechne obyčejný člověk, a uleví se nám. A při modlitbě nám
naslouchá sám Bůh.“
„A jak to víš, že zrovna tobě chce pánbůh naslouchat?“
„Hm, taky mě to už napadlo. Vím, jak to myslíš. Že na světě jsou miliardy lidí, viď?“
„Ano.“
„Tak zaprvé je to zas otázka víry. Já tomu věřím. A zadruhé to je, řekněme, prakticky
ověřené. Třeba i na banálních příkladech.“
29
„Na jakých? Řekni mi nějaké.“
Tamara by bývala moc ráda uvěřila, ale tehdy v sobě víru ještě neměla. Potřebovala důkazy,
příklady.
„Třeba to, co se stalo našemu šéfredaktorovi…“
„Chceš říct, že ho přepadli a zmlátili, protože nevěří v boha?“
„Tak jsem to přece neřekl.“
„Promiň, nezlob se. Ale víš, o co se mi jedná: je přece jasné, že jsme se, jak on tak my, dřív
nebo později museli srazit s Bašmakovci nebo Selemáky. Tak to přece teď chodí. Banditi už si podali
kdekoho; nebo teprve podají.“
„Tebe ne, Tamarko, ty jsi žena.“
„Takoví nedělají rozdíl. Stačí, abych v televizi řekla něco, co jim nepůjde pod nos.“
„Chvála Bohu, hlasatele na Ukrajině ani v Rusku zatím neterorizujou.“
„Ale novináře a redaktory ano. Snad jsi nezapomněl, jak v Moskvě zabili bombou Dimu
Cholodova.“
„Ano. Bohužel, v našich takzvaných nezávislých a demokratických zemích je neomezená
svoboda slova - až do prvního výstřelu nebo výbuchu.“
„A ty chceš říct, že tobě se to, co se stalo Koljovi, nemůže stát…“
„Já věřím, že se nestane. Věřím, že mě modlitba a Bůh dokáže ochránit. Ta víra, to je můj
štít. Vždyť mě například mohli chytit, když jsem šel shánět reportážní materiál do toho Analytického centra,
jak pojmenovali ten svůj mafiánský volební štáb. Olinkovi se to málem podařilo.“
„Co to povídáš!“
„Jenom klid. Vždyť říkám: málem. Snad vidíš, že mám ještě hlavu na krku; nebo ne?“
„Ty, Petře, drž se od nich dál!“
„Děvče, oni za námi přijdou sami. Potřebujou nás. A když nás tak potřebujou, asi s nima
budeme muset něco natočit.“
„Nemluv v hádankách. Víš něco konkrétního?“
„Nechtěl jsem ti předčasně kazit náladu.“
„Takže?“
„Budeš muset udělat interview s Olinkem.“
„Proč já? Já jsem jen obyčejná hlasatelka.“
„Ale jsi tvář naší televize. Dodávám: sympatická tvář...“
„Prosím tě, jaké televize? Tohle je nějaká televize, když vysílá jednou za týden?“
„Bude vysílat víc, však už do toho investujou. Od pondělka posílají zpátky do práce naše techniky.“
„Tak co mám dělat? Chystat otázky pro to interview?“
„Oni si nachystají všechno sami. Od toho mají to Analytické centrum,“ dodal jsem ironicky.
„Pro nás je to nakonec lepší... A teď mluvme o něčem příjemném.“
„A o čem? Kde vidíš, proboha, něco příjemného?“
„Vida, právě jsi mimoděk vzývala Boha... Jo, mimochodem, Tamaro, ty už tu žiješ delší čas:
nevěděla bys, kde je tohle vyfocené?“ Vyndal jsem z kapsy snímky, které mi dali Parkerovi.
Kolegyně se na ně zadívala: „Řekla bych, že je to u silnice na Sudak. O co jde?“
„Na tom místě by teď už měl stát protestantský kostel.“
„Ne, kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Žádný protestantský kostel tady není.“
„Musí tu být. Vím, že v Aluště je baptistická obec; ale nemůžeme ji s Lízou najít.“
„Že by nějaká tajná sekta?“ zažertovala Tamara.
„Tak ty jsi taky taková…! Pokaždé, když se ptáme, každý nám odpoví jako teď ty. Ale čemu
se divím? Po komunismu nám zůstaly v hlavě samé stereotypy a klišé… Zajdem s Lízou na okraj města tam, kde říkáš, že by to mohlo být. Děkuju ti za nápovědu.“
30
TRNITÁ CESTA K CHRÁMU
Naše hledání nám komplikoval nedostatek času. Kromě zaměstnání jsme se museli věnovat i
opravám bytu, poněvadž koncem září 1995, sotva jsme se v něm zabydleli, snesla se na Krym - po extrémně
suchém jaru a létu - větrná smršť a takový liják, že během několika hodin spadl celý objem srážek, kterých
se nedostávalo po sedm jarních měsíců.
Bydleli jsme v nejvyšším patře pětipodlažního domu a, jak se říká, chytili jsme to z první ruky. Na
několika místech to utrhlo střešní krytinu a do bytu nám teklo nejen ze stropu a z ventilaček, ale i z vypínačů
a elektrických zásuvek. Nedávno nalepené tapety i malbu spláchla voda. Líza plakala a bědovala:
„Pane na nebi, to je hrůza! Tři měsíce práce – a teď je po všem… Podívej se na ty koberce a
nábytek! Jak tohle všechno vysušíme a uklidíme? A dvě okna jsou roztřískaná na padrť…“
Měli jsme vymlácené okno na balkoně a v ložnici. Sousedé na tom byli podobně. Po celém
městě lidé odčerpávali vodu ze sklepů a z přízemních bytů, kam nanesla povodeň i hory odpadků, písku a
bahna. Z kopců se na město valily potoky špinavé břečky a z moře vlny jako hory.
„Co nás to jenom postihlo? Co jsme komu udělali?“ chytala se Líza za hlavu. Bezradně těkala
z místnosti do místnosti překračujíc hroudy odlepených tapet.
„Tak se s tím tolik netrap,“ těšil jsem ji. „V jižních státech USA udeří několik uragánů do
roka. Odnáší jim to domy - a náš stojí. Venku je ještě teplo, ještě to stihnem vysušit. Vidělas přece v televizi,
jaké smrště bývají v Texasu, zrovna tam, co bydlí Parkerovi. A co s tím nadělají? Nic. Musejí se s tím
vyrovnat.“
„Tam mají pojištění a dostávají kompenzace, ale my si musíme všechno opravit a zaplatit
sami.“
Druhý den ráno jsem vstal, pomodlil se a, aniž jsem ženě co řekl, vydal jsem se na domovní
správu. Mí kolegové v nouzi ještě nedorazili, bylo teprve sedm ráno - a stal se malý zázrak. Vedoucí
podepsal mou žádost o opravu střechy i bytu, sice jen hrubou práci - vymalovat a nalepit tapety si prý
musíme sami -, ale hlavně, že nám už nehrozilo vyplavení při každém následujícím lijáku. V bytě nám
opravili elektroinstalaci a zasklili okna.
„Jak jsi to na něm vymámil?“ zeptala se mě Líza asi za týden. „Vždyť dneska od domovní
správy nemůžeš nic čekat, nemají materiál ani peníze.“
„Hned tu noc, co se přihnalo to dopuštění, jednala krymská vláda a rozhodla, že na likvidaci
následků využije zbývající státní zdroje. Ukázalo se, že všude mají potřebný materiál, a to i u nás v Aluště.
Ale teď - máš pravdu, viděl jsem to na vlastní oči - teďka už sklady zejí prázdnotou. Na nás se naštěstí ještě
dostalo,“ vysvětloval jsem ženě. V hloubi duše jsem však byl přesvědčený, že ani moje časná návštěva
domovní správy, ani dobrá vůle jejího vedoucího, ani rozhodnutí vlády nebyly tím hlavním hybatelem, nýbrž
jen důsledkem a nástrojem Boží vůle. Narozdíl od nás naši sousedé i většina obyvatel města nedokázali
získat ani desetinu toho, co jsme dostali my, a ještě dlouhé měsíce marně chodili po úřadech.
Já za sebe však mohu říci, že jsem, jak během pohromy tak bezprostředně po ní, nezoufal a
nebědoval‚ ale jako bych byl slyšel něčí hlas: modli se a zachovej klidnou mysl. A tak, po usilovném
modlení v důvěře, že mě Pán Bůh vyslyší, nebyl jsem až tak překvapený úspěchem, který předčil očekávání.
Tehdy jsem před Lízou zažertoval:
„Pán Bůh vzal děravou střechu, kterou na nás pršelo – Pán Bůh dal, že nám ji opravili, a ještě k tomu
okna a elektriku.“
„Tak snad by ses měl modlit a děkovat mu za to, a ne o tom žertovat!“ pokárala mě.
Honem jsem se toho chytil: „Vidíš? I ty uznáváš, že máme za co děkovat Bohu.“
31
„Uznávám, ale...“ zajíkla se. Mlčky jsem se na ni díval a čekal, co řekne. „Ale nějak tomu
nerozumím,“ uzavřela.
„Čemu nerozumíš?“
„Že by Pánu Bohu zrovna na nás tak záleželo, aby zasahoval a pomáhal nám s našimi problémy
s vyplaveným bytem?“
„Sama jsi přece viděla, že zasáhl a pomohl nám. Pán Bůh je všemohoucí.“
„Ale kolik takových lidí jako jsme my ho o něco prosí…“
„Ano, máš pravdu. Taky se mi to těžko chápe, ačkoli v Bibli stojí: proste a bude vám dáno*.“
„Tím myslíš naši střechu? Já myslím, že naše střecha, okna a elektřina jsou Pánu Bohu lhostejné.“
„Myslíš? Jenom si vzpomeň, jak jsi bědovala… Zkrátka a dobře jsme se modlili a Pán Bůh nás
vyslyšel. Tvoje slzy mu nebyly lhostejné.“
„No, nevím...“ stále se zdráhala mi uvěřit.
„Jak nevíš? Samo se to jistě udělat nemohlo. Ale Pán Bůh nám vedl ruku, a tak jsme to dokázali. Já
tomu věřím.“
„Ale vždyť ještě ani nejsme pokřtění...“
„No tak se dáme pokřtít. Mimo to, moje mamka taky nebyla pokřtěná, a Bůh jí pomohl.“
„Ale to byl úplně jiný případ, když jí hrozila taková vážná choroba… A kdy a kde se dáme pokřtít?“
„Jo, to se mě moc ptáš. Vždyť ani nemůžeme najít kostel.“
Dneska už tomu všemu rozumím. Ty první dny a měsíce byly dobou, kdy jsme si osvojovali
nedocenitelnou zkušenost poznání sebe samých v nové dimenzi. Po setkání s Alem Parkerem jsme, napřed já
a po mně i Líza, začali jinak posuzovat události i svou účast na nich, tedy to, čemu se říká vztah příčin a
následků, a začali jsme vůči sobě a svému životu uplatňovat poněkud jiná měřítka; ještě zdaleka ne pravá
křesťanská, ale už ne tak docela světská.
„Neboj se, najdeme to. Jen prosme Boha, aby nám ukázal cestu k chrámu. Pro samou práci
s opravami bytu jsme si málem nenašli čas.“
Vyrazili jsme s Lízou na předměstí, kde končí obytné čtvrti a kudy vede mezi vinicemi a pak se za
městem větví hlavní silnice.
„Tahle silnice nalevo vede na Simferopol; ale my se dáme vpravo, směrem na Sudak. Tamara mi to
tak poradila. Podívej, tamhle napravo je hora. Na tu musíme vystoupit.“
Dlouho jsme stoupali a vdechovali vůni sluncem rozehřáté borové pryskyřice.
„Fytoncidy,“ poznamenal jsem. „Zbožňuji tuhle kombinaci: borové aroma a čerstvý mořský vánek.
Je to příjemné i zdravé.“
„Odkdy máš tak rád moře? Vždyť jsi celý život žil v úplně jiném prostředí, mezi doly a fabrikami.“
„Odkdy že mám rád moře? Od dětství; když jsme se s mamkou snažili aspoň na nějaký ten týden
utéct sem, právě od těch dolů a fabrik. Připadal jsem si tu jak v pohádce. A teď tady, sláva Bohu, bydlíme.“
Líza se zastavila; těžce dýchala.
„Potřebuješ si odpočinout?“
„Ano. Chviličku. To tvoje aroma je na mě nějak moc silné.“
„Sluníčko ještě pěkně připaluje, a to už máme konec října. V Lugansku už teď vládnou deště a
plískanice.“
„Jenom ať hřeje. Vysouší nám byt.“
„Ještě kousek, a překonáme hřeben. To ani není hora, spíš jenom větší pahorek.“
„Můj bože, to je rozhled!“ žasla Líza a za mého povzbuzování vystoupala až ke mně.
Stáli jsme na vrcholku a pod námi se prostíralo panorama pobřeží a za ním dálka moře – na východ,
na západ, přes celou šíři obzoru. Slunce se už schylovalo za hory tam někde v dáli u Jalty.
„Tak co, Lízo, co tomu říkáš?“
„Máš pravdu. Takovou krásu mohl stvořit jen Bůh.“
„Ano. Teď jsem o tom ještě víc přesvědčený: tohle všecko stvořil Bůh – Stvořitel. Tak kdepak tu je
dům Boží?“
Rozhlíželi jsme se na všechny strany. Jediné, co připomínalo stavbu, bylo cosi v dálce nalevo, co
vypadalo jako nějaký malý vagón.
32
„Kříže nad kupolemi, tomu bych rozuměla. Ale jestli se nemýlím, tak tamhle vidím anténu,“
konstatovala Líza.
„A já plot z ostnatého drátu. To není to, co hledáme.“
Vtom nám blýsklo do očí prasátko.
„A hele, dalekohled. Tak už nás zaměřili.“
„A kdo?“
„Jako muž, který sloužil na vojně, a ještě k tomu v horách,“ zatvářil jsem se důležitě a Líza vyprskla
smíchy, „mohu s určitostí prohlásit, že je to pozorovací nebo strážní stanoviště!… Hm, tak si myslím, že
Hospodin by těžko podnikal taková bizarní opatření jako zadrátování svého domu, aby se mu tam lidé
nemohli přijít poklonit.“
„Přestaň být vtipný.“
„Tak dobře. Svěcenou vodu tu nikde nevidím. Zato tu smrdí střelný prach.“
„Přestaň!“
„Rozkaz, soudružko velitelko! Koukni se dolů. Co tam vidíš?“
„Jů, co to je?“
„Dvanáct ponorek u přístavní hráze.“
„No tohle! Jseš si jistý?“
„Vojenská námořní základna. V Aluště. Že jsme o tom doteďka nic neslyšeli?“
„Neměli bychom radši zmizet?“
„Chceš říct: dříve, než bude pozdě? Však nás už stejně mají v hledáčku.“
„Pojď pryč.“
„Ne. Když jsme už jednou tady, prohlédneme si ty ponorky zblízka. Pojď, sejdeme k nim dolů.“
„A co když nás tam zatkne stráž?“
„Vždyť jsme nepřekonali žádnou překážku; žádný plot nebo něco takového. Ostnatý drát mají jen
kolem toho vagónku, a tohle je normální cesta. Ale stejně tomu nemůžu uvěřit. Alušta přece není Sevastopol.
Tam je námořní základna; to vím. Pojď honem, hrozně mě to zajímá.“
Hluboko dole stály seřazené v pravidelných rozestupech mohutné ponorky. Jejich ve předu široké a k
zádi se zužující trupy se jasně rýsovaly na klidné, rovné hladině. Dotýkaly se příděmi břehu a nehybně ležely
ve vodě, bez jakýchkoli známek přítomnosti posádky.
„Ty jsou ale obrovské! Každá měří, řekla bych, aspoň takových sto metrů.“
„Atomové ponorky jsou ještě delší. Tohle jsou obyčejné.“
„Podívej!“ popadla mě Líza za ruku. „Podívej, tamhle někdo je!“
„Kde?“
„Tamhle, na té třetí zprava. Někdo vylezl z té - no, jak se tomu říká? – věže.“
„To je kapitánova kajuta. Koukni na to! Ale to není možné. Něco tu nehraje. Normálně by nás už
dávno chytli. Tak blízko k ponorkám by nás nepustili. Vždyť už jsme skoro u nich. Nebo jsou to nějaké
vyřazené?“
Jak jsme se k ponorkám blížili, bylo čím dál tím zřejmější, že jsou ve skutečnosti ještě větší, než se
nám shora zdálo. Byly přímo obrovité! Vtom jsme si ale všimli, že je kapitán nahý; tedy, přesněji, má na
sobě jen plavky. Rozprostřel pestrobarevný ručník a ulehl na něj. Chytat bronz…
„A je to.“
„Co? Nepůjdem se tam podívat?“
„Tam už bychom toho moc neviděli. Základnu nikdo nestřeží. Co je tohle za námořnictvo? Úplný
rozklad! Místo cvičení se opalujou.“
„Když je tam sám a je to kapitán, tak proč by se neopaloval? Kapitán přece může všechno.“
„To jistě. Už jsem slyšel, že prodávají lodě do Turecka; ale takhle sem natahat a nechat tu rezivět
dvanáct ponorek, to už je trochu moc! Ale ne… To přece není možné. Pojď, jdem se na to podívat!“
Svah byl pořádně příkrý, musel jsem vybírat nejschůdnější cestu. Žena koukala dolů na ponorky a já
zas dolů pod nohy.
„Tamhle je taky někdo,“ ukázala na úzký pruh asfaltu táhnoucí se podél břehu. Šlo tam několik lidí,
kteří se vynořili za zákrutem. Podle oblečení to byli rekreanti...
„Vidíš to?“
33
„Vidím.“
Pokračovali jsme v sestupu. Rekreanti zamířili k jedné z ponorek a vstoupili na palubu. Líza na mě
vyčítavě pohlédla.
„To nejsou žádné ponorky. Ty jsi to věděl od začátku a utahoval sis ze mě!“
„Nevěděl. Čestné slovo. Až teďka vidím, když jsme takhle blízko, že jsem měl za ponorky obyčejná
přístavní mola. Ale podobnost tu je, co říkáš?“
„Hm...“
Ze všeho nejvíc mě na „ponorkách“ spletly ty „kapitánské můstky nebo kajuty“. Teď, na vzdálenost
sto metrů, se ukázalo, že to jsou budky pro personál, který má na starosti pláž. Jejich tvůrce jim dal
netradiční tvar, zřejmě proto, aby se při pohledu z výšky jevily právě tak, jak jsme je viděli my. Zdařilo se to
dokonale, vůbec jsme si nevšimli úzkého pruhu obláskové pláže mezi příbojem a asfaltovou cestou. Teď už
tam leželo několik lidí.
„Pěkně jsme naletěli!“ rozesmál jsem se, zatímco Líza si mě stále nedůvěřivě měřila.
„Opravdu jsi to nepoznal?“
„Opravdu.“
„A nejste sám,“ usmál se mladík, který kontroloval u brány. „Pojďte dál. (Měl nás za hosty
zotavovny). Dorazili jste teď? (Kývli jsme na souhlas). A odkud?“
„Z Luganska.“ (Ostatně jsme tam donedávna bydleli…).
„Výborně. Máme tu málo hostů.“
„No jo, je po sezóně.“
„To ano. Ale celá letošní sezóna byla bídná. Rekreantů nám pořád ubývá. Poukazy zas letos
podražily.“
„Mě zmátly taky vaše periskopy.“
„A jo! To máme na střeše takové zahnuté trubky, kudy k nám vede elektrika.“
„Čím to, že jsem neviděl dráty? Nu, tomu říkám sebeklam! I když z té výšky jsem je stěží mohl
vidět...“
S požitkem jsme se roztáhli na pláži. Znavená těla nám příjemně hřály oblásky, z nichž ještě sálalo
sluneční teplo. Na koupání nám už nezbývalo sil. Trmácení po horách člověka unaví.
„To jsme se naplahočili, co?“
„A bezvýsledně.“
„A jo, skoro jsem zapomněla, že jsme hledali kostel - a nenašli.“
„Příště se zajdem podívat na opačnou stranu, za arboretum, tam, co odbočuje simferopolský
trolejbus. Tam je taky takový pahorek. Možná to bude ten, ze kterého to Parkerovi fotili. (Vyndal jsem
snímky). Budem se modlit, aby to tak bylo. Hrozně mi chybí mše a kázání. Musíme prosit Boha, aby nás
přivedl ke chrámu. A teď se půjdem vykoupat a potom hajdy domů! Za chviličku se začne stmívat.“
Po letních čtyřicítkách měla voda ještě dobrých dvacet pět stupňů a z moře byl stejně úchvatný
pohled na Aluštu jako s pahorku.
„A co jsme to teda viděli tam nalevo? Ten vagónek a ostnatý drát kolem… Ty myslíš, že to bylo
pozorovatelské stanoviště?“
„Určitě. To byla pohraniční stráž. Otáčel se tam i takový malý radar.“
„Tak toho jsem si nevšimla. To nemusí být špatná vojna, přímo u moře. Ti vojáčkové mají štěstí. A
všiml sis? Mají tam složený nějaký stavební materiál. Už jsem si myslela, že to tam zprivatizoval nějaký
mafián.“
„A hele - ty o vlku a vlci za humny!“
U pláže zastavily toyota a džíp, otřásající se duněním techna, a z nich se vyřítili hranaři s vyholenými
hlavami, odstrčili mladíka u brány a s halekáním vtrhli na pláž zotavovny. Chudák hoch jen němě přihlížel,
jak mu na pláži staví hranici na táborák, připravují maso na šašlik, a než se maso upeče, nalívají se vodkou a
vínem a pak se s rykem a sprostým klením ženou do vody.
Podíval jsem se na Lízu. Kývnutím hlavy mi naznačila, abych se ohlédl. Poslechl jsem a vidím, že je
tu ještě jedno auto a z něho vyskakujou holky a odhazujou trička a podprsenky za běhu.
„Tak snad abychom šli. Tady se rozjíždí divoká párty.“
I rekreanti (bylo jich všeho všudy pět) museli ustoupit místo zlaté mládeži let devadesátých –
vyděračům, prostitutkám, drogovým dealerům a nájemným vrahům, kterým celá pláž nebyla dost velká pro
jejich alkoholické a sexuální orgie, jež pořádali den co den, kde se jim zamanulo.
34
Vyšli jsme z pláže na cestu a rozhlédli se po okolní scenérii. Na modrém sametu večerního nebe
světélkovaly zlaté jiskry. A partička na pláži si vesele užívala. Sladké krymské víno teklo proudem, z
mohutných reprobeden duněl rap a přehlušoval opilé hlasy, krákorající nestárnoucí kriminálnické cajdáky: že
jsi krysařila, chodila jsi s fízly, teď dostaneš ránu do těla… Všichni už svlékli co ještě měli na sobě a bez
cavyků se začínali párovat a pářit.
„Saturnálie konce dvacátého století…“
„Podívej, jak se rozlétají jiskry nad ohněm. Asi proto jsem si vzpomněla, jak jsme zpívávali: Sviť
táboráku do modré noci…“
„…děti dělníků, povstaňme k práci,“ zanotoval jsem.“
„Blíží se ráno, jasní se dé-én,“ přidala se hned Líza.
„Ná-še je he-slo: Vždy buď připraven!“ dokončil jsem už se smíchem.
„Ha! – smích skrz slzy.“
„No, skoro… Na slzy sice zatím nedošlo, ale všechno je tady postavené na palici. Jen by mě
zajímalo, jak dlouho se to ještě potáhne. Vždyť mezi těmi na pláži jsou také děti dělníků. Mezi těmihle
pochopy a vyděrači je jich určitě většina. Nakonec, co vlastně mají dělat? Kdo jim kdy nabídl nějakou
práci?“
„Ti, co jim je dneska dvacet, pětadvacet, to také byli pionýři.“
„Takhle je tedy vychovala pionýrská organizace. A lidi, kterým je čtyřicet až padesát – to jsou ti,
kteří nám dneska vládnou -, to byli svazáci a komunisti. Ale po rozpadu Svazu převlíkli kabáty.“
„Jaképak převlíkli kabáty, prosím tebe! Přetransformovali se. To nevíš?“
„A jo, máš pravdu. Já zapomněl.“
Jak tomu bývá na jihu, rychle se snesla tma. Cesta domů nás vedla centrem Alušty po nábřeží, po
místní promenádě, od rotundy až tam, kde se nábřeží stáčí směrem k vojenskému sanatoriu. Korzovali tu
letní hosté, ale bylo jich poskrovnu. Hlavní příčinou nebyl konec sezóny, vždyť vládlo přímo pohádkové
počasí, vzduch i voda 20 až 25°C. Přímo ideální závěr sezóny. Dřív, před takovými deseti či ještě pěti lety, tu
bývávala hlava na hlavě. Sjížděli se sem lidé z celého SSSR. Ale teď? Který Ukrajinec si může dovolit jet k
moři, když jenom na jízdenku z Kyjeva nebo Luganska do Simferopolu by padla celá jeho výplata?
Zastavili jsme se se sousedkou. Alla Ivanovna byla kvalifikovaná zdravotní sestra, která v
současnosti přežívala jen díky tomu, že se nechala najmout, aby vážila rekreanty a měřila jim tlak, čímž
získávala částku, za niž si mohla koupit půl bochníku chleba. Hořce se smála, když nám říkala, kolik si
vydělá.
„Dneska jsem dostala i ruský rubl! Kdo myslíte, že jsou tihle rekreanti? Rusové. Daří se jim tam u
nich trochu líp, můžou si dovolit jezdit na Krym se svou měnou. To Ukrajinci tu letos, dá se říct, skoro
nebyli. Kam se to řítíme? Mrkněte tamhle na ty lidi. Všichni jsou to mí známí. Všichni se snaží něco
prodávat: slunečnicová semínka, fíky, kaki, hrozno, sušené meruňky. Všichni jsou buďto bez práce, anebo
práci mají, ale nedostávají výplatu. Lázeňské domy byly celou sezónu poloprázdné. Jestli si někdo mohl
dovolit přijet na léčení, pak jenom ‚noví Rusové‘ anebo ‚noví Ukrajinci‘, rozuměj mafiáni.“
„Zrovna jsme takové viděli, jak se ‚léčí‘ na pláži zotavovny Modrá vlna. Rozjeli tam parádní
mejdan.“
„Zdejší anebo přespolní?“
„Na autech mají krymské espézetky,“ ukázala nám Líza, jak je všímavá. „Tam se dějou věci! No,
půjdem. Za chvíli nám zas vypnou elektřinu, tak ať se stihnem navečeřet při světle.“
Nedostatek energetických kapacit, vysvětlovali krymští hodnostáři, zatímco KrymEnergo vypínalo
lidem proud pětkrát šestkrát denně, a to vždy aspoň na půldruhé hodiny. Se stavby atomové elektrárny na
Krymu sešlo, jen na okraji Ščolkina, „města energetiků“, čněly monstrózní prázdné bloky bez reaktorů a
ostatního vybavení, jako pomník bohorovnosti a plýtvavosti socialistické éry. Vždyť nápad vybudovat
jadernou elektrárnu na poloostrově, jenž leží v seismicky obzvlášť citlivé oblasti, byl jedním slovem
absurdní. Nakonec zůstal Krym toho šíleného experimentu ušetřen, a to jak díky nedostatku peněz v sovětské
státní kase, tak díky důrazným protestům ekologů. Teď, v nových časech, torzo elektrárny výhrůžně čnělo k
nebi, jako by hrozilo pomstou za utrpěné příkoří.
35
BAŠMAKOVCI JAKO BĚSI
Neblaze proslulí ukrajinští i ruští gangsteři se zuby nehty snažili upevnit svou moc na Krymu. Od
rozpadu Sovětského svazu uplynulo necelých pět let a sousedi ze severu si stále libovali v pobytech
u Černého moře, v dobrých vínech i v ledajakých jiných věcičkách spojených s naším poloostrovem.
V létě devadesátého pátého roku brázdily Krym čtyři džípy s ruskými poznávacími značkami, od
Karkinitského zálivu k Azovskému moři. V Oleněvce si jejich osádky pozorně prohlížely několik
rekreačních středisek se záměrem je zprivatizovat, v Armjansku si okoukli tamní chemičku, také šťavnaté
privatizační sousto. Při své cestě se budoucí privatizátoři požitkářsky vyvalovali na plážích severního
Krymu, rybařili a potápěli se. A dostali se do hledáčku Bašmakovského gangu, který „obhospodařoval“ dané
území a téměř odtud vypudil selemskou konkurenci. – Co jsou zač? Strkají rypáky, kam nemají. Ti maníci se
mi ani trochu nelíběj! prohlásil šéf gangu Viktor, nejstarší z bratří Bašmakových, když ho poinformovali
jeho zvědové. – Honem zjistěte, co mají za lubem!
Bašmakovské gorily, pověřené sledováním a kontrolou situace na dobytém teritoriu, narazily po
několikahodinovém pátrání na dva ruské džípy, které popojížděly podél pobřeží.
„Berou?“
„Ale jo.“
„Nó, to je kapitální úlovek!“
„Jo, ryb je tady hafo. Jeden nestačí rozhazovat sítě.“
Za nezávaznou konverzací tušili jedni i druzí specifický podtext.
„Ale za potěšení se musí platit. Je vám to jasný, jo?“
„Co? Nějak jsem špatně slyšel,“ nerad se vytrhoval z příjemného zaměstnání ruský pohlavár. „Na co
narážíte?“
„Nenarážíme. My vám říkáme, že musíte solit. Mergle, lóve, škváru. Tohle je náš rajón!“
„Jenže my máme povolení.“
„Co co co?“
„Chcete ho vidět?“ A kde se vzaly tu se vzaly, mířily Viktorovým gorilám pistole mezi oči.
„Tos měl říct hned, kámo…“
Bašmakovci tahali za kratší konec. Ve dvou autech jich přijelo jen sedm, zatímco „pokojní ruští
rybáři“ byli v dvojnásobné přesile. Pistoli držel skoro každý a navrch ještě ze stanů vykoukly hlavně dvou
samopalů.
„Když máte povolení, tak není co řešit. Jen si to užívejte, mládenci. My vám přejeme Petrův zdar.“
Bráškové nechtěli tahat tygra za ocas. Bylo jim jasné, že maníci, kteří cestují v džípech
ozbrojeni kalašnikovy, dovedou z nich i střílet. A tak ustoupili přesile, nebyli přece blázni. Ale žluč se v nich
jen vařila.
Dva vozy vyrazily - směr Ščolkino. V prvním si ulevoval pohlavár vyděračů: „Kokoti, buzeranti!
(Úkolem vyděračů bylo v takových případech vybrat „daň“, ale dneska se to zvrtlo a uteklo jim jejich
výpalné, což je příšerně vytáčelo.) No počkejte! Sami jsme na vás, s těma vašima stříkačkama, nestačili. Ale
bude nás víc a vrátíme se zpátky. Poreferujem Viktorkovi. Ještě se uvidí, kdo nebo koho budou dneska žrát
ryby!“
„Já bych to udělal obráceně,“ radil mu jeden z kumpánů. „Nejdřív bych brnknul Viktorkovi a teprv
pak bych šel na věc. Víťa jen řek, že máme zjistit o co jde.“
„Strč si ty svoje rozumy…“ (Pohlavár samozřejmě řekl kam, ale tlumočíme jen smysl řečeného. Žel
Bohu existuje v ruštině mnoho slov, u nichž je otázkou, zda ještě vůbec do tohoto krásného jazyka patří.)
Banditům vycházely z úst ty kanálie a jejich tváře hyzdila zběsilá zloba a nenávist. Ruce už měli dávno
potřísněné krví...
36
Zběsilost; běsi; běsnění. To je jádro a podstata toho, co se dělo v nitru těch mladých mužů. Byli to
tupí, neurvalí hrdlořezi, duševní mrzáci. V jejich duších se usídlil ďábel a všichni jeho běsové. Jeden jak
druhý byli vzteky nepříčetní, jeden jak druhý měli zvířeckou chuť zabíjet.
Jejich vozy se hnaly nádhernou krymskou krajinou, chvílemi těsně podél moře, kolem nic
netušících lidí, kteří se bezstarostně cachtali ve vodě a chytali bronz pod blahodárným jižním sluncem. Jen
málokterý z těch šťastných lidí stačil postřehnout za skly řítících se aut zrůzněné tlamy s černými jámami
místo očí, odkud sršely jiskry a čišela smrt. Anděl smrti jim kroužil nad hlavami...
Silniční hlídka kousek před Ščolkinem má napilno. Dostala z velitelství hlášku na dva podezřelé
vozy, po kterých policie už delší dobu pátrá, a které se právě přehnaly kolem policejního stanoviště a
ignorovaly výzvu zastavit. Hlídka startuje svoje ojeté veterány a pouští se do pronásledování. Po chvíli
rychlé jízdy udaným směrem vidí policisté před sebou oba hledané vozy. Sešlápnou plyn až k podlaze, o
něco se jim přiblíží, zapnou majáčky a pomocí magafonu dávají příkaz, aby pronásledovaní zajeli k okraji
vozovky a zastavili. - Ale kdeže!
„Je to zbytečné,“ povídá mladý seržant a mrkne na tachometr. Ručička ukazuje 150. „Ti jedou
nejmíň sto osmdesát. Nemáme na ně.“
„Jen na to šlápni!“ naštval se praporčík. „Žeň to, co to dá!“
Ale dlouho to nehnali. U osiřelých bloků jaderné elektrárny se pronásledované vozy náhle
rozplynuly v tetelícím se horkém vzduchu. Voda v chladiči policejního auta začala vřít. Velitel zaklel.
„Už jsem slyšel o takovýchhle zmizeních. Četl jsem svodky. Jako by se do země propadli…“
„Kdyby se nám nepodělalo auto, mohli jsme to tam prošťárat.“ Seržant mávl rukou k nejbližší
z monstrózních staveb, v jejíž stěně zel hrozitánský otvor, kterým zřejmě měl projít atomový reaktor. „Je to
odsud dobře půl druhého kilometru. Nerad bych se tam vláčel pěšky, abych pravdu řekl.“
Místní lidé vykládali o pochmurném kolosu nedostavěné elektrárny prapodivné věci. Prý, ať tam
zabloudí kdokoliv nebo cokoliv, všecko zmizí; dobytek, pes a dokonce i člověk... A právě tam zmizely naše
dva vozy.
Ještě za jízdy vyskočil z prvního auta pohlavár vyděračů a vztekle halekal:
„Všichni na plac! Kolik máme mužů a aut?“
„Co řveš? Víťa je tady, tak pojď k němu,“ klidnil ho jeden z kumpánů „O co jde? Co ti přelítlo přes
nos?“ zajímal se pak cestou k veliteli.
„Vypadá to, že tady kousek budeme mít prácičku.“
„Mluvíš o těch, co se mi hnedka nelíbili?“ přivítal ho šéf gangu, nejstarší ze tří brášků Viktor
Bašmakov, který se ten den náhodou nachomýtl v jejich lotrovském doupěti. „Hned jsem to tušil. Povídej: co
jsi viděl?“
„Čtyry džípy pajero. Posádky ozbrojený – pistole, samopaly. My na ně po dobrým, ať zaplatěj, a oni
na nás vytáhli kvéry.“
„Kurva, to čumim! Cizí frajeři nám tu budou vyhrožovat?“
„Drzí parchanti, Víťo.“
„Musejí dostat rázně za vyučenou!“
„Správně. Já to taky říkám.“
„Já to říkám. Já tady velím,“ ucedil Viktor a zmrazil pohledem horlivého ozbrojence. „Takže, ještě
než se setmí…“
Dodávka a pět osobních aut bašmakovského gangu tiše najely a obklíčily označené místo. Gangsteři
omrkli situaci, zjistili, že vetřelci klidně a bezstarostně jedí, pijí, koupají se, hrají karty a poslouchají muziku,
hlučně se mezi sebou baví (mimo jiné i o svých plánech jaksfouknout privatizaci restaurací, lázeňských
domů a rekreačních středisek) a chvástají se konexemi v krymském parlamentu.
„A hele, oni tu měli už i krytí!“ diví se nejmladší z Bašmakovů Vladimír, který byl určen velitelem
operace. „Ši-ku-lo-vé!“
„Co se rozmejšlíš? Pokropíme je a hotovo!“ pořád se nedokázal zklidnit pohlavár vyděračů. „Přece
to Víťa jasně řek. Podle něj je to nabeton, že tihle voddělali v Armjansku dva naše. Nikdo jinej to bejt
nemoh.“
„Ty bys porád jen kropil. Vidíš přece, že tam mají ženský…“
37
„No, tak na ženský střílet nebudeme.“
„…A vůbec, já bych se s nima zkusil dohodnout.“
Ale na dohadování už nedošlo. Kdo první stiskl spoušť, to už nikdo nikdy nezjistí. Strhla se
přestřelka jako z akčního filmu. Opodál zaparkované vozy soukromých rekreantů zmizely, jen se za nimi
zaprášilo. V padajícím soumraku praskaly dávky ze samopalů, z hlavní šlehaly ohnivé záblesky,
v přestávkách bylo slyšet kletby, křik a sténání raněných.
Bašmakovští gangsteři stříleli jako pominutí. Už dříve měli půtky s konkurenčními gangy, hlavně se
zmíněnými Selemáky, ale takovouhle střílečku ještě nezažili. Na obou stranách byla spousta po zuby
ozbrojených banditů, a vetřelci se zoufale bránili. Neustupovali, neutíkali, neměli kam, nebylo se kde
schovat. A tak skoro všichni padli na břehu moře, na pokraji své vyhlédnuté země zaslíbené…
Bylo to něco šíleného. Léto na Krymu, scenérie jako stvořená pro klidnou rekreaci, hvězdná noc,
šplouchání vln, šepot vánku, pláž, z které ještě sálá sluneční teplo, a na té pláži - jatka! Žádný thriller nebo
horor; skutečnost! Tak znetvořili a zmrzačili život na Krymu, své vlastní životy i životy všech zdejších lidí
mafiánští běsi, kteří šli za penězi a mocí doslova přes mrtvoly.
Bašmakovci sebrali všechny raněné (z cizích zůstali naživu jen dva) a opustili bitevní pole. V
útrobách atomové elektrárny pak podali Viktorovi hlášení o událostech krvavé noci a hned začali mučit
vetřelce, aby z nich vymáčkli, kdo je poslal, kdo za nimi stojí v Rusku a kdo na Krymu, co se tu konkrétně
chystali podnikat, v jakém byznysu se chtěli etablovat, a kde je jejich přenosný sejf s penězi.
Trýznivou smrtí umíral i ze všech nejzběsilejší běs, pohlavár vyděračů. Hluboko v těle mu vězely
dvě kulky a jeho dny na tomto světě byly sečteny. Řval jako zvíře a strašně nadával, křičel, ať mu přivedou
doktora a dají vodku. Lékaře mu sice slíbili, ale samozřejmě, že nikdo neměl chuť riskovat a vézt ho do
města, kde už tou dobou jistě probíhaly policejní manévry. Zato vodky mu dopřáli do sytosti. A tak, s láhví
vodky v levé a s pistolí, kterou za nic na světě nechtěl pustit, v pravé ruce, raněný bráška skonal.
Něco takového jsem ještě neviděl. Tohle je skutečně jako na bojišti! prohlásil soudní lékař,
který za poslední roky už viděl ledacos. Policie našla na místě bitvy třináct mrtvol.
„A ten, co tu řezničinu spískal,“ šklíbil se rozladěně Anděl smrti, vznášející se nad bitevním polem v
pyšném triumfu, „ten umřel dodatečně, jako čtrnáctý, aby mi, moula, pokazil takovou pěknou cifřičku…“
Krymem se šířily ještě pochmurnější zvěsti. Šířily se i u nás v Aluště. Výrazy mafie, výpalné,
gangsterismus, vyřizování účtů, bílí koně a řada dalších se rychle zabydlely v našem slovníku. Společnost
byla paralyzovaná vlivem a působením organizovaného zločinu, a ten ji rozežíral jako kyselina, stále víc a
hloub. Snad by bylo přesnější říci, že jí pronikal odshora dolů, poněvadž mafiánští bossové už zasedali nebo
se chystali zasednout jak v ukrajinské, tak v krymské vládě i parlamentu.
Mafie rozvrátila všechen hospodářský a politický život v naší zemi. Noviny, rozhlas, televize
nestačily referovat o přestřelkách, pumových atentátech, potyčkách znepřátelených band, drzosti vyděračů,
zborcených finančních pyramidách a zkrachovaných bankách, o dalších a dalších milionových a
miliardových částkách zmizelých v bezedných kapsách lichvářů a tunelářů, kteří si říkali byznysmeni a
nestydatě rabovali a okrádali své důvěřivé spoluobčany, zatímco těmto lúzrům a sockám ani nedošlo, že
žijou „v nejšťastnějším a nejlepším období historie“, rozuměj v éře mafiánského kapitalismu s dosud
nevídanými způsoby prvotní akumulace kapitálu.
Tohle dějinné období bylo skutečně šťastné; pro zloděje, mafiány a darebáky, ať už se schovávali za
takové či onaké hodnosti nebo tituly. Okrádání a vylučování obyčejných občanů bylo vedeno i z nejvyšších
míst ve státě. Tam obmysleli a zosnovali nejvyšší státní úředníci zhroucení národní měny, kdy díky jakémusi
„černému úterku“ přišli tito rádo by reformátoři k pohádkovým majetkům. A poté vlna řízených bankrotů a
krachů prosakovala čím dál níž a svoje černé úterky už měli v každém větším městě. Například v Aluště to
byla kauza Krymská banka.
Mnozí lidé si naivně říkali: Tohle je přece naše krymská banka, a ne nějaké kyjevská nebo
dněpropetrovská. Takový Kyjev nebo Dněpropetrovsk jsou daleko, a kdo ví, jakého podfuku se tam našinec
může nadít. Ale sem, do naší Krymské banky, můžem svoje penízky vložit bez obav, jen ať se nám tu pěkně
okotí, vždyť nám ti naši manažeři nabízejí velice zajímavá procenta. A tak nosili a nosili do Krymské banky
svoje těžce vydělané a často také poslední groše, které sotva mohli uškudlit jinak, nežli šetřením na jídle. A
pak, jednoho krásného dne…
38
„Mých posledních sto dolarů je fuč!“ pravila naše sousedka Alla Ivanovna. Řekla to s úsměvem, ale
v očích se jí tajily slzy. Pracovala po celý život v lázeňských domech a zotavovnách, ale teď, v téhle svízelné
době, přišla o práci, poněvadž lidi v předdůchodovém věku propouštěli při zeštíhlování jako první.
Privatizovaly se totiž lázně – pokradmu, nestoudně a neprůhledně - a noví vlastníci si nechávali co nejméně
lidí, přičemž upřednostňovali příbuzné a známé či známé známých, ale hlavně zdravé a mladé, které pak
budou moci využívat a ždímat do úpadu, aby jim levná pracovní síla umožnila zachovat budovy,
zdravotnické vybavení a celou infrastrukturu při stále se zmenšujícím počtu lázeňských hostí a pacientů a
zajistila jim přiměřený zisk.
A naše Alla Ivanovna nebyla ani příbuzná, ani známá, ani mladá. A navíc trpěla vzácným, velice
važným onemocněním krve, lékařsky zvaným lupus. Trpěla jím bezmála od narození a musela stále dbát,
aby měla v krvi patřičný poměr červených a bílých krvinek. Proto musela dvakrát až třikrát týdně na
kapačky. Za sovětů, jak říkala, s tím nemívala problémy. Stálo ji to pár drobných a odbyla si to v místě, kde
zrovna pracovala, ať v zotavovně, v lázeňském domě nebo v lázeňské poliklinice. Ale sovětům i
bezplatnému zdravotnictví odzvonilo, a tak si musela na každou infuzi napřed vydělat, poněvadž invalidní
důchod (zrovna tak jako starobní) stačil na Ukrajině sotva na nákup základních potravin. A s tím, jak
ubývalo hostů v lázních, ubývalo i práce, která ji živila.
„Za léto si musím vydělat a dát na stranu peníze, abych měla z čeho žít po zbytek roku. No, teď jsem
si je dala fakt na stranu,“ těžce vzdychla. Sto dolarů je fuč, jak jsem vám říkala. Kdopak by si to pomyslel, že
zkrachuje i Krymská banka.“
„Já vás varoval, abyste se nedala nachytat; že tak vysoké úroky, jaké nabízeli, jsou nereálné, ale spíš
podezřelé. Hráli na to, aby zbaňkovali co nejvíc lidí, začali vyplácet dividendy a potom šlohli všecko, co jim
naivní lidé jako vy svěřili - a práskli do bot. Já vím, že se to hezky poslouchá: marže, dividendy, procenta,
dvacet procent p. a. - ale skutek utek.“
„No, ve spořitelně jsme za sovětů tahle slovíčka neslýchali…“
„A slovo bankrot taky ne. Tehdy to byl čistě abstraktní pojem. Zato teďka je víc než konkrétní. Řekl
bych, přímo ze života. No, z čeho teď budete žít?“
Rozprávěli jsme u nás v kuchyni. Moje žena nenápadně přidávala Alle Ivanovně bramborovou kaši,
salát a ještě kousek ryby – snažili jsme se (ale nesměli jsme moc okatě, aby se nestyděla) zvát ji k nám na
návštěvu a dát jí pořádně najíst, dobře jsme totiž věděli, že si nemůže dopřát potřebnou výživu, když musí
šetřit na infuze a léky. Vždycky se zpočátku upejpala, ale posléze se nechala přesvědčit. Byla to hodná,
přívětivá žena, první, s kým jsme se v našem novém domově spřátelili. Ve svésvízelné situaci pak musela
učinit nelehké rozhodnutí – obrátit se o pomoc k synovi.
„Poprosila jsem Vovku, aby si promluvil s manželkou; že by se trochu uskrovnili a vzali si malou
k sobě do ložnice, a obývák bychom pronajímali rekreantům.“
Alla Ivanovna bydlela s mladými v třípokojovém bytě, kde měla jednu místnost pro sebe. Znovu
vzdychla a já místo ní vyslovil to, na co v tu chvíli myslela:
„Těch rekreantů bude jako šafránu. Víte, že se ani do prázdných bytů nehrnou, a k vám, kde bydlí tři
dospělí lidé a dítě…“
„Já vím, já vím. Ale třeba jich příští sezónu přibyde.“
39
SATANISTIČTÍ PŘIBLBLÍCI
Se svým synem a jeho manželkou neměla Alla Ivanovna lehké pořízení. Vova pracoval na
ředitelství spojů, kde zatím brali výplaty pravidelně, a k tomu ještě dělal melouchy, dovedl spravit všechno
od elektriky. Zákazníci mu platili většinou vínem, a tak není třeba nic dodávat. Večer co večer se vracel s
opicí a ještě nesl domů dvě nebo tři flašky. Jeho ženu postihlo v práci zeštíhlení, a když se doma nudila…
Zkrátka, oba dva byli permanentně v lihu. Vovka měl nejen víno ‚zadara‘, ale bylo to víno nejlepších
krymských odrůd, přímo ze zdejší stáčírny.
Takový veselý život ovšem nemohl vzít dobrý konec. Nešlo jen o hádky a pranice, ke kterým mezi
manželi docházelo, ať už pařili sami nebo s kumpanií (a které už tak dělaly Alle Ivanovně těžkou hlavu). Šlo
o to, že takové věci s sebou přinášejí i mnohem závažnější nepříjemnosti. Menší zlo přitahuje větší jako
magnet. Čert nikdy nespí a znamená si ty, kdo mají ke zlu sklony.
Normální večer jako každý jiný. Vovka zaskočil k jednomu kamarádovi na melouch. Tam
„natankoval“, urazil lahvinku vína, druhou zastrčil do montážní brašny a právě byl na cestě domů, když
potkal bývalého kolegu z práce, Igora.
Hnedka v nejbližším dvoře se spolu napili, od srdce pohovořili a už se sbírali, že půjdou, když je
zastavili ne sice přímo známí, ale přeci jen chlapci ze sousedního činžáku, posadili je zpátky k dominovému
stolu, od něhož naši kamarádi právě povstali, a nabídli jim, ať se s nimi napijí.
Kdo by odolal? Vovka tedy ne. Odšpuntovali láhev, rozlili – „tak na co se napijeme?“ staral se Vova.
Měl za to, že bez přípitku by to byla jen obyčejná ožrávačka.
„Na vás,“ zazněla odpověď. „Ať je vám země lehká.“
Vova se zakuckal. „Ée…? My přeci ještě žijem.“
„Zatím jo. Ale za chvíli vás zabijeme.“
Vovův kamarád byl slabší, a tak si ho vybrali jako první oběť. Nestačil ani mrknout, a už ležel na
stole s rozhozenýma rukama a nohama a civěl, jak se nad ním sklání jeden z kamarádů-mazavků a napřahuje
kladivo.
A nízko nad zemí se vznášel Anděl smrti a s úsměvem na rtech přikyvoval…
Vova byl v tu ránu střízlivý. „Co to děláte? Zbláznili jste se? No tak přestaňte, chlapi!“
To zrovna! chechtal se Anděl smrti. Odpravte ho!
U kladiva se objevily hřebíky a hrot prvního se vbodával nešťastníkovi do dlaně.
Vova popadl popravčího za ruku, ale porazili ho na zem.
Hřebík pronikl Igorovou dlaní. – Áááá!
Vova vyskočil a praštil kata po hlavě svou brašnou.
Vykonej ortel, vykonej ortel! rejdil v povětří Anděl smrti a zatínal ruce v pěst.
„Vyko-nám o-ortel…“ drmolil po něm kat a, napůl omráčený Vovkovým úderem, mátořil se zpátky
ke stolu.
Čtyři katovi holomci skočili po Vovkovi. „My jsme satanisti! My jsme satanisti!“ vřeštěli jako
pominutí. „A ty jsi nebožtík! Provedem nad tebou ortel!“
Ale Vovka měl sílu. Odrazil šílené satanisty a koutkem oka zahlédl, jak Igor slézá se stolu a dává se
na útěk. Náhle měl Vovka v ruce svůj pracovní nůž. A satanisti na něj doráželi a zatlačili ho až na břeh říčky,
která tekla za domy. „Jsi oběť! Obětujem tě!“ hulákali jak blázni. Kladivo zasvištělo vzduchem jako
tomahavk a proletělo Vovkovi těsně kolem hlavy. Viděl, že už nemá kam ustupovat. Stál se svým nožem
proti mačetě.
Z oken domů vykukovali zvědaví nájemníci. Nikdo z nich nezavolal policii.
40
Má mačetu. Má mačetu. Co je proti ní můj nůž?! vířilo Vovkovi hlavou. Co teď? Co teď? Nespouštěl
oči z šíleného útočníka. Nohy mu začvachtaly v blátě na břehu…
Po zvarhánkovatělé vodní hladině poskakovaly pablesky měsíčního svitu. Měsíc však shlížel s nebe
lhostejně, právě tak jako lidé se svých oken, na onen otřepaný výjev, opakovaný už v miliardách variant…
Hihihi! hihňal se Anděl smrti, který zavětřil krev.
„Há!“ zařval útočník a udělal výpad jako z filmu o mistrech bojových umění. Život však není akční
film. Oblblý drogami a vínem neviděl ve svém transu kam se žene, cápl do bláta a uklouzl v něm. „He…“
heknul, když ucítil, jak mu chladný kov proniká mezi žebra.
- Hé? protáhl překvapeně Anděl smrti. - Ale nakonec je to jedno: nebožtík jako nebožtík! utěšil se a
vznesl se do výšky.
Vrahouni, samozvaní satanisti, se rozutekli.
„Můj… syn,“ stěží ze sebe vypravila horečně se třesoucí Alla Ivanovna, když nás o půlnoci vzbudila.
„Můj syn, můj Vovka… zabil člověka! Co teď budeme dělat? Pane Bože, co budeme dělat?“
„Ale začali to oni,“ ozval se Vovka, vyhlížející své matce přes rameno.
„Mlč! Ty buď zticha, ty jeden ožralo!“
„Ne, jen ho nechte mluvit. Povídej, Vovko, co se stalo?“
„Zabili by mě, kdybych se nebránil.“ A Vovka stručně vypověděl, jak se to semlelo.
„A víš jistě, že je mrtvý?“
„Nedýchal.“
„Měl jsi zavolat záchranku. A policii. My ti věříme, že tě ti satanisti chtěli zabít a že ses jen bránil.
Ale kdo ti to dosvědčí?“
„Igor.“
„A dosvědčí to?“
„Určitě.“
„Tak mu hned zavolej.“
„Já k němu radši zajdu. Jo, a ještě nějaký lidi byli v oknech…“
„Já myslím, že bys neměl nikam chodit. Aby tě ještě neobvinili, že ses chtěl skrýt, až si pro tebe
přijdou.“
„Kdo až si pro mě přijde? Jo tak, policajti. Ať přijdou. Klidně.– Vždyť nás s Igorem málem
ukřižovali!”
Skutečně si pro Vovu v noci přišli. Alušta není Moskva nebo New York. Někdo z těch, co civěli
z oken, nakonec přeci jenom - s křížkem po funuse - zavolal policii. Napadení oznámila i Igorova rodina.
Důkazy - rány od hřebíků, které měl Igor na rukou - byly doslova hmatatelné.
Igor musel na policii podepsat, že neopustí město, a směl jít domů. Jeho kamaráda však vzali do
vazby, byť si tam pobyl všehovšudy tři dny. Když ukončili výslechy Vovky i útočníků, propustili je všechny
na svobodu. Až do soudního procesu.
V městě to hučelo jako v úle. Lidé byli na straně “vraha”. V tom tkvěla Vovkova záchrana. I policie
měla bandy satanistů plné zuby. I když se gang už několikrát pokusil o „rituální oběť“, zatím vždy chyběly
přesvědčivé důkazy... Jak ale mohli propustit ty ďáblovy služebníky teď?!
Z šesti aktérů vražedného přepadení dva zdrhli hned jak začal Igor křičet, třetí už nepodléhal lidské
spravedlnosti, dalším dvěma ještě nebylo osmnáct a poslední by (podle výpovědí jeho kumpánů) ani kuřeti
neublížil.
Normálně by se řeklo - banda výrostků. Nějaký alkohol, nějaké drogy, to dneska není nic zvláštního.
Ale tihle o sobě prohlašovali, že podlehli satanovi a u výslechu mleli takové nehoráznosti, že vyšetřovatelé
přestávali zapisovat a zmocňoval se jich soucit. Soudní případ z takových blábolů nesplichtíme - mysleli by
si o nás, že jsme taky blázni. Co tak je poslat rovnou do cvokárny?
Kapitán, který vyšetřoval Vovu, mu v první radosti, že se “satanský případ” vyřešil a pachatelé byli
dopadeni, ještě tu noc dokonce poděkoval: Aspoň ty ses jim postavil. Takhle se na ně musí. Kdyby se každý
uměl takhle bránit! Už jsme těch mizerů měli po krk. Dneska nikdo nepodá trestní oznámení ani když mu
vyhrožujou, ani když ho přepadnou. Všichni se bojí. A kriminálníci řádí bez zábran.
Později vzkázal kapitán přes advokáta Alle Ivanovně, že její syn bude obviněn z neúmyslného zabití
v sebeobraně bez překročení přípustné meze. A maminka hned běžela potěšit synka dobrou zprávou.
41
A Vovka? Zdálo se, že snad nepochopil smysl toho, co se stalo. Možná proto, že mu mnozí lidé
blahopřáli: Bravo! Jsi pašák. Tohle si zapamatujou! A skoro celé město se těšilo na soud, který přinese
triumf spravedlnosti nad zlem. Jen ať se banditi chytí za nos. Jsou ještě mezi námi takoví, co se jim umí
postavit!
A tak se Vovka málem cítil hrdinou. Jen při vzpomínce na tři dny a tři noci, jež musel strávit v cele,
se mu trošičku třásla kolena. A komu by se netřásla, když by slyšel, jak za ním zaklapuje železná mříž…
Vovka schlípnul, jak to trefně vyjádřila Alla Ivanovna. Nepil, nehádal se, nepral se se ženou a skoro
nevytáhl paty z domu. Jeho matka by se teď bývala mohla zotavit, odpočinout si od jeho opileckých výstupů
a od snašiny hysterie, kdyby si, narozdíl od něj, nebyla plně vědoma, jaké neštěstí se jim přihodilo. Vovka
při svojí povaze ani nevěděl, co jsou výčitky svědomí. Zabil toho satanistu, protože kdyby ho nezabil, tak by
zabil on jeho. A víc se nad tím nezamýšlel.
Den před soudním přelíčením Vovka nevydržel a opil se. S pomocí Ally Ivanovny se mi ho podařilo
přemluvit, aby šel nahoru a netrčel před domovním vchodem, kde pyšně přijímal přání kolemjdoucích, ať mu
ten soud dobře dopadne.
A splnilo se. Dostal dva roky podmíněně a musel zaplatit nevelkou částku jako odškodné rodičům
zabitého. A ve městě se povídalo, že to bohatýrsky zapil a že to táhnul tři dny a tři noci.
Vovkův život se vrátil do starých kolejí a jeho matka se trápila ještě víc než předtím. Jistěže jí
rozsudek přinesl ulehčení. Jak se však mohla radovat, když u ní v bytě znovu vypukly pitky, znovu se rozjel
známý kolotoč: Vova s manželkou napřed pijou, potom se perou, vnučka se budí ze spaní, a ona sama při
tom virválu oka nezamhouří. A její krevní nemoc ji sužuje čím dál tím víc…
“Kdy tohle skončí?” ptá se mě celá nešťastná.
“Já s Vovkou ještě jednou promluvím.”
“To byste byl moc hodný. Ale snad bych vás do toho neměla zatahovat. Třeba to nebude nic platné.”
“Ale bude. Tenkrát to přece pomohlo.”
Byla to pravda. Už jsem si s Vovkou jednou promluvil, ještě před tou nešťastnou událostí. Koukal na
mě jak bulík. “Cože? Vy nepijete? A od čeho je víno? A ještě to naše krymské – mňam!”
“Krymské víno je jistě lahodné. To ale neznamená, že se jím máme denně opíjet. Byl jsi už letos u
moře?”
“Byl.”
“Kolikrát?”
“Jednou. A co? Myslíte snad, že nevím jak vypadá?”
“Myslím, že na Krymu není jen víno. Co kdybys takhle po práci vzal ženu a dcerku na pláž? A pak
byste se prošli po nábřeží a malá by se svezla na kolotoči nebo na autíčkách.”
“A vy vůbec nepijete, protože jste věřící?”
„Já neříkám, že vůbec nepiju. Napít se člověk může pro potěšení a pěkně si víno vychutnat. Sám
říkáš, že máme na Krymu skvělá vína. Ale jaké z toho můžeš mít potěšení, když to do sebe liješ jako do
sudu? A ráno přijde kocovina a hlava bolí jako střep. Znáš to, že?“
„Ježíš přece taky pil víno.“
„Ano. I jeho učedníci. Kolik ale myslíš, že vypili? Tolik co ty?“
„To né! Ale jak mi vysvětlíte, že vy věřící zapíjíte vínem i chleba?“
„Vovko! Neříkej, že jsi takový zabedněnec. To je náboženský obřad Večeře Páně. Je to připomínka
poslední večeře, kdy se Ježíš naposled setkal se svými učedníky, předtím než zemřel v mukách na kříži.
Chléb symbolizuje Kristovo tělo vystavené hanobení, víno pak krev, kterou prolil za naše hříchy.”
“To nechápu. To je na mě moc složitý,” kroutil Vovka nechápavě makovicí. “A proč to udělal? Co z
toho měl?”
“Jen my lidé děláme pouze to, co nám přináší prospěch. Ale Ježíš Kristus byl Syn Boží a přišel mezi
nás, protože tak rozhodl Jeho Otec. Ježíš musil svou smrtí překonat smrt.”
“Cože?”
“Zemřel, ale třetího dne vstal z mrtvých. A Jeho čin je nám zárukou, že i nad námi smrt ztratila
vládu. Že, i když zemřeme, jednou vstaneme z mrtvých.”
“A jó! Kristus vstal z mrtvých!” zvolal můj nezdárný soused - pohříchu ne proto, že by pochopil
smysl toho, co jsem mu povídal, ale protože si tu větu pamatoval z dětství, kdy ji slýchal o Velikonocích.
“Takže já taky vstanu z mrtvých, když vstal on!” zaradoval se.
42
“To ne.”
“Dyť jste říkal, že umřel za všechny.“
“Za všechny, kdo Jej přijmou za svého Spasitele. Promiň, že jsem ti zkazil radost, ale prostě
jen chodit do práce, vychovávat děti, hrát domino, koupat se v moři a dokonce nedělat špatné skutky – to vše
ještě nestačí k tomu, aby člověk získal Boží požehnání.”
“A co ještě má dělat?”
“Poslouchal jsi mě, Vovko?”
“Poslouchal.”
“No tak jsi musel slyšet, že jsem řekl, že musí přijmout Ježíše jako Spasitele.”
“No, snad bych nebyl proti...” zauvažoval. (Zrovna teď by se mu to náramně hodilo!)
“Pak se tedy musíš kát ze svých hříchů a přijmout křest.”
“A přestat pít?” (To mu dělalo největší starost.)
“Pochopitelně. Ale to je jen první krok. Tím začneš. A hned uvidíš život z jiné stránky.”
“No, možná máte pravdu.”
V tu chvíli to vypadalo, že jde do sebe. Dlouho mu to však nevydrželo. Jeho pokus skoncovat s pitím
zůstal v rovině ušlechtilých předsevzetí. Vova se točil v začarovaném kruhu, kterým sám sebe obkroužil, i
když pochopitelně neměl zdání, kdo mu v tom usilovně pomáhal.
Každý si v sobě neseme zárodky ohrožení své vlastní existence, které se tají v temných vrstvách
našeho nevědomí, připraveny poslechnout volání sil zla, které k nám ustavičně zvenčí doléhá. A když se v
nás na to volání ozvou byť jen malí, zato pořádně vzteklí čertíci, zaraduje se jejich otec Lucifer, že má na
dosah další oběť, nového služebníka.
Do tebe už zase vjel čert! říkala často Alla Ivanovna, když Vovka doma vyváděl. A přitom, jako
většina lidí, nevěděla, jak tímto rčením věrně vystihuje jádro věci. Stejný podtext se tajil i za jejím zoufalým
zvoláním: Co tak běsníš? Jako kdyby tě čerti brali na rohy!
Ó, jak sladký je hřích! Jak snadno uklouzneme na šikmé ploše a jak pohodlně se nám jede dolů s
kopečka... A jak je těžké byť jenom nepatrně se povznést nad naše nízké pudy, jež, zůstanou-li v zárodečném
stádiu, neznamenají žádné nebezpečí; když je však síly zla probudí svým naléháním k životu, zničí člověka,
a ten se stane hrozbou pro ostatní.
Vova se nedokázal z toho začarovaného kruhu vymanit a čím dál více do něj zabředal. Už zase
běsní!, říkávala s trpkostí jeho matka. - On si ale nesměl žádné běsnění dovolit! Dva roky podmíněně, stálo v
jeho rozsudku černé na bílém. Podmíněně; to jest do prvního konfliktu se zákonem. A protože byl Vova v
jednom kuse pod párou, mohl ten konflikt nastat kterýkoliv den.
Zkrátka, chudák Vovka už nosil ďáblův cejch (nezapomeňme, že měl na rukou krev zabitého), a
proto k němu měly ďábelské síly snadný přístup. A kdykoli se ho zmocnily, šla z něj hrůza. Chrlil ty
nejhnusnější nadávky, mlátil ženu, dítě i vlastní matku, rozbíjel nádobí a demoloval nábytek.
V medicíně se tomu říká afekt. Když je to ale nemoc, jak tedy může zůstávat neléčená? Záchvat
přejde a náš “nemocný” si jakoby nic jde ráno do práce, jako kdyby to ani nebyl on, kdo večer předtím řádil
jako pominutý.
Ne ne. Žádná nemoc to nebyla. Byl to výsledek působení běsů a zlých démonů, kteří na Vovku
útočili z vnějšku i z jeho vlastního nitra a vlekli ho do záhuby.
Matka zabitého satanisty, který si hrál na kata, byla v den synovy smrti mimo město. Dřív pracovala
jako funkcionářka odborového svazu obchodu a v nových časech se z ní stala podnikatelka. Jezdila po
tržnicích na Ukrajině, v Polsku, Rusku i Turecku a nakupovala zboží, které pak doma přeprodávala. Její
synáček netrpěl nouzí, ale ani přemírou rodičovské péče. A tak se spolčil s přiblblíky, kteří vyváděli a
běsnili, protože neměli co na práci.
Zármutek matky se dal pochopit. Tím spíš, že ztratila své jediné dítě. Kde ale byla, když její syn od
deseti let pil alkohol, od patnácti jel v drogách a nakonec hledat adrenalin v rituálním vraždění?
Vrátila se do Alušty a několik dní oplakávala syna, byť při tom nezapomínala na své obchody. Za
nějaký čas začala na veřejnosti, zvlášť na trhu, kde měla několik stánků a kde ji slyšelo nejvíc lidí, nadávat
na prý nespravedlivý soud a vyhrožovat: ‘Však já se tomu vrahovi dostanu na kobylku!’ A zažádala o revizi
procesu. Vovku začali znovu zvát na výslechy.
Na Ukrajině se vždycky najde někdo, kdo za peníze ochotně poruší zákon. A je-li on sám “strážcem
zákona”, klidně přijme i odvolání po vypršení lhůty.
43
Nešťastná Alla Ivanovna se celá ohnula hořem a tála před očima. Na kapačky teď můžu zapomenout.
Už třikrát jsem je vynechala. Vzali jsme si nového advokáta. Ten dosavadní nás odmítl obhajovat. Prý mu
otevřeně řekli, ať od toho dá ruce pryč. A našemu kapitánovi taky. I vyšetřovatele vyměnili. Vyhrožuje, že
Vovku nechá zavřít, prý až do nového procesu. A za tím vším je ona; nebo spíš její peníze a známosti.
Chlubí se: všechno prodám, ale vraha svýho syna dostanu za mříže!
To však nebylo všechno. Satanistova matka nažhavila svůj kšeftařský mozek a došla k závěru: Proč
vlastně bych já měla všechno prodávat? Oni ať prodávají! A podala žalobu o stokrát vyšší odškodné za
nemajetkovou újmu, nežli původně určil soud. O pár dnů později pak zatoužila i po majetkovém odškodnění.
...A pokud by žalovaný neměl k uspokojení obou nároků dost hotovosti, ať soud nařídí exekuci a následný
prodej třípokojového bytu jeho matky, a to s veškerým příslušenstvím.
Já mu dám. Bude sedět v kriminále až zčerná a jeho rodinku nechám chodit po žebrotě! tlumočila
nám Vovkova matka její slova, která kolovala po celé Aluště, neboť je zběsilá trhovkyně chrlila už nejenom
na tržišti, ale i v budovách policie a soudu, kam přinášela další a další podání s dalšími a dalšími nároky.
Vovkův nový advokát, na jehož palmáre padly nejen kapačky Ally Ivanovny, ale i vše, co šlo vynést
z domu a prodat, označil podnikatelčiny nájezdy za morální útisk a vydírání člověka, jehož soud čerstvě
zprostil obvinění.
Ale podnikatelka podala další žalobu. Nechala synovi postavit mramorový pomník a žádala, aby jí
soud přiznal úhradu nákladů z prostředků žalovaného.
Žalob přibývalo, materiálních zdrojů ubývalo, válka nervů se stupňovala. Byl to zničující boj. Kolem
Vovky se stahovala smyčka, na obzoru byl nový soud. Nelze popsat, jak těžce to nesla jeho nemocná matka,
a nakonec i on sám.
“Co mám dělat?” ptal se mě, štvaný svými běsy.
“Vzpomínáš, co jsem ti říkal?”
“Vzpomínám. Že mám přestal pít.”
“A?”
“Přestal jsem.“ Opravdu byl úplně střízlivý. „Ale co mám dělat teď?”
“Když ti teď něco řeknu, tak mě stejně zas neposlechneš. Stejně jsi přestal pít jen pro dnešek.”
“Věřte mi, že vás poslechnu. Nic jiného mi už nezbývá. Tak co mi poradíte?”
“Ta ženština, která ti tolik zatápí, si nedá pokoj, dokavad budeš na svobodě. To je snad jasné, co
říkáš?”
“No, asi máte pravdu.”
“A dokavad ty a tvoje rodina všechno neprodáte, abyste uspokojili její pohledávky, a neoctne se na
ulici. Vždyť vidíš, že přijímají veškerá její podání, i vyloženě absurdní.”
“Já vím. Ona je všecky podmazává. Vyšetřovatele, soudce a už i prokurátora.”
“Tak. A proč je podmazává? Protože vsadila na nový soud. Věří, že dosáhne změny rozsudku a
všechny své výdaje pokryjez vašich kapes. Ďábelská rafinovanost! Ale o to teď nejde. Musíš - musíte prodat
byt a odstěhovat se odsud. Co nejdál od ní a jejích koupených soudců a policajtů. Abys jim zmizel s očí.
Dokud máš ještě čas.”
“Ale já se nechci stěhovat z Alušty. Prožil jsem tady celý život. A ani nemůžu.”
“Jak to?”
“Přece jsem ve vyšetřování.”
“A víš to určitě? Viděl jsi nějaký papír? Něco jsi podepsal? Podepsals jim, že neopustíš město?”
“Nepodepsal. Nechtěli to po mně.”
“Tak? Nechtěli? No to se podívejme!”
Po našem rozhovoru přiměla Vovkova matka advokáta, aby zjistil, jaké obvinění je vzneseno proti
jejímu synovi a ukázalo se, že žádné. Žádný nový proces se nechystal, poněvadž k němu nebyl žádný důvod.
Vovkovu rodinu jen zastrašovali a ždímali peníze z obou znesvářených stran.
44
PRVNÍ NOVÝ ROK. VNUK
Blížil se Nový rok 1996, který jsme měli uvítat na novém místě, poprvé po mnoha letech
sami, bez svých blízkých. Matka s otčímem i náš syn, vnuk a snacha oslaví Nový rok v dalekém Lugansku...
Nedokončené opravy v bytě nám připomínaly živelnou pohromu, kterou jsme zažili v právě
uplynulém roce, zatímco jinou pohromu, o nic menší, a to řádění mafie, budem nuceni zažívat ještě kdovíjak
dlouho. A na seznam katastrof můžeme přidat inflaci a hospodářskou krizi.
S televizí ani s novinami se mi nedařilo a za daných okolností se tomu nešlo divit. A moje žena byla
stále bez práce.
“Jak letos uvítáme nový rok?” ptala se mě se smutkem v hlase.
“Přece s radostí a s elánem. Koupíme si k tomu naše báječné víno. Jaké máš nejraději? Surož,
Muškát, Sauvignon, Aligoté...” ptal jsem se jí, snaživě se usmívaje, načež manželka rázně odtušila:
“Mešní víno Kagor! Říkals, že tvoji Američani tu žádné jiné nepijí. Takže si dáme Kagor.”
Kagor už jsme s Lízou ochutnali. Vyrábělo se několik druhů, jeden dokonce s etiketou Mešní víno.
Ale nejvíc nám chutnal Kagor jihokrymský, který měl specifické aroma, plnou chuť, vysokou viskozitu a
dlouhou dochuť jako prvotřídní likér. Člověk ten lahodný doušek ani nechtěl polknout, jen ho převaloval v
ústech a labužnicky vychutnával.
Netrvalo však dlouho a naše degustace skončily. Rychlokvašení byznysmeni, kteří zprivatizovali
vinařské závody, začali dělat víno z podřadnějších odrůd a zracionalizovali výrobní postupy, čímž ‚zasekli‘
výrobu kvalitních vín a rozjeli sériovou produkci náhražek. A brzy po nich začaly chrlit napodobeniny
známých krymských značek i všelijaké pokoutní výrobny.
Ale tenkrát na Silvestra 1995 nám štěstí přálo; pravý Kagor byl ještě k dostání. A další radost nám
udělali syn se snachou, když nám poslali dopis, že přijedou i s naším tříletým vnoučkem a oslavíme všichni
společně Nový rok.
Chtěli jsme malému Jegorovi nejen nadělit dárky, ale zařídit všechno tak, aby se mu sváteční dny u
nás v Aluště vepsaly do paměti. Vždyť půjde o první oslavu, z které už bude mít rozum; tak ať k němu přijde
i děda Mráz.
“Fakt, dědečku? A opravdický?”
“To víš, že opravdický, však počkej! Slíbil, že se u nás k večeru staví. My zatím dostrojíme stromek,
než přijde taťka z nákupu, ano?”
“Ano, dědo. Budu ti pomáhat. A máma taky.”
“Bez mámy ani ránu,” řekla s úsměvem moje žena.
“Ano. On je mámin,” přisvědčila jí naše snacha Julie. “Viď, Jegorku?” Hoch kývl a podal jí vánoční
ozdobu.
O půlnoci jsme otevřeli šampaňské, připili na nový rok 1996 a vzájemně si přáli hodně štěstí. A
nějak jsme v tu chvíli opomněli, že Štěstí tu dlí s námi právě teď, kdy jsme tu všichni spolu pohromadě a ze
srdce si přejem jedno jediné: aspoň paprsek naděje do budoucna. Všechny starosti zůstaly venku v mrazivé
noci, zatímco u nás doma panovala hřejivá rodinná pohoda. Na stole hořely svíčky, na stromku zářily
barevné girlandy a náš neúnavný vnouček se nakonec unavil a usnul v mámině náručí.
“Ukaž nám, táto, jaké video jsi natočil,” vyzvala mě má žena. „Silvestr v telce za nic nestojí.“
“Jé, pusť nám to!” přidali se k ní Andrej s Julií. “Na silvestrovské programy se teď opravdu nedá
koukat.”
“Tak kdy už přijde Děda Mráz?“ ptá se nás malý Jegor z obrazovky. A v tu ránu se zajímá: “Kam šel
táta?“ Jako by tušil, že to nějak souvisí.
“Do obchodu.”
45
“Táta je pryč, Děda Mráz nejde...“ Ale vtom zazvonil zvonek. “To je táta. Ne, to je Děda Mráz!“ Nejradši by je tu měl oba.
Andrej měl můj bílý péřový kabát až na paty, bílou pletenou čapku, zelené gumovky, vatové vousy a
pytel na zádech. Báli jsme se, že ho vnouček hned pozná, ale naštěstí se to nestalo. Ani tenkrát, ani po dvou,
třech, pěti letech, i přesto, že jsme mu to video často pouštěli. Teprve ve svých deseti se dovtípil, jak to
bylo...
“Podívej se, kdo přišel, Jegorku. No, pozdrav Dědu
Mráze.”
Jegorek ani nedutal.
“Koukněte, jak mu stojí vlasy!” zvolala Líza.
Chudák chlapec byl tak ohromený, že se mu zježily vlásky na hlavě. Stál strnule a nebyl schopen
slova.
“Nazdar Jegore. Pročpak nevítáš Dědu Mráze? Přicházím z daleka, až ze severního pólu. Víš, kde to
je?”
“N...nevím,” vypravil ze sebe vnouček zajíkavě. Pak ale dodal už kurážněji: “Já tě znám, Dědo
Mrázi.”
S úlevou jsme se po sobě podívali: Díky Bohu se moc nevyděsil; je to jen pochopitelné vzrušení.
Babička vzala vnoučka za ruku: “Tak pozvi Dědu Mráze dál.” Nám pak sdělila přes rameno: “Má
úplně ledové ruce. Je vidět, jak to prožívá.”
“Nu, to je dobře, že mě znáš. Protože já ti nesu dárky.”
“Dárky? Fakt, Dědo Mrázi?”
Všichni jsme se museli smát, protože když to povídal, obrátil se kdoví proč ke mně a jako ostřílená
filmová star se díval do kamery, místo co by se věnoval ‚partnerovi na scéně‘. A podruhé nás rozesmál
následující průpovídkou:
“Vítám tě, Dědo Mrázi. Tak pojď dál, když mi neseš dárky.”
Děda Mráz vešel do pokoje: “Koukám, jaký máš pěkný stromeček.”
“Viď? Táta to taky říká.”
Chlapec byl pořád hodně rozrušený, očima těkal z Dědy Mráze na nás a z nás na Dědu Mráze; bylo
zřejmé, že už by rád dostal dárky.
“A co kdybys mi řekl nějakou básničku anebo něco zazpíval?”
„Tak já ti něco zazpívám.“
“Výborně! Spusť.”
Vnuk vzdychl, spíš to však znělo jako zavzlyknutí, a jal se zpívat:
Kolem nás vteřiny jdou, jdou, jdou,
jedna za druhou, ach, jak krásné jsou.
To pro nás tak hezké jsou jsou jsou,
pro nás dva a lásku velikou.
Zpíval a zároveň zíval, z nervozity na něho přišlo vyčerpání; sotva mu bylo rozumět, znělo to jako
gramofonová deska, která se točí pomaleji, než má.
Ale ocenili jsme ho za snahu i za osobitý repertoár. Tím spíš si zasloužil dárky: plyšového tygříka
jako symbol nadcházejícího roku podle čínského kalendáře a policejní autíčko porsche s majáčkem, které se
automaticky odráželo od nábytku a neustále rejdilo po bytě.
Vnoučkovo nadšení se dalo stěží popsat.
Nazítří jsme se šli projít k moři. Slunce svítilo jako na jaře, teploměr ukazoval +15°C, a to prosím 1.
ledna!
“Tohle si nechám líbit. To je jiný kafe než tam za horama. U nás v Lugansku teď jistě mrzne až
praští,” pochvaloval si Andrej s úsměvem (trochu nuceným, jak se později potvrdilo). V kontrastu s ním byl
malý Jegor bezelstný a bezprostřední. Když uviděl moře, spráskl ručky a zvolal: “Jů, kdo sem nalil tolik
vody?!”
46
Kolem vládla příjemná, vlídná, uklidňující atmosféra. Zářivě modré nebe bez mráčku a široširá
mořská hladina s tisíci pablesků slunce na vlnách, nenapodobitelně svěží, trpká jódová vůně moře, milé tváře
mých nejbližších.
Syn mě odvedl ke vzdálenému konci vlnolamu.
“Je mi líto kazit takový krásný den. Ale musím ti říct, že babičce Valje se zase přihoršilo.”
“Tak to nám pěkně začal nový rok.”
“Včera jsme přijeli pozdě, a potom stromeček a dárky... Váhal jsem, jestli ti to mám říct hned, nebo
radši až dneska.”
“Jak to, že se jí zase přihoršilo? Před pár měsíci přece doktoři řekli, že měla nezhoubný nádor.”
“Táto, já neznám podrobnosti. Vím od Georgije, že se to týká ženských orgánů. Jako kdyby prý
začala znovu menstruovat.”
“Bože můj, jak je to možné? Přece jí každou chvilku volám, ptám se jí na zdraví - a ona mi o tom
neřekne ani slovo! I včera jsme jim volali a přáli do nového roku. Vzal to Žora a taky mi nic neřekl.”
“Ona mu zakázala o tom mluvit. A tím spíš po telefonu a o svátcích. Mně to prozradil tajně, aby to
neslyšela. Samozřejmě s tím, abych ti o tom řekl.”
“Jak dlouho už to trvá?”
“Asi měsíc nebo šest neděl. Myslí, anebo si spíš namlouvá, že je to stářím a tělesnou únavou.”
“Tak jo. Musím tam jet a zase zburcovat kamarády doktory, aby jí udělali vyšetření. A já už myslel,
že je po starosti…”
“Zatím ještě nikam nejezdi. Žora se ji pokouší přesvědčit, aby to už neoddalovala a šla k doktorovi.
Možná se mu to povede a prozatím se bez tebe obejdou. Jel bys, až kdyby se rozhodovalo o něčem
důležitém; třeba o operaci. A teď pojď, je čas něco sníst. Podívej, už nás volají. Maminka na nás mává.“
“Tak co vy dva? Nemáte hlad? Určitě máte. Budeme budit Jegorka, když tak pěkně chrupe?”
Líza se s dojetím dívala na milovaného vnoučka, jak si v hřejivých paprscích krymského slunce
slastně vyspává na tátově zimníku. Když bylo ve stínu +15°C, mohlo být na slunci tak dvacet, pětadvacet.
Jenže už bylo po idyle. Zřejmě se mi nepodařilo ukrýt zármutek, neboť se Líza na mě zadívala a
starostlivě se zeptala: “Stalo se něco?”
“Až pak...”
Díval jsem se na vnuka, syna, snachu, na moře a modré nebe, na lidi procházející se po nábřeží
v tento i na Krymské poměry nezvykle teplý novoroční den a málem jsem si zoufal. Jak je to možné?
Poslední dobou tolik přemýšlím - o životě, o vrtkavosti osudu, o tom, co nás potkalo za posledního půl
druhého roku, od chvíle, kdy jsme se seznámili s Parkerovými. Přemýšlím o Bohu tak intenzivně, že téměř
fyzicky cítím Jeho přítomnost a téměř slyším, co mi říká. A vím určitě, že mě slyší a odpovídá na moje
modlitby. A náhle přijde recidiva matčiny choroby, když už se zdálo, že ji Bůh zachránil, že nebezpečí
pominulo, že všechno zlé je za námi. Bože, to od Tebe není fér, to není spravedlivé! dralo se mi na jazyk.
Vždyť já jsem v Tebe naráz a jednou provždy uvěřil jako ve Spasitele, poté co se přede mnou odkrylo velké
tajemství, dobrá zvěst o Spasení, a já se o ně podělil se svou ženou a chtěl se o ně podělit i s matkou, která i
přes všechnu svou skepsi byla v jednu chvíli již ochotna naslouchat a chápat, dokonce přivolila, abychom se
za ni modlili. Co si teď asi myslí? Jak jí teď mohu přijít na oči? Co jí řeknu? Čím ji utěším? Jak v ní
vzkřísím ztracený optimismus? Vždyť jestli se má uzdravit, znovu podstoupit vyšetření a pak, bude-li třeba, i
operaci, musí se k tomu všemu odhodlat. Proto potřebuje mít aspoň kapku důvěry, víry, že všechno dopadne
dobře. Ale kde teď má tu víru vzít? Bože, proč jen se jí ta nemoc vrátila? Kde je záchrana, kde je spása?
Spravedlivý Bože, jsem-li já s to pochopit či připustit, že to může být ještě jedna zkouška víry, jak najdu
slova, jimiž bych přesvědčil a podpořil ve víře ji? Všichni zemřeme, já vím. Tys ale řekl, že díky Ježíšově
smrti na kříži budeme spaseni a přijdeme k Tobě. Tak proč nechceš dát naději mé matce? Jak má, chudinka,
přijít k Tobě, když ji od sebe odháníš? Anebo to tak není? Potom mi, prosím Tebe, zjev, co to vše znamená.
Topím se v dohadech. Nebo je to Tvé pokárání či varování pro mne? Ani já jsem s Tebou ještě neuzavřel
smlouvu a nedal se pokřtít. A prozatím mám i daleko k tomu, abych k Tobě přivedl ještě někoho ze svých
drahých, matku, manželku nebo syna. Jestli jsem se Ti v tomhle provinil, tak mi to odpusť. Kaji se, že jsem
přespříliš otálel, málo se snažil, málo usiloval a naléhal. Odpusť, Bože a smiluj se. Smiluj se především nad
mou matkou. Zachraň ji, poněvadž stojí na kraji propasti. Ale…, proč vlastně takhle smýšlím? Copak je
operace konec všeho? Není snad naděje? Není víry? Já víru mám. A budu bojovat.
Odpoledne, když si syn se snachou a s vnoučkem šli lehnout, manželka se mě znovu zeptala:
“Tak ven s tím: proč jsi takový ustaraný?”
47
“Musím jet do Luganska.”
“Děje se něco?”
“Mamka má zase zdravotní potíže. Ty samé jako předtím.”
“Ale vždyť...”
“Ano. Já vím, že všechno bylo v pořádku. Jestli doktoři něco přehlédli nebo se nemoc rozvíjela
skrytě... Zkrátka, musíme tím vším projít znova od začátku.”
“Ale jak to? Vždyť ty jsi tolik věřil, modlili jsme se, a nejen my….”
“Zavolám Georgijovi. Musím vědět, jak to přesně je.”
Žora se snažil mluvit zvesela. Nemohl jinak, bylo jasné, že ho matka slyší.
“Brnkni mi, až u toho nebude,” řekl jsem.
“Dobrá.”
Bylo to strastiplné čekání. Minuty se vlekly jako hodiny, hodiny jako celé dny. Až večer konečně
zazvonil telefon.
“Zatím s příjezdem nepospíchej. V podstatě jsem už Valju přemluvil, aby šla do nemocnice.”
“To je dobře. Ale pověz mi, jak jí je.”
“Abych pravdu řekl, nijak zvlášť. Už jen to krvácení...”
“Prokletá rakovina! Zabíjí ze zálohy. Když se objeví bolesti, bývá už pozdě.”
“Neztrácejme předčasně naději.”
“Ovšem. Já i Líza se za ni modlíme.”
“Modlete se. Zavolám ti, až budu něco konkrétního vědět.”
Zaslechl jsem, jak vzdychl. Je snad
situace tak vážná – a pak ji tedy z ohleduplnosti zlehčoval -, že přinutila už i jeho přemýšlet, není-li třeba
zkusit i takový bizarní způsob, jakým je modlitba? Bizarní v očích člověka, který byl po celý život přísným
ateistou. Vzdělanému současníku Jurije Gagarina se modlení k Bohu zcela zákonitě jeví jako hloupost až
rouhačství, jež silně páchne naftalínem.
Ať je to ale jak chce, pojedu za matkou do Luganska!
48
ZNOVU AL - VE SNU I SKUTEČNOSTI
Ukrajinské a ruské vlaky poloviny 90. let dvacátého století se podobaly těm, které jezdily za
občanské války 1918 – 1920, za Velké vlastenecké 1941 – 1945 anebo krátce po nich. Byly zrovna tak
špinavé a přeplněné lidmi jedoucími neznámo kam. Jako kdyby se všichni, kdo měli nohy, vydali na cestu a
vezli s sebou nejrozličnější zavazadla: kufry všech velikostí i barev, obrovské tašky, papírové, plastikové i
kovové krabice od nerůznějšího zboží, bedny a… pytle, nejtypičtější zavazadla těch strašných let.
Zavazadla zabírala veškerý prostor, kam se nevmáčkli cestující - sedadla, lůžka, chodbičky, plošiny a
dokonce i záchod. Průvodčí měli vedlejší příjem nejen od černých pasažérů, ale prodávali i místo na
převážené krámy, přičemž neváhali zabrat k tomu účelu i jeden ze dvou záchodů ve vagóně.
Obyvatelé Ukrajiny, kteří ztratili následkem krachů továren práci, se vrhli na kšeftování. Nakupovali
zboží tam, kde se dalo koupit levněji a vozili je tam, kde je mohli dráž prodat. Všichni spěchali, strkali se a
hašteřili, něco táhli, nesli nebo tlačili na kárce, potili se, kleli a nadávali.
Fenoménem každodenního života se staly kárky s trubkovým rámem, které šlo rozložit a zase složit.
Rozložené zabraly minimum místa a snadno se přenášely, po sestavení uvezly deset, dvacet nebo i padesát
kilo zboží. Génius lidu pro ně vymyslel název kravčučky, čímž zapsal do historie jméno prvního prezidenta
samostatné Ukrajiny Leonida Kravčuka.
Po celé zemi tlačili svoje kravčučky včerejší soustružník, učitel, herec, vědec, lékař, námořník, malíř,
sochař, novinář, architekt, stavitel, knihovník, spisovatel, filmař, řidič, archivář, horník, strojvedoucí,
zámečník, tesař, lesník, hudebník, zpěvák, skladatel, zkrátka každý, kdo se rychle nezorientoval a nenakradl
si tolik, aby si mohl koupit aspoň kiosek nebo oježděného žigulíka a provozovat to, čemu se teď říkalo
drobné podnikání (ještě předloni to byla nedovolená spekulace), a nemusel tahat kravčučku.
“Jedu z Jalty,” svěřila se nám asi čtyřicetiletá žena chvíli poté, co se náš vlak dal do pohybu.
“Z rekreace?” zeptal jsem se jí s nevěřícným úsměvem.
“Co vás nemá! Vezu odtamtud turecké čokolády. Pracovala jsem jako cukrářka, a teď, ironií osudu,
vozím a prodávám tohle svinstvo, které si říká čokoláda. Ale co nadělám? Nějak se živit musím. Naši
čokoládovnu nám zavřeli.”
“To mi řekněte, odkud se v Jaltě bere čokoláda? Už jsem slyšel, že se odtamtud vozí.”
“Přišli s tím nějací podnikavci. Koupili parník a přivážejí z Turecka všechno možné. Potraviny, pivo,
nádobí, kožené zboží, televizory, videopřehrávače. V Dněpropetrovsku prý co nevidět zavřou továrnu na
lednice, tak už vozí ledničky od Turků... Hepčí, hepčí, hepčí!”
Naše spolucestující několikrát za sebou kýchla - a moje žena ji následovala. “Tady je hrozný vzduch!
Tolik lidí, a ještě tu něco strašně čpí. Hepčí! Odkud se to sem táhne?” Vstala, zavětřila a po čichu se vydala
ke zdroji. “Tady je to!” ukázala na pytel, jenž ležel na sedadle v sousedním kupé. “Čí to je?”
“Moje. A co je tobě do toho?” ozval se ošuntělý chlápek.
“To je česnek...” hlesla Líza, když na vteřinu odtáhla od nosu kapesník.
“A já to nepoznala,” vydechla naše spolucestující. “No, to je ale odér. Proboha, tady je další pytel!
To nás tu chceš udusit, ty chlape?”
“A tady jsou další dva!” pyšně prohlásil vlastník toho neslýchaného bohatství. “To ti nahoře nás
chtějí udusit; naši vládcové. Ale my se nenecháme, že?” obrátil se k sousedům v kupé. Ti se k jeho otázce
nevyjádřili, jen mlčky, zasmušile čekali, jak bude scéna pokračovat. “Sám jsem ho vypěstoval a vezu si ho
prodat. A co? Kdo mi to může zakázat?”
A věru mu to nikdo zakázat nemohl. Je snad nějaký předpis, který zakazuje převážet česnek? Těm,
kdo sestavovali příslušné regule, ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že někdy někdo poveze osobním
vlakem dva metráky česneku.
49
Do Simferopolu to obě alergičky nějak přežily, přestože pořád kýchaly, chránily si nos kapesníkem a
vybíhaly na plošinu. Neměly si ani komu stěžovat, paní průvodčí se někam vypařila. Bylo jasné, že ji
česnekář uplatil, takže by proti němu stejně nic nepodnikla.
V Simferopolu, když jsem stál frontu na jízdenky, všiml jsem si, že se lidé u pokladního okénka
nějak vzrušeně dohadují, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Když jsem pak přišel na řadu a řekl jsem si o
dvě jízdenky do lůžkového vozu, nejdřív jsem si pomyslel, že špatně slyším.
“Kolik jste říkala?” ptám se zaraženě.
“Sto dvacet (rozuměj 120 000 karbovanců),” zřetelně opakuje mladá sličná pokladní.
“Jak to? Nespletla jste se? Posledně nás to přišlo na čtyřicet.”
“Posledně ano. Ale dneškem podražilo jízdné.”
“Ale ne snad o dvě stě procent!” Divže jsem nevyrazil hlavou okénko.
“Ale ano. O dvě stě procent. A už mě nezdržujte od práce.”
“Děje se něco, Petře?“
Nechtěl jsem do toho Lízu zatahovat, zřejmě však zaslechla zlověstná slova: dvě stě procent.
„Ale nic… Máš u sebe nějaké peníze?“ Věděl jsem, kolik mám já, a že obnos, s kterým jsem počítal
na celou cestu, mi nevydá ani na tenhle úsek.
„Kolik potřebuješ? Mám desetitisícovku.“
„Dobrá. Dej mi ji.“
Zaplatil jsem. Líza se podívala na lístky a zalapala po
dechu: „Tolik?!“
„To víte, inflace,“ bodře odvrkla pokladní, které teď možná
konečně zvýší plat. „A už nezdržujte!“ křikla na mě. „Další!“
Inflace, inflace, neslo se za mými zády temnou ozvěnou. Zmiz, chlape, nezdržuj frontu!
Jeli jsme v poloprázdném spacím vagónu, v kupé jsme byli sami. Zato levnější místenkové vozy byly
narvané k prasknutí. Jedny i druhé volaly po opravě; vrzaly, skřípaly, skulinami studeně táhlo. Dveře našeho
kupé nešly zavřít a v okně bylo vytlučené sklo. (Tenkrát si kluci, kteří nevěděli jak zabít nudu poté co jim
zanikly sportovní a zájmové kroužky, vymysleli novou zábavu: házet kamení na projíždějící vlaky.)
Za menší všimné pro paní průvodčí jsme se přestěhovali do jiného kupé, kde bylo v okně sklo a daly
se zavřít dveře. Potřebovali jsme se v noci vyspat, měli jsme před sebou těžký den.
Před usnutím jsem myslel na nadcházející setkání s matkou, a tu jsem si vzpomněl, jak jsem loni
nečekaně potkal v kostele Ala a Carolynu. Začal jsem se modlit a ptal se Boha, proč tenkrát všechno tak
dobře vycházelo, ti dva se objevili v Lugansku jako na zavolanou a poskytli nám tolik potřebnou duchovní
podporu, a matčin nádor se nakonec ukázal jako nezhoubný; ale teď najednou se něco zvrtlo a hned je
všechno jinak.
Rakovina. Co horšího už může být? Bože, vždyť na ni umřel můj otec! A Lízin také… To k nim má
přibýt i moje maminka? Dej, Bože, ať se to nestane. Jak a v co bych pak mohl věřit?… Ach, Bože, odpusť,
nechtěl jsem tím říct, že v Tebe nevěřím. Ale nemohu se té otázce vyhnout: Proč nám neštěstí znovu klepe na
dveře? Proč?… Vtom jako by někdo zarazil moje nářky - pššt, jen si nezoufej - a uviděl jsem Ala, jak se na
mě usmívá. Viděl jsem ho však jako v mlze a zmizel dřív, než jsem se ho stihl zeptat, co mi chce říci… Ráno
jsem si na to vzpomněl, ale v denním shonu se mi noční přelud hned zas vytratil.
Bylo pro mě moc těžké vidět matku ve stavu absolutní skleslosti a sklíčenosti. Já, moje žena i
Georgij jsme se tvářili, že přesně víme, co je třeba dělat, a také jsme to dělali. Znovu jsme matce zajistili
všechny potřebné léky a vyhledali ty nejlepší doktory. A zdálo se, že jsem měl úspěch i se svou laickou
psychoterapií. Přesto vše jsem se nemohl dočkat, až zase půjdu do kostela...
V neděli jsme s manželkou skromně zaujali místa v domě Páně, v poslední řadě, kde se střídali
zvědavci, kteří přicházeli a odcházeli. Nechtěli jsme se hned vidět s bratry a sestrami a odpovídat na
obligátní otázky, jak se máme. Co bychom odpověděli? Že dobře, když to není pravda? A říkat, že to za nic
nestojí, že jsme přijeli proto, že nám stůně maminka, nám nepřipadalo v té chvíli nejvhodnější. Určitě by
následovalo vzdychání, litování a nové otázky.
Modlili jsme se s ostatními věřícími a já se v myšlenkách zatoulal k Parkerovým a při tom jsem si
uvědomil, že vlastně na ně pořád myslím. Vzhlédl jsem, jako bych doufal, že uvidím Ala – nikoli zamlženou
snovou siluetu, ale opravdického Ala Parkera – a vskutku jsem ho uviděl! Tak jako loni seděl v přední řadě –
50
kouzlo se do puntíku zopakovalo. Zavřel jsem oči, ještě jsem tomu nevěřil, bál jsem se, že se pletu, že je to
jen mé zbožné přání. Když jsem je ale za okamžik otevřel, seděl Al pořád na svém místě. Jen tak tak jsem se
udržel, abych radostí nevykřikl. Stěží jsem se pak soustředil na kázání Garyho Hilliarda, v duchu jsem
poháněl kazatele i čas.
Konečně všichni vstali. Tentokrát jsem už nečekal, jako posledně, až bude Al sám, a s otevřenou
náručí jsem běžel k němu. Spatřil mě, omluvil se ostatním a vykročil mi naproti. Objali jsme se.
„Příteli, jak to přijde, že jsme zas oba ve stejnou chvíli přijeli do Luganska? Taková souhra náhod je to možné?“
„Třeba to není souhra náhod.“
„Carolyn je tu s tebou?“ rozhlédl jsem se. „Nějak ji nevidím.“
„Není tu… Ahoj, Lízo!“ všiml si mojí ženy, která se Američanů pořád trochu styděla, i když šlo o
naše přátele. „Přijede příště.“
„Příští rok?“ zeptal jsem se ho s neskrývaným rozčarováním.
„Ne. Ještě letos… Pojď sem, děvče (objal Lízu), jak se máš?“
„Dobře. (Líza věděla, jak se odpovídá v Americe.) A jak se máte vy? A Carolyn?“
„Okay. Carolyn přijede v květnu.“
“To je bezva!“ zvolali jsme s Lízou oba naráz. (Čím to, že jsme k těm americkým manželům tak
přilnuli? Přáli jsme si je vídat častěji a déle, mluvit s nimi, vyptat se jich na spoustu věcí, hlavně ohledně víry
v Boha a Svatého Písma.) „Tak to nás musíte přijet navštívit do Alušty. Máme tam moře - budete koukat, jak
je krásné! A hory...! A vůbec celý Krym je jedna báseň.“
„Díky za pozvání. Nejsem si ale jistý, jestli v květnu přijedu i já. I když tu máme spoustu práce
s výstavbou modlitebny a také v lutuginském dětském domově. A vy žijete v Aluště nebo tady? Nějak se v
tom nevyznám,” usmál se Al.
“V Aluště. Sem jsme přijeli, tak jako loni, kvůli...” Zarazil jsem se. Nechtěl jsem hned začínat o
našem největším problému, ale stejně mi nic jiného nezbývalo; dříve či později jsem to Alovi říct musel.
“Kvůli mamce. Podívat se na ni...” zkusil jsem ještě trochu kličkovat. Al se však okamžitě dovtípil.
“To děláte moc dobře. Jak je na tom maminka se zdravím?”
“Není to žádná sláva.”
“Stůně?”
“Ano.”
“A co je jí?”
“Má nádor. Tentokrát asi zhoubný, bohužel. Ale ještě se to bude ověřovat.”
Al Parker pokýval hlavou. “To je mi líto. Potřebujete od nás pomoc?”
“Díky. Já myslím, že si poradíme.”
“Budu se za vaši matku modlit. Ne, počkejte,” dodal, když viděl, že se lidé rozcházejí a není tu
nikdo, kdo by nám překážel; “pomodlíme se spolu.”
Oba dva nás vzal za ruku. “Drahý Ježíši, náš Spasiteli, právě jsem se dozvěděl o zhoršení nemoci
naší sestry Valentiny. Ačkoli ještě nepodstoupila křest, přimlouvám se za ni u Tebe. Dej, aby našla cestu k
Tobě, dej, ať pocítí Tvoji lásku. Smiluj se nad ní, odpusť jí její hříchy a dej, ať se uzdraví. Vzývám Tě jako
nejlepšího léčitele světa. Amen.”
“Amen,” opakovali jsme po něm. A já se podivil, jak stručně a prostě přednesl svou modlitbu prosbu. Teprve později jsem si uvědomil, že i přes všechnu stručnost zahrnovala významy, jež jsem v tu
chvíli nepostřehl.
Především se v ní Al obracel k Všemohoucímu nejen jako ke Spasiteli, ale i jako k nejlepšímu
léčiteli, kterým byl Boží Syn. A řekl také: vzývám Tě, což bylo víc než obvyklé prosím Tě, nebo modlím se
k Tobě, a vyjadřovalo úpěnlivou prosbu.
Al Parker byl stále zaneprázdněný, do návratu domů mu zbýval už jen týden, a já měl s matkou
hodně starostí, takže jsme se přes den moc nevídali. A když jsem večer zaskočil do kostela, buďto vykládal
dětem Písmo, nebo byl zabraný do diskuse s bratry a sestrami, anebo řešil technické otázky, zda koupit či dát
postavit dům, aby měla zdejší téměř stočlenná obec baptistů svou vlastní modlitebnu. Pořád kolem něj byla
spousta lidí, soukromí měl snad jenom večer, když šel spát. Oblíbili jsme si ho nejenom my s Lízou, ale
každý, kdo se s ním seznámil.
51
Týden uplynul, nastalo loučení. Po bohoslužbě se kolem Ala seskupili snad všichni členové
baptistické církve, děkovali mu, vzkazovali pozdravy Carolyně i bratřím a sestrám v Hendersonu. Přesto si
Al našel chvilku, aby mi představil jednu ze sester.
“Tohle je Jevdokije. Vede skupinku, která modlitbou pomáhá nemocným.”
“My se nejen modlíme, ale děláme vše co je v našich silách, abychom zajistili léky, ošetřování,
sestřičky a lékaře, když je třeba. Takže se na nás kdykoli obraťte. Budeme rádi.”
“Děkujeme. Zdá se, že situace je taková, že vás budeme muset obtěžovat,” řekl jsem. “Mamka se
zřejmě nevyhne operaci. Bohužel, zatímco loni mi už skoro schválila, že jsem přistoupil k víře - poté cojsme
jí v našem sboru vymodlili uzdravení -, dneska nevím, co jí mám říci, když chce po mně vědět, za co ji Pán
Bůh tak trestá.”
“To známe. Právě v tom vám můžeme pomoci. Jsem ochotná za ní přijít. Promluvte s ní a připravte ji
na mou návštěvu.”
“Dobrá. Zkusím to.”
Rozloučili jsem se s ochotnou sestrou i s naším přítelem, ale neodpustili jsme si jít se s ním rozloučit
ještě na nádraží.
“Všechno dobře dopadne. Věřím tomu. Věřte i vy,” řekl nám, když nastupoval do vlaku.
“Příteli, vyřiď Carolyně, že vás oba v květnu čekáme u nás v Aluště.”
“Díky. Pokusíme se k vám zajet. Buďte s Bohem. Ježíš vás miluje.”
Vlak se rozjel.
“Al nás opustil, problémy zůstaly,” řekl jsem a samotného mě má slova překvapila.
“Ty jsi k němu tak přilnul, že věříš, že má patent na pravdu, že snad dokáže ovlivňovat chod
událostí,” pronesla zamyšleně Líza, když se dívala za mizejícími vagóny.
“Věřím mu, jak jsem nikomu v životě nevěřil. Je pro mě ztělesněním víry. A také lásky a dobroty. A
nejenom on; i Carolyn. Prostě cítím, že nám je poslalo samo nebe. Myslím to opravdu tak, jak říkám. Ty víš,
že nabubřelé fráze nemám rád.”
Jestli setkání s Parkerovými bylo otázkou mlhavé budoucnosti, s Jevdokijí jsme se setkali brzy.
Maminčin stav se zhoršil. Příčinou nebyly ani tak bolesti a krvácení, jako spíš útrapy duševního rázu. Stále
víc propadala chmurným myšlenkám a uzavírala se do sebe.
Už aby měla po operaci, aby ji to tak netížilo, říkali jsme si s Lízou a snažili se jí to ulehčit seč jsme
mohli. Počet nemocných rakovinou rostl tak rychle, že byl sestaven pořadník na operace. Vyhledal jsem
všechny své známé lékaře a zašel jsem i za primářem Jeněnkem.
“Kdo u vás stůně?” polekal se, když mě uviděl. Věděl, že nedávno zemřel můj tchán.
“Mamince už je zase zle. Asi to bude recidiva, jak říkáte vy doktoři.”
“Udělám všechno, co bude v mých silách. Ale vaše maminka si musí projít všechna předoperační
vyšetření. Tady nelze nic vypustit ani uspěchat.”
Konečně jsme věděli datum operace a já se odhodlal promluvit s mamkou o Jevdokijině nabídce.
Napoprvé odmítla, ale později, už v nemocnici, se rozmyslela.
“Všimla jsem si, že tu otevřeli nemocniční kapličku. Prý si to přáli pacienti. Já tam ale nechodím.
Ani pořádně nevím proč. Nějak se mi tam nechce. A tak si říkám, jestli mě ti tvoji baptisti ještě neodepsali.”
“To víš, že ne!” kvapně jsem ji ujistil. “Ještě dneska zavolám Jevdokiji. Rozhodla jsi se správně,
maminko. Však uvidíš, že se ti uleví. Už teď se za tebe - Líza a já i celá naše církev - modlíme. Modlíme se,
protože věříme v sílu modlitby a v Pána Ježíše Krista.”
Ještě ten den navštívila mou matku Jevdokije se dvěma sestrami a nazítří nám radostně hlásily:
maminka vypadala jako někdo, komu zasvitl paprsek naděje.
Trošičku se mi ulevilo. Jistě je lepší přistoupit k tak závažné věci s důvěrou a nadějí, nežli se předem
vzdávat.
Operace se zdařila a následující vyšetření a testy to potvrdily. Nicméně to byla teprve první etapa
boje s nemocí. Mamku čekalo ozařování a chemoterapie, což značně vyčerpalo její organismus a žádalo si od
ní mnoho vůle, statečnosti a trpělivosti. I v tom jí byla ku pomoci Jevdokije se svými sestrami.
52
Během následujících dvou měsíců jsme za matkou ještě několikrát přijeli, abychom ji morálně
podpořili. Zhubla, neměla chuť k jídlu a skoro nespala. Ale nevzdávala se, protože uvěřila, že může zápas se
zákeřnou chorobou vyhrát.
53
BŮH MÁ SVŮJ ZÁMĚR. I SE MNOU.
Jak jsme se s Lízou neměli modlit a děkovat Pánu Bohu, když nám poslal takové přátele,
jakými byli Al a Carolyn, Jevdokije a další bratři a sestry z baptistické církve v Lugansku i v dalekém
Hendersonu! Ano, i v americkém Hendersonu. Říkali nám to Parkerovi, Gary Hilliard i Dalton Jones. A my
nemohli než chválit v modlitbách Ježíše Krista. Obdivoval jsem Jeho Boží záměr, když jsem si zpětně
vybavil řetěz pro mě tak významných událostí: že Bůh zaměřil kroky svých věrných služebníků přes oceán, a
to až na vzdálenou, neznámou Ukrajinu, do jakéhosi, málem bych řekl Bohem zapomenutého Luganska.
Dobře jsem ale věděl, že Bůh na nic a na nikoho nezapomíná, zná a pamatuje si každého z nás, i kdyby ten
človíček žil na konci světa.
Znovu a znovu jsem to v duchu probíral, a vždycky na konci mých úvah stála táž překvapivá
myšlenka: Pán Bůh má svůj úmysl či záměr s každým člověkem, a tedy i s mou matkou - i se mnou. Je to
jasnější než slunce na obloze.
Ale naplňovat Boží záměr, to vůbec nejde snadno. Poněvadž my lidé jsme nedokonalí, často
bloudíme v labyrintu vezdejšího života a podléháme pokušením, děláme ústupky svým lidským slabostem a
tělesným žádostem, zapomínáme, že neseme odpovědnost před Stvořitelem a mnohdy jednáme i proti Jeho
vůli. A pak se chytáme za hlavu: co jen to do mě vjelo? – Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh ...
nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet... píše Apoštol Pavel v 1. listě
Korintským.
Matka se velmi zvolna, ale přece jen navracela k životu. A já jsem se ji při svých návštěvách snažil
přivést k myšlence, aby za to vzdala dík Pánu Bohu, aby se se mnou aspoň pomodlila.
“Ale mě zachránili lidé – doktoři!“ Tak to cítila a viděla. „Ty říkáš, že mě zachránil taky Pánbůh?
No, nevím. Možná, snad... Chceš po mně, abych se modlila? Nespěchej. Já si to rozmyslím.”
Cosi ji pořád pevně drželo v jejím neznabožství. A já zvolna začínal chápat, že to není ani tak cosi,
jako spíš kdosi. Tenkrát jsem se mu však ještě neuměl postavit.
Líza, já i naši přátelé ve víře jsme společnými modlitbami vyrvali maminku ze spárů smrti. – A satan
nechtěl dopustit, aby, jako my, nabyla víry a došla spasení, aby uchránila svou duši a svěřila ji do rukou
Všemohoucího. A tak se dal do urputného zápasu, aby ji přese všechno zahubil. Bohužel, my jsme to v té
chvíli netušili. Projevovalo se to velmi pozvolna a zcela jinak než dosud.
A život zatím šel, jak se říká, svou cestou. V Aluště na nás čekala spousta věcí, které jsme již dlouho
odkládali. V zaměstnání se mi nakupila halda problémů, z nichž hlavním bylo zaměstnání samo.
Bašmakovci a Selemáci válčili nejen o vliv, ale i o politickou moc. A k tomu potřebovali média. A
jak už bylo řečeno, prostředky, které používali, aby si podmanili sedmou velmoc, byly čím dál tím účinnější.
Novinářům a redaktorům, ale i soukromým vlastníkům médií už neuštědřovali jen lekce, ale taky je zabíjeli.
Redaktoři a vydavatelé se stali prvními obětmi nesmlouvavého boje mafií, v němž hrála klíčovou roli
administrativa tehdejšího ukrajinského prezidenta Kučmy. A na Krymu to navíc mělo specifický kolorit úsilí
o skutečnou autonomii.
Autonomní republika Krym měla svého vlastního prezidenta Leonida Meškova, který se, podobně
jako krymská autonomní vláda, orientoval na Moskvu. Kyjev z toho byl bez sebe vzteky. Člověk mohl mít
dojem, že někdo úmyslně soustředil na našem poloostrově takové množství hořlavého a výbušného
materiálu, jaké se nevyskytovalo v žádné jiné oblasti Ukrajiny, a že ten někdo počítá s tím, že dojde ke
vznícení a explozi.
A situace mohla skutečně explodovat každým dnem a každou hodinou. Aby toho nebylo málo,
vstoupili do hry ještě Tataři, které Kučmův předchůdce, „moudrý a prozíravý politik“ Leonid Kravčuk
prohlásil za oběti sovětského totalitního režimu, jež mají právo na návrat do vlasti. A tak se přihrnuli z
54
Tatarstánu a jiných koutů bývalého Sovětského svazu a požadovali navrácení svých odvěkých území.
Všichni chtěli své místo na blahodárném krymském slunci.
Vladimir Iljič Ševjov, hlava mafie, jinak kandidát na funkci mluvčího Krymského parlamentu a ve
svých snech i jeho budoucí předseda, byl přítomen na všech zasedáních Nejvyšší rady Autonomní republiky
Krym, přitom nechyběl na žádném mítinku a vystupoval ve všech rozhlasových a televizních pořadech
(zvláště na prvním kanále krymské televize) a ze všech sil tam všude prosazoval a protlačoval své dítko,
Stranu hospodářské obrody Krymu (SHOK). Ale ani to mu ke štěstí nestačilo. Potřeboval ovládnout také
aluštské televizní studio.
Omotat si nás kolem prstu měla za úkol zdejší filiálka jeho strany, které šéfoval nám již známý
Olinek Rudman. Bylo by pro něj jednodušší rovnou celý náš tým rozehnat, než nás nutit jednoho po druhém,
abychom nazírali události “selemskou optikou”. To ale nešlo; kde by sehnal náhradu? Najít zkušené
hlasatele, kameramany, režiséry zpravodajství, bylo problémem v Jaltě i Simferopolu, natož v Aluště. Lidi
těchto nedostatkových profesí nebylo odkud přetáhnout.
“Co je, Tamaro?” ptám se své kolegyně ve studiu.
“Ále, praštím s tím a odjedu pryč,” odpovídá mi s pláčem na krajíčku. “Poslední dobou jsem
vyslechla už ledacos. Ale tohle...” tiskne si k očím kapesníček. “Téhle chátře není nic svaté, rozumíš? Tak
proč bych čekala, až přejdou od slov k činům?”
Během těch několika týdnů, kdy jsem byl v Lugansku, Selemákům zas povyrostl hřebínek. V celé
Aluště vládla jejich zvůle. Lidé se báli. Tamaru rozhodilo to, co se stalo nedávno, když za ní přišla do
televize její dcerka, a Olinkovy oprsklé gorily, které tam vystávaly ve dne v noci (jako, že pomáhají s
vysíláním a zajišťují “ochranu objektu”), se začaly o desetiletou žabku otírat.
“Jak otírat?” ptal jsem se nechápavě.
Tamara mi to vysvětlila.
“Jak? To je hezounká holčička! povídali a koukali, co já na to. Celá maminka. Ještě malá, ale za
hřích už by stála!... A ještě horší narážky. Musela jsem se okamžitě sebrat a odvést Lenku domů... Už jsem
volala našim do Magnitogorska. Sondovala jsem, jak to tam vypadá. Čert mi napískal, abych chodila do
Alušty! Však mi rodiče říkali: co hledáš na Krymu za štěstí? Tam je to dobré akorát na rekreaci... Mně se tu
ale líbilo. Škoda. Teď už je jasné, že budu muset zas do Ruska,” říkala a smutně vyhlížela oknem. “Nu, život
se mnou pěkně zatočil. Ptám se sama sebe, proč zrovna nás a proč právě mě musely potkat takovéhle věci.
Proč všechno nemohlo jít normálně? Založili jsme televizní studio, tak bych čekala, že v něm budem
normálně pracovat a dělat dobrou práci...” Náhle se ke mně otočila: “Jé, já tě zdržuju; ty mi chystáš text do
vysílání.”
“Ano. Vlastně ne. Text ti sice chystám, ale nezdržuješ mě, poněvadž ho už dopisuju. Na. A uklidni
se, zbývá ti ještě deset minut. Vlastně víc, skoro dvacet... S tamtím máš samozřejmě pravdu. Je to otrava.
Všechno jde do háje, když to řeknu slušně. A ty nás chceš ještě opustit. Když je to ale tak, jak říkáš – a
chápu, že se bojíš o dceru -, pak bych tě asi těžko přemluvil. To fakt nestojí za to riziko. Ale budeš nám tady
chybět, jestli odejdeš.”
“A co budeš dělat ty?”
“Já? Já budu hledat chrám.”
“Myslela jsem, co budeš dělat v práci. Ale, když už ses o tom zmínil: ještě jste ho nenašli?”
“Nenašli. Neměli jsme kdy. Byli jsme přece v Lugansku kvůli matčinu onemocnění. Ale máme i
jednu dobrou zprávu.”
“Vážně?” Znělo to, jako by chtěla říci: to ještě jsou nějaké dobré zprávy?
“Moc jsme si přáli, aby k nám přijeli Parkerovi. A dneska mi poslali mail, že přijedou.”
“To jsi rád, viď?”
“To víš, že jsem. Ale teď už tě nesmím rušit. Za sedm minut vysíláme. Ještě nakouknu do studia,
jestli je všechno připraveno, podívám se, jak ti to půjde a pak se s Lízou vydáme do hor.”
“A kam?”
“Za arboretum. A ještě výš. Chceme ten kostel najít dřív než přijedou Parkerovi. Slíbili jsme jim to a
už jsme ztratili hodně času.”
“Tak ať ho najdete. Jste šťastní lidé. Už tím, že hledáte a máte čemu věřit.”
55
CHRÁM AMARNOST TOHOTO SVĚTA
Ano. Věřili jsme a dlouho jsme hledali. A já jsem čím dál víc prahnul uslyšet Boží Slovo. Opravdu
se to podobalo žízni, jež ve mně léta rostla. A teď jsem cítil, že už jsem blízko životadárného pramene.
Vydali jsme se s Lízou za město a stoupali jsme vzhůru směrem, který nám označila Alla Ivanovna
(vyzpovídala kvůli nám věřící všech konfesí) a po nějaké chvíli jsme uviděli prostý železný plot s dokořán
otevřenou branou a za ním nízkou budovu, na níž byla tabulka s nápisem Modlitebna evangelických
křesťanů baptistů. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil jsem, že je to přesně to místo, které vyfotografovali
Parkerovi: úchvatný výhled na Aluštu a na široširé mořské panoráma, jaký by nebyl možný z města
obklopeného horami.
“To je nádhera!” vydralo se mi z úst. “To je nejkrásnější místo daleko široko.”
“Také jsme si to říkali,” pravil pomenší mladý muž atletické postavy. Vítám vás. Pozdrav vás Pán
Bůh. Pojďte dál. Jmenuji se Ivan Bondarenko. Říkejte mi Váňo. A tohle je moje manželka Ljuba.”
“Moc nás těší.” Oba dva jsme se představili a paní Ljuba hned promluvila k věci:
“Dlouho nám tvrdili, že pro stavbu naší modlitebny nemají nikde místo. Ale prosili jsme Boha, a
páni z magistrátu nám ‘jako’ vyšli vstříc. Prý jestli chcete stavět, tak jedině na Turistické ulici – to je tady -,
nic jiného vám nabídnout nemůžeme... Počítali, že to odmítnem, protože je to tak zastrčené, daleko od
centra. Jen ať se projdou do kopečka, baptisti jedni! neskrývali před námi pohrdání. Jenomže my, sotva jsme
tohle místo uviděli, hned jsme si s nimi plácli... Ale copak, Věňko, vždyť my už přece chodíme!” řekla
přibližně dvouletému chlapci s velikými modrými kukadly, jehož držela v náručí. „Ukaž nám, že umíš
chodit! - Už to nemohl dojít; je to na něj moc velká štrapáce,” vysvětlila nám. “Tak utíkej!” postavila synka
na zem a ten se rozběhl k modlitebně.
Hned jak jsme vešli dovnitř, byli jsme příjemně překvapeni. Vnitřek modlitebny prostupovalo světlo.
To bude rozmístěním oken, napadlo mě. A opravdu. Okna byla ve všech čtyřech stěnách a protože dům stál
na vyvýšeném místě, padalo dovnitř světlo ze všech čtyř světových stran. Až na dvě zadní místnůstky to
vlastně byl jen sál s lavicemi. Žádný oltář, žádná kazatelna, žádné svaté obrazy, přízdoby ani zlacení; pouze
na čelní stěně nápis: Bůh je láska.
“Jakpak tu asi probíhají bohoslužby?” pošeptal jsem Líze, neboť se k nám již blížil pastor, pohledný
asi pětadvacetiletý muž s kudrnatými vlasy, živýma očima a pravidelným osmahlým obličejem. Kdyby měl
trochu jiný nos, soudil bych, že měl africké předky.
Poté co jsme se pozdravili a společně pomodlili, vyzval nás a další přítomné věřící, abychom otevřeli
své Bible a našli si, co praví první kniha Mojžíšova, první kapitola, verše 27 a 28.
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je
stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: - Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji...
V další kapitole pak Bible praví: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou
se jedním tělem. Ne nadarmo Písmo Svaté už na samotném začátku obrací naši pozornost k tomu, jak je
důležitý - jak bychom řekli dnes – ‚institut manželství’. Ve druhé kapitole – verše 22 až 24 – se dočítáme:
A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. Člověk zvolal:
“Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.”
Co myslíte, proč právě – a zvláště! – k tomuto zaměřuje Starý zákon naši pozornost? Hle, Bůh stvořil
člověka a z jeho žebra stvořil ženu a pravil jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
A pastor si hned sám odpověděl:
“Ano, svědčí to o tom, jak velkou důležitost Hospodin těmto věcem přikládal. Pán Bůh zajisté měl
svůj přesný plán. Počítal nejen s tím, že stvoří zemi, oblohu, rostliny, živočichy, ale i člověka, aby byl jeho
obrazem, přičemž zdůrazňoval zvláštní význam a důležitost toho, o čem jsem právě hovořil - onoho ploďte a
množte se.”
Pastor mluvil obšírně a důležitá místa opakoval, aby posluchači neztratili nit. Bylo zřejmé, že je to
dobrý kazatel, tím spíš, že kázal na aktuální téma.
“Bůh usídlil Adama a Evu v zahradě Eden, kde měli vše, čeho jim bylo k životu zapotřebí. Poté však
musil učinit krok, jenž Jemu samotnému nebyl milý: vyhnal Adama a Evu z ráje, poněvadž neposlechli
svého Otce. Ochutnali zakázané ovoce ze stromu poznání, zhřešili a tím ztratili nesmrtelnost. Hřích, který
vstoupil do jejich života, pronásleduje od té doby nás - jejich potomky; a bohužel se rozrůstá. Lidé jsou
vynalézaví na nejrozličnější nepravosti. Začali porušovat i základní zákony, jež jim dal Bůh a jež se týkají
například posvátnosti lidského života. Zde mám na mysli i to, že se přestali řídit Božím příkazem: jděte a
56
množte se. Nepopírám, že lidstvo dosáhlo počtu, který již překročil šest miliard. A mohlo nás být mnohem
víc, kdyby člověk na člověka nevztahoval ruku. Na to neměl a nemá nikdo právo. To je zločin. Nikdo
nemůže brát život jinému člověku. Je to hřích. Tím spíše, když ho bere bytosti, která se nemůže bránit. Ano,
mám na mysli potraty. Potrat je atentátem na to nejsvětější co máme; je to atentát na Život!
Lidé si hledají různé výmluvy. Že už mají dost dětí, a tak už další nechtějí, že nemají kde bydlet
anebo mají malý byt, málo peněz a podobně. Bůh však říká, že děti jsou to nejkrásnější na světě. Pán Ježíš
přece pravil: Nechte děti přicházet ke mně. Ježíš Kristus vždy zdůrazňoval, že Pán Bůh ví, čeho je nám třeba
a dával a dává nám chléb náš vezdejší. Něco vám povím, bratři a sestry. Nevěřím, že dva dospělí, zdraví a
pracovití lidé nedokáží uživit, jak někdo říká, ‘přebytečný krk’. Vím, že dnes se u nás na Ukrajině žije těžko.
Ale není to přece navěky! Na to se nemohou vymlouvat rodiče, kteří nechtějí dítě proto, aby si
nekomplikovali život. Stejný přístup mimochodem vidíme i na blahobytném Západě.
Naše církev se vždy stavěla proti potratům. Proč? Protože tak to stanovil Pán Bůh. V Epištole
Svatého Pavla k Římanům, kapitola sedmá, verš druhý, stojí psáno: Vdaná žena je zákonem vázána k
žijícímu manželovi... Ano. Ti dva jsou spolu sezdáni pro šťastný společný život a - což zvláště zdůrazňuji -,
aby zabezpečili pokračování lidského rodu.
I vědci, sociologové a lékaři jsou proti potratům. Bijí na poplach kvůli tomuto fenoménu, jenž
zachvátil dnešní moderní společnost, která otázku bytí či nebytí nového života řeší takto jednoduše. S tím, že
potrat je vražda, si samozřejmě hlavu neláme. Ano, drazí přátelé; nejnovější výzkumy prokázaly, že v mnoha
případech, kdy se potrat provádí těsně před, nebo, co hůř, ještě po lékařsky stanoveném termínu, žije už
zárodek svým životem. A není to jen obyčejný zárodek, jak se myslelo donedávna. Je to živá bytost, která už
má vyvinuté nejen ručičky a nožičky a další tělesné orgány, ale už se jí vyvíjí i mozek. Ten tvoreček už
pociťuje teplo, zimu, radost, bolest, hlad. Dokonce reaguje na hudbu. A toho tvorečka náhle ti, kteří jej
počali, odsoudí k smrti. Potrat je prostě vražda! A jedno z hlavních Božích přikázání zní: nezabiješ! Ten, kdo
udělá potrat, spáchá vraždu, smrtelný hřích.
Ještě jednou se vrátím k Epištole Svatého Pavla k Římanům, tentokrát to je kapitola šestá, dvacátý
třetí verš: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Hle, jaká
se zde rozevírá propast: buď smrt, anebo věčný život.”
Byl jsem zvědavý, jak budou věřící reagovat na pastorovo kázání. Téma bylo, alespoň pro mne,
trochu nečekané. A nastolil je docela mladý člověk s poměrně krátkou životní zkušeností. Nicméně jsem
viděl, že věřící přijali kladně kázání i způsob, jakým bylo předneseno.
Takřka od prvé návštěvy jsme se já a má žena cítili v baptistické modlitebně jako doma. Naši noví
bratři a sestry v Kristu nás přijali velmi srdečně a vlídně, rychle jsme se se všemi seznámili a s mnohými
spřátelili. A pastor Alexandr Majkan mě hned začal zapojovat do života náboženské obce. Konkrétně tak, že
mě poprosil, zda bych mu nebyl nápomocen při komunikaci s těmi členy obce, kteří jsou o hodně starší než
on, takže se před nimi cítí trochu nesvůj. Nebylo se co divit, mnohým z nich mohl být i vnukem. Kromě toho
mě začal zvát i na zasedání staršovstva*.
“Ale já ani Líza přeci ještě nejsme členy církve,” zkusil jsem namítnout.
“Na tom nesejde. Však vidíte, že vás bratři a sestry berou, jako byste jimi byli. Přijmeme vás na
nejbližším shromáždění. Práce nečeká.”
“Ale my ještě nejsme ani pokřtění...”
“Nepochybuji, že budete. Nemám pravdu?” Pastor se usmál a, jak měl ve zvyku, široce při tom
rozevřel oči a jeho úsměv vyzařoval nakažlivé veselí. “Umíte navázat kontakt s lidmi, toho jsem si všiml
hned, pomáháte nám s dostavbou modlitebny. Je moc dobře, že jste mezi nás přišli. A připravte se: budete
kázat.”
“Ó, na to já si ještě netroufám! Musím ještě pilně studovat Písmo. Teď je potřeba, abychom
dokončili stavbu.”
“Je potřeba jedno i druhé. Podívejte se (vyndal ze skříně nákres), takhle bude stavba vypadat, až
bude hotová. Musíme ještě přistavět hlavní trakt a dvě postranní křídla.”
“Ale to je dvakrát nebo třikrát víc, než dosud stojí!”
“Ano. Začali jsme od mála. Neměli jsme víc peněz. Tahle místnost, kde teď konáme bohoslužby, to
bude malá síň, poté co přistavíme velkou, pěknou a prostornou místnost, kam se vejde mnohem víc lidí.
Protože tady se už nesměstnáme.”
“Hleďme: jak se tak dívám na nákres, vidím, že stavba bude mít tvar kříže.”
57
“Ano. Tak jsme si to přáli. Bůh shůry uvidí ten kříž - naši modlitebnu a my mu v ní budeme vzdávat
chválu.”
“Hm, promiň, ale chceš snad říct, že už máme peníze na dostavbu? Já myslel, že nemáme nic moc.
Poněvadž všechno, co se teď buduje, děláme vlastnoručně. Sami stavíme podpůrnou zeď, sami si odlíváme
dlaždice na cestičky, sami instalujeme topení… nebo se aspoň pokoušíme.”
“Ano, máš pravdu. Ale já pevně věřím, že Pán Bůh dá, a my získáme prostředky. Modlíme se, aby
nám pomohl. Však už nám dal tyhlety formy na odlévání dlaždic.”
“Dal? A jak? Odkud se tu vzaly?”
“To bys rád věděl, co?”
“To víš, že mě to zajímá: jak Pán Bůh dává a pomáhá. To je právě to, co ještě nevím a co bych se
chtěl dovědět. Ale s nebe ty formy asi nespadly...”
“Tak víš co? Já ti to prozradím,” zašeptal spiklenecky a hned na to se rozesmál. “Vyšli nám vstříc
sestry a bratři z Gaspry. Už dokončili dlažbu kolem své modlitebny, a tak nám ty formy předali. A my je také
pošleme dál, až budem hotovi s prací.”
Všechno se utvářelo k naší radosti. Konečně jsme našli aluštskou baptistickou obec a dobře jsme do
ní zapadli. Mohli jsme chodit na mše, měli jsme si s kým pohovořit.
Deptaly nás však problémy světského rázu. Chaos, který zavládl v celém postsovětském prostoru,
ničil každého. Byl-li za socialismu totální nedostatek všeho zboží s výjimkou peněz, za něž však nebylo co
koupit, pak v kapitalismu, který si říkal tržní ekonomika, byly zas nedostatkovým zbožím peníze. Zboží
bylo, kolik si jen člověk mohl přát, jenže nebylo za co si je koupit; a ještě k tomu nouze o práci. Spousty lidí
živily jenom příležitostné výdělky anebo čirá spekulace. A v každé z postsovětských republik si malá hrstka
přisvojila hlavní část národního bohatství - banky, hotely, restaurace, velkoobchody, doly, nerostné suroviny,
sanatoria, zemědělskou půdu -, a to převážně nezákonným způsobem. Chrapounovi, který se snažil všemi
možnými zákonnými i nezákonnými způsoby urvat co největší a nejtučnější sousto, byl jeho bližní ukradený.
Na jedné straně bylo znát duchovní procitnutí, kdy lidé, kteří předtím neměli svobodu svědomí,
počátkem 90. let houfně přistupovali na víru, s nadšením navštěvovali bohoslužby, přijímali Ježíše Krista
jako Spasitele a očišťovali se od hříchu; a na druhé straně bylo spousta těch, kteří se v hříchu přímo topili a
popírali nejodpornějším způsobem Zákon Boží a Boží přikázání. Neštítili se lži, podvodu, korupce, ani
vraždy. Když pak dosáhli moci – díky křeslu ve vládě či parlamentu anebo díky milionům dolarů v bance -,
přesvědčovali tito zbohatlíci sami sebe i nás obyčejné lidi, že jsou teď pány nad našimi životy. Koukejte,
jaké máme džípy, mercedesy, vily (a účty v zahraničních bankách, pochopitelně tajné, a daně platíme v
daňových rájích nebo je neplatíme vůbec). To v závorce už nahlas neříkali.
A skutečně to tak bylo, poněvadž vládli a poroučeli v tomto světě hříchu a přepychu, poněvadž to
byl jejich svět, jakkoli žalostný v očích Hospodina.
Možná i mnozí z toho panstva tušili marnost a ubohost své existence, hluboko v nitru cítili, že tím,
že došli na vrchol bohatství přes mrtvoly, sami se stali živými mrtvolami. Snad proto občas hledali způsoby,
jak by „obměkčili osud“. Nosili na krku veliké zlaté kříže, chodili na mše, někteří dali postavit i kostely, kde
jim pak jimi najatí popové museli odpouštět jejich hříchy - něco na způsob středověkých odpustků.
Ostře zazvonil telefon. To je pro tebe, říká Líza a podává mi sluchátko.
Chtě nechtě jsem musel odložit zednickou lžíci, s kterou jsem míchal maltu, obtížně jsem se
narovnal (už několik hodin jsem pokládal dlaždičky v koupelně) a zamířil jsem k telefonu.
“Haló?”
“Dobrý den,” pozdravil známý bodrý hlas. “Tak jak se vede? Cože nás někdy nepoctíte svou
návštěvou? Děláte chybu. Děláte moc velkou chybu. To my na vás nezapomínáme,” s lehkým náznakem
hrozby zaznělo v sluchátku.
Táhlo se to už druhý týden. Selemáci mi pravidelně volali, abych se u nich stavil, že projednáme naši
záležitost. Začalo to už dřív, právě když jsem se rozhodoval, zda mám dát sbohem televizi, do níž jsem vložil
tolik práce a energie, a kterou si už oni skoro přisvojili. A odehrálo se to tak, jak jsem vylíčil ve své knize
Drama svobody:
Ten ošumělý barák kousek od centra se těšil, i se svými obyvateli, nevalné pověsti. Petrovi však
udali právě tuhle adresu, a proto se tam po krátkém váhání vydal, tak lákavým se mu zdál jeho nápad zřídit
58
na Krymu zastoupení mezinárodní nevládní organizace Friendship Force. Jenže skutečný zájem o spolupráci
projevila jenom nechvalně známá Strana hospodářské obrody Krymu - SHOK, jejíž bossové nevynechali
jedinou příležitost, jak proniknout do některé ze seriózních struktur a obalamutit tam slušné, schopné a
pracovité lidi, aby na ně dělali. Tohle však Petr ještě tenkrát nevěděl.
“Je to společenská organizace mající za cíl vytvořit prostředí, v kterém se budou navazovat osobní
přátelství bez ohledu na hranice států, dále chce přispívat ke vzájemnému pochopení a spolupráci všech zemí
bez ohledu na politickou orientaci anebo stupeň rozvoje,” vykládal Petr a při tom si stále prohlížel úřadovnu,
jejíž interiér se ostře lišil od obrazu, jaký zvenčí skýtala budova.
“Friendship Force byla nominována na Nobelovu cenu míru za rok 1992 a její představitelé působí
ve více než šedesáti zemích světa. Jedním ze zakladatelů je i bývalý americký prezident Jimmy Carter, který
v ní stále aktivně pracuje. Mezi členy je mnoho osobností, které se těší velké společenské autoritě, například
guvernéři, kongresmani nebo olympijští vítězové. Tenhle prestižní klub má na Západě podobnou váhu jako
například známý Rotary Club.”
“A jak ta Friendship Force - Přátelská síla účinkuje?” zeptal se nenuceně, ba trošku žertovně na
pohled sympatický třicátník, který se Petrovi představil jako Gennadij Ivanovič Silin. Tenhle Krokodýl
Geňa, jak mu přezdívali, byl velmi vlivný boss, jenž zabodoval ve straně odvážnými a energickými akcemi
proti konkurenčním gangům. Při řeči přepočítával svazky bankovek, které se kupily na jeho stole. Byl to
pořádný balík.
“Regionální kluby posílají přihlášky do hlavního sídla Klubu v americké Atlantě, kde se vytváří
program výměn zástupců jednotlivých klubů, kteří cestují ze země do země a navazují přímé kontakty.
Taková cesta vyjde o třicet až čtyřicet procent levněji, než přes cestovní kanceláře.”
“Jak to?”
“Přijedou sem a vy je ubytujete u vás doma, a až pojedete vy tam, oni udělají totéž. Takže si platíte
jen letenku nebo jízdenku. Dá se říci, že je to klub rodinných výměn, přátelí se spolu celé rodiny. Třeba já
jsem se seznámil s americkými manželi - tedy já a moje žena -, byli u nás a moc se jim tu líbilo. A teď zase
my pojedeme k nim. Ale ještě výhodnější je, když se takové výměny účastní větší skupiny.
“Proč?” Geňa neplýtval slovy. Poslouchal mě a při tom stále počítal.
“Když letíte sám třeba do USA, tak vás letenka přijde skoro na tisíc dolarů, kdežto...”
“...když letí skupina, tak to se slevou vyjde na mnohem míň,” dořekl za mě.
“Přesně tak.”
“A proč s tím jdete za námi?”
“Protože vy jste solidní firma. (Geňa přestal počítat a zdvihl obočí.) Myslím to tak, že všechny
firmy, které jsou ve vaší sféře zájmů, patří i k vaší politické straně. A ta získává váhu. Politickou...”
Petr náhle ztratil chuť pokračovat. Měl-li prve než sem šel pouze jakési tušení, pak teď, když viděl,
jak se tu po stole povalují miliony a Geňa si je počítá zcela rutinním způsobem, jako kdyby to dělal tři sta
šedesát pět dní v roce, pozdě, ale přece mu došlo, že se ocitl v mafiánském doupěti.
Z ničeho si nic nedělají a ničeho se nebojí, honilo se mu hlavou. Docela klidně mě sem pustili. A
tyhle prachy jsou všemožnými způsoby vydřené a sedřené z každého z nás. Z babičky, která prodává
cigarety (stačí na ni udělat patřičný posuněk), ze stánkaře (stačí mu jednou dvakrát podpálit stánek),
z podnikatele v balíku (toho už popálíme žehličkou nebo kulmou, když nezaplatí). A všechny svoje ‘výdaje’
pak ještě naúčtují na náš vrub.
“Můžete mi říct, kdo vás pověřil, abyste organizoval zastoupení Friendship Force na Krymu?” zadal
mi ‘inkasista’ přesně zacílenou otázku.
“Tady je plná moc na moje jméno, kterou podepsal šéf Ukrajinské kanceláře Friendship Force.” Petr
položil na stůl elegantně po americku vyhotovený doklad, na nějž však Geňa jen pobaveně mrkl, jako by
říkal: na počítači se dá zfalšovat ledacos; v tom my máme bohatou praxi.
“Tohle by asi nesvěřili jen tak někomu, že ne?” řekl pak nahlas a usmál se.
“Jistěže ne. Nerozdávají to na potkání.”
Geňa přemýšlel, co teď. Má hned ‚popadnout bejka za rohy‘? Ale aby ho ten bejk nakonec
nerozdupal... Ten chlapík tady si počíná nějak moc suverénně. Docela klidně si sem vleze, jako kdyby snad
nevěděl s kým má co do činění, že sem si jen tak někdo netroufne strčit nos. Kdo za ním stojí?
“No, my jsme pro spolupráci s každým, kdo chce spolupracovat s námi. Víte co? Řekněte mi, kde
vás najdu. Kam vám můžu zavolat?”
Petr neměl chuť dávat jim na sebe spojení.
59
“Ještě jsme se nerozhodli, kde si zřídíme úřadovnu, jestli v Simferopolu nebo v Jaltě. Právě to
řešíme. Prozatím, když to bude naléhavé, můžete volat do hlavní kanceláře v Kyjevě. Tady jsou čísla.” řekl a
znovu zalitoval, že sem vůbec chodil. Teď už je u nich zaháčkovaný. Snad ale najde způsob, jak se
vysmeknout...
Zřízení kanceláře Friendship Force bylo, lze říci, v obecném zájmu. Přátelé přizvali Petra ke
spolupráci pro jeho dobrou znalost angličtiny i proto, že bydlel v Aluště, o kterou měli američtí zakladatelé
klubu zájem jako o jedno z nejkrásnějších míst na světě, jež má navíc i značný potenciál pro turistický
průmysl.
Jenže drastické události, ke kterým na Krymu stále častěji docházelo, nakonec cizince odradily. I
State Department už měl informace o dosud nevídaném a stále rostoucím řádění mafie, které proslavilo
Krym daleko za hranicemi.
Bašmakovci a Selemáci vedli spolu skutečnou válku, jejíž stopy byly všude patrné. Hovořilo se o
tom doma i venku na ulici a stále hlasitěji i v televizi a v rádiu. Čím víc pak bylo zdemolovaných barů a
restaurací, rozstřílených džípů, nevinných lidí zabitých při přestřelkách, tím rychleji ztráceli lidé trpělivost,
přestávali se bát a chtěli tomu udělat přítrž. A tak i Kolja Barketov odmítl otisknout v novinách a odvysílat v
televizi interview s řečeným Krokodýlem Geňou, kandidujícím za SHOK na poslance Parlamentu. Jak víme,
přišlo mu to draho. Ale i díky tomu konečně začaly krymské úřady chystat plány, jak potřít mafii a speciálně
SHOK, který si předsevzal, že získá kontrolu nad Krymským parlamentem. Zbýval k tomu už jen poslední
krůček, a tak každého, kdo stál v cestě, mafie bez milosti zneškodnila.
O Petrovi si snadno zjistili, že pracuje v médiích a že se právě snaží zprovoznit nový televizní kanál.
A hned začaly nepříjemnosti. Tu se objevily potíže s financováním, když banka náhle prodělala částku,
kterou slíbila půjčit na zprovoznění studia, tu zase zmizela dvě redakční auta a přicházely telefonáty (údajně)
z vedení Parlamentu, jež nám radily, jak máme zpravodajsky pokrývat volební kampaň.
A když Petrovi hned po útoku na Barketova začali pravidelně chviličku před půlnocí telefonovat a
zvát ho, aby znovu navštívil onen dům v centru města a znovu se setkal s Krokodýlem Geňou, musel tam
chtě nechtě jít a sešel se tam nejen s Krokodýlem, ale i s místopředsedou SHOK a pravou rukou samotného
Ševjova, a když mu tento pán dal jasně najevo, že od něj očekává spolupráci, vyvodil z toho jediný možný
závěr: nejvyšší čas se vypařit. Taková narážka je něco jako poslední varování.
“Možná to vidíš moc černě. Jiní taky hned neodcházejí z televize. A Ševjov je na obrazovce
krymské státní od rána do večera a nikomu to tam nevadí. Ta hlasatelka, co s ním každý den dělá hodinové
interview, mu div do pusy nevleze a hltá každé jeho slovo.”
“Já bych řekl, kam mu div nevleze, ale nechci být ordinérní. Řekni, jestli by sis mě mohla vážit,
kdybych se prostituoval před očima tisíců televizních diváků, jako to dělá ona!”
“Tak jak to budeš řešit? K něčemu už ses rozhodl, jak se mi zdá. Najdeš si jiné zaměstnání?”
“Ne, Lízo. Víš přece, jaká je tady nouze o práci.”
“Tak co uděláš?”
“Přemýšlím. Situace je mnohem horší než se domníváš.”
“Vyhrožují ti? Bože, málem bych zapomněla, co se stalo Koljovi.”
“Přímé výhrůžky nedostávám. Ale ani jemu nevyhrožovali, a - ještě dneska je v sanatoriu. A to
dopadl ještě dobře. Mohli ho taky odrovnat.”
“Ach Petře, to je hrůza!”
“Hrůza? Spíš běžná praxe. Náš každodenní život. Nestrkej nos kam nemáš a dělej, co chtějí kmotři.
Víš přece, kolik novinářů už zavraždili.”
“Ani mi to nepřipomínej. A tobě taky něco hrozí? To tedy musíme něco podniknout! Tak už mi
řekni, k čemu ses rozhodl.”
“Hm. Vzpomínáš si, jak tehdy, když jsem vytvořil Luganskou oblastní informační počítačovou síť
LOIPS, okamžitě se objevili komunističtí papaláši a chtěli si na tom mastit kapsy? Tak jsem se radši vrátil k
novinařině, udělali jsme s Koljou televizi, úplně z gruntu, na koleně – a zas se na ni přisáli příživníci. Ne ne.
Ani na tamty jsem nemakal a nebudu ani na tyhle.”
“Kam to spějeme? Do středověku?”
“Skoro. Už tu sedíme bez elektřiny, psát musím při svíčkách, voda teče hodinu denně, plyn taky
není, ven aby člověk za tmy nevycházel, večer a v noci se ve městě nesvítí. A ještě k tomu není práce.”
60
“Co tedy uděláme? Odstěhujeme se? Ale kam? Bylo by smutné opustit Krym. Jen si vzpomeň, jaká
to byla štrapáce, když jsme se sem stěhovali; a než jsme se tu zabydleli a zdomácněli. Co nás to všecko stálo.
A když to vezmem doslova, tak dneska bychom za byt nedostali zdaleka tolik, co nás stál. Ceny nemovitostí
katastrofálně klesly. Lidi teď z Krymu utíkají. Kdo by si to kdy pomyslel?”
“Máš pravdu. Katastrofální situace je ovšem nejen na Krymu, ale na celé Ukrajině.”
“Vzpomínáš, jakou jsi měl radost, když jsme se sem přistěhovali? Konečně bydlet u moře!… A teď
jsme tady -” bezmocně rozhodila rukama.
“To bylo v jiném životě. Ale tohle... Copak tohle je nějaký život? Pochop: mně nejde o to, že nám
chybí základní životní potřeby. Mně vadí, jak nám ten náš bídný život pořád otravují. A my se bezděky
učíme být slepí, hluší, němí, poslušní. Začíná to právě tím vypínáním elektřiny šestkrát denně a vypínáním
plynu a vody. Pak ti seberou práci nebo tě donutí pracovat za pár grošů, které ti dneska nevyplatí včas a zítra
vůbec. Jako třeba nám v televizi; tu nám teď mafiáni sebrali doslova pod rukama.”
“Bože, co se to děje? Kam se to řítíme?”
“Hm, tu otázku bych Pánu Bohu rád položil. Mimochodem, jestli se mi po něčem bude stýskat, tak
po naší církevní obci. Jestli jsme s něčím měli štěstí, pak jsou to tihle nádherní lidé, naši bratři a sestry.
Myslíš, že ještě někdy budeme takové mít?”
“Mluvíš, jako bychom se už stěhovali.
“Stěhujeme se. Ale ne tak docela.”
“Jak to myslíš?
“Tak, že se sice stěhujeme, ale nemusíme za sebou pálit mosty.”
“No, to jsem blázen.”
“Tak poslyš, jak to myslím: Octl jsem se v takové situaci, že bude nejlíp odsud zmizet. Aspoň na čas.
A z toho vyplývá, že odjedeme, ne ale natrvalo. Teď, v tuhle chvíli, ale odjet musíme.”
“Ale kam? Do Luganska? Kde tam budeme bydlet? A pracovat?”
“Práci bychom tam sehnali. Ovšem, co se týče bydlení, máš pravdu. S nemocnou matkou a jejím
manželem - to by se nehodilo. Ale o to teď nejde. Napadlo mě – co takhle přesunout se do Koroljova? Tvoje
máti tam má dvoupokojový byt.”
“A práce?”
“No, asi v Moskvě. Chvála Bohu tam ještě v televizi zůstali moji přátelé. Jevgenij Širokov, Vasja
Antipov, Valera Duplič, Vlad Listěv. Mohl bych to zkusit i přímo v Koroljovu. Tam zas je Saša Lisicyn;
jestli už není taky v Moskvě.”
“Hm.”
“Copak? Myslíš, že mě nechají ve štychu? Že už jsou pryč ty časy, kdy jsme všichni byli jedna parta,
jedna rodina?“
“O to nejde.”
“Tak o co?”
“Zapomněls, že Vlada Listěva zavraždili.”
“Bože! Nu ano. Jak jsem mohl... Vždyť jsou to sotva dva měsíce. Člověk... člověk se tomu vzpírá
uvěřit, smířit se s tím. Je to hrozně ponurá záležitost. Moc rychle a moc vysoko se vyšvihl, a to někomu
vadilo. Ale komu a co konkrétně…? Vraždí kolegy novináře jednoho za druhým. U nás na Ukrajině i v
Rusku. Zřejmě první oběť byl v Moskvě roku devadesát čtyři Dima Cholodov. A tady u nás Vadim Bojko.
Jakmile na ty, co nám dnes tak ztrpčují život, někdo něco vyšťárá, tak bác! a je po něm. A žádné stopy.
Vyšetřování jde do ztracena.”
“Ale vždyť v televizních rozhovorech pořád slyšíme: Už jsme vrahovi na stopě. Je jen otázkou
krátkého času, než ho dopadneme.”
“Jo ano, ano; jsou mu na stopě... Takových vykřičených kauz je aspoň deset a pořád nikoho
nechytili. A jádro pudla není v tom, že to páchají profesionální zabijáci, ale v tom, kdo si je najímá. A ti páni
sedí pořádně vysoko. Je to taková pyramida. Na vrcholu je ten, komu někdo překáží, tedy objednavatel
vraždy. Pod ním jsou organizátoři atentátu a teprv pod nimi samotný vrah či vrazi. Další ihned po akci
zajišťují krytí, to znamená, že uklidí vraha a pak matou stopy anebo vytvářejí falešné. I justice a policie často
vedou vyšetřování tak, aby se nikdy nedovedlo do konce. Další zas podplácejí nebo zastrašují koho třeba,
místo skutečného vraha podstrčí nepravého, a ten, pokud je odsouzený, octne se po roce, po dvou letech na
svobodě.”
“Fuj! Je to vůbec možné, že žijeme v takovém světě? A jak tohle všechno víš?”
61
“To ví každý, kdo s tím přichází nebo přišel do styku. Není to vůbec nic nového. Kdypak zabili
Kennedyho? Před více než třiceti lety. A známe skutečné pachatele? A víme, co byl skutečný motiv?
Neznáme a nevíme. A těžko se to dovíme. My dva určitě ne. Možná že ani Američani se nikdy nedovědí
pravdu. Všechno to zakamuflovali. Tenhle systém nájemných vražd byl propracován k dokonalosti před
desítkami let právě v Sovětském svazu. Nikdo už nezjistí, kolik ‚škodlivých elementů‘ odpravila tímhle
způsobem KGB. A nejen ona.”
“A kdo ještě, proboha?”
“Kdo? Například GRU, vojenská rozvědka Generálního štábu. Nebo americká rozvědka, která
zajišťuje bezpečnost ozbrojených sil. Ve fašistickém Německu to byl Abwehr. A dnes třeba takový izraelský
Mossad anebo britská MI6. Stačí? Nebo mám pokračovat?
“Nemusíš. To mi úplně stačí.”
“A tohle své vražedné počínání svádějí všichni na nejvyšší státní zájmy. Jsou to zrůdné systémy,
samotným státem počínaje. Vždyť - komu slouží tajné služby? Pochopitelně státu.”
“A dělá to tak každý stát?”
“Každý. Protože žádný stát nemůže existovat bez násilí. Tak je, bohužel, tenhle svět zařízen. Každý
stát se opírá o násilí. Podívejme se na to takhle: Musí se stát chránit před vnějšími nepřáteli? – Musí. Tak
před vnitřními jakbysmet. A to jak před ‘klasickými’ zločinci, tak před zločinci ve státní správě. K tomu je
nutná policie, soudy, vězení, zkrátka a dobře systém násilí. Samozřejmě i armáda – ta především. A teď se
vraťme k Dimovi Cholodovovi. Přece jsi o tom četla. V tisku se objevily náznaky, že snad vyšťoural něco
shnilého ohledně ruské armády, konkrétně ministra Gračova, našeho Paši Mercedesa. A Dima zaplatil
životem, když do toho jen zašťoural; ještě ani nic nezveřejnil... Takhle to tedy chodí.”
“Dost! Už nechci nic víc slyšet.”
“Uslyšíš ještě jinačí věci. My všichni toho ještě uslyšíme, až nám z toho bude špatně. Všechno je to
tak prohnilé, všechno je postavené na takové lži – jedna smrdutá kauza za druhou.”
“Dost, už s tím přestaň! Tebe to těší se v tom rejpat a pořád něco rozplétat, mluvit o tom a psát...
Prosím tě, pusť to z hlavy. Nech to plavat - a hned!”
“Nechám. Tím spíš, že mě to netěší ani trochu. To mi věř.”
“Opravdu toho necháš?”
“Vždyť už jsem toho nechal. Odešel jsem i z televize. Ale stejně se tomu nedá uniknout. To bychom
nesměli žít v takové době, v takovém státě, v takovém světě, kde rozhodují jen a jen peníze, kvůli kterým se
páchají všechny ty lotroviny. V tom máme prostě smůlu.”
“Mě pořád trápí jedna otázka. Jsi přece věřící. A já koneckonců taky. A tak se ptám: jak to, že Pán
Bůh tohle všechno dopustí?”
“To kdybych věděl... I když si myslím, že nejde o to, že Pán Bůh něco dopustí nebo nedopustí, ale o
boj mezi Dobrem a Zlem, který probíhá už věky věků, a teď podle všeho vrcholí.”
“Já jsem jen chtěla říct, aspoň si to myslím, že taková krutost, a řekla bych až zběsilost, dřív mezi
lidmi nebývala. Všichni jsou na sebe jak psi, nejradši by jeden druhého roztrhali.”
“Všichni ne. My dva přece takoví nejsme. A naši bratři a sestry v Kristu taky ne. Mimochodem, když
o nich mluvíme: pořád myslím na Ala a Carolynu. Měli by přece přijet. Musím zavolat do Luganska a zjistit
co a jak. Snad si, dá-li Bůh, vyšetří pár dnů a přijedou k nám. Moc rád bych je zas uviděl. Zeptal bych se jich
na to, na co ses ptala ty mě. Oni to přece musí vědět, proč je takový rozpor mezi učením Bible a
skutečností.”
Odpověď může být – a zdůrazňuji slovo “může” –, že vám Pán Bůh otevřel oči a dal vám pochopit
víc, než jste dosud chápali, řekla nám nedlouho na to Carolyn. Bůh nám ukazuje rozhraní mezi světem
Božím a tímto světem, kde se Jemu i nám, jeho stoupencům, staví do cesty satan se svými služebníky.
62
AL A CAROLYN V ALUŠTĚ
“Přijedou,” pronesl jsem šeptem. A hned nato jsem zvolal: “Hurá! Přijedou!” Jemně jsem
položil sluchátko, pohladil je a měl jsem chuť je políbit. Místo něj jsem políbil svou ženu, která se mě
zeptala:
“Kdy?”
“Asi za pět dní.”
“Jů, to se nestihneme připravit; honem musíš dodělat tu koupelnu!”
“Copak tady jde o nějakou koupelnu? Při-je-dou! Chápeš?”
“Už dlouho ses tak upřímně neradoval; jako dítě...”
“Ano, řeklas to správně: jako dítě. Vždyť Al a Carolyn mi dali poznat, že jsem Boží dítě. A ty se
mnou.”
Udělali jsme všechno, abychom se na návštěvu Parkerových dobře připravili. Nestihl jsem jen
doopravit balkón, což zachycuje jedna z fotografií, které nám po jejich návštěvě v červnu roku 1996 zůstaly.
Kde všude jsme s nimi tenkrát byli! V Alupce v paláci Voroncovových, v paláci Livadia v Jaltě a
také v Gaspře a v Gurzufu; a všude jsme se fotili a natáčeli videokamerou.
Al vchází do moře, usmívá se a rozpřahuje paže. “Tady je tak průzračná voda, že si v ní vidím
nohy.”
“To je normální!“ volám na něj, „pokud je moře klidné a nevlní se. U nás v Aluště je moře čiré jako
sklo. Zatím ještě není znečistěné.” V hledáčku kamery vidím, jak Al uléhá v mělké vodě a slastně přivírá oči.
Pláž je pomalu liduprázdná (a to se nachází téměř uprostřed města!). Domorodci si nemohou dovolit
rekreovat se u moře...
“My s Petrem jsme moc rádi, že se vám u nás líbí,” slyším Lízu, jak pečlivě vyslovuje, aby jí
Parkerovi rozuměli; a Carolyn jí stejným způsobem odpovídá:
“Tak trochu jsme vám nevěřili, když jste nám líčili krásy Krymu. Teď vidíme, že jste nepřeháněli.”
A druhý den se cestou do Jalty nemohla dost vynadivit, když jsme projížděli kolem růžových
plantáží, které tam ještě tenkrát byly, i když se o ně už nikdo nestaral, poněvadž zemědělská družstva
prakticky přestala existovat. Ale ty divukrásné růže ještě stále rostly po celém jihokrymském pobřeží. Skvěly
se na zahradách, v sadech a parcích, zdobily dříve udržované a ještě stále ne zcela zpustošené okraje
překrásné horské silnice mezi Aluštou a Jaltou. Okouzlená Carolyn se jen rozhlížela a šeptala: Roses and
roses and roses.
Nevlastnili jsme auto, a tak jsme jezdili po Krymu v žiguli, které jsme si pronajali i s řidičem. Vyšlo
nás to docela levně, poněvadž lidí, co si chtěli takto přivydělat, bylo tehdy víc než turistů. I jinak jsme se
snažili, aby Parkerovi co nejméně pocítili “radosti” našeho všedního života, jako například přemrštěné ceny,
nepořádek a zchátralost někdejší lázeňské perly Sovětského svazu, nestoudnost příslušníků dopravní policie,
chamtivost trhovců a kšeftsmanů; a aby neviděli přetékající nevyvezené kontejnery a u nich bezdomovce,
jichž bylo na našem slunečném jihu jako smetí, i ostře s nimi kontrastující mafiánské bossy, kteří se
vykláněli se samolibým úsměvem z okének svých meďourů a bavoráků a tvářili se, jako by oni byli jedinými
právoplatnými pány Krymu, jimž tady všechno patří.
Epizoda z našeho krymského cestování:
Na křižovatce (kde buďto můžete jet rovně na Jaltu, nebo zabočit k někdejšímu pionýrskému táboru
Artěk, nebo si dopřát odpočinek a pokochat se úchvatným pohledem na horu Medvěd a na moře) nás stopnul
hned celý kordón dopravní policie. Al a Carolyn trochu znejistěli, ale já jsem je uklidnil: to je silniční
kontrola.
63
Ukázalo se, že jsou tu nejen domácí krymští dopraváci, ale že zde hrají prim strážci pořádku z
hlavního města – učiněná Kobra 11. Od místních se tito kyjevští pistolníci lišili nejen naparáděnými
stejnokroji a zahraničními “žihadly”, ale především (jak se hned ukázalo) vyššími sazbami pokut, rozuměj
úplatků.
Náš řidič předpisy neporušil, přesto mu zkontrolovali řidičák, vybavení vozidla, motor a všechno co
se dalo, přísně ho vyslechli kam jede, koho veze a tak podobně, a to vše s jediným cílem: najít cokoli, čeho
by se mohli chytit a pak výmluvně naznačit možnost vykoupení...
Chtěl jsem zasáhnout, ale on mi řekl, že to vyřídí sám, ať se do toho raději nepletu. A nafintěný
superman v operetním stejnokroji mě seřval: Sedněte do vozu! Bavím se s řidičem a ne s vámi! Líza i
Parkerovi zatajili dech. Naše orgány umějí pouštět hrůzu! - to se jim nedá upřít.
Naštěstí se náš řidič, na pohled nenápadný človíček, vyznal v tlačenici a uhrál to s kyjevským
orgánem na pět tisíc karbovanců. Našim poldům by stačila trojka, ale tihle chtěli desítku, sdělil nám tiše,
když znovu sedl za volant, nastartoval a opatrně se proplétal obklíčením fordů a toyot s křiklavými nápisy a
velikými blikači made in U.S.A.
Tu náhle hrrr - pistolnící skočili do silnice, zuřivě pískali na píšťalky a mávali červenými
plácačkami. Pak rázem frrr - rozletěli se jako hejno vrabců. - Chtěli zastavit džíp pajero s krymskou
espézetkou, jenže on nezastavil, jen trochu přibrzdil, otevřelo se okénko, vysunula se ruka s masívním
zlatým náramkem a mrskla něco na asfalt; načež se sevřela a ukázala robocopům vztyčený prostředníček.
Jeden snaživý policista přiskočil k vozu, ale operetní superman ho gestem zarazil a sám spěchal - nikoli
stíhat nactiutrhače, ale sebrat to, co jim hodil pod nohy. Spokojeně mlaskl a ukázal bakšiš svým podřízeným:
tenhle má doklady i vůz v naprostém pořádku.
“Dobrých sto nebo dvě stě babek,” odhadl výnos bleskové akce náš šofér.
“Oh,” řekli Parkerovi a vyměnili si pohledy.
“U nás to bohužel takhle chodí,” povzdechl šofér. “I Bašmakovci a Selemáci mají svoje taxy, svoje
sazby a svoje možnosti. Tohle je zkrátka Krym.”
“Ano, i to je Krym,” nerad jsem přiznal. “Nejen růže u silnic a na pobřeží, ale i nejhorší mafie na
celé Ukrajině,” dodal jsem - a hned jsem se chyt za pusu.
“My víme,” reagoval Al Parker, “že jste nám nechtěli říkat, s jakými problémy se u vás potýkáte.
Nejsme ale slepí a vidíme, co se tu děje.”
“Hodně jsme o tom slyšeli, už když jsme ve dvaadevadesátém prvně přijeli do Luganska,” dodala
jeho žena.
“Něco jsem dokonce četl už v Americe,” vzpomněl si Al. “I u nás se o tom psalo.”
“Ovšem zdaleka ne tak barvitě, jak jsme teď zažili na vlastní kůži.”
“Prosím tě, Carolyno,” řekl jsem, “uměla bys vysvětlit, jak jde tohleto dohromady? Báječné moře,
učiněný ráj na zemi – a takové odporné jevy jako mafie, vraždy, vydírání, masakry, války gangů. A to je
všude; po celé Ukrajině. A v Rusku jakbysmet.”
Sám jsem se tomu divil, jak se mi ta úpěnlivá slova mimovolně vydrala z úst. Ale už se nedalo nic
dělat.
Carolyn otálela s odpovědí, zato Líza mě pokárala pohledem a já se jí hned šeptem omlouval: “Já
nerad. Samo mi to vylítlo z pusy.”
“Tos mi položil těžkou otázku,” řekla Carolyn po chvilce zadumání.
“Odpusť. Vím, že to nemusíme řešit zrovna teď. Mě jen irituje, jak může existovat tak těsně vedle
sebe taková krása a takový hnus. A ptám se, jestli to je anebo není Boží vůle. Ale teď to opravdu nebudeme
řešit. Ještě jednou se omlouvám. Radši se pokochejme pohledem na záliv.”
“Ano, je úchvatný,” řekla Carolyn procítěně. “Viď, drahý?”
“Souhlasím bez výhrad,” zakřenil se Al a mrkl na nás.
Projížděli jsme nad zálivem, u nějž leželo stulené městečko Gurzuf. Domky se rozběhly dolů po
křivolakých cestičkách, jako by závodily, který bude dřív u moře, a břeh se jako dlouhý napjatý luk táhl od
hory Medvěd na západ. Téměř hladká mořská hladina splývala na obzoru s oblohou a vypadala jako široká
modrá atlasová přikrývka, s kterou povívá vánek. Tu a tam se bělala plachta nějaké kocábky vezoucí
nepočetné rekreanty na vyhlídkovou plavbu.
“Nádhera!” obdivně vzdechla Carolyn a na chvilku se odmlčela. Pak se vrátila k mojí předchozí
otázce: “Pán Bůh dal vám dvěma dar vnímat krásu, a to i na pozadí ošklivých událostí. A učinil tak proto,
abyste zřetelněji viděli kontrast, který jste dosud tak ostře nevnímali. Okolní události buď ještě nebyly tak
64
šílené, nebo jste si je tolik nepřipouštěli, dokud jste nepoznali Ježíše. Nechápali jste, že na světě probíhá
neustále válka Zla proti Dobru, tmy proti světlu, ďábla proti Bohu. Jde o to, na čí stranu se kdo postaví; jestli
na stranu Boha, anebo satana. A od toho pak závisí, zda dojde spásy, anebo ztratí duši,” uzavřela.
Parkerovi přijeli do naší země nejenom jako misionáři. Značnou část svého času věnovali i dětem z
dětského domova v hornickém městečku Lutuginu poblíž Luganska, na něž ukrajinské úřady jaksi
zapomněly... Ani mě, ani Lízu naši přátelé neagitovali pro víru, v tom byli mimořádně taktní. Když na to
někdy přišla řeč, bylo to spíše z naší iniciativy. A důvod? Myslím, že viděli a uvěřili, že už jsme dostatečně
připravení naslouchat Slovu Božímu, přijít ke Kristu a přijmout Jej za svého Spasitele, že jejich nevtíravá
slova padla u nás na úrodnou půdu.
Šťastně jsme dorazili do Jalty, žádná Kobra už na nás cestou nesyčela. Prošli jsme se po téměř
pustém nábřeží a pak jsme zašli do hotelu Oreanda, zjistit si ceny za nocleh.
Mně, domorodci, řekli: 25 až 30 dolarů, což určitě nebylo málo.
“A vy jste také občané Ukrajiny?” s podezřením si změřili Ala a Carolynu, ve kterých neomylně
poznali cizince.
“Jsou to Američani,” řekl jsem.
“Ach, hosté z Ameriky! Pak tedy sto dolarů.”
“Jak dojemné, že si nás tu tak vysoko cení,” pošeptal mi Al ironicky, “to je pro nás opravdu velká
čest.” Načež se obrátil k recepčnímu: “Díky, vážený pane. Někdy příště. Byl jste velice laskav.”
Hned nato jsme si div nerozbili nosy o zamčené dveře muzeí A. P. Čechova a Lesji Ukrajinky*. „Z
technických důvodů zavřeno,“ přečetl jsem nahlas. „Hm, to je smůla. Kam teď?”
“Do Livadijského paláce,” rozhodla Líza.
“To je nápad! Tam přece...” spolkl jsem, co jsem měl na jazyku. “Tam vás, milí přátelé, čeká
překvapení.”
“Ale co když tam taky bude zavřeno?”
“To poznáme. Na dálku se to zjistit nedá a telefony, jako obvykle, nefungují. Nezbývá nám než
učinit průzkum bojem.”
“Go on!” zavelel Al.
Cestou jsme znovu obdivovali krymskou přírodu i asfaltové serpentiny vinoucí se jako had přes
hory a skály, sytou zeleň lesů a smaragdové moře, které ‚šlo’ po levé straně pořád s námi. A pak jsme se
znovu střetli s realitou.
“Zavřeno,” bodře na nás zavolal mladý seržant, když jsme po chvilce bloumání kolem Livadijského
paláce zkoušeli nahlédnout dovnitř oknem.
“Z technických důvodů,” řekl jsem jako konstatování, nikoli jako otázku.
“Ano.”
“To je mrzuté.”
“Přijeďte, až bude palác opravený.”
“To nepůjde.”
“A proč?”
“Protože to máme moc daleko.”
“Jak moc?”
“Jen do Frankfurtu přes deset hodin letu.”
“Kamže?”
“Do Frankfurtu nad Mohanem. A odtud ještě tři hodiny do Simferopolu. Anebo tři dny vlakem.
Tihle naši dva přátelé jsou Američani. Extra jsem je sem přivezl. Však víte, proč. Velká trojka...”
“A jó!” Mladík byl důvtipný a sympatický (jakpak se dostal k policajtům?). Rozhlédl se nalevo a
napravo a pootevřel hlavní vchod. “Prosím vás, ale rychle! Já vás zvenčí zamknu a dám pozor.”
“Takhle se mi to líbí. Prvně vidím tak ochotného policistu,” pochválila ho Líza.
“Je ještě mladý. Však on se taky otrká a osvojí si policajtské manýry,” poznamenal jsem.
“Sám Pán Bůh nám ho poslal. Kdyby tady byl jiný, odjeli bychom s nepořízenou.”
To už nás vedla komnatami proslulého Livadijského paláce. Vyznala se tu jako doma, vykládala,
ukazovala, a my jsme šli za ní a jen jsme kroutili hlavami: je to možné?
“Palác byl postaven v rekordně krátkém čase. Za rok a čtvrt.”
“Tak rychle? Před sto lety?” divil se Al.
65
“Bylo to díky moderní technologii, jak by se řeklo dnes. Velké bloky tohoto nádherného mramoru
sestavovali hned na místě těžby, aby je pak dovezli sem na staveniště a co nejrychleji instalovali.
“Bravo!” zvolal Al. “Nemluvím o technologii stavby, ale o naší průvodkyni. Přednesla nám to jako
z partesu. Váš honorář, prosím, lady guide.” Vytáhl z ledvinky pětidolarovku.
I Carolyn sáhla pro peníze. Líza odmítavě mávala rukama.
“Ale ne, co vás to napadá!”
“Proč by ne? Jsou to poctivě vydělané peníze,” ujistila ji Carolyn. A Al souhlasně přikyvoval:
“A vůbec: ten mladý seržant zabral na tebe, ne na nás. Viděli jsme, jak na tebe kulil oči. Tak ber a
neodmlouvej.” Al předvedl, jak seržant na Lízu kulil oči, a my se mohli smíchy potrhat. – Ten muž se minul
povoláním!
“Pššš!” tišila nás Líza. “Je tady silná ozvěna.”
Až doposledka jsme Parkerovým tajili, že se nacházíme na místě, kde se konala proslulá jaltská
konference. A já jsem je, nic netušící, usadil na nádvoří právě na onu mramorovou lavičku, na které seděli v
únoru 1945 Stalin, Roosevelt a Churchill před objektivy reportérů z celého světa.
“Tohle je historické místo,” řekl jsem.
“Pročpak?” zajímala se Carolyn - promovaná historička.
“Na téhle lavičce sedala historie. Carové, imperátorové - a ještě jiní.“
“Kteří jiní?”
“Třeba takový Roosevelt...”
“Fakt?” nevěřila svým uším. “Kde by se tady vzal náš Roosevelt?”
“... anebo Stalin.”
“Tak to bych věřila. Ale Roosevelt?”
“Když nám nechcete věřit, neukážu vám pamětní desku na jaltskou konferenci v únoru 1945, ani
historickou fotografii Roosevelta, Stalina a Churchilla, jak sedí právě na téhle lavičce,” strašila Líza.
“To nám nemůžeš udělat. My se kajem,” přidal jsem se k omluvám Parkerových. “Zaveď nás tam,
moc tě prosíme. Vždyť i ten policajt měl s námi slitování...”
“No, nevím…” zkoušela Líza tvářit se uraženě, ale přemohl ji smích. “Tak myslíte, že mám? Ale
ještě předtím vám ukážu domácí kapli posledního ruského samovládce. Chcete?”
“Že se ptáš!” zvolali oba Parkerovi. “Moc nás zajímá, jakou měl car soukromou kapli.”
“Chodil se tam modlit jen s carevnou Alexandrou a s jejich dcerami a synem. Tak pojďme, je to z
druhé strany. Jestli tam ovšem není taky zavřeno... Děkuji, mladý muži,” řekla hned na to ochotnému
seržantovi a i my ostatní jsme mu poděkovali.
“Není zač. Je tam otevřeno, ale...” provinile se usmál, “část expozice je také v údržbě.”
“Zaplať Pán Bůh, že jenom část.”
Parkerovi si pozorně prohlédli carskou kapli a poté nelitovali peněz a koupili si pár malých ikonek
na památku. Zdálo se mi, že se i pomodlili. Oba dva byli jako vyměnění, všechny žerty šly stranou, jakmile
překročili práh kaple. Přesto jsem se zeptal Carolyny, když jsme vyšli ven:
“Uctívají baptisté ikony?”
“Ne. To jsme si koupili jen jako suvenýry.”
“Na památku, že jsme tu byli,” dodal Al.
“Přesně tak,” přikývla Carolyn. “Ovšem důležitější je, že jsme mohli vzdát poctu rodině imperátora
celé Rusi, a ještě k tomu posledního, kterého bestiálně zavraždili bolševici. Ta kaplička je velmi skromná. Je
vidět, že jí užívali opravdoví věřící. Vždyť dobře víme, jak pompézně jsou vyzdobené pravoslavné chrámy.
To je však oficiózní tvář kultu; abych tak řekla - pro oči. Kdežto oni nechtěli svou kapli vystavovat na odiv
veřejnosti, měli ji jenom pro sebe, pro mír své vlastní duše, tak, jak to sami chtěli, jak to cítili.”
“Zítra se můžeme jít podívat, jak to vypadá u nás v modlitebně,” navrhl jsem.
“Dobrý nápad. Rádi půjdeme.”
“Very nice! Beautiful!” zvolala Carolyn, když jsme nazítří v neděli vešli do naší aluštské
modlitebny, a obdařila nás nadšeným úsměvem.
V jasném červnovém ránu byla síň prostoupená světlem, až se zdálo, že částečky toho světla
vyzařují i z tváří věřících. Navíc tu, jako každé léto, bylo i mnoho návštěvníků z jiných, vzdálenějších míst,
spousta květin, přátelských úsměvů, objetí na uvítanou. Mnozí z těch bratří a sester k nám přijížděli rok co
rok.
66
Pastor proslovil velice pěkné kázání. Poté povstala Carolyn a několika slovy tlumočila aluštským
věřícím pozdrav od bratří a sester z Hendersonu. Al jako vždy a všude rychle navázal přátelský vztah s
přítomnými dětmi a daroval jim několik výtisků Dětské Bible s krásnými barevnými obrázky.
Pobožnost skončila, ale lidé se nerozcházeli. Kdosi usedl k harmoniu a sáhl do kláves - a hned se
přidaly hlasy věřících: Ježíš je náš drahý přítel, On nás k žití probudil, dárce štěstí, Vykupitel je nám zřídlem
nových sil.
Bože, pomyslil jsem si, vždyť to nejsou jen slova naší oblíbené nábožné písně; vždyť je to sama
skutečnost. Ježíš nás skutečně vykoupil a probral k životu a v těžkých chvílích nás posiluje. Díval jsem se na
Ala a Carolynu a přál jsem si, aby ty chvíle, kdy zde společně s bratry a sestrami vzdáváme chválu našemu
Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu a při tom jakoby splýváme v jeden celek, aby ty vzácné chvíle nikdy
neskončily… Chvalozpěv však dozněl a Al se rozpomenul:
“Zítra je pondělí. Musíme si koupit letenky a připravit se na cestu.”
“Nebojte se, letenky koupím,” řekl jsem. “Ale ne na zítřek. Pobuďte u nás ještě aspoň dva nebo tři
dny.”
“Víte co se říká o rybě a hostu...” namítla Carolyn.
“Ať se říká co chce, u nás to neplatí. Ostatně, pro nás jste mnohem víc než hosté. Jste členy naší
rodiny. Víte, já jsem si jist, že vás nám poslal sám Pán Bůh. Sblížil nás s vámi a vy jste nás přiblížili k
Němu. Copak může být něco nad tohle?”
“Upřímně děkujeme. Ještě nikdo nám nic tak pěkného neřekl.”
Všichni jsme byli dojatí, ale nedávali jsme to znát.
Po obědě nám Al řekl:
“O.K. Dohodli jsme se, že u vás zůstaneme ještě dva dny. Ale jen proto, že jste to vy, a že jste nás
takhle srdečně přijali. You are our special friends.”
Ó, děkuji Ti, Bože, jsem tak rád! pomyslil jsem si. Ale nahlas jsem řekl: “Moc vám děkujeme. Je to
pro nás velká čest. Buďte tak hodní a povězte nám, kam byste se chtěli ještě podívat.”
“Já nevím,” řekl Al a pohlédl tázavě na manželku.
“Řekněte vy,” vyzvala nás Carolyn. “Vy to tady znáte. Poslyšte, co je to za strom, co roste pod okny
naší ložnice? To od něj se line ta omamná vůně?”
“Ano. Taky vás omámila? Nádhera, viďte?”
“Tady je to úplně jiné než v Lugansku. Tam jsme žádné takové stromy neviděli a necítili nic
takového.”
“To je Krym, Carolyno. A ten strom, to je krymský akát. Právě touhle dobou rozkvétá.”
“To tedy máme štěstí. Právě tak jako s růžemi. Ten akát vypadá tak exoticky a má tak slaďounce
růžové květy... Trochu mi připomíná jeden strom, co roste na Floridě a v Louisianě a tu a tam i u nás v
Texasu.”
“Počkejte: zítra uvidíte něco, co nenajdete ani v Texasu, ani na Floridě,” slíbil jsem. “Ukážeme jim
Vlaštovčí hnízdo,” sdělil jsem Líze. “To je pamětihodnost s velkým pé!”
Taky že byla. Nebo spíš bývala... Jak jsem měl vědět, co s ní v éře hladového tržního kapitalismu
spáchají hladoví krymští trhovníci? Že se na ni sesypou jako kobylky, obsadí každý čtvereční decimetr a
zpoplatní každý turistův krok, počínaje hned přístupem, kdy musí platit nějakým podezřelým kreaturám za
to, že zvednou závoru, kterou tam samy nastražily. A když si turista zvolí přístup po moři, prohne se stejně
při placení za parník.
“Wow!” zvolala Carolyn, když uviděla zámek nalepený na samém vrcholku skály jako opravdové
vlaštovčí hnízdo. “Wonderful!”
Své wow pak zopakovala ještě několikrát, pohříchu však už bez toho wonderful. Třeba když jsme
museli platit za pěší výstup po strmých schodech vytesaných ve skále.
“Zač po nás chtějí platit?” kroutili hlavou naši přátelé. “Snad nás tam neponesou v náručí? A žádnou
lanovku tu nevidíme.”
“Za takové peníze by nás tam donést měli,” řekl jsem. Hanbou jsem nevěděl kam s očima.
Nahoře jsme se znovu octli tváří v tvář individuím s páskami na rukávech, a ti po nás zase chtěli
peníze.
“Za co?” ptáme se.
“Za to, že vstupujete na území státem chráněné přírodní rezervace,” pronesl s vážnou tváří ramenatý
pořízek, kterému by to mnohem líp slušelo za volantem kombajnu na poli nebo v dole, než aby tu trhal
67
falešné lístky, jimiž ho vybavila mafiánská firma bratrů Bašmakových anebo jejich konkurenta Ševjova,
zaštiťující se nějakou uplacenou nebo padělanou licencí. A ještě víc by tomu brachovi, který hrou na uvaděče
maskuje svou hlavní činnost - vydírání, slušel kriminál. Ten mu ostatně kouká z očí. Co může říkat
takovému týpkovi nějaká státem chráněná rezervace?
Ještě z nás chtěli vytáhnout mastnou sumu za vstup do zámku, což jsme zavrhli po kratičkém
rozmyšlení, stejně jako jsme odmítli vydávat svoje těžce vydělané peníze za všelijaký šmejd, který nám coby
suvenýry z Krymu vnucovali v každém ohbí schodiště i na ostatním území „rezervace“.
“Je čas na oběd,” připomněl Al, jenž ani ve svých třiašedesáti letech neztrácel apetit. “Už mám hlad
jako vlk,” dodal své oblíbené úsloví, které uměl říct správně rusky s perfektním přízvukem.
“Jen račte vstoupit,” povídám a ukazuji na vývěsní štít restaurace. Vešli jsme dovnitř, ale hned jsme
zas byli venku.
“Co? Jeden oběd tady by stál tvoji měsíční výplatu!” žasl můj americký přítel.
“Jak vidíš...”
“To tedy ne! To budem radši o hladu, dokud se nevrátíme zpátky do Alušty,” rozhodla Carolyn. Oba
se dobře vyznali v cenách a znali kurs naší měny vůči dolaru. Kurs karbovance šel strmě dolů - pořád nám
padal na nohy, jak jsem s oblibou říkal.
“Nu co? Když je hospoda v nadoblačné výšce, musí být ceny také nadoblačné, nebo ne?” žertem
jsem uklidňoval naše přátele, kteří trpěli za nás, když viděli, v jakých podmínkách musíme žít a přežívat.
Restaurace Vlaštovčí hnízdo měla ceny zaměřené nejmíň na dolarové milionáře. Láhev vína Surož
tu stála dvacet a láhev muškátového vína Krasnyj Kamen sto dolarů, což byly v karbovancích milionové
částky. To ale návštěvníky restaurace, pár týpků s masívními zlatými prsteny a řetězy, které musely stát
majlant, zjevně nevzrušovalo.
“No, to je neskutečné; takové kontrasty! Jak o tom, Petře, můžeš ještě žertovat?” rozhořčila se
Carolyn. “Něco takového jsme ještě neviděli. Jak tu pak mohou žít obyčejní lidé?”
“To u nás nikoho nezajímá. Hlavní je, že si šejdíři a mafiáni můžou užívat.”
“Ale takové ceny jsou i na naši kapsu trochu moc!” nepřestávala se zlobit. “A oni si tu klidně sedí a
popíjejí víno za sto dolarů!”
“Už brzy bude každý Ukrajinec, jak nám slibují naši mafiáni – ne ti ‘obyčejní’, ale vládní, prezident
s premiérem -, bohatý jako Američan. Ne ovšem jako běžný Američan, nýbrž jako úspěšný Američan.
Zavedou novou měnu – hrivnu, a všechny problémy se vyřeší. Kurs hrivny vůči dolaru bude 1:1.”
“Ale to přece není možné. To je ekonomický nesmysl.”
“To ty naše umělce nezajímá.”
“Pojďme zas mluvit chvilku vážně. Jak si představujete, že tu budete dál žít? Kde seženete
zaměstnání?”
“Tady, jak vidno, opravdu žádnou šanci nemáme. Myslím, že pojedeme do Moskvy. Tam je snad
lepší situace. Tam aspoň moji kolegové v televizi dostávají za práci zaplaceno. Ale dokud jsme ještě tady,
nemůžeme si nechat ujít Palác Voroncovových.
“Dneska už ne...” zaprotestoval Al Parker.
“Pro dnešek už to stačí,” podpořila ho jeho manželka.
“Dole vidím nádhernou pláž. Pojďme se vykoupat!”
“Půjdem, ale nejdříve něco pojíme,” prohlásil rezolutně Al.
“Nebo vás tady všechny sním!”
“Tak to musíme honem něco zhltnout,” usoudila Líza pragmaticky.
Koupili jsme si obrovský meloun, kterým jsme zahnali hlad i žízeň. Pak jsme leželi na břehu moře,
vdechovali jsme čerstvou brízu a obdivovali úchvatnou architekturu Vlaštovčího hnízda, které jsme měli
zrovna nad hlavou.
“Viďte, že takhle krásné moře na Floridě nemáte?“ ptal jsem se s úsměvem Parkerových a
vyplivoval melounová semínka na noviny. „A tohle by vám na pláži taky netrpěli, co?“
Carolyn se vykoupala v moři a pak se uvelebila ve stínu. Al si také šel zaplavat, a když vylezl z
vody, požádal ji, ať prý mu podá jeho mega-ručník. Se zájmem jsem ji pozoroval, neboť jsem věděl, že má s
sebou jen malou kabelku. To jsem tedy zvědav, co se z toho vyklube... Chvilku se v té své kabeličce hrabala,
načež vytáhla hadřík rozměrů většího kapesníku.
Hleďte hleďte: the big Al’s towel.
68
Způsob, jakým přecházeli od vážných témat k žertování byl pro ně oba vzpruhou a mně a Líze se to
moc líbilo. Humor nás neopustil ani druhý den, kdy jsme se v paláci hraběte Voroncova ocitli pod
komandem ostražité vrátné a průvodkyně v jedné osobě. Všechno bylo přímo nádherné, palác, jak jsem
očekával, naše přátele nadchl, uchvátilo je i schodiště, které klesalo od hlavního vchodu k parku a pak ještě
níž, až k moři, moc se jim líbila i zimní zahrada.
Však běda. Náš mezinárodní tým nějak nepadl do oka madame průvodkyni. Zákaz focení! houkla na
Ala, když v modrém salonu vytáhl fotoaparát. I když neznal tak dobře rusky, aby rozuměl co říkala, rychle
vsunul svůj kodak zpátky do pouzdra, postřehnuv zřejmou hrozbu v jejím hlase.
Vůbec jsem se mu nedivil. Takové herdekbáby by se lekl i sám kapitán Flint z románu R. L.
Stevensona. Naše bachratá kurátorka měla na sobě umolousaný chalát snad ještě z doby tatarského jha, jenž
kromě mastných skvrn hrál všemi barvami a přepásán byl tlustým černým opaskem a ještě bílou šňůrou,
kterou patrně vytáhla z některé historické truhlice.
“Možná že dělá karate,” šeptl mi Al. Její bizarní oděv totiž korunovala černá čelenka, která jí pořád
klouzala přes pravé oko. Na nohou měla ta osoba nějaké historické škrpály s dlouhými, vzhůru ohnutými
nosci.
“Anebo dělá markytánku u pirátů,” šeptl jsem zase já Alovi.
Tak jsme vtipkovali kráčejíce z
komnaty do komnaty pod bedlivým dozorem té staré flibustýrky (stále nás okřikující: postupujte dál!
nedotýkejte se exponátů! nechoďte za zábrany!) a osnovali jsme pomstu.
Přes všechna protivenství jsem pro Parkerovy tajně natočil největší pamětihodnosti paláce, a to
videokamerou ukrytou v kabele, již jsem měl nonšalantně zavěšenou přes rameno. Moji společníci mě
vždycky šikovně obstoupili, aby si toho Mistress Flint nevšimla. Když nás pak vystrnadila ven na ono
malebné schodiště, zatvářil jsem se jako mílius, sladce jí poděkoval za vyčerpávající výklad a “bliknul” jsem
ji z bezprostřední blízkosti. Vystrouhla šílenou grimasu, už se nadechovala, že spustí hromobití, když jsem jí
pravil s širokým úsměvem: “Zítra bude vaše foto na první straně v Krymských novinách a večer se uvidíte v
televizi,” a ukázal jsem jí videokameru a novinářský průkaz. Zalapala po dechu, zmizela v útrobách paláce a
třískla za sebou dveřmi.
Až teďka na odchodu jsme si všimli cedulky, na které stálo, že se v paláci nesmí fotografovat ani
filmovat, pokud návštěvník nezaplatí trojnásobné vstupné. – Tržní chování par excelence! Palác sice už
dávno volá po opravě, má ho však spasit vyděračské vstupné a zeštíhlení personálu na jednu metrákovou
kustodku?
“U vás se taky platí vstupné do muzeí?” ptal jsem se cestou Ala.
“Jen do soukromých. Jinak bývá vstup volný... Opravdu dáš snímky té paní do novin a ukážeš ji v
televizi?” (Anglické slovo lady zaznělo v dané souvislosti zvlášť pikantně).
“Nedám. Jenom jsem si z ní utahoval.”
“Škoda. U nás by to byl bonbónek na konec zpráv.”
“U nás máme jinačí zpravodajské bonbónky. Třeba o tom, kde si zas mafiáni vyřizovali účty a kolik
nevinných lidí to zaplatilo životem... Poslyšte, něco mi teď došlo. Už pátý den, přesně od vašeho příjezdu,
mi nevolají moji kámoši mafiáni. Že by to byla jen náhoda?” (A znova jsem si v duchu vyhuboval: ty troubo,
už jsi se zas prořekl!)
A Carolyn hned zavětřila: “Chceš říct, že když tu nejsme, tak na tebe dotírají?”
“Nu... ano. Ale nebojte se; není to nic vážného. Chtějí po mně, abych pracovat dál v televizi, abych
tak řekl, ‘v jejich dresu’. Samozřejmě to odmítám. A pak je tady ještě jedna věc. Chtěl jsem tu zřídit pobočku
vašeho amerického klubu Friendship Force, a oni byli celí žhaví tam vstoupit, ale vlastně ji chtěli infiltrovat.
To by se jim moc hodilo, získat ještě mezinárodní kontakty.”
“Volali k nám domů večer co večer,” nevydržela Líza. “A teď jako když utne. Petr si to spojuje s
vaší přítomností,” dodala s napůl nevěřícným úsměvem.
“Ale vždyť to tak je!” trval jsem na svém. “Jako by mě teď před nimi někdo chránil.”
“Hm, to je zajímavé,” zamyslila se Carolyn. “Třeba vás Pán Bůh vzal v ochranu. My jsme se
samozřejmě za vás modlili, ale ne až tak konkrétně. Ani jsme nemohli, když jsme o těch telefonátech
nevěděli.”
“Pán Bůh sám nejlíp ví a sám rozhodne, kdo potřebuje jakou pomoc,” doplnil Al trochu mentorsky.
“Pak tedy musíme znovu poděkovat Bohu, že nám poslal vás, a že díky vám uctíváme Jeho a ne
satana nebo zlaté tele,” řekl jsem.
69
Když jsme se potom loučili, dal nám Al ještě jedno naučení: “Pro člověka a křesťana je důležité,
jestli slouží on Bohu, nebo chce, aby Bůh sloužil jemu.”
“Vím, nemáte to tady lehké,” povzdechla Carolyn. “Ale pamatujte, že Hospodin pravil: Nikdy tě
neopustím a nikdy se těnezřeknu*. Vězte, že Pán Bůh stojí při vás.”
Al nám citoval verše 5 až 8 z 5. hlavy své oblíbené Epištoly Svatého Pavla k Římanům: A naděje
nezklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme
ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt
za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje
svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.”
Al dokázal citovat z Bible celé dlouhé pasáže. Přidal ještě verše 24 – 26 z osmé kapitoly: “Jsme
spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale
doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť
ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.”
To ‚nevyslovitelné lkání‘ si mě podmanilo...
A zas jsme vyprovodili Parkerovy na cestu. Znovu nám srdce svírá stesk. Zdá se nám, že jsme
osiřeli. A v jistém smyslu to tak je. Vždyť Al a Carolyn nám byli otcem a matkou v Kristu, a při našem
budoucím křtu nám slíbili jít za kmotry.
70
WORKING GOD A (NE)NÁHODNÉ SETKÁNÍ
Ke křtu jsme ovšem měli ještě daleko. K tomu jsme potřebovali nejen náležitě znát Písmo, ale i
zasloužit si důvěru bratří a sester, pastora a staršovstva* aluštské církevní obce. Ti všichni museli schválit
naše rozhodnutí, že se dáme pokřtít, a poté nás přijmout do své komunity. Zatím však bylo stále zřejmější, že
budeme muset aspoň na nějaký čas opustit Aluštu, což se nám ani trochu nechtělo. Léto, moře, nádherná
setkání s bratry a sestrami, bohoslužby, na něž přijížděly desítky věřících ze všech koutů bývalého SSSR,
Festival mladé křesťanské písně s dvěma stovkami účastníků a více než dvěma tisíci diváků.
Několik dní a nocí se nesly nad Aluštou žalmy a hymny ke slávě Hospodina. My místní jsme se po
čas trvání tohoto sletu mladých hudebníků všech křesťanských konfesí ani na chvilku nezastavili. Nikdo
jsme však necítili únavu; ani já ani Líza, ani naši přátelé Váňa a Ljuba Bondarenkovi, pastor Majkan a řada
dalších bratří a sester.
Museli jsme účinkující ubytovat, nakrmit a napojit, připravit několik improvizovaných pódií pro
jejich vystoupení a zajistit jim jízdenky a letenky na zpáteční cestu. Bylo třeba zajistit i tlumočení, aby se
spolu domluvili. Kromě našich totiž přijeli i Němci, Poláci, Finové a dokonce i mladí Američani. Tady jsem
mohl uplatnit svou znalost angličtiny, ale hlavní dorozumívací řečí nám byla společná láska k Pánu Ježíši
Kristu. Tím jazykem hovořili a zpívali všichni, byl srozumitelný a blízký každému. A jestli hlučné flámy
“lázeňáků” občas rozčilovaly místní občany, a to tak, že někdy volali i policii, pak na náš festival si nikdo
nestěžoval. Hudba zněla od rána do noci a všechna okna domů v okolí školy, která sloužila jako hlavní stan a
hlavní scéna, zůstala otevřená dokořán; a na školním dvoře a v tělocvičně byla stále hlava na hlavě.
“Jsem já to ale podivínská nátura,” postěžoval jsem si Líze.
“Proč?” ptala se nechápavě, i když hned dodala: “Máš sice pravdu, ale oč ti konkrétně jde?”
“Že jsme tu měli festival, že na něj přišla spousta lidí – a kolik jich přišlo do kostela? Na prstech by
je spočítal.”
“No, pár jich přišlo.”
“Právě, že jenom pár. To je to, o co mi jde. Když hraje hudba, tak všichni poslouchají a notují si, ale
aby šli do sebe a přišli do kostela a poslechli si kázání, na to je neužije. Kor mladé.”
“To chceš, aby se z nich hned stali věřící?”
“Hm, máš pravdu; tak rychle to asi nejde. To šlo jen v dobách Ježíše, kdy za ním proudily davy. I
když časem zbyly ze stovek desítky a nakonec s ním zůstalo jen dvanáct nejvěrnějších.”
“A jeden ho ještě zradil,” podotkla Líza.
“Od té doby se ale křesťanství rozšířilo do světa a podmanilo si srdce lidí na všech kontinentech; i
naše srdce, díky Parkerovým... Musím se stavit na poště a poslat jim mail, že už se brzo stěhujeme.
“Ale na křest budeme ještě tady, že?”
“To víš, že ano. Musíme přece vidět, jak to tu probíhá.”
“Určitě to bude moc pěkné. A neobvyklé. Křest v moři... Myslíš, že přímo tady ve městě?”
“Ano. Pastor říkal, že se křest odehraje na pláži u lázeňského domu Sláva; který dřív, mimochodem,
patřil ÚV KSSS nebo ÚV KS Ukrajiny. Co tomu říkáš?”
“Nic. V Lugansku jsme taky chodili na bohoslužby do bývalého Domu politické osvěty.”
“A jo, máš pravdu. Aspoň něco se tedy změnilo k lepšímu. To je ta Boží práce, o které mluví
Parkerovi. Mně se moc líbí, jak to říkají: working God. Vím, že ‘pracující Bůh’ by v ruštině znělo hrozně.
Ale v jejich pojetí je to reálný, živý Bůh; Bůh, který koná. A to i dnes, ve žhavé současnosti.”
“No vidíš. Pán Bůh koná a pracuje, jen my jsme pořád bez práce. A bez elektriky a bez vody... Co se
na mě tak díváš? To je holá skutečnost.”
71
“Já vím, Lízo. Ale nesedím přece s rukama v klíně. Volal jsem Sašovi Lisicynovi. Pojedem do
Koroljova. Jistě se tam pro mě nějaké místo najde. V novinách, v rádiu a třeba i v televizi. Radši ale nebudu
předbíhat. A taky si tu ještě musím zařídit pár věcí.”
“Co třeba?”
“Třeba vypáčit z televize peníze, které mi dluží. Musím to aspoň zkusit... Ale teď zapnu rádio a
poslechneme si Maják. Zatím nám ho ještě neodpojili.”
V Moskvě je právě dvacet hodin. Vysílá rozhlasová stanice Maják. Poslechněte si zprávy.
Ukrajinský parlament dnes znovu projednával otázku přebírání programu naší rozhlasové stanice
ukrajinským rozhlasem. Zástupci frakce Ruch se vesměs vyjadřovali pro urychlené vypovězení smlouvy,
která má vypršet koncem letošního roku...
“Tak, a budem bez Majáku,” zabědovala Líza. “A to ho posloucháme celý život.”
“Celý život ne, má milá; poněvadž, jestli mě paměť neklame, Maják vysílá od roku 1964. A když ho
Kyjev odpojí, tak tady na Krymu ho možná ještě chytnem.”
“Ruchovci přijdou za chvilku i sem.”
“Já doufám, že hned tak nepřijdou. Ale souhlasím s tebou, že to stojí za bačkoru. Jako když se
rozevírají nějaké pomyslné nůžky. Čím více poznáváme Boží slovo, tím očividnější je krach tohoto světa.”
“Třeba je to takové jen v zemích bývalého Sovětského svazu. Na Ukrajině, v Rusku a tak dál.”
“No nic. To já jen tak. Poslouchám Maják a nesu se na vlně své podivínské nátury. A přitom vím, že
lidé i tady - přes všechny problémy a trable - žijí. Jenomže jak? Prodávají zmrzlinu, hrozno, pivo, víno…
Proč já tohleto neumím! Co říkáš, Lízo, neměl bych se to naučit?”
“Můžeš to zkusit. Ale nevím nevím, jak ti to půjde.”
“Vždyť jsem prodával počítače. Ale to má k pivu přecejen dost daleko. Jaká škoda, že můj projekt
LOIPS vyšuměl do ztracena. Nebyla to má vina. Nenechali mě to dotáhnout. A dneska se to uskutečňuje v
světovém měřítku. V Americe se objevili lidé jako Peter Norton nebo Bill Gates a chtějí vytvořit
celosvětovou informační síť. A já měl podobný nápad už před deseti lety...”
“Vrať se na zem. Zastavíme se cestou do Koroljova v Lugansku, abychom navštívili tvou matku?”
“Ano, to bychom měli. Zároveň uvidíme, jak se mají náš synek, snacha a vnuk. Pojď, pěkně se za ně
všechny pomodlíme.
Modlíme se k Tobě, Ježíši Kriste, náš Pane. Přijmi naši modlitbu za všechny, o nichž jsme právě
hovořili a neopouštěj nás, zůstaň s námi a dej nám zdraví, dej, abychom mohli pracovat a vydělávat a žít jako
normální lidé, ne tak, jak se teď žije na Ukrajině. Ať aspoň nesedíme potmě – to myslím doslovně i
přeneseně. Modlíme se i za naši církev, za její duchovní rozvoj a růst, za to, abychom co nejdříve dokončili
stavbu naší modlitebny, modlíme se i za našeho pastora, prosím, pomoz mu v jeho nelehké práci a dej mně a
mojí ženě rozum a sílu, abychom mu v ní mohli pomáhat. Zvlášť Tě pak prosím, abys dal zdraví mojí
nemocné mamince a požehnání Alovi a Carolyně Parkerovým i jejich církvi v Hendersonu. Abys odpustil
nám hříšným a nehodným a naučil nás žít v souladu s Tebou a Tvými přikázáními. Děkujeme Ti, náš Pane,
za všechno. Buď vůle Tvá jak v nebi, tak i na zemi. Amen.”
“Amen,” opakovala po mně Líza. “Odkud, víš, že se máš takhle modlit?”
“Vždyť jsme spolu chodili do kostela.”
“Ale teď ses modlil nějak svérázně.”
“Říkal jsem to, co si myslím, co mi dělá starost, prostě jsem mluvil tak, jak to cítím. Víš, jak to říká
náš pastor; že naše modlitby jdou od srdce a proto jsou krátké a mluví o tom nejdůležitějším.”
“Máš pravdu. To se každému nepodaří.”
“Ještě bych se měl pomodlit, aby mi zítra v televizi dali tu zadrženou výplatu,” zavtipkoval jsem.
Bohužel jsem to štěstí neměl. Jako by mě tak kdosi utvrzoval, abychom odjeli. Nebo nás chtěl před
něčím ochránit? Věci se klidně mohly vyvíjet i jinak. Zůstal bych v Aluště a pracoval dál v televizi - podle
požadavků mafie. Říkal bych, co by po mně chtěli. A dostával bych od nich za tu špinavou práci bakšiš. Co
by následovalo? Těžko říct. Nicméně jsem věděl zcela jistě, že bych se k tomu nepropůjčil. Natolik jsem se
znal. A od nich jsem se mohl nadít každé podlosti. To, že mi v televizi nedali peníze, které jsem si poctivě
vydělal dávno před tím, než ji ovládl Selemský gang, byl toho jasný důkaz. Ukázali mi, jaká jsou pravidla
hry: Nechceš s námi nic mít? – Tak nebudeš mít ani peníze! Spolupracuj – a peníze budou. Už jsem jen
čekal, kdy mi začne zas volat Krokodýl Geňa… V těch dnech se mi stala následující příhoda:
72
Šel jsem na poštu poslat mail Parkerovým a vracel jsem se po nábřeží kolem restaurace Priboj, která
patřila Selemské mafii. Ze dveří zrovna vyšel Olinek a zamířil ke svému bouráku. Náhle strnul a vytřeštil na
mě oči. Zrovna jsem strčil ruku do kapsy a vytáhl svou černou peněženku, abych si tam uložil stvrzenku o
zaplacení mailu... Tu si Olinek vydechl a vklouzl na zadní sedadlo mercedesu. Pak pootevřel dvířka, šlehl po
mně sžíravým pohledem, zakroutil hlavou, zabouchl a byl pryč.
Co si myslel, že dělám? Zdá se, že hoši mají nervy v kýblu. Zřejmě si myslel, že vytahuju pistoli.
Tehdy se však čas kmotrů již začínal nachylovat. Hodokvas v době moru měl trvat už jen několik
měsíců... Zatím však mafiánské gangy ještě stále držely ve strachu Krym i celou Ukrajinu.
“Myslíš si, že tě poznal?” ptala se Líza ustaraně.
“Něco jako by se mu kmitlo v očích; kromě strachu. Jako kdyby mu blesklo: toho chlapa už jsem
někde viděl... Doufám ale, že mě nepoznal. Poněvadž jestli jo, tak mi to nedaruje.”
“Odjeďme radši hned,” strachovala se Líza. “Promluvím s Allou Ivanovnou, aby nám dohlédla na
byt.”
“To můžeš. Ale odjedeme až po křtu.”
Stejně však jsme se museli do Alušty občas vracet. Přece jenom jsme nemohli nechávat náš byt
dlouho opuštěný. A také pracovní úvazek v Koroljovu v tamější televizi Podlipky jsem měl jenom na dobu
určitou.
Zatím se vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem stále zhoršovaly. Ukrajina si pěstovala nenávist vůči
“staršímu bratrovi” a dávala mu za vinu všechny své potíže. Uzavírala se Rusku a vytvářela mezi oběma
státy celní a pohraniční bariéry. Pořád se objevovaly nové požadavky stran “cizinců”, aťsi byli ještě nedávno
občany jednoho a téhož státu.
Na to jsme dopláceli i my s Lízou. Už nestačilo při přejezdu hranic jenom ve vlaku ukázat pas.
Zprvu jsme jezdili na staré sovětské pasy, pak Ukrajina zavedla své a Rusko zas přihlašování Ukrajinců k
dočasnému pobytu. Celé to bylo hloupé, nepříjemné, ponižující, absurdní.
“Co je to za blbovinu, Sašo? Co je to za nesmysl?” ptám se s výčitkou Alexandra Lisicyna. “Odkdy
jsme já a Líza v Rusku cizinci? Jen si to představ: já, který znám a miluji Moskvu už od dětství, mám po ní
teďka chodit jako cizinec, dokonce jako cizorodý a podezřelý živel!”
Tou dobou nám oběma končil kontrakt v televizi Podlipky a přede mnou znovu vyvstala otázka: co
dál? Mám hledat nějakou jinou práci tady v Koroljovu, anebo zkusit štěstí v Moskvě? Nebo bychom se měli
vrátit do Alušty?
Kolega Duplič také šel za prací do Moskvy a uchytil se u režiséra pořadu VID* Vasilije Antipova,
který spolupracoval s Alexandrem Politkovským a Vladem Listěvem. Právě pro ně jsem před deseti roky
připravoval náměty reportáží o drogových trasách z Kavkazu a ze Střední Asie přes město Antracit v
Luganské oblasti a odtud dál na sever do Moskvy a Petrohradu. A dneska mi Antipov po Dupličovi vzkázal,
že mě do svého týmu přibrat nemůže, nemá prý žádné volné místo.
“Všechno se tak hrozně změnilo,” stěžuji si Sašovi Lisicynovi.
“Ne že se změnilo, ale pořád se mění,” poopravil mě. “A to kosmickou rychlostí.”
“A otázka je, jestli k lepšímu,” doplnil jsem.
“Pro mě určitě k horšímu,” opáčil můj přítel. “Já jsem jen horko těžko, a ještě přes protekci, sehnal
místo ředitele Koroljovského městského muzea.”
“A neměl bys tam něco i pro mě? Víš, že jsem vystudovaný historik.”
“Měl. Za čtyři sta rublů měsíčně. Bereš?”
“Cože? To je třikrát míň než jsem měl tady v televizi!”
Přítel bezmocně rozhodil rukama. “Já, jako ředitel, budu dostávat tisícovku. Nevím, jak z toho
uživím rodinu. Je něco shnilého v našem zasr... demokratickém státě. Takoví, jako jsou kluci z VIDu,
odcházejí, a Vlad – toho nám rovnou zavraždili. A já nebo ty si nevyděláme ani zdaleka tolik, kolik by
odpovídalo našemu vzdělání a zkušenostem. Takhle to přece nemůže jít dál! Jinak se ptám, co jsme si to tu
vlastně vymohli?”
“Mluvil jsem telefonicky s Jurou Ščekočichinem. Říká, že mafie už si stát úplně ochočila. Že zvůle
a nezákonnost už volá do nebe.”
“No, to objevil Ameriku. Tohle dávno ví každé malé dítě, že stát a mafie jedno jsou. Sám o tom psal
v Komsomolské pravdě už v roce osmdesát devět.”
73
”Myslíš ten článek, z kterého jsme se dověděli tu tehdy šokující novinu, že v SSSR existuje
organizovaný zločin?”
“No jistě. Jura pak založil a dodnes řídí nějaký výbor pro boj s organizovaným zločinem a
korupcí...”
“...které se rozbujely do nevídaných a neslýchaných rozměrů,” doplnil jsem.
Lisicyn na mě upřel oči a pak se tiše, ale naléhavě otázal:
“Ale proč? To je to, oč tu běží. V Sovětském svazu taky byla zločinnost, ale zdaleka ne tak obrovitá.
Ty jsi mi vyprávěl o Bohu a o víře. Tak se podívej, co se děje všude kolem. A co si například ty a já počnem
v tom eldorádu zločinu? Ty se potloukáš z místa na místo - a já ostatně taky. Od roku devadesát jsem
vystřídal už čtyři zaměstnání.”
“Ale Sašo, takhle přeci...” Lidičky, jak mu to mám říct, když i on, inteligent, přímo spojuje víru s
problémem nezaměstnanosti a zločinnosti? “To jsem od tebe nečekal, že bys mohl smýšlet o víře tak...”
“Přízemně? Jen to řekni.”
“Prosím tě, Sašo, tak se podívej: Sedíme tady spolu a venku za okny všechno jen září.”
“Nechápu.”
“Ta světla všude, neóny.”
“No a?”
“V Aluště a po celém Krymu je tma. Tma tmoucí.”
“Pořád nechápu, kam míříš.”
“V říjnu končí lázeňská sezóna, což znamená, že se až do dubna nesvítí na ulicích a lidem každých
dvacet až čtyřicet minut vypínají elektřinu. Žijem tam jako krtci. Ani psát večer nemůžu. Koupím si svíčku –
nehoří. Tak si to srovnej s Moskvou nebo i tady s Koroljovem. Život tu i teďka v zimě utichá až pozdě v
noci, a jenom na několik hodin. Obchody mají otevřeno do deseti nebo i do půlnoci. A bary a restaurace
nepřetržitě. Tramvaje, metro jsou ve dne v noci plné lidí. My s Lízou jsme sem, pravda, přišli kvůli práci,
ale... (honem jsem nevěděl, jak se vyjádřit), aspoň za sebe ti můžu říct, že se tu necítím ve své kůži. A proč?
I přesto, že je u nás v Aluště v zimě od šesti nebo pěti hodin tma jako v hrobě a město je jak po vymření, já
vidím nějaké jiné světlo. Jak bych ti to jen...”
“Já ti rozumím.”
“Třeba když se vracíme z večerní bohoslužby: Pouliční lucerny nesvítí, všude za okny je tma, jen tu
a tam projede osvětlené auto. Někdo z nás si vzal baterku a my se tlačíme kolem něj a kolem toho světélka,
jeden druhého podpíráme a tiše prozpěvujeme nějaký žalm.”
“Úžasné. Opravdu idylický obrázek.”
“Víš, my se vzájemně podpíráme v doslovném i přeneseném slova smyslu. I bez baterky bychom se
obešli, ani tak bychom nezabloudili. Já vím a cítím, že nás kdosi vede. A nejen tmavými ulicemi, ale i
celkově, životem. Jako kdyby nám připravoval cestu.”
“Podívejme, kam jsi to stočil.”
“Ano. Jen mě poslouchej. Kristus praví: Já jsem ta cesta, pravda i život*. A já si pravdivost těch
slov začínám uvědomovat sám na sobě.”
“A proč nás tedy pánbůh vodí takovými křivolakými cestami?”
“A co má být? Hlavní je, že nás vede, že se necítíme osamělí a bezradní, kterou cestou se máme
vydat. A já si říkám, že to není náhoda, že zrovna když jsem potřeboval práci, tak jsem ji našel tady v
Koroljovu, kde žije maminka mé ženy, takže máme kde bydlet, a tudíž jsem mohl hned nastoupit na místo
programového redaktora.”
“Přeháníš. To zaprvé. A zadruhé ti snad nemusím připomínat, že už jsme ty i já z naší drahé televize
vyletěli, že už tu pro nás není místo.”
“Však už máš jiné místo, nebo ne?”
“Proč mám ale odcházet od televizní práce, když se mi líbí a mám na ni kvalifikaci? Proč zrovna
nám neprodloužili kontrakt? Proč zrovna my jsme přebyteční? A ti, co lžou a kradou, berou úplatky nebo se
živí vydíráním, tak ti jsou pořád nahoře. No, co mi na to řekneš?”
“Jde o to, jak se na to díváš. Já nemám pocit, že jsem dole. Zrovna teďka mě napadlo, jaká je to
úžasná věc, to, čím teď procházím. Já, ještě nedávno materialista a ateista, který popíral existenci Boha. Byl
bych se vysmál každému, kdo by mi před nějakými pěti nebo i třemi lety řekl, že budu věřit v Boha a
dokonce své bližní obracet na víru. Jako třeba teď tebe.”
74
“Se mnou tak lehce nepořídíš. Vidíš sám, že moje bezvěrectví spočívá na velmi pevných
základech.”
“Však i to moje bezvěrectví na nich spočívalo. Ale teď můžu říct, že spočinulo nadobro.”
“Víš co? Zajdi si tady do kostela a podívej se na tu přímo hříšnou okázalost, která tě zrovna praští
do očí. A na ty vypasené a bohorovné, a co hůř, lidem naprosto odcizené kněze. A hned uvidíš všecko jinak.”
“Já jsem tam byl a viděl. Vzala mě tam v neděli moje tchýně. Kousek od našeho domu je nový
kostel. Doslova luxusní – v tom máš pravdu. Musím ti ale říct, že je tam pastor... hm, opravuji: kněz, velmi
příjemný čtyřicátník, který káže jak z partesu. Tchýně říká, že je to moc hodný člověk a že tam chodí kvůli
němu.”
“No to se podívejme.”
“Já vím, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Vím, samozřejmě, jak to ve většině kostelů chodí, počínaje
hned vybíráním peněz od věřících pod tisícerem různých záminek, a odtržeností ‘sluhů Božích’ od jejich
oveček konče.”
“Koneckonců, co si má chudinka tvoje tchýně počít? - ona i jiní věřící. Má snad nějakou jinou
možnost?”
“A víš, Sašo, že by měla? Když byla u nás v Aluště, vzal jsem zase já ji do naší modlitebny. Až se
ti, chudák, rozplakala: Vy to tu máte tak pěkně zavedené, člověk tu u vás všemu rozumí – i kázání i
modlitbám – a lidi o tom volně diskutují, a jak jsou na sebe všichni milí… A při mši nemusí člověk stát, má
kde si sednout a netrápí ho bolesti v zádech a v nohou. A pastor nás nestrašil Posledním soudem a jinými
Božími tresty, ale říkal nám, že Bůh je láska. – No tak to vidíš, Sašo. Každý si může vybrat církev, v které se
cítí dobře.”
“A jak má tu ‘svoji’ církev najít?”
“Musí hledat a prosit Boha. Mě například k pravoslavné církvi nic netáhlo. Kolikrát jsem sám sebe
přemlouval, ale nebylo to nic platné. A potom se mi dostalo Božího požehnání, a já jsem potkal Ala a
Carolynu. V Aluště jsme pak s Lízou hledali náš chrám. Dlouho jsme ho nemohli najít, ale nakonec se nám
to podařilo. Modlili jsme se a Pán Bůh dal, že jsme ho našli.”
“Já pořád nemůžu pochopit, co tě přivedlo zrovna k baptistům.”
“Ty jsi proti baptistům zaujatý?”
Saša se po mé otázce chvíli ošíval, ale pak vyšel s pravdou ven: “Vždyť je to sekta. Nebo ne?”
Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet nad jeho neznalostí.
“A na to se mě ptáš až teď? Bezmála rok už spolu děláme a pořád nosíš v hlavě takový nesmysl…!
Proč ses mě na to už dávno nezeptal?”
“Nějak jsem se nemohl odhodlat. Odpusť.”
”Odpusť, odpusť,” cedil jsem skrz zaťaté zuby. “To víš, že ti odpustím. Ale aspoň bys jako
inteligent mohl vědět, že název naší církve, naší konfese, pochází z anglického slova to baptiste, což
znamená křtít ponořením do vody. My totiž křtíme tak, jak křtil Pán Ježíš Kristus. Úplným ponořením do
vody, což je symbolem smytí hříchů. Pokud by tě to zajímalo, tak v ruském překladu Bible je hodně
nepřesností, leckdy i záměrných. Třeba hned co se týče Jana Křtitele, který pokřtil Ježíše ponořením do řeky
Jordánu. V angličtině je jeho jméno správně přeloženo John Baptist, což neznamená ‘Jan Křtitel’, ale –
doslova – Jan Ponořitel nebo Pohroužitel, dá-li se to tak říct. Proč mu v pravoslavné Bibli svévolně
pozměnili jméno? Možná proto, že chtěli utajit jeho pravou podstatu. A tak i ono pohroužení, omytí, je při
křtu nahrazeno jakýmsi nesmyslným pokropením. Je potřeba číst Bibli, chlapče! A pokud možno ne pouze
ruský překlad, který je v lecčems přizpůsobený kánonu pravoslavné církve.”
“Hm, už je pozdě.”
“Proč myslíš, že je pozdě?”
“Chtěl jsem říct, že už je moc hodin. Je čas jít domů. Musím vykoupat naši malou a uložit ji do
postýlky.”
“No jo, máš pravdu. Asi na tebe moc pospíchám. Já dorážím i na ostatní, kdykoli je řeč o víře. Ale
to je tím, že chci, abyste co nejdříve pochopili a uvěřili. Jako já.”
To už jsme stáli na zastávce autobusu. Lisicyn vzhlédl k noční obloze.
“Hvězdy a hvězdy. Miriády hvězd. To chceš říct, že je všechny někdo stvořil? Nějaká nadpozemská
bytost?”
“A nejen je. Pokud se týče stvořitele – říkejme mu, jak chceme, Bůh nebo Nejvyšší síla, to je jedno
-, vždycky to je a bude Stvořitel.”
75
“No, to je sice hezké, ale prozraď mi, v čem konkrétně spočívá tvoje víra?”
“Hm, v čem konkrétně... Takovým vzdělancům jako jsi ty se to kor těžko vysvětluje. Vy ve všem
hledáte logiku. Jenže tohle není věc logiky, ale právě té víry. Jen a jen víry. Já sice nejsem žádný všeznalec,
ale co je to víra, na to ti odpovím. Věřit v Boha znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s
tím, co nevidíme.”
“Cože? Zopakuj mi to, prosím tebe.”
Vyhověl jsem mu a on odtušil: “Tos nevymyslel ty, že ne?”
”To víš, že ne. Je to přesné, výstižné, hluboké a přitom stručné. Ale nutí tě to se nad tím zamýšlet a
hluboce to promýšlet a ze všech sil se snažit porozumět. Smysl těch slov je mnohem hlubší, než by se mohlo
zdát. Kolikrát jsem si myslel, že už to mám, ale pořád mi zůstává skryté samotné jádro toho poselství.”
“Tak už mě nenapínej a prozraď zdroj.”
“Bible, Nový zákon, Epištola Svatého Pavla k Židům, kapitola jedenáctá, verš první.”
“Učíš se z Bible?”
“Já ji studuju. A otvírají se mi netušené hlubiny. Ale postupuju jen zvolna. Ono to ani nejde všechno
naráz.”
Dobře jsem mu to řekl, že nejde všechno naráz, ujistil jsem se v duchu cestou domů. Dá Bůh, že můj
rozhovor se Sašou Lisicynem nevyjde vniveč.
Už tenkrát bych byl moc rád sdílel Boží slovo s každým člověkem. Ovšem takové přání bylo v té
době ještě chiméra. Nejen proto, že každý můj známý, natož pak cizí člověk, nemusel mít zájem, ale i pro
mou malou schopnost disputovat na dané téma, když mi chyběly hlubší znalosti. Kdybych tak uměl najít
společný jazyk s prvním koho potkám, jak to umí Al Parker… Vždycky mi zdůrazňoval:
“Pán Ježíš vidí v nás věřících svoje první pomocníky. Jak ses například ty o Něm dověděl?”
”Od tebe.”
“Vidíš. A od tebe se o Něm musí dovědět zas jiní. Kolikrát jsi mi říkal, že jsem tvůj zachránce,
protože jsem ti dal víru v Ježíše Krista, a děkovals mi za to. Mně ale tvoje díky nepatří. Nezachránil jsem tě
já. Zachránil tě Pán Ježíš Kristus, poněvadž On je zachránce a Spasitel. Já jsem jen jeho nástroj, pomocník.
A ty se také můžeš stát jeho nástrojem a pomocníkem. To mně a tobě Kristus řekl: ‚Jděte a získávejte mi
učedníky‘. Je třeba, aby co možná nejvíc lidí uslyšelo dobrou zvěst o spasení a Spasiteli.”
”No ale to, že uslyší dobrou zvěst, to ještě neznamená, že přijmou Ježíše Krista za svého Spasitele,”
namítl jsem. “A určitě se ke mě neupnou tak, jako já k tobě a Carolyně. Snažím se mluvit s lidmi, i s těmi,
které vidím poprvé, třeba při cestě vlakem. Ale pak vystoupíme a tím to končí. Každý si jdeme dál svou
cestou.”
“To není žádná tragédie. My jsme jen rozsévači. Jenom zkypříme půdu – pohovoříme, vysvětlíme -,
aby mohlo snáz vzklíčit semínko zájmu o víru. A to semínko dál poroste, třeba už bez nás. Pán Bůh se o ně
postará.”
Tu se mi vybavila příhoda, které jsem před několika lety, v době, kdy se stala, nepřikládal nějaký
zvláštní význam. Zažila ji a vyprávěla mi o ní moje manželka. Jela tenkrát jako obvykle přeplněným vlakem
z Moskvy do Luganska. K jejímu údivu s ní v kupé seděl jen jeden cestující, asi pětadvacetiletý mladík, který
by mohl bezmála být její syn. Ale i přestože byl tak mladý, během cesty jí udělal přednášku, která ji
ohromila a zanechala v ní nesmazatelný dojem. Mluvil k ní o její spáse, připomněl jí, že i ona je hříšná, tak
jako každý z nás, a že jen Pán Ježíš ji může osvobodit od hříchu. ‘Věřte, že na mě a na to, co jsem vám tady
říkal, nikdy nezapomenete,’ uzavřel mladík svůj monolog. Od té doby se s ním už nikdy nesetkala, ale
opravdu nezapomněla. A jak se ukázalo, jeho slova padla na úrodnou půdu a ona po čase uvěřila, přišla k
Ježíši Kristu.
76
POZEMSKÉ VĚCI – MARNOST NAD MARNOST
Následující vyprávění je pouze jedním z příběhů, kterých jsme byli svědky při našem ježdění,
cestování a putování po Ukrajině a po Rusku, příběhů, jakých byla celá řada.
Jednou, když jsme s Lízou zase přijeli z Koroljova do Alušty, měli jsme oba pocit, jako by se tu
něco změnilo. Jako by něco bylo ve vzduchu, jenom jsme nevěděli, co. A naše dobrá všetečná sousedka Alla
Ivanovna nás hned v domovních dveřích informovala:
“Víte, co je u nás na Krymu nového? To byste nevěřili: naše mafie je na odpis. Anebo skoro na
odpis.”
“Copak je s ní? Vystříleli se mafiáni navzájem?“ zajímal jsem se. „Takové štěstí asi náš poloostrov
nepotkalo.”
“A víte, že jo? Válčili mezi sebou jako diví – hřbitovy se nám pěkně rozrostly. Selemáci poslali pod
drn pomalu všechny bráchy Bašmakovy i jejich gorily. Ale sami jsou taky skoro všichni na krchově.” Přitom
se tvářila, jako kdyby je postřílela vlastnoručně, anebo aspoň věděla, komu lze za to děkovat.
“Tak nás nenapínejte. Jak to bylo se Selemáky?”
“Jednoho krásného dne jim zasadili smrtící úder. Ale kdo je postřílel, to nikdo neví. Šli na to
profesionálně a - jak bych to jenom řekla? – výběrově; museli dobře vědět, kde se jednotliví banditi
zdržujou.”
V paměti se mi vybavilo, co mi onehdy řekl zmlácený Kolja Barketov: Všichni gangsteři to mají
zpečetěné. Jejich činy se sledují. Už na ně mají plné šanony. A když jsem se ho zeptal, proč ty plné šanony
nepoužijí, řekl: Nemají rozkaz. – Tak teď ho asi dostali...
“Olinek Rudman zmizel a Krokodýl Geňa jakbysmet. Neví se ale, jestli utekli, nebo si je ďábel vzal
k sobě,” pokračovala Alla Ivanovna ve svém senzačním líčení. “Zato se ví docela jistě, že Ševjov se vypařil
den předtím, než ten mazec vypukl.”
“To je smůla,” suše konstatovala moje manželka.
“No, tak já půjdu, abych vás nezdržovala,” poroučela se Alla Ivanovna. “Jistě jste unavení z cesty.
Hlavní novinu jsem vám řekla, tak tady máte klíče od bytu. Všechno je v pořádku, nebojte se.”
Jenže my, sotva jsme dorazili do Alušty, už jsme se zas museli chystat na cestu. Zavolal jsem totiž
hned matce, jak jsem slíbil, a ona mě moc prosila, abychom za ní co nejdříve přijeli. A tak jsme po necelém
týdnu vyjeli vlakem do Luganska.
Samozřejmě, že jsme si ještě předtím našli čas zajít se podívat do naší baptistické modlitebny.
Pastor by mě tam býval potřeboval, čekal, že mu pomohu s bohoslužbami i s dostavbou našeho svatostánku.
Moc mě mrzelo, že zas hned jedu pryč, ale matčina úpěnlivá prosba mi nedopřávala klidu. Co je s
ní? Co se stalo?
Ukázalo se, že má vážné neshody s manželem, mým nevlastním otcem Georgijem. Sice se ještě
nerozcházejí od stolu a lože – naštěstí -, zato v názorech se od jisté doby rozcházejí víc než je zdrávo.
“On je teď prostě nesnesitelný!” vyhrkla, sotva jsme spolu osaměli. “Pořád se párá s těmi svými
novinami. K čemu to je?”
“Ale vždyť se tomu věnuje celý život...”
“Vůbec s ničím mi nepomáhá.”
“Mami! Co já vím, tak je už v šest hodin ráno na nohou a spěchá na trh, aby koupil vaší kočičí
princezně čerstvé ryby. A pak teprv, chudák, jede do práce a musí dvakrát přestupovat.”
“Prosím tebe, do jaké práce? Tam už dávno nic není, už dávno se tam nepracuje.”
“Tak kdo a za co mu dává peníze?”
“Jaké peníze? To myslíš těch pár pěťáků?”
77
“Ale vidíš snad, jak vypadá, když se vrátí z práce. Je černý jako kominík a utahaný až běda. Tak tam
snad musí něco dělat, na tom svém pracovišti.”
“Jejich pracoviště už dávno uzavřeli. Ale já ti povím, odkud má peníze. Oni tam s Cheljovem a
Čobotovem – nikdo jiný už tam nezůstal – dělají to, co všichni ostatní v tom jejich bývalém výzkumáku.”
“A co?”
“Rozřezávají a demontují zařízení a prodávají to do šrotu.I domů mi už natahal spousty železa.”
Kývla na mě prstem a odvedla mě na balkon. “A ještě všelijakých baněk a křivulí a vah a závaží a jiných
krámů. Víš jaká je to tíha? Vždyť já už se sem bojím vkročit, aby se ta lodžie nepropadla. Do všech skříní mi
nacpal to harampádí a ty svoje noviny. Až se do toho dali švábi.”
“No, to je tedy špatné. V tom se musí udělat pořádek.”
“Vždyť já se o to snažím. Ale on sbírá a sbírá a tahá to sem - a s ničím mi nepomáhá. Přijde domů,
sedne si k televizi a kouká na ten svůj sport. Zapisuje si všechny výsledky a druhý den si ty samé výsledky
vystřihuje z novin. A všechno si to zakládá. Bože můj, kdy tohle skončí?”
“Mami, víš, jak ti obětavě pomáhal, když jsi byla nemocná,” řekl jsem a pozorněji jsem se na ni
zadíval. Bylo zřejmé, že bolest a úzkost, které během těžké choroby vytrpěla, změnily nejen její zevnějšek,
ale i její nitro. Rozhodl jsem se, že promluvím s Georgijem a řeknu mu, že se mi tyhle jejich třenice vůbec
nelíbí.
“Tak se podívej, v čem chodím.” Při těch slovech mi otčím ukázal svou obnošenou košili, na níž
chyběla dobrá polovina knoflíků. “A co jím? Jen to, co si sám uklohním. Ona už vůbec nevaří. Do kuchyně ji
nedostanu ani za živý svět. Pořád jen leží. A to jí doktoři nakazují, že se musí pohybovat, že se tak tělo po
operaci snáz zotaví. A hádej, kdo chodí na nákupy a kdo uklízí po kočkách. Já. Ona se ani nehne.”
“Je to tu cítit kočičinou, jen člověk překročí práh.”
“Tak vidíš. Vždyť to říkám.”
“S tímhle musíme něco udělat. Teď nemám na mysli kočky, ale vás dva.”
“Co s tím chceš dělat? Rozvedeme se a hotovo.”
“Tak to si vyhoďte z hlavy! Vždyť jste spolu už víc než třicet let! Co jste si to vzpomněli na stará
kolena? Potomstvo vaší zbožňované číči odvezeme k nám na Krym a hned vám bude o něco lehčeji. Jen se
podívej: tamhleta její dcerka žere za dva dospělé kocoury. Pojď sem, potvoro, pojedeš na Krym!”
“Ne, to ne!”
“Aha! Maminka taky říká: to ne. Aspoň v tomhle se shodnete.”
Georgij se na mě zadíval, jako když se k něčemu rozhoduje, a nakonec se odhodlal:
“Víš, Péťo, ono se to hromadilo celá léta. Nespokojenost, a to z nejrůznějších důvodů. Já mám
výhrady k ní a ona ke mně, zkrátka, manželství není peříčko. Ale tobě to nemusím říkat, sám jsi už dobrých
třicet let ženatý.”
“Dvacet osm. Zrovna teď jsem to počítal.”
“A jak vy spolu vycházíte?”
“To víš, že taky ne docela bez problémů.”
“No vidíš. Když Valentina onemocněla, skoro jsme se přestali hádat. Ale potom, když se uzdravila,
vypuklo to zas nanovo. A bylo to horší než předtím. Mně se ti zdá, jako kdyby se nějak měnila k horšímu.”
“A jak a v čem?” zbystřil jsem pozornost.
“Zrovna teďka má oblíbené téma – jak ji mám nechat pohřbít. Každou chvilku mi dává pokyny kde
chce být pochovaná, jak chce být oblečená do rakve a tak pořád. No, a se mnou je pořád nespokojená. Někdy
mi připadá, že už se doopravdy chystá do hrobu a zazlívá mi, že nechci umřít taky. Ale hned zase povídá:
Nedej Bůh, abys umřel dřív než já.”
“Jak koukám, máte tu veselo. Člověk se s vámi nenudí.”
“Neboj se, chlapče, já ji neopustím.”
“Vždyť já vím, Žoro, že jsi dobrý chlap. Nezlob se na ni. Oba přece víme, co zkusila.”
“Já vím. Ale je to s ní těžké. Dřív to takové nebývalo.”
“Zkuste se nehádat a neprovokovat jeden druhého.”
“Ale ji všecko rozčiluje. Televizní pořady, prezident, parlament, ceny, inflace – a já ze všeho nejvíc.
A to se ji snažím nedráždit. Dívám se na sport, píšu si svoje záznamy...”
“Poslouchej, Žoro, víš, co mě napadlo? Upřímnost za upřímnost: Možná je škoda, že nechodíte do
kostela.”
“Víš přece, že v boha nevěříme. Už jsem ti říkal, že tohle není pro nás. Život už nás tak vychoval.”
78
“Žoro, já a Líza jsme taky nevěřili.”
“Jenomže vy jste mladí. Vám to jde líp - přijímat novoty.”
“Prosím tě, jaké novoty? Křesťanství je staré dva tisíce let. Fakt byste s námi nešli v neděli do
kostela?”
“A proč? To zas přijeli ti vaši Amerikáni?” vyhnul se mazaně odpovědi.
“Ne. Bohužel jsme je už dávno neviděli. Víš přece, že se nám tuhle zimu nepodařilo sem přijet.”
“A jak se tam vůbec mají, v té Americe? Dneska tam každý touží jet... A co vy? Nechystáte se tam
taky?” přeptal se maličko trochu kousavě.
“Parkerovi se mají dobře,” odvětil jsem. “Voláme si nebo si posíláme maily. A na návštěvu nás už
dávno zvou. Máme formuláře, stačí je jenom vyplnit a podat v Kyjevě na americkém konzulátě.”
“Óóó – dokonce! A co vy na to?”
“Nic. Copak vás tu můžeme nechat bez dozoru?”
“To nechcete jet jenom kvůli nám?” usmál se nevěřícně.
“Po pravdě, jenom kvůli vám to není,” oplatil jsem mu úsměv. “Je to samozřejmě i kvůli penězům,
nestálo by to zrovna málo. A velkou šanci, že dostaneme vízum, taky nemáme... Žoro, brzy se vracíme do
Alušty. Tak jestli potřebuješ s něčím pomoct, řekni, a já ti pomůžu. Třeba s tím železem. Chceš ho prodat ve
sběrně, viď? Určitě nevycházíte s penězi. Ale já vám tu přece vždy nějaké nechávám a zase nechám.”
“Ona je ale neutrácí.”
“Jak – neutrácí?”
“Nesáhne na ně.”
“Aha!”
Měl jsem sto chutí rovnou na matku uhodit, ale řekl jsem si, že na to půjdu od lesa: Jdu do obýváku,
kde si hověla u televize, a jen tak mimochodem povídám:
“Tak co, mami, pomohlo vám těch čtyři sta hriven, co jsem vám tu posledně nechal?”
“Ne.”
“A proč ne?”
“Protože jsme je neutratili. Chceš je zpátky?”
“Vy jste je neutratili? Proč?”
“Proto. Vyšli jsme bez nich.”
“Mami, to neděláš dobře. Víš, že jsem ti říkal, abys na nich neseděla, že je požírá inflace. Chápeš?”
“Chápu. Ale ty je taky potřebuješ. Na, vem si je. Však my se bez nich obejdeme.”
Díval jsem se z jednoho na druhého. Jak jim to jen mám vysvětlit, že tu přehnaná skromnost není
namístě?
“Nemyslíš, mami, že je lepší si vzít peníze od syna, než si potom brát nějaký pochybný úvěr na
zlodějské úroky? Mimochodem: já doufám, že si nemyslíte, že vám ty peníze půjčuju. Já vám je dávám. O
žádném vracení nemůže být řeč. Přece vím, v jaké jste situaci a považuju za svoji povinnost, abych vám
pomohl. Jste moji rodiče. A já nepřipustím, abyste hladověli.”
“Klidně budeme hladovět. Prý je to zdravé.”
“Mami, ty víš, že má Žora cukrovku a přesto musí jíst špek, protože nemá peníze na maso.”
“Nemá peníze, nemá peníze... No tak ať si je sežene! Ať rychlej rozprodává to svoje železo. Aspoň
zas bude v bytě trochu místa. A ty svoje noviny, ty taky může odnést do sběru. Vždyť už se nedá ani vyjít na
balkon.”
“Já vás nechápu. Co jste si na sebe tak zasedli? Vážně to chcete dohnat do rozvodu? A přitom byste
potřebovali pravý opak. Být si vzájemně oporou a pomáhat si jako dřív. To už jste zapomněli, že jste dřív žili
normálně?”
Takové debaty jsem s nimi vedl několikrát za den. Až jsem se dohřál a povídám matce:
“Tak nač jsi mě sem vlastně zvala? Na rozvod?”
“To ne! Jenom jsem chtěla, abys věděl...”
“Co abych věděl? Ach mami, vždyť já vím. Prostě se toho na vás spoustu nahrnulo. Tvoje nemoc,
nedostatek peněz a z toho všeho pocit beznaděje. Víš, nejste ale sami, kdo je v takové situaci. Náš stát z nás
svojí debilní politikou, korupcí, rozkrádáním státních prostředků, podporou organizovaného zločinu, zkrátka
všemi těmihle všivárnami udělal žebráky. Lidi, co celý život pracovali, teď urážejí podvodníci a darebáci a
říkají jim, že jsou ulice a lůza.”
79
“Vyhodili nás na smetiště. Doslova. Běž se podívat, kolik bezdomovců se hrabe v kontejnerech.
Hanba! Tomu ti kučmovci a kravčukovci říkají nezávislá demokratická Ukrajina? Ani v nejhorším snu mě
nikdy nenapadlo, že ze mně bude na stará kolena odkopnutá, nikomu nepotřebná žebračka.”
“Mami, proč takhle mluvíš? Víš, že vás potřebujeme my – já a Líza. A taky víš, že jsme vás
neodkopli.”
“To vím. Ale co kdybychom vás neměli? Stali by se z nás taky bezdomovci. Hrůza, když na to
jenom pomyslím!”
“Tak na to nemysli. Žijte si tady v klidu a míru, s penězi vystačíte do naší příští návštěvy.”
“Ty mi snad nechceš rozumět, chlapče. Copak nechápeš to ponížení? To, co nám dávají za čtyřicet
let práce, to není důchod, ale almužna!”
“To víš, maminko, že to chápu. Vždyť jsem o tom před chvílí mluvil, jak náš stát zachází s lidmi.
Ale taky vím, že jestli se tím budeš pořád užírat, tak se z toho nakonec zblázníš. Anebo zase onemocníš,
nedej Bůh. Jenomže ty mě neposloucháš.”
“Poslouchám.”
“Ale přesto ses zasekla na jedné a téže věci. Nech to být a zaměstnávej svou mysl něčím jiným.”
“A čím? Nechtěl bys mi poradit? Aha, už vím. Zas na mě jdeš s tou svojí vírou.”
“Milá maminko, moc tě prosím, pochop jednu věc: Bůh, o kterém ty a Žora mluvíte tak přezíravě,
ten Bůh je Tvůrce a Stvořitel, koruna Všehomíra. A věř mi, že Bůh nám pomáhá. Myslíš, že mně není těžko?
Ale právě On, Pán Bůh, je to jediné, co mě drží nad vodou. Když se večer uložím k spánku, zavřu oči a
promítnu si v hlavě uplynulý den, vděčně se pomodlím k Pánu Bohu za to, že byl se mnou. Víš, mami,
kdybych ti měl vylíčit jen jeden jediný den, jednu jedinou epizodu, třeba jak s Lízou cestujeme do Ruska
nebo z Ruska, jak vypadá taková celní kontrola na hranicích...”
“No vidíš. A jsme u toho: Proč pořád musíte jezdit sem a tam? A proč vyrostly ty hranice? Dřív
jsme si jezdili kam jsme chtěli, nebyly ani hranice ani celnice, zato jsme všichni měli práci. A ty za ní teď
jezdíš stovky kilometrů.”
“Jezdili jsme si kam jsme chtěli, ale jen po Sovětském svazu. Na to nezapomínej. Já zrovna teď
pojedu do Čech. A nemusím kvůli tomu před partajní komisi, poslouchat připitomělé otázky a poučení, jak
bych musel za komunistů.”
“To řekneš jenom tak: pojedu do Čech?”
“Ano.”
“Počkej, a proč zrovna do Čech? A s kým?”
“S Alexandrem Boškem.”
“A nač se štvete takovou dálku?”
“On si tam bude něco zařizovat. A má tam přátele. A já ostatně taky, jestli vzpomínáš.”
“Myslíš ten románek z mládí? S tou zpěvačkou? Jak se ta tvoje láska jmenovala?”
“Dagmar. Ale přátelil jsem se i s jejím otcem.”
“Takovou dálku! Dej tam na sebe pozor. A čím tam pojedete? Vlakem?”
“Zatím nevíme. Ale zbytečně se nestrachuj, je to teprve ve fázi příprav.” Schválně jsem zamluvil, že
chceme jet autem, to by nespala až do našeho návratu, i když jsme ještě ani nevyjeli. “Mami, byla jsi vůbec
někdy v zahraničí?”
“Nebyla. A nijak mi to neschází.”
“Nolens volens*, jak praví Svatý Augustin. Ale odběhli jsme od toho, o co mi nejvíc jde.”
“No jo. Zase mě chceš agitovat. Už mě nech. Dej mi s tím
pokoj.”
80
ČERNÝ VICHR
Ve vzduchu pořád viselo napětí. Matka nedokázala o ničem mluvit klidně. Všechno krom jejích
milovaných kočiček v ní vyvolávalo podráždění.
Co je to s ní? nadarmo jsem si lámal hlavu. Jak je to dlouho, co se těšila z úspěšné operace, která jí
zachránila život - a už ji zase ovládly starosti a trápení, nervozita a pocit zoufalství a křivdy.
Také já jsem si málem zoufal, když jsme v neděli přišli s Lízou do kostela a zjistili jsme, že tu
Parkerovi letos nebyli jako obvykle v únoru, ale až teďka v březnu, a tudíž jsme se s nimi minuli jen o
několik dnů. Bylo to k zlosti!
Mnohem víc mě však zasáhla zpráva o smrti mého kolegy a kamaráda Petra Ševčenka, kterého jsem
znal dobrých třicet roků. Bydlel jen kousek od mamky a vždycky jsme se spolu potkávali, kdykoli jsem byl v
Lugansku, a pokaždé jsme spolu dali řeč.
I naposled jsme o sebe téměř zakopli a Péťa se mi zdál nějaký zaražený. Věděl jsem, že jako
dopisovatel Kyjevských vedomostí uveřejnil sérii článků, ve kterých odhaloval propojení státních orgánů a
Služby bezpečnosti Ukrajiny s mafií. Přemlouval jsem ho, ať nezveřejňuje aspoň poslední díl, ve kterém bez
pardonů uváděl plná jména a funkce zločinců a korupčníků. Odbýval moje varování, že prý to není tak
nebezpečné jak si myslím a vlastně je to jeho novinářská povinnost - ale neznělo to moc přesvědčivě. Zeptal
jsem se ho, jestli neví, kolik našich kolegů z branže poslali Kučmovi zabijáci na onen svět. Smutně se na mě
usmál, spíš to byl jenom pokus o úsměv:
“Sto čtyři. Vím to přesně.”
A už se loučil, jako vždy někam pospíchal. Už měl nakročeno k odchodu, když mě zčista jasna
překvapil otázkou:
„A ty se nebojíš?“
To, jak se při tom na mě podíval, nezapomenu do smrti.
Jen jsem naprázdno polkl, jak mi v tu chvíli sevřela srdce zlá předtucha. “Péťo, počkej...”
Ale už byl na druhé straně a mával mi oběma rukama na rozloučenou.
“Nezlob se, brácho, už nemám čas. Odpusť, pospíchám.”
Z těch slov i gest jsem cítil zoufalství. Už nad ním roztáhl svá křídla anděl smrti. Tři dny nato ho ty
bestie, ti běsi, ďáblovi služebníci zavraždili.
Včera jsem umřel.
Má duše ale chtěla,
abych tu s vámi zůstal.
Co jsem s ní měl dělat?
Řekl jsem, že do smrti nezapomenu jeho pohled a tu mrazivou otázku. Ale také budu žít s pocitem
provinění, že jsem ho nechal odejít vstříc smrti. Proč jsem ho nezastavil?
Za to si nemůžeš dávat vinu, říkali přátelé, jimž jsem se svěřil se svým dilematem. Jako inteligentní
člověk jistě víš, že nikdo z nás nemůže změnit osud. Zastavil někdo Puškina, Jesenina, Vysockého?
Já se však přesto dál trápím myšlenkou: Co kdybych ho byl tenkrát přemluvil, aby ke mně aspoň na
chvilku zašel, a přesvědčil ho, ať třeba jenom na čas někam odjede... Nemohl by dnes žít?
“Opravdu musíš tak nutně do Kyjeva?” – byl bych se ho zeptal.
On by mi samozřejmě odpověděl: “Musím. Čeká mě tam honorář a tříměsíční plat a taky půjčka od
redakce na pořízení bytu. Musím tam jet.”
“A nešlo by to aspoň odložit?”
“Nešlo. Musím odevzdat v redakci důležité materiály.”
81
”Ale sám dobře víš, že jejich otištění je pro někoho krajně nežádoucí. A že ten někdo je schopen
čehokoli. Sám přece musíš cítit, že se kolem tebe stahují mračna.”
A on by mlčel a já bych po chvilce nadhodil: “Co kdybys třeba onemocněl? (Co by mi na to asi
řekl?) Pošli ty materiály poštou a nech si vystavit neschopenku. Víš přece, že jsi píchl do sršního hnízda. A
tihle sršni mají smrtící žihadla. Tak neriskuj, nejezdi do Kyjeva a odjeď někam, kde tě nenajdou.”
“Sršni doletí, kam se jim zlíbí... A kam bych, podle tebe, měl jet?” náhle by projevil zájem.
“I já už mám sto chutí stáhnout se někam dál od toho hodokvasu v době moru, od těch ofrakovaných
a ometálovaných mafiánských kmotrů, zdivočelých svým ‚úspěchem‘ a opojených krví svých obětí.”
“No tak mi řekni, kam bych měl podle tebe jet,” vyzval by mě už trochu podrážděně.
“Kam? Vždyť máme, Péťo, otevřené hranice. Kup si voucher a jeď.”
“No a co dál? Co bych tam dělal? Bez peněz... Takový zanedbatelný detail, že?” Podíval by se na
mě přimhouřenýma očima, hlavu maličko nakloněnou na stranu, jak bylo jeho zvykem.
“Co dál, to budeš řešit až ve druhém plánu. Teďka je hlavní, abys odsud zmizel. Aspoň na nějaký
čas. Než se tady přestane čeřit voda. Nemohla by tě tvá redakce vyslat jako zpravodaje - co já vím, třeba do
Varšavy? To by tvůj šéf a kamarád Serjoža Kyseljov snad mohl zařídit, ne? Musí to pro tebe udělat! Vždyť
on tě do toho navrtal, byl to přece jeho nápad, abys dělal tu reportáž.”
“Hm, možná máš pravdu.”
“To víš, že mám.”
“Tak říkáš, odjet na nějaký čas?”
“Aspoň na nějaký čas. Než se tady vyčistí vzduch. Život máš jenom jeden, příteli.”
A on by byl třeba nakonec řekl ano. A nevystoupil by 13. května na kyjevském nádraží a neuchvátili
by ho ti běsi, kteří ho zavlekli na sídliště na okraji města, do sklepa věžáku, a tam ho oběsili. A potom
rozšířili lživou fámu, že spáchal sebevraždu.
Mohl by dodnes žít... Originální nadaný básník, citlivá čistá duše, ryzí, skromný, statečný muž, a
přitom stydlivý a naivní věčný chlapec, můj kamarád Petr Ševčenko. Oběť ukrajinské revoluce, které se
nějakým nedopatřením říká demokratická.
Navzdory všemu zastrašování se Péťa nedal zastavit a vynesl na světlo tak výbušné materiály, že
jejich aktéři nemohli dopustit, aby vytáhl další, ještě výbušnější. A tak se proti němu spikli. A jela v tom i
Oblastní správa SBU v čele se svým šéfem Zemljanským. A jel v tom i tehdejší primátor Luganska Danilov,
jehož role zůstala dosud nevyjasněná. Naoko stál při Petrovi, dělal, že kvůli němu má ostré spory s SBU, ba
dokonce mu slíbil, že s ním pojede vlakem do Kyjeva, aby mu tam poskytl podporu. Zničehonic se však
rozhodl letět letadlem…
A tak Petr Ševčenko vystoupil onoho osudného 13. května v Kyjevě z vlaku sám. Proč ho Danilov
nechal na holičkách, když slíbil, že s ním pojede, dokonce ve stejném kupé? Proč se kroutili jako úhoři
všichni, na koho padl stín podezření? Především Zemljanskij, který stál za tiskovou kampaní, jež měla zbavit
bezpečnostní službu jakékoliv odpovědnosti, a rozdával na všechny strany interview, v kterých se
nenápadně, ale tím prohnaněji snažil Ševčenka očernit. Proč se i po básníkově smrti děly kolem jeho rodiny
takové podivné a hrozné věci?
Po jisté době jsem vyhledal Petrova syna Jevgenije.
“To víte, že jsem se chtěl dovědět víc,” odpověděl mi na mou otázku. “Hlavně, to se rozumí, pravou
příčinu tátovy smrti. Vůbec nepochybuju, že to má souvislost s jeho novinářskou prací. Naší rodině bylo moc
nepříjemné, jak se horlivě snažili dát tátovi nálepku ‘nevyrovnaného, věčně nespokojeného a podezíravého
jedince, který si neví rady sám se sebou ani s prací v zaměstnání a všude vidí korupci a průnik mafie a její
srůstání se státní mocí, což ho zavedlo do bezvýchodné osobní situace, kterou nedokázal řešit jinak než
sebevraždou’.”
“To je jasné, že oficiální verze neobstojí. A každý skutečný odborník, jak psycholog tak
kriminalista, by ji musel rozmetat. Proč by tvůj táta jezdil osm set kilometrů do Kyjeva a trmácel se na
nějaké sídliště, aby tam vlezl do sklepa paneláku a pověsil se?”
“A proč by nás opustil právě v okamžiku, kdy se věci vyvíjely k lepšímu, kdy měl dostat honorář za
reportáž plus plat, který mu dlužili, a půjčku na byt? A podle první vyšetřovací verze, kterou hned stornovali,
visel tak vysoko, že by tam bez cizí ‘pomoci’ nevylezl.”
“A podařilo se ti něco zjistit?”
82
“Bohužel ne. Aspoň prozatím. Snažil jsem se, využil jsem svých kontaktů a poprosil jsem kamarády
na ministerstvu. Zkoušeli to, ale nakonec se mi omluvili a nechali to být. Psal jsem i oficiální dotazy na
Ministerstvo vnitra a na Generální prokuraturu, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Zato mi přes kamarády
‘dobře poradili’, abych to nechal být.”
“Tedy ti pohrozili.”
“Přesně tak. Mým kamarádům prý řekli: Ať nepodniká žádné soukromé vyšetřování, nebo by toho
mohl litovat. Čert přece nikdy nespí…”
Mohu jen dodat, že Žeňa nemluvil do větru. Během několika následujících měsíců zemřeli (shodou
okolností?) matka a strýček Petra Ševčenka, při autonehodě zahynul jeho bratr, manželka jen zázrakem
přežila. K nehodě došlo tak, že se Ševčenkovu bratrovi náhle zastavilo srdce, i když byl zdravý jako buk.
Za tak krátkou dobu čtyři úmrtí v jedné rodině! A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Petrova vdova s
mladším synem nestačili včas opustit nezávislou demokratickou Ukrajinu. Asyl jim poskytla Kanada.
Pracovnice kanadského velvyslanectví sama nabídla Galje pomoc, když se dověděla, co postihlo jejího
muže. Do tří dnů zařídila potřebné doklady a urychlený odjezd.
A tak jsem zůstal.
Co se potom dělo?
Abych tu s vámi jed a pil,
já posadil k vám svoje prázdné tělo;
a s vámi plakal, že svět mi navždy ztichl,
že unesl mě od vás černý vichr.
Ano, Petr Ševčenko byl prorok svého osudu. Viděl i to, co se skutečně děje s námi se všemi i s naší
nešťastnou zemí. Proč jen všechnu tu hořkost dusil v sobě? Proč se mi nesvěřil s tím, co viděl svým
prorockým zrakem?
Pojednou mi to došlo: Bože! Vždyť taky viděl, že by mu nikdo neuvěřil! Když napsal verš: Včera
jsem umřel, nebral ho nikdo doslova, jen jako básnickou metaforu. Nikdo mu neporozuměl.
Dnes vím, příteli, že jsi mě varoval. Svými verši i tou sugestivní otázkou. Odpusť, že i já jsem byl
hluchý. Teď vím, že ti nešlo jen o to, jestli se nebojím té tmy, která se snesla nad Ukrajinou, ale že jsi mi
říkal mezi řádky: Hlupáčku, měj se na pozoru; ty ještě nevíš, jaká zlá síla ovládla celou naši planetu.
Moc ti děkuju, kamaráde. Třeba jsi mě tím náznakem zachránil.
S Petrovým synem Žeňou jsem se pak vídal pokaždé, když jsem přijel do Luganska. Hovořil jsem s
ním o jeho otci, chtěl jsem sepsat jeho příběh. A při tom jsem se sám zaplétal do všelijakých afér, například
kolem odstranění primátora Jagoferova a honu na televizní stanici Efir-1, který s tím souvisel. Nebo jsem v
horkém červnovém dni čistě náhodou šel po ulici, když náhle vypadl z okna svého bytu ve čtvrtém patře
jeden příliš všetečný praporčík SBU a dopadl přímo k mým nohám. Jeho kolegové z tajné služby s tím
samozřejmě neměli nic společného...
Když jsem to vyprávěl Žeňovi a přidal další podivné příhody, které se odehrály v mé bezprostřední
blízkosti, s obavou se mě zeptal: A to jste ještě tady? To ještě jezdíte do Luganska a nejste dávno za
hranicemi? Ještě vám nedošlo, že vás mají v merku? Prosím vás, odjeďte. Odjeďte co nejrychleji.
Možná má pravdu, říkal jsem si. Ale přesto jsem dál zůstával. Pořád jsem viděl spoustu důvodů proč
neodjíždět a spoustu věcí, které je třeba ještě zařídit. Musel jsem zachraňovat krachující manželství své
matky, chodit do luganské modlitebny Emanuel, abych neztratil kontakt s bratry a sestrami, kteří nám
pomáhali v nejtěžších chvílích a modlili se za zdar matčiny operace. Choval jsem naději, že kdyby se za
maminku celý náš sbor znovu modlil, aby konečně přestala bloudit a obrátila se k Bohu, mohly by mít naše
společné modlitby kýžený účinek.
A ještě jsem musel bránit demokracii – promiňte mi tu frázi –, neboť jsem nemohl zůstat lhostejný k
osudům svých kolegů novinářů, ať už těch, co pracovali v Tiskovém odboru magistrátu, nebo těch, kteří se
stali rukojmími v boji o primátorské křeslo mezi dosavadním primátorem de iure Anatolijem Jagoferovem a
jeho protivníky z pro-kučmovské mafie, kteří mu de facto bránili ve výkonu funkce, a to tak, že obklíčili
budovu magistrátu a nevpustili ho dovnitř.
“Co jste zač?” ptal se jich překvapený Jagoferov.
“A co vy jste zač?” kontrovali mladí habáni, ne nepodobní mafiánským gorilám.
83
“Já jsem primátor města Luganska!”
“To by mohl říct každý.”
“Zbláznili jste se?”
Byla to vskutku prekérní situace. Večer po služebních hodinách zamkl primátor svou pracovnu a
spokojeně odjel domů, a ráno aby, brunátný zlostí, šmátral po kapsách a ukazoval neznámým vazounům svůj
služební průkaz. A sotva jim ho ukázal – nebyl to snad zlý sen? – průkaz hned zmizel v kapse jednoho ze
samozvaných bodyguardů.
“No tohle! Co si to dovolujete?” rozčiluje se primátor. “Koukejte mi ho vrátit!”
“Neobtěžujte, občane, nebo budem nuceni zavolat na vás policii.”
“Cože? Já jsem primátor města! Mně vyhrožujete policií?”
A vtom ho něco trklo: no jó, policie! Policie mě přece musí chránit! Ještě včera mě chránila... A
zakřičel přes ramena těch rabiáků:
“Hej, kapitáne! Co se to tu děje? Okamžitě zjednejte pořádek! Chci se dostat na svoje pracoviště!”
Žádná odpověď. Kapitán se tváří, jako by viděl Jagoferova prvně v životě. Co je to za pitomý žert?
Kdo mohl tohle narafičit? Začalo mu maličko svítat, odkud as vítr fouká, že v tom má prsty jeho první
náměstek. Co teď? Přece tu nebude stát lidem pro smích? A tak zhrzený primátor zamířil do televize.
Televizní společnost Efir-1 byla dotovaná radnicí, i když musela sem tam vysílat i komerční pořady,
aby mohla platit své zaměstnance o něco líp než konkurenční státní televize, která sídlila doslova za plotem.
A tak nejeden z mých bývalých kolegů z Výboru pro rozhlasové a televizní vysílání po zralé úvaze změnil
“stáj”.
“Tam se fakt nedá pracovat,” říkal redaktor Vasja Dunin. “Pořád a pořád na člověka tlačí.”
“Ve státní televizi? Kdo a jak, prosím tebe?” podivil jsem se naoko. “Tohle ti teda nevěřím. Vždyť
žijem v nejdemokratičtější zemi světa, kde byla cenzura již dávno odstraněna.”
“Tobě to možná je k smíchu, mně ale ne. Já jsem odtamtud musel vypadnout. Už jsem měl toho
věčného usměrňování po krk. Tohle nedělej, o tom nepiš, tohle téma neotvírej, je třeba chápat specifičnost
historického okamžiku...”
“Specifičnost historického okamžiku? To zní jako citát z Lenina.”
“Však právě.”
“A kdože to cituje vůdce světového proletariátu?”
“No, kdopak asi? – Pan generální. Prohnaný partajní aparátčík.”
“A tady v Efiru je to lepší?”
“Tady máme přecejen větší volnost. Primátor Jagoferov se snaží dělat něco pro město, no, a my to
prezentujeme veřejnosti.”
“Chtěl jsi snad říct: bývalý primátor.”
Do redakční kanceláře vešel Vasjův kolega Vladimir Spektor, náš společný starý známý. “Jagoferov
právě přilít k nám do studia a teď jde nahoru k ředitelce. Radnici hlídají místo policie nějací týpkové v civilu
a nepustili ho dovnitř.”
“Odkud to víš?”
“Přímo od něj. Že prý ti halamové budou nejspíš lidi jeho náměstka Prisťuka, co s ním je od začátku
na válečné noze... Za chviličku mám přijít k Taťáně. Říká, že o tom připravíme zvláštní vydání zpráv.“
Dunin, Spektor a s nimi básník a novinář Leonid Strelnik vystoupili ve zprávách na obranu
primátora Jagoferova. Zprávy TV stanice Efir-1 popsaly incident tak, jak se skutečně odehrál - narozdíl od
všech městských i oblastních médií, která informovala v souladu s pokyny oblastních úřadů, jež stály za
odstraněním nepohodlného primátora.
V noci pak, aby primátor nevěděl, byli potichu svoláni jeho oponenti z městské rady, kteří, jak jinak,
odhlasovali jeho odvolání.
Došlo k tomu, co byl i na ukrajinské poměry silný tabák; k násilnému sesazení řádně zvoleného
primátora. Byl to tak šokující krok, že vyvolal ohlas i v Kyjevě, a v celostátních novinách se objevily titulky,
z nichž nejpřiléhavější zněl: Noc nad Ukrajinou.
Prezident Kučma a jeho dněpropetrovský klan si uvědomili vratkost svého režimu a nevybíravými
prostředky se zbavovali předpokládaných rivalů. Nás ale víc než rvačka funkcionářů a oligarchů o koryta
bude zajímat to, jak převrat na radnici ovlivnil život obyčejných smrtelníků.
Redaktoři televize Efir-1 stáli za sesazeným primátorem a spolu s nimi i část zastupitelů, kteří se
odmítali podvolit drzému brutálnímu nátlaku, žádali zrušení skandálního rozhodnutí noční schůze a nové
84
hlasování za obvyklých podmínek, s dodržením všech zákonných postupů. Přes všelijaké zastrašování si
novou schůzi nakonec vynutili a už se zdálo, že rozhodnutí o primátorově odvolání bude zrušeno. Tehdy
však sáhli pučisté k dosud nevídaným metodám. Poté co vyčerpali celou škálu průtahů a obstrukcí, přešli k
otevřenému vyhrožování zastáncům legitimního primátora, kteří hájili dodržování zákonných procedur.
Povedlo se jim přerušit jednání do následujícího dne a poté rozvinuli doslova teror, proti kterému byly
vulgární nadávky ze včerejška něco jako besídka nedělní školy. Násilné vnikání do kanceláří, vyslýchaní a
špiclování, zabírání a ničení dokumentů, pohrůžky fyzickým násilím…
Hlavní úder schytali zaměstnanci Tiskového odboru magistrátu. Za to, že pomocí tiskových zpráv a
interview seznamovali veřejnost s tím, co se na radnici skutečně odehrává, použili proti nim mafiáni těžký
kalibr. Zvláště se vyznamenal jeden z takzvaných nových Ukrajinců, jistý Vladimir Landik. Tento
zkrachovalý kriminalista, bandita v uniformě vyhozený za překročení pravomocí (zastřelil totiž dva nevinné
lidi, ale sfoukl to tak, že mu vina nebyla prokázána), tento výtečník se rozhodl, že za pomoci kámošů, které
měl mezi dosud sloužícími policisty, stejně zkorumpovanými jako on, urve svůj díl z ještě ne zcela
zplundrovaného a rozkradeného národního bohatství. A tak se chutě pustil do privatizace, prodral se mezi
byznysmeny a zařídil si to tak, aby ho pro všechny případy jistil poslanecký mandát. Nebylo tedy divu, že
právě Landikovy gorily hrály při obklíčení radnice a nevpuštění primátora první housle.
Dva jeho nejvěrnější bodyguardi se od něj nevzdalovali ani na krok a při svévolných raziích nejenže
bez zaklepání rozráželi, ale i vyráželi dveře kanceláří nepohodlných radních a novinářů, aby je mohli v režii
svého bosse terorizovat. Jejich pán jim šel příkladem, když v kanceláři Tiskového odboru hulákal na
Světlanu Bondarevovou a Sašu Zajceva: „Takoví jako vy se mají střílet! A to si pište, že já to udělám!... A co
vy dva tady chcete?“ obořil se na kameramana TV Efir Aljošu Movsesjana a redaktorku Olgu Kuzněcovou,
jejichž přítomnosti si právě všiml. „Chcete mě natáčet?“ Vzteky se mu zježily chlupy na zátylku a chrlil
nejohavnější nadávky a kletby, zatímco šmátral po pistoli. Tu však u sebe neměl (jeho poradci mu to po
předchozích skandálech rozmluvili), a tak aspoň vykroutil Alexejovi kameru a vytrhl z ní kazetu s filmem.
„Co mě natáčíš, ty debile?“ Mrštil s kazetou o zem a začal po ní dupat, a když mu v tom Olga chtěla
zabránit, odstrčil ji, až vyletěla ze dveří. Venku se, chudinka, honem schovala, zatímco běsnícího mafiána
trošku přibrzdil Saša Zajcev. Světlana a ještě jedna redaktorka při té divoké scéně zkolabovaly.
“Zavoláme jim první pomoc,” rozhodlZajcev. “Obě jsou slabé na srdce a mohly by i umřít.”
“Ať chcípnou!” koulel očima zdivočelý Landik a snažil se kopnout do ležící Světlany.
“Ty hajzle!” zařval Zajcev a vyhodil ho otevřenými dveřmi ven.
Landik však v mžiku zapomněl na Světlanu i na Zajceva a vystartoval za Olgou Kuzněcovou, za
kterou se už hnaly jeho gorily. Z rozšklebených tlam jim stříkaly sliny. “Chyťte ji! Chyťte ji!” křičel Landik.
“Sebrala mi tu kazetu!”
Ale žádnou kazetu u Olgy nenašli a záběry z Landikova řádění odvysílala TV Efir-1 ve večerních
zprávách. Landik bezmocně skřípal zuby, když se uviděl na obrazovce. Tak za tohle mi draze zaplatíte!
Druhý den vtrhli jeho pochopové do televize a všecko tam zpřevraceli vzhůru nohama. Sebrali
všechen natočený materiál. Ale stateční reportéři natočili o jejich řádění nový záznam a televize ho večer
opět vysílala a s ním onu “zabavenou” reportáž, kterou si redaktoři zavčas zkopírovali.
Byla to bomba. Redaktorka i kameraman nestačili přijímat gratulace. To jemu poděkujte, říkala
Olga Kuzněcová a ukazovala na Leonida Strelnika. To on zachránil naši kazetu. Vzal ji ode mě, a už byl
pryč. Proto ji u mě ti Landikovi poskokové nenašli.
“Jak se ti povedlo jim proklouznout?” ptám se Strelnika hned ode dveří.
“A jak se tobě povedlo proklouznout sem?” opáčil Strelnik.
Šlo o to, že redaktoři se ve studiu zabarikádovali. Střežili je pracovníci bezpečnostní agentury,
kterou jim najal odstavený primátor, a otvírali jen na heslo. Vypadalo by to jako špatná krimikomedie,
kdybychom na vlastní oči neviděli věci, jež zrovna k smíchu nebyly.
Abych se dostal dovnitř, musel jsem jim říct heslo, které mi předtím sdělil Vláďa Spektor po
telefonu.
“Mládeži, to je to opravdu tak vážné, že jste přijali taková konspirační opatření?” ptám se jich,
abych je trochu pohecoval.
Vtom se ozvalo bušení na dveře a všichni jsme vyběhli ze Spektorovy kanceláře do chodbičky.
“Kdo je?” přeptal se bodyguard, který bedlivě střehl u dveří.
“Honem otevřete!” ozvalo se zvenčí. “To jsem já, Zajcev.”
85
Strelnik se koukl špehýrkou a kývl na mládence v černém, že může otevřít. Dovnitř vpadli Zajcev s
Bondarevovou a s nimi dva radní z Jagoferova tábora.
“Uf, proklouzli jsme,” vydechl Zajcev. Zabouchl dveře a opřel se o ně zády. “Na,” podal Spektorovi
tenkou obložku. “Tady máš prohlášení do večerních zpráv. Jejich prohlášení,” pokynul hlavou směrem k
radním, “i nás z Tiskového odboru.”
“Co se stalo?” zeptal se Strelnik.
“Všechno je v háji. Schůze zastupitelstva je rozehnaná. Pučisti obsadili zasedací sál a celou radnici.
Vlámali se do primátorovy kanceláře a teď tam úřaduje Prisťuk. Otevřeli i sejf.”
“Fí!” hvízdl jsem mimoděk. “Máte to tady pomalu horší než my na Krymu.”
Zajcev se na mě podíval a suše poznamenal: “Potřebuju si s tebou promluvit. Radši mezi čtyřma
očima... Tohle je opravdový puč, dámy a pánové,” obrátil se pak k ostatním.
”Má pravdu, potvrdili radní z magistrátu. Právě tahle to stojí v našem prohlášení. Že je to fašistický
puč.”
Světlana Bondarevová si mě vzala stranou: “Sašu zastrašovaly nějaké holé lebky. Ale my jsme se
nedali a utekli jsme jim sem. Proslýchá se, že si Landik na Sašu někoho zjednal. A poručil prý svým gorilám,
‚ať tomu bastardovi zatnou tipec‘. Jen si představ tu drzost! Sám je bastard a k tomu zabiják, a tohle bude
říkat o takovém ryzím člověku jako je Saša... Musíme ho ochránit. Pojď sem, Sašo,” obrátila se k Zajcevovi.
Zajcev přišel k nám a odkašlal si: “Hm, já ti úplně cítil, že jsou to takové ty zkrachovalé existence,
od kterých se dá čekat jen to nejhorší. Bestie! Kroutili mi ruku, že mi ji málem vykloubili.”
Náhle mi před očima vyvstal obraz: obludy s rohy a kopyty se s řevem vrhají na svou oběť, trýzní ji
a snaží se ji zabít. Jsou to Landik, Prisťuk a další pučisti. Bizarní výjev: Magistrát, schůze zastupitelstva – a
většina poslanců jsou chlupaté a ocasaté pozitúry s žhnoucíma červenýma očkama, v kterých plane pekelný
oheň, nenávist, zloba, neukojitelná ďábelská touha týrat a zabíjet… Pryč, myšlenko! vzpamatoval jsem se,
otřesený tím viděním.
Pochopil vůbec někdo z lidí, co se to děje před našimi zraky? Došlo alespoň někomu, že tohleto je
sabat? Skutečný sabat ďáblů, bosorek, čarodějů a nečistých duchů. Vždyť to doslova křičí! A odehrává se to
za bílého dne, přímo před našima očima…
“Já myslím, že bychom měli Sašu schovat.” Světlanin hlas mě znovu vrátil do studia.
“To nebude potřeba. Poradím si.”
“Jen, prosím tebe, neodmlouvej. Neviděl jsi ty jejich oči? Tihle lidi – jestli se to o nich dá vůbec říct
–, ti jsou schopní úplně všeho. V žádném případě nesmíš domů! Jestli ti tady tenhle nepomůže (šťouchla mě
pěstí do břicha), tak tě schovám já u sebe doma.”
“Hm, co mi radíš, Petře? Co mám dělat?” zeptal se Zajcev, který se snažil zachovat chladnou hlavu.
Pokrčil jsem rameny. “Nebezpečí tu je. Musíš si opravdu dát pozor. Jednoho, kdo si pozor nedal,
nedávno pochovali. Mluvím o Petru Ševčenkovi.”
“Právě tohle mu říkám. A myslím, že ty mu můžeš pomoct,” znovu mě Světla šťouchla do břicha.
„Však jo. Jenom mi řekni, co mám konkrétně udělat.“
„Byls přece v zahraničí. V Polsku a v České republice nebo kde. Tak víš, co a jak dělat.“
„No, to je hrozně jednoduché. Koupí si voucher a může jet. Ale musí mít cestovní pas.“
„Ten nemám,“ zachmuřil se Zajcev.
Jeho ochránkyně si hned věděla rady: „Nemáš, tak ti ho opatříme. Tohle si beru na starost. Hned
ráno půjdu na pasové oddělení. Mám tam známé.“
„Počkej, Světlano. Dostanu cestovní pas – dobře. Odjedu z Luganska – taky dobře. Ale co dál? Kam
pojedu a za co tam budu žít?“
Vzpomněl jsem si, jak mi stejnou otázku položil Petr Ševčenko a já mu na ni odpověděl stejně jako
teď Světla Zajcevovi:
„To teďka není důležité. Hlavní je, abys odsud zmizel. Aspoň pro nejbližší čas. Honem musíme
vymyslet, co podnikneme hned teď, kde budeš dneska v noci spát… Tak ty ho k sobě nevezmeš?“ Inkasoval
jsem ještě důraznější šťouchanec.
„Sašo, zůstaň tady,“ zasáhl Strelnik. „Já tady budu taky spát.“
A tak se i stalo. Nazítří se pak ukázalo, že to nebyla přehnaná opatrnost. Tu noc číhaly Landikovy
gorily za každým rohem, a když se nedočkaly kýžených obětí, vybraly si za ně náhradu.
86
Ach, to zelené mládí! Myslí si, že mu patří svět. Kameraman Aljoša Movsesjan byl přímým aktérem
dramatických událostí - to jemu Landik sebral natočenou kazetu a hrozil zastřelením.
Alexej to ovšem bral na lehkou váhu, jako by to byl viděl v hledáčku kamery a ne ‚v reálu‘. Navíc
byl poslední dny ve stavu lehké euforie, ze všech stran ho chválili za nebojácnost, jakou projevil při natáčení
toho akčního thrilleru. Kolegové mu záviděli, zkušení matadoři ho plácali po ramenou a on si začal připadat
jako hrdina. Svou roli sehrály i teplé letní noci, diskotéky a přátelé a přítelkyně - zvlášť jedna.
Ten den byl Aljoša na vrcholu štěstí, neboť Ona mu slíbila, že s ním půjde na diskotéku. A tak si
tam naši dva mladí lidé večer za soumraku vyšlápli.
Ten večer si tam ale vyšlápli i rohatí kopytnatci – pět satanášů s malýma červenýma očkama – a
cestou slastně pochrochtávali v předtuše radovánek.
Galje se strašně líbilo dráždit svého nápadníka. Lichotilo jí, že pracuje v televizi a kamarádky jí ho
závidí, a rozhodla se, že ho trochu potýrá. Jeho pozvání na diskotéku přijala, netančila však s tím, kdo ji
pozval, ale s jinými. Například s jedním z rohatých, který zatím neukázal svou pravou tvář. Zatím… Zatím to
byl jen urostlý, parádně ohozený svalovec.
On a jeho kumpáni měli předem připravený plán: zájmový objekt vyčenichat a vyprovokovat. Ten
večer jim všechno hrálo do karet. Roli provokatérky na sebe nevědomky vzala sama Galina.
Letní parket u Kulturního domu byl vyhledávaným, zároveň však neblaze proslulým místem.
Málokterý večer se tu obešel bez rvačky. Opilí mládenci se snadno dostávali do varu, alkohol ani marihuana
tu nebývaly hosty, nýbrž stálými společníky bavící se mládeže. Ale po tom, co se stalo ten večer, mnozí
návštěvníci rázem vystřízlivěli.
„Proč pořád tančíš s jinými a jenom se mnou ne? Řekla jsi přece, že půjdeš se mnou tancovat.“
„To že jsem řekla? No a co? Tak jsem to řekla. Třeba si s tebou ještě zatancuju - jestli mě pěkně
poprosíš.“
Galina byla rozpálená z divokého tance, tváře jí hořely, na rtech jí hrál proradný úsměv. A fešák, co
s ní tancoval, stál vedle ní a nehýbal se s místa.
„To tě mám prosit na kolenou?“ zeptal se jí Aljoša roztrpčeně.
„Hele, kámo, nech buchtu na pokoji!“ Maník si přitáhl Galju k sobě a Aljoša to nevydržel a odtrhl
mu od ní ruku. „Jo ták - pán se chce prát! (Přesně na to ten rudooký čekal.) Hej, kamarádi, tendle chlápek mě
tady mlátí!“ zavřeštěl.
Jasně to byla komedie, ale čtyři halamové jako by ze země vyrostli... A už se na Aljošu sypou
nadávky a rány, už má rozbitý nos a krev stříká na Galininu bílou halenku. „Pomoc! Pomoc!“ zoufale křičí
dívka.
Někdo z přítomných se jí ujal a jiný zavolal policii. Vždycky tu byla co by dup, ale dneska si dává
na čas. Seržant zdržuje na stanici svoje podřízené: jen nespěchejte… – Má totiž svoje instrukce.
Rvačka, nebo spíš surová nakládačka, pokračuje. Galja se zmítá v hysterickém záchvatu a vrhá se
z jednoho mlátiče na druhého, ti však ji vždycky snadno setřesou. Mlátí dál a navzájem se hecují: Dej mu do
rypáku! Na voko! Tak! To je vono!
Kolem se rázem vylidnilo, i rowdies, kteří už za sebou měli ledacos, kroutili nevěřícně hlavami a
jenom zírali, jak pět vazounů mlátí jednoho nešťastníka – odborně, systematicky, s použitím hmatů, úderů a
kopů z bojových umění. Tak co, ty sráči? Eště budeš natáčet? Vsaď se, že nebudeš! Ty už teď na to, kriple,
neuvidíš!“
Jejich oběť kladla jakýs takýs odpor jen zezačátku, ale po několika úderech přímo do hlavy ztratil
Aljoša orientaci a stal se něčím na způsob boxerského pytle. Nenechali ho ani padnout na zem a zasypávali
ho ranami ze všech stran. A aby toho nebylo málo, vzduchem zasvištěly nunčaky.
Pak se Aljoša konečně zhroutil na zem. Rabiáci zavyli nadšením a začali do něj ze všech sil kopat.
Z tlam jim stříkaly smrduté sliny, chlupy na zátylcích se jim ježily. Tu kdosi z davu vykřikl: Dělejte někdo
něco! Vždyť ho zabijou!
Konečně bylo slyšet policejní píšťalky. Ale strážci zákona se na místo krvavé řeže moc nehrnuli a
poskytli tak těm, které měli zatknout, čas na útěk.
Zbitý Alexej ležel na zemi, napůl v bezvědomí. Zvracel a bylo nebezpečí, že se zadusí. Vtom
dorazila záchranka. Doktor poskytl zraněnému první pomoc a konstatoval otřes mozku. – Kdo ho tak zřídil?
A proč? Tohle neudělali lidi, ale nějaká sběř! Musí okamžitě do nemocnice.
Policajti se přesto snažili odvoz zdržovat – prý potřebují zjistit totožnost poškozeného a sepsat na
místě protokol.
87
Víte vůbec, co žvaníte? osopil se na ně doktor. Chcete, aby nám tady umřel? Sepisujte si vám libo,
ale my ho odvezeme, a to hned. Jedeme! poručil šoférovi. A seržant dál nic nenamítal. Svůj díl špinavé práce
už odvedl...
Kdo to vlastně jsou, tihle oni, kteří dokážou mlátit, týrat, trýznit nevinného člověka? Pronásledovat,
otravovat život a nakonec i zabít – jenom tak pro nic za nic nebo za nějakou mrzkou almužnu, za hrst
umolousaných papírků… A kdo jsou ti oni, kteří najímají vyvrhely schopné dělat všechny ty obludnosti? Jak
vůbec může lidský mozek něco takového vymyslet? Například zapnout žehličku a postavit ji člověku na záda
nebo na břicho… Zamysleli jste se někdy nad tím? Jestli ano, určitě jste se při hledání odpovědi dostali do
slepé uličky... Takhle se přece nemůže chovat člověk k člověku! Tak kdo to tedy jsou, ti oni? Nedovtípíte se?
Přečtěte si tedy ještě jeden příklad.
Olgu Kuzněcovou také nehodlali zabít; jen jí chtěli dát „lekcičku“. Zmlátit ji jako Aljošu
Movsesjana? To ne – tak se vychovávají chlapi. Na ženské platí něco jiného. Myslím, že uhodnete…
Vypátrat Olgu jim nedalo žádnou práci. Sledovali ji od televize až do bytu, a když odemkla dveře,
vtrhli dovnitř a zneuctili ji. Stalo se to týž večer, jenom aktéři byli jiní – ‚specialisté na ženskou otázku‘.
Těžko je nazvat lidmi…
Nazítří se to rozkřiklo - a oni se tím vůbec netajili. Vždyť jejich cílem bylo nahnat strach, aby si
ostatní vzali poučení…
Pro mě a kolegy z televize to byl šok. Alexej i Olga byli v nemocnici a čekalo je dlouhé léčení,
Aljošovi dokonce hrozila invalidita.
Zatím válka mezi zastánci Prisťuka a Jagoferova pokračovala a TV studio Efir-1 zůstalo dlouhé
měsíce v obležení. Přesto vysílalo své nezávislé zprávy dál.
Byl na ně vyvíjen tvrdý nátlak, z magistrátu přestaly chodit peníze, takže nebylo na výplaty, ale
redaktoři neumdlévali a vzájemně si poskytovali podporu. Půjčovali si na živobytí a pak i na splácení dluhů,
šetřili jak se dalo a všichni žili napůl o hladu. Leňa Strelnik bědoval:
„Hladovět, na to mě neužije. Za komančů jsem si moc nedopřával, každou chvilku mě vyhodili z
práce jako disidenta. Musel jsem počítat každý pěťák. A teď zas. A navíc nemám co kouřit. To je ještě horší
než hlad. Neměl bys žváro?“ zeptal se mě skoro provinile. „A jo, ty nekouříš,“ rezignovaně mávl rukou.
„Dunin a Spektor jsou taky nekuřáci.“
„Leňo, jednoho krásného dne ti přinesu celý kartón.“
„A kdy bude ten krásnej den?“ – Čím dál tím víc se kabonil.
Hrozilo odpojení elektřiny, násilné vyklizení redakčních místností, TV Efir už zítra nemusela
existovat. Redaktoři psali protestní petice na podporu primátora Jagoferova, ovšem ani nepřítel nezahálel. Po
biči přišel na řadu cukr.
Skupina kolem Prisťuka uchvátila moc nad městem a nechala se slyšet, že TV Efir zruší, ale zas ne
tak docela. Že Efir skončí coby městská televize, ale bude vysílat dál, pod novým logem a v nové sestavě,
v které budou jen ti, kdo přestanou podporovat Jagoferova a přejdou na Prisťukovu stranu. Podobnou fintu
chtěli provést i v Tiskovém odboru magistrátu.
Ne každý z kolegů v té zkoušce obstál. Já musím živit rodinu, trousil v těch přelomových dnech
Vasja Dunin a omluvně se usmíval. Nu ano, musím vydělávat. Nemůžu myslet jenom na naše studio, musím
myslet i na sebe. Vždyť mám dospívající dceru... A tak se stal jedním z těch mála, kteří zůstali ve studiu,
když tam pronikli okupanti. Ti dokázali jeho konformismus ocenit a jmenovali ho ředitelem „nové“ stanice.
Ostatní redaktoři na spolupráci s novými bossy většinou nepřistoupili, a tak zůstali bez práce.
Například Leňa Strelnik, Vláďa Spektor, Aljoša Zajcev, Světla Bondarevová. Vedla se proti nim
nevyhlášená válka. Lidé se hroutili, mocipáni je psychicky mrzačili, nutili, aby byli loajální kučmovskoprisťukovské klice. Kdo nechtěl, tomu udělili lekcičku, „šťourala“ většího formátu kučmovci rovnou
odklidili, tak jako Petra Ševčenka a před ním jiného mého kolegu a kamaráda Olega Bišareva a mnohé další.
Po celé Ukrajině šlo o desítky novinářů a literátů.
„Je to jako nějaké prokletí. Ani se tomu nechce věřit,“ s hořkostí se mi svěřoval Saša Zajcev a
opatrně se rozhlížel na všechny strany. „Sluníčko svítí, lidi spěchají tam a sem, do obchodů a tak, bary jsou
plné lidí, na první pohled je všechno jak bylo, jen já jsem jako malomocný.“
88
Setkali jsme se daleko od centra města a od jeho bytu, poněvadž nebezpečí ještě neminulo a on se
skutečně bál o život. Nebydlel doma a dával si velký pozor, kdykoli vyšel do města.
„Je to jako ošklivý sen, to, co se děje s námi a kolem nás. Ale spoustě lidí to ani nepřijde. Prodávají
na tržnicích, platí vyděračům výpalné, zbylé drobné pak rychle utratí za obživu a znova prodávají a znova
solí mafiánům, nebo se jim i dají do služeb, přizpůsobí se a říkají: žít se musí.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil jsem. „Přesně takhle to je. Ale řekni, jak jsi se rozhodl. Odjedeš za
hranice?“
„Odjedu. Nerad, ale musím.“
„Myslíš, že je to skutečně tak vážné? Že ještě není čistý vzduch?“
„Není. Prisťukovci si usurpují moc doslova ve všech oblastech. A utahují šrouby. A ten, kdo ještě
nepochopil, že se v téhle zemi nedá o žádné demokracii mluvit, že se moc násilím soustřeďuje do rukou
kučmovců a jejich nohsledů, ten dostane exemplárně za vyučenou. Sám jsi to přece viděl.“
„Ano. Kdybych to neviděl na vlastní oči, ani bych tomu nevěřil.“
„Ani já bych tomu nevěřil. Zato teď žiju s pocitem, že si mě kdykoliv můžou podat. Víš jaké to je?
Hrozné. Kolik je to už dní, co obsadili magistrát a já mám pořád před sebou ty jejich obličeje. Kdybys je
viděl…“
„Já je viděl.“ V duchu jsem dodal, že nejen obličeje, ale i rohy a kopyta.
„Byls tam? Jak ses dostal skrz obklíčení?“
„Jednoduše. Šel jsem tudy, kde nebylo.“
„Kudy, prosím tě?“
„Zadem přes dvůr. Nehlídala tam ani noha.“
„Tak takhle jsi získal ty super tajné dokumenty…“
„Ano. Jak prosté, milý Watsone. Vzal jsem od Bondarevové haldu kompromitujících materiálů na
Landika, Prisťuka a spol. a vynesl je z budovy.“
„Co s nimi uděláš?“
„Použiju je ve své knize.“
„Ty píšeš knihu?“
„Ano. A pošlu ji i do zahraničí.“
„A kam a jak?“
„Do USA po svých amerických přátelích. Chtěl bych ji tam i publikovat. A také v České republice.
Možná tam brzy pojedu.“
„Ty, vem mě s sebou…!“
„Nejedu sám a zatím ještě nevím nic určitého. Ale myslím, že kdybys opravdu chtěl odsud pryč, tak
bys s námi jet mohl. Už máš pas?“
„Ne, ale budu ho mít. Člověče, tak si říkám, jestli nemám jet rovnou do Ameriky.“
„Hm, Sašo, uvaž, co bys v Americe dělal a z čeho bys tam byl živ. To je velmi důležitá otázka.“
„Ti tví Američani by mi nepomohli? Co jsou vlastně zač?“
„Věřící křesťané, evangelíci baptisté. Teďka ti nejsem schopen říct, jestli by ti dokázali pomoci.
Musím se s nimi spojit, zavolat jim nebo jim poslat mail.“
„Tak buď, prosím tě, tak hodný a udělej to co nejrychleji.“
Udělal jsem to. Vypsal jsem v mailu Parkerovým, co se v Lugansku zběhlo a ptal jsem se jich, zda
by mohli Sašovi pomoci. Zajcev však neodjel ani do USA, ani do České republiky, ani do jiné cizí země. Ani
si nestačil pořídit cestovní pas. Nepomohla mu Světla Bondarevová ani její známí na pasovém oddělení.
Ukrajinská státní bezpečnost totiž nefungovala o nic hůř než obávaná sovětská KGB, a takoví jako Zajcev
prostě neměli šanci vyjet za hranice. Měli na výběr: buď se stát souputníky režimu, anebo jeho obětmi. Právo
svobodně vyjádřit vlastní názor bylo Ukrajincům odňato už před nástupem Kučmova předchůdce Kravčuka,
a to již tehdy, kdy se svými přisluhovači teprv osnoval plány, jak na sebe strhnout moc.
Luganský primátor Jagoferov se jen pokusil vzepřít - a hned se ho zbavili. Prostě a jednoduše ho
nepustili na radnici. Odvolával se ke všem možným institucím včetně generálního prokurátora a prezidenta.
Jedenáctkrát si soudy přehodily jeho případ jako horkou bramboru – a nic! Jen ho ze všech stran pokrytecky
ujišťovali: Ano, je to jasné, vaše práva byla porušena, budou přijata příslušná opatření, musí vás vrátit na
místo, na které jste byl právoplatně zvolen, bla bla bla. V kauze se angažovaly i mezinárodní organizace,
mimo jiné i Reportéři bez hranic, ale ani ty nic nezmohly.
89
Kučma se po svém nástupu rychle rozkoukal a hned se zorientoval, kdože to překáží jemu a jeho
klanu v neomezené vládě nad Ukrajinou. Stačilo mu jen něco víc než rok, aby zavedl „pořádek“, a to ve
všech oblastech, od nekonformních místních politiků až po nekonformní organizovaný zločin, který si ukousl
příliš velký a tučný kus z ukrajinského pirohu.
A tak se v Lugansku odehrálo totéž co na Krymu a na mnoha jiných místech Ukrajiny. Jedné noci
byl zavražděn luganský mafián number one Valerij Dobrovolskij a všichni jeho komplicové. Mafie přišla
doslova přes noc o svoje hlavy a už se nevzpamatovala. Téměř všechny oblasti jejího „podnikání“ i sféry
jejího vlivu pak přešly do rukou SBU, policie a samozřejmě těch, kdo stáli na vrcholu mocenské pyramidy.
90
INFESTARE
Rok 1771 po Kristu se chýlil ke konci. Ke konci se chýlil i život člověka, který ohromil současníky
jak rozsahem svých znalostí z různých oborů vědy, tak i tvrzením o svých setkáních s duchy a anděly, která
se prý odehrávala v nebi. Na podzim zmíněného roku byl stižen mrtvicí, což mu způsobilo problémy s řečí, a
poté na jistý čas upadl do letargického spánku.
Někteří jemu blízcí lidé soudili, že jeho duch opět přebývá
v nebi a měli strach, že na zemi zůstalo jen jeho tělo, do kterého se duše a rozum už nikdy nevrátí.
On ale navzdory všem neblahým předpokladům nabyl vědomí, začal mluvit a zůstal při jasném rozumu až do
své smrti, která nastala již následující rok. Všechen čas, který mu zbýval, věnoval uspořádání svých
nedokončených prací a omezil styk s okolním světem na minimum. Jedním z mála těch, kteří ho směli
navštěvovat, byl jeho krajan, duchovní jménem Ferelius, kterému bylo známo, že starec* předpověděl jak
svou nemoc, tak i datum své smrti.
Ten večer v domě starého učence hořely svíčky, v krbu praskala polena a starec seděl u stolu a psal.
Tu se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil Ferelius.
„Právě končím, drahý příteli. Ještě chvilku, a budu se vám věnovat. Chcete se mnou mluvit o něčem
důležitém?“
„Ano.“
Odkládám tedy pero a pozorně vám naslouchám.“
Venku skučel vítr čím dál tesklivěji, vládla pravá švédská zima, dlouhá a mrazivá. Z krbu sálalo
příjemné teplo, Ferelius se však přesto choulil, nikoli zimou, ale z nervozity. Vzal totiž na sebe těžký úkol;
rozhodl se položit vpravdě kardinální otázku, a to samotnému Emanuelu Svedenborgovi.
„Povězte mi, můj vzácný příteli, věříte stále tomu, co jste mi řekl onehdy, že vám byl odhalen den
vaší smrti?“
„Ano.“
„A je ten den blízko?“
„Ano.“
„S ohledem na to bych vám tedy, jako váš přítel i jako teolog a kněz, rád položil následující otázku:
Nehodláte snad za těchto okolností, v zájmu pravdy, zříci se některých svých nejradikálnějších myšlenek,
které jste hlásal ve svém díle? Vždyť je to všechno tak neobvyklé! Vaše vidění, nadpozemské hlasy, které
vám odhalily uspořádání nebeského království, vaše znalosti z vyšších sfér…“
„Lehnu si, příteli, pakliže dovolíte,“ usmál se starý muž.
„Ó, jistě. Udělejte si pohodlí. Však vidím, jak jste unavený.“
„Bohužel, síly mě opouštějí. Ovšem (tu jasnovidec náhle ožil), kladete-li mi tuto, pro mne
rozhodující otázku, a to na sklonku mých let, zodpovím vám ji s veškerou vážností, s vědomím toho, že
stojím před bránou věčnosti: Dosvědčuji před Bohem Všemohoucím, že nemám, co bych si vyčítal.
Všechno, co jsem řekl a napsal, je čistá pravda. Každá myšlenka, každé slovo obsažené v mých spisech,
které jsem tvořil po více než šedesát let, jsou pokusem sdělit toto poznání, jehož jsem nabyl studiem Božího
slova, počítaje v to i ony chvíle, kdy můj duch prodléval v nebi a rozprávěl s jeho obyvateli. Toto poznání se
týká v prvé řadě Laodikejského*, tedy posledního období církve.
Považoval jsem a považuji za svou povinnost pomoci napravit některé výklady Svatého Písma, které
se v tomto období objevily, a které podávají příliš přímočarý, zjednodušený a zúžený výklad konce světa.
Snažil jsem se před tímto varovat, a proto jsem krok za krokem odkrýval vyšší smysl Slova Božího, jež
k nám mluví nikoli řečí přírody, nýbrž jazykem ducha, řečí nebeskou. A tento skrytý obsah, onu nejhlubší
podstatu Božího Slova jsem tlumočil ve svých dílech, třeba ve spise Nebeská tajemství nebo O bílém koni
Apokalypsy.
91
Mým záměrem bylo obrátit čtenářovu pozornost k četným herezím, které se objevily, jako například
popírání nesmrtelnosti duše. Stovky stránek jsem věnoval vylíčení pravd, jež mi zjevili andělé v průběhu
třinácti roků, po něž jsem s nimi rozmlouval a oni mě seznamovali s ustrojením nebe a s jeho obyvateli.
Ach ano, ano, je to tak!“ zdůraznil Svedenborg poté co si všiml, že pozorně mu naslouchající
Ferelius téměř nezbadatelně zavrtěl hlavou. „Vidím i u vás sklon mi nevěřit, ale znovu svědčím před Bohem
Všemohoucím: Hospodin ve své nekonečné dobrotě dopřál svým dítkám, aby s Ním dleli na nebesích v lásce
k Němu i ke svým bližním v pozemském životě. To je čirá pravda, stejně jak to, že ti, kdo žijí v nevíře a
hříchu půjdou po smrti do pekla, cestou nekonečné trýzně a utrpení.
Hospodin ve své Božské podstatě, kterou je dobro, láska a milosrdenství, nemůže s každým
člověkem jednat stejně, neboť zlo a lež má u každého jinou podobu, tudíž i jinak překáží a zabraňuje jeho
Božskému osvícení. Zlo a lež jsou jako černé mraky, jež oku zatemňují slunce a zakrývají před ním jeho
jasnou zář. Slunce se však neustále prodírá skrz mraky a co chvíli vrhá na člověka třeba jen skrovné paprsky
světla z různých stran. Stejně je tomu v duchovním světě, kde sluncem je sám Bůh a jeho Boží láska, světlem
pak Boží pravda, a okem (stařec se upřeně zadíval na kněze), a okem je naše mysl. A proto, nakolik kdo žije
ve lži a ve zlu, natolik je obklopen mraky, jejichž hustota odpovídá míře jeho zla. Říkám vám, jak jsem vám
říkal už dříve, že oba světy jsou si právě v tomto podobny. Vizte, jak moudře to Bůh zařídil. Jako by nám tím
poskytoval možnost, abychom si už zde připravili cestu, po níž budeme kráčet tam. Chápete, jak je to
geniální? Člověku stačí, aby se držel Boží pravdy, čímž si zároveň drží zlo daleko od sebe.“
Svedenborg se rozkašlal a po stěnách se zakmitaly stíny. Ferelia při pohledu na ně trochu zamrazilo,
i když mu bylo zřejmé, že je vyčarovaly kmitající se plameny svíček.
Starec hovořil dál, nechtěje přerušovat tok své řeči.
„Nečistí duchové jsou ve světě duchů přísně trestáni, aby se, ze strachu před tvrdými tresty,
vystříhali zla. Nemyslete si však, že tím, kdo trestá, je Hospodin. Sám jistě víte, ctěný Ferelie, že trest
nemůže pocházet od Boha. Bůh netrestá, trest tudíž pochází od samotného zla, jež je natolik spojeno
s potrestáním, že jedno od druhého nelze oddělit. Peklo nic jiného tak nemiluje a po ničem jiném tak nebaží,
nežli způsobit zlo, a tím víc pak trestat a mučit. A proto páchá zlo a trestá každého, kdo se nenachází pod
Boží ochranou.“
Svedenborg ještě jednou zopakoval svá poslední slova a na chvíli se odmlčel, aby si vydechl.
„Odpusťte, příteli, pokud jsem tu a tam řekl něco, co vy sám dobře znáte.“
„Ach, ne! Naopak. Nacházím ve vašich slovech i pro mne mnohá cenná poučení. Snažně vás prosím,
pokračujte.“
„Rád. Děkuji vám. Budu tedy pokračovat následovně: Dělá-li člověk něco zlého, protože má zlé
srdce – což ho zbavuje ochrany Stvořitele –, útočí na něj nečistí duchové zvlášť usilovně, jako by chtěli
takového zločince, který se jim sám nabízí, dobít, co neukrutněji ho potrestat. Zde je na místě srovnání
s vezdejším světem, kde jsou právě tak spolu provázány zločin a trest. Je tu však jedna odlišnost. Jestliže ve
vezdejším světě může zlo zůstat nepotrestáno – není-li rozpoznáno a odhaleno – pak v onom druhém světě
něco takového možné není.
Vliv zla nelze podceňovat, neboť je příliš velký. Většina lidí jistě zná Desatero Božích přikázání,
vzhledem k tomu, že je s ním od dětství seznamovali jejich rodiče i církev. Církevní pravdy kážou i kněží
z kazatelen. Mnozí se dokonce považují za znalce a hlasatele Písma a taktéž za opravdové křesťany. Ovšem
považovat se nebo říkat je jedna věc, a řídit se Božím zákonem je věc druhá.
Je také mnoho těch, kteří se přetvařují, vnitřně s Božími přikázáními nesouhlasí, touží po
zapovězeném a jenom ze strachu před světskými zákony se drží zpátky. Ve skutečnosti však prahnou po
úspěchu a po slávě a poctách. Už tím jsou tito lidé zlí ve svém srdci, poněvadž znají Boží přikázání, a vzdor
tomu se zmítají mezi tím co žádá jejich tělo, a tím co si žádá duše. Proto jsou zralí propadnout peklu. Jejich
vnitřní svár, kolísání mezi dobrotou a špatností, je živnou půdou pro bakterie a spóry, které zplozenci pekla
všude rozsívají a čekají, až se ujmou.
Od hříšného vnitřního rozpolcení dospějí pak takoví jedinci až k opravdovým zločinům, neboť
dovolili nečistým duchům, aby je ovládli, čímž jejich lživá podstata přerostla v hmatatelné zlo. Vězte, že
každý nečistý duch je, dříve než ho pohltí peklo, přiveden do stavu, pro nějž se užívá označení mající kořeny
v latinském vastari, což znamená odříci se - v daném případě skutečných pravd a hodnot, které nám dává
Bůh a víra.
Když člověk po smrti přejde do tohoto stavu, už není duchem, který má lidskou podobu, takzvaným
homo spiritus, jak tomu bylo v prvotním stádiu, nýbrž stane se duchem ve všem všudy. Všichni duchové v
92
pekle se ukáží v podobě svého zla, jakmile na ně dopadne byť jen jediný paprsek nebeského světla; každý z
nich je totiž obrazem svého vlastního zla.
Nutno zdůraznit, že se duchové pekelní takto jeví pouze v nebeském světle, kdežto ve svém prostředí
se jeví jako lidé. Z Boží milosti si sami mezi sebou nepřipadají tak odporní, jako se vidí před anděly. Je to
však pouhé zdání, neboť dopadne-li na ně paprsek nebeského světla, hned se jejich zdánlivě lidský vzhled
změní v pitvorný. To je důvod, proč se před nebeským světlem utíkají ke svému, mnohem hrubšímu světlu,
které se podobá tu žíření žhavého uhlí, tu plameni hořící síry a nese jméno lumen. Lumen se ale změní v
absolutní tmu, jakmile se ho dotkne paprsek nebeského světla. Proto se také říká, že peklo je tma a věčná
noc. A tma a noc jsou symboly jakékoli lži a každá lež je Bohu protivná v jakýchkoli svých projevech.
Bůh však oplývá takovou láskou, že je milosrdný dokonce i k nečistým duchům a, jak jsem právě
řekl, jeho milosrdenství dosahuje až k hlubinám pekla. A tak se potkávají zlo a láska, které jsou jinak
naprosto neslučitelné... Ale myslím, příteli, že jsem vás unavil,” obrátil se Svedenborg k Fereliovi. Ten však
i tentokrát zavrtěl hlavou a starý muž tedy pokračoval.
“Ano, je stěží uvěřitelné, že i takové nestvůrné bytosti se pokládají za nositele lásky.”
“No tohle!” neudržel se kněz.
“Ale je tomu tak jen v jejich pojetí.”
“Rozumím. Samozřejmě.”
“Po dlouhém hloubání mi nakonec svitlo: oni jsou přímo zosobněním lásky – ale pouze jich samých
k sobě a k vezdejšímu světu. Bylo mi zjeveno, že láska k sobě a k vezdejšímu světu vládnou v pekle a peklo i
utvářejí. Také mi bylo zjeveno, že láska k Bohu a láska k bližnímu vládnou v nebi a utvářejí nebe. A
konečně, že zmíněné dva druhy lásky – láska z pekla a láska z nebe – jsou jedna k druhé v naprostém
protikladu.
Přiznám se vám, ctěný pane, že jsem se zpočátku sám podivoval tomu, že sebeláska a láska k
vezdejšímu světu jsou také od ďábla, a že ti, kdo v takové lásce žijí, jsou vlastně také nestvůry, neboť v
tomto životě nepřemýšlejí o podstatě své sebelásky, tím méně pak o své vnějškové duševní nadutosti, jejíž
jméno je pýcha. A tato pýcha, nahlížena sama o sobě, je rovněž chápána jako sebeláska. Zato však láska,
která nemá tyto odporné rysy, je v tomto světě pokládána za duši života. Sebeláska ponouká člověka, aby
hledal čest a slávu, získával hodnosti a sloužil, a pokud právě toto nedělá, říkají o něm, že jeho duch zakrněl.
Sám víte, že vykoná-li člověk něco dobrého, užitečného, pozoruhodného, má vezdejší svět za to, že si tím
chtěl jen získat slávu a úctu, že chtěl stanout co nejvýše v očích lidí. Kde jinde – tak se lidé domnívají - lze
hledat pramen jeho úsilí, nežli v prahnutí po slávě a po cti, to jest v sebelásce? Z toho je zřejmé, že sebeláska
poměřovaná sama sebou je onou láskou, která panuje v pekle a zároveň... (Svedenborg vstal a upřel
pronikavý pohled na svého posluchače), zároveň vytváří peklo v člověku a pudí ho ke všemožným zločinům
a nepravostem. Kdo se utápí v sebelásce, není schopen milovat Boha ani církev, vlast ani lidskou společnost
a není schopen služby bližnímu, nýbrž jen sobě samotnému. Jeho životním krédem je jeho vlastní požitek.”
A hleďme! řekl jsem si. Tak jen se podívejme dále, co pravil velký Svedenborg na sklonku svých
dnů, koncem 18. století. Říkali o něm, že byl jasnovidcem; já ale říkám, že byl prorokem.
“Představte si takovou společnost, kde každý má rád jenom sám sebe, a ostatní jen do té míry, pokud
s ním takříkajíc táhnou za jeden provaz. Vězte, že jejich vzájemná láska je stejná jako je láska mezi zloději,
kteří se spolu objímají a říkají, že jsou kamarádi, dokud společně kradou. Jakmile se však zlodějská tlupa
rozpadne a přestane uznávat autoritu svého vůdce, hned začnou útočit jeden na druhého a servou se mezi
sebou. Když prozkoumáme jejich vnitřní podstatu a nahlédneme jim do duše, vidíme, že jsou plni
nesmiřitelné vzájemné nenávisti, v duchu se vysmívají všemu, co je upřímné a čestné, i samotnému Božství,
jež zavrhují jako zbytečnost. A stane se to ještě zjevnějším, vezmeme-li si podobná společenství, která již
právem skončila v pekle.
Rozmlouval jsem s jedním duchem, který na tomto světě patřil k silným a vášnivě miloval sám sebe.
Když mě uslyšel mluvit o Božství, zvláště pak, když jsem vyslovil Boží jméno, zaplál ke mně strašlivou
nenávistí a lomcovala jím divoká touha mne zabít. Ten duch si rovněž přál být ďáblem, aby mohl ve jménu
sebelásky ustavičně pokoušet Boha. Stejné přání vyjadřují i mnozí katolíci, když zjistí, že všechna vláda
náleží Bohu, a jim z ní nepatří ani zbla.
Poté co duch ze své vlastní vůle, aniž jej k tomu co nutí, dojde před bránu pekla a vstoupí dovnitř, je
v první chvíli vřele přivítán. Nabude tudíž přesvědčení, že se nachází mezi přáteli. To však trvá poměrně
93
krátce. Ďáblové zatím zkoumají, jak je nově příchozí prohnaný a vychytralý. Poté ho začnou napadat,
zamořovat a pustošit, což přesně vystihuje italský výraz: infestare. Provádějí to nejrůznějšími způsoby, se
stále větší silou a surovostí. Přitom ho zatahují dál a dál do hlubin pekla, neboť čím dál a hloub, tím jsou
ďáblové mocnější a ukrutnější. Přichází týrání a tvrdé tresty, jež neustanou, dokud se z toho nešťastníka
nestane otrok. Avšak v důsledku toho, že každý chce být víc než ti druzí, ke kterým plane nenávistí, neustále
zde propukají vzpoury. Tak jeden výjev střídá další, zotročení se osvobozují a pomáhají zas nějakému
novému ďáblovi zmocnit se druhých, a ti, kteří se nepodvolí a neskloní se před vítězem, jsou znovu
podrobováni trýznění a mukám – dále a dále, bez přestání a bez konce. To jsou ona ďábelská muka, jež mají
jméno oheň pekelný.
Ještě jednou vám opakuji, že tento a onen svět se sobě vzájemně podobají, čímž je nám dána
příležitost, abychom si zde na tomto světě vytvořili předobraz své budoucí existence tam.
Tak je to, můj vzácný příteli. Nebe i peklo existují v mnoha podobách. V svém nitru si je vytváříme
každý sám. Nebe a peklo jsou v nás.
“Co to čteš?” náhle se vklínila mezi mne a Svedenborga moje žena.
“Spisy Emanuela Svedenborga.”
“Kdo je to?”
“Švédský myslitel, vědec a mystik. Žil na přelomu 17. a 18. století.”
“A myslíš, že se takovým knihám dá věřit?”
“Myslím, že ano. Nenašel jsem v nich žádný rozpor s Biblí.”
“Docela by mě zajímalo, co by ti na to řekli Parkerovi,” vykouzlila na tváři zpola šibalský, zpola
škodolibý úsměv.
“Mě taky. Zeptám se jich na to.”
“Pořád jen píšeš nebo čteš...”
“Ano. Pořád píšu a čtu. A hrozně mě to zajímá. Chci napsat knížku.”
“A víš, co by zajímalo mě?”
“Nevím.”
“Jak to všechno stíháš. Jak jsi to stihl, tolik už toho napsat.”
“Hm, sám se tomu divím. Pořád na cestách... A už se zase chystám.”
“Tak přece pojedeš do Čech?”
“No, přijde na to...”
“Jaképak přijde na to: mluv jasně. Jedeš do Čech nebo nejedeš?”
“Vypadá to, že jedu. Ale jenom na mně to nezáleží.”
“O to nejde.”
“Tak o co jde? Já vím, že nechceš, abych jel.”
“Máš pravdu; nechci. A proč tam vůbec jedeš?”
“Doplnit materiál na knížku,” odvětil jsem po chvilce rozmýšlení, poněvadž tohle byla moje
soukromá doména. Ještě jsem sám pořádně nevěděl, co konkrétně chci psát, a tedy proč a zda tam vůbec
mám jezdit. Zatím jsem měl napsané jen nesourodé úryvky a některé dílčí kapitoly.
“A v Čechách budeš hledat materiál...?” Teď se zas na chvilku zamyslela Líza. Oba jsme věděli, že
chodíme kolem horké kaše – až to Líza nakonec vyslovila: “Budeš tam hledat Dášu?”
“Proč hnedka Dášu? Chci najít hlavně Rudolfa, Dášina otce. Chci psát o roce 1968 a potřebuju se
dozvědět o invazi i něco z druhé strany. Jaké to pro ně bylo a jak to přestáli.”
“Řekls to dobře: ‚potřebuju‘. Ty potřebuješ. Ale víš jistě, že oni taky? Co když o to už nestojí...? A
ty to opravdu potřebuješ?”
“Ano. Už dávno mě to trápí. Mám z toho, abych tak řekl, špatné svědomí. Musím si zjistit co nejvíc
informací, než o tom začnu psát.”
“Co s tím máš ty osobně společného?”
“Osobně asi nic moc. Ale... Jak bych ti to jen řekl? Mám prostě ohromnou chuť psát. A je mi líto
času, kterým plýtvám na nepodstatné věci. Kéž bych mohl jen a jen psát! Kéž by mě pořád někdo
nevyrušoval!”
“Chudáčku malá...” vyčetl jsem z Lízina pohledu.
V Aluště jsem se často zavíral a nechával se zapřít, odmítal bezúčelné procházky i koupání v moři či
cestování po Krymu, a to i když k nám přijel někdo na návštěvu a zval nás třeba na výlet do Jalty, Sudaku,
Bahčisaraje... Prosím tě, proč se pořád zavíráš? Jen se podívej, jak je venku krásně! Tolik sis přál bydlet u
94
moře, a teď, sotva se najde volná chvilka, zavřeš se doma a čteš a píšeš! plísnívala mě moje žena. Dnes ale
ještě přitvrdila:
“Teď mě odvezeš do Alušty, necháš mě tam a odjedeš si do Čech... Nechtěl bys přece jen zůstat?
Aspoň na chvíli hodit všechno za hlavu – nemocné rodiče, naše ne-zaměstnání, věčné harcování z místa na
místo, tvoje luganské televizní eskapády, všechny ty jagoferovce, prisťukovce, landikovce, mafiány,
vyřizování účtů... Bože, kdo to kdy viděl? Jednoho zbijou, druhého zabijou... Kdy už budeme žít normálně?”
“Asi už nikdy,” hlesl jsem.
“Cože? To chceš pořád strkat nos do vosího hnízda? Pořád někomu dokazovat, že musí být nějaká
spravedlnost, svoboda a demokracie? Něco ti povím. Tady v Lugansku už nejsme třeba, tvoje matka a
Georgij se bez nás obejdou. Pojeďme domů do Alušty a aspoň čtrnáct dní si odpočiňme.”
“Ba ne, zlato. My dva teď pojedem s Boškovými jejich autem na Krym, tam tebe a Lilku vysadíme a
zčerstva s Alekem sjedeme na čtrnáct dní do Čech; a až se vrátíme, budem odpočívat ne čtrnáct dní, ale celé
tři neděle. - Souhlas?”
“Pro mě za mě si dělej co chceš. Nemám sílu se s tebou dohadovat. Jen nechci, abys jezdil do Čech.
A nechci trčet v Aluště. Je mi tam smutno a sama se tam bojím.”
“Copak tam budeš sama? Přece tam s tebou bude Lilka.”
“Abys věděl, tak Lilka taky říkala, že nechce, abyste ty a její muž jeli do Čech. Takovou dálku! Na
silnicích je to o život, a vůbec: kde budete spát a co budete jíst? A proč tam ten Boško vlastně jede?”
“Za obchodem. A má tam i přátele. Už dávno se tam chystá. A chce mít na cestu společníka.”
“Tak ať si najde někoho jiného.”
“Víš co, Lízo? Hezky se spolu pomodlíme, a ty mě pustíš s Pánem Bohem. A všechno bude v
pořádku. Uvidíš.”
“Pořád nějaké rajzování...”
“Omyl, má drahá. Žádné rajzování, ale možnost cestovat.”
95
BOŽÍ SVRCHOVANOST
Jak dobře mi je mezi těmi, kdo spolu se mnou věří a naslouchají hlasu Toho, jenž vkládá do našich
myslí jen bohabojné myšlenky. Rozhlížím se, vidím tváře bratří a sester z naší aluštské baptistické obce a v
duchu si říkám: Je to přece tak prosté; celý problém spočívá v tom, zda člověk věří, nebo naopak. Chválím
Tě, Hospodine, že jsi mi dal VÍRU.
Pastor káže a jako by mi četl myšlenky:
“…Vidíte, přátelé, že jsem vám ty úryvky z Božího slova, kde náš Spasitel hovoří o tak důležité, řekl
bych stěžejní věci jakou je víra, nepřipomenul jen tak náhodou…”
Není to poprvé, kdy se přihodil ten malý zázrak, že si zvolil za téma svého kázání zrovna to, o čem
jsem tehdy hloubal a uvažoval, co mě trápilo a nedopřávalo mi klid, nač jsem usilovně hledal odpověď.
A pastor pokračoval:
“Nalistujme si Epištolu Svatého Pavla k Židům a přečtěme si první verš jedenácté kapitoly: Věřit v
Boha znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme.”
Udělal významnou pauzu.
“Jak prostě, stručně a jasně vyjádřeno!” pokračoval. „Zamysleme se nad tím. V těch slovech je
uloženo samotné jádro víry, sama její podstata: Víra je uskutečněním očekávaného.” Znovu se odmlčel.
Takže to znamená, rokoval jsem si v duchu, že když budu věřit, uskuteční se to, v co věřím. Hm, kéž
by to tak bylo!… Bože, nezlehčuji tím slova apoštola Pavla, když takhle přemýšlím? V souvislosti s tím se
mi vybavil výrok Marka Aurelia: Člověk je tím, na co stále myslí.
Dva moudří muži, filosofové došli nezávisle na sobě k závěru, že myšlenka se může zhmotnit. A
geniální Emanuel Svedenborg napsal: Vše, co si člověk přeje, se samovolně, podle tohoto vzoru, uskuteční.
Opravdu je to tak? Opravdu se to vztahuje i na náš život, naše bytí, můj život nevyjímaje? A znovu
jsem se musel napomenout. Jak to, že děláš rozdíly: tohle se na mě vztahuje a tohle ne, v to věřím a v tohle
nevěřím...? - Tak by to tedy nešlo! Buď věříš, anebo nevěříš. Tenhle závěr sis přece sám vyvodil! A máš tu
ještě další látku k přemýšlení: Jistě si pamatuješ, jak sis před časem – nezáleží při jaké příležitosti –
pomyslel: Tihle věřící jsou trochu záhadní lidé. Zdá se, jako by znali něco, co je ostatním utajeno; nějaké
skryté tajemství. - Jistěže si to pamatuji. Tenkrát mě ale vůbec nenapadlo, že to tajemství je Bůh, Ježíš
Kristus a Jeho Zvěst o spasení, Jeho poslání na zemi... Bože, vždyť já jsem prožil víc než čtyřicet let života v
naprostém nevědomí, aniž jsem znal a chápal Nejvyšší Pravdu...! Teprve nyní jsem si plně uvědomil, co mě
od toho okamžiku v kladném slova smyslu pronásledovalo po dlouhá léta. Spatřil jsem muže, jenž sedí na
lavici v chrámu, odkud je nádherný výhled na hory, na Kaťušu. Čtyři velká okna a dveře otevřené dokořán
mu umožňují vnímat zároveň slova kazatelů i všechnu okolní krásu. Jako by modlitebna byla záměrně takto
situována. Nestojí uprostřed hlučného, prašného města, nejezdí kolem ní auta a nemíjejí ji lidé s ustaranými
nebo lhostejnými obličeji. Tyčí se na nejvýše položeném místě, daleko od všednodenního shonu, a jejím
návštěvníkům nic nepřekáží, aby se soustředili na ty nejvznešenější myšlenky – myšlenky o Bohu. Panoráma
hor a tušená blízkost moře, jehož svěží dech je cítit všude kolem, podněcuje člověka k vážnému zamyšlení o
věcech, o kterých dosud nepřemýšlel, jež mu byly až dosud lhostejné - k zamyšlení o nepomíjivém a
věčném.
Hle, jak Pán Ježíš zařídil osud toho muže. Vzal ho z rodného města, kde prožil spoustu let a přemístil
ho do jiného města, které je sice menší, zato přívětivější, čistší a tišší. A to přesídlení proběhlo docela
samozřejmě, prostě se tak vyvinuly okolnosti, byť se to možná mohlo zdát trochu divné a nelogické, neboť
se tím od základu změnilo vše v jeho dosavadním životě: bydliště, práce, rodinné poměry, přátelé, bratři a
sestry ve víře. Mnozí jeho krok neschvalovali, nechápali - a ani chápat nemohli. Vždyť i on sám byl tou
zásadní změnou ve svém životě nemálo překvapen. Chápal však, že Boží rozhodnutí mají svou zákonitost a
logiku, že Pán Bůh činí možným to, co se zdá nemožné, co by nás, jak se říká, ani ve snu nenapadlo. A v
96
mysli toho muže vyvstala otázka, z níž ho někdy maličko zamrazilo: Co bude následovat? Jakými cestami
mě Pán Bůh povede?
Léto 1997. Jsem v Praze a sháním telefon na Cortésovy. Alek Boško mi jej opatří přes svého
kamaráda z telefonní společnosti. Chci najít Rudolfa Cortése, zpěváka populární hudby, o kterém toužím
napsat knihu. Strašně rád bych se s ním po třech desetiletích shledal. Na jeho dceru Dášu se snažím
nemyslet...
Telefon vzala nějaká Veronika. “Dáša tu nebydlí.”
“A kde tedy?”
“To přesně nevím. A nemám na ni telefon.”
“A vy jste...”
“Manželka Davida Cortése. A kdo jste vy?”
“Já jsem přítel Rudolfa Cortése.”
“Aha. Kamarád Davidova otce.”
“Ano. Naposled jsem s ním mluvil před třiceti lety.”
Veronika se omlouvá, že nemá čas dál hovořit a navrhne mi, ještě než položí sluchátko:
“Jestli chcete, vyřídím Davidovi, že jste volal. Myslím, že nebude proti tomu si s vámi pohovořit,
když píšete o jeho otci.”
Nestačil jsem se ani zeptat, jak se Rudolfovi daří. No dobrá; zítra ráno tam znovu zavolám.
Ráno se nemůžu dovolat, ztrácím trpělivost a ukazuji Rudolfovo foto sympatickému staršímu
recepčnímu.
“Hledám tady toho pána. Možná ho budete znát. (Schválně!, říkám si v duchu.)
Recepční odstrčí knihu hostů, sundá si brýle a pozorně si mě prohlíží, jako kdyby se rozhodoval, máli se se mnou o ‘tom pánovi’ bavit. Potom mi tiše odpoví, se smutkem v hlase:
“Ten už nežije.”
“Cože? Rudolf Cortés zemřel?”
“Ano. Bohužel. Já jsem ho měl moc rád. Byl to náš nejlepší zpěvák.”
Jen Pán Bůh ví, jak mi v té chvíli bylo. Jako kdyby se ve mně něco utrhlo... Něco drahého, dávno a
důvěrně známého odešlo, nenávratně se vytratilo z mého života.
A stejně je to zvláštní: Co vlastně měl Rudolf Cortés se mnou společného? – Nic. Při uměleckém
turné po Sovětském svazu vystupoval i u nás v Lugansku, já jsem chodil na jeho koncerty a zapamatoval si
na dlouhé desítky let jeho písně i sametový hlas, mimiku, gesta i všechny anekdoty a legrácky, to jeho
džaster bester džou hystaps – slovní spojení, jehož význam neuměl ani on sám vysvětlit, bylo to něco jako
provolání nebo výzva, kouzelný klíček, ladička na dobrou náladu. Mně se ten jeho bojový pokřik strašně líbil
a často jsem v zákulisí před koncertem nebo i v jeho průběhu Rudolfa otravoval, aby mi ho předvedl. A
Rudolf dělá drahoty, prý na to teď není vhodná chvíle, ale pak, když to nejmíň čekám, vypálí znenadání:
džaster bester džou hystaps! a se smíchem se na mě dívá, co já na to.
Řekl jsem, že jsem ho s tím často otravoval. Ale, jaképak často? Vždyť jsme se viděli všehovšudy
třikrát v životě, po těch několik málo dní, kdy u nás v letech 1965, 1966 a 1969 vystupoval. A já jsem teď už
starší než byl tehdy on a přesto si stále nemohu ujasnit, čím to, že se Rudolf stal jedním z největších
fenoménů mého života.
Rudolf Cortés byl excelentní zpěvák a jeho sametový baryton perfektně ladil s velkými tanečními
orchestry, které v té době hrály ještě naživo, dokud je playback a pozdější technické “vychytávky”
nezatlačily do historie. Byl to skutečný umělec se školeným, dokonale zvládnutým hlasem, o nějž také
náležitě pečoval. Měl pokorný, poctivý přístup k práci, před každým vystoupením se dlouho rozezpívával,
nic nenechával náhodě.
Dovedete si představit, jaké to tenkrát bylo, zpívat v rozhlase (a tím spíš v televizi) v přímém
přenosu, bez fonogramu a sound-tracku? Chtělo to stoprocentní nasazení, říkala Dáša. To znamená, že jak
zpěvák, tak i dvaceti-, třiceti-, padesáti- i vícečlenný orchestr si nemohli dovolit jediný falešný tón. A také si
nedovolili. Jako příklad může sloužit orchestr Cortésova přítele Karla Vlacha, nejlepší taneční orchestr 50. a
60. let dvacátého století.
97
Rudolf Cortés byl ve svém oboru nespornou autoritou. A nejen jako hudebník, ale i jako člověk. Byl
to i pořádnej kus mužskýho, jak říkávala Ljuba Hermannová. Podobně o něm mluvili i další jeho kolegové,
například Hana Hegerová, Milan Chladil, Miroslav Horníček i legendární Jan Werich.
Rudolf byl výjimečně čestný člověk. Nesnášel lež a nespravedlnost. Jaký tedy div, že příliš
nemiloval reálný socialismus, a režim, jak mu Cortés říkal, zas příliš nemiloval jeho. Zato ho milovali četní
ctitelé a ještě více ctitelky. Po každém vystoupení musel odcházet zadním vchodem, aby se vyhnul davům
fanynek a žadatelek o autogram, které se tlačily na chodníku a na ulici. Byl populární nejen doma v
Československu, ale i v Německu, Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku, Sovětském svazu i na Kubě.
Jeho nahrávky vycházely v obrovských nákladech a pořád byly vyprodané. Měl zlaté i platinové desky poslední platinovou převzala jeho dcera Dáša ještě v roce 1993, sedm let po otcově smrti.
Rudolf zemřel na Alzheimerovu chorobu v roce 1986, ve svých 65 letech. A já jsem o tom doteďka
nevěděl… Stejně jako jsem nevěděl, že se stal několik let po své smrti terčem ničemných pomluv, a na mě
bude, abych očistil jeho jméno.
Davidu Cortésovi jsem se nedovolal. Nějak mi na tom výletě do Čech nepřálo štěstí. Než jsme si
stačili s Alexandrem prohlédnout Prahu, došly nám peníze a museli jsme myslet na návrat. Zpráva o
Rudolfově smrti mnou otřásla, a ani telefonát z Alušty, že se má žena vážně rozstonala, mi na elánu nepřidal.
Když jsme se s Alekem vraceli na Ukrajinu, nevěděl jsem, jestli se do Čech ještě někdy podívám.
Kde se jen berou takové hrozné nemoci? ptal jsem se Pána Boha. Zdravý, hodný a čestný člověk,
skutečný chlap, talentovaný úspěšný zpěvák se poznenáhlu změní v trosku… Zezačátku měl okna, třeba
zapomněl text písně, kterou zpíval již stokrát, a nemoc se zhoršovala a zhoršovala, až po ztrátu paměti;
nakonec si už ani nepamatoval, kdo je. Čtyři poslední roky života strávil v péči sester karmelitek v klášteře v
Krásné Lípě.
Ptal jsem se Boha i proč se mojí ženě zničehonic otevřely dva žaludeční vředy. Stálo nás dva roky
starostí a práce, než jsme se po stěhování jakž takž zařídili, a když jsme se už zabydleli na novém místě, kde
jsme měli velký a pohodlný byt v centru přímořského města s rozkvetlými magnóliemi – tu máš!
Na tohle jsem se Pána Boha ptal, On ale mlčel. Až za několik měsíců mi seslal odpověď, když jsem
v Lugansku u překladatele Jury objevil videozáznam kázání amerických misionářů.
V kázání jednoho z Alových a Carolyniných kolegů zaznělo do té doby mi neznámé slovní spojení –
Boží svrchovanost.
My lidé jsme Boží tvorové. Bůh nás stvořil a vdechl nám život, a proto nám i někdy dává najevo, že
nám samotným nenáleží o našem životě rozhodovat. Ba co víc: Náš život je v Božích rukou a Bůh s námi
může naložit podle své vůle. V tom tkví Jeho Boží svrchovanost. On je nejvyšším pánem všeho života, tedy i
pánem nad životem každého z nás.
A tak jsem učinil jedinečný objev, který mě snad až trochu zarazil. Přemýšlel jsem a promýšlel, jaký
je vztah mezi Boží svrchovaností a některými pravdami z Bible, které jsem už znal.
“Tady je to jak po vymření,” diví se Alek Boško a rozhlíží se nechápavě kolem. Přijeli jsme do
Alušty navečer a chtěli jsme se trochu porozhlédnout, jak žije naše lázeňské město na vrcholu sezóny. Město
však bylo skoro liduprázdné.
“Kam se poděly ty davy rekreantů? To už nikdo netouží ohřát se v blahodárných paprscích
krymského slunce a zaplavat si v Černém moři?”
“Jak vidíš, asi netouží.”
“Ale proč? Co všechny ty návštěvníky odradilo? Snad ne náš radostný život pod prezidentem
Kučmou a jeho rádci a milci?”
“Skoro bych řekl, že ano. Ještě loni a předloni tu bylo poměrně dost návštěvníků, a to neříkám, kolik
jich tu bývalo v sovětských časech.”
“Že jsme nezůstali v Čechách! Co?”
“Proč tys tam nezůstal, to nevím, ale já jsem se musel vrátit.”
Chudinka žena byla celá utrápená, bolesti jí dávaly pěkně zabrat. Poprosili jsme o pomoc doktora
Vasilije Kovaljova, který ji vyšetřil a předepsal jí léčbu. Když jí bylo moc zle, modlili jsme se spolu k Pánu
Bohu.
98
Poslyš, Lízo, řekl jsem jí jednou, když se jí trochu ulevilo. Vždycky, když je ti špatně, tak se oba
poctivě modlíme, ale neměli bychom na Boha zapomínat ani když se ti uleví. Poněvadž takoví už jsme my
lidé. Jakmile se cítíme líp a zdá se nám, že už nám nic nechybí, hned odsouváme Pána Boha, abych tak řekl,
na vedlejší kolej; a máme za to, že se bez Něho obejdeme. Vzpomínáš na toho kluka z Pervomajska, co
svědčil u nás v modlitebně o tom, jaké cesty ho přivedly k Ježíši Kristu?
Šlo o to, že v létě se k nám do Alušty jako obvykle sjeli věřící ze všech koutů bývalého Sovětského
svazu a při jedné nedělní bohoslužbě vystoupil usměvavý sympatický klučina podobný v obličeji Bradu
Pittovi. Koho by napadlo, že to byl ještě před několika měsíci postrach velkého hornického města?
“Když jsem vychodil střední školu, tak jsem nevěděl, co mám dál dělat; jako všichni moji spolužáci.
O ‘vejšce’ jsme si mohli nechat jen zdát – kde by rodiče vzali tolik peněz, aby nás vydržovali na studiích v
Lugansku, Doněcku, Kyjevě nebo Charkově? A v Pervomajsku žádná vejška nebyla. Jít makat? To by nás
museli někde vzít! Vždyť propouštějí už i horníky, kteří rubali po celý život, a i ostatní podniky zavírají
jeden za druhým. Člověk ale musí nějak žít, nemůže zůstat tátovi a mámě na krku. Kor když to sami
pytlíkujou, jak se dá. Táta sice chodil ještě do fabriky, ale makal tam skoro zadarmo. – Normálka, jako
všude. Sami to přece znáte.
Já byl sportovec, a tak jsme, já a pár kamarádů, dostali nabídku: Že by pro nás jako měli práci, že
bysme pomáhali slušným lidem vypořádat se se šmejdama, co jim nechtějí splácet dluhy. No – vzali jsme to.
A nežli jsme se stačili rozkoukat, stali se z nás profesionální vyděrači.
Kriminalita pronikla do byznysu hrozně rychle. Nás, obyčejné pěšáky, zatím posílali jen, abysme
zmákli prodavače na tržištích, napřed na menších a pak i na centrálním, kde se točilo nejvíc peněz. Pak nám
začali dávat i drsnější fachy. Zajímali jsme rukojmí, napřed šéfa té hlavní tržnice a pak i majitele jiných
obchodních firem. Nutili jsme je platit výkupné a výpalné, a po čase jsme násilím přebírali jejich firmy.
Naše banda se postupně stala postrachem nejenom u nás v Pervomajsku, ale i v širokém okolí.
Dosáhli jsme až do Stachanova, Kirovska, Brjanky, Alčevska a Popasné. A jak se říká, s jídlem roste chuť.
To platilo i pro mě. Vedle pěstí jsme se naučili používat i baseballové pálky, nunčaky, řetězy a nože. Pak
přišly na řadu i střelné zbraně, poněvadž konkurence taky nezahálela.
Můj táta měl kamaráda co sloužil u vojenského útvaru, a naši bossové mi poručili, abych s ním
zkusil něco rozjet. Zkusil jsem to, ale on neměl zájem. Tak jsme mu unesli sedmnáctiletou dceru, a pak už
zájem měl.
Dali nám bouchačky a ze mě udělali šéfa gangu. A začali nám zadávat ty nejdrsnější fachy.
Co se to se mnou stalo? V jaké monstrum jsem se to proměnil? Tenkrát jsem o tom, bohužel,
nepřemýšlel. Byl jsem mladý, silný a - hloupý. Neměl jsem z toho pojem. Ještě jsem na to byl pyšný, že jsem
největší tvrďák z celé bandy. Dostával jsem ty nejnebezpečnější úkoly. Posílali mě na dohadovačky s
konkurenčními gangy, a já to zvládal. A byl jsem na sebe čím dál pyšnější, jaký jsem king a hranař. Teď
vím, že to nebyla moje síla, ani síla mojí bandy; byla to síla toho, kdo lidi ponouká ke zlu a k záhubě.”
Celá modlitebna naslouchala se zatajeným dechem. Takhle tu ještě nikdo nemluvil.
“Asi se ptáte, jak je možné, že tu teď stojím před vámi a odsuzuju sám sebe, a kdo mi dal právo rušit
vaše nábožné soustředění takovýmihle historkami.”
Bylo až s podivem, jak uměl ten hoch vyjádřit své myšlenky, ani se nám nechtělo věřit, že mohl dělat
takové hrozné věci. Tajemství jeho výmluvnosti však spočívalo v tom, že z něho teď už mluvil někdo jiný...
“To právo mluvit tady k vám mi dal Ten, kdo mě neopustil, i přes ty strašné hříchy, které jsem
páchal; Ten, kdo mě znal, Ten, kdo mě nikdy nezavrhl a připravil mi cestu, která mě přese všecko vyvedla k
Božímu světlu. Ale podrobil mě i veliké a těžké zkoušce. A já vám o ní podám svědectví.”
Všichni jsme se ještě víc soustředili. Co přijde teď?
Vypravěč chvíli mlčel, bylo znát, že si jen nerad vybavuje vzpomínky na svou temnou minulost.
“Nechci zabíhat do podrobností, ale přesto vám musím něco vysvětlit. Nevím, jak bych... Á, zrovna
teď mě to napadlo. Řeknu to takhle: Všichni víme, že zlo plodí zas jen zlo. A to zlo se stupňuje. Ale přesto
není všemocné. Promiňte mi, že dám sám sebe za příklad a poslouchejte dál.
Moje banda už to dotáhla na takovou úroveň, že nás policajti označili za zločinecký gang. A zrovna
tehdy jsme narazili na silného protivníka. Začali nám lézt do rajónu chasníci z Mariupolu v Doněcké oblasti.
Tam je snad nejkrutější mafie na celé Ukrajině. My jsme jim samozřejmě náš rajón jen tak přepustit nemínili.
Ze začátku k nám jezdili a zkoušeli dohodnout přerozdělení teritoria, ale naši bossové jim neuhnuli. A
poněvadž já byl na tyhle věci expert, tak mi řekli: Sejdi se s nima a ukonči to!
99
O co šlo? Šlo o to, že mám sebrat svůj gang a rozdat si to s nima, kdo s koho. Hrnul jsem se do toho
jako divý, poněvadž mi den předtím, když nám zas vlezli do rajónu, zabili nejlepšího kámoše. Vřelo to ve
mně jako v přetopeném kotli a vůbec jsem se s nima nemazal. Celý jsem hořel touhou po pomstě. Zuřil jsem
jako ještě nikdy. Jako by do mě vstoupil ďábel... A on do mě opravdu vstoupil.
Věřte, není to samo sebou, když vás někdy popadne takový záchvat ďábelského vzteku, že se až
sami divíte, co to do nás vjelo. V tu chvíli jste schopní udělat strašné věci. U mě to ale bylo ještě jinak,“
povzdechl si bývalý mafián. „Mně posedl běs už dávno předtím. Ve chvíli, kdy jsem se zaplet s mafií, stal
jsem se ďáblovým služebníkem. A sloužil jsem mu přes dva roky, než mě Pán Bůh vytrhl z jeho drápů a
vstoupil tak do mého života a dočista ho změnil.
Ještě se ale vrátím k té osudné akci. Dokonce i kámoši z bandy se mě snažili zastavit. Přetahovaná
s maníky z mariupolského gangu se nezadržitelně hrotila, jejich kápo čul malér a dal jim avízo, ať si dávají
majzla. A já svým klukům zrovna tak.
Občas přinášelo docela dobré výsledky vyjednávání z očí do očí. To pak boje o sféry vlivu, střílečky,
zastrašování, přepady ze zálohy, rvačky na nože, únosy a atentáty na nějaký čas ustaly. Jenže teď se na naší
straně nahromadila taková spousta zloby, vzteku a zuřivé nenávisti, že každou chvíli hrozila vybuchnout.
V tomhle napjatém ovzduší jeden z mých bojůvkářů, jak si nervózně hrál se samopalem, zarachtal
zničehonic závěrem a v tom momentě práskl výstřel; někdo z těch druhých to zmáčkl a strhla se přestřelka.
Lidi umírali na obou stranách. Po sněhu se rozlévaly krvavé kaluže. Dál už se na nic nepamatuju. Koupil
jsem to, několik kulek se mi zavrtalo do těla.“
Vyprávějící se znovu odmlčel. V síni vládlo napjaté ticho. Chlapec si odkašlal a pokračoval.
„Tři z našich byli na místě mrtví. Já jsem přežil, jak vidíte. Ale jak a proč? Prodělal jsem několik
operací, můj život visel na vlásku. Když jsem konečně přišel k vědomí, zachvátila mě hrůza. Ovšemže jsem
byl rád, že jsem živ, ale vnímal jsem všechno jakoby z dáli. Jako kdybych celý svůj dosavadní život viděl
odněkud shora, a zvlášť poslední roky, kdy se ze mě stal zločinec. Jak jsem si potom uvědomil, tenhle
‚videozáznam‘ se mi mnohokrát odvíjel před očima už dřív, ve dnech, kdy jsem byl v bezvědomí ve stavu
klinické smrti. Nejčastěji jsem vídal ty nejhroznější okamžiky: rvačky, surové vydírání, mlácení nevinných
lidí, únosy. A taky pláč a volání o pomoc, které jsem v tom svém životě plném surovosti a zloby, v životě ve
zlu neslyšel anebo si jich nevšímal. Přicházeli za mnou i mrtví kamarádi a zvali mě, abych šel s nimi. A já
byl na vahách, jestli s nimi opravdu nemám jít.
Byl jsem v jakési přestupní kabině, kde jsem čekal na čísi rozhodnutí a kde mi stále a stále někdo
promítal ten videozáznam, na kterém byly všechny ty hrozné věci, co jsem v životě napáchal.
Často se mě ptají, jestli jsem viděl ten proslulý tunel a světlo na konci. Ne, neviděl. Třeba tam někde
byl a já jsem si ho nevšiml. Spíš jsem slyšel, jak mi někdo říká: Vzpomínáš, jak jsi žil, kým jsi byl a co jsi
páchal? Tak jen se dívej, dívej, máš se přece čím chlubit! A mně bylo tak těžko, tak strašně stydno a hořko a
připadal jsem si tak odporný, když jsem si uvědomil, že takhle jsem opravdu žil a tohle dělal. A žíznivě jsem
toužil to napravit, kdyby to jen šlo…!
Jenže jsem dobře věděl, že to napravit nejde. A tak jsem jen plakal, plakal a kál se. Jasně si
vzpomínám, jak jsem vyslovil: ‚Já se kaji‘. A tu mě ozářilo světlo a uslyšel jsem hlas, který se mě ptal:
Doopravdy se kaješ? Ano, odpověděl jsem a nepřestával plakat. Pak tedy dostaneš možnost k nápravě. Mrtvé
přece nelze vzkřísit, namítl jsem. Ale v kontrastu s tím, jak jsem se cítil až doposud, kdy všude kolem bylo
jen páchnoucí šero a sžíraly mě ukrutné bolesti, při rozhovoru s tím neznámým se mi ulevilo a zdálo se mi,
že se vznáším v nějakém světlém, vonném oparu, a kolem mě se rozlévalo příjemné teplo. A po mé námitce,
že mrtvé nelze vzkřísit, řekl ten hlas: Opravdu? Máš-li na mysli sebe, pak věz, že nejsi mrtvý a můžeš dál žít.
Musíš se ale obrátit k Pánu života, k Tomu, jenž zemřel za tvoje hříchy, aby poté vstal z mrtvých a zvítězil
nad smrtí.
Ke komu se mám obrátit? ptal jsem se.
Ach, jak jsi slepý! Žil jsi ve zlu, lži a nevědomosti. A nic kromě toho jsi nechtěl vidět a znát.
Ano, Pane Bože, vydralo se mně mimoděk z úst.
Slož své hříchy k nohám Ježíše Krista Spasitele. A pros ho, aby ti odpustil a stal se i Spasitelem
tvým. Obrať se k Němu o pomoc.
Tu jsem se začal modlit. Přestože jsem měl v hlavě všechno popletené, našel jsem slova, kterými
jsem se obrátil k Ježíšovi. A On, náš Pán, mě zachránil. Jak vidíte, zůstal jsem živ. A svědčím o tom zázraku
tady před vámi. Bůh neopovrhl hříšníkem, který tak hluboko klesl. Přišel, podal mi spásnou ruku a zázračně
100
mě uzdravil; právě tak, jak to dělal, když ještě chodil mezi námi. A je ochoten podat spásnou ruku každému
z nás a uzdravit nemocnou duši i tělo. Buď pochváleno Jeho jméno. Amen.“
Mladý muž umlkl. Uběhla minuta, pak druhá, a v síni bylo stále ticho. Potom povstal náš pastor a
vyzval mladíka: „Pověz nám, co s tebou bylo dál.“
„Ano, ano, pověz nám to! Chceme to slyšet,“ ozývaly se hlasy věřících.
“Když jsem se uzdravil, hned jsem vyhledal chrám. Proč Pán Bůh zavedl moje kroky právě do
modlitebny evangelických křesťanů baptistů, to je zvláštní a dlouhá historie, kterou vám povím někdy jindy.
Jen dodám, že jsem učinil pokání a přijal svatý křest ponořením do vody. Jsem členem baptistické obce v
Pervomajsku, sloužím tam i kážu a účastním se evangelizací, podávám svědectví, studuji Písmo a řídím se
slovy Pána Ježíše: ‚Jděte a získávejte mi učedníky‘. A tak chodím a jezdím a snažím se, aby co nejvíc lidí
uslyšelo dobrou zvěst o Spasení, kterého mohou dosáhnout i ti, kdo žijí v takovém hrozném hříchu, v jakém
jsem ještě nedávno žil já.”
Slova se znovu ujal náš pastor: Nyní, přátelé, poděkujeme Olegovi za jeho svědectví a propustíme
ho s Pánem Bohem. Chvála buď Hospodinu. Právě jsme slyšeli, jaký má Pán Bůh vliv na naše životy. Oleg
tady vyjádřil myšlenku, že zlo plodí zas jen zlo, přesto však není všemocné. A to je svatá pravda. Na jeho
příkladu jsme se o tom znovu mohli přesvědčit. Denně jsme u nás na Krymu svědky událostí, které nám
potvrzují, že kolem nás probíhá nesmiřitelný boj mezi silami tmy a světla. Kolik jen zla zde napáchaly
neblaze proslulé gangy Bašmakovců a Selemských! A kde je jim dnes konec? Kde je Ševjov a jeho
poskokové? Už nejsou. Našla se síla, která s nimi skoncovala. Mnoho bitev je ale ještě před námi. Jak
všichni dobře víme, žijeme v posledním období. Ano, v posledním, drazí přátelé. Říká nám to Zjevení
Janovo, že Laodikejské období je poslední.”
Pastor Majkan byl rozený řečník. Mohl hovořit dál a dál, ale všiml si, že lidé jsou již unavení
(vyslechli dnes dvě kázání a dvě svědectví a k tomu ještě svědectví mladého Olega), a proto ukončil
bohoslužbu společnou modlitbou.
“Jak to myslel?” zeptala se mě manželka, sotva jsme vyšli ven.
„Co jak myslel?“
„S tím, že se našla síla, co skoncovala s mafií? Tou sílou myslel SBU a poliše, co postříleli mafiány,
jako byl v Lugansku Dobroslavskij a Ševjov tady na Krymu? To tedy Kučmova tajná služba a zkorumpovaní
policajti jsou síly dobra?”
“Tak zaprvé: Ševjova nezastřelili, protože stačil na poslední chvíli uprchnout do Arménie, odkud k
nám ten dobrák před několika lety zavítal. A za druhé musíme mít na paměti, že naše církev vždycky byla a
je loajální státu, a to bez ohledu na to, jaký ten stát byl anebo je. Znáš přece: co je císařovo, císaři...”
“Chceš říct, že máme souhlasit s tím, co vyvádí Kučma a jeho pohůnkové? Ty sám jsi přece proti
tomu! A já taky.”
“Tohle je choulostivé téma. Souhlasit – nesouhlasit, to je osobní věc každého člověka. Ale
stanovisko církve je nevměšovat se do politiky.”
“Ano, ano. To je opravdu choulostivé téma,” neskrývala manželka ironii.
“Tak já ti povím ještě něco: My se musíme i modlit za ty, kteří jsou u moci. A také se za ně při
našich bohoslužbách modlíme. Ovšem jde o to, jak se za ně modlíme. Nemůžeme se samozřejmě modlit, aby
je vzal čert – Bože, odpusť, už to víckrát neřeknu -, ale modlíme se, ať jim Pán Bůh dá rozum, aby nepáchali
bezpráví. Tím myslíme i to, že nesmějí porušovat nejvyšší zákon – zákon Boží.”
“Aha. Takže se máme smířit s tím, jak likvidují průmysl, zemědělství, zdravotnictví, svobodu a
demokracii a ničí lidi, ať už tak, že je rovnou zabíjejí, nebo tak, že jim berou práci, zadržují mzdy a důchody
a ničí všechny jejich vyhlídky do budoucna! Stačí se jenom podívat, jak pustne Alušta a celý Krym.”
“To mi nemusíš říkat.”
“Brzy odjedou poslední rekreanti, zase nám budou vykládat, že jich bylo málo, takže přišlo i málo
peněz do městské pokladny, zase budem bez elektřiny a bez tepla. Ale modlit se, aby ta zlodějská mafie
zmizela, to podle tebe nesmíme. Tak nevím...”
“Neřekl jsem, že nesmíme. Klidně se za to modli. Já to taky dělám. Nu ano – co se divíš? Ale jako
církev se za nic takového modlit nemůžeme. V Judeji v dobách Ježíše taky panoval režim. Vládli tam
Římané, ale Ježíš proti nim nikdy nekázal. Dnes by se řeklo, že Ježíš a Jeho učedníci se nepletli do politiky.
A přitom i tenkrát lidé v Judeji doufali, že přijde Židovský král a vysvobodí je mečem z otroctví, ze jha
Římského impéria. A tu se objeví Mesiáš, Spasitel - a káže pokoru. Chápeš, co to v té situaci znamenalo?“
“Ano.”
101
“Pro spoustu lidí to bylo rozčarování. Nechápali, že Ježíš mluví o vyšších hodnotách.”
“Hm. A já zas mluvím o tom, jak tedy máme dneska žít. Já potřebuju sehnat práci. Chci pracovat – a
práce pro mě není. Takže, co s námi bude? Z čeho a jak budeme živi?”
“Na to ti mohu jen říci, že to zatím musíme vydržet. Já například budu zase pomáhat naší církvi.”
“Stavět modlitebnu?”
“Ano. A pastor mi taky říkal, že si mám připravovat kázání. Dokonce by byl rád, kdybych už kázal.”
“Hm. Ty – a kazatel? No, vyřídilku máš dobrou. Ale kázat v kostele...”
“Také jsem z toho trochu na rozpacích, abych se přiznal. Ale studuju, a vlastně...”
“Co vlastně? Dopověz.”
“Vlastně by mě to docela bavilo. Docela rád bych si to zkusil. A taky že to zkusím!”
“No, to budeš na roztrhání. Tolik aktivit hned tak někdo nemá. I do Čech sis stačil zajet – a já pořád
jen sedím doma.”
“Netrap se, Lízo. Nemáš práci – za čas ji budeš mít. A mimochodem, nesedíš přece v žádném
Zapadákově. Podívej: co se to tamhle třpytí? Moře! Mo-ře, rozumíš? Tak nepokoušej Pána Boha. A vidíš
tamhle ty modré hory? A cítíš ten voňavý a čistý vzduch? To se s takovým Luganskem vůbec nedá srovnat.
To je balzám na tvoje plíce. No, proč zase vzdycháš? Trochu optimismu, má milá! Nebo se ti zas otevřou
žaludeční vředy.”
“Tvůj optimismus bych chtěla mít. Tak se podívej třeba na Ljubu a Ivana. Jsou tady téměř
domorodci a přesto mají tytéž problémy co my. Ljuba taky nemůže sehnat práci.”
“Zato mají malého Věňu.”
“Už by ho mohli dát do školky, ale chybí jim na to peníze. Ivanův učitelský plat nestojí skoro za řeč.
Chudáci, vězí v problémech až po uši.”
Zatím jsme došli k nábřeží, kde prodávali u stánků šašlik, smažené pirožky se skopovým masem,
kterým tu říkali čebureky, a ještě pivo, víno, zákusky, jablka, banány, vinné hrozny a další pochutiny.
“Ljuba říká, že dříve žili z ubytovávání rekreantů, ale letos neměli koho brát na byt. A tys povídal,
že když bude nejhůř, tak pronajmeme náš obývák. – Leda tak nějakému duchovi, co?”
„Hm. Radši řekni: Kdy se půjdeme koupat? Dneska je neděle! jak vždycky říkáváš… Mimochodem,
kdy nám přivezou vnuka? Ten se zas vydovádí v moři! Zas ho nedostaneme ven.“
„Zítra se rozloučíme s Boškovými a ve středu nám ho přivezou. A mimochodem, nezdá se ti, že tvůj
přítel a jeho žena dost dobře nechápou, proč my dva chodíme do kostela, co nás to tak zničehonic popadlo?
Nemluvil jsi s ním o tom?“
„Mluvil. Pro něho jsou to chiméry. Aspoň zatím.“
Zašli jsme domů pro naše přátele a věci na koupání a vrátili se na pláž. Vzduchem se šířila vůně
pečeného masa, vyhrávala bujará muzika. Šlágry sezóny byly Ecuador a Samba je Janeiro, které si
podmanily celé krymské pobřeží. Temperamentní rytmy navozovaly atmosféru brazilského karnevalu,
vybízely k tanci a dobré náladě, relaxaci a bezstarostné zahálce na sluníčku, zkrátka se báječně hodily na
subtropické pobřeží Krymu, kam doletěly přes oceán z daleké Latinské Ameriky. Přesto, ať se to zdá jakkoli
paradoxní, jejich rozmarná bujarost ostře kontrastovala s tíživou, sklíčenou atmosférou, která vládla nejen
v Aluště a Gurzufu, Sudaku a Partenitě, ale i v kdysi mondénní a velkosvětské Jaltě. Málokdo z místních lidí
i rekreantů se bezstarostně usmíval, málokdo dokázal odhodit břímě každodenních trampot a pochmurných
zvěstí o tom, co absurdního se zas odehrálo na rozlehlých prostorách jeho někdejší otčiny.
V těch dnech se ale odehrálo ještě něco, co vybočilo z řady i tak neblahých událostí. Týkalo se to
zvláště Rusů. Ne, hospodářsky na tom Rusko nebylo hůř než Ukrajina; spíš naopak. Tím drtivěji zapůsobilo
náhlé odhalení, do jaké mizérie nechali moskevští vládci v čele s věčně opilým Jelcinem zatáhnout svoji
zemi, když dovolili mafiánům rozvrátit ruský devizový trh a přisvojit si pohádkové bohatství. Vskutku jen
přívlastek “pohádkové” může vystihnout astronomické částky, jaké si na svá tajná konta v zahraničních,
většinou švýcarských bankách připsali hrobaři nešťastné rozkradené ruské země, lidé jako Berezovskij,
Gusinskij a jiní tak řečení oligarchové, kteří se napakovali v dosud neslýchaných aférách s nechvalně
známými finančními pyramidami a záměrnými krachy bank, do nichž jim ohlupovaný lid snesl své poslední,
krvavě nastřádané úspory – a ty v nich zmizely jak v černé díře. A majitelé zkrachovaných bank se jako
mávnutím kouzelného proutku stali dolarovými miliardáři a zmizeli v zahraničí.
Celý svět byl z toho v šoku. Jestliže takový klan Rockefellerů anebo Rottschildové, Dupontové či
Morganové vytvářeli svůj rodinný kapitál přinejmenším desítky let (rozumějme, že také s použitím nekalých
praktik a nezbytným podílem špinavých peněz), pak, když se v seznamu časopisu Forbes objevila jména
102
“nových Rusů” jako Berezovskij, Gusinskij, Mavrodi a další, kteří se přes noc zařadili mezi nejbohatší muže
planety, muselo být každému soudnému člověku jasné, že takto bleskem nabyté miliardy nemohou nebýt
kriminálního původu.
“Ještě jeden takový černý úterek, a v Rusku ani na Ukrajině nezbude jediný fungující podnik nebo
prosperující podnikatel.”
„Kromě takových jako Berezovskij nebo Tymošenková,“ poopravil mou úvahu Alek Boško.
“Řeknu ti, že je to husarský kousek, položit devizové trhy dvou ekonomicky nejsilnějších republik
bývalého SSSR. Víš o kolik sletěl kurs rublu vůči dolaru? Poslouchal jsem Maják, zatím nám ho tu ještě
neodstřihli...”
“Vím. Skoro o padesát procent.”
“A ukrajinská hrivna o třicet.”
“Jak může člověk podnikat v takovém marasmu? Tisíce firem zkrachovaly přes noc. A berezovští a
gusinští si mnou ruce. Zato nás obyčejné lidi může berňák kvůli jednomu rublu nebo hrivně hnát k soudu.”
“A taky to dělá,” vstoupila do diskuse Alekova žena, jež, povoláním ekonomka, znala praxi lépe než
my. “Radši na to o dovolené nemyslet.”
“To je fakt,” souhlasil její manžel a mrštil do moře plochý kámen, který udělal několik žabek na
hladině.
“Jak na to můžem nemyslet, když se to dotýká každého z nás?” namítl jsem. “Víte, co se teď děje na
nádraží v Simferopolu? Alla Ivanovna - to je ta naše sousedka, co ji znáte – vyprávěla, že se tam u pokladen
tlačí tisícové davy, všechny lístky jsou vyprodané, lidi pláčou, dochází ke rvačkám a musí zasahovat
policie.”
“Proč to?” podivila se Lilka.
“Protože všichni chtějí odjet.”
“To jsem pochopila, že chtějí odjet, když se mačkají na nádraží. Ale proč se zfamfrněli zrovna teď?”
“Kvůli propadu devizových kursů, Lili. To je snad jasné,” zakřenil se Alek na svou manželku. “To,
co by včera stačilo na týden pobytu, vystačí dneska stěží na dva dny. A tak si ti lidé řekli: honem domů, než
se dovtípí i ostatní, v jaké se octli situaci, a kdo ví, co bude zítra.”
“Jestli nepřijde nějaký další černý úterek nebo středa,” doplnil jsem. Ale hned na to mě zamrazilo:
abych to ještě nepřivolal…!
“Aby tě husa kopla!” popřála mi má žena.
“Jo!” podpořil ji Alek. “Takhle nežertuj, abys to ještě nepřivolal. Víš, že u nás je všechno možné. I
to, co je jinde nemožné. Už jsme zažili Pavlovovu měnovou reformu k 1. lednu 1990, kupony místo peněz,
inflaci 100% za den.”
“Co všechno už jsme za svůj život zažili…“ povzdechla Líza. „Teď lidé prodávají za babku zlaté
šperky – prsteny, řetízky, přívěsky, hodinky, jenom aby si opatřili lístek a ujeli z Krymu. To je opravdu
dovolená snů. Ale černých. Loni zas touhle dobou vypukla benzínová krize, přes noc vylítly ceny na
dvojnásobek a pak dokonce na trojnásobek, takže ti nešťastníci, kteří přijeli autem, tehdy zas nechávali
šperky na benzínkách. A každý říkal: Na Krym nebo na Ukrajinu už ani náhodou! A, jak vidíme, opravdu
jich letos přijelo míň než loni. A přitom nás tady živí... No řekněte, z koho žil a žije Krym? Z ruských,
hlavně moskevských rekreantů. Takže teď, po loňské benzínové krizi a po letošním černém úterku sem z
Ruska přijede leda tak blázen... Mně to připadá, jako by někdo schválně chystal takové špeky na červenec a
srpen, kdy vrcholí sezóna.”
Alek se zvedl a vkročil do moře, ponořil se, uplaval pár temp a vylezl z vody.
“Jen se vykoupej pořádně,” povídám mu. “Nevíš, jestli se k Černému moři ještě podíváš.”
“Jak to?”
“No, buď nebude benzín nebo peníze.”
“Nebo nebude Krym,” dodala posmutněle Líza. “Aspoň ne takový, jaký jsme znali. Ten Krym, který
jsme měli rádi v dětství a v mládí, už stejně neexistuje. Problémy se tu vrší jako snad nikde na světě. Tataři
chtějí zpátky ‚svoji zem‘ a stěhují se na Krym ze všech končin bývalého Svazu. To Kravčuk je sem pořád
zval, a teď zas Kučma.”
“Co tím ale sledují?” nechápala to Lilka (ostatně jako žádný normální člověk). “Na co zbytečně
vytvářejí ohniska etnických konfliktů? Tohle tu ještě scházelo.”
“Petr říká, že Kyjev dělá etnickou politiku podle zásady: čím hůř, tím líp.”
“Ale proč?”
103
“Protože v současnosti má Krym vlastního prezidenta, vládu, parlament, což je bezmála autonomie.
A všichni lidé ve vedení se orientují na Moskvu. Premiér krymské vlády je vystudovaný ekonom původem z
Moskvy. Tenhle inteligentní chlapík dokázal za pár měsíců zlepšit ekonomickou situaci tak, že to lidé
opravdu pocítili. Proto mu fandí, proto fandí i Meškovovi a v posledku i Rusku.”
“A kdo je Meškov?”
“Náš krymský prezident. S Kyjevem jsou věčně na kordy. Osmdesát procent obyvatel Krymu tvoří
Rusové. Vlastně jsem měl říct, že tvoři-li, než sem ukrajinské úřady začaly svážet Tatary. Ti pochopitelně
zpívají jejich písničku, že se Krym nikdy nesmí vrátit Rusku. Vědí, že kdyby k tomu došlo, nikdy by
neustavili novodobý Krymský chanát.”
“A co ukrajinizace? Ta jim půjde líp k duhu?”
“Oni si myslí, že ano.”
“A proč? To se chtějí učit ukrajinsky?”
“To víš, že ne. Jsou to prohnané šelmy. Jejich medžlis - tatarský parlament, jehož vznik nikdy nikdo
neschválil, ale Kyjev ho přesto trpí - přijal program, potají, ve vší tichosti, ale tady to všichni vědí, že do pěti
let musí každá tatarská rodina zdvojnásobit počet svých členů.”
“A proč? Vždyť už takhle si stěžují, že nemají kde bydlet.”
“Oni to používají jako trumf. Aby vymáčkli z úřadů další půdu. Teď jich je necelých dvě stě tisíc, za
pět let jich má být dvakrát tolik, potom půl milionu, no, a za dalších pět let... Víš, kolik obyvatel má teď celý
Krym? Milion dvě stě tisíc. Takže za deset let a možná ještě dřív, až jejich podíl překročí padesát procent,
budou žádat plebiscit o odtržení.”
“To ale Kyjev nedopustí,” namítl Boško.
“Myslíš? Věz, že existuje řada mezinárodních organizací včetně evropských, které Tatary v jejich
úsilí podporují.”
“To snad ne. Prosím tě, proč?”
“To vážně nevím. Zato vím, že si v Simferopolu, v Jaltě, v Sevastopolu a všude možně staví Tataři
stanová městečka, aktivizují se, berou se za svoje zájmy a vždycky, když si začnou vydupávat další
privilegia, hned je tu fůra mezinárodních pozorovatelů a eurokomisařů, aby jim nikdo nezkřivil vlásek na
hlavě. A Turecko hned vydává prohlášení. To je jejich hlavní ochránce.”
“Tak co budete za pár let dělat?”
“Můj drahý říká, že modlit se a doufat.”
“Ke komu se budete modlit? K Alláhovi?” Alek se bujaře rozchechtal, marně mu Lilka posuňky
naznačovala, aby se krotil. “Honem začněte studovat Korán, abyste stihli včas přestoupit na islám!... Nemrač
se, Lilko, nevidíš, že si dělám srandu?”
“O takových věcech se nežertuje. Víra je svatá věc. A jestli Líza s Petrem věří, tak já je obdivuju. A
závidím jim. Všichni jsme přece křesťani, mám pravdu, Lízo?”
“Já bych řekla, že křesťanství nespočívá jen v tom, že člověk vyznává křesťanskou víru a myslí si o
sobě, že je křesťan. To nestačí. Pravý křesťan musí uznat Ježíše za svého Spasitele.”
“Však my s Alekem věříme, že Ježíš opravdu žil a že je to Bůh,” řekla Lilka. “A někdy se i
modlíme. Viď, miláčku?”
Alek přikývl.
“Jen tohle ale nestačí. Jak jsem řekla, musíte přijít k Ježíši Kristu a uznat ho za svého Spasitele.
“Za spasitele?”
“Ano. A musíte se kát a podstoupit křest ponořením do vody, tak, jak byl pokřtěn Ježíš Kristus.
Úplným ponořením do vody. Ne tak, jak to dělají pravoslavní, že na tebe stříknou pár kapiček a tím to končí.
A ještě k tomu hned po narození, když z toho ještě nemáš rozum. Křest musí člověk podstoupit s plným
vědomím.”
“A vy už jste ho podstoupili?”
To byla otázka do pranice.
“Ještě ne...”
“Aha!” Alek lišácky přimhouřil oči. “Hlavně, že agitujete nás.”
“Neagitujem. I když bychom byli rádi, kdybyste i vy poznali to, co nám odhalilo Písmo,” vstoupil
jsem do hovoru. “My vám jen vysvětlujeme, v čem se mýlíte. A nepředhazuj nám, že ještě nejsme pokřtění a
radši se snaž pochopit smysl toho, co jsme vám řekli, oč jsme se s vámi podělili. To je závažné a důležité.
Zatím jsme se nedali pokřtít proto, že ještě nejsme na tak odpovědný krok připraveni. A musíme být plně
104
připraveni, poněvadž křest podstoupíme vědomě, ne jako nevědomé děti, jak už zmínila Líza. Mimochodem,
v Bibli bys žádný případ, kdy by Ježíš křtil děti, nenašel.
“Ale co má tedy ty děti chránit dokud nebudou pokřtěné?” opět se zajímala Lilka. “Vždyť rodiče je
dávají křtít proto, aby byly pod Boží ochranou.”
“Takhle to mají zavedeno pravoslavní. To ale není správné. My baptisté malé děti nekřtíme, ale
zasvěcujeme Ježíši Kristu, a to sedm osm měsíců po narození, někdy i dřív. Pán Ježíš přece říkal: nechte děti
přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží*. Vzpomeňte si, jak často se divíme,
když, dejme tomu, dítě odněkud spadne a nic se mu nestane, zatímco my bychom si, být na jeho místě,
přinejmenším pořádně natloukli. S naším synem to takhle bylo několikrát a vždycky vyvázl živý a zdravý,
chvála Bohu.”
“No, ať je to tak nebo tak, stejně vám nezávidím.“ Alek se naklonil až k mému uchu, abych ho slyšel
jenom já. „Zdá se, že je tu doopravdy víc problémů než kde jinde. Hlavně vám nezávidím ty Tatary. U nás v
Lugansku jsme aspoň takovýchhle problémů ušetření, zaplať Pán Bůh... Vidíš, už to říkám jako ty. Úplně jsi
mě tím nakazil,” zamrkal na mě šelmovsky.
“Ale to přece říká každý. A tak často, že si to ani neuvědomuje – bohužel. Přesto však zaplať Pán
Bůh, že aspoň takhle vzdává chválu Stvořiteli... Já to ani moc často neříkám, poněvadž v Bibli stojí:
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha*.
“Takže ty netoužíš vrátit se do Luganska...” znovu si do mě šťouchl Alek.
“Netoužím. Zatím určitě ne. Tataři, kučmovci, mafiáni a podobné radosti, to všechno dříve nebo
později pomine. Ale moře (ukázal jsem rozmáchlým gestem), moře, to nepomine nikdy. Poslyš Aleku,
nechtěl ses svého času taky stěhovat na Krym?”
“Chtěl. Ale dobře, že jsem to neudělal, jak vidím. Jak bych se tady uživil, nechceš mi říct? A vůbec
(znovu hodil kámen a udělal žabky), ti tví Tataři si tu nestaví jen stany. Sám jsi říkal, že zabírají půdu, a to ty
nejlepší pozemky. Cestou ze Simferopolu jsme viděli podél silnice jednu mešitu vedle druhé a i jiné islámské
stavby.”
“A co myslíš v Jaltě, v Bahčisaraji nebo i u nás v Aluště? Stavějí nejen mešity, ale i banky.”
“Co? Banky? Žertuješ?”
“Nežertuju. Příkladem může být Krymská banka – ta, co se nedávno položila. A další vznikají
pomaloučku potichoučku, bez reklamy. A tržnice? Jistě sis všiml, kdo tam prodává.”
“Většinou Tataři.”
“Přesně tak. Za poslední dva tři roky ovládli všechny tržnice.”
“No vidíš. Tak se tě ještě jednou ptám: Nechceš se zítra s námi vrátit do Luganska?”
“Pořád si vedeš svou. Co tě to popadlo? Mně se tu líbí víc než tam. Tak proč bych se tam měl vracet?
A co se týče tvých návrhů, že bychom spolu mohli podnikat, víš přece, Aleku, že na to nejsem. Nemám na to
buňky.”
“Prosím tě, jaké buňky? U nás teď podniká kde kdo. Chceš říct, že zrovna my bychom to spolu
nezvládli?”
“Aleku, víš kolikrát už jsme o tom mluvili.”
“To víš, že vím.”
“V normálních podmínkách bych to snad i zkusil. Ale ve válce mafiánských a vládních gangů? Jak
bychom v takovém prostředí podnikali? Jakmile vyděláváš větší peníze, automaticky to znamená, že musíš
mít ochranku, mříže na oknech a na dveřích a obrněný mercedes nebo džíp. A i to je kolikrát málo.
Konkurenti si na tebe najmou zabijáky, a ti už si s tebou poradí. Odprásknou tě, strčí ti bombu do auta nebo
ti unesou ženu, dítě... A z druhé strany máš na krku daně. To je také vydírání, jenom s tím rozdílem, že tě
vydírá stát. Ani poliši nechtějí přijít zkrátka, pak je tu ještě hygiena, protipožární ochrana a kdo ví kdo a co
ještě. Všichni za tebou chodí s nataženou rukou. A ne, že by tě slušně požádali. Řeknou ti: naval, nebo
uvidíš! A už se nemůžou dočkat, až si na tvém hrobě zatančí kankán. Jestli ty můžeš žít pod takovým tlakem,
pořád ve stresu, tak já to nedokážu. A proč taky? Abych si mohl koupit ten vybájený mercedes? To já mám
radši moře. Je krásnější než celý mercedes, příjemně hladí a chladí, nežere benzín, nepotřebuje generálku...
Ale teď, příteli, vážně: Je to začarovaný kruh. Ať se vrtneš kam se vrtneš, všude šlápneš do toho lejna, všude
narazíš na ten gangsterský propletenec. Ta mafiánská hydra má všude chapadla. Řeknu ti - je to prašivá
doba.”
“A vždycky byla. Bohužel.”
105
“Máš pravdu. Ale vem si: jestli, řekněme, za časů rytíře Lancelota nebo kdykoli jindy ve středověku
– co ve středověku, dokonce ještě před sto lety nebo před padesáti, třiceti - bylo zlo zlem a dobro dobrem,
tak dneska je to obráceně. Přečti si jakýkoliv dnešní bestseller, zvlášť z těch, co vycházejí u nás, a budeš jen
valit oči, jak je to možné, že zloději, prostitutky, podvodníci a podrazáci a všelijací zvrhlíci a zvrácenci jsou
tam prezentováni jako hrdinové. Co na tom, že takový hrdina krade, zrazuje kamarády, podráží je a chystá na
ně pasti, nebo dokonce vraždí, a hrdinka pracuje jen v horizontální poloze - to vše, aby ’si vydělali’ ten
vytoužený kapitál, aby dosáhli na velký prachy; všechno, úplně všechno jen proto, aby dosáhli. Žádná
pravidla, zákony, principy, ideály se nepěstují. Nic takového se dneska nenosí. Dneska je v módě zlo. Zlo a
zločin dnes nejsou zlem a zločinem. Vzpomeň si na Dostojevského Zločin a trest. Tam byl ještě zločin
zločinem, po kterém nutně následoval trest. Ale dneska? Zločin je klíčem k úspěchu, a cesta k majetku je
vydlážděná zlem.”
“Bravo. Zní to efektně, jak to říkáš. Chceš ale říct, že dříve to tak nebylo?”
“Já vím, že bylo. Jenže, když tenkrát psaly noviny třeba o vrahovi, pak ne, aby ho oslavovaly a
dělaly z něj ikonu, jak se teď módně říká. To dneska se v tom přímo bahní. Libují si v těch nejhrůznějších
podrobnostech. A s filmem a televizí je to snad ještě horší. A toho svinstva přibývá a přibývá, až se z toho
vytváří stereotyp. Ale jaký? Jaký tam prezentují způsob života a uvažování? Z toho jde hrůza! A jestli takoví
lidé jako ty a já, tím myslím lidi naší generace, dokážou ještě chápat rytíře Lancelota jako muže bez bázně a
hany, pak dneska mladí, zahlcovaní těmi splašky z médií, z filmů, z knížek i z reálného života, se můžou
takovým hodnotám, které se ještě nedávno pokládaly za samozřejmý základ lidství, leda tak smát. Dobro,
láska, věrnost, oddanost, poctivost, přátelství, čest, slušnost, vzájemná pomoc – strčte si to všechno někam!
Kam bysme dneska s tímhle došli?”
“Tak vidím, kamaráde, že potřebuješ Lugansk jako sůl. Tady je zbytečně moc krásně (Alek se
rozhlédl kolem dokola) a tebe to nutí zbytečně moc přemýšlet... Akorát tamhleto mi kazí dojem,” ukázal na
shluk nedokončených staveb, jež nedaleko od nás smutně trčely k nebi.
Byly to kostry rozestavěných zotavoven. Projektanti je umně včlenili do panoramatu pobřeží, pro
každou jednotlivou budovu vytvořili originální architekturu, ale stavby nikdy neposloužily svému účelu a
jejich skelety volaly k nebi o pohromě, která postihla Krym a celou Ukrajinu a vedla k tomu, že rok za
rokem chátraly a měnily se v ruiny.
“Z moře to působí ještě strašidelněji,” reagoval jsem na Alekovu poznámku. “Tyhle skelety jsou
rozeseté po celém pobřeží. Jen v tomhle zálivu jsou to desítky budov.”
“To vypadá jak po výbuchu atomovky. Jak po válce...”
“...která trvá a její konec není v dohledu.”
“Kdo tohle všechno dostaví? Nejspíš nikdo. Teď už to není na nic potřeba...”
“A ještě hodně dlouho nebude. Ale já budu dostavovat modlitebnu. Tedy, pomáhat s její dostavbou.”
“Jak to? Vždyť jsi říkal, že vám chybějí peníze.”
“Bratři a sestry z Gaspry nám půjčili formy na odlévání dlaždic. Tak si je sami vyrábíme a dláždíme
si chodníčky. Pro začátek. A v budoucnu nám Pán Bůh určitě zas něco dá. Věříme, že nás neopustí.”
Pláž, na které jsme leželi zela prázdnotou, jako v té sezóně mnohé jiné. Té hrstce lázeňských hostů,
kteří přijeli do Alušty, stačily oblásčité pláže ve městě. Alek si přesypával čisťounký zlatožlutý písek z dlaně
do dlaně. Paprsky zapadajícího slunce světélkovaly v drobounkých křemencových krystalcích.
106
DO VŠECH KONČIN NEBE
“Jedna fůra písku nám zatím postačí,” rozhodl pastor Majkan a pokynul šoférovi, že může jet. Začali
jsme chystat maltu.
“Bratr Ivan Bondarenko nám ukáže, jak pracovat s formami. Naučili ho to v Gaspře. Nandáme maltu
do formy a necháme ji, aby zatvrdla. Mezitím budeme plnit další formy. Říkám to dobře, Váňo?”
“Přesně tak. Nic na tom není. Zítra vytlučem z forem hotové dlaždičky a hned je můžem pokládat.
Teď utvoříme dvě dvojice, v každé z nich bude jeden ‘mistr’ a jeden přidavač,” řekl s úsměvem Váňa
Bondarenko, načež jsme já, on, Pavel a pastor Majkan poděkovali Bohu za Jeho dobrotu, pomodlili se, aby
se nám dařilo a pustili se do práce.
Před nedělní bohoslužbou byla hlavní cestička vydlážděná. A návštěvníci byli mile překvapeni, když
šli od brány k modlitebně po pěkně tvarovaných dlaždicích, a ne po hrubém štěrku jako dosud. Když se
sestry a bratři dověděli, čí je to práce, několik z nich se rozhodlo, že se k našemu pracovnímu týmu připojí.
Ve vzletné náladě potom proslovil Váňa Bondarenko poučné kázání o víře a jejím nedostatku, jinak
řečeno o lidské nevíře a víře pravé:
„...A tu se ten muž, který přežil ztroskotání lodi a zůstal sám daleko od civilizace, začal modlit.
Prosil Boha, aby ho zachránil, aby mu ukázal cestu, směr, kterým se má vydat, neboť mu nezůstalo zhola
nic, trpěl hladem a žízní a pálilo ho slunce a zoufale potřeboval najít lidské obydlí.
Nic se však nestalo, neozval se žádný hlas shůry. A muž tedy šel, kam ho oči vedly. A – došel.
Dokonce tam, kam mu v tu chvíli bylo nejvíc třeba: do nemocnice. Když se pak na nemocničním lůžku
probral, děkoval Pánu Bohu:
Děkuji Ti, milý Bože, ale mám k Tobě výtku, že jsi mi neodpověděl, když jsem Tě oslovil. Musel
jsem sám hledat a sám si najít cestu, která mě přivedla do bezpečí.
Když to řekl, znovu upadl do mrákot a přenesl se zpátky k místu, kde ztroskotala jeho loď. A spatřil
dlouhou řadu stop táhnoucí se od mořského pobřeží k městu. A znovu oslovil Hospodina: Vidíš, Bože, to já
sám jsem tudy šel a zachránil si život.
A tu uslyšel hlas, který pravil: Viz, že ta stopa, co máš na mysli, se v jednom bodě končí a podle
otisku je znát, že ten, kdo tudy šel, v tom místě upadl na zem. Z toho místa pak vychází jiná stopa, která po
jistém úseku cesty mizí a dál už zas vede stopa původní.
A jak tomu mám rozumět? zeptal se ten muž.
Tak, že to byly moje stopy, odpověděl hlas shůry. To já jsem si tě, zatímco jsi byl v bezvědomí,
naložil na svá bedra a nesl několik mil, abych tě zachránil před smrtí.
Jak já mohu po tomhle kázat? vířilo mi hlavou: Kde vezmu podobně silné téma? Ne, já ještě nejsem
na kázání zralý... Ale pak jsem si řekl, že to musím zvládnout, musím ještě soustředěněji studovat Boží
Slovo, číst knihy uznávaných teologů, jezdit častěji s naším pastorem do Jalty, kde se bratři z celého pobřeží,
z Gaspry, Koreizu, Semeizu, Partenity i Sevastopolu, zabývají rozborem Svatého Písma a připravují se na
samostatné kázání.
Hloubal jsem a v mysli jsem se stále více vzdaloval od vezdejšího světa. Na nábřeží a dalších
lázeňských promenádách hlučela Samba de Janeiro, jako dříve tu korzovali lázeňští hosté a užívali si slastné
zahálky, byť jich tu zbylo už jen poskrovnu. A mně jich najednou přišlo líto.
Už dřív jsem často míval chuť některého z nich zastavit a zeptat se ho: Dobrý člověče, pověz: jak jde
život? Všechno v pořádku? Líbí se ti tu, viď? Moře, hory, slunce a stinné aleje, palmy a exotické květy – to
je krása! Ale nepoložil sis někdy otázku, kde se to tady všechno vzalo, kdo tohle všechno vytvořil? Myslíš,
že je to jaksi samozřejmě dané, aby sis toho mohl užívat, když máš peníze? Nikdy ses nezamyslel nad
107
podstatou bytí? Nu, stále není pozdě. Zamysli se, jestli to ještě dokážeš. Zastav se a už se nehoň za prchavým
a pomíjivým. A jestli nevíš jak na to, přijď mezi nás, přijď k nám do kostela. A jestli chceš, mohu ti teď hned
vyprávět o Ježíši Kristu a o cestě - volbě, kterou ti nabízí. Věř, že potřebuješ, aby ti pomohl, aby tě spasil.
Jenom se nediv a hned neodmítej. Na chviličku se zamysli nad svým dosavadním životem. I já jsem kdysi
nechtěl slyšet nic takového. Myslel jsem, že se mě to netýká. Ale pak přišla chvíle, kdy se mé uši otevřely a
prvně jsem uslyšel slova, kterými ke mně mluvil Pán. I pak jsem si však uši ještě dlouho zacpával. Milejší
než On mi byla muzika - Beatles, Modré kytary, Charles Aznavour, Frank Sinatra -, pouliční ruch, změť
hlasů v restaurantu. Toužil jsem chodit na fotbal, do kina, na diskotéky. Na tom snad není nic pohoršlivého;
nic špatného v podstatě nedělám, říkal jsem si. Ale byl jsem hluchý a slepý a v podstatě jsem hřešil. V té
Podstatě, která před námi jednou vyvstane, až skončí naše pozemská pouť. Bůh si však se mnou dal velkou
práci, aby mě přiměl k prozření. Poslal za mnou lidi až z Ameriky, z druhého konce světa. A já na ně nikdy
nezapomenu. Přinesli mi, z Boží milosti, Zvěst o Spasení. A tak chci teď já udělat totéž pro tebe. Přijal jsem
Ježíše za svého Spasitele. Přijmi Jej, prosím, i ty.
Svěřil jsem se s tím našemu pastorovi.
No vida! Kázání máte skoro hotové, pochválil mě. A svědectví k tomu. Ještě přidejte to, co vám říkal
Al Parker o hříchu, jak o tom mluví Epištola Svatého Pavla k Římanům. Mám nápad. Chceme uspořádat
evangelizaci, a vy jste mě právě utvrdil, že se musíme urychleně a mnohem energičtěji domáhat úředního
povolení, aby se mohla konat na nábřeží, kam chodí nejvíc lidí. Pojďte se mnou na městský úřad, vy je
dokážete přesvědčit.
Šli jsme a dosáhli jsme svého. Získali jsme svolení úřadů a naše evangelizace se vydařila. Pastor
proslovil krátké, ale ohnivé kázání, následoval jej Váňa Bondarenko a po něm já a ještě další bratři a sestry.
Zpívali jsme i naše křesťanské písně, a když pak skončila “oficiální část”, odpovídali jsme na otázky.
A teď uchystáme Svatý vodní křest ve vlnách Černého moře, mnul si ruce náš pastor. Viděl jste,
kolik lidí nám naslouchalo? A nejen místních, ale i rekreantů. Musíme to stihnout ještě než odjedou.
Všechno se zatím dařilo. Podruhé jsem si dodal kuráž a přednesl svoje svědectví. Moře teď bylo
často neklidné, a neklidná byla i má mysl: Jak se budou naši věřící křtít, přijde-li v den křtu vlnobití? Ale
pastor, unesený svou myšlenkou, mi na moje obavy odpovídal: Počasí předvídat nemůžeme, ale budem se
snažit uspořádat křest co nejdříve. Věřme, že Pán Bůh bude nad námi držet ruku.
Modlili jsme se, aby v den křtu bylo klidné moře, a přání se nám posléze vyplnilo. Obřad jsme
zahájili modlitbami a chvalozpěvy, pak se náš pastor ujal kázání a představil nám příští bratry a sestry, které
jsme však už znali z našeho sboru. Studovali společně s námi Boží slovo, účastnili se církevních akcí a
připravovali se ke zkoušce dospělosti, kterou pro ně byl dnešní křest. Dospělost znamenalo pevné odhodlání
zasvětit se Pánu Ježíši Kristu. Bohužel, ne každý v té zkoušce obstál. Jedna dívka už učinila pokání jako
ostatní uchazeči, ale na poslední chvíli ztratila kuráž. Pořád pokukovala na skupinu zevlujících mladíků, kteří
stáli nahoře na nábřeží a bavili se nevšedním pohledem na “exoty”, co se sešli dole na pláži a zpívali a pořád
mluvili o Ježíši Kristu. Přítomnost těchto lidí z vezdejšího světa zbavila dívku odvahy, takže nezavršila již
započaté dílo.
Mezitím však už sedm dalších adeptů v bílých rouchách, připravených uzavřít smlouvu s
Hospodinem, došlo na čáru příboje, kde s rozechvěním sledovali, jak pastor Majkan a Ivan Bondarenko jako
první vstoupili do vln, které se jako zázrakem utišily.
Když se ohlížím zpátky a vzpomínám, napadá mě, že věci spěly už tenkrát k završení jedné z epizod
seriálu, kde hrdina se neodvratně blíží k nejdůležitějšímu úseku svého života - podle scénáře, který napsal
sám Velký scenárista a režisér. Ten hrdina už tušil, že všechno, co ho až dosud potkalo, zvláště pak za
poslední roky a měsíce, bylo mu předurčeno, aby ho přivedlo k jedinému možnému závěru, že musí přijmout
Svatý křest.
Zvláštní bylo, že se dotyčný při tom cítil zároveň jako aktér i jako divák. Jako by se ve stejnou chvíli
účastnil natáčení seriálu a zároveň ho sledoval v televizi; a to sledování ho čím dál víc bavilo. Nebyl to sice
detektivní seriál, přesto však každý další díl - každý následující den, nabízel něco nového, nezvyklého a
vpravdě napínavého. A náš hrdina věděl, že se to vše nakonec poskládá v jeden stěžejní díl seriálu s předem
stanoveným koncem. Jaký ale ten konec bude? Bude to happy end? A co všechno se během seriálu ještě
musí stát, než k tomu kýženému konci dospěje?
108
Jih, palmy, moře, hory, léčivé prameny, to vše vypadá úplně jinak v létě a jinak na podzim. Sami to
jistě znáte, jak vám poklesne nálada, když se u moře spustí bezútěšné mrholení. Drobounké kapky čeří
hladinu, která se pod jejich jemnými doteky docela zklidní, jako by vln a vlnek nikdy nebylo, a její hladkou
tvář posejí tisíce neštovicových dolíčků.
Mrholí, nekonečně mrholí. Venku je nevlídno a pusto. Poslední rekreanti zahalení v pláštěnkách a
schovaní pod deštníky se vlečou skufry na nádraží, když už ztratili trpělivost i naději, že se snad ještě trochu
opálí a zahřejí na pláži.
Těm, kdo tu musí zůstat, nastává nejsmutnější období. Je to jako když skončí představení. Jeviště
pohasíná, zvuky se vytrácejí nebo náhle zní docela jinak. Ťukají kladívka, rozebírají se kulisy. Brzy všechno
docela utichne. Finita la commèdia.
I my jsme přerušili práce na zvelebování našeho kostela - pokládat dlaždice v dešti není nic
příjemného. Už nám došel i cement, právě tak jako skrovné finanční prostředky.
“Přecejen jsme kus práce udělali!” říká pastor a spokojeně obhlíží staveniště. “Opěrnou zeď, cestičky
– no, co vy na to?”
Já a Váňa přisvědčujeme. Pavel jen smutně pokyvuje hlavou. Ví, že Ivan začátkem školního roku
nastoupí na školu - ale co on? Co teďka bude dělat? Stavebnictví je v krizi, i přes léto byl nedostatek volných
míst, a kdo ho zaměstná teď na podzim?
“Ještě nám pomůžeš doopravit topení, co říkáš?” nabízí pastor. “Získal jsem na to trochu peněz.”
“Dobrá,” souhlasí Pavel.
Loučíme se a odcházíme domů tmavými ulicemi. Rekreanti jsou pryč, a tak KrymEnergo najelo na
mimosezónní úsporný provoz, což znamená každých 40 až 45 minut vypnout proud domácnostem a na
ulicích svítit jak za dušičky, jenom několik pouličních lamp v centru města a na nábřeží. A tak si téměř po
hmatu razím cestu egyptskou tmou venku i na chodbě domu.
Naši sousedi z třetího patra jsou silně rozladění. Předevčírem jim vyplivla lednička a dneska televize.
Zapomněli je během odstávky vypnout, a když jim znovu pustili elektriku, bylo po telce a po lednici.
Domácí spotřebiče houfně braly za své. Praskaly žárovky, porouchávaly se bojlery, pračky, žehličky,
fény, toastery, průtokové ohřívače, videopřehrávače, elektrické sporáky.
“Ani se nedivím, když pořád vypínají a zapínají proud. Chudáci přístroje! Každou hodinu dostanou
elektrický šok,” rozumuje na chodbě soused Vovka.
“A co my?” křičí jiný nešťastný soused. “A co my? Kde sebereme peníze na novou ledničku a
televizi? Teď nám to ani do opravy nevezmou; nemají součástky. A tak je to po celým Krymu. Lidi už jsou z
toho na palici!”
“Přesně tak,” souhlasí Vovkova matka Alla Ivanovna. “Našinec si to hned neuvědomí, ale když nám
to pořád vypínají a zapínají, tak je to pro nás taky šok. Člověku to fakt leze na nervy. Aby nám z toho
vysedávání potmě ještě nehráblo... A za tohle jim ještě platíme! Aby si z nás dělali dobrej den. Aby se v
baráku nebo v bytě člověk přerazil...”
Tak jsme si vespolek trochu ulevili, zanadávali, zahartusili -a tím to skončilo. Nikdo z nás nevlítne
na KrymEnergo s důrazným požadavkem, aby nám uhradili zničené spotřebiče a zkažené potraviny. Stejně
by to bylo zbytečné. I kdyby tam nakrásně někdo šel a byl tak tvrdošíjný, že by jeho stížnost zaevidovali,
budou to pořád odkládat a nechají to vyhnít. Obyčejný člověk se práva nedovolá. A začíná to už od
takovýchhle “maličkostí”.
A já jsem taky takový! bodla mě pokořující myšlenka. Ani já tam nepůjdu a nepodám si stížnost. I já
jsem jen bezprávný pária. Je to tím, že v téhle zemi existuje spousta nepsaných zákonů, které, narozdíl od
těch psaných, platí. Jeden z nich například říká, že natahovat se institucemi je nemoudré...
Doma mě žena přivítala také nevesele:
“To je jako zlý sen. Jakmile přijde večer, tak nedělám nic jiného než běhám od ledničky k televizi,
od televize k ledničce a k magneťáku a vypínám a zapínám a zapínám a vypínám. Nemůžu vyprat ani
vyžehlit ani kloudně připravit jídlo. Večeři vařím na třikrát. Chvíli světlo a hned zas tma jako v pytli – to je
otrava!”
“Jedeme pryč. Sebereme se a odjedeme.”
“A co dlaždice? To už tě pastor nebude potřebovat?”
“Došel nám materiál.”
“Zaplať Pán Bůh! (Ehm, co to říkám? - Odpusť, Bože, ale nemůžu si pomoct, já už tohle dál
nesnesu.) Kam pojedeme?”
109
“Měli bychom se zajet podívat, co dělá maminka a Žora. Jak se jim daří, jak je na tom mamka se
zdravím. A pak – hurá do Koroljova! Zaplať Pán Bůh, že máme takovou možnost. Ten, kdo má větší rodinu,
koho tu váže zaměstnání nebo jiné věci, ten, chudák, tuhletu možnost nemá.”
Ale přece jsme hned neodjeli. Musel jsem ještě pomoct pastorovi a Pavlovi zprovoznit topení v
modlitebně. Pavel musel celou soustavu několikrát za sebou znovu svářet, poněvadž krátce po spuštění nám
popraskaly všechny trubky. Kovový materiál byl nekvalitní, sváry provedeny lajdácky... Skoro všechny
krymské fabriky stály, lidé nedostávali výplatu, a tak se brzo rozutekli. Jako první odešli inženýři a
kvalifikovaní dělníci, a ti co zůstali, ti si s kvalitou práce hlavu nelámali. Nebavilo je dělat zadarmo.
“Podle mě bude něco špatně v projektu,” usoudil jsem. “Vždyť tu potrubí není pod žádným velkým
tlakem. Jak by to asi dopadlo ve věžáku, když se tam žene horká voda až do dvanáctého poschodí?”
“Ono to tam s tou horkou vodou není tak horké,” ozval se Pavel. “Moje matka tam bydlí. O radiátor
by ses tam určitě nespálil.”
“Musíme to stihnout dřív než uhodí mrazy,” zasáhl pastor. “Ještě dobře, že se letos opozdily. Zkuste
to, mládenci, nějak vymyslet.”
“Potřebujem teď na něco kuchyni? Nepotřebujem,” přemýšlel Pavel nahlas. “Můžem se bez ní obejít.
Takže mám návrh: kuchyni zatím vynecháme a připojíme ji až na jaře; až nás nebude tlačit čas. Teď je to jen
zbytečná komplikace.“
“Proč?”
“Protože je kuchyň v suterénu a kvůli tomu musíme zvyšovat tlak v potrubí, abychom vytlačili
horkou vodu zas do přízemí.”
“Tak dobrá. Zkusíme to. Ale dneska už ne. Já už nevidím na oči.”
“A jo, máš pravdu. Ty jsi z nás na tom nejhůř.”
Šlo o to, že když jsem od rána do večera pomáhal Pavlovi při sváření, přidržoval trubky a podobně,
chtě nechtě jsem se díval zblízka do plamene a pak mi celý den a celý večer tančily před očima barevné
kruhy.
V neděli se modlila celá naše obec, aby se dílo podařilo. A v následujícím týdnu se nám to skutečně
povedlo. Mokří a umazaní jsme stáli s rukama na trubkách a báli jsme se, že sníme, když jsme cítili, jak se
trubky zahřívají a nikde neuniká voda.
Pastor pozvedl pohled vzhůru: “Budiž Ti chvála, dobrý Bože!”
“Amen,” doplnil Pavel a sundal si ochranný štít.
“Zítra už má prý mrznout. Ale my jsme to stihli!”
“Právě včas,” povídám s úsměvem. “Pozítří máme Nový rok. Přijel nám syn a říká, že v Lugansku je
deset pod nulou.”
“V Moskvě už bylo i patnáct,” připomněl pastor. “Tak vy teď odjedete?”
“Teď ano.”
Měli jsme radost z příjezdu našeho syna. Líza upekla svůj vyhlášený dort „den a noc“, byla to její
specialita s jedním světlým a jedním tmavým kakaovým korpusem. Jako vždycky jsme zdobili stromeček,
Nový rok bez stromečku jsme si neuměli představit. I náš vnuk dlouho trval na tom, že novoroční stromek je
jen v Aluště. Svou první novoroční oslavu, kterou už dokázal vnímat, prožil u nás, a v jeho dětské mysli
vznikl dojem, že když doma ještě nic takového neviděl, znamená to, že Nový rok bývá jen v Aluště, u
dědečka a babičky. Teď, když jsme vzpomínali na loňské svátky, usmívali jsme se jeho roztomilé naivitě.
Syn se v jednu chvíli schoulil a povídá:
“Ty bys měl, tati, předělat ústřední topení i u vás doma. Máte tu patnáct stupňů – to asi Děda Mráz
už stojí za dveřmi.”
“Naše úřady si myslí, že když žijeme na jihu, tak nám je teplo. Ostatně, zdejší úřady za to ani tak
nemohou. Každý tu ví, že to je politika Kyjeva: dělat Krymu co největší trable. Aby zdejší obyvatele přešla
chuť volit si vlastní prezidenty, vozit si premiéry z Moskvy, blouznit o autonomii a pošilhávat po Rusku.
Krym musí být ukrajinský - a basta!” bouchl jsem pěstí do stolu. “Už jsi slyšel, jak skončila naše
prezidentská republika?”
“Neslyšel. Říkáš, že skončila? Co tak rychle?” divil se naoko Andrej.
110
“Doslova přes noc. Náš pan prezident Meškov jen tak tak stačil utéct do Moskvy. Obklíčili jeho
rezidenci a on se zabarikádoval v pracovně. A myslím, že nebýt hochů z Moskvy, co ho v poslední chvíli
vytáhli střechou do vrtulníku, ani to nemusel přežít.”
“A kdo po něm tak vystartoval? Jak to líčíš, muselo to být jako v akčním filmu.”
“Taky že bylo. Byla to profesionální akce, jakou dokáže jen speciálně vycvičená zásahová jednotka.
Zajistili si i krytí – krymská policie měla rozkaz z Kyjeva, aby prezidenta nebránila. Napřed ho izolovali,
odvolali mu ochranku, odstřihli telefony. Zkrátka, byla to speciální operace SBU.“
“Ale ti hoši z Moskvy jim to překazili...”
“Překazili, to ano. Ale i tak to znamená konec úřadu krymského prezidenta a krok ke zrušení
autonomie.”
“No tohle!”
Synovi se ty novinky nelíbily. To proto, že se mu líbil Krym a naše Alušta. Hned by se sem byl
přestěhoval. Ale co by ho tady čekalo? Marně by sháněl stálou práci a večery by trávil při svíčkách. A
všechno nasvědčovalo tomu, že bude ještě hůř.
Andrej pracoval v luganské obchodní firmě, která dovážela stavební materiál z Polska. Jeho
manželku Julii se na mou prosbu podařilo mým známým zaměstnat v bance. Sice “jen” jako pokladní, ale s
ohledem na tehdejší poměry to nebylo tak špatné.
“Tak co teď bude s Krymem?” vytrhl mě syn z přemýšlení. “Říkáte, že rekreantů ubývá?”
“Pozorujeme to už třetím rokem... Kdy plánuješ jet domů?”
“Pozítří. Bohužel se nemohu déle zdržet. Ale ještě mám dva dny na to, abych se porozhlédl po
Aluště. A zajedu si i do Jalty.”
“Vezmeš nás s sebou,” řekl jsem.
“Do Jalty?”
“Ne. Do Luganska. Jak se má babička Valentina?”
“Myslel jsem, že jí telefonuješ.”
“To víš, že ano. Ale ty se s ní vídáš osobně.”
“Teď to docela ujde. Zotavuje se po operaci. Řekl bych ale, že jen tak napovrch. V skrytu duše se
bojí, že se rakoviny docela nezbavila. Ten strach v ní pořád zůstává. Určitě bude ráda, když přijedete.”
V Lugansku se nám naskytl neveselý obraz. Matka se stále nedokázala vzpamatovat z tíživé můry,
kterou prožila před pouhými osmnácti měsíci. Tělesných sil jí pozvolna přibývalo, ale v noci se jí
nepřestávalo zdát o operačním sále a nemocničním pokoji. Ani finanční situace jí nepřidávala na optimismu.
Její penze se smršťovala jako šagrénová kůže a Žora bral 20 až 30 procent výplaty jednou za uherský měsíc,
jinak dostával místo peněz makaróny. A tyhle “příjmy” jim ještě požírala inflace.
Znovu jsem zkusil uplatnit laickou psychoterapii, a to jak na mamku, tak na otčíma. I teď si občas
vjížděli do vlasů a navzájem se častovali výčitkami, zdeptaní, vyčerpaní neustálým zápasem s tou horou
těžkostí, které jim přinášel každodenní život. Přimět je, aby to všechno aspoň na chvilku pustili z hlavy, stálo
nadlidské úsilí.
Nejprve jsme šli s Lízou nakoupit a ona pak uvařila velkolepý oběd. Když jsme však volali rodiče ke
stolu, mamka se zasekla, že nemá hlad. A tak jsme se sešli u jídla jen tři. Co teď? Znovu jsem šel maminku
požádat, ať se jde s námi najíst.
“Pojď, mami, nám by bez tebe nechutnalo.”
“Jenom si zvykejte.”
“Na co si máme zvykat, mami?”
“Jíst beze mě. Víš, že mám dietu... a vůbec.”
“Proč takhle mluvíš, mami?”
“Proto. Brzy tu s vámi nebudu, tak si zvykejte.”
“Nesmysl! Proč bys tu s námi nebyla? Co se ti nezdá? Přece víš, že se operace povedla.”
“No tak se povedla. A co?”
“Chemoterapii máš za sebou, dobře se zotavuješ... Vždyť to vidím, že vypadáš nesrovnatelně líp než
posledně.”
“To nic neznamená. Vím svoje. Lidi, kteří se vyléčili z rakoviny, bych spočítala na prstech.”
“A proč bys ty nemohla být mezi nimi?”
“A proč bych měla?”
111
“Protože ty musíš žít, mami!”
“Nevím proč. Co je do takového života. Tomu ty říkáš život? Nevidíš, jak s námi ten tvůj život
naložil?”
Následovaly obvyklé lamentace: důchod je almužna, ji i Žoru zmáhají neduhy, Žora nic nevydělává,
léky a potraviny jsou čím dál dražší, nejezdí výtah - a bude ještě hůř.
“Nezapomínej, mami že ty i Žora a celá vaše generace jste přestáli mnohem krutější zkoušky. Válku
a poválečný rozvrat, hlad, zimu...”
“Teď přece není žádná válka!” rázně mě přerušila. “Jak tohle můžeš srovnávat? Byla to velká
tragédie, čím jsme prošli. Ale věděli jsme, že ve zkoušce obstojíme, že odstraníme všechny škody, že svou
vlast znovu vystavíme; věděli jsme, že připravujem lepší budoucnost. Ale teď? Teď je mír a vypadá to jako
po válce a já jsem obětí té války, kterou proti nám vede Kučma a jeho vláda co nikdo nevolil a nejmenoval, ti
lotři se tam najmenovali sami. Nám, obyčejným lidem všechno vzali a sami žerou, div neprasknou.”
“Prasknou, neboj se. Však ono na ně dojde. Vše pomíjí. Vzpomněla by sis, kdo to řekl?”
“Ano. Vlastně ne. Já už jsem všechno zapomněla. Všechno hezké mi sebrali.”
“Ale mami! Ty přece víš, že to řekl Hérakleitos z Efesu. Vždycky jsi ráda četla o antice...
Mimochodem, čteš aspoň Bibli? Víš, že jsi mi to slíbila.”
“Nečtu nic. V rádiu a v televizi mi všechno řeknou. A abys věděl, tak si nevzpomínám, že bych
někdy, tak jako teď, neměla na noviny. Ani za války, ani za té poválečné mizérie jsme nikdy nebyli bez
novin. Žora jich denně nosil plnou náruč. A teď přinese jedny - třikrát do týdne.”
Bože, poraď mi, jak s ní mám hovořit. Ať řeknu co řeknu, chytne mě za slovo a hned má stovky
argumentů, že život dneska ztratil smysl a není zkrátka k žití. Co proti tomu zmohu?
V duchu jsem se ptal, jak vůbec může to všechno v sobě nosit. Vždyť ji to ničí, když se tím v mysli
stále užírá. Čiší z ní tolik negativní energie, že už sám potřebuji doušek svěžího vzduchu, abych se nezalkl.
Nakonec se nám matku přecejen podařilo přemluvit a všichni čtyři jsme zasedli k obědu.
“Já vím, že trochu opožděně, ale přijeli jsme k vám a jsme rádi, že vám můžeme osobně popřát
všechno nejlepší v novém roce...”
“Hurá!” zvolal otčím, ještě než jsem stačil domluvit. Měl kamarádskou povahu, miloval přátelská
posezení, ale nikdy se při nich neopil.
“Mlč a neskákej do řeči!” usadila ho matka. Tohle mu dělávala s oblibou.
“Ano, ano, už mlčím.”
“Milí rodiče,” pokračoval jsem, “přejem vám hodně zdraví...”
“...a peněz!,” zas neodolal Žora.
“Buď už konečně zticha!”
“Ale mami! Žora má dobrou náladu, a tak se mu chce mluvit... Tak vám přejeme v novém roce i
hodně peněz a hodně úspěchů, a aby u vás doma vládl klid a pohoda. A také, aby se zlepšily poměry v celé
naší zemi. Ať se vám vyhýbají nemoci, a hádky a sváry jakbysmet. Bůh vám žehnej...”
“A my vám do nového roku přejeme to samé,” ukončil Žora moji řeč a honem si s námi všemi
přiťukl. Svou sklenku šampaňského vypil na ex. “Přece jenom nás ještě nedostali! I šampus máme - ze
starých zásob, i křišťálové sklenice. Co tomu říkáš, Valentino?”
“Říkám, ať jdou ti potentáti v Kyjevě do háje. Ať se ztřepeme Kučmy a jeho kamarily.” Omočila rty
ve víně, ale nenapila se. Nesměla...
“É, Valjo, vzpomeň, jaké to bylo, když tě netrápil vysoký tlak a...”v poslední chvíli se zarazil.
Mamka vyslovovala slovo rakovina jen když nebylo zbytí, a tak Žora místo dalších slov jen máchl rukou.
“Nalej!” vybídl mě. “Dáme si ještě jednu.”
“Ano,” povzdechla matka. “Když mě netrápila ani ta, ani druhá nemoc, ani třetí a čtvrtá. Ale teď...”
“No, co teď? Takový už je život. Stárnem a chytají se nás nemoci. Tím spíš se musíme umět radovat.
Přijely děti, slavíme s nimi Nový rok...” Jeho slova přetrhla kočka, která mu znenadání skočila do náruče.
“Viď, Zorko. Dáš si s námi šampaňské?” hladil ji a ona mu slastně předla na klíně. Hej, vzhůru vína číš!
zapěl nádherným barytonem jednu ze spousty operetních árií, které měl ve svém repertoáru. Klidně mohl být
profesionálním pěvcem, ale postačilo mu ke štěstí ochotnické divadlo, ve kterém dříve hrával.
Napadlo mě, že bych ho mohl natočit a spustil jsem videokameru. Ty záběry pak byly jediné, na
kterých se nám dochoval. Nedlouho na to zemřel, ale jeho obraz a hlas zůstaly zachyceny na videokazetě,
kterou si s Lízou čas od času pouštíme.
112
Mamka se náhle zvedla a chytila se za hruď. Žora hned shodil kočku na zem a přestal zpívat. “Co je
ti, Valjo? Je ti špatně? Pojď, odvedu tě do ložnice, jestli chceš.”
Vyměnili jsme si s Lízou pohledy. Takhle vypadají svátky u našich rodičů... Přivřel jsem oči a začal
jsem se modlit - to talk with God, jak říkávala Carolyn. Kdyby tak ještě jednou zafungovala souhra náhod…
Přišli bychom do kostela – a oni tam! Ale to je naprosto vyloučené - třetí rok za sebou. Teď potřebuji doušek
čistého vzduchu. Ach, jak mi chybí Al a Carolyn!
113
AL PARKER ZNOVU NA SCÉNĚ
“Al Parker said hi to you.”
Jakže? Šálí mě sluch i zrak? - Kde se vzal tu se vzal, stojí přede mnou Dalton Jones, vyřizuje mi
pozdrav a dokonce říká, že Al Parker co nevidět přijede.
“Buď zdráv, bratře!” tisknu mu ruku na uvítanou. “Přijede s ním i Carolyn?”
“Ano. I já tu s sebou mám svoji paní.”
“Betty,” představuje se sympatická žena s brýlemi.
Nemohu tomu uvěřit. Zašli jsme, jako každou neděli, s Lízou do kostela - a jaké nás tam čekalo
překvapení!
“Jak se vám tady líbí?” položil jsem řečnickou otázku; řečnickou proto, že jistě budou vychvalovat
město, modlitebnu, pohostinnost zdejších lidí... Ze slušnosti jsem ji však musel položit.
“Moc se nám tady líbí, jsou tu takoví pohostinní lidé. A v kostele je hodně věřících; víc, nežli jsme
se nadáli. Jen...” dodala Betty trochu ostýchavě, “jen nám tady je trochu zima.”
Bodejť by ne. Venku mrzlo až praštělo. Kostel byl ještě v rekonstrukci, topilo se jen v patře, zatímco
dole táhl ledový průvan.
Přestavba někdejší budovy soudu úspěšně pokračovala, bouraly se zdi a stavěly se nové, předělávalo
se topení, instalovaly bojlery a sprchy. Už tekla i teplá voda a nechyběla dobře vybavená kuchyňka, přesto
zbývalo dokončit ještě hodně věcí.
Dalton Jones prozatím převzal Alovu roli. Vybalil spoustu nářadí, které si s sebou přivezl a ujal se
řízení prací. O nedělích se on i jeho manželka věnovali dětem, Dalton jim vykládal Písmo Svaté. A než jsme
se nadáli, byl tu Al.
Znenadání jsem ho potkal v pondělí ráno, když jsem přišel do kostela. Byl celý ověšený kladivy a
kladívky, štípačkami, kombinačkami a šroubováky, sekáči a dláty, pilkami, hoblíky a kdovíjakým ještě
náčiním. Na sobě měl speciální overal a opasek s ohromným množstvím kapsiček a karabinek, díky čemuž
měl stále všechno při ruce a nemusel běhat po budově a hledat, kde co odložil. Spěchal jsem k němu, on se
však vyhnul objetí a ukázal mi, jak je zamazaný od barvy, zaprášený a potřísněný maltou. Na žádné dlouhé
povídání teď právě neměl čas.
“Jak dlouho se zdržíte?” zeptal jsem se. “A kde máš Carolynu?”
“Je v Misijním domě. Vyučuje tam mladé sestry, které se chystají přijmout křest. Jsme tu jen na
deset dní. Mohli byste za námi přijít zítra? Jistě jsi tu i s manželkou.”
“Samozřejmě. Líza je tady se mnou. Určitě zítra přijdeme.”
“Tak si pak popovídáme. Okay?”
“Okay.”
V domě v ulici Obránců, kterému se tu říkalo americký, bylo příjemně vytopeno a vládla rodinná
atmosféra. Pili jsme ledovou americkou Coca colu a vroucí ruský čaj, vyptávali se jeden druhého, jak jde
život, potom jsme zpívali žalmy a chvalozpěvy - anglicky rusky a ukrajinsky –, rozebírali obtížná místa v
Bibli a na závěr jsme se modlili a ze srdce děkovali Pánu Bohu za toto milé setkání.
Carolyn měla snahu zdokonalit se v ruském jazyce, s čímž jí ochotně pomáhal můj kamarád Jura
Zozulja. Hrozně neradi jsme se potom loučili, ale nedalo se nic dělat, naši přátelé z Ameriky si museli
odpočinout, aby vstřebali časový posun, který jim přinesl let ze zámoří.
“Odvezeme vás domů,” rozhodl Al.
“Ne, díky. To není potřeba.”
114
“Ale je. Vím, že takhle pozdě už v Lugansku městská doprava nefunguje. A kromě toho je venku
hrozný mráz. Pojedem autem – a nechci slyšet ani slovo! Nám to zabere slabou půlhodinu a vy byste se
plahočili kdovíjak dlouho.”
Venku jsem se Ala žertem zeptal: “To sis přivezl svůj ford?”
“Koupil jsem si tu ruský ford,” opáčil Al a otevřel nám dvířka volhy.
Motor naskočil až na třetí pokus, teploměr ukazoval dvacet pod nulou. Vozovku pokrývala vrstva
sněhu, který pochopitelně nikdo neodklízel. Drželi jsme se v projetých kolejích. Okénka vozu se naším
dechem začínala zevnitř potit a vzápětí namrzat. Topení tak tak postačilo udržet dva úzké půlkruhovité
průzory na předním skle. Al se předklonil až k volantu a napínal zrak do tmy před sebou. Vezl nás k našemu
synovi, na druhý konec města.
Tu jsem si něco uvědomil: “Bratře,” povídám Alovi, “když se stěží orientuješ teďka, a to ti říkám
kudy máš jet, tak co až pojedete sami zpátky? Potmě a v takovéhle sibérii si nemůžeš zapamatovat cestu.”
“Mám s sebou navigátora,” opáčil Al a ukázal na Daltona Jonese, jenž seděl vpředu vedle něho. „My
dva jsme spolu už pár mil najezdili.”
“Ale ne uprostřed noci v cizím městě.”
“V jakémpak cizím městě? Lugansk je můj druhý domov,” zažertoval Al Parker. Vtom se tak
rozchumelilo, že nebylo vidět ani na krok. Do cíle nám zbývalo ještě dobrých pět kilometrů.
“Budiž, ale tady začínají nová sídliště, kde jsi určitě nikdy nebyl. Vysaď nás tu a my dojdeme pěšky.
Odsud máte ještě jakous takous naději najít zpáteční cestu. Dál ale nejezdi, tam už je jeden panelák jako
druhý. Jen se podívej, jaká se zvedla fujavice.”
“Chceš snad, abychom vás v takovémhle psím počasí nechali venku? To nepřichází v úvahu. My
máme auto - a jak dojedem zpátky, to budem řešit až pak.”
V tom okamžiku motor zaškytal.
“Co je?” podivil se Parker. Že by to za tu chvíli tolik sežralo? S tím jsem nepočítal.” Zaťukal na
palubní desku.
“Tak to nám tedy scházelo,” uklouzlo mi. “Musíme k pumpě. Ale jestli bude otevřená a jestli tam
dojedem...”
“Je to daleko?”
“Není. Máme to při cestě, jen pak musíme sjet kousek doprava.”
Nedojeli jsme. Sice jen o ždibíček, to nám však bylo málo platné. Všichni chlapi museli ven a tlačit.
Lízu jsme posadili kvolantu. Kola auta vázla ve sněhu a nebýt toho, že se ulice trochu svažovala, nebyli
bychom nic svedli.
“Zaberte, chlapi! Ráz – dva, ráz - dva, ráz… – Á, tamhle už je pumpa. Vydržte; ještě kousek. Ták, a
jsme tady. Hurá!... To víš, kamaráde, tady nemůžeš jezdit na doraz. Tady nejsi v Americe, kde je benzínka
na každém rohu. Měli jsme velké štěstí, že nám to kikslo právě tady.”
“To bude tím sněhem a mrazem, že to žere víc, než jsem počítal. Jinak bych si byl natankoval včas.”
“No, a taky tě nenapadlo, že v noci někoho povezeš přes celé město. Ale teď je tu kardinální otázka:
mají benzín?”
Jdu a ťukám na okénko, které je téměř zamrzlé. - Nic. Zkouším to znova - minuta se zdá být
hodinou. Bože, prosím tě, ať někdo přijde! V okně se objevuje hlava:
“Jakej to bude?” ptá se mužský hlas. “Á, volha. No, tak devadesátku nemáme.”
“Počkejte. Vezmeme, jaký máte. Mám tu přátele z Ameriky a nechceme tu strávit...”
Chlap mě nenechal domluvit. “Věrko, slyšelas?!” doslova zaržál. “To jsou Američani! A honem se
pojď podívat, v čem přijeli.”
Odkudsi z vnitřku připlula mladá korpulentní blondýnka. (Zachrání nás snad ženská zvědavost?) I
ona se podívala oknem, ale to, co ji na nás zajímalo, jistě nebyla značka vozu.
“Řekni, že zaplatíme v dolarech,” vybídl mě Al schválně nahlas, aby slyšela, že mluví anglicky,
načež ji uctivě pozdravil a mile se na ni usmál. Bylo nad slunce jasné, že šéf je tady ona.
“Tak kolik vám mám natočit?” zeptala se mě mladá čerpadlářka. “A vážně jsou to Američani?”
“Vážně. Křesťanští misionáři. Založili tu baptistickou církev.”
“A cože jezdí ve volze?... Tak dobrá, natočím vám plnou,” smilovala se pod dojmem šustících
bankovek.
Sotva jsem v duchu poděkoval Pánu Bohu, ukázalo se, že benzínová nádrž nejde otevřít. Víčko
přimrzlo. Blondýnka zamávala na chlapíka, aby přinesl šroubovák.
115
“Pěkná kosa, že? Víte, kolik je stupňů? Dvacet dva pod nulou!” Pumpař uvolnil závěr nádrže a
tázavě se na mě zadíval; já zase na Ala, a ten vytáhl dolar. Chlapík spokojeně mlaskl a vsunul tankovací
pistoli do nádrže. Celí šťastní jsme naslouchali crčení benzínu. Al také mlaskl a mrkl na mě, ale vtom se
otřásl zimou. “Je mi chladno. Vlezu si do auta.”
Jak se v takovém mrazu a vichru cítili on a Dalton, oba rodilí Texasané, kteří viděli sníh snad
dvakrát v životě a 0°C už pro ně byla pravá ledárna… Nedávali však na sobě nic znát.
“To mají v Americe finanční krizi?” zeptal se čerpadlář. Překvapeně jsem se na něj podíval. Zdá se
mu snad, že dostal málo? Myslím, že jsme jim dali víc než dost. “No, že jezdí s takovouhle hrobkou...”
dořekl svůj rádoby vtip.
Odbyl jsem ho také žertem, ale v duchu jsem musel připustit, že má pravdu. Naše volha byla
skutečně zralá do šrotu. Tím víc mě zneklidnilo pomyšlení, jaká bude Alova a Daltonova zpáteční jízda.
Pumpař mi ukázal díry v karosérii, kde kov už rozežrala rez, a silně oježděné pneumatiky. Parkerovi dali
velké peníze na kostel a na dětský domov, kam zakoupili nové ledničky, bojlery, plynové sporáky, topná
tělesa made in U.S.A., a na těch pár týdnů zdejšího pobytu jim stará volha mohla postačit, kdyby...
Když jsme se loučili před domem, kde bydlel můj syn, nakazoval jsem Alovi, aby mi zavolal hned,
jak přijedou domů. My také samozřejmě budeme volat. S Bohem a děkujeme vám za odvoz.
Zkusmo jsem zavolal za půl hodiny – ještě nedorazili. Řekl jsem Carolyně, ať nemá strach, že jistě
brzy v pořádku dojedou.
O tom nepochybuji. Znám svého Ala, zněla její odpověď. Podruhé už jsem nevolal, abych ji
zbytečně neznervóznil. Za další půlhodinu zavolala ona.
“Právě se dívám, jak vjíždí auto do dvora.”
“Zaplať Pán Bůh. Všechny vás pozdravujeme a dobrou noc.”
Za běžných podmínek trvala cesta slabých dvacet minut. Ale chudáci Al a Dalton bloudili noční
fujavicí víc než hodinu.
To jsme si užili! řekl mi Al, když jsme se v neděli sešli. Ale aspoň nás to zocelí. Musíme si zvykat.
Budem tu ještě skoro dva týdny. A potom napřesrok a za dva roky a za tři – ještě není všem zimám konec.
Práce tu máme habaděj.
A vskutku. Naši přátelé kázali a přednášeli Písmo Svaté (dospělým každou neděli a každou středu
večer, dětem v nedělní škole), pořádali evangelizace, poskytovali pomoc chudým rodinám - pomáhali již
pouhým dobrým slovem.
A nekázali jen v kostele. Nedělalo jim problém zajet třeba i do vězení. Byl jsem u toho, když jeden
podmínečně propuštěný vězeň přišel do naší modlitebny a řekl nám: Ještě včera jsem byl uvězněný, zbavený
svobody. A ode dneška toužím být svobodný nejen od žaláře, ale i od hříchu. Chtěl bych udělat pokání. S
Boží pomocí se mi snad podaří stát se opravdovým křesťanem.
Vzpomněl jsem si na Ježíšova slova z Evangelia Svatého Jana: Poznáte pravdu a pravda vás učiní
svobodnými. Nalistoval jsem si to v Bibli. Ano, je to třicátý druhý verš z osmé kapitoly, slova, která jsem si
zapamatoval na celý život. A tenhle mladík, jenž včera svlékl trestanecký oděv a díky Parkerovým se ocitl
mezi námi, byl tím nejlepším dokladem síly Božího Slova, živým svědectvím toho, o čem kázali bratři a
sestry z Ameriky.
Al a Carolyn Parkerovi. Čistí a neochvějní věřící, skuteční pomocníci Boží. Kolik práce už vykonali!
Nejenom v baptistických obcích doma v Americe nebo u nás na Ukrajině, ale i v mnoha jiných zemích.
Kolik nesnází a nebezpečí museli překonat, třeba už tím, jak často opouštěli domov, jezdili, plavili se, létali
do neznámých zemí, kde museli čelit nepředvídatelným okolnostem a problémům. V džunglích tropické
Brazílie, mezi muslimy v Turkmenistánu a Ázerbájdžánu, v pravoslavném Rusku a Bělorusku, všude se
museli potýkat kromě nezvyklého prostředí i s více či méně skrytou nepřízní místních úřadů a u nás i s
odporem pravoslavné církve. Když jsem se jich ptal, zda se nebojí létat šestkrát do roka deset až dvanáct
hodin přes oceán - dnes, kdy jsou havárie letadel, únosy a teroristické útoky téměř na denním pořádku, dali
mi oba tutéž prostou odpověď: Pomodlíme se a letíme.
“A co všechny ty celní prohlídky, pohraniční kontroly, víza, potvrzení a kdovíco, a s tím spojená
šikana?”
“Což o to, potíže se občas vyskytnou. Ale, chvála Bohu, dokážeme si s nimi poradit.”
“Už také nejste nejmladší. Není toho na vás někdy moc?”
116
“Pán Bůh nám pomáhá, dává nám sílu. A my jsme mu za to vděční. Děkujeme mu, že nám dal
možnost to vše dělat a tím mu sloužit. Je to veliké štěstí, moci pracovat pro slávu Stvořitele. Pro nás to
vlastně není práce, ale požehnání a čest, že můžeme být Bohu ku pomoci. Pomáhat Bohu, to znamená být k
Němu blíž. Ne každému dopřeje náš Pán takovou výsadu.”
“Aha! Tak je to,” vydralo se mi z úst.”
“Ano. Přesně tak, milý bratře. Musíme využívat každou příležitost, abychom byli Bohu užiteční.”
“Hm. A já si pořád nejsem jistý, jestli mám právo kázat v naší modlitebně.”
“A proč si nejseš jistý?”
“Nevím, jestli to není předčasné. Vždyť ještě nejsem pokřtěný a ještě dobře neznám Boží Slovo.”
“Inu, co se křtu týče, to si rozhodni sám. Musí to být tvé vlastní rozhodnutí. Sám musíš cítit, že jsi
připraven. A co se týče kázání – čí je to nápad? Tvůj?”
“Žádá mě o to náš pastor. Máme v Aluště málo kazatelů.”
“V tom případě musíš usilovně studovat Písmo, abys mohl pomáhat vašemu pastorovi v jeho práci.
A jak jste na tom v Aluště s modlitebnou?”
“Dobře.”
“Dokončujete?”
“Pomalu. Podle našich finančních možností.”
Parkerovi se po sobě podívali - významně, jak se mi zdálo.
Ne, takhle jsem to nemyslel! Nechci po vás, abyste finančně pomáhali i v Aluště. Náš pastor říká:
Pán Bůh dá. A letos v létě dal, že jsme si dokázali sami postavit podpůrnou zeď, odlili jsme si dlaždice a
vydláždili cestu ke kostelu.”
“A ty jsi také pracoval…” Bylo to spíše konstatování než otázka.
“Ano.”
“No tak! Potom také stavitel; jako já,” dodal žertem. Miloval svoje povolání, které mu umožňovalo
stavět Hospodinu chrámy jak v duchovním, tak v materiálním smyslu slova.
Takto, v napohled běžném rozhovoru, mě Parkerovi učili a ukazovali mi cestu. A já se snažil být co
nejčastěji s nimi, abych vstřebal co možná nejvíce rad a zkušeností, jimiž mě tito Bohu milí křesťané mohli
obdařit.
Bohužel ale čas letěl jako střela. Utíkal mnohem rychleji než obvykle. Tak mi to aspoň připadalo.
Přišla chvíle, kdy se Al a Carolyn museli vrátit domů do USA a my s Lízou zpět do Koroljova.
Když jsme přišli na perón ke kyjevskému rychlíku, nemuseli jsme vagón s Američany dlouho hledat.
Stálo u něj dvacet nebo spíš třicet lidí z luganské církevní obce Emanuel. Ostatní cestující se nechápavě ptali
jeden druhého: Vyprovázejí nějakou delegaci? Á, to jsou cizinci. A co to zpívají? Žalmy? Ale že jim to jde!
Vidíš, pošeptal jsem Líze. I jejich odjezd je ukázkou, jakou sílu má nová církev, která se tady v
Lugansku zrodila z Boží vůle a pilné práce Ala, Carolyny a jejich přátel z církve živého a konajícího Boha –
working God, jak říkají. Je dobře, že ji pojmenovali Emanuel. V hebrejštině to znamená: Bůh s námi.
Děkujeme vám! Bůh vám žehnej. Ať vás chrání na vaší cestě! ozývalo se z davu na peróně. Budem
se těšit za rok na shledanou.
Poslední společná modlitba, a vlak se dává do pohybu. Stojíme v řadě podle vlaku a američtí bratři a
sestry nám jednomu po druhém tisknou ruce. Nestydíme se za slzy.
“Mám dost přátel a kamarádů, všechny z dětství nebo raného mládí. Tak to ostatně bývá,” říkám
Líze a dívám se za zmenšujícími se vagóny. “Tyhle jsem ale získal teď, ve zralém věku.”
“Myslíš Parkerovy?”
“A koho jiného?”
“Asi to tak Pán Bůh chtěl.”
“Určitě. Každé loučení s nimi je pro mě tvrdá zkouška. Nejradši bych, aby tu byli s námi napořád.
Už teď se mi po nich stýská. Moci tak letět s nimi!”
“Do Ameriky? No to se podívejme!”
“Chtěl bych vidět, jak tam žijí, jak vypadají jejich kostely. Ale my jsme tu stále od Západu odříznuti.
Musíš mít vízum, a to stojí velké peníze. Oni tyhle problémy nemají. Leda snad, když jedou na Ukrajinu...
Jim ovšem neodpírají vízum, tak jako americký konzulát Ukrajincům. S americkým pasem jsi všude jako
doma, říkali Američani svého času. Samozřejmě tím nemysleli státy našeho socialistického koncentračního
117
tábora… Jo, abych nezapomněl: pozval jsem Parkerovy zase k nám, a víš, co na to řekli? Pozvali nás k nim
do USA. Potřebné formuláře nám prý pošlou.”
“Ale sám říkáš, že dostat americké vízum není jen tak.”
“No, uvidíme. Možná že Pán Bůh dá...”
“Jsou to skvělí lidé, ti Parkerovi. Praví věřící.”
“No, a kdo nám je poslal?”
“Hospodin. Já vím.”
“A to je také skvělé. Jejich prostřednictvím nám dal poznat Boží Slovo a cestu ke spáse. Honoré de
Balzac napsal: Šťastný je člověk, který může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít. A to je, Lízo, náš případ.”
“Jak to? Proč?”
“Protože Balzac tady nevědomky mluví o věřících. Protože my věřící žijeme a umíráme - a jednou
vstaneme z mrtvých – v Kristu Ježíši.
Mladá Boleslav 2006 – 2007
118
POZNÁMKA AUTORA
Možná ve vás, milí čtenáři, zůstal po dočtení mé knihy pocit, že ještě vše nebylo řečeno či
dořečeno. Vzhledem k edičním možnostem jsem do ní nemohl zahrnout všechen rozsáhlý materiál,
který jsem si pro ni připravil. Zda spatří světlo světa její pokračování, to závisí i na vás.
Kdo z vás by chtěl číst o dalších osudech mých hrdinů, o jejich hledání Pravdy, kterou může
být jen cesta k Bohu, může mi napsat na moji e-mailovou adresu: [email protected].
Petr Šiljajev
119
VYSVĚTLIVKY
evangelizace -šíření evangelia mezi lidi
Hodokvas v době moru - titul malého dramatu A.S. Puškina
Jděte ke všem národům... viz Bible, Matoušovo evangelium, kap. 28, v. 19
Jestliže tě svádí tvé... viz Bible, Matoušovo evangelium, kap. 5, v. 29
Lesja Ukrajinka - ukrajinská básnířka (1871 – 1913)
Nepotkala vás zkouška... viz Bible, 1. list Korintským, k. 10, v. 13
pořad VID - první publicistický TV pořad v historii SSSR a Ruska vysílaný přímým
přenosem, a to již od časů Gorbačovovy „Perestrojky“.
stařec - člověk, nejčastěji mnich, obdařený duchovním vhledem a moudrostí, kterého ostatní
lidé přijímají jako svého duchovního rádce a vůdce. /cit. Michal Dvořáček: “Význam optinské
poustevny a zdejších ctihodných starců v letech 1820 – 1930”/
staršovstvo - vedení církevního sboru, “rada starších”
120
ODKAZY
Lugansk na Wikipedii:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lugansk
Staré fotografie Lugansku
http://www.bfcollection.net/cities/ukraine/luhansk/luhansk.html
Moderní Lugansk v obraze
http://www.google.cz/search?q=%D0%9B%D1%83%D0%B3%D0%B0%D0%BD
%D1%81%D0%BA&hl=en&rlz=1G1KMOH_CSCZ515&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=NGH
HUdSzFYbxsgam4oDIBA&ved=0CEYQsAQ&biw=1366&bih=563
Luganské aktuality
http://lugansk.comments.ua/
Alušta http://cs.wikipedia.org/wiki/Alu%C5%A1ta
http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%90%D0%BB%D1%83%D1%88%D1%82%D0%B0
Městský web
http://alushta.crimea.ua/
obrázky z Alušty
http://www.google.cz/search?q=%D0%90%D0%BB
%D1%83%D1%88%D1%82%D0%B0&hl=en&rlz=1G1KMOH_CSCZ515&tbm=isch&tbo=u&source=uni
v&sa=X&ei=5WLHUZv3DIiYtQaOpYCABQ&ved=0CDkQsAQ&biw=1366&bih=563
121
Obsah
AUTOROVA PŘEDMLUVA..............................................................................................................5
KDO JE ONEN PŘÍTEL......................................................................................................................6
AL PARKER. POKÁNÍ.......................................................................................................................8
YOU HAVE MADE MY DAY.........................................................................................................10
ŠPATNÁ ZVĚST...............................................................................................................................12
AL PARKER PODRUHÉ MEZI NÁMI ...........................................................................................16
PŘES OCEÁN S LÁSKOU A JMÉNEM JEŽÍŠE KRISTA ............................................................19
STARÝ A NOVÝ ČLOVĚK.............................................................................................................22
MAFIE V AKCI.................................................................................................................................26
TRNITÁ CESTA K CHRÁMU ........................................................................................................31
BAŠMAKOVCI JAKO BĚSI............................................................................................................36
SATANISTIČTÍ PŘIBLBLÍCI..........................................................................................................40
PRVNÍ NOVÝ ROK. VNUK ............................................................................................................45
ZNOVU AL - VE SNU I SKUTEČNOSTI.......................................................................................49
BŮH MÁ SVŮJ ZÁMĚR. I SE MNOU. ..........................................................................................54
AL A CAROLYN V ALUŠTĚ..........................................................................................................63
WORKING GOD A (NE)NÁHODNÉ SETKÁNÍ ...........................................................................71
POZEMSKÉ VĚCI – MARNOST NAD MARNOST.......................................................................77
ČERNÝ VICHR.................................................................................................................................81
INFESTARE.......................................................................................................................................91
BOŽÍ SVRCHOVANOST.................................................................................................................96
DO VŠECH KONČIN NEBE..........................................................................................................107
AL PARKER ZNOVU NA SCÉNĚ.................................................................................................114
POZNÁMKA AUTORA..................................................................................................................119
VYSVĚTLIVKY..............................................................................................................................120
ODKAZY.........................................................................................................................................121
122