Pentagram - Lectorium Rosicrucianum

P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
Frau Holle (Pani Holle)
2011
ČÍSLO
6
Časopis Mezinárodní školy
Zlatého Kříže s Růží
Lectorium Rosicrucianum
Časopis
chce čtenáře upozornit na
novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.
Pentagram byl za všech časů symbolem
znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.
Je však také symbolem Universa a jeho
věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.
Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li
uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když
člověk uskutečňuje pentagram ve svém
mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve
pak vstoupil na stezku transfigurace.
Časopis
vyzývá čtenáře,
aby tuto duchovní revoluci v sobě samých
připustili a uskutečnili.
P e n t a gr a m
Číslo 6/2011
Žiť z nového princípu duše
Skúsenosti podľa povahy
nášho vedomia
J. van Rijckenborgh
Únik z koloběhu
Tvůrčí okamžik
O neuskutočniteľnosti
stretnúť osvietenie
Osvietenie na pohovke?
Frau Holle (Pani Holle),
rozprávka bratov
Grimmovcov
Piet Mondrian, malíř
prázdnoty
Alexander Skrjabin,
univerzálny umelec
„Hudba je spôsob
prejavenia, silná metóda
poznávania“
Osvícení pro hráče
Od Posledního života
do reálného života
Nové Slovo
Prednáška zo sympózia
„Škola múdrosti života“
Strom světa
Edda
Návod k praktické mystice
Referát o knize: Cesta
mistra Eckeharta ke
kosmickému vědomí
(K. O. Schmidt)
Ve vnějším je skryt
symbol, hieroglyf pro to
vnitřní. Ve vývoji květiny
nebo rostliny se může poznat i člověk: vznik, krása,
plod. © elly booi
J. van Rijckenborgh
eľmi veľa, áno, podstatná väčšina druhov zvierat nevlastní ani
individuálny zduševňujúci princíp, ale
existuje zo skupinovej duše. Ďalšie
zvieratá žijú istou mierou z polo-vedomého stavu. Oživujúci, zduševňujúci
princíp potom len sčasti prebýva vnútorne: leží v telách nie celkom koncentricky, ale nachádza sa čiastočne mimo
nich. Pri niektorých vyšších druhoch
zvierat, ako sú kone a niektoré psy, sa
prebývanie zduševňujúceho princípu
blíži takmer dokonalému vnútornému
tak, ako je to u ľudí.
Keby bola pri príslušných druhoch
zvierat pokračovala evolúcia, potom
by sa mohli psy, kone a ľudia dostať
podľa svojho prírodne zrodeného stavu
na úplne rovnakú úroveň. Potom by sa
mohlo stať to, čo v priebehu dejín veľa
autorov považovalo za možné: manifestácia mysliacich, vedome žijúcich
zvierat a utvorenie zvieracích spoločenstiev. Spomeňme si len na známeho
Jonathana Swifta. V jeho diele Gulliverove cesty sa dostáva Gulliver aj k spoločnosti koní, ktorí sa správajú, myslia
a žijú ako ľudia. Vo vnútri prebývajúce
zduševnenie, ktoré spočíva koncentricky v telách osobností, umožňuje aj pôsobnosť myslenia, každopádne teda
aktivitu mozgu v mysli prírodného človeka.
Materiálne
telo je vybudované z buniek a atómov.
Žije a je vitálne, pretože vlastní éterického dvojníka. Tento éterický dvojník
Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, zakladatelia Duchovnej Školy Zlatého Ružokríža, opisovali
cestu, ktorá vedie k oslobodeniu duše. Robili tak okrem
iného na základe pôvodných textov univerzálnych
učení, podľa ktorých žili a ktoré žiakom Duchovnej
Školy a záujemcom o ňu vysvetľovali.
nepretržite vháňa do organizmu štvorakú silu života. Keď toto éterické telo
nefunguje u človeka dobre, vzniká veľa
telesných ťažkostí. Celok z materiálneho tela a éterického dvojníka je oživený zduševňujúcim princípom. Ak je
vlákno medzi zduševňujúcim princípom a organizmom nejakým spôsobom
pretrhnuté, nastáva smrť a organizmus
sa rozpadá. Zduševňujúci princíp sa
potom už viac nemôže v systéme udržať. Život teda vzniká zo spolupôsobenia oživujúceho, zduševňujúceho
princípu, éterického dvojníka a materiálneho organizmu.
Vedomie vzniká vtedy, keď zduševňujúci princíp dokonale prebýva vo
vnútri. Tak sú podľa toho rozlíšiteľné
aj rozličné stavy vedomia, ako je polovedomie atď., ktoré sú zapríčinené
postojom duše voči organizmu. Leží
v telách duševný princíp dokonale koncentricky alebo len čiastočne? To je
vždy otázne! Naše skúmanie tiež ukazuje, že duševný princíp ďaleko presahuje život, jeho formy a prejavenia.
S duševným princípom, so zduševnením, všetko stojí a padá.
Čo je to duševný princíp? Je astrálnej alebo siderickej povahy. Môže sa
dať do spojitosti s astrálnym telom
osobnosti, ktoré zahaľuje materiálne
telo a jeho éterického dvojníka ako
obal, plášť. Toto astrálne telo tiež pozostáva z atómov, ktoré sú však na
vyššom, jemnejšom stupni ako éterické
a materiálne atómy. Existujú teda materiálne atómy, éterické atómy a astrálne
atómy, korešpondujúc s troma sférami:
materiálnou sférou, éterickou sférou
a astrálnou sférou.
Rovnako je aj materiálne telo Zeme
obklopené éterickou sférou, ktorá je
zase obklopená astrálnou sférou. Astrálne telo človeka sa počas nočných hodín zdržiava v tejto astrálnej sfére, je
do nej vytiahnuté. Astrálne telo existuje v troch stavoch bytia, v troch stupňoch zhustenia, dalo by sa povedať,
že v troch rozličných stavoch vibrácie.
V svete dialektiky (tomu musíme
venovať pozornosť, aby sme porozumeli, čo je transfigurácia) pôsobí jeden
z týchto astrálnych stavov pozitívne
a oba ďalšie negatívne.
Pozitívny pól astrálneho tela korešponduje so slezinovo-pečeňovým systémom, obzvlášť s pečeňou, zatiaľ čo
oba negatívne stavy korešpondujú so
srdcom a mozgom.
U takmer všetkých dialektických
ľudí je teda aj uloženie vedomia sústredené v slezinovo-pečeňovom systéme.
A s tým je zosúladený život emócií
a myšlienok. Takto popísaný stav je
základným stavom, podstatou života
skoro všetkých ľudí.
Chceme vstúpiť do
nového stavu duše, ako dušou zrodení
začať nanovo. To znamená, že sa usilujeme realizovať nový astrálny princíp.
Princíp, ktorý nás od narodenia zduševňuje, má dialektickú štruktúru.
V Duchovnej škole mladej Gnózy sa
stretávame, aby sme získali a udržiavali nový duševný princíp a priviedli
ho v svojom mikrokozme k silnejšej
aktivite.
Ak uskutočníte to, o čo sa takto
snažíte, zakúsite, že to má nezmerateľné a úžasné výsledky, ktoré sú napriek
tomu dokonale vedecky vysvetliteľné.
Ako prírodne zrodená existencia je
človek oživovaný, zduševňovaný astrálnym Ja takej štruktúry atómov, ktorá
pochádza celkom z prírody smrti. Ale
okolnosti života môžu viesť človeka
k tomu, aby bolo centrum tohto vedomia vytiahnuté zo slezinovo-pečeňového systému nahor do srdca. A už tento
začiatok vyvoláva obdivuhodný zlom
v celkovom priebehu života. Lebo človek, ktorý dokáže vytiahnuť vedomie
do srdca, tým nielen otvorí dvere srdca
pre gnostické Svetlo, ale navyše tým
naruší polaritu, magnetický poriadok
astrálneho Ja, ktoré ako zduševňujúci,
prírodne zrodený princíp dosiaľ ovládalo celý jeho život.
Seriózny žiak Duchovnej školy naruší systém
prírodne zrodeného princípu, ktorý ho
zduševňuje, ktorý ním hýbe a z ktorého
žije. Podarí sa mu to vytiahnutím centra vedomia zo slezinovo-pečeňového
systému do srdca. To uskutoční prostredníctvom intenzívnej túžby a vytrvalého hľadania oslobodzujúceho
Svetla. Ten, kto takto hľadá Svetlo,
vyťahuje centrum vedomia svojho prírodne zrodeného stavu zo slezinovo-pečeňového systému hore do srdca!
Touto túžbou po spáse, touto túžbou srdca, sa priamo otvorí brána srdca
pre Svetlo Gnózy. Magnetické systémy pozitívneho pečeňového centra
a negatívneho srdcového centra budú
rozlomené. Touto premenou, týmto
narušením magnetického poriadku sa
zoslabí vplyv astrálneho sveta prírody
smrti na kandidáta. Súčasne pritom
môže do srdca vniknúť iný duševný
princíp, zobudiť púčik ruže zo spánku
smrti a rozvíjať sa. Pre pozitívne žiactvo je teda v prvom rade dôležité, aby
kandidát uskutočnil transfiguráciu
duše. To je kľúč k úspechu na ceste.
Keď žiak
kráča cestou znovuzrodenia pomerov
duše, potom je to spočiatku presne tak
ako u rastliny alebo zvieraťa. Dokiaľ
totiž nový astrálny duševný princíp
ešte neleží koncentricky v ostatných
telách, nemôže ešte exitovať nové
vedomie. Potom síce je naporúdzi nový
duševný princíp, ktorý v žiakovi pôsobí
a vedie ho k zmeneným postojom v živote, ale nové vedomie predsa len nie
je prítomné, lebo tento nový životný
princíp sa ešte nenachádza koncentricky v telách. Nová duša potom síce vplýva na život, takže je – vďaka Bohu –
prítomný nový rozvíjajúci sa život
duše, ale ešte je nekontrolovaný, ešte
nie je vedomý, a preto teda ešte nebude ani zakúsený, zažívaný.
Preto sa bude v Duchovnej škole
Zlatého Kríža s Ružou – ako to bolo
v Univerzálnej Gnóze vždy – neprestajne dbať na to, aby žiak žil prostredníctvom sebaobetovania a dokonale
slúžiaceho a pomáhajúceho spolupôsobenia v súlade s normami nového
stavu duše.
Veľká väčšina žiakov, ak nie všetci,
sú zasiahnutí a poznačení Svetlom.
Preto k Vám Škola neustále hovorí:
„Či už si to uvedomujete alebo nie,
žite z nového princípu duše, z toho,
čo práve zo sily novej duše vlastníte.
Potom raz budete skutočne žiť!“ Ak to
činíte, potom bude táto nová úroveň
života podporovať tzv. „pripravovanie
obydlia“, ako hovorí Ježiš (Ján 14:23):
„... a my (Otec a ja) prídeme k nemu
a budeme prebývať u neho (urobíme
si pri ňom obydlie)“, čo znamená, že
nový, nesmrteľný princíp duše musí
nadobudnúť v iných telách koncentrickú, centrálnu formu. Duša obnovenia
teda musí mať možnosť prebývať v kandidátovi dokonale, úplne. Tak ako bola
stará duša prítomná vo všetkých telách
centrálne, koncentricky, tak to musí byť
aj s novým princípom duše.
Zaiste je nesmierny
protiklad v tomto obrate. Pri starom,
prírodne zrodenom stave duše ležal
pozitívny pól v slezinovo-pečeňovom
systéme a negatívny v mozgu a srdci.
Pri novom stave duše je to obrátené.
Pozitívny pól je vybudovaný v srdci,
zatiaľ čo negatívny pól spočíva v slezinovo-pečeňovom systéme. Keď toto
obrátenie uskutočníte a žijete konzekventne z novej sily duše, rozkvitne aj
nové vedomie duše a ukáže sa vedomý,
prebudený život duše v gnostickom
zmysle.
Potom môžeme povedať, že stav
duše, z ktorého sa potom žije v novom
astrálnom poli, sa vzťahuje na astrálne
telo s obrátenou polarizáciou.
Otáčanie sa ku gnostickému svetlu
teda znamená súčasne obrat, prevrátenie, obrátenie v doslovnom zmysle.
V tejto súvislosti si spomeňte na zvesť
o Márii, Ježišovej matke, v ktorej je
zaznamenané: „Tu sa obrátila a prehovorila k nemu: Rabbuni – to znamená
Majster (Učiteľ)“ (Ján 20:16). Ešte
sme nespomínali, že aj astrálny princíp
človeka, astrálne telo, bytosť duše, je
spojená so zdrojom, z ktorého žije a je
živená. Pri prírodne zrodenom človeku leží tento zdroj priamo v astrálnom
svete, pri eónoch prírody. V transfigurovanom, obrátenom stave duše
ale dosiahne kandidát bazálny život
vzniku, počiatku, od ktorého až je
možná opravdivá, večná evolúcia,
večné bytie.
V tomto stave bytia už viac nevzniká žiadne spojenie s eónmi prírody, ale
výlučne s Duchom, s prvotnou, život
prebúdzajúcou, život darujúcou silou
vše-prejavenia. Jedine v novom stave
bytia sa stane skutočnosťou spojenie
s Pymandrom počiatku a bude znovu
obnovené to, čo raz bolo rozlámané.
Večný Duch sa potom prejaví v celom
našom stave života prostredníctvom
nesmrteľného princípu duše.
Preto jestvuje svätý, univerzálny
zákon: Ten, kto obnoví dušu, dostane
Ducha, stretne ho. 
Egyptská Pra-Gnóza
lapou po mě těžké kroky. Lidé
mě položili přes tento potok,
abych jim mohl sloužit jako most.
Vybrali si mě, protože mé dřevo je
známé jako velmi masivní. Říká se,
že dubové stromy netrouchniví tak
rychle a jsou silné.
Vystupují ve mně vzpomínky.
Není to poprvé, že po mně někdo
kráčí, dupe na mě, klopýtá přese mě,
skáče… Tuto zkušenost jsem získal
již brzy ve svém životě a později se
to stávalo stále znovu.
Jako malý žalud mě odtrhla silná
bouře od mé matky společně s mnoha
jinými bratry a sestrami. Kutálel jsem
se z hory, na které bylo mnoho silných
dubů. Zůstal jsem ležet mezi dvěma
velkými kameny. Kopyto jelena, který
přese mě běžel, mě zatlačilo hlouběji
mezi kamenné úlomky. Shora se na
mě sesunula půda a spadané listy pokryly mou malou jamku. Pak jsem slyšel funění. Divoká prasata! Skoro by
mě byla našla, kdyby neutekla kvůli
výstřelu. Jedno z nich mě svou nohou
zatlačilo ještě hlouběji do země.
Následující jaro se můj kořen hluboko zavrtal a vytáhl jsem nahoru ke
světlu jemný výhonek s nádhernými
listy. Nepozorní chodci mě přecházeli; jiní ohnuli výhonek svými botami.
Ale protože jsem byl ohebný, vždy
jsem se dokázal napřímit.
Jednoho dne jsem slyšel, jak byly
poraženy stromy nade mnou na hoře,
odkud jsem přišel. Lupání a praskání
byly poslední vzdechy starých dubů,
které byly poráženy. Jeden z mužů
řekl: „Z těchto silných kmenů nařežeme mnoho prken a trámů a koruny
těchto stromů nám dají na zimu
spoustu dříví.“
To byl osud překrásného dubu:
růst po celé věky, snášet vítr a počasí,
být pokácen a rozřezán, zmizet jednoho špatného dne na pile, být zpracován na nábytek nebo jako v tomto
případě utvořit malý most v krajině,
anebo být spálen. Poslední služba,
kterou v koloběhu na této zemi strom
vykonává, je vzplanout v ohni, uvolnit sluneční teplo, uložené ve dřevě
po mnoho let. Trocha popela a vlhkosti je vše, co zůstane.
Tyto myšlenky promítali jednou dva
kolemjdoucí na dub, který dosud stál
a už také hodně zestárl. A ten přemýšlel: „Věčný, nekončící koloběh! A to
je vše? Je to princip života na této
Zemi? Týká se to všech živých bytostí, všech rostlin, zvířat a lidí? Někdy
požehnání, někdy prokletí?“
Vzedmul se v něm vztek a zlost,
smutek a zoufalství. Je toto smysl
stvoření?
V tichu chladné noci kolemjdoucím
přišlo, že blízko stromu slyšeli jemný
hlas: „Lidská bytost může být přirovnána ke stromu, avšak své kořeny má
v nebi. Prolomte kruh, věčný koloběh
zrození, růstu, rozkvětu a opětné smrti! Rozviňte v sobě spirálu vzestupu!
Pocítili jste zoufalství a položili otázku. Dostáváte jedinou možnou odpověď: Zroďte se znovu! Opusťte vnitřně
toto pole a vstupte do vyššího určení!
Pak bude vaše smrt jen nezbytným
koncem zestárlého a ztvrdlého dřeva
a vaše nové oduševnění bude probuzením zářivé a stále pružné božské
schopnosti, které dokáže dokonale
asimilovat životní proudy původního
života.“ 
Zakoušíte ji?
Víte, že já se musí na duchovní
stezce rozpustit. Takže já to začíná
procvičovat. Ztroskotání tohoto úsilí
lze však předpovědět. Přesto není nesprávné to nadále zkoušet. Během
tohoto dlouho trvajícího úsilí a pozorování sebe sama, které je s tím spojeno, zakouší osobnost, že stále selhává
a že osobní vůle na to nestačí, dokonce že tomuto úsilí stojí v cestě. Časem
tato zkušenost způsobuje velkou vyčerpanost. Protože však je osobnost
zvyklá pokračovat ve svém úsilí,
i když s únavou a bez dosažení úspěchu, může v osobnosti ukrytý „muž
či žena činu“ ještě dlouho takto pracovat bez viditelného definitivního
úspěchu.
Avšak co se vlastně ví o pravém
duchovním okamžiku? Jak vypadá?
Jakým způsobem se může projevit?
I když vaše snahy pramení ze
vzpomínky na dřívější zkušenosti
„průlomu vědomí“, stále k němu zapomínáte cestu; zapomínáte klíč nebo
dveře. Podivným způsobem jsou nezachytitelné, zastřené v mlhách, takže
vy jako usilující hledající absolutně
nejste schopní je uvidět, i když stojíte přímo před nimi. Znovu a znovu
zapomínáte na dveře; zapomínáte na
ně, i když jste zažili svůj dočasný
průlom již více než jednou. Není
možné, aby lidé vlastnili klíč, který
dlouhodobě pasuje pro každý případ.
Když jde vše dobře, otevřené dveře
jsou vám vždy znovu darovány.
Tak klopýtáte dokola
na hranici, teskníte po domově, naplněni toužením, nadějí a myšlenkami.
Jaký druh myšlenek brání zakusit
„otevření dveří“? Které překážky
jsou tu míněny a kde vznikají?
Během svého života jste získali
zkušenost, že určitý způsob jednání
vám přináší užitek, zajišťuje přežití
a dává vám náskok před ostatními.
Po celé roky tímto způsobem vytváříte svůj soubor pravidel, které jste
částečně převzali od rodičů, částečně
Fall of the Tees in Yorkshire
přinesli s sebou jako karmu a částečně závisí na vašich vlastních současných zkušenostech.
Existují také více či méně jasné
vzpomínky na zvláštní okamžiky, na
tvůrčí průlomy, a představy, jak by se
měly pocítit, jak by se měly objevit
a jak by se přesně mohly projevovat.
Vaše podvědomí neustále vplétá tyto
obrazy do vzorců vašeho chování
jako strategický vstup. Pomáhají sice
osobnosti v životním boji, ale ani
v nejmenším vám nepomáhají, když
jde o to, přiblížit se pravé svobodě
nebo „jednotě s bytím“. Naopak vás
drží v dusivém obrazu této formy,
která během vašeho života stále více
krystalizuje.
Mladí lidé s veškerou svou energií prolamují tyto zdi. Pokud jde
o kreativitu, jsou často odvážní a nekonvenční, vrhající se do nových forem s novým obsahem. Jejich vnitřní
soubor pravidel se ještě nestal strnule
donucující.
Co charakterizuje zvláštní okamžik, tvůrčí zkušenost? Může to být
popsáno následovně: „Právě proto,
že se člověk k němu neváže, neopustí nás. Když někdo kráčí stezkou
jako tichý pozorovatel, v sebepředání, zjistí, že ačkoli se vnitřně od
toho každou vteřinou distancuje,
nový život ho takříkajíc přezařuje.
Není to jeho život, je to nový život
toho Druhého v něm. A staré já se
v tomto novém životě zcela rozplyne.“ (J. van Rijckenborgh) Absolutně
neokázale, avšak povznesena nad
každodenní všednost pokračuje práce, kterou jste konali už i dříve. Pokračuje, ale člověk ji nijak nehodnotí.
Všechno se děje „prostřednictvím
nás“, podle nutnosti, která leží mimo
souřadnice našeho posuzování.
Přitom vzniká
zvláštní zkušenost. Člověk ve svém
konání trochu zpomaluje. Nebo se to
tak jen zdá? Pracujete zdánlivě bez
námahy, lehce, přirozeně a bez komentáře, právě tak jako režisér nahrává
výjimečné nebo rozhodující okamžiky
ve filmu zpomaleným záběrem. Co
charakterizuje tyto okamžiky? A proč
každý divák ví, co chce režisér zpomaleným záběrem vyjádřit?
Ve všech lidech údajně dřímá hluboko zasutá vzpomínka, že by také
čas přestal existovat, kdybychom
byli schopni uvolnit se od já. V rozhodujících osudových okamžicích
jsme ve svém já jako by ochromeni
a neutralizováni, konfrontováni se
silou proudu vyšší energie; nádherným způsobem jsme s ní spojeni
a odevzdáni jí osvobozujícím způsobem. Touha odevzdat se tomuto proudu přiměje celý náš systém vstoupit
do klidu. Říká se, že se v tu chvíli
zdá, že tento okamžik bude trvat navždy – ale v příštím okamžiku opět
ustupuje, protože chceme posoudit
a vyhodnotit, co jsme zažili. Stop!
Přestaňte s tím! Nekovejte nepřetržitě klíče, které zamykají vaše vězení
zevnitř, zatímco dveře jsou ve skutečnosti doširoka otevřeny! 
Nebyť osvietený,
áno, o tom sa dá písať veľa, lebo
denne sa toho zažíva nadbytočne. Nevrlosť kvôli rozličným nepríjemným
životným okolnostiam a udalostiam
každodenného života alebo odpor
voči ľuďom, ktorí nám svojím bľabotaním a rušivou svojráznosťou idú
na nervy, to je dôverne známy terén.
A rovnako to platí pre tiché, nevyslovené, ale tým nemenej čierne myšlienky a pocity, ktoré nás často vyplašia.
To všetko sú jednoznačné príznaky
celkom, skrz-naskrz neosvieteného
stavu.
Tak teda čo je vlastne osvietenie?
Pozerám sa cez okno na slnko,
ktoré stúpa ďalej a tak mizne z môjho
zorného poľa. S ním mizne aj zlatý
svit z môjho stola a ustupuje bežnému
svetlu pekného jesenného dňa. Hoci
teraz už nestojí slnko pred mojimi
očami viditeľne ako žiariaci kruh,
v mojom okolí ostáva jasno. Nakoniec,
slnko je aj naďalej prítomné – môžem vnímať jeho pôsobenie, osvecuje deň.
Čo sa ale stane v noci,
keď sa mu táto strana planéty otočí
chrbtom a obklopí nás tma? Našim
očiam potom Slnko bezpochyby zmizne. Ale my vieme, že existuje a ráno
sa vráti, alebo exaktnejšie vyjadrené –
naša strana sveta sa k nemu otočí.
Keby sa ale noc nekonečne predlžovala, ako dlho potom by sme ešte vedeli, že existuje Slnko? A keby tí, ktorí
ho ešte skutočne zažili, postupne vymreli, potom by určite iní sprostredkovávali popis slnečného svetla ďalej,
hoci oni sami ho nikdy nevideli. Ako
by mohli znieť správy z tretej, štvrtej
alebo stotisícej ruky? Možno takto:
„Kedysi Slnko svojím svetlom ožarovalo deň. Do takmer každého rohu
prenikali jeho hrejivé lúče a umožňovali všetkému okolo seba, čo malo
zreteľne a jasne vyznačené obrysy,
aby sa prejavilo pomocou osvecujúceho ohraničenia svetlom.“
Tí, ktorí to sami nikdy nezažili,
by si mohli pod tým predstavovať
všetko možné, všetko uskutočniteľné.
„Je to ako mnoho tisíc neónových
trubíc, ktoré sa zažnú všetky súčasne?“
Nie, vraví sa, že svetlo Slnka je snáď
zlatistejšie a teplejšie. „Potom snáď
je to skôr ako nesmierne množstvo
halogénových žiaričov, ktoré sa rozsvietia v rovnakom momente?“ Nie,
vraví sa, že svetlo Slnka je snáď jemnejšie a trblieta sa hebkejšie. „Tak je
to ako more bielych sviec?“ Nie, lebo
slnečné svetlo sa nemihotá a nezhasína vo vetre. „Aby sa opísalo svetlo
Slnka pravdivo, musí sa teda samotné
vidieť?“ Áno.
Ale keď som ho nikdy nevidela
a ten, kto ho zažil, by mi o tom rozprával, mohla by som mu potom veriť? A keď som mu uverila, mohla by
som ho (Slnko) pochopiť a uchopiť?
Mohla by som si v svojej hlave načrtnúť obraz Slnka, aspoň tak, ako si
predstavujeme halogénový žiarič alebo more sviec? A keby som cestovala
tam, kde sa dá zažiť Slnko a videla
by som ho sama a prišla by som späť
na temnú stranu sveta, mohla by som
o svojej ceste vypovedať? Mohla by
som to sprostredkovať tak, aby tomu
rozumeli iní, alebo by mi chýbali slová? Na tomto mieste sa rozhodnem,
že už viac nebudem o osvietení rozprávať, až pokým ho ja sama nestretnem, a že sa až potom rozhodnem
o ďalšom postupe. To nie je zlý koniec príbehu o osvietení, myslím si
a položím nabok svoje písadlo.
Z okrajovej oblasti
môjho vedomia sa prederie dopredu
spomienka, ako môj syn, vtedy päťročný, stál predo mnou a so zamysleným pohľadom zdvihol pred oči svoje
ruky: „Mama, keď sme mŕtvi a duša
ide k Bohu, potom toto tu sú už len
tiene,“ povedal a ukázal na svoje ruky
a svoje telo. Bola som neobyčajne
dotknutá hlbokou vážnosťou v jeho
očiach. Deti sú často obzvlášť čisté
a niekedy sa veľmi blížia svätým, pomyslela som si. Prečo vyvstala táto
spomienka vo mne práve teraz? Dnes
rovnako ako vtedy hľadám pravdu
detských slov. Čo teda vrhá tiene,
ktoré sú našimi telami, a ktorým svetlom bude ožiarené? Keď ide duša
„k Bohu“, sú telá už len tieňmi. Takže
duša je element, ktorý tieňom dáva
život, a naše telá by boli podľa toho
tieňmi duše? Duša, ktorá je celkom
svetlom, nevrhá už viac žiaden tieň,
je prežiarená, osvietená. To je to:
Osvietenie je atribútom duše, nie
stavom tela a ani žiadnou vlastnosťou
osobnosti.
Ale nie je duša časťou osobnosti?
Áno, ale len natoľko, aby nová duša
stála v Svetle a naša osobnosť je s ňou
zviazaná ako jej tieň, ale aj naopak –
aby ju zväzovala.
Tu zatiaľ končí moja reťaz asociácií a ja žasnem. Päťročný rozpoznal
túto súvislosť intuitívne svojím nepokriveným detským myslením. Ten,
kto skutočne zakúsil Svetlo, ten sa
sám stal Svetlom, radil nám, aby sme
boli ako deti. Porozumela som jeho
odkazu? A keď som mu porozumela,
mohla by som ho uskutočniť v svojom
každodennom živote?
Vlastne, čo presne urobil môj malý syn?
Prijal bez strachu uskutočniteľnosť
vlastnej smrti, ale bol pritom súčasne
otvorený pre uskutočniteľnosť života. Dokážem sa vlastne, ako dospelý,
rozumom týraný človek, otvoriť pre
impulzy duše, ktorá sa stretla so Svetlom? Keď sa ako vnímavé dieťa započúvam v sebe dovnútra, zakúsim
potom opäť niečo zo Svetla duchovného Slnka, ktoré nikdy nebolo neprítomné?
Pomyslenie na to zobúdza vo mne
zvláštnu túžbu. Chcela by som načúvať, chcela by som zakúsiť niečo zo
Svetla. Chcela by som vstúpiť do dialógu s mojou dušou a počuť, čo mi
dáva najavo.
Takže, myslím si, že cesta k Svetlu, cesta k osvieteniu, nie je cesta rozprávania a múdrych slov, ale cesta
načúvania a uskutočnenia počutého.
Pokým moje vnútorné uši nepočujú,
nemôžu akiste ani moje vnútorné oči
vidieť a Svetlo, ktoré sa môže stať
realitou duše, zostáva zatiaľ len ako
predstava o tisícke neónových trubíc.
Ukončím na tomto mieste, aby
som ďalej o osvietení mlčala. 
FRAU HOLLE (PANI HOLLE )
ôžem mu vari odpovedať v Ja-forme, keď
predsa „Ja“ a „osvietenie“ sú dva pojmy, ktoré nemôžu
ísť dohromady,
ale vlastne sa
navzájom celkom vylučujú?
Na druhej strane je
to prosba o vzájomné
odovzdávanie od človeka
k človeku, o vzájomnú komunikáciu
od duše k duši.
Tu som oslovený ako hľadajúci, ako niekto,
kto zápasí o pravdu. A odpovedám:
Áno, mojím najhlbším
presvedčením a skúsenosťou je,
že v tomto osobitnom poli Duchovnej Školy sa osvietenie uskutočňuje
nepretržite. Neprežívam osvietenie
ako niečo obdivuhodné, výnimočné
či ohromné. Osvietenie prežívam ako
skôr skrytý prúd síl. Moje bežné myslenie z neho len málokedy niečo zachytí. A predsa sa takmer nepozorovane
udejú vnútorné premeny a zmeny,
ktoré ma často prekvapia, keď si ich
uvedomím. Niečo sa dostalo do chodu,
niečo sa zmenilo. Uvedomím si nové
myšlienky, celkom nové náhľady na
určitý problém.
Niekedy som si nie istý, či ešte
vôbec môžem hovoriť o „mojom“ vedomí – akoby to bolo vedomie, ktoré
patrí len mne samému. Prirodzene –
mám vedomie, obraz o sebe samom
a o svojom okolí. Rozmýšľam a cítim
podľa určitých modelov. Ale z času
na čas sa v tomto vedomí zablysnú
„lúče svetla“ a „záblesky svetla“,
ktoré neprichádzajú zo mňa samotného. Niekedy vo mne vznikne pocit,
akoby som bol osvietený z vyššieho
stanovišťa – akoby nejakou baterkou.
Niekedy je to tak, akoby tá baterka
vrhala svoje lúče do tmavej pivnice.
Toto svetlo poskytuje nahliadnutie,
„záblesky svetla“ do dosiaľ úplne
temných súvislostí.
Niekedy to zažívam aj tak, akoby
bol do mňa zapustený žiarič tepla, ktorého hrejúce lúče uvádzajú do chodu
procesy dozrievania, ktoré sa úplne vyhýbajú môjmu vedomiu. Ale niekedy
dozreje čas – niečo Nové sa vyvinulo
a tlačí sa von. Je veľmi ťažké túto
premenu, túto novú kvalitu, vyjadriť
slovami.
Snáď to môžem prirovnať k procesu, akým sa
učíme rozprávať. Na začiatku jestvuje
len niečo ako pasívna slovná zásoba.
Ale potom, ako sa niekoľko pojmov
stále opätovne vyjasní, tlačia sa von
a stávajú sa aktívnymi – premieňajú
sa na oblasť aktívnej slovnej zásoby.
Najprv sa slová len jednoducho mechanicky opakujú, potom môžu byť
vedome vyvolané a použité. A predsa
ani existencia aktívnej slovnej zásoby ešte nie je dostatočným predpokladom na umožnenie voľného prúdu
myšlienok, slobodnej a plynulej reči.
Okrem toho by sa mali slová dostať
do prúdu a to je možné iba vtedy, ak
sa stali vyjadrením silového prúdu,
ktorý vyviera z vnútra nahor. Je pre
mňa ťažko pochopiteľné, ako vzniká
tento vnútorný prúd. Určite nepochádza z môjho myslenia a mojich
intelektuálnych schopností. Nevyvíja
sa z mojich emócií. Nie je výsledkom
mojej vôle a mojich zámerov. Pravdepodobne nepochádza ani z karmickej
minulosti, z môjho karmického „batoha“. Prúdi z toho najvnútornejšieho,
nevysvetliteľného, nepominuteľného
a na čase nezávislého priestoru. Aj keď
sotva dokážem pochopiť pôsobenie
tohto vnútorného prúdu sily, predsa
len dokážem činiť jedno: nestáť Mu
v ceste. Ba ešte viac: všetko prijaté
a všetko zakúsené by mohlo byť hneď
prežité a uskutočnené. To ide len vtedy,
keď existuje pripravenosť na spolu-prúdenie a na pripustenie zmien – v každej
chvíli, v každej sekunde. „Záblesky
svetla“ sú ukazovateľmi pomoci,
odkazmi, ktoré obsahujú výzvu. Tak
„byť osvietený“ buduje napätie a obsahuje úlohu. Skúsenosť svetla sa
neznáša s povaľovaním na pohovke.
Vyvoláva pocit zodpovednosti. Necháva vzklíčiť želanie, aby sa na tento
dar odpovedalo. Každý milosrdný
dotyk obsahuje preto aj aspekt skúšky:
Existuje pripravenosť darovať prijaté
ďalej? Je oheň, rozdúchaný vo vnútri,
dostatočne silný na to, aby priviedol
impulz k činnosti, k tomu ďalšiemu
kroku, ktorý sa spoznáva ako potrebný?
FRAU
HOLLE Veľmi konkrétne sa nám toto
nepretržité skúšanie dostane pred oči
v rozprávke Frau Holle1. Tento príbeh
zo zbierky bratov Grimmovcov je
skrz-naskrz rozprávkou o osvietení.
Osvietenie a oslobodzujúci čin
sa tu vzájomne spájajú. Stretávame
v nej dve rôzne dcéry: „Goldmarie“ –
„Zlatú Máriu“ a „Pechmarie“ – „Smoliarsku Máriu“.2 Jedna je pekná a pracovitá, druhá škaredá a lenivá. Usilovná
dcéra musí celé dni sedieť vonku pri
studni a tak veľa priasť, až jej krv
tečie z prstov. Keď jej jedného dňa
spadne praslica do studne, skočí do
nej, aby praslicu vytiahla. Ocitne sa
v rajskom, odlišnom svete.
„Zlatá Mária“ a „Smoliarska Mária“ sú oba náhľady, ktoré v našej bytosti vždy existujú súčasne. Ak v nás
pôsobí „Smoliarska Mária“, potom je
naša vôľa ešte veľmi kolísavá a naša
motivácia príliš nasmerovaná na Ja.
V našom každodennom živote sme
ešte nerozpoznali mnoho malých, ale
tak dôležitých krokov služby. Ak v nás
pôsobí „Zlatá Mária“, potom je náš
motív iný: Pulzuje v nás skutočný
súcit – z lásky srdca chceme ľuďom
„darovať nie kamene, ale chlieb“.
Preto sme „pekní“. Z tohto popudu
pracujeme, až nám ruky krvácajú.
Zápasíme o poznanie, o správny spôsob života, „o harmóniu v striedaní
aktivít“. Prežívame bolestivé skúsenosti – náš každodenný zápas nás
vedie do hĺbky. Lebo skutočný súcit
a skutočná láska sa nedajú na tomto
svete nájsť. Tie vznikajú na celkom
odlišnej rovine bytia. V tomto odlišnom svete, v rovine duší, bude skúšaný
náš vibračný kľúč, naša pripravenosť
k odpovedi a službe. Tri skúšky, ktoré sú postavené pred „Zlatú Máriu“
(a neskôr pred „Smoliarsku Máriu“)
v tom odlišnom svete, sú plné symbolov. Najprv príde „Zlatá Mária“
k peci, z ktorej volá chlieb: „Vyber
ma odtiaľto, pretože inak zhorím, už
dávno som upečený!“
Ako často sa pýtam sám seba,
keď som spoznal ďalší krok: „Dokážem to? Som vôbec na túto úlohu
vhodný?“ To sú mučivé otázky
z Ja-perspektívy. Ale keď sa podarí
tieto spôsoby pohľadu, ovládané
z Ja, priviesť k nečinnosti a odvážiť
sa k ďalšiemu kroku plný dôvery, neexistuje už viac žiadna pochybnosť,
žiadne dobro alebo zlo. To, čo sa
stalo zrelým na úrovni duše, hodlá
byť používané – a len ak bude používané, ostane prúd síl stály, áno, nevyčerpateľný.
Pri ďalšej skúške došla „Zlatá
Mária“ k jabloni, ktorá prosí, aby ňou
potriasla, lebo jej jablká sú „všetky
spoločne“ zrelé. Nakoniec musia byť
všetky jablká poukladané na hromadu.
To je zaujímavý aspekt. To, čo sa na
úrovni duše stalo zrelým, nejestvuje
len samo pre seba, no hodlá byť pozbierané a pospájané. Veľa zrelých
prvkov spôsobuje spoločne silne magneticky príťažlivý účinok. Pokúšam
sa predstaviť si, akým spôsobom
môže byť veľa jabĺk poskladaných
a uložených na kopu. To sa podarí len
v tvare pyramídy. Keď sa zíde veľký
počet zrelších duší, potom vytvárajú
spoločne „pyramídu zdola“, do ktorej
sa môže spustiť „pyramída zhora“,
takže sa môže uskutočniť prúd síl
z duchovného sveta do sveta duší.
Na tretej zastávke prichádza usilovná dcéra k Pani
Holle, ktorá spočiatku svojimi veľkými zubami šíri strach a hrôzu. Veľké
zuby Pani Holle pripomínajú bránu
Saturnu. „Hel“ – tento koreň slova
tkvie v mene Pani Holle – je bohyňa
smrti a obnovenia. Ešte aj dnes je
sviatok Troch Kráľov, ktorý zakončuje takzvaných dvanásť svätých nocí,
pokladaný za deň-pani-Holle. Po tom,
ako je brána Saturnu prekročená, bude
potrebný celkom iný druh služby.
Usilovná dcéra už viac neslúži macoche (dialektike), ale čistej pra-hmote.
Posteľ ako miesto pokoja je dobrý
symbol pre teraz nastávajúcu prácu
očisty, ktorá sa môže uskutočniť len
vtedy, keď sa Ja stalo úplne mlčanlivým. Keď sa práca obnovy astrálneho a éterického tela podarí, potom
„perie ako snehové vločky“ lietajú
ponad svet. Princíp lásky, darujúci
život – očisťujúca voda – prúdi cez
srdcia všetkých ľudí, ktorí takýmto
spôsobom slúžia, na celé ľudstvo
a napĺňa všetky priestory. Ale duša,
ktorá sa stala zrelou, ešte nedosiahla
koniec svojej cesty. Zachváti ju smútok, túžba za domovom, hoci sa jej
v tomto inom svete vodí tisíckrát
lepšie ako v dialektike. Lebo skutočná úloha – spása padlého ľudstva –
ešte nie je splnená. K tomu musia byť
vzájomne celkom konkrétne spojené
idealita a realita. Duchovné sa musí
spojiť s realitou, s každodenným životom. To sa uskutočňuje skrz prácu
na poli sveta, ktorej výsledkom je absolútne očistenie a obnovenie astrálneho a éterického – teda životných
sfér, z ktorých žije človek. Pripravenosť oslobodených duší na túto
skutočnú obeť, na prácu uprostred
bahna padlého prírodného poriadku,
spôsobuje „zlatý dážď“ – prijatie
Duch-duše-vedomia. S týmto úplne
novým, zlatým šatom je možné skutočne tvorivé a uzdravujúce jednanie
uprostred svetového diania – a to pri
dobre uváženom použití, a predsa
v plnej spontánnosti, bez akýchkoľvek vedľajších úmyslov.
Niekedy sa pýtam sám seba, prečo
považujem rozprávku Frau Holle za
tak fascinujúcu.
Už som si opäť poskladal pekný
obraz, ktorý mi dáva určité uspokojenie? To Ja hodlá predsa len vždy vedieť odpoveď, hodlá sa držať plánu
a príručky. Duša ale nepotrebuje žiaden
prehľad, žiadnu stratégiu. Potrebuje
len silu na ďalší krok. Rozprávka
Frau Holle vyžaruje hlbokú múdrosť,
lebo zreteľne prináša vyjadrenie tohto:
Osvietenie sa môže uskutočniť vždy,
ale nie ako ohromujúci zážitok svetla,
ktoré všetko osvieti a naraz osvetlí
celú cestu premeny. Osvietený bude
vždy len bezprostredný priestor pred
našimi nohami, ak existuje pripravenosť skutočne urobiť nasledujúci krok,
darované odovzdať ďalej a uskutočniť
v čine. 
Die Märchen der Gebrüder Grimm (Rozprávky bratov Grimmovcov)
„Frau
Holle“
„Pani Zima“
„Perinbaba“
a toho, kdo se poprvé seznamuje s pozdní prací Pieta Mondriana, působí jeho metoda práce velice
puristicky, s tendencí k minimalismu.
Tři úzké obdélníky v barvách červené,
modré a žluté a pět bílých polí oddělených stejně širokými černými dělicími
čárami a černým čtyřúhelníkem – je
to obraz? Vypadá to značně jednoduše.
Barevné plochy jsou posunuty na
okraj obrazu. Pohled klouže nejprve
z jednoho barevného pole na druhé.
Opticky není kompozice v klidu, ale
v pohybu, který se však zpomaluje,
protože především modrý čtyřúhelník
na levém okraji brzdí iluzi rotace.
Spíše máme dojem, že celek tiše dýchá. Nepřerušená vertikální linie na
pravém okraji dodává pocit stability
a svou vzdáleností od barevných polí
vyvolává dojem velikosti a klidu.
Střed obrazu je tvořen pouze jednou
bílou plochou.
Nejužitečnější pomůckou k porozumění abstraktnímu umění je následovat cestu, kterou šel umělec sám.
Mondrianovy kroky jsou naštěstí
velmi průhledné. Asi v polovině jeho
vývojové cesty se nacházejí malby
stromů. Z těchto obrazů máme pocit,
že předmět „strom“ byl umělcem
velmi přesně prozkoumán a myšlenkově „prohmatán“, až vzor tohoto
předmětu nahradil v umělcově představě realitu. Umělec, který chce zobrazit přírodu, by řekl, že strom se
skládá z kmene, větví a listů, kdežto
Mondrian naproti tomu říká: „Ne,
podstatou stromu jsou přírodní síly,
které dovolí, aby ze země vyrostla
živá forma, a které způsobují, že se
tato forma tisíckrát dělí a rozšiřuje.“
Mondrian maloval po celá léta stále
znovu stejný strom. Strom byl jeho
symbol a životní figura. Znázorňoval
pro něho vitální sílu, znázorňoval
celou přírodu a obsahoval univerzální
hodnoty.
„Červený strom“ z roku 1908 ukazuje to, co Mondriana fascinovalo:
chaotickou změť holých větví, divokost přírody, která jej přitahovala.
Proto jsou silné červené a modré barvy namalovány těžkými tahy štětce
v úzkém vzájemném kontaktu. Strom
a krajinu lze jasně odlišit a rozpoznat,
prostorový efekt je způsoben barvou,
především však křížením větví.
Ve verzi z roku 1911, kterou Mondrian
nazval „Šedý strom“, je jeho hledisko
stejné, ale motiv se téměř rozplývá
a krajinu můžeme spíše jen tušit. Barevnost je redukována na vágní odstíny. Dominuje jasná struktura čar,
která aktivuje meziprostory, čímž
se části obrazce smíchaly s částmi
pozadí.
Malba „Kvetoucí jabloň“ z roku
1912 se ještě více vzdaluje od reality.
Mřížka čar vykazuje větší plošnou
působnost a slouží strukturování základní plochy. Obrazec a pozadí se
navzájem prostupují. Kostra stromu
je rozložena na jednotlivé části seřazené navzájem k sobě a je přetvořena
na čisté formy pohybu. Zdá se, že jakýkoliv emoční zájem na motivu stromu
se vytratil.
O dva roky později v „Kompozici
č. 6“ jsou přírodní předlohy zcela
ignorovány, místo toho je tématem
zobrazení řád. Rastr redukuje mnohočetné formy na geometrii, zdůrazněny jsou pravý úhel a základní plocha
rovnocenností linky a roviny.
Postupující proces abstrakce v Mondrianových dílech odpovídá jeho blízkosti ke světonázoru Theosofické
společnosti, kterou se cítil stále více
přitahován a do které nakonec v roce
1909 vstoupil. Mnohočetnou plnost
přírody tak uspořádal do harmonie.
Neexistuje žádná deformace, jen obezřetně nasměrované vyztužení jako
základní rys uspořádaného, tj. na kosmos zaměřeného světa. Skutečnost,
jejíž zachycování dosud poskytovalo
náměty pro jeho malování, musela
nyní vplynout do tohoto světa.
„Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že zvláštnost forem a barev vyvolává subjektivní emocionální stavy,
které zatemňují čistou pravdu. Vzhled
přírodních forem se mění, ale pravda
zůstává… Cílem není malovat jiné,
zvláštní barvy a tvary se všemi jejich
omezeními, ale usilovat o vyšší jednotu.“ (1)
Tato „vyšší jednota“ v jeho pozdější
práci „Kompozice 2“ se nejprve projevuje dualistickými protichůdnostmi:
základní barvy – bezbarvost, barva –
barva, dlouhé – krátké, široké – úzké,
levé – pravé, nahoře – dole, dopředu – dozadu. Tyto kontrasty se vždy
objevují ve vzájemné interakci, a tak
vytváří rovnováhu. „Všechny věci
jsou částí celku: každá část získává
svou hodnotu pro oko od celku a celek
získává tuto hodnotu ze svých částí.
Vše se skládá ze vztahů a kontrastů.
Barva existuje pouze skrze jinou barvu, rozměr je určen jiným rozměrem,
neexistuje jiná pozice než protichůdné
postavení k jiné pozici. Proto říkám:
podstatou je vztah.“ (2)
„Podstatou vztahu je to, co existuje mezi něčím a něčím jiným. Chápu, že mezi mou rukou a tužkou,
když něco píšu, existuje vztah. Tento
vztah je tak samozřejmý, že jsme
zapomněli, že vůbec existuje. Každá
pravda spočívá ve vztahu, i v tak
jednoduchém vztahu, jako je tento.
Tužka ani ruka, která ji drží, nejsou
reálné, ale vztah mezi oběma popisuje jedinou, pravdivou skutečnost,
která existuje. Příčina a následek jsou
jedním. To je důvodem, proč něco
nemůže vytvořit něco dalšího bez
jejich vzájemného upřímného propojení.“ (3)
Vyrovnanost a trvalá rovnováha
jsou vyjádřeny přímou linií, vyztužující horizontální a vertikální přímkou. Mondrian byl silně ovlivněn
myšlenkami holandského filosofa
Schoenmakera a podobně smýšlející
skupiny De Stijl (Styl), podle nichž
má vesmír matematickou strukturu.
Již v antice byla harmonie vyjadřována pomocí vztahů čísel a geometrických obrazců čtverce, trojúhelníku
a kruhu. Proto chceme-li vyjádřit
harmonii vesmíru uměleckým způsobem, měli bychom se o to pokusit
pomocí geometrie.
U Mondriana se tyto linie stávají
základní kostrou obrazu. Napětí je
pomocí vyrovnání různorodých sil
uvedeno do rovnováhy. Tato rovnováha je asymetrická, není strnulá, nýbrž
dynamická. Vztahy mezi proporcemi
vytváří živý rytmus, který se vymyká
jakémukoliv náznaku symetrie.
Mezi tyto linie vložil malíř formy.
Obdélníky a čtverce se objevují v černé
a bílé a v základních barvách červené,
modré a žluté, které zastupují celou
barevnou škálu. Aktivní barevný
prostor a nebarevné prázdné formy
vstupují do vztahu ve vzájemném harmonickém působení.
Barvy a tvary, aura obrazu, vyvolávají v pozorovateli duševní vibrace,
a stávají se tak zcela osobním zážitkem, který při dalším pozorování téhož obrazu může být zcela jiný. Tak
dostává každá konfrontace pozorovatele s obrazem zvláštní význam. Pozorovatel se má dokázat soustředit na
obraz a nevěnovat pozornost tomu,
co na něm dokáže rozpoznat, nebo se
zabývat otázkami, jakým způsobem
obraz vznikal. Obraz by mu neměl
připomínat žádný konkrétní objekt,
nýbrž by měl působit čistě jenom
jako malba. Proto je individuální rukopis autora zcela odstraněn. Závěry
týkající se osobního rozpoložení umělce při vzniku obrazu jsou naprosto
vyřazeny. „Právě prázdnota obrazů
nechává divákovi prostor pro jeho
vlastní vjemy a myšlenky. Když obraz představuje něco vnímatelného
smysly, je to vyjádřením člověka…,
když takové věci nepředstavuje, je
zde prostor pro to božské.“
Tak moderní umění (již téměř
sto let staré) se svými abstraktními
tvary ukazuje svou rozhodující schopnost, a to: učinit viditelným to duchovní. 
eď som po prvý raz počula jeho
meno (Skrjabin), neuvedomovala som si ešte, že by som sa ním mala
zaoberať intenzívnejšie a naučiť sa
poznať ho bližšie. Odvtedy uplynul
rok a jeho meno sa istým spôsobom
v mojom živote ukotvilo, hoci spočiatku som sa s ním chcela rozlúčiť tak
rýchlo, ako je to len možné. Cez vzájomné stretnutie s ním som odhalila
aj ľudí, ktorých ľúbil a vážil si. To ma
viedlo ku slávnym filozofom, psychológom i hudobníkom, a mohla som
nazrieť do ich učenia. No zdá sa, že
on sám vyvoláva zmiešané reakcie.
Niektorí ho majú radi a vážia si ho,
iní mu nerozumejú a považujú jeho
diela za príliš chaotické a náročné,
zatiaľ čo iní o ňom sotva počuli alebo
nepočuli vôbec. Mňa samú priviedol
nakoniec k premýšľaniu a pokúsila
som sa mu porozumieť. „Aký bol jeho
prínos pre Boha a ľudstvo?“, pýtala
som sa sama seba. V ohnivých rozhovoroch o ňom som hľadala živý materiál, aby som mohla o ňom niečo
napísať. Ale to ma k nemu nepriviedlo ani o krok bližšie. Náhle sa potom
stalo, že som vo veľmi zvláštnej situácii počula jedno z jeho diel a bola som
tým dojmom tak naplnená, že som ho
musela okamžite preniesť na papier.
Tak vznikla táto asociácia: Ja ľúbim!
Samotné jeho meno sa javí byť schopné sa ma dotknúť ako čerstvý vánok.
Pohybujem sa v jeho hudbe ako
Tajné učenie
Prométheus
us
‘Le poème du feu’
ProméthePrométheus
v grandióznom svete, ktorý žije a dýcha, nepretržite sa mení, prijíma ma
a privádza k vlastnému rastu. Kiežby
som mohla dlho zotrvávať v tejto vysokej a čistej energii, kiežby som sa
mohla kúpať v tomto mori lásky a nechať sa ním unášať. Cítim sa ako zamilovaná! Ako krásne je prežívať tento
pocit bez toho, aby som pritom bola
zviazaná. Zdá sa mi, akoby v tomto
čarovnom svete ohnivé myšlienky
lietali naokolo a stretávali sa navzájom. Myšlienky sa spájajú s farbistými tónmi, nanovo sa zrodia, stávajú
sa básňami, poémami, proroctvami
a novou existenciou. Je to akoby boli
plameňmi, ktoré sa pohybujú v nekonečnom tanci a napĺňajú sami seba.
Zdá sa, akoby som sa mohla pod ich
vplyvom približovať sama sebe. Nie
je vo mne ani tlak ani váhanie. Nehanbím sa za tento pocit lásky v mojom
srdci. Jestvuje a ja som jeho časťou.
Moja duša je akoby naplnená týmito
ohnivými plameňmi a ja vdychujem
spolu s ňou, plameň, oheň, svetlo.
Planéty sa rodia a v nasledujúcom
okamihu opäť miznú. Hviezdy menia
svoj tvar, meteority si volia nové dráhy, nebo sa smeje a plače. Stala som
sa tichou pozorovateľkou, v ktorej
toto mocné dianie, táto nebeská transmutácia vyvoláva hlbokú túžbu. Nasledujem ju. Plačem. V hĺbke svojho
srdca som dotknutá, zamilovaná a bolestne šťastná.
Kto je ten, ktorý má silu prostredníctvom hudby stvoriť z chaosu myšlienky, ľudí a planéty, priviesť ich do
tancujúceho pohybu a naplniť zázrak
stvorenia sveta? Ako môže ostať človek skromný, keď v svojom najhlbšom
vnútri pociťuje toto mocné dianie?
Môže sa mu podariť odolávať tomuto
pokušeniu a ochrániť sa pred zaslepením? Rozpozná, že je len milosťou
obdarený nástroj v rukách Boha? Neuvidí sa ako tvorca vecí, aby sa tak oddelil od svojho vznešeného tvorivého
impulzu – Boha? Jeho dielo sa mi
zdá veľmi veľké a mocné, jeho myšlienky ohnivé, jeho idey a názory
vznešené. Zdá sa takmer nemožné,
aby sa nejaký človek nepoplietol týmito vyvýšenými víziami, nestotožnil sa s nimi.
Či to tento človek, Alexander Skrjabin, dokázal, nemôžem posúdiť. 
Pokud patříte mezi ty,
kdo považují počítače, a hlavně internet a všechno, co s tím souvisí, za
podezřelé a posuzujete je s určitým
odstupem, pokud považujete tato zařízení odpovědná za morální degeneraci, za důvod zhrubnutí mládeže
a bezprostředního úpadku západní
civilizace, pokud je obecně považujete za satanské vynálezy, už prosím
více nenaříkejte. Můžete totiž poznat
sami sebe, i když třeba jen částečně,
v následujícím textu. Ale také můžete
zažít, že duchovní záležitosti mohou
být vyjádřeny i dosud neobvyklým
způsobem. A všichni ti, kdo musí stále poslouchat, že jejich oblíbený nástroj a hobby není nic jiného než jen
módní zboží a ve skutečnosti horská
dráha do zatracení, možná s velkým
zadostiučiněním zjistí, že duchovní záležitosti mohou být vyjádřeny i jinak,
než byli dosud zvyklí. Snad tento text
přispěje k vzájemnému porozumění.
Nejdůležitější používané pojmy jsou
vysvětleny na konci tohoto článku.
Už mnoho let je
autor článku „počítačový podivín“
a dosud, pokud ví, neutrpěl žádnou
závažnou škodu. V této chvíli má
kromě své obvyklé práce na starost
i postup své figury ve hře World of
Warcraft již popáté na 80. level.
Hraji Poslední život (Last life)
tak dlouho, kam až sahá má paměť.
A přesně tak dlouho toho mám pokaždé plné zuby. Je pravda, že textury1 a světelné efekty nejsou špatné
a většinou mají jen mírný lag2. Ale
questy3 jsou monotónní a únavné, odměny neodpovídají námaze a umělá
inteligence NPC4 je mírně řečeno
„prostá“.
V tomto pohledu jsem ale dost
osamocen. Většina mých kolegů hráčů je do toho ponořena, částečně
s nadšením, částečně tvrdohlavě, ale
náruživě. Podstupují stále stejné úlohy ve stejných oblastech herního světa. A vždy narazí na stejné překážky
a protivníky, na které útočí se sortimentem strategií, které by se daly
vlídně popsat slovem „průhledné“.
Odměna za toto jejich úsilí (kterou
však nezažívají jako takovou, ale
spíš jako cíl života, ba dokonce i jako
oprávnění své existence), je pár nasbíraných mincí a směnitelných věcí,
všechno cetky, které mohou za pár
peněz zase prodat u NPC-překupníka.
Tyto odměny, které získávají od zadavatelů úkolů za jejich úspěšné splnění,
hráčům nepatrně zvýší respekt některé skupiny, ale především jim přinesou pár zkušenostních bodů. Pokud
hráč nasbírá dostatek těchto bodů, dosáhne nový level (úroveň). Účastníci
říkají, že člověk „leveluje“. Na každé
nové úrovni je pak možné naučit se
novým schopnostem a talentům nebo
zlepšit ty, které už existují. A to vše
proto, aby hráč směl používat dokonalejší vybavení a prezentoval se stále
sebevědoměji. Tak nekonečný úmorný mlýn bojů, úkolů, hledání a získávání surovin a následné výroby všech
možných věcí pokračuje trochu rychleji, elegantněji a efektivněji. A tak
dále až do nekonečna.
V Posledním životě jsem docela
dobrý. Nejvyšší úrovně jsem dosáhl
už hodně dávno. Také své dovednosti, talenty i reputaci u všech skupin,
které jsou pro mě důležité, jsem zmaximalizoval před dlouhou dobou.
Vlastním obšírné vybavení a dopravní prostředky a zvířata podle starých
příběhů jak ve vzduchu tak na zemi
a samozřejmě také enormní zásoby
zlata. A během raidů5 své guildy6 jsem
stále vítaným účastníkem skupiny.
Přesto se nemohu zbavit pocitu, že
všechno to je duté a prázdné. A sice
ne proto, že to neznamená žádnou
výzvu, ale cítil jsem to už dávno předtím, než jsem se stal tak úspěšným.
Ani to není způsobeno nedostatkem
rozmanitosti, neboť herní producenti
neustále přidávají nové prvky a skutečně dělají všechno pro to, aby Poslední život udrželi napínavý.
Ale je to napínavé stále stejným způsobem, což je ve skutečnosti
frustrující, protože je to nudné. Je to
stejné, jako kdyby to bylo jednotvárné. Spočívá to ve stále se opakující
naději, která se pokaždé znovu vyplní jen navenek, ale ve skutečnosti ne:
nové prostředí, nové figury, nové
schopnosti, nové vyšší úrovně, výše,
dále, rychleji, více – přesto však je to
pořád jedno a totéž.
A na všech serverech7 je to stejné:
všichni hráči zabřednou do kolotoče
„výše, dále, rychleji, více“ a většina
z nich ani nezaznamená, jak bezmyšlenkovitá, nesmyslná a otupující tato
nekonečná rutina je. Hra sama o sobě
nemá účel, cíl ani konec. Většina hráčů je spokojena s neustálou honbou
za vítězstvím, úspěchem, zlepšením
a jsou tím plně zaměstnáni. Ti, kteří
dosáhli všeho, čeho mohlo být ve hře
dosaženo, se arogantně oddávají snadnosti, s kterou mohou dělat všechno
rutinně a bez úsilí. Avšak kdo jako já
dosáhl hranice, kde musí uznat, že
se vše jen točí beze smyslu ve stále
se opakujících nekonečných kruzích,
tomu tato prostoduchá honba začne
připadat jako poušť, kde žádná barva
nebo znamení života nepotěší unavené oko. V hrdle mu vyschne jako od
prachu, v kterém se mu chce křičet
do nebes a proklít zemi za tato nesmyslná muka jednotvárnosti, o nichž
ani neví, jak si je zasloužil.
V této hře ani smrt nepřinese mír
a spásu. Hráč sice může ztratit všechny body zdraví a pak je ,,mrtvý“, ale
jen aby mohl být okamžitě znovu oživen a mohl pokračovat ve hře od místa,
kde předtím skončil. Starý sen o nesmrtelnosti se tady stal skutečností,
ale jako pokřivená a ubohá fraška
s hrozivou tváří neúprosného „stále
více téhož“, které nenabízí žádné východisko.
Proto se servery (paradoxně označované jako „obsluhující“) pro mě
staly labyrintem, v němž se cítím
uvězněn a kde producenti hry jsou
mými žalářníky. Pravděpodobně by
byli překvapeni a uraženi, kdybych
nalezl způsob, jak jim to říci. Oni
však koneckonců jen dělají to, co se
od nich očekává. A to je v pořádku.
Avšak věci to nemění. Cítím se uvězněn a oloupen o svou životní sílu,
a nikoliv baven a opatrován, jako se
cítí mí spoluhráči, s nimiž se o tom
stejně nemohu bavit. Zkoušel jsem
to, ale rychle jsem to vzdal. Nechápou to, myslí si, že mé požadavky
jsou příliš vysoké, že jsem přecitlivělý nebo že jsem někdo, kdo je jednoduše mimo.
V takových chvílích jdu někam, kde nejsou
žádní jiní hráči, sáhnu si pro trochu
hlíny nebo si posbírám pár květin jen
tak pro sebe a oddávám se svým snům
o splněných přáních. Neprožívám
v nich nějaké konkrétní dění, jsou to
spíš jemné, stěží zachytitelné dojmy,
pro které nemám slova ani obrazy.
Nedokážu říci, odkud pocházejí.
Jak ubíhá čas, stávají se tyto tiché
dojmy zřetelnější. Stále pro ně nemám
slova ani obrazy, ale mám stále jasnější pocit, který potom moje vědomí překládá do obrazů, jimž jsem schopen
porozumět. Je to sen o serveru bez
downtime8 nebo bez omezování úrovní, vlastně zcela bez omezování, kde
nikdo nemusí prohrát, aby někdo jiný
měl možnost vyhrát. Přitom nezáleží
na tom, kdo je nejlepší v nějaké banalitě, nýbrž nejlepší je každý, docela
jednoduše proto, že každý je brán
jako jedinečný a je posuzován jako
takový. Pak nemohou existovat konflikty ani bitvy. Nic nemusí zaniknout,
aby mohlo vzniknout něco jiného,
a radost v sobě nenese zárodek následujícího zklamání. Všechno je
prostoupeno a prozářeno hlubokým,
významným a naplňujícím smyslem.
Časem se tato touha pro mě stala
důležitější než cokoliv jiného. Rozličné činnosti, které jsem celý svůj
život vykonával v Posledním životě,
mi mohly být ukradené. Skoncoval
jsem s nimi. Velkou měrou jsem se
odcizil svým spoluhráčům. Dříve
jsem býval vítaný host, který však
najednou nabral úplně odlišný směr.
Stále jsme sice v kontaktu a mluvíme
spolu, ale je to jen zvyk z dřívějších
časů a ze vzájemných sympatií, je to
jen rituál. Stal jsem se cizincem mezi
přáteli, osamělým uprostřed vřavy.
Jsem jedním z těch, kterým je zdánlivě všechno jedno, až na jednu věc,
která mi chybí, i když jsem ji nikdy
nezažil a ve skutečnosti mi vlastně
„chybět“ nemůže, protože ji vůbec
neznám. Mám bláznivé tušení, že ve
svém nitru nejsem sám. Jak by mi
totiž jinak mohlo chybět něco, co neznám?
Právě v tomto
období, kdy jsem se začal vážně zajímat o svůj duševní stav, jsem najednou
obdržel dopis. I to se občas v Posledním životě stane. Nebyl dlouhý ani
nijak velkolepý. Jako odesilatel tam
bylo uvedeno jediné slovo: „přátelé“.
A tento dopis pro mě všechno změnil.
Sdělil mi v několika větách a bez okolků, že herní figura je v herním světě
Poslední život jenom zrcadlovým obrazem pravého vědomí. Dokud je vědomí zaměřeno výlučně na akce hráče
v herním světě, je uvězněno a neuvědomuje si nic ani ze své pravé podstaty, ani z podstaty světa. To je také
důvod, proč nemůže uspokojit svůj
pravý charakter a osud.
U většiny hráčů je toto prvotní
vědomí doslova zasypané a přerostlé
herní figurou a hráčem, který ji řídí.
Když je však dosaženo – pokračoval
dopis – určitého nasycení z dostatku
zkušeností z bezcílného a nekonečného opakování hry, vytvoří se v hráčově vědomí určitý volný prostor,
jenž byl předtím vyplněn honbou
za „výše, dále, rychleji a více“. V tomto volném prostoru se pak začnou
projevovat intuitivní pocity, jako například ty, které mě tak naprosto odcizily té jediné realitě, kterou jsem
dosud znal.
Udeřilo to do mě jako blesk z čistého nebe. Všechno, o čem jsem si
myslel, že znám, všechno, co jsem očividně považoval za opravdové a skutečné, vyprchalo před mým vnitřním
zrakem jako v tiché explozi.
Pak jsem udělal něco, co pro mě
bylo do té chvíle nepředstavitelné,
a to hlavně proto, že jsem netušil,
že je to možné: odhlásil jsem se ze
hry. Potom začalo být všechno jiné,
nové. Oči, které už dlouho nebyly
moje, se otevřely. Uviděly svět, jenž
nemá nic společného s tím, který
jsem znal, který však navzdory tomu
je tak skutečný jako originál této imitace.
Vědomí, vedle něhož si mé vědomí připadá jako atom vedle slunce,
uvidělo skrze tyto oči svět, vnímá ho,
je v něm doma a je s ním zajedno.
A já ten svět také vidím, a zároveň
mimo něj i do něj. Já jsem pořád já,
ale jsem i ono Vědomí, a proto jsem
zajedno se vším. Všechno je ve
všem, všechno je zajedno se vším
a já jsem toho součást. Jsem atom
tohoto slunce a moje vyzařování
je část vyzařování tohoto slunce.
Vždycky to tak bylo a vždycky to
tak bude.
Po nekonečně dlouhé pauze, během které jsem němý a ohromený
pozoroval tento úžasný svět, jsem
udělal jedinou věc, kterou umím
a jsem jí schopen: znovu jsem se
přihlásil do hry. Koneckonců nemohu opustit server jen tak, dokud tam
jsou stále hráči, kteří nevědí, kdo
skutečně jsou. Ale server a herní
producenti už mě nemohou uvěznit.
Jsem sice
serveru, ale už ne
serveru. 
Textury
Raid
Lag
Guild
Quest (úkol)
Server
NPC (non playing character)
Downtime
ivot je pekný. Život je krutý. Krása, aj keď je pominuteľná, môže
sa nás hlboko dotknúť, pohnúť nami
a priviesť do stavu nepretržitého úžasu.
Aká energia sa skrýva za krásou
života? Je krása spojená s múdrosťou
a krutosť nie je?
Potom by sa táto múdrosť života
pokúšala vyjadriť v kráse, lebo napríklad harmónia, ktorá je základom
krásy, nepozná ani spor, pomstu a ani
krutosť.
Prečo je vlastne potom krutosť
v živote potrebná? Obsahuje snáď
krutý život múdrosť?
A je preto záhuba nutným zlom
života, ako sugeruje napríklad nielen
Starý zákon, ale aj Višnu a Alah?
A čo nás môže prípadná životná
skúsenosť krutosti naučiť v živote?
Na priebehu ročných období vidíme v prírode postupnosť harmónie,
ktorá prechádza do pokoja a umiera.
To sa v kráse deje často – spomeňme
si len na bohatstvo farieb lístia na jeseň. Za tým nasleduje ich zhadzovanie a záhuba.
Za harmóniou nasleduje krutosť, záhuba. Búrka lomcuje konármi a strháva
nielen mŕtve drevo.
A čo si máme myslieť o obetiach
prírodných katastrof alebo o vzťahu
koristi a dravca so stále jemnejšími
technikami lovu a úteku?
Ale toto všetko je detská hra v porovnaní s krutosťou ľudí voči sebe navzájom a voči zvieratám.
Tak je krása uprostred utrpenia,
násilia a krutosti vlastne len slabšou
útechou, ktorá je okrem toho navyše
pominuteľná.
Tak si môžeme zúfať, keď zakúšame všetko toto utrpenie, túto krutosť
a násilie. A môže to byť pre dušu príliš veľa, aby to všetko uniesla, ako dosvedčuje táto báseň:
Nemôžem už viac znášať zármutok,
a ani od sĺz plnú obličaj,
nemôžem už viac zdieľať ľudí smútok
a ani zľahčiť dopad zla,
či utešiť tých, čo si zúfajú
a neslýchane potupení sú.
Obete zrady, z ktorých žaloba sa vznáša,
no predsa nedokázal som ich počúvať.
Ó, otvor moje oči, duša,
súcit bez sĺz mi daj,
sťa láskyplný šat,
sťa trpezlivosti plný plášť.
Z čoho vlastne pozostáva múdrosť,
ktorá je spätá s krásou?
Je to zmĺknutá krása, nehmatateľná,
nedotknuteľná krása, ktorá sa viac nerozdáva, ale žiariac si drží odstup od
svojho okolia? Dosahuje odstup z rešpektu alebo skrz svoju prirodzenú autoritu?
Ostáva múdrosť v kráse zachovaná?
Kde prebýva múdrosť života a kde
sa jej dá naučiť?
Je to tak, ako hovorí Mirdad: „Keď
sme pokojní, vytvárame okolo seba
harmóniu. Ak sme nepokojní, obklopuje nás chaos, rumovisko.“ Podmienkou pre krásu je dokonalý vnútorný
pokoj a mier.
Poznať túto požiadavku a konať
podľa nej, pričom vnútorný hlas bude
stále lepšie chápaný a rešpektovaný,
je múdrosť. Mnohí poznajú túto podmienku a túžia za tým, aby vnútorne
vlastnili mier, ktorý je pre náš zmyslovo organicky živený rozum nepochopiteľný.
Vedia, že tento majetok je nepredajný. Lebo múdrosť neostáva v kráse
zachovaná, ale krása prejavuje svoju
nádheru v múdrosti.
Múdrosť je ako vnútorný majetok
a ako zdroj oceánska.
„Slovo, Boh, je oceán,“ vraví Mirdad. „Taviaca nádoba je slovo Boha
(nové Slovo). To, čo vytvára, spája
do jednoty, nič nepokladá za vzácne,
nič nepokladá za bezcenné.”
(Kniha Mirdad, kap. 5)
Ako znie toto nové Slovo?
Zvuk tohto nového Slova je čerstvý
a priezračný, a Mirdad odporúča hľadať poznanie tohto Slova.
Aký je rytmus nového Slova?
Rytmus nového Slova je rytmus
tanca, pretože je v ňom život.
Je to žijúce Slovo, ktoré víri skrz
súradnice času a priestoru, je to nehmatateľná vibrácia, ktorá z času na
čas niekedy stuhne, zhmotňuje sa vo
vnímateľnej kráse. Je to neuchopiteľná kvalita, ktorá sa neustále rozdáva,
plná múdrosť života, ktorá nás povoláva hľadať jej zdroj.
Vlastne nás chce múdrosť priviesť
k tomu, aby sme šli k jej zdroju. A keď
vpustíme dovnútra jej príťažlivosť a krásu cez hľadiace oči a počúvajúce uši,
potom dokážeme neodporovať, potom
túžime po múdrosti, vedení krásou.
Takto videné a počuté, nie je filozofia žiadnym intelektuálnym hobby,
žiadnym racionálnym, bystrým rečníckym umením. Lebo pravdivá filozofia nepotrebuje mentálny výcvik.
Samotný život v jeho plnosti a kráse nás môže priviesť k tomu, aby sme
túžili za Jedným. A tak, cez túto krásu
a nasmerovaní na kompas našej čistej
túžby, približujeme seba samých vnútornému zdroju múdrosti. A tým si približujeme aj poznanie pre našu cestu,
ktorú treba ešte veľmi zarovnávať, cestu k jednoduchej a vyrovnanej Gnóze,
ktorá nás svojou stimulujúcou silou
vedie k transformácii.
To je krása, ktorá sa rozdáva, premosťuje vzdialenosti, namiesto toho,
aby ich vytvárala.
To je múdrosť, ktorá v novom
Slove všetko zjednocuje a povoláva
nás k alchymickej svadbe, k zjednoteniu.
„To, čo vytvára, spája do jednoty,“ vraví Mirdad o novom Slove.
Množstvo slov už viac nepôsobí novo
a silno, lebo ich význam a obsah sa
viacnásobným použitím opotrebuje
a znehodnotí. Vyvíja sa takzvaná inflácia významu, ako napríklad pri slovách pravda a múdrosť.
Pritom výsledky viacerých výskumov ukazujú, že pravda, múdrosť,
dobro atď. objektívne nemôžu existovať.
Vädnú presne tak ako krása a neponúkajú viac žiaden oporný bod pre
vnútornú múdrosť, pre cestu k zdroju
a cestu z vnútornej, oceánickej studnice von.
Bežná znalosť o týchto pojmoch
sa rozpúšťa akoby v iskriacej obnove
Slova, ktoré je Gnózou.
Ale aby sme predsa len mohli
o chápaní pravdy, múdrosti a dobra
referovať a dovolávať sa ich, hovorí
sa o absolútnej pravde, dobre a múdrosti.
Cez slovo „absolútny“ ste potom
zbavení kultúrne relativizovanej a infláciou významu znehodnotenej sily.
Ale – a to je aj výpoveď tohto sympózia – život sám nám daruje skúsenosť a múdrosť pre vnútornú cestu.
Žiaden jedinečný vonkajší pojem
nemôže viesť dovnútra, uskutočňovať, dosiahnuť vnútorné vlastníctvo.
Preto cesta od vonkajšej k vnútornej znalosti potrebuje nové Slovo,
skrz ktoré sa priamo dosiahne nahliadanie na vytúženú úroveň, aby sa
umožnilo konanie, transformácia.
Zvláštne na tomto novom Slove je
hodnota jeho vyžarovania. Nové Slovo vyžaruje s nezmerateľným polčasom rozpadu.
Nie je bez hodnoty, ale bez hodnoty času!
Zvláštne je okrem toho to, že táto
nová a gnostická sila vniká do nášho
systému a pôsobí v nás ako motor na
transformáciu, energetickú zmenu,
láskavo ohnivý proces – bez trenia
a predsa povzbudzujúco, podnecujúco.
S celou našou svetovou múdrosťou
a naším naučeným obrazným jazykom
nedokážeme popísať nové Slovo ani
ho vysloviť. Nedokážeme oheň nového Slova roznietiť.
Vari neexistuje žiaden východiskový bod, žiadna základná orientácia
pre vnútornú múdrosť, ako sú napríklad vedomie, duša alebo iskra? To
sú predsa zase len slová, ktoré sa
dobou opotrebujú, bez hodnoty, bez
sily, a ktorých mentálne obrazy budú
bežným každodenným životom opäť
zmazané?!
Snáď žijeme aj v čase, v ktorom
sa význam a živosť slov rýchlejšie
opotrebujú ako kedykoľvek predtým.
Ruch médií v našej civilizácii je zakaždým krátky a prudký. Príbehy
rýchle utíchnu, takže sa neskôr udivene pýtame, ako sme sa tým len
mohli nechať strhnúť. Za akých podmienok môže nové, nezmerateľné
Slovo nájsť vstup do našej túžiacej,
vedychtivej, zvedavej bytosti?
Zabudnite na seba!
Aby ste zabudli na seba, musíte
byť sebou samým.
Ak ste dotknutý, ak ste užasnutý,
ak robíte niečo pre niekoho iného,
ak sa v svojej práci môžete vzdať
hľadania sebauspokojenia, ziskuchtivosti, upevňovania prospechu a aj
túžby, vlastnej moci, možnosti zadávať úlohy, potom víriaca sila, ktorá
je skutočným životom, nenájde viac
odpor vo Vašom systéme. Áno, potom
nové Slovo preniká, potom prestupuje
život ako vibrácia múdrosti cez Váš
mikrokozmos a vyzdvihuje ho na novú
úroveň, na ktorej je možná transformácia.
Ak ste dojatý, tak sa v tom roztavíte.
Ako vraví Mirdad, ide o to, aby ste
sa po roztavení na základe nového
Slova spojili do novej jednoty.
Ak ste dojatý, potom ste dotknutý. Tak budete mať rovnaký názor ako
ja. Keď ste takto celkom bez seba,
dojatý a vzrušený, potom zabúdate
na seba samého. To je múdrosť života. Vy sám ste kvapkou tohto oceánu
múdrosti.
A teraz ide o to, aby ste boli sebou
samým a nie aby ste slzami utopili
pohnutie v tomto oceáne, ale aby ste
nechali nové Slovo, nech vo vyrovnanosti vo Vás uskutočňuje prácu. A pritom musíte ostať statočný a vytrvalý.
Neobávajte sa teda, že sa to stane neželaným, egoistickým umieraním.
Lebo potom žijete vo vedomí duše
a nemáte viac žiadnu potrebu získať,
mať a držať. Ste len vy sám.
Môže sa to porovnať s hudbou:
môžete ňou byť dotknutý a dojatý.
Možno poznáte takty hudby naspamäť,
takže melódia a zvuk sú pre Vás a pre
nejaký moment tancom života.
Tento moment si ale nechcete
vziať a vlastniť, mať a držať ho. Lebo
viete, že sa to nemôže stať a ani by
to nemalo žiaden význam.
Hodnota neleží v hmatateľnej
kvalite, ale v tom, že ste sa v tomto
momente odvážili byť samým sebou,
že chcete poznať taviaci proces,
spájajúci k novej jednote a dať mu
šancu.
Tak pôsobí nové Slovo, tak vždy pôsobilo. Tak to zamýšľal život, a preto
je nové Slovo vlastne prastaré. Lebo
nemá žiadnu hodnotu času.
Je bez času – a predsa tu a teraz. 
Z různých kulturních period byly ústní tradicí
zachovány nesčetné mýty. Obsahují představy
dávných lidí o vzniku světa, působení přírodních
sil a bohů stejně jako o údělu po smrti.
Edda
Vzpomínám obrů
z počátku věků,
z nichž jsem se tehdy
narodila…
Znám devět světů,
devět říší,
hloubku znám kořenů
slavného stromu.
iž v Pentagramu č. 2/2011 jsme
uvedli, že sebrané mýty v eposu
Edda popisují mystéria vývoje světa –
jak velkého tak i malého. V tomto
verši nám vědma předkládá následující vhled: Vidí devět světů bytí, devět větví na stromu světa lidského
bytí, prastarý jasan Yggdrasil, jak je
nazýván v germánských mytologiích. Jasan světa je kosmologický
symbol Universa. Symbolizuje bezčasý, věčný střed světa, nese a podpírá
vesmír a vnitřně drží svět pohromadě. Poukazuje nejen na základní
duchovní strukturu, ale také na vývojový impuls. „Devět domovů,
devět světových říší“ symbolizuje
devítinásobné uspořádání stvoření,
které se zrcadlí v devítinásobném
člověku. Vývoj devíti úrovní vědomí
člověka stojí před námi: třikrát tři
aspekty těla, duše a ducha, které
navzájem souvisí. V těle mluví duše
a duch. V duši se vyjevuje jak tělo,
tak i duch. V duchu se projevuje
duše a tělo.
Že tomu tak
je, nám ukazují větve Yggdrasilu, které se rozpínají přes celý svět a sahají
až do nebe. Korunou (duchovního)
stromu je Asgard, sídlo bohů. Je to
kosmos Ásů, kteří žijí ve Světle. Nejvyšší duchovní, věčný princip v Asgardu je Gimle, červánky východu
slunce. Až bude Asgard jednou v Ragnaröku, na přelomu časů zničen, bude
prostřednictvím Gimle umožněna obroda. Most Ásů neboli duhový most
Bifröst, na kterém drží stráž Heimdall, bílý bůh, světelná postava s mečem a rohem, spojuje svět bohů a lidí.
Lidé nazývají tento most duhou. Je to
speciální duševní sféra, která spojuje
to, „co je nahoře“, s tím, „co je dole“,
nebe se zemí. Je nezničitelný, dokud
trvá čas. Na konci vývojové periody
se ale tento most rozplyne.
Právě tak jako větve, i kořeny
Yggdrasilu se rozprostírají přes celý
svět. Také tady existují tři aspekty.
Na kořenu, který vede vzhůru, k Ásům,
bohům, žijí lidé. Místo, které obývají,
se nazývá Midgard, „místo ve středu“.
Jejich obydlí je obehnáno vnějším
kruhem, nazývaným Utgard, říší ledových obrů, kteří nejsou Ásům přátelsky nakloněni. Všechny obydlené
říše jsou obtočeny hadem Midgardu,
který v některých aspektech odpovídá hadu Uroboros. Je to symbol kosmického hada, který jako karmický
kruh ohraničuje svět lidí. Neustále
roste, zůstává však jako princip Uroboros klidný až do velkého konečného
boje proti bohům. Potom se rozvine
a ukáže tu ničivou stránku své dvojí
povahy.
U obydlí lidí se nachází Urdina
studna. Tam se bohové denně scházejí. Je to studna osudu, studna tří
Norn, které se jmenují Urd, Skuld
a Werdandi. Přicházejí ke kolébce
každého novorozence a předpovídají
mu osud. Kromě toho mají za úkol
denně kropit strom světa posvátnou,
léčivou vodou a tak ho udržovat stále
zelený. Protože, jak se říká v jiné
písni Eddy, „jasan Yggdrasil zakouší
více příkoří, než lidé vědí“.
Lidé konají své
skutky v polaritě sil „shora“ a „zdola“. Co se s lidmi stane po smrti, je
určováno jejich chováním během
života. Proslavení bojovníci padlí
v boji budou Ódinem dovedeni vzhůru do Walhally, do síně padlých v Asgardu. Tam se cvičí v bojových hrách
a mohou pod Ódinovým vedením
jako účastníci „divokých smeček“
občas do lidského světa jezdit. Avšak
duše těch lidí, kteří zemřeli jiným
způsobem, přicházejí do Helheimu
neboli Helgardu. To je podle severské mytologie podsvětí, říše bohyně
Hel, bohyně mrtvých. Tato říše leží
pod druhým kořenem stromu Yggdrasil. Tam hadi trýzní strom. Tam také
žije démon požírající mrtvoly, drak
Nidhögg.
Z pramene, který vyvěrá u tohoto
kořene, vytékají ledově studené proudy, které s sebou strhnou všechno, co
už nemůže nebo nechce žít. Řeka
smrti se tak současně stará o obnovu,
protože neodvratně strhává s sebou
mrtvé síly, nánosy a překážky, a tímto
čištěním se stará o nový růst.
Konečně na třetím kořenu se nachází „Mimirova studna“. Obr Mimir
střeží vodu moudrosti, rozumu, paměti (anglické slovo memory má
základ ve jménu Mimir). Protože
Mimir denně pije z pramenu moudrosti, platí za nejmoudřejšího ze všech
jemnohmotných bytostí a Ódin (Wotan) se ho často ptá na radu. Sféru
Mimira můžeme přirovnat k pojmu
z moderní esoteriky „psibank“, dříve
nazývanou kronika Akaša. Je to vibrující síť energií, která je spojena se
vším a vše neustále navzájem spojuje. V této síti se nemůže nic ztratit.
Zkušenosti, prožitky, myšlenky a činy
všech jsou v ní shromažďovány a jsou
dostupné k nahlédnutí pro toho, kdo
je čistý, bez předsudků a sdostatek
láskyplný. Když se sám Odin dožadoval doušku ze studny moudrosti, musel Mimirovi obětovat „jedno oko“.
Když vědma vyprávěla o jasanu světa Yggdrasilu, o jeho kořenech a jeho koruně,
její posluchači viděli tento obraz
před sebou. Naslouchali zcela jinak
než my, moderní lidé. Neměli schopnost kriticky rozlišit mezi tím, co slyšeli, a naslouchajícím individuem.
Úplně se otevřeli tomu, co v jejich
nitru bylo jako základní vzor bytí,
prožívali jak makrokosmos, tak i malý
svět člověka. V první sféře kořenů
zažívali svůj život, vývoj svého vědomí. Poznávali přikázání bohů a učili
se nést vlastní odpovědnost. Protože
když nejednali v souladu s universálními zákony, museli nést následky.
Tak prožívali také svou blízkost
k studni osudu. Ve druhé sféře kořenů zažívali úrovně, které se dnes nazývají nevědomí. Dozvěděli se, že
po své smrti tam klesnou, pokud se
v nich nebude moci manifestovat něco
z odvahy Ódina, který je přece božský. Proto byla válka tak důležitá!
Neboť statečné sebeobětování v boji
s vlastnostmi a silami přírody formovalo počátek vědomí, které mělo být
korunováno ve Walhalle. Tak se konečně mohl rozvíjet vztah ke třetí
sféře kořenů, odkud pochází moudrost. V lidech mluvilo ještě něco
z paměti přírody, ve které bylo zaznamenáno vše, co se kdy stalo. Současně
pochopili, proč existuje válka. Člověk
totiž získává moudrost, když v jeho
nitru proti sobě bojuje to duchovní
a to přírodní o lidské srdce.
Neochvějnou odvahou získává válečník v nejvyšších větvích Yggdrasilu
energie čistého duchovního bytí. Zde
v Asgardu se nachází Gladsheimr, „radostný dům“, jedno ze tří míst pobytu
Ódina. Je to úroveň, pole, které bylo
starými nordickými národy personifikováno a uctíváno jako nejvyšší božství. Ódin bydlel v Gladsheimru, ale
také často v Valaskjalfu. Tam je jeho
sídlo Hlidskjalf, z něhož může přehlédnout devět světů. Mytologie vysvětluje, že on je božství, které spojením
s lidstvem se vyvíjí, prohlubuje a rozšiřuje. Božství se jakoby rozšiřuje,
když člověk opět vládne Ódinovým
okem, pinealis neboli šišinkou (epifýzou), protože to je orgán, kterým
může člověk „vidět“ v Gladsheimru,
v radostném místě v Asgardu, v zahradě bohů.
Odtamtud člověk denně sestupuje
do Midgardu, do středu těla. Když to
božské skutečně v člověku rozkvete,
stává se Ódin symbolem pro vlastnosti duchovní duše. Je potom v řeči germánských mytologií zářící, moudrý
pomocník, skald (básník písní), mistr
řeči a písma. Pokud je člověk ještě
zcela v moci přírodních sil, potom zažívá Ódina jako ohrožení svého stavu,
jako krvežíznivého, zuřivého, válečného štváče a vůdce divoké hordy.
V tom případě je Ódin symbolem hybné síly ducha, která člověka nutí k vývoji a při negativní reakci ho nechá
padnout do hlubin Helheimu.
Mýty vypráví, že Ódin visel devět nocí na stromu světa. Božské
se muselo probojovat devíti stavy vědomí. Z toho povstalo prostřednictvím
vzplanutí duchovního ohně Universa
devět sfér, devět světových říší. Všechny jiskry, které byly kdysi duchem
vyzářeny, jdou stejnou cestou! Duchovní člověk prochází každou sférou. To je cesta „slavného válečníka“.
Devět vznešených vývojů v oblasti
těla, duše a ducha, tedy třikrát tři
fáze, kterých je dosaženo nad devíti
větvemi stromu života od kořenů až
po korunu, spojuje v sobě duchovní
vědomí, „Ódina“. Při tomto mohutném vývoji číhají na nižších úrovních, ve sféře hmoty, některá velká
nebezpečí. Projevují se snahou svéhlavého rozumu postavit do popředí
tělo. V postavě poloboha Lokiho se
síla vůle čistého bojovníka z Gladsheimru odchýlí a zaměří na osobní
zájmy. Loki odpovídá Luciferovi.
Odhalení vlastní vůle je fascinující
a současně otřesná zkušenost pro
mladé ego. Ve světle nově získané
úrovně vědomí však pozná svou
úlohu, svoji odpovědnost jakož i nebezpečí své cesty a přitom se velice
poleká. Jak velmi je vývoj člověka
spojen se stromem světa, se ukazuje
také v tom, že „ügger“ znamená „vyděsit“. 
íce než kdykoliv dříve se člověk
v této době ptá po hlubokém
smyslu života. Velký německý mystik
mistr Eckehart (1260–1328) je po sedmi stech letech také opět středem zájmu. Jeho „religio“ přesahuje všechny
konfese. Znal náboženské a filosofické západní nauky, i řecké a egyptské
a stejně tak učení Blízkého a Dálného
východu. Stál tak říkajíc na vrchu hory
a věděl, že všechny cesty z údolí se
na vrcholu sejdou. A dnes si uvědomujeme, že Eckehart, jenž dokázal prohlédnout skrze to nezměrné, byl na
Západě největším zvěstovatelem universálního, kosmického náboženství.
Johann Eckhart nebo Eckehart byl
členem dominikánského řádu, klášterního společenství, které se od ostatních lišilo intelektuálními ambicemi.
Ve třináctém století dodávali dominikáni pod vedením svého zakladatele
Dominga Guzmana nejvíce mentální
„munice“ proti albigenským a od Španělska po jižní Francii vůči nim podněcovali nenávist, aby proti nim mohli
začít křížová tažení. Kromě toho bystřili své myšlení, aby dokázali vyvracet nauky katárů. Také na začátku
čtrnáctého století členové tohoto řádu
bojovali hluboce dotíravými výslechy
ještě i proti zbylým osamoceným skupinám katárů. A jednáním s mocnými
se zasadili o to, aby zbylí, již nemnozí
příslušníci těchto skupin museli zemřít
mučivou smrtí. Přesto osvobozující
aktivity a dílo, které – inspirovány
Bratrstvem – byly podniknuty pro
Západ, nabyly v rámci tohoto řádu
mnoha podob. A to z jednoduchého
důvodu – neexistovala pro to žádná
jiná příležitost. To je také prapočátek
důležitých snah o obnovu a reformu
v rámci mnišských řádů. Vzpomeňme
si jen na muže jménem Waldo (také
Valdo nebo Valdes), zakladatele řádu
waldenských, nebo na Luthera a nezapomeňme na myslitele, jako byli Ficino a Pico della Mirandola. Je zvláštní
ironií, že dominikánský řád, o němž
gnostikové učili, že je třeba držet si
od něho nutný odstup a posuzovat ho
rezervovaně, se ukázal být také živnou
půdou pro impulzy obnovy pro dosažení větší vnitřní svobody. Je nádherné a někdy těžko pochopitelné, jak to
universální stále znovu dokáže pronikat k srdcím lidí, kteří jsou připraveni
přiklonit se s nasazením celé své bytosti k tomu universálnímu, k tomu,
co přesahuje přírodní duši.
Začátkem čtrnáctého století byl
řád dominikánů v oblasti Štrasburku
aktivní jen v omezeném rámci. Víra
se již před dlouhou dobou stala záležitostí teologů na univerzitách, když
Mistr Eckehart na základě znovuzískané inspirace osvobodil živou víru
z výmyslů tehdejší vědy. Znal to velmi dobře, protože sám byl vychován
v tomtéž klášteře, v němž vyučoval
Albertus Magnus. Byl tam rovněž ještě znatelný silný vliv Tomáše Akvinského, který krátce předtím zemřel.
Eckehart byl vzorný žák. Prošel zářivou kariérou a již jako mladý obdržel
pozvání působit jako docent v převorství Saint-Jacques (Svatého Jakuba)
v Paříži. To bylo jedno z nejrenomovanějších náboženských center té doby.
Během svého pobytu tam si získal nepřátelství františkánů, protože zvítězil
v jedné debatě s nimi. Při ní vyjádřil
své pojetí sjednocení člověka s Bohem
skrze mystický, vnitřní proces uvědomění. Tehdy poprvé jasně vyjádřil, že
to Boží se nachází v duši jako „Boží
jiskra“ a že každý člověk je povolán
stát se Božím synem, jako byl Kristus.
Eckehart byl bystrý docent teologie, známý svými přednáškami
o hlubokomyslných scholastických
tématech, která nám dnes již nic neříkají. Přesto, když svým krajanům
přednášel čistou nauku o Bohu v člověku, dával přednost přednášení v německém jazyce.
Jak může duše růst? Co je to etika
srdce? Kde může člověk nalézt své
ideály? Eckehart zdůrazňoval, že v nás
všech je jiskra Boží, částečka Ducha
a že lidská duše jakožto nositel této
jiskry se může očistit od egoismu.
Ale je to něco jiného než následování
pravidel. Eckehart konstatoval: „Bůh
nikdy nespojuje spasení člověka s nějakým určitým životním vzorem…
Proto musí být člověk proniknut Boží
přítomností, musí být oduševněn formou milovaného Boha, která je v něm,
takže tuto přítomnost může vyzařovat,
aniž by k tomu člověk něco přidával.“
To je jednoduchá „ne-já-báze“ pro
ideální, křesťanský život a pravou etiku. Tak člověk uvolňuje cestu pro duši,
jež pak může vystoupit a sjednotit se
s „Božstvím“ (jak říká Eckehart může
„zaniknout v „Božím“), může se sjednotit s vědomím, které proniká člověka a celý vesmír.
Pod tlakem svých nadřízených musel Eckehart zaplatit za svou odvahu
a statečnost odvoláním svého učení.
Byl obviněn a dohnán do úzkých. Dokonce to došlo tak daleko, že se musel obhajovat u papeže. Ale papežova
rozhodnutí se už nedočkal. Na zpáteční cestě z Avignonu (kde toho času
papež sídlil a kde, jak se Eckehart
domníval, se před papežem úspěšně
hájil) záhadným způsobem zemřel.
Mezitím se církev s obrovskými
rozpaky radila, co dělat s Eckehartem
a jeho přívrženci, neboť tento nový
mystik získal velký ohlas. Již brzy
po Eckehartově smrti byly některé
jeho učební teze vysvětlovány jako
kacířství. Avšak to proud nezadrželo.
Skupina „Božích přátel“ („Gottesfreunde“) a určitě jeho žáci Jan Tauler a Jan van Ruysbroeck, kteří se
všichni počítají k porýnské mystice,
hráli významnou roli ve vývoji vědomí středověkých lidí, kteří hledali
Boží říši, jež je v nás. V této knize
nás autor K. O. Schmidt bere s sebou
na Eckehartovu cestu ke kosmickému
vědomí.
Ukazuje, že tato vnitřní práce má
tři fáze a celkem deset stupňů. Čtyři
první stupně odpovídají fázi zvnitřnění a tříbení (čištění). Tři následující
tvoří fázi oduchovnění neboli osvícení a poslední tři stupně zbožštění neboli sjednocení s Božským. 
Díla vydaná v českém jazyce:
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.
Distribuce Kosmas s.r.o.
www.kosmas.cz
Zapomeň na sebe!
Abys zapomněl na sebe, musíš být sám sebou. Když jsi dojatý
nebo užaslý nebo děláš něco pro ostatní, když ses ve své práci
zřekl sebezrcadlení, touhy po úspěchu, ziskuchtivosti a také
snahy o upevnění vlastní pozice a moci,
to znamená, když vibrující síla, která je opravdový život, již
nenachází žádný odpor ve tvém systému, ano, potom proniká
nové Slovo, potom život jako vibrace moudrosti vytahuje
celou bytost na úroveň, na které je možná transformace.
Když jsi dojatý, roztáváš. Pak záleží na tom, abys po roztátí na
základě nového Slova plynul k nové Jednotě.
Když jsi pohnutý, jsi něčím uchvácen a trochu zmaten.
Když jsi tímto způsobem zmatený, pak zapomeneš na sebe.
To je moudrost života: ty sám jsi kapkou v oceánu moudrosti.
A nyní jde o to, být sám sebou a nikoliv se slzami dojetí
klesnout v tomto oceánu, nýbrž nechat nové Slovo úměrně
jeho práci v sobě uskutečnit.
A přitom musíš být vytrvalý.
Škola moudrosti života