Březen - Skaut.cz
Transkript
OBSAH: * úvaha: Cesta vůdců - K. Šípková * Karamboly na řece I. - Fr. Stropek * Den přemýšlení s OS Praha 2 se čtením o životě Lady B.P. * V. Macková ke Dni zamyšlení 2013 * V myšlení, slovech…- Zd. Navrátil * XXIII. vzdělávací seminář skautů brněnské diecéze * Květinový den 2013 ___________________________________________________________________________________ Cesta vůdců Jdeme každý sám. Sám se svými myšlenkami. Cesta před námi je náročná, možná nejtěžší v životě. Cesta sebepoznání. Slunce již zapadlo a mě čeká noc pod hvězdami. Ležím na voňavém jehličí a s rukama pod hlavou pozoruji zářící měsíc. Dnes je úplněk. Velký vůz, a ano, támhle je Polárka, hvězda, která navedla nejednu loď do správného přístavu. Dokážu být orientačním bodem pro své svěřence? Jedním z ukazatelů správné cesty v nelehkých životních situacích? Probouzím se do krásného slunečného rána. Procházím čerstvou rosou a myji si obličej v lesním potůčku. Je průzračně čistý a osvěžující. Zvládnu čistotou svého života jít příkladem ostatním? Osvěžit, když se budou trápit neúspěchem? Sbalil jsem si věci a vyrazil dál. Začal trochu foukat vítr, což je v parném letním dnu velmi příjemné, usedám na pařez a přemýšlím. Jsem ten pravý, který dokáže rozfoukat všechny neshody a sváry? Rozhlížím se kolem a rozhoduji se, že zde zůstanu na oběd. Připravil jsem si ohniště a ze suchého dříví snadno vyskakují první plameny. Umím zapálit oheň nadšení v srdcích ostatních? Nejsem jen ten, kdo kolem pálí všechno dobré? Po polévce a chvilce odpočinku vyrážím na další cestu. Přicházím na křižovatku, kde mě rozcestník láká k vodopádu. Do cíle mám ještě spoustu času, a tak neváhám a jdu. Svého rozhodnutí nelituji, je to skutečně nádhera, obrovský vodopád, který prýští přímo ze skály. Pro mě vodopády představují naději. Naději, že i z něčeho zdánlivě neprostupného, jako je skála, se dá s dostatečnou vůlí uniknout. Mohu být takovým vodopádem? Rozdávat naději, že se vše v dobré změní? Když jsem se vynadíval, vyšel jsem opět vstříc svému cíli. Procházím kolem posvátného kamene našeho oddílu. Hladím znak vytesaný mými předchůdci, cítím v něm sílu tradice. Mám dost odhodlání předávat skautskou myšlenku dál? Nezklamu ty, kteří šli přede mnou? Koruny stromů mi dopřávají odpočinek od velkého horka. Pevné a mohutné stromy, pamětníci starých časů. Jsem pevný ve svých postojích a názorech? Nenechám se strhnout míněním druhých? Stezka se klikatí a stoupá. Koukám do údolí, do kraje luk, lesů a polí, který zdánlivě nemá hranice. Jak velké jsou hranice mé1 ho pochopení? Umím opravdu odpustit? Ostatním, ale i sám sobě? Ohlížím se zpátky do míst, kde jsem strávil pár hodin svého života. Padají první stíny. Rozeznám stinné stránky svých činů? Napravit, když něco nezvládnu? Čeká mně už jen pár minut cesty. Myslím na bratry, s kterými se mám potkat na vrcholku hory. Jak oni prožívají svoji pouť? Dorazil jsem jako jeden z posledních. Náš vůdce, který nás tu očekával, mi tiskne levici. Vítám se i s ostatními a spatřuji zvláštní výraz v jejich očích. Takový západ Slunce jsem ještě neviděl, jako by končila jedna kapitola našeho života. Sedíme kolem táboráku a mlčíme. Každý z nás přemýšlí, jak odpoví na otázku, která každou chvíli přijde. Jsi připraven stát se skautským vůdcem? Po vyzvání jeden po druhém sdělovali své zážitky z cesty, co kdo o sobě zjistil, a proč by měl postoupit v pomyslném skautském žebříčku. Až přišla řada na mně. Podíval jsem se na svého vůdce a po- vídám: „Na své cestě jsem potkal mnoho otázek, na které nemám odpověď, nepoznal jsem sám sebe, nemohu se stát vůdcem”. Čekal jsem slova zklamání, místo toho mi můj velký vzor položil ruku na rameno a podíval se mi zpříma do očí: „Za tak krátkou dobu se nikdo z vás nemohl zcela poznat, ale každý o sobě něco zjistil. Ty, můj bratře, jsi našel svoji schopnost ptát se sám sebe. Ptát se svého srdce. Tím, že jsi nedostal odpovědi hned, se netrap, v rozhodujícím okamžiku je objevíš. A nebudeš na to sám, stejně jako na tomto putování s tebou budou tvoji bratři, i když jsi je neviděl, věděl jsi, že jsou nablízku, ochotní k jakékoli pomoci. A ještě někdo s tebou šel celou cestu, byl to Bůh, tak jako s tebou půjde po boku celý život. Tak se neboj a nezapomeň na tři věci: věř sám sobě, svým bratrům a Bohu, tak budeš nejen dobrým vůdcem, ale i dobrým člověkem.” Kateřina Šípková - Rex Jednání odboru duchovní výchovy v březnu 2013: - program 2. 4kurzu - program výjezdního zasedání ODV - Návrh odborky „Hledač Pravdy“ - zásady Vize Junáka do r. 2022 KARAMBOLY NA ŘECE - 1.část F. J. Stropek – Bobr Odmalička jsem miloval řeky. Vždy jsem u nějaké bydlel a všechny jihočeské řeky jsem také osobně mnohokrát projel, proto není divu, že všechny vzpomínky a zážitky jsou jak radostné, tak protkané nejrůznějšími nepříjemnostmi, ale i karamboly. Při mnohaletém každoročním splouvání řek jich bylo nepočítaně a „udělat se“ na jezech, v peřejích i na místech, kde by to člověk nejméně čekal, už patří takříkajíc k osobě vodáka. Každá naše parta, která se vydávala na vodu, byla turistická, proto jsme zásadně jezdili zpočátku v pramicích, pak v otevřených kanoích. Nikdy jsme neměli nějaká doprovodná vozidla, která by nám popovážela bagáž a proviant, proto se do lodi muselo vtěsnat vybavení povětšinou na desetidenní túru. Místa k táboření a k nákupům po trase jsme si vždy včas zamluvili. Nebylo to jako dnes, kdy je všude plno půjčoven lodí s vybavením a spousty lidí se vydávají na řeku až 2 příliš bezstarostně. Jedou od kempu ke kempu (spíše od hospody k hospodě) a tam se nakrmí a hlavně napojí. Ta správná romantika, kterou jsme dříve zažívali, už vymizela a z řek se stávají dálnice, po nichž se valí proudy takyvodáků. S vodáckým oddílem jsme pořádali i různé závody pro děti na kratších úsecích, ale já osobně jsem se závodu pro dospělé zúčastnil pouze dvakrát. Závod „Po třech řekách“ má dlouholetou tradici a bývaly doby, kdy se jej účastnilo mnoho závodníků. Jelo se na čas Lužnicí, Novou řekou a Nežárkou a zakončení závodu bylo pod Veselským velkým jezem, jehož šlajsnou se muselo projet. Nebezpečnost tohoto proplutí spočívala v tom, že propust se uzavírala a teprve když se blížilo několik závodníků, začali ji obsluhující chlapíci na chvíli otevírat automatikou spouští. Proplout takovým přívalem vody bylo velmi obtížné a vždy vás zavalily mohutné vlny, takže bez nabrání do lodi, což bylo považováno za úspěch, se nedalo proplout. Většina lodí se zalila až po okraj a závodníci museli k cíli doplavat. ten, kdo to zažil. Zato při mé druhé účasti v závodě se zdálo, že bude vše v pohodě, protože svítilo sluníčko a bylo teplo. S Frantou alias Mášou, mým nejlepším kamarádem z našeho vodáckého oddílu, jsme se střídali na kormidle. Cesta nám ubíhala s poměrně slušným časem a najednou jsme před sebou měli už poslední úkol - projet ten zrádný jez, jehož propust se začala otevírat.. Za námi se objevily asi dvě další lodě a Máša na kormidle vkřikl: „Teď to rozpícháme, abysme tou šlajsnou prolítli jak ptáci.“ Netušil, jak blízko je pravdě. Mášův známý, se kterým měl vždy nějaké spory, právě obsluhoval pohyblivou plotnu v propusti. Nejprve ji zcela otevřel, ale těsně před námi ji schválně trochu povytáhl. To jsme poznali až když se naše kanoe zapíchla za povytaženou plotnou do kamenných retardérů, jimiž je dno šlajsny pokryto. A pak to začalo. Já jsem jen přelétl do vln přes špičku kanoe, zato hůř dopadl Máša. Ze zádi lodi ho prudký náraz vyhodil do vzduchu, takže přelétl celou loď i mne a ještě s pádlem v ruce zařval a zřítil se do milosrdných vln. Přestože jej vlny trochu zbrzdily, byl potlučený a nadával jak špaček. Když jsme se pod jezem škrábali z vody, zahlédli jsme původce tohoto rádoby žertu mizet od řeky. Máša za ním zahrozil a zařval: „Jen počkej, tohle ti nedaruju!“ „Heleď, aspoň se už nebudeš chlubit jakej si na vodě machr,“ zněla odpověď chechtajícího se žertéře, než nám zmizel z očí… V závodě jsme se umístili v první desítce, ale radost jsme z toho neměli. Takový hloupý žert mohl dopadnout daleko hůř, ale naštěstí jsme se z utržených šrámů brzy „vylízali“, avšak závod už jsme nikdy nejeli. Pokračování příště Když jsem tento závod s kamarádem Jirkou absolvoval poprvé, tak vál studený vítr a celý den pršelo, proto všichni už cestou museli vodu z lodí vylévat. Ale co to je jet po celou dobu závodu v pláštěnce jako ve skafandru a s nohama ve vodě „ocení“ jen ____________________________________________________________ Odbor duchovní výchovy Junáka a oldskautský klub „JEČNÁ“ pražského střediska MAJÁK v sobotu dne 23. února uspořádali DEN ZAMYŠLENÍ. Od 7:30 hod byla sloužena v kostele sv. Ignáce mše za Aničku Švecovou, bývalou vůdkyní střediska LUX; od 9.00 hod v učebně Ignáce Raaba ve dvoře Jezuitské rezidence se konala beseda, spojená s pohoštěním z vlastních zdrojů. Ses. Hana Bouzková četla z další kapitoly ze svého překladu knihy Vlastní životopis Olave, Lady Baden-Powell G.B.E. vyprávěný Mary Drewery 3 Window on My Heart – Příběh Lady B.P. 19. kapitola Smrt hrdiny Léta 1938 – 1941 Po vylodění v Mombase jsme jeli přímo do Outspan a Robin téměř bezprostředně po tom se sesypal s tím, co jsem já považovala za jen bronchitidu a housera. Když ho lékař prohlédl hned po vánocích, ohlásil, že jeho srdce je ´velmi unavené´ a předepsal dlouhý a naprostý odpočinek – přinejmenším na jeden rok. Ihned jsme odvolali všechny cesty, na které jsme plánovali, že pojedeme spolu, do Rhodesie a Jižní Afriky, a mou vlastní na příští léto do Anglie a usadili se v našem malém bungalovu v Outspan na ´stříbrné líbánky´. Robin měl ošklivé bolesti hlavy, takové jako když jsme se vzali, ale teď se přidala i bolest kolem srdce a on mohl dělat jen velmi krátké procházky, protože se cítil unavený. Ale byli jsme šťastní, že jsme spolu v Outspan – tak šťastní, že jsme se chytli Ericova nápadu, že bychom měli investovat dost peněz do hotelu, aby nám tam vybudoval náš vlastní bungalov. Tak bychom mohli strávit šest zimních měsíců v Kenyi a on by ho mohl pronajímat jako ostatní v letních měsících, kdy bychom byli v Anglii. Týdny ubíhaly, jeden klidný den po druhém. Migwe, náš ´chlapec´ nám nosil náš čaj časně ráno. Ptáci zpívali a kolem byla božská vůně časného rána, vůně čerstvé, vlhké půdy. Po snídani jsem se zabývala naší korespondencí a pak, když se Robin cítil silnější, jsme podnikli mírnou procházku nahoru ke golfovému hřišti. Odpoledne odpočíval až do doby na čaj a já seděla a zatím něco spravovala nebo se zabývala jinou tichou prací. Pak Robin vyšel ven na verandu, aby maloval, četl nebo psal a já si vyšla na dlouhou a namáhavou procházku. Byla jsem zvyklá mít dny nacpané činností, že nebylo snadné zpomalit. Eric nám věnoval k narozeninám mládě damana a pokřtili jsme ho ´Two-Two´ (Dva-Dva) na památku toho dne. Bylo to milounké maličké stvoření, skoro jako veverka, a doprovázelo mě na mých procházkách sedící mi na rameni. Sedával mi na klíně, když jsem psala na stroji dopisy a byl nejbližší náhražkou za našeho milovaného Shawgm, jakou jsme v Africe mohli najít. Bylo úžasné vidět, jak se mému manželovi pozvolna vrací zdraví, a koncem února jsem cítila, že je mu už dost dobře, abych ho mohla zanechat ve výborné péči Erica a jeho ženy, a navštívila jsem Petra a Betty. Nejdřív jsem letěla do Salisbury a pak do Inyanga navštívit Petra a jeho ženu Carine a našeho prvního vnuka Roberta – dostal jméno po mém manželovi. Shledala jsem, že Carine je skvělá, dobře vypadající, zdatná, čilá, inteligentní a velice milá, jak jsem napsala Robertovi. A byla jsem zcela uchvácená malým Robertem. Jinak nemám moc ráda mimina, ale v šestnácti měsících byl bystrý a pořád se smál a vyžadoval být se mnou po celou dobu. Dále jsem letěla do Mankoya navštívit Betty a Gervase a naše druhé vnouče Gillian. Gervas jako oblastní komisař ´vládl´ asi nad 34 000 příslušníky kmene Barotse. Jejich domov byl ve vzdálené části Severní Rhodesie, 350 mil od Lusaky a 40 mil od nejbližšího bělocha, misionáře ve stejně izolované stanici. Musila jsem si najmout soukromé letadlo, abych se tam dostala. Celkem jsem byla pryč čtyři týdny a v době, kdy jsem se vrátila do Nyeri, Robin byl opět úplně ten starý manžel. Rozhodli jsme se vrátit se do Anglie na léto a vstoupili na loď LLangibby Castle plující z Mombasy 13. dubna. O týden později jsme se setkali s Petrem, opět v Beiře jako v roce 1935, jen tentokrát i s jeho novou rodinou. Bylo úžasné, že Robin měl příležitost podržet svého vnuka v náručí. Do 21. května jsme byli zpátky v naší milované Pax Hill, kde jsme strávili léto velmi poklidně. Robin se vůbec neúčastnil nějakých setkání a já se objevila na veřejnosti jen krátce – poprvé v televizi z paláce Alexandra 16. června a ve Windsoru 19. června na přehlídce skautek První třídy před jejich Královskými Výsostmi. Byla jsem hrdá, že jsem viděla obě princezny ve skautském kroji na veřejnosti při této příležitosti. Byla zorganizována další Plavba dobré vůle na srpen. Tentokrát to bylo na Island, do Norska, Dánska a Belgie. Robin byl rozhodnut dodržet svůj slib a jet. Nicméně na lékařský příkaz ho 700 skautů a skautek na palubě Orduny moc vidět nemohlo, i když jeho přítomnost na palubě byla pro ně inspirující; a on mohl zamávat nadšeným skautům a skautkám shromážděným na břehu v každém přístavu, kde jsme zastavili, i když z lodi nevystupoval. Robin strávil zbytek léta v klidu ukončováním svých záležitostí v Anglii. Myslím, že věděl, že je to naposled, co vidí zemi, které sloužil ve válce i v míru po tolik, tolik let. 4 Dal mnoho svých nejzajímavějších vzpomínkových předmětů do skautského ústředí pro ´Náčelníkovu místnost´; on už nebude provázet skautské návštěvy po Pax Hill. ´Eccles´ karavan, který nám skauti světa věnovali v roce 1929, byl vrácen asociaci a dostal čestné místo v Gilwell Park. V září 1938 to bylo poprvé od doby, kdy bylo ustaveno Gilwellské sjednocení (Gilwell Reunion), že milovaný náčelník tam nekempoval. Milovaný Shagwm musil být utracen 7. září, hluchý a slepý a velice starý. Jeho odchod nám způsobil bolest v srdcích, protože to byl velice oddaný kamarád. Můj švagr Bob Davidson zemřel na maladsorpční syndrom (sprue) o dva týdny později. Evropa balancovala na pokraji války. Byla to nešťastná doba. Byl tu čas na nadechnutí. Mnichovská dohoda byla podepsána a příliv násilí byl držen pod kontrolou po další rok. ´Pátek, 30. září 1938 – O míru bylo definitivně rozhodnuto minulé noci, a oddechnutí je nesmírné. Během 24 hodin jsme byli zjevně ve válce, a to je příšerná zkušenost pro celý svět.´ Doslechli jsme se od Erica Walkera, že náš bungalow v Outspanu byl dokončen, a tak jsme vybrali to z našich knih, stříbra a osobních věcí, o čemž jsme si myslili, že bychom mohli potřebovat, zbylé věci a nábytek dali do skladiště, opustili Pax Hill a 26. října se nalodili na Llandaff Castle. Přes Mnichovskou dohodu tu bylo napětí: ´1.listopadu 1938 držíme se stranou směrem k africkým břehům abychom se vyhnuli pásmu, kde krutí Španělé položili miny kolem svých břehů a dokonce deset mil do moře.´ Byla to poklidná cesta po tom časném poplachu. Kapitán Brown nám dovolil užívat jeho soukromou palubu, takže Robin nebyl vyrušován ostatními cestujícími. Svého nového domova jsme dosáhli 24. listopadu. Pojmenovali jsme ten bungalow ´Paxtu´ - Pax druhý. ´Tu´ ve svahilštině znamená ´spolu´ nebo zcela, naprosto. Tak ´Paxtu´ také znamenal ´Naprostý mír´ - a tím také pro nás byl. Ten bungalow byl vším tím, v co jsme doufali. Měl širokou kamennou verandu s nádherným výhledem na horu Kenya a brzy jsme na verandu přitáhli náš ´ptačí klub´ snovačů, jiných snovačovitých a bulbulů (weaver birds, wax-bills, bul-buls). Zahrada zářila červení a žlutí kan a zlatého deště. Měli jsme malý leknínový rybníček s fontánkou, a zatímco jsem zahradničila, Robin maloval a psal. Jeho zdraví se zdálo podivuhodně v pořádku a v Paxtu udělal některé ze svých nejlepších věcí. Bylo mu natolik dobře, že chodil rybařit a příležitostně strávil i noc v posedech na vrcholku stromů. Své dojmy z Kenyi zachytil ve skvělých akvarelech reprodukovaných ve dvou knihách, Ptáci a zvěř v Africe a Další skicy z Kenyi. Migwe zase chodil, aby se o nás staral. Two-Two se odmítl vrátit se a tak místo něho jsme získali dalšího damana – ´Hyrie´, který se dokonce ukázal i oddanější, než byl jeho předchůdce. Bylo to ještě miminko, když jsme ho koupili (za 5 pencí) a dokonale zdomácněl. Živil se okvětními lístky růží a mrkvovou natí! Nemohla jsem zahálet. Jestliže jsme se měli v každém roce na šest měsíců usadit v Kenyi a pravidelně se stýkat s domorodci, musím se naučit jejich jazyk. Mám velké sympatie k lidem, kteří znají jazyk země, v níž žijí. Je to to nejmenší, co člověk může udělat jako projev zdvořilosti k zemi, kterou si zvolil; ukazuje to, že se snažíte. To byl jeden omyl mnoha britských žen v Indii v dobách britské nadvlády; nechtěly se unavovat jazykem. Svahilština nebyla pro mne lehká, ale podařilo se mi ji zvládnout tak, abych uspěla. Chodila jsem na kurzy, pořádané římskokatolickým knězem na misii v Nyeri spolu se švýcarským správcem a manažerem hotelu Outspan. Cítím se velice zmatená celou gramatikou a těmi hroznými předponami s ni- a tu- a wa- a jinými věcmi!.... Nejtěžším shledávám naučit se to zpaměti. Nikdy jsem se nemohla naučit něco zpaměti, i jako mladá, a když je mi 50, je to ještě horší! Práce se skautkami jsem se aktivně neúčastnila kromě toho, že jsme si hrály na světlušky se dvěma malými dcerkami Erica Walkera, ale příležitostně jsem jezdívala devadesát pět mil do Nairobi a tam pro- 5 jednávala záležitosti skautek nebo navštěvovala schůze Východoafrické ligy žen. Má neteř Christian se k nám připojila v březnu 1939. Musela podstoupit závažnou operaci zad a stále jí ještě nebylo dobře, tak se přijela zotavit do keňského tepla. Z Rhodesie přijela Betty s malou Gillian, aby byla se mnou do porodu druhého dítěte, které se narodilo 16. dubna. Heather odletěla z Anglie na krátkou návštěvu. V téže době k mé hrůze Robin začal znovu churavět se srdečními problémy, svěděním na pažích, zádech nohou a hlavě. Jestliže jsem si kdy myslila, že se mi čas líně povleče a nebudu mít v Paxtu co dělat, tak ta iluze se brzy rozptýlila! Byla jsem celý čas ve shonu se svými třemi marody. Robin byl velice křehký, stěží vůbec něco snědl. Musila jsem ho přemlouvat, aby si vzal pár lžic maranty třtinové (arrowroot) nebo Brandyho essence. Naštěstí jsme měli výborného lékaře vzdáleného pouhých deset mil. Přijel kteroukoli hodinu, bylo-li to nutné a často přespal v Paxtu, byl-li zavolán pozdě večer. Musili jsme Robinovi mazat mastí a obvazovat paže i nohy třikrát denně. Podráždění ho neopouštělo a nic, co jsme dělali, mu nepřinášelo úlevu. Jeho teplota divoce skákala a on byl ochablý a zesláblý, i když vše snášel neobyčejně trpělivě. Nicméně se zase jednou vzpamatoval a cítil se dostatečně silný, že vyrazil na krátkou safari expedici, na níž vytvořil jednu ze svých nejhezčích maleb. 1. srpna 1939 - po delší túře v okolí při návratu do kempu asi v osm hodin (ráno) tu jsme náhle uviděli nosorožce, který vycházel z křovin. Pozorovali jsme ho blížit se, a když nás uviděl, sklonil hlavu, zvedl ocas a vyrazil k nám. Kapitán Gethin ´dupl na plyn´ a my jsme mu ujeli! Odklusal rychlostí 18 mil za hodinu a my ho kousek doprovodili. To bylo opravdu napínavé! Vrátili jsme se do Namangy; a večer zase vyrazili a dívali se po slonech a naskytl se nám nádherný pohled na jednoho u cesty a ten nás taky ´vyprovodil´- na vzdálenost pouhých 9 yardů – (yard je 0,9144 m) - všechno velice vzrušující a nádherné. Opravdu dobrý den! Tenhle slon se stal předmětem Robinovy malby. Ta nyní visí v Mezinárodním centru v Gilwell Parku. Robin byl příliš nemocný na to, aby se vrátil do Anglie na léto roku 1939, ale stejně jsme si nezávazně zamluvili cestu na lodi Klipfontein, plující do Anglie 23. března 1940. Ale ta se neměla uskutečnit. Neděle 3. září 1939: Mnohokrát za den s úzkostí posloucháme rádio a pak večer přicházejí ty strašné zprávy o válce, která byla vyhlášena Německu Francií a námi. Robinova první reakce, ač byl starý a křehký, byla, že cítí, že by měl být v Anglii, ale zástupce náčelníka skautů, Lord Somers, ho ujistil, že skauti se zachovali skvěle při této příležitosti; on má zůstat, kde je – v Kenyi. Bylo to pro něho těžké zůstat v nečinnosti v době takové krize pro Británii. Já se zaměstnávala šitím čepiček a masek pro chirurgy pro Červený kříž. Byl to jediný způsob práce ve válce, kterou jsem shledala, že bych mohla dělat. Cítila jsem se nečinnou, neužitečnou a provinilou, když jsem hrála squash nebo tenis. Nějaká náplast pro mé svědomí přišla o měsíc později. Guvernér Kenye, maršál letectva Sir Robert Brooke-Popham, se vracel k aktivní službě do Anglie a jeho žena Opal se přirozeně vracela s ním. Požádala mě, abych převzala její práci jako koloniální činovnice skautek v Kenyi. Se vší nadrženou energií jsem se vrhla do práce. Věděla jsem, že je v Kenyi mnoho předsudků o barvě a rase, které jsou v rozporu se skautskými principy sesterství a bratrství ´s každou barvou a vírou´. A brzy se mi dostalo zadostiučinění, když jsem viděla keňské skautky souhlasit s více-rasovými tábory přesto, že v kolonii byl obecně silný odpor k Indii. Bylo frustrující, že jsme nemohli dostávat podrobné zprávy z Anglie. Dopisy docházely vzácně a ty, co jsme dostávali, byly jen krátké zprávy (airgraphs), kde nebylo místo na víc, než na velice krátké sdělení. Slyšeli jsme, že Pax Hill byla zabrána armádou, ale nic víc než toto. Stále však pokračoval příjemný, relativně nerušený život, tak neskutečný jako „podivná“ válka v Evropě v té době. Každý den jsem každý den hrála tenis na kurtech v Outspanu. Robin na tom byl stále tak dobře, že jel se mnou na čtyřdenní safari koncem ledna 1940, a z této zkušenosti udělal další skvělou malbu. ...Muhori zahlédl buvola a my viděli stádo mizící v hustých křovinách – spoustu velkých, černých zadků. O kus dál jsme zastavili a vylezli (z náklaďáku) a plížili se k mraveništi a pak uviděli a pozorovali velice zblízka 124 buvoly, jak vylézají z řeky a klidně se potulují podle ní a pasou se – a vůbec si nevšímali naší přítomnosti! Bylo to skvělé a velice vzrušující. V určitém směru to bylo nebezpečné a opravdu riskantní, že se buvoli nepříjemně snadno obrátí. Ale vítr vál správným směrem a oni nás neviděli. 6 takže se cítil nemocný a slabý. Stále ho svědily nohy a paže. Lékař i já jsme zkoušeli jednu mast za druhou, ale vždy se stejně negativním účinkem. Občas se mu ulevilo a naše naděje na vyléčení stoupaly, ale brzy se svědění snažilo jako dříve. Byl rozmrzelý a podrážděný, což se mi zdálo neuvěřitelné, protože býval vždy tak trpělivý, milující a dobře naladěný. Sama jsem si uvědomovala, jak je pro mě těžké být trpělivá, protože namáhavá péče o něho se projevovala i na mně, a pak když i já jsem se chovala k němu podrážděně, hodně jsem si to vyčítala. V září mě doktor Doig varoval, že jeho srdce je ´strašně unavené´. Byla jsem zoufalá – kolik času máme ještě spolu – týdny?, měsíce? – určitě ne roky. Jeho hlas byl silný jako vždy a jeho mysl jasná. Velice se zajímal o všechno, co se kolem něho dálo, poslouchal rozhlas, diktoval svůj pravidelný článek pro Skauta a dokonce v říjnu nakreslil naši vánoční pohlednici. Ale konec už nemohl být daleko. Betty přijela ze Severní Rhodesie na týden začátkem listopadu a přivezla nám zpět Christian. Ta byla u Betty posledních šest měsíců. Teď se nám stala „věží síly“, od poloviny měsíce musil mít Robin ošetřovatelku ve dne v noci. Nevím, jak bych to zvládla bez ní a doktora Piokowského, polského židovského utečence – lékaře, který bydlí v Outspan a který přicházel často dát Robinovi injekci morfia, aby ho uklidnil. Středa 13. listopadu 1940 - hrůzná noc, spal mizerně, hodně kašlal a cítil se velice nemocný, ubohé jehňátko. Vstávala jsem, abych se kolem něho motala téměř každou hodinu, a je hrozné vidět ho trpět – tak bez dechu prudce oddechovat a sténat – tak vyčerpaný. Život se zdál tak neskutečný. Když jsem se pohnula z Paxtu, měla jsem pocit, že život jde svou obvyklou cestou. Potkávala jsem lidi, hovořila s nimi a vyměňovala si zprávy. Hosté v Outspanu přicházeli a odcházeli, hráli tenis, squash a jezdili na safari. Zpátky v bungalowu Robinovo staré unavené srdce tlouklo pomaleji a pomaleji. Ležel tam s očima zavřenýma, neschopen se pohnout, nechtěl mluvit. Po chvílích jsme ho krmili trochou rosolu, nebo polévky, či vaječným flipem. Koncem listopadu se trochu zotavil a byl schopen ležet venku na verandě. Občas jsem mu četla, ale skoro hned usínal. Myslím, že jsem se bála, že když byl bez bolestí, tak se zdálo, že mu chybí vůle bojovat. 4. prosince 1940 – Opravdu špatný den, protože ho bolí záda, cítí se mizerně a V únoru 1940 jsme měli nádhernou rodinnou sešlost. Peter a Gervas dostali dovolenou ve stejnou dobu a mohli přivézt své vlastní rodiny do Outspanu. Bylo to naposledy, co Robin měl celou svou rodinu kolem sebe a jediná doba, kdy viděl všechna svá vnoučata. Z celé rodiny chyběla jen Heather. Byla v A.T.S. (/Army Transport Service – armádní dopravní služba) ´a vozila svého generála po celém východním velitelství´. „Podivná“ válka skončila na jaře 1940 a my jsme se dovídali s rostoucí hrůzou zcela otřesné válečné zprávy: Norsko a Dánsko byly napadeny, Němci proletěli Holandskem a Belgií. Bylo to opravdu jen tři roky, co Robin doprovázel královnu Wilhelminu po jamboree ve Vogelenzang? A ona nyní musila hledat útulek v Anglii. 21. května 1940 – Posloucháme dvakrát denně hrozné zprávy o nepřetržité destrukci měst, bombardování a střílení kulometem do bezmocných utíkajících civilistů a uprchlíků šířící se po Anglii. A Anglie – naše Anglie – je také ohrožována. 26. května 1940 - K církvi ... Ač se člověk snaží věřit v Boha Všemohoucího a v právo a pravdu a dobrotu a všechny věci, na kterých záleží, tato válka a způsob, jakým je vedena, jednoduše jím otřásají až do samého jádra.... Francie byla převálcována a prosila o mír. Spojenecké armády ustoupily k Dunkirku a jejich osud klesal níž a níž. Jediná radostná poznámka v mém deníku pro toto období je z 24. června, kdy se Heather provdala za majora Johna Kinga z R.A.F. v kostele v Bentley. Zdálo se, že zdraví mého drahouška Robina odráží neradostné bojové akce, které se odehrávají tak daleko od poklidných plání kolem Nyeri. Bylo mu tu líp, tu hůř z důvodů ne zcela zjevných – a častěji hůř, než líp. Jeho teplota byla setrvale nad normálem, 7 všechno je špatné. Ale svým způsobem to je dobré znamení, že je dost silný, aby byl nevrlý! Uprostřed prosince jsem si opravdu myslila, že se z toho dostane. Seděl venku v křesle, poprvé za pět týdnů četl noviny a ´opravdu se usmíval´. Byl schopen sedět venku a poslouchat královu řeč k mperiu na Hod Boží vánoční, ale byl deprimován jednotvárností své denní existence – nedalo se to nazývat ´životem´. Byla jsem zoufalá. Přála jsem si, aby Robin žil, ale ne takhle. Měli jsme ošetřovatelku, sestru Ray, aby pomohla o něho pečovat. 6. ledna byl strašně slabý, ale rozuměl, když jsem mu oznamovala, že Italové byli poraženi u Bardia. Noc nebyla tak špatná a příští den jsme si spolu dali čaj v 6 hodin a seděla jsem u něho a povídali jsme si do snídaně. Většinu dne prospal a já se cítila dostatečně plná naděje, že jsem hrála v hotelu tenis. Tu noc se jeho stav náhle zhoršil. Ve 2.30 ráno 8. ledna mě sestra Ray probudila a řekla ´Odchází.´ Šla jsem do jeho pokoje a jen seděla u postele a pozorovala, že se ten drahý, milovaný život ztrácí. Byl tak bílý a hubený, zcela v bezvědomí a tichý, dýchal velmi pomalu a nárazově. Sestra Ray seděla z druhé strany postele a počítala puls. Je jen třepotavý, řekla. V 5 hodin jsem myslila, že bude žít i příští den a šla jsem zpátky do postele, abych se zahřála, protože mi bylo chladno – s velkou úzkostí v nočním vzduchu. Políbila jsem jeho drahé čelo a nechala sestru Ray sedět u něho. Ležela jsem a nespala a třásla se v posteli, poslouchala. V 5.45 řekla sestra Ray potichu ´Odešel´. Vypadal ve smrti tak milý a dokonalý, právě tak jako byl v životě – naprosto ušlechtilý a dobrý a milý a obdivuhodný a veliký a bez chyby. Seznam obrázků: str. 5 – bungalov Paxtu v Outspanu str. 7 zleva: Gervas Clay s Betty a malou Gillian, B.P. chová Bettina syna Robina, Lady B.P., Carine a Peter B.P. se synem Robertem (pozn. překl.: Peter se narodil 30. 10. 1913, zemřel 9. 12. 1962, malý Robert se narodil 15. 10. 1936 a zemřel 18. 12. 2010, pak měl ještě Davida Michaela nar. 11. 12. 1940 a dceru Wendy Dorothy nar. 16. 9. 1944; Betty se narodila 16. 4. 1917 a zemřela 24. 4. 2004; měla dceru Gillian a 3 syny). Hesla Thinking Day pro rok 2013 jsou: „Společně můžeme zachránit životy dětí" „Život a zdraví každé matky jsou drahocenné" Praha, únor 2013 Milé sestry i milí bratři, posílám vám všem, kdo jste nezapomněli na Den zamyšlení, svoje upřímné pozdravy. Společné narozeniny lorda Baden Powella a jeho ženy Lady Olave, kteří po celém světě přinášeli radost dětem i dospělým, se staly prohlášením na Světové konferenci skautek v r. 1926 v USA mezinárodním svátkem a tento den dostal jméno Thinking Day. V tento den si začaly skautky po celém světě kromě přání světové náčelní a zakladateli k narozeninám vyměňovat dopisy a dárky a svoje schůzky doplňovat vyprávěním o skautkách jinde. Bylo pěkné, když se zařadila do programu cizí píseň nebo taneček. „Den zamyšlení“ – „Thinking day“ je dnešní úprava názvu. V r. 1927 to byl „Vzpomínkový den“, jehož oslavu vedla Bronislava Herbenová. V Praze nikdy podobná oslava nechyběla, i když měla jméno Den zamyšlení, po válce den sesterství. V r. 1938 jsem dokonce na tuto oslavu byla pozvána. Měla jsem mít proslov, který „musel zaujmout starostu Junáka prof. Charváta až do posledního šotka“, jak mi napsala předsedkyně výchovného odboru. Potom jsem měla odevzdat sestře náčelní Vlastě Koseové pochodeň, zapálenou v mezinárodním táboře, konaném na oslavu čtvrtstoletí dívčího skautingu v USA. Sraz skautek byl v Městské knihovně. Poválečnou oslavu jsem popsala podrobně ve svých vzpomínkách („Po válce“). Bylo to matiné ve Vinohradském divadle a výstavka mezinárodní skautské literatury 8 v Žikešově salonu. Na tuto událost máme vzpomínku v „modré knížečce“. Zde jsou uveřejněna slova našich prezidentů o významu skautingu, poselství světové náčelní, předsedkyně světového výboru Falk, naší náčelní a přehled, jak se slavily u nás 22. únory. Tato stať byla svěřena sestrou náčelní mně, nové tajemnici dívčího kmene. Otevření výstavy se zúčastnila paní Hana Benešová, Alice Masaryková, paní Fierlingerová (žena tehdejšího premiéra) a mnoho dalších hostů. Nemusím ani dodávat, jak jsme byly šťastné. Věřily jsme, že už nikdy nebude válka, nikdy nebudou muset skautky zabavovat děti v podzemní dráze při bombardování, nebo péčí o děti zaměstnaných matek, jak to sdělují pohlednice vydané Naší chatou. Jednu jsem už posílala jako můj únorový pozdrav. V intermezzu 1968-70 se oslavy konaly na Pražském hradě v Domě dětí. Po r. 1990 jednou parníkem pod Vyšehrad, podruhé cestou skautskou tramvají Prahou. První končil u hrobu ses. Koseové (proslov před Pražským probošstvím), druhý na Klamovce, kde se konal první propagační tábor skautů s dívčím stanem (existuje fotografie). Všechny vaše i zahraniční pozdravy (zajímavé výtvarně) jsou v archivu. Zajímavé je, že i v době naší „neexistence“ chodilo tolik pozdravů, že si jednou paní doručovatelka posteskla: „Prosím vás, co se to děje“? Ale vraťme se k poselství 22. února. Jaké štěstí, že můžeme zdravit naše sestry. Každé osobní přátelství, uzavřené třeba jen písemně, je cestou v práci pro mír. Ať vaše světýlko této snaze v dnešní neklidné době honby za ziskem ukazuje cestu jinou. Vlasta Macková čestná náčelní Zdeněk Navrátil: V MYŠLENÍ, VE SLOVECH I SKUTCÍCH Skauting jako inspirace i závazek 2. část „Slibuji na svou čest …” Teprve složením skautského slibu se stává nováček skautem. Tedy ne podáním přihlášky, zaplacením registračního poplatku; dokonce ani nošení skautského kroje (zatím beze všech odznaků) mu ještě takový „statut” nepřináší. Je to významná, snad nejdůležitější změna či událost, která ho na nedávno nastoupené skautské stezce vůbec může potkat. A přece se to někomu později stane pouhou formální záležitostí, snad vzpomínkou na romantické chvíle u slibového táborového ohně, jejichž dosah postupně mizí a bývá překryt novějšími prožitky. Ani současná doba není příliš nakloněná tomu, aby dané slovo bylo zákonem. Také zde by jistě mohl skauting přispívat ke kultivaci veřejné morálky. Vnějším znamením skautského slibu je velká kovová lilie nad levou kapsou krojové košile. Bylo tomu tak už krátce po první světové válce, kdy tyto odznaky byly u nás označovány čísly a nepochybně také evidovány. Zakladatel českého skautingu velmi dbal na to, aby ho nikdo nenosil neoprávněně. Požadoval dokonce, aby po případném porušení skautského slibu nebo našeho zákona byl delikvent povinen tento odznak odevzdat. Už tehdy v krojovém předpise, stejně jako po druhé světové válce, byla tato lilie obvykle označována jako „odznak příslušnosti”, z čehož jednoznačně vyplývalo, že 9 teprve – jak je tu už uvedeno – po složení slibu se může člen oddílu pokládat za skauta. Odtud se nepochybně odvíjí i současné pojmenování „slibová lilie”, nebo krátce – hovorově – „slibák”. Ze zmíněného názoru A. B. Svojsíka tedy lze vyvodit, že ani nositel tohoto odznaku ještě není a priori oprávněn se považovat za skauta zcela bezvýhradně. To mu dovoluje jen neustálé a trvalé respektování a zachovávání skautského zákona, ono zde už zmíněné „skaut je …”, jak jsme o tom hovořili v předchozí kapitole. Slib – jak tomuto slovu rozumět, co tím myslíme, jak nás poznamenává? Denně říkáváme věty, které nás k čemusi zavazují – „přinesu, nezapomenu, pošlu ti …” a další podobné výroky. Jsou to také sliby? Vzpomínám na našeho třídního profesora z gymnázia, dnes už dávno nežijícího, který nám vždy kladl na srdce – „neříkejte ,udělám´, říkejte raději ,udělal jsem´ ”. Znamenalo to, že i tyto mnohdy banální závazky chápal velmi vážně a přikládal jim charakter slibu. A ten slušný člověk vždy splní, neporuší. Je ovšem pravdou, že někdy může nastat taková situace, že pro nepředvídanou souhru okolností, např. počasí (nezalil jsem podle slibu příteli zahrádku v době jeho dovolené, protože už mezitím napršelo), nečekané problémy třeba v dopravě, či jinou „vis maior”, se nepodařilo vše zvládnout. Je to porušení slibu? Člověk „dbalý své cti” takovou skutečnost dodatečně vysvětlí, omluví se, na druhé straně podobnými, v pohledu někoho bezvýznamnými sliby nehýří. Jsou to velmi jednoduché příklady, ale domnívám se, že právě na nich si dokážeme povahu slibu ukázat. Je třeba ovšem také hned dodat, že dělit sliby na „banální” a „významné” je nejen nepřesné, ale i zavádějící. Hovoříme-li o slibu skautském, pak beze vší pochybnosti cítíme, že se pohybujeme ve velmi vážné oblasti. A jsou další podobné sliby a přísahy – jmenujme tu jen namátkou: manželský slib, vojenská přísaha, přísaha u soudu, dle které bude svědek pronášet jen pravdu aj. To jsou skutečně sliby a závazky, které jistě nelze vyslovovat lehkomyslně a neuváženě. Navzdory tomu, že současnost skrývá svou neochotu plnit slíbené za ironickou frázi, že „jen co je psáno, to je dáno”. Pravdou však zůstává, že ani napsané dohody nejsou častokrát neporušitelným závazkem, jak toho dnes a denně můžeme být svědky. Pronesením slibu vzniká zvláštní vztah, jisté vnitřní pouto mezi dvěma subjekty – mezi slibujícím a tím, v jehož „prospěch” se tento slib uzavírá. Může to být osoba, instituce, mravní hodnoty, země, stát nebo vlast. Hovoříme tu samozřejmě o slibech dobrovolných, uzavřených po zralé úvaze, bez donucení. Vynucená přísaha nebo slib jimi z mravního pohledu nejsou, naopak, vina za vše, co by takový „nesplněný” slib mohl způsobit, leží na straně toho, kdo k takovému závazku slibujícího nutil. Skauting zavedl pro naše nováčky statut hocha na zkoušku, kdy chlapec poznává závaznost skautského zákona, jeho mravní zásady a kdy současně jeho vůdce posuzuje, zda adept slibu už k němu „dozrál”. Zmíněný vztah, vzniklý uzavřeným slibem, je vzájemný, neboť „vtahuje” do sebe slibujícího i příjemce slibu. Vzniká tak specifický stav, který slib předurčuje k tomu, aby byl provždy zavazující a neporušitelný. To je pro slib zcela charakteristické. Mám za to – a obávám se, že se mnou nebude v tuto chvíli každý souhlasit –, že je to dostatečným důvodem k tomu, aby slib nemohl být zrušen ani vzájemnou dohodou. Složením slibu se totiž slibující v daném okruhu vzdává své suverenity, kterou se zcela podřizuje příjemci. Ten na straně druhé nemůže tuto podřízenost odmítnout, protože by zasahoval do svobodné vůle a také svobodného rozhodnutí svého protějšku. Vidím v tom důvod, proč nelze slib zrušit, ani zprostit slibujícího tohoto závazku jeho příjemcem. Tak chápali svou vojenskou přísahu např. naši zahraniční vojáci během druhé světové války, kteří v jejím duchu bojovali za svobodu 10 republiky, ačkoliv neexistoval. už tento stát nejen formálně, ale ani Pokračování fakticky příště 6. února 2013 nás opustil bratr Mgr. Karel Berka -Velký pes. Smutná zpráva o odchodu bratra Karla nebyla pro ty, kteří věděli o jeho dlouhé a těžké nemoci překvapením, ale jen doplněním data k tomu, co muselo přijít. Bratr Karel – Velký pes - si určitě zaslouží důstojnou vzpomínku. Neznám sice jeho podrobná životopisná nebo profesní data, ale znal jsem se s ním dlouho, snad od obnovy skautingu v roce 1968. Nebyli jsme blízcí přátelé, co se často navštěvují i s rodinami, ale od začátku jsme cítili k sobě vzájemnou sympatii, úctu a respekt. Jeho přízně, kterou mi dal mnohokrát najevo při různých příležitostech, jsem si jako od staršího bratra vážil a bral jako ocenění. Člověk nepotřebuje někoho často vídat k tomu, aby cítil jeho názorovou blízkost a souznění. Věděli jsme o sobě, že se můžeme na sebe s důvěrou obrátit. Pro mne byl vzorem v zaujetí a odhodlání pro to, co považoval za své poslání a pro které byl ochoten udělat obětavě vše, co bylo v jeho silách. Ve svých 62 letech mne překvapil svým pozváním do arcibiskupského paláce, kde byl promován jako absolvent teologické fakulty PU. Plně využil své kvalifikace pro službu, ke které se odhodlal plně oddat. S neobyčejným odhodláním a obětavostí se rozhodl pro službu trvalého jáhna nejen ve své farnosti, ale zejména ve fakultní nemocnici, kterou vykonával prakticky až do svých posledních dnů, v době, kdy už nejen pro svůj věk, ale zejména vzhledem k své nemoci měl plné právo odpočívat. Své povinnosti skauta plnil stejně pečlivě a obětavě, dal dohromady středisko, ze kterého vzešla řada kněží a které se po další obnově rozrostlo natolik, že bylo rozděleno na dvě, vzájemně spolupracující v duchu, který tam od začátku vnesl. I zde si počínal dobře, s příslovečnou pečlivostí. Nezapomínal ani na odměny a ocenění pro ty, kdo si to zasloužili. Při tom vše dělal jako samozřejmost, bez snahy získat pocty za zásluhy či vyšší posty – chtěl sloužit a sloužil. Pro své náročné povinnosti se často nemohl zúčastňovat akcí Svojsíkova oddílu, jehož byl dlouholetým členem, ale všichni si plně uvědomovali hodnotu toho, koho v něm měli. Zaslouží si, aby nebyl zapomenut a aby byl zařazen do čestného skautského Slavína. Určitě tam přes svou skromnost, nebo právě i pro ni, patří. Každý život musí skončit, skončil i ten jeho. Buďme pokorně vděčni za to, co udělal pro pacienty, skauty a mnohé další. Ale nejen za to, co udělal, zejména také za to, jak to udělal – za jeho vlídnost, ochotu, skromnost, obětavost i schopnost porozumění, vlastnosti, které z něho vyzařovaly. Karlův odchod je velkou ztrátou jak pro rodinu, farnost, skauty, přátele a všechny, kdo ho měli rádi. Zůstal po něm ale velký kus práce a díla, vykonaný nezištně, se samozřejmostí a láskou. S pokorou to přijměme a buďme za to vděčni. Karel – Velký pes - patří ke skautským velikánům a vzorům, ne tím, jak vysoko byl v organizačním „pavouku“, ale tím, jaký byl. Vždyť nejlepším skautem je ten, kdo nejlépe žije skautským životem. Věřím, že to platí právě pro něho. Libor Kvapil - Sir 11 XXIII. vzdělávací seminář skautů brněnské diecéze sobota 9. března 2013 v Brně, Petrov 2 (za katedrálou) Program: 8.30 mše svatá v katedrále 9.15 zahájení, organizační informace 9.30 - 10.30 Mgr. Petr Hájek – Balú Návrat symbolů 10.35 – 12.00 PhDr. Vladimír Smékal, CSc.,emeritní profesor psychologie FSS MU Brno Vedení k seberozvoji a kultuře osobnosti 12.00 - 12.30 prostor pro oběd z vlastních zásob, setkání a diskuze účastníků, setkání kruhu ELŠ, informace o ELŠ, JeVlk… 12.30 – 13.45 PhDr. Petr Beránek – Vlk, historik Ústavu světových dějin FF UK Praha, instruktor ELŠ Únor 48 pohledem britských a amerických žurnalistů 13.50 – 14.50 P. Mgr. Vladimír Záleský – Šagi, farář ve Žďáru nad Sázavou Traktory pro vesnici Mpanga v Tanzánii – svědectví o jedné netradiční aktivitě 14.50 závěr semináře s požehnáním na cestu Účastnický poplatek: 30,-Kč Po celou dobu semináře budou zdarma k dispozici nápoje (káva, čaj, limo). Na seminář zve diecézní duchovní rádce: Pavel Opatřil tel. 731 402 624 [email protected] Web skautů brněnské diecéze: http://diecezni.skauting.cz/ ____________________________________________________________ Při sbírkové preventivní akci Český den proti rakovině ve středu 16. května 2012 získali dobrovolníci organizace Junák prodejem kytiček částku: 350.777,- Kč. Vybrané prostředky budou využity na dlouhodobé programy Ligy proti rakovině Praha – nádorovou prevenci, zlepšení kvality života onkologicky nemocných, podporu výzkumu a přístrojové vybavenosti onkologických pracovišť. Květinový den roku 2013 se koná 15. května s tématem „Prevence rakoviny tlustého střeva“. ____________________________________________________________________________ NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1, vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected], tel.: 723 963 939) * * Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. * * Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. * 12
Podobné dokumenty
SEDMÝ SMYSL Ostrov zasvěcení
„Já asi vím, co to je,“ zašeptal. „Nejde to sundat. Co s tím, sakra, mám dělat? Já to nechci. Bachařka mě zabije. Řekni, co to je, tak mi přece poraď.“ „Nepanikař, Hanko,“ snažil se ji uklidnit Raf...
VíceUniverzita Karlova v Praze
Schwarze, který přislíbil vzít Josefa po prvním roce studií do studentského konviktu při pražském bohosloveckém semináři. Na piaristickém gymnasiu se mu od počátku nelíbilo, někteří se k němu chova...
Vícelistopad 2008 - Čechoaustralan
prezidentským kandidátům. S tím nelze než souhlasit. A zamýšlet se nad otázkou, jak je možné, že tento velký národ přichází s tak omezenými možnostmi výběru do čela nejen státu ale jistě i mezináro...
VíceDuben - Skaut.cz
stručně zmínit. Nemysli si ale, že tento rozpor vznikl proto, že by A. B. Svojsík měl s přijetím prvního principu osobní problém. Vždyť vyrůstal ve věřící rodině, jeho bratr Alois byl katolickým k...
Více