docMI 3-2011 - Středoevropské centrum misijních studií os
download 
Stížnost Transkript
MI 3-2011 - Středoevropské centrum misijních studií os
Misiologické info Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 3/2011 červenec / júl P. Parushev: Svedectvo, bohoslužba, prítomnost P. Černý: Misie církve dnes Rozhovor s A. Godfrejow-Tarnogorskou M. Vymětal: Aspekty pouličních bohoslužebných shromáždění Obsah čísla: Povzbuzení ke statečnému vyznání str. 4 Luděk Korpa Svedectvo, bohoslužba a prítomnosť: O integrite misie v súčasnej Európe str. 6 Parush Parushev Reakcia na článok P. Parusheva „Svedectvo, bohoslužba a prítomnosť: str. 14 O integrite misie v súčasnej Európe“ Pavol Bargár Misie církve dnes: misiologický příspěvek k praxi evangelia v sekulárním Česku str. 17 Pavel Černý Rozhovor s Agnieszkou Godfrejów-Tarnogórskou z polské luterské církve str. 23 Recenze str. 25 Neprávní aspekty pouličních bohoslužebných shromáždění v Novém Bydžově 12. 3. 2011 a v Krupce 9. 4. 2011 str. 28 Mikuláš Vymětal Misiologické info 3/2011 červenec / júl 2 Milí přátelé! Držíte v rukou nové číslo česko-slovenského ekumenického časopisu pro misiologii, Misiologické info. Od vydání posledního čísla (duben 2011) se na světové i domácí misiologické scéně opět odehrálo více zajímavých a významných událostí. Jedním z cílů MI, a vlastně i SCMS jako takového, je držet krok s nejnovějším vývojem v oblasti misiologie a reflektovat ho. Žánr redakčního úvodníku pochopitelně nedává prostor pro podrobnější a hlubší výčet tyhle událostí. Na tomto místě proto zmíníme jenom některé z těch nejdůležitějších. Lausannské hnutí vydalo druhou část dokumentu Závazek z Kapského Města – výzvu ke konání (analýzu první části dokumentu jsme vám přinesli v MI 1/2011). Tento dokument je nepochybně jedním z nejvýznamnějších misijních vyhlášení posledního desetiletí, a to nejenom pro křesťany z evangelikální tradice. Na stránkách MI se mu – především zmiňované druhé části – proto v budoucnosti ještě plánujeme věnovat. Hodně se toho událo i u nás doma. Například na Slovensku se o víkendu 15.-17.7.2011 v Liptovském Mikuláši konaly Misijní dny Východního distriktu Evangelické církve a.v.. Bohužel, do termínu uzávěrky tohoto čísla MI se nám nepodařilo připravit zprávu/reflexi této události, no každopádně ji plánujeme přinést v čísle příštím. V České republice, přímo v Praze, se také konala misiologicky relevantní akce. Šlo o symposium „Praxe evangelia v sekulárním Česku: publice docere, aneb teolog(ie) před veřejností“, organizované ve dnech 27.-28.5.2011 na ETF UK při příležitosti životního jubilea Prof. ThDr. Pavla Filipiho. Na symposiu se svým příspěvkem kromě jiných vystoupil i Pavel Černý, popřední český misiolog, kazatel Církve bratrské a stálý spolupracovník SCMS, který se věnoval tématu misie církve v dnešní době. Jsme nesmírně rádi, že vám text jeho přednášky můžeme přinést. Zhodnocení symposia jako celku z misiologické perspektivy najdete v samostatném článku na webové stránce SCMS v nové sekci „Zdroje“ (www.missioncentre.eu/cs/zdroje; existuje taktéž anglická jazyková verze, dostupná na odkaze www.missioncentre.eu/en/resources). Tímto zároveň zmiňovanou sekci doporučujeme vaší pozornosti s nadějí, že články a materiály v ní obsažené vám budou k užitku ve vaší práci. Všechny výše uvedené akce nebo dokumenty mají společný (přinejmenším) jeden rys – usilují o pochopení a vystižení toho, co by mělo být autentickým křesťanským svědectvím pro dnešní dobu. Tohle téma ve svém kázání homileticky zpracovává i Luděk Korpa, předseda SCMS a farář ČCE. Na něho volně navazuje článek Parushe Parusheva, prorektora a akademického děkana Mezinárodního baptistického teologického semináře (IBTS) v Praze, který misiologicky interpretuje úkoly křesťanů v dnešní Evropě. Parushevův příspěvek byl přednesen v rámci studijního dne SCMS 24.5.2011 v Praze. O diskusi s ním a reakci na některé z jeho nejpodnětnějších myšlenek se snaží článek Pavla Bargára, badatele SCMS. Jsme nesmírně rádi, že v tomto čísle MI vám můžeme nabídnout interview s polskou luterskou teoložkou, katechetkou a pracovnicí Diakonie Agnieszkou Godfrejów-Tarnogórskou. Rozhovor chce být pilotním dílem nové rubriky MI, ve které bychom vám chtěli představovat různé (nejenom) středoevropské církve nebo jejich zajímavé členy. Rovněž nás těší, že toto číslo MI přináší hned několik recenzí misiologické literatury Misiologické info 3/2011 červenec / júl 3 (V. Šoltésová, P. Procházka, P. Bargár), protože znalost nejnovějšího dění z oblasti misijní teologie je zároveň jedním ze způsobů, jak dělat i naši misii relevantní. Doufáme, že tento trend si udržíme i do budoucna, a proto vás všechny taky vyzýváme k aktivnímu přispívání k tvorbě MI – například právě formou recenzí nebo jiných příspěvků. Vaše články též zaručí autorskou rozmanitost časopisu – tedy něco, o co programově usilujeme a co se nám, soudě podle tohoto čísla, doufejme, začíná dařit. K této pestrosti přispívá i článek Mikuláše Vymětala, faráře ČCE, který analyzuje některé aspekty pouličních bohoslužebných shromáždění, konaných v rámci iniciativ proti pochodům DSSS v Krupce a N. Bydžově, čímž tematizuje důležitou otázku křesťanské angažovanosti ve společnosti a politickém životě. Tato, jakožto nedílná část integrálně pochopené misie, by neměla být upozaďována ani v misijních aktivitách českých a slovenských církví. Mimořádně obsáhlá je tentokrát „inzertní“ část časopisu, ve které vaší pozornosti předkládáme soutěž o nejlepší misijní projekt nebo seminář věnovaný úvodu do kontextuální misiologie. Jako tradičně, těšíme se na vaše ohlasy a do tropických i bouřlivých letních dnů vám přejeme hodně zdaru a Božího požehnání. Za redakci, pb Povzbuzení ke statečnému vyznání Luděk Korpa „Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ evangelium podle Matouše 10:26-31 Pozorného čtenáře jistě zaujme, že v uvedeném oddílu evangelia podle Matouše se hned třikrát v několika větách ozve výzva Pána Ježíše Krista: nebojte se. První výzva se vztahuje ke skutečnosti, která není příliš na první přečtení srozumitelná. Jde o obavu, že cosi zůstane zahalené. Teprve následující věty napoví, že ono zahalené je to, co Pán Ježíš Kristus svým učedníkům řekl v soukromí. Učedníci se mají zbavit strachu a hlásat radostnou zprávu, která nemá a nemůže být utajena. A Pán Ježíš chce říci ještě více: jednou přijde čas, kdy všechny skutečnosti budou hovořit pro Boha. I to, co je dosud skryté. A tento čas už začal. Začal vzkříšením Pána Ježíše Krista a vylitím Ducha svatého. A bude to ještě vše zřejmější, až přijde Boží čas v plnosti. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 4 Teď už je zřetelné, co je smyslem Ježíšovy výzvy: nebojte se! Jeho učedníci se nemusejí bát, že by se někomu mohlo podařit umlčet, co je určeno pro všechny. Žádná moc světa neumlčí poselství, které Pán Ježíš vnesl do světa. Je jako oheň a nic jej neuhasí. O to se nemusíme bát. Radostné poselství si najde cestu k lidem. Jen jednoho je třeba: pozorně naslouchat a nedat si evangelium ničím přehlušit. Proto musí být naše ucho blízko u Kristových úst, u jeho Slova, neboť co nám chce vyřídit, je velmi osobní věc. Ale pak to musíme povědět dál, aby i jiní přiložili ucho na Ježíšova ústa, aby uslyšeli od něho, co jim chce osobně povědět. A potom s tím i oni mají jít na střechy a do ulic a povědět to všem. Tak si Pán Ježíš Kristus, jednoduše vyjádřeno, představoval misii. Právě to, co slyšíme osobně a co si prohovoříme v malém kruhu, mají slyšet ostatní. O Ježíšovo poselství a o jeho budoucnost tedy nemusíme mít obavy. Ale Ježíšovi učedníci se mnohdy bojí o sebe. Nejsou to obavy nepodložené. I Pán Ježíš sám přitáhl nenávist lidí, když jim vyřizoval veřejně a po celé zemi Slovo svěřené mu nebeským Otcem. Ale jako on se nebál těch, kdo zabíjejí tělo, tak i my se nemáme bát. Lidé mohou člověku vzít život, ale nemohou jej zbavit toho, co je na nás nezničitelné. Smrt pozemského těla není konec života, neboť Bůh nám dá nové tělo, které bude žít v jeho království. To je obsahem druhé výzvy Pána Ježíše: nebojte se! Jak se ale zbavit strachu z lidí? Nejspolehlivější cesta je bát se Boha, říká Pán Ježíš. To je bázeň, která propůjčí nebojácnost vůči lidem a která žije z Ježíšovy oběti a z jeho vzkříšení, neboť tam se stalo pro všecky časy jasným, že ti, kdo zabíjejí tělo, nemohou odloučit od Boha a od skutečného života. Ne každý Ježíšův učedník se dostane do situace, kdy jde o život. I takové doby jsme u nás zažili v dějinách dávných i nedávných. Doufejme, že se už nevrátí. V závěru se Pán Ježíš dotkne bázně, která je nám tak dobře známá: o přílišné ustaranosti, která vysušuje duši a ochromuje, protože se soustřeďuje pouze na zabezpečení života. Činí člověka nesvobodným. Nebát se znamená také důvěřovat Bohu. A důvěřovat mu smíme proto, že máme v jeho očích cenu. V Božích očích má cenu i nejvšednější tvor, jakým je vrabčák. Býval používán k očistné oběti nejubožejších z lidí – malomocných. Za nejmenší tehdejší minci bylo možno koupit dva vrabce. Když dal někdo dvě mince, dostal jednoho vrabce přídavkem navíc. Jeden tedy neměl žádnou cenu. Ale Pánu Bohu je milý i takový vrabčák, který je v lidských očích bezcenný. I o něm Bůh ví. Tím více ví o člověku, který sice svoji cenu ztratil, zřekl se jí. Bůh však člověku cenu vrátil, když za nás zaplatil nejvyšší oběť – svého Syna. To je nová cena našeho života. Nebyli jsme vykoupeni stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. To je hodnota našeho života. Takovou cenu máme v Božích očích. Proto mu smíme důvěřovat, i kdyby se nám zdálo, že jsme v lidských očích cenu ztratili a naše služba evangeliu nenese ovoce. To zahání všecky obavy a strachy. Pán Ježíš Kristus hovořil ke svým učedníkům a dnes hovoří k nám jako k heroldům svého království. A královští poslové si mají být jisti, že o nich ví Boží láska. Náš čas je v Božích rukou. Bůh nás, ani svou věc, neopustil a neopustí. To je důvod, proč se není třeba bát. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 5 Svedectvo, bohoslužba a prítomnosť: O integrite misie v súčasnej Európe Parush Parushev Integrita misie je integritou kresťanského života, ktorý – ako nám o tom svedčí Písmo – je životom naplneným, premeneným a vedeným Duchom Božím.1 Kresťanský život, kresťanská misia a kresťanské spoločenstvo sú vzájomne neoddeliteľné. Misia nie je len jednou z mnohých možností „cirkevnej prevádzky“. Misia je nevyhnutnosťou! („Mission is a must!“2). Je dedičstvom a materským znamienkom kresťanstva. Ba čo viac, je prostriedkom Božej prozreteľnosti na dosiahnutie vykúpenia sveta. Nejde v prvom rade o to, či cirkev niečím zaujme svet, ale o to, do akej miery je život cirkvi pevne zakotveným hlásaním dobrej zvesti o kráľovstve Božom, ktoré bolo predpovedané Izaiášom a prorokmi a inaugurované životom a službou Ježiša Krista. Podľa môjho názoru je stredobodom súčasnej misiologickej debaty úzke spojenie medzi ekleziológiou a misijnými praktikami definovanými pomocou rozličných teológií kultúry. Vo svojom príspevku sa budem zamýšľať nad integritou misie vo svetle evanjelia a nad tým, ako môžu kresťania vydávať svedectvo o Duchu. K tejto téme pristúpim z kontextu súčasnej Európy. Kontextu sa budem venovať najskôr; následne sa chcem pýtať, čo definuje integritu kresťanskej misie v súčasnej Európe. Nakoniec si položím otázku v akom zmysle a akým spôsobom vydáva autentická misia svedectvo o Duchu. Európsky kontext: náčrt Široko poňatý kontext kresťanskej misie v Európe je možné definovať v troch odlišných kultúrnych zoskupeniach: 1.) bohaté a konzumné (post-kresťanské) kultúry, 2.) postkomunistické kultúry, a 3.) kultúry s dominantnou moslimskou väčšinou (islamské). Všetky tieto zoskupenia zažívajú nezvyčajné epistemologické a morálne krízy svojho druhu. Ak chcú tieto krízy riešiť, prechádzajú významnými epistemickými, metafyzickými a lingvistickými zmenami paradigmy tradičných foriem života. Štátne orgány, osvietenské morálne a súdne normy a ideologické koncepčné systémy myslenia sa stávajú spornými alebo sú rovno čoraz častejšie nahradzované spoľahnutím sa na morálne štandardy miestnej komunity. Všetky tieto zoskupenia prežívajú tlak globalizácie, 1/ Základ tohto článku tvorí rozsiahlejšia štúdia, ktorá pôvodne vyšla v angličtine v časopise Mission Studies. Pozri: Parush R. Parushev, “Witness, Worship and Presence: On the Integrity of Mission in Contemporary Europe”, Mission Studies 24,2 (2007), 305-332. Súčasná podoba predstavuje slovenský preklad skrátenej verzie, ktorá odznela na stretnutí spolupracovníkov SCMS 24.5.2011 v Prahe. Preklad: Pavol Bargár. 2/ Túto frázu prvýkrát použil misiológ P. Rogier van Rossum vo svojom článku “Mission is a Must (“Missie moet”)”, ktorý vyšiel v roku 1978 v časopise Kosmos en Oekumene. Pozri: “‘Mission is a Must’. A missiological profile of Rogier van Rossum,” in Frans Wijsen and Peter Nissen (eds.), ‘Mission is a Must:’ Intercultural Theology and The Mission of the Church. Amsterdam-New York: Rodopi 2002, 3. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 6 konkrétne v zmysle angloamerickej politickej perspektívy, a záplavu anglofónnej pop-kultúry a návštevníkov. Všetky z nich preukazujú určitý stupeň nostalgie či tendencií zachovať si niečo z tradičných, konzervatívnych foriem života (obzvlášť to platí o oblastiach, ktoré nanovo získali nezávislosť po páde komunistického režimu). Moja kolegyňa Dr. Ivana Noble ponúka výstižný opis súčasných socio-politických zmien v Európe. Vníma ich ako „poznačené kritikou voči zneužívaniu výdobytkov vedy a techniky, voči koloniálnych a totalitným režimom a ich násilným ideológiám a voči postojom a praktikám nacionálneho, rasového, sociálneho či náboženského exkluzivizmu. Odrážajú všeobecnú mienku, že moderné ideály všeobecného pokroku, racionality a autonómie boli opustené ako neschopné dôjsť svojho naplnenia, takže teraz nám zostala pluralita čiastkových riešení“.3 Aj keď vyššie zmieňované kultúrne zoskupenia majú spoločné jednotlivé črty týchto socio-kultúrnych zmien v Európe, každé z nich oplýva vlastnou dynamikou. Pre konzumné kultúry je charakteristické, že proces kultúrnej fragmentácie má paralelu v ustupujúcom význame národného štátu a, naopak, vzrastajúcej úlohe kvázi-federálnych nástrojov verejnej politiky a zabezpečenia (napr. EÚ). Relatívnu ekonomickú stabilitu, starnutie obyvateľstva a pomalú zmenu zvykov a tradícií dopĺňa nevyhnutný a čoraz vyšší príliv imigrantov, čo vedie k vzostupu xenofóbie. Postkomunistická fáza, predovšetkým v roztrieštených mnohonárodnostných konglomerátoch bývalého Sovietskeho zväzu a Juhoslávie, je charakterizovaná vážnou krízou identity vedúcou k vzostupu agresívneho nacionalizmu a koordinovanými snahami zo strany vlád a náboženských inštitúcií zneužívať tradičné náboženské presvedčenia ako náhradu nacionalistických ideológií. V dôsledku toho je oslobodenie sa od útlaku niektorých dominantných etnických a kultúrnych síl a formovanie menších národných štátov sprevádzané prepuknutím početných lokálnych konfliktov usilujúcich o prerozdelenie moci a územia. Potreba ekonomických zmien a nestabilita novozvolených vlád otvárajú priestor pre korupciu a mafiánske štruktúry vo verejnej sfére a významné posuny v socio-ekonomickom usporiadaní spoločnosti (napr. novozbohatlíci vs. chudoba, kolaps systémov sociálneho zabezpečenia, atď.). V mnohých oblastiach východnej Európy je možné nájsť dôkazy rapídneho ekonomického úpadku a dynamických zmien v spôsobe života. Islamské kultúry napriek bežne rozšírenému názoru nie sú exotickým doplnkom európskeho života. Je možné presvedčivo dokázať, že islam už od svojho počiatku bol silou formujúcou európsku identitu, hoci často ako via negativa. Po rozpade bývalého Sovietskeho zväzu a Juhoslávie sa v strednej Ázii a na Balkáne vytvorili kultúrne zoskupenia s dominantnou moslimskou populáciou. Vo väčšine, ak nie vo všetkých, oblastiach tohto kultúrneho zoskupenia je islamský fundamentalizmus charakterizovaný izolacionistickými a odštiepeneckými tendenciami. V súlade so zvyšujúcim sa významom tradicionalizmu sa tu objavujú neustále pokusy otočiť morálny život spoločnosti k tradičným morálnym hodnotovým systémom (návrat k predpisom islamského práva, šírenie islamského náboženského vzdelávania a identity, atď.) vo vedomom protiklade k židovsko3/ Pozri Ivana Noble (Dolejšová), Accounts of Hope: A Problem of Method in Postmodern Apologia. Bern: Peter Lang 2001, 298. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 7 kresťanským či osvietenským humanistickým morálnym normám a politickým nástrojom. Socioekonomické zmeny nie sú ani tak rýchle, ako sú násilné a brutálne. Po stručnej charakteristike troch dominantných typov európskych kultúrnych zoskupení4 sa teraz obrátim k druhej otázke, ktorú som si vytýčil: Čo definuje integritu kresťanskej misie v zložitom kontexte súčasnej Európy? Čo je na misii kresťanské? Vzbudzuje to až údiv, že oddaní nasledovníci cesty Mesiáša Ježiša sa aj po 2000 rokoch pokúšajú v každej generácii stále nanovo uchopiť víziu svojho Majstra. Na tomto mieste mi nepôjde o zmapovanie tohto hľadania.5 Mojím cieľom bude skôr načrtnúť jednu možnú cestu v naviazaní na tých, ktorí sa týmto teologickým chodníkom uberali predo mnou volajúc po radikálnom nasledovaní Krista. Kresťanstvo nie je len víziou, ale aj realitou. Je víziou získanou vierou a uskutočňovanou životom a svedectvom tých, pre ktorých je vzácnou. Ide o víziu Božieho kráľovstva a Božej vlády v Kristovi. Hebrejskí proroci Božieho ľudu a obzvlášť Izaiáš vykreslili typické črty tohto Kráľovstva. Je to vízia a zážitok svetla a slobody v Božej prítomnosti, pod Božou vládou; je to uistenie o spásnej sile a novosti prichádzajúcej v Kristovi a volajúcej po pokoji a spravodlivosti, po láske, starostlivosti a prijatí blížneho, stvoreného na obraz Kráľa tohto Kráľovstva, ako aj celého Božieho stvorenia. Kresťanstvo je žitou skutočnosťou. Samo osebe predstavuje význačnú kultúru a jeho podstatu najlepšie vystihujú vyššie uvedené biblické metafory. Realita Kráľovstva je predstavená a stvárnená v živote Ježiša Krista a je dôrazne prikazovaná Jeho učeníkom. Kristovu víziu a radikálnu politiku Kráľovstva najlepšie vystihujú matúšovské a lukášovské záznamy učiteľových verejných rečí – kázne. Pre radikálnych nasledovníkov Krista tieto nepredstavujú filozofický hermeneutický kruh nekonečných interpretácií hľadajúcich zmysel. Poskytujú dvojohniskovú lineárnu perspektívu od kríža k eschatonu, perspektivistickú víziu toho, čo bolo a čo má byť. Jedno ohnisko sa nachádza v biblickom príbehu ukrižovaného a vzkrieseného Krista. Spoločenstvo sa teraz pozerá späť a ako v zrkadle nachádza samé seba v biblickom naratíve, čím porovnáva život dnešnej komunity s životom prvotného spoločenstva. Avšak spoločenstvo sa tiež pozerá dopredu do eschatologickej budúcnosti v ústrety eschatologickému naplneniu či potvrdeniu svojho súčasného morálneho života a túžob. To je práve druhé ohnisko, ktoré formuje túto hermeneutickú trajektóriu. Ide o hermeneutickú perspektívu, ktorá má svojho overovateľa zvaného parúzia alebo večné Božie kráľovstvo prichádzajúce v Kristovi. Je „zdieľaným vedomím súčasného kresťanského spoločenstva ako prvotného spoločenstva a zároveň ako eschatologického spoločenstva. Skrátka, dnešná cirkev je súčasne prvotnou cirkvou, ako i cirkvou súdneho dňa“.6 4/ Stredoeurópske a pobaltské štáty majú zmiešané rysy prvých dvoch typov, zatiaľ čo islamské kultúry strednej Ázie vykazujú znaky nielen postkomunistickej, ale aj islamskej zmeny paradigmy. 5/ O zmapovanie kresťanskej rozmanitosti v Európe som sa pokúsil v samostatnej štúdii. Pozri Parush R Parushev, Christianity in Europe: The way we are now with a response by Vija Herefoss. In The Crowther Centre Monographs Series, Volume 9 (May 2009). Oxford: Church Missionary Society, 2009. 6/ James W. McClendon Jr., Systematic Theology. Vol. I: Ethics. Nashville, TN: Abingdon 2002, 30. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 8 Táto vízia preto slúži ako hermeneutický kľúč k cirkvi i k Biblii. Je to interpretačná stratégia slúžiaca k výkladu Biblie a k jej uskutočňovaniu v cirkvi. Takáto stratégia poskytuje stabilný význam biblického príbehu a prezentuje spoločenstvo veriacich ako únikovú cestu pred relativizmom značnej časti dnešnej filozofickej hermeneutiky. Napätie života medzi týmito dvomi skutočnosťami – čiastočne v dnešnej realite Božieho kráľovstva a čiastočne v očakávaní jeho prichádzajúcej plnosti – je znakom pravého života v Kristovom Duchu. Radikálna vizionárska existencia je denne konfrontovaná s odlišnou a značne nepriateľskou realitou „sveta“. Správne pochopená misia je teda svedectvom tejto vízii a realite Kráľovstva vo svete bez nádeje; je umožňovaná Duchom Svätým a podporovaná Božím slovom. To nás privádza k otázke: Kde misia začína? Táto vízia je formovaná a rozvíjaná Duchom Božím v skutkoch bohoslužby. No následne je rozšírená a uskutočňovaná v zložitých a neprehľadných skutočnostiach života. Ako sa má prítomnosť Božieho svetla v bohoslužbe a v živote veriaceho spoločenstva šíriť a prekračovať svoje vlastné hranice? To je práve úloha misie. Jeden z možných spôsobov uvažovania nad misijnou úlohou je vnímať misiu ako oslobodenie. Kristus ako Osloboditeľ je výstižnou metaforou Jeho vykupujúcej moci, ktorá siaha až k apoštolovi Pavlovi a k skúsenostiam ranej cirkvi. Kristus prináša oslobodenie – ale aké oslobodenie? Nesprávne pochopené „oslobodenie“ bolo hybnou silou stojacou za politikou križiackych výprav a kolonizácie, ktorou sa kresťanský svet usiloval oslobodiť pohanov od ich hriechu. O prehodnotenie stratégií oslobodenia sa usiluje teológia oslobodenia. Je prekvapujúce, že v pôvodných biblických jazykoch sa sotva nachádzajú priame zmienky o „misii“ (čo však neznamená, že by chýbal koncept ako taký). To môže byť jedným z dôvodov, prečo biblisti a akademickí teológovia venujú málo pozornosti intra-kultúrnym a medzi-kultúrnym misiologickým dôrazom v zvesti o Kráľovstve. Namiesto toho biblický naratív často hovorí o povolaní a prikázaní ísť. No nejde tu o povolanie človeka k jeho vlastnej misii. Biblickými hrdinami sú mužovia a ženy viery, ktorým Boh prikázal vykonať určité úlohy. Nie je to naša misia, ale v prvom rade Božia misia, na ktorej sme spolumisionármi Božími pri šírení dobrej zvesti o Kráľovstve. Biblickým koreňom kresťanskej misie je dobre známe Veľké poverenie z Matúšovho evanjelia 28,16-20. Možno do tohto textu vnášam až príliš veľa, no vnímam ho nasledovne: Misijná cirkev je v prvom rade bohoslužobným spoločenstvom uznávajúcim božskú autoritu Ježiša Krista. Je to dynamické a aktívne angažované spoločenstvo. Neexistuje kvôli sebe samému. Zmyslom aktívnej angažovanosti je hlásať dobrú zvesť a činiť učeníkov prostredníctvom ich zasvätenia do mystérií Trojice, ktoré sa uskutočňujú v zhromaždenom a bohoslužbu konajúcom spoločenstve. Mierou skutočného učeníctva je inkarnačné dodržiavanie kresťanského spôsobu života. Nejde len o intelektuálne osvojenie si akéhosi alternatívneho (kontra-kultúrneho) učenia. Pravé kresťanské učeníctvo je zasvätením do určitej formy života v poslušnosti voči Bohu, najplnšie zjavenej v živote Ježiša Krista, a jej ochotné prijatie. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 9 Ako nevyhnutnú vnímam určitú postupnosť vo vývoji akejkoľvek cirkevnej misie. Keď uvažujem nad misiou, uvažujem nad integritou, svedectvom, prítomnosťou a transformáciou v súlade s Mt 28,16-20. Začína s disciplínou, s integritou7 kresťanského charakteru. Pri takomto pochopení prvým misijným poľom nie sú „oni“, ale „my“. Misia je neoddeliteľná od svedectva o žitej realite Božieho kráľovstva a o novom stvorení v Kristovi. Dostáva svoje vyjadrenie v svedectve jednotlivca i spoločenstva, v „uskutočňovaní“ toho, čomu jednotlivec alebo spoločenstvo verí. Misia je o autentickom svedectve života – prítomnosť kresťanského pútnika a pútnického spoločenstva uprostred kultúrnej beznádeje. Misia je transparentným svedectvom o prítomnosti skutočnosti Kráľovstva určeným prihliadajúcemu svetu, „národom“8. Bevans a Schroeder považujú svedectvo za „výborný príklad misie ako prorockého dialógu“.9 A nakoniec, misia je aktívnou službou v transformácii a vykúpení skutočnosti sveta prostredníctvom prorockej, apoštolskej a pastorálnej práce veriaceho spoločenstva. Misia je holistická a dynamická. Je zakorenená v najvlastnejších praktikách života daného spoločenstva. Misia je oslobodzujúca vtedy, ak je inkarnačná. Prítomnosť ako svedectvo: vyhliadka Akým spôsobom sa cirkev ako kultúra, definovaná spoločnými cnosťami kresťanského charakteru a praktikami tvorby a šírenia týchto cností, stáva skutočne známou pre svoj kultúrny kontext? Inými slovami, aká je teológia kresťanského svedectva? Počas zlatého veku ruskej pravoslávnej medzikultúrnej misie v druhej polovici 19. storočia vyslovil Nikolaj Ilminskij, rektor Ruskej pravoslávnej teologickej akadémie v Kazani (ktorá otvorila svoje centrum pre vzdelávanie misionárov už v roku 1854!) a kazateľ medzi Tatármi, tento hlboký misiologický postreh: „Veríme, že slovo evanjelia nášho Spasiteľa Ježiša Krista spôsobí kresťanské oživenie Tatárov tým, že sa vtelilo (inkarnovalo) do živého jazyka tohto kmeňa, a tak sa do najväčšej možnej miery stalo účastným na ich najhlbších myšlienkach a náboženskom povedomí“.10 Aplikovaná teológia a Kontextuálna misiológia predstavujú dva z našich hlavných študijných programov v oblasti praktickej teológie v IBTS. S mojimi kolegami vedieme neustálu diskusiu týkajúcu sa otázky, čo tvorí pravé veriace spoločenstvo. Kde má spočívať dôraz? Má to byť bohoslužba a učeníctvo (vnútorný aspekt misie) alebo je to evanjelizácia a aktívna služba (vonkajšie prejavy misie)? V zmysle predchádzajúcej diskusie je možné povedať, že holistické cirkevné pochopenie 7/ Anglický výraz integrity má viac významových rovín, a preto je pomerne ťažké ho preložiť do slovenského jazyka jedným slovom. Spomeňme aspoň dve najvýznamnejšie významové roviny, ktoré treba mať neustále na pamäti: 1. morálna zásadovosť, charakternosť; 2. celistvosť, neporušenosť. Pozn. prekl. 8/ John Howard Yoder, For the Nations: Essays Public and Evangelical. Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1997. Viac o tematike príkazu uskutočňovať cnosti kresťanského Kráľovstva v realite každodenného života pozri v Glen H. Stassen and David P. Gushee, Kingdom Ethics: Following Jesus in Contemporary Context. Downers Grove, InterVarsity Press, 2003. 9/ Steven B. Bevans – Roger P. Schroeder, Constants in Context: A Theology of Mission for Today. Maryknoll, NY: Orbis 2008, 356. 10/ Citované podľa: Georges Florovsky, “Russian Missions, a Historical Sketch”, in: G. Florovsky, Aspects of Church History. Belmont, MA: Nordland 1987, 154. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 10 udrží oba póly v rovnováhe. Nie je snáď čas na to, aby sme sa vzdali osvietenského rozdelenia na atomicky sebestačné a úzko špecifikované disciplíny a usilovali sa o holistický, integrálny obraz cirkevného života? Integrita učeníkovho charakteru tvorí základ autentického svedectva a autentické svedectvo vyžaduje oddané učeníctvo. Je naša doterajšia diskusia realistickým modelom toho, ako reagovať na súčasné výzvy kresťanskej misie? Bude tento model fungovať len na západe, alebo je tiež relevantný pre kultúry značne odlišné od kultúrne pokresťančených európskych a amerických kontextov? Alebo ide snáď dokonca len o túžobne žiadaný teologický konštrukt? Aby som podložil svoje tvrdenie o praktickosti autentického kresťanského svedectva, rád by som sa podelil o dva krátke príbehy zásadovej a neporušenej kresťanskej prítomnosti. Nedávno som sa stretol s mladým mužom, ktorý sa zaujímal o štúdium na IBTS. Napriek jeho očividnej inteligencii a schopnostiam ma ešte viac zaujalo jeho autentické pochopenie kresťanského povolania. Od priateľov z jeho rodnej krajiny som sa dozvedel, že je synom jedného z najvplyvnejších politikov v onej krajine. On, ako aj jeho manželka boli sľubnými hercami a nominálnymi katolíkmi; spolu so svojimi tromi deťmi tvorili šťastnú rodinu. Žili v bohémskej komunite v hlavnom meste. Po dramatickej skúsenosti obrátenia nasledovali svoje pochopenie výzvy k účasti na Kristovej misii a presťahovali sa, aby vydávali svedectvo o svojej čerstvo získanej viere v jednej z najdrsnejších oblastí danej krajiny, kde sa náboženstvo spája s nacionalizmom, a to jednoducho prostredníctvom svojej prítomnosti a života podľa svojho presvedčenia. Stali sa srdcom malej komunity, ktorá sa postupne rozrástla a čoskoro možno vytvorí i samostatnú cirkevnú jednotku v danej oblasti. Tento mladý muž sa nerozhodol pre ďalšie teologické vzdelanie preto, aby sa presadil v akademických kruhoch, ani aby mohol pracovať ako farár. Pociťuje potrebu hlbšieho vzdelania, aby tak mohol vydávať adekvátnejšie svedectvo v intelektuálne kultivovanej sekularizovanej kultúre svojho mesta. Jeden z našich študentov ma nedávno oboznámil s prípadom, ktorý sa odohral v jeho rodnej vlasti, Albánsku. Začiatkom 90-tych rokov pocítil mladý kresťanský pár z Rumunska povolanie pre misiu v Albánsku. Napriek tomu, že títo mladí kresťania boli do značnej miery závislí na vlastných prostriedkoch, prišli a usadili sa v malej moslimskej dedinke v horách. Naučili sa po albánsky a rozhodli sa naplno ponoriť do spôsobu života albánskych dedinčanov, živiac sa ako poľnohospodári. Svoju vieru dedinčanom nijako nevnucovali. Žili svoju každodennú existenciu v ich blízkosti a jednoducho boli sami sebou – oddanými kresťanmi. Miestni si na nich tak zvykli, že ich začali považovať za vlastných. V polovici 90-tych rokov prišla do dediny skupina fundamentalistických moslimských misionárov a výmenou za značnú finančnú podporu určenú dedine tlačila na dedinčanov, aby sa zbavili kresťanských bezvercov. Stal sa však pravý opak: dedina jednomyseľne prinútila islamských fundamentalistov, aby opustila ich domovy! Títo kresťanskí misionári sa vďaka svojej skutočnej prítomnosti s ľuďmi a pre ľudí stali milovanými a chránenými. Čo nás tieto príklady učia? Po prvé, autentickosti kresťanského života. Po druhé, táto autentickosť sa stáva viditeľnou a zmysluplnou pre daný kultúrny kontext. Takže to, akým spôsobom sa zachová akosť a akým spôsobom sa stane dostupnou pre tých, ktorí sa bezprostredne nezúčastňujú života cirkvi, je kľúčovou výzvou. Zdá sa, že neexistuje žiadny iný spôsob, ako dať kresťanskú Misiologické info 3/2011 červenec / júl 11 kultúru do súvislosti s jej kultúrnym kontextom, než byť v tom kontexte prítomný – inými slovami, „činiť štruktúru evanjelia viditeľnou“11. Je jasné, že na to, aby cirkev bola sociálne angažovaná, musí byť v danej kultúre aj skutočne prítomná. Taká prítomnosť cirkvi nevyhnutne znamená spôsob života, ktorý nie je v súlade so všetkými aspektmi onej kultúry, no predsa s ňou má dosť styčných bodov pre vzájomnú komunikáciu. To je oná „slanosť“ cirkevného života. Na druhej strane, takáto prítomnosť vyžaduje transparentnosť znemožňujúcu utajenie a sektárstvo. Praktikovanie prítomnosti vytvára cnosť, ktorá definuje pozitívny prístup k okolitej kultúre. A predsa, prítomnosť je len minimalistickou sociálnou angažovanosťou cirkvi a ako minimum je redukcionistická. V tejto súvislosti si spomínam na jeden kostol v Amsterdame, krásne situovaný na okrúhlom námestí a obkolesený červeno vysvietenými nevestincami. Zvon kostola zvolával na večernú omšu, no napriek tomu vstupovalo len veľmi málo okoloidúcich, zatiaľ čo dievčatá aktívne ponúkali svoje služby potenciálnym zákazníkom. Zdá sa, že tieto dva svety nemali vôbec nič spoločného – ak niektorí z návštevníkov bohoslužieb neboli zároveň aj klientmi. Na myseľ mi prichádza aj iný príbeh z tej istej doby a z toho istého miesta. Pri prechádzke ulicou v turisticky atraktívnej časti mesta som si všimol dvojposchodovú, pomerne ošumelú budovu. Vzhľad oboch poschodí vzájomne ostro kontrastoval. Druhé poschodie ožarovalo blýskavé mnohofarebné osvetlenie. Nachádzali sa na ňom apartmány viacerých prostitútok. Prvé poschodie bolo tmavé a opustené. Pri pozornejšom pohľade si však človek mohol všimnúť nápis, ktorý hovoril, že budovu prevádzkuje katolícky kláštor ako vývarovňu pre sirotinec. Videl som zoradený zástup mládeže, ktorý nasledoval jednu z mníšok do budovy, kde sa podávalo tradičné večerné jedlo, a ani v najmenšom si nevšímal urputnú snahu dievčat z vrchného poschodia odhaľujúcich každý kúsok svojho tela v až zúfalej snahe upútať pozornosť okoloidúcich. Životy tých dievčat a život danej náboženskej inštitúcie sa uberali oddelenými cestami bez vzájomného prelínania. Koľko misie je v živote cirkvi, ak je na určitom mieste len prítomná? Prirodzené šírenie prítomnosti je preto pastorálnu angažovanosťou v praktických veciach s niektorými (no nie všetkými) aspektmi kultúry. Sociálna pomoc nie je sama osebe cieľom; je prirodzeným svedectvom o hodnote Kráľovstva pre dnešný svet. Primeraná angažovanosť cirkvi pri riešení akútnych sociálnych problémov – a nachádzanie možných riešení – je možno najadekvátnejším spôsobom, akým cirkev môže konať misiu. Pre menšinové spoločenstvá sa to môže javiť ako príliš ambiciózny projekt, no tu prichádza k slovu ekumenické rozšírenie celosvetového kresťanského spoločenstva. Nepatrné veriace spoločenstvo snáď nemá dostatok nevyhnutných prostriedkov na to, aby sa pokúsilo o riešenie veľkých sociálnych problémov, no vždy sa môže stať dôveryhodným kanálom alebo spojovníkom medzi darcami, ktorí sú ochotní podeliť sa o svoje zdroje, a tými, ktorí ich najviac potrebujú, obchádzajúc tak skorumpované sekulárne byrokratické štruktúry. Takýmto spôsobom sa cirkev môže o svoje „svetlo“ deliť s kultúrou. Zhodnotenie sociálnej pomoci by podľa môjho názoru malo zahŕňať opatrenia, ktoré by zabránili tomu, aby sa takáto pomoc stala niečím podmienená. Sociálna pomoc je presne týmto: pomo11/ Thorwald Lorenzen, “Mission and Discipleship,” in Tony Cuppit (ed.), Baptist Faith & Witness, Book 2, Valley Forge: BWA,1999, 49. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 12 cou, a nie konštantínovským pokusom o nútenú evanjelizáciu či kontrolu nad núdznymi potenciálnymi cirkevníkmi. Bohužiaľ, cirkvi často bývajú veľmi náchylné voči takýmto pokušeniam. A predsa, byť svedkom so sebou prináša i prirodzenú evanjelizačnú stránku sociálnej pomoci, ktorá nás privádza k tretiemu typu praktík sociálnej angažovanosti – k spoločenstvu. Hodnota dlhotrvajúceho spoločenstva vyjadruje pravú podstatu kresťanskej starostlivosti o Bohom stvorený svet a nevyhnutne vedie k adekvátnemu svedectvu v podobe misijnej angažovanosti so svetom. Takto „svet“ uvidí skutky cirkvi a bude oslavovať Otca v nebesiach (Mt 5,16). Tieto tri vzájomne prepojené (a kontextuálne vyvážené) praktiky – prítomnosť, služba/pomoc a spoločenstvo – definujú holistickú sociálnu angažovanosť.12 Ak sa cirkev vyhýba sociálnej angažovanosti, pretože si cení svätosť viac než zľutovanie, misia tejto cirkvi je na najlepšej ceste k legalizmu a formalizmu. Ale ak misia začína zvnútra, ak sa cirkev pokúša žiť sociálnu politiku „iného“ kráľovstva z Kázne na vrchu v prvom rade v konaní veriaceho spoločenstva, potom aj malé projekty, ktoré sa pre spoločnosť pokúša konať, budú mať hlboký dopad. Také spoločenstvo bude príkladom toho, ako vyzerá Božie kráľovstvo; bude takpovediac živým podobenstvom, a preto nielen svedectvom o Kráľovstve, ale aj katalyzátorom zmien v spoločnosti. Keďže sociálna angažovanosť cirkvi bude musieť začať zvnútra, znamená to tiež, že najvýznamnejšou úrovňou sociálnej angažovanosti bude úroveň lokálnej cirkvi, a nie denominačné vyhlásenia a stratégie. Záver Pokúsil som sa načrtnúť integritu kresťanskej misie v troch krokoch: biblicky, transformatívne a svedecky. Všetky tri z nich sú spojené s dielom Ducha Božieho s cieľom formovať víziu Kráľovstva skutkami bohoslužby, premenou charakterov vizionárov v procese rastu učeníkov a komunity a vydávaním ich misijného svedectva v snahe zlepšiť úroveň života. Na záver svojich úvah by som rád ešte raz zopakoval ťažisko svojho príspevku. Čo teda tvorí integritu misie v súčasnej Európe? Vo svetle vyššie uvedeného som presvedčený, že integritu misie definuje holistická angažovanosť v lokálnom kontexte, angažovanosť jednotlivcov i spoločenstva nasledovníkov cesty Ježiša Krista, ako autentické svedectvo o Božom kráľovstve, ktoré prináša nádej do kultúr plných roztrieštenia a beznádeje. Misia nie je pre cirkev voliteľným prídavkom. Je imperatívom. Misia znamená premieňanie sŕdc a myslí v cirkvi i mimo nej. Keď Ježiš hovorí o posledných dňoch, učí nás, svojich učeníkov: „Toto evanjelium o kráľovstve bude sa zvestovať po celom svete na svedectvo všetkým národom a potom príde koniec“ (Mt 24,14). Stále je pred nami ešte veľa práce. 12/ Rozsiahlejšiu reflexiu témy holistickej sociálnej angažovanosti cirkvi pozri v Lina Andronoviene – Parush R Parushev, “Church, State, and Culture: On the Complexities of Post-Soviet Evangelical Social Involvement,” in Theological Reflections, EAAA Journal of Theology, No. 3 (2004), 194-212. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 13 Reakcia na článok P. Parusheva „Svedectvo, bohoslužba a prítomnosť: O integrite misie v súčasnej Európe“ Pavol Bargár Dňa 24.5.2011 bol vzácnym hosťom na študijnom stretnutí spolupracovníkov SCMS v Prahe Doc. Dr. Parush Parushev, prorektor a akademický dekan International Baptist Theological Seminary (IBTS) v Prahe, ktorý si pripravil príspevok na tému integrity kresťanskej misie v dnešnej Európe. Stretnutie malo formu dialogického seminára – po tom, čo Dr. Parushev predstavil tému a svoje s ňou súvisiace tézy, rozprúdila sa veľmi živá a inšpiratívna diskusia. Máme veľkú radosť, že Misiologické info vám v tomto čísle môže priniesť preklad Parushevovej štúdie. Táto je nesmierne cenným príspevkom do (stredo)európskej misiologickej diskusie, pretože nanovo interpretuje pojmy ako kresťanská prítomnosť v spoločnosti, svedectvo evanjeliu v každodennom živote, autentická angažovanosť a pomoc zo strany kresťanov a cirkví, atď., a to práve v európskom kontexte. Parushev si okrem toho kladie otázky ako: Čo definuje integritu kresťanskej misie?, alebo: Akým spôsobom majú kresťania autenticky vydávať svedectvo svojej viery? Parush Parushev touto štúdiou nepochybne zásadne obohacuje náš súčasný misiologický diskurz tým, že kladie mnohé podnetné – a snáď i provokatívne – otázky a ponúka rovnako myšlienkovo plodné odpovede. Nakoniec, to môže posúdiť i samotný čitateľ tohto čísla MI. Keďže text tohto článku bezprostredne nasleduje za Parushevovým príspevkom, jeho cieľom nebude obšírne reprodukovať myšlienky a tézy tohto bulharského teológa. Skôr sa pokúsi o kritické skúmanie niektorých vybraných bodov. Zámerom v žiadnom prípade nie je spochybniť vynikajúci článok Dr. Parusheva – pôjde mi o pokiaľ možno tvorivé nadviazanie na vyslovené inšpirujúce myšlienky; cieľom je posunúť stredoeurópsku misiologickú diskusiu aspoň o malý krôčik ďalej. Tento článok teda chce byť vnímaný ako príspevok do debaty, ktorá je otvorená všetkým ľuďom venujúcim sa misii a misiológii. Hneď v prvom odseku svojho článku Parushev predkladá tézu, podľa ktorej je stredobodom súčasnej misiologickej debaty úzke prepojenie ekleziológie a misijných praktík definovaných pomocou rozličných teológií kultúry. Inými slovami, spôsob, akým chápeme cirkev, má priamy dopad aj na naše vnímanie misie. S týmto Parushevovým tvrdením sa môžem úplne stotožniť. Je však škoda, že ďalej vo svojom príspevku túto kľúčovú myšlienku explicitne nerozvíja. Táto téma má pritom viac aspektov. Jedným z nich je, napríklad, problematika vzťahu a spolupráce medzi (inštitučne organizovanými) cirkvami a tzv. post-kresťanskými nasledovníkmi Ježiša Krista, ktorí sa odmietajú (či nie sú schopní) identifikovať s tradičnými cirkvami. Skrátka a jasne, je viera bez cirkví možná?1 Alebo snáď ešte provokatívnejšie, je misia (napr. v zmysle missio Dei) bez cirkvi možná? 1/ Na tému „Viera bez cirkvi“ sa v apríli 2011 konala i študentská konferencia na ETF UK v Prahe. Stručnú reflexiu podujatia pozri v Pavol Bargár, „ Viera bez cirkvi? : Študentská konferencia na ETF UK v Prahe“, Misiologické info 2/2011, s. 34-37. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 14 Táto téma okrajovo zaznela v diskusii nasledujúcej po prednesení Parushevovho príspevku, no vyžaduje si ešte hlbšie rozpracovanie. Dr. Parushev vo svojom príspevku opakovane hovorí o („svetskej“) kultúre ako o takej, ktorá je plná roztrieštenia a beznádeje. Svoje tvrdenia ešte zintenzívňuje, keď prezentuje svoje pochopenie misie ako svedectvo vízii a realite Kráľovstva vo svete bez nádeje. V týchto výrokoch je, samozrejme, mnoho pravdy. Som však presvedčený, že si vyžadujú svoj korektív, resp. doplnenie v tvrdení, ktoré by zdôrazňovalo aj pozitívnu hodnotu kultúry i sveta. Biblia vníma stvorenie ako dobré, a to sa taktiež týka kultúry. Ba čo viac, kultúra je nevyhnutná pri zvestovaní evanjelia (prinajmenšom) v dvojakom zmysle. Po prvé, zvestovatelia dobrej správy musia na niečo nadviazať, keď prinášajú evanjelium na nové/staronové polia. A po druhé, kultúra poskytuje dobrej zvesti formu. V tomto ohľade sa často používa metafora zrna (obsah = evanjelium) a plevy (forma = kultúra). Ja by som však išiel ďalej a radšej sa priklonil k obrazu cibule a jej jednotlivých vrstiev – obsah a forma (evanjelium a kultúra) sú tak úzko prepojené, že po odstránení jednotlivých „šupiek“ nezostane vlastne nič, žiadne „zrno“.2 Preto dávam za pravdu Parushevovmu kritickému prístupu ku kultúre, no zároveň kladiem dôraz aj na jej pozitívny rozmer a nenahraditeľnosť. Ako môže každý čitateľ posúdiť, Parushevova štúdia je logicky a prehľadne členená. Autor si okrem toho dal veľmi záležať, aby jeho príspevok bol kontextuálne zakotvený.3 Najprv sa venuje charakteristike a analýze troch základných kultúrnych zoskupení Európy a až potom prechádza k otázkam spojeným s tematikou integrity misie. Týmto spôsobom chce ukázať jasnú relevantnosť konkrétneho (v tomto prípade európskeho) kontextu pre svoje uvažovanie nad misiologickými témami, a teda aj pre podobu kresťanskej misie v tomto okruhu. Problém však je, podľa môjho názoru, že obe hlavné časti štúdie (t.j. kontextuálno-popisová a metodologicko-teologická/misiologická) nie sú dostatočne zreteľne prepojené. Obidve z nich by mohli fungovať ako samostatné štúdie. Inými slovami, Dr. Parushev jasne neukázal, ako konkrétne sa misia ako svedectvo a prítomnosť (ako ju vo svojom článku predstavuje) v európskom kontexte bude odlišovať od takto pochopenej misie napríklad v kontexte Latinskej Ameriky či Oceánie. Nemá byť kresťanská misia všade na svete predovšetkým autentickým svedectvom a angažovanosťou každodenného života? Čo je tým špecifikom kresťanskej misie v Európe? Aký rozdiel spôsobuje skutočnosť, že autor píše svoj článok práve z európskej perspektívy? Toto sú otázky, na ktoré by som od doc. Parusheva rád počul odpoveď. Ďalším nesmierne zaujímavým bodom Parushevovho príspevku sú jeho úvahy o biblickom texte a spoločenstve Kristových nasledovníkov z perspektívy radikálnej reformácie. Prikláňa sa k dvojohniskovej lineárnej perspektíve siahajúcej od udalostí novozmluvnej doby (Ukrižovanie, Vzkriesenie, život prvotnej cirkvi) až po eschatologické naplnenie dejín. Veriace spoločenstvo Kristových učení2/ Viac o problematike vzťahu evanjelia a kultúry ako obsahu a formy pozri v Volker Küster, „Folk Art as Means of Communicating the Gospel?“, in Volker Küster (ed.), Mission Revisited: Between Mission History and Intercultural Theology. Berlin: LIT Verlag 2010, s. 161-174, hlavne s. 170n. 3/ To je ešte zreteľnejšie vidieť na pôvodnej verzii štúdie, ktorá vyšla v plnom rozsahu ako Parush R. Parushev, „Witness, Worship and Presence: On the Integrity of Mission in Contemporary Europe“, Mission Studies 24,2 (2007), s. 305-332. Tam autor okrem iného podrobne popisuje i kontext svojho akademického pôsobiska – IBTS v Prahe. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 15 kov tak hľadí nielen do budúcnosti v ústrety eschatonu, no inšpiráciu hľadá aj v minulosti, hľadá samé seba v biblickom naratíve. Ako hovorí Parushev, porovnáva svoj život so životom raného spoločenstva kresťanov. Domnievam sa, že takýto postoj so sebou prináša potenciálne nebezpečenstvo prílišnej idealizácie a romantizovania novozmluvnej cirkvi. Určite nikto nebude popierať, že ani raná cirkev sa nedokázala vyvarovať mnohých chýb. Stačí spomenúť napr. skutočnosť, že následkom predávania a rozdávania majetkov jednotlivých členov v súvislosti so skorým očakávaním Kristovho druhého príchodu jeruzalemský zbor schudobnel až do takej miery, že ostatné zbory naň museli konať zbierku. Aj keď súhlasím s P. Parushevom v tom, že biblický príbeh nám je nepochybnou inšpiráciou a modelom pre naše (misijné) konanie, myslím, že nie som ochotný ísť až tak ďaleko, aby som dokázal hovoriť o lineárnej perspektíve dvoch rovnocenných ohnísk – eschatologický cieľ je, podľa môjho názoru, jasne nadradený. S práve artikulovanými výhradami súvisia i moje otázniky nad Parushevovou tézou, že vyššie popísaná dvojohnisková perspektíva má byť garantom „stabilného významu biblického príbehu“, a tak zároveň obranou voči postmodernému relativizmu. Moja základná otázka znie, Čo Dr. Parushev myslí výrazom „stabilný význam“? Pochybujem, že by to malo byť presvedčenie o večnom a nemennom význame biblického textu – to totiž devalvuje hodnotu akejkoľvek biblickej hermeneutiky, a tým pádom i kresťanského teológa ako interpreta (na miesto umenia vykladať by sa potom dostala schopnosť dokonalo si pamätať). Je škoda, že Parushev v tejto súvislosti nerozvíja svoju myšlienku podrobnejšie. Svoj príspevok by som rád uzavrel dvomi poznámkami na okraj toho, čo v Parushevovej štúdii opakovane zaznieva. Po prvé, bez akýchkoľvek výhrad i ďalšej diskusie sa ako nosný model dnešnej kresťanskej misie predkladá koncept missio Dei, podľa ktorého je Boh prvým a hlavným misionárom a cirkev sa len zúčastňuje Jeho misie so svetom. Nakoľko ide o dnes asi najbežnejší misiologický model, ktorého výhody boli mnohokrát demonštrované, z Parushevovej strany ide o legitímny postup. Domnievam sa však, že je nutné informovať aj o hlasoch ozývajúcich sa v súčasnej misiológii, ktoré missio Dei považujú za totalizujúci koncept a obávajú sa, že bezvýhradné nasledovanie tohto modelu spôsobí kresťanskej misii viac škody, než osohu. Medzi hlavné výhrady patrí argument, že koncept missio Dei je alibistický a pozbavuje kresťanov akejkoľvek zodpovednosti („je to predsa Boh, kto koná misiu, a nie cirkev“). Okrem toho sa poukazuje na prílišnú abstraktnosť a všeobecnosť tohto modelu, v ktorom sa strácajú mnohé partikularity a jedinečnosti.4 Druhá poznámka sa týka termínu Kráľovstvo/Božie kráľovstvo, ktorý sa v štruktúre Parushevovej argumentácie javí ako kľúčový. Napriek tomu, že sa plne stotožňujem s významom, ktorý Parushev tejto teologickej veličine prisudzuje, považujem za dôležité aspoň spomenúť kritické výhrady voči tomuto termínu predovšetkým zo strany mnohých teológov tretieho sveta. Pre týchto sa koncept Kráľovstva stal v postkoloniálnej dobe eticky neprípustným a nelegitímnym, pretože má príliš veľa spoločných konotácií s tým, čo zažívali ako zotročujúce impérium koloniálnej nadvlády. Na druhej 4/ Viac informácií o kritike konceptu missio Dei pozri v Philip L. Wickeri, „The End of Missio Dei – Secularization, Religions and the Theology of Mission“, in Volker Küster (ed.), op. cit., s. 27-43, hlavne s. 41n. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 16 strane je však pravda, že len ťažko dokážu poskytnúť vhodnú alternatívu; návrhy používať výraz Vláda („Reign“) namiesto pojmu Kráľovstvo sa javia ako nepresvedčivé. Ako už bolo povedané na začiatku, tento článok chce byť príspevkom do svojbytnej stredoeurópskej misiologickej diskusie iniciovanej inšpiratívnym článkom Dr. Parusha Parusheva. Snáď táto konverzácia aspoň trochu pomôže českým a slovenským cirkvám pri ich misiologickom uvažovaní a misijnej angažovanosti. Misie církve dnes: misiologický příspěvek k praxi evangelia v sekulárním Česku Pavel Černý Úvod Slovo misie vlivem nejrůznějších ideologických zneužití a historických deformací dostalo nejrůznější hanlivé konotace. Přes všechna zkreslení se stále používá pro označení poslání církve v dnešním světě. Slovo misie se stále objevuje ve světovém ekumenickém dialogu a je pevnou součástí odborného výzkumu teologických fakult a škol. Je to proto, že missio Dei je naprosto zásadní pro hermeneutiku dnešního čtení Písma svatého a zůstává inspirativním modelem pro službu církve každé doby. Misie církve se dotýká praxe evangelia v sekulárním Česku a její nové pochopení odvozené z misijního čtení Bible a z radikální kontextualizace Kristova evangelia inspiruje ekumenický dialog, pomáhá k orientaci církve a vede ke spolupráci v prohloubení praxe evangelia dnes. Opakovaně se v jubilantových článcích a knížkách objevuje důraz na Kristovo evangelium, které překračuje rozmanité hranice mezi lidmi, spojuje a překonává rozdíly a rozpory. Jak Kristovo evangelium ovlivňuje teologii misie křesťanské církve a praxi evangelia v sekulárním Česku? Na tuto otázku se pokouším odpovědět v rámci teologické disciplíny, které se obecně říká teologie misie a která se zabývá evangelizací i sociální akcí – diakonií církve. Je třeba přiznat, že v českém prostředí již samotná slova misie a evangelizace, nejsou samozřejmá. Může to být jeden z pozůstatků dlouhé doby života našich církví v totalitním prostředí, kdy byly zachovávány limitované náboženské svobody pro liturgické projevy církve uvnitř kostelů a modliteben. Církvím nebylo dovoleno konat mnoho na veřejnosti. Církve a jednotlivé sbory si postupně zvykly starat se více o sebe, než konat misijní a evangelizační službu. Někteří křesťané dosud jen při vyslovení termínů misie a evangelizace reagují antagonisticky, až štítivě, a považují Misiologické info 3/2011 červenec / júl 17 je za určitý anachronismus.1 Překvapivě takový ostych či nervozitu s užitím těchto slov nenacházíme ve světových církevních svazech, ať již jde o Světovou radu církví produkující množství misiologických dokumentů, nebo o Společenství protestantských církví v Evropě – Leuenberské církevní společenství,2 nebo Konference evropských církví. Dokument Charta oecumenica podepsaný většinou církví v ČR podtrhuje: „Nejdůležitější úlohou církví v Evropě je společné hlásání evangelia slovem i skutkem pro spásu všech lidí.“ 3 Ve světové ekumeně téměř žádná významná konference nepomine téma misie a evangelizace. Totéž můžeme povědět o římskokatolické církvi, v jejíchž materiálech a encyklikách je téma misie a evangelizace frekventováno často. Vezmeme-li v úvahu evropskou scénu, pak to byli právě dva nedávní papežové, kteří významně zasáhli do misijní a evangelizační diskuse svými encyklikami. Mám na mysli především Evangelii nuntiandi Pavla VI.4 a Redemptoris missio (o stálé platnosti misijního poslání) Jana Pavla II.5 Nakonec to byl právě tento dnes oceňovaný papež, který naplno prohlásil, že Evropa potřebuje novou evangelizaci. Studijní zaměření na misii a evangelizaci v našem českém prostředí postupuje stále velmi pomalu a žel dosud není na akademické půdě dostatečně reflektováno.6 Za zmínku stojí, že zájem o misijní problematiku se ale objevuje a první studijní den v dějinách české Ekumenické rady církví se zabýval srovnáním chápání misie v jednotlivých eklesiálních útvarech.7 V českém prostředí se prof. Pavel Filipi problematiky misie ve svých publikacích významně dotýká a to obvykle ve spojení s eklesiologií. Podtrhuje, že církev odrážející vztahy Trojice, není sama sobě účelem, ale je zde pro svět. Místo církve v Božím plánu spásy je definováno jejím posláním ke světu. Církev z určitého pohledu nekoná misii, ale je Boží misií ke světu. V tom vidí Filipi důvod její existence a také normu jejích struktur. Také jednota církve má svou misijní dimenzi a je výmluvným svědectvím světu, aby uvěřil. Vedle pasivního svědectví církve, kterým je zveřejnění a „představení svého zboží“, je uveden také model aktivní, spočívající v evangelizačně-misijní akci, pochodem po tržištích světa, zvěstovatelským apelem, „roznáškou do domu.“8 Misijnímu pověření podle Mt 28,19 rozumí tak, že znamená jít za lidmi do jejich prostředí a situací, hledat jejich jazyk, nerespektovat žádné hranice a žádné předěly. Filipi shrnuje: „Platí, že z eschatologického hlediska je „svět“ důležitější než církev. Mentalita archy Noemovy, sebevědomí ostrůvku nemnohých zachráněných ze všeobecné potopy, nemá v univerzální vizi Božího království místa.“9 1/ Výjimky tvoří SMOLÍK, J.: Současné pokusy o interpretaci evangelia. (2. vyd.), Praha KEBF 1968; Evangelizace: Ekumenická diskuse. Křesťanská revue, roč. 48, 1/1981, s. 5-10. FILIPI, P.: Chudým evangelium se zvěstuje. Křesťanská revue, roč. 50, 1983, s. 123. Dále je možné připomenout články např. Miroslava Heryána a Cyrila Horáka. 2/ Dokument Evangelicky evangelizovat – perspektivy pro církve v Evropě. 2002-2004, vydáno výkonným výborem 2006 3/ Charta Oecumenica. Čl. 2, http://www.ekumenickarada.cz/index.php?setlang=1&a=cat.13 4/ PAVEL VI.: Evangelii nuntiandi. Zvon, Praha 1990 5/ JAN PAVEL II.: Redemptoris missio. Zvon, Praha 1994 6/ Potřebujeme misiologii? Pokud ano, proč ji nevyučujeme a systematicky ji nerozvíjíme? Sborník z konference. SCMS, Praha 2007 (vydáno také v anglické verzi) 7/ 1. Studijní den ERC konaný v Praze 12. 5. 2004, při kterém předložili misijní pojetí římskokatolické církve biskup Fr. Radkovský, pravoslavné J. Hauzar, obecně protestantské L. Beneš a evangelikální P. Černý. 8/ Srov. FILIPI, P.: Církev a církve: Kapitoly z ekumenické eklesiologie. CDK Brno 2000, s. 34n 9/ Ibid. s. 35 Misiologické info 3/2011 červenec / júl 18 Samotné uplatnění a rozvinutí aktivního evangelizačně-misijního modelu církve bývá v českém prostředí problémem. Vždyť to znamená jít za lidmi, hledat srozumitelný jazyk, nerespektovat žádné hranice a narušovat sebevědomí ostrůvku nemnoha zachráněných. Zde se dostáváme k závažným otázkám pochopení misijního poslání církve. Z tohoto širokého a mnohavrstevného tématu vybírám pouze čtyři aktuální otázky. Misie v multináboženském prostředí Redaktor časopisu Christianity Today dr. Ed Stetzer vzpomíná v jednom ze svých článků10 na multináboženskou konferenci, jakých se dnes koná po světě mnoho. Účastníci zastupovali církev katolickou, pravoslavnou i církve protestantské a přítomni byli židé, muslimové a vyznavači náboženství bahai. Podle jeho vzpomínek to bylo setkání velmi příjemných lidí. Moderátor konference vysvětlil, že společný výzkum by mohl vést ke spolupráci ve sdílení zdrojů, aby si jednotlivá náboženství pomáhala. Navrhl, aby účastníci konference společně vytvořili, publikovali a distribuovali zdroje, které by pomáhaly jednotlivým společenstvím v rozvoji a růstu. Ed Stetzer se přihlásil do diskuse a s úsměvem pověděl: Oceňuji podporu, která umožňuje zkoumat církve a která vede k hlubšímu pohledu na jejich život a službu. Nejsem ale na konferenci proto, abych vyvářel partnerství, které by vedlo ke vzájemné pomoci k růstu všech náboženství. Já chci pomoci církvím, kterým sloužím, a jedním z důvodů jejich existence je, aby někteří z vás konvertovali ke křesťanství. V konferenčním sále nastal neklid. Někteří zírali udiveně, jiní souhlasně kývali. Muslimský imám, který seděl vedle Stetzera řekl, že to vidí stejným způsobem. Ukázalo se, že jak tento redaktor, tak také imám, reprezentovali společenství, která rostla. Oba věřili ve smysl sdílení a šíření své víry. Jejich cílem nebyla snaha vytvořit synkretistickou frontu různých náboženství. Křesťanský teolog a muslimský imám spolu po konferenci ještě setrvali v přátelském rozhovoru a některým trendům zmíněné konference se zasmáli. Mírová koexistence světových náboženství je velmi důležitá a mezináboženský dialog pevně patří do sféry teologie misie. Důležité ale je, co tímto dialogem myslíme. Zdá se, že se mezi křesťanskými církvemi podařilo překonat a téměř vymýtit proselytismus. Církve si vzájemně uznávají zvěstování spasitelné milosti a různost darů Ducha. Je ale možné tento postoj zaujmout dnes k ostatním náboženstvím? Není spíše na místě, abychom rozvinuli proselytismus ve smyslu získávání konvertitů z jiných náboženství, za předpokladu, že dáme stejnou šanci i jim? Není dnes třeba nově teologicky reflektovat, koho uctívají a komu slouží křesťanské církve a koho uctívají ostatní náboženství? Teologická práce by měla pomoci ujasnit, zda s ostatními náboženstvími chceme partnerství, náboženskou asociaci, či máme-li odvahu k evangelizaci a získávání proselytů, za předpokladu, že také jiná náboženství budou užívat společný prostor stejným způsobem. Není pochyb o tom, že se můžeme od ostatních náboženství mnoho učit a že mezináboženský dialog je nezbytnou součástí misie. K tomu ostatně vede už samotné svědectví Bible, které Hospodina představuje jako Boha, který je s lidmi v dialogu, stejně tak zůstává v dialogu vtělený Bůh v Ježíši Kristu a také prvotní církev důsledně vede dialog s židovskou synagogou a helenistickou společností. 10/ STETZER, E.: Proselytizing in a Multi-Faith World. Christianity Today, April 2011, s. 20-27 Misiologické info 3/2011 červenec / júl 19 Není pochyb o tom, že jiná náboženství máme respektovat, zacházet s nimi s úctou, ale to neznamená, že naše svědectví o Kristu má být utajováno jako esoterická nauka. V mezináboženském dialogu se často prověří integrita naší víry. Dialog s člověkem, který zatajuje to nejcennější co má, není příliš zajímavý. Příslušníci jiných náboženství dovedou často vyjádřit opovržení a výsměch vůči tomu, kdo není ochoten či nedovede vyznat svou víru. Na nebezpečí vyznavačské neurčitosti a rozbředlosti upozorňuje také Filipi. Falešně chápanou toleranci, která se touto neurčitostí zaštiťuje, nepovažuje za kladnou hodnotu.11 Mezináboženský dialog by neměl být chápán jako skladiště různých náboženství. Přátelské vztahy mezi lidmi různých věr by neměly být překážkou vyznavačské určitosti v kontextu univerzalismu křesťanského pojetí spásy. Sekularizace, nebo se Bůh vrátil? Friedrich Nietzche předpověděl smrt Boha a mnozí stereotypně opakovali, že „Bůh je mrtev“. Zdá se, že dnes spíše platí heslo „Bůh se vrátil“. Vše ukazuje k tomu, že globální trend k sekularismu se zastavil. V roce 1900 se ke čtyřem největším náboženstvím světa (křesťanství, islám, buddhismus a hinduismus) hlásilo 67 % obyvatel světa. V roce 2005 to již bylo 73 % a podle odhadů to v roce 2025 může být 80 % lidstva. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dominovala na světových křesťanských konferencích sekularizační teze. Velké množství teologických dokumentů od té doby až dodnes považuje sekularizaci za nevyhnutelnou a přirozenou. Zvláště evropská teologie byla na sekularizaci silně zaměřená, protože docházelo k neustálenému odlivu členů církví a křesťanství se postupně stávalo menšinovým náboženstvím. Jistě různé vlny sekularizace proběhly a ne všechny byly negativní. Na druhé straně je třeba povědět, že v globálním měřítku sekularizační proces úspěšný není. A v Evropě, ať to již je vlivem migrace obyvatel, nebo vlivem šíření postmoderního paradigmatu vnímání spirituality a hledání transcendentna, se hovoří o tom, že Bůh se vrátil. Důkladný sociologický rozbor sekularizačních trendů či jejich opaku podává nedávno publikovaná kniha sociologa Zdeňka R. Nešpora: Příliš slábi ve víře: Česká ne/religiozita v evropském kontextu.12 V této knize je shromážděn materiál, který silně otřásá sekularizačními stereotypy. Mnozí se dlouho domnívali, že podle modelu západoevropské sekularizace se bude vyvíjet celý svět. Postupně se zhroutila představa, že náboženství bude překonáno rozvojem vědy a techniky. Nešpor dokonce hovoří o sekularistické ideologii, která přinesla zásadní neporozumění náboženství.13 Dnes se zdá i pro naši situaci důležité, vytěsnit ze společnosti ideologický sekularismus, který kalkuloval s mylnými předpoklady úpadku religiozity. Nešpor shrnuje: „Současná česká společnost tedy stále není tolik ateistická, i když si to o sobě „hrdě“ myslí, jako spíše proticírkevně zaměřená, přičemž vlastní náboženské potřeby a představy transformovala do deklarativně odlišných typů symbolických světů. Češi odmítají křesťanského Boha, v „něco“ však obvykle věří a současně si to „něco“ připodobňují strukturám zlomků křes10/ STETZER, E.: Proselytizing in a Multi-Faith World. Christianity Today, April 2011, s. 20-27 11/ Srov. FILIPI, P.: Církev a církve: Kapitoly z ekumenické eklesiologie. CDK, Brno 2000, s. 21 12/ NEŠPOR, Z. R.: Příliš slábi ve víře: Česká ne/religiozita v evropském kontextu. Kalich, Praha 2010 13/ Srov. tamtéž, s. 34n Misiologické info 3/2011 červenec / júl 20 ťanské paměti zasutým ve společenském vědomí.“14 Nešpor svůj výzkum sumarizuje: „Češi se vydali cestou ‚progresivního odnáboženštění‘, které nezvládli a důsledky svého problematického vztahu k náboženství si nesou dodnes.“15 Problémem zůstává, že dnešní misijní působení sborů, farností, církví, je mnohdy ještě stále poplatné sekularizačním trendům. Dnešní misijní situace je ve skutečnosti o mnoho podobnější kontextu 1. století církevních dějin, než tomu u nás bylo před 40 či 50 lety. I v naší situaci se setkáváme s polyteismem, různými mystérii a nejrůznějšími formami a projevy starých i nově vznikajících náboženství. Dnes je vcelku zřejmé, že i komunistická totalitní ideologie měla svůj náboženský obsah a charakter. V těchto souvislostech je překvapivé, že důraz na racionální složku ve zvěstování v protestantských církvích mnohde stále převládá a náboženská zkušenost bývá opomíjena. Je otázkou, zda barthovská neo-ortodoxie a dialektická teologie dnes v něčem neprohlubují komunikační bariéru v současné misii církví. Naopak důraz na narativní teologii a řeč symbolů se dnes v mnohém ukazují nosné pro současné zvěstování. Nové místo si postupně získává i dlouho v evropské protestantské teologii potlačovaná subjektivní zkušenost víry. Americký sociolog Peter L. Berger v této souvislosti dodává: „..naděje, že výbušný pluralismus naší doby může napomoci opětovnému zrodu nové teologické syntézy, není nijak přehnaná.“16 Dialog a spolupráce s cizojazyčnými církvemi V loňském roce překvapila ekumenické kruhy zpráva, že v počtu návštěvníků nedělních bohoslužeb v Londýně převládli lidé, patřící nikoli k původním Angličanům, ale k barevnému obyvatelstvu z různých migračních vln. To je příkladem skutečnosti, že v některých evropských městech sílí vliv církevních společenství utvářených migranty. Z této skutečnosti vyplývá nezbytnost dialogu s teologií a misijní praxí těchto církví. V České republice není migrantů tolik, jako např. v Západní Evropě. Přesto i u nás již vnikly a vznikají sbory korejské, ruské, ukrajinské, vietnamské, japonské i sbory mezinárodní. Některé jsou součástí stávajících denominací a jiné jsou samostatné. Domnívám se, že to je velká šance k teologickému dialogu a vzájemnému obohacení právě na poli misie. Zdá se, že právě v době kdy se hroutí evropské koncepce multikulturalismu, křesťanská církev může projevit svoji schopnost překonávat etnocentrismus, kulturní rozdíly a rozvíjet mezikulturní hermeneutiku. Zatímco systematická teologie zůstává téměř nedotčena vlivem migrace, mezikulturní hermeneutika biblických textů nabývá na důležitosti.17 Nové církve začínají dokonce evangelizovat mezi obyvateli České republiky a šíří víru v cizí zemi. Zůstává otázkou, zda čeští křesťané dokážou vytvářet prostor a být pomocí pro nové kontextualizované misijní podoby církve a poslouží tak k dialogu, který může pozitivně ovlivnit misii církví stávajících. 14/ Ibid, s. 188 15/ Ibid, s. 190 16/ BERGER, P. L.: Vzdálená sláva: Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Barrister and Principal, Praha 1997, s. 69 17/ Srov. NOORT, G.: Emerging Migrant Churches in the Netherlands: Missiological Challeges and mission frontiers. International Revue of Mission, Vol. 392, April 2011, s. 13 Misiologické info 3/2011 červenec / júl 21 Misie a kultura Teolog Jonathan J. Bonk nedávno napsal: „Pouze prostřednictvím misie může být teologie zjevně osvobozena ze spoutání kulturou.“18 Tento poznatek není ničím novým a pro jeho verifikaci bychom mohli sestoupit až na stránky biblických knih, zachycujících vývoj mladé církve. Apoštol Pavel je v nich reprezentantem nositele misijního poslání, který pronáší evangelium a jeho důsledky ze světa židovského do světa řeckého. Jeho teologie je formována misií a zanechává zřetelné stopy zápasu o kontextualizaci evangelia v jiném kulturním prostředí. Jan Regner, v nedávném čísle časopisu Universum referuje o evropské konferenci jezuitů, která se snažila pochopit sekulární kulturu jako výzvu pro dnešní evangelizaci.19 Jestliže moderna stála na dvou pilířích, rozvoji vědy a nového sebevědomí jednotlivce, v postmoderní době se náboženství znovu vrací na scénu, i když ve změněné podobě širokého pluralismu. Podle irského jezuity Gallaghera se „postmoderna vyznačuje na jedné straně jakousi kulturní bezútěšností, ale na druhé straně novou otevřeností víře.“20 Konference se také zabývala názorem kardinála Johna Henryho Newmana, který byl přesvědčen o tom, že „odklon od křesťanství není záležitostí intelektu, ale srdce.“21 Křesťanství tedy není jakýsi teorém, který bylo třeba v rámci evangelizace dokázat. Podobně papež Benedikt XVI. se domnívá, že křesťanství je spíše zkušeností, kterou křesťan musí sám autenticky prožívat a pak o ni svědčit a sdílet ji s druhými. Těžkopádná a mnoha problémy zatížená organizace, kterou je Světová rada církví, po mnoho let vydává pozoruhodný časopis International Review of Mission. Jednotlivá čísla nejen informují o vývoji pojetí misie, ale přímo vtahují do misijního dialogu protestantů, včetně evangelikálů, pravoslavných i katolíků. Nezbývá než litovat, že takový ekumenický misijní dialog na odborné úrovni dosud neprobíhá v naší zemi. Pro přesnější pochopení a aplikaci biblického textu se ukazuje jako velmi důležitá misiologická hermeneutika. Byly to misijní důvody, které byly v zorném úhlu jak starozákonních autorů, tak novozákonních evangelistů a autorů epištol. Přistupovat k biblickému textu bez perspektivy misijního poslání Izraele i křesťanské církve, jako lidu Nové smlouvy, znamená dávat příliš velký prostor současné kultuře, která pak může bránit přesnějšímu a autentičtějšímu předporozumění i následnému výkladu.22 Závěr Současná misijní situace vede k přehodnocení mnoha zaběhlých církevních paradigmat. Evropané, kteří po mnoho let hráli na teologických konferencích prim, se musí pokořit a přijmout kontextualizované misijní podoby zahraničních stávajících i nově se rodících církví. Není snadné se učit 18/ BONK, J. J.: Missions and the Liberation of Theology. International Bulletin of Missionary Research, Vol. 34, 4/2010 s. 194 19/ REGNER, J.: Evangelizace v sekularizovaném světě. Universum 1/XXI, s. 30-31 20/ Ibid. s. 31 21/ Ibid. s. 31 22/ ČERNÝ, P.: The Relationship between Theology and Missiology: The Missiological Hermeneutics. European Journal of Theology. Vol. IXI, 2/2010, s. 104-109 Misiologické info 3/2011 červenec / júl 22 od těch, jejichž křesťanství má ještě krátké dějiny. Mnohem větší pozornost musí být věnována studiu kultury, ve které žijeme. Kultura určuje člověka více, než jsme ochotni připustit. Teologické školy by měly provést určitý misijní audit svého curricula a svého ethosu, aby co nejlépe sloužily misijnímu poslání církví a reagovaly na výzvy současnosti.23 Teologická syntéza, která nebere v úvahu misijní poslání církve, je v nebezpečí escapismu ze současného ekumenického hledání a zápasu křesťanských církví. Může ztratit svou relevantnost a minout úkol být pomocí a strážnou službou pro současnou evangelizaci a sociální působení církve. V materielně nasycené Evropě se v těchto letech objevuje duchovní hlad. Stačí zadat do vyhledavače Google slova spiritualita a Evropa. Objeví se čtyři miliony odkazů. Mnoho z nich směřuje k okultismu a různým paranormálním jevům. Přesto je to určité znamení doby, kdy lidé v Evropě prožívají, že život je něco více, než materialismus. Lidé hledají odpovědi na své nesnadné otázky, touží po duchovních zkušenostech a hledají smysl a naplnění života. Jaká bude odpověď dnešní teologie na tento duchovní hlad a zvláště té, která bývá určována adjektivem „praktická“? Ze života středoevropských církví Být tady pro lidi Rozhovor s Agnieszkou Godfrejów-Tarnogórskou z polské luterské církve Agnieszka Godfrejów-Tarnogórska se narodila v r. 1973 v Krakově. V r. 1997 úspěšně dokončila studium na Křesťanské teologické akademii ve Varšavě. Následujícího roku začala pracovat v luterském církevním sboru v Krakově. V r. 2005 se přestěhovala do Varšavy, kde přijala místo asistentky na generálním úřadě Diakonie. V lednu 2008 se však opět vrátila do Krakova, kde pracuje jako katechetka a koordinátorka pro diakonickou práci v místním luterském sboru. Agnieszka organizuje tábory pro děti a mládež, ale též pracovní dílny a školení pro rodiče a tábory pro rodiny s malými dětmi. Kromě toho koordinuje i práci klubu seniorů. Zajímá se o otázku žen v církvi. V této souvislosti připravila svůj vlastní projekt, který spočívá v sérii přednášek o ženách v Bibli. Rovněž vyučovala kursy organizované Diakonií a věnované tématu násilí v Bibli. 23/ ČERNÝ, P.: Vztah teologie a misiologie: Misiologická hermeneutika. In: Potřebujeme misiologii? Sborník vydaný Středoevropským centrem misijních studií. Praha 2007, s. 9-16 Misiologické info 3/2011 červenec / júl 23 Je aktivní členkou ekumenického hnutí. V posledních deseti letech byla zodpovědná za Světový den modliteb v Krakově. Je členkou společné pracovní skupiny mezi Římskokatolickou církví a Světovou radou církví, jako i členkou organizačního výboru Synody žen. Od r. 2008 je členkou polskonizozemské komise pro partnerské vztahy. Od května 2011 je novou regionální koordinátorkou Sekce pro ženy v církvi a společnosti Světového luterského svazu (LWF WICAS). Paní Agnieszka Godfrejów-Tarnogórska je vdaná a má jednoho syna. Agnieszko, jsi evangelická teoložka a pracuješ v církvi, avšak Evangelická církev a. v. v Polsku neordinuje ženy, a tak je Tvé pracovní uplatnění omezené. Jaké tedy jsou jiné možnosti pro polské luterské teoložky, které chtějí v církvi plnohodnotně pracovat? Teologicky vzdělané ženy mají možnosti pracovat a pomáhat v církevních sborech a vyučovat děti ve škole. Oblast, která se v tomto směru nejvíc rozvíjí, tvoří především diakonické a sborové aktivity. Ženy se snaží pracovat, kdekoliv mohou – učí, vedou, podporují a starají se o ostatní. Někdy jsou neviditelnou tváří sboru. Jsou ve stínu, ale jsou vždy přítomné. Já pracuji v evangelickém sboru v Krakově jako učitelka náboženství a diakonický pracovník. Co je typickým znakem vaší církve ve vašem současném kontextu? Pro polské luterány je velmi důležitá jejich luterská identita. Jako menšina se ji pokoušejí udržet, ale zároveň se snaží, aby se nevyloučili ze společnosti. I proto například usilují o to, aby se zviditelnili v polském kulturním životě, organizují setkání, kde prezentují historickou a současnou perspektivu svého křesťanského postoje. Máte speciální církevní orgán, který se zabývá misií a misiologií? Na čem pracujete v této oblasti? V polské evangelické církvi a. v. je za misii odpovědné Centrum pro misii a evangelizaci v Dzięgielówe. Centrum motivuje členy sborů, aby byli aktivní a zapojovali se do misie ve vlastním sboru a okolí. Zároveň umožňuje členům evangelické církve a. v., aby se vzdělávali v misiologii tím, že organizuje semináře, připravuje materiály o misii, představuje metody evangelizace. Připravilo také již několik církevních projektů, například Dárek pod vánočním stromkem. To byla akce, která pomohla dětem z Ukrajiny a Afriky. Centrum vede Biblickou školu v Dzięgielówe a organizuje Týdny evangelizace v Polsku (Dzięgielów, Zelów, Mrągowo). V průběhu těchto týdnů se debatuje o důležitých tématech křesťanského života a jejich souvislostí s každodenním reálným životem. Jaké misiologické myšlení vzhledem ke svému kontextu považuješ za nemístné a jaké za správné? Jak bychom podle Tebe měli sdílet evangelium v současnosti? Misie nemůže být agresivní aktivita, která ničí kulturu a osobnost člověka. Jedinou možností je dávat příklad, být tady pro lidi. To je nejlepší svědectví. Znamená to naplnit Kristův nový příkaz – „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.” Misiologické info 3/2011 červenec / júl 24 Existuje spolupráce mezi různými křesťanskými církvemi v oblasti misie? Byla by v Polsku vůbec teoreticky možná a přivítala bys ji? Jak by měla podle Tebe vypadat? Odpověď na tuto otázku souvisí s tou předchozí o způsobu misie a mojí vizi misie. Spolupráce by možná byla v případě, že bychom se rozhodli nést společné svědectví o Kristu. Myslím si ale, že k takovéhle spolupráci je před námi v Polsku ještě dlouhá cesta, ale modlíme se za ni. O čem sníš, aby se jednou naplnilo v polských křesťanských církvích? Pracuji v diakonii a dělám s dětmi, rodinami a staršími lidmi. Aktivně se zapojuji do ekumenického hnutí. Dává mi to hodně radosti, ale mám i smutné zkušenosti. Křesťané ztrácejí své kořeny, zapomínají na Ježíše a pozornost věnují jen obřadům a tradicím. Mají taky velké problémy smířit se ve svých rodinách a sborech. Někdy je snazší přijít do kostela a modlit se, než pomoci bližnímu a uvědomit si, že tento bližní je členem stejného těla – Církve. Mým velkým snem je smíření mezi ženami a muži, mezi mladými a starými, křesťany a nekřesťany. Neříkám, že jsme toho schopni a můžeme se v tom úplně změnit, ale můžeme se o to pokoušet a někdy neuspět. Věřím, že jedině Bůh může způsobit skutečnou jednotu mezi lidmi a ve světě. Za rozhovor děkuje Zuzana Jurechová Recenze Albín Masarik, Transformácia človeka v Kristovi. Banská Bystrica: PF UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-841-6. 42 s. Viktória Šoltésová Úzky výber u nás dostupných titulov z oblasti súčasnej misiológie dopĺňajú aj tematicky príbuzné publikácie, skriptá a články v časopisoch a zborníkoch. Na teologických fakultách na Slovensku sa publikujú práce zamerané na rôzne oblasti praktickej teológie, rovnako ako aj na teológiu Novej a Starej zmluvy. V súvislosti s teológiou misie nás v poslednom čase zaujala štúdia Albína Masarika, ktorá vychádza z hypotézy, že „obrátením človeka ku Kristovi dochádza k zásadnej zmene v jeho existencii“. Cieľom práce je podľa jej autora zistiť, či podľa Novej zmluvy dochádza prijatím evanjelia k zmene, ktorá sa týka len etickej normy, alebo sa mení aj človek samotný. Exegetickým postupom rieši autor nastolený problém v dvoch krokoch: prvým je pojmový výskyt zmeny pod pôsobením Kristovho diela v živote človeka v Novej zmluve a druhým krokom je vecný výskyt takejto zmeny. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 25 Novozmluvné východiská transformácie vidí ponajprv v troch termínoch: nový človek (καινòς äνθρωπος), nové stvorenie (καινη κτνíις) a novota života (καινοτης ζωη). Keďže autor pristupuje k exegetickej práci z pohľadu evanjelikálnej teológie, zahrnul medzi relevantné pojmy aj pojem znovuzrodenie (ktorý sa v Novej zmluve vyskytuje 2 krát) a pojem obrátenie. Z hľadiska vecného výskytu skúmanej témy sa zaoberá premenou človeka obnovením mysle a svedomia, odlíšením stavov kresťana „kedysi a teraz“ v jeho vzťahoch, v duchovnej existencii aj v myslení. V druhej kapitole sa autor zaoberá časovým určením a kvalitatívnym rozmerom transformácie. Pokračuje v exegéze textov vychádzajúcich z odlíšenia stavu človeka „kedysi a teraz“, pričom upozorňuje na závažnosť zmeny u skúmaných osôb. V tretej kapitole sa Albín Masarik zameral na prejavy nového stvorenia (transformovaného bytia) vo vzťahu k Bohu, vo vlastnej existencii a v dosahu na spoločenstvo. Okrem časného prínosu kresťana pre jeho sociálny okruh autor upozorňuje vo svojom výklade 2K 5,18b na službu zmierenia danú všetkým kresťanom. Širšie chápanie poverenia (nie len ako špecifickej úlohy apoštola Pavla) stavia bezprostredne príjemcu zvesti aj do úlohy jej šíriteľa s dosahom na večnosť. Autor teda svoju štúdiu uzatvára porovnaním svojich východísk a hypotéz s výsledkami exegetickej práce, pričom konštatuje existenciu hlbokej zmeny v živote kresťana, s ktorou Nová zmluva po prijatí Krista počíta. Ďalší okruh otázok, ktoré by objasnili vzťah medzi novým stvorením a starým svetom však zostáva otvorený. Autor pristupuje ku téme vedecky, metódami jeho práce sú analýza, syntéza a porovnanie. Doc. ThDr. Albín Masarik, PhD. momentálne pôsobí ako vedecký pracovník v úlohe vedúceho Katedry teológie a katechetiky UMB v Banskej Bystrici. Viktória Šoltésová – Randolph G. Robertson, Misiológia so zameraním na rómske komunity. 1. vydanie. Banská Bystrica: Pedagogická fakulta UMB, 2004. Pavel Procházka V. Šoltésová a R. G. Robertson pripravili skriptá v rámci realizácie štátnej objednávky MŠ SR „Zvyšovanie úrovne socializácie rómskej komunity prostredníctvom systémov vzdelávania sociálnych a misijných pracovníkov a asistentov učiteľov“. Učebnica je rozdelená do týchto kapitol: 1. Úvod do misiológie. 2. Kultúra a misia. 3. Misiologický prístup k Rómom na Slovensku. 4. Religiozita Rómov v kontexte SR. 5. Misia a sociálna zodpovednosť cirkvi. 6. Misijná práca cirkví medzi rómskym etnikom na Slovensku. 7. Misia a sociálna zodpovednosť cirkvi v práci Občianskeho združenia Nádej deťom. Autori sú učitelia zaangažovaní do praktickej misijnej práce cirkví v Slovenskej republike. Problematika predmetných skrípt je im blízka a s teoretickými i praktickými implikáciami sú dôkladne oboznámení. Vysvetľujú pojmy, všímajú si dejinných a biblických aspektov misijnej práce a jej teologických východísk. To je vecne správny postup, aby sa odôvodnene dostali k základnej koncepcii Misiologické info 3/2011 červenec / júl 26 misie. Opierajú sa o stanoviská a odborné názory zahraničných autorov, ktoré konfrontujú s našou situáciou a konkrétnymi potrebami misijnej práce v danom kultúrnom kontexte, lebo chcú naznačiť možnosti komunikácie v rámci cezkultúrnej komunikácie. Preto sa tiež zamerali na niektoré atribúty rómskych komunít a zoznamujú študentov s rôznymi aspektmi, ktoré môžu prispieť k úspešnému získaniu Rómov pre osobné rozhodnutie sa pre nasledovanie Krista a privlastnenie si ušľachtilých myšlienok a hodnôt kresťanskej viery. Skriptá sú síce z dielne evanjelikálnych teológov, no nie sú úzko konfesijné a v šiestej kapitole sa venujú ekumenickým aspektom v presvedčení, že iba spoločnou prácou kresťanov je možné naplniť misijnú úlohu medzi naším obyvateľstvom, včítane rómskych. Odporúčam ich všetkým študentom teológie a misijným pracovníkom cirkví a zborov. Timothy Yates, Christian Mission in the Twentieth Century Cambridge: Cambridge University Press 1996, xvi + 275 s. ISBN 0-521-56507-3. Pavol Bargár Vývoj v oblasti kresťanskej misie 20. storočia so sebou priniesol mnohé zmeny v jej samotnom ponímaní. O uchopenie týchto zmien, ako aj o vlastné formovanie kresťanskej misie sa usiluje misiológia ako reflexia misie. Misiológovia vyprodukovali kvantum literatúry pojednávajúcej o značnom množstve čiastkových tém. Proces etablovania sa misiológie ako svojbytnej teologickej disciplíny a dejiny kresťanskej misie zrodili mnoho veľkých postáv – misiológov i misionárov. K plodnej interakcii týchto velikánov, ako aj mnohých ďalších, dochádzalo okrem iných príležitostí na celosvetových i regionálnych misijných konferenciách. Toto všetko prispelo k vytvoreniu pestrej a komplikovanej mozaiky kresťanskej misie 20. storočia. Práve komplikovanosť a komplexnosť celkového obrazu priam volala po vytvorení diela, ktoré by prístupným spôsobom uviedlo do danej problematiky. Tejto náročnej úlohy sa ujal anglikánsky misiológ evanjelikálnej orientácie Timothy Yates, známy predovšetkým svojimi prácami uverejnenými vo viacerých svetových misiologických časopisoch. Publikácia takéhoto typu si vyžadovala výborného znalca v oblasti misiológie, predovšetkým dejín misie, no okrem toho kládla i obrovské nároky na pisateľské schopnosti autora – akým spôsobom podať látku takéhoto rozsahu a hĺbky tak, aby sa výsledné dielo nestalo buď príliš povrchným alebo, naopak, nestrácalo sa v nepodstatných detailoch? Treba povedať, že Yates svoju prácu zvládol výborne. Kniha prezrádza ohromnú erudovanosť a orientáciu v problematike a cítiť z nej rozsiahlu bádateľskú prácu, ktorú autor pri jej príprave vykonal. Výsledný produkt je napísaný živým štýlom a nie je preťažený príliš rozsiahlym poznámkovým aparátom, ktorý by spomaľoval proces čítania. Poznámky i záverečná bibliografia však, na druhej strane, poskytujú dostatok záchytných bodov pre tých, ktorí by sa konkrétnej preberanej téme chceli venovať do väčšej hĺbky. Štúdia tak predstavuje ideálne kompendium pre študentov misiológie, no s úžitkom po nej môžu ako po encyklopedickom diele siahnuť aj tí, ktorí sa v misiológii už dobre orientujú. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 27 Yates svoje dielo koncipoval do dvoch hlavných častí rozdelených viac-menej udalosťami 2. svetovej vojny (1900-1940 a 1940-1990). Prvá časť si všíma napríklad obdobie koloniálnej expanzie a snahy nemeckých misiológov o uchopenej kolektívneho rozmeru evanjelia (Volkskirche). Priestor je venovaný aj svetovým misijným konferenciám, ich analýze a hodnoteniu. Tieto vlastne tvoria os celej knihy, pretože Yates sa postupne venuje všetkým od Edinburghu 1910 až po San Antonio 1989. Od vzniku Lausannského kongresu v roku 1974 si všíma tiež konzultácie a dokumenty tohto misiologického hnutia. Témami druhej časti knihy sú predovšetkým pluralita náboženstiev, dialóg a sekulárna kultúra. Yates čitateľa prehľadovo zoznamuje aj s najvýznamnejšími postavami kresťanskej misie 20. storočia vrátane Kennetha Cragga, Stephena Neilla, Johna Hicka či Leslieho Newbigina. Ich diela a misiologický prínos sú hodnotené bez zaujatosti a akademicky korektne. V záverečnej kapitole knihy Yates ponúka svoju víziu podoby kresťanskej misie pre svet začínajúceho 21. storočia. Christian Mission in the Twentieth Century od Timothyho Yatesa napriek svojej už takmer dvadsaťročnej existencii (kniha prvýkrát vyšla v roku 1994) naďalej zostáva štandardným dielom kresťanskej misiológie a každému, kto sa chce seriózne venovať štúdiu dejín misie v 20. storočí, je túto publikáciu možné len odporúčať. Neprávní aspekty pouličních bohoslužebných shromáždění v Novém Bydžově 12. 3. 2011 a v Krupce 9. 4. 2011 Mikuláš Vymětal Pochody motivované nenávistí a protestní shromáždění proti nim V obou městech se opakoval podobný scénář – konal se řádně ohlášený pochod krajně extremistické DSSS, který byl vědomě směřován do tzv. sociálně vyloučených lokalit (např. v Bydžově, ulička Na Šarlejích a v Krupce, sídliště kolem ulice Karla Čapka). V obou případech pochod budil zřetelný dojem, že jeho cílem je m.j. přiřknout obyvatelům těchto lokalit kolektivní vinu za trestné činy, jejichž pachatelé jsou identifikováni a státem trestáni (násilník z Bydžova je ve vazbě, dva surovci z Krupky jsou – podle svého věku – v zařízení pro dětské vrahy a ve vězení). Princip kolektivní viny je ovšem pro mnoho lidí mravně nepřijatelný. Proto také některé organizace (především iniciativa „ V Ústí neonacisty nechceme“) svolaly do těchto měst protestní shromáždění. Iniciativu „V Ústí neonacisty nechceme“ zakládali křesťané (včetně duchovních různých církví) a další lidé, kterým je víra blízká. Ti se rozhodli pořádat protest jako bohoslužebné shromáždění. Vedlo je Misiologické info 3/2011 červenec / júl 28 k tomu jednak poznání, že mezi obyvateli tzv. sociálně vyloučených lokalit je mnoho věřících (kteří svou víru komunikují např. výzdobou svých bytů náboženskými obrazy) a za druhé zkušenosti z Drážďan, kde církve spolupracují s policií a dalšími iniciativami (na vysoké úrovni – biskupů a ředitelství policie) a díky této spolupráci v předchozích dvou letech zabránily pochodům neonacistů – a to nenásilnými, bohoslužebnými shromážděními. V případě Krupky se pořadatel akce, Miroslav Brož, z iniciativy „V Ústí neonacisty nechceme“, snažil s policií zřetelně předem komunikovat své záměry. Bohoslužebná shromáždění Přítomní duchovní vedli obě bohoslužebná shromáždění (vnějšně připomínající např. poutě) způsobem, směřujícím k nenásilí a uklidnění jejich účastníků (na internetu lze dohledat liturgie a kázání z Krupky; farářka, která vedla bohoslužebné shromáždění v Bydžově, je přesvědčená pacifistka a na místě se modlila za smíření a pokoj). Účastníci shromáždění sami mírnili radikály, kteří chtěli vyvolávat konflikty. Bohoslužba v Bydžově byla ukončena před zásahem policie, v Krupce policie zasáhla v průběhu bohoslužby. Postup policie V obou případech policie poměrně tvrdým způsobem uvolnila cestu pochodu DSSS (užitím strategických rozbušek, jízdní policie, vytlačením shromáždění tlakem štítů a obušky). V obou případech došlo po zásahu policie proti účastníkům bohoslužebného shromáždění k trestným činům ze strany účastníků pochodu neonacistů (třináct příznivců DSSS napadlo tři romské aktivisty v Bydžově, slovenský řečník přednesl hrubě rasistický projev v Krupce, odměněný potleskem posluchačů). Policie v Krupce, doprovázející povolený pochod, tolerovala mravně velmi sporné chování účastníků tohoto pochodu, zřetelně zaměřené proti obyvatelům sídliště (skandování – např. „za Patrika“, „kurvy, kurvy tu nechceme“). Mnoho účastníků shromáždění i obyvatel sídliště pokládá zásah policie za nepřiměřeně tvrdý (na rozdíl od prohlášení Ministerstva vnitra, které uvádí : „Policejní zákrok byl maximálně korektní a v souladu se zákonem.“). Také to, jakým způsobem pak policie doprovázela nenávistně skandující neonacisty při pochodu sídlištěm působí dojmem, že policie neonacisty nepřiměřeně protěžovala. Reakce církví Policejní zásah v Krupce vzbudil výraznou negativní reakci a diskusi v církvích, způsobem, který proniká také na veřejnost. Zprávy o zásahu policie a komentáře byly zveřejněny na portálech Christnet, Křesťan dnes, e-cirkev a (dosud) v časopisech Katolický týdeník a Protestant. Mnozí významní církevní představitelé podpořili bohoslužebné shromáždění v Krupce a Bydžově či duchovní, kteří na nich vystupovali (např. předseda Ekumenické rady církví a synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml, i s celou Synodní radou Českobratrské církve, prezident České křesťanské akademie prof. Tomáš Halík), jiní jsou zdrženlivější. Veřejně proti bohoslužebným shromážděním v Bydžově a v Krupce nevystoupil z významných představitelů církve nikdo. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 29 Jaké mají události v Krupce a Bydžově důsledky a kde lze vidět šance vzniklé situace? 1. Ministerstvo vnitra vydalo stanovisko, v němž zřetelně prohlásilo: „Ministerstvo vnitra i Policie ČR jednoznačně odsuzují jakékoli projevy extremismu a rasismu. Zároveň deklarují připravenost ochránit osoby, které jsou pravicovými extremisty ohroženy. Odmítají populistické zneužívání romské problematiky.“ To lze jednoznačně uvítat, stejně jako větu: „Ministerstvo vnitra a Policie ČR vyzývají občanské iniciativy, které chtějí na veřejnosti vystupovat proti akcím pravicových extremistů či neonacistů, aby s policisty a úřady dopředu komunikovaly o svých plánovaných aktivitách. Lze tak předejít řadě nedorozumění.“ 2. Dvojí zásah policie proti pokojné blokaci, související s bohoslužbami, aktivizoval část představitelů církve i věřících. Tento zájem může přispět k veřejné diskusi a ve svém výsledku pomoci k lepší spolupráci mezi občanskými iniciativami, církvemi a policií při příštích podobných událostech. 3. Ze strany policie by ke spolupráci přispěl i zřetelnější, veřejně publikovaný, rozbor zásahů v Novém Bydžově a Krupce. Policie by se přitom měla vyjádřit také ke konkrétním událostem, zdokumentovaným na dostupných nahrávkách (např. přiměřenost užití jízdní policie proti nenásilnému davu v Bydžově, přiměřenost použití policejní pyrotechniky v obou případech, vhodnost toho, že policisté tolerují skandování pochodu DSSS, vhodnost chování příslušníků antikonfliktního týmu, narušujících bohoslužbu do té míry, až jsou veřejně napomínáni duchovním, odmítnutí pomoci zraněnému s tím, že mu mají, policejním zásahem hnaní demonstranti zavolat sanitku, veřejná vulgární mluva příslušníka policie během vyhánění skupinky žen ze vchodu domu apod.). 4. Otázka legality. Diskuse o událostech v Krupce někdy směřuje pouze k otázce, které shromáždění má přednost – zda soudem schválený pochod DSSS, nebo nesouhlasné náboženské shromáždění obyvatel místa, v němž se má pochod konat. Rozhovory s účastníky protestního shromáždění v Krupce jsem došel k názoru, že mnozí vnímají jiný protiklad – uvědomují si, že neuposlechnutím příkazu policie konají přestupek, ten je však pro ně mravně přijatelnější, než psychické škody, které způsobí nenávistný pochod obyvatelům sídliště, proti nimž je tento pochod zaměřen. (Podobná motivace vedla např. před několika lety mnoho občanů k účasti na shromáždění v Praze, které zabránilo neonacistickému pochodu Židovským městem v Praze). Vedl jsem celou řadu rozhovorů s obyvateli sídliště i aktivisty, abych zjistil, jak akce výsledně působila. Domnívám se, že škody – snížení důvěry v nestrannost policie, traumata a obavy, způsobené zásahem policie i následným pochodem sídlištěm, podstatně převyšují zisk z toho, že byl z pohledu policie čistě legalisticky zachován zákon ohledně přednosti nahlášeného shromáždění. V této souvislosti je třeba zmínit, že v církvích budí tato záležitost pozornost také proto, že v jejich tradicích jsou i případy nenásilného projevu občanské neposlušnosti, které byly s odstupem mravně vysoce hodnoceny (např. odpor církve vůči despotickým režimům, diskriminaci v USA, apartheidu v Jižní Africe apod.). Mnoho těchto aktivit ve svém výsledku výrazně přispělo k odstranění diskriminace a zlepšení společenského ovzduší v místech, kde se odehrávaly. V Praze, 26. dubna 2011 Misiologické info 3/2011 červenec / júl 30 Středoevropské centrum misijních studií o.s. (SCMS) ve spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou (ETF) UK v Praze nabízí seminář Dynamika křesťanské misie: Úvod do kontextuální misiologie podle D. Bosche (Transforming Mission: An Introduction to Contextual Missiology according to D. Bosch) Účastníci semináře budou uvedeni do myšlení a díla jednoho z nejvýznamnějších křesťanských misiologů 20. století Davida J. Bosche a obeznámeni s jeho přelomovým dílem Transforming Mission (Maryknoll, NY: Orbis 1991). Těžisko kursu se zaměří na představení novozákonních modelů misie, jak jsou identifikovány u Matouše, Lukáše a Pavla, modelů křesťanské misie v dějinách a náčrtu misijního modelu pro ekumenickou/postmoderní dobu tak, jak ho vnímal sám Bosch. Cílem kursu bude pochopit a reflektovat Boschovo dílo, ale taky interpretovat tyto modely pro dnešní misiologii a promýšlet jejich relevanci pro misijní práci současných církví. Při vnímání a hodnocení Boschova díla bude zohledněno jeho přijímání v současné misiologii. Seminář je otevřen nejenom pro studenty ETF UK, ale i pro širokou veřejnost, zejména pak pro zájemce z rad farářů a členů církví. Seminář se bude konat v zimním semestru 2011/12 na ETF UK (Černá 9, Praha 1; web.etf.cuni.cz). Vyučovacím jazykem je angličtina. Účast není podmíněna žádnými prerekvizitami. Seminář povede Mgr. Pavol Bargár, Th.D. Více informací naleznete na www.missioncentre.eu, resp. na emailové adrese [email protected]. Misiologické info 3/2011 červenec / júl 31 Středoevropské centrum misijních studií o.s. nabízí nový titul Zuzana Jurechová, Pavol Bargár (eds.) KRIZOVÉ SITUACE V ČESKO-SLOVENSKÉM KONTEXTU PO ROCE 1989 Jedná se o kolektivní monografii, která je výstupem interdisciplinárního badatelského projektu SCMS, jehož cílem bylo pomoct českým a slovenským církvím porozumět lépe kontextu, v němž působí. Publikace zároveň představuje originální příspěvek do české a slovenské kontextuální misiologie. Je k dispozici také v anglické jazykové verzi. Více informací naleznete na www.missioncentre.eu. Cena česko-slovenské jazykové verze: v knihkupectví: 219 Kč (Česko), 9 EUR (Slovensko) při osobním odběru v sídle SCMS (na termínu je nutno se dopředu domluvit; cena nezahrnuje poštovné ani balné): 165 Kč, na EBF UK v Bratislavě (u Dr. Milana Juríka): 7 EUR Při hromadné objednávce z řad církví, sborů a škol poskytujeme individuální slevu! Objednávejte nejlépe e-mailem na adrese: [email protected] Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu Misiologické info vychází 4x do roka. Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s., U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy, IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1803-1390. Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330 Redakční rada: Pavol Bargár (odpovědný redaktor), Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová Toto číslo vyšlo v Praze dne 12. 8. 2011.
Podobné dokumenty
Evoluce hominidu
vysvětlovat existenci některých podobných znaků u obou skupin a zároveň i přetrvávání velmi
starobylých znaků u nártounů. Proto nártouni a omomioidea bývají někdy řazeni do společného
podřádu Tarsi...
Misie církve dnes
službu
církve
každé
doby.
Misie
církve
se
dotýká
praxe
evangelia
v
sekulárním
Česku
a
její
nové
pochopení
odvozené
z
misijn...
Misie z lásky - Středoevropské centrum misijních studií os
a vzestupu“ použil C. S. Lewis v alegorii o potápěči. V jeho obraze
je Ježíš Kristus jako potápěč, který se ponořil do hlubin, aby
z bahna vytáhl na vzduch novou lidskou přirozenost. Ano, to je
způ...
Fikční světy (kriminálního) televizního seriálu. Iluminace, 2009,roč
Dynamický proces zavádění a rozšiřování norem si ukážeme na seriálu KRIMINÁLKA LAS
VEGAS.14) Ten zapojil do stylu digitálně vytvořené nebo upravené obrazy a normy užívané
v dokumentech popularizují...
Stiahnuť PDF
Nepokoje v arabskom svete nainfikovali aj Líbyu, ktorá sa od 17. februára zmieta v povstaní proti
vyše 40 rokov vládnucemu režimu Muammara Kaddáfiho. Ten na revolučné protesty reagoval nasadením ar...
Vyjadreni IBTS ke zprave AK z hodnoceni
S politováním konstatujeme, že tento nedostatek nebyl podchycen AK dříve
než po jedenácti letech působení IBTS v České republice, a až v době, kdy
IBTS přesouvá své sídlo i činnost do Amsterdamu. P...
