Obsah

Obsah
Úvodní slovo…………………………………3
Básně……………………………………………4
Zázraky o Vánocích……………………….9
Rozpočitadla.……………………………..12
Básně na motivy Jiřího Havla……….14
Román na pokračování……………….15
Zimní příšerky……………………………..22
Křížovka……………………………………….24
2
Úvodní slovo
Milí čtenáři,
zimní SNPčko už má svou konkrétní podobu, a proto žádné zdržování a pusťte se hned
do čtení.
Ani v tomto čísle nechybí básničky, které se týkají zimních radovánek, Vánoc a
Silvestra. Jedna básnička je dokonce popletená, tak snad jí porozumíte…
Vánoce jsou kouzelné svátky a jsou plné zázraků – přečtěte si o nich ve třech
poutavých příbězích našich šesťáků.
Dále jsme si trochu hráli a vymysleli několik rozpočitadel a básniček, do kterých
si sami musíte doplnit rým.
Román na pokračování je projekt žáků loňských devátých tříd, který můžete
sledovat na stránkách školy. Byla by ale škoda nezveřejnit toto povedené dílo v našem
časopise. Doufejme, že deváťáci slib splní a román dokončí, i když už nejsou žáky naší
školy. Už teď vám však mohu slíbit, že 12. kapitola je ve fázi zrodu a v příštím čísle
časopisu se určitě objeví. Zatím se ponořte do napínavého vyprávění z druhé světové
války. Pokud byste se chtěli zapojit do psaní, sledujte stránky školy a na 12. kapitolu
pak můžete navázat.
Závěr časopisu patří dětem ze VI. B, které si pro vás připravily popis zimních
příšerek, které se vyskytují na našem území, a křížovku.
Užijte si v teple svých domovů čtení našeho školního časopisu!
Krásný nový rok 2011!
Mgr. Zuzana Panschabová
P.S.: Případní zájemci o uveřejnění svých literárních pokusů, neváhejte a odevzdávejte
svá díla v kabinetě Čj, nebo je posílejte v elektronické podobě na e-mail
[email protected].
3
Vánoční stromek
Michaela Myslivečková, Lucie Zajanová VII. A
Vánoční stromek barevně svítí,
v kuchyni nám voní kvítí,
všude vládne pohoda
a cukroví se pojídá.
Pod vánočním stromečkem,
dárků je tam kupa,
někdo zvoní zvonečkem,
dětem z toho srdce puká.
Každý z nich, co si přál,
pod stromečkem vyhrabal,
rodiče z toho radost mají,
že se jejich děti usmívají.
Zimní radovánky
Michaela Myslivečková, Lucie Zajanová VII. A
V prosinci nám nasněží,
naše kočka se zas naježí,
je jí zima, asi stůně,
vypadá jak malé slůně.
Pod sněhem je zmrzlá tráva,
nemůže se pást ta naše kráva,
venku všechno bílé je,
taky se tam lyžuje.
Sněhuláky stavíme,
hrnec jim pak přidáme,
místo očí uhlíky,
místo vlasů culíky.
Místo košilky knoflíky,
místo kalhot trenýrky,
místo bot pak kamínky,
a je konec básničky.
4
Krásný prosinec
Kateřina Bártová, Nela Navrátilová VII. B
Podzim odchází,
zima přichází,
Mikuláš se blíží,
a krásně nám k tomu sněží.
Už přicházejí svátky
a my nakupujeme dárky.
Stromeček zas zdobíme
a koledy si k tomu pouštíme.
K večeři si sedáme
a vánoční náladu máme.
Potom zazvoní zvoneček
a dárků je plný stromeček.
Zima
Kateřina Bártová, Nela Navrátilová VII. B
Bobujeme, lyžujeme,
stavíme velké sněhuláky,
všichni se tu koulujeme
a teď házíme do sněhu kluky.
Zima ta nás baví,
Vánoce se slaví.
Dostáváme dárky,
i když v lednu na výzo budou špatné známky.
Silvestr slavit budeme
a bouchačky koupíme.
O půlnoci se bavíme
a nový rok slavíme.
5
Prosinec
Tomáš Koníř VII. A, David Vodička VII. B
Čert děti straší,
do pekla je odnáší.
Mikuláš je těší,
že čert jen straší.
Zima už přichází,
podzim však odchází,
koledy si pouštíme,
stromek k tomu zdobíme.
Santa dárky rozváží,
děti ke stromku vyráží,
rodiče se smějí,
děti dárky rozbalují.
Santova cesta
David Douša VI. B
Jede Santa, jede na svých sobech,
a dole vidí děti jezdící na bobech.
Usmívajíc vletí do velkého komína
a cestou ho pozdraví jedna holčina.
Když Santa padá dolů,
nabírá do sebe smůlu.
Santa na zemi leží
a zvedá se stěží,
naštěstí je tu Fredy Cruger
a nese mu hamburgr.
Rychle dárky pod vánoční strom dá,
štěstí on velké naštěstí má.
Pak nasedne na své velké sáně,
raz, dva, tři hop! A je ve své vaně.
6
Vánoce
Katka Tancošová VI. B
Vánoce se blíží,
bude vítr, zima a také sněží.
Házíme na sebe sněhové koule,
stavíme sněhuláky
a běžíme rychle pro sáňky.
Dostáváme dárečky od Ježíška,
anebo od babičky.
Zpívají se koledy
a máme dobrou večeři.
Zazvonil zvonec
a básničky o Vánocích je konec.
Sněží, sněží, chumelí se
Jana Kvasničková VI. C, Barbora Šutičová VI. A
Sněží, sněží, chumelí se,
zvířátka se schovaj v lese.
Vidím zasněžené pláně,
Pepa už připravuje saně.
Sněží, sněží, chumelí se,
děti stále smějí se,
běhají a hrají si,
sněhuláka staví si.
Sněží, sněží, chumelí,
vločky pořád padají.
Už je večer, děti spí,
zdají se jim hezké sny.
7
Popletená básnička
Eliška Strnadová, Tereza Smitková, Nikol Bognerová VI. B
Na bobec táhneme kopy,
nad námi sítali lobi.
Vidím, jak náš dáta s tědou
jdou do pila s velkou lesou.
Banča zase s mabčou
pečoví už cukrou.
Teď už večal štědrý začer,
breťka z toho dojemně tačel.
Jeletěl k nám Přižíšek,
křines plný posíček.
Štědrý večer
Eliška Strnadová, Tereza Smitková VI. B
Už začal Štědrý večer
a kapr na pánvičce syčel.
Řízky už jsou na stole,
mamka si myje vlasy šampónem Pantene.
Všichni se už připravili
a pak jsme se hodně napapali.
Večeře už skončila
a s radostí jsem na Ježíška čekala.
Dárky už pod stromečkem jsou
a taťka sedí na gauči s děravou ponožkou.
Potom dostal velký dar,
byl v tom ponožek pár.
Mamka dostala krásnou sukni,
babička zas punčocháče s puntíky.
Děda dostal vrtačku,
pejsek od nás kostičku.
Teď už je řada na mně,
to je krása, dostala jsem sáně.
Tak jsou všichni spokojení,
o Vánocích se vše mění.
8
Zázraky se dějí o Vánocích
Gabriela Pánková VI. C
Bylo 24. prosince, rodiče jako vždy připravovali stromeček. Táta ořezával kmen,
aby se vešel do stojanu, zato máma se jen dívala a radila, kde to má ještě odříznout.
Já jsem ale nedělala nic, jen jsem se těšila na dárky a čekala, až stromeček bude stát,
abych ho mohla ozdobit s mamkou.
Když už se dodělaly vánoční úpravy a chýlilo se k poledni, vydala jsem se
s babičkou koupit majonézu do bramborového salátu.
Byla jsem celkem zklamaná, čekala jsem sníh, ale marně.
Byl by zázrak, kdyby začalo sněžit.
Když jsme koupily majonézu, doma už zněla televize a v ní zrovna dávali Šíleně
smutnou princeznu. Máma byla v kuchyni a připravovala večeři. Já jsem však musela
jít zabalit dárky, protože jsem byla líná je zabalit o víkendu.
Když se vypnula televize a všude kromě kuchyně bylo ticho, věděla jsem, že
jdeme večeřet. Táta po večeři vzal tajně zvoneček a zazvonil. Pořád si myslel, že věřím
na Ježíška. Když jsme šli ke stromečku, uviděli jsme spoustu dárků. Rozdali jsme si je a
podívali se, co v nich je. Všichni, až na mamku, byli úplně spokojení. Mamka dostala
hezké věci, ale kdo ví, co si vlastně přála.
Když vtom něco na balkóně spadlo. Šla jsem se tam podívat a uviděla jsem tam
krásnou krabičku. Otevřela jsem ji a v ní byl dopis a kamínek na přívěsku. Na papíře
bylo napsáno:
„Tento kamínek je kámen přání, na Vánoce Ti splní jedno jediné přání. Ale užij
ho dobře. S pozdravem, J.“
Nevěřila jsem tomu a myslela si, že to narafičil táta. Ale najednou, když jsem na
něj sáhla, začalo sněžit. A já jsem věděla, že tohle je ten nejlepší dárek jak pro mě, tak
i pro všechny ostatní.
9
Zázraky o Vánocích
Nikol Bognerová VI. B
Byl Štědrý den a má třicetiletá sestra byla těhotná – v osmém měsíci. Termín
měla v lednu. Ale najednou nám volala, že jede do nemocnice. Všichni jsme se
radovali, že to bude vánoční dáreček pod stromek, ale v tu chvíli dopověděla, že
spadla ze schodů a má strašné bolesti. Hned jsme jeli za ní do nemocnice. Doktor nám
řekl, že bude muset hned na operaci a že možná potratí. Tři hodiny jsme nedočkavě
stáli na chodbě v nemocnici. Za chvíli přišel doktor a všem nám oznámil, že má sestra
je v pořádku, ale že prý stačilo, kdyby přijela později a dítě by nemuselo přežít.
Všichni jsme panu doktorovi moc děkovali. Vrátili jsme se domů, samozřejmě že bez
sestry, a udělali jsme si krásný Štědrý večer. O tři dny později se sestra vrátila i
s malým Šimonkem a udělali jsme si Štědrý večer znovu se všemi. To je konec mého
vyprávění, jaké zázraky se mohou stát o Vánocích.
Zázraky se dějí o Vánocích
Štěpánka Puchernová VI. A
Jedné noci v listopadu byla velká bouřka. Koně ve stáji mých rodičů byli
neklidní. Každým hromem to bylo horší, až při jednom kůň bílý jako sníh utekl. Ten
hrom byl tak silný, že i rodiče se báli jít koně zkontrolovat. Bella, fenka norského
malamuta, byla se mnou v posteli. Bylo vidět, že je neklidná, ale za chvilku bouřka
skončila. Když jsem se probudila, bylo 1. prosince. Bella už byla vzhůru a hlasitě
štěkala venku před stájí. Rychle jsem se převlékla a běžela za ní do stájí. Amerika, můj
kůň, byla pryč!
Dveře od boxu byly rozražené. Rychle jsem to řekla tátovi, aby zavolal policii.
Uběhl týden a Ameriku nenašli. Prosila jsem tátu, aby to ještě zkusil, ale nešlo to. A
tak jsem se rozhodla, že si ji najdu s Bellou sama. Rodiček zase odjeli někam za prací,
takže si toho ani nevšimnou. Teple jsem se oblékla a zapřáhla jsme Bellu do saní. Když
jsme jely lesem, narazily jsme na stopu kopyt divokých koní a jely jejich směrem. Pásli
se na nesklizeném poli. Mě a Bellu znají. V zimě je chodíme krmit. Když jsme šly blíž,
všimly jsme si, že jich je málo. Někteří byli poranění, jiní se začali plašit, když jsem
k nim přistoupila. Pak ke mně přistoupil černý kůň. Byl to vůdce stáda, a tak jsem mu
nastavila dlaně, aby je očichal. Pak radostně zaržál a ostatní ke mně přistoupili. Pak
zaštěkala Bella. Myslela jsem si, že je to na mě, ale bylo to na černého vraníka.
Přistoupil k ní a vypadalo to, jako by spolu mluvili. Pak zaržál na stádo, světlehnědý
kůň vystoupil a zaržál. Pak Bella a vraník stáli u saní.
Vraník nás vedl lesem až k silnici, zastavil se. Myslela jsem, že dál už nepůjde,
ale pak opět zaržál a šel směrem po silnici. Bella taky na chvilku zastavila. Před námi
byla stáj, nejspíš tam nikdo nebyl, nebylo tam auto, a to je v naší zemi nejlepší způsob
dopravy. Uslyšela jsem řehtání. Hned jsem poznala, že je to Amerika a jeden další
10
kůň. Okamžitě jsem vběhla dovnitř a odvázala je. Ale než jsem vyšla ze stáje, uslyšela
jsem kroky. Rychle jsem se schovala za balík slámy.
Byli to dva muži, vypadali jako ze 101 dalmatinů – velký hubený s velkým
nosem a malý tlustý s plešatou hlavou. Šli k Americe, všimli si, že je odvázaná a v ten
moment tam vběhla Bella a začala zuřivě štěkat. Skočila jsem Americe na hřbet a jela
ven, za mnou ten druhý kůň a Bella. Když jsem se otočila, viděla jsem ty chlapy na
sněžném skútru. V tu chvíli jsem měla husí kůži na celém těle. Pak jsem v lese zahlédla
menší řeku, Amerika hned tušila, co se bude dít. Kousek před řekou skočila, jak
nejlépe uměla, Bella běžela jinudy a přeskákala to po kamenech. Ameriku jsem
směřovala k domovu. Už jsme viděla auto rodičů, ale v tu chvíli výstřel.
Když jsem se otočila, Bella ležela na zemi s ránou na zadní noze.
Vypadala špatně. Hned za mnou ven vyběhli rodiče. Máma volala veterináře, i když
nemusela, táta veterinář je. Bellu odnesli domů, dali ji v kuchyni na stůl. S mamčou
jsme čekaly v obývacím pokoji. Když už to trvalo 37 minut, zeptala jsem se mámy,
jestli Bella přežije. Odpověděla, že neví…
Už jsem si uvědomila, že jsme měli špatně kalendář a že není 1. prosince, ale
24. prosince! Chtělo se mi brečet. Štědrý den a Bella mi umře! Ale v tu chvíli ji táta
přinesl v náruči, měla obvázanou nohu, ale byla zdravá!
11
Rozpočitadla
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
co to, dědku, co to je?
Velikánská motorka,
kdo vypadne, ten ji má.
/Jan Eberle VI. A
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
máš velký sen,
poznáváte velký svět,
ze světa ven!
/Anna Poloprutská, Barbora Šutičová VI. A
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
chytnu tebe hned a hned,
ty vypadneš z kola ven,
tak stůj a jen se nesměj!
/Katka Tancošová VI. B
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
vyjel kolem na kopec,
jeden musí z kola ven,
třetí je teď vítězem.
/Dominik Fliegl VI. A
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
cos to, Kubo, cos to sněd?
Hambáče z mekáče,
měli malý čízáče!
/Marek Findeis VII. C
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
je tu soudný den,
a ty slečno Aničko,
ty běž z kola ven!
/Jana Kvasničková VI. C
12
Máme doma krávu,
bučí, bučí bú, bú.
Máme doma ovci,
sedí pořád v kotci.
Máme doma kočku,
nesnáší ledničku.
Máme doma osla,
leze nám do kouta.
Lez, leze dál,
proboural se k nám.
Kdo ho chytne, nevypadne,
kdo ho pustí, ven vystřelí!
/Štěpánka Puchernová VI. A
Jede, jede sporťák,
naboural ho bourák.
Jede, jede autobus,
zbrzdil ho ten kukabus.
/Štěpánka Puchernová VI. A
Sedí pan Havradan,
je to moc starý pán.
Běž k němu blíž a blíž,
nebo z kola vystřelíš!
/Eliška Strnadová, Tereza Smitková, Nikol Bognerová VI. B
Chodíme ráno do školy
a tam počítáme brambory.
Když počítat nebudeme,
tak ve třídě nebudeme.
/Eliška Strnadová, Tereza Smitková, Nikol Bognerová VI. B
1 2 3 4 5
13
Básně na motivy Jiřího Havla
Vaším úkolem je doplnit správný rým.
Adama a Evu stvořil ____,
když něco smrdí, tak je to ____.
V penále máme pera a ____,
na stříhání potřebujeme ____.
/Daniela Taufnerová VI. A
Tabule je ___,
křída zase ____.
/Anna Poloprutská, Barbora Šutičová VI. A
Perem píšem na ___,
a kyselé mléko je ___.
/Šarlota Slepčiková VI. A
Maminka má modré ___,
můj bratr se pilně ___.
/Eliška Strnadová, Nikol Bognerová VI. B
Závodník Bolt má rychlé ___,
kozel má zas ____.
/Štěpánka Puchernová VI. A
Víly tančí v černém ____,
princezny zas na královském ____.
/Jana Kvasničková VI. C
Slunce svítí každý ____,
pojď, půjdeme spolu ____.
/Tomáš Koníř VII. A
Pohybu na hudbu se říká ____,
na lovu se chytá _____.
/Vanessa Hroššová VII. C, Michaela Myslivečková VII. A
V noci svítí _____,
Popelka ztratila ______.
/Vanessa Hroššová VII. C, Michaela Myslivečková VII. A
14
Román na pokračování
1. kapitola – autor Jiří Novák (loňská 9. C)
6. 6. 1944 5 hodin
Strachem už zvracím. Naše vyloďovací čluny míří na pláž Omaha ve francouzské
Normandii. Němci vědí, že už jsme na cestě, a chystají všechny zbraně, co mají po
ruce. Z dálky vidím dvě obrovské věže, v každé dva kulomety, mezi věžemi další dva a
protiletecké kanóny. Před tím vším hráz a na ní ostnatý drát namotaný na
protitankové zátarasy.
„Deset sekund, Bůh s vámi,“ křičí řidič našeho vyloďovacího člunu.
Najednou se otevřou přední vrata člunu a jen co jsme se chtěli dostat na pláž,
tak do našeho člunu začnou střílet kulometem. Na nic nečekám a skáču přes bok
člunu rovnou do vody, ta nebyla nejteplejší. Z vody za zvuku vybuchávajících granátů,
střelby a řevu vojáků, kteří už buď neměli nohu, nebo byli postřeleni, se dostávám
k hrázi.
Říkal jsem si, proč jsem narukoval k armádě? Teď bych byl doma se svou láskou
a nemusel být v ohni palby. Ale asi bych vám měl říct, jak to s tou láskou bylo.
2. kapitola – autor Jan Täuber (loňská 9. C)
Před válkou jsem žil i se svou rodinou v Bostonu, kde jsem se i narodil. Měli
jsme malý domek na předměstí, kde jsme si do války klidně žili. Můj otec byl lékařem
v bostonské nemocnici a matka byla v domácnosti. Vždy jsem chtěl cestovat po celém
světě, ale válečné dění v Evropě mě omezovalo. A také v tom bylo ještě něco.
Znal jsem ji takovou chvilku, ale připadalo mi to, jako kdybych ji znal už desítky
let. Přistěhovala se do Bostonu před třemi lety se svými rodiči. Ti si zde koupili domek
kousek od toho našeho.
Když jsem ji poprvé spatřil na ranní pochůzce, myslel jsem, že vidím anděla.
Měla nádherné hnědé vlasy a tvář měla jako z toho nejkrásnějšího snu. Její štíhlá
postava vytvářela tenoulinký stín na chodníku od ranního slunce. Už na první pohled
byla prostě výjimečná.
Když jsme se míjeli, ani jsem nic neřekl. Poté jsem si to mnohokrát vyčítal, že
jsem jí ani hlásku neřekl, a bylo mi to samozřejmě strašně líto. Na dalších ranních
procházkách jsem ji opět potkával, ale opět jsem ze sebe nevydal ani „ahoj“. Až
jednou v neděli, kdy už jsem se chodíval pravidelně každé ráno podívat na východ
slunce, jsem ji opět uviděl. Šla proti mně, v takové úzké aleji mezi dvěma bloky.
Myslel jsem, že ta cesta trvá snad věčnost, ale nakonec jsme k sobě došli. Nohy se mi
třásly, a když jsem k ní došel, řekl jsem koktavým hlasem:
„Ahoj, ty jsi tu nová?“
Věděl jsem, že to nebyla zrovna oslňující věta, ale ona se přesto na mě usmála a
odpověděla mi: „Ano, přistěhovali jsme se sem před týdnem.“
Byl jsem strašně rád, že mě neignorovala a že nešla dál.
15
3. kapitola – autorka Klára Eisnerová (loňská 9. C)
S tou dívkou jsme se postupem času stali dobrými přáteli. Jmenovala se Ella.
Chodili jsme spolu všude a trávili spolu čím dál více času. Rodiče byli zprvu z našeho
přátelství šťastní, ale když to začalo přerůstat v něco víc, nelíbilo se jim to už tolik. Ale
my jsme se bezvýhradně milovali.
Ella mi říkala, že jí není moc dobře, a tak jsme se asi tři dny neviděli, potom už
to ale bylo lepší. Byli jsme spolu asi rok a vtom jsem si něčeho všiml.
„Ello, ty jsi těhotná?“
Ten den jsem si toho všiml, uvnitř bylo naše dítě, byl to krásný, ale zvláštní
pocit, pocit zodpovědnosti. Jak to řekneme rodičům?
A teď jsem tady ve válce a jediné zprávy o nich jsou z minulého dopisu.
4. kapitola – autor Patrik Lekavý (loňská 9. A)
Válka je krutá věc. Ale jediné, na co myslím, je má láska Ella, se kterou čekáme
našeho potomka. Ale je tu ještě jeden problém. Jak to říct rodičům? Ella psala v
posledním dopise, že jejím rodičům to nevadí, ale nevím, jak to vezmou ti mí.
Pokusím se jim to napsat a také je požádat o pomoc pro Ellu, když s ní nemohu být já.
7. 6. 1944 7 hodin
Hledáme německá děla, avšak Němci je schovali o pár kilometrů dál ve
vnitrozemí kvůli těžkým leteckým náletům. Tak nám nezbývalo nic jiného, než je
dobýt rychlým útokem. Naštěstí se nám to povedlo, i když s velkými ztrátami. Museli
jsme děla ubránit až do příjezdu 1. pěší divize, která měla zajistit pláž Utah, ale byla
vysazena na jiném místě, což ji zachránilo před velkými ztrátami, jako jsme měli my.
Je právě 17:00, když vidím všechny ty vojáky a mé kamarády, jak bojují za svou
vlast. Docela mě to i hřeje na srdci, protože vím, že nejsem sám, komu vadí utlačování
německou armádou a samotným Adolfem Hitlerem.
Právě ležím na posteli a myslím na Ellu, která je tisíce kilometrů daleko. Kéž
bych mohl byt s ní a užívat si, jak roste její bříško a jak pomalu roste i náš malý, nebo
malá. Ani nevím, jestli to bude kluk, nebo holka. Od Elly už mi nepřišel týden dopis,
snad se s nimi nic neděje! Nesmím se ale divit. Spojení s okolním světem je docela
mizivé, protože se horko těžko dovoláte na velitelství, natož aby sem chodila pošta.
Pošta chodí možná jednou za 14 dní a někdy má i zpoždění, občas vojenský vůz s
poštou sestřelí nějaké to německé letadlo.
16
5. kapitola – autor Jiří Novák (loňská 9. C)
Do našeho stanu vešel seržant Magnuson a povídá: „Je tu nějaký vojín jménem
Jimmy Peterson?“
Vstal jsem, zasalutoval a důrazně řekl: „Tady, pane!“
Přistoupil ke mně a povídá: „Slyšel jsem, že jste prokázal statečnost při
vylodění. Je to pravda?“
„Pane, to byl kolektivní výkon.“
„Tak uvažuje správný voják. Ale teď k věci. Potřebujeme jednoho muže do 82.
výsadkové divize. Měl byste zájem?“
„Ano, pane!“ odpověděl jsem.
„Fajn. Vítejte na palubě. Zítra zahajujeme operaci Market Garden, aby naše
armáda mohla konečně postoupit víc do vnitrozemí Holandska a dostihla Brity. Takže
zítra v 8:00 se sejdeme na letišti.“
„Ano, pane! Díky, pane!“
Večer se mi honily hlavou hrozné myšlenky a rozhodl jsem se napsat Elle dopis
na rozloučenou.
6. kapitola – autor Jiří Novák (loňská 9. C)
Začal jsem psát.
Milá Ello,
velice nerad Ti to píšu, ale až tohle budeš číst, budu už bojovat v Holandsku
společně s dalšími bratry v armádě, kteří chtějí domů. Budeme se muset probojovat
přes protiletadlová děla až na místo určení. Nechci, ale musím. Jen láska k Tobě mě
nutí jít dál, až do Berlína, poté už se budu moct vrátit k Tobě a k našemu malému.
Prosím Tě, když to bude kluk, ať se nejmenuje stejně jako já. Mám hrozné
jméno. Ale neboj se, já se vrátím a už se těším, až si uděláme výlet někam k vodě.
Budu zase chodit na ryby a nosit domů své úlovky v podobě sardinek.
Neboj, vrátím se!
Miluju Tě,
Tvůj Jimmy!
Nechal jsem dopis poslat a šel jsem spát.
Druhý den v 8:00 jsem dostal padák, láhev s vodou, lopatku, samopal M1
Thompson, nastoupil jsem do letadla a vznesli jsme se k nebi.
Po hodinovém letu jsme měli vyskočit, ale najednou se ozvala děsná rána.
Křídlo začalo hořet.
Seržant křičí: „Dostali jsme to. Vypadněte odtud! Vyskočte! Dělejte!“
Vyskočil jsem a dopadl na holandskou půdu.
Naneštěstí mě našli Němci.
17
7. kapitola – autor Petr Burgr (loňská 9. A)
Když jsem se zvedal, dal mi německý voják pažbou do hlavy. Během omdlévání
mi proběhlo v myšlenkách, co se mnou udělají. Ve chvíli, kdy jsem pomalu přicházel
k sobě, byl všude řev a střelba. Ležel jsem na zemi. Byla moc studená. Najednou jsem
otevřel oči a vidím to. Moji američtí kamarádi se nevzdali tak lehce jako já. Postříleli
Němce. Pár zbylých Němců vzalo do zaječích. Přišel ke mně můj kamarád Tommy,
chytil mě za ruku, zvedl a utíkali jsme za naším seržantem.
Všude bylo slyšet cvakání amerických pušek M1 Garand a německých
samopalů MP40. Měl jsem strach. Ale síla vlastenectví a myšlenky na Ellu mi dodaly
odvahu. Voják přede mnou šlápl na minu. Tlaková vlna mě odhodila mimo lesní cestu.
Ležím v křoví s bolestí břicha. Horko těžko se zvedám. Moji kamarádi se vzdálili. Chci
za nimi běžet, ale nejde to. Sám sebe se ptám: „Je to můj konec?“ Támhle v křoví se
něco hýbe. Plazím se tam s nabitým samopalem. V křoví leží můj přítel Tommy. Ano,
přesně ten, který mě předtím zachránil. Chtěl bych mu to vrátit, ale on je na tom
opravdu zle. Silně krvácí z hlavy a břicha. Prosí mě, abych zůstal s ním. Mluvím na něj,
ale on už nevnímá.
Zemřel.
Se slzami v očích padnu k zemi vyčerpán.
Znovu vzpomínám na chvíle prožité s Ellou…
8. kapitola – autor Jiří Novák (loňská 9. C)
Když jsem se probudil, slyším vrzání. Pomyslel jsem si, že je to můj konec.
Najednou slyším: „Tady to dostali, musíme je najít,“ anglicky Němci neumí.
Vyklonil jsem se z křoví a vidím americké tanky Shermen.
Z posledních sil zakřičím: „Pomoc!“
Přiběhl ke mně jeden z desátníků a zakřičel: „Zdravotník!“
Pak jsem se probral až ve zdravotním stanu na základně Cherbourg. Jsem
v celku, ale budu muset ujít ještě dlouhou cestu, abych se mohl vrátit domů. V mé
lékařské zprávě píšou, že jsem schopen boje. To nebyla pozitivní zpráva.
V příštích dnech jsem se účastnil dalších důležitých bitev 2. světové války, jako
byly Ardeny, Arnhem nebo Méty. S výsadkáři jsme bojovali statečně, ale to nejhorší
nás teprve mělo čekat. Mysleli jsme si, že když 9. obrněná divize obsadila neporušený
most přes řeku u Remagenu a spojenci začali proudit do Německa, tak práce
výsadkářů ve válce skončila. Bohužel nás čekal výsadek největšího počtu vojáků za
řeku Rýn. Nikdo to před Němci neskrýval, a proto byly všechny zbraně v Německu
namířeny k nebi.
18
9. kapitola – autor Jiří Novák (loňská 9. C)
Letíme letadlem v mracích už dobré dvě hodiny. Kolem nás jsou slyšet stovky
vybuchujících granátů z německých děl, kterým se říká „88“ nebo také někdy „88 dělo
smrti“. Zatím to nebyl takový problém, protože nás přes mraky nedokázali zaměřit a
zasáhnout, jenže jsme z mraků vyletěli a začalo peklo.
Jedno… dvě… tři letadla už letí k zemi a seržant Magnuson křičí:
„Ven, dělejte!“
Vyskočili jsme z letadla za řeku Rýn. Dopadl jsem přímo do ledové vody, ale na
nadávání nebyl čas, protože východně ode mě, asi tak 150 metrů, byla stará věž a v ní
dva německé kulomety MG42, které nás kosily a zabíjely další naše kluky. Naštěstí
mají na Rýnu dost velké kameny a u nich jsem se skryl. Vedle mě ležel kluk, už mrtev,
ale na zádech měl bazuku. Vzal jsem ji, nabil, počkal, až si německé kulomety měnily
pásy s náboji, zamířil na věž a „bum“. Celá věž se zhroutila. Tím bylo po jednom
problému. Bohužel to nebyl jediný náš problém. Řítilo se na nás asi padesát
německých pěšáků a jejich zbraně MP40 a Karabinner 98k nám dělaly dost velké
potíže. Museli jsme totiž zničit ty „88“ a k tomu i pár protiletadlových kanonů a Němci
se jich nehodlali vzdát bez boje. Byla to jatka, nakonec jsme však postoupili k poli, kde
měli všechny ty „88“. Postupovali jsme zákopy rovnou k prvnímu dělu, dali nálož,
nastavili časování, utekli a „bum“. První dělo zničeno. Takhle jsme to opakovali u
všech děl i kanonů a došli do takové staré továrny. Bylo nám divné, že jsme je zničili
tak rychle a bez nepřátelského odporu. Najednou slyšíme:
„Angriff!“
Vyřítily se na nás snad tisíce Němců. Rozdělali jsme naše kulomety Browling a
začali se bránit. Nakonec nás zachránily naše bombardéry a naší jedinou starostí bylo
dostat se do úkrytu, aby nás netrefily trosky od bomb. Když jsme vyšli ven, našli jsme
tam tisíce mrtvých Němců. Po všech těch dnech hrůzy nám to přišlo jako krásný
pohled. Teď si uvědomuji, že jsme zabíjeli mladé německé kluky, kterým snad ještě
nenalévají ani pivo.
Válka je hrůza, pomyslil jsem si.
10. kapitola – autor Jan Täuber (loňská 9. C)
Byly to zřejmě nejhorší dva měsíce v mém životě. Všichni jsme byli velmi
unavení a také i psychicky slabí, při pohledu na to nelidské krveprolití, kterého jsme
byli svědky, ale i činiteli. Všichni jsme si mysleli, že už nic horšího být nemůže, že
situace se musí začít zlepšovat, když už padlo tolik lidských životů. Avšak nikdy to tak
nebylo, naopak. Začal jsem si všímat, že čím víc jdeme do vnitrozemí, tím víc jsou delší
a krutější boje, protože nacisté nechtějí být vytlačeni ze svých strategických pozic. A
my, asi proto, že nechceme být vytlačení zpátky k moři a asi také proto, že nemáme
na vybranou, musíme dělat pouze to, co nám řeknou.
Jednou pozdě večer jsme opustili své útočiště a vydali jsme se na dlouhou
cestu do středu země. Úkol byl jediný - vyčistit trasu pro ozbrojený konvoj. Věděli
19
jsme, že cesta bude dlouhá, a jelikož jsme nechtěli upozorňovat na trasu, že ji nějak
víc využíváme, tak jsme nepoužili ani žádné náklaďáky na zbraně, jídlo a pití. Takže
každý si vzal akorát zbraň BAR, bandasku na pití a nějaké to jídlo v konzervách.
Cesta byla poklidná, sem tam nějaká planá výstraha, ale jinak nic. Ničeho jsme
se nebáli. Akorát někdy nás párkrát zamrazilo v zádech při pomyšlení na zaminovanou
cestu, na kterou jsme mimochodem narazili minulý týden. Ale ani ta nás zatím
nepotkala.
Když jsme zdolávali asi padesátý kilometr, tak náhle první desetičlenná skupina
v čele zasignalizovala varovný signál. Jeden z vojáků z první skupiny na nás ukázal
zdviženou pravici se zaťatou pěstí ukazující na tři hodiny. Všichni jsme si lehli na
prašnou cestu a tiše vyčkávali, co se stane. Celá dvousetčlenná skupina vojáků upírala
své oči do pole, na pravou stranu od našeho směru chůze.
Bylo to možná pět minut, nic se nedělo. Říkal jsem si, že něco není v pořádku.
Proč už někdo nezaútočil? Začínal jsem mít i tušení, že je to další planý poplach. Když
jsem se podíval na vojína vedle mě, tak mi naznačil ukazovákem nahoru, že si stoupne
a podívá se, jestli se něco bude dít. Sykl jsem na něj, ať to nedělá, že ještě počkáme,
ale on to přeci udělal. Stoupl si, nic se nestalo. To najednou uvolnilo atmosféru a také
ostatní vojíni si začali stoupat. Tak jsem si řekl, že to byl opravdu planý poplach a taky
jsem se zvednul, oprášil jsem se od hlíny ze země a napil ze z bandasky s vodou, kde
jsem měl vody už jen na pár hodin.
„Aauuu! Koupil jsem to!“ zakřičel jsem. V levé paži jsem cítil ukrutnou bolest,
ale nevypadalo to na čistý průstřel, jen se kulka o mou paži škrábnutím zpomalila a
skončila někde v poli. Ale neměl jsem čas na sténání, neboť začalo opravdové peklo.
Vypadalo to na past. Ze všech stran do nás šili salvy z kulometů. Bylo velmi těžké
odrazit útok, když nevíte, kolik jich je a co mají ještě v záloze. Ale my jsme to
nevzdávali, i když jsme stáli na pokraji smrti. Věděli jsme, že už jsme blízko záchraně,
že pár desítek kilometrů odsud jsou jednotky, které nás z toho dokážou dostat. Ale
nikdo nevěděl, za jak dlouho se sem dostanou, anebo jestli vůbec se sem někdy
dostanou.
11. kapitola – auto Jiří Novák (loňská 9. C)
„Krycí palba,“ vykřikl najednou někdo, ale když se zvedl, dostal ji.
Slyším od řeky nějaké zvuky a mluvit lidi nějakým divným jazykem.
„K zemi!“ vykřikl Chalmers a začala přestřelka mezi frickama a někým
neznámým. Když už palba ustala, tak jsem se děsně třásl. Přišel ke mně nějaký člověk,
sklonil se a podal mi cigaretu. Poznal jsem, že je to příslušník pěchoty sovětské Rudé
armády. Svou pušku Mosin-Nagan si hodil přes rameno a zvednul mě.
„Rusové nás zachránili,“ povídá seržant a byla to svatá pravda. Jeden Rus přišel
ke mně a povídá:
„Američani, taky jsme původem z USA.“
„Odkud?“ ptal jsem se.
„Jugin Oregon.“
20
Dali jsme se do řeči a já jsem se zeptal, kde se tu vzali. On odpověděl, že byli
osvobodit Polsko a zažili tam největší hrůzu svého života.
„Co se stalo?“ ptal jsem se. Zvědavost mi nedala. Kéž bych se ale neptal…
„Osvobodili jsme něco jako tábor. Bylo to ohromně rozlehlé, byl tam cítit pach
krve, už než jsme tam vešli. Němci se sice bránili, ale postříleli jsme je a vešli branou
do tábora. Proti nám šly stovky lidí, někteří se k nám sotva doplazili, jiní k nám ani
nedošli, jak byli vysílení. Všude na tom místě byly díry a v nich byly tisíce mrtvých těl.
Nacházeli jsme budovy, ve kterých byli namačkáni lidé a ve kterých prý spali. Nic, co
jsem za tu válku viděl, a že jsem přežil peklo u Stalingradu a bitvu u Kursku,
se nevyrovná pohledu, který mě bude děsit do konce života!“
21
Zimní příšerky
Sněhovál
Vlaďka Kodajová a Tereza Smitková VI. B
Naše sněžná příšera se nazývá Sněhovál. Je to hodný chlapík. Někdy provede něco
hloupého, protože je to ještě dítě, ale hned to napraví.
Výskyt: Vyskytuje se tam, kde mají zmrzlinu, protože se z ní skládá a musí mu dodat
energii. Má rád i vánoční zpívání, proto byl několika diváky i účinkujícími spatřen 21.
prosince na dvoře naší školy…
Pohyb: Pohybuje se válením a kotrmelci. Postaví se na nohu (protože má jen jednu),
jen když ho někdo naštve.
Výška: 15-20 cm
Šířka: 10 m
Jak se ho zbavit: Jde hlavně po zmrzlině a po brýlatých dívkách. Pro svou ochranu
potřebujete horkou vodu a petržel, aby málo vydržel.
Ochrana Sněhovála: Chráníme Sněhovály tím, že pošleme 100 Kč do kasičky, která se
nachází v Jeskyni nad Dolíkovem.
Ublížení: Ještě nikdy neublížil člověku, výjimkou jsou zmrzlináři.
Snad jste ho dobře poznali. Poznáte ho ještě blíž,
protože utekl z rezervace!
Volejte: 208 923 452
!!!!!!!!!!!
22
Snížek a Sněhulka
Nikol Bognerová a Eliška Strnadová VI. B
Snížek a Sněhulka jsou malé chundelaté kuličky o rozměru 3x3 cm. Mají sněhově bílou
barvu, takže je ve sněhu těžko uvidíte. Na celém světě žijí jen dva – kluk Snížek se
zelenýma očima a holka Sněhulka s očima světle modrýma. Tito dva živočichové se
vyskytují jen v Ústí nad Labem. Zrovna v tomto období si tady lebedí, protože mají
moc rádi sněhové vánice.
Matěj Zmrzlouch
Anna Pihýrová a Adéla Šmejkalová VI. B
Někde v horách žije malá příšerka Matěj Zmrzlouch. Moc rád pomáhá lidem, co mají
problémy se sněhem. Je velký asi 15 cm a váží 102 kg. Má dvě malé oči, jedno ucho,
místo vlasů sněhové vločky, ústa ve tvaru srdce a j to velmi vypasená příšerka. Matěj
Zmrzlouch se objevuje pouze v zimě, ale někdy, když nemá co na práci, tak lidem dělá
lumpárny, např. jednou mně a kamarádce sesypal na hlavu ze stromu sníh. Sice je
velmi malý, ale je velice silný. Matěj Zmrzlouch žije v iglú, které mu postavili kamarádi
příšerky. Když zima skončí, tak se Matěj Zmrzlouch musí vrátit na Island, kde žije
v létě. Ale v zimě se k nám zase vrátí!!!
Sněhulák zkázy
Denis Finster VI. B
Na první pohled typický sněhulák postavený dětmi, ale je tu háček – je 10x větší než
normálně.
Popis:
barva očí: černá
výška: 1 500 cm
barva kastrolu: modrá
zbraň: velké dřevěné koště
původ: sever Himalájí
práce: shazování lavin na různé hotely i penziony,
které jsou plně obsazené, a poté vyjídání jejich
hostů
potrava: lidé nadívaní sněhem (v zájmu záchrany
nepohrdne ani mrkví)
pohyb: skákáním z místa na místo
23
Křížovka
Nikol Bognerová VI. B
24