kořeny - Dybbuk

Luk á š Pá n e k
KOŘENY
e-kniha dybbuk
Kniha Kořeny je na jedné straně stejnojmenným dobrodružným románem odehrávajícím se na ostrově Kronos, na straně
druhé hlavně reálnými deníkovými záznamy z let 2004–2006,
které si pod vlivem účinků THC vedl mladý muž žijící v Praze počátkem jednadvacátého století. Právě v nich si pokládá
základní duchovní otázky, snaží se po svém vyrovnat se společností: dualitou svobody a „systému“, konzumního a duchovního způsobu života. Autor nás skrze své vypravování a osobní
reflexe zavádí do světů jemu blízkých: taoismu, buddhismu,
meditací, hip hopu, alkoholu, ale nakonec i do psychiatrické
léčebny. Všude ovšem upřímně hledá svou pravou přirozenost
a své kořeny.
KOŘENY
KO N O P Í  V Ý Z K U M
V mé hlavě se zrodil nápad do hloubky co největší a z co nejvíce
úhlů prozkoumat konopí (Cannabis).
Už jsem vytvořil dokument, kde popisuju své zkušenosti
s účinky THC (aktivní látka přítomná v konopí) na lidskou
paměť. K tomu přidám ještě výrok Dominiky (když mi ho ve
formě SMS poslala, byla pod vlivem THC): „Podle mě hulení způsobuje, že mozek vnímá víc podnětů, ztrácí schopnost
třídění info na ne/důležité, a tak si člověk všímá hafa věcí.
Pusu filosof zelený.“ Toto jen podporuje můj dokument, který
Dominika nečetla.
Dnes je čtvrtek, 9. 12. 2004. Tuším, že od neděle jsem byl
pod vlivem THC každý den. Až dnes nic.
Popíšu dva své zážitky ze zhulenosti:
1) Baráčnická rychta, koncert Jardy a přišel tam i Dave.
Říká, že si nemohl nevšimnout, jak sme zmaštěný. Já se ho
ptám, jestli si s náma dá jointa. Na to mi neodpoví, místo
toho komentuje muziku nevalné kvality. Nicméně slyším zcela
zřetelně, jak přitom, když mi to říká, říká: „Ale moh bys ho
ubalit.“ To se mi od té doby už opakovalo, taky jsem byl pod
vlivem a „slyšel“ jsem myšlenky druhých.
2) Jsem doma sám, značně zhulen a v největším raushi se
soustředím na světlý obdélník ve svém zorném poli. Jaké to
překvapení, když se mi do toho rámečku začne promítat kreslený film. Z nějakého důvodu si to spojím se svým dětstvím
a častým sledováním takových pořadů v TV. Podruhé se mi toto
opakovalo tento týden a z tohoto „promítání“ pochází jediná
5
scéna, kterou jsem uchoval v paměti. Ostatní jsem zapomněl
ve chvíli, když se obraz pohnul. Scéna, nejspíš ze seriálu Itchy
& Scratchy, kde se po stole plazí hlava černé kočky za pomoci
míchy, kterou používá jako červ tělo.
Rozhodl jsem se začlenit do výzkumu konopnou abstinenci.
Říká se, že THC se kompletně vyloučí z oběhového systému
za cca 120 dní. Budu se snažit si co nejčastěji psát deník, popisovat, jak to probíhá, jaké mám pocity. Dnes je 9. prosinec
2004, takže cílovým datem se stává 9. duben 2005. Vychází to
tak podle kalendáře přesně na 120 dní.
Období následujících 120 dnů se pro mě stane i obdobím
abstinence alkoholové, aby výzkum nebyl ovlivněn. Tabákových výrobků budu i nadále užívat podle potřeby, aby nebyl
zkreslen výzkum abstinenčními příznaky z dlouhodobého nedostatku nikotinu.
Tímto způsobem chci přesně zjistit, jaký vliv má nehulení
na huliče. Hlavně si musím dát bacha; kdyby se ze mě
začal stávat kripl, výzkum přeruším. Jinak ne.
6
9. 12. 2004
Ráno jsem nemohl vstát. Přestože jsem šel spát ve 22.00,
opravdu vstát jsem mohl až v 9.44. Na školu jsem neměl zbla
chuť, nešel jsem tam. Celý den jsem jak vlakem přejetý, nevím,
co bych dělal. Pracoval jsem na designu stránek, tím jsem se
alespoň trochu zabavil. Ráno jsem vynechal meditaci. Teď je
18.37, od sedmi doučuju AJ, ale chce se mi tam jít míň než
obvykle. Nejradši bych se zahrabal nebo zamknul doma a do
smrti nikoho neviděl. Je mi hrozně.
Na doučování se mi stala věc, která mi přímo vnutila názor,
že neexistuje látka, která by jedinci zajistila nadlidské schopnosti.
Důležité je slovo nadlidské. Když si představím vzorek člověka jako počítače s různými operačními systémy, DOSovské
funkce jsou hodně omezené. Když na stejný počítač nainstaluji Windows, je to jako by si člověk dal jointa: zpřístupní
se funkce, možnosti, které pouze s DOSem nebyly dostupné.
Když instaluju dál Linux, přicházím na další řadu možností,
o kterých jsem neměl dříve ani ponětí. Avšak v pravé podstatě
je možné vše. Záleží jen na našem přístupu ke zdrojům, v případě člověka k mozku, tělu.
Další možnosti lze do počítače zavést připojením dalšího
hardware, což se u lidí zatím neprovádí. I když jsou zde tendence instalovat různé čipy do těl zvířat i lidí.
Už se necítím tak hrozně, na doučování jsem se odreagoval.
Budu se snažit co nejvíc to půjde rozvinout meditaci, zpřístupnit svému ovládání další funkce.
Jo, ta příhoda: zeptal jsem se týpka, jaké předměty měli
dnes ve škole. Zatímco přemýšlel nad odpovědí, zjevovalo se
mi v mysli jediné slovo, history. První, co řekl, bylo skutečně
„history“. Možná je to shoda náhod, ale rozvrh mohli mít jakýkoliv.
Dál jsem si právě vzpomněl na termín kolektivní nevědomí,
který mi popisoval Matyáš. V mém slovníku je pro to ekvivalent
7
pravá podstata, protože tak o tomto jevu čtu. V takovémto stavu mysli je všechno nad slunce jasnější, příběh Země, i celého
vesmíru je obecně známý. Pak by platilo i zenové:
si brko – možná zkusím zavolat někomu, co dělá nebo tak –
anebo budu jako správný výzkumník trápit svoje tělo a všechno
přesně popíšu?
Současný okamžik poskytuje odpověď
na jakoukoliv otázku.
Samota je nejlepším lékem na přelidněnost – i opačně.
10. 12. 2004
ODB rest in peace, měl jsem pocit, že se do mě převtělil.
Zrovna rapoval a hýbal mi celým tělem a cítil jsem naléhavou
bolest nebo co v hrudníku a jsem totálně nasráč.
Jirka mi zhulil a taky hodně navykládal. Pak doma největší
kómaty, to sem si i říkal, jestli nechci být ženská = totálně
nasráč, nic nevím, co se mi honí hlavou netuším, a už musím.
Jedu do Stromovky. Doufám, že to bude v pohodě. Je to
stejně hustý – druhý den výzkumu a už brko, viď, a teď do
hospy nebo kam.
Co budu dělat, nevím – rozhodně se nebudu dívat na televizi, protože když jsem ji před chvílí vypnul, cítil jsem se
hrozně. Teď už je to lepší, počítač mi dělá společnost, spolu se
Cypress Hill :).
Navíc jsem se rozhodl, že si nadále nebudu tolik vybírat.
Teď si dávám šíšu a čaj. Čaj protože mám žízeň, a šíšu, protože
už nechci kouřit every day. Už mi to nestačí, takhle v malých
dávkách, dám si radši jako pochoutku jednou za čas šíšu, ze
který je opravdu POTĚŠENÍ kouřit. A nebudu jako auto na
setrvačník, který natáhl designer reklamy. – To by se dalo dát
do repu, ne? Taky mě napadlo udělat track, jako že volá po
telefonu jeden politik svému kámošovi a láká ho do funkce –
druhý se brání, jako že nic netuší, první ho přemlouvá a slibuje
mu hory doly – který ve skutečnosti nedostane, ale bude si je
moct koupit – oboje. ;) nebo spíš ;( ?
11. 12. 2004
12. 12. 2004
Tak nakonec jsme ani tolik nezmrzli, i když cestou menší
problémy, pak v hospůdce čajíček a pivko a zatáhli jsme docela
brzo, tak v sedm, pak cesta pjéšo k Domče domů.
Ráno jsem vstal jako 1., takže jsem šel v pohodě vyvenčit Gezana, sprcha a meditace následovaly. Po meditaci jsem
byl fakt nejzklidněnější, nejvyrovnanější – šli jsme nakupovat, pak jsme se spolu s Evkou dívali na Želary. Jak přijela
Domči ségra a předala mi žehličku, tak jsme s Gezánkem jeli
domů.
Celou dobu jsem se sem hrozně těšil, ale teď jako by tu
něco scházelo – jak se setmělo, chybí mi společnost. Dal bych
8
Něco se děje. Programuju, nemůžu se ale soustředit. Větší
úkol je pro mě neřešitelný, moc komplikovaný – jsem podrážděný, Gezan vyštěkne a já cítím nával vzteku – stejně jako když
udělám překlep. Nejradši bych něco rozbil. Nebo jinak vybil
energii. V tuto chvíli by mě mohla zachránit nějaká PC hra.
Zkusím si dát Worms.
S postupujícím časem se postupně uklidňuju, kolem 16.
hodiny jsem natolik ready, že se probírám nastaveními v melancholickém tracku a dělám z něj pecičku. Zdá se, že s tímto
nemám problém. Dokonce píšu dost útočný text, s Domkem
9
všechno nazkoušíme a já cítím určitý potenciál toho nápadu
udělat písničku jako telefonát dvou politiků.
V noci se milujeme a já se přiznávám k sesmilnění. Cítím
se líp.
13. 12. 2004
Menší problémy se vstáváním, do školy odcházím bez snídaně. Volmuth mi opět dlouho vysvětluje nevysvětlitelné, bavíme
se o zážitcích z hulení. Popisuje dva „lify“ = životy, které se
navzájem více či méně ovlivňují. Souhlasí s tím, že pocity jako
takové jsou ve zhulenosti zřetelnější, vhled do určitých věcí je
snazší, nikdy nezapomene dodat „ale to jak kdy, no“.
Vidím určitou spojitost mezi anglickým slovem pro trávu,
„Buddha“, a určitou mírou osvícenosti, která vyzařuje z některých hip-hop umělců.
Chtěl bych vypracovat určitou škálu zhulenosti:
chuť se znovu zhulit, dělat cokoliv je nemožné už kvůli
rozhodování.
Den poté – jako když se večer zhulím a ráno se probudím,
cítím čistou hlavu, jako bych začínal nanovo, nová energie
Hulením si taky vysvětluju značnou míru psychické vyspělosti – ale i psychických poruch – vyskytujících se ve zmaštěnosti u Hanze.
Jako by hulení vedlo k buddhovství. Je také pravda, že jsem
si vědom určitého oproštění od materiální stránky svého života. Také vhled do jednoty je něco, co východní myslitelé
popisují.
Soucit a laskavost budou nadále předmětem zkoumání. Spíš
jakoby se ve zmaštění projevila pravá – mnohdy odvrácená –
stránka osobnosti. Přímo se zde nabízí použít termín Pravá
přirozenost.
Přehulenost – jako když si člověk dá brko nebo bonga a položí se na stůl nebo na postel, představivost a obrazotvornost na 100%, ale vědomí upadá do spánku.
Velká zhulenost – jako když se mi před očima usekávají
hlavy komiksových hrdinů, zřetelné (audio)vizuální halucinace, výjevy z nevědomí.
Zhulenost – jako když se zhulim, jenom sedim v křesle a nechám se unášet na vlně hip-hopu, hodně snížená aktivita,
pocitové prožívání celým tělem.
Mírná zhulenost – jako když si dám brko a můžu cokoliv, jsem ready, hluboké citové prožitky, snadný vhled do
problému, „jednotnost“, jasné rozhodování, povídavost,
otevřenost, neomezená fyzická i psychická energie.
Zmaštěnost – to už je ten přechod do druhýho života, jak
to popisuje Volmuth, rozhodování o sebemenší banalitě
je zdánlivě nemožné, trapnost, stud života před životem,
10
11
14. 12. 2004
Dnes nekonečný shon, hodně jsem toho vyřídil, i sám sebe.
Zvláštnost – s Matyášem se po škole bavíme o potřebě duchovního rozvoje každého jedince, rozvíjíme teorie až k závěrům a oba nás to baví. Pak si sedáme na pivko do kavárny
Na kus řeči a komunikace ustává s prvními náznaky účinku
alkoholu. Dávka je zřejmě zesílená přechodem z mrazivého počasí dovnitř, ale i tak je to zajímavá skutečnost. Mluvíme zde
o naprosto jiném pocitu než je zmaštěnost. Rozdíl je pro mě
zatím nepopsatelný.
Po pátečním zkuři jsem neměl v ruce jointa. To znamená... 4
dny! Zdá se mi, že od posledního jointa musela uplynout delší
doba. To bude ale asi zapříčiněno poruchami ukládání zážitků
v krátkodobé paměti (viz. essay „Cannabis a lidský mozek“).
V tomto stavu se zdá být paměť když ne přehlcena, tak plná
zážitků, každá vteřina jich přece nabízí tolik.
Nedá se říct, že bych měl chuť na jointa, na trávu. Spíš už
prahnu po onom stavu, po zhulenosti – ať už menší či větší.
Matyáš mi vyprávěl příběh, jak experimentátor s drogami
jak jel do buddhistického kláštera a mistrovi nabídl papíra (tj.
LSD). Ten ho přijal a po hodině snědl další dva – v té době
býval obsah látky LSD v 1 papíru 5–6x větší –, což už byla
psychedelická dávka, a šel přednášet svým žákům. Jen se údajně
čas od času na onoho experimentátora šibalsky pousmál.
Tento příběh ovšem potvrzuje moji teorii, že takové látky
jako jsou drogy pouze zpřístupňují určité funkce mozku, které
tam však od prvopočátku existují.
Podle této teorie by se dal navodit kontemplativní stav mysli
pociťovaný občas a v relativně krátkých časových údobích (při
zmaštění) meditací a to na libovolně dlouhou dobu. Pravá technika meditace je mi však zatím skryta. Možná dělám z komára
velblouda a stačí se opravdu ponořit do myšlenek – ale kdy
jindy je takové vnějšími vlivy nerušené ponoření možné, než
když jsem zhulen?
12
Matyáš dále zmiňoval fenomén třetího oka, což mi připadalo přitažené za vlasy, ale na druhou stranu už jsem v tu dobu
byl pod vlivem alkoholu. Každopádně to stojí za prozkoumání.
15. 12. 2004
Kdybyste se od někoho dozvěděli, že lze komunikovat ve
dvou a více lidech na libovolnou vzdálenost, asi byste mu nevěřili.
Večer přicházím domů a jako obvykle si jdu umýt ruce a Volmuthův hlas mi říká: „Umeješ si ruce, viď, ještě než si je pořádně vydrhneš.“ Samozřejmě jsem nechápal; proč bych si drhnul
ruce, nebo že bych chtěl drhnout umyvadlo? Odpověď přišla,
když jsem si tak za hodinu šel čistit zuby – vše se vyjasnilo.
A takových situací, kdy mi v hlavě říkal hlas někoho (Volmuth, matka, babička Hanka, otec a ta holka ze školy, jak pořád
jenom přikyvuje, a už snad nikdo) něco, co jsem pochopil až za
chvíli, jakoby rekurzivně – není proto možné, aby to byl výplod
mého vlastního mozku –, byla spousta.
Navíc je zde otázka sexuality. V pořadu Banánové rybičky
byl nějaký módní návrhář a mluvil jak teplouš – Volmuth se
mě zeptal, vlastně řekl: „Von je snad teplej?“– podle mě chtěl
znát můj názor na homosexualitu.
A pak tady máme německý film o zenu, který jsem nedávno
viděl. Na konci, po absolvování několikadenního duševního
výcviku (předpokládám, i podle Matyášovýho příběhu s LSD,
že v klášterech nemusí brát drogy, aby dosáhli osvícení) řekl
jeden z hrdinů filmu: „Já jsem asi teplej.“
Podruhé, kdy se mi onen film objevil v hlavě, bylo, když se
mi před očima přehrála jedna scéna – hlasy, obraz byly dokonalé –, až na to, že tu scénu jsem nikdy neviděl. Film jsem viděl
totiž tak ze 2/3 (tlustší herec tam řekne: „To je kanadský hotel,
ten nechceme“, a oba spolu odcházejí).
13
Takže jeden aspekt je, že se dá komunikovat na duševní
úrovni.
Druhý aspekt si představuju jako vyhledávač – obsahem dat
je ovšem vše.
Třetí aspekt je sexualita, která nevím, jak do toho zapadá.
Existují tedy dvě cesty; je jen na nás, jestli si vybereme tu
nebezpečnou, náročnou, ale rychlou, anebo pomalou a jednoduchou jako sám život.
Cítím, že jsem přišel na křižovatku, kde se musím rozhodnout, jestli půjdu duchovní, nebo materiální cestou. Jakoby
mě, jako vždy, shoda náhod na vše připravila.
S takovýmto uvědoměním se zdá cokoliv světského jako
nicotné.
V poslední řadě musím doplnit výčet osob, s kterými jsem
navázal kontakt – Gezan! To on mě provedl parkem, varoval
mě před podezřelym týpkem a olizoval mi ruku, když jsem
pořídil gram-skéra.
16. 12. 2004
S Domkem dáváme brko, všechno je na kameře. Tak půl hodiny se nepřetržitě směju v největších křečích, potom si s Domkem vůbec nerozumíme, ale začnem hrát karty a nebezpečí je
zažehnáno.
Někdy může mít druhá tvář člověka velmi destruktivní účinky, hlavně ve vztazích. Skoro jako bych ani žádný vztah nechtěl
prožít, zlé Já je velice osamělé.
Večer hraju šachy pod vedením babičky, vše se opět odehrává
na čistě duchovní úrovni. Dostávám rady a myšlenkové impulsy jakoby z jejího mozku.
Mám pocit, že zažívám (nebo si to teprve nyní uvědomuju)
něco úplně nového.
Jediná věc, kterou bych chtěl mít je kontrola nad vnějšími
projevy své mysli. Jinak se mnou bude jin-jang zápas v mojí
14
hlavě šít hrozným stylem a já budu nadále litovat svých činů,
což nemá vlastně žádné opodstatnění.
Spřežení nejrychlejších koní nedokáže zastavit slovo poté,
co bylo vypuštěno z úst.
(dopisuju 18. 12. 2004 v sobotu ráno
po kalbě z druhýho brka)
17. 12. 2004
Přijel bratr a já šel večer s Ríšou na pivko a točím druhý
brko. Přišel jsem na to, jak černá a bílá v kruhu jin-jang skutečně zápasí v každém (?) člověku. Jako by v mojí hlavě byly
dva hlasy – jeden říká vpřed a druhý vzad. Došel jsem také
k tomu, že nemá cenu se trápit nad tím, co nás jeden hlas
donutí udělat, protože oba tyto póly jsou zapotřebí k dosažení
rovnováhy.
Dělal jsem věci, kterých si v normálním dni ani nevšimnu.
Když jsem ale zmaštěnej, tak si všímám všeho. Dávám Matějovi
checka a předtím si utřu pusu, jakoby byl největší odpad. Poulie něco říká a já se začnu nejvíc smát – jeho to uráží a kouká
na mě, jakoby mě chtěl zabít. To jsem urovnal s odkazem na
velkou zhulenost. Ríša mi dává checka, já se k tomu dlouho
nemůžu odhodlat, pak se mu směju do obličeje, když mu dávám pět. Nebo ještě předtím, kdy jsem mu říkal, že mě mrzí, co
jsem udělal, a on se mi vysmál – nesnese slabost. A já potom,
v dobré víře říkám: „Jsem víc než jsem si myslel.“ Jenže jsem měl
na mysli zmaštěnej víc, než jsem si myslel, nechtěl jsem se nijak
povyšovat, to za mě udělala moje druhá tvář.
Jako by jedno moje Já bylo hodné, soucítící a druhé povyšující se. Budu se s tím muset naučit žít, protože co je život
jiného, než se naučit žít a možná jednou budu i připraven zemřít.
15
18. 12. 2004
(pokračování)
Nevím, co se mnou má osud za plány, ale musím se naučit
žít s oběma stránkami své duše, jinak bych si musel vystřelit
mozek z lebky :).
MOŽNÁ PRÁVĚ NEJISTOTA OSUDU
SI VE MNĚ VYNUTILA SOUŽITÍ OBOU
PROTIKLADNÝCH HLASŮ.
Možná právě ve smrti mohu najít svojí jedinou jistotu, potom
by mě tato nevyhnutelnost mohla přesvědčit o malichernosti
jakéhokoliv jiného litování než soucítění. Soucítění ale není litování v pravém slova smyslu – což jsem pocítil na vlastní kůži.
SOUCIT x NENÁVIST. Být vděčný někomu, kdo nás
nenávidí, vlastně znamená mu nebýt vděčen, protože s námi
nesoucítí. Pohled nenávidějícího na nenáviděného je zřejmě
protiklad soucítění a jako stav hodně výjimečný.
MILUJ BLIŽNÍHO SVÉHO, protože jiného není. Pak se
naučíš milovat sám sebe.
16
19. 12. 2004  20. 1 2 . 2 0 0 4
Tak je pondělí, tuším, a třetí den hulim.
21. 12. 2004
Takže: v pátek jsem se zhulil, v sobotu nic – ale celej den
jsem byl značně pod vlivem – a v neděli zase nastala krize. Večer
kupujem jedničku s Domkem a nejvíc se zhulujem. Včera bylo
pondělí a opět se zhuluju.
Výsledkem je neuvěřitelnej bordel v pokoji, způsobenej
zřejmě bezstarostnou jízdou. Ale i jednu věc jsem si uvědomil
– jak mě skéro proškolilo; před skoro dvěma lety odjíždíme
s Domkem do Holandska, nejvíc se zhulujem a začíná pro nás
dlouhé období prozkoumávání hulení ze všech možných stran.
Skunk, ganja, hashish, scuff, bongy, blunty, brka, vodní dýmky
– všechno důkladně prozkoumáno a, což je na tom nejhustší,
zaznamenáno kamerou na víc jak 10 CD.
Z toho bych chtěl udělat výcuc, něco jako příběh, a přiložit
ho k této studii.
Jinak pocity zařazení mé osoby do přísně hierarchické společnosti místních huličů mě přivedly na myšlenku o vyjevení
pravé podstaty mysli ve stavu zhulení. Mozek, který jinak dost
efektivně ovládá naše tělo, je ve zhulenosti značně potlačen,
a dává tak prostor vlivům okolí, aby skrze pocity řídily běh
skutečností.
V hodně velkém zhulení je možné si toto své chování uvědomovat, což je asi nejzajímavější aspekt zhulenosti. Zajímavé
je pozorovat své chování i jiných při hulení.
Jako by mě osud vedl a měl pro mě přesně připravenou
cestu, kterou se mám dát.
Existují ovšem také křižovatky, kde si mohu vybrat, jestli
půjdu doleva či doprava.
17
P RO PA S T S K Ý M I R 2004
Je sobota 24. července 10.16 ráno a já mám hlad. Grilovalo
se totiž až do noci a známe, jak to je, když se večer natláskáme. Akce Propastský MIR oficiálně začala příjezdem Martina
a Cyndee, včera, začátkem dne, totiž asi v půl druhý ráno.
Celý včerejší den byl nabitý jak bubínek šestiraňáku. Snídaně,
dokončení příprav na první vlnu hostů. K obědu Havelský guláš
klouzal krkem jak Helena Růžičková tobogánem vylitým olejem. Po „O“ přijeli Jája, Bára, Sabina a Ivonka, dvojjazyčný ďáblík hrající fotbal. Jeli jsme se i koupat na Seradov s Martinem,
Cyndee, Tomassem a Ivonkou. Půl hoďky mi trvalo, než jsem
nafouk člun, abych ho za deset minut vyfukoval. Ale to nevadí,
protože voda byla SUPER. Než slunce došlo k zenitu, přijel
i Fo, hned si urobil vroubek, když šel do hospy pro sud a přišel
za dvě hodiny. Večer Mutti rozžhavila gril a už to bylo všechno
jasný. Steaky, řízky, prsíčka mi přistávaly na talíři nadzvukovou
rychlostí. Vína se nosila na stůl zásadně po dvou lahvích, červené a bílé a pilo se asi do půlnoci. Mě to moc nebavilo od tý
chvíle, kdy se Jája s Martinem začali domlouvat, že pojedou do
hotelu. Většina lidí totiž bydlí v penzionu U dvou studní, cca
3 km odsud. Kromě pana Bratra, který si nechal spadnout rosu
na špičku nosu a mě, protože já se svý postele nevzdám!
Martin mě zase jednou nezklamal, přivez mi DewRagy
a WhiteTrash čepice. Neustále si je měním na hlavě, Cyndee
si toho všimla a začala to s pousmáním komentovat. „You are
what you eat“ stojí na mým novým triku, což se mi rozhodně zamlouvá víc než „The fruit never falls far from the tree“.
Protože při představě, kdo je ovoce a kdo strom, mi běhá mráz
po zádech.
Za půl hodiny má přijet Martina a já se jdu najíst, protože už
skoro neslyším Názov stavby přes svůj řvoucí žaludek: „Naplň
mě!“ prej.
Martina s Tomášem a Adámkem už přijeli, zas odjeli a jen
vzpomínku na sebe tu zanechali. Andrea s Gerhardem přijeli
18
nebo vlastně přišli ráno, jeli přes noc busem z Berlína, tak šli
hned spát. Sandík s Helenou a Vojtou jsou už taky tady. Andrea, Sandík a Gerhard jsou strašně v pohodě, můžu s nima
sedět v kruhu, mlčet, a je to největší pohoda, žádná nucená
konverzace s lidma, který mě nezajímaj. A ani se se mnou nepřivítaj. Teď dorazilo dalších X lidí, vůbec se v tom nevyznám,
ani mě to nemrzí. Další, kdo je děsně v pohodě, je Cyndee,
o Martině a Tomášovi nemluvím. Co mě na tom děsí, je představa, že jednou budu já v roli těch X neznámejch, nejvíc v pohodě lidi se mi budou vyhejbat a já budu nucenej sedět, popíjet
šampaňský a „bavit se“.
Skrz okno se ke mně line vůně rajské omáčky, ale už bych asi
nic jíst neměl, před chvílí jsem hrál fotbal a pak jsem byl rád, že
jsem se vysral a nemám torzi žaludku :). Ale hrál s náma jeden
„dospělák“ a zdál se v pohodě, na druhou stranu Jirka od Šaldů
se chová jako dospělák, je o rok mladší než já a vypadá na patnáct. Všichni, koho jsem měl za úkol od Domkuse pozdravovat,
se ptají, kde že Dominika je. Chybí mi, ale zároveň jsem rád,
že tu není, protože by tu nikoho neznala (jako bych já sám znal
19
víc než polovinu lidí tady). Těším se, až za ní zejtra s Tomassem
pojedem. Ale to, že jsem stál na plácku, čekal, že si se všema
potřesu pravicí a nikdo si mě nevšim, to jim nezapomenu.
Večer proběhla bojovka, kvůli které se tu málem servali Vojta
s Jájou, pohoda. Hlavně, že se líbila účastníkům, tj.: tým 1
– Šimon, Yvonnka, Domča, tým 2 – Jarda, Kristián, tým 3 –
Andrea, Gerhard, Sandík. Byla to největší prdel, i když Bruder
byl potom celej unavenej a nevrlej a já jsem to s nim v tu chvíli
neuměl zahrát. Potom jsme zapálili táborák, většinu času tam
seděli jenom v pohodě lidi, „žádný negativní vibrace“. Teď je 12
hodin, neděle, pojedu za Domkem, až se naobědváme. Lítá mi
tu sršeň, teď se schoval za záclonu, doufám, že mě jebne...
22. 12. 2004
Už jsem se z toho docela dostal, ale téměř jsem se viděl za
mřížema nějakýho ústavu. Včera se po adventním večeru ve
Svatém Janu zhulujem na hřbitově eště s týpkama, co vypadaj
docela v pohodě, deme se ve třech projít a když se vrátíme, jako
by už na nás všichni čekali.
Dělaj si prdel z Gezana a já si to vztahuju na sebe, přitom
slyším jasně jejich mimoslovní komunikaci (jedná se o soucítění?) a voni slyšej mě, zdá se jim to v jednom okamžiku divný,
ale já je vnímám celou dobu. Mně přišlo, že si ze mě dělaj prdel
– třeba když říkaj, co si myslím, nebo co udělám příště.
To je všechno psycho, rekurzivně se do toho zavrtávám a dostává mě z toho člověk, kterýmu můžu věřit, že mě podrží –
Domek.
Ovšem potvrzuje to moji teorii ohledně anglického výrazu
pro trávu, Buddha. Dostávám se někam, kam se můžu stejně
tak dostat duchovním cvičením.
Navíc se to dá pojmout jako sebepoznání – přičemž to mě
dostává ještě do větších psych, protože si uvědomuju vlastní
chyby a nejsem schopnej se s tím vyrovnat.
20
Přestávám věřit sám sobě.
Toho se snad zbavím, protože jak bych mohl věřit komukoliv jinýmu, když nezačnu u sebe.
Navíc jsem pociťoval silné sebepoškozující myšlenky, které
tak dobře znám z dřívějších let.
Jako by mi skéro dávalo další šanci se vyrovnat sám se sebou
– dost radikálním postupem. Ale neočekávám snadnou pěšinu
vyšlapanou někým přede mnou, MUSÍM TO ZVLÁDNOUT,
protože to nechci zažívat stále dokola.
Vtírá se mi myšlenka, vlastně protichůdné názory ohledně
lidí z Jana, na jednu stranu už je nechci nikdy vidět a na druhou stranu bych se s nimi ještě setkal, protože utíkat před tím
znamená utíkat sám před sebou. Ovšem sám sebe se nezbavim,
stejně jako se nezbavím svýho stínu, dokavaď nebudu dva metry pod zemí.
Vlastně to, co se stane mezi narozením a smrtí, je naprosto
zanedbatelné, když ovšem člověk žije tak, že se za sebe nemusí
stydět, stojí si pevně za svym, potom můžu být jako skála,
kterou vítr opracuje k dokonalosti, stejně tak se já sám můžu
nechat opracovat chválou a hanbou až do té podoby, kdy ze
skály nic nezbyde – pak už opravdu nemůže být dotčena chválou ani hanou.
To znamená zříci se sám sebe, když se potom ke mně moje já
vrátí, je moje, jinak nikdy moje nebylo („If you love something,
let it go. If it comes back to you, it is yours, if it does not, it never
was“).
23. 12. 2004
Je až s podivem, k jakému chování vyprovokuje člověka jedinec ultimátně hodný, bezelstný a věrný – v tomto případě
je to pes, ale může to být kterýkoliv člověk s uvedenými vlastnostmi. Jedni si z něho dělají srandu (jako ve Sv. Janu), jiní ho
zkoumají a využívají toho, jak je bezelstný, a tím, že se nemstí,
21
vytváří prostředí vhodné pro dětinské zacházení. Ostatní mu
chtějí prostě poroučet, což pramení z jeho povahy, že je poslušný.
Takže zítra je Štědrý den. Já jsem odjel na Propast, včera
večer se s Domkem nejvíc zhulujem, ráno zažíváme dlouho
nezažívané zážitky při sexu, ale teď jsem už spíš ožralej. Sklenku
vína, kolu s rumem, no uvidíme, jak to dopadne.
Navíc jsem zjistil, že jsem křesťan, ještě k tomu katolík. Jsem
tedy věřící už podle pouhého zápisu v matrice. Nemusím tedy
už nadále žít v nejistotě – Bůh se stává mou jistotou a cokoli
pro mě přichystal za překážky na mé cestě, na to se já těším.
Jedna historka za všechny: včera večer se jednalo o tom, jestli
a kam půjdem kalit. Hans mi nechává vzkaz, jestli prej laskavě
zvednu ten telefon. Já mu pak volám a ptám se ho, kam de
– jeho šestej smysl ale určitě vycejtil skéro, protože nikam jít
nechtěl, maximálně ke mně se zhulit. Pokládá telefon. Potom
mi volá znova, se svym obvykle povýšenym hlasem, kterýho
už jsem si všimnul poprvé, ale tentokrát jako by telefon zvednul někdo jinej, můj druhej hlas. Slušně mu řikam, že nikam
nejdem, že zůstáváme doma a ať si teda dělá co chce. Pak se
kouknu na Domka a tomu je jasný, že jsem ho setřel, vyrovnal
se s nim, nebo to za mě udělal můj druhej hlas.
Potom motam druhý brko a pak už si pamatuju jenom, jak si
těsně po dohulení lehám do postele a potom až, jak se (dneska
ráno) probouzim.
busem. Tušim, že to byl Ríša, kdo nás povozil autem a nakonec
z trávy před domem udělal jednu velkou blátivou stopu.
A k ránu se mi zas zdá, že řeším problémy jakoby s lehkostí dosud nepoznanou. Nacházím se na neurčitém slunečném
místě na chodníku, který mi připomíná New York, a prohlížím
staré fotky.
25. 12. 2004
Dnes stejně jako včera zažívám rozmrzelost, nejednotnost,
podrážděnost – prostě druhej den poté. I když je dnes už vlastně třetí den (středa večer zkuř, čtvrtek nic, pátek Štědrej den
a dnes taky nic), stejně pociťuju určité poruchy nálady.
Na druhou stranu zase cítím vhled do určitých situací. Když
o tom teď přemýšlím, tak se mi stávalo i dřív, že jsem při zhulenosti četl dívčí rozhovory mezi řádky. Tenkrát mi to sice připadalo divné, ale nepřikládal jsem tomu důležitost.
24. 12. 2004
Dnes ráno se probouzím s určitým snem a s určitým pocitem.
V noci se mi zdá, jak mě bratr někam vede, musí se podlézt
pod dveřmi, já se tam nejdřív asi neprotáhnu, pak tam ale už
jsem. Celý tento sen se odehrává na nějakém statku, i venku.
Stále se očekává příjezd někoho, potom přijede i s celým auto22
23
Už teď se těšim na to, jak si koupim v Praze nějaký zelený.
Zní to trošičku jako závislost, ale co to vlastně závislost je? Ve
čtvrtek ráno jsem naposled kouřil tabák, sice na sobě pozoruju
signály, jako olízování rtů, když si někdo v TV zapálí cigaretu,
ale že bych zrovna běžel do krámu a tajně vykuřoval někde za
rohem, to ne.
Chtělo by to vyzkoušet si opravdovou meditaci pod vlivem
THC, která bude trvat déle než půl hodiny. Potom si takový
návyk udělat dejme tomu mezi šestou a sedmou hodinou ranní
a je to možná lepší než dát si každý ráno bonga – každopádně
meditaci vydrží tělo tak dlouho, jak mozek chce, kdežto bongy
every day vedou k rozmanitým chorobám celého dýchacího
a vůbec oběžného ústrojí.
26. 12. 2004
Na Propasti už houstla atmosféra, takže jsme s otcem odjeli
a celou cestu jsme se bavili. Ne o sportu – o duchovnu, o náboženství. Mám pocit, že jsme probrali všechno, co mi v tu chvíli
vrtalo hlavou. Hodně věcí jsem si ujasnil. Taky to, že on opravdu je ten hlas v mojí hlavě, jak jsem předpokládal z dřívějška.
Poznal jsem taky skutečnou hodnotu a nutnost ptát se, a to
těch, kteří jsou starší a zkušenější – je třeba z nich mít respekt.
Stejnou měrou je třeba být shovívavý k mladším a pomáhat jim
s jejich rozvojem, hlavně na duševní úrovni, projeví-li zrovna
o toto zájem.
Takže jsem v Praze a mám hodinu na to, abych sehnal nějaký brka, pak jdeme s Domkem do kina. Brka jsem nesehnal,
v kině jsem se stejně pousmál. Volmuth se na mě pěkně vysral
– volám mu, von říká: „Jsem mimo Prágl,“ ale já jasně slyšim:
„Mám teď nějakou práci.“ Pak po hodně dlouhý době přijíždíme
opět na Žižkov a následujou sexuální hrátky, všechno nabírá
obrátky, je to cokoliv než krátký, jsem úplně vyčerpanej, totálně
vzrušenej a svalově absolutně ochablej.
24
Dal jsem si před tím velkýho a dva malý panáky vodky, řekl
bych, že mě to nepřipravilo o cit, spíš naopak. Připadám si,
jako bych byl dříve panic. Opravdu silný zážitek, který předčil
moje jakákoliv očekávání.
27. 12. 2004
Tak se mi podařilo vyzkoumat přesně to, co jsem potřeboval.
Pro Domka se měla stavit Monika a měly spolu jít do čajovny
někam na Vltavskou. Já jsem s tim byl smířenej, prej dámská
jízda. Monice se ale víc líbilo bejt i v mojí společnosti, prostě
jsme šli k nám domů na špeka, potom na čaj do čajovny Genesis a pak na šíšu zpátky k nám.
To všechno znamená, že jsem měl dostatek času a příležitost
prozkoumat, v čem spočívá moje nově objevená vlastnost, tj.
vhled do rozhovoru. Taky jsme v čajovně prohlíželi mandaly,
všechno byla pravda, nechápu to, ale naprosto to sedělo, ať jsme
s kartama dělali cokoliv.
Takže co jsem vlastně zjistil. Prostřednictvím trávy se mi
dostalo schopnosti číst rozhovor mezi řádky, vidět náznaky,
posunky, a hlavně stát se součástí toho všeho. Toto nejsou jenom domněnky, na vlastní kůži jsem zažil bezpočet důkazů,
kdy mi lidé taktéž zapojení do rozhovoru potvrdili nevyřčené
skutečnosti.
Ovšem je zde také nebezpečí, zvláště pak pro člověka s toliko
fantazie jako pro mě, existuje zde tendence si různé náznaky
přikreslovat, nebo dokonce vytvářet, podle vlastního očekávání.
PŘI DUŠEVNÍM VÝCVIKU
NIKDY NEOPOUŠTĚJ ZDRAVÝ ROZUM.
Protože nechci skončit někde v Bohnicích (nemyslim
u Domka :), protože mám paranoidní stihy, tam se ale člověk
25
snadno může dostat. Příklad: ve filmu Pupendo, jak Dušek
chytá gumu u bazénu, ta ho pak táhne vodou a von se rozbíjí
vo stěnu bazénu. Potom týpci řikaj – von snad nevěděl, že se
má v půlce pustit. To je právě to nebezpečí a včera jsme to probírali s Domkem, protože jak má člověk zavřený voči, neví, jak
daleko je vod stěny. Proto to chce nikdy nezapomenout otevřít
oči zdravého rozumu.
Dále jsem zjistil, že žárlim. Je to spojený s Gezanem. Prostě
když jsou spolu s Domčou, tak cejtim divný svírání v oblasti žaludku. Zatim nevim, jestli závidim Domču Gezanovi nebo Gezana Domče, ale podstatný je to, že dokážu sledovat, a dokonce
pojmenovat vlastní pocity. Což je první krok k sebeovládání.
26
C H AT Y 2004
Nápad takhle spojit příjemné s užitečným se zrodil v mé
hlavě začátkem minulého týdne; dnes je 9. července léta Páně
2004. Bylo to díky nádherné krajině podél trati Bruntál – Olomouc, kterou jsme absolvovali s Domkem a Geniusem. „Pojedem čtvrtek pátek k nám na chatu a sobota neděle k vám,
co ty na to?“ zeptal jsem se Domka v úterý večer po obřím
hashishovém jointu a po pizze v Romě. Zrovna jsem přijel
z dvoudenního výletu do Hamrů a po okolních turistických
známkách. Ve středu Pasta Party u Kouckých a poprvé jsem
pořádně prožil Minority Report, večer rychle se sbalit a čtvrtek 8.45 bus ze Skalky na Propast. Genius zvládnul cestu bez
„grcání“, hrdina, a to bylo pořádný vedro.
Čtvrtek znamenal den plný akce, ani vteřinu jsem se nenudil. K obědu vykouzlila máma placičky s jahodama, voněly po
letních dnech strávených na Propasti, po světlých chvilkách
mé docházky na ZŠ Lupáčova. Po tom, co Tomasso všem ukázal, jaký už je řidič, jsme vyrazili na koupák mezi Hradovejma
a Ondřejovem. Bomba koupání, počasí i pohoda. Gezánek se
potápěl, my jsme se koupali a házeli mu talíř, slunce pražilo, že
by se Jackson roztek, prostě „the best“!
Cestou na koupák si Domkův radar na hami-hami všimnul třešňové aleje těsně nad Hradovejma, takže cestou zpátky
jsme jeden strom řádně ztrestali. S autem plným třešní jsme se
pak ještě jeli osvěžit koupelí a cucem na kládě v Jevanádě na
kolonádě.
Na Própě už na naše chuťové pohárky netrpělivě čekala pizza
od mistrové kuchařové, narvali jsme si břicha k prasknutí a pak
jako že jedem na tenis!? Tomik hraje už vážně dobře, sám jsem
ho neporazil, jakkoliv jsem se snažil a ve čtyřhře se nenechal
odradit počátečním neúspěchem a i s narvaným břichem se rval
o výhru do úplného konce.
V pátek ráno jsem prý měl „sex s mrtvolou“ a později mě
dokonce Dominator označil za „nekrofila“. Tomu se můžu
27
jenom smát, nechtěla se se mnou prát, po třešních dosud jsem
nebyl srát.
Třikrát jsem si hodil bumerangem, poprvý do tůje, podruhý
na břízu, srazil jsem ho a i potřetí, že ho prý odříznu ze stejného zajetí. Ale běda, běda ti, kdos na břízu do takové výšky,
kde rostou listy a ne šišky, zavěsil pomstu australských vězňů.
Zkoušeli jsme to klackem, míčem i talířem – FALAFEL – , ale
Thomas pořád s tím nesmířen.
13.30 z Propasti busem jsme se opět vydali na cestu, tentokrát do Bělé u Staré Paky. Na Mariáně pivko, moc do mě
neklouzalo, zato ven šlo samo... Cesta vlakem jako je tato mě
baví. Chvíli můžu sledovat pole lány, jindy div ne z džungle liány a najednou – dům, dům, dům, dům, nádraží, hřiště,
dům, dům, dům, dům. Anebo kůň. Běhat polem kukuřice,
modré koule, co chtít více, předvídat co se stane nemožné jeví
se, když Domek a Gezan spí a vlakem cestujíce, krajinou stále
zastavěnou víc a více, pokrok není špatná věc, to obecně ví se,
však stojí za to zamyslet se, nad tím jak pěkně je, když Gezánek
se potápí, my jsme se koupali a talíř mu házeli a slunce praží.
Ne, nesmaží!
Sobota ráno už je tady a snídaně na stole pěkně voní. Jsme
tu sami, Domek, Gezan a já, zbytek osazenstva odjel na Krakonošův trh, jediná místní zábava, utkvělo mi z včera večera.
Místní vořech Denny nemá Gezánka vůbec rád. A není sám;
u místních náš rhodéský ridgeback moc v oblibě není.
Jen těžko si lze představit, jak Domči matka se v tomto domě
narodila a vyrůstala; zachránila jí až studia v Praze. Beru to
opravdu jako záchranný kruh, kdyby se ho tenkrát nezachytila,
Dominika by tady teď kydala hnůj a nikdy bychom se nesetkali. Mohu také pozorovat podobnost matka – dcera z pohledu
nezávislého pozorovatele. Nutí mě to k zamyšlení; jak by asi
probíhalo setkání matky a dcery vychované jinou matkou? Jsou
geny čistě fyzickou záležitostí, nebo je v nesmírné složitosti
dvojšroubovice DNA zakódováno i chování, prožívání, psychika?
28
Po důkladné prohlídce asi dvou set fotek z rodinného alba
Kouckých mě došlo, proč se mi zdá systém v jejich rodině tak
zvláštní – zachovávají tradici staré venkovské školy, kde se děti
braly jednak jako pomocná síla na statku, a jinak jako přítěž.
Současný systém hodnot staví muže, ženu a dítě (man, woman
and child) přinejmenším na stejnou rovinu, většinou pak je dítě
přednější. Ode dneška nebudu tento ani jiný systém zavrhovat,
ani se ho nebudu snažit přetvářet, jen ho pochopit.
28. 12. 2004
Celej den jsem doháněl to, na co dřív nebyl čas nebo jsem
to spíš odkládal. Už kolem poledne jsem cítil až neuvěřitelný
vnitřní klid.
Večer mě jeden člověk řekl: „To bys ho nemoh mít na vodítku????“ a dotklo se mě to míň než obvykle. Ani jsem se za ním
neotočil. Nevím, jak vypadal, jenom vím, že měl dobrmana,
kterýho držel za obojek. Vlastně s ním soucítím, mít takového
psa, jsem na nerv taky.
Dále jsem zkoušel lotosový sed a překonal jsem svůj rekord
několika vteřin tak třema minutama. Po uvolnění jsem zažíval
menší orgasmus. :)
Přesadil jsem coleusy do truhlíku, mam teď hafo malejch
květináčků a semínka cannabis už klíčej.
Taky by mě zajímalo, kdy nastala ta změna z typickýho
weed-scavengera na kluka, jaký jsem teď, s postojem k hulení,
co mám teď.
Jsem teď na úrovni, že když mi někdo dá pod nos brčko, tak
ho s chutí vodpálim, ale že bych se chytal každý myšlenky na
zkuř, to teda ne.
Zkuř bych doplnil do známého přísloví Dobrý sluha, ale
špatný pán. Stejně jako oheň nám může pomoct dostat se na
druhou stranu neprostupného chroští rychle a téměř bez námahy, ale může se nám lehce stát, že cestou uhoříme, nebu29
deme-li si dávat pozor a NEZAMYSLÍMELI SE NAD TÍM,
CO DĚLÁME.
Dále jsem si potvrdil zajímavou věc: že totiž duchovní
cesta spočívá právě v soucítění, v našich emocích vůči ostatním
lidem. Tak napsala Jeho svatost Dalajláma v Meditacích pro
každý den, datum 29. 12. 2004 (což je dnes – už několikátý
den píšu deník druhý den ráno, záznam mi tak připadá celistvější).
Pomocí mozku se dojde vysvobození, pomocí mozku se dojde
zatracení, zacyklení, nikdy nekončící reinkarnaci.
Ano, vím, že tělo má duši, protože to je něco, co ho uvádí
v chod, po smrti již tělo není vhodné, duše odchází buď do
jiného těla, anebo se znovu spojí se všeobecnem.
Nebudu zde ale nic propagovat, proto se učím rapovat, rýmovat, abych moh přesvědčovat, vysvětlovat, zjednodušovat.
30. 12. 2004  31. 1 2 . 2 0 0 4
29. 12. 2004
Ráno proběhla menší podrážděnost, během dopoledne však
byla pryč. Zbytek dne jsem tak nějak todle a tak nějak tamto,
vlastně mě to přešlo když jsem stříhal video Blunt Brothers V.
Docela slušně jsem se u toho nasmál :).
V poledne jsem zavítal na oběd k babičce a obžerství tím
začalo. Plné břicho jsem cítil až do večera, když jsem šel shánět
brka – a nehulil jsem, o to víc se budu asi těšit na brko zejtra
ráno, Silvestrovský joint.
Dneska ráno(30.12.) jsem si položil otázku, JSEM OPRAVDU JÁ STEJNÝ JAKO OSTATNÍ? Pokud ano, jak je to pozorovatelné? Během meditace jsem dospěl k závěru, že pozorovatelné to je jedině skrze pocity a emoce.
Každé já je ale vystaveno úplně jinému okolí, příklad: jdeme
s Gezanem od věže domů, po cestě vidim ženskou, jak doslova
táhne ohaře na vodítku – od přírody charakterní pes – snad
aby ho Gezan nezakous, a přitom říká: „Je to v prdeli.“ Tomu
jsem se uvnitř pouze pousmál. Fakt ale je, že její mozek musel být vystaven stresu a frustraci zapříčiněné nepřekonatelnou
překážkou, v tomto případě možná i strachem – kořeny toho
všeho tkví ve zkušenosti, v naučeném chování.
Tím se dostávám k tomu, o co mi jde. Člověk, jakkoli složitý a vychytaný mozek je ukotven v jeho mozkovně, je, právě
kvůli mozku, silně zranitelný. Mozek je lidskou alfou-omegou.
30
Jak na Nový rok, tak po celý rok, prej. To se zatim mam na
co těšit – sex, muzika, hia-hopa, wu-tang, wu-tang, tang-wu,
wu wu, tang tang....
Asi tak nějak jako, no.
Zjistil jsem, že s kámošema jako Dave, Andrej, Šeflík můžu
bejt takzvaně na jedný vlně, stejně jako s ostatníma. S Tiborem
už se nebavěj, všechno je to v tom vyjevení pravý podstaty.
Zjistil jsem, jak jsem na tom s Ríšou, je to fakt v pohodě
týpek. A Hanz je přehnanej.
Dopis (2.1.2005): Andrej je kámoš, na kterýho je fakt spoleh,
má mě rád. Dave už je trošku jinde – a Šefl, ten je moc vyšéfovanej,
Porno je takovej neutrál, moc si s nim nerozumim.
1. 1. 2005
Takže jestli to fakt platí, to Jak na Nový rok, tak po celý rok,
jako že by to platit mohlo, podle toho, co Domek nastudoval
v numerologii, bude tento rok pro mě velice, velice, řekl bych,
dobrý, ale snažím se bránit dualismu, tak řeknu zelený. To je
jen název barvy, která mi jako první přišla na jazyk, je mi tedy
sympatická, stejně jako včerejší den.
Do odpoledních hodin jsem zažíval extravaganzu s Domečkem, potom přišlo zklamání, když odjel, ale řekl jsem si, že
31
když já trpím, tak bude nejlepší, když jiného potěším a jel jsem
navštívit babičku Vlastu. Ta, jak se zdá je také seznámena s univerzální řečí světa, byla ráda, že jsem k ní přijel. Já jsem k ní na
oplátku získal docela úctu.
Mezi desátou a dvanáctou hodinou jsme s Ríšou chodili po
Žižcagu a sháněli pytel, nešlo to, všechny studny byly na Novej
rok vyschlý. Nevadí – aspoň mi zbyly prachy a ujistil jsem se
o kámošství.
Už je hotový CD Blunt Brothers V s nepřetržitou hulící akcí
a spoustou zajímavejch momentů. Docela se nasměju, pokaždý,
když si to pouštim.
OTÁZKY JSOU ZODPOVĚZENY DŘÍVE,
NEŽ JSOU VYSLOVENY.
2. 1. 2005
Takže neděle – ani nevim, co jsem dělal, nejspíš instroz,
večer jsem sehnal na brko, potom další skladba, večer šachy
s otcem.
3. 1. 2005
Dopoledne písemka z programování, odpoledne bong
s Domčou, tulení a vymejšlení nápadů. Všechno se točí kolem
Kořenů, jakoby mě ta myšlenka posedla, jakoby je to už realita.
Takže co...? Ko-ře-ny typičo!
4. 1. 2005
Dnes jsem poznal Jeho Osobnost.
Stalo se to docela jednoduše, ráno se stavuje Ríša, Panocha
a nějaký brko.
Mj. teď je 6 hodin odpoledne a teprv se začínám probouzet,
ale to bude eště tim pivkem v království, to mě dodělalo.
32
33
ČLOVĚK JEDNÁ,
PŘIČEMŽ PŘÍŠTÍ OKAMŽIK
JE MU UŽ ZNÁMÝ.
ŽÁDNÝ OBJEKT NENÍ ZCELA IZOLOVÁN
OD CELKU, LZE S NÍM
TAKTO KOMUNIKOVAT.
TO, CO OPRAVDU STAČÍ
K DOSAŽENÍ NEJVYŠŠÍHO,
JE MEDITACE.
Jakmile jsem Ho dosáhl, bylo možné se zcela oddat, každý
pohyb je naprosto řízený, připomíná mi to freestyle – neni
potřeba přemýšlet co rapovat, jen to vyplivnout.
To, v čem nemám jistotu, jsou záporné emoce. Jak se s nimi
vyrovnat? Jak zvládnout své tělo, když adrenalin zařídí své? Asi
jedině zklidňovat nejen mysl, ale i tělo.
Najednou, jako bych přišel na něco absolutního, nadále není
třeba se obávat, zbývá neztrácet trpělivost, mít odvahu, nebát
se transformace a zůstat tvořivý.
B E S K Y D Y 2004
Tak sem nasráč. Dvě dvanáctky velký, jedna malá a slivovice
udělali svý. Bydlíme v komunistický chatě, kde se prej „nic
nezměnilo“, nevim proč je tu vše obloženo dřevem. Dveře od
skříně už mi zůstaly v ruce, no nevim. Ten místní dialekt mi až
moc připomíná Bruntál a čas strávený ve společnosti Domka,
Evky a Terky. Popravdě mě ta jejich zvláštní mluva naplňuje
něčim zvláštnim, čim, to zatim nevim.
Cestou sem, totiž do Frýdlantu nad Ostravicí jsme už viděli
spoustu zajímavých míst. Zaujaly mě nejvíc asi jeskyně. Dvakrát jsme přišli do velkého „sálu“ uvnitř jeskyně a hned jsem
34
dostal monumentální pocit, nic, jako když vidim podvacátý
kostel. Prostě příroda v akci, bavilo mě, jak byla na všech krápnících kapička vody, ani jsem se neodvážil se jí dotknout, jak
až posvátně se tvoří stalaktáty a stalagnity. Je 11 hodin večer,
1. srpna 2004 a já si řikám, jestli to byl dobrej nápad přestat
kouřit, jet sem, na celej tejden, bez čouda, bez Domka, bez
Gezana, bez Žižcaga?
Dnes je pondělí a já už skoro zapomněl, jak jsme se málem
vybourali. Chtěl jsem se normálně otočit a najednou zpoza
domu vyrazí kára, já dupu na brzdu a připravuju se na srážku
– hroznej pocit. Borec nás naštěstí objel, takže nebezpečí zažehnáno, ale já se probudil z šoku až po několika dalších zatáčkách
jízdy. Dřevěný nohy a tak – nic moc teda.
Dneska jsme chtěli jet na Lysou horu a já už byl připraven na
zdolání nejtěžší zkoušky zájezdu. Na poslední chvíli z toho sešlo
a my jeli na jinou horu, s cílem se dotknout kaple na vrcholu
hory Radhošť. Výšlap to byl fakt slušnej, když vemu v úvahu,
že auto bylo asi 600 a vrchol 1129 metrů nad mořem. Cesta
dolů byla snad ještě více vyčerpávající. Potom jsme jeli okolo
několika zahrádek s durmanem, ale můj návrh na šálek čaje se
neujal. Místo toho jsme si našli lepší ubytování, Agrofarma se
to místo jmenuje. Je to tam hodně v pohodě, ale nechce se mi
měnit místní pěknou holku za tamní tlusťošku. Ani nevim,
proč koukám po jinejch, myslim na Evku, fakt nevim. Domek
mi píše, ale já prostě nevim.
Tomas se právě vrátil ze sprchy i se svym scvrklym pytlíkem.
Obdivuju, jak si všude všechno objednává, diktuje a táta zahluje. Nejlepší ale je, jak řiká slovo ŠLEHAČKA.
Teď je půl sedmý ráno a já jsem právě dopsal sen, co se mi
zdál dnes, ve středu 4. srpna 2004. Včera jsme jeli do Polského Krakowa, 200 km tam, 200 zpátky. Cesta tam bez větších
problémů, Krakow v pohodě město; něco mezi Berlínem a Amstrem. Na Wawelu, na tom jejich hradě, se mi nejvíc líbila
zvonice, lezli jsme nahoru po mini schodech, pod trámama
a mezi trámama, aby jsme zhlídli celou kolekci těch největších
35
zvonů. Jeden se rozezvučel, když jsem na něj zaklepal, ale největší, Zigmund, nevydal ani hlásku.
Nejdřív jsem myslel, že jsme se ztratili už v Krakowě v židovskym městě, ale najednou jsme se vymotali přímo k autu.
Při vjezdu na dálnici nám bylo řečeno, že je svátek, či co, a že
to musíme objet po okreskách. Takže jsem se s tim sral až do
Osvětimi, na kterou jsem se těšil už od rána, kdy nám o ní řekli
noví spolubydlící, po okreskách děrovatejch jak ementál. Přijeli
jsme na parking a hlídač nás suverénně pustil dál, i když zavírali
asi za pět. Totiž než jsme došli k vchodu, měli už zavříno. Já
nasranej jak sračka, k tomu eště jak jsem předtim neviděl před
sebou brzdící auto a cestou pryč sem si ani nemoh votevřít
vokínko, tvářil jsem se na celníka, zkurvenýho Poláka, jako že
ho zabiju a von zjistil, že mám neplatnej pas.
Každej tady už mě něčim sere. Fogy když naviguje, tak abych
z něj páčil, jestli mám teda zahnout na benzínku, nebo ne.
Matka zas vůbec nevěří mejm řidičskejm schopnostem, to chápu, po tom, co xkrát bourala s dědou Jarkou, ale nemůže se
aspoň tvářit, že řídim v pohodě? Tomik by udělal cokoliv pro
přízeň rodičů, kdyby to nebyl jejich syn, řek bych, že jim leze
do řiti.
Ale ubytování je tu super, i když spim na křesle a včera na
mě nezbyla teplá voda ve sprše. Musí jim bejt málo jasný, jak
bojuju s kouřenim, vždycky když kolem někdo kouří, tak na
to cígo úplně koukám, pak na ten kouř, no prostě bomba.
Nejradši už bych byl zase mezi svejma žižcagskejma ulicema
posetejma vajglama a holubíma sračkama.
Tak je čtvrtek večer a my máme za sebou další den. Jezdili
jsme po městech a dívali se na památky dob dávno minulých.
Ale vezmu to pěkně po pořádku: Lysá hora! Normální hora, pro
většinu lidí. Ne pro mě. Ďábelská hora, maximálně vyčerpávající výstup (se Sněžkou nesrovnatelný) a zasranej kamenama.
Tato hesla mě napadají, když si vzpomenu na včerejší den. Cestou dolů jsem pookřál při nálezu lysohlávky, která lysohlávkou
nebyla, ani placebo efekt nebyl nikterak silnej. Možná kdybych
36
jich sněd víc? Pod vrcholem už jsem prožíval totální nasrání,
bojkot všech dalších akcí a ochotu jen pro postel.
Když se ohlédnu za dnešním dnem, vzpomenu si na muzeum tatrovky a pár pěknejch kár. Ještě si vzpomínám na jeskyně
v Štramberku, včetně přátelského hlídače parkoviště a nalezenou tašku pod nimi. Jak jsme s Tomikem zacpali otvory fontány
a zbývající tryskaly až do nebe. Obří strom v zámecké zahradě
byl efektní tečkou za dnem. Byl to platan a byl fakt MEGA!
Tomíkova hodina v aquaparku mi dala prostor na pročtení
novin, což jsem neměl dělat. Jednak jsem zjistil, že zejtra sou
v Roudnici nad Labem Public Enemy, na Creamfields, a přes
oko mi prolítlo slovo Bruntál. Noviny letěly zpět, odkud jsem
je zvednul.
Včera večer jsem poprvý dostal chuť na sex s Domkem. Ne
že bych předtim měl chuť na sex s jakousi jinou, to vůbec. Dál
se mi zdá o tom, jak kouřim. Chodil sem s cígem v každý ruce,
kouřil sem, bylo to jak realita, užíval sem si to, ale zároveň sem
se cejtil hrozně, protože už nekouřim. Dnes je 5. srpna 2004,
20.05, to znamená, že už se držim 1 týden, 3 dny, 21 hodin
a 5 minut. Nevim, jak to budu dávat, až budu zas doma, jestli
nebudu ani hulit, uvidim, celkem mě to zajímá.

Tohle je poznámka pod čarou, protože tyto řádky píšu až
s křížkem po funuse, žádné bezprostřední zážitky. Dnes je 14.
8. 2004 a já zase kouřim. Jen co jsem přijel do Prahy, byla to
sobota a já dorazil do Kubelíkovy ulice něco po půlnoci, na mě
čekala krabka Máček. Pak už to šlo samo. Teď mám v pravý
kapse bundy krabku lehkejch Máček a kouřim, kdykoliv mám
chuť. V pondělí, tj. pozítří, odjíždíme do Českého Švýcarska
za novými zážitky. Pojede i Matyáš s Petrou a Dave snad taky.
čekám od toho pohodičku největší, na Zemi i v jiných dimenzích :).
37
5. 1. 2005
V noci se mi zdálo o Homovi.
Tím mi vyvstává otázka, co se vlastně děje, když spím. Existují dvě fáze spánku, ale ani jedna se nedá srovnat s klinickou
smrtí. Znamená to snad, že ve snu může mysl procitnout do
„kolektivního nevědomí“?
I když zažívám stres ze zkoušek, vnitřně jsem vyrovnaný,
stres vnímám jako přirozenou reakci organismu na stresovou
situaci.
Tak stresová situace je za mnou, dokonce i očkování Gezánka za 7 kil (!) a pivko (1) s Domkem na Muzeu.
Cejtim se zas hrozně. Je to divný, jelikož jsem hulil včera –
ale bylo to vlastně ráno, takže den poté? Asi tomu pomohlo i to
pivko, nemám na nic náladu. Chtěl bych celou noc skládat, ale
nejde to, prostě výtuh.
Zejtra brzo vstávám, mam bejt ve schoole na osmičku, tak
se aspoň vzbudim.
Nevim, co se mnou je, jako by ze mě vyprchala všechna
energie nebo co.
Já vim, že musim makat na svym umění, zdokonalovat,
zkoušet, přezkušovat, dokončovat a vydávat – ale to je zatim
jenom jeden velkej sen. Zatim jsem se pořádně nedostal přes
Boom-Bap – B-B-Boom-Bap.
V poslední době prožívam docela hodně silnou inspiraci,
vůli a vytrvalost. Bohužel je zrovna zkouškový období, jako
by mě okolnosti nutily už teď vybrat si mezi teplym místečkem v kanceláři a studenou chajdou. Jenomže teplý místečko
s sebou přináší studenej pot, zatimco studená chajda hřejivou
zvukovou vlnu basový linky. :) Myslim, že rozhodnutí už padlo.
– Jenomže když se vyseru na školu, budu totál vyděděnec rodiny, nikdo se vo mě nepostará – což vlastně po škole taky ne.
A když se vyseru na psaní, škola je pro mě jediná šance – což
vlastně psaní v druhym případě taky.
Teď si ale vybírám víc než jenom profesi, co budu dělat po
38
zbytek života tohoto těla. Můžu buďto bejt robot, součástka
soukolí tržního mechanismu a užívat si smyslových potěšení
včetně naivních jistot v podobě platů, pojistek, peněz, anebo
se můžu dát opačnou cestou – žít volně, stát se opravdu soběstačným.
Tímto nechci zanevřít na tradiční systém a na lidi, kteří jsou
jeho součástmi. Já mám prostě jenom pocit – o nic jiného totiž
nejde než o pocity –, že jsem se nenarodil proto, abych dřel,
pro nikoho, pro nic, za nic, muzika hýbe celým mým tělem,
je pro mě celým světem, když jsem s ní sám, dveře zamykám,
kolečko točim, doprava, doprava, hlavooou hýbám, ze strany
na stranu a zase zpátky, pozpátku, jak na začátku, dávam to
z voleje, žádný second handy, ani microsofty, jedině megahardy,
ty co ti vlezou do hlavy a jen tak tě nepustěj, voni to totiž ani
neuměj, pořád dokola jako zeměkoule oscilátory vibrují, nikdy
se nezastaví, nikdy nezemřou, v mojí hlavě........
6. 1. 2005  8. 1. 2 0 0 5
Takže šestýho ve čtvrtek jsem psal písemku z ájiny a večer
jsem byl u Zachařky. Měl jsem pokušení už tenhle den si koupit
další jointy, ale neudělal jsem to.
Sedmýho to byl pátek, ráno zevl a pak přijel Domek. Hned
jsme šli pro jointy, ale do prvního brka v tu chvíli zbejvaly
asi tři hodiny. Kouření bylo najednou nějaký jiný, Domek to
tak necejtil. Bylo to, jako bych hulil poprvý, tak nějak lehce.
A přece.
Takže hulíme do večera, docela rychlej zátah, navíc jsem
prozkoumal další stadia zhulenosti, kdy každej pohyb je námaha, normálně bych šel asi hned spát, což se taky stalo po
třetím brku.
Včera byla sobota, 8. ledna. Den začal brkem, pohodou,
pak jsme si udělali chálečku, docela luxusní. A autorem byl
povětšinou Domek, zvlád to na jedničku z hvězdičkou.
39
Pak že už musí jít, já, nějak pořád zmaštěnej, jsem nešel.
Za hodinu se vrátila a šli s Evkou do hospy. Já jim tam potom
dovez Amona, chtěl jsem, aby Domek jel se mnou, ale nešlo to.
Před chvílí mi volal a omlouval se, prej že kdyby nebyl vožralej,
jel by se mnou...
Ale vo to mi teď nejde. Když jsem tam šel, musel jsem bejt
ještě zmaštěnej, i když je to fakt divný. Týpci vod vedlejšího
stolu zase měli nějaký kecy – jak jinak než na nás. Já fakt nevim,
jestli si to vymejšlim, nebo co to má bejt. Připadá mi to, jako
bych vycejtil určitou atmosféru, jako by se duše bavily jinym
jazykem než řeč a sluch. Jakoby to holky věděli od počátku,
jako by to bylo nějaký tajemství.
Potom mě taky vadí myšlenka, že by rozhovor duší mohl
jít přímo mimo moje vnímání. Tělo by si dělalo, co by chtělo,
stejně tak mysl i duše.
MYSL S DUŠÍ JE POTŘEBA SJEDNOTIT.
V prostředí dvou válčících stran v jednom těle se nemohou
vytvořit podmínky pro důvěru v okolní svět. Co budu muset
udělat, je spolehnout se na sebe, ať je situace jakákoliv. Důvěřovat svým vlastnostem a NESTYDĚT SE ZA SEBE.
9. 1. 2005
Učení, učení, večer zase hulení, Ríša přived kámoše, zhulili
jsme bluntoše, se všema na jedný vlně jsem byl, ani neprohloupil, ani nepokoupil.
Tak, asi tak.
10. 1. 2005
NA JEDNU STRANU SE BOJIM,
ŽE TUHLE VLNU PŘESTANU VNÍMAT,
NA DRUHOU STRANU SE BOJIM,
ŽE UŽ NIKDY NEBUDU MOCT MEZI LIDI.
40
Tak dnešek opět hustej, nejhustší, matika nálož, potom Domek přijede, kámoš, a řekne mi, že prej mám k muzice sklony,
podle horoskopu dnešní doby. Dneska jsem to poprvé řek: Chci
se živit muzikou. A to za plného vědomí a svědomí. Odpoledne
hulíme, s Domkem je to super, prostě hustota. Ani nemám
chuť kouřit – spíš chuť něco do tý pusy dávat, cucat, něco.
Jinak jsem v pohodě celej den, je krásný počasí, s Matyášem kecáme o absolutní pravdě v odpoledním slunci, popíjíme
sodovku, já pak nestíhám donést moč domů, skoro se vylila,
přetekla, zmáčela mi kalhoty.
Proč jsem věděl už tak před měsícem, že má Evka přítele?
A vona se s nim vobjeví, prej eště abych jim přived psa, to je
všechno nějaký divný.
41
Navíc dneska ráno du s Terezou Sárou – dobíhá mě na cestě
do školy – a jsem opět na jedný vlně. Nevim, jestli se to dá
prožívat i jednostranně, ale taky jsem měl pocit, že se s ní bavim
i o úplně jinejch věcech, krom toho, co je jazykem vyslovováno
a slyšeno sluchem.
Gezan je hodnej pejsek.
Takže asi dostane nažrat.....
Taky mi Matyáš povídal, že taoismus hlásá jít domů každý
den jinou cestou, aby člověk zažil vždy něco jiného. To jsem
udělal a v Kubeličce u nemocnice jsem potkal Adama Kovaříka,
spolužáka ze ZŠ. Taky jaksi zmohutněl, ale ten krk, ten snad
chodí posilovat, ne?
11. 1. 2005
Takže je 16.40, dávám brko a dostávám se sem, před klávesnici. Ve zhulení jsem pozoroval vypnutí mysli, tělo se řídilo
pouze pocity. V okamžiku znovuzapojení mysli jsem řekl: „Jo,
už sem zase v pohodě!” To bylo, když jsem kouřil cígo.
To bych fakt moh stát na jednom místě, nic nedělat, jenom
koukat a přemejšlet, počkat si na myšlenky, sledovat jejich tok,
nechat se jím unášet. Aktivita je snížená, jak jsem naznačoval
v „příznacích zhulenosti“.
Začínám pochybovat o existenci jakéhosi nepřítomného
informačního toku, což znamená, že okolní osoby se mnou
ve skutečnosti nekomunikují. Jedná se zřejmě o další stupeň,
řekl bych, o skutečné soucítění. To znamená, že se vcítím do
druhého člověka, totiž zažívám jeho přirozenost. Kdyby se sešli
dva jedinci s touto schopností soucítit, dalo by se snad mluvit
o mimoslovní komunikaci, nebo ne? Neboť co řídí naše činy
a pocity víc než emoce, které při soucitu prožíváme.
Ach ta symbolika. Ráno brko, cígo, potom učení, zábava,
muzika, brko, cígo, procházka po parku, učení a vše je zakončeno brkem a zábavou – můj život?
42
Navíc jsem se dozvěděl, že tento styl soucitu je vlastní všem
lidem, všichni jsou v jádru laskaví, soucítící.
Jsem na dobré cestě, když „nepřepálim“ start, v cíli budu
jako bych tam došel v nekonečně kontemplativní náladě. Vyčerpáním umřít nechci, jak bych pak mohl mít dost sil na to,
stát se átmanem, duší světa?
12. 1. 2005
Začínám pronikat do meritu, podstaty vlastní podstaty.
Soucítění je na takové úrovni, že jednotlivé Pravé přirozenosti mezi sebou komunikují, jako by byly jedna. V tom se skrývá
i tajemství freestylu: nechat pravou přirozenost, aby plně vybila
své touhy, „Ukaž, co v tobě je“. Při freestylu se neschováš za šaty
svoje nebo moje, ba ani za tvář, o které seš přesvědčen, že patří
jenom tobě. Tady stojíme nazí oba dva čelem proti sobě, na
jedné vlně, tak jak to rozjedem, kladně, nebo záporně?
Potom můžem pokračovat, styly mezi sebou prohazovat, stále dokola rýmovat a největší prdel si užívat. Latinskoamerickou
anebo africkou, jakou třást je nejlepší, já nejradši mám tu sobě
nejvíc blízkou, českou, povahou mi milou a vlídnou. Prostě největší
prdel bude, když si vždycky rozjedem jenom to svoje, ti za maskou
schovaní, ti si můžou myslet svoje, ale my víme, že není moje ani
tvoje, prostě je jak je, dáš jak dáš, co umíš, to znáš. A pak se kotlety
do hněda opečou, všechny vejpečky hezky se vytřou, už to vidim
na talíři, co to kecám, já to už čuchám, no to je lahoda, pohoda,
zevlárna, uvařit si ve vlastních představách, to umí jen někdo, ne
ten, kdo ani neví, jak rychle sněd to. A už je zase pryč, zachvátil
ho neukojitelnej chtíč, je v koloběhu sansáry, k vězení tomuto já
mám klíč.
Poznámka: toto jsem napsal za plného vědomí a svědomí,
cígo mě možná trochu utlumí – vlastně už utlumilo, snad se
zase samo nevykouřilo? Když já už nekouřim..?
43
13. 1. 2005
Zas a znova pálíme jointy dokola, pokaždý ale jiný zážitky
máme, a proto hulíme a nehulíme, rollíme, halucinujeme a pamětí
se probíráme, todle nejsou žádný kecy, lehám si do postele, zmaštěnej po brku, večer, taky zvenka zmrzlej trochu, včera a nejdřív
halušky jak prase, fakt jsem čuměl, co můj mozek dovedl, uměl
vytvořit za obrázky, byly jako oblázky z horský bystřiny, hlavně
barvy a jas, to okolní tma asi zařídila.
Potom jsem se zahrabal do dalšího stupně tlumeného vědomí,
ale stále při vědomí, jsem sledoval čistý obsah všeho. Zrychleně
jsem si přehrával přednášky z psychologie, ale to je ještě sračka,
oproti tomu, co z citronu šťávu mačká, mám přístup do zvukový
banky, ve který je víc drahokamů než v český národní. Můžu si
přehrávat v hlavě smyčku, kterou jsem už někde slyšel, navíc můžu
použít přirozenej ekvalizér, stejně tak jako mixér, vytáhnout zvuky
a zjistit, v čem tajemství přirozenýho instru spočívá, měl jsem
pocit, jako by to RZA prožíval, jako by to byl jeho hlas, co mi
napovídá – pokud ovšem došlo ke spojení mé mysli s duší světa,
nic není nemožné.
Ráno se ale probouzim ve stavu, jako když celej večer kalim
– bolest hlavy, nevolnost, na to ale můžu koneckonců srát, dám
si čaj a jogurt, všechno už v cajku vidim, akorát trochu nad
propastí psychologie visim, za necelou hodinu vyrazit musim
a nejvíc natřít taky, co tam na mě chystaj, paní učitelky?
Nakonec se zhulujem s Ríšou a Martinem Škvorem, připadá
mi trochu jako Poulie, v přirozenosti, nevim, jestli je to vlivem
očekávání, nebo vlivem jejich dlouhodobého přátelství.
Večer se s Domkem milujem, všechno probíhá, jak má, ale
já se cítím jaksi nepřítomen. Vlastně celý odpoledne se cítím
nepřítomen, jakoby ovládám tělo jen když chci, potřebuju, jinak jsem v nehybném stavu, trochu podřimuju, ale udržuju
bdělost – 2 brka.
15. 1. 2005  16. 1 . 2 0 0 5
Víkend jsem trávil na chatě. Byl pro mě hodně poučný, ale
to jsem zjistil až v pondělí po brku.
14. 1. 2005
Po škole se zastavuju u věže s Čadkem, jeho holkou a typem,
vyslechnu rozhovor o podstatných záležitostech života, ale nijak
se nezapojuju, ani teď nevim proč.
Přijíždí Domek a já chci hned pálit brka, nejde to a – zajímavá věc – za chvíli na to přestanu myslet a všechno je v pohodě.
44
45
17. 1. 2005
18. 1. 2005
Takže pondělí, už se celej klepu na brko, a tak, zhulujem se,
s Domkem, ke kterýmu chovám opět city, nádherné city, slovy
nevyjádřitelné.
Pozoroval jsem, jak mě tělo přes víkend vedlo, když jsem nehulil, jak za mě řešil rozum běžné problémy, vyjadřoval postoje,
vymezoval hranice. To všechno jsem retrospektivně pochopil
dnes při zhulení. Navíc jsem se poprvé spojil s Domkem na
úrovni soucítění.
Takže ráno si dávam bonga čistýho skéra a jdu meditovat.
Docela mi to šlo, nad mnohými věcmi jsem se mohl poprvé
zamyslet a pochopit je.
Potom mi dávaly rady hlasy v mojí hlavě v podobě různejch
rapperů, jako že mám dávat, jak jen nejvíc to jde, a takové rady,
jako že jsem jim asi nesympatický nebyl.
19. 1. 2005
18. 1. 2005
Nevím, co se vlastně stalo s tímto výzkumem – normálně
hulim jako vždycky. Aspoň že je tu deník zhulence, že si zapisuju myšlenky, který mě napadaj.
Znovu otevírám knihu o zenu a dochází mi věci, které jsem
dřív nebyl s to pochopit. „Aby člověk získal život, musí se všeho
vzdát – i života.“ Nevím tedy, mistře, zda jsem citoval doslova, ale nepředpokládám, že umíte česky, takže jsem to alespoň
vystihl.
10 denně instrů bych měl dávat, jinak svoji lenosti nadávat
– tak radí mi hlasy v mojí hlavě, moje tělo zvládne tohle hravě,
prej. Ale hlavně vždycky čistou hlavu měj, ego ovládej a nenech se
ovládnout sám, až umřeš, nechá tě na holičkách, budeš sám.
Takže zkoušim život prožívat, nic nesnažim se ovládat, beru to
tak, jak to je, skrze muziku vyplivnu to, co ve mně je, neposlouchám žádný ulpívání, ani naděje, prostě děje se, co se děje, tak to
je a jinak to nebude. Zákony přírody všechno mají v rukou, vlastně
jsem zde jen návštěvník, který tělo s lidskou podobou vypůjčené dostal. To je vlastně moje výhoda, to tělo že duše používá, ale ta zase
hodně ulpívá. Cesta zeje v propasti těhle dvou extrémů, nemá smysl
se nervovat a tlačit na pilu, někdy je to těžký, okolnosti nás nutí.
Musíš tohle musíš tamto – mít vlastnit ovládat – a ještě tohleto.
46
Takže jedem, deset denně, jinak nedávam, sem nasranej, podrážděnej, týpek u věže zase měl ten nerv, mi do hlavy brouka
nasadit, říkám si, proč jen jsou lidi v týhle republice tak nepřátelský, udělal jsem jim snad něco? Nejde o to, že by mě chtěl
každej zabít, ale spíš o tón, způsob, jakym se bavíme – protože
já v týhle republice žiju taky.
TO ZNAMENÁ, ŽE MUSÍM ZMĚNIT
SVŮJ VNITŘNÍ POSTOJ, ABY SE ZMĚNIL
MŮJ POHLED NA LIDI KOLEM.
Pak se možná zbavim i studu, nebudu se bát, že si uříznu
ostudu, ani když jsem vypil půl sudu, řikal jsem si, s nima se bavit nebudu, radši dostávam prudu, ale zatvrzelej nebudu a postoj
změnim svůj vnitřní, takže prdel mi vytři, protože to neumim sám,
někdo se snad najde, kdo mi pomůže s postojem mym zatvrdlym,
velmi trvalym, nepoddajnym. Je to horší než předsudek, ten se
týká jen určitejch lidí, tohle je obecný, lidí tolik, kolik jich na ulici
chodí, mluví, i beze slov, něco si myslí, nikdo se před tím neschová,
ani kdyby chtěl, jedině se nemusí zapojovat, nemusí mluvit ani číst
v řeči těla, stačí sklopit oči a zadívat se někam do pekla.
Můžu děkovat za to, že píšu tak rychle a že se neztrácí myšlenka, pomalejc, ehm ehm, vlastně rychlejc. Stejně je tu nějak
47
hic, když rozvážu si jazyk, všechno ze mě teče, ale přitom jako
bych měl v puse meče (Liquid Swords?).
So and so and so and on, with my liquid swords I tear the area,
right next to me is a fat beat, a dope track, on which I prefer to
spit, rather than my amateur training beatz. But it is fat too, yall
say moo, let me know Im the moos, I dont drink much booze, nor
do I pack the UZ-i, see its not so dangerous in terms of heat in the
street, its more like careful what you speak and whom you look in
tha eye or da cheek, it can be a freak, so careful what you speak.
My only weapon is my tongue thats lethal, connected to my jaws,
so it rips shit apart, no my mouth doesnt fart, it spits fire oil liquid
chemicals, that ignite everything they set foot on, I think Ill quit
right now and rather wont continue on. So until then Im out,
peace, and please dont call me please, Ill call you.
Na skéro mám rozporuplný názor; když ho hulim, nedovoluje mi dospět, a když ho nehulim, prožívám pak při zmaštění
znovu to, co jsem zažil, hodnotim to a vůbec se mi to nezdá.
Takže budoucnost SKÉRA je jasná:
UŽÍVAT JAKO ZÁBLESK UVĚDOMĚNÍ,
NEJEDNÁ SE O CESTU K PROBUZENÍ.
20. 1. 2005  23. 1. 2005
Takže hulim, hulim, brka rollim...
Včera večer jsme tu byli s Ríšou, zase ve stavech nejhlubšího
zhulení a komunikovalo se nám fakt lehce. Von prej, že „Rapuje, když je v koutě“, s tím už jsem se vyrovnal, je to jenom stav
zdokonalování techniky, než přijde opravdové sebeovládání.
Navíc mě navštívili lidi z Wu a řikali, že si musim víc vážit
svýho těla. Je pravda, že to jsou jenom šaty, které převléknu, až
zemřu, ale na druhou stranu jsou to jediné šaty, které vnímám
v tuto dobu. YOU ARE WHAT YOU EAT, takže cokoliv, co se
dostává do mého těla se stává mou součástí.
Navíc jsem objevil naprosto nový obzor, kterého se dotýká
Domeček, malej. Začal jsem vůči ní mít fakt respekt, neberu jí
jako nic, stejně jako se naučím brát sebe. A nejlepší na tom je,
že mi v tom sama pomůže, chci říct, že mi pomůže, když jsem
na to sám, abych sám nebyl.
Takže na nic jiného se nesoustředím: správná strava, dokonalá technika, sebeovládání – to je nejvyšší cíl.
48
24. 1. 2005
Ani nevím, co jsem dělal...
Ale vím, že jsem nehulil, večer jsme nahrávali s Domkem
Reklamu, užili jsme si docela srandy. Zjišťuji, jak jin a jang
zápasí nejen v hlavě každého člověka, ale i v rámci celého světa,
v celku i v každé části.
Pozoroval jsem kapku vody – zdála se jednotná, nedělitelná.
Stačilo ale naklonit plastovou láhev a z jedné kapky se jich
49
stalo hned několik, jak jsem láhví otáčel. Kapky stejné (složením, podstatou, nikoli velikostí) se uchytávaly na stěnách láhve
a poté se zase stávaly součástí celku, když jsem otočil láhví na
druhou stranu.
CELEK A ČÁST NEJSOU OD SEBE ODLIŠNÉ.
Navíc jsem nalezl zalíbení v přátelských disputacích mezi
Domkem a mnou. Ona na mě vždy vyrukuje s novou hláškou,
kterou se dozvěděla ve škole v Janu a já se bavím pozicí opozice
– nesnažím se ale být v opozici za každou cenu – většinou se
nakonec stejně shodneme.
25. 1. 2005
Takže je to tak: jednotlivé Pravé přirozenosti spolu komunikují naprosto nezávisle na těle, ve kterém se nacházejí. To
znamená, že se „hovor“ odehrává, ať o tom víme nebo ne.
Spojením je limbický systém, tj. spojení emocí s mozkem.
Pravá přirozenost používá tělo jen jako výrazový prostředek
k tomu, aby se dostavil určitý pocit. Ten je poté zprostředkován
lidskému vnímání (které je samo o sobě „naprogramováno“
k udržení těla naživu) limbickým systémem (Hypocampus,
Diecefalon, Amygdala).
Pravé přirozenosti je vše známé, nic není překvapením, vše
je samozřejmostí.
Otázka: „Je Já totéž jako Pravá přirozenost?“
Odpověď: „Ne, totéž to není. Do určité – hodně znatelné –
míry ovlivňuje Pravá přirozenost pomocí emocí jinak emočně
vyschlé Já.“
Projevem Pravé přirozenosti je myšlenka. Ostatní Pravé přirozenosti tuto nevyslovenou myšlenku slyší, tzn. prakticky tělo
pociťuje emoci a chová se podle naprogramovaného vzorce.
Jinak je tomu ve stavu zhulení. Pravá přirozenost se projevu50
je naplno, ovládá celé tělo. Mozek, který ho za jiných okolností ovládá, je utlumen (viz. Senzorická paměť, essay Cannabis
a lidský mozek) a tělo je pod vedením Pravé přirozenosti.
Je možné, aby Pravá přirozenost říkala doprava, rozum doleva a nemohli se shodnout? To vlastně osvětluje fenomén nerozhodnosti, tak známý zhulencům. Na křižovatce, kudy člověk
chodí denně, stojíme deset minut jen tak a nikdo se nemůže
rozhodnout. To bych bral jako určitou revoltu mozku proti
Pravé přirozenosti. Něco ve stylu „Já tě poslouchat nebudu,
vod toho sou tu jiný.“
To znamená, že můj problém, totiž že chci dát do muziky
emoce a nevím, jak na to, je vyřešen. Teda teď ještě ne, ale za
chvíli to bude:
1. Posluchači se musí dostat emoce
2. Kde se emoce vezme? Na zvukové stopě.
3. Kde se vezme zvuková stopa? Vytvoří ji člověk.
4. Jak říct člověku, aby dal emoci na zvukovou stopu, když
tuší jen málo o tom, co to emoce je? Emoci musí člověku
ukázat Pravá přirozenost.
5. Jak si zvládne mozek nezhulený, říct Pravé přirozenosti
o emoci?
6. Meditace.
6. 1. 2005
Determinace, odhodlání, zavládlo v mé mysli. Snažím si rozvrhnout čas, jasně si uvědomit, jaká činnost je jak důležitá.
Stavil se u mě Dave, prej jestli jdu na pivko. Od Silvestra
jsem ho neviděl, tak jsem byl rád, že jsem se s ním sešel. Šli
jsme na jedno do Království a on to tam hned odhad, rodinná
atmosféra, kterou si nespleteš. Pozoroval jsem, že jsem byl schopen – den poté – číst v řeči světa, byla to největší pohoda, dnes
(27. 1.) nevim, ještě jsem neměl to potěšení s někým mluvit,
teda kromě Gezana.
51
27. 1. 2005  31. 1. 2005
Tak, to bylo tak: prkna jsme si pučit měli, Ríša nemocnej,
pořád to rollí, prken pučení v prdeli, stejně na hory jsme jeli.
A vem na to jed, Žižkov represent, že jsme se od země odlepili,
trochu sáňkovali, spoustec hulili a hlavne se tulili. Každý ráno
jsme se myli, protože jsme mohli, aby z nás to skéro všichni
necejtili. Ale zpátky k příběhu, řikám to rychle, jak za běhu,
pivko jsme okoštovat zašli, s místníma kaličema moc jsme se
nesešli, i oni maj a jedou si svoje, v dobrym jsme se rozešli.
Přikládám přepis záznamů nashromážděných za víkend:
Jaká centra mozku jsou ovlivněna pod vlivem THC?
– paměť
– centrum, které mi říká, že už nemusím jíst
– centrum pro rovnováhu + spolupůsobení alkoholu -> blití
– Limbický systém – spojení s Pravou přirozeností, se všemi
bytostmi
– Chovat se k tělu jako pes, který viditelně na ničem jiném
neulpívá, jen o tělo se úzkostlivě stará.
– Jak se ale chovat ve spojení s Pravou přirozeností, když zjistíme, jak moc naše faktické jednání ovlivňují pudy, emoce,
nálady?
– Je špatné se zardět a odvrátit zrak od fyzického já.
– Je třeba „dívat se na něj jako se starý muž dívá na děti hrající
si na pískovišti“.
A ještě přikládám zápisky datující se před a kolem výletu do
Českého Švýcarska:
I.
Pes bez obojku je jako člověk bez státu svobodnej jít kam chce
může nemusí se bát nedostatku války ani nože
52
Jak krásně pak voní růže když svobodná je jeho kůže svoboda
bez hranic lesy bez stanic místo povodní louže všechno co má
je proužek DNA a v něm má všechny svoje sny
Pobíhat volně a pářit se smí a kdo hlásá jinak sám se sní.
II.
Dokola a dokola se točí ten bez uší a bez obočí zstaví se sotva
tam kde nalezne kostival proč já takovou smůlu mám
když obědvám jsem sám.
III.
Toho co den spal vyzval jsem ho k nám
aby přišel povědět co možné je uvidět očima zalepenýma
přece do hloubi vidoucíma.
IV.
Co se může co se nesmí říkat
Jestli můžu na xicht děvky stříkat
Na jejím břiše pak barvy míchat
Tak můžu a nemůžu se vystříkat?
V.
Chce se mi srát nebudu se s tim prát
lepší se vysrát než se posrát.
VI.
Nejsem nejlepší, ale jsem si jistej že budu nežiju
v paláci ni v sudu
Jsem připravenej na krachy i prudu
ale poslední smát se budu a nezažiju nikdy nudu.
VII.
Peníze štěstí nenosí jen berou.
53
1. 2. 2005
4. 2. 2005  5. 2. 2 0 0 5
Takže ráno písemka z matiky, potom brko „hovno v trávě“
a zbytek dne v zelenym kouři. Ale divný na tom je, jako by mě
to zmašťovalo úplně jinak. Jako bych ani zmaštěnej nebyl.
A tady je jedna divná věc: Homo Pedo přestal hulit, protože
mu skéro nedělalo dobře. Dave mi minulej tejden říká: „Tobě to
skéro nedělá špatně? Já na to, že pořád hulim. Teď, po huličsky
náročnym víkendu, po huličsky náročnym včerejšku, nevim.
Cejtim, jako by mi něco chybělo, zkoušim kouřit, ale nechutná mi to, zkouším myslet na jídlo, ale nemám hlad. Unavený nejsem.
Takže pátek a sobota, jo?
V pátek jsem dodělal to cédo a večer kalba, pohodička, tentokrát s Domkem, Terezou de Ridge, Álou aka Kraken a asmo
Evkou a jejím Fandou. Ty dvě kámošky byly zřetelně na stejný
vlně, co my s Domkem, popisovaly také podobné zkušenosti.
Sobota oslava u babičky Hanky, jejích osmdesátin. Snad
poprvé jsem zažíval se všemi najednou to samé, jako i dříve
s jednotlivými členy rodinného klanu.
Dále chci pozměnit vše, co bylo dosud napsáno, hlavně se
to týká Pravé přirozenosti.
Ta, která mě ve zmaštění ovládá, která zaujímá určité místo
ve společnosti, která ctí zásady a návyky, přece není ta, která
v meditaci pozoruje tok myšlenek jako starý muž pozorující
děti na hřišti si hrající.
Tu první bych nazval Ego a tu druhou Moudrost.
Moudrost vládne Egu, a to ho na oplátku zásobuje sebepoznáním.
2. 2. 2005  3. 2. 2005
Od tý doby, co jsme s Volmutem vodpálili hovno v trávě,
mi jaksi splývaj dny, takže nevim přesně, co kterej den se dělo.
Dokonce si myslim, že i minulý zápis byl vlastně dvoudenní.
Takže nahrávám CD singl pro Domka, zhuluju se bongem
a napíšu dobrej text, nejsem ale schopnej ho přenýst přes rty.
Druhej den ve stavu o poznání střízlivějším, spíš teda večer,
to bylo včera a proběhlo další hovno v trávě … :)
Nic jinýho teď v hlavě nemám, zažívám největší vzrušení. 1.
singl, co je to Domek, a spojeni, prostě největší hustota. Přidal
jsem tam ještě dva mixy, který jsem nahrával z voleje, v některých pasážích mix sedne jako prdel na hrnek, jinde vyčnívá jak
Himálaj z talíře vepřa knedla zela.
Když se vrátim k myšlence, že východní nauky, jako buddhismus, pochází z Himálaje – to víme, a že z těchto oblastí
pochází nejpotentnější odrůda cannabis (díky vysoké nadmořské výšce), a že slangové Buddha znamená trávu a připočteme-li všechny zážitky z hulení, proč by nemohly tyto nauky,
prostřednictvím kontemplace a meditace jako prostředku být
svázány s rostlinou zvanou cannabis a jejími účinky?
54
6. 2. 2005  12. 2 . 2 0 0 5
V pondělí, což bylo šestýho, jsem odjel s Gezanem na Propast, abych tam strávil čas do čtvrtka dopoledne. V tomto čase
se nic zvláštního nestalo.
Ale jak jsem se sešel s Domkem v Praze, hned jsem dostal
inspiraci. Takovou, která přes má ústa přenese slova nikdy dříve
nevyslovená.
Prostě ve čtvrtek kupuju dvojku pro Ríšu za pučení snowbiče
a nejvíc se u Zdendy zhulujem Richardovym novym bongem.
Díváme se na Kill Bill 2 a já se naprosto sžívám s Umou Thurman, dostávám od ní pořádnou dávku odvahy. Všichni jsme
zhulení tak, že nemůžeme mluvit, ale to za nás vyřeší naše Ega,
která se dorozumívají naprosto inkognito.
55
Druhej den, druhej film – Starsky and Hutch. Díváme na to
míň zhulený než na Billa a stejně zažívám vhled do filmových
situací.
Pozdě večer hrozný brko a pak doma sex, Domek si na mě
vzal kleště – „What the blood clot?“
Sobota a my jedem do Niederau pořádně si užít sněhu. Osm
hodin řízení jen s kratšími přestávkami vyústilo v odpálení krizovýho brčka, co si vezu s sebou. Vracim se do chaty, vhled
zažívám, alkohol prohlédnu – pijou ho stejně jako skéro (které
podle Báry prej nemaj), aby se dostali tam, kde jsem já za pomoci zelenýho.
Přestávám psát tento deník, do ruky si vezmu ručník, do
druhý slunečník a sjet du tuto horu, ve které snad Goliáš má
noru, snad si nezlomim nohu :).
13. 2. 2005
Nic moc.
Zajezdil jsem si jak svině, pohoda, jumpy vychytávam, kotník se ozval, ale mě zatím nezdolal.
Zdaj se mi hustý sny. Včera i dneska.
Večer si jdu odpálit cígo, jediný, co jsem si s sebou vzal.
Jakoby mě k sobě přitahovalo a nedalo mi pokoj, dokuď jsem
ho nevykouřil. Fujk-.
15. 2. 2005  17. 2 . 2 0 0 5
Opět znova a zase a furt dokola, pak ještě jednou jezdíme
ty samý svahy.
Na prkně mě to baví tak dlouho, jak dlouho jezdim, pořád
je co vychytávat. Lyže mě bavěj tak půl dne.
Zajímavá věc je fronta – setkávají se v ní lidé, kteří mají
společné jenom jedno – jsou na horách. Nicméně jejich ega
se dorozumívají, nehledě na rasu, barvu pleti nebo jazyk. To,
že je ego schopné se dorozumět napříč kulturami, považuji za
velký přínos ega.
20. 2. 2005
Rozřešil jsem tu hádanku:
Komunikace na mimoslovní úrovni je produktem Pravé přirozenosti. Pravá přirozenost je vlastní všem živočichům, zajišťuje přežití, dělá člověka člověkem, psa psem, bakterii bakterií.
14. 2. 2005
Takže dáváme to na lyžích, vzpomínám si docela hned, jak
se to krouží, jak se to dělá, ale moc dlouho mě to nebaví, nejde
na tom skákat, jenom rychle jezdit – připomíná mi to alkohol.
56
57
Další jev, který je přítomen v každém člověku, je Bůh. Ten
nepodléhá pudům, citům, je tedy zřetelný pouze při zklidnění
mysli, emocí a pudů, třeba při meditaci. Další způsob odhalení
je při zhulení, kdy jsou životní funkce jako hlad, chtíč, bolest
utlumeny.
Bůh neumírá spolu s tělem, je věčný.
Je potřeba se cvičit v „pouštění“.
Jen tak se můžu připravit na puštění světa, smrt. Pokud se
mi podaří pustit svět dříve, než zemřu, jsem si jist, že dosáhnu
nirvány, osvícení, satori nebo jak to chcete nazvat.
TOTO NENÍ KONEC CESTY, JE TO ZAČÁTEK.
58
P Í S KOV N A M L É KO J E D Y 2 0 0 4
Právě teď je 12.05, 17. 7. 2004. Genius žerykuje, já už jsem
po jídle. Prsty se mi klepou, cítí zřejmě poslední záchvěvy absinthového opojení. Celá flasha, brko v bongu na kopci, pivko
u rotundy, vínko a brko u Ríši. Jsem hrdým vlastníkem obuvi
třetího tisíciletí; „Rise with the FALLEN“ se píše. 13.34 nám
jede vlak, zase se dostaneme z šedi velkoměsta. Free-D Bar,
aka Mlékojedy mají tu čest nás pohostit místečkem na výsluní
u vody. Od pondělka se snažim si uklidit pokoj, včera se mi to
podařilo jakžtakž dokončit, jako že už se neštítim jíst potravu
spadlou na koberec. Ještě ty okna umejt musim.
Taky brka vošéfovat bych měl. Jsem rád (ne spokojen), že
jsem to během tejdne nepřeháněl s hulenim. Pondělí úterý jsem
hulil celý dny, ale zbytek dní jsem to hrál zodpovědně. Dočetl
jsem knihu Alchymista, prej „To máš za hodinku přečtený“, no,
trvalo mi to čtrnáct dní? Možná tři tejdny. Je to zajímavá kniha,
přečtu to ještě jednou s notesem v ruce a udělám z toho essay.
Další nápad, zrozen včera večer na kopci, je přeložit How High
do češtiny tak, aby tomu byl schopen Čech porozumět. Teď
mám na mysli Čecha, který se s tímto tématem ještě nesetkal,
a tím pádem není v jeho silách, byť by rozuměl anglickým
slovům, pochopit vtipné situace, které jsou často vtipné pouze
se znalostí širších okolností, které ovšem průměrný Američan
zná!
Na pískovně bude Veronika, Domka ségra. Nejsem si vůbec
jistej, co si o mně myslí, dokonce ani nevim, co si o ní mám
myslet já. Dalo by se říct, že je občanem České republiky, tak
jak ho chtějí mít Čeští páni politici. Pět dní po sobě chodí do
kanceláře (kde má mimo jiné velmi dobré podmínky), aby si
potom mohla dva dny odfrknout, plus vícero týdnů dovolenky
v Chorvatsku, Itálii, a to v létě i v zimě. Ve svém volném čase
se chodí bavit na „tancovačky“, odkud si vodí nejrůznější týpky
(a možná o něčem sní). Připomíná mi to film Hlídačky času,
pořád dokola se život točí, avšak každý má svůj osobní příběh
59
a když se rozhodne ho prožít, celý vesmír spojí síly, aby mu pomohl“
(Alchymista). Pak už může žít stereotypním stylem tak, jak by
si páni co nám vládnou přáli. Jenom aby nás měli pěkně na
dlani, pod kontrolou, na VHS pásku v kompromitující situaci
a neustále nás drželi pod krkem v kravatě ušité z poplatků, daní,
pokut a postihů. Někdo by se jich měl zeptat „Nenahrabali jste
si už dost, pánové (a dámy!)? Nenastal už čas udělat za vším
tlustou čáru a začít se starat o občana (o každého!) České republiky?“ Po našem zapojení se do mezivládní dohody známé jako
Evropská unie se předpokládá vysoký pohyb osob z východu
na západ. Jestli se vláda neobrátí k lepšímu a já na to budu
připraven, nechám se unést jednou z těch emigračních vln.
Sedim na posteli, zapálený cígo a vzpomínám na dva dny
v zelenym hábitu strávený na ručníku. Domka ségra se předvedla v nejlepšim světle, její frajer byl chudák celej rudej jak
rak po hodině v 100° lázni. Vlastně neni ani moc co dodat,
opalování střídalo koupání střídalo hulení, kouření a další koupání. Genius se už sžil s vodou a má jí fakt rád! U mě v pokoji
to zas vypadá, nejsem úchyl? Večer jsem byl úplně tuhej, 12
hodin spánku mi trochu energie přidalo, ale stejně si připadám
vymačkán. Ani nevim co psát, už jsem byl i srát, jdu snídat,
asi...:)
Vadí mi, že nedokážu vystát Domči něžnosti během celého
dne. To se stalo včera, dnes je 20. července, bylo na chudákovi
Domkusovi vidět, jak potřebuje obejmout a celá zpusinkovat.
To sem si bohužel uvědomil, až když odjížděla dom. Jinak
v průběhu dne mi to, jak mě oblézala, lezlo pěkně na nerv, až
jsem jí řekl, ať už toho nechá, že mi to není příjemné. Zní to
jako zpověď a já jako bych čekal na rozhřešení.
60
KO Ř E N Y
Ú VO D
„ KO N E C “
Je vlahý letní podvečer, mezi mraky je vidět světlemodrou
oblohu a vítr si pohrává s listy v korunách stromů. Je středa. Je
čas na lehké vzpomínání a vybavování toho, co vše bylo zapomenuto, a zapomínání toho, co v paměti ještě zbylo.
Hrůza posledních dekád se dá jen těžko pochopit, ještě hůř
se ale vysvětluje. Během dvacátého století se přes povrch zemský
přehnaly dvě nejsilnější bouře za tisíciletí. Bylo jen otázkou
času, kdy se něco zlomí. Zlomit se to muselo, a také se to
zlomilo. Nukleární reakce, štěpení atomového jádra, ať už řízené nebo ne, není zrovna bezpečnou hrou. Na každých sirkách
bývalo napsáno, že nepatří do rukou dětem. Kéž by podobný
nápis zdobil trůny všech mocností světa. Protože co udělá dítě,
když jde kolem cukrárny a vidí ve výloze obrovskou zmrzlinu?
Chce jí, chce jí hned a pokud možno, tak celou.
Co se ale stane, když se na chodníku sejde několik maminek
a všechny jejich ratolesti chtějí cukrovinku jen pro sebe? A co
když má každé dítě v ruce sirky? A co když to už nejsou sirky,
ale zapalovače? Nože?
Nuže, stalo se to, co každý předpokládal, ale nikdo nevěděl,
jak se tomu vyhnout. A kdo věděl, byl umlčen, protože žádné věčně mlsné dítě se nespokojí s poznáním, že se zmrzlina
nedá sníst, protože se zkrátka jedná o nakreslenou kartonovou
reklamu.
Nikdo nevěděl proč, nikdo nevěděl jak, nikdo se už ani neptal na to, proč je člověkem. Někteří přeživší si myslí, že to
63
byla právě ta příčina zničení lidské civilizace. Hroznou smršť
Nenávisti přežili jen ti psychicky silní. Pro Hamižnost se vraždily tisíce lidí navzájem, všemi dostupnými prostředky. Závist
přišla jako poslední a její úder byl pro lidstvo opravdu zničující,
stověžatá města vzplála ohněm jako by byla z třísek a vlády
mocností už nebyly k ničemu, záviděly si svou moc totiž tak
moc, až se samy o tu svou nad lidmi připravily.
Vysoké sloupy jako památník dřívější civilizace trčící před
mými zraky z džungle stály najednou zality jemně oranžovými
paprsky zapadajícího slunce. To je bilance souboje člověka proti
přírodě. Technického pokroku proti metamorfózám druhů.
Sloupy tonoucí v moři zeleně mi připomínají zaběhnutého psa,
ztraceného v šumu velkoměsta. Jediné místo, kde se všechen
technický pokrok dal přežít, bylo pod zemí.
Dnes, stejně jako včera a ne o moc jinak než zítra, se starám
o Kořeny. Všechny kořeny světa, spojte se! To zní jako heslo
proletariátu dvacátého století, které je ovšem tak krátkozraké, že
se snaží vytvořit něco, co od počátku existuje. Nic totiž nemůže
stát odděleně od celku. Autor výmyslu si asi nedokázal připustit, že by existovala vazba, kterou nelze v laboratoři podrobit
testům, existence něčeho, co nelze pozorovat přes zvětšovací
sklo a změřit sílou peněz byla pro něj výmyslem bláznů.
Kořeny jsou velmi laskavé. Za to, že necitelně nezasahuji
do jejich prostředí, mi koruny stromů nad zemí poskytují stín
v parném létě a mezi větvemi listnáčů se spí lépe než ve dvacetihvězdičkovém hotelu, i větvím je takové protáhnutí příjemné.
Navíc je to plná penze zcela zdarma.
Mohlo by se zdát, že Nenávist, Hamižnost a Závist ze zemského povrchu zcela vymizely s posledními penězi. To je ovšem
všechno jen ne pravda, stále totiž existují ti, kteří se nechají
slepě vést rukou sobeckosti a neváhají sáhnout do země, aby
vyrvali kořeny. Proto jsou tu Kořeny.
64
K A P I TO L A I .
V Y S VO B O Z E N Í LU K Á Š E PÁ N K A
Z O S T ROVA K RO N O S
1 rok je doba, za kterou Země obletí Slunce.
1 měsíc je doba, za kterou Měsíc obletí Zemi.
Měsíc obletí Zemi 12 krát za dobu, za kterou Země obletí
Slunce.
1 den je doba, za kterou se Země otočí kolem pomyslné
osy.
Země se otočí 365 krát za dobu, za kterou obletí Slunce.
Já jsem Lukáš Pánek. Ani nevím, co slovem Já mám na mysli.
Ani nevím, jestli nějaké Já existuje. Jediné, co vím, je, že momentálně existuji na ostrově, který jsem pojmenoval Kronos,
kam jsem se dostal, když jsem ztratil zájem o nepřetržitý tok
času. Momentálně se zabývám vesmírem a snažím se nalézt
princip času.
Jsem nahý. Sedím v písku na pláži a nade mnou jaksi neuvěřitelně ohnutě spočívají kmeny palem, lámané váhou kokosových ořechů. Právě svítá. Nedokážu si představit dokonalejší
námět na pohlednici zvoucí zákazníka kamsi k moři na dovolenou. Komu by se tu nelíbilo? Každý má rád jemné pohlazení
vlahým větříkem, které vyvolává vzpomínky na léto strávené
v příjemném polostínu u vody.
Mě se tu ale nelíbí. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Jediné, co vím je, že jsem Lukáš Pánek, že jsem na ostrově jménem Kronos, a důvod, proč jsem tady. Ale jaksi mi zapomněli
65
poznamenat, jak se odsud dostat. Na to totiž musím přijít sám
a pouze pro případ, že se situace bude opakovat, chci vše zaznamenat. Ne, že bych neměl co jíst, všude okolo je spousta
rostlin a jakýmsi instinktem poznám, co je k jídlu a čím se
můžu otrávit.
A ten lechtavý pocit pod žebry. Jako by mi něco scházelo.
Rozhodl jsem se, že setrvám na místě, dokud tomu všemu nepřijdu na kloub.
Odjakživa jsem nesnášel Zlost. Tady na ostrově se nevyskytuje, jsou tu jen rostliny. Ani jediného racka, který by námořníkům naznačil blízkost pevniny, ani jednoho mravence, který
by sklízel hnijící na zem spadlé ovoce, jsem široko daleko nezahlédl. V mých vzpomínkách se ale Zlost vyskytuje více než
hojně.
Chceš mě zabít urážkou? Já na oplátku zabiju tebe!
Kam se v lidském pokolení ztratilo radostné odevzdání oběti
hladovějícímu predátorovi?
Ty mě nechceš zabít? Já zabiju tebe, jen tak, pro Potěšení!
Kam se ztratila radost z pouhopouhé existence?
Jeden rok je časový úsek, za který Zeměkoule proletí okružní dráhu okolo Slunce. I když rozdíly ve vzdálenosti Země
a Slunce během jednoho roku jsou minimální, pro pozemský
ekosystém má tato oscilace zcela zásadní význam.
Jeden rok, tuším že to byl šestý rok mého rozjímání, se Země
na své dráze zřejmě dostala dál od Slunce než obvykle, planety
nejsou přece spojeny žádným provazem, jednu u druhé drží
přitažlivé síly, proto se není čemu divit. Teplota tak prudce
poklesla, že v době, kdy jsem dříve mohl sbírat meruňky, nebyly stromy ještě ani zelené. Ukrutný hlad mě přinutil shánět
si potravu jiným způsobem. A protože na povrchu nebylo nic,
co by se dalo konzumovat, kromě kůry a kmenů stromů, žvýkal
jsem kůru. Lýko bylo poněkud na kousání tuhé, kmen zase moc
tvrdý a kůra nevýživná.
Rozhodl jsem se tedy hledat pod zemí. Tam jsem narazil na
kořeny. Byly šťavnaté, měkké, poddajné a po několika dnech
66
jsem na svém těle zpozoroval, že kořeny budou také výživnější
než jejich protějšky nad zemí.
Snažil jsem se postupovat velmi opatrně, abych nenarušil
ten rok už dost silně narušený ekosystém ostrova, po kterém
chodím, z kterého jím a na kterém spím.
Jednoho dne jsem měl tak říkajíc mlsnou a kopal jsem hlouběji než obvykle. Měl jsem pocit, že se mi chtíčem posedlá hlava
rozskočí. Strom to zřejmě také tak vnímal, protože se začal ve
větru klátit tak mocně, až mi svými kořeny skoro vyrazil stoličku. Bylo to právě v ten okamžik, kdy jsem omráčen spadl do
bahna na dně jámy, kterou jsem vykopal a byla skoro dvoumetrová – jak v průměru, tak do hloubky –, když začalo pršet.
V ten okamžik jsem všechno pochopil. Alespoň tenkrát jsem
si to myslel. Na dně jámy totiž ležely zbytky kůry, kterou jsem
žvýkal při kopání, abych částečně ukojil svůj hlad. Jak kapky
deště padaly na dno jámy, i zbytky kůry se staly jámou, po určité době je nebylo možné oddělit od hlíny, která obklopovala
kořeny. Energie obsažená ve zbytcích se postupně vstřebávala do
kořenů, dalo by se to nazvat stromovým kanibalismem, v praxi
tento systém funguje bezchybně. Byl jsem nesmírně potěšen.
S rozžvýkanou kůrou jsem experimentoval i nadále. Smísil
jsem jí s vodou a vytvořil jsem kaši. Nijak výborná není. Po čase
se mi kaše natolik znechutila, že jsem poslední misku vytvořenou z kokosového ořechu vylil na pobřeží na placatý kámen,
kde se měla konat romantická večeře ve dvou; já a Slunce zapadající do vln na obzoru.
Ten večer byla velmi jasná obloha a já jsem mlčky sledoval tisíce hvězd, jejichž světelné paprsky dolétly až k mému
zraku. Jaké bylo moje překvapení po neobvykle studené noci,
když jsem ráno na kameni u vody našel jakousi placku, pevnou kapalinu, přece to nebyla tekutina? Voda a kůra se za pomoci vesmírné energie přeměnily na placku. Když se ten den
Slunce vyšplhalo až nad hlavu, tak se zčistajasna přes oblohu
zatáhla černočerná opona. Opět začalo vydatně pršet. Déšť sám
o sobě mi nevadí, spíš promočené tělo a klouzavá půda. Když
67
člověk podesáté uklouzne na rozbahněné stezce, kudy každý
den obchází svůj kořenový revír, začne se ho zmocňovat silná
Zlost. Nechal jsem tedy úkryty v korunách stromů za sebou
a vydal jsem se hlouběji do středu pevniny hledat si suché
místo.
Díra ve skále na kopci není špatná pro toho, kdo se nemá
kam schovat před přívalovými lijáky. Jedné noci jsem opět přišel všemu na kloub. V tu chvíli jsem to tak také vnímal. Hrál
jsem si s kameny, kterých v jeskyni bylo požehnaně, opravdu
hodně. Koulel jsem zrovna dva kamínky ve své dlani, když tu
se najednou oba začaly drolit. Nedokázal jsem si představit, že
bych mohl strávit něco neživého a byl jsem proto zmaten, proč
se prach odděluje od kamene.
Tření kamínky se od té doby stalo mou hlavní zábavou, když
nepočítám honbu za potravou, tedy hrabání pro kořínky. Také
vody bylo všude dosti, stále pršelo a pršelo, tak jsem vyráběl
další a další placky s tím, že je sním, až voda, která už logicky
musela stoupat půdou k povrchu, rozpustí veškeré kořeny. V tu
chvíli jsem se vlastně pokoušel o jednoduchou cestu časem;
představil jsem si, jak asi bude vypadat mé okolí za několik týdnů, pokud deště vytrvají, a s katastrofickou představou v mysli
jsem začal shromažďovat zásoby jídla, protože jsem měl strach
o své vlastní přežití.
Třením kamenů jsem se jednoho večera tak zabavil, až jeden
z nich prasknul a rozdělil se na dva. Pro mě to bylo neuvěřitelné,
přiložil jsem půlku k nosu, chtěl jsem totiž vědět, jak voní kámen zevnitř. Byl až nadmíru teplý. Takže když zahřívám pevné
těleso, části, které ho tvoří, se osamostatní, přičemž zpřetrhají
vazby, které dříve existovaly. Ale kde se vzalo to teplo? Kámen je
sám o sobě přece studený, pokud na něj nesvítí Slunce. Odložil
jsem si dvě půlky na jednu z placek, které pokrývaly větší část
mé jeskyně, s tím, že se jdu zamyšleně zadívat do dálky. Než
jsem stačil chytit zamýšlenou myšlenku, ucítil jsem kouř. Otočil jsem se a uviděl, jak z prostoru mezi plackou a rozpůleným
kamenem vychází plyn, zjevně lehčí než vzduch.
68
Takže odebráním energie z kaše vznikla pevná látka (korová
placka) a postupným zahříváním této látky, energii jí znovu dodal rozžhavený kámen, vzniká plyn. Když říkám, že něco vzniká, nemyslím tím, že se věci jen tak někde objeví, aby mohly
pak zase zmizet. Stejná látková podstata, která byla dříve v kůře
stromu, byla v tu chvíli přítomna i v kouři, částice se prostě osamostatnily, a když jim někdo (v tomto případě kámen) dodal
potřebnou energii, zpřetrhaly vazby, které je držely těsně u sebe.
Tak jsem v tu chvíli chápal chemický proces hoření.
Nad tímto jsem přemýšlel větší část noci. Až k ránu, když
jsem rozpůlený kámen zvedl, všiml jsem si zuhelnatělých okrajů
placky, do které kámen vypálil docela slušnou díru. Osahal
jsem je, promnul mezi prsty a zjistil jsem, že mi barva zůstává
na rukou. Zkusil jsem se začerněným prstem projet po jedné
z ostatních placek. Vznikla viditelná čára. Popel se spojil s plackou, aby vytvořily Placku s Uhelnou Čárou.
Naprosto jsem zešílel, když jsem najednou mohl přetvářet
věci podle své vůle. Byl to úžasný pocit.
Každý zná ten pocit, když si člověk prohlíží staré fotografie
– svatba, děti, když byly malé, dovolená ve Švýcarsku, místa,
na kterých nám bylo dobře s lidmi, se kterými jsme se cítili
dobře. Každý den jsem si počtem čárek na placce poznačil,
o kolik palců se ten den posunula hladina vody směrem k mé
jeskyni. Druhý den po zaznamenání jsem byl fascinován, když
jsem zjistil, jak se dá cestovat v čase.
Všechno od té doby zapisuji.
Z placek se mi podařilo za pomoci pozměněných surovin
vytvořit obstojný papír a časem jsem i kusy popele obalil kašovitou hmotou, abych neměl věčně černé prsty.
Vím, že v hlubokém spánku lze překročit hranici těla a vydat
se na výlet mezi pravé podstaty bytí. Mozek člověku tento zážitek
interpretuje po svém, za pomoci obrazů a symbolů, protože člověka postihla slečna Nedůvěra, a přestal proto věřit svým pocitům. To nevadí, protože počáteční pocit si každý může odvodit,
když zná svůj vztah k symbolům, které se ve snech objevují.
69
Takto jsem procestoval jeden a půl světa, jak by se dalo říci,
a vše, co jsem viděl, jsem pečlivě zaznamenal na svůj nový vynález, papír.
S tímto pochopením jsem už nikdy nebyl sám a takto proběhlo mé vysvobození z ostrova Kronos.
K A P I TO L A I I .
KO Ř E N Y P RO Ž E N Y
Dobrý den,
zdravím všechny, ať už sedíte před svými obrazovkami anebo
máte v ruce papír potištěný inkoustem. Mé jméno je Lukáš
Pánek a když se mě ve škole ptali, čím bych chtěl být až vyrostu,
odpověděl jsem „Ich will ein Schauspieler werden!“. Bylo to
v roce 2005 na hodině němčiny, proto jsem to řekl německy.
Hercem jsem celý svůj život. Mám svou zkušebnu, své převleky, svojí vizážistku i svého kritika. Nepředstavujte si ale celý
tým lidí, který poletuje okolo mladého talentovaného umělce.
Všechny profese spojuji v celek, který má na sobě napsáno
Lukáš Pánek.
Jediné, co mi chybí, je publikum, které potřebuji zapojit do
svého představení. Aby nebyl čtenář zaskočen, nepřipraven na
náhlou změnu prostředí, postav, či celého děje, uvedu vysvětlení v ostrých závorkách „<<>>“. Toto je také znamením pro ty,
kteří už předem vědí, co čekat, že pasáže v závorkách mohou
zcela bez výčitek přeskakovat.
Celý text je vystavěn jako deník. To rovnou ze tří důvodů;
abych nemusel vymýšlet název pro každou kapitolu, aby čtenáři bylo jasné, jak dlouhé časové úseky jsou mezi jednotlivými
záznamy, a konečně i pro případ, až se civilizace vrátí zpět ke
Kořenům, aby každý věděl, který den se co stalo.
70
71
Asi bych měl vysvětlit, co jsou to Kořeny a proč to slovo píši
s velkým K.
Kořeny jsou plné energie, kterou se snažím využít.
Kořeny nejsou vidět každý den, ale přesto pracují ve dne
i v noci.
Kořeny jsou součástí všeho. Papíru, pera, čtenáře i autora,
i vzduchu, který dýchají oba.
Otázka: Proč je součástí mé kopie textu zvuková stopa?
V textu se nachází veršované pasáže, u kterých je odkaz na
zvukovou stopu. Dokresluji tak celkovou atmosféru příběhu,
neomezuji se psaným slovem.
Hudbu je možné poslouchat i samostatně, stejně tak samostatně jako lze číst knihu. Dávám tak zákazníkovi na výběr ze
tří možností, Kořeny ovšem srůstají v náručí hudby do jediného
stromu, v jehož stínu já odpočívám. Nechci čtenáři nic vnucovat, pouze doporučuji, aby udělal totéž.
25. Č E RV E N C E
Jsem v hale a všude kolem mě je tolik lidí, kolik jsem jich
neviděl ani na náměstí v Tokyu. Ne snad že bych tam někdy
fyzicky byl, ale televizní obrazovka mě zavedla už i na vzdálenější místa.
Připadám si dost zmateně,
nemám rád dav,
mám strach
z uvěznění uprostřed masy těl,
občas si vzpomenu na hromady mrtvol
posouvaných bagry
do vyhloubených jam
během války.
Ani bych se nedivil,
kdyby tito mrtví
72
si své hroby
vlastními nehty sami vyhrabali.
A jak se asi cítí člověk,
kterého kulka do hlavy neskolila,
tělo ochromila,
mysl posílila,
a ta si uvědomila,
že tělo bude udušeno těly,
s kterými před okamžiky mluviti mohli.
Proto se soustředím na sloupy podpírající střechu, koukám
vzhůru,
střechu jen tušit mohu,
někde ve výšce.
Spatřím toho, s kým se mám setkat, nejsem tu totiž náhodou. Jeho krycí jméno je Homo Pedo, a jdeme do kina. Mám se
od něj dozvědět tajemství. On je samotář, stejně jako já, a tím
pádem i můj dobrý kamarád. Jeho fascinují chemické sloučeniny a prvky, mě fascinuje fakt, že si v plicích slučuje nikotin
s krví a ukládá dehet, zřejmě na později. Také mám rád oheň,
který vše spaluje.
Do promítacího sálu mě odmítají vpustit. Z roztržitosti jsem
totiž doma nechal lístek na představení, proto opouštím budovu sám, abych Homa Peda ani sebe nevystavil bezprostřednímu nebezpečí. On sleduje film a já dost bloudím mezi věžáky,
přestože jsem tady už dříve byl, takže bych se tu měl vyznat,
ale Homo Pedo mě předtím vedl.
Když konečně dojdu
na konečnou tramvaje,
ani nevím,
jaké číslo zde se losuje.
Na zastávce mě uklidní číslo 3.
Čísla jsou předmětem mého zájmu,
rozumím jim lépe než svému lidu.
73
Když dělám důležité rozhodnutí,
nezapomenu se poradit s čísly,
náhodné objevení se čísla v tu pravou chvíli
je znamení,
kterého je třeba si všimnout.
Pokud je například 16 hodin
a 12 minut,
je to dobré znamení; 1+6=7 a 1+2=3 tj. 7+3=10 a 7x3=21
potom 1+0=1 a 2+1=3.
A třináctka je šťastné číslo, jedno z mých nejoblíbenějších.
Trojka mě bez problémů odveze na Žižkov.
26. Č E RV E N C E
Je ráno a já mám hlad.
Jdu Ondříčkovou ulicí až na náměstí Jiřího z Poděbrad
a hlad si nesu s sebou. Spousta věcí se změnila, dlouho jsem
na Žižkově nebyl. Dvě písmena R namalovaná sprayem na zeď
jednoho z domů, se mi vůbec nelíbí. Na Kronosu nejsou aerosoly, ani graffiti, ani zdi.
Stále mám hlad.
Potkávám starého známého Dona Ricarda a jdeme spolu
do restaurace. Kulatý, vysoký stolek u výkladní skříně do ulice
čekal jen na nás a dvě židle, které nekompromisně obsadíme
svými maličkostmi, se mi zdají být utřené až moc pečlivě.
Vyženou nás s deštníkem v ruce! Chápu, že nesnášenlivost,
ať už jakákoliv, je v této oblasti hodně na rozkvětu, ale proč ten
deštník? Vždyť je venku vedro jako ve Veroně. Ne že bych tam
snad někdy osobně byl...
Hlavně jsem si všimnul, že se nenávist rozepnula až ke
kotníkům směrem k motorovým vozidlům, na náměstí Jiřího z Poděbrad jsou všeho všudy dvě auta, která ještě k tomu
stojí.
74
Jak asi vnímá
auto zvíře?
Bere tu věc coby živého tvora,
A co má dělat ta vyteklá žába,
na silnici u rybníka,
na jaře?
Jaký živý tvor,
kromě člověka zřejmě,
chce druhého zbavit dechu
ve dne i ve tmě,
aby takto vyčaroval
abstraktní dílo?
A copak je to za malíře,
který se ni neohlédne,
by zhodnotil své dílo?
Zkoušíme štěstí ve hře „Kdo se nejvíce opálí“ na náměstí
Jana Žižky, t.z.j. (také známé jako) Kollárák. Lákají nás hlavně
hlavní, samy sebe lákající ceny, a už se k nám blíží, podvádět
umělým opálením se na Kolláráku odjakživa nenosí a už tu
máme dvě divoženky přesně podle našeho vkusu.
Na naše lásky je na Kolláráku moc těsno,
kam jít?
Mají prý už jasno,
jdeme na kopec Kříže svatého, t.z.j. Kopec.
Na Kopci do své hry sbíráme body,
mírně ovlivňujeme porotu doteky.
Neměli jsme si
sedat na zem,
ale nemyslel jsem
na ženy ani na deky.
Teď galantně čistím z její zadnice psí výkaly,
ta holka nemá čich,
už bych ji ani nezdvih,
75
pohraju si ještě s jejími korály
a mizíme dřív, než zachytí nás kamery,
nad hlavami létají totiž policejní helikoptéry.
ninu jsem nezažil od dob politických gumáků, kterým se každý
mohl smát do obličeje. Co to je totiž za politika, kterému se
každý směje do obličeje, gumového nebo ne?
Sedáme si na gauč, já a Ricardo, u něj doma ve stínu a vyprávíme si o tom, co všechno se změnilo na světě za ta léta, co
chodíme po jeho povrchu. V jednom nestřeženém okamžiku
jsem zřejmě usnul a zdálo se mi o Pepině. Pepina je člověk,
kterého jsem kdysi tuze miloval a můj cit trvá do dneška, i přes
zklamání, kterého jsem se od ní dočkal.
Spočívám na vznášedle v jakési kamenné místnosti, když tu
najednou z žaláře po levé straně vyběhne člověk a zmizí dírou
v kamenné zdi napravo. Na zemi leží harampádí, mezi ním i světelný meč jako pozornost z filmu George Lucase. Pobavíme se. Mříž
žaláře zkouším zpevnit na zemi se povalujícím řetězem, mám trochu strach, ale to jen díky zvukovým efektům, které dokážou s emocemi dělat divy. Vězeň utíká, já beru světelný meč, jsem za ním na
vznášedle v těsném závěsu, bohužel ale v meči docházejí baterie,
takže místo toho, abych z protivníka udělal hromadu krvavých
pixelů, znechucen televizi vypínám.
Vzpomínám si na to, jak jsme spolu jedli; „Uděláme si pizzu?“.
Jdu do obchodu, kde se mi bůhvíproč diví, že si neberu nákupní
košík. Ten jakoby se mi přímo nabízel: „Naplň mě po okraj.“ Beru
2 červená rajčátka a 2 čerstvé papriky, ještě schází něco na zub,
vidím 2 půlky kiwi, ale jedna je skoro bez šlupky, tak znechucen
odcházím vstříc dalším lahůdkám pro oči a pro čich.
Samozřejmě jsem lákadlům super-trhu neodolal ani v nejmenším, a když se opět ocitám na úpatí vysokého památníku komunismu jménem panelák, mám nákupu plnou tašku.
Když se probudím, jsem na dobře známém místě. Ani nevím, jak jsem se ocitl v tom svahu nad Hlavním nádražím, kde
se onen nákupní košík před léty nabízel, ale dnes vidím, že už
tam není. Kolem dokola jsou rozbořené domy, sutiny, prach,
tma a basketbalové hřiště. Někdo si tam hraje. Spatřím trs zeleně, jak si razí cestu vzhůru mezi sutí, hráči už šli také pryč.
Supermarket zmizel.
3. SRPNA
Už nemohu snést svojí samotu. Jdu tančit na bál kamsi do
centra města.
Procházím táhlými schodišti ukrytými za těžkými červenými
závěsy a na balkónku spatřím sympatickou ručku v bílé rukavičce, jak si něco píše černou tužkou.
Schody beru po dvou,
nahoře nabírám dech.
Svérázně vkročím
na balkónek.
Už se vidím,
jak na parketě točím
se záhyby její sukně,
jako kolotoč dokola se točím
„Dřevěný kůň na palubě
je celý bez sebe
od chvíle, co spatřil tebe, tě.“
Dnes výlet do sci-fi románu, TV Švára, začátek 16.05.
Odjakživa mám rád komiks. Nikdy si nenechám ujít příležitost nechat se pobavit dobrým komiksem. Ale takovou sláta76
77
Kdo mě to ruší,
klepe mi na rameno,
pak za sloupem se krčí?
Kamarád taky rád,
že mě vidí,
moc není.
„Ta mikina,
co už dávno nefrčí,
na taneční bál krutě se nehodí.“
Nakonec mě přeruší Tiba,
v ruce svírá French Vanilla,
mojí oblíbenou zmrzlinu,
roztek bych se pomalu
jak kostka ledu ve stínu.
Muzika dohrála, tanečníci stojí,
policejní rasie, každý se jich bojí.
Přezouvám si boty
a vybíhám schodiště.
Kvůli slečně z hlediště
oholím snad i své strniště.
Na ulici už na mě ale čeká,
prý že mě ztrestá,
mě,uličníka.
4. SRPNA
Ráno se probouzím na Palmovce s mírnou kocovinou a líbivou kočičinou ze včerejšího bálu. A také se snem, ve kterém s Pepinou podnikáme další ze svých společných dobrodružství.
Pátrali jsme spolu po příčině úplatnosti státních úředníků, dostali jsme se na hrb největším zvířatům a pátrání nás zavedlo
z míst státní správy nejvyšších až na půdu základní školy, kde se
probíráme starými novinovými články. Dostáváme echo: už po
78
nás pátrají v této oblasti. Sbíháme po schodišti až do suterénu,
kde nám topič radí, prý ať se od politiky držíme dál a vypráví, jak
přišel o půlky všech prstů na jedné ruce.
<<pozn.: angl. polite znamená slušný, se státní správou to
má ale v tomto případě pramálo společného>>
Když prolézáme větrací šachtou ze suterénu do lesa u školy, mám
skutečný strach, ne ten falešný, jako když vám vstávají chlupy na
zádech při sledování Noční můry z Elm Street, honí nás totiž
po lese psi a jejich psovodi. Sbíháme po pasece, pařez po pařeze až
k silnici, kde narážíme do Avie. Je to můj kamarád ze školy a to,
že jel zrovna kolem, byla až moc velká náhoda.
Holčinu nechávám svému osudu na Palmovce, jedu na Žižkov a utápím smutek v proudu myšlenek. To je rozhodně lepší
než utápět ho v litru rumu, myšlenky totiž neničí mozkové
buňky, i když mohou být stejně návykové, ale zato jsou zcela
zdarma, coby přirozený projev mysli.
20. S R P N A
Na stole přede mnou leží papír a na něm otázky, je to test
z literatury a já ve vzpomínkách sedím znovu ve školní lavici.
Memorování dat mi nikdy nedělalo problémy, ty jsem měl spíš
ve chvíli, kdy už už mělo dojít k pro mě posvátnému procesu
učení. Ptám se sám sebe: „Proč, proč, proč – proč se mám učit
zrovna toto, zrovna teď a ještě k tomu zrovna já?“ Na tuto otázku jsem ve své hlavě často nenacházel odpověď, snad díky tomu
tolik testů dopadlo pro mě tak dobře nebo alespoň dostatečně.
Bůhvíproč mi doma nevěřili, že mé hodnocení je dobré, ba
dokonce že je dostačující.
Poctivě si vybavuji jména, data, místa a souvislosti tak, jak
je vyučující přednesl. Ještě že při výkladu mluvil dost nahlas
79
na to, abych byl schopen si jeho mezi zuby proceděná slova
vyrýt do paměti tak, jak by si pazourkem na stěnu jeskyně poznačil úlovek člověk jeskynního typu. Nyní při testu ony věty
z paměti vybavit je pro mě stejné, jako procházet se po jeskyni
s pochodní v ruce.
Test mě jako takový příliš nebaví, nepodněcuje moji představivost a sebemenší schopnost logicky uvažovat je mi jím přímo vyčítána. Spíš jako by zkoušel schopnost testu testovat než
schopnost žáka se vyjádřit a odpovídat. Pravidla školní budovy
jsou jasně daná a na každé nástěnce patřičně zvýrazněná, proto
jsou také tak často porušovaná, nebo dokonce zneužívaná.
Se svolením dohlížejícího pedagoga odcházím na toaletu,
testovací arch mu odevzdávám, tužku si smím nechat. Říkám
si, že si koupím disk s lidovou hudbou, navíc mě zajímá, jestli
už v suterénu školy otevřeli nákupní komplex. Ty komplexy
jsou čím dál tím komplexnější a čím dál tím všude. Člověk by
musel chodit se zavřenýma očima a se špunty v uších, aby se
reklamě alespoň částečně vyhnul. To také zkouším na chodbě
školy a narazím do Brejlovky. Učitelky známé tím, že když začne řvát, praskají skla v obroučkách všem kolem. Do suterénu
se mohu svézt výtahem, který máme na patře, učitelce se až
na zem klaním na omluvu a pozadu pomalu spěchám směrem
k výtahu.
Jak se blížím k výtahu, spatřím tu známou postavu Pepiny,
jak se s někým baví, oba sedí na gauči, hovoří, smějí se a moje
Já žárlí. Ona mě nezná, ale já ji miluji, ano, znám ji, i když ona
mě ne, i když jsme spolu nikdy nevlezli do postele.
och ano,
ze zdi strhnout hasičák požární,
jak to dělají cholerici pořádní,
oči vykulit,
srst naježit,
pojistku vytáhnout
a do hovoru zasáhnout
80
„Co tu takhle sedíš.
A kdo je tohle,
cizák cizí.
Řekni mu ať zmizí nebo snadno narazí!“
V tu chvíli narážím hasičák o zem,
kropím bez rozdílu stejně všem,
pěnu už jsem skoro dojel,
těžké kroky slyším,
brýle na provázku vidím,
výtah mačkám,
hasičák na chuligána na gauči hodem odkládám
a od výtahu konečně dveře zevnitř zavírám.
Uklidním se až v suterénu,
kde jsou garáže obklopeny nákupními galeriemi,
s Pepinou si to vyřídím později,
chuligán už na pamětnou dostal,
o to se pan Hasičák dobře postaral.
Obchody jsou už otevřené, kupuji takový ten disk, jak se
na vrchní straně lehce zmáčkne a hudba se začne linout z mini-repráčků na stranách krabičky. Technický pokrok je dobrá
věc v tom smyslu, že člověk nemusí skoro nic dělat, ale také se
tímto stává až neuvěřitelně líným. Od doby, kdy práci na poli
zastanou stroje samy, stali se i lidé na venkově náchylnými na
choroby civilizačního typu, tj. rýma, kašel, chřipka, nachlazení
obecně a klíšťová encefalitida.
Do učebny se už nevracím, příští hodinu se vymluvím na
to, že když nudný test uzřím, tak zvracím. Dlouho zvracím.
Místo toho poslouchám lidovky v garáži na zemi a čekám na
Pepinu, až opustí školu. Cestou domů vyzvu Pepinu k závodu
v běhu na přírodním okruhu v lese, který je pro ni stejně cestou domů. Tam se mi líbí víc než někde na ovále, kde člověk
běhá stále dokola a vlastně nikam nedoběhne. Odrážím se od
klád, sbíhám z kopečka, následuje křižovatka, dávám se do81
prava, přeskakuju potůček a po Pepině najednou ani vidu ani
slechu. V lese je opravdu spousta zatáček, říkám si. Sedám si
tedy na jednu z klád ležících přes cestu a čekám, až se objeví.
Po půl hodině to vzdávám a jdu pomalým krokem domů. Ano,
zklamaný, podvedený a stav mysli? Pasivní. To znamená, že se
nechávám unášet každým podnětem, který jen lehce zavadí
o mojí senzorickou paměť (což je oblast mozku, kde mysl rozhoduje, zda pustí vjem dále do krátkodobé paměti, nebo jestli
ho přesune do nevědomí).
22. S R P N A
Dlouho jsem setrvával v tomtéž stavu mysli a trénoval jsem
výdrž, i když jsem si třeba sháněl něco do žaludku. A vzhledem k tomu, že jsem na Žižkově, trávím čas tím, že se na
chvíli s někým zastavím, pokecáme a povyprávíme, co se kde
přihodilo, prostě jestli včera slunce vylezlo a jestli večer zase
zapadlo. Občas se ale pozastavení trochu protáhne. Třeba až na
dva dny, které mi splývají jako dvě žáby ve vodě. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že spíme, a my se přitom
vzájemně zdokonalujeme v tom nejdůležitějším umění, umění
přežít.
Naše vzájemné potyčky probíhají tak, že se mlátíme holýma rukama, šavlema, nožema nebo vidlema, různě se chytáme
a snažíme se protivníka zblokovat, odrazit, podrazit a znehybnit. Pokud možno na zemi, musím přece stát nad ním, aby
jasně uznal svou porážku a mou nadřazenost.
Souboje o kterých mluvím, t.z.j. Battly nebo Volné Stý-La,
probíhají na jiné úrovni, než je síla svalů. Od dob, kdy se každý
člověk, stejně jako zvěř, musel postarat hlavně o svou vlastní
ledničku jsou dávno ty tam a za staletí se rozvinul velmi promyšlený způsob dělby práce. Tak například jeden sedí u počítače, druhý kope výkop a třetí létá do kosmu, všichni pak
v rodinném kruhu jí tentýž chléb, který upekl ten čtvrtý.
82
Pouze rozumná mysl umožňuje lidem přežít v stísněných
podmínkách dvacátého prvního století, staví různé bariéry,
zábrany proti tomu, aby se lidé navzájem mohli zabíjet v boji
o teritorium či o kus žvance. Ve městech, kde se koncentrace
lidí na jeden čtvereční metr zvyšuje rok od roku, je třeba mít
mysl rychlou jak Train à Grande Vitesse a jazyk ostrý jak břitvu,
která ani nesviští, když letí vzduchem, jen lehce zazvoní, když
čepel setká se s tělem.
Mojí velkou vášní je napodobování. Hned, jak slyším zpěv
ptáka, zvuk startujícího motoru, zvuk padající trubky, hned se
snažím tento zvuk napodobit. Pomocí takových zvuků se dá
také hodně vyřešit v dnešních soubojích. Takové souboje nejsou
a nikdy nebyly mezi lidmi ničím ojedinělým, i člověk, který si
do této chvíle nebyl ničeho vědom, se denně účastní bezpočtu
Battlů. Výjimkou může být nemocný připoutaný k lůžku v kómatu nebo člověk těsně po smrti, který už nedýchá.
Mně se brousí jazyk nejlépe v kruhu přátel, prostě vraždím
ty, které mám rád. S neznámými lidmi se bavit nechci, když
jsem ovšem vyzván, krev neteče mně, ale vám.
Kolikrát ležím večer ve vodě a představuju si události nadcházejícího dne. Připravuji se samozřejmě na nejhorší a přitom
si představuji to nejpříjemnější, to dělá snad každý, kromě vyznavačů japonského zenu, kteří žijí pouze přítomným okamžikem, jako za starých časů.
Čerstvě vykoupaný cítím naléhavé tělesné potřeby v oblasti
podbřišku.
Zajdu ke staré známé,
slyšel jsem, že prý má se skvěle,
určitě vidět chce mě a nakrmí mě,
prý žije si na noze převysoké.
Tepaná brána sama se otevírá,
všude vůkol tma,
já nesměle v ní tápu,
na dlaždici ze skla šlapu.
83
Hle!
Je tu světlo a svítí přímo pode mnou,
žádná bouda na kuří nožce,
žádné bradavice nade mnou
a brána za mnou
už dávno zavřená je,
když nakukuji do kuchyně.
Stojí tam opřená o kuchyňskou linku,
já tiše vzpomínám na noční pětsetpětku,
než já je trochu menší
ó osvětlení ztenčí,
chci užít si ten okamžik,
stojím a rozhodně se nepohnu,
ani o píď.
Kouká na mě jinak,
stříbro na prstě druhém zprava,
ach tak!
Toho kluka neznám,
proč já jen ani jí už neznám?
„Zuřivě mě líbej a ty, ty se na nás dívej!“
Odcházím.
2. Z Á Ř Í
Dnes jsem navštívil Muraje Kruse v jeho vile na Starém městě. Dům trochu opuštěný, ale řádně vybydlený, takže samotou
v něm člověk netrpí. Hned jak vejdu, volá na mě „Podívej se
na krb a podej mi, prosímtě, cigarety.“ Na krbu z červených
cihel leží zplácnutá krabička, tak jí Murajovi podávám a on mi
s úsměvem sděluje, že: „To sou cigaretky Bohdalky, ta už teď
nekouří!“ Dobrá, Muraj byl odjakživa trochu jinde, ale zdá se,
že od té doby, co bydlí na Starém městě, mu přeskakuje, jak
švihadlo na dvorku.
84
Zve mě k posezení u krbu,
tak si sedám na křeslo naproti němu,
ale zároveň už tuším další z jeho eskapád.
Nenechala na sebe dlouho čekat.
Jak dosednu,
před obličejem uzřím nestvůru
na péru
a vyděsím se tak,
že onu bestii chytnu,
párkrát po ní šlápnu na zemi
a řádně rozohněn,
házím jí do ohně.
Trochu to zasmrdí a je po všem – po fórku,
po plyšáku i po posezu,
protože z křesla,
kam jsem si chtěl sednout
kouká rezavá pružina.
Muraj mě dobře zná
za ta léta na škole,
takže nepropadá panice
a ani já mu nemusím nic vysvětlovat, bestiina vina.
„Pojď, jdeme se provětrat na terasu, trochu se pobavíme,“
říká Muraj, tam mi ukazuje „bezmála pětimetrová“ okna a že
prý: „Tam bys asi nevylez, co?“ Netuším, proč bych se měl
drápat po hladké cihlové zdi ve svých nóbl béžových kalhotách
jen proto, abych mu s metrem v ruce dokázal, že okna jsou
nanejvýš poloviční.
Říkám: „Muraji, štveš mě s tím svým kecáním, pojď dělat
něco smysluplného, nebo tě na terase umlátím.“
„Dobrá, mrkneme se do dílny“ odvětil s rukou před ústy,
takže mohl říci třeba: „Stará, lehneme si do hlíny.“ Mlčky jsem
souhlasil a už jsem se nemohl dočkat dalšího pozdvižení, proto
jsem přece za Murajem přišel.
85
„Muraji, co ty tady v tý dílně prosimtě vyrábíš?!?!“ ptám se
ho s dolní čelistí v poloze maximálního otevření, kterého je
možné docílit za trvajícího spojení čelistního kloubu.
Nalézáme se v suterénu, kam jsme z místnosti s krbem sestoupili po masivních dřevěných schodech. Podél pravé stěny
je dlouhý stůl, t.z.j. Ponk, na kterém leží tolik věcí, kolik je
v lidském těle kostí, prý mohu si to přepočítat, jestli času mám
dosti. Na to celé svítí obrazovka, která, skrytá za pletivem, pokrývá celou stěnu po levé straně. Stiskem tlačítka se na plátně
objevují něčí nohy, spousta nohou, tančí a světla se často mění,
jako by na chodníku někdo pořádal pouliční tancovačku, t.z.j
Street Party.
„Připadám si pak víc jako doma, všechny tydle věci jsou babičky, která tu bydlela, já jí je tu hlídám,“ ospravedlňuje Muraj
nepořádek, který mi ani v nejmenším nevadí.
Opouštím Muraje až brzy k ránu, až potom, co jsme se,
řádně posilněni alkoholem, několik hodin navzájem Battlovali.
Škoda, že jsem tenkrát neměl s sebou diktafon, souboj s Murajem vždycky stojí za to.
Ojíždím,
až když mě shání kočičinka z bálu,
z balkónku,
jestli bych jí prý nenalil do mističky smetánku,
tak spěchám pomalinku,
kam? Na Palmovku.
Říká mi totiž: „Ty holomku,“
to se mi líbí,
já na ní:
„Kocourku,“
přitom jí drbu na zádech,
já ležím přitom na zádech,
ona také na zádech.
Čekáme, až doběhneme dech.
86
10. Z Á Ř Í
Už dlouho jsem nehrál
na takový akci!
Kočičinku vypustil jsem z mysli hned,
jak posunul jsem se z Palmovky
na Krejcárek,
ale ta tovární hala
jako z nezávislýho filmu
a kluci,
co znaj tu muziku
a neženou tě taky hned od válu.
Bohužel, říkám si,
neměl jsem dost noci,
a přeju si,
abych dál hrát směl,
ve dne i v noci.
„Byli tam snad všichni“ už je dost otřepaná fráze, zvlášť neslušná, když se řekne někomu, kdo na dané akci neměl to štěstí
být. Takže byl tam Avie, jak jsme do něj narazili s Pepinou při
rozlučce s policejní hlídkou, Blayze, ten co se bleyzkne i když
třeba nechce, i Tiba, t.z.j. Pener, ten, který mě na bále držel,
abych nezabil toho, co za sloupem se krčil.
Přespím u Tiby na sídlišti a druhý den ráno si sedneme před
panelák na lavičku. Za přispění ranního sluníčka vzpomínáme
na veškeré to krveprolití při nesmyslně silovém boji s terorismem. Jak chcete zabít něco, co fyzicky není, nemá žádnou
formu, jak zničit ideologické bytí?
Kašleme na to
a Pener koupí nafukovacího balónka
u pouličního prodavače
a myšlen je pro dítě,
které tam tak smutně postává.
87
ale na desce,
a ony schody dávám přelehounce.
Schody vedou někam dolů,
v mezipatře jsou tunely další dva.
Jedny dveře vedou ven,
tam je terasa a další tunel,
vysázený kachlíkem.
To není nic pro mě,
až moc si vážím toho,
co mám v hlavě.
Druhá díra mě zajímá víc,
má nad sebou madlo a jinak nic.
Chytám se a skáču do ní,
jaké to pak překvapení,
když na míse se ocitám,
tak stísněný prostor osahám,
panice hned propadám
a tryskem až na světlo ven vybíhám.
Policejní hlídka ho sleduje
tak pečlivě,
až si říkám,
jestli je z těch daní nepřeplácíme.
Dokonalý obrázek dnešní doby
dotváří v pozadí
autobus odjíždějící,
do písmena praskající
ve švech by mohl být,
kdyby sešívaný býval byl.
Za ním vlajou lidi na tyči
jako by na tom nezáleželo panu řidiči,
mám na mysli tu cvičenou opici,
z těch se tak snadno
totiž nestávají opilci.
Tiba mi ukazuje,
co nového na sídlišti je,
t.z.j. Na Betoně.
Na Betoně
všechno betonový je,
tunel
je taky z betonu
a skrz něj
projíždí se na člunu.
Klučina
zrovna to zkouší,
koukám dovnitř,
má asi velký voči,
mezi zábranama kličkovat se musí
a ten fofr?
Samozřejmě, že hrdina to zkusí!
Musí.
Na druhé straně končí tunel schodištěm,
nesjížděl jsem ho totiž plavidlem,
88
13. Z Á Ř Í
Posezení na zahradě, t.z.j. Garden Party, je pro mě velmi
příjemnou událostí.
Do svého karavanu na okraji Prahy,
pozval jsem nějaký svý starý známý,
taky a nejenom z Prahy.
Sedíme tady na zemi,
diskutujem,
někdo jen tak sám,
někdo s pivem.
Já sedim tam sám a všechny hlídam.
Holky pohledem svým zvedam,
ony jdou ke mně a balí mě snad,
89
já ignoruju je, „Vypadám jako někdo,
komu by se takové jednání líbilo,
snad?“
s tím se zvedam a jdu pryč,
do karavanu u sousedů,
bez nich snad bude mi líp.
Vzrušuje mě ta atmosféra,
lezu někam a vím, že to není mé,
vím, že se to nemá.
Lezu do všech přihrádek, ne snad že bych měl potřebu něco
ukrást, spíš něco tam najít, něco tajného, naprosto neužitečného.
Zvenčí vypadal ten karavan menší, obývák takový spojuji
spíš s domem činžovním. Věž jako pec, měnič na 12 céd. Vysouvám a hned vidím známou kapelu, pouštím Smiff-N-Wessun a sedám si do gauče. Zanedlouho je tu majitelka, s jejím
příchodem do obýváku vstávám. Dlouho na ní koukám, nic
neříkám, ale mozkové závity napínám, něco přece ze sebe vyplodím, něco co by mělo alespoň trochu smysl, ne?
„Holenku.“ spustí na mě. „tenhle karavan mě držel nad vodou už při povodních, tenkrát v devadesátejch, a jestli ty si naň
děláš nárok, tak mi nech, ať ti vyložím tarot.“
„Od přírody pověrčivý jsem, tak přines ty karty honem sem,
já, měl jsem jednou sen, že dostal jsem se sem. Nejsem tu dnes
náhodou, ani na lovu, ani na honu, tak dostanu tě na vodu,
a karavan též, celý,“ říkám. „Neboj se vody!“ a karty vyložené
přede mnou najednou ležely.
„Já vidím smrt!“ říká.
„Ještě že to neplatím, smrt před sebou i bez karet občas
uzřím, teď raději zmizím a ještě ušetřím.“
„Počkej!“ zastavuje můj krok na odchodu. „Vím, koho hledáš.“
„Povídám, nedělej že ji znáš!“ říkám si, rozpálit se od ní
přece nenecháš.
90
„Není to žena, je to muž, tkaničky inkoustu a v zádech ostrý
nůž. A teď zmiz, vypadni, běž už.“
2. L I S TO PA D U
Cikánka jedna, vyvedla mě z míry.
Posledních několik dní jen cestuju prostřednictvím televize,
abych zjistil, jak asi na tom je Homo Pedo. Občas se totiž setkáváme na veřejných kanálech, abych to upřesnil.
Prostředí: středověk, čas: 2.15 ráno, TV Miraldina.
Chodím od domu k domu a hledám děti. Vcházím do jednoho
a dítě slyším už na zápraží. Matka ho nějak utiší, ona snad sama
ho zardousí, zabíjím jí i to děcko, oboustranným mečem, zvedá se
lehko, spouští hůř, spousta krve, je mi z toho těžko.
<<program zachytí mou nevolnost a míchá téma s prostředím kuželkové herny>>
Přes kuželkovou dráhu jde smuteční průvod, já stále na sobě
válečnický úbor, cítím se jaksi nemístně, krev s leštícím voskem do
nosu bodá mě. „Tak si aspoň hodím, když už jsou tu ty kuželky tak
pěkně postavený,“ říkám si a hážu koulí, průvod s rakví se hbitě
vyhne, koule svůj cíl stejně mine. Ale jakýpak to cíl, srazit všechny
kuželky, můj cíl je strefit levý, pravý, po stranách, ty kanálky.
Vyčerpává mě sebemenší pohyb, tělo mé cítí pohovky každý
ohyb. Od doby, co v práci lidé život jen ukrajují, svalů ubývá
a život sám neúprosně skrz prsty letí.
Existuje víc způsobů, jak dosáhnout kontemplativního stavu
mysli. Láska je jedním z nich. Láska podobá se drogovému opojení, v určitém smyslu. Člověk nevidí, neslyší, má jen tu svou,
pro kterou žije, dýchá, pro kterou srdce tluče mu. V tomto
stavu je mysl uklidněná, o peníze se tolik nezajímá.
91
Žádné hromady dětí,
ale hromadu trávy mám,
hulím,
až mám pocit,
že umírám.
V těle svém
alespoň zatím zůstávám,
přežívám.
Je to fajn pocit,
nevědět, jak a kde
vůbec jsem se ocit.
Na Betoně sedíme,
s holkama
hrozně hulíme.
Holkám hulit
prý nevadí,
zítra že spolu
si to nahradí,
a až samy dohulí,
mě potřebovat nebudou,
tak mě vyhodí.
Kritika sype
se na mě ze všech stran,
prý co já dokážu,
co ještě udělám?
Takže kazeťák svůj
zapínám,
na kazety nahrávám,
pouštím vlny
skzr betonový domy,
jim nenadávám,
jsou to Závist,
Nenávist a Zlost,
ty ženy,
který neuznávám.
92
„Vive la France!“ chci se blýsnout, jak vcházím do francouzské restaurace před právě vycházejícími hosty. Jediné, co
se blýsklo, jsou jejich tesáky, studem bych nejradši skočil do
Seiny. Uvnitř je tancovačka v plné síle, jakoby tu čekali jenom
na mě. I pár známých poznávám, pokecám, když už tu trávu
mám, tak rozdávám.
Alespoň že jsem
na lavičce neusnul,
ráno bych se
stěží zvednul.
Hned, jak padne
pár panáků,
mizí i strach
z agresivních neonácků.
Takže domů se potácim,
věci všechny
svý poztrácim,
prej že „Držku
jim rozmlátim!“
Nejhorší na agresivních stavech při konzumaci alkoholu je
to, že člověka nic nebolí. Až ráno.
Ale to ráno...
22. L I S TO PA D U
Kromě cestování televizními kanály intenzívně pracuji na
té části mého Já, kterou mi poodhalily mé zkušenosti s trávou.
Ne že bych se přímo staral o trávník, na takovou práci nemám
kvalifikaci. V tomto směru si připadám spíše jako inhalátor.
Všimnul jsem si svých rukou asi čtvrt hodiny po konzumaci
a zjistil jsem, že jsou ještě studenější než mé nohy po deseti minutách jógínské svíce, a jak jsem tak s nohama vzhůru opřený
93
o zeď stál a vzpomínal na své studené ruce, přišel mi pod nos
nízký tlak. Nikdo se mě v té chvíli slabě nedotkl, prostě mám
nízký tlak. A čím míň je tlaku v krvi, tím míň myšlenky se
v hlavě víří a soustředění do jednoho bodu míří.
Když ale člověk o něčem přemýšlí moc dlouhou dobu, stává
se snadno obětí bludů.
Chci se odreagovat u televize, ale spíš mi jen stoupne do
mozku krve.
Program: B&B TV, čas: 20.05, Posledních akčních hrdinů
ubývá.
Jsem ve velkoměstě, nějaký věžák je v plamenech a vypadá to,
že spadne. Já jsem toho filmu hrdina, takže můj úkol je vrhnout
se bezhlavě dovnitř. Všude plameny, ještě že mě nic nepálí, udusil
bych se kouřem svých spálených chlupů, nejspíš. Takže postupuju
stále výš a výš, bezmocní lidé jsou až v posledním, to se ví. Tucet
lidí stojí a kouká, všechny své naděje do mě, do hrdiny, vtlouká.
To se mi nelíbí ani v nejmenším, když už to tu padá, trochu se
pobavím. Láme se strop, všude krvavě rudé pixely, obstarožní sejf
se propadá tak půl metru do podlahy. Ve virtuální realitě nic není
nemožné, lámu dveře od sejfu nožem a dřív než bych mrk‘, už se
kloužu po laně. Ze střechy na střechu, hravě. Dlouhá bílá raketa
dole na domě, na střeše domu, kam já kloužu na laně. Reklama, to
snad ne! Já myslel, že už dávno zakázaná je, na psychiku člověka
tak vlivná je, k čemu byly všechny ty protiadvertizní boje?
Chci si s někým popovídat na úrovni, už nemám zájem
o levnou zábavu. Navštívím Pepinu. Dlouho to zvažuji, nechci
se dostat do konfliktu s jejími rozmary. Nakonec jí navrhuju,
že si sedneme do hospody.
Co hospoda, je to ta nejhorší knajpa, tam kde se stále pivo
točí do půllitrů a vaří svíčková a kulajda. Probíráme reklamu
a různá jiná témata, jsem s ní rád, když ale dojde řeč na sex,
dobrá nálada je ta tam. Zaplatím svojí útratu a od stolu se
zvedám.
94
Cestou domů vidím až kýčovitou scénu. V prvním patře na
rohu činžovního domu je balkónek. Ten balkónek je obehnán
tepaným zábradlím a je celý porostlý břečťanem. Je jasná noc
a v pozadí srpek měsíce až trochu chladně odráží sluneční svit.
Někdo si na balkóně zpívá. Je zima.
28. P RO S I N C E
B. F. Killa mě konečně probouzí a láme onen začarovaný
kruh. Čtvrtý den po Štědrém dnu mě bere do Verony, je tam
opravdu vedro jako ve Veroně. Z letiště jedeme metrem, koleje vyjíždějí z podzemí a ve vzduchu se divně točí, na takové
koně musí být opravdu zkušený kočí. Vystupujeme na tržišti,
všude se to nabízí, naštěstí jsme oba stejný škrti, tak finance
nám nezmizí.
Vodku ale kupujem,
ve Veroně vodou
mýt se nebudem,
chlastem játra provětráme,
ani kapku
na dně nenecháme.
Takto posilnění
jdeme do ulic,
hlavně pozor
na Polís.
Ocitáme se
na náměstí,
bude hrát prý známá
kapela,
sledovat je, jak zvuk
vytvořit zkoušej,
mě nebaví,
co je to za z reklamy
95
teplouše odbarvený?
A čas svůj já
mám jim dát?
To radši za almužnu
půjdu jahody na farmu trhat.
Killa zná ale předkapelu, je to někdo z minulých časů, komu
ve Veroně zalíbilo se, věru. Prodíráme se davem a B. F. mě obletuje, mojí fobii z udušení moc dobře si pamatuje.
Vedro na chcípnutí,
ve vzduchu divné pnutí,
vše je jako napnuté
tisíci koňmi
za lana
zapřaženými,
řekni mi Killa,
kdepak je ta Vodka?
Stačí i jen flaška,
oženu se jednou,
dvakrát,
bude z toho fraška,
za mříží na Silvestra
šáňo otevřem
a po pár dnech
ze všeho se vypijem.
Kde se vzala, tu se vzala, za ramínko s Pavoukem a tílko na
ramínka, potkal jsem se s Pepinou.
s Pavoukem jedním.
Jsem napružený jako pes,
za obojek naštěstí drží mě B. F.
Chlácholí mě báchorkami, ona prý každému že vyhoví a zdali prý i jemu potěšení? Na to v odpověď od Killy jen pousmání.
Proč já jen lepím se na takovou smůlu, milovat každým coulem couru a ještě být lhostejný k tomu, co je zač ta, co miluji
a vodím si domů?
Radši oholím ze stromu kůru, pomažu se medem a na pomalou smrt rukou mravenců čekat budu, než trápit se a řešit, co
s kostkou ledu, která leží v mé rozpálené dlani při parném létě,
schovat se kam není, zeleně vůkol je zde totiž jak na Sahaře.
Ale co já bez zeleně a s kostkou ledu stejně v sobě udělám,
čekat na smrt znamená nudu, ani ve víně pravdu hledat příliš
nebere mě, co s tou kostkou ledu? Co s tou kostkou? Co s ní
mého klidu, kolik ve víně tajeného studu, jak vyřeším tu záhadu?
Kostku v prach obrátím, jako staletý dub i s kořeny vyvrátím, jak cibulku nasekám a do země pochovám. Svůj cit.
Jen prach na ulici tu kostku připomíná mi dnes,
stejně jako včera,
prach, co si utřu do rohožky a nechám za dveřmi,
dnes,
včera,
ba i zítra.
Všechno ve mně vře,
žluč mi proudem teče do krve.
Ruku v pěst sevřenou tak pevně
až nehet do dlaní
řeže mě. Ona je tam s ním,
96
97
K A P I TO L A I I I .
S I LV E S T R
<<nacházíme se zpátky na ostrově Kronos, ze kterého jsem byl
vysvobozen papírem>>
Díky svým zkušenostem s hvězdami, které pozoruji každý
večer, vím, kolikátý den kolikátého měsíce je právě dnes. Počátek kalendáře jsem si ovšem určil sám, nemá totiž smysl se
domnívat, že čas ubíhá po myšlené přímce stále dál, protože ani
Země, ani Měsíc, ani Slunce se v tomto okamžiku nenachází na
místě, na kterém by předtím alespoň jednou nebyly.
Noc, kdy se datum mění z 31. prosince na 1. ledna je pro
většinu lidí velmi zvláštní. Mají pocit, že je potřeba oslavit příchod nového roku. O půlnoci si všichni oddechnou, řeknou si
„Zase jsme přežili jeden rok!“ a každý má rád ten pocit, když se
začíná nanovo, s čistým štítem. Je to doba novoročních předsevzetí, doba rituálů, doba ohňostrojů. Co nového se vlastně
v oné vteřině mezi 31. 12. 23:59:59 a 1. 1. 00:00:00 vytvoří?
Čeho zrod je potřeba oslavit? Zrození naděje, že nadcházející
rok bude alespoň tak milosrdný jako ten uplynulý a že lidem
věnuje příležitost k zastavení se a prožití života.
Zvířata a ostatní stvoření to tak nevnímají, unavení jdou
spát a vzbudí se čerství a datum ani čas je nezajímají. Proč?
Protože je nepotřebují. Nepotřebují znát průměrnou délku ži98
vota svého druhu v konkrétní oblasti, aby si představila, kolik
času jim zbývá.
Zvířata žijí přítomným okamžikem a řídí se instinktem
a zkušenostmi. Jako člověk. Proč si lidé tedy nerozumí se zvířaty? Zvířata si totiž mezi sebou rozumí velmi dobře. Zvíře pozná,
když ho chce predátor zabít a ono se má stát jeho potravou,
i když se ve vztahu lovec – kořist objevují naprosto odlišné
druhy. To znamená, že druhová různorodost není odpovědí
na otázku.
Je třeba srovnat prostředí, ve kterém žijí zvířata a lidé.
Zvířata se ve spánku uchylují do úkrytů, které jim poskytne
příroda: červy si budují cestičky pod zemí, šelmy spí v jeskyních nebo na stromech, ptáci staví hnízda ze slámy pro své
potomky.
Lidé se schovávají do úkrytu, kdykoli je to jen trochu možné:
spí na matracích ve vysokých domech, do práce, za zábavou i na
dovolenou jezdí auty, autobusy, létají letadly a to stále výš, dál
a rychleji. V této oblasti mnoho rozdílů není. Každé zvíře, když
se potřebuje přenést na vzdálené místo, dá přednost rychlejší
a bezpečnější cestě, protože nechce sebe ani ostatní vystavovat
nebezpečí, které cesta do vzdálených končin rozhodně představuje.
Dále je třeba srovnat způsob obživy zvířat a lidí.
Zvířata se živí rostlinami nebo jinými živočichy, jen málokdy
se živí živočichy stejného druhu a pouze velmi zřídka svým
vlastním tělem.
Člověk se živí jako zemědělec a lovec, pěstuje rostliny a chová a zabíjí zvířata pro svou obživu. Vždy chce mít jistotu, že
bude co jíst v zimě, příští týden, zítra. Zvíře takový pocit nemá.
Když má hlad a je co sežrat, nažere se, když nic s snědku nesežene, tak pojde hlady, a stane se tak potravou pro ostatní.
Podtrženo sečteno, člověk má strach o svojí existenci. To zvířata také, jinak by gazela před gepardem neutíkala, ale počkala
by na místě, dokud jí predátor nezabije.
Ale pouze člověk přemýšlí o tom, co bude zítra.
99
Proč?
Proč člověk přemýšlí o existenčních otázkách?
Co člověka nutí střádat „na horší časy“?
Člověk má před sebou zřejmě vidinu jakési smrti, o které se
domnívá, že všechno ukončí.
Přitom je to holý nesmysl; každou vteřinu na planetě zemře
a zrodí se bezpočet organismů, člověka nevyjímaje.
Takže otázkou zůstává: „Proč člověk odkládá věci ,na jindy‘“?
Zvíře uspokojuje svou okamžitou potřebu. Příklad:
Stimul: „hlad“ -> reakce: „sežeň něco k jídlu“
Člověk také uspokojuje své okamžité potřeby, ale s tím rozdílem, že ne vždy dojde k uspokojení hned.
Stimul: „hlad“ -> reakce: „sežeň něco k jídlu!“ podmínka:
„pokud nemáš zrovna nic důležitého na práci.“
Co je člověk?
• Tělo, které říká: „Mám hlad!“, „Sežeň potravu!“, „Rozmnož se!“
• Zvířata se obecně rozmnožují, když jsou v dané lokalitě
podmínky vhodné k přežití.
• Mysl, která počítá příklady z matematiky, kreslí sny za
pomoci vzpomínek a řeší komplexní logické situace.
• Zvířata také mysl mají, některé funkce ovšem jejich
mozek, s ohledem na živočišný druh, postrádá.
• Něco, co říká: „Na jídlo není teď ta správná doba,“ „Nelze
se vykálet na chodník, chodí tudy lidé,“ „Abych se mohl
mít kde ukrýt, musím nejprve určitý čas pracovat.“
• Zvířata takto nepřemýšlí, toto Něco jim chybí.
na pořadu každého dne, nebýt lidé rozumní. Jak vymezit rozum? Jako Něco, co se snaží vše vymezit, místo ve společenství
a smysl bytí. Rozum se brání smrti, to znamená, že je fyzickou
součástí těla, které se opotřebuje a rozplyne.
Zvířecí tělo tuto vlastnost postrádá, a proto všechna stvoření kromě člověka vnímají čas jako cyklus, který se neustále
opakuje.
Rozum odlišuje člověka od ostatních stvoření, člověk je tedy
něčím výjimečný.
Co s touto vlastností má člověk dělat?
Je třeba se ptát, kde se rozumové přesvědčení vzalo. Vegetarián je například přesvědčen, že není dobré pojídat maso. Rozum
tedy rozlišuje dobré od zlého, zde se nachází kořeny dualismu,
tj. třídění objektů ve svém okolí podle jejich vlastností.
Jedná se o vlastní přesvědčení i o svědomí, které do nás
vtloukali rodiče, dokud jsme byli v jejich poručnictví.
Touto cestou se přenášejí mravní zásady z pokolení na pokolení, stále dokola.
Když použiju příklad venčení psa, který po sobě na chodníku nechá výkal, napadá mě, že člověka by se vykálet na chodník při plném vědomí ani nenapadlo, protože by se cítil jaksi
nemístně před ostatními. To je rozum. Je to rozum, který je
potlačen alkoholem při hospodských rvačkách, které by byly
100
101
K A P I TO L A I V.
KO Ř E N Y P O D Z E M Í
5. LEDNA
Stále nemohu přijít na to, jak bych mohl najít člověka jménem Homo Pedo. Ať se snažím sebevíc, stále mi uniká. V hlavě
slyším naléhavé volání, které mě zavede do sokolovny na Vinohradech. Doufám, že Homa najdu právě tady. Možná, že jsem
jeho tajemství už dávno odhalil, pouze si to nedokážu v hlavě
urovnat, ale to je důvod, proč jsem dnes tady, takže zpátky do
sokolovny.
Cítím se nemístně,
když nemám s sebou kraťasy,
ručník a cvičky,
tento pocit potlačím,
když v prvním patře procházím se
po galerii,
z které sleduji
dění v tělocvičnách
pode mnou
skrze tlusté plexisklo.
Jdu dál chodbou
102
táhnoucí se napříč
celou budovou,
po pravé straně
zřetelně vidím dveře,
kterými se dá
sejít do tělocvičen.
Jak se ale na dveře
zadívám zpříma,
zmizí!
Připadám si,
jako bych byl,
jako bych snil
v televizním
digitálním
prostředí.
Jakmile se otočím,
ztrácím o dveře zájem,
ony se znovu objeví.
Zděšeně se otáčím,
dveře opět zmizí.
Někdo nebo něco
se mnou si zřejmě hraje.
Na konci chodby je malá tělocvična, kde se cvičí muži společně s ženami ve verbálním sexování, t.z.j. Balení. Tento trénink
nelze ani jednou vynechat, to si asi dokáže každý představit.
K přípravě, kterou provádí každý před svým prvním zápasem,
slouží tlusté rovné čáry nakreslené na podlaze vystlané žíněnkami. Adept trénuje svou rovnováhu na čáře a přitom se snaží
za pomoci rýmu vymyslet, jak přimět protivníka rovnováhu
ztratit. Přestože nemám cvičky, tak vstoupím do pootevřených
dveří a na kladině, kde zrovna probíhá Balení, stojí proti sobě
vysoká brunetka, která se mi vzezřením zamlouvá, a proti ní
černovlasý jinoch, který po mé levé pod žebra leží už na zemi
a já zaujímám jeho místo na kladině.
103
Jdu ulicí
a nos můj tebe
najednou zacítí,
teď tu stojím na kladině
a tvůj protivník
zřejmě šel už
do postele.
A copak támhleta,
není to snad bruneta,
asi ne,
modrý tepláky
nech si na sobě.
Zvedá se mi kufr, jak vidim jí se nasupit,
odvahu to stálo,
před jejími zraky
a před tvými taky
na kladinu nastoupit.
Vidím tvé
slabé místo,
teď stoupla sis na to,
na co?
na konec kladiny, jelito,
teď na zem padá tvoje útlý tělo.
Takže brunetku ze země zvedám
a svoje tělo radši rychle ke dveřím posouvám,
vyhýbám se těm modrým teplákám.
Opouštím sokolovnu a jsem opět sám, jdu ulicí až k parku,
tam dech sotva popadám. Dva bratři, zjevně odjinud, jinak
bych je znal, stojí na chodníku a měří rychlost kolemjedoucích
aut. Na sobě mají zelené kraťasy a košile taky, říkám: „Ukažte
to, tady, ať dostanu se z nudy.“ To prý není do mých rukou,
měří se tím antilopy, kudu, zebry a na obale stojí „Konžský
národní park“.
104
7. L E D N A
Dnes prožívám oslavy Nového roku, letopočet tipuji na třetí
tisíciletí. Ubytování nestojí víc než pár šlupek od brambor a já
se jdu projít po městě, silně industriálním, všude na ulicích se
povalují odpadky, ale ne jen tak decentně, jako když někdo zahodí nedopalek cigarety, spíš jako když někdo sype svůj odpad
na dvůr přímo před svůj dům.
Čínská restaurace a já jsem si zrovna vzpomněl, jak moc si
potřebuji dojít na WC. Abych si na to také nevzpomněl, když
neonem osvětlený vstup na toaletu zve žádostivce přímo z ulice
na konci tmavého průchodu. Po pravé straně si všimnu dveří do
kuchyně a Policie, bylo tam strážníků tak pět, člověk na zemi
vydával docela řev. Jak používám mísu, zatahá mě za nohavici
něčí ruka. Co je to za ubožáka? Krčí se na zemi v boxerkách,
strachy mu obličej zmodral. Až nyní jsem ho poznal, i když
jeho přítomnosti ve městě jsem si byl vědom od té chvíle, co
začaly oslavy. Muraj Krus.
Poté, co se Muraj v mém hotelu dá do pořádku, jdeme do
ulic. Proč ho zbila ruka zákona, jsem se nedozvěděl, on zřejmě také ne, nebo o tom alespoň nechtěl mluvit. Na jednom
náměstí se dokazuje mužská nadřazenost nad ženami v oblasti
prostorové představivosti. Jakýsi klaun obklopený kroužkem
lidí rozhazuje mince po okolí a ostatní buďto mince hledají,
nebo si sází, které že pohlaví nalezne více mincí, dokud konferenciér nezazvoní na zvonec. Muraj najde na zemi pětikorunu,
klaun ale stále hlásí, že rozhazuje jen dvou a tří koruny.
„Tak je máme všechny,“ prohlásí Muraj.
„Pojď, projedeme si lanovkou hrůzy za ty prachy, co jsme
našli.“ navrhuji mu hned způsob, jak se zbavit peněz.
Celý teror v okolí té lanovky spočívá v chytře připevněném
igelitu a nasměrovaných načasovaných větrácích. Na jednom
místě, kde se lanovka přiblíží lešení kolem ní natolik, že by bylo
možné vyskočit, opouštíme sedačku, lezeme přes plechovou
střechu a připadáme si, jako že nás někdo sleduje. To není nic
105
neobvyklého, vzhledem k tomu, že kamerové i jiné monitorovací systémy sledují většinu ulic. Klaun stojící na náměstí
za námi si zřejmě našel „slepé místečko“, protože jinak by byl
nejspíš obviněn z penězokazectví.
Seskakujeme ze střechy
na druhé straně
a ocitáme se
na rozlehlém místě,
kde oslavy
zjevně vrcholí.
Na obrovské
obrazovce
nad našimi hlavami
se objevují
tovární komíny
chrlící oblaka kouře a dýmu,
nad obrazovkou
počítá se čas
červenou výbojkou,
střídavě rozsvícenou.
Zřejmě každou vteřinou.
Náměstí se vylidňuje,
na scénu přichází
Golem, osobně.
Má obrovské ruce,
tělo obra,
je to stvoření božské, nebo lidské?
Docela mě překvapuje,
když mu z ruky místo ohňostroje,
který spojuji si spíš se Silvestrem,
vyplula malá planeta,
ale ne zase tak malá,
abych si ji nemohl splést s Měsícem.
106
Vracíme se do hotelu, kde začíná show v hip-hop stylu. Jako
pozornost u vchodu do sálu dostáváme hologramy, které vypadají jako provázky protažené klouby prstů, lze si s nimi různě
hrát a posouvat je. Výzkumy prý dokazují, že škodí lidskému
zdraví, ale business je přece obchod, ne? Rap je opravdu zabijáckej, tvrdej old school styl v lehce mimozemském kabátě.
Následky přesného rýmu a uši trhající basové linky jsou pro nás
smrtící. Během okamžiku už se válíme na zemi a jeden z účinkujících mi šlape na hlavu. Naštěstí nejsem rapový amatér,
přikládám mu na spánek narychlo vytvořenou zbraň skládající
se z ukazováčku a prostředníčku vytrčených vpřed a ostatních
prstů sevřených v pěst tak, aby si protivník myslel, že ho chci
zastřelit. Na to mě v odpověď zaklekává jeho kolega a před
obličej mi staví zábranu ze svých předloktí.
8. L E D N A
Na Nový rok jsem se potkal se svým stvořitelem na jedné
lodi. Byl to luxusní zaoceánský parník, zvenku jsem ho ani neměl to štěstí celý na vlastní oči spatřit. Hlavní část lodi tvořila
aréna s ochozy, kde se většinu času promenádovali lidé. Dalo se
také jít do zahrady, do koupelny a na toaletu. Koupelnu jsem
šel hned zkusit, podle toho se pozná, jak luxusního ubytování
se nám dostává.
V koupelně byly jen sprchovací automaty, navíc většinou
obsazené a jeden na druhý těsně namačkané. Toalety byly o poznání luxusnější, každá kóje byla alespoň metr a půl široká, na
rozdíl od stísněně vyhlížejících pětasedmdesáti centimetrových
sprchových koutečků.
K přístupu na toaletu ovšem potřebuji své uživatelské jméno
a heslo, které mohu obdržet jen na dně arény u jednoho z okének
od ochotné stewardky. Naštěstí se vyznám v počítačích, za pomoci kapesního počítače a ultrazvukového připojení rozlousknu
administrátorské heslo právě včas, abych si nezmáčel kalhoty.
107
Průzkum příslušenství lodi mi zabral dost času, najednou
jsme přirazili ke břehu a dál se bude prý pokračovat autobusy.
Příroda mi připomíná Afriku. Na tomto kontinentě jsem nikdy nestál, ale vlastně to tu mohu poznat díky cestování prostorem prostřednictvím televizní obrazovky. Autobus jako vystřižený z dokumentárních filmů, ve kterých se cestuje i na střeše.
Půda všude kolem je zbarvena do syté oranži a tu a tam z ní
vyráží mohutný baobab či nízký trnitý keřík. Přijíždíme k bráně v drátěném plotu, kterou hlídají muži se samopaly. Pečlivě
prohlížejí každého, kdo se chce dostat na druhou stranu. Náš
autobus nicméně pokračuje v cestě jen s mírným zdržením.
Autobus zastaví, já vystupuji, abych se zhluboka nadechl
a vidím velké sportoviště. Všude kolem mě je tak sytá oranž,
až mám pocit, že by se dala krájet.
Míč beru do ruky,
nejdřív chvíli sleduji,
dvojtakty se zkoušejí,
snažím se zapojit,
moc se přitom neztrapnit,
dlouhá doba uplynula,
od doby,
co moje ruka
naposledy míč
do koše zahodila.
Odskakuji dozadu,
při výhozu masér,
škoda jen,
že dopadám na zem.
Míč cíl minul,
to je všem hned jasný,
koukám kolem sebe,
všichni jsou tu černý,
dvoumetrový.
Zezadu mým směrem běží
108
dva klučinové,
jeden na noze míč má
a druhý ho honí,
pro sebe chce ho snad.
Jeden padá,
druhý za ním,
přírodní tělocvična vyčerpaná, nad
neúspěchem na omluvu
se zardím.
Vytrvalé sluneční paprsky žhaví mé černé kadeře doběla,
matka příroda hezky mě doběhla, to ona je mým stvořitelem,
stvořila všechna těla. Asi chtěla.
Potřebuji si odpočinout. To mi ale není ani v nejmenším
dopřáno, sedáme do terénních aut a vyrážíme na prohlídku
džungle. Prý že „Ubytování, tam!“, zaslechl jsem mezi řádky
rozhovor průvodce s jedním z ostatních cestujících, který se
zjevně domluví místním jazykem.
Příroda i barvy kolem se najednou mění, není to postupné zelenání, buš prostě ustoupí džungli a s jeepem se ocitáme
v moři zeleně. Tolik různých odstínů zelené bychom stěží hledali na jakékoli paletě, i ovzduší se změní, ze suchého dusného
léta na absolutní vlhkost, která ve formě mlhy obklopuje naše
zraky. Snad alespoň řidič před sebe vidí.
Když zastavíme před popínavými rostlinami porostlou zříceninou postavenou z kamenů a silně připomínající záhadnou
Blair Witch, říkám si, že řidič musel špatně odbočit. Zcela fascinován architektonickým skvostem vystupuji, abych si mohl
zeď osahat, svůj kočár ovšem už jen zahlédnu odjíždět.
Zůstal jsem sám uprostřed džungle a jediná věc, kterou mám
k dispozici je Thu-Long, cca půlmetrový buben s membránou
na obou stranách, na jedné vydává hlubší a plný zvuk, na druhé ostrá ovčí kožka, která zvoní, když víte, jak na ni uhodit.
A potom je tu ta zřícenina. Plochá střecha pokrývá dobrou
polovinu půdorysu, takže před lijáky se kde schovat mám. Před
109
zvěří a netušenými nástrahami džungle asi ne, protože jedna
zeď je zcela zborcená a z volných kamenů je vystavěná nízká
zídka přímo uprostřed díry ve zdi. Stavitel se při stavbě této zdi
zřejmě spletl o devadesát stupňů, její účel si jinak nedovedu
vysvětlit. Jedině snad, že se po ní dá chodit jako po kladině,
a trénovat tak Balení.
nikdo mě nevidí. K tomuto pokoji patří i balkón, jsem ve třetím
patře, po schodech jsem díky husté mlze prošel nespatřen.
Jak vcházím na balkón, vracím se ve vzpomínkách do onoho
večera s Pepinou v hospodě. Jasně vidím ten chladný odraz
sluneční záře, jak jsem se vracel domů sám a kdosi za tepaným
zábradlím si zpíval. Nyní jsem na druhé straně zábradlí, nahoře,
a Pepina je vedle mě.
14. Ú N O R A
Živím se pomeranči a různými jinými tropickými plody,
hlad nemám. Neboj se o mě, mami, ani já se o svou kůži nebojím. Tady bydlím, spát kde mám, bubnu denně nálož ran
nakládám, dnes okolí své důkladně prozkoumám.
Hlouběji do lesa se nořím,
co tam najít hodlám,
to netuším.
Zcela nečekaně,
hned poté,
co přelétne
mi nad hlavou káně,
nacházím se na planině.
Na planině z betonu,
z kterého vyrostl nejeden dům,
nejeden stejně pobořen jako ten můj,
ten, který právě obývám.
Zdi se zdají být v pořádku, já spěchám ke dveřím, říkám si,
že nejprve zaklepu,
zabuším,
teprve poté vkročím.
Procházím dlouhými chodbami, všechno tu vypadá jako na
školním zájezdu v Rokytnici, akorát že tu cítím jakousi jinou
než Erbenovu kytici. Vcházím do jednoho z pokojů, lidé sedí
na zemi, každý je zabrán do nějaké činnosti, nikdo se nenudí,
110
Kolem mě zasviští sekyra
a zasekne se do hřbetu psa,
který na balkóně jen tak polehává.
Nastává
všeobecné pozdvižení,
všichni se zvedají,
utíkají,
Pepina mě beze slova chytá za ruku,
sbíháme schodiště a venku do auta.
Ani nevím proč,
nejspíš ale z lítosti,
beru psa s sebou v náručí
a pokládám jeho tělo na plochu pod zadním oknem. Sedím
vzadu vpravo,
Pepina vlevo,
mezi námi
je ovšem kolo.
Zepředu na mne naléhají,
ať prý se psa hodem z okýnka zbavím,
okýnko otevřít nejde více,
jak půl milimetru
a tím psa se sekyrou v zátylku
nepropasíruju.
Přemýšlím,
že bych okno vyrazil,
ale to by zase
dovnitř táhlo.
111
Celý problém se psem vyřeším, když vytáhnu sekyru z jeho
těla, pes začne dýchat a já začnu řvát, ať se zastaví, kam se
vlastně jede, to se hrdina nedozví. Z džungle jsme najednou
venku a kolem nás stojí samá chromovaná auta. Podvědomě
cítím, že bych vůči těm autům, i vůči těm, které neznám měl
být velmi ostražitý. Otevírám dveře, pes vyběhne a z okolního
šera se ozve: „Tak už máme i psa!“
Den se o půlnoci láme.
15. Ú N O R A
Nechci, aby psa chytili cizí lidé, i když jsou tu pro mě vlastně
všichni cizí, kromě Pepiny, která zůstává v autě a já vybíhám
za psem. Ten si vybral dráhu vedoucí kolmo k silnici přes pole
směrem k světlu na obzoru. Běžím za ním, on docela uhání,
asi bolest a ztráta krve ho pohání. Mě zas pocit, odpovědnost
vůči psovi, kterému jsem nedovolil zemřít, cítím, že se o něj
musím postarat.
Tam, kde končí pole, tam začíná město, beton. Sbíhám prudký betonový svah, pod ním je vchod do nízké, úzké, podlouhlé
budovy, nad ním svítí zatočený betonový most.
Řídím se zvířecím instinktem a vbíhám do budovy, dlouhá
chodba už na mě čeká, běžím až tam, kde končí dveřmi, před
kterými stojí tak patnáct dětí. Do dveří vcházím opatrně, netuším, co by mohlo být za nimi. Nejspíš jsem se ocitl ve sprchách,
vykachlíčkováno je tam totiž až po strop.
Skrze předsíňku vcházím do většího sálu, všude jsou rozmístěné stoly jako v mléčném baru. Chlorový smrad mě bodá do
nosu, nikde ani vidu ani slechu, po psu. Ve vzpomínkách se
vracím na Žižkov, do odpoledne, kdy jsem si s Donem Ricardem sedl do baru u náměstí Jiřího z Poděbrad k podobnému
stolku. Vzpomínám, jak nás vyhnali ven s deštníkem v ruce.
Něco zazvoní. Teprve v ten okamžik si všímám, že na každém
stolku leží jakýsi přístroj připomínající telefon. Jen ten, který
112
zvoní, mi připomíná spíš klasický ručičkový budík. Vzhledem
i zvoněním. Jedno z dětí, kterého jsem si všimnul před dveřmi na chodbě, se najednou objeví za mnou, zjevně mu zvonil
telefon, já jsem vyděšen, ono ne, a já padám na zem s ostrou
bolestí v levém spánku.
Probouzím se nahý vprostřed odpadků a papírových krabic
uprostřed náměstí. Cítím stud a potřebu se zakrýt. Mezi smetím jsem nalezl igelitku, udělám do jejího dna dvě díry pro
nohy a nasazuji si improvizované kraťasy. Taška mi připomíná
Pepinu, dá se totiž nahoře svázat provázkem, ona má ráda praktické věci, já jsem pro ni moc nepraktický.
Všímám si ještě jednoho těla, jak se snaží zvednout mezi
odpadky, je to Tiba.
Igelitové kraťasy
se během okamžiku
staly nejnovější módou,
kdo by chtěl
nadále být nudistou.
Kolem procházejí
vyholené hlavy,
ve dvoustupu za sebou,
igelitku modrou
každý má
zavázanou,
bajonety v pravé
ruce,
přes rameno přehozené,
ostří nabroušené,
sledují nás,
ale nesmějí se.
Nesmějí se
smát.
113
Z vytržení vytrhne mě
Avie,
kde se tu vzal,
tu se tu vzal,
Tibu i mě
ze země sebral,
odvedl nás dál,
ovzduší,
jak sledovali jsme navzájem bělmo svých očí,
bajonety
jako kopí,
dalo se krájet,
napružení jako psi,
Agresi
už jsme zahlédli
na obzoru se ukájet.
Bere nás do auta a říká
„Sleduj, cos zas udělal.“
a ukazuje na dámy
v kavárně sedící, prý
„Koukni se jim pod sukně, ty!“
Nevěřím svým očím,
kalhotky ne bavlněný,
všechny mají igelitky.
si ušetřit spoustu času, ale připravil bych se tak také o spoustu
dobrodružství.
Rozřešil jsem tu hádanku:
Komunikace napříč živočišnými druhy je produktem Pravé
přirozenosti. Ta je vlastní všem živočichům, zajišťuje přežití,
dělá člověka člověkem, psa psem, bakterii bakterií. V podstatě
existuje jen jedna Pravá přirozenost, jedna Láska, jeden Bůh.
Tento jev nepodléhá změnám, pudům, citům ani rozumovým
polopravdám, je tedy zřetelný pouze při zklidnění mysli, jejího
rozumu a emocionálního těla, třeba při meditaci. Další způsob
poodhalení je intoxikace organismu THC – trávou, při které
jsou životní funkce jako hlad, chtíč nebo bolest utlumeny.
Pravá přirozenost se může projevit jako člověk, jako pes anebo jako dvojice člověk + pes najednou. Celé kolonie organismů
mohou tedy vystupovat navenek jako 1.
Je třeba se nadále cvičit v pouštění.
Jen tak se může člověk připravit na puštění světa, t.z.j. Smrt.
Toto není konec cesty, to je začátek.
20. Ú N O R A
Při destilaci polymeru, z kterého je složena igelitka kolem
mého pasu jsem oddělil pevnou část od kapalné a plynnou
zvlášť.
Toto je tajemství, které mi měl Homo Pedo sdělit. Říkám
si, že kdybych tenkrát nezapomněl lístek do kina, mohl jsem
114
115
K A P I TO L A V.
Z ÁV Ě R
Člověk má potřebu něco vlastnit, být něčeho pánem.
Často se pak upíná na věci svého vlastnictví, ve většině připadů se pak upíná na své vlastní tělo.
Této potřeby vlastnického pocitu je třeba se vzdát jednou
provždy.
K čemu totiž slouží kravata, která je pověšená v šatníku?
K čemu je auto zaparkované před domem?
K čemu je zubní kartáček položený na umyvadle?
Tyto věci slouží určitému účelu. Neslouží člověku jako takovému.
Když kravatu uvážu okolo krku psovi, bude v tu chvíli sloužit jemu.
Kravatu je třeba brát jako samostatný objekt, který je složen
ze stejných prvků jako bavlník, ze kterého byla vázanka utkána.
Bavlník, stejně jako všechny rostliny, živočichové a stvoření
obecně mají jeden původ.
Mezi takto samostatnými objekty existují vztahy, vazby.
Příkladem jsou vztah lovec-kořist, používaná věc-uživatel
věci, milenec-milenka, ale i mysl-myšlenka.
Projevem mysli je totiž myšlenka stejně tak, jako projevem
ohně je žár.
116
Myšlenka ale nepatří mysli o nic víc než potomek svému
rodiči.
Tělo každého objektu se skládá z určitého počtu dalších objektů, které se dále mohou skládat z objektů.
Není to nic složitého; lidské tělo se skládá z tkání, každá tkáň
je složená z buněk a každá buňka je složená z atomů.
Všechny tkáně lidského těla pracují pro tělo: zpracovávají
potravu, přenášejí živiny, hýbou tělem.
Člověk vytvořil umělé věci, jako svazy, unie, státy. Každý
takový umělý objekt (umělý, protože jediným jeho tělem je
jakási deklarace o založení) je také samostatnou entitou, je sám
sobě celkem.
Existují ovšem vyšší celky než stát, světadíl, planeta, sluneční
soustava a galaxie.
Člověk by se měl podle svého nejlepšího svědomí starat
o vyšší celky se stejnou odpovědností, jakou mají tkáně za lidské tělo.
117
K A P I TO L A V I .
7. BŘEZNA
Každý si rád nechá vrtat koleno. Co mi v tom vlastně brání,
nic to není, jen lehký zákrok do těla, na každé klinice se tento
zákrok provádí, a to ambulantně. Navíc je toto nařízení součástí
vyhlášky všech větších měst. Ještě tedy existují místa, kam se
schovat. Třeba do džungle a strávit klidný život ve zřícenině.
Anebo ne. U někoho běžný zákrok tak zcela hladce neproběhne, operované tělo dvojité sklo s čipem nepřijme, ale vše je
v pořádku, v pohodě. Prostě si ubožák dojde na rehabilitaci,
kde se jeho tělu elektrickými šoky do ramene jasně vysvětlí, že
pokud čip nepřijme, má se na co těšit.
Ještě že existují Kořeny, které jsou pod zemí. Existuje tak
někdo, kdo se nenechá vést slepeckým psem, ačkoli slepý není,
a prohlédne lži skryté za slůvkem ustanovení.
Není lepšího zastavení
než u kávy nad partičkou šachu posezení.
Je-li ten někdo,
s kým hraji,
tím,
koho mám rád a koho respektuji,
hraje se samo,
je zde volný prostor
k přemýšlení.
118
Ticho je také hudba, vzněcuje v posluchači očekávání.
Sejdeme se s Tibou na Olšanském náměstí, něco důležitého
prý mi sdělí. Jdeme do příjemné kavárny, u které je ještě příjemnější zahrádka, jarní větřík tvář mou strništěm porostlou
hladí, jak sedíme na ní.
Ale Tiba jde rovnou k věci, nepotrpí si na měkké kecy. Já
všímám si spíš okolí, moc tak nezapadám do tržního soukolí.
Tiba jakoby staví kolem nás zábrany, jen jeden jiný stůl na
zahrádce je zabraný.
„Sem si po tom tvym vyčistil pedály, tak jsem myslel, že ti
je pučim,“ říká Tiba a vyndavá z úst umělé zuby s odkazem na
tureckou kávu, kterou jsem mu posledně uvařil.
Říkám: „Díky, zuby mám povětšinou svý, nemusíš se hned
chlubit tím, že máš svý vyražený,“ a u servírky objednávám
kávu, jednu tureckou, jednu rozpustnou.
Vedle u stolu sedí cikánka, já jí poznávám až teď, je to ona,
která vyložila mi karet pět. Tiba se jí ptá: „Vy už jste tu hru
někdy absolvovala?“
Má na mysli svatbu, s domem s ženou a se stromama.
„Až podruhý,“ odpovídá.
Já se zvedám, pes, kterého život jsem prodloužil a který mne
našel, když já sám jsem najít ho nebyl schopen, za mne čas
hlídá; když on se zvedá, i já se zvedám.
Ani na kávu nečekám, Tibovi se ukloním na pozdrav a lehce,
s bílou hůlkou v ruce odcházím, psa po ramenou na znamení
přátelství pohladím a sám sebe se ptám:
„JSEM SNAD SÁM?“
119
umět zemřít znamená umět
se znovu narodit.
D OV Ě T E K
N E S M Y S L Ž I VOTA
„Jsem v prudkém dešti, a
přesto se nezmáčím.“
Mít a nemít,
umýt nebo nemýt?
Vlastnit znamená ulpívat
pustit znamená se osvobodit.
Dát znamená dostat
a umět přijmout je těžší
než umět dát.
Všechno složité je
jednoduché na pochopení,
přičemž cit k pochopení není.
Pochovat cit a po povrchu
chodit znamená nechat se vést
rukou loutkáře jménem
Rozum, který je sobecký
a krutý, jako oheň zlý
pán, dobrý sluha, jako
smrt a hudba, která je nekonečná
a živá.
Milovat život znamená mít
úctu v okamžiku smrti,
120
Jen ti silní si dokáží
vykopat svůj vlastní hrob,
zemřít pro nic a pro všechno
zároveň.
Popsaný papír
nás zavedl zpět na ostrov
Kronos, na kterém jsem se
narodil a na kterém zemřu.
Kronos je vesmír, osamocený
a nekonečný.
Kronos je k vidění pouze
pro ty, kdož jsou ochotni
otevřít oči.
Věřím sám sobě, díky
své mysli jsem se osvobodil
od mysli a z Kronosu se tak
stal Kronos.
Temnota v nejprudším světle
je kolem mého těla cítit
jak nejhustší syrovátka,
bodá jako jehla a do žíly mi
proudí hadí jed, který
zabíjí a vytváří život,
v jediném momentu.
Nemám nic. Nic je mé.
Vše je mé. Nic nevlastním.
Svoboda je vlastní všem,
většina na ni ale nedosáhne,
jako na jablko na stromě
vysokém, někteří jsou
tak slepí, že celý
život umírají hlady pod
121
jabloní a plod nikdy
nespatří. Druzí se ho snaží
srazit klackem, ale s každým
pohybem se noří hlouběji
do bahna své nevědomosti.
Pouze ti nejodvážnější jsou
natolik trpěliví, že v klidu
setrvají pod jabloní a počkají,
až jablko, nyní zralé, spadne
na zem.
Vyšla první hvězda.
Ukazuje směr slepým, kteří
jí cítí a je milenkou těch,
kteří si jí váží.
Já si jí vážím a proto
nejsem nikdy sám.
Smrti se nebojím.
Nebojím se, že jablko
nespadne, protože tento systém
pracuje bezchybně.
Samovolně a perfektně,
nepřetržitě a stále do hloubky.
Vše, co vidíme kolem sebe,
bylo již dávno vymyšleno,
existuje nepřetržitě.
Nic nezaniká, ani se nevytváří.
Lidský rozum si chce ve všem
udělat „svůj vlastní“ pořádek.
Ježíš Kristus toto kdysi
ilustroval na příkladu
fiktivních osob se jmény A a E,
kteří utrhli jablko poznání.
Rozum, který je lidským
požehnáním i zkázou, je
122
také oním jablkem.
Lze stát uprostřed lijáku
a přesto se nezmáčet?
Rozum říká:
„Nikoliv, voda padá z mraků
vlivem zemské přitažlivosti na zem
a tím pádem na jakékoli těleso, které
na zemi leží.“
Rozum se krutě mýlí.
Vjemy, které nedokáže pochopit, přesouvá
ze senzorické oblasti, z mozkového smyslového filtru,
do nevědomí,
které se stává obsahem snů.
Jsem vzhůru a přesto spím.
Mluvím, ale nemluvím.
Slyším, ale neslyším.
Cítím!
Otázka:
„Podařilo by se člověku
sestrojit člověka, coby robota?“
Svaly nahradí písty, kosti
duralový rám, oči kamery
a mozek počítač.
Co je ale motorem každého
člověka, co je jeho hnací
silou? Je to mozek? Svaly?
Chybí snad jen srdce.
Bez motoru auto nepojede.
Bez srdce člověk nežije?
123
A jsme zpět na Kronosu,
já opět sedím nahý na zemi
a kolem mé hlavy poletují
mračna ptáků. Každý pes
instinktivně pozná své místo
ve smečce. Zvířata, rostliny,
ani věci nelžou. Ne, že by nemohli,
Nemají k tomu jediný důvod.
POZOR! ZLÝ PES
ZAŠTĚKÁ A UKOUSNE
VÁM HLAVU.
Takováto cedule údajně zdobí
jeden Zenový klášter, a když
se tamního mistra přišli
zeptat, kde je ten pes,
V odpověď se jim dostalo
jen štěkání.
Ani já nelžu. Nemám k tomu
důvod.
124
OBSAH
Konopí – výzkum
5
KOŘENY
Úvod
63
Kapitola I.
Vysvobození Lukáše Pánka z ostrova Kronos
65
Kapitola II.
Kořeny pro ženy
71
Kapitola III.
Silvestr
98
Kapitola IV.
Kořeny pod zemí
102
Kapitola V.
Závěr
116
Kapitola VI.
7. března
118
Dovětek
Nesmysl života
120
04 beletrie