bitis (keniabitis) worthingtoni - MEGASPHERA

BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
ZMIJE WORTINGTONOVI - BITIS (KENIABITIS)
WORTHINGTONI
TAXONOMY, DISTRIBUTION AND BIOLOGY OF THE KENYA HORNED VIPER – BITIS
(KENIABITIS) WORTHINGTONI
Tomáš Mazuch
(text a fotografie)
Brožíkova 427, Pardubice 530 09, Česká Republika, e-mail: tomas. [email protected]
Reptilia: Serpentes: Viperinae
Rod: Bitis Gray 1842
Typový druh: Vipera (Echidna) arietans Merrem, 1820
Cobra Laurenti 1768, Viper De Beaquvois,1799 (part.), Echidna Merrem,1820, Vipera
Merrem 1820, Cerastes Wagler 1830, Clotho Gray 1842, Echidne Duméril et Bibron
1844, Calechidna Tschudi, 1846, Echidna Reichenow 1874, Echidra Kingsley 1888,
Bitus Hewitt 1912, Hallowellius Reuss 1939, Hindius Reuss 1939, Macrocerastes
Reuss 1939
Podrod: Keniabitis Lenk, Herrmann, Joger, Wink 1999: 36-37
(další podrody rodu Bitis: Calechidna Tschudi 1846, Macrocerastes Reuss 1939 a
Bitis Merrem 1820)
Druh: Bitis (Keniabitis) worthingtoni Parker 1932
Bitis worthingtoni Parker 1932: 221-223
Typová lokalita: „shore of Lake Naivasha“,
Keňa
Synonyma:
Bitis worthingtoni PARKER 1932: 221
Bitis worthingtoni LOVERIDGE, 1957
Bitis worthingtoni GOLAY et al., 1993
Bitis worthingtoni - WELCH 1994
Bitis worthingtoni SPAWLS et BRANCH, 1995
Bitis (Keniabitis) worthingtoni - LENK et al. 1999
Bitis worthingtoni - MCDIARMID, CAMPBELL & TOURÉ 1999
Bitis worthingtoni SPAWLS et al., 2002
Bitis worthingtoni MALLOW et al., 2003
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Popis: Dorzália: 27-29 (výjimečně 31), Ventrália: 136, subkaudália: 19-33
(nerozdělená), průměrná velikost: 20-35 cm (max. 50-60cm), mláďata: 10-12 cm (14
cm), váha mláďat při narození: 2-3 g. Subkaudální šupiny nejsou rozdělené, kylnaté.
Další údaje v orig. popisu. Funkce „růžků“ nad očima není známa.
Zoogeografické rozšíření: viz. mapa, endemický druh pro Keňu (v Keni dále
rozšířeny z rodu Bitis – Bitis arietans arietans, B. a. somalica, B. nasicornis, B.
gabonica). Sympatricky žije s B. arietans. Nacházíme ji v nadmořské výšce obvykle
přes 1500 m n. m. (do 2500 m n.m. – Isemonger, 1983) podél Rift Valley. Lokality:
severozápadní Kedong valley, okolo jezera Naivasha a Elmenteita po Njoro,
Kipkabus, Eldoret, Kinangop, okolo Kijabe, na horách západně od jezera
Naivasha,pravděpodobně na východním Mau escarpment. Okolo Narok (?) a Mt.
Suswa. Na dno Rift Valley nevstupuje (naplatí pro okolí jezer). Pravděpodobně je
více rozšířená, ale chybí herpetologický výzkum těchto oblastí zejm. severně od
Naroku a západně od Mau escarpment.
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Biotop: Žije na úbočí a náhorní plošině Rift Valley, vyhledává zejména dobře krytá a
špatně přístupná často velmi kamenitá místa. Mnoho jedinců bylo nalezeno ve
spadaném listí pod stromy rodu Tarchonanthus (Leleshwa). Nenajdeme ji v hustém
vlhkém lese, spíše v křovinaté krajině (sušší) s dostatkém úkrytů, zejm. kamenů. Žije
i v kulturní krajině. Obývá spíše chladnější oblasti (vyšší nadm. výška). Není
nacházena na dně Rift Valley. Zmije žije skrytě a je velmi těžké ji v přírodě najít. Na
vhodných místech je však hojná. Je terestrická.
Přirozený biotop – NP Hell´s
Gate (foto: M. Jirků, 2004)
Ochrana: Zmije žije převážně v kulturní krajině, kde je ničen její přirozený biotop.
Uvažuje se o ochraně tohoto druhu vzhledem k narůstajícím ilegálním odchytům a
importům zejm. do USA a Německa (potažmo Evropy). Není zahrnuta v CITES.
Odhadovaný export z Keni je ročně kolem 80 exemplářů. Spolu se zmijemi rodu Bitis
(Calechidna) z JAR patří tato zmije mezi nejvzácnější zmije a hady Afriky. Během 6
měsíců (1999-2000) bylo vyvezeno jedním obchodníkem 37 exemp. těchto zmijí.
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Biotop v kulturní krajině –
okolí j. Naivasha (foto:
Tomáš Mazuch, 2003)
Úpatí Rift Valley, na hranách
začíná
výskyt
B.
(K.)
worthingtoni
(foto:
T.
Mazuch, 2003)
Biologie: Zmije mají v přírodě aktivitu noční. Mláďata se rodí v březnu až dubnu na
začátku období deštů. Počet mláďat ve vrhu 7-12 a váží a měří 12-3 g. a 2-14 cm.
V přírodě tyto zmije příjímají ještěry a zejména hlodavce (Spawls et al., 2002).
Dožívá se 6 let a 6 měsíců (údaj ze zajetí). Na místech výskytu zmije je hojný na
některých místech Chamaeleo (Trioceros) hoehnelii. Další sympatrická herpetofauna:
Mabuya varia, Dasypeltis scabra, Lamprophis fuliginosus, Naja nigricollis a
Crotaphopeltis hotamboeia a další. Potravní strategie je sit – and wait. Během
chladného období může
být její aktivita denní
(Spawls
et
Branch,
1995).
Dno Rift Valley, v pozadí
Mt.Longonot, nepravděpodobný výskyt B. (K.)
worthingtoni
(foto: T. Mazuch, 2003)
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Okolí jezera Elmenteita
Okolí Kijabe
Okolí Kijabe
Chov: Chov i odchov se v zajetí daří. Není nijak náročná. Podmínky jsou podobné
jako pro ostatní zmije např. Bitis arietans. Vhodnější je však snad možná nižší
teplota. Přes den 20 –25 °C s možností vyhřátí pod žárovkou na 35 °C. Zmije mají
v terarijních podmínkách snahu tučnět při nadbytku potravy. Vhodné je praktikovat při
snaze o rozmnožení období sucha (červenec – prosinec) a deštů (leden – červen).
Toxicita: Jsou sporé údaje. Nezdá se však být její uštknutí pro zdravého člověka
nebezpečné. Uštknut byl terarista. Kousnutí se však obešlo bez výrazných poruch
zdraví. V ruce byla pociťována bolest. Ruka byla mírně oteklá.
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Popis B. (K.) worthingtoni H. W. Parkerem:
H. W. Parker, 1932: Scientific results of the Cambridge Expedition to the East African
Lakes, 1930 – 1.-5. Reptiles and Amphibians. J. Linn. Soc. London, Zool. 38: 213229.
Okolí Kijabe, porosty Leleshwa s další
vegetací. Typická vegetace pro místa
rozšíření zmijí.
Pohled na úbočí Rift Valley (a dno R. V.),
biotop B. (K.) worthingtoni
Tarchonanthus cf. camphoratus (Compositae), tzv. Leleshwa nebo
Mileleshwa
stránka 221
BITIS WORTHINGTONI, sp. n.
Holotyp, samec, č. 1932.5.2.8. v Britském museu, z břehu jezera Naivasha, sběr E.
B. Worthington. Nozdry namířeny vně, v jediném nasale, které se dotýká rostrálu a
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
prvního horního labiále. (Přítomnost sutury na dorzálním okraji přední části nozdry
navrhuje domněnku, že tato situace vznikla fúzí rostro-nasální šupinou s nasále).
Rostrál malý, okolo 1,5 x širší
než „hluboký“ (=deep), hlava
pokladena malými, taškovitě
kladenými,
silně
kylnatými
šupinami,
12
interoculárií,
zploštělá, vzpřímená, hrotu
(„spine –like“) podobná šupina
Dospěléc B. (K.) worthingtoni
Novorozené mládě (foto: J. Fleck, Elaphe 8, 2003)
nad každým okem, měřící 2/3 horizontálního průměru oka, dvě série šupin mezi
okem a supralabiálii, 18-19 štítků kolem oka, dvě šupiny mezi supranásáliemi
v předu, 11-13 horních labiálií, 5 spodních labiálií v kontaktu s infralabiálii („chinshields“). Šupiny (dorzální, pozn. překl.) v 27 řadách ve středu těla, všechny silně
kylnaté, ventrálií 136, anální štítek nerozdělený, subkaudálií 28, nerozdělené, mimo
7. a 26., které jsou rozdělené a abnormální v „having two shields on the right
corresponding to one on the left.“
Šedo-hnědý dorzálně, se světle žlutým dorzolaterálním pruhem na každé straně na
7. až 9. řadě dorzálií, nahoře a dole hraničí tento pruh se skupinami černých
poloměsičitých skvrn, někdy se světlým centrem, z kterých jsou horní skupiny větší a
smí korespondovat nebo se střídat se spodními. Hlava je světlejší, dorzální tmavá
zóna zadní plochy hlavy pokračuje na týl, kde vytváří velmi pravidelný, černý, přísně
světle zakončený šíp hlavy (= „arrow – head“), malá černá skvrna pod očním
supraciliárním hrotem, horní i dolní labiálie černé, bíle skvrnité. Břicho bělavé, silně
kropenaté a tečkované černě, ocas uniformě žluty ze spodu.
stránka 222
Celková délka 275 mm, ocas 33 mm.
This very distinct new species is akin in several ways to B. atropos (Linn.) and to B.
caudalis (Smith), but differs from any known species of Bitis in having the nasal in
contact with the rostral, and single subcaudals. These diffrences would, at first sight,
appear to indicate that the species ought to be referred to some other genus,
possibly a new one, for they are just the characters normally used to differentiate the
various genera of the Viperinae.
Too much stress, however, should not be placed on these two points. The subcaudal
contidion, for example, is very variable in some other vipers, particularly in
Trimereserus monticola Gunther, where all my be divided to all entire, and even
within the genus Bitis osme variation is found, females of B. caudalis have the normal
subcaudals replaced by small keeled scales. The nasal contidion may have even less
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
singificance, for, as indicated above, there may be anomalous fusion of two or more
shields, and in all orthe ways the nostril, situated in an excavated nasal wiht a
crescentic supranasal above it, is similar to that of all the known species of Bitis.
But the best indication of generis relationship is furnished by the presence of a
supranasal sac, a character not hitherto recorded, but present in all the seven
species aot the genus examined as well as in the new form. This sac is a semi-lunar
pocket, lying immediately under the supranasal scute and almost coincident with it in
size and shape.
Superficially it appers as if the supranasal scute, instead of being in juxtaposition to
the nasal, as is usual in the majority of snakes, imbricates it. But, althougt this may
have been the origin of the cavity, the fact that it persists in Pseudocerastes, a
derivative of Bitis in which the supranasal is wanting, suggests that it may have a
deeper significance.
The cavity is lined by a
horny cuticle which is
continuous
with
the
external cuticular layer
and apperars to be shed
with it at sloughing, and
microtome sections of
the head of and embryo
Bitis arietans fail to show
any modification of the
epidermis which would
suggest that the pit has
any sensory function.
The dorsal side of the
cavity, that is to say, the
under surface of the
supranasal shield, is
lined by an epithelium
similar to that of the
lower surfaces of the
other head-scales, it is
regularly
beset
wiht
projecting hemispherical
cells which give it a
Fylogram Viperinae, pozice
druhů rodu Bitis téměr
identická
s fylogramem
v Lenk et al, 1999 (Lenk et
al., 2001)
minutely granular appearance in surface view. The lining of the ventral side of the
sac, the portion of the nasal scale which is not visible from outside, differs, however,
from the upper surfaces of the other head-scales in having only a very thin, not
corrugated epidermis and a very delicate cuticle. No specialised nerve-endings were
seen, but dissection of an adult Puff-adder´s head showed that the sac receives a
number of branches from the ophthalmic branch ot the fifth cranial nerve, the nerve
which supplies the region to the nostril.
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
The sac is best developed in B. nasicornis, where it extends under the nasal horn
and is only narrowly separated from its fellow of the opposite side, it is also present
and wll developed in B. gabonicus, B. atropos, B. arietans,
stránka 223
B. inornata, B. cornuta, B. caudalis, and Pseudocerastes persicus. An invagination in
the nasal region fo a viper at once suggests the possibility of relationship with the pit
of the Crotalinae and it is not impossible that the two are homologous. No very
definte evidence can be brougt forward in support on such a view except the general
situation between nostril and eye, a general similarity between the lining membranes
of the two (West, 1900, pp. 49-59, pl. iv.) and the fact that the Crotaline pit, though
not connected with the nostril, is also partly innervated by the ophtalmic brach of the
trigeminal nerve. A comparison of the early developmental stages of both may
produce evidence for or against this hypothesis.
(konec, částečný překlad a kompletní přepis popisu B. (K.) worthingtoni)
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
-Zmije je pojmenovaná po Dr. E. B. Worthingtonovi, který našel holotyp během
expedice k východoafrickýchm jezerům -.
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Nakuru District, Ngondi settlement (1998), Samice, Dorzália: 28, Ventrália: 138, Subkaudália: 24,
Preventrália: 2, Supralabiália: 11 (LS), 12 (PS), Sublabiália: 14, Cirkumokulária: 18 (LS), 16 (PS),
1 řada šupin mezi cirkuokulárii a supralabiálii, délka cca 30 cm. (foto: Tomáš Mazuch, 2004)
Popis rodu Keniabitis Lenk et al., 1999
Lenk,P.; Herrmann,H. W.; Joger,U. & Wink,M. 1999: Phylogeny and taxonomic
subdivision of Bitis (Reptilia: Viperidae) based on molecular evidence. Kaupia
(Darmstadt) (8): 31-38.
…Podrod Keniabitis new subgenus
Monotypický, zahrnující pouze typový druh: Bitis (Keniabitis) worthingtoni Parker,
1932.
Definice: Velikostně malá zmije (max. délka 600 mm), charakteristická jednotlivou –
jednoduchou rohu podobnou šupinou nad každým okem, přímý kontakt mezi nasale
a rostrale a nerozdělenými subkaudáliemi. Žádný přední hřeben („ridge“) na
septomaxille, „postorbital does not contact prootic (Groombridge, 1980)“. Velmi
specifický cytochrom b obsahující modifikované unikátní aminokyseliny v čtyrech
pozicích (Histidin na poz. 42, Isoleucin na poz. 63, Treonin na poz. 89, Valin na poz.
155). Rozšíření: Keňa.
Koment: Pokud je to pravda, že Keniabitis obsazuje bazální pozici ve fylogramu ve
vztahu k ostatním podrodům rodu Bitis, mohl by být povýšen na samostatný rod. …
BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI, TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ
****
TOMÁŠ MAZUCH
Reference:
Fleck,J. 2000
Bemerkungen zur Kenia-Hornpuffotter, Bitis worthingtoni, sowie Beobachtungen bei der Haltung und Vermehrung.
Elaphe 8 (3): 20-23
Herrmann,H. W.; Joger,U.; Lenk,P. & Wink,M. 1999
Morphological and molecular phylogenies of viperines: conflicting evidence?.
Kaupia (Darmstadt) (8): 21-30
Lenk,P.; Herrmann,H. W.; Joger,U. & Wink,M. 1999
Phylogeny and taxonomic subdivision of Bitis (Reptilia: Viperidae) based on molecular evidence. Kaupia (Darmstadt)
(8): 31-38
McDiarmid,R.W.; Campbell,J.A. & Touré,T.A. 1999
Snake species of the world. Vol. 1. Herpetologists' League, 511 pp.
Parker,H.W. 1932
Scientific results of the Cambridge expedition to the east African lakes, 1930-31. 5. Reptiles and amphibians. J. Linn.
Soc. London, Zool. 38: 213-229
Spawls S., Howell K., Drewes R. and J. Ashe, 2002
A field guide to the reptiles of east Africa. Academic Press, London, San Diego: 1-543
Copyright © 2006 Tomáš Mazuch.