docMODUL 2 - Veřejná správa
download 
Stížnost Transkript
MODUL 2 - Veřejná správa
MODUL 2 - Veřejná správa Úvod Vstoupili jsme do části vstupního vzdělávání následného nazvané Veřejná správa. Jejím cílem je zprostředkovat základní znalosti a vědomosti v této problematice orientované na společné potřeby státní správy. Zpracování tématiky veřejné správy bylo vedeno snahou poskytnout skutečně pouze základní orientaci v problematice, která by Vám měla pomoci zejména v první fázi existence Vašeho zaměstnaneckého vztahu, a současně snahou o srozumitelnost pro všechny účastníky tohoto kurzu. V tomto smyslu je nutné vnímat obsah tématiky pouze jako minimum, tj. základní znalostní stupeň, na který každý z Vás bude navazovat při získávání profesionality v rámci každodenního výkonu svěřených činností spojeného s průběžným vzděláváním. Přestože problematika veřejné správy v České republice je velmi obsáhlá - tvoří samostatný studijní obor vysokoškolského studia - doufáme, že i toto minimum o tématu Vám přinese užitečné informace pro praxi státního úředníka. Systém veřejné správy Úvod Každá organizovaná činnost nutně vyžaduje, aby byla přiřazena nějakému subjektu, který se tak stane jejím nositelem a současně subjektem odpovědným za její výkon. Toto obecné organizační pravidlo platí i pro oblast veřejné správy, která ve svých konkrétních projevech musí být přičitatelná jednoznačně určitému subjektu. V podstatě nejde o nic jiného, než o propojení dvou aspektů veřejné správy, totiž materiálního (úkoly) a formálního (organizační struktura).Subjekty veřejné správy v tomto smyslu jsou stát a ty právnické nebo fyzické osoby, o nichž tak stanoví ústava nebo zákon. To znamená, že stát vždy a další osoby, stanoví-li tak ústava nebo zákon, jsou subjekty, kterým právo přičítá výkon veřejné správy s právy a povinnostmi s tím souvisejícími.(Zdroj: Dušan Hendrych a kolektiv, Správní právo. Obecná část. 5., rozšířené vydání, C. H. Beck, 2003). 1 Cílem této části je získání základních znalostí o tom, co je veřejná správa, jak se člení a jaké je její základní vymezení v právním řádu České republiky. Pojetí veřejné správy a její členění Veřejná správa Co je veřejná správa. Různé významy pojmu veřejná správa jsou v zásadě známé. V materiálním pojetí se veřejnou správou rozumí určitý druh činností (správa věcí veřejných a ve veřejném zájmu), ale jen velmi těžko se definuje, které činnosti zahrnuje, protože okruh těchto činností se neustále mění v závislosti na úkolech a úkonech, které jsou vykonávány. Veřejná správa ve formálním pojetí je v podstatě činnost orgánů (institucí), které nejčastěji označujeme jako správní úřady, které mají svoji působnost (okruh vymezených úkolů) a pravomoc (svěřené právní prostředky). Toto pojetí je pro zaměstnance ve správních úřadech zásadní, protože způsob, jakým je veřejná správa organizována (institucionalizována), úzce souvisí s činnostmi, které denně vykonávají. • Pro organizaci veřejné správy jsou důležité základní principy, kterými jsou centralizace a decentralizace, koncentrace a dekoncentrace, nadřízenost a podřízenost. Z těchto základních principů vychází uspořádání veřejné správy jako soustavy organizací (institucí). • Základní organizační členění veřejné správy je členění na státní správu a samosprávu. Toto všeobecně známé členění však nelze ponechat bez vysvětlení některých teoretických poznatků a vysvětlení pojmů, se kterými pracuje správní věda. • Veřejnosprávní subjekty. Každá činnost, která je v rámci veřejné správy vykonávaná, musí být přiřazena nějakému subjektu, který je jejím nositelem a za jejíž výkon odpovídá. V našem právu je základním subjektem veřejné správy stát a dále subjekty, které ji vykonávají na základě zákonné delegace, tj. obce, vyšší územní samosprávné celky a ostatní subjekty veřejného a soukromého práva. 2 Vykonavatelé V praxi rozlišujeme vedle subjektů veřejné správy také její vykonavatele, tj. ty, kteří jménem subjektu jednají. V našich podmínkách přichází v úvahu: • • • • • vláda, ministerstva, jiné správní úřady, veřejné ozbrojené sbory nebo veřejné sbory, jiné subjekty, na které byl výkon státní správy přenesen, nebo jim byl propůjčen. Subjektem veřejné správy je stát, vykonavatelem takto vymezené veřejné správy jako státní správy je např. ministerstvo nebo krajský úřad. Vykonavatelem je vždy nějaký úřad /orgán. • Pokud je vykonavatelem státní správy jiný subjekt než stát, který ji vykonává prostřednictvím svých úřadů / orgánů, činí tak na základě přenesené působnosti. Stát v tomto případě vykonává veřejnou správu nepřímo, zejména prostřednictvím delegace na obce a kraje. • V ČR je veřejná správa vykonávána na základě tzv. spojeného modelu veřejné správy, tzn. že orgány samosprávy (obce, kraje) vykonávají na základě zvláštních zákonů vedle samosprávy také státní správu v přenesené působnosti. Tento způsob výkonu veřejné správy je zejména důsledkem reformy veřejné správy. Reforma veřejné správy byla provedena na základě těchto kritérií: 1. vytvoření spojeného modelu; 2. přenesení kompetencí ze státní správy na samosprávu v maximálně dosažitelné míře, tedy provedení decentralizace; 3. přenesení kompetencí ve výkonu státní správy z ústřední úrovně na nižší stupeň státní správy v maximálně dosažitelné míře, tedy provedení dekoncentrace. 3 Cílem reformy veřejné správy bylo na jedné straně v maximální míře zkvalitnit a modernizovat výkon veřejné správy a na straně druhé přiblížit veřejnou správu občanům. Veřejná správa jako služba veřejnosti. Je nutné ještě zmínit trend, který se stále více prosazuje v pojetí veřejné správy. Veřejná správa je chápána jako služba veřejnosti a není již jen nařizovací či regulativní činností. To se projevilo např. v zákoně č. 218/2002 Sb., služební zákon, který v § 1 stanoví, že státní zaměstnanci vykonávají ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti. Totéž vyjadřuje i nový správní řád ve svých úvodních ustanoveních. Stejně tak by měla být chápána i role samosprávy, i když to její zákony explicitně nestanoví, protože i ta je postavena na stejných principech, tj. zejména kvalitně a efektivně sloužit veřejnosti. Vymezení veřejné správy v právním řádu Právní základy organizace veřejné správy tvoří zejména: 1. Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), 2. ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (zákon č. 347/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů), 3. ostatní zákony, zejména: • • • • kompetenční zákon (zákon č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o krajích (zákon č. 129/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o hlavním městě Praze (zákon č. 131/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Výkon veřejné správy v České republice 4 • Podle Ústavy ČR je veškerá státní moc, jejímž zdrojem je lid, vykonávaná prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Jde tedy o "tripartitu" moci. Moc výkonná je rozdělena mezi prezidenta republiky a vládu, přičemž zejména na bedrech vlády stojí správa státu. Vláda je odpovědná za svou činnost Poslanecké sněmovně. • Ústava stanoví, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Výkonnou moc uskutečňuje prostřednictvím ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy. Proto stojí v čele ministerstev ministři, kteří své politické cíle přenášejí do spravování státu a více či méně tak plní to, co se zavázali splnit před volbami a poté ve svých programových prohlášeních. Výkon státní správy v jednotlivých oborech státní správy řídí ministerstva a jiné ústřední správní úřady, které tak plní vůli vlády a reprezentují stát. • Ústava také zaručuje samosprávu územních samosprávných celků; tyto celky prostřednictvím svých orgánů vykonávají samosprávu. Vymezení celků územní samosprávy je postaveno na tom, že občané žijící na určitém území mají právo na samosprávu. Zásahy státu do činnosti těchto celků jsou možné jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem, který stanoví zákon. Orgánům samosprávy (zastupitelstvům) je důsledně připomenuto, že své pravomoci mají stanoveny zákonem v článku 104 Ústavy. • Stranou našeho zájmu stojí samospráva zájmová, která není v Ústavě zakotvena, nemůžeme ji však pominout v rámci organizace veřejné správy. Jedná se o samosprávné veřejnoprávní korporace profesního a zájmového charakteru, zpravidla s postavením komor a společenstev. Členství je v komorách zpravidla povinné, zatímco u společenstev existuje na principu dobrovolnosti. Příkladem tohoto druhu samosprávy je advokátní komora, lékařská komora, komora auditorů, hospodářská komora, v oblasti společenstev jsou příkladem živnostenská společenstva • Nelze systematicky a jednoznačně vymezit členění státní a samosprávné části veřejné správy, obojí se více či méně překrývá. Právní věda používá pro členění různých kritérií: subjektu, působnosti, pravomoci či postavení. My se v tomto kurzu pokusíme popsat co nejsrozumitelněji a nejjednodušeji to, jak funguje dnešní praxe. Nebudeme se dále zatěžovat teorií, ale přiblížíme vám českou veřejnou správu z pohledu zaměstnance, který by měl znát hlavní principy fungování veřejné správy, právní základy, na kterých veřejná správa stojí, hierarchii úřadů a jejich členění, tedy vlastní systém veřejné správy v České republice. 5 Grafický model institucionálního pojetí veřejné správy v České republice: Státní správa Úvod Pro státní správu je podle Ústavy charakteristické, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (na rozdíl od občana, který podle Ústavy může činit, co není zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá).Státní správa je vykonávaná ústředními orgány, který je pro výkon svěřených 6 působností vždy jen jeden a je koncentrován, kdežto pokud je výkon státní správy prováděn územním orgánem státu, pak je takových orgánů více a hovoříme o dekoncentraci státní správy, a tedy i o jejím přiblížení občanům. Cílem této části je získání základních znalostí o tom, co je státní správa, jaké je její institucionální členění, jak je realizovaná výkonná moc vládou České republiky, jak probíhá legislativní proces na úrovni vlády, Parlamentu České republiky a prezidenta republiky. Dalším cílem je seznámení s některými aktuálními tématy, které se týkají státní správy. Pojetí státní správy Státní správa je veřejnou správou, která je uskutečňovaná státem. Je jednou z forem činností státu a jejím posláním je realizace výkonné moci státem. Je vykonávaná přímo nebo nepřímo. Přímo je vykonávaná prostřednictvím orgánů státní správy, zejména správními úřady, a nepřímo kraji a obcemi jako subjekty samosprávy, které takto vykonávají přenesenou působnost státu. Z hlediska institucionálního státní správu tvoří: 1. 2. 3. 4. ústřední správní úřady, podřízené správní úřady, ostatní úřady a instituce, složky obrany a bezpečnosti. Realizace výkonné moci vládou České republiky Vláda ČR • Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (viz čl. 67 a 68 Ústavy). 7 • Jmenování předsedy vlády a ostatních členů vlády. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky. Na návrh předsedy vlády jmenuje rovněž ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů (viz čl. 68 Ústavy). • Rozhodování vlády. Vláda rozhoduje ve sboru formou usnesení. K přijetí usnesení je třeba souhlas nadpoloviční většiny všech jejich členů (viz čl. 76 Ústavy). • Organizování činnosti vlády. Předseda vlády organizuje její činnost, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády (viz čl. 77 Ústavy). Základní principy činnosti vlády podle Jednacího řádu vlády: 1. Vláda rozhoduje na základě zákonů a v jejich mezích o zásadních otázkách celostátního významu. 2. Přijímá rozhodnutí zpravidla na základě písemného materiálu předloženého příslušným členem vlády, výjimečně na základě ústní informace člena vlády, jde-li o věc, která nesnese odkladu. 3. Rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády, které zavazují všechny členy vlády, ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, příp. další subjekty, pokud tak stanoví zákon. 4. Každý materiál pro jednání schůze vlády (až na výjimky stanovené Jednacím řádem vlády), který může mít legislativní nebo nelegislativní povahu, musí být před jeho předložením vládě předložen ke stanovisku všem členům vlády, příp. dalším připomínkovým místům, nerozhodne-li předseda vlády jinak. Jejich připomínky musí být vypořádány. Způsob a výsledky vypořádání musí být zapracovány do materiálu. Jestliže po vypořádání připomínek zůstává rozpor u připomínek označených jako zásadní, rozhodne o stanovisku k nim vláda. 5. Má-li materiál pro jednání vlády legislativní povahu (návrh věcného záměru zákona, návrh zákona, návrh nařízení vlády, návrh stanoviska vlády k návrhu zákona, jehož předkladatelem není vláda) předkládá se podle Legislativních pravidel vlády. 6. Jsou-li vládě předkládány materiály informativního charakteru, není k nim přijímáno usnesení vlády. 7. Při zpracování materiálu, při jeho zaslání k připomínkám, při sdělení připomínek a při jeho předložení vládě se současně - mimo listinné podoby - povinně používá elektronická knihovna Úřadu vlády (eKLEP). 8 8. Materiál na jednání vlády zařazuje do programu schůze vlády předseda vlády na základě žádosti předkladatele/ů. 9. Pro přípravu, projednávání a schvalování mandátů pro účast členů vlády na zasedání Rady EU a Evropské rady je stanoven zvláštní postup. 10. O návrzích závěrů z jednání vlády dává předsedající hlasovat. K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády. 11. Jednání schůze vlády jsou neveřejná. 12. Předsedovi Legislativní rady vlády přísluší koordinovat činnost vlády v oblasti přípravy a tvorby návrhů právních předpisů. Podpora činnosti vlády • Úřad vlády České republiky - plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády a jejich orgánů (viz § 28 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů [tzv. kompetenční zákon]). V jeho čele stojí vedoucího Úřadu vlády České republiky, kterého jmenuje a odvolává vláda. • Poradní orgány vlády - vláda si může zřídit k podpoře své činnosti své poradní orgány složené z členů vlády a dalších odborníků (např. Rada vlády pro národnostní menšiny, Rada vlády pro lidská práva, Legislativní rada vlády a další). Činnost poradních orgánů vlády se řídí statutem, který schvaluje vláda. • Elektronická podpora činnosti vlády - pro zjednodušení práce s vládními dokumenty byl realizován projekt ODok (Oběh dokumentů mezi ústředními orgány státní správy, Parlamentem a Kanceláří prezidenta republiky), v rámci kterého byly vytvořeny dvě elektronické knihovny Úřadu vlády ČR: 1. e-Vláda Elektronická knihovna vládních materiálů určených pro jednání vlády. Její součástí je souhrn úkolů jednotlivých rezortů na základě plánu činnosti vlády s termíny plnění a informacemi o stavu jejich plnění. Tato knihovna slouží pouze pro čtení informací v nich obsažených. 2. eKLEP Dynamická informační knihovna, která obsahuje veškeré vládní dokumenty od jejich přípravy pro meziresortní připomínkové řízení přes připomínky, vypořádání připomínek, podobu určenou pro jednání vlády až po konečnou podobu schválenou vládou. Tato knihovna je pracovní, tzn. že se do ní vládní dokumenty nejen vkládají, ale podle potřeby se mohou také upravovat a měnit. 9 Uvedené elektronické knihovny Úřadu vlády ČR nejsou veřejně přístupné. Přístup do nich je umožněn pouze osobám, kterým bylo Úřadem vlády ČR přiděleno přístupové heslo. • Informace a dokumenty související s činností vlády, které jsou veřejně přístupné, jsou uvedeny na webových stránkách vlády (www.vlada.cz). Jedná se například o programy jednání vlády, usnesení vlády, záznamy z jednání vlády, tiskové informace, informace o poradních a pracovních orgánech vlády či Jednací řád vlády a Legislativní pravidla vlády. Institucionální členění státní správy a právní rámec pro zřizování a působnost správních úřadů Grafický model institucionálního členění státní správy v České republice: 10 Ústředními správními úřady jsou ministerstva a další ústřední správní úřady. V čele ministerstva stojí ministr, který je členem vlády. V čele dalších ústředních správních úřadů stojí vedoucí tohoto úřadu, který není členem vlády. Ústřední správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky). Tímto zákonem je jednak zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a jednak další zákony upravující zřízení a působnost těchto úřadů (např. zákon o zeměměřických a katastrálních orgánech). Výčet ústředních správní úřadů, v jejichž čele stojí člen vlády (ministerstva): • • • • • • • • • • • • • • Ministerstvo financí, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo obrany, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo životního prostředí. Výčet dalších ústředních správních úřadů: • • • • • • Český statistický úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Správa státních hmotných rezerv, 11 • • • • • Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky, Český telekomunikační úřad. • Podřízenými správními úřady jsou správní úřady, které jsou podřízeny ústředním správním úřadům v rámci jejich působnosti a jsou součástí jedné kapitoly státního rozpočtu. Tyto úřady lze (stejně jako je tomu v případě ústředních správních úřadů) zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem (např. zákon o Celní správě České republiky, zákon o územních finančních orgánech, zákon o inspekci práce a další). • Ostatní úřady a instituce. Kromě ústředních a podřízených správních úřadů působí v rámci státní správy další úřady a instituce, které nejsou správními úřady (např. Kancelář prezidenta republiky, Grantová agentura, Akademie věd České republiky, státní fondy apod.). Tyto úřady a instituce mají specifické postavení, správními úřady sice nejsou, ale svým způsobem je můžeme za vykonavatele státní správy považovat. • Složky obrany a bezpečnosti jsou speciální ozbrojené a neozbrojené složky státní moci s vazbou na představitele moci výkonné, které zajišťují vnější a vnitřní bezpečnost státu a plní další zákonem stanovené úkoly, především ve věcech správního dozoru. Tvoří je: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Armáda České republiky, Policie České republiky, Vězeňská služba České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace. Legislativní proces 12 Zákonodárná iniciativa náleží podle čl. 41 Ústavy poslancům (poslanec nebo skupina poslanců), Senátu, vládě nebo zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Vedle Ústavy je legislativní proces upraven také v zákonech o Jednacím řádu Poslanecké sněmovny a o Jednacím řádu Senátu a v Legislativních pravidlech vlády. Legislativní proces na úrovni vlády Ze statistik posledních let je naprosto jednoznačné, že nejproduktivnějším navrhovatelem právních předpisů je vláda. Při tvorbě právních předpisů se vláda řídí Legislativními pravidly vlády, které mají povahu usnesení vlády. Vládní návrhy právních předpisů vycházejí z vládou schváleného Plánu legislativních prací vlády na příslušné období. Základní principy tvorby legislativních materiálů podle Legislativních pravidel vlády: • Legislativní proces začíná přípravou materiálu na příslušném resortu (ministerstvu). Přípravě musí předcházet analýza právního a skutkového stavu a zhodnocení nezbytnosti změny tohoto stavu. Návrhy právních předpisů musí být v souladu s právními předpisy vyšší právní síly, s nálezy Ústavního soudu, s mezinárodními smlouvami, s právem Evropských společenství a Evropské unie. • Po zpracování návrhu předpisu jej předkladatel (zpracovatel) postoupí k připomínkám příslušným připomínkovým místům; těmi jsou zpravidla všechna ministerstva a ti, jejichž kompetencí se předpis dotýká. Předkladatel má povinnost vypořádat připomínky označené jako zásadní (podstatné); nelze-li se s některým připomínkovým místem dohodnout, řeší rozpor vláda přímo při projednávání návrhu předpisu ve vládě. • Po úpravě předpisu podle výsledků připomínkového řízení jej zasílá předkladatel k projednání vládě a současně k němu zaujímá stanovisko Legislativní rada vlády, která je poradním orgánem vlády pro oblast její legislativní činnosti. Na vládu se takto resortně předjednaný právní předpis dostává v podstatě jako text návrhu právního předpisu, který již dozná pouze minimálních změn. • Návrh zákona schválený vládou je vládním návrhem zákona, který zasílá předseda vlády předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Odesláním vládního návrhu zákona Poslanecké sněmovně legislativní proces na vládní úrovni končí. V případě vládou schváleného návrhu nařízení vlády končí legislativní proces definitivně, a to jeho vydáním ve Sbírce zákonů. 13 Legislativní proces na úrovni Parlamentu České republiky a prezidenta republiky • Poslanecká sněmovna se ve své zákonodárné činnosti řídí zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a Ústavou. Návrhy předložených zákonů projednává ve třech čteních. V prvním čtení rozhoduje o tom, zda se bude návrhem zákona dále zabývat; v kladném případě jej může přikázat k projednání příslušným výborům. Ve druhém čtení lze uplatnit k návrhu zákona pozměňovací návrhy. Ve třetím čtení se hlasuje o pozměňovacích návrzích ze druhého čtení a o návrhu zákona jako celku. V případě schválení návrhu zákona jej postoupí k projednání Senátu. • Senát se při své zákonodárné činnosti řídí zákonem o jednacím řádu Senátu a Ústavou, z nichž vyplývá, že návrh zákona ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou může schválit nebo zamítnout a vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, nebo se jím nezabývat, čímž deklaruje jeho přijetí. Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm znovu Poslanecká sněmovna, která jej může přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů. Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Sněmovna znovu ve znění schváleném Senátem; jejím usnesením je návrh zákona přijat. Nemá-li senátní návrh zákona potřebnou většinu pro přijetí v Poslanecké sněmovně, hlasuje se o něm v původním znění schváleném Poslaneckou sněmovnou. Souhlasí-li s ním nadpoloviční většina všech svých členů (poslanců), je tento zákon přijat. Návrh zákona schválený Senátem nebo opětovně schválený Poslaneckou sněmovnou se postupuje prezidentovi republiky. • Prezident republiky má podle Ústavy právo přijatý zákon buď podepsat, nebo jej vrátit (s výjimkou zákona ústavního) Poslanecké sněmovně s odůvodněním tohoto postupu. • Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. • Legislativní proces je v případě schváleného návrhu zákona ukončen jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Tím se zákon stává platným; jeho účinnost nastává buď: a) 15. dnem po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, nebo b) jiným dnem, který je v zákoně výslovně uvedený. Tímto dnem může být nejdříve den jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Aktuální témata týkající se státní správy Mezi aktuální otázky týkající se státní správy a jejich zaměstnanců, patří problematika: 14 • • • e-Governmentu, který je součástí Státní informační a komunikační politiky schválené vládou, služebního zákona, kterým má být ve státní správě zavedena tzv. občanská státní služba, reformy regulace. e-Government e-Government znamená transformaci vnitřních a vnějších vztahů veřejné správy pomocí informačních a komunikačních technologií. Jde o podporu činnosti správních úřadů při plnění úkolů státní správy a samosprávy vytvořením pravidel komunikačního prostředí, která vytvoří žádanou výměnu informací a budou nutnou podmínkou pro spolupráci jednotlivých informačních systémů ve veřejné správě. K dosažení tohoto cíle je klíčová elektronizace agend ve veřejné správě, která umožní veřejnosti volbu lokality a volbu způsobu komunikace s veřejnou správou. Hlavním cílem je: • • výšení výkonnosti státní správy, které by mělo přispět především ke zjednodušení činností veřejnosti při styku s veřejnou správou, vymezení procesně-správního charakteru činností správních úřadů a jeho odrazu ve funkcích informačních systémů, v zohlednění vzájemných právních vztahů a zabezpečení předávání dat. Portál veřejné správy Portál veřejné správy je zákonem stanovená elektronická brána do úředního světa. Má dvě základní části: 15 1. Informační, která nabízí přístup k informacím o • • • • • adresáři, tj. o jednotlivých orgánech veřejné správy a správních územních měst a obcí, zákonech, umožňující zaručené informace o platném znění předpisů České republiky a Evropské unie, životních situacích, umožňující orientaci při jednání s orgány veřejné správy (např. kde a co vyřídit, povinnost úhrady správních poplatků, seznamy potřebných dokladů apod.), mapových službách, poskytujících územně vázané informace s tématickým zaměřením (např. z oblasti životného prostředí, geologie, dopravy, zemědělství apod.), veřejných zakázkách a dalších užitečných informacích. 2. transakční, tj. elektronická podání, která umožňuje vyřízení co nejširšího okruhu agend elektronickou cestou. Czech Point Mezi hlavní priority vlády v oblasti eGovernmentu patří maximální zjednodušení komunikace občanů s úřady tak, aby na jednom univerzálním kontaktním místě mohl občan vyřídit veškeré záležitosti ve vztahu k veřejné správě. K tomu by měla sloužit síť tzv. Czech Pointů (Český podací Ověřovací Informační Národní Terminál). Tedy místo, kde občan získá veškeré údaje vedené v centrálních neveřejných registrech a evidencích, např. výpis z katastru nemovitostí, výpis z Rejstříku trestů, výpis z obchodního rejstříku, výpis ze živnostenského rejstříku apod.(Zdroj: www.mvcr.cz) Služební zákon 16 V roce 2002 byl schválen zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Tento zákon však nikdy nenabyl ve svém celku účinnosti. Vláda prosadila odložení jeho účinnosti do 1. ledna 2012. Důvodem bylo to, že problematika právní úpravy zaměstnaneckých vztahů ve veřejné správě se zkomplikovala z důvodů věcných, politických i ústavněprávních. Bylo by proto neefektivní a ekonomicky těžko zdůvodnitelné, pokud by v období před předpokládaným přijetím nové právní úpravy právního postavení zaměstnanců ve veřejné správě, kterou bude služební zákon zrušen, došlo k postupné implementaci služebního zákona, včetně vytvoření struktur Generálního ředitelství státní služby a jeho personálního obsazení, k další výstavbě Informačního systému o službě a platech a k převodu dosavadních zaměstnanců ve správních úřadech vykonávajících správní činnosti do režimu státní služby. V březnu 2009 projednala vláda Návrh věcného záměru zákona o úřednících veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě, jehož cílem je • • • sjednotit podmínky výkonu práce jednotlivých skupin úředníků ve veřejné správě, a to jak v oblasti pracovně právní, tak i v oblasti vzdělávání, určit hranice mezi politicky obsazovanými a úřednickými místy ve státní správě a v samosprávě, a tak zajistit profesionalizaci, stabilizaci a odpolitizování veřejné správy. garantovat odborné a kvalifikované plnění úkolů veřejné správy. Navrhuje se sjednotit právní úpravu podmínek výkonu práce jednotlivých skupin úředníků veřejné správy v oblasti pracovněprávních vztahů a v oblasti vzdělávání s tím, že tento společný zákon by měl být právním předpisem speciálním ve vztahu k obecné úpravě pracovního práva. Dále se navrhuje zavést funkci ředitele úřadu ministerstva a zavést formu 3-kolového výběrového řízení jako formu povinnou při obsazování každého volného místa úředníka ve veřejné správě, přičemž zákon by stanovil postupné kroky tohoto řízení. V oblasti odměňování se navrhuje odchylně od zákoníku práce zavést povinnost pracovního hodnocení úředníka a posuzování přiznané výše osobního příplatku, zavést kategorii tzv. cílových odměn a nově stanovit kritéria pro osobní příplatek a příplatek za vedení. 17 Zda se podaří tento návrh v dohledné prosadit do praxe není dosud jisté. Reforma regulace Reforma regulace je souhrn změn, které zajišťují zlepšení právního prostředí v České republice. Jejím smyslem je zefektivnit způsob, jakým stát prostřednictvím právních předpisů reguluje právní prostředí, aby občané a podnikatelé nebyli zatěžováni více, než je nezbytně nutné. Strategické cíle reformy regulace jsou: • • • • odstranění nadměrné byrokratické zátěže plynoucí z existující regulace, zamezení nárůstu byrokratické zátěže novu regulací s pomocí hodnocení dopadů regulace (RIA), zefektivnění rozhodovacích procesů ve veřejné správě a posílení jejich transparentnosti, zvýšení kvality výkonu veřejné správy s důrazem na občana jako klienta. Územní samospráva Úvod Česká republika se podle Ústavy člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů žijících v daném správním obvodu, které mají právo na vlastní samosprávu (jsou spravovány zastupitelstvem). Stát může do jejich činnosti zasahovat pouze vyžaduje-li to ochrana zákona, a to pouze způsobem staveným zákonem. Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. 18 Cílem této části je získání základních znalostí o územní samosprávě, o jejím členění, o jejich orgánech a o druzích předpisů vydávaných v působnosti územních samosprávných celků. Pojem územní samosprávy, obecní a krajské zřízení a jeho právní rámec Samospráva • Samospráva je veřejnou správou vykonávanou jinými veřejnoprávními subjekty než státem. Jde o subjekty korporativního charakteru označované jako veřejnoprávní korporace. Samospráva představuje ve veřejné správě výkonné působení a ovlivňování společenského života prostředky nestátního charakteru. Jejím posláním je realizace vlastní samosprávné moci, která obsahuje jak prvotní pravomoc v rozhodování o samosprávných otázkách, v nichž stát ponechává plný prostor samosprávným orgánům z hlediska jejich tvorby, tak i výkonnou samosprávnou pravomoc, která slouží k samosprávnému výkonu obsahu vlastních aktů a k samosprávnému výkonu obsahu zákonů státu v daných podmínkách působení samosprávných subjektů. • V samosprávných vztazích platí, že samosprávné orgány v nich vystupují nikoliv jménem státu a z jeho vůle, ale jménem daného samosprávného společenství, z jeho vůle a v jeho zájmu. Přitom objektem samosprávného působení nemůže být nikdo, kdo by územně, osobně a věcně stál mimo okruh působnosti příslušné samosprávné korporace. Proto je okruh adresátů takového působení dán hranicemi její věcné a územní působnosti. Samosprávu lze rozdělit na: a. samosprávu územní, která je vykonávaná územními samosprávnými celky, b. samosprávu zájmovou, která je speciálně úzce zaměřená podle věcné problematiky, bez vazby na územní členění státu. Zájmová samospráva není předmětem tohoto kurzu. 19 Působnost krajů a obcí • Samostatná působnost krajů a obcí Samostatná působnost krajů a obcí tvoří záležitosti s povahou samosprávy, které krajům a obcím přísluší z titulu jejich postavení jako vyšších územních samosprávných celků nebo územních veřejných samosprávných korporací, kterou vykonávají svým jménem, ve svém zájmu a v zájmu svých občanů, přičemž se řídí zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými na základě zákonů a k jejich provedení. • Přenesená působnost krajů a obcí Přenesená působnost krajů a obcí představuje rozsah a obsah úkolů s povahou státní správy, který krajům a obcím přísluší v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Kraje a obce přenesenou působnost vykonávají v zastoupení státu a řídí se přitom vedle zákonů a ostatních obecně závazných právních předpisů i usneseními vlády, směrnicemi ústředních orgánů státní správy a opatřeními příslušných orgánů veřejné správy přijatými při kontrole výkonu přenesené působnosti. Z hlediska výkonu státní správy (rozsahu výkonu přenesené působnosti) stanovuje zákon o obecním zřízení (§ 61) tyto kategorie obcí: 1. obce, jejichž orgány vykonávají státní správu (přenesenou působnost) pouze v základním rozsahu a jen ve správním obvodu, který se kryje s územním vlastní obce, 2. obce, jejichž obecnímu úřadu byla svěřena působnost pověřeného obecního úřadu, který vykonává státní správu v širším rozsahu než orgány obcí první kategorie a ve větším správním obvodu než je území jedné obce, 3. obce s rozšířenou působností, jejichž obecní úřad vykonává oproti prvním dvěma kategoriím obcí ještě další přenesené působnosti a ve větším správním obvodu než pověřený obecní úřad. Samostatná působnost • Samostatná působnost kraje Samostatná působnost kraje spočívá v péči o komplexní územní rozvoj, zejména o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů, hlavně ochrany a rozvoje zdravých životních podmínek, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Do samostatné působnosti kraje patří mj. také jejich zákonodárná pravomoc. • Samostatná působnost obce Samostatná působnost obce spočívá ve správě svých záležitostí, zejména v oblasti územního rozvoje obce, hospodaření obce a uspokojování potřeb občanů v oblasti bydlení, školství, zdravotnictví, dopravy a spojů, kultury a ochrany veřejného pořádku. 20 Orgány obcí a krajů jejich ustanovování, působnost a pravomoci Orgány krajů jsou: • • • • • zastupitelstvo kraje, rada kraje, hejtman, krajský úřad, zvláštní orgány kraje. Orgány hlavního města Prahy jsou: • • • • • • zastupitelstvo hlavního města Prahy, rada hlavního města Prahy, primátor hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy, městská policie hlavního města Prahy, zvláštní orgány hlavního města Prahy. Orgány obcí jsou: • • • • • • zastupitelstvo obce, rada obce, starosta, obecní úřad, obecní policie, zvláštní orgány obce (např. povodňová komise, přestupková komise, komise sociálně právní ochrany dětí a další). Poznámka: Pojem "obec" je použitý jako souhrnný název pro tzv. malou obec (vesnici), městys, město, městskou část i statutární město (viz zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů). • Zastupitelstvo kraje (obce) je voleným nejvyšším samosprávným orgánem a zastupitelským sborem kraje (obce). Rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti kraje (obce); ve věcech přenesené působnosti rozhoduje jen stanoví-li tak zákon. Zasedání zastupitelstva kraje (obce) jsou veřejná. Schází se podle potřeby, nejméně však jedenkrát za tři měsíce (zbytek věty vypuštěn). Zasedání zastupitelstva kraje (obce) svolává a zpravidla řídí hejtman (starosta). Počet členů zastupitelstva kraje je podle počtu obyvatel kraje 45, 55 nebo 65. Počet členů zastupitelstva obce je podle počtu obyvatel obce 5 až 55. Výkon funkce člena zastupitelstva je výkonem veřejné funkce. • Rada kraje (obce) je výkonným orgánem kraje nebo obce pro oblast tzv. samostatné působnosti kraje nebo obce. Ze své činnosti odpovídá zastupitelstvu. Volí ji zastupitelstvo z řad svých členů. Radu kraje tvoří hejtman, zástupci hejtmana a další 21 členové tak, aby jejich počet byl 9 nebo 11 podle počtu obyvatel kraje. Radu obce tvoří starosta, místostarostové a další členové tak, aby jejich počet byl 5 až 11. Rada obce se nevolí v případě, že zastupitelstvo obce má méně než 15 členů; v takových případech plní funkci rady starosta s tím, že některé důležité pravomoci rady vykonává přímo zastupitelstvo. • Hejtman (primátor, starosta) je představitel kraje (statutárního města, města, městské části/obvodu, městyse, obce) volený zastupitelstvem z řad jeho členů. Zastupuje kraj (statutární město, město, městská část/obvod, městys, obec) navenek. Za výkon své funkce je odpovědný zastupitelstvu. • Krajský úřad je orgán kraje povolaný k plnění úkolů kraje v oblasti jeho samostatné i přenesené působnosti. Tvoří jej ředitel a zaměstnanci kraje zařazení do krajského úřadu. • Obecní úřad je sídlem obecních orgánů a organizační jednotkou výkonu územní veřejné správy v obci. Jeho posláním je plnit úkoly obce v oblasti její samostatné i přenesené působnosti a současně vykonává organizační a administrativní zabezpečení činnosti orgánů obce. Tvoří jej starosta, místostarostové, tajemník (je-li ustanovován) a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu. V čele obecního úřadu je starosta. Obecní policie je orgánem obce, který zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce. Zřizuje a zrušuje ji zastupitelstvo obce. Její činnost řídí starosta nebo jiný zastupitelstvem obce určený člen zastupitelstva. Při plnění svých úkolů spolupracuje s Policií České republiky. • Zvláštní orgány kraje (obce) jsou zřizovány hejtmanem (primátorem, starostou) v případech stanovených zvláštními zákony (např. zákon o vodách, zákon o přestupcích) pro výkon přenesené působnosti na příslušném úseku státní správy svěřeném kraji (obci). Jejich předsedu a ostatní členy jmenuje a odvolává hejtman (primátor, starosta), jemuž je tento zvláštní orgán odpovědný ze své činnosti. Druhy právních předpisů vydávaných v působnosti územních samosprávných celků Kraje • • Kraje mohou k plnění svých úkolů vydávat pro svůj územní obvod obecně závazné vyhlášky jako obecně závazné právní předpisy, jež mají povahu právních předpisů krajů vydávaných v tzv. samostatné působnosti kraje. Mimo těchto právních předpisů mohou kraje vydávat na základě zákona a v jeho mezích i obecně závazné právní předpisy ve věcech patřících do tzv. přenesené působnosti, které se nazývají nařízení krajů. 22 Obce • • Obce mohou k plnění svých úkolů vydávat pro svůj územní obvod (obdobně jako je tomu u krajů) obecně závazné vyhlášky jako obecně závazné právní předpisy, jež mají povahu právních předpisů obcí vydávaných v tzv. samostatné působnosti obce. Mimo těchto právních předpisů mohou obce na základě zákona a v jeho mezích vydávat i obecně závazné právní předpisy ve věcech patřících do tzv. přenesené působnosti, které se nazývají nařízení obcí. Lidské zdroje ve státní správě Úvod K tomu, aby státní správa byla schopna plnit své poslání v souladu se zákonným vymezením působností jednotlivých úřadů, musí existovat systém institucionálních, legislativních, personálních, organizačních, materiálních a finančních nástrojů sloužících k efektivnímu řízení lidských zdrojů. Cílem procesu řízení lidských zdrojů je efektivní uplatnění lidského faktoru ve všech úřadech a fázích výkonu jejich působností s využitím kvalifikačních, vzdělávacích a dovednostních předpokladů zaměstnanců. Jde o komplexně pojatý proces, který počíná náborem, vyškolením a zapojením zaměstnanců do konkrétních pracovních procesů a končí skončením zaměstnaneckého vztahu.Cílem této části je získání základních znalostí o systému řízení lidských zdrojů ve státní správě, o druzích zaměstnaneckých vztahů, o pracovněprávní problematice a odměňování podle zákoníku práce, o systému vzdělávání a o etických principech uplatňovaných ve státní správě. Řízení lidských zdrojů ve správních úřadech • Lidské zdroje ve státní správě jsou nejdůležitějším prvkem řízení, protože uvádějí do pohybu všechny ostatní zdroje (materiální a finanční) a teprve jejich propojením a využíváním v pracovním procesu jsou schopny zajistit plnění úkolů státu. Proto je v této oblasti prioritní zajistit, aby pro výkon činností ve státní správě měly příslušné úřady vždy dostatečný počet přiměřeně kvalifikovaných zaměstnanců na určených místech tak, aby jejich prostřednictvím byly schopné poskytovat kvalitní služby v rámci určených kompetencí. • Řízení lidských zdrojů ve správních úřadech je zajišťováno jednak na ústřední úrovni, a to prostřednictvím Úřadu vlády České republiky (v oblasti státní služby podle služebního zákona) a prostřednictvím Ministerstva vnitra, jednak na úrovni správních úřadů, kde je personální agenda zajišťovaná vedoucím správního úřadu, 23 personálním útvarem a vedoucími zaměstnanci na všech stupních řízení ve správním úřadu. • Personální útvary správních úřadů vykonávají činnosti, které jsou jim svěřeny právními předpisy, organizačním řádem příslušného úřadu a dalšími řídícími akty vydanými vedoucím správního úřadu. V současnosti není agenda řízení lidských zdrojů sjednocena; je proto možné, že některé činnosti v této agendě vykonávají i jiné útvary než pouze personální útvary (jde např. o mzdové účetnictví, které může být vykonávané finančními útvary, příprava organizačních řádů, která může být svěřena jiným útvarům vykonávajícím působnost v oblasti podpory řízení správního úřadu, apod.). Druhy zaměstnaneckých vztahů ve státní správě a jejich právní zakotvení Zaměstnaneckými vztahy ve státní správě jsou: • Pracovněprávní vztahy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce - účinnost od 1.1.2007 • Služební poměr podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů - účinnost od 1.1.2007 Pracovněprávní vztahy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jsou: • Pracovní poměr na dobu neurčitou - jde o základní druh pracovněprávního vztahu, který se zakládá zpravidla písemnou pracovní smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a je časově neomezen. • Pracovní poměr na dobu určitou - jde o časově omezený pracovněprávní vztah, jehož délka trvání je uvedena v pracovní smlouvě. Dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr - jde o dohodu o provedení práce nebo o dohodu o pracovní činnosti. Sjednává se zejména tehdy, nemůže-li zaměstnavatel zajistit plnění svých úkolů zaměstnanci v pracovním poměru. Služební poměry Služebními poměry podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jsou: 24 • Služební poměr na dobu neurčitou - zakládá se rozhodnutím služebního funkcionáře příslušného bezpečnostního sboru s neomezenou dobou trvání služebního poměru. • Služební poměr na dobu určitou - zakládá se rozhodnutím služebního funkcionáře příslušného bezpečnostního sboru s časově omezenou dobou trvání služebního poměru, která činí v zákonem stanovených případech 3 roky nebo 1 rok. Služebními poměry podle zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů, jsou: • Služební poměr na dobu neurčitou - je základním druhem služby, který je časově nomezen. Zakládá se jmenováním fyzické osoby na služební místo v oboru služby, které provádí rozhodnutím příslušný služební orgán. • Služební poměr na dobu určitou - jde o časově omezené trvání služebního poměru, kterou je možné uplatnit pouze v zákonem stanovených případech. Předmět zákoníku práce a jeho hlavní pracovněprávní instituty Zákoník práce • Zákoník práce je základním právním předpisem v oblasti pracovního práva. Zaměstnanecké vztahy některých zvláštních skupin zaměstnanců ve státní správě, u nichž existuje specifická povaha práce vyžadující odchylnou právní úpravu, jsou upraveny zvláštními předpisy. Jde o příslušníky bezpečnostních sborů, vojáky z povolání a státní zaměstnance v tzv. občanské státní službě. I v případě této specifické právní úpravy se však v mnohých věcech odvolává na příslušná ustanovení zákoníku práce. • Od 1. ledna 2007 je účinný nový zákoník práce - zákon č. 262/2006 Sb. - který nahradil do té doby používaný "starý" zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který platil 40 let a přes mnohé jeho novely již neodpovídal 25 potřebám dnešní doby. Přesto jsou mnohá jeho ustanovení obsažena i v novém zákoníku práce. • Předmět zákoníku práce - Zákoník práce vytváří právní rámec pro výkon závislé (podřízené) práce zaměstnancem pro zaměstnavatele za odměnu, při záruce odpovídajícího právního postavení zaměstnance a podmínek pro výkon jeho práce. Liberalizuje dosavadní pracovněprávní vztahy a vymezuje jejich vztah k občanskému zákoníku tak, aby při zachování specifik pracovněprávní úpravy byl zvýrazněn soukromoprávní charakter úpravy koncipovaný podle zásady "co není zakázáno, je dovoleno", zakotvené v Listině základních práv a svobod a v Ústavě České republiky (zdroj: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového zákoníku práce). Účastníci pracovněprávních vztahů • Zaměstnavatelem se podle zákoníku práce rozumí právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Je-li zaměstnavatelem Česká republika (stát), jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která za stát zaměstnance pracovněprávním vztahu zaměstnává. • Zaměstnancem je fyzická osoba, která po ukončení povinné školní docházky, nejdříve při dosažení věku 15 let, je způsobilá v pracovněprávním vztahu nabývat práva a brát na sebe povinnosti a je v pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli. Rovné zacházení a zákaz diskriminace • Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci pokud jde o pracovní podmínky, odměňování za práci a poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. • V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, vyplývající z povahy pracovní činnosti nebo jejich souvislostí. Za diskriminaci se rovněž nepovažuje dočasné opatření zaměstnavatele, jehož cílem je dosažení poměrného zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Postup zaměstnavatele nesmí směřovat v neprospěch zaměstnance opačného pohlaví, jehož kvality jsou vyšší než u zaměstnance, vůči kterému zaměstnavatel uplatňuje dočasné opatření. 26 Pracovní poměr Vznik pracovního poměru, pracovní smlouva, zkušební doba, informování o pracovním poměru • Pracovní poměr se zpravidla zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a vzniká dnem, který byl sjednán jako den nástupu do práce. Pracovní poměr trvá po dobu neurčitou, nebo po dobu určitou, je-li výslovně sjednána doba jeho trvání. • Pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně. • Před vznikem pracovního poměru lze sjednat se zaměstnancem zkušební dobu, která nesmí být delší než 3 měsíce a musí být sjednána písemně. Doba překážek v práci, pro které zaměstnanec nekoná práci v průběhu zkušební doby, se do zkušební doby nezapočítává. • Nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen písemně informovat zaměstnance o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru (dovolená, pracovní doba, splatnost platu, způsob odměňování aj.). Změny pracovního poměru Obsah pracovního poměru je možné změnit jen po vzájemné dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a to písemnou formou změny pracovní smlouvy (např. změna místa výkonu práce, výkon jiného druhu práce). Mezi změny pracovního poměru patří převedení na jinou práci z důvodů taxativně vymezených v zákoníku práce, pracovní cesta a přeložení. Skončení pracovního poměru • • • • Pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, nebo zrušením ve zkušební době. Pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby. Pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance. Pracovní poměr cizince končí uplynutím doby pobytu na území ČR, vyhoštěním z ČR na základě nabytí právní moci rozsudku, uplynutím doby povolení k zaměstnání. 27 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr • Zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. • Zaměstnavatel může uzavřít dohodu o provedení práce maximálně v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. • Dohoda o pracovní činnosti se uzavírá nejdéle na dobu 52 týdnů a nejvýše v rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby. Musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná a musí obsahovat sjednané práce, sjednaný rozsah pracovní doby a dobu, na kterou se uzavírá. Lze ji zrušit dohodou účastníků nebo jednostranně výpovědí z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu s 15-denní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla doručena druhému účastníkovi. Pracovní doba a její rozvržení • Pracovní doba je dobou, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Délka stanovené týdenní pracovní doby nesmí překročit 40 hodin týdně. Doba odpočinku není pracovní dobou. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Přestávka na jídlo a oddech se nezapočítává do pracovní doby. • Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn. Zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny. Pracovní doba může být rozvržena rovnoměrně nebo nerovnoměrně. V rámci tohoto základního rozvržení může zaměstnavatel uplatnit pružné rozvržení pracovní doby. • U rovnoměrně rozvržené pracovní doby se stanovená pracovní doba rovnoměrně rozvrhne na týden (týdnem je každé období na sebe navazujících 7 dnů). • Při pružném rozvržení pracovní doby si zaměstnanec sám volí začátek, popřípadě i konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci časových úseků, určených zaměstnavatelem jako volitelná pracovní doba. Mezi dva úseky volitelné pracovní doby je vložen časový úsek, který se nazývá základní pracovní doba, v němž je zaměstnanec povinen být na pracovišti. 28 Odměňování za práci Za vykonanou práci náleží zaměstnanci plat nebo odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných výsledků. • Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. • Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. • Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality. • Za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejný plat. • Zaměstnavatel je povinen vydat zaměstnanci v den nástupu do práce platový výměr, který musí být písemný a obsahuje údaje o platové třídě a platovém stupni, do nichž je zaměstnanec zařazen a o výši platového tarifu a ostatních pravidelných měsíčně poskytovaných složkách platu a o termínu a místu výplaty. Dovolená Dovolená zaměstnanců České republiky (státu) činí 5 týdnů v kalendářním roce. Péče o zaměstnance Pracovní podmínky zaměstnanců • • • • • Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, za tím účelem zajišťují zejména zřízení, údržbu a zlepšení zařízení pro zaměstnance zlepšení vzhledu a úpravy pracovišť vytváření podmínek pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů zaměstnance pracovně lékařskou péči 29 Odborný rozvoj zaměstnanců • • Zaměstnavatel pečuje o odborný rozvoj zaměstnanců, který zahrnuje zaškolení a zaučení, odbornou praxi absolventů škol, prohlubování kvalifikace a zvyšování kvalifikace. Zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít písemnou kvalifikační dohodu, kde se zaměstnanec ve vztahu k vynaloženým finančním nákladů zaměstnavatele po dobu jeho zvyšování, nebo prohlubování kvalifikace, zaváže setrvat u zaměstnavatele po dobu maximálně 5 let. Stravování Zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování; tuto povinnost nemá vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu. V kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu lze dohodnout cenově zvýhodněné stravování, jeho organizaci, vymezit okruh zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje apod. Informování, projednání v pracovněprávním vztahu • Zaměstnanci v pracovněprávním vztahu mají právo na informace a projednání. • Informováním se rozumí poskytnutí nezbytných údajů, z nichž je možné jednoznačně zjistit stav oznamované skutečnosti, popřípadě k ní zaujmout stanovisko. • Projednáním se rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnou shody. • Zaměstnavatel je povinen informovat zaměstnance a jednat s nimi přímo, nepůsobí-li u něj odborová organizace, rada zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (tzv. zástupci zaměstnanců). 30 Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců Zaměstnanci ve správních úřadech jsou povinni zejména: • • • • • • • pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jednat a rozhodovat nestranně a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo hrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu zaměstnání, nepřijímat dary ani jiné výhody, zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními. Vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni: • • • • • • • řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky, co nejlépe organizovat práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle tohoto zákona, vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců, zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů, zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Výkon jiné výdělečné činnosti • Zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Toto omezení se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti. • Zaměstnanci mohou podnikat jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele. 31 Odměňování ve státní správě a jeho právní zakotvení Právní zakotvení odměňování ve státní správě Odměňování zaměstnanců ve správních úřadech se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a prováděcími nařízeními vlády. Samostatnými právními předpisy je upraveno odměňování: • • • představitelů státní moci, členů vlády a některých státních orgánů (např. předsedy Českého statistického úřadu), vojáků z povolání, příslušníků bezpečnostních sborů. Vybrané principy odměňování zaměstnanců ve státní správě Odměňování zaměstnanců je upraveno zákonem. V oblastech, které tyto zákony vymezují, je vláda povinna nebo oprávněna vydat nařízení, kterými konkretizuje podmínky pro poskytování některých složek platu. Platový systém je čtyřsložkový. Obsahuje: 1. platový tarif založený na 16-třídním systému hodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti prací s odstupňovanou úrovní podle délky započitatelné praxe. Vzájemná srovnatelnost jednotlivých činností zařazených do příslušných platových tříd je zajištěna jednotným systémem hodnocení prací a katalogem prací; 2. osobní příplatek, který slouží k individuálnímu ocenění schopností a vysoké výkonnosti zaměstnance; 3. další příplatky k platu, kterými se oceňují specifické podmínky práce, 4. odměny za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu. 32 • Plat je splatný po vykonání práce, nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž byla práce vykonána. • Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. • Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejný plat. • Plat nesmí být nižší než minimální mzda. Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovněprávním vztahu. • Plat určuje zaměstnavatel zaměstnanci podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaných k jeho provedení a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě podle vnitřního předpisu. • Plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení nebo v jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení. Skladba platu Platové složky zaměstnanců ve správních úřadech jsou: 1. platový tarif 2. příplatek za vedení 3. příplatek za noční práci 4. příplatek za práci v sobotu a neděli 5. příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí 6. zvláštní příplatek 7. příplatek za rozdělenou směnu 8. osobní příplatek 9. odměna 10. plat za práci ve svátek 11. plat za práci přesčas Vzdělávání zaměstnanců ve státní správě 33 Vzdělávání zaměstnanců v rámci jejich osobního rozvoje podle zákoníku práce Vzdělávání zaměstnanců ve správních úřadech je součástí péče o jejich odborný rozvoj. Realizuje se zejména cestou: 1. prohlubování kvalifikace - její průběžné doplňování, kterým se mění její podstata a které umožňuje zaměstnanci výkon sjednané práce, včetně jejího udržování a obnovování; prohlubování kvalifikace k výkonu sjednané práce je povinností zaměstnance; 2. zvýšení kvalifikace - změna hodnoty kvalifikace; studium, vzdělávání, školení nebo jiná forma přípravy na dosažení vyššího stupně vzdělání, jestliže jsou v souladu s potřebou zaměstnavatele. • Účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace se považuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci plat. • Při zvyšování kvalifikace náleží zaměstnanci pracovní volno s náhradou platu v rozsahu stanoveném zákoníkem práce k účasti na přijímací zkoušce, na výuce, na přípravu a vykonání zkoušek, na přípravu a obhajobu závěrečné písemné práce, na přípravu a vykonání státní závěrečné zkoušky. • Uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem kvalifikační dohodu v souvislosti se zvyšováním kvalifikace, je její součástí závazek zaměstnavatele umožnit zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu nebo uhradit zaměstnavatelem vynaložené náklady (resp. jejich poměrnou část) spojené se zvýšením kvalifikace. Vzdělávání podle Pravidel vzdělávání zaměstnanců ve správních úřadech • Systém vzdělávání zaměstnanců je dán Pravidly vzdělávání zaměstnanců ve správních úřadech, která vláda schválila svým usnesením č. 1542 ze dne 30. listopadu 2005 (dále jen "Pravidla"). Jsou nástrojem pro získávání, udržování, obnovování a prohlubování kvalifikace každého jednotlivého zaměstnance v souladu s kvalifikačními požadavky a dalšími požadavky souvisejícími s nároky na výkon činností na jednotlivých místech. • Za realizaci vzdělávání odpovídají jednotlivé správní úřady a Institut státní správy. 34 • Institut státní správy (ISS) je ústředním vzdělávacím zařízením, který realizuje vzdělávací akce pro zaměstnance správních řadů. Nabídku vzdělávacích akcí vydává ISS v katalogu vzdělávacích akcí, který obsahuje rovněž pokyny pro správní úřady a pro uchazeče k účasti na těchto vzdělávacích akcích. Struktura vzdělávání podle Pravidel 1. Vstupní vzdělávání: • Úvodní - cílem je zprostředkovat přijímanému zaměstnanci informace a znalosti směřující k osvojení základních dovedností pro způsobilost vykonávat činnosti ve státní správě, včetně jeho seznámení s právními normami a specifickou problematikou správního úřadu. Zahajuje se bezprostředně po vzniku zaměstnaneckého vztahu a ukončuje se do tří měsíců od jeho vzniku. • Následné - cílem je seznámit zaměstnance se základy právního systému ČR, s fungováním systému veřejné správy, uvést do problematiky veřejných financí, poskytnout základní znalosti o Evropské unii a informovat o technikách efektivní komunikace. Zahajuje se po ukončení vstupního vzdělávání následného a ukončuje se nejpozději do 12 měsíců od vzniku zaměstnaneckého vztahu. 2. Prohlubující vzdělávání: • Základní manažerské vzdělávání - cílem je vytvořit základní předpoklady pro výkon manažerských funkcí získáním a osvojením si základních pracovních, sociálních a osobnostních manažerských kompetencí. Zahajuje se nejdříve po ukončení vstupního vzdělávání úvodního; pro zaměstnance, kterým vznikl zaměstnanecký vztah jmenováním do vedoucí funkce, lze toto vzdělávání zahájit dnem vzniku zaměstnaneckého vztahu. • Jiné manažerské vzdělávání - stanovuje vedoucí správního úřadu podle vlastních pravidel a potřeb. • Jazykové vzdělávání podle Systému jazykové kvalifikace zaměstnanců ve správních úřadech - vztahuje se na místa ve správním úřadu, jež vyžadují aktivní používání cizího jazyka se stanoveným jazykovým kvalifikačním požadavkem, kterým je standardizovaná jazyková zkouška z angličtiny, francouzštiny nebo němčiny. d) jiné jazykové vzdělávání - stanovuje vedoucí správního úřadu podle vlastních pravidel a potřeb. • Vzdělávání v dalších oblastech stanovených vládou - jde o vzdělávání v oblastech, které vláda aktuálně určí svým usnesením. f) vzdělávání v dalších oblastech stanovených správními úřady - stanovuje vedoucí správního úřadu podle vlastních pravidel a potřeb. 35 Etika ve státní správě Pravidla etického jednání zaměstnanců ve státní správě jsou dány 1. Kodexem etiky zaměstnanců ve veřejné správě schváleným usnesením vlády ze dne 21. března 2001 č. 270, 2. Kodexy etiky vydávanými jednotlivými správními úřady. Základní etické principy • Etické jednání je jednání, které zahrnuje etické hodnoty a pravidla, které všichni nebo většina považuje za správné. Týká se jak vztahů uvnitř nějakého společenství (etické jednání použité k vlastním lidem, majitelům, investorům apod.), tak i vztahů k okolí (dodavatelům, zákazníkům, vztahy vůči státu, vztahy ke konkurenci, ke společnosti obecně). • Etické hodnoty jsou hodnoty, na nichž je postaveno etické jednání, zejména objektivita/nestrannost, pravda, spravedlnost, rovnost, individuální svoboda, společenská odpovědnost organizace, společenská odpovědnost jednotlivce, kompetentnost. Etické jednání by se mělo promítnout zejména do oblastí: 1. vztahů k právním předpisům, 2. při střetu zájmů a jejich řešení, 3. bezpečnosti, 4. vztahů obchodních, k zaměstnancům, 5. získávání informací a zacházení s nimi, 6. ochrany životního prostředí. Důvody pro uplatňování etických pravidel ve státní správě: 1. Státní správa představuje službu společnosti a jejím občanům 2. Zaměstnanec státní správy je placen z veřejných prostředků, a proto je společnosti odpovědný, funkce mu byla společností svěřena - musí tedy se svojí funkci a s veřejným majetkem zacházet jako se svěřenými prostředky, 3. Zaměstnanec státní správy má možnost zneužít svého postavení a rozhodování ve svůj prospěch při a) rozdělování veřejných zdrojů, b) tvorbě právních předpisů, c) používání informací a zacházení s daty, 36 d) udělování různých povolení a oprávnění, přidělování výjimek, e) využívání možnosti omezit určitou činnost. Existence negativních vlivů působících na jednání zaměstnance státní správy: 1. znění předpisů - přesvědčení zaměstnance státní správy 2. ekonomická situace zaměstnance státní správy 3. nespokojenost a neztotožnění se zaměstnavatelem 4. nátlak různých zájmových skupin. Zákon o úřednících územních samosprávných celků Pracovní poměr úředníků územních samosprávných celků a jejich vzdělávání upravuje vedle zákoníku práce i zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona je účelem zákona: • přispět ke výšení kvality výkonu veřejné správy územními samosprávnými celky plnou profesionalizací jejich úředníků; • omezit politický subjektivismus při rozhodování o personálních otázkách; • přispět touto právní úpravou ke změně pojetí veřejné správy ve službu veřejnosti. Jenom ten zaměstnanec územního samosprávného celku, který vykonává správní činnost, může být označen za úředníka ve smyslu citovaného zákona. Úředníkem se může stát fyzická osoba, která je státním občanem České republiky, popřípadě fyzická osoba, která je cizím státním občanem a má v České republice trvalý pobyt, dosáhla věku 18 let, je způsobilá k právním úkonům, je bezúhonná, ovládá jednací jazyk a splňuje i případné další předpoklady pro výkon správních činností stanovené zvláštním právním předpisem. Vedoucím úřadu se může stát fyzická osoba, která má kromě výše uvedených předpokladů nejméně tříletou praxi jako vedoucí zaměstnanec, nebo při výkonu správních činností v pracovním poměru k územnímu samosprávnému celku nebo při výkonu státní správy v pracovním nebo služebním poměru ke státu, resp. ve funkci člena zastupitelstva územního samosprávného celku dlouhodobě uvolněného pro výkon této funkce. Úředník obce nebo kraje je povinen • dodržovat ústavní pořádek obecně závazné právní předpisy České republiky; ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, je povinen dodržovat, pokud s nimi byl řádně seznámen, • hájit při výkonu správních činností veřejný zájem, 37 • plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy; má-li úředník za to, že vydaný pokyn je v rozporu s právními předpisy, je povinen to bezodkladně oznámit osobě, která mu pokyn vydala, a to písemně, nebo, hrozí-li nebezpečí z prodlení, ústně; poté je úředník povinen splnit daný pokyn pouze tehdy, dostane-li od vedoucího úřadu písemný příkaz tak učinit; úředník nesmí vykonat pokyn ani příkaz, pokud by se tím dopustil trestného činu, přestupku, popřípadě jiného správního deliktu, a tuto skutečnost je povinen bez zbytečného prodlení písemně oznámit vedoucímu úřadu, • pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, • plně využívat pracovní doby a pracovních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly, • řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu územním samosprávným celkem a střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku, • prohlubovat si odbornou kvalifikaci, • jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, jakož i jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, • zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného, • v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv, • zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu zaměstnání a v souvislosti s ním; to neplatí, pokud byl povinnosti mlčenlivosti zproštěn, • zachovávat pravidla slušnosti při úředním jednání a vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě. Úředník nesmí být členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je podnikání. To neplatí, pokud do takového orgánu byl vyslán územním samosprávným celkem, jehož je zaměstnancem. Úředníkovi, který byl do takového orgánu vyslán tímto územně samosprávným celkem, nenáleží odměna za výkon této funkce. Tato odměna nesmí být poskytnuta ani po skončení pracovního poměru. Úředník může vykonávat jinou výdělečnou činnost jen s předchozí písemným souhlasem územního samosprávného celku, u něhož je zaměstnán. Toto omezení se nevztahuje na činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou, na činnost znalce nebo tlumočníka, na činnost v poradních orgánech vlády a na správu vlastního majetku. 38 Kontrola ve veřejné správě Úvod Cílem této části je získání základních znalostí o kontrolních mechanizmech vyplývajících z Ústavy a dalších zákonů a dále seznámení s jednotlivými druhy kontrol ve veřejné správě a s dozorovou činností ve vztahu k územním samosprávným celkům. Ústavní kontrolní mechanizmy vyplývající ze zvláštních zákonů • Kontrolní činnost ve veřejné správě je zaměřena na zjišťování stavu v jednotlivých oblastech činnosti orgánů veřejné správy zejména z hlediska dodržování právních předpisů, usnesení vlády, vnitřních předpisů a dalších řídících aktů. Není zaměřena pouze na vyhledávání případů jejich porušování, ale má i preventivní charakter, protože hodnotí stav vnitřních procesů i z hlediska zákonnosti, hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti. • Kontrola je vyhledávací činnost; zjištěné nedostatky orgány kontroly nenapravují, ale iniciují jejich nápravu u orgánů s odpovídající působností. 39 • Podle Ústavy je státní moc rozdělena mezi orgány moci zákonodárné (Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu ČR), výkonné (prezident republiky a vláda ČR, státní zastupitelství) a soudní (Ústavní soud a soustava soudů). Ústava dále zakotvuje i existenci a postavení dvou nezávislých institucí - Nejvyššího kontrolního úřadu a České národní banky. Zároveň je v ní stanoveno členění České republiky na obce jako územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Ústava upravuje postavení a pravomoci těchto orgánů a jejich vzájemné vztahy, kterými se jednotlivé složky státní moci vzájemně vyvažují a kontrolují. • Parlament České republiky vykonává kontrolní činnost zejména ve vztahu k exekutivě prostřednictvím výborů a účelově zřízených komisí jako svých iniciativních a kontrolních orgánů. Dalším nástrojem kontroly je právo poslance interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. Kontrola zákonodárné činnosti Parlamentu je zajištěna jednak existencí dvou komor Parlamentu, jednak jeho vazbami na ostatní orgány státní moci tím, že schůze obou komor Parlamentu jsou veřejné. • Prezident republiky je volen Parlamentem, není mu však z výkonu funkce odpovědný, a proto jej Parlament nemůže z jeho funkce odvolat. Prezident republiky má však řadu pravomocí jak ve vztahu k Parlamentu, tak i k dalším orgánům moci výkonné, zejména k vládě ČR, k orgánům moci soudní a k Nejvyššímu kontrolnímu úřadu a k České národní bance. • Vláda České republiky je jmenovaná prezidentem republiky, ale ústavně je odpovědná Poslanecké sněmovně. Kontrola činnosti vlády Poslaneckou sněmovnou je doplněna i právem interpelace jednotlivých poslanců vůči členům vlády nebo vládě jako celku. Vláda provádí kontrolu prostřednictvím ministerstev a dalších úřadů na základě zákonného zmocnění. • Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. • Soudní moc vykonávají nezávislé soudy, jejichž soudci jsou jmenováni prezidentem republiky. Specifickou úlohu v rámci soudní moci má Ústavní soud, které je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Kontrola soudů je zajištěna tím, že jednání před soudem je veřejné (s výjimkou, kdy to výslovně vylučuje zákon), a tím, že rozsudek je veřejně vyhlašován. • Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý kontrolní orgán zřízený podle čl. 97 Ústavy, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Působí podle zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Prezidenta a viceprezidenta NKÚ jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. • Česká národní banka je zřízená podle čl. 98 Ústavy jako ústřední banka státu. Působí podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. Jejím hlavním cílem je péče o stabilitu měny. Členy Bankovní rady ČNB jmenuje prezident republiky. 40 • Územní samosprávné celky jsou zřízeny samostatnými zákony (zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Jde o veřejnoprávní korporace, které mohou mít vlastní majetek, hospodaří podle vlastního rozpočtu a jsou samostatně spravovány zastupitelstvy. Jsou proto kontrolovány institucemi, které k tomu mají zvláštní zmocnění dané zvláštními zákony. Další kontrolní mechanizmy vyplývající ze zvláštních zákonů Mezi subjekty vykonávající státní správu, a tudíž vykonávající v rámci výkonu státní správy také kontrolní činnost, náleží kromě ústavních orgánů státu další výslovně zákonem zřízené správní úřady a jiné subjekty, kterým zákon svěřil působnost a pravomoc vykonávat státní správu. K těmto subjektům patří např. • Veřejný ochránce práv - působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí podle zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. • Úřad pro ochranu hospodářské soutěže - je zřízen podle tzv. kompetenčního zákona. Je ústředním orgánem státní správy pro ochranu hospodářské soutěže proti jejímu nedovolenému omezování podle zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. • Další instituce zřízené zvláštními zákony za účelem provádění kontroly ve rozsahu vymezeném těmito zákony jako orgány státní inspekce, dozoru, kontroly a zkušebnictví, např. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Energetický regulační úřad, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Česká inspekce životního prostředí apod. Druhy kontrol ve veřejné správě 41 Základní právní rámec kontroly ve veřejné správě tvoří: • zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, • zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, • zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, • zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků měst a obcí, ve znění pozdějších předpisů, • další zákony, které stanovují působnost a pravomoc příslušných orgánů veřejné správy v oblasti kontroly. Dozor nad činností územních samosprávných celků • Dozor představuje způsob, kterým stát zjišťuje, zda územní samosprávné celky při výkonu své působnosti respektují zákony. Dozorovými prostředky jsou oprávnění pozastavovat účinnost nebo výkon nezákonných dokumentů, podávat žaloby nebo návrhy na jejich zrušení soudům, příp. tyto dokumenty přímo rušit. Dozor je vykonáván vždy následně. Dozorové orgány nezákonnost nejen vyhledávají, ale mohou ji přímo odstraňovat zrušením nezákonných dokumentů nebo jejich zrušení iniciovat u příslušných soudů. • Dozoru podléhají platné a účinné právní předpisy, tj. obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti a nařízení v přenesené působnosti a dále usnesení a jiná podobná opatření orgánů územních samosprávných celků. Dozorovou činnost provádějí Ministerstvo vnitra (vůči samostatné působnosti krajů a obcí), ostatní ministerstva a krajské úřady (vůči přenesené působnosti krajů a obcí). • Zákonnými východisky dozorové činnosti jsou zejména zákon o obcích, zákon o krajích (krajské zřízení), zákon o hlavním městě Praze. V ústavní poloze se dozorová činnost opírá o Ústavu České republiky, která mj. upravuje podmínky zásahu státu do činnosti územních samosprávných celků (viz článek 101 odst. 4 Ústavy). Působnost na úseku dozoru je dále upravena zákonem o Ústavním soudu, který zakládá oprávnění ministra vnitra podávat Ústavnímu soudu návrhy na zrušení právních předpisů obcí, krajů a hlavního města Prahy. 42 Novela obecního zřízení s účinností od 1. července 2006 zpřesnila úpravu kontroly a dozoru státu nad obecní samosprávou. Kontrolou je činnost věcně příslušných správních orgánů, při které se zjišťuje, zda orgány obcí dodržují při výkonu samostatné působnosti zákony a jiné právní předpisy, a při výkonu přenesené působnosti zákony, jiné právní předpisy a v jejich mezích též usnesení vlády, směrnice ústředních správních úřadů, jakož i opatření příslušných orgánů veřejné správy přijatá při kontrole výkonu přenesené působnosti podle obecního zřízení. Negativní kontrolní zjištění může vést k uplatnění některého z dozorových prostředků (typicky pak dozorový orgán pozastaví účinnost právního předpisu obce nebo pozastaví výkon usnesení, rozhodnutí či jiného opatření orgánu obce v samostatné nebo v přenesené působnosti). Soudní kontrola veřejné správy - správní soudnictví Základní funkcí českého správního soudnictví je poskytovat účinnou ochranu subjektivním veřejným právům. Nejvyšší správní soud spolu s krajskými soudy, u nichž působí specializované senáty a specializovaní samosoudci, rozhodují v případech, kdy je právní základ veřejné správy jiný než občansko-, pracovně-, rodinně- nebo obchodně-právní. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho veřejná subjektivní práva nebo povinnosti, může se žalobou na neplatnost domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li zákon jinak. Žalobu na neplatnost takovéhoto úkonu správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který tvrdí, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který rozhodovací působnost přešla. Soud vychází ze skutkového a právního stavu, který existoval v době rozhodování správního orgánu. Na tomto základě soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, či proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, jakož i pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost. Žaloba proti nečinnosti slouží tomu, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis, platný pro řízení u správního orgánu, stanoví k jeho ochraně před protiprávní pasivitou správního orgánu a bývá často používána i jako prostředek proti průtahům ve správním řízení. Žalobce se může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat meritorní rozhodnutí nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu. Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen nebo zasažen ve svých právech nikoli správním rozhodnutím v právním slova smyslu, ale faktickým nezákonným zásahem, 43 pokynem nebo donucením správního orgánu, může se žalobou proti ohrožení nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením u soudu domáhat ochrany, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Soud rozhoduje na základě skutkového stavu, zjištěného ke dni svého rozhodnutí a shledá-li, že žaloba je důvodná, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval a přikáže, aby - jestliže to je možné - obnovil stav před zásahem. Řízení o uvedených žalobách je ve správním soudnictví v zásadě jednoinstanční, lze však ze zákonem stanovených důvodů podat kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu. Důvody kasační stížnosti se mohou opírat o právní vady napadeného rozsudku. Jestliže je kasační stížnost důvodná, Nejvyšší správní soud rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Opětovná kasační stížnost v téže věci je nepřípustná, ledaže by bylo namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Důležitým úkolem Nejvyššího správního soudu je rozhodováním o kasační stížnosti i jinými prostředky zajišťovat právní kvalitu a jednotnost výkonu spravedlnosti v návaznosti na veřejnosprávní činnost. Nejvyšší správní soud může přijmout zásadní usnesení v případech, kdy se opakovaně rozchází v téže otázce právní názor soudců a příslušných správních úřadů. Zásadní usnesení jsou jako autoritativní právní názory zveřejňována ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zasílána těm správním úřadům, jejichž legislativní, interpretační i právněaplikační činnosti se týkají. V zájmu jednotného rozhodování soudů činných ve správním soudnictví mají být na základě vyhodnocení pravomocných rozhodnutí jednotlivých soudů přijata a zveřejňována stanoviska Nejvyššího správního soudu k výkladu a aplikaci správního práva v soudní praxi. Petice a stížnosti Petice a stížnosti jsou v právní nauce vymezovány srovnáním ve vztahu k opravným prostředkům (správním či soudním), jimiž se adresát (klient) veřejné správy domáhá svých práv, pokud veřejná správa - z jeho pohledu - rozhodla nesprávně či nezákonně, popřípadě aktuálně ohrožuje práva a právem chráněné zájmy adresáta. V případě opravných prostředků má osoba, která jich chce využít, právem zaručeno, že úkon, jímž je podání opravného prostředku, povede k určitým právním důsledkům - ať už příznivým či nikoli - ve vztahu k této osobě. Podání opravného prostředku je ovšem tématicky vázané - vztahuje se ke konkrétní správní činnosti (zpravidla ke správnímu aktu). Osoba, která uplatňuje opravný prostředek, jím také volně disponuje (pokud ho například 44 vezme zpět, nemůže se touto věcí bez splnění dalších podmínek správní orgán či soud dále zabývat). Následující tabulka přehledně ukazuje odlišnost opravných prostředků od stížností a peticí ve smyslu uvedených kritérií: Obligatorní právní důsledky úkonu Tématická vázanost úkonu Volná dispozice s úkonem ANO ANO ANO Stížnosti, podněty NE ANO NE Petice NE NE ANO Opravné prostředky V českém právu je právo petiční ústavně zaručeným právem, které garantuje každému vyjádřit svůj názor, stanovisko, či formulovat stížnost či podnět formou petice. Petice jsou v tomto smyslu i výrazem svobody projevu a občanské kontroly veřejné správy. Konkrétní úpravu petičního práva obsahuje zákon č. 85/1990 Sb., který stanoví, že orgán vykonávající veřejnou správu, jemuž je petice adresována, je povinen ji přijmout. Nepatří-li věc do jeho působnosti, musí petici do 5 dnů postoupit příslušnému orgánu a uvědomit o tom toho, kdo petici podal. Orgán, který petici přijal, je povinen její obsah posoudit a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal, anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení. Stížnosti upravuje v českém právu správní řád. Osoby dotčené správní činností mají právo obracet se na správní orgány se stížnostmi proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu v rámci řízení upraveného správním řádem. Institut stížnosti vymezuje správní řád jako druhotný instrument ve vztahu k opravným prostředkům (uplatní se, neposkytuje-li správní řád jiný prostředek ochrany). Podání stížnosti však nesmí být stěžovateli na újmu. Stížnost lze podat písemně nebo ústně; je-li podána ústně stížnost, kterou nelze ihned vyřídit, sepíše o ní správní orgán písemný záznam. Správní orgán, který vede řízení, je povinen prošetřit skutečnosti uvedené ve stížnosti. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci. 45 Stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, je správní orgán povinen bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě. O výsledku šetření a opatřeních přijatých k nápravě se učiní záznam do spisu; stěžovatel bude vyrozuměn jen tehdy, jestliže o to požádal. Má-li stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného správního orgánu, nebyla řádně vyřízena, může požádat nadřízený správní orgán, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti. Doporučená literatura • Průcha, Petr: Veřejná správa a samospráva, Vysoká škola aplikovaného práva, Praha 2004 • Pomahač, Richard, Vidláková, Olga: Veřejná správa, C. H. Beck, Praha 2002 • MV ČR, úsek veřejné správy: Veřejná správa v České republice, Praha 2005 http://www.mvcr.cz/odbor/moderniz/vs_vcr.pdf • Kolář, P. - Syllová, J.: Vývojové diagramy legislativního procesu v ČR http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-1-172.pdf 46
Podobné dokumenty
Den, kdy zvítězil hypermarket
záhadně vzrostla cena brambor na téměř stejnou
částku, ztroskotal pro nedostatek důkazů. Úřad
se pokoušel ve sněmovně prosadit přijetí zákona
Evropská úmluva o ochraně lidských práv
a. práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého
podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného
Ukázka příručky MSCEIT
na pozicích, kde se přichází do kontaktu se zákazníkem. Je však třeba zdůraznit, že spoléhání
výlučně jen na výsledky MSCEIT při výběrovém
procesu není etické. Caruso a Wolfe (2001) publikovali sez...
Všeobecné obchodní podmínky STAVMAT STAVEBNINY a.s.
vyžaduje-li kupující zvláštní požadavky, určení těchto požadavků (např. uplatňované
slevy).
katalog výukových modulů
který Vás provede tím, kdy je který modul vyučován či kdy si jej můžete
zvolit, jaká je jeho časová náročnost, kolik po jeho absolvování obdržíte
kreditů apod., a to jak pro prezenční, tak pro komb...
Working Holiday Canada - Czech-us
abyste se mohli v klidu rozkoukat a třeba i začít s hledáním bydlení a práce,
ještě než Vám škola skončí. K tomu navíc ve škole získáte nejen cenné
vědomosti, ale i nové přátele a jejich tipy na ži...
Upoutávka na pořad Konkurz pro Playboy_rozsudek NSS
že byl upozorněn na porušení podmínek téže licence již v minulosti. V případě druhém, tj. při porušení povinností
stanovených zákonem o vysílání, je situace odlišná. V tomto případě totiž provozova...
Ústava České republiky
její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu
a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".
Článek 24
Poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát...