Martin - No Foot, No Stress!

D r u h é ž i vot y
Martin Slávik
Marťasi, ty jsi to dal. Jsi vítěz!
V neděli držel svoje první zlato na mistrovství České republiky v hip-hopu.
Ve středu běžel na další trénink. Když na tramvajové zastávce viděl,
že už nestíhá, zabrzdil. Po rozbředlém sněhu sklouzl nohama přímo pod
rozjíždějící se tramvaj. Táhla ho dvanáct metrů...
66
„L
ežel jsem pod tramvají
a říkal si: Jo, hodně lidí
se na mě dívá. Jen tam
stáli. Tak fajn. V hlavě
mi naskočilo – zkus hejbnout nohou. Vůbec jsem necejtil bolest.
Naštěstí. Jen jsem měl pocit, jako
když strčíš prst do skleněné lahve
od koly a najednou nejde vytáhnout. Asi polámaný nohy, ale není
tam žádný důležitý orgán, takže
se nemůže nic stát, myslím si. Jen
to bude asi na dlouho. Řidič mi
dal bundu pod hlavu. Povídám:
To nestihnu asi trénink, že? On
byl z toho strašně špatnej a jen
hlesl: Hlavně abys chodil, chlapče. Mezitím volali záchranku.
Nebyla tam nuda. Pak mi vypnul
mozek,“ líčí s typickým humorem
sedmnáctiletý Marťas.
Byly čtyři hodiny odpoledne 4.
listopadu roku 2009. Čtrnáctiletý
Martin Slávik měl štěstí. Hasiči
dorazili do tří minut, do deseti
minut byl v brněnské dětské fakultní nemocnici. Dvanáct hodin
na sále... „Bylo to hodně akční. Já
jsem spal, takže si to nepamatuju.
napsala Daniela Gaudlová foto z archivu rodiny Slávikovy
Nějak nešlo zastavit krvácení. Pro
rodiče fakt nervy, schválili nějakej
lék, hrozně drahej, to zastavilo krvácení,“ vzpomíná Marťas.
Netušil jsem,
co se děje
Tři týdny v umělém spánku, operace za operací, co dva dny na sále,
v narkóze mu měnili obvazy, čistili rány. Bylo to jako na houpačce.
Po zákroku doktoři vždycky říkali: Ten nám zase dal. Tak všichni
společně bojovali. Na pravé noze
měl přetnutý hlavní nerv, levá se
občas nepatrně pohnula, byla silně poškozená, ale byla tu naděje.
Jenže po týdnu mu praskla tepna
na pravé noze a opět skoro vykrvácel. Jediná záchrana – amputace nohy v polovině stehenní kosti.
„Z toho období si vůbec nic nepamatuju. Člověk leží pod tramvají
a probere se v nemocniční posteli. Stejné, jako když dítě usne na
gauči a rodiče ho přenesou do
postýlky, kde se ráno probudí. Že
jsem nohu měl a neměl, to jsem
vůbec nevěděl. Jak mi to řekli,
to taky nevím. Byl jsem nadopovanej léky a jinak vnímal čas.
Přišel doktor a ptal se, jestli vím,
kde jsem a co se stalo. Všechno
jsem odkejval. Po pravdě? Netušil
jsem, co se děje,“ směje se Marťas.
Rodiče za ním chodili každý den,
stejně tak o rok starší sestra Saša
a babička. Měsíc ležel na ARO,
měl tracheotomii, hadičky ze
všech stran, nemohl mluvit. „Na
ARO jsem měl takové blbé období. Byl jsem v místnosti, vedle
brečí dítě, je tma, člověk jenom
sleduje hodiny, čas neteče, nemůžeš nic dělat, ruce máš přikurtovaný k posteli. Nuda největšího
kalibru. Aspoň jsem mlátil nohou
o postel, abych byl trochu akční.
Jednou jsem překecal sestřičku,
aby mi nechala rozvázané ruce.
Jak jsem měl zavedenou sondu
do žaludku, tak jsem si ji vytáhl.
Byli hodní, že mi to tam nervali
zpátky. To bych asi nepřežil. Na
„jipce“ jsem byl do Vánoc, to už
bylo lepší. Kromě rodiny ke mně
mohli i kámoši, kteří mě taky podrželi. Všem moc děkuju. Když
jsem se poprvé posadil, tak jsem
potom tři dny nespal. Hned od
začátku jsem chtěl komunikovat.
Dávali mi tabulku s magnetickými písmeny. Ukazoval jsem, ale
bylo to hodně zmatený, ruce šly
jinam, než jsem chtěl. To bylo
o nervy. První propustku domů
jsem si ukecal na Vánoce, snad
jenom na dva dny. Ale nebyl jsem
ještě zcela svůj. Měl jsem radost,
že jsem doma, ale nebylo to úplně
ryzí,“ popisuje Marťas.
Dal si betl
nad smrťou
Kalestenika ve sportovním klubu Workout Brno
„Než měli Martina budit z umělého spánku, byli jsme se radit
s psychologem. Jak s ním mluvit, jak mu říct, že nemá nohu.
Strašně jsem se bála, že bude
mít poškozený mozek, aby se mi
nevzbudil jako idiot,“ vzpomíná
zoufalá máma. Bez urážky. Ležel
deset minut pod tramvají bez měřitelného tlaku. „Když jsme přišli
do nemocnice, doktor říkal, že
Mates už všecko ví. Chtěla jsem
běžet a obejmout ho, ale zároveň
mi zdřevěněly nohy, bála jsem
67
Očima
mámy
Lucie I.
Byli jsme s manželem na cestě
do divadla. Zvedla jsem telefon
a uslyšela: váš syn měl nehodu.
Žije? Žije? Křičela jsem dokola.
Jeli jsme do nemocnice. Čekáte,
čekáte... To nemůže být pravda,
to je jen noční můra... U nás v rodině jsme ani zlomenou ruku neměli... A doktorka řekne: Martin
přijde asi o pravou nohu, možná
i o obě... Šok... Tanečník bez nohou? To se přece dobrým lidem
neděje. Klukovi, který se narodil s úsměvem, je kamarádský,
každý ho má rád, žije aktivně,
slušně...
Čo som komu urobila, prečo?
Najednou nám přišli říct, že nejde zastavit krvácení... Tak to je
konec, proč řešíme jednu nohu
nebo dvě? Mám přijmout smrt
svého dítěte? Nepředstavitelné...
Prý objednali ještě jeden lék... Co
když to Maty nedá...? Můj muž to
natvrdo odmítl: Všechno dobře
dopadne, bude žít. Jaro, ale oni
nedokáží zastavit krvácení. Ne,
ne, ne..., řekl on. A já najednou
bušila pěstmi do svého muže
a řvala: Maty, ty jsi šampion, ty to
dáš, ty musíš vyhrát tanec smrti! Potom jsme zase chodili po
nemocniční chodbě. Lék zabral.
Poslali nás domů. V šest ráno
už jsme byli zpátky v nemocnici. Vezli ho ze sálu. Měl obě dvě
nohy!
D r u h é ž i vot y
se, co uvidím... Opatrně jsme šli
k jeho posteli... A on natahoval
ruce a usmíval se... Chápete? On
nás vítal úsměvem... Měl v sobě
spoustu hadiček a ukazoval na
nohu, že ji nemá. Běžela jsem
k němu: Maty, je to strašná vec,
ale žiješ, tys dal betl nad smrťou.
Všeci ti pomáhajú, ty budeš chodit, neboj, to zvládneme. Jsi víťaz.
Stiskl mi ruku. Bral to.“
Druhý den Martin sedí na posteli, pije kolu a chce DVD. Druhý
den po probuzení. Neuvěřitelné.
Samozřejmě potom přišly krize,
šlo to pomaloučku, ale tohle byl
jeho start. Z toho neskutečného
průšvihu se dostal do naprosté
euforie, naděje a štěstí. „Psycholog nás upozorňoval, jaké mohou
nastat problémy, ale já i manžel
máme s Martinem fantastický
vztah. Díky tomu jsme společně
přežili těžké chvíle, kdy je potřeba se vykřičet a vyplakat. Dávala
jsem mu trhat časopisy, aby tu
zlobu na posteli mohl dostat pryč.
Teprve zpětně jsme přišli na to,
že si nikdy nikomu nepostěžoval.
Jak je, Maťo? Jo, v pohodě. Všem
děkoval, poprosil, vyhověl. Věděla jsem, že Martin je bojovník,
sportovec,“ vzpomíná maminka.
Začátkem ledna roku 2010 už byl
doma. Po dvou týdnech na kontrole na chirurgii to vypadalo takto: „Maťo, ukaž, co umíš!“ Zvedl
nohu a udělal s ní kolečko. A dok-
tor: Ty brďo! Nevěřil, že s tou nohou Martin někdy pohne.
Jsem trochu lego
Po amputaci se Marťasův stav
rychle zlepšoval, tělo se oklepalo. I přes úraz dokázal dokončit
se svou třídou osmičku. „Na základce jsme byli moc dobrá parta.
Chtěl jsem v ní zůstat. A navíc,
kdo by chtěl být o rok dýl ve škole? Naštěstí mi uznali známky
z dětské nemocnice, dělal jsem
jenom druhý pololetí. A doma.
Hodně mi pomohla moje třídní
Monika Svobodová, dvakrát týdně mě chodila doučovat. Vždycky
donesla nějaké testy, já to před ní
napsal. Bylo to jak z filmu. Nikdy
by mě nenapadlo, že normálnímu
člověku tuhle formu učení uznají
a ředitel to podpoří. To bylo od
školy největší a nejhezčí gesto.
Když jsem se v září, necelý rok
po nehodě, vrátil zpátky do školy, nebáli se, že přijedu na vozíku.
Vytahovali mě po dlouhých školních schodech a snášeli dolů, měl
jsem přizpůsobený plán výuky,
všechny předměty jsem měl na
jednom patře. Byli na mě moc
hodní, měl jsem maximální pohodlí, můžu jen děkovat,“ dodává
vděčně Marťas.
Chtěl se vozíčku co nejdříve zbavit, zkoušel se postavit na nohy,
ale měl špatnou protézu. Nemohl
ji nosit. Navíc po dvou týdnech
ve škole spadl ze schodů a zlo-
mil si nohu. „Zavolali babičce:
Mates si zlomil nohu. A ona: Ježíšikriste, kterou? A já: Mám jen
jednu. I se sádrou jsem jezdil do
školy. A začal jsem hrát basket na
vozíčku. Zvládl jsem zkoušky na
střední školu, i když v náhradním
termínu, protože jsem měl zrovna
další operaci. Dostal jsem se na
všechny tři školy, na které jsem se
hlásil. To jsem opravdu nečekal.
Pedagogické lyceum v Brně mi
přišlo jako nejlepší varianta. Jsem
ve druháku, i tady mi vycházejí
vstříc, mám individuální studijní plán. To jsem využil předloni
v lednu. Druhý rok po úraze nastala krize. Zkrátily se mi šlachy,
chodil jsem jak robot po malíkové hraně. Skoro už jsem nevstával
z vozíku. Další operace mi hodně
pomohla. Protažení achillovky
a transplantace šlachy, můžu zvedat špičku docela rovně nahoru.
Zdravou nohu mám ohlodanou,
chybí mi tam asi šedesát procent
svalů. Mám tam kus masa ze zad.
Proto říkám, že jsem takové lego.
Prostě skládačka. Nohu mám
du. Musíme jít dopředu. Byl tam
mladý fyzioterapeut, ten hodně
Martinovi pomohl, ale byly to
nepředstavitelné bolesti. Přes slzy
se Mates snažil... Na jaře se byl
poprvé podívat ve škole. Děti ho
vydrncaly s vozíkem po schodech
a vcucly do třídy. Byl tam s nimi
psycholog. Po dvou hodinách vyjede ze třídy Mates s protézou na
rameni. A psycholog se diví: „To
není možný, on ještě utěšoval ty
děti.“ Maty jen překročil bariéru
ostychu, všechno vyvalil na rovinu
a bylo. A jdeme se bavit. Fantastická síla přátelství a kamarádství.
Během tří dnů po úraze mu na
tisíc děcek poslalo na facebook
přáníčka, všichni ho podporovali,
psali mu dopisy, kupovali plyšáky.
Byla to úžasná energie. Trenérka
taneční skupiny mu do nemocnice
vzkázala, že mu drží místo. I kdyby měla dát do sestavy vozík. Dodržela slovo. Mates mezi lázněmi
a operacemi jezdil do tanečního
klubu. A na Den dětí po nehodě
opravdu předvedli sestavu. Martin na vozíku a děcka okolo něj.
S kluky z basketu hrajeme rakouskou ligu.
Ale jedině golf je pro mě sport opravdu
na relaxaci, tam se dobiju. Tam se učím
koncentrovat na jednu věc!
zdevastovanou, ale funguje, dokážu chodit i bez berlí. Nechci
to zakřiknout, ale tím by to snad
mělo skončit. Další operace už
nemám v plánu. Rozhýbat zatuhlé klouby je masakr. Snažím se
berle co nejdřív zahodit. Člověk
o to furt zakopává, když to chce
někam položit, pořád to padá...
Je to strašně neskladný,“ glosuje
Marťas.
Nelitovat se!
„V únoru 2010 jsme jeli poprvé
do Janských Lázní. Tady jsme dostali pomyslnou facku, abychom
se ani na chvilku nelitovali,“ říká
máma Lucie. Viděli jsme takových
osudů... Nemá smysl plakat, že se
něco takového stalo, nemá smysl
se ptát proč, ani se ohlížet doza-
68
Bylo to fantastické. Do té doby to
byl Martin, který se usmíval, ale
měl smutné oči. Tam byl šťastný.
Potom tanec přirozenou cestou
opustil. Sám došel k závěru, že
pokud nemůže být s ostatními
tanečníky rovnocenný, že už to
není ono. A našel se ve sportu. Měl
vždycky velké štěstí na lidi.
Když se Martinovi zkracovala
noha a přestával chodit, nemohli jsme najít nikoho, kdo by měl
odvahu operovat. Už úplně zoufalá jsem se obrátila na pana docenta Plánku, který se v nemocnici o Matesa staral. A ten sehnal
operační tým. V lednu mu nohu
odoperovali, dva měsíce měl Maty
sádru od prstů po kyčel, seděl
doma, ale byl v pohodě. Zas to
dal. Pak následovala rehabilitace
na pražských Malvazinkách. Tady
potkal úžasnou fyzioterapeutku
Hanku Kohoutovou. „A jednoho
dne mi odtamtud zavolal. Mami,
podívej se na facebook, něco jsem
tam dal. A Martin tam chodí po
chodbě bez berlí. Já slzy v očích...
Chytím telefon: Martynko! A on:
Prosím, žádné emoce, ano?“
Jestli je to odměna za to, jak bojuje, jak se s tím pere, jak nikoho
nezatěžuje svými starostmi a bolestí... Věřím, že si druhou šanci
zaslouží...
Posilovna, plavání,
basket a golf
Před úrazem hyperaktivní a sportovně nadaný kluk po druhé
šanci s vervou skočil. „V pondělí
chodím do posilovny s trenérem,
v úterý cvičím kalesteniku ve
sportovním klubu Workout Brno.
Už jsme měli vystoupení.“ Ve středu je basket, ve čtvrtek plavání
a potom golf, v pátek zase basket. Loni se už podruhé účastnil
republikového mistrovství v plavání pro hendikepované Strahov
cupu. „Plavání nemám rád. Skočím do vody, zima, vylezu z vody,
zima, plavu zima, furt zima. A ještě do toho je člověk mokrej... Ale
když to všechno překonám, je to
fajn. Teď mám nového trenéra.
A ten mě nešetří.“
Sobotu a neděli mám sice volnou,
ale většinou chodím na nějaké
turnaje nebo na závody. S kluky z basketu hrajeme rakouskou
ligu. Ale jedině golf je pro mě
sport opravdu na relaxaci, tam se
dobiju. Tam se učím koncentrovat na jednu věc,“ říká Marťas.
Ke golfu se dostal loni na jaře. Při
pobytu na Malvazinkách chodil
na návštěvu ke známým, kteří
bydlí v Praze. „A když jsme jednou hráli na konzoli golf, napadlo
kamaráda Honzu, že bychom si
mohli zajet zahrát. Vyrazili jsme
na Černý Most, kde jsem si to
vyzkoušel s trenérem. Hodně
mě to chytlo. Je úplně odlišný
od všech sportů, které jsem dělal
do té doby. Úplně jsem vypnul
a zrelaxoval, nemyslel jsem na
žádné hlouposti. Jenom na švih.
Volal jsem mamce, že mám dobrej plán, že chci hrát golf. A nějak
samo z nebe přišlo, že jsem šel ke
svému protetikovi Jindrovi a ten
mi řekl o Mirkovi Lidinském, prezidentovi České golfové asociace
hendikepovaných. Protože čistě
náhodou chodíme ke stejnému
protetikovi. Sešli jsme se s Mirkem, řekl mi o golfových možnostech pro hendikepované. Stal
jsem se členem Asociace a díky
její podpoře můžu zadarmo trénovat,“ konstatuje spokojeně
Marťas.
Trénuje v Golf resortu Kaskáda
společně s vozíčkářkou Andreou
Brzobohatou. Loni v říjnu si týden před mistrovstvím republiky
hendikepovaných golfistů v Českém Krumlově uhrál handicap
54. „Šel jsem úplně čerstvě na
svůj první turnaj. A hned na mistrovství České republiky. No, proč
ne? Hraju s protézou, vestoje, nepotřebuju žádný paragolfer. Jen si
půjčuju kárku na přesuny. Den se
vydaří podle toho, jak si obuješ
nohu. Když si ji obuješ špatně,
tak tě to tlačí, je to nepříjemný,
člověk je otrávený. V opačném
případě jsi jak v bavlnce. Teď
mám druhou nejlepší protézu na
trhu. Elektronickou, která funguje na tlaková čidla. A vyhovuje.
Takže jsem v Krumlově dal svou
nejdelší ránu, asi dvě stě metrů.
Ta sedla. Rána jedna z milionu,“
raduje se Marťas.
Žiju naplno!
Marťas při vystoupení s tanečním souborem v Olympii Brno
Kromě sportovních aktivit hraje
Mates na klavír, kytaru, na elektrickou kytaru a flétnu. A jeho
nejnovější hit? „Loni v létě jsem
si koupil ukulele, a tak nějak jsem
se na ně naučil. Chci žít naplno.
Vážím si toho, že jsem tak, jak
jsem. Že to není horší. Byla by
mi hanba si stěžovat, že nemám
nohu. Prostě nikdy to už nebude
takový jako před tou nehodou!
S tím jsem se už smířil. Smířil?
Doufám, že jo... Beru to s humorem, brečet nad tím nebudu.
Když vidím kolem sebe lidi, kteří
třeba jenom leží... To je průšvih.
A tak si říkám: Marťas, ty máš jenom kosmetickou vadu.“
69
Očima
mámy
Lucie II.
Řekla jsem Martinovi: nebudeme
sedět někde v koutě, nebudeme se schovávat, budeme dělat
všechno jako předtím. Budeme
chodit do kina, na bowling, do
kaváren. U moře jsme s ním byli,
na bobové dráze, na Sněžku jsme
ho vytřepali první léto po nehodě.
Nakupovali jsme šaty, boty, aby
věděl, že bude chodit.
V dětské nemocnici funguje
Nadace Modrý hroch. Pomáhají
dětem po traumatech. Chystali
se na podporu konkrétního dítěte a vybrali našeho Martina. Stal
se tváří nadace. Díky ní má sportovní vozík na basket a předplacenou posilovnu ve fitku s trenérem, což bychom si jinak nemohli
dovolit. Začala se mu rýsovat postava, získal větší sebevědomí, je
víc soběstačný. Je to nádherné,
těšíme se z toho všichni. Nejsme
rodina, jsme velmi silný tým. Náš
taťulda by si zasloužil ocenění
otec roku. Hodně lidí nám říkalo,
že otcové to v těchto situacích
nezvládají a často opouštějí rodiny. Jarino byl s námi od začátku.
Velice mě podporoval, chodil do
nemocnice, všechno, co bylo potřeba, vyřídil.
Odjela jsem s Martinem do lázní a nestarala jsem se, jak bude
fungovat domácnost. Hodně
nám pomáhala i moje maminka.
Úžasně se zapojovala dcera Alexandra. Musela to mít moc těžké,
protože 205 procent pozornosti
jsme věnovali Martinovi. Zvládala
to a byla naší oporou. Ze začátku
měl Mates asistenta, který ho
vozil do školy. Ale bylo potřeba
chodit na cvičení, plavání, sporty,
do fitka. Já jsem se vrátila do práce, měla jsem dobrou pozici a po
roce už byl čas jít s Martinem
od sebe, aby nevznikla ponorka.
Manžel zůstal doma a poletuje
s Matesem, kde je třeba. Převzal
chod domácnosti a dodnes si
nestěžuje. Klobouk dolů, všichni
v naší rodině si ho za to moc cení.