kolašin- trsa

CESTOVÁNÍ
7. díl / Motorkou po Albánii aneb „Cesta bez překážek nikam nevede!“
KOLAŠIN - TRSA
Ranní probuzení u mírně nazelenalé řeky bylo kouzelné. Ptáci řvali,
řeka smrděla, náčelník chrápal a já jako přípravu na další den začínal
rovnat kosti v těle.
Z
8
kraje ospalé vstávání se zhouplo do
překotného úprku za asistence oddílu
zásahových much albánského ministerstva
životního prostředí, které měly očividně
tuto část Albánie na starosti.
Míříme opět do hor. Po hoďce šotoliny
nás kroucená klikatice dovádí na náhorní
plošinu Jablan, kde se rozehraje ta nejkrásnější scenérie naší cesty. Tráva vlnící
se v bocích, říčky drobných květů,
které doprovázejí stáda ovcí,
divocí koně a my čtyři. Chvíli rozjímání prořízne v našich helmách
Deziho plzeňský dialekt: „Hele,
kucí, jeďte, já počkám, a pak mě
natočíte.“ S nevolí souhlasíme, co
bychom pro svého bližního neudělali. Řadíme jedna a jedem na
druhou stranu mírného kopečka
ke spáchání kultovního trháku
„Bourák Dezi“. Krásná cestička je
lemovaná hromadami kamenů,
které tu při čištění pastvin nanosili
místní domorodci během dlou-
hých let. Přemýšlím, co to muselo být za
těžkou a nekonečnou práci s odměnou
kousku země. „Tak co? Můžu?“ huláká náš
hlavní herec. „Pojeď!“ velím a scenerie je
to opravdu pěkná. Osamělý tvrdý chlap
zdolává nehostinnou krajinu s pomocí
nekompromisního stroje BMW. „Jéééď
trochu, vypadáš jak bába na kole, vem za
to!“ zkušeně radím a náš bejbl se chytá,
jeho ego bouchlo v gatích a dává full gaz.
„Uaaaa, dávám za dvě, za třiiiii,“ řinčí plíce
z Plzně. Začíná to mít šťávu, Dezi se řítí po
pěšině, šutry lítaj, bavorák řve. Blížící se
levá je fakt už blízko. „Levá, levá!“ křičím
do Intercomu, ale osud je již dávno napsán.
Dezi se plně drží Keplerova zákonu…
v oblasti působení nějaké dostředivé
síly, jejíž přitažlivost klesá s druhou
mocninou vzdálenosti, klesá stejně
tak gravitace výrazně hmotnějšího
tělesa. Následuje tečnu zatáčky
a mizí v hromadě. Chvilku je ticho
a kupodivu nikdo nic neřeší. Krajinou
zavládne klid a vše se zase vrátí
k místnímu ševelení. Naslouchám
(v helmě na hlavě), jestli v dáli neuslyším třeba nějaké slabé sténání.
Do mého soustředění vrazí ten
známý hlas: „Tyyyy voleee, máš to?!
To byl nářez!!“ Dezi se mi řehtá do
Intercomu a já jsem rád, že žije.
Hrabe se ze šutrů našich předků a mává
rukama jak Armstrong na Měsíci.
Druhou část naší skupiny to pranic nezasáhlo, prý věděli, jak to dopadne a na to je
prý škoda času.
Aleš prozkoumal všechny své ještě
neztracené mapy a máchnul do krajiny
se slovy: „Tudy, pánové, teď přijde kaňon
Komarnica, jedno z nejhezčích míst široko
daleko.“ Tuším nějakou zradu, ale jedem.
Cesta se z pěšiny stala širší šotolinou
a vesele padala do velikého údolí. Kaňon
byl impozantní. Obří kolmé stěny vytvářely
barevné kulisy životních příběhů místních
pastevců. Klikatá říčka plná meandrů nás
doprovázela až k další atrakci – kačírkové
hrázi (rozuměj 50 m dlouhý násep z bílých
oblázků velikosti zaťaté pěsti). Na vrchu
tohoto díla byl jakýsi pás, který místním
sloužil pro transport ovcí, možná malých
povozů a jich. Aleš ani nezastavuje, jen
hlásí: „Plyn, plyn, plyn.“ Vrhá se na hráz
„TYYYY VOLEEE, MÁŠ TO?! TO
BYL NÁŘEZ!!“ DEZI SE MI ŘEHTÁ
DO INTERCOMU A JÁ JSEM RÁD,
ŽE ŽIJE. HRABE SE ZE ŠUTRŮ
NAŠICH PŘEDKŮ A MÁVÁ
RUKAMA JAK ARMSTRONG
NA MĚSÍCI.
a po dvou levých „vykrucaj, vykrucaj“ dává
pravou a definitivně padá z náspu dolů,
kde skládá na svou poslední zdravou nohu.
„Noha, noha, noha!“ křičí náčelník (Aleš).
„Foťák, foťák,“ kontruje pohotově Dezi. To
už se sbíhají domorodci a pomáhají náčelníkovi na nohy (už jen obrazně řečeno).
Všichni jsou ustaraní a mírně překvapeni
z naší vysmáté nálady. Aleše chtějí hospitalizovat v přilehlé salaši, ale ten je tvrdej
a za chvíli je už zase v sedle. Sranda ustala
hned, jak se na nás dostala řada.
K náčelníkově nelibosti jsme však všichni
přetancovali hráz bez ztráty kytičky. Docela
jsem rád, že nejezdím první, ten náčelníkův
skok musel fakt tlačit. Cesta se pomalu
opět měnila v pěšinu až v louku, pak mítin-
me. Během cesty mu do připravené kávy
natekla voda z místních brodů a spojila se
s ostatními pochutinami a spodním
prádlem našeho náčelníka.
Je tady idyla. Někdo pere, někdo vaří,
náčelník vyhazuje. Po chvilce kde se vzal, tu
dorazí kolega z Brna, který na svém Suzuki
ku a nakonec v palouk. „Tak tady to končí,“
zubí se náčelník a začíná točit. „Jak, končí?“
zapojuje se náš doktor (Vlasta). „No končí,
točíme a jedeme zpátky,“ suše konstatuje
Aleš a obrací svůj stroj. Dezi to zkouší taky,
ale přece jen v manuálu BMW psali – pro
osoby nad 180 cm – tak hrabe nožkama
ve vzduchu a skládá elegantně vpravo.
„To jako zase ta hromada kamení?“ dochází
mi…
„Jo,“ uzavírá náčelník a vrníme zpátky.
Kamenná hráz nás zastihla v dobrém rozpoložení, takže jsme si řekli, že to musí jít
i pod plynem, jen se toho nebát. Náčelník
měl ještě v čerstvé paměti tvary zdejších
valounů, tak volil mírnější dril a dal to. Já
s Vlastou jsme na pohodu pod plynem
předrnčeli také. Dezi však né. Když pod
plynem, tak pod plynem, volí full gaz
a uprostřed mostku, kde zemská přitažlivost vítězí nad kinetickou energií našeho
západočecha, skládá vpravo.
Kadence našich pádů nás donutí
k servisní zastávce, kterou spojíme s obědem a nakonec i s praním.
Aleš otvírá svůj levý kufr, do kterého se
mu před třemi dny vysypala pixla kafe
a nechtěl to uklízet, až prý někde zastaví-
V - Stromu brázdí Albánii úplně sám. Trochu se diví naší dakarové úpravě strojů, ale
po zhlédnutí opravy kufru kamenem, prováděné naším mechanikem z Plzně (proto
ho tu máme), pochopí, že pro nás je cesta
cílem. Po obědě a krásně vychlazeném
pivku jsme se rozloučili s kolegou a vrhli
se do Durmitoru – pohoří duchů. Doktor
si ustlal hned v první ostré pravé, ale bez
vážných následků. Jedna vlásenka za druhou nás posouvá do zvláštně zvrásněných
hor. Vypadá to jak stopy po obřích drápech
v pravidelné vzdálenosti. Každý vryp se ve
své nekonečnosti mění v celé spektrum
barev. V sedle konečně potkáme sníh. Jako
malí kluci (kdo říká, že nejsme) se vrháme
do sněhové plotny, kde vypukne nelítostný
boj. Jediný Dezi nepochopil, že je to koulovaná a z cesty na nás metá zbytky kravího
trusu. Z bitvy nás vytrhne až déšť, který nás
doprovodil až do malebné vísky Trsa, kde
jsme zamýšleli složit hlavu.
Naši debatu, jestli pojedeme dál, vyřešila banda českých motorkářů, kteří u jednoho místního pastevce už okupovali jeho
bufet a zahrádku. Slivovice na uvítanou
byla jasným stvrzením, kde dneska spíme.
Text: Jakub Olbert, Foto: Vlastimil Jakubec
9