TEXT: VINCENT BELEJ, EVA SEDLÁČKOVÁ FOTO: JIŘÍ SALIK

ÚSTAVU
V SOBĚ
NEZAPŘU
TEXT: VINCENT BELEJ, EVA SEDLÁČKOVÁ
FOTO: JIŘÍ SALIK SLÁMA/MF DNES
INTERVIEW OF THE MONTH
INTERVIEW OF THE MONTH
ELIŠKA WAGNEROVÁ, SENÁTORKA (NEZ.)
1948
1974
1975
1976
1977
1982
1989
1984–1989
INTERVIEW OF THE MONTH >
Upřímná, přímá, ráda jde rovnou k věci, nesnáší
pochlebování, které ji uvádí ji do rozpaků. S každým
jedná na rovinu. Slušně, jasně, věcně. Nadevše ctí
spravedlnost a principy Ústavy. Vrcholná politička.
J
méno Elišky Wagnerové je spjato zejména s Ústavním soudem.
Kredit, který během dlouholetého
působení v soudnictví získala, se loni
rozhodla proměnit za možnost hlídat ústavnost tuzemské politiky v roli
senátorky. Ve světě, kde se o sobě nepochybuje a pečlivá volba slov či názorová konzistence jsou výjimkou, to nebude mít snadné. Stoupenci účelových
ohýbání zákonů s ní naštěstí také ne.
Proč není ve vrcholné politice více
žen?
To je otázka. Myslím, že ženy o to
vlastně ani samy nemají zájem. Tady
je potřeba ptát se proč. Podle mě u nás
stále ještě platí jakési rozdělení rolí.
A vrcholná politika s sebou nese plné
nasazení – víkendy, dovolená, noci,
zahraniční i domácí cesty, na což ženy
nemají kapacitu, mají-li zvládat i svou
roli v rodině.
Další moment vidím v tom, že –
zejména v poslanecké sněmovně, odkud se většinou rekrutuje vláda – je
to otázka politických stran. A politické strany, jak známo, tvoří kandidátky uvnitř strany a, co jsem slyšela
(sama s tím zkušenost nemám), chce
to mít ostré lokty, abyste se vůbec na
kandidátku dostal, navíc na nějaké
volitelné místo.
I to jistě přispívá k tomu, že se
ženy nakonec do vrcholných pater
nedostávají. Protože na kandidátkách jsou spíš na těch méně volitelných místech. Zaplaťpánbůh je
občas někdo zakroužkuje, ale vidím
28 | 032013
to tak: Ochota žen vrhnout se do tak
náročného života je menší, a když už
ta ochota je, tak zase mnohdy chybí ochota stran, které muži pojímají
jako takový pánský klub a ženy mezi
sebe ne vždy rádi pouští.
Dalo by se to vyjádřit tak, že politika
je tvořená „chlapy pro chlapy“?
Dalo. Podobně to vyjádřil i Karel Čapek, který řekl, že politika odpovídá
mužské mentalitě a ženy jsou do té
míry rozumné, že se do toho prostě
nepouštějí. Asi měl pravdu.
Kdyby se některá naše čtenářka,
úspěšná manažerka, která už má
děti odrostlé, rozhodla jít do politiky,
bylo by pro ni cestou jít přes Senát?
Samozřejmě, Senát se nabízí, protože
tam mohou kandidovat zcela nezávislí kandidáti. Ovšem je to řehole. Když
za vámi skutečně nestojí žádný subjekt, máte na krku celou organizaci.
Je třeba mít kolem sebe jakýsi tým. Já
jsem kandidovala jako nezávislá, ale
s podporou Strany zelených, která mi
poskytla zázemí. Takové to technické
know-how, bez něhož by se tam člověk
opravdu těžko pohyboval. Například,
kde zadat inzerci, kde žádat o jaké povolení, všechno oběhat.
Proč strany poskytují podporu nezávislým?
Ukazuje se, že strany jsou ochotny
poskytnout podporu právě nezávislým kandidátům, protože pochopily,
že do Senátu musí kandidovat osob-
nost, která je známá, a že stranická
příslušnost až takovou roli nehraje.
Pochopitelně jde o určitý politicko-filozofický profil kandidáta – já bych
například asi těžko mohla kandidovat za ODS.
Strany pochopily, že je pro ně výhodou, pokud se přihlásí někdo, kdo
je v regionu nějak profilovaný. Například ženy, které jsou úspěšné ve svém
povolání a v tom regionu se to ví. Pak
je to ku prospěchu obou stran. A já
doufám, že se totéž objeví i na kandidátkách do poslanecké sněmovny.
Strany na ně vezmou nestraníky –
kvalitní osobnosti.
Věříte v to?
Víte, asi jim nic jiného nezbude, protože politika je personálně strašně vyprázdněná. Absolutně vyprázdněná.
S tím na dlouhou dobu nevydrží, takže
se budou muset nějakým způsobem
otevřít. Ne každý ale chce vstoupit do
strany, tak ho zkrátka budou muset
na své kandidátce akceptovat jako nestraníka.
Změnil by větší počet žen v politice
její charakter?
Já nevím. Asi ano, protože ženy by
tam vnášely jiná témata. Marná sláva,
jsou témata čistě mužská, jsou témata
čistě ženská a pak jsou témata řekněme genderově neutrální. Ale těch čistě ženských je dneska v politice vlastně dosti málo. Někdy je to problém
rozlišit.
Jak to?
Kupříkladu na jednom zasedání Senátu obhajovala paní poslankyně Putnová novelu vysokoškolského zákona – měl zvýhodnit vdané ženy, které
porodí, a tím se jim natáhne studium.
Šlo o to, aby se doba, po kterou se staraly o dítě, nezapočítávala do délky
studia a ony pak nemusely za delší
studium platit.
Sama o sobě určitě báječná myšlenka, a čistě ženská, ale mě okamžitě
napadlo: proč nejsou stejným způsobem zvýhodněni studenti (ženy
i muži), kteří třeba budou dlouhodobě nemocní? To je také odůvodněné!
Tady jsem ale narazila. Vzniká jakási nerovnost, a to se mi nelíbí. Je to
pro-rodinná, pro-ženská politika, ale
obecně sociální už ne.
Není to obecný problém našich zákonů, že se přijímají na příliš konkrétní věci?
Víte, jsou zákony, které musí být do
jisté míry konkrétní – jako třeba tento, ale podle mě to mohlo být genderově neutrální. Vzpomínám na jeden
příklad z Ústavního soudu, který se
týkal důchodových zápočtů pro ženy
a muže. Ženě se mateřská a rodičovská dovolená automaticky započítávala, zatímco mužům jenom na žádost
a ještě ji museli podat v určité, velmi
omezené době. Nikdo je samozřejmě
na nic neupozorňoval, a tak řada mužů
splakala nad výdělkem. Tehdy se nám
to podařilo nějak zneutralizovat.
Potom ale přišel jiný návrh, kde šlo
o věk odchodu do důchodu ve vztahu
k počtu vychovaných dětí. Tam je to
vázáno pouze na ženu, zatímco muži
se věk odchodu do důchodu nesnižuje,
byť třeba děti vychoval sám. To tehdy
u Ústavního soudu neprorazilo. Postavily se proti tomu pouze dvě ženy:
kolegyně Formánková a já, že nevidíme jediný důvod, proč by tady nemělo
dojít k genderovému narovnání.
Ten člověk (podle všeho velmi
obětavý, slušný otec, který sám vychoval několik dětí) neuspěl ani ve
Štrasburku. Zmapovali si, jak je to
v jiných státech, a zjistili, že je to všude stejné.
od 1992
1994–1996
1996
1996–1998
1998–2002
od 1999
1999–2004
2002–2011
2002–2012
od 2012
narozena v Kladně
absolvuje Právnickou fakultu Univerzity Karlovy
podniková právnička
advokátka
složení advokátní zkoušky
odchod do německého exilu
přestěhování do Kanady za manželem
poradkyně pro československé právo v SRN a svobodná novinářka pro Rádio Svobodná Evropa a exilový tisk
členka České advokátní komory
členka ODA (předsedkyně právní sekce strany)
dokončuje postgraduální doktorandské studium
na Katedře politologie Masarykovy univerzity
soudkyně Nejvyššího soudu ČR
předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a členka Legislativní rady vlády
členka Vědecké rady Právnické fakulty UK
členka Správní rady Masarykovy univerzity
náhradní členství v Benátské komisi (Evropská
komise pro demokracii prostřednictvím práva) za
Českou republiku
soudkyně a místopředsedkyně Ústavního soudu
senátorka Parlamentu ČR (předsedkyně Komise
pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, členka
Ústavně-právního výboru a Mandátového a imunitního výboru)
Tady vidíte, jak doznívá stereotyp
„ženská-mužská“ role, který se už
v životě ve skutečnosti mění, ale legislativa je pozadu, nereaguje, vytváří
tyto nerovnosti a zatím je to stále tolerováno. Časem to určitě zmizí, ale
jak dlouhý čas to bude, nevím.
Víte, muže nelze zadupávat, je nutné naopak vytvořit takové podmínky,
aby pro ně bylo atraktivní odejít na
rodičovskou dovolenou. Pak na tom
samozřejmě profitují oba dva, že?
Takže jde o to zatraktivnit podmínky
a ne prohlubovat stereotyp.
Nepřispívají k tomu i čistě ženské
aktivity, které sledují výhradně
„ženské zájmy“?
Možná ano. Proto jsem se vždy, když
jsem se s těmito otázkami setkávala,
snažila myslet na obě strany: samozřejmě, cesta je v určitých úlevách
pro člověka, který vychovává dítě, ale
mělo by to být pokud možno genderově neutrální. Nemělo by záležet na
tom, jestli je to žena, nebo muž.
Jsou ženy političky jiné než muži?
To nevím. Jsou zkrátka ženy a ženy.
Můžu soudit jenom podle sebe a já si
nemyslím, že bych se chovala výrazně
jinak, než se chovají muži. Od většiny
z nich se moc neliším. Zajímavé ale je,
že i když se nelišíte, jste přesto muži
mnohdy považována za exota, za odlišného exota. Jakmile začnete být
aktivní, už řeknou, že jste upovídaná,
případně uhádaná – všechno atribu-
032013 | 29
INTERVIEW OF THE MONTH
INTERVIEW OF THE MONTH
„Žijeme v reálném světě, a ten je zlý a špatný.
My jsme zlí a špatní. Proto potřebujeme zákony.“
ty, které jsou tradičně vztahovány
k ženě. Přitom vy víte, že když vystupujete, tak naopak korigujete nesmysly, které tam – podle vás – před tím
padaly, a chcete je nějakým způsobem
narovnávat. Když totéž dělají muži –
a vystupují často s ani ne příliš rozumnými argumenty –, nikdy se k nim
takový atribut nepřipne. Zato k ženě
okamžitě. A tak je to se vším.
S čím třeba?
Vezměte si třeba ženskou a mužskou
nevěru. Dnes snad patří k dobrému
tónu, že úspěšný muž v určitém věku
vymění ženu za nějaký novější, mladší model. Nikdo neřekne, že je to
špatně. Kdyby totéž udělala žena, to
bych tedy ráda viděla ty reakce. A tak
bych mohla pokračovat do dalších
a dalších oblastí...
Víte, to ale není jenom záležitost
politiky, je to otázka pohledu médií, veřejnosti – společnosti jako takové, protože ta to vlastně ovlivňuje. Na druhou
stranu, jde o zpětné vazby. Když politici, zejména ti vrcholní, nasadí laťku
tím, co dělají a jak se chovají, společnost řekne: „On může, co já bych taky
nemohl.“ Je to provázané.
Politik, čím je na vyšším místě,
tím je viditelnější a musí si být vědom
toho, že cokoliv dělá – například i ve
svém osobním životě – je určitým signálem pro společnost. Nese za to odpovědnost.
Mají ženy, které jsou v politice, jiný
vztah k moci než muži?
Asi jak která. Nedá se úplně paušali-
30 | 032013
zovat. Znám i ženy, které mají vysloveně touhu po moci... Tady to jde zřejmě napříč. Prostě jsou lidi, kteří jsou
k tomu jakoby ustrojení. Myslí, že
jsou povolaní k moci, že znají recepty,
jak co má být. Na druhou stranu jsou
lidé – a můžou to být ženy i muži –
kteří o sobě stále pochybují. O tom, co
říkají, pochybují a než nějaký názor
řeknou, dohledávají si třeba, jak je to
jinde a přemýšlejí o tom.
Spíš je to rozdíl mezi pochybujícími intelektuály – kteří si vždycky
budou připadat podezřelí, když se jim
nějaká moc dostane do rukou a budou
sami se sebou vést polemiku o tom,
jak ji vykonávat – a řekněme „alfa
samci“, kteří nepochybují. A sem patří i ženy.
Dlouhý pobyt v politice lidi mění.
Jak se bránit, aby člověk atmosféře
moci až libovůle nepropadl?
Řeknu vám to jinak. Deset let jsem
působila na Ústavním soudu, čtyři
roky před tím jsem byla předsedkyní
Nejvyššího soudu. Tam to bylo, řekla
bych, mnohem individualizovanější, než teď v Senátu, kde jsem jedna
z jednaosmdesáti. Navíc nezařazená,
tudíž bez jakéhokoli institucionalizovaného vlivu. Myslím, že období
karantény, kdy se o vás pokouší bacil
moci, mám už proplakané a za sebou.
Doufám, že mi to tedy nehrozí.
Čím se ale bráníte?
Snažím se obklopovat lidmi, kteří
jsou ke mně upřímní – taky to po nich
vyžaduji. Určitě by se mi nestyděli
říct: Zaraz, už blbneš! Začíná to mým
manželem. I své bývalé asistenty, kteří jsou sice o generaci, generaci a půl
mladší než já, jsem měla k tomu, aby
mě korigovali. Nikdy by se nestyděli
mi to říct. Obklopuji se lidmi, kteří
mně nastavují zrcadlo.
Naopak, když se lidi přede mnou
uctivě klaní, je mi trapně, neumím
s tím pracovat. Slušnost ano, ale „já
pán, ty pán“. A mám to tak v sobě nastavené i ve vztahu k vyšším funkcím,
s tím jsem se nikdy netajila. Když
jsem psala svá odlišná stanoviska,
vždycky jsem to dávala najevo, ať to
byl předseda vlády nebo prezident.
Slušně, ale jasně.
Je nepatřičné, když člověk podlehne moci a je opojen sám sebou
i svým postem do té míry, že ho chce
vykládat jako „tak a teď jsem tady
a můžu všechno“. To nejde a já to
mám zdůvodněné i ústavně-právně,
protože v právním a ústavním státu
už není nikdo suverénem, byť by to
byl prezident či parlament. V právním státě jsou jen orgány, které mají
své pravomoci a kompetence, a ty
musí vykonávat tak, aby nepřestoupily rámec vytvořený ústavním pořádkem. Čili prostor pro libovůli tady
prostě není.
SENÁTNÍ PRAXE
Jaké byly vaše první dojmy z každodenní práce v Senátu? Jaké zájmové
skupiny vidíte?
Jsou tam kluby, respektive politické
frakce. Do jedné z nich jsem tak ne-
slavně vstoupila pod dojmem z Petra
Pitharta, kterého mám ráda a vážím
si ho. Pak se ale ukázalo, že všechno je
jinak, že on už tam není... Takže jsem
se z toho velmi rychle vyvázala a stala
se – dneska jsme vlastně už jen dvě:
já a paní Dernerová – nezařazenou.
Jsem pořád parlamentní nováček,
ještě stále se teprve rozhlížím. S každou schůzí přicházejí určité modelové
situace a vy se na ně učíte reagovat.
Zdaleka ještě nejsem ostřílená a jsem
si toho vědoma.
Co vás překvapilo?
Věděla jsem, že je to úplně jiný druh
práce, ale přesto mě překvapil způsob a tak trochu chaotičnost i rychlost
v projednávání věcí. Například vám
nějaký tisk přijde na stůl, když celý
den jednáte v Senátu a k projednání
je zařazený hned na druhý den. Vy
skončíte večer, hlavu jako věrtel, a teď
se k tomu máte následující den nějak
zodpovědně postavit ( je to úplně nová
matérie!). To je zásadní rozdíl mezi
tím, na co jsem byla zvyklá, a tím, co
dělám teď.
Rychlost?
Na Ústavním soudu sice také věci
chodily za sebou, ale jednak už jsem
uměla poměrně snadno odhadnout,
co bude důležité a co se dá vyřídit
cvrnknutím, tedy odmítnutím. Ale
hlavně, když přišel případ a člověk ho
vzal, tak se do něj mohl ponořit a týdny studovat. Nastudoval si všechno
možné, aby mohl zodpovědně rozhodnout.
Zatímco tady je to pojmově vyloučeno, protože celý Senát má třicet
dnů na to, aby se k návrhům zákona
vyjádřil. Tady opravdu musíte jet ve
zrychleném režimu, nemůžete pracovat do hloubky, kloužete po povrchu, a to mi vadí. Učím se to nějak
vstřebávat.
Politické kupčení, hrubý jazyk... Už
jste se s některým z těchto jevů setkala? Překvapilo vás to?
Jazyk mě nepřekvapil, protože už
před tím jsem samozřejmě sledovala
parlamentní debaty a krom toho – Senát je přece jen kultivované těleso.
Zatím jsem tam nezažila ani politické dohody. Objevné pro mě bylo,
jak to u zákona a Ústavy ve vztahu
k Nejvyššímu kontrolnímu úřadu
šlo napříč politickým spektrem. Tam
hrály roli zájmy jiné než čistě politické nebo politicky zabarvené a totiž, že
se zvedli starostové a hejtmani proti
zbytku Senátu (ten je mimochodem
poměrně nepočetný).
O čem to vypovídá?
Uvědomila jsem si, že je asi něco
špatně, když je tam tolik lidí právě ze
samospráv. Pořád se koketuje s tím,
že by Senát měl být takto vytvořen –
myslím, že to je špatná myšlenka.
032013 | 31
INTERVIEW OF THE MONTH
Zájmy samospráv jsou skutečně jiné
než zájem veřejný, který se dotýká
všech lidí.
Tím nechci říct, že tam starostové
páchají nějaká zla, ale snaží se budovat
svou samosprávu a nevidí rádi, když se
jim do toho zvenčí zasahuje. Jenže to
musí být nějak kontrolované! Jak se
říká – nesmí se stát malými teroristickými jednotkami, které budou terorizovat obyvatelstvo na svém území. Je
třeba hledat vyvážený model.
K nim kontroly nechodí?
Docela mě překvapilo, jak argumentovali tím, že k nim už kontroly chodí.
Ale ty chodí z orgánů, jako je Ministerstvo financí, ti ukládají pokuty.
Říkala jsem jim, bože můj, vy byste
přece měli postupovat úplně opačně.
Připustit kontrolu ze strany nepolitického Nejvyššího kontrolního úřadu, která s největší pravděpodobností
nebude motivována nějakou politickou mstou, zatímco ta ze strany exekutivy může být, když to u nás chodí,
jak to chodí.
Kontroly jsou dopředu plánovány,
a opravdu se to jede velmi libovolně. A to je špatně. Měl by do toho být
vnesen řád. Neříkám, že by měl být
publikován, to jistě ne, ale vnitřní řád
by existovat měl. Kdyby pak někdo vyslovil pochybnost, zda kontrola není
šikanou, mohli by vždycky říct: ne,
tady to bylo na seznamu, který vzniká
podle určitého algoritmu. Ale tohle
u nás nefunguje.
VSTUP DO POLITIKY
Na nastavení pravidel a principů
bylo více než dvacet let. Jak jste spokojená s polistopadovým vývojem?
Vývoj tady určitě je. Pochopitelně,
když narazíte na problém – a já bohužel pracuji v oblasti, kde na ně holt
32 | 032013
narážím dnes a denně – tak samozřejmě ty deficity vidíte. Člověk je nespokojený a říká si „bože můj, vždyť to
už přece dávno mohlo být, dávno se
mohlo pokročit dál a rychleji ...“ Ono
ale všechno asi chce svůj čas.
Vezměte si ten nekonečný příběh
„anonymních akcií“. Jak se o nich
mluvilo v devadesátých letech?! Jako
o úžasném výdobytku. Co je komu do
toho, jaký mám majetek. Ideologicky
bráno, na tom něco i být může, idea
vlastnictví, nedotknutelnost vlastnictví, soukromí... Jenomže my žijeme
v reálném světě, a ten je zlý a špatný.
My jsme zlí a špatní.
vize. Ale ovlivňovat tam, kde se to dá.
Je to těžké, i kvůli tomu, že jsem nezařazená. Třeba se časem k někomu přimknu, nevím, ale zatím se chci ještě
chvilku rozhlížet. Samozřejmě – kdyby člověk neměl ambici, že něco chce
ovlivnit, nemělo by to význam.
Proto potřebujeme zákony.
Zákony se skutečně tvoří pro doby zlé
v důsledku poznání, že každý člověk
je vlastně ambivalentní osoba, v níž je
dobré i to zlé, která je schopna právě
tak dobra jako zla. To mě třeba vyvádělo z míry v devadesátých letech, kdy
jsem seděla v Legislativní radě vlády. Když šlo například o soudnictví,
vždycky jsem argumentovala, proč
tady musí být nějaké obranné mechanismy ve vztahu k ministrovi – který
měl tehdy nad soudnictvím absolutní moc –, protože by si mohl počínat
libovolně. A na postu ministra seděl
Motejl, který se urážel: „Vy mně podsouváte, že...“
A já říkám: „Pro boha živého, to se
netýká vás osobně, nikoho personálně,
je to jen o tomto poznání.“ Tehdy si
opravdu vůbec neuvědomovali, že to
není tak „jsme dobří, a proto si napíšeme zákon“. To bychom ho nemuseli
mít. Ale my ho musíme mít, protože
nejsme dobří. Rozhodně ne všichni.
Co třeba na prezidentském postu?
Ach bože, ne. Slyšela jsem to od lidí,
kterých si moc vážím, ale – jak to říct
– já nemám tu touhu.
S jakou vizí či představou jste do politiky šla? Myslíte, že můžete něco
změnit? Nebo ovlivnit?
Změnit určitě ne, to by byla nereálná
Mohla jste být v důchodu, mít klid...
To bych jednak nemohla udělat svému manželovi, ten by to nepřežil! A za
druhé ještě pořád cítím, že něco můžu,
že můžu něco dělat, že v sobě mám tu
energii. Navíc přece jen se člověk za ta
léta něco naučil, získal nějakou zkušenost, snad by ji mohl poskytnout dál.
Václav Havel ji taky neměl.
Já vím, a to je právě to; já se nemůžu
srovnávat s Václavem Havlem. Minimálně v tom, že on si tu legitimitu
vybudoval celým svým životem, u něj
to nebyla drzost, když té funkci nakonec řekl ano. Já nejsem tak dokonalá,
mám spoustu chyb! Strašných chyb.
Byla by to ode mě hrozná troufalost.
Prostě, srovnávám se s Václavem Havlem, a to nejde.
Ale jsou i jiní ke srovnávání...
Máte pravdu, to jsem teď právě viděla.
Jakkoliv s touhle vládou nesouhlasím
a nepřipadá mně dobrá, tak Schwarzenberg jako osoba je nepochybně
velmi slušný člověk. On sám říkal:
„Jsem na to dobře řemeslně připravený“ a byl. Já nejsem. Protože jsem
se v diplomatických nebo prezidentských kruzích nepohybovala. On ano.
Nehledě na to, že i když jsem se do
jisté míry i mezi těmi diplomaty pohybovat musela, zejména na Nejvyšším
032013 | 33
INTERVIEW OF THE MONTH
soudu, tak že by mě dvakrát bavilo vést
diplomatické řeči, to mě tedy nebaví.
Nejde mi to a strašně mě to vyčerpává.
Ráda jdu přímo k věci. Takže: zkušenosti nemám, dispozice nemám...
A je tu ještě další věc. Zkušenost
s touto volbou. Když jsem viděla, že
vítězí mistr bonmotů a já bonmoty
neumím, fakt nejsem pohotová, neuměla bych vymýšlet věty pro pobavení
lidí. A pak taky ta špína, která se tam
lila. To si člověk říká, jestli to má zapotřebí, vydat se do takové stoky.
Prezidentská volba znovu otevřela
diskuse na veřejnosti, vrátila politiku do debat mezi lidmi, a ti si začali
uvědomovat a současně nahlas formulovat, co vlastně od svého prezidenta chtějí. Za pět let se to třeba
změní k lepšímu.
Možná máte pravdu, ovšem já nevím,
jestli zrovna prezidentská volba je tou
správnou platformou. Protože z hlediska ústavně-právního by prezident
měl být – ať chce, nebo nechce – spíš
ozdobným oleandrem pro diplomaty
a ve vztahu k domácí i k zahraniční
politice respektovat vládu. A vstupovat opravdu jenom ve chvílích, kdy to
drhne. Spíš to tak nějak moderovat.
Prezident nesmí mít svůj vlastní politický program. Nesmí mít. A to je právě ono! Přímá volba jakoby evokuje,
že by měl mít svůj program, ale on ho
mít nesmí, protože jsme v parlamentní formě vládnutí, kde je to nastaveno
tak, že souhra se hraje mezi vládou
a poslaneckou sněmovnou.
Když jsem pak v závěru podporovala Karla Schwarzenberga, říkala
jsem, že patří k vládě, kterou fakt nechci a nemám ráda, ale věřím, že on se
dokáže odpoutat a být „prezidentem
všech“, jak žádá Ústava, která s prezidentem počítá jako s neutrální silou.
Neutrální; to znamená, že jakýkoli
příklon na jednu, nebo druhou stranu
není s Ústavou slučitelný. Jediné, kde
by se mohlo jeho smýšlení blízké určitému názorovému proudu projevit,
je, že nebude podávat ústavní návrhy
proti zákonům, které z tohoto názorového proudu vycházejí. Ale to plní
opozice. Koneckonců teď se to nestalo
celých deset let a taky jsme přežili.
U stávajícího prezidenta lze očekávat, že návrhy dávat bude. A je to
v pořádku. Pokud by se omezil na
tohle, tak mu budu tleskat, ale pokud
začne tvořit politiku a bude s ní konfrontovat vládu, prostě čeřit vody,
tak je to špatně.
A teď, běžte do kampaně a říkejte
tam: „Víte, ale já vlastně nic nemůžu.“ To vás prostě nikdo volit nebude. „Když nic nemůže, tak ať si doma
lehne a nechá toho.“ Když chcete být
poctiví a nechcete slibovat něco nepatřičného, přitom ten druhý to dělá
a vy víte, že se chová nepatřičně, můžete to i říct, ale lidi stejně budou věřit
jemu. Osloví je on, protože jim mluví
jakoby z duše, a ne vy, která se budete
chovat zdrženlivě. To je ten problém.
Mám zapřít sama sebe? Nebo
Ústavu? Ústavu prostě nezapřu. To
bych vlastně zapřela a popřela sama
sebe. Vždyť posledních téměř dvacet let bojuji za to, aby se ústavnost
uchytila. / BW
KAREL ČAPEK: O ŽENÁCH A POLITICE (1925)
Může se říci, že ženy nemají smyslu pro
politiku. Ale stejně se může říci, že politika
nemá smyslu pro ženskou polovinu národa. Je možno tvrdit, že ženské mají krátký
rozum; ale snad je na místě jiná formulace: že mužská politika má krátký rozum.
Kdyby měl rozumný člověk hospodu
a shledal, že dobrá polovina jeho hostí
jsou vegetariáni, počal by jim patrně
vařit mrkev a špenát a nenutil by je do
roštěnek. Kdyby velmi rozumní politikové
si uvědomili překvapující fakt, že dobrá
polovina politických občanů jsou ženy,
34 | 032013
nepředkládali by jim vyloženě mužské
krmě, jako je abstraktní fanatism a politické stranictví, a ohlédli by se po něčem
přijatelnějším: ne snad po novém programu, nýbrž po změně metody. Politika
stran nebude nikdy politika žen; ženy těžko
získáte řekněme pro ideu volného obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího
chleba. Získáte je pro řadu konkrétních
věcí, které jsou stejně důležité pro muže
jako pro ženy; ale stěží je nadchnete pro
vymoženosti, kterým se říká „úspěch naší
strany“. Ženy nikdy nevědí, kdo je ministrem toho nebo onoho oboru; zdá se, že
by jim nevadilo, kdyby to byl odborník.
Nebylo by žádným politickým pokrokem,
kdyby polovina poslanců byly ženy; ale
bylo by velkým pokrokem, kdyby se politika dělala tak, aby tomu rozuměla ženská
polovina národa. Takříkajíc škrtnutím pera
jsme přičlenili do politické masy ženy;
ale zapomněli jsme, že se tím tato masa
poněkud změnila. Není nijak patrno,
že by se podle toho změnily i politické
metody. Politika zůstala stejně heslová,
stejně bojovně stranická, stejně neurvale
mocenská jako předtím. Zůstala politikou
mužskou. (1925)