zpěvník 2016.

3
4
5
6
8
9
10
11
12
13
15
16
17
18
20
21
23
24
Trosečníci - hymna 2016
1. signální
Anděl
Baroko
Bláznova ukolébavka
Dělání
Dobrodružství s Bohem...
František
Hajný je lesa pán
Hlídač krav
Holubí dům
Hrobař
Jdem zpátky do lesů
Jede, jede mašinka
Jedním tahem
Jó, třešně zrály
Kozel
Kytka
25
27
28
29
31
32
33
34
36
37
38
39
40
41
43
45
46
48
Mám boky jako skříň
Montgomery
Není nutno
Nina
Okoř
Panenka
Pod dubem, za dubem
Proměny
Rána v trávě
Saxana
Skládanka
Statistika
Stánky
Tři kříže
Tři oříšky
Valčíček
Všech vandráků múza
Zahrada ticha
1.: Bouře byla veliká a loď u dna už leží v tmách,
každý z nás teď velké štěstí má,
že u ohně sedíme, spolu teď si zpíváme,
i když ostrov opuštěný je domov náš.
R: Možná čas, možná naše snažení,
teď můžem’ začít tady žít.
ostrov plný záhad, teď prozkoumáme tento svět,
jako tvůj, jako můj je ostrov náš.
2.: Každý se teď snažíme a společně snad zkusíme
vše, co trosečník umět má,
jídlo lovit společně, oheň držet v ochraně,
všichni teď společně se jdeme do toho dát.
R: Možná čas, možná naše snažení,
teď můžem’ začít tady žít.
ostrov plný záhad, teď prozkoumáme tento svět,
jako tvůj, jako můj je ostrov náš.
1.: Až si zejtra ráno řeknu zase jednou provždy dost,
právem se mi budeš tiše smát.
Jak omluvit si svoji slabost, nenávist a zlost,
když za všechno si můžu vlastně sám.
R: Za spoustu dní, možná za spoustu let,
až se mi rozední, budu ti vyprávět.
Na 1. signální, jak jsem vobletěl svět,
jak tě to vomámí a nepustí zpět.
Jaký si to uděláš takový to máš,
jaký si to uděláš takový to máš.
2.: Až se dneska večer budu tvářit zas jak Karel Gott,
budu zpívat vampapidampam.
Všechna sláva, polní tráva, ale peníz přijde vhod,
jak jsem si to udělal, tak to mám.
R: Za spoustu dní...
R: Za spoustu dní...
Nanana ... jaký si to uděláš, takový to máš.
Jaký si to uděláš, takový to máš.
1.: Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla,
přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.
Díval se na mě oddaně, já měl jsem trochu trému,
tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému.
R: A proto prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.
2.: Pak hlídali jsme oblohu pozorujíce ptáky,
debatujíce o Bohu a hraní na vojáky.
Do tváře jsem mu neviděl, pokoušel se ji schovat,
to asi ptákům záviděl, že mohou poletovat.
R: A proto prosím, věř mi...
3.: Když novinky mi sděloval u okna do ložnice,
já křídla jsem mu ukoval z mosazný nábojnice.
A tak jsem pozbyl anděla, on oknem uletěl mi,
však přítel prý mi udělá novýho z mojí helmy.
R: A proto prosím, věř mi...
1.: Schoulené holky spí nahé u hrobu Tycha de Brahe.
Z kamene oživlá světice pozvedá monstranci měsíce.
R1: Taková zář je jen jedna, odtud až do nedohledna.
No, a z něj daleko, široko proudem se rozlévá baroko.
2.: Andělé, odhalte tváře pro slepé harmonikáře,
které jsem čekal a nepropás’,
důvěrně známý je každý z vás.
R2: Jste-li tak důvěrní známí, pojďte a zpívejte s námi.
My dole, vy zase vysoko, o tom, jak mocné je baroko.
3.: Sedlejme koně a vzhůru, zaplašme zlou denní můru,
která nám sežrala století, zpěnění hřebci se rozletí.
R3: V tuto noc lámání kostí, chytrácké malověrnosti.
Sražme tu bestii hluboko, tak, jak to umí jen baroko.
4.: Dnes je dnes, ale co zítra? Zbyde tu zázračná mitra?
Komu dá svou hlavu do klína ryzáček Svatého Martina?
R4: Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno - i sebe.
Zarůstá pastvou jen pro oko,
proč jsi tak vzdálené, v perutích oděné baroko?
R5: Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno - i sebe.
Zarůstá pastvou jen pro oko
proč jsi tak vzdálené baroko?
R5: Zem, která nemá své nebe...
1.: Máš má ovečko dávno spát i píseň ptáků končí,
kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí.
Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš,
zas má bílej plášť a v okně je mříž.
R: Máš má ovečko dávno spát
a můžeš hřát, ty mě můžeš hřát,
vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát,
jestli ty v mých představách už mizíš.
2.: Máš má ovečko dávno spát,
dnes máme půlnoc temnou.
Ráno budou nám bláznům lát, že ráda snídáš se mnou.
Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
když tebe mám rád, když tebe tu mám?
R: Máš má ovečko dávno spát...
R: Máš má ovečko dávno spát...
1.: Když máš srdce zjihlé, když máš potíže,
tak dej cihlu k cihle, těsto do díže, upeč třeba chleba,
postav třeba zeď, žal se krásně vstřebá,
začni s tím hned teď, začni s tím hned teď.
R: Dělání, dělání, všechny smutky zahání,
dělání, dělání je lék.
Dělání, dělání, to nám úsměv zachrání,
dělání, dělání je lék.
1.: Když máš srdce zjihlé...
R: Dělání, dělání, všechny smutky zahání...
R: Dělání, dělání, všechny smutky zahání...
1.: Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys’ mě opustil
ospalou. Tu v hloubi zahrady cítím úklady,
s píšťalou někdo sem kráčí. Hrá náramně, krásně
a na mě tíha podivná doléhá, hrá náramně, zná mě,
nezná mě, něha a hudba až k pláči.
2.: Pak náhle pomalu skládá píšťalu, krok
a slušně se uklání. Jsem rázem ztracená,
co to znamená? Odháním strach, a on praví:
„Pan jméno mé, mám už renomé, Pan se jmenuju
a jsem bůh. Pan, bůh všech stád, vás má, slečno, rád,
jen Pan je pro vás ten pravý.“
3.: A ráno, raníčko, ach, má písničko, Pan mi zmizel
i s píšťalou. Od Pana, propána, o vše obrána,
ospalou najde mě máti. Hrál a ve tmě krásně
podved’ mě, kam jsem to dala oči, kam?
Pan, pěkný bůh, já teď nazdařbůh
počítám "dal" a "má dáti".
1.: Na hladinu rybníka svítí sluníčko
a kolem stojí v hustém kruhu topoly,
které tam zasadil jeden hodný člověk,
jmenoval se František Dobrota.
2.: František dobrota, rodák z blízké vesnice,
měl hodně dětí a jednu starou babičku,
která když umírala, tak mu řekla: „Františku,
teď dobře poslouchej, co máš všechno udělat.“
3.: Balabambam, balabambam, balabambam,
balabambam, balabambam, balabambam.
A kolem rybníka nahusto nasázet topoly.
4.: František udělal všechno, co mu řekla,
balabambam, balabambam
a po snídani poslal děti do školy,
žebřiňák s nářadím dotáhl od chalupy k rybníku,
vykopal díry a zasadil topoly
5.: Od té doby vítr na hladinu nefouká,
takže je klidná jako velké zrcadlo,
sluníčko tam svítí vždycky ráno,
protože v něm vidí Františkovu babičku.
Hajný je lesa pán, zvěří je milován,
Hajný je lesa král a každý pytlák se ho vždycky bál.
Co se děje, les mi hoří nebo řádí kuny, tchoři?
Že by pytlák, lesní pych? Já tu meškám v pantoflích.
Klidně si zůstaňte v domácí obuvi,
klukům to nevadí, dívky vás omluví.
Máme výborný plán, tímto jste k němu zván,
dejte nám stromů pár a dejte nám je třeba jako dar.
Sekerečku vem a setni! Copak to jde? Strom je státní,
zadarmo se nezíská, z toho koukaj’ želízka!
Slibuju za kluky, slibuju za holky,
za každý strom dáme sto malých do školky.
Tomu já říkám plán, tímto je ujednán.
Hajný je lesa pán, je mládeží a zvěří milován.
Hajný je lesa pán, je mládeží a zvěří milován.
Pam pam pa dam pam padáda pam...
1.: Když jsem byl malý, říkali mi naši:
„Dobře se uč a jez chytrou kaši,
až jednou vyrosteš, budeš doktorem práv.“
Takový doktor si sedí pěkně v suchu,
bere velký peníze a škrábe se v uchu.
Já jim ale na to řek’: „Chci být hlídačem krav.“
R: Já chci mít čapku s bambulí nahoře, jíst kaštany,
mýt se v lavoře, od rána po celý den, zpívat si jen.
Zpívat si pam pam pa dam pam padáda pam...
2.: K Vánocům mi kupovali hromady knih,
co jsem ale vědět chtěl, to nevyčet jsem z nich,
nikde jsem se nedozvěděl, jak se hlídají krávy.
Ptal jsem se starších a ptal jsem se všech,
každý na mě hleděl jako na pytel blech,
každý se mě opatrně tázal na moje zdraví.
R: Já chci mít čapku s bambulí nahoře...
3.: Teď už jsem starší a vím, co vím,
mnohé věci nemůžu a mnohé smím
a když je mi velmi smutno, lehnu do mokré trávy.
S nohama křížem a rukama za hlavou,
koukám nahoru, na oblohu modravou,
kde se mezi mraky honí moje strakaté krávy.
R: Já chci mít čapku s bambulí nahoře, jíst kaštany,
mýt se v lavoře, od rána po celý den, zpívat si jen.
Zpívat si pam pam pa dam pam padáda pam...
Zpívat si pam pam pa dam pam padáda pam...
1.: Zpívám ptákům a zvlášť holubům,
stával v údolí mém starý dům.
Ptáků houf zalétal ke krovům,
měl jsem rád holubích křídel šum.
2.: Vlídná dívka jim házela hrách,
mávání perutí víří prach. Ptáci krouží a neznají strach,
měl jsem rád starý dům, jeho práh.
R: Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví,
míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka kde spí,
vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.
3.: Sdílný déšť vypráví okapům, bláhový,
kdo hledá tenhle dům. Odrůstáš chlapeckým
střevícům, neslyšíš holubích křídel šum.
4.: Nabízej úplatou cokoli, nepojíš cukrových homolí.
Můžeš mít třeba zrak sokolí, nespatříš ztracené údolí.
R: Hledám dům holubí...
5.: Zpívám ptákům a zvlášť holubům,
stával v údolí mém starý dům.
1.: V mládí jsem se učil hrobařem,
jezdit s hlínou, jezdit s trakařem,
kopat hroby byl můj ideál.
Jezdit s hlínou, jezdit s vozíkem,
s černou rakví, s bílým pomníkem,
toho bych se nikdy nenadál.
1.: V mládí jsem se učil hrobařem...
2.: Že do módy přijde kremace,
černý hrobař bude bez práce,
toho bych se nikdy nenadál!
3.: Kolem projel vůz milionáře,
záblesk světel pad’ mi do tváře,
marně skřípěj' kola brzdící.
4.: Stoupám vzhůru, stoupám ke hvězdám,
tam se s černou rakví neshledám,
sbohem, bílé město zářící!
5.: Sbohem, moje město, vzpomínat budu přesto,
jak jsem poznal tvůj smích a tvůj pláč.
6.: Nanana...
1.: Sedím na kolejích, které nikam nevedou,
koukám na kopretinu, jak miluje se s lebedou.
mraky vzaly slunce zase pod svou ochranu,
jen ty nejdeš, holka zlatá, kdypak já tě dostanu?
R: Z ráje, my vyhnaní z ráje, kde není už místa,
prej něco se chystá. Z ráje nablýskaných plesů
jdem’ zpátky do lesů za nějakej čas.
2.: Vlak nám včera ujel ze stanice do nebe,
málo jsi se snažil, málo šel jsi do sebe.
Šel jsi vlastní cestou, a to se zrovna nenosí,
i pes, kterej chce přízeň, napřed svýho pána poprosí.
R: Z ráje, my vyhnaní z ráje..
3.: Už tě vidím z dálky, jak máváš na mě korunou
a jestli nám to bude stačit, zatleskáme na druhou.
Zabalíme všechny, co si dávaj’ rande za branou,
v ráji není místa, možná v pekle se nás zastanou.
R: Z ráje, my vyhnaní z ráje..
R: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka,
jede, jede do dáli, veze samý vožralý,
jede, jede do dáli, veze samý vožralý.
1.: Neusínej, nechoď spát, neusínej, nechoď spát,
až do rána bílýho, my budem’ zpívat a budem’ hrát
až do rána bílýho, my budem’ zpívat a budem’ hrát.
2.: Lásko má, jsi jediná, do třinácti nevinná,
vyhrnu si rukávy, praštím s tebou do trávy,
vyhrnu si rukávy, praštím s tebou do trávy.
R: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka...
REC: Pozor, hlášení! Vlak do dáli opustí z první
koleje druhé nástupiště ve 13 hodin.
R: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka...
3.: Přijde ke mně průvodčí, kleštičkama zatočí,
„Lístky, prosím!“ „Nemám, prosím.“
„Jak to prosím?“ „To máte tak!“
„Lístky, prosím!“ „Nemám, prosím.“
„Jak to prosím?“ „To máte tak!“
4.: Jel jsem jednou tramvají pod sedačkou potají,
přistoupila starší dáma, přisedla mi dařbujána,
přistoupila starší dáma, přisedla mi dařbujána.
R: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka,
jede, jede do dáli, veze samý vožralý,
jede, jede do dáli, veze samý vožralý.
R: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka...
Dejte mi malíři barvy všech druhů,
já budu do mraků malovat duhu.
Řekněte, básnici, jak se verš skládá,
ona mne, ona mne asi má ráda.
1.: Já nejsem ani Leonardo ani Michelangelo,
paletu mám amatérsky chudou,
ale když mne paní můza políbila na čelo,
rozhod’ jsem se skoncovati s nudou.
R: Samým blahem, jedním tahem srdce z lásky maluju,
Protože já, protože já, protože já miluju.
A miluju a miluju, a miluju a miluju
a miluju a maluju a miluju a maluju.
2.: Já neměl nikdy nadání mě nehýčkaly uměny
Z kreslení jsem vždycky míval pětky.
Ale dneska vlastní duší kreslím fresky na stěny a
fabule mi slouží místo štětky.
R: Samým blahem, jedním tahem...
R: Jó, třešně zrály, zrovna třešně zrály,
sladký třešně zrály a jak to bylo dál?
1.: Tam jak je ta skála, ta velká bílá skála,
tak tam vám holka stála a bourák opodál.
A moc se na mne smála, zdálky už se smála
i zblízka se pak smála a já se taky smál.
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály...
2.: Řekla, že už dlouho mě má ráda, dlouho mě má ráda,
dlouho mě má ráda, abych prej si jí vzal.
Ať nechám ty svý stáda, že léta pilně střádá,
jen abych jí měl rád a žil s ní jako král.
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály...
3.: Pokud je mi známo, já řek jenom: "Dámo,
milá hezká dámo, zač bych potom stál?
Ty můj typ nejsi, já mám svoji Gracey,
svoji malou Gracey a tý jsem srdce dal."
R: Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály,
sladký třešně zrály a jak to bylo dál.
4.: Jó u tý skály, dál třešně zrály,
sladký třešně zrály a teplej vítr vál.
A já k horám v dáli, těm modrejm horám v dáli,
sluncem, který pálí, jsem hnal svý stádo dál.
1.: Byl jeden pán, ten kozla měl,
velice si s ním rozuměl.
Měl ho moc rád opravdu moc,
hladil mu fous na dobrou noc.
2.: Jednoho dne se kozel splet,
rudé tričko pánovi sněd’.
Když to pán zřel, zařval: „Jéje,“
svázal kozla na koleje.
3.: Zapískal vlak, kozel se lek’,
to je má smrt, mečel: „Mek mek!“
Jak tak mečel, vykašlal pak
rudé tričko, čímž stopnul vlak.
4.: Nanana...
1.: Otvírám lásku na stránce rád,
přišel jsem, milá má, něco ti dát,
zeptat se, co děláš a jakej byl den,
pohladit tvář, tu kytku si vem.
R: Ty jsi tak jiná, tak jiná, kdo ví,
jestli má touha tě neporaní?
Ty jsi tak jiná, pojď, ruku mi dej,
s tebou je celej svět jak vyměněnej.
2.: Sedíme tu spolu, slova si jdou,
propletený prsty leží na kolenou.
Oči jako čert a malinkej nos,
ze všech je nejhezčí, tiše, už dost.
R: Ty jsi tak jiná, tak jiná, kdo ví...
R: Ty jsi tak jiná, tak jiná, kdo ví...
R: Ty jsi tak jiná, tak jiná, kdo ví...
R1: Mám prostě od Pánbíčka boky jako skříň, jako skříň,
co naplat, když k tomu ráda jím, ráda jím, co naplat,
o liposukci vím, dobře vím,
však za plat si život osladím, osladím.
1.: Noviny pročítám, no, to je síla,
prý zase přibírám, málo se hlídám,
prostě si trsám, trsám, až vzduchem lítaj’ prsa,
kašlu vám na půst, vždyť ženský má být kus.
2.: S vozíkem projíždím labyrint Teska,
hledám svý XXL, všude jen S-ka
a míjím tyčky, tyčky, samý bulimičky,
zhubněte si na kost, ale já mám toho dost.
R2: Moje máma mi říkala: „Neboj se maličká.“
Moje máma mi říkala: „Krásná jsi celičká.“
I když doma mě chválí, tak na Miss mě nevzali,
čert to vem, vždyť můj život je sladký jak Bon Pari.
R1: Mám prostě od Pánbíčka boky jako skříň, jako skříň,
co naplat, když k tomu ráda jím, ráda jím, co naplat,
o liposukci vím, dobře vím,
však za plat si život osladím, osladím.
3.: To víš, kluci chtěj na noc barbíny, co nemyslej
a když jim není hej přicupitaj na tvůj práh,
chtějí zahřát a maj’ hlad.
R2: Moje máma mi říkala: „Neboj se maličká.“
Moje máma mi říkala: „Krásná jsi celičká.“
I když doma mě chválí, tak na Miss mě nevzali,
čert to vem, vždyť můj život je sladký jak Bon Pari.
R1: Mám prostě od Pánbíčka boky...
R3: Mám boky jako skříň, jako skříň,
co naplat, když k tomu ráda jím, ráda jím, co naplat,
o liposukci vím, dobře vím,
však za plat si život osladím, osladím.
R4: Mám od Pánbíčka boky jako skříň, co naplat,
když k tomu ráda jím, ráda jím, co naplat,
mám boky jako skříň, jako skříň.
Tarara, pam pam.
1.: Déšť ti, holka, smáčel vlasy,
z tvých očí zbyl prázdnej kruh.
Kde je zbytek tvojí krásy?
To ví dneska snad jen bůh.
R: Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž.
V Montgomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.
2.: Tam, na kopci v prachu cesty, leží i tvůj generál,
v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.
R: Z celé jižní eskadrony...
3.: Tvář má zšedivělou strachem,
zbylo v ní pár těžkejch chvil.
Proužek krve stéká prachem,
déšť mu slepil vlasy jak jíl.
R: Z celé jižní eskadrony...
4.: Déšť ti šeptá jeho jméno, šeptá ho i listoví.
Lásku měl rád víc než život, to ti nikdy nepoví.
R: Z celé jižní eskadrony...
1.: Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo,
hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.
2.: Chceš-li, trap se, že ti v kapse zlaté mince nechřestí,
nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí.
R: Nemít prachy? Nevadí!
Nemít srdce? Vadí!
Zažít krachy? Nevad!
Zažít nudu? Jó, to vadí, to vadí!
1.: Není nutno, není nutno...
1.: Není nutno, není nutno...
1.: Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno,
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,
jak při každém slově přivíráš víčka,
prosím, vyslyš moji zpověď, už jsme starý na psaníčka.
2.: Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,
Já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct a pak se někam schovat,
třeba pochopíš, jak je těžké nemilovat.
3.: Zase zrychlil se mi dech jak maratonským běžcům,
co je to za příběh bez lásky, bez milenců?
Nemáš slov, patrně všechna patří jiným,
prosím, proměň je s nimi ve sny, v gesta i v činy.
4.: A já tu zůstanu, ztracené malířské plátno,
třeba se vrátíš a já zas nechám se napnout,
prosím, maluj mě, tvoř k obrazu svému,
nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv.
R1: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
R2: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
ačkoli nechci, jsi ve mně uschován,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
5.: Až splynu se vzduchem, nechám rozplakat nebe,
budu vším tím, co lidi k propasti svede,
budu Krysařovou flétnou a ozvěna v tvé duši,
pak ptáci tiše vzlétnou, by nedali tušit.
6.: Že se nebe nakloní a zatřese světem,
tvé černé svědomí poprvé promluví k obětem
nerovných bojů tvé sebestředné války,
srdečních nepokojů, cos pozoroval z dálky.
R2: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran, ačkoli...
R1: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
R2: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran, ačkoli...
R1: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran, jsi ten...
1.: Na okoř je cesta jako žádná ze sta,
roubená je stromama.
Když jdu po ní v létě, samoten na světě,
sotva pletu nohama.
Na konci té cesty trnité, stojí krčma jako hrad.
Tam zapadli trampi, hladoví a sešlí, začli sobě notovat.
R: Na hradě Okoři světla už nehoří,
bílá paní šla už dávno spát.
Ta měla ve zvyku, podle svého budíku,
o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob, co jsou tam trampové,
nesmí z hradu pryč.
A tak dole v podhradí se šerifem dovádí,
on jí sebral od komnaty klíč.
2.: Jednoho dne zrána roznesla se zpráva,
že byl Okoř vykraden.
Nikdo neví dodnes, kdo to tenkrát odnes,
nikdo nebyl dopaden.
Šerif hrál celou noc mariáš s bílou paní v kostnici.
Místo aby hlídal, zuřivě ji líbal , dostal z toho zimnici.
R: Na hradě Okoři světla už nehoří...
1.: Co skrýváš za víčky a plameny svíčky,
snad houf bílých holubic nebo jen žal?
Tak odplul ten prvý den smáčený krví,
ani pouťovou panenku nezanechal.
R: Otevři oči, ty uspěchaná, dámo uplakaná,
otevři oči, ta hloupá noc končí a mír je mezi náma.
2.: Už si oblékni šaty i řetízek zlatý
a umyj se, půjdeme na karneval.
A na bílou kůži ti napíšu tuší,
že dámou jsi byla a zůstáváš dál.
R: Otevři oči, ty uspěchaná, dámo uplakaná...
R: Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme,
pod dubem, za dubem, tam tě voškubem.
1.: Loupežníci z povolání, to jsou páni, to jsou páni,
loupežníci z profese, nejlepší jsou v okrese.
My řekneme: „Ruce vzhůru,“ a hned máme peněz fůru,
žádné jiné řemeslo nikdy tolik neneslo.
R: Pod dubem, za dubem...
2.: Hloupý koupí, chytrák loupí,
dej sem cukr, dej sem kroupy,
seď, formánku, na houni, přepadli tě vrahouni.
Loupežník je nesmlouvavý, loupení ho strašně baví,
co šlohne, to nevydá, jelikož je nelida.
R: Pod dubem, za dubem...
3.: Špatná věc se podařila, hrubá síla zvítězila,
tak to chodí na světě navzdory vší osvětě.
Loupežníci z povolání, to jsou páni, to jsou páni,
loupežníci z profese, nejlepší jsou v okrese.
1.: Darmo sa ty trápíš, můj milý synečku,
nenosím já Tebe, nenosím v srdéčku,
přece tvoja nebudu, ani jednu hodinu.
2.: Copak sobě myslíš, má milá panenko,
vždyť ty jsi to moje rozmilé srdénko
a ty musíš býti má, lebo mi tě pán Bůh dá.
3.: A já sa udělám malů veveričků,
a uskočím k tobě z dubu na jedličku,
přece tvoja nebudu, ani jednu hodinu!
4.: A já chovám doma taků sekerečku,
ona mi podetne důbek i jedličku
a ty musíš býti má, lebo mi tě pán Bůh dá.
5.: A já si udělám tu malů rybičků,
a já ti uplynu pryč po Dunajíčku,
přece Tvoja nebudu, ani jednu hodinu.
6.: A já chovám doma takovů udičku,
co na ni ulovím kdejaků rybičku
a ty přece budeš má,
lebo mi Tě pán Bůh dá.
7.: A já sa udělám tu veliků vranů
a já ti uletím na uhersků stranu,
přece tvoja nebudu ani jednu hodinu.
8.: A já chovám doma starodávnů kušu,
co ona vystřelí všeckým vranám dušu,
a ty musíš býti má, lebo mi tě pán Bůh dá.
9.: A já sa udělám hvězdičků na nebi
a já budu lidem svítiti na Zemi,
přece tvoja nebudu ani jednu hodinu.
10.: A sů u nás doma takoví hvězdáři,
co vypočítajů hvězdičky na nebi,
a ty musíš býti má, lebo mi tě pán Bůh
a ty musíš býti má, lebo mi tě pán Bůh dá.
R: Každý ráno boty zouval, orosil si nohy v trávě,
že se lidi mají rádi, doufal a procitli právě.
Každý ráno dlouze zíval, utřel čelo do rukávu,
a při chůzi tělem sem tam kýval, před sebou sta sáhů.
1.: Poznal Moravěnku krásnou a vínečko ze zlata,
v Čechách slávu muzikantů umazanou od bláta.
R: Každý ráno boty zouval...
2.: Toužil najít studánečku a do ní se podívat,
by mu řekla, proč holečku musíš světem chodívat.
Studánečka promluvila: „To ses musel nachodit,
abych já ti pravdu řekla, měl ses jindy narodit.“
R: Každý ráno dlouze zíval, utřel čelo do rukávu,
a při chůzi tělem sem tam kýval, před sebou sta sáhů.
Každý ráno dlouze zíval, utřel čelo do rukávu,
a při chůzi tělem sem tam kýval, před sebou sta sáhů,
před sebou sta sáhů, před sebou sta sáhů.
R1: Saxano, v knihách vázaných v kůži
zapsáno kouzel je víc než dost.
Saxano, komu dech se z nich úží,
Saxano, měl by si říct už dost.
1.: Cizími slovy ti jedna z nich poví,
jak muži se loví buď pan admirál nebo král.
Vem oko soví, pak dvě slzy vdovy,
to svař a dej psovi, co byl a vyl sám, opodál.
R1: Saxano, v knihách vázaných v kůži...
2.: Seď chvíli tiše a pak hledej spíše,
kde veršem se píše, že tát bude sníh, loňský sníh.
Najdeš tam psáno, jak změnit noc v ráno,
jak zaklít ne v ano a pláč nocí zlých změnit v smích.
R2: Saxano, v knihách vázaných v kůži
zapsáno kouzel je na tisíc.
Saxano, v jedné jediné růži,
Saxano, kouzel je mnohem víc.
R2: Saxano, v knihách vázaných v kůži...
1.: Tak od dneška vím, jak zavíráš oči, když pusu ti dávám,
jak otáčíš hlavu, všechno už víš, to, co bych chtěl.
Snad se mi zdáš, nebo nechápu nic,
snad jsem jen blázen, co chtěl bych víc,
ty můj vánku, skládanko hezká, z kouzelných chvil.
2.: Do závěsů, nutí se den a my máme půlnoc,
cítím tvůj dech a trochu se bráním hladit tě víc.
Poprvé blízko, blízko tě mám
a tvoje tvář je plná stop mých,
začnu se bát, jestli to moje „rád“, ti neublíží.
3.: A už se mi stýská, pitomej čas, už musíš jít,
uklidím okurky, polštáře, naposledy pusu ti dám.
Ruce si chvíli nebudu mýt,
pel z tvojí kůže nechci si vzít,
tak zase zítra, ty můj vánku milovaný.
1.: Tak od dneška vím, jak zavíráš oči...
... ty můj vánku, skládanko hezká, z kouzelných chvil,
milovaná.
1.: Je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno
a i když je tma jako v ranci,
noc nemá celkem žádnou šanci.
R: Statistika nuda je, má však cenné údaje,
neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí.
R: Statistika nuda je, má však cenné údaje...
2.: Když drak si z nosu síru pouští
a Honza na něj číhá v houští,
pak statistika předpovídá,
že nestvůra již neposnídá.
R: Statistika nuda je, má však cenné údaje...
R: Statistika nuda je, má však cenné údaje...
3.: Tak vyřiďte to ctěné sani, že záleží to čistě na ni,
když nepustí jí choutky dračí,
pak bude o hlavičky kratší.
R: Statistika nuda je, má však cenné údaje...
R: Statistika nuda je, má však cenné údaje...
1.: U stánků na levnou krásu
postávaj’ a smějou se času,
s cigaretou a s holkou, co nemá kam jít.
2.: Skleniček pár a pár tahů z trávy,
uteče den jak večerní zprávy,
neuměj’ žít a bouřej’ se a neposlouchaj’.
R: Jen zahlídli svět, maj’ na duši vrásky,
tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.
3.: U stánků na levnou krásu
postávaj’ a ze slov a hlasů poznávám,
jak málo jsme jim stačili dát.
R: Jen zahlídli svět, maj’ na duši vrásky...
R: Jen zahlídli svět, maj’ na duši vrásky...
1.: Dávám sbohem břehům proklatejm,
který v drápech má ďábel sám.
Bílou přídí šalupa My Grave
míří k útesům, který znám.
R1: Jen tři kříže z bílýho kamení
někdo do písku poskládal.
Slzy v očích měl a v ruce znavený
lodní deník, co sám do něj psal.
2.: První kříž má pod sebou jen hřích,
samý pití a rvačky jen.
Chřestot nožů, při kterých přejde smích,
srdce kámen a jméno Sten.
R1: Jen tři kříže z bílýho kamení...
3.: Já, Bob Green, mám tváře zjizvený,
štěkot psa zněl, když jsem se smál.
Druhej kříž mám a spím pod zemí,
že jsem falešný karty hrál.
R1: Jen tři kříže z bílýho kamení...
4.: Třetí kříž snad vyvolá jen vztek,
Davy Rodgers těm dvoum život vzal.
Svědomí měl a vedle nich si klek’:
„Vím, trestat je lidský, ale odpouštět božský,
snad mi tedy Bůh odpustí.“
R2: Jen tři kříže z bílýho kamení
někdo do písku poskládal.
Slzy v očích měl a v ruce znavený
lodní deník a v něm, co jsem psal.
1.: Marně se vlastního osudu ptáš, co dnes a zítra schystá,
představ si, že v kapse oříšek máš,
a ten ti dá moc vyzrát na ty, kdo s cílem zlým,
chtějí tvou dráhu zkřížit.
2.: Šetři si oříšky pro chvíli zlou, kdy sám si náhle přiznáš,
život je pohádkou nedopsanou,
vše stát se smí jen třikrát,
snad ti to může znít dnes jako bláznovství.
R1: Věř mi, že to je ta na světě nejlepší zpráva
pro ty, kdo uvěří, stane se zázrak,
možná, možná, možná, kdo jen to pozná, pozná, pozná.
R2: Věř mi, že to je ta na světě nejlepší zpráva,
kouzlo tří oříšků křídla ti dává
vyhrát, vyhrát, vyhrát, jednou, dvakrát, třikrát,
3.: Lalala...
...snad Ti to může znít dnes jako bláznovství.
R1: Věř mi, že to je ta na světě nejlepší zpráva pro ty...
R2: Věř mi, že to je ta na světě nejlepší zpráva,
kouzlo tří oříšků křídla ti dává
vyhrát, vyhrát, vyhrát, jednou, dvakrát, třikrát,
R3: Věř mi, že, království padne, když schází v něm láska,
chraň své tři oříšky, třeba tě zázrak
potká, potká, potká, možná taky stokrát.
R: Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát,
ať ti každej den připomíná
toho, kdo je tvůj, čí ty jsi a kdo má rád,
ať ti každej den připomíná,
toho kdo je tvůj čí ty jsi a kdo má rád,
ať ti každej den připomíná.
1.: Kluka jako ty hledám už spoustu let,
takový trošku trhlý mý já,
dej mi ruku, pojď, půjdeme šlapat náš svět,
i když obrovskou práci to dá.
R: Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát...
2.: Fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš,
ani já nejsem žádnej ideál,
hlavně, co uvnitř nosíš a co ukrýváš,
to je pouto, co vede nás dál.
4.: Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát...
1.: Přišla k nám znenadání hubená až hrůza
a řekla, že je múza všech vandráků z Čech.
To nebyl hřích po nocích, než po kytaře sáhla,
tak nám chleba kradla a čmárala po zdech.
R: Haleluja, zavírá se brána,
my zpívat chcem’ do rána, než napadá sníh.
Haleluja, kterou pak si dáme,
než skončíme s ránem, na hřbitově obutých?
2.: Na Moravě z demižonu dobré víno pila,
tak mezi námi žila spoustu hezkejch dní,.
Až jeden pán v limuzíně, začal po ní toužit,
budeš mi holka sloužit a oženil se s ní.
R: Haleluja, zavírá se brána...
3.: Každou noc po milování skládala mu hity
a kašlala na city, na obyčejnej lid.
Za pár let tahle múza, dneska služka Mici,
skončila na ulici a pod mostem má byt.
R: Haleluja, zavírá se brána,
my zpívat chcem’ do rána, než napadá sníh.
Haleluja, kterou pak si dáme,
než skončíme s ránem, na hřbitově obutých?
4.: Vraťte nám, vraťte nám tu všech vandráků múzu,
má roztrhanou blůzu, hmm...
1.: Je tam brána zdobená, cestu otevírá,
zahradu zelenou, všechno připomíná.
Jako dým závojů mlhou opředených,
vstupuješ do ticha, cestou vyvolených.
R: Je to březový háj, je to borový les,
je to anglický park, je to hluboký vřes.
Je to samota dnů, kde jsi pomalu zrál,
v zahradě zelený, kde sis na dětství hrál.
2.: Kolik chceš, tolik máš očí otevřených,
tam venku za branou leží studený sníh.
Zpočátku uslyšíš vítr a ptačí hlas
v zahradě zelený, přejdou do ticha zas.
3.: Světlo připomíná rána slunečných dnů
v zahradě zelený, v zahradě beze snů.
Uprostřed závratí sluncem prosvícených
vstupuješ do ticha cestou vyvolených.
R: Je to březový háj, je to borový les...