Panely KAPR, SUMEC, ŠTIKA 01 - Muzeum Českého ráje v Turnově

Panely KAPR, SUMEC, ŠTIKA 01 - Muzeum Českého ráje v Turnově

RYBOLOV VE STŘEDOVĚKU
PŘÍCHOD NOVÝCH MOŽNOSTÍ – RYBNÍKÁŘSTVÍ
Hráz Klášterského rybníka na řece Úslavě u Nepomuku, který má svůj původ v době fungování
cisterciáckého kláštera, který byl zničen v roce 1420. Na jeho místě poté vyrostla ves Klášter.
Zatímco v pravěku se rybolov omezoval na přírodní vodní zdroje, v raném
středověku k nám proniká znalost chovu ryb v umělých nádržích, a to
zřejmě v souvislosti s průnikem křesťanství do našich zemí. Nová víra
sebou přinášela liturgický kalendář, který obsahoval značné množství
dnů, ve kterých měl být držen půst a jelikož na rybí maso bylo z církevního
hlediska nahlíženo jako k postu vhodné, bylo na rozdíl od jiných povoleno.
O rybníky měly trvale největší zájem kláštery, neboť řeholní nařízení
ustanovovala ještě více postních dnů než laické veřejnosti.
Tím, jak se křesťanská víra v průběhu 10. – 12. století rozšiřovala do
stále nižších a nižších vrstev, zvětšovala se i spotřeba ryb. Začaly se
organizovaně zakládat rybníky, ale bylo systematizováno i udržování
vodních toků, včetně na nich působících rybářů, kteří měli za povinnost
dodávat ryby v rámci daní na panovnický dvůr a správní hrady, později
své vrchnosti. Tito lidé nesli souhrnné latinské označení ministeriales
aquarii. Organizování těchto činností v dobách našeho raného státu se
nám pak dochovalo v pomístních názvech, jako jsou Rybáře, Rybniště,
Rybitví, Voděrady a Voděrádky, obdobně jako z původních přídomků
odvozených od povolání, které zpřesňovaly jména, se postupně vyvinuly
mnohá příjmení – Rybář, Rybný apod. Příjmí a později příjmení „Ryba“ se
už ale k rybářské profesi nevztahovalo, ale patrně bylo odvozeno z povahy
člověka. Ryba symbolizovala zdraví, bdělost a činorodost. Nositelem
tohoto příjmí v našem regionu byl například v první polovině 14. století
Havel Ryba z Rohozce, jeden z příslušníků rodu pánů z Lemberka.
Již ve 12. století můžeme o rybníkářství u nás hovořit jako o běžné
záležitosti. V donačních listinách našim církevním institucím se v této době
pravidelně setkáváme s darovanými rybníky (piscia), rybáři (piscatori),
které panovník přiděluje jako služebníky jednotlivým církevním ústavům,
výjimečně i s haltýři (vivarium piscium) – umělými nádržemi menších
rozměrů, určených ne k chovu ryb, ale pouze k jejich uchování v živém
(čerstvém) stavu.
Vlna zakládání rybníků tak jako mnohého dalšího přišla za císaře Karla
IV. a jeho blízkého přítele, pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic
okolo poloviny 14. století, kdy vznikaly soustavy rybníků na tocích poblíž
jejich příležitostných sídel, jako jsou dodnes fungující rybníky na říčce
Rokytce poblíž někdejšího biskupského dvorce v Kyjích (dnes místní část
Praha 14), nebo dobře známé Máchovo jezero na dohled od královského
hradu Bezděz. To je i čas, kdy můžeme s větší jistotou hovořit o zakládání
rybníků na území Českého ráje. Zejména je to soustava z části dodnes
existujících rybníků na říčce Žehrovce a jejích přítocích (Krčák, zaniklý
rybník pod Želejovem a snad i Vidlák), taktéž v podhradí Trosek a Hrubé
Skály z opačné strany od Libuňky (Rokytenský rybník a zřejmě již některé
rybníky v okolí Sedmihorek) a po polovině 14. století lze počítat i s počátky
soustavy rybníků na horní Klenici mezi Libošovicemi a Dolním Bousovem.
Lov úhořů velkým podběrákem
a jejich uskladnění pro řevoz v dřevěné
kádi. Iluminace z Tacuinum sanitatis
z 15. století.
Hrad Kost obklopený Bílým a Černým rybníkem, kterými bylo možné zatopit celé předpolí
hradu. Poslední čtvrtina 19. století.
Rybníky se postupně stávají i součástí předpolí hradů a měst, kde tak
plnily dvojí funkci – fortifikace a zásobárny potravin. U nás je takovým
nejnázornějším příkladem hrad Kost, který je obklopen dvěma rybníky,
jejichž hráze se daly v případě nutnosti otevřít a voda tak zaplavila celé
blízké okolí a znemožnila útočníkům přístup k samotnému opevnění.
Tento způsob obrany se stal čím dál aktuálnější s rozvojem palných zbraní
za husitských válek a po nich následující době, která je časem největšího
rozkvětu rybníkářství v Čechách a zároveň i v našem regionu. Stalo se tak
i vlivem objevení (vymyšlení) třístupňové metody chovu ryb (především
kaprů), kdy v tzv. plůdkových rybnících se ryby vytíraly, ve výtažných byla
odchovávána násada a ve výrostních se chovaly ryby do dospělé velikosti
– tedy systém, který je aplikován dodnes (původně se celý proces chovu
ryb odehrával v jedné nádrži). Navíc vlivem úbytku obyvatel za více než
půlstoletí trvající husitskou revoluci se šlechtě snížily poddanské dávky
a ta byla nucena hledat finanční prostředky „svým přičiněním“. Našla je
právě v chovu ryb, které se staly významným tuzemským, ale i vývozním
obchodním artiklem a prostředkem podnikání šlechty.
Jeden z detailních středověkých vyobrazení
dravých ryb z iluminovaného rukopisu
zvaného Aberdeen bestiari z doby kolem
roku 1200.
Volání apoštolů Petra a Ondřeje. Olejomalba,
Duccio di Buoninsegna, Itálie, r. 1308-1311.
Zakotvená loďka u fortny městského opevnění – to byl zřejmě klasický
obrázek českých měst, který se příchozímu naskytl. Zde se má jednat
o město Jeruzalém, ale je velice pravděpodobné, že iluminátorovi poskytlo
inspiraci právě některé z českých měst. Kutnohorská bible 1489.
RYBOLOV VE STŘEDOVĚKU
PŘÍCHOD NOVÝCH MOŽNOSTÍ – RYBNÍKÁŘSTVÍ
Zbytek pozdně středověkých až raně novověkých haltýřů na náměstí v Českém Dubu.
Ukázka možnosti rybolovu na řece pomocí sítě. Konrad Witz, Zázračný rybolov, Basilej 1444.
Zakládání rybníků bylo důležité i ze zemědělského hlediska. Z písemných
pramenů je zřejmé, že příležitostně byly některé rybníky (zvláště menší)
na určitý čas ponechány nenapuštěné a jejich dna dočasně sloužila jako
pole či louky. Právě rybniční dna byla pro svou úrodnost, kterou získala
za léta svého napuštění, významným zemědělským prvkem, což je znát
z mnohých trhových zápisů, kde byly, pro nás trochu nepochopitelně,
výslovně zmiňovány „rybníky s dnem“. Založení rybníku na panství
proto bylo důležitým aktem, který výrazně hospodářsky pozvedal celý
vrchnostenský velkostatek. Nejprve určitý čas plynuly výnosy z chovu
a prodeje ryb, následně se rybník vypustil a několik let se na jeho dně
pěstovaly plodiny, zatímco mohly být pohodlně opraveny, zpevněny,
případně zvětšeny jeho hráze. S tím souviselo i využívání zadržené vody
k pohonu mlýnů, v méně případech hamrů, k nimž se voda z rybníků
hnala uměle vyhloubenými kanály. Účinnější využití nakumulované vody
v rybnících umožnilo větší výkonnost těchto strojů (mlýny mohly být
vybaveny většími koly) a jejich menší závislost na proměnlivosti počasí,
než jakou poskytovaly přirozené vodní toky.
V Českém ráji se jako nejprogresivnější ve smyslu zakládání rybníků jeví
panství Hrubá Skála a Kost, ačkoli tato skutečnost může být zkreslena
geografickými okolnostmi, že právě na těchto panstvích se nachází nejvíce
úzkých údolí s menšími vodotečemi, které se daly snadno přehradit.
Tyto rybníky byly zpravidla menších rozměrů, zato se jich dalo založit
větší množství souvisle za sebou bez toho, aby byla výrazně omezena
zemědělská půda. Typické pro tyto rybníky je jejich protáhlý tvar, který
je dán oním úzkým údolím.
U měst a hradů v ostrožné poloze, kde nebylo možné založit přímo
chovný rybník, se zakládaly alespoň haltýře, ve kterých se čerstvé ryby
přechovávaly a poté rozprodávaly. Nejstarší haltýře u nás jsou písemně
doloženy v zakládací listině kláštera Hradiště (u Olomouce), která se
odvolává k roku 1078. jedná se sice o pozdější falzum, ale její obsah vychází
z pravé listiny, což potvrzuje i pozdější již pravý zápis z roku 1160, který
existenci haltýřů u téhož kláštera potvrzuje. Je možné, že není náhodou,
že nejstarší zprávy o existenci haltýřů jsou z právě z Moravy, ale že zde
tato tradice přetrvala již z období hospodářsky pokročilé Velkomoravské
říše.
V naší oblasti se sice o haltýřích středověkého původu nezachovaly
písemné zmínky, byly však objeveny jejich archeologické pozůstatky.
Celý systém haltýřů s vydřevenými stěnami, do kterých neustále byla
přiváděna čerstvá voda potokem s rovněž vydřeveným korytem, byly
objeveny např. v Českém Dubu. Pro Turnov pak máme haltýře písemně
doložené ve Struhách. Pokud se haltýře nacházely přímo na návsích
či náměstích (případ Českého Dubu), sloužily zpravidla i jako chlazené
skladiště pro uchování rychle se kazících potravin a rovněž jako zásobárna
pitné vody a jako hasící nádrže.
Přes veškerý rozvoj rybníkářství neupadalo po celý středověk ani rybářské
řemeslo provozované na tekoucích vodách, o kterém v pramenech
dokonce slyšíme častěji, než o rybnících. Je to však proto, že výlovy rybníků
byly jednorázovou a nikoli soustavnou činností, které se mohla účastnit
veškerá poddaná čeleď a nejen specializovaní řemeslníci. V naší oblasti
jsou ve vrcholném středověku rybáři doloženi například v Hněvousicích
a Borovici, ale byli bez pochyby i v dalších vesnicích při březích Jizery,
nebo jejích větších přítocích.
Rybáři na řekách, kteří odváděli část svých úlovků vrchnosti, coby naturální
část feudální renty, lovili ryby typické pro tekoucí vody – zejména tedy
pstruhy, ale velice častými rybami, které pro svou četnost slibovaly dobré
výnosy, byli i několikrát do roka našimi řekami táhnoucí lososi. K tomu se
přidružoval i sběr raků, kterých bylo v horních tocích dostatek a lovili je
tak všichni, nejen rybáři.
Bronzové kování s mužem chytajícím ryby na udici. 12. století.
Způsob lovu se příliš nelišil od dob předchozích. Jistě nejúčinnější, ale ne
vždy aplikovatelný, byl lov sítěmi tažených loďkami, dále do proutěných
vrší (vlastně pastí na ryby – dnes zakázaných), do širokých podběráků,
ale máme doložen i dodnes užívaný lov na prut s udicí a v menší míře
přetrvávaly z pravěkých dob i lovy lukem a šípem či oštěpem, který se
však neházel, ale ryba se na něho napíchla. Hroty jak šípů, tak oštěpů byly
zpravidla opatřeny zpětnými háčky pro snazší vytažení zasažené ryby.
RYBOLOV V PRAVĚKU
Lovecké nástroje pozdního paleolitu.
Rybolov jako zdroj obživy provází lidstvo již od pravěku. Naši předkové
využívali přirozených vodních zdrojů k chytání ryb různými způsoby.
Od starší doby kamenné (paleolitu) do konce 19. století se ve způsobech
lovu ryb mnoho nezměnilo, některé pravěké techniky jsou na určitých
místech Evropy používány i nyní, v jednadvacátém století.
Rybolov byl zřejmě využíván nejčastěji v paleolitu a mezolitu (orientačně
600 000 – 5 000 před naším letopočtem) populacemi lovců a sběračů.
S příchodem neolitických kultur se stalo hlavním zdrojem obživy
zemědělství, zvířata se méně lovila a spíše domestikovala. Nejstarším
způsobem rybolovu je lov na háček, kdy ryba spolkne návnadu a dřevěný
nebo kostěný háček, který se jí vzpříčí v hubě a za něj se vytáhne z vody.
Lov na háček potvrzují od paleolitu nálezy z oblastí alpských jezer, Ruska
nebo Řecka. Stejně tak je doložen rybolov na mělčině pomocí kostěných
harpun, luků i šípů s kamennými hroty. Háčky, harpuny a hroty šípů
můžeme hojně doložit i na archeologických lokalitách v českých zemích,
kamenné, někdy kostěné, jindy například bronzové.
Velké množství nálezů potvrzujících aktivní rybolov bylo nalezeno
ve Skandinávii (např. v období 9000 – 6000 let před naším letopočtem)
nebo v Pobaltí (v období 8000 – 5000 let před naším letopočtem). Dalšími
způsoby rybolovu bylo stavění systémů rybářských pastí, proutěných
nebo laťkových ohrad svádějících ryby na určité místo, kde měli lovci
připravené sítě. Tento způsob na českém území doložit nelze, ačkoliv
se zde s velkou pravděpodobností používal, známe jej z jezerních lokalit
například z Lotyšska. Sítě se vyráběly z lýka či lnu, na jejich horním konci
byly upevněny plováky většinou z kůry stromů. Dva muži se postavili
do proudu potoka, každý k jednomu břehu a mezi sebou drželi síť, kterou
poté vytáhli i s rybami, které se v ní vlivem proudu zachytily. Na našem
území bylo nalezeno několik zátěží na sítě vyrobených z kamene, které
bývají opatřeny dvěma vruby nebo jedním žlábkem. Jiným, snad o něco
mladším způsobem (poprvé z období mezolitu) rybolovu byl lov do vrší.
Vrše jsou proutěné koše obvykle kónického tvaru, na jedné straně
s rozšířeným hrdlem, kudy se ryba dostane dovnitř, na opačném konci
je vrše naopak zúžena, aby se zabránilo úniku kořisti z pasti. Nejstarší
pravěké doklady vrší pocházejí zejména z území Velké Británie a Dánska.
Nalezneme je i u nás, ale až z období Velké Moravy a raného středověku
(např. velkomoravské hradiště Valy u Mikulčic), ač byly jistě používány
i dříve, ale například z důvodu složení půdy se nedochovaly. Nepřímým
dokladem existence rybolovu jsou také kostěné jehly ke zhotovování sítí.
Z písemných pramenů známe, že ve starověkých civilizacích jako byla
Mezopotámie, Egypt, Řím nebo Čína bylo obvyklé ryby dokonce chovat
v sádkách i malých rybnících, z chovných druhů se uvádí muréna a kapr.
Nástroje užívané k rybolovu v období
mezolitu ve Skandinávii.
K rybolovu byly také využívány čluny, jejichž torza a pozůstatky pocházejí
již z období mladého paleolitu a mezolitu. Jednalo se o dřevěné dlabané
čluny dlouhé až 15 metrů, pomocí kterých lidé překonávali jezera či
řeky. Bylo dokonce experimentem ověřeno, že na takovém dřevěném
dlabaném člunu (tzv. monoxylonu) bylo a je možno překonat moře.
Nejdéle v 8. století před naším letopočtem jsou už v Evropě doloženy širší
lodě sroubené z prken a desek, v Ceasarových zápiscích se dozvídáme,
že Keltové potahovali své lodě volskými nebo tuleními kůžemi.
Na sídlištích bývají občas nalezeny rybí kosti (jako například v okolí řeky
Dyje v období mladší doby železné na keltských sídlištích), někdy rybí
šupiny, ty se objevily i na lokalitách v Českém ráji, například v Dvojité bráně
u Rohlin a Abri pod Pradědem, v obou případech jsou nálezy datovány do
období mezolitu. Ke konzumaci se využívaly také říční škeble, po kterých
v sídlištních jamách na lokalitách zůstaly lastury. Zajímavými nálezy jsou
pozůstatky opálených žabích kostí, které jsou v nálezovém souboru
z Konejlovy jeskyně v Klokočských skalách přítomny v období mezolitu
(45% ze všech mezolitických kosterních pozůstatků) i v období laténu
(mladší doby železné, 40% kosterních pozůstatků). Jedná se většinou
o kosti nesoucí svalovinu, takže s největší pravděpodobností kromě ryb
i žáby byly běžnou součástí jídelníčku pravěkého člověka.
Ačkoliv z oblasti Českého ráje nemáme pro období doby kamenné žádné
hmotné důkazy o rybolovu, v jeskynní lokalitě nad Malou Skálou byl
objeven kamenný broušený artefakt s rytinou ryby. Nejstarší doklady
osídlení v této jeskyni, která je podle nálezu nazvaná „Jeskyně ryby“,
jsou více jak 6 000 let staré.
Lovecké nástroje pozdního paleolitu.
V době bronzové a železné se rybolov jako způsob obživy nejvíce rozšířil
na severu Evropy, ve Skandinávii, pobaltských oblastech a naopak
na jihu, například v Itálii, tedy všude v blízkosti moře. Ryby nacházíme
jako výzdobný prvek na zbraních, nádobách a dalších předmětech denní
potřeby. Rybí motivy bývají doprovázeny také motivy ptáků.
Severské bodné zbraně zdobené
motivem ryby.
Štítové kování z polské archeologické
lokality Witazskowo.
Dalším pramenem, ze kterého se dozvídáme o významu ryb a rybolovu jsou
tzv. depoty (poklady, kde je na jednom místě nalezeno více kusů záměrně
uložených předmětů, například do země). Jeden z nejkrásnějších rybích
pokladů pochází ze západopolské archeologické lokality Witaszkowo
(dříve Vettersfelde) a jedná se o zlaté štítové kování. Je datováno
do šestého století před Kristem a spolu s dalšími na místě nalezenými
předměty dokládá přítomnost Skytů, kočovného kmene původem
z Íránu.
SOUČASNÉ RYBÁŘSTVÍ A RYBNÍKÁŘSTVÍ
Další rybníky leží v povodí Arnoštického potoka, jenž je levobřežním
přítokem Žehrovky. Jedná se o rybníky Horní, Dolní, Lápek, Zezulák
a Oběšenec. Největším rybníkem na toku Žehrovky a i největším v Českém
ráji je rybník Žabakor, který produkuje nejvíce ryb v okolí. Rybník Žabakor
patří k nejcennějším nejen z hlediska chovu ryb, ale i krajinářského.
Význam má také jako největší hnízdiště, protože zde bylo zjištěno více
než 150 druhů ptáků.
Rybaření v Českém ráji.
Rybníkářství v Českém ráji představuje jednu z typických hospodářských
činností, jež velmi příhodně využívá přírodních podmínek mezi
pískovcovými skalními městy ve vlhkých údolích. Ve 28 rybnících s plochou
nad 1 hektar se hospodaří polo-intenzivně až extenzivně. Menší plochy
do 1 hektaru jsou většinou ponechávány bez řízených rybích obsádek, tím
pádem jsou prostředím pro nerušený rozvoj vodních a na vodu vázaných
živočichů i rostlin.
Rybníky v oblasti můžeme rozdělit podle jejich příslušnosti k povodí
jednotlivých toků. Mezi nejvýznamnější toky patří Jizera, Libuňka,
Klenice, Kněžmostka a Žehrovka. Rybník Vústra leží na bezejmenném
levobřežním přítoku Podhájského potoka, jenž je levobřežním přítokem
Modřišického potoka, který ústí u obce Ploukonice do Jizery. Při pravém
břehu řeky Jizery dále po proudu leží Malý a Velký Písečák, vodní plochy,
které vznikly při těžbě písku a poté byly zaplaveny vodou z nedaleké
Jizery.
U Hrdoňovic přitéká do Libuňky pravobřežní přítok Javornice. V blízkosti
pramene se nacházejí Jinolické rybníky (Oborský, Němeček a Vražda).
Na dalším významném pravobřežním přítoku Libuňky od Rokytnice leží
dva rybníky (Hrudka a Rokytnický). U Hrubé Skály nalezneme tři vytvořené
rybníčky a jeden vypuštěný v okolí bývalého pivovaru (Pivovarský).
V pravobřežním přítoku Libuňky od Sedmihorek leží rybníky Smíchouzův,
Pilský a Bažantník.
Od pramene prvním rybníkem na toku Klenice je rybník Bílý (Bělák).
Do Bílého rybníka přitéká bezejmenný přítok, na kterém je rybník Partoťák.
Dále přitéká do Klenice bezejmenný pravobřežní přítok s rybníkem Černý.
Poté je na toku rybník Obora. Pod rybníkem Obora přitéká do Klenice
levobřežní přítok Veseckého potoka, v jehož povodí leží Vesecký rybník.
Najdeme ho u silnice ze Sobotky ke hradu Kost, poblíž osady Vesec
u Sobotky. Další rybníky leží na toku v tomto pořadí: Komorní, Buškovský
a Šlejferna.
Kněžmostka pramení u Srbska a za jejím pramenem byl vytvořen
Komárovský rybník. Na Kněžmostce jsou dále rybníky Drhlenský, zrušený
rybník Šíďák a obnovený rybník Patřín. V horní třetině Drhlenského
rybníka (u rekreačního zařízení) přitéká bezejmenný levobřežní přítok,
na němž leží rybník Farářský.
V povodí Žehrovky se nacházejí
nejvýznamnější i největší rybníky
v HKO Český ráj. U obce ZámostíBlata přitéká do Žehrovky
bezejmenný pravobřežní přítok,
na kterém leží rybník Pařez.
Od pramene následující rybníky
Nebákov a Podsemínský. Za
odsemínským rybníkem přitéká
pravobřežní přítok Jordánka. Ta
pramení z rašeliniště nad rybníkem
Vidlák, který je první na jejím toku.
Říčka dále napájí rybníky Krčák
a Věžák.
Věžák
Žabakor
Na většině rybníků v Českém ráji hospodaří firma Rybářství Chlumec nad
Cidlinou, která se zabývá chovem, zpracováním a prodejem sladkovodních
ryb. Několik rybníků je v rukou místních organizací Českého rybářského
svazu, například Kulaťák a Člunek u Malé Skály, o které se stará Místní
organizace Malá Skála, U Mlýna a Vražda v rukou MO Turnov, Nebák
a Podsemínský v péči MO Svijany a další. Místní organizace se starají
jak o rybníky, tak o sádky (například v Tisovce v Železném Brodě nebo
na Vazovci u Turnova) i úseky řek a rybolov na nich.
ČESKÝ RYBÁŘSKÝ SVAZ – MÍSTNÍ ORGANIZACE TURNOV
Rybářská organizace v Turnově byla založena již roku 1892 jako první
v povodí řeky Jizery. Až na popud Turnovských byly založeny další
spolky po proudu směrem k Bakovu nad Jizerou, proti proudu směrem
k Semilům. Zpočátku si úsek řeky a vodní plochy, o které se starali, museli
pronajmout od hruboskalské vrchnosti, což činilo jejich finanční situaci
velmi náročnou. V rybnících pěstovali ryby, kterými potom zarybňovali
řeku, kde lovili. V pozdějších dobách zakládali ze získaných finančních
prostředků nádrže k chovu ryb, jako například Roudenský rybník, nebo
rybochovná zařízení (například Mašov). V roce 1897 spolek založil také
líheň v Dolánkách – Vazovci, která funguje do dnešních dnů, a současní
členové spolku zde chovají pořád stejné druhy ryb, jako ti původní.
Po člensky chudších válečných a meziválečných dobách se po roce 1945
členská základna velmi rozrostla. Tok řeky Jizery (stejně jako ostatních
řek) byl rozdělen na revíry a každá rybářská organizace dostala přidělen
svůj revír. Spolku se nevyhnuly ani tragické události, například v srpnu roku
1964, kdy po otravě vyhynul celý revír (i sousední, od Železnobrodska až
po Bakov nad Jizerou) a organizace přišla o veškeré plody svého letitého
úsilí. Tragédie na řece nebyla vyšetřena, škoda byla vyčíslena asi na milion
korun. V roce 1892 zakládalo spolek 22 místních občanů, nyní se k MO
Turnov hlásí 320 členů.
Rybářské závody na Jizeře, které pořádala Místní organizace Turnov
(kolem r. 1960).
RYBA V KŘESŤANSTVÍ
Znovu se ryba objevila v evangeliu Matoušově, kdy se výběrčí chrámové
daně ptala sv. Petra, jestli jeho Mistr platí daň. Ježíš řekl Petrovi, aby
zaplatil stříbrnou mincí, kterou nalezne v ústech ryby, kterou vyloví
z jezera.
Sv. Petr je v křesťanství velmi důležitá postava, je označován za prvního
papeže křesťanské církve, kterého Ježíš určil za svého nástupce slovy:
„Ty jsi Petr; ty jsi ta skála, na které zbuduji církev svou … Dám ti klíče
od království nebeského“. Papežské insignie, tj. viditelné odznaky
papežského postavení a hodnosti, které prokazují papežovu legitimnost,
nesou odkaz na prvního papeže Petra. Mezi nejdůležitější patří tzv.
Rybářský prsten, který připomíná původní povolání prvního papeže,
ukazuje na poslání papežů „být rybáři lidí“ a zároveň symbolizuje věrnost
k církvi. pro každého papeže je vyroben nový prsten, v případě smrti
nebo abdikace je rybářský prsten zničen.
Symbol ryby
Nejznáměji je ryba užívaná jako symbol nejstarších křesťanů. Pro rané
křesťany měla ryba zvláštní význam a zčásti to tak zůstalo až do
křesťanství dnešních dnů, i když jistě ne v takové míře jako na počátku
našeho letopočtu. Ichthys (ΙΧΘΥΣ, řecky ryba) se dá číst jako slovo
složené z prvních písmen slovního spojení: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel.
V originále Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ, Iésús Christos Theú Huiós,
Sótér.
V Palestině prvního století našeho letopočtu bylo běžným povoláním
rybářství. Také většina apoštolů byli původně rybáři, proto je symbol ryby
používán v Novém zákoně často. Povoláním rybáři byli původně i Šimon
a jeho bratr Ondřej. Podle Markova evangelia: „Když se Ježíš procházel
podél Galilejského jezera, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají
síť do vody; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním
z vás rybáře lidí!“ Ihned opustili sítě a šli za ním.“ Šimon, jehož Kristus
přejmenoval na Petra, se již jako sv. Petr stal patronem rybářů, stejně
jako je za něj někdy považován jeho bratr Ondřej. Od jeho jména je také
odvozen známý rybářský pozdrav – „Petrův zdar“.
Svatý Petr, patron
rybářů, jeden
z apoštolů a první
papež křesťanské
církve.
Zázračný rybolov, Rafael Santi.
Návrh rybářského prstenu pro papeže Pia IX.
Mezi křesťanskými svatými můžeme najít dva, kteří bývají zobrazováni
s rybou jako atributem jejich svátosti – sv. Zena a sv. Antonína
Paduánského. Sv. Zeno (Zenon) se stal kazatelem a hlásal evangelium
rybářům v oblasti Benátek, poté se stal biskupem ve Veroně, kde zemřel
kolem roku 372. Sám prý chodil chytat ryby pro vlastní obživu. Bývá
zobrazován s rybou na udici nebo na biskupské berle. Méně často bývá
s rybou zobrazován sv. Antonín, kněz a kazatel, který zemřel v Padově
r. 1231. Je znám jako ten, který kázal rybám; když jeho kázání v italském
Rimini nikoho nezajímalo, obrátil se Antonín k ústí řeky a začal promlouvat
k rybám. Když jej zaslechly, množství ryb najednou připlulo z moře a lidé
se seběhli, aby slyšeli neobvyklé kázání, čímž Antonín docílil toho, aby
mu lidé věnovali pozornost.
V době pronásledování Římany na počátku našeho letopočtu označovali
první křesťané své náhrobky nebo význačná místa znakem ryby. Traduje
se, že když křesťan potkal na cestě cizince, nakreslil do prachu jeden
oblouk rybího symbolu, a pokud cizinec dokreslil druhý oblouk, věděli,
že jsou souvěrci. Symbol ryby byl odkryt na nástěnných malbách
v římských katakombách už z 2. století našeho letopočtu, spolu s dalšími
pro křesťanství typickými symboly – křížem a kotvou. Pod „Věčným
městem“ vede množství katakomb, podzemních chodeb, které křesťané
využívali od 2. do 5. století našeho letopočtu k pohřbívání svých mrtvých
i bohoslužbám, ukryti před zraky Římanů.
V evangeliu podle Lukáše Kristus vstoupil do Petrovy rybářské lodi
a požádal, aby Petr odrazil od břehu, že bude z lodi kázat zástupům.
Potom řekl, aby Petr se svými druhy spustili sítě, což přes své pochybnosti
udělali a vytáhli k úžasu všech nevídané množství ryb. Podle Janova
evangelia se tento příběh odehrál až po Ježíšově ukřižování a Ježíš se
v něm Petrovi zjeví. Tato scéna je známa a vyobrazována pozdějšími
malíři jako „Zázračný rybolov“.
Zázrak zvaný „Nasycení pěti tisíců“ je popsán ve všech čtyřech evangeliích.
Podle Janova evangelia se Kristus se svými učedníky usadil na hoře nad
Tiberiadským jezerem v Galileji, kam za nimi vystoupil zástup lidí v počtu
asi pěti tisíc. Kristus se zajímal, čím se tito lidé zasytí, a Ondřej řekl: „Je
tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro
tolik lidí!“ Kristus vzal chleby, požehnal je, nalámal je a podal učedníkům,
ať je rozdají. Celý zástup věřících se nasytil a bylo sesbíráno dvanáct košů
nalámaných zbytků.
Katakomby sv. Domitilly se základními
křesťanskými symboly, rybou a kotvou.
Pohřební stéla z počátku 3. století
nalezená v Římě
Ačkoliv význam ryby jako symbolu pro křesťanskou církev výrazně
poklesl, nová vlna užití tohoto symbolu byla zaznamenána v 70. letech
minulého století. Jednoduchý symbol je možné pozorovat stále, například
příslušnost ke svému náboženství katolíci dnes vyjadřují malou rybičkou
vylepenou na automobilu, šperky ve tvaru ryby, oblečením nebo
tetováním. Symbol i název Ichthys bývá využíván jako obchodní značka
i ro názvy projektů, většinou charitativních.
RYBÁŘSTVÍ A RYBNÍKÁŘSTVÍ V NOVOVĚKU
HOREČNÉ ZAKLÁDÁNÍ RYBNÍKŮ I JEJICH PLOŠNÉ RUŠENÍ
Rybáři na nízkých pramicích tahající sítě plné ryb. Rafael Santi, Zázračný rybolov, r. 1515.
Období 16. století je v návaznosti na sklonek předchozího věku bezesporu
největším rozkvětem rybníkářství v Čechách. Je to doba, kdy vznikaly
rozsáhlé a technicky náročné soustavy rybníků naháněné umělými kanály
dlouhými mnohdy i několik desítek kilometrů. Nejvíce tato činnost zasáhla
střední Polabí – Poděbradsko a Pardubicko, kde již na přelomu 15. a 16.
století vznikl přes 32,5 km dlouhý Opatovický kanál, a oblasti v jižních
Čechách, zejména na středním toku Lužnice a jejího okolí – Třeboňsko
a Jindřichohradecko, kde byla v téže době vybudována Zlatá stoka dlouhá
45 km. Tento dobový trend ale zasáhl de facto všechny kraje, díky čemuž
v 16. století vznikly po celých Čechách stovky rybníků.
Do Českého ráje přišla tato „rybníkářská horečka“ po roce 1515 spolu se
Smiřickými ze Smiřic, kteří toho roku získali panství Hrubá Skála a od roku
1559 i Trosky. Bezpochyby pro nevhodnost terénu (přílišná svažitost) se
zakládání rybníků z velké části vyhnulo oblastem Českého ráje severně,
severovýchodně a východně od Turnova, tedy původním panstvím
Rohozec, Frýdštejn, Zbiroh a Rotštejn. Naopak zlatá éra zakládání
rybníků se v této době odrazila i na panství hradišťském, které drželi páni
z Vartenberka a na Dubě. Do časů hospodaření Vartenberků, kteří vlastnili
valnou část původního panství cisterciáckého kláštera Hradiště, jenž byl
bez obnovy zničen v roce 1420, můžeme snad počítat i se zakládáním
soustav drobných rybníčků na Malé Mohelce pod Všelibicemi a u Hlavice,
z nichž zbyly pouze dva, stejně jako nad vsí Žehrov a podobně. Trochu
nejasný je vznik tří velkých rybníků na dolním toku Žehrovky, z nichž
zbyl pouze rybník Žabakor (nad ním byl ještě Žďárský a Žehrovský), ale
pro jejich značné rozměry je pravděpodobné, že náleží rovněž období
16. století.
Je jasné, že za takové situace bylo třeba i specializovaných profesí. Proto
na dvorech trvale působí rybníkáři a stavaři a správa panství se obohatila
o celou škálu úředníků v čele s fischmistrem, který zodpovídal za celé
hospodářství a provoz rybníků. Rybníkáře si v případě potřeby najímala
i města, která se rovněž snažila si přivydělat tímto druhem podnikání,
ovšem v podstatně menší míře, než jak tomu bylo u šlechty. Především
u menších poddanských měst se tento trend projevil spíš jen v podobě
haltýřů, kde se již dospělé ryby uchovávaly krátkodobě pro operativní
prodej a tudíž se takovýmto městům nevyplatilo zaměstnávat rybníkáře
trvale.
Turnov je toho názorným příkladem. Rybník v pravém slova smyslu zde
nebyl, totiž i k pohonu všech pěti turnovských mlýnů byly užívány náhony
vedoucí přímo z vodních toků (Jizery a Stebenky), ale fungovaly zde tři
obecní haltýře na Stebence ve Struhách. Ke stejnému účelu sloužil i rybníček
pod Hrušticí (přibližně v místech dnešního parkoviště u nemocnice), který
měl ještě středověký původ. Přímo ve městě sice fungovala profese tzv.
vodáka, ale tento člověk (rybníkářsky nekvalifikovaný) se staral pouze
o odtokové strouhy dešťové vody a odpadu přímo ve městě. Na údržbu
haltýřů, ale třeba i koryta a břehů části říčky Libuňky, která náležela
městu, se za obecní peníze najímal kvalifikovaný rybníkář.
Slibný rybníkářský rozkvět přerušila Třicetiletá válka, která přinesla
hospodářský úpadek celému království i velký úbytek obyvatel. Aby si
vrchnosti, které chovaly ryby na prodej, udržely odbyt, nutily své poddané
k čím dál většímu odkupu jejich zboží. To vedlo k houfnému omezování
a rušení haltýřů, které do té doby měla prakticky každá vesnice. Stejně
vypadala i situace v Turnově, který zřejmě již ve druhé polovině 17. století
zrušil své haltýře ve Struhách a uchoval si jen starobylý rybníček pod
Hrušticí.
K dalšímu rušení nyní již i velkých panských rybníků na venkově začalo
docházet pod vlivem nárůstu populace kolem poloviny 18. století
a následného nedostatku zemědělské půdy. Tak byla zrušena velká část
rybníků ve středním Polabí, že nyní by jen těžko někdo hádal, že to kdysi
byl region s jednou z největších koncentrací rybníků v Čechách.
Do Českého ráje přišla vlna rušení rybníků trochu se zpožděním až v první
čtvrtině 19. století a ne tak razantně. Spíše by se dalo říci, že zde rybníky
byly přesunuty ze zemědělsky lepších poloh s kvalitní půdou do míst
pro polní hospodaření méně výhodných. To se týká jak rybníků větších,
tak hlavně již zmíněných soustav drobných rybníčků, které byly mnohdy
redukovány na jeden větší. Rybníky v lesních údolích, která se obecně
pro zemědělské účely příliš nehodí, zůstaly redukcemi téměř nedotčeny.
Jedná se o známé rybníky v Podtroseckých údolích (zde byl zrušen jen
rybník pod Žalejovem), na horní Klenici na Kostecku a na Kněžmostce
v okolí Branžeže.
Nejlépe je tato praxe doložena na dolním toku Žehrovky, kde byly zrušeny
dva velké rybníky – Žďárský a Žehrovský a také na Libuňce, kde zanikl
větší rybník pod Přáslavicemi a Rokytnický rybník byl výrazně redukován
(původně sahal téměř až k silnici na Jičín). Na místech všech těchto
velkých rybníků byly zřízeny pole a pastviny.
Výřez z mapy tzv. 1. vojenského
mapování ze třetí čtvrtiny 18. století,
kde je kromě množství drobných
nádrží takřka u každé vesnice
zobrazen i Žehrovský a Žďárský rybník
– původně největší rybníky Českého
ráje. Zajímavostí tu je, že Žabakor,
nynější největší rybník v Českém ráji,
byl v té době vypuštěn a na mapě
chybí.
Haltýře z průběhu 17. a 18. století i s dochovanými zbytky dřevěného vrtaného
potrubí z konce 18. století, kterým se voda přiváděla a zase odtékala. Tyto haltýře
byly nalezeny při archeologických průzkumech bývalého pivovaru v Lomnici nad
Popelkou.
Rozvoj dosáhl již v této době takové úrovně, že se začaly zakládat
i specializované, jednodruhové rybníky (ještě před polovinou 16. století
jsou doloženy pstruhové rybníky). Někteří poddaní zřejmě mohli pro své
potřeby panské rybníky užívat, ale za tuto výsadu odváděli vrchnosti plat
navíc. U nás je tato situace dokumentována např. pro ves Borek (pod
Troskami).
Po celý novověk fungovalo i rybaření na přírodních tocích. Stále se lovili
oblíbení říční raci a ryby, které se v rybnících chovat nedají – především
ryby migrující. Tak až do přelomu 19. a 20. století, než si průmyslový
rozvoj vynutil vysoké vyzděné splavy a hlavně přehrady, chytali se na
Jizeře úhoři a lososi, kterých bylo tolik, že losos platil za obyčejnou rybu,
kterou si mohli dovolit i méně majetní.
RYBY A RYBÁŘSKÁ TÉMATIKA V HERALDICE
Tři zlaté ryby (snad kapři) v červeném poli,
erb rytířského rodu Žejdliců ze Šenfeldu,
původem z východních Čech.
Stříbrná okřídlená ryba v červeném poli,
rodový znak pánů z Bergova.
Rozvoj dosáhl již v této době takové úrovně, že se začaly zakládat
i specializované, jednodruhové rybníky (ještě před polovinou 16. století
jsou doloženy pstruhové rybníky). Někteří poddaní zřejmě mohli pro své
potřeby panské rybníky užívat, ale za tuto výsadu odváděli vrchnosti plat
navíc. U nás je tato situace dokumentována např. pro ves Borek (pod
Troskami).
V heraldice se nám dokonce dokumentuje jeden ze starobylých způsobů
lovu ryb a to střelnou zbraní. Šípem prostřelenou rybu měli ve znaku
např. Albínové z Helfenburka. Naopak o dovozu cizokrajných mořských
ryb nás informuje erb i samotné jméno opět východočeského rytířského
rodu Herynků ze Sloupna.
Z rybářské, rybníkářské či obecně z vodní
tématiky nebyly ryby zdaleka jediným
motivem, který se dostal do heraldiky.
V erbovních znameních můžeme najít
například raky či račí klepeta. Není bez
zajímavosti, že tyto heraldické figury se
zpravidla zobrazovaly v červené barvě,
tedy takové, jakou mají tito korýši v uvařené
(poživatelné) formě. Červeného raka na
stříbrném štítu nosil rod slavného vojevůdce
Jana Žižky z Trocnova a pochopitelně tím
i on sám. Samotná račí klepeta zase nosili
rytíři z Malovar. Raka rovněž najdeme,
jak bychom podle názvu mohli očekávat,
i v erbu města Rakovník.
Erb Žižků z Trocnova. Vojevůdce Jan Žižka původní rodové znamení po založení hradu Kalich
u Litoměřic, které si zvolil za své sídlo, vyměnil právě za husitský kalich, symbol celého hnutí.
V heraldice najdeme i jinou symboliku, která se ale bezprostředně týká
rybolovu a rybníků. Je to zejména pro rybaření nezbytná loďka, která
se zřejmě častěji uplatňovala jako klenot, než přímo jako heroldský
symbol. Ze šlechticů, kteří byli našemu regionu nejbližší, nosili loďku
či člun coby klenot vladykové ze Stakor (dnešní Horní a Dolní Stakory
u Mladé Boleslavi), z nichž Bohuněk byl v roce 1391 farářem v nedalekých
Sezemicích. Pádlující pannu na loďce nosili od poloviny 14. století příslušníci
děčínské větve Vartemberků, jedné z rodových linií pojizerského rodu
Markvarticů, kteří vlastnili i polovinu Turnova a po roce 1419 dostali části
majetků za husitských válek zničených klášterů v Hradišti a Českem Dubu.
Dva zády k sobě otočení červení lososi ve stříbrném poli – původní erb hrabat (nyní knížat)
ze Salmu, šlechtického rodu z oblasti středního Porýní, jehož jedna větev k nám přišla již
ve druhé polovině 16. století díky svému působení ve službách habsburských panovníků,
ale najdeme jejich erb již v modlitební knížce Ladislava Pohrobka z doby kolem poloviny 15.
století. Lososy má v erbu rovněž město Aš, kde se jedná o oblíbenou verzi mluvícího erbu,
který vychází z názvu (Aš pochází z německého Lachs – losos).
I přes nutnost schematického zobrazování v heraldice máme odlišeny
i různé druhy ryb. Od kaprů, kteří jsou zobrazováni vždy s kratším
a silnějším tělem, přes okouny, jejichž vysoké tělo je vybaveno vysokou
hřbetní ploutví (rytíři z Jedovar, Vlachnovic, Mnichu), i přes štíhlé
červené lososy hrabat ze Salmu, až po štiku s protáhlým čenichem rytíře
Petra Maksanta z Deštného či moravských Hechtů z Rosic a do podkovy
stočeného úhoře na pozdním erbu vladyků Černínů z Černína.
Pokročilé ztvárnění vartemberského erbu.
V této podobě byl erb užíván na konci 16.
století. V klenotu je jasně patrná pádlující
panna na loďce. Nyní tohoto původem
šlechtického znaku užívá město Česká
Kamenice.
Dvě stříbrná lekna v červeném poli rodu
Kouniců, kteří se v průběhu středověku
a raného novověku rozrostli do několika
větví, jako byli Talmberkové, Černčičtí
z Kácova, nebo Bořitové z Martinic,
z nichž je asi nejznámější Jaroslav Bořita
z Martinic, jeden ze tří defenestrovaných
18. května 1618.
Rybníkářskou tématiku uzavírají dvě stříbrná lekna (dvě ve spodní části
spojené leknínové listy) velkého rozrodu Kouniců, do vidlice poskládaná
tři stříbrná lekna pánů z Říčan, nebo osamocené zelené lekno polabského
vladyckého rodu Chvalovských z Ledec.
Stočená stříbrná štika Hechtů z Rosic.
Tzv. mluvící erb Kaprů z Kaprštejna, kteří
měli tři stříbrné kapry poskládané do vidlice
na červeném poli štítu. Ústřední heraldické
znamení se opakuje i v klenotu.
Erb pánů z Říčan, jednoho z původních
starých českých panských rodů, jejichž
potomci dodnes žijí.
RYBY NA PRAVĚKÉM A STŘEDOVĚKÉM JÍDELNÍČKU
Symbolická ukázka hostiny, kde se vedle vejce (pokrmů z vajec) a skopového
na královské tabuli nachází i ryba. Velislavova bible, Čechy, kolem roku 1340.
Že naši předkové již ve starší době kamenné (paleolitu) příležitostně ryby
konzumovali, poměrně bezpečně víme. Z důvodu absence písemných
pramenů k téměř celé době pravěku ale nemůžeme s určitostí říci, jakými
všemi způsoby tento druh potravin upravovali. Co říci můžeme je, že je
stejně jako jiná ulovená zvířata pekli na ohni, případně na kameni a již
od pozdního paleolitu je (ovšem v nejstarších obdobích mimo Evropu
– z důvodu chladného klimatu ve většině Evropy nebyla potřeba jiná
konzervace) doloženo uzení ryb. V mladším pravěku (doba železná, doba
římská) bylo obvyklé ryby konzervovat nakládáním do soli.
Zatímco v pravěku, jak se zdá, tvořily ryby větší podíl stravy pouze
v oblastech, kde se nacházely mohutnější toky (jinde spíš jen doplněk
stravy), s příchodem křesťanství v raném středověku se situace do značné
míry změnila. Nová náboženská liturgie přinášela sebou postní období,
věc v pohanských náboženstvích zpravidla neexistující, a právě ryba se
stala „masem postních časů“.
I když pomineme vliv liturgického kalendáře, který u nás nakonec zavládl
po celý středověk a raný novověk, musíme podotknout, že ryby byly
vždy pro lidi vítanou a hlavně dostupnou potravinou. Ne nadarmo vložil
kronikář Kosmas do úst praotce Čecha, když opěvoval klady naší země,
do které měl bájný vojvoda přivést svůj lid, že zde kromě hojnosti zvěře,
ptactva, mléka, medu jsou „Vody odevšad hojné a nad míru rybné“.
Ryby šly doslova napříč společenským spektrem i běžným rokem. Jedly
se o půstu, ale nechyběly ani na slavnostních hodokvasech jak vesničanů,
tak králů mimo něj. U dvorů panovníků a šlechty se například pečené
ryby podávaly běžně k snídani. Zároveň ryba byla nejdostupnějším
masem pro chudé, kteří by jinak byli po velkou část roku odkázáni
pouze na chléb a obilné či luštěninové kaše, v lepším případě oslazené
medem a omaštěné máslem. Zejména lososi, kteří táhli našimi řekami
ve statisícových počtech, byli v těchto obdobích rybami chudých. Rovněž
rak, dnes zákonem chráněná delikatesa vybraných restaurací, byl pro
svou četnost a snadné lovení, které zvládly i děti, běžným zpestřením
jídelníčku.
Ježíš nakrmí dav chudých chlebem a rybami,
typická ukázka skladby stravy nižších vrstev.
Chléb a nasolené ryby rozdával potřebným,
bezpochyby inspirován právě biblí, i biskup
Jaromír (Gebhart) na konci 11. století. Dřevořez
z Heures á l‘usage de Chartres, Francie, r. 1498.
Zřejmě nejčastěji upravovanou rybou, alespoň jak lze soudit z počtu
dochovaných receptů ve staročeských kuchařkách, byla štika. Podstatně
méně dostupný byl ve středověku kapr, který pro tučnost svého masa
byl jednou z nejžádanějších ryb (jak se nám to dnes otočilo!) a poptávce
samozřejmě odpovídala i cena, která paradoxně neklesala, ale naopak
stoupala s větším rozvojem rybníkářství, neboť čím byl kapr dostupnější,
tím větší poptávka po něm byla. Navíc mnozí rybníkářští podnikatelé
nechovali kapry pro domácí trh, ale na vývoz do přilehlých zemí, kde se
rybníkářství nevěnovali v takové míře jako u nás.
Sortiment ryb se ale pochopitelně neomezoval pouze na kapry, pstruhy
a lososy. Konzumovala se celá široká škála ryb, štiky, cejni, úhoři, parmy,
okouni, ale jedly se i takové druhy, se kterými se dnes na talířích většinou
nesetkáváme, jako jsou např. mřenky, střevle, nebo nyní kriticky ohrožená
mihule potoční, postaru zvaná lampredy, považované za pravou
delikatesu. Právě pokrmem z dušených mihulí se měl v roce 1135 udusit
anglický král Jindřich I.
Prosté domácnosti i kuchyně zámožných si ryby obstarávaly zpravidla
na tržištích pod správními hrady, později ve městech, nebo tržních vsích
(lat. villae forenses), kde byly k mání i dovážené mořské ryby nejčastěji
nakládané v soli, jejichž dovoz je u nás doložen již v raném středověku.
Šlechtické a panovnické dvory pak kromě nákupu spotřebovávaly ryby,
které se k nim dostaly v rámci naturálních dávek od poddaných rybářů.
Nejchudším vrstvám byly, bez pochyby z inspirace Biblí (novozákonní
nasycení pěti ticíců), rozdělovány nasolené ryby a chléb, jak to podle
Kosmy před velikonočními bohoslužbami údajně činil i pražský biskup
Jaromír (episkopát 1068 – 1090).
Příprava ryby a drůbeže na otevřeném ohni. Velislavova bible, Čechy,
kolem roku 1340.
V souvislosti s křehkostí rybího masa a tím jeho snadným tepelným
opracováním, zůstávalo nejtypičtější úpravou ryb pečení, zpravidla
přímo na otevřeném ohni, nebo na tuku i ryby smažené v těstíčku.
Pečené ryby se doplňovaly nejrůznějšími výrazně kořeněnými sladkými,
nebo sladkokyselými omáčkami tzv. jíchami, někdy zhotovenými přímo
z rybí krve, případně z rybího vývaru. V menší míře se ryby připravovaly
dušením a zaděláváním, přičemž výsledný pokrm pak nejspíš připomínal
řidší masovou haši. Rovněž se rybí maso sekalo a plnila se jím jiná ryba,
nebo se z něho dělaly šišky (knedlíčky), klobásy a kaše, v každém případě
vše velice výrazně dochucené. Z koření se na ryby nejvíce používaly pepř,
hřebíček, skořice, šafrán, šalvěj, muškátový květ a zázvor. Jako další
přísady byly oblíbené rozinky (řecké víno), mandle, jablka, petržel (kořen
i nať), ocet a víno.
Kromě nasycení existovalo povědomí o prospěšnosti ryb na lidské
zdraví (obzvlášť rybí játra byla považována za zdravá), a tak konzumaci
ryb doporučovali panovníkům i jejich lékaři, jako byl Havel ze Strahova,
rádce Karla IV. v oblasti zdraví, nebo Albík z Uničova, který v tomtéž
radil Václavu IV. a Zikmundovi Lucemburskému. V návaznosti na bibli zde
byla i víra v léčebné a magické účinky některých rybích částí. Rybí žluč se
například
používala k léčbě nevidomých a rybím srdcem hozeným na oheň (tedy
kouřem z něho) se vyháněli zlí duchové.
RYBÁŘSKÁ TÉMATIKA V IKONOGRAFII STŘEDOVĚKU
Stvoření ryb a ptactva. Velislavova bible, Čechy kolem roku 1340.
Ačkoli se středověké a z velké části i raně novověké knižní malby a rytiny
soustředily především na církevní motivy světců, rybářská a rybníkářská
tématika se dostala i do nich, což je nejnázornější příklad její důležitosti
ve společnosti. Z důvodu náboženského pojetí literatury a výtvarného
umění tak můžeme vyobrazení ryb najít např. souvislosti se stvořením
světa, kdy měl Bůh pátého dne stvořit vodní živočichy a ptactvo, boží
rozdělování zvířat na čisté a nečisté (vhodné a nevhodné jako obětiny),
nebo v příběhu o proroku Jonášovi, kterého měla spolknout velryba a po
třech dnech jej na boží příkaz zase vyvrhnout na břeh (jedna z prvních
alegorií na zmrtvýchvstání).
Stylizovaná ryba jako břevno v iniciále „H“ ze
známého rukopisu Mater verborum z doby
kolem roku 1240.
Znamení ryb na vnější archivoltě středního
portálu románské baziliky Sainte-MarieMadeleine ve Vézelay v Burgundsku
ve Francii z let 1120 – 1125.
Ryby však najdeme i ve světské tématice, byť i v nich můžeme často
nacházet liturgický podtext. Motivy ryb byly užívány v iluminacích, které
zdobily honosné rukopisy. Nechyběly ani mýtické ryby, které zpravidla
vznikaly v suchozemském (vnitrozemském) prostředí na základě pouhého
doslechu o velkých rybách v mořích, které si lidé neuměli dostatečně
objektivně představit. Tak vznikaly nejrůznější vodní obludy, kdy se tělu
ryby přidávala hlava suchozemské šelmy, nebo se rybě přidávaly rohy
nejrůznějších sudokopytníků. Naprostá většina obyvatelstva Evropy a už
vůbec vnitrozemských Čech nikdy neviděla na vlastní oči velrybu a tak se
zpravidla zobrazovala jako velká ryba sladkovodní, kterou ze svého okolí
znali všichni dobře.
Monoceros, neboli jednorožec, je
termín, který je spíše známý ve spojení
s jednorohým koně. V podání Aberdeen
bestiary z doby kolem roku 1200. Je to
jakási mýtická obdoba narvala – kytovce,
který obývá Severní ledový oceán.
Scéna, jak námořníci házejí proroka Jonáše
do moře, kde ho spolkne velryba. Tzv. Bible
olomoucká, Čechy kolem roku 1417.
Rozdělování zvířectva na čisté a nečisté.
Bible Václava IV., Čechy kolem roku 1400.
Svatý Tobiáš vytahuje na radu archanděla Rafaela z řeky Tigris velkou rybu. Tzv. Bible
kutnohorská, Čechy kolem roku 1489.
Pro svůj alegorický symbol ochrany a spásy byla i loď v křesťanské věrouce
důležitým prvkem. Samotná církev byla přirovnána k lodi, která spasí
duše lidí, kteří „do ní nastoupí“. Časté proto jsou biblické výjevy loďky
s Kristovými učedníky. Pro svou ochranu pevných zdí přešel termín „loď“
i na část kostela, která je právě určena pro shromažďování účastníků
bohoslužeb.
Nemůžeme zapomenout na ryby jako symbol zvěrokruhu.
Hvězdopravectví, čili astrologie, bylo oblíbené již v antice. S raným
křesťanstvím se dostalo do úpadku, ale od 12. stoletím je opět v zájmu
širokých vrstev obyvatel vlastně až dodnes. Díky tomu máme širokou
paletu vyobrazení ryb, jakožto posledního znamení zvířetníku, a to jak
v knižních zpracováních, tak je můžeme naleznout i jako plastiky.
Obecnou zajímavostí zobrazování ryb je, že v naprosté většině případů,
které se nám ve středověkých vyobrazeních naskýtají, jsou to ryby dravé.
Jen málokdy máme k dispozici silného kapra s vysokým hřbetem. Většinou
jsou to ryby štíhlé s protáhlou tlamou, která je zpravidla vybavena ostrými
zuby. Z toho lze usuzovat, že takový byl i sortiment, který naše vody
ve středověku nabízely.
Loďka s vyřezávanou přídí i zádí zřejmě nebyla
úplně běžná, avšak horní vrstvy společnosti
podobně zdobenými plavidly jistě mohly jezdit.
Iluminace z Velislavovy bible (kolem 1340).
Unikátní románský reliéf ryby, který byl
objeven při archeologickém průzkumu
v Českém Dubu. Patrně zdobil původní
dubský kostel pocházející pravděpodobně
ze třetí čtvrtiny 12. století, který se následně
ve 30. letech 13. století stal součástí v té
době zde založené johanitské komendy.
Některé iluminace nám nabízejí i pohled na podobu loděk, které brázdily
naše řeky a rybníky. Většinou se jednalo o menší symetrické veslice s do
špice protaženou a výrazně zvednutou přídí i zádí o jednom či dvou párech
vesel, ale používala se i pádla a nebo dlouhé tyče, které dnes známe
zejména jako nástroj pohonu benátských gondol. Většina vyobrazených
lodí vypadá na naše poměry široce, podsaditě, z čehož lze usuzovat, že
při pohybu po hladině byly spíše pomalejší, ale umožňovaly větší stabilitu
při činnosti na vodě – např. při vytahování sítí s úlovkem.