Samizdat no.4

Příběh s ponaučením ukrytém v tom,
„Napiš kurva už konečně
úvodník!“ A to jsem si myslel, že
když si uzurpuju titul
šéfredaktora, že mě nebude nikdo
buzerovat. Jenomže to je pořád
něco. „Tak jak to vypadá
s prózou?“ nebo „A co ty
korektury? Poslals to už Adélce?“
Popřipadě oblíbená:
„Doprdelekurva zž je to zas rok
co vyšel Samizdat, dělej do píči
zasraný něco!“ To poslední sice
úplně neplatí, protože Samizdat 3
vyšel na VVD, což bylo
v prosinci, takže interval se
zkracuje na šest měsíců.
(Ironické zatleskání.) Každopádně
co se poezie týče, publikují na
našich stránkách dva noví
autoři. Omega a Línek. Neptejte
se mě, kdo jsou nebo kde jsme na
ně přišli. Sám nevim. Asi jsme je
někde sbalili, když jsme byli
ožralí. Jako vždycky. Myslím si
ale, že se Vám jejich básně budou
líbit, protože mezi nás zapadají
perfektně. Holt delirický
alkoholici se asi navzájem
přitahujou.
Když mluvíme o Deliriu, máme ho
pro Vás tentokrát připravenou
dvojitou nálož – Naši již
zavedení přispěvatelé do rubriky
Psáno v deliriu si tentokráte
její prostor rozdělili a tak se
můžete začít do gonzo reportáže
Zasraná žízen od Bismarcka a pak
vás dorazí podivnost Knajpa od
Ozzyho.
S pozdravem Nočník, PRK
co se bolestně snaží vypadat jako text
Obsah:
Zvrhlá poezie
2
Bestiální próza
13
Hospoda za jatkama
8
Pěkně pojebaný ráno
10
Hradec postavili loutkáři, Náchod
trpaslíci
16
Takovej malej, vošklivej arciprcíř
Psáno v deliriu
18
20
Zasraná žízeň
20
Knajpa
22
P.S.: A jděte už do prdele, vyjde
to, až to bude hotový!
4 Samizdaty za 4 roky
Sme machři!
Samizdat
Zvrhlá
poezie vyšel
Dějiny
Až o mně jednou napíšou dějiny,
zjistí pouze, že jsem byl opilý.
Ozzy
myslel sem že spíš
byl sem ve tvý moci
dal sem ruku výš (z plochýho břicha)
ze sna sem procit
Omega
Vzhledem
Vzhledem k tomu, jak moc piju,
nevycházím z údivu, že stále ještě žiju.
Ozzy
100%
Je to věc už téměř jistá,
stal se ze mě nihilista.
Línek
Ozzy
Romantická projížďka v sedle nádherného
koně po dlouhotrvající depresi po louce plné
rozkvetlých květin a vůně medu
S flaškou alkoně,
Vylezl jsem na koně
A neni to bez viny
Ona je mým štěstím
poznání za chvíli
přijde jak rána pěstí
V rozkvetlé zahradě radosti
stojím s celým světem
učinil sem zadost své žádosti
chlast ten nechte dětem.
Láska
Zelená
Zelené mozky v zeleném těle
na hřbitově, tam najdete je.
Sem to fakt v rauši!
Máte s tim problém?!
Sem v tom až po uši
zvládnu i trable
S úsměvem idiota
jde všechno líp
smích hrdlem zaklokotá
i kdybych chcíp
Nočník
Alegorie ročních období
Radost
Smích vytryskne ze mě
jak zurčící řeka
jen chvěje se země
ta ví co jí čeká
raduji se totiž
a svět chci obejmout
netíží mě potíž
tak ruku podej tvou
chci skákat po louce
a na koze rajtovat
šeptat ti tichounce
že se chci milovat
Radost mám obrovskou
nevidim ale důvod
událost královskou
jak májovej průvod
Tak teda dnes bez důvodu!
kdo by chtěl vyrůst
jak trubkama vodovodu
šíří se ten virus
se mnou tu slaví
celej širej svět
i v zahradě slavík
píská si hned
Láska ta když přijde
chlap se hned vzdává
slyšet chce celej příběh
ten pocit fakt dává
je to cejtit ve vzduchu
už z nás spadly okovy
jen mám předtuchu
nebude to furt takový
teď ale lítám
ty si tu se mnou
šanci nemám
k zemi padnout
jsme na láska tripu
jsme zas věčně mladí
rád jsem, že si tu
tvůj pohled mě hladí
zahodim své pochyby
tohle je napořád
konec světa i kdyby
narušil věcí řád
já pořád tě budu milovat
občas u srdce zabolí
je to ale bolest krásná
láska vše hned zahojí
samota navěky zhasla
příval citů sic
naplní mě až po okraj snad
já však chci víc
ač nasycen, mám pořád hlad
splynuli sme v jedno
svým tělem i duší
vlnu vášně to zvedlo
ke světu sme hluší
nemám přání
koukat za jinou
jen má paní
je mi krajinou
opájíme se v paprscích
letní lásky
hořkost jen v náprstcích
letmý nástin
temnoty světa
my nevnímáme
život je ruleta
a jen vyhráváme
Číslo 4.
2
Samizdat
mám dál žít?
jen si chcípnout
a byl by klid
temnem chci plout
Stojím v záři slunce umírajícího
láska ve mě doznívá
nevyhrál v ruletě minci hoch
pravda je zde strašlivá.
klátím se davem
šedých masek bez života
potom však právem
přitáhne si mě temnota
jsem sám na zemi
nikdo mi nepomůže
polibek, vůně ženy
je jak ostří nože
v mé ráně se vrtí jen
bolest mi působí
kudy jen z toho ven
temnota napoví
Hněv
Jako když se převalí temná bouře
hněv žene se šíleně krajem
vzplanou ohně, sloupce kouře
zahalí bezbožnou tu zem.
Řev zvířete nese se,
bezmocně k nebesům
bolestný paprsek
vytryskne jen.
Nenávist ke světu,
to je má láska
celou tu planetu
,hnusná to cháska,
spálil bych na popel!!
dvě cesty vedou polem
roubené řadou okvětních plátků
buď dát světu sbohem
nebo začít pěkně od začátku.
Bismarck
Vyrvali mi srdce
a jen se mi vysmáli
já usmál se trpce,
a stál dál v povzdálí.
Tak ať teď sklidí
co kdysi zaseli
zástupy lidí
vidím a zastřelím.
Vídali zatím víc
mou laskavou tvář
"tak ta je nanic,
tu radši smaž!"
jásejte, hřešte si
co je vám libo
já jen vezmu si
váš mrzký život.
Že jsem vám k smíchu?
není proč mě milovat?!
teď se snad v tichu
můžu dál litovat...
Hádka
Nechal jsem se k hádce svésti,
v tom mi došli argumenty,
to nic dobrého nevěstí,
zatínám ruce do pěstí.
A tu nápad uzrál ve mně,
v ona místa si píšu nápis,
který zní docela jemně;
-TADY, PROSÍM, POLIBTE MĚ-.
Kothy
Dialog s Měsícem
Někdy se mi na mou věru
chce za kurvama do bordelu
ještě sem tam nikdy nebyl
asi proto, že sem debil.
Debil sem a nic moc víc
v noci čumim na měsíc…
a ten kokot tam pořád je
neskrytě mě sleduje
Taky by chtěl radši kundu
poď měsíci, platim rundu.
Tak bezmocně stojím nad mrtvým světem
já, zuřivý bůh.
Smutek
mrazivá pláň je bez života
klečím tu v popeli
je ticho, nezazní ani nota
a všechno je v prdeli
Línek
Smrt
Ať nám smrt políbí prdel,
stejně tu už dlouho nepobudem.
Ať nám smrt políbí řiť,
snad se nám pak bude srát líp.
Ať nám smrt políbí vobě ruce,
ať může započít nová revoluce.
černým dehtem smutku
já se teď smáčím
dál plavu v zármutku
a síly mi už nestačí
lituji všeho co se stalo
tak rád bych to vzal zpět
trápení mi rozum vzalo
ležím a koušu si ret
vyschly už všechny slzy
utichl i pláč
však žal se mě dál drží
já ptám se nač
Ozzy
skrze představy hladin sem se vnořil dolu
a nenašel sem dno
jen hejna představ a
plaval sem s nima
Omega
Číslo 4.
3
Samizdat
kolik dní prosedíš
a když přžíde večer
tělo ztvrdlý a těžko deš si lehnout
potkávals venku ženy
seděls s nima před společnym zrcadlem, aby
ste do něj mohli oba koukat
co je vábivýho na lidech který si otevřou
noviny a výstřižky oblepí kolem dokola svůj
vlůastní obraz
a čtou si články s klidnou tváří
Omega
Dívka
Včera mi dívka řekla:
„Ty jsi génius hochu!“
a já se přiznám, trochu
tetelil.
Z radosti jsem se ožral jako Dán
a ráno se probudil zase sám.
Línek
Láska poprvé
Řekla mi, že mě miluje
a já ji omrdal do prdele.
A ona teď se slzami v očích
se dívá jak močím
a ptá se kdy mě uvidí.
Se mnou bys to nevyhrála –
odpovědí ji ničím.
Potápím její sny
Její naději na lásku
a její důvěru v muže.
Každej není jako tvůj otec
ty naivní krávo –
vůkol je temnota
a ty sis dovolila věřit
ve vysněnýcho kokota
kterej prostě není.
Je jen zlo ve vztazích
a klapky na očích,
banalita každodenního života,
víra v nesmysl,
a z kokainu navršená golgota.
Úniky z dění.
A pohrdání.
A denní snění.
Chladivé objetí emocionální mrtvoly
a nekonečný smutek ve tvých očích.
Že jsem byl tvůj první?
Žes mi dala něco co se dává jenom jednou?
Prožila jsi slastnou bolest?
A teď bys ráda byla se mnou?
Ale tohle je holka konec.
Lamina
Existenční problém básníkův
Teoreticky vzato
básník umí dělat zlato!
Ze slov, ze svý fantazie
...za to se však nenapije.
opíjim se nealkoholickym pivem
v opilý náladě z
opilá hlava čeká na zamrznutí moře mozku
oči můžou přejít po oceánu piva
jako vlna jazyka
dna se odlesk dotýká
Omega
Hodina matiky
Přede mnou stojí zvíře
a vedle mě sedí kráska.
Nikdy bych nevěřil, že matika
může být taky láska…
Jsem zkalenej!!!
Ocelovej nosník
(Kothy)
Línek
Výhodná nabídka
Mám tu jedno mladé tělo.
Kdyby se vám pane chtělo.
Mám tu i jednu vagínu.
Přibalím Vám k ní hezkou blondýnu.
easy living
Revoluční
Dvakrát denně
neprodleně
čtu si Marxe na koleně.
A zatím co na Letné tleskají proletáři,
další revoluce se někde zdaří.
A aby nám bylo ještě lépe,
rozešleme Mein Kampf po světě.
A dále zcela z jista
odpálí se islámský terorista.
A jen ten starej anarchista
si v leningradské hospůdce zvesela píská.
Ozzy
Línek
Ozzy
Ve víru stálosti v okrajích kapének které
jsou neviditelné se odráží odlesk zlaté
věčnosti
za sklem i před sklem ten samý stále stejný a
přece v tuto chvíli jedinečný vzduch
dokonalá harmonie na úkor luxusu na straně
člověka a z ran se vzpamatovávající a k
plnosti divokosti na druhé straně přírody
když zelená se žlutým světlem nepotřebuje k
rozmnožení zrcadlo, které máš ve tvých očích
a za nimi,ale stačí pohled přes barvy
povolující staré a oproti okolí tak nicotné,
jen jako součást okolí věčné, tenké okno
skleněnou nečleněnou tabuli jednu vedle
druhé, v tom z dobré vůle něco životu
ponechávajícím víru stálosti a změny,...ve
stálosti?
Omega
Číslo 4.
4
Samizdat
to by se asi vážně posral,
kdyby v tom byla hrubka!
Ptáci
(verze pro základní a střední školy)
Tak jsme se tu všichni sešli.
Nosy máme narvaný v kleštích.
Bude to asi chvíli trvat.
Nos totiž nejde jen tak urvat.
Ozzy
Perverzní milenec
Tvá kůže
pcha!
jak růže
pcha!
voní.
pchachachachacha
A já bych s chutí pro ní
obětoval i kus sebe,
blbe!
ty nejsi od nás
ty jsi z nebe.
pchachachachachachacha
fantasmagorická stavba katedrály
ustoupit z jejího stínu
námořníci nacházejí mezi sebou
bratrskou podobnost
do místnosti kam chci jít udělat tu věc
nemůžu
pokaždé tam sedí žena a zkouší text nějaké
hry před zrcadlem
kdo dělá triatlon zvláštních sportů?
Omega
Bez duše
Línek
Mikulášská
Hodím dělbuch mezi děti
těžké leží...lehké letí.
Kothy
díval sem se na zelenou louku a nevěděl sem
že se jí ptám
jestli mi dovolí její podobu ztvárnit na
papír
řekla mi, že by to bylo přebytečné
ale řekla mi ať nakreslim zahradníka
-aniž bych to udělal
obtiskl sem obličej do větru- a že se dostaví
že se nemám starat
Omega
Celí svět musel zešílet,
aby se obětoval bohu Molochovi.
Jen já opilý
opilý
opilý do extáze, do nevědomí
tančím s Dionýsem.
Zapomínám a utíkám
před takzvaným Člověkem,
před kreaturou Lidství,
před Slušným Člověkem,
tou nenažranou sviní.
Utíkám a pálím mosty
před omezenou Logikou
a jedinou Pravdou,
před Rozumem,
tim šarlatánem,
kterej nám radí
se pozabíjet
nebo ze sebe udělat monstra
bez duše.
Bezduše
„Napočítejte do deseti
a zbavte se jí.“
Kdo chce zapálit svět …
Zfetovaný lidi
Zfetovaný věci
Zfetovaný zvíře
Zfetovanej svět
Všichni se maj rádi
Ale to se nesmí
Na to sou zákony
To by nám mohl
No mohl někdo závidět
Po paměti díra
Ale mě je dobře
Nechte si svoje keci
Já budu hořet
Línek
Ozzy
Oběsil se tatínek,
matka pro něj pláče,
z tragédie raduje se
jen dítě-školáče:
"V den pohřbu před obřadem
polítám si venku,
protože mám pro školu
skvělou omluvenku!"
Kothy
Otcův boj s trávníkem
Ozzy
Básníkův sen
S erekcí básník
v noci chvátá
k psacímu stolku,
HURRY!
A pyjem svým
pak popisuje
její ladné tvary
Na bolest nedbá a krev tmavá
z čůra se řine zprudka,
Jak s pomocí Damoklova meče,
seče můj otec, seče...
Jak s pomocí meče Damoklova,
seče to znova, zas a znova...
A než to konečně doseče,
tak si já dám pívo :)
Línek
aktuálnost plodí věčnost průlomem jejím do
aktuálnosti v jejím zaktuálnění,
kámen prorazí hladinu...vodotrysk vlétne za
triko z toho všeho mě vomyjou
Omega
Číslo 4.
5
Samizdat
Lidské pokolení
Postmoderní společnost,
kocovina, která zbyla z naší lidskosti.
Zabíjení miliard lidských bytostí
ve jménu pokroku a lepší společnosti.
Krize morálky, filosofie a lidství.
Blahobyt, mír a láska v nedohlednu.
Co zbude z člověka,
když se z něj stane bestie?
Koncentrační tábory a tajná policie,
lidské vynálezy mající zničit člověka.
Hrůza, teror, hladomory, války.
Jen strach zbyl z radosti.
A Bůh je jen zakrvácenou ikonou dějin.
Lidský kariérismus, egoismus a připosranost
to nám zbude odečteme-li ideály.
Jen hloupost a zbabělost
a zdegenerované maloměšťáctví.
Překroucené naděje.
Znásilnění filosofové.
Znásilněné dívky a děti.
Zbraně, drogy, peníze!
Hrůzou se klepeme z lepších zítřků.
Narozeni do rakve.
Jen kolečko v neúprosných dějinách času,
nejskvostnější zdegenerovaná hříčka přírody,
kreatura takzvané dokonalosti,
nejslabší ze všech stvoření,
snažící se zničit sama sebe.
Sebe-vražda jedince je hanebností,
ale sebe-vražda společnosti se nazývá
pokrokem.
Kultura jako způsob znásilnění jedince
a důvod k další válce.
Opité lidství a ideály!
Pokorně za ně děkujeme.
Inteligence jako zbloudilé stádo
ignorující rozum.
Blahobytný nedostatek!
Desátky z přebytku dejte těm méně šťastným!
Zotročené miliardy humanoidů
pro naše potomky.
Děkuji za nic!
Snad jen za nevyléčitelné nemoci a drogy,
za krásu spánku
a hrůzu z probuzení.
Děkuji za odkaz hrůzy a zbabělosti,
za konvenience štěstí,
za plynové masky a komory.
Děkuji za zmrzačené pravdy
a zmasakrované Dějiny.
Děkuji za možnost a povinnost poděkovat.
Děkuji za všechny modly
i za ty idioty, kteří vědí co se má dělat.
Děkuji za nevědomost.
Děkuji za budoucnost.
Děkuji za smrt i ožralství.
Děkuji tisíciletým říším lidoopů.
Děkuji chytrým hlupákům
i zkorumpovaným vychytralcům.
Děkuji snílkům, kteří neměli to štěstí, aby se
o nich učilo.
Děkuji všem církvím světa.
Děkuji Stalinovi.
Děkuji Hitlerovi.
Děkuji Čingischánovi.
Číslo 4.
Děkuji všem, kteří byli natolik hloupí, aby
proti sobě pozvedli zbraň.
Děkuji mamince i tatínkovi.
Děkuji všem mým předkům.
Děkuji Darwinovi a jeho opičím předkům.
Děkuji prvnímu tupci, který pozvedl kámen,
aby s ním rozrazil lebku svého druha.
Děkuji Kainovi i jeho bratru Ábelovi, na
kterého tak žárlil pro Boží lásku.
Děkuji Adamovi s Evou za dědičný hřích,
z kterého nás ani Boží syn nedokázal
vykoupit.
Děkuji Bohu za stvoření,
snad si to měl radši odpustit.
Děkuji Šelmě i Bestii, které svůj boj již
zvítězily,
neb na zemi není jediného spravedlivého.
Děkuji Vám.
Děkuji sobě
i celému lidstvu.
Snad až se příště sejdeme, v jiném životě a
na jiném světě, budeme spravedlivější.
Ozzy
Naproti obchodu, blízko podchodu
vběhl jsem do vchodu, nahoru do schodů
a použil jich, jako veřejného záchodu
Kothy
soužení zanechat
větru ponechat
pohledem na barvy
-černou vynechat,
měsíci ponechat
deštěm vyplněné prohlubně
vyschnout nenechat
Omega
Óda všem dívkám
Dívko krásná blonďatá
v noci bych ti popsal vrata
veršem, který vymýšlím,
slova dlouze rozmýšlím…
Teď zní to ovšem jako sračka,
vyznat lásku není hračka!
Song of the Bismarck
Patrně mě ještě neznáte.
možná si mě s někým spojíte
chatrné tušení snad máte
či vzpomínkou se vyzbrojíte
Já tedy představím se
přestaňte hledat tu piluli
ruka ponořená v míse
poznání přímo až zabolí
sem trochu básník
a hodně ochlasta
mohutný chasník
romantik, fantasta
možná sem se já měl
narodit v úplně jiný době
slíbat z dívčích líček pel
a dnes už hnít v hrobě
být druhý syn krále
pobírat apanáž
mít přísun stálej
jak ňákej papaláš
Línek
6
Samizdat
ne že bych se teda
dneska nějak udřel
válim se jak Béďapes, co mi umřel
na práci já nehrábnu
jenom žádný strachy
sem tam to nezvládnu
a nemám už prachy
to potom strašlivě
o žebrotu kolem loudim
příjdu si prašivě
a po hospodách bloudim
peníze seženu
a sem zas na koni
múzu naženu
básně vyplodim
s ženskou si na parketě skočim
pak zpívám falešně
se životem se nalitě loučim
naději mám ještě
popadne mě šílenství
zavolám lidem
dál půjdu s křížem svým
a pravím s klidem
"hej hola člověče!
už sou tři ráno!
do baru povlečem,
rádo se stalo,"
A sem zas ve víru
a piju z panský číše
v očích mám nevíru
když mi to pingl píše
z holkama dovádim
a z klukama piju
nojo, vy ovádi
takhle já žiju
vyjdu ven z libýho podniku
rozpřáhnu se jak váš mesiáš
panáka uskladnim v putníku
však ty si soudruhu taky dáš
přivítám sluníčko
obejmu svět
paprsek na líčko
dopad jí hned
Hej hola ženštino
pocem ty šelmo
nebuď přec vřeštidlo
stojí tu velmož
chce ti dát hubičku
je totiž pirát lásky
z básně za chviličku
on vyrobí paskvil
Odmítnutí zabolí
není však první
nápoj to zahojí
tak ho sem kydni
flašku na novej den jednu
venku se zujem
Bismarck nejde ke dnu
a dál si pluje.
Tak jsem to já
takříkajíc v krychli
i když by Zola
o mě napsal bichli
.....
Ale kdo by to čet.
Bismarck
Číslo 4.
Noční návrat
Na zastávce stojím s košem,
košem, jenž řádně pomočen, zdá se být
- no strašně smrdí…
z koše na mě něco hledí!
Ruce nohy vystrkuje,
těžce přitom oddychuje,
bezďák – jaké štěstí!
Padá, ohání se pěstí,
ta zasáhne vzduchoprázdno,
je mi blbě
…Strašnice…ráno…
Línek
Úvaha na téma …
Stavím básně.
O tom, že jsem se vysral krásně.
A chci Vám sdělit prostě,
že mluvím sprostě.
A z té mojí neurózy
mne chytl záchvat cirhózy.
Moje drahá mi sdělila mile,
že se jí zdálo o víle.
Přišla mi špatná zpráva.
Moje bohatá tetička je stále zdráva.
Někde se mi vytratil smysl.
Dobrý nápad poněkud zkysl.
Ozzy
Prý
svatá Anna chladná zrána…
…nad touhle pranostikou
by jeden až brečel,
vždyť je-li svatá doopravdy,
musí být chladná i večer!
Kothy
Jasný náboženství
Návrat k víře?
To je k nevíře.
Člověk, když se to tak vezme,
je pořád jenom ubohý zvíře :)
Línek
Poesie
Z kavárny Slávie
mě sledujou, ty svině.
A do divadla naproti
choděj samý kokoti.
U karlova mostku
koupil sem si housku.
V Prokopskym údolí
žral sem zas buřty s cibulí.
A u pramenu Dyje
křičim, že to zlí je
a ať žije poesie.
Ozzy
7
Samizdat
Poťouchlost
Opile se dívám na tu Prahu.
Nikdo mi nevěří, že to dělám jen pro zábavu.
Myslí si o mě, že jsem terorista.
Ve zprávě stojí, že je to věc v celku jistá.
A z pití piva se vždy stane aféra.
Pomalu horší než politická nevěra.
A když mě zavřou, tak k jejich zlosti
nepřestanu psát ty svoje poťouchlosti.
Ozzy
Jsem jako Jiří Wolker
Ach těžká hodina nastala pro mě,
v tom starém, ponurém, zatuchlém domě.
Teď zpříma stát, tak se vítá!
Přede mnou zkouška zlá…MATURITA
Bojím se strašlivě, jako čert kříže,
panika rozumu, zkouška je blíže.
Čas se s tim nesere a nechce chvíli stát,
jedna je zkouškou školní,
druhou zřizuje stát.
Línek
Slibuji
Ano, paní učitelko,
nebudu vyrušovat při vyučování.
Jistě, maminko,
zítra si ten pokoj uklidím.
Slibuji ti, tatínku, věrně ti to přísahám,
že nebudu chlastat.
Nebojte se, pane příslušníku,
já už zpívat nebudu.
Musíte mi věřit, pane soudce,
já už nikoho nezabiju ani neznásilnim.
Věřte mi, pane profesore,
já se na tu zkoušku naučim.
Ježiši Kriste
Já si i to oblečení vyperu
a vlasy třeba vyžehlim.
Jen abyste mi věřili.
NASRAT
Noru si vykopu
a do ní si zalezu.
Péro budu honit
a budu psát blbé básně.
Budu se potutelně usmívat a vysmívat.
A občas vystrčím prdel,
abych posral ten váš dokonalej svět.
Ve kterém děti neumíraj,
feťáci neexistujou,
a smutné příběhy končí vždy šťastně
nejlépe svatbou.
Ozzy
ideologie řekne
že nekonečno
je číslo
Omega
Životní rozhodnutí
Rozhod jsem se po rumu
konečně přijít k rozumu
a tak, v hlavě nápad plytký
vykročil jsem ze záchytky...
Kothy
Číslo 4.
Red Roses
přistupte blíže dobří lidé
slyšte příběh jakostní
snad z něj i něco zbyde
a nevypaří se jako stín
chlapec spěchá ulicí
pláč nebe cesty smáčí
jeho srdce žalem křičící
jen on sám ví kam kráčí
Byl si tak jistý
úsměvy, vřelost, náznaky
vztah tak čistý
se zdál náhle dvojaký
láska se rozhořela
bohužel jen z jeho strany
jak stránky leporela
otevřel se svět pouze hraný
v hlavní roli láska
a v druhé sebeklam
realita tu praská
film jede bez reklam
rudé růže on jí přinesl
polibek čekal
žhnoucí tváře, ani nehlesl
a k ní spěchal
dívka však mu záhy
vypukla v smích
všechny jeho snahy
shořely jak vích
zahodila květy rudé
a pak řekla mu jen
že k jinému půjde
mladík se podlamuje
a v plátcích růže klečí
jeho srdce je na kusy
lásku tu chtěl vzít ztečí
výkřik mu vyrazí z pusy
"já tě miluju!buď tu se mnou!"
ona se otočí a hlesne: "promiň.."
ted je sám a chtěl být ve dvou
pak hořce plakal jen a jen pro ni
snažil se zapomenout
však on se to naučí
ale sražený nakolenou
vidí ji v cizím náručí
nemůže snést tu bolest
v noci svírá ho přece
opustí postele pelest
jeho kroky míří k řece
tak tady to skončí
slza zkane po tváři
tep se mu ztenčí
ustelou mu hrobaři
náhle však jak hora temná
zastopí mu cestu chlapík
láhev na ráno v kapse plná
říká: " nechceš se napít?"
"vypadáš fakt bledě
dej si absinth můj
netvař se škaredě
neni to žádnej hnůj
prostě dobrý pití
hodí tě do klidu
slinu pak chytim
a rozjedu corridu
to sem to zakecal
8
Samizdat
co tam máš za příběh?"
mladík tam dál stál.
no jak v lese hříbek
"kdes nechal věci?
že ti tady neni zima
tak pověz přeci
než tu začnu klímat
v soukromí se ti hrabat
to vopravdu nechci
tak si vem můj kabát
sou z něj cejtit předci"
chlapec mu řekl
celé své trápení
pramínek slz stekl
a ožrala vypěnil
"ses snad posral, ne?!
holek ještě poznáš
jizva možná zůstane
zabít se ale nesnaž
byl sem tam kde ty
stejně jak každej druhej
skládal jsem sonety
a pak chtěl bejt tuhej
dál sem si ale hořce řek
pokud teda šlo vo vztah,
kolikrát tys řek holce ne?
de vo to zase povstat
zalít to, voplakat
pak to de hned líp
nějakou vomakat
když je za co pít
vyrazit do spolku
překonat trpký trápení
najít si zas holku
dyť ten svět se nemění
Tak poď do Abíčka
zalejem tu ránu
a možná i holčička
přijde ti k ránu
svět se točí dál
chlapík se směje pod vousy
vzal, pak zas dal
životem je nutný se vobrousit.
Bismarck
Alkoholická
Na netu mám fotku,
na níž sedím pod obrazem.
Jsem tam zřejmě pod obrazem,
neboť piji vodku.
Naproti je okno,
já se ale dívám jinam.
Kam? To už si nevzpomínám,
Neboť jsem měl okno.
Kothy
Pravda je za slovy. Když vidíme světlo
pravdy slova nám mezi pravdou a námi staví
zídku, kterou – než je příliš vysoká – můžeme
nadskočit, ve víru touhy po poznání jí
nadletět a v poletu nahlédnout za ní- než
jí slova uplně zastaví možnost našeho
výhledu ke světlu...
Omega
Bývalému sousedovi
zasloužil víc než pár facek
když to byl vožralej nácek!
Číslo 4.
Kothy
9
Samizdat
Moucha a had
(o) sebeodevzdání mouchy světlu k demonstraci nicotnosti exilu tvorů v temnotě přiškvařením k
lampě netázání a nesmyslnosti útěku...)
už si ani nepamatuju, ani moje klouby jako hozený kámen, kdy mě lavina vnějšího vlivu vtěsnala
mezi svojí hmotu vtíravě se tvářící potřeby nutnosti ročními obdobími napříč trvající nezbytnosti
a jen na, do čínského znaku podoby vrůstajícího, jak o dolejšku předpokládáno, vzoru narodivšího
se propojením mých černých já
kterých se zbavuju s krystalickým sněhem vně a jen na úctyhodné, samosetvořící, malby všude pode
mnou, věčnost obepínající svou jadrnou věčnou nepomíjející neskutečností, na její byzantským
mozajkám vlastní mocičasuvzdornosti a na pivním účtu mejch rozpraskanejch rtů by se dalo měřit,
délka kterou v tý umělý stráni nánosu pravidel, v poloze trůnícího zapomenutého nebo třeba v
tureckym sedu hledám spáru, nebo bych viděl oblak, po rty trvale otevřené v úžasu z velikosti a
pohlcováníschopnosti běloskvoucí sněhové peřiny vstřebat a navíc vše zužitkovat ale vyplýtvat k
ztvárnění starodávného symbolu poměrů a propojenosti v souvislostech totiž vsáknout temné
sračky do výsledné vítězné spirály kaše světla
jako když moucha chcípne na lustru na spirále z gumy sebedarování
tak zhasni. A nebo sviť celou noc a plač, je to úsporný, až to roztaje di domu po silnici já
poletim do slunce kde se pak potkáme?
...sedim na parapetu opřenej zády a přemejšlim vo městě, nepozorovaně pohledum dech ve změně
světelnejchtazích kresby tam na síti cest objevujících se a mizících reflektorů, jakoby mezi
autama vosvětlený identity
v rytmu těch tanců sem a jak se mezi sebou v odrazu hotelu stává výměna obzoru a síly – tady ve
třetim patře v tmě z měsíce při česání jejích vlasů schopnostíchtivostí na konečcích ve vejšce hry
jízdních policajtů otázka:proč zmizeli všichni hadi?
Vítězství v snězení hada hadem už jen ten
...šedivej kouř od vozovky do secesní spirály jako od cigára muchovy ženy
-přetažení výhry přes prohru odpadla poklice vypálená do nikde kdo požírá sebe, a o prohry je
nakonec ve vítězství rozsáhlejší podle jakejch pravidel? Vůně hry profukující jako minulý životy
oknem zásadní nedůležitosti promejšlenejch prostředků samovznikající neopakovatelnosti plynutí
podstatně neslušných návštěv výtahu v plnosti času masek v počasí obydlené...pyramidy
když se- nesejdem li se v protiproudu - sejdem tedy buď jeden předejdem druhého nebo se sejdem na
křižovatce a jedno kde
už se rozejdem ale v křižovatce se ocitnem, v našich srdcích
když pak máš v nitru síť ulic, máš tam spoustu křižovatek a na nějaký, jedno na jaký zustaň
a nebo di na jinou, zase další,
z křižovatky je náměstí a blízkost se rozprostřela po dlažebních kostkách k okrajum náměstí
lemovanejm domama s podloubim v jemně zelené a žluté se štukovanou omítkou prožíváš míň a
zažiješ víc
Omega
Variace
Skutečným poutníkům
i těm, kteří utíkají.
Těm, kteří putují za ničím, pro nic a nic hledají
Těm, kteří nic nacházejí,
Těm prázdným, i těm kteří jsou plni hnusu a neuróz.
Přátelům –bláznům, pedofilům, buznám, pederastům, incestníkům a
násilníkům kteří hledají cestu, skrze kterou by mohli dojít k životu
Těm, kteří zoufale toužíce po normalitě vzpínají ruce k banalitě.
Těm, kteří se mnou stojí nad propastí, na dně lahve, na okraji
společnosti, uprostřed zvrhlého soukolí patetické, zadřené, umírající,
stále nebezpečné mašinerie.
Těm, kteří byli semleti nekonečnou vinou.
Číslo 4.
10
Samizdat
Těm mrtvým, plujícím nafouklým tělům v zahnívající řece života.
Těm umělým, kteří dosáhli vytržení, těm kteří se vznáší ve hvězdách.
Těm vizionářům zničeným nepochopením.
Těm, kteří jsou jen produktem postmoderní továrny na lidi, těm, kteří
neznají materiální nedostatek, ale sžírají je deprese i těm nemajetným
básníkům, které ničí jejich vlastní sexualita.
Těm, kteří opovrhují sami sebou za to, jací jsou i těm, kteří se nenávidí
za své činy.
Beznadějně nesmyslným plničům hajzlů, kráčejícím mrtvolám, jejichž duše
se rozpustila v rozpáleném, mastném oleji.
Těm, kteří duši nikdy neměli, ale požírají duše jiných.
Těm, kteří zradili, vraždili, smilnili, hřešili, loupili, šoustali, mrdali
i těm svatým.
Těm, kteří jsou ve spojení s nadosobní transcendentní skutečností
i těm, kteří jsou sami.
Těm, kteří žijí v primordiálním bezčasí alkoholem nasáklých pražských
nocí. V modrých barech a červených hospodách hledají perspektivu na dně
lahve.
Těm co pijí, aby zapomněli. Těm co pijí, aby si pamatovali.
Těm co se snaží propít k příčetnosti, těm co se snaží propít k impotenci,
těm co se snaží propít ke smrti.
Těm co pijí, aby pili
Těm co nepijí, aby nepili.
Členům té prázdné generace bez perspektivy, kterým vlastní rodiče vzali
budoucnost.
Těm, kteří se nudí navzdory lásce a hledají nesmyslná dobrodružství
v nočních putkách a na veřejných hajzlech se nechávají ojíždět, nebo
někoho ojíždějí, aby si nepřišli prázdní.
Těm, ve kterých vyhasla lidskost i na té nejnižší úrovni a žijí již jen
z manipulací a svárů a po patnácti pivech vypitých ze skla ničí
přátelství a životy
i těm malým, smutným, hledajícím človíčkům, kteří ve vinohradských
barech sedí na vysokých stoličkách s nohou přes nohu a s cigaretou
v ústech se nechají zoufale deptat a manipulovat a doufají, že jednou se
na křídlech rozkoše rozletí k nebesům, místo aby v upocených, lepkavých
pokrývkách marně hledali přesah vlastního bytí.
Těm vysokým, nadaným přeludům, které mají strach sami ze sebe a tak ničí
svůj potenciál a pláčou po nocích v alkoholovém opojení a mluví o
sebevraždě.
Těm zbitým, zničeným, zdupaným, pokořeným, nepochopeným
těm bezprizorně čekajícím na dávno ušlý vlak.
Těm osedlaným,
i těm pobíhajícím na volno.
Číslo 4.
11
Samizdat
Těm děvkám, kterým jsem věnoval báseň a ony mě za ní pod stolem
vykouřily.
I těm múzám, které pro mě něco opravdu znamenaly.
Těm, kteří se v posledním zoufalém gestu pokoušejí zbavit démonů tím, že
je svěří papíru a ukřižují inkoustem.
Poetům, snílkům, pisálkům, romantikům, něžným milovníkům, líbezným
milenkám.
Těm, pro které je spojení dvou těl –masa s masem, duše s duší a duše
s masem –hledáním kvintesence v surovosti osamělé existence
i těm, kteří chtějí mrdat, šoustat, prcat, prznit, ale nejvíce ze všeho
brát.
Těm, kteří opravdu viděli anděly tančit navzdory krutosti lásky a
nesmyslnosti osudu a stále žijí, BOŽE, ONI ŽIJÍ!
Těm věčným hledačům dávno mrtvé krásy,
Kokotům na které se pořád čeká, ale bez nich by to nešlo.
Jiřímu Kotherovi, legendě pražských kuloárů, bytostně opilému životem,
deflorátorovi nevinných děvčat, antropomorfickému zpodobnění nadčasové
vožralosti, lyrikovi nesmyslu, ze kterého osobnost přerůstá do prostoru.
Tomu velkému-malému, malému-velkému člověku i jeho legendě.
Zbité generaci, třetí generaci, dadaistů, avantgardě, impresionistům,
expresionistům, surrealistům, prokletým básníkům, všem těm, kteří
posouvali hranice a bořili zdi, těm, co bojovali za svobodu.
A každému ztracenci –každému uprchlíkovi z generace prázdnoty, každé
variaci člověka naší doby, všem těm pokřiveným.
Vám všem!
Stojím před vámi nahý,
V centru vaší pozornosti,
Mimo mantinely upachtěné snahy.
Mimo normy morálky,
Mimo normativnost normálnosti.
Společně s vámi trhám a špiním svou duši, seru na morálku a plivu na
zákony!
Stejně jako vy jsem plný, plný, plný, přeplněný démony.
A stejně jako vy jsem prázdný a bezradný.
Společně s vámi jsem se propil k propojení s hvězdným dynamem,
Prosouložil do pekla osamělosti,
Proplakal do necítění
a prožil do nebytí.
Nočník (2012)
Číslo 4.
12
Samizdat
Bestiální
próza
Hospoda za jatkama
Je to zajímavý, že každá hospoda má svojí
náladu. V některejch hospodách má nálada
barvu. Znal sem hospody ve kterejch byla
nálada žluté, hnědá, nebo světle šedivá.
Někde je to jenom pocit. Pocit veselí,
šílenství nebo čehokoliv jinýho. V tomhle
baru je tou náladou deprese. Ani si už
nepamatuju, jak sem se v týdle knajpě ocit.
Nejspíš sem šel jenom kolem a zaujala mě ta
špinavá kvádrová budova s vývěsnim štítem
levnýho a hnusnýho piva. Prostě sem vlez
dovnitř a ta atmosféra stísněnýho nonstopáče
mi vjela pod kůži. Lechce jako jehla s
heroinem.
Možná sem chtěl zažít jednorázový
dobrodružství v hospodě nedaleko jatek. Jako
když někdo už zkusil všechny adrenalinový
sporty a zjistil, že ho žádnej nevzrušuje,
tak si to skusí rozdat s omšelou štětkou,
která potřebuje prachy na perník, a tak se
nabízí kolemjdoucím v Šervůdskym parku.
Dotyčnej chlápek pak nechráněnym sexem
ryskuje že dostane nějakou pohlavní chorobu,
nejlépe aids. Prostě cokoliv co by trochu
zpestřilo ten nudnej civilizovanej život.
Nobo jako když tě v osmnácti přestanou bavit
všechny ty bezpečný drogy a rozhodneš se
střelit si herák.
Tak ňák to bylo asi i se mnou. Nikdy bych si
nepomyslel, že člověk může bejt závislej na
hospodě. Jasně můžeš bejt závislej na
chlastu. O tomdle problému už taky ňákou
dobu uvažuju, ale jak někdo může získat
závislost na určitym místě? Eště na takle
husnym místě.
Dopadne přede mě další pivo. Strašnej bar. Už
tu určitě zase sedim nejmíň sedm hodin.
Vsadil bych se, že v tom cigaretovim kouři,
co se nám vznáší nad hlavama, proplouvaj
duchové zvířat, který byli zmasakrovaný na
těch zasranejch jatkách.
Z vedlejší stoličky se zvedne Honza a de na
záchod. Tam se vymočí a vyzvrací. Těžko říct,
jestli zvrací protože mu alkohol dělá tak
blbě. Bára, místní výčepačka, tvrdí, že Honza
má alergii na alkohol. Já myslim, že zvrací
z toho, jak celej den předělává boží stvoření
na maso. Škoda tak mladýho a pěknýho kluka
pro jatka. Prej je docela dobrej kytarista.
Doufám, že ho hraní dostane z týdle díry
dřív, než ho ta práce a chlast úplně zničej.
Už je tady. Beze slova si sedne na stoličku a
dopije pivo. Bára mu hned podá další. Honza z
kapsy vytáhne sáček s několika pilulkama.
Jednu spolkne a zapije jí. Pak ze skleničky s
vínem ukápne do půllitru a sleduje, jak se
obě tekutiny navzájem mísej.
Odněkud zavoní tráva. To u vedlejšího stolu
rozjížděj večírek. Skupina řezníků mezi
třicítkou a padesátkou. Jeden z nich je i
Honzův fotr. Vždycky se vožere rumem a jeho
syn ho potom musí táhnout domu. Prej si pro
něj chodil do hospody už vod svejch tří let.
Když mu bylo osm byl jeho fotr tak vožralej,
že ho Honza nedokázal zvednou ze země. A
když se nad svym vožralim tatíkem rozbrečel
někdo mu dal pivo. A pak další a další. To
bylo poprví co se opil, když fotr přišel k
sobě, zmlátil nejdřív Honzu a pak se pokusil
zmlátit i Ivana, kterej v tu chvíli zrovna
čepoval, ale vod něj dostal přes držku. A
někdy vod třinácti už chodil Honza do
hospody se svym fotrem.
Todle všechno mi vyprávěla Baba. A kde
vlastně je? V tudle dobu už tu obvykle bejvá.
No to nevadí aspoň vám stihnu povyprávět vo
Ivanovi. Ivan je druhej výčepák, kterej tu
kromě Báry pracuje, ale přichází vždycky až
po setmění, řiká, že mu světlo nedělá dobře
na voči. Ivan je asi dva metry vysokej
ramenatej chlápek s dlouhejma černejma
vlasama a plnovousem. Ono se vlastně neví
jak se ve skutečnosti menuje. Ivan je něčí
volná asociace na Rasputina, která se ujala.
A Ivanovi současná přezdívka, na rozdíl od
Rasputina, vyhovuje. Franta, jeden z řezníků,
my vyprávěl, že Ivan se ujal hlavně potom,
co on sám oslovil Ivana Rasputine, a výčepák
reagoval tak, že Frantovi rozbil masivní
skleněnej popelník vo hlavu. I když je
pravdou, že Honzův fotr mi řikal, že si tu
jizvu udělal Franta sám, když vožralej
spadnul na vojně z tanku.
Každopádně s Ivanem je ta potíž, že ho nikdy
nikdo neslyšel říct jediný slovo. Teda Karel,
další z místních řezníků, tvrdí že si
pamatuje jak někdo nablil do mušle a Ivan
prohlásil: „To je na hovno.“ Ale Karel si
ředí pivo okenou, takže se na jeho paměť nedá
zcela spolíhat.
On Ivan je vůbec zajímavá postavička.
Pokaždé, když sem ho vyděl, měl na sobě
zažloutlej nátělník, růžový spoďáry,
umazanej lékařskej plášť a vojenský boty.
Bizarní zevnějšek ale nikterak neubírá na
jeho důstojnosti. Stačí jedinej pohled aby
vám povolili svěrače.
Obecně se míní, že Ivan je majtelem tohodle
podniku a že přes den přespává ve skladu
piva, kterej je ve sklepních prostorách pod
výčepem, ale nikomu se to eště nepodařilo
prokázat.
Něco mi zazvoní pod nohama. Pes. Houknu na
Báru: „Baba se už blíží.“ Bára začne točit
jedno malí. A já si zapálim cigaretu a jednu
položim vedle sebe na bar. V tu samou chvíli
se stali ještě dvě věci. Vedle cigarety položí
Bára malý pivo a panáka peprmintky a ve
dveřích se objeví drobná shrbená postavička.
Nojo Baba. To je taky pěkně zoufalí stvoření.
Žije sama. Nemá rodinu ani přátele, a tak
dvakrát až třikrát denně se chodí kouknout
do týdle putyky, aby měla pocit, že je přece
jen s někym v kontaktu.
Číslo 4.
13
Samizdat
Baba se mezitim doploužila k baru a sedla si
vedle mě. Kopne do sebe panáka a zasune si
cigaretu mezi starý rozpraskaný rty.
Připálim jí a vona slastně vyfoukne kouř.
„Tak co Romane? Přišel sis zase popovídat s
pivem?“ Má mě přečtenýho. Baba. „A co škola.“
„Na hovno. Asi mě vyhoděj.“ Baba sáhne do
kapsy a vyndá stovku, kterou mi vrazí do
ruky. „Pusť mi tam ňákou tu hudbu, která se
mi líbí.“
Došel sem k džůboxu a vytáhnul hrst
drobnejch a nastavil kombinaci písniček od
skupin A bude hůř, Alkehol a Kabát. Během
mího zápolení s technikou, tyhle
mechanicko-elektronický hejblata se proti
mně spikli, jinak si nejsem schopnej
vysvětlit, jak je možný, že mi dělá potíže
obsluha i tak jednoduchýho přístroje jakym
je džůbox, každopádně sem si všimnul, jak se
Honza přesunul na mojí židli a Baba mu něco
pošeptala do ucha. Honza se usmál, dal jí
pusu a pak se přesunul zpátky na svoje místo
a dál pozoroval pivo.
Jen co sem dosednul na svojí židli
pokračovala Baba v rozhovoru. „Koukám, že
tu je zase Filip.“ Ukázala prstem do stínu v
kterym se proti světlu, které až magicky
vystupovalo z herního automatu, rýsovala
silueta temný postavy v dlouhym černym
kabátě. „Ten tu neni zase. Ten tu je pořád.“
Opravila jí Bára. „Hraje tu už vod osmi vod
rána.“ „Chudák.“ Začala se Baba nad údělem
gemblera rozplývat. „Dones mu tam, Barunko,
jedno to jeho pití, na mě.“
Filip tvrdil, že pokud má kolu s rumem,
malbora a prázdnej močák, je spokojenej
parchant a tudíž nemá smysl, aby se zvedal
vod automatu. Onehdá mi prozradil, že jednou
hrál čtyřicet hodin v kuse, teda až na
drobný přestávky, kdy si musel odskočit na
hajzl.
„A co malej, Barunko? Zlobí?“ Zajmala se zase
Baba. „Nojo zlobí, tudle se popral se
spolužákem a prej potom eště sprostě nadával
učitelce, když ho nachytala jak kouří.“ „No
jo, děti.“ Začala se Baba zase rozplývat. Aby
ste rozuměli, tak Bára má osmiletýho kluka,
kterýho si umotala už někdy v patnácti a
její přítel, když zjistil, že je těhotná tak
zmizel někam do Skandinávie. A když to
zjistili její rodiče, tak jí vyhodili z
baráku. Nevim jak se jí podařilo přežít, a
ani to snad nechci vědět, vona o tom ostatně
taky nemluví. Rozhodně, když dělá víc jak
dvanáct hodin v baru, nemá kdo by kluka
vychovával a taky to podle toho vypadá.
Náhle ucítim ve vzduchu něco co sem nepatří.
Parfém? Otočim se a ve dveřích stojí dvě
dámy v kostýmku a s aktovkama v ruce. Obě
přistoupěj k baru. „Dobrý den, hygienická
kontrola.“ Neušel mi ten pohrdavej a
zakomplexovanej podtón v hlase.
Ve dveřích se najednou objevil Ivan. Ani sem
si nevšim, že se venku už setmělo. Už se
evidentně blíží podzim.
„Dobrý den dámy. Jmenuji se Grigorij
Jefimovič a jsem majitel této restaurace. Co
říkáte na to, kdybychom započali Vaši
kontrolu dole ve skladu?“
Ozzy (2011)
Pěkně pojebaný ráno
Nevím, co mě probudilo...
Ale vzbouzet jsem se raději ani neměl....
Kde to kurva jsem? Proběhlo mi hlavou.
Setmělej pokoj. Těžkej vzduch, načpělej
hnilobou a nikotinem. Ležel jsem na nějakym
gauči, potaženým dost nepříjemnou, kousavou
látkou. Starej sporák, dvě židle, stůl a
malá lednice, všude poházený prázdný flašky
od piva, prádlo, věci ke studiu... rozbitá
dóza s kafem...
Kurva... jsem u sebe doma...
Něco se pod peřinou hnulo, trhnul jsem sebou
jak v hororu. Zvednu deku a na úrovni mých
prsou něčí nohy.
Nohy... a kde je zbytek...?
v tu ránu se z opačný strany gauče ozve
ženskej hlas ,,Kolik je hodin?“
Mžourám na hodinky „Čtvrt na devět...“
odpovídám.
Zvednu se koukám, co to na mě vlastně mluví.
Nějaká slečna. Sevřelo mě nepříjemný tušení,
že se něco špatnýho muselo včera semlít.
Jinak si totiž neumím vysvětlit přítomnost
nějaký slečny u mě doma.
„Známe se?“ ptám se jí.
„Ne.“ odpovídá rázem.
„Aha... a spali jsme spolu...?“
„Ne.“
„Tak to je cajk... a je tu ještě někdo?“
„Je... ale já je neznám...“
„A kurva...“
Vtrhnul sem k sobě do ložnice. Zakopl jsem o
nějakou tašku plnou krámů a rozvalil sše na
koberec. Něco ostrýho se mi zarylo do zad.
„Au! Kurva! Au! Do píči! Au! Kurva! Kunda!!“
řval sem.
„Co je ty debile...?“ ozvalo se ze tmy.
Dobelhal sem k vypínači a rozsvítil. V mý
posteli ležel rozvalenej Pokrytec.
Byl nahej. V polospánku si jednou rukou třel
oči. Druhou svíral na prsou plastovou, asi
metrovou výstražnou ceduli Pražských
služeb.
,,Kurva co je to na tý podlaze???“ vyhrk sem
na něj. Posadil se na postel a obrátil tu
svoji rozcuchanou hlavu napřed na mě a pak
na podlahu.
„Nic vole... rozbitá vodka.“ odpověděl.
„Co dělá na zemi rozbitá vodka???“ ptám se
dál.
,,Sám si s ní praštil, hned potom, co sis upil
a poblil ses...“
„Já blil???“
„Jo... támhle na ten gramofon...“
Číslo 4.
14
Samizdat
Jak bez duše sem se dobelhal ke gramofonu.
Můj krásnej, starožitnej gramofon... celej
poblitej. Červený zvratky s kousky něčeho, co
vzdáleně připomínalo maso.,,Zhasni ty
čuráku...“ ozval se Pokrytec „Di radši najít
Adama...“
„Adama?? Von spal tady?“
„Jo...“
Vstoupil sem do kuchyně. Holka se vzbudila a
koukla na mě.
,,Kolik je hodin?“
„Nevim kurva...“ odpověděl jsem, točíc si u
dřezu sklenici vody.
Tiše sykla nějakou nadávku a sáhla vedle
postele pro svůj telefon, koukla na čas a
pak sebou zas praštila. Cítil jsem, jak mi po
zádech teče krev. Než jsem dopil, zvedla se
znova.
„Pamatuješ si něco ze včera?“
„Ne... „ odpověděl jsem.
„Škoda... byl jsi o něco příjemnější....“
Byl jsem slušnej. Hlavou o zeď sem tlouk až v
předsíni, aby to neviděla. Jen jsem skončil v
trestání vlastní blbosti, vstoupiv do
koupelny sem objevil Adama. Ležel v prázdný
vaně zkroucenej jak embryo a v náruči
svíral velkou, plyšovou opici. Světlo a
crčení mý moče ho probudilo. Zvednul hlavu a
kouk na mě tak vystrašeně, jako kdybych ho
přišel zabít.
„Ty pičo kde sem??“ ptá se zmateně.
„U mě doma... kde si vzal tohle?“
Kouknul na plyšáka a pak na mě.
„To není tvoje?“
„Ne...“
,,Ty vole... co se včera dělo??“
„Nevim... jak ti je...?“
„Ty vole...“ zauvažoval, drbajíc tu svojí
blonďatou hlavu „...tak, jak si zasloužim...
pusť mě taky vychcat!“
Uvolnil sem mu místo a bolestivě si sundal
triko. Otočen zády k zrcadlu jsem prohlížel
rozsah škod. Byla to jen malá ranka, už to
ani nekrvácelo. Jen triko už je asi v píče.
„Adame?“
„Jo?“
„Vidíš na poličce tu Alpu?“
„Jo...“
„Nalej mi to na záda prosim tě... „
Až teď si toho všimnul. Díky tření toho trika
jsem měl půl zad od krve. Vypadalo to mnohem
hůř, než to bylo skutečně...“
„Ty vole... to po mě nechtěj... já vidim krev a
bleju...“
„Kurva to seš rocker!?“
„Vole hrajem indie, co bys chtěl?“ a s těmi
slovy i odešel do kuchyně. Rozšrouboval jsem
Alpu, zatnul zuby a ty záda si polil sám.
Delirium, hnus, pálilo to jak píča. Dveřma na
mě kouknul Adam...
„Hele prosim tě... co je zač ta holka?“
„Mě se ptej ty vole...“ procedil jsem.
Adam byl fajn. Opustila ho přítelkyně
a rozpadla se mu kapela. A to najednou. Řešil
to tak, že sjížděl hulení, koks a bůhví co
ještě. Poslední, co si ze včera pamatuju je
právě hovor s ním a nějakým britem, kterýmu
se snažil svojí strašnou angličtinou
vysvětlit, že celej svět je vlastně
mraveniště... nebo něco takovýho. Když jsem
se vrátil do kuchyně, bylo už uvařený kafe.
Adam seděl na stole a kouřil. Holka na gauči
se snažila prsty učesat vlasy, které se jí ve
spánku nahrnuly na jednu stranu. Chvilkové
alkoholové ticho protnul až Adam.
,,Zahulí někdo???“
Zklamalo ho, že nikdo neodpověděl. Tak dál
jen seděl a zíral do země.
Vstoupil Pokrytec. Oblečenej. Nesl si tu
výstražnou ceduli.
,,Kde jsme vzali tohle...?“ zareagoval Adam.
„Tohle? To jsme votočili na Vinohradský.“
odpověděl Pokrytec pohotově a praštil cedulí
o ledničku. „Kde tu máš hajzl?“
beze slova jsem ukázal na předsíň.
„Okej, chce se mi šíleně srát...“ a zavřel se v
koupelně. Zase ticho. Nalil jsem do kafe
trochu studený vody a posadil se na druhej
konec gauče. Zapálil sem si cígo a zkusil se
co možná nejmíň hejbat hlavou.
,,Jak se jmenuješ?“ otázal jsem se tý holky,
aniž bych se na ní podíval.
,,Týna...“ odpověděla.
,,Ahoj Týno...“
,,Ahoj...“
Adam si zatím muchloval vlastní oblečení a
čichal k němu. ,,Vole... smrdim jak kočka...“
,,Vždyť jo... já mám kočku.“
,,A kde je?“
,,To netuším, je to kočka....“
,,Aha... máš tu něco k jídlu kámo? Začíná mi
bejt blbě...“
Zved sem se a otevřel skříň, v který skladuju
potraviny. Vyvalil se na mě strašněj smrad a
mušky. Brambory na jedný poličce se rozpadly
a smradlavá, hnilobná tekutina z nich
natekla na všechno okolo. Skříň jsem zas
zavřel.
,,Koukni do lednice...“ doporučil jsem mu.
Otevřel lednici.
,,Máš tu nějaký paštiky...“
,,Ty nejez, ty sou zkažený.“
,,A rohlíky...“
,,Plesnivý...“
,,A v mrazáku je vodka...“
,,Tu nemůžu ani cejtit.“
,,Kurva... proč to nevyhodíš, když už se to
nedá žrát?“
,,Nevim... sem línej.“
Vrátil se Pokrytec. Vypadal tak o pět kilo
lehčí.
,,Krása! Cítím se tak o pět kilo lehčí!“
,,To je fajn...“ utrousil Adam.
Holka si odskočila, jen za ní zapadly dveře
koupelny, strhla se mezi námi vášnivá,
šeptací diskuze.
,,To je od tebe?“ já na Pokrytce.
,,Já myslel, že od tebe!“ na mě Adam.
,,Do píče, kde jsme jí sebrali???“
,,Kurva mě se ptej! Mě se ptej!“
Pak se vrátila. Dělali sme, jako že nic.
Vzala svojí kabelku a otočila se na mě.
„Pustíš mě ven?“
Kejvnul sem.
Číslo 4.
15
Samizdat
V hlavním vchodě je mříž proti vágusům,
takže jsem s ní musel až na ulici.
,,Okej. Cestou nahoru to máš kousek na Jiřího
z Poděbrad. Kousek dolů zas na Olšanský
náměstí.“
,,Jo... děkuju...“
,,Tak jo. Čau.“
Už jsem se otáčel k odchodu. Jenže zničeho
nic přiskočila a políbila mě na tvář.
,,Tak čau....“ mávala, když odcházela. Já tam
ještě chvíli stál jak solnej sloup.
Okno je úžasná věc. Napadalo mě, když jsem
mlátil hlavou do poštovních stchránek ve
vchodě.
,,Hej Jardo! Víš, že sme včera byli na nějaký
oslavě narozenin???“ osopil se na mě Adam,
jen jsem se vrátil nahoru.
,,Ne... koho narozenin?“
,,To nevím...“ vstoupil do hovoru Pokrytec
,,Ale mám pocit, že sme tu oslavenkyni, ani
ty lidi okolo neznali...“
,,Aha...“
,,Čímž se vysvětluje...“ pokračoval zasněně
Adam ,,Odkud sme vzali tu opici...“
,,Počkej počkej...“ přerušil jsem ho ,,To chceš
říct, že sme oslavenkyni votočili dárek?“
,,Jo...“
,,A kurva...“
,,To je v pohodě... neznaj nás...“
,,A kde sme asi sebrali tu holku???“ vyjel
sem na Pokrytce ,,Jen doufám, že mi sem brzo
někdo nepřijde popsat dveře, že sem prznitel
a zloděj!“
,,Ty ses s ní vyspal?“
,,Doufám, že ne!“
,,Dobytku...“ komentoval Adam.
,,Hele kurva! Na tyhle blbosti jsem už starej!
Du si vymejt hubu a jedem do prdele!“
A tím to vše skončilo.
Chvilku trvalo, než jsem se dal dohromady
dostatečně, abych mohl řídit. Bylo mi dost
zle ještě cestou do neplacený zóny, kde jsem
měl auto.
Na parkovací kartu si počkám ještě měsíc...
protože jsem všechny poslední prachy
prochlastal.
,,Počkej vole...“ pozastavil jsem Adama, když
už jsme byli u auta. ,,Udělám ti tam místo...“
Otevřel jsem dveře a počal přehazovat
odpadky ze zadních sedadel za sedadlo řidiče.
,,Už ti někdo Jardo někdy řekl, že seš
prase?“ otázal se Adam, jen co usedl.
,,Jo.“
Vyhodil jsem ho na Vinohradech. Bylo mu
blbě. Odešel s tím, že se potřebuje trochu
prospat.
Pokrytce zase na Kačerově, měl tam auto. Za
celou cestu jsme nepromluvili slovo.
Byl jsem už kousek za Prahou. Cestoval jsem
za rodiči. Jen na víkend, jako vždy. Ono to
stačí, člověku pak nějaká delší společnost
leze na nervy.
Pak jsem zahlédl asi pět policejních aut,
zaparkovanejch nějakejch sto metrů ode mě.
Mávačky, majáčky... Zase chytací akce.
Půl promile... nejmíň... proběhlo mi hlavou.
Z nějakých sedmi aut, s kterejma sem jel v
jedný řadě, sem byl jedinnej, koho
nezastavili. Ty máš zas kliku ty kokote.
Misantrop a asociál jede za rodinou. Bože!
Těšil jsem se jako malej, když jsem jezdil za
dědou na chatu. Odpočinout si, zrekreovat se.
Vystřízlivět...
Uvolnit hlavu od všech životních problémů a
sraček.
Od přátel, známých, od všech těch upírů mojí
vlastní energie...
Jen škoda, že ten den začal tak pojebaným
ránem....
Theodor
Hradec postavili loutkáři, Náchod trpaslíci
To ráno potom, co spadlo letadlo u Smolensku
jsem neměl nejmenší ponětí, že se něco stalo.
Vzhledem k tomu, že bylo sobotní ráno a já se
jako obvykle probudil na podlaze ateliéru
jsem ani neměl možnost. Venku mohla zuřit
apokalypsa a odříznutý od všech okolního
světa bychom si toho nevšimli. jako obvykle
jsem se vzbudil o dvě hodiny pozdějc, než
jsem plánoval. Problém ateliéru byl v tom, že
ať byla sebepokročilejší dopolední hodina,
člověk měl pocit, že je pořád hluboká noc a
tak v domnění, že špatně nastavil budík ho
vytípnul a spal dál. Tu temnotu ateliéru
způsobovala matrace, kterou Robin každej
večer zakryl jediný okno v ateliéru, kterym
pronikalo světlo. Chrápali sme díky tomu v
absolutní temnotě schovaný před světem a
snažili se ten opilej spánek protahovat co
nejvíc, aby nepřišla kocovina a nutnost
vylézt na sluneční světlo. Ten den to ale
byla bolestná nutnost. Když oči přivykly tý
pekelný výhni co byla venku seběhl jsem
z mánesovky na hlavní nádraží a chytil na
poslední chvíli rychlík na Hradec Králové.
Snažil jsem se číst, ale po chvíli jsem to
vzdal a děsil se nad představou, že budem
muset v Hradci celý dopoledne zkoušet a
večer ještě hrát. Šanci vidět ještě nějaký
jiný představení festivalu jsem automaticky
zavrhnul. Rozbujelou kocovinu uklidňovala
jen představa, že za několik hodin budu před
lidma nahou loutkou Adama kochajícího se
nahou Pavlínou. Je pravda, že narozdíl od
většiny lidí, co se sem tam vyskytnou na
jevišti jsem prakticky neznal slovo kostým.
Tendence s jakou režisér používal nahý
herce byla pro mnohý neskutečná. Většinou to
byli chlapi, ale protentokrát to vypadalo ,
že to bude stát za to a proti nahému mě bude
nahá Pavlína, překrásná štíhlá zrzka
šelmího vzezření a neuvěřitelně dráždivýho
pohledu. bytost, která se stala fatální pro
Číslo 4.
16
Samizdat
spoustu chlapů. Tahle informace způsobila,
že poslední dny moje masturbační fantazie
přetejkala množstvím zákulisních scénářů, u
nichž jsem si vyfantazíroval každej detail.
"Co budeš dělat, když se ti postaví," ptala se
mě Ivona několik dní před tim ve Svijanský
krčmě. "Co bych dělal budu pokračovat." říkám
jí. „Neboj nepostaví se ti.“ vyplivl ze sebe
málo používanou větu Mocek, od protějšího
stolu, kterej měl s nahotou na jevišti bohatý
zkušenosti. „A i kdyby, určitě by to byl
ideál Stanislavskýho herecký metody.“
„Stanislavskýho ne ty kreténe...“ozval se
někdo u kraje stolu. „To máš jedno, hlavně že
to bude autentický, říkám mu.“
Málo vyspalej sem dorazil do unavenýho
hradce a absolvoval dlouhou autobusovou
jízdu na periferii. Když jsem dorazil do
hospody, kde byl sraz, už tam seděli skoro
všichni a vypadali dost vyrelaxovaně. V
teple nekuřácký hospody se řešili banální
každodenní věci.
„Mimochodem, kde je Pavlína?“ ptám se.
„Pavlína nedorazí.“ řek mi Kudrnáč
dvoumetrovej kachektickej náchoďák
s vostrym vobličejem a hřívou kudrnatejch
vlasů, v nichž schovával majestátní plešku.
Kudrnáč bylo jeho skutečný příjmení. "Proč
ne?" ptám se. „Nějaký problémy s přítelem,
nebo tak něco.“ „Jo aha“ začínal jsem tušit
odkud vítr vane. „Místo Pavlíny bude Heidi,
jak vodehrajete tu scénu z Dvojdekalogu, tak
vás vostatní přivezou na invalidnim vozejku
a budou s váma manipulovat.“ říká režisér.
„Já se svlíkat nebudu.“ povídá Heidi, drobná
slečna s vlasama po pás a dětským obličejem.
"Tak poslouchej ne, svlíkat se nebudeš,
svlíkne tě Kudrnáč. Tak aspoň do punčocháčů
ne, to snad zvládneš." „To snad jo.“ Odcházíme
s Jackem na cigáro, Jacek řeší něco ohledně
hry, o Smolensku nepadne jediný slovo.
Obejdnávám už třetí svijany, ostatní jsou o
hodně napřed. Režisér zkouší, jestli loutka
vytvořená z čajovejch pytlíků drží
pohromadě. Drží. Pijeme dál. Doráží Červa,
metr a půl vysokej kulatej kytarista a
akordeonista s rošťáckejma jiskrama ve
vočích. Červa je v jistejch kruzích známej
jako českej Bernard Black, má malej
antikvariát na hradeckým nádraží, kde se
dennodenně prochází se svym velkym břichem
mezi stohama knih, ale o Červovi by se dalo
napsat několik dlouhejch kapitol a stejně by
člověk nebyl u konce. Má dost upito, ale hází
jeden fórek za druhým. Pití v poklidu
pokračuje dál, jakoby se za hodinu a půl
nemělo nic dít. Přesunujeme se do Jezlí,
přízemní budovy uprostřed depresivního
hradeckýho sídliště. Lidí je uvnitř pomálu.
Cejtim, že už mám špičku a jsem zvědavej jak
to dopadne. Ta pecka, se nesmazatelně zapsala
do vědomí. Přišla, ve chvíli, když sme
s Jackem stáli frontu na lahváč před
představenim. Probíral něco s Terkou
v polštině a několikrát zmínil Kačinského
jméno. Věděl jsem, že liberál Jacek, byl
hodně proti Kačinskýmu. Když se holky
poprvé objevily s plackama anti-Paroubek,
Jacek na to reagoval imaginární plackou
anti-Kačinský. "Co zas proved Kačinský?"
ptám se. „Je mrtvý.“ „Spadnul v letadle, to
nevíš?“ ptá se Tereza. odpovídám, že jedinou
novinky kterou jsem slyšel bylo to, že
Malcolm McLaren kmotr punku včera zemřel. A
tak mě zasvěcují. nestíhají dopovědět celou
záležitost, protože začne režisér volat, že
se jde hrát. Neni to největší úspěch, ale
nikoho to moc netrápí, protože nebe je
podivně pošmourný. Přestože je brzo a
všichni jsou unavený, nebo opilý se hraje bez
jakýkoli zkoušky. Když mě ostatní přiváží na
invalidním vozíku, a manipulují mi s tělem,
nás Kudrnáč s Heidi zapomene svlíknout.
Když Jacek hraje s loutkou vytvořenou ze
zapálených svíček, loutka celá vzplane. Je to
ale frajer a dohraje to. Konec. Potlesk.
Úklid. Režisér vyjmenovává důvody proč jsme
kreténi. Zjišťuju, že ten pes, co blbnul celou
dobu v hledišti je Jolie. Drobná
temperamentní skvěle vychovaná fenka i s
jejím obligátním páníčkem, kterej se usmívá z
prázdnýho hlediště a usrkává z Krakonoše.
Zdenda je jeden z posledních exemplářů
vymírajícího druhu poctivejch pankáčů. Má
metr sedmdesát, charismatickej obličej a býčí
prsten v nose. V uších ty odpudivý černošský
náušnice co tak roztahujou boltce. Má na
sobě roztrhaný džíny, ze kterejch mu koukaj
trenky. Žije v Olomouci, organizuje punkový
koncerty v bytech po celý Evropě. Je
zapřísáhlej vegan a vyváří jenom psovi.
Nikdy neni bez energie a nikdy se mi
nepodařilo ho úplně stíhat a chápat. Jeho
největším darem je upřímnost. Když se onehdá
Terka probudila ve svym bytě v Olomouci a
zjistila, že nad ní stojí Zdenda a chčije na
ní a na všechny spící, oznámila mu nasraně a
zároveň i s otazníkem ve větě: "Zdendo, ty
tady chčiješ?" na což jí Zdenda popravdě
odpověděl: „Jo.“
Balíme věci a kouříme u vchodu. Červa se
zatím stihnul dovožrat a vytuhnul na gauči
u vchodu. Deka pod ním postupně ujíždí a
levou ruku má s posledním krakonošem
opřenou o zem. Příšerně chrápe, ale to on
většinou tak, když spí. Okolo pobíhá Jolie.
Házím jí klacky, který poslušně nosí zpátky.
Asi po půl hodině zevlení u vchodu přichází
režisér. „No, tak máme všechno, kdo jede do
Náchoda? Kde je Heidi, kurva?“ Ostatní se
vydávají hledat Heidi, chybí i Zdenda, nikdo
se jim nemůže dovolat. Přemýšlíme, ke komu
dáme Jolie. Obloha nabrala tmavěmodrou
barvu a mraky zmizely. Po chvíli přibíhá
slečna z divadla a odemyká sál. „Já se
omlouvám, já sem je tam zamkla, ale já
netušila, že tam sou.“ Vychází Heidi se
Zdendou. Heidi si upravuje sukni, Zdenda si
upravovat nic nemusí, trenky mu poskytují
značnou flexibilitu. Nakládáme Červu do
dodávky a vyrážíme směr Náchod. Káča, něco
povídá a dělá si legraci z Červovy
nezodpovědnosti. Červa se probouzí na
nejzadnějším sedadle v dodávce. "Stavíme se u
Číslo 4.
17
Samizdat
McDonalda." „Kašli na to Červo, dáme si
utopence v Náchodě.“ „Ne k McDonaldu.“ „Ser
na to Červo.“ říká režisér. „Štěpáne votoč to,
jedem do McDonalda.“ Štěpán, je hodnej chlap,
náchodskej gymnaziální učitel a
nevyléčitelnej romantik, kterej má
dvourežimní obličej, když je jeho obličej v
prvním režimu, vypadá jako Charles Manson
na pohřbu, když je jeho obličej v druhym
režimu, tak se to vypadá, jako když se
Charles manson usmívá, což je snad ještě
děsivější, než když se Štěpán neusmívá.
"Mám?" ptá se Štěpán režiséra. „Ser na něj.“
odpovídá režisér. „Štěpáne votoč to...“ varuje
vožralej Červa. „Votoč to! VOTOČ TO!, tak ty
to nevotočíš?“ Červa zvedá ze sedačky svoje
obrovský nepřipoutaný masitý tělo a sápe se
dopředu k řidiči. Dodávka se začíná
nebezpečně kejvat, Červa chmatá po řadící
páce. Káča se Zdendou se ho snažej zadržet,
nedaří se jim to. Červa je zahrnuje vodopádem
nadávek. Za Jaroměří se uklidňuje a zase
usíná. Káča je vyděšená. V Náchodě nakládáme
Červu se Zdendou do taxíku směr Kostelec a
jdem do nonstopu. Na Jacka po celém dni
dolehne celá bolestivá tíha státní
katastrofy. Nonstop největšího města u
polskejch hranic je plnej lidí, všichni mají
na jazyku jen jedno. I když poláci nemuseli
mít Kačinskýho zrovna v oblibě a na
hranicích obzvlášť, zemřel jim prezident.
Truchlí za něj, o těch ostatních lidech v
letadle nemluvě. Pijeme panáky, protože na
smutek, tak místo jednoho panáka hned dva.
Z neonů v nonstopu bolí oči. Zpíváme polský
písně. Zpíváme venku. Rozcházíme se.
Přespávám u Terezinejch rodičů jako obvykle
na zemi ve spacáku. Ráno se probouzim do
šedýho dne. Všímám si, že je v bytě i Terky
bratr. Režisér sedí v trenkách na gauči a
zjišťuje nový vývoje událostí v Polsku.
Atmosféra, která je tu jindy příjemná a
veselá je tichá a depresivní. Ze změti
příšerný kocoviny doluju informaci, kterou
sem těma desítkama panáků včera zazdil. Před
několika dnima jim odešla babička, dneska je
pohřeb. Spiťar na zemi je to poslední, na co
teď můžou mít náladu. Kouřím ranní cigáro
na balkóně a co nejrychleji se loučim. Nebe
je šedivý a neprší. Je neděle. Všechno v
Náchodě je zavřený, obzvlášť dneska. Hledám
místo, kde bych si mohl dát alespoň nějakej
vyprošťovák, ale nic nenacházim. Volá mi
matka, že zapomněla pustit psa z domu a že
odjížídí pryč. Mám ho pustil, aby se tam
nepomočil. Volá mi dvorní fotograf, ptám se
jak to vypadá v Praze. "Tyvole, všichni sme u
polský ambasády, fotíme do novin ty kytky a
svíčky. No a teď tu do toho prázdna přišla
malá holčička pokládala kytky a já ji jako
jedinej prošvih." „Vy bezcitný zrůdy,“ řvu na
něj do telefonu. Jedinej otevřenej podnik v
Náchodě je to ráno zastrčená špinavá
nádražní hospoda. Nedá se tomu řikat ani
čtyřka. Místnost je plná nebezpečně
vyhlížejících individuí. Výčepní na sobě má
lyžařskej svetr a očividně dávno zanevřela
na to, že je ženského pohlaví. Má jen několik
zubů a strašně silný brejle. Ze všech
místních vypadá nejvíc přátelsky. Točí mi
hnusnýho primátora. Jediný cigarety co tu
maj sou červený route 66 s polskym
varovánim na obalu. Sedám si do rohu
mísnosti naproti vousatýmu výpravčímu,
kterej si do turka leje rum z placatky. "Ty
Radku!" řve na něj výčepní. „Radku?“ výpravčí
zvedá hlavu. „Nemáš jít vypravit ten vlak?“
Výpravčí se podívá na hodinky a pak na
updatovanýho turka. „To je v pohodě, voni
počkaj.“ Dochází mi, že je to můj vlak a tak
dopíjím a odcházím zároveň s nim. Celou cestu
lituju psa, protože se mu musí chtít už
strašně chcát. Když dorážim k našim,
otevírám mu dveře. Chcát se mu nechce, jen
tam leží a olizuje si kulky. Jeho věc.
11.dubna 2010
Otto
Takovej malej, vošklivej arciprcíř
Chcípák, jak se tomu blbečkovi obecně říkalo,
měl jednu úžasnou vlastnost.
Chcípák neměl cit.
Bůhví, jestli to bylo vadnou spermií jeho
fotra, nebo následně blbou výchovou jeho
matky...
Pravdou ovšem je, že sme mu tudle vlastnost
všichni záviděli.
To si pak člověk vzpomene na ty chvíle, kdy
sme s Pokrytcem seděli v hospodě a navzájem
si vylejvali na hlavu sračky o ženskejch, co
sme měli, co nás opustili, nebo co nás
nechtěj. Vobčas sme brečeli jak malý smradi
a smutek sme zaháněli pivem, panákama nebo
vhodně načasovanou rvačkou. Bylo potom
těžký vzít do hospody i Chcípáka, toho
malýho, vošklivýho arciprcíře a poslouchat
jeho úchylný žvásty.
,,Ty vole celou ruku sem do ní našrouboval!“
,,Do který myslíš vole?“
,,Vole Plavkyně...kámo vona měla úzkej
vchod...ale za tím měla prostě vlastní vesmír,
chápeš!“
A při tomhle vypravování se dycky chlámal
jak debil, až se mu zamlžovaly brejle.
,,Seš úchyl Martine....takovej náš malej
úchyláček.“ rejpal do něj vždycky Pokrytec.
,,Ale hovno vole! Co je na tom úchylnýho, dyž
sem jí strčil dovnitř led???“
,,Jakej LED kurva????“
,,No led...prostě led....vona se pak jako
stáhla....chápeš?“
Někdy bylo prostě těžký ho
poslouchat. Měl v tomhle trochu jinou
mentalitu, než já a Pokrytec. My sme si těch
našich nabíječek vážili. Měli sme za to, že
když už se chováme jak asociální kreténi, co
se mejou jen ve svátek a pro který je
Číslo 4.
18
Samizdat
největší kulturní zážitek bordel či nonstop....tak že jsou ty ženský svatý, když s
náma vůbec vydržej.
Ale Chcípák to měl prostě jinak. Znali sme
třeba jednu arabskou holku. Nechutnou
arabskou holku. Vypadala tak na deset,
mluvila tak na sedm, psala tak na pět... a
jestli i myslela, to nikdo nikdy nepostřeh.
Byla to prostě obyčejná, mrňavá, odporná,
chlupatá, arabská holka. Jednou se Chcípák
zase vožral těma svejma dvojkama bílýho a
vypustil z huby další ze svejch mnoha
nesmrtelnejch hlášek.
,,Ty vole... ne, že by mě nenapadlo ji zmrdat...
ale prostě, to by bylo jako zmrdat někoho
slavnýho... chápeš... třeba Havla!“
No není na zabití ten člověk?
,,Proč zrovna Havla ty debile???“
,,Neeee....prostě že je to nereálný... chápeš?!“
Jednou mi třeba napsal po nějaký pitomý,
sociální síti:
,,Čus vole. Nemáš doma nějakou prádelní
šňůru?“
,,Na co prádelní šňůru?“
,,To ti pak vysvětlim.“
,,Nemám, možná akorát vlečný lano.“
,,To ne, to prokluzuje. Tak nic, dík.“
Pak sme si šli sednout do hospody a vypadlo
z něj, proč tak urputně shání nějakou
posranou šňůru.
,,Prostě jí svážu, chápeš?“
,,Koho kurva svážeš???“
,,No Baletku!“
Baletka byla taková hrozně hloupá,
ošklivá.... vlastně vším totálně odpudivá
slečna. Která mu navíc žrala zamilovaný
řečičky a ani jí po letech nedošlo, že mu jen
dělá kurvu. Ale její boj.
,,A proč jí chceš svazovat???“
,,Tebe to snad nehecuje vole!?“
,,No jako sorry... ale tak zle na tom asi
nejsem!“
,,Prostě malej úchyláček.“ vložil se do toho
opět Pokrytec.
,,Vy ste suchaři! Nevíte, co je dobrý!“
,,Co je dobrýho na tom, svázat ženskou?“
,,No právě! Až bude svázaná, tak jí i přikreju
hlavu!“
,,No a co?“
,,No... nejvíc jí nafotim, že jo!“
,,Jak romantické...“ okomentoval náš hovor
suše Pokrytec.
,,Ale já sem romantik!!!“ bránil se Chcípák
,,Sem romantik, co si rád zašuká!!!“
Možná to malinko přehnal o pár týdnů
později. To když si narazil starší babu.
Čert to vem, nebyla starší vo moc.
A na rozdíl od jinejch jeho ženskejch
vypadala i k světu.
Čert vem i to, že to byla jeho šéfová z práce.
Ale proboha to se přece nedělá, mrdat
nejlepší kamarádku svý matky.
,,Jsem v sedmym nebi!“ vyrážel ze sebe při
našem dalším, alkoholickym sedánku. ,,Je
stejně úchylná, jak já!“
,,To jde???“ vysmál se mu Pokrytec.
,,Ne vole nechápeš! Prostě... sme byli třeba
včera v obchodnim centru.“
,,No...?“ vypustil sem v obavách.
,,No a nějak nás to popadlo!“
,,No...?“
,,No tak sme vyjeli výtahem do horních
garáží... no a vona mě tam začala kouřit a
zničeho nic sekuriťák!“
,,No...?“
,,Tak jsme šli teda mezi vobchody a nakonec
sme zalezli na hajzly pro invalidy.“
,,Aha...“
,,No a když sem měl už stažený katě, tak se
najednou objevila nade dveřma kabiny HLAVA!!
A von nás ten kokot sekuriťáckej sledoval!!!“
,,A?“
,,No a prej: -Co tam děláte?!- a já na to: Čůráme...-“
,,Ty seš trotl ty vole!“ zasmál se z plných
plic Pokrytec.
,,A pak ještě von do vysílačky: -Tak je to v
klidu. Stihli jsme to ještě před.-“
Měl i dobrý kamarády. Jeden jeho
spoluúchyáček se jmenoval Štěpán... nebo tak
nějak. Bydlel jen s fotrem a jeho přítelkyní.
Prcal svojí nevlastní sestru. Jako nic
doopravdy pokrevního, takže v klidu. Horší
bylo, když časem opíchával i tu otcovu
přítelkyni. Ta mu jednou v intimní chvilce
řekla: ,,Víš Štěpánku... my se budeme s
tatínkem brát...“
Takže vlastně souložil se svou matkou.
Ale to je jedno.
Jednou sem chtěl Chcípáka trumfnout. Tak mu
říkám:
,,Vole... Tak sem tu svojí včera vohnul na
haubně svýho auta. A docela fajn.“
Nebyla to pravda. Vohnul sem jí na zadních
sedačkách, protože venku byla kurevská
zima. Ale takhle to znělo líp.
,,Hmmmm...“ na to Chcípák ,,To by mohlo bejt
dobrý... a zkoušels to někdy v bazénu?“
,,Jak v bazénu?“
,,V normálnim... velkym.“
,,Jako veřejným?“
,,Jo...“
,,To si děláš prdel!“
,,Ne vole!“ zatlemil se ten malej hajzlík ,,S
Baletkou že jo... v Podolí.“
,,Ty vole... a co lidi?“
,,Nevim... seru na lidi.“
,,Kreténe...“
,,Nebo na Míráku že jo... na schodech.“
,,Jakejch schodech?“
,,No na těch... k tomu kostelu.“
,,Tys prcal na schodech do kostela???“
,,Jo... no a co? Byla tma!“
Přiznávám se! Jsem asociální,
nihilistickej parchant... ale na tohodle vola
asi nemám. Co jsem ho poznal, začínám si
každým dnem připadat jako normální člověk.
Možná jsem trochu zamrzlej v těhle věcech.
Nebo mám jednoduše rád to posraný šoustání
pěkně v měkký, teplý posteli. Bez adrenalinu
a modřin.
,,Vole Baletka mi napsala, co prej budem
dělat na Valentýna?“
,,No... zamilovaná no... co budete dělat?“
Číslo 4.
19
Samizdat
,,Nevim vole... já ji na Valentýna seru, budu
asi s šéfovou!“
,,Kurva...“ nahodil Pokrytec vážnej tón ,,Ona
má za to, že s tebou chodí a ty se na ní na
Valentýna vysereš a budeš s jinou?“
Chcípák stáhnul ksicht do takovýho
absolutně nechápajícího výrazu a jen co si
nás voba zevrubně prohlíd, se zeptal:
,,Jo... no a co?“
,,Seš fakt kanál ty vole...“ rezignoval
Pokrytec.
,,Ježiš vy ste fakt... dyť já jí nemiluju, já jí
jen šukám!“
,,Ale vona miluje tebe ty vole! U ženskejch
bez lásky šukání prostě nefunguje!“
,,Na to seru!“
,,Věčnej romantik ne?“ zasuchařil Pokrytec,
dyž si zapaloval cigáro.
,,Ty vole vždyť vám furt říkám, že jsem
romantik!“ pak sklopil oči k dubovýmu stolu
a zahleděn do svý dvojky bílýho polohlasně
prones: ,,Prostě jen rád mrdám...“
Pak mi druhej den zas psal po sociální síti.
,,Tak sem řek baletce, že to asi mezi náma
nemá cenu.“
,,Proč s jí to psal ty vole?“
,,Kreténe! Viděls ten její spodní pysk???? Kdo
se na to má dívat???“
,,No?“
,,Co no???“
,,No jako... co vona na to?“
,,No... jako brečela. Kráva. No a šéfová mi
Psáno
hned dneska ráno napsala, že se mnou nemůže
bejt.“
,,Cože?“
,,Jo! Blbá kráva! Chápeš?! Ty vole já si ani
nevrznu!?“
,,Tak to snad ještě dáš dohromady ne?“
,,No to doufám. Rád bych jí ještě projel
prdel!“
,,Ty vole di už někam!“
A vypnul sem ho.
Nakonec to neměl měsíc. A proto to za ten
měsíc dal radši všechno dohromady. S oběma.
Jako za mlada.
Shodli sme se s Pokrytcem, že si Chcípák jen
vylejvá svoje podělaný komplexy. Byl fakt
slabej člověk. Mrňavej, vyhublej, žádnej
sval. Jedinný na kom se mohl vybít byly buď
ženský, nebo děti. Naštěstí děcka mu ještě
nikdo nesvěřil.
A jeho necitelně obludný chování ty krávy
nějakým způsobem přitahovalo... nebo nevim.
Všechny věděly, že je to pěknej kus
pračuráka a všechny mu to žraly. Možná sme
s Pokrytcem v historii o Chcípákovi dopadli
nejhůř právě proto, že sme museli poslouchat
ty jeho žvásty. A nestačilo ho mlátit,
nadávat mu, vyhrožovat. Měl nad náma svým
úchylstvím navrch. Šokoval. A moc dobře to
věděl.
A to to byl jen takovej malej, vošklivej
arciprcíř.
Theodor
v deliriu
a Mnojo milej čtenáři, nedá se nic dělat. Šílenství se občas vtělí do seriózního článku pro
vyhlášenej plátek. Kdyby Hunter S. Thompson v sedmdesátkách nevyplodil svojí "reportáž" o
Kentuckym derby, kdoví, jestli byste se dnes koukali na tenhle článek. Stejně ale jako Strach a
Hnus V Las Vegas je tohle jenom pokus o Gonzo styl žurnalismu, je v něm totiž až moc bolestný
pravdy, ale to nevadí, mám totiž veverku. Do týhle vod pohledu měňavý rubriky sem ho zařadil,
protože když jsem ho psal a když sem ho žil, byl jsem jednu nohou v deliriu. Stáli ste někdy až po
koleno v deliriu? Ne? Tak jen si šlápni čtenáři, já ti ten zážitek teda zprostředkuju. Fakt
hnusný disco to bylo, ty debilní světla, uřvaný zvuky...Matko boží, já tam jsem!
Zasraná žízeň
Zasraná žízeň. Kdybych jí neměl, tak sem spořádaně šel s tatíkem čumět na filmy a rozhodně bych
se nepotácel v parku a nechytil hovadský klíště a pak bych se teď tady nevěřícně nepotácel s
bolavou nohou, kocovinou schopnou Vás srazit na zem jako ten nejagresivnější mikeš(čti fízl) a
chutí vraždit. Nevim co vy považujete za dobrou muziku a je mi to upřímě u prdele, ale tohle je
totální mentální průjem. Jo, ty kokote s fejkovejma rejbenama, ty chcípneš první! Sakra, co tady
dělám?! Jen tak si sedim doma s kámošem a jenom z pohledu na tuhle starou kalební postavičku mám
chuť lejt, jako by nemělo bejt zejtra. Ale eště ne, eště byl čas to zvrátit.Večer, co sem po
durchnoc chlastačce do sebe nacpal čtyři redbully sem byl trochu neposednej a tak sem zavolal
dalšímu kámošovy, kde kalej. Dostalo se mi odpovědi, že v Retru. Říkám si "Retro=retro muzika,
zkurveně rovná se dobrá taneční opice ne? Zase špatně, minulej Borisi, píšu ti za pět. Ten šišák z
chámovodova mi totiž řek, že tam hrajou trance a house a že se mi tam může líbilt leda zasyflená
vodka na baru. No, ale tady u toho tady se dostáváme k tý zasraný žížni. Ovlivnila moje myšlení
tim nejhoršim směrem a já se kolem půlnoci vydal z baráku směr čentro. Sed sem do připravenýho
taxíku, páč sem zrovna měl chuť hýřit mym čerstvym výživnym a hlavně se rychle ožrat. Taxikář
měl skvělý rockový oldies a já vytáh placatku vodky a začal se bavit po svym. Bohužel, jak řek
čínskej mistr hajzlbábě: Každá cesta někde končí. Takže sem už v půl jedný stál před tou dírou,
který říkaj Retro. Trance a house jo? S naprosto scestnou vzpomínkou na underworldy a born mý
slypy sem si s lehkym optimismem razil cestu dovnitř, kolem hloučků solidních důšbegů a kurev.
už to mě mělo varovat, že tyhle sračky těžko budou poslouchat dobrou muziku a vědět, co je kurva
láska. Vůbec se nedivim sekurytypánovi, že mě celýho vošmatal, protože už u vchodu sem měl výraz,
Číslo 4.
20
Samizdat
že tam du hodit pořádnou bombu. Asi to bylo tim posranym ructuc bez nápadu, který se linulo
zevnitř a faktem, že už mi v tý noze začalo fest cukat. Pochcaná píčo s nátěrem místo xychtu,
koukej kam šlapeš, šine si to tady umělec. U baru sem se potkal se šišákem a holkou mýho
kalebního kompadre z dřívějška tý noci hrůzy a dvěma novejma lidma, klukem a holkou,jejichž
jména sem ale okamžitě zapomněl. Došel sem si pro křídla, páč dávaj křídla a zkalenost a když sem
se vrátil tak sem zařval na šišku, co to tady doprdele hrajou za sračky, páč ten zmrd vypadal, že
se mu to na můj vkus až moc líbí. Jo a holky byly někde v hajzlu. S novym týpkem sme je šli
hledat na parket a tam se mě začal zmocňovat amok. Hudba byla hlasitá jak tenistka, když jí
trhaj vejpůl a měla v sobě hodně ze sedmdesátýho kruhu idiocie. Kolem se potácely holky, který,
kdyby na sebe nenapatlaly tunu šminek, byly by tuctový, nebo hnusný a rozhodně by dneska
neulovili svýho pravidelnýho každotýdeního kreténa ze zdvyženym límečkem a průjmem
vytvarovanym rádobykohoutem. Bylo mi těch lidí i trochu líto. Lou Reed se pracně sjížděl drogama
a vymějšlel skvěle lyrickej text, jenom, aby voni z něj dneska slyšeli jednu zaprcanou větu,
remixovanou až na leukemickou dřeň. vůbec tam bylo pár remixů, který sem poznal a zatvářil se,
jako bych sežral hovno, jak mi ten mistr david bageta ze zmrzlý krvavý vložky na podiu zhusta
ojebával dětství a ranný mládí. No a teď tu stojim a tonu v sedmý říši, nebo kýblu mňuzik hoven a
dj hovado do mě pouští další sérii uječenech zvuků porouchanýho mixéru. Holka, která si myslí, že
je lady gaga na mě padá a šlape mi na nohu. Však von ti to ten maník, co si o něm myslíš, že
vypadá jako gery butler vysvětlí...někde v temný uličce ztratíš poslední zbytky nevinnosti a pak
konečně poznáš co seš to vlastně za děvku a že už neni cesty zpátky. Je mi tě líto holka, ztrácíš
svý dětství za trochu lacinejch keců a předčasnou ejakulaci. Myslíš, že by tvůj ubohej táta chtěl
vidět, jak se jeho malá princezna tady svíjí za drink na nějakym polozmrdovi, kterej utrácí
všechny prachy za to, aby vypadal jako ortodoxní buzna, páč to letí?! No, možná jo, svět je plnej
perverzních úchylů. Zrovna koukám na jednoho asi čtyřicátníka, kterej sem přišel jenom na mladý
masíčko. Vůbec bych to tomu peďákovi nezazlíval, kdyby to teda nebyl prvotřídní kretén od
pohledu, pro kterýho je leoš mareš módní guru...no možná je to i von, ale srát na něj, kašpara
zkoksovanýho. Pohled mi totiž padnul na týpka, kterej sem rozhodně nepatřil. Brejličky, krátký
mastný vlasy a tričko od Blizzardu. Najednou sem byl rád že ho vidim. Chápeš, ty můj upocej
honiči WOWka, že mi dva sme tady vyděděnci týhle generace? Doprdele, já tady snad eště založim
klan, nebo hordu. Musim si dát dýmku míru a to hezky ryhle, nebo začnu vraždit. Je to vážný.
Tuhle cestu za měkkou drogou sme si se šiškou obhájili, jako hledání holek od nás. Před discem
postávaj fašos. Jeden z nih šišku zdraví. Šiška na ně nadává. Nasávám z plnejch plic a mám
transcedenci na dosah. Cheš taky? ptám se očividně zkokslýho týpka s čírem vedle nás. Ne, sorry,
já sem policajt. My sme taky policajti, tady hulej všichni, voe! snaží se mu napat šišoun říká, že
si přijeli pro ty nácky. To je záslužný chlape, už sme se je chystali zatknout taky. Policii zdar!
Šli sme zpátky na plac a já se duševně připravoval na nápor dalšího mentálního výplachu. Pro
tebe to udělám čtenáři, jenom trp se mnou.Kouknul sem nahoru a uzřel zlej sen každýho
epileptika. Na velký televizi tam tancovali dva černobílý teplý kovbojové a na pozadí běžela zlá
barvama skákající apokalypsa. Do toho do nás hustili zelený lejzry, který měly vytvářet rádoby
obrazec, ale místo toho se většinou jenom snažili lidem zakousnout do očí. Co tady ty lidi
hledali? Byla kombinace drog, chlastu, šukajících transformerů a světelný sebevraždy tak opojná?
Nejsem já tady ten špatnej, kterej je jenom nasranej, že zaspal dobu a nechápe tuhle skvělou
muziku, která rozhodně nevzniká poškrábánim cédéčka? Nasrat vy zmrdi a nasrat i na tu váší
zvrácenou dobu, kdy stačí vzrušovat dvanátiletý holčičky, aby z vás byla celebrita a nemusíte
ani nic umět. Nějakej dement na mě čumí jako absolutní cvok. Jenom si něco zkus ty zmrde, já tě
prosim!! Najednou nastal zlom, kterej mě trochu uchlácholil. Koukám, že se před mixážnim pultem
toho imbecila svíjí nějaká kost, která vypadá příliš dobře na to, aby nebyla zaplacená. Jó, to je
vono holka, ať sou na tebe rodiče hrdý, předveď co umíš. Následující půhodinu sem se jenom potácel
do rytmu a slintal na holku na podiu. Najednou se přede mě postavil asi osmnáctiletej mistr
demence a začal házet duckface do svýho foťáku. Hej debile, uhni, nevidim na kurvu... už je pozdě,
ten čůráček mě kopnul do nohy postižený boreliózou, nebo čim. Vidim rudě. To máš za tu svojí
imidž, za tu dobu, za všechny lidi, který sou nucený žít na okraji, protože ty a tobě podobný maj
podobný nároky na muziku, jako světločivná buňka a zasíraj mainstream kreténama, který neuměj
hrát a krávama, který neuměj zpívat. Dostal ránu do břicha a odkutálel se někam do píči. Ať
chcípne. Vystřih sem taneční figuru, za kterou by se styděla i holka u tyče a šel hledat známý
tváře. Na kraji parketu sem narazil na holky a šel s nima tancovat. Měl jsem trochu výčitky, že
sem kámošovi nedohlíd na holku a že už jí moh nějakej discobój znásilňovat na hajzlu, ale
vypadala v pohodě sťatá, takže sem to hodil za hlavu. Sakra, tak takhle se musí na normální
oldies diskotéce cejtit Nočník a jemu podobný metly. Každej kretén na parketě je chodící terč.
Představoval jsem si, jak ostřelovačkou vyndavám hošíka za pultíkem a vyloudil jsem příšernej
škleb, kterej upoutal sekuriťáka vedle něj. Radši sem se ztratil v davu, aby mě nebral jako
potencionálního atentátníka na svůj idol. Šel sem si dát se šiškou trochu trávy na uklidnění a
zastih ho v rozhovoru o vztazích z nějakou holčinou. Že se na to nevyserou, vztahy jsou stejně
jenom chabá náhražka drog a chlastu. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale viděl jsem, že nechápe,
tak sem to odpálil sám. Další věc vim, jak hrozně tancuju na parketě a řvu na lidi. Tak to vidíte
přátelé, co nás vlastně pudí, aby sme se vydávali na místa, kam nepatříme? Je to žízeň po poznání,
žízeň po lidský interakci, nebo prostě jenom zasraná žízeň? No nic, já jdu do nonstopu, tak zase
Číslo 4.
21
Samizdat
někdy nashledanou a závěrem recenze: Dávám tý události nula hvězdiček a radim vám, nechoďte na
zkurvený Dýdžeje.
Bismarck
Znáte jak to chodí, někdy jste pevně ukotvený v realitě a někdy se vám to prostě nehodí k
barvě vašeho osobního nekonečna. Ozzy by o tom moh vyprávět. Moment, právě mi přišla zpráva z
režie, že o tom zrovna vypraví! To musíš vidět čtenáři! Z tohodle, totiž kouká šestkrát
destilovaná jemná irská pravda, stejně jak kouká láhev vodky z kapsy mýho kabátu. Takže hodně.
Nevim sice co to je, ale líbí se mi to a to je přece zítřek. Tak už se na to vrhni, Knajpa ti
otevírá svoje vrátka...
Knajpa.
Tak zaplivanej pajzl, že i Kavárna v Hradební byl proti tomuhle pěti hvězdičkový hotel.
Po podlaze z udusané hlíny se povaluje prach, špína, zvratky a lidé. Stoly vyřezané noži stovky
opilců řvou na kolemjdoucí oplzlé sprosťárny. Stěny pomazané hnojem a Ježibaba roznáší močku. Na
lavicích ukradených z Hlavního nádraží sedí Odpad společnosti. Konzervy, ledničky, pračky, tuny
igelitů, televize a jiný píčoviny. Vzduch v té hospodě není skupenství plynného, ale kapalného a
brzy zamrzne a stane se zněj led. Pak se už nikdo nedokáže zvednout a odejít. Maximálně si dojde
pomočit ruce do kuchyně a napsat báseň na záchod.
Jak tu tak sedím
na dveře hledím
napadá mne:
Že tu lidi serou
(dále zamazáno hovny)
Dveře se náhle rozletí a dovnitř vejde Mág.
Mág: VY! CO? Ste až po kolena ve sračkách. Brodíte se řekami chcanek. Ste hovna, píči, kurvy,
děvky, šlapky. Vy že ste? ta alternativní? kultura? Ste prasata válející se v hnoji.
Báseň na téma duševní choroby chovných zvířat
blbci
De Bill Love É
dobytci či dobytkové (do byt ek)
idio ti
imbici(lové)
kreténi
retardové
trot(lové)
vo(lové)
Vy ste vystrčená posraná, poblitá a pochcaná prdel ukřiživaná hlavou dolu. Čůráni, ptáci,
slepice žeroucí slepičince. Karel Gott mrdající Lucku Bílou.
Hermafrodit: CO? TY? SEŠ?
Oba se poté zvednou a odejdou z Knajpy. V brutálním mlčení dojdou až k zastávce V Roští.
Na zlomené lavičce sedí Mysteriósní Fousáč. Mág ho zahlédne.
Mág: TY! Kurvo! TY! Svině! TY! Hajzle! CO si myslíš, že seš? Seš snad ňákej antickej filosof, nebo
scholastik? Renesanční člověk, nebo barokní modla? Prokletý básník, avantgardní básník,
dekadent, nebo beatník. Metalista, underground, punkáč, Eman, nebo jiná komerční mrdka? Řeknu ti
co seš! HOVNO!
Hermafrodit podá Mysteriósnímu Fousáčovi zapálenou cigaretu.
Hermafrodit: Prach a stín.
(Mysteriósní Fousáč vyfoukne dým, kterým zakreje celou zemi a všichni lidé se v něm ztratí.)
Mysteriózní Fousáč vyfoukne malý, modrý obláček modrého kouře. Pak si krkne, prdne a vybleje se
na papír.
Ozzy (2009)
Číslo 4.
22