Collatio s OMI X nedele 2013

X. neděle v mezidobí
… a dotkl se jich.
Lk 7,14
1Král 17,17-24
Gal 1,11-19
Lk 7,11-17
Vdova z Naimu. Symbol každého z nás. Každý z nás přece v životě přichází o ty nejdražší skutečnosti: o nejbližší lidi, o největší sny, o
naděje… Každý z nás se v životě někdy cítí být úplně sám, zbaven i toho posledního, co měl, co ho ještě drželo při životě. Vdova z Naimu. Symbol našich nedostatků, všeho toho živého, co ztrácíme, oč přicházíme, ale zároveň i symbol všech těch mrtvých skutečností, které nám Ježíš navrací vzkříšené.
Ježíš se dotýká našich már (srv.: Lk 7,14), dotýká se našich rakví, uvnitř kterých uchováváme možná i to nejosobnější a nejutajovanější,
co máme… to, co ale často obsahuje jen smrt: máry našeho sobectví, pýchy, světáctví, povrchnosti, rakve, ve kterých je uzavřen náš pohodlný, ale možná jen málo „živý“ život, dokonce snad i málo „živý“ život naší víry; máry naší mrtvé víry, mrtvých skutků, mrtvých slov,
mrtvé lásky…
Ale právě do těchto smrtí vstupuje Ježíš. Vstupuje do nich, protože je mu nás líto (srv. : Lk 7,13). A setkávají se tak dvoje útroby, dvoje
lůna. Naše mrtvé, ve kterých schováváme všechno to, co je v nás už bez života, naše máry, rakve, hroby… a jeho soucitné, které přivádějí znovu k životu. I dnes totiž evangelista Lukáš používá k vyjádření citu, postoje, který „nutí“ Pána, aby udělal zázrak vzkříšení, slovo
„útroby“, slovo „děloha“, tedy to slovo, které označuje místo, kde se život rodí, kde matka život plodí: „bylo mu jí líto“ (Lk 7,13), doslova „pocítil dojetí, pocítil útroby.“ Ježíš se dotýká našich már a znovu probouzí život, ten život, který se mnohdy zdá být už definitivně ztracen. Jeho život je vždycky silnější než všechny naše smrti.
A slzy, které způsobila smrt vdovina syna, se mění v slzy radosti. „Neplač“, říká Ježíš vdově z Naimu (Lk 7,13), „neplačte“, řekne i všem,
kteří naříkají nad dcerou představeného synagogy (Lk 8,52), „proč pláčeš?“, zeptá se po svém vzkříšení Marie Magdalské (Jan 20,13). Ale
plakat bude i hříšnice, které bude odpuštěno, plakat bude Petr nad svým zapřením: slzy smutku, slzy radosti… Otevřme se Ježíšovu dotyku, nechme ho vstoupit do našich smrtí a spolu s papežem Františkem prosme o dar slz: „Je to krásná milost: moci plakat nade vším.
Nad dobrem, nad našimi hříchy, nad milostí i nad radostí. Pláč nás připravuje na to, abychom spatřili Ježíše. A pak nám všem dá Pán
milost, abychom svým životem řekli: Viděl jsem Pána, ne proto, že by se mi zjevil, ale proto, že jsem ho uviděl ve svém srdci.“
„Lásku máme prokazovat pro Krista a konec...“ o. Mario Borzaga, omi