Zjevení Ježíše Marii Magdalské

Zjevení Ježíše Marii Magdalské
Rožnov, Střítež, 8.4.2012
Kazatel: Josef Hurta
Čtení: Iz 43, 1 - 7
Text: J 20, 11 - 16
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo
tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se
obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže
tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´.
Vidíme Marii Magdalskou, jak zůstává stát před prázdným hrobem poté, co už se tam byli podívat i učedníci
Petr a Jan. Marie ovšem zůstává stále přesvědčena, že Ježíšovo tělo někdo z hrobu prostě odnesl. Přestože se ocitla,
jak říkáme „v pravé chvíli na pravém místě“, tak přesto zatím ve vzkříšení nevěřila, protože byla přesvědčena, že
tělo bylo odneseno. Ale narozdíl od obou učedníků, kteří se od hrobu vrátili domů, ona zůstala stát před hrobem
a plakala. Skutečně, Marie není ani prázdným hrobem přesvědčena o tom, že Ježíš byl opravdu vzkříšen a žije. Ale
zůstala u hrobu, protože jednoduše nemohla opustit místo, kde naposledy viděla svého Pána. Trochu nám připomíná
dávného žalmistu, který ač zmítán všelijakými pochybnostmi, přece jen se skálopevně drží Hospodina. Také Marie
není schopna jen tak od hrobu odejít. A toto čekání se jí vyplatí, protože se dočká toho, čeho se učedníci nedočkali,
protože odešli. Ve svém pláči se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před
tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Ti se Marie otázali: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim:
"Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Divíme se Marii, že jí ani v tuto chvíli nepřišlo nic divného. Vidí dva
anděly, ale nevnímá nic nadpřirozeného. Tak jako my uvažuje pouze v přirozených souvislostech. Cítí povinnost dokončit pohřební zvyklosti, a tak vnímá jen to, co je při takové příležitosti zvyklá vnímat. Že by andělé mohli být
skuteční andělé a že mrtvý Ježíš by mohl být vzkříšen a živ, to jí ani nepřijde na mysl. Ale jsme v tom my jiní? Když
jdeme na pohřeb nebo na jakékoliv bohoslužby, očekáváme, že se tam setkáme s živým Kristem? Nebo vnímáme
jen to přirozené dění bohoslužebného obřadu? Reakcí Marie na různá Boží znamení byla jen vnitřní otupělost a neustále opakovaná věta: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili."
A po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše. A opět: ona vůbec nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl:
"Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi,
kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Bratři a sestry, napětí se stále zvyšuje. Marie nejprve viděla prázdný hrob a její
reakce byla: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Pak viděla dva anděly, kteří před tím v hrobu vůbec
nebyli, a její reakce na toto zjevení byla opět: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." A nakonec se setkala se
samotným vzkříšeným Kristem. A její reakce byla úplně stejná. Jakýpak vzkříšený Kristus! Zahradník je to! On možná
vzal Ježíšovo tělo: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Apoštol Jan musel být
veselé povahy, když tak humorně popisuje Mariinu nechápavost. Ale chce zároveň sdělit velmi vážnou pravdu.
Poznání vzkříšeného Pána není záležitostí přesvědčivých důkazů. Vzpomeňte si na boháče z Ježíšova podobenství,
který na rozdíl od Lazara skončil v pekle. A tam se přimlouvá za své bratry, aby nedopadli jako on. Ale Abraham
mu odpovídá: „Nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Bratři a sestry, před Marií stojí sám vzkříšený
Kristus, ale její oči, zvyklé vnímat jen přirozeně, vidí v něm zahradníka. A my se ptáme: Co tedy může člověka
přesvědčit o vzkříšeném Kristu? Písmo ukazuje, že ani tenkrát, když by se on sám jako vzkříšený postavil před nás
a my ho spatřili na vlastní oči, tak ani tehdy to člověka nepřivede k víře. Zahradník! řekne Marie. A jiní by vymysleli
spoustu dalších vysvětlení. Co tedy člověka přivede k tomu, aby uvěřil, že Ježíš byl opravdu třetího dne vzkříšen?
Podívejme se, jak došla k víře ve Vzkříšeného Marie Magdalská. Stačilo jedno jediné slovo. Ježíš jí řekl:
„Marie!“ Bratři a sestry, co se v tu chvíli odehrálo v duši této ženy? Marie uslyšela své jméno. To je klíčový moment.
Evangelista nás tu chce přivést k tomu, abychom si položili otázku: Kdo zná každého člověka tak, že ho volá
jménem? A Marie věděla, že to byl Bůh, kdo řekl: „Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, a povolal jsem tě jménem
tvým. Můj jsi ty.“ A že Bůh také řekl: „poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Kvůli
svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému, jsem tě zavolal tvým jménem; dal jsem ti čestné jméno,
ač jsi mě neznal. (Iz 45,3-4) Marie poznala, že tento muž, který před ní stojí, k ní promluvil jako Bůh a musí to tedy
být Ježíš. Bratři a sestry, když já s někým z vás mluvím, tak to stále ještě neznamená, že znám vaše jméno. Mě se to
musí stále napovídat. Ale Bůh vás každého zná jménem.
A z toho plyne následující závěr, který je dobré, abychom si zapamatovali: Vzkříšeného Krista nelze poznat jako
nezaujatý divák. Ježíše jako vzkříšeného a živého Pána nepoznáme, dokud s ním nevstoupíme do osobního vztahu.
Bůh se dává poznat každému osobně tak, že nás volá našim jménem. Že se k nám osobně zná. A proto, když si čteme
ten příběh v Bibli, tak si za to oslovení „Marie“ máme dosadit každý své vlastní jméno. Protože vzkříšený Kristus nás
osobně zná a dává se osobně poznat i nám. To poznání vzkříšeného Pána vzniká jen na základě osobního vztahu mezi
člověkem a jeho Pánem, Mistrem a Pastýřem. Ježíš říká: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim
dávám věčný život“. My nepotřebujeme mít přesvědčivé důkazy o vzkříšení Krista. My potřebujeme ve svém životě
znát Ježíšův hlas - a pak nebudeme pochybovat o tom, že žije. Vzpomeňte si na proroka Eliáše na hoře Oréb. Eliáš
viděl veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale
Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý,
jemný. Teprve v něm se Eliáš setkal s Hospodinem.
Bratři a sestry, velikonoční svátky skončí a mnozí odtud odejdou domů spokojeni s tím, že slyšeli zvěst
o vzkříšení Ježíše Krista. Ale víra ve Vzkříšeného vzniká teprve tam, kde vznikne ten osobní vztah mezi mnou
a Ježíšem. Teprve tehdy, když zaslechnu osobní povolání, když uslyším své vlastní jméno z Božích úst, když vím, že
Ježíš povolává mě osobně, tam je ta pravá víra ve vzkříšeného Ježíše Krista. Pravá víra slyší hlas svého pastýře a ví, že
on mluví ke mně. Že mluví se mnou. Věřící člověk se nemůže distancovat od Božího oslovení a v kostele jen
pozorovat, jak Bůh mluví tam k tomu v té a té lavici, protože ten to potřebuje a tamten zase by měl slyšet to a to... Ne!
Ve víře se setkám s Kristem jen tehdy, když uslyším osobní pozvání, určené mě a když poznám, že mě Bůh volá mým
vlastním jménem, že oslovuje mě, potěšuje mě, napomíná mě, protože chce mít se mnou vztah lásky a důvěry a proto
se ke mně zná. A já pak mohu spolu s Marií Magdalskou na jeho oslovení odpovědět a s vírou zvolat: „Mistře!“ Amen.
Modlitba: Prosíme tě, Pane, dej, ať tebe, vzkříšeného Krista, poznáváme všude, kde se nám zjevuješ – ve tvém slovu a svátostech, ve
zkouškách i radostech života, ve sdílení a společenství víry, ve sboru a v církvi, v našich bližních, v trpících a nemocných. Dej, ať osobně
slyšíme tvé volání a následujeme tě, jako svého vzkříšeného a živého Pána, kterého vyznáváme. Amen.