Školní časopis ZŠ Otická 2011/2012 2. číslo – Velikonoční speciál

OŤAS
Školní časopis ZŠ Otická
2011/2012
2. číslo – Velikonoční speciál
Jak se Velikonoce dostaly do Rumpiránie – Proč nemám ráda
Velikonoce – Velikonoce v Africe, na Sibiři a v Číně – Velikonoce ve
starověkém Egyptě, Římě i ve středověku + Robin Hood
Jak se Velikonoce dostaly do Rumpiránie
Byla jednou jedna zemička, o které nikdo nevěděl, ale ona věděla o všech, ale nijak se
o ně nezajímala, až na jednu malou holčičku jménem Tara. Tara byla vždycky hrozně zvědavá
na rozdíl od ostatních dětí. Věčně něco prozkoumávala a to, co už měla prozkoumané,
prozkoumávala znova s nadějí, že něco nového najde.
Když už prozkoumala celou Rumpiránii – tak se ta země jmenovala – křížem krážem
tam a zpátky asi desetkrát, přestálo ji to bavit. Nepředstavujte si Rumpiránii jako nějakou
velkou zemi, byla to docela maličká zemička, spíše to bylo město.
Jednou Tara jen tak seděla na verandě svého domku a přemýšlela, kde by se ještě
dalo něco prošmejdit, ale nic jí nenapadalo. V tom si vzpomněla, že jí dědeček vyprávěl o
lidském světě. Slaví se tam spousta jiných svátku než tady – třeba Vánoce nebo Velikonoce;
taky tam mají spoustu zvířat a rostlin, které tady nerostou. A v tom jí to trklo…! Půjde
prozkoumat lidský svět!
Večer si připravila věci na cestu a v noci, když už všichni spali, a světla všech domů
byla zhasnuta, vykradla se potichounku z domu a šla směrem k hraniční zdi. Hraniční zeď
dělila Rumpiránii od okolního světa byla to zeď, která byla kolem celé Rumpiránie a dokonce
i na nebi byly občas vidět cihly, ale toho si nikdo nevšímal.
Tara chodila dokola, aby našla východ. Když si myslela, že odsud není cesty ven,
zahlédla cosi v křoví, které bylo u zdi. Přišla blíž a uviděla, že to jsou dveře. Opatrně vlezla do
křoví a zatáhla za kliku. Musela pořádně zatáhnout kliku, asi už dlouho nikdo neotevíral, tak
byly ztuhlé. Když se jí konečně podařilo otevřít dveře, uviděla něco jako králičí noru.
Rychle zavřela dveře a vylezla nahoru. Ocitla se pod kopcem v nějakém lese. Prošla
lesem k nějaké vesnici. Rozhlédla se kolem a uviděla, jak nějaké děvče utíká před chlapcem,
který ji honí s klackem v ruce. Schovala se za kámen. Nikdo ji tam nemohl vidět, měřila
jenom 50cm jako ostatní Rumpiránové a sledovala je.
Když chlapec dívku doběhl,
dal jí na zadek a ona mu ještě
poděkovala a dala nějaké zmalované
vajíčko. „To je ale divná země… Za
bití mu ještě poděkuje…? Já bych mu
jednu vrazila do nosu a byl by klid,“
pomyslela si Tara. Sedla si na kámen
a koukala se kolem sebe.
V tom si k ní přisedla nějaká
holčička a začala na ni mluvit, jako
kdyby byla mimino.
„Ahoj miminko, co tady děláš,
kde máš maminku? No kde?“ řekla a
Tara se na ni podívala vyjeveným
pohledem.
„Co prosím? Já nejsem malé dítě! Já jsem normální holka a je mi už deset let…“
„Ale vždyť jsi tak malá… A vypadáš jako malé děcko…“
„Já jsem Rumpiranka a jmenuju se Tara…“
„Cože jsi?“
„Rumpiranka!“
„Co to znamená, že jsi
Rumpiranka?“
„Žiju v zemi jménem
Rumpiránie a tady jsem se přišla
jen podívat, abych poznala nové
věci. Ale jsem dost zaskočená…
Tady se za bití děkuje?“
„Ne neděkuje, ale dneska
jsou Velikonoce.“
„Ahá… Vím, co jsou to
Velikonoce, ale o tomhle jsem
nevěděla.“
„ Tak vidíš, teď už to víš.“
„A co jsou to ta barevná vajíčka? Který pták je snáší?“
„Jsou to kraslice. Jsou to normální vajíčka, ale jsou nabarvená.“
„To je zvláštní…“
„Ano je, ale slaví se to už hodně dlouho…“
„A co se všechno dělá o Velikonocích? Vím, co to jsou Velikonoce a proč se slaví, ale
nevím, co se o nich dělá…“
„Pojď, něco ti ukážu.“ Holčička chytila Taru za ruku a vedla ji směrem k nějakému
obrovskému domu. Když vešli dovnitř, Tara ucítila sladkou vůni. Holčička ji vedla směrem do
kuchyně, kde nikdo nebyl. Tara uviděla, jak je na talíři beránek, ale byl upečený a nevypadal
skutečně…
„Třeba se peče beránek.“
„Vy tady pečete zvířata?!“
„To není skutečný beránek, ale je to těsto nalité do
formy ve tvaru beránka a upečené v troubě.“
„Já už jsme se lekla…“
„Pojď, ukážu ti, jak se plete pomlázka.“
„Pomlázka?“
„Ano, pojď se mnou nahoru, mám tam proutky.“
Vyběhly nahoru a šly do pokoje té holčičky. Ta už seděla na
posteli a něco tam pletla z klacků.
„Podívej, tohle je pomlázka. Tou kluci vypleskají holky,
aby byly zdravé, a holky jim potom dají vajíčko a občas i
sladkost…“
„Naučíš mě ji plést?“
„Jistěže ano, pojď…“
Holčička naučila Taru plést
pomlázku a zase šli dolů.
Holčička
vzala
z ledničky
vajíčko, udělala do něho dvě
dírky a začala do něho foukat.
Tara se nejdřív divila, co to
holčička dělá, ale pak, když
viděla na stole štětce a barvy,
uvědomila si, že asi chce
malovat kraslice. Sedla si ke
stolu, ale byla moc nízko, tak si sedla na stůl. Vzala si malý štětec a začala malovat. Když měla
vajíčko domalované, nechala ho usušit a začala si povídat s holčičkou…
„Jak se jmenuješ?“
„Klárka“
„To je pěkné jméno… Tak Klárko, tohle všechno se teda dělá o Velikonocích?“
„Ne, to není všechno. Ještě kluci občas polijí holky vodou nebo občas postříkají
voňavkou…“
„Tohle je opravdu zvláštní svátek… Ale líbí se mi!“
„To jsem ráda.“
Tara se koukla na hodinky, které měla na ruce a vyjekla: „To už je tolik hodin! Rodiče
už jsou vzhůru a určitě mě hledají!“
„Vždyť je teprve půl třetí…“
„U nás je trošku jiný čas než tady.“
„Aha… Tak to jo. Můžu tě doprovodit?“
„To je v pořádku. Ty si jdi užívat velikonoce.“
„Tak jo, ráda jsem tě poznala.“
„Já tebe taky.“
Potom se na rozloučenou objaly a Tara běžela směrem k lesíku, kde byl vchod do
Rumpiránie. Když došla domů, zjistila, že se právě všichni probouzejí. Při snídani o všem svojí
rodině pověděla a ta se rozhodla, že budou taky slavit Velikonoce. Tara mamince pomohla
upéct beránka a tatínka naučila plést pomlázku. Sestřičku a kamarádky naučila malovat
vajíčka a od té doby každý rok pečou beránky a malují kraslice, kluci vymrskávají holky a
pletou pomlázky...
Velikonoce a proč je nemám ráda
Velikonoce jsou ten nejhorší svátek. Je to hrůza, když k vám přijde nějaký kluk a vymrská vás
pomlázkou. Vás to bolí a on za to dostane ještě vajíčka a někdy (nebo spíš vždycky) ještě i sladkosti.
Třeba minulé Velikonoce jsem se musela čtyřikrát převlékat a sušit si vlasy. Minulé
Velikonoce byly fakt blbé. Prvních pár koledníků bylo ještě v pořádku, ale pak přišli dva kluci, kteří si
na mě vzali plnou pet flašku vody. Byla jsem mokrá od hlavy až k patě. Šla jsem se převléknout, ale to
jsem nemusela dělat, protože za chvíli jsem byla stejně ve vaně. Celá mokrá jsem ale už zase musela
jít otevřít dalším „milým“ koledníkům.
Pak na mě šel dokonce i taťka. Tomu jsem zkusila utéct. Chvíli se mi to dařilo, ale pak amen!
Spadla jsem a stejně jsem o to vajíčko přišla. Pak už k nám přišli jen strejda se synem a ti u nás chvíli
zůstali. Ještě druhý strejda s dědou pak dostali vajíčko a potom přišlo už jen pár kluků.
Prostě klasika, kterou očekávám i letos. A jak je to u vás?
Co se stane, když se zdraží vajíčka?
Ještě před lety jsme měli takovou zvláštní
atrakci. Vyfoukli jsme vajíčka a ozdobili je. Ano,
máte pravdu. To by ještě nebylo nic tak zvláštního,
ale vždycky po svátcích jsme je dali s bratrem před
domem na hromádku a házeli s nimi pak o zeď
garáže. Kdo jich rozflákal víc a líp, ten vyhrál.
Bohužel však nic netrvá věčně a to platí i
tady. Asi víte, že se vajíčka před nedávnem
extrémně zdražila. A s naším platem, daněmi a
vajíčky za sedm korun si dokážete lehce spočítat, že tohle asi nebude nejlepší způsob, jak ušetřit něco
pro domácnost.
Tudíž předpokládám, že jestli budeme mít letos vůbec výzdobu, nejbližší dny a hodiny
strávíme určitě celé jedno odpoledne čekáním ve frontě v Zabielkowě.
No ale aspoň že já s bráchou budeme mít pořád co dělat – budeme totiž vymýšlet, jak se
zabavit bez vajíček. Pálit pomlázky nemůžeme, protože chceme hasičům ušetřit práci – už tak musí
hodně vyjíždět o Vánocích k hořícím stromečkům… - a rozmotávat je taky nebudeme, protože se
chceme bavit a ne nudit.
Na jednom se ale určitě shodneme = pitomá vajíčka! Alespoň těch čokoládových vajec je dost
a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Co to vlastně motám…? Proti dostatku vajec nic nemám,
ale musí se radikálně zlevnit! A to všechny! Určitě to spoustě z vás taky dělá problémy, takže vám
přeji, aby se všechny brzy vyřešily.
Veselé Velikonoce.
Velikonoce ve starověkém Egyptě
Velikonoce ve starověkém
Egyptě byly úplně jiné než ty
naše dnešní. Nazývaly se
Tothmath a slavily se první
týden v dubnu.
Nebyl u nich symbol zajíc,
ale egyptská kočka a děti hledaly
v poušti opuštěná hadí vajíčka.
Na volné ploše pak rozdělaly
oheň, nabraly do nádoby vodu z Nilu a vajíčka v ní chvilku povařila.
Díky vysoké koncentraci vápníku ve skořápkách se ony uchovaly a
archeologové je v zemi mohli najít. Na vajíčka se malovalo přírodními barvami,
a proto se dnes u nás malují vajíčka.
Nejčastěji se jedla prostá placka z mouky, vajec a vody. K pití bylo
velbloudí mléko. Děti chodily do pouště brzy ráno, kdy byly teploty tak akorát.
Velikonoce v antickém Římě
Při příležitosti Velikonoc je
nutné si také povědět, jak se
slavily Velikonoce ve starověkém
Římě, protože od počátků nesou
Římané nejkrásnější a nejpestřejší
zvyky.
Velikonoce, u nich pod
názvem Pasqantó, Římané slavili
dlouhé týdny, už proto že byli
velice nábožensky založení, tak si na tento svátek hodně potrpěli.
Vzkříšení Ježíše neslavili vůbec jako my v Česku, ale trochu drsněji a to
tak, že každá vesnička či město obětovala ochránci Velikonoc Vertalientusovi
nějakou oběť čisté krve a on jim poté za to dodal po celý rok sílu a radost.
Po zbytek svátků už jenom oslavovali a připravovali se na další rok.
Velikonoce ve středověkých Čechách
Tady je lepší
vše uvést příběhem,
který se odehrál
dávno ve středověku.
Podle vědců nejspíše
na severní Moravě už
někdy ve 2. polovině
8. století.
Kdysi
dávno
tamní kníže Artur
zabil zvíře a odtáhl ho
královně domů. Chtěli
okusit jeho maso,
když v tu chvíli se objevilo neznámé zvířátko, které ještě nikdy nikdo neviděl.
Malé, roztomilé, nevinné s bambulkou na zadečku. Královna ho chtěla chytit,
ale bylo tak rychlé, že ani nestihla postřehnout jeho rychlý úskok.
Královna si uráčila, že to zvířátko musí mít a proto král shromáždil vojsko
a vydali se na lov. Nevěděli ale, co je zač. A proto mu dali jméno „zajíc“. Když se
vydali na lov, potřebovali mnoho psů, aby zachytili jeho pach.
Král vyjel jako první na koni. Když psi zavětřili podivný pach, začali štěkat.
Zastavili se přímo u velkého křoví, které nebylo prostupné. Král se sehnul a vzal
si klacek. Poručil vojákům, ať jsou zticha, aby nebohé zvířátko nevyplašili.
Vtom přišla nenápadně královna, protože je celou cestu sledovala. Chtěla
krále vylekat, protože měla chuť si zahrát nějakou hru. Obešla si krále potichu
zezadu a štípla ho. Ten se tak lekl, že se otočil a omylem plácl královnu přes
zadek klackem. Královna se naštvala a vlepila mu takovou facku, jakou ještě
neviděl. Všichni kolem se začali smát a oni začali také.
Králi se to mimořádně líbilo. Celá léta totiž hledal tradici, která by
pobavila všechny, a vyjádřil jí radost z přicházejícího jara. Najednou něco začalo
šustit ve křoví. Byl to malý zajíček. Král neváhal a chytil ho do pytle.
Když dorazili na zámek, šli se najíst. Královna si zajíčka zavřela v pokoji do
klece a měla ho jako svého mazlíčka. Král mezitím uvažoval, jak tradici
pojmenovat. Napadalo ho mnoho věcí, ale museli s tím souhlasit skoro všichni,
a proto je napadlo vytvořit slovo podle toho, co má každý rád a na čem se asi
nejvíce shodnou.
Každý dal nějaký návrh a ten, na kterém se nejvíce shodli, vybrali. Vzniklo
tak zcela nesmyslné slovo „Velikonoce“. Nikdo neví podle čeho to je, ale každý
má svou vlastní představivost.
Místo dnešních vajíček ale tehdy malovali na kameny vlastní krví nebo
krví zvířat. Až časem, když začaly chovat slepice, přišli na to, že jejich vejce jsou
více užitečná než kamení. Tento zvyk se slavil od 15. dubna do 20. dubna.
Velikonoce na Sibiři
Asi před rokem byl
tým anglických vědců na
Sibiři. Místní Eskymáci
zrovna slavili Rojení sobů,
u nás to jsou Velikonoce a
rozhodli jsme se, že vás
dnes
prostřednictvím
časopisu seznámíme i
s Velikonocemi Eskymáků.
Posvátným zvířetem
je u nich sob. Už po staletí ho chodí uctívat do jednoho velkého iglú, které
postavil před několika sty lety Jameljan Mrazil.
Všichni Eskymáci z okolí se sejdou ve městě Mrazilkov (ve východním
Rusku), kde dají vajíčka vytesána z ledu těm, které mají rádi. Vajíčka jsou hodně
zdobená. Přes tyto svátky je mají Eskymáci před svým ledovým obydlím.
K dalším zvykům patří jízda na sobech. Poté se sobi vypustí z ohrad a
začíná hon. Člověk, který uloví nejvíc sobů, je králem lovu a může si je nechat.
Je zázrak, že se ještě nikdy žádnému lovci nic nestalo. Z jejich stáhnuté kůže si
udělají pomlázkový ohon, kterým se šlehají staří lidé, aby omládli nebo aspoň
byli zdraví.
Jako dárek dostanou vodku nebo slivovici a děti mlíko. Proto se tomuto
svátku někdy říká 12 hodin v lihu.
A jaké se podává jídlo na Rojení sobů? K večeři si můžou vybrat, co si dají.
Buď to jsou ulovení sobi, ryby nebo tučňáci. Tučňáci se jí ale jenom zřídka.
Hádejte sami proč…
Velikonoce v Africe
Jako poslední exkurz ve slavení Velikonoc zavítáme do Afriky. Vzhledem
k tomu, že v Africe žijí stovky či tisíce různých národů, je zřejmě, že v každé
zemi se Velikonoce
slaví jinak.
Nejčastěji však
v Africe se slaví
Velikonoce 5. března
a říká se jim Sia.
Původně se slavily
před obdobím dešťů.
Měly je přivolat tím,
že ženy trpěly pod
rukama svých mužů
(samozřejmě to jen hrály). Slavilo se tak dlouho, dokud nezapršelo. První, kdo
tento svátek slavil a zavedl ho, byl náčelník Bobkasa z kmene Neboro v oblasti
dnešního rovníkového Konga.
Příchod dešťů se slavil velkou hostinou. Při hostině se sešel celý kmen u
velkého ohně. Každý přinesl maso ze svého nejlepšího zvířete. S největší
pravděpodobností se pila voda ochucená buvolí močí. Nejdůležitější na tomto
svátku bylo, že se kmeny (i ty znepřátelené) na pár dní spojily, společně
oslavovaly příchod dešťů, aby se pak opět pustily do svých žabomyších sporů…
Velikonoce v Číně
V Číně se slaví svátky jara tak trochu zvláštně. Především bychom měli
hned na začátku říci, že Velikonoce oslavují 17. dubna a tyto svátky trvají celý
měsíc už tisíce let.
Probíhá to tak, že se den před Velikonocemi pochytají králíci a zajíci
v celém okolí a naženou se do připravené místnosti u Velké čínské zdi. V den
Velikonoc se vypustí a lovci (složení z občanů daných měst) je začnou chytat.
Ti, kteří měli štěstí a zachránili se, se dostali zpátky do svých domovů –
tedy do lesa. Uloveným králíkům se nejdříve odebere krev a kůže. Pak jsou
všichni uvařeni v kotli a je z nich vynikající polívka, takzvaná Tang Slang.
Zbylou krví se pak pomalují obličeje návštěvníků. Číňané jsou velmi
pověrčivý národ a tak věří, že jim to přinese štěstí. Proti tomuto se ohrazují
ochránci zvířat, podle nichž je to týrání zvířat. Občané města Šanghaj říkají, že
je to jejich zvyk a měl by být tudíž zachován. Tento zvyk se pojí se silným
náčelníkem terakotové armády, který musel ulovit krvelačné přemnožené
králíky, přičemž sám zahynul, aby zachránil své ohrožené vojáky.
Tolikrát zmiňovaný zvyk je největším svátkem slavností jara. Poté to
probíhá tak, že se ženy a holky naházejí do rybníka poblíž přístavního města
Wuhan. Další zvyky jsou stejné jako u nás. Na konci všech veselic se posbírají
zbytky jídla a rozvezou chudým rolníkům či bezdomovcům.
V některých městech se tento svátek neslaví dodnes. Ale s větším
přínosem dnes oblíbených počítačů a televizí se dostává i tam, kde o něm
staletí nikdo nic nevěděl. Nutno ještě na závěr říci, že je vážně v Číně velmi
oblíbený a Číňané si jej váží, uznávají a bijí se za něho, aby nezmizel navždy
z mysli všech občanů tohoto krásného státu s tak velkou tradicí.
Jaký byl ve skutečnosti Robin Hood?
V hlubokém, nebezpečném lese Sherwood je jen jeden pán. Jeho šípy létají
rychlostí blesku a početná skupina zbojníků mu neustále stojí za zády. To je Robin Hood –
muž, který se nesehne ani před tím nejmocnějším pánem. Bojuje za spravedlnost. Bohaté
obírá, aby chudé nakrmil. Na kolena ho dostane jen jediné – krásná Mariana. Kdo ale
vlastně byl tento anglický legendární hrdina, jehož jméno žije dodnes?
Na kraji prořídlého lesa stojí
mohutný dub. Jeho zkroucené větve se
ohýbají ve větru a vysoká koruna svědčí
o úctyhodném stáří. Tento strom ještě
pamatuje historii statečných rytířů a
slavných králů. Je to jediný svědek
doby, kdy se v okolí proháněl Robin
Hood. Jméno slavného hrdiny je dnes
známým pojmem. Příběh se dočkal
mnoha uměleckých zpracování. Stále
však zůstává nezodpovězena otázka,
kdo byl tento muž ve skutečnosti.
Existoval opravdu nějaký Robin, který
„bohatým bral a chudým dával“? Řešení
je zapeklité. Co když to byl naopak
Robin Hood - Errol Flynn (r. 1938)
zločinec na útěku? Anebo je to celé
dokonce pouhá pohádka, která se nikdy doopravdy neodehrála?
Legendární příběh
Luk a šíp, Mariana a les Sherwood, to jsou atributy neodmyslitelně spjaté se jménem
Robina Hooda. O jeho příběhu víme asi toto: Muž z anglického Nottinghamu přijde o svůj
majetek a vydává se všanc životu v nedalekém Sherwoodském lese, který je zhruba 2
kilometry severozápadně od Nottinghamu. Zde se přidá ke skupině zbojníků a stává se jejich
vůdcem. Společně bojují proti útlaku mocných. Přepadávají bohaté a lup rozdávají chudým.
Vzniká tak legenda o heroickém lukostřelci, který stojí za slabšími a bezmocnými. Do příběhu
o hrdinských činech je rovněž zakomponována milostná zápletka. Vyvolenou Robina je
urozená Lady Mariana, která je však zaslíbena někomu jinému. Zbojník její srdce ale přesto
vybojuje a vytvoří s ní pár. Je to však psanec, na jehož hlavu je vypsána tučná odměna, a tak
se neustále musí chránit před těmi, kteří mu usilují o život. Nakonec ale přece jen podlehne.
Způsob jeho smrti se v různých legendách liší. Známá je například verze, při níž je zavražděn
matkou představenou, která potřebuje finanční odměnu kvůli záchraně kláštera. Slavný
dodatek pak praví, že si Robin vystřelením šípu určí místo svého hrobu. Co je tedy na této
legendě pravdy a co je pouhá smyšlenka?
Nikdo ho neviděl!
Možných identit Robina Hooda je více. Stojí před námi chrabrý válečník, který se
uchýlil do lesů, nebo zločinec, jenž je nucen se skrývat? Má původ urozený, či pochází z
nejnižších vrstev? „Najít Robina Hooda je detektivní příběh. Nikdo neřekl, že zná Robina
Hooda, nikdo netvrdí, že ho potkal,“ říká pro dokument amerického kanálu History Channel
profesor Graham Black z Nottinghamské Trent univerzity. Po osobnosti slavného zbojníka
musíme zapátrat v raných legendách. První pramen, jenž se o něm nepřímo zmiňuje, spadá
zhruba do roku 1377. Jedná se o epickou báseň Piers Plowman od spisovatele Williama
Langlanda (1332–1386). Ovšem se samotným jménem Robin Hood se setkáme až na začátku
15. století, v první sloce básně, která začíná: „Robyn Hode in Scherewode stod“ („Robin Hood
v Sherwoodu stál“ – překl. red.). Tento muž však z lesa nepochází. Jeho původ leží
samozřejmě jinde. Problém je v tom, že v každé pověsti se informace liší...
Byl to křižák?
„Jestli někdy existoval Robin Hood, žil někdy
mezi lety 1180 a 1280,“ říká současný válečný
historik Mike Loades. Do tohoto období ho však
zařazují až legendy z 16. století. Ty dřívější hovoří
spíše o období mezi 13. a 14. stoletím. Přesnější
časové zařazení je přitom zcela klíčové pro celý
příběh. Pokud totiž platí pozdější varianta, pak by
Robin žil v době slovutného anglického krále
Richarda I. Lví srdce (1157–1199). Jeho
identifikace by tak byla zase o něco snazší. Nakolik
ale může být tato datace přesná? Podle všeho je
ovlivněna románem Ivanhoe od skotského
spisovatele Waltera Scotta (1771–1832), který
Robin Hood - Kevin Costner (r. 1991)
příběh do této doby zasazuje. Říká, že vycházel z
rukopisu z roku 1600 a odkrývá podle něj pozadí známé přezdívky. Robin Hood se totiž v jeho
díle jmenuje Robert Locksley a je to rytíř, který se vrací z křižácké výpravy (pravděpodobně
třetí, probíhající v letech 1189–1192). Jeho jméno je později přetransformováno v Robin z
Locksley a později vzniká přídomek Hood. V některých pramenech se z něj dokonce stává
partyzán, který bojuje proti nástupci krále Richarda I., Janu Bezzemkovi (1166–1216). Právě
za jeho vlády se totiž Anglie zmítá v chudobě a obyvatelé jsou takřka „dřeni z kůže“. Existují
však ještě další verze legendy.
Zločinný zbojník?
V raných baladách je Robin Hood zemanem, který přijde o svůj majetek. Není ovšem
zcela jasné, co je pojmem „zeman“ vlastně míněno. Může se prý jednat o aristokrata,
vlastníka svobodné půdy, ale i prostého občana. Historické zmínky ve středověkých
pramenech sice existují, ovšem Robin zde vystupuje jako lidový hrdina, který povstal
pravděpodobně z ústního vyprávění. Zřejmě nejranější záznam pochází z kroniky
Scotichronicon, kterou mezi lety 1377–1450 sepisují skotští historikové John Fordun (1360–
1384) a Walter Bower (1385–1449). Stojí zde: „V tomto čase [1266], z řady těch, kterým byl
odebrán majetek, vyvstal oslavovaný zbojník Robin Hood (s Malým Johnem a jejich
společníky), jehož úspěchy a hloupé a vulgární radosti jsou oslavovány v komediích a
tragédiích, zatímco balady v podání dvorních šašků a zpěváků o jeho dobrodružstvích mají
přednost před všemi ostatními,“(překl. red.). Řada lidí tak Robina Hooda nepovažuje za
hrdinu, ale zločince, kterému vše projde.
Každý vyvrhel Hoodem
Ať už se jedná o jakoukoliv verzi příběhu o Robinu Hoodovi, jisté je, že je to psanec. Z
nějakého důvodu se uchýlil do ilegality a skrýval se. Z historických pramenů víme, že jeho
jméno bylo dokonce v některých oblastech používáno jako synonymum pro zločince. Žaloba,
která je předložena parlamentu roku 1439, viní ze zločinecké činnosti a tuláctví muže
jménem Piers Venables, který se uchýlil do lesů, „jako by to byl Robin Hood a jeho
společníci“. Výraz se používá i později, ještě v 17. století je označením zrádcovství a
neposlušnosti. Toulající se psanci a vyvrhelové žijící v anglických lesích nejsou ve středověku
žádnou výjimkou. Jak vysvětluje profesorka historie Miri Rubin (*1956) z Londýnské
univerzity: „Jeden způsob, jak uniknout trestu, bylo jednoduše utéci. Utéci od zákona a stát se
psancem.“ A v těžkých dobách, kdy lidem dochází prostředky k obživě, se trestancem může
stát téměř každý. Středověké lesy jsou prý plné hladových, zoufalých mužů, kteří přepadávají
pocestné, aby nezemřeli hlady. Jedním z nich mohl být i Robin. Jeho příběh je však jiný v
tom, že on údajně nekrade jen pro sebe, ale i pro chudinu.
Má modrou krev?
Představa
Robina
Hooda jako zločince, jenž se
snaží zachránit si holý život, a
možná se i mstí těm, kteří mu
sebrali majetek, je však dost
neurčitá. Takových tuláků,
kterým se říkalo Robin Hood a
kteří žili ve 13. či 14. století, je
totiž podle historiků hned
několik. V soupisu sčítání lidu z
let 1228 a 1230 například
figuruje jméno Robert Hood,
Robin Hood - Russel Crowe (r. 2010)
jemuž se přezdívá Hobbehod.
Sice je rovněž na útěku před trestem, jinou spojitost se slavným zbojníkem u něj ale
nenajdeme. Zajímavější je proto identifikace Robina s některým ze šlechticů. Později se sice
ustálí spojení Robina s Robertem Locksleym,
existují však i jiné návrhy urozených kandidátů
na Hooda. Jedním z nich je Robert, hrabě z
Huntingdonu. Na něj odkazuje například
Thomas Gale, vévoda z Yorku (1635–1702).
Jenže tento muž pravděpodobně nikdy nežil, v
genealogii hrabat z Huntingdonu o něm totiž
není ani zmínky. Objevuje se proto názor, že
Robinem byl spíše muž jménem Robert
Fitzooth, uchazeč o Huntingdonské hrabství.
Měl žít mezi lety 1160–1247, jenže historikové
se pro nedostatek důkazů domnívají, že i on je
pouhou fikcí.
Spory o domovinu
Robin Hood - Cary Elwes (r. 1993)
Kromě problémů s identifikací samotné osoby Robina Hooda existují také spory o to,
kde vlastně působil. Oblastí, která je označována za „zemi Robina Hooda“, je anglické
hrabství Nottinghamshire. Právě zdejší Sherwoodský les se stává jednou z ikon příběhu o
tomto hrdinovi. Jenže dřívější balady ho zasazují jinam. Oblastí, kde se údajně vyskytoval, se
stává Yorkshire, území nacházející se severozápadně od Nottinghamshiru. Ve starých
baladách se totiž objevuje zmínka o lese Barnsdale, kde prý zbojník žil. Jak tedy vyřešit
dilema ohledně „Hoodovy lokality“? Podle názoru odborníků je pravděpodobné, že tehdejší
lesy byly mnohem rozsáhlejší než dnes, a proto mohly být Sherwood a Barnsdale propojené.
Dokonce se prý mohlo jednat o jediný les. Na jaké jeho straně a potažmo i území Robin a
jeho družina žili?
Hrdinů je potřeba
Z legend a balad však není znám jen zbojník Robin. Stejně slavná je i jeho družina
Veselých chlapců (Merry men). Jednalo se rovněž o psance, kteří pomáhali svému veliteli, a
každý z nich se vyznačoval specifickými povahovými rysy, každý byl odborníkem na něco
jiného. Jsou i oni reálnými postavami? Někteří z těchto kumpánů figurují v legendách již od
samotného začátku, to je případ Malého Johna, nejbližšího Robinova souputníka. Během
dlouhých let se však podoba družiny proměňuje. Někde se přidávají nová jména, jinde zase
některá mizí. Dalším otazníkem je Mariana. V příbězích se objevuje až v 16. století a její
předlohou je pravděpodobně hrdinka francouzské hry Le Jeu de Robin et Marion (Hra o
Robinovi a Marion) od francouzského umělce Adama de la Halle (1237–1288). Není tedy
nakonec slavný příběh o zbojníkovi Hoodovi natolik upravený, že se diametrálně liší od toho
původního? Jak prohlašuje historik Mike Loades: „Hrdina, který by reprezentoval odvahu
[lidu], byl nezbytně důležitý. Právě odtud vzešel Robin HoodoodHhhh.“ Je vůbec nezbytné
znát jeho pravou identitu?
Na tomto čísle se podíleli
Daniel Balhar – Adéla Beinhauerová – Denis Camfrla – Libor Čapec – Jakub Gilík
Markéta Harazinová – Martin Holuša – Sabina Hoppová – Jan Chalupa – Tereza Knoppová
Kryštof Kovařík – Denisa Kožaná – Štěpán Martínek – Lukáš Matyášek
Veronika Němcová – Nikola Plačková – Štěpán Poštulka – René Skoupil
Viktorie Smiejová – Lucie Stankeová – Petr Straka – Bára Svobodová – Klára Štěpánová
Barbora Tesárková – Radka Vicherková – Tomáš Volný – Iveta Wolfová – Jan Zajíc
Matěj Zamarski – Tereza Zemanová – Lukáš Žůrek