Počasí Swen vane

Obsah
„Propagujeme Evropu bez bariér,“
říká Alexandr Vondra, místopředseda
vlády pro evropské záležitosti
str. 4 – 7
Editorial
Vážení čtenáři,
jsem velmi rád, že Vás touto cestou
mohu oslovit a připojit i několik postřehů o České republice a zároveň
o státní organizaci CzechTourism, jejímž hlavním cílem je propagace České republiky jako atraktivní turistické
destinace v zahraničí a na domácím
trhu cestovního ruchu.
Česká republika patří k významným
a vyhledávaným turistickým cílům
střední Evropy. Její přírodní krásy se
snoubí s krásami vytvořenými lidskýma rukama a naše země se množstvím
kulturních památek řadí mezi světové
velmoci. Za kulturou, historií a architekturou sem jezdí návštěvníci z celého
světa. Ti jsou si vědomi těchto atributů a jejich počet se v ČR v posledních
letech zvyšuje. Naše země se může
pyšnit přírodou protkanou tisíci kilometry turistických stezek, neuvěřitelným množstvím kulturních památek,
malebnými historickými městy a vyhlášenými lázněmi, kam se nejezdí jen
za léčbou, ale také za odpočinkem. Turistická sezóna se zde navíc neomezuje na pár měsíců v roce. Výlet do České republiky je možné podniknout kdykoliv a kdokoliv se může přesvědčit,
že Česká republika je ideálním cílem
pro dovolenou i pro víkendový výlet.
Právě tato skutečnost se stala krédem pro nové aktivity CzechTourism
v roce 2007.
Připravili jsme několik zcela nových
tematických okruhů, se kterými by měla být Česká republika, v pojetí zahraničního turisty, v budoucnu spjata. Vše
shrnuje nový slogan „Česká republika
– symfonie zážitků“.
Naše země skýtá neskutečné množství příležitostí aktivní či pasivní dovolené. Bohatství historie je první z nich
a jsou do něj zahrnuty nejen návštěvy
hradů a zámků, ale i technických a religiózních památek. Trendem posledních let je aktivní dovolená, vedle již
známé cyklistiky nebo pěší turistiky
si zaslouží pozornost také adrenalinové a zimní sporty, agroturistika, lov
a rybolov či golf. Česká republika nabízí spoustu gastronomických zážitků
a zábavy, kterou definujeme pojmem
„zážitková dovolená“. Nesmíme opomenout ani dva již zavedené okruhy,
jimiž jsou české medicínské lázeňství
a kongresový, korporátní a incentivní
cestovní ruch.
V posledních letech naše země zaznamenává vzrůstající trend zájmu
zahraničních turistů. O jeho vzestupnou tendenci bude vládní agentura
CzechTourism nadále usilovat.
Přeji Vám všem skutečnou „symfonii“ zážitků z České republiky.
Vzdušný přístav pro třetí tisíciletí
– Letiště Praha slaví 70 let
od svého vzniku
str. 8 – 11
Cyklisté vítáni
– pojeďte s námi po mírně
zvlněných silnicích
str. 12 – 15
Cizinci objevují české řeky
– Vltava, Sázava, Morava... za plavbu
po českých řekách se neplatí
str. 16 – 19
Galerie
– starý a veřejnosti nepřístupný,
takový je Boubínský prales
str. 20 – 21
Bohdanečské rybníky
– do krajiny monumentálních vodních
ploch se vrací přírodní rovnováha
str. 22 – 25
Podlehli volání dálek...
s popularitou trampingu nic nesvedli
ani komunisté
str. 26 – 29
Zapomenutí lidé „od vody“
– slávu tisíciletého řemesla zhasila
stavba vltavských přehrad
str. 30 – 33
Mozaika událostí a zajímavostí
z České republiky
str. 34 – 35
Pražský spolek Vltavan přežil
všechny režimy
– dnes je nejstarším spolkem u nás
str. 36 – 38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Materiály, obsažené v časopise, nemohou být přetiskovány bez vědomí vydavatele. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Karel Nedvěd
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České
republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí
České republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
ISSN 1802–3657
Rostislav Vondruška
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
ředitel CzechTourism
3
„Propagujeme Evropu
bez bariér,“
říká Alexandr Vondra, místopředseda vlády
pro evropské záležitosti
Alexandr „Saša“ Vondra je jedním z našich nejoblíbenějších
státníků a diplomatů také proto,
že se aktivně účastnil protikomunistického odboje a byl za své názory vězněn. Jeho loňskou kandidaturu do Senátu podpořil senátor
Jaromír Štětina těmito slovy:
„Disident Saša Vondra si nikdy
nedělal z disidenství trafiku. Jako
tehdy i dnes dokáže přirozeně spojit imperativy svědomí i rozumu.“
D
nes šestačtyřicetiletý Vondra bývá tiskem titulován jako če-
4
ský „pan Evropa“ a ve své koncepci usiluje o to, aby se Češi v Evropské unii „probudili do sebevědomí“. Průvodním znakem jeho
práce je solidnost, jeho politickým
profilem trvalost a neměnnost názorů. Z let, strávených v disentu
a undergroundu, si do politiky přinesl rysy civilnosti. Když ve funkci ministra zahraničí vedl svou senátní předvolební kampaň, v ulicích měst a obcí se pohyboval zásadně bez ochranky...
Zastává ideje občanské společnosti a otevřené demokracie, dokladem jeho světonázoru jsou jeho
„Po revoluci” se Stanislavem Devátým a Janou Petrovou-Marcovou, 1990
S Václavem Havlem – jednání jménem Občanského fóra, prosinec 1989
Václav Malý, Václav Havel, Eda Kriseová, Alexandr Vondra, Anna Šabatová,
Ján Čarnogurský a další disidenti. Setkání Čs.-polské solidarity, léto 1989
Více než půl milionu lidí se sešlo na pražské Letenské pláni, aby podpořilo
svržení komunistické vlády v Československu. Na tribuně (zprava): Saša Vondra,
Tomáš Hradílek a Dana Němcová, 26. listopadu 1989
Interview
„V poměrech české politiky jde
stále ještě o zvláštní úkaz: pro média
a pro veřejnost je běžně dostupný
na telefonu, žádosti o rozhovor
neodmítá ani novinám, které o něm
píší kriticky.“
týdeník Respekt
o Alexandru Vondrovi
životní osudy. V letech
1979 až 1984 vystudoval
geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity
Karlovy v Praze. Brzy se
zapojil do práce v demokratické opozici. Z fakulty z vlastního rozhodnutí
odešel a pracoval několik
let jako správce asijských
sbírek Náprstkova muzea
na zámku v Liběchově.
V osmdesátých letech
byl manažerem undergroundové rockové kapely Národní třída, jejímiž členy
byli mladí hudebníci, výtvarníci
a literáti. Společně s Jáchymem
Topolem a Ivanem Lamperem vydával samizdatový časopis Revolver revue, nekonformní literární
tribunu, která přetrvala dodnes.
Udržoval kontakty s disidenty v Maďarsku, Polsku a na Litvě a v roce
1987 se stal členem polsko-československé Solidarity. Účastnil se pověstných setkání zástupců československé a polské opozice na státní hranici v Krkonoších a spolu-
organizoval pravidelné pašování
literatury, korespondence a techniky přes horské hřebeny.
V roce 1989 se stal mluvčím
Charty 77 a jedním z autorů petice
Několik vět. Ta svou rozsáhlou popularitou předznamenala pád komunistického režimu. Za svou činnost byl vězněn na Ruzyni a na Pankráci. V listopadu 1989 byl jedním
ze zakladatelů Občanského fóra,
politického hnutí, které vedlo zemi do prvních svobodných voleb.
V bytě jeho ženy v Trojanově ulici
S rodinou na chalupě na Úštěcku, 2006
v centru Prahy tehdy
vznikl Informační servis,
který se později přeměnil
na dodnes fungující týdeník Respekt.
V devadesátých letech
působil nejprve jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla. Inicioval setkání intelektuálů a vrcholných
představitelů Československa, Maďarska a Polska v Bratislavě, které
následně vyústilo ve visegrádskou spolupráci. Později vedl
jako první náměstek ministra zahraničních věcí tým, který rozděloval československou zahraniční
službu, byl vyjednavačem při jednání s Německem o společné deklaraci a zahajoval rozhovory o přistoupení ČR k NATO.
V
letech 1997–2001 byl českým velvyslancem ve Spojených
státech a poté zmocněncem české
vlády pro přípravu summitu NATO
5
Alexandr Vondra jako nový ministr zahraničí při společném fotografování s vedoucími zastupitelských úřadů
v Praze. V roce 2003 z diplomacie
z vlastního rozhodnutí odešel.
V
září 2006 byl jmenován ministrem zahraničních věcí ČR a v říjnu téhož roku zvolen senátorem
za ODS. V lednu 2007 byl jmenován
místopředsedou vlády pro evropské záležitosti. Obdržel četná zahraniční ocenění za činnost ve prospěch lidských práv, demokracie
a mezinárodního porozumění, mj.
americkou National Endowment
for Democracy Medal a polská a lotyšská státní vyznamenání.
Jak se Česká republika připravuje na nadcházející předsednictví v Evropské unii?
Přípravy na předsednictví ČR
v Radě EU, které proběhne v prvním pololetí 2009, probíhají intenzivně od počátku letošního roku.
Byl vytvořen stabilizovaný tým, složený z odborníků v dané problematice, který již významně pokročil ve strategickém vymezení polipro předsednictví také letos na podzim vyhlásí řadu výběrových řízení, do kterých bude významnou
měrou zapojen soukromý podnikatelský sektor. Ve finální fázi se
nachází soutěž na logo a jednotný
vizuální styl předsednictví, zintenzivňuje se komunikace s jednotlivými resorty při koordinaci politických priorit a také při organizaci
doprovodných akcí.
Co může ČR Evropské unii
nabídnout a jak by se měla předsednictví zhostit, měla by v jistém smyslu jít ostatním zemím
příkladem?
tických priorit českého předsednictví a v celé šíři organizačního,
administrativního a komunikačního zajištění našeho předsednictví
v ČR i v Bruselu.
V
současné době je ve spolupráci se Stálým zastoupením v Bruselu dokončována první verze kalendáře předsednictví – harmonogramu klíčových jednání, která pro-
6
běhnou v době našeho předsednictví. Tento kalendář bude následně
projednán a korigován s generálním sekretariátem Rady EU. Aktuálně také mapujeme logistické
kapacity jednotlivých regionů,
ať už v oblasti kongresové, ubytování nebo stravování a vyhodnocujeme jejich potenciál pro hostování neformálních zasedání ministrů. Většinu z nich bychom rádi
uspořádali právě v regionech. Tým
Alexandr Vondra „pózuje” s novináři během cesty Václava Havla po Latinské Americe, 1996
Česká republika by v rámci
předsednictví v Radě EU chtěla
Unii poskytnout pohled nového
členského státu na jím vnímané
přetrvávající výzvy evropského integračního procesu. Tento záměr
odráží již samotné motto českého
předsednictví „Evropa bez bariér“,
zahrnující vnitřní i vnější dimenzi
působení EU. Naše pozornost bude zaměřena na hlavní prioritní
Vystoupíme-li nad a za Evropu,
má Česká republika co nabídnout světu? Na čem staví Vaše
osobní sympatie k českému národu, k „malé české zahrádce“?
Mám rád českou krajinu, její různorodost a pestrost. Osobní vazby
mne především poutají k dramatické krajině severních Čech.
Zároveň ale musím dodat, že krajina není to hlavní, co nás odlišuje od zbytku Evropy. Myslím si,
že českou duši dělá především smysl
pro humor, určitý nadhled daný
historickou zkušeností a schopnost
sebeironie.
Nazveme-li ostrovem svobody
část světa „pod patronací“ USA,
měli bychom k ní bezvýhradně
patřit? Co Česká republika a lidská práva? Udržujeme si v tomto
směru svou důstojnost?
Malá země, jakou je Česká republika, nemůže mít mnoho priorit
zahraniční politiky. Přesto jednu
z priorit české zahraniční politiky
oblasti – konkurenceschopnost,
čtyři svobody (pozn. redakce: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci EU) a liberální obchodní politiku.
M
ezi dalšími tématy, které
bychom chtěli na evropské půdě
vyzdvihnout, mohu zmínit problematiku udržitelné a bezpečné energetiky či vnějších vztahů se zaměřením na transatlantické vztahy,
západní Balkán, východní Evropu
a Střední Asii. Prioritní oblasti českého předsednictví byly voleny tak,
aby zapadaly do obecného směřování Evropské unie, ale zároveň
České republice umožnily zanechat
na daných evropských agendách
vlastní vklad, jakýsi „český otisk“.
Máme samozřejmě i ambici jít
jiným zemím příkladem. V první
polovině roku 2009 se ČR zaměří
na to, aby se pro ostatní členské
státy, stejně jako evropské instituce, stala respektovaným partnerem, schopným úspěšně zastávat všechny náročné úkoly, spo-
jené s výkonem předsednictví.
V tomto smyslu se pak můžeme
stát vzorem pro ostatní nové členské země EU, které budou – podobně jako my, zastávat předsednický post poprvé.
V čem myslíte, že se dokážeme
s Evropou už dnes rovnat?
Česká republika je plnohodnotnou součástí Evropy. Rovnat se
může s jakoukoli z jejích částí. Přitom by neměla sázet jen na bohaté
kulturní dědictví, ale především
na budování vzdělanostní společnosti, čímž nemyslím pouhé získávání diplomů, nýbrž samostatné
kreativní myšlení.
Ministr zahraničí Alexandr Vondra při hovorech
se svým německým protějškem Frankem-Walterem
Steinmeierem, 2006
představují právě lidská práva. Svým
snažením o demokratizaci poměrů
kupříkladu na Kubě či v Bělorusku
je naše země respektována a zároveň nenáviděna totalitními strukturami nejen v Evropě, ale i ve zbytku světa. O zemích, které se již svobodě těší, bych přímo nehovořil
jako o „ostrůvcích pod patronací
USA“. Koneckonců sochu Svobody si nepostavili sami Američané.
Děkujeme za rozhovor.
redakce
Foto: archiv Alexandra Vondry, ČTK,
AP/Jan Bauer, archiv Anny Šabatové
a Petra Uhla, archiv redakce
S legendárním rockovým hudebníkem Lou Reedem
v New Yorku, 1998
7
Vzdušný přístav
pro třetí tisíciletí
„Těžko říci, jak by se vyvíjel osud
největšího českého letiště, kdyby se
koncem dvacátých let výběrová komise rozhodla například pro odvážný
návrh umístit nové letiště na gigantické střešní plošině, zakrývající prostor dnešního Masarykova nádraží,“
ohlíží se do minulosti Lubomír Dudáček, bývalý generální ředitel České
správy letišť a historik dopravního letectví. „Komise se však nakonec rozhodla pro mírně zvlněnou pláň nedaleko obce Ruzyně, pro kterou hrála
volnost prostoru a malá vzdálenost
od centra města. Vlastní výstavba
ve funkcionalistickém stylu se odehrála v letech 1933–1937. Výsledné podobě letiště udělili téhož roku zahra-
8
niční odborníci na Světové výstavě
v Paříži Zlatou medaili.“
Z
Letecký snímek z roku 1938
První letadlo přistálo na Ruzyni
Dokončení výstavby, 1937
Letištní plocha, 1957
atímco v roce 1937 by tehdejší
statistici napočítali na Ruzyni tisíce
cestujících ročně, o sedmdesát let později jsou to miliony. Přesněji jedenáct a půl, napočítaných za rok 2006.
Do budoucna počítá Letiště Praha
s 20 miliony odbavených pasažérů
ročně. Je totiž nejbližším, a tedy „domovským“ vzdušným přístavem pro
8 milionů Čechů, 4 milionů Němců
a 6 milionů Poláků. Výkonný ředitel
pro obchod a provoz Jiří Pos dodává:
„Z nových zemí Evropské unie jsme
nejúspěšnější, příští rok navíc nasta-
Doprava
Letištní plocha, 30. léta 20. století
„5. dubna 1937 přistálo na pražském ruzyňském letišti první letadlo
Československé letecké společnosti
na vnitrostátní lince Piešťany–Zlín–
Brno–Praha. Tehdejší statistici by spočítali cestující v řádu tisíců, o sedmdesát let později jsou to miliony.“
lečnosti vyhlásili letiště za nejlepší
na evropském kontinentě.
Ke skutečnému boomu dálkových
linek došlo až v sedmdesátých letech,
kdy Československé aerolinie pro své
cestující objevily exotické destinace
jako Kubu, Djakartu, Damašek, Bagdád či Singapur. V letech 1960–1968
bylo severně od původní lokality letiště vybudováno nové, terminál Sever. Patnáctého května 1968 byl slavnostně otevřen nový technický blok
s věží letové kontroly a spolu s ním
i odbavovací budova s kapacitou
pro odbavení 2 milionů cestujících
ročně. Právě otevřené letiště záhy
prošlo zatěžkávací zkouškou. V noci
na 22. srpen 1968 bylo zcela uzavřeno pro civilní provoz a stalo se přistávací plochou pro letadla okupačních
armád Varšavské smlouvy.
ne příležitost, abychom snížili náskok
našeho největšího konkurenta, vídeňského letiště. Od 1. ledna 2008 jsme
členy Schengenské dohody a Praha by
se mohla stát alternativní vstupní bránou do střední a východní Evropy.“
S
edmdesáté výročí letiště není
jen pouhou historickou připomínkou,
největší podíl na dnešních úspěších
letiště mají ti, kteří ho před sedmdesáti lety vybudovali.
„Ruzyně“ se v prvních letech své
existence měnila v soběstačné město
a mezinárodní letecké centrum. Její
slibný rozvoj zabrzdila německá okupace v roce 1939. Německá Luftwaffe
zde vytvořila svou leteckou školu.
Když se Němci v noci ze 7. na 8. května 1945 z letiště stahovali, stačili
ještě zaminovat příjezd k letišti a do odbavovací haly položit trhaviny. Díky
souhře náhod však k destrukci letiště
nedošlo. Poválečný provoz byl obnoven a již o necelý rok později se
mohlo ruzyňské letiště pyšnit přijetím prvního mezikontinentálního
letadla. Když zde přistál Lockheed
L-049 Constellation společnosti Pan
American, zástupci této letecké spo-
N
ejčastěji se dnes z Prahy létá
do Londýna, Paříže, Frankfurtu a Amsterodamu. Padesát leteckých dopravců město spojuje se stodvaceti místy
světa. Ambicím Prahy, jako významné evropské metropole a možná i budoucího místa konání olympijských
her, napomáhá nově vybudované příVítání – návrat českých pilotů RAF do vlasti, 1945
Letiště, šedesátá léta
9
Letecký pohled, současnost
mé spojení s americkým kontinentem. Od května 2007 využívají cestující přímou linku Praha-Atlanta. Létá
pětkrát týdně a Delta Airlines ve spolupráci s domácím dopravcem (ČSA)
na ní nasadili Boeing 767, který najednou přepraví 230 cestujících. Pražský primátor Bém si libuje, že tato linka do Čech přiveze více amerických
turistů. „Vedle pravidelné linky do New
Yorku získávají cestující z České republiky možnost alternativní destinace
v USA,“ říká Bém. Praha je totiž prvním městem východní Evropy, které
je s Atlantou v pravidelném spojení.
A
si nejvyužívanější složkou
každého letiště je servis odbavování
cestujících a zavazadel. Šestice velkých zahraničních leteckých společností, které na pražském letišti operují, zavedla pro své zákazníky možnost odbavení z domova či kanceláře
prostřednictvím internetu. Brzy se
k nim chce připojit i ČSA. „Náročné
klientele nabízíme za příplatek různé
VIP služby, odbavení bez příletových
či odletových formalit, stejně jako
veškeré zázemí pro mimořádné akce,
od obchodních schůzek až po vítání
10
města. Dotovali jsme osazení protihlukových oken a balkónových dveří
pro téměř dva a půl tisíce objektů
v okolí letiště. Sponzorujeme v místních obcích a přilehlých městských
čtvrtích nové chodníky, sportoviště,
cyklostezky a dětská hřiště,“ říká Pos.
N
Křest Boeingu s panoramatem Hradčan, 2007
„Jako primátor považuji za klíčové,
aby město mělo akciový podíl v Letišti Praha,“ říká primátor Bém. „Mohli bychom tak mimo jiné získat finanční zdroje pro potřebnou infrastrukturu, např. dovedení pražského
metra až na letiště.“
M
anagement společnosti usiluje o co nejpříznivější obraz firmy
z hlediska místního rozvoje a dopadu
letového provozu na životní prostředí. „V nejbližších letech hodláme vystavět novou vzletovou a přistávací
dráhu, která odvede letecký provoz
z míst nad hustě obydlenými částmi
a počátku 21. století byly v části
letiště uvedeny do provozu prosklené
nástupní mosty a také první pohyblivý chodník. V květnu 2005 získalo Letiště Praha (jako Nejlepší letiště východní/střední Evropy) 1. cenu v mezinárodní soutěži World Airport Awards.
V roce 2006 byl pro veřejnost otevřen
terminál Sever 2, který je nejvýznamnější rozvojovou investicí letiště. Právě ten by měl v budoucnu umožnit odbavení 20 milionů cestujících ročně.
Letiště také plánuje důstojné oslavy
svých sedmdesátin, spojené s velkolepou image propagací. Obří panorama Hradčan, vymalovaná na bocích
Boeingů, propagují Prahu a ruzyňské
letiště po celém světě.
Daniel Seman
Zdroj historických údajů: Lubomír Dudáček,
Dopravní letiště Prahy, díl I-II
Foto: Letiště Praha, a. s. (www.prg.aero),
archiv redakce
celebrit či sportovců. Nezapomínáme
však ani na ostatní cestující, pro které
chceme ve spojovacím prostoru mezi
terminály vybudovat speciální relaxační zónu,“ připomíná Jiří Pos. Příkladem zaváděných novinek je nedávno otevřený tranzitní hotel, kde si
mohou cestující přestupující na jiný
spoj v soukromí odpočinout.
„U nás funguje na devadesát letišť,
z toho devatenáct mezinárodních.
Letiště Praha odbavuje 90 % všech
cestujících u nás a svým výkonem je
na světové úrovni. Je to živý, pulzující organizmus, který výrazně ovlivňuje ekonomiku země. Na každý milion odbavených cestujících připadá
jeden tisíc přímých pracovních míst
na letišti. O dodatečném ekonomickém přínosu – investicích, útratách
turistů a obchodních cestujících apod.
ani nemluvě,“ konstatuje ministr dopravy Aleš Řebíček.
Otevřena zůstává i otázka vlastnictví Letiště Praha s. p., v němž je zatím hlavním podílníkem stát. Zájem
o něj jeví například město Praha:
11
Cyklisté
vítáni
Co Čech, to muzikant? Nenechte se
mýlit. Na začátku 21. století platí něco
jiného. Co Čech, to cyklista!
Alespoň se to tak může jevit návštěvníkovi z cizí země, který s úžasem sleduje výjevy všedního dne v podstatě
libovolného českého města. Jen si to
představte: na silnici se co chvíli mihne sportovní cyklista v pestrobarevném dresu, předjíždějí ho automobily
s koly upevněnými na střeše. Po chodníku přímo za vašimi zády nečekaně
prosviští obratný messenger, chvátající se zásilkou ke klientovi.
U krajnice zase starší žena tlačí rozvrzaný bicykl, na jehož řídítkách se
pohupují plné nákupní tašky. Na pěší
zóně se na kolech honí parta dětí
a z dálky jim ze sedla kola hrozí strážník městské policie... Zkrátka: Čechů
je dnes něco málo přes 10 milionů
a k dispozici mají zhruba stejný počet
kol různého stáří, kvality a ceny!
Z údajů výrobců a dovozců lze vyčíst,
že si Češi každoročně koupí přes dvě
stě tisíc nových bicyklů. A to nemluvě
o individuálních dovozech ze zahra-
ničí, soukromých prodejcích mimo
distribuci a prodejích v hypermarketech, které nebývají zveřejněny.
Začalo to horskými koly
Za domácí oblibu cyklistiky může
v první řadě boom horských kol ve Spojených státech před třiceti lety. Posel-
ství zakladatelů mountainbikingu se
datuje rokem 1976 a prvními závody
v Kalifornii. Do české kotliny se doneslo až na konci osmdesátých let, o to
hlasitěji ale rezonovalo. Záhy skoro
celý národ sedlal horská kola a lidé
začali zjišťovat, jaké to je vyjíždět
pouze pro radost a zlepšování kondice. Mezi tuzemskými prodejci, výrobci i dovozci to doslova vřelo, prodávaly se desetitisíce kol a než se trh
stabilizoval a nabídka zkvalitnila, dalo
se koupěchtivým cyklistům prodat
úplně všechno, co horské kolo alespoň
vzdáleně připomínalo.
„Horalové“ znamenali pro cyklistiku
a obchod s koly nový impulz. S tím souvisí obecná obliba kola v současné populaci. S rozvojem cyklostezek a cyklotras úměrně roste i obliba cykloturistiky, ze které těží výrobci crossových
a trekingových kol. Myslím, že i silniční cyklistiku čeká v následujících
letech návrat na ztracené pozice. Stačí
12
Sport
„V málokteré zemi je možné výlet
na kole začít kávou na starobylém
náměstí a po krátkém průjezdu civilizací pádit dvacet třicet kilometrů
liduprázdnými lesy.“
si vyjet v létě kousek za Prahu, stovky
cyklistů na silnicích hovoří za vše,“
říká Michal Dalecký, sportovní manažer a pořadatel maratonů na horských kolech.
R
ozšíření rekreační a rodinné
cykloturistiky znamená i zvýšení poptávky po ubytování a restauračních
službách. V rámci toho vznikl v Česku
projekt Cyklisté vítáni, který obecně
známým piktogramem v mapách a informačních letácích dává u názvu restaurace nebo penzionu na vědomí,
že pohostinské zařízení je připraveno
na cyklisty. Takto označené místo disponuje uzamykatelným a chráněným
prostorem pro kola, venkovní terasou,
volnými pokoji i nezbytným servisem.
„Naším cílem je zlepšování kvality
služeb cestovního ruchu pro specifickou skupinu cyklistů a cykloturistů
zavedením národní certifikace těchto
služeb pod názvem „Cyklisté vítáni“.
Certifikační systém stanoví kvalitativní standardy, srovnatelné s obdobnými systémy států Evropské unie,“
vysvětluje cíle projektu jeho manažer
Petr Kazda.
Po mírně zvlněných silnicích
„V málokteré zemi je z velkých měst
tak snadné prchnout do hlubokých
lesů a řítit se desítky kilometrů opuštěnou přírodou. Příkladem může být
stotisícový Hradec Králové, kde je výlet možné začít kávou na starobylém
náměstí a po krátkém průjezdu civi-
13
lizací pádit dvacet třicet kilometrů
liduprázdnými lesy,“ napsal novinář
a publicista Jan Rybář.
Č
eská republika má také velký
potenciál nedotčených, zejména příhraničních oblastí, kde se dnes budují
cyklostezky. Oblasti Šluknovského výběžku nebo Českého Švýcarska na severu Čech nabízejí mírně zvlněné silnice v krajině mezi skálami a roubenkami. Navíc znalci uvádějí, že „vzdálenost mezi hospodami nebývá delší
než pět kilometrů“. Někde cyklostezky
vznikají z přispění evropských fondů
či z dotací příhraniční spolupráce. Příkladem je nedávno vzniklý česko-polský okruh T. G. Masaryka, který z 80 %
financovala Evropská unie. Cesta pohodlně propojuje Náchod s polskými
lázněmi Chudoby. Jezdí se po ní pravidelný česko-polský výlet, součástí
moderní asfaltové stezky je i devadesátimetrová lávka nad vodní elektrárnou na řece Metuji.
České cyklotrasy a cyklostezky mají pro každého něco, umožňují výlety motivované sportovně, kulturně
nemá obdobu. Atlas obsahuje všechny
cyklotrasy a cyklostezky na mapových
listech a je doplněn dvě stě padesáti
tipy na výlety po trasách v celé republice,“ hodnotí projekt marketingový
ředitel vydavatelství Michal Gaja.
Lanovkou na horské hřebeny
i tematicky. Sedmdesátikilometrový
okruh Svitavskem vede zájemce po stopách hudebních skladatelů Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany.
Milovníky malebné krajiny a dobrého koupání očekávají výborně značené a upravené cyklostezky jižních
Čech. Gurmáni a veselé povahy ocení putování za vínem po jižní Moravě, třeba pálavskou oblastí. Okolí
Opavy zase nabízí padesátikilometro-
14
vý „romantický“ okruh, míjející slezské hrady a zámky.
Z
aznamenání všech značených
cyklistických tras a stezek se ve spolupráci s Klubem českých turistů ujalo
vydavatelství SHOCart Vizovice. Jeho
posledním velkým počinem je vydání
Cykloatlasu Česko. „Je to výjimečné dílo,
které u nás svým rozsahem a obsahem
Ne všude lze na kole dojet, ale prakticky všude si kolo můžete vzít s sebou. V Praze cyklisté mohou zdarma
přepravovat kola metrem, vítanou variantou dálkové přepravy jsou vlaky.
Kolo lze dopravovat téměř v každém
vlaku, v těch se symbolem bicyklu
funguje zjednodušená přeprava kol
za jednotnou cenu cca 0,75 euro. Dalším příkladem nové služby pro cykloturisty jsou oblastní půjčovny kol
na třinácti nádražích v České republice. Se zapůjčeným kolem se lze bezplatně přepravit až k další půjčovně,
kde je možné kolo vrátit, takže zájemce
není limitován návratem do místa startu. Dokonce i většina horských sedačkových a kabinkových lanovek umož-
že vedle sebe může existovat několik
skupin cyklistů různého zaměření
nebo výkonnosti a nepřekážejí si,“
říká jeden z nejslavnějších českých
„silničářů“ Ján Svorada, nyní manažer
profesionálního MTB týmu Merida
Biking Team.
Rekordmani ve městě
Průměrný Čech ujede v průměru
na kole ani ne dvě stě kilometrů ročně.
Na cestě do zaměstnání z toho necelých padesát. Většímu rozvoji cyklistiky a jejímu masovějšímu využití
pro cesty do zaměstnání brání mimo
jiné malá prestiž kola jako dopravního
prostředku. „Kolo je stále mnohými
lidmi považováno za dopravní prostředek pro chudé. I kvůli podivným
představám o vlastní prestiži jezdí lidé
často do práce autem,“ říká amatérský cyklista Jaroslav Martínek. Lidé
také rozlišují mezi kolem na jízdu
po městě a do práce a kolem na sportovní vyžití, jež mívá několikanásobně
vyšší hodnotu. Výjimkou je třeba průvodce německých turistů v Praze, Petr
Vaněk. Do své pražské kanceláře do-
jíždí denně třicet kilometrů na závodním silničním stroji, jehož cena přesahuje čtyři tisíce eur. „Beru to jako
trénink na amatérské závody, kterých
se účastním o víkendech,“ říká mladý
muž. Je jedním z 1,2 % Pražanů, kteří
se nebojí v automobily přetížené metropoli sednout na kolo a dojet do práce.
Celorepublikový průměr je větší, do zaměstnání na bicyklu dojíždí sedm Čechů ze sta. Existují ale města, kde se
na kole za prací dopravuje až třetina
lidí, například Prostějov, Olomouc nebo
Hradec Králové.
K
aždým rokem se také v ČR množí pravidelné manifestační cyklojízdy
na podporu ekologicky šetrné dopravy.
Celá země se zapojuje do zářijového
Evropského týdnu mobility a Evropského dne bez aut. Ani v tento den se
sice cyklistům nepodaří nad automobily zvítězit, účast je ale stále silnější
a ohlas na veřejnosti větší.
Ondřej Vysypal
Foto: Czech Tourism, Václav Novák
ňuje přepravu kol a cykloturisté nadšeně vítají možnost vystoupit „výtahem“ na hřebeny hor a odtud začínat
své výlety. K populárním lokalitám
s využitím lanovek patří vrcholy Špičák na Šumavě, Klínovec v Krušných
horách, Lysá hora v Beskydech anebo
Černá hora v Krkonoších. Je-li na to
uzpůsobena trať a pokud cyklisté patří
k vyznavačům moderních disciplín
freeride nebo downhill, lze se z vrcholku hory vydat přímo dolů. Většina
cykloturistů ale raději využívá pobyt
na horských hřebenech k výhledům,
relaxaci a k túrám s příjemným postupným klesáním.
P
rotože Česká republika je zemí
s velkou tradicí sportovní cyklistiky,
po našich cyklostezkách se pohybují
i bývalí a současní profesionální cyklisté. „Poslední dva roky rád střídám
silniční i horské kolo, a dokonce občas
jedu i podle mapy, na což jsem nebyl
zvyklý. Kultura našich cyklostezek
se zlepšuje a během vyjížděk je vidět,
15
Cizinci objevují
české řeky
K desetitisícům Čechů, pro něž je
vodáctví takřka národním sportem
a sjezd Vltavy nebo jiné řeky každoročním rituálem, se v posledních
letech přidává stále více cizinců.
N
ěkteří doma podobné řeky nemají, jiné prostě láká zapádlovat si
v levné cizině. Voda přitom zdaleka
nepřitahuje jen sportovce, kteří touží
po jízdě v divokých peřejích a obdivuhodných sportovních výkonech.
Právě naopak. Na vodu v Česku tradičně jezdí i ti, kteří mají jinak
ke sportování vyložený odpor.
Ahóóój!
Zejména letní a jarní sjezd řeky
v České republice je totiž spíše než
sportovním výkonem oblíbenou kratochvílí, spojenou s poznáváním krás
přírody a klenotů architektury. A také
s tábořením a navazováním nových
přátelství a známostí. Na vodě se stírají jakékoliv rozdíly mezi lidmi různého společenského postavení a majetkových poměrů. Při sjezdu řeky se
na veřejných tábořištích potkávají
bankéři s dělníky, politici se studenty, významní umělci třeba s uklízečkami. Poznat mezi lidmi ve stejných
otrhaných tričkách a šátcích na hlavě
16
boháče nebo chuďase prostě není
možné. Když jedna loď míjí druhou,
posádky se vždy zdraví obvyklým:
„Ahóóój!“, všichni spí ve stanech
a scházejí se večer u ohně.
Počátky tohoto českého fenoménu
je možné najít v nedávné minulosti.
I když na vodu jezdili Češi odjakživa, opravdovou lidovou zábavou
se stal sjezd řeky až v dobách takzvaného komunismu. V letech 1948
až 1989 vládl v Česku totalitní komunistický režim, který mimo jiné
značně omezil Čechům možnost
cestování. Řada lidí si proto místo
dovolené v zahraničí zvykla jezdit
na vodácké výlety po českých řekách,
které nabízely i nevázanou zábavu
a jakýsi únik z životní reality.
Kdo by ale čekal, že s pádem komunismu v roce 1989 se řeky najednou vyprázdní, hluboce se zmýlil.
I když se Čechům otevřely hranice,
většina z nich si alespoň týden
na oblíbené vodě stále nenechá ujít.
Děti jezdí na vodu v rámci školní
výuky, rodiče berou své ratolesti
na loď často už krátce poté, co se děti
naučí samy chodit.
Zatímco před rokem 1989 vyžadovala doprava lodí k řekám značné
úsilí, lodě se většinou dopravovaly
vlakem, dnes se stal ze splouvání řek
Turistika
„Tu a tam se nad vodou sklánějí
skály, proud pohánějí osamělé mlýny. Na soutoku Blanice a Sázavy se
jako orlí hnízda vysoko nad hladinou objevují trampské sruby...“
i předmět soukromého podnikání.
Okamžitě po pádu totalitního režimu
začaly podél řek vznikat desítky
půjčoven lodí a vodáckých potřeb,
stejně jako se zmnohonásobil počet
vodáckých restaurací a tábořišť. Ten,
kdo si chce dnes sjet na lodi některou
z českých řek, proto nemusí mít kromě peněz u sebe prakticky nic. Stačí,
když přijede do výchozího bodu
a veškeré vybavení si může pronajmout. Jen podél nejdelší české řeky
Vltavy dnes funguje přes 150 půjčoven lodí nejrůznějších druhů a velikostí. Turista tedy na konci několikadenní cesty pouze vystoupí, převleče
se a o nic dalšího se nemusí starat.
Tento všude dostupný komfort přilákal na řeku i ty, které dříve odrazovala složitá přeprava lodí i nedostatek doprovodných služeb. Naopak ti
vodáci, kteří byli hrdí na to, že mají
vlastní loď a dokáží si jí k řece dopravit sami, si dnes stěžují, že je voda
přeplněná svátečními turisty, neznalými vodáckých pravidel. Výjimku
nepředstavují dámy, plavící se na lodích v drahých šatech, stejně jako
pánové v nažehlených košilích. Mezi
takovou „říční smečkou“ se proplétají zkušení staří vodáci, kteří rozvážně noří do vody opotřebovaná
dřevěná pádla a nechápavě kroutí
hlavou nad tím, co se na řece děje.
Na vodě se spát nechodí
Velkou část pestré směsice cestovatelů po vodě tvoří cizinci, kteří
nově objevili kouzlo české řeky.
Tvoří až 20 % klientely vodáckých
půjčoven. Pro zahraniční turisty může mít sjezd českých řek opravdu
zvláštní kouzlo. Bývají překvapeni
už jen tím, jak se vodácký sport
v Česku provozuje. Především: za sjezd
řeky se v České republice nikde neplatí, jedná se o zcela volnou zábavu.
To, co Češi ušetří na povinných
poplatcích, ale rádi utratí za jídlo
či oblíbené pivo, které v tábořištích
i restauracích kolem řeky teče proudem. Do noci se zpívá, hraje na kytaru, u večerního ohně není nouze
o dobrou zábavu. Pro cizince, kteří
mají družnou povahu a především
chtějí poznat všechny aspekty naší
národní povahy, neexistuje v Česku
17
lepší místo k návštěvě, než právě
okolí některých vodáckých řek.
„Už jsem sjížděl mnoho řek, ale s Vltavou se to nedá srovnat. Tady to
prostě žije,“ říká třiatřicetiletý Němec
Marcus Schneider, který se v létě
vrací do Vyššího Brodu už pátým
rokem. Řeka tu v sezóně občas připomíná vodní dálnici, na které nechybí ani dopravní zácpy. Přesto řadě vodáků takový stav vyhovuje. „Je
tady pivo a legrace,“ říká Schneider.
Pojetí vodní dálnice odpovídá i servis, který turista dostane ve většině
kempů, dnes neporovnatelný s dobou socialismu, kdy na cestovatele
čekal v hospodách u řeky pouze párek s hořčicí či guláš. Většina kempů
nabízí výběr z řady hotových jídel,
pivo ve sklenici, k snídani čerstvé
rohlíky a koblihy.
Turisté, kteří vyhledávají spíše
klidnější destinace, by mohli být
českými poměry maličko zaskočeni.
Na rozdíl od jiných zemí se totiž
ve zdejších vodáckých tábořištích
nevyhlašuje večerka a neprosazuje
se noční klid. Pije se, zpívá a hraje
dlouho do noci, většinou až do ran-
ních hodin. S argumentem, že děti
chtějí spát, v kempech podél řeky neuspějete. Přednost má zábava. Ráno
vodáci nasedají do lodí a často ještě
v povznesené náladě míří do dalšího
tábořiště. K osvěžení jim stačí koupel v řece.
Od šumavských lesů
až do Krumlova
Sjezd českých řek určitě není
určen jen milovníkům nevázané večerní zábavy. Při jízdě na lodi vodáci
projíždějí často nádhernou přírodou,
navštěvují hrady, zámky a dalších
historické památky. V Česku jsou
ke sportovnímu sjezdu využívány
zejména řeky pramenící nebo protékající jižní částí republiky. Jedná se
například o Lužnici, Otavu a především
Vltavu, která je mezi vodáky vůbec
nejoblíbenější a nabízí jim doslova
všechno. Klidné úseky pro rodinky
s dětmi i adrenalinové peřeje na horním toku. Od pohoří Šumava po ní
vodáci na lodích jedou hlubokými
lesnatými údolími, z nichž se čas
od času vynoří hrad či zámek. I přes
velký nápor vodáků zůstává Vltava
čistá, jízda ze Zlaté Koruny do Boršova stále bez nadsázky připomíná
jízdu po řece uprostřed kanadských
lesů. Celkově je úsek Vltavy z Vyššího Brodu do Boršova u Českých
Budějovic určitě nejfrekventovanější
vodáckou trasou v Česku a zřejmě
i v celé Evropě. Na rozdíl od jiných
řek je Vltava v tomto úseku sjízdná
po celý rok a prakticky za každého
počasí. Na jihu země řeka protíná
i historické město Český Krumlov,
zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Projížďka lodí centrem Krumlova patří
k nekrásnějším zážitkům na řece. Vo-
18
hánějí osamělé mlýny. Teprve na soutoku se Sázavou se jako orlí hnízda
vysoko nad hladinou objevují trampské sruby...“
Výhodou českých řek zůstává fakt,
že jejich sjezd není příliš náročný
a po několika instrukcích ho zvládne
i naprostý amatér. Chybí tady peřeje
i vodopády, známé z velehor, prakticky jediné nebezpečí občas představují jezy a propusti, které by měli
nezkušení vodáci raději vynechat
a loď přenést. Pro zkušenější vodáky
může být naopak jízda propustí vítaným zpestřením. Náklady na čtyřdenní plavbu po Vltavě se včetně
půjčení lodě a dalších potřeb, dopravy, ubytování ve stanu na tábořišti
a jídla a pití v restauraci pohybují
v přepočtu kolem 40 dolarů na den.
Pro řadu cizinců, kteří na české řeky
jezdí v čím dál tím větším počtu, je
to velmi příznivá cena.
Marek Kerles
Lidové noviny
Foto: Czech Tourism, Pavel Wellner,
archiv redakce
dáci si tu navíc užijí i „akční“ zábavy, krumlovské jezy jsou oříškem
i pro zkušené vodáky. Pod jezem
U Plášťáku se potopí sedm lodí z deseti, navíc před očima stovek návštěvníků Krumlova, kteří zde s oblibou pozorují dění na řece.
V klidných vodách
Kromě řek poněkud frekventovaných skýtá Česko velké bohatství
méně navštěvovaných, klidnějších
řek. Mají každá svůj osobitý půvab.
Mezi oblíbené patří Morava, Chrudimka, Svratka či Jizera. Krásnou
příležitost k cestování po vodě nabízí například středočeská Blanice.
Šéfredaktor „outdoorového“ serveru
Horydoly.cz Jakub Turek jí k turistice doporučuje lyrickými slovy:
„Rychlá říčka teče opuštěným údolím, až se nechce věřit, že jsme v hustě obydlených středních Čechách.
Nejdříve se kroutí v lučinatých meandrech okolo vrchu Blaník, poté přeskáče několik vysokých jezů a vnoří
se do lesnatého údolí. Tu a tam se
nad vodou sklánějí skály, proud po-
19
20
Galerie
Boubínský prales – starobylý a nepřístupný
Boubínská pralesní rezervace leží na jihovýchodním úpatí hory Boubín (1362 m)
a byla vyhlášena již v roce 1858. Hlavní zásluhu na tom měl vimperský lesmistr
Josef John, správce schwarzenberských lesů. Ten v roce 1851 vybral a označil osm
lesních ploch, kde byly nejlépe zachovány porosty původních hraničních hvozdů.
S majitelem panství Johannem Adolfem II. Schwarzenbergem potom vyjednal
možnost zachovat původní stav lesa. Schwarzenberg zde později opravdu zřídil
„soukromou přírodní rezervaci“, jejíž výměra činila přibližně 150 hektarů.
V roce 1870 zničila silná vichřice velkou část pralesa. Z původní plochy zůstalo
zachováno jen 47 hektarů. V roce 1933 byl Boubínský prales vyhlášen Státní přírodní rezervací. Později byla plocha chráněného území rozšířena na současných
666,41 hektarů.
Prales leží v nadmořské výšce v rozmezí 920 až 1110 metrů nad mořem a je tvořen především buky, smrky a jedlemi, z nichž někteří jedinci jsou starší než čtyři
stovky let. Vlastní jádro rezervace je veřejnosti nepřístupné. V minulosti totiž množství turistů, které si chtělo prales prohlédnout, sešlapem vážně poškodilo kořeny
stromů. Ty poté usychaly a podléhaly větru nebo lesním škůdcům. Stejný osud postihl i tzv. „Krále smrků“ – nejvyšší boubínský smrk padl při sněhové bouři 4. prosince 1970. Byl vysoký 57,2 metrů a ve výšce 1,3 metru od země činil obvod jeho
kmene více než pět metrů.
Nejzajímavějším úkazem Boubínského pralesa jsou stromy s neobvyklými růstovými deformacemi, např. s harfovitě zmnoženými kmeny, smrky, stojící na široce
rozkročených chůdových kořenech a další růstové zajímavosti. Žijí tu také vzácné
rostlinné a živočišné druhy.
Foto: Jan Kavale, Pavel Hubený
21
Bohdanečské rybníky
Návrat do otevřené krajiny
Když má dojít k vyhlášení nějakého území za přírodní rezervaci,
panuje obecná představa, že se tam
v první řadě „všechno zakáže“,
že území bude „obehnáno ostnatým drátem“ apod. Zakonzervování oblasti někdy není ideálním
řešením. Platí to i o bohdanečských rybnících, prostoru, kde se
doslova stovky let nepřetržitě hospodařilo. Jde o krajinu závislou
na rozmanitých lidských aktivitách, ať už jde o rybolov, myslivost
nebo lesnické či zemědělské hospodaření. Návrat k její tradiční
podobě ochránci přírody naplánovali do osmi etap více či méně
„drastického“ ekologického managementu. Ten vrátí zdejšímu
vzácnému území jeho původní tvář
22
„Rybníky patří k nejvýznamnější
ornitologické lokalitě v zemi. Žije
zde sto třicet druhů ptáků, z nichž
osmdesát tu hnízdí. Mezi nejvzácnější patří například orel mořský, orlovec říční, kormorán velký
nebo husa velká,“ říká ornitolog
František Bárta.
R
Žebratka bahenní (Hottonia palustris)
s rysy otevřené, zavodněné krajiny, mokřadních luk, podmáčených
vrbin a olšin.
ybniční soustava, realizovaná Vilémem z Pernštejna v 16.
století, dala uprostřed polabské
roviny vzniknout monumentálním
stavbám. Rozlévaly se tu největší
české rybníky. Současná rozloha
zdejších vodních ploch je jen
skromnou vzpomínkou na někdejší historickou slávu, rybník Čeperka u Opatovic měl plochu jednoho
Příroda
„Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.“
Li Po
čínský básník
(701–762)
český překlad Bohumil
Mathesius
tisíce hektarů. Systém je dodnes
zásobován vodou z Opatovického
kanálu (vznikl roku 1513), který
je sám o sobě divem středověkého
stavitelství. Jedenáct bohdanečských vodních ploch se sice nemůže rovnat dvě stě třiceti rybníkům,
které tu existovaly v roce 1560,
přesto tvoří přírodní rezervaci evropského významu.
P
řipravovaná podoba rezervace vychází z historického kontextu. První kroky byly podniknuty
Agenturou pro ochranu přírody
v druhé polovině 90. let. Z míst,
kde rostly suché křoviny, byly vytvořeny rozsáhlé plochy mělké
vody, mokřadu s nízkostébelnou
trávou. Do nich se velmi rychle
začaly vracet ptačí druhy, které
ke klidnému hnízdění potřebují
mít dobrý přehled po okolí. Byly
vykáceny obrovské kanadské topoly, které zde někdo vysázel
před šedesáti lety, a které nepatřičně změnily ráz tzv. Polákova polo-
Kosatec bahenní (Iris pseudacorus)
ostrova. Najaté soukromé firmy
obnovily ruční sekání trávy v místech, kde historicky ležely louky.
„V osmdesátých letech se zde chovali kapři a kachny. Jejich exkrementy výrazně obohatily sedimenty na dně rybníků, což poškodilo
místní ekosystém. Po odstranění
statisíců tun bahna, což bude hotovo za dva roky, se životní podmínky vzácných druhů výrazně zlepší,“ popisuje Lukáš Řádek z Agentury ochrany přírody.
Vodní plochy v rezervaci zaujímají asi 70 % její rozlohy. Nejrozsáhlejší vodní plochou je Bohdanečský rybník, druhý rybník Matka byl obnoven v rámci revitalizace v roce 1999. Následně v roce
2000 bylo v Severozápadní zátoce
vybudováno 12 tůní, které představují významné biotopy pro obojživelníky a vodní rostliny.
K
líčová je pro ochránce přírody komunikace s pamětníky, kteří
vědí, jak oblast vypadala a fungo-
V klimaxové (přírodě blízké) olšině se lze setkat s různými druhy mokřadních rostlin
23
Bohdanečský rybník je odpočinkovou zastávkou tažných druhů ptáků
vala dříve, i s úřady, které mají zájem na turistickém rozvoji lokality a vazby na podnikatele. Lázně
Bohdaneč prosluly jako atraktivní
a hojně navštěvované lázeňské
a rehabilitační centrum, od počátku se prosazoval turismus, protože
oblast je relativně malá, tedy s přívlastkem „šetrný“.
„Říkali jsme si: turisty je třeba
udržet na hranici rezervace, pro naučné stezky vykomponovat informační systémy, přinášející historická fakta a podrobný popis dějů obnovy. Revitalizace, zejména
ve svých prvotních fázích, vypadala
dramatičtější, než ve skutečnosti
byla. Bagrováním vznikly obnažené plochy, které vypadaly jako surový zásah do ekosystému. Ve skutečnosti se ale právě tímto způsobem odhalil biologický potenciál
místa. V usazeninách byly odkryty
spory a semena, která v první fázi
vyklíčila. V místech, kde se znovu
začalo sekat, se během dvou let
objevily orchideje a cenné kapradiny,“ říká autor revitalizačního
projektu Jiří Veselý.
Na oblasti je díky etapám promyšlených, vhodně načasovaných
zásahů člověka možno pozorovat
nejen raritní živočišné a rostlinné
24
Králíček obecný (Regulus regulus)
Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus)
Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes)
Slavík modráček (Luscinia cyanecula)
druhy, ale i dynamiku přirozeného
vývoje krajiny. Pro tyto účely byly
v oblasti zřízeny dvě naučné stezky a dvě věžovité pozorovatelny.
Město Bohdaneč na trase vybudovalo pro lázeňské hosty několik
odpočívadel. Naučné stezky se
postupem času dobře fixovaly
do krajiny a staly se pro návštěvníky lázní vítanou kratochvílí. Největší turistický potenciál má Polákův poloostrov. Je z něj možné
pozorovat nitro rezervace, aniž by
do ní návštěvník fyzicky vstupoval, také proto tu byla vztyčena
jedna z rozhleden. Pořádají se zde
jarní a podzimní Vítání ptačího zpěvu, kterých se účastní široká veřejnost. Během tří hodin se tu vystřídají stovky lidí, klid rezervace ale
není vůbec narušen. To signalizuje, že oblast je ideální pro využití,
jaké nabízejí ptačí oblasti v Rakousku a v západní Evropě.
Z každoročního Vítání ptačího zpěvu
Jak taková poznávací turistika
vypadá? Zájemci přicházejí krytým prostorem k maskovaným pozorovatelnám, odkud mohou skrze
výkonné dalekohledy na stativech
sledovat život ptáků. Podobné turistické destinace, včetně bohdanečské, jsou navíc pro turisty atraktivní po celý rok.
V
druhé polovině 90. let se začalo „lobbovat“, aby byl velký bohdanečský mokřad zařazen do mezinárodní sítě velmi cenných území Special Protected Areas, což se
po několika letech monitoringu podařilo. Plynule se pak jako vzácná
ptačí oblast připojil do evropského
systému Natura 2000, kam byl zanesen jako unikátní místo pobytu
chřástala kropenatého a bukače velkého. Při revitalizaci se začaly objevovat další cenné druhy ptactva.
Do lokality přiletěli jeřábi popelaví, kteří zde prokazatelně již třetí
rok hnízdí, a to minimálně v jednom páru.
„Návrat k bohatství druhů vzácných ptáků, jejich rozpoznání a monitoringu, by nebyl možný bez spolupráce s amatérskými ornitology.
Právě oni realizovali každoroční
odchyty ptáků v oblasti. Během
dvou měsíců vyčerpávající terénní
práce bylo do sítí polapeno od tří
do pěti tisíc ptáků. Tak se přišlo
na to, že sem přilétají i nesmírně
vzácné druhy, vyložené „špeky“,
například palašníček tamaryškový
nebo konipas citronový,“ chválí
spolupráci s nadšenci Veselý. „Nejhezčí okamžiky v mé práci přinesla
právě komunikace s „amatéry“.
Smekám před řadou vynikajících
ornitologů, kteří se pro bohdanečskou oblast nezištně obětovali
a dali přitom vzniknout i kvalitní
odborné literatuře. Pro mě byly
největší odměnou chvíle, kdy jsem
se čtyřmi staršími ornitology seděl
uprostřed bohdanečské rezervace
a pozoroval po mnoha letech
první přílet jeřábů popelavých
na Bohdanečsko. Začalo to tehdy
slovy: „To jsou ale zvláštní volavky.“ Byl to slavnostní pocit,
slyšet pak jejich typické „vyzvánění“, signalizující, že se chystají
v místě zahnízdit.“
Oblast je evropsky významná
i pro entomology, botaniky a zoology. Zdejší populace vzácné žáby –
kuňky ohnivé – čítají několik tisíců
jedinců. Žije tu vážka jasnoskvrnná
a dva z pěti v Evropě ohrožených
druhů modrásků, modrásek očkovaný a modrásek bahenní.
Biologický potenciál Bohdanečského rybníku je dobře nastaven
vstříc budoucnosti a jeho původní
možnosti se rychle daří obnovit.
Co se týče turismu, rybníky bývají
někdy titulovány jako „zapomenutý
unikát“. „Děti tu lze naučit o přírodě víc, než v zoologické zahradě.
A je ještě jeden důvod, proč sem
pěšky nebo na kole vyrazit, zatím
tu nejsou ani kordony turistů ani
restaurace, stánky se suvenýry a plná parkoviště,“ říká pardubický
novinář Martin Biben.
C
elý projekt je financován výhradně z domácích zdrojů a je dnes
zhruba ve své polovině. „V principu
jde o tok energie v krajině, roli
v něm hrají voda, slunce, země, živé
organismy, ... Moudrým managementem je možné zajistit, že do bohdanečské rezervace bude člověk
vstupovat čím dál méně, dramatičnost jeho zásahů bude klesat.
Vznikne zde vyvážený, vzácný typ
kulturní krajiny, navíc zemědělsky
a chovatelsky využívané. Takový
jinde budete jen těžko hledat,“
uzavírá Veselý.
Michal Klíma
Foto: Jiří Veselý, František Bárta, Zuzana
Růžičková, Lukáš Řádek, Agentura ochrany
přírody a krajiny ČR
Pravidelná kontrola ptačích populací
25
Podlehli volání dálek...
„Vývoj skautské myšlenky byl sledován i mládeží, která v těchto prvopočátcích neměla možnost vstoupit
do Svazu skautů, anebo byla ovlivněna četbou Mayových spisů, zavrhovala skautskou disciplínu a dávala
přednost toulkám, plným naprosté
svobody,“ tak popsal počátky českého trampingu v roce 1940 ve svých
Dějinách trampingu Josef Peterka –
jeden z guru českého trampingu, známější pod přezdívkou Bob Hurikán.
P
aradoxně díky komunistům,
kteří neměli trampy nikdy v lásce,
zažilo trampování v následujících
desetiletích rozkvět. Cesty do přírody a hra na „svobodný“ život amerických tuláků či zálesáků byly jedním z mála úniků před všudypřítomným režimem.
Dosud poslední vlnu masové popularity zaznamenal tramping v 80. letech. Když jste v té době přišli v pátek
26
odpoledne na pražské branické nádraží, zažívali zde výpravčí hektické chvilky. Výchozí stanice tzv. Posázavského
pacifiku bývala plná mladých lidí
v kovbojských nebo vojenských oblecích, s kytarami a nezbytnými „usárnami“ na zádech. Už několikátá generace trampů se tehdy vydávala do po-
vodí Zlaté řeky (Sázava), Velké řeky
(Vltava) či do brdských lesů.
Z Jardy Harry, z Pepíka Bob
Trampovat se v Československu začalo už před sto lety. Přesněji ještě
před první světovou válkou, za Rakouska-Uherska, kdy se první trampové rekrutovali z řad nastupujícího
skautského hnutí.
„Češi jsou romantici, touží po dálkách, nostalgii,“ líčí v pražské kavárně Slavia reportér TV Nova Stanislav Motl, dlouholetý tramp, který
v roce 1990 napsal k Hurikánovým
Dějinám předmluvu a doslov. Podle
něj byli mezi prvními trampy i tzv.
zelení kádrové, tedy muži, kteří v roce 1917 rukovali na vojnu a po konci
první světové války zůstali v lesích.
K nim se přidávali další a další mladí lidé okouzlení mayovkami, kovbojkami a filmy o životě na Divokém západě.
Fenomén
„Tramp – angl. tulák, název pro výletníky, pěstující pravidelné táboření
v přírodě, na rozdíl od skautů velmi
volného rázu. (...) Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem
v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem či lesním
zřízenectvem. (...) České trampské
hnutí vytvořilo i zvláštní, groteskní
argot a vydává vlastní časopisy.“
Masarykův slovník naučný,
díl 7, Praha 1933
„Z Aniček, Mániček
a Boženek se přes noc
staly Annie, Mary, Bobiny
nebo Daisy, Betsy, Virginie, u chlapců to bylo
ještě horší. Z Jardy se stal
Harry, z Pepíka Bob, z Oty
Brandy, ze Zdeňka Železná pěst nebo Wintrop,
Eddie a někdy také Swenny, Grizzly, Bill, Old Shatterhand, Farnum, Dawson, Jack atd. atd. Fantazie podbarvená cowboyskými filmy bujně pracovala,“ líčí Bob Hurikán toto období
českého trampingu, „dobu divokých
skautů“.
Následovala „doba cowboyská“
(1919–1927). Tehdy prý „nikde na světě nebylo tolik šerifů jako v Čechách.
Nebylo party bez šerifa, ba nebylo
ani dvojice bez šerifa. Titul vybojovaný právem silnějšího, anebo společným hlasováním“. Nosily se strakaté košile, „staré velurové klobouky se měnily zručným promáčknutím
v originál stetsony a široké opasky
se krášlily čalounickými cvočky“.
Svůj název tramping ovšem získal
až při následné „době kanadské“,
podle románu Jacka Londona Cesta.
Trampovalo se i během
druhé světové války, byť
v malém měřítku. Nacisté
například zabrali rozsáhlá
údolí u soutoku Vltavy se
Sázavou, takže trampové
museli tamní osady opustit. Po únoru 1948 se zase
tramping dostal na index
hned vedle skautingu.
V tisku se začaly objevovat články, že éra trampů
v Česku končí. Jenže přišel nový boom. Na přelomu 50. a 60. let se opět
zaplnila nádraží a lesy. Tramping započal svoji další „zlatou“ éru.
Teskně hučí Niagara
„Okolo Sázavy už byla spousta
chat, což pro nás byla paďouřina.
My jezdili zásadně pod širák. Třeba
do Mokropes, což už je dnes vlastně
Praha. Také do Roztok, na Křivoklát,“ říká tramp a písničkář Kapitán Kid, vlastním jménem Jaroslav
Velinský.
Přes klukovský klub se k trampingu dostal i další muzikant, Jan Vyčítal. V tábornickém klubu byl zpočátku „od svýho staršího bráchy jako
27
mladší spíš trpěnej“ a na první
„čundr“ ho rodiče pustili „až v 16
letech“. Vyčítal měl tehdy, v roce
1957, na sobě „klobouk s krempou
samo robo, kostkovanou košili, tepláky a holínky, co nosili zemědělci“.
Teprve později tepláky nahradily
„jezdecký rajtky a vesta s třásněma,
který matka ušetřila při přešívání
nějakejch pionýrskejch vlajek“. Kromě divokého trampingu se trampové
setkávali i na tzv. potlaších. Organizace těchto srazů byla dost volná.
„Party se navzájem znaly. Šerifové
o sobě věděli. Kromě toho měl každej
svůj deník-cancák. A když jste někde
potkal trampa a byl vám sympatickej, řekl jste mu: cancni mi něco.
Já třeba maloval obrázky, někdo
psal. Každopádně se k tomu dopisoval kontakt a pak si lidi dávali
vědět,“ popisuje Vyčítal.
Důležitou součástí potlachů bylo
zpívání u táboráku. Jednotlivé trampské party spolu soutěžily, která dokáže zahrát lépe. I ve zlatých časech
hnutí si většina trampů vystačila
s naivními a romantickými skladbami ze 30. let od autorů jako byl Bob
Hurikán či Eduard Ingriš (autor
známé Niagary). V 60. a 70. letech
ještě vznikla řada písní, které u táborových ohňů zdomácněly. V roce
1967 byl spontánně založen festival
folkové a trampské písně Porta.
V době jeho největší popularity
(v roce 1989) ho navštívilo 30 000
posluchačů. Hudba u ohňů dnešních
mladých trampů se také proměnila.
„Skladby jako Niagara, nebo Bedna
od whisky se už nehrají, není zvláštností hrát třeba současné popové
věci – Buty nebo „Ameriku“ od Lucie. Šuplíčkování nemá smysl,“ tvrdí zástupce „mladší“ generace trampů, Michael „Tony“ Antony ze sdružení Avalon.
Noční šťáry v Brdech
Když dnes pamětníci vzpomínají,
proč jim tramping v 50., 60. a 70. letech minulého století učaroval, zmiňují, kromě romantiky a okouzlení
přírodou, ještě jeden aspekt – v zemi
panoval totalitní režim. „Jezdit do lesů bylo jediný, cos v tý době mohl
dělat. Bylo to tak svobodný. Byl to
šprajc,“ zamýšlí se tramp s přezdívkou Klondike, který ještě dnes
vypadá, jako by vypadl z ilustrace
Zdeňka Buriana k některé z Mayo-
28
Některé české trampy donutil systém dokonce k emigraci. Trampovéemigranti pořádali tzv. celosvětové
potlachy ve Švýcarsku, v Austrálii,
v Coloradu, ... V listopadu 2006 se konal zatím poslední
potlach v Texasu.
Konec kovbojů
v Čechách?
Kolik lidí kdy na
území Česka trampovalo, nelze přesně zjistit, žádné
statistiky neexistují. Jako poslední se
pokusil zmapovat
trampské hnutí již
zmíněný Bob Hurikán v roce 1940.
Po posledním velkém vzedmutí
po revoluci, kdy však kovbojské
klobouky a vesty s třásněmi postupně nahrazovaly americké uniformy,
je zřejmé, že tradiční tramping stagnuje. Zástupce „mladé“ generace trampů Michael „Tony“ Antony ze sdružení Avalon však trvá na tom, že „několik desítek příštích let tu trampové
najisto budou, byť to není žádná
masovka“. Argumentuje tím, že vy-
dává „nejčtenější trampský časopis
v republice“ Puchejř, a že má v adresáři „zhruba 4000 lidí“. „Když děláme Zlatou horečku (tj. trampský
sraz, při kterém rýžujeme zlato
v řece), obsadí dva
kilometry řeky třeba 300 lidí, většinou mladších, než
jsem já.“ On sám,
ani jeho přátelé
však už nenosí
klobouk a opustili
i mnoho jiných,
kdysi nezbytných
trampských atributů. „Westernová
móda je na ústupu
i co se týká filmů,
hrdinou mladejch
už dávno není kovboj,“ připouští i Jan Vyčítal. Není
ale pesimista. „Nenapravitelní romantici se rodí pořád. Doba westernů pominula, ale stále potkávám
spoustu skautíků, kteří, až se jim
zapálí lýtka, budou dalším zárodkem
divokejch trampů.“
Petr Kolář
Lidové noviny
Foto: Tomki Němec (černobílé), Petr Havelka,
archiv Zdeňka „Britta“ Moidla
vek. Na hlavě černý klobouk, na tváři strniště, opálená ošlehaná tvář.
Jeho osada Louisiana Tigers letos
v únoru slavila „dvacátý oheň“, tedy
dvacáté výročí.
Komunisti nechtěli nechat trampy,
které nemohli mít plně pod kontrolou, na pokoji. Potlachy rozháněla
nejen policie, ale i další ozbrojené
složky – Lidové milice, které oficiálně sloužily jako ostraha továren.
Milicionáři koncem 70. let dokonce
vyhodili do povětří zhruba čtyři
desítky trampských srubů v Brdech.
K častým „zábavám“ komunistických ozbrojených složek patřilo i „vítání“ trampů na nádraží. „Obklíčili
branické nádraží, všechny donutili
rozbalit usárny, prohrabali všechny
věci. Kdo měl nůž, tomu ho zlomili,
a vyřezali všechny domovenky z rukávů a cokoli, kde bylo napsáno US,“
popisuje represi pamětník „Job“
Veselka. „Dělali i noční šťáry po lesích. Na potlachy vlítli, vše rozbili,
lidi zbili a rozvezli je třeba padesát
kilometrů daleko od sebe, aby se nemohli znovu potkat,“ připomíná další „kratochvíli“ komunistické policie Vyčítal.
29
Zapomenutí lidé „od vody”
V roce 1971 proběhla v České republice historicky poslední stavba
a plavba voru. „Na louce ve Vyšším
Brodě jsme týden vázali 120 metrový vor neboli pramen. Veškeré práce se prováděly tradiční technikou.
Jednotlivé klády se vázaly houžvemi do velkých tabulí a ty se potom
svazovaly do celého pramene. Vesla
se osekávala ručně, ke stavbě nebyl
použit jediný hřebík či ocelový drát.
Stavbu i plavbu voru natáčel filmový
štáb, a kamery tak měly jedinečnou
příležitost zachytit všechny nuance
starobylého řemesla,” vzpomíná Václav Hodr, jeden z posledních vorařů,
který se plavil po Vltavě.
30
Oficiálně tak zaniklo řemeslo, jehož plný rozkvět byl dokumentován už privilegiem Jana Lucemburského z roku 1316. Starší zprávy
o clu a mýtném, vybíraném na řece,
sahají dokonce až do 11. století. Dopravu dřeva říčními cestami, které
se neměnily stovky let, nakonec znemožnilo budování přehrad ve druhé polovině 20. století.
P
Stavba voru „na stoce pod kovářstvím”
Na Pátečku
rávě Vltava s jejími přítoky –
Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou
a Berounkou – měla odjakživa
všechny předpoklady pro rozvoj
voroplavby. O splavnění jejího dol-
Najíždění do propusti jezu v Dobronicích
Vyplouvání z propusti jezu v Dobronicích
Najíždění do propusti poškozeného žďákovského jezu na Vltavě
Tzv. rudlování (veslování předními vesly) v proudu pod žďákovským
jezem na Vltavě
Tradice
Štěchovice nad Vltavou, přelom 30. a 40. let
„Hurá, hoši, kamarádi, již nám nastal den,
že my od nás časně z rána zítra poplavem,
prameny jsou hotový, vesla jsou osazený,
aby nám dal Pánbůh zdraví,
by jsme doplouli,
hurá, by jsme doplouli.“
z písně Plavecká
který také disponoval zemským vrátenským patentem. Jeho získání
bylo obtížné, trvalo několik dní
a adept musel prokázat široké
a přesné znalosti předpisů, praktické plavby i situace na celém
říčním úseku.
ního toku pod Prahou se poprvé
úspěšně pokusil panovník Karel IV.
Od roku 1340 je doložena existence úřadu starších neboli přísežných
mlynářů, kteří dohlíželi nad českými vodními toky.
V roce 1575 byla voroplavba
prohlášena za svobodné podnikání.
Podle účtů orlického mýtného se
v 16. století plavilo z jižních Čech
do Prahy 12 000 vorových tabulí
ročně, což odpovídá téměř 140 000
klád. Jako náklad se plavilo zboží,
na voroplavbě závisel obchod solí
a dalšími komoditami.
V
18. století cestoval po Vltavě hydrotechnický odborník David
Schor. Ten nejprve vypracoval plán
na odstranění balvanů v řečišti a v roce 1729 postavil na Vltavě pod Županovicemi první plavební komoru
ve střední Evropě.
Zlatý věk plavectví nastal v 19.
a v první polovině 20. století. Dovednost vázání vorů a ovládání pramene na řece tehdy dostoupila svého vrcholu. V době největšího rozkvětu pokračovala řada vorů z Prahy
do Německa, některé až do Hambur-
D
Orlík nad Vltavou, přelom 20. a 30. let
ku. Od r. 1902 se užíval i vlek (remorkáž) vorů parníky. V této době
podnikli etnografové první kroky,
aby zachytili svérázný svět „plavců
od vody”.
Voraři měli nejen svůj slovník,
ale i pečlivě cizelovanou tradici řemesla, pověr a pověstí, slavností
a moudrostí, předávaných další generaci. Vorařství zůstávalo „v rodině” a jádro plavecké party spojovaly úzké příbuzenské svazky.
V jejím čele byl vrátný, nejzkušenější plavec s přirozenou autoritou,
enní úsek plavby a rozmanité činnosti plavci komentovali
řadou veselých písní. Každodenní
část cesty si rozvrhli tak, aby končila u některé plavecké hospody,
na místě, které bylo příhodné k přivazování kmenů. Jednotlivé plavecké party měly své oblíbené štace, kde je šenkýři vítali jako doma.
Po večeři se pilo pivo a kořalka,
za doprovodu tahací harmoniky se
zpívaly plavecké písně. Na noc plavci uléhali na otepi žitné slámy.
Přes den se pramen nemohl zdržovat a plavci se hostinskému „při
cestě” hlásili daleko předem. Jejich
houkání, které se po vodě dobře
neslo, bylo signálem, aby šenkýř
k břehu vyvezl jídlo a pivo. Za velké vody ale ani to nebylo možné
a plavci se museli spokojit s prostou polévkou (případně s černou
31
Pod Orlíkem
Dřevo připravené k vázání vorů, Vyšší Brod, 1955
kávou), kterou si vařili na ohništi
přímo na voru.
Ú
spěšné splavení pramene komentovali plavci větou: „zase jeden
ráz jde ke konci”. Zkušená parta
dokázala rázů v příznivém roce
uskutečnit až dvacet. Za tvrdou
práci dostávali voraři dobrý honorář, pro který mívali někdy sklon
k furianství a pýše. Jejich vysoké
výdělky byly ale jen relativní. Plavbu museli dokončit za nepřetržitých lijáků, za studené jarní či podzimní nepohody. Občas si voda
vyžádala svou daň, když některý
z nich utonul. Navíc v zimním období byl plavec zcela bez příjmu.
V Povltaví se proto ujalo úsloví:
„Plavcova žena je v létě bez muže
a v zimě bez peněz.”
Štěchovice nad Vltavou, 1. pol. 30. let
32
Týn nad Vltavou, přelom 20. a 30. let
K
dyž pokračovatel rodinné tradice Josef Štofl vzpomínal na svého otce Matěje, jednoho z nejslavnějších plavců na Vltavě, přivolal
v mysli slova, která mu otec často
říkával. „Musíš něco vydržet, zato
budeš na vodě svým pánem.” Plavci měli své obřady, jakými do cechu svého tvrdého řemesla přijímali nováčky a benjamínky. Křest,
který se odehrával v hospodě, řídil
kmotr, který křtěnci vyplácel tři švihnutí prutem na zadek. Tradovala
se také posvátná úcta před řekou.
Při vstupu voru do Svatojánských
proudů, největších vltavských peřejí, staří plavci smekali a ti nej-
Na Pátečku
širokou průrvou a plavci na vorech byli mokří až po pás. Tak se
definitivně uzavřela historie české
voroplavby.
S
lávu tohoto starobylého řemesla dnes připomínají především
dvě muzea. V Hluboké nad Vltavou v místní části Purkarec sídlí
Síň voroplavby na Vltavě. Naleznete v ní nářadí, kterým se komplestarší dokonce poklekali k modlitbě. Plavci znali a jménem oslovovali i nebezpečné balvany v řečišti
a měli pořekadla, která určovala,
v jakou denní dobu lze kudy dobře
plout a čeho se na nebezpečných
místech vyvarovat.
V předvečer stavby gigantických
přehrad, v letech 1951–1953 se
v okolí Zvíkova natáčel film, který
české vorařství glorifikoval jednou
provždy. Plavecký mariáš režiséra
Václava Wassermana vznikl právě
ve spolupráci se „Štofly”, klanem
plavců ze Zvíkovského Podhradí.
Jak se uzavíraly průtoky velkých
přehrad, spěla ke konci i tisíciletá
tradice vorařství. Vzniknuvší Vltavskou kaskádu tvoří 9 přehrad, z nichž
první byly budovány ve 30. letech
20. století. Jejich výstavba znamenala zničení jedinečných přírodně
i historicky cenných míst, například Svatojánských proudů a mnoha vesnic i osad.
V létě 1960 měla obří orlická
hráz před dokončením a proplouvaly jí poslední vory. Tlačily se divokým proudem, jen sedm metrů
tovaly vory, předměty denní potřeby nebo třeba originální plavecké
licence – tzv. vrátenské patenty.
Nejvýznamnější muzeum voroplavby je v budově bývalé celnice
na Výtoni v Praze, která je posledním zachovaným zbytkem starobylé rybářské osady Podskalí. Ústředním exponátem je věrný model vorového pramene, dále zde nalezneme nástroje používané plavci
a unikátní dvojici původních vesel
z voru. Ta byla náhodně objevena
na půdě celnice při nedávné rekonstrukci. Shlédnout tu lze i řadu
kuriozit, např. model Podskalí v době kolem r. 1870, kotvu vlečného
člunu nebo pokladnu z výtoňské
celnice.
Ferdinand Velek
Zdroj: Zmizelá Vltava (Jan Čáka),
Já jsem plavec od vody
(Vladimír Scheufler, Václav Šolc
Foto: archiv Vojtěcha Pavelčíka,
archiv spolku Vltavan
„Baba Hájková hlídá dříví na vorech u Podskalí”
Poslední vor na Vltavě, 1971
33
Pod modrou
oblohou...
Petra Jeřábková – 1.místo,
práce na téma “Proměny
… je mezinárodní výtvarná soutěž
pro děti, která propojuje výtvarnou práci
s využitím počítačové techniky. Je to
soutěž zcela výjimečná, unikátní, první
a zatím jediná svého druhu.
S touto myšlenkou přišla a jako hlavní
organizátorka soutěže ji zrealizovala
Hana Horská, učitelka Základní školy
Palackého v Moravské Třebové, která je
sama výtvarnicí se samostatnými zahraničními výstavami.
Nikdo netušil, že již první celostátní ročník této výtvarné soutěže bude mít takový
ohlas. Základní škola proto ve spolupráci s Microsoft Česká republika, OR-CZ
spol. s r. o. a s vedením města koncipovala II. ročník soutěže jako mezinárodní.
Velký zájem o soutěž potvrzuje téměř
2000 soutěžních prací, kterými děti soutěž každoročně obešlou. Loňské téma
„Krajina mých snů“ a letošní „Proměny“
daly doslova křídla dětské fantazii.
Děti dokázaly skvěle spojit svůj vnitřní
Markéta Přikrylová – 3.místo,
práce na téma “Proměny”
prožitek s výtvarným pohledem, zpracovaným pouze v základním programu
Malování operačního systému Windows.
Tím prokázaly zároveň výtvarné nadání
i dovednost v práci na počítači... V následujícím školním roce soutěž pokračuje a organizátoři vítají práce dětí
i z dalších zemí.
34
První Češka a pražský
primátor na Mount Everestu
Osmadvacetiletá Klára Poláčková,
která v současnosti pracuje jako konzultantka v Londýně, stanula 16. května 2007 jako první Češka na vrcholu
nejvyšší hory světa ve výšce 8850 m.
Na vrchol ji doprovodili dva šerpové a Taši Tenzing, vnuk slavného Tenzinga Norkeje, který se sirem Edmundem Hillarym poprvé dobyl Mount
Everest v roce 1953.
Klára Poláčková má za sebou výstupy na Aconcaguu (6962 m) v Argentině a Čcho Oju (8201 m) v Nepálu.
O pouhé dva dny později dosáhl
vrcholu nejvyšší hory světa i pražský
primátor Pavel Bém. Stal se tak desátým Čechem, který se mohl rozhlédnout ze střechy světa.
Vzniklo muzeum
cyklistiky
Zlín očistil jméno
J. A. Bati
Naproti zlínskému mrakodrapu byla
odhalena dvoumetrová bronzová socha
Jana Antonína Bati, nevlastního bratra
Tomáše Bati, který založil legendární
obuvnickou firmu.
Letos uplynulo šedesát let od verdiktu
Národního soudu, který J. A. Baťu odsoudil v jeho nepřítomnosti k patnácti
letům vězení a ztrátě majetku kvůli údajné vlastizradě.
„Věřím, že komunistický komplot z roku 1947 bude napraven. Strýc byl vlastenec“, řekl ve Zlíně Tomáš Baťa. Ten žádá
české soudy o obnovení procesu, od kterého si slibuje očištění strýcova jména.
Jan Antonín Baťa nastoupil do čela firmy Baťa po tragické smrti svého nevlastního bratra Tomáše v roce 1932. „Socha je
satisfakcí vůči jeho osobě a tímto gestem
jej město rehabilituje,“ řekl autor, akademický sochař Radim Hanke.
Hvězda jménem
JRM
Barokní špýchar v zámeckém areálu
v Nových Hradech se proměnil v První
české muzeum cyklistiky. Jsou zde vystaveny exponáty ze soukromé sbírky
sběratele–velocipedisty, který se tomuto oboru věnuje od svých patnácti let.
V muzeu je vystavena reprezentativní kolekce od počátku existence velocipedů. Její základ tvoří exponáty z doby Rakousko-Uherska. Zpestřují ji dvě
panoramatické expozice – první z období světových válek, druhá nabízí
pohled do historické opravárenské
dílny a původního obchodu s koly
ze 30. let. Ve vyšších patrech špýcharu vzniká expozice věnovaná novodobým cyklistickým závodům. Bude
tu umístěn i dětský kolotoč a biograf,
ve kterém se budou promítat historické filmy s cyklistickou tématikou.
Na plochodrážních oválech se objevila
nová hvězda. Z továrny JAWA Divišov,
která je největším výrobcem plochodrážních motocyklů na světě, od července vyjíždějí stroje pod novou značkou JRM.
„Posledního června skončila platnost licenční smlouvy na značku Jawa“, vysvětluje změnu místopředseda představenstva
firmy Karel Horčička.
Podnik ročně vyrobí 400 až 460 plochodrážních strojů. V nové sezóně bude
na JRM (Jawa Racing Motorcycles) jezdit
například Dán Hans Anderson, Slovinec
Matej Zagar nebo Češi Zdeněk Schneiderwind či Luboš Tomíček.
Mozaika
Dny Prahy
překvapily Chicago
za dědice české národnosti označuje
asi 150 000 obyvatel města.
Americká veřejnost si v rámci oslav
užila Dnů českého filmu, které za účasti režiséra Jana Hřebejka přinesly americkou premiéru jeho filmu Pupendo.
Velkou pozornost vzbudila výstava originálních grafik Oldřicha Kulhánka.
Ten vůbec poprvé vystavil své návrhy,
podle nichž vznikly české bankovky
a Chicago Tribune jeho výstavu opěvovala pro „maximální výtvarný účinek“.
Dny Prahy v Chicagu doprovázely
koncerty českých interpretů, výstavy
a semináře. „Největší kulturní prezentace české kultury v Chicagu od roku
1989“ (jak Dny Prahy označil primátor Bém) si získala pozornost nejen
obyvatel a zastupitelů města, ale i velkých amerických médií.
Rozloučení
s Lubošem Hruškou
Udivené a příjemně překvapené
bylo americké Chicago v rámci oslav
Dnů Prahy. Nejdříve občany šokovala
socha „Visícího muže“ od Davida Černého, připomínající příborského rodáka Sigmunda Freuda. Když byla 28. 6.
slavnostně odhalena nad Michigan Avenue, chicagská záchranka čelila vlně
vyděšených telefonátů od lidí, obávajících se o osud domnělého viselce.
Program pražských dnů ale především uctil památku českého starosty
města Antonína Čermáka; jedné
z hlavních dopravních tepen města
bylo slavnostně vráceno pojmenování
po něm. Vliv českých přistěhovalců
na tvářnost a vývoj města při ceremoniálu připomněl současný starosta
města Richard Daley: „Češi měli obrovský vliv na budování města, byli skvělými architekty, inženýry a obchodníky.“ Pražský primátor Pavel Bém,
který se oslav účastnil, vyzdvihl dobré
styky s Američany, kteří se hlásí k českým kořenům. Původní komunita,
která ve 30. letech v Chicagu existovala, čítala na 500 000 Čechů, dnes se
Pražský primátor Bém s krajany
na Gala večeru Zlatá Praha
Automatický
rybářský prut
Devatenáctiletý student Střední průmyslové školy v Prostějově Tomáš Nezval získal ocenění a finanční odměnu
na mezinárodním vědeckotechnickém
veletrhu Intel ISEF v USA.
Vymyslel a zhotovil automatický
rybářský prut, který pomocí mikroprocesoru chytá sám ryby. Jedná se
o zařízení vhodné pro lov v zimě,
kde si pohyb návnady naprogramujete
podle potřeby.
Cenu obdržel v kategorii Elektrické
a mechanické inženýrství. Na veletrhu
soupeřilo 1500 mladých vědců a vynálezců z jednapadesáti zemí světa.
Staronové nádraží
Ve věku 80 let zemřel v Plzni Luboš
Hruška, dlouholetý politický vězeň
a autor ojedinělé meditační zahrady
– Památníku obětem zla, nositel řady
cen a vyznamenání včetně Řádu T. G.
Masaryka.
Meditační zahradu jako připomínku
utrpení lidí, kteří se postavili totalitním režimům, Luboš Hruška budoval
tajně z vlastních prostředků koncem
80. let. Pískovcové sochy křížové cesty vytvořil sochař Roman Podrázský.
Po listopadové revoluci v roce 1989
vznikla rovněž Nadace Památníku
obětem zla a byla postavena nová
kaple. Areál dnes slouží veřejnosti pro
církevní a kulturní účely.
Cenu v kategorii Rekonstrukce 2007
získala železniční stanice Ostrava–Svinov autora Václava Filandera. Nádraží, o které se celá desetiletí nikdo
nestaral, značně utrpělo, když mu
byla v sedmdesátých letech minulého
století stržena historická fasáda. Poslední ránu budově zasadila povodeň
v roce 1997.
Nádraží bylo nejen zrekonstruováno
do původní podoby, navíc získalo prosklenou vstupní halu s provozem centra Českých drah. Hala je maximálně
transparentní a fasáda „starého“ nádraží je vidět nejen ve dne, ale i v noci.
35
Pražský spolek Vltavan
přežil všechny režimy
„Když se každoročně prvního května
zahajuje hlavní plavební sezóna, stojí
před historickým parníkem Vyšehrad
vyrovnáni do čestného špalíru. Střídavě muž a žena. Nebo, jak oni říkají,
bratr a sestra. Na sobě mají parádní
uniformu, kolem pasu šerpu a na pleci
nášivku s nápisem Vltavan Praha.
Lidé, které spojuje láska k řece Vltavě.“ Tak popsal setkání se spolkem
Vltavan, nejstarším spolkem u nás,
reportér Adam Pražák.
stvím, u kolébky mu stálo třiaosmdesát
plavců, obchodníků s dřívím a rybářů.
Mezi zakladateli ale byl i pražský priČlen spolku Vltavan od malíře
Kamila Lhotáka, 1980
V
ltavan funguje od roku 1871, nedávno oslavil 135 let nepřetržitého fungování. Na rozdíl od jiných spolků, např.
Sokola, nebyla jeho činnost přerušena
ani za komunismu. Jeho tradice se odvozuje od obchodu s dřevem a vorař-
Mezi zakládající členy Vltavanu patřili voraři, obchodníci s dřívím
i rybáři – Zimní prodej ryb na náplavce
36
mátor František Dittrich a aristokraté,
bratři Adolf a Karel Schwarzenbergovi.
Spolek je osudově propojen s místy,
kde se řeka lyricky dotýká pražského
centra, prostoru zaniklé čtvrti Podskalí.
To padlo v letech 1905–1910 za oběť
necitlivé asanaci starých městských
částí, dochovala se pouze budova staré
celnice Na Výtoni. Právě v ní má Vltavan své sídlo. Stavba byla pojmenována podle označení říčního cla-výtonu, které se na místě vybíralo od roku
1088, kdy tak nařídil první český král
Vratislav II. Dnes v ní Muzeum hlavního města Prahy provozuje expozici,
věnovanou regionální historii a tradici
voroplavby a paroplavby na Vltavě.
„Spolkovou tradici připomínají předměty, prezentované nejen v expozici,
ale i ve stylové podskalské hospodě,
Smuteční loď při každoročně pořádané tryzně za utonulé, 70. léta
Pražství Vltavané se svou spolkovou kapelou na výletě po Vltavě, Štěchovice, 1905
Společnost
„A tak jako národ náš z dřímoty
se probudil, zabřesklo se i v srdcích
synů našeho Podskalí, kteří usilovně
pomýšleli na to, aby Vltava proměnila se v otce Vltavana, který by
nemocné syny podskalské neopouštěl, zemřelé k poslednímu lůžku
doprovázel a zmrzačené hojil, vetché
oudy podporoval, a tak od nouze
pomáhal...“
úvodní slova Památní knihy
spolku Vltavan
kde se dnes opět scházejí lidé
‚od vody‘,“ říká Zuzana Strnadová, ředitelka Muzea hlavního města Prahy.
Náplní Vltavanu je od jeho
založení vzájemná pomoc
a charita, prodchnutá vlastenectvím a ideou národního
uvědomění. Minuly časy tvrdých sociálních podmínek,
ze kterých „bratři voraři“ uvědoměle pomáhali jeden druhému, a změnilo se i pojetí
charitativní pomoci. Vltavan
dnes čile spolupracuje s organizací handicapovaných dětí „S tebou
mě baví svět“. Vlastenectví a patriotismus se promítají do zahajovacího ceremoniálu nejstaršího plesu v České republice, který spolek pořádá. Slavnost
začíná sborovým zpěvem písně Čechy
krásné, Čechy mé. „Tvoříme dohromady typické pražské společenství, nazírající přes všechny nesnáze na život
optimisticky,“ říká bratr Jaroslav Vopravil, jeden z kronikářů spolku.
Jen třetina dnešních členů spolku je
profesně spjata s řekou. Členství bývá
dědictvím několika rodinných generací. „Když jsem před léty v Podskalí
učil, bylo tu možné vnímat krásnou
vltavanskou tradici v rodinách mých
žáků. Strávil jsem mnoho krásných
chvil sjížděním českých řek a Vltavu
jsem si „splávnul“ ještě s voraři před
První spolkový prapor z roku 1872 nazývaný
„historický” nebo „Jéžíš”
Vltavanský znak od Karla Svolinského, 1976
dobudováním vltavských přehrad. Byl to kromobyčejný
zážitek, plavbu jsme končili
ještě na tradičním místě Na
Výtoni...“ vzpomíná Michal
Basch, někdejší starosta Prahy 2, pod kterou oblast zaniklého Podskalí spadá.
Po celou dobu své existence spolek zarytě udržoval své
historické zvyky: za socialismu se spolkové aktivity pořádaly pod hlavičkou „mírových oslav“. Po zrušeném
sdružení mistrů plavčích a lázeňských převzal tradici tryzny za utonulé, která se každoročně pořádá v první dušičkovou neděli.
„Prvního listopadu 1930 sešli se
u Riehsů v Podskalí muži od vody a rozhodli se, že každým rokem budou uctívat památku lidí, které si řeka vzala.
Bratři Jandáčkové, plavčíci ze Žlutých
lázní, mysleli přitom na kluky, které ten
rok vytáhli pod Zlíchovem. Šífaři mysleli na utonulé kamarády. Námořníci
z bitevní lodi svatého Jiří mysleli na své
spolubojovníky z Boky Kotorské. Nejdál šel námořník Škába, až do Šanghaje,“ popisuje vznik tradice spisovatel
Adolf Branald. V eseji z knihy Lidé
a lodě na Vltavě také líčí, jak slavnost
vyhlíží dnes: „Nahoře ve Štěchovicích
házejí plavci do vody věnec z bílých
aster. (...) Čestná stráž, vedená před-
37
Členové spolku Vltavan se setkávají s prezidentem Václavem Klausem a jeho ženou Livií, 2005
sedou spolku a provázená
vltavanskou hudbou, na molu utvoří špalír. Když smuteční loď přistane bokem
k hrázi, převezmou z lodě
věnce a za zvuku chorálů
Col Slaven je zavěsí k soše
Vltavy. Připojují se i lidé
na mostě a na nábřeží, někteří dokonce smeknou,
ale jinak tam nahoře jde
a jede všechno dál, jsou
slyšet auta a tramvaje, ani
na řece neustal pohyb;
odtud však, od sochy, se
zdá, že právě v nejtišším časovém zlomku, kdy přežitý věk splynul
s naším, se něco naléhavě ozvalo.“
Spolek se každoročně účastní i tradičního veslařského závodu Primátorské osmy, soutěže osmiveslic s kormidelníkem, která se jezdí od roku 1910.
Ve zbytku roku směřují spolkové aktivity spíše k zábavě, ať už jde o sezónní
otevírání pravidelné lodní dopravy
Praha-Slapy, spojené s hudbou a zpěvy,
či o jízdu na spolkovém parníku Tyrš
za doprovodu country hudby. Hlavní
akcí zůstává Podskalské setkání, určené pro pražskou veřejnost. Na návštěvníky čeká prohlídka muzea, staropražská muzika, projížďka na parníku, představení ostrostřelců, … „A libé melodie
38
z našeho flašinetu, který používáme jen
při význačných příležitostech,“ doplňuje Karel Mikšovský, jinak též kapitán na parníku Tyrš.
K uchovaným tradicím patří čtyři
spolkové prapory, nejstarší z nich je skutečný unikát. „První spolkový prapor
se jmenuje Ježíš a byl vysvěcen při prvním výročí založení spolku, v roce
1872. Prapor váží skoro třicet kilo,
a tak praporečník, který ho při slavnostech nosí, musí být nejen vážený muž,
ale i velký silák,“ vysvětluje první místopředseda spolku Václav Hodr. „Vedle
přísně dodržovaných stanov, spolkového znaku a oslovení „sestro“ a „bratře“, patří mezi nejvýraznější symboly
právě prapory a stejnokroj.
Úcta k nim není žádným
formálním výrazem členství, je důkazem skutečných
citových pout a vyjádřením
hrdosti na minulost i současnost našeho sdružení,“
doplňuje další ze spolkových
historiků Jiří Mejstřík.
Půvabný vltavanský kroj
je opravdu neobvyklý, jeho
podoba vychází z uniforem
námořníků francouzského
obchodního loďstva, červená a bílá odkazují na boj
za nezávislost na habsburské monarchii. Spolkové tradice byly
inspirací i výtvarníkům. Současný znak
klubu nakreslil malíř Karel Svolinský,
„ukázkového“ Vltavana, stojícího v kroji na říčním břehu, půvabně vymaloval
Kamil Lhoták.
D
nešní věkový průměr spolku
je skoro šedesát let. Sami Vltavané
uznávají, že spolková činnost nemá
pro dnešní mladé lidi takové kouzlo.
Pokračovatelé dobrých tradic se prý
ale vždycky najdou.
Členové Vltavanu s kardinálem Miloslavem Vlkem, z pouti sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, 2002
redakce
Foto: archiv spolku
Vltavan
Heart_5_07_OB 1_4.qxd:Heart 1_07_titulka
12.9.2007
15:03
Stránka 2
jiří kolář
přeskládaná historie
the rearranged history
11. 9.– 20. 10. 2007
galerie art chrudim
www.galerieart.cz