KAM SMĚŘUJE VÝVOJ skladové logistiky? NA PLASTOVÝCH

Workstylový časopis společnosti K2 atmitec s. r. o.
KAM SMĚŘUJE VÝVOJ skladové logistiky?
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH přes Středozemní moře
JAK NA ODVÁDĚNÍ VÝROBY?
ZÁŘÍ /2015
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH PŘES STŘEDOZEMNÍ MOŘE
na plastových
láhvích přes
Středozemní
moře
NĚKDY SE ŘÍKÁ, ŽE JE LEPŠÍ BÝT MRTVÝ FRAJER NEŽ ŽIVÝ SRÁČ.
TO PLATÍ PŘEDEVŠÍM PRO NÁS, CO MÁME TOUHU PO DOBRODRUŽSTVÍ
MALINKO SILNĚJŠÍ NEŽ PUD SEBEZÁCHOVY.
STOJÍM S LAHVÁČEM V RUCE NA MOSTĚ A KOUKÁM DO ŘEKY, VE KTERÉ
PLAVE BRAJGL. ZKOUŠÍM PLIVAT NA PETKY A DĚLÁ MI DĚTINSKOU RADOST,
KDYŽ NĚJAKOU TREFÍM. V TOM PŘIJDE „VÝBORNÝ“ NÁPAD. KDYŽ TAK DOBŘE
PLAVOU, ŠLA BY Z NICH POSTAVIT LOĎ. CO LOĎ, ROVNOU PLACHETNICE!
A NEJLÍP NA MOŘE. PAK UŽ STAČÍ JEN PÁR STATUSŮ NA FACEBOOKU, HROMADA
POVZBUZUJÍCÍCH KOMENTÁŘŮ, PÁR POMOCNÍKŮ A MŮŽE SE ZAČÍT STAVĚT.
20
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH PŘES STŘEDOZEMNÍ MOŘE
VIchr
21
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH PŘES STŘEDOZEMNÍ MOŘE
MODRÉ PLACHTY A MOTORY Z RUSKA
PRVNÍ VERZE PLACHETNICE BYLA ZNAČNĚ ROZPAČITÁ. DŘEVĚNÁ PALUBA, RÁKOSOVÝ STĚŽEŇ, HROMADA
PETEK. TŘEBA S PLACHTOU JSEM SI ALE HLAVU NELÁMAL. PLACHTA JAKO PLACHTA. MODRÁ PLACHTA
Z HORNBACHU JE PROTO DOBRÁ PLACHTA. PRVNÍ LOĎ, JESTLI SE JÍ TAK DÁ ŘÍKAT, PROTO VYPADALA JAKO
PRVNÍ POKUSY STARÝCH EGYPŤANŮ DOSTAT SE NA DRUHOU STRANU NILU. RESPEKTIVE, VYPADALA JAKO TY
NEÚSPĚŠNÉ Z NICH.
Primitivní verze plachty má ale jednu velkou
nevýhodu. Dá se s ní plout pouze jedním
směrem, a to tam, kam fouká vítr. Řešení na
sebe nenechalo dlouho čekat. Internetová
inzerce nabízí velké množství starých pofiderních
lodních motorů. Protože jsem v té době ale
neměl žádné finance a na loď jsem si vydělával
chozením od hospody k hospodě s otázkou, zda
nechtějí zapojit Wi-Fi, byl výběr jasný. Vezmu ten
nejlevnější.
Volba padla na starý sovětský motor Vichr,
s ukrutnou silou čtyř koní a schopností jet vpřed
i vzad. Udivilo mě to, protože jsem si vždycky
myslel, že Sověti znali pouze směr vpřed.
Sbalil jsem tedy do kapsy čtyři tisíce na motor
a pětistovku na vlak a vyrazil jsem do Prahy.
SVRATKOU, MORAVOU A DUNAJEM
AŽ K ČERNÉMU MOŘI?
Loď tedy byla kompletní a já už byl natěšený,
kam až se mi s ní podaří doplout. Možná by
to šlo po Svratce, přes Moravu do Dunaje až
k Černému moři?
Přišel velký den zkušební plavby. Po proudu plula
znamenitě, a když foukal vítr stejným směrem,
jako tekla řeka, tak i na plachty to fičelo krásně.
Vrchol ale měl teprve přijít – nastartování
motoru. Nenaběhl sice na první škubnutí, jak
bylo uvedeno v inzerátu, ale třicáté už pomohlo.
Záběr výborný, vždyť 4 koně, to už je síla.
Vtom v motoru zarachotilo, škublo a motor chytl
zpětný chod. K mému zděšení si vybral opačný
směr než loď, ze které rázem vzal pár částí
s sebou. Několikrát se ještě zamotal a nakonec
zmizel pod hladinou Svratky. Nevylovili ho ani
přivolaní hasiči v neoprenech.
Plachetnice byla post morte pojmenována po
sovětském motoru – Vichr.
22
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH PŘES STŘEDOZEMNÍ MOŘE
Vlny o výšce 2–3
metry vypadají
na třímetrovém
katamaránu z PET
flašek docela
hrůzostrašně. Byla
to chvíle, která měla
prověřit, jestli to
myslím opravdu vážně.
ANEBO RADŠI KATAMARÁN A DO ALŽÍRSKA?
Rok si podal ruku s rokem a při lahvince
slivovice se mi začaly sbíhat sliny na druhý
pokus o plachetnici z PET láhví. No a tentokrát
ne ledajakou. Bude to katamarán se dvěma
plachtami a popluju na něm do Alžírska!
Duralová konstrukce, kvalitní plachtovina
sešívaná na babiččině šicím stroji a hromada PET
láhví dávala projektu velkou šanci na úspěch.
Také motorem jsem se tentokrát nenechal
zahanbit. Díky sponzorům se katamarán Vichr II.
pyšnil zánovním, šestnáctikoňovým motorem
Suzuki, zrozeným pro námořní dobrodružství.
Paradoxně nejvíce práce tentokrát dalo posbírat
PETky. Sice jsem po Brně vyhlásil pár sběrných
míst, přesto mi po měsíci sbírání chyběla ještě
třetina. Co se dá dělat. I dobrodruh někdy musí
postávat u kontejnerů na plast a přemlouvat
lidi, aby lahve nemačkali a sbírali mi je. Nejvíce
pomohl Rom, který jich donesl tři sta.
Nu což, konstrukce svařena, plováky vyrobené,
plachta sešitá… už jen spustit Vichr II.
o rozměrech 3x3 metry na vodu. Jen na kajutu
už nezbyly ani prostředky, ani čas. Však plachta
ze stanu přetažená přes hliníkový rám na těch
pár týdnů postačí.
VŠECHNY CESTY VEDOU PŘES ITÁLII
Katamarán jsme se sponzorem naložili na
vozík a vydali se hrdinně směr Itálie. Když jsme
natěšení dorazili na pláž a začali loď sestavovat,
vyhnala nás místní policie s odůvodněním,
že vyvážet odpadky na pláž je přísně zakázáno.
To nás ale nemohlo odradit. Loď jsme proto
odvezli na malou zátoku za městem Piombio,
v industriálním zátiší ji úspěšně zkompletovali
a ještě ten samý večer jsem se vydal na Korsiku.
Vlny o výšce 2–3 metry vypadají na třímetrovém
katamaránu z PET flašek docela hrůzostrašně.
Byla to chvíle, která měla prověřit, jestli to
myslím opravdu vážně. Chvíle, kdy je potřeba
se rozhodnout, jestli zůstat v bezpečí představ
a snění, nebo se rozhodnout riskovat život
a utkat se s realitou. Naštěstí tehdy vyhrála
odvaha nad strachem a jsem rád, že jsem
tenkrát alespoň mentálně zvítězil.
Na Korsiku mě však pro jistotu doprovodila
půjčená plachetnice, aby mě měl případně kdo
vytahovat z vody. Po zhodnocení schopností
Vichru II., který by se měl nad vodou při troše
štěstí udržet, se však doprovodná plachetnice
vydala zpátky do Itálie.
Brzo na to, co odplula, motor začal stávkovat.
Naštěstí se objevil technik, který mi byl
ochotný s opravou motoru pomoct. V přístavu
Macinaggio jsem ale přesto strávil 2 dny
laděním detailů na motoru i na lodi. Příjemným
překvapením bylo, jak se chodili místní
seznamovat. Občas donesli nějaké to jídlo,
abych nestrádal, a sem tam i pár eur.
23
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH PŘES STŘEDOZEMNÍ MOŘE
Co se dá ale dělat,
když nemám motor
a plachty vytáhnout
nemůžu? Nic. Jediné,
na co jsem se zmohl,
bylo vyskočit z lodi,
než se naplácla na
skálu.
24
ITALSKÝ VÁNEK O SÍLE ČTYŘICETI UZLŮ
Po příjemně stráveném čase jsem se plánoval
vydat podél východního pobřeží Korsiky směrem
na jih. Předpověď tři uzly byla ale nelichotivá.
Vítr o takové síle s lodí příliš nehne. Nakonec ale
foukalo trochu víc, a tak jsem se na cestu stejně
vydal.
Vítr postupně sílil a moje počáteční nadšení po
pár hodinách vystřídalo úsilí udržet vachrlatou
loď v tomhle větru na správném kurzu. Snažení
se měnilo v zápas a postupně jsem si začal
uvědomovat, že meteorologové na Korsice
požívají více nežli zdravé množství vína. V ten
den totiž síla větru dosáhla čtyřiceti uzlů, tedy
něčeho, co jsem si dřív ani nedovedl představit.
Dávno předtím, než byl zlověstný vítr na svém
vrcholu, jsem stáhl postupně obě plachty,
nastartoval motor a namířil si to k pobřeží.
K přístavu to mám přece jen pár mil!
Po pár desítkách minut motor ztichl a mně
leknutím ztuhla krev. Během minuty jsem
vyjmenoval všechny vulgarismy, jimiž český jazyk
oplývá, ale kupodivu to vůbec nepomohlo.
„Naštěstí jsem od pobřeží blízko a vlny mě
ženou správným směrem,“ pomyslel jsem si.
To jsem ale ještě netušil, že je to vlastně moje
zkáza.
Vlny mě totiž sice poslušně po nějaké době
k pobřeží donesly, ale mně pomalu začalo
docházet, že tak jak se ony tříští o skálu,
roztříštíme se i my s Vichrem. Co se dá ale
dělat, když nemám motor a plachty vytáhnout
nemůžu? Nic. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo
vyskočit z lodi, než se naplácla na skálu.
NA PLASTOVÝCH LÁHVÍCH PŘES STŘEDOZEMNÍ MOŘE
Hnán pudem sebezáchovy, rozběhl jsem se
proti přesile. Ta rychle pobrala, co mohla,
s výsměchem naskočila do auta a odjela.
VŠUDE DOBŘE, NA KORSICE NEJLÉPE
Po krátkém usušení na místních záchodcích jsem
se vrátil k tomu, co zbylo z Vichru. Vítr už nebyl
tak silný a Vichr seděl poslušně na skále. Tedy
už bez stěžně a značně polámaný. V tu chvíli mě
ale zaujaly dvě postavy, jež se hrabaly v barelech
přivázaných na lodi. Hnán pudem sebezáchovy,
rozběhl jsem se proti přesile. Ta rychle pobrala,
co mohla, s výsměchem naskočila do auta
a odjela. Naštěstí toho loupeživí Korsičané
nepobrali mnoho. Krásné uvítání.
Šťastná náhoda tomu chtěla, abych narazil
na posádku polské plachetnice. Dali mi najíst
a slíbili mi, že mě odvezou do Itálie, abych mohl
stopem domů. Nakonec to dopadlo tak, že mě
odvezli přímo do mé vísky před dům, do dneška
se vídáme a jsme přátelé.
DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO S VICHREM III.
Léta běžela a jachting mě uchvacoval víc a víc.
A to nejen tím, že se na lodi snídá rum. Bylo mi
ctí připojit se k týmu Newton Yacht Club a učit
se pod vedením jednoho z nejlepších kapitánů.
Zkušenosti přibývaly, s nimi slábl strach
a přibývala chuť dokončit projekt Vichr.
Teď, po pěti letech, stavím loď znovu. O poznání
větší katamarán se dvěma paralelními stěžni.
Přibylo mnoho konstrukčních změn, především
proto, že se na stavbě podílejí odborníci. Jak
Vichr III. roste, mám z něj čím dál lepší pocit.
Porostl dokonce natolik, že mám podporu
i takových kapitánů, kteří se téhle myšlence
dříve smáli.
Další změnou je posádka. Celkem budeme čtyři.
Dva z nás jsou zkušenější, jednoho nováčka už
jsme přijali a jednoho stále ještě hledáme. V září
jsme navíc spustili crowdfundingovou kampaň
na serveru HitHit. Ta rozhodne, jestli se podaří
katamarán Vichr III. dostavět. Dilema mezi živým sráčem a mrtvým frajerem je
stále aktuální. Samozřejmě, že jsem se rozhodl
pro frajera a půjdu do toho znovu. Jestli se
mi podaří u toho přežít, nechám pokorně na
Neptunovi.
Albert Ticháček
25