diplomová práce

Universita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Katedra antropologie a zdravovědy
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2003
Helena Komínková
Universita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Katedra antropologie a zdravovědy
Helena Komínková
III. ročník kombinovaného studia
obor : učitelství odborných předmětů na SZŠ
Duchovní potřeby hospitalizovaných pacientů
Diplomová práce
Vedoucí práce : Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc.
OLOMOUC 2003
OBSAH
1 ÚVOD
7
2 TEORETICKÁ ČÁST
9
2.1
Charakteristika problematiky
9
2.2
Několik definic zdraví
11
2.3
Ošetřovatelství, jeho role, význam, pojetí
13
2.3.1 Ošetřovatelství
13
2.3.2 Ošetřovatelský proces
14
2.3.3 Ošetřovatelská dokumentace
15
2.3.4 Ošetřovatelská diagnostika
15
2.3.5 Další fáze ošetřovatelského procesu
16
2.3.6 Teoretické modely
16
2.4
18
Holistický přístup k ošetřování nemocného
2.4.1 Potřeby nemocných
19
2.4.2 Klasifikace potřeb
19
2.4.3 Hierarchie potřeb podle A.H.Maslowa
19
2.4.4 Maslowovy teze o vyšších potřebách
21
2.4.5 Faktory, které modifikují uspokojování potřeb
22
2.5
Duchovní potřeby člověka
22
2.5.1 Vymezení základních pojmů
22
5.2.2 Dnešní situace v našem zdravotnictví
26
2.5.3 Krize a vývoj – smysl života
28
2.5.4 Pastorační péče
29
2.5.5 Spiritualita a psychické zdraví z hlediska pastorální medicíny
31
2.5.6 Přístup k duchovní dimenzi nemocného u nás
33
2.5.7 Duchovní aspekty paliativní medicíny
37
2.5.8 Logoterapie
39
2.5.9 Hospicová péče
42
2.6 Výuka duchovních potřeb na SZŠ a VZŠ
46
3
3.1
3.2
PRAKTICKÁ ČÁST
50
Cíle šetření
50
Metody a techniky šetření
51
3.3
Šetřený vzorek
53
3.4
Způsob zpracování
53
3.5
Výsledky šetření
53
3.5.1 Charakteristika respondentů
54
3.5.2 Názory sester
59
4 DISKUSE
80
5 ZÁVĚR
87
6 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ
89
SEZNAM ZKRATEK
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ
SEZNAM PŘÍLOH
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou
použitou literaturu a ostatní informační prameny.
V Brně 30.3.2003
……………………….....
Poděkování
Děkuji doc. PhDr. Josefovi Konečnému, CSc. za cenné rady, podněty a připomínky při
vedení mé diplomové práce.
Děkuji prof. MUDr. Martě Munzarové, CSc. a MUDr. Marii Svatošové za podporu při
volbě tématu.
Děkuji RNDr. Michalovi Beránkovi za konzultace ke statistickém zpracování dat.
Děkuji všem respondentům výzkumu a vrchním sestrám hospiců za jejich ochotu a čas
při vyplňování dotazníku.
Děkuji svým kolegyním z katedry ošetřovatelství za podporu.
Zvláštní poděkování patří rodině, manželovi a dětem.
Anotace diplomové práce
Název práce:
Duchovní potřeby hospitalizovaných pacientů
Příjmení a jméno: Komínková Helena
Katedra:
Antropologie a zdravovědy
Obor:
Učitelství odborných předmětů na SZŠ
Vedoucí práce:
Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc.
Počet stran:
93
Počet příloh:
9
Klíčová slova: duchovní zdraví, duchovní tíseň, holistický přístup k pacientům,
diagnostika duchovních potřeb pacientů, postoje a názory sester
k duchovním potřebám pacientů.
Resumé:
Diplomová práce pojednává
potřebám pacientů. Mapuje
o postojích a názorech sester k duchovním
a srovnává názory sester pracujících v hospicích a sester
pracujících na standardních odděleních zdravotnických a sociálních zařízeních ve vztahu
k typu pracoviště a úrovni vzdělání respondentů. Zabývá se tím, jak sestry hodnotí svou
schopnost zjišťovat duchovní potřeby pacientů a zda mají v této oblasti potřebu dále se
vzdělávat.
Résumé:
The thesis discuses attitudes and views of nurses concerning spiritual needs of
patients. It shows and compares views of both hospice nurses and nurses in standard wards
in health care and social care facilities commensurated with type of workplace and level of
education. It deals with self-evaluation of nurses ability to identify spiritual needs of patients
and the need of continuing education for nurses in this area.
1 ÚVOD
Tato práce pojednává o schopnostech,
názorech a postojích
sester
k duchovním/spirituálním potřebám pacientů. Množství seminářů a konferencí, které se touto
problematikou zabývalo především v posledních letech mne ubezpečilo v tom, že je to téma
aktuální. Téma, o kterém se teoreticky mluví i píše, ale současně i téma, které stále zůstává
problémem, se kterým si sestry v praktické rovině neví rady.
Člověk je bytost duchovní. Duchovní potřeby mají lidé po celý život (potřeba lásky, víry,
naděje, potřeba smyslu života, bezpečí a jistoty apod.). V určitých životních situacích však
vystupují duchovní potřeby více do popředí – jsou to situace prožívání bolesti, ztráty, utrpení,
vážné nemoci. Právě v těchto situacích je nejblíže pacientovi sestra, tráví s ním nejvíce
času během jeho pobytu ve zdravotnickém zařízení. V ošetřovatelství tvoří vyhledávání a
uspokojování
duchovních
potřeb
součást
nezbytnou
pro
poskytování
komplexní
ošetřovatelské péče o pacienty. Je tedy nutné, aby si sestry v této oblasti prohlubovaly své
znalosti a teoretické vědomosti se učily uplatňovat v praxi.
Nemohu opomenout osobní vztah k tomuto tématu. Sedmnáct let jsem pracovala na
onkologickém pracovišti, převážně v době, kdy se preferoval paternalistický přístup k
nemocným, neakceptovala se práva nemocných a o duchovních potřebách našich těžce
nemocných pacientů
jsme měli jen nepatrné poznatky. V komunikaci s nimi jsme se
dopouštěli těžkých chyb. Pacientům se nesdělovala pravdivá diagnóza, preferovala se tzv.
milosrdná lež, pacienti neměli dostatek informací, návštěvy jsme omezovali, choulostivým
tématům jsme se vyhýbali.
Spektrum našich vzdělávacích aktivit bylo zaměřeno spíše
medicínsky. Přesto jsme dokázali pacientům pomáhat profesionálně i lidsky, být oporou jim i
jejich rodinám. Kéž bychom se ale už tehdy mohli vzdělávat v oblasti paliativní medicíny,
filosofie, etiky, a chápali potřebnost a smysluplnost
holistického přístupu v ošetřování
nemocných. Komplexní péče o pacienta pro nás znamenala starat se především o jeho
biologické, psychické a sociální potřeby.
Dlouhá léta jsme duchovní dimenzi nemocných tabuizovali a spojovali ji pouze
s příslušností k nějakému náboženství nebo církvi. Možná bude stejně dlouhou dobu trvat,
než bude pro všechny profesionály pracující ve zdravotnictví zase zcela přirozené se těmito
otázkami zabývat. V respektování a uspokojování duchovních potřeb našich pacientů máme
tedy co dohánět.
Cílem této práce je zjistit, jaký význam přikládají sestry duchovním potřebám pacientů,
porovnat rozdíl mezi postoji a názory sester
v závislosti na typu pracoviště a úrovni jejich
kvalifikačního vzdělání a zjistit, zda sestry cítí potřebu
dále se vzdělávat v oblasti
duchovních potřeb.
Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část pojednává o
nezastupitelné roli sestry v dnešním ošetřovatelství především v rovině diagnostiky a
saturace neuspokojených potřeb pacientů. Holistický přístup k ošetřování nemocných
považuji za hlavní teoretické východisko pro celostní chápání pacienta se všemi jeho
potřebami, včetně duchovních. Dále jsou zmíněny
duchovní potřeby obecně,
přístup
k duchovní dimenzi nemocných u nás a hospicová péče jako reprezentant zdravotní péče se
specifickým přístupem k duchovním potřebám.
Praktická část potom obsahuje postoje a
názory sester pracujících v hospicích a sester ze standardních oddělení zdravotnických a
sociálních zařízení na duchovní potřeby pacientů.
Ráda bych přispěla k tomu, aby se duchovní potřeby pacientů staly pro sestry stejně
důležité jako potřeby biologické, psychické a sociální. Výsledky dotazníkového šetření využiji
jako podklad pro tvorbu osnov tématického kurzu, věnovaného vzdělávání sester v oblasti
duchovních potřeb pacientů.
2 TEORETICKÁ ČÁST
“Nemůžeme se stát tím, čím
tím, čím jsme”.
Max De Pree
chceme být, jestliže zůstaneme
2.1 Charakteristika problematiky
Vyhledávání a uspokojování duchovních potřeb nemocných je nedílnou součástí
komplexní ošetřovatelské péče o nemocné.
Sestry si uvědomují, že člověk je jednota
biologická, psycho-sociální a duchovní. O biologické potřeby svých pacientů se umí sestry
postarat velmi dobře. Kvalifikační vzdělávání našich sester
je stále ještě orientováno
převážně medicínsky a úroveň jejich teoretických znalostí v této oblasti je vysoce ceněna i
v zahraničí. V psychologii a komunikaci se sestry vzdělávají rády, je to pro ně oblast velmi
přitažlivá. Získané teoretické poznatky mohou
dobře uplatnit i v každodenním osobním
životě. Sociální oblast potřeb svých pacientů mají sestry tendenci přenechávat ve větší či
menší míře
sociálním pracovnicím. Přesto si ale uvědomují důležitost podílu sociálního
zabezpečení na celkovém procesu uzdravování. Jen duchovní potřeby stále zůstávají
"horkou bramborou českého ošetřovatelství". (Škrlová, 2002)
1
Proč se tedy sestry duchovních potřeb nemocných tolik bojí, vyhýbají se jim a hledají
důvody, aby se jimi nemusely zabývat?
Tato skutečnost je zcela očividná a často je diskutována se sestrami ve výuce
ošetřovatelství. Při podrobnějším rozboru docházíme společně k závěru, že "se stydí",
"považují to za nevhodné vnucování". "Co by si nemocný řekl, že vyzvídám takové intimní
údaje?". Sestry tvrdí, že neví jak se ptát, neumí odpovídat na dotazy nemocných, raději se
tomuto tématu vyhýbají. Z podtextu všech těchto obav ovšem vyplývají jiné skutečnosti:
•
sestry nemají dostatečné teoretické vědomosti v této oblasti.
•
nejsou ochotné věnovat se nemocnému individuálně - "na tělo".
•
nejsou schopny komunikace na toto u nás dlouho tabuizované téma. A v neposlední
řadě
•
1
nepřikládají duchovním potřebám důležitost.
www.intermed.cz 20.8.2002
Pokud se sestry duchovním potřebám pacientů věnují (mimo jiné proto, že jsou k tomu
vedeny určitým typem ošetřovatelské dokumentace), přistupují k nim velmi stereotypně a
zjednodušeně. Pomoci ošetřovatelského anamnestického dotazníku položí pacientovi otázku
na jeho víru či příslušnost k nějakému náboženství. V praxi potom ve většině případů
následují v podstatě pouze dvě možnosti. Pacient odpoví:
•
“jsem věřící”
a obdrží od sestry
informace o tom, kdy se v nemocnici konají
bohoslužby a jak získat kontakt na duchovního, nebo
•
“jsem nevěřící” a tím je uspokojování jeho duchovních potřeb pro sestru vyřešeno.
Znamená to pro ni: pacient je nevěřící, nemá žádné duchovní potřeby.
Poněkud jiná je situace v péči o pacienty v terminálním stadiu nemoci. Od roku 1993 se
díky zakladatelce hospicové péče u nás, MUDr. Marii Svatošové, věnuje náležitá pozornost
těmto pacientům, kteří tráví své poslední dny v hospicích. Sestry pracující v hospicích se
vzdělávají v IDV PZ v Brně.
2
Je zajímavé, že tato skupina sester přistupuje k problematice duchovních potřeb zcela
odlišně. Dnes a denně, v přítomnosti pacientů v terminálním stadiu života, pod vlivem
osobních zkušeností s doprovázením umírajících i jejich rodinných příslušníků si uvědomují
posun životních hodnot v krizovém období života. Na konci pozemské pouti pacienta věnují
duchovním hodnotám nemocných i jejich rodin náležitou pozornost. Pacienta respektují,
pomáhají mu hledat smysl života a orientovat se v množství existencionálních otázek, které
ho trápí. Díky každodennímu kontaktu s umírajícími, rodinnými příslušníky i jejich přáteli se
stávají mnohem vnímavější k měnícím se potřebám svých pacientů.
Reflexe všech těchto skutečností mne vedla k tomu, že jsem se rozhodla porovnat u
dvou vybraných skupin sester ( sester pracujících v hospicích a sester z ostatních
standardních oddělení) postoje a názory k duchovním potřebám nemocných.
2.2 Několik definic zdraví
Od roku 1995 probíhá na katedře ošetřovatelství IDVPZ Brno vzdělávání sester pracujících v hospicích. Kurz
obsahuje dva týdny teoretické výuky v IDV PZ a 3 denní stáž v hospici. Účastníci kurzu získávají poznatky
z vybraných medicínských oborů zaměřené na paliativní léčbu a ošetřování pacientů v terminálním stadiu. Uvědomují
si postoj k vlastní smrti, nacvičují komunikativní dovednosti potřebné ke zvládnutí náročné ošetřovatelské péče o
nevyléčitelně nemocné a umírající. Zabývají se léčbou bolesti. Seznamují se se základy pastorační péče. (TP IDV PZ,
2003, s. 91)
2
“Neboť zdraví jako takové neexistuje a všechny pokusy takto ho definovat
žalostně selhaly. Aby bylo možno určit, co zdraví znamená pro tvé tělo,
záleží na tvém cíli, tvém obzoru, tvých silách, tvých podnětech, tvých
omylech a jmenovitě na ideálech a fantaziích tvé duše. Tak existuje
bezpočet zdraví těla…”
Nietzsche,F.
V této kapitole bych chtěla definovat pojem zdraví a duchovní zdraví. Sestra chápající
svého nemocného z holistického pohledu by měla mít na paměti neustále výchozí stav zdraví
a celistvost pohledu na svého nemocného.
Mnoho lidí staví zdraví na první místo ve svém životě. Přejeme si “hodně zdraví”, připíjíme
si na zdraví, domníváme se, že máme právo být zdraví, po zdraví toužíme. Pokud jsme
zdraví, jsme schopni vykonávat všechny činnosti: pracovat, starat se o rodinu, pomáhat
druhým, sportovat, realizovat se v každodenním životě.
“Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, který je výsledkem souladu ve
vzájemném působení organismu a prostředí. Zdraví není jen pouhá nepřítomnost nemoci, ale
je stavem fyzické, psychické a sociální pohody".
Tato definice, formulovaná experty WHO, se vztahuje současně na kvalitu zdraví v
somatické i psychosociální oblasti, má povahu ideálové normy. V moderní koncepci lidského
zdraví by však měly být zahrnuty všechny důležité aspekty, jako je procesuální charakter,
relativita vzhledem k přítomnosti latentních chorob
a rizikových faktorů, adekvátnost
funkčních kapacit pro uskutečňování životních cílů i subjektivní prožívání. Stručně řečeno,
pojem zdraví se týká celého člověka a jeho schopnosti lidsky žít. (Slabý, 2000, s. 91)
Duchovní zdraví - lze stručně charakterizovat jako chuť žít, poznávat, vytvářet hodnoty,
angažovat se, být otevřen pro setkání. V tomto směru bude třeba doplnit výše citovanou
definici lidského zdraví o harmonii ve spirituální oblasti. (Slabý, 2000, s. 91).
Sociologické zdraví. Sociologové se dívají na zdraví jako na fyzický a emoční stav, který
umožňuje jedinci dosáhnout vytoužených hodnot a těšit se z nich. Dobré sociologické zdraví
znamená žít normální, plnohodnotný a aktivní život podle individuálních představ jedince.
Psychologické zdraví. Psychologové vnímají pocit zdraví jako pocit vyrovnanosti, klidu a
pohody se zaměřením na vyrovnanou a klidnou náladu, pozitivní emoce, stav psychické
pohody osobnosti, interakce v souladu se společností, ve které se jedinec pohybuje.
Veřejné zdraví. Veřejným zdravím se rozumí zdravotní stav obyvatelstva, který je dán
souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života. (Šamánková,
2002, s. 20)
2.3 Ošetřovatelství, jeho role, význam, pojetí
V této kapitole zmiňuji pojmy ošetřovatelství, jednotlivé fáze ošetřovatelského procesu zvláště
ošetřovatelskou
diagnostiku,
ošetřovatelskou
dokumentaci
a
ošetřovatelské
teoretické modely. Znalost těchto pojmů jsem předpokládala u respondentů výzkumu, v
praktické rovině
by jim měly teoretické vědomosti pomáhat zvládat
ošetřovatelskou
anamnézu a diagnostiku potřeb nemocného, včetně potřeb duchovních.
2.3.1 Ošetřovatelství
“Slovo ošetřovat znamená: chovat, opatrovat, živit, kojit, hýčkat, laskat, zkrátka
“pečovat” o individuální potřeby jak zdravého, tak i nemocného člověka”.
Dle amerického “nursing” přeložila a sestavila D.Mastiliaková
Světová zdravotnická organizace definuje ošetřovatelství jako systém typicky
ošetřovatelských činností, týkajících se jednotlivce, rodiny a celého společenství, v němž tito
žijí, které jim pomáhá, aby byli schopni pečovat o své zdraví a pohodu.
Pojetí českého ošetřovatelství je v souladu s koncepcí WHO a zaměřuje se především na:
•
udržení a podporu zdraví;
•
navrácení a rozvoj soběstačnosti;
•
zmírnění utrpení nevyléčitelně nemocného člověka, zabezpečení klidného umírání a
smrti;
•
péči o rodinu nemocného, na zabezpečení kvalitní a kvalifikované péče v domácím
prostředí, neopomíjí ani péči o pozůstalé. (Šamánková, 2002, s. 22)
2.3.2 Ošetřovatelský proces
Základním metodickým rámcem pro realizaci cílů ošetřovatelství je ošetřovatelský proces.
Umožňuje systematický specifický způsob individualizovaného přístupu k ošetřování každého
nemocného v nemocniční i terénní péči. Uskutečňuje se v 5 fázích:
•
zhodnocení nemocného - zjišťování informací;
•
stanovení ošetřovatelské diagnózy;
•
plánování ošetřovatelské péče;
•
provedení navržených opatřen;.
•
hodnocení efektu poskytnuté péče.
Ošetřovatelský proces se především odráží v aktivních činnostech sestry, k nimž se
sama iniciativně rozhodne na základě hlubšího poznání pacienta, zejména takového, který
své potřeby dostatečně nesignalizuje. Kvalita ošetřovatelské péče závisí při aplikaci
ošetřovatelského
procesu především na práci sester. Významnou roli hraje také rodina
pacienta a osoby, které jsou mu blízké. (Staňková, 1999, s.10)
Skutečnost naší současné ošetřovatelské praxe ve využívání metody ošetřovatelského
procesu je ovšem velmi různorodá. Existují klinická pracoviště, kde je využívání
ošetřovatelského procesu včetně dokumentace naprostou samozřejmostí, sestry se s novou
metodou práce postupně ztotožnily a využívají všech výhod, které nabízí
pacientům i
sestrám. Podílí se na úpravě vlastní ošetřovatelské dokumentace, práce je baví a nedovedou
si představit, že by se měly vrátit k původnímu systému práce. Na druhou stranu jsou stále
mnohá pracoviště, kde tuto metodu z nejrůznějších důvodů naprosto odmítají.
2.3.3 Ošetřovatelská dokumentace
Je nezbytným předpokladem pro ošetřování pacientů metodou ošetřovatelského procesu.
Odráží charakter práce na oddělení. Je součástí celkové zdravotnické dokumentace o
nemocném. Umožňuje jednak dokumentovat poskytovanou ošetřovatelskou péči, jednak
poskytuje řadu významných informací, které si sestry potřebují mezi sebou předat.
Jednoduchá a kvalitní dokumentace je nezbytnou složkou ošetřovacího procesu.
Aby byla ošetřovatelská dokumentace smysluplná, musí vyhovovat potřebám oddělení,
být jednoduchá, dobře přístupná a sloužit jako informační zdroj všem, kteří poskytují
pacientovi
nejen ošetřovatelskou, ale celkovou zdravotní péči. Jako příklad uvádím
dokumentaci z hospice Anežky České z Červeného Kostelce (příloha č. 1). Jedna její část
(růžový list) je určena k zaznamenávání duchovních potřeb pacienta.
2.3.4 Ošetřovatelská diagnostika
Formulace ošetřovatelské diagnózy je druhou samostatnou fází ošetřovatelského
procesu. Sestra ji určí na základě ošetřovatelského souhrnu, což je vlastně sumarizace
závěrů hodnocení pacienta. Ošetřovatelská diagnóza znamená verbalizaci pacientových
potřeb a problémů, které může ovlivnit správně zvolená a naplánovaná ošetřovatelská péče.
Sestra tedy diagnostikuje neuspokojené potřeby pacienta.
Správná diagnostika je velmi důležitá pro následující fáze ošetřovatelského procesu. Také
je to oblast, která dělá sestrám velké problémy. Sestry se často dopouští základní chyby v
tom, že si neuvědomují vztah mezi veškerými údaji získanými od pacienta a následnou
formulací ošetřovatelské diagnózy a snaží se samy, bez spoluúčasti pacienta, určit
ošetřovatelskou diagnózu. Jednoduše řečeno, neuvědomují si, že ošetřovatelská diagnóza
je vlastně zformulovaný problém pacienta.
2.3.5 Další fáze ošetřovatelského procesu
Následující fáze ošetřovatelského procesu je plánování ošetřovatelské péče, které
zahrnuje stanovení cílů a ošetřovatelských intervencí. Jako pomůcka při formulování
ošetřovatelských diagnóz, cílů a ošetřovatelských intervencí může sloužit sestrám např.
publikace přeložená z anglického originálu “Kapesní průvodce zdravotní sestry” (Doenges,
2001) a “Ošetřovatelské diagnózy” českých autorek Červinková a kol. (2002). V této druhé
publikaci jsou vybrány nejčastěji využívané ošetřovatelské diagnózy upravené pro podmínky
českých sester a jejich kompetencí (příklady ošetřovatelských diagnóz vztahujících se
k duchovním potřebám – viz přílohy č. 2 a 3). Posledními fázemi ošetřovatelského procesu
jsou potom realizace naplánovaných činností a zhodnocení péče.
2. 3.6 Teoretické modely
Teoretické modely ošetřovatelství hledají teoretické cesty, jak dosáhnout uvedených cílů
ošetřovatelství. Charakterizují vztahy mezi čtyřmi základními komponentami ošetřovatelství zdravím, prostředím, člověkem a ošetřovatelskou péčí. Jsou to abstraktní rámce, které
pomáhají sestrám plánovat ošetřovatelskou péči, zjišťovat problémy, vztahující se ke klinické
praxi a studovat výsledky ošetřovatelských činností a zásahů.
Dnes se propaguje a považuje se za standardní v naší ošetřovatelské praxi model V.
Hendersonové (1897 – 1996, USA) (příloha č. 4). Podle této teoretičky je jedinečnou funkcí
sestry pomáhat člověku nemocnému nebo zdravému, provádět činnosti přispívající k udržení
nebo navrácení zdraví, případně klidné smrti, které by prováděl bez pomoci, pokud by měl
potřebnou sílu, vůli a znalosti. Sestra mu tedy pomáhá dosáhnout co nejvyššího stupně
soběstačnosti.
Hendersonová popisuje 14 komponent ošetřovatelství, které definují sjednocující roli
sestry, pomáhající člověku v situaci, kdy si tyto základní životní funkce a aktivity, které jsou
pro něj a jeho životní spokojenost velmi důležité, nemůže zajistit sám. Je také autorkou,
která nezapomíná ve svém modelu na pomoc při vyznávání víry, akceptování pacientova
pojetí dobra a zla. (Staňková,1997, s.75-76)
Z hlediska holistického pojetí péče o nemocného je vhodný a výstižný model C.Royové
(*1939, USA),
který je založen na schopnosti člověka adaptovat se na změněné životní
podmínky (příloha č. 5). Tento model vychází z předpokladu, že “...člověk je otevřený systém.
Pro uchování vlastní integrity a homeostázy musí neustále reagovat na změny organismu i
jeho okolí prostřednictvím vrozených nebo získaných mechanismů. Tak je schopný
přizpůsobit se změněným podmínkám."
Dalším hojně využívaným je “model fungujícího zdraví” M.Gordonové (*1934 ). Tento
model fungujícího zdraví jednotlivců, rodin, komunit atd. (příloha č.6) se odvozuje z interakce
člověka a prostředí. Každý zdravotní stav člověka je vyjádřením bio-psycho-sociální
interakce. Funkční typy zdraví jsou ovlivněny biologickými, vývojovými, kulturními, sociálními
a duchovními (spirituálními faktory). Dysfunkční typy zdraví (popisované ošetřovatelskými
diagnózami) se mohou objevit u chorobných stavů nebo relativně zdravého jedince. Vedou
ke vzniku chorob nebo chorobných stavů. Posouzení, jde-li o typ funkčního nebo
dysfunkčního zdraví se provádí srovnáním
získaných informací k jednomu nebo více
následujících faktorů:
•
individuální báze;
•
normy stanovené pro věkovou skupinu;
•
normy kulturní, společenské aj.
2.4 Holistický přístup k ošetřování nemocného
J. Ch. Smuts (1870 - 1950), autor pojmu holismus, nahradil zákon o zachování hmoty
teorií o holistickém procesu. Celostnost je považována někdy za hnací sílu vývoje, někdy za
jeho cíl. Celek je zdrojem a
uspořadatelem skutečnosti, v zásadě je nepoznatelný.
(Baštecká, 2001, s. 108)
Aby sestry mohly kvalitně pečovat o celou lidskou bytost, je třeba chápat holistický
(celostní) přístup ke zdraví a k péči o člověka (příloha č. 7). Protože psychika (oblast
kognitivní, emocionální a duchovní) a soma (biologický a fyziologický stav) jsou citlivé na
různé druhy stresů, zdůrazňujeme mezi nimi vzájemný psychosomatický stav. Somatické
problémy vyvolávají problémy psychické a naopak.
Stres/distres (např. sociální izolace, příliš mnoho změn v životě, zármutek)
zvyšují náchylnost osob k nemocem a každý nemocný člověk prožívá jak somatickou, tak
psychickou nerovnováhu. Somatická nerovnováha vytváří psychickou nerovnováhu a
naopak.
Pokud má ošetřovatelská intervence člověku pomoci při udržování zdraví, adekvátním
prožívání nemoci, zotavování se z nemoci nebo při umírání, je nutné, aby byly současně
uspokojovány jeho fyziologické i psychické potřeby. (Mastiliaková, 1999, str.10)
Americká asociace holistických zdravotních sester (AHNA) vydala pro profesionální
chování sester následující normu: “Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelství je úcta k životu,
důstojnosti a právům všech lidí. Ošetřovatelská péče je
poskytována v kontextu, který
pamatuje na holistickou podstatu lidí, rozumí tělu, duši a duchu". Holistická zdravotnická
péče zdůrazňuje integritu člověka a tvrdí, že tělo, mysl a duši nelze od sebe oddělit, jsou
vnitřně propojené a měla by se jim v průběhu péče o pacienta věnovat pozornost. (Mariano,
2000, s.1)
2.4.1 Potřeby nemocných
Z obecného hlediska má pojem potřeba několik základních významů:
•
biologický - potřeba vyjadřuje stav narušené fyziologické rovnováhy (homeostázy);
•
ekonomický - potřeby tu obvykle vyjadřují nutnost nebo žádost vlastnit a užívat určitý
objekt (televize, šaty), což je poukazem spíše na to, že potřebou je míněn určitý
prostředek k dosahování nějakého psychologického cíle;
•
psychologický - je zcela specifický a vyjadřuje psychický stav, odrážející nějaký
nedostatek. Psychologický význam potřeby je spojen s významem sociálním,
vyjadřujícím nedostatky v sociálním životě jedince. (Trachtová, 1999, s.10)
2.4.2 Klasifikace potřeb
V psychologii se obvykle objevuje třídění potřeb na:
•
biogenní, fyziologické;
•
psychogenní, sociogenní, psychologické.
Rozdělení odpovídá pojetí člověka jako bytosti současně biologické i sociální, z pohledu
ošetřovatelství odpovídá holistickému, celostnímu přístupu k člověku.
Různí psychologové sestavují různé indexy potřeb, v ošetřovatelství nejvíce využíváme
hierarchii potřeb dle Maslowa, která vychází z jeho teorie motivace.
2.4.3 Hierarchie potřeb podle A.H.Maslowa
Podle amerického psychologa A.H.Maslowa (1908-1970) má každý jedinec individuální
systém motivů, který je hierarchicky uspořádán, protože některé z motivů jsou silnější než
jiné a některé z těch silných jsou nejsilnější. Tato jeho hierarchie je v literatuře znázorňována
v podobě pyramidy, jako Maslowova pyramida potřeb.
1.
Fyziologické potřeby - se objevují při porušení homeostázy
vyjadřují tak potřeby
organismu, slouží k přežití. Jedinec dělá většinou vše pro to, aby uspokojil fyziologické
potřeby dříve, než se stanou aktuálními.
2. Potřeba jistoty a bezpečí – je potřebou vyvarovat se ohrožení a nebezpečí. Vyjadřuje
touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě, osvobození od strachu a úzkosti, potřebu ochránce,
ekonomického zajištění apod. Objevuje se vždy v situaci ztráty pocitu životní jistoty. U
nemocného člověka můžeme vždy mluvit o ztrátě životní jistoty.
3. Potřeba lásky a sounáležitosti – někdy také nazývána jako potřeba afiliační, potřeba
milovat a být milován, potřeba náklonnosti, sounáležitosti, potřeba být sociálně integrován.
Vystupuje v situacích osamocení a opuštění.
4. Potřeba uznání, ocenění a sebeúcty – jedná se o dvě spojené potřeby. První je potřeba
sebeúcty a sebehodnocení a vyjadřuje přání výkonu, kompetence, důvěry v okolním světě a
nezávislost na mínění druhých. Druhá vyjadřuje touhu po respektu druhých lidí, statutu nebo
prestiže uvnitř sociální skupiny, vystupuje v situacích ztráty respektu, kompetence, důvěry a
projevuje se snahou získat ztracené sociální hodnoty.
5.
Potřeba seberealizace, sebeaktualizace – vystupuje jako tendence realizovat své
schopnosti a záměry, schopnosti a záměry, člověk chce být tím, kým podle svého mínění
může být. Kdo chce být dobrým lékařem, zdravotní sestrou,
musí být dobrým lékařem,
dobrou sestrou, tzn. musí sám u sebe nacházet z práce uspokojení a být přesvědčen, že
danou činnost dělá dobře.
K vyšším potřebám řadí Maslow tzv. metapotřeby, nebo také potřeby růstu, které
vyjasňují různé specifické tendence seberealizující se osoby (potřeba poznání, porozumění,
jednoty, rovnováhy a harmonie, spontaneity, individuality a hravosti, autonomie, smysluplnosti
a další). Tyto potřeby jsou ve srovnání se základními potřebami méně naléhavé, ale jejich
vystoupení a uspokojování dle Maslowa posiluje vývoj k pravé lidskosti, k vyššímu štěstí a
radosti. Vyjadřují spíše možnost, než zkušenost,
potřebu transcendence, překročení
každodenních zkušeností, potřebu vyššího duchovního života a transpersonální zážitky
(“vyšší druh slasti – metahédonismus”).
Potřebu transcendence vysvětluje Maslow jako touhu přesáhnout sama sebe, hledání
smyslu života směrem k duchovní sféře, k víře, která přesahuje smyslové a rozumové
poznání. Je to touha po nejvyšším smyslu, mystických hodnotách. Tím člověk přesahuje svoji
osobnost a obrací se k Bohu.
2.4.4 Maslowovy teze o vyšších potřebách
Vyšší potřeby jsou pozdějším stupněm fylogenetického i ontogenetického vývoje, jsou
subjektivně méně naléhavé a čím je vyšší potřeba méně důležitá pro pouhé přežití, tím
déle může být její uspokojení odkládáno a tím snáze se potřeba trvale ztrácí. Žití na
3
úrovni vyšších potřeb vede k větší biologické efektivnosti, delšímu životu, k menšímu počtu
nemocí, lepšímu spánku. Vede k žádoucím subjektivním výsledkům, tj. hlubšímu pocitu
štěstí, klidu a bohatství vnitřního života. Sledování a uspokojování vyšších potřeb současně
znamená všeobecnou tendenci ke zdraví, tedy tendenci směřující dál od psychopatologie. Ti
lidé, u nichž došlo k uspokojení obou druhů potřeb, cení si obvykle vyšších potřeb víc než
nižších. Čím vyšší je úroveň potřeby, tím širší je okruh identifikace láskou, tzn. tím vyšší je
počet lidí s láskou se identifikujících. Sledování a uspokojování vyšších potřeb má žádoucí
občanské a společenské důsledky. Sledování a uspokojování vyšších potřeb vede k větší,
Praktický příklad z denního života: “ Mladý člověk, který je např. na vysoké škole, má sice občas starosti se
zkouškami nebo se zápočtem, ale stále má poměrně hodně prostoru. Nezná "píchačky", nezná starosti o to, kdy přijde
elektrikář, kdo spraví to či ono, zkrátka má relativně velkou vnitřní svobodu. Je to vzácná doba, a tak pro něho není
těžké dělat "duchovní výlety". Věnovat se tomu nebo onomu krásnému, vznešenému, povznášejícímu atd. Po tomto
všem může být vystřízlivění velice nepříjemné. Člověk nastoupí do práce, uzavře manželství, za chvíli má děti a teď
najednou neví, čí je a kde mu hlava stojí, jak vše zvládnout. Je-li toho na člověka moc, začne vynechávat věci, které
nenaléhají. Když vám půjdou odečíst plyn, dají cedulku na schránku, takže vy na to nezapomenete, když něco
nezaplatíte, přijde vám první, druhá upomínka a chce-li něco soused, zazvoní u vás. Pán Bůh to tak zpravidla nedělá.
Ten nás nechává žít, neinstaluje nám žádné "duchovní píchačky" k našemu bytu. Proto je tak snadné vynechat ho,
přestat se modlit, nebo to dělat jen občas, přestat chodit do kostela, protože je to doopravdy pro nás obtížné, s dětmi
jsou problémy ... ” Opatrný, A.: www.vira.cz 1.3.2002
3
silnější a opravdovější individualitě. Čím vyšší je úroveň potřeb, tím svobodnější a účinnější
může být psychoterapie. Na úrovni nižších potřeb je stěží platná. Nižší potřeby jsou mnohem
lokalizovanější, hmatatelnější a omezenější než potřeby vyšší.
2.4.5 Faktory, které modifikují uspokojování potřeb
Existuje celá řada faktorů, které znemožňují, znesnadňují, narušují a mění způsob
uspokojování potřeb člověka:
•
nemoc;
•
osobnost člověka;
•
mezilidské vztahy;
•
vývojové stadium;.
•
okolnosti, za kterých nemoc vzniká. (Trachtová,1999, s.13 -16)
2.5 Duchovní potřeby člověka
V této kapitole vysvětlím pojmy duše, duch, duchovnost, víra, náboženství a definici
duchovní tísně.
Přestože z hlediska empirického by bylo více než vhodné používat
jednotnou terminologii, praktická situace v oblasti verbalizace duchovního cítění a
duchovních potřeb je mnohem plastičtější a složitější.
Zmíním také pohled na nemoc z hlediska náboženství, duchovní dopad nemoci na
pacienta, pastorační péči jako novou službu zaváděnou do našich zdravotnických zařízení,
základní existencionální otázky z pohledu Franklovy logoterapie a hospicovou péči.
Uvedu také některé práce, zabývající se problematikou duchovních potřeb především
v souvislosti s hospicovou péčí.
2.5.1 Vymezení základních pojmů
Duše - podle Aristotela princip, který může oživovat hmotu, čili dávat jí život. Aristoteles
rozlišuje duši vegetativní, společnou všemu živému, která zajišťuje základní životní funkce.
Duši senzitivní, která vytváří vjemy a vnímavost u člověka a u zvířat a konečně duši
rozumnou, princip lidského myšlení. Po Descartovi zůstává už jen duše rozumná, jakožto
myslící substance. Ostatní části duše se redukují na tělesné činnosti, což vede k radikálnímu
oddělení duše a těla (dualismus). V novější filozofii se duší nerozumí samostatná oddělená
bytost, nýbrž jistá vnitřní stránka člověka.
Některé filozofie (stoicizmus, Schelling) užívají pojem duše světa, čili princip života a
jednoty vesmíru, v obdobném vztahu, jako je individuální duše k tělu.
V psychologii pojem duše (synonymum vědomí či ducha) někdy znamená souhrn
pozorovatelných psychických skutečností. Jungova psychoanalýza obnovila oba latinské
pojmy anima (dech života) a animus (myšlení, duch) a učinila z nich v nevědomí doplňkové
archetypy mužského a ženského. (Durozoi, 2000, s. 65).
Duch - v nejširším smyslu dnes znamená myslící skutečnost, přítomnou v každém
jednotlivém subjektu, ovšem zbavenou subjektivity. Na rozdíl od individualizované duše je
něčím společným, nadosobním. Může pak být protikladem hmoty (jako předmětu myšlení),
přírody nebo těla (tento protiklad je teologického původu). V užším smyslu může duch být
synonymem intelektu a protikladem vnímání.
Původ slova ve většině jazyků naznačuje souvislost s dechem a dýcháním jako s
principem života, na rozdíl od mrtvé hmoty (látky, země, těla). Např. hebrejské ruah, řecké
pneuma, latinské spiritus. Naopak německé geist souvisí s anglickým ghost a navozuje
spojitost se zásvětními silami.
V Hegelově filozofii je duch - pravda přírody - nejprve subjektivní (ve vědomí a
individuálních psychických skutečnostech), potom objektivní (v morálce a právu) a nakonec
se stává absolutním skrze umění, náboženství a filozofii. Tento postupný rozvoj oživuje
dějiny a umožňuje jejich pochopení. (Durozoi, 2000, s. 63 - 64)
Duchovnost - nebo duchovní přesvědčení je víra, nebo vztah, s jakousi vyšší mocí,
tvořivou silou, božským jedincem nebo nekonečným zdrojem energie. Např. jedinec může
věřit v “Boha”, “Alláha” nebo ve “Vyšší moc.” Duchovní dimenze se snaží být v harmonii
s vesmírem, usiluje o odpovědi na otázky nekonečna a zaměřuje se zejména na poskytnutí
trvalé síly osobě, která je vystavená emociálnímu stresu, fyzické nemoci či smrti. Jde mimo
vlastní síly jedince. (Kozierová, Erbová, Olivierová, 1995, s.777)
Kozierová cituje Stolla, který popisuje duchovnost jako pojem obsahující dvě dimenze:
•
vertikální dimenzí je vztah s transcendentnem – anebo jinou nejvyšší
Bohem, řídícím lidský život;
mocí –
•
horizontální vztah jedince k sobě samému, k jiným a k prostředí, ve kterém žije.
4
Mezi těmito dvěmi dimenzemi je nepřetržitý, prolínající se vztah. Duchovní potřebou je
potřeba jedince udržovat, zvyšovat či upravovat své přesvědčení a víru ke splnění
náboženských povinností. Často je to právě sestra, která zjistí potřebu duchovní
podpory a zabezpečí pacientovi žádanou pomoc. Určité duchovní potřeby jsou ukryté ve
všech náboženstvích. Jsou to:
•
potřeba pro smysl a účel;;
•
potřeba lásky a spolunáležitosti;;
•
potřeba odpuštění.
Někteří lidé se domnívají, že uvedené potřeby jsou společné celému lidstvu.
Víra - je univerzální, je to charakteristika žití, činnosti a sebepochopení. Mít víru znamená
věřit, nebo odevzdat se někomu nebo něčemu. Ve všeobecném pojetí náboženství jsou to
snahy jedince pochopit vlastní místo ve vesmíru, tj. jak jedinec vidí sebe samého ve vztahu
k okolnímu prostředí. Filosofický slovník definuje víru
v běžném slova smyslu jako
synonymum platné jistoty, záruky nebo dodržení závazku. “Věřit v někoho" je projevem
absolutní důvěry k nějaké osobě, projevem důvěry založené na svědectví, jehož platnost
nelze rozumem plně zaručit. (Durozoi, 1994, s. 318)
Autor publikace Křesťanství od A do Z hovoří o víře jako o osobním přilnutí celého
člověka k Bohu, který se zjevuje. Vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal zjevení, které
Bůh uskutečnil svými činy i svými slovy. Víra je nadpřirozený Boží dar, první ze tří
teologálních ctností (víra, naděje, láska). (Petrosillo, 1998, s. 222, 223)
Duchovní vývoj
- Kozierová uvádí vývoj víry u lidí dle Jamese Fowlera. Ten je
přesvědčený, že víra (neboli duchovní dimenze) je silou, která dává smysl lidskému
životu. Používá pojem víra jako formu znalosti, jako způsob existence ve vztahu
k
prapůvodnímu prostředí. Víra je pro něho vztahový fenomén, je to “způsob bytí ve vztahu k
jinému nebo jiným, do kterých vkládáme odevzdání se, víru, lásku, riziko a naději”. Fowlerovy
stadia vývoje víry jsou uvedeny v příloze č. 8. (Kozierová, Erbová, Olivierová, 1995, s. 778)
Obdobnou citaci užívá i Škrlová (2001) ve své přednášce pro sestry “Role sestry v duchovní dimenzi pacienta”.
Zdůrazňuje důležitost znalosti tohoto konceptu pro sestry a pro jejich pochopení skutečnosti, že i člověk, který
nerozvíjí svou spiritualitu ve vertikální rovině, ji může prožívat v rovině horizontální a může mít dokonce větší
duchovní prožitek než ten, který upřednostňuje vztah vertikální. (www.intermed.cz 20.8. 2002)
4
Náboženství - je organizovaný systém uctívání. Všechna náboženství mají základní
vyznání víry, rituály a praktiky obyčejně ve vztahu k smrti, sňatku a spasení. Často mají
vlastní pravidla chování, aplikovatelné na denní život. Mnoho lidí si uspokojuje své duchovní
potřeby prostřednictvím osobního náboženství nebo náboženských předpisů. Náboženství lat. religio (od relegere - ctít, respektovat, nebo od religare- vázat), tvoří pouto spojující
člověka s Bohem jakožto zdrojem své existence, zejména v křesťanské tradici. Náboženství
se projevuje zprvu
jako niterný fenomén (náboženský cit), který se zpravidla opírá o
posvátné a předpokládá (až na výjimky, např. budhismus) víru v nadpřirozené bytosti nebo v
osobního Boha (křesťanství nebo islám).
Náboženský vývoj jedince se vztahuje na přijetí specifických názorů, hodnot, pravidel
chování a rituálů. Náboženský vývoj může, ale i nemusí, být paralelní s duchovním vývojem.
Například jedinec může vykonávat některé náboženské úkony bez toho, aniž by si vnitřně
osvojil jejich symbolický význam. (Kozierová, Erbová, Olivierová,1995, s. 777)
Náboženství a nemoc - duchovní přesvědčení může nabýt v čase nemoci větší význam
než kdykoli jindy v životě. Některým lidem může pomáhat smířit se s nemocí nebo vysvětlit
podstatu nemoci druhým. Někteří nemocní se dívají na nemoc jako na “zkoušku víry”.
Druzí se na nemoc dívají jako na trest a myslí si : “Co jsem udělal, že jsem si toto zasloužil?”
Tito lidé spojují nemoc s amorálním chováním a jsou přesvědčení, že nemoc je trest za jejich
minulé hříchy.
Ve většině případů však duchovní přesvědčení pomáhá lidem akceptovat svou
nemoc a dělat si plány do budoucna. Náboženství může pomoci připravit lidi na smrt a
posilňovat je po dobu jejich života. Dokáže dát životu i smrti smysl, může být přístavem
síly, klidu a víry během krize, může poskytnout pocit bezpečí, nebo vytvořit hmatatelnou síť
sociální podpory
Některá duchovní přesvědčení jsou však v rozporu s přijatou medicínskou praxí. Když
víra vede jedince k odmítání určitých léčebných úkonů, může nastat ohrožení života. Např.
mnozí Svědkové Jehovovi nesouhlasí s transfúzí krve právě pro svou religiózní doktrínu.
Agnosticismus a ateismus
•
agnostik - je osoba, která pochybuje o existenci Boha nebo nejvyšší bytosti, nebo je
přesvědčená, že existence Boha nebyla dokázaná;
•
ateista - popírá existenci Boha;
•
teismus - víra v jednoho nebo více bohů;
•
monoteismus - víra v existenci jediného boha. (Kozierová, Erbová, Olivierová,1995,
s.778, 779)
5.2.2 Dnešní situace v našem zdravotnictví
Naše republika má diky křesťanským věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi už od 9. stol. své
kořeny v křesťanství, a proto se domnívám, že ke všeobecnému vzdělání všech zdravotníků,
pečujících o nemocné a trpící by měly patřit alespoň elementární vědomosti, týkající se u nás
nejrozšířenější římsko-katolické církve.
Římsko-katolická církev - je u nás nejrozšířenější, proto je největší pravděpodobnost, že
bude-li nemocný žádat nějakou službu církve, půjde většinou o katolickou církev. K úctě k
člověku patří, že se ho na jeho církevní příslušnost zeptáme (pokud ji neznáme), a potom ji
důsledně respektujeme.
Všechny křesťanské církve mají péči o nemocné nějakým způsobem uspořádanou a
vyžadují pro ni, někdy ve větší, jindy v menší míře působení duchovního. V katolické církvi je
služba duchovních velmi zvýrazněna svátostnou službou. Kromě toho je v povinnosti faráře,
jak o nich mluví Kodex kanonického práva, výslovně zmíněna péče o nemocné: “Aby farář
pečlivě plnil službu pastýře, snaží se poznat sobě svěřené věřící. Proto navštěvuje rodiny, má
účast hlavně na jejich starostech, úzkostech a zármutku a posiluje je v Pánu. Nemocným,
hlavně blízkým smrti se věnuje se zvláštní láskou, posiluje je pečlivě svátostmi a jejich duše
odporoučí Bohu…”
Je tedy třeba na jedné straně umožnit co nejlepší a nejúčinnější službu duchovního
nemocnému, na druhé straně ale není dobré na něho přesunout veškerou starost o duchovní
stav nemocného. V Obřadech pomazání nemocných a péče o nemocné se uvádí: “Všichni
věřící křesťané ať se podílejí na péči a lásce Krista a církve, a podle svých možností ať
věnují nemocným pečlivou pozornost. Ať je navštěvují a utvrzují ve spojení s Pánem, a ať jim
všemožně poskytují bratrskou pomoc.”
Kněz je jistě nezastupitelný v udílení svátostí, avšak dar utěšovat nemocné, vzbuzovat
důvěru nebo posilovat v utrpení může mít i někdo jiný než kněz. Je úkolem faráře, aby taková
obdarování pomohl rozpoznávat a napomáhal v jejich využití v konkrétní službě. Péče o ty,
kdo v péči o nemocné pomáhají nebo ji konají jako své hlavní povolání je potom také úkolem
faráře (nebo nemocničního kaplana), nebo jiné, biskupem pověřené osoby.
Svátosti katolické církve - každý, kdo pečuje o nemocného, by měl vědět, jaká
svátostná služba může být v daném případě pro nemocného potřebná a měl by umět tuto
službu nemocnému zprostředkovat (křest, biřmování, eucharistie, svátost manželství,
pomazání nemocných, svátost pokání a svátostná služba laiků). Modlitba je nejniternějším
úkonem a kritériem religiozity (religiozita = náboženské cítění, založení, zbožnost). Existuje
celá řada uznávaných klasifikací jako klasická (vzývání, chvála, prosba, díkuvzdání, pokání,
současnost, sjednocení) nebo také klasifikace švédské náboženské školy (prorocká a
mystická, primitivní, filosofická aj.) Ovšem každá klasifikace, která chce pojmout celý
fenomén
musí zohlednit neexistenci pevných hranic vůči podobným formám projevu
zbožnosti, zejména meditací, rozjímáním, mystikou kultem, magií. (Opatrný, 1995, s.26)
2.5.3 Krize a vývoj – smysl života
Pro moderního člověka je vzorem technika. Jeho problémem je, že přenáší ctnosti
technologie na svou vlastní osobu. Moderní člověk zapomněl, že je člověk. Chce fungovat
jako stroj, perfektně a rychle jako počítač. Zapomněl, že je duchovní bytost. Dokonale
zanedbal své duchovní zdokonalování.
Až krize mu připomíná, co zanedbal, obrací jeho pozornost zpět k zapomenuté
duchovnosti, konfrontuje jej se smyslem jeho života. Každá osudová krize v sobě nese
poselství smyslu. Chce nás probudit. Volá po návratu a novém začátku. Avšak moderní
člověk se v rodině ani ve škole nenaučil zacházet s krizemi. Je zoufalý, naříká, obviňuje
osud. Ptá se “Proč?” a “Proč právě já?”. Zlobí se, že mu život nedává odpověď. Prostředky,
jimiž se naučil zvládat život, jsou: funkčnost, perfektnost, jmění, a ty mu nyní nepomohou.
Zvlášť jmění mu není nic platné. Otázky “Co jsem?” a “Kdo jsem?” a “Odkud přicházím a kam
směřuji?” si člověk klade až v krizi. Je to první hodina zdokonalování ducha. Neboť takové
otázky se už netýkají toho, co mám, nýbrž toho, co jsem. Jen málo lidí považuje krizi za
šanci na změnu, většina v ní spatřuje spíš konec a proto si zoufá.
Výraz “krize ” (z řec. krisis) se původně používal v lékařství. Jestliže došlo k náhlému
zhoršení pacientova stavu, hovořilo se o krizi. Je v ní obsažen překvapivý moment,
rozhodující obrat. Krize tedy znamenala stav nouze, způsobený náhlým a neočekávaným
zvratem v životě.
V čínštině se krize řekne “vej-ji”. Skládá se ze dvou znaků. “Vej” znamená nebezpečí,
naproti tomu “ji” znamená naději. Nebezpečí a naděje jsou velmi blízko sebe, dokonce
splývají. Nelze mít jedno bez druhého. (Amini, 1999)
5
2.5.4 Pastorační péče
Výraz pastorační/pastorální (lat. pastor, pastoralis - pastýř, pastýřský) lze chápat z
různých pohledů a má tyto významy:
•
pastorální teologie - někdy též praktická teologie, která se zabývá péčí o život víry
křesťanů i o speciální okolnosti života (nemoc, rodinný život, růst povolání atd.) ;
•
pastorace - jako důležitá složka života církve, konaná pak zejména kněžími a jáhny
za spoluúčasti laiků pod vedením biskupa. (Petrosillo, 1995, s.154)
Pastorační péče byla do listopadu 1989 vyhrazena vztahům mezi členy církve a jejich
duchovními vůdci (faráři, vikáři, kněžími atd.) V posledních deseti letech se rozvíjí v mnoha
směrech, z nichž jeden se ubírá vzájemným obohacením teologie a psychoterapie.
Křivohlavý shrnuje podstatu pastorační péče takto: pastorální péče se odehrává v
křesťanském kontextu - ten, kdo pastorální péči poskytuje, je křesťansky věřící člověk. V
pastorální péči se počítá s úzdravným vlivem křesťanské víry (evangelia), nejen s vlivem
psychoterapeutických, farmakologických nebo vlivem poradenských postupů. (Baštecká,
2001, s. 54)
5
Bijan Amini. Krize, smysl a vývoj. Předneseno 8.října 1999 na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně.
Křivohlavý ve své publikaci Křesťanská péče o nemocné dává přesný návod, jak by
měl pastýřský vhodný postoj k pacientovi vypadat.
Kladné charakteristiky pastýřského postoje:
•
“být s ním" ( s pacientem), spolu-cítit s ním, spolu-myslet s ním, být s ním zajedno;
•
bezpodmínečná úcta k pacientovi (úcta musí být 100% i tam, kde se setkáváme s
něčím, co v pacientově jednání mluví proti tomu;
•
bezpodmínečná akceptace - přijímání pacienta (přijímání nám příjemných i
nepříjemných lidí;
•
pozitivní hodnocení pacienta - vzdor tomu, že se nám mnohé na pacientovi nelíbí;
•
emocionální, citová vřelost - k nemocnému můžeme přistupovat ledově, netečně,
pastýřský habitus však vyžaduje “teplejší formu” přístupu;
•
ryzost postoje - vyjadřovaná v termínech čistota, poctivost, opravdovost, pravost
(autenticita - nefalšovanost), odstranění všeho, co není pravé;
•
spolu-cítění - do češtiny přeložen termín empatie, je příbuzný s termínem sympatie,
antipatie, apatie – lhostejnost.
Záporné charakteristické rysy pastýřského - nepastýřského postoje:
•
snaha o nadvládu - ten, kdo pacienta navštíví se bude snažit “držet slovo" za každou
cenu;
•
nucení – “musismus" - návštěvník pacienta tlačí a strká někam proti jeho vůli;
•
přebírání odpovědnosti za pacienta - pacient všelijak zesláblý nemocí uvítá, když
někdo rozhodne za něj. Uvrhává ho to však do pasivity - a ta není dobrou podmínkou
uzdravovacího procesu;
•
hodnocení pacienta - pacientovi se díky jeho nemoci mnohé nedaří, je tedy na něm
mnohé, co se dá hodnotit záporně. Doporučuje se neposuzovat, neodsuzovat,
nehodnotit;
•
dogmatizování - dogmatik představuje člověka všelijak zkostnatělého. Víra je živá. V
nemoci je pacient na vše citlivý, až přecitlivělý. To je důvod proto, abychom se
všelijakého dogmatizování zdrželi.
Opatrný pastorační péči o nemocné a trpící chápe v širším slova smyslu jako takové
jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z
pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu
k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni
víry." Psychologům by Opatrného definice mohla připomenout obsah pojmu doprovázení,
(nebo nepřesně podpůrné psychoterapie). Psychologickou pomoc zde od pastorační péče
odděluje “pozice věřících křesťanů" a člověku “dostupná úroveň víry". Pojem “ s ohledem
na jeho stupeň víry" je velmi důležitý. To znamená, že máme brát ohled na to, že stupeň víry
konkrétního člověka je např. nulový. Věřící mají někdy představu, že jediným cílem
pastorační péče je, aby se posílila víra člověka, kterému je pastorační péče poskytována.
Cílem však je, aby daný člověk svou situaci zvládl nebo ji zpracoval co možná lidsky
důstojným způsobem.
Dále zde definuje spirituální dimenzi člověka jako to, co je pro člověka zásadně důležité,
co je pro něj oporou, co neztratí, ani když se z jeho života odstraní různé vnější možnosti.
(Baštecká, 2001, s.54)
2.5.5 Spiritualita a psychické zdraví z hlediska pastorální medicíny
Konkrétní poznatky o vzájemném vztahu spirituálních a psychických faktorů lidského
zdraví a nemoci vycházejí jednak z praxe pastoračních
pracovníků, jednak z praxe
existenciálně a humanisticky orientovaných psychoterapeutů. Vzhledem k tomu, že se nedaří
na spirituální faktory aplikovat přesná diagnostická kritéria, chybějí epidemiologické údaje o
výskytu těchto poruch:
•
nedostatek naděje - charakterizuje z duchovního hlediska dobu, v níž žijeme. Lidé si
uvědomují svou nezajištěnost, obávají se stáří a nečekají odnikud pomoc. Nedostatek
životní radosti je často důsledkem neprobuzenosti ve spirituální dimenzi. Takoví lidé
jsou “nešťastni sami od sebe". V pozadí všech nejistot a duševních utrpení lze
předpokládat společnou příčinu, která má ontologickou povahu a bývá označována
jako ztráta autentického vztahu k bytí;
•
nespokojenost se životem - prožívaná skutečnost života se zdá šedá a ubohá.
Negativní obraz sebe sama vede k trvalému pocitu ukřivděnosti, k přesvědčení o
nespravedlnosti světa, k lítosti nad tím, co v životě chybí a co se promeškalo;
•
nenávist k sobě - negativní sebehodnocení zmenšuje možnost navazovat vztahy s
druhými, jinými lidmi a přijímat jejich lásku, takto postižený člověk se nedovede otevřít
druhým ani sobě urychlují svou cestu k nicotě alkoholem;
•
strach z nicoty - člověk trpící spirituální nouzí
pociťuje svůj život jako cestu od
neexistence před narozením do neexistence po smrti
a zdráhá se uvěřit v
transcendentní bytí. Neuvědomovaný strach z nicoty prostupuje celého člověka, každý
jeho den. Jeho projevem je strach ze smrti, prožívaný na vědomé úrovni (je alarmující
skutečnost, že sebevrah překoná strach ze smrti, aby unikl nesnesitelnému strachu z
nicoty a strachu z nejisté budoucnosti). Jiní nešťastní lidé si nevědomě přejí, aby jejich
utrpení co nejdříve skončilo a urychlují svou cestu k nicotě alkoholem, drogami a
kouřením;
•
fenomén útěku - člověk na útěku není schopen nikde zakotvit, snaží se mít všechno
rychle za sebou, vše co nejrychleji vyřídit, záměrně se zbavuje hodnot, které mu ještě
zbyly.
Jako ve všech odvětvích lékařství, i zde má prevence nezastupitelnou úlohu. Pro
zachování zdraví je důležité cílevědomé úsilí o osobní zdokonalení a navazování
pravdivých interpersonálních vztahů. Takto je možno se postupně zbavovat
různých
forem sobectví, včetně hledání výhod na úkor druhých lidí, jakož i snahy zmocnit se svého já
a učinit je svým výhradním vlastnictvím. K tomu napomáhá opravdové zaujetí okolním
světem. Plnohodnotný život předpokládá dospělé postoje, nezávislost na osobním úspěchu i
nezdaru. Jde tedy o překonání infantilismu, který charakterizuje smýšlení a jednání většiny
dnešních lidí (domnívají se, že mají na vše nárok, že by měli vše dostat bez vlastního
přičinění, nevycházejí ze své sebestřednosti, v důsledku toho nedovedou prosazovat své
oprávněné potřeby a nejsou schopni cílevědomého úsilí).
Každý člověk by se tedy měl snažit lépe poznat sám sebe a být opravdu sám sebou. To
vyžaduje soustředění, trpělivost a pokoru. Kromě dobré vůle a vytrvalé snahy jedince má pro
zachování a rozvíjení spirituálního zdraví velký význam podpora společenství. Osamocený
člověk často potřebuje spirituální pomoc zvenčí. Zdroje spirituálního zdraví dovede nejlépe
ocenit ten, komu se po překonání duchovní nouze otevřel nový prostor pro tvůrčí, smysluplný
život. (A.Slabý, J.Slabý, 2000, s.89 - 94)
2.5.6 Přístup k duchovní dimenzi nemocného u nás
Baštecká, Goldmann ve svých "Základech psychologie člověka" přesně definují, z čeho
bychom měli vycházet ve svém psychologickém nazírání na nemocného. Člověk je v rámci
jejich publikace nazírán jako bio-psychosociálně spirituální jednota , která prožívá, myslí,
jedná a chová se. Znamená to, že o zdraví, nemoci a našich zásazích do zdraví a nemoci
pojímá v souvislostech systémů:
•
těla - to znamená např. neurověd, a jejich podrobného zájmu o mozek v důsledku
vývinu nových zobrazovacích metod mozku;
•
osobnosti - tedy vlastní psychologie a její citlivosti pro jáství, které se projevuje kromě
jiného sebepojetím a tělesným obrazem, obrannými mechanismy a vyrovnávacími
strategiemi a jež se učí a vyvíjí;
•
vztahů - tedy sociálních věd, které se zabývají zařazením jednotlivce do vrstvy a
skupiny;
•
ducha - tedy věd, které zkoumají lidské potřeby spirituality, sebepřesahu, smyslu a
zařazení člověka do vesmíru, což se při léčbě dotýká medicíny a ošetřovatelství,
speciální pedagogiky, sociální práce a pastorace. (2001, s.16)
Domnívám se , že na současnou situaci u nás má objektivní náhled Škrlová. Je soudná
právě díky tomu, že dlouhá léta pobývala v zahraničí a je tedy schopna objektivního
zhodnocení situace právě proto, že sama nebyla tomuto vývoji u nás přítomna. Ve svých
přednáškách na téma “Role sestry v duchovní dimenzi člověka" upozorňuje na neutěšený
stav duchovní dimenze péče o naše pacienty. Zmiňuje, že přestože je u nás již několik let k
dispozici již opakovaně citovaná učebnice “Ošetrovatelstvo” autorky
Kozierová a kol.
“Kapesní průvodce zdravotní sestry”, duchovní dimenze stále zůstává pro sestry “horkou
bramborou" a to i přesto, že pojem celostní péče o pacienta pro naše sestry není neznámý .
(Škrlová, 2002, s.1).
Předneseno na semináři České asociace sester “Duchovní – neduchovní” 12.4.2002 v Brně, následně publikováno na
www.interned.cz 12.9.2002
6
6
Řada ředitelů zdravotnických zařízení, manažerek ošetřovatelské péče nebo sester
samotných upadne do rozpaků, hovoří-li se o spirituálních aspektech nemoci, duchovních
potřebách pacientů nebo o nutnosti vážně se jimi zabývat. A protože této dimenzi nerozumí a
nikdo jim nepomohl ji správně pochopit, co vlastně duchovní dimenze představuje, odmítají
ji.
7
Haškovcová uvádí, že nemoc reprezentuje jistý druh životní krize. Je nutné opakovaně
zdůrazňovat, že náprava diskomfortu musí zahrnovat nejen oblast biologickou, ale i
psychickou a sociální. V poslední době bývá připomínán další rozměr profesionální pomoci péče spirituální. Zatímco první tři typy péče jsou prakticky realizovány, spirituální péče bývá
pravidelně opomíjena. Často je pokrytí somatických potřeb nejen prioritní (což je v pořádku)
ale i jedinou (což není v pořádku) saturací, které se každému nemocnému pravidelně
dostane.
Každá životní krize se dříve či později dotýká tzv. hodnotového žebříčku postiženého.
Odborně přesnější je hovořit o hodnotovém systému, nebo systémech. To proto, že
představa “žebříčku" asociuje s lineárním uspořádáním hodnot a vylučuje nebo opomíjí
skutečnost, že některé hodnoty mohou být zástupné, a dále, že v určité situaci může člověk
favorizovat i několik hodnot najednou. V praxi je možné hovořit o “žebříčku", ale s vědomím,
že odborná pomoc využívá plasticity hodnotových systémů, nikoli domnělé linearity.
Nemocní, kteří se musí naučit žít se svou chorobou, vítají, když o svých problémech mohou
hovořit a když jim kvalifikovaný partner naznačí či dokonce poradí způsob řešení, který
postižený člověk nevidí nebo není schopen vidět. V určité době byl takovým moudrým
rádcem výhradně lékař. Specializace a superspecializace v lékařských oborech a vznik
složitých zdravotnických systémů měly za následek nejen zkvalitnění diagnostických a
terapeutických procesů, ale také rozvolnění vztahu mezi konkrétním lékařem a konkrétním
pacientem.
Na spirituální potřeby chybí odborník a stává se, že pacient očekává, že mu v této oblasti
bude pomoženo a to prostřednictvím lékaře nebo psychologa. To se může stát, zejména když
je psycholog náležitě vzdělán ve filosofii. Lékař nemá čas.
Poskytování duchovní služby v nemocnicích byla věnována podstatná část ZN č.34, ročník 51, 2002. Přečteme si zde
názory ředitelů předních velkých nemocnic ČR na poskytování duchovní služby, zkušenosti jáhna J.Zachovala a
názory na to, kdo by vlastně měl duchovní službu zajišťovat atd. Z jednotlivých názorů je patrné, že duchovenská
služba je nová forma péče, která se u nás teprve zavádí a lékaři, sestry, psychologové, duchovní i laici a pacienti mají
odlišné představy o jejím poskytování a o vzájemné spolupráci všech zúčastněných subjektů.
7
Takto vzdělaný teolog, který má konkrétní představu o potřebách nemocných, o
možnostech ošetřujících, jakož i o základní organizaci ústavní, sociální i domácí péče může
být členem ošetřujícího týmu anebo může stát “mimo" zdravotnickou instituci. (Haškovcová,
8
1998, s. 24 -25)
Marie Svatošová, zakladatelka hospicové péče u nás, o duchovních potřebách říká, že až
donedávna byly více méně tabu. Není proto divu, že se stále ještě mnoho lidí, včetně
zdravotníků domnívá, že jde o jakési uspokojování potřeb věřících. Ne, že by věřící své
duchovní potřeby neměl. Má je, ale ví, co má dělat a obvykle se podle toho dovede zařídit.
Horší je to s lidmi, kteří z víry nežijí. Právě v průběhu vážné nemoci se začínají zabývat
životně důležitými otázkami po smyslu života - vlastního života. Každý člověk v takové situaci
potřebuje vědět, že mu bylo odpuštěno a má potřebu i sám odpouštět. Každý člověk
potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl. Nenaplněnost této
potřeby smysluplnosti se rovná skutečnému stavu duchovní nouze. Člověk tím trpí a to tak,
že si někdy i zoufá.
Je potřeba mu ukázat, že v každé situaci se dá žít smysluplně.
(Svatošová, 1995, s. 23-24)
V posledních letech bylo napsáno několik závěrečných prací, které se z různých pohledů
zabývaly problematikou hospicové péče a při té příležitosti také více či méně zmiňovaly
duchovní potřeby pacientů, především v terminálním stadiu života.
Velmi obohacující a inspirující pro mne byla magisterská práce ing.H Friedrichová,
vedená prof. H.Haškovcovou na Husitské teologické fakultě University Karlovy. Autorka se
v práci “Duchovní potřeby a hospic” velmi podrobně duchovním potřebám věnovala. Mluví
o nich jako o “niterných potřebách”, a pro mne bylo zcela zásadní její základní vymezení
problematiky: “…klíčem k tomuto tématu je lidský vztah + vhodný okamžik. Aby člověk
mohl zachytit spirituální potřeby bližních, musel by s nimi vstoupit do užšího (a hlubšího)
vztahu a zachytit event. příhodný okamžik. To obojí vyžaduje vnímavost a čas.”(Friedrichová,
2000)
Jako příklad uvádí prof. Haškovcová studium psychosociálních věd a speciální etiky, jak je organizováno na Husitské
teologické fakultě UK v Praze. Každý student absolvuje nejprve tzv. teologický kmen (2,5 roku). Ti, kteří se chtějí
věnovat církevní dráze, pak pokračují ve studiu dalších teologických disciplín. Ostatní mohou volit specializační
studium, tzn. že si k základnímu teologickému studiu (částečně redukovanému) přiberou buď pedagogiku, nebo
psychosociální vědy. Ti orientovaní na pedagogiku později vyučují náboženství a religionistiku zejména na
základních školách, ti, kteří se specializují na psychosociální vědy, mohou pracovat v oblasti zdravotnictví nebo
sociálních služeb. Trpícím lidem přináší potřebnou spirituální pomoc, ale vždy ji váží na výkon zcela praktických
činností, které pokrývají oblast psychosociální. (tamtéž, s. 25)
8
Macková ve své diplomové práci “Hospicové hnutí u nás a ve světě” cituje Svatošovou
a jako důležité uvádí především potřebu urovnání vztahů s blízkými
a potřebu
smysluplnosti života až do poslední chvíle. (Macková, 2002, s.13)
Hermanová se ve své diplomové práci zabývala postoji sester k pacientům
v terminálním stavu. V kapitole “Potřeby terminálně nemocných” hovoří o spirituálních
potřebách, především o smyslu života, potřebě odpustit a aby bylo i pacientovi
odpuštěno. Nenaplněnost těchto potřeb
se rovná stavu duchovní tísně. Autorka
upozorňuje, že je povinností sester zabezpečit duchovní podporu buď přímou intervencí nebo
zajištěním přítomnosti osob, které jsou schopny tuto podporu poskytnout. Dále připomíná, že
v okruhu problémů člověka v duchovní nouzi chybí konkrétní představa o tom, jak by měla
být organizována a jaký by měla mít obsah duchovenská služba pro nemocné a rovněž, kdo
by měl a za jakých podmínek takovou službu vykonávat. (Hermanová, 2002, s.29)
Názor 258
sester na spolupráci s duchovním byl respondentkami prezentován jako
jednoznačné ano (95%). Sestry se cítí plně vytíženy speciální a nezastupitelnou činností.
V dobré součinnosti s duchovním a při oboustranné znalosti svých kompetencí by mohly
pomoci nemocným a odlehčit sobě, pokud by se stala běžnou spolupráce se vzdělanými
teology. (tamtéž, s. 58)
Autorky Jarošová,Růžičková ve své práci “Umírání z pohledu sestry” uvádí autentické
odpovědi sester na otázky týkající se umíraní. Na otázku “Jaké jsou podle Vašeho názoru
nejdůležitější potřeby umírajícího?” udávají nejfrekventovanější odpověď “potřebu přítomnosti
rodiny”. Některé psychologické potřeby jako např. potřeba zachování lidské důstojnosti nebo
naděje se neobjevily ani u jedné respondentky. Sestry zcela zapomněly na potřeby duchovní.
(Jarošová, Růžičková, 2001, s. 13 -14)
Naprosto se ztotožňuji s větou v závěru této práce. “Znát potřeby umírajících, tedy umět je
přesně pojmenovat a v praxi poznat jejich deficit, to je nezbytný předpoklad k tomu, aby
mohly být tyto potřeby uspokojeny. Vzdělanější sestra by možná méně pociťovala smutek,
strach či beznaděj a soustředila by se více na to, co prožívá umírající.” (tamtéž, s. 21)
Vaníčková se ve svém příspěvku pro 6. ostravské dny podpůrné péče v onkologii
zabývala Spirituálními potřebami seniorské populace v ČR. Zdůrazňuje, že dosavadní
zahraniční výzkumy dokazují, že potřeba spirituality se v období nemoci a ve stáří zvyšuje.
Výsledky ukazují, že existuje jasná vazba mezi zdravotním stavem starých lidí a účastí na
náboženském životě (žijí až o 7 let déle) a u nábožensky aktivních jedinců je vykázán nižší
výskyt depresí, úzkostí, závislostí i sebevražd. (Vaníčková, 2002, s. 1 - 3)
2.5.7 Duchovní aspekty paliativní medicíny
Kapitola stejného názvu je zařazena v publikaci našich předních odborníků na paliativní
medicínu, autorů Vorlíček, Adam a kol. Je důkazem toho, že si lékaři uvědomují důležitost
tohoto tématu a především souvislosti duchovna s kvalitou života onkologických pacientů.
Druhou stranou mince je ovšem všudypřítomný nedostatek lékařů a jejich pochybnosti o tom,
zda jsou k poskytování duchovní péče dostatečně erudovaní.
Autor staví na holistickém přístupu k uspokojování potřeb nemocných a zdůrazňuje, že
jednotlivé dimenze od sebe nelze ani z didaktických důvodů oddělovat. Všechny
dimenze jsou specificky lidské a žádnou z nich nelze považovat za významnější než ostatní.
Duchovní dimenze má daleko širší dosah, než jaký se jí v lékařství obvykle přisuzuje.
Uskutečňování vrozených vloh, které podmiňují schopnost tvořit, prožívat krásu a poznávat
dobro, naplňuje lidský život smyslem
a přibližuje jej konečnému cíli. Přesvědčení o
hlubokém smyslu každé životní situace vede člověka k odpovědnému mravnímu rozhodování
a současně představuje zdroj jeho optimismu a naděje
Duchovní zdraví lze stručně
charakterizovat jako chuť žít, poznávat, vytvářet hodnoty, angažovat se, být otevřen pro
setkání ( v tomto směru bude třeba doplnit známou definici lidského zdraví formulovanou
WHO v roce 1948, o harmonii ve spirituální rovině – uvedeno již v kapitole 2.2).
Poruchy spirituálního zdraví mohou mít různé formy a stupně závažnosti. Mírné
negativní výchylky se vyskytují běžně a každý by je měl umět včas rozpoznat a osvědčenými
duchovními prostředky včas napravit. Naproti tomu situace vážného ohrožení není nemocný
člověk schopen sám zvládnout a naléhavě potřebuje pomoc druhých. Zkušení lékaři vědí, že
duchovní odezva je u každého nemocného jiná, nemusí jít ruku v ruce se závažností choroby
a nedá se přesně předvídat.
Duchovní tíseň – je ošetřovatelská diagnóza vztahující se k duchovním problémům.
Kozierová uvádí dvě definice:
1.
Narušení životního principu, který proniká celou lidskou bytostí a integruje a
transcenduje biologickou a psychologickou podstat jedince;
2.
Stav, při kterém má jedinec reálně nebo potencionálně narušenou víru v systémy
hodnot , které mu poskytují sílu, naději a smysl života.
O´Brien subkategorizuje duchovní tíseň následovně:
•
duchovní bolest – obtíže při smiřování se se ztrátou milované osoby, nebo velké
utrpení (fyzické či emocionální) ;
•
duchovní odcizení – vyčlenění se z náboženské společnosti;
•
duchovní úzkost – pochybnosti v názorech či hodnotovém systému (např. morálněetická podstata léčby jako jsou potraty, transfuze krve, chirurgické zákroky) ;
•
duchovní vina – selhání ve věrnosti náboženským pravidlům;
•
duchovní hněv – problémy s akceptováním choroby nebo utrpení;
•
duchovní ztráta – problémy s hledáním pohody v náboženství;
•
duchovní zoufalství – pocit nezájmu o vlastní osobu. (Kozierová, Erbová,
Olivierová,1995, s.784)
Těžká nemoc vyvolává existenciální prožitky osobní nouze a ztráty životních jistot.
Nastává náročné životní období, vyžadující vypětí duchovních sil, na jaké většina lidí není
připravena. Konfrontace s pomíjivostí lidského života při nepříznivé prognóze onemocnění
odpovídá mezní životní situaci v pojetí lékaře a psychologa Karla Jasperse.
9
(Durozai,
1994, s.136)
Zakladatelka světového hospicového hnutí C.Saundersonová o duchovních potřebách
říká: "Žijeme v sekulární společnosti, ale je to sekulární společnost s mnoha spirituálními
potřebami," a dodává, že duchovní potřeby už se nevyjadřují nutně v náboženských
termínech. "Lidé prostě již nemluví náboženskou řečí". (Fridrichová, 2000, s.15)
Významným podnětem pro vývoj v chápání duchovních potřeb těžce nemocných se staly
průkopnické práce E.Kübler-Rossové a několika dalších lékařů a klinických psychologů,
kterým se podařilo při rozhovorech s těžce nemocnými hlouběji nahlédnout do jejich vnitřního
života. Uznávané jsou též zásluhy Viktora E. Frankla,
10
jemuž vděčíme za pronikavou
Karl Jaspers, 1883 - 1969, německý filosof existence, původně psychiatr. Ve svém díle Psychologie světových názorů
(1919) použil typologii základních lidských postojů. Zde také poprvé podal svůj výklad hraničních či mezních situací,
jejichž význam spočívá v tom, že k jejich uchopení teoreticky nedostačuje rozum.
9
analýzu terminálního období života z hlediska duchovních hodnot. (Vorlíček, Adam a kol.,
1998, s. 383-384)
2.5.8 Logoterapie
“Kdo má proč žít, dovede snést
skoro každé jak žít”.
Nietzsche
Logoterapii považuji za
přínosnou pro všechny, kteří se ve své každodenní práci
setkávají s nemocnými, trpícími a umírajícími. Otázky po smyslu života si kladou všichni lidé,
zvláště ti, kteří cítí, že se jejich život chýlí ke
konci. Úlohou autentického zdravotníka
profesionála není plané utěšování a uhýbání před problémy pacienta,
ale jeho plná
akceptace a schopnost pomoci mu najít (pokud si to přeje a dovolí nám to), jiný zorný úhel
pohledu na jeho nemoc a utrpení. Tato pomoc musí jít ruku v ruce s vysoce kvalifikovanou
ošetřovatelskou péčí – ta je naprostou samozřejmostí.
Frankl označil svůj přístup jako existencionální analýzu a logoterapii. Způsob jeho
podání je přístupný, popularizující a přitažlivý.
Vedle Freudovy “touhy po slasti” a Adlerovy “touhy po moci” postavil třetí lidskou
základní potřebu, kterou označil jako “touhu po smyslu”.
Vysvětlení základních pojmů:
•
existenciální frustrace - vzniká, když člověk pochybuje o smyslu své existence, když
se smysl jeho bytí stal sporným, dosavadní smysl ztratil své odůvodnění a člověk neví,
co dál;
•
noogenní (existenciální) neuróza - existenciální frustrace se může za určitých
okolností stát patologickou, a vést k neuróze a depresi se suicidálními tendencemi a
tak vzniká noogenní neuróza. Vyskytuje se zejména v konzumní společnosti a
je
projevem “existencionálního vakua”. Její zvláštní formou je víkendová deprese, která
Viktor E. Frankl (1905 – 1997), vystudoval medicínu ve Vídni, zpočátku byl ovlivněn Freudem, potom
existenciálními filosofy. Principy své existencionální analýzy a logoterapie promyslel ještě před válkou. V letech 1942
– 45 byl vězněn v koncentračních táborech v Terezíně, Osvětimi a Dachau, kde sdílel se svými spoluvězni hraniční
situace lidského bytí, což dodalo zvláštní váhu jeho úvahám o životním smyslu. (Kratochvíl, 2000, s.93)
10
se objevuje po skončení shonu pracovních dnů, jakmile člověku začnou do vědomí
pronikat myšlenky o prázdnotě a nesmyslnosti jeho život;
•
logoterapie – pomáhá pacientovi najít východiska z jeho existencionální frustrace.
Nechce mu vnutit nějaký životní smysl zvenčí, ale chce mu pomoci najít jeho vlastní
osobní životní smysl v souladu s jeho osobností;
•
logos - zde neznamená slovo, ale smysl a duchovnost.
Člověk může dát svému životu smysl uskutečňováním hodnot. Proto logoterapie rozšiřuje
pacientovi
především jeho obzor pro hodnoty.
Proti autotelickému (autoteismus =
sebezbožtění) zaměření na vlastní uspokojení a štěstí
staví heterotelické zaměření
k dosahování vyšších cílů a hodnot, přesahujících jedince. Zdůrazňuje, že pocit štěstí se
snáze dostaví jako vedlejší účinek plnění úkolů, než usiluje-li člověk jen o štěstí samo.
Kritickou otázku bilančních sebevrahů “co ještě mohu čekat od života”, která se objevovala
často např. v koncentračním táboře, obrací autor v duchu svého pojetí v otázku “ co ještě
život čeká ode mne”. Objevení potřebnosti a užitečnosti vlastního života pro jiné lidi a pro
nadosobní cíle dává předpoklady i pro snášení útrap.
V logoterapii člověk přijímá odpovědnost za sebe a za uskutečňování hodnot tím, že
reaguje na požadavky a úkoly, které před něho staví život.
Otázce hodnot věnuje Frankl značnou pozornost. Rozděluje je na:
•
hodnoty tvůrčí - např. práce;
•
hodnoty zážitkové - poznávání, četba, studium, vnímání umění, láska;
•
hodnoty postojové -
postojové hodnoty nabývají zvláštního významu u lidí
zbavených v důsledku těžkých a nevyléčitelných chorob možností i naděje na realizaci
hodnot tvůrčích i zážitkových, u lidí odsouzených k utrpení. Vyjadřují pacientův postoj
k utrpení, způsob, jakým utrpení přijímá. Pacient uskutečňuje tyto hodnoty tím, že bere
osudové utrpení na sebe a příkladně je nese. Konečný smysl utrpení pak hledá Frankl
ve vztahu k absolutní říši hodnot. Tím se dostává do kontaktu s náboženstvím, k
němuž má i jinak jeho filosofická koncepce blízký vztah. Ve své dimenzionální
ontologii pojímá člověka ve třech dimenzích, tělesné, duševní a duchovní. Za
základní atributy lidského bytí považuje svobodu a odpovědnost před svědomím.
Svoboda znamená jistý stupeň indeterminismu( = názor, že lidská vůle je svobodná):
člověk není pouze produktem dědičnosti a prostředí, může se i sám rozhodovat mezi
různými možnostmi a cestami ve svém životě. Je bytím orientovaným k cíli a usilujícím
o
smysl.
Konečným
cílem
však
nemůže
být
pouze
seberealizace,
ale
sebetranscendence (transcendentno jako nadpřirozenost, nadsmyslnost).
Franklova logoterapie svým důrazem na smysluplné směřování k budoucnosti zásadním
způsobem obohacuje pohledy psychoteraupetických škol, které pacientovu pozornost
zaměřují na minulost i na přítomnost. Citlivá individualizovaná pomoc při zpracování ztráty
životního smyslu je často jedním z
důležitých úkolů praktického psychoterapeuta.
(Kratochvíl, 2000, s.94)
2.5.9 Hospicová péče
V této kapitole bych ráda zmínila základní myšlenky hospicové péče a historii a vznik
hospiců ve světě i u nás.
Co je to hospic
Dle Ministerstva zdravotnictví České republiky je hospicová péče komplexní
multidisciplinární paliativní péče, kterou tvoří souhrn odborných lékařských, ošetřovatelských
a rehabilitačních činností, poskytovaných preterminálně a terminálně nemocným, u kterých
byly vyčerpány možnosti kauzální léčby, ale pokračuje léčba symptomatická
s cílem
minimalizovat bolest a zmírnit všechny potíže
i jejich
vyplývající ze základní diagnózy
komplikací a zohledňující bio-psycho-sociální potřeby nemocného. (Hermanová, 2002, s.37)
Z historie hospiců
Slovo hospic má svůj základ v latinském hospes, hospitis - host, odtud hospitium pohostinství, přátelské přijetí. Hospice existovaly již v antice. V časech christianizace Evropy
vznikaly podél cest, jež vedly do Svaté země. Byly zřizovány mnichy nebo laickými bratrstvy.
Poutníci se v nich mohli zastavit a odpočinout si, byla jim zde poskytnuta tehdy dostupná
ošetřovatelská péče a duchovní podpora. Často byli natolik vyčerpáni útrapami svého
putování, že zde umírali.
Péče o nemocné se postupně přesouvala do špitálů. Umírající však byli v nemocnicích
odmítáni. V novodobé historii se hospicem nazývají i pohostinské domy nebo hotely, které
se řídí křesťanskými pravidly soužití. I v polovině našeho století ještě umírali lidé často v
zanedbaných a ubohých podmínkách, ačkoli medicína jako věda dosáhla velikého pokroku v
mnoha oblastech.
Výzkumu a tišení bolestí umírajících lidí se však žádná disciplína
nevěnovala. Svízelná situace umírajících otřásla zdravotní sestrou a sociální pracovnicí
Cecily Saundersovou. Její osobní zkušenost s umírajícím milovaným člověkem se jí stala
životní výzvou, pomohla jí ujasnit si základní potřeby umírajících lidí a též možnosti, jak je
naplnit. Již jako kvalifikovaná sociální pracovnice a zdravotní sestra vystudovala medicínu a
věnovala se výzkumu bolesti. Sedm let pracovala v Hospici sv. Josefa, který ve 20. stol
otevřely irské řeholní sestry v Londýně. Provedla zde studii na více než 1000 pacientech a
prokázala, že podávání opiátů před nástupem průlomové bolesti a v pravidelných intervalech
účinně tlumí bolest, aniž by u pacientů hrozil návykový efekt. Její práce představuje počátek
moderní paliativní léčby chronických bolestí. Je průkopnicí v prevenci bolesti u onkologických
onemocnění. (Fridrichová, 2000, str.14)
Historie hospicové péče v ČR
Vznik hospiců u nás se datuje od roku 1993, kdy MUDr. Marie Svatošová založila
Občanské sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí s výstižným názvem
Ecce homo. Nezaměnitelná podobnost trpících pacientů s trpícím Ježíšem, nad kterým vyřkl
Pilát Pontský právě ono slavné "Ejhle člověk!?" je zřejmá. Umírající je často v tak ubohém
stavu, že v něm ostatní zcela neprávem přestávají vidět člověka. Nadace Ecce homo chce
prosazovat práva pacientů a úctu k lidskému životu od jeho početí až do přirozené smrti a
chce podporovat rozvoj hospicového hnutí a domácí péče po celé republice. (Hermanová,
2002, s.37)
První hospic v České republice je Hospic Anežky České v Červeném Kostelci u Náchoda.
Byl otevřen v roce 1995 díky nesmírnému úsilí MUDr. M.Svatošové. Je v něm 25 lůžek pro
pacienty v terminálním stadiu a jejich rodinné příslušníky. Další hospice
byly postupně
budovány a uváděny do provozu v Praze, Plzni, Rajhradě u Brna, Litoměřcích, Na sv.
Kopečku u Olomouce a připravují se další.
Společné znaky hospiců u nás:
•
Hospic je vždy nestátním lůžkovým zdravotnickým zařízením. Toto zařízení poskytuje
hospicovou péči definovanou v návrhu zákona o zdravotní péči.
•
Všechny hospice mají smlouvy o hrazení zdravotní péče se zdravotními pojišťovnami.
•
Péče v hospici je vždy pouze multidisciplinární a týmová.
•
Hospic respektuje specifické potřeby člověka stojícího na konci života, postavení
klienta připomíná spíše hotelového hosta než klienta na nemocničním lůžku.
•
Normou je v hospici vysoký standard
technického vybavení i poskytované péče,
součástí hospice je např. i kaple a místnost posledního rozloučení.
•
Na péči o klienta se společně s hospicem
podílí i blízké osoby (pokud chtějí) a
naopak hospic poskytuje péči doprovázejícím a pozůstalým.
•
Součástí hospice je sbor dobrovolníků, kteří představují potřebný spojovací článek
mezi hospicem a celou společností.
•
Hospic má “lidský rozměr”, tzn. že obvyklá kapacita je 25 lůžek a stejný je počet lůžek
pro doprovázející, kteří se na péči podílejí. Ti si však svůj pobyt hradí.
•
Každý hospic plní i funkci edukačního centra hospicové péče v regionu.
•
Podíl státních dotací na vzniku hospicového zařízení se pohybuje obvykle kolem 70%
celkových investičních nákladů. (Macková, 2002, s.14)
Základní filosofie hospicové péče:
Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a úcty k člověku jako jedinečné, neopakovatelné
bytosti. Hospic nemocnému garantuje, že:
● nebude trpět nesnesitelnou bolestí;;
● nebude umírat sám;;
● bude zachována jeho lidská důstojnost.
Smyslem hospicové péče je šířit základní filosofii všude tam, kde umírají lidé. Nejsme stát
natolik bohatý, abychom mohli pro všechny své umírající postavit dostatečné množství
hospiců. Důležité je, abychom se alespoň snažili vytvářet podmínky obdobné hospicovým
všude tam, kde lidé umírají a především se zdokonalovali v lidském přístupu ke všem našim
pacientům, nejen umírajícím.
Při kontaktu se sestrami z praxe během výuky na IDV PZ pozoruji, že se u nás daří šířit
myšlenky hospicové péče i na běžná oddělení zdravotnických zařízení. Sice velmi pomalu,
ale daří. Ve třídách ubývá sester, které se upřímně diví tomu, že hospic není LDN. Hlásí se
sestry, které byly na exkurzi v některém našem hospici. Některé se tam dokonce vydaly
soukromě, protože je tato problematika zajímá. Přibývá sester, které si na vlastním oddělení
vyzkoušely, jaké to je doprovázet umírajícího a jeho rodinu a vytvořit pro odchod pacienta
z tohoto světa důstojné podmínky.
Na závěr kapitoly o hospicové péči si dovolím uvést příklad z praxe. Sestra, účastnice
pomaturitního specializačního studia, v interně u zkoušky z ošetřovatelství vyprávěla tento
příběh. “Před týdnem na našem oddělení umírala paní. Připomněla jsem si, co jsme se zde
učili a řekla jsem si, že bychom to mohli zkusit dělat jinak. Věděli jsme, že paní má před
sebou posledních pár hodin života a nabídli rodině, zda nechce zůstat s ní. Báli se, ale
zůstali. Nabídli jsme jim pomoc. V prvé řadě musel souhlasit primář. Uprosili jsme ho. Potom
jsme se museli postarat o rodinu. Přemístit umírající na jiný pokoj, zajistit 2
přistýlky,lůžkoviny, občerstvení a psychickou podporu rodiny. Nějak jsme to dokázali. Rodina
byla s umírající den a noc. Ráno paní v klidu zemřela. Rodina poděkovala a odešla. Všichni
na oddělení byli rádi, že jsme to společně dokázali. Za pár dnů se pozůstalí vrátili. Děkovali
všem sestrám, zašli za primářem, napsali poděkování do novin. S odstupem času si teprve
uvědomili, jak moc pro ně bylo důležité, že s maminkou mohli zůstat až do konce. I my jsme
si s odstupem času uvědomovali, co jsme udělali jinak, jaký z toho máme pocit, a co jsme
vlastně udělali pro umírající, její rodinu, i pro sebe. Doufám, že nám to příště půjde o trošku
lépe. A že pana primáře už nebudeme muset prosit. Možná to sám dalším příbuzným
nabídne.”
Mimo jiné i takto si prakticky představuji šíření myšlenek hospicové péče. Jsem
přesvědčena o tom, že tato sestra, společně se svými kolegyněmi, posilněny společným
prožitkem, možná i překvapeny, co to s nimi se všemi “udělalo”, už se nezastaví a bude
pokračovat dál. Už totiž není stejná, jako byla “před tím.”
2.6 Výuka duchovních potřeb na SZŠ a VZŠ
Výuku duchovních potřeb nelze teoreticky vydělit z výuky ostatních potřeb. Pokud
mluvíme o potřebách pacientů, měli bychom mít vždy na mysli holistický přístup
k nemocnému a mluvit současně o jeho potřebách biologických, psychických,
sociálních i duchovních/spirituálních.
Na SZŠ je možné danou problematika vyučovat v několika předmětech. V rámci předmětu
Ošetřovatelství, jenž je v prvním ročníku dotován 4 hodinami týdně (celkem 136 hod/rok), je
zařazen první blok s názvem Ošetřovatelství, ošetřovatelský proces u dětí a dospělých
s dotací 20 hod. Součástí
tohoto bloku je část Potřeby klientů a nemocných, jejich
charakteristika , zjišťování z hlediska ošetřovatelského. To znamená, že výuce potřeb (všech
potřeb, nejen duchovních) je možné věnovat asi 4 – 5 hod. V hodinách cvičení je potom
zařazen blok Ošetřovatelský proces u dětí a dospělých dotovaný 14 hod. a zde by se měli
studenti mimo jiné učit řešit modelové situace – pozorování nemocných, nácvik
komunikativních dovedností, stanovování ošetřovatelských diagnóz
a zabezpečování
zjištěných biologických, psychických i sociálních potřeb. Při pohledu do “Pojetí vyučovacího
předmětu” zjistíme, že “...centrem péče musí být člověk se svými potřebami biologickými,
psychickými i sociálními, věkovými i individuálními zvláštnostmi” …… a dále potom “ tyto
aspekty prolínají celou výukou, aby se tak předešlo nežádoucím situacím, které vyplývají
z nedostatečného uspokojování potřeb nemocných, zvláště pak potřeb psychických a
sociálních”.
O duchovních/spirituálních
potřebách není nikde zmínka. Ve třetím ročníku
v bloku Ošetřovatelský proces na interním oddělení je zařazen Ošetřovatelský proces u
nemocných v terminálním stadiu, péče o mrtvé tělo, komunikace s pozůstalými, etická
stránka problému. V tomto celku by bylo také vhodné se duchovními potřebami podrobněji
zabývat. Ve čtvrtém ročníku v bloku Ošetřovatelský proces na onkologickém oddělení by
mohly také být duchovní potřeby chronicky nemocných zmíněny.
Předmět Psychologie a pedagogika je koncipován jako teoreticko-praktický předmět
s aplikací na zdravotnickou praxi. Předmět se vyučuje ve druhém ročníku 2 hodiny týdně,
celkem 68 teoretických hodin. Ve třetím ročníku je předmět dotován rovněž 68 hodinami, 34
hod teorie a 34 hod cvičení. V rámci teoretické výuky v tematickém bloku Psychologie
nemocných (14 hod) jsou zařazena témata Bolest, strach a úzkost a Psychologická a
filosofická problematika umírání a smrti. V rámci cvičení je 8 hod věnováno tématu Zjišťování
potřeb (Potřeby zdravých a nemocných dětí i dospělých., Vyhledávání, hodnocení a
uspokojování potřeb. Rozhovory s nemocnými různých věkových kategorií – zpracování
získaných informací) a 10 hod nácviku komunikativních dovedností. V rámci těchto témat by
se měl vyučující zabývat i duchovními potřebami pacientů, jejich vyhledáváním a
uspokojováním a praktickým nácvikům rozhovorů. Do jaké míry se však pedagog tématu
věnuje, záleží především na jeho individualitě a osobním vztahu k problematice. Někteří
vyučující si např. pozvou k externí výuce i duchovního, pastoračního pracovníka
nebo
řádovou sestru, někdo to nepovažuje za nutné a duchovní potřeby pár slovy zmíní pouze
jako součást zjišťování potřeb psychických. Ve čtvrtém ročníku je zařazena 1hod cvičení
týdně, tj. celkem 30 hod, kde je 14 hod vyhrazeno speciálním sociálním dovednostem v práci
sestry. V rámci těchto hodin by se také mohla 1 – 2hod věnovat duchovním potřebám.
Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry je 14 - 15letá sociálně nezralá studentka SZŠ
schopna orientovat se ve svých vlastních duchovních potřebách a zda je schopna chápat ( a
také respektovat, aktivně vyhledávat a uspokojovat) tyto potřeby u pacientů
Na
VZŠ obsahují učební osnovy Předměty společenských věd, ve kterých jsou
zařazeny mimo jiné předměty :
Filosofie v ošetřovatelství (1. ročník, 2 bloky, 1 hod/týdně, celkem 14 hod), mimo jiné
témata: Hierarchie hodnot. Názory člověka na život, smrt, zdraví, nemoc. Kvalita a smysl
lidského života z pohledu filosofů, zdravotníků/nemocných. Thanatologie.
Psychologie (1. ročník, 3 bloky, 2hod/týdně, celkem 54 hod. 2. ročník 2hod/týdně, celkem
32 hod.) Celý předmět psychologie skýtá dostatek prostoru pro zmínku o duchovnu
osobnosti. Psychika, vědomí, nevědomí. Typologie osobnosti. Vývoj a uspokojování potřeb
v jednotlivých vývojových obdobích.
Sociální a zdravotnická psychologie (1. ročník celkem 3 bloky, 1-2 hod týdně, celkem 40
hod. 2. ročník – 2 bloky, 1 – 2 hod/týdně, celkem 40 hod.), mimo jiné témata: Fáze prožívání
nemoci v čase. Psychologie bolesti, úzkosti, strachu, nejistoty, pocitu méněcennosti. Umírání
a smrt z pohledu psychologie. Zvláštní přístup k pacientům na onkologickém oddělení.
Komunikace (1. ročník, 3 bloky, 2hod/týdně, celkem 54 hod.) mimo jiné témata: Rozhovor.
Komunikace v zátěžových situacích. Specifika komunikace v rámci profesionálního chování
sestry v jednotlivých úsecích klinické praxe.
Sociologie (1. ročník, 2 bloky, 1 hod/týdně, celkem 14 hod.), mimo jiné téma: sociální vztahy
Klient/nemocný a jeho rodina – členové zdravotnického a ošetřovatelského týmu.
Etika v ošetřovatelství (2. ročník, 2 bloky, 1 hod/týdně, celkem 24 hod.), mimo jiné témata:
Křesťanská etika. Materialistické a jiné etické směry. Práva pacientů jako etická norma.
Etické problémy umírání a smrti.
V rámci všech těchto předmětů je jistě možné a vhodné zmiňovat i duchovní oblast
potřeb. Z hlediska kvality i kvantity je zde dán mnohem větší prostor vyučujícímu, včetně
dostatečného množství hodin věnovaných cvičení. Nemalou roli zde také bude hrát sociální
zralost studentů a určité předchozí zkušenosti z klinické praxe, pokud se již jedná o
absolventy SZŠ.
V současné době prochází zdravotnické školství opět transformací a stávající programy již
budou brzy minulostí. Plánuje se posun kvalifikačního vzdělávání až na dobu po ukončení
minimálně 12tiletého základního vzdělání, tzn. že by se měla eliminovat problematika
sociální nezralosti studentek na minimum.
Strategické dokumenty EU pro všeobecné sestry a porodní asistentky v kapitole
“Vzdělání a profesní rozvoj” pod bodem 72 uvádí: Vysokoškolské vzdělání a kontinuální
profesní rozvoj by se měly stát normou. Sestry a porodní asistentky s vysokoškolským
vzděláním jsou podle různých údajů spokojenější a přinášejí rozsáhlejší holistický přínos ve
prospěch zdravotnictví jako celku. Správně koncipované univerzitní vzdělání, spojující teorii
s praxí, upevní základy jejich přínosu k poskytování lepší a efektivnější zdravotní péče a
zvýší jejich sebeúctu. Takové vzdělání by jim mělo umožnit , aby pracovaly s lékaři jako
rovnocenní partneři ať, už v rámci péče o pacienta, akcí na podporu veřejného zdraví a nebo
v politické práci.” (2000, s. 66 - 67)
Institut dalšího vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví nabízí sestrám dva typy kurzů,
které se této problematice věnují podrobněji. Je to již dříve zmíněný dlouhodobý Kurz pro
sestry pracující v hospicích (kapitola 2.1). Zde je věnována 8 hod. přednáška (5 hod. teorie
+ 3 hod. diskuse) na téma Pastorační péče.
11
Přednáší externí vyučující – kněz, ředitel
pastoračního střediska, s bohatou praxí pedagogickou i praxí duchovního. Další externisté,
především s klinickou praxí z onkologie a paliativní medicíny, přednáší témata jako bolest,
doprovázení umírajících a rodinných příslušníků, hospicovou péči, paliativní medicínu – toto
všechno jsou témata, ve kterých se o duchovním dopadu nemoci na pacienta hovoří velmi
otevřeně a s množstvím konkrétních kazuistik z praxe. Společně s psychology se účastníci
zamýšlí nad vlastním postojem ke smrti a nacvičují speciální komunikativní dovednosti pro
vedení rozhovorů s umírajícími a rodinnými příslušníky.
11
Když jsem před 6lety začala pracovat jako pedagog na IDV PZ, 2 účastnice jednoho kurzu pro sestry domácí péče opustily přednášku
kněze. Daly tím najevo svůj nesouhlas s přednášenou problematikou. Dnes jsou tyto přednášky
k nejvyhledávanějším.
vysoce ceněny a patří
Další týdenní kurz je určen pro sestry pracující s cílovou skupinou pacientů v terminálním
stadiu - jeho osnova je obdobná, pouze s menší hodinovou dotací. Podobný typ týdenního
kurzu je určen i pro NZP a PZP pracující ve zdravotnických a sociálních zařízeních, protože
se nemalou měrou podílejí na péči o geriatrické pacienty a umírající pacienty
V rámci PSS je do každého kurzu v předmětu Ošetřovatelství zařazena 3 hod přednáška
na téma Komplexní péče o umírajícího pacienta - v ní jsou také zmiňovány duchovní potřeby
nemocných.
V rámci prvního Pomaturitního specializačního studia s mezinárodní akreditací určeného
pro onkologické sestry je zařazena 3 hod přednáška Duchovní dopad nemoci na pacienta a
jeho rodinu.
Nedílnou součástí profesního života sestry je celoživotní vzdělávání, takže záleží na
konkrétní sestře, jakou formu dalšího studia zvolí – semináře, konference, tématické kurzy,
studium odborné literatury, časopisů, internetu apod. Příležitostí, jak získávat informace na
dané téma je v současné době dostatečné množství.
3 PRAKTICKÁ ČÁST
V této části uvádím cíle práce, metodu a techniku vlastního šetření, popis zkoumaného
vzorku respondentů, užité metody a organizaci šetření.
3.1 Cíle šetření
Cílem šetření je zjistit, jaký význam přikládají respondenti duchovním potřebám pacientů,
zda jsou schopni na toto téma komunikovat a pokud ne, co jim v této komunikaci brání.
Druhým cílem je porovnat rozdíl mezi postoji k duchovním potřebám u respondentů
pracujících v hospicích a u respondentů z ostatních klinických pracovišť.
Předpokládáme
rozdíl mezi postoji respondentů obou zkoumaných skupin v závislosti na typu jejich
pracoviště.
Třetím cílem je porovnat názory sester na duchovní potřeby v závislosti na úrovni jejich
základního kvalifikačního vzdělání. Předpokládáme rozdíl mezi postoji a názory respondentů
obou zkoumaných skupin v závislosti na úrovni jejich vzdělání.
Čtvrtým cílem je zjistit, zda sestry cítí potřebu dále se vzdělávat v oblasti duchovních
potřeb.
3.2 Metody a techniky šetření
Vzhledem k poměrně vysokému počtu dotázaných a zachování anonymity byl pro sběr
dat zvolen způsob dotazníkového šetření. Dotazníková metoda je způsob šetření, při kterém
jsou potřebné informace od zkoumaných osob získávány písemně prostřednictvím otázek,
na předtištěném formuláři. Výhodou této metody je možnost získání potřebných informací od
vysokého počtu respondentů v průběhu krátké doby, zachování stejné situace a poskytnutí
potřebného času k odpovědi. Negativní stránkou této metody může být zkreslení odpovědí či
neochota respondentů při vyplňování a vracení dotazníků.
Při tvorbě dotazníku byly využity osobní profesní i životní zkušenosti, získané v průběhu
17leté praxe na onkologickém pracovišti a 8leté pedagogické praxe, za současného využití
dostupných materiálů, vztahujících se k problematice duchovních potřeb (viz citace
v teoretické části).
Před vlastním šetřením byl proveden pilotní výzkum, při kterém bylo vyhodnoceno 25
dotazníků, poté byly upraveny a doplněny některé otázky.
v průběhu měsíců srpna – října 2003.
Vlastní šetření probíhalo
Respondentům z hospiců byl dotazník zaslán poštou. Vrchní sestry byly telefonicky
požádány o jeho distribuci i sběr. Respondenti vyplněný dotazník anonymně odevzdali na
určené místo a vrchní sestry výsledky zaslaly poštou.
Respondentům
z ostatních klinických pracovišť byl dotazník rozdáván
během
vzdělávacích akcí, kterých se účastnili v IDV PZ v Brně (tématické kurzy, pomaturitní
specializační
studium). Této skupině respondentů byly dotazníky dány osobně nebo
prostřednictvím kolegyň.
Podmínky respondentů k vyplňování dotazníku tedy nebyly stejné .
Vlastní šetření probíhalo formou anonymního dotazníku, který obsahoval 28 položek
(příloha č. 9):
•
14 položek zjišťovalo fakta - otázky č.1 - 11, 24,25,27;
•
7
položek
zjišťovalo
znalosti
a
vědomosti
respondentů
-
otázky
č.
12,13,14,15,18,21,22;
•
7 položek
zjišťovalo mínění, názory a postoje respondentů
- otázky
č.16,17,19,20,23,26 a 28.
Z těchto 28 položek bylo:
•
17 položek uzavřených – otázky č. 1, 2, 3, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 15, 16, 17, 19, 22, 23
a 27;
•
8 položek polouzavřených – otázky č. 4, 5, 12, 14, 18, 20, 24, 25;
•
3 položky otevřené – otázky č. 21, 26 a 28.
Dotazník byl rozdělen na 2 části:
A) Charakteristika respondentů – tato část obsahuje otázky zjišťující věk, pohlaví, délku
praxe ve zdravotnictví, klinický obor, pracovní zařazení a nejvyšší dosažené vzdělání
respondentů.
B) Názory sester – tato část obsahuje otázky zaměřené na zjišťování postojů a názorů
sester na duchovní potřeby nemocných.
3.3 Šetřený vzorek
Celkem bylo rozdáno 275 dotazníků, vyplněných se vrátilo 260. Pro účely této práce byl
vzorek 260 respondentů považován za 100%.
Předmětem šetření byly dvě skupiny respondentů.
1.
První skupinu tvořilo 52 respondentů (20%) ze stávajících hospiců v České
republice (Hospic A. České v Červeném Kostelci, Hospic sv. Lazara v Praze,
Hospic sv. Lazara v Plzni, Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích a Dům léčby bolesti
s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna).
2.
Druhou skupinu tvořilo 208 (80%) respondentů ze standardních oddělení
zdravotnických a sociálních zařízení (interna, onkologie, chirurgie, ARO a JIP,
neurologie, geriatrie, domovy důchodců a domácí péče)
3.4 Způsob zpracování
Pro zpracováni výsledků dat byl použit software: Statistica for Windows verze 6 (Statsoft
Inc.,Tulsa, USA).
3.5 Výsledky šetření
Nepovažovali jsme za nutné ke každé položce dotazníku sestavovat graf nebo tabulku,
proto se čísla tabulek a grafů neshodují s čísly jednotlivých položek dotazníku. Nad každou
tabulkou a grafem je proto uvedeno číslo položky z dotazníku (příloha č. 9) společně
s otázkou, která byla kladena respondentům.
U každého grafu a tabulky je popis, u některých položek je uvedena statistická
významnost.
Podíl respondentů (%)
Odpověď na položku č. 1: Věk respondentů
Graf
1:Věková
souboru
50
45
38
40
Hospic (N=52)
29
30
20
27
Ostatní (N=208)
19
10
10
struktura
13
5
8
4
1
1
19-25 26-35 36-45 46-50 51-55
>55
0
Věková
struktura
Graf č. 1 znázorňuje
věkovou
strukturu ve studovaných souborech. Pro
přehlednost je věk respondentů uspořádán do věkových kategorií 19 - 25 let, 26 - 35
let, 36 - 45 let, 46 - 50 let, 51 - 55 let a nad 50 let.
Ve skupině hospic tvořili nejpočetnější skupinu respondenti ve věku 26 - 35 (29%) a
ve věku 36 - 45 let (27%). Dále následují kategorie 19 - 25 let (19%), 46 - 50 let (13%),
4% jsou respondenti ve věku 51 - 55let a 8% respondenti nad 55 let.
Ve skupině ostatní byla nejpočetněji zastoupena věková kategorie 26 - 35 let (45%)
a 36 - 45 let (38%). Následuje 10% respondentů ve věku 19 - 25 let, 5% respondentů ve
věku 46 - 50 let a 1% v kategorii 51 - 55 let a 1% v kategorii nad 55 let.
Odpověď na položku č. 2: Pohlaví respondentů
Z celého vzorku respondentů byl v hospici zaměstnán 1 muž (1,92%) a na ostatních
odděleních celkem 3 muži (1,44%). Zbytek vzorku respondentů tvořily ženy.
Nepovažovali jsme za nutné k této otázce zhotovovat graf.
Podíl respondentů (%)
Odpověď na položku č.3: Délka praxe ve zdravotnictví
Graf 2: Délka
zdravotnictví
50
praxe
ve
Hospic (N=52)
40
30
Ostatní (N=208)
27
25
25 23
24
23
19
20
10
8
7
11
6
2
0
Graf č. 2 popisuje délku praxe respondentů studovaných souborů rozdělenou do
0-5
6-10
11-15 16-20 21-30
jednotlivých kategorií po 5
letech.
Délka
praxe (roky)
>30
Ve skupině hospic pracovalo 27% respondentů v kategorii 6- 10 let praxe, dále
v kategorii 0 - 5 let 25% a v kategorii 21 - 30 let 23% respondentů. 11% mělo praxi
delší než 30 let, 8% bylo v kategorii 11 - 15 let a 6% respondentů v kategorii
16 -
20 let praxe.
Ve skupině ostatní byla nejpočetněji zastoupena kategorie 16 - 20 let praxe, tj. 25%
respondentů,
24 % mělo praxi
11 - 15 let,
23% respondentů 6 - 10 let, 19%
respondentů pracovalo 21 - 30 let, 7% 0 – 5 let a 2% respondentů měla praxi delší než
30 let.
Odpověď na položku č. 4: Klinický obor respondentů
Z celkového vzorku 260 (100% respondentů) pracovalo 52 (20%) respondentů
v hospicích a 208 (80%) respondentů na standardních odděleních zdravotnických a
sociálních zařízení (chirurgie, interna, gynekologie, geriatrie, onkologie, psychiatrie,
domov důchodců a domácí péče).
Podíl respondentů (%)
Odpověď na položku č.5: Pracovní zařazení respondentů
Graf 3: Pracovní zařazení
120
Hospic (N=52)
100
Ostatní (N=208)
100
80
49
60
35
40
20
13
0
0
3
0
0
Ambulance ARO / JIP Standardní
oddě le ní
Pracovní zařazení
Jiné
oddě le ní
Ve skupině hospic pracovalo 100% respondentů na standardním oddělení v hospici.
Ve skupině ostatní pracovalo 13% respondentů na ambulanci, 3% na odd. ARO –
JIP, 49% respondentů na standardním oddělení a 35% respondentů na jiných
odděleních (sestry domácí péče).
Odpověď na položku č.6: Funkční zařazení respondentů
Graf 4: Pracovní funkce
Ostatní (N=208)
Hospic (N=52)
0%
1%
15%
21%
78%
85%
Sestra manažerka
Sestra
Neuvedeno
Graf č. 4 znázorňuje zastoupení sester manažerek (staniční sestra, vrchní sestra,
hlavní sestra) a sester u lůžka ve zkoumaném vzorku respondentů.
Ve skupině hospic pracovalo 15% respondentů ve funkci manažerky a 85%
respondentů jako sestra u lůžka. 1% respondentek na otázku neodpovědělo.
Ve skupině ostatních pracovalo 21% respondentů ve funkci manažerky a 78%
respondentů jako sestra u lůžka.
Při porovnání počtu respondentů v jednotlivých kategoriích jsme nezjistili
statisticky významný rozdíl mezi skupinami hospic a ostatní (p=0,396).
Podíl respondentů (%)
Odpověď na položku č.7: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů
Graf 5:Dosažené vzdělání
100
82
80
60
Hospic (N=52)
52
Ostatní (N=208)
40
23
20
16
13
12
1
1
0
SZŠ
SZŠ+PSS
VZŠ
Dosažené vzdělání
VŠ
V grafu č. 5 je zobrazeno zastoupení respondentů sledovaných souborů vzhledem
k jejich nejvyššímu dosaženému vzdělání. Pro účely této
práce byli respondenti
rozděleni do dvou základních skupin:
1. skupina : absolventi SZŠ
2. skupina : absolventi jiných studijních oborů ( SZŠ+PSS, VZŠ a VŠ ).
Ve skupině respondentů z hospiců bylo celkem 46% respondentů zastoupeno ve
druhé skupině (tzn. že 54% respondentů má pouze SZŠ a 46% respondentů má vyšší
vzdělání).
Ve skupině respondentů pracujících na ostatních odděleních je ve druhé skupině
pouze 18% (tzn. že 82% respondentů má pouze SZŠ a 18% má vyšší vzdělání).
Při porovnání procentuálního zastoupení respondentů v těchto dvou skupinách
jsme pozorovali statisticky významný rozdíl (p=0,001).
3.5.2
Názory sester
Odpovědi respondentů na položku č. 8:
Je na Vašem pracovišti realizován ošetřovatelský proces?
Ostatní
Hospic
(N=52)
Graf 6: Realizace
ošetřovatelského
procesu
(N=208) na pracovišti, p=0,001
11%
2%
2%
37%
61%
87%
Ano
Ne
Nevím
Respondenti skupiny hospic odpověděli, že realizují ošetřovatelský proces v 87%. 11%
respondentů odpovědělo ne a 2% respondentů odpověděla, že neví .
Respondenti skupiny ostatní odpověděli, že realizují ošetřovatelský proces v 61%, 37%
odpovědělo ne a 2% respondentů nevěděla.
Při porovnání zastoupení respondentů bylo zjištěno statisticky významně vyšší procento
respondentů realizujících ošetřovatelský proces ve skupině hospic proti skupině ostatní
(p=0,001).
Odpověď na položku č.9: Je jeho součástí ošetřovatelská dokumentace?
Graf 7: Ošetřovatelská dokumentace, p=0,004
11%
2%
1%
35%
64%
87%
Ano
Ne
Nevím
Respondenti skupiny hospic uvedli, že vedou ošetřovatelskou dokumentaci v 87%, 11%
respondentů odpovědělo ne,
dokumentaci.
2%
respondentů nevěděla, zda mají ošetřovatelskou
Respondenti skupiny ostatní odpověděli v 64% ano, 35% respondentů odpovědělo ne, 1%
nevědělo, zda mají ošetřovatelskou dokumentaci.
Položky č. 8 a 9 (grafy č. 6 a 7) týkající se ošetřovatelského procesu a ošetřovatelské
dokumentace byly v dotazníku zařazeny po sobě, aby bylo možné ověřit věrohodnost
odpovědí. Tzn., pokud respondenti odpověděli, že realizují ošetřovatelský proces na svém
pracovišti, měli by i uvést, že používají ošetřovatelskou dokumentací.
U skupiny hospic odpovědělo 96% respondentů, že pracuje i s dokumentací.
U skupiny ostatní to bylo 93% respondentů.
Odpovědi respondentů nad 90% můžeme považovat za věrohodné.
Odpovědi respondentů na položku č. 10:
Podíl respondentů
(%)
Zjišťujete u svých pacientů jejich potřeby?
Graf 8:
pacientů
100
92
Zjišťování
potřeb
Hospic (N=52)
80
Ostatní (N=208)
60
60
36
40
20
8
0
3
1
0
0
Ano
Spíše ano
Spíše ne
Ne
Zjišťování potřeb pacientů
Ve skupině hospic 100% respondentů odpovědělo ano a spíše ano.
Ve skupině ostatní
odpovědělo ano a spíše ano 96% respondentů . Pouze 4%
respondentů uvedli ne a spíše ne.
Z grafu je patrné, že téměř obě dvě skupiny odpověděly spíše ano, ano. Striktní odpověď
ano byla zaznamenána statisticky významně vyšší (92%) u skupiny hospic než u skupiny
ostatní (60%) (p<0,001).
Odpovědi respondentů na položku č.11:
Ve které fázi hospitalizace zjišťujete potřeby pacientů?
Tabulka 1: Zjišťování potřeb v určité fázi hospitalizace
Fáze hospitalizace
Hospic (N=52) Ostatní (N=208)
47 (90,4%)
126 (60,6%)
Celkem (260)
173 (66,5%)
Při příjmu a po dobu
hospitalizace
Individuálně, při vhodné příležitosti
V průběhu hospitalizace
Pouze při příjmu
Potřeby nezjišťujeme
Neuvedeno
11 (21,2%)
9 (17,3%)
1 (1,9%)
0
0
51 (24,5%)
30 (14,4%)
20 (9,6%)
1 (0,5%)
5 (2,4%)
62 (23,8%)
39 (15%)
21 (8%)
1 (0,4%)
5 (1,9%)
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
sledovaném souboru (N=260).
Ve skupině hospic odpovědělo 47 respondentů(90,4%), že potřeby zjišťují při příjmu i
během
hospitalizace,
11 respondentů(21,2%) odpovědělo individuálně,
při vhodné
příležitosti, 9 respondentů(17,3) v průběhu hospitalizace, 1 respondent (1,9%) pouze při
příjmu.
Ve skupině ostatní 126 respondentů (60,6%) zjišťovalo potřeby
hospitalizace, 51respondentů (24,5%)
při příjmu i během
individuálně, 30 respondentů (14,4%)v průběhu
hospitalizace, 20 respondentů(9,6%) pouze při příjmu. Jeden respondent (0,5%) potřeby
nezjišťoval vůbec a 5 respondentů (2,4%)neodpovědělo.
Odpovědi respondentů na položku č. 12:
Které z následujících potřeb řadíte mezi duchovní?
Tabulka 2: Nejčastější potřeby řazené mezi duchovní
Hospic (N=52)
Potřeba naděje
48 (92%)
46 (88%)
Pořadí
1.
2.
45 (87%)
43 (83%)
43 (83%)
41 (79%)
39 (75%)
3.
4.
5.
6.
7.
Ostatní (N=208)
175 (84%)
177 (85%)
Pořadí
2.
1.
147 (71%)
143 (69%)
164 (79%)
151 (73%)
157 (75%)
6.
7.
3.
5.
4.
Potřeba víry
Potřeba odpustit
Potřeba lásky
Potřeba, aby mi bylo odpuštěno
Potřeba důstojnosti
Potřeba smyslu života
Do tabulky byli zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
U skupiny hospic 48 respondentů (92%) na prvním místě uvedlo potřebu naděje, na
druhém místě 46 respondentů (88%) potřebu víry, na třetím 45 respondentů (87%) potřebu
odpustit, na čtvrtém 43 respondentů (83%) potřebu lásky, na pátém 43 respondentů (83%)
potřebu, aby mu bylo odpuštěno, na šestém 41 respondentů (79%) potřebu důstojnosti a na
sedmém místě 39 respondentů (75%) potřebu smyslu života.
U skupiny ostatní byla u 177 respondentů (85%) na prvním místě uvedena potřeba víry,
na druhém místě u 175 respondentů (84%) potřeba naděje, na třetím místě u 164
respondentů (79%) potřeba, aby mu bylo odpuštěno, na čtvrtém místě u 157 respondentů
(75%) potřeba smyslu života, na pátém místě u 151 respondentů (73%) potřeba důstojnosti,
na šestém místě u 147 respondentů (71%) potřeba odpustit a na sedmém místě u 143
respondentů (69%) potřeba lásky.
Další potřeby, které byly respondentům nabízeny k výběru: uspořádat si žebříček hodnot,
potřeba ticha, bezpečí, potřeba nikoho neobtěžovat, potřeba spánku, vyprazdňování, tepla.
Ve volných odpovědích ještě respondenti doplnili: potřeba obdarovat druhého, nebýt sám,
potřeba přátelství, potřeba doprovázení při umírání, potřeba společnosti věřících, motlitby,
pobožnosti, kněze.
Odpovědi respondentů na položku č. 13:
Podíl respondentů (%)
Domníváte se, že všichni lidé mají duchovní potřeby?.
Graf 9: Duchovní potřeby lidí
100
Hospic (N=52)
80
61
60
Ostatní (N=208)
52
35
40
25
20
2
10
10
2
2
1
0
Ano
Spíše
ano
Spíše ne
Ne
Ne vím
Celoživotní
přít. duchovních
potřeb
u lidí ano a spíše ano, ve 12% spíše ne a ne.
v 86%
Respondenti skupiny
hospic
odpověděli
2% respondentů nevěděla, zda mají lidé duchovní potřeby.
Respondenti skupiny ostatní odpověděli v 87% ano a spíše ano, ve 12% spíše ne a ne.
1% respondentů nevědělo, zda lidé mají duchovní potřeby.
Z grafu je patrné, že téměř obě dvě skupiny odpověděly spíše ano, ano. Statisticky
nevýznamný rozdíl byl pozorován u striktní odpovědi ano, která byla vyšší (61%) u skupiny
hospic než u skupiny ostatní (52%) (p<0,245).
Odpovědi respondentů na položku č. 14:
Domníváte se, že pociťujeme duchovní potřeby …
Tabulka 3: Uvědomování si duchovních potřeb
Hospic (N=52)
Ostatní (N=208)
41 (78,8%)
140 (67,3%)
Celkem (260)
181 (69,6%)
Po celý život
V náročných životních situacích
Zvláště v těžké nemoci
Jen před smrtí
Ostatní
Neuvedeno
25 (48%)
15 (28,8%)
0
4 (7,7%)
0
91
45
11
0
4
(43,7%)
(21,6%)
(5,3%)
(1,9%)
116 (44,6%)
60 (23%)
11 (4,2%)
4 (1,5%)
4 (1,5%)
Do tabulky byli zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
U skupiny hospic uvedli respondenti ve 41 případech (78,8%) po celý život, ve 25
případech (48%) v náročných životních situacích, v 15 případech (28,8%) zvláště v těžké
nemoci, 4 odpovědi (7,7%) byly zařazeny mezi ostatní (volné odpovědi respondentů:
duchovní potřebnost kolísá během života, věřící člověk má duchovní potřeby po celý život,
s přibývajícími lety vystupují do popředí, intenzita potřeby závisí na vyznávaných hodnotách).
U souboru ostatní uvedli respondenti ve 140 případech (67,3%) po celý život, v 91
případech (43,7%) v náročných životních situacích, ve 45 případech (21,6%) zvláště v těžké
nemoci, v 11 případech (5,3%) jen před smrtí a ve 4 případech (1,9%) nebyla uvedena
odpověď.
Odpovědi respondentů na položku č. 15:
Podíl respondentů
(%)
Domníváte se, že je důležité zjišťovat u pacientů jejich duchovní potřeby?
Graf 10: Důležitost zjišťování
duchovních
potřeb
100 92
80
Hospic (N=52)
71
Ostatní (N=208)
60
40
25
20
8
0
1
0
1
0
2
0
Ano
Spíš e
ano
Zjišťování
potřeb
Spíš e ne
Ne
Ne vím
duchovních
100% respondentů skupiny hospic odpovědělo na otázku ano a spíše ano.
96% respondentů ze skupiny
ostatní
odpovědělo také ano a spíše ano.
2%
respondentů odpovědělo spíše ne a ne, a 2% respondentů nevěděla.
Při porovnání procentuálního zastoupení respondentů mezi oběma skupinami pro striktní
odpověď ano byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p=0,002).
Podíl respondentů (%)
Odpovědi respondentů na položku č. 16: Domníváte se, že to dokážete?
Graf 11: Schopnost/dovednost
zjišťovat
duchovní potřeby
100
Hospic (N=52)
80
63 59
Ostatní (N=208)
60
40
25
12
20
4
17
12
0
0
8
0
Ano
Spíš e
ano
Spíš e ne
Ne
Ne vím
Schopnost
zjišťovat
duchovní
Ve skupině hospic
88% respondentů
odpovědělo
ano a spíše ano, 4% spíše ne a 8%
potřeby
respondentů nevědělo.
Ve skupině ostatní 71% respondentů odpovědělo ano a spíše ano, 12% spíše ne, a 17%
respondentů nevědělo.
U tohoto grafu stojí za povšimnutí váhavá odpověď respondentů, signalizující jejich
nejistotu. Respondenti skupiny ostatní odpověděli ve 29% spíše ne, nevím. Respondenti
skupiny hospic uvedli spíše ne a nevím ve 12%. (p=0,006).
Odpovědi respondentů na položku č. 17:
Co Vám dělá největší problémy při zjišťování duchovních potřeb pacientů?
Tabulka 4: Největší problémy při zjišťování duchovních potřeb
Hospic (N=52) Ostatní (N=208)
Kvalita ovládání pocitů a emocí
14 (26,9%)
24 (46,2%)
94 (45,2%)
87 (41,8%)
Celkem (260)
108 (41,5%)
111 (42,7%)
Dovednostní předpoklady
Duchovnu vůbec nerozumím
Nepovažuji to za důležité
Duchovní dimenze mne nezajímají
Neuvedeno
2 (3,8%)
0
1 (1,9%)
15 (28,8%)
16 (7,7%)
18 (6,9%)
1 (0,5%)
0
32 (15,3%)
1 (0,4%)
1 (0,4%)
47 (18,1%)
Tabulka uvádí všechny respondenty, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi, proto
celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve studovaném
souboru (N=260).
V kategorii “Kvalita a ovládání pocitů” jsou obsaženy odpovědi: bojím se, stydím se a
jsem nejistá.
V kategorii “Dovednostní předpoklady” jsou obsaženy odpovědi: oslovení pacienta,
nejsem schopna vcítit se do pacientových pocitů, navázat s pacientem kontakt a získat si
jeho důvěru, neumím to.
Ve skupině hospic 24 respondentů uvedlo dovednostní předpoklady (46,2%) a 14
respondentů ((26,9%) kvalitu ovládání emocí a pocitů.
2 respondenti (3,8%)uvedli, že
duchovnu vůbec nerozumí a 1 respondenta(1,9%) duchovní dimenze nezajímá. 15
respondentů (28,8%) neodpovědělo.
Ve skupině ostatní 94 respondentů (45,2%) uvedlo kvalitu ovládání pocitů a emocí, 87
respondentů (41,8%) dovednostní předpoklady, 16 respondentů (7,7%) uvedlo, že duchovnu
nerozumí a 1 respondent (0,5%) nepovažuje duchovní potřeby za důležité. 32 respondentů
(15,3%) neodpovědělo.
Odpovědi respondentů na položku č. 18:
Kdy je podle Vás nejvhodnější doba na rozhovor o duchovních potřebách?
Tabulka 5: Nejvhodnější doba na rozhovor o duchovních potřebách
Hospic (N=52)
Ostatní (N=208)
45 (86,5%)
176 (84,6%)
16 (30,7%)
7 (13,5%)
27 (13%)
8 (3,8%)
43 (16,5%)
15 (5,8%)
3 (1,4%)
2 (1%)
3 (1,2%)
2 (0,8%)
Individuálně, když je pacient
otevřený tomuto tématu
Během hospitalizace
Celkem (260)
221 (85%)
Hned po přijetí
Při zhoršení stavu
Po získání jeho důvěry
0
0
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
Respondenti skupiny hospic odpověděli ve 45 případech (86,5%) individuálně, když je
pacient otevřený tomuto tématu, v 16 případech (30,7%) uvedli, že během hospitalizace, v 7
případech (13,5%) ihned po přijetí.
Respondenti skupiny ostatní odpověděli ve 176 případech (84,6%) individuálně, když je
pacient otevřený tomuto tématu, ve 27 případech (13,1%)
během hospitalizace,
v8
případech (3,8%) ihned po přijetí. Ve 3 případech (1,4%) při zhoršení stavu a ve 2 případech
(1%) po získání jeho důvěry.
Odpovědi respondentů na položku č. 19:
Podíl respondentů (%)
Cítíte potřebu dále se vzdělávat v oblasti duchovních potřeb?
Graf
12:
vzdělávání
Potřeba
dalšího
100
Hospic (N=52)
80
Ostatní (N=208)
60
52
41
40
29
31
16
20
4
10 6
3
8
0
Ano
Spíše
ano
Spíše ne
Ne
Ne vím
Potřeba dalšího vzdělávání
Respondenti skupiny hospic odpověděli v 83% ano a spíše ano, ve 14% spíše ne a ne a
3% respondentů nevěděli, zda mají potřebu se vzdělávat.
Respondenti ze skupiny ostatní v 70% odpověděli ano a spíše ano, 32% spíše ne a ne
a 8% respondentů nevědělo.
Tento graf prezentuje dosti nevyrovnané odpovědi. Byl zjištěn statisticky významný rozdíl
při porovnání procentuálního zastoupení mezi oběma skupinami pro striktní odpověď ano
(p=0,002). Naopak, pokud jsme vzali druhou stranu odpovědi (ne, nevím, spíše ne), pak bylo
nalezeno statisticky významně vyšší zastoupení respondentů u skupiny ostatní (30%) ve
srovnání se skupinou hospic (17%) (p=0,048).
Odpovědi respondentů na položku č. 20:
Na koho se dle Vašeho mínění nejvíce pacienti obracejí se svými duchovními
potřebami?
Tabulka 6:Osoby, kterým se pacienti s duchovními potřebami svěřují
Hospic (N=52) Ostatní (N=208)
Celkem (260)
31 (59,6%)
121 (58,2%)
152 (58,5%)
34 (65,4)
8 (15,4%)
10 (19,2%)
5 (9,6%)
2 (3,8%)
104 (50%)
62 (29,8%)
32 (15,4%)
6 (2,9%)
1 (0,5%)
138 (53,1%)
70 (26,9%)
42 (16,2%)
11 (4,2%)
3 (1,%)
Sestra
Duchovní
Rodina
Ostatní členové ošetřovatelského týmu
Ostatní
Lékař
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
Respondenti skupiny hospic uvedli ve 34 případech (65,4%) duchovního, ve 31 případech
(59,6%)
sestru, v 8 případech (15,4%) rodinu, v 10 případech (19,2%) ostatní členy
ošetřovatelského týmu, v 5 případech (9,6%) ostatní lidi okolo (spolupacient, nebo osoba,
které nejvíce věří) a ve 2 případech (3,8%) lékaře.
Respondenti skupiny ostatní uvedli ve 121 případech (58,2%) sestru, ve 104 případech
(50%) duchovního, v 62 případech (29,8%) rodinu, ve 32 případech (15,4%)ostatní členy
ošetřovatelského týmu, v 6 případech (2,9%) ostatní lidi okolo (dobrovolník, uklizečka,
spolupacient) a v 1 případě (0,5%) lékaře.
Odpovědi respondentů na položku č. 21:
Co si představíte pod pojmem: stav duchovní tísně?
Tabulka 7: Formy subjektivního vymezování stavu duchovní tísně
Hospic (N=52)
Ostatní (N=208)
Celkem (260)
21 (40,4%)
102 (49,0%)
123 (47,3%)
29
14
19
4
43
79
45
10
72
93
54
14
Příčiny vedoucí k duchovní
tísni v běžném životě
Existence duchovní tísně
Doprovodné psychické stavy
Neuvedeno
Neuspokojení duch. potřeb
(55,8%)
(26,9%)
(36,5%)
(7,7%)
(20,7%)
(38,0%)
(21,6%)
(4,8%)
(27,7%)
(35,7%)
(24,6%)
(5,4%)
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
V kategorii “Příčiny vedoucí k duchovní tísni v běžném životě” jsou obsaženy volné
odpovědi typu: samota - opuštěnost - prázdnota, nedostatek lásky - naděje, pochybnosti,
nejistota - tápání - hledání, konflikt v rodině – neodpuštění, psychické problémy, stres, pocit
viny, apatie – rezignace, ponížení, nedostatek důstojnosti.
V kategorii “Existence duchovní tísně” (průběh, charakteristika, absence) jsou
obsaženy volné odpovědi typu: myšlenky na smrt – obava/strach ze smrti, strach
z budoucnosti,
ztráta smyslu života, krize/ztráta víry, potlačení/nenaplnění duchovních
potřeb, výčitky svědomí, pocit opuštěnosti od Boha, nemožnost kontaktu s duchovním.
V kategorii “Doprovodné psychické stavy” jsou obsaženy volné odpovědi typu: úzkost,
smutek, strach, beznaděj, zoufalství, deprese.
Ve skupině hospic uvedli respondenti ve 29 případech (55,8%) existenci duchovní tísně,
ve 21 případech (40,4%) příčiny vedoucí k duch. tísni v běžném životě,
ve 14 případech
(26,9%) doprovodné psychické stavy. Na otázku neodpovědělo 19 respondentů (36,5%) a 4
respondenti (7,7%) odpověděli, že je to “stav
neuspokojení duchovních potřeb”. Tuto
odpověď považuji za vyhýbavou, totožnou s nevím.
Ve skupině ostatní uvedli respondenti ve 102 případech (49%) příčiny vedoucí k duchovní
tísni v běžném životě, v 79 případech (38%) doprovodné psychické stavy, ve 43 případech
(20,7% ) existenci duchovní tísně. Na otázku neodpovědělo 45 respondentů (21,6%) a 10
respondentů (4,8%) odpovědělo, že je to “stav nenaplnění duchovních potřeb”, což považuji
za vyhýbavou odpověď, totožnou s nevím.
Odpovědi respondentů na položku č. 22:
Podíl respondentů (%)
Domníváte se, že duchovní potřeby ovlivňují zdraví/nemoc pacienta?
Graf 13: Míra vlivu duchovních
potřeb na zdraví pacienta
100
Hospic (N=52)
80
Ostatní (N=208)
60 60
60
31
40
36
20
0
2
2
1
7
1
0
Ano
Spíše
ano
Spíše ne
Ne
Ne vím
Respondenti skupiny hospic se v 91% domnívají, že ano a spíše ano, ve 2% ne a v 7%
odpověděli, že neví.
Respondenti skupiny ostatní se v 96% domnívají, že ano a spíše ano, ve 3% spíše ne a
ne a v 1% odpověděli, že neví.
Odpovědi respondentů na položku č. 23:
Jsou podle Vašeho názoru duchovní potřeby pacientů na Vašem pracovišti
Podíl respondentů (%)
uspokojovány dostatečně?
Graf
14:
Míra
uspokojování
duchovních potřeb pacienta
100
Hospic (N=52)
80
63
Ostatní (N=208)
60
40
20
40
32
31
12
8
2
0
4
8
0
Ano
Spíše
ano
Spíše ne
Ne
Ne vím
Respondenti skupiny hospic se v 94% domnívají, že ano a spíše ano, ve 2% spíše ne.
4% respondentů odpovědělo, že neví.
Respondenti skupiny ostatní se ve 40% domnívají, že ano a spíše ano, v 52% spíše ne a
ne. 8% respondentů odpovědělo, že neví.
Z grafu lze pozorovat velkou heterogenitu odpovědí mezi oběma skupinami. U skupiny
hospic převažují odpovědi spíše ano, ano (94%), kdežto u skupiny ostatní převažuje pravý
opak, tzn. 60% respondentů odpovědělo ne, spíše ne, nevím. Při porovnání procentuálního
zastoupení respondentů mezi oběma skupinami pro odpovědi ano, spíše ano (zde jsme
nevzali striktní odpověď , neboť usuzujeme, že odpověď spíše ano je v této otázce velice
důležitá) byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p<0,001).
Odpovědi respondentů na položku č. 24:
Účastnila jste se některé vzdělávací akce, která se podrobněji věnovala tématice
duchovních potřeb?
Tabulka 8: Účast na vzdělávacích akcích
Hospic (N=52)
Ano
Ne
Ostatní (N=208)
Ano
Ne
32 (61,5%)
15 (28,8%)
3 (1,4%)
200 (96%)
29 (55,8%)
22 (42,3%)
8 (15,4%)
14 (26,9%) 33 (15,9%) 169 (81%)
19 (36,5%) 3 (1,4%) 199 (96%)
25 (12%)
-
Kurz pro sestry pracující
v hospicích
Kurz péče o nemocné v term. Stadiu
Seminář “Duchovní-neduchovní”
Akce ostatní
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
Ve skupině hospic se 32 respondentů (61,5%) zúčastnilo dlouhodobého “Kurzu pro sestry
pracující v hospicích”,
29 respondentů (55,8%) týdenního “Kurzu péče o nemocné
v terminálním stadiu života” , 22 respondentů (42,3%)
1 denního semináře Duchovní –
neduchovní a 8 respondentů (15,4%) ostatních akcí (duchovní cvičení, besedy s duchovními,
semináře MUDr. M. Svatošové a P.A. Opatrného, bioetická konference, mezinárodní kongres
katolických lékařů, kurz logoterapie, kurz psychoterapie, kurz komunikace ).
Ve skupině ostatní se 3 respondenti (1,4%) zúčastnili dlouhodobého “Kurzu pro sestry
pracující v hospicích”,
33 respondentů (15,9%) týdenního “Kurzu péče o nemocné
v terminálním stadiu života”, 3 respondenti (1,4%) semináře “Duchovní – neduchovní” a 25
respondentů
(12%)
ostatních
akcí
(duchovní
přednášky,
kurz
komunikace,
kurz
psychoterapie).
Odpovědi respondentů na položku č. 25:
Jaké možnosti k uspokojování duchovních potřeb mají Vaši pacienti?
Tabulka 9: Možnosti uspokojování duchovních potřeb pacientů
Hospic (N=52) Ostatní (N=208)
Podmínky a aktivity vedoucí
k uspokojování duchovních potřeb
Celkem (260)
186
171
357
52
51
103
0
6
6
Přímá realizace duchovních
potřeb
Neuvedena odpověď
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
Respondenti skupiny hospic jmenovali 186podmínek a aktivit vedoucích k uspokojování
duchovních potřeb a 52 aktivit vedoucích k přímé realizaci duchovních potřeb. Všichni
respondenti odpověděli.
Respondenti skupiny ostatní jmenovali 171 podmínek a aktivit vedoucích k uspokojování
duchovních potřeb a 51 aktivit vedoucích k přímé realizaci duchovních potřeb. Neodpovědělo
6 respondentů.
V kategorii “Podmínky a aktivity vedoucí k uspokojování duchovních potřeb” jsou
zařazeny nabízené i volné odpovědi typu: neomezená možnost návštěv, psychoterapeutický
rozhovor, respektování osobnosti pacienta, rozhovor s psychologem, meditace, relaxace,
soukromí – klid k rozjímání, návštěvy dobrovolníků a stážistů.
V kategorii “Přímá realizace duchovních potřeb” jsou zařazeny nabízené i volné
odpovědi typu: osobní rozhovor s duchovním, návštěva bohoslužby, pobyt v kapli během
dne, sestra a lékař přístupní rozhovoru na toto téma, zapůjčení duchovní literatury (Bible,
Katolické noviny, knihy s duchovní tématikou autorů A.Grün, E. Lukasová, relaxační a
meditační texty a hudba).
Odpovědi respondentů na položku č. 26:
Kdyby jste měla pravomoc cokoli ve Vašem zařízení v souvislosti s duchovními
potřebami změnit ( upravit, vylepšit, zavést ), co byjste udělala?
Tabulka 10: Změny týkající se uspokojování duchovních potřeb pacientů
Možnosti kontaktů
Hospic
Ostatní
Celkem
(N=52)
(N=208)
(260)
3 (5,8%)
10 (19,2%)
58 (27,9%)
29 (13,9%)
61 (23,5%)
39 (15,0%)
Personální změny
Prostorové uspořádání a změny
0
29 (13,9%)
29 (11,2%)
Edukace personálu v duch. potřebách
3 (5,8%)
22 (10,6%)
25 (9,6%)
Zbytková kategorie
0
4 (1,9%)
4 (1,5%)
Neuvedeno
40 (76,9%)
109 (52,4%
149 (57,3%)
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi,
proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem respondentů ve
studovaném souboru (N=260).
V kategorii “Možnosti kontaktů” jsou zařazeny volné odpovědi typu: neomezené
návštěvy a pobyt příbuzných,návštěvy a rozhovory s duchovním, rozhovory s psychologem,
každodenní přítomnost kněze a společná setkávání a diskuse personálu o duchovních
potřebách pacientů i personálu.
V kategorii “Personální změny” (změny počtu personálu a noví specialisté)
jsou
zařazeny volné odpovědi typu: přijmout psychologa, psychoterapeuta, přijmout pastoračního
pracovníka, mít více dobrovolníků a celkově více personálu →více času na pacienty.
V kategorii “Prostorové uspořádání a změny ” jsou zařazeny volné odpovědi typu:
upravit 2 lůžkové pokoje, zřídit kapli a místnost pro rozloučení se zemřelými.
V kategorii “Edukace personálu v duchovních potřebách” jsou zařazeny volné
odpovědi typu: edukace personálu v duchovních potřebách a doprovázení nemocných i
pozůstalých, sebevzdělávání personálu.
Ve “Zbytkové kategorii” jsou zařazeny volné odpovědi typu: zajistit informovanost
pacientů o jejich diagnóze, zajistit duchovní literaturu, zvýšit zájem lékařů o pacienta jako
člověka.
40 respondentů (76,9%) skupiny hospic neodpovědělo a 109 respondentů (52,4%)
skupiny ostatní neodpovědělo.
Podíl respondentů (%)
Odpovědi respondentů na položku č. 27: Jste věřící?
Graf
15:
Rozložení
sebehodnocení
respondentů dle stupně jejich víry
100
80
Hospic (N=52)
60
Ostatní (N=208)
60
40
40
21
13 17
20
17
17
6
4
2
0
o
Ne
uv
ed
en
Ne
ví
m
Ne
ne
Sp
íše
an
o
Sp
íš e
An
o
0
3
Ve skupině hospic odpovědělo 73% respondentů ano a spíše ano, 6% spíše ne a 17%
respondentů ne. 4% respondentů nevěděla.
Ve skupině ostatní odpovědělo 38%respondentů ano a spíše ano, 17% spíše ne, 40% ne
, 2% respondentů nevěděla a 3 % neuvedla odpověď.
Z grafu je patrná velká heterogenita odpovědí mezi oběma skupinami. U skupiny hospic
převažují v 73% odpovědi spíše ano, ano. U skupiny ostatní převažuje pravý opak tzn. 57%
respondentů odpovědělo ne, spíše ne. Při porovnání procentuálního zastoupení respondentů
mezi oběma skupinami pro striktní odpověď ano byl zjištěn statisticky významný rozdíl
(p<0,001). Statisticky významný rozdíl byl také vypočítán u striktní odpovědi ne, u které bylo
zjištěno vyšší procento zastoupení respondentů ve skupině ostatní (p=0,002).
Odpovědi respondentů na položku č. 28: Chcete-li, upřesněte:
Tabulka 11: Upřesnění víry
Hospic (N=52)
Vlastní druh víry
Katolík
Ostatní (N=208)
Celkem (260)
0
0
2 (3,8%)
10 (4,8%)
8 (3,8%)
1 (0,5%)
10 (3,8%)
8 (3,1%)
1 (0,4%)
0
50 (96,1%)
0
189 (90,9%)
Buddhista
Evangelík
Neuvedeno
0
239
(91,9%)
Do tabulky jsou zařazeni všichni respondenti, kteří odpověděli jednou a více odpověďmi
(žádnou odpovědí), proto celkový součet respondentů nesouhlasí s celkovým počtem
respondentů ve studovaném souboru (N=260).
Předchozí graf č. 15 uváděl, že ve skupině hospic bylo 73% respondentů věřících.
Tabulka č. 11 upřesňuje, že 2 respondenti (3,8%) vyznávají buddhismus, ostatních 50
respondentů (96,1%) svou víru neupřesnilo.
U skupiny ostatní uváděl předchozí graf 38% věřících respondentů, v této tabulce 10
respondentů (4,8%) uvádí vlastní druh víry, 8 respondentů (3,8%) jsou katolíci, 1 respondent
(0,4%) je buddhista
a 189 respondentů (90,9%) neuvedlo nic.
4 DISKUSE
Tato diplomová práce pojednává o duchovních potřebách hospitalizovaných pacientů a
názorech sester na duchovní potřeby pacientů. Sledovaný soubor respondentů se skládal z
52 respondentů pracujících v hospicích a z 208 respondentů z ostatních klinických pracovišť.
Celkem 260 respondentů odpovídalo v anonymním dotazníku na otázky, které zjišťovaly
postoje
a názory sester na duchovní potřeby pacientů. Dotazník obsahoval celkem 28
položek, z nichž 14 položek zjišťovalo fakta (položky č. 1 -11, 24,25 a položka č.27), 7
položek zjišťovalo znalosti a vědomosti respondentů (položky č. 12, 13, 14, 15, 18, 21 a
položka č. 22) a 7 položek zjišťovalo mínění, názory a postoje respondentů (položky č. 16,
17, 19, 20, 23, 26 a položka č. 28).
Ke zpracování šetřených dat byl použit software Statistica for Windows verze 6.
V diskusi jsou analyzovány pouze ty položky, které jsou v přímém vztahu k cílům práce.
Prvním cílem bylo zjistit odpovědi na tyto otázky:
-
Jaký význam přikládají respondenti duchovním potřebám?
-
Jsou respondenti schopni na toto téma komunikovat s pacienty?
-
Pokud ne, co jim brání v komunikaci?
Využívání metody ošetřovatelského procesu považuji za důležitý předpoklad holistického
přístupu v ošetřování pacientů, proto jsem odpovědi na otázku Je na Vašem pracovišti
realizován ošetřovatelský proces? a Používáte ošetřovatelskou dokumentaci?
považovala za důležitou skutečnost, dokazující zájem sester o potřeby pacientů.
Respondenti skupiny hospic odpověděli v 87% ano, (graf č. 6, s. 59) a v 87% odpověděli,
že vedou ošetřovatelskou dokumentaci (graf č. 7, s.60). Respondenti skupiny ostatní
používají ošetřovatelský proces v 61% (graf č. 6, s. 59) a ošetřovatelskou dokumentaci
v 64% (graf č. 7, s. 60) Respondenti skupiny ostatní tedy používají ošetřovatelskou
dokumentaci výrazně méně, než respondenti skupiny hospic.
Na otázku Zjišťujete potřeby u svých pacientů? odpovědělo 100% respondentů ze
skupiny hospic ano (graf č. 8, s. 61). Ze skupiny ostatní odpovědělo ano 96% respondentů.
Na otázku Považujete zjišťování duchovních potřeb za důležité? odpovědělo 100%
respondentů skupiny hospic ano (graf č. 10, s. 66), ve skupině ostatní odpovědělo ano 96%
respondentů. 2% respondentů odpověděla spíše ne a ne, a 2% respondentů nevěděla, zda
je zjišťování duchovních potřeb důležité. Na otázku Kdy pociťujeme duchovní potřeby?
respondenti
skupiny hospic ve 42 případech (78,8%)
uvedli, že duchovní potřeby
pociťujeme po celý život, respondenti skupiny ostatní uvedli ve 140 případech (67,3%), že
lidé pociťují duchovní potřeby po celý život (tabulka č. 3, s. 65).
Na položku č. 12 Které z následujících
potřeb řadíte mezi duchovní?
vybírali
respondenti obou skupin shodné duchovní potřeby, jen jejich pořadí se lišilo dle uvedené
četnosti (tabulka č. 2, s. 63). Při vyhodnocování této položky jsme dospěli k závěru, že by
validní výsledky, svědčící o skutečných vědomostech respondentů, byly získány v případě,
kdyby byla
respondentům dána možnost volných odpovědí. Takto poměrně
značné
množství respondentů obou skupin vybralo základní duchovní potřeby správně ( i když já se
na základě pedagogické praxe
domnívám, že tyto teoretické vědomosti ve skutečnosti
nemají, a to především respondenti skupiny ostatní – odráží to i výsledky v tabulce č. 2).
Respondenti skupiny hospic ještě ve volných odpovědích jmenovali další duchovní
potřeby: potřeba obdarovat druhého, nebýt sám, potřeba přátelství, potřeba doprovázení při
umírání, potřeba společnosti věřících, modlitby, pobožnosti, kněze.
Volné odpovědi, které v této položce uváděli respondenti skupiny hospic rezonují se
skutečností, že 73% respondentů skupiny hospic (graf č.15, s. 78) uvádí, že jsou věřící ((60%
ano, 13% spíše ano). Respondenti skupiny ostatní se k víře hlásí ve 38% (21% ano, 17%
spíše ano) a 57% respondentů uvádí, že nevěří.
Z důvodů častých diskusí na toto téma ve výuce byla zařazena položka č. 11 Ve které
fázi hospitalizace zjišťujete potřeby pacientů? (tabulka č. 1, s. 62) a položka č.18 Kdy je
podle Vás nejvhodnější doba na rozhovor o duchovních potřebách? (tabulka č. 5, s.
69). Určit “vhodnou dobu” neboli “čas příhodný”
(Friedrichová, 2000) na diagnostiku
duchovních potřeb není snadné a závisí na diplomacii, taktu a zkušenostech konkrétní
sestry. Ptát se hned při příjmu na tak citlivé a intimní záležitosti mi nepřipadá vhodné (a je to
také v rozporu se standardními postupy, které už v mnoha zdravotnických zařízeních platí a
určují sestrám, že anamnestický dotazník musí s pacientem vyplnit např. do 8 hod.
po
přijetí). Součástí anamnestického dotazníku je i otázka na víru pacienta. U duchovních
potřeb si zvláště uvědomujeme, že je vhodné nejprve navázat s pacientem vztah důvěry, což
se sice ve výjimečných případech podaří během několika minut, většinou je to však otázkou
mnoha dní. To nám také šetření potvrdilo. 90% respondentů skupiny hospic a 60,6%
respondentů skupiny ostatní (tabulka č. 1, s. 62) bio-psycho-sociální potřeby zjišťují při
příjmu a doplňují během hospitalizace.
Duchovní potřeby pacientů (tabulka č. 5, s. 69) respondenti skupiny hospic ve 45
případech (86,5%) zjišťují individuálně, když je pacient otevřený tomuto tématu. Dalších 16
případů (30,7%) uvádí během hospitalizace a 7 případů (13,5%) ihned při příjmu. Obdobně
odpovídali i respondenti ze skupiny ostatní. Ve 176 (84,6%) případech zjišťují duchovní
potřeby individuálně, ve 27 případech (13,%) během hospitalizace, 8 respondentů(3,8%)
uvedlo, že hned po přijetí, 3 respondenti (1,4%) při zhoršení stavu pacienta.
91% respondentů skupiny hospic a 96% respondentů skupiny ostatní se domnívá, že
duchovní potřeby ovlivňují zdraví pacienta (graf č.13, s. 73).
Mohu konstatovat, že respondenti obou skupin považují duchovní potřeby za důležité.
Sestry skupiny hospic více využívají ošetřovatelskou dokumentaci a jejich odpovědi týkající
se diagnostiky duchovních potřeb jsou jistější.
Komunikační dovednosti respondentů mapovala položka č. 16 (graf č. 11, s. 67).
Zjišťovala schopnost/dovednost respondentů ptát se na duchovní potřeby. 88%
respondentů skupiny hospic se domnívá, že dokáže zjišťovat potřeby pacientů (25% ano,
63% spíše ano), 4% spíše ne a 8% respondentů nevědělo, zda to umí. Ve skupině ostatní
71% (ano pouze 12%, spíše ano 59%) respondentů odpovědělo ano a spíše ano, 12% spíše
ne a 17% nevědělo. U této položky stojí za povšimnutí
váhavá odpověď respondentů,
signalizující nejistotu. Respondenti skupiny ostatní odpověděli ve 29% spíše ne, nevím,
oproti skupině hospic, kteří uvedli spíše ne a nevím ve 12%. Respondenti skupiny hospic
jsou ve svých odpovědích jistější a sebevědomější.
Říká se, že při posuzování vlastních schopností máme tendenci spíše se nadhodnocovat
a vidět se v lepším světle, možná by se tato čísla ( spíše ne a nevím) mohla při objektivním
hodnocení ještě zvýšit. Tzn. že je zde velké množství respondentů, kteří si nejsou svými
schopnostmi jisti, nebo neví.
Největší problémy při zjišťování duchovních potřeb (tabulka č.4, s.68) mají respondenti
skupiny hospic s dovednostními předpoklady (oslovení, neschopnost empatie, neschopnost
navázat s pacientem kontakt a získat si jeho důvěru), jak uvádí ve 24 případech (46,2%), na
druhém místě ve 14 případech (26,9%) uvádí kvalitu ovládání pocitů (bojím se, stydím se,
jsem nejistá). 2 respondenti (3,8%) uvedli, že duchovnu vůbec nerozumí a 1 respondent
(1,9%) odpověděl, že ho duchovní dimenze nezajímá vůbec. To je závažné zjištění. Pokud
se sestra rozhodne pro práci v hospici, předpokládala bych, že je seznámena se základní
filosofií hospicové péče a přinejmenším by měla tušit, že s duchovními potřebami pacientů
přijde dříve či později do kontaktu.
Respondenti skupiny ostatní uvádí v 94 případech (45,2%) problémy s kvalitou ovládání
pocitů a emocí, na druhém místě jsou to v 87 případech (41,8%) dovednostní předpoklady,
16 respondentek (7,7%) uvedlo, že duchovnu vůbec nerozumí a 1 (0,5%)
duchovno
nepovažuje za důležité.
V tabulce č. 4 stojí za povšimnutí, že celkem 15 respondentů (28,8%) skupiny hospic a 32
respondentů (15,3%) skupiny ostatní neuvedlo žádnou odpověď.
Zde se můžeme pouze
domnívat, zda to mělo znamenat, že nemají žádný problém v komunikaci, či zda pouze
nevědí, jak odpovědět.
Považuji za důležité, aby si sestra byla jista určitou úrovní svých komunikačních
schopností, současně by si ale měla neustále uvědomovala nutnost se v ní zdokonalovat.
Jedině v tom případě je totiž
schopna komunikace s pacientem i v náročných životních
situacích, kdy pacient (i rodina) kladou otázky, na které mnohdy obtížně nacházíme odpověď.
Na otázku Na koho se dle Vašeho mínění pacienti nejvíce obracejí se svými
duchovními potřebami? (tabulka č. 6 s.71) respondenti na prvním místě v 58,5%
odpověděli, že se pacienti obrací právě na sestru, duchovní
je na druhém místě (53,1%),
potom následuje rodina (26,9%), ostatní členové týmu a pouze 3 respondenti (celkem 1%!)
uvedli, že se pacient se svými duchovními potřebami obrací na lékaře.
V souvislosti s komunikačními dovednostmi bych ráda připomněla tzv.
“symbolickou
řeč”, kterou zmiňuje už E. Kübler Rossová (1995, s.54). Symbolická řeč pacientů může být
jak verbální, tak i neverbální a sestry by se jí měly ve své praxi učit. Z učebnic se totiž nedá
naučit všechno. E. Kübler Rossová říká, že našimi největšími učiteli jsou pacienti. Je potřeba
soustředěně a aktivně naslouchat všemu, co nám sdělují, někdy přímo, někdy nepřímo.
Typické příklady symbolické řeči uvádí různí autoři.
Běžná otázka směřovaná k sestře:
“Sestro, chodíte někdy do kostela? Co si myslíte o smrti? Kde má člověk brát sílu na to, aby
to vydržel?” (Vaníčková, 2002, s.3).
Škrlová nabízí jednoduchý příklad našeho “aktivního” naslouchání:
Pacient říká: “Ten kašel mě tak strašně trápí, modlím se, aby se to zlepšilo. Mám strach
z toho, co může znamenat.”
Sestra odpovídá: “Jen si klidně lehněte, poprosím pana doktora a on vám na ten kašel
něco dá”. (2002, s.3)
Jestliže jsme profesionálové, nemůžeme předstírat, že nechápeme to, co pacient říká,
nebo že o to nemáme zájem. (Škrlová, 2002, s.3) Podstatné je, aby měl personál ujasněné
vlastní pocity ke spiritualitě a náboženství, a aby byl schopen tolerovat spiritualitu a
náboženskou příslušnost pacienta. (Vaníčková, 2002, s. 3)
Prvního cíle bylo dosaženo. Respondenti obou skupin považují duchovní potřeby
pacientů za důležité, liší se však úrovní svých komunikačních schopností i četností
problémů, které jim působí komunikace na toto téma.
Druhým cílem bylo porovnat rozdíl mezi postoji k duchovním potřebám u respondentů
pracujících v hospicích a u respondentů z ostatních klinických pracovišť.
Z poměrně velkého množství položek, zjišťujících postoje respondentů k duchovním
potřebám byly vybrány tři,
prezentující “základní postoj” respondentů obou skupin
k duchovním potřebám a to:
-
položka č. 13 Mají všichni lidé duchovní potřeby? (graf č.9, s. 64))
-
položka č. 15 Domníváte se, že je důležité zjišťovat duchovní potřeby? (graf č. 10,
s. 66)
-
položka č. 16 Domníváte se, že to dokážete? (graf č.11, s. 67).
Při analýze položky č. 4 (klinický obor respondentů, s. 56, graf nemáme ) s položkami
č.13 a č.15 jsme dospěli k těmto závěrům: 86% respondentů skupiny hospic odpovědělo,
že všichni lidé mají duchovní potřeby a 93% z těchto 86% respondentů se domnívá, že je
důležité zjišťovat u pacientů jejich duchovní potřeby. Ze skupiny ostatní uvedlo 87%
respondentů, že všichni lidé mají duchovní potřeby, z toho potřebu zjišťovat u pacientů jejich
duchovní potřeby cítí 98% respondentů.
Při analýze položky 4 (klinický obor respondentů, s. 56, graf nemáme) s položkami č.13 a
č.16 jsme dospěli k těmto závěrům: 86% respondentů u skupiny hospic odpovědělo, že
všichni lidé mají duchovní potřeby, z toho je přesvědčeno jen 27%, že dokáže duchovní
potřeby diagnostikovat (striktní odpověď ano). Spíše ano odpovědělo 69% respondentů. Ze
skupiny ostatní uvedlo 87% respondentů, že všichni lidé mají duchovní potřeby, z toho je
přesvědčeno jen 13%, že to dokáží (striktní odpověď ano). Spiše ano odpovědělo 62%
respondentů.
U druhého cíle jsme předpokládali rozdíl mezi postoji respondentů obou
zkoumaných skupin v závislosti na typu jejich pracoviště. Náš předpoklad se splnil
jen částečně. Respondenti obou skupin jsou přesvědčeni o důležitosti duchovních
potřeb (viz cíl číslo jedna), respondenti skupiny hospic jsou méně nejistí a váhaví
v náhledu na svou schopnost zjišťovat duchovní potřeby.
Třetím cílem bylo
porovnat názory respondentů
na duchovní potřeby pacientů
v závislosti na úrovni jejich kvalifikačního vzdělání.
Při analýze a porovnání položek č.4 (klinický obor respondentů, s. 56, graf nemáme)
s položkou č.7 (graf č. 5, s. 58 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů) a položkou č. 24
(tabulka č.8, s. 75 Účast na dalších vzdělávacích akcích na téma duchovních potřeb)
jsme dospěli k těmto závěrům: Zajímalo nás, zda se respondenti se základním kvalifikačním
vzděláním (absolventi SZŠ) proti skupině “vzdělanějších” respondentů (PSS, VZŠ a VŠ)
účastní více vzdělávacích akcí. Zjistili jsme, že u skupiny hospic bylo 52% respondentů
absolventů SZŠ a z toho 15% nenavštěvuje žádné vzdělávací akce. Zajímavé bylo zjištění,
že u
respondentů
s “vyšším
vzděláním” ve
skupině hospic
(48%) bylo
celkem
12%respondentů, kteří se nezúčastnili žádné nabídnuté vzdělávací akce.
Ve skupině ostatní bylo se základním vzděláním 82% respondentů, z toho 73%
respondentů se nezúčastnilo žádné vzdělávací akce (z 28% respondentů s “vyšším
vzděláním” se 66% nezúčastnilo žádné další vzdělávací akce).
U třetího cíle jsme předpokládali rozdíl mezi postoji a názory respondentů obou
zkoumaných skupin v závislosti na úrovni
jejich kvalifikačního vzdělání. Náš
předpoklad se potvrdil. Sestry skupiny hospic mají vyšší kvalifikaci a větší snahu i
potřebu dalšího vzdělávání.
Čtvrtým cílem bylo zjistit, zda sestry cítí potřebu dále se vzdělávat v oblasti duchovních
potřeb.
Při analýze a porovnání položek č.19 (graf č. 12, s. 70) Cítíte potřebu dále
se
vzdělávat v oblasti duchovních potřeb?) a položky č. 24 (tabulka č. 8, s.75 Účastnila jste
se některé vzdělávací akce, která se podrobněji věnovala tématice
duchovních
potřeb?) jsme dospěli k těmto závěrům: 83% respondentů skupiny hospic odpovědělo, že
cítí potřebu se dále vzdělávat, přitom se 13% z těchto 83% respondentů nezúčastnilo žádné
vzdělávací akce nabídnuté v dotazníku. Alarmující číslo bylo zjištěno u respondentů ve
skupině ostatních, kdy 70% respondentů odpovědělo, že cítí potřebu dále se vzdělávat a
69% z nich se nezúčastnilo žádné akce. Tady si můžeme klást otázku: Proč? Z jakého
důvodu se nevzdělávají? Nemají čas, zájem, snahu, vztah k pacientovi jim za to nestojí?
Nebo jsou to právě tyto vyšší potřeby (viz kapitola 2.4.4 s. 21) které tolik nenaléhají, a proto i
potřeba se v nich vzdělávat je méně důležitá?
Posledním cílem bylo zjistit, zda respondenti cítí potřebu se dále vzdělávat na téma
duchovních potřeb. Zjistili jsme, že respondenti obou skupin si potřebnost dalšího
vzdělávání uvědomují, cíleně se však vzdělávají respondenti skupiny hospic.
Uvědomuji si, že problematika duchovních potřeb je obtížně definovatelná a hodnotitelná.
Duchovní potřeby jsou součástí psychiky člověka, patří tedy do psychických potřeb v širším
slova smyslu. Jsou závislé na změnách psychiky, utvářejí a formují se s vývojem osobnosti.
Hranice mezi potřebami psychickými a duchovními, lépe řečeno mezi komplexem potřeb
psycho-sociálních a spirituálních téměř neexistují. Velmi často se prolínají, to jsem si zřetelně
uvědomila zvláště při kategorizaci volných odpovědi respondentů v položce č. 21, ve které
měli vyjádřit vlastními slovy, co si představují pod pojmem duchovní tíseň. Nabízeli zde
širokou škálu odpovědí, které patřily dílem do sociálních, dílem do psychických a dílem do
duchovních potřeb.
5 ZÁVĚR
Cílem práce bylo zjistit, jaký význam přikládají sestry duchovním potřebám pacientů,
porovnat rozdíl mezi postoji a názory sester v závislosti na typu pracoviště a úrovni jejich
kvalifikačního vzdělání a zjistit, zda sestry cítí potřebu se vzdělávat v oblasti duchovních
potřeb.
V průběhu šetření jsme zjistili, že respondenti obou šetřených skupin považují duchovní
potřeby pacientů za důležité. Diagnostikují potřeby svých pacientů, včetně potřeb duchovních
a využívají k tomu metodu ošetřovatelského procesu včetně ošetřovatelské dokumentace.
Uvědomují si vliv duchovních potřeb na zdraví pacientů. Respondenti šetřených skupin se liší
úrovní svých komunikačních schopností
i uváděnou četností problémů, které jim
znesnadňují komunikaci na toto téma.
Typ pracoviště ovlivňuje formování postojů a
názorů šetřených respondentů.
Respondenti skupiny hospic ošetřují pacienty v terminálním stadiu života, jejichž hodnotový
systém se v průběhu chronického onemocnění a před smrtí výrazně mění. Každodenní
kontakt s těmito pacienty ovlivňuje ošetřující personál, který se stává vnímavější
k duchovním potřebám nemocných.
Úroveň kvalifikačního vzdělání respondentů je dalším faktorem, který se významně podílí
na utváření postojů a názorů respondentů k problematice duchovních potřeb. Ve skupině
hospic jsou zastoupeni
respondenti s vyšším kvalifikačním vzdělání, což se projevuje
především ve větší sebedůvěře ve vlastní schopnosti a v přístupu k dalšímu vzdělávání.
Respondenti obou skupin vyslovili svou potřebu dále se vzdělávat, ale ve skutečnosti se
cíleně vzdělávají v oblasti duchovních potřeb pouze respondenti skupiny hospic, respondenti
skupiny ostatní nikoliv.
Za klíčový výsledek tohoto šetření považuji skutečnost, že 58,5% všech respondentů
uvedlo, že se pacienti obrací se svými duchovními potřebami na sestru. Tento údaj mne
ubezpečil v tom, že je nezbytné sestry cíleně v této oblasti vzdělávat.
Na závěr se tedy vracím k tomu, co jsem předeslala v úvodu práce. Výsledky tohoto
šetření bych ráda využila jako podklad pro tvorbu osnov tématického kurzu, věnovaného
vzdělávání sester v oblasti duchovních potřeb.
“Komukoliv přispěti můžeš, prospívej rád
možno - li i celému světu.
Bylo již dávno řečeno, že sloužiti a prospívati
je vlastností povah vznešených.”
J.Amos Komenský
6 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ
1.
BÁRTLOVÁ, S. Vybrané metody a techniky výzkumu. Zjišťování spokojenosti pacientů.
Brno: IDVPZ, 2000. 118 s. ISBN 80-7313-311-2.
2.
BAŠTECKÁ, B.,GOLDMANN, P. Základy klinické psychologie. Praha: Portál s.r.o., 2001.
436 s. ISBN 80-7178-550-4.
3.
BLUMENTAL–BARBY,K. Kapitoly z thanathologie.Přel.C.Škoda. První české vydání 1987.
152 s.
4.
ISBN08-052-87.
BLUMENTAL – BARBY, K. Opatrovanie ťažko chorých a umierajucich . Martin, Osveta
1988. 231 s.
5.
ISBN 70-002-89.
ČECHOVÁ, V., MELLANOVÁ, A., ROZSYPALOVÁ, M. Speciální psychologie. Brno: IDVPZ,
1995. 173 s. ISBN 80-7013-197-7.
6.
ČERVINKOVÁ, E. a kol. Ošetřovatelské diagnózy. Brno: IDVPZ, 2001. 165 s.
ISBN 80-
7013-332-5.
7.
DANZER, G. Psychosomatika. Praha: Portál, 2001. 244 s. ISBN 80-7178-456-7.
8.
DE FIORES, S., GOFFI, T.
nakladatelství, 1999. 1295 s.
9.
Slovník spirituality.
Kostelní Vydří: Karmelitánské
ISBN 80-7192-338-9.
DOENGES, M., E.a kol. Kapesní průvodce zdravotní sestry. Druhé přeprac. a rozšíř.
vydání. Přel. I.Suchardová. Praha: Grada, 2001.568 s. ISBN 80-247-0242-8.
10. DUROZOI, G., ROUSSEL, A. Filosofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994.
352 s.
ISBN 80-85764-07-5.
11.
FRIEDRICHOVÁ, H. Duchovní potřeby a hospic. Magisterská práce.
Praha: UK – HTF.
2000. 41 s. www.hospice.cz 15.1.2003
12. HAŠKOVCOVÁ, H. Práva pacientů - komentované vydání. Havířov: Nakl. A.Krtilové, 1999.
174 s. ISBN 80-9021163-0-7.
13. HAŠKOVCOVÁ, H. Spoutaný život. Praha: Panorama, 1985. Poslední vydání. 331 s.
14. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Praha: Galén, 2000. 174 s.
ISBN 80-7262-034-7.
15. HAŠKOVCOVÁ, H. O spirituálních potřebách nemocných. Bulletin Praktického lékaře, 8,
1998, 3, s. 24 – 25.
16. HAŠKOVCOVÁ, H. O spirituální pohodě nemocných. Praktický lékař 80, 2000, 10, s. 584 –
585.
17. HENNEZEL, M. Smrt zblízka – umírající nás učí žít. Praha: ETC Publishing 1997. 134 s.
ISBN 80-86006-15-8.
18. HERMANOVÁ, M. Postoje sester k pacientům v terminálním stav.
Olomouc: Pedagogická fakulta UP,
19. CHRÁSKA, M.
2000. 257 s.
Diplomová práce.
2002. 79 s.
Základy výzkumu v pedagogice. Olomouc:
Pedagogická fakulta UP,
ISBN 80-7067-798-8.
20. JAROŠOVÁ, D., RŮŽIČKOVÁ, R.
Umírání z pohledu sestry.
Ostrava:
Ostravská
universita, Zdravotně sociální fakulta, 2001. 21 s. ISBN 80-7042-325-0.
21. JOBÁNKOVÁ, M. a kol. Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. Brno: IDV PZ,
2000. 203 s.
ISBN 80-7013-288-4.
22. JUŘENÍKOVÁ, P. a kol. Ošetřovatelství. Učební text pro SZŠ – 2. část. Uherské Hradiště:
Středisko služeb školám, 1999. 234 s.
23. KOLEKTIV AUTORŮ A KONZULTANTŮ E. D. Slovník cizích slov.
dům spol. s.r.o. 1996. 366 s. ISBN 80-90-1647-8-1.
Praha: Encyklopedický
24. KOMÍNKOVÁ,
H.
Uplatňování
práv
pacientů
v rámci
ošetřovatelského
procesu.
Onkologická péče 6, 2002, 1, s. 6-8.
25. KOMÍNKOVÁ, H. Právo na důstojné umírání . SESTRA 12, 2002, 1, s.20-21. ISSN: 1210–
04-04.
26. KOZIEROVÁ,B.,ERBOVÁ,G., OLIVIEROVÁ, R.: Ošetrovateĺstvo 1. Martin: Osveta, 1995.
837 s.
ISBN 80-217-0528-0.
27. KOZIEROVÁ,B.,ERBOVÁ,G.,OLIVIEROVÁ, R.
635 s.
Ošetrovateĺstvo 2. Martin: Osveta, 1995.
ISBN 80-217-0528-0.
28. KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 1998. 392 s.
ISBN 80-7178-
179-7.
29. KŘIVOHLAVÝ, J.
Psychologie nemoci.
Praha: Grada, 2002. 200 s.
ISBN 80-247-
0179-0.
30. KŘIVOHLAVÝ, J.
Vážně nemocný mezi námi. Praha: Avicenum, 1989.
107 s.
ISBN
08-065-89.
31. KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV nakladatelství, 2001. 267 s.
ISBN 80-85866-82-X.
32. KÜBLER-ROSS, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Praha: Tvorba s.r.o., 1995.
288 s.
33. MACKOVÁ, M.
Hospicové hnutí u nás a ve světě. Diplomová práce. Ostrava: ZSF –
Ostravská Universita, 2002. 79 s.
34. MARIANO, C. Etika v holistické péči - poskytování péče citlivé na fyzické a duchovní
potřeby pacientů (Holistic Ethic Providing physically and spiritually sensitive care). Přel.
Nollová, M. Original Amer. J. Nurs., 101,2000, č.1, s. 24A-24C.
35. MASTILIAKOVÁ, D.
Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: IDVPZ, 1999. 164 s.
ISBN 80-7013-277-9.
36. MINDEL, A. Kóma – klíč k probuzení. Brno: Nakl. Tomáše Janečka, 1994.
119 s. ISBN
80-85880-00-8.
37. MUNZAROVÁ, M.
Vybrané kapitoly z lékařské etiky II. Aktuální etická problematika
některých lékařských oborů. Brno: Vydavatelství MU, 2000. 67 s. ISBN 80-210-2416-X.
38. MUNZAROVÁ, M.
Vybrané kapitoly z lékařské etiky III. Kodexy z lékařské etiky a jiná
etická doporučení. Brno: Vydavatelství MU, 2000. 55 s. ISBN 80-210-2417-8.
39. OPATRNÝ,A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha: Pastorační středisko.
1995. 47 s.
40. PECK, M. SCOTT. Dále nevyšlapanou cestou. Praha: Votobia, 1994.
235 s. ISBN 80-
85885-12-3.
41. PECK, M. SCOTT. Nevyšlapaná cesta nekončí. Praha: Argo, 2001.
235 s. ISBN 80-
85885-12-3.
42. PERA, H. Nemocným nablízku – jak pomáhat v těžkých chvílích. Praha: Vyšehrad, 1996.
199 s. ISBN 80-7021-152-0.
43. PETROSILLO,
P.
Křesťanství
od
A
do
Z.
Kostelní
Vydří:
Karmelitánské
nakladatelství,1998.239 s. ISBN 80-7192-365-6.
44. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Praha: Vyšehrad, 1999. 112 s. ISBN 80-7021302-7.
45. ŘÍČAN, P. Psychologie náboženství.Praha:Portál, 2002.325 s. ISBN 80-7178-547-4.
46. SLABÝ, A., SLABÝ, J., Trendy v medicíně 2. 2000. s. 89-94 ISSN 1212-9046.
47. SMÉKAL,V. Psychologické aspekty duchovního života. Teologický sborník , 1999, 4, s. 26 –
45.
48.
SMÉKAL,V. Duchovní období znovu přichází. Psychologie dnes. 2002, 4, s. 12-13.
49. SOFAER, B. Bolest, příručka pro zdravotní sestry. Praha: Grada, 1997. 104 s. ISBN 807169-309-X.
50. STAŇKOVÁ, M. České ošetřovatelství 3, Jak zavést ošetřovatelský proces do praxe. Brno:
IDVPZ, 1999. 49 s. ISBN 80-7013-285-5.
51. STAŇKOVÁ, M. Etika v ošetřovatelské praxi. Překlad - edičně zpracovala M. Staňková,
přeložila Z. Staňková. 1994. 112 s.
52. STAŇKOVÁ, M. Základy teorie ošetřovatelství. Praha: UK, 1997.
193 s. ISBN 80-7184-
243-5.
53. SVATOŠOVÁ, M. Hospic slovem a obrazem. Praha: ECCE HOMO, 1998. 148 s. ISBN 80902049-1-0
54. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Praha: ECCE HOMO, 1995. 144 s. ISBN
978-80-902049-2-9.
55. ŠKRLOVÁ,M. Role sestry v duchovní dimenzi pacienta.
www.intermed.cz 12.8.2002.
56. TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha:
Portál, 2002.
149 s.
57. TRACHTOVÁ, E.a kol.
ISBN 80-7178-514-8.
Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: IDVPZ,
112 s. ISBN 80-7013-285-X.
58. VANÍČKOVÁ, K. Spirituální potřeby seniorské populace v ČR. www.hospice.cz 30.7.2002.
59. VAŠÁTKOVÁ, I. a kol.
Ošetřovatelská dokumentace v nemocnici. Brno: IDVPZ, 2001.
127 s. ISBN 80-7013-327-9.
60. VORLÍČEK, J., ADAM, Z.
Paliativní medicína.
Praha: Grada, 1998.
480 s. ISBN 80-
7169-437-.
Internetové stránky:
61. www.vira.cz
1.3.2003
62. www.hospice.cz 12.9.2002, 1.3.2003
63. www.intermed. cz
20.8.2002
Další zdroje:
64. Základní pedagogické dokumenty pro vyšší zdravotnické školy. Studijní obor diplomovaná
všeobecná sestra. Vydalo MŠMT ČR, 1996 . Schválilo MŠMT ČR v dohodě s MZ ČR dne
27.5.1996 pod č.j. 20385/96-23, s účinností od 1. září 1996 počínaje prvním ročníkem.
65. Základní pedagogické dokumenty pro střední zdravotnické školy. Studijní obor všeobecná
sestra. Vydalo MŠMT ČR, 1999. Schválilo MŠMT ČR dne 8.listopadu 1999
pod č.j.
32 295/99-23, s platností od 1. září 2000 počínaje prvním ročníkem.
66. Strategické dokumenty pro všeobecné sestry a porodní asistentky. Vydalo MZ ČR, 2000.
95 s. ISBN 8 - 85047 - 20 - 9.
Seznam zkratek
atd. - a tak dále
č. - číslo
ČR - Česká republika
hod. - hodina
IDV PZ - Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví
lat. - z latinského
LDN - léčebna dlouhodobě nemocných
např. - například
NZP - nižší zdravotnický pracovník
př. - příklad
PSS - pomaturitní specializační studium
PZP - pomocný zdravotnický pracovník
řec. - z řeckého
s. - strana
SZŠ - střední zdravotnická škola
TP 2003 - tématický plán pro rok 2003
tzv. - takzvaná/ý/é
VŠ - vysoká škola
VZŠ - vyšší zdravotnická škola
Seznam tabulek a grafů
Tabulka 1:
Zjišťování potřeb v určité fázi hospitalizace
62
Tabulka 2:
Nejčastější potřeby řazené mezi duchovní
63
Tabulka 3:
Uvědomování si duchovních potřeb
65
Tabulka 4:
Největší problémy při zjišťování duchovních potřeb
68
Tabulka 5:
Nejvhodnější doba na rozhovor o duchovních potřebách
69
Tabulka 6:
Osoby, kterým se pacienti s duchovními potřebami svěřují
71
Tabulka 7:
Formy subjektivního vymezování stavu duchovní tísně
72
Tabulka 8:
Účast na vzdělávacích akcích
75
Tabulka 9:
Možnosti uspokojování duchovních potřeb pacientů
76
Tabulka 10:
Změny týkající se uspokojování duchovních potřeb pacientů
77
Tabulka 11:
Upřesnění víry
79
Graf č. 1:
Věková struktura respondentů
54
Graf č. 2:
Délka praxe ve zdravotnictví
55
Graf č. 3:
Pracovní zařazení
56
Graf č. 4:
Pracovní funkce
57
Graf č. 5:
Dosažené vzdělání
58
Graf č. 6:
Realizace ošetřovatelského procesu na pracovišti
59
Graf č. 7:
Ošetřovatelská dokumentace
60
Graf č. 8:
Zjišťování potřeb pacientů
61
Graf č. 9:
Duchovní potřeby lidí
64
Graf č.10:
Důležitost zjišťování duchovních potřeb
66
Graf č.11:
Schopnost/dovednost zjišťovat duchovní potřeby
67
Graf č.12:
Potřeba dalšího vzdělávání
70
Graf č.13:
Míra vlivu duchovních potřeb na zdraví pacienta
73
Graf č.14:
Míra uspokojování duchovních potřeb pacienta
74
Graf č.15:
Rozložení sebehodnocení respondentů dle stupně jejich víry 78
Seznam příloh
Příloha č. 1: Ošetřovatelská dokumentace z Hospice A. České v Červeném
Kostelci
Příloha č. 2: Ošetřovatelská dg.: Duchovní/spirituální rovnováha – možnosti
podpory
Příloha č. 3 Ošetřovatelská dg.: Duchovní/spirituální tíseň
Příloha č. 4: Teoretický model Hendersonové
Příloha č. 5: Teoretický model Royové
Příloha č. 6: Teoretický model Gordonové
Příloha č. 7: Holistický přístup k ošetřování nemocných
Příloha č. 8: Duchovní vývoj dle Fowlera
Příloha č. 9: Anonymní dotazník
Příloha č. 1
OŠETŘOVATELSKÁ DOKUMEMTACE Z HOSPICE ANEŽKY ČESKÉ
V ČERVENÉM KOSTELCI
Příloha č. 2
OŠETŘOVATELSKÁ DG.: DUCHOVNÍ / SPIRITUÁLNÍ ROVNOVÁHA –
MOŽNOSTI PODPORY
Definice
Duchovní rovnováha je stav, v němž se navenek projevuje vnitřní proces vývoje
a rozvoje duchovních složek osobnosti a jejich harmonického propojení, který
pramení z vnitřních sil člověka.
Charakteristické projevy
•
•
•
verbalizace zážitků (např. ze stavu klinické smrti, z duchovních zážitků),
pochopení smyslu života
osobní vyrovnanost, umění snášet se s lidmi, víra v dobro, v nějaký vyšší
princip …
vnitřní přesvědčení, vědomí vlastního “Já”, nejniternější pocity které se
nedají rozumově odůvodnit
Očekávané výsledky
•
•
•
dosažení maximální duchovní vyrovnanosti
nalezení smyslu vlastního života s upevněním nadějné víry v budoucnost,
dosažení vyrovnanosti, spokojenosti, klidu a míru v duši
uplatnění všech těchto principů v životě a následné lepší překonávání
životních překážek – problémů
Ošetřovatelské intervence
•
•
•
•
•
•
•
respektujte duchovní vývoj a úroveň daného jedince
snažte se odhalit jeho vztah k duchovním hodnotám, k životu, smrti
i projevům chorob, které život ohrožují
pomozte klientovi / pacientovi objevovat jeho vlastní vnitřní síly
připomínejte důležitost udělat si čas na dosažení vnitřního klidu a osobní
harmonie
spolupracujte s duchovním, psychologem, event. psychoterapeutem
snažte se ho zapojit i do psychoterapeutických skupin za účelem
mobilizace a zvyšování úrovně jeho duchovních sil
zjistěte, zda jeho duchovní a náboženské představy ovlivňují běžné úkony
jeho života a přináší-li to dotyčnému prospěch, nebo jen komplikace
•
•
zjistěte, zda se pacient opírá ve svém životě o svou víru a zda jeho vnitřní
svět a představy odpovídají okolní realitě
podporujte jeho účast na všech činnostech, které by posilovaly hloubku
jeho vnitřního přesvědčení
Převzato z: Červinková, E. a kol.: Ošetřovatelské diagnózy : IDV PZ Brno,
2002, str.23
Příloha č. 3
OŠETŘOVATELSKÁ DG.: DUCHOVNÍ / SPIRITUÁLNÍ TÍSEŇ
Definice
Duchovní tíseň je stav, při kterém dochází k poruše základních životních
principů, které pronikají celým lidským životem – jeho existencí tělesnou i
duchovní
a přesahují jeho biologickou a psychosociální podstatu.
Příčiny vzniku
•
•
•
•
•
•
hluboké zásahy do životních principů člověka
přerušení náboženských nebo kulturních vazeb
názorové změny
převrácený žebříček hodnot
etické aspekty terapie
velké trápení, utrpení spojené s bolestí
Charakteristické projevy
•
•
•
•
•
•
•
vyhledávání duchovní pomoci
rozporuplné myšlenky v otázkách víry až ztráta víry
neschopnost účastnit se obvyklých náboženských obřadů
pochybnosti o smyslu života a smrti
kladení otázek o významu vlastní existence
změny v chování – zlostná nálada, pláč, stáhnutí se do sebe,
předpojatost, úzkostnost, apatie, nepřátelství…
vyčítání nespravedlnosti, zlost na Boha
•
•
•
•
morální nebo etické připomínky k léčebnému režimu
stížnosti na poruchy spánku, noční můry
popisování příznaků vlastního tělesného postižení
výhrady k sobě samému, tendence k vlastnímu ponižování
Očekávané výsledky
•
•
•
•
zvýšení vlastního sebevědomí i víry v budoucnost
podchycení zájmu pacienta / klienta o léčebnou péči s jeho aktivní
spoluprací
smíření se s danou situací, za kterou nelze nikoho vinit
uvědomění si skutečných duchovních hodnot, o které se lze v životě opřít
Ošetřovatelské intervence
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
povzbuzujte pacienta / klienta, aby vyjadřoval své myšlenky a pocity
hovořte s ním o jeho problémech a vnitřních konfliktech a o tom, co je
vyvolává
na požádání umožněte pacientovi / klientovi kontakt s věřícím člověkem
poskytněte nemocnému na požádání duchovní literaturu
nevíte-li si rady, konzultujte s duchovním, psychologem, event.
psychoterapeutem
nebagatelizujte a nepřehlížejte potřeby a problémy nemocného v
duchovní oblasti
dejte mu najevo, že akceptujete a respektujete jeho víru
vysvětlete mu, jaká omezení v dodržování jeho náboženských zvyklostí
přináší hospitalizace
poskytněte pacientovi / klientovi soukromí a čas na provádění
náboženských úkonů
v případě nepochopení duchovních potřeb nemocného ostatními pacienty
informujte je a požádejte o pochopení situace
Převzato z: Červinková, E. a kol.: Ošetřovatelské diagnózy : IDV PZ Brno,
2002, str. 25
Příloha č. 4
MODEL VIRGINIE HENDERSONOVÉ – USA (1897 - 1996)
Podle Hendersonové je “jedinečnou funkcí sestry pomáhat člověku,
nemocnému nebo zdravému, provádět činnosti přispívající k udržení nebo
návratu jeho zdraví, případně klidné smrti, které by prováděl bez pomoci,
pokud by měl potřebnou sílu, vůli a znalosti.” Sestra mu tedy pomáhá
dosáhnout co nejvyššího stupně soběstačnosti.
14 komponent (principů) ošetřovatelství dle Hendersonové:
1. pomoc pacientovi s dýcháním
2. pomoc při příjmu potravy
3. pomoc při vyměšování
4. pomoc při udržení žádoucí polohy při chůzi, vleže, vsedě, pomoc při změnách
polohy
5. pomoc při odpočinku a spánku
6. pomoc používat vhodný oděv, pomoc při svlékání a oblékání
7. pomoc při udržování tělesné teploty v normálním rozmezí
8. pomoc při udržování čistoty a upravenosti těla,ochrana pokožky
9. ochrana nemocného před nebezpečím z okolí
10.pomoc při komunikace nemocného při vyjadřování jeho pocitů a potřeb
11. pomoc při vyznávání víry, akceptování jeho pojetí dobra a zla
12. pomoc při produktivní (pracovní) činnosti nemocného
13. pomoc v odpočinkových (zájmových ) činnostech
14. pomoc nemocnému při učení
Hlavním cílem ošetřovatelství je udržet člověka maximálně soběstačného,
nezávislého na svém okolí tak, aby byl schopen hodnotně žít. V situaci,
kdy vlastní funkční potenciál nestačí, supluje úbytek soběstačnosti
vhodnou ošetřovatelskou péčí sestra.
Převzato ze: Staňková, M.: Základy teorie ošetřovatelství. Učební texty pro
bakalářské a magisterské studium. UK, vydavatelství Karolinum. Praha 1997, s.
76
Příloha č. 5
ADAPTAČNÍ MODEL C. ROYOVÉ – USA (nar.l939)
Model Royové
je založen na schopnosti člověka adaptovat se na
změněné životní podmínky. Vychází z předpokladu, že “člověk je otevřený
systém”. Pro uchování vlastní integrity a homeostázy musí reagovat
neustále na změny organismu i jeho okolí prostřednictvím vrozených
nebo získaných mechanismů. Tak je schopný přizpůsobit se změněným
podmínkám.
Cílem
ošetřovatelství
je
pomáhat
člověku
posilovat
jeho
zdraví
a podporovat pacienta v jeho adaptaci na zevní i vnitřní stimuly - rozvíjet
jeho adaptivní způsoby reakce na stresory.
Dosáhneme toho v šesti krocích:
1. zjištěním klientova chování
2. zjištěním ovlivňujících faktorů
3. identifikací problémů
4. stanovením cílů
5. výběrem zákroků
6. hodnocením
Ošetřovatelská péče podporuje adaptační mechanismy pacienta. Adaptační
model má 5 základních prvků, které sestra bere v úvahu při volbě nejvhodnější
ošetřovatelské péče. Jsou to:
• příjemce ošetřovatelské péče
• zdraví
• prostředí
• cíl ošetřovatelské péče
• sesterské aktivity
Na základě zhodnocení nemocného (adaptační mechanismy příjemce) stanoví
sestra ošetřovatelské diagnózy (porucha zdraví - stimuly, prostředí), vypracuje
plán péče, kterou po provedení zhodnotí. Plán ošetřovatelské péče provádí ve
spolupráci s nemocným, aby péče skutečně směřovala k podpoře jeho
adaptace.
Všechny organismy se snaží dosáhnout optimální úrovně fyziologické
a behaviorální
homeostázy.
Adaptační reakci vyvolávají tři druhy podnětů:
a) fokální (ohniskové), např.náhlá nemoc, narození, zlomenina
b) kontextuální, připojují se ve chvíli reakce, mohou ji podpořit nebo
komplikovat, např.sociální podmínky, jiná chronická onemocnění
c) reziduální, které doplňují fokální stimul, např.postoje, vlastnosti osobnosti,
etické hodnoty postiženého člověka.
Fokální podněty jsou ty, které se u člověka objeví okamžitě.
V ošetřovatelských situacích jsou to ty, které jsou spojeny s přítomností
samotných sester, ošetřovatelských pomůcek
a s prostředím, které
souvisí s poskytováním ošetřovatelské a lékařské péče.
Kontextuální podněty se vyskytují s novými fokálními podněty. Jestliže
je např.v místě, kde dochází k ošetření příliš nízká nebo příliš vysoká teplota,
můžeme teplotu prostředí označit za kontextový podnět pro fokální podnět,
který je přímo spojen s poskytováním ošetřovatelské péče.
Reziduální podněty jsou potom takové, které přetrvávají z minulosti a
mají následky
do budoucnosti. Sem patří vzpomínky na předchozí
hospitalizaci a na poskytnutou ošetřovatelskou péči, které se prolínají
s fokálními
adaptace.
a kontextovými podněty a ovlivňují celkovou úroveň
Stimuly ve vzájemné kombinaci vyvolávají rychlou adaptační (pozitivní nebo
negativní) reakci, která vede k určitému chování člověka.
Adaptační mechanismy se projevují ve 4 adaptivních oblastech
(systémech) :
1. fyziologické potřeby (aktivita, odpočinek, výživa, vylučování, kyslík, oběh, tělesná teplota, smysly)
2. sebeuvědomění - vnímání fyzického (vzhled, jak vypadám) i osobního já
(jaký jsem: morálka, sebevědomí, méněcennost)
3. sociální role – role, kterou ve společnosti prezentuji:
a) primární: trvalá - věk, pohlaví
b) sekundární: spojená s obdobím života - rodič, student, manžel, pacient (změny v
sekundárních rolích mohou vést ke komplikacím v adaptaci, např.náhlá ztráta,
mateřství, konflikt mezi dvěma rolemi apod.)
c) terciární: dočasná - člen spolku, hráč tenisu apod.
4. vzájemná závislost: příjemná rovnováha mezi samostatností a
vzájemnou závislostí ve vztahu k ostatním (člověk není ani úplně sám ani
úplně závislý na jiných). Za normálních okolností je tato vzájemná závislost v
rovnováze: přijímání/dávání, starat se o někoho (být opečováván, např.v
oblasti názorové, posuzování něčeho) - nejen v soběstačnosti.
Převzato ze: Staňková, M.: Základy teorie ošetřovatelství. Učební texty pro
bakalářské a magisterské studium. UK, vydavatelství Karolinum. Praha 1997, s.
80 – 81
Příloha č. 6
GORDONOVÉ “MODEL FUNGUJÍCÍHO ZDRAVÍ”
Model k celkovému zhodnocení pacientova zdravotního stavu sestrou.
Zdravotní stav může být funkční nebo dysfunkční. Tento model slouží k
získávání informací a k sestavení ošetřovatelské anamnézy.
Model fungujícího zdraví jednotlivců, rodin, komunit atd. se odvozuje
z interakce
člověka a prostředí. Každý zdravotní stav člověka je vyjádřením bio-psycho-sociální
interakce.
Funkční typy zdraví jsou ovlivněny biologickými, vývojovými, kulturními,
sociálními a duchovními (spirituálními faktory). Dysfunkční typy zdraví
(popisované ošetřovatelskými diagnózami) se mohou objevit u chorobných
stavů nebo relativně zdravého jedince. Vedou ke vzniku chorob nebo
chorobných stavů. Posouzení, jde-li o typ funkčního nebo dysfunkčního zdraví
se provádí srovnáním získaných informací k jednomu nebo více z následujících
faktorů:
- individuální báze
- normy stanovené pro věkovou skupinu
- normy kulturní, společenské aj.
l. VNÍMÁNÍ ZDRAVÍ - SNAHA O JEHO UDRŽENÍ
Popisuje jak klient vnímá své zdraví a pohodu (well-being) a jakým způsobem si své zdraví udržuje. Zahrnuje individuální zdravotní stav,
jeho důležitost
k současným aktivitám a plánům do budoucnosti. Obsahuje také uvědomění si a zvládání rizik a celkové péče o
zdraví např.dodržování aktivit, které podporují tělesné a duševní zdraví, dodržování lékařských a ošetřovatelských doporučení a následné
péče
2. VÝŽIVA A METABOLISMUS
Popisuje způsob příjmu jídla a tekutin vzhledem k metabolické potřebě
organismu. Zahrnuje individuální způsob stravy a příjmu tekutin, denní dobu
příjmu potravy, kvalitu a kvantitu konzumovaného jídla a tekutin, zvláštní
preference určitého druhu jídla , užívání náhradních výživných látek
a vitamínových preparátů. U malých dětí pak kojení a způsob krmení kojence.
Dále sem patří hodnocení stavu kůže, kožní defekty, poranění a celková
schopnost hojení ran. Hodnotíme stav vlasů, nehtů, slizničních membrán, stav
chrupu, tělesnou teplotu, výšku a hmotnost.
3. VYLUČOVÁNÍ
Popisuje způsob vyměšování (tlustého střeva, močového měchýře a kůže).
Zahrnuje individuálně vnímanou pravidelnost ve vylučování, používání
obvyklého postupu pro vyprazdňování nebo používání projímadel, potíže nebo
poruchy při vyprazdňování, tvar, kvantita a kvalita exkrementů. Eventuálně triky
používané
k řízení vylučování.
4. AKTIVITA - CVIČENÍ
Popisuje způsoby udržování tělesné kondice cvičením nebo jinými aktivitami
ve volném čase a při relaxaci. Zahrnuje základní denní aktivity vyžadující
vynaložení energie a úsilí jako je hygiena, vaření, nakupování, stravování ,
práce, udržování domácnosti atd.
Obsahuje také všechny typy cviků jejich kvantitu a kvalitu a rovněž všechny
další druhy sportů. Faktory, které jednotlivci brání v provozování aktivit,
např.dušnost, angina pectoris, neuromuskulární poruchy, svalové křeče při
námaze, onemocnění srdeční nebo plícní choroby atd. Patří sem i způsob
trávení volného času a činnosti, které mají pro jednotlivce největší důležitost.
5. SPÁNEK - ODPOČINEK
Popisuje způsob spánku, odpočinku a relaxace. Trvání doby spánku během
24 hodin. Zahrnuje individuální vnímání kvantity a kvality spánku a odpočinku
a také úrovně spánkem získané životní energie. Ptáme se také na způsob
navození spánku, usínání, přerušování spánku, obvyklé činnosti před spaním,
event. užívání medikamentů před spaním.
6. VNÍMÁNÍ - POZNÁVÁNÍ
Popisuje způsob smyslového vnímání a poznávání. Patří sem přiměřenost
smyslového vnímání jako je sluch, zrak,chuť, čich, dotek a používání
kompenzačních pomůcek nebo protéz. Zjištění, zda jednotlivec netrpí bolestí,
eventuálně jak je bolest tlumena. Dále sem patří rovněž zhodnocení
kognitivních schopností jako je uvažování, myšlení, rozhodování, paměť,
způsob slovního vyjadřování atd.
7. SEBEPOJETÍ - SEBEÚCTA
Popisuje emocionální stav vnímání sebe sama. Zahrnuje individuální názor
na sebe, vnímání svých schopností, zálib, talentu (v oblasti tělesné, citové,
poznávací, celkového vzhledu, vlastní identity, celkového pocitu vlastní hodnoty,
celkový způsob emocionální reakce). Způsob neverbálních projevů jako držení
těla, způsob pohybu, oční kontakt, hlas a způsob řeči.
8. ROLE - MEZILIDSKÉ VZTAHY
Popisuje způsob přijetí a plnění životních rolí a úroveň mezilidských vztahů. Zahrnuje individuální vnímání životních rolí a z toho
vyplývajících závazků
a odpovědností. Rozvážnost a snášení tíhy odpovědnosti v současné životní situaci. Soulad nebo narušení
vztahů v rodině, zaměstnání, ve vztahu ke společnosti (trestná činnost), plnění povinností ve vztahu k rolím.
9. SEXUALITA - REPRODUKČNÍ SCHOPNOST
Popisuje uspokojení nebo neuspokojení v sexuálním životě nebo se svým
pohlavím. Zahrnuje poruchy nebo potíže jednotlivce v této oblasti, reprodukční
období ženy (premenstruální, menstruální cyklus, porody, potraty,
postmenopauza) a problémy s tím související.
10. STRES (ZÁTĚŽOVÉ SITUACE) - JEJICH ZVLÁDÁNÍ, TOLERANCE
Popisuje celkový způsob tolerance a zvládání stresových situací. Zahrnuje
individuální reservy nebo kapacitu ve zvládání narušování vlastní integrity,
způsoby zvládání stresu,
podpora rodiny a jiných podpůrných systémů.
Vnímání vlastní schopnosti řídit a zvládat situace.
11. VÍRA (PŘESVĚDČENÍ) - ŽIVOTNÍ HODNOTY
Popisuje individuální vnímání životních hodnot, cílů nebo přesvědčení
(včetně náboženské víry a transcendence = to, co přesahuje smyslové nebo
rozumové poznání), které jednotlivce vedou nebo ovlivňují jeho volbu nebo
rozhodování. Zahrnuje vše, co je v životě vnímáno jako důležité, např.kvalita
života, prožívání konfliktů v hodnotách, víře, nebo očekávání, které se vztahují
ke zdraví.
12. JINÉ
Převzato z: Trachtová, E. a kol.: Potřeby nemocného v ošetřovatelském
procesu. IDV PZ Brno, 1999, s. 167 – 169
Příloha č. 7
LIDSKÁ BYTOST Z HLEDISKA HOLISTICKÉHO PŘÍSTUPU
Kruhy reprezentují dynamickou interakci biologických , sociálních, kognitivních,
emocionálních a duchovních potřeb, které tvoří lidskou bytost.
Převzato z: Mastiliaková, D. : Holistické přístupy v péči o zdraví. IDV PZ Brno, 1999, str. 11