Pečujeme o klienty odlišných etnik a kultur Transkulturní

Pečujeme o klienty odlišných etnik a kultur
Transkulturní péče v praxi
aneb
jak překonávat komunikační a kulturní bariéry při péči o pacienty odlišných
etnik a kultur
Uživatelský manuál pro lůžková zdravotnická zařízení v ČR
( výstup dvouleté práce na projektu „Překonávaní komunikačních a kulturních barier
při péči o pacienty odlišných etnik a kultur“ pro MZ ČR)
Olomouc, únor 2004
„Tolerance je umělá květina,
která poprvé vyrostla a vykvetla na vysokém stupni mravního zrání,
kdy člověk v člověku z jiného společenství spatřil bližního,
jemuž nemá činit, co si sám nepřeje pro sebe.
Zakořenit tuto květinu v mysli zástupů byla odjakživa práce nesnadná,
stálý zápas s nepřízní půdy i podnebí,
stálá nutnost začínat znovu po bouřích a erupcích.
Ve světě kolem nás, vyzývajícím k rychlému zbohatnutí a zároveň
proniknutém obavami o budoucnost,
je to úsilí obzvlášť těžké.“
(Eduard Goldstücker, 1998)
1
Autorský tým :
Mgr. Lenka Špirudová
Mgr. Kateřina Ivanová, Ph.D.
PhDr. Renata Halmo
PhDr. Danuška Tomanová, CSc.
Mgr. Jindra Bursová
Spoluřešitelé, konzultanti :
PhDr. Jaroslava Králová
Mgr. Bc. Pavla Kudlová
Ing. Ludmila Typovská
Mgr. Lubor Machytka
MUDr. Martin Procházka, Ph. D.
Elisabeth Wesselman
Tuula Lindemeyer
MUDr. Otakar Buda
Mgr. Jarmila Řehořová
MUDr. Marie Mlýnská
Mgr. Iva Elznerová
Mgr. Robert Klos
Technické zpracování :
Ing. Vladimír Ivan
Mgr. Rostislav Okleštěk
Martin Fráňa, DiS
2
Poděkování
Autorský tým děkuje Fakultní nemocnici Olomouc a všem spoluřešitelům, zdravotnickým
i nezdravotnickým profesionálům, spoluobčanům cizích národností, státním úředníkům
a studentům za jejich velmi obětavou pomoc a spolupráci při tvorbě této metodické, informační
a edukační pomůcky pro české zdravotníky a jejich klienty.
3
OBSAH
1. ÚVOD ..........................................................................................................................................9
1.1. Základní pojmový aparát .....................................................................................................10
1.1.1. Etnikum, etnicita, etnické vědomí....................................................................................10
1.1.2. Národ, národnost, národnostní menšina ...........................................................................11
1.1.3. Kultura, enkulturace, akulturace, asimilace, kulturní šok ................................................14
1.1.4. Předsudky a stereotypy.....................................................................................................18
1.1.5. Rasy, rasismus, produkty rasismu, xenofobie ..................................................................19
1.2. Česká xenofobie nebo kulturní sounáležitost?....................................................................23
2. O VYUŽITÍ UŽIVATELSKÉHO MANUÁLU V PRAXI ZDRAVOTNICKÉHO
ZAŘÍZENÍ ....................................................................................................................................25
2.1. Východiska .............................................................................................................................25
2.2. Terénní sociologický průzkum.............................................................................................25
2.2.1. Zpracované typické odpovědi a statistické vyhodnocení ................................................26
2.2.2. Příloha č. 1 Polostandardizovaný rozhovor k projektu ...................................................31
2.2.3. Příloha č. 2 Pokyny pro výzkumníky: .............................................................................33
2.2.4. Příloha č. 3 Rozhovor I. ..................................................................................................35
2.2.5. Příloha č. 4 Rozhovor II. .................................................................................................38
2.3. Význam pro cílové uživatele a možné způsoby využití ......................................................41
3. ZÁKLADNÍ TEORIE MULTIKULTURNÍCH PŘÍSTUPŮ VE ZDRAVOTNICTVÍ.....42
3.1. Odůvodnění transkulturního přístupu ve zdravotnictví ..................................................42
3.1.1. Vývoj mezinárodní i vnitrostátní situace .........................................................................42
3.1.2. Specifika práce s klientelou odlišných kultur ve zdravotnictví.......................................42
3.2. Základy teorie multikulturní / transkulturní péče ve zdravotnictví ................................44
3.2.1. Multikulturní péče / transkulturní péče – vysvětlení pojmů ............................................44
3.2.2. Východiska pro multikulturní a transkulturní zdravotnickou péči...................................45
3.2.3. Jak získat kulturní kompetentnost ....................................................................................46
3.2.4. Co získáme vzděláváním v oblasti kultur jako zdravotničtí profesionálové....................46
3.3. Základní teorie kulturní péče...............................................................................................46
3.3.1. Vznik a vývoj teorie .........................................................................................................47
3.3.2. Teoretické předpoklady....................................................................................................47
3.3.3. Metaparadigma ošetřovatelství podle Leiningerové ........................................................48
4
3.3.4. Model vycházejícího slunce .............................................................................................49
3.3.5. Etnoošetřovatelské odhady dle Leiningerové...................................................................52
3.3.5.1. Etnoošetřovatelský odhad dlouhý .............................................................................52
3.3.5.2. Etnoošetřovatelský odhad krátký ..............................................................................52
3.4. Etnocentrismus ......................................................................................................................52
3.5. Systém zdravotnické péče jako subkultura ........................................................................53
3.5.1. Kulturní šok......................................................................................................................54
3.5.2. Překonaná paradigmata (mýty) v přístupu k péči o pacienty jiných etnik a kultur..........56
3.5.3. Rady jak zvládnout péči o pacienty/klienty jiných etnik a kultur ...................................56
4. AKTUÁLNÍ PŘEHLED NÁRODNOSTÍ A KULTUR NA ÚZEMÍ ČR............................58
4.1. Rozdělení, jazyk, zvyky, obyčeje..........................................................................................58
4.1.1. Rómové ............................................................................................................................59
4.1.2. Vietnamci .........................................................................................................................62
4.1.3. Ukrajinci...........................................................................................................................65
4.1.4. Židé...................................................................................................................................65
4.1.5. Libyjci ..............................................................................................................................67
4.1.6. Bosňáci .............................................................................................................................67
4.1.7. Kubánci ............................................................................................................................68
4.1.8. Afghánci ...........................................................................................................................69
4.2. Duchovní péče o nemocné.....................................................................................................69
4.2.1. Křesťanství .......................................................................................................................70
4.2.1.1. Římskokatolická církev.............................................................................................70
4.2.1.2. Ortodoxní (pravoslavná) církev ................................................................................72
4.2.1.3. Protestanské církve....................................................................................................72
4.2.2. Judaismus .........................................................................................................................73
4.2.3. Islám (se zaměřením na Tureckou minoritu v Evropě)....................................................74
5. STATISTICKÝ PŘEHLED SOUČASNÉ SITUACE V ČR ................................................85
5.1.Národnostní menšiny v ČR....................................................................................................85
5.2. Smluvní zdravotní pojištění cizinců VZP ČR (1.1.- 31.12.2000 ).....................................87
5.3. Čerpání zdravotní péče cizinci .............................................................................................88
5.4. Etnické klima v české společnosti ........................................................................................89
5.5. Zdravotní péče o cizince v ČR..............................................................................................91
5.6. Typické zdravotní problémy ................................................................................................92
5.7. Zdravotní problémy - výběr .................................................................................................93
5
6. LEGISLATIVA ......................................................................................................................102
6.1. Listina základních práv a svobod ......................................................................................102
6.2. Nová varianta programu – 21 cílů pro 21. století.............................................................103
6.2.1. Etický základ programu je tvořen těmito základními hodnotami: ................................103
6.3. Dostupnost zdravotní péče..................................................................................................106
6.4. Kdo všechno se účastní na tvorbě a realizaci imigrační politiky? ..................................108
6.5. Postavení skupin cizinců v systému zdravotní péče na území České republiky (podle
statutu, délky a účelu pobytu) ...................................................................................................110
6.6. Integrační politika v ČR .....................................................................................................113
6.7. Platné právní normy o poskytování zdravotní péče cizincům na území ČR .................114
6.8. Mezinárodní právní úprava péče o zdraví (poskytování zdravotní péče příslušníkům
cizích států) .................................................................................................................................115
6.9. Právní úprava poskytování zdravotní péče s ohledem na plánovaný vstup do EU ......116
6.10. Stručná charakteristika systému zdravotní péče v ČR..................................................118
6.11. Typy zdravotního pojištění...............................................................................................119
6.11.1. Rozdíly mezi veřejným a soukromým zdravotním pojištěním ....................................119
6.11.2. Veřejné zdravotní pojištění ..........................................................................................119
6.11.3. Smluvní zdravotní pojištění .........................................................................................120
6.11.4. Plátci pojistného ...........................................................................................................120
6.11.5. Situace zaměstnance.....................................................................................................121
6.11.6. Situace osoby samostatně výdělečně činné ..................................................................121
6.11.7. Osoby, za které je plátcem pojistného stát ...................................................................121
6.12. Práva a povinnosti cizinců při čerpání zdravotní péče v ČR ........................................122
6.12.1. Pojištěnci veřejného zdravotního pojištění ..................................................................122
6.12.2. Pojištěnci dlouhodobého smluvního pojištění..............................................................123
6.13. Rozsah péče hrazené zdravotními pojišťovnami ...........................................................124
6.13.1. Oblast veřejného zdravotního pojištění........................................................................124
6.13.2. Oblast dlouhodobého smluvního zdravotního pojištění...............................................124
6.13.3. Oblast krátkodobého smluvního zdravotního pojištění................................................125
6.13.4. Průkazy zdravotního pojištění u cizinců v ČR .............................................................125
6.13.5. Oblast problémů ...........................................................................................................126
6.14. Bezplatné poskytování zdravotní péče na základě mezinárodních smluv ...................126
6.15. Přehled nejdůležitějších právních předpisů z oblasti poskytování zdravotní péče.....127
6
6.16. Příloha č. 1 V(MZ)1-01 . str. 1 ........................................................................................128
7.OŠETŘOVATELSKÝ PROCES V TRANSKULTURNÍM OŠETŘOVATELSTVÍ ......131
7.1.Ošetřovatelský proces – stručný obecný úvod do problematiky......................................131
7.1.1. Fáze ošetřovatelského procesu – podrobnější informativní výklad ..............................131
7.2. Ošetřovatelský proces v kontextu etnoošetřovatelského přístupu..................................133
7.2.1. Ošetřovatelské posuzování .............................................................................................133
7.2.2. Ošetřovatelská diagnostika.............................................................................................135
7.2.3. Plánování ošetřovatelské péče........................................................................................140
7.2.4. Realizace plánu ošetřovatelské péče ..............................................................................142
7.2.5. Vyhodnocení ošetřovatelské péče ..................................................................................143
7.3. Duchovní zdraví a ošetřovatelský proces ..........................................................................143
7.3.1. Posuzování - sesterská anamnéza...................................................................................143
7.3.2. Klinické posuzování .......................................................................................................144
7.3.3. Ošetřovatelská diagnostika.............................................................................................144
7.3.4. Plánování ........................................................................................................................145
7.3.5. Realizace ........................................................................................................................146
7.3.6. Vyhodnocení ..................................................................................................................147
7.3.7. Příloha č. 1 Znaky duchovního zdraví ..........................................................................148
7.3.8. Příloha č. 2 Duchovní vývoj v jednotlivých věkových obdobích .................................149
7.3.9. Příloha č. 3 Duchovní blaho..........................................................................................150
8. SPECIFIKA KOMUNIKOVÁNÍ .........................................................................................151
8.1. Teoretický úvod do problematiky interpersonální komunikace.....................................151
8.1.1. Hlavní prvky, které ovlivňují kvalitu interpersonální komunikace jsou:.......................151
8.1.2. Komunikační způsobilost...............................................................................................151
8.1.3. Sebepojetí a komunikace................................................................................................153
8.1.4. Sebeuvědomění ..............................................................................................................154
8.1.5. Přímý a nepřímý styl komunikace..................................................................................166
8.1.6. Verbální komunikace .....................................................................................................167
8.1.7. Kulturní identifikátory....................................................................................................171
8.1.8. Řeč vyjadřující moc .......................................................................................................172
8.1.9. Řeč (částečně) symbolizuje skutečnost ..........................................................................172
8.1.10. Řeč je relativně statická................................................................................................173
8.1.11. Řeč může zamlžovat rozdíly ........................................................................................173
8.2. Neverbální komunikace ......................................................................................................174
8.2.1. Komunikace prostřednictvím předmětů .........................................................................177
8.2.2. Komunikace dotykem ....................................................................................................179
8.2.3. Mimojazykové projevy a mlčení....................................................................................180
8.2.4. Dimenze času v komunikaci ..........................................................................................182
8.2.5. Konverzace.....................................................................................................................183
7
8.3. Komunikace s cizinci ve zdravotnickém zařízení.............................................................184
KOMUNIKACE S CIZINCI VE ZDRAVOTNICKÉM ZAŘÍZENÍ....................................184
8.3.2. Příloha č. 2......................................................................................................................190
Údaje pacienta/ štítek ...............................................................................................................190
8.3.3. Příloha č. 3 Vyjádření souhlasu tlumočníka..................................................................191
8.3.4. Příloha č. 4 Oprávnění k překladatelské činnosti ..........................................................192
8.3.5. Příloha č. 5 Vnitřní nemocniční tlumočnická služba ....................................................193
8.4. Možnosti neverbální náhradní komunikace .....................................................................194
8.4.1. Komunikační karty (piktogramy)...................................................................................194
8.4.2. Ilustrativní fotoseriál ......................................................................................................221
9. INFORMAČNÍ MATERIÁLY PRO KLIENTY ................................................................222
9.1. Seznam informačních materiálů pro pacienty: ................................................................222
9.2. Osnova dokumentace k seznámení pacienta s výkonem..................................................224
9.3. Poučení a souhlas (dospělí) .................................................................................................226
9.4. Pro dětské pacienty jsou vypracovány materiály, které zohledňují celkovou anestezii
při výkonech................................................................................................................................286
10. EDUKAČNÍ MATERIÁLY ................................................................................................296
11. KONTAKTNÍ ADRESY......................................................................................................298
12. LITERATURA A PRAMENY............................................................................................300
8
1. Úvod
Specifikace nejvýznamnějších skupin cizinců žijících v ČR vždy neodpovídá jejich statistickému
zastoupení (viz tabulka v kapitole Typické zdravotní problémy) mezi obyvateli konkrétních
regionů. V tomto ohledu může být každý region specifický.
Obecně platí, že v příhraničních regionech, sousedících přímo s cizím státem je výrazněji
vnímána analogická skupina cizinců. Za tradičně vnímané komunity z hlediska počtu a pobytu
jsou obecně označováni občané Polska a Slovenské republiky, za srovnatelně významné jsou
v nepříhraničních okresech označováni cizinci zejména z Ukrajiny, Vietnamu, Ruska, Moldávie a
Číny, kteří jsou pojímáni jako nové nebo méně tradiční komunity.
Nesmíme zapomenout, že cizince je třeba rozdělit na menšiny u nás trvale žijící, z nichž
početně jsou nejvíce zastoupeni (alespoň prozatím) Rómové a na přicházející cizince. Obojí
potřebují citlivý přístup ze strany zdravotníků.
V jednotlivých regionech ČR je nejčastěji registrována imigrace legálního typu, tzn. příchod
cizinců do České republiky na vízum – nejčastějším typem uděleného víza je vízum k pobytu nad
90 dní (dlouhodobé vízum), vydané za účelem zaměstnání, podnikání účasti v právnické osobě,
sloučení rodiny, studia, apod.
Zaměstnání nebo samostatná výdělečná činnost je nejvýznamnějším důvodem migrace. Největší
imigrace cizinců je spojována s příchodem cizinců do dělnických profesí v důsledku vzniku
pracovních příležitostí ve stavebnictví. Rozdíl je u občanů Slovenska, kteří provádějí práce,
vyžadující vyšší odbornost, což je dáno jejich schopností domluvit se. Na imigraci do
jednotlivých regiónů (bývalých okresů) má vliv i sezónnost některých pracovních aktivit,
zejména u pomocných dělníků, kteří pak pracují v zemědělství a lesním hospodářství a opouštějí
Českou republiku zejména v zimním období. V případě některých regiónů a krajů má vliv na
počet a stabilitu cizinců dostupnost větších měst a spádových obcí, také levné ubytování, dostatek
pracovních příležitostí, a rychlé vyřízení dokladů. Cizinci pracující ve stavebnictví se častěji
stěhují z jednoho regionu nebo kraje do druhého, v závislosti na nabídce zaměstnání.
Slučování rodin představuje významný moment motivace k migraci, respektive imigraci cizinců
na území ČR. Na otázku ohledně slučování rodin je v zásadě odpovídáno dvojím způsobem.
Jeden pohled vidí příčiny slučování rodin v následování člena rodiny cizince nebo v uzavření
manželství. Druhý pohled reprezentují názory na tzv. spekulativní či fingované sňatky, tedy
sňatky za účelem získání trvalého pobytu na území České republiky. V této oblasti je úkol
správního orgánu, který prověřuje a povoluje pobyt, dosti složitý, protože mnohdy nemá možnost
reálného prověření skutečnosti, zda se nejedná o sňatek fingovaný, tedy čistě formální či dokonce
za úplatu, s cílem vylepšení právního postavení (získání státního občanství). Vízum za účelem
sloučení rodiny je nejvíce udělováno občanům Vietnamu a Ukrajiny.
Cizinci mají tendenci si víza prodlužovat i po uplynutí jednoho roku od jeho vydání, zemi
opouštějí při zániku účelu pobytu nebo po ukončení sezónní práce. Odhadované snížení počtu
cizinců představuje v takovém případě cca polovinu. Odlišná je situace v hlavní městě Praze.
Je ovšem nutno se také zabývat ilegální migrací cizinců. V těchto ohledech se předpokládá
(zejména v příhraničních okresech), že počet nelegálně žijících cizinců na území okresů je
vysoký a nestagnuje, spíš naopak. V těchto oblastech je možné předpokládat i možné negativní
vnímání cizinců a jejich integraci.
Celkově z krajských a nižších samosprávních celků vyplývá požadavek, aby byly inovovány
dosavadní zákony tak, aby cizinecký režim nemohl být zneužíván.
9
Pro dobrou orientaci v tomto manuálu uvádíme na začátek základní multikulturní pojmy:
1.1. Základní pojmový aparát
1.1.1. Etnikum, etnicita, etnické vědomí
Etnikum
Výraz "etnikum" pochází z antické řečtiny, v níž ethnos znamenal "kmen, rasa, národ"- což
mimochodem dokládá, že teorie o etnické diferenciaci lidstva mají velmi staré kořeny.
V současné vědě se s pojmem etnikum/etnická skupina (ethnic group, něm. Ethnikum, etnische
Gruppe) setkáváme především v etnologické, kulturněantropologické a sociologické literatuře.
(Průcha, 2001, s.17)
Etnická skupina
Etnická skupina je označení sociální skupiny, která žije uvnitř většího kulturního
a sociálního celku a vykazuje specifické etnické rysy; mezi nejzávažnější patří jazykové,
náboženské, národní nebo geografický původ předků, rasové aj. rysy. Označení etnická skupina
však bývá také zužováno na náboženské, rasové, národn(ostn)í, kulturní aj. skupiny. Vlastní
obsah označení je závislý na pojetí termínu „etnický“. V posledních letech se však pod „etnikem“
začínají více zdůrazňovat nikoliv pouze biologické znaky, nýbrž znaky socio-kulturní, jako
mravy, zvyky, obyčeje, sociální dědictví a vzájemné vztahy mezi biologicko-genetickými znaky
a znaky sociokulturními. (Geist, 1992, str.387)
Souhrnně lze říci, že etnikum se vyznačuje svou vlastní etnicitou. (Průcha, 2001, str.18)
Etnicita
Etnicita je vzájemně provázaný systém kulturních (materiálních a duchovních), rasových,
jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společenském původu,
působících v interakci a formujících etnické vědomí člověka a jeho etnickou identitu.
Pojem etnicita je pro teorii multikulturní výchovy pojmem ústředním. Je tomu tak proto, že
etnicita - tedy souhrn vlastností či znaků vymezujících etnikum - je úzce spojena s prvky
příslušné kultury. Takže, pokud má být cílem multikulturní výchovy poznávání a respektování
jiných kultur než své vlastní, znamená to poznávat a respektovat jiná etnika - nositele těchto
kultur. (Průcha, 2001, s.18)
Etnická příslušnost
Etnická příslušnost je sounáležitost jednotlivce s etnickým společenstvím na základě
objektivních a subjektivních komponentů jeho etnicity.
Objektivními komponenty etnicity se rozumí teritorium, jazyk aj., za subjektivní
komponenty se považují postoje, zvyklosti nebo hodnotový systém. To, jak se projevuje etnická
příslušnost, závisí především na tom, zda je uvědomována a může být ze svobodné vůle
jednotlivce proklamována či nikoliv - jinak řečeno závisí na "etnickém vědomí". (Průcha, 2001,
s.18)
10
Etnické vědomí
Etnické vědomí je vědomí sounáležitosti s určitou etnickou skupinou na základě společně
sdílených objektivních komponentů etnicity nebo rodového původu. Jako forma společenského
vědomí je souhrnem názorů na původ, etnický prostor (vlast), historické osudy, postavení, úlohu
a povahu vlastního etnika a na jeho místo mezi ostatními etniky.
Pojem etnické vědomí je v podstatě shodný s pojmem etnická identita (ethnic identity),
který se používá v sociálních vědách. (Průcha, 2001, s.19)
1.1.2. Národ, národnost, národnostní menšina
Národ
Termín národ, označuje celou řadu vzájemně historicky, kulturně, ekonomicky a sociálně
diferencovaných sociálních jevů, z čehož vyplývá mj. také značná nejednotnost a spornost
vymezení. (Geist, 1992, s. 244)
Vymezení pojmu „národ“:
A/ Sociologické vymezení: Národ je osobité a vědomé kulturní a politické společenství, na
jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území. K této definici se uvádějí tři
typy kritérií, jimiž jsou národy identifikovány:
1. Kriterium kultury: Spisovný jazyk ( především u národů Evropy a mnoha národů Asie)
nebo společné náboženství ( např. u národů Blízkého východu) nebo společná dějinná
zkušenost ( např. v USA - pokud se rozlišuje „americký národ").
2. Kriterium politické existence: Národy mají buď vlastní stát, nebo autonomní postavení
v mnohonárodnostním či federativním státě.
3. Psychologické kriterium: subjekty národa (jednotlivci) sdílejí společné vědomí o své
příslušnosti k určitému národu.
Ve většině případů se všechny tři kriteria kombinují, tj. národy lze
vymezovat zároveň kulturně, politicky a psychologicky, a jednotlivá kriteria se mohou projevovat
silněji či slaběji, či mohou dokonce chybět.
B/ Historiografické vymezení: Tři okolnosti jsou nezbytnou podmínkou pro existenci
národa:
1) že je občanskou pospolitostí rovnoprávných jedinců,
2) že každý nebo téměř každý z těchto jedinců si je vědom své příslušnosti k národu,
3) že národní pospolitost prošla shodnou historií, má "společný osud", ať již byla jeho
konkrétní politická podoba jakákoliv. (Průcha, 2001, s. 21-22)
Národnost
Národnost je obvykle chápána jako příslušnost k určitému národu nebo etniku. Statistická
komise OSN doporučuje zjišťovat národnost obyvatel na základě tohoto širokého vymezení:
„příslušnost ke skupině osob se společným původem, kulturou, případně jazykem, náboženstvím
nebo jinou charakteristikou, které ji odlišují od ostatní populace". (Průcha, 2001, s. 22-23)
Národnost jako příslušnost k určitému národu je v současném světě chápána ve dvojím smyslu
pojmu „národ“, na jedné straně ve smyslu etnickém, na straně druhé ve smyslu politickém. Národ
ve smyslu etnickém je soubor osob obvykle se společným jazykem, společnou historií, tradicí a
11
zvyky, společným územím a národním hospodářstvím. Národ ve smyslu politickém je prostě
soubor občanů určitého státu, tedy soubor osob se státní příslušností tohoto státu.
Obyvatelé každého státu se dělí na občany tohoto státu (státní příslušnost) a na cizince, kteří jsou
buď příslušníky jiného státu (cizí státní příslušníky), nebo jsou bezdomovci (lidé, kteří nemají
žádné státní občanství). Státní občanství (státní příslušnost) se v některých zemích pojímá jako
příslušnost k politickému národu. To vede k tomu, že v některých evropských jazycích se
označuje národnost (samozřejmě ve smyslu příslušnosti k politickému národu) dvěma výrazy,
které původně vznikly z jiných kořenů, ale dnes jsou vnímány jako synonyma (např. ve
francouzštině nationalité a citoyenneté, v angličtině nationality a citizenship).
V těchto jazycích je pak nutno rozeznávat mezi státním občanstvím jako národností
politickou či též národností legální (nationalité politique, legal nationality) a národností etnickou
(nationalité ethnique, etnic nationality). Označení národa (Francouz, Turek, etc.) je u nás
vnímáno jako označení etnického národa na rozdíl od řady států západní Evropy, kde je to
vnímáno jako označení politického národa (tedy státního občanství). V západní Evropě se
v případě národa etnického mluví o etnickém Francouzovi, etnickém Turkovi etc.).
Závažnost problému dvojího pojetí národnosti je menší u zemí národnostně homogenních a
větší naopak u zemí národnostně heterogenních, tedy zemí národnostně smíšených. V naší zemi
již tradičně převládá spíše pojetí národa a národnosti ve smyslu etnickém. Zdůrazňování
občanského pojetí naší společnosti v posledním období naznačuje odklon současné široké
politické reprezentace od etnického pojetí národa k pojetí politickému.
Po formální stránce je daleko jednodušší a jednoznačnější zjišťování národnosti ve smyslu
politickém: státní občanství je právní skutečnost, podložená nějakým zápisem nebo dokumentem.
Státní občanství se získává narozením, příp. sňatkem, někdy i na základě určité doby pobytu
v dané zemi apod. Státní občanství musí být někde doloženo tzv. domovským právem v některé
obci daného státu (domovská obec), což je vlastně jakési malé státní občanství. Toto domovské
právo (domovská příslušnost) získává osoba na základě obdobných podmínek jako u státního
občanství: narozením, sňatkem, dobou pobytu a někdy též i vlastnictvím nemovitosti nebo
podnikáním v dané obci a v souvislosti s tím i placením daní v obci. Domovské právo v bývalém
Československu zaniklo koncem čtyřicátých let; příslušná práva byla dále spojena s místem
trvalého pobytu. V řadě zemí existuje domovské právo v určité formě dosud.
Zjišťování národnosti etnické je nepochybně složitější než zjišťování národnosti politické,
neboť státní občanství je ověřitelný objektivní znak. Naproti tomu objektivní vymezení
národnosti v etnickém smyslu není jednoduché. Jediným objektivnějším znakem příslušnosti
k národu se zdá být jazyk, kterým příslušníci národa mluví. Snadno se ovšem přesvědčíme o tom,
že jazyk není vždy to rozhodující kritérium rozlišení národa. Známe národy, o jejichž existenci
nepochybujeme, a přesto mluví týmiž jazyky (Němci, Rakušané, Lucemburčané …) a naopak
národy, které se za národy nepochybně považují a při tom mluví různými jazyky (Švýcaři,
Američané, Číňané …). V první řadě jde spíše o etnické pojetí národa, který však žije ve svém
národnostním státě s určitými národnostními minoritami, v druhém případě jde spíše o politické
pojetí národa, který má však delší, či kratší společnou historii a tím i vytvořenou společnou
tradici a zvyklosti .
Zjišťování etnické národnosti může být pojato teoreticky buď jako zjišťování objektivní, nebo
jako zjišťování subjektivní. Pro první typ zjišťování je třeba vymezit objektivní znaky podle
kterých je možné určit národnost. Pro druhý typ je možné použít známé deklaratorní metody, tj.
formulovat otázku na národnost, kterou položíme sčítaným. Na první pohled je to problém
stejný, tj. problém definice národ a národnosti, ale přece jen druhý typ zjišťování celý problém
zjednoduší, neboť řešení se přesune na sčítaného otázkou : „Se kterým národem se cítí sčítaný
12
vnitřně spjat?“. Nejde přitom jen o samoúčelný přesun otázky na sčítaného, ale také o cestu
jak zohlednit skutečnost, že národnost není bezpochyby jenom objektivní kategorie, ale i
subjektivní postoj sčítaného. Příslušnost k národu není vždy jen otázka objektivních znaků
(národnost rodičů a mateřský jazyk, příp. národnostní prostředí, ve kterém sčítaný žil …), ale
také - a to lze říci, že především – pocitem skutečné vnitřní sounáležitosti s národem, s jeho
historií, s jeho tradicemi a zvyklostmi, a lze říci přímo i s vůlí tuto příslušnost deklarovat. Národ
třeba chápat také jako soubor lidí, kteří mají vůli svou sounáležitost s národem hlásat. V tomto
smyslu lze považovat všechna čs. sčítání lidu od samého počátku v roce 1921 za národnostní
plebiscit. V každém z těchto sčítání se jednotliví sčítaní přihlašovali zcela nezávisle
k jednotlivým národnostem, a to bez ohledu na údaje v osobních dokumentech, což není
obvyklá praxe ve všech zemích.
Tento subjektivní přístup ke zjišťování národnosti, označovaný jako deklaratorní metoda
zjišťování národnosti, byl v řadě čs. sčítání doplněn objektivním zjištěním mateřského jazyka
sčítaného obyvatelstva. Konfrontace údajů o deklarované národnosti a zjištěném mateřském
jazyce přispívá k objasnění podmínek utváření národa a národnostních skupin, žijících na daném
území. Určitou nevýhodou deklaratorní metody je to, že za určité politické situace umožňuje
určité konjukturální překlánění národnosti. (Roubíček, 1997, s. 152-155)
Národnostní menšiny
Výraz „národnostní menšiny" bývá užíván k tomu, aby bylo možno zařadit pod jeden
stručný „střešní" termín všechny typy a kategorie etnických společenství s výjimkou státních
národů na „vlastním" teritoriu, tedy (a) jako „malá etnika" nedisponující vlastním národním
státem, tak (b) části velkých státních národů sídlící na území jiného státu, resp. (c) specifické
případy na pomezí etnografické či sociální skupiny aj.
Příkladem národnostních menšin sub (a) jsou např. Baskové ve Španělsku jako etnická
skupina bez vlastního národního státu. Příkladem sub (b) jsou naopak Španělé na území Francie,
kteří ale mají svůj vlastní národnostní stát (Španělsko). Specifickým příkladem sub (c) jsou
Rómové a Židé, kteří žijí rozptýleně po celé Evropě i jinde (zejména v USA).
Problém národnostních menšin je dále komplikován tím, že některé národnosti se
vymezují nikoliv na základě etnického kriteria, nýbrž na základě náboženského či rasového
kriteria. Vznikají tak skupiny populace označované jako náboženská menšina nebo rasová
menšina. V České republice se to vztahuje na Židy a Rómy. (Průcha, 2001, s. 25)
Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých
zákonů, který schválila Poslanecká sněmovna ČR 10.7.2001 a který nabyl účinnosti dnem
vyhlášení 2. srpna 2001, vymezuje pojem národnostní menšina v paragrafu 2 takto:
1. Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné
České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým
původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň
projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o
zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a
ochrany a zájmů jejich společenství, které se historicky vytvořilo.
2. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než
české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny
spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.
13
Z této zákonné definice tedy vyplývají následující charakteristiky národnostní menšiny:
• jedná se o skupinu občanů ČR;
• odlišují se od většiny počtem, jazykem, kulturou, původem, tradicemi;
• spojuje je úsilí o zachování a rozvoj svébytnosti menšiny;
• menšina má historickou souvislost s ČR.
Jak uvádí důvodová zpráva výše zmíněného zákona, na území ČR žijí tyto národnostní
menšiny: bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, rakouská, romská, rusínská, ruská,
řecká, slovenská a ukrajinská. Dále je v této zprávě uvedeno, že na území ČR existují další
etnické a národnostní skupiny, avšak nejedná se o menšiny, neboť jejich příslušníci nejsou
občany ČR – jde např. o Vietnamce, Rumuny. (Tomášková, 2001, s. 32-33)
Velmi často se minoritní národnostní skupiny soustřeďují na určité území (popř. v určité
městské čtvrti), kde naopak vytvářejí často majoritní národnostní skupinu, což bývá podmíněno
obvykle historicky. Národnostní menšiny v České republice najdeme jednak ve Slezsku a na
severní Moravě (minorita polská) a jednak v celém pohraničí (minorita německá a slovenská).
Území polské minority je tradiční a leží při polské hranici. Území německé minority je území,
kde původně (do poválečného odsunu) sídlili Němci naopak jako lokální majorita. Území
slovenské minority je území silnější koncentrace Slováků v našem státě a souvisí s poválečným
doosidlováním českého pohraničí, kterého se zúčastnilo mnoho Slováků často i zahraničního
původu. To samozřejmě neznamená, že příslušníky uvedených národnostních menšin nenajdeme
na jiném území našeho státu, byť ovšem v daleko menší koncentraci. (Roubíček, 1997, s. 155)
1.1.3. Kultura, enkulturace, akulturace, asimilace, kulturní šok
Kultura
Pojem kultura má svůj etymologický původ v antickém středověku. Vznikl z latinského
„colo“, resp. „colere“ a byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy (agri cultura).
Novou dimenzi pojmu kultura odkryl slavný římský filozof Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n.
l.), když v Tuskulských hovorech (45 př. n. l.) nazval filozofii kulturou ducha („cultura animi
autem philosophia est“). Tím položil základ pojetí kultury jako charakteristiky lidského vzdělání.
(Soukup, 2000, s. 13)
Obecné či univerzální vymezení pojmu "kultura" je nesnadné - hlavně z toho důvodu, že
tento pojem je vystihován velkou spoustou definic vytvořených ve filozofii, antropologii,
kulturologii a jinde, které postihují fenomén kultury vždy ze svého specifického hlediska.
(Průcha, 2001, s.31)
V současné odborné literatuře převládají tři základní přístupy k vymezení rozsahu a pojmu
kultura:
1. Tradiční axiolotické pojetí kultury, vycházející z humanistické a osvícenecké tradice
používání tohoto pojmu ve filozofii a uměnovědách. Axiologická koncepce kultury je
výrazně hodnotící. Omezuje rozsah třídy kulturních jevů pouze na sféru pozitivních
hodnot, které přispívají ke kultivaci a humanizaci člověka a k progresivnímu rozvoji
lidské společnosti. Do kultury jsou tak tradičně zahrnovány zejména takové oblasti
14
duchovních hodnot společnosti jako umění, věda, literatura, osvěta, výchova, ušlechtilé
a pokrokové ideje apod.
2. Globální antropologické pojetí kultury, zahrnují do kultur nejen pozitivní hodnoty, ale
všechny nadbiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako
člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Antropologické pojetí kultury nemá
hodnotící funkci. Díky tomu lze charakterizovat a klasifikovat různá společenství v čase
a prostoru podle jejich specifických kulturních prvků a komplexů. To umožňuje
komparativní výzkum sociokulturních systémů (kultur, subkultur, kontrakultur) v čase a
prostoru. Antropologické pojetí kultury chápeme jako systém artefaktů, socikulturních
regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti se prosadilo zejména
v sociální a kulturní antropologii, archeologii, etnografii, etnologii, sociologii, psychologii
a kulturologii.
3. Redukcionistické pojetí kultury zahrnuje velké množství přístupů, pro které je typická
snaha omezit rozsah pojmu kultura pouze na určitý výsek sociokulturní reality. Snaha
vymezit antropologický pojem kultury tak, aby zahrnoval méně a odhaloval více, je
charakteristická například pro přístupy rozvíjené v rámci směrů současné kognitivní a
symbolické antropologie. V protikladu ke globálnímu pojetí kultury jsou rozvíjeny
zejména sémiotické přístupy, které redukují pojem kultura na systém znaků, symbolů a
významů, sdílených členy určité společnosti. (Soukup, 2000, s. 15-16)
Charakteristiky kultury:
• Kultura je produktem učení. Není instinktivní či vrozená. Osvojujeme si ji po narození
prostřednictvím životních zkušeností.
• Kultura je produktem vyučování. Přenáší se z rodičů na děti a z nich na další generace.
Učit se mohou všechny zvířata, ale kulturu mohou přenášet jedině lidé. Hlavním
nositelem kultury je jazyk.
• Kultura je sociální. Rodí se a vyvíjí v rámci vztahů mezi lidmi.
• Kultura je přizpůsobivá. Zvyky, přesvědčení a praktiky se pomalu mění a vždy se
přizpůsobují sociálnímu prostředí i biologickým a psychologickým potřebám lidí. Při
měnících se životních podmínkách se mohou některé tradiční formy kultury postupně
oslabovat, až se úplně vyloučí. Například bylo zvykem, že několik generací v rodině žilo
spolu (rozšířené rodiny), ale vzdělávání či zaměstnání od dětí čímdál častěji vyžaduje, aby
svoje rodiče opustily a přestěhovaly se do jiné části krajiny. Tím se změnily i normy
týkající se široké rodiny.
• Kultura je integrující. Prvky kultury mají tendenci vytvářet konzistentní a integrovaný
systém. Například náboženské přesvědčení a praktiky ovlivňují organizaci rodiny,
ekonomické hodnoty i zdravotnické praktiky a zároveň jsou nimi ovlivňovány.
• Kultura je souhrnem určitých představ. Představivost je schopnost vyjádřit určité
představy o věcech a jevech. Zvyky skupiny, které jsou součástí kultury, prezentují do
značné míry ideální normy modelů chování. Konání jedinců však těmto normám nemusí
vždy odpovídat, protože lidé naplňují ideály podle vlastních představ a ty se mohou
odlišovat od představ společnosti a celku.
• Kultura má přinášet uspokojení. Kulturní návyky přetrvávají pouze do té doby, dokud
uspokojují potřeby lidí: uspokojení, návyky a přesvědčení posiluje. Pokud ztratí svoji
funkci, postupně se od nich upouští. (Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, s. 745-746)
K pojmu kultura se váže řada teorií, které mají svůj základ v různých disciplínách:
15
Kulturní pluralita je teoretický princip, podle něhož se uznává, že jednotlivá společenství
(národy, etnika, kmeny, rasy, náboženské skupiny) mají své specifické kultury, které je nutno
považovat za zcela rovnocenné. Proto je třeba tolerovat způsob života cizích společenství
a respektovat existenci odlišných hodnot a norem. Není tedy oprávněné považovat kulturu
určitého společenství za primitivní či barbarskou jen proto, že neodpovídá např. kultuře
ekonomicky vyspělých evropských národů. Uznání tohoto principu bývá označováno též jako
teorie kulturního relativismu. (Průcha, 2001, s. 32)
Kulturní relativismus je teoreticko-metodologický přístup ke studiu kulturních jevů,
předpokládající, že jednotlivé kultury představující jedinečné a neopakovatelné sociokulturní
systémy, které je možno popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem
a idejí. (Soukup, 2000, s. 204)
Etnocentrismus je opakem kulturního relativismu, je to tendence poznávat, hodnotit
a interpretovat okolní svět jen z perspektivy kultury vlastního společenství. (Soukup, 2000, s.
201)
Je známo z historie, že už antičtí Římané uplatňovali etnocentrismus, protože všechna
okolní etnika - zejména Galy a Germány- považovali za barbary a jejich kulturu ve srovnání
s kulturou Říma za méněcennou. Avšak není nutno se obracet jen ke vzdálené historii, neboť
etnocentrické postoje se projevují i v dnešních společenstvích, a to i v oblasti vzdělávání.
(Průcha, 2001, s.32)
Kulturní vzory
Kulturní vzory jsou definovány jako naučená a závazná schémata pro jednání ve
standardních situacích, navenek vystupujících v podobě obyčejů, mravů, zákonů a tabu. (Soukup,
2000, s. 205)
Tato definice vystihuje vnější stránku kulturních vzorců (jednání), ale nezahrnuje jejich
genezi: Kulturní vzorce jsou z generace na generaci předávány, a to již od nejmladšího věku dětí.
A právě tento reprodukční charakter kulturních vzorců má pro teorii a praxi multikulturní
výchovy značný význam. Proto považujeme za výstižnější sociologická definice: „Vzor kulturní
je systém forem chování, hodnot a norem charakteristický pro danou společnost, který je obecně
přijímán a napodobován, vstupuje do procesu socializace jedinců, reprodukuje se v kulturních
výtvorech a stabilizuje se ve zvycích a obyčejích.“
Teorii kulturních vzorců vyvinula americká antropoložka R. Benedictová. (Průcha, 2001, s.
33)
Enkulturace
Enkulturace je proces začleňování jedince do kultury, který zahrnuje osvojení artefaktů,
sociokulturních regulativů a idejí sdílených členy dané společnosti. (Soukup, 2000, s. 201)
Enkulturace je vědomé nebo nevědomé vrůstání (integrace jedince) do vlastní kultury, tj. do
kultury sociálního útvaru, jemuž jedinec náleží.
Pojem enkulturace se překrývá s pojmem socializace, zavedl ho do literatury M. J.
Herskovits a rozumí jím „zkušenost získanou učením, jejímž prostřednictvím dociluje člověk na
začátku i v dalším průběhu života příslušnost k vlastní kultuře. Je to v podstatě proces vědomého
nebo nevědomého podmiňování, uskutečňovaný v sankcionovaných hranicích daného souboru
obyčejů“. Herskovits pojem enkulturace považuje za širší než socializace a za jeho protiklad
považuje akulturaci. Herskovitsovo označení se příliš nevžilo.
D. Claessens považuje enkulturaci za tu část utváření osobnosti, která následuje za
socializací, ale prakticky s ní splývá a spočívá v přeměně vnější sociální kontroly ve vnitřní
16
kontrolu individua; je tak vlastně osvojením si obecnější „kulturní role“ a specifičtějších
„sociálních rolí“, resp. „proces enkulturace znamená zaopatření osobní a sociální identity
dorůstajícímu jedinci staršími jedinci“. (Geist, 1992, s. 80)
Akulturace
Akulturace je typ endogenní kulturní změny, k níž dochází při vzájemném kontaktu
různých kultur. (Soukup, 2000, s. 199)
Akulturace je:
1. Proces sociálního učení, jímž jedinec nebo skupina získává a osvojuje si přímou a déle
trvající interakcí s jinou (cizí) kulturou charakteristické znaky (cizí) kultury. Akulturací se
také rozumí výsledek tohoto procesu, který lze považovat za interkulturní sociální proces.
Akulturační proces prochází několika fázemi. V první fázi dochází k výběru určitých
prvků jiné kultury a zamítnutí jiných, v druhé fázi dochází k postupnému osvojování
vybraných prvků, přičemž velmi často jsou přijímané prvky modifikovány
a přizpůsobovány vlastní, socializačním procesem osvojené kultuře. V některých
případech dochází k dezintegraci a konfliktům mezi oběma kulturami, po nichž nastane
integrace v novém útvaru, který se zcela nebo částečně liší od obou starých. Akulturace
však není pouze jednosměrným procesem (srv. socializace, asimilace, enkulturace).
2. Předávání kultury z generace na generaci.
3. Adaptace člena (-ů) cizí skupiny (out-group) na chování vlastní skupiny (in-group).
4. Vrůstání jedince do kulturního společenství, které má šest fází: 1. rané dětství se vztahem
k matce, 2. dětství se vztahem k hračkám, 3. chlapectví se vztahem ke skupině, 4.
preadolescence s egocentrismem a přelétavým přátelstvím, 5. adolescence s trvalejším
přátelstvím a 6. zralost s plným zařazením do společnosti. V tomto významu je
synonymem socializace. (Geist, 1992, s. 19)
Asimilace
Asimilace je postupné včleňování jednoho etnika a jeho kultury do jiné kultury tak, že
znaky původní kultury se ztrácejí a jsou nahrazovány znaky dominantní, přejímané kultury.
V průběhu přirozené, nenásilné asimilace může docházet k vzájemnému obohacování
participujících etnických aj. společenství.
S procesem asimilace, resp. s jejím chápáním buď jako pozitivního, nebo negativního
procesu, jsou spjaty velké potíže. V současnosti jde zejména o to, jak vyřešit rozpor mezi tím,
aby se určité etnikum (např. národnostní menšina) adaptovala v prostředí většinové populace,
přijímalo určité prvky dominantní kultury - a zároveň aby si uchovalo svou vlastní kulturu
a nerozplynulo se v kultuře dominantní. Dnes téměř v každém evropském státě existují určité
etnické menšiny, ať už původní (autochonní) nebo vzniklé imigrací, a všude se objevuje tentýž
problém asimilace a akulturace, avšak s rozdílnými výsledky.
Akulturační a asimilační procesy mívají složitý průběh a mohou vést až k překvapivé
syntéze - k vykrystalizování nové kultury při průniku několika kultur. Jako nejvýraznější příklad
se uvádí současná kultura USA, vzniklá jako „tavící kotel", v němž se po několik století mísily
kultury Irů, Britů, Slovanů, Italů a jiných evropských i neevropských přistěhovalců, až toto
míšení dalo vznik současnému americkému národu a jeho specifické kultuře. (Průcha, 2001, s.
34-35)
17
1.1.4. Předsudky a stereotypy
Jednou ze zvláštností multietnické a multikulturní reality světa je to, že v ní hrají
významnou roli předsudky a stereotypy. Tyto pojmy mají stejnou psychologickou podstatu: jsou
to představy, názory a postoje, které určité skupiny lidí chovají k jiným skupinám nebo k sobě
samým (autostereotypy). Tyto názory a postoje jsou relativní neměnné, přenášené mezi
generacemi a obtížně odstranitelné. Předsudky a stereotypy mají silný emocionální náboj,
zatímco racionální obsah v nich může být potlačen. Různí autoři poukazují na to, že nedostatečná
objektivní znalost určitého předmětu či skupiny lidí je vynahrazována v předsudku či stereotypu
zevšeobecňujícím názorem či představou přijímanou neověřeně od jiných lidí. (Průcha, 2001, s.
37)
Stereotypy jsou mínění o třídách individuí, skupinách nebo objektech, která jsou
v podstatě šablonovité způsoby vnímání a posuzování toho, k čemu se vztahují; nejsou
produktem přímé zkušenosti individua, jsou přebírány a udržují se tradicí. (Nakonečný, 1997, s.
223)
Předsudky představují zvláštní komplex v podstatě nezdůvodněných postojů a stanovisek,
které si lidé osvojují docela nenápadně pod vlivem prostředí nebo je převezmou od nějaké
„autority“. Předsudky jsou vlastně laciné berličky, s jejichž pomocí lze docela snadno překonávat
obtíže, které provázejí formování vlastního názoru na něco, co se poněkud vymyká našemu
zaběhnutému vidění okolního světa. (Šišková, 1998, s. 10)
České stereotypy přisuzují jiným národům např. tyto vlastnosti: Němci - pilní, pracovití,
agresivní; Francouzi - galantní, jednající se šarmem; Italové - hluční, veselí, nespolehliví; Rusové
- pohostinní, srdeční, nekulturní atd. Samozřejmě obdobné stereotypy mají jiné národy o Češích.
Etnické, rasové a národnostní předsudky a stereotypy zkoumají sociologové a sociální
psychologové, neboť je jisté, že tyto fenomény sehrávají roli při vzájemné percepci etnik
a národů a tím i při jejich soužití. Jsou významné také v etnicky konfliktních situacích, kdy
vytvářejí zábrany při vyjednávání, nedůvěru apod. předsudky a stereotypy se běžně šíří všemi
formami masové komunikace, jsou obsaženy ve školních učebnicích a v politice slouží
k manipulaci veřejného mínění.
Je nějaký rozdíl mezi předsudky a stereotypy? Někteří odborníci mezi těmito pojmy rozdíl
nečiní, jiní odborníci odlišují předsudky jako takové názory a postoje, které obsahují vesměs
nepříznivý nebo nepřátelský vůči jiným, zatímco stereotypy mohou být postoje neutrální nebo
dokonce obsahující příznivý, pozitivní vztah. Tak pokud jde o postoje Čechů a Němců, vedle
předsudků o německé výbojnosti, agresivitě a neutuchající moci k válčení, udržují si Češi (a
nejen oni) stereotyp o Němcích jako důmyslných organizátorech a nositelích technického
pokroku.
V České republice se dnes často setkáváme s tím (jak to prezentují hlavně media), že se
nesprávně klade téměř rovnítko mezi předsudky a diskriminací. Dokonce i někteří odborníci
v oblasti sociologie aj. tvrdí, že etnické klima v České republice je velmi špatné a inklinující
k diskriminaci vůči Rómům. Toto pojetí je vědecky nesprávné. Mezi předsudky a diskriminací je
sice vztah, ale nikoliv identita: chová-li někdo předsudky vůči příslušníkům jiného etnika či rasy,
nedopouští se tím ještě diskriminace - ta se projevuje až faktickým jednáním. (Průcha, 2001, s.
36-37)
18
1.1.5. Rasy, rasismus, produkty rasismu, xenofobie
V českém prostředí mají výrazy "rasa" a "rasismus" zvláštní konotace, tj. přidružené,
asociované významy: Na jedné straně jsou u nás pociťovány jako něco cizorodého, nepatřícího
do české společnosti. Vskutku až do počátku 90. let byla problematika ras pojednávána jen
v úzkém kruhu odborníků - antropologů či etnografů - a rasismus byl oficiální propagandou
prohlašován za jeden z negativních příznaků kapitalismu na Západě. Ostatně, české obyvatelstvo
nemělo nějakou širší příležitost setkávat se s příslušníky jiných ras než své vlastní - bělošské.
Rómové a Židé, kteří u nás před rokem 1989 mohli být považováni za příslušníky jiných ras,
nebyli v majoritní populaci chápáni odlišně podle rasových kritérií.
Na druhé straně se u nás v současné době hojně uplatňuje výraz "rasismus", který se
z jazyka masových médií rozšířil mezi obyvatelstvo. Používá se ovšem ponejvíce v souvislosti
s konflikty v soužití s romskou populací v České republice nebo s činností některých extremních
hnutí, zejména skinheads. Bohužel se tento výraz používá nadbytečně a velmi nepřesně jako
označení pro jakékoliv negativní postoje vůči určité etnické skupině, ačkoliv se často rasy
v pravém slova smyslu vůbec netýkají.
Ovšem život v České republice se v průběhu posledních let podstatně proměnil a lidé se
dnes běžně setkávají, zvláště ve větších městech, i s příslušníky jiných ras - s Vietnamci
a Číňany, s černochy z USA i z Afriky, s Pákistánci aj. Je to situace obdobná jako v mnoha
jiných evropských zemích, které také donedávna byly rasově homogenní - např. státy
Skandinávie - a dnes jsou v nich více či méně početné skupiny lidí jiných ras než bělošské. To
vede všude k větším či menším problémům. (Průcha, 2001, s. 27)
Rasa
Rasa (race) je pojem používaný v biologii člověka a především ve fyzické antropologii.
Historicky se vyvinul v souvislosti s rozvojem anatomie, kdy věda objevovala a upřesňovala, že
lidský rod (homo sapiens) není jednotný, nýbrž odlišuje se určitými anatomickými znaky, jako je
barva kůže, vlasů a očí, tvar lebky a obličeje, výška a tělesné proporce. Vytvořila se
antropologická teorie lidských ras či plemen, k jejímuž rozvoji významně přispěl český
antropolog Aleš Hrdlička (1869-1943).
V antropologické teorii ras bylo zavedeno určité třídění lidstva - rasová taxonomie převážně podle somatických (tělesných) příznaků. (Průcha, 2001, s. 27)
Za uplynulých sto let intenzivních výzkumů a bádání v antropologii a prehistorii byly
shromážděny nesčetné doklady o původu a vývoji lidské společnosti na území Starého světa –
v Asii, Evropě a Africe. Živočišný původ člověka a existence jeho vývoje byly potvrzeny a jsou
uznávány stejně jako vývoj živočichů a rostlin. Tak jako vývoj lidstva probíhal nejprve na území
Starého světa, tak i ke vzniku lidských ras mohlo dojít nejprve na velkém rozčleněném území
Asie, Afriky a Evropy. V těchto třech velkých geografických oblastech se během posledního
stotisíceletí diferencovaly tři velké současné antropologické skupiny, které byly dříve
označovány jako plemeno bílé, žluté (spolu s rudým) a černé; v současné antropologii pak
přesněji jako:
1. Plemeno euroasijské (europoidní) = bílé; rozšířené původně v Evropě a Malé a
Přední Asii, na Kavkaze a v severozápadní Indii.
2. Plemeno asijsko-americké (mongoloidní) = žlutohnědé; zajímající většinu asijké
pevniny a ostrovy v jihovýchodní Asii: sem patří i původní obyvatelé Ameriky.
19
3. Plemeno ekvatoriální (negroidní) = černé; s centem rozšíření v Africe na jih od
Sahary, a zahrnující i některé malé negroidní skupiny v jihovýchodní Asii. (Wolf,
2000, s. 34)
V současném počtu více než 6 miliard obyvatel Země je nejpočetněji zastoupena rasa
mongoloidní, po ní rasa europoidní a nejméně početná je rasa negroidní. ( Průcha, 2001, s. 27)
Současné lidské rasy jsou nedílnou součástí jediného druhu dnes žijícího člověka – Homo
sapiens sapiens. Představují velké skupiny lidí s podobnými tělesnými vlastnostmi vzniklé během
vývoje lidstva. (Wolf, 2000, s. 35)
Původní geografické rozmístění plemen se v historickém vývoji značně pozměnilo
přesidlováním příslušníků ras do jiných teritorií. Nejpatrnější je to na americkém kontinentu, kam
se po původním obyvatelstvu mongoloidní rasy (Indiáni a Eskymáci) postupně přemisťovali lidé
europoidní rasy (Evropané) a ti zase prováděli nedobrovolné osidlování kontinentu lidmi
negroidní rasy (černošští otroci z Afriky). Přes všechny mohutné přemisťovací vlny a přes křížení
plemen si však dodnes lidské rasy uchovávají zcela zřetelné znaky, což je zároveň příčinou
určitých rasových konfliktů.
Pojem "rasa" v biologicko-antropologickém pojetí je tedy jako vědecký pojem zcela
neutrální - každý z nás patří k určité rase, jako každý z nás patří k určitému pohlaví. Existují
ovšem antropologové, kteří rozlišování lidských ras zásadně odmítají jako nevědecké. Někteří
antropologové poukazují na to, že tzv. čisté rasy vůbec neexistují, protože v průběhu dějin
docházelo a stále dochází k stále k intenzivnímu míšení ras, tj. přibývá dětí z rasově rozdílných
rodičů. V některých zemích, např. v Brazílii, tvoří v populaci 160 milionů obyvatel asi 40%
populace mulati (míšenci bílého a černého plemene), mestici (míšenci bělocha a Indiána) a kajoti
(míšenci mulata a mestice). Podobná je i situace v jiných zemích amerického kontinentu, kde je
silné zastoupení kreolů - což jsou míšenci původních evropských kolonistů (Španělů a Portugalců
aj.) a indiánů nebo černochů, kteří si vytvářeli specifickou kulturu a specifické jazyky - např.
kreolská francouzština používaná na Haiti apod. Také v Evropě přibývá míšenců různých ras.
Je důležité vědět, že kromě somatického třídění ras ve fyzické antropologii existuje ještě
pojetí ras v kulturní antropologii, sociologii, interkulturní psychologii a filozofii, které není
založeno na anatomických kritériích klasifikace, nýbrž je odvozováno z kulturních fenoménů - ze
vzorců chování, z jazykových a náboženských charakteristik aj. V tomto smyslu se mluví např.
o germánské rase, o románské rase, o nordické (skandinávské) rase, o židovské rase, o arabské
rase nebo o slovanské rase. Je v tom mnoho nejasností, zejména není spolehlivě vysvětleno, jaký
je vztah mezi somatickými znaky příslušníků určité rasy a kulturními příznaky jejich chování. V
této oblasti existují četné kontradiktorní teorie například o rozdílech v intelektových
schopnostech Afroameričanů (černochů v USA) ve srovnání s bělochy a o tom, jaké důsledky to
vyvolává pro vzdělávání lidí obou rasových skupin. (Průcha, 2001, s. 28)
Rasismus
Podstata rasismu tkví v určité nenávisti člověka k člověku. Rodí se tedy z nedostatku
tolerance, lásky, pochopení a porozumění. Je důsledkem zjednodušených a okleštěných představ
lidí, ale může být i výsledkem tuposti a nepochopení či hrubého materialismu, ale stejně tak
i náboženské či ideové zatvrzelosti nebo je výsledkem primitivní ideologie, líbivých sloganů
a polopravd a smyšlenek. Vždy je však výsledkem ignorování a odmítání vědeckých argumentů
nebo jejich zkreslování a přizpůsobování mylným představám lidí.
Základem rasových teorií a rasistických doktrín je zpravidla teze o fyzické a psychické
nerovnosti, nerovnocennosti lidských ras, případně o závislosti dějin lidské společnosti a kultury
na rozdílech mezi rasami a národy.
20
Rasismus a rasové teorie vyzvedávají jenom určité lidi a určité etnické a jazykové skupiny
s určitými tělesnými a psychickými vlastnostmi a tito lidé jsou obvykle pokládání za vyvolené
a za jediné představitele nejvyšší lidské kultury a lidstva vůbec. A všichni ostatní jsou pro ně
vedlejší nebo přímo méněcenní, podřízení, až nežádoucí. Jako by rasa byla jedinou příčinou
rozkvětu anebo úpadku kultury lidí.
Rasismus a nacionalismus se obvykle vyskytují pohromadě a jsou ve své podstatě
hypertrofickou modifikací biologicky účelných institucí kmenových skupin anebo zaostávajících
národů a národností, u jejichž představitelů je sebeláska povýšena na úroveň vysoké kultury,
ovšem za cenu falšování dějin a přecenění sebe. Tak tomu bylo například v poraženém
a frustrovaném Německu po první světové válce.
Rasismus byl nejprve zdůvodňován nerovností a rozdíly všude v přírodě. Měl hlavně
ospravedlnit jednání otrokářů a vládců vůbec (zvláště v autokracii, monarchiích a totalitních
státech). Rasismus tak poskytoval právo k ovládání jedněch druhými – kdekoliv a kdykoliv:
zejména lynčování černochů v USA.
Rasismus byl konečně vždy teoretickou základnou k násilnému ovládání jedněch národů
a států druhými a také důvodem k vyhlašování válek ( většina válek v Evropě byly války
„náboženské“, tj. náboženství se stalo jen záminkou, zástupným důvodem a příčinou). Zpravidla
byl rasismus založen na těchto chybách a omylech:
1. Byl založen na směšování rasy a národa, tj. pojmů a zákonitostí biologických
a společenských nebo na ještě složitějším směšování faktů a předsudků o těchto pojmech
(nejčastější příčina).
2. Vycházel z nevědeckých a falešných představ a názorů jednotlivců či skupin a považoval
je za jediné, správné a směrodatné, a to zpravidla proto, že vyhovovaly politice zastánců
těchto teorií (např. teorie o břemeni bílého člověka).
3. Opíral se o nevědecké teorie o rasové méněcennosti a nerovnocennosti lidí na světě.
V podstatě šlo učení nenávisti vůči lidem jiné rasy – ať už jako ospravedlnění nadvlády
jedněch národů nad druhými jako u starých Římanů nebo v moderní době při
ospravedlňování zhoubných teorií nacistů, fašistů a dalších zastánců totality.
Nejnebezpečnější rasové teorie a projevy rasismu se objevily teprve v podobě agresivních
ideologií na konci 19. a ve 20. století v Itálii, v Německu, v Japonsku a v Jihoafrické republice.
(Wolf, 2000, s. 113-114)
Pokud se rasistické postoje uplatňují ve sféře vzdělávání, v uplatnění na trhu práce nebo
v jiných sférách života společnosti, může docházet k rasové diskriminaci. Je to situace, kdy
příslušníci určité rasy, představující obvykle menšiny v celkové populaci země, jsou
znevýhodňováni ve srovnání s příslušníky většinové skupiny populace. K takové situaci
docházelo zvláště v USA, kde tato rasová diskriminace (zvláště diskriminace černochů ve
srovnání s bělochy) vyvolala snahy o její odstranění či zmírnění - tzv. pozitivní (afirmativní) akce
(affirmative action). "Afirmativní akce" jsou opatření zaváděná v 60.-70. letech americkými
úřady k tomu, aby příslušníci rasových a jiných menšin měli zaručen stejný přístup ke vzdělávání
a zaměstnávání jako příslušníci většinové populace. Např. při vybírání studentů na některé
vysoké školy mělo být zaručeno, že ke studiu bude přijat takový počet studentů z rasových a
etnických minorit, jaký odpovídá proporci těchto minorit v obyvatelstvu. (Průcha, 2001, s. 29)
21
Produkty rasismu
A/ Rasová diskriminace
Definice sociologická a filozofická: v obecné rovině jde o proces odlišování, vnímání
rozdílů a také o výsledky tohoto procesu. Zvláštním případem je sociální diferenciace (k ní také
patří rasová diskriminace), v níž jsou popřeny normativní zásady rovnosti a stejného zacházení ze
všemi členy sociálního útvaru. Jedná se zejména o neoprávněné rozlišování jedinců nebo skupin
na základě jejich příslušnosti k určité biologické (rasové) či sociální (profesní, politické,
stratifikační či náboženské apod.) kategorii a znevýhodňování jedněch oproti druhým.
Diskriminace obsahuje různé formy nevhodného zacházení a často slouží jako proces nebo forma
sociální kontroly k udržení sociální distance mezi sociálními kategoriemi nebo skupinami.
Rasová diskriminace zahrnuje dva druhy tohoto chování: totiž diskriminaci úmyslnou,
vědomou, a diskriminaci strukturální. Obsahem prvního druhu chování je úmyslné chování,
směřující k jednotlivému příslušníku diskriminované skupiny s konkrétním obsahem (např.
upírání určitého zaměstnání). V druhém případě je diskriminace vlastností určitých systémů
a procedur, které pak, aniž by chtěly úmyslně diskriminovat určitou handicapovanou skupinu lidí,
jsou pro ni obtížně dostupné, protože nepočítají s jejími odlišnostmi a možnostmi (např.
vzdělávací systém, který nebere v úvahu jazykové možnosti Romů).
Definice právní: Výraz rasová diskriminace znamená jakékoli rozlišování, vylučování,
omezování nebo znevýhodňování založené na rase, barvě pleti nebo na národnostním nebo
etnickém původu, jehož cílem i následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo
uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské,
sociální, kulturní nebo kterékoliv jiné oblasti veřejného života.
Za rasovou diskriminaci nejsou považována zvláštní opatření, učiněná výhradně pro
zajištění přiměřeného rozvoje některých nebo etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují
takovou ochranu, jež může být nezbytná k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon
lidských práv a svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachování rozdílných práva
svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachování rozdílných práv pro různé rasové
skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata.
B/ Rasové násilí
Pod tímto termínem rozumíme násilné chování (ve smyslu fyzického násilí) s rasovým
motivem, jehož objektem je neindividualizovatelný příslušník rasově odlišné skupiny. V případě
rasového násilí je podstatné, že "oběť nemá tvář", útočník napadá odlišnou rasu a konkrétní oběť
je kterýmkoliv z této skupiny zaměnitelná. Do této kategorie patří celá škála násilného chování,
vymezená jako zabití, ublížení na zdraví, způsobení škody velkého rozsahu, užití různých druhů
násilí, genocidium, pogromy apod. Co přiřazuje tyto druhy obecně existujícího násilí, je
přítomnost rasového motivu.
Definice právní:
Pro akty rasového násilí zákon užívá termíny:
• Úmyslné ublížení na zdraví na někom pro jeho národnost či rasu.
• Způsobení těžké újmy na zdraví na někom pro jeho národnost či rasu.
• Zničení úplně nebo částečně některé národní, etnické nebo rasové skupiny.
• Způsobení škody velkého rozsahu někomu pro jeho národnost či rasu.
(Trestní zákoník č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) (Frištenská, 1998, s. 15)
22
Xenofobie
Definice sociologická a filozofická: Strach z toho, kdo přichází z ciziny, z cizího prostředí,
mimo vlastní sociální útvar. Xenofobie je spojena s velmi silným heterostereotypem (způsobem
posuzování jiných na základě tradice své etnické či národnostní skupiny), a tím
i
stereotypem (způsob posuzování své vlastní etnické či národnostní skupiny). Xenofobie je
základem různých nenávistných ideologií, jako je rasismus, šovinismus, nacionalismus, fašismus
apod. Je také nejníže položenou základnou problémů minorit a jejich napětí vůči většinové
společnosti, pramení z ní pronásledování cizinců a stojí v pozadí vytváření segregovaných území.
Xenofobie vzrůstá, když se sociální útvary ocitají v sociální, ekonomické či politické krizi nebo
kritické či nesrozumitelné situaci - situaci velkých změn. Cizí, tudíž subjektivně prožívané jako
nebezpečné se stává obětním beránkem jakožto "snadno definovatelný" původce nesnází.
Definice právní neexistuje, protože xenofobie není jevem, jejž by mohlo či mělo regulovat
právo - jde o soukromý a svobodný pocit čí postoj. Nejde o ideologii. V žádném vnitrostátním
právním předpisu, ale ani v mezinárodní smlouvě se tento termín neobjevuje. Teprve aktivní
chování, jemuž je xenofobie prvotním základem, je předmětem právních úprav. (Frištenská,
1998, s. 12)
1.2. Česká xenofobie nebo kulturní sounáležitost?
Výsledky výzkumů veřejného mínění v ČR za poslední desetiletí hovoří jasnou řečí: srdce
Čechů láskou k jiným zde žijícím etnikům nijak nehoří. Podobné postoje odkrývají také šetření
realizovaná v jiných postkomunistických zemích. (Burjanek, 2001, s.73-89).
Nápadné je zejména nepřijímání Rómů. Zatímco poválečná Evropa přijímala proudy
cizinců, uzavřené socialistické Československo mělo s jinými etniky než s Rómy jen málo
zkušeností. „Tehdejší marxistické učení se svými poučkami o třídním antagonismu, nenávisti a
třídním boji ponechávalo pěstování vlídných vztahů k cizincům jen omezený prostor. Dnešní
Česká republika je podle Dušana Drbohlava (1999,1) z mnoha historických důvodů součástí
regionu, v němž se tíhlo spíše k modelu „ etnické čistoty“ a „kulturní homogenity“. Svým
způsobem je potom logická vyšší míra odmítání cizinců ze strany českého občana, tedy
xenofobie.“.(Burjanek, 2001, s.74)
Můžeme však svou kulturní uzavřenost vysvětlovat i jiným způsobem. Po staletí malý
státeček sevřený mezi velkými sousedy pojal svou kulturu jako středobod světa, aby přežil
v krutých dějinných podmínkách. Vlastně bychom (a to i v období totality) mohli touhu po
etnické čistotě nazvat jako „pud sebezáchovy“ malého středozemního národa.
I když dnes tento pud již jistě není zapotřebí (a právě naopak – hodnotí se otevřená náruč,
použitelná a spravedlivá legislativa; rovné podmínky a spravedlnost a lidská práva pro všechny),
nejsme s to po staletí budované kulturní stmelení přesáhnout.
Jak tedy na nás působí naše vlastní kultura?
Když se člověk dostane do jiného kulturního prostředí, hned si všimne rozdílů: Jiné země jiné
• oblečení
• stravovací návyky
• většinou i jiná řeč
• budovy a ulice
23
Kultura se dá přirovnat k cibuli (1), vše výše jmenované tvoří zevní vrstvu - slupku
tzv. „ kulturní cibule“ s produkty kultury jako je řeč, strava, oblečení a architektura. Vše
co je součástí této zevní vrstvy je okamžitě viditelné a vnímatelné.
Střední vrstva „ kulturní cibule“ obsahuje normy a hodnoty, které se odhalí pomaleji a
v kontaktu s danou kulturou: co je správné a co je špatné, dobré a zlé. Když se člověk pohybuje
v ulicích neznámé kulturní oblasti, všimne si jiných:
• pravidel silničního provozu, nejenom jezdí-li se na pravé či levé straně vozovky, ale také
• gest, která jsou běžně užívaná.
• rituály pozdravu; stisk ruky, polibek, políbení ruky, úklon, ale také jiná
• témata rozhovoru.
Všechny tyto zkušenosti tedy tvoří střední vrstvu „ kulturní cibule“
Zůstává ještě vnitřní vrstva, jádro „ kulturní cibule“, která obsahuje základní hodnoty a
otázky existence, příkladně zda obyvatelé této země odmítají nebo podporují trest smrti apod.
Pochopitelně se vyskytují ve všech kulturních vrstvách individuální rozdíly! Osobnost,
výchova, vlivy sociální a politické tvoří živnou půdu pro „ kulturní cibuli“ a to se značně liší i
v rámci jedné kultury.
Kulturní produkty: řeč, výživa
oblékání, architektura
Normy a hodnoty, dobro a zlo
Základní hodnoty, otázky existence
24
2. O využití uživatelského manuálu v praxi zdravotnického
zařízení
2.1. Východiska
Uživatelský manuál je věnován řešení problematiky překonávání komunikačních
a kulturních bariér při péči o pacienty odlišných etnik a kultur. Integruje v sobě metodologická,
teoretická, etická, legislativní i odborná východiska transkulturní péče, výsledky původních
empirických kvantitativních a kvalitativních šetření, praktické manažerské zkušenosti ze
zahraničních i našich českých nemocnic, ze vzdělávacích institucí, které se zabývají pregraduální
i postgraduální přípravou zdravotnických pracovníků.
Významné informace byly získány od našich zdravotnických manažerů, sester, lékařů,
pedagogů, sociologů, filosofů, sociálních pracovníků, studentů, příslušníků národnostních
menšin, informatiků, právníků.
2.2. Terénní sociologický průzkum
Pro zjištění názorů zdravotníků z terénu, kteří přicházejí často nebo alespoň občas do
styku s cizinci při poskytování zdravotní péče byl proveden terénní sociologický průzkum, ve
kterém byla použita technika nestandardizovaných rozhovorů a i technika
polostandardizovaných rozhovorů.
Cílem průzkumu nebylo jen seznámit ostatní zdravotníky s tím, co prožívají lékaři a sestry, kteří
se již o cizince starají, ale také zjistit statisticky, nejen intuitivně, co ve vědomostech a
dovednostech zdravotníkům při péči o cizince chybí, čeho se jim nedostává, co by uvítali a v čem
je to obohacuje.
Nestandardizované rozhovory proběhly s experty. Byli mezi nimi lékaři, ředitelé
nemocnice, pracovnice příhraniční hygienické stanice, ředitel pojišťovny, ale i nelékaři jako
socioložka z organizace „Rómský projekt“ nebo vedoucí péče o děti městského úřadu
v Olomouci. Rozhovory byly zpracovány obsahovou analýzou a jejich ideje prostupují celým
textem. V příloze uvádím dva rozhovory v plném znění. Nestandardizované rozhovory proběhly
jen podle námětového návodu a byly nahrávány na diktafon.
Polostandardizované rozhovory provedli manažeři, studenti 3. ročníku následného studia
mng. zdravotnictví – to znamená 5. ročníku vysoké školy. Tazateli byli lidé fundovaní a pracující
ve zdravotnictví. Při výběru respondentů jsme měli na tazatele jen dvě podmínky:
• aby se vždy jednalo o zdravotnické pracovníky
• a aby měly více než jednu zkušenost s ošetřováním cizinců.
Plné znění dotazníku i pokyny pro výzkumníky uvádíme v příloze.
Průzkum byl velmi přínosný, protože jsme měli respondenty z velkých měst (Praha, Brno,
Hradec Králové, Olomouc), kteří měli rozsáhlé zkušenosti s ošetřováním cizinců a mohli tudíž
problematiku fundovaně posoudit. Ošetřovali cizince z Ukrajiny, Ruska, Itálie, Jugoslávie,
Norska, Švédska, Velké Britanie, Francie, ale také z USA, Arabských zemí, Japonska, Číny,
Vietnamu, Indie, Afriky, Austrálie, Iránu, Thajska, Chile. Byli vzpomenuti i čeští a slovenští
Rómové.
25
Téměř všichni respondenti jako problém označovali jazykovou bariéru a neprůhlednou
legislativu. Udávali, že cizinci ze západní Evropy a bohatých zemí ostatního světa jsou nervózní,
co je v našem zdravotnictví čeká; cizinci z východního bloku jsou vděční a spolupracují.
Pozitivum většinou respondenti spatřovali v tom, že je situace přinutila se zamyslet nad
vlastní jazykovou vybaveností a také že se v těchto situacích dozvídají něco nového nejen o
ošetřovaných cizincích, ale i o sobě.
2.2.1. Zpracované typické odpovědi a statistické vyhodnocení
1. Jak velké lokalitě poskytuje Vaše zdravotnické zařízení zdravotní péči?
a)
1 200 000 obyvatel a více
b)
650 000
„
c)
250 000
„
d)
nespádové – klinické pracoviště
e)
celorepubliková působnost
lékaři %
sestry%
celkem%
36
18
18
27
0
29
14
21
0
36
31
15
19
12
23
a
b
c
d
e
2. Jaké máte zkušenosti s poskytováním zdravotní péče cizincům ve Vašem zdravotnickém
zařízení?
a) dobré
b) urgentní zdravotní péče
c) problémy z nepojištěnými cizinci zejména z býv. SSSR
d) malý rozsah poskytované péče
e) odlišnost kultury, náboženství, vztah muže k ženě jako ošetřovatelce
f) špatné
a
b
c
d
e
f
lékaři %
sestry%
celkem%
45
55
0
0
0
0
50
14
14
7
7
7
46
31
8
4
8
4
26
3. V jaké rozsahu jste zdravotní péči cizincům poskytovali a jakému etniku či národnosti?
a) celková zdravotní péče pro veškeré cizince
b) zásadně se neposkytují „doléčovací programy“
c) malý rozsah
d) překladatelská činnost, administrativa, finance apod.
e) poskytování komplexní péče o děti
lékaři %
a
b
c
d
e
92
8
0
0
0
sestry%
64
0
29
7
0
celkem%
74
4
15
4
4
4. V čem se tito klienti (pacienti) odlišovali od standardní české majority?
a) požadavek na maximální léčebný efekt v minimální době
b) nespolupracují, jsou hrubí (Ukrajinci, býv. Jugoslávie, Rómové)
c) východní země – nízké nároky na péči, lékař jen v krajním případě
d) asiaté – trpěliví, spolupracující
e) západní země – chtějí více informací ihned, spolurozhodování o léčbě, neuznávají návštěvní
hodiny
f) vyšší časové nároky na administrativní zajištění
g) obtížná komunikace, nepřizpůsobivost, odmítání léčby
h) v podstatě se neodlišují a děti vůbec
i)
Rómové – rozsáhlé rodiny, vysoká časová náročnost
lékaři %
a
b
c
d
e
f
g
h
i
17
17
17
8
17
8
8
8
0
sestry%
7
7
0
0
13
0
47
20
7
celkem%
14
10
7
3
14
3
31
14
3
27
5. S jakými problémy jste se nejčastěji setkal(a) při poskytování péče cizincům?
a)
jazyková bariéra (balkánské země, býv. SSSR)
b)
finanční bariéra, zejména u nepojištěných
c)
sex. obtěžování, agresivita, náboženské problémy
d)
nízká úroveň hygieny
e)
podceňují naší kvalifikaci – naší úroveň hodnotí jako nedostačující
f)
nedodržování léčebného režimu, nekomunikují
a
b
c
d
e
f
lékaři %
sestry%
celkem%
53
47
0
0
0
0
45
18
9
5
14
9
47
32
5
3
8
5
6. Měly tyto situace pro Vás nějaký přínos?
a) ne
b) srovnání s českým standardem
c) jazykový kondiční trénink
d) obohacení vztahu pacient – zdravotník
lékaři %
a
b
c
d
sestry%
33
8
42
17
celkem%
14
7
14
64
22
7
26
44
7. Co jste při poskytování zdravotní péče cizincům nejvíce postrádali?
a) schopnost dohovořit se
b) znalost legislativy
c) znalost charakteristiky jejich kultury
d) vlastní zkušenosti
e) schopnost překonat kulturní bariéru
28
a
b
c
d
e
40
40
13
7
0
43
17
13
17
10
43
26
13
13
6
8. Vidíte nějaký rozdíl mezi integrovanými a neintegrovanými cizinci? A jaký?
a) ano, int. cizinci jsou stejní jako občané ČR
b) ano, s integrovanými je lepší komunikace a jsou pojištěni
c) ano, neint. cizinci jsou zatíženi samotou, nemocemi, fin. aj. problémy
d) nedokážu odpovědět
e) není rozdíl
a
b
c
d
e
lékaři %
sestry%
celkem%
18
27
9
36
9
0
36
43
14
7
8
35
27
23
8
9. Máte nějakou konkrétní představu o tom, jak by bylo možné Vaše problémy v této oblasti
systémově řešit?
a) stanovit legislativu a standardy pro ošetření nepojištěných cizinců
b) ne, vyžaduje to individuální přístup
c) centrum pro cizince v nemocnici by mohlo fungovat v režimu CSPP
d) pomoc psychologa – transkulturní problematika
e) stanovit kontakty a dostupnost na tlumočníka
f) zaměstnávat více zahraničních lékařů v našem zdravotnictví
g) intenzivnější výuka cizích jazyků zdrav. personálu
lékaři %
a
b
c
d
e
f
g
18
27
9
9
18
9
9
sestry%
31
25
0
0
6
0
38
celkem%
29
25
4
4
11
4
25
29
10. Máte nějakou zkušenost ze svého zahraničního pobytu, jak k dané problematice přistupovali ve
zdravotnické organizaci, kterou jste navštívili?
a) kdo nebyl pojištěn, nebo byl nesolventní nebyl ošetřen
b) ne
c) nelze zneužívat ani nadužívat emergentní péči
d) mají více pracovníků pro řízení a org. administrativních prací
e) vysoká dávka tolerance
f) minimum administrativy při styku s cizinci, vícejazyčné informace včetně grafických symbolů,
větší ochota personálu
a
b
c
d
e
f
lékaři %
sestry%
celkem%
18
45
9
9
9
9
0
86
0
0
0
14
8
69
4
4
4
12
11. V uživatelském manuálu pro zdravotníky v lůžkových zařízeních by v žádném případě neměla
chybět informace (můžete zatrhnout i více možností):
a) základní teorie multikulturní péče
b) aktuální přehled nejvíce zastoupených národností, etnik a kultur na území ČR
c) typické zdravotní problémy jednotlivých etnik
d) platná legislativa i v širším kontextu
e) návod na získání pomoci při řešení nejčastějších problémů
f) specifika komunikace
g) informace o tlumočnických službách
h) návrh na komunikační grafické karty, včetně popisů v češtině i angličtině
lékaři %
a
b
c
d
e
f
g
h
5
8
13
23
18
8
21
5
sestry%
13
7
9
14
13
13
17
14
celkem%
10
8
10
17
15
11
18
11
Struktura respondentů :
30
Respondenti
Lékaři
11
Počet respondentů celkem
Relativní četnost (%)
Sestry
15
26
42
58
2.2.2. Příloha č. 1 Polostandardizovaný rozhovor k projektu
Polostandardizovaný rozhovor k projektu "Překonávání komunikačních a kulturních
bariér při péči o pacienty odlišných etnik a kultur"
Vážené kolegyně,
Vážení kolegové,
dovoluji si Vás požádat prostřednictvím svých žáků studijního oboru "Management
zdravotnictví" o spolupráci při zjišťování problémů, ale i pozitivních zkušeností zdravotnických
pracovníků při poskytování zdravotní péče cizincům. Tento výzkum bude pro nás jedním z
podkladů, které budou východiskem informačního uživatelského manuálu nazvaného
"Multikulturní péče ve zdravotnickém zařízení" a určeného zdravotníkům (lékařům, zdravotním
sestrám, manažerům a manažerkám zdravotnických zařízení) v lůžkových zdravotnických
zařízení v ČR. Rozhovor po zpracování je přísně anonymní, za což ručí hlavní řešitelé projektu.
Těmi pro tuto oblast jsou: Mgr. Lenka Špirudová, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství Lékařské
fakulty v Olomouci a Mgr. Kateřina Ivanová, Ph.D., Ústav sociálního lékařství a zdravotní
politiky Lékařské fakulty v Olomouci, které Vám tímto děkují za Váš čas a námahu.
1. Jak velké lokalitě poskytuje Vaše zdravotnické zařízení zdravotní péči?
2. Jaké máte zkušenosti s poskytováním zdravotní péče cizincům ve Vašem zdravotnickém
zařízení?
3. V jaké rozsahu jste zdravotní péči cizincům poskytovali a jakému etniku či národnosti?
4. V čem se tito klienti (pacienti) odlišovali od standardní české majority?
5. S jakými problémy jste se nejčastěji setkal(a) při poskytování péče cizincům?
31
6. Měly tyto situace pro Vás nějaký přínos?
7. Co jste při poskytování zdravotní péče cizincům nejvíce postrádali?
a) schopnost dohovořit se
b) znalost legislativy
c) znalost charakteristiky jejich kultury
d) vlastní zkušenosti
e) schopnost překonat kulturní bariéru
8. Vidíte nějaký rozdíl mezi integrovanými a neintegrovanými cizinci? A jaký?
9. Máte nějakou konkrétní představu o tom, jak by bylo možné Vaše problémy v této oblasti
systémově řešit?
10. Máte nějakou zkušenost ze svého zahraničního pobytu, jak k dané problematice přistupovali
ve zdravotnické organizaci, kterou jste navštívili?
11. V uživatelském manuálu pro zdravotníky v lůžkových zařízeních by v žádném případě
neměla chybět informace (můžete zatrhnout i více možností):
a) základní teorie multikulturní péče
b) aktuální přehled nejvíce zastoupených národností, etnik a kultur na území ČR
c) typické zdravotní problémy jednotlivých etnik
d) platná legislativa i v širším kontextu
e) návod na získání pomoci při řešení nejčastějších problémů
f) specifika komunikace
g) informace o tlumočnických službách
h) návrh na komunikační grafické karty, včetně popisů v češtině i angličtině
32
2.2.3. Příloha č. 2 Pokyny pro výzkumníky:
Vážené kolegyně, kolegové,
než začnete s výzkumem polostandardizovaného rozhovoru k projektu "Překonávání
komunikačních a kulturních bariér při péči o pacienty odlišných etnik a kultur" přečtěte si,
prosím, těchto několik pokynů, jak výzkum provádět:
• Nejprve Vás seznámím s pojmem polostandardizovaný: je to rozhovor, kdy se některé otázky
zodpovídají přesně podle textu, v našem případě jsou to otázky č. 7 a 11 a další otázky jsou
spíše jen navádějící, tzv. volné. Někdy sám respondent si rozšíří téma otázek a povinností
výzkumníka je jej zachytit.
• Volba respondentů je velmi důležitá a protože nebudete mít více rozhovorů jak pět,
přistupujte k výběru velmi uvážlivě. Vyberte si osobu, která má s problematikou vlastní
zkušenosti, na postavení nezáleží. Nejlepší by byla volba celým spektrem postavení
zdravotnických pracovníků.
• Podklady si očíslujte, respondenty si označte číslem, vepište do přiloženého seznamu, jméno
neuvádějte, za to uveďte postavení - to je nutné - například ředitel okresní nemocnice, nebo
vrchní sestra velké nemocnice v Praze, std.
• Respondenta sami neovlivňujte!!!!
• Výzkumník zapisuje odpovědi sám do připraveného podkladu tak, aby co nejvíce zachytil
skutečnost.
• Před rozhovorem přečte respondentovi úvod podkladu, aby respondent věděl o čem rozhovor
je a co a proč se vlastně zkoumá.
• Pokud možno (ve zdravotnictví samozřejmě komplikované) si najděte klidné místo, abyste si
mohli oba sednout a v tu chvíli myslet jen na rozhovor. Pokuste se vytvořit takovou
atmosféru, aby Vám respondent odpovídal pravdivě, ochotně a pokud možno celými větami.
• Pokud vidíte, že respondent ví o některé oblasti více, mějte s sebou ještě náhradní papír a
nechejte jej hovořit i déle. Kromě toho jej můžete i k trochu obsáhlejší výpovědi vlastními
slovy pobídnout.
• Na podklad můžete výpovědi zaznamenávat i ve zkratkách, hlavnímu řešiteli však ke
zpracování musíte podat vysvětlivky zkratek.
Nejčastější chyby při výzkumných rozhovorech:
• Situační chybou bývá nevhodná volba místa, času a situace pro rozhovor.
• Někdy může narušit rozhovor sama osoba výzkumníka, která je například respondentovým
nadřízeným, či jinak nevhodným partnerem. Pokud víte, že by se tato situace mohla stát, a
ovlivnila by pravdivost výpovědi, zvolte jiného respondenta.
• Dále není vhodný příliš dominantní přístup výzkumníka, pasivní respondent převezme jeho
názory.
33
Jméno
výzkumníka
Období
provádění
Výzkumu
Jednotlivé rozhovory
číslo rozhovoru
datum
žena
rozhovoru
(muž)
postavení respondenta v zdravotnickém zařízení
číslo 1
číslo 2
číslo 3
číslo 4
číslo 5
34
2.2.4. Příloha č. 3 Rozhovor I.
dne 27. října 2002 v 18:30, Olomouc
Ing. Ludmila Typovská – Rómský projekt
Já sama nemám vlastní zkušenosti s problematikou s péčí o cizince u nás, přesto však se mohu
pokusit formulovat některé teze známé z odborné literatury. Předpokládám, že nejčastěji jsou
objektem zdravotní péče u nás Rómové a z různých pramenů vím, že romští občané se dožívají
průměrně nižšího věku a to jak muži, tak ženy a že jsou to především moderní civilizační
choroby, kterými trpí a na které předčasně umírají. Pokud jsem dobře informovaná, jsou to
především choroby cévní, cukrovka, artróza a obezita. Za nepříznivým zdravotním stavem Rómů
lze tedy hledat více faktorů, k těm které jsem již zmínila patří bezesporu i nevyhovující bydlení,
spolu se špatnou životosprávou a nevhodnou stravou. Pokud jde o prohřešky proti zásadám naší
společnosti, požadovanou péči o děti, lze sem uvést i krátkou dobu kojení a další a další. Dále
ještě co vím z odborné literatury. Vím, že romští invalidní důchodci jsou šestkrát početnější než
důchodci invalidní v naší populaci, vím také, že Rómové jsou neukáznění pacienti, nedodržují
nařízení lékařů, neberou pravidelně předepsané léky, často nechodí na doporučená vyšetření a
tato neblahá skutečnost s týká i péče o děti, tedy samozřejmě prohlídky lékařské, očkování a to
všechno co s tím souvisí. Nebezpečné je, to je tedy moje domněnka, že ty nežádoucí vzory
chování v oblasti vlastního zdraví se přenášejí výchovou i na ty další generace romských dětí,
věřím však, že s rostoucí vzdělaností, a to především romských žen, protože ty ovlivňují i to
chování dětí, se postupně změní i postoje Rómů k vlastnímu zdraví a to znamená i ke
zdravotnictví jako takovému. Navíc si nejsem zcela jistá, zda kulturní bariéra neovlivní i řadu
nedorozumění mezi Rómy a zdravotníky, to nemám tu zkušenost.
Kromě toho trpí mnohem častěji infekčními chorobami a to bohužel především syfilidou dnes,
která byla po válce téměř všude vyhubená, protože tam funguje prostituce romských dívek, zas
úplně nový sociální jev po druhé světové válce, ale zvláště po tom roce 89 a pak žloutenka, tam
je ta známá aféra uzavření kladenského koupaliště pro romské děti, protože mezi nimi byla
žloutenka a ta dále.
Jaká etnika podle vás u nás nejvíce vyhledávají zdravotní péči?
Tak jak jsem již odpověděla, že si myslím, že to jsou především Rómové, pokud jde o ty ostatní
etnika, tak si myslím, že to sou spíš jednotlivci, že to není tak jaksi masové, protože to nejsou naši
občané, kdežto Rómové jsou naši občané a podléhají i určitým zdravotnickým předpisům a tak dále.
Terminologie nemusí hrát vůbec žádnou roli, to není důležité, ale znalost charakteristiky té kultury,
to je důležité, podstatné, když nevíš že podstatné je pro ně, něco co je pro ostatní třeba nepodstatné.
Já si myslím, že jsou dva takové základní momenty, ze strany těch cizinců, že oni mohou mít na jedné
straně pocit, že jsou znevýhodňováni, že nemají stejné nároky, ani stejná práva ani stejné ošetření,
protože si třeba neplatí včas nebo si vůbec neplatí a tak dále. A na druhé straně je tam to
nedorozumění, že nemusí rozumět těm našim požadavkům nebo, že je úplně jinak chápou. A totéž
platí i ze strany těch zdravotníků, že položí třeba nějaký požadavek a on je úplně jinak pochopen a
zdravotník může mít dojem, že jej třeba bojkotuje. Ale on třeba jen nerozumí. Protože ta kultura je
úplně jiná a hlavně v tom dětství se to vyvíjí při té socializaci, to se hluboce zakoření, na tolik, že
když přijde k věci, tak vůbec neví o co jde. A dá zdravotník, který nezná jejich kulturu, ty základní
35
charakteristiky. Když o tom nic neví, tak jeho reakce musí být jednoznačná, bože můj co je to za
člověka, on nezná základní požadavky o péči o zdraví, o děti a tak dále, protože on nezná tu jejich
kulturu, ten vývoj toho etnika nebo národnosti. Tam se to předává vlastně z generace na generaci, že
třeba dítěti se musí strava napřed rozžvýkat a pak mu ji teprve dát, což je pro našeho zdravotníka
dětského naprosto nepřijatelné, a pro ně je to běžné...atd. Ještě jedna zajímavá skutečnost, která s tím
souvisí do jisté míry a co naši zdravotníci špatně chápali, že když onemocněl člen rodiny, zvlášť starší
tak se s ním nastěhovala celá rodina pod okna, protože to třeba byl ten nejváženější člen rodiny, třeba
ta puridaj, ta nejstarší žena, která zodpovídá za ty tradice a za předávání těch hodnot,a prostě všichni
o to měli zájem, proto to nechápali, protože je to něco naprosto odlišného od naší kultury, kde přijdou
jen ti nejbližší příbuzní. Takže to vše tam souvisí,myslím si že je to velmi důležité a hrozně se mi to
líbí, že to začínají ti zdravotníci dělat, že se začínají zajímat v čem jsou ty odlišnosti a jak to ztěžuje tu
práci a to vzájemné pochopení a tam ta možnost je protože dnes je již velká spousta literatury tady dá
se to přečíst dá se o tom dovědět, dokonce již média docela slušně zpodobňují ty rozdíly že nejsou
jednostranné, že se snaží o porozumění, ale že by se to mohl vyřešit brzo, to jsou potřeba desítiletí.
Vidíte nějaký rozdíl mezi integrovanými a neintegrovanými cizinci?
To si myslím, že je otázka značně problematická, protože v naší společnosti, která byla tak dlouho
uzavřená, nestýkala se s odlišnými lidmi, takže každý kdo se liší na první pohled, tak je vlastně
neintegrovaný, i kdyby se snažil být sebevíc integrovaný, protože je černý, žlutý, je to prostě cizinec.
Těch deset let je ještě moc krátká doba na to, abychom si na to zvykli, jako třeba ve Francii. Těžko se
zatím může integrovat někdo kdo je úplně odlišný, myslím jako zjevem, třeba přijal náš způsob
života, přijal i naše hodnoty atp., i děti posílá do školy, ale protože se liší může být třeba napadený v
tramvaji protože jinak vypadá.
Máte nějakou konkrétní představu jak by se tyto problémy daly řešit?
Nějakou konkrétní představu sice mohu mít, ale žádná nemůže být krátkodobá, já jsem v tomto
ohledu celkem skeptická, protože se touto problematikou vybývám léta. Já si myslím, že nikdy se to
nedá úplně vyřešit, že to je prostě věc, se kterou budou společnosti vždycky zápasit a žít a mohou to
jenom nějakým způsobem posunovat do nějakého přijatelnějšího vzájemného soužití. Jsme na cestě
dá se říci a ta cesta nekončí. Když je ve státě jakýkoliv pocit nebezpečí nebo ohrožení, tak narůstají
vždycky nepřátelské nálady proti cizincům. Strach z cizího. Řešení je dnes jenom v tom, jak se říká
„narovnání příležitostí“. I to je problematické, možná i proto, že to souvisí s dalším takovým
termínem, který se dnes často používá, a to je termín „politická korektnost“. Mně se zdá, že se ta
politická korektnost dnes někdy i přehání v tom smyslu, že ty věci nepojmenováváme jmény, kterým
všichni rozumí, ale pojmenováváme je jinak, abychom se nedotkli některých práv, nebo některých
etnik, a pak dochází k takovému zmatení pojmů, které jsou srozumitelné jen některým vrstvám nebo
některým lidem, kteří se touto problematikou zabývají.
Jestliže už například v Kanadě už dozráli k tom, že je nesolidní ve slušné společnost používat
nevhodné termíny o cizincích, třeba mluvit o tom, že Číňané jsou takoví nebo makoví, že to říkají
jenom doma, tak že to už je jen krůček k tomu, aby se k sobě navzájem lidé slušně chovali.
Disponujete nějakými materiály, k této problematice?
Materiál, který bych chtěla velmi doporučit je článek ve sborníku Masarykovy university, z Fakulty
sociálních studií, Sociální studie číslo 5: Sborník se jmenuje SOCIÁLNÍ EXKLUZE A NOVÉ
TŘÍDY. Ten se bezprostředně týká této problematiky a já se domnívám, že by se to dalo využít v
36
práci zdravotníků s cizinci. Konkrétně článek Pavla Navrátila a Libora Musila: Sociální práce s
příslušníky menšinových skupin. Když mluvíme o etnikách, tak jsou to samozřejmě menšiny,
menšinové skupiny, článek uvádí všechny základní pojmy, ale také jak se k ním má přistupovat ze
strany sociálních pracovníků, ale není problém to přehodnotit, jak k nim mají přistupovat zdravotníci.
Uvádí také jaké jsou zvláštnosti těch etnik, v čem spočívá ta nedorozumění, myslím si, že je to úplně
ideální práce.
37
2.2.5. Příloha č. 4 Rozhovor II.
dne 30. září roku 2002, 11.30 hod - Praha
Dotazovaný MUDr. Procházka Martin – ředitel nemocnice
Ředitel okresní nemocnice spád stočtyřicetisíc obyvatel, jelikož jsme okres příhraniční s Polskem
tak samozřejmě poskytujeme zdravotní péči i cizincům. Samozřejmě není tam převážná část
Poláků,ale řekl bych že je to rozprostřeno.stejně jako jinde Ukrajinci, Vietnamci, Poláci, Němci
Rakušané a tak dál.
Co se týče problémů, tak my řešíme často problémy spíš s financováním, to je asi problematika
těch nemocnic největší. Museli jsme k tomu přistoupit třeba i tím způsobem, pokud to jsou
Ukrajinci, kteří jsou u nás zaměstnáni, tak si musíme zjistit nejprve v kterém podniku dělají a
protože už předem předpokládáme, že nemají povolení k práci nebo pobytu tak atakujeme hned
na firmu, která velice rychle iniciativně přijde a zaplatí všechno, protože si nepřeje mít žádné
opletačky s úřady. Pro nás to je paradoxně problém ten, nebo všeobecně si myslím, že to je
problém ten, že vlastně neupozorníme, že tady někdo takový je protože pro nás je prioritní,
abyste dostali zaplaceno. Takže tady přistupujeme k těmto ukrajinským pracovníkům tímto
způsobem.
Co se týče dalších etnik, které jsou už možná trošku vzdálenější, já si myslím, že asi pořád v nás
přetrvává takový pocit, že všichni by se měli přizpůsobit naší mentalitě a pokud kdokoliv
vybočuje je to pro nás něco neobvyklého a jsme schopni to kritizovat. A to jsou samozřejmě i
naši čeští spoluobčané jiného etnika např. Rómové. A jelikož jsem pediatr, řekl bych, že všechny
děti v okrese prošly dětským oddělením, když jsem tam dělal, takže jsme s mnoha rodinami i
klany byli v kontaktu, myslím že jsem se s nimi trochu naučil bavit , dokonce mě to docela i
bavilo, když jsem viděl, že jsou jiní a že k nim můžeme přistupovat jinak, ale to byl mnohdy jen
můj názor, ale nikoliv názor těch dalších desítek zaměstnanců z nejrůznějších míst, z
nejrůznějšími zkušenostmi, takže všeobecná snaha je aby se oni co nejvíce přizpůsobili nám.
Tady jsem se dočetl, jestli mám nějakou zkušenost se zahraničím. Takže si myslím, že jsem měl
možnost být v různých zemích ve zdravotnických zařízeních, a co mě tam velice zaujalo byl
právě tento přístup, když jsme třeba procházeli nemocnice v Londýně, tak tam byly samozřejmě
spousty různých národností nebo etnik, tak jsme se tam zastavili u jedné pacientky - černoška,tak
jsme se ptali odkud je a jakou má zkušenost a ona se na nás dívala velice překvapeně proč se jí
ptáme a říkala vždyť jsem z Londýna já jsem Angličanka, tak jsme tak trochu nechápali, protože
to je Babylon, protože tam je těch lidí hodně, ale byli jsme tam převážně pediatři, primáři
oddělení a bylo taková zajímavá zkušenost, že když má někdo černou kůži tak to ještě vůbec
neznamená, že je to cizinec, který se musí nutně chovat jinak. To samé, a teď nemluvím o
cizincích, ale ten přístup je zhruba stejný, když jsme byli v porodnici a tam krátce po porodu jsme
v posteli objevili tatínka, oblečeného tatínka v botách, ležel v posteli měl rozepnutou košili a na
holé hrudi měl své novorozené dítě. Maminka běhala kolem postele, tak samozřejmě všichni
pediatři jak jsme tam byli jsme se divili, jak je tohle vůbec možné a ti angličtí kolegové se nám
divili, proč my se divíme, vždyť je to přece normální, takhle se přece chovají doma tak proč oni
by jim měli jaksi klást nějaké problémy v chování v nemocnici a to si myslím, že je taková ta
klasická otázka jak se my snažíme vystupovat vůči cizincům, nebo lidem, tří se chovají jinak a
tohle bylo pro mě krásné ponaučení, že bychom měli těm jiným etnikům nebo cizincům možná
být víc vstřícnější,ale narážíme tady na to, že zrovna Rómové dokáží vybydlet i nemocnici, takže
se to nedá nějak přesně paušalizovat. Ale teď jsme otevírali nové oddělení a tak jsme se fotili
38
některé skupinky lidí a návštěv a tak jsme tam měli jednu romskou rodinu, která velmi stála, aby
jsme si je vyfotili,tak se nám podařila udělat taková krásná fotografie, která nám teď visí ve
Velkém v nemocnici nevím jestli tohle způsobilo, že teď jsou u nás každý měsíc hosté na
oddělení, protože mají stále nemocné dítě, ale to se například tohle všem líbilo a myslím si že i to
trochu signalizovalo, že když se vyfotí pacienti, a rodinní příslušníci, že tam klidně mohou vyset i
Rómové.
Měly pro vás tyto situace nějaký přínos.
Ale je fakt že tím že se pohybuji teď již sedmý rok v oblasti spíše toho managementu ve
zdravotnictví, tak to vidím přece jen z daleko většího nadhledu a měl jsem možnost se i trochu
podívat po světě a vidím teď mnohdy daleko kritičtěji jak se chováme a opravdu v těch
lokalitách, kde těch cizinců není tolik třeba ten náš okres Ústí nad Orlicí určitě je tak vidím, že
pořád tam přetrvává veliký nechci říct averze ale nepochopení, že tam holt máme skupinu
Mongolců, kteří tam někde pracují a když už se dostanou k nám tak už na něj každý hledí
trošičku přes prsty, co tady zase dělají a proč tady vlastně jsou a to samý Vietnamci, já je beru, že
prostě jako jinde ve světě jsou zase jiné národnosti tak prostě holt historicky dáno jsou u nás ve
větším množství a když jsou všude ve městech a všude prodávají, tak je to taky proto, že jim to
umožňujeme a taky, že to u nich kupujeme, kdybychom to nekupovali, tak tady nebudou, takže se
živí tím co umí a tím co jim nese. A množství lidí nadává, že by je odsud hnali, já s tím
nesouhlasím, ne že by mě vždycky vadilo, že dokáží zlikvidovat ve městě i konkurenci, ale
využívají podmínky, které tady mají, takže si myslím, že nám asi chybí asi ještě hrozně velká
cesta na to aby jsme se začali chovat tady k těmhle cizincům tak by to mělo být běžné a tak jak
my očekáváme, že se k nám budou chovat ve světě.
No legislativa je tady v tomhle tom, zase když to vezmu po stránce financování, to je neskutečné
my si k tomu musíme, jak jsem říkal u těch Ukrajinců my si k tomu musíme přistupovat
individuálně, abychom ty peníze dostali, ale bohužel nás nejvíc dostávají Němci, a to je
zkušenost z mnoha nemocnic. Mávají kdejakýma průkazy, kartičkami, že jsou pojištění, ale
peníze nevidíme skoro nikdy, volali jsme ještě do sousedních nemocnic, protože je to taková
zvláštní situace, že nám Němci nechtějí platit a všude nám potvrdili, že problém mají s Němci.
Myslím, že v tomhle tom je ta naše legislativa naprosto bezbranná a že dostat ty peníze z těch lidí
prostě neumíme a mnohdy nám to zákon ani nijak neusnadňuje. Mnohdy to navíc hážeme na ty
lékaře, který na konec nemá čas dvě hodiny se s pacientem dohadovat, jestli zaplatí nebo ne. Nám
to pak hodí na triko, že my to musíme vybrat, nebo že my to musíme nějak sehnat, ale mezitím
třeba pacient odejde domů, což zase my když přijedeme do zahraničí, tak prostě bez peněz
nemáme šanci se skoro ničeho dobít a tady prostě poskytujeme širokou péči a nejsme schopni to
z nich dostat, takže to je veliký problém , jak říkám kupodivu to jsou zrovna Němci.
Většinou se na každém oddělení najde lékař, který tu řeč umí a to už, ať je to němčina, ruština či
angličtina, jiné jazyky jsou spíš vyjímečné, třeba tam máme nějaké Kubánce, ale myslím že
angličtinu tam zvládají, ale kde vidím veliký problém je střední zdravotnický personál, já
zároveň´učím na střední zdravotnické škole a ten totální nezájem o řeči mě šokuje, jednak ty
děvčata, že mnohdy nemají vůbec zájem o to co studují, a je to čím dál tím horší, učím již deset
let a rok od roku mi přijde ta úroveň horší i z takového pohledu, že by ty holky se chtěly lépe a
víc uplatňovat a stejně tak i ty řečový znalosti prostě berou jako naprostý nutný zlo, a když
přijdou pak do praxe tak řeč skoro vůbec neumí. To mi přijde v dnešní době, kdy přece jen se ten
svět otevřel už daleko víc a kdo má zájem se dostane ven tak bych řekl, že v převážné míře ty
39
holky ten zájem nemají a pak ale když přijdou na oddělení tak umí jen česky a zase nastává
takový ten pocit, o cizinci, když neumíš česky tak sem vůbec nejezdí. Přitom existuje několik
světových jazyků, který by měl člověk umět,v našem regionu je to jednoznačně němčena a
angličtina, ale často se setkávám s tím, že když někdo mluví jinou řečí, tak prostě se na něj
pohlíží s despektem, jakože sem jezdí, když neumí česky. Absurdní představa, ale je to tak.
Příručku přivítáme.
Měli jsme návštěvu něm. delegace, přehodili to na mě, protože nikdo nechtěl mluvit, tak jsem
musel s nimi obejít celou nemocnici. Tak jsem to nechal náhodě, kam přijdeme a budou se chtít
někoho zeptat, ať se zeptají. Prošli jsme asi čtyři odd. a vždycky jsme našli toho nejlépe
připraveného člověka, který mluví třeba německy stejně jako česky, jeden dokonce pochází z
Německa, jeden lékař uměl perfektně a měl jsem z toho skvělý pocit a říkal jsem si že ono to není
možná ani tak špatný, dokonce i stř. zdravotnický personál byl schopen velice dobře reagovat,
trochu jsem přemýšlel jak to.....
Hlásil se u nás doktor z Ghany, já jsem jej tedy s nadšením přijal (na urologii), už jen z takového
pocitu, aby se obyvatelé ve městě a v přilehlých městech taky naučili, že je taky může ošetřovat
černoch, když se hlásil, tak jsem hrozně stál o to aby nastoupil k nám, protože jsem chtěl trošku
takový ten test tomu našemu okresu připravit, nebo ne test - já jsem si ověřil, že ten člověk umí
velice dobře česky studoval u nás je velice dobrý jako odborník, takže jsem neriskoval po téhle
stránce, ale chtěl jsem aby si opravdu ty lidi zvykli na to že je může ošetřovat černoch a on se stal
úplným miláčkem té nemocnice, protože byl velice přátelský, lékaři si ho zvali na všechny své
semináře, protože až jen to že tam mají černocha bylo pro ně zajímavé, ale byl velice oblíbený.
Díky tomu, že začal pracovat tak celá jeho ghanská příbuznost chtěla aby nejméně třikrát ročně
jezdi do Ghany a aby podporoval celou jeho širokou rodinu, což z platem českého lékaře nemohl,
tak teď je v Londýně, což je škoda. Tam se nepředpokládá, že když se dostane na určitou pozici,
že prostě nemá finanční problém a naopak je víceméně povinen tu svoji rodinu financovat.
Další problém jsme měli s ukrajinskými ženami, které porodily u nás. Tam bylo vidět, jak ty
sestry, jak je litovaly. Protože to byly mladý holky, který přijely k nám vydělávat a když
otěhotněly, tak ztratily jakoukoliv perspektivu, protože je zaměstnavatel okamžitě propustil, ony
ses vracely na Ukrajinu, bez peněz a s dítětem, ještě k tomu většinou nemanželským. A tady teda
ty novorozenecké sestřičky, které tu ženu tam měly a které s ní mluvily a zjistily, jaká je tam
situace, tak zcela spontánně vybírali na tyto ženy doma jednak nějaké finanční částky a jednak
spousty nějakých různých věcí materiálních. Aby měla až pojede domů aspoň to základní
vybavení. To se mi hrozně líbilo. Nikdo to neorganizoval, bylo to jen z takového pocitu, že jsou
na tom špatně, že je jim potřeba pomoct. No a co se týče materiálů, tak jsme si dali dohromady v
různých řečech, já nevím ukrajinštině, polštině, ruštině takový povídání o tom co všechno by ten
pacient měl u nás vyplnit, abychom o něm něco věděli, nějaké údaje o nějakých jeho číslech
pojišťoven a tak dál a takže to spíš slouží k tomu účelu financování.
40
2.3. Význam pro cílové uživatele a možné způsoby využití
Tento uživatelský manuál je primárně určen managementu lůžkových zdravotnických
zařízení v ČR. Jeho úkolem je poskytnout ucelený systém informací, který by pomohl
zdravotníkům zorientovat se v oblasti transkulturní péče a který by jim měl být počáteční
inspirací i vstupní oporou pro systémové řešení problematiky péče
o cizince v jejich
zdravotnickém zařízení v rámci konceptu kontinuálního zvyšování kvality, bezpečnosti a
efektivity péče. V řadě případů právě tito pacienti budou splňovat kriteria pro zařazení do péče
case managera, koordinátora pro plánované propouštění pacientů. Pro tyto pacienty je výhodný
primární systém ošetřovatelské péče nebo model vztahové péče, tito pacienti mohou mít speciální
nároky na úpravu prostředí, na saturaci svých potřeb atd. Významným způsobem by měl tento
uživatelský manuál přispět také k implementaci právních a etických principů do praxe zpřístupňuje ucelený přehled platné legislativy, který je možno průběžně
doplňovat o novelizace,
- napomůže institucionalizaci příslušných etických principů (Institucionalizace
etiky je manažerský proces převádění etických principů z roviny teoretické, filosofické do roviny
praktických činností realizovaných v každodenní praxi zdravotnického zařízení (Koonz,
Weihrich, 1996)).
Aby uživatelský manuál nebyl jen textem , který se zběžně prostuduje a založí, myslíme si, že
díky tomu, že je zpracován v elektronické podobě, je možno jej instalovat jako operativní součást
vnitřního informačního systému zdravotnického zařízení a tak docílit toho, že bude kdykoliv
komukoliv v případě potřeby k dispozici. Kdykoliv bude pak možné z jeho kapitol vytisknout
potřebnou informaci či dokument, který pomůže zdravotníkovi i klientovi/cizinci. Dle potřeb
a struktury informační databáze zařízení, je možno odděleně umístit informační a edukační
materiály pro pacienty/klienty – ty jsou totiž jak v české, tak také v cizojazyčných překladech.
Mají-li vaši klienti přístup k počítači, mohou si potřebné informace vyhledávat také sami.
Vybrané problémy uživatelského manuálu mohou být také rozpracovány do systému
kontinuálního vzdělávání zdravotnického personálu ve zdravotnickém zařízení. Je možno
z nich koncipovat teoretické přednášky, ale také je použít jako inspiraci pro demonstraci a řešení
modelových situací, pro Bálintovské skupiny apod.
Kromě managementu zdravotnického zařízení, jsou v uživatelském manuálu také informace
pro přímé poskytovatele péče (lékaře, sestry), kterým nabízí nejen informace a řadu
doporučení, ale také zcela konkrétní pomůcky k použití – např. kapitola komunikování –
stručný slovník, komunikační karty, oddíl informačních a edukačních textů pro pacienta/klienty –
textové i obrázkové materiály v cizojazyčných mutacích, kontaktní adresy apod. Všechny tyto
opory slouží k praktickému naplňování práv pacientů/cizinců. Dle konkrétních potřeb každé
nemocnice je možno dále rozšiřovat či upravovat jak informační, tak také edukační materiály.
Doufáme také, že manuál pomůže zvládnout pacientům/klientům a jejich rodinám často
velmi nelehkou epizodu jejich života – nemoc a s ní spojenou hospitalizaci, alespoň v těch
nejzákladnějších oblastech. Pomůže jim dorozumět se a získat alespoň elementární pocit
bezpečí, jistoty a důvěry v české ošetřující profesionály a kvalitu jejich práce.
41
3. Základní teorie multikulturních přístupů ve zdravotnictví
3.1. Odůvodnění transkulturního přístupu ve zdravotnictví
3.1.1. Vývoj mezinárodní i vnitrostátní situace
V současné době je migrace jedním z nejzávažnějších celosvětových problémů a má velmi
rozmanité důvody – od těch celospolečenských (globalizace) a politických, přes ekonomické,
sociální, humanitární až po studijní, profesionální i volnočasové(cestovní ruch). Emigranti se
potýkají s celou řadou problémů a prožívají: kulturní šok, integrační tlak, překonávání
jazykových bariér, nezaměstnanost, špatnou ekonomickou situaci rodin, horší ubytovací
i příp. pracovní podmínky, ale také to mohou být pocity vlastního „vykořenění“ i fyzického
ohrožení díky rasistickým a xenofobním excesům apod. Často velmi vypjaté životní situace
a nevhodné podmínky (ať už doma - v zemi původu, či v nové zemi) se odrážejí v konečném
důsledku na zdravotním stavu těchto lidí. Neřešení těchto situací se pak samozřejmě může
v konečném důsledku promítnout do zvyšování zdravotních rizik také pro majoritní populaci (viz
např. TBC, hepatitidy, pohlavně přenosné choroby, HIV aj. infekční choroby), bude znamenat
zvyšování nákladů na zdravotnické služby, sociální zabezpečení apod. Vzhledem k tomu, že naše
země usiluje o Euro integraci, která sebou přinese významné navýšení cizinců na našem území, je
nezbytné, aby se také český zdravotnický systém připravoval na nárůst klientely odlišných kultur.
Tato příprava je nutná v rovině politické a legislativní, výchovně vzdělávací, manažerské
i v rovině poskytované přímé zdravotní péče, tedy přímo v praxi (jak lékařů, sester, porodních
asistentek, tak také ostatních pracovníků, kteří na přímé péči participují).
3.1.2. Specifika práce s klientelou odlišných kultur ve zdravotnictví
Pro lepší pochopení zdraví a nemoci v kontextu kultury a migrace je nezbytné hlubší
pochopení života lidí v odlišných kulturách a sociálních situacích (migrace). Tyto faktory totiž
podstatně modifikují prožívání, vnímání a sdělování zdravotních problémů. Jsou známy
specifické psychosociální syndromy, které s imigrací, změnou sociokulturního prostředí
a kulturním šokem souvisejí (např. v Evropě je to např. premenstruální syndrom, anorexie, mimo
křesťanskou kulturu – např. susto – ztráta duše aj.). Migranti jsou vystaveni zvýšenému riziku
onemocnění a úmrtí, které může mimo jiné vyplývat i z chybného chápání a interpretování
příznaků. Zdravotníci se často, díky neznalosti kulturních a sociálních specifik, zaměřují
u pacientů/cizinců jen na zvládnutí příznaků a skryté potenciály těchto nemocných zůstávají
nevyužity, jejich specifické problémy jsou často neodhaleny a neřešeny (Anastassiadou, 2002,
s.22).
Tvrdíme-li, že naše péče o pacienty/klienty vychází z holistické filosofie, že je zaměřena na
kvalitu, efektivitu a je přísně individualizovaná, pak je naprosto nezbytné, aby všechny tyto
aktributy byly naplňovány bez výjimky u všech pacientů /klientů. Tedy i v péči o cizince a
všechny pacienty odlišných etnik, kultur.
Evropská Porada WHO o právech pacientů schválila při setkání v Amsterodamu ve dnech
28. – 30.března 1994 dokument Principy práv pacientů v Evropě: Všeobecný rámec. Jedná se
o soubor zásad na podporu a uplatňování práv pacientů v členských státech EU. Na několika
místech je zde zmíněn požadavek na respektování kultury pacienta v souvislosti s poskytováním
zdravotní péče. Např.: v oddílu prvním, „Lidská práva a hodnoty zdravotní péče,“ se v bodu 5
říká: „Každý má právo, aby byly respektovány jeho morální a kulturní hodnoty, náboženské
42
a filosofické přesvědčení.“ V oddílu „Informovanost“ se v bodě 4 zdůrazňuje: „Informace se
musí pacientovi podávat způsobem vhodným pro jeho možnost pochopit je. Je nutné na minimum
omezit technickou terminologii. Když pacient neovládá jazyk, v němž se s ním komunikuje, je
třeba zajistit vhodnou interpretaci (překlad).“ V pátém oddílu „Péče a léčba“ se v bodě 8. říká:
„Pacienti mají právo, aby se s nimi zacházelo důstojně ve vztahu k jejich diagnóze, léčbě
a ošetření, a to při respektování jejich kultury a žebříčku hodnot.“ (Kutnohorská, 2002, s.230)
Zdravotnická péče poskytovaná cizincům i migrantům je sice i v naší zemi regulována
speciálními zákony, které musí zdravotníci znát a v praxi dodržovat, ale existují specifické
situace, které tyto zákonné normy neřeší, neupozorňují na ně a právě ty se mohou stát předmětem
případných konfliktů, sporů i příp.žalob. Jedná se např.o některé specifické kulturní požadavky či
rituální praktiky, na které naši zdravotníci nejsou připraveni, která neznají (nejčastěji se jedná
o specifické požadavky a nároky vznášené přímo pacientem či rodinou pacienta v souvislosti
s jídlem, vyšetřováním a prováděním diagnosticko terapeutických výkonů, praktikováním
náboženských rituálů v době hospitalizace, s umíráním a smrtí, odnímáním tkání a částí těla,
s pitvou, ale také v souvislosti s porodem, péčí o novorozence apod.)
(Ilustrativní příklad k zamyšlení: muž z asijské země (Vietnam ) u nás v ČR havaroval a musel
být operován na neurochirurgii, kde mu byl při rekonstrukční operaci lebky odstraněn úlomek
lebeční kosti. Stav zraněného se rychle stabilizoval a docházelo k úzdravě. Příbuzní nemocného
při první návštěvě žádali lékaře o vydání vyoperovaného úlomku kosti. Ošetřující zdravotníci si
předem nezjistili žádné informace o kultuře a zvyklostech pacienta a následně se tedy dostali do
konfliktu s rodinou zraněného. Nevěděli o tom, že pacient a jeho rodina náležejí k vyznavačům
taoistické víry, která mimo jiné žádá, aby každý člověk po smrti byl pohřben se vším, co k jeho
tělu náleželo – tedy i vyoperovaný úlomek kosti. Jak je tento problém v podmínkách vaší
nemocnice řešitelný? Za jakých podmínek?….)
Zkušenosti českých sester
V září roku 2000 proběhlo orientační šetření mezi sestrami, které mělo za úkol zjistit, jaké
mají sestry v ČR zkušenosti a znalosti v oblasti péče o pacienty jiných etnik a kultur, co považují
za nejtěžší v péči o tyto pacienty (Špirudová, L.). Použita byla metoda dotazníkového šetření.
Dotazník byl koncipován tak, aby respondentky své odpovědi musely tvořit, položky dotazníku
byly otevřené. Šetření bylo realizováno v průběhu ošetřovatelské konference v Olomouci.
Dotazníky získali všichni účastníci konference (kromě vystavovatelů a zahraničních účastníků)
a byli upozorněni na to, že vyplněné dotazníky mohou kdykoliv v průběhu dvou dnů odevzdat do
připravené uzavřené schránky v informačním centru konference. Celkem bylo rozdáno 225
dotazníků, návratnost byla 20,44%. Vrátilo se tedy celkem 46 vyplněných dotazníků.
Nejpočetněji byly zastoupeny sestry s 21 a více lety praxe (30,4%), na druhém místě sestry s 6 –
10 lety praxe (23,91%) a na třetím místě co do četnosti zastoupení byly sestry s 11-15 lety praxe (
21,74%). Sester od 0 do 5 let praxe bylo 13,04 %. Nejpočetněji byly zastoupeny zdravotní sestry
(78,26%), porodních asistentek bylo 8,70%, dětských sester 4,35%, odborných učitelek středních
zdravotnických škol bylo 4,35 %, studujících bakalářský studijní program oboru ošetřovatelství
2,17% a 2,17% nespecifikovalo svoji odbornost. Šetření ukázalo, že sestry v České republice
mají největší zkušenosti s péčí o tyto skupiny pacientů/klientů : Rómy, Ukrajince, asiaty (uvedly
Vietnamce a Korejce), Araby a muslimy, běžence, dále napsaly: Turky, Jordánce, Dagestánce,
Moldavany, Bělorusy, Němce, Rakušany, Albánce, Afričany, Indy, Pákistánce, Rusy, Angličany,
Svědky Jehovovi a vegetariány – pořadí je uvedeno dle četnosti, od nejvyššího počtu výpovědí
k dané národnosti, etniku, kultuře či subkultuře až po ojedinělé výpovědi. Použity jsou pojmy, ve
43
kterých se respondentky vyjádřily. Za největší problémy obecně považovaly: komunikaci,
kulturní rozdíly – nerozumí některým hodnotám a chování. Nejvíce ale tyto sestry psaly o
problémech s ošetřováním Rómů (z celkového počtu 46 výpovědí se jich 37 tj. 80,4%
vyjadřovalo k péči o romské pacienty. Ze 37 výpovědí bylo negativních 29, tj. 78,4% a jen 4,
tj.10,8% byly pozitivní. Nebylo možno zařadit celkem 4 výpovědi, tj. 10,4 %). Z toho tedy
vyplývá, že sestry v ČR se stále ještě nejčastěji setkávají s etnikem – kulturou - národností, která
na našem území žije sice velmi dlouhou dobu, ale je pro naše zdravotníky mnohdy stejně
neznámá, jako ostatní cizí kultury. Péče o tyto pacienty – o Rómy - se musí odvíjet podle
stejných etických a kulturně společenských pravidel a principů jako péče o pacienty ostatních
odlišných kultur a nelze tento fakt přehlížet či bagatelizovat! Sestry uvedly, že se s pacienty
cizích etnik, kultur a subkultur setkávají nejčastěji v nemocnicích (64,87%), dále v ambulantní
péči (13,51%) a v domácí péči (10,81%). 10,81% uvedlo jiné místo.
Naše zkušenosti z oblasti vzdělávání zdravotnických pracovníků, informace o problémech, se
kterými se potýká zdravotnická praxe a předpokládaný směr vývoje celkového společenského
kontextu nás vedli k tomu, abychom se pokusili pro zdravotníky připravit pomůcku, která
pomůže jim i jejich pacientům/klientům zvládnout alespoň ty nejzásadnější problémy.
3.2. Základy teorie multikulturní / transkulturní péče ve zdravotnictví
Úvod do problematiky
3.2.1. Multikulturní péče / transkulturní péče – vysvětlení pojmů
- oba pojmy se dříve používaly (a dodnes často používají) ve zdravotnické literatuře i praxi k
vyjádření téhož. Je ale třeba upozornit na to, že samotné pojmy "transkulturní" a "multikulturní"
mají své specifické významové nuance (pojem „multikulturní“ vyjadřuje mnohočetnost, početné
seskupení kultur, které stojí jakoby vedle sebe, izolovaně, neovlivňují se, nemají definované
společné prvky (viz obr.1). „Transkulturní“ významově znamená "přesahující" hranice kultury kdy kultury, které se střetávají se vzájemně ovlivňují a jsou mezi nimi popsané - definované identifikované prvky, které jsou společné daným kulturám (viz obr.2).
Užívání těchto pojmů pomůže objasnit i stručný nástin procesu vývoje koncepcí
společenského vyrovnávání se s fenoménem migrace v zemích, kde podíl cizinců v populaci je
velmi vysoký. Snahou těchto společností byla dříve koncepce asimilace migrantů (vysvětluje se
strachem z ohrožení vlastní, často velmi nízké národní identity.) Tyto snahy se ale záhy ukázaly
jako málo efektivní a na základě kritiky této koncepce se přijal koncept multikulturalismu
(60.a70.léta 20.století). Tento koncept podporoval uchovávání intaktní kulturní identity migrantů
jako předpoklad psychické stability, která je potřebná k uvolnění lidského potenciálu pro
toleranci a zdárný proces integrace (Domening, 2001, Legeewie, 1991).
Již zhruba 20 let se ale ukazuje, že multikulturalismus a esenciální kulturní koncepce, které
chápou kulturu jako homogenní, ohraničený celek a také tendence pojímat její nositele za těžko
adaptovatelné entity fungující na mechanistických principech, jsou nepoužitelné a zavádějící.
V podmínkách globalizace a vysoké mobility lidí se ukazuje, že lidské životní světy jsou vysoce
individualizované a komplexní. Individuální světy lidí jsou formovány individuální biografií
člověka, jeho osobními zkušenostmi, vnějšími životními podmínkami a sociokulturním pozadím.
Jednotlivým skupinám migrantů dnes již téměř nelze připsat určitý komplex specificky kulturních
vlastností. (Domening, 2001)
44
V 80.letech se dospělo ke zjištění, že multikulturalismus nevede k rovnoprávnému soužití,
ale spíše se prohlubuje izolovanost cizinců (vytvářejí se cizinecká ghetta), objevují se tendence k
jejich společenskému znevýhodňování a sociální segregaci.
Moderní pluralitní společnosti ale potřebují sociální a ekonomickou integraci migrantů, jejich
zvýšenou participaci na řešení problémů v oblasti sociální, ekonomické i politické
(Anastassiadou, 2002, s.22). Těmto tendencím tedy lépe vyhovuje svým významem koncepce
transkulturalismu. Pro koncept transkulturalismu je totiž příznačné, že staví do centra
pozornosti nikoliv kulturu, ale obousměrnou interakci mezi majoritní společností a cizími
minoritními skupinami. V oblasti zdravotnictví pak na významu nabývá vzájemná interakce mezi
zdravotníkem a pacientem (jeho rodinou, komunitou). Důležité je hledání společných nebo
blízkých kulturních hodnot, od kterých je možné vyjít při budování vzájemných vztahů respektu,
důvěry, tolerance a porozumění a které poskytnou základnu také pro řešení zdravotních
a sociálních problémů pacienta/klienta.
Obr.1. názorné vysvětlení významu pojmu „multikulturní“:
Obr.2. Názorné vysvětlení významu pojmu „transkulturní“ ( transkulturní je pouze to, co je
vymezeno jako prostor společný všem zainteresovaným kulturám – na obrázku je to prostor, ve
kterém je umístěn tmavý terč)
3.2.2. Východiska pro multikulturní a transkulturní zdravotnickou péči
• Mezinárodní deklarace lidských práv a svobod
• Další mezinárodní a Evropské úmluvy (OSN, WHO, EU…)
• Zákony dané země (v tomto případě ČR)
• Základní etické principy ve zdravotnictví
45
•
•
•
•
Etické kodexy zdravotnických pracovníků
Práva pacientů
Holisticky pojímaná péče o člověka s kulturním a sociálním rozměrem
Ošetřovatelský proces a zaměření ošetřovatelské péče na lidské potřeby
PAMATUJTE!!!
• Úkolem zdravotníka je diagnostikovat, léčit, pečovat, chápat, pomáhat, podporovat, edukovat,
NE SOUDIT !
• Vždy posuzovat pacienty/klienty a situace individuálně, NE GENERALIZOVAT!
3.2.3. Jak získat kulturní kompetentnost
Výchovně vzdělávací proces, který vede k získání transkulturní kompetence, je realizován ve
třech rovinách:
• SEBEANALÝZA (uvědomění si své vlastní identity a příslušnosti, hodnot, tradic...)
• VZDĚLÁVÁNÍ (sociologie, kulturní antropologie, filosofie, transkulturní ošetřovatelství...)
• ZKUŠENOST ( ve vlastní zemi i v cizině, v rámci profese, v občanském životě, při
cestování, zahraničních pobytech a stážích. ) (Sirkka,K.A.,2000)
3.2.4. Co získáme vzděláváním v oblasti kultur jako zdravotničtí profesionálové
• Větší rozlišovací schopnost a citlivost k etnickým, kulturním a sociálním specifikům
• schopnost lépe rozlišovat jevy etnicky, kulturně determinované od sociálně patologických
jevů
• vyšší profesionální jistotu v péči o lidi jiné kultury, etnika či sociální vrstvy
• umění lépe komunikovat a být citlivější a obratnější i v oblasti nonverbální komunikace
a paralingvistiky
• vlastní osobnostní růst a rozvoj lidství…
3.3. Základní teorie kulturní péče
Madeleine Leiningerová (Leininger,M.,1995) nazvala svoji teorii teorií kulturní péče
založené na různorodosti a všestrannosti. Myslí tím poznání, pochopení a využívání společných a
rozdílných znaků kultur při poskytování ošetřovatelské péče. Tato teorie tvoří základ
transkulturního ošetřovatelství.
Leiningerová ve své práci vycházela z dvou disciplín: ošetřovatelství a antropologie.
Zastává názor, že lidé mají právo mít vlastní kulturní hodnoty, víru a potřeby. Sestry pokud chtějí
svým klientům poskytovat kvalitní službu, měly by jim poskytovat takovou péči, která bude toto
právo respektovat.
Definice:
Transkulturní ošetřovatelství Leiningerová charakterizuje jako: „formální oblast studia a
praxe ošetřovatelství zaměřenou na podrobnou holistickou kulturní péči, zdraví a znaky chorob
46
jednotlivců nebo skupin a respektováním rozdílných a společných znaků v kulturních
hodnotách, vírách a praktikách".
Cílem je:
„poskytnout lidem rozdílných kultur kulturně specifickou a všestrannou péči v podpoře
zdraví, blaha nebo pomoc jim čelit nepříznivým lidským okolnostem, těžkostem, smrti kulturně
vhodnými způsoby".
3.3.1. Vznik a vývoj teorie
Myšlenkou kulturně shodné péče se Leiningerová začala zabývat v padesátých letech
20.století, když jako sestra pracovala na psychiatrické jednotce. Zde se setkávala s dětmi různých
národností a všímala si jak se mezi sebou liší. Uvědomila si, že kultura a její vliv na péči byl
v ošetřovatelském vzdělávání a praxi zanedbáván.
K uvažování nad kulturní péčí ji vedlo více faktorů. Během 2. světové války a v letech po
ní výrazně stoupla migrace populace, lidé ve zvýšené míře cestovali, pracovali na jiných místech,
zlepšovala se ekonomika, narůstaly technologické možnosti, ale také rasové konflikty. Sestry
byly nucené zabývat se nejen chorobou, ale také pozadím pacienta, který často pocházel z jiné
krajiny než z USA. Je tedy přirozené, že tato teorie vznikla právě tady, protože složení obyvatel
států USA je kulturně velmi různorodé.
V šedesátých letech Leiningerová poprvé použila termín transkulturní ošetřovatelství
a
v tomto období také realizovala svůj první výzkum v Papue-Nové Guinei.
První kurzy a přednášky v tomto oboru se konaly v letech 1965-69 na Katedře
ošetřovatelství Coloradské univerzity /School of Nursing, University of Colorado/. Roku 1973
byla založena první katedra transkulturního ošetřovatelství na Univerzitě ve Washigtonu, kde
Leiningerová působila ve funkci děkana. Roku 1978 se začal realizovat první magisterský
/master/ a doktorandský program na Univerzitě v Utahu.
V následujícím období, v 80-tých a 90-tých letech, bylo otevřeno vzdělávání
v transkulturním ošetřovatelství na mnoha dalších univerzitách, začaly se vydávat časopisy
zabývající se touto problematikou, realizovaly se mohutné výzkumy, vznikaly sesterské
organizace.
Myšlenka transkulturního ošetřovatelství se začala realizovat v praxi a nastal její rozmach i mimo
území USA.
3.3.2. Teoretické předpoklady
Součástí každé teorie jsou její asumpce. Jsou to předpoklady, na kterých teoretik staví svoji
práci a od kterých odvozuje metaparadigma a části své teorie. Leiningerová je vyjádřila v devíti
bodech:
• Péče je nevyhnutelná pro lidský růst, vývoj, přežití, čelení smrti.
• Péče je nevyhnutelná pro léčení a vyléčení, nemůže být vyléčení bez péče.
• Typy, modely a procesy lidské péče se odlišují mezi jednotlivými kulturami.
• Každá kultura má rodovou /laickou, lidovou/ péči a obvyklou ošetřovatelskou praxi.
• Hodnoty, víra kulturní péče jsou zakořeněné v náboženských, rodinných,
společenských, politických kulturních /ekonomických a historických/ dimenzích.
47
•
•
•
•
Terapeutická ošetřovatelská péče může nastat jen tehdy, pokud se poznají a při
poskytování péče do detailů využívají kulturní hodnoty, výrazy nebo praktiky.
Na poskytnutí blahodárné, uspokojivé péče je potřebné pochopit rozdíly mezi
očekáváním poskytovatele a příjemce péče.
Kulturní zhodnocení a všestranné způsoby péče jsou nevyhnutelné pro zdraví a blaho
lidí, a o to sestry celosvětově usilují.
Ošetřovatelství je transkulturní profesí a disciplínou, která se zabývá péčí.
3.3.3. Metaparadigma ošetřovatelství podle Leiningerové
Jednotlivé ošetřovatelské koncepce a teorie se mezi sebou liší pohledem na čtyři základní
komponenty ošetřovatelství: osoba (jedinec, společenství), prostředí, zdraví a ošetřovatelství.
Tyto pojmy vymezují metaparadigma oboru ošetřovatelství. Obsahové pojímání těchto kategorií
a vztahy mezi mini jsou předmětem paradigmatu tohoto oboru – tedy jeho koncepčních modelů a
teorií.
Leiningerová popisuje osobu jako holistickou bytost ovlivněnou sociálním pozadím.
„Společenská struktura, pohled na svět a hodnoty lidí se transkulturně odlišují. Klienti
z rozdílných kultur vnímají zdraví, chorobu, péči, léčbu, závislost a nezávislost různě."
V souvislosti s teorií transkulturní péče můžeme chápat prostředí jako „vzájemně
související a vzájemně závislý systém společnosti, která se skládá z politického, ekonomického,
sociálního a vzdělávacího, technického, náboženského a kulturního systému".
Leiningerová definuje zdraví jako „stav pohody, který odráží schopnost jedinců nebo
skupin lidí vykonávat jejich denní činnosti kulturně vyjádřenými, užitečnými a vzorovými
způsoby".
Tvrdí také, že „vnímání zdraví a choroby je kulturně podmíněné a proto nemůže být
univerzálně definováno. Světonázor, sociální struktura a víra ovlivňují vnímání zdraví do
takové míry, že je nemožné je od sebe oddělovat".
„Ošetřovatelství je transkulturní profesí, která se zabývá péčí." Je to „umění a věda, která se
zaměřuje na podporu, udržování zdravého jednání nebo zotavení se z nemoci či na pečování o ty,
kteří se o sebe nemohou či nechtějí starat a doprovázení umírajících a jejich rodin kulturně
shodným způsobem".
48
3.3.4. Model vycházejícího slunce
Obr. Model "Vycházejícího slunce"
49
Teorie transkulturního ošetřovatelství je také známá pod označením Model vycházejícího slunce
/Sunrise model/. Tento název dostala podle schématu (viz obr.na str.49), v kterém Leiningerová
vizuálně znázornila svoje ideje a který představuje jednotlivé složky její teorie:
1. Rozměr kulturní a sociální struktury
Sociokulturní kontext je v schématu znázorněn jednotlivými paprsky slunce, které reprezentují
technologické, náboženské a filozofické, politické a právní, ekonomické, vzdělávací, rodinné
faktory, kulturní hodnoty a životní styl. Všechny tyto faktory jsou vzájemně propojené a jejich
vliv na jedince nemůžeme chápat odděleně.
Jednotlivé paprsky slunce jsou v vzájemné souvislosti s jádrem slunce, které je tvořené: znaky,
modely, praktikami péče a zdravím. Všechny faktory tak ovlivňují vnímání zdraví a choroby,
jako také způsob péče, které jedinec využívá.
2. Systém péče
Leiningerová rozlišuje dva systémy péče: tradiční a profesionální.
Tradiční systém se vztahuje na způsoby péče, které jsou praktikované příslušníky subkultury.
Nazývá ho též lidovým nebo laickým systémem a charakterizuje ho jako „kulturně naučené a
přenesené názory, poznatky a zručnost vlastních lidí, které využívají při zabezpečení nebo
podpoře činností jedinců, skupin nebo institucí".
Profesionální systém představuje „formálně naučenou a přenesenou profesionální péči". Je to
systém, který převládá v profesionálních institucích, kde pracují zaměstnanci různých povolání.
Tento systém prezentuje názory velkých etnik, majoritní části obyvatelstva, tedy lidí z venku, ne
z nitra subkultury. Příslušníky tohoto systému jsou i sestry.
•
•
•
•
•
•
•
Porovnání systémů
Tradiční systém
Profesionální systém
V centru stojí člověk jako celostná
• V centru stojí nemocný člověk, pacient.
bytost.
• Opírá se o vědecké poznatky, používá cizí
termíny,
přístupy,
diagnostické
Opírá se o praktické zkušenosti
kultury, životní styl, víru, hodnoty a
a terapeutické výkony.
světonázor příslušníků subkultur.
• Zaměřuje se na nápravu tělesného
a duševního stavu.
Zaměřuje se na prevenci chorob a
smrti a dodržování kulturních rolí,
• Péče se poskytuje v zdravotnických
praktik a tabu.
zařízeních, nemocnicích, ne v domácím
Při poskytování péče využívá domácí
prostředí.
prostředí, domácí zdroje, rodinu,
• Cena za profesionální služby je značně
komunitu.
vysoká a pro některé skupiny finančně
neúnosná.
Využívá domácí léčiva a vlastní
ošetřovatele, kteří jsou finančně méně
• Vyjadřuje se způsobem, který je pro
nákladní.
Profesionální
službu
danou subkulturu méně známý.
využívají jen v krajním případě.
• Používá moderní techniku.
Používá způsob komunikace, který je
dané skupině vlastní.
Limituje používání moderní techniky.
50
Sestry, které zastupují profesionální systém často nepoznají a ani se nezajímají o tradiční
způsob péče. Očekávání sester jako poskytovatelek a klientů jako přijímatelů služeb jsou
ovlivněné kulturou, kterou prezentují a proto se mohou značně lišit. Právě transkulturní
ošetřovatelství nabádá sestry poznat laický způsob péče a jeho kladné stránky využít při
profesionální péči o klienta, který pochází z jiné kultury než ony samy.
3.Typy péče
Péče tvoří u Leiningerové centrum ošetřovatelských aktivit. „Je základní a ústřední
sjednocující vládnoucí dominantou charakterizující ošetřovatelství."
Leiningerová rozlišuje mezi pojmy péče /care/ a starání se - ošetřování /caring/. Starání se
charakterizuje jako „naučené a přenesené kulturní způsoby asistence, podpory a pomoci lidem
nemocným, zdravím nebo umírajícím", starání se představuje vlastní „ošetřovatelské akce a
aktivity", které jsou konkrétním vyjádřením fenoménu péče. Starání se považuje za ten „znak,
který dělá ošetřovatelství profesí", který ho odlišuje od jiných disciplín a který tvoří „duši a srdce
ošetřovatelství".
Kulturně shodná péče se podle Leiningerové může realizovat třemi způsoby v závislosti od
toho, v jakém stavu se klient nachází, které jsou jeho hlavní problémy a potřeby.
1. Kulturní péče pomáhající uchovávat nebo získávat zdraví
Tento typ péče zahrnuje „takovou asistenci, podporu, která prostřednictvím profesionální
činnosti pomáhá lidem jednotlivých kultur uchovávat jejich pohodu, zotavit se z těžkostí nebo
čelit postižení nebo smrti". Z definice vyplývá, že je zaměřená jak na zdravé, tak na nemocné lidi.
Zdravým pomáhají sestry pomocí podpůrných aktivit, nemocným pomáhají se zotavit z jejich
těžkostí.
2. Kulturní péče umožňující adaptaci
Tato péče v sobě skrývá všechny intervence, které pomáhají klientovi adaptovat se na nové
kulturní způsoby péče. Sestry asistují klientovi při jeho přizpůsobování se novým životním rolím
/například roli matky/, nepříznivé události /úmrtí člena rodiny/ a nebo nejčastěji – adaptování se
na roli pacienta.
Při hospitalizaci může mít klient pocházející z jiného kulturního prostředí problémy.
Nemůže vykonávat obvyklé náboženské rituály, má omezený kontakt s příbuznými, nemocniční
strava neodpovídá jeho kultuře a podobně. Úlohou sestry je dohodnout se s pacientem na
takových aktivitách, na takové péči, která bude respektovat potřeby klienta, ale také požadavky
nemocničního systému. Sestra pak vystupuje jako vyjednavatel mezi tradičním a profesionálním
systémem péče.
3.Kulturní péče pomáhající uskutečnit změnu
Leiningerová uvádí, že tento typ péče se dostává do popředí tehdy, když je potřeba
modifikovat, či úplně změnit způsob, jakým se klient stará o svoje zdraví.
Mohli bychom uvést příklad se změnou stravovacích návyků. Sestry často apelují na
klienty, aby změnili svůj stravovací režim. Ve smyslu kulturně zhodnocené péče bude sestra
spolu s klientem hledat taková jídla, která by vyhovovala nejen dietě, ale která také respektují
jeho kulturní, náboženské normy či finanční možnosti.
51
3.3.5. Etnoošetřovatelské odhady dle Leiningerové
Pro sběr údajů k etnoošetřovatelskému odhadu vypracovala Leiningerová metodu, kterou
nazvala etnoošetřovatelství. Je to výzkumná metoda sestavená k systematickému studiu
ošetřovatelských fenomenů. Při její tvorbě se Leiningerová opírala o metody terénního výzkumu
tak, jak je známe z etnografické antropologie. Poznatky, které sestry získávají při dlouhodobém
studiu etnik, potom aplikují ve své práci v komunitách či zdravotnických zařízeních.
3.3.5.1. Etnoošetřovatelský odhad dlouhý
• jazyk, komunikace, gesta
• způsob oblékání, tělesný vzhled
• všeobecná souvislost života s prostředím
• způsob života, názory na techniku v souvislosti s diagnosticko terapeutickými výkony
• způsob života v rodině
• denní aktivity
• stravovací zvyky, tabu
• světový názor
• náboženství a duchovní víra, hodnoty
• sociální vztahy k vlastní kultuře, k majoritě
• hodnota vzdělání
• ekonomické faktory, odhad hrubých nákladů a příjmů, vliv na zdraví
• politické a právní vlivy
• laická péče o zdraví
• znaky péče
• způsoby informování jak: předcházet chorobám, udržovat – získat zdraví a starat se o sebe
• další ukazatele upozorňující na tradiční nebo netradiční způsob života
3.3.5.2. Etnoošetřovatelský odhad krátký
5 fází:
1. zaznamenáváme vše, čeho jsme si všimli, co jsme viděli, slyšeli, zažili při kontaktu s
klientem a jeho rodinou (komunitou)
2. získáváme informace o jeho kulturních hodnotách, víře, aktivitách, které souvisejí se
zdravím, tradičním systémem péče a profesionální péčí
3. identifikujeme a dokumentujeme názory na to, co pacient viděl, slyšel a zažil ve
zdravotnickém zařízení
4. hodnotíme předcházející kroky a hledáme, co je společné a co je rozdílné
5. sestavujeme společně s klientem plán péče, který bude respektovat jeho kulturu
3.4. Etnocentrismus
Etnocentrismus je jedním z problémů, které brání kulturnímu uvědomění a citlivosti.
Znamená “tendenci vidět druhé a jejich chování skrze vlastní kulturní filtry, často jako
zkreslení našeho vlastního chování. Je to snaha pohlížet na uznávané hodnoty a přesvědčení
vlastní kultury pozitivněji než na tytéž součásti cizích kultur”( De Vito, J.A.,2001.s.36-37).
Etnocentrické tendence se projevují v chování a komunikaci lidí. Následující tabulka ukazuje
intenzitu etnocentrismu ve vztahu ke komunikační vzdálenosti a kvalitě i kvantitě komunikace
52
Etnocentrismus existuje jako kontinuita. Lidé jsou i nejsou etnocentričtí, všichni se pohybujeme
někde mezi těmito extrémními limity.
Stupeň etnocentrismu Komunikační vzdálenost
NÍZKÝ
rovnost
citlivost
Komunikace
Jedná s druhými jako se sobě
rovnými.Odlišnosti považuje
za rovnocenné svým vlastním
hodnotám
Má zájem na snižování
odstupu mezi sebou a
druhými
lhostejnost
Postrádá zájem o druhé. Dává
přednost komunikaci ve světě
sobě podobných.
vyhýbání
Vyhýbá se a omezuje
komunikaci (zejména intimní)
s kulturně odlišnými lidmi.
VYSOKÝ
znevažování
Chová
se
nepřátelsky,
podceňuje druhé, znevažuje,
devalvuje…Odlišné kultury a
způsoby chování považuje za
podřadnější než vlastní.
(De Vito, J.A.,2001, s.37)
3.5. Systém zdravotnické péče jako subkultura
Zdravotníci by měli vědět, že systém zdravotnické péče představuje také subkulturu, která
má svoje pravidla, zvyky i svůj jazyk.
Při získávání poznatků o systému zdravotnické péče jednotlivci vnikají do tohoto systému
a jeho zásady přijímají za svoje vlastní. V takovém případě však mohou zažít kulturní šok.
Například kultura zdravotnických zařízení si vysoko cení čistotnosti. Sestry si tedy často umývají
ruce a denní umývání rukou očekávají od svých pacientů; pro všechny to však neplatí a denní
umývání rukou znamená pro mnohé novou zkušenost.
Kultura zdravotnické péče definuje zdraví jako „optimální fungování organismu". V tomto
systému platí, že diagnostika a léčba patří do kompetence lékařů, kteří pracují v ordinacích, na
klinikách či v nemocnicích. Léčebné metody se musí zakládat vždy na vědeckých poznatcích.
Mnohé léčebné procedury jsou však komplikované a nepříjemné. V terapeutickém procesu často
absentuje emocionální složka.
53
Systém zdravotnické péče má i svůj jazyk. Žargon, který používají jeho představitelé, však
často není srozumitelný pacientům a osobám, které je doprovází. Zdravotničtí pracovníci často
patří do střední třídy a často vyžadují vděčnost za poskytované služby. Významnou hodnotou je
pro ně čas a důraz kladou na dodržování termínů, což nemusí být v souladu s názory pacienta.
Při vypracovávání písemných záznamů se zdravotničtí pracovníci mohou dostat do konfliktu s
názory pacienta.
V systému zdravotnické péče se úmrtí pacienta tradičně interpretuje jako selhání.
Zdravotničtí pracovníci dělají kroky na udržení života, zřídka kdy ulehčují smrt. V současnosti
vykonávají činnosti související s úmrtím tzv. thanatologické sestry; jejich úlohou je kromě jiného
pomáhat rodinám a pacientům vyrovnávat se s nevyléčitelnou chorobou.
Když sestry důkladně proniknou do kultury zdravotnické péče a pochopí její hodnoty,
lehčeji poznají i rozdíly mezi svými hodnotami a hodnotami pacienta. Jakékoliv odlišnosti v
hodnotách mohou být zdrojem úzkosti a flustrace nemocných. (Kozierová,Erbová, Olivieriová,
1995, s. 763-764)
Schéma: Princip vzniku kulturního šoku v souvislosti s ošetřovatelskou (resp.zdravotnickou)
péčí
Systém zdravotnické péče majoritní společnosti
zásady
jazyk
omezení
PACIENT
kulturní šok v ošetřovatelském
procesu
3.5.1. Kulturní šok
Pojmem kulturní šok se označuje: „psychická reakce, kterou prožívá člověk přemístěný do
kultury velmi odlišné od jeho vlastní kultury nebo kultury, na kterou je zvyklý“ (Joseph A. De
Vito,2001, s.396). Je to vlastně psychická reakce člověka na neobvyklé situace, ve kterých ztrácí
efektivnost jeho předcházející způsoby chování.
Podle Oberga (1960) se kulturní šok odehrává ve čtyřech fázích:
1.fáze: fascinace novými lidmi a novou kulturou
54
2.fáze: krize – je to období, kdy člověk začíná mít problémy, které se postupně prohlubují, život
v nové kultuře se stává složitým (složitá je komunikace, včlenění se do sociálních vazeb,
např. snadno urazíte nebo se dotknete člověka nové kultury, aniž by jste to měli v úmyslu
apod. Samovar a Porter,1991,s.232 píší, že jedna třetina Američanů, kteří pracují v zahraničí,
má problémy díky kulturnímu šoku). Když dostanete krizi pod kontrolu, teprve pak začnete
poznávat novou kulturu.
3.fáze: poznání – učíte se zvládat různé situace. Dle Lustiga a Kostnera (1996) se začnete učit
kompetence mezi kulturami: učíte se jak komunikovat (nakoupit, domluvit si schůzku, jíst ve
společnosti, řešit problémy na úřadech…), učíte se pravidla kultury (specifická pravidla pro
konkrétní náboženské obřady, rituály spojené s jídlem, specifika společenských rolí mužů,
žen a dětí v dané kultuře a také řešení zdravotních problémů…).
4.fáze: přizpůsobení se - je to období, kdy se člověk opět těší z nové kultury, váží si jí i lidí
kolem.
Co se děje, opomíjíme-li v péči o pacienta kulturní aspekty
skryté zdrav.
problémy
roste strach
a nedorozumění
kulturní
tlaky
únik nebo
vyhýbání se
kontaktům
chybí pocit
bezpečí a jistoty
tlaky proti
celistvosti
osobnosti
nezájem až agrese
Kultura podstatně ovlivňuje myšlení a chování lidí a proto ji nelze ignorovat ani v kontextu
poskytování zdravotnických služeb a péče. Je třeba s touto proměnnou počítat nejen v oblasti
zdravotní politiky, etiky, managementu (systémového řešení problematiky péče o pacienty
odlišných etnik a kultur ve zdravotnickém zařízení), ale také v procesu poskytování přímé
péče ( je třeba do léčebných a ošetřovatelských plánů zakomponovat specifické kulturní a
sociální problémy pacienta a jeho rodiny).
55
3.5.2. Překonaná paradigmata (mýty) v přístupu k péči o pacienty jiných etnik a
kultur
• není třeba přizpůsobovat péči nebo léčebné procedury tak, abychom do nich zahrnuli i
kulturní odlišnosti, protože osoba se zdravým rozumem a inteligencí se může přizpůsobit
• problémy minorit mohou být vhodně řešeny těmi, kteří jsou vyloženě připraveni je
rozpoznat a nebo těmi, kteří jsou členy té samé minority
• profesionální chápání znalostí a dovedností je neefektivní (nevyplácí se individuální
přístup, pacienti by to nezaplatili), tito pacienti mají malé, špatné verbální dovednosti a
nespolupracují nebo setrvávají na bezprostředních rozhodnutích a jsou rezistentní ke
změnám
• léčit, ošetřovat lidi rozdílně vzhledem k rase, náboženství, etniku nebo pohlaví znamená
zavádění předsudků a diskriminace.
(Zoucha,R., 2000. Price,K.M.,Cortis,J.D.,2000.)
Budování nové reality – utváření nového paradigmatu : skrze principy transkulturalismu.
3.5.3. Rady jak zvládnout péči o pacienty/klienty jiných etnik a kultur
1. Najít vhodný způsob komunikování – je to naprosto stěžejní otázka. V praxi se vyskytuje
řada variací tohoto problému a proto je nezbytné konkrétní situaci, podmínky, možnosti i
limity důsledně zhodnotit. Komunikovat je možno nejen verbálně, ale také neverbálně –
gestikulací, mimikou, pohybem. Komunikovat můžeme přímo nebo přes zprostředkovatele –
osobu či pomůcku (komunikační karty, slovníky, papír -psaní či kreslení, obrázky, fotografie,
film…) apod. Podrobně viz kapitola Komunikování tohoto uživatelského manuálu.
2. Rozpoznat a vážit si kulturních odlišností – naše přesvědčení i činnosti se mohou zásadně
odlišovat od přesvědčení a zvyklých činností našich klientů. Prvním krokem k překonání
kulturních překážek je tyto rozdíly si uvědomit. Neschopnost či neochota rozpoznat tyto
odlišnosti vede k selhání komunikace a k neefektivní péči.
3. Chápat kulturní důvody chování klienta – k tomu je třeba se aktivně zajímat, případně
studovat kulturu, ke které náleží či ze které pochází náš pacient/klient. Je potřebné po
informacích aktivně pátrat. Struktura potřebných informací – viz např. Leiningerové sběr
údajů.
4. Naslouchat a učit se dříve, než začnete radit – jenom doporučeními a instrukcemi se
chování pacientů změnit nepodaří. Zdravotní edukace musí vždy brát ohled na úroveň
chápání klienta a rámec přijatelnosti.
5. Vciťovat se do klientů odlišné kultury – musíme si „obout jejich boty“ abychom se s nimi
ztotožnili a dokázali lépe rozumět jejich potřebám a problémům. Pouze ale mít informace o
kultuře klienta a snažit se ho pochopit nestačí. Je třeba vyrovnat se ještě s jedním problémem
– s etnocentrismem! Jinak budeme mít o cizí kultuře zkreslenou představu.
56
6. Projevovat úctu ke klientům a jejich kultuře – je to jedna z cest jak bořit překážky ve
vzájemné komunikaci. Všichni potřebujeme k upevnění hrdosti, důstojnosti a sebevědomí
vědět, že si nás ostatní váží, že nás respektují. Projevovat úctu je možno mnoha způsoby – od
správného užívání paralingvistických komunikačních prostředků (vždy volit evalvující
přístup, vědomě kontrolovat, zda pacient způsob naší komunikace s ním nevnímá jako
devalvující!) až po zapojení pacienta/klienta do rozhodování. Sestry mohou např. podporovat
pacientovy zvyky; např. sestra může vyzvat Sikha, aby nosil v nemocnici turban, muslimská
žena tradiční oděv apod. samozřejmě, pokud tomu nebrání zdravotnické důvody. Také může
příležitostně vysvětlit jiným zdravotnickým pracovníkům rozdíly týkající se hodnot, názorů
a zvyků pacientů.
7. Mít trpělivost – vypěstování potřebného vztahu vzájemné důvěry, otevřenosti a respektu
mezi pacientem/klientem a zdravotníky vyžaduje jistý čas. Stejně tak je trpělivost potřebná
pro řešení každodenních situací, kterými pacient/klient prochází a které má zvládnout
a potřebuje v nich obstát s pocitem zachování vlastní důstojnosti! (viz hierarchie lidských
potřeb dle Maslowa)
8. Analyzovat své chování – uvědomování si sebe sama a svých vlastních kulturních hodnot je
pro ty, kteří pečují o cizince nezbytností(Leininger,1995). Je třeba mít neustále na paměti, že
vaše kultura není stejná jako jejich kultura. Pro pečující je také důležité znát názory
pacienta/klienta na kulturu, hodnoty a chování v kultuře, ke které náleží pečující osoba.
(Zoucha, R., 2000. Price, K.M., Cortis,J.D., 2000.)
(Kozier, Erb, Olivier, 1995, s. 764)
57
4. Aktuální přehled národností a kultur na území ČR
4.1. Rozdělení, jazyk, zvyky, obyčeje
Při poskytování zdravotnické péče je třeba zohlednit pacientovy etnické a kulturní hodnoty,
názory a praktiky, které se vztahují k vlastnímu zdraví a k poskytování zdravotnické péče. Na
začátku procesu by si měli zdravotníci uvědomit, jaké jsou jejich vlastní etnické a kulturní
hodnoty, názory a praktiky a jak se tyto názory projevují v ošetřovatelské praxi.
Ošetřovatelské vstupní hodnocení (oš.anamnéza) je prvním, velmi podstatným krokem
v ošetřovatelském procesu a zahrnuje pečlivý sběr informací o klientovi. Při zpracování
ošetřovatelské anamnézy vycházíme z pozorování, rozhovoru a fyzikálního měřené klienta. Při
zpracování ošetřovatelské anamnézy u klientů jiných kultur, by jsme měli znát alespoň základní
údaje o kultuře, ze které pacient pochází. Cílem anamnézy je zjistit rozdíly v kulturních
zvyklostech, dotýkajících se ošetřovatelské péče a na základě těchto rozdílů přizpůsobit
(v mezích možností) poskytování ošetřovatelské péče.
Pro klienty jiné národnosti by mohla sloužit speciální ošetřovatelská dokumentace, která by
byla přílohou a zároveň součástí stávající dokumentace pro ošetřovatelskou anamnézu.
Tato speciální zdravotnická dokumentace musí obsahovat tyto základní údaje.:
• Etnicita - Poznání etnické příslušnosti pomůže lépe pochopit potřeby pacienta. Je také
užitečné, pokud víme, zda jde o utečence, současného přistěhovalce, či potomka
přistěhovalců, žijícího u nás delší dobu.
• Jazyk - Je důležité zjistit jaký je rodný jazyk pacienta, i když mluví česky. Může se stát, že
vlivem onemocnění, stresu, vysokých teplot aj. začne používat svůj rodný jazyk. (Může se
zdát, že pacient pochopil vaše ošetřovatelské, či lékařské pokyny, ale když po něm žádáte
reprodukci, či provedení určitého výkonu nechápe, či neprovede, co jste po něm žádali.
V takovýchto případech musíte kontaktovat tlumočníka a nebo hledat náhradní způsob
efektivní komunikace.)
• Náboženské a duchovní potřeby - Poskytování ošetřovatelské péče si také vyžaduje
pochopení víry klienta a s tím související potřeby.
• Model rodiny - Měli bychom znát z jaké rodiny pacient pochází. (Zda v rodině rozhoduje
pouze manžel, nebo nejstarší muž v rodině atd.) Souvisí to např. s následným
rozhodováním pacienta.
• Jídla a způsoby stravování - Názory na výživu a stravování mohou výrazně ovlivnit zdraví
pacienta. Měli bychom zjistit, která jídla pacientova kultura zakazuje, která jídla a kdy
naopak preferuje atp.
• Názory na zdraví a zdravotní praktiky - Měli bychom znát názory pacienta na příčinu jeho
choroby. Zda si pacient myslí, že jeho onemocnění způsobil špatný životní styl,
choroboplodné zárodky, nebo je jeho nemoc trestem, kletbou... Jaké způsoby léčby pacient
vyzkoušel, jaké léky užíval, s jakým efektem atd.
Metody rozhovoru lze využít v případě, že mezi pacientem a zdravotníkem není komunikační
bariéra, nebo je přítomen tlumočník. Pro dotazování se pacienta může sloužit tzv. Blochův
průvodce pro etnickokulturní hodnocení. V tomto průvodci je vypracován systém otázek
v jednotlivých kategoriích.
58
A to:
•
•
•
•
kulturní (etnický původ, rasa, místo narození, stěhování, zvyky, jazyk, názory na zdraví...)
sociologické (ekonomické postavení, vzdělanost, rodina...)
psychologické (sebehodnocení, mentalita, chování, psychologické reakce na stres, nemoc)
biologicko-fyziologické (fyzické charakteristiky rasy, rozdíly v tělesných systémech,
fyziologie vlasů, kůže, sliznic, choroby s vyšším výskytem v určitém etniku...)
Dále viz Kozierová et al.: Ošetrovatelstvo I.str. 765
4.1.1. Rómové
Rómové původem pocházejí z Indie a mezi první státy, které osídlili patří Arábie a Egypt.
V dnešní době žijí po celém světě. V Europě se jich mnoho usadilo v Polsku, Maďarsku, Itálii,
Německu a Rumunsku.
Rómy můžeme rozdělit z několika různých hledisek, protože slovo Róm je souhrnný název
řady etnických skupin, které mají společný původ, jazyk a mnoho společných rysů.
Obecně existují tři způsoby dělení:
1) vnitřní
2) vnější
3) odborné z hlediska etnicko-jazykového.
1) Vnitřní neboli rómské dělení
Po druhé světové válce téměř zcela zmizela skupina Rómů česko-moravských a německých a
do Čech byli nastěhováni Rómové slovenští. Po zákazu kočování v roce 1959 se v Čechách
usadili i Rómové Olašští, kteří k nám přišli z Rumunska, Valašska a Moldávie.
Rómové se navzájem dělí podle vykonávání různých profesí. S každou je spojen různý
společenská status. Nejlepší postavení měli vždy hudebníci. Své profese si Rómové sebou
přinesli převážně z Indie. Jednalo se zejména o kovářství, košíkářství, korytářství, výrobu cihel,
metel a o nožířství. Olašští Rómové se specializovali na koňské handlířství a ženy na věštění
z ruky.
Dále se Rómové dělí na městské a venkovské. Venkovští si zachovali mnoho ze své kultury
a tradičního života díky poměrné izolovanosti od ostatního obyvatelstva.
Rozlišují mezi sebou čisté Rómy (žuže Roma) a špinavé Rómy (degeše Roma). Špinaví jsou
např. ti, kteří jedí koňské maso (kůň je pro Rómy posvátné zvíře) nebo zbytky jídel (ohřívaná
jídla) nebo ti, kteří porušili skupinovou endogamii atd.
Dělení podle bohatství, v současné době k nejbohatším patří olašští Rómové (kumulace majetku
díky překupnictví, pololegálním i nelegálním aktivitám, uzavíráním sňatků uvnitř skupiny)
Dělení vnější
Slušní a neslušní Rómové. A také dělení podle barvy. (Olašští Rómové mají světlejší pigmentaci
i světlejší vlasy a bývá u nich nejčastěji vidět klasické rómské oblečení.)
Dělení odborné z hlediska jazykově etnického:
Mateřským jazykem Rómů je romština v pravém slova smyslu, jíž hovoří většina Rómů na celém
světě a lze podle ní rozdělit Rómy do těchto dialektických skupin:
• skupinu balkánsko-karpatsko-baltskou,
• skupinu gurbetsko-amharskou (Balkán), čerharskou
59
•
skupinu kalderašsko-lovárskou, která je zeměpisně nejrozptýlenější (od Uralu po
Kalifornii).
• Sinto-manušské dialekty.
Lokální dialekty jiných jazyků obsahujících určitý podíl rómských slov (pro ostatní Rómy
naprosto nesrozumitelné). Existuje také mezinárodní rómština.
Mezi tradičními způsoby Čechů a Rómů existují rozdíly, které vyplývají z rozdílného
pojetí života. Tyto rozdíly vyplývají také z rozdílné demografické struktury.
Hlavním rozdílem je průměrná délka života (rómské ženy 59,5 let, české 75,5; rómští muži 53,5
let a čeští 67,8 let).
Způsob života Rómů je jiný také proto, že uznávají jiné hodnoty než Češi. Je pro ně důležitější
zaměření na rodinu, než na svoji práci atp.
Psychosociální odlišnosti:
Úroveň psychologická (je ovlivňována: dědičností, podmínkami procesu socializace a
kulturizace jedince i dané skupiny v historickém kontextu - minorita… ). Příklady odlišností
v porovnání s českou majoritní společností:
• Temperamentová odlišnost - emotivita: (snadnější vzrušivost, impulzivita, výbušnost,
vyšší intenzita prožívaných emocí, nedostatečné ovládání citových projevů..)
• Nedostatek sebereflexe - není tendence k introspekci, sebepoznávání a sebehodnocení,
nezabývají se svými prožitky→ chybí motivace k osobnostní změně.
• Převažuje prakticismus a konkretismus, orientace na současnost, aktuální prožívání.
Pro uvažování je typický větší vliv aktuálních emocí. Snadná ovlivnitelnost, dovedou se
nadchnout iluzí, nízké vzdělání se projevuje naivitou, nekritičností.
• Myšlení je pragmatické, zaměřené na bezprostřední užitek i prožitek. Dobrá schopnost
řešit běžné praktické situace (uspokojení aktuálních potřeb vlastních nebo rodiny).
• Jiná struktura inteligence. Abstraktní - logické uvažování nemá velký osobní význam.
Není větší potřeba poznávat cokoliv z čeho není aktuální užitek.
• Odlišný přístup k úkolu, nízká výkonová motivace. Nízká trpělivost, svědomitost.
• Autoregulace - převažují emoce nad vůlí, převládá potřeba aktuální příjemnosti.
• Vůle a sebeovládání jsou málo rozvinuté ….
(Tyto odlišnosti nemusejí vnímat jiné majoritní společnosti (a nebo v nich nemusejí být tolik
nápadné), ve kterých Rómové také žijí a kde také tvoří menšinu (např.Španělé, Italové…),
protože i tyto majoritní společnosti se od naší odlišují v řadě charakteristik.)
Vyhraněné varianty romské osobnosti se z pohledu majoritních norem mohou jevit jako
abnormální - psychopatologické, ale nejedná se o odchylky ani patologie, i když mohou být
zdrojem konfliktů!!!
Úroveň sociálně kulturní - odlišnosti vyplývají z dějin etnika - národnosti - diaspora, status
menšiny, diskontinuita vývoje na území ČR, životní a ekonomické podmínky, tradice, víra,
hodnoty, společenské svazky a kontakty, soudržnost, vnitřní hierarchie a dělení, vlastní normy a
zákony, symboly, jazyk, vzdělání… (kočovný životní styl -1.usazování za M.Terezie, u nás zákaz
kočování –v roce 1959. Původ odvozují z Indie, na naše území přicházejí pravděpodobně ve 13.15.století, v průběhu celého historického pobytu na našem území - tvrdé perzekuce majoritní
společnosti).
60
Rodina
Rodina je zdrojem obživy, má funkci vzdělávací a také ochranou. Tradiční rómská rodina
(rod) je odlišného demografického typu. Obvykle má jednoho mužského předka a jedno příjmení.
Je tří a více generační, značně sociálně závislá na příbuzenstvu. Neexistuje snad jiný národ s tak
silnými rodovými vazbami. Děti a často ani dospělí nerozlišují stupeň příbuznosti s jinými (např.
bratrance od bratra…). Mezi rolí muže a ženy existuje rozdíl. Žena zabezpečuje chod rodiny,
vychovává děti a poslouchá svého muže. Jídlo pro rodinu musí zajistit jakýmkoliv způsobem,
buď za vykonanou práci, nebo i žebráním. Muž je hlavou rodiny, nositelem prestiže. Rozhoduje
a nese odpovědnost za rodinu. Jeho výdělek je spíše příležitostní, proto tráví většinu času
sháněním zakázek, prací a udržováním dobrých vztahů s příbuznými a přáteli. V rodině si všichni
pomáhají a vzájemně se podporují. Pro rómskou rodinu je tradičně nemyslitelné dát děti do
dětského domova nebo rodiče do domova důchodců. Největším trestem pro Róma je vyhnání
z rodiny, neboť tím ztrácí veškeré sociální a lidské jistoty.
Děti
Děti jsou největším bohatstvím rómské rodiny. Malé děti jsou déle obsluhovány (neučí se
samostatnosti). Dnes se ale stává, že narozené dítě rodiče nechají umístit v kojeneckém ústavu
a teprve po určité době si je vyzvedávají.
Svět dětí není oddělen a generace nejsou vůči sobě v opozici. Dítě se tak učí navazovat
sociální kontakty. V útlém věku dohlíží na dítě matka s prarodiči, v pubertě otec, který je
přísnější. Ve výchově se berou ohledy na pohlaví.
Dětství a dospívání končí založením rodiny. Dívky si často musejí brát muže, které vyberou
rodiče. 6% rómských rodiček je mezi 14. až 16. rokem a asi 19% žen rodí poprvé v 16ti letech.
Duševní a tělesná nedospělost rómských rodičů způsobuje řadu problémů.
Těhotná žena je „požehnaná“ a přináší štěstí. Musí se řídit pravidly na ochranu plodu (nesmí
se např.dívat na postižené lidi, na zesnulé, na hady…). Do poslední chvíle však pracuje. Dříve
rodily doma, dnes převážně v porodnicích.
U olašských Rómů je naprosto typické, že většina rodiny tráví čas v okolí porodnice. Tím jsou
bezprostředně v kontaktu s rodičkou, často bývají značně hluční, dorozumívají se přes okno.
Vzdělání
Děti se učí v rodině celý život, ale školnímu vzdělání bohužel nepřipisují velkou hodnotu.
U olašských Rómů je tento odpor ovlivněn i jiným faktorem – dítě, které získá vzdělání se může
rodině odcizit a může se stát “gadžem s hnědou kůží.“
Negativní jevy:
• pozdní nástupy dětí na povinnou školní docházku,
• špatná životospráva,
• absence podporovaná rodiči.
To však neznamená, že si nepřejí být moudří.
Náboženství
Většina českých Rómů se hlásí k římským katolíkům. Jejich víra je však symbiózou mezi
náboženstvím a jejich vlastními pověrami, které si přinesli z Indie. Náboženství a víra jsou pro ně
způsobem života.
61
Další zvláštnosti Rómů
Rómové pozdě vstávají a špatně se orientují podle hodin. Jídlo vaří většinou jednou denně,
jinak každý jí kdy chce. Děti konzumují spoustu sladkostí. V den výplaty utratí v průměru 6070% peněz. Mají rádi humor, ale nechápou ironii. Děti napoprvé v jiném prostředí kradou.
Rómové často lžou. Peníze obvykle nevracejí. Půjčené věci většinou rozbijí, nevrátí nebo
poškodí. Dar dívce považují za závazek a za vyznání lásky. Dospělí i děti se velmi stydí za
nedostatky v domácnosti, v hygieně, v oblékání apod. Nejsou zvyklí děkovat a prosit. V rodině
nemá Róm žádné soukromí. Není neobvyklé ani zahanbující, když muž pláče.
Zvláštnosti psychiky Rómů: slabá vůle, malá vytrvalost a trpělivost, nespolehlivost, strach,
nesamostatnost, komplexy méněcennosti, spontánnost, živý temperament, urážlivost, uznávají jen
dnes a teď (nemyslí na budoucnost), citlivost vůči nespravedlnosti. Nejedná se o patologii. Jedná
se o zvláštnosti ve vztahu k psychice a způsobům komunikování naší majoritní společnosti kultury (v jiné společnosti – kultuře by tyto nemusely být zmiňovány jako zvláštnosti!).
Ošetřovatelské přístupy k Rómskému etniku
Ošetřování rómských pacientů bývá po psychické stránce velmi náročné. Jsou nedůvěřiví ke
zdravotnickému personálu. Komunikace s nimi bývá velmi obtížná, většinou se dožadují, aby jim
informace podával nejvyšší představitel oddělení. Při nesplnění požadavků se často projevuje
jejich agresivita.
Zdraví zaujímá hned třetí příčku v jejich hodnotovém žebříčku (po lásce a rodině). I Rómové
vnímají zdraví jako celistvou jednotu individuální, společenskou, fyzickou, duševní, kulturní
a multikulturní. (Zdraví znamená fyzickou odolnost, ale také určité sociální zajištění, toleranci
majoritní společnosti.)
Při hospitalizaci jednoho člena rodiny můžeme pozorovat jejich starostlivost, kdy se na stav
pacienta přijde zeptat celé široké příbuzenstvo. Dokáží čekat celé hodiny až do skončení
operačního výkonu či vyšetření. Často se dožadují návštěv mimo návštěvní hodiny a shlukují se
na pokoji nemocného, tím často ruší klid ostatních pacientů a mnohdy narušují i chod oddělení.
Dalším problémem bývá komunikace s rodinou pacienta. Je důležité si zjistit komu
poskytnout informace a kdo bude se zdravotníky za rodinu jednat. Zpravidla touto osobou bude
muž – hlava rodiny, nebo muž, který je rodině velmi blízký. V některých skupinách touto osobou
ale bude matka rodiny. Kontakt se často nepodaří navázat i přes velkou snahu zdravotníků.
Rómské ženy jako pacientky jsou velmi citlivé na bolest! Bývají velmi emotivní, často
a nahlas sténají (často také proto, aby na sebe upozornily). Rómové pociťují značný strach
z bolesti a ze smrti, i když jejich zdravotní stav není vážný. Rady mohou pociťovat jako
nespravedlnost a cítí se dotčené. Ženy bývají úzkostné a některé špatně snášejí hospitalizaci.
Většinu lékařských rozhodnutí konzultují se svou rodinou.
Lékař by měl počítat s tím, že krátkodobě nemocný rómský pacient bude užívat léky a plnit
přikázané opatření jen do ustoupení příznaků choroby. Proto by jej měl dostatečně upozornit na
následky tohoto chování.
Ke každému rómskému pacientovi musíme přistupovat individuálně, musíme se snažit
vysvětlit příčinu a průběh onemocnění. Je třeba apelovat na změnu životního stylu v rámci
možnosti rodiny a případné negativní následky, které z nedůsledného plnění zdravotnických
opatření vyplývají a klást důraz na rámec možností chápání každého pacienta.
4.1.2. Vietnamci
Země původu: Vietnam.
Jazyk: Vietnamština (dialekty Bac, Nam a Hue)
62
Francouzština
Čínština
Vietnamský národ je typický svým lidovým charakterem a hrdostí na svou statečnost. Snad
nejvýraznějším rysem vietnamské komunity u nás je její uzavřenost. Vietnamci, kteří k nám
přijíždějí zažívají kulturní šok, pramenící z velké odlišnosti kultur. Velký důraz kladou na
dodržování tradic při přípravě jídla, u kterého se sejde celá rodina a řeší nejdůležitější otázky
domácnosti, obchodu, vzdělávání dítěte atd. Obědvá se velmi dlouho. Pevnou a neodlučitelnou
tradicí je uctívání předků. Vietnamci jsou velmi zaměřeni na rodinu. V rodině rozhoduje otec
nebo nejstarší syn a manželky jsou podřízené. Muži mají za povinnost vykonávat těžké práce
a být silní v krizi. Očekává se, že děti budou poslouchat a uctívat rodiče a mít respekt před
staršími. Učí je, aby byly poctivé, tiché a slušné. Velký důraz kladou Vietnamci na vzdělání.
Pravidla slušného chování je učí neztěžovat situaci svým blízkým neustálými stížnostmi na
vlastní problémy. Za nevhodné považují, pokud se muž dotkne cizí ženy. Stejně tak jako když
někdo dá nohy na nábytek. Vietnamci se často usmívají nebo se nahlas smějí a to když chtějí
zmírnit nějakou nepříjemnou situaci, jsou v nesnázích, nerozumí, nebo si nejsou jistí.
Při rozhovoru je pro ně nepříjemné a nezdvořilé díváte-li se jim přímo do očí, může to
vyjadřovat domýšlivost nebo povýšenost.
Je časté, že přicházejí pozdě na společenské akce, ale rozumí, že dodržování času při
návštěvě lékaře je důležité. Dejte jim telefonní číslo, aby zavolali, když se zpozdí nebo musí
zrušit návštěvu. Zdůrazněte důležitost návštěvy a rozvrh braní léku. Obvykle splní očekávání
zdravotnického personálu.
Vysvětlete procedury a testy pokud možno co nejpřesněji a nejjednodušeji. Mohou
přikývnout, že to slyšeli, ale nemusí rozumět nebo souhlasit. Pokud možno požádejte pacienta,
aby zopakoval, co jste řekli, abyste si potvrdili, že rozumí. Mohou váhat klást otázky ve skupině
lidí, proto je nechejte klást otázky individuálně.
Mohou být otevření k sestrám a doktorům při přímém kontaktu. Když pacient požádá
o přítomnost člena rodiny, je důležité ho zahrnout.
Neříkejte pacientovi závažnost jeho stavu bez konzultace s hlavou rodiny. Rodina často
nechce, aby byl pacient ve stresu a měl ještě více obav.
Jsou velmi stydliví (skromní), hlavně ženy. Zajistěte soukromou místnost na prohlídku.
Nabídněte každému nemocniční košili, kalhoty a župan.
Pokud je to možné, upřednostňují sprchu ráno a to každý den. Budou upřednostňovat
používání záchodu před podložní mísou nebo močovou lahví, kvůli soukromí. Smrkání do
kapesníku je u nich považováno za směšné a neslušné.
Osobní hygiena je pro vietnamské pacienty velmi důležitá a raději si ji dělají sami. Pokud
nemohou upřednostňují, aby jim pomáhal člen rodiny stejného pohlaví. Pamatujte, že soukromí
a stud jsou důležité body při pobytu Vietnamců v nemocnici. Péče o chodící pacienty
a pulmonální (bronchiální) hygiena mohou být problém.
Jedí 3x denně, přičemž oběd a večeře jsou hlavní jídla. Když jsou nemocní, upřednostňují
teplé, měkké jídlo. Mají rádi listnatou zeleninu a ovoce. Rýži jí s každým jídlem. Nic studeného
ústy nepřijímají. Hodně pijí, hlavně teplé čaje nebo vodu pokojové teploty popřípadě čaj bez
citrónu a bez cukru zředěný vodou. Žádné extrémně studené nápoje, hlavně ne s ledem.
Požívají minimum mléčných výrobků (věří, že způsobují střevní potíže), nemusí tolerovat
laktózu. Tři až šest měsíců v roce nesmí žádné plody moře. Když jsou nemocní, jedí nejraději
rýžovou kaši, hodně zeleniny a ovoce. Čistý vývar se zeleninou a rýží. Mají rádi méně solenou
stravu.
63
Bolest (Dau) – Mohou být stoičtí. Dobrovolně nepožádají o léky na bolest ze strachu z návyku
a z vedlejších účinků. Nabídněte léky na bolesti jak je předepsáno a nezpožďujte se. Někteří
pacienti mohou rozumět číselné škále na popsání bolesti, když ne, použijte obličeje a zeptejte se
na intenzitu bolesti. Nejraději berou léky intravenózně popř. perorálně. Nabídněte jim teplý
obklad (je-li třeba).
Dyspnoe (Khótho) – Pacientova rodina podá více informací o dýchacích obtížích než sám
pacient. Pacient začne mít strach a začne hyperventilovat . Nabídněte mu kyslík a uklidněte jej.
Nausea/zvracení (Mua/oí) – Z důvodu studu dá pacient vědět sestře až po zvracení, nebo sám
zvratky uklidí. Někteří přijmou antiemetika až po několika epizodách zvracení. Nejprve použijí
nějaký domácí „lék“.
Zácpa/průjem (Bón/iachay) – Pacient oznámí nepravidelnost ve vyprazdňování stolice, až když je
problematická nebo když se sestra zeptá. Pacient přijme zákroky na změnu střevní funkce.
Domácí léčebné metody zahrnují zvýšenou konzumaci tekutin a zelené listové zeleniny. Klyzma
využívají na zácpu jenom jako poslední možnost.
Únava (M^et) - Neoznámí únavu a nebudou na ni brát léky. Odmítnou jakýkoliv agresivní
zákrok. Protože podle nich je spaní součást uzdravovacího procesu.
Deprese (buonba/smutný) – Když je pacient v depresi, člen rodiny nebo jeho přítel se ho bude
snažit rozveselit vyprávěním nebo ho bude chtít přivést na jiné myšlenky. Protože mentální
nemoc má stigma, řekne o své depresi sestře jenom když se zeptá. Pomoc vyhledá jenom když
se problémy stanou velmi akutními nebo neúnosnými.
Sebeléčení – Nejprve zkouší domácí léčení. Problém přiznají až když je pokročilý nebo mají
velké bolesti.
Hodně pozornosti věnují těhotným ženám. Zdravá jídla, dostatek odpočinku. Namáhavá
činnost je pro ně nemyslitelná hlavně pak v posledním trimestru. Těhotné ženy musí být v teple a
musí dodržovat speciální hygienu (např. na čištění zubů musí používat slanou vodu atp.). Jestli
budoucí rodiče absolvují společně těhotenský kurz, otec se bude cítit lépe, bude-li přítomen
porodu. Rodička může odmítnout chodit, ale když bude poučena bude chodit sama. Nabídněte jí
adekvátní úlevu od bolesti a jiné nefarmakologické prostředky.
Nastávající rodičky trpí tiše, proto ji uklidněte a nabídněte pohodlí. Důležitá je hygiena. Křik není
u vietnamských žen obvyklý. Vaginální porod je upřednostňován před císařským řezem.
Pokud se vyskytnou problémy s dítětem, je lepší jej prokonzultovat s otcem nebo jiným členem
rodiny. Tato osoba rozhodne, kdo to oznámí matce. Když jí to oznamuje, je nejlepší aby byl
přítomen i lékař.
Vietnamské ženy jsou zodpovědné za péči o nemocného člena rodiny. Poskytují hlavní péči
kolem lůžka bez ohledu na pacientovo pohlaví. Očekává se, že poskytnou nemocnému denně
koupel a jídlo. Když někdo onemocní, farář nebo mnich navštěvují pacienta a rodinu. Vyžadují
soukromí.
Je-li třeba transfúze, členové rodiny budou ochotni darovat krev. Musíte to vysvětlit pomalu
a jasně. Někteří mohou chtít prokonzultovat nutnost transfúze s jiným lékařem.
64
Jestli je za určitých podmínek nutná pitva, rozhodne celá rodina.
Vietnamci mají respekt před lékařskými autoritami a vyhledají předběžné prohlídky jen když
jim to zdůrazní lékař nebo sestra. V případě náhlé prohlídky přizvěte i člena rodiny.
Tlumočník je důležitý zejména pro starší lidi. Člen rodiny může být využit jako tlumočník, ale
musíte dávat pozor na citlivost tématu, které diskutujete s pacientem nebo tlumočníkem. Hlavně
u témat týkajících se pohlaví.
Pro Vietnamce není obezita problém – naopak je to pozitivní známka dobrého
socioekonomického postavení a spokojenosti.
4.1.3. Ukrajinci
Pocházejí z Ukrajiny. Kvůli špatným životním podmínkám utíkají ze své domoviny do
západních států.
Jazyk – Ukrajinština.
Na počátku dvacátého století se stali nejaktivnějšími představiteli ukrajinského společenského a
kulturního života v Čechách vysokoškoláci.
Po první světové válce se počet Ukrajinců v Čechách zvýšil, přibylo mnoho uprchlíků, kteří
museli odejít z frontové oblasti a po roce 1920 se ČSR objevili uprchlíci z východní Ukrajiny
obsazené sovětským Ruskem. Další uprchlická vlna přišla do Čech po druhé světové válce.
Tito Ukrajinci získali české občanství a převážně se asimilovali. Další skupinou Ukrajinců jsou ti,
kteří přišli po roce 1989. Využívají povolení ke krátkodobému nebo dlouhodobému pobytu v ČR
a snaží se zlepšit finanční situaci svou i svých rodin.
V minulosti byl živitelem v ukrajinské rodině vždy muž. V současné době vzhledem k velké
nezaměstnanosti přináší peníze do domácnosti spíše žena.
Počet dětí v rodině vzhledem k neutěšeným sociálním poměrům klesá. Antikoncepce je na
Ukrajině příliš drahá a pro většinu Ukrajinců stejně nedostupná jako eventuální interrupce.
Nechtěná těhotenství se proto ukončují (ze sociálních či finančních důvodů) i v pokročilejších
stádiích těhotenství. Ze stejných důvodů je také omezena i možnost středoškolského či
vysokoškolského studia a následná možnost uplatnění v daném oboru.
Ukrajinci v České republice mají slabé znalosti cizích jazyků. Nejen češtiny, ale i jazyků
západních. Dalším charakteristickým rysem Ukrajinců u nás je jejich neorganizovanost.
Na Ukrajině je zdravotnická péče katastrofální. Před nástupem hospitalizace pacient obdrží
seznam věcí, pomůcek a léků, které si musí nakoupit (prostěradlo, roušky, vatu, injekční
stříkačky, obvazy a další). Ukrajinští pacienti jsou velice ukáznění a nemají žádné speciální
požadavky, emocionálně se příliš neprojevují. Rodinní příslušníci ve většině případů do
nemocnice nedorazí, poněvadž nejsou přítomni v ČR. Jsou maximálně ochotní přizpůsobit se
a pochopit režimové požadavky oddělení. Největším problémem při ošetřování ukrajinských
pacientů je neschopnost kvalitní a produktivní komunikace v souvislosti s neznalostí jazyka.
Pozornost je nutno zaměřit na to, zda a kde jsou pojištěni.
4.1.4. Židé
Židovské náboženství má tři hlavní skupiny: nejpřísnější je ortodoxní, konzervativní
a reformní skupiny jsou méně přísné. Židovský zákon vyžaduje, aby židé vyhledávali
kvalifikovanou medicínskou péči. Mohou využívat léky, přijímat krev a vakcíny, může u nich být
provedena biopsie i amputace. Někteří ortodoxní židé věří, že celé Bohem dané tělo se musí vrátit
do země, vyžadují tedy pochování jakéhokoliv tělesného orgánu. Pro ortodoxní židy je tedy
65
dárcovství transplantátů nepřijatelné. Sestra musí zabezpečit, aby amputované končetiny či
orgány byly odevzdané ortodoxním židovským rodinám, aby je mohli pochovat.
Proti kremaci jsou výhrady. Méně přísné skupiny souhlasí s pitvou za předpokladu, že
nebudou odebrány části těla. Těla (i plodů) jsou rituálně umývané v pohřebních ústavech a po
smrti se co nejdříve pochovávají.
Terapeuticky přerušené těhotenství je dovolené při ohrození fyzického či psychického
zdraví ženy. Potraty na požádání ženy se nepřipouštějí. Není povolená ani vasektomie.
Ortodoxní a konzervativní židé se řídí předpisem o tzv. košer stravě, která zakazuje
vepřové maso, maso měkkýšů a některá další jídla, jako také konzumování mléčných výrobků
spolu s masem. Reformní židé už tyto předpisy většinou tak striktně nedodržují.
Obřízka
Pro Izraelity je obřízka od pradávna nevyvratitelným znamením abrahámovského svazku
mezi Bohem a jeho lidem. (Co by měl každý vědět o židovství, 2000, s. 68)
U novorozenců mužského pohlaví se u ortodoxních a konzervativních židů vykonává 8. den
života obřízka. Pokud je medicínsky kontraindikovaná, je možné ji odložit. Může se jí zúčastnit
rabín i mužští členové synagogy; vlastní obřízku vykonává židovský lékař nazývaný mohel
(rituální obřezávač, obeznámený s židovským zákonem a s hygienickými medicínskými
technikami). Na obřad je potřeba speciální příprava a souhlas ošetřujícího. (Kozierová, Erbová,
Olivieriová, 1995, s. 781)
Ještě před obřízkou se dítě položí na zvláštní sedadlo, „křeslo Eliáše“ proroka, který je
pokládán za věčného Božího posla, vysílaného k jeho lidu. Při obřízce drží na kolenou dítě
„kmotr“ (sandak). Dříve než mohel zanotuje chválu Boží za příkaz obřízky, přísluší otci, aby
poděkoval Bohu za štěstí, že byl novorozenec přijat do svazku Abrahamova.
S obřízkou je spojeno vyhlášení jména. V mnoha obcích dostane synagoga pruh (mapa)
z plátna, užitého při obřízce, na němž je vyšito jméno, datum narození a požehnání „k Tóře,
manželství a pro dobré dny“. Pak následuje slavnostní jídlo, při němž hosté předávají dárky.
U dívek obřízka není; udělení jména se děje v synagoze většinou první sobotu po narození. (Co
by měl každý vědět o židovství, 2000, s. 68)
Modlitby
Pro zbožného Žida je celý život bohoslužbou. Vyznávat boha jako Stvořitele a pána světa
i vlastního života chvalořečením a žehnáním je prvotním posláním jeho cesty víry. Tak jsou
všechny události v průběhu dne. Žid „probouzí“ den ranní modlitbou (šacharit), nejrozšířenější
ze všech motliteb všedního dne. V ní se modlitebník oddává do Božích rukou, připomíná si Tóru,
která je daná lidu izraelskému jako dar a úkol, vysloví vyznání víry a další modlitby chval,
proseb a pokání. Den končí noční modlitbou, která opět osahuje řadu prvků z ranní modlitby.
Probírá se v ní a uzavírá den a vyprošuje odpuštění zjevných i skrytých hříchů. Doznívá důvěrou
v mír a Boží opatrování.
Důležitou roli hrají modlitby při jídle. Často mají charakteristickou formu bracha,
požehnání: Buď pochválen věčný Bože, který… . Brachot mohou být proslovena při rozmanitých
příležitostech, třeba při zvláštních přírodních událostech nebo při oznámení dobré nebo špatné
zprávy; člověk je povolán, aby za všechno chválil Boha. Jsou zvláštní modlitby pro mimořádné
události, jako je obřízka, svatba, úmrtí. K tomu přistupují modlitby při domácích slavnostech a
při bohoslužbě. Modlitby se mohou konat doma nebo spolu s obcí. (Co by měl každý vědět o
židovství, 2000, s. 48-49)
Ortodoxní židé a konzervativní ctí sabat (sobotu) od pátkového večera až po sobotní západ
slunce. V tomto čase anebo přes hlavní židovské svátky mohou odmítnout hospitalizaci anebo se
podrobit lékařskému zákroku, pokud to není nevyhnutelné na záchranu života. Roš hašana je
66
první den židovského Nového roku, který je v září. O 10 dní později je největší židovský svátek
jom kipur vyznačuje konec času určeného na rozjímání nad životem. (Kozierová, Erbová,
Olivieriová, 1995, s. 781)
TALMUD – Ústní zákon, Mišnovo učení
Pojednává o každém aspektu života, od právní vědy, plnění náboženských povinností, etiky a
teologie až po stručnou biografii, estetiku, etiketu, folklór, populární vědu a astrologii.
Stravování
Židé se řídí tzv. rituální způsobilostí KAŠRUT – bible předepisuje, které živé tvory je dovoleno
jíst a které ne. Potraviny musí být označeny pro vegetariány a maso musí být označeno KOŠER.
Znaky povolených savců jsou zcela rozpolcená kopyta a přežvykování potravy (hovězí dobytek,
ovce, kozy…). Nesmí jíst vepře, velbloudy, koně, osly a hlodavce, masožravce, tlustokožce a
vodní savce. Ryby smí pouze ty, které mají i ploutve i šupiny. Hlavním pravidlem kašrutu je
přísné oddělení mléčné a masité stravy a přísný zákaz požívání krve. Kašrutem se řídí všichni
ortodoxní židé, ale ostatní již spoustu těchto zákazů a nařízení nedodržují.
Po Židy je velmi důležité soucítění s bližním – ne lítost, ale láska byly vždy motivem židovské
dobročinnosti.
Omytí rukou je povinné po probuzení ze spánku či po toaletě (musí si sundat i prsteny).
Menstruující ženy mají přísně zakázaný pohlavní styk 12 hodin před menstruací a 7 dní po ní.
Spí odděleně. Soulož se ženou, která se neočistí v MIKVE je těžký náboženský přečin (menší
výskyt rakoviny děložního čípku u židovských žen). MIKVE je v překladu do češtiny
shromáždění vody, v níž je možno nabýt rituální čistoty. Mikve by měla pojmout nejméně 762
litrů vody a musí být dost hluboká, aby se v ní dalo ponořit. Mikve se používá před svatbou, po
menstruaci a po porodu.
Judaismus učí, že člověk nesmí být v nemoci a ve smrti opuštěn. Židé si velmi váží zdraví,
vychází zdravotníkům vstříc. Pouze při šabatu (od pátečního do sobotního západu slunce) a
v době hlavních židovských svátků mohou odmítnout hospitalizaci a lékařské zákroky, pokud
nejsou nezbytné pro záchranu života.
4.1.5. Libyjci
Pocházejí z Libye. Jsou zde převážně Arabové, dále pak Berbeři, kteří se odlišují svým hrdým
chováním a vystupováním. Také je zde spousta černochů z větší části Etiopanů a Nubijců.
Jazyk : Libyjská arabština.
Libyjci jsou poměrně bohatý národ. Jsou hodně samolibí a myslí, že mají vždy pravdu. Jsou
velmi velkorysí.
Jsou to převážně ortodoxní muslimové.
Používají přírodní formy léčení, které je podle nich ve spojení s moderními léky účinné.
Libyjci mají rádi kořeněná jídla s masem a zeleninou. Nejoblíbenější přísadou je harrisa,
neboli protlak z pálivých paprik s příměsí česneku. Bohužel tento pokrm dávají i malým dětem a
pak je často vodí k lékaři s bolestmi břicha.
Jsou velmi nespolehliví.
4.1.6. Bosňáci
Jsou původem Slované, kteří se usídlili na území dnešní Bosny a Hercegoviny
67
Bosenský jazyk je varianta srbochorvatštiny, kterou Bosňáci hovoří. Je promíchán výpůjčkami
z jiných jazyků, hlavně turečtiny, perštiny a arabštiny.
V jejich národním vědomí je silně akcentována láska k Bosně, jejím přírodním krásám
a architektonickým a jiným památkám, které se váží k jejich historii. Velkou roli hraje rodina. I
ve městech si udržují tradiční silné vazby jak mezi generacemi, tak mezi jednotlivými větvemi
rodiny. Děti obvykle zůstávají u rodičů až do založení vlastní rodiny a úzké vztahy trvají i poté.
Odsuzují západní model, kdy děti odcházejí od rodičů při dosažení plnoletosti. Bosňáci uznávají
nepsaný závazek povinnosti vzájemné pomoci. Bosňáci nepředstavují natolik uzavřenou a
specifickou tradicí a zvyky se vydělující národnostní skupinu jako třeba Albánci a ve většině
ohledů se od Čechů příliš neliší. Jsou družní a žijí rušný noční život.
Bosňácké kulturní tradice vycházejí v mnohém z islámského kulturního okruhu. Jen menšina
lidí je založena nábožensky, jde spíše o staré lidi a jednotlivce spíše z venkova než z měst.
Z islámu zůstalo slavení hlavních svátků Kurban Bajram a Veliký Bajram, významem zhruba
srovnatelným s našimi velikonocemi a vánocemi. Vyhýbají se vepřovému masu.
Řada Bosňáků je poměrně pověrčivá a věří v různé nadpřirozené jevy.
Bosenská kuchyně je chutná a bohatá. Typický Bosňák si v dobrém jídle libuje. Za národní jídla
by se dala označit pita (slaný závin), fazole a jehněčí na rožni. Velkou tradici má příprava
domácího alkoholu, hlavně slivovice (v Bosně) a vinné pálenky (v Hercegovině). Tradičním
nápojem je káva a k nezbytnému vybavení kuchyně patří kávový servis často tepaný z mědi.
Některým Bosňákům u Čechů vadí intolerance, před kterou prchli z Bosny a Hercegoviny.
Vyčítají jim nedostatek podnikavosti a obchodního ducha. Češi se podle nich obtížně seznamují,
návštěvy jsou příliš formální. Většinou si však rychle zvykli a integrovali se. Čechům naopak
vadí jejich neodbytnost při flirtování s ženami a velké večírky s mnoha hosty. Bosňáci jsou totiž
mnohem temperamentnější.
4.1.7. Kubánci
Kuba je největší a nejzápadnější ostrov v souostroví Velké Antily. Žijí zde čtyři etnické
skupiny a to mulati (51%), běloši (37%), černoši (11%) a Číňané (1%).
Úředním jazykem je španělština.
Na Kubě je v obrovské míře rozšířen spiritismus. Ve většině případů se při zdravotních
potížích vyhledávají alternativní způsoby léčby, různá spiritistická sezení a šamani. Dětská obrna,
malárie a diphterie byly na Kubě vymíceny. Nebezpečím pro Kubu, stejně jako ve vyspělých
zemích, jsou více než infekční choroby, onemocnění chronická. Virus HIV má 0,97 lidí na 100
000 obyvatel.
Kubánci kladou velký důraz při bližším kontaktu na přímý pohled do očí (projev vážnosti a
poctivosti). Těsný kontakt a dotýkání jsou přijatelné, mezi muži je běžné podání ruky. Akceptují
verbální projevení bolesti. Během těhotenství se ženy vyhýbají hluku a pohledům na postižené
děti. Rodiččina matka bývá přítomna porodu, ale muži nesmějí. U Kubánců je běžná mužská
obřízka.
Je zde také běžný strach ze smrti.
Mají tendence jíst hodně tučná jídla, obsahující cholesterol, sladké, smažené a chudé na zeleninu
a vlákninu.
68
4.1.8. Afghánci
Afghánistán není homogenní zemí. Největší národností jsou Paštuni (žijící po obou stranách
afghánsko-pakistánského pomezí. Druhou nejvýznamnější skupinou jsou Tádžikové a převážně
na severu žijí Uzbekové, Turkmenové a Kyrgyzové.
Úředním jazykem je paštunčtina a jazyk darí.
Afghánci o sobě tvrdí, že jsou přísní muslimové a v první řadě se cítí zavázáni se svou rodinou
(několik desítek až stovek osob), rodem a kmenem.
Pro Afghánce je přirozené nespoléhat na solidaritu s cizím člověkem, spoléhají jen na vlastní
rodinu. Afghánci neuznávají jiné zákony, než zákony svého vlastního společenství. To se vždy
projevovalo třeba masivním pašováním nebo obchodem s drogami a zbraněmi, což je pokládáno
za čestný způsob obživy.
Hlavní vlastnosti, jimiž se má vyznačovat Afghánec jsou čest, statečnost a pohostinnost.
Když jsou mimo vlastní komunitu, poměrně snadno se přizpůsobují. Jakmile jsou však po
hromadě, navzájem se kontrolují a nutí se ke kolektivnímu pokrytectví.
Je před nimi lépe upustit od žertování, protože lidé, těšící se společenskému respektu, mají
vystupovat vždy vážně.
Afghánci se při rozhovoru drží pravdy méně striktně, aniž by to pokládali za amorální. Je proto
vhodné při komunikaci tuto rozdílnou míru společensky přijatelné lži brát v úvahu. Na rozdíl od
našich měřítek nemají Afghánci potřebu se omluvit, ani se necítí trapně, když vyjde najevo, že
lhali.
Islám stanoví, že k provádění věcí čistých je určena pravá ruka, pro nečisté levá. Mohou proto
pokládat za urážlivé, podá-li jim člověk něco levou rukou!
Afghánské hygienické návyky odpovídají prostředí, kde není běžná teplá či vůbec tekoucí
voda, toalety jsou převážně „turecké“ a společnost je prudérní. Svlékat se před ostatními ve
společných sprchách, byť rozdělených podle pohlaví, je pro ně nepříjemné a je tedy normální
sprchovat se v šatech, které si na sobě současně perou. Podobně nejsou zvyklí používat určeným
způsobem pisoáry a záchodové mísy, je proto vhodnější vysvětlit používání hygienických
zařízení, jež my považujeme za triviální.
Z evropských jazyků je mezi Afghánci v současné době nejrozšířenější ruština a angličtina.
4.2. Duchovní péče o nemocné
Moderní ošetřovatelství nás vybízí k holistickému přístupu a péči o nemocné. Jednodušeji,
mluvíme o uspokojování biologických, psychických, sociálních a spirituálních potřeb
nemocných.
Kromě neznalosti základních náboženských praktik, vyplývajících u nás z nejrozšířenějšího
křesťanství, se dostáváme do situací, kdy nevíme téměř nic o vírách a náboženstvích, jež
vyznávají lidé, kteří jsou u nás buď dočasně, nebo se zde zabydlují na stálo.
Jedna z hlavních charakteristik moderního ošetřovatelství nás vybízí k respektování víry
každého jednotlivce. Proto bychom se měli více vzdělávat v této oblasti a své současné
vědomosti a zkušenosti prohlubovat.
Nemocný a umírající potřebuje především člověka. Člověka naslouchajícího a chápajícího,
spíše než vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Nemocný zpravidla nepotřebuje, aby mu
někdo vysvětlil jeho situaci, ale potřebuje, aby nebyl ve své situaci zcela sám. Potřebuje, aby ho
69
někdo chápal, dělal mu společníka v jeho otázkách a zajišťoval spojení se světem, z něhož je
nemocný vyřazen. A aby ho je-li víře otevřen, druzí ve víře posilovali.
Jak můžeme nemocnému pomoci v oblasti uspokojování spirituálních potřeb:
1. Respektovat víru nemocného
2. Získat informace o duchovních potřebách nemocného
3. Informovat nemocného a příbuzné o bohoslužbách konaných ve zdravotnickém zařízení
4. Podle přání nemocného zprostředkovat návštěvu kněze, mnicha, rabína...
5. Zprostředkovat návštěvu jiných věřících
Nemocný člověk vnímá priority svých potřeb mnohdy odlišně, než zdravotnický personál.
Spirituální potřeby mohou u některých lidí v určité fázi nemoci nabýt priority před potřebami
biologickými. Je potřeba s nemocným více komunikovat a pak se spirituální potřeby nemocného
nestanou pro zdravotníky problémem, se kterým si nevědí rady. Také můžeme získat od
nemocného cenné informace, které můžeme využít v kontaktu s dalšími věřícími pacienty.
Zdravotnický personál v ČR se této oblasti vyhýbá.
4.2.1. Křesťanství
Křesťanství existuje ve třech hlavních formách:
• římskokatolické - kde je hlavou církve papež,
• ortodoxní - kde je cařihradský patriarcha první mezi rovnými patriarchy různých
ortodoxních církví,
• protestantské - jehož hlavní dominace jsou směry jako luteráni, metodisté, anglikáni
baptisté a jiné odštěpené církve.
4.2.1.1. Římskokatolická církev
Ježíš ustanovil sedm svátostí a církev je jejich zprostředkovatelka. Každý, kdo pečuje
o nemocného, by měl vědět, jaká svátostná služba může být v daném případě pro nemocného
potřebná a měl by umět tuto službu nemocnému zprostředkovat:
1. Křest - znamená duchovní znovuzrození a přijetí do církve.
2. Biřmování - přijetí darů Ducha svatého, svátek křesťanské dospělosti.
3. Eucharistie (svátost oltářní) - plod Kristovy oběti na kříži.
4. Smíření - ve svátosti smíření Bůh odpouští hříchy člověku, který je vyzná a lituje jich.
5. Svátost nemocných - je posilou věřících, kteří bojují s těžkou chorobou.
6. Kněžství - svátost kněžství přijímají v církvi muži, kteří byli pověřeni sloužit mši svatou
a udělovat svátosti.
7. Manželství -svátost manželství je v církvi znamením Boží milosti, kterou budou oba
snoubenci v hojnosti potřebovat.
ad 1) Křest - Octne-li se v nebezpečí smrti někdo, kdo je teprve katechumen nebo po křtu
touží, může být neprodleně pokřtěn, vyznal-li svou víru v Krista a touhu žít s ním a chce-li, v
případě uzdravení, doplnit to, co v jeho přípravě chybí. Rozhodnutí ke křtu musí být zcela
dobrovolné. Není-li dosažitelný řádný udělovatel křtu (kněz, biskup, jáhen), může křtít kdokoliv,
kdo od křtěného přijme jeho vyznání víry a poté mu vylije obyčejnou vodu na hlavu (ne svěcenou
vodu), či v případě nutnosti na jinou část těla se slovy :"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha
70
svatého, amen." Je-li křtěno malé dítě, vyznání víry samozřejmě odpadá. Křest je nutno ohlásit na
místní faře.
ad 2) Biřmování - Je-li křesťan pokřtěn a není-li biřmován, má být tato svátost udělena podle
možností. V případě nebezpečí smrti ji uděluje nejen biskup, ale i kněz.
ad 3) Eucharistie - Touto svátostí se slouží nemocným nejčastěji. Méně často tak, že kněz
slouží mši u lůžka nemocného, častěji tak, že se mu svátost donese. Eucharistii, čili svatá
přijímání nemusí donášet pouze kněz či jáhen. Tato svátost je určena všem, kdo jsou pokřtění
a setrvávají v katolické církvi smířeni s Bohem (bez těžkého hříchu) a s lidmi a jejich právní stav
(např. rozvod) jim nebrání v přijímání svátostí. Katolík má před přijímáním dodržet eucharistický
půst. Ten je za normálních okolností hodinu pře přijímáním, u nemocných pak čtvrt hodiny.
Voda ani léky půst neruší. V případě, kdy nemocný nemůže přijmout ani úlomek hostie, je možné
mu podat svaté přijímání pod způsobou vína.
ad 4) Pokání - Dobré přijetí svátosti pokání je jednou z nejvýraznějších pomocí, které se
může nemocnému dostat. Může být nemocnému v určitých případech nedostupná - není schopen
ji vykonat. Proto je důležité vědět, že předpoklady svátosti, totiž důvěra v odpouštějícího Krista a
lítost nad hříchy, mohou být vzbuzovány u všech, kdo v Krista věří, ať už budou schopni tuto
svátost přijmout nebo ne. Bez důvěry a bez lítosti nad hříchy není cesta k odpuštění schůdná, i
kdyby byl nemocný ochoten vyznávat své hříchy třeba mnohokrát. Naopak lze vzbudit důvěru ke
Kristu i lítost nad hříchy i u člověka, který není zvyklý svátost pokání realizovat, a tak mu lze
pomáhat na cestě ke spáse. Ti, kdož se starají o nemocného, mohou tuto cestu mnohdy dobře
a dlouhodobě připravit. Mohou jim pomoci zbavit se nepatřičných strachů. Staří lidé se často
bojí, že si nevzpomenou na všechny hříchy, že se neumějí zpovídat, nebo že se bude farář zlobit.
Je důležité, aby tato svátost byla nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoli jako
povinnost, které je třeba se podrobit. Je třeba počítat s tím, že s její nabídkou u některých lidí
neuspějeme.
ad 5) Svátost (pomazání) nemocných - Tato svátost je stále zatížena mnoha nedorozuměními.
Pro řadu lidí je prostě "posledním pomazáním", čili poslední akcí před smrtí. Je třeba se zásadně
vyhnout tomuto označení a používat výrazy "pomazání nemocných" nebo "svátost pomazání
nemocných". To ovšem nestačí, jde o celé chování této svátosti. Kodex kanonického práva
říká:"Pomazání nemocných, jímž církev doporučuje nebezpečně nemocné Pánu trpícímu a
oslavenému, aby jim ulehčil a je uzdravil, se uděluje mazáním olejem a pronášením slov
předepsaných v liturgických knihách."(Kán. 998).
Jejím udělovatelem je kněz nebo biskup (ne jáhen!). Svátost se (po úvodních modlitbách)
uděluje ve dvou krocích. Nejprve kněz mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže
olejem na dvou místech (zpravidla na hlavě a na rukou) a říká následující slova:"Skrze toto
posvátné pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí ducha svatého. Amen. Ať tě
vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen."
Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout, když vážně onemocní, nebo když jsou
jeho síly stářím zřetelně oslabeny. Lze ji přijmout i víckrát za život, pokud se nemocný uzdravil a
znovu onemocněl, nebo pokud se jeho stav zřetelně zhoršil. Je velmi důležité, aby se svátost
chápala jako pomoc v nemoci (ve stáří) a ne jako bezprostřední příprava na smrt.
ad 6) Svátost manželství - V situaci nemoci nepřichází do úvahy často, někdy ale přece ano.
Nejen tak, že nemocný uzavře v nemocnici manželství, ale také tím způsobem, že v čase nemoci
legalizuje (církevně nebo občansky) svůj dosavadní svazek. K samotnému uzavření manželství je
třeba kněze a dvou svědků. Svědci nemusí být pokřtěni, ale musí být plnoletí a svéprávní. S
dovolením biskupa lze manželství uzavřít i jinde než v kostele.
71
Svátostná služba laiků. - Laik může nemocnému posloužit dvěma svátostmi: křtem a
eucharistií. Svaté přijímání může donášet akolyta nebo jiná pověřená osoba. Pověření uděluje
biskup, v naléhavém případě kterýkoli kněz.
Věřící křesťan, který vede duchovní život, čerpá z modlitby, účasti na bohoslužbě, přijímání
svátostí a četbou (Písmo svaté a jiné náboženské knihy), je pro něj důležité i společenství
ostatních věřících. Pro většinu věřících stojí duchovní potřeby na jednom z prioritních míst.
Člověk, který zvládá psychicky tíživou situaci, do které ho nemoc přivedla, má větší šance na
uzdravení nebo alespoň na zmírnění obtíží a zvládání chronického stavu. I doprovod těchto lidí
při nevyléčitelných diagnózách je snadnější a oni dochází fáze smíření s danou skutečností,
smíření s Bohem, s lidmi i se sebou samými. Psychická stránka je velmi úzce spojena se stránkou
somatickou. Duševně vyrovnaný člověk se i v nemoci stává spolupracovníkem zdravotnického
týmu a boj s nemocí nevzdává. K duševní vyrovnanosti pomáhá věřícímu člověku víra.
Dnes se již v mnoha zdravotnických zařízeních konají jedenkrát týdně bohoslužby. Po nich
kněz navštěvuje ty nemocné, kteří jsou upoutáni na lůžko a nemohou se účastnit bohoslužby,
nebo ty, jejichž zdravotní stav jim nedovoluje opustit ošetřovací jednotku. Kněz může navštívit
ovšem jen ty nemocné, o kterých je informován od příbuzných nebo od zdravotnického
personálu. Zde ale informace od zdravotnického personálu pokulhávají, nemocní nebývají
informováni o konání bohoslužeb v nemocnici a o jejich duchovní potřeby se personál téměř
nestará.
4.2.1.2. Ortodoxní (pravoslavná) církev
Pravoslavní křesťané u nás žijí většinou velmi rozptýleni a mnozí z nich mají pravidelné
kontakty s duchovními jen několikrát do roka. Kromě toho nepředstavují pravoslavní jednu
universální světovou organizaci jako katolická církev. Prakticky to znamená, že pravoslavní
z Ruska, z Ukrajiny, z Bulharska nebo naši domácí mohou mezi sebou cítit značné rozdíly a jedni
od druhých nechtějí přijímat svátosti (v pravoslavném slovníku "svaté tajiny"). Proto je třeba se
pečlivě vyptat, chce-li pravoslavný svého duchovního, odkud má být nebo koho je ochoten
přijmout.
V pravoslaví existují stejné svátosti jako v katolické církvi, ale jen někteří pravoslavní by byli
ochotni přijmout svátosti od římskokatolického duchovního, kdyby jejich duchovní byl
nedosažitelný. Z katolické strany to ale možné je.
Křest v nouzi a nato následující myropomazání (u katolíků biřmování) existuje v pravoslaví
stejně jako u katolíků. Křest v nouzi může udělit pravoslavný křesťan, není-li k dosažení kněz. Je
to třeba potom ohlásit na nejbližší pravoslavné faře. Eucharistie může být pravoslavnému
křesťanovi donesena podobně jako u katolíků, ale předpokládá se, že se nemocný nejprve v
každém případě vyzpovídá (k tomu je třeba zajistit soukromí).
Pomazání olejem se v pravoslaví uděluje nejen nemocným, ale i zdravým, a to v době
Velkého postu. Proto ho nechápou jako pomazání nemocných, ale mnohem více jako prostředek
k uzdravení duše. Podobně jako v katolické církvi se uděluje jako prostředek k odpuštění hříchů
také těm nemocným, kteří se nemohou vyzpovídat. Pomazání olejem nemocných má udělovat
sedm duchovních, nejsou-li k dispozici tak tři, nebo alespoň jeden. Obřad trvá delší dobu (sedm
čtení a sedm mazání). V blízkosti smrti má být v každém případě obřad započatý na živém
člověku, může být dokončen na mrtvém, nastane-li v jeho průběhu smrt.
4.2.1.3. Protestanské církve
72
Českobratrská církev evangelická
Reformační tradice nezná ani svátostnou zpověď ani svátost pomazání nemocných. Zná ale
"bratrskou zpověď", kdy člověk může vyznat své hříchy bratrovi nebo sestře (nemusí to být
duchovní), který se s ním potom modlí za odpuštění. Takto může nekatolíkovi posloužit i katolík,
pokud si to nekatolík sám přeje.
Evangelík může v nemoci žádat bratrskou návštěvu duchovního nebo někoho ze starších
sboru. Pokud chce účast na Večeři Páně, je to možné jen tak, že ji farář u něho vysluhuje.
Bohoslužebná agenda s tím počítá. Obdoba katolického donesení svatého přijímání není možná.
Církev československo husitská
Tato církev uvádí ve své věrouce podobné názvy svátostí jako v katolické církvi, jen svátost
pomazání nemocných nazývá "svátost útěchy nemocným". Svátosti v zásadě uděluje buď
ordinovaný služebník (farář, farářka) nebo oficiálně pověřená osoba. Péče o nemocné patří k
náplni sborové činnosti a k povinnostem faráře.
Křesťanská společenství
(nezaměňovat s Křesťanskými sbory)
Jsou to v zásadě protestanti více či méně letničně orientovaní. Ze svátostí praktikují jen křest
a Večeři Páně, důraz pak kladou na osobní obracení a na křest v Duchu svatém. Za nemocné se
hojně modlí, kladou velký důraz na víru, jak modlících se, tak nemocného. Pokud se přijdou
modlit ve skupině, je třeba počítat s jejich silnějšími hlasovými projevy a s možnou absencí taktu
vůči ostatním pacientům. Je dobré jim tedy připravit určité soukromí.
Mnozí počítají s uzdravením nemocného jako nutným výsledkem pravé víry. Pro úzkostné
labilnější jedince mohou být tyto extrémní nároky na víru stresující nebo mohou vést k
malomyslnosti. Zvláště nebezpečné pak je, když je nemocný na důkaz své víry vyzván, aby
vysadil léky. Jak u organických, tak u psychických nemocí to může mít velmi neblahé následky
Apoštolská církev
Je to letniční církev u nás veřejně působící. Platí zde v zásadě totéž co u Křesťanských
společenství.
4.2.2. Judaismus
Většina odlišností židovského národa je uvedena v první části ETNIKA. Zde jsou pouze některé
doplňující údaje.
Židé věří v jednoho boha. Považují se za vyvolený národ, z čehož jim vyplývají nejen
privilegia ale i povinnosti. Podstatou jejich víry je být dobrým a neoplácet zlé zlým. Židovské
náboženství je úzce spjato s každodenním životem a ne všichni Židé se řídí všemi příkazy
a zákazy židovské víry, kterých je v současnosti přes 270 (48 kladných a 222 záporných). Ty jsou
sepsány v Talmudu. Ortodoxní Židé striktně dodržují Talmud, ostatní jen některé příkazy nebo
žijí běžným životem.
Životní rytmus Židů po celém světě určuje židovský kalendář. Je to kalendář lunární. Měsíce
odpovídají lunárnímu cyklu, svátky připadají vždy na tutéž fázi měsíce.
Židé dodržují náboženské svátky a zvyklosti. Ortodoxní i konzervativní Židé světí "Šabat" (od
pátečního do sobotního západu slunce). V této době nebo v době hlavních židovských svátků
mohou odmítnout hospitalizaci a lékařské zákroky, pokud nejsou nezbytné pro záchranu života.
Bylo by hrubou netaktností nabízet věřícímu Židovi křesťanské svátosti. Je třeba mu umožnit,
aby se mohl v klidu modlit, případně mu zprostředkovat kontakt se členy náboženské obce
73
(nemusí to být rabín). Dále je třeba vědět, že ortodoxní Žid bude požívat jen košer potraviny
(tedy potraviny připravené podle rituálních pravidel) - netýká se to jen masa (!) a nebude pít
alkohol (může odmítnout i léky s obsahem alkoholu).
4.2.3. Islám (se zaměřením na Tureckou minoritu v Evropě)
Islám je nejmladším náboženstvím na světě. Počátek můžeme hledat u proroka Muhameda, který
se narodil v Mekce ( dnešní Saudské Arábii) přibližně roku 570 n.l. A když mu bylo 40 let,
povolal ho archanděl Gabriel na horu Hira, aby mu sdělil slovo Alláhovo. Allah je arabské jméno
pro Boha (označení Boha). Na počátku se učení Muhameda příliš nelišilo od židovského
náboženství a od křesťanství. Mnohé co známe ze Starého zákona najdeme i v Koránu. Prorok
Muhamed měl na počátku jen velmi málo příznivců a narážel na nepřátelství, až byl donucen
Mekku opustit a proto odešel roku 622 n. l. do Mediny. Tento útěk změnil i základní myšlenky
Mohameda a prohlásil Islám za samostatné náboženství. Od útěku do Mediny, zvané Hydžra se
počítá počátek Islámu.
Islám je přísně monoteistické náboženství, to znamená, že uznává jediného Boha Alláha, který
svou neomezenou mocí ovlivňuje osudy lidí. ISLÁM znamená „ Odevzdat se do Boží vůle“.
Islám není pouze nauka o víře, ale prostřednictvím předepsaných způsobů chování utváří životní
styl věřících. Ćinnosti jsou rozděleny do pěti kategorií: zavazující, doporučení, lhostejné,
nežádoucí, zakázané. Například mytí je před motlitbou povinnost, zahájit toto mytí pravou
stranou je doporučené, bude – li použita teplá nebo studená voda je lhostejné, ale cizímu je
zakázáno se této vody dotknout.
Islám rozeznává dva důležité prameny víry: Korán, který platí jako nezměněné slovo Boží, jenž
předal Aláh proroku Mohamedovi, je rozdělen do 114 oddílů, které jsou označovány jako Suren.
Sunna je cesta proroka Mohameda, která je vzorem každého muslima. Tradice ze života
a působení proroka Mohameda jsou uchovány v Hadith. Obsahují i výroky Mohameda .
Pro všechny věřící Islámu platí pět povinností, takzvaných „ pět sloupů „ Islámu:
1. Vyznání víry
2. Povinné motlitby
3. Půst v měsíci Ramadánu
4. Daně chudým, jedná se o přesně regulované uzákoněné odvody/dávky, ve prospěch
chudých a potřebných.
5. Pouť do Mekky by měl vykonat každý dospělý Muslim alespoň jedenkrát za život
v případě, že si to může dovolit.
Islámský názor říká, že smrt a život, nemoc a zdraví jsou vůle Boží. Ale také muslimům
přikazuje, aby léčili své nemocné a provedli vše k prevenci nemoci. A snad také proto je vidět
značný pokrok medicíny již v minulých stoletích.
Toto náboženství také přikazuje svým stoupencům, aby věřili v každý lék. Všeobecně ovšem
platí názor, že prevence je lepší než lék a proto se přikazuje muslimům, aby prováděli všechna
dostupná opatření proti nemocím. Zde jsou uvedeny některé z nich:
Čistota - Muslim se musí omývat denně k modlitbám (obličej, ruce, nohy, ústa a uši), sprchuje se
minimálně každý pátek, také po každém pohlavním styku a žena navíc po menstruaci a po
šestinedělí. Muslim musí odstranit podpažní chlupy třikrát týdně a chlupy v oblasti genitálu
jednou za čtrnáct dní.
Čištění zubů - Islám chce, aby se zuby čistily více jak jedenkrát denně. Prorok Muhamad si
dokonce přál, aby se zuby čistily před každou modlitbou. Muslimové používaly kořeny rostliny
74
miswak jako kartáček a ještě desítky milionů muslimů tento způsob používá dodnes. I muslimská
stomatologie potvrzuje, že tento způsob je mnohem zdravější.
Střídmost - Prorok Muhamad řekl :"Jíme jen když máme hlad a dojíme, když ještě nejsme syti."
Je zakázáno jíst nebo pít cokoliv co negativně ovlivňuje zdraví člověka, což jsou drogy, alkohol
a jiné toxické látky. Korán mluví o alkoholu a říká :"Ptají-li se tě na víno a hazardní hry, řekni, že
v obou je škodlivost a také určité výhody, ale jejich škodlivost je větší než výhody."
Ramadán a pobyt v nemocnici
Ramadán je devátý měsíc islámského měsíčního roku a trvá 28 až 30 dnů. Protože se islámské
počítání času liší od našeho, „procestuje„ měsíc Ramadán všechny měsíční období našeho
slunečního kalendáře.
V průběhu měsíce půstu Ramadánu nesmí muslim od východu do západu slunce:
◘ nic jíst
◘ nic pít
◘ a mít pohlavní styk.
Těchto půstních povinností jsou zproštěni:
◘ nemocní
◘ staří a slabí lidé
◘ těhotné a kojící ženy
◘ ženy v průběhu menstruace
◘ cestující
Dny půstu musí být později uskutečněny, dovoluje – li to ovšem zdravotní stav jedince. Škodí-li
pacient půstem svému zdraví, jedná proti vůli Alláha: Muslim je vyzýván , aby chránil
a zachovával své zdraví.
Smyslem Ramadánu je přivést islámskou komunitu dohromady a uvědomění si obsahu
islámského náboženství. Půstem může Muslim také u Alláha dosáhnou odpuštění za své
hříchy.Ramadán je také vnímán jako očista těla a duše. Pro tělo ovšem představuje i určitou míru
zátěže, protože se v noci méně spí, více jí a pije, v důsledku toho může v průběhu dne docházet
k poruchám koncentrace a celkové slabosti.
Tento měsíc bývá v Turecku ukončen cukrovou oslavou, kdy se příbuzní vzájemně navštěvují
a obdarovávají se sladkostmi.
Osobní rituální modlitba
Věřící Muslim se modlí pětkrát denně: v hodině před východem slunce, v poledne,
odpoledne, po západu slunce a v noci.
Průběh rituální motlitby:
◘ Před modlitbou je prováděno rituální mytí, které má věřícího připravit na motlitbu a
zprostředkovat i vnitřní navození klidu. Myty jsou ruce a předloktí, obličej a nohy tekoucí
vodou, není – li voda v dosahu, tak může být nahrazena i pískem.
◘ Je – li takto muslim připraven, otáčí se obličejem k Mekce a uvádí svůj záměr modlit se.
◘ V průběhu motlitby zaujímá různé pozice, vrhá se k zemi, přičemž se má dotýkat země
čelem, rukama, koleny a nohama. Vrhání se k zemi znamená, že se modlící zcela
odevzdává do vůle Alláha.
Občas cítí muslim nutnost pomodlit se i mimo stanovené časy modliteb, případně některou
modlitbu z různých důvodů poskytnout nebo spojit několik modliteb dohromady. Je třeba s tím
počítat. Každý pátek vykonávají muslimové společné motlitby v tzv. Mošé. Proto by bylo vhodné
ve zdravotnickém zařízení určit místo, které by mohli muslimové používat jako modlitebnu.
Nejlépe je dohodnout se předem se šejchem (starší obce), který má autoritu a s ním vybrat
75
vhodnou místnost. Ta se ale nesmí používat k jiným účelům. Tato místnost by měla být
umístněna poblíž vodovodu, aby se mohli pacienti před modlitbou rituálně omýt. Muži a ženy se
modlí zvlášť, nikdy ne ve společné místnosti. Pro muže jsou tyto páteční motlitby povinné, pro
ženy naopak dobrovolné.
Modlitby v nemocnici
Nemocní tvoří jednu ze skupin muslimů, která je zproštěna povinnosti se modlit ( viz
výše). Ale mnozí ortodoxní muslimové chtějí vykonávat motlitby i v nemocnici.
Někdy nemocnému člověku stačí modlit se pouze třikrát denně. První modlitba je před
východem slunce, při druhé může spojit polední a odpolední modlitbu a konečně při třetí může
spojit modlitbu při západu slunce a večerní modlitbu. Možnost nerušeného soukromí pro
modlitbu je důležitá pro každého nemocného muslimského pacienta; mnohem důležitější je však
tento požadavek pro muslimské pacientky - ženy! Očista, mytí jsou pro nemocného pacienta
důležité a jakmile to jeho zdravotní stav dovoluje, je třeba je provádět. V případě nutnosti postačí
pouze symbolické omývání (tajammum). Namísto mytí se muslimský pacient dotkne rukou zdi a
naznačí mytí. To vyplývá z islámských pravidel, že místo vody nebo písku může být použit i
kámen.
Normální hygienická péče nemůže nahradit mytí rituální.
K tomu je nutná tekoucí voda, zachování určitého pořadí mytí a muslim uvádí i záměr rituálního
mytí. Proto je možné, že muslimský pacient po hygienické péči projeví touhu umýt se ještě
jednou, ale rituálně. To je pro něj povinností, chce – li v nemocnici vykonávat motlitby.
Muslim je považován za „ znečištěného“ – nečistého, jestliže krvácí, probíhá u něj zánětlivý
proces, byl na toaletě, spal, byl v bezvědomí, měl pohlavní styk nebo onanoval.
Mezi velká znečištění, po nichž musí následovat celkové mytí pod tekoucí vodou, patří:
menstruace, očistky, pohlavní styk. I před páteční motlitbou se musí provádět tato celková koupel
a některé muslimské ženy ji chtějí vykonávat i po gynekologickém vyšetření.
Je – li muslim v rituálním stavu, otáčí se obličejem k Mekce a uvádí svůj záměr modlit se. Projde
– li někdo před tímto jedincem, musí se svou motlitbou začít od začátku. Spojení s Mekkou totiž
nesmí být přerušeno! Někdy je to velmi těžké rozpoznat, modlí – li se muslimský pacient, protože
nemocný se může modlit i v leže, či v sedě a očima naznačuje normální modlitební pohyby.
Přítomnost jiné osoby v místnosti jej neruší, neprojde – li před ním ( viz výše).
Náboženské předměty
Modlitební koberec a korán jsou pro muslima klíčové předměty a zdravotnický personál ani
spolupacienti by na ně neměli nic pokládat. Koberce i koránu se nesmí dotýkat žádná osoba, která
má ruce znečištěny krví nebo močí, je tedy rituálně nečistá. Někteří muslimové nosí na sobě
amulet, černou stuhu, stříbrný či zlatý řetízek, na nichž jsou napsány citáty z koránu. Pokud
pacient na jejich nošení trvá, neměly by se mu násilím odebírat. Neměly by se při prováděných
výkonech namočit, měly by zůstat suché.
Jídlo
Jídlu je v islámské kultuře přikládána velmi vysoká důležitost a velmi úzce souvisí
s pohostinností. Každému hostovi je nabídnuta v kteroukoliv denní i noční hodinu domácí strava,
kterou může jen s těží odmítnout, protože by urazil hostitele.
Příjem stravy představuje i společenskou událost, kdy se u jídla setkává celá rodina. I
v nemocnici chtějí příbuzní zabránit tomu, aby nemocný musel jíst sám a mnohdy vyslovují přání
moci sami nemocnému vařit. Možná je v tomto přání obsažena i nedůvěra zdravotnickému
zařízení a domněnka, že jejich příbuzný obdrží i zakázané jídlo. V tureckých nemocnicích je
běžné, že rodina zásobuje nemocného jídlem a společně s ním i stoluje.
76
Korán zakazuje konzumovat:
• vepřové maso, a všechny výrobky z vepřového masa, včetně sádla a pokrmů
připravených na sádle. Ortodoxní muslim nepoužije ani nůž s nímž bylo vepřové maso
krájeno.
• Maso ze zvířat, které muslimové mohou jíst, má být ze zvířat poražených nikoliv
běžným způsobem, nýbrž dle islámských pravidel speciálním způsobem (halal nebo
zabiha), kdy nechají porážené zvíře vykrvácet. Při sestavování jídelníčku dáváme
přednost drůbežímu a hovězímu masu. Pokud možno se vyhýbáme mletému masu
(nedůvěřují tomu, že neobsahuje také vepřové). Jinak na úpravě nezáleží, maso může
být uvařené, pečené, případně s omáčkou apod. Pro mnohé muslimy je jednou
z možností v nemocničním zařízení příjmat stravu vegetariánskou..
Z mořských živočichů mohou jíst muslimové všechny druhy ryb, které mají šupiny a
některé měkkýše jako např. humry, garnáty.
• Muslimové nesmějí konzumovat alkoholické nápoje, ani nápoje do nichž je alkohol
přimíšen. Nesmějí jíst ani pokrmy, které byly připravovány na alkoholu.
Diety
Nejčastější důvody k nedodržování diet jsou:
• Představa, že dostatečné množství chutného jídla pomáhá tělu obzvláště je – li člověk
nemocný.
• Nejsou viděny souvislosti mezi špatnou výživou a sekundárním onemocněním
• Je – li někdo, kdo musí dodržovat dietu, pozván na návštěvu , nemůže odmítnout jídlo
hostitele i když nekoresponduje s jeho dietou. Odmítne – li, vystavuje se nebezpečí, že
bude jeho postoj vnímán jako nezdvořilý a dotkne se pohostinnosti hostitele.
• Dieta tureckému pacientovi nechutná! Turecká kuchyně je velmi sladká a tučná, vše je
připravováno ve velkém množství oleje. Dieta bez cukru nebo s málo tukem odporuje
stravovacím zvyklostem rodiny.
Musíme proto pacienta i jeho rodinu cíleně seznamovat s významem dodržování diety
a případnými následky nedodržování dietní stravy.
Rodina a zdravotnické zařízení
Rodina má v Turecku velký význam, zajišťuje všem příbuzným ochranu, jistotu a zaopatření.
Často žije více generací pod jednou střechou. Muž reprezentuje rodinu a komunikuje se zevním
světem, je také povinen rodinu finančně zajistit a chránit svoji manželu, děti a všechny ostatní
ženy v rodině, které nemají partnery. Muž je označován jako hlava rodiny/ náčelník. Jeho roli
přejímá nejstarší syn. V islámských zemích pečuje o pacienta v nemocnici jeho rodina, mnohdy
mu nosí i jídlo z domova a často také přenocuje rodinný příslušník v nemocnici. V našich
zdravotnických zařízeních, kde jsou omezené návštěvní hodiny, se muslimský pacient mnohdy
cítí izolovaný a opuštěný. A hovoří – li špatně řečí dané země, vyvolává to u něj často pocit
bezmocnosti, který je umocňován délkou pobytu. .
Návštěva příbuzných u nemocných
• Nemoc je v Turecku chápána jako něco zavazujícího, pro rodinné příslušníky
nemocný není vyloučen z rodinného dění, ale stojí v centru zájmu a péče celé
rodiny
• Návštěva nemocného je v islámských zemích sociální povinností. Kdo jej
nenavštíví, nedostojí svým povinnostem a nechá nemocného na „holičkách“.
77
•
Muslimové jsou toho přesvědčení, že čím více příbuzných se sejde u lůžka
nemocného, tím rychleji se uzdraví.
• Přítomnost mnoha lidí je považována za normální a myšlenka, že by spousta
příbuzných na pokoji mohla rušit ostatní pacienty nebo pracovníky nemocnice si
rodinní příslušníci vůbec neuvědomují.
• Během návštěvy příbuzných je u muslimů zvykem společně se pomodlit za
uzdravení nemocného. Největší problémy jsou s tím, že se hlavně ženy rády starají
o nemocného. Donesou jídlo, případně se je pokoušejí uvařit přímo u postele. K
tomuto účelu používají lihové vařiče. Ke každému setkání již tradičně patří příprava
čaje nebo kávy.
• V mnoha islámských nemocnicích mohou příbuzní zůstat u nemocného den i noc.
Do určité míry jsou takovéto návštěvy i pro pacienty zatěžující, ale ti se jim mohou jen velmi
těžko bránit, protože by to bylo chápáno jako nezdvořilé. Je velmi těžké na těchto zvyklostech
muslimských příbuzných něco měnit, ale mohly byste uvést, že jste si vědomi důležitosti takto
početných návštěv a vysvětlit, že nemocniční život s sebou přináší určité hranice, které je nutné
respektovat.
Všíchni příbuzní tureckého pacienta chtějí být podrobně informováni o tom, co mu schází
a co se s ním bude dít, proto většinou volá více příbuzných ošetřujícímu lékaři a chtějí znát
odpověď na tytéž otázky. Z toho důvodu je dobré pokusit se s rodinou příbuzného stanovit jednu
osobu, která bude komunikovat s lékařem a informovat všechny ostatní.
V Turecku je často diagnóza sdělována v první řadě rodinným příslušníkům, protože pacient má
být chráněn a nesmí nikdy ztratit naději. Z toho důvodu jsou závažné diagnózy nemocnému
rodinou často záměrně tajeny. V našich podmínkách je proto dobré seznámit rodinu s diagnózou
pacienta v případě, že k tomu pacient dá souhlas.
V Turecku také příbuzní doprovázejí nemocného často na různá vyšetření. Źeny jsou nejčastěji
doprovázeny manželem nebo jinou příbuznou/ ženou. Islám má přísná pravidla, co se týká
kontaktu s osobami opačného pohlaví a zakazuje ženě obnažit se před cizím mužem.
Komunikace s muslimským pacientem
Obecně je komunikace s cizince ztížena z důvodu nedostatku znalosti jazyka. Ani migranti, žijící
delší dobu na našem území, nemusejí znát zdravotnickou terminologii. Turečtí pacienti mají
mnohdy velký strach a bojí se zaměstnanců nemocnic z důvodu nedostatečných jazykových
znalostí a také, že nebudou pochopeni. Pokud s nimi lékař nemluví, často nabývají dojmu, že jsou
smrtelně nemocní.
Často, i když mnohým slovům nerozumějí, hrdost jim nedovoluje se zeptat a i na otázku, zda
porozuměli odpovídají pokud možno ano, i když tomu tak není.
V islámské kultuře je tabu s nezúčastněným mluvit o následujících tématech:
• Rodinné a intimní problémy, to platí obzvláště tam, kde se jedná o rozhovor s osobou
opačného pohlaví. Může se stát, že muslimský pacient na otázku rodinných problémů reaguje
velmi vyhýbavě, protože není obvyklé s osobou nevyznávající islám o těchto záležitostech
mluvit.
• Turečtí pacienti se často stydí bavit se o základních fyziologických funkcích jako je močení,
stolice, výtok, zvracení apod.
• O těhotenství se s mužem nemluví, i když těhotná žena krvácí neuvádí tuto skutečnost,
protože má strach, že by jí mohl někdo přát něco zlého nebo by to mohlo být přivoláno.
78
•
I otázka zjišťující rodinný stav je mnohými svobodnými, staršími osobami vnímána jako
nepříjemná, protože nebýt ve svazku manželském je považováno za poskvrnu.
• Ptát se svobodné muslimské ženy, má – li děti se vůbec nehodí, protože mimomanželský
pohlavní styk je zakázán. Stejně tak může být vnímáno jako urážka, budeme – li se dotazovat
vdané bezdětné ženy, má – li děti. Může mít pocit, že je jí její bezdětnost vyčítána.
Tato témata se v nemocničním zařízení dají jen ztěží obejít, proto bychom při sběru informací
v nemocnici měli postupovat obezřetně a počítat i s odmítavými reakcemi pacienta.
Je – li to možné, měla by u muslimské ženy anamnézu odebírat lékařka, protože v rozhovoru se
ženou bude pacientka otevřenější v hovoru o intimních tématech. A kromě toho má manžel méně
pochybností, baví – li se jeho žena s jinou ženou o samotě.
Oslovení
V Turecku je zvykem oslovovat křestním jménem a dodat pane, paní. Ženy, které se znají se
vzájemně označují jako sestry ( alba) a muži jako bratři ( abi). I v cizí zemi svému partnerovi
v rozhovoru tykají, i když jim tento vyká, protože je to ve venkovských oblastech Turecka
zvykem. Muslimský pacient v tom nevidí žádnou nezdvořilost. Na druhé straně by ale mnozí
muslimští pacienti reagovali velmi citlivě, kdyby jim někdo od počátku tykal!
Neverbální komunikace
Pohyby hlavou
• „ NE“ je v Turecku vyjádřeno podobně jako u nás ano. Hlava je krátce nadzvednuta a
vrací se do výchozí polohy a součastně dochází k mlasknutí
• „ ANO „ vyjadřuje pohyb hlavy směrem dolů jedenkrát nebo vícekrát za sebou.
• Třesení hlavou vyjadřuje „ snad“ , nebo „ možná“, případně vyjadřuje údiv.
Vizuální kontak
Intenzivní vizuální kontakt muslimského pacienta nebo pacientky s osobou opačného pohlaví je
v islámské kultuře tabu, protože je chápán jako jednoznačná známka přiblížení se druhému.
Zdravotnický pracovník – muž by se měl k muslimské pacientce chovat pokud možno
rezervovaně, protože se může stát, pokud by vyhledával vizuální kontakt s pacientkou, mohl by
její manžel prudce reagovat.
Podání ruky
Potřásání rukou při setkání nebo loučení není v islámské kultuře obvyklé.U ortodoxních muslimů
je celkově tělesný kontakt mezi cizími muži a ženami tabu. Muslimové žijící delší dobu v jiné
zemi pochopitelně znají význam potřásání rukou a z části se k tomuto zvyku připojili.
Proto se můžeme v tomto ohledu setkat u muslimských pacientů s velkými rozdíly.
Přísně ortodoxní muslimové odmítají podat ruku lékaři/ lékařce opačného pohlaví. Často místo
toho, jako vyjádření pozdravu kladou ruku na srdce. Muslimové, kteří odmítají podání ruky mají
většinou založené ruce za zády.
Na rozdíl od toho jiní muslimové podají ruku lékaři – i opačného pohlaví zcela automaticky,
protože jej vnímají jako osobu „neutrální“. Někdy dokonce vnímají jako urážku, když jim lékař
ruku nepodá.
Tělesný kontakt mezi cizími muži i ženami je v islámské kultuře tabu. Proto jsou problematická
i gesta a doteky útěchy ( držení za ruku, hlazení po čele,..), zejména pak u osob opačného
pohlaví.
79
V komunikaci s pacientem zaujímá nezastupitelné místo vnitřní překladatelská služba nemocnice,
která ulehčí dorozumění se s pacientem a zprostředkuje mu i pocit jistoty a také to, že je jeho
kulturní původ respektován. Pokud je to možné, je rozumnější zvolit tlumočníka identického
pohlaví s pacientem. Děti pacienta a jiní rodinní příslušníci nejsou jako překladatelé vhodní,
protože nepřekládají přesně to, co je zdravotnickým pracovníkem sdělováno, protože chtějí
pacienta chránit nebo se stydí, případně také nerozumí všemu, co je řečeno. Také pacient mnohdy
nechce, aby bylo vše o jeho zdravotním stavu sdělováno před příbuznými.
Diagnostický rozhovor
Toto téma je velmi obtížné i u česky hovořících pacientů, obzvlášť jedná – li se o sdělení závažné
diagnózy. Proto se nedá uvést návod na to, jak v této situaci postupovat, ale měli bychom vzít
v úvahu následující doporučení:
V Turecku je často diagnóza sdělována v první řadě rodinným příslušníkům, protože pacient má
být chráněn a nikdy nesmí ztratit naději. Proto je určitě důležité zahrnout i do sdělování diagnózy
příbuzné, pokud si to pacient přeje. Zpravidla je nejdříve informován „náčelník“ rodiny, kterým
je otec rodiny nebo nejstarší syn, je – li otec nepřítomen nebo sám pacientem. Sdělíte – li
diagnózu samotnému pacientovi, mohou být jeho reakce velmi rozdílné, podle toho, kde vyrůstal
a jak byl vychován. Především migranti starší generace nejsou zvyklí na přímé sdělování
diagnózy a ani to nechtějí. Mnohdy také reagují velmi emocionálně a jsou celou situací velmi
stresováni. Kromě toho příbuzní takového pacienta mohou lékaři vytýkat, že tím, že mu sdělil
diagnózu, pacienta poškodil.
Příbuzní chtějí pacienta před závažnými diagnózami chránit a v čase, který mu ještě zbývá, ho
pokud možno co nejméně zatěžovat, proto mu často diagnózu tají. Musíme proto počítat s tím ,že
pacient není informován, pokud mu sami diagnózu nesdělíme.
Závažné diagnózy jsou často potlačovány nebo bagatelizovány, což souvisí s tím, že smrt
vyvolává u tureckého pacienta velký strach.
Život zachraňující zákroky, eutanazie, obřady spojené s umíráním a smrtí
Muslimské náboženství dovoluje lékařům používat všechny prostředky k záchraně života
muslima či k prodloužení jeho života. Transfúze krve jsou povoleny, včetně transfúzí krve dárců
neislámského přesvědčení. Na druhé straně neexistuje povinnost pokračovat ve výkonech za
každou cenu a tím jen prodlužovat pacientovo utrpení, nikoliv kvalitní život. Je tedy možné
v určitých případech odpojit přístroje udržující pacientovy základní životní funkce. Islám
nedovoluje eutanázii a to jak pacientem vyžádanou aktivní euthanazii, tak asistovanou
sebevraždu pacienta.
Umírá-li muslimský pacient, jeho rodinní příslušníci se o něj velice intenzivně starají,
nejraději by s ním byli ve dne i v noci. Příbuzní předčítají nemocnému z Koránu a připravují jej
na otázky, které budou kladeny jeho duši v hrobě: „ Kdo je tvůj Bůh?“ „Kdo je tvůj prorok?“
„Jaké vyznáváš náboženství?“ atd.
Umírající muslimský pacient si zpravidla přeje, aby seděl nebo ležel s tváří obrácenou k Mekce.
Je-li to možné, snažíme se otočit postel s umírajícím tímto směrem, což bývá s vděčností
přijímáno. Přítomnost u lůžka umírajícího mohou vyžadovat jednak rodinní příslušníci, jednak
stařešinové místní muslimské komunity, jednak duchovní. V případě muže - pacienta jim to
umožníme, pokud ovšem to stav pacienta dovoluje. V případě ženy - pacientky mohou mužští
členové komunity a muž - duchovní přijít pouze tehdy, je-li to výslovné přání umírající ženy.
80
Náboženské zákony ukládají muslimům speciální přípravu těla na pohřbení. Jedině
v případech, kdy muslim zemře a není možné navázat kontakt s rodinou či se členy muslimské
komunity, mohou tyto obřady vykonávat nemuslimové - zdravotníci.
Je zakázán pohřeb žehem - kremace. Pokud chybí kontakt s rodinou či muslimskou
komunitou, měli by se zdravotníci vyvarovat tohoto druhu pohřbu, i kdyby jej umírající osoba
vyžadovala.
Stanovení okamžiku smrti a odběr orgánů pro transplantace
Tradiční definování smrti jako okamžiku, kdy srdce a plíce přestanou pracovat, dnes islám
opouští. Pod vlivem nových medicínských technologií některé muslimské filozofické školy (a to
jak sunnitské, tak šiitské) přijímají jako rozhodující kritérium smrt mozku. Ve speciálních
případech lze pomocí přístrojů dál zachovávat tělo, aby bylo možné provést odběr orgánů.
Transplantace je dovolena, jde-li o dar od živého dárce jiné živé osobě. Z islámského hlediska
transplantace orgánu z mrtvého těla živému jedinci není přípustná, pokud není souhlas dárce ještě
za jeho života. Souhlas rodiny zemřelého je rovněž žádoucí. Je tedy nutné pozůstalým důkladně
vysvětlit důvody pro odběr orgánů a způsob použití orgánů při transplantaci.
Pitva
Pitva je zakázaná, neboť muslimové věří na znovuvzkříšení a proto musí tělo zůstat
neporušené. Smrt je vůle Alláha, které se má muslim podřídit, kromě toho znamená i navrácení
duše zemřelého domů k Alláhovi.
Islám dovoluje pitvy, jejichž cílem je přesněji určit příčinu smrti, pokud to zákony dané
země předepisují. Je však třeba pozůstalým srozumitelně vysvětlit důvody, pro které je třeba tělo
zemřelého pitvat. Po ukončení pitvy se zahajuje rituální příprava těla na pohřebení. Zdravotníci
musí být připraveni na situace, kdy si pozůstalí přejí, aby tělo zemřelého bylo převezeno
k pohřbení do jiného státu, do vlasti zemřelého. Dodejme, že jsou v principu též dovoleny pitvy,
které slouží pro účely lékařského výzkumu či pro výuku mediků.
Po smrti pacienta reagují jeho příbuzní často velmi emocionálně, „trhají si vlasy“ a nechtějí
se s touto situací smířit. Vyjádření soustrasti můžeme příbuzným vyjádřit slovy: „ Přišli jsme od
Boha a vracíme se k němu zpátky“.
V islámské kultuře musejí být bezprostředně po smrti uskutečněny následující rituály: je
provedeno celkové mytí zemřelého a všechny tělesné otvory musejí být očištěny tekoucí vodou.
Poté je zemřelý zabalen do bílého roucha. Islám doporučuje, aby byl pohřeb uskutečněn co
nejdříve, protože muslimové se domnívají, že duše zemřelého najde klid až v hrobě.
(Lidová pověra říká, že duši zemřelého před čertem přijde zachránit tolik andělů, kolik bylo
přečteno písmen z Koránu).
Vyjádření bolesti u muslimských pacientů
Vyjádření bolesti u těchto pacientů je intenzivnější, hlasitější a zřetelnější více než u pacientů
české národnosti, to se týká i projevů neverbálních. Současně je vyjádření bolesti v nemocnici
umocňováno:
strachem a bezradností v technickém a anonymním nemocničním světě
strachem pacienta, že mu zdravotničtí pracovníci mohou způsobit bolest při různých
vyšetřeních, ale i při běžném ošetřování
pocitem nerespektování lékařem a ostatními zdravotnickými pracovníky
nedostatečnou znalostí češtiny k tomu, aby mohl adekvátně popsat svoje problémy.
81
V Turecku je sociálně akceptováno, že člověk vyjadřuje svoje pocity a bolest. Obecně je hlasitost
o hodně vyšší také při vyjadřování radostných pocitů. Kdo chladně a kontrolovaně sděluje svoje
těžkosti není brán vážně. Jen tehdy, když jsou bolesti sdělovány a presentovány zřetelně, může
jedinec očekávat pomoc od svého okolí. Může se také stát, že turecké ženy při onemocnění svých
dětí prezentují svoje pocity velmi výrazněji než samotné děti. Bolest je většinou obrazně
představována a popisována, například jako „ úder pěstí do břicha“, většinou se jedná o obecné,
málo precizní údaje. Jestliže se člověk dotkne tohoto bolestivého místa, je projev bolesti ještě
umocněn k dokázání toho, že to na tomto místě bolí. Pacienti prožívají mnohdy při bolestech
strach ze smrti. To je vysvětlováno velkým počtem smrtících infekčních onemocnění, které se
v zemích původu pořád ještě hojně vyskytují.
Měli byste počítat s tím, že muslimští pacienti svoje bolesti často hlasitě prezentují. To nemusí
být vždy chápáno tak, že by bolesti musely být nesnesitelné a vyžadovaly tišící prostředky.
Existují také muslimští pacienti, kteří svoje bolesti nedávají znát:
ortodoxní muslimové mají tendenci svoji bolest spíše skrývat. „ Islám“ znamená „
odevzdat se do vůle Boží“ a tak jsou i bolestivá onemocnění přijímána jako Bohem
chtěná.
kromě toho také existují pacienti, kteří svoji bolest skrývají z toho důvodu, aby nerušili
chod oddělení a nebyli nápadní.
Jaké reakce jsou na vyjádření bolesti očekávány?
Pacienti očekávají podporu a pozornost. Často pomůže dobrá domluva nebo gesta útěchy. Při
tělesném kontaktu musí být zohledněn rozdílný přístup k příslušníkům opačného pohlaví.
Při difúzním udávání bolesti by jste měli nejprve navázat kontakt s nemocným a projevit pocit
účasti. Teprve poté je možné prostřednictvím diferencovanějších otázek získat přesnější
informace.
Hlasité vyjadřování bolesti vždy neznamená, že si pacient přeje dostat lék od bolesti.
Chirurgické zákroky
Zdravotnická opaření bývají povětšinou bez problémů akceptována. Dokonce prorok Mohamed
vyzval důrazně k tomu, aby byly lékařské poznatky respektovány. Chirurgické zákroky jsou
Islámem ve většině případů dovoleny.
Ale zakázány jsou u ortodoxních vyznavačů islámu:
transplantace orgánů – muslimové věří, že se v těle člověka nachází duše a proto nesmí
být nějaký orgán transplantován, či odňat.
Pitvy – muslimové věří na tělesné znovuvzkříšení a většina z nich zastává názor, že
znovuvzkříšené tělo bude to stejné jako pozemské, z toho důvodu musí zůstat neporušené.
Kromě toho je v Islámu důležité, aby bylo tělo rychle pohřbeno, protože duše nalezne klid
až v hrobě.
Kosmetické operace – mění to co bylo stvořeno Alláhem a proto jsou v očích mnohých
muslimů nepřípustné. Výjimku tvoří pouze nutné lékařské indikace.
Potraty – nejsou dle mnoha muslimů do čtvrtého měsíce zakázány, ale odsouzeny. Po
čtvrtém měsíci je potrat povolen jen tehdy, pokud při zachování těhotenství je ohrožen
82
život matky. Existuje ale pověra, že si Alláh za dítě ztracené potratem povolá dítě druhé,
což vede ke značnému strachu.
Ošetřování muslimského pacienta
Tělesné oblasti, které jsou tabu – přísně vzato u muslimských mužů k nim patří oblast mezi
pupkem a koleny, která musí být neustále zahalena i když se v té chvíli jedná pouze o mužskou
společnost, což bývá zpravidla dodržováno.
Zdravotnické intervence – jsou - li muži vyšetřováni lékařkou, může dojít k těžkostem a to i u
chlapců ve školním věku.
Muži a mladiství by měli být pokud možno vyšetřováni a ošetřováni lékařem.
Není – li to možné, je důležité říct muslimskému pacientovi, že znáte boží přikázání jeho víry a
vysvětlíte mu proč momentálně není možné, aby jej vyšetřil příslušník stejného pohlaví, projeví
pacient jistě více pochopení a vstřícnosti v dané situaci.
Ošetřovatelská péče – ošetřovatelskou péči o muslimské muže by měli vykonávat zdravotníci
mužského pohlaví obzvláště jedná – li se o nějakou intimní péči. Je také problematické dotýká –
li se sestra muslimského muže při utěšování, například vezme – li jeho ruku do svých… Tělesný
kontakt mezi cizím mužem a ženou je v Islámu tabu.
Ošetřování muslimské pacientky
Tělesné oblasti, které jsou – u muslimských žen se je tato intimní oblast od krku až po kolena.
Ortodoxní muslimské ženy mají nezahalené pouze nohy, ruce a obličej. Povinnost mít tyto části
těla zahaleny neplatí při styku:
• s ostatními muslimskými ženami
• s dětmi
• s manželem a blízkými příbuznými ( synové, otec, bratři,…)
Z tohoto přikázání se odvíjí zvyky v oblékání. Muslimské ženy nosí na veřejnosti volné oblečení,
které překrývá celou postavu. Ortodoxní muslimka nebude nikdy nosit obtažené kalhoty nebo
minisukně. Na základě oblečení můžeme rozpoznat jak přísně ta která žena dodržuje pravidla
Islámu.
Zdravotnické intervence - jsou - li ženy vyšetřovány lékařem, může dojít k těžkostem a to i u
dívek školního věku. Před lékařkou se většinou muslimské ženy nestydí.
Ženy a dospívající dívky by měli být pokud možno vyšetřovány a ošetřovány lékařkou.
Není – li to možné, je důležité říct muslimské pacientce, že znáte boží přikázání její víry
a vysvětlíte jí, proč momentálně není možné, aby ji vyšetřila příslušnice stejného pohlaví,
pacientka projeví jistě více pochopení a vstřícnosti v dané situaci.
V Turecku je běžné, že se vyšetření ženy účastní manželé, případně příbuzné ženského pohlaví.
83
Můžete se pacientky zeptat, zda si při vyšetření přeje přítomnost některého z rodinných
příslušníků. Je dobré učinit tento dotaz v nepřítomnosti příbuzných, protože jinak může tato žena
těžko jejich přítomnost odmítnout.
Nedoporučuje se, aby byl manžel už od počátku přítomen vyšetření, zvláště pak
gynekologických, protože je možné, že i před ním se žena stydí a o některých věcech nebude
chtít mluvit. Kromě toho může mít manžel vyšetřované ženy strach, že lékař příliš porušuje
intimní sféru jeho ženy a může narušit průběh vyšetření.
Ošetřovatelská péče – i tady se musí respektovat pravidla přístupu k opačnému pohlaví.
Ošetřovatelskou péči o muslimské ženy by měly vykonávat zdravotní sestry obzvláště, jedná – li
se o intimní péči. Je také problematické dotýká–li se muž - zdravotník muslimské ženy při
utěšování, například vezme–li její ruku do svých… Tělesný kontakt mezi cizím mužem a ženou
je v Islámu tabu. Dostává – li se muslimské ženě útěchy od zdravotní sestry (ženy), je většinou
s vděkem přijímána.
Literatura:
Becker, S., A.; Wunderer, E.; Schulz-Gambard, J.;Seyfarth-Metzger, I.; Wesselman, E. 2.
Auflage. W.Zuckschwerdt Verlag, München 2001. Muslimische Patienten, Ein Leitfaden zur
interkulturellen Verständigung in Krankenhaus und Praxi, ISBN 3-88603-733-9
84
5. Statistický přehled současné situace v ČR
5.1.Národnostní menšiny v ČR
Národnostní menšiny představují prapůvodní společenský jev téměř každého národa, tj.
majoritního či mateřského národa ve státě.
Národnostní menšina je tudíž minoritní etnická skupina osob, která je na rozdíl od ostatního
obyvatelstva státu početně menší, nezaujímá vedoucí postavení a její příslušníci – občané tohoto
státu vykazují v etnickém, kulturním, náboženském nebo jazykovém ohledu znaky, které je
odlišují od ostatního obyvatelstva. Nicméně národnostní menšiny zároveň vykazují výraznou
sounáležitost, umožňující zachování vlastní kultury, tradic, náboženství a vlastního jazyka (podle
Komise pro lidská práva OSN z r. 1951).
V České republice je směrodatným dokumentem Koncept přístupu vlády k otázkám
národnostních menšin v ČR z r. 1994. U nás se dělí národnostní menšiny podle počtu příslušníků
na tři kategorie: v první překračuje počet 10% obyvatelstva ve státě, v druhé se pohybuje mezi
3% až 10% a ve třetí nepřevyšuje 3% populace ve státě. Právě do této třetí skupiny patří všechny
národnostní menšiny v České republice. Jsou jimi Slováci, Romové, Poláci, Němci, Rusové,
Ukrajinci, Vietnamci a další. Z toho vyplývá, že ČR je státem silně národnostně heterogenním
a byla jím už při založení České republiky v roce 1918. Tehdy patřili dokonce Němci a Slováci
k většinovému obyvatelstvu. Zásadní změny nastaly až po druhé světové válce, tj. po roce 1945,
kdy byla ze země odsunuta většina Němců a rovněž po roce 1993, kdy došlo k rozdělení
federativního státu a byly vytvořeny dva samostatné státní celky – Česká republika a Slovenská
republika.
Politické složení obyvatel je velmi důležitým rysem a činitelem v kultuře a to zejména
v Evropě. Specifickým rysem je zvláště tzv. etnické sousedství, tzn. z jakých národnostních
skupin a složek národa je vytvořen. V českých zemích se na etnickém složení podíleli např.
Němci a Poláci. (Wolf, 2000, s. 104-106)
Při sčítání obyvatelstva ke dni 3.3.1991 bylo zjištěno, že na území České republiky žilo celkem
10 302 000 obyvatel, z nichž 94,8% tvořili Češi a 5,2% byli občané jiných etnik. Při tomto sčítání
deklarovali občané ČR příslušnost k téměř 20 národnostem. Protože toto sčítání se konalo
v tehdejší nestabilizované politické situaci, odrazilo se to ve zkreslených datech : Především
k romské národnosti se přihlásilo jen 32 903 osob, k židovské národnosti jen 218 osob atd.
A. Sulitka (1998), pracovník Rady pro národnosti vlády ČR, podal nedávno charakteristiku
hlavních etnických minorit, jejich lokalit a organizací. Popisuje těchto 11 „národnostních
menšin“ (mezi nimiž nejsou uváděni Romové): Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Němci, Poláci,
Rusíni, Rusové, Řekové, Slováci, Ukrajinci, Vietnamci.
Samozřejmě rozdílnost těchto minorit je velká: nejmenší skupiny představují Bulhaři,
Chorvati, Rusíni, Řekové – dohromady jen několik tisíc obyvatel; naopak nejpočetnějšími
minoritami jsou Slováci a Romové. Celkově se dá na základě dat z roku 1991 zhruba odhadnout,
že vedle Čechů žije v republice asi 550 000 – 700 000 obyvatel nečeských etnik. Spolu s nově
příchozími cizinci (včetně těch, kteří pobývají na území nelegálně) je to asi o 100 000 více.
Slováci představují v České republice nejpočetnější národnostní menšinu – podle oficiálního
sčítání (1991) je to asi 315 00 obyvatel (podle kvalifikovaných odhadů je ale tento počet vyšší).
Z historických důvodů a vzhledem k jazykové a kulturní blízkosti nejsou ze strany české
85
populace vnímáni jako „cizinci“ a také nedochází k nějakým etnickým konfliktům mezi Čechy
a Slováky v České republice. Je také charakteristické, že slovenské etnikum se vyznačuje
vysokou mírou heterogamie, tj. až 70% českých Slováků uzavírá smíšená manželství s Čechy.
Soužití slovenské minority s majoritní českou společností je tedy bezproblémové a navíc je
i v z mezinárodního hlediska příkladem vzájemně se obohacující kulturní koexistence.
Zatímco vztahy mezi Slováky a českou populací v České republice nejsou narušovány
etnickým napětím, či dokonce konflikty, v případě početné romské minority (podle různých
odhadů 250 000 – 300 000) tomu tak není.
Současná etnická struktura populace v České republice je však ještě pestřejší. Cizinců (mimo
Slováků) s legálním pobytem je oficiálně udáváno 55 844 (stav k červnu 2000); počet nelegálně
se zdržujících cizinců na území ČR není zjištěn, avšak odhaduje se na zhruba stejný počet.
Z cizinců jsou to především:
V zemi žije kulturně a rasově odlišná komunita Vietnamců, jejichž počet je odhadován na 20 000
– 30 000 osob.
Je zde několik desítek tisíc Ukrajinců, převážně stavebních dělníků, z části s nelegalizovaným
pobytem.
Dále u nás žije nezjištěný počet Rusů, převážně podnikatelů a jejich zaměstnanců, zejména
v Praze a v Karlových Varech.
V České republice pobývá dlouhodobě pestrá směsice dalších cizinců – Němci, Američané,
Irové, Italové aj. – převážně obchodníci, učitelé jazyků, žurnalisté.
Po roce 1993 přesídlilo do České republiky přes 1 000 krajanů z Kazachstánu, Ukrajiny
a Rumunska, kteří žijí rozptýleně v různých oblastech.
V jižní Moravě - např. v okolí Znojma žije také skupina Mongolů.
Kromě toho jsou v České republice ještě cizinci-uprchlíci. Jsou to cizinci chránění
mezinárodním právem, z nich většina se nachází v humanitních střediscích Ministerstva vnitra
ČR. V letech 1990 – 1998 prošlo uprchlickými tábory přes 14 000 těchto osob. Jejich počet se
ještě zvýšil v důsledku války v Jugoslávii v roce 1999 a jiných konfliktů. Část osob jsou lidé
zadržení při nelegálním přechodu hranic České republiky, zejména do Německa nebo odtud
k navrácení. (Průcha, 2001, s. 122-124)
86
5.2. Smluvní zdravotní pojištění cizinců VZP ČR (1.1.- 31.12.2000 )
Stát
Afghánistán
Počet osob
čerpajících
pojištění
11
Stát
Indonésie
Počet osob
čerpajících
pojištění
6
Stát
Nigérie
Počet osob
čerpajících
pojištění
11
Albánie
11
Irák
15
Nikaragua
2
Alžírsko
17
Irán
29
Nový Zéland
1
Andorra
1
Irsko
1
Pákistán
16
Angola
6
Itálie
21
Peru
1
Argentina
1
Izrael
36
Pobřeží slonoviny
2
Arménie
32
Japonsko
3
Polsko
29
Austrálie
6
Jemen
22
Portugalsko
1
Azerbájdžán
6
Jihoafrická rep.
2
Rakousko
14
Bagrajn
14
Jordánsko
3
Rumunsko
23
Bangladéš
2
Jugoslávie
103
Rusko (R.fed.)
513
Belgie
3
Kanada
8
Řecko
11
Bělorusko
98
Katar
2
Saudská Arábie
2
Benin
6
Kazachstán
63
Senegal
2
Bolívie
2
Keňa
4
Seychely
1
Bosna a Herceg.
33
Kolumbie
1
Slovensko
156
Brazilie
1
Kongo
2
Slovinsko
5
Bulharsko
59
Korea, LDR
4
Spojené arab.emiráty
2
Čad
3
Čína
123
Korea, rep.
39
Spojené království
37
Kuvajt
14
Spojené státy
80
Kypr
2
Sri Lanka
1
Dánsko
3
Egypt
12
Kyrgyzstán
14
Súdán
1
Ekvádor
2
Libanon
9
Sýrie
13
Estonsko
2
Libye
53
Španělsko
4
Etiopie
5
Litva
1
Švédsko
5
Filipiny
4
Lotyšsko
9
Švýcarsko
5
Finsko
1
Maďarsko
5
Tádžikistán
1
Francie
14
Makedonie
25
Tunisko
11
Ghana
2
Malajsie
1
Turecko
25
Gruzie
10
Mali
1
Uganda
1
Guinea
6
Maroko
4
Ukrajina
1 044
Guyana
1
Mexiko
12
Uruguay
1
Nizozemsko
7
Moldavsko
49
Uzbekistán
1
Chile
3
Mongolsko
73
Venezuela
Chorvatsko
31
Nšmecko
54
Vietnam
1 155
Indie
11
Nepál
1
Zambie
1
Celkem
4 419
Pramen: VZP ČR
1
87
5.3. Čerpání zdravotní péče cizinci
Čerpání zdravotní péče cizinci, podle země původu, věkových skupin a způsobu
úhrady zdravotní péče (uvádí se počet osob) v roce 2000
Věková skupina
Země původu
Celkem 0 - 14 let 15 - 19
let
Ostatní
země
bývalého SSSR 1)
Ukrajina
Vietnam
Slovensko
Ostatní
země
bývalého SSSR 1)
Německo
Polsko
Spojené království
Čína
Jugoslávie
Nizozemsko
Řecko
Francie
Itálie
Rakousko
Chorvatsko
Švédsko
Dánsko
Belgie
Španělsko
Maďarsko
Finsko
Írsko
Slovinsko
Portugalsko
Lucembursko
Počet
cizinců
celkem
z toho
Země EU celkem
20 - 59
60 + let
let
Počet osob čerpajících zdravotní péči
uhrazeno
neuhrazeno
ze smluv- ze zahra- hotově státními celkem z toho po
ního
ničního
lhůtě
pojištění v
ČR
pojištění
orgány 2)
splatnosti
10 475
8 522
6 829
5 262
1 596
1 252
2 025
670
635
283
151
390
7 038
6 820
4 607
3 776
1 206
167
46
426
1 538
1 453
3 568
350
1 276
570
97
1 582
3 931
5 210
2 163
2 250
2 732
461
520
131
998
828
481
949
417
389
180
518
4 482
4 085
1 608
1 000
834
773
730
563
544
413
339
211
202
198
169
147
96
88
86
63
40
15
1 120
525
175
131
241
156
104
15
76
37
42
53
26
22
27
17
14
6
10
10
2
263
462
209
92
85
34
70
141
40
23
19
27
20
17
32
7
6
9
10
3
1
-
2 821
2 289
1 149
686
487
544
480
391
382
307
233
115
137
125
92
103
65
64
65
48
38
10
278
809
45
91
21
39
76
16
46
46
45
16
19
34
18
20
11
9
1
2
1
3
600
56
75
18
270
143
19
9
29
16
10
37
3
2
9
10
7
7
16
3
-
631
618
48
159
116
45
175
19
90
59
46
18
51
66
28
29
13
18
14
9
5
2
1 574
3 049
523
357
406
248
487
307
347
312
249
112
120
114
123
98
47
58
24
29
22
12
1 392
28
683
316
18
269
3
193
34
4
7
16
1
2
1
2
10
2
35
5
5
-
285
334
279
150
24
68
46
35
44
22
27
28
30
13
15
9
16
3
6
4
5
1
119
200
176
86
7
50
25
15
11
9
22
18
11
4
8
3
9
1
2
3
2
1
47 774
8 352
3 029 32 872
3 521
8 248
5 784
22 172
6 870
4 700
2 286
8 619
1 040
1 234
188
1 379
5 679
633
740
400
943
5 402
1) Ázerbájdžán, Bělorusko, Estonsko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Rusko,
Tádžikistán,Turkmenistán, Uzbekistán
2) MZ ČR, MV ČR, M spravedlnosti ČR, OÚ apod.
Pramen: ÚZIS ČR
88
5.4. Etnické klima v české společnosti
Termín „etnické klima“ u nás zavedl sociolog I. Gabal (1999) a vyjadřuje jím postoje a představy
české společnosti o soužití s etnicky odlišnými komunitami. Empirická zjištění o tomto etnickém
klimatu pocházejí z výsledků sociologických výzkumů prováděných v letech 1994-1996 I.
Gabalem. Hlavními otázkami a aspekty etnického klimatu jsou:
• Vážnost a naléhavost etnických problémů a vztahů, tj. do jaké míry jsou etnické problémy
závažné pro českou populaci.
• Postoje české populace k otevírání ČR cizincům, k imigraci a k národnostním a etnickým
skupinám.
• Pohled majoritní populace na soužití s romskou menšinou.
• Etnické postoje české společnosti ve vztahu k bezpečnostním problémům ČR
(extrémistická hnutí aj.).
• Data, která jsou k těmto otázkám prezentována, odrážejí pouze názory majoritní populace
ve vztahu k minoritám, ale nevypovídají o názorech a postojích menšin ve vztahu
k majoritní společnosti.
Údaje o postojích české populace k rostoucímu počtu cizinců přicházejících do ČR nebo v zemi
žijících svědčí o následujícím:
• Celkově zesiluje odmítavé stanovisko k cizincům: Příliv cizinců do země hodnotilo
nepříznivě 77 % respondentů v roce 1994, kdežto v roce 1996 již 81 % respondentů.
• Výhrady vůči cizincům pramení hlavně z názoru, že cizinci se významně podílejí na
enormním růstu kriminality po roce 1990 a přispívají tak k poklesu bezpečnosti v zemi.
Silné jsou rovněž obavy z negativních ekonomických vlivů cizinců (činnost mafií,
podvody, praní špinavých peněz aj.)
• Postoje české společnosti jsou však diferencovány – vzhledem k jejich národnosti či rase.
Např. pokud jde o přijatelnost nebo nepřijatelnost sousedství, dotázaným osobám by
nejméně vadilo žít vedle Slováků, Francouzů, Židů a jiných, více by jim vadilo sousedství
Rusů, Ukrajinců, Asiatů (Vietnamci, Číňané) a Arabů a nejvíce by jim vadilo sousedství
Romů (téměř 90% respondentů).
• Většina dotazované české populace dává přednost tomu, že by si cizinci a etnické skupiny
měli přizpůsobovat našim zvyklostem. Projevuje se tak spíše příklon k podpoře asimilace
nečeské populace než ke kulturní pluralitě.
Tato a další data interpretuje Gabal (1999) na mnoha místech jako výraz údajné xenofobie,
kulturní uzavřenosti Čechů, kulturní sebestřednosti aj. Etnické klima v české společnosti
charakterizuje jako xenofobií, restriktivní a utilitaristické, naplněné emocemi, úzkostí a kulturní
uzavřeností.
Pokud by tato tvrzení odpovídala skutečnosti, muselo by to být s multikulturní orientací české
společnosti vskutku závažné. Naštěstí nelze uvedené interpretace chápat jako vědecky zcela
opodstatněné. Mají totiž metodologický nedostatek: vycházejí pouze z dat kvantitativního šetření,
jen z několika položek strukturovaného dotazníku a neopírají se o zjištění z aplikace
kvalitativního výzkumu. Ten by totiž mohl objasnit příčiny stojící za odpověďmi respondentů,
např. proč vadí mnoha Čechům sousedství lidí některých ras, kdežto sousedství a spolužití
s jinými nikoliv atd. Vyvozovat, ale ze stávajících dotazníkových dat tak dalekosáhlé závěry
89
o xenofobii Čechů či o jejich izolacionalismu, uzavřenosti, nepřátelství vůči jiným etnikům apod.
je velmi unáhlené a vědecky nezodpovědné.
O tom, jaké je skutečné etnické klima v současné české společnosti, nejsou k dispozici
dostatečně věrohodné a vědecky fundované nálezy. Existují však některé výzkumné sondy, jež
nepotvrzují pochmurný obraz o xenofobních či rasistických Češích, jak je podává I. Gabal
(1999). (Průcha, 2001, s. 125-127).
V měsíci dubnu až červnu 1997 se uskutečnila první etapa projektu „Výchova k toleranci a proti
rasismu na pražských školách“. Cílem tohoto projektu bylo přispět k multikulturní výchově a
k výchově k toleranci pražských dětí a mládeže. Cílovou skupinou byli žáci osmých a devátých
tříd základních škol a studenti středních škol, projekt realizovaly Občanské sdružení R-Mosty a
České centrum pro vyjednávání a řešení konfliktu.
Žáci psali esej o rasismu na témata:
Popiš svoje setkání s někým, kdo je odlišné rasy než ty sám.
Pokud jsi se s někým podobným nesetkal, napiš, co si myslíš o lidech jiné rasy.
Co si myslíš o lidech různých ras, kteří v naší zemi žijí nebo do ní přicházejí, a o nové se tvořící
multikulturní společnosti.
Bylo analyzováno 800 prací a tyto práce byly rozděleny do tří základních skupin:
První skupina – „rasistická“ – práce, ve kterých se objevuje jednoznačně rasistické smýšlení
žáků, které bez výjimky zatracují příslušníky jiných ras, demonstruje k nim nenávist, navrhuje
agresivní řešení apod. Těchto prací bylo 60.
Druhá skupina – „protirasistická“ – práce ve kterých žáci projevují jednoznačný nebo téměř
jednoznačný odsudek rasismu, otevřenost vůči multikulturní společnosti, práce, v nichž pisatelé
vyznávají rovnost lidí a za jedinou případnou podmínku soužití ras a národů označují „slušné
chování“ či dodržování zákonů, a to pro všechny. Těchto prací bylo 460.
Třetí skupina – „nevyhraněná“ (xenofobní) – práce, které nelze zařadit ani do jedné z výše
uvedených skupin, práce zahrnující širokou škálu názorů od téměř protirasistických až po názory
do určité míry rasistické, pro něž je charakteristický xenofobií postoj. Typická jsou slova „nejsem
rasista, ale …“. (Většinou jde o výpady proti Romům, jejich pisatelé jsou zhusta poznamenáni
špatnou osobní zkušeností s nimi.) Těchto prací bylo 265.
Obecně je možné konstatovat, že 800 žáků osmých a devátých tříd, se většinou nějakou formou
vyjádřilo o rasismu. Na druhé straně je dobré si uvědomit, že mnozí nevěděli přesně, co pojem
rasismus znamená a téměř všichni intuitivně používali pojem rasa v pejorativním významu. Jiná
rasa pro ně jsou Romové (častěji Cikáni), Ukrajinci, Rusové, Rumuni, Vietnamci (někdy
Japonci), Číňané. Pokud se (velmi zřídka) někdo zmiňuje o Němcích, je už zřejmé, že jde o vztah
k příslušníkům jiného národa, ne rasy. Výjimku tvoří černoši, kteří jsou obecně oblíbení až
zbožňovaní, a Židé, které uvádějí žáci i v rasistických pracích pouze výjimečně „do počtu“
a kteří se podobně ojediněle vyskytují i v jiných skupinách.
Pokud se u těchto dětí objevuje rasismus, pak jde (jako v celé naší společnosti) spíše o xenofobii,
projevující se strachem z cizinců, z toho, že ovládnou naši zemi apod. (Svobodová, 1998, s. 131133)
90
T. Šišková (1998) provedla na souboru 375 studentů pražských středních škol obdobný výzkum
jako A. Svobodová (1998). Aplikovala stejnou metodu jako A. Svobodová, tj. vypracování esejů
na zadaná tři témata.
Rozdíly podle výsledků:
Kladný postoj – 275 osob, tj. 73,3%
Záporný postoj – 38 osob, tj. 10,2%
Jak kladný, tak záporný postoj – 62 osob, tj. 16,5 %
Tato studie přináší názory náhodně vybraných středoškoláků k příslušníkům národnostních
minorit a přistěhovalců žijících na území České republiky na konci 90. let. Výsledky ukazují, že
studenti vykazují mnohem pozitivnější postoje k minoritám a cizincům žijícím na našem území,
než má celá populace, ale přesto je i zde obrázek mnohdy neradostný. (Šišková, 1998, s. 147155)
5.5. Zdravotní péče o cizince v ČR
Data o cizincích, uvedená v této kapitole, jsou získána z povinných hlášení a výkazu o čerpání
zdravotní péče cizinci, které jsou v rámci Národního zdravotnického informačního systému
(NZIS) zpracovány v Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR). Tato data jsou
doplněna informací z Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) o čerpání smluvního zdravotního
pojištění cizinci od VZP ČR. Uvedené údaje za zdravotnictví dávají pouze neucelenou informaci
o čerpání zdravotní péče cizinci a o jejich zdravotním stavu v ČR.
Počty osob čerpající smluvní zdravotní pojištění zahrnují převážně manželky a děti cizinců
s trvalým pobytem na našem území. Ti mají většinou s VZP uzavřené všeobecné zdravotní
pojištění, které za ně hradí zaměstnavatel. Nejvíce cizinců čerpalo smluvní zdravotní pojištění od
VZP ČR z Vietnamu (26%), Ukrajiny (23,7%) a Ruska (11,6%).
Údaje o čerpání zdravotní péče cizinci se sledují na ročním výkaze V(MZ) 1-01, který vyplňují
pouze nemocnice. Jde o cizince, kteří hradí zdravotní péči ze smluvního zdravotního pojištění,
pojištění uzavřeného v zahraničí, hotově nebo je zdravotní péče hrazena státními orgány
(Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem vnitra, Ministerstvem spravedlnosti, OÚ apod.).
Zároveň jsou v počtu cizinců uvedeni i utečenci, kteří jsou ubytováni v utečeneckých táborech,
kdy zdravotní péče je hrazena Ministerstvem vnitra. Ve výkazu nejsou uvedeni cizinci
s dlouhodobým pobytem, kteří čerpají zdravotní péči z všeobecného zdravotního pojištění. Data
jsou uvedena za Českou republiku a jednotlivé kraje pouze za nemocnice resortu zdravotnictví.
V České republice byla v nemocnicích nejčastěji poskytnuta zdravotní péče osobám z Ukrajiny
(17,8 =), Vietnamu (14,3 %), Slovenska (11 %) a z bývalých zemí SSSR (9,4 %). Ze zemí EU
vyhledali nejčastěji zdravotní péči občané Německa (8,6 %). Ve všech uvedených případech
nejvíce cizinců bylo ve věkové skupině 20 až 59 let a převažující způsob úhrady zdravotní péče
byl v hotovosti kromě cizinců z Vietnamu, kde byla zdravotní péče převážně uhrazena ze
smluvního zdravotního pojištění.
Z hlediska výše nákladů na poskytnutou zdravotní péči byly náklady nejvyšší u cizinců
z Ukrajiny (17,2 %) a ze Slovenska (14,2 %). Ze zemí EU byli z hlediska celkové výše nákladů
na zdravotní péči opět na prvním místě občané Německa (12,7 %). Z celkové výše nákladů na
zdravotní péči bylo cizinci uhrazeno 66,7 % nákladů, z toho 41 % bylo uhrazeno v hotovosti.
91
Neuhrazeno bylo 33,3 % nákladů na zdravotní péči, z toho náklady po lhůtě splatnosti
představovaly 13,7 %.
Zdravotní péče byla cizincům z hlediska počtu osob nejčastěji poskytnuta v kraji Hl. m. Praha
(45,8 %) a Středočeském kraji (8,2 %). Z hlediska výše nákladů byl na prvním místě opět kraj
Hl. m. Praha (55,9 %) a na druhém místě Moravskoslezský kraj (6,6 %).
Počty osob čerpající zdravotní péči ze smluvního zdravotního pojištění uvedených na tomto
výkaze se liší od dat od VZP ČR v tabulce o smluvním zdravotním pojištění cizinců v roce 2000.
Důvodem je možnost čerpání tohoto pojištění cizinci ve více nemocnicích za sledované období.
Nejčastějším důvodem k hospitalizaci cizinců byly poranění a otravy, následovaly nemoci
oběhové soustavy a nemoci trávicí soustavy. (http://www.czso.cz, 13.9. 2002)
5.6. Typické zdravotní problémy
Statistiky o nemocnosti cizinců se samostatně nevedou, signály výrazné odlišnosti zdravotních
problémů cizinců od běžné populace nebyly zaznamenány.
Obecně je u cizinců zmiňován zvýšený výskyt pracovních úrazů v důsledku nedostatečné znalosti
jazyka a bezpečnostních předpisů práce (zejména u dělnických profesí), zvýšený výskyt některých
reaktivních duševních poruch (zvláště posttraumatické stresové poruchy a adaptační poruchy),
různá tělesná onemocnění (reakce na zátěž, kterou migrace do odlišných sociálních, kulturních a
mnohdy klimatických podmínek představuje), výskyt infekčních onemocnění, která jsou běžná
v zemích, z nichž cizinci přicházejí a stomatologické potíže. Opakovaně zazněl názor směřující
k zavedení povinné lékařské prohlídky před nástupem cizince do zaměstnání jako prevence
pozdějších vysokých nákladů na poskytování zdravotní péče.
Zkušenosti nasvědčují, že cizinci (především z východních států) přijíždějí do České republiky
z neutěšených hygienických podmínek a bez předchozí lékařské péče a prohlídek a mají různá
chronická či neléčené nebo zanedbaná onemocnění. V této souvislosti je to významné především
u těch cizinců, kteří jsou během pobytu v ČR ubytováni provizorně v ubytovnách, kde je
nevyhovující zdravotní a hygienická situace a je zřejmá absence odpovídajícího hygienického
předpisu pro provoz takových zařízení.
Informace uvádějí, že se u dětí daří zajistit jejich očkování, které je povinné a vztahuje se i na
cizince s TBC. U dětí cizinců není zvýšené riziko infekčních onemocnění. Určité riziko však trvá
u dospělých osob přicházejících z východních zemí, kde neprošly systémem očkování, protože
v zemích jejich původu buď nebyl a nebo se rozpadl. U těchto osob je obava, že k nám mohou
zavléci nebezpečené nemoci (TBC, zvláštní typ žloutenky apod.).
Samostatnou a problémovou skupinu cizinců představují v některých příhraničních okresech
v souvislosti se zjištěnými pohlavními nákazami (kapavka, syfilis, AIDS) cizinky - prostitutky.
Jsou proto požadavky na přísnější hygienicko-epidemiologická opatření a na vytvoření
legislativního rámce pro poskytování sexuálních služeb. Specifickou záležitostí je potřeba
sledování a prevence nemocí u cizinců (zejména u Vietnamců) pracujících v potravinářství a
pohostinství. Opakovaně je navrhováno, aby Ministerstvo zdravotnictví v rámci svých
statistických výkazů nezahrnovalo do celkových výdajů za zdravotní péči všech cizinců i péči
těm cizincům, kteří pobývají na území České republiky za účelem turistiky, studia nebo léčení,
a aby rozšířilo sledované údaje o zdravotní péči cílové skupiny cizinců z hlediska integrace
a zavedlo monitorování jejich diagnóz.
92
5.7. Zdravotní problémy - výběr
Kapitola nastiňuje problematiku etnicky/rasově specifických nebo endemických chorob
(rozuměno v dané lokalitě se vyskytujících chorob) a uvádí základní informace o státním
programu očkování ve vybraných zemích, tak jak je tyto země deklarovaly WHO. Jelikož se
jedná o problematiku, která se díky mnoha faktorům neustále proměňuje, je potřebné tyto
informace vnímat jako vstupní a následně vyhledávat jejich aktualizace (viz např. informace
WHO). Ve výběru jsme se snažili postihnout ty země, jejichž občané se na našem území
nacházejí a nebo takové země, které by mohly posloužit jako příklad vybraný z určitého teritoria.
Informace jsou čerpány z Geissler,E.M. Cultural Assesment.
Vysvětlivky: imunizace- BCG = proti TBC, DPT=proti záškrt-černý kašel-tetanus, OPV=proti dětské
obrě, MMR=proti spalničkám,zarděnkám,příušnicím
Evropa
SLOVENSKO
Jazyk:
slovenština ( dalším významným jazykem na území SR je maďarština)
Etnické složení populace: Slováci 86%, Maďaři 11%, ostatní (vč.Rómů) 3%
Majoritní náboženství:
Katolické 60%, Protestantské 8%, Ortodoxní 4%, ostatní 28%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: riziko: kardiovaskulární a onkologická
onemocnění, AIDS na 100 000 je 0,04.
Národní program imunizace:
BCG – ve 4 dnech až 6ti týdnech, event. ve 2 a v 11.letech u tuberkulin negativních dětí, a
ve14 letech, dále po 10 letech
DPT – v 9 až 12 týdnech, 13.až 16.týdnu, v 18.až 20.měs., v 5ti letech
OPV - 10.týden až do 1,5 roku, přeočkování 14,5 až 30.měsíci, ve 13ti letech
MMR - ve 2 a 14 letech
Hepatitis B - v 9.až 12.týdnu, 13.až 16.týdnu, 33.až 36.týden, u dětí, které nebyly očkovány ve 12ti letech.
POLSKO
Jazyk:
polština
Etnické složení populace: Poláci 98%, Ukrajinci a ostatní 2%
Majoritní náboženství: Katolické 95%, ostatní 5%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby:
Riziko: fenylketonurie, AIDS na 100 000 obyv.0,28.
Národní program imunizace:
BCG - po narození, mezi 10. - 12.měs. a v 7., 12., a 18.letech
OPV - ve 3 měs., mezi 4.a 5.měs., v 6 měs., mezi 19.a 24.měs., v 6 a 11 letech
Spalničky - mezi 13. - 15.měs., v 9 letech
RAKOUSKO
Jazyk: němčina
Etnické složení populace: Němci 99%, ostatní 1%
Majoritní náboženství: Katolické 85%, Protestantské 6%, ostatní 9%
93
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko (v angl.): „Rett syndrom“ u dívek,
AIDS na 100 000 obyv. je 2,40.
Národní program imunizace:
DPT – ve 3, 4 a 5 měsících a mezi 16. – 18.měsícem
DT/Td - v 7 letech a mezi 14. – 15.rokem
OPV – ve 4 měsících, mezi 5. – 6.měs., v 7 měs., 7 letech a mezi 14. – 15. Rokem
MMR - mezi 2. – 7. Rokem
Spalničky – u dívek ve 13ti letech.
RUSKO
Jazyk: ruština, další jazyky: ukrajinština, běloruština, uzbečtina, arménština
Etnické složení populace: Rusové 82%, Tataři 4%, ostatní 14%
Majoritní náboženství: Ruské pravoslavné ortodoxní, islám
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin senzitivní malárie
v oblastech blízko Iránu a Afghánistánu; diftheria blížící se
epidemickému rozsahu; černý kašel, spalničky. Riziko: Japonská
encephalitis, AIDS na 100 000 obyv. 0,02
Národní program imunizace:
BCG - mezi 4.- 7.dnem, v 7 letech, mezi 14. – 15.rokem a mezi 27. – 30.rokem
DPT - ve 3 měsících, mezi 4. – 5.měsícem, a v 6ti a 18ti měsících.
DT/Td – mezi 6. – 7.rokem, mezi 11. – 12.rokem, dále každých 10 let
OPV – ve 3 měsících, mezi 4. – 5.měsícem, v 6ti měsících, mezi 1.a 2.rokem, ve 3 letech,
mezi 7. - 8.rokem a mezi 15. – 16.rokem
spalničky – ve 12 měsících a mezi 6.-7.rokem
UKRAJINA
Jazyk: ukrajinština, ruština
Etnické složení populace: Ukrajinci 73%, Rusové 22%, ostatní 5%
Majoritní náboženství: Ortodoxní
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: AIDS na 100 000 obyv. je 0,07.
Národní program imunizace: není publikován (po rozpadu SSSR a vzhledem k ekonomické
situaci země je možné, že se systém imunizace rozpadl a nefunguje).
MAĎARSKO
Jazyk: maďarština
Etnické složení populace: Maďaři 97%, Němci 2%, Rómové a ostatní 1%
Majoritní náboženství: Katolické 68%, Kalvinistické 20%, Luteránské 5%, ostatní 7%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko: kardiovaskulární a plicní
onemocnění (TBC), onkologické choroby
Národní program imunizace:
BCG – mezi 3.a 42.dnem, mezi 10. – 11.rokem, v 16 a 18 letech a mezi 18. – 30.rokem
DPT – ve 3,4,5 a 36 měsících a v 6ti letech
OPV – ve 4, 5 a 36 měsících a v 6ti letech
IPV – ve 3 měsících
MMR – v 15ti měsících
Spalničky – v 11 letech
94
ANGLIE
Jazyk: angličtina, další jazyky: velština, galština, skotština
Etnické složení populace: Angličané 82%, Skotové 10%, Irové 2%, Velšané 2%, Asiaté a
ostatní 4%.
Majoritní náboženství:
Anglikánské 85%, Katolické 8%, Presbyteriánské 5%, ostatní 2%.
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko: mírný nárůst TBC, vysoká
úmrtnost na kardiovaskulární choroby. AIDS na 100 000 obyv. je
2,62.
Národní program imunizace:
BCG – po narození a v 11ti letech
DPT – 2, 3 a 4 měsících
DT/Td – ve 4 letech
TT v 15ti letech
OPV – ve 2, 3 a 4 měsících, ve 4 a 15ti letech
Spalničky – mezi 5ti – 16ti lety.
CHORVATSKO
Jazyk: chorvatština
Etnické složení populace: Chorvaté 78%, Srbové 12%, ostatní 10%
Majoritní náboženství:
Katolické 77%, Ortodoxní 11%, ostatní 12%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: posttraumatický stresový syndrom
(následek válečného konfliktu), AIDS na 100 000 obyv. 0,33.
Národní program imunizace:
BCG – po narození a ve 2, 8 a 13 letech
DPT – ve 3,4, 5 a 12 měsících a ve 4 letech
OPV – ve 3, 4, 5 a 12 měsících, a ve 4, 6 a 14 letech
MMR – ve 2 letech
Spalničky – v 6ti letech a dívky okolo 14ti let.
SRBSKO a ČERNÁ HORA
Jazyk: srbochorvatština, dále albánština
Etnické složení populace: Srbové 63%, Albánci 14%, Černohorci 6%, ostatní 17%
Majoritní náboženství:
Řecké ortodoxní 65%, Islám 19%, Katolické 4%, ostatní 12%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko: kardiovaskulární choroby,
rakovina tlustého střeva, nárůst Insulin-dependentního diabetu u
dospělých. AIDS na 100 000 obyv. 0,89.
Národní program imunizace:
Informace nejsou.
ALBÁNIE
Jazyk: albánština, dále řečtina
Etnické složení populace: Albánci 95%, Řekové 3%, ostatní 2%
Majoritní náboženství:
Islám 70%, Albánské ortodoxní 20%, Katolické 10%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: nejsou informace, AIDS na 100 000 obyv.
0,09.
Národní program imunizace:
BCG – po narození a v 6ti letech
95
DPT – ve 2, 4, 6ti a v 18ti měsících
DT - v 5ti letech
OPV – ve 2, 4, 6 a 18ti měsících, a v 5ti letech
Spalničky – v 9ti měsících
RUMUNSKO
Jazyk: rumunština, maďarština, němčina
Etnické složení populace: Rumuni 89%, Maďaři 9%, Němci 2%
Majoritní náboženství: Rumunské ortodoxní 70%, Katolické 6%, Protestantské 6%,
ostatní 18%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Rizika: kardiovaskulární choroby,
hypertenze, virová hepatitis a onkologické choroby jsou největším problémem dospělých. AIDS
na 100 000 obyv. je 2,85.
Národní program imunizace:
BCG - po narození a v 7 a 14ti letech
DPT – ve 3, 4, 5, 18 a 36 měsících
DT/Td – v 7 a 14ti letech
OPV - mezi 2.a 7.měsícem, mezi 4 a 9ti měsíci, mezi 10.a 15.měsícem a v 9ti letech
Spalničky – mezi 9.a 15.měsícem a v 7mi letech.
TURECKO
Jazyk: turečtina, kurdština, arabština
Etnické složení populace: Turci 80%, Kurdové 20%
Majoritní náboženství:
Islám 99%, ostatní 1%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: Chlorochin senzitivní
malárie (včetně městských lokalit), leischmanióza, trachom
(středomořské oblasti a na jihovýchodě), regionálně břišní tyfus,
virová hepatitis.
Riziko: „goiter“ (angl.) v severní části okolo Černého moře,
stomatologické problémy, AIDS na 100 000 obyv.je 0,04.
Národní program imunizace: (není v souladu s WHO)
BCG – po narození a pak každých 5 let s PPD testem,
Spalničky – v 8 (na venkově) a ve 12 (ve městech) měsících, a při konjunktuře spalniček v 15
měsících.
OPV-1 – ve 2 měsících
OPV – 2 – ve 4 měsících
OPV – 3 – v 6ti měsících
OPV booster – v 18ti a ve 24 měsících
DPT – 1 – ve 2 měsících
DPT – 2 – ve 4 měsících
DPT – 3 – v 6ti měsících
DPT booster – v 18 – 24 měsících
DT v 6ti letech nebo před vstupem do školy
Tetanus toxoid – v 10ti letech
IRÁK
Jazyk: arabština, kurdština, asyrština, arménština
96
Etnické složení populace: Arabové 75%, Kurdové 17%, ostatní 8%
Majoritní náboženství: Islám – Šiité 62%, Sunnité 35%, Křesťané a ostatní 3%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin senzitivní malárie
Riziko: schistosomiasa, AIDS na 100 000 obyv. je 0,03.
Národní program imunizace:
BCG – po narození
DPT – ve 2, 4 a 6ti měsících
OPV – po narození a ve 2, 4 a 6ti měsících
Spalničky – v 9 a 15ti měsících
Hepatitis B – po narození, a v 1,5 a 9ti měsících
Asie
JAPONSKO
Jazyk:
japonština
Etnické složení populace: Japonci 99%, Korejci 1%
Majoritní náboženství:
Šintoismus, Buddhismus 84%, ostatní 16%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko: Japonská encefalitída,
schistosomiása, talasémie, rozštěpy rtu a patra, Oguchiho
choroba, AIDS na 100 000 obyv. je 0,21.
Národní program imunizace:
BCG ve 3 měsících
DPT ve 3, 4 a 5ti měsících a v 6ti letech
OPV – ve 3 a 4,5 měsících
Spalničky ve 12ti měs.,
Rubella – dívky mezi 13. A 14. rokem
ČÍNA
Jazyk: Mandarinština, Yue, Wu, Hakka, Xiang a ostatní
Etnické složení populace: Číňané 92%, ostatní 8%
Majoritní náboženství: ateisté a eklektici 97%, ostatní 3%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: Chlorochin senzitivní malárie,
rezistentní malárie. Riziko: Japonská encefalitis, schistosomiasis, laktázový deficit u dospělých,
alfa-thalasemie, čínský typ G6PD deficit, virová hepatitis. Neurastenie (zahrnuje: anxiozitu,
deprese, hypochondické stavy). Hlavní příčiny smrti jsou : hypertenze, diabetes, zhoubná
onkologická onemocnění. AIDS – byla nahlášena 0.
Národní program imunizace:
BCG - po narození a v 7 a 12ti letech
DPT - ve 3, 4, 5 měsících, mezi 1,5 – 2. Rokem
OPV – ve 3, 4, 5ti měsících, a ve 4 letech
Spalničky – v 8 měsících
VIETNAM
Jazyk: vietnamština, francouzština, čínština, angličtina, khmérština
Etnické složení populace: Vietnamci 87%, Číňané 3%, ostatní 10%
Majoritní náboženství:
Buddhistické 60%, Konfucianismus 13%, Taoistické 12%,
Katolické 3%, ostatní 12%
97
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko: choriokarcinom, úplavice, TBC,
hepatitis, typhoid, horečka dengue, Japonská encefalitis, cholera,
chlorochin rezistentní malárie, vrozené vývojové vady
(příčina: chem.bojová látka Agent Orang, pozůstatek AmerickoVietnamské války), AIDS na 100 000 obyv. 0,24.
Národní program imunizace:
BCG – po narození
DPT – ve 2, 3 a 4 měsících
OPV – ve 2, 3 a 4 měsících
Spalničky v 9ti měsících.
MONGOLSKO
Jazyk: mongolština, další jazyky: turečtina, ruština, čínština
Etnické složení populace: Mongolové 90%, Kazachové 4%, Číňané 2%, Rusové 2%,
ostatní 2%
Majoritní náboženství:
Tibetský Buddhismus 95%, Islám 4%, ostatní 1%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: infekční a parazitární
choroby, AIDS je hlášena 0.
Národní program imunizace:
BCG – mezi 5 – 7 dny, a v 8, 13 a 18 letech.
DPT – ve 3, 4 a 5 měsících, ve 2, 3, 5 a 18ti letech
DT – v 6ti a 11ti letech
Spalničky – mezi 9. – 15 měsícem
Hepatitis B – po narození, v 1 a 6ti měsících
INDIE
Jazyk: hindština, angličtina, ostatní
Etnické složení populace: Indové 72%, Druidové 25%, Mongolové a ostatní 3%
Majoritní náboženství: Hinduismus 80%, Islám 14%, Křesťanství 2%, Sikh 2%,
Buddhismus a ostatní 2%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Aktuální: cholera, Endemicky: chlorochin
rezistentní malárie, anemie u žen, Riziko: Japonská encefalitis, schistosomiasa, deficit vitaminu
A je v mnoha případech příčinou dětské slepoty. Většina populace má zdravotní problémy. AIDS
na 100 000 obyv. je 0,12.
Národní program imunizace:
BCG – po narození
DPT – v 1,5 , 2,5 a 3,5 měsících, a mezi 16. – 24.měsícem
OPV – v 1,5, 2,5 a 3,5 měsících a mezi 16. a 24.měsícem
Spalničky – 9. – 11.měsícem
(častěji jsou proočkováni chlapci než dívky!)
PAKISTAN
Jazyk: urdština, angličtina, pandžábština, sindhálština, paštunština,
Etnické složení populace: Pandžábové 66%, Sindhové 13%, Paštuni 9%,
Balochové a ostatní 12%
Majoritní náboženství: Islám - Sunnité 77%, Šhiité 20%, ostatní 3%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin rezistentní
98
malárie (včetně městských aglomerací), TBC, akutní respirační
infekce, bacilární úplavice, amébózy, vzteklina. Průjem je
nejčastější příčinou úmrtí většiny dětí. U dětí nad 5 let se vyskytuje
také proteinová malnutrice. AIDS na 100 000 obyv. je 0,01.
Národní program imunizace:
BCG - po narození
DP - v 6,10a 14 týdnech
Spalničky - v 9 měsících
Afrika
LIBYE
Jazyk:
arabština, italština, angličtina
Etnické složení populace: Berberští Arabové 97%, ostatní 3%
Majoritní náboženství:
Islám - Sunnité 97%, ostatní 3%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin senzitivní malárie
(ve městských aglomeracích ne), Riziko: schistosomiasa,
„cystinuria“ (v angl.). AIDS na 100 000 obyv. 0,04.
Národní program imunizace:
BCG - po narození
DPT - v 6, 10 a 14ti týdnech, v 18ti měsících
DT - v 6ti letech
OPV – po narození, v 6,10 a 14 týdnech, v 18ti měsících
Spalničky – v 8 a 18ti měsících
Hepatitis B – po narození, v v 1,5 a 8 měsících.
EGYPT
Jazyk: arabština, angličtina, francouzština
Etnické složení populace: východní „Hamitic“(angl.) 99%, ostatní 1%
Majoritní náboženství: Islám – Sunnité 94%, ostatní 6%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin senzitivní malárie,
Riziko: schistosomiasa, AIDS na 100 000 obyv. 0,03.
Národní program imunizace:
BCG – při narození
DPT – ve 2, 4 a 6ti měsících, mezi 18.až 24.měsícem a v 6ti letech
OPV – ve 2, 4, 6 a 9ti měsících a mezi 18.a 24.měsícem
Spalničky – v 9ti měsících
Hepatitis B – ve 2, 4 a 6ti měsících.
ERYTREA
Jazyk: Tigrinya, Tigre
Etnické složení populace (v angl.j.): Tigrays 50%, Tigre a Kunama 40%, Afar 4%, ostatní 6%
Majoritní náboženství: Islám 50%, Křesťanství 50%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: malnutrice, anemie, střevní paraziti,
respirační choroby. Častý je posttraumatický stresový syndrom a deprese. AIDS na 100 000
obyv. je 20,58!
99
Národní program imunizace:
BCG – po narození
DPT – v 6, 10 a 14 týdnech,
OPV – po narození a v 6,10 a 14ti týdnech
Spalničky – v 9ti měsících.
ZIMBABWE
Jazyk: angličtina, chishona, sindebele
Etnické složení populace: Shona 71%, Ndebele 16%, bílí 1%, ostatní 12%
Majoritní náboženství: Synkretické 50%, Křesťané 25%, domorodé víry 24%, Islám 1%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin rezistentní malárie,
Riziko: schistosomiasa, diarrhea je zpravidla léčena užíváním bylinných medikamentů. AIDS na
100 000 obyv. je 118,60! (vyšší výskyt je registrován v Namíbii – 119,14 na 100 000 obyv.)
Národní program imunizace:
BCG – při narození
DPT – ve 3, 4 a 5ti měsících,
OPV – ve 3, 4 a 5ti měsících
Spalničky – v 9ti měsících
Hepatitis B ve 3, 4 a 9ti měsících.
JIŽNÍ AFRIKA
Jazyk: afrikánština, angličtina, ndebele, sotho
Etnické složení populace: Afričané 75%, bílí 14%, míšenci 9%, východní Indiáni 3%
Majoritní náboženství: Křesťanství 60%, Hinduismus 2%, Islám a ostatní 38%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Endemicky: chlorochin rezistentní malárie,
TBC dosahuje epidemického rozsahu (odhaduje se až 40% populace s TBC). Riziko: hrudní
infekce, diarrhea, TBC, schistosomiasa, trachom, AIDS na 100 000 obyv. je 6,76.
Národní program imunizace:
BCG – po narození
DPT – v 6, 10 a 14ti týdnech a v 18ti měsících
Td – v 5ti letech
OPV – po narození a v 6, 10, a 14ti týdnech
Spalničky – v 9ti a 18ti měsících
Hepatitis B – v 6, 10 a 14ti týdnech
SUDÁN
Jazyk: arabština, angličtina, nubijština, Ta Bedawie, ostatní
Etnické složení populace: černoši 52%, Arabové 39%, Beja 6%, ostatní 3%
Majoritní náboženství: Islám – Sunnité 70%, domorodá náboženství 25%, Křesťané a
ostatní 5%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Aktivní: žlutá horečka. Endemicky:
chlorochin rezistentní malárie Riziko: schistosomiasa, AIDS na 100 000 obyv. 0,91.
Národní program imunizace:
BCG – po narození
DPT v 6, 10 a 14ti týdnech
OPV – po narození a v 6, 10 a 14ti týdnech
Spalničky – v 9ti měsících
100
KEŇA
Jazyk: angličtina, svahilština, ostatní
Etnické složení populace: Kikujové 22%, Luhyové 14%, Luové 13%, Kalenjin 12%, Kamba
11%, ostatní 28%.
Majoritní náboženství: Protestantské 38%, Katolické 28%, domorodá náboženství 26%,
Islám 8%.
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Aktivní: cholera. Endemicky: žlutá
horečka, chlorochin rezistentní malárie Riziko: schistosomiasa, AIDS
na 100 000 obyv. je 29,13.
Národní program imunizace: BCG po narození
DPT – v 6, 10 a 14ti týdnech
OPV – po narození a v 6, 10 a 14ti týdnech
Spalničky – v 9ti měsících
Ne všichni rozumí preventivním účinkům imunizace!
Arabský poloostrov
IZRAEL
Jazyk: hebrejština, arabština, angličtina, francouzština
Etnické složení populace: Židé 82%, Arabové a ostatní 18%
Majoritní náboženství: Židovské 82%, Islám 14%, Křesťanství 2%, Druze 2%
Etnicky/rasově specifické nebo endemické choroby: Riziko (v angl.): dětská Tay-Sachs
choroba, dětská Niemann-Pick choroba, Gaucherova choroba dospělých,
středozemní horečka, diabetes, atheroskleróza, hypertenze. AIDS na 100 000
obyv. je 0,96.
Národní program imunizace:
BCG – ve 13ti letech
DPT – ve 2, 4, 6 a 12ti měsících, v 8 letech
OPV – ve 4, 6 a 12 měsících a 6ti letech
IPV – ve 2, 4 a 12 měsících
MMR – v 15ti měsících
Spalničky – v 6 a 14ti letech
Hepatitis B – po narození a v 1 a 6 měsících.
101
6. Legislativa
V roce 2000 byla schválena Koncepce integrace cizinců na území ČR (dále jen Koncepce) spadá
i tento projekt, zabývající se vytvořením materiálů pro zdravotníky. Koncepce byla schválena
usnesením vlády a projekt vyhlásilo Ministerstvo vnitra.
V rámci této koncepce byla určena cílová skupina, na niž se aktivity na podporu integrace cizinců
vztahují zejména. Jedná se o tyto cizince:
• s uděleným pobytem,
• s uděleným azylem,
1
• s uděleným vízem za účelem sloučení rodiny.
Součástí integračního procesu jsou v souladu s Koncepcí také občané České republiky a zejména
ti, kteří se s cizinci setkávají při vykonávání své profese. My se v projektu zabýváme možnostmi
a povinnostmi zdravotnických pracovníků zejména při léčebné a ošetřovatelské péči o osoby
s odlišným kulturním i sociálním zázemím. Výstupem je tento souhrnný informační materiál pro
zdravotnické manažery na různých stupních řízení zejména lůžkových zařízení.
V rámci stejného projektu v části určené pro samotné cizince byl zadán projekt Institutu
zdravotní politiky a ekonomiky v Kostelci nad Černými lesy, jejichž výstupem je brožura pro
cizince, kteří konzumují u nás zdravotní péči, a nazývá se „Průvodce systémem zdravotní péče
České republiky“. V této legislativní části informačního materiálu pro zdravotníky jsou z ní
čerpány některé informace, jak je uvedeno také v použitých zdrojích.
S ohledem na vstup do Evropské Unie (dále jen EU) a slaďování právních předpisů s právem EU
je tak základní myšlenka Koncepce i způsob jejího provedení v souladu s trendy EU. Koncepce
byla inspirována dvěma základními dokumenty Rady Evropy v oblasti integrace cizinců:
• Rozmanitost a soudržnost: nové úkoly v oblasti integrace imigrantů a menšin (2000)
• Rámec integrační politiky (2000).
V legislativní části, kterou nyní předkládáme zdravotníkům, musíme vycházet nejen z konceptů a
zákonů zaměřených na péči o zdraví, ale také z konceptů a zákonů zaměřených na problém
migrace a zejména lidských práv.
Normou nejvyšší právní závaznosti je Listina základních práv a svobod, která je součástí
ústavního pořádku ČR. U nás vstoupila v platnost dne 16.12.1992. Z jejího znění jsou pro
zdravotnictví ve spojení s imigrací důležité ty články, které jsou uvedeny níže:
6.1. Listina základních práv a svobod
článek 1 - Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva svobody jsou
nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
článek 2 - Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá.
článek 5 - Každý je způsobilý mít svá práva.
článek 6 1
Uvedeným podmínkám odpovídají i někteří účastníci řízení o udělení azylu. Proto se také jim v některých částech
věnujeme.
102
Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.
Nikdo nesmí být zbaven života.
Trest smrti se nepřipouští.
článek 7 - Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu.
článek 10 Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a
chráněno jeho jméno.
Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného
života.
Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným
zneužíváním údajů o své osobě.
článek 15 - Svoboda vědeckého bádání je zaručena.
článek 31 - Každý má právo na ochranu zdraví. Občané2 mají na základě veřejného pojištění
právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Významným konceptem, podporující spravedlnost a rovnost ve zdravotní péči je evropský
dokument Světové zdravotnické organizace – World Health Organisation (dále jen WHO)
Zdraví pro všechny pro 21. století, který vychází z předcházejícího hlavního dokumentu Zdraví
pro všechny do roku 2000.
6.2. Nová varianta programu – 21 cílů pro 21. století
•
•
•
•
•
•
nově je zařazeno celoživotní pojetí
zdůrazněna multisektorová zdravotní strategie
větší důraz kladen na solidaritu a ekvitu
populačně orientované cíle zredukovány na tři
dřívější cíle nebyly vypuštěny, ale prostupují celým programem
( např. problém nerovností mezi muži a ženami)
Základním cílem programu je dosáhnout plného zdravotního potenciálu pro všechny – z toho
vyplývají dva hlavní cíle
posilování a ochrana zdraví lidí během jejich celého života
snížení výskytu (incidence) hlavních nemocí a omezení strádání, které lidem přinášejí
6.2.1. Etický základ programu je tvořen těmito základními hodnotami:
zdraví jako základní lidské právo
ekvita (spravedlnost) ve zdraví mezi jedn. zeměmi i uvnitř jedn. zemí
vlastní účast a odpovědnost jedn. osob, společenství, organizací, atd.
2
Dále v textu je vysvětleno, že se jedná jen o občany České republiky, na které se vztahuje veřejné zdravotní
pojištění podle zákona . 48/1997 Sb.
103
Byly zvoleny 4 základní postupy:
1. meziresortní strategie – postihující determinanty zdraví; beroucí v úvahu zdravotní,
ekonomické, sociální, kulturní a další okolnosti
2. příprava a realizace programů - zaměřených na zdravotní výsledky a důsledné hodnocení
investic do zdraví z hlediska jejich přínosu
3. integrovaná základní zdravotní péče – zaměřená na rodinu a celé společenství, podporována
pružným a citlivým nemocničním systémem
4. participační zdravotní rozvoj – rozvíjení účasti všech, kteří mohou nějak přispět (školy,
rodiny, pracoviště, atd.)
Stručný přehled jednadvaceti cílů :
1. Solidarita pro zdraví v evropském regionu – ER
Do roku 2020 by se měl současný rozdíl ve zdravotním stavu mezi členskými státy ER snížit
alespoň o 1/3
2. Spravedlnost (ekvita) ve zdraví
Do roku 2020 by se měly zdravotní rozdíly mezi socioekonomickými skupinami uvnitř jedn.
členských zemí snížit nejméně o 1/4, a to podstatným zlepšením úrovně zdraví deprivovaných
skupin
3. Zdravý životní start
Do roku 2020 by ve všech členských zemích ER měly mít všechny narozené děti a děti
předškolního věku lepší zdraví, umožňující jim lepší životní start
4. Zdraví mladých lidí
Do roku 2020 by měli mladí lidé ER být zdravější a schopnější plnit svoji roli ve společnosti
5. Zdravé stárnutí
Do roku 2020 by měli mít lidé nad 65 let příležitost se těšit plnému zdravotnímu potenciálu a hrát
aktivní sociální roli
6. Zlepšení duševního zdraví
Do roku 2020 by se měla zlepšit psychosociální pohoda lidé a měly by se zlepšit komplexní
služby, které by byly dostupné lidem s duševními problémy
7. Snížení výskytu přenosných nemocí
Do roku 2020 by měly být podstatně sníženy nežádoucí důsledky přenosných nemocí
prostřednictvím systematicky realizovaných programů
8. Snížení výskytu neinfekčních nemocí
Do roku 2020 by v ER měla být na co nejnižší míru snížena nemocnost, invalidita, předčasná
úmrtnost v důsledku hlavních chronických nemocí
104
9. Snížení výskytu poranění způsobených násilím a nehodami
Do roku 2020 by mělo dojít v ER k podstatnému snížení výskytu zranění, invalidity a úmrtí
v důsledku nehod a násilí
10. Zdravé a bezpečné přírodní prostředí
Do roku 2015 by lidé ER měli žít v bezpečném přírodním prostředí, v němž by výskyt zdraví
nebezpečných látek neměl přesahovat mezinárodně schválené normy
11. Zdravější život
Do roku 2015 by si lidé v celé společnosti měli osvojit zdravější životní způsob
12. Omezení škodlivých účinků alkoholu, drog a kouření
Do roku 2015 by ve všech členských státech měly být významně sníženy nepříznivé důsledky
návykových látek, jako je alkohol, tabák a psychoaktivní drogy
13. Zdravé místní životní podmínky
Do roku 2015 by lidé ER měli mít větší příležitost žít ve zdravých životních podmínkách doma,
na pracovištích, ve školách a místních společenstvích
14. Zodpovědnost za zdraví pro více resortů
Do roku 2020 by měly všechny resorty zvážit a přijmout svou zodpovědnost za zdraví
15. Integrovaný zdravotní sektor
Do roku 2010 by lidé ER měli mít mnohem lepší přístup k základní zdravotní péči orientované na
rodinu a společnost a podporované flexibilním a citlivým nemocničním systémem
16. Řízením k vyšší kvalitě péče
Do roku 2010 by se měly členské státy ujistit, že řízení zdravotního sektoru, od populačních
programů po individuální péči o pacienty na klinické úrovni, je orientováno na zdravotní
výsledky
17. Financování zdravotnických služeb a přidělování zdrojů
Do roku 2010 by členské státy měly mít takový mechanizmus financování a alokace zdrojů pro
zdravotnictví, který by spočíval na principu rovného přístupu ke zdravotnickým službám, na
hospodárnosti, solidaritě a optimální kvalitě
18. Příprava pracovníků pro zdravotní péči
Do roku 2010 by se měly všechny členské státy ujistit, že pracovníci ve zdravotnictví i pracovníci
ostatních sektorů mají odpovídající znalosti, postoje a dovednosti k ochraně a rozvoji zdraví
19. Výzkum a znalosti pro zdraví
Do roku 2005 by měly všechny členské státy mít takový zdravotnický výzkum, informační a
komunikační systém, který by umožnil získat, využívat a předávat znalosti vedoucí k podpoře
zdraví pro všechny
105
20. Mobilizace partnerů pro zdraví
Do roku 2005 by do realizace strategie zdraví pro všechny měly být zapojeni jednotlivci, skupiny
a organizace jak veřejného, tak soukromého sektoru, občanských společností a sdružení pro
zdraví
21. Opatření a postupy směřující ke zdraví pro všechny
Do roku 2010 by měly všechny členské státy realizovat opatření směřující ke zdraví pro všechny
a to na celostátní, krajové i lokální úrovni, která by byla podporována vhodnou institucionální
infrastrukturou, řízením a novátorským vedením
Všechny tyto základní koncepty, hovořící o rovnosti lidských práv, o lidské důstojnosti a o
zdravotní péči, vycházejí z toho, co je, ve velmi širokém pojetí, definováno jako determinanty
zdraví:
1. životní styl,
2. životní prostředí,
3. zdravotnické služby,
4. genetické vlohy.
Jedním z nejdůležitějších bodů, splňující spravedlnost ve zdraví, je dostupnost zdravotní péče.
6.3. Dostupnost zdravotní péče
Dostupnost péče je předpokladem spravedlivě poskytované péče. Dostupnost je definována jako
počet nebo podíl obyvatelstva, u něhož lze očekávat, že navštíví určité zdravotnické zařízení za
existujících překážek přístupu. Dělíme ji na:
Fyzickou neboli geografickou dostupnost - vyjadřuje rozsah, v němž může být určitá
zdravotnická služba dosažena určitým pacientem nebo komunitou jako celkem. Důležitým
faktorem je zde vzdálenost od zdroje péče. Důležitý je i čas, potřebný na cestu do zdravotnického
zařízení a čekací doba. Indikátory fyzické dostupnosti mohou být :
♦ počet lůžek na 1000 obyvatel,
♦ počet lékařů primární péče na 100 obyvatel, atd.
Ekonomická dostupnost péče odráží schopnost jednice uhradit poskytnutou zdravotní péči.
V rozvinutých systémech, kde jsou zdravotnické služby obyvatelstvu pohotově k dispozici, jsou
hodnoceny dvě složky a sice pokrytí péče pojištěním nebo státem a komplexnost nebo úplnost
tohoto pokrytí. V evropských státech převládá univerzální pokrytí zdravotní péče. Z rozvinutých
států pouze v USA, kde neexistuje všeobecné zdravotní pojištění, je asi 15% pojištěním
nepokrytého obyvatelstva. V rozvojových státech, kde není všeobecné pojištění, vidíme
jednoznačně vyšší spotřebu zdravotní péče u pojištěných ve srovnání s nepojištěnými.
Omezování nákladů na zdravotní péči, které je v důsledku stoupajících výdajů nutné, přináší
rozhodnutí snížit rozsah finančního pokrytí poskytované zdravotní péče z daní či pojistného např.
strategií přímé finanční spoluúčasti pacienta na nákladech části péče.
Indikátory ekonomické dostupnosti:
♦ finanční pokrytí nemocniční péče,
♦ finanční pokrytí ambulantních lékařských služeb,
106
♦ finanční pokrytí farmaceutických výrobků.
Psychosociální dostupnost - Model pacientova chování k lékaři a ke zdravotnickým službám
vůbec je ve svých predispozicích dán především motivací k vyhledání zdravotní péče. Ta je dána
mnoha hodnotami, zde vyjmenujeme jenom základní:
Důvěra
Proces poskytování zdravotní péče začíná výzvou pacienta, který se neumí léčit sám, k lékaři, o
kterém předpokládá, že to umí. Vzniká dialog, který není možný bez vzájemné důvěry. Důvěru
jako cenný statek zdůrazňují ve svých pracích Špalek a Šimek proti ekonomickému handrkování
o nejdražší techniku a dostatek financí ve zdravotnickém systému.
Zvláště na straně pacienta je důvěra k lékaři mimořádně důležitá. Proto musí nejen lékař, ale i
celý zdravotnický systém působit tak, aby důvěra mohla vzniknout.
Pokud se týká důvěry, nabízejí se nám dva protichůdné názory. Jeden tvrdí, že v současné
společnosti není pochyb o tom, že lékařská profese má důvěru společnosti a lékař jako jedinec má
důvěru svého pacienta. Druhý naopak konstatuje, že důvěra k lékaři je naopak stále vzácnější, a
že pacienti se cítí odcizeni posunem medicíny směrem k technologii a zoufale hledají nějakou
humánnější alternativu. Nepovažujeme tyto rozporné názory za relevantní. Důvěra je cosi, co
není medicíně samozřejmě dáno, ale co musí být aktivně kumulováno. Druhý z nich je navíc
varováním, že přílišné opojení technikou a technologií může časem zavést medicínu do slepé
uličky, Ostatně, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.
Zájem o své zdraví a zdravotní záležitosti obecně
Zájem obecně spadá mezi motivy sociogenní nebo také o nich hovoříme jako o fenomotivech.
Jsou to motivy získané v průběhu individuálního vývoje. Základními typy motivů jsou potřeby,
všechny ostatní formy motivů lze z potřeb odvozovat. Potřeby nacházejí svůj vnější výraz
v určitých formách činností, které mohou být z hlediska základních složek psychiky různě
akcentovány. Jde li o akcent poznávací, hovoříme o zájmech, jde-li o akcent emotivní, hovoříme
o zálibách. Pojmy zájem a záliba se však velmi často překrývají. Rozdíly různých kategorií
motivů, zvláště potřeb a zájmů, je však ještě hlubší. O tom, jakou budu mít potřebu a zájem
rozhoduje nejen osobnostní vybavení, ale také zkušenosti a kultura. Tak dochází k tomu, že ve
specifických životních podmínkách něco získává hodnotu a něco nikoliv.
Síla potřeby je u různých jedinců různá, projevuje se různou intenzitou puzení k cíli, stejně tak
dominance a žebříček potřeb je u různých osob různá.
Zájem o své zdraví a o zdravotní záležitosti obecně může tedy být odlišný nejen strukturou
osobnosti každého z nás, ale i tím, jakou sílu a význam přikládáme jednotlivým hodnotám a
jakou máme momentální potřebu.
Hodnota redukce hrozby nemoci
Skládá se ze subjektivního hodnocení vlastní náchylnosti nebo odolnosti vůči nemoci,
z hodnocení ohrozitelností nemocí obecně, z hodnocení rozsahu možného tělesného poškození,
z hodnocení rozsahu možného ohrožení společenských funkcí a v neposlední řadě z přítomnosti a
neobvyklosti příznaků.
107
Ochota spolupracovat
Nazýváme ji také ochotou jednat podle doporučení lékařů (comliance) a to jak v oblasti prevence
nemoci a doporučených režimů, což znamená účast na skríningu, očkování, preventivních
prohlídkách, užívání léků, dodržování diety, tělesné cvičení, osobní a pracovní návyky, včasné
vyhledávání lékaře a vyhledání specialisty v souladu s odesláním, vstup do léčebného programu a
soustavné pokračování v něm.
Modifikující a usnadňující faktory motivace jsou také několikerého druhu:
♦ demografické (zejména věk a pohlaví),
♦ strukturální (náklady, trvání nemoci, vedlejší účinky nemoci),
♦ postojové (kulturní a etnický původ člověka, integrace s cizí kulturou, schopnost přijímat
pomocí akulturace nové prvky cizí společnosti, průběh kulturního šoku, osobnost člověka,
schopnost přijímat změny v cizím a třeba i nepřátelském prostředí, způsob rozhodování,
zkušenost, deprivace, frustrace, konflikty, spokojenost s lékařem a ostatním personálem,
s vybavením, celkovým prostředím),
♦ interakční (délka, hloubka, soustavnost péče, vztahová schopnost jedince i zdravotníka, reakce
zdravotníka na cizí kulturu, etnocentrismus pacienta i zdravotníka, zkušenosti z bývalých
podobných vztahů).
Důležitou součástí všech koncepcí integrace cizinců je kvalitní azylová politika, jejíž nedílnou
součástí je zkoumání procesů adaptace a integrace migrujících skupin a jednotlivců. Otázkou
zůstává, jak jsou čeští občané (v našem případě čeští zdravotníci) na kulturní pluralismus
připravení. Na tuto otázku částečně odpovídají výsledky průzkumu, který byl proveden v rámci
tohoto projektu a také výsledky výzkumu, provedeného Mgr. Lenkou Špirudovou v roce 2000
mezi českými ošetřovatelkami. Výsledky výzkumů jsou uvedeny rovněž v tomto manuálu.
6.4. Kdo všechno se účastní na tvorbě a realizaci imigrační politiky?
V České republice jsou to tyto skupiny a instituce:
• Státní správa na centrální, krajské a lokální úrovni, zejména:
Ministerstvo vnitra – vede agendu pobytu cizinců a Správu uprchlických zařízení.
Ministerstvo financí – zabezpečuje financování zdravotnictví a sociálního zabezpečení
v působnosti státu a územních samosprávných celků; ve spolupráci s Ministerstvem
zdravotnictví provádí kontrolu zdravotního pojištění; provádí metodickou a
normotvornou činnost a činnost koncepční na úseku hospodaření zdravotních
pojišťoven; podílí se na tvorbě koncepcí v oblasti zdravotnictví; uděluje licence
k provádění smluvního pojištění na základě zákona 363/1999 Sb..
Ministerstvo práce a sociálních věcí – koordinuje činnost mezirezortního orgánu pro
potírání nelegálního zaměstnávání cizinců v české republice (vytvořeného na základě
usnesení vlády české republiky č. 1044/2000); je kompetentním orgánem na poli
pracovněprávních vztahů, otázek bezpečnosti práce, zaměstnanosti a nemocenského
pojištění.
Ministerstvo zahraničních věcí – vykonává správu ve věcech povolování pobytu na
území české republiky cizincům, kteří požívají diplomatických výhod a imunit;
108
•
•
•
•
vykonává státní správu ve věcech udělování víz (na základě zmocnění ze zákona o
pobytu cizinců).
Ministerstvo průmyslu a obchodu – upravuje podmínky podnikání cizinců na našem
území.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – zajišťuje podmínky pro výměny
studentů, zajišťuje podmínky stipendijních pobytů.
Ministerstvo zdravotnictví – provádí normotvornou činnost v oblasti zajištění zdravotní
péče (tedy i péče poskytované cizincům) i ochrany veřejného zdraví; sjednává
bilaterální mezinárodní úmluvy o poskytování zdravotní péče občanům cizích států na
území ČR;
provádí kontrolu zdravotních pojišťoven, zajišťuje informovanost
zdravotnických zařízení o úhradách na základě uzavřených mezinárodních smluv
(zdravotním radům, kteří dále informují zdravotnické instituce); vede statistiku „Roční
výkaz o čerpání zdravotní péče cizinci“ (na základě zákona č. 89/1995 Sb., o státní
statistické službě v návaznosti na Program statistických zjišťování č. 45/2000, ve znění
pozdějších změn).
Krajské úřady
Úřady práce
Živnostenské úřady
Oddělení cizinecké policie, pracoviště odborů cizinecké policie a pohraniční policie
správ Policie ČR krajů a hl. města Prahy
Poskytovatelé zdravotnických služeb (praktičtí lékaři pro dospělé, dorost i děti, ambulantní
specialisté, stomatologové, nemocnice a léčebny, zdravotní záchranná a převozová služba,
ošetřovatelská péče, rehabilitace, zdravotnický biokomplement, lázně a dětské ozdravovny,
sanatoria – psychiatrická i jiná, lékárny a ostatní zdravotnická zařízení)
Zdravotní pojišťovny (veřejné i komerční)
Český statistický úřad
Nevládní organizace v ČR
Český helsinský výbor
Organizace pro pomoc uprchlíkům
Sdružení občanů zabývajících se emigranty
Česká katolická charita
Diakonie
Poradna pro integraci
UNHCR
Mezinárodní organizace pro migraci
V zahraničí jsou to tyto instituce:
• International Organization for Migration (IOM)
• International Society of Travel Medicine
• Inmternational Center for Migration and Helath (ICMH)
• Rada Evropy (EC)
• Světová zdravotnická organizace (WHO)
• Evropská unie
•
Organizace pro ekonomickou a hospodářkou spolupráci (OECD)
109
6.5. Postavení skupin cizinců v systému zdravotní péče na území
České republiky (podle statutu, délky a účelu pobytu)
1) Osoby pobývající na našem území za účelem turistiky:
• přijíždějí zpravidla pojištěni; v případě, že pojištěni nejsou, bude jim v případě naléhavosti
poskytnuta nezbytná a neodkladná péče;
• zákona o pobytu cizinců zavádí povinnost cizince při hraniční kontrole při překročení státní
hranice na vyžádání policie předložit doklad o zdravotním pojištění (ze kterého mohou být
uhrazeny výdaje na ošetření v případě úrazu nebo náhlého onemocnění, včetně nákladů
spojených s převozem zemřelého);
• doklad o zdravotním pojištění je cizinec povinen předložit i v případě, kdy pojištění podle
zvláštního právního předpisu nebude zajištěno při vstupu na území státu. Takovým dokladem
je písemné potvrzení smluvního vztahu pojištěnce po dobu pobytu na našem území.
2) Osoby s trvalým pobytem na našem území:
• trvalý pobyt je založen na základě povolení k pobytu či svěření cizince do náhradní výchovy
nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu (při splnění zákonných podmínek se uděluje
po osmi, případně po deseti letech pobytu na území ČR);
• pro osoby s trvalým pobytem platí povinnost podrobit se povinnému očkování stanoveného
druhu ve stanovené termíny (podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví),
podmínky stanoví Ministerstvo zdravotnictví prováděcím předpisem.
• Do této oblasti spadají:
osoby činné pro zaměstnavatele se sídlem/trvalým pobytem na území ČR, kdy pojistné
za zaměstnance odvádí zaměstnavatel a pojištění je vázáno na účast na nemocenském
pojištění (trvá po dobu existence zaměstnaneckého vztahu, proto také zpravidla zaniká
s ukončením tohoto vztahu);
azylanti (osoby, kterým byl udělen azyl) – ze zákona mají stanovenou účast na
veřejném zdravotním pojištění, nebo je tak na ně pohlíženo na základě zvláštního
předpisu; pak jsou vedeni v registru pojištěnců pod identifikačními čísly a zdravotní
péče je jim poskytována bezplatně (podle zákona č. 48/1997 Sb.);
osoby, které jsou účastníky řízení o udělení azylu (kterým bylo uděleno vízum za
účelem řízení o udělení azylu (podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu); pro účastníky
řízení o udělení azylu a osoby, kterým bylo uděleno vízum za účelem strpěním pobytu
se použije zákon o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb., v návaznosti na
zákon 325/1999 Sb., o azylu), práva a povinnosti v rámci čerpání zdravotní péče mají
tyto osoby stejné jako občané české republiky, úhradu pojistného však za ně provádí
Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR. Jedná se o péči v souvislosti
s úrazem nebo onemocněním, narozením dítěte, nařízenou karanténou nebo dalším
opatřením, které bylo učiněno za účelem ochrany veřejného zdraví.;
osoby, kterým bylo uděleno vízum za účelem strpěného pobytu, podle zákona o azylu;
vízum je udělováno na základě předložení dokladu o tom, že byla podána žaloba proti
rozhodnutí o neudělení azylu nebo zastavení řízení o azylu; toto vízum lze na žádost
prodloužit, a to i opakovaně (platí vždy po dobu jednoho roku); těmto osobám je
poskytována zdravotní péče v souvislosti s úrazem nebo onemocněním, narozením
dítěte, nařízenou karanténou nebo jiným opatřením v souvislosti s ochranou veřejného
110
3)
•
•
4)
•
•
5)
•
6)
•
•
zdraví, náklady vynaložené na takovou péči jsou hrazeny z prostředků Ministerstva
vnitra.
Osoby, kterým bylo uděleno vízum za účelem poskytnutí dočasné ochrany a cizinci po dobu
zajištění za účelem správního vyhoštění:
těmto osobám se poskytuje zdravotní péče v souvislosti s úrazem nebo náhlým onemocněním,
nařízenou karanténou nebo jiným opatřením v souvislosti s ochranou veřejného zdraví;
náklady na poskytnutou péči jsou hrazeny z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím
Ministerstva vnitra (z kapitoly Všeobecná pokladní správa).
Cizinci, kteří nejsou účastníci veřejného zdravotního pojištění
účastníci dlouhodobého smluvního pojištění:
jsou to osoby, které nesplňují podmínky pro účast na veřejném zdravotním pojištění
a nemají nárok na poskytnutí bezplatné zdravotní péče na základě bilaterálních
mezinárodních úmluv);
mají na území ČR povolen dlouhodobý pobyt;
VZP vlastní jako jediná zdravotní pojišťovna licenci udělenou na základě zákona č.
363/1999 Sb., k provádění dlouhodobého smluvního pojištění; VZP také zpracovává
a uzavírá smlouvy se zdravotnickými institucemi, do jejichž péče se mohou cizinci
svěřit.
Všeobecné smluvní podmínky pro smluvní zajištění osob s dlouhodobým pobytem
schvaluje Ministerstvo financí;
čerpají péči ve smluvních zařízeních VZP a to podle adresáře, který dává VZP
k dispozici na svých pobočkách;
pojištění je podmíněno vstupní prohlídkou a pojišťovna může odmítnout pojistit osobu,
která se podle vyšetření jeví jako příliš riziková;
mezi pojistné události se řadí úrazy, onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu
vyžadující zdravotní péči, k němuž doslo na území ČR a v době platnosti pojistné
smlouvy;
z dlouhodobého pojištění nelze hradit některé druhy péče, je podrobně popsáno níže
u kapitoly Typy zdravotního pojištění
účastníci krátkodobého smluvního pojištění (na dobu max. 365 dní), jež zahrnuje náklady na
nutné a neodkladné léčení, kterému se cizince podrobil v důsledku úrazu či náhlého
onemocnění vzniklého během pobytu na území ČR (popř. pokrývá náklady na repatriaci –
dopravení zpět do vlasti – či převoz ostatků pojištěnce). Provedené výkony v rámci zdravotní
péče hradí zdravotnickým zařízením pojišťovna na základě vyúčtování podle Seznamu
zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.
Osoba, která učinila pozvání:
se zavazuje uhradit náklady vynaložené na zdravotní péči o pozvaného cizince po dobu jeho
pobytu na území až do jeho vycestování, též náklady spojené s převozem nemocného nebo
ostatků zemřelého (v souladu se zákonem o pobytu cizinců).
Zahraniční studenti:
zahraničním studentům, kteří byli přijati na střední nebo vysoké školy na náklady našeho
státu se poskytuje zdravotní péče ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako českým
studentům; v případě že je zjištěna u studenta choroba, která může být překážkou pokračování
ve studiu, je studentovi poskytnuta nezbytná nutná péče, k péči dlouhodobé je předán obvykle
zpět domovskému státu;
studenti, kteří přijeli studovat do české republiky na vlastní náklady, si hradí péči z vlastních
prostředků anebo z prostředků na základě uzavřeného smluvního zdravotního pojištění,
111
v případě, že takové pojištění student neuzavřel a pochází ze státu, se kterým má ČR
uzavřenou dohodu o poskytování péče, je mu poskytnuta péče v rozsahu určeném smlouvou;
• výše uvedená pravidla se nevztahují na studenty Slovenské republiky
7) Děti cizinců narozené na území ČR:
• pro děti cizinců narozené na území ČR platí, že mají vždy stejný druh pobytu jako
rodič/zákonný zástupce – tato úprava platí po novele zákona o pobytu cizinců (v období mezi
1.1.2000 – 30.6.2001 byl dětem narozeným cizincům na území ČR udělován trvalý pobyt za
účelem sloučení rodiny).;
• v souvislosti s narozením dětí cizincům na našem území, kterým byl povolen dlouhodobý
pobyt za účelem zaměstnání platí dosud nepříznivá právní úprava: rodiče po narození dítěte
musí pro dítě zažádat o vízum nebo o povolení k pobytu. K žádosti se přikládá doklad o
zdravotním pojištění po dobu pobytu na území nebo čestné prohlášení, že rodič/zákonný
zástupce uhradí náklady spojené s poskytnutím zdravotní péče dítěti. Dalším krokem je
uzavření dlouhodobého zdravotního smluvního pojištění na základě posouzení zdravotního
stavu dítěte zdravotní pojišťovnou;
• dlouhodobé pojištění je nejen nákladné, ale nekryje i určité druhy péče (zejména péči
poskytovanou osobám s vrozenou vadou, některým chronickým onemocněním, cukrovce
léčené inzulínem apod.)
• v souvislosti s naléhavou potřebou řešit otázku s ohledem na Úmluvy o právech dítěte, kde
jsou zdůrazněna práva osob, jež potřebují zvláštní pozornost a péči (děti duševně a tělesně
postižené). Státy, které k Úmluvě přistoupily (a mezi něž patří i ČR) se zavázaly zajistit
dětem zabezpečení jejich práva na přístup ke zdravotnickým službám, vedoucím k docílení co
nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu, jakož i práva na využívání potřebných
léčebných a rehabilitačních zařízení.;
• v současné době je připravován Ministerstvem zdravotnictví návrh věcného záměru zákona o
dětech cizinců narozených na území ČR, které pobývají na území ČR na základě
dlouhodobého víza – v rámci toho návrhu se uvažuje o vytvoření zvláštního typu povinného
zákonného komerčního pojištění;
8) Podmínky, za kterých narozené dítě nabývá státního občanství ČR a tudíž se na něj vztahuje
veřejné zdravotní pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb.:
• pokud je alespoň jeden rodič státním občanem České republiky;
• jsou-li rodiče osobami bez státního občanství, ale alespoň jedna z nich má trvalý pobyt na
území ČR a dítě se na jejím území narodí;
• je-li matka cizí státní občankou nebo osobou bez státní příslušnosti a otec je státním občanem
ČR, dítě nabývá státní občanství určením otcovství (souhlasným prohlášením rodičů či
rozhodnutím soudu o určení otcovství);
9) Dále se občanem ČR stává:
• fyzická osoba mladší 15 let, nalezená na území ČR, pokud se neprokáže, že narozením nabyla
občanství jiného státu;
• udělením na žádost při splnění zákonem stanovených podmínek – podmínkou je povolený
pobyt v ČR po dobu nejméně 5 let, pozbytí státního občanství u osob s přiznaným
postavením uprchlíka nebo u osob bez státního občanství je podmínkou trestní bezúhonnost
po dobu 5 let, znalost českého jazyka).
• ve zvláštním ustanovení o občanství některých bývalých československých státních občanů
(zákon č. 193/1999 Sb.) bylo ustanoveno přechodné období od 25. února 1948 do 28. března
1990, jestliže v něm došlo k propuštění občana ze státního svazku nebo v souvislosti
s nabytím občanství jiného státu, s nímž ČR měla uzavřenou smlouvu o zamezení nabytí
112
dvojího občanství, může tato osoba nabýt zpět občanství ČR. Platí i pro občana české a
Slovenské socialistické republiky, který se stal ke dni 1. ledna 1969 státním občanem
Slovenské socialistické republiky, jakož i pro občana Slovenské socialistické republiky, který
toto občanství pozbyl propuštěním ze státního svazku nebo naturalizací ve Spojených státech
amerických v době přechodného období za podmínky, že rodiče měli nebo by měli ke dni 1.
ledna 1969 státní občanství ČSSR nebo v době odchodu měl trvalý pobyt na území ČSSR.
10) Osoby, které jsou zaměstnanci zastupitelských úřadů:
• na tyto osoby se výslovně nevtahuje zákon o veřejném zdravotním pojištění, nejsou tedy
pojištěnci z hlediska veřejného zdravotního pojištění;
• podmínky poskytování zdravotní péče těmto osobám bývají většinou upraveny v rámci
bilaterálních mezinárodních smluv o poskytování zdravotní péče (zdravotních dohod), nebo
na základě verbální nóty uzavřené v souvislosti s přijetím mezinárodní smlouvy;
10) Osoby – cizinci s exkluzivním pojištěním uzavřeným v zahraničí (mezinárodní pojištění):
• cizinec přijíždí do ČR anebo za pobytu na našem území si zřizuje zahraniční pojištění
s mezinárodní platností;
• druhy těchto pojištění se liší svým rozsahem krytí výloh poskytnutých na zdravotní péči.
11) Cizinci bez zdravotního pojištění:
• bez přímé úhrady mohou být tyto osoby ošetřeny pouze v případě, že je s jejich domovským
státem uzavřena bilaterální smlouva o bezplatném poskytování zdravotní péče
v neodkladných případech;
• úhrada je prováděna ze zvláštního fondu spravovaného Ministerstvem zdravotnictví, péče
není vykazována pojišťovně;
• v případě, že neexistuje taková dvoustranná smlouva mezi státy, hradí si zdravotní péči sám
cizinec, popřípadě ji hradí jeho zahraniční zdravotní pojišťovna;
• předmětem úhrady je vždy smluvní cena za provedený výkon a to mezi zdravotnickým
zařízením a pacientem.
11) Cizinci , kteří se nacházejí na našem území ve výkonu trestu, v policejních celách, popř.
cizinci čekající na vyhoštění z České republiky:
• těmto osobám je poskytována péče, která vede k udržení anebo zlepšení zdravotního stavu;
• péče za cizince v policejních celách je hrazena z prostředků Ministerstva zdravotnictví;
• úhrada za poskytnutou zdravotní péči se provádí bez ohledu na uzavřené mezinárodní
dohody.
6.6. Integrační politika v ČR
V České republice se setkáváme s větším počtem cizinců až po roce 1989. V té době došlo
k vytvoření základního právního rámce. Byl přijat zákon č. 498/1990 Sb. o uprchlících a zákon
123/1992 Sb. o pobytu cizinců na území ČSFR. Zákony definovaly práva a povinnosti imigrantů
v ČR. Integrační politika v té době nebyla realizována vůbec. Zákon o uprchlících pouze
zaručoval uznaným uprchlíkům právo na výuku českého jazyka a poskytování ubytování.
Samostatná integrační politika je rozvíjena až od roku 2000 a to v Koncepci, jak již bylo
uvedeno. Koncepce je první ucelený materiál, zabývající se problémem integrace cizinců. Stejně
jako materiály Rady Evropy klade důraz na:
• přibližování postavení legálně a dlouhodobě usedlých cizinců právnímu postavení občanů
ČR,
113
•
důslednou a systematickou ochranu přístupu cizinců kl základním lidským právům a
svobodám,
• vytvoření podmínek pro integraci a ovlivnění vztahů občanů a cizinců,
• podporu boje proti nelegální migraci a ostatním nelegálním aktivitám spojených s migrací.
Prvními kroky jsou studie v ministerských resortech, na něž naváží konkrétní opatření. Jedním
z nich je i tento informační materiál pro zdravotníky, kteří pečují o cizince, imigranty a
menšinové skupiny obyvatel.
6.7. Platné právní normy o poskytování zdravotní péče cizincům na
území ČR
Podle platných právních předpisů České republiky, je cizincem fyzická osoba, která není
občanem České republiky (definici uvádí zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území české
republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů). Osobám – cizincům –
pobývajícím na území ČR je přiznáván různý statut, určený zpravidla délkou a účelem pobytu, od
kterého jsou odvozována další práva a povinnosti cizích státních příslušníků (popř. osob bez
státní příslušnosti).
Právní předpisy upravující oblast poskytování zdravotní péče cizincům se vyskytují ve formách:
a) mezinárodních smluv
o multilaterálnícch
o bilaterálních
b) právních norem Evropské unie
o tyto normy se promítají do rpávního řádu ČR v rámci procesu sbližování právních
norem ČR a práva Evropských společenství
c) vnitrostátních právních předpisů
o zákonů,
o vyhlášek ministerstev,
o nařízení a usnesení vlády,
o metodických pokynů ministerstev, vnitřních a organizačních řádů zdravotních
pojišťoven a zdravotnických zařízení
Schéma: Hierarchie právních norem upravujících poskytování zdravotní péče cizincům
Ústava
České republiky,
ústavní zákony a mezinárodní
smlouvy o základních lidských
právech a svobodách podle
Čl. 10 Ústavy ČR
Zákony a mezinárodní smlouvy
v případech, kdy
tak stanovuje zákon
Podzákonné předpisy
114
6.8. Mezinárodní právní úprava péče o zdraví (poskytování zdravotní
péče příslušníkům cizích států)
Česká republika se řadí mezi demokratické státy, které uznávají a ctí lidská práva a svobody,
zaručené mezinárodními smlouvami o základních lidských právech a svobodách. Mezinárodní
smlouvy, označované také jako úmluvy či dohody, jsou pro Českou republiku bezprostředně
závazné a mají přednost před zákonem, jak vyplývá z ustanovení čl. 10 Ústavy ČR (ústavního
zákona č. 1/1993 Sb.):
„Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
jimiž je česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.“
Jednou z důležitých podmínek bezprostřední závaznosti mezinárodní smlouvy je její ratifikace,
tedy schválení smlouvy Parlamentem ČR za přísnějších pravidel, než jaká platí pro schvalování
zákonů (k ratifikaci je třeba souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny
přítomných senátorů) a následné vyhlášení ve Sbírce zákonů.
Základní lidská práva garantuje také přímo Listina základních práv a svobod, která byla již v této
legislativní části uvedena.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá členy Rady Evropy,
deklaruje v článku 11 právo na ochranu zdraví, smluvní státy jsou zde zavázány zajistit účinný
výkon tohoto práva. Článek 12 Úmluvy stanoví povinnost státu zabezpečit osobě, která nemá
dostatečné prostředky, a která není schopna si je vlastními silami nebo z jiných zdrojů zajistit,
přiměřenou pomoc a v případě nemoci péči, kterou vyžaduje její stav. Sociální práva člověka
jsou blíže specifikována v Evropské sociální chartě, ta zakazuje diskriminaci v hospodářských a
sociálních právech člověka, a mimo jiné zaručuje požívání práva na ochranu zdraví, sociální
zabezpečení, práva na čerpání lékařské a sociální péče.
Významnou mezinárodní úmluvou je také Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 130
o léčebně preventivní péči a dávkách v nemoci (publikovaná pro ČR pod č. 537/1990 Sb.),
obsahující zásadu „zajištění zdravotní péče osobám s trvalým pobytem v zemi bez ohledu na
státní občanství, tzv. zásadu rovného zacházení..“.
Pro účely poskytování zdravotní péče cizincům v oblasti „pracovního lékařství“ je významným
mezinárodněprávním předpisem Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 148 o ochraně
pracovníků proti nebezpečím z povolání způsobeným znečištěním vzduchu, hlukem a vibracemi
na pracovištích. Úmluva stanoví pro členské státy MOP (Mezinárodní organizace práce)
povinnost zajistit vnitrostátními normami konkrétní opatření, která budou učiněna na pracovištích
za účelem předcházení vzniku nemocí z povolání působením výše uvedených negativních vlivů
a povinnost určit kontrolní orgány. Zavazuje státy, aby vymezily hranice expozice těmto vlivům
a dále aby zajistily v přiměřených časových intervalech dohled nad zdravotním stavem
pracovníků vystavených nebezpečí nemoci z povolání (tj. zajistit předběžná vyšetření a opakující
se prohlídky), to vše v souladu s důležitou zásadou, že taková péče nesmí být spojena s náklady
pro zúčastněného pracovníka. Pro úplnost je třeba dodat, že zmíněná úmluva nebyla dosud
ratifikována, uvedená problematika je však v rámci právního řádu České republiky řešena
vnitrostátními předpisy.
Další mezinárodní úmluvy se zaměřují na garanci práv příslušníků menšin národnostních,
etnických, či skupin obyvatelstva – uprchlíků, žen a dětí.
Úmluva o právním postavení uprchlíků je publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 Sb.
S odvoláním na Všeobecnou deklaraci lidských práv Úmluva stanoví zásadu, že všem
115
uprchlíkům musí být umožněno užívat základních práv a svobod, na druhé straně ovšem také
uvádí povinnost uprchlíků podrobit se zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajícím se
udržování veřejného pořádku země, ve které se nachází. Smluvní státy jsou povinny jednat
s uprchlíky jako s ostatními cizinci, s výjimkou těch případů, kdy pro uprchlíky stanoví Úmluva
výhodnější režim. V sociálních otázkách je uprchlíkům zaručeno co nejpříznivější zacházení, to
v zásadě znamená, že stát má povinnost uprchlíkům, kteří legálně pobývají na jeho území,
zabezpečit stejné zacházení jako s vlastními občany. (Vnitrostátní předpisy obsahují zákonná
ustanovení týkajících se např. pracovních úrazů, nemocí z povolání, zabezpečení ve stáří či pro
případ smrti, apod.).
Nad prováděním Úmluvy o právním postavení uprchlíků bdí Úřad vysokého komisaře Spojených
národů pro uprchlíky, k zabezpečení tohoto účelu jsou Úřadu poskytovány informace a statistické
údaje o situaci uprchlíků, o provádění Úmluvy a zákonů a předpisů a vyhlášek platných, popř.
vstupujících v platnost ve vztahu k uprchlíkům.
Počet mezinárodních smluv, které zasahují do úpravy péče o zdraví není konečný, protože nadále
dochází k formulování principů vyplývajících z nově získaných poznatků medicíny a nově
přijímaných moderních postupů. Příkladem může být Úmluva o lidských právech a biomedicíně,
která byla na jaře roku 2001 ratifikována parlamentem a nyní se očekává její vyhlášení ve Sbírce
zákonů (stanovuje mj. v článku č. 3 požadavek zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče pro
všechny). Dále je to Úmluva o právech dítěte (v čl. 23 a 24 požaduje zajištění nezbytné lékařské
pomoci a zdravotní péče, zvláště pak základní lékařské péče všem dětem, zajištění péče duševně
a tělesně postiženým dětem); Evropská úmluva o výkonu práv dětí, která byla ratifikována
7.3.2001 a od poloviny roku 2001 je závazná i pro českou republiku (upravuje právo na
informace a nárok na zdravotní péči, dokonce stanoví právo na to, zaujímat stanovisko k péči, je
také zavedena možnost určit soudem zákonného zástupce, který za nezletilé dítě přebírá
odpovědnost v oblasti zdravotní péče).
6.9. Právní úprava poskytování zdravotní péče s ohledem na
plánovaný vstup do EU
V rámci příprav na vstup do EU je nutno zkoordinovat právní normy a pravidla uplatňující se
v rámci celého systému sociálního zabezpečení (tedy i v oblasti poskytování zdravotní péče) tak,
aby nedocházelo ke kolizi právních norem členských států a to zejména s ohledem na migraci
osob, jejíž nárůst se dá po vstupu do EU očekávat. Pro Českou republiku je tak stanoven závazek
zohlednit nařízení Rady č. 1408/71 EEC a prováděcí nařízení 547/72 EEC.
Základním principem celé úpravy je neomezovat jednu ze čtyř základních svobod – volný
pohyb osob v rámci států Evropské unie a konkrétně v oblasti zdravotní péče zachovat taková
práva, kterých migrující občan požívá v státě, ze kterého vychází. Druhou zásadou je zaručení
takového postavení migrující osoby (pracovníka), které nebude méně výhodné než postavení
pracovníka zůstávajícího po celý život ve svém státě. Jsou tedy stanovena taková pravidla, aby se
vyloučila možnost ohrožení volného pohybu pracovních sil.
Konkrétní pravidla vycházejí ze čtyř základních principů koordinace:
1) Princip uplatnění právních předpisů země, kde osoba zaměstnaná či osoba samostatně
výdělečně činná pracuje, bez ohledu na místo jejího trvalého pobytu.
2) Princip rovného zacházení = zákazu jakékoliv diskriminace z důvodu státní příslušnosti
s ohledem na existenci doložek vnitrostátních právních předpisů, které by mohly cizí státní
příslušníky diskriminovat.
116
3) Princip zachování nabytých práv, který se týká zejména případů výplaty dávek do ciziny
(některé zákony členských států vážou nárok na výplatu určitých dávek na podmínku stálého
bydliště v tom kterém státě).
4) Princip zachování práv během jejich nabývání; v praxi se toto pravidlo projevuje možností
sčítání dob pojištění. Tento princip má význam při posuzování nároku na poskytnutí dávky,
které je vázáno na dovršení určitého předepsaného období.
Migrace osob je spojována především s pohybem pracovních sil (osob-zaměstnanců; osob
samostatně výdělečně činných; uprchlíci sídlící na území některého z členských států), dále se
působnost nařízení vztahuje na důchodce, příslušníky takových osob a osoby pozůstalé; poslední
skupinou jsou státní zaměstnanci a jejich rodinní příslušníci pojištění na základě všeobecného
systému (tzn. že nejsou pojištěni na základě systému pojištění pro státní zaměstnance).
Nařízení se výslovně nevztahuje na
a) osoby, které jsou občany třetích států (nečlenských států EU), pokud nejsou rodinnými
příslušníky nebo pozůstalými osobami pracovníka;
b) na studenty, handicapované osoby a osoby „neaktivní“, které nejsou v postavení rodinného
příslušníka zaměstané osoby nebo důchodce;
c) na státní zaměstnance, pojištěné podle zvláštního předpisu;
d) na osoby nepojištěné a osoby, které nepracují.
V oblasti úpravy poskytování zdravotní péče platí výše uvedené pravidlo použití legislativy
země, ve které osoba pobývá. V praxi mohou nastat následující situace:
osoba pobývá (bydlí) v zemi, ve které je pojištěna – v tomto případě jí vzniká nárok na
všechny věcné dávky (tzn. lékařskou péči, zubní péči, hospitalizaci, přímé platby za
účelem proplacení vynaložených nákladů);
osoba pobývá (bydlí) v jiné zemí, než ve které je pojištěna – bude čerpat péči podle
právních předpisů země, ve které pobývá, od místní instituce provádějící pojištění,
jakoby byla jejím pojištěncem.
V uvedených případech platí, že osoba bude mít takový nárok na poskytnutí dávek (ve formě
zdravotní péče) tehdy, kdy by jí vznikl takový nárok i v zemi, kde je pojištěna, pokud by zde
měla stálé bydliště.
V případě, že osoba pobývá dočasně mimo zemi, ve které je pojištěna, vzniká jí v místě
pobytu nárok na nezbytné poskytnutí péče (dávek) v daném okamžiku;
specifickým případem zůstává možnost vycestování do jiného státu za účelem léčení –
toto léčení bude hrazeno institucí zdravotního pojištění na základě předem uděleného
povolení. Nařízení stanoví, za jakých podmínek bude povolení vydáno, a jsou
stanoveny případy, kdy takové povolení vydáno být musí.
Závěrem řečeno, v praxi se jedná zejména o zajištění možnosti čerpat péči na základě pojištění,
které vzniklo v jiném členském státě s tím, že státy zabezpečí mezi sebou vypořádání nároků na
úhradu péče, která jim byla poskytnuta. Pojetí zdravotního pojištění je poměrně široké, vzhledem
k tomu, že se vztahuje na manžela/manželku pojištěnce, děti ekonomicky závislé na pojištěnci,
jeho děti do věku 21 let, příbuzné v řadě přímé, apod.
Zmíněné nařízení se také věnuje pracovním úrazům a nemocem z povolání – v případě, že se
zaměstnané osobě nebo osobě samostatně výdělečně činné, mající trvalé bydliště na území
členského státu, přihodí úraz nebo onemocní nemocí z povolání v jiném členského státě; věcné
dávky budou poskytnuty podle právních předpisů tohoto státu.
Na základě nařízení bylo vybudováno i institucionální zázemí: byla zřízena Administrativní
komise sociálního zabezpečení pro migrující pracovníky (složená ze zástupců vlád členských
117
států, zabývajících se otázkami interpretace nařízení a podporujícího spolupráci členských států
při rozvíjení systémů sociálního zabezpečení apod.) a Poradní výbor pro sociální zabezpečení
migrujících pracovníků, složený ze dvou zástupců vlády každého členského státu, dvou zástupců
odborů státu a dvou zástupců zaměstnavatelských organizací.
Systémy sociálního zabezpečení v jednotlivých členských státech se vyznačují poměrnou
komplikovaností a mají svá specifika, proto se ponechává členským státům možnost upravit si
vzájemné vztahy prostřednictvím bilaterálních smluv při současném dodržení podmínek určených
v uvedených nařízeních.
6.10. Stručná charakteristika systému zdravotní péče v ČR
Péče o zdraví v ČR je založena na následujících principech: (1) solidarita, (2) vysoký podíl
samosprávy, (3) vícezdrojové financování s převažujícím podílem veřejného zdravotního
pojištění, (4) svobodná volba lékaře, zdravotnického zařízení, (5) svobodná volba zdravotní
pojišťovny v rámci systému veřejného zdravotního pojištění, (6) stejná dostupnost
poskytovaných služeb pro všechny pojištěnce.
Zákonné normy v ČR vycházejí z následujících zásad: péče o zdraví se zaměřuje
především preventivně k ochraně a k soustavnému upevňování zdraví a zvláštní pozornost má být
věnována péči o novou generaci. Současně jeden z hlavních principů předpokládá snahu každého
jednotlivce o zdravý život a snahu přispívat k vytváření zdravých podmínek a zdravého způsobu
života a práce obecně.
Zdravotní péče je v ČR poskytována na základě veřejného zdravotního pojištění. Smluvní
zdravotní pojištění je jen doplňkovou formou.
poskytovatelé
zdravotnických služeb
STÁTNÍ
SPRÁVA
zdravotní
pojišťovny
platby
pojistného
pojištěnci,
pacienti
118
6.11. Typy zdravotního pojištění
6.11.1. Rozdíly mezi veřejným a soukromým zdravotním pojištěním
Veřejné zdravotní pojištění vzniká ze zákona všem, kdo mají v ČR trvalý pobyt, a dále
těm, kteří zde sice trvalý pobyt nemají, ale jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo na
území ČR. Ti, kdo nesplňují podmínky účasti na veřejném zdravotním pojištění, mohou uzavřít
smluvní zdravotní pojištění.
Kvalita poskytnutých zdravotnických služeb je stejná, bez ohledu na typ pojištění.
Významné rozdíly jsou v rozsahu zdravotní péče kryté veřejným a smluvním zdravotním
pojištěním a rovněž v podmínkách vzniku, zániku a trvání pojištění.
6.11.2. Veřejné zdravotní pojištění
Systém veřejného zdravotního pojištění v České republice je založen na vzájemně
provázaném řetězci subjektů pojištěnec - poskytovatel zdravotní péče – zdravotní pojišťovna.
Účast na veřejném zdravotním pojištění vzniká:
• osobám s trvalým pobytem na území ČR. To jsou jednak občané ČR, kteří jsou na území ČR
k trvalému pobytu hlášeni, a dále cizinci, kteří jsou držiteli povolení k pobytu na území ČR
nebo jimž byl udělen azyl a jsou zde hlášeni k trvalému pobytu;
• osobám, které zde trvalý pobyt nemají, a to za podmínky, že jsou to zaměstnanci
zaměstnavatele, který má na území ČR sídlo.
Účast na veřejném zdravotním pojištění vzniká ze zákona. Není tedy k jeho vzniku třeba žádného
jednání s pojišťovnou. Pojištěncem se osoba stane ke dni, kdy byla splněna některá ze dvou
uvedených podmínek (trvalý pobyt nebo zaměstnání).
Účast na veřejném zdravotním pojištění zaniká:
• ukončením trvalého pobytu na území ČR,
• ukončením zaměstnaneckého poměru v ČR (v případě osob bez trvalého pobytu v ČR).
Veřejné zdravotní pojištění v ČR provádějí zdravotní pojišťovny, v nejvyšší míře pak Všeobecná
zdravotní pojišťovna ČR (dále VZP). Vedle ní působí v současné době 8 dalších pojišťoven.
Jsou označovány jako pojišťovny zaměstnanecké, resortní, oborové nebo podnikové. Toto
označení však neznamená omezení přijímání pojištěnců jedině na pracovníky daných oborů,
jejich pojištěnci se mohou stát osoby z jiných úseků, resp. osoby, jež nejsou výdělečně činné.
Každá zdravotní pojišťovna má povinnost přijmout jako pojištěnce každou osobu, jež splňuje
podmínky účasti na veřejném zdravotním pojištění. V případě rušení (úpadku) některé z
pojišťoven přebírá její pojištěnce VZP ČR, pokud si sami nezvolili jinou zdravotní pojišťovnu.
Osoba, která je pojištěncem ve smyslu veřejného zdravotního pojištění, má nárok na
výběr zdravotní pojišťovny, u které bude pojištěna. Z tohoto nároku existují výjimky, které jsou
stanovené zákonem.
119
6.11.3. Smluvní zdravotní pojištění
Ti, kdo nesplňují podmínky pro účast na veřejném zdravotním pojištění, mohou uzavřít smluvní
zdravotní pojištění u VZP. S ohledem na délku doby, po kterou se chce osoba smluvně zdravotně
pojistit a s ohledem na rozsah péče hrazené z pojištění, se uzavírá buď krátkodobé smluvní
zdravotní pojištění nebo dlouhodobé smluvní zdravotní pojištění.
A/ Krátkodobé smluvní zdravotní pojištění (při pobytu do 365 dnů)
• toto pojištění je vhodné při krátkodobém pobytu na území ČR, např. za účelem turistiky nebo
z pracovních důvodů.
B/ Dlouhodobé smluvní zdravotní pojištění (při déle trvajícím pobytu, nad 365 dní)
• toto pojištění mohou uzavřít cizinci pobývající v ČR na základě víza nad 90 dnů (s výjimkou
cizinců s vízem nad 90 dnů za účelem zaměstnání, pokud má jejich zaměstnavatel sídlo na
území ČR – ti jsou totiž účastni na veřejném zdravotním pojištění.)
Pojištění lze uzavřít pouze u VZP; volba pojišťovny v ČR tedy není v tomto případě možná.
Pojištění vzniká na základě uzavření smlouvy a ke dni, který smlouva stanoví. Smluvní zdravotní
pojištění se ukončuje uplynutím lhůty sjednané ve smlouvě nebo vypovězením smlouvy dle
smluvních podmínek. V případě nezaplacení pojistného smlouva zaniká.
Sazba pojistného je vyšší než při účasti na veřejném zdravotním pojištění a pojištění kryje užší
rozsah zdravotní péče než veřejné zdravotní pojištění. Úhrada léků je poskytována ve stejném
rozsahu jako u veřejného zdravotního pojištění.
Pojištění se uzavírá většinou na dobu nejméně jednoho roku, pojistné se platí v české měně, a to
předem čtvrtletně, půlročně nebo na celé období jednoho roku.
Dlouhodobé smluvní zdravotní pojištění se uzavírá s osobami, které nejsou starší 70 let na
základě vstupní zdravotní prohlídky v pojišťovnou určeném zdravotnickém zařízení (na náklady
pojištěnce, po uzavření smlouvy je část vynaložené částky vyplácena zpět – nejvýše však
400 Kč). Výše pojistného je závislá na pohlaví pojištěnce, na jeho věku a na stanovených
smluvních podmínkách.
Podmínky, za kterých se smluvní pojištění sjednává, rozsah pojistného plnění, práva a povinnosti
pojištěnce a pojistitele a způsob placení pojistného stanoví Všeobecné pojistné podmínky, které
vydává VZP.
Seznam zdravotnických zařízení, která poskytují zdravotní péči na základě dlouhodobého
smluvního pojištění, je k dispozici na všech okresních pobočkách VZP.
6.11.4. Plátci pojistného
Osoby, které jsou účastné veřejného i smluvního zdravotního pojištění, mají povinnost pravidelně
platit pojistné. Tato povinnost vzniká dnem vzniku pojištění. Zatímco účastníci smluvního
zdravotního pojištění jsou zpravidla i plátci tohoto pojištění, u účastníků veřejného zdravotního
pojištění je plátců pojistného několik, jsou to:
120
a/ pojištěnci, b/ zaměstnavatelé, c/ stát.
Pro určení plátce pojistného veřejného zdravotního pojištění je třeba rozlišit několik následujících
případů.
6.11.5. Situace zaměstnance
Pokud je účastník systému veřejného zdravotního pojištění zaměstnancem, platí pro něj tato
pravidla:
• na úhradě pojistného se spolu se zaměstnancem podílí také jeho zaměstnavatel, zaměstnanec
hradí jednu třetinu z celé částky pojistného a zaměstnavatel zbylé dvě třetiny, tyto složky
představují 4,5 % a 9 % vyplacené mzdy, celkem tedy 13,5 %;
• pojistné za zaměstnance odvádí zaměstnavatel, který mu příslušnou částku sráží z platu a
poukazuje příslušné pojišťovně;
• při nástupu zaměstnance do zaměstnaneckého poměru musí o této skutečnosti zaměstnavatel
nejpozději do 8 dnů informovat příslušnou zdravotní pojišťovnu (ve stejné lhůtě pak i
případné ukončení pracovního poměru), pokud zaměstnanec zjistí, že to zaměstnavatel
neučinil, je povinen sám neprodleně tuto skutečnost pojišťovně oznámit.
Důležitou povinností, kterou nelze zanedbat, je to, že v případě pracovního poměru je současně
nezbytná účast na nemocenském pojištění, zajišťujícím finanční zabezpečení pojištěnce
v případě nemoci podle samostatných předpisů o sociálním pojištění. Nemocenské a zdravotní
pojištění jsou v České republice dva samostatné systémy, které nejsou propojeny.
6.11.6. Situace osoby samostatně výdělečně činné
Osoby samostatně výdělečně činné účastné veřejného zdravotního pojištění:
• odvádějí pojistné samy, a to ve formě měsíčních záloh a následného ročního vyúčtování,
• jsou povinny do osmi dnů od zahájení nebo ukončení samostatné výdělečné činnosti své
pojišťovně tuto skutečnost ohlásit,
• jsou povinny při změně zdravotní pojišťovny předložit nové zdravotní pojišťovně doklad o
výši záloh na pojistné.
Neplatí-li samostatně výdělečně činná osoba pojistné řádně a včas, riskuje, že ji bude
pojišťovnou vyměřeno penále, pojišťovna bude na takové osobě pojistné a penále vymáhat.
Tyto osoby mají přístup k nemocenskému pojištění ve formě dobrovolné účasti.
Není-li osoba samostatně výdělečně činná účastná veřejného zdravotního pojištění, musí se
smluvně pojistit u VZP.
6.11.7. Osoby, za které je plátcem pojistného stát
Za některé osoby, které jsou účastné na veřejném zdravotním pojištění, je plátcem pojistného stát.
• jsou to např. nezaopatřené děti (do 26 let věku), důchodci-poživatelé důchodů z důchodového
pojištění ČR, studenti (do 26 let věku), matky na mateřské dovolené nebo ti, kdo řádně a
celodenně pečují o alespoň o jedno dítě do sedmi let věku nebo o dvě děti do patnácti let
věku, vojáci základní služby, osoby ve vazbě a výkonu trestu a další.
121
•
Pokud mají tyto osoby kromě toho samy příjmy ze zaměstnání nebo ze samostatné výdělečné
činnosti, je plátcem pojistného stát i tyto osoby.
V některých případech hradí poskytnutou zdravotní péči za stanovených podmínek stát, i když
cizinec nemá účast na veřejném zdravotním pojištění ani si nesjednal smluvní zdravotní pojištění.
Je to zejména v následujících případech:
• Žadatel o azyl/účastník azylového řízení - poskytuje se zdravotní péče v souvislosti s úrazem
nebo onemocněním, narozením dítěte, nařízenou karanténou a jiným opatřením v souvislosti
s ochranou veřejného zdraví. Náklady na poskytnutou zdravotní péči hradí stát.
• Osoba s platným vízem za účelem strpění nebo s platným vízem za účelem dočasné ochrany
- poskytuje se zdravotní péče ve stejném rozsahu jako v případě žadatele o azyl, v tomto
rozsahu ji rovněž hradí stát.
• Cizinec ve výkonu trestu/ve vazbě - nutnou a neodkladnou péči hradí stát, konkrétně
vězeňská služba ze svého rozpočtu.
Osoba, která má v ČR trvalý pobyt (a je tudíž účastníkem systému veřejného zdravotního
pojištění), ale není zaměstnána, není osobou samostatně výdělečně činnou, ani nepatří mezi
osoby, za které platí pojistné stát, je sama povinna řádně odvádět zálohy na pojistné své
pojišťovně.
Nezaplatí-li plátce pojistné ve stanovené výši a včas, je příslušná pojišťovna povinna vymáhat na
dlužníkovi jeho zaplacení včetně penále. To samozřejmě neplatí pro zaměstnance (za které
pojistné odvádí zaměstnavatel) a rovněž pro osoby, za které platí pojistné stát.
Neplněním povinnosti odvádět pojistné pojistný vztah nezaniká.
Pojištěnci systému veřejného zdravotního pojištění nejsou povinni platit pojistné po dobu, kdy
jsou dlouhodobě v cizině, pokud jsou tam zdravotně pojištěni nebo se jim tam poskytuje
zdravotní péče bez přímé úhrady na základě mezinárodní smlouvy a pokud o tom učinili
u příslušné pojišťovny písemné prohlášení.
6.12. Práva a povinnosti cizinců při čerpání zdravotní péče v ČR
6.12.1. Pojištěnci veřejného zdravotního pojištění
Cizinec, který je účastníkem systému veřejného zdravotního pojištění, má následující práva:
• na výběr zdravotní pojišťovny - zdravotní pojišťovnu lze změnit pouze jednou za 12 měsíců,
a to vždy jen k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí,
• na výběr lékaře a zdravotnického zařízení (s výjimkou závodní zdravotní služby), kteří jsou ve
smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně - toto právo může pojištěnec uplatnit
jednou za tři měsíce,
• na výběr dopravní zdravotní služby, která je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní
pojišťovně,
• na zdravotní péči bez přímé úhrady (s výjimkou výkonů, které ze zákona nejsou hrazeny
z veřejného zdravotního pojištění) - zdravotní pojišťovna také může zabezpečit úhradu
zdravotního výkonu či léčby, které jinak nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního
pojištění, je-li prokázáno, že v daném případě jsou jedinou možností zdravotní péče,
122
•
právo na výdej léčivých přípravků bez přímé úhrady, jde-li o přípravky hrazené z veřejného
zdravotního pojištění,
• právo podání stížnosti v případě pochybnosti o tom, zda je péče poskytována náležitým
způsobem – pojištěnec se může obrátit na vedoucího zdravotnického zařízení nebo na jeho
zřizovatele, na Českou lékařskou komoru, Českou stomatologickou komoru, Českou
lékárnickou komoru nebo na zdravotní pojišťovnu.
Pojištěnci vznikají tyto povinnosti:
• hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné,
• spolupracovat při léčbě,
• podrobit se, v případě potřeby, stanoveným preventivním opatřením,
• vyvarovat se jednání, které vede k vědomému poškození vlastního zdraví,
• prokazovat se při poskytování zdravotní péče s výjimkou poskytování léčivých přípravků a
prostředků zdravotnické techniky platným průkazem pojištěnce nebo náhradním dokladem,
• plnit oznamovací povinnost vůči zdravotní pojišťovně (v případě ztráty průkazu pojištěnce do
8 dnů, v případě změny v osobních údajích do 30 dnů od této změny).
6.12.2. Pojištěnci dlouhodobého smluvního pojištění
Cizinec pojištěný na základě dlouhodobého smluvního zdravotního pojištění má následující
práva:
• na zdravotní péči v rozsahu stanoveném Všeobecnými pojistnými podmínkami u lékařů a ve
zdravotnických zařízeních, se kterými má VZP smlouvu v oblasti smluvního zdravotního
pojištění,
•
na vrácení části nákladů na vstupní lékařskou prohlídku pro účely uzavření pojištění, za
podmínky, že smlouva je uzavřena,
•
na úhradu poskytnuté zdravotní péče do výše 1 000 000 Kč,
•
na přiznání bonifikace (3% z celkové částky) při jednorázové úhradě pojistného předem na
šest nebo dvanáct měsíců,
•
podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče, v případě nejasnosti právo se odvolat
k reviznímu lékaři,
• na informace ze strany pojišťovny,
•
vypovědět pojistnou smlouvu.
1. Pojištěnci dlouhodobého smluvního zdravotního pojištění mají následující povinnosti:
podrobit se stanoveným preventivním prohlídkám, protiepidemickým a hygienickým
opatřením stanoveným orgány ochrany veřejného zdraví,
• řádně a včas hradit pojistné ve stanovené výši, při nezaplacení pojistného smlouva zanikne,
• uvádět údaje týkající se smluvního zdravotního pojištění včas a pravdivě a na požádání
předložit zdravotní pojišťovně potřebné doklady o úhradě pojistného.
•
123
6.13. Rozsah péče hrazené zdravotními pojišťovnami
6.13.1. Oblast veřejného zdravotního pojištění
Zdravotní péče poskytnutá na základě veřejného zdravotního pojištění a hrazená z prostředků
tohoto pojištění zahrnuje:
• ambulantní a lůžkovou (nemocniční) léčebnou péči,
• pohotovostní a záchrannou službu,
• preventivní péči,
• dispenzární péči,
• poskytování léčivých přípravků, prostředků zdravotnické techniky (např. přístroje užívané při
diagnostice, ale i léčebné a pomocné prostředky, jako např. pomůcky pro nedoslýchavé,
obvazy aj.) a stomatologických výrobků,
• lázeňskou péči, péči v odborných dětských léčebnách a ozdravovnách,
• závodní preventivní péči,
• dopravu nemocných, náhradu cestovních nákladů,
• posudkovou činnost (pouze do jisté míry),
• prohlídku zemřelého a pitvu.
Samotné léčebné výkony lékařů, kteří uzavřeli smlouvu s některou se zdravotních pojišťoven, ať
v ambulantních službách nebo v nemocnicích, jsou plně hrazeny těmito pojišťovnami a smluvní
lékaři pojišťoven nejsou od pojištěných pacientů oprávněni požadovat jakékoli poplatky. Není-li
však pacient zdravotně pojištěn, lékař naopak je nucen požadovat zaplacení léčebného úkonu a to
bez ohledu na skutečnost, zda sám s pojišťovnou smlouvu uzavřel či nikoli.
Pojištěnci se spoluúčastí podílejí na úhradách některých výkonů případně prostředků
zdravotnické techniky, které jdou nad rámec stanovený zákonem. Jde například o některé
stomatologické výkony, část lázeňské péče a zejména o spoluúčast na úhradě některých léčiv.
Část léků je pojišťovnami hrazena zcela, u části se pacient finančně podílí určitou platbou.
Přitom v každé skupině léčiv musí být nejméně jedno, které je pojišťovnou zcela hrazeno
a u ostatních musí lékař pacienta předem upozornit na povinnost doplatku při převzetí léku
v lékárně. Náklady na léčiva a prostředky zdravotnické techniky v průběhu nemocniční léčby
jsou hrazeny v plné výši.
Zdravotní péče, na kterou se veřejné zdravotní pojištění nevztahuje, a kterou je třeba hradit
přímo, je vymezena zákonem. Jde například o plastické operace, vybrané stomatologické výkony
nebo akupunkturu.
Z prostředků veřejného zdravotního pojištění se dále nehradí některé výkony a vyšetření
provedené v osobním zájmu pojištěnce nebo jiné osoby, které nemají přímo léčebný charakter
a jejichž cílem není zachování nebo zlepšení zdravotního stavu pojištěnce. Jedná se např.
o vyšetření pro vydání řidičského průkazu, prohlídky při vstupu do zaměstnání, potvrzení
o zdravotní způsobilosti ke studiu a další.
6.13.2. Oblast dlouhodobého smluvního zdravotního pojištění
Z dlouhodobého smluvního zdravotního pojištění se hradí náklady na poskytnutou péči:
• diagnostickou,
• léčebnou,
124
• ambulantní,
• nemocniční,
• náklady na úhradu léků a prostředků zdravotnické techniky (ve stejném rozsahu jako osobám
pojištěným na základě veřejného zdravotního pojištění, s výjimkou sluchadel, elektrických
vozíků a myoelektrických protéz),
• výdaje spjaté s dopravou potřebnou k dosažení zdravotnického zařízení.
Rozsah zdravotní péče hrazené na základě dlouhodobého smluvního zdravotního pojištění je
dán Všeobecnými pojistnými podmínkami VZP, které obsahují výčet druhů péče, jež se
z dlouhodobého smluvního pojištění nehradí. Jde o závodní preventivní péči, ústavní péči
v odborných léčebných ústavech, lázeňskou péče, stomatologickou péči (s výjimkou úrazu),
transplantace, léčení alkoholové a drogové závislosti (včetně všech komplikací a souvisejících
diagnóz), léčení AIDS, péče o nemocné cukrovkou léčené inzulínem, léčení chronické ledvinné
nedostatečnosti hemodialýzou, léčení růstovým hormonem, léčení hemofilie a jiné poruchy
srážlivosti krve, léčení vrozených vad, léčení neplodnosti, léčení vad řeči. Dále pak péči
poskytovanou nad rámec veřejného zdravotního pojištění, jako jsou vyšetření, prohlídky a jiné
zdravotní výkony v osobním zájmu pojištěnce, které nesledují léčebný účel (zdravotně
kosmetické výkony, umělé přerušení těhotenství, vypracování lékařského potvrzení na žádost
fyzické osoby).
Závodní preventivní péče není hrazena z prostředků smluvního zdravotního pojištění, náklady
na vyšetření hradí zaměstnavatel, je-li pojištěnec osobou samostatně výdělečně činnou, hradí si
tyto náklady sám.
6.13.3. Oblast krátkodobého smluvního zdravotního pojištění
Rozsah zdravotní péče hrazené na základě krátkodobého smluvního zdravotního pojištění je dán
Všeobecnými pojistnými podmínkami a smluvním ujednáním. Toto pojištění zajišťuje:
• úhradu nákladů nutného a neodkladného léčení v České republice a tranzitních zemích do
ČR,
• náklady na akutní ošetření zubů do 5000,-Kč,
• náklady na repatriaci pojištěnce do mateřské země,
• náklady na převoz tělesných ostatků do mateřské země v případě úmrtí pojištěnce.
6.13.4. Průkazy zdravotního pojištění u cizinců v ČR
1) Cizinci s trvalým pobytem v ČR, jsou-li pojištěni u VZP, mají stejný růžový průkaz jako
ostatní pojištěnci této pojišťovny označený 01-VŠEOB. Číslo pojištěnce může být shodné
s rodným číslem pojištěnce nebo může být vytvořeno zvláštním způsobem vytvořeno
zdravotní pojišťovnou. Z hlediska úhrady zdravotní péče pojišťovnou platí stejné podmínky
pro všechny pojištěnce s trvalým pobytem bez ohledu na občanství.
2) Cizinci bez trvalého pobytu v ČR jsou pojištěni na základě svého zaměstnání u
zaměstnavatele, který má sídlo na území republiky. Pojistné za tohoto cizince, stejně jako za
každého jiného zaměstnance musí odvádět zaměstnavatel. Cizinci je pak vystaven průkaz
zelené barvy s označením druhu pojištění 1Z. Pojištění trvá pouze po dobu zaměstnání a
cizince má stejná práva jako cizinec s trvalým pobytem. Zánikem účasti na zdravotním
125
pojištění spojeném zpravidla s ukončením zaměstnání zaniká okamžitě nárok na úhradu
zdravotní péče zdravotní pojišťovnou.
3) Cizinci bez trvalého pobytu, kteří nejsou v ČR zaměstnání, mohou uzavřít tzv. smluvní
pojištění, jak již bylo uvedeno výše. Prokazují se pak smlouvou buď dlouhodobého nebo
krátkodobého zdravotního pojištění. Druhy smluv jsou uvedeny v příloze.
6.13.5. Oblast problémů
V materiálech ministerstev nejsou uváděny žádné negativní názory cizinců (stížnosti) na
fungování systému zdravotního a sociálního zabezpečení v české republice. Samotnými cizinci je
systém zdravotnictví hodnocen kladně. Získat relevantní informace o osobních názorech či
postojích cizinců v této oblasti je považováno za dosti náročné. Některé skupiny cizinců chovají
nedůvěru ve zdravotní služby a své případné nemoci se snaží léčit sami (vietnamská komunita).
Návrhy na opatření směřovaly k zavedení důsledné realizace zdravotnické osvěty.
Rovněž byly zaznamenány situace, kdy je více cizinců ošetřeno na jednu kartu pojištěnce (rovněž
vietnamská komunita). Zdravotnická zařízení upozorňují, že na kartách pojištěnců není
pojišťovnami vyznačena doba platnosti, a tím se může stát, že je cizinec ošetřen po ukončení jeho
zdravotního pojištění, čímž vznikají problémy při vyúčtování péče. V této souvislosti byly
uplatňovány návrhy na bezpečnější systém identifikace cizinci pro poskytování zdravotní péče.
V jiných oblastech byly uplatněny návrhy na vznik povinnosti zdravotnických zařízení hlásit
cizinecké policii pobyt cizinců v těchto zařízeních.
6.14. Bezplatné poskytování zdravotní péče na základě mezinárodních
smluv
Na území České republiky je také (mimo rámec veřejného zdravotního pojištění) poskytována
zdravotní péče cizím státním příslušníkům na základě mezinárodních smluv, uzavřených mezi
Českou republikou a jejich domovským státem. Jedná se především o smlouvy o bezplatném
poskytování nutné a neodkladné zdravotní péče na území ČR. Pro uplatnění nároku na zdravotní
péči na základě těchto smluv postačí prokázat občanství cestovním pasem. Takto poskytnutou
zdravotní péči hradí Ministerstvo zdravotnictví ČR.
ČR uzavřela bilaterální smlouvy upravující vzájemné bezplatné poskytování neodkladné
zdravotní péče svým občanům s následujícími státy:
Afghánistán, Bulharsko, Irák, Jemen, Jugoslávie, Kambodža, Kuba, Kypr, Libye, Maďarsko,
Maroko, Mosambik, Polsko, státy bývalého SSSR (s výjimkou Kazachstánu, Litvy, Lotyšska,
Estonska, Uzbekistánu, Běloruska, Ruska a Ukrajiny), Řecko, Slovinsko, Súdán, Sýrie, Tunisko,
Velká Británie, Vietnam.
V případě Vietnamu a Tuniska se bezplatná zdravotní péče aplikuje pouze na osoby, vyslané na
území druhého státu v rámci spolupráce upravované těmito dohodami. V praxi to znamená, že
dnem 4. července 2001 ve vztahu k Vietnamu a 5. prosince 2001 ve vztahu k Tuniské republice
nemohou na základě těchto dohod bezplatně čerpat zdravotní péči ani turisté zmíněných zemí, ani
dlouhodobě usazení cizinci. Tito musí v ČR uzavřít zdravotní pojištění nebo zaplatit zdravotní
péči v hotovosti
126
Druhým typem smluv jsou nové smlouvy o sociálním zabezpečení, jejichž součástí je též
poskytování zdravotní péče. Na jejich základě dochází k přenosu nároku ze zdravotního pojištění
na území druhého smluvního státu. Pro uplatnění nároku podle těchto smluv je třeba dodržet
určité administrativní postupy. Obecně lze říci, že péče poskytovaná na základě těchto smluv je
též omezena na péči nutnou a neodkladnou, po předchozím schválení příslušné zdravotní
pojišťovny však může být poskytována i v širším rozsahu. V současné době platí tyto smlouvy
s Rakouskem, Chorvatskem a Slovenskem, brzy k nim přibudou další.
Přesná úprava podmínek, za kterých je péče poskytována, jakým způsobem a v jakých případech
je uvedeno ve správních ujednáních, která jsou součásti těchto smluv. Tyto podmínky se
v jednotlivých smlouvách mohou lišit. Proto by se každý by měl před odcestováním do ČR
informovat u příslušných orgánů, zda splňuje podmínky pro pojištění vyplývající z mezinárodní
smlouvy.
Seznam platných mezinárodních smluv včetně smluv o sociálním zabezpečení je dostupný na
internetové adrese Ministerstva zdravotnictví: www.mzcr.cz, mezinárodní vztahy, bilaterální
smlouvy. Tento seznam je průběžně aktualizován. Jsou zde rovněž uvedeny příslušné články
týkající poskytování zdravotní péče. Na těchto webových stránkách lze nalézt i další informace,
které občanům usnadní orientaci při využití zmíněných smluv.
6.15. Přehled nejdůležitějších právních předpisů z oblasti poskytování
zdravotní péče
Zákon č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů – upravuje podmínky veřejného zdravotního pojištění, okruh osob, které jsou pojištěny,
plátci pojistného, práva a povinnosti plynoucí z veřejného zdravotního pojištění, rozsah hrazené
péče;
Zákon č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů – upravuje obecné
podmínky poskytování zdravotní péče na území české republiky;
Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění – upravuje podrobnosti
týkající se placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění a jeho výše;
Zákon 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně – upravuje podmínky fungování
Všeobecné zdravotní pojišťovny, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových a podnikových a dalších zdravotních
pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 54/1956 SB., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce;
Zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti;
Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon;
Vyhláška č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem;
Vyhláška č. 56/1997 Sb., kterou se stanoví rozsah a časové rozmezí preventivních prohlídek;
Vyhláška č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává se
seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají;
127
Vyhláška č. 258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotnických výkonů s bodovými
hodnotami;
Vyhláška č. 221/1995 Sb., o znaleckých komisích (mimosoudní řešení stížností na zdravotní
péči);
Seznam léčiv a zdravotnických prostředků lze nalézt na internetové adrese
http://www.mzcr.cz/index.php3?kat=111
48/2001 - Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o poskytování a úhradě
zdravotní péče (vyhlášená pod č. 48/2001 Sb. m.s.)
49/2001 – Správní ujednání mezi Ministerstvem zdravotnictví české republiky a Ministerstvem
zdravotnictví Slovenské republiky k provádění Smlouvy mezi ČR a SR o poskytování a úhradě
zdravotní péče (vyhlášená pod č. 49/2001 Sb. m.s.)
Zákon č. 2/2002 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o policii České republiky, ve znění pozdějších zákonů (zákon o azylu);
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví – stěžejní právní předpis upravující ochranu
veřejného zdraví, předcházení a prevenci šíření infekčních onemocnění;
Zákon č. 439/2000 Sb., Vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním
nemocem
Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
- upravuje podmínky pro vstup a pobyt cizích státních příslušníků na území České republiky;
Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu – upravuje podmínky vstupu a pobytu cizince, který chce v ČR
žádat o azyl, řízení o udělení azylu či odnětí azylu, práva a povinnosti účastníků řízení o udělení
azylu nebo o odnětí azylu u azylantů;
224/2002 – Vyhláška Ministerstva zdravotnictví, kterou se stanoví rozsah činností
zdravotnických zařízení v oblasti zabránění vzniku, rozvoje a šíření onemocnění tuberkulózou,
které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění;
6.16. Příloha č. 1 V(MZ)1-01 . str. 1
Program statistických zjišťování ÚZIS ČR Ministerstva zdravotnictví na rok
2002
Pokyny pro vyplňování statistického formuláře V(MZ)1-01: Roční výkaz o čerpání
zdravotní péče cizinci
Statistická zjišťování Ministerstva zdravotnictví jsou součástí Programu statistických zjišťování
v České republice na rok 2002. Tento program byl zveřejněn ve Sbírce zákonů ČR, částka 148 ze
dne 13. listopadu 2001, formou vyhlášky ČSÚ a její samostatné přílohy, která obsahuje seznam
statistických zjišťování. Program byl sestaven v souladu se zákonem č. 89/95 Sb. o státní
statistické službě, v platném znění. Výkaz V(MZ)1-01 slouží k získání dat v souvislosti se
vstupem do EU, při přípravě mezinárodních smluv upravujících způsob poskytování a úhrady
zdravotní péče v akutních případech a pro kvantifikaci ekonomických dopadů na Českou
republiku (stát, zdravotnická zařízení, zdravotní pojišťovny apod.). Výkaz vyplňuje každá
nemocnice (státní, nestátní) všech resortů (začleněná zařízení nemocnice, např. kojenecký
ústav, léčebna dlouhodobě nemocných, se do zpracování nezahrnují). Vyplněný výkaz předává
každá nemocnice 1x pracovišti ÚZIS ČR. Termín předložení: laskavě doručte nejpozději do
31.1.2003. Zákon č. 89/95 Sb., v platném znění, ukládá všem zpravodajským jednotkám
povinnost poskytnout úplně, správně, pravdivě a včas požadované údaje pro všechna statistická
128
zjišťování uvedená v Programu statistických zjišťování (viz § 2 – vymezení pojmů, § 10 –
program statistických zjišťování a § 26 – sankce). Ochrana individuálních dat je zaručena výše
uvedeným zákonem (viz § 16, § 17 – povinnost mlčenlivosti a ochrana individuálních údajů a §
25 – sankce).
POKYNY PRO VYPLŇOVÁNÍ
Při vyplňování platí zásada, že se vyplňují pouze předepsané kolonky. Tam, kde bude údaj
nulový, se do kolonky uvede pomlčka „-“. Část výkazu, která je začerněná, se nevyplňuje.
Obecně platí pro celý formulář: neuvádí se cizinci, kteří mají zdravotní péči hrazenou ze
zákonného zdravotního pojištění zdravotními pojišťovnami v ČR.
Oddíl I. – Cizinci dle státní příslušnosti, věkových skupin a způsobu úhrady zdravotní péče
(uvádí se počet osob)
Každý cizinec se vykáže za sledované období pouze 1x. sl. 1 až 5 počet osob (cizích státních
příslušníků) dle země původu čerpajících zdravotní péči v ČR: sl. 1 celkem Počet cizinců ve
věkové skupině: sl. 2 ze sl. 1 - od narození do posledního dne před 15. narozeninami sl. 3 ze sl. 1
- od 15ti let do posledního dne před 20. narozeninami sl. 4 ze sl. 1 - od 20ti let do posledního dne
před 60. narozeninami sl. 5 ze sl. 1 - od 60ti let a starší sl. 6 až 10 počet osob (cizích státních
příslušníků) dle země původu čerpajících zdravotní péči v ČR, která byla uhrazena: sl. 6 se
nevyplňuje sl. 7 ze sl. 1 - počet cizinců se zdravotní péčí uhrazenou ze smluvního zdravotního
pojištění uzavřeného v ČR na komerční bázi sl. 8 ze sl. 1 - počet cizinců se zdravotní péčí
uhrazenou z pojištění uzavřeného v zahraničí sl. 9 ze sl. 1 - počet cizinců se zdravotní péčí
uhrazenou hotově (patří sem i bezhotovostní způsob platby) sl. 10 ze sl. 1 - počet cizinců se
zdravotní péčí uhrazenou státními orgány - Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem vnitra,
Ministerstvem spravedlnosti, okresními úřady (OÚ) apod. sl. 11, 12 počet osob (cizích státních
příslušníků neuvedených ve sl. 6 až 10) dle země původu čerpajících zdravotní péči v ČR, která
nebyla uhrazena: sl. 11 ze sl. 1 - celkem sl. 12 ze sl. 11 - po lhůtě splatnosti (pohledávky splatné
ve sledovaném období) ř. 37 počet cizinců, jejichž země původu není známa nebo není uvedena v
přehledu zemí
Oddíl II. – Celkové náklady na zdravotní péči cizinců dle věkových skupin a způsobu
úhrady (v tis. Kč zaokrouhlené na dvě desetinná místa)
Náklady na zdravotní péči poskytnutou cizím státním příslušníkům v ČR (fakturovaná nebo
vyúčtovaná částka). Náklady na jednoho cizince musí odpovídat všem nákladům spojeným s
opakovanými návštěvami v příslušné nemocnici za sledované období (při opakovaných
návštěvách je cizinec v počtu osob uveden pouze 1x). V(MZ)1-01 . str. 2 Pokud cizinec hradí
platby z různých zdrojů, vykazuje se v té části platby, která převažuje. sl. 1 náklady celkem sl. 2
až sl. 5 ze sl. 1 - výše nákladů ve věkové skupině (věkové skupiny viz oddíl I., sl 2 až 5) sl. 6 až
10 výše nákladů na zdravotní péči: sl. 6 se nevyplňuje sl. 7 ze sl. 1 - náklady hrazené ze
smluvního zdravotního pojištění uzavřeného v ČR na komerční bázi sl. 8 ze sl. 1 - náklady
hrazené z pojištění uzavřeného v zahraničí sl. 9 ze sl. 1 - náklady hrazené hotově (patří sem i
bezhotovostní způsob platby) sl. 10 ze sl. 1 - náklady hrazené státními orgány - Ministerstvem
zdravotnictví, Ministerstvem vnitra, Ministerstvem spravedlnosti, okresními úřady (OÚ) apod. sl.
11, 12 výše neuhrazené fakturované nebo vyúčtované částky za poskytnutou zdravotní péči: sl.
11 ze sl. 1 – náklady neuhrazené celkem sl. 12 ze sl. 11 – náklady neuhrazené po lhůtě splatnosti
(pouze pohledávky splatné ve sledovaném období) ř. 67 výše nákladů za cizince, jejich země
původu není známa nebo není uvedena v přehledu zemí
Oddíl III. – Cizinci dle typu poskytnuté zdravotní péče
Zde se cizinci uvedou tolikrát, kolikrát jim byla poskytnuta příslušná zdravotní péče. ř. 81, sl. 1
počet cizinců, kterým byla poskytnuta zdravotní péče v ambulantní části nemocnice celkem ř. 82,
129
sl. 1 počet cizinců, kterým byla poskytnuta zdravotní péče v lůžkové části nemocnice celkem ř.
83. sl. 1 se nevyplňuje sl. 2 a 3 se nevyplňuje ř. 84, sl. 1 počet ošetřovacích dnů, od počátku roku
do konce sledovaného období, poskytnutých cizincům v lůžkové části nemocnic Jedním
ošetřovacím dnem se rozumí celý kalendářní den, po který se pacientovi na lůžkovém oddělení
zdravotnického zařízení dostalo všech služeb, včetně stravování a ubytování. První a poslední
den pacienta v lůžkovém zařízení na daném oddělení se počítá za jeden ošetřovací den.
V případě, že pacient zemře ve stejný den jako byl přijat, počítá se do součtu denních stavů jako
jeden ošetřovací den. ř. 85. sl. 1 se nevyplňuje
Oddíl IV. – Struktura zdravotní péče poskytnuté cizincům dle jednotlivých čtvrtletí
ř. 91, sl. 1 počet bodů za výkony provedené od počátku roku do konce sledovaného období, pro
všechny uvedené plátce (u hospitalizačních účtů je datum provedení roven datu ukončení
hospitalizace; patří sem hospitalizační účty, uzavřené po 3 měsících od data přijetí pacienta) ř. 92,
sl. 1 počet bodů za ošetřovací dny, vč. bodů za kategorie pacienta provedené od počátku roku do
konce sledovaného období ř. 93, sl. 1 celková částka v tis. Kč (zaokrouhlená na dvě desetinná
místa) za zvlášť účtované položky (ZUP), tj. zvlášť účtovaný materiál (ZUM) a zvlášť účtované
léčivé přípravky (ZULP), lékový paušál, foniatrické pomůcky, stomatologické výkony apod.,
vázané na výkony provedené v běžném období, pro všechny uvedené plátce celkem od počátku
roku ř. 94, sl. 1 náklady celkem v tis. Kč (zaokrouhlené na dvě desetinná místa) (ř. 94, sl. 1 = ř.
68, sl. 1, II. oddílu) sl. 2 až 5 ze sl. 1 - struktura zdravotní péče poskytnuté cizincům za jednotlivá
čtvrtletí sledovaného roku
Vazby:
Oddíl I. sl. 1 = součet sl. 2 až 5 . součet sl. 7 až 11 sl. 11 . sl. 12 ř. 26 = součet ř. 11 až 25 ř. 38 =
součet ř. 26 až 37
Oddíl II. sl. 1 = součtu sl. 2 až 5 = součtu sl. 7 až 11 sl. 11 . sl. 12 ř. 56 = součtu ř. 41 až 55 ř. 68
= součtu ř. 56 až 67
Oddíl IV. sl. 1 = součet sl. 2 až 5, v řádcích 91 až 94 ř. 94, sl. 1 = ř. 68, sl.1, II. oddílu
130
7.Ošetřovatelský proces v transkulturním ošetřovatelství
7.1.Ošetřovatelský proces – stručný obecný úvod do problematiky
Metodou ošetřovatelské péče je ošetřovatelský proces. Ošetřovatelský proces je cyklický a má
tyto základní fáze:
sběr informací
vyhodnocování
plánování
realizace
Ošetřovatelský proces vychází z vědecko-výzkumného procesu a je analogický také
s manažerským procesem.
7.1.1. Fáze ošetřovatelského procesu – podrobnější informativní výklad
1. vstupní hodnocení ( nebo též posouzení pacienta, ošetřovatelská anamnestika) –
zaměřuje se na nesaturované potřeby pacienta nebo na jeho problémy, které souvisejí
s nemocí či úrazem, obtížnou životní situací, která si vyžaduje ošetřovatelskou intervenci.
Ošetřovatelská anamnestika a diagnostika není zaměřena na určování choroby a proto se
od medicínské liší! Struktura vstupního hodnocení je vždy holisticky pojatá,
modifikována bývá užitým koncepčním modelem (srovnej viz např. koncepční modely
Orem, Henderson, Gordon….). Ošetřovatelské hodnocení je kontinuální systematický
proces.
2. stanovení ošetřovatelských diagnóz
Ošetřovatelská diagnóza se od medicínské liší formálně, obsahově i svou proměnlivostí.
Musí být formulována tak, aby obsahovala alespoň dvě složky – pojmenovaný problém a jeho
příčinu. V praxi se osvědčuje užívat spíše tří složkovou ošetřovatelskou diagnózu, která má
tyto části:
131
1.složka oš.dg.
Formalizovaným jazykem
(u nás obvykle v systému
NANDA)pojmenování
nesaturované potřeby, či
problému pacienta. Na tomto
prvním místě nesmí stát
medicínská diagnóza! Je třeba
dát také pozor na to, abychom
nedefinovali příznak problému
jako problém!
2.složka oš.dg.
3.složka oš.dg.
Definování souvisejících
faktorů – výčet projevů,
kterými se definovaný
problém u konkrétního
pacienta manifestuje
určení příčiny této
situace – na tomto místě
je možné k vysvětlení
použít medicínskou
diagnózu.
3. vytýčení verifikovaných cílů ošetřovatelské péče ( kriterií cíle), které jsou obráceny na
pacienta i příp. jeho blízké. Pacient – změny v jeho problémech, emocích, chování,
názorech, dovednostech…. jsou ústředním kriteriem při vyhodnocování kvality
poskytované ošetřovatelské péče.
4. sestavení plánu ošetřovatelské péče dle oš.diagnóz a jim náležejících cílů. Plán je
koncipován hierarchicky tak, že na prvním místě stojí nejzásadnější problém pacienta –
jeho priorita. Plán obsahuje ošetřovatelské intervence, pomocí nichž je usilováno
o dosažení vytýčených ošetřovatelských cílů a tím o vyřešení – odstranění (stabilizaci,
zmírnění…) problému pacienta. Intervence musí být zcela konkrétní činnosti, musí být
kvantifikovány, časově rozplánovány, musí být určena kompetence toho, kdo intervenci
smí provádět.
5. Plán ošetřovatelské péče před jeho realizací musí schválit pacient. Pacient i jeho rodina
jsou partnery v ošetřovatelském procesu. Aktivně se na péči podílejí a mají právo být
informováni.
6. Realizace ošetřovatelského plánu.
multidisciplinární tým profesionálů.
Na
řešení
problémů
pacienta
participuje
7. Hodnocení - průběžné (dílčí, kontinuální) jedná se o vyhodnocování jednotlivých
problémů pacienta, plnění plánu a úrovně dosahování vytýčených cílů v průběhu
realizované péče dle plánu péče. Průběžné vyhodnocování slouží k zajištění kvality péče,
dynamičnosti péče, efektivity péče, individuálního tempa v dosahování cílů pacientem…
Výstup dílčího hodnocení se stává zároveň novým – aktualizovaným vstupem a tím se
uzavírá jeden cyklus a startuje nový. Na základě výsledků tohoto hodnotícího procesu je
možno korigovat, aktualizovat plán ošetřovatelské péče.
8. Výstupní – závěrečné hodnocení shrnuje poskytnutou péči, pokroky, kterých pacient
dosáhl, ošetřovatelské problémy, které přetrvávají atd. Toto hodnocení se stává
podkladem pro vypracování překladové či propouštěcí ošetřovatelské zprávy.
Závěrečné hodnocení se vypracovává též při úmrtí pacienta.
(Problematika ošetřovatelského procesu podrobně – viz
Kozierová, B., Erbová, G., Olivierová,R. Ošetrovateĺstvo díl I. a II. Martin: Osveta, 1995.
Doeges,M.E.Moorhouse,M.F. Kapesní průvodce zdravotní sestry. Praha: Grada, 2002.)
Při zabezpečování ošetřovatelské péče je třeba zohledňovat také pacientovy etnické
a kulturní hodnoty, názory a praktiky, které se váží k vlastnímu zdraví i poskytování
132
zdravotnické péče. Tripp-Reimer a kol. (1984) uvádějí: „Vyčerpávající zhodnocení kultury
není potřebné, základní údaje o kultuře jsou však nevyhnutelné."
Pokud se ve vztahu pacient-sestra přiblíží k sobě dvě subkultury, tj. kultura pacienta a kultura
sestry, vznikne unikátní prostředí, které může zlepšit nebo zhoršit stav pacienta.
Na začátku ošetřovatelského procesu by si tedy sestry (zdravotníci) měly uvědomit, jaké jsou
jejich vlastní etnické a kulturní hodnoty, názory či praktiky a jak se tyto názory projevují v
ošetřovatelské praxi. Pokud si sestra (zdravotník) uvědomí určité odlišnosti, ale i svoje osobní
předsudky, může se jí podařit změnit vlastní chování, případně (pokud to není schopná udělat)
se vyhnout situacím, které vyžadují kompromis. Vědomí kultury je možné si vybudovat
postupným pochopením její hodnoty. (Kozierová,Erbová, Olivieriová, 1995, s. 764-767)
7.2. Ošetřovatelský proces v kontextu etnoošetřovatelského
přístupu
7.2.1. Ošetřovatelské posuzování
V procesu posuzování může získat sestra i lékař dostatek údajů o etnické skupině
a kultuře, z které pochází pacient. Smysl etnokulturního hodnocení spočívá v identifikaci
rozdílů mezi kulturními parametry s cílem modifikovat pacientův systém nebo systém
zdravotnické péče, a tím dosáhnout jejich větší slučitelnosti.
Při všeobecném posouzení pacienta se vyzvednou osobnostní charakteristiky a zároveň
se ukáže, co si vyžaduje hlubší hodnocení. V tomto stádiu zdravotník nedělá závěry, jenom
získává od pacienta informace. Údaje mohou být subjektivní nebo objektivní. Příkladem
subjektivních údajů je konstatování pacienta: „Myslím, že je velmi důležité být zdravý."
Příkladem objektivních údajů je konstatování: „Pacient mluví španělsky, narodil se na Kubě."
Základní údaje o kultuře mají být – kromě jiného - součástí ošetřovatelského
systematického hodnocení. Patří k nim údaje zejména o těchto parametrech:
• Etnicita. Poznání etnické příslušnosti pomůže sestře lépe pochopit potřeby pacienta. Je
užitečné, pokud ví, zda jde o současného přistěhovalce nebo utečence, případně
o potomka přistěhovalců. Čím déle žije pacient se svojí rodinou v ČR, tím více byl
o příležitostí, aby se jeho kultura sblížila s kulturou nové vlasti. Toto ale není pravidlem
pro ženy a děti přistěhovalců, pokud tyto žijí uvnitř své rodiny, komunity a s okolní
společností mají jen velmi omezené nebo žádné kontakty!
• Jazyk. Je důležité poznat rodný jazyk pacienta, i když hovoří plynně česky nebo jiným
cizím jazykem, který je řazen mezi světové jazyky. Během onemocnění či ve stresu může
totiž komunikovat naučeným jazykem (česky, anglicky) velmi špatně a vrací se
k rodnému jazyku! Navíc se sestra musí přesvědčit, že pacient pochopil doporučení
a pokyny týkající se léčby a léčebných úkonů. Pacient se někdy může chovat tak, jakoby
všechno pochopil (např. souhlasně přikývne hlavou, usmívá se), ale pokud ho sestra nechá
úkon popsat vlastními slovy či demonstrovat, zjistí, že mu v češtině nerozuměl.
• Náboženské a duchovní potřeby. Zabezpečení péče o pacienta si žádá pochopení jeho víry,
a také potřeb, které z ní vyplývají. Poznáním podstaty náboženských požadavků sestra
může efektivněji pacienta podporovat v uspokojování jeho duchovních potřeb, v jeho
hodnotovém systému apod.
• Model rodiny.Sestra by měla zjistit, jak je pacientova rodina strukturovaná, jaké jsou v ní
vztahy, kdo v ní rozhoduje. Například ženy z kultur, v kterých má rozhodovací právo
jedině manžel nebo otec, odmítají účast na rozhodování. Sestra by měla poznat, jaký
význam mají např. výroky: „Nemůžu se rozhodnout, dřív než si popovídám s manželem."
anebo „Zeptejte se manžela, ten to ví nejlépe.“ Pacienti, kteří pocházejí z kultur, které se
vyznačují velmi silnými a početnými vazbami v rodině, budou svojí rodinou velmi hojně
133
navštěvováni i v nemocnici. Je proto potřeba, aby se zdravotníci na tyto situace připravili
a uzpůsobili tomuto faktu také podmínky a prostředí. Citlivou záležitostí bývá také přání
členů rodiny či blízkých osob být u pacienta, když umírá. Tuto záležitost se musí sestra
snažit velmi taktně dopředu ověřit. Kulturně specifická a velmi citlivá bývá také
problematika gynekologicko – porodnické péče o ženu (nepřijatelní pro přímé vyšetřování
mohou být lékaři –muži), účast partnera-otce u porodu také není vždy žádoucí. Ne
všechny kultury toto považují za přijatelné. Rodící ženy mohou spíše preferovat účast
blízké ženy (matky, sestry, tchýně, kamarádky…).
Struktura rodiny, role v ní a také individuální vztahy mezi jednotlivými členy rodiny jsou
důležité i pro případné hledání osoby, která se bude o pacienta starat, která mu bude
pomáhat - převezme odpovědnost za péči v domácím prostředí.
• Sociální, materiální a ekonomické zázemí rodiny (také politický statut) – tyto faktory
mohou významně ovlivňovat proces uzdravování i spolupráci pacienta a jeho okolí se
zdravotníky. Jedná se o to, zda je na našem území cizinec legálně či ilegálně, zda platí či
neplatí zdravotní pojištění, zda náklady na zdravotnickou péči bude možné získat ze země
jeho původu atd. U sociálně slabých rodin se pak můžeme setkat s tím, že se pacient
i v době hospitalizace snaží pomáhat rodině, podporuje ji i za cenu vlastního poškozování
(např.schraňuje pro ně své porce jídla i přes to, že by je měl sám sníst).
• Způsob stravování a stravovací tabu. Názory na výživu a stravování mohou výrazně
ovlivňovat zdraví pacienta a také jeho adaptaci na nemocniční prostředí. Sestra by měla
v první řadě zjistit, která jídla či stravovací praktiky kultura pacienta zakazuje. Například
muslimové nesmí jíst výrobky z vepřového masa, ortodoxní židé jedí výhradně košer
stravu a nikdy např. nemíchají při jednom jídle maso a mléčné produkty atd. Rómové
například odmítají ohřívaná jídla (považují je za zbytky, které se měly zlikvidovat. Je to
„nečistá“ strava). Vietnamci (asiaté) nepijí kravské mléko a nejedí mléčné výrobky z něho
– zapáchají jim. Sestra by také měla zjistit: jaká jídla má pacient nejraději, kterým jídlům
připisuje léčivé účinky a která jídla zásadně odmítá. Také informace stran alergie na
potraviny je samozřejmostí. Dále by si sestra měla všímat, jak se pacient chová při jídle,
aby odlišila vliv kultury a fyzického projevu nemoci; např. pacient, který nejí, může věřit,
že hladověním si čistí tělo a napomáhá tím procesu uzdravování, nebo že si půstem
odpykává Boží trest za své skutky, ale stejně tak se může jednat o doprovodný příznak
onemocnění, psychického strádání atd.
• Názory na zdraví a zdravotní praktiky. Sestra by měla znát názory pacienta na příčinu své
choroby. Myslí si váš pacient, že chorobu zapříčinily choroboplodné zárodky či nesprávný
životní styl, nebo věří, že choroba je trestem, kletbou nebo výsledkem nerovnováhy
s přírodou? Jaké léky a praktiky pacient vyzkoušel dříve, než se rozhodl vyhledat pomoc
profesionálního zdravotníka, který praktikuje alopatickou medicínu a jaká byla jejich
účinnost? V této etapě sestra zjišťuje, proč vlastně pacient vyhledává zdravotnickou
pomoc, jaké jsou jeho momentální i předcházející těžkosti a jakou léčbu očekává.
Například pacient může povídat: „Přišel jsem, proto že se cítím nemocný, všechno se
kolem mne točí. Jednou jsem to už zažil, lékař mi dal nějaké tabletky a přešlo to." Tuto
informaci můžeme zpřesnit dalšími otázkami:
- Co je podle vás příčinou problému?
- Co myslíte, jakou léčbu by jste potřeboval?
- Jaké největší problémy vám způsobuje nemoc?
Na tomto místě si dovolíme upozornit zdravotníky na to, aby nepoužívali při komunikaci
s klienty odlišného etika, odlišné kultury ležérní výroky typu : „…je to nemoc špinavých
rukou!“ Tento výrok je možno prizmatem různých kultur dekódovat, interpretovat a chápat
velmi rozdílně. Nebudou ojedinělé situace, kdy se bude pacient cítit poníženě, bude zaskočen,
134
uražen – řekli jste o něm, že je nečistý (vnímáno až jako méněcenný, podřadný, někdo, koho
se ostatní štítí….).
Jsou popsány také rozdílné kulturní názory na léčbu – např.: lidé, pro které je typická vyšší
míra citlivosti na bolest (např. Arabové, Rómové) budou preferovat spíše konzervativní
způsob léčby, zatímco např. Asiaté (žlutá rasa), kteří jsou odolnější při zvládání bolesti,
mohou být přesvědčeni o tom, že účinnější jsou radikální - invazivní způsob léčby.
Podrobnější informace ke konkrétním kulturám a národnostem – viz 1.oddíl tohoto manuálu,
kapitola Nejčetnější cizí etnika, kultury a národnosti na území České republiky a jejich
specifika.
Na toto komplexní hodnocení navazuje stanovení kroků spadajících do systému zdravotnické
péče, tedy naplánování potřebné diagnosticko – terapeutické a ošetřovatelské péče.
(Kozierová,Erbová, Olivieriová, 1995, s. 765-770)
7.2.2. Ošetřovatelská diagnostika
Ošetřovatelské diagnózy pacienta, který má osobité etnické či kulturní potřeby, mohou
kromě samotné choroby či úrazu souviset i s mnoha dalšími faktory, např. s komunikováním,
se stravováním, s adaptačním procesem, se zvládáním traumatizujících životních zážitků atd.
Možné sesterské diagnózy , které se vztahují k problémům pacientů odlišné kultury,
národnosti, etnika
Ošetřovatelské diagnózy definují nejen aktuální, ale také potenciální problémy a to jak
samotného pacienta, tak také jeho rodiny (i komunity), která mu poskytuje zázemí, oporu a
v mnoha případech také následnou laickou domácí péči.
(Podrobný přehled NANDA ošetřovatelských diagnóz, jejich definice, související stavy a
faktory, charakteristické příznaky, cíle ošetřovatelské péče, ošetřovatelské intervence a
dokumentování
viz Doenges,E.M.,Moorhouse,M.F., Kapesní průvodce sestry. 2.
přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada,2001.) Následující diagnózy jsou seřazeny
abecedně.
1. Adaptace porušená– definice: „Neschopnost přizpůsobit životní styl a chování
změněnému zdravotnímu stavu.“
2. Bezmocnost– definice: „Pocit, že vlastní akce nemá žádný vliv na výsledek;
pociťovaná ztráta kontroly nad současnou situací nebo bezprostředním děním.“
Projevuje se nespokojeností, odmítnutím či vyloučením se z účasti na rozhodování,
apatií, smutkem, depresí nebo rezignací. Může se jednat o projev prožívaného
kulturního šoku. V některých kulturách převládá fanatický vztah k chorobě i k smyslu
hospitalizace. Pokud pacient zastává tento názor, není správné označovat jeho chování
jako bezmocnost.
3. Beznaděj– definice: „Subjektivní hodnocení situace, kdy jedinec vidí jen omezené
nebo žádné alternativy či přijatelné způsoby řešení a není schopen ve vlastním zájmu
mobilizovat energii.“ Problém se vztahuje k prožívání perspektiv budoucnosti pacienta
a jeho rodiny, k nemožnosti změnit dění kolem sebe i se sebou samým. Průvodním
znakem bývají anticipativní strach a smutek, které vycházejí z prožívání očekávaných
ztrát, deprese, rezignace.
135
4. Duchovní pohoda, možnost zlepšení– definice: „Duchovní pohoda je proces, kterým
jedinec dosahuje / odhaluje tajemství harmonického splynutí, pramenícího z vnitřních
sil. Duchovní pohoda je schopnost dát životu význam, hodnotu a účel, jejichž plodem
je harmonie, mír a spokojenost. Vede ke stvrzení života ve vztazích s Bohem, sebou
samým, komunitou a prostředím.“
5. Duchovní tíseň– definice: „Narušení principu života pronikajícího celou existencí
jedince a sjednocujícího a přesahujícího jeho biologickou a psychologickou podstatu.“
6. Duchovní tíseň hrozící– definice: „Riziko narušení stavu harmonické souvstažnosti
s veškerým životem a vesmírem, kdy mohou být rozrušeny dimenze, přesahující
a posilující vlastní já.“
7. Identita porušená– definice: „Neschopnost rozlišit mezi tím, co je součástí vlastního
já a co nikoliv.“
8. Komunikace verbální narušená- jazyková bariéra. Definice: „Stav snížené,
opožděné či zcela chybějící schopnosti reagovat na systém symbolů, zpracovávat,
přenášet a používat symboly, tedy něco, co má význam.“ Mezi definující
charakteristiky této sesterské diagnózy patří neschopnost mluvit dominantním
jazykem a nacházet vhodná slova při rozhovoru, což se může projevit u osob také
z minoritní etnické skupiny, která je na daném území „doma“. K této jazykové barieře
se může připojovat ještě strach, zahanbení, nedostatek soukromí či nedostatek
podporujícího systému (to všechno jsou etiologické či přispívající faktory i u pacientů
minoritních „domácích“ skupin). Svoji úlohu mohou sehrát také patofyziologické
a situační podmínky – bolest, strach o život ...
9. Komunita, možnost lepšího fungování - definice: „ uspokojivé aktivity komunity,
směřující k adaptaci a řešení problémů v souladu s požadavky a potřebami komunity,
vytváří prostor pro další zlepšení, umožňující zvládnout současné i budoucí
problémy/stresory.“
10. Komunita, porušené fungování – definice: „způsoby, kdy se komunita chová tak, že
nedochází k uspokojivé adaptaci a řešení problémů, čímž nejsou splněny potřeby
a požadavky komunity. (Komunita je definována jako skupina lidí se společnou
identitou nebo perspektivou, zabírající určitý prostor v určitém časovém období
a fungující prostřednictvím sociálního systému. Každá komunita je součástí širšího
sociálního prostředí)“
11. Léčebný režim: individuální, neúčinná integrace – definice: „Neuspokojivý způsob
z hlediska naplňování zdravotních cílů, jakým pacient zvládá začleňovat léčbu
a druhotné následky nemoci do každodenního života.“
12. Léčebný režim: individuální, účinná integrace– definice: „Uspokojivý způsob
z hlediska naplňování zdravotních cílů, jakým pacient zvládá začleňovat léčbu
a druhotné následky nemoci do každodenního života.“
136
13. Léčebný režim: rodina, neúčinná integrace– definice: „Neuspokojivý způsob
z hlediska naplňování zdravotních cílů, jakým rodina zvládá začleňovat léčbu a
druhotné následky nemoci do každodenního života.“
14. Léčebný režim: komunita, neúčinná integrace– definice: „Z hlediska naplňování
zdravotních cílů neuspokojivý způsob, jakým komunita zvládá začleňovat léčbu a
druhotné následky nemoci do veřejných programů.“
15. Neochota ke spolupráci– definice: „Míra, po kterou se chování osoby nebo
pečovatele shoduje nebo neshoduje se zdravotním nebo terapeutickým plánem
odsouhlaseným touto osobou (nebo rodinou, nebo komunitou) a profesionálním
zdravotníkem. Jedinec nebo pečovatel může s ohledem na odsouhlasený zdravotní
nebo terapeutický plán spolupracovat plně nebo částečně nebo nespolupracovat a jeho
chování může vést ke klinicky efektivnímu, částečně efektivnímu nebo neefektivnímu
výsledku.“ Autorky poznamenávají: Neochota pacienta ke spolupráci ve smyslu
nevyhovění léčbě (noncompliance) je termín, který může pacienta a pečovatele stavět
do negativního světla, což je zátěží při řešení příčinných faktorů. Vzhledem k právu
pacienta odmítnout léčbu, považujeme v této situaci za vhodné, aby profesionální
zdravotník akceptoval postoj / chování / volbu pacienta a aby společně našli
alternativní způsoby, jak dosáhnout původních nebo revidovaných cílů.
16. Neznalost (potřeba poučení) – definice: „Neznalost či nedostatečná znalost určitého
tématu (nedostatečná informovanost pacienta / jeho blízkých, která jim neumožňuje
informovanou volbu s ohledem na stav / léčbu a změny životního stylu.“
17. Osamělost, zvýšené riziko – definice: „ subjektivní stav, charakterizovaný rizikem
vzniku rozlady (dysforie)“ – neprojevuje se příznaky (jedná se o riziko), intervence
jsou zaměřeny preventivně. Rizikové faktory: citová nebo mentální deprivace, fyzická
nebo sociální izolace.
18. Pečovatelská role, přetížení – definice: „osoba poskytující péči (pečovatel) v rodině
pociťuje obtíže v rámci své role pečovatele“. Související stavy a faktory spadají do
těchto oblastí: fyziologické, individuální, oblast vztahů a rolí, pečovatele, situační,
společenské, zdrojů.
19. Pečovatelská role, riziko přetížení – definice: „osoba poskytující péči (pečovatel)
v rodině je zvýšeně zranitelná v souvislosti s pociťovanými obtížemi v roli
pečovatele.“
20. Popření neúčinné – definice: „Vědomé či nevědomé popírání znalosti či významu
určité události – skutečnosti ve snaze zmírnit úzkost a strach na úkor zdraví.“
21. Posttraumatický syndrom– definice: „Přetrvávající maladaptivní odpověď na trauma
nebo zdrcující zážitek.“
22. Pouto mezi rodiči a dětmi, riziko narušení – definice: „narušení interaktivních
procesů mezi rodiči/blízkými osobami a dítětem, které vedou k vývoji protektivního a
pečovatelského vzájemného vztahu.“
137
23. Přemístění, stresový syndrom– definice: „ Patofyziologické a nebo psychosociální
poruchy v důsledku přesunu z jednoho prostředí do jiného.“ Jedná se o změnu
prostředí ve smyslu širokém sociokulturním (adaptace na novou kulturu, společnost =
adaptace na úrovní kognitivních procesů, přijetí odlišností hostitelské země, vytváření
si pozitivních citových vztahů atd.= adaptace na emocionální úrovni, adaptace na
úrovni socioekonomické je o začlenění se do nové společnosti jako rovnocenný
občan). Patří sem také změna prostředí v užším sociokulturním kontextu (z domácího,
známého prostředí, do prostředí nemocnice – prostředí, které je neznámé, má
specifická pravidla a režim, klade značné nároky na vyrovnávání se s limitováním
soukromí, s odkázáním na péči cizích osob….)
24. Rodičovství narušené – definice: „Neschopnost osoby primárně odpovědné za péči,
vytvořit prostředí podporující optimální růst a vývoj dítěte.(Úvodem k této diagnóze je
třeba uvést, že vývoj chování směrem k rodičovství obecně je součástí normálního
procesu vyzrávání a projeví se pečovatelským chováním, předcházejícím vzniku
problémů a chránícím zdraví dítěte.“)
25. Rodičovství, riziko narušení – definice: „Neschopnost osoby primárně odpovědné za
péči vytvořit, udržet nebo znovu dosáhnout prostředí, které by podporovalo optimální
růst a vývoj dítěte.“
26. Role, porušené zvládání – definice: „Způsoby chování a jednání, které neodpovídají
danému prostředí, normám a předpokladům Existuje typologie rolí: sociopersonální
(přátelství, rodina, manželství, rodičovství, komunita), domácnost, intimní sféra
(sexualita, vytváření vztahů), volný čas/pohybové aktivity/rekreace, usměrňování
vlastního chování, socializace (vývojové přechody), přispívání ke komunitě a
náboženská.
27. Rozhodování konfliktní– definice: „Stav nejistoty, má-li se jedinec rozhodnout mezi
dvěma či více průběhy událostí a toto rozhodnutí zahrnuje riziko, ztrátu nebo
zpochybnění životních hodnot.“
28. Sebeúcta chronicky nízká– definice: „Dlouhotrvající negativní sebehodnocení –
pocity ze sebe samého či svých schopností.“
29. Sebeúcta porušená – definice: „Negativní sebehodnocení – pocity ze sebe samého či
svých schopností, vyjádřené přímo nebo nepřímo (sebeúcta je potřebná pro přežití).“
30. Sebeúcta situačně snížená– definice: „Negativní sebehodnocení – pocity ze sebe
samého či svých schopností, vzniklé jako odpověď na ztrátu nebo změnu u jedince
s dříve pozitivním sebehodnocením.“
31. Smutek anticipační– definice: „Intelektuální a emoční odpověď a chování, kdy
jedinci, rodiny či komunity procházející procesem modifikace sebepojetí na základě
pocitu možné ztráty. (Může jít o zdravou odpověď vyžadující intervence ve smyslu
podpory a poskytnutí informací).“
32. Smutek dysfunkční– definice: „Prodloužená, neúspěšná intelektuální a emoční
odpověď, kdy se jedinci, rodiny či komunity pokoušejí projít procesem modifikace
sebepojetí na základě pocitu ztráty. Jedná se o odpověď na ztrátu, k níž už došlo
138
(ztráta širší rodiny, ztráta domova, vlasti, partnera, dětí, přátel, profesní kariéry,
majetku, osobní důstojnosti a prestiže, až po prožívání ztráty zdraví, somatické
i psychické integrity, apod…).“
33. Společenská interakce porušená – definice: „Stav, kdy se jedinec účastní
společenského života nedostatečně, nadměrně nebo kvalitativně neúčinným
způsobem.“
34. Společenská izolace – definice: „Osamocenost, považovaná za vnucenou ostatními
a pociťovaná jako škodlivá nebo ohrožující.“ Vzhledem k jazykové barieře a obtížné
adaptaci jedince na cizí - novou kulturu, její hodnoty, vzorce chování atd. Tato
diagnóza se popisuje velmi těžko. Carpenito uvádí: „Protože sociální izolace je
subjektivní stav, je třeba brát do úvahy všechny úsudky týkající se jedincových pocitů
osamělosti. I když příčiny jsou různé a lidé svoji osamělost projevují rozdílnými
způsoby, absolutní řešení této diagnózy neznáme“. Sociální izolace se vyskytuje
nejčastěji u pacientů, kteří nemají během hospitalizace na blízku žádnou rodinu či
blízké osoby a kteří nenaváží žádné vztahy se svým okolím v nemocnici.
35. Strach (upřesnění) – definice: „Strach je úzkost způsobená vědomě rozpoznaným
a realistickým nebezpečím. Jde o pocit reálného nebo domnělého ohrožení. Prakticky
je strach bezprostředním pocitem úzkosti a děsu, jehož zdroj je známý a blíže určený.
Je subjektivní, navenek neviditelnou odpovědí spojenou s vybuzením energie, přičemž
jeho objektivní projevy jsou výsledkem přeměny této energie v jednání, směřující ke
zmírnění strachu a odpovědi na něj.“
36. Úzkost (mírná, střední, závažná, silná, panická)– definice: „ Nejasný pocit
stísněnosti nebo děsu, provázený vegetativní odpovědí, jehož důvod bývá neurčitý
nebo neznámý; pocit vyvolaný předtuchou nebezpečí. Úzkost je modifikací signálu
varujícího před nebezpečím a umožňujícího jedinci přijmout opatření k odvrácení
hrozby nebo jí čelit.“
37. Úzkost ze smrti– definice: „Předtucha smrti, obava či strach ze smrti nebo umírání.“
38. Zvládání situace rodinou, neúčinné, ohrožující – definice: „Stav, kdy obvykle
nejbližší osoba (příslušník rodiny, blízký přítel) poskytuje pacientovi jen
nedostatečnou, neefektivní nebo ohrožující podporu, zázemí, pomoc či povzbuzení,
kterých by bylo potřeba k tomu, aby pacient dokázal mít pod kontrolou nebo
zvládnout adaptaci na změnu zdravotního stavu.“
39. Zvládání situace rodinou, neúčinné, poškozující – definice: „Chování osoby
pacientovi blízké (příslušníka rodiny, blízkého přítele), negativně ovlivňující
schopnost / kapacitu osoby samé i pacienta efektivně zvládnout základní adaptaci na
změnu zdravotního stavu.“
40. Zvládání situace rodinou, možnosti zlepšení – definice: „Efektivní zvládnutí
adaptivních úkolů členem rodiny, na kterého přímo doléhá nemoc / postižení pacienta
a který projeví přání a ochotu zvládnout a zlepšit vzniklou situaci, aktivně se jí
přizpůsobit a kultivovat svůj vztah k pacientovi.“
139
41. Zdraví, snížená schopnost zachování– definice: „Neschopnost rozpoznat potřebu
pomoci, zařídit a nebo vyhledat pomoc, nutnou k udržení zdraví. (Tato diagnóza
obsahuje prvky ostatních ošetřovatelských diagnóz. V případě jediného kauzálního
faktoru doporučujeme zahrnutí intervencí na udržení zdraví „základní“ ošetřovatelské
dg. (např. neznalost, zmatenost chronická, komunikace verbální narušená, myšlení
porušené….)
42. Zármutek chronický– definice: „Cyklický, recidivující a potenciálně progresivní
všeobjímající (pervazivní) smutek, pociťovaný pacientem, pečovatelem, chronicky
nemocným či postiženým jedincem v reakci na ustavičné ztráty v průběhu nemoci.“
43. Zvládání problémů defenzivní– definice: „Stav, kdy jedinec opakovaně projevuje
falešně pozitivní sebehodnocení, jehož základem je sebeobrana proti pociťovanému
ohrožení sebeúcty.“
44. Zvládání problémů individuální, neúčinné– definice: „Neschopnost posoudit
a docenit stresory spojené s nevhodnou volbou praktických odpovědí a nebo
neschopností využívat dostupné zdroje.
45. Život rodiny porušený – definice: „ Změna v rodinných vztazích a nebo ve fungování
rodiny.“Atd.
(viz Kozierová,Erbová, Olivieriová, 1995, s. 770 a Doenges,M.E.Moorhouse,M.F.,2002.)
7.2.3. Plánování ošetřovatelské péče
V procesu plánování ošetřovatelských cílů musí sestra zohledňovat kromě jiného
i kulturní faktory týkající se pacienta. Podle Tripp-Reimera a kol. je toto stádium „řízené na
úrovni kulturních faktorů, které mohou ovlivňovat sesterské zásahy“. Například sestry se
mohou pacienta ptát:
• Co při takovémto stavu obvykle jíte?
• Co dělá v takovém stavu vaše rodina?
• Je něco, na co jsem si nevzpomenula a o čem si myslíte, že by mohlo být užitečné?
Po získání těchto informací si musí sestra uspořádat údaje. Sestra se musí zajímat, do
jaké míry jsou pacientovy přesvědčení, hodnoty a zvyky slučitelné s jedním ze tří standardů:
• Standard kulturní či etnické skupiny identifikovaný pacientem.
• Standard vlastní kultury sestry.
• Standard zdravotnického zařízení, který slouží jako základ pro interakci.
Může se stát, že údaje nebudou v souladu ani s jedním standardem. Například pacient
konzumuje stále rýži jako hlavní složku každého jídla; v takovém případě si sestra uvědomí,
že tato praxe je standardní v jeho etnické skupině, zjistí, že tato praxe se odlišuje od jeho
vlastní, nebo si uvědomí, že zdravotnické zařízení není schopné připravovat rýži ke každému
jídlu. Potom zjistí, zda léčebný plán připouští uvedené stravovací praktiky pacienta. Pokud ne,
hledá způsob, jak integrovat pacientovy praktiky do ošetřovatelského plánu; musí například
vědět, zda může rodina nosit do nemocnice uvařenou rýži. Samozřejmě, pokud nemocný rýži
nesmí jíst, sestra mu musí pomoci změnit stravovací návyky, případně alespoň se pokusit
pochopit, proč se pacient nechce změnit.
Často je důležité zapojit do přípravy ošetřovatelského plánu také rodinu pacienta,
zejména, pokud je tato rodina rozšířená a znamená pro pacienta hlavní oporu. Při plánování
140
strategie péče by měla sestra brát do úvahy jazykové bariery a zhodnotit, zda je potřebný
tlumočník.
V některých případech je třeba pacienta určité etnické skupiny velmi taktně informovat
o tom, co se s ním bude dít a získat si jeho souhlas, aby se předešlo rozpakům, či roztrpčení.
(Například velmi problematický výkon – až nepřijatelný u muslimských žen je klyzma.Pro
některá etnika mají např. šperky mystický ochranný význam a nikdy je proto neodkládají atd.)
Možné cíle pacientů podle sesterských diagnóz:
• Redukovat či odstranit narušenou komunikaci.
• Dosáhnout efektivní verbální a neverbální komunikaci, aby pacient uměl vyjádřit
základní potřeby, mohl navázat vztahy se svým okolím
• Pomoct pacientovi při přizpůsobování se novému prostředí v nemocnici.
• Poskytnout podporu a pomoc při řešení sociální a ekonomické situace
• Podporovat, udržovat a rozvíjet sociální kontakty s rodinou, jinými návštěvníky
a personálem.
• Poskytnout profesionální, příp.duchovní oporu a pomoc (kněz, souvěrec…)
• Rozvíjet soběstačnost a nezávislost pacienta a jeho rodiny na profesionálních
zdravotnických službách stejně jako v běžných denních aktivitách
• Zmírňovat až eliminovat bolest, úzkost a strach, smutek, beznaděj, bezmocnost…
Cíle v ošetřovatelských plánech nejsou ale orientovány jen na samotného pacienta, ale
musí zahrnovat také jeho rodinu. Cíle pro rodinu mohou být:
• vytvoření efektivních mechanismů vyrovnání se s problémem hospitalizace
pacienta,
• příprava na převzetí odpovědnosti za jeho domácí péči,
• změna nevhodného životního stylu a péče o zdraví
• budování podpůrného systému rodiny k tomu, aby se její členové uměli vyrovnávat
lépe se zátěží, aby se zlepšila sociální situace rodiny…atd.
Také práce s rodinou má být systematická a vyžaduje multioborovou spolupráci!
Ukázka možných cílových kritérií, která umožňují odhadnout, do jaké míry byly
splněny uvedené cíle (kriteria se musí přesněji kvantifikovat dle každé konkrétní situace
pacienta a jeho rodiny):
• Pacient prostřednictvím tlumočníka či alternativního způsobu komunikace
vyjadřuje své problémy, pocity, zájmy a požadavky.
• Pacient používá efektivní metodu komunikace verbálními i neverbálními
prostředky.
• Pacient komunikuje s personálem prostřednictvím tlumočníka, alternativními nebo
neverbálními prostředky.
• Pacient se účastní na rozhodovacím procesu v souvislosti s plánováním péče.
• Pacient využívá rodinu, přátele i zdravotnický personál na pomoc při adaptaci na
změny prostředí.
• Rodina pacienta využívá dostupné zdroje na to, aby se adaptovala na pobyt svého
člena v nemocnici.
• Rodina pacienta využívá všechny účinné alternativní strategie, aby se vyhovělo
potřebám rozšířené rodiny.
• Rodina pacienta spolupracuje na zlepšení jeho adaptace na změněné prostředí
• Rodina i pacient spolupracují při edukačních aktivitách, které jsou zaměřeny na
zvládání sebepéče a nezávislosti v běžných denních aktivitách, v léčbě a ošetřování
141
•
•
•
•
•
•
Rodina pacienta zvládá potřebnou péči, kterou bude zajišťovat v domácím prostředí
Pacient vyjadřuje pocity týkající se kontroly nad nemocí a léčbou.
Pacient vyjadřuje spokojenost s léčbou a péčí
Pacient uvádí zmírnění či vymizení: bolesti, strachu, úzkosti, beznaděje….
Pacient si vytváří plány svých aktivit do budoucnosti,
Pacient verbalizuje své pocity jistoty, bezpečí, má důvěru v ošetřující personál
a jejich postupy atd.
(Podrobně viz např.: Kozierová,Erbová, Olivieriová, 1995, s. 770-771.
Doenges,M.E.Moorhouse,M.F., 2002 )
7.2.4. Realizace plánu ošetřovatelské péče
Úspěšné sesterské aktivity zaměřené na pacienty jednotlivých kultur si žádají ze strany
sestry podpůrnou komunikaci a respektování jejich hodnot, názorů a praktik. Význam má
zejména kulturní citlivost, tj. respektování jedinců, uvědomění si různosti kulturních
přesvědčení a praktik, konaných ve prospěch pacienta, aby se mu poskytovala bezpečná
a kvalitní péče, jako také modifikování plánu péče tak, že se do něho zahrnují pacientovy
názory a praktiky, které ho nemohou ohrozit na životě.
Klinické pokyny
Interakce s pacienty různých kulturních a etnických skupin:
• Respektujte jedince a jeho osobní názory, přesvědčení a postoje, a také kulturní
a etnické praktiky.
• Pokuste se zjistit co nejvíce informací o hlavních etnických či kulturních skupinách,
s kterými se můžete dostat do kontaktu.
• Zamyslete se nad svojí vlastní komunikací (např. nad výrazem tváře, mimikou
a gestikulací) i nad tím, jak si ji mohou vysvětlovat jiní.
• Uvědomte si rozdíly v způsobech komunikace pacientů a zhodnoťte specifické
chování (např. nedostatečný kontakt očima), pokud nezvážíte etnické a kulturní
zázemí konkrétního pacienta.
• Uvědomte si vlastní předsudky a přijaté stereotypy.
• Porovnejte názory pacienta, např. na otoky nohou, s vašimi názory. Tím ukážete, že
respektujete jeho názory a že máte o něho zájem.
• Uvědomte si, že kulturní symboly a praktiky mohou přinést pacientovi pohodu.
• Podporujte pacientovy návyky a zařaďte je do ošetřovatelské praxe, samozřejmě,
pokud je to možné a nejsou kontraindikované ze zdravotního hlediska, např.
obstarejte pacientovi horký čaj, pokud ho rád pije a nikdy nepil studenou vodu.
• Nikdy nedělejte něco, co je pro pacienta nepřijatelné. (Například Portorikánci
nemají rádi bezdůvodné dotyky.)
• Pamatujte si, že barva kůže pacienta neurčuje vždy jeho příslušnost k určité kultuře.
• Pokuste se poznat, jaké názory má pacient na zdraví, chorobu, smutek a systém
zdravotnické péče.
• Revidujte svoje vlastní postoje a názory na zdraví a objektivně prozkoumejte jejich
logiku a původ.
• Rozšiřte si znalosti o rozličných přesvědčeních a hodnotách, a neznepokojujte se,
pokud nejsou v souladu s vašimi přesvědčeními a hodnotami.
• Pamatujte si, že v průběhu choroby se může vrátit k svým běžným kulturním
praktikám, např. pokud se již naučil češtinu, může začít mluvit svým původním
jazykem.
(Kozierová,Erbová, Olivieriová, 1995, s. 771-772 aj.)
142
7.2.5. Vyhodnocení ošetřovatelské péče
Při hodnocení efektivnosti ošetřovatelské péče o pacienty rozličných etnických
a kulturních skupin musí sestra také určit, do jaké míry se splnily cíle a to porovnáním jejich
současného stavu s předpokládaným výsledkem hodnotících kritérií.
Výstupní hodnocení – propouštěcí či překladová ošetřovatelská zpráva musí obsahovat
krom zvyklých informací také vše, co je specifické pro daného pacienta a jeho rodinu
(zvolený způsob efektivní komunikace, specifika řešení přetrvávajících problémů…). Je totiž
velmi důležité, aby ten, kdo převezme pacienta do následné péče, mohl bez problému
navazovat na to, na co je pacient a jeho rodina připravena, co očekává, aby se nemuselo
pracně procházet spolu s pacientem a jeho rodinou od začátku všemi fázemi poznávání,
hledání vhodného způsobu komunikování, aby se bylo možné vyvarovat nevhodných postupů,
rad….
V případech péče o pacienty odlišných etnik a kultur ale hodnocení není zaměřeno jen
na pacienta a jeho rodinu, ale mělo by zahrnovat také hodnocení výsledků, kterých dosáhl
samotný zdravotník – jeho osobní zpětnou vazbu. Má vyhodnotit také svoji vlastní
kompetenci v této oblasti. Například může se sám sebe zeptat: „Jak jsem komunikoval /-a s
pacientem?“, „Jak se mi podařilo zapojit pacienta a jeho rodinu do ošetřovatelského
procesu?“, „Podařilo se mi pochopit pacientovy hodnoty, přesvědčení či zvyky?“, „Podařilo
se mi vyjádřit, že je respektuji?“, „Podařilo se mi zahrnout pacientovy hodnoty, přesvědčení
či zvyky do plánu ošetřovatelské péče?“, „Znám svoje vlastní hodnoty, přesvědčení
a návyky?“. Tato zpětná vazba poskytuje možnost zdravotnickým profesionálům kontinuálně
zdokonalovat své dovednosti, svoji praxi, postupně odbourávat nedostatky, příp.chyby.
Závěry tohoto sebehodnocení mohou být výhradně osobní, ale daleko větší význam má
sdělení osobních zkušeností ostatním členům týmu a společné hledání východisek ke zlepšení
stávající situace, podmínek, praxe.
(Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, s. 771-772)
7.3. Duchovní zdraví a ošetřovatelský proces
7.3.1. Posuzování - sesterská anamnéza
Sestra může získat údaje o duchovních přesvědčeních pacienta jako součást celkové
anamnézy. Často se tyto informace týkají jenom pacientovi příslušnosti k církvi. Nikdy
bychom neměli předpokládat, že pacient bude dodržovat všechny praktiky jeho církve.
Stoll navrhuje průvodce duchovní anamnézou na získání informací v čtyřech oblastech:
a) pacientova koncepce Boha či božstva, b) jeho zdroj naděje a sil, c) pro něho významné
religiózní praktiky a rituály, d) vztah mezi jeho zdravotním stavem a individuálními
duchovními přesvědčeními. Stoll dále upozorňuje, že všichni lidé mají právo o nich nemluvit
nebo je neodkrývat druhým! Hodnocení duchovních stanovisek můžeme nejlépe vykonat na
konci celkového posuzovacího procesu nebo po psychosociálním posouzení jedince, když si
již sestra vytvořila vztah s pacientem a jeho příbuznými a má pocit, že je už vhodné
diskutovat také o duchovních věcech.
Může při tom používat tyto otázky:
• Máte nějaké osobité náboženské praktiky, které jsou pro vás významné? Pokud
ano, můžete mi o nich něco povědět?
• Naruší pobyt v tomto zařízení vaše náboženské povinnosti?
143
•
•
•
•
Domníváte se, že víra je pro vás pomocí? Jaký smysl a význam má pro vás víra
teď?
Jakým způsobem by sem vám mohla pomoc ve vaší víře? Chcete, abych vám
například předčítala z vaší náboženské knihy?
Přejete si návštěvu vašeho duchovního nebo nemocničního kaplana?
Co je pro vás nyní zdrojem síly a naděje?
7.3.2. Klinické posuzování
Duchovní tíseň může být odkrytá jedním či více způsoby:
1. Projevy a postoje. Jeví se pacient osamělý, deprimovaný, zlostný,
úzkostný, agitovaný, apatický či duchem nepřítomný?
2. Chování. Modlí se pacient před jídlem nebo v jiném čase? Čte
náboženskou literaturu? Často ponocuje, požaduje neobvykle velké
dávky sedativ, bloudí v noci po chodbách, nevhodně žertuje, má noční
můry či poruchy spánku, před knězem nebo zástupcem náboženské
obce vyjadřuje hněv?
3. Verbalizace. Vzpomíná pacient na Boha, modlitbu, víru, církev či jiné
náboženské otázky? Dožaduje se návštěvy duchovního? Vyjadřuje
strach ze smrti, zajímá se
o smysl života, projevuje vnitřní
konflikt v náboženských názorech, stará se o svůj vztah k božským
věcem, ptá se na význam existence, význam utrpení nebo na morálněetické záležitosti léčby?
4. Mezilidské vztahy. Kdo pacienta navštěvuje? Jak reaguje na návštěvy?
Přichází také duchovní? Jaký má vztah k spolupacientům
a zdravotnickému personálu?
5. Prostředí. Má pacient u sebe Bibli, modlitební knížku, náboženskou
literaturu, religiózní přívěšky, růženec nebo přání brzkého uzdravení s
náboženským obsahem? Posílá mu jeho církev květy či církevní
periodika?
(Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, s. 783-784)
7.3.3. Ošetřovatelská diagnostika
Sesterskou diagnózou vztahující se k problému duchovnosti je duchovní tíseň.
Definovaná jako „narušení životního principu, který proniká celou lidskou bytostí a integruje
a transcenduje biologickou a psychologickou podstatu jedince“ nebo jako „stav, při kterém
má jedinec reálně nebo potencionálně narušenou víru v systému hodnot, které mu poskytují
sílu, naději a smysl života“.
•
•
•
•
•
•
O´Brien subkategorizuje duchovní tíseň takto:
Duchovní bolest - těžkosti při smíření se ztrátou milované osoby nebo velké utrpení
(fyzické či emocionální).
Duchovní odcizení - odčlenění se od náboženské společnosti.
Duchovní úzkost - pochybnosti o názorech či hodnotovém systému (např. morálně etická podstata léčby, jako jsou potraty, transfuze krve, chirurgické zákroky apod.).
Duchovní vina - selhání ve věrnosti náboženským pravidlům.
Duchovní hněv - problémy s akceptováním choroby nebo utrpení.
Duchovní ztráta - problémy a nacházením pohody v náboženství.
144
•
Duchovní zoufalství - pocit nezájmu o vlastní osobu.
Carpenito uvádí následující etiologii, tj. přispívající faktory k NANDA diagnóze
duchovní tísně.
Duchovní tíseň ve vztahu k:
• Krizi zapříčiněnou chorobou/utrpením/smrtí (např. nevyléčitelná choroba,
znehybňující choroba, chronická bolest, smrt či onemocnění jiné významné osoby).
• Neschopnost zúčastňovat se na religiózních obřadech.
• Konflikt mezi náboženskými či duchovními názory a předepsaným léčebným
režimem (např. transfúze krve, dietní omezení, amputace či užívání léků).
Duchovní tíseň může mít svůj původ také v jiných diagnózách. Jsou to například
poruchy spánku, beznaděj, bezmocnost, narušená sebeúcta, narušená adaptabilita,
nedostatečné se vyrovnávání se jedince a dysfunkční smutek. (Kozierová, Erbová,
Olivieriová, 1995, s. 784)
7.3.4. Plánování
Sesterské zásahy jsou zaměřené na pomoc pacientovi dosáhnout všeobecné cíle
duchovní síly, vyrovnanosti a zadostiučinění.
Plánování ve vztahu k duchovní tísni by mělo pomoci pacientovi alespoň v jedné
z těchto potřeb:
• Plnit náboženské povinnosti.
• Mobilizovat a efektivněji využívat vnitřní zdroje na zvládnutí současné situace.
• Udržet si či založit dynamický osobní vztah s nejvyšší bytostí, a tak čelit
nepříjemným okolnostem.
• Najít smysl svojí existence i současné situace.
• Vzbudit pocit naděje.
• Obstarat jinak nedosažitelné duchovní zdroje.
Někdy se pacienti přímo dožadují návštěvy nemocničního kaplana či duchovního jejich
vlastní církve. Jiní se mohou se svými starostmi svěřit sestře a ptají se na její názory, pokud
v ní najdou zainteresovaného posluchače. Někteří lidé se ostýchají požádat o duchovní radu,
ale mohou mít na tyto záležitosti narážky ve výrocích, jako „Rád bych věděl, co se mnou
bude po smrti?“ nebo „Chodíte do kostela?“.
Kterýkoliv pacient či jeho příbuzní mohou žádat duchovní podporu. Pacient tváří v tvář
smrti ji může přijmout, ale rodina nebo blízcí mohou být proti. Příbuzní jsou však často za
duchovní podporu sestře či knězovi velmi vděční. Pomáhaje jim, vlastně nepřímo pomáháme
pacientovi. Duchovní podporu si obvykle přejí:
• Pacienti, kteří se zdají být osamělí a navštěvuje jich jen málo lidí.
• Pacienti vyjadřující strach a úzkost.
• Pacienti před operací.
• Pacienti, jejichž onemocnění souvisí s emocemi nebo má religiózní či sociální
důsledky.
• Pacienti, kteří následkem choroby či úrazu musí změnit způsob života.
• Pacienti zamýšlející se nad jejich náboženstvím a zdravím.
• Pacienti, které nemůže duchovní navštívit.
Před obstaráním pomoci se sestra musí pacienta zeptat na jeho přání. Někteří jsou bez
vyznání a mohou se rozzlobit, pokud jim sestra zařídí návštěvu kaplana. Sestra musí
145
respektovat přání pacienta a nedělat úsudky o tom, co je dobré a co je zlé, správné
a nesprávné.
V plánování musí být zahrnuta i výsledná kritéria, např.:
• Pacient vyjadřuje spokojenost se svým vyznáním.
• Pacient pokračuje v spirituálních obřadech přiměřeně zdravotnímu stavu.
• Pacient vyjadřuje zmenšující se pocit viny.
• Pacient projevuje souhlas s morálním rozhodnutím.
• Pacient má pozitivní cítění.
• Pacient vyjadřuje objev pozitivního významu v současné situaci i ve vlastní
existenci.
• Pacient verbalizuje úlevu nebo přijetí utrpení.
• Pacient přestává obviňovat transcendentně, sebe samého a jiných.
• Pacient mluví o svém přiblížení se Bohu.
• Pacient prožívá pocit odpuštění.
(Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, s. 784-785)
7.3.5. Realizace
Po diagnostikování duchovní tísně a naplánování specifických postupů je sestra
připravená uvést plány do praxe. Aby byly efektivní, sestra by si sama měla prověřit a ujasnit
svoje vlastní duchovní hodnoty a názory. Sestra, která se necítí dobře při duchovní pomoci
pacientovi (např. předčítání náboženské literatury nebo společná modlitba na požádání
pacienta), by to měla dát taktně najevo a zabezpečit za sebe náhradu. Důležité je respektovat
vyznání pacienta a udržovat s ním podporující vztah. Pro sestru je také důležité, aby za těchto
okolností neměla sama pocit viny.
Na snížení duchovní tísně by měla sestra zaměřit pozornost nejdřív na vnímání
duchovní potřeby pacienta než na náboženské obřady či úkony pacientovi církve. Individuální
duchovní přesvědčení může být u příslušníků stejné církve velmi variabilní. Lidé vstupují do
religiózních skupin z různých důvodů (např. najít si místo uctívání, najít si cestu pro sociální
činnost, jako je pomoc chudým či bezdomovcům, získání si přátel pro společně strávený čas,
najít si místo pro významné životní události). Podobně by si sestra neměla myslet, že pacient
nemá žádné duchovní potřeby jen proto, že má v chorobopise uvedené, že je bez vyznání.
Aby se péče dále individualizovala, sestra musí zjistit, jaký význam přikládá pacient
dané situaci. To může ovlivnit reakci pacienta na onemocnění, ale také zabránit sestře
v činnosti při poskytování posily, naděje a odvahy. Například osoba, která je přesvědčená, že
onemocnění je trestem od Boha, se může cítit úplně bezmocná a mít jen malý zájem o léčbu.
Když se pacienti orientují v zdravotnickém zařízení, sestra jim poskytne informace
o nemocničních službách i takových, které mohou uspokojit jejich duchovní potřeby, a zařídí
účast pacienta na nich, pokud jim to jejich zdravotní stav dovolí. Velké nemocnice
zaměstnávají obvykle na plný úvazek kaplany, kteří v duchovní sféře poskytují pomoc
pacientům, jejich příbuzným, blízkým i zdravotnickým pracovníkům. V menších
nemocnicích, bez takovýchto služeb, zařízením vypomáhá obvykle místní církevní komunita.
V mnohých zdravotnických zařízeních jsou seznamy duchovních, které je možné v případě
potřeby zavolat.
Některá zdravotnická zařízení mají vlastní prostory pro výkon náboženských obřadů
pro pacienty a také pro potřebný personál. Většina nemocnic má také osobité „tiché“
místnosti, které je možné používat na meditaci, duchovní radu, případně také na bohoslužby.
Někdy si pacient přeje přijmout kaplana v tiché privátní místnosti, zejména pokud je umístněn
na více lůžkové pokoji. Nemocnice může poskytovat všeobecné bohoslužby nebo bohoslužby
146
jednotlivých církví. Pokud pacient projeví přání zúčastnit se na bohoslužbě, sestra musí
zorganizovat péči o něho tak, aby se mu jeho přání splnilo tak, jak jeho zdravotní stav dovolí.
Sestra někdy zpozoruje vznik konfliktu mezi náboženskými názory pacienta a jeho
medicínskou léčbou. V tomto případě zprostředkuje rozhovor pacienta s lékařem se záměrem
najít alternativní způsoby léčby. Sestra však obhajuje právo svobodného rozhodnutí se
pacienta po jeho předcházejícím poučení. Pokud se názory sestry a pacienta dostanou do
konfliktu, sestra o tom uvědomí vrchní sestru a příslušného duchovního. Podle možností je
třeba usilovat, aby se o pacienta starala sestra s podobnými názory. Sestra může také
prodiskutovat svoje pocity s jinými zdravotnickými pracovníky, např. s kolektivem sester na
oddělení. (Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, s. 785-786)
7.3.6. Vyhodnocení
Na vyhodnocení, zda pacient dosáhl cíle stanovené ve fázi plánování, sestra
shromažďuje údaje týkající se určitých výsledných kritérií. Proto je důležitý vztah na bázi
pomoci, dobré pozorovací schopnosti a komunikace. Sestra musí pozorovat pacienta, když je
o samotě i v interakci s jinými, a musí si všímat, co pacient říká, případně naznačuje.
(Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, s. 786)
147
7.3.7. Příloha č. 1 Znaky duchovního zdraví
Potřeby
Potřeba vlastního významu a
účelu v životě
•
•
•
•
Potřeba přijímat lásku
•
•
•
•
•
•
Potřeba rozdávat lásku
•
Potřeba naděje a tvořivosti
•
•
•
•
•
•
Chování pacienta či okolí
Vyjadřuje se, že v minulosti žil
v souladu se svým systémem
hodnot.
Vyjadřuje přání účastnit se na
náboženských obřadech.
V současnosti žije v souladu se
svým systémem hodnot.
Vyjadřuje
spokojenost
se
životem.
Vyjadřuje naději do budoucna.
Vyjadřuje naději na posmrtný
život.
Vyjadřuje naději ve zdravotnický
tým.
Vyjadřuje pocit, že ho má rád
Bůh a jiní lidé.
Vyjadřuje
přání
vykonávat
religiózní obřady vedoucí ke
spasení.
Při hledání východiska ze situace,
nad kterou nemá kontrolu, věří
Bohu a jiným lidem.
Vyjadřuje
lásku
k
jiným
prostřednictvím skutků.
Hledá dobro pro druhé.
Žádá
realistické
informace
o svém stavu.
Mluví o svém stavu realisticky.
Staví si reálné osobní cíle
v otázkách zdraví.
Během choroby či hospitalizace
užitečně využívá čas.
Svoje vnitřní ego si cení více jako
fyzické.
148
7.3.8. Příloha č. 2 Duchovní vývoj v jednotlivých věkových obdobích
Kojenci a batolata
• Kojenci nebo batolata nemají smysl pro dobré nebo pro zlé, pro duchovní
přesvědčení či přesvědčení pro řízení činností.
• Batolata při napodobování dospělých se mohou chovat podle rituálů (např. modlitba
před spaním).
• Batolata mohou navštěvovat církevní jesle, důraz se zde klade na posilování jejich
pozitivního sebeuvědomění.
Předškolní věk
• Rodičovské přístupy k morálnímu kodexu a k náboženství ukáží dětem, co se
pokládá za dobré a špatné.
• Děti dříve kopírují to, co vidí a méně dělají to co se jim poví. Pokud to, co vidí, a
to co slyší, je v rozporu, nastávají problémy.
• Děti často kladou otázky o morálce a náboženství (např. „Proč je to - nějaké slovo
nebo činnost - špatné?", „Co je to nebe?" apod.). Jsou přesvědčené, že jejich
rodiče, stejně jako Bůh , jsou všemocní.
• V duchovní výchově dětí předškolního věku se používají dvě metody: jejich učení
k víře (indoktrinace) nebo poskytnutí možnosti jejich vlastního rozhodnutí.
• Děti předškolního věku ještě náboženství nerozumějí, přesto je již součástí jejich
života. Pětileté děti se již umí samotné modlit.
• Víra, že Bůh nebo lidé jsou odpovědní za přírodní jevy, jako je například déšť či
vítr. Můžou si to zdůvodnit: „Když prší, tak Bůh pláče, když je vítr, tak Bůh fouká
na svět ústy."
• Mnoho dětí navštěvuje církevní mateřské školy a mají také církevní prázdniny. Na
takovéto prázdniny a jejich smysl se velmi ptají. Více je zaměstnává příchod
svatého Mikuláše s dárky než sám význam vánočních svátků. Když se začnou děti
ptát na takové mýty, jako jsou velikonoční zajíčci, jsou už připravení na
důslednější vysvětlení Velké noci.
Školní věk
• Děti mladšího školního věku očekávají vyslyšení svých modliteb, odměnění dobra
a potrestání zla.
• V prepubertální fázi si děti začínají uvědomovat duchovní rozčarování: jejich
modlitby nemusí být načas vyslyšené. Děti si začínají zdůvodňovat, než jen slepě
přijímat víru.
• Některé děti pozmění určité religiózní praktiky nebo od nich upustí (např.
modlitby pro hmatatelné zisky), jiné v nich pokračují jen kvůli rodičům.
• Během dospívání děti porovnávají vzory svých rodičů s jinými a rozhodují se,
který z nich by chtěli zabudovat do vlastního chování.
• Okolo 16. roku se mnozí adolescenti už rozhodli, či budou akceptovat náboženství
rodičů. Mohou zažít duchovní probuzení, např. pocit záchrany nebo přeměny, buď
na ráz, anebo postupně.
• Adolescenti, kteří mají rodiče různého vyznání, si můžou vybrat jedno z nich.
• Pro některé může být víra zdrojem posilnění v těchto nepokojných letech.
149
Dospělí
Mladí dospělí, kteří mají vysvětlovat religiózní otázky svým dětem
zjišťují, že to, co se naučili v dětství je nyní mnohem přijatelnější, než
když sami dospívali.
Během středního věku, když jsou již děti mnohem starší, dospělí často
zjistí, že na náboženské aktivity mají mnohem více času.
Starší dospělí, kteří si vytvořili religiózní hodnoty, často usilují o jejich
rozšíření a pochopit novější hodnoty mladších lidí.
Starší lidé bez vytříbených náboženských názorů mohou zažívat pocit
deprivace, když se stávají méně aktivní , např. při odchodu do důchodu.
V těchto se lidé setkávají častěji se smrtí (manželských partnerů,
přátel), anebo s ní sami bojují. To je může velmi skličovat. Proto
vytvoření si vyzrálé náboženské filozofie starším osobám často pomáhá
vyrovnat se s realitou, zúčastňovat se na životě, cenit si sebe samého
a akceptovat smrt jako nevyhnutelnou.
(Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, str. 778-779)
7.3.9. Příloha č. 3 Duchovní blaho
Religiózní složka
• Věřím, že mě má Bůh rád.
• Mám osobní a smysluplný vztah s Bohem.
• Věřím, že se Bůh zajímá o můj problém.
• Můj vztah k Bohu mi pomáhá necítit se osaměle.
• Největší zadostiučinění mám, když jsem v blízkém spojení s Bohem.
• Můj vztah k Bohu přispívá k mému pocitu duchovního blaha.
Smysl a účel života
• Jsem přesvědčený, že život je pozitivní zkušeností.
• Život mi dává pocit obsažnosti a zadostiučinění.
• V otázce směrování mého života mám dobrý pocit.
• Mám dobrý pocit z vlastní budoucnosti.
• Věřím, život má opravdový smysl.
(Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995, str. 783)
150
8. Specifika komunikování
Jelikož je interpersonální komunikace prioritní pro navazování a udržování lidských vztahů,
rozhodli jsme se jí věnovat velmi podstatnou část tohoto uživatelského manuálu. Našim cílem
není předložit vám kompletní informace o oblasti interpersonální komunikace, ale vybrali
jsme jen ty, které jsou podstatné ve vtahu ke komunikaci s lidmi jiných kultur a o kterých
jsme přesvědčeni, že pomohou zdravotníkům zefektivnit komunikaci.
8.1. Teoretický úvod do problematiky interpersonální komunikace
8.1.1. Hlavní prvky, které ovlivňují kvalitu interpersonální komunikace jsou:
• Komunikační dovednosti
• Kulturní vlivy
• Umění naslouchat
• Dovednost kriticky myslet
• Moc
• Etika
(J.A.DeVito,2001, s. 9-11)
8.1.2. Komunikační způsobilost
Komunikační způsobilost závisí na znalosti fungování komunikace a schopnosti jejího
efektivního použití (Spitzberg,Cupach,1989. In J.A.DeVito,2001). Mimo jiné to znamená
vědět, jak kontext komunikace může ovlivňovat obsah i formu sdělení. Např. určité téma
použité v určitých souvislostech je pro komunikaci s určitými posluchači vhodné, jiné vhodné
není. Součástí komunikační způsobilosti je také umění správně a vhodně používat i neverbální
komunikační prostředky ( např.přímý pohled do očí, fyzická blízkost, dotyky…).
Komunikační způsobilost je specifická pro danou kulturu! Zásady efektivní komunikace
jsou u různých kultur různé. Co se u jedné osvědčuje jako efektivní, v jiné nefunguje.
Např. v americké kultuře je možno důležité např. obchodní záležitosti začít vyjednávat už po
krátkém společenském úvodu. Japonci ale naproti tomu preferují dostatečně dlouhou
společenskou konverzaci a k řešení problému přistupují až tehdy, když nabudou jednající
pocit, že se už znají natolik, aby mohli začít jednat (J.A.DeVito,2001, s.22-24).
Např. v asijské kultuře se můžeme setkat s tím, že je třeba se při seznamování – navazování
kontaktu - zajímat i o zdraví, osobní život a o rodinu toho, s kým komunikujeme, což
například v naší kultuře by mohlo být považováno až za nevhodné vměšování se do
soukromí, za neomalenost či netaktnost (př. Vietnamec, který chtěl rozvinout komunikaci
s českou ženou, jí řekl: “…paní, vy jste tak pěkná, tlustá”. Reakce ženy byla ale pro něho
šokující – slovně se ohradila a urazila se. Tím komunikace skončila. Přitom on neřekl, že je
dotyčná obézní, tlustá, jak jsme toto sdělení zvyklí dekódovat my, ale chtěl jí tímto vyjádřit
kompliment, jak velmi pěkně vypadá, že se jí jistě dobře žije – ve smyslu, že nestrádá hladem,
bídou, že má všeho dostatek… Tento člověk vypověděl, že Vietnamci, když k nám přicházejí,
se snaží a velmi rádi by komunikovali s majoritní společností, ale velmi rychle zjistí, že se
zcela nečekaně a nechtěně dostávají do nepříjemných až konflikních situací, protože
komunikace v jejich kultuře se odvíjí od zcela jiných společenských pravidel, než je tomu
v České republice a proto se pak raději o další kontakty moc nesnaží.
151
Podobná nečekaná překvapení můžeme zažít ale také například při komunikaci s Rómy, kteří
žijí spíše svým tradičním způsobem života, příp. neovládají dobře český jazyk, příp. pocházejí
z velmi nuzných sociálních poměrů. Např. Milena Hübschmannová popisuje situaci ve
Slovenské škole, kdy učitelka požádala rómského chlapce - prvňáčka, aby pootevřel dveře.
On šel a dveře zcela otevřel. Učitelka ho poslala zpět, aby udělal to, co řekla - aby dveře
pootevřel. Chlapec tedy šel a dveře zavřel. Učitelka tuto situaci vyhodnotila jako chlapcovu
nesoustředěnost, neposlušnost, předvádění se. Vůbec netušila, že toto dítě, které pocházelo
z velmi nuzných podmínek, význam pojmu pootevřít dveře nezná. U nich vchod do obydlí
uzavírala plachta, která se zavazovala. U nich nebylo možné pootevřít – dalo se jen zcela
otevřít – odhrnout plachtu a nebo zavřít – zatáhnout a upevnit (zavázat) plachtu. Teprve na
základě zásahu pozorovatele, který byl schopen celou situaci správně dekódovat, došlo
k objasnění situace a vyřešení vznikající konfliktní situace, kterou by malý prvňáček sám
nezvládl a jistě by pocítil, co znamená moc v komunikaci, která byla na straně učitelky. Z této
situace by vyšel pravděpodobně s pocitem nespravedlnosti, které se jeho paní učitelka vůči
němu dopustila, bezdůvodného ponížení i příp. trestu. Učitelka naproti tomu by v sobě opět
upevnila pocit, že “tyto rómské děti jsou neposlušné, nezvladatelné, neschopné se podřídit
autoritě….”
Rómové stejně jako některé další kultury, nepoužívají v komunikaci tak často, jako naše
kultura, prošení a děkování. Z toho by se snadno dalo odvodit, že jsou nedostatečně
vychovaní, že se neumějí chovat, nejsou uctiví... Není to pravda – oni jsou zcela běžně zvyklí
se o vše dělit s ostatními podle zásady: “čeho dopřál Pan Bůh mě, měj i ty.” Těmto atributům
komunikace tedy nepřikládají žádný podstatný význam.)
Snad těchto několik příkladů dostatečně názorně ukázalo, jak velmi snadné je dostat se do
situace komunikační nezpůsobilosti, nekompetentnosti.
152
8.1.3. Sebepojetí a komunikace
Nejdůležitější součástí každé komunikace jste vy sami. Kdo jste a jak se díváte sami na sebe
má rozhodující vliv na způsob, kterým komunikujete a kterým reagujete na druhé.
Zdroje pohledu na sama sebe
Pohled druhých
Jak mě vidí osoby pro
mě významné?
Sociální
komparace
Jaký jsem ve
srovnání se sobě
rovnými?
Pohled
na sama
sebe
Vaše
interpretace
a hodnocení
Jak hodnotím
své vlastní
názory a
chování?
Kulturní vlivy
Jak se řídím učením
kultury, ke které patřím?
Prostřednictvím rodičů, učitelů a médií jsou nám vštěpovány názory, hodnoty a postoje
(například o úspěchu). Zvlášť důležité v tomto směru jsou zvyklosti týkající se role pohlaví,
které určují vzory jednání muže a ženy. Existuje velmi populární klasifikace kultur podle
hlediska převládání mužského nebo ženského prvku (Hofstede,1996).
Ve velmi “mužské” kultuře se muži považují za asertivní, orientované na materiální úspěch
a za silné. Naproti tomu na ženy se pohlíží jako na něžné, nenáročné a zaměřené na kvalitu
života. Mužská kultura klade důraz na osobní úspěch a tak učí své příslušníky, aby byli
asertivní, ctižádostiví a soutěživí. Mají například větší tendenci čelit konfliktům přímo
a soutěživě dovést do konce řešení jakýchkoliv neshod. Je u nich větší pravděpodobnost, že
budou přivrženci konfliktních strategií, ve kterých jedni vyhrávají a druzí prohrávají.
Ve vysoce “ženské” kultuře jsou jak ženy, tak muži vedeni k tomu, aby byli skromní, něžní
a orientovaní na kvalitu života. Ženské kultury kladou důraz na kvalitu života, na životní
hodnoty a tak vedou své příslušníky ke skromnosti a těsným interpersonálním vztahům. Je
153
u nich větší tendence řešit konflikty kompromisem a vyjednáváním. Budou dávat přednost
konfliktním strategiím, ve kterých vyhrávají obě strany.
Podle Hofstedeova výzkumu vede v žebříčku “mužských” zemí následujících deset (uvedeno
sestupně, počínaje nejvyšším hodnocením): Japonsko, Rakousko, Venezuela, Itálie,
Švýcarsko, Mexiko, Irsko, Jamajka, Velká Británie a Německo.
Deset zemí s nejvyšším “ženským” hodnocením (sestupně): Švédsko, Norsko, Holandsko,
Dánsko, Kostarika, Jugoslávie, Finsko, Chile, Portugalsko, Thajsko.
(J.A.DeVito,2001)
8.1.4. Sebeuvědomění
“Každý v sobě uzavírá svou minulost jako stránky knihy,
kterou zná zpaměti, a jeho přátelé mohou číst jen titul.”
(Virginia Woolfová)
Sebeuvědomění je základem veškeré komunikace a lze ho vysvětlit pomocí tzv. “Okna
Johari”, symbolického rozdělení vlastního JÁ do čtyř oblastí: oblast otevřenosti, oblast
slepoty, oblast skrývání a oblast neznámého. Oblasti neexistují izolovaně, ale vzájemně na
sobě závisejí – při zvětšení jedné, dochází automaticky ke zmenšení druhé.
Okno Johari (dle Josefa Lufta a Harryho Inghama)
CO VÍM
CO NEVÍM
OBLAST
OBLAST
OTEVŘENOSTI
SLEPOTY
CO VĚDÍ OSTATNÍ
CO NEVĚDÍ OSTATNÍ
OBLAST
OBLAST
SKRÝVÁNÍ
NEZNÁMÉHO
OBLAST OTEVŘENOSTI – tato část projevu vašeho JÁ představuje všechny informace,
chování, postoje a názory, o kterých víte.Mohou to být např.: vaše jméno, barva kůže,
pohlaví, věk, náboženství, politické přesvědčení… Tato oblast se mění v závislosti na vaší
osobnosti a lidech, se kterými komunikujete. Lidé jsou sdílní selektivně – mluví o některých
věcech, o jiných ne, jsou sdílní vůči některým lidem, vůči jiným ne.
OBLAST SLEPOTY – ta představuje vědomosti, které o vás mají druzí a které vy nemáte.
(Např.: váš zvyk třít si nos, když jste s něčím nespokojeni, nebo váš zvyk doříci větu druhého
dřív, než to stačí doříct on sám, váš sklon přehnaně reagovat na domnělé urážky, nebo
soutěžit o pozornost . Velká oblast slepoty znamená nízké vědomí o sobě samém a překáží
přesné komunikaci.Je důležité zmenšovat oblast slepoty a zjišťovat, co druzí o nás vědí.
154
OBLAST NEZNÁMÉHO – představuje tu část vašeho JÁ, kterou neznáte ani vy, ani vaše
okolí. Jsou to informace pohřbené v podvědomí, které si neuvědomujeme. Do této oblasti lze
nahlédnout několika způsoby: prostřednictvím hypnózy, snů, psychologického testu nebo
psychoterapií. Lze ji zkoumat také jinými metodami - např. pomocí lidí, kterým věříte
(rodičů, životního partnera, přátel…)
OBLAST SKRÝVÁNÍ – (oblast přetvářky) představuje všechno,co o sobě víte, ale co
skrýváte před ostatními. Jsou to všechna vaše skrývaná tajemství, sny a představy, trapné
zážitky, neetické praktiky, jakékoliv názory, přesvědčení či hodnoty, za které by jste se před
ostatními mohli stydět….Určité věci člověk tají před některými lidmi, před jinými ne.
(J.A.DeVito,2001)
Sebeodhalení
- je to typ komunikace, při které člověk o sobě prozrazuje věci, o kterých příjemce nevěděl,
které jsou pro něho nové. Výroky o sobě samém, stejně tak nechtěná přeřeknutí, bezděčné
neverbální projevy nebo veřejná doznání, to vše lze považovat za různé formy sebeodhalení..
Obvykle se ale pojem sebeodhalení používá pro označení vědomého a otevřeného prozrazení
informace, kterou byste normálně drželi v tajnosti. Tyto informace se mohou měnit od běžné
“Mám strach ze zkoušky z angličiny” až po krajně závažné “ Jsem v takové depresi, že
uvažuji o sebevraždě”. Má-li dojít k sebeodhalení, pak musí komunikace probíhat mezi
minimálně dvěma osobami. Sami sobě nemůžeme nic nového prozradit.
Sebeodhalení se týká také prozrazení informací o osobách blízkých, jestliže tyto informace
mají významný vztah k vašemu životu, společenskému postavení nebo profesionálním
schopnostem.
Faktory ovlivňující sebeodhalení: osobnost, kultura, pohlaví, posluchači, téma. Více se
otevírají extroverti, lidé, kteří jsou sdílní, lidé úspěšní a schopní.
Různé kultury pohlížejí na otevřenost různě. Např.: lidé v USA jsou otevřenější než lidé ve
Velké Británii, Japonsku, Portoriku (Gudykunst,1983). Čínští studenti považují za vyloučené
nebo za nevhodné otevřeně hovořit o mnohem větším počtu témat, než jejich britští kolegové
(Goodwin,Lee,1994).
Některé kultury (zejména vysoce “mužské”) pokládají otevřené vyjadřování vlastních pocitů
za slabost. Např. pro některé kultury je nevhodné plakat při radostných událostech, zatímco
např. v latinských kulturách tyto projevy nevzbuzují pozornost. V Japonsku se považuje za
nežádoucí, aby si kolegové sdělovali osobní informace, kdežto v USA se to většinou
očekává.(Barnlund,1989; Hall a Hall,1987).
V některých kulturách – např. u Mexičanů - se klade velký důraz na to, aby se o všech
záležitostech diskutovalo v pozitivním tónu, což jistě ovlivňuje přístup Mexičanů
k otevřenosti. Naproti tomu ale k negativnímu sebeodhalení u nich dochází zpravidla jen před
velmi blízkými lidmi a to ještě po dlouhé době vzájemného vztahu. Výzkum prokázal, že
nechuť příslušníků hispánské kultury k odhalování negativních záležitostí je původem
vážných problémů při prevenci a léčení nákazy HIV (Scapocznik,1995).
Mezi některými kulturami existují významné podobnosti. Např. lidé z Velké Británie,
Německa, USA a Portorika projevují větší ochotu prozrazovat soukromé informace
o koníčcích, zájmech, postojích, názorech, než informace o financích, sexu, osobních
záležitostech a vztazích (Jourard,1970). Jiný výzkum prokázal, že modely otevřenosti
u amerických mužů jsou prakticky totožné s modely otevřenosti korejských mužů (WonDoorning,1991).
Vliv pohlaví – populární stereotyp: nechuť mužů hovořit o sobě. Různé výzkumy prokázaly,
že skutečně sdílnější jsou ženy než muži. Ovšem negativní věci o sobě obě pohlaví prozrazují
155
přibližně stejně (Naifeh,Smith,1984). Ženy odhalují více než muži ( např. své dosavadní
milostné vztahy, názory na své přítelkyně, kolegyně, své největší obavy a to, co se jim nelíbí
na jejich partnerovi (Sprecher,1987). Ženy také o sobě prozrazují víc, když se jejich vztah
k partnerovi stává intimnější, zatímco muži úroveň své sdílnosti příliš nemění. Ve srovnání se
ženami mají muži více témat, se kterými se nesvěřují ani svým přátelům (Goodwin
a Lee,1994). Ženy se také více svěřují členům širší rodiny, než to činí muži (např. Argyle
a Henderson,1985, Taylor a Wright,1993 aj.). Jediná pozoruhodná výjimka v tomto směru
existuje při prvním setkání. Zde jsou muži sdílnější než ženy, snad “za účelem získání
kontroly nad vývojem vztahů”(Derlega,Winstead, Wong, Hunter, 1985).
Další odchylka od obecného pravidla, že ženy jsou sdílnější než muži, je zjištění, že
u manželských párů jsou manželé i manželky stejně sdílní, ale sdělení manželek byla
emocionálnější než u manželů (Shimanoff,1985).
Muži i ženy se vyhýbají sebeodhalení ze strachu, že vyvolají nežádoucí dojem. Další
důvody pak již jsou specifické pro muže a pro ženy. Základním důvodem u mužů je potřeba
udržet si kontrolu. Hlavním důvodem u žen je “vyvarovat se osobních ublížení a problémů ve
vztazích”. (J.A.DeVito,2001)
Vliv posluchačů na sebeodhalení – pro sdělování důvěrných informací je nejlepší
komunikovat ve dvojici. Komunikujete-li jen s jednou osobou, máte větší možnost se věnovat
jeho reakcím, monitorovat účinek svých sdělení, můžete pokračovat, když vidíte nebo
pociťujete podporu posluchače, nebo přestat, když zaznamenáte jeho nesouhlas. U více
posluchačů je toto monitorování nesnadné, jejich reakce se jistě budou různit.
Svěřovat se budete jistě více lidem, které máte rádi, lidem, kterým důvěřujete. V oblasti
sebeodhalování platí tzv. dyadický efekt (co dělá jeden, dělá po něm i druhý). Znamená to, že
když se vám někdo svěří s důvěrnými informacemi o sobě, existuje vyšší pravděpodobnost, že
se mu svěříte také. Tento efekt ale nemusí platit vždy a u všech lidí. Např. výzkumy
prokázaly, že u Američanů je jeho platnost vyšší, zatímco u Korejců spíše nefunguje.
(J.A.DeVito,2001)
Téma je také faktor, který významně ovlivňuje ochotu či neochotu k sebeodhalení. Raději
například komunikujeme o své práci, o svých koníčcích než např. o vlastním sexuálním
životě, finanční situaci… Platí také, že člověk o sobě raději sděluje informace příznivé než
nepříznivé. Obecně: čím jsou informace intimnější a nepříjemnější, tím méně je člověk
ochoten se s nimi svěřovat.
Výhody sebeodhalení: přispívá k sebepoznání, pomáhá získat nový pohled na sebe sama,
hlubší pochopení vlastního chování, posiluje schopnosti vyrovnávat se s problémy (např.
s pocity viny), zlepšuje komunikaci, pomáhá navazovat kvalitní vztahy.
Rizika sebeodhalení: (jsou velmi reálná, ale neměly by zastínit výhody) svou otevřeností
riskujete, že se od vás odvrátí jednotlivci i případně společnost, může dojít také k materiálním
ztrátám. Pamatujme, že sebeodhalení stejně jako jiná komunikace je nevratné! Je třeba vždy
zvažovat také v dimenzích kulturních pravidel (jejich respektování přináší souhlas, jejich
porušení – nesouhlasné reakce).
(J.A.DeVito,2001)
Vnímání
je proces, který rozhoduje o tom, která sdělení přijmeme a jaký význam jim přisoudíme.
Jedná se o velmi složitý proces, který pro názornost a zjednodušení základního popisu
uvádíme v grafické podobě.
156
Proces vnímán
dochází ke
smyslovým vjemům
Diagram ukazuje tři fáze procesu vnímání.
Naznačuje také překrývání jednotlivých
fází a také směřování procesu vnímání
od obecného ke specifičtějšímu.
Smyslové
vjemy jsou
tříděny
Smyslové
vjemy jsou
interpretovány
a
vyhodnocovány
Procesy ovlivňující vnímání
Implicitní
teorie
osobnosti
Atribuce
VNÍMÁNÍ
ČLOVĚKA
Stereotyp
Sebenaplňující
se předpovědi
První
dojem
157
Implicitní teorie osobnosti – je to systém vžitých pravidel, jež určují, které vlastnosti se
k sobě hodí a nebo se spolu obvykle vyskytují. Vžitá pravidla např. říkají většině lidí, že ten,
kdo je energický a horlivý, je také inteligentní. Samozřejmě ale neexistuje žádný logický
důvod, proč by neinteligentní člověk nemohl být energický a horlivý. To, co vás při takových
volbách vede k “dojmu správnosti,” je vaše implicitní teorie osobnosti.
Implicitní teorie osobnosti, které lidé zastávají, se od sebe liší v různých kulturách a liší se
i implicitní teorie jednotlivých lidí. Např. u Číňanů se vyskytuje pojem ši gu, který znamená
”někdo, kdo je znalý světa, oddaný své rodině, společensky obratný a poněkud rezervovaný”
(Aronson,1994). Tento pojem by se asi jen těžko kódoval v jiných jazycích. Číňanům tedy
může připadat samozřejmé, že vlastnosti vytvářející ši gu jsou v souladu, zatímco lidé
z anglicky hovořících zemí mohou toto pojetí vnímat odlišně. Jsou tedy součástí implicitní
osobnosti spíše čínských, než anglických mluvčích.
Podobně někdo může mít velmi pozitivní zkušenosti např. s lékaři a od ní odvozuje svou
velmi pozitivní implicitní teorii o všech lékařích, zatímco jiný s nimi může mít zkušenosti
špatné a tudíž i velmi špatnou teorii implicitní osobnosti (J.A.DeVito,2001)
Funkcí implicitní teorie osobnosti je haló efekt. Jestliže jste přesvědčeni, že nějaký člověk má
několik pozitivních vlastností, pravděpodobně budete mít tendenci dělat závěry, že má ještě
další pozitivní vlastnosti. “Opačný haló efekt” funguje podobně v případě, že se jedná o něčí
negativní vlastnosti. Existuj také výzkumy, které se zaměřily na první dojem a poslední
“čerstvý” dojem. Závěr lze stručně interpretovat takto: pořadí je významný faktor formující
dojmy druhého člověka. První dojem je nejsilnější, ostatní jen dokreslují a zpřesňují naši
představu o jiném člověku. Skrze první dojem filtrujeme další informace a formujeme “úplný
obraz člověka.
Je třeba si dávat pozor na potenciální bariéry, které vznikají na základě toho, že si vytvoříme
teorii o osobnosti nějakého člověka a ta je pak bariérou přesnosti vnímání!
“ Úsudek o lidech si vytvářím v prvních deseti vteřinách setkání
a jen málokdy takový úsudek měním”
(Margaret Thatcherová)
Předpovědi, které si sami vyplňujeme
O těchto předpovědích lze hovořit, předpovídáme-li něco, co se splní proto, že jsme to
předpověděli, a potom jednali jakoby to byla skutečnost (Merton,1957; Insel,Jacobson,1975).
Tento proces má čtyři základní fáze:
vyslovíme předpověď nebo formulujeme názor o někom (i o sobě) nebo o nějaké situaci
(např.: Patrik je nejistý při osobní komunikaci), vůči dané osobě nebo situaci postupujeme
tak, jakoby předpověď nebo názor byly pravdivé (s Patrikem jednáme tak, jakoby byl
skutečně nejistý) protože jednáme jakoby domněnka byla skutečností, stane se skutečností
(díky vašemu jednání Patrik začne být v komunikaci nervózní a skutečně projevuje nejistotu).
Výsledek vašeho působení na druhého nebo výsledná situace posilují vaše přesvědčení (říkala
jsem přece, že Patrik je nejistý v komunikaci!)
(Tento jev se využívá např. i záměrně v managementu, není ojedinělý např. ve vzdělávání, ale
i v osobním životě si člověk sám o sobě vytváří tyto předpovědi.)
(J.A.DeVito,2001)
Stereotyp (předsudek)
Často se vyskytují zkratka ve vnímání je stereotyp. Znamená to zafixované vnímání skupiny
lidí. Všichni zaujímáme nějaké stereotypní postoje například vůči národním, náboženským
a rasovým skupinám, mužům, ženám, kriminálníkům, prostitutkám, heterosexuálům nebo
158
homosexuálům, instalatérům, učitelům atd. Když se setkáte s člověkem a máte některé tyto
zafixované dojmy, pak máte tendenci na něj nahlížet především jako na příslušníka určité
skupiny, máte tendenci vidět ho jako nositele všech vlastností, které připisujete dané skupině
jako celku a riskujete, že budete přehlížet jeho jedinečné individuální vlastnosti. Např.:
setkáte-li se s osobou, o které víte, že je bezdomovec, automaticky na něho přenášíte
vlastnosti, o kterých jste přesvědčeni, že jsou pro bezdomovce charakteristické a budete
ochotni je na něho vztahovat. Na jeho chování můžete dokonce vidět i vlastnosti, kterých
byste si jinak ani nevšimli, pokud byste nevěděli, že je bezdomovec. Stereotyp vám zabrání
vidět individualitu člověka. Tento komunikační fenomén také představuje bariéru pro přesné
vnímání. (J.A.DeVito,2001)
Atribuce
neboli přisuzování je proces, jímž se pokoušíme vysvětlit motivaci lidského jednání. Dělá se
to tak, že si položíme otázku, zda dotyčná osoba kontrolovala svoje chování.
“S našimi úsudky je to podobné jako s časy, které ukazují naše hodinky:
ani dva nejsou stejné, ale každý věří tomu svému”
(Alexander Pope)
Příklad: pozvali jste svého přítele na sedmou hodinu na večeři. On přišel v devět. Jak
vyhodnotíte následující jeho zdůvodnění?
a) Nemohl jsem se prostě utrhnout z koupaliště. Chtěl jsem se pořádně opálit.
b) Když jsem jel k tobě, viděl jsem, jak nějací kluci přepadli starší manžele, které od vidění
znám a tak jsem jim pomohl a odvezl je domů. Byli tak vystrašení, že jsem s nimi musel
zůstat než se vrátily domů jejich děti. Nemají telefon a tak jsem ti nemohl dát vědět, že se
zpozdím.
c) Měl jsem autonehodu a odvezli mě do nemocnice.
U důvodů a) a b) pravděpodobně dospějete k závěru, že ovládal svoje chování, u důvodu c),
že je neovládal. Dále byste pravděpodobně reagovali na samotný obsah odůvodnění: u důvodu
a) negativně (přítel je bezohledný sobec), pozitivně na důvod b) – projevil se jako správný
samaritán. U důvodu c) v důsledku toho, že nekontroloval své chování, by vaše hodnocení
nebylo ani pozitivní, ani negativní, ale asi byste ho litovali, že měl nehodu a utěšovali se tím,
že je dobře, že se nestalo nic horšího.
“ Hříchy druhých máme před očima,
ale k vlastním se obracíme zády”
(Seneca)
Výsledky výzkumů v této oblasti lze shrnout takto: pokud budete vědět, že někdo mohl
ovládat své negativní chování, budete k němu cítit odpor. Pokud budete vědět, že ho ovlivnit
nemohl, budete tohoto člověka litovat a nikoliv obviňovat.
Existují ale tři hlavní problémy atribuce, které brání přesnosti vnímání: jednostrannost
hodnocení sebe sama (úspěch připisujete svým osobním vlastnostem, schopnostem, neúspěch
pak okolním faktorům), přehnaná atribuce ( znamená vybrat si 1 –2 vlastnosti nějakého
člověka a pak připisovat všechno co dělá, jedné z nich nebo oběma. Většina chování a
osobnostních vlastností vzniká díky vlivu mnoha faktorů!), základní chyba při posouzení
motivace (je to tendence přisuzovat jednání lidí výlučně jejich povaze a nikoliv situaci, ve
které se nacházejí).
159
Když vysvětlujeme své chování, máme tendenci využívat více externí faktory, než když
vysvětlujeme chování druhých!(Martin, Klimoski,1990). Tento přístup je přinejmenším zčásti
ovlivněn kulturou (např.: v USA lidé častěji vysvětlují chování jiných jejich povahou.
Hindové ale spíše přikládají význam faktorům vnějším (Miller, Aronson,1994). Američané
mají větší tendenci vysvětlovat chování druhého, Hindové jsou všeobecně neochotní
vysvětlovat něčí chování příčinnými vztahy (Matsumoto,1994). (J.A.DeVito,2001)
Etické otázky komunikování
Volba jako etický problém – výchozím předpokladem je,že lidé mají právo na vlastní volbu.
Komunikace jsou etické, jestliže usnadňují lidem svobodu volby tím, že jim poskytují přesné
informace. Neetické jsou tehdy, když se staví do cesty svobodného rozhodování člověka tím,
že mu brání získat dostatek potřebných informací. Neetické komunikace jsou tedy takové,
které nutí člověka:
• k volbě, kterou by jinak neudělal
• aby ustoupil z volby, kterou by normálně udělal
• k oběma předchozím možnostem současně
Eticky komunikující člověk poskytuje druhým takové informace, které jim pomáhají
svobodně se rozhodovat.
Právo na informace, které o vás mají druzí a které mohou ovlivnit vaši volbu. Např.: máte
právo být konfrontován se svým případným žalobcem, máte právo znát úrokovou míru
svého úvěru, nebo vědět, na jaké sociální dávky máte nárok. Máte právo znát postup léčby
a ošetřování, máte právo znát výsledky svých vyšetření… Na druhé straně ale nikdo nemá
právo na informace o vás, jež se ho netýkají. Např.: jak vycházíte se svým partnerem a
nebo zda žijete z podpory, jakou chorobou či zdravotním problémem trpíte…
Máte právo nemluvit, máte právo na soukromí, máte právo neposkytnout informaci, která
není relevantní pro danou situaci.
Limity osobní svobody volby: etika vychází z předpokladu, že lidé jsou ve věku a v psychické
kondici, které jim umožňují rozumně uplatňovat právo své volby tak, aby tyto volby
neomezovaly druhé v jejich volbách. Např.: pětileté dítě není připraveno na všechna
rozhodování, takže někdo je musí dělat za ně. Podobně je tomu u některých dospělých, kteří
jsou prohlášeni za nezpůsobilé k právním úkonům a potřebují, aby v určitých záležitostech za
ně rozhodovali jiní. Vaše volby nesmějí bránit druhým v jejich legitimních volbách. Např:
určité informace mohou být omezovány, protože by mohly být nebezpečné pro společnost
(např.: není žádoucí, aby jakýkoliv občan měl kompletní informace o tom, jak sestrojit
atomovou bombu či jak klonovat živé bytosti…)
(J.A.DeVito,2001)
Kultura a nejistota
Lidé různých kultur se liší ve svých postojích k nejistotě i ke způsobu, jak si s ní poradit.
Jejich postoje i způsoby řešení es projevují i v přesnosti vnímání. V některých kulturách lidé
nedělají téměř nic aby se vyhnuli nejistotě a nebojí se nevědět. Nejistota je pro ně běžnou
součástí života. Lidé těchto kultur se nebojí neznámých situací. Jiné kultury dělají všechno
proto aby se nejistotě vyhnuly a velmi se obávají neznalosti příštích událostí. Nejistota je
ohrožuje, bojí se jí a jsou přesvědčeni o tom, že je třeba s ní bojovat. Následující tabulka
uvádí přehled zemí a jejich míru obav z nejistoty. Řazeny jsou tak, že na prvním místě vždy
stojí ta země, která v hodnocení vykázala nejvyšší ohodnocení, na dalších pozicích se
výsledky hodnocení snižují.
160
Malá obava z nejistoty
Řecko
Portugalsko
Guatemala
Uruguay
Belgie, Salvador
Japonsko
Jugoslavie
Peru
Francie, Chile, Španělsko, Kostarika
Panama, Argentina
Turecko, Jižní Korea
Velká obava z nejistoty
Singapur
Jamajka
Dánsko
Švédsko
Hongkong
Irsko
Velká Británie
Malajsie
Indie
Filipíny
USA
Kultury s malou obavou z nejistoty jsou velmi tolerantní k nejednoznačnosti a neurčitosti
a proto minimalizují svá pravidla pro komunikaci a vztahy (Hofstede,1997 aj.) V těchto
kulturách jsou i lidé, kteří se neřídí stejnými pravidly jako většina ostatních v dané kultuře,
bezproblémů respektováni. Odlišné postoje a pohledy na věci se v těchto kulturách dokonce
podporují. Naopak kultury se silnou obavou z nejistoty si vytvářejí velmi vyhraněná pravidla
komunikace. Jejich porušení se považuje za nepřijatelné.
Geert Hofstede, který realizoval mnoho výzkumů v této oblasti tvrdí, že kultury, které mají
silnou obavu z nejistoty, zastávají názor: “Co je odlišné, je nebezpečné.” Kultury s malou
obavou z nejistoty se domnívají,že:”Co je odlišné, je zvláštní.”
Strategie snižování nejistoty – komunikace znamená postupný proces vzájemného snižování
nejistoty jednoho člověka o druhém (Berger, Bradac,1982). Existuje řada strategií, které
napomáhají snížení nejistoty: pozorování člověka hrající nějakou aktivní úlohu zejména
v neformálních situacích, protože za těchto okolností se člověk méně kontroluje. Je možno
také manipulovat situací a sledovat druhého v konkrétnější situaci (např.přijímací pohovor…).
Další možností je např. sbírat informace o člověku od jiných lidí. Je možno s danou osobou
komunikovat přímo a na mnoho věcí se ho zeptat přímo.Vaše sebeodhalení vyvolá atmosféru
sdílnosti. Nejefektivnější je kombinace informací a komunikace.
Z teorie snižování nejistoty jsou odvozeny tyto tři teorémy:
1. Čím více lidé komunikují, tím více se sobě navzájem líbí.
2. Čím více lidé komunikují, tím je komunikace mezi nimi důvěrnější.
3. Čím lépe umějí lidé komunikovat neverbálně, tím více se sobě navzájem líbí.
Teorie snižování nejistoty se zabývá vlivem komunikace na snižování nejistoty, kterou máte
o jiné osobě (Berger, Calabrese,1975).
Přesnost svého jednání můžeme zvyšovat tak, že se obeznamujeme i s kulturními odlišnostmi,
zejména s těmi, které se týkají: stupnice hodnot, postojů a přesvědčení. Je důležité respektovat
také fakt, že také uvnitř každé kulturní skupiny existují rozsáhlé a významné
rozdíly.Příslušníci žádné národnosti nejsou stejní!!! Jestliže předpokládáme, že všichni lidé
dané kultury jsou si navzájem podobní, myslíme ve stereotypech
Naslouchání
“Opakem mluvení není naslouchání.
Opakem mluvení je vyčkávání”
(Fran Lebowitzová)
Kromě vnímání je také naslouchání hlavním způsobem, kterým přijímáme a dešifrujeme
sdělení. Dovednosti v této oblasti nám umožňují přesněji vnímat, lépe chápat a přesněji
interpretovat a vyhodnocovat tato sdělení. Vnímání je proces přijímání, uspořádání,
161
zpracování a interpretace velké škály přicházejících podnětů. Je to hlavní proces, který
zahrnuje příjem veškerých podnětů. Ve srovnání s ním je naslouchání specializovanější
proces, typ vnímání, při kterém přijímáme a zpracováváme zvukové signály
(J.A.DeVito,2001).
Výhody, které efektivní naslouchání přináší:
1. umožňuje nám učit se
2. navazovat a udržovat vztahy s druhými
3. pomůže ovlivňovat postoje a chování druhých, je dobrým prostředkem k posílení
vlastní pozice
4. umožňuje zapojí se do hry
5. umožňuje pomáhat druhým
Proces naslouchání má pět fází, jedná se o složitý proces
Pochopení
(dešifrování)
signálů
(sluchových
vjemů)
Příjem signálů
(sluchový
vjem)
Reakce
(odpověď,
zpětná vazba)
Uložení do
paměti
Vyhodnocení
(viz výzkumníci v oblasti naslouchání: Barker,1990, Steil, Barker a Watson,1983,
Brownell,1987, Alessandra,1986) (J.A.DeVito,2001).
Příjem zvukových signálů není totožný s nasloucháním. Naslouchání je širší pojem. V první
fázi přijmu podnětů zaznamenáváme nejen to, co bylo řečeno (verbálně i neverbálně), ale
i co bylo vynecháno. Příjem podnětů lze zefektivnit tím, že:
• budeme věnovat pozornost verbálnímu i neverbálnímu projevu, všemu co říká i tomu,
co neříká.
• odstraníme pokud možno co nejvíce rušivých vlivů okolí
• soustředíme se na sdělení mluvčího, ne na to, co mu odpovíme
• zůstanete v roli naslouchajícího a mluvčího nebudete přerušovat
162
•
vyhodnocujte nejasná sdělení, která mají rozporné významy
Dešifrování signálů – dekódujeme signály mluvčího a zjistíme, co nám chce sdělit. Znamená
to pochopit nejen vyjádřené myšlenky, ale i emocionální tón, který je doprovází (naléhavost,
radost, smutek, strach, cynismus, nadsázka…). Pochopení lze zefektivnit:
• Porovnáte nově získané informace s těmi, co již víte
• Na sdělení se snažíte dívat z pozice mluvčího a nevytváříte si definitivní úsudek,
dokud plně nepochopíte, co vám chce říci
• Pokud je to nutné, ptáte se na věci, které vám nejsou jasné, na podrobnosti, na
příklady.
• Parafrázujete (vyjadřujete svými slovy) myšlenky mluvčího.
Uložení do paměti toho, co jsme přijali, dešifrovali je potřebné pro různě dlouhou dobu.
Uložení do paměti podporuje např. psaní poznámek, nahráváním na pásek… Při většině
osobních rozhovorů toto ale není vhodné!
Pamatujeme si nikoliv to, co jsme slyšeli, ale to, co si myslíme (vzpomínáme), že jsme
slyšeli! Ve své paměti nereprodukujeme přesně, co jsme slyšeli, ale spíše rekonstruujeme
přijatá a zaznamenaná sdělení do nějakého systému, který nám dává smysl. Uložení informací
do paměti lze zefektivnit, jestliže:
Identifikujete hlavní myšlenky a předem signalizované priority
Shrnete sdělení do snadno zapamatovatelné formy, aniž byste přitom opomněli rozhodující
detaily nebo zhodnocení
Zopakujte si jména a hlavní pojmy buď v duchu a nebo – je-li to možné – nahlas.
Identifikujete uspořádání projevu a využijete je k utřídění přijímaných sdělení (jde-li
o nějakou formální řeč s rozpoznatelnou strukturou).
Vyhodnocení - posouzení sdělení. Někdy se pokoušíme hodnotit i nevyřčené záměry
druhého člověka. V některých situacích má takové naše hodnocení charakter kritické analýzy.
Vyhodnocování informací můžeme zefektivnit, jestliže:
• k němu nepřistoupíte, dokud plně neporozumíte stanovisku druhého
• předpokládáte, že druhý má dobrou vůli a pomáháte mu otázkami směřujícími
k objasnění vašich námitek
• rozlišujete, co jsou fakta a co osobní názory nebo interpretace druhého
• dokážete identifikovat předsudky a osobní zájmy, které by mohly zavádět druhé
k nepoctivému a tendenčnímu předkládání informací.
Reakce na vyslechnuté informace má dvě fáze:
1.fáze : reakce v době, kdy druhý ještě mluví. Tyto reakce by měly být vstřícné a měly by dát
najevo, že posloucháte. Tato zpětná vazba jsou slova a gesta. Upozorňují druhého, že mu
věnujeme pozornost (souhlasné přikyvování, hlasový projev jako např. “aha”, “hm”)
2.fáze: reakce v době, kdy druhý již skončil svou řeč. Bývá zpravidla propracovanější a
objevují se v ní projevy empatie nebo účasti, dotazy na objasnění, pochyby nebo projevy
souhlasu. Fázi reakce lze vylepšit, jestliže:
• se po dobu projevu chováte k mluvčímu vstřícně a vysíláte různé signály zpětné
vazby, nikoliv stále jen jeden. To by působilo dojmem, že neposloucháte, ale jen
automaticky přikyvujete.
• svými závěrečnými reakcemi tlumočíte svou podporu mluvčímu.
• se hlásíte k odpovědnosti za své reakce, vyjadřované myšlenky a pocity prohlašujete
za své vlastní, používáte sdělení v první osobě.
163
Empatické a objektivní naslouchání
Empatie je předpokladem pochopení, co si ten druhý myslí, co cítí. Když se dokážete vcítit
do myšlení druhých, vidíte svět jejich očima a cítíte to, co cítí oni. Umění vcítit se do druhého
není jednoduché, ale stojí zato se k tomuto umění dopracovat.
Ačkoliv empatické naslouchání je nejpreferovanějším typem naslouchání při převážné většině
komunikace, jsou situace, kdy je třeba empatii pominout a naslouchat objektivně.
Při empatickém a objektivním naslouchání se snažte porozumět jak myšlenkám, tak pocitům
druhého. Pokud jste nepochopili oboje, nedovedli jste své naslouchání do konce.
Nezaujaté a kritické naslouchání
- je efektivní. Znamená být přístupný novým informacím a tím si vytvořit předpoklad pro
lepší porozumění druhému. Znamená to naslouchat kriticky a dojít k hodnocení nebo úsudku.
Je třeba naučit se kombinovat nezaujaté naslouchání s kritickým. Je potřebné se učit, kdy
naslouchat nezaujatě a kdy kriticky. Kriticky naslouchejte, vyžaduje-li situace hodnocení a
úsudek, nezaujatě pak vždy, když chcete vyjadřovat svou podporu a povzbuzovat druhého,
aby mluvil dále.
Naslouchat nezaujatě je ale někdy velmi obtížné, protože velmi těžko se poslouchají
argumenty, které směřují proti našim dlouhodobě pěstovaným názorům, nebo poslouchat
kritiku něčeho, čeho si velmi ceníme. Kritické naslouchání často uvázne díky kritické nebo
nepřátelské poznámce druhého. Pak je těžké pokračovat v kritickém naslouchání, ale přesně
v těchto situacích je to obzvlášť důležité!
Při naslouchání se vyhýbejte zaujatosti a předčasným úsudkům. Konečné hodnocení odložte,
dokud plně neporozumíte účelu a obsahu sdělení. Naslouchejte sdělením v jejich celé
úplnosti, aniž byste odblokovali jejich části, které jsou pro vás problematické. Nezkreslujte
sdělení jejich přehnaným zjednodušováním nebo sjednocováním, snahou přehlížet detaily
a upravovat si složitá sdělení tak, aby byla snáze zapamatovatelná. Nesnažte se odfiltrovat
nepříjemná nebo nežádoucí sdělení. Uvědomte si své vlastní předsudky, které by mohly být
na překážku přesnému naslouchání a mohly by zkreslovat přijímaná sdělení. V procesu
asimilace taková zkreslení vznikají, což je důsledkem snahy interpretovat to, co slyšíme, nebo
si myslíme, že slyšíme, v souladu s našimi předsudky nebo očekáváními. Stereotypy,
předsudky nebo zaujatost mohou vést také k tendenci vytrhávat informace z kontextu, tj.
přikládat větší význam jen určité části informace. (J.A.DeVito,2001,s.88)
Vnější a hloubkové naslouchání
“Existuje jen jedno základní pravidlo:
je třeba neustále naslouchat pacientovi”
(Oliver Sacks)
Většina sdělení má jasný význam, který lze zjistit z doslovného znění slov a vět. To je vnější
význam. Další významovou rovinou sdělení je jeho hlubší význam (př.: pacient si neustále
stěžuje na bolesti. Vnější význam je: informace o tom, že má fyzickou bolest. Hlubší význam
může být např. ten, že pacient potřebuje kontakt s ošetřující osobou, nebo že nestrádá fyzicky,
ale psychicky a toto své utrpení manifestuje přes fyzickou bolest o které může otevřeněji
a snáze hovořit, nebo se může jednat o sociální konflikt, který nemocný nezvládá a utíká proto
do bolesti…..) Chceme-li rozumět hlubším významům sdělení, musíme umět naslouchat “do
hloubky”! Jestliže se v komunikaci zaměříte pouze na vnější rovinu komunikace, uniknou
vám velmi podstatné informace o pocitech a skutečných potřebách druhého člověka!
Zaměřujte se vedle verbálního sdělení také na neverbální projevy. Všímejte si “balíků”
164
sdělení, která spolu jsou nebo nejsou v souladu a s jejich pomocí usuzujte na význam, který se
mluvčí snaží sdělit. V případě pochybností se vyptávejte. Sledujte jak obsahová, tak vztahová
sdělení!
Reagujte na různé významové roviny sdělení druhých tak, jak byste chtěli, aby oni reagovali
na vaše – citlivě, ale nevtíravě, pohotově, ale ne příliš ctižádostivě. (J.A.DeVito,2001)
Aktivní naslouchání
- za svůj rozvoj vděčí Thomasu Gordonovi (1975), který je učinil základním kamenem své
metody P-E-T (Parent Effectivennes Training = školení rodičovské působivosti). Je to
technika zpětné vazby, kdy posluchač vysílá zpět k mluvčímu co je podle jeho názoru
podstatou přijatého sdělení jak po stránce obsahové, tak pocitové. Není to pouhé přesné
opakování slov mluvčího, ale spíše vyjádření vlastního chápání jeho sdělení jako určitého
významového celku.
Účel aktivního naslouchání:
• jako posluchači vám pomáhá ověřit, zda jste pochopili, co mluvčí řekl a také co tím
mínil. Mluvčímu dává v případě potřeby prostor pro podrobnější objasnění. Tak se
zvyšuje pravděpodobnost, že každé další sdělení bude přesnější a výstižnější.
• mluvčímu dáváme najevo, že uznáváme a přijímáme jeho pocity. Mluvčímu tak
poskytujeme prostor proto, aby případně mohl opravovat dojem, který v posluchači
vyvolal.
• mluvčího podněcuje ke zkoumání vlastních pocitů a myšlenek. Možnost prohovořit
s někým své pocity často pomůže vypořádat se s nimi.
Techniky aktivního naslouchání (jsou tři):
- parafrázování myšlenky mluvčího – vlastními slovy opakujte, co si podle vašeho názoru
mluvčí myslí, co cítí (napomůže to lepšímu vzájemnému porozumění a projevíte tím také
zájem o druhého. Nejen o to co říká, ale také o to, jaké má pocity). Parafrázování ale
používejte jen v omezené míře – jen málo sdělení je třeba parafrázovat. Udělejte to jen
v případech, kdy cítíte, že tím zabráníte možnému nedorozumění, nebo když chcete vyjádřit
podporu druhému a udržet konverzaci.
- vyjádření pochopení pocitů druhého – pomůže to pochopit, zda je správně vnímáte. Mluvčí
tím získává objektivnější pohled na vlastní pocity – je to užitečné tehdy, když je rozčilený,
dotčený či deprimovaný. Dáváte tím mluvčímu také prostor proto, aby své pocity mohl šířeji
rozdiskutovat. Většina z nás své pocity drží pod pokličkou a zveřejňuje je až v okamžiku, kdy
si jsme jisti, že budou kladně přijaty okolím. Odrazy pocitů druhého nezveličujte ani
nezeslabujte. Snažte se být co nejpřesnější.
- vyptávání - vaše otázky vám pomohou pochopit myšlenky a pocity druhého a získat další
informace. Vaše otázky by mluvčímu měly poskytnout dostatečnou stimulaci k tomu, aby se
mohl rozhovořit. Pozor ale na to, abyste nevyzvídali v nevhodných oblastech a druhého
v nějakém směru nezpochybňovali! (J.A.DeVito,2001)
Naslouchání, kultura a pohlaví
Každý člověk má svůj neopakovatelný soubor zkušeností a zážitků a proto je jeho
komunikační a významový systém odlišný od podobných systémů ostatních lidí.
Kultura
Ovlivňuje: jazyk a řeč, neverbální signály, přímé a nepřímé vyjadřování, zpětnou vazbu,
rovnováhu mezi vyprávěním a důkazy, důvěryhodnost.
Jazyk a řeč: i když mluvčí a posluchači mluví stejným jazykem, mohou přitom používat
odlišné významy, odlišné styly a odlišnou výslovnost a artikulaci. Ani dva lidé nemluví
přesně stejnou řečí. Každý mluví svým vlastním idiolektem, což je neopakovatelná variace
určitého jazyka (King a DiMichael,1992).
165
Mezi lidmi, kteří hovoří rozdílnými jazyky a kteří se naučili nějakému dalšímu jazyku, se
budou projevovat ještě větší významové odlišnosti. Překlady nikdy nejsou přesné a nikdy plně
nepodchytí význam výrazu v druhém jazyku. Přizpůsobujete-li své naslouchání druhému –
zejména v podmínkách setkání různých kultur – mějte na paměti, že významy výrazů mohou
být velmi odlišné od těch, které používáte vy.
Součástí řeči jsou také přízvuk a způsob výslovnosti. Například lidé, jejichž rodný jazyk je
tonální, kde různé výšky tónů znamenají podstatné významové rozdíly (např.: Číňané), hovoří
cizími jazyky s tonálními variacemi, které se druhým mohou zdát záhadné. Japonci mohou
mít u cizích jazyků potíže s rozlišováním “l” a “r”, protože japonština tento rozdíl nezná.
Rodný jazyk působí jako filtr, který ovlivňuje přízvuk a výslovnost druhého jazyka.
Rozdíly v neverbálních projevech
Vhodnost nebo nevhodnost různých neverbálních projevů na veřejnosti určují kulturní
pravidla. Různé kultury ale také používají stejné neverbální gestikulace pro velmi odlišné
významy! Např.: kývání hlavou nahoru a dolů u nás znamená souhlas, otáčením hlavy do
stran vyjadřujeme nesouhlas. Tatáž gesta ale opačný význam má tato gestikulace v Bulharsku,
Indii. Nebo spojený palec a ukazovák do tvaru písmene “o” znamená v převážné části USA
“O.K.”, ale v Japonsku “peníze”, v některých středomořských státech “nula” a v Tunisku
“zabiji tě.” (J.A.DeVito,2001)
8.1.5. Přímý a nepřímý styl komunikace
Některé kultury (západoevropská a severoamerická) dávají přednost přímému stylu
komunikace. Doporučují komunikovat stylem “řekni, co si myslíš a mysli si, co říkáš”.
Mnohé asijské kultury naproti tomu dávají přednost nepřímému stylu komunikování, kladou
větší důraz na zdvořilost a udržování pozitivní image na veřejnosti než na absolutní
pravdivost. Lidem používajícím odlišný styl komunikování naslouchejte pozorně. Významy,
které chce mluvčí nepřímým stylem předat, mohou být velmi odlišné od významů, které byste
nepřímým stylem sdělovali vy.
Zpětná vazba
Některé kultury poskytují v komunikaci velmi otevřenou a upřímnou zpětnou vazbu
(např.:USA). Mluvčí z těchto kultur očekávají, že zpětná vazby bude upřímným odrazem
myšlenek a pocitů posluchače. V jiných kulturách (Japonsko, Korea…) se považuje za
mnohem důležitější být pozitivní než být pravdivý a tak lidé mohou reagovat pozitivní
zpětnou vazbou i když s nějakým sdělením nesouhlasí a nebo mu nerozumí – př.: Vietnamci
u nás velmi často reagují úsměvem – pro nás to znamená, že rozumějí, souhlasí. U nich ale
úsměv znamená projev úcty, vstřícnost a umožňuje jim “zachovat tvář” i v situacích, kdy jsou
bezradní, kdy nerozumějí apod. Je velmi důležité aby si zdravotníci této odlišnosti byli
vědomi a uměli s ní správně nakládat, protože špatně dešifrovaná zpětná vazba může
zapříčinit i poškození pacienta (on sám se nebude dožadovat opakování či doplnění
informací…, protože to vnímá tak, že by mluvčího znevážil, ukázal by mu, že jeho aktivita
byla nedokonalá, chybná - v jejich kultuře je prvořadá zdvořilost a úcta k druhému i za cenu
vlastních obtíží z toho plynoucích!).
Rovnováha mezi vyprávěním a důkazy
v USA většina lidí chce důkazy dříve, než udělají nějaké rozhodnutí. Tuto kulturou
uznávanou hodnotu důkazů se učí vlastně ve školách díky důrazu kladenému na kritické
myšlení. Příslušníci jiných kultur ale mohou ve větší míře podlehnout vlivu naprosto
přesvědčivě vyprávěného příběhu nebo jednoduše uvěří slovu pro ně velmi důvěryhodného
zdroje.
166
Důvěryhodnost – to, co dodává mluvčímu důvěryhodnost, může být v různých kulturách
různé (někde to může být vzdělání, jinde morálka nebo činy…) (J.A.DeVito,2001)
Naslouchání a pohlaví
Deborah Tannenová ve své knize popisuje rozdíly v komunikování žen a mužů. V kapitole
o naslouchání píše: když hovoří muži se ženami, dělají přednášky a ženy naslouchají.
Přednášející – muž – přebírá roli nadřazeného, učitele, odborníka. Posluchačka – žena – je
nucena převzít roli podřízeného, studenta, neodborníka. Podle Tannenové se ženy snaží
navázat kontakt a vybudovat užší vztah a k tomu účelu používají naslouchání. Ženy ve větší
míře používají signály, kterými dávají najevo svou pozornost a zájem.
Muži používají méně signálů potvrzujících naslouchání, častěji přerušují mluvčí-ho a mění
téma rozhovoru na takové, které znají lépe nebo které se méně orientuje na vztahy či je méně
osobní.
Muži dělají reklamu svým odborným znalostem, zdůrazňují je a využívají jich k ovládnutí
konverzace. Ženy jejich odbornost bagatelizují.
Výzkumy ale také ukázaly, že muži hovoří se ženami stejným způsobem, jako s jinými muži.
Z toho vyplývá, že muži komunikují se ženami tak, jak to dělají normálně. Také ženy
komunikují s muži stejným způsobem, jako s ostatními ženami. Cílem muže v komunikaci je
získat respekt, cílem ženy je líbit se.
Muži a ženy vykazují odlišné způsoby naslouchání. Ženy mají sklon používat více pozitivních
signálů, jako jsou citoslovce, přikyvování a úsměvy. Muži častěji naslouchají tiše, aniž
projevují mnoho signálů zpětné vazby. Tannenová uvádí, že muži naslouchají ženám méně
než ženy mužům. Vysvětluje to tím, že naslouchání staví člověka do podřízené pozice, kdežto
mluvení naopak do nadřízené. Tyto rozdíly v komunikování žen a mužů nereprezentují žádné
negativní motivy ani ze strany mužů, ani ze strany žen. Jsou spíše výsledkem odlišného
zařazení mužů a žen ve společnosti. (J.A.DeVito,2001)
8.1.6. Verbální komunikace
“Každý z nás se naučil vidět svět nikoli v jeho skutečné podobě,
ale skrze zkreslující sklo našich slov. Prostřednictvím slov se stáváme lidskými,
prostřednictvím slov se odlidšťujeme.”
(Ashley Montaguo)
Při komunikování používáme dva hlavní signalizační systémy: verbální a neverbální.
Verbální systém představují převážně slovní signály přenášené vzduchem a přijímané
sluchem. Neverbální systém představují veškeré další prostředky, jimiž můžeme sdělit nějaký
význam (gestikulace, mimika, dotyky…). Oba systémy při komunikování fungují společně!
Čím je a jak funguje řeč lze hodnotit z 5ti hledisek:
1. řeč má charakter jak denotační, tak konotační. Denotace znamená objektivní význam
slova. Konotace se vztahuje k subjektivnímu nebo emocionálnímu významu, který
konkrétní mluvčí a posluchač připisují určitému slovu. Příklad - slovo smrt: pro lékaře
znamená čas, kdy došlo k zástavě vitálních a mozkových funkcí. To je objektivní
význam slova smrt. Naproti tomu pro matku zemřelého znamená smrt mnohem více –
evokuje v ní kromě objektivního faktu také řadu emocí, např.: na jeho utrpení před
smrtí, na jeho mládí, ambice, radostné i těžké životní okamžiky, které spolu prožili….
Pro ni toto slovo je vysoce emocionální, subjektivní a osobní slovo. Takové
emocionální, subjektivní a osobní reakce jsou konotační významy slov. Sémantik S.I.
167
Hayakawa (Hayakawa a Hayakawa,1990) razí termíny vrčení a předení, jimiž se snaží
lépe vyjádřit rozdíly mezi denotací a konotací. (Např.: “Je to banda šupáků”. “Je
pitomá”. “Ten chlap je hovado” – je vrčení. “Je opravdu roztomilá.” Je přímo
božský.” – je předení. Jedná se o konotace, i když se mohou jevit jako denotace
vztahující se k reálnému světu. Popisují totiž spíše než reálné lidi, pocity, které
vyvolávají v mluvčím.)
2. Verbální sdělení obsahuje různou míru abstrakce. Např. zábava – film – americký film
– nový americký film – Titanic. Někdy může sdělení více vyhovovat obecný termín
(zábava), jindy je lépe použít nějaký přesnější (nový americký film Titanic). Přesnější
termíny se obyčejně jeví jako lepší. Jste-li přesnější, konkrétnější a méně abstraktní ve
svém sdělení, dokážete efektivněji ovládat obrazy, které druhý z vašich sdělení
získává.
3. Verbální sdělení obsahují různou míru přímočarosti Nepřímá sdělení mají své výhody
i nevýhody. Umožňují nám vyjádřit svá přání, aniž byste někoho urazili, umožňují
Vám zachovávat pravidla zdvořilého jednání (např. místo toho, abyste řekli “Tohle
chutná jako umělá hmota” , můžete říct např. “Právě jsem začala držet dietu” a nebo “
právě jsem obědval”). Nepřímá sdělení také někdy umožňují požádat společensky
únosným způsobem o pochvalu. Výzkumy neprokázaly, že by se přímočarost a
zdvořilost vylučovaly (Mir, 1993). Nepřímá sdělení ale mohou přinášet také problémy
– nepřímé dotazy mohou vytvářet situaci typu vítěz – poražený a vzniká tak atmosféra
odporu, konkurence a “vyrovnávání účtů”. V případech přímých dotazů tato situace
zpravidla nenastává. (Příklad nepřímé otázky: “Ty bys asi nechtěla, aby moji rodiče
přijeli k nám v neděli na oběd, nebo ano?” Přímá otázka: “Rád bych tuto neděli pozval
moje rodiče k nám na oběd. Co myslíš?”) Vliv pohlaví na přímočarost – např. ženy
v USA dle vžitých pravidel při vznášení požadavků a dávání příkazů postupují
nepřímo. Tato nepřímost znamená jejich bezmocnost a rozpaky z vlastní autority.
Podle téhož stereotypu muži jednají přímo, někdy až na hranici neomalenosti nebo
hrubosti. Jejich přímost sděluje moc a spokojenost s vlastní autoritou. Toto ale vyvrací
např. Tannenová, která říká, že “nepřímo udělované příkazy mohou být výsadou
mocných a v žádném případě neprokazují bezmocnost”. Moc podle jejího názoru
znamená schopnost volit svůj vlastní způsob komunikace. Muži komunikují také
nepřímo, ale v jiných situacích. Jde převážně o vyjádření slabosti, odhalení nějakého
problému nebo připuštění nějaké chyby (Rundquist,1992, Tannenová ,1994). Muži
také nepřímo vyjadřují své emoce (s výjimkou hněvu!) nebo odmítnutí projevu
milostné důvěrnosti. Muži komunikují nepřímo, jestliže říkají něco, co se neshoduje
s maskulinním stereotypem. Noble (1994) se ve svém výzkumu zabýval tím, co by se
mělo změnit na komunikaci druhého pohlaví. Muži odpovídali, že ženy by měly být
přímější a ženy odpovídaly, že muži by jim neměli skákat do řeči a aby jim nedávali
rady. Lidé, kteří komunikují přímo se často dívají na ty, kteří komunikují nepřímo
jako na manipulátory. Tannenová ale říká, že: “označovat druhé za manipulátory často
znamená jen svádět na ně vinu za svou nespokojenost s jejich stylem”. Mnohé asijské
a latinské kultury kladou větší důraz na nepřímou komunikaci, protože zabraňuje
otevřené kritice a ztrátě tváře. Dvě zásady nepřímosti v japonském vyjadřování:
Omoiyari – blízká empatii, říká, že posluchači musejí rozumět mluvčímu, aniž by byl
konkrétní nebo přímý.
Tento styl klade vysoké nároky na posluchače.
Sassuru doporučuje posluchači předvídat, co chce mluvčí říci, vnímat jeho jemné
signály a tak odvodit celkový význam sdělení. V USA dávají většinou přednost
přímočarosti.
4. Řeč se řídí určitými pravidly – pravidly gramatickými a pravidly kulturními.
Gramatická pravidla: syntax (pravidla skládání slov do vět), sémantika (pravidla
168
užívání slov v určitém významu), fonologie (pravidla kombinace znaků) – učí se
v průběhu růstu člověka v konkrétním jazykovém prostředí. Kulturní pravidla se
soustřeďují na zásady, které vaše kultura považuje za důležité. Každá kultura má svůj
vlastní styk komunikování, své vlastní pravidla jednání, kterými se komunikace řídí.
Např.: v převážné části USA se operuje se zásadou kvality (sdělení musí být pravdivá)
a relevance (to, o čem hovoříme musí být relevantní pro daný rozhovor).
Pravidla, která nejsou v USA běžná: zásada mírumilovných vztahů – Japonci při
rozhovorech a skupinových diskusích tuto zásadu zachovávají.
Zásada zdvořilosti - je to zásada pravděpodobně univerzální pro všechny kultury
(Brown, Levinson,1988). Kultury se ale liší ve svých definicích zdvořilosti a také
v pohledu na její význam ve srovnání s otevřeností a nebo poctivostí (Mao, 1994,
Strecker, 1993). V asijských kulturách (zejména v čínské a japonské) je zdvořilost
obzvlášť důležitá a ti, kteří poruší tuto zásadu, se setkají s mnohem tvrdším
společenským odsouzením, než s jakým by se setkali v podobné situaci např. v USA
nebo v západní Evropě (Fraser,1990). V asijských kulturách může tato zásada
potlačovat zásady ostatní (např. může vyžadovat, abyste neříkali pravdu,což ovšem
znamená porušení zásady kvality. Existují také rozdíly mezi muži a ženami, jakým
způsobem projevují zdvořilost (Holmes,1995). Výzkumy provedené v řadě odlišných
kultur všeobecně prokazují, že ženy používají zdvořilejší formy než muži. Například
v neformálních rozhovorech a v konfliktních situacích mají ženy větší snahu
vyhledávat oblasti shody než muži. Zdvořilost se mění také podle typu vztahu. Někteří
výzkumníci tvrdí, že největší zdvořilost existuje mezi přáteli a mnohem menší je mezi
cizími lidmi a mezi intimními partnery. Zásada zachování tváře - velí nezahanbovat
druhé nebo jim nezpůsobit “ztrátu tváře”. Tato zásada je velmi důležitá v tzv.
kolektivistických kulturách, kde se připisuje větší význam skupině, rodině, organizaci
a menší jednotlivci. Kolektivistické kultury (např. Guatemala, Ekvádor, Panama,
Venezuela, Kolumbie, Indonésie...) vedou své příslušníky spíše ke spolupráci než k
soutěživosti a spíše k odpovědnosti ze celou skupinu než jen za sebe sama
(Hofstede,1997). Tato zásada má menší význam (ale existuje) v individualistických
kulturách (USA, Austrálie, Velká Británie, Kanada, Nový Zéland, Itálie...), kde se
klade větší důraz na jednotlivce a individualitu a příslušníci kultury jsou vychováváni
k soutěživosti a odpovědnosti v první řadě sami za sebe.
Zásada sebedegradace - zásada se objevuje v komunikaci Číňanů, ale není neznámá
ani v jiných kulturách. Vyžaduje, aby se mluvčí nezmiňoval o vlastních úspěších,
zásluhách, schopnostech nebo talentu a nebo aby je snižoval (Gu, 1990). Snižování
vlastního významu je formou projevu zdvořilosti, při kterém navenek ubíráme své
schopnosti a silné stránky, abychom vyzvedli člověka, se kterým hovoříme.
5. Významy řeči jsou v lidech. Chceme-li zjistit významy toho, co se lidé pokoušejí
sdělit, zkoumejme nejen jejich slova, ale i je samé. Je důležité si uvědomit, že tak jak
se člověk časem mění, mění se také významy vyvozené z dříve přijatých sdělení.Tak,
ačkoliv se sdělení od té doby nezměnila, významy, které jsme jim připisovali dříve,
a významy, které v nich vidíme dnes, mohou být docela rozdílné. (J.A.DeVito,2001)
Odmítnutí přijetí
Psycholog William James jednou poznamenal, že "nelze vymyslet krutější trest než pustit
někoho volně do společnosti, kde zůstane naprosto přehlížen všemi jejími členy". Odmítnutí
přijetí je komunikační model, který znamená ignoraci přítomnosti i komunikace určité
osoby.Vlastně tak dáváme najevo, že ani ten člověk, ani to, co říká, nestojí za opravdovou
pozornost nebo za námahu, že on i jeho projevy jsou tak bezvýznamné nebo nedůležité, že
vůbec není důvod zabývat se jimi.
169
Pozor - odmítání názorů nebo činů druhého není totéž co odmítnutí přijetí!
Přijetí
Opačným komunikačním modelem je PŘIJETÍ. Znamená nejen uznání existence a přítomnosti
druhého, ale také je dáno najevo, že akceptujete jeho samého, jeho definici vlastního já a váš
vztah v podobě, v jaké ho definuje nebo vidí on.
Tři běžně se vyskytující praktiky, které představují typy odmítnutí přijetí. Jde o vyjadřování,
která odcizují, oddělují lidi, brání efektivní komunikaci: sexismus, heterosexismus a rasismus.
Sexismus je vyjadřování, které snižuje nějakou osobu kvůli jejímu pohlaví.Obvykle se tento
pojem používá pro vyjadřování degradující ženy, ale stejně tak může jít i o degradování
mužů.Obvykle je sexistické vyjadřování používáno jedním pohlavím proti druhému, ale
mohou je používat ženy proti ženám, muži proti mužům.
Jak se nedopouštět sexuálního obtěžování:
• vycházejte z předpokladu, že nikoho z vašich spolupracovníků (spolupracovnic)
nezajímají vaše sexuální návrhy, historky, vtipy, příp. sexuálně zaměřená gestikulace.
• sledujte negativní reakce na různé sexuálně zaměřené diskuse.
• neříkejte nebo nedělejte nic, co by vaše rodiče, partneři nebo děti považovali za
urážlivé, kdyby se toho dopustil někdo z jejich spolupracovníků.
Heterosexismus - je to relativně nový přírůstek do seznamu lingvistických předsudků.
Znamená řeč používanou ke zlehčování homosexuálních mužů a žen. Jedná se o hanlivé
označování gayů a lesbiček, ale jde i o jejich jemnější označování např.: "sportovec, který je
homosexuál", "lesbicky orientovaná lékařka" - vlastně tím prohlašujeme, že sportovci
a lékařky nejsou normálně homosexuální. Dále tím zdůrazňujeme sexuální orientaci druhého
v kontextu, v kterém, stejně jako tomu bývá s otázkami rasy a pohlaví, je často naprosto
bezvýznamná pro danou záležitost. Dalším příkladem heterosexismu je presumpce
heterosexuality. Lidé obvykle předpokládají, že ten, se kterým hovoří nebo o kom hovoří, je
heterosexuální. I když jejich předpoklad je většinou správný, všimněme si toho, že tím vlastně
popíráme legitimitu identity lesbiček a gayů.
Jak se vyhnout heterosexistickému vyjadřování:
• když hovoříte o homosexuálních lidech, vyvarujte se urážlivých neverbálních manýr,
které vycházejí ze vžitých stereotypů
• odpusťte si "komplimenty" lesbičkám a gayům, "že na to vůbec nevypadají"
• nepředpokládejte, že každý homosexuálně orientovaný člověk ví, co si myslí ostatní
stejně orientovaní lidé
• nepopírejte individuální rozdíly, mohou být urážlivé pro všechny skupiny ("lesbičky
jsou tak loajální", "gayové jsou tak otevření ve vyjadřování svých pocitů"...)
• vyhýbejte se přehnané atribuci - tendenci připisovat všechno, co druhý dělá, říká, co si
myslí a v co věří, jeho sexuální orientaci. Tato tendence pomáhá vzniku a udržování
stereotypů.
• pamatujte, že milníky vztahů jsou důležité pro všechny. Každý je nerad, když jeho
partner zapomene na výročí nebo na narozeniny.
Rasismus
"jakékoliv vyjadřování, které znamená vědomý nebo nevědomý pokus mluvčího zařadit
nějakou rasovou nebo etnickou skupinu do podřadnějšího postavení, je rasistické"(Andrea
Richová,1974).Rasistické vyjadřování je používáno k projevům rasistických postojů. Samo
ale také přispívá k rozvoji rasistických postojů u těch, kteří je používají nebo poslouchají.
Rasistické názvy používají příslušníci určité kultury ke zlehčování příslušníků jiných kultur,
jejich zvyků, schopností nebo úspěchů a k dosažení a udržení moci nad jinými skupinami.
170
Rasistické vyjadřování zdůrazňuje spíše odlišnosti než podobnosti a příslušníky různých
kultur spíše rozděluje, než sjednocuje. Následky rasistického vyjadřování a myšlení
projevující se v zaměstnanosti, ve vzdělání, v možnostech bydlení a v celkovém
společenském postavení jsou obecně dobře známé.
Existují aspekty vyjadřování, které mohou být ve své podstatě rasistické. Např.: při jednom
zkoumání anglického jazyka se našlo 134 synonym pro slovo “bílý”. Z nich 44 mělo
pozitivní konotaci. Jen 10 z nich mělo negativní konotaci. Zbývající byla relativně neutrální.
Ze 120 synonym pro slovo “černý” mělo 60 nepříznivé konotace. Pozitivní konotaci nemělo
žádné!(Davis, 1973, Bosmajian,1969)
Existují samozřejmě také situace, kdy je rasové rozlišování opodstatněné. (J.A.DeVito,2001)
8.1.7. Kulturní identifikátory
“ Slova mohou ničit. Způsob, jak jeden druhého nazýváme,
se v konečném efektu projeví v tom,
co si jeden o druhém myslíme, a to je důležité.”
(Jean J. Kirkpatriková)
Pravděpodobně nejlepším způsobem, jak si osvojit
vyjadřování bez sexistického,
heterosexistického a rasistického podtextu, je najít preferované kulturní identifikátory, které je
vhodné používat při rozhovorech s příslušníky nebo o příslušnících odlišných kultur. Problém
je v tom, že preferované termíny se postupem času mění a je proto třeba neustále sledovat
vývoj nejaktuálnějšího preferovaného vyjadřování. Následující příklady jsou převzaty od
Task Force on Bias-Free Language z Association of American University Press
(Schwarz,1995):
• Děvče - má se používat jen v hovoru o velmi mladých ženách, ekvivalentem je hoch.
Obě označení se nemají používat pro osoby starší 13 – 14 let. Dáma je název v mnoha
případech vnímaný negativně, má podtext upjaté a korektní ženy. Dává se přednost
výrazu paní, mladá paní.
• Gay je všeobecně přijímané označení pro muže homosexuálně orientovaného, pro ženu
orientovanou na ženy se používá název lesbička. Výraz lesbická žena je tedy zbytečný.
Podle názorů většiny vědců sexualita není věcí volby, proto je vhodné používat termín
sexuální orientace a ne sexuální preference nebo sexuální status. Ještě používanější je
termín afektivní orientace, což v sobě zahrnuje nejen sexuální obsah, ale také citový
rozměr.
• Označení Afroameričan je všeobecně preferován místo označení černý, barevný. Tyto
názvy se nepoužívají kromě názvů organizací, které je obsahují (United Negro College
Fund). Název bílý se všeobecně užívá k označení lidí, jejichž kořeny jsou v Evropě, ale
nezahrnuje Američany španělského původu. Analogicky k označení Afroameričan
vznikl pojem Euroameričan. Tímto názvem ale většinou tito lidé nechtějí být
označováni a proto se dává přednost označení dle jejich jednotlivých národností. Slovo
hispánský označuje všechny, kteří svůj původ odvozují od španělsky mluvící kultury.
Latina a latino (žena a muž) jsou obyvatelé USA, kteří pocházejí z latinskoamerických
států (Haiti, Dominikánská republika, Nikaragua, Guatemala). Hispánští Američané
jsou občané USA, kteří pocházejí z některé španělské kultury (Mexiko, karibská oblast,
Střední a Jižní Amerika). Zdůraznění španělské tradice v tomto názvu je ale nevhodné
vzhledem k velkým počtům obyvatel karibské oblasti a Jižní Ameriky, jejichž původ je
francouzský nebo portugalský! Chicana (žena) a chicano (muž) znamenají občany
USA pocházející z Mexika, název v sobě často nese nacionalistický postoj a mnoho
171
•
•
•
mexických Američanů jej považuje za urážlivý! Proto se dává přednost názvu mexický
Američan.
Muslim je preferovaná forma označení pro ty, kteří vyznávají náboženské učení
islámu. Název “mohamedán” je nevhodný, protože naznačuje uctívání proroka
Mohameda, muslimové toto považují za rouhání proti absolutní jedinečnosti Boha.
Rómové je preferované označení, jedná se o oficiálně uznanou národnost. Označení
cikán je většinou vnímáno jako hanlivé. Jen někteří příslušníci tohoto národa – etnika kultury, kteří žijí v diaspoře po celém světě, sami o sobě prohlašují, že jsou cikáni,
označení Róm je pro ně cizí.
V historii psané z pohledu evropského, byla Evropa centrem světa, Asie byla
označována jako východ nebo Orient a Asijci jako Orientálci, což je v dnešní době
označení nevhodné, eurocentristické. Lidé z Asie jsou Asijci, z Afriky Afričané, lidé
z Evropy jsou Evropané. (J.A.DeVito,2001)
8.1.8. Řeč vyjadřující moc
(dle Molloy,1981, Kleinke,1986, Johnson,1987 aj.)
• neprojevujte váhavost, jinak budete působit dojmem nepřipravenosti a nejistoty
• vyhýbejte se nejistým výrazům. Ty vyjadřují nedostatek angažovanosti, rozhodnosti,
cílevědomosti a přesvědčení
• nebuďte přehnaně zdvořilí. Takové formy vyjadřování signalizují vaše podřízené
postavení.
• vyhýbejte se diskvalifikujícím poznámkám (např.: "...nečetl jsem celý článek...").
Mohou vyvolávat pochybnosti o kvalitě a věrohodnosti vašich prohlášení.
• nepoužívejte disjunktivní otázky (otázky, které vyžadují souhlas - bylo to bezvadné, že
ano?) Mohou signalizovat vaši vlastní nejistotu.
• vyhýbejte se používání slangových a vulgárních výrazů. Obvykle signalizují nižší
společenskou třídu a malou moc. (J.A.DeVito,2001)
Čtyři všeobecné zásady kritického pohledu na verbální komunikaci (J.A.DeVito,2001)
•
•
•
•
Řeč symbolizuje skutečnost, ale sama o sobě realitou není
Řeč může vyjadřovat jak fakta, tak dedukce, avšak často zatemňuje rozdíl mezi nimi
Řeč je relativně statická a neměnná, ale svět a lidé, které popisuje, se neustále mění
Řeč může zamlžit důležité rozdíly mezi lidmi
Tyto čtyři zásady se týkají toho, co teoretici nazývají “pojmové deformace” nebo logické
chyby.
8.1.9. Řeč (částečně) symbolizuje skutečnost
Řeč popisuje předměty, lidi a události s různým stupněm přesnosti. Slova a věty ovšem
nejsou předměty, lidé nebo události, i když někdy jednáme, jako by jimi byly. Dva případy,
kdy jednáme, jako by slova a věci byly totéž, jsou intenzionální a totalitní myšlení
a vyjadřování.
Intenzionální myšlení – jde o tendenci vidět věci, události a lidi tak, jak se o nich mluví –
podle nálepek. Např.: jestliže o někom dopředu z řečí víte, že je nezajímavý a reagujete-li
intenzionálně, pak ho hodnotíte jako nezajímavého ještě dříve, než ho vyslechnete. Vidíte ho
skrze filtr nálepky “nezajímavý”.
172
Opačná tendence, denotační orientace, znamená, že se díváte nejprve na skutečné lidi, věci,
události a teprve potom na jejich nálepky. Způsob, jak se vyhnout intenzionální tendenci, je
právě zaměřování pozornosti nejprve na lidi, věci a události tak, jak je vidíte a nepodléhat
úsudku jiných.
Totalitní myšlení
Musíme si uvědomovat, že naše úsudky se zakládají pouze na částečných znalostech a že
později, jakmile získáme úplnější informace, se naše dedukce mohou ukázat jako mylné.
Musíme si být neustále vědomi toho, že nikdo nemůže o čemkoli všechno znát nebo o tom
úplně všechno říci. Nikdy nevidíme a nepochopíme všechno o všem. Nikdy nic nepoznáme
úplně. Vidíme pouze část a z toho usuzujeme na celek. Musíme docházet k závěrům na
základě nedostatečných důkazů.
Řeč vyjadřuje fakta i usuzování
Často nerozlišujeme mezi vyjádřením faktů a usuzováním, přestože mezi nimi bývají velké
rozdíly. Pokud se s usuzováním zachází jako s fakty, zabraňujeme tím racionálnímu myšlení.
Výrok může být považován za faktický, pokud jej jeho autor učiní na základě svého
pozorování a omezí jej pouze na to, co pozoroval (Weinberg,1958).
Na deduktivních výrocích ale není nic špatného. Používají se při mnoha příležitostech, které
jsou pro nás významné. Problémy nastávají teprve tehdy, pokud jednáme tak, jakoby tyto
deduktivní výroky byly faktické.
8.1.10. Řeč je relativně statická
“statické hodnocení” je pojmové zkreslení, při němž ponecháváme hodnocení beze změn,
zatímco realita, k níž se vztahuje, se neustále mění. Často se stává, že naše verbální prohlášení
zůstává statické, i když mezitím událost či osoba dozná i podstatnou změnu.
8.1.11. Řeč může zamlžovat rozdíly
- tím, že osoby, události:
1. označí stejnou nálepkou, přestože ve skutečnosti jsou rozdílné. Někteří lidé nedokáží
dostatečně rozlišovat zdánlivě podobné, ale ve skutečnosti odlišné lidi, předměty či
události. Projevuje se to zejména v případech, kdy se zaměřujeme na určitou skupinu jako
celek a pomíjíme fakt, že jednotlivce nebo jednotlivosti z takové skupiny je třeba chápat
jako jedinečné a neopakovatelné. Podobné chybné hodnocení je jádrem každého
stereotypu týkajícího se národnosti, rasy, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace.
Většina stereotypů je negativních a degraduje skupinu, které se týká. Některé ale jsou
naopak pozitivní. Stereotypy nabízejí nevhodná zjednodušení. Indiskriminace je popřením
jedinečnosti každého člověka.
2. soustředí pozornost na extrémy místo na převažující střed nacházející se mezi nimi –
jedná se o polarizaci. Je to tendence vnímat svět v protikladech (dobrý – špatný, černý –
bílý, chytrý – hloupý…). Často se hovoří o černobílém vidění světa. Chceme-li se
vyvarovat tohoto přístupu, je třeba se vyvarovat předpokladů, že všichni a všechno musí
patřit k jednomu nebo druhému extrému, aniž by existovaly jakékoliv další alternativy.
Když druzí usuzují, že existují jen dvě strany nebo alternativy, hledejte střed!
(J.A.DeVito,2001)
173
8.2. Neverbální komunikace
Je to komunikace beze slov. Tato komunikace probíhá prostřednictvím držení těla a jeho
pohybů, výrazů obličeje, pohledů a pohybů očí, změn vzdálenosti mezi komunikujícími,
signálů ovládání prostoru, druhu oděvu a jeho barev, dotyků, rychlosti a hlasitosti řeči,
a dokonce i způsobem, jakým komunikující zacházejí s časem. (J.A.DeVito,2001)
Signály těla
Tělo komunikuje prostřednictvím pohybů a gest, celkovým vzhledem.
Pohyby těla – 5 hlavních typů pohybů: gesta, ilustrátory, afektivní projevy, regulátory
a adaptéry (Ekman a Friesen, 1969; Knapp a Hall,1996).
Gesta jsou symboly, které přímo tlumočí slova nebo fráze (spojení palce a ukazováku do
písmene “o” jako O.K., palec nahoru jako “dobrá práce”, ukazovák a prostředník do “V” jako
“vítězství”. Gesta se používají záměrně a vědomě ke sdělení stejných významů, jako mají
příslušná slova nebo slovní spojení. Jsou specifická pro určitou kulturu a je třeba jejich
používání v jiné kultuře velmi pečlivě uvážit! Např.:
• v USA se při pozdravu používá mávání celou paží ze strany na stranu, což ale ve velké
části Evropy znamená “ne”. V Řecku by toto gesto mohlo být považováno za urážku
toho, komu máváte.
• “V” pro vítězství je gesto používané ve většině zemí světa. Pokud ale současně obrátíte
dlaň sněrem k obličeji, Angličané to budou považovat za stejnou urážku jako vztyčený
prostředník v USA.
• Sevřená pěst se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem se v Texasu považuje za
pozitivní signál podpory (tam signalizuje texaského dlouhorohého býka). Naproti tomu
v Itálii je to urážka, gesto znamená, že ten, komu je určeno je “paroháč”. V určitých
částech jižní Afriky je to gesto odhánějící zlo, v jiných částech Afriky pak představuje
kletbu “ať se ti špatně vede”.
Ilustrátory zesilují (ilustrují) slova, která doprovázejí. Př.: hovoříte-li o něčem, co je vlevo,
gestikulujete tím směrem. Ilustrátory se používají také k naznačení tvaru, velikosti předmětů,
o kterých mluvíme.
Afektivní projevy jsou mimické projevy (úsměv, zamračení), ale také gestikulace rukou nebo
pohyby celého těla, které vyjadřují emocionální významy. Používají se k dokreslení či
zesílení slovních projevů, ale také jako náhrada slov.
Regulátory jsou signály, které monitorují, kontrolují, koordinují nebo udržují řeč druhého.
Když např. přikývneme, naznačujeme tím mluvčímu, aby pokračoval v řeči, že mu
rozumíme…Když se nakloníte dopředu a pootevřete ústa, naznačujete, že byste rádi něco
řekli.
Adaptéry jsou gesta, která uspokojují nějakou osobní potřebu. Jedná se např. o poškrábání se,
které zbavuje svědění, nebo odhrnutí vlasů spadených do očí apod. Adaptéry mohou být
zaměřené na vlastní osobu (např. tření nosu), nebo na člověka, se kterým komunikujete ( např.
sbíráte mu smítko ze saka, urovnáte kravatu, zkřížíte před sebou paže , abyste druhého udrželi
v dostatečné vzdálenosti…). Adaptéry zaměřené na předměty jsou např. bezmyšlenkovité
mačkání papíru do malé kuličky, pohrávání si s tužkou…
Vzhled těla
Komunikujeme také vzhledem svého těla. Např.: výška postavy je prokazatelně významným
činitelem v řadě situací (DeVito a Hecht,1990, Knapp a Hall,1997). Vzhled prozrazuje rasu
barvou a odstínem pleti, může naznačit vaši národnost apod. také celková přitažlivost patří
174
k signálům vysílaným tělem. Atraktivní lidé mají výhodu ve všech druzích aktivit. Ačkoliv si
obyčejně myslíme, že atraktivita je určována kulturou (což do určité míry skutečně je),
poslední výzkumy ukazují, že definice atraktivity se stávají univerzálními (Brody,1994).
Člověk, považovaný za atraktivního, bude pravděpodobně považován za atraktivního i v jiné
kultuře.
Signály mimické a zrakové
Lidský obličej včetně očí je pravděpodobně nejdůležitějším zdrojem neverbálních signálů.
V průběhu interakcí s druhými váš obličej komunikuje, a to, co sděluje, jsou zejména emoce.
Mimika zřejmě jako jediná vyjadřuje míru pocitu potěšení, souhlasu nebo sympatie, zatímco
ostatní části těla v tomto směru nepřinášejí příliš mnoho dalších informací. Jiné aspekty, např.
intenzita sdělených emocí, jsou však vyjadřovány signály obličeje i ostatních částí těla
(Graham, Biti, Argyle, 1975). Tyto signály jsou důležité pro správnou komunikaci všeho, co
chceme sdělit (viz např. také grafické symboly pro emoce, které se používají v internetové
komunikaci – “smajlíky” – emoticons, smile faces).
Mimika dokáže vyjádřit nejméně osm následujících emocí: štěstí, překvapení, strach, hněv,
smutek, odpor, opovržení, zájem (Ekman, Friesen, Ellsworth,1972). Jiní k tomu přidávají
ještě: úžas (zmatek) a rozhodnost (Leathers,1976).
Výzkumy zjistily, že: některé emoce se dekódují snadněji (např. štěstí, dekódovat smutek je
těžší), ženy a dívky jsou schopné poznat mimické signály emocí přesněji než chlapci a muži.
Naše mimika neovlivňuje pouze úsudky a dojmy, které o nás získávají druzí, ale také úroveň
našeho vlastního emocionálního stavu (Capella,1993).
Vliv kontextu a kultury
Velká rozmanitost mimické komunikace, kterou můžeme pozorovat v různých kulturách,
nesouvisí, jak se zdá, ani tak s odlišným vyjadřováním emocí, ale spíše s tím, které reakce
jsou na veřejnosti přípustné. Např.: Japonci své emoce veřejně neprojevují a ženám nepřísluší
se na veřejnosti příliš usmívat ( je nevhodné pro ně odhalovat při úsměvu zuby, proto si občas
pomáhají dlaněmi…).
Zraková komunikace
Signály sdělené očima se liší v závislosti na délce, směru a charakteru pohledu. V každé
kultuře existují dosti striktní pravidla vhodné délky zrakového kontaktu. Pokud délka
zrakového kontaktu nedosáhne zvyklé délky, pak lidé mohou mít dojem, že ten, s kým
komunikují nemá zájem, stydí se nebo je duchem nepřítomný. Jestliže je ale přiměřená délka
pohledu překročena, pak toto mohou vnímat jako nevhodný projev zájmu nebo dokonce jako
projev nepřátelství.
Také směr pohledu komunikuje – v našich podmínkách je vhodné během konverzace střídat
pohledy do obličeje druhého a mimo něj. Řečníkům na veřejnosti se doporučuje, aby se
rovnoměrně dívali na celé publikum. Pokud tato pravidla nedodržujeme, pak tím vysíláme
signály, které ostatní mohou dekódovat jako: nezájem, ostych, nervozitu, rozpaky…
Charakter pohledu je také důležitý. Rozšířené nebo zúžené oční štěrbiny a zorničky vyjadřují
intenzitu zájmu a emoce jako překvapení, strach, znechucení.
Funkce pohledů – pomocí pohledů předáváme mnoho informací a můžeme tak také hledat
zpětnou vazbu, mohou vypovídat o povaze vztahu k druhému ( pozorný a laskavý pohled, ale
také negativní vtah – vyhýbavý pohled). Pomocí pohledů lze vyjádřit svoji dominanci.
Zrakový kontakt dokáže také měnit psychologický odstup mezi lidmi. Když zachytíte pohled
někoho, kdo např. na večírku stojí i velmi daleko od vás, stáváte se vzájemně psychologicky
bližšími. Naopak, vyhýbáte-li se zrakovému kontaktu s někým, kdo je vám fyzicky i velmi
blízko, zvětšujete tím vzájemnou psychologickou vzdálenost.
175
Kulturní odlišnosti v oblasti zrakové komunikace mohou zapříčinit poručení některých
důležitých pravidel. Např.: v naší kultuře ale také Američané považujeme přímý zrakový
kontakt za projev otevřenosti, poctivosti. Japonci ale často na přímý oční kontakt pohlížejí
jako na projev neúcty,, nedostatečného respektu. Oni oční kontakt využívají v komunikaci jen
velmi málo a pohled trvá jen velmi krátkou dobu. (Axtell,1990)
Ženy navazují a udržují oční kontakt (i když mluví i když naslouchají) častěji a déle než muži.
Platí to jak pro komunikaci ženy se ženou, tak pro komunikaci ženy s mužem. Tento rozdíl
může být vysvětlen větší tendencí žen projevovat emoce.
Jestliže se vyhnete zrakovému kontaktu nebo odvrátíte pohled, pak tím poskytujete druhým
udržet soukromí. Odvrácením pohledu říkáte: “respektuji vaše soukromí”. Vyhýbání se
pohledu může signalizovat ale také nezájem. Člověk si někdy zakrývá oči nebo je zavírá aby
zablokoval nějaké nepříjemné podněty a nebo aby vyloučil všechny zrakové podněty a tak
zesílil vjemy všech ostatních smyslů.
Prostorová a teritoriální komunikace
Způsob, kterým využíváte prostor, hovoří k druhým stejně jistě a hlasitě jako slova nebo věty.
Způsob využívání prostorové vzdálenosti – proxemika. Edward Hall (1959,1966) rozlišuje 4
vzdálenosti, které definují typ vztahu mezi lidmi a identifikuje takto sdělené signály.
Intimní vzdálenost – je to odstup 45 cm a méně. V tomto prostoru je přítomnost druhého
nepřehlédnutelná. Je slyšet i cítit jeho dech. Intimní vzdálenost je využívána např. pro
milování, pro zápas, uklidňování nebo ochranu. Je tak těsná, že ji většina lidí považuje za
nevhodnou na veřejnosti. Zdravotníci si musí být vědomi, že často vstupují do této intimní
sféry svých pacientů v souvislosti s vyšetřováním a ošetřováním. Toto je pacienty vnímáno
nepříjemně a není-li narušení jejich intimní komunikační sféry odůvodněn, doprovázen
slovním vysvětlením, pak může docházet i k obranným reakcím ze strany pacienta!
Osobní vzdálenost – rozmezí odstupu mezi 45 cm až do 120 cm. Je to naše ochranná
“bublina”, kterou se snažíme udržet nenarušenou vniknutím někoho druhého. V této
vzdálenosti stále ještě můžeme někoho uchopit nebo držet, ale pouze za pomoci natažených
paží. Dovnitř “bubliny” dovolujeme vstup jen některým lidem (těm, které milujeme, našim
přátelům).
Společenská vzdálenost je rozmezí od 1,2 m do 3,7 m. V této vzdálenosti ztrácíme pohled na
detaily, které máme ve vzdálenosti osobní. Používáme ji k obchodním, společenským
komunikacím. Čím větší odstup udržujeme, tím formálněji naše interakce vypadají.
Veřejná vzdálenost je odstup větší než 3,7 m. Tato vzdálenost je základem naší osobní
ochrany. Umožňuje nám v případě potřeby podniknout obranné akce. I když se na tuto
vzdálenost nedají rozeznat jemné detaily obličeje a očí, jste dostatečně blízko, abyste mohli
vidět vše, co se děje. Tato ochranná vzdálenost se ale mění v souvislosti na prostředí
a společnosti lidí, ve které se právě pohybujete. Např.: neznámé místo, tma, pocit nebezpečí
tuto zónu zvětšují, zatímco pobyt např. mezi přáteli ji minimalizují a nevadí nám ani dotyky
a těsná blízkost těchto lidí. Necítíme se ohroženi.
Prostorovou komunikaci ovlivňuje několik faktorů:
• postavení: lidé stejného postavení udržují menší vzájemný odstup než lidé nestejného
postavení. V případě nerovného postavení se člověk výše postavený může přiblížit
k druhému více, než se níže postavený může přiblížit k němu.
• kultura:
lidé různých kultur zacházejí s prostorem odlišně. Příslušníci
severoevropských kultur a mnozí Američané při konverzaci udržují dost značný odstup.
Naproti tomu jihoevropané a lidé blízkovýchodních kultur stojí k sobě mnohem blíže.
Ti, kteří jsou zvyklí na větší odstup hodnotí přílišnou blízkost jako dotěrnost,
přehnanou důvěrnost. Ti, kteří jsou zvyklí na malý odstup, hodnotí větší odstup jako
chlad a nepřátelství. Např. Američané jsou zvyklí chovat přátelské vztahy
176
•
•
a komunikovat s těmi, kteří bydlí v jejich bezprostřední blízkosti. Oproti tomu Japonci
nejsou zvyklí se přátelit a sbližovat se se svými sousedy, kteří bydlí v těsném
sousedství. Jestliže tedy bydlí vedle sebe Japonec a Američan, pak jeden (Japonec) má
pocit přílišné důvěrnosti a nemístného vměšování se do soukromí a druhý (Američan)
zase vnímá souseda jako chladného, nepřívětivého a nepřátelsky se projevujícího
člověka. Přesto každý z nich jedná pouze na základě své kulturní příslušnosti (Hall
a Hall, 1987).
Předmět komunikace: při diskusi o osobních záležitostech udržujeme menší odstup, než
když se jedná o neosobních věcech. Více se přibližujeme tomu, kdo nás chválí, než
tomu, kdo nás kritizuje.
Pohlaví: ženy všeobecně stojí blíže k sobě než muži. Se zvyšováním věku lidé mají
tendenci používat větší proxemické vzdálenosti. Děti stojí mnohem blíže sobě než
dospělí, což by se dalo považovat za jistý důkaz toho, že udržování vzdálenosti je
naučené chování.
Teritorialita – termín byl převzat z etologie. Znamená to projev vlastnických vztahů
k určitému prostoru nebo předmětu. Velikost a umístění teritoria vypovídají o postavení
člověka (Sommer,1969, Mehrabian, 1976). Projevem postavení je také nepsaný zákon
zaručující výše postaveným právo invaze. Stejně jako zvířata, také lidé si svá teritoria
vyznačují. Používají k tomu tři typy značek: centrální, hraniční a znaky (Hickson,
Stacks,1998).
Centrální označení oznamuje, že teritorium je vyhrazeno (např. když položíte na židli tašku,
na stůl knihy… dáváte tím druhým najevo, že teritorium je zabrané).
Hraniční označení rozlišuje něčí teritorium od teritoria druhých (např.: přepážky u pokladen
v supermarketech, opěradla na ruce oddělující naše sedadlo od druhých, plot okolo našeho
domu, vstupní dveře bytu…)
Znaky – identifikují náš majetek (ochranné známky, obchodní značky, jmenovky,
monogramy…).
8.2.1. Komunikace prostřednictvím předmětů
Jde o signály vyrobené nebo připravené lidskýma rukama. Je to barva, dekorace prostoru,
oblečení, šperky, parfémy, dárky, které dáváme.
Komunikace barvami
Barvy v našem životě hrají významnou úlohu. Bylo prokázáno, že barvy mají také vliv na naši
psychiku. Lidé různých kultur přikládají barvám jisté symbolické významy, které se kulturně
liší.
177
Tabulka významu barev v různých kulturách dle Henryho Dreyfusse (1971), Nancy Hoftové
(1995) a Norine Dresserové (1996)
Barva
červená
zelená
černá
bílá
modrá
žlutá
purpurová
Kulturní význam
V Číně je tato barva znakem prosperity a znovuzrození, používá se
při slavnostních a radostných událostech. Ve Francii a Velké Británii
je symbolem mužnosti. V mnoha Afrických státech znamená rouhání
nebo smrt. V Japonsku symbolizuje hněv a nebezpečí. Červený
inkoust korejští buddhisté používají pouze k napsání jména
zemřelého v den jeho smrti nebo při výročí jeho úmrtí.
V USA znamená kapitalismus, jděte (pokračujte…) a také závist.
V Irsku je znakem patriotismu, mezi některými domorodými
Američany symbolizuje ženskost.
Pro Egypťany symbolizuje
úrodnost a sílu, pro Japonce mládí a energii.
V Thajsku je symbolem stáří, v některých částech Malajsie
symbolem odvahy. Ve velké části Evropy a Ameriky je symbolem
smrti a smutku.
V Thajsku symbolizuje čistotu. V mnoha muslimských
a hinduistických kulturách představuje čistotu a mír. V Japonsku a
v dalších zemích Asie je symbolem smrti a smutku.
V Iránu symbolizuje něco negativního, v Egyptě čest a pravdu,
v Ghaně radost, u Irokézů porážku.
V Číně je znakem bohatství a autority, v USA zbabělosti nebo
výstrahy, v Egyptě štěstí a prosperity, v mnoha zemích světa pak
symbolem ženskosti.
V Latinské Americe znamená smrt. V Evropě příslušnost ke
královským rodinám, v Egyptě ctnost a věrnost, v Japonsku půvab
a vznešenost, v Číně barbarství.
Oblečení, ozdoby a vůně
Lidé si dělají úsudek o druhých částečně také podle jejich oblečení. Usuzují tak např. na vaše
(konzervativnost nebo liberálnost), zájem
společenské zařazení, serióznost, postoje
o konvenci, smysl pro styl, kreativitu. Také šperky, které člověk nosí, vysílají určité signály
(např. snubní prsten, drahé hodinky, náušnice v uchu u muže…). Totéž platí také o např.:
piercingu, tetování apod.
Také úprava účesu je komunikačním prostředkem – např.: dlouhé vlasy u mužů, dredy , pejzy,
vyholení hlavy… podle stylu účesu lidé usuzují např.: na vaši konzervativnost nebo
liberálnost, příslušnost k některé kultuře, na identifikaci s různými módními trendy,
názorovými směry…
Dekorace prostoru
- také prostor, ve kterém žijeme, pracujeme, mnohé vypovídá o nás samotných, o vašem
postavení, ekonomické situaci, vkusu, zájmech, estetickém cítění, pořádkumilovnosti,
avantgardnosti…
Čichová komunikace
- čichová (olfaktorická) komunikace hraje velmi důležitou roli v obrovském počtu situací
a v současné době se z ní stal “velký byznys”- např.: aromaterapie….
Dva signály jsou v čichové komunikaci nejdůležitější:
178
•
•
signály přitažlivosti : lidé používají různé parfémy, toaletní vody, pudry, krémy, mýdla,
koupelové pěny... aby zvýšili svoji přitažlivost pro druhé, ale také vlastní dobrý pocit
ze svého těla.
signály identifikační: vůně se často využívají k vytvoření image nebo identity nějakého
výrobku. Existují také důkazy, že člověk dokáže identifikovat určité jedince svého
druhu čichem (např. malé děti byly schopny identifikovat trička svých sourozenců
pouze čichem). Furlow šel dokonce tak daleko, že prohlásil: ”jestliže vám tělesný pach
vašeho muže připomíná vašeho otce nebo bratra, možná by bylo vhodné provést
genetické testy předtím, než s ním počnete dítě.”
Dary
Dary, jimiž obdarováváte své okolí jsou také jedním z aspektů neverbální komunikace. Dar
může naznačovat stupeň intimnosti vztahu dárce a obdarovaného, nebo také stupeň závazku,
existují i tzv. “pygmalionské dary” - to jsou takové, prostřednictvím kterých si dárce přes
obdarovaného splňuje svoje nenaplněná přání (darují-li rodiče dítěti knihy a nějaké vědecké
vybavení – pravděpodobně sní o tom, že jejich potomek bude studovat a stane se vědcem;
intimní partner, který dává nějaké stylové oblečení, zřejmě chce, aby se partner oblékal
jinak…)
Obdarovávání je ale také podloženo kulturními zvyky a pravidly. Nevhodné dary mohou lidi
spíše rozdělovat než sbližovat. Různé kultury připisují různým věcem, které darujete různé
symbolické významy (např.:
• negativně budou reagovat belgičanka na chryzantémy, číňanka na hodiny. Důvod:
chryzantémy i hodiny jsou v těchto kulturách považovány za připomínku smrti.
• Rozmrzelost vzbudíte u arabského podnikatele tím, že mu při prvním setkání předáte
dar. Stejně bude reagovat na láhev koňaku, kterou mu přinesete na usmířenou při další
příležitosti. Důvod: dar při prvním setkání se v této kultuře vykládá jako úplatek, koňak
a vůbec alkohol je v islámských kulturách zakázaný a není možné ho vybrat jako dar.
• Přinesete-li svému keňskému kolegovi květiny, bude se tvářit zmateně. Květiny se
v Keni dávají pouze jako vyjádření kondolence.
• Vaše švýcarská kolegyně bude zase zmatená, pokud jí darujete 14 rudých růží – je to
pro ni symbolické milostné vyznání.
• Iránské přítelkyni když darujete žluté růže, bude se na vás také divně dívat. Pro ni tento
dar totiž symbolizuje nepřátelství a negativní postoj dárce k ní.
• Vaše čínská přítelkyně, když jí darujete sadu příborů, dar nerozbalí a když, tak se urazí.
Číňané nemají ve zvyku otevírat dárky před dárcem. Nože (nůžky) pro ně symbolizují
přerušení vztahů.
8.2.2. Komunikace dotykem
- haptika je pravděpodobně nejprimitivnější formou neverbální komunikace (Montagu,1971).
Hmat se rozvíjí dříve než ostatní smysly. Dokonce již v době nitroděložního života dítě
přijímá hmatové podněty. Dítě brzy po narození hmatem prozkoumává svůj okolní svět i sebe
samo, přijímá mnoho taktilních podnětů.
Vzájemné dotyky se řídí mimo jiné také kulturními zvyklostmi a pravidly. Např.:
Afroameričané se vzájemně dotýkají více než Euroameričané. Japonci se vzájemně dotýkají
mnohem více než Anglosasové, kteří se zase dotýkají mnohem méně než obyvatelé jižní
Evropy.
179
Významy dotyků ( dle Jones a Yarbrougha,1985):
• Vyjádření pozitivních emocí : podpory, ocenění, sexuální zájem, náklonnost
• Vyjádření hravosti ve smyslu náklonnosti nebo také agresivity
• Ovládání nebo usměrňování chování, postojů nebo pocitů druhého (např.: vyžadujete-li
pozornost, dotknete se druhého).
• Rituální dotyky se týkají pozdravů a loučení (podání ruky, objetí)
• Funkční dotyky jsou takové, které provádíme za účelem určitého úkonu (odstranění
smítka z obličeje či oděvu druhého, pomoc při vystupování z auta…).
Henleyová (1977) tvrdí: “ dotyky potvrzují nadvládu mužů nad ženami. Dotýkat se žen
je pro muže běžná denní praxe, ať je to v restauraci, v kanceláři, ve škole. Muži tím
dokazují své “nadřazené postavení.” Když se naopak dotýkají ženy mužů, vysvětlení ve
smyslu dominance žen není přijatelné (pro muže). Muži si tyto dotyky mohou vykládat
jako sexuální výzvu”.
Dotyky a kulturní odlišnosti
Funkční dotyky jsou v některých kulturách za nepřípustné. V Koreji se považuje za neuctivé
a příliš intimní gesto, když se prodavač dotkne zákazníka při vracení drobných peněz.
Muslimské děti jsou vychovávány tak, aby se nedotýkaly příslušníků opačného pohlaví.
Dotýkat se cizích lidí je v Japonsku tabu a proto Japonci dbají velmi pečlivě na dodržování
patřičného odstupu. Některé kultury (jihoevropské, středovýchodní) jsou kontaktní kultury,
jiné (severoevropské, japonská) jsou kultury nekontaktní.
Kontaktní kultury se vyznačují tím, že jejich členové mezi sebou zachovávají malý odstup,
dotýkají se vzájemně při konverzaci, mnohem více se k sobě obracejí čelem a udržují delší
soustředěný oční kontakt. Opačně se chovají členové nekontaktních kultur. Proto lidé
z kontaktní kultury mohou být při komunikaci s člověkem z nekontaktní kultury vnímáni jako
neodbytní, agresivní, nevhodně důvěrní. Naopak člověk z nekontaktní kultury bude vnímám
člověkem z kultury kontaktní jako chladný, odměřený, rezervovaný, nezúčastněný.
Vyhýbání se dotykům: stejně tak, jako dovolíme některým aby se nás dotýkali a umožníme jim
to, máme také sklony vyhýbat se dotykům určitých lidí nebo dotykům za určitých situací.
Andersen a Leibowitz zjistili, že existuje vztah mezi odmítáním dotyků a obavou
z komunikace. Ti, kteří se obávají ústní komunikace také se ve velké míře obávají dotyků.
Stejně tak se jich obávají lidé uzavření. Jak důvěrná sdělení, tak dotyky jsou formami intimní
komunikace, takže lidé, kteří nejsou schopni sbližovat se s druhými v mluveném projevu,
zřejmě k tomu nejsou ochotni ani prostřednictvím dotyků. Starší lidé mívají větší nechuť
k dotykům opačným pohlavím než lidé mladší. Muži se vyhýbají dotykům se stejným
pohlavím více než ženy. Ženy se dotykům se stejným pohlavím nevyhýbají, avšak dotykům
s opačným pohlavím se vyhýbají více než muži.
8.2.3. Mimojazykové projevy a mlčení
Mimojazykové – paralingvistické projevy znamenají neverbální, vokální dimenze řeči. Nejde
přitom o to, co říkáme, ale jak to říkáme. Také mlčení je sice absencí zvuku, ale není absencí
komunikace.
Mimojazykové projevy
Přízvuk a slovosled ve větě jsou jedním z aspektů mimojazykového projevu. Dalšími jsou
rychlost, hlasitost a rytmus řeči. Patří sem také vokalizace – zvuky, které vydáváme, když
pláčeme, šeptáme, říháme, zíváme, nebo ječíme (Trager,1958, 1961; Argyle, 1998).
180
Změníme-li například rychlost řeči nebo hlasitost, druzí pak význam toho, co říkáme, vnímají
jinak.
Na základě mimojazykových prostředků, které používáme, si ostatní vytvářejí úsudek o nás (o
naší moci, o důvěryhodnosti, o našich emocích).
Problematičtí posluchači ( J.A.DeVito,2001)
Typ naslouchání
Statický posluchač
Posluchač poskytující
monotónní zpětnou vazbu
Nadměrně expresivní
posluchač
Čtenář/pisatel
Projevy
Neposkytuje zpětnou vazbu,
zůstává relativně bez pohybu a
bez výrazu.
Zdá se, že reaguje,ale bez
ohledu na to,co říkáte, reakce se
nemění.
Reaguje extrémně úplně na
všechno.
Když vám naslouchá, čte nebo
píše a pouze příležitostně
vzhlédně.
Posluchač vyhýbající se Dívá se kolem dokola, ale nikdy
přímým pohledům
ne na vás.
Duchem nepřítomný
posluchač
Čekající posluchač
Posluchač dokončující
myšlenky mluvčího
(Dez)interpretace projevů
Proč nereaguje? Slyší mě?
Neříkám nesmysly? Proč se
pořád usmívá? Vždyť to
myslím naprosto vážně.
Proč je tak expresivní? Neřekl
jsem přece nic tak
provokativního. Až se dostanu
k pointě, bude z toho mít snad
srdeční záchvat.
Jsem tak nudný? Jsou týden
staré noviny zajímavější než to,
co povídám?
Proč se na mě nedívá? Mám
snad v zubech špenát? Nemůže
mě ani vidět?
Kdy asi vypne tu hudbu a
začne skutečně poslouchat?
Jsem tak nudný, že k mé řeči
potřebuje hudební kulisu?
Poslouchá součsně i něco
jiného. Často má na uších
sluchátka, v nichž je zvuk tak
hlasitý, že ruší vaše vlastní
myšlenky.
Čeká na příležitost, aby mohl Poslouchá mě a nebo si
převzít slovo
vypočítává vhodnou chvíli, kdy
mě přeruší?
Vynechte jen málo a hned Jsem tak snadno
dokončí vaši myšlenku.
předvídatelný? Proč se vůbec
obtěžuji něco říkat, když už ví,
jak to bude?
Vnímání efektivity komunikace - jako efektivnější je hodnocena komunikace rychlejší.
Velká rychlost ale může snižovat úroveň chápání, neposkytuje druhému dostatečný čas na
promyšlení odpovědi, příp. se posluchač zaměří jen na rychlost řeči, ale obsah není schopen
vnímat!
181
Mlčení
“Řeč je civilizace sama.
Slovo, dokonce i slovo nejvíce si protiřečící, uchovává kontakt.
Je to mlčení, které izoluje.”
(Thomas Mann)
Ale Karl Jaspers (filosof) řekl: “ konečným stadiem myšlení stejně jako komunikace je
mlčení.” Filosof Max Picard zjistil, že: “mlčení není nic výlučně negativního, není pouhou
absencí řeči. Samo o sobě představuje pozitivní a ucelený svět.”
Důležité je: mlčení něco sděluje. Naše mlčení komunikuje stejně intenzivně jako jakékoli
slovní vyjádření.
Funkce mlčení: mluvícímu poskytuje čas na přemýšlení, na formulaci a uspořádání verbální
komunikace. Před signalizací velkého konfliktu a nebo velkého projevu lásky často nastává
pomlka, která zřejmě má posluchače připravit na závažnost následujícího sdělení. Lidé někdy
používají mlčení jako zbraň, kterou chtějí ranit toho druhého (viz např.“tichá domácnost”,
jedná se o formu odmítání uznání přítomnosti toho druhého). Po vzájemném konfliktu spolu
dva lidé přestávají mluvit, což představuje určitý druh trestu. Mlčení může ale také znamenat
vyjádření osobní úzkosti, nesmělosti, pocitu ohrožení. V situaci, kdy se ocitneme mezi
neznámými lidmi nás mlčení ochraňuje před negativními reakcemi na nás.
V konfliktních situacích je mlčení cestou, jak se vyhnout určitým tématům a tak zabránit
vyslovení něčeho, čeho by jedna či druhá strana mohla později litovat. V těchto situacích také
mlčení poskytuje prostor pro ochlazení vášní a zabrání se tím vyvrcholení konfliktu
způsobem, který by pak nešlo vzít zpět.
Mlčení může sdělit emocionální reakce podobně jako oči, obličej nebo ruce. Je možno tak
vyjádřit také neochotu spolupracovat nebo vzdor, rozmrzelost, zlost (včetně zkřížení paží na
prsou a “přitažením nosu”). Mlčení může také vyjadřovat náklonnost, lásku, zejména ve
spojitosti s dlouhými vzájemnými pohledy do očí.
Lidé mlčí také tehdy, když nemají co říci.
Kulturní odlišnosti a mlčení: v USA se na mlčení často pohlíží negativně (mlčení dekódují
jako: neposlouchá, nemá nic zajímavého, nechápe diskutované téma, je lhostejný, je velmi
ponořený do sebe…). Naproti tomu v Japonsku považují mlčení za vhodný způsob
komunikace v mnoha situacích.
8.2.4. Dimenze času v komunikaci
- jedná se o využívání času - jak ho organizujeme, jak na něho reagujeme, jaká sdělení
vyjadřuje. V interpersonální komunikaci jsou dva důležité aspekty:
Kulturní čas – existují dva typy kulturního času: formální a neformální. Formální čas se ve
většině zemí dělí na sekundy, minuty, hodiny, dny, roky. Některé kultury ale používají ke
stanovení formálního období času fáze Měsíce nebo roční doby. Formální časové jednotky
tedy mohou být libovolné a každá kultura si je může stanovit tak, jak jí vyhovují. Neformální
čas jsou obecně používané časové termíny jako např.: navždy, ihned, brzy, rovnou, co
nejdříve… Tento čas působí nejvíce komunikačních problémů, protože tyto významy mohou
být pro každého člověka jiné. Postoj k času může být v každé kultuře jiný. Významným
rozdílem je monochronická a polychronická časová orientace. V monochronických kulturách
(Německo, Skandinávie, USA, Švýcarsko) se lidé věnují vždy jen jedné věci, svůj čas mají
rozdělený na úseky určené pro všechno, co dělají. Polychronické kultury ( Latinoameričané,
středozemci, Arabové) se naproti tomu věnují řadě činností najednou. Žádná kultura ale není
striktně monochronická nebo striktně polychronická. Japonská a část Americké kultury obě
182
časové orientace kombinují. Při interakci lidí různé časové orientace může vyvstat řada
problémů a nedorozumění, pokud si zainteresované strany nejsou vědomy této zvláštnosti!
Monochronicky orientovaný člověk
Dělá jen jednu věc
Bere časové rozvrhy a plány velmi vážně,
jejich porušení omlouvá jen z nejzávažnějších
důvodů
Považuje práci za nejdůležitější součást svého
života, dokonce za důležitější než svoji rodinu
Považuje soukromí za nesmírně důležité,
zřídkakdy si sám vypůjčuje nebo půjčuje
druhým, pracuje nezávisle
Polychronicky orientovaný člověk
Dělá několik věcí současně
Považuje časové rozvrhy a plány za užitečné,
ale nikoliv za dogma, podle jeho názoru je lze
porušit z mnoha různých důvodů
Považuje interpersonální vztahy a rodinu za
důležitější než práci
Udržuje aktivní kontakty s druhými, pracuje
v přítomnosti s mnoha lidmi současně
Sociální hodiny jsou nesmírně zajímavým aspektem kulturního času (Neugarten,1997). Každá
kultura a užší společnost v jejím rámci udržují určitý časový rozvrh, který diktuje, kdy je
správný čas udělat řadu důležitých věcí (kdy začít s někým chodit, kdy ukončit studium, kdy
si koupit vlastní dům, kdy mít děti). S těmito sociálními hodinami se seznamujeme postupně
od dětství a vštěpujeme si je do podvědomí. Na základě sociálních hodin hodnotíme také
vlastní společenský a profesionální vývoj. Jestliže jste na tom stejně se svými vrstevníky,
cítíte, že se vyrovnáte ostatním, že jste schopní a jste součástí skupiny. Pokud se opozdíte,
pravděpodobně zažijete pocity vlastní neschopnosti a nespokojenosti se sebou samým.
Psychologický čas – vztahuje se k významu připisovanému minulosti, současnosti
a budoucnosti. Při orientaci na minulost máte minulost v obzvláštní vážnosti. Oživujete
minulé časy, staré metody považujete za nejlepší. Události vidíte jako neustále opakující se
koloběh, moudrost minulosti vidíte jako použitelnou i v současnosti. Při orientaci na
současnost žijete přítomností, aniž byste něco plánovali do budoucnosti. Při orientaci na
budoucnost žijete pro následující dobu. Časová orientace, kterou si osvojíte, závisí na našem
socioekonomickém zařazení
a osobních zkušenostech. Vědci tvrdí, že: “Dítě rodičů
vykonávající nekvalifikovaná nebo méně kvalifikovaná povolání se obvykle zařadí do
skupiny, která preferuje orientaci na přítomnost, fatalismus a hédonismus. Dítě manažerů,
učitelů, nebo rodičů jiných podobných profesí se orientuje na hodnoty a strategie sloužící
k dosažení úspěchů” (Gonzales, Zimbardo,1985). Čím více jste orientovaní na budoucnost,
tím větší je předpoklad vašich vyšších příjmů v budoucnosti. Nejsilnější orientace na
přítomnost je patrná mezi muži s nejnižšími příjmy. Osoby orientované na budoucnost, které
pracují na svých budoucích cílech, často pohlížejí na ty, kteří jen užívají přítomnosti a
neplánují budoucnost, jako na líné, nemotivované jedince. Naopak lidé orientovaní na
přítomnost mohou považovat ty, kteří se orientují na budoucnost, za posedlé hromaděním
bohatství, zvyšováním svého postavení. V podmínkách naší země je možno tento rozpor a
vzájemné nepochopení vidět např.: mezi majoritní společností a Rómy.
8.2.5. Konverzace
má pět fází: úvod, předběžnou informaci, vlastní záležitost, zpětnou vazbu a závěr.
Efektivně konverzovat znamená přizpůsobit se situaci v těchto pěti dimenzích: otevřenost,
empatie, pozitivnost, bezprostřednost, řízení interakce, působivost (expresivita), orientace na
druhé.
183
Konflikt – pro pochopení a pro efektivní zvládnutí konfliktu je důležité znát a respektovat
také jeho kulturní dimenzi. Kultura ovlivňuje jak předměty sporů, tak také představy lidí o
vhodnosti nebo nevhodnosti určitých strategií jejich řešení. Je např. pravděpodobné, že
v kolektivistických kulturách (Ekvádor, Indonésie, Korea) se konflikty budou odehrávat
v oblasti porušování kolektivních nebo skupinových norem a hodnot. Naopak
v individualistických kulturách (USA, Kanada, západní Evropa) je větší pravděpodobnost
výskytu konfliktů při porušení individuálních norem. Také způsob projevu konfliktu má své
kulturní odlišnosti – například v Japonsku, Číně je nemyslitelné, aby došlo k zahanbení
člověka, se kterým jste ve sporu! Tato strategie zachování tváře brání použití strategií jako je
osobní odmítnutí nebo slovní agresivita. V USA se naopak zase od mužů i žen očekává, že
budou svá přání a své stížnosti vyjadřovat otevřeně a přímo. Kultury středního východu a
Tichomoří ale odstrašují ženy od takového vyjadřování a vyžadují od nich povolný a
souhlasný postoj. Rodilí Američané potlačují interpersonální konflikty tím, že se učí
omezovat své emocionální projevy (Brant, 1990).
Na tomto místě ukončíme výklad interpersonální komunikace v teoretické rovině. Zbývá ještě
mnohé, co nebylo zmíněno a proto si vás dovolíme odkázat na odbornou literaturu, která vám
poskytne mnoho informací např. o tom, jak vést konflikt, jak ho ukončovat, jak efektivně
vyjednávat, o interpersonálních vztazích apod. Základem vám může být publikace, ze které
jsem čerpali při zpracování celé kapitoly Základy mezilidské komunikace od A.J.DeVita.
8.3. Komunikace s cizinci ve zdravotnickém zařízení
Komunikace s cizinci ve zdravotnickém zařízení
Komunikace je definována jako lidská schopnost užívat výrazových prostředků ( slovních
a neslovních) k vytváření a udržení mezilidských vztahů. Komunikace se uskutečňuje
sdělovacím procesem v němž člověk projevuje svoje city, vůli, myšlenky a sděluje informace
(Honzák, R.,1997 ).
Pro každý jazyk je základním sdělovacím prostředkem řeč mluvená. Řeč psaná je
sekundární formou, kterou mnoho jazyků ani nemá. Lidé dané etnické a kulturní skupiny
hovoří plynule jazykem svojí skupiny, ale nemusejí ovládat jazyk kraje ve kterém žijí,
případně ve kterém se momentálně nacházejí. Dostávají – li se takovíto jedinci do
nemocničního zařízení a nejsou schopni na základě neznalosti jazyka vyjádřit svoje těžkosti,
popsat problémy a porozumět instrukcím, dochází k neuspokojování potřeby komunikace.
Tato jazyková bariéra a s ní související nedostatek informací může vyvolat frustraci, strach,
úzkost, hněv, smutek a mnoho dalších nepříznivých emočních stavů, které jsou projevem
neuspokojené potřeby jistoty a bezpečí , jež jsou řazeny mezi základní lidské potřeby
( Trachytová, E a kol., 1999 ).
Vlivem nedostatečné informovanosti prokazuje člověk také neznalost nebo
neporozumění danému problému. Chybění informací nemocnému také ztěžuje adekvátní
rozhodování a může vést k nedodržení léčebného režimu, nesprávnému plnění instrukcí někdy
v konečném důsledku až ke vzniku zbytečných komplikací.
Dle kodexu práv pacientů na celém světe je zakotveno právo na informace, týkající se
jeho zdravotního stavu, způsobu léčby, prognózy, znalost jmen všech osob, které se na léčbě
podílí. A v neposlední řadě i informace o všech rizicích, která s sebou navrhovaná léčba
přináší.
184
I ve 3 paragrafu etickém kodexu České lékařské komory se v bodu 4 uvádí : „ Lékař je
povinen srozumitelným způsobem, odpovědně informovat nemocného………“( Haškovcová,
H., 1994 ).
Je pochopitelné, že z výše uvedených důvodů se každé zdravotnické zařízení snaží vyvíjet
strategie přístupu k pacientovi/ klientovi, tak aby byly maximálně uspokojeny jeho potřeby a
to i v případě jedná – li se o cizince, který plně neovládá jazyk dané země v jejíž
zdravotnickém zařízení se nachází. Jedné se i o jiné důvody, které nás vedou k řešení této
problematiky. Jsou jimi snaha o zvýšení kvality a efektivnosti poskytované péče. Různé
systémy financování nemocnic, které jsou zaváděny, jako prostředek efektivnosti a hodnocení
péče, mění zdravotnická zařízení v hospodářské provozy, jejichž přežití a úspěch závisí na
ekonomických kriteriích. To znamená, že v budoucnosti při zpřísněných podmínkách soutěže
bude hrát velkou roli efektivita a délka péče. Stejnou měrou rostou i požadavky na cílově
orientovanou, efektivní komunikaci s pacientem/ klientem, stejně tak jako nutnost vybudování
služeb orientovaných na pacienty/ klienty.
Péče o migranty, kteří nemluví nebo jen velmi málo mluví jazykem dané země s sebou
přináší i pro zdravotnické zařízení finanční zatížení ve smyslu finančně náročných vyšetření,
prodlouženou délku pobytu z důvodů výskytu vyššího procenta komplikací v této skupině.
Také časté propouštění nedostatečně poučeného pacienta, což s sebou přináší opakované
hospitalizace. Domníváme se, že s globalizačními tendencemi a rozšiřováním hranic EU
budeme, a do určité míry jsme již nyní, konfrontování s migračními tendencemi a jejich
důsledky. Můžeme očekávat, že nastane podobná situace jako ve velkých městech západní
Evropy, kde ve třetím největším městě Německa, Mnichově ( po Frankfurtu a Stuttgartu ) je
22,6 % cizinců. V Německu je celkem přibližně 7,3 miliónů cizinců, což z celkového počtu
obyvatel Německa představuje 9% populace ( 2001 ). Nemocnici našeho externího poradce
s 1300 lůžky disponuje 2 588 pracovními místy zdravotnických pracovníků ( zdravotní sestry,
lékaři, zdrav.-tech. asistent, rehabilitační pracovníci,…), z nich jsou v 374 případech
zaměstnáni cizinci, což tvoří 25, 32 %. Počet pacientů cizí státní příslušnosti v tomto
zdravotnickém zařízení představuje cca 19%. Bohužel, zdravotní pojišťovny nezohledňují
práva pacientů na informace do důsledků, to znamená, že náklady spojené s nasazením
tlumočníka nehradí. To vedlo našeho externího poradce nemocnici Mnichov – Schwabing
(KMS) k vypracování projektu vnitřní nemocniční tlumočnické služby a od roku 1996 i její
úspěšné realizaci.
Naši partneři vycházeli při koncipování projektu ze skutečnosti, že zaměstnávají ve
všech provozech ( největší procento tvoří jedinci poskytující ošetřovatelskou péči 19,13 %)
cizí státní příslušníky, kteří jsou odborníky ve svém oboru a navíc jsou schopni komunikovat
v německém jazyce. Úroveň jazykových schopností nemusejí dokládat žádnými certifikáty,
ale v komunikaci s vedoucí projektu, tato sama posoudí, splňuje–li daná osoba požadavky
kladené na tlumočníka zdravotnického zařízení a podle toho jej zařadí do seznamu
tlumočníků, či nikoliv. Tlumočníkem se také může stát také příslušník německé národnosti
s dobrými jazykovými znalostmi. Tato činnost je dobrovolná a vykonává ji zdravotnický
personál, pokud je jedinec vybrán a chce tuto činnost vykonávat, je mu vystaveno oprávnění
k překladatelské činnosti ( viz příloha č. 4)
U vybraných jedinců se předpokládá vysoká míra empatie a angažovanosti vůči krajanům,
pramenící ze znalosti migračních těžkostí a prodělaných fázích kulturního šoku ve vlastním
životě.
Využití tlumočníků vnitřní nemocniční služby je zpravidla k ústnímu tlumočení. Existují
i písemné překlady krátkých textů, které jsou spíše výjimkou a nemají právní podklad, tyto se
týkají návštěv na intenzivních odděleních, obsluhy automatů, hygienických opatření
u pacienta s infekčním onemocněním, nápisy v ambulantních odděleních atd.
185
Ústní nasazení tlumočníka se děje na základě vzneseného požadavku. Každé oddělení
má přístup k intranetu, kde je vyvěšen i seznam překladatelů vnitřní nemocniční tlumočnické
služby a tím pádem si může v seznamu vyhledat tlumočníka, kterého potřebuje a kontaktovat
se přímo s ním.Tento seznam je neustále doplňován a každého čtvrt roku probíhá jeho celková
aktualizace. S informacemi zveřejněnými na intranetu musí tlumočník souhlasit ( viz příloha
č. 3). Jedná se o přehlednou tabulku, v níž je uveden jazyk, který tlumočník ovládá, jeho
jméno, služební telefonní číslo, oddělení na kterém pracuje a pracovní zařazení. Nejčastěji
využívají služeb tlumočníků lékaři ( 60%) za účelem odebrání anamnézy, sdělení výsledků,
vysvětlení plánovaných vyšetření, získání souhlasu k operaci, či zákroku, dále pak před
propuštěním pacienta do domácího léčení.
Ohodnocení tlumočnického nasazení je počítáno jako pracovní doba, která není proplacena,
ale je nahrazena v podobě volna. Je rozlišováno mezi akutním tlumočením, které se musí
uskutečnit ihned ( akutní situace, příjem,…) V takovém případě se tlumočník musí domluvit
se staniční sestrou nebo vedoucím služby, že musí opustit oddělení. Dále musí informovat
svoje pracovní místo o tom, kde se v průběhu tlumočení nachází s uvedením telefonního čísla
a jeho tlumočení může trvat maximálně 1 hodinu. Druhou formou tlumočnického nasazení je
normální tlumočení, kdy tlumočník udává jeho termín, který musí navazovat na službu ranní
nebo předcházet službě odpolední. Tlumočení může trvat maximálně 1 hodinu. Výjimku
může udělat pouze vedoucí projektu, jedná–li se o vážné situace ( př. psychoterapie, sociální
služba, rozhovor duchovního s rodiči). V průměru trvá nasazení tlumočníků v této nemocnici
ca 30 min. Je pravidlem, že jeden den v roce je počítán jako pracovní den, slouží k setkání
všech členů tlumočnického týmu ( viz níže).
Vzdělávání. Tlumočníci jsou před nástupem svoji činnosti instruováni vedoucí projektu (viz
příloha č.1) a v pravidelných intervalech vzděláváni. Výše uvedené setkání tlumočníků - tento
den slouží ke vzdělávání tlumočníků, kde jsou zařazeny do programu modelové situace
a hraní rolí, sloužící ke zvládání náročných situací spojených s tlumočením, dále potom
výměna zkušeností, úvahy o organizačních zlepšeních a v neposlední řadě odborné přednášky,
či představení migračních zařízení a úřadů města.
Vlastní tlumočení je zahájeno tím, že se tlumočník představí pacientovi/ klientovi i podáním
ruky, objasní mu, že je zaměstnancem nemocnice a nikoliv překladatelem z povolání a vyžádá
si jeho písemný souhlas ( viz. příloha č. 2). Překladatelé jsou právně chráněni tím, že jsou
zaměstnanci zdravotnického zařízení. Pokud je tlumočník nasazen v regulérní pracovní době
se souhlasem svého nadřízeného, musí neprodleně tomuto sdělit číslo telefonní linky na které
se v průběhu tlumočení nachází. Tlumočník si má sednout vedle osoby, která si jej
k tlumočení objednala, aby viděl pacientovi do očí. Tlumočník má trvat na přímé formulaci
a odmítat zprostředkovanou komunikaci. Tlumočník má také právo tlumočení přerušit ( např.:
cítí–li se být danou situací přetížen po psychické stránce, při poranění kulturního cítění, atd.
viz příloha č.1 bod 4). Nasazení tlumočníka může trvat maximálně 1 hodinu a minimálně ½
hodiny. Po ukončení tlumočení je překladatel povinen svoje nasazení zdokumentovat ( viz
příloha č. 5) a tuto zprávu zaslat vedoucí projektu vnitřní poštou na ředitelství nemocnice.
V čem spočívá přínos vnitřní nemocniční tlumočnické služby?
Ze zkušeností našeho zahraničního partnera se vnitřní provozní kultura se pozitivně
změnila, celé zařízení se otevřelo interkulturelně a zvýšila se kvalita zařízení po stránce
humánní. Tlumočníci mají také vyhraněný cit pro kooperaci a identifikaci, jsou velmi
spokojeni se svou prací v daném zdravotnickém zařízení. Často při těchto překladatelských
aktivitách zažívají ocenění, které se jim jindy ( v privátním životě jako cizincům ) nedostává.
Tlumočníci zprostředkovávají pacientům poselství, toto zdravotnické zařízení je v pořádku,
dovolí mi s tebou mluvit a já tady pracuji. Reakce pacientů i příbuzných na překladatelskou
službu jsou velmi pozitivní a compliance se mnohdy výrazně zlepšuje již po prvním nasazení
186
tlumočníka. Pro lékaře představuje značnou úlevu, mohou – li se obrátit na tlumočníka při
jazykových problémech, tím mohou efektivněji pracovat, přídavná a další vyšetření mohou
být volena optimálně a rychle. Stejně tak vedení nemocnice chválí optimální náklady, kterých
je dosaženo prostřednictvím zlepšeného dorozumění se, tedy komunikací.
Sami tlumočníci vykazují vysokou angažovanost a připravenost pomáhat.
Prostřednictvím nabídky vnitřní nemocniční tlumočnické služby mohou podporu svých
krajanů provádět na profesionální úrovni a dostává se jim také ocenění od svých kolegů
i pacientů. Rozhovory za účasti tlumočníka zvyšují vnímavost, interkulturelní cítění
a kompetenci personálu.
Celkově je možné hodnotit poskytování těchto služeb jako velmi přínosné pro celé
zdravotnické zařízení, což může doložit z vlastních zkušeností také Dr.Halmo, spoluřešitelka
tohoto projektu, protože v uvedené nemocnici byla mimo jiné zařazena i do tlumočnických
služeb.
Doporučení pro česká zdravotnická zařízení
V České republice musíme vycházet z odlišných podmínek. Nejdůležitější z nich je
národnostní skladba zaměstnanců zdravotnických zařízení, která není ještě natolik různorodá
jako v Německu, tam opravdu není výjimkou, když se ve službě o 4 – 6 osobách vyskytuje
pouze jedna nebo dvě osoby německé národnosti. Sama jsem byla svědkem toho, jak se
v jednom zdravotnickém zařízení řešila situace, že je nutné předávat službu v němčině i když
je v té či oné službě převaha cizích státních příslušníků.
Prvním krokem by mělo být zvolení pracovníka nemocnice (př. z oddělení kvality) – hlavního
řešitele projektu, který vypracuje projekt vybudování nemocniční tlumočnické služby s pevně
stanovenými podmínkami. Tyto podmínky by se měly týkat toho, kdo může být zařazen do
vnitřní tlumočnické služby nemocnice, úrovně znalostí cizího jazyka, která bude muset být
doložena, způsobu odměňování těchto tlumočníků, jejich kompetencí a dokumentace k tomu
potřebné. Stejně tak by bylo nutné ošetřit tuto problematiku legislativně.
Navrhujeme výběr tlumočníků v našich podmínkám v první linii z řad cizích státních
příslušníků zaměstnanců nemocnice nebo, jedná – li se o fakultní nemocnici a ve městě se
také nachází univerzita, či jiná vysoká škola, která vzdělává cizí státní příslušníky, pak se
nabízí možnost výběru zahraničních studentů, případně studentů české národnosti, studující
jazyky.
Dále pak je možný výběr překladatelů pro vnitřní tlumočnickou službu z řad
zaměstnanců nemocnice, kteří pobývali na zahraniční stáži alespoň jeden rok a nebo se učí
cizímu jazyku. Stejně tak by bylo možné spojit se s místní jazykovou školou a angažovat pro
tuto práci její studenty vyšších ročníků či přímo učitele.
Ohodnocení tlumočníků by mohlo být řešeno podobně jako u našeho externího poradce, to
znamená pokud by se jednalo o zaměstnance nemocnic, formou náhradního volna. Pokud by
se nejednalo o zaměstnance nemocnic, ale dobrovolníky, kteří by tlumočnickou aktivitu
vykonávali bez nároku na odměnu ( studenti) nebylo by potřeba shánět žádné dotace, ale
promyslet formu společenského ocenění. Pokud by tuto činnost nevykonávali dobrovolníci,
bylo by možná reálné získat i nějaké dotace od sociálního odboru města a nebo migračního
úřadu. Ve velkých městech se také nabízí možnost získání sponzorů pro tento projekt z řad
zahraničních investorů působících v regionu.
Při sestavování dokumentace v souvislosti s vnitřní tlumočnickou službou mohou
posloužit jako výchozí, dokumenty uvedené v přílohách č.2 - 5, které je možné dle potřeby
přepracovat a přizpůsobit potřebám konkrétního zdravotnického zařízení.
V začátcích zavádění projektu bude určitě nutná podpora a odborné konzultace, které jsme
ochotni na požádání poskytnout nebo zprostředkovat.
187
8.3.1. Příloha č. 1 Instrukce překladatelům
Instruktionen an die Dolmetscher des hausinternen Dolmetscherdienstes
Krankenhaus München-Schwabing
Instrukce překladatelům, vnitřní nemocniční tlumočnické služby
Nemocnice Mnichov - Schwabing/ Německo
1. Čas překladu/ tlumočení
Nejlépe si sám domluvte časový a obsahový rámec Vašeho tlumočnického nasazení.
Je – li to možné, naplánujte Váš termín před nebo po Vaší pracovní době, aby Vás Vaši
pracovní kolegové nemuseli v práci zastupovat.
(Předložte čas tlumočení Vašemu
nadřízenému, který jej započítá jako pracovní dobu).
Překládáte – li v průběhu vaší pracovní doby, domluvte se prosím předem s Vašim služebním
nadřízeným a zanechejte telefonní číslo, kde se budete v případě nouze nacházet.
2. Doba tlumočení/ započítáno jako pracovní doba
Je pravidlem, že jedno tlumočnické nasazení má trvat maximálně 1 hodinu. Musel – li byste
z důvodu naléhavé situace přijít z domu, pak by se mohlo stát, že by byla doba jednoho
tlumočnického nasazení překročena právě časem vynaloženým na cestu. Máte – li velmi
krátké tlumočnické nasazení, můžete jako minimální pracovní dobu počítat půl hodiny.
3. Tlumočnická složka
Ke všem Vašim tlumočením si prosím vezměte Vaši tlumočnickou složku. Oprávněním
k tlumočení se můžete prokázat osobě, která Vás požádala o služby. Stejně tak potřebujete
formulář s instrukcemi. Dokumentaci vyplňte prosím hned po nasazení a zašlete paní
………………., která koordinuje a vede překladatelskou službu nemocnice.
4. Vlastní tlumočení
Nejprve se prosím představte pacientovi/ příbuzným, vysvětlete Vaše zařazení (nemocniční
tlumočník) a poproste pacienta nebo příbuzného o písemný souhlas. ( Formulář “Vyjádření
souhlasu pacienta/ příbuzného”)
Posaďte se nejlépe na stranu toho, pro nějž máte tlumočit, tak abyste oba mohli udržovat oční
kontakt s pacientem / příbuznými.
Překládejte větu po větě. Nic nevynechávejte a nic si nepřidávejte. Nenechejte se
zmanipulovat k vykonávání pověření, jako například: “ Řekněte, že…………..”.
Trvejte na přímé řeči, toho kdo Vás povolal, i když tato osoba musí formulovat nepříjemné
zprávy.
Přerušte tlumočení,
-máte – li otázky k obsahu, pojmy, např. nemůžete přeložit,
- cítíte – li se duchovně přetěžováni (př.: konfliktní hovory, pacient pláče,…)
-domníváte – li se, že postup toho, kdo Vás povolal, ve značné míře odporuje kulturním
zvyklostem nebo hodnotám pacienta / příbuzných případě Vašim krajanům.
V takovém případě oznamte pacientovi / příbuzným, že musíte tlumočení na krátko přerušit,
abyste se na něco zeptali, tak pacient ví, že nemluvíte o něm.
Překročí – li tlumočení Vaše překladatelské možnosti, máte povinnost jej přerušit. Oznamte
pacientovi/ příbuzným, že není ve Vašich silách přesně a dostatečně překládat a najdete
dalšího tlumočníka pro pokračování rozhovoru.
188
Přesvěčte se na konci tlumočení, že jsou všechny otázky pacienta/ příbuzných dostatečně
vysvětleny.
Vyskytnou – li se problémy nebo otázky v průběhu Vašeho tlumočení, co nejrychleji se
poraďte s paní …………….., tel………
5. Pracovní úraz
Úrazy v průběhu tlumočnického nasazení jsou pracovní úrazy. Utrpíte – li úraz cestou
z domova do nemocnice, pro tento případ jste také pojištěni. Nahlaste Váš úraz prosím
neprodleně a nechejte si vystavit písemně požadavek na Vaše tlumočnické služby.
189
8.3.2. Příloha č. 2
Údaje pacienta/ štítek
Údaje pacienta/ štítek:
Příjmení:
Jméno:
Datum narození.:
Evidenční číslo:
Oddělení:
Vyjádření souhlasu pacienta
k nasazení vnitřní nemocniční tlumočnické služby
Já, .............................................................................................................................
(Jméno pacienta/ příbuzného*)
souhlasím s tím, aby vnitřní tlumočnická služba nemocnice pro mě překládala.
Jsem si vědom toho, že tlumočení je prováděno pracovníky nemocnice a nemůže nahradit
překlad diplomovaným a právně uznaným tlumočníkem.
v………………., dne ..................
.......................................................
Podpis
*) nehodící se škrtněte
Prosím, pošlete tento list po každém tlumočení vnitřní poštou nemocnice na vedoucí projektu
vnitřní nemocniční tlumočnické služby paní………………………………na ředitelství.
190
8.3.3. Příloha č. 3 Vyjádření souhlasu tlumočníka
Formulář: Vyjádření souhlasu tlumočníka
Vyjádření souhlasu
Protože chci být činný ve vnitřní nemocniční tlumočnické službě, souhlasím s následujícími
požadavky:
1. Moje příjmení, jméno, služební telefon, stejně tak pracovní místo smějí být
uveřejněny na listině vnitřní nemocniční tlumočnické služby. Spolupracovníci
na mém pracovišti jsou oprávněni, v naléhavých případech poskytnout moje
privátní telefonní číslo.
2. Vykonávání mých tlumočnických aktivit budu provádět s nejlepším vědomím
a svědomím, vlastní odpovědností v rámci moji pracovní smlouvy. Přeruším
tlumočení v situacích, v nichž bych se cítil přetížen po stránce řečové, či
jiné.
3. Před zahájením každého tlumočnického nasazení, vysvětlím pacientovi/
příbuzným moji funkci a vyžádám si souhlas k moji překladatelské činnosti. Moji
tlumočnickou aktivitu budu dokumentovat.
4. Pacient / příbuzný písemně potvrdí souhlas s prováděním mých tlumočnických
aktivit a nebudu překládat žádné právní texty.
v…………………., dne ...............................
.......................................................................................................................................
(Podpis)
Údaje
na
listinu/
( prosím, pište čitelně!):
seznam
vnitřní
nemocniční
překladatelské
služby
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------Příjmení, jméno
služební
pracovní úsek
povolání
telefon
oddělení
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
191
8.3.4. Příloha č. 4 Oprávnění k překladatelské činnosti
Oprávnění k překladatelské činnosti
v rámci vnitřní nemocniční tlumočnické služby
nemocnice ……………………………..
....................................................................................................................
(Paní / Pan)
je oprávněn vykonávat překladatelské služby v nemocnici……………………….. v rámci
vnitřní nemocniční tlumočnické služby. A s tím spojený čas uvést jako pracovní dobu.
Dovolí – li situace na pracovišti, bude tlumočníkům umožněno v naléhavé situaci a po
dohodě s jeho nadřízeným, krátkodobě opustit pracoviště za účelem vykonání tlumočnických
aktivit.
Platí pravidlo, že tlumočnické aktivity mají být časově koordinovány s požadavky stávajícího
pracoviště.
v………………, dne………………..
……………………….
Ředitel provozního
úseku
……………………………..
Ředitel nemocnice
…………………….
Náměstkyně pro
ošetřovatelskou péči
192
8.3.5. Příloha č. 5 Vnitřní nemocniční tlumočnická služba
Dokumentace tlumočnického nasazení
Tlumočnice/ tlumočník:
Jazyk:
Tlumočení pro
Místo:
Datum:
Délka tlumočení:
od:
Požadavek na tlumočení vzešel od:
Obsah rozhovoru:
V ………………, dne…………………
Pacienta/ Pacientku
Rodinného příslušníka
do:
Lékaře
Ošetřovatelského personálu
Pacienta
Příbuzných
jiných:
Diagnóza
Léčba
Různé těžkosti
Které?
........................................................
Podpis
Prosím pošlete tento formulář, po každém tlumočení, vnitřní poštou na:
Ředitelství nemocnice vedoucí projektu vnitřní nemocniční tlumočnické
paní…………………….
služby
193
8.4. Možnosti neverbální náhradní komunikace
Pro navázání kontaktu s pacientem je vhodné vždy použít základní pozdravení
a jednoduchou společenskou frázi nejlépe v jazyku, kterému pacient rozumí! To předpokládá,
že zdravotnický personál zvládne několik vět v jazycích, kterými hovoří klientela jejich
teritoria. Pokud hovoříte pouze česky, pak si uvědomte, že nemá smysl mluvit s cizincem
velmi hlasitě, tvořit jednoduché holé věty a výrazně artikulovat – problém totiž není v jeho
nedoslýchavosti či mentální retardaci, ale v neznalosti jazyka – v neschopnosti verbálně
komunikovat!
Je-li to možné, požádejte vždy o tlumočení. Není-li to možné, pokuste se pro
komunikaci použít gestikulaci, mimiku, obrázky, demonstraci… - čím více jednoduchých
metod zkombinujete, tím máte větší šanci se vzájemně dorozumět v základních záležitostech.
Vždy pamatujte na to, že pacient, se kterým komunikujete, je v nepřirozené situaci, cítí se
více či méně ohrožen, má strach, může mít bolesti, trápí ho jejistota a pod. Velký význam pro
něho (i pro jeho doprovod) mají informace, které získává z prvních okamžiků vaší neverbální
komunikace s ním a ze způsobu vašeho chování k němu. Např. z vaší:
- mimiky (musí vyjadřovat vstřícnost, ochotu, pochopení, snahu pomoci, zájem.
Nikdy nezapomínejte na úsměv!),
- gestikulace (nemůžete budit strach svojí razantností, nebo naopak bezradnost a bezmocnost,
nemůže vyjadřovat panovačnost a nadřazenost, spěch. Gestikulace musí být přiměřená situaci,
vyjadřující vstřícnost a zájem…),
- ze zabarvení a tónu hlasu (musí být klidný, rozhodný, příjemně modulovaný, přiměřené
hlasitosti, nesmí vyjadřovat devalvující postoj, opovržení, nezájem, přehlížení…),
- haptiky a postoje (nesmí váš postoj vnímat jako nadřazený, vaše haptické projevy jako
netaktní, nepříjemné, bolestivé či nešetrné…),
- osobní úpravy (nedbalá úprava služebního oděvu, vlasů, rukou, špinavá a sešlapaná obuv
nebudí důvěru u nikoho!) atd.
V následujících kapitolách vám ukážeme použití piktogramů – obrázkových komunikačních
karet a fotoseriálu jako inspiraci pro rozšíření vámi používaných neverbálních komunikačních
metod a prostředků.
8.4.1. Komunikační karty (piktogramy)
V několika kapitolách tohoto manuálu je zmiňována především verbální komunikace
s pacienty – cizinci (ústní, písemná). Tím ale spektrum možností, jak někomu sdělit potřebné
informace, jak si od něho informace naopak získat, nekončí. Běžně – tam, kde není možno
komunikovat řečí – se používají náhradní či doplňkové způsoby komunikace. Jedná se např.
o využití mimiky, gestikulace, demonstrace, dramatizace… Je možno ale také použít některé
pomůcky, jako jsou slovníky a psané texty – je-li cizinec gramotný, nebo nejedná-li se o malé
dítě, které zatím neumí číst ani psát.
V situacích, kdy je pacient negramotný a nebo pokud nehovoří ani jedním z jazyků,
v němž jsme schopni mu informace poskytnout, pokud nemáte tlumočníka, pak si musí
zdravotníci pomáhat jinými vhodnými pomůckami. Mohou to být obrázky, fotografie,
videofilmy apod.
Pro tyto situace řešitelský tým vytvořil ukázkovou sadu tzv. “komunikačních karet,” které
by usnadnily komunikaci pacienta/cizince (ale i např.pacienta neslyšícího) se zdravotníky. Na
následujících stránkách jsou seřazeny komunikační karty s piktogramy a jednoduchým
psaným pojmem - slovem, který reprezentují. Poslední stránka ukazuje možnosti praktického
194
využití v praxi. Komunikace tímto způsobem je zdlouhavější, ale přináší zpravidla potřebnou
informaci. Každé klinické pracoviště dle svého zaměření samozřejmě potřebuje specifičtější
symboly a proto, pokud se rozhodnete tento způsob komunikace v praxi používat, musíte sadu
karet dopnit o další exempláře. Problémem při tvorbě karet je volba piktogramu, který musí
být natolik jednoduchý, výstižný a jednoznačný, aby mu lidé obecně snadno rozuměli a uměli
ho dešifrovat. Vytvořenou sadu je možno vytisknout barevně, rozstříhat a zatavit do folie
a nebo z listů vytvořit sešit k listování.
Ne všechny symboly jsou skutečně snadno identifikovatelné bez textu. Proto doporučujeme
pacienta na používání karet připravit - například prostřednictvím překladatele či rodinného
příslušníka, který umí přečíst popisky a pacientovi význam vysvětlit.
Užívání karet samozřejmě předpokládá spolupracujícího pacienta. Pro pacienty
nespolupracující je to metoda nepoužitelná!
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
8.4.2. Ilustrativní fotoseriál
Pro edukativní činnosti je možno celkem snadno a levně zhotovovat potřebné instruktážní
fotoseriály a videosekvence. Digitální fotoaparát je dnes docela běžnou záležitostí, na
pracovištích bývá k dispozici, jeho výstupem může být materiál jak v elektronické podobě,
tak také vytištěný v papírové podobě. Edukační materiál se dá operativně měnit, dotvářet,
aktualizovat, individuálně přizpůsobovat, můžete vytvářet edukační seriály přímo
s příslušným konkrétním pacientem a jeho rodinou (pokud si ho bude moci odnést i domů, tak
pro něho bude jistě potěšující zážitek vytvářet ho spolu s vámi jako hlavní herec /
demonstrátor….).
Vždy je potřebné naučit pacienta s materiálem pracovat. Práce s ním musí být
doprovázena reálnou demonstrací apod. Samotné fotografie nemohou naučit, nedávají
odpovědi, neposkytují zpětnou vazbu, neupozorní na chybu, nepochválí, nepodpoří!
Následuje ukázka fotoseriálu, který může pomoci pacientovi diabetikovi zvládnout
základní selfmonitoring, péči o dávkovač a aplikaci inzulínu dávkovačem. Vám může sloužit
jako inspirace a nebo ho můžete používat v praxi pro své pacienty (a nejen pro cizince).
fotoseriál – podoba www
221
9. Informační materiály pro klienty
V tomto oddílu naleznete vybrané texty pro „informovaný souhlas“ pacienta s ošetřením
a některými invazívními i neinvazívními výkony.
Tyto texty jsou přeloženy do několika jazykových mutací. Podkladem jsou materiály FN
Olomouc.
Také jsme získaly materiály pro pacienty z nemocnice Schwabing v Mnichově. Níže uvádíme
inspirativní ukázku struktury takového informativního materiálu, který pro nemocnici vydává
na zakázku tamní vydavatelství.
Informativní materiály musí být pro každou nemocnici revidovány a schváleny. I tak se
domníváme, že potřebné úpravy nebude složité nechat do textů implementovat.
Z časových důvodů již nebylo možné strukturovat tuto kapitolu praktičtěji pro snadnější
užívání. Doporučujeme tedy uživatelům dopracovat tento problém se svým informatikem
a překladatelskou službou. Informační materiály v cizích jazycích jsou řazeny stejně jako je
tomu u české verze.
Angličtina
Vietnamština
, Němčina
, Arabština
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
,
9.1. Seznam informačních materiálů pro pacienty:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
Struktura informačního materiálu dle nemocnice Schwabing v Mnichově
Poučení a souhlas (dospělí)
Autotransfúze
Magnetická rezonance
CT vyšetření (computerized tomography) – výpočetní tomografie
Endoskopie - esophago-gastro-duodenoskopie_horního trávicího traktu
Endoskopie – koloskopie dolního trávicího traktu
Endoskopie – proktoskopie, rektoskopie konečníku (zobrazení konečníku optickým
přístrojem)
Rentgenové vyšetření zažívacího (gastrointestinálního – GIT) traktu
Biopsie jater (odebrání vzorku tkáně)
Perkutánní transhepatická drenáž žlučových cest – PTD (drenáž žlučových cest
„nasondováním“ žlučovodů přes játra
Zátěžové elektrokardiografické vyšetření
Spiroergometrie (zatížení na speciálně upraveném jízdním kole)
Koronarografie (zobrazení srdečních cév kontrastní látkou) a perkutánní
transluminální koronární angioplastika – PTCA (roztáhnutí věnčité tepny balónkem)
Elektrická kardioverze (úprava srdečního rytmu elektrickým výbojem)
Implantace (voperování) kardiostimulátoru
Implantace (voperování) kardioverteru-defibrilátoru
Rentgenové vyšetření cévního systému pomocí kontrastní látky – angiografie
Implantace (zavedení) venózního portu (žilního vstupu)
Kanylace centrální žíly
222
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
·
·
·
33.
34.
Lumbální punkce (odebrání vzorku mozkomíšního moku
Bronchoskopie v místním znecitlivění (zobrazení průdušek optickým přístrojem)
Zavedení drénu (hadičky) do dutiny pohrudniční
Rentgenové vyšetření močového ústrojí pomocí kontrastní látky – vylučovací
urografie - IVU
Cystoskopie - uretrocystoskopie (vyšetření močového měchýře a močové trubice
optickým nástrojem)
Biopsie kostní dřeně - trepanobiopsie (odběr válečku kostní dřeně z lopaty kosti
kyčelní)
Punkce tenkou jehlou (odebrání vzorku tkáně)
Biopsie štítné žlázy metodou „tenké jehly“ - FNAB (odebrání vzorku tkáně)
Invazivní prenatální vyšetření
Poučení a souhlas (děti)
Punkce kostní dřeně
Rentgenové vyšetření močového ústrojí pomocí kontrastní látky
vylučovací urografie – IVU - (vyšetření ledvin),
mikční cystografie – MCUG - (vyšetření močového měchýře),
pooperační vyšetření (nástřik cévky zavedené do ledviny)
Vyšetření plicních funkcí
Alergologické prick (kožní) testy
223
9.2. Osnova dokumentace k seznámení pacienta s výkonem
užívaná v nemocnici München – Schwabing. (Struktura má posloužit jako inspirace)
Zdravotnické zařízení
► Levostranný srdeční katétr – vyšetření a
koronarografie
‫ ٱ‬arteriální katétr
‫ ٱ‬koronarografie
Etiketa pacienta
► Milá pacientko, milý paciente,
Vaše potíže a výsledky provedených vyšetření poukazují na onemocnění srdce, které by mělo
být prostřednictvím levostranného srdečního katétru, případně koronarografie ( zobrazení
srdečních cév) blíže objasněno. ………………….
► Proč je toto vyšetření nutné?
………………………………………………
………………………………………………
► Jak je vyšetření prováděno?
………………………………………………
………………………………………………
► Obecná rizika tohoto vyšetření.
► Mohou se vyskytnout komplikace
Riziko lékařských zákroků je ovlivňováno
v průběhu zákroku ?
celkovým tělesným stavem i dřívějším ………………………………………………
poškozením organismu. Aby mohly být ………………………………………………..
zdroje nebezpečí včas rozpoznány, prosíme
Vás o zodpovězení následujících otázek:
1. Vyskytly se u Vás projevy alergie (
př. na kontrastní látky, léky,…….)
‫ ٱ‬NE
‫ ٱ‬ANO
2. Trpěl jste nebo trpíte zvýšenou funkcí
štítné žlázy
‫ ٱ‬NE
‫ ٱ‬ANO
3………………………………………………
……………………………………………….
224
► Mohou se vyskytnout pozdní
následky?
………………………………………………
…………………………………………….
► Otázku k objasňujícímu
rozhovoru
………………………………………………
……………………………………………….
► Poznámky lékaře k objasňujícímu
rozhovoru
………………………………………………
………………………………………………
225
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
9.3. Poučení a souhlas (dospělí)
Vážená pacientko, paciente,
bolestivá vyšetření a operace se zpravidla provádějí v znecitlivění, jež provádí odborný lékař
– anesteziolog, který je také zodpovědný za udržení důležitých životních funkcí, především
dýchání a krevního oběhu během výkonu.
Pro vyřazení vnímání bolesti můžeme zvolit buď celkovou anestézii, dříve se říkalo „narkóza“
nebo místní znecitlivění.
ž Celková anestézie vyřazuje vědomí a vnímání bolesti v celém těle, takže pacient je během
celé operace ve stavu podobném spánku.
ž Místní znecitlivění vyřazuje vnímání bolesti v některé části těla nebo v operačním poli.
Anesteziolog při něm aplikuje léky do těsné blízkosti míšních kořenů nebo do místa průběhu
nervů v horní nebo dolní končetině.
Každý z těchto typů má své výhody a nevýhody. Lékař navrhuje a volí ten druh anestézie,
který je pro operovaného a druh operace nejvýhodnější.
Na volbu druhu znecitlivění má vliv Váš zdravotní stav, prodělaná předchozí onemocnění,
věk a charakter plánované operace.
Žádný výkon není bez rizika, ale v rukou zkušeného anesteziologa je riziko nízké. Těžké,
život ohrožující komplikace, jsou u plánovaných operačních výkonů a u pacientů k výkonu
připravených, vzácné.
Ve vlastním zájmu, aby nemohlo dojít ke vdechnutí zvratků a následným komplikacím,
nejezte a nepijte 6 – 8 hodin před operací a nekuřte. Před operací vyjměte odstranitelné zubní
protézy, kontaktní čočky, odlakujte si nehty a nepoužívejte make-up. Na operační sál sebou
neberte náušnice, prsteny, náhrdelníky nebo náramky.
Abychom co možná nejvíce snížili riziko anestézie, prosíme Vás, abyste nám odpověděli na
následující otázky:
Příjmení:……………………………………………
Výška:…………………………..
Jméno:………………………………………………
Váha:……………………………
Rodné číslo:…………………………………………
Povolání:…………………….…
Adresa, telefon:………………………………………………………………………………….
Prosím, nehodící se škrtněte:
1. Vyhledal jste v poslední době lékařské ošetření?
2. Byl jste v poslední době ošetřen nebo vyšetřen lékařem?
Když ano, s jakým onemocněním?………………………………….
ne – ano
ne – ano
226
3. Jaké léky v současné době pravidelně užíváte?……………………..
4. Byl jste někdy operován?
Jaké operace a kdy?
ne – ano
5. Snesl jste anestézii dobře?
Když ne, jaké jste měl potíže?
ne – ano
6. Došlo u Vašich pokrevních příbuzných k nějakým příhodám
(komplikacím) v souvislosti s anestézií?
ne – ano
7. Dostal jste už někdy krevní transfúzi?
Kdy?…………………………………………………………
Snesl jste ji dobře?
ne – ano
ne – ano
Máte:
8. Onemocnění srdce (srdeční infarkt, kdy)?
ne – ano
9. Onemocnění krevního oběhu, vysoký nebo nízký krevní tlak,
mdloby, zadýcháváte se při chůzi do schodů?
ne – ano
10. Onemocnění cév – poruchy prokrvení, křečové žíly?
ne – ano
11. Onemocnění plic – tuberkulóza, zaprášení plic, zánět plic,
rozedma plic, embolie do plic?
ne – ano
12. Onemocnění dýchacích cest, astma, chronická bronchitida?
ne – ano
13. Onemocnění svalů nebo svalová slabost?
ne – ano
14. Onemocnění jater – žloutenka, tvrdnutí jater, cirhoza, ztukovatělá.
ne – ano
15. Onemocnění ledvin, zánět ledvin, ledvinové kameny?
ne – ano
16. Choroba výměny látkové – cukrovka, dna?
ne – ano
17. Onemocnění žláz s vnitřní sekrecí, štítná žláza?
ne – ano
18. Onemocnění očí – zelený zákal, šedý zákal?
ne – ano
19. Neurologická onemocnění – epilepsie, obrna?
ne – ano
20. Duševní choroby – deprese, schizofrenie?
ne – ano
21. Onemocnění skeletu – páteře, kloubů?
ne – ano
22. Onemocnění krve, poruchy srážení krve, sklon ke krvácení z nosu,
krevním výronům, modřinám?
ne – ano
227
23. Alergie – senná rýma, přecitlivělost na potraviny, léky – jaké?
Jiné látky – jaké?
ne – ano
24. Máte ještě jiné, shora nejmenované choroby?
Jaké?
ne – ano
25. Máte zubní protézu nebo pevné zubní můstky?
ne – ano
26. Kouříte?
Když ano, kolik denně?
ne – ano
27. Pijete alkohol?
ne
zřídka
(víno, pivo, vysokoprocentní nápoje)?
pravidelně
28. Berete často prášky na spaní? Jaké?
ne – ano
29. Jen pro ženy: jste těhotná?
ne – ano
30. Užívali jste nebo užíváte drogy?
Jaké?
ne – ano
Souhlasím s navrhovanou anestézií
Podpis pacienta…………………………
Datum…………………………………..
Zpracoval: MUDr. Oldřich Marek, MUDr. Zbyňka Petrová
Přednosta: MUDr. Oldřich Marek
Zástupce pro LP: MUDr. Zbyňka Petrová
228
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Autotransfúze
Vážená pacientko, paciente,
autotransfúze je transfúze krve a krevních komponent (plasma, koncentrát krevních destiček),
získaných od dárce - pacienta, s určením pro něho samého.
Výhody:
Zamezení přenosu infekčních chorob
·
přenos viru HIV (protilátky se v krvi dají prokázat nejdříve za 6 – 8 týdnů po nákaze,
zatímco nakažený člověk je infekční již od 2. týdne po nákaze)
·
přenos hepatitidy (žloutenky) typu B
·
přenos hepatitidy typu C
·
přenos hepatitidy typu G
·
přenos syfilis
·
přenos ostatních infekčních onemocnění
Bez rizika aloimunizace (vytvoření protilátek proti krvinkám)
·
neshodností antigenů červených a bílých krvinek, krevních destiček a bílkovinných
antigenů mezi dárcem a příjemcem se zamezuje riziku potransfúzní reakce
Bez imunosupresivního účinku (potlačení obrany proti infekcím)
·
zamezení vyššího rizika infekčních komplikací, které rostou s počtem podaných krví
Zlepšení reologických poměrů (průtoku krve cévami)
·
snížením hematokritu červených krvinek se snižuje viskozita krve a tím také riziko
tromboembolické komplikace
Podněcování krvetvorby opakovanými odběry
Okamžité použití
·
při akutním krvácení a potřebě krve se zamezuje ztrátě provedení křížové zkoušky
mezi dárcem a příjemcem
Indikace
·
·
·
·
·
·
vybrané chirurgické, ortopedické, gynekologicko-porodnické a další operační výkony
přítomnost protilátek proti krvinkám u pacienta
předchozí potransfúzní reakce
požadavek krve vzácného fenotypu
prevence imunizace
náboženské či osobní důvody k odmítnutí cizí krve
Věkové omezení odběru vlastní krve neexistuje!!!!!
229
Kontraindikace
Jedinou absolutní kontraindikací je horečnatá infekce pacienta.
Zdravotní způsobilost k odběru posuzuje lékař Transfúzního oddělení FNO.
Organizace odběru
· odběry se provádějí po předchozí dohodě pacienta s ošetřujícím lékařem na základě
písemného požadavku ošetřujícího lékaře
· s písemným požadavkem od ošetřujícího lékaře se pacient dostaví na nejbližší transfúzní
oddělení k domluvě jednotlivých odběrů krve (možná je i telefonická domluva)
· odběry krve se provádějí v týdenních intervalech tak, aby poslední krev byla odebrána
týden (nejpozději však 72 hodin) před plánovaným termínem operace, intervaly odběrů lze
v případě nutnosti zkrátit na 3 dny
· jednorázově se odebírá 10% objemu krve, což činí u dospělého člověka 400 – 450 ml krve
(podle váhy pacienta)
· použitelnost krve je 42 dní
· krvetvorbu je třeba podpořit podáváním železa (Ferronat retard) 1 – 2 tbl., denně asi 2
týdny před 1. odběrem (recept vystaví ošetřující lékař)
Dodatek
Potvrzuji svým podpisem, že souhlasím s odběrem autotransfúze a s vyšetřením infekčních
markerů HBsAg, anti HIV, anti HCV, TPHA, VDRL.
Byl(a) jsem poučen(a) o postupu autotransfúze a skutečnosti, že nepoužité autotransfúzní
přípravky budou znehodnoceny a v případě potřeby bude použita vhodná dárcovská krev.
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Dana Galuzsková
Primářka: MUDr. Lenka Langrová
Zástupce pro LP: MUDr. Dana Galuzsková
230
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Magnetická rezonance
Vážená pacientko, paciente,
budete vyšetřeni na pracovišti Magnetické rezonance. Pomocí této metody zobrazujeme tkáně
lidského těla především při neurologických onemocněních, onemocněních pohybové
soustavy, měkkých částí a ve zvláštních případech i orgánů hrudníku, břicha a pánve.
K zobrazení se využívá změn v magnetickém poli lidského organismu.
Před výkonem je nezbytné!
·
příjem stravy a tekutin není omezen
·
před umístěním do vyšetřovacího prostoru
se převléct z hygienických a
bezpečnostních důvodů do připraveného sterilního pláště
Vlastní výkon:
Vyšetření je nebolestivé, trvá od 20ti do 60ti minut. V průběhu vyšetření budete umístěni ve
válcovitém prostoru. Po celou dobu vyšetření je nezbytné, abyste leželi v klidu. Ve
vyšetřovacím prostoru je světlo a je zde zajištěná klimatizace. Při funkci přístroje budete
vnímat pouze různé druhy vzdáleného hluku. V průběhu vyšetření je v odůvodněných
situacích možná aplikace kontrastní látky do žíly.
Kontraindikace:
Magnetická rezonance je jednou z nejbezpečnějších vyšetřovacích metod, přesto má některá
omezení, která vyplývají z její podstaty.
·
Nelze vyšetřit pacienty, kteří mají zavedený kardiostimulátor, srdeční defibrilátor
nebo kochleární protézu.
·
Nelze vyšetřit ani pacientky v prvních týdnech těhotenství.
·
Omezení jsou i u pacientů s implantovanými kovovými svorkami, kovovými dlahami,
chlopenními náhradami atd.
·
Zvláštní pozornost věnujeme lidem po haváriích nebo úrazech, kterým se mohl dostat
do těla kovový materiál.
·
Významnou omezující skutečností, která komplikuje možnost vyšetření je i úzkost z
těsných, uzavřených prostor.
Na všechny tyto záležitosti budete opakovaně dotazování ještě před vlastním vyšetřením a v
případě pochybností vše podrobněji společně zhodnotíme.
231
Možné komplikace:
Komplikace výkonu jsou minimální, pokud jsou dodrženy výše uvedené kontraindikace.
S rozvojem nových technologií, vedoucích ke zdokonalení přístroje i kontrastních látek,
došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
alergická reakce na kontrastní látku (kopřivka, dušnost, otoky)
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám, prosím, následující otázky:
1. Máte kardiostimulátor nebo kochleární protézu?
ne - ano
2. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení, kontrastní látku?
ne - ano
3. Trpíte úzkostí z uzavřených prostor?
ne - ano
4. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu:
·
není žádné omezení
·
po vyšetření dochází k vlastnímu zpracování získaných informací, které budou
zaslány lékaři, který Vás na vyšetření objednával
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Jiří Bučil
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
232
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
CT vyšetření (computerized tomography) – výpočetní tomografie
Vážená pacientko, paciente,
CT vyšetření, ke kterému jste se dostavili na naše pracoviště, je specializované vyšetření
různých oblastí hlavy, těla a končetin s počítačově zpracovaným výsledným obrazem.
Před vyšetřením s nitrožilním (event. intratepenným) podáním kontrastní látky je nezbytné:
·
·
·
6 – 8 hodin před vyšetřením nejíst, nepít
2 hodiny před vyšetřením premedikace – 2 tablety Dithiadenu
1 – 2 hodiny před vyšetřením břicha a pánve postupně vypít 0,5 až 1 litr zředěné
kontrastní látky
Technika CT vyšetření:
Vlastní vyšetření je prováděno vleže na motoricky pohyblivém ovládaném stole, který se
posunuje do vyšetřovacího kruhového tunelu přístroje.
Při vyšetření je pro získání kvalitních výsledků nezbytně nutná Vaše spolupráce ve smyslu
naprostého pohybového klidu většinou spojeného se zadržením dechu.
U vyšetření břicha a pánve je nutné, aby nebyly ve střevě zbytky kontrastní látky po
předchozím vyšetření trávicího traktu, které vyvolávají rušivé artefakty znehodnocující obraz.
Nitrožilní aplikace kontrastní látky je spojená s pocitem tepla, rozlévajícího se po celém těle.
Možné komplikace:
Komplikace při CT vyšetření nejsou časté. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke
zdokonalení přístroje i kontrastních látek, došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
alergická reakce na kontrastní látku (nevolnost, kopřivka, dušnost, otoky)
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení, kontrastní látku?
ne - ano
2. Jste těhotná?
ne – ano
3. Máte závažné onemocnění srdce, cév, ledvin, cukrovku?
ne- ano
233
Po vyšetření je nezbytné!
·
po nitrožilním podání kontrastní látky zůstat 30 minut v čekárně CT pracoviště
V případě jakýchkoliv potíží (bolesti hlavy, břicha, nevolnost, dechové obtíže atd.) okamžitě
upozornit ošetřujícího lékaře !!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.___________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Vladimír Benýšek
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
234
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Endoskopie - esophago-gastro-duodenoskopie_horního trávicího traktu
(zobrazení jícnu, žaludku a dvanácterníku optickým přístrojem) a následné léčebné výkony stavění krvácení, ošetření varixů (křečových žil jícnu a žaludku), odstranění polypů, dilatace
stenóz (rozšíření zúžených míst)
Vážená pacientko, paciente,
k objasnění a vyřešení Vašich potíží nebo jako preventivní opatření k časnému rozpoznání
možných chorobných změn v trávicím traktu, je u Vás třeba provést endoskopii jícnu, žaludku
a dvanácterníku – přímý pohled do Vašeho horního trávicího traktu pomocí endoskopu
(přístroje s optikou). Možná již předcházelo rentgenové vyšetření těchto orgánů a byl zjištěn
nález, u kterého se má odběrem tkáně rozhodnout, zda musí být léčen operativně nebo
medikamenty.
Před výkonem je nezbytné!
·
minimálně 5 – 6 hodin před výkonem nejíst, nepít, nekouřit
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah onemocnění, tím je větší naděje na
úspěšnou léčbu.
Vlastní výkon:
U gastroskopie (vyšetření žaludku), která je zřídka bolestivá, se posunuje ohebný nástroj ústní
dutinou a jícnem podobně jako žaludeční cévka do žaludku, popřípadě až do dvanácterníku. V
případě nutnosti se hltan místně umrtví a Vy dostanete dodatečně uklidňující injekci.
Vpravením vzduchu jsou sliznice zažívacího traktu a eventuální chorobné změny dobře
přehledné. Odběr vzorku tkáně (biopsie) se provádí malými kleštěmi a je bezbolestný. Polypy
mohou být odstraněny mechanicky kleštěmi nebo elektrickou smyčkou. Krvácející místa lze
ošetřit injekcí látky, která krvácení zastaví. Podobně lze krvácející místo ošetřit nasazením
kovové svorky nebo působením tepla elektrickou sondou. Jícnové křečové žíly lze ošetřit
injekcí nebo nasazením gumového kroužku. Zúžená místa lze rozšířit balónkem.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
malé krvácení (pokud netrpíte zvláštním sklonem ke krvácení)
·
alergická reakce na uklidňující injekci nebo umrtvení hltanu
·
poranění nástrojem
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
235
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
2 hodiny po výkonu nejíst, nepít
po uklidňující injekci 24 hodin neřídit automobil nebo obsluhovat stroj
V případě léčebného zákroku budete hospitalizováni v nemocnici a doba lačnění se prodlouží
na nezbytně nutnou dobu.
V případě jakýchkoliv potíží (bolesti břicha, krvácení atd.) okamžitě upozornit ošetřujícího
lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Doc. MUDr. Vlastimil Procházka, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Jiří Ehrmann, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Michal Konečný
236
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Endoskopie – koloskopie dolního trávicího traktu (zobrazení tlustého střeva
optickým přístrojem)
Vážená pacientko, paciente,
k objasnění a vyřešení Vašich potíží nebo jako preventivní opatření k časnému rozpoznání
možných chorobných změn v trávicím traktu, je u Vás třeba provést endoskopii tlustého
střeva – přímý pohled do Vašeho tlustého střeva pomocí endoskopu (přístroje s optikou).
Před výkonem je nezbytné!
·
v den výkonu a 12 hodin před výkonem nejíst, nepít, nekouřit
·
den před výkonem provést vyčištění střeva: dodržujte, prosím, svědomitě poučení k
očištění střeva - 3 dny před vyšetřením vynechejte ve stravě ovoce, zeleninu a vlákninu
(nestravitelné části stravy), den před vyšetřením v dopoledních hodinách jako stravu použijte
jen vývar z masa (bujón) bez těstovin a bez zavářky, v odpoledních hodinách vypijte
vyprazdňovací roztok
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah onemocnění, tím je větší naděje na
úspěšnou léčbu.
Vlastní výkon:
Ohebný optický přístroj (endoskop) se zasune konečníkem až do míst, kde tenké střevo ústí
do tlustého, což může být bolestivé. V případě potřeby dostanete uklidňující injekci tišící
bolest. Dále se pomocí přístroje do střeva vpraví vzduch. Vpravením vzduchu je možné
prohlédnout tlusté střevo a tak zjistit chorobné změny. Při výkonu mohou být odebrány
malými kleštěmi vzorky tkáně a elektrickou smyčkou odstraněny polypy.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
krvácení v místě odebrání vzorku nebo odstranění polypu
poranění střeva nástrojem
alergie na podanou utišující injekci
v případě vzniku komplikací je ve výjimečných případech nutné podstoupit
chirurgický výkon
237
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
po uklidňující injekci 24 hodin neřídit automobil nebo obsluhovat stroj
V případě odstranění polypů budete hospitalizováni v nemocnici na nejvýše nezbytnou dobu.
V případě jakýchkoliv potíží (bolesti břicha, krvácení z konečníku atd.) okamžitě upozornit
ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._______________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Doc. MUDr. Vlastimil Procházka, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Jiří Ehrmann, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Michal Konečný
238
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Endoskopie – proktoskopie, rektoskopie konečníku (zobrazení konečníku
optickým přístrojem)
Vážená pacientko, paciente,
k objasnění a vyřešení Vašich potíží nebo jako preventivní opatření k časnému rozpoznání
možných chorobných změn v trávicím traktu, je u Vás třeba provést endoskopii konečníku pomocí endoskopu (přístroje s optikou). Jako další krok bude možná následovat rentgenové
vyšetření nebo endoskopie celého tlustého střeva, protože plánovaným vyšetřením může být
zachyceno maximálně pouze posledních 30 cm střeva.
Před výkonem je nezbytné!
·
v den výkonu přijít nalačno
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah onemocnění, tím je větší naděje na
úspěšnou léčbu.
Vlastní výkon:
Vyšetřovací nástroj se po předchozím vyšetření pomocí prstu zavede do konečníku a pomocí
optiky se pozoruje střevo. V případě, že zjistíme změny sliznice, mohou být odebrány vzorky
tkáně na odborné tkáňové vyšetření.
V rámci vyšetření, které je pouze zřídka bolestivé, mohou být ošetřeny hemeroidy a
novotvary – jako polypy – operačně odstraněny elektrickou smyčkou nebo kleštěmi.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
malé krvácení (pokud ovšem netrpíte zvláštním sklonem ke krvácení)
·
alergická reakce na lék, který se vpichuje při ošetření do hemeroidů (jsou velmi
vzácné)
·
poranění střeva nástrojem
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
239
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu:
·
v případě odstranění polypů budete hospitalizováni v nemocnici na nejvýše nezbytnou
dobu
V případě jakýchkoliv potíží (bolesti břicha, krvácení z konečníku atd.) okamžitě upozornit
ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Doc. MUDr. Vlastimil Procházka, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Jiří Ehrmann, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Michal Konečný
240
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Rentgenové vyšetření zažívacího (gastrointestinálního – GIT) traktu
Vážená pacientko, paciente,
vyšetření trávicího traktu, ke kterému jste se právě dostavili na naše pracoviště a které Vám
doporučil Váš ošetřující lékař, má ozřejmit případné onemocnění Vašeho trávicího ústrojí.
Před vyšetřením je nezbytné!
·
·
·
·
6 – 8 hodin před vyšetřením nejíst, nepít, nekouřit, nežvýkat
při vyšetření vodnou kontrastní látkou - 2 hodiny před vyšetřením požít 2 tablety
Dithiadenu
při vyšetření tlustého střeva použití vyprazdňovacího roztoku (jeho použití Vám
vysvětlí lékař, který Vás k tomuto vyšetření doporučil), případně očistný nálev
tlustého střeva
u specializovaných vyšetření může být vyžadována příprava, jejíž rozsah a provedení
Vám vysvětlí lékař doporučující Vás na toto vyšetření
Vlastní výkon:
Vyšetření se provádí na tzv. sklopné stěně, umožňující polohování pacienta do polohy,
umožňující optimálním způsobem zobrazit požadovaný orgán.
Horní trávicí trakt vyšetřujeme buď postupným vypitím baryové suspense nebo vodné jódové
kontrastní látky.
Při vyšetření tlustého střeva pak používáme kontrastního baryového nálevu.
Při specializovaných vyšetřeních používáme jemné zaváděcí sondy, popřípadě drény.
Během nebo po podání kontrastní látky provede vyšetřující lékař znázornění vyšetřovaného
orgánu v potřebných projekcích.
Možné komplikace:
Komplikace vyšetření přicházejí zřídka. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke
zdokonalení nástrojů i kontrastních látek, došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
při vyšetření baryovou suspensí nejsou komplikace časté – nevolnost, nadýmání,
zvracení, průjem, zácpa
·
při použití jódové kontrastní látky nebo při nitrožilním podání jódové kontrastní látky
– alergická reakce na kontrastní látku (kopřivka, dušnost, otoky)
241
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení, kontrastní látku?
ne - ano
2. Jste těhotná?
ne – ano
Po vyšetření je nezbytné!
·
·
v případě vyšetření tlustého a v některých případech i tenkého střeva se dostatečně
vyprázdnit na WC
po nitrožilní aplikaci kontrastní látky – setrvat půl hodiny v čekárně RTG pracoviště
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta, (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovala: MUDr. Irena Travěncová
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
242
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Biopsie jater (odebrání vzorku tkáně)
Vážená pacientko, paciente,
jaterní biopsie je indikována vždy tam, kde ostatní dostupné neinvazivní metody by nevedly k
přesné diagnóze. Proto na základě Vašich nálezů pokládáme provedení jaterní biopsie za plně
doporučenou, neboť jde o jedinou diagnostickou metodu, která je schopna s maximální
přesností posoudit vzorek Vašich jater a podle výsledku zvolit správnou léčbu Vašich
onemocnění.
Před výkonem je nezbytné!
·
od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah onemocnění, tím je větší naděje na
úspěšnou léčbu.
Vlastní výkon:
Pacient leží na zádech, je lehce nakloněn na levou stranu, pravá horní končetina je elevována
nad hlavu. Punkce jehlou se provádí nejčastěji mezižeberní cestou, obvykle jde o 6., hlavně
však 7. a 8., eventuálně 9. mezižeberní prostor v přední až střední podpažní čáře vpravo.
Místo vpichu se ošetří dezinfekčním prostředkem, pak se provede lokální znecitlivění kůže,
podkoží a přilehlých svalových struktur. Po propíchnutí kůže a podkoží kopíčkem následuje
ihned vlastní jaterní biopsie. Vlastní výkon díky modernímu technickému zázemí je ve většině
případů minimálně bolestivý. Po provedené punkci jater můžete někdy pociťovat mírnou
bolest v pravém boku s vyzařováním do pravého ramene a pravé poloviny krku. Někdy je
bolest větší, závislá na dýchání, zhoršuje se hlubokým dechem. Tomuto můžeme částečně
předcházet aplikací léků snižujících bolest, které tuto komplikaci snižují na minimum.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
·
·
pocit pálení nebo tlaku při znecitlivění a píchnutí při pronikání jehlou
malé krvácení, které je časté a většinou bez klinických příznaků
snížení tlaku krve, nejčastěji při stimulaci vnitřních nervů (nervus vagus), tzv.
neurotická jaterní biopsie
zánět pobřišnice po nabodnutí žlučníku nebo rozšířeného žlučovodu
přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině
alergie na anestetikum
243
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
po dobu minimálně 3 hodin přiložit v místě vpichu vak s ledem
po dobu 24 hodin klid na lůžku (bude Vám měřen tlak krve, srdeční frekvence se
záznamem do intenzivního listu)
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._____________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovali: MUDr. Igor Tozzi, MUDr. Ladislav Faltýnek, CSc.,
Doc. MUDr. Zdeněk Fryšák, CSc.
Přednosta: Prof. MUDr. Jiří Ehrmann, CSc., Prof. MUDr. Vlastimil Ščudla, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Michal Konečný, MUDr. Ladislav Faltýnek, CSc.
244
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Perkutánní transhepatická drenáž žlučových cest – PTD (drenáž žlučových
cest „nasondováním“ žlučovodů přes játra
Vážená pacientko, paciente,
výkon, ke kterému jste se dostavili na naše pracoviště, je specializovaný výkon, jehož cílem je
léčba žloutenky, která je způsobena mechanickou blokádou žlučových cest.
Před výkonem je nezbytné!
·
·
8 hodin před výkonem nejíst, tekutiny (hořký čaj, minerální vodu) je možné přijímat
do 2 hodin před výkonem
8 hodin před výkonem nekouřit
Technika PTD:
Principem metody je zprůchodnění zúžených nebo uzavřených žlučových cest přes břišní
stěnu pomocí speciálních nástrojů.
Vlastní výkon:
·
·
·
·
·
punkce (napíchnutí) žlučovodů přes břišní stěnu
po punkci se zavede přes jehlu do žlučových cest vodič (speciální, měkký, ohebný
drát)
jehla se po vodiči odstraní, zatímco vodič je ponechán ve žlučovodech
po vodiči se zavede drenážní katétr (cévka) žlučovými cestami přes překážku až do
dvanácterníku
v případě nutnosti je do místa překážky zaveden stent (umělohmotová nebo kovová
protéza), jejíž cílem je udržet průsvit a tím průchodnost žlučovodu)
Možné komplikace:
Komplikace PTD přicházejí zřídka. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke
zdokonalení nástrojů i kontrastních látek, došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
komplikace v místě vpichu, nejčastěji hematom
·
zatékání žluče do břišní dutiny
·
zánět žlučovodů
·
alergická reakce na kontrastní látku (kopřivka, dušnost, otoky)
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení, kontrastní látku?
ne - ano
245
2. Jste těhotná?
ne – ano
3. Máte zvýšený sklon ke krvácení nebo naopak ke zvýšené srážlivosti krve?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
dostatečný přívod tekutin
klid na lůžku 8 – 24 hodin, dle ordinace lékaře
V případě jakýchkoliv potíží (bolesti břicha) okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Doc. MUDr. Martin Köcher, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
246
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Zátěžové elektrokardiografické vyšetření
Vážená pacientko, paciente,
k upřesnění Vaší diagnózy je ve Vašem případě vhodné posoudit reakci organismu na
fyzickou zátěž.
Proč doporučujeme tento výkon?
Principem vyšetření je zatížení na bicyklovém ergometru (speciálně upravené jízdní kolo), při
kterém se sledují fyziologické parametry - krevní tlak, tepová frekvence, ekg- křivka. Na
základě získaných výsledků lze pak diagnostikovat poruchy funkce srdce a krevního oběhu,
které by za klidových podmínek nebylo možno odhalit.
Před výkonem:
·
·
·
·
·
3 hodiny před výkonem sníst pouze lehčí jídlo
vzít sebou seznam užívaných léků (některé léky je třeba před výkonem vysadit)
donést vhodnou sportovní obuv (tenisky) a ručník – po testu je možno se osprchovat
před výkonem nekouřit, vyhýbat se výraznější fyzické zátěži
výkon nelze provádět při akutní infekci (nachlazení, zvýšená teplota, zažívací potíže)
Vlastní výkon:
Test je většinou prováděn se stupňovanou zátěží – tj. začíná se od lehké zátěže a postupně se
zvyšuje. Dodržujte dle pokynů sestry stanovenou frekvenci otáček (kolem 60 /min). Přístroj
automaticky dodržuje stanovený výkon - při zpomalení šlapání automaticky zvýší odpor. Při
zrychlení se Vám naopak šlape „lehčeji“.
Cílem je dosáhnout Vámi maximálně tolerované zátěže. Upozorněte proto během testu na
jakékoli potíže spojené s námahou (píchání na hrudi, extrémní dušnost, bolest končetin), aby
byl test případně předčasně ukončen.
Možné komplikace:
Komplikace spojené s vyšetřením jsou vzácné.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
mdloby, závratě – bezprostředně po ukončení testu
velmi vzácně poruchy srdečního rytmu, nepřiměřená dušnost, cévní mozkové příhody,
případně infarkt myokardu
247
Po výkonu:
·
5 – 10 minut budete sledováni zdravotnickým personálem jako během zátěže
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Jan Bajorek
Přednosta: Doc. MUDr. Helena Vizinová, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jaroslava Kovaříková
248
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Spiroergometrie (zatížení na speciálně upraveném jízdním kole)
Vážená pacientko, paciente,
k upřesnění diagnostického postupu je ve Vašem případě vhodné posoudit reakci organismu
na fyzickou zátěž. Principem vyšetření je zatížení na bicyklovém ergometru (speciálně
upravené jízdní kolo), při kterém se sledují fyziologické parametry - krevní tlak, tepová
frekvence, ekg- křivka, při spiroergometrii i průběh dýchání a spotřeba plynů.
Proč doporučujeme tento výkon?
Na základě získaných výsledků lze pak diagnostikovat poruchy funkce srdce, plic apod.,
které by za klidových podmínek nebylo možno odhalit. Zároveň můžeme stanovit úroveň
Vaší tělesné zdatnosti nebo stupeň jejího omezení.
Před výkonem:
·
·
·
·
·
3 hodiny před výkonem sníst pouze lehčí jídlo
vzít sebou seznam užívaných léků (některé léky je třeba před výkonem vysadit)
donést vhodnou sportovní obuv (tenisky) a ručník – po testu je možno se osprchovat
před výkonem nekouřit, vyhýbat se výraznější fyzické zátěži
výkon nelze provádět při akutní infekci (nachlazení, zvýšená teplota, zažívací potíže)
Vlastní výkon:
Test je většinou prováděn se stupňovanou zátěží – tj. začíná se od lehké zátěže a postupně se
zvyšuje. Dodržujte dle pokynů sestry stanovenou frekvenci otáček (kolem 60 /min). Přístroj
automaticky dodržuje stanovený výkon - při zpomalení šlapání automaticky zvýší odpor. Při
zrychlení se Vám naopak šlape „lehčeji“.
Cílem je dosáhnout Vámi maximálně tolerované zátěže. Upozorněte proto během testu na
jakékoli potíže spojené s námahou (píchání na hrudi, extrémní dušnost, bolest končetin), aby
byl test případně předčasně ukončen.
Při spiroergometrii zátěž absolvujete s maskou kryjící ústa a nos. Dýcháte vzduch z okolní
místnosti a v masce zabudované analyzátory měří spotřebu kyslíku. Dýchání je jen lehce
ztíženo a pro většinu z Vás by nemělo být problémem.
Možné komplikace:
Komplikace spojené s vyšetřením jsou vzácné. Nejčastější možné komplikace jsou:
·
mdloby, závratě – bezprostředně po ukončení testu
249
·
velmi vzácně poruchy srdečního rytmu, nepřiměřená dušnost, cévní mozkové příhody,
případně infarkt myokardu
Po výkonu:
·
5 – 10 minut budete sledováni zdravotnickým personálem jako během zátěže
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.___________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Jan Bajorek
Přednosta: Doc. MUDr. Helena Vizinová, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jaroslava Kovaříková
250
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Koronarografie (zobrazení srdečních cév kontrastní látkou) a perkutánní
transluminální koronární angioplastika – PTCA (roztáhnutí věnčité tepny
balónkem)
Vážená pacientko, paciente,
Vaše potíže a dosavadní vyšetření prokázaly, že trpíte ischemickou chorobou srdeční a máte
na věnčitých tepnách (cévy, které zásobují srdeční sval krví) zúžení, které by mělo být
odstraněno. Příčinou vzniku zúžení (stenózy) jsou většinou sklerotické pláty, které jsou
tvořeny tukem, ale které mohou i zvápenatět a jsou uloženy na vnitřní straně cévy. Tím
omezují průtok krve do srdečního svalu. Především při tělesné námaze nebo při psychickém
stresu tak vzniká bolest za hrudní kostí (angina pectoris). Při pokračování onemocnění může
dojít k úplnému uzávěru věnčité tepny a tím ke vzniku infarktu myokardu.
Jaké jsou možnosti léčby?
Zlepšení prokrvení srdečního svalu může být dosaženo různými metodami podle stádia
onemocnění:
·
pravidelným užíváním léků (tzv. konzervativní postup) včetně snížení rizikových
faktorů a změnou životního stylu
·
revaskularizační operaci – tzv. bypass (přemostění zúženého místa) žilním nebo
tepenným štěpem
·
roztažení věnčité tepny balónkovým katétrem (tzv. PTCA neboli koronární
angioplatika)
·
případně jinými speciálními druhy katétrů (tzv. rotablace, aterectomie, laser), event.
zavedením speciální pružinky – stentu do místa zúžení
Individuální rozhodnutí o vhodnosti nejlepšího postupu pro vaše věnčité tepny může být
stanoveno pouze na základě koronarografie.
Před výkonem je nezbytné!
·
nejpozději den před výkonem nekouřit
·
od půlnoci nejíst, pít tekutiny lékař doporučuje v dostatečném množství, aby se
kontrastní látka lépe vyloučila ledvinami
·
svědomitě dbát pokynů lékaře při užívání všech léků, zejména léků při cukrovce
·
pokud se léčíte s cukrovkou, pravděpodobně místo jídla dostanete infusi s cukrem
251
Vlastní výkon:
Po místním znecitlivění se pod rtg kontrolou zavede do věnčitých tepen cestou stehenní nebo
pažní tepny cévka (katétr), kterou se do věnčité tepny stříkne kontrastní látka, zobrazující
věnčité tepny.
Na základě výsledků Vaší koronarografie Vám radíme provedení angioplastiky (PTCA), tj.
roztažení věnčité tepny balónkem.
Podobně jako při koronarografii se po místním umrtvení po rtg kontrolou zavede katétr buď z
třísla nebo z paže do věnčité tepny. Do místa zúžení se zavede velmi tenký a měkký vodící
drátek a přes něj pak speciální balónkový katétr (cévka s balónkem). Ten se v místě
největšího zúžení nafoukne pod tlakem mnoha atmosfér. Náplň balónku není vzduch, ale
směs kontrastní látky a fyziologického roztoku. Většinou toto nafouknutí trvá 60-120 sec,
výjimečně o něco déle. Během výkonu je nutné opakované vstříknutí kontrastní látky k
přesnému umístění balónku.
V případě, že k roztažení zúženého místa nestačí pouze použít balónkový katétr nebo při
vzniku komplikací, které se předem nedaly předpovídat, může být použita metoda s
implantací (umístěním) stentu.
Stent je kovová pružinka, která se zavádí v neroztaženém tvaru, ale pod silným tlakem
balónku dochází k jeho roztažení a vtlačení do cévy. V současné době se tato pružinka dává
asi 30-60% pacientů, kteří jsou podrobeni PTCA. V případě zavedení stentu budete asi po
dobu jednoho měsíce užívat přídatný lék, aby bylo zabráněno vzniku krevní sraženiny ve
stentu.
Zavedení stentů významně snížilo výskyt restenózy (opakování zúžení). Největším
nebezpečím implantace stentů je ucpání krevní sraženinou v prvním týdnu po výkonu. Proto
je nutné v prvních dvou týdnech po výkonu při vzniku silné bolesti na hrudníku vyhledat
okamžitě interní nebo kardiologické vyšetření. Zavedení stále dokonalejších stentů omezilo
potřebu uplatnění jiných technik v intervenční kardiologii, jako např. rotablace a direkční
aterektomie. Tyto techniky mají v současné době jen velmi omezené indikace (důvody) k
použití, a proto jsou soustředěny jen na několik pracovišť v ČR.
Možné komplikace:
Lékařský zákrok může mít vedlejší účinky a rizika, která se však případ od případu liší,
většinou záleží především na rozsahu postižení věnčitých tepen.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
bolest za hrudní kostí (stenokardie)
·
alergie na kontrastní látku (je velmi vzácná)
·
poranění stehenní tepny katétrem, v tomto případě je nutné ošetřit cévu chirurgicky
·
výjimečně může dojít k poranění nervů v místě vpichu (brnění event. bolest v
končetině), tyto potíže jsou přechodné a nevyžadují žádnou léčbu
·
krvácivé komplikace (celý výkon je prováděn při současném podávání heparinu prostředek pro tzv. zředění krve, nejčastější projev tohoto krvácení je větší modřina
(hematom) v místě vpichu (nemá pozdní následky)
·
poruchy srdečního rytmu (jsou velmi vzácné), mohou si vyžádat okamžitý elektrický
výboj (defibrilaci), který tuto arytmii okamžitě zruší, velmi ojediněle je nutné tyto poruchy
srdečního rytmu řešit dočasnou kardiostimulací
·
výjimečně může dojít k zanesení krevní sraženiny do těla – tzv. embolii, která se může
projevit přechodnou poruchou vědomí, ztrátou vidění nebo bolestí v končetině
·
zcela ojediněle může při výkonu dojít k úplnému uzavření věnčité tepny (může dojít k
akutnímu infarktu myokardu - podle stupně postižení věnčitých tepen není možné zatím
zabránit vzniku většího nebo malého infarktu myokardu asi u 3 -5% pacientů
·
náhlé úmrtí je popisováno u méně než 0,5 % všech pacientů
252
Vzhledem k používání moderních rtg přístrojů je velikost rtg záření velmi redukováno, a to i u
výkonů, které trvají dlouho a je u nich nutné opakované použití rtg záření.
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění, alergií?
ne – ano
4. Trpíte nějakým závažným onemocněním (cukrovka, poruchy štítné žlázy, poruchy
srážlivosti krve, jater, ledvin? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
6. Užíváte pravidelně nějaké léky? Které?
ne – ano
7. Prodělali jste někdy embolii nebo trombózu?
ne – ano
8. Jste těhotná?
ne – ano
Jaké jsou vyhlídky na úspěch?
Technický úspěch výkonu se v současné době popisuje u více než 90% pacientů. Bohužel asi
u 20% pacientů však během dalších 6-ti měsíců dojde k opakovanému zúžení věnčité tepny,
které si vyžádá celý výkon opakovat. Po opakování výkonu už jen malá část pacientů má dále
obtíže. Většinou je možné pacienty propustit do domácího ošetření po 2-3 dnech pobytu v
nemocnici s tím, že pokud si to pacient přeje, může do týdne nastoupit opět do zaměstnání.
Po výkonu je nezbytné!
Po výkonu budete přeloženi na jednotku intenzivní péče.
·
·
·
pokud byl použit přístup z třísla, je třeba zůstat ležet na zádech a nohu nechat ležet
rovně a klidně, ve většině případů ve stehenní tepně zůstane krátké pouzdro (sheat),
který se vytahuje většinou až několik hodin po výkonu
lékař po vytažení tohoto pouzdra tlačí asi 15-20 minut na místo vpichu, aby se rána
uzavřela
po vytažení tohoto pouzdra (sheatu) ležet ještě 24 hodin v klidu s nataženou
končetinou a z toho prvních 8 hodin s přiloženým pytlíkem písku, aby se rána dobře
uzavřela a modřina v místě vpichu byla co nejmenší
Po zákroku Vám bude několikrát natočeno EKG. Pokud by se po propuštění domů objevila
bolest na hrudi, je nutné nejen znovu zkontrolovat EKG, ale i zvážit provedení opětovné
253
koronarografie (pokud by byly potíže velké). Aby se zmenšila rizika další progrese
arteriosklerózy, je nezbytné přestat kouřit, dbát na správnou tělesnou váhu, dostatečný pohyb
a na další pokyny lékaře ve výživě a v dalších opatřeních, ohledně hladiny cholesterolu v krvi
a příp. ve změnách životního stylu.
V případě jakýchkoliv potíží (teplo, vlhko a bolest v místě vpichu, bolest na hrudi atd.)
okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
PROHLÁŠENÍ PACIENTA PO POHOVORU
Pan/paní MUDr._________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovala: MUDr. Marcela Škvařilová
Přednosta: Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Petr Heinc, Ph.D.
254
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Elektrická kardioverze (úprava srdečního rytmu elektrickým výbojem)
Vážená pacientko, paciente,
přicházíte k výkonu, který se nazývá elektrická kardioverze. Tento výkon se provádí pro
poruchy srdečního rytmu (arytmie).
Právě jste se dozvěděli od svého ošetřujícího lékaře že máte arytmii, kterou lze léčit
elektrickou kardioverzí.
Následující poučení Vás má seznámit s tím, jak se máte připravit k výkonu, jak samotný
výkon probíhá a jaké jsou možné komplikace. Obsah tohoto poučení je shodný s textem
barevné příručky, kterou jste již možná pročetli nebo je k dispozici na oddělení. I když tzv.
elektrická kardioverze může ve Vás budit nedůvěru nebo obavy a strach, jde o zcela běžný
výkon. Provádí se v krátkodobé anestézii (tj. při krátkodobém uspání). Tento výkon provádí
vždy zkušený lékař (kardiolog) za stálého sledování životně důležitých funkcí.
Co je to elektrická kardioverze ?
Je to léčebná metoda odstraňující arytmii. Provádí se pomocí defibrilátoru. Defibrilátor je
speciální přístroj, který umožňuje vyslat do organismu elektrický výboj kolem 200 J pomocí
dvou elektrod přiložených na hrudník. Tento elektrický výboj přeruší arytmii a umožní, aby se
uplatnil přirozený rytmus tzv. vlastního „sinusového uzlu“.
Co jsou arytmie ?
Arytmie jsou poruchy srdečního rytmu. Vznikají buď z abnormální tvorby vzruchů nebo
následkem poruch ve vedení vzruchu v srdci. Změny jsou v pravidelnosti nebo rychlosti
srdeční akce. Obecně můžeme arytmie dělit na benigní (nezávažné) a maligní (závažné).
Příčinou vzniku arytmií je nejčastěji srdeční onemocnění. Může to být také vliv léků, porucha
elektrolytové rovnováhy (nízká hladina draslíku, hořčíku, vysoká hladina vápníku),
endokrinní poruchy (onemocnění štítné žlázy), nezdravý způsob života, stres.
Proč léčíme arytmie ?
Arytmie, která byla u Vás diagnostikována, není přímo život ohrožující. Rychlý srdeční
rytmus má vliv na celý organismus. Srdce nestačí přečerpávat krev do krevního oběhu, může
docházet k poklesu krevního tlaku. Sami můžete vnímat arytmii jako pocit nepříjemného
bušení srdce, dušnosti, slabosti, malátnosti a nevolnosti.
Před výkonem je nezbytné!
·
ve stanovený den přijít na ambulanci nalačno
·
v některých případech lékař provede ultrazvukové vyšetření srdce (často se vlivem
arytmie vytváří v srdci krevní sraženina, kterou je nutno rozpustit, by nedošlo vyplavením
sraženiny do oběhu např. k cévní mozkové příhodě)
·
sestra Vám odebere krev na kontrolu srážlivosti a hladinu minerálů v krvi
255
Vlastní výkon:
·
·
·
·
sestra Vás uloží na lůžko na oddělení, svléknete se do půl těla, pokud máte zubní
protézu, vyjměte si ji
budete napojeni na monitor, kde bude sledován srdeční rytmus, krevní tlak, dýchání a
saturace (nasycení krve kyslíkem)
natočíme Vám EKG, zavedeme flexilu (ohebná jehlička) do žíly a napojíme infuzi,
která má za úkol udržet flexilu průchodnou
lékař Vám podá léky do žíly, které způsobí krátkodobou anestézii (spánek), tato krátká
doba stačí na to, aby lékař za pomoci defibrilátoru provedl výboj, který se někdy může
opakovat
Možné komplikace:
Jako u všech lékařských výkonů, mohou se i u elektrické kardioverze objevit komplikace –
jsou dány buď samotnou arytmií nebo vlastním výbojem nebo celkovou anestezií. Některé se
vyskytují častěji, jiné méně, s různým stupněm závažnosti.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
drobné popáleniny, způsobené elektrickým výbojem, jeví se jako červené, mírně
bolestivé místo, které poté ošetřujeme mastí (Dermazulen, Calcium panthotenicum atd.)
·
nedostatečné okysličení krve, způsobené hlubokým spánkem, pokles okysličení
signalizuje monitor, na který budete připojeni, tento pokles kyslíku upravíme podáním kyslíku
maskou až do úpravy saturace
·
zvracení, nevolnost, vyskytující se občas jako reakce na podanou anestézii, tento stav
se upraví podáním léků proti zvracení
·
slabost, točení hlavy - jde o chvilkové potíže, které rychle ustupují po pomalém
vstávání, kdy doporučujeme chvíli posedět a teprve potom si stoupnout
·
možnost vzniku nežádoucího srdečního rytmu - komorové fibrilace - vyskytuje se
vzácně, řeší se opakováním elektrického výboje
·
možnost vzniku srdeční zástavy – v případě, že vlastní srdeční rytmus byl dlouhodobě
fibrilací síní (arytmií) utlumen, trvá někdy delší dobu, než se vlastní rytmus "nastartuje",
pokud je zástava delší, podáváme léky povzbuzující srdeční rytmus nebo přechodně musíme
elektricky srdce stimulovat (většinou nalepenými elektrodami na hrudník), to je však
extrémně vzácné
·
embolisace (vmetení) krevních sraženin, usazených v srdci při arytmii, do krevního
oběhu a do orgánů (do mozku, koronárních tepen, vnitřních orgánů, ruky, nohy),
nejzávažnější je embolisace do mozku se vznikem mozkové mrtvice, pokud jste byli dobře
připraveni protisrážlivými léky, je toto riziko embolisací velmi nízké
·
v některých případech je elektrická kardioverze neúspěšná, za takových okolností se s
Vámi lékař domluví na dalším možném postupu v léčbě
·
v případě závažnějších komplikací při výkonu Vás budeme sledovat déle nebo Vás
přijmeme ke krátké hospitalizaci
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
256
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
5. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
po propuštění z nemocnice 2 hodiny nejíst, nepít, nekouřit
24 hodin po výkonu neřídit motorové vozidlo
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
_______________________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovali: Jana Spáčilová, MUDr. Dan Marek
Přednosta: Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Petr Heinc, Ph.D.
257
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Implantace (voperování) kardiostimulátoru
Vážená pacientko, paciente,
důvodem implantace (voperování) kardiostimulátoru je porucha rytmu nebo slabost Vašeho
srdce. Implantace kardiostimulátoru je výkon, který byl zvolen na základě předchozích
vyšetření a po důkladném rozboru Vašeho zdravotního stavu.
Proč doporučujeme tento výkon?
Kardiostimulátor je přístroj, který pomocí elektrických impulsů vydávaných do srdce nahradí
porušené vedení srdečních vzruchů a takto zabrání zpomalení srdečního tepu (některé typy
napomáhají k obnovení koordinace stahování srdeční svaloviny) a tím i výskytu Vašich potíží.
Po zhodnocení všech informací jsme se rozhodli Vám implantovat typ kardiostimulátoru,
který nejlépe odstraní Vaše potíže.
Před výkonem je nezbytné!
·
·
·
·
4 hodiny před výkonem nejíst, nepít, nekouřit
ranní léky zapít vodou, pokud Váš lékař neurčí jinak
k výkonu se dostavte bez přívěšků, náušnic, náhrdelníků, pokud máte snímatelnou
zubní protézu, vyjměte si ji
na konci dotazníku uveďte, zda jste pravák nebo levák, abychom mohli
kardiostimulátor implantovat do nejvhodnější oblasti
Vlastní výkon:
Implantace kardiostimulátoru se provádí v místním znecitlivění, kdy se žilní cestou (na našem
pracovišti většinou pomocí napíchnutí podklíčkové žíly) zavedou stimulační elektrody (jedna,
dvě nebo tři podle typu kardiostimulátoru) do oblasti pravé srdeční předsíně anebo hrotu
pravé srdeční komory nebo do oblasti žilního systému levé srdeční komory. Po nalezení
parametrů, považovaných za přiměřené k zajištění účinné a bezpečné dlouhodobé srdeční
stimulace, se tyto elektrody připojí ke kardiostimulátoru. Kardiostimulátor se uloží do
podkožní kapsy, která se uzavře stehy nebo náplasťovými proužky.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
proniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny
proniknutí krve do pohrudniční nebo osrdečníkové dutiny
vznik krvácení v oblasti vpichu do žíly nebo v kapse kardiostimulátoru
proniknutí infekce do krve nebo do okolí kardiostimulátoru
258
·
v pozdějším období může dojít k poruše funkce stimulátoru, a to buď ze zevních příčin
(například rušení stimulace elektrickými spotřebiči) nebo z příčin vnitřních (např. porucha
stimulátoru nebo stimulační elektrody
Všechny tyto komplikace jsou vzácné a léčitelné.
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
5. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)?
Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne – ano
Abychom místo implantace kardiostimulátoru přizpůsobili co nejvíce Vašim potřebám,
odpovězte prosím na následující otázku (zakroužkujte platnou odpověď):
Jsem:
™ pravák
™ levák
Po výkonu je nezbytné!
·
dodržovat klid na lůžku a další opatření dle pokynů implantujícího lékaře nebo
zdravotnického personálu
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
_______________________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Vlastimil Doupal
Přednosta: Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Petr Heinc, Ph.D.
259
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Implantace (voperování) kardioverteru-defibrilátoru
Vážená pacientko, paciente,
důvodem implantace (voperování) kardioverteru-defibrilátoru je to, že se u Vás vyskytly
závažné poruchy srdečního rytmu. Implantace kardioverteru-defibrilátoru je výkon, který byl
zvolen na základě předchozích vyšetření a po důkladném rozboru Vašeho zdravotního stavu.
Proč doporučujeme tento výkon?
Kardioverter-defibrilátor je přístroj, jehož hlavní funkcí je zrušení závažných poruch
srdečního rytmu pomocí elektrických impulsů. V případě rychlých poruch srdečního rytmu
kardioverter-defibrilátor automaticky zruší tyto poruchy vysláním série elektrických impulsů
do srdce. V případě tzv. fibrilace komor (kterou si můžete představit jako určitou křeč
srdečního svalu), zruší kardioverter-defibrilátor tuto poruchu silnějším elektrickým výbojem,
který můžete vnímat jako krátkou vteřinovou bolest v oblasti srdce. Po zhodnocení všech
informací jsme se rozhodli Vám implantovat typ kardioverteru-defibrilátoru, který nejlépe
odstraní Vaše potíže.
Před výkonem je nezbytné!
·
·
·
4 hodiny před výkonem nejíst, nepít, nekouřit
ranní léky zapít vodou, pokud Váš lékař neurčí jinak
k výkonu se dostavte bez přívěšků, náušnic, náhrdelníků, pokud máte snímatelnou
zubní protézu, vyjměte si ji
Vlastní výkon:
Kardioverter-defibrilátor se skládá ze dvou částí. Samotný kardioverter-defibrilátor je uzavřen
v kovovém pouzdře a je uložen pod kůži nebo pod prsní sval pod klíčovou kost. Druhou částí
systému je defibrilační elektroda. Jedná se o elektricky izolovanou pružinu, která se pod
kontrolou rentgenu zavádí žilním systémem do oblasti hrotu pravé srdeční komory. Její druhý
konec se napevno spojí s kardioverterem-defibrilátorem. (Pokud je u Vás současně přítomna
porucha převodu srdečních vzruchů nebo závažná srdeční slabost, mohou být zavedeny ještě
jedna až dvě další elektrody pro kardiostimulaci - do oblasti pravé srdeční předsíně anebo do
oblasti žilního systému levé srdeční komory, aby mohl být implantován pro Vás nejvhodnější
typ kardioverteru-defibrilátoru). Hned po zašití kardioverteru-defibrilátoru se zkouší jeho
funkce. Při tomto testu se uměle vyvolá fibrilace komor, která se automaticky zruší
implantovaným kardioverterem-defibrilátorem. Pokud se toto nepodaří, zruší se komorová
fibrilace zevním defibrilátorem a defibrilační elektroda se uloží na vhodnějším místě v srdci.
Při tomto testu budete v krátkodobé narkóze (spánku), takže nebudete nic cítit.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
260
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
·
proniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny
proniknutí krve do pohrudniční nebo osrdečníkové dutiny
vznik krvácení v oblasti vpichu do žíly nebo v kapse kardioverteru-defíbrilátoru
proniknutí infekce do krve nebo do okolí kardioverteru-defíbrilátoru
v pozdějším období může dojít k poruše funkce kardioverteru-defíbrilátoru buď ze
zevních příčin (např. rušení přístroje elektrickými spotřebiči) nebo z příčin vnitřních
(např. porucha kardioverteru-defíbrilátoru nebo jeho elektrody)
Všechny tyto komplikace jsou vzácné a léčitelné.
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám,
lékům, náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu je nezbytné!
·
dodržovat klid na lůžku a další opatření dle pokynů implantujícího lékaře nebo
zdravotnického personálu
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.___________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Vlastimil Doupal
Přednosta: Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Petr Heinc, Ph.D.
261
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Rentgenové vyšetření cévního systému pomocí kontrastní látky –
angiografie
Vážená pacientko, paciente,
vyšetření tepen (žil), ke kterému jste se dostavili na naše pracoviště, je specializované
rentgenové vyšetření pomocí jodové kontrastní látky.
Před výkonem je nezbytné!
·
8 hodin před výkonem nejíst, tekutiny (hořký čaj, minerální vodu) je možné přijímat
do 2 hodin před výkonem
·
8 hodin před výkonem nekouřit
Technika arteriografie (vyšetření tepen) či flebografie (vyšetření žil):
Vyšetření tepenného či žilního řečiště lze provést přímou punkcí (napíchnutí) tepny (žíly)
nebo katetrizační technikou (popsanou níže). Většina arteriografií se provádí katetrizační
technikou. Většina flebografií pak přímou punkcí žíly.
Vlastní katetrizace:
·
punkce (napíchnutí) stehenní tepny v místním znecitlivění při nehmatném tepu pažní
tepny
·
po punkci se zavede přes jehlu do tepny vodič (speciální, měkký, ohebný drát)
·
jehla se po vodiči odstraní, zatímco vodič je ponechán v tepenném řečišti
·
po vodiči se zavede katétr (cévka) do tepny na určené místo
·
posledním krokem je odstranění vodiče z vnitřního lumen katétru, katétr se poté
propláchne a uzavře kohoutkem, tím je připraven k aplikaci kontrastní látky
·
po provedení arteriografie je výkon ukončen odstraněním nástrojů a místo vpichu bude
stlačeno po dobu 10 - 15 minut
Při aplikaci kontrastní látky je pro získání kvalitních výsledků je nezbytně nutná Vaše
spolupráce ve smyslu naprostého pohybového klidu většinou spojeného se zadržením dechu.
Aplikace kontrastní látky je spojená s pocitem tepla, rozlévajícího se po celém těle.
Možné komplikace:
Komplikace přicházejí zřídka. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke zdokonalení
nástrojů a kontrastních látek, došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
komplikace v místě vpichu, nejčastěji krevní podlitina (hematom)
262
·
·
rozrušení a uvolnění aterosklerotického plátu s následným vmetkem do cévního řečiště
alergická reakce na kontrastní látku (kopřivka, dušnost, otoky)
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte závažné onemocnění srdce, cév, ledvin, cukrovku?
ne - ano
2. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení, kontrastní látku?
ne - ano
3. Jste těhotná?
ne – ano
4. Máte zvýšený sklon ke krvácení nebo naopak ke zvýšené srážlivosti krve?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
dostatečný přívod tekutin
klid na lůžku 8 – 24 hodin, dle ordinace lékaře
V případě jakýchkoliv potíží (tlak, teplo v oblasti vpichu, bolesti břicha, hlavy či končetiny
na straně vpichu atd.) okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.____________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Doc. MUDr. Martin Köcher, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
263
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Implantace (zavedení) venózního portu (žilního vstupu)
Vážená pacientko, paciente,
implantace portu je výkon nezbytný k získání dlouhodobého (až 5 let) přístupu do krevního
oběhu v oblasti velkých cév, nejčastěji žíly podklíčkové, vzácně žíly stehenní.
Vlastní výkon:
Provádí se delší jehlou v místním znecitlivění, tzv. Seldingerovou metodou (jehlou se zavede
do cévy drátěný vodič, po kterém je pak zaveden katétr). Konec katétru je napojen na
komůrku zavedenou pod kůži. Komůrka je opatřena membránou, kterou lze přes kůži
opakovaně napichovat a tím získat stabilní přístup do krevního oběhu, který umožňuje
podávání většiny potřebných léků a odběry vzorků krve na vyšetření bez nutnosti
opakovaného napichování menších podkožních žil na končetinách nebo opakovaných
kanylací velké žíly. Nedílnou součástí výkonu je rentgenová kontrola polohy a funkčnosti
portu za použití jódové kontrastní látky.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
alergická reakce na dezinfekci (jod), na znecitlivující látku či do žíly aplikovanou
kontrastní látku
·
krátkodobá bolestivost v místě zavedení
·
vzácněji déletrvající krvácení z místa zavedení při některých onemocněních
krvetvorby či poruchách srážlivosti
·
vniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny (tzv. pneumotorax) při poranění pohrudnice
·
ucpání portu krevní sraženinou
·
zavlečení infekce do portu s nutností jeho odstranění
Abychom snížili riziko většího krvácení nebo alergické reakce na minimum, zodpovězte nám
prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ne - ano
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
ne - ano
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
264
5. Jste těhotná?
Po výkonu:
ne – ano
za 24 hodin rentgenová kontrola k vyloučení komplikací (pneumotorax)
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Tomáš Szotkowski
Přednosta: Prof. MUDr. Karel Indrák, DrSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Tomáš Papajík, CSc.
265
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Kanylace centrální žíly
Vážená pacientko, paciente,
kanylace centrální žíly je výkon nezbytný k získání přístupu do krevního oběhu v oblasti
velkých cév, nejčastěji žíly podklíčkové, méně často žíly krční nebo stehenní.
Vlastní výkon:
Výkon se provádí delší jehlou v místním znecitlivění, tzv. Seldingerovou metodou (jehlou se
zavede do cévy drátěný vodič, po kterém je pak zaveden katétr). Konec katétru je upevněn ke
kůži několika stehy. Důvodem zavedení katétru je potřeba déletrvajícího stabilního přístupu
do krevního oběhu, který umožňuje podávání většiny potřebných léků a odběry vzorků krve
na vyšetření bez nutnosti opakovaného napichování menších podkožních žil na končetinách.
Nedílnou součástí výkonu je rentgenová kontrola polohy katétru.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
·
·
alergická reakce na dezinfekci (jod) či na znecitlivující látku
krátkodobá bolestivost v místě vpichu
vzácněji déletrvající krvácení z místa vpichu při některých onemocněních krvetvorby
či poruchách srážlivosti
podráždění nervů procházejících poblíž místa prováděného vpichu
vniknutí vzduchu do pohrudniční dutiny (tzv. pneumotorax) při poranění pohrudnice
chybná poloha katétru vyžadující opakování výkonu
Abychom snížili riziko většího krvácení nebo alergické reakce na minimum, zodpovězte nám
prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
266
5. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu:
·
·
rentgenová kontrola k vyloučení komplikace (pneumotorax)
kontrola správné polohy katétru
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Tomáš Szotkowski
Přednosta: Prof. MUDr. Karel Indrák, DrSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Tomáš Papajík, CSc.
267
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Lumbální punkce (odebrání vzorku mozkomíšního moku)
Vážená pacientko, paciente,
k objasnění a vyšetření Vašich potíží je třeba u Vás provést bederní (lumbální) punkci s
odebráním mozkomíšního moku k vyšetření. U některých pacientů slouží současně k podání
léků z preventivních či léčebných důvodů.
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah Vašeho onemocnění, tím je větší naděje
na úspěšnou léčbu.
Vlastní výkon:
Výkon se provádí vsedě nebo vleže dutou speciální jehlou v místním znecitlivění se
zavedeným odstranitelným uzávěrem (mandrenem). Vpichem mezi oblouky dvou dolních
bederních obratlů se dostáváme do prostoru páteřního kanálu, a to v místě, které je již pod
vlastní míchou. Ta končí u prvního až druhého bederního obratle. Proto v uvedeném místě
nemůžeme poškodit míšní struktury. Po vpichu vytažením mandrenu z jehly se odebere
potřebné množství moku k vlastnímu vyšetření. Lze měřit tlak likvoru manometrem. Poté
mohou být stejnou jehlou podány cytostatické léky.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
alergická reakce na dezinfekci (jod) či na znecitlivující látku
·
při vlastním vpichu nemůže dojít k poškození míchy
·
může dojít k dotyku nervového kořene, což se projeví vteřinovou ostrou bolestí v
jedné nebo v druhé dolní končetině, tento nervový kořen nemůže nijak poškodit
·
rozvoj postpunkční hypotenze (snížení tlaku mouku) u citlivých jedinců (bolest hlavy
při postavení pacienta)
·
možnost zanesení infekce do likvorového prostoru prakticky odpadá provedením
výkonu jehlou na jedno použití
·
uskřinutí mozkové tkáně do velkého týlního otvoru připadá v úvahu při výrazném
zvýšení nitrolebního tlaku (toto bylo u Vás vyloučeno předchozím rtg vyšetřením či
vyšetřením očního pozadí)
·
vzácněji déletrvající krvácení z místa vpichu při některých onemocněních krvetvorby
či poruchách srážlivosti
Abychom snížili riziko většího krvácení nebo alergické reakce na minimum, zodpovězte nám
prosím, následující otázky:
268
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu:
·
·
·
24 hodin ležet ve vodorovné poloze
dostatečný přísun tekutin
prvních 30 minut po výkonu ležet na břiše (je-li pacient schopen)
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovali: MUDr. Tomáš Szotkowski, MUDr. Jindřiška Burešová
Přednosta: Prof. MUDr. Karel Indrák, DrSc., Prof. MUDr. Karel Urbánek, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Tomáš Papajík, CSc., MUDR. Jindřiška Burešová
269
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Bronchoskopie v místním znecitlivění (zobrazení průdušek optickým
přístrojem)
Vážená pacientko, paciente,
důvodem bronchoskopie je podezření na závažné onemocnění průdušek, plic nebo
pohrudnice, případně léčba těchto nemocí. Bronchoskopie je výkon, který umožňuje optickým
přístrojem prohlédnout Vaše dýchací cesty.
Před výkonem je nezbytné!
·
·
·
4 hodiny před výkonem nejíst, nepít, nekouřit
ranní léky zapít pouze vodou, pokud lékař neurčí jinak
k výkonu se dostavit bez přívěšků, náušnic, náhrdelníků, popř. odložit i snímatelnou
zubní protézu
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah onemocnění, tím je větší naděje na
úspěšnou léčbu.
Vlastní výkon:
Těsně před výkonem Vám bude aplikována injekce pro snížení tvorby slin a léky proti kašli.
Budete vdechovat znecitlivující aerosol pomocí inhalátoru a lékař dokončí znecitlivění dutiny
ústní lékem ve spray nebo roztokem léku. Při větším sklonu k dráždivosti je možno těsně
před výkonem podat nitrožilní injekci ke snížení úzkosti a vnímání nepříjemných pocitů.
Bronchoskopie se provádí ohebným přístrojem tvaru hadičky - bronchoskopem, je
nebolestivá, může působit dráždění ke kašli. Ve zvláštních případech se používá neohebná
dutá trubice. Přístroj se zavádí ústy nebo nosem. Při vyšetření je možno odebrat vzorky tkání
a hlenu a ošetřit průdušky, které jsou zúžené, ucpané nebo krvácejí. Během výkonu Vám
bude kontrolována srdeční činnost a okysličování krve.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
krvácení z dýchacích cest
zhoršení dechu
přechodné zvýšení teploty a alergie na podanou utišující injekci nebo znecitlivující
látku, tyto komplikace jsou vzácné
270
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne - ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám,
lékům, náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
2 HODINY PO VÝKONU NEJÍST, NEPÍT, NEKOUŘIT
pokud jste dostali uklidňující injekci je zakázáno 24 hodit řídit motorové vozidlo
V případě jakýchkoliv potíží (bolest v krku, drobné vykašlávání krve nebo chrapot, atd.)
okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc.
Přednosta: Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jitka Karásková
271
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Zavedení drénu (hadičky) do dutiny pohrudniční
Vážená pacientko, paciente,
důvodem zavedení drénu do dutiny pohrudniční je kolabovaná plíce (pneumotorax) nebo
doplňující se pohrudniční výpotek.
Proč doporučujeme tento výkon?
Výkon umožňuje aktivní léčbu zánětu pohrudnice nebo kolabované plíce (pneumotoraxu).
Před výkonem je nezbytné!
·
·
·
před výkonem se lehce najíst
ranní léky zapít vodou, pokud lékař neurčí jinak
k výkonu se dostavit bez přívěšků, náušnic a náhrdelníků
Vlastní výkon:
Zavedení drénu je výkon, který umožňuje odsát tekutinu nebo vzduch z pohrudniční dutiny.
Před drenáží je místo vpichu znecitlivěno injekcí. Drenáž se provádí většinou vleže katetrem,
který proniká přes kůži mezi žebry do pohrudniční dutiny. Správné uložení drénu je
kontrolováno před a po zavedení pomocí rentgenového vyšetření. Při výkonu zaujměte
doporučenou polohu, nehýbejte se a dýchejte dle pokynů lékaře.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
zhoršení dechu nebo drobné krvácení z místa vpichu
i přes znecitlivění se může při zavádění drénu objevit mírná bolest při abnormálním
průběhu mezižeberního nervu, bolest se může objevit i při napojení na odsávací
zařízení
vykašlávání malého množství krve
výjimečně nemůže ani drén vyřešit problém kolapsu plíce nebo tvorby výpotku, pak je
nutno provést chirurgický zákrok
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne - ano
272
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
po výkonu Vám bude ponechán drén po nezbytně nutnou dobu k vyléčení a budete
napojeni na přístroj s trvalým odsáváním (dbát na to, aby nedošlo k uvolnění drénu)
po výkonu dodržovat klidový režim na nemocničním lůžku dle pokynů lékaře
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc.
Přednosta: Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jitka Karásková
273
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Rentgenové vyšetření močového ústrojí pomocí kontrastní látky –
vylučovací urografie - IVU
Vážená pacientko, paciente,
vyšetření močového ústrojí, ke kterému jste se právě dostavili na naše pracoviště a které Vám
doporučil Váš ošetřující lékař, má ozřejmit Vaše případné onemocnění.
Před vyšetřením je nezbytné!
·
·
6 - 8 hodin před vyšetřením nejíst, nepít
2 hodiny před vyšetřením požít 2 tablety Dithiadenu
Vlastní výkon:
Vyšetření provádíme nitrožilním podáním vodné jódové kontrastní látky.
Po podání kontrastní látky zhotovujeme snímky v příslušných pozicích a patřičných časových
intervalech.
Při specializovaných vyšetřeních používáme naplnění močového měchýře kontrastní látkou
cestou zavedeného močového katétru (cévky).
Je nutné, aby v oblasti střev nebyly zbytky kontrastní látky po předchozím vyšetření trávicího
ústrojí, které by znehodnotily získaný obraz.
Možné komplikace:
Komplikace vyšetření přicházejí zřídka. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke
zdokonalení kontrastních látek, došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
při nitrožilním podání jódové kontrastní látky dušnost, kopřivka, otoky atd.
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení, kontrastní látku?
ne - ano
2. Jste těhotná?
ne – ano
3. Máte závažné onemocnění srdce, cév, ledvin, cukrovku?
ne – ano
Po vyšetření je nezbytné!
274
·
po aplikaci kontrastní látky nitrožilně setrvat půl hodiny v čekárně RTG pracoviště
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.___________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovala: MUDr. Irena Travěncová
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
275
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Cystoskopie - uretrocystoskopie (vyšetření močového měchýře a močové trubice
optickým nástrojem)
Vážená pacientko, paciente,
vyšetření, ke kterému jste se dostavili na naše pracoviště, je specializovaný výkon, který
slouží k vyšetření močového měchýře a močové trubice optickým nástrojem, tedy zrakem.
Proč doporučujeme tento výkon?
Vyšetření slouží k odhalení nádorů, kamenů, zdrojů krvácení, překážek v močení (např.
zúženin, zvýšeného hrdla močového měchýře nebo zvětšené prostaty), ale také různých
vývojových vad - hlavně u dětí.
Technika vyšetření:
Vyšetření se provádí v gynekologické poloze jednak ambulantně (v místním znecitlivění), u
dětí nebo pokud to Váš stav nebo choroba vyžaduje, se provádí vyšetření za hospitalizace v
anestezii. Během cystoskopie lze provádět v močovém měchýři zákroky pomocí tenkých
nástrojů, které jsou zaváděny vnitřkem přístrojů (odběr vzorků, vytažení kamene, zavedení
hadičky do ledviny, popálení nemocných míst atd.).
Vlastní výkon:
·
·
·
·
dezinfekce zevního ústí močové trubice a aplikace znecitlivujícího preparátu
zavedení nástroje
prohlédnutí močové trubice a močového měchýře a případné zákroky
vytažení nástroje a event. dle onemocnění zavedení katétru (cévky)
Možné komplikace:
Komplikace přicházejí zřídka. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke zdokonalení
instrumentaria došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
·
·
krvavá moč (omezte tělesnou námahu a zvyšte příjem tekutin)
potíže s močením, časté nucení (pokud se neupraví do několika dnů přijděte na
kontrolu)
zástava močení (navštivte ihned naši ambulanci)
teploty, většinou jsou doprovázeny potížemi při močení, přijďte na kontrolu
v delším časovém odstupu, zvláště pokud se cystoskopie provádí opakovaně a
po opakovaných zánětech močové trubice, může dojít ke vzniku zúženiny
276
Po výkonu je nezbytné:
·
zabezpečit dostatečný přívod tekutin
V případě jakýchkoliv potíží (silně zbarvená moč krví, potíže s močením) okamžitě
upozorněte ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Jaroslav Pernička
Přednosta: Doc. MUDr. František Záťura
Zástupce pro LP: MUDr. Jaroslav Pernička
277
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Biopsie kostní dřeně - trepanobiopsie (odběr válečku kostní dřeně z lopaty
kosti kyčelní)
Vážená pacientko, paciente,
trepanobiopsie je výkon nezbytný k získání válečku kostní dřeně na histologické
(mikroskopické) vyšetření.
Před výkonem je nezbytné:
·
·
PROVÉST VYŠETŘENÍ KREVNÍHO OBRAZU
základní testy krevní srážlivosti
Proč doporučujeme tento výkon?
Čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah Vašeho onemocnění, tím je větší naděje
na úspěšnou léčbu. Důvodem provedení je podezření na některé onemocnění krvetvorby,
zhodnocení stupně pokročilosti nemoci nebo kontrola účinnosti léčby zjištěného onemocnění.
Vlastní výkon:
Punkce se provádí silnější jehlou v místním znecitlivění z trnu lopaty kosti kyčelní, obvykle
vsedě.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
alergická reakce na dezinfekci (jod) či na znecitlivující látku
krátkodobá bolestivost v místě vpichu
vzácně krvácení z místa vpichu při některých onemocněních krvetvorby či poruchách
srážlivosti
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
278
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám,
lékům, náplastem, lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne – ano
5. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu:
·
1 hodinu setrvat pod dohledem zdravotnického personálu (při ambulantním výkonu)
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.___________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovali: MUDr. Tomáš Szotkowski, MUDr. Ladislav Faltýnek, CSc.
Přednosta: Prof. MUDr. Karel Indrák, DrSc., Prof. MUDr. Vlastimil Ščudla, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Tomáš Papajík, CSc., MUDr. Ladislav Faltýnek, CSc.
279
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Punkce tenkou jehlou (odebrání vzorku tkáně)
Vážená pacientko, paciente,
vyšetření, ke kterému jste se dostavili na naše pracoviště, je specializované vyšetření určené k
diagnostice či terapii rozličných patologických stavů. Často má rozhodující význam pro další
léčbu, popřípadě nahrazuje operační výkon. Vyšetření se provádí pod kontrolou ultrazvuku
(US), rentgenových přístrojů, popřípadě výpočetní tomografie (CT), mimo jiné i proto,
abychom omezili možné komplikace na minimum.
Před výkonem je nezbytné!
·
·
·
·
8 hodin nejíst, 2 hodiny před vyšetřením nepít
8 hodin před výkonem nekouřit
hospitalizace je nutná u punkcí a biopsií v oblasti břicha, pánve a hrudníku
k zamezení krvácení se u většiny výkonů požaduje vyšetření krevní srážlivosti
Technika výkonu (cílené biopsie či punkce tenkou jehlou):
Cílená punkce tenkou jehlou se provádí bez znecitlivění, bioptické výkony v lokálním
znecitlivění. Výkon se provádí za sterilních podmínek.
Vlastní výkon:
·
·
·
·
·
·
zacílení ložiska pomocí US, CT či rentgenových přístrojů
dezinfekce místa vpichu
v případě nutnosti lokální znecitlivění
vlastní punkce tenkou jehlou
v případě biopsie proříznutí kůže a podkoží skalpelem (kopíčkem), teprve potom je
proveden vpich cílového orgánu
podle typu výkonu odsátí tekutiny, odebrání cytologického či bioptického vzorku
(tenkou jehlou o zevním průměru do 1mm, u biopsie širší, nejčastěji využíváme tzv.
rychle krájející jehly či bioptické dělo)
Možné komplikace:
Přesto, že jde o invazivní diagnostický či terapeutický postup, přicházejí komplikace velmi
zřídka. Zdokonalení instrumentaria dále snížilo počet komplikací.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
·
komplikace v místě vpichu, nejčastěji malé krvácení
alergická reakce na látku pro znecitlivění
krvácení do punktovaných orgánů, volné dutiny břišní či pohrudniční
280
·
kolaps plíce, natržení popř. proděravění trávící trubice (žaludku, střeva)
Abychom snížili riziko většího krvácení nebo alergické reakce na minimum, zodpovězte nám
prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne – ano
3. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení?
ne - ano
4. Jste těhotná?
ne – ano
Po výkonu je nezbytné !
·
·
12 hodin klid na lůžku
2 hodiny sledovat místo vpichu, krevní tlak, puls (provádí zdravotnický personál)
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._____________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Jaroslav Vomáčka, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
281
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Biopsie štítné žlázy metodou „tenké jehly“ - FNAB (odebrání vzorku tkáně)
VÁŽENÁ PACIENTKO, PACIENTE,
v případě Vašeho onemocnění je třeba provést vyšetření vzorku tkáně štítné žlázy. Za tímto
účelem je potřebná punkční biopsie štítné žlázy metodou FNAB (punkce tenkou jehlou).
Před výkonem je nezbytné:
·
·
provést vyšetření krevního obrazu
základní testy vyšetření krevní srážlivosti
Proč doporučujeme toto vyšetření?
Léčba nabízí lepší vyhlídky na úspěch, čím přesněji a dříve může lékař určit druh a rozsah
postižení štítné žlázy. Na základě Vašich nálezů (sonografického nebo laboratorního)
pokládáme provedení za nezbytné, neboť žádnou jinou metodou nemůžeme s větší
spolehlivostí posoudit tkáň štítné žlázy.
Vlastní výkon:
Punkce se provádí vleže na lůžku bez znecitlivění v místě vpichu. Vzhledem k tomu, že
používáme moderní, velmi dokonalé automatické jehly, je výkon jen zcela minimálně
bolestivý.
Možné komplikace:
Úspěch léčebných i vyšetřovacích opatření a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela
zajistit. Odběr vzorku tkáně nevede k podstatnějšímu krvácení, pokud ovšem netrpíte
zvláštním sklonem ke krvácení.
Abychom snížili riziko většího krvácení nebo alergické reakce na minimum, zodpovězte nám
prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne - ano
3. Trpíte sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům,
ne – ano
náplastem, lékům na místní znecitlivění?
282
4. Trpíte chronickým onemocněním (např. zelený zákal, epilepsie, astma, cukrovka,
srdeční slabost)? Jestliže ano, kterým?
ne - ano
5. Jste těhotná?
ne - ano
Po výkonu:
·
setrvat 1 hodinu pod kontrolou zdravotnického personálu (při ambulantním zákroku)
V případě jakýchkoliv potíží (bolesti v oblasti místa vpichu na krku) okamžitě upozornit
ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.___________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovali: MUDr. Ladislav Faltýnek, CSc., MUDr. Milan Halenka
Přednosta: Prof. MUDr. Vlastimil Ščudla, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Ladislav Faltýnek, CSc.
283
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Invazivní prenatální vyšetření
Vážená pacientko,
na našem pracovišti Vám bylo navrženo invazivní prenatální vyšetření, které je určeno k
diagnostice vrozených vývojových vad a dědičných onemocnění u plodu. Podle typu
vyšetření se odebírá vzorek choriových klků (CVS), plodové vody (amniocentéza) nebo
pupečníkové krve (kordocentéza). Vzorky jsou dále vyšetřovány v laboratořích. Nejčastěji jde
o vyšetření cytogenetické, které obnáší vyšetření karyotypu (souboru chromozomů) plodu.
Některé vzorky, podle typu vrozené vady nebo dědičného onemocnění, jsou určeny k
molekulárně genetickému vyšetření, kdy se vyšetřuje DNA (dědičná informace) plodu nebo
biochemickému a enzymatickému vyšetření. Vyšetření provádíme většinou ambulantně.
Všechny metody se provádějí bez anestézie, vzhledem k nepatrné bolestivosti.
Před výkonem je nezbytné:
·
·
·
předchozí vyšetření ošetřujícím gynekologem
zajištění pracovní neschopnosti ode dne výkonu
zajištění doprovodu další osoby po výkonu
Vlastní výkon (navržený výkon bude zakřížkován):
™ CVS – jde o biopsii choriových klků. Vyšetření provádíme mezi 10. až 13. týdnem
těhotenství. Za kontroly ultrazvuku, po předchozí dezinfekci kůže jodovým nebo
alkoholovým preparátem, pronikáme jednorázovým vpichem tenkou ostrou jehlou přes stěnu
břišní a děložní do oblasti budoucí placentární tkáně plodu a z tohoto místa odebíráme malé
množství buněčného materiálu pro další laboratorní zpracování. Po vytažení jehly se místo
vpichu dezinfikuje a kryje sterilním tamponem.
™ Amniocentéza – odběr plodové vody. Plodová voda obsahuje odloučené buňky plodu a
další substance. Jejím odběrem získáme tyto buňky, které jsou vhodným materiálem pro další,
nejčastěji chromozomální, vyšetření. Výkon se provádí v období 15. až 21. týdne těhotenství,
nejčastěji kolem 16. týdne. Za kontroly ultrazvuku, po předchozí dezinfekci kůže jodovým
nebo alkoholovým preparátem, pronikáme jednorázovým vpichem tenkou ostrou jehlou přes
stěnu břišní, děložní a plodové obaly do depa plodové vody. Jehlou pronikáme mimo plod do
dutiny, polohu hrotu jehly přísně kontrolujeme ultrazvukem. Během výkonu tímto postupem
nemůže dojít k poranění plodu jehlou. Odebíráme asi 20 ml plodové vody, toto množství se
spontánně obnoví během několika hodin po výkonu. Po nasátí plodové vody do sterilní
stříkačky se jehla vytahuje a místo vpichu se dezinfikuje a kryje sterilním tamponem.
™ Kordocentéza – odběr krve plodu z pupečníku v oblasti odstupu pupečníku z placenty.
Výkon většinou provádíme 20. až 24. týden těhotenství. Pod ultrazvukovou kontrolou, po
předchozí dezinfekci kůže jodovým nebo alkoholovým preparátem, pronikáme přes stěnu
břišní, děložní a obaly plodu do oblasti odstupu pupečníku z placenty a nabodáváme
pupečníkovou cévu. Do sterilní stříkačky nasáváme asi 2 ml pupečníkové krve plodu pro další
laboratorní zpracování. Po vytažení jehly se místo vpichu dezinfikuje a kryje sterilním
tamponem.
284
Možné komplikace:
Metody invazivní prenatální diagnostiky rutinně provádíme na našem pracovišti. Riziko
komplikací se odhaduje na 0,5 až 1%.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
odtok plodové vody
·
potracení plodu
·
infekce plodu a plodových obalů vedoucích k potracení plodu
·
komplikace, které se objeví do 2 týdnů po výkonu mohou být v souvislosti s
provedeným výkonem
·
v malém procentu případů laboratorní výsledek nepostačuje ke zhodnocení a výkon se
musí zopakovat
Abychom snížili riziko většího krvácení nebo alergické reakce na minimum, zodpovězte nám
prosím, následující otázky:
1. Máte zvýšený sklon ke krvácení již při malých poraněních nebo po vytržení zubu?
ne – ano
2. Vznikají Vám snadno na kůži krevní podlitiny nebo se k tomu vyskytuje náchylnost
ve Vašem příbuzenstvu (pouze pokrevní příbuzní)?
ne – ano
3. Trpíte sennou rýmou, přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, lékům na
místní umrtvení?
ne - ano
Po výkonu je nezbytné!
·
·
·
cca 2 hodinový klidový režim na našem pracovišti
po návratu domů jednodenní klidový režim na lůžku
2 týdenní šetření od fyzicky namáhavé práce, sportu, dalekého cestování, pracovní
neschopnost
V případě jakýchkoliv potíží (zvýšená tělesná teplota, nezvyklé křeče v podbřišku, výtok)
okamžitě upozorněte ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr._________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Jiří Hyjánek, prof. MUDr. Jiří Šantavý, CSc.
Přednosta: Prof. MUDr. Jiří Šantavý, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jiří Hyjánek
285
9.4. Pro dětské pacienty jsou vypracovány materiály, které
zohledňují celkovou anestezii při výkonech.
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Poučení a souhlas (děti)
Vážení rodiče,
bolestivá vyšetření a operace se zpravidla provádějí v znecitlivění, jež provádí odborný lékař
– anesteziolog, který je také zodpovědný za udržení důležitých životních funkcí, především
dýchání a krevního oběhu během výkonu.
Pro vyřazení vnímání bolesti můžeme zvolit buď celkovou anestézii, dříve se říkalo „narkóza“
nebo místní znecitlivění.
ž Celková anestézie vyřazuje vědomí a vnímání bolesti v celém těle, takže pacient je během
celé operace ve stavu podobném spánku.
ž Místní znecitlivění vyřazuje vnímání bolesti v některé části těla nebo v operačním poli.
Každý z těchto typů má své výhody a nevýhody. Lékař navrhuje a volí ten druh anestézie,
který je pro operovaného a druh operace nejvýhodnější.
Žádný výkon není bez rizika, ale v rukou zkušeného anesteziologa je riziko nízké. Těžké,
život ohrožující komplikace, jsou u plánovaných operačních výkonů a u pacientů k výkonu
připravených vzácné.
V zájmu svého dítěte dbejte na to, aby Vaše dítě nejméně 6 hodin před operací nejedlo a
nepilo (zvláště, je-li plánován ambulantní výkon), aby nemohlo dojít k vdechnutí zvratků při
případném zvracení. Kojenci mohou dostat poslední jídlo nejpozději 4 hodiny před výkonem.
Nedávejte proto svým dětem před operací ovoce, sladkosti, žvýkací gumu, jídlo či nápoje.
Pokud se jedná o ambulantní výkon, sdělte prosím lékaři nebo sestře, zda a kdy dítě naposledy
jedlo a pilo.
Prosíme Vás, abyste nám odpověděli na následující otázky:
Příjmení:……………………………………………
Výška:…………………………..
Jméno:………………………………………………
Váha:……………………………
Rodné číslo:…………………………………………
Věk dítěte:……………………...
1. Bylo Vaše dítě v posledních 12 měsících v lékařské péči?
Pro jaké onemocnění?
2. Bylo v posledních třech měsících očkováno?
3. Bylo již operováno? Kdy a proč?
4. Proběhla znecitlivění a operace bez problémů?
Byly-li, tak jaké?
5. Objevili se u příbuzných dítěte v souvislosti s anestézií komplikace?
Jaké?
6. Dostalo Vaše dítě již krevní transfúzi?
ne – ano
ne – ano
ne – ano
ne – ano
ne – ano
ne – ano
286
7. Proběhla transfúze bez komplikací?
8. Trpí Vaše dítě nějakým onemocněním svalů nebo svalovou slabostí?
ne – ano
ne – ano
MÁ VAŠE DÍTĚ NĚJAKÉ POTÍŽE SE SRDCEM NEBO KREVNÍM OBĚHEM?
NE – ANO
9. Je unavené?
ne – ano
ne – ano
10. Při větší námaze se objeví změna barvy kůže?
11. Při větší námaze se objeví zadýchávání?
ne – ano
12. Má srdeční vadu?
ne – ano
13. 10. Má Vaše dítě často zánět průdušek?
ne – ano
14. Má záchvaty dušnosti?
ne – ano
15. Má astma?
ne – ano
16. Má jiné onemocnění plic a dýchacích cest?
ne – ano
17. 11. Prodělalo Vaše dítě žloutenku?
ne – ano
18. Má sklon ke krvácivosti?
ne – ano
19. Dělají se mu často modřiny?
ne – ano
20. Mělo zánět močových cest s teplotou?
ne – ano
21. Má Vaše dítě nějakou nervovou nemoc?
ne – ano
22. Má při teplotě křeče?
ne – ano
23. Trpí křečovým onemocněním (epilepsie)?
ne – ano
24. 13. Trpí Vaše dítě sennou rýmou?
ne – ano
25. Je přecitlivělé na některé léky nebo jiné látky?
ne – ano
Na které?
ne – ano
26. 14. Má Vaše dítě cukrovku?
27. Má Vaše dítě nějaké onemocnění hormonální?
ne – ano
(nadledvin, štítné žlázy)?
28. Trpí Vaše dítě nějakou oční chorobou?
ne – ano
Jakou?
ne – ano
29. Trpí Vaše dítě onemocněním uší, krku a nosu?
Jakým?
30. Užívalo někdy Vaše dítě drogu?
ne – ano
Jakou?
31. Jiné údaje a doplnění
Souhlasím, že plánovaný operační výkon bude proveden v anestézii (narkóze).
Datum……………………………
Podpis…………………………………..
Zpracoval: MUDr. Oldřich Marek, MUDr. Zbyňka Petrová
Přednosta: MUDr. Oldřich Marek
Zástupce pro LP: MUDr. Zbyňka Petrová
287
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Punkce kostní dřeně
Vážení rodiče,
odborný lékař - hematolog doporučil u Vašeho dítěte vyšetření kostní dřeně k upřesnění
diagnózy krevního onemocnění.
Toto vyšetření se provádí v rámci hospitalizace, ale také ambulantně v celkovém znecitlivění
u menších dětí nebo v tzv. analgosedaci místním znecitlivěním u dětí starších. Analgosedace
spočívá v podání léků, které ovlivní u Vašeho dítěte vnímání bolesti a výkonu vůbec.
Proč doporučujeme tento výkon?
Vzorek kostní dřeně je vyšetřen mikroskopicky, biochemicky, geneticky a dalšími speciálními
metodami, mezi které patří i vyloučení celkové infekce. O vlastních vyšetřeních vás bude
podrobněji informovat lékař – hematolog.
Vlastní výkon:
Za aseptických podmínek – tedy při opatřeních, která zamezují infekčním komplikacím - po
místním znecitlivění odebíráme silnější speciální jehlou z dutiny kosti (kost hrudní nebo
kyčelní) požadované množství kostní dřeně (asi 0,5 - 10ml).
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
krvácení v místě vpichu, bývá minimální a je závislé na momentálním počtu destiček
bolest v místě vpichu nebývá výrazná a lze ji zvládnout běžnými analgetiky
Abychom snížili riziko komplikací na minimum, zodpovězte nám prosím, následující otázky:
1. Má Vaše dítě zvýšený sklon ke krvácení či trpí tvorbou krevních podlitin již při malých
poraněních nebo po vytržení zubu?
ne - ano
2. Trpí Vaše dítě sennou rýmou, průduškovým astmatem, přecitlivělostí vůči potravinám,
lékům, náplastem či lékům na místní znecitlivění?
ne – ano
Po výkonu:
·
30 minut setrvat na lůžku pod dohledem zdravotnického personálu
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
288
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. Zbyněk Novák
Přednosta: Prof. MUDr. Vladimír Mihál, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jaroslav Wiedermann, CSc.
289
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Rentgenové vyšetření močového ústrojí pomocí kontrastní látky
·
·
·
vylučovací urografie – IVU - (vyšetření ledvin),
mikční cystografie – MCUG - (vyšetření močového měchýře),
pooperační vyšetření (nástřik cévky zavedené do ledviny)
Vážení rodiče,
vyšetření močového ústrojí u Vašeho dítěte má ozřejmit onemocnění ledvin a močového
měchýře před další léčbou.
Vylučovací urografie:
Před vyšetřením je nezbytné!
·
·
6 - 8 HODIN PŘED VYŠETŘENÍM NEJÍST, NEPÍT
2 hodiny před vyšetřením požít 2 tablety Dithiadenu
Vlastní výkon:
Při vyšetření dítě musí ležet v klidu (malé děti ve fixačním zařízení), do žíly je aplikována
vodná jodová kontrastní látka, v určitých intervalech jsou zhotovovány Rtg snímky. Pokud je
třeba, je ještě podán fyziologický roztok do žíly a Furosemid (diuretikum – lék, který
ovlivňuje množství moči).
Mikční cystografie:
Vlastní výkon:
Dítěti se vleže na vyšetřovacím stole (případně ve fixačním zařízení) zavede cévka do
močového měchýře, ten se naplní vodnou jodovou kontrastní látkou, zhotoví se rtg snímky,
cévka se vytáhne a provádí se další snímek při močení dítěte.
U malých dětí je nutné zklidnění, které provádí ošetřující lékař.
Pooperační vyšetření cévkou
zavedenou do ledviny – nefrostomií:
Cévka se naplní vodnou jodovou kontrastní látkou a pod Rtg kontrolou se provádí Rtg
snímky.
Možné komplikace:
Komplikace vyšetření přicházejí zřídka. S rozvojem nových technologií, vedoucích ke
zdokonalení kontrastních látek, došlo k jejich dalšímu výraznému snížení.
290
Nejčastější možné komplikace jsou:
-
přicházejí zřídka, nejčastější jsou příznaky alergie (kopřivka, otoky, dušnost atd.)
Abychom snížili riziko komplikací a především alergické reakce na minimum, zodpovězte
nám prosím, následující otázky:
1. Trpí Vaše dítě přecitlivělostí vůči potravinám, lékům, náplastem, kontrastním
látkám, má sennou rýmu?
ne - ano
2. Trpí Vaše dítě nějakou závažnou nemocí srdce, cév, ledvin, má cukrovku?
ne – ano
Po vyšetření je nezbytné!
·
PO APLIKACI KONTRASTNÍ LÁTKY NITROŽILNĚ SETRVAT PŮL
HODINY V ČEKÁRNĚ RTG PRACOVIŠTĚ
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracovala: MUDr. Kamila Michálková
Přednosta: Prof. MUDr. Josef Nekula, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Marie Hartlová
291
Fakultní nemocnice Olomouc
I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Vyšetření plicních funkcí
Vážení rodiče,
k provedení vyšetření plicních funkcí u Vašeho dítěte potřebujeme Váš souhlas. Pro
usnadnění Vašeho rozhodnutí si Vás dovolíme v tomto záznamu informovat o provedení,
významu i možných komplikacích plánovaného výkonu.
Proč doporučujeme tento výkon?
Ze získaných informací a výsledků základních vyšetření máme podezření, že Vaše dítě by
mohlo mít změněné plicní funkce. Ke zhodnocení dechových parametrů slouží vyšetření
nádechu, výdechu a usilovného výdechu na spirometru, a tím můžeme odhalit nebo potvrdit
onemocnění plic. U pacientů s astma bronchiale nás vyšetření plicních funkcí informuje o
efektivitě léčby nebo o zhoršení základního onemocnění.Toto vyšetření provádíme
ambulantně i při hospitalizaci.
Před výkonem:
·
před spirometrickým vyšetřením není třeba speciální přípravy
Vlastní výkon:
Dítě po klidném dýchání na vyzvání provede hluboký nádech a výdech a zakončí vyšetření
usilovným výdechem.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Usilovný výdech může vyvolat kašel u pacienta, jiné komplikace nejsou pozorovány.
Po výkonu:
·
po provedení spirometrie můžete s dítětem odejít
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
292
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. František Kopřiva, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Vladimír Mihál, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jaroslav Wiedermann, CSc.
293
Fakultní nemocnice Olomouc
P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc
tel.: +420 58 844 1111, fax: +420 58 541 3841
e-mail: [email protected]
Alergologické prick (kožní) testy
Vážení rodiče,
k provedení kožních prick testů u Vašeho dítěte potřebujeme Váš souhlas. Pro usnadnění
Vašeho rozhodnutí si Vás dovolíme v tomto záznamu informovat o provedení, významu i
možných komplikacích plánovaného výkonu.
Proč doporučujeme tento výkon?
Ze získaných informací a výsledků základních vyšetření máme podezření, že Vaše dítě by
mohlo být alergické na určité látky. Proti nim tvoří organismus protilátky, které jsou příčinou
alergické reakce a tyto můžeme prokázat kožním prick testem. Vyšetření provádíme
ambulantně i při hospitalizaci.
Před výkonem je nezbytné!
·
·
3 dny před výkonem vysadit antihistaminika (Zyrtec, Claritine, Zodac, Flonidan,
Loratidine atd.)
týden před výkonem vysadit inhalační kortikoidy
Vlastní výkon:
Na očištěnou kůži předloktí kápneme kapku testovaného alergenu. Následně porušíme vrstvu
kůže kopíčkem dlouhým 0,5 mm. Za 2 minuty kůži osušíme a za 10 minut odečteme reakci na
kůži – zarudnutí, ev. pupen.
Možné komplikace:
Úspěch lékařských výkonů a jejich absolutní nerizikovost nelze nikdy zcela zajistit.
Nejčastější možné komplikace jsou:
·
·
místní zarudnutí, otok nebo svědění (u všech pozitivních reakcí)
v průběhu několika minut po aplikaci se může objevit rýma, kopřivka nebo dušnost
Po výkonu:
·
po odečtení kožní reakce můžete s dítětem odejít domů
V případě jakýchkoliv potíží okamžitě upozornit ošetřujícího lékaře!!!!!
294
Prohlášení po informativním pohovoru:
Prohlášení pacienta po pohovoru
Pan/paní MUDr.__________________________________________________________
se mnou dnes vedl(a) pohovor, při kterém jsem mohl(a) položit všechny otázky, které mne
zajímají.
___________________________________________________________
datum
podpis pacienta (zákonného zástupce, opatrovníka)
Zpracoval: MUDr. František Kopřiva, Ph.D.
Přednosta: Prof. MUDr. Vladimír Mihál, CSc.
Zástupce pro LP: MUDr. Jaroslav Wiedermann, CSc.
295
10. Edukační materiály
• Ablace prsu. A co dál?
• Alternativní porody.
[Angličtina
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
, Vietnamština
]
• Angiografie - informace pro klienty před angiografickým vyšetřením.
• Arteterapie - terapie, která těší.
• Budu mít narkózu.
, Němčina
[Angličtina
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
, Vietnamština
]
• Cévní mozková příhoda - Máte se čeho obávat?
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
[Angličtina
, Španělština
, Vietnamština
]
, Španělština
, Vietnamština
]
• Informace a rady pro klienty, kteří budou odesláni k hospitalizaci do FN Olomouc.
[Angličtina
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
, Vietnamština
]
• Co bychom měli vědět o tuberkulóze.
• Co čeká Vaše miminko v porodnici?
• Co víte o glaukomu?
• Ejhle člověk "Zatím v porodnici".
• Epilepsie. Dokážu pomoci?
• Chystáte se na transplantáciu?
[Angličtina
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
• Jak žít s kardiostimulátorem.
• Kalendář našeho děťátka.
• Lidské tělo hrou. Pracovní sešit přírodovědy pro 5. ročník ZŠ.
• Miminko za sklem.
• Nebojte se návštěv na našem oddělení.
• Několik rad diabetikům - stručně, jasně, přehledně.
[Angličtina
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
, Vietnamština
]
• Otázky a odpovědi kolem perorální antikoagulační léčby.
[Angličtina
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
, Vietnamština
]
• Práva pacientů - Pravidla komunikace "do kapsy".
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
[Angličtina
, Vietnamština
]
, Španělština
296
• Proč a jak úspěšně kojit?
• Proč má být maminka /tatínek.../ v nemocnici společně s dítětem.
• Průvodce léčebnými procedurami. Rehabilitační ústav Hrabyně.
• S inzulínem sám doma.
• Stáří bez vrásek na duši.
• Těhotenství a porod diabetičky.
• Výživa nemocných sondou.
[Angličtina
, Němčina
, Ruština
, Francouzština
, Španělština
, Vietnamština
]
• Život před a po hysterectomii.
297
11. Kontaktní adresy
Ministerstvo zdravotnictví:
1. Odbor mezinárodních vztahů
tel.: 02/2497 2457, fax: 02/2491 5430; e-mail: [email protected] Česká republika je v
současnosti vázána řadou smluv sjednaných před rokem 1989 v duchu tehdejší
politiky. Bilaterální smlouvy ve zdravotnictví sjednávané v posledních deseti letech
upravují tuto oblast na základě pravidel běžných mezi zeměmi Evropské unie, i když
ne v tak širokém rozsahu. Zdravotní péče je v těchto smlouvách většinou součástí
širšího rámce Smlouvy o sociálním zabezpečení, která zpravidla upravuje i oblast
důchodů a dalších peněžitých dávek. Výjimkou je samostatná Smlouva o poskytování
a úhradě zdravotní péče se Slovenskem. Výše uvedené smlouvy jsou sjednávány na
základě usnesení vlády č.621/1996
http://www.vlada.cz/1250/vyhledavani/vyhledavani_usnes.htm
2. Dvoustranné smlouvy o poskytování zdravotní péče
6. 12. 2002 - smlouvy o vzájemné úhradě zdravotní péče poskytnuté občanům ČR v
zahraničí a cizincům v ČR
3. Podrobné informace o praktickém provádění mezistátních úhrad za poskytnutou
zdravotní péči je možné získat v CENTRU MEZISTÁTNÍCH ÚHRAD - nám. W.
Churchila 2, 113 59 Praha 3; tel.: 02/2446 2042 nebo 02/2446 2043; web:
http://www.cmu.cz/
Ministerstvo vnitra:
1. Statistické přehledy Ministerstva vnitra ČR:
http://www.mvcr.cz/statistiky/index.html
2. http://www.mvcr.cz/uprchlici/intupr.htm
3. http://www.mvcr.cz/uprchlici/intciz.htm
4. http://www.mvcr.cz/uprchlici/vztahy.htm
Ministerstvo zahraničních věcí: http://www.czech.cz
–
stránky určené pro cizince
Ministerstvo práce a sociálních věcí:
http://wwwmpsv.cz/script/lmezinarodni/migrace/SZCi.asp
Materiály Rady Evropy: http://www.mvcr.cz/uprchlici/vztahy.html
International Centre for Migration and Health: http://www.icmh.ch
International OrganizaTION FOR Migration (IOM): http://www.iom.int
OECD : http://www.oecd.org
Office of the Hight Commissioner for Human Rights: http://www.unhchr.ch
298
The World-Wide Web
http://www.ercomer.org
Virtual
Library
on
Migration
and
Ethnic
Relations:
World Health Organization: http://www.who.int
Všeobecná zdravotní pojišťovna: http://www.vzp.cr
Aktivity z OP VZP ČR
Okresní pojišťovny VZP ČR sídlí v 77 okresech ČR. V odlehlejších, komunikačně obtížněji
dostupných, ale přitom významově neopomenutelných místech provozují celkem 121
úřadoven, které mají přiblížit a zpřístupnit služby pojištěncům VZP ČR.
Adresář OP VZP
• Adresy,
telefonní a e-mailové spojení na okresní pojišťovny VZP a úřadovny
 Čísla účtů pro platby
 Úřední hodiny
Statistické údaje: http://www.uzis.cz
Česká lékařská komora: http://www.clk.cz/aktuality/leceni_cizincu.html
Mezinárodní výbor pro zástupce pacientů:
http://www.pacienti.cz
Ošetření židovských pacientů : Gyn Centrum s.r.o. Hloubětínská 3/13; 190 00 Praha 9
Telefon: +420 266610245
Největší zkušenosti s ošetřováním cizinců má:
Fakultní nemocnice MOTOL, V Úvalu 84; 150 06 Praha
Tel. +420 2 2443 1111; Centrum pro cizince: +420 2 2443 3692
299
12. Literatura a prameny
1. Advanced Nursing Practice
2. Allan, J., Butterworth, J., Langleyová, M. Víry a vyznání. Bratislava: Slovart, 1993.
ISBN 80-7145-011-1
3. Anastassiadou,H. Transkulturální péče – podněty z praxe. In Multioborová,
interdisciplinární a mezinárodní kooperace v ošetřovatelství. Mezinárodní konference
ošetřovatelství v Olomouci. Praha: Grada, 2002.s 21. ISBN 80-247-0536-2.
4. Benedictová,R. Kulturní vzorce. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-212-7.
5. Brown,M.J., Jorgensen,F. An English Handbook for Nurses.Anglicko-Český příruční
slovníček pro sestry. Hradec Králové: Nucleus HK, 2000. ISBN 80-86225-07-0.
6. Budil,I.T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 1998. ISBN 80-7254-0017.
7. De Vito, J. A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001. ISBN 80-7169-9888.
8. Doenges, M.,E.,Moorhouse, M:F., Kapesní průvodce zdravotní sestry. Praha: Grada
Publishing, 2001. ISBN 80-247-0242-8.
9. Ferjenčík,J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000.ISBN
80-7178-367-6.
10. Frištenská, H. Pojmy xenofobie, rasismus, rasové násilí a diskriminace. In ŠIŠKOVÁ, T.,
ed. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998, s. 12-15.
11. Geisler,E.M. Cultural Assesment. St.Louis, Missouri: MOSBY Inc., 1998.
ISBN 0-8151-3633-1.
12. Geist, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992. ISBN 80-85605-28-7
13. Haškovcová, H: Lékařská etika. 1.vydání. Praha: Galén, 1994.
14. Holm,N.,G. Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-217-3.
15. Honzák Radkin, Komunikační pasti v medicíně.Praha: Galén, 1997. ISBN 80-85824-60-4
16. Hübschmannová,M. Šaj pes dovakeras. Můžeme se domluvit. Olomouc: UP,1998.
ISBN-80-7067-905-0.
17. Kol.autorů. Průvodce ošetřovatelskou dokumentací od A do Z. Praha: Grada, 2002. ISBN
80-247-0278-9.
18. Kol. FN Olomouc. Informační materiály pro pacienty/klienty nemocnice.
19. Koonz, Weihrich. Management. Praha: Victoria Publishing, 1996.
20. Kozier - Erb - Olivieri. Ošetrovateĺstvo I.a II.díl. Martin: Osveta, 1996.
21. Küng,H., van Ess, J. Křesťanství a islám. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-262-4.
22. Küng,H.,von Stietencron,H. Křesťanství a hinduismus. Praha: Vyšehrad, 1997.
ISBN 80-7021-229-2.
23. Kutnohorská, J. Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče a respektování jejich
multikulturní odlišnosti v rámci českého právního řádu. In Multioborová,
interdisciplinární a mezinárodní kooperace v ošetřovatelství. Mezinárodní konference
ošetřovatelství v Olomouci. Praha: Grada, 2002.s.229. ISBN 80-247-0536-2.
24. Leininger M. Transcultural Nursing. New York: Mc Graw-Hill,1995.
25. Lindemeyer,T. Dolmetschen und mehr. Diplomarbeit. Fachhochschule Osnabrück,
University of Applied Sciences, Fachbereich Wirtschaft.2002.
26. Lorenzová, D., Mareš, J. Měrka, V. Zdravotnická péče o muslimské pacienty – Stručná
příručka pro vojenské lékaře působící v zahraničí. Hradec Králové: Vojenská lékařská
akademie Jana Evangelisty Purkyně, 1999. ISBN 80-85109-10-7.
27. Lustig,M.W., Koester,J. Intercultural Competence: Interpersonal communication across
cultures. 2.vyd. New Yokr, Harper-Collins, 19966.
300
28. Mastiliaková,D. Transkulturní ošetřovatelství – požadavek nového tisíciletí. Přednáška.
České Bubějovice, 2002, s.84-89. ISBN 80-7040-578-3.
29. Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997.
30. Nečas,C. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: UP,1999. ISBN 80-7067952-2.
31. Oakleyová, A. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000. ISBN-80-7178-403-6.
32. Oberg,K. Článek o kulturním šoku v časopise Practical Anthropology 7, 177-182.
33. Pasch, M., et al. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha: Portál, 1998.
ISBN 80-7178-127-4
34. Potočková, D. Společnost a interkulturalita. In ŠIŠKOVÁ, T., ed. Výchova k toleranci a
proti rasismu. Praha: Portál, 1998, s. 34.
35. Price,K.M., Cortis, J.D. The way forward for transcultural nursing. Nurse Education
Today, 20, 2000, č.3, s. 233-243.
36. Průcha, J. Přehled pedagogiky – Úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-399-4.
37. Průcha, J. Multikulturní výchova – Teorie-praxe-výzkum. Praha: ISV, 2001.
ISBN 80-8566-72-2.
38. Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. Pedagogický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 1998.
ISBN 80-7178-252-1
39. Romano hangos. Romský čtrnáctideník.
40. Roubíček, V. Úvod do demografie. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-43-4
41. Říčan,P. S Rómy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-410-9.
42. Samovar,L.A.,Porter,R.E.Communication between cultures. Belmont,CA: Wadsworth,
1991.
43. Šišková,T. a kol. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál,2000.
ISBN 80-7178-285-8.
44. Sirkka,K.A. How to Improve Cultural Competence in Nursing.(Finsko. In Ošetřovatelství
na prahu 3.tisíciletí. Sborník příspěvků II.konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí.
Olomouc- Velká Bystřice. Praha: Galen,2000. ISBN 80-86257-21-5.)
45. Sirkka, K.A. Why cultural aspects is needed in nursing? Some cultural perspectives in
nursing care… (Finsko. In: Ošetřovatelství na prahu 3.tisíciletí. Sborník příspěvků
II.konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí. Olomouc- Velká Bystřice. Praha:
Galen, 2000. ISBN 80-86257-21-5.)
46. Soukup,V. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178328-5.
47. Stolínová J., Mach J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha: Galén, 1998.
48. Světové dokumenty V. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové
diskriminace. Ostrava: Aries.
49. Světové dokumenty VII. Úmluva o právním postavení uprchlíků. Ostrava: Aries.
50. Soukup, V. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178328-5.
51. Svobodová, A. Analýza prací žáků osmých až devátých tříd některých pražských
základních škol. In ŠIŠKOVÁ,T., ed. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál,
1998,
s. 131-133.
52. Szczygiel,B. Rubikon černých dívek. Praha: Panorama, 1986.
53. Šišková,T., ed. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178285-8.
54. Špirudová,L. Transkulturní ošetřovatelství ve studijním programu oboru ošetřovatelství
na LF UP v Olomouci. In Ošetřovatelství na prahu 3.tisíciletí. Sborník příspěvků
301
II.konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí. Olomouc- Velká Bystřice. Praha:
Galen,2000. ISBN 80-86257-21-5.
55. Špirudová.L. Rómský pacient. Přednáška. Praha: FN Motol, 2001.
56. Tomášková, P. Právní rámce problematiky migrantů a menšin. In ŠIŠKOVÁ,T., ed.
Menšiny a migranti v České republice – My a oni v multikulturní společnosti 21. století.
Praha, Portál, 2001, s. 32-33.
57. Trachtová, E a kol.: Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 1 vydání. Brno:
IDVPZ,1999.
58. Typovská,L.a kol. Vybrané problémy současné společnosti. Olomouc: UP, Andragogé,
1999.
59. Typovská,L.a kol. Menšiny z pohledu sociologie.Sylabus pro kurz romských poradců.
Olomouc:UP- FF, 1999.
60. Vágnerová,V. Psychopatologie pro pomáhající profese (Variabilita a patologie lidské
psychiky). Praha: Portál,1999. ISBN 80-7178-214-9.
61. Vykopalová Hana, Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001.
62. Výrost,J., Slaměník,I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha:Portál,1998. ISBN 807178-269-6.
63. Wesselman E. Materiály vnitřní tlumočnické služby nemocnice Mnichov Schwabing.
64. Wolf, J. Člověk ve světě náboženství. Praha: Unitaria, 1992. ISBN 80-901277-0-3.
65. Wolf, J. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti – Člověk a jeho svět II. Praha:
Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0099-4
66. www.dzeno.cz (Amaro gendalos 1998 - 2001)
67. www.romove.cz
68. www.vlada.cz
69. http: / / www.czso.cz, 13.9. 2002
70. http.//utpo.upol.cz - Edukační práce studentů (1998-2001).
71. Zoucha,R. The keys to culturaly sensitive care. Journal of Advanced Nursing, 100, 2000,
č.3.
302