KAPITOLA PRVNí

kapitola první
K
dyž jsem před pár měsíci ležel v nemocniční posteli,
nenapadlo by mě, že dneska budu ještě naživu. A už
vůbec ne, že budu čekat dítě a mít snoubenku, co vypadá jako
anděl s ďábelsky nevymáchanou pusou. Ale přesně tady jsem.
Tady jsme, Camryn a já, a táhneme spolu světem, i když jinak,
než jsme si to představovali. Věci nedopadly zrovna tak, jak jsme
si plánovali, jenže to je asi normální. A nikdo z nás by na tom, jak
to dopadlo, nezměnil ani čárku, i kdyby to šlo.
Tohle křeslo miluju. Měl ho v oblibě můj táta, a je to jediná
věc z jeho pozůstalosti, o kterou jsem stál. Jasně, zdědil jsem taky
slušné peníze, ze kterých s Camryn můžeme nějakou dobu žít,
a taky jeho chevelle, ale k tomu křeslu mám obzvlášť sentimen­
tální vztah. Camryn ho nenávidí, ale neřekne proti němu ani
slovo, protože bylo tátovo. Těžko jí to můžu mít za zlé. Je staré,
smrdí a má propálený potah z doby, kdy ještě táta kouřil. Slíbil
jsem jí, že aspoň někoho objednám, aby ho vyčistil. A taky to
udělám, jen co se Camryn rozmyslí, jestli zůstaneme bydlet tady
v Galvestonu, nebo se přestěhujeme do Severní Karolíny. Mně
je to jedno, ale mám pocit, že Camryn se kvůli mně zdráhá dát
najevo, co opravdu chce.
Slyšel jsem, že ve sprše přestala hučet voda, a vzápětí zaduněla
bytem hlasitá rána. Vyskočil jsem z křesla, až mi dálkový ovladač
spadl z klína, a rozběhl jsem se ke koupelně. Cestou jsem se pří­
šerně bolestivě praštil o roh konferenčního stolku.
Rozrazil jsem dveře koupelny. „Co se stalo?!“
10
j. a. redmerski
Camryn zavrtěla hlavou a s úsměvem se sehnula na podlahu
pro fén, který jí upadl na dlaždičky vedle toalety.
Vydechl jsem ulehčením.
„Ty seš ale paranoidní,“ zasmála se. „Ještě víc než já.“
Zadívala se na moji nohu, na to místo, které jsem si mnul
konečky prstů. Položila fén na pult, přešla ke mně a políbila mě
do koutku rtů. „Vypadá to, že bych si spíš já měla dělat starosti
o tebe.“ Usmála se.
Chytil jsem ji za ramena a přitáhl si ji blíž, nechal jsem jednu
ruku sklouznout na její trochu zakulacené bříško. Jen stěží se dalo
poznat, že je těhotná. Myslel jsem, že ve čtvrtém měsíci už by měla
připomínat hrošíka, ale co já o tomhle vím?
„To je možný,“ zabručel jsem a snažil jsem se nezrudnout. „Že
tys to udělala naschvál, abys viděla, jak rychle se sem dostanu?“
Líbla mě ze strany na pusu a pak přešla k opravdovému po­
libku, přitiskla ke mně svoje mokré nahé tělo. Zasténal jsem jí do
úst a objal ji.
Ale pak jsem se odtáhl dřív, než jsem stačil upadnout do téhle
ďábelské pasti. „Zatraceně, ženská, okamžitě s tím přestaň.“
Ušklíbla se na mě. „Ty vážně chceš, abych přestala?“ pronesla
se zlověstným úsměvem.
Tak tohle už mě sakra vyděsilo. Když se naposledy usmála
tímhle způsobem, tři dny se mnou pak odmítala spát. Tři nejdelší
dny mého života.
„No, ne,“ vysoukal jsem ze sebe nervózně. „Myslel jsem jen...
prozatím. Přesně za třicet minut máme bejt v ordinaci.“
Jen jsem doufal, že bude takhle nadržená až do konce těho­
tenství. Slyšel jsem přímo hororové historky o ženských, které to
chtěly pořád a pořád, ale najednou jim narostlo břicho, a když se
jich chlap dotkl, změnily se v soptící saně.
Třicet minut. Sakra. Kdybych ji ohnul přes umývadlo a hodně
rychle –
Camryn se sladce usmála a strhla osušku, kterou měla přehoze­
nou přes sprchovou zástěnu. „Za deset minut jsem hotová,“ pronesla
dvojznačně. „Nezapomeň zalít Georgii. Už jsi našel ten svůj mobil?“
na hraně věčnosti
11
„Zatím ne.“ Začal jsem couvat ze dveří, ale zarazil jsem se
a věnoval jí svůdný úsměv. „Ehm, třeba by se dalo –“
Přibouchla mi dveře před obličejem. Se smíchem jsem odešel.
Pak jsem začal pátrat po klíčích od auta. Hledal jsem pod
polštáři a na všech divných místech, až jsem je nakonec našel
pod hromadou staré pošty na kuchyňské lince. Vzal jsem do
prstů jeden z dopisů, který mi Camryn nedovolila vyhodit. Byl
to ten, který našla, když jsem tehdy před ní dostal záchvat, a ona
potřebovala nadiktovat záchrance moji adresu. Asi měla pocit, že
mi ten kus papíru zachránil život. Ve skutečnosti jí ta chvíle spíš
pomohla pochopit, co mi je. Ten záchvat by mě nezabil, takových
jsem už měl víc. Jeden třeba v hotelovém pokoji v New Orleansu,
ještě předtím, než jsme se sestěhovali k sobě. Ale když jsem jí to
zpětně přiznal, moc ji to nepotěšilo.
A pořád se bála, že se mi ten nádor vrátí. Myslím, že se toho
bála víc než já.
Jestli se vrátí, tak co? Spolu to zvládneme. Vždycky jsme spolu
všechno zvládli.
„Už musíme vyrazit, kotě!“ zakřičel jsem na ni z obýváku.
Vyšla z naší ložnice oblečená do zatraceně úzkých džín a stej­
ně obepnutého trička. A na podpatcích. To myslí vážně? Podpatky?
„V těch džínách jí mačkáš hlavičku,“ upozornil jsem ji.
„Ne, nemačkám jí ani mu hlavičku,“ odsekla, popadla z gauče
kabelku a přehodila si ji přes rameno. „Seš si nějak jistej. Však
uvidíme.“ Chytila mě za ruku a zamířili jsme ze dveří. Nastavil
jsem zámek a zabouchl za námi.
„Já vím, že je to holka,“ prohlásil jsem sebejistě.
„Chceš se vsadit?“ Otočila se na mě přes rameno a ušklíbla se.
Vyšli jsme do mírného listopadového dne. Otevřel jsem Cam­
ryn dvířka auta a ukázal jí, aby si nastoupila. „Vsadit o co?“ zeptal
jsem se. „Ty víš, že já jsem vždycky pro.“
Camryn vklouzla na sedadlo spolujezdce, já obešel auto
a vklouzl za volant. Opřel jsem si o něj zápěstí a zadíval se na ni.
Čekal jsem.
12
j. a. redmerski
Usmála se a chvíli se zamyšleně kousala zevnitř do spodní­
ho rtu. Blond vlasy jí splývaly po ramenou a modré oči zářily
­vzrušením.
„To ty se pořád kasáš, jak jistě to víš,“ pronesla konečně. „Tak­
že navrhni sázku, a já ti řeknu, jestli jsem pro.“ Zarazila se a na­
mířila na mě prst. „Ale nic sexuálního. Myslím, že tuhle oblast už
jsme celkem úspěšně vyčerpali. Vymysli něco...,“ mávla před se­
bou neurčitě rukou, „já nevím... odvážnýho... nebo užitečnýho.“
Hm. Tak teď mě dostala. Strčil jsem klíček do zapalování, ale
než jsem s ním otočil, ruka mi znehybněla.
„Tak jo. Když to bude holka, vymyslím jí jméno,“ řekl jsem
s něžným, hrdým úsměvem.
Camryn trochu zacukala obočí. Vystrčila bradu. „Tak tahle
sázka se mi nelíbí. Tohle je něco, co máme udělat společně, nezdá
se ti?“
„No jo, ale copak mi nevěříš?“
Zaváhala. „Věřím ti, jenže –“
„Jenže ne tak, abych tě nechala pojmenovat naše dítě.“ Přísně
jsem se na ni zadíval. Věděl jsem, že jí jen dělám zmatek v hlavě.
Nedokázala se mi dívat do očí. Tvářila se rozpačitě.
„No?“ pobídl jsem ji.
Camryn zkřížila paže na hrudi a zeptala se: „A jaký jméno máš
případně v rukávu?“
„Proč myslíš, že už jsem ho vybral?“ Otočil jsem klíčkem
a chevelle se probral k životu.
Camryn se na mě ušklíbla a naklonila hlavu ke straně. „Ale
prosím tě. Je jasný, že už sis něco vybral, protože jinak by sis
nebyl tak jistej, že je to holčička, a nesázel se se mnou cestou na
ultrazvuk.“
Odvrátil jsem se od ní, zařadil zpátečku a vycouval na silnici.
„Lily,“ řekl jsem a letmo se setkal s Camryninýma očima, když
jsme vyjeli z parkovacího místa. „Lily Marybeth Parrishová.“
Koutky jí zacukal nepatrný úsměv.
„Vlastně se mi to líbí.“ Její úsměv byl pořád širší a širší. „Při­
znávám, že jsem se trochu bála... ale proč Lily?“
na hraně věčnosti
13
„Nemám žádnej speciální důvod. Prostě se mi to líbí.“
Nevypadala přesvědčeně. Z legrace na mě přimhouřila oči.
„Myslím to vážně!“ zasmál jsem se mírně. „Probírám si v hlavě
různý jména už od chvíle, kdys mi to řekla.“
Camrynin úsměv se proteplil. Měl jsem co dělat, abych se
zachoval jako chlap a hloupě nezrudnul.
„Ty celou tu dobu vybíráš jména?“ Camryn vypadala příjemně
překvapená.
No jo. Nakonec jsem zrudnul. Jako idiot.
„Jo,“ přiznal jsem. „Pro kluka zatím žádný dobrý nemám, ale
ještě je na to pár měsíců.“
Camryn se na mě dívala a celá zářila. Netušil jsem, co se jí ode­
hrává v hlavě, ale došlo mi, že čím delší dobu mě takhle pozoruje,
tím víc mi rudnou tváře.
„Co je?“ zeptal jsem se jí se smíchem.
Naklonila se ke mně, položila mi dlaň na tvář a prsty si přitáh­
la mou bradu k sobě. A políbila mě.
„Bože, já tě miluju,“ zašeptala.
Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že se křením tak, až mě bolí
svaly ve tvářích. „Já tebe taky. A teď si zapni pás.“
Sklouzla zpátky a zacvakla poslušně sponu.
Když jsme jeli do ordinace, oba jsme pozorovali hodiny na
přístrojové desce. Ještě osm minut. Pět minut. Tři. Myslím, že jí to
došlo, když jsme zajeli na parkoviště v budově. Za chvíli uvidíme
poprvé našeho syna nebo naši dceru.
Jo. A před pár měsíci by mě ani nenapadlo, že ještě budu na­
živu...
____
„To čekání mě zabije,“ zašeptala Camryn, když se o mě opřela.
Bylo to tak zvláštní, sedět v čekárně gynekologa se všemi těmi
těhotnými kolem. Trochu jsem se bál dívat se jim do očí. Některé
vypadaly hodně naštvaně. Všechny časopisy pro chlapy na stolku
měly na obálce rybáře na lodi, jak drží zdviženou rybu s palcem
v její tlamě. Předstíral jsem, že si v nich čtu.
14
j. a. redmerski
„Jsme tady teprve deset minut,“ zašeptal jsem jí. Odložil jsem
magazín do klína a pohladil ji po stehně.
„Já vím. Jsem prostě nervózní.“
Z postranních dveří vyšla sestra v růžové ošetřovatelské unifor­
mě a vyvolala Camrynino jméno. Šli jsme za ní dovnitř.
Posadil jsem se ke stěně a čekal, až se Camryn svlékne a natáh­
ne si takovou tu nemocniční košilku. Dělal jsem si z ní legraci, že
jí kouká nahý zadek, a ona předstírala, že jsem ji urazil, ale červe­
nání ji prozradilo. Pak jsme tam seděli a zase čekali. Čekali jsme,
dokud nepřišla jiná sestra. Pověsili jsme se na ni očima, zatímco
si u umývadla drhla ruce.
„Vypila jste hodinu předem dost vody, jak jste měla?“ zeptala
se zdravotnice Camryn, když jsme si vyměnili pozdravy.
„Ano, vypila,“ přikývla moje dívka.
Poznal jsem jí na hlase, že se bojí, aby s dítětem nebylo něco
v nepořádku. Snažil jsem se ji ujistit, že všechno dobře dopadne,
ale to ji starostí nezbavilo.
Podívala se přes místnost na mě a já se prostě musel zvednout
a jít k ní. Sestra jí položila ještě pár otázek a natáhla si gumové
rukavice. Snažil jsem se odpovídat taky, protože Camryn byla
čím dál nervóznější a skoro nemluvila. Stiskl jsem jí ruku, abych
ji trochu rozptýlil.
Když jí sestra rozmazala na břiše gel, Camryn se zhluboka
nadechla.
„Páni, to je ale tetování,“ prohodila sestra. „Musí to být něco
speciálního, když je to tak velký obrázek, a přes žebra.“
„Ano, je to speciální,“ odpověděla Camryn a usmála se na mě.
„Je to Orfeus a Andrew má vytetovanou druhou část obrázku,
Eurydiku. Ale to je na dlouhý vyprávění.“
Hrdě jsem si vyhrnul tričko, abych zdravotnici ukázal svoje
tetování.
„Úžasné.“ Sestra těkala očima ze mě na Camryn a zpátky.
„Něco takového se hned tak nevidí.“
Pak se začala věnovat své práci a jezdila sondou v gelu na
Camrynině břiše. Ukazovala nám na monitoru hlavičku, loket
na hraně věčnosti
15
a další části tělíčka. Cítil jsem, jak Camrynin stisk povoluje, když
se sestra usmívala a říkala, že „všechno vypadá dobře“. Díval jsem
se, jak se Camrynina tvář mění z nervózní a strnulé na uvolněnou
a šťastnou, a musel jsem se usmát.
„Takže myslíte, že si nemáme dělat starosti?“ ujišťovala se
Cam­ryn. „Doopravdy ne?“
Sestra zavrtěla hlavou a krátce se na mě podívala. „Ne. Zatím
nevidím nic, co by opravňovalo k obavám. Plod se vyvíjí tak,
jak má. Pohyby i tlukot srdce jsou normální. Myslím, že můžete
být klidní.“
Camryn na mě zašilhala. Poznal jsem, že myslíme na totéž.
Potvrdila mi to, když se sestra zeptala: „Asi jste zvědaví na
­pohlaví?“ Oba jsme se zarazili a podívali se na sebe. Sakra. Cam­
ryn byla tak krásná. Nemohl jsem uvěřit, že je moje. Že nosí
moje dítě.
„Přijímám sázku,“ promluvila najednou Camryn. Zaskočilo
mě to. Zářivě se usmála, sevřela mi ruku a oba jsme se podívali
na sestru.
„Jestli nám to můžete povědět...,“ začala Camryn.
Sestra posunula sondu tam, kam se potřebovala podívat, aby
to ještě naposledy zkontrolovala.
„Je sice ještě brzy, ale zatím... to vypadá na holčičku,“ oznámi­
la konečně. „Na dalším ultrazvuku, až budete ve dvacátém týdnu,
to můžeme určit s jistotou.“
Camryn