Texty a básničky

Obsah
Lorem ipsum – krátké (text beze smyslu).................................................................2
Lorem ipsum (text beze smyslu)...............................................................................3
Alois Jirásek (naučný text)........................................................................................4
Študáci a kantoři (úryvek z knihy)............................................................................5
Křest svatého Vladimíra (báseň)...............................................................................6
Stopařů průvodce po Galaxii (úryvek z knihy).........................................................8
Vše ,co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (úryvek z knihy) 9
Vodník (báseň).........................................................................................................10
Vodník (báseň – svérázně zapsaná).........................................................................11
Lorem ipsum – krátké (text beze smyslu)
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisici elit, sed eiusmod tempor incidunt
ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation
ullamco laboris nisi ut aliquid ex ea commodi consequat. Quis aute iure reprehenderit
in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Excepteur sint obcaecat
cupiditat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum.
Lorem ipsum (text beze smyslu)
Sed ut perspiciatis, unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium
doloremque laudantium, totam rem aperiam eaque ipsa, quae ab illo inventore
veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt, explicabo. Nemo enim ipsam
voluptatem, quia voluptas sit, aspernatur aut odit aut fugit, sed quia consequuntur
magni dolores eos, qui ratione voluptatem sequi nesciunt, neque porro quisquam est,
qui dolorem ipsum, quia dolor sit, amet, consectetur, adipisci velit, sed quia non
numquam eius modi tempora incidunt, ut labore et dolore magnam aliquam quaerat
voluptatem. Ut enim ad minima veniam, quis nostrum exercitationem ullam corporis
suscipit laboriosam, nisi ut aliquid ex ea commodi consequatur? Quis autem vel eum
iure reprehenderit, qui in ea voluptate velit esse, quam nihil molestiae consequatur,
vel illum, qui dolorem eum fugiat, quo voluptas nulla pariatur?
At vero eos et accusamus et iusto odio dignissimos ducimus, qui blanditiis
praesentium voluptatum deleniti atque corrupti, quos dolores et quas molestias
excepturi sint, obcaecati cupiditate non provident, similique sunt in culpa, qui officia
deserunt mollitia animi, id est laborum et dolorum fuga. Et harum quidem rerum
facilis est et expedita distinctio. Nam libero tempore, cum soluta nobis est eligendi
optio, cumque nihil impedit, quo minus id, quod maxime placeat, facere possimus,
omnis voluptas assumenda est, omnis dolor repellendus. Temporibus autem
quibusdam et aut officiis debitis aut rerum necessitatibus saepe eveniet, ut et
voluptates repudiandae sint et molestiae non recusandae. Itaque earum rerum hic
tenetur a sapiente delectus, ut aut reiciendis voluptatibus maiores alias consequatur
aut perferendis doloribus asperiores repellat.
Alois Jirásek (naučný text)
Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého
selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822-1901), původně rolník a poté
pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821-1887). Před Aloisem
Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie,
Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé piaristické gymnázium v Broumově
(1863-67), české gymnázium v Hradci Králové (1867-71) a na pražské univerzitě
vystudoval historii (1871-74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako
gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.
Roku 1888 přesídlil do Prahy, kde bydlel na dnešním Jiráskově náměstí, nejdéle (od
roku 1903 do smrti) v ulici Resslova č. 1, a pokračoval v pedagogické práci i v
literární činnosti. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alešem, s nímž sdílel obdobné
umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem,
Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem
Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem,
Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se
výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal
studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl.
Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v
květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující
politické úsilí o státní samostatnost českého národa.
V nově vzniklé Československé republice se stal senátorem za Československou
národní demokracii. V této funkci setrval až do své nemoci, která mu také
znemožnila psát. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za
literaturu.
Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově.
Študáci a kantoři (úryvek z knihy)
Mezi neinformovaným občanstvem převládá odnepaměti bludný názor, že školství,
zejména pak školství střední, je blahodárná instituce, kde zástupy mládeže, toužící po
vědění a vzdělání, jsou poučovány a vychovávány obětavými muži a ženami. Z
tohoto mylného předpokladu vycházejí všichni reformátoři a bojovníci za novou
střední školu, pročež jejich úsilí končí nezdarem. Neboť střední škola je ve
skutečnosti kolbiště, kde utlačovaný lid studentský, čili študáci, vede nesmiřitelný boj
proti panující kastě prófů neboli kantorů.
V tomto duchu dlužno si také vykládati slavný výrok Komenského “schola ludus”,
jenž bývá nepřesně překládán do češtiny “škola hrou”. Správně má zníti “škola je
mač” a svědčí zajisté o bystrém postřehu velikého učitele.
Kdyby byla škola opravdu učilištěm, jak soudí naivní idealisté, museli by žáci,
odcházejíce domů, libovati si takto: “To byl dnes fajn den, to jsme se zase vzdělali!”
A pan profesor, kráčeje k obědu, pobrukoval by si spokojeně: “Dnes se mi to
podařilo. To jsem je dnes pěkně poučil.”
Ve skutečnosti se úspěšný student chlubí: “dneska jsem ho rozštíp na čtyři kusy” nebo
“roztrh jsem ho jak vopici” (též slanečka), nebo “to jsem ho probodnul” (přerazil,
rozsekal na hadry, polil, přeříz, voddělal, vodkrouhnul).
A krutý prófák se vychloubá ve sborovně: “Tak jsem toho klacka Neťuku dneska
skřípnul. U tabule ani nezabral, ale já ho hnal trapem!”
Žák, jenž prohrál svou bitvu, ulevuje si: “Ten mne srovnal se zemí (vodrovnal,
propích, sklidil, probod), vylil mi perka, plaval jsem jak admirál.” Kantor, který
utrpěl neúspěch, mrzutě si stěžuje: “Ten lump Čečetka mi zase dnes uklouzl. Ale já
mu ještě prozkoumám ledví a potom se uvidí ...”, nebo pronese temnou pohrůžku: “...
ale až já ho nachytám!”
Křest svatého Vladimíra (báseň)
Vladimír cár na svůj svátek,
„Doma, doma, pane drábe,
když seděl na trůnu,
ve veliké chatě,
poslal drába s vyřízením
sedí s jehlou na pekýlku,
k bohovi Perunu.
zašívá si katě.“
„Hřmi, Perune! na můj svátek
„Vzkazuje vás, pantatínku,
místo kanonády,
cár náš pozdravovat,
škoda prachu, dost ho padne
máte prej mu k tomu svátku
v bitvách u armády.
drobet zabubnovat.“
Hřmi, Perune! na můj svátek
Jak to přeslech tatík Perun,
místo kanonády,
hnedle čelo zvraštil,
pak si přijdi se mnou vypít
skočil s kamen na lavici,
šálek čokolády.“ —
kaťmi o zem praštil:
Pan dráb přišel k Perunovic,
„Raděj pásat husy ve vsi,
zatloukl na vrata,
po bahnách se ploužit,
děvečky se hnedle zeptal:
než u toho Vladimíra
„Doma-li pantáta?“
zde za boha sloužit.
Málo platu, služba těžká,
Bez toho mne větším dílem
nikdy konec práce,
živí jen kondice,
ještě bych mu měl vyvádět
študentům hodiny dávat
ve svátek regrace?
musím ve fysice.
Tuhle při poslední bouřce,
Kdyby od selek nekáplo
při té blýskavici,
trochu akcidence,
bez toho jsem si propálil
ani v neděli bych nemoh
celou nohavici!
přičuchnout k pálence!
Málo platu, málo športlí,
Pro nic za nic robotovat —
málo deputátu!
nevěděl bych věru,
Nemohu si špendýrovat
na tu jeho čokoládu,
oleje k salátu!
že mu na ni seru!
Pečínku jenom ve svátek,
Cár necár, svátek nesvátek,
vodu musím píti,
že mi všechno rovno,
sotva jsem se na tu službu
ne a ne a nebudu hřmít,
mohl oženiti.
co z toho mám? Hovno!“
Stopařů průvodce po Galaxii (úryvek z knihy)
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního
spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost,
leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.
Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto
zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou
tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela
šikovný nápad.
Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíš spočíval - v tom, že většina lidí, kteří
na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se
však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony
malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.
A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na
tom byla moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek.
Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy,
když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy
lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.
A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za
to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si
jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou
uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela
příjemné místo. Dokonce měla pravdu - tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by
nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.
Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct,
došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.
Vše ,co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce
(úryvek z knihy)
1. O všechno se rozděl.
2. Hraj fér.
3. Nikoho nebij.
4. Vracej věci tam, kde jsi je našel.
5. Uklízej po sobě.
6. Neber si nic, co ti nepatří.
7. Když někomu ublížíš, řekni promiň.
8. Před jídlem si umyj ruce.
9. Splachuj.
10.Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
11.Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a
kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
12.Každý den odpoledne si zdřímni.
13.Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se
s ostatními pohromadě.
14.Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky
míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my
všichni jsme takoví.
15.Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni
umřou. My také.
16.A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil
– největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
Vodník (báseň)
Na topole nad jezerem
Já měla zlý té noci sen:
seděl vodník podvečerem:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
„Sviť, měsíčku, sviť,
Perly jsem tobě vybírala,
ať mi šije niť.
bíle jsem tebe oblíkala,
Šiju, šiju si botičky
v sukničku jako z vodních pěn:
do sucha i do vodičky:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
sviť, měsíčku, svit,
Bílé šatičky smutek tají,
ať mi šije nit.
v perlách se slzy ukrývají,
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
a pátek nešťastný je den,
šiju, šiju si kabátek:
nechoď, dceruško, k vodě ven."
sviť, měsíčku, svit,
Nemá dceruška, nemá stání,
ať mi šije niť.
k jezeru vždy ji cos pohání,
Zelené šaty, botky rudé,
k jezeru vždy ji cos nutí,
zejtra moje svatba bude:
nic doma, nic jí po chuti.
sviť, měsíčku, sviť,
- První šáteček namočila -
ať mi šije niť."
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
Ráno, raníčko panna vstala,
zavířilo se v hlubině.
prádlo si v uzel zavázala:
Vyvalily se vlny zdola,
„Půjdu, matičko, k jezeru,
roztáhnuly se v šírá kola;
šátečky sobě vyperu."
a na topole podle skal
„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zelený mužík zatleskal.
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Vodník (báseň – svérázně zapsaná)
I Na topole nad jezerem seděl vodník podvečerem: „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije
niť. Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky: sviť, měsíčku, svit, ať mi šije nit.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek - šiju, šiju si kabátek: sviť, měsíčku, svit, ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť."
II Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu." „Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje
dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven. Perly jsem tobě
vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k
vodě ven. Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je
den, nechoď, dceruško, k vodě ven." - Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji
cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. - První šáteček
namočila - tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal zelený mužík
zatleskal.